Svůj um využívá na záchranu židovských hřbitovů

TACHOV: V tachovském Muzeu Českého lesa proběhla koncem minulého měsíce přednáška Václava Chvátala alias Freda na téma zkoumání židovských hřbitovů. Zaujalo nás nejenom téma, ale především osobnost pana Chvátala, který pro Muzeum Českého lesa pracuje od roku 2002 a věnuje se zde výzkumu hebrejské epigrafiky a záchraně židovských památek, zejména hřbitovů. Jak sám říká, nejprve se zdálo, že v jeho práci půjde jen o fotografování, ale velmi brzy se ukázalo, že k úspěšné dokumentaci bude nutné náhrobním textům také porozumět. Na českém území dosud zdokumentoval celkem sedm židovských hřbitovů, navíc se ve spolupráci s Židovským muzeem v Praze podílí na mapové dokumentaci dalších. 

V zahraničí spolupracuje na výzkumu hřbitova v Szczebrzeszyn, který leží ve východním Polsku, a židovských hřbitovů ve Finsku.

Právě jeho výrazný zájem o finštinu a Finsko a jeho životní příběh, z něhož je patrné, že prostě nemohl dělat nic jiného než nakonec zkoumat židovské hřbitovy, jsou velmi inspirativní a jedinečné.

Na počátku byla láska k přírodě a schopnost čerpat sílu a klid ze samoty. Vztah přírody a lidské samoty, v níž se setkává tváří v tvář světu a stvoření, pochopí každý člověk, který se dokáže dlouhé chvíle dívat na vrcholky hor, jak se na obzoru dotýkají nebe zrcadlícího se v jezeře pod nimi nebo na listy stromů třepotajících se ve slunci.

Cit pro obé přivedl Václava Chvátala – Freda na lesnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně, kde nevědomky splnil další z nutných předpokladů pro svou práci dokumentování židovských hřbitovů složením zápočtu z práce s motorovou pilou. Zní to velmi prostě, až banálně, proto je tak ohromující, když se po několika letech mohl podívat zpět a zjistit, že tyto zdánlivě zanedbatelné skutečnosti byly v podstatě na jeho cestě velmi důležité. Jak sám Václav Fred říká: "Co jiného bych měl dělat, když jsem byl k této práci stvořen a v průběhu let také nevědomky modifikován."

Dalším předpokladem a nedílnou součástí metodického výzkumu hřbitovů je elementární znalost programování. Vzhledem k tomu, že si Václav Chvátal musel sám do počítače naprogramovat speciální hebrejskou hřbitovní znakovou sadu, která je od běžné hebrejštiny odlišná, byla mu jeho zkušenost, kterou získal při psaní své první diplomové práce na téma programování, více než užitečná. Dnes již pracuje s individuálním a nekomerčním programovým vybavením, na jehož příkladě dokazuje, že „vývoj, který prodělaly počítačové systémy během 90. let není žádný vývoj, ale úpadek“.

Na vojně se poté ke zmíněnému výčtu nutných dovedností přidala práce u geodetů a následná dvouletá praxe u zeměměřičů. Geodetické zaměření hřbitova a zhotovení mapy je totiž jednou z částí metodického způsobu jeho zkoumání.

Hlavně si v té době již Freda našla vášeň zvaná Finsko. Podle osvojené zásady, že neexistuje žádný univerzální světový jazyk, neboť světovým jazykem vesnic třeba v některých státech východní Evropy bude vždy řeč jejích obyvatel, snažil se Fred před každou svou cestou jazykově přiblížit navštívené zemi. Znalosti němčiny a francouzštiny si v průběhu let rozšířil o základy rumunštiny, italštiny, slovinštiny, estonštiny a švédštiny.

Když po absolvování univerzity v Brně uviděl fotky finské přírody, rozhodl se tuto zemi navštívit a začal se také učit finsky. Zjistil, že krásám finské přírody, která mu učarovala, se vyrovná i jazyk, a proto se následně rozhodl studovat finštinu na Karlově univerzitě v Praze. Pro svou práci v tachovském muzeu, jejíž hlavní těžiště v podstatě spočívá v jazykové oblasti, využívá ještě navíc samozřejmě hebrejštinu a jidiš, dále angličtinu a polštinu. Studuje rovněž dnes již téměř zaniklou livonštinu.

Další z nutných zdánlivých drobností, které Václav Chvátal ve svém výčtu nezbytné výbavy pro svou práci uvádí, je imunita vůči klíšťové encefalitidě. I tento požadavek splňuje více než skvěle, neboť nemoc prodělal v 90. letech, a tak se může v lesích pohybovat naprosto bez obav. Možná by vás napadlo, jak to všechno může jeden člověk stihnout. Jistě by to nešlo bez tolerantní ženy, kterou Václav Chvátal má, a chápavého rodinného zázemí, které je pro něho určitě velkou oporou. Neopominutelný je jeho blízký vztah a úcta k biblické zvěsti.

Rekonstrukci několika hřbitovů na Tachovsku finančně podpořili potomci židovských rodin, kteří před holocaustem uprchli do zahraničí. Díky jejich pomoci byla rovněž v muzeu zřízena stálá expozice. Záchranu a výzkum jednoho ze hřbitovů podpořila Nadace občanského fóra. Václav Chvátal si také pochvaluje spolupráci s Federací židovských obcí České republiky, Židovským muzeem a Národním památkovým ústavem.

Ve Finsku spolupracuje s Židovskými obcemi v Helsinkách a Turku, Finským národním archivem a Univerzitou v Helsinkách. V Polsku, kde se výzkumu věnuje spolu s prof. Hüttenmeisterem z univerzity v Tübingen, financují jejich činnost polské a německé nadace. Úspěchem bezesporu je, že na základě těchto dokumentačních prací byly některé hřbitovy prohlášeny za národní kulturní památku.

Co jeho práci ztěžuje je často nezájem místních správních orgánů. Setkal se i s případem, kdy starosta obce ani nevěděl, že se na jeho správním území židovský hřbitov nachází, i přesto, že se jednalo o nejstarší památku obce. V jednom případě dokonce dostal pokutu, protože mu chybělo jediné formální povolení. Jako příklad dobré spolupráce uvádí Karla Petráně, starostu obce Svojšín, kde o židovské památky na svém území příkladně pečují.

Věřím, že by všem čtenářům na závěr popřál své obligátní: Mír s Vámi!

Více informací na stránkách oddělení Dokumentace a výzkumu židovských nemovitých památek naleznete zde.

Kateřina Vedralová