středa
7. prosince 2022
svátek slaví Ambrož, Benjamín

Články a komentáře

Články a komentáře

Ve smržovském Zámečku probíhají netradiční fotografické výstavy

Taj-Mahgal na řeceSMRŽOVKA: Od 2. února mohli návštěvníci výstavní síně ve zdejším kulturním středisku (Zámečku) přispět prostřednictvím humanitární organizace – občanského sdružení Narovinu http://www.humanistinarovinu.cz/ například na projekt Adopce afrických dětí nadálku, a to zakoupením fotografií z Keni autora Petra Preusslera. A stejně tomu bude i po celý duben. V Zámečku jako další vystavuje své fotografie z cest po Indii doktorka stomatologie z Velkých Hamrů MUDr. Alena Poupová.

Prostředníkem je tentokrát občanské sdružení Humanistické centrum Dialog http://www.humanisti.cz/, které organizuje projekt nazvaný Kampaň lidské podpory.

 Z každé zaplacené fotografie z této výstavy (nazvané IN meDIAs res) od rozměrů 30 x 40 cm až 60 x 84 cm bude 300 Kč věnováno nadaci, přestože pořizovací cena se s rozměrem fotografie paralelně zvyšuje. MUDr. Alena Poupová přiblížila zemi dvou tváří – drsnou a necivilizovanou, ale omračující – také v následujícím rozhovoru.

Proč jste tentokrát zvolila Indii?

Přála jsem si navštívit jednu z kolébek orientálních civilizací, potkat tolik různorodých lidí, seznámit se s jejich zvyky, poznat kulturu a jejich náboženství a samozřejmě i přírodu. Spíše se ovšem zajímám o kulturní a historické památky. Ze které oblasti pocházejí vystavené fotografie? Ze severní části Indického subkontinentu, z území podél Gangy a na jih od města Dillí. Je to celkem rozsáhlé pásmo zhruba 1000 km východo-západně a 300 km severo-jižně. Indie je obrovská země.

Máte nějaký návod pro čtenáře jak se po Indii pohybovat? 

Rozhodně po nějaké konzultaci s někým, kdo tam byl. I my jsme se tam rozjeli až po uváženém rozhovoru s paní Kamilou Berndorffovou (novinářka a reportérka, která mj. píše pro časopis Země úsměvů) a díky ní jsme měli jednodušší začátek, vynikající informace, tipy na výlety, poznání a způsoby, jak se chovat a co dělat v tak exotické zemi, jakou Indie bez pochyby je. Indie je na většině území bezpečná, ale jsou zde i území, na nichž probíhají menší vojenské střety, kam se nedoporučuje cestovat (severo- východ nebo severo-západ). Indie přináší neopakovatelné zážitky, ale zároveň je to země pro otrlejší povahy, jež nečekají luxus na každém kroku a musí se vypořádat i s nouzí, která panuje všude kolem.

Co byste řekla o Indii, kdybyste ji měla charakterizovat jen několika slovy?

Rozlehlost, tradice, ženskost, barvitost, bída, pohádky tisíce a jedné noci, středověk.

Kde je podle vás ono „srdce Indie“?

V očích všech Indů.

Vaše výstava je věnovaná projektu Kampaň lidské podpory občanského sdružení Humanistické centrum Dialog. Jak jste s ním začala spolupracovat?

Seznámila jsem se s jednou koordinátorkou ještě v Praze na studiích. Dojalo mne, jak se k ní všichni Afričané, jimž jejich organizace pomáhá v Čechách sehnat práci a asimilovat je, hlásí na ulicích a děkují. Měla jsem představu, že bych také se svým vzděláním a možnostmi nějak pomohla. Ale není to tak jednoduché a jedinou možností, jak jsem byla informována, bylo a je uspořádat podpůrné finanční akce, a tím pomoci při výstavbách zdravotnických zařízení v Keni a zaměstnat tamní obyvatele, dát jim patřičné vzdělání, a tím jim pomoci osamostatnit se, aby byli soběstační a nepotřebovali neustálý příjem financí z Evropy na základní věci. Prostě pomoci jim postavit se na vlastní nohy.

Výstava do Zámečku přišla z Riedlovy Vily v Desné. Poputuje ještě do dalších míst?

Ano, v září mě čeká výstava v Tanvaldu, kde budu mít také cestopisnou přednášku.

Když jste v únoru zahajovala vernisáž fotografií z Keni Petra Preusslera, řekla jste, že se vám na něm líbí, že na otázku „proč to dělá“ odpovídá „proč ne“. Já se nyní ptám vás, „proč ano a proč právě Indie“?

Nikdy bych nevystavovala sama za sebe. Na tento nápad mě přivedla Lucie Tamášová ze zmíněného občanského sdružení. To tímto způsobem získává podporu pro projekty ve vzdělávání dětí a středoškoláků, ve zdravotnictví, buduje malé nemocnice, kliniky. A to byl hlavní a vlastně jediný důvod proč ANO.

Karolina Peroutková

Redakčně upravila a krátila E. Horníčková

Palác zasvěcen českému baroku

Schwarzenbergský palácNárodní galerie jako investor celkem čtyři roky prováděla rekonstrukční práce, které stály 260 milionů korun, aby se jedna z nejkrásnějších pražských renesančních staveb – Schwarzenberský palác – mohla 25. března 2008 opět otevřít návštěvníkům. NG v roce 2002 budovu získala bezúplatně od státu a dnes v ní sídlí nová stálá  expozice starého umění nazvaná  Baroko v Čechách.

Historie domu s psaníčkovými sgrafity

Rozlehlý hradčanský palác, stojící přímo proti hlavnímu vstupu do pražského hradu, dal v letech 1545 až 1563 vystavět Jan z Lobkovic podle projektu Agostina Vlacha. Stavba opatřena fasádou se štíty a vysunutou lunetovou římsou je po celé ploše zdobena sgrafity, vytvořenými podle severoitalských, zejména benátských grafických předloh.

Udržela si svojí původní podobu jak zevně, tak uvnitř a jedinou větší stavební úpravou byla v roce 1871 oprava štítu nasměrovaného do Hradčanského náměstí, který tenkrát zničila vichřice. Obnovu realizovat architekt Josef Schulz, později proslulý stavbou Národního divadla, Národního muzea a Rudolfina.  Schwarzenberský palác, jež je reprezentační ukázkou pražské renesanční palácové architektury, slouží výstavní činnosti již od roku 1910, kdy tam umístilo své sbírky tehdejší Technické muzeum. Po roce 1948 přešel palác do majetku Čsl. státních lesů a v letech 1950 – 1951 byl převeden na ministerstvo národní obrany, které do něj umístilo Vojenské historické muzeum. Palác je součástí památkové rezervace UNESCO – Historické centrum a od konce letošního března v ní sídlí další stálá expozice Národní galerie.

Rekonstrukce zachovala původní a přinesla nové prvkySchwarzenbergský palác -interiér

Po mnoho let byl tento veliký hradčanský palác zdevastován a opuštěn, ale jak památkáři zjistili, „vojáci" v předchozí éře naštěstí nepřistoupili k žádným zásadním a nevratným přestavbám. Díky tomu se mnoho původních stavebních prvků podařilo zachránit. Byl rekonstruován např. ojedinělý barokní krov, který tvoří součást expozice, a také se zachovaly původní dřevěné podlahy, keramické dlaždice i cihly. Dochovaly se i fragmenty nástropních renesančních maleb se zvířecími motivy a náměty z antické mytologie a další unikátní výzdoba stropů čtyř sálů ve druhém patře. Možná pro málo obvyklou použitou techniku – místo běžných nástěnných maleb byly tyto stropy opatřeny dřevěnými rošty s osazenými manýristickými plátny – dnes máme co obdivovat. Autor architektonické rekonstrukce objektu architekt Tomáš Šantavý o rekonstrukčních pracích řekl: "Veškerý materiál, který se během rekonstrukce ze stavby vyjímal, se do ní opět vracel. Dokonce se prosévala i suť, abychom nic nevyhodili. Když jsme objevili zcela zachovanou prevétovou (prevét=záchod) šachtu, kterou až do 17. století odtékaly splašky do Nerudovy ulice, rozhodli jsme se do ní vložit výtah pro invalidy.“  Přicházející návštěvníci se mohou na každém kroku přesvědčit, že v paláci se podařilo netradičně spojit moderní technologii s barokním uměním. Nové technické zázemí je naprosto viditelné, aby kontrastovalo s dobovou architekturou a barokním uměním a aby v budoucnosti šlo bez problémů vyměnit.

4000 m² pro české baroko

Schwarzenbergský palác - interiérRekonstrukce paláce byla ukončena v létě 2007 a slavnostnímu otevření předcházel půlroční zkušební provoz, kdy se testovalo klimatizační a bezpečnostní zařízení, a to bez přítomnosti exponátů. Ty se sem začaly stěhovat na konci listopadu minulého roku. Ve třech podlažích vzniklo 4000 m² výstavních ploch pro české barokní umění. V nové stálé expozici divák najde na 160 sochařských a 280 malířských děl, vytvořených od konce 16. století do konce století 18. na území českého království. Našla zde místo i slavná rudolfinská sbírka, která byla donedávna vystavena v Jiřském klášteře. Grafiku a kresby v NG uchovávaná Kabinet grafiky, který sídlí v paláci Kinských na Staroměstském náměstí. Otevřením Schwarzenberského paláce se otevřela možnost pořádat malé grafické výstavy také zde. Pracovníci Kabinetu grafiky připravili krátký výstavní cyklus, v němž chtějí vystavit mistrovská grafická a kresební díla od nejstarších prací až po konec 18. století. Stejně jako v jiných expozicích NG i ve Schwarzenberském paláci nabízí lektorské oddělení mnohostranné doprovodné programy pro návštěvníky. Dospělé čeká večerní cyklus přednášek, školní mládež rozmanité výukové programy pro konkrétní věkové skupiny. Je zde k dispozici ateliér, sloužící zároveň jako přednáškový sál. Koncem roku 2008 se má v suterénu zpřístupnit hmatová expozice Doteky baroka, určená především pro návštěvníky se zrakovým postižením. Vedení NG odhaduje, že provoz nové expozice ve Schwarzenberském paláci bude ročně stát 10 až 12 milionů korun.

Snaha o magický trigonSchwarzenberský palác -interiér

Vyhlídky NG na Hradčanském náměstí jsou velmi perspektivní. Na podzim 2007 ji stát přiřknul i Salmovský palác, stojící hned vedle Schwarzenberského a tak logicky vznikla ambice oba historické objekty architektonicky propojit. (Adaptace obou paláců by měla podle odhadů NG stát kolem 500 milionů korun a momentálně probíhají výběrová řízení na dodavatele stavby.) „Rekonstruovat bychom mohli už příští rok, záleží na tom, kdy a kolik peněz uvolní parlament,“  řekl generální ředitel NG Milan Knížák a dodal: „V Salmovském paláci by později mohla najít prostor sbírka umění 19. století, zejména jeho první poloviny."  Společně s protějším Šternberským palácem, kde sídlí expozice starého evropského umění od antiky po konec baroka, by měl vzniknout na Hradčanském náměstí magický galerijní trojúhelník. „Pokud se ovšem toto propojení zadaří, tak to bude naprosto unikátní až magický trigon, který ku Praze bezesporu patří,“ vyslovil své přání Knížák. Otevřením Schwarzenberského paláce nastaly v rámci NG přesuny jednotlivých sbírek. Ze 4. patra Veletržního paláce se stěhuje do kláštera sv. Jiří na Hradě sbírka umění 19. století, která zde bude otevřena 7. května 2008. Později by M. Knížák rád do Jiřského kláštera vrátil i české gotické umění, které je v klášteře sv. Anežky ohroženo povodněmi. Dlouhodobá koncepce NG datovaná do roku 2020 nastiňuje i variantu, že by se poté do uvolněných prostor Anežského kláštera přestěhovala ze zámku Zbraslav plastika 19. a 20. století.

Ilustrační fotografie laskavě poskytl Projektový ateliér pro architekturu a pozemní stavby architekta Tomáše Šantavého.

Mária Uhrinová

Sousedé by si měli rozumět

Děti s novým časopisemKaždodenní zkušenost ze škol potvrzuje, že si malí Slováci a Češi navzdory opravdové blízkosti obou jazyků rozumějí stále méně. Proto začal v Bratislavě vycházet časopis Euroškolák, který je určen dětem prvního stupně základních škol na Slovensku i v Česku.  Jde o  dvojjazyčné periodikum, které pomáhá překonávat vzájemnou jazykovou bariéru.

Hrát si a učit se

Ve školních lavicích už několik let sedí děti, pro které je společný stát Čechů a Slováků pouhou historií. Narodily se po rozdělení Československa, a tak slovenštinu či češtinu nevnímají jako jazyk blízký, jak to bylo u jejich rodičů a prarodičů. I když snahou posledních desetiletí je propagovat jazykové vzdělání u dětí už od nejútlejšího věku, preferují se hlavní světové jazyky jako angličtina, němčina a francouzština.

 Na otázku „Jak obnovit slovenštinu v lavicích českých škol?“ a naopak si na Slovensku odpověděli činem. Začali vydávat měsíčník Euroškolák, vzdělávací dvojjazyčný časopis pro komunikaci dětí v češtině a slovenštině, který má zábavně a kreativně pomoci dětem překonat jazykovou bariéru. „Děti v Čechách a na Slovensku pomalu ztrácejí kontakt se sousedním jazykem, v časopise se hravou formou seznámí se zcela odlišnými slovíčky obou jazyků," řekl Miroslav Bezděk ze společnosti Plenkall, která časopis vydává. Číslo vždy obsahuje gramatiku (např. vyjmenovaná slova, slovesa, psaní předpon, psaní i/y v příčestí minulém aj.), otázky logopedie, příklad literárních příběhů a básní, pod jejichž texty je bezprostředně uveden překladový slovník. Dále měsíčník přináší různé vědomostní soutěže, informace o Evropské unii adekvátní dětskému věku, počítačové hry a mnoho dalšího. To vše je připravováno v souladu s učebními osnovami a ročním obdobím. „Při sestavování časopisu se snažíme čerpat i ze starší tvorby, na kterou se zapomíná. Snažíme se oprášit i takové autory jako František Hrubín či Krista Bendová a propojit je s novější tvorbou," poznamenal Bezděk. Projekt, který na Slovensku běží od září, byl představen české veřejnosti letos v březnu v Domě národnostních menšin v Praze. Jak přiblížili členové redakce, měsíčník Euroškolák je určen hlavně žákům základních škol, i když vydavatelství počítá s obdobnými periodiky i pro předškoláky a také starší žáky. Časopis vychází v 10 číslech během školního roku, jeho rozsah se z původních 28 stran rozrostl na 40 a stejně tak se zvýšil i náklad, protože zájem – hlavně ze strany škol – z obou stran řeky Moravy je značný. Jedno číslo stojí 19,50 v obou měnách a na Slovensku i v Česku je k dostání v novinových stáncích.

Jak vystoupit ze začarovaného kruhu

Skutečností, že si malí a mladí Slováci a Češi stále méně rozumějí, i když jsou si oba jazyky v zásadě podobné, se operativně zabývají i čeští odborníci. Ve  Výzkumném ústavu pedagogickém vznikl  speciální projekt, za pomoci kterého mohou učitelé žákům II. stupně ZŠ zajímavě přiblížit slovenštinu. Metodou pracovních listů se české děti dozvědí o jazyku, reáliích i kultuře sousedů. Na Slovensku podobný projekt zatím nemají, ale jak je vidět, snahy připravit slovenské školáky na evropanství a naučit je porozumět sousedům jsou evidentní. (Euroškolák má podporu Slovenské kanceláře Evropského parlamentu, Velvyslanectví ČR v SR, Velvyslanectví SR v ČR, předních školních úřadů, bankovního sektoru a několika neziskových organizací.) Z vlastní zkušenosti vím, že na Slovensku je povědomí o češtině stále živé, a to hlavně díky vysílání televizních pořadů, které slovenské komerční televize vysílají s českým dabingem. V Čechách je situace odlišná, podle některých expertů má část českých dětí skutečně problém slovenštině porozumět, protože s ní nepřichází do styku vůbec. Dle vyjádření některých jazykovědců je situace v Česku "v začarovaném kruhu": jedna strana argumentuje tím, že děti nerozumějí, protože neslyší slovenštinu v televizi, média se zase brání, že slovenštinu nepoužívají, protože jí už lidé nerozumí.

Vypláznout jazyk není vždy urážlivé

Argument masmédií vydavatelé časopisu Euroškolák nepřijímají a organizují stále nové akce, abyTřída prvňáků vyplazující jazyk získali zájem co nejširší veřejnosti. Jednou z nich je i jazyková soutěž „Vyplázni jazyk!“. Je zaměřená hlavně na problém zanedbávání výslovnosti v rámci mateřského jazyka a následně pak na otázky odlišné výslovnosti právě v komunikaci mezi našimi národy. Zájem o soutěž projevilo už mnoho školních kolektivů na základních i v mateřských školách. Děti s velkým nadšením vyplazovaly jazýčky a trpělivě čekaly na cvaknutí fotoaparátu. Díky této malé „gymnastice“ si procvičily mluvní orgány a zábavnou hrou se naučily něco o výslovnosti, což je v dnešní době, kdy se na školách soustavně a systematicky rozšiřuje vícejazyčná jazyková zdatnost, nesmírně důležité. Organizátoři se domnívají, že toto zviditelnění mluvního orgánu přinese podporu správných logopedických návyků a připomene také potřebu kvalitní jazykové výbavy.

Evropan, to zní hrdě

Protože slovenská ekonomika sílí, uvažují naši sousedé o zavedení evropské měny už počátkem příštího roku. Další akcí časopisu Euroškolák je výtvarná soutěž „Euroměna očima dětí“, která odstartovala 1. dubna. Děti do ní můžou poslat svou představu o podobě nového platidla. Odeslané výtvarné návrhy v libovolné formě (kresba, fotografie, video, počítačová modelace nebo i třírozměrný objekt) je možné zaslat do 15. 12. 2008. Do soutěže, podporované předním slovenským bankovním domem, se mohou zapojit děti bez rozdílu věku, národnosti i školy, a to do předvánoční doby, tedy těsně před zavedením eura na Slovensku. Protože změna platidel se výhledově týká i České republiky, organizátoři věří, že do soutěže se zapojí i čeští školáci a ukáží, jak si oni představují eurobankovky a euromince. Padesát nejlepších návrhů postoupí do užšího kola o hlavní cenu, kterou je víkend pro vítěze a jeho rodiče v belgickém hlavním městě Bruselu i s prohlídkou Evropského parlamentu. Všechny zaslané práce budou zveřejněné na webu časopisu Euroškolák a 50 nejlepších se stane součástí putovních výstav, pořádaných u příležitosti přistoupení SR k euroměně. První z nich otevřou už koncem dubna v Polus City Center v Bratislavě, poté se přesune do výstavních prostor Národní banky Slovenska. Více informací o časopisu i o soutěžích, které pořádá, získají zájemci na webu http://www.eur-akademia.eu/

Mária Uhrinová

Kroniky, kronikáři, muzea a archivy v Libereckém kraji

Seminář kronikářů v roce 2005Náš seriál, v němž postupně mapujeme uvedenou problematiku, postoupil do dalšího kraje – Libereckého. Dnes se budeme věnovat okresu Semily.

Muzeum Českého ráje v Turnově spolupráci s kronikáři nepřerušilo a se Státním okresním archivem Semily (SOkA) se každoročně podílí na organizaci společných setkání. SOkA realizuje s kronikáři projekt "Tvář našich měst a obcí na počátku XXI. století", který muzeum využívá ve výzkumných projektech při dokumentaci sídel a architektury a dalších nemovitých památek. Spolupráce s kronikáři, kterých je v tomto okrese opravdu hodně, je výborná.

 

V ostatních okresech Libereckého kraje je však situace horší – jsou tam sice výborní kronikáři, ale je jich bohužel málo. „V posledních čtyřech letech využíváme spolupráce kronikářů pro naplnění «Koncepce činnosti účinnější podpory o tradiční lidovou kulturu». Při něm se podílejí zejména na zpracování výzkumných projektů dotazníkovou formou. Někteří kronikáři začali na základě našich podnětů vedle vlastního kronikářského zápisu také sami dokumentovat i projevy tradiční lidové kultury. Například vznikají slovníky nářečí, záznamy o lidové stravě, o obyčejích,“ pochvaluje si ředitelka Muzea Českého ráje PhDr. Vladimíra Jakouběová. Součástí seminářů pro kronikáře, na nichž bývají hosty památkáři či pracovníci Krajského úřadu Libereckého kraje, jsou pravidelně také informace o činnosti muzea a nechybí ani podněty k další spolupráci. Na zatím posledním setkání v listopadu 2007 přednášel pracovník muzea PhDr. Michal Babík na téma Počátky sjednocené Evropy. Muzeum spolu se SOkA nabízí pomoc při zajišťování materiálů, poradenství při zpracování výstav a podobných projektů, které kronikáři připravují ve svých obcích při různých výročích. V rámci badatelské služby pomáhají muzejníci i se zpracováváním pramenů.

V semilském okrese se o kronikáře staralo tehdejší Okresní muzeum Českého ráje v Turnově (dnes Muzeum Českého ráje v Turnově). Platilo je z rozpočtu Okresního národního výboru Semily a organizovalo pro ně kronikářské soutěže. Po roce 1989 převzal po vzájemné dohodě péči o kronikáře Okresní archivy Semily (SOkA). „Snažili jsme se, aby se kronikářství očistilo od propagandy a aby obce kronikáře patřičně honorovaly. A právě proto jsme tehdy oprášili prvorepublikový zákon o pamětních knihách obecních a prováděcí vládní nařízení. Referát kultury Okresního úřadu (OkÚ) je vydal ve zvláštním čísle zpravodaje OkÚ i s doporučením, jak velký by měl mít kronikář úvazek podle počtu obyvatel v obci. Na nás pak bylo, abychom při pravidelných návštěvách v obcích zdůrazňovali význam kronikářské práce,“ vysvětluje ředitel semilského SOkA PhDr. Ivo Navrátil.

V roce 1995 se otevřela nová budova SOkA Semily, níž kronikáři našli nepřeberný zdroj historických pramenů a také azyl pro jejich každoroční podzimní setkání. Ty připravuje turnovské Muzeum Českého ráje ve spolupráci s některým z městským památkářů. Nikdy nechybí zajímavá přednáška – např. o genealogii, heraldice, archeologii, z historie. Se svými zkušenostmi přítomné seznámil i kronikář Velké Chuchle Mgr. Tomáš Hromádka, redaktor webu Kroniky a kronikáři. Na loňském semináři se hovořilo mimo jiné o společném projektu «Tvář našich měst a obcí na počátku XXI. století», účastníci sekání mohli nahlédnout i do řady obecních kronik, hovořilo se o novinkách ve světě archivů, muzeí a kronik. Letos SOKA zvažuj, že na setkání přizve právníka, který by vysvětlil, jak je to s ochranou osobních dat v kronikářském zápisu.

„Kronikáři jsou nesmírně vítanými spolupracovníky archivářů, muzejníků i památkářů. Díky jejich včasné pomoci se již podařilo zachránit nejednu ohroženou kulturní památku nebo nalezenou archiválii. Mnozí třeba přispěli ke zmapování minulosti ochotnického divadla. Zmíněný projekt Tvář našich měst a obcí má za cíl shromáždit a pro budoucí generace uchovat obraz pokud možno všech obcí v semilském okrese. Námětem fotografií jsou celkové pohledy, náměstí, důležité ulice a prostranství, veřejné či jinak významné stavby, lidová architektura, hřbitovy, významné a památné stromy. Od roku 2004 se nám podařilo získat dvě desítky významné dokumentace na CD nebo DVD a projekt s podporou Pekařovy společnosti v Turnově i nadále pokračuje. Také vlastivědný sborník Z Českého ráje a Podkrkonoší, vydávaný ve spolupráci turnovského muzea a SOkA, který vychází už 20 let, je určen zejména kronikářům. A řada z nich v něm i publikuje,“ říká ředitel SOkA.

Kontinuitu kronikářství se ve zmíněné oblasti podařilo nejen udržet, ale kronikářský sbor se dokonce omladil. Ze 65 obcí semilského okresu se kronika vede v 63 z nich. (Pouze v Harrachově a Jablonci nad Jizerou se zatím vhodného pisatele kronikářských zápisů nepodařilo najít.) Navíc se kronika vede i ve třech místních částech, které byly dříve samostatné. Pokud jsou v kronikářských zápisech mezery, SOkA se snaží kronikáři pomoci při jejich zaplňování.

„Silný citový vztah kronikáře ke kronice a jeho oprávněná pýcha na pečlivě vedené zápisy jsou pochopitelně na překážku ukládání dopsané kroniky do archivu, kam podle zákona patří. Většinu letopisců však přesvědčilo poznání, že nedobytná pevnost klimatizovaných depozitářů nového archivu, plného bezpečnostních a požárních čidel, pečlivá evidence a přísný režim studovny, jsou přece jen větší zárukou uchování jejich díla na věky věků než skříň na úřadě nebo doma. Těm zbývajícím jsme nabídli bezplatnou digitalizaci těch svazků kroniky, které nám předají do úschovy, a většinou jsou spokojeni s tím, že právě díky této technologii mohou mít kroniku nejen na obecním úřadě, ale třeba i ve škole a v obecní knihovně. Jsou dokonce i tací, kteří kroniku hned po dopsání svazku běží do SOkA uložit. Protože vědí, že tam jí bude nejlépe,“ přibližuje své zkušenosti s ukládáním dopsaných svazků kronik PhDr. Ivo Navrátil.

Právě semilský archiv se jako jeden z mála u nás věnuje kronikám a kronikářům i na svých webových stránkách: http://www.archiv.semily.net/kroniky/kronikarstvi.htm. Kromě základních informací tu najdou zájemci i adresář všech kronikářů v okrese, seznam kronik uložených v archivu, přehled digitalizovaných svazků, jichž je nyní přes 60, a další potřebné údaje.

Eva Veselá

Vsetínští gymnazisté excelovali na divadelní přehlídce

Thyl UlenspiegelVSETÍN, KAROLINKA  - Nádherný dárek k narozeninám si nadělil Divadelní soubor Masarykova gymnázia Vsetín. Z krajské přehlídky amatérských divadelních souborů, která se konala koncem března ve Valašském národním divadle v Karolince, si odvezl několik ocenění, a to včetně doporučení reprezentovat kraj hned na dvou národních přehlídkách. Divadelní soubor Masarykova gymnázia Vsetín zabodoval se svou novou inscenací Thyl Ulenspiegel z pera Grigorije Gorina. Porota, v jejímž čel stál vedoucí Katedry divadelní teorie a kritiky pražské DAMU profesor Jan Císař, ocenila čestným uznáním herecký výkon Maxima Kratochvíla - představitele titulní role, celému souboru udělila cenu za kolektivní tvořivost, Miroslav Urubek si odnesl cenu za režii a vedení souboru a k tomu všemu porota poslala inscenaci na národní přehlídky do Náchoda a do Třebíče.  

 „Porota shledala naše představení natolik inspirativní, že je doporučila nejen na národní přehlídku studentských, ale i dospělých divadel, což je naprosto ojedinělé. Soubor si tak dal ten nejlepší možný dárek ke svým patnáctinám,“ uvedl režisér a vedoucí souboru Miroslav Urubek. Přehlídky se přitom vedle nejlepších souborů z kraje zúčastnily i vyhlášený přerovský soubor Dostavník či dokonce divadelní soubor Uvidíme z Prahy.

Studenti vsetínského Masarykova gymnázia představili veřejnosti svou novou hru v polovině března v sále místního lidového domu. Děj hry diváky zavádí do Flander v 16. století, kdy v této zemi vládne španělský král Filip II., který krutě potlačuje každý projev náboženské svobody. Thyl Ulenspiegel je vlámský lidový hrdina, který chce přinést strádajícím Vlámům ulehčení aspoň v podobě smíchu. Bojuje proti nespravedlnosti a útisku a dostává se až před krále. Divadelní soubor Masarykova gymnázia se za dobu svého trvání vsetínskému publiku představil mnoha výraznými inscenacemi jako byly například Romeo a Julie, Markéta Lazarová, Manon Lescaut, Átreovci nebo muzikál Nejkrásnější válka či komedie Bez roucha. Stranou jejich zájmu nezůstaly ani pohádky.

 Účastí na řadě přehlídek, včetně národních, se gymnazisté zapsali mezi významné soubory v republice a mnozí z nich si herectví zvolili jako své povolání. Například Zdeněk Trčálek, přední herec Slováckého divadla v Uherském Hradišti a letošní nositel Slováckého Oskara, nebo Renata Visnerová - Prokopová, divákům známá zejména ze seriálu Velmi křehké vztahy.

Nejbližší repríza  se uskuteční ve čtvrtek 10. 4. v 19 h na prknech vsetínského lidového domu.

Eva Stejskalová s přispěním Miroslava Urubka

Ve stopách Jiřího Šlitra

Pamětní deska JŠRYCHNOV NAD KNĚŽNOU: První dubnový víkend se bude v Rychnově konat již XV. ročník festivalu Šlitrovo jaro, což je setkání přátel a příznivců J. Šlitra a Semaforu, spojené s koncertním vystoupením swingových orchestrů, hostováním divadla Semafor a projekcí filmů. Rychnovští si tímto způsobem připomínají skutečnost, že od jara 1939 zde Šlitrova rodina žila, nejprve ve vilce nad zámeckým parkem, poté v jiné nedaleko hotelu Panorama až nakonec zakotvili v činžovním domě naproti místnímu kinu.

Na zdejším reálném gymnáziu (dnes Gymnázium F. M. Pelcla) Šlitr odmaturoval v květnu 1943 a zanechal zde po sobě karikatury snad kompletního profesorského sboru. Jeho třída si sebekriticky říkala Sebranka, což potvrzuje jejich třídní kronika. Autory této 107stránkové publikace s podtitulem 1935 – 1943, vydané 30. dubna 1942, jsou Telecký – Šlitr. Josef Telecký, který stál za texty i snímky, na straně 51 o Jiřím píše: „Už v kvartě, když k nám Jirka Šlitr přišel, nám ukazoval své umění... Náš Jirka opravdu všecko skreslit umí, a kdo byste to do něho řekl, když k nám přišel? Asi tak dva tři dny se zdál nějaký divný, takové děťátko tiché, do tří neumí počítat. Tichá voda břehy bere. Poznali jsme brzy, kolik pravdy je v tomto přísloví. Jirka se pomaloučku ukazoval, nám se líbí takový, jaký je. Těžko ho charakterizovat, co bych měl o jeho povaze říkat – kluk veselá, pro každou švandu ušitá, žádný sígr.“  Že bylo toto „děťátko tiché“ již tehdy svébytnou osobností, dokládá i počet jeho nejrozmanitějších přezdívek. Zatímco spoluautor kroniky Josef Telecký jich měl pět, Jiří Šlitr dvaatřicet. Najdeme mezi nimi kuriózní a nezasvěceným těžko pochopitelná přízviska jako například Svěrák, Číňan, Šibal, Šilhák, Sládek, Šídlo, Trucovník či Lžíčař.

Jiří Šlitr by se napřesrok 15. února dožil 85 let a v prosinci téhož roku budeme vzpomínat 40. let od jeho úmrtí. V místech, která jsou s Rodiče JŠjeho jménem ať již jakkoli spojena, se proto nepochybně uskuteční řada slavnostních shromáždění. Často se při takových příležitostech instalují pamětní desky. Například na Semilsku – v Zálesní Lhotě, což je místní část obce Studenec, mají pamětní desku na domě, kde se JŠ v roce 1924 narodil. V roce 70. výročí jeho narození sice nebyla ještě hotová, ale o rok později ji zato odhaloval sám Jiří Suchý, polovina synonyma S + Š pro divadlo Semafor. Z mědi ji vyrobil akademický sochař Karel Kryška z Blatné. Také v Rychnově nad Kněžnou byla v březnu 2002 slavnému absolventu odhalena busta před gymnáziem. Následně 5. května 2003 získala vila, v níž měli Šlitrovi svůj první rychnovský byt, desku dvoudílnou – v jedné části textovou a v druhé s motivem buřinky a klaviatury. Stalo se tak v rámci 10. ročníku festivalu Šlitrovo jaro. Avšak již v listopadu téhož roku byla sejmuta. To kvůli neutěšené fasádě onoho domu ve spoluvlastnictví několika rodin, které se nedokázaly na opravě fasády dohodnout. Nakonec se vrátila do ateliéru jejího tvůrce Zdeňka Kolářského v Kostelci nad Orlicí. Jiná pamětní deska vznikla v roce 2006 díky grantu na vytvoření uměleckého díla, který udělila Městská část Praha 2 Václavu Novákovi. Původně měla být osazena na domě v soukromém vlastnictví v Praze 2, kde Jiří Šlitr během svého působení v Semaforu bydlel. Vlastník domu však s jejím umístěním nesouhlasil a neúspěšné bylo i jednání s Jiřím Suchým a divadlem Semafor. Umělecké dílo, které představuje otevřenou desku koncertního křídla, na níž je umístěna silueta hlavy v typické šlitrovské buřince, má rozměry 910 mm x 1280 mm x 50 mm, váží kolem 110 kg a prozatím je deponováno v ateliéru autora V. Nováka.

Ale ještě není nic ztraceno. Píše se rok 2008 a můžemem doufat,  že se do toho příštího, kdy bude mít Jiří Šlitr půl a kulaté výročí současně, nerudovský problém – v tomto případě Kam s ní? – zdárně vyřeší.

Z podkladů PhDr. Josefa Kráma, a zejména z jeho průvodce Rychnovem n. Kněžnou http://www.rychnovskypruvodce.info/,

čerpala Eva Horníčková

Je důležité mluvit „po našymu“

Karvinský městský znakKARVINÁ: Už týden se velmi úspěšně prodává dotisk CD v místním nářečí „po našymu“. Zvukový nosič, který poprvé nechalo vyrobit město Karviná loni v listopadu, obsahuje nahrávky v místním karvinském nářečí namluvené karvinskými rodáky, mezi nimiž je například také náměstek karvinského primátora Zbyněk Gajdacz.

Jak zabránit zapomínání

Nápad inicioval Daniel Kadlubiec, těšínský folklorista a lingvista, který vydal v roce 2002 knihu s názvem „Skoro zapómňane„ což by se dalo přeložit jako Málem zapomenuté. Publikace pojednává o životě v hornických koloniích a obsahuje také řadu historek, vyprávění i vtipů sepsaných v tomto nářečí v 19. a v první polovině 20. století. „Jen nářeční zápis nemůže lidem moc říct. Každý jazyk má svou intonaci, tempo, přízvuk, což může zprostředkovat jen rodilý mluvčí,“ vysvětlil Daniel Kadlubiec.Daniel Kadlubiec Tak v Karviné přišli s nápadem, že knihu, kterou obdržely školy, muzea, knihovny a krajanské spolky, by měla doplnit zvuková verze. Ředitelka Regionální knihovny v Karviné Halina Molinová, která na přípravě CD spolupracovala, připomíná: „Jazykové dědictví a jeho zachování je velmi důležité. Odbor správy majetku magistrátu města Karviná dostal na tento projekt od Moravskoslezského kraje grant, takže jeho konečná cena bude přijatelná pro každého zájemce.“

Hlas je víc než pouhá písmena

Interpreti z řad místních lidí, kteří tímto dialektem mluvili a dodnes ho ovládají a používají, museli projít výběrem. Všichni přečetli stejný text a editoři pak vybrali ty nejlepší z nich. Hlasových zkoušek se úspěšně účastnil i náměstek karvinského primátora Z .Gajdacz, který tuto aktivitu přivítal: „Uchovávání lidových tradic je velmi důležité, aby další generace věděly, z jakých kořenů pocházejí." V září minulého roku se v ostravském studiu Českého rozhlasu uskutečnilo samotné nahrávání CD, zachycující Kadlubiecovy příběhy ze života obyčejných lidí na Karvinsku, především havířů. Tyto doplňují originální regionální písničky a havířské popěvky. „Na CD se z knihy dostal výběr. Chtěli jsme jeho namluvením uchovat i zvukovou podobu jazyka, který se mění a pomalu vymírá,"  řekl Z. Gajdacz a samotné nahrávání komentoval takto: „Dostali jsme texty předem k dispozici, abychom si to nacvičili. No, ale i tak to byla fuška. Nevím jak ostatním, ale mně zvukař vytýkal, že text příliš drmolím, a taky s mou výslovností nebyl vždycky spokojen."  Největší potíže dělaly interpretům foneticky přepsané texty, které chvílemi ani nemohli přečíst.

Zájem o CD v nářečí je obrovský

Titulní stránka knihy v nářečí Ze studia se nahrávky dostaly do výroby a v prosinci dlouho chystané a očekávané cédéčko „po našymu“ spatřilo slavnostně světlo světa. Počáteční edice CD byla pokřtěna na zámku Fryštát za účasti autora, interpretů a představitelů města. Prvních 500 nekomerčních kusů posloužilo propagaci města a zamířilo také do škol. Náměstek primátora Z. Gajdacz, který na CD namlouval příhodu „O depání kapusty“ (O šlapání zelí) a příběh „Jak se hawiř chwolil“ (Jak se havíř vychvaloval), má z ohlasu veřejnosti radost. Skutečně nadšené přijetí CD „po našymu“ způsobilo, že se karvinská radnice rozhodla, že nechá dolisovat další várku zvukových nosičů, kterou dá do prodeje v městském informačním centru. „O CD byl na sklonku loňského roku při jeho vydání obrovský zájem, proto radnice vyčlenila peníze na jeho dotisk (cca 2000 ks). To vysvětluje tu symbolickou cenu. Navíc máme i autorská práva," vysvětlila ohledně příznivé ceny vedoucí odboru správy majetku karvinského magistrátu Helena Bogoczová. Od 18. března se za symbolických 50 korun prodává „po našymu“ v karvinských městských informačních centrech (MIC), tj. v budově radnice, na fryštátském náměstí i na nádraží ČD. Jak nám sdělili pracovníci MIC, vlnu zájmu o CD zvedla propagace v oblastním tisku a v místní TV. Regionální knihovna v Karviné oslovila také infocentra dalších měst v okolí s oznámením, že pracovníci karvinského MIC vyřídí rovněž objednávky zaslané mailem (micka@rkka.cz) nebo poštou. Se širší distribucí (prodejny CD) se zatím nepočítá.

Mária Uhrinová

Vzpomínka na Spilku i na Klostermanna je ve Štěkni stále živá

Městys ŠTĚKEŇ:  Letošní rok je pro Pěvecké sdružení pražských učitelů (PSPU) jubilejní. Právě před 100 lety ho založil dirigent České filharmonie, prof. František Spilka, rodák z jihočeské Štekně. Při příležitosti oslav této události bude PSPU poprvé zpívat i v rodišti svého zakladatele – ve štěkeňském zámku. Zdejší kulturní aktivisté nezapomínají ani na druhou významnou osobnost spojenou s místním regionem – na spisovatele Karla Klostermanna. Letošní rok je spojen s kulatým výročím jak jeho narození, tak i úmrtí (před 160 lety se narodil, před 85 lety umřel), a proto je rok 2008 vyhlášen Rokem Karla Klostermanna.

 

Pamětní deska F.SpilkyPřipomínka 100. výročí založení PSPU i ve Štěkni

Minulý rok proběhly oslavy 130. výročí narození skladatele, dirigenta, sbormistra a organizátora hudebního života na počátku 20. století, Františka Spilky, jemuž vděčí za svůj vznik a činnost řada českých hudebních těles (Pěvecké sdružení pražských učitelů, Pěvecké sdružení pražských učitelek, Pražský pěvecký sbor Smetana, pěvecký sbor Škroup, učitelské kvarteto Máj atd.). A právě Pěvecké sdružení pražských učitelů, kterým za léta prošly tisíce amatérských pěvců, si již od loňského října naplánovalo historicky první koncert v rodišti prof. Františka Spilky. Bude se konat 14. 6. 2008. „Koncert je pro městys Štěkeň velkým svátkem a pro členy PSPU velkým závazkem. I zde bychom chtěli demonstrovat, do jaké šíře a hloubky se rozrostla myšlenka nesmírně pracovitého, houževnatého a hluboce vzdělaného učitele z počátku XX. století. Jsme hrdí na to, že jsme dokázali jeho ideály přenést až do počátku našeho století – do XXI. století. Náš zpěv na zámku ve Štěkni bude znít na jeho počest,“ řekl předseda PSPU František Zumr. Slavnostní koncert ve Štěkni je jednou z akcí jubilejního roku PSPU (nad nimiž převzal záštitu ministr kultury Václav Jehlička) i tradičního štěkeňského festivalu Spilkovo léto, jehož 12. ročník se chystá.

 

Česko-německé oslavy Klostermannovské oslavy začaly

O zachování památky na další štěkeňskou osobnost – K. Klostermanna – se systematicky a seŠtěkenští u rodného domu K.Klostermanna zaujetím stará kronikář Městyse Štěkeň pan František Sáček. Spisovatel se narodil v rakouském Haagu jako syn lékaře ve službách – nám Čechům nechvalně známého – knížete Alfréda I. Kandida Windischgraetze, majitele místního panství. Již jako hoch si KK Štěkeň zamiloval a ve stáří se sem vrátil jako profesor plzeňské reálky v. v. V rámci širších oslav, které zaštiťují Plzeňský i Jihočeský kraj, se uskuteční více než 80 akcí, které spisovatele připomenou: například uskuteční se osm různých výstav, věnovaných životu i dílu KK, vyjdou čtyři knižní publikace, tj.nová vydání románů i povídek KK a taky jeho portrétní monografie, bude uveden hodinový filmový dokument. V Prachaticích proběhne literární konference a v plánu jsou také městské a obecní slavnosti. Regionální význam a zaměření autora lze dnes samozřejmě také dobře spojit se zájmy turismu. Jeho putování po kraji inspirovalo k vybudování nových naučných stezek v národním parku a na dalším území Šumavy. Stezky budou vyznačeny letos na jaře, ale již v půlce února se právě štěkeňští přátelé odkazu KK vydali na celodenní výlet po umělcových rakouských stopách. Navštívili nejen jeho rodný dům v Haagu, kde již tradičně položili věnec ze Štěkně, ale i místa spojená s širší Klostermannovou rodinou. Na zámku Feldegg – Pram, který patřil v letech 1850 až 1852 spisovatelově babičce Karolině Hauerové, se uskutečnilo setkání rakouských a českých přátel KK. Kromě oficiálního přijetí městskými a spolkovými zástupci bylo na programu čtení Klostermannových děl v češtině i v němčině a uskutečnil se křest nové pivní značky, kterou Měšťanský pivovar Strakonice po spisovateli nazval.

Mária Uhrinová

„Sedmdesátka“ ožívá

KRNOV: Městské informační a kulturní středisko v Krnově ve spolupráci s městem Krnov, Asociací českých filmových klubů, za přispění Ministerstva kultury a Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie pořádá ve dnech 18. až 20. dubna 3. ročník přehlídky 70mm filmů. Právě krnovské kino Mír 70 je nyní zřejmě jako jediné v zemích Visegrádské čtyřky schopné promítat 70mm formát filmové kopie s původním záznamem zvuku na plátno o ploše 105 m². První ročník přehlídky v roce 2006 se zaměřil zejména na sovětskou produkci, ale i na západní sci-fi. V následujícím roce byla u nás poprvé uvedena 70mm kopie filmu Doktor Živago z produkce USA, polský historický velkofilm Potopa, jedinečný německý dokument Létající Clipper.

 Letošní přehlídka přinese osm celovečerních filmů, několik fragmentů a jeden širokoúhlý film s magnetickým zvukem záznamu. Všechny filmy (např. West Side Story, Spartakus, Lawrence z Arábie) budou uvedeny v původním znění s českými nebo slovenskými titulky. Podrobnosti na http://www.70mmfilm.wz.cz/.

Pohled do historie

V roce 1955 ve Spojených státech amerických uvedl Michael Todd na trh systém Cinerama, který umožnil promítat na zakřivené plátno pás široký 70 mm a nechal pro něj v témže roce vyrobit muzikál Oklahoma!, jehož premiéra se konala v říjnu 1955 v kině Rivoli v New Yorku. Plátno mělo rozměry 8,2 x 19,2 m. O rok později vznikla Cesta kolem světa za 80 dní, v 60. letech např. filmy Kleopatra, Báječní muži na létajících strojích. V roce 1956 představil tehdejší Sovětský svaz (SSSR) věrnou kopii zmíněného amerického systému a nazval ji Kinopanorama. V Evropě vznikl obdobný systém nazývaný Superpanorama 70, který přinesl filmy Létající Clipper či mayovku Old Shatterhand. V SSSR se alternativa tohoto evropského systému nazývala Sovscope 70, v tehdejší Německé demokratické republice (NDR) pak DEFA 70.

V polovině 60. let bylo známo kolem devíti širokoúhlých formátů. Zpočátku v USA existovalo kolem šedesátky 70mm kin a jeden film se v jediném z nich hrál řadu měsíců. Později už počet filmů natočených na 70mm pás nedostačoval, a tak na něj byly zvětšovány i snímky jiných formátů. V tehdejším socialistickém bloku bylo nejvíce filmů natočeno v SSSR – ročně šlo o několik titulů s válečnou tematikou, o adaptace klasických literárních děl, pohádky i díla přibližující současnost. Přestože stejnojmenná, znamenala sedmdesátá léta ve světě paradoxně konec formátu 70 mm. V této době už většina promítaných filmů vznikala „přepisem“ z běžného 35mm filmu. Výroba poslední distribuční 70mm kopie je svázána s rokem 1992. Systém Dolby Stereo používaný od roku 1974 pak ukončil éru šestikanálového stereofonního zvuku, který k 70mm filmům nerozlučně patřil.

„Sedmdesátka“ v Československu

První sedmdesátkou u nás bylo kladenské kino Sokol. Během druhé poloviny 70. let minulého století vzniklo v tehdejším Československu několik desítek kin s touto projekcí. Podle brožury „Kino Mír 70 Krnov“, kterou vydalo v minulém roce Městské informační a kulturní středisko v Krnově, z více než padesáti 70mm kin v Česku má necelá dvacítka z nich nejméně jedno funkční zařízení k projekci takovýchto filmů. Další kina už nepromítají či byla zrušena – např. kino Vysočina v Jihlavě nebo kino Eden v Plzni byly v rámci restituce vráceny původním majitelům a jejich prostory dnes slouží ke zcela jiným účelům. Také dvě pražská 70mm kina potkal podobný osud – z Alfy se nezachovalo nic a velký sál kina Moskva se změnil v Multikino Ládví. U nás se jako první sedmdesátka promítal sovětský snímek Optimistická tragédie. Československá produkce přinesla dva krátkometrážní dokumenty a v roce 1974 celovečerní hraný snímek nazvaný Vysoká modrá zeď, který však byl zvětšeninou z 35 mm. Stejně tomu bylo u filmu Osvobození Prahy. Sedmdesátkovými filmy, vzniklými formou koprodukce, byla dvoudílná epopej Vojáci svobody (SSSR, ČSSR, Polsko, NDR, Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko) a taktéž dvoudílný Boj o Moskvu (SSSR, ČSSR). Z u nás promítaných snímků jich pocházelo nejvíce z produkce SSSR (kolem padesáti) a přes 40 filmů bylo americké provenience. Nechyběla ani díla z Francie, Španělska, Velké Británie, NDR, Polska a dalších.

Krnovské kino Mír 70

Budova, v níž se dnešní kino nachází, byla postavena v roce 1903 původně jako Dělnický dům. Na přelomu 50. a 60. let prošla již jako kino rozsáhlou rekonstrukcí. V květnu 1969 zde byla slavnostně uvedena do provozu 70mm projekce a k názvu kina Mír se přidala číslovka 70. Filmovým trhákem se stali Báječní muži na létajících strojích, které najednou zhlédlo až 545 diváků. V roce 1993 se částečně zrekonstruovala promítací kabina a kapacita hlediště se snížila na 355 míst. V letech 1969 až 1992 měli krnovští diváci možnost navštívit přes 140 filmových snímků formátu 70 mm.

70mm promítání chce obnovit i Varnsdorf

Varnsdorfské kino Panorama bylo postaveno na přelomu 60. a 70. let minulého století. Jeho střecha byla zavěšena na ocelových lanech (tato metoda byla do té doby použita pouze při výstavbě olympijského stadionu v německém Mnichově) a součástí tohoto na svou dobu originálního komplexu byl i hotel, restaurace, vinárna a taneční sál. Těchto veřejných prostor se v roce 1991 dotkla  privatizace a nový majitel je bohužel nechal zchátrat. Vzhledem k tomu, že celý objekt měl jednu společnou kotelnu, muselo být promítání v kině ukončeno. Koncem 90. let město prodalo za symbolickou 1 Kč kino novému majiteli – velkému filmovému nadšenci. Ten svépomocí zahájil rozsáhlou rekonstrukci, na niž si vzal úvěr a navíc od Ministerstva kultury získal grant ve výši 1 milionu Kč. První promítání se uskutečnilo v únoru 2005, velký sál s kapacitou 557 míst mají ještě doplnit dva malé sály s méně než 50 sedadly. Připravuje se i znovuzprovoznění původního 70mm formátu ve velkém sále, v němž má promítací plátno plochu 110 m². Denně tu jsou k vidění nejméně 3 tituly a zájemci si mohou vybírat z 6 až 12 různých promítacích časů. Klasický provoz kina doplnila řada služeb – od občerstvení přes výběr filmů na VHS a DVD až po dětský koutek, víceúčelové salonky a podobně. A právě přeměna klasického kina na takovéto kulturní centrum vedla i ke změně názvu na Centrum Panorama.

Eva Veselá

Láska k Vysočině aneb Kronika knižně

Titulní stana kronikyŽĎÁR NAD SÁZAVOU: Zaznamenat a tím zachovat události, myšlenky lidí, historické zlomy i každodenní život obyvatel konkrétního místa odpradávna umí pouze lidé osobití a nadšení – kronikáři. Oni dokáží pověstného Genia loci – Ducha místa, jehož vnímají možná víc než ostatní aktéři dění, dramaticky podtrhnout nebo naopak zjemnit poezií. Většina pamětnických záznamů má standardní formu, některé však pro svojí nevšednost dostanou knižní podobu. „Kosinkova žďárská kronika“, která byla psaná jako pamětní rodinný zápis místním patriotem a všestranným člověkem Josefem Kosinkou, vydalo knižně v nákladu tisíc výtisků město Žďár nad Sázavou.

 

 

Portrét patriota  

Jméno autora Josefa Kosinky, které dominuje i v názvu publikace, je ve městě Žďár nad Sázavou stále živé a zdejší obyvatelé aJ. Kosinka pamětníci si letos připomenou 100 let od jeho narození. Josef Kosinka (1908 – 1983) byl člověkem všestranným a nadaným. Kromě toho, že měl rád motorismus (podnikal v osobní autodopravě a byl také známým motocyklovým závodníkem, ve třicátých letech jezdil závody na ploché dráze a patřil k nejlepším československým jezdcům), miloval také umění. Fotografoval, sbíral známky, maloval. Podílel se také na společenském životě. Spolupracoval se žďárskými ochotníky, připravoval kulisy pro jejich divadlo i dekorace pro plesy a různé zábavy. V roce 1945, už jako zralý muž, začal na pražské AVU studovat krajinomalbu ve třídě profesora Otakara Nejedlého a ústředním tématem jeho obrazů se stalo rodné Horácko. Do povědomí obyvatel Žďáru se dostal především jako malíř, grafik a autor sgrafit, kterými dekoroval vnější fasády mnohých žďárských domů. Za svého života se zúčastnil více než 50 výstav a zabýval se také knižní ilustrací. Akademický malíř Josef Kosinka se rovněž zajímal o historii, jezdil po Vysočině a sháněl exponáty pro žďárské muzeum, kterému v letech 1957 až 1963 též řediteloval.

 

Jak se stane z kroniky kniha

Kosinkovy rodinné kroniky se ujala a pro knižní vydání upravila text spisovatelka Věra Rudolfová, která na okolnosti vzniku knihy vzpomíná takto: „Před dvěma lety se na mě obrátila malířova dcera, paní Věra Horáková. Přivezla mi z Prahy dvě rukou psané otcovy kroniky s prosbou, zda bych nepřipravila jejich knižní vydání. Zpočátku jsem váhala – každý člověk má přece jiný styl psaní a já jsem ho nechtěla porušit. Ale když jsem se do rukopisu začetla, opravdu mě zaujal, protože nejde jen o rodinnou kroniku. Zápisy Josefa Kosinky jsou propojeny i s děním ve městě a republice.“

Jako výborný znalec místa a jeho dějin popsal J. Kosinka ve své kronice události z let 1900 až 1945.

K práci využil dokumentárních materiálů v podobě křestních listů, dobových fotografií, úředních smluv, výpisků z matrik, novinových článků a podobně. Vedle dobových materiálů pracoval s výpověďmi pamětníků i současníků. I když se jedná o rodinnou kroniku, je zároveň zajímavým letopisem města a jeho okolí. V kronice nalezneme pečlivě zpracované postřehy z politického, kulturního, společenského i sportovního života obyvatel města. Vedle osudů obyčejných lidí autor popisuje i celospolečenské změny a také návštěvy význačných hostů. Zaznamenává např. návštěvu prezidenta T. G. Masaryka, lorda Runcimana a jiných osobností. Kronika je zakončena dokumentárním záznamem popisujícím konec II. světové války ve Žďáru nad Sázavou na přelomu dubna a května 1945.

 

Kritika, nadhled, ale hlavně láska

Práci na svých zápiscích Josef Kosinka uzavřel v roce 1976 a už se k ní nevracel.  „Udělat z kronikářského záznamu čtivou knihu dá dost úsilí,“  říká editorka a upravovatelka textu Věra Rudolfová, a vysvětluje: „Pokud jde o jednotlivé kapitoly, nevynechala jsem žádnou. Musela jsem však podstatně krátit ty části kroniky, které se týkaly motorismu – tedy automobilových a motocyklových závodů. Josef Kosinka popisuje velmi podrobně vývoj motorismu v tehdejší republice, typy strojů a podobně. Jedná se o velice zajímavé informace, mohl by je v budoucnu zpracovat některý odborník z Hořící tvrz, obraz J.Kosinkytéto oblasti.“ I když kronika byla psána jako soukromé záznamy, u kterých se nepředpokládalo zveřejnění, rukopis má všechny náležitosti dokumentu, ale současně je to velmi zajímavé čtení. Autor události v rodině i ve Žďáře glosuje s nadhledem, nevyhýbá se ani kritickým postřehům, ale zároveň o lidských chybách píše s porozuměním. Ze všech stránek kroniky je však cítit jak hluboký vztah měl kronikář k rodnému městu a kraji. Když byl jako odvedenec na Moravě, napsal domů: “V rovinaté jihomoravské krajině mi bylo teskno. Stýskalo se mi po Vysočině.“  Jak blízko měl J. Kosinka k tomuto regionu je patrné i z ilustrací, kterými kroniku doprovodil. Čtenář se zde setká s mnohými dosud nepublikovanými kresbami žďárských zákoutí.

Spisovatelka Věra Rudolfová již ohlásila, že pracuje na své nové knížce, která přiblíží osobnosti Vysočiny. Autorka počítá, že do ní zařadí také portrét „kronikáře“ Josefa Kosinky. „Byla to obdivuhodná osobnost, dokonale o tom svědčí jeho žďárská kronika,"  řekla spisovatelka, která unikátní kronikářské dílo zprostředkovala čtenářům.

Publikace vyšla za finanční podpory Fondu Vysočiny a finančního příspěvku města Žďár nad Sázavou a lze ji zakoupit v Informačním centru Žďáru nad Sázavou a v regionálních knihkupectvích.

Mária Uhrinová

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře