pondělí
27. září 2021
svátek slaví Jonáš

Články a komentáře

Články a komentáře

Virtuální interview s etnografem Rudolfem Zrůbkem

RYCHNOV NAD KNĚŽNOU: – S letošním pětaosmdesátníkem, etnografem R. Zrůbkem vedl  nejen o Pelclově divadle rozhovor PhDr. Josef Krám:  Pane doktore, 1. února 2008 se otevře zrekonstruované Pelclovo divadlo. A to je dobrá příležitost k rozhovoru nejen o rychnovských divadelnících.

Takže in medias res – sáhnu do historie: První světské hry se hrály v Rychnově nad Kněžnou od poloviny 18. století, ale až po roce 1800 povolil slavný rychnovský magistrát libohercům hrát divadlo, ale s podmínkou, že proti nim nebude odůvodněné žaloby ohledně mravnosti, oděvu, osobních urážek a že nebudou svého povolání zanedbávat ani dluhů dělati.

R. Zrůbek (vlevo) a Josef Krám, foto z roku 2004

R.  Zrůbek: Citujete přesně dobový dokument, a když už jste začal historií málem rozverně, byť pravdivě, přisadím si i já: Roku 1878 byl založen Stavební fond rychnovského gymnasia a jeho účel hned uvítali divadelní ochotníci uspořádáním zvláštního představení 7. ledna 1878. Plodná činnost divadelníků však byla sledována i c. k. cenzurou a ta v březnu 1878 zakázala Štolbovu hru Spiknutí v Podmazově pro „narážky na vládu a v posměch uvádění jejich orgánů“, to jsem citoval. Pojďme o rok dál, kdy prozatímní ředitel divadelního spolku František Drahoš svolal na 10. února 1879 ustavující schůzi Divadelní ochotnické jednoty Tyl v Rychnově nad Kněžnou, která se zařadila mezi významné místní kulturní organizace. Zájem o divadlo, a tím i návštěvnost se stále zvyšovaly a jméno rychnovského spolku získalo dobrý zvuk. Vzrost počet činných členů i členů jen přispívajících. Např. majitel panství hrabě Zdeněk Libštejnský-Krakowský z Kolowrat, uvědomělý vlastenec a rovněž dramatický spisovatel poukázal spolkové pokladně první příspěvek ve výši 20 zlatých.

J. Krám: Dne 24. dubna 1879 k 25. výročí sňatku Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa byla v Rychnově uspořádána slavnost, pro niž napsal projev páter Jan Urban a Jan Nykysa ho přednesl. Cituju dobový pramen: Po hymně se okolo mocnářovy busty shromáždili pěvci a družičky, za mlhavou oponou byl sestaven živý obraz. Císař pak spolku poděkoval prostřednictvím okresního hejtmanství a téhož roku byl ve městě založen Spolek pro výstavbu Pelclova domu.

 R.  Zrůbek:To je pravda, nejprve byl zvolen užší podvýbor Divadelní ochotnické jednoty Tyl, který měl na starosti zlepšení a zvětšení divadelních místností v hostinci U Labutě – tehdejší Labuť byla šikmo naproti nynějšímu hotelu směrem k mostu. Pro přibývající publikum už zde byl krajní nedostatek místa. Za předsednictví vrchnostenského lesmistra Antonína Melichara však podvýbor v jednání U Labutě ani v záloženském domě na Starém náměstí neuspěl. Jeden z návrhů byl zřídit loterii ve prospěch stavby vlastní divadelní budovy po vzoru jiných měst nebo kulturního domu s širším využitím. O rok později byl na návrh profesora Vorlíčka a Jana Nykysy založen rezervní fond, do něhož na vybudování samostatné divadelní budovy plynulo z každého představení a jiných podniků vždy 10 procent z hrubého příjmu. Členové spolku se zavázali získat po místních hostincích tzv. karetné, nebo alespoň nějaký podíl ze hry, ale měšťanstva zůstalo k podpoře divadelníků většinou lhostejné.

J. Krám: V roce 1880 byl v Rychnově založen Spolek pro výstavbu Pelclova domu, tyláci se přihlásili za přispívajícího člena a ještě s větším nadšením se dali do práce. V průběhu roku 1882 vypravili 13 představení a troufli si dokonce i na Prodanou nevěstu.

 R.  Zrůbek: To máte pravdu. Především díly iniciativě místních vysokoškolských studentů byla vybrána a nacvičena venkovským souborem Smetanova Prodaná nevěsta, navíc věc mimořádně náročná. Pro amatéry to byl odvážný pokus, ale pod vedením profesora Josefa Vycpálka byla všechna představení mimořádně zdařilá. Místní dámský pěvecký sbor Ozvěna, mužský pěvecký sbor, hudebníci z místa i okolí se poctivě zapojili do práce.

J. Krám: Pro roli Mařenky byla získána operní pěvkyně Božena Rubešová, tehdy už primadona (jak se ve staré literatuře píše) inšprucké opery. Snad malý detail – původem byla Rychnovačka

R.  Zrůbek: To doplním –  kromě honoráře 5 dukátů jí byl předán vavřínový věnec, na jehož stuze byl vyzlacený nápis „Upomínkou na Prodanou nevěstu v Rychnově nad Kněžnou 16. 9. 1882“. Roli Kecala zpíval studující techniky Vilém Kožušníček, Jeníka František Šifner, principála nejlepší z místních ochotníků Jan Nykysa, Míchu Karel Koun a Indiánem byl Antonín Kopecký. Profesor Vycpálek dbal, aby i kroje byly původní, a proto je opatřil z Plzeňska. Premiéra se konala 15. září 1882, opakovalo se hned následující den v Dobrušce. Čistý výnos z rychnovského představení 95 zlatých 37 krejcarů byl věnován na postavení Pelclova domu.

J. Krám: Když v květnu 1884 Bedřich Smetana zemřel, vydal Tyl smuteční pozvánky na 27. května v 10 hodin dopoledne, kdy se konalo za zesnulého slavné requiem v kostele Nejsvětější Trojice. Účastni byli představitelé města, spolků i korporací a členové Tyla stáli čestnou stráž u katafalku.

R.  Zrůbek:  Pravda a postupme dál. V roce 1886 uspořádal Tyl U Labutě druhý národní ples a jako půlnoční scéna byly předvedeny selské dožínky, sepsané profesorem Voborníkem, a dosud neznámé lidové tance, sesbírané Josefem Vycpálkem.

J. Krám: Protože s majitelem sálu hostince U Labutě docházelo k různicím, pokoušeli se tyláci nalézt pro divadlo jiné přístřeší. Vyjednávali s panem Puchweinem, majitelem hostince na Starém náměstí (nyní samoobsluha), o zřízení jeviště a zároveň se sousedem Fischerem o postavení stálého jeviště na dvoře jeho domu. Když k tomu nedošlo, obrátili se na Spolek pro postavení Pelclova domu, zda by bylo možné uvažovat o stavbě divadelní budovy.

R.  Zrůbek: V březnu 1887 dostali divadelníci ze sálu U Labutě výpověď. Museli se vystěhovat a činnost byla zastavena. Ale už na podzim uznalo okresní hejtmanství sál u Puchweinů za způsobilý k divadelním hrám a ochotníci tu hned za 900 zlatých postavili nové jeviště a chystali se na zimní sezonu s Tylovou hrou Jiříkovo vidění, ke které maloval kulisy místní malíř Novotný. Zahájení na novém jevišti proběhlo 26. prosince 1887 hrou Ladislava Stroupežnického V panském čeledníku.

J. Krám:  Přejděme k roku 1892. To ochotníci nacvičili dvanáct představení a v rámci oslav 300. výročí narození Jana Ámose Komenského sehráli mimo živý obraz k této události novinku F. X. Svobody „Směry života“. Poté společně s Josefem Vycpálkem a učitelem Divišem vypravili Blodkovu operu „V studni“. Představení, původně stanovené na letní sezonu, se ale muselo pro úmorná vedra posouvat a nakonec se hrálo až o Vánocích. Pane doktore, dovolte odbočku: Když komunisté nechali zrušit i hřbitov u kaple Proměnění Páně – teď tu je park, zmizely mnohé vzácné náhrobky, např. litinový z roku 1866 s motivem zmrtvýchvstání, ale i kamenné a litinové z 2. poloviny 19. století. Zůstal jen pomník obětem prusko-rakouské války 1866 a čtyři náhrobní desky vedle bočního vchodu. Jediný čitelný text na nich je z roku 1656. Ale proč to vzpomínám – on zmizel i hrob Anny Volkové.

R.  Zrůbek: Vím, na koho narážíte – na pozdní lásku Jana Nerudy. Na divadelních prknech se totiž tenkrát poněkolikáté velmi dobře uváděla tehdy mladičká Anna Volková. Ta – podle vyprávění dávných pamětníků – zůstala tylákům po celý život věrná. Měla se osobně blízce znát s básníkem Janem Nerudou a šeptalo se o jeho návštěvě Rychnova… Snad jsem neprozradil moc, ale zcela jisté bylo 15. listopadu 1891 uvedení Nerudovy tříaktové veselohry Žena miluje srdnatost.

J. Krám:  Vraťme se k Pelcovou divadlu. V lednu 1896 dostali ochotníci tříměsíční výpověď ze sálu pana Puchweina. K překvapivě příznivému obratu došlo, když se Občanská záložna rozhodla věnovat své finanční přebytky na stavbu velkého domu, v jehož předním traktu by byly úřadovny, byty a zadní samostatná část se sálem a jevištěm by sloužila kulturním účelům. Jistě všechno ovlivnili tyláci jako byli Vostřebal a Říha, zasedající v představenstvu peněžního ústavu.

R.  Zrůbek: Ano, je to tak. Bylo rozhodnuto, že velký sál s jevištěm ponese název Pelclovo divadlo, a divadelníci zatím hostovali v sále U Labutě v představení 25. března 1896 se Štolbovou hrou Vodní družstvo. Na výboru spolku bylo, aby zajistil vybavení budoucího nového jeviště. O návrh byl požádán akademický malíř Romuald Skála z Prahy, který pracoval pro Národní divadlo. Truhlářské práce byly svěřeny místnímu živnostníku Aloisu Vycpálkovi a Josefu Podstránskému, zámečnické práce panu Tomasovi. Mistr Skála vypracoval podrobný rozpočet na šest scénických výprav, akademický sochař František Hergesel z Prahy vyzdobil vestibul, strop i stěny sálu štukem i zlacením a nad jeviště vymodeloval alegorický vlys s reliéfním portrétem rychnovského rodáka Františka Martina Pelcla se dvěma postavami. Pokud uvedu historický pramen, pak tedy po levé straně zrak do mlhavé dáli upírá mužná postava Historie, v levici držíc desku a v pravici rydlo; po pravé straně lehounkou rouškou zahalena jest Thalie, držíc v pravé ruce symbolickou masku a levici v nadšení zvedajíc.

J. Krám: Zajímavý a charakteristický citát, to ano. Dovolte, abychom se obrátili k původním oponám. Tu hlavní namaloval c. k. podmaršálek Emanuel Salomon svobodný pán Friedberg-Mirohorský na základě zkušeností z divadel v Táboře a v Chrudimi. Námětem té rychnovské byl příchod Slovanů do naší vlasti se symbolikou jejich náboženství, umění a způsoby obživy.

R.  Zrůbek: Počátkem roku 1897 byla objednána ještě druhá opona u akademického malíře Skály v Praze, která znázorňovala rozevřený červený baldachýn podle vzoru Národního divadla. Jevištní prostor se otevíral do šíře 7,5 m, výšky 5,30 m a do hloubky 7,5 m, provaziště s posuvnými kladkami pro dekorace dosahovalo 10,6 m výšky. Za toto zařízení bylo zaplaceno firmě Fořt a Boháček do Prahy 105 zlatých. Na rampu bylo osazeno 16 lamp a v sufitech 25. Stavitelem celého objektu, zvaného Národní dům, byl Josef Plesnivý z Hradce Králové. Autorem plánů byl rychnovský Josef Štauber.

J. Krám:  Veřejnost se otevření kulturního stánku dočkala na svátek svatého Václava v roce 1897. To se poprvé zvedla slavnostní opona před premiérou tragédie Dva světy. Zahajovací ódu napsal Dobroslav Krejčí a po uvítání hostů ředitelem spolku Karlem Michálkem se objevil živý obraz Hold Tylovi, podkreslený písní Kde domov můj.

R.  Zrůbek: Dovolte drobné doplnění. O otevření Pelclova divadla referoval místní Posel z Podhoří o pár dní později slovy: „Ku konci proslovu vyhrnula se opona druhá a obecenstvu se objevil úchvatný živý obraz, komponovaný režisérem Rudolfem Vostřebalem. Po přestávce sehrány Dva světy, hra o pěti jednáních od Jana Ladeckého. Kus tento byl poctěn Náprstkovou cenou a byl vícekrát provozován na Národním divadle v Praze.“

J. Krám: S dovolením bych se vrátil k oponě a jejímu autorovi. Ono by se na to nejspíš zapomnělo…

R.  Zrůbek: To nejspíš ano. Hlavní oponu namaloval, jak už víme, Friedberg-Mirohorský. Co o něm víme? Narodil se 18. ledna 1829 v Praze, na otcovo přání se musel věnovat vojenské dráze, kde dosáhl hodnosti polního podmaršála. Jeho touhou však bylo malířství, a proto ho najdeme mezi žáky Antonína Mánesa a Josefa Kadlíka. Obrazy s výjevy bitev, portréty, kresby a jiné vystavoval např. v Praze na Národopisné výstavě českoslovanské roku 1895. Byl zručným ilustrátorem Květů, Humoristických listů, Světozoru, Zlaté Prahy a Ruchu i autorem cyklů básní a lidových písní. Zabýval se beletrií, dramatickou tvorbou, překládal z francouzštiny, italštiny a němčiny.

J. Krám:  … a divadelní oddělení Národního muzea v Praze uchovává bohatou korespondenci i náčrty opony pro rychnovské divadlo. V polovině 20. století tehdejší vedení Osvětového domu, dříve Národního domu, dalo obě spouštěcí opony svěsit. Později se je podařilo zachránit a uložit v Okresním muzeu Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou.

R.  Zrůbek: Ocituji vám o stejné oponě ještě z Památníku divadelní jednoty Tyl v Rychnově nad Kněžnou, vydaného roku 1902: „V popředí opony zastoupeny dobře volenými karakteristickými figurami rolnictví i rybářství, lesnictví i hornictví, řemesla i domácnost, v pozadí pak na návrší v ladné skupině zříš musy českých uměn.“

J. Krám: To je hezké. My jsme v Rychnově, a tak si zkusme obraz této opony porovnat s Poláčkovým podáním v Okresním městě: Na oponě byly velmi pestrými a určitými barvami vymalovány výjevy ze života starých Slovanů. Jeden Slovan v úboru havíře právě vylézal z jámy s rozsvíceným kahanem. Na okraji opony ořezával vinař révový keř. Baculaté děcko se snažilo dosáhnouti hroznu. Malíř s velkou rozhodností vymaloval pahorek, na němž tančily dívky, oděné v jemné řízy, kolem hliněné modly. Stařec s načechraným vousem hrál jim k tomu na varyto. Byly to důkladné obrazy, malíř nevynechal žádnou podrobnost.

R.  Zrůbek: Typický Karel Poláček, jen co je pravda. My přejdeme k roku 1902, to bylo v Národním domě zřízeno namísto petrolejového osvětlení acetylenové. Josef Říha v nedatované poznámce upřesnil, že osvětlení sálu a jeviště čítalo 84 plamenů a že se za 1 a půl hodiny spotřebovalo 10 kg karbidu, tj. 3000 litrů plynu, a že když stál 1 kg karbidu 20 krejcarů, přišel jeden plamen za hodinu na 1,5 krejcaru. Asi byste se zeptal, odkdy tu bylo elektrické osvětlení. Nuže od roku 1910, i když první městské osvětlení je z roku 1905, kdy byla zřízena městská elektrárna, co stávala vlevo před Chaloupkami. Dokončím myšlenku: 20. května 1914 tu poprvé promítal biograf. Ale to znáte z Poláčka, když už jste ho vzpomněl.

J. Krám:  Na scéně Pelclova divadla od té doby vystoupila řada vynikajících umělců a hudebních těles.

R.  Zrůbek: Ano, bylo jich hodně, tak jen namátkou: Česká fiharmonie 1902, Jan Kubelík 1899, Jakub Seifert 1898, František Ondříček 1909, Václav Vydra 1904, Terezie Brzková 1904, Eduard Kohout 1952, Jaroslav Vojta, Olga Scheinpflugová a Bedřich Karen 1941, Josef Skupa 1935, Zita Kabátová, Adina Mandlová, Vlastimil Beneš, Jiří Plachý, Mařenka Zieglerová a Zdeňka Sulanová. Díváte se trochu nechápavě – vy asi nevíte, kdo byla Zdeňka Sulanová? To byste musel znát slavný film z roku 1940 Madla zpívá Evropě, v němž vytvořila hlavní roli. A asi nevíte, že si tu zahrála po boku devítileté Jiřiny Bohdalové.

J. Krám:  Díky za poučení, tak snad jen připomenu událost o rok pozdější: 14. června 1941 sehrálo rychnovské „Sdružení mladých ochotníků D-106“ hru Manon Lescaut a přítomen byl i její autor Vítězslav Nezval. Tak si jen říkám, že se už málem zapomnělo na ustavující schůzi divadelního spolku Tyl. Konala se 10. února 1879. Z její kroniky pro vás vybírám snímek z roku 1907, to tyláci dávali Soud rychnovských konšelů.

Soud rychnovských konšelů

Pozn. redakce: Josef Krám sepisoval tento virtuální rozhovor z toho, co od dr. R. Zrůbka (který byl  toho času nemocný) našel v jeho nevydaném 58stránkovém rukopise.

Skanzeny a zřizovatelé

 Skanzen Veselý KopecPři své návštěvě Pardubického kraje v květnu minulého roku oznámil ministr kultury Václav Jehlička rozhodnutí převést Soubor lidových staveb Vysočina k 1. lednu 2008 z vlastnictví státu na Pardubický kraj. Současným správcem skanzenu je Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Pardubicích. Pardubický kraj požádal o převod skanzenu, protože má jinou představu o způsobu jeho provozování a využití.  K 1. lednu 2008 však ke změně nedošlo.

Na důvody jsem se zeptala krajského radního pro oblast cestovního ruchu Bc. Miloslava Macely:

Myslíte si, že  převod bude realizován v pozdější době?

„Aby k plánovanému převodu ze státu mohlo dojít, musí nejprve Národní památkový ústav prohlásit Soubor lidových staveb Vysočina za tzv. nepotřebný majetek. A k tomu podle mých informací zatím nedošlo. Hledá se také mechanismus, jak převést skanzen na kraj včetně finančních prostředků, které stát dosud vynakládal jako příspěvek na provoz. Pardubický kraj má samozřejmě na převodu i nadále eminentní zájem a jsme ochotni soubor staveb převzít i v průběhu roku.

V čem se péče o skanzen a jeho návštěvníky zlepší pokud bude zřizovatelem Pardubický kraj?

Skanzen na Veselém kopci (část Souboru lidových staveb Vysočina – pozn. redakce) je nejnavštěvovanější památkou Pardubického kraje. Hlavní změna by spočívala  v tom,  že se kraj jako zřizovatel bude ke skanzenu chovat jako k nejnavštěvovanější památce. Tzv., že zajistíme dostatečné finanční prostředky na propagaci, na jazykové vybavení průvodců a podobně. A hlavně, že veškeré výnosy ze vstupného a dalších aktivit zůstanou v organizaci. Skanzenu se navíc otevře možnost čerpání finančních prostředků z Evropských fondů (z Regionálního operačního programu, oblast cestovního ruchu). Takto získané finance by pomohly např. vyřešit velkou bolest – parkování. Ve spolupráci s městem Hlinskem plánujeme propojení s lokalitou Betlém v Hlinsku. Co se týče společných akcí, tak první «vlaštovkou» by měly být «Dny Pardubického kraje», které se na Veselém kopci uskuteční v sobotu 6. září 2008“.

S podobnou otázkou - zda bude usilovat Ústecký kraj o získání skanzenu v Zubrnicích (posud ve správě územního odborného pracovištěSkanzen Zubrnice Národního památkového ústavu v Ústí nad Labem), jsem se obrátila na Ing. Pavla Koudu, krajského radního pro kulturu a na náměstka hejtmana Olomouckého kraje Ing. Pavla Horáka ohledně skanzenu v Příkazech.

Kouda: „Zatím jsme o alternativě převzetí Muzea lidové architektury v Zubrnicích neuvažovali. Skanzen je plně funkční pod současným zřizovatelem a není důvodu zasahovat do zřizovatelských funkcí. Pouze v případě, že by se projevily problémy s posláním tohoto zařízení, potom by bylo nutné hledat vhodnějšího zřizovatele“.

Horák: „Olomoucký kraj neusiluje o získání skanzenu v Příkazech. Skanzen je v současné době spravován Národním památkovým ústavem, územním odborným pracovištěm v Olomouci (NPÚ). Obecně je nutno v této souvislosti říci, že současný stav, kdy NPÚ spravuje hrady, zámky a případně i skanzeny, není ideální. V případě všech těchto objektů se nejedná pouze o jejich údržbu, ale také o prezentování kulturních hodnot a realizaci kulturních akcí. Tento typ činnosti výrazně překračuje zaměření památkového ústavu, který není již jen vzhledem k personálnímu obsazení schopen nijak výrazně ovlivňovat zaměření činnosti jednotlivých zařízení. Tento stav se může změnit jen systémovými změnami, odtržením těchto objektů od NPÚ s následným vznikem nové zřizovatelské organizace, případně i převedením do působnosti krajů, ale jen za předpokladu, že by byl tento převod provázen i odpovídajícími rozpočtovými opatřeními“.

Děkuji Eva Veselá

Norské fondy pomáhají v Orlických horách

Skanzen středověké vesnice Sedm partnerů (neziskových organizací, obcí a měst), mezi nimiž jsou Villa Nova v Uhřínově pod Deštnou, Sdružení Splav, obce Deštné v Orlických horách a Skuhrov nad Bělou spolu s městem Rokytnice v Orlických horách, realizují za pomoci tzv. norských fondů projekt s názvem Krajina paměti. Jedná se o 21 konkrétních aktivit, mezi nimiž je dokončení skanzenu středověké vesnice v Uhřínově pod Deštnou, kam jen za loňský rok zavítalo 14 800 návštěvníků, z toho 4000 v organizovaných skupinách.

Cizinců bylo necelých 10 %. Středisko experimentální archeologie Villa Nova v Uhřínově pod Deštnou začalo pracovat v roce 1992, oficiálně pak rok poté, registrováno bylo 1994, když předtím působilo pod hlavičkou Domu dětí a mládeže Rychnov nad Kněžnou. V tomto skanzenu, v němž je na ploše sedmi hektarů šest větších objektů a řada malých, postupně vznikly roubená i pletená zemnice, kovárna, hrnčířská dílna, keramické pece a pec metalurgická, kovárna, hospodářské přístřešky, stodola, kruhový přístřešek pro zvířata, nové velké oplocení pro ovce a kozy i sad. Zajímavé je, že tu mají pole na rozloze 300 metrů čtverečních, které loni poprvé místo rytí skoro hodinu orali hákem, taženým koněm; pro všechny to byl velice silný zážitek. Loni se v tomto skanzenu stavěla replika středověkého domu ze 13. století, vykopaného v lokalitě Bystřec u Vyškova, která byla letos dokončena. Letos se pozornost obrátí k tzv. dýmnému provozu za pomoci dýmníku, vymazaného hlínou (moderně bychom řekli digestoře) a malé pícce. Ta první replika je dvouprostorový jednoduchý nadzemní objekt s pilířovou konstrukcí, obytnou jizbou 4 x 3 metry a komorou 2 x 3 metry, dokládající cestu mezi jednoprostorovým a dvouprostorovým domem k tříprostorovému domu. „Po víc než šest let se tu v rámci mezinárodní výměnné studentské služby European Worldcamp Service (EWS) střídají dobrovolníci, mj. z Belgie, Francie, Německa a Turecka, Zakarpatské Ukrajiny a USA. Probíhal tu desetidenní česko-francouzsko-polsko-slovenský tábor pro 27 mladých lidí,“ dodal ředitel skanzenu Bohumír Dragoun, který se jednání také účastnil ředitel muzea, B. Dragoun s K. Holmovou (na snímku s Kateřinou Holmovou z Euroregionu Glacensis). Muzeum archeologického experimentu, fungující od předloňských prázdnin v sousedství skanzenu středověké vesnice Villa Nova, vzniklo postupnou rekonstrukcí bývalé německé školy v Uhřínově pod Deštnou, místní části obce Liberk v Orlických horách. Tu má Villa Nova pronajatou na 30 let od obce za údržbu. Vybudování muzea po stavební stránce přišlo na 400 tisíc korun, sponzorsky se na něm podílel Královéhradecký kraj a na vytvoření expozice také japonská Tadešiho nadace. Ve třech přízemních místnostech muzea, na ploše 70 metrů čtverečních, kde byly vybudovány nové rozvody elektřiny, vody a ústřední topení, se návštěvníci názorně seznamují (mohou vyzkoušet) např. s tkaním na primitivním středověkém stavu či s mletím obilí pomocí primitivního mlýnského kamene. To vše zapadá do čtyřhodinového programu neformálního projektového vyučování Okno do minulosti, vhodného pro žáky 6. a 7. tříd základních škol a do něhož se ročně zapojuje víc než 3000 dětí. V programu si děti vyzkoušejí různé techniky a mj. sledují, jak vypadá vypalování v keramické peci, a dokonce si upečou placky. Připomeňme ještě úspěšnou rekonstrukci kolomazné pece na výrobu dehtu; šlo o dvouplášťovou kruhovitou stavbu o průměru 2 m a výšce 1,2 m, s vnitřním pláštěm z hliněné mazanice a vnějším z kamení. Tento experiment se uskutečnil ve spolupráci s Okresním muzeem Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou, Památkovým ústavem archeologické péče středních Čech v Praze a Západočeským muzeem v Plzni. Z drobných staveb tu najdeme prostičký kruhový chlívek pro zimní ustájení koz s centrálním sloupem, do kterého se zapírají krokve a latě, postavený na základě paralely etnografických nálezů z Rumunska. Josef Krám

Jak se z rodinného kronikáře stane kronikář města

CHEB: Město se může řadu let chlubit téměř vzorově vedenou kronikou, která v ročních zápisech zachovává pro budoucí pokolení nejdůležitější události spojené se zdejším životem. Kronikář Jindřich Josef Turek získal v loňském roce ocenění za svoji práci – v 1. ročníku celokrajské soutěže „Kronika roku“ se umístil na 1. místě. Jeho kronika, kterou pravidelně vystavuje na seminářích kronikářů Karlovarského kraje, je vždy středem zájmu jeho kolegů.

Její tvůrce v sobě nezapře nejen své technické vzdělání, ale i kreslířské nadání. Požádali jsme jej proto o jeho postřehy k práci kronikáře. Jako kluk jsem viděl starou zámeckou kroniku. Nechám na úvaze každému, proč se desetiletý kluk shlédnul v takové práci. O šest roků později jsem si začal psát deník. Po roce jsem zjistil, že to není ono, nechal jsem toho a koupil jsem si pěknou pamětní knihu. V roce 1965 jsem do ní napsal první zprávu – byla o svatbě mé sestry. Jako běžela léta, tak se usazovalo i mé vedení rodinné kroniky. V osmdesátých letech až byla na takové úrovni, že snesla kritiku publika. Na výstavě si ji všimli lidé, kteří se po roce devadesát dostali do vedení města, a protože bylo neúnosné, aby byla kronika Chebu vedena ve stejném duchu a stejnými lidmi jako dosud, vyvstala otázka: kdo se ujme zaznamenávání událostí? Komu kroniku svěřit? Vést kroniku rodinnou – navíc jako koníček, je přece jen něco jiného, než vytvářet archivní dokument – kroniku města. A pak vyvstala otázka: mám vůbec nějaké odbornější vzdělání? Přesto jsme do toho rizika šli. Snad nebudu podezírán z nafoukanosti, ale po čtrnácti letech si myslím, že jsem i na tyto obavy odpověděl tím, že jsem získal výše uvedené ocenění. Kroniku města vedu od roku 1993. Knihařskou podobu, vazbou do kůže, ji na můj popud dal místní knihař pan Kulhavý. Samozřejmě má všechny náležitosti archivního dokumentu. Jen jsem si dovolil udělat trochu lepší titulní stránku. Kromě psaní textu patří k vedení kroniky i pořizování fotodokumentace. Fotografie zakládám do samostatných alb a samozřejmostí je popiska u každé z nich. Před sedmi lety mi přibyli ještě vedení pamětní knihy a psaní svatebních listů pro chebskou matriku. Zhruba dvakrát ročně pořádám besedu nad kronikou na různých místech – ve školách, v knihovně, v domovech důchodců. Původně určená půlhodinka se pravidelně protáhne díky dotazům i na dvojnásobek času. A dotazy? Kdo mi dává materiály které zpracovávám, kdo mi ilustruje kroniku, jak dlouho mi trvá napsat jednu stránku. Asi nejkurióznější dotaz jsem dostal od školáků – chtěli vidět šablonu, kterou píši ta písmena. Musel jsem je zklamat. Naznačim si linky a pak píšu jedno písmenko za druhým. (Vůbec se otázce žáků nedivím. Krásně napsaná, spíše namalovaná, písmena nedala spát ani kronikářům Karlovarska a tak na posledním seminář pan Turek názorně předvedl své umění – pozn. redakce.) Vztahy s městem mám výborné, jeho představitelé mi vycházejí maximálně vstříc. Při získávání podkladových materiálů nemám v podstatě žádné problémy. Zpracuji to, co se mi podaří získat. Nepouštím se do žádných vyhrocených situací. Pokud jednám s nějakou institucí, obvykle mi stačí jako doklad průkaz kronikáře. V mé práci mi hodně pomáhá místní tisk, který mi také město umožnilo odebírat.

Jindřich Josef Turek

Kronikář města Cheb

Nová pošta se staronovou tradicí

V první pracovní den roku 2008 otevřel „své brány“ nový poštovní úřad na rohu Přemyslovské ulice a náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze 3. Do vínku si s sebou přinesl nejen úřední označení Praha 33 z někdejší pošty v ulici Zelenky-Hajského, ale i tamějšího „poštmistra“ a většinu personálu. A navíc i unikátní tradici – poštovní minigalerii.

 Původní pošta Praha 33 v ulici Zelenky-Hajského na Žižkově nabízela totiž svým zákazníkům – pravděpodobně jako jediná pošta v naší republice a možná i na světě – vedle vzorných poštovních služeb také umělecký zážitek. Od roku 2001 tu fungovala minifotogalerie, ve které členové Clubu gentlemanů Žižkov za spolupráce České pošty představovali fotografie nejrůznějších žánrů. Na více než 70 výstavách se tu vystřídaly fotografie z Prahy i z exotických krajů, snímky přírodní i náladové, dokumenty i fotografická abstrakce. Na stěnách poštovní minifotogalerie se objevila díla řady renomovaných fotografů či osobností známých v jiných oborech, ale i zajímavých a nadějných začátečníků. Díky nevšednímu umístění galerie „vycházely“ fotografie „do ulic“ mezi nejširší veřejnost. Otevřením nové pošty získala galerie přístupnější adresu a také kvalitnější výstavní zázemí, takže mohla rozšířit i své ambice – na stěnách by se tu měla s fotografiemi střídat i jiná výtvarná díla: kresby, grafika, obrazy, ilustrace ap. Ten, kdo stihne navštívit novou poštu do 5. února, setká se tu s fotografiemi zachycujícími střípky z dávné i dosud živé historie českého poštovnictví. Čím také lépe oslavit otevření nového poštovního úřadu? Vystavené fotografie dají návštěvníkům nahlédnout až do 18. století, kdy v Praze fungovala tzv. klapačková pošta, vrátí čas do let rakousko-uherské monarchie a připomenou neradostný úděl vojáků 1. světové války, idylické obrázky pošťáků z první Československé republiky vystřídá svědectví o zlých časech protektorátu.

A pamětníci jistě přivítají snímky evokující vzpomínky na 50. a 60. léta minulého století. Najdeme tu také různé kuriozity – holubí poštu, potrubní poštu či zařízení pro měření přesného času vysílaného rozhlasem, ale i žhavou současnost. Pokud však někdo návštěvu téhle poštovní výstavky nestihne, nemusí tak moc litovat. V dalších měsících jej čekají neméně zajímavé zážitky – sochy vytvořené z papíru, unikátní fotografie z hlubin dodnes temné Afriky, kreslený humor, dramatické snímky ze slavného cyklistického závodu Tour de France, dokumenty ze zrodu sousedního chrámu Nejsvětějšího Srdce Páně... Poštovní galerie na náměstí Jiřího z Poděbrad je otevřená všem. Nejen návštěvníkům, klientům České pošty, kterým nabízí trochu osvěžení uprostřed všedních starostí a shonu, ale i těm, jež by tu chtěli představit výsledky svého snažení a dokázat, že kultura a umění může žít všude mezi námi.

red

Pro potěchu oka i k užitku

OSVĚTIMANY: Jedním z přírodních materiálů, používaným našimi předky, bylo kukuřičné šustí. Vyráběly se z něho věci především denní potřeby – tašky, prostírky, dokonce i sandály. U nás se jako jediná touto starou technikou zpracování zabývá Rozálie Blažková z Osvětiman (811 obyv., okres Uherské Hradiště). Její práci ocenil v minulém roce ministr kultury udělením titulu Nositel tradic lidových řemesel v oboru pletiva – výrobky pletené z kukuřičného šustí.

Rozálie Blažková Na jižní Moravě, především na Uherskohradišťsku, Hodonínsku a Břeclavsku, kde jsou vhodné podmínky pro pěstování kukuřice, se po roce 1945 o zachování tradičního způsobu zpracování kukuřičného šustí zasloužila zejména družstva, a to Moravská ústředna a Ústředí lidové umělecké výroby. Z jejich sortimentu se však časem předměty s užitnou hodnotou vytratily a zůstalo jen u výroby známých panenek. Ale jejich prostřednictvím můžeme objevit řadu lidských, dnes téměř zapomenutých činností. Vždyť kdo například potká skutečnou bosou pasačku nebo pilnou přadlenu?

Vzkříšení téměř zapomenuté technologie

Paní Rozálie Blažková pochází z jižního Slovenska, z rodiny, která se pletením z kukuřičného šustí přímo zabývala. „Pletení ze šustí se věnovali zejména obyvatelé na jižním Slovensku, kde se pěstovala kvalitní kukuřice. Moje sestra Etela se naučila «šúlání – motání ze šúšťa» od své tchýně z Maďarska a vyráběla pro slovenskou Ĺudovou umeleckou tvorbu. Její opravdovou specialitou byla zejména sada tří košíčků různých velikostí. Já jsem se jí dívala na ruce a hodně jsem od ní odkoukala. V roce 1960 jsem se přivdala do Osvětiman, přišly děti a já bych do práce musela dojíždět. Raději jsem se začala zdokonalovat v této neobvyklé technologii stáčení trhaných proužků kukuřičného šustí z ruky. Od sestry jsem získala formy, vzory a také potřebné rady. Dál už jsem se musela učit sama – třeba tak, že jsem zvolna párala starou tašku a postupně tak vnikala do tajů pletení. Přestože jsem pak mnoho let pracovala i v zahradnictví, pletení ze šustí jsem nikdy nezanechala,“ říká nositelka prestižního ocenění, jejíž šikovné ruce dávají vzniknout stolním podložkám, rohožím, miskám, ošatkám, ubrouskovníkům, nákupním taškám a dalším předmětům každodenního využití.

Na počátku je kukuřice

„Jakmile je kukuřice zralá, začíná se sklízet i šustí. Rozložím ho na půdu, aby k němu mohl vzduch a průběžně ho přehazuji. Sušení trvá podle počasí a kvality šustí 1 až 2 měsíce. Pak listy spařím vřelou vodou, aby změkly, «vykrůtím je», natrhám na proužky, které ukončím špičkou. Při vlastním pletení pak právě touto špičkou na sebe navazuji jednotlivé proužky,“ vypráví i po letech s nadšením R. Blažková, která takto ročně zpracuje kolem patnácti pytlů šustí. Podle charakteru jednotlivých výrobků pak používá formy nejrůznějších tvarů, na kterých jsou nepravidelně rozmístěny hřebíčky. Na nich pak vznikají dvoj i trojrozměrné předměty. Práce vyžaduje kromě potřebných znalostí i trpělivost a dostatek času – např. stojánek na ubrousky spatří světlo světa za 4 až 5 hodin.

Staré techniky začínají lákat

Řadu let můžeme ve společnosti sledovat zvyšující se zájem o lidová řemesla a jejich výrobky. Proto nemálo našich muzeí, skanzenů a dalších kulturních zařízení nabízí jejich výuku formou kurzů. Paní Rozálie Blažková předávala své znalosti v roli lektorky ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti, předvádí zpracování kukuřičného šustí na slavnostních trzích a dalších folklorních akcích ve Strážnici, Hodoníně, Kyjově a jiných místech Slovácka. „Synové jsou automechanici, se zajištěním materiálu – kukuřičného šustí mně sice pomohou, ale dál už je to neláká. Zájem zatím neprojevila ani vnoučata,“ doplňuje posmutněle nositelka titulu.

Eva Veselá

Edice „Šlechtické rody Mělnicka“

MĚLNÍK: Prvními dvěma svazky nové ediční řady Šlechtické rody Mělnicka, a sice pojednáním o rodu Kropáčů z Krymlova a studií o Vlinských z Vliněvsi Regionální muzeum Mělník navazuje na svou edici Dějiny měst a městeček na Mělnicku, v níž již vyšla knížka o středověkém Mšeně a další publikace k tématu se připravují.

 

„Šlechtická“ edice by měla být jednak skromným příspěvkem v bádání na poli konjunkturální tematiky, jednak by chtěla doplnit chybějící mezery v genealogiích méně významných českých rodů, především však ale posloužit poučeným laikům (nejen) z regionu k poznání těch střípků z historie, které jim dosud zůstávaly utajeny. Edice se primárně zaměří na drobnější šlechtu, nikoli na aristokraty typu Lobkoviců, Černínů či Chotků, jejichž dějiny by si zasloužily hutné monografie. První z popisovaných rodů Kropáčové z Krymlova (a posléze z Hohenfallu) spojili s regionem kolem soutoku řek Labe a Vltavy jen díl své historie, původně totiž byli pražskými měšťany. Jedním z hlavních odkazů působení tohoto rodu v regionu, je jméno vsi – Kropáčova Vrutice. Vlinští z Vliněvsi patří mezi typické zástupce drobné nižší šlechty na Mělnicku, jejíž původ spočívá ve zprvu služebném postavení vůči panovníkovi nebo jeho manželce, držitelům mělnického hradu, a církevním institucím. Pravděpodobně již ke konci 14. století se rod z této služebné role částečně vymanil a jedna z větví se zařadila mezi vlastníky svobodných statků. V polovině 16. zakoupili a dále rozšiřovali liblické panství.

Knihy jsou v prodeji v pokladně muzea, nebo je lze objednat na dobírku (srbova@muzeum-melnik.cz,

tel. 315 630 932).

 Ceny: Kropáčové z Krymlova - 190,- Kč, Vlinští z Vliněvsi -160,- Kč

Poselství dřeva

Publikace „Poselství dřeva“ je nejen vynikajícím knižním počinem, ale i zdrojem cenných informací.

 Když Václav Šplíchal a Marie Otavová vydali před třemi lety 285stránkovou publikaci „Člověk a dřevo v orlickém a podorlickém kraji“, byl to knižní počin, který se u nás hned tak neobjeví.

Dospěli jsme na počátek 21. století, ale tato autorská dvojice vzbudí náš zájem o koptáře s koptem, máselníky s dřevěnou putnou, kvasničkáře s pivovarskými kvasnicemi, kohátníky (dobyvatele pařezů), drvaře, haluzáky odvážející pokácené kmeny, trákaře nebo taky austrákaře (nosiče, pomahače), valiče dřev plavící dříví spolu s pltníky a voraři, dřevníky (překupníky dřeva), výtoníky (výběrčí poplatků za plavení dřeva), lesáky obchodujícími s prkny, pilaře, struhaře, dehtáře, kolomazníky, smolaře, popeláře, kteří pálili dřevo na popel, draslaře, flusaře či o korábníky co získávali a prodávali kůru stromů kožařům. Nestačí? Pak tedy kdo dnes ještě zná pintery, brdaře, dřevaře, nádobníky, neckaře, rourníky, mostníky, šindeláře, ohradníky, plotaře, lodnaře, stolečníky či stoličníky, truhličníky, lavičníky, lůžkaře, postelníky, pokladníky, loculifiesy (výrobce rakví), kolebečníky, tornatáře nebo taky struhaře, pohárníky, číšíře, kalamářníky, vrhcábníky, šachovníky, přesličníky, vřetenáře a paterníky… Nu a koncem roku 2007 se stal další vydavatelský zázrak. Stejní autoři vydali ve spolupráci s Historickým ústavem Fakulty humanitních věd UHK a Občanským sdružením Zlaté ruce v Letohradě ještě obsáhlejší, a to 702stránkovou a zhruba 3 kg vážící reprezentativní práci „Poselství dřeva“. Je prvním svazkem edice Zlaté ruce (s vysvětlujícím podtitulem „Poselství dřeva – most mezi minulostí, přítomností a budoucností – historická paměť – svědectví – vize“). Toto monumentální dílo s celorepublikovým záběrem, opatřené českým, německým a anglickým résumé a rejstříky jmenným a místním a mj. hodnocené jako projekt 21. století, vydala firma GOLEMPRESS s.r.o. Letohrad, za podpory 11 největších podniků papírenského a dřevařského průmyslu a hejtmanů kraje Královéhradeckého, Pardubického a Vysočina. Tolik zatím o publikaci samé. Zmínku si totiž zaslouží i v ní uvedení betlemáři, jejichž artefakty vyjely před Vánoci 2004 do Londýna a do skotského Edinburghu, a to Ladislav Štichauer z Rychnova nad Kněžnou a Anna Vítová z Vysokova u Náchoda. Díky iniciativě honorárního generálního konzula ČR Paula Millara, který zápůjčku ze sbírek Třebechovického muzea betlémů zprostředkoval a zajistil finanční prostředky, mohly být jejich betlémy vystaveny v katolické katedrále St. Mary´s hlavního města Skotska. Přepravu hradilo naše velvyslanectví v Londýně. České betlémy měly na britských ostrovech velký úspěch, jejich fotografie přinesl britský tisk na titulních stránkách. Jeho Eminence Keith Patrick kardinál O´Brien oběma betlémům požehnal v novogotické katedrále (viz foto) za účasti skotských dětí a sboru české menšiny a dokonce je použil na své novoročenky. A co že se o Ladislavu Štichauerovi, tomto málem zapomenutém českém géniovi, v již zmíněné publikaci V. Šplíchala a M. Otavové vlastně dočteme? Narodil se 22. června 1874 v Rychnově nad Kněžnou v početné soukenické rodině, jako šestiletý byl zasažen bleskem a zdravotní postižení nesl po celý život. Pohyblivá mu zůstala jen levá ruka, školu nedokončil, dřel v soukenické továrně, kde se mu stal další těžký úraz. Krátce pak pracoval v soukenické valše, než se stal obecním metařem. Žil v chudobinci a byl známou svéráznou postavou. Staří Rychnováci vám povědí, že vyřezával různé figurky a soubory betlémů. K těm větším patří betlém děkanského kostela svatého Havla, který lze vídat každoročně o Vánocích, nemluvě o těch dalších v soukromém držení. A že Ladislav Štichauer vytvořil i pannu na jelenu ze znaku města (Rychnov n. Kněžnou připomíná tento rok 750. výročí první zmínky), je taky fakt; zemřel na Mikuláše roku 1950 v Albrechticích nad Orlicí... Ale nejen o tom kniha „Poselství dřeva“ vypráví. Jejím neskutečně činorodým autorům Václavu Šplíchalovi (*1932), bývalému řediteli Muzea zimních sportů, turistiky a řemesel v Deštném v Orlických horách, a Marii Otavové (*1960), ředitelce Městského muzea v Žamberku patří velký obdiv a dík. Být to ve folku, zvolal bych: „Umí!“

Josef Krám

Redakčně kráceno

Knihovna nabízí čtenářům více knih

BOHUMÍN - Minimálně dalších pět tisíc knih nabízí svým čtenářům od listopadu knihovna K3 Bohumín. Nová výpůjční místnost s 3000 knihami vyrostla v dospělém oddělení knihovny. Výraznou reorganizací prošlo také dětské oddělení.

Na výpůjční ploše přibyly regály, které umožnily rozšířit stávající nabídku dětských knih o dalších přibližně 2000 kusů. Knihy, které v obou odděleních přibyly na výpůjční ploše, byly dosud jen v zázemí knihovny a čtenáři si je mohli vyžádat pouze podle katalogu. Knihovnice jim pak šly konkrétní titul vyhledat do skladů knihovny.

 

 Čtenáři museli čekat a navíc si nemohli předem knihy prohlédnout a přečíst jejich anotace. „V dospělém oddělení jsme zrušili prostornou kancelář. Postavili jsme do ní nové regály a vznikla tak nová, čtvrtá výpůjční místnost v tomto oddělení. Její kapacita je tři tisíce knih. Čtenáři v ní najdou naučnou literaturu. Orientaci v ní zlepší také nové rozřaďovače, tedy cedulky, které naučné knihy dělí do pěti desítek kategorií, podle jejich zaměření,“ řekl ředitel K3 Bohumín Karel Balcar. V dětském oddělení přibylo místo pro knihy logičtějším uspořádáním regálů a jejich vytažením ze zázemí knihovny do prostor pro dětské čtenáře. Na ploše tak přibyly knihy naučné, ale také beletrie pro všechny tři dětské věkové kategorie. I v dětském oddělení se mohou čtenáři lépe orientovat díky novým rozřďovačům.

Lucie Balcarová

tisková mluvčí

Muzeum v Kladně dokončuje stěhování

Kladenské Sládečkovo muzeum zřizované Středočeským krajem, dokončuje v současné době stěhování do nové budovy v Huťské ulici 1375 v Kladně (bývalá ředitelská vila, v níž byly později konstrukční kanceláře Poldi). Rekonstrukce návštěvnických prostor muzea včetně bezbariérového přístupu byla spolufinancována Evropskou unií. Nové muzeum se slavnostně otevře v pátek 28. března 2008.

 

 Prakticky celé přízemí nové budovy nabídne návštěvníkům muzea stálé expozice a krátkodobé výstavy.

Z kladenského zámku byly přestěhovány a částečně inovovány stálé expozice Pravěk Kladenska a Od tvrzí k baroknímu zámku. Ty postupně nahradí zcela nové expozice Budeč a svatováclavská tradice, Benediktini v Kladně, Život a politika (Kladno a Kladensko v 50. a 60. letech 20. století) a Příroda Kladenska. Pro práci se školami vznikl v patře muzea víceúčelový sál – muzejní herna, ve které budou probíhat vzdělávací projekty pro školy, přednášky, filmová a literární pásma. Zájemci o regionální historii, vývoj přírody i společnosti na Kladensku mohou využít k prezenčnímu studiu muzejní knihovnu se studovnou. Postupně je upravován i park kolem budovy muzea, který poslouží jako arboretum a malá botanická zahrada. I nadále naše muzeum zpřístupňuje v turistické sezóně od konce května do konce září rotundu sv. Petra a Pavla na Budči u Zákolan, která je nejstarší dosud stojící stavbou v ČR. Návštěvníkům nabízí jedinečnou možnost stanout v autentickém prostoru, v němž získával vzdělání budoucí světec a národní patron Václav. Jeho osobnost připomínají Svatováclavské slavnosti, konané každoročně o státním svátku 28. září, a Národní svatováclavská pouť na Budeč v sobotu nejbližší světcovu svátku, letos 27. září. Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně Huťská 1375 272 01 Kladno tel.: 312248045; 312256160 e-mail: muzeum@omk.cz www.omk.cz

Program otevření:

28. března 2008 - pátek

15 h – slavnostní otevření doprovázené hudební skupinou Knezaplacení

17 h – vyhlášení výsledků Fotografické soutěže 2007 – téma Lidé a události v našem regionu vstup zdarma návštěvníci bodou mít možnost nahlédnout do všech nových výstavních sálů, multifunkčního sálu, knihovny a badatelny.

29. března 2008 – sobota 10 h – 15 hprogram „Vítání jara“ – u příležitosti otevření nové muzejní budoby pořádáme zábavnou akci pro rodiny vstup na program zdarma. Vstup do expozic dle běžného muzejního ceníku.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře