Články a komentáře

Jak vlastně vznikl nápad na Myslbekovu výstavu a kdo se na její přípravě ještě podílel?

Nápad to byl celkem spontánní. Šla jsem po Václavském náměstí a říkala si, že se na mého pradědečka stále zapomíná a že bych to tak neměla nechat. Sešla jsem se pak se známou, Ivetou Musilovou, která občas organizuje v Brně komorní koncerty, a zeptala se, jestli by mi pomohla udělat výstavu. Zašly jsme na pražský magistrát, kde řídil kulturu Jan Volf, kterému jsem velmi vděčná za podporu nápadu. Tam nám dali typ na Obecní dům, kde nás velkoryse přijal předseda představenstva, pan Vlastimil Ježek. Nápad ho zaujal, domluvili jsme prostory a byla zahájena jednání s Národní galerií, pak to ale přerušil covid. Jakmile se epidemická situace uklidnila, v přípravách se od září 2022 pokračovalo. Výstava byla pak zahájena v červnu 2023.

 

Čím jste vy sama do jejího obsahu konkrétně přispěla, kromě toho, že jste výstavu iniciovala a spolupracovala na její organizaci?

Já jsem se starala zejména o její uměleckou stránku, paní Musilová o produkci. Podmínka byla, aby nám Národní galerie zapůjčila některé sochy, které jsou v jejím majetku, což se podařilo. Velkou sochu Oddanosti nám zapůjčila Staroměstská radnice a malou studii sv. Václava Muzeum Karlova mostu. Podmínka byla, aby sochy byly z bronzu, protože výstava je ve volných prostorách v 1. patře Obecního domu a například sádrové odlitky by v tom prostředí nepůsobily dobře. Ostatně z bronzu tvořil Myslbek nejraději.

Začala jsem navštěvovat archiv NG a vyhledávala tam různé informace o pradědečkovi v uložených materiálech a fotografiích. Výstavu jsem založila na vzpomínkách Myslbekova syna Jiřího – mého dědy, které sepsal, ale nebyly dosud nikdy publikovány. Kromě soch obsahuje také 11 roll-upů, jejichž texty jsem psala, a které dokumentují Myslbekovu tvorbu a dávají možnost nahlédnout do jeho soukromí jako člověka, manžela a otce rodiny.

Lidé se rádi dozvídají o umělcích vždy něco více než suché informace o jejich díle. A to se, myslím, povedlo. Na roll-upech je možno vidět rodinné fotografie a přečíst si úryvky  – často veselých – vzpomínek Myslbekova syna, mého dědy. Jsou tu ale i zajímavosti a fotografie, které provázely tvorbu nejznámějších děl Josefa Václava Myslbeka.

Myslím si, že mladší generace by se měly seznámit s odkazem člověka, který vytvořil dílo tak velké, že by si s ním vystačilo deset jiných sochařů. J. V. Myslbek byl zakladatelem novodobého českého sochařství, neměl se od koho učit, a přece dokázal vstoupit na světová kolbiště. Každý z nás by měl znát alespoň to základní o umělcích, kteří spoluvytvářeli kulturu a historii našeho národa.

 

Socha svatého Václava je pradědečkovým vrcholným dílem, je to mistrovsky zvládnutá jezdecká figura, která se stala vzorem pro řadu dalších sochařů. Máte ale vy sama některou jinou jeho sochu zvlášť v oblibě a proč?

Svatý Václav je opravdu úžasný a výjimečný tím, že všechny postavy sousoší nesou rysy a gesta konkrétních nedokonalých lidí, jako jsme my. Já mám ráda ještě sochu Hudby. Krásná, něžná dívka, která líbá a tiskne k srdci hudební nástroj varyto. Originál je ve foyer Národního divadla. Pradědeček obdivoval hudbu, přátelil se také s Bedřichem Smetanou. Říkal, že hudba povznáší a je srozumitelná všem, kdežto výtvarné umění je, jak poznal při posuzování svých děl, často některým lidem vzdáleno.

 

Byla nebo je ve vaší rodině vzpomínka na něj silná? Přece jen jsou to už čtyři generace od vás a osobně jste ho poznat nemohla.

Pravda, pradědečka jsem osobně nepoznala, ale můj tatínek ano. A jak jsem již zmínila, jeho syn Jiří, můj dědeček, již od mala stále vzpomínal a vyprávěl mi o svém dětství a rodině. Měl krásné dětství, plné veselých zážitků a dobrodružství, jak by děti měly mít. Podobně jsem své dětství prožívala já.

Vzpomínka na Josefa Václava Myslbeka byla stále mezi námi. Nejdříve se podařilo uspořádat v roce 2014 menší výstavu ve Vysokém Mýtě, kde jí takto slavnostně otevřeli nový výstavní sál. Následně jsme s mojí kamarádkou Alenou Scholzovou v roce 2018 zorganizovaly fotografickou soutěž Myslbek ve fotografii pro děti a mládež, jejíž slavnostní vyhodnocení proběhlo v Brožíkově sále Staroměstské radnice. A následná velká výstava v Obecním domě byla zatím vyvrcholením mých snah.

 

Vy sama, ačkoli jste výtvarné umění nestudovala, jej máte jako koníčka. Čemu konkrétně se věnujete? Podědil výtvarné nebo přímo sochařské nadání někdo další z vaší rodiny?

Věnuji se několik let návrhům na luxusní vánoční ozdoby. Jejich motivy vycházejí z díla pradědečka. Za mého pobytu v Sýrii jsem si pro sebe a kamarády navrhovala šperky, které nebylo problém nechat realizovat na tržišti se stříbrem. Výrobci pak, s mým svolením, podle mých návrhů šperky dále vyráběli, hlavně pro zahraniční turisty. V Libyi jsem se pod vedením mých přítelkyň – profesionálek – učila malovat, vyrábět a dekorovat porcelán. Mám také velkou zálibu v kamenech. Ještě když to bylo možné, nosila a vozila jsem si je z různých cest a výletů. Třeba z Anglie, nebo z řecké řeky Acheron.

Velice umělecky nadaná je moje dcera Adéla. Už ve škole navrhovala divadelní scénu, zajímala se o fotografii a se svými spolužáky natáčeli s úspěchem krátké filmy. Po střední škole na popud své profesorky vystudovala ve Vancouveru na University of British Columbia, faculty Arts a od ukončení univerzity pracuje stále ve filmovém průmyslu. Velice nadaný je i můj bratranec Jiří, který navrhuje a realizuje zahrady a krásně pracuje se dřevem.

 

Zmiňovala jste, že jste měla možnost prožít řadu let po roce 1990 v zahraničí díky manželově práci. Napadá mne, zda se zajímáte při svých pobytech o sochy také tam?

Samozřejmě, že se zajímám o kulturu cizích zemí. Čína je plná krásných památek (které nestačili při „kulturní revoluci“ zničit, a nebo které s velkou námahou znovu vybudovali). Sýrie, Libanon, Libye a Tunis, kde jsem s manželem pobývala, jsou také plné úžasných památek fénické, řecké a římské kultury. Když jsem poprvé v Sýrii přijela do Palmyry, starodávného římského města v poušti, tak se mi zastavil dech. Baalbek v libanonském údolí Biká vás zase nadchne svojí monumentálností. Bylo toho mnoho, ale čas letí a spousta věcí se lidskou hloupostí ničí.

 

Na tomto místě končí náš, již loni uskutečněný rozhovor k výstavě. Pokračujeme však v pátrání po myslbekovském odkazu v rodině, který je dále koncentrován do několika témat. Text si přitom si ale nečiní nároky na podrobný popis umělecké dráhy J. V. Myslbek. Ten lze najít na webu mnohde jinde. Spolu s pravnučkou sochaře, Miladou Myslbekovou, jej zkoumáme spíše z té lidské stránky.

 

Děti a místa

Myslbekův syn, můj dědeček vzpomínal, jak bydlívali ve velkém bytě v Konviktské ulici, ve 4. patře s výhledem na park, a tam prožívali úžasné dětství. Když měl Myslbek dobrou náladu, hrál se svými syny fotbal, kluci jezdili na koloběžkách, někdy na kole. Myslbek s dcerkami chodíval denně po nábřeží na procházky, které miloval. Na konci června děti s maminkou odjížděly na prázdniny do Chuchle a kluci předtím dělali vždy takzvané „pamády“. Spočívaly v tom, že na dlouhý provázek navázali různé předměty: vařečku, pastu na zuby, drátěnku… a to házeli z okna do korun vysokých stromů naproti domu. Tam se to ve větvích zachytilo, ale v listech ztratilo. A když po prázdninách přijeli domů, a listí pak začalo opadávat, Myslbek to viděl a rozzlobil se. Kluci pak říkali, že „Zeus se zlobí“ a někdy dostali co proto, třeba i „žezlem“, to byla rákoska. Kluci si totiž vytvořili svůj vlastní jazyk, na všechno měli své názvy, takže když někam spolu šli, lidi jim ani nerozuměli, o čem se baví. To všechno mám písemně ve vzpomínkách mého dědečka, Myslbekova syna Jiřího, který tyhle paměti pro mne, jako nejstarší vnučku, sepsal.

Myslbekovi měli osm dětí, ale jejich ztráty byly velké. Nakonec zůstaly tři: První se narodil Karel, nadaný malíř. Další Julius zemřel jako miminko, Miládka zemřela asi ve dvou letech, pak byl Josef, Marie, Zdeněk, který padl v I. světové válce mladý na frontě, (tehdy i prvorozený Karel, který také narukoval, neunesl při své povaze tu tíhu války a spáchal sebevraždu). Přežil můj dědeček Jiří (také byl ve válce, ale vrátil se, ač s omrzlýma nohama), pak Josef a nejmladší Božena. Už před I. světovou válkou zemřela i Myslbekova žena Karolina.

Můj děda Jiří měl dva syny, mého tatínka a strýce. A dnes jsme z velké rodiny Myslbeků zůstali jen tři.

 

Sv. Václav

S Miladou Myslbekovou si znovu povídáme jen pár desítek metrů od jeho pomníku, na Václavském náměstí. Sv. Václav byl Myslbekovým životním dílem, pracoval na něm až do konce života. Studií hlavy sv. Václava vytvořil prý několik, snad devět, až dospěl k té definitivní. Jsou v ní možná trochu i rysy Myslbekovy dcery Marie, která zemřela ve 24 letech na tyfus, přestože byla v péči samotného prof.  Thomayera, Myslbekova přítele. 

V jednom z patronů české země, kteří sv. Václava na podstavci obklopují, se Myslbek dokonce sám zpodobnil. Jeho tvář nese sv. Prokop. Nevíme ale, proč zrovna on. I pro další postavy měl živé prototypy. Dalším z nich byl kardinál Schönborn, jehož tvář nese sv. Vojtěch (kardinál byl pro některé poněkud kontroverzní osobou, ale pradědeček si to prosadil s tím, že přece soše neuřízne hlavu a nebude jí dávat jinou…). Jeho osazení na pomník se už ale nedožil, nestihl ani dokončit celou draperii, a tak to zůstalo. Netroufl si to ani jeho nejlepší žák Jan Štursa, nechtěl zasahovat do Myslbekova díla.

O předobrazu sv. Ludmily toho moc nevíme, domněnky jsou, že by to mohla být jedna z hraběnek Thunových, ale také prý možná uklízečka z akademie – což by bylo sice kuriózní, ale umělci to tak někdy dělávají – nebo i někdo z rodiny. Čtvrtá patronka české země, sv. Anežka, která je jakýmsi ideálem čistoty těla i ducha, nese zřejmě Myslbekem smyšlenou, ideální tvář….

 

 

Karel Hynek Mácha

Možná ani hodně lidí neví, kdo sochu, stojící mezi šeříky na úpatí pražského Petřína vytvořil. Chodí k ní, protože je to Mácha, symbol máje a lásky. I ona je výtvorem J.V. Myslbeka. Když získal zakázku na sochu Máchy, vznikaly různé reakce a dohady, jak ji chce pojmout. Malíř Turnovský mu tehdy zaslal svůj portrét Jana Křtitele, který měl propadlé tváře a neupravený vous s doporučením, aby Máchu udělal podle něj. Ale Myslbek mu odpověděl: „Odpusťte, co na srdci, to na jazyku. Podoba Karla Máchy s plnovousem je šeredná. Takovou nestvůru, souchotináře, nemohu přijmout za tvůrce Máje.“ To charakterizovalo Myslbekův přístup, kdy Máchu idealizoval, vytvořil ho jako symbol svého díla, Máje, a protože Myslbek miloval šeřík, dal Máchovi do ruky i tu větvičku šeříku. Pravděpodobně se nedochoval žádný Máchův hodnověrný portrét a nikdo moc neví, jak básník skutečně vypadal. Tak si myslím, že jak nám ho Myslbek zanechal, je určitě nejkrásnější, a nebudeme mu tu idealizaci zazlívat. 

 

Myslbek a hudba

Pamětníci si ještě vzpomenou na televizní pořad „Nedělní chvilka poezie“, který začínal půvabnou znělkou – úryvkem z klavírní skladby Bedřicha Smetany, kterou symbolizovala plastika Myslbekovy Hudby, dívky s varyto. Myslím, že spojení jejich díla v tehdejší televizní znělce bylo spíš náhodné, ale je rozhodně krásné.

V loňském rozhovoru jsme se jen dotkly toho, že Myslbek se se Smetanou přátelil. Byl ještě mladý, když Smetana už byl na vrcholu. Měl skladatele velice rád, vážil si ho a udělal také několik jeho bust. Vnímal i jeho utrpení, když ohluchnul a vyřazovalo ho to ze společnosti. To měli v závěru života společné, i Myslbek v důsledku choroby slyšel stále hůř a hůř.

Hudba musela být pro Myslbeka také velkou inspirací, vždyť jeho první významné práce byly pro budovu Národního divadla – Drama a Opera. A za své další návrhy, také s tématem hudby, Lumír a Píseň získal v roce 1888 státní stříbrnou medaili ve Vídni.

 

Přátelé a nepřátelé

Jaký asi pradědeček byl? Přátelil se s největšími umělci své doby. Měl veselou a milou povahu, často byl zván do společnosti. Chodíval bezvadně oblékaný, nosil volnou vázanku se sponou zdobenou rubínem. To bylo jeho poznávací znamení, byl zkrátka sekáč, elegán, vyhledávaný společník. Největší pouto ho pojilo s malíři Václavem Brožíkem a Vojtěchem Hynaisem. Další pevná přátelství měl s mecenášem umění, architektem Josefem Hlávkou a už zmíněným skladatelem Bedřichem Smetanou, s právníkem Stupeckým, rodinným lékařem prof. Thomayerem a dalšími. Ztráta manželky a několika dětí z něj později udělala samotáře a člověka, který smysl i radost ze života nalézal v práci. Myslbek také poměrně mladý začal trpět Menierovou chorobou, která mu přinášela velké bolesti hlavy a později i špatný sluch. Asi to změnilo i jeho chování, přesto se snažil ve společnosti obstát, být vtipný a veselý, ale dokázal být také velmi přísný….

Myslbek byl mimo jiné i zakladatelem portrétní tvorby v sochařství. Jako první se se touto tematikou  začal zabývat, takže si pak mnozí významní zadavatelé nechávali dělat od něj busty místo portrétů. Existuje tak řada Myslbekových sochařských portrétů známých osobností té doby, včetně jeho přátel – profesora Thomayera, mecenáše Hlávky, umělců, lékařů. Fotografie byla stále v začátcích, takže díky němu máme vlastně představu, jak ti lidé vypadali v trojrozměrném vydání.

A jestli měl nepřátele? Pokud ano, tak o nich doma nikdo nehovořil, nevíme. Pouze pracovně nevycházel s architektem Zítkem. Byli to dva neslučitelní umělci, a tak se Myslbek poměrně málo podílel na výzdobě Národního divadla, což je škoda.

 

Národní

V něm se sešla díla všech tehdejších národních tvůrců. Architektura, dílo sochařské, malířské i hudební a dramatické. Ale pradědeček měl s Národním divadlem trochu trápení. Dost se ho to dotýkalo, že nebyl k velké výzdobě přizván, ačkoli to zpočátku pro něj vypadalo dobře. Střetli se pak ale s architektem Zítkem. Zítek si přál, aby bylo vidět jeho dílo, Myslbek chtěl své dílo zakomponovat do celku té architektury, a na to Zítek nechtěl přistoupit. Takže nakonec získal jen zakázku na Drama a Operu na postranním vchodu do Národního divala a ve foyer má už zmíněnou nádhernou sochu Hudby, která je též v Národní galerii.

 

Václav Brožík, Vojtěch Hynais, přátelé nejvěrnější

Brožík se s pradědečkem poprvé nepotkal v Praze, ale v Paříži, kde Brožík už byl a pradědeček tam jel na studijní cestu s malíři Liškou a Ženíškem. Brožíka chtěli vyhledat a navštívit, jenže on se mezitím přestěhoval, a tak ho nemohli najít. Bloumali po Paříži a najednou slyšeli z pavlače českou písničku „Potrhaná chalupa, sluce do ní svítí“. A byl to on, tak se ti dva seznámili. Jenže Brožík v té době zrovna neměl peníze a Myslbek měl. Půjčil mu celých 100 zlatých, stipendium, které získal na studijní cestu. Obával se, zda peníze dostane zpět, Brožík mu ale řekl: „Neboj se, já už vím, že dostanu za své dílo medaili, a tu já hned prodám a všechno ti vrátím.“ Stalo se tak a od té doby byli nejlepšími přáteli, všemožně se podporovali. Brožík Myslbekovi pomohl s výstavami ve Francii, Myslbek Brožíkovi i Hynaisovi, který pak také pobýval ve Francii, zase pomáhal s domácími zakázkami v Čechách, sháněl o nich informace, doporučoval…

S Hynaisem to pak ale bylo napjaté kvůli Myslbekovu synu Karlovi. Měl malířské nadání, ale pradědeček nechtěl, aby se Karel malířství věnoval, protože je to řehole, stejně jako sochařství. Syn tedy vystudoval filosofii, učil na gymnáziu, ale tajně chodil na lekce k Hynaisovi. Pak byla výstava Mladočechů v galerii Mánes, na kterou se Myslbek zašel podívat a pak ji komentoval: „Bylo to hrozné, vystavovali tam samí mazalové, jediný, kdo za něco stál, byl nějaký František Voves.“ To byl pseudonym jeho syna Karla, takže pak to „prasklo“ a Myslbek, který si zakládal na cti, měl Hynaisovi za zlé, že se vše odehrálo za jeho zády. Byla z toho přátelská krize, ale usmířili se. Hynais Myslbeka také zvěčnil na několika svých obrazech pro Národní divadlo (je tam vyobrazen jako psovod v dnešní prezidentské lóži), i na jeho oponě, a tak mu vlastně „vynahradil“ Zítkovu nepřízeň.

 

Co nám po pradědečkovi zůstalo?

Můj bratranec měl pradědečkovu známou rubínovou sponu, tu ze šátku, říká paní Myslbeková. Od smrti jeho maminky ale spona najednou není k nalezení – oba nás to mrzí. Ještě ale máme cedulku z Akademie, na které stojí pradědečkovo jméno. Podle jeho iniciál mu tam přezdívali Jeho Veličenstvo Myslbek, protože byl přísný. Tak „Jeho Veličenstvo“ mám doma (směje se).

Ale jinak už náš děda, jeho syn, složil všechny jeho věci a odevzdal je Národní galerii. Takže loni, když jsem dělala tu výstavu, jsem musela žádat v NG, abych se do nich mohla podívat. Je tam rodný list, oddací list, fotografie – ale v šanonech, nepřístupné. Sice ve státní instituci, která to ochrání, ale také jde o to, aby ty věci využila a vhodně zveřejnila, aby vznikla nějaká brožura, vědecká publikace nebo výstava. A nejde jen o Myslbeka, ale o spoustu dalších osobností naší historie a kultury, zavřených v archivních krabicích. Taková výstava by mohla pojmout třeba právě všechny tři přátele, Brožíka, Hynaise i Myslbeka společně…

Na loňskou výstavu jsem dala sešit, do kterého návštěvníci psali své dojmy, a to bylo velmi nabíjející. Překvapilo mne, že hodně lidí o Myslbekovi i dost vědělo. Přišly tam dvě rodiny – potomci tehdejších slévačů, konkurenčních firem, kteří s Myslbekem spolupracovali. Také jedna paní, jejíž pradědeček chodil k Myslbekovi na akademii, mi pak poslala mailem jím psané vysvědčení, které jejímu pradědečkovi vystavil. Při přípravě výstavy jsem se seznámila i s potomkem Myslbekova právníka, (Dr. Stupecký), panem Jiřím Štruncem, a s paní Kateřinou Vávrovou, jejíž dědeček, plk. JUDr. Brzorád, seděl na koni, když Myslbek dělal postavu sv. Václava.

Udržuji kontakty se všemi, kdo mi s loňskou výstavou pomáhali. I když dávno skončila, pradědeček je v Obecním domě trvale přítomen svým dílem, sochou významného politika F. L. Riegera v Riegrově sále, bustou Fr. Palackého v Palackého sále a taky je tam sám vyobrazen Maxem Švabinským na nástěnné malbě České jaro.

A víte, že když se před nějakými roky kousek odtud, na Příkopech slavnostně otevírala moderní obchodní pasáž Myslbek, kterou byla zastavěna proluka stejného jména (stával zde pavilon sdružení výtvarných umělců, nesoucí jeho jméno), nikoho z Myslbekovy rodiny se tehdy nenamáhali pozvat?

 

Co dál? 

Přála bych si, aby se podařilo zorganizovat ještě další výstavy, kde bude zahrnuta nějaká část památky na Myslbeka. Já sama určitě chci v popularizaci J. V. M. pokračovat. Texty z výstavy jsou stále k dispozici a mám radost, že se podařilo domluvit výstavu s paní ředitelkou Mrázovou v městské knihovně Prachatice – bude zahájena 2. 9. 2024 –, na kterou všechny zájemce srdečně zveme.

Lenko, co tě přivedlo do Řehlovic a jaká byla tvá motivace vybudovat tu kulturní centrum?

V prvopočátku jsem samozřejmě netušila, že tady vybudujeme kulturní centrum, ale zdejší prostor byl inspirující. Pracovala jsem v té době na Fakultě užitého umění a designu v Ústí nad Labem a nezapomenu, jak mě paní ve vrátnici přesvědčovala, že jestli jsem z Řehlovic, musím jít za paní Rauerovou. To jsem udělala a ona mi začala vyprávět velký příběh o historii místního statku.

Nemohla jsem pak vůbec spát a představovala si, kdo všechno tím místem prošel, a jak se za nějakých 40 let zničilo. Měla jsem pocit, že prostor musíme zachránit a dát dohromady, ale ne obvyklými prostředky, rozhodli jsme se místo vzkřísit výtvarnými počiny. To byl jeden z velkých impulzů.

 

Když jsi mě celým statkem provázela, tak jsi hezky pojmenovala, že jeho záchrana je dlouhodobější koncept na další staletí. Aby se místo rozvinulo a udrželo a měnilo…

Když sem přijdou lidé a říkají, že před námi je spousta práce, nevnímám ji jako jeden velký celek. Těším se z každého malého pokroku a vím, že další část může počkat. Práce probíhá postupně a kreativně se vyvíjí. Kdyby bylo všechno jednou hotové, asi bych se nudila. Velkou radost mi dělá, když se k nám vracejí naše skupiny, protože tento prostor je pro ně inspirující a něco jim říká. To je to, co nás opravdu těší.

 

Když mluvíš o skupinách, jací lidé nebo skupiny sem jezdí, jaká setkání se tu konají?

Pojítkem všeho dění je, že jsme se vydali cestou umění a kultury. To je červená linka, která se táhne všemi našimi projekty. Je jedno, jestli jde o divadelní soubor nebo skupinu ze ZUŠ z Litoměřic. Přinášejí zajímavé programy a projekty, jež nás oslovují, jako je současné divadlo a site-specific divadlo. Obojí odpovídá naší představě. Naší vlajkovou lodí zůstává česko-německé výtvarné sympozium Proudění – Strömungen, které pořádáme už skoro 24 let. Měli jsme možnost dělat zde i komerční festivaly nebo sportovní akce, ale jsme rádi, že jsme si udrželi zaměření na kulturu, což je v celém prostoru patrné.

 

S tím souvisí otázka na česko-německé vztahy. Proč jsou pro vás důležité, co vás k tomu vedlo?

Úplně od začátku jsme chtěli, aby to tu bylo česko-německé. Geograficky jsme na místě, které má svoji historii, a o to důležitější je o ní mluvit. Ale na začátku jsem čelila reakcím typu: „Ty tady chceš dělat česko-německé aktivity? Tady Němce rádi nemáme.“ Když tu bylo auto s německou značkou, někdo mu rozbil okýnko. To se stalo před 25 lety, krátce poté, co jsem se vrátila ze studií v Německu, a říkala jsem si: „Kde to jsme, někde ve středověku?“ Divila jsem se a nemohla jsem to pochopit. Od té doby naštěstí nemáme žádné další problémy.

 

Jak to funguje v praxi?

Všechno je česko-německé úplně od začátku, protože nám jde o to, aby tento prostor sloužil jako místo setkávání. Samozřejmě, že realizujeme i projekty, kde zapojujeme celou Evropu nebo její část, například lidi z Ázerbájdžánu nebo Arménie. Nicméně hlavním cílem je, aby se tu setkávali lidé ze širokého spektra od konzervativních po liberální. Všichni se tu navzájem respektují bez jakéhokoli posměchu, nezažila jsem, že by se někdo někomu posmíval.

 

Jak se vyvinuly vztahy s obcí? Jak vás berou místní?

Musím opět vzpomenout paní Rauerovou, která se o nás pochvalně zmínila panu starostovi. Od obce jsme dostali podporu hned na první sympozium, kdy ještě o nás nikdo moc nevěděl. Také jsme spolupracovali moc dobře s místní základní a mateřskou školou. Dělali jsme s nimi adventní večery, pálili u nás keramiku, kterou tu vystavovali a podobně. Jsem velmi ráda, že od začátku našeho působení tady máme podporu z vedení obce, což nám velmi pomohlo.

 

Jaké jsou největší výzvy, kterým tady čelíte, buď dlouhodobě nebo na každodenní bázi?

Samozřejmě jednou z velkých výzev byla sanace objektů a jejich udržení tak, aby nedošlo k zřícení staveb. Když jsme statek koupili, všechno bylo ve strašném stavu. Návštěvníci často komentují, že to tu vypadá jako ruiny, ale ve skutečnosti byly ty rozvaliny ještě mnohem větší. Podařilo se nám zastavit jejich postupné chátrání. Všude, kde to bylo možné, jsme instalovali nové střechy, abychom zastavili další rozpadání a zachovali původní architekturu. Myslím si, že například tyto oblouky, kde teď sedíme, už nikdo nikdy nepostaví. Nemám nic proti moderní architektuře, naopak. Mám ji velmi ráda, ale sklobeton a ocel nenahradí původní materiály. Líbí se mi stará historická architektura ve spojení s tou moderní. Strašně ráda jezdím do Holandska, kde to umějí, také v Itálii dokážou staré památky krásně zrekonstruovat do moderní podoby.

 

Chcete tady také udělat nějaké místo, kde skloubíte staré a nové?

Uvažujeme o několika možnostech. Rádi bychom například využili prostor vzadu v pivovaru nebo i ve špýcharu, kde jsme spolu byly. Snažíme se, aby první dojem z místa byl stále spojen s historickým rázem. Ale když pak člověk vstoupí do prostoru, je překvapený, že se ocitl na moderním místě, chráněném a plném světla, a má hned chuť se kreativně zapojit, vzít si plátno a začít malovat. Nejde jen o setkávání lidí, ale především o jejich tvorbu. Ve společnosti totiž často chybí místo, kde máš prostor pro svou kreativitu. Sem přijdete a od prvního okamžiku se ponoříte do vlny tvorby nebo něčeho kreativního. Je to díky prostředí a lidem, s nimiž se zde potkáváte, kteří vás inspirují.

 

To jsou radosti, které provoz centra přináší a motivují jít dál. Byl naopak nějaký okamžik, když jsi si říkala, že toho máš plné zuby, vzdáváš to, budeš dělat něco jiného nebo někde jinde?

Ne, tohle vůbec nenastalo.

 

Tak to je krásné.

Opravdu to nenastalo. Jsem ráda, že ráno vstanu a vidím odvedenou práci. Samozřejmě, když jsem tady, je práce všude, kamkoliv se jenom hnu, a říkám si, co ještě musím. Ale často odjíždím a mám pak odstup. Ten je pro mě důležitý, abych viděla, že to, co dělám, je pro mě správně.

 

Dá se z těch všech věcí vypíchnout nějaký speciální moment, něco, kde jsi byla opravdu hrdá nebo dojatá, nebo že se něco povedlo, něco, co se zarylo do paměti?

Není to o konkrétní věci, ale o radosti z tady a teď. Momentálně se těším z nového prostoru v patře a z obnovy zahradního přístupu, který byl nedávno v dezolátním stavu, a teď je to útulný mini park. Také se těším na to, co přinese příští rok.

 

Jaké tedy máte plány na letošek, nebo co se u vás už v tomto roce odehrálo, nebo ještě odehraje?

Letos jsme věnovali hodně energie oslavě 25 let našeho centra. Pozvali jsme spoustu přátel, kteří přijeli z velké dálky i z blízkého okolí. Věnovali nám tři dny svého času a společně jsme slavili. I když nám počasí nepřálo, podařilo se udělat skvělou akci. Dále jsme tu měli každoroční setkání s Diakonií. Tato událost začínala kdysi se 40 lidmi a každý rok počet účastníků roste. Letos se sešlo už kolem 150 lidí, kteří zde měli možnost strávit několik hodin společně. Navíc jsme hostili setkání dobrovolníků a v současnosti jsou tu studenti scénografie z DAMU. Brzy začne náš další projekt Řehsign, jenž přináší zajímavé diskuzní platformy. Letos se zaměříme na audio zpracování nedaleké dálnice a těším se na výsledný podcast.

 

Působíte jen v Řehlovicích nebo i jinde?

Díky covidu jsme se rozhodli rozšířit naši činnost do Litoměřic a začali jsme provozovat Galerii Gotické dvojče. Každý rok jsme tam pravidelně pořádali výstavy, ale během pandemie galerie ztratila své využití. V té době si nikdo nedokázal představit, že by galerii vedl. My jsme však tento prostor měli rádi a řekli jsme si, proč to nezkusit sami. Znamená to pro nás sice spoustu práce navíc, ale najednou zjišťujeme, že galerie funguje jako naše výkladní skříň. To je kategorie věcí, které začneme dělat, a vůbec nevíme, jak budou pokračovat, navazujeme na něco, reagujeme na něco a pak se ukáže, že je to takhle správně.

 

Co v galerii vystavujete?

Za posledních 25 let jsme získali bohatou sbírku umělců, českých i německých, která nám umožňuje vybírat a vystavovat ještě dalších 10 let, to ale úplně nechceme. Snažíme se o vyváženost. Pracujeme s Litoměřicemi a rádi v galerii prezentujeme místní i zahraniční umělce, kumštýře z celé České republiky. Teď nám končí výstava Kapky na kameni, kterou jsme dělali ve spolupráci s Městskou galerií v Litomyšli. Je o velmi zajímavých ženách minulého, předminulého století, z geografické polohy celého bývalého Československa. Prezentuje Češky, Slovenky, ale i Ukrajinky, které žily na Podkarpatské Rusi. Každá je svým způsobem výjimečná, od sportovkyň, vědkyň až po zpěvačky, umělkyně. Výstavu inspirovala stejnojmenná kniha, která bohužel zapadla v covidu. Expozice na ni s velkým ohlasem upozorňuje. Chceme ji přesunout do Řehlovic. V galerii Gotické dvojče teď chystáme novou výstavu První setkání Svatopluka Klimeše a Brigitte C. Reichl, která potrvá až do 21. září 2024.

 

Jaké máte plány a vize do budoucna, chystáte například nějaký větší projekt?

U nás je fajn, že se nám skupiny vracejí. Máme jaro až do podzimu krásně pokryté, v zimě už tady nikdo být nemůže, protože na ni nejsme uzpůsobení. Vidíme, že potřebujeme více ateliérů a více sdílených dílen, na to se teď chceme zaměřit. Byla vypsána nová projektová výzva, uvidíme, jestli se nám to podaří. Chceme, aby kreativita měla podporu a zázemí ještě větší.

 

Třeba na rezidenční pobyty?

Třeba i na rezidenční pobyty, ale chceme hlavně nabídnout řemeslné dílny, kam by lidé mohli docházet pravidelně, kde by si mohli zkoušet řemeslo. Poslouchala jsem nedávno podcast, kde se mluvilo o tom, jak jsme strašně přehlcení mobily a počítači, dostáváme záhul na mozek, všude je tolik vjemů. Těžko říct, kdy z toho bude nějaký kolaps. Neurolog v rozhovoru říkal, že jediná pomoc je práce rukama, buď na zahradě nebo řemeslo, že si mozek odpočine, a to nás může zase zachránit.

 

Více na: https://kcrehlo.cz/

Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, NIPOS, který seminář „Marketing, fundraising a management kulturních zařízení v kontextu proměny vnímání a motivace návštěvníka“ pořádal, přislíbil, že na tento rok 2024 připraví pokračování. Jeho lektorkami opět budou doc. Ing. MgA. Lucie Pešl Šilerová, Ph.D., vedoucí Katedry hudební produkce Hudební fakulty JAMU, a doc. PhDr. Ingeborg Radok Žádná, rektorka Akademie múzických umění v Praze.

 

Anketa Místní kultury – festival Theatrum Kuks

THEATRUM KUKS je multižánrový festival barokního a barokem inspirovaného umění v jedinečném prostředí kukského areálu a okolí. Organizátorem festivalu je Theatrum Kuks, z. s., který navazuje na tradici Kuksu jako hudebního, divadelního a uměleckého centra evropského významu s cílem vrátit do kulturní památky Kuks živé umění. (Zdroj: https://theatrum-kuks.cz/28-o-festivalu-o-nas)

 

V jakém kraji ČR působíte?

Náš multižánrový festival se koná v Kuksu, tedy v Královéhradeckém kraji, pořadatelský zapsaný spolek Theatrum Kuks sídlí v nedalekých Stanovicích. Ale scházíme se nejčastěji v Praze.

 

Kolik lidí má propagaci vaší organizace, instituce, akce na starosti? Kolik členů má „marketingový tým“? Jak si dělí práci?

Co se týká samotného festivalu, PR a marketingová sekce čítá jednoho člověka, samozřejmě s případnou akční výpomocí napříč nejen produkčním týmem. Předprodej a prodej vstupenek pak spočívá na bedrech další skvělé kolegyně, k tomu samozřejmě naše grafička.

 

V jakém finančním rozmezí se pohybuje výše rozpočtu na marketing na daný rok 1) 50 000–250 000 Kč, 2) 250 000–500 000, 3) 500 000–1 mil. 4) 1 mil. a více?

Tady se bez problémů vejdeme do první kategorie.

 

Jaké jsou pro vás nejužitečnější nástroje sebepropagace? Bez přímého využití internetu? S přímým využitím internetu?

Pokud budeme brát jenom srpnový festival THEATRUM KUKS, tak se snažíme oslovovat diváky v celých východních Čechách pomocí výlepu plakátů a distribuce letáků, například v infocentrech vybraných měst, snažíme se informovat i obyvatele nejbližších obcí, máme i několik informačních bannerů po okolí. Zároveň aktivně oslovujeme místní i celostátní média s představením jednotlivých projektů, které se protínají na Theatru, přičemž barokní multižánrovost festivalu nabízí docela široké spektrum možných spoluprací s odborněji zaměřenými médii (třeba server Opera PLUS nebo Divadelní noviny).

Internetové aktivity jsou pak ne úplně objevně soustředěny především kolem webu festivalu a sociálních sítí, kdy se postupně pokoušíme prohlubovat (a propojovat) obsah. Dále usilujeme o využívání nejrůznějších kulturních serverů či rozcestníků jako kudyznudy.cz a podobně.

 

Co je brandem vaší organizace? Kým chcete být? Čeho chcete dosáhnout? Jaké jsou vaše hodnoty? Kdo by měli být vaši fanoušci? Jak chcete, aby vás vnímali? Kdo je vaše konkurence a jak se můžete odlišit?

Tady je, myslím, na začátek důležité zmínit místo konání, tedy kukské údolí. To není jenom úchvatný hospitál, ale celé okolí s nezaměnitelným geniem loci. Navíc připočtěme úzké životní i umělecké vazby hybatelů festivalu na Kuks a širší okolí. S tím pak souvisí třeba projekt repliky Šporkova divadla, tzv. Comoedien Hausu, kde postupně vznikla Galerie loutek Jiřího Nachlingera. Zde se zase začal konat festival Malá loutková inventura, a to ve spolupráci s kulturním networkem Nová síť. Zmíněné partnerství nám přináší propojení a sdílení zkušeností s dalšími podobně nastavenými organizacemi.

A ten brand? Nezávislá kultura v Kuksu a okolí jako za časů hraběte Šporka, navazující na jeho 300 let starou myšlenku Kuksu jako spojení krajiny, kultury a umění. A brandem je, myslím, už i samotný festival, který má pevné jádro diváků, již ho berou jako svou letní tradici (a například si kupují celofestivalový pas na všechny body programu). Zároveň máme ambici oslovit i náhodné návštěvníky Kuksu jako té slavné barokní památky, k čemuž skvěle slouží právě site-specific produkce, kdy ožívá opravdu celé kukské údolí – návštěvníky s dětmi může odchytit třeba loutkové divadlo na plácku pod hospitálem, někdo zase nakoupí lístky na vážnou hudbu na další dva dny dopředu.

Moc nás těší, že naši věrní diváci se rekrutují opravdu ze všech věkových kategorií od studentstva až po zástupce nejstarší generace. Zároveň je to výzva pro festivalovou dramaturgii nebo v souvislosti s komunikací na sociálních sítích, kde musíme myslet právě i na tuhle rozmanitost. Naším fanouškem tak může být kdokoliv od milovníka barokní opery po obdivovatele moderního divadla či tance. Velké procento návštěvníků tráví na festivalu delší časové období, a mohou tak vznikat i cenné mezilidské vazby.

Tohle až skoro rodinné propojení s věrnými diváky je pak snad i naší největší konkurenční výhodou, stejně jako úzké napojení na Kuks. Navíc podobně velkou akci (to znamená kolem čtyřiceti produkcí za pět dní) tu nikdo jiný nedělá…

Naší další výzvou teď musí být výraznější péče o tuto rozrůstající se komunitu, do níž bychom postupně rádi začlenili více i místní obyvatele z bližšího okolí Kuksu.

 

Good Practictices: Představte jeden váš projekt, který byl mimořádně úspěšný svou návštěvností, prodejností, sledovaností. Proč byl úspěšnější než jiné?

Jako festival jsme v trochu specifičtější pozici tím, že projektem je pro nás vlastně každé představení, koncert či jakýkoli jiný bod programu a těžko mezi nimi soutěžit. Ale můžeme zmínit třeba nejrůznější prestižní mezinárodní spolupráce nebo právě projekty, které vznikají přímo na míru Kuksu. Ať to jsou až umělecky opulentní zahajovací večery, jež i díky části programu zdarma nalákají publikum z okolí, nebo folklorní soubor Kohoutek, jenž opanuje postupně oba břehy Labe a roztančí i náhodně přihlížející. Na akce, které oslovují širší publikum, se snažíme lákat i zvlášť třeba pomocí facebookových příspěvků, cílených například do místních facebookových skupin v nejbližších městech.

 

Vyplatila se vám investice do kampaně? Testujete si úspěšnost svých komunikačních strategií? Jak testujete, jaké nástroje k tomu využíváte, jaké ukazatele vás zajímají, podle čeho určujete úspěšnost/neúspěšnost? Monitorujete konkurenci, jak? Pokud jste v minulosti ukončili nějaké propagační aktivity, z jakého důvodu?

Vzhledem k našemu rozpočtu závislému z velké části na ne vždy úplně jistých dotacích, se do žádných úplně velkých kampaní nepouštíme, v testování a vyhodnocování máme určitě také prostor na zlepšení. Co se týká třeba reklamy na sociálních sítích, intuitivním vodítkem je cena za interakci, snažíme se sledovat vývoj návštěvnosti webu pomocí Google Analytics. Úspěšnost pak nepřímo potvrzuje v posledních letech narůstající počet prodaných vstupenek, důležitý faktor představuje také stále lepší zaplněnost jednotlivých produkcí.  

 

Sbíráte kontakty na své cílové skupiny? Jak a kde?

Další oblast, ve které máme dluh a snad ho brzy splatíme spuštěným newsletterem, budování komunity bychom se rádi více věnovali i na sociálních sítích.

 

Jak intenzivně využíváte sociální sítě? Jaký typ obsahu tvoříte? Kterou ze sítí vaše cílová skupina preferuje? Kde jsou fanoušci nejvíce aktivní?

Sociální sítě jsou stále jednou ze zásadních komunikačních platforem, obsah se snažíme udělat postupně víc multimediální, rádi bychom víc pracovali i s videem. Nejvíce fanoušků máme na Facebooku, jemuž se zároveň věnujeme nejvíce a příspěvky zde sdílíme s nejvyšší frekvencí. I tady se snažíme o rozmanitost, publikujeme třeba i rozhovory s účinkujícími či texty o historii Kuksu propojené s uměním, které vznikají do programové brožury.

Používáme i Instagram, kde dobře fungují skvělé fotky z festivalu našich dvorních fotografů. Zároveň víme, že pokud během festivalu dáme téhle síti díky dalšímu spolupracovníkovi více prostoru, dokážeme získat daleko větší dosah a zásadně navýšit počet sledujících či interakcí.

 

Máte uzavřená mediální partnerství? Co z toho pro vás plyne? Jaká plnění nabízíte a co od partnerů očekáváte?

Mediální partnerství využíváme pravidelně, zkoušíme hledat i nové cesty, letos třeba ve spolupráci s Radiem 1. Pro oslovení návštěvníků z regionu se nám osvědčil místní zpravodajský server Královédvorsko, který se zároveň pokouší „rozžívat“ místní komunitu v nejbližším větším městě, takže víme, že máme společný cíl. Jako plnění nabízíme klasicky umístění loga na propagační materiály, zmínky na sociálních sítích a podobně. Očekáváme domluvený mediální prostor, když se snažíme navrhovat zajímavý obsah na míru danému médiu.

 

Připravujete pro své příznivce nějaké speciální akce nad rámec běžné činnosti, díky kterým si upevňujete vzájemné vztahy – například soutěže, setkání s herci, akce pro děti? Je o tyto aktivity ze strany vašich cílových skupin zájem? A ten roste, klesá, drží se na stejných číslech? Máte nějaké domácí, případně zahraniční vzory?

Náš festival vnímám jako jednu velkou speciální akci. (smajlík) Ale víme, že tady určitě máme rezervy, ať už třeba v setkávání naživo nebo na dálku… Na druhou stranu je část našich diváků napojená třeba na personálně spřízněný divadelní soubor Geisslers Hofcomoedianten, takže existuje možnost je oslovit z obou stran, což se snažíme nadále prohlubovat, stejně jako spojení s Galerií loutek v Kuksu.

 

Myslíte si, že se vám povedlo něco, co by mohlo být inspirací i pro další píáristy? Nemusí to být celá komunikační strategie, někdy stačí drobnost, nápad, vychytávka…, které vedly ke zvýšení prodeje, sledovanosti, návštěvnosti…

Letos se nám osvědčil dvoufázový prodej festivalových pasů, kdy v první vlně je celofestivalová vstupenka levnější a rychle mizí, na druhé straně se díky našim věrným divákům vždy prodá i několik „mecenášských“ pasů, které jsou koncipovány jako součet plného vstupného na všechny body programu. Hodně se nám také vyplácí žánrově cílené příspěvky na sociálních sítích (vážná hudba, divadlo, divadlo pro děti), které pak můžeme sdílet do podobně zaměřených skupin, stejně jako do již zmíněných místních facebookových komunit (Dvůr Králové nad Labem, Trutnov a podobně).

theatrum-kuks.cz

 

Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, NIPOS, který seminář „Marketing, fundraising a management kulturních zařízení v kontextu proměny vnímání a motivace návštěvníka“ pořádal, přislíbil, že na tento rok 2024 připraví pokračování. Jeho lektorkami opět budou doc. Ing. MgA. Lucie Pešl Šilerová, Ph.D., vedoucí Katedry hudební produkce Hudební fakulty JAMU, a doc. PhDr. Ingeborg Radok Žádná, rektorka Akademie múzických umění v Praze.

 

Anketa Místní kultury – Městské divadlo Zlín

Městské divadlo Zlín (v letech 1946 až 1990 Divadlo pracujících) je jedno ze dvou profesionálních divadel ve Zlínském kraji. Bylo založeno v roce 1946. Do roku 1967 sídlilo v budově adaptovaného Komorního kina (dnes Malá scéna Zlín), následně se přestěhovalo do nově postavené budovy v centru města na třídě Tomáše Bati.

Divadlo disponuje několika scénami – Velký sál s kapacitou 556 diváků, komornější Studio Z pro 120 diváků a Dílna pro 80 diváků. Díky tomu nabízí svým divákům široký repertoár od komorních her až po muzikály. Kromě divadelních představení se zde pořádají různé kulturní a společenské akce, festivaly a akce pro děti. Prostory horního foyer jsou po celou sezónu využívány také jako výstavní galerie.

V řadě mimorepertoárových aktivit vyniká pořádání festivalu Setkání Stretnutie, který je přehlídkou původní dramatické a inscenační tvorby českých a slovenských divadel. V minulosti dosáhlo mimořádných úspěchů při účinkování na zahraničních festivalech.

 

V jakém kraji ČR působíte?

Ve Zlínském kraji.

 

Kolik lidí má propagaci vaší organizace, instituce, akce na starosti? Kolik členů má „marketingový tým“? Jak si dělí práci?

Oddělení komunikace, marketingu a produkce tvoří 4 lidé – 1 vedoucí a 3 produkční. Vedoucí koordinuje tento tým a tým uvaděček. Má na starost tvorbu komunikační strategie, řídí obsah komunikace, spravuje MKT rozpočet, komunikuje s partnery a dodavateli služeb, zodpovídá za web a sociální sítě. Máme samostatnou produkční na zájezdy, pronájmy, festivaly. Další produkční koordinuje plán sezony, věnuje se produkci veškerých tiskovin, reklamě a spolupracuje na eventech, třetí člen týmu zajišťuje PR servis, tvorbu textů, obsahovou správu sociálních sítí a webu a připravuje eventy.

 

V jakém finančním rozmezí se pohybuje výše rozpočtu na marketing na daný rok 1) 50 000–250 000 Kč, 2) 250 000–500 000, 3) 500 000–1 mil. 4) 1 mil. a více?

Čisté náklady jen na marketing spadají do možnosti číslo 2 – spíše do té spodnější hranice.

 

Jaké jsou pro vás nejužitečnější nástroje sebepropagace? Bez přímého využití internetu? S přímým využitím internetu?

V kontextu potřeby být vidět v místě našeho působení pracujeme standardně se základními prostředky venkovní reklamy (plakáty, CLV, bannery, nástěnky). Jednoznačně nejlépe nám v prostředí regionálního divadla funguje osobní zkušenost, přenos zážitku. A to nejen uměleckého, ale i toho praktického, např. z úrovně připojených služeb, zázemí pro diváky atd. Z tohoto pohledu je pro nás důležité budování dobrého jména a stabilní divácké komunity, jakési „fanouškovské základny“. Toto probíhá také prostřednictvím eventů, kde se diváci mohou setkávat s herci, a to nejen u nás v divadle, ale také v širším kulturním prostředí města (v rámci spolupráce s dalšími kulturními subjekty). V minulosti jsme zkoušeli různé formy marketingu, včetně guerilla atd. S ohledem na to, že to byly výjimečné události, efekt se vždy dostavil. Obecně v těchto méně tradičních a současných formách komunikace vidíme určitě perspektivu a chceme se dané oblasti více věnovat a mít v tom pevnější kontinuitu.

V e-prostředí nám v tomto kontextu pak velmi dobře fungují sociální sítě (FB, IG – TIKTOK zatím neobjeven) a direct mailing. Při velkých kampaních využíváme nárazově e-kampaně a reklamu v rádiu. S ohledem na to, že výše mkt rozpočtu není nijak závratná ve vztahu k tomu, kolik kampaní během sezony potřebujeme odbavit, si toho nemůžeme mnoho dovolit a musíme pečlivě volit. Snažíme se co nejvíce vytěžovat možnosti, které nám plynou z partnerských spoluprací.

 

Co je brandem vaší organizace? Kým chcete být? Čeho chcete dosáhnout? Jaké jsou vaše hodnoty? Kdo by měli být vaši fanoušci? Jak chcete, aby vás vnímali? Kdo je vaše konkurence a jak se můžete odlišit?

Městské divadlo Zlín je zavedená „značka“, která v sobě snoubí tradici, uměleckou kvalitu a prostředí, které záleží na způsobu komunikace, je zapojenou a přístupnou institucí v kontextu kulturního prostředí města a regionu. Toto chceme určitě dále posilovat. V rámci služby, kterou jako městská příspěvková organizace plníme, chceme poskytovat kvalitní repertoár na odpovídající umělecké úrovni. Naším cílem je spokojený divák, který se k nám rád vrací, je zapojený, aktivní, podporující a zajímající se o „své divadlo“.

Pokud jde o vizuální podobu značky, pak se právě teď nacházíme v mezidobí, kdy vizuální styl, a tedy i značku, chceme posunout dál a pracovat na ní aktivněji, než tomu bylo doposud. První vlaštovkou nového přístupu je úprava loga MDZ. Je minimalistické, lehce vystupuje z dosavadního konzervativnějšího přístupu a moc nás baví.

Naší konkurencí jsou další regionální divadla v širším okolí – Slovácké divadlo Uherské Hradiště, Moravské divadlo Olomouc. Vzájemně se lišíme například velikostí, počtem scén, v nichž hrajeme, repertoárem, určitě lidmi, kteří u nás pracují, rovněž způsob komunikace máme každý svůj. Naše výstupy budou vždy odlišné, přestože všichni děláme jednu činnost. A v tom spatřuji zdravé konkurenční prostředí.

 

Good Practices: Představte jeden váš projekt, který byl mimořádně úspěšný svou návštěvností, prodejností, sledovaností. Proč byl úspěšnější než jiné?

V tomto ohledu bohužel nemohu použít nic aktuálního. V uplynulých dvou letech se nám vyměnili tři ředitelé a to mělo také přímý vliv na oddělení komunikace a propagace divadla. V souvislosti s tím proběhly nějaké personální změny a teprve nyní, s novou ředitelkou Irenou Pelkovou, se situace ustaluje. Ráda bych, aby se nám v týmu dařilo využívat naplno potenciál a možnosti, které divadlo poskytuje, a věřím, že až se mě někdo zeptá na stejnou otázku třeba za rok, už na ni budu moci odpovědět lépe. Rozhodně chceme posunovat věci dál dopředu a neignorovat trendy v současné komunikaci.

A teď k těm úspěchům. Asi nejvýraznějším za poslední léta byl v éře ředitelování Petra Michálka projekt nekorektní kabaret Ovčáček čtveráček a jeho pokračování Ovčáček miláček. Téma silně rezonovalo ve společnosti. Byla v tom do velké míry odvaha autora a ředitele divadla v jedné osobě, který mistrně využil toho, co mu bylo nabízeno v rámci dění na české politické scéně. Svou roli hrál také jeho smysl pro humor a brilantní režie. Byl to jednoznačný úspěch, který přesáhl hranice regionu. Představitel hradního mluvčího Ovčáčka Marek Příkazký se účastnil Show Jana Krause, medializace přinesla velký zájem se všemi atributy – tedy pozitivními i negativními. Oba díly Ovčáčka byly přenášeny v kinech. Dodnes figurují v nabídce Dramoxu.

 

Vyplatila se vám investice do kampaně? Testujete si úspěšnost svých komunikačních strategií? Jak testujete, jaké nástroje k tomu využíváte, jaké ukazatele vás zajímají, podle čeho určujete úspěšnost/neúspěšnost? Monitorujete konkurenci, jak? Pokud jste v minulosti ukončili nějaké propagační aktivity, z jakého důvodu?

Každou kampaň si vyhodnocujeme. Jednak z hlediska úspěšnosti, jednak z hlediska vynaložených financí. Jak jsem už uvedla, mkt rozpočet máme poměrně napjatý. Takže nad každou vynaloženou částkou musíme přemýšlet. Těch ukazatelů úspěšnosti je vždy několik, záleží na typu kampaně. Naprosto jasným měřitelným výsledkem je v našem případě například zaplněnost sálu, návštěvnost eventu, tržba na pokladně…

Neprovádíme monitoring konkurence v pravém slovy smyslu. S naším nejbližším sousedem, se Slováckým divadlem v Uherském Hradišti, jsme poslední léta, myslím, v symbióze a spolupracujeme v rámci festivalu Zaráz. Snad nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že jsme si navzájem dobrými sousedy. Samozřejmě sledujeme činnost ostatních divadel v rámci celého kulturního prostoru.

V nedávné době jsme po letech ukončili mediální spolupráci s místní regionální rozhlasovou stanicí, která během posledních let změnila majitele i cílovou skupinu. Ve spolupráci nemělo z naší strany smysl pokračovat. Raději jsme se probrali rozpočtem a místo reciproční spolupráce, která pro nás ztratila efekt, jsme se vydali cestou placené spolupráce s mnohonásobně vyšším efektem.

 

Sbíráte kontakty na své cílové skupiny? Jak a kde?

Máme předplatitelskou databázi, jsme v kontaktu s našimi fanoušky prostřednictvím sociálních sítí. Kontakty na zákazníky získáváme také z prodeje e-vstupenek.

 

Jak intenzivně využíváte sociální sítě? Jaký typ obsahu tvoříte? Kterou ze sítí vaše cílová skupina preferuje? Kde jsou fanoušci nejvíce aktivní?

Sociální sítě využíváme na denní bází. Zatím vede Facebook, v posledních měsících jsme trochu „šlápli“ také do Instagramu, protože potřebujeme oslovovat i mladší publikum, které už na Facebooku není. Chystáme se objevit také TikTok, zatím je to ale jen ve fázi příprav. Při tvorbě obsahu spolupracujeme jak s herci, tak se studenty. Hledáme a objevujeme, je to neustálý vývoj a posun. Pokud jde o obsah, komunikujeme jednak události, premiéry, eventy, jednak „divadelní život a procesy“. Uživatelé oceňují příběhy tvorby inscenace – jak výrobu kulis a kostýmů, tak situační zprávy a videa ze zkoušek… Pracujeme se statusy, moc hezké reakce dostáváme na stories, snažíme se o nějakou pestrost. Určitě máme i rezervy, učíme se pracovat na kvalitě fotografií, videí, na grafice… Uživatelé jsou čím dál více zaměření na vizuální vjemy, nestojí příliš o dlouhé informace. 

 

Máte uzavřená mediální partnerství? Co z toho pro vás plyne? Jaká plnění nabízíte a co od partnerů očekáváte?

Ano, máme. Spolupracujeme například s Českým rozhlasem Zlín, který se nám v posledních letech osvědčil jako vhodná komunikační platforma pro část naší cílové skupiny a také důstojný partner. Z velké části jde o vzájemná plnění. Ve zkratce – my pomáháme plnit obsah, prostřednictvím lidí (herců, režisérů), událostí, druhá strana nám poskytuje prostor. Spolupráci se snažíme posunovat i mimo běžný rámec plnění, spojujeme se i v mimořádných projektech a eventech.
 

Připravujete pro své příznivce nějaké speciální akce nad rámec běžné činnosti, díky kterým si upevňujete vzájemné vztahy – například soutěže, setkání s herci, akce pro děti? Je o tyto aktivity ze strany vašich cílových skupin zájem? A ten roste, klesá, drží se na stejných číslech? Máte nějaké domácí, případně zahraniční vzory?

Určitě ano, kromě naší hlavní činnosti, kterou je „divadlo“, pořádáme eventy a akce, v rámci kterých se diváci a fanoušci MDZ mohou setkávat s herci. Zájem o tyto eventy je poměrně vysoký a vždy vítaný, řada z nich si drží svůj standard. Po covidu byly některé akce ukončeny a u některých se objevila nižší návštěvnost. K tomu se však snažíme přistupovat jako k příležitosti a snažíme se hledat nové možnosti a třeba i spolupráce, díky kterým bychom mohli návštěvníkům nabídnout to „něco navíc“, kvůli čemu si je můžeme získat (zpět nebo nově).

Například letos jsme oslovili ke spolupráci na karnevalu studentky místní střední pedagogické školy a ukázalo se, že to byl skvělý krok… Kromě toho, že se děvčata aktivně podílela na přípravách, získala také profesní zkušenost. Navíc jako budoucí učitelky mají vztah k dětem, umí s nimi pracovat. To je při akci, kdy se po foyer divadla prohání spousta malých dětí, naprosto výborná pomoc. Při přípravě Noci divadel jsme zase oslovili naše šikovné umělecké malíře, kteří si připravili vlastní workshop na téma výroba divadelních masek. Pracovalo se na profi strojích, návštěvníci měli prostor si vše vyzkoušet, osahat v autentickém prostředí divadelní malírny a domů si odnesli netradiční divadelní suvenýr. Letos jsme pořádali tři dny otevřených dveří a pokaždé jsme měli všechny skupiny naplněny velmi rychle. Z toho máme radost. Je to skvělá příležitost pro veřejnost i pro nás. Rozhodně budeme pokračovat a hledat nové možnosti.

divadlozlin.cz

 

 

 

Normandský region jste v posledních letech navštívil dvakrát. V roce 2022 pracovně formou stáže u francouzských a amerických kolegů a v roce 2023 soukromě v rámci vojenskohistorických aktivit. Letos jste sice přihlížel jen zpovzdálí, přesto můžete říci, v čem bylo výročí Dne D tentokrát jiné?

Je v podstatě veřejným tajemstvím, že se ho naposledy zúčastnili vojenští veteráni. Těmto mužům je vesměs sto a více let. Naprostá většina z nich přicestovala z USA, ze Spojeného království, stejně tak z Francouzské republiky. Elysejský palác se nenechal zahanbit a pojal tuto událost ve velkém stylu.

Výjimečné je i to, že jsme si Den D připomněli ve světě, který je opět nebezpečně rozdělený. Při oslavách chyběl Vladimír Putin, hlavní politický zástupce Ruské federace, nástupnického státu Sovětského svazu, za druhé světové války člen protihitlerovské koalice. V současné době Rusko vede největší ozbrojený konflikt v Evropě od roku 1945 a nepokrytě využívá zdroje z dalších totalitních států jako je Severní Korea a zejména Irán. Výhrady vůči ruskému režimu jsou tedy oprávněné. Přesto, pokud disponujeme objektivním náhledem na historii – a ten je jedním z definic demokratické a sebevědomé společnosti –, pak nesmíme zapomenout, že to byl právě Sovětský svaz, který zaplatil obrovskými lidskými a materiálními oběťmi za vítězství nad nacistickým Německem. V tomto kontextu reagoval na nedávné konferenci americký vojenský historik a spisovatel s polskými kořeny Steven Zaloga, jehož děd i tatínek se jako američtí vojáci vylodili v den D na pověstné pláži Omaha v Normandii. Když byl vyzván, aby zhodnotil okamžitý dopad Dne D, odpověděl: „Za dva týdny začala operace Bagration Rudé armády a ta rozdrtila obrovská uskupení nacistických vojsk.“

 

Vylodění v Normandii bylo počátkem osvobozování západní Evropy od nacismu – v tom je tato historická událost skutečně nepřehlédnutelná.

Ano, jednoznačně. Můžeme se bavit o tvrdých faktech, kolik lidí padlo, kolik lidí se zúčastnilo a podobně, ale když se díváte pohledem historika, tak zjistíte, že spousta těch top – největší, nejkrvavější – tam vlastně není. Den D vyšel mnohem snáz, spojeneckých vojáků při něm zemřelo podstatně méně než v jiných bitvách.

Veřejnost často mívá sklon k povrchnímu hodnocení. Po letech jsem si uvědomil, že není klíčové, kolik vojáků v Normandii padlo, podstatné je, že všichni tito lidé bojovali za svobodu našeho národa, za to, aby Evropa byla zbavena nacismu. Rád bych všem těm, kteří sklouzávají do schematičnosti a argumentují počtem padlých, vzkázal: A kolik vojáků by mělo umřít, abyste mohli žít život, jaký chcete, aby vám to bylo dost dobré?

 

Nejde jen o ojedinělý názor?

Bohužel nikoli. Podívejte se na sociální sítě. S tím, jak naše společnost hrubne, se tento pohled stává stále frekventovanějším. Není jediná popularizační akce, kde bych nemusel vyvracet mýty, předsudky a lži, které se v našem prostoru datují od komunistického režimu a vztahují se ke Spojeným státům a jejich ozbrojeným silám v naší zemi.

 

Proč jste si k našemu rozhovoru přinesl knihu Toma Brokawa The Greatest Generation z roku 1998?

Tato kniha, která dosud v češtině nevyšla, je pozoruhodná tím, že ji nenapsal historik, ale americký novinář. Autor prostřednictvím skutečných příběhů hledá odpověď na to, proč generace Američanů, sestávající buďto z veteránů první světové války, tedy lidí, kteří dobře věděli, co je totální hrůza, nebo z generace mladší, poznamenané velkou hospodářskou krizí, generace, která musela přerušit studia a potýkala se s rekordní nezaměstnaností, dokonce s chudobou, tak jak je možné, že tyto generace vzaly za své ideál, že jsou tady od toho, aby šly bojovat za lepší svět. Protože ten starý svět potřebuje svět nový, aby ho zachránil.

Mě na tom fascinují dvě věci. Zaprvé – samotný pojem The Greatest Generation (v překladu nejskvělejší generace), což  je ve Spojených státech synonymum označující druhou válečnou generaci.

Zadruhé – po svém vydání v roce 1998 kniha našla mocného spojence, další médium, v oscarovém filmu Stevena Spielberga Zachraňte vojína Ryana. Snímku, který redefinoval žánr válečného filmu. Kniha i film slavily fenomenální úspěch. Americké veřejnosti představily vojáka naturalisticky, syrově, a především nesmírně lidsky.  

Právě rok 1998 je rozhodujícím momentem, kdy Spojené státy konstituovaly náhled na The Greatest Generation.

Proč je toto téma pro Američany tak důležité, jsem měl možnost pochopit během své pracovní stáže ve Verdunském památníku Francouzské republiky a jednak na válečných hřbitovech, které se týkají posledních bojů na západní frontě 1. světové války.

V dlouhých debatách s francouzskými a americkými kolegy jsem si uvědomil rozdílnost našeho vnímání, pokud jde o pohled na první světovou válku. Zatímco pro nás je konfliktem, který zrodil naši státnost, pro Američany je okamžikem, který Spojené státy definoval jako moderní supervelmoc.

Když prezident Wilson v dubnu 1917 předstoupil před Kongres, aby obhájil nutnost jít do války, jeho projev zahrnoval i tuto zásadní větu: „Svět musí být zabezpečen pro demokracii.“ Doslova uvedl, že Spojené státy nepůjdou do války, aby získaly materiální kompenzace za toto své svobodné rozhodnutí. Že nepůjdou do války kvůli území nebo moci. Že jdou do války proto, že je to křížová výprava za demokracii. Že jdou do války za hodnoty, které Ameriku zrodily a které jí před desítkami a desítkami let daly ústavnost. Tenhle neuvěřitelný ideál byl velmi blízký také myšlenkám T. G. Masaryka.

 

Stojí za zmínku, že na plážích v Normandii bojovali i Češi, byť v americké uniformě… Odkud se vzali?

To je podle mého názoru rovněž zajímavá kapitola. Imigrace do Spojených států z českých zemí byla velmi silná. Spekuluje se o tom, že první imigranti přišli  v pobělohorském období. V americké občanské válce na straně Unie už dokonce bojovala česká jednotka. Imigrace vrcholí začátkem 20. století. V roce 1910 jsou Češi sedmým nejpočetnějším přistěhovavším se národem do Spojených států a v roce 1920 jejich počet překročí jeden milion. Máme k tomu statistické údaje, víme, ve kterých státech a městech se usazovali především. Nejvyhledávanější bylo Chicago, jehož starostou se v roce 1931 stal kladenský rodák Antonín Čermák. O dva roky později zachránil čerstvě zvolenému prezidentu Franklinu Delano Rooseveltovi život při pokusu o atentát.

Když byl Edvard Beneš v říjnu roku 1938 nucen abdikovat na funkci prezidenta, odešel právě do Spojených států. A je symbolické, že ačkoli se už vlastně jednalo o soukromou osobu, Američané ho v Chicagu přivítali s vojenskými poctami a poctami náležejícími hlavě státu.

 

Hrála Benešova přítomnost ve Spojených státech roli v tom, proč Češi bojovali v Normandii?

Ne, ti lidé byli většinou dospělými teenagery nebo dětmi rodičů, kteří se přestěhovali do Ameriky, a poté, co Spojené státy vstoupily do války, se na ně vztahovala odvodní povinnost.

A pak jsou tu uprchlíci z Československa – ať už z Protektorátu Čechy a Morava nebo dokonce ze Slovenského štátu  –  kteří využili příbuzenských kontaktů s krajanskými komunitami, aby vstoupili do amerických ozbrojených sil. Doufali, že jako američtí vojáci budou osvobozovat Evropu, s nadějí, že jednoho dne dojdou až do Československa.

To byl také případ vojína Andreje Babjaka, jehož jsme v loňském roce zásluhou kolegů – slovenských historiků mohli uctít na Americkém normandském hřbitově. Díky pochopení amerických kolegů jsme mu přivezli na hrob prsť půdy z jeho rodné slovenské vesnice.

Andrej Babjak se přihlásil k americkým výsadkářským jednotkám. Bohužel padl hned v prvních hodinách 6. června 1944. Utonul v rozvodněných řekách v oblasti Normandie, kterou Němci uměle zaplavili.

V americké uniformě ale bojovala řada dalších zajímavých Čechoslováků. Na nejslavnější fotografii 2. světové války – Vztyčování vlajky na Iwodžimě – je zachyceno šest příslušníků námořní pěchoty Spojených států, kteří během bitvy vztyčují americkou vlajku na vrcholu hory Suribači. Snímek posloužil jako předloha pro sousoší odlité v bronzu nacházející se u Arlingtonského národního hřbitova. Třetí člověk zleva je Čechoslovák Michael Štrank, jehož rodiče přesídlili do Spojených států. Stojí za zmínku, že když tuto skutečnost Američané později zjistili, spustili projekt s cílem připomenout, že Štrank nebyl rodilý Američan, ale Rusín z Československa.

Mimochodem, o fenoménu této fotografie Clint Estwood v roce 2006 natočil film Vlajky našich otců a do role Michaela Štranka obsadil známého hollywoodského herce Barryho Peppera. To jsou pozoruhodné průniky.

 

Mé generaci propaganda bývalého komunistického režimu zatajila podíl amerických vojáků na osvobození západních Čech. O co jsme tím vlastně přišli?

Těmi čtyřiceti lety komunistické propagandy jsme byli ochuzeni o objektivní náhled na druhou stranu světa. Byli jsme ochuzeni o to, že lidé na Západě jsou stejní jako my, že mají své běžné starosti, ale také o to, že se k nám američtí vojáci chovali slušně, že si nás vážili, že jejich vojska u nás zůstala ještě půl roku. Lokální prožitky se komunistům sice vymazat nepodařilo, zato nám sebrali vzpomínky na to, že Spojené státy nám materiálně ohromně pomohly, že nám dodaly velké množství techniky, jídla a léků, že během toho půl roku po válce se v amerických nemocnicích narodily spousty dětí. A především nám pokřivili příběh pražského květnového povstání v roce 1945 – tedy, jak jsme si zachránili hlavní město. Že se jednalo o povstání všech vrstev společnosti, že na něj máme být hrdí, že vojenští velitelé – legionáři a prvorepublikoví armádní důstojníci –,  jednoznačně souhlasili s nabídkou americké pomoci ohrožené Praze. A je neuvěřitelné, že komunistický režim čekal dlouhých dvacet let, aby zcela bezostyšně přiznal, že to byl Josef Smrkovský jako člen České národní rady (v té době vrcholného politického orgánu domácího odboje), který v komplotu se Sovětským svazem plánovitě lhal a nabídku americké pomoci odmítl. Výsledkem bylo to, že i přes ohromnou statečnost lidí na barikádách se do Prahy probily posily zbraní SS a bestiálně povraždily stovky civilistů, těhotné ženy i malé děti. Dodnes nad tou brutalitou zůstává rozum stát.

Josef Smrkovský v roce 1965 do odborného tisku, rozhlasu a televize dokonce veřejně prohlásil, že tato nabídka americké pomoci skutečně existovala, ale on ji nemohl připustit, protože by znamenala návrat buržoazní Masarykovy a Benešovy republiky. Budoucnost politické síly komunistické strany a budoucnost Československa spojoval se Sovětským svazem a „dokud se kozácký kůň nenapije z Vltavy“, tak by ji nebylo možné zajistit. Předseda Parlamentu tak přiznal, že má na rukou krev stovek lidí v hlavním městě v poslední bitvě 2. světové války v Evropě a že mu to vůbec není líto.

 

Ani bezmála 80 let po 2. světové válce vám není lhostejná přítomnost Američanů na našem území. V pátrání po padlém americkém vojákovi usilujete o to, aby dostal šanci konečně se „vrátit domů“. Proč to tak dlouho trvá?   

Bezprostředně po druhé světové válce vyrazily do osvobozených území americké komise, tehdy služby pro registraci hrobů, a snažily se zjistit, kde jsou padlí američtí vojáci. Musíme si uvědomit, že u nás se to týká také řady amerických letců. Americké letectvo nad Protektorátem Čechy a Morava a v po Mnichovu zabraném pohraničí ztratilo 769 lidí. Nehledě na více než 120 amerických vojáků, kteří zde zemřeli na jaře 1945. Ostatně i Hradec Králové je jedním z míst, kde na konci května 1945 umírá americký voják, seržant letectva Harry Kincaid. Byl pochován na Pouchově v Hradci Králové se všemi vojenskými poctami. V roce 1947 je po dohodě exhumován a poté pohřben v obci Saint-Avold ve východní Francii, což je největší americký hřbitov 2. světové války v Evropě.

Jiný voják tolik štěstí neměl. Jedná se o svobodníka Lawrence Ordwaye; narozen na Aljašce, odveden v Pensylvánii v únoru 1943 ve věku 21 let. Víme o něm, že byl svobodný, bezdětný a pravděpodobně vychodil jen základní školu. Se svou jednotkou byl přesunut do Francie, pod Dni D bojoval na frontě, dokonce obdržel Bronzovou hvězdou, což je 4. nejvyšší americké vyznamenání.

Na jeho případ mne upozornil můj kamarád, vojenskohistorický kolega ing. Martin Maťha. To on si všimnul, že v Ďáblicích je jakýsi provizorní náhrobek, kde je uvedeno Ordwayovo jméno. Tak jsme začali bádat a zjistili jsme, že zemřel na českém území, 11. května 1945, v pražské nemocnici na Bulovce. Patrně byl zajat v severní Francii, přemístěn do německého zajateckého tábora a později odtud evakuován do protektorátu. Američané Ordwaye vypátrali až v roce 1948. Takže smůla. V roce 1954, dokonce na popud Antonína Zápotockého, Ministerstvo zahraničí ČSR zamítlo oficiální americkou žádost o repatriaci jeho těla. Když v roce 1968 vyhořela budova správy ďáblického hřbitova, byl zničen i plán hřbitovních míst a zřejmě také došlo k poškození náhrobku tohoto „nežádoucího“ amerického vojáka. Hned po roce 1989 americká strana obnovila pátrání po Ordwayovi. Předpokládáme, že jeho ostatky jsou pod náhrobní deskou. Ta je z roku 1997, ale netušíme, kdo ji inicioval. Nicméně tento voják je veden na americkém vojenském hřbitově ve Francii stále jako nezvěstný. Jsme v kontaktu s jeho ředitelem. Uvidíme, jestli se podaří v té věci zjistit něco nového. Dost možná dojde k úpravě na zdi pohřešovaných. Američané mají pro to i proceduru, aby ukázali, že voják, který se našel, už není pohřešovaný.

 

Je známo, že Američanům záleží nejen na každém lidském životě, ale i na každém padlém vojákovi Spojených států. Je to až dojemné.

Ano, je to neskutečně dojemné. Američané od roku 1923 disponují organizací federální vlády, která se stará pouze o hřbitovy a památníky, má na starosti personálie pochovaných a snaží se tuto problematiku dostávat do veřejného prostoru.

Největší americký hřbitov druhé světové války v oblasti Normandie u obce  Colleville-sur-mer, který vznikl v roce 1949 přímo nad invazní pláží Omaha, tam, kde spojenecká vojska krvácela nejvíc, je velkolepou poctou vojákům, kteří položili své životy za naši svobodu.  

Měl jsem možnost ho osobně navštívit. Je inspirován Washingtonským národním památníkem. V moderní kapli vedle židovské a křesťanské symboliky je přítomna také státní symbolika Spojených států. Nápis ve zlatě hlásá: „Nesmutni jenom nad jejich odchodem, pamatuj na slávu jejich ducha.“

Jaké neuvěřitelné péči se hřbitov těší, svědčí i to, že pokud se prokáže, že vojáci pohřbení pod typizovanými kříži z bílého mramoru (mimochodem Američané ho od první světové války dovážejí z téhož lomu v Itálii) byli židé, jsou tyto kříže z iniciativy vlády USA nahrazovány Davidovou hvězdou. V této souvislosti rabín, který má tento proces na starosti, pronesl symbolickou větu. Řekl, že mnozí lidé věří, že americká vlajka nevlaje kvůli větru, ale vlaje kvůli poslednímu dechu každého vojáka, který zemřel, když ji bránil.

 

Měl jste příležitost setkat se osobně s někým z přímých účastníků Dne D?

Já věřím, že se tak stane příští rok v Plzni, protože i ti poslední američtí veteráni, dnes už století pánové, do Plzně hodlají přijet. Jak říkají, i kdyby je to mělo stát život!

A co se týká našich veteránů, nesmíme zapomínat na to, že to byli také českoslovenští letci, i když samozřejmě v řadách RAF, kteří chránili vzdušný prostor nad invazními vojsky. Měl jsem možnost s nimi hovořit při nejrůznějších příležitostech křtů knih a vojenských historických akcích. Jedním z nich byl například Emil Boček, stíhací pilot, který rovněž letěl krytí v Den D.

 

Proč by měla být pro americké veterány přítomnost v Plzni stejně důležitá jako ta letošní v Normandii?

Protože Plzeň – to je konec války. Pro ně je Československo závěrem tohoto příběhu. Posledním padlým americkým vojákem v Evropě je svobodník Charley Havlat, občan Spojených států českého původu, který zemřel dokonce 8. května ráno v jižních Čechách. Poslední americký letec padlý v boji je nadporučík Virgil Kirkham, byl sestřelen 30. dubna 1945, v den Hitlerovy sebevraždy, na Domažlicku, poslední americký tank je zničen 8. května 1945 ráno v boji před Karlovými Vary a takto bychom mohli pokračovat.

V roce 2022 jsem hovořil s americkým veteránem druhé světové války a letos v Plzni  už jen s jeho potomky. Řekli mi: „Tatínek osvobozoval Paříž, ale lidé ho uvítali královštěji v Plzni! On o tom vždycky takhle mluvil, že v Plzni cítil tu neuvěřitelnou vřelost, vděčnost, touhu spřátelit se. Pro něj to byl ten nejlidštější zážitek.“

Američané dokonce mají památník posledního výstřelu války v Evropě. Jedná se o reliéf pušky M1 Garand na základně US Army ve Fort Benning v Georgii, kde je napsáno: „Vypálili jsme poslední ránu proti německému nacismu 8. května 1945 v Československu.“

Když jsme odhalovali na výročí Dne D pomník americké 90. pěší divizi (první jednotky US Army na území ČSR) v bývalé šumavské obci Zhůří, který symbolizuje cestu amerických vojáků od vylodění na pláži Utah v Normandii, přes Francii, Lucembursko, Belgii, Německo až na západ Čech a na němž je vyryt nápis „Z pláže Utah do Československa,“ šlo o záměr, protože na pomníku stejné jednotce na pláži Utah je v bronzu odlito „From Utah Beach to Czechoslovakia“.

Tomuto pietnímu aktu byl přítomen také zástupce amerického velvyslance. V nesmírně civilním projevu řekl: „Ptáte se mě, co pro nás znamená odkaz Greatest Generation, která vybojovala 2. světovou válku? Liberty.“

 

 

 

 

 

Jiří Šotola, ač zemřel v Praze, se tu cítil doma. Měl tu chalupu, příbuzné, přátele, má tu i hrob. Poznáte jej snadno, zdobí ho otevřená kniha s podpisem. Jaká je to kniha? Kdo ví. Možná sbírka básní, možná román a možná i divadelní scénář. To vše dokázal. Být hercem, autorem scénářů, básní, novinových článků, ale hlavně autorem románů.  

Zemřel těžce nemocný, pár měsíců před sametovou revolucí, a já si říkám, jaká je to škoda. Stihl by možná napsat víc děl, ale hlavně by mohl poskytnout rozhovory. Z toho, co o jeho životě a díle vím, skládám následující řádky tak, jako kdybych si s mistrem povídala já osobně. Taková hra na rozhovor.

„Čím je tě míň a čím jsi drsnější,

tím dražší jsi,

živote vezdejší!“

 

Dobrý den, jsem moc ráda, že se opět vidíme. Víte, že vaše dílo mě hodně oslovilo – a tím nemyslím jen romány, ale také básně. Povězte mi prosím, jak je těžké po několika sbírkách básní napsat román?

No, já jsem vlastně nikdy básně nepřestal psát. I v románech je cosi poetického a básnického.  Miloval jsem historii, témata a možnosti psaní, jež mi nabízela. Do básně se to nedalo vměstnat. Tam se mi vešla spíš současná témata. Ale román poskytuje zcela jiné možnosti, já si o všech postavách našel vše, co bylo možné vyhledat. Dokonale nastudoval životopis… A pak vymyslel příběh. Snažil jsem se vždy své románové hrdiny představit v rovině obyčejných lidí.  Nestavěl jsem jim pomníky, nedával svatozář. Nemůžeme vědět jestli, a jak chybovali. Netušíme, jak se snažili žít svůj život, vždyť dnes známe jen střípky ze života králů a světců.  Když mi vyšel román Svatý na mostě kritiky mě dost cupovaly, že znevažuju světce Johánka Nepomuckého.  Takový nesmysl! Osmnáct Jeruzalémů, totéž ve stejném gardu. Je to zvláštní. A přitom, představte si, jako téma jsem vybral dobu počátku 13. století, příběh dětských křížových výprav. Nedochovaly se téměř žádné historické prameny, mohl jsem si vymyslet příběh. Kritika byla podobná, posmívám se prý církvi, znevažuju ji. Pánové, vždyť já jsem spisovatel a ten si může dovolit s námětem pracovat, upravovat podle potřeby. No nemám pravdu?

 

Jistě máte. Já to dnes lidem opakuju, že vaše tvorba jsou romány s velkým množstvím skutečných historických událostí. Navíc, pracujete krásně s češtinou, s naším jazykem.

To ano. Bavilo mě hledat slovíčka, co běžně člověk nepoužije. Třeba šrůtek. Šrůtek uzeného. Kdo by to dnes řekl?  Když ale využiju taková slova, tak se text rázem stává autentičtějším a syrovějším. Fascinovaly mě postavy lidí na okraji, tuláci, potulní herci, zběhové z války.  Moji hraběnku Slavatovou také zavál osud na starý chátrající hrad Košumberk kdesi v chrudimském kraji, zůstala tam sama bez muže, dětí, smutná a stárnoucí. A jako společníka jsem jí vybral zpovědníka pátera Hada, také vlastně ztraceného, bez rodiny, podřízeného pouze svým představeným. Byli si vybráni, prostě si zbyli, aby se jim životy v dobrém i zlém propojily. Mnoha příběhy se také proplétá postava ptáka, velkého, černého, smutného, ale někdy i veselého. Někdy ohlašuje blízkost deště, někdy předurčuje smutek. Je to osud, je to svědomí? Co si kdo představí.

 

Hraběnka Slavatová, páter Had, teď se bavíme o Tovaryšstvu Ježíšovu. Románová prvotina z roku 1969 měla mnoho pochvalných kritik. Mimo jiné právě za mistrnou práci s jazykem. Byl to ale zároveň osudný román. Po okupaci v roce 1968 jste veřejně kritizoval cenzuru a omezování svobody slova, a reakce přišla obratem. Knihy zmizely z pultu, nesměl jste pod vlastním jménem vydávat. Další román vyšel v samizdatu. Tak to trvalo až do roku 1975. Jak jste to snášel?

Copak já? Ale moje rodina, to bylo horší. Soudruzi mě zcela odstavili z veřejného života a já dostal aspoň šanci přesunout se do samizdatu. Přátelé nám naštěstí zůstali. Rodina tohle období nesnášela vůbec dobře.  Mám tři děti, nejstarší syn to odnesl asi nejvíc, nesměl na gymnázium a šel jen na učiliště, bylo to dost kruté. Tohle režim uměl dobře. Člověk sám by se nějak protloukl, ale s rodinou to bylo hodně těžké.  Ocitl jsem se bez příjmu a rodina rázem ve svízelné ekonomické situaci. Sice jsme bydleli v Praze na Hradčanech, ale v bytě s příbuznými.  Peněz bylo sotva na jídlo. I dnes se mi těžko vzpomíná na dobu, kdy syn z výplaty v učení slavnostně kupoval domů máslo. Bylo to k nesnesení. Režim se nás chtěl zbavit, při výsleších mi nabízeli emigraci, ale já nechtěl. Nedokázal bych žít jinde, miloval jsem naši řeč. Řeč a zem. Vydržel jsem to do roku 1975. A dlouho, opravdu dlouho jsem váhal. A pak jsem to udělal, napsal jsem očistnou sebekritiku, teatrálně vyšla v Tvorbě.  Úřady předepsaný obsah, no zkuste si to představit. To vše jen proto, abych mohl zase pracovat pod svým jménem. Nikoho jsem nepošpinil.  Komunisti mě dostali, kam chtěli. Zůstali jsme v republice, já byl oficiálně tolerován režimem, děti měly šanci na lepší vzdělání. Všem se ulevilo. Všem kromě mě.

Někdy je dobře, že člověk neví, co ho čeká. Od nás se tehdy odvrátila spousta kamarádů, dřív velmi dobrých přátel. Měli mě za zrádce. Přitom jsem jen chtěl pracovat a živit rodinu, nikomu neublížil a na nikoho během výslechů nedonášel. Podobný očistný text napsali i jiní, dnes už nemá smysl se ptát, proč třeba u Bohouše Hrabala to nevadilo? A proč u mě ano? Doba byla prostě taková. A já tohle nečekal…

 

Co byste vzkázal těm, co kdysi odsoudili vaši sebekritiku?

No, je to jednoduché. Nikdo netušíte, jak jsem se tehdy v 70. letech 20. století cítil. Jak jsem se trápil vším, do čeho jsem zatáhl rodinu. Nikdo nevíte, jaké to bylo. A stejně tak nikdo netušíte, jak mizerně jsem se cítil, když jsem zjistil, že po nevinném textu očisty se mnou přestali mluvit staří přátelé. Nekritizujte, neodsuzujte. Jen zkoušejte číst, co jsem napsal a přemýšlet nad tím.

 

Poslední otázka, máte-li ještě chvilku času. A čím vám tak učaroval kraj kolem Luže?

Čím mi učarovala krajina, jíž jsem sledoval z okna chalupy? Člověk by měl přece znát své kořeny. Já se sice narodil ve Smidarech, ale byl to trochu omyl. Doma jsem se cítil tady, kolem Luže. V Dobrkově jsem byl, jak jen to šlo. Jako malý kluk jsem tu zažil pranice i přátelství, kamarádi mi pomohli. A když jsem v Praze o přátele přišel, když mě tam život přestal těšit, tak jsem se sem vrátil. Lidi mě přijali, vždyť mě znali odmala. Situoval jsem do těchto míst nejen děj Tovaryšstva Ježíšova, ale třeba i románu Kuře na rožni. A příprava hry Možná je na střeše kůň s místními ochotníky – to byly krásný časy. Jak říkám, člověk se vrací tam, kde je mu dobře. A mě je dobře tady.

 

Co napsat místo doslovu?

Jiří Šotola po roce 1975 mohl začít pracovat a zajistit rodinu. Daň byla ale příliš krutá. Staří přátelé zmizeli. Jiří našel útočiště v kraji předků. Nedaleko malého městečka Luže trávil poslední roky života. Velkou radost mu dělali zdejší přátelé, někteří už z dětských let, příbuzní, a také místní ochotníci. Právě s nimi nacvičil divadelní hru Možná je na střeše kůň a spolek pak exceloval na soutěžích i přehlídkách. Několik fotografií se zachovalo dodnes. Jiří Šotola mezi hereckým ansáblem je šťastný. Osud vyměřil spisovateli už jen krátký čas. Zemřel po dlouhé těžké nemoci 28. května 1989. Děti (a dnes i vnoučata) se do kraje, jež on sám tolik miloval, stále vrací. Zůstaly stovky básní, divadelní hry a romány psané nádherným jazykem. Díky za to, pane spisovateli!

 

„Zadarmo. Mlčky. Tak jak roste strom a jako vlna pluje.

A nečekat,

Až někdo poděkuje.“

 

Na úvod a konec textu byly použity části z básně Muži v restauraci a smrt. Ve sbírce, jež si autorka imaginárního rozhovoru koupila v antikvariátu, si kterýsi předchozí majitel poznačil právě tuto báseň tužkou.  Dnes už nezjistíme proč. Ale nepopiratelný fakt je, že báseň je nádherná. Možná až příliš drsná. Stejně drsná, jako byl v určitých chvílích život Jiřího Šotoly.

 

(Autorka čerpala z dostupných materiálů, knih, článků, rozhovorů, vzpomínek rodiny a pamětníků. Moc si váží hlavně důvěry potomků a lidí, jimž Jiří Šotola zůstal dodnes v srdci.)

Co vás vůbec přivedlo ke sborovému zpěvu a kdy jste se poprvé postavil před sbor jako sbormistr? Máte sbormistrovské vzdělání? Kde lze dnes sbormistrovství studovat?

Za moje pěvecké začátky mohou osobnosti z dětství – nejvíce pedagog a skladatel Pavel Jurkovič, který mě vedl na FZŠ Umělecká na Praze 7, a sbormistryně Zdena Součková, zakladatelka chlapeckého sboru Pueri gaudentes. Zpíval jsem odmala a v tomto skvělém dětském sboru jsem strávil krásných 15 let – to už je pořádně dlouhá doba, během které získáte přátele na celý život. Vyrůstal jsem v baletní rodině, maminka Nelly Danko byla sólistkou baletu ND, v současnosti zde působí jako baletní mistr a je pedagožkou Pražské konzervatoře, táta byl choreograf a tanečník. Z naší múzické rodiny musím ještě jmenovat praprastrýce, malíře Maxmiliána Pirnera (1854–1924).  

Co se týče vzdělání, nejsem vystudovaný sbormistr. Sbormistrovství se u nás dá studovat na pedagogických fakultách, např. v Praze, Hradci Králové, Olomouci, Ústí nad Labem či Ostravě. Já jsem se k němu dostal ale úplnou náhodou a vůbec ne hned. Nejprve jsem jako zpěvák prošel po Pueri gaudentes poloprofesionálním Kühnovým smíšeným sborem a profesionálním Pražským komorním sborem, pak přišla ona nabídka na sbormistra od dětského pěveckého sboru Radost Praha.

Na moji první zkoušku tehdy přišlo pouze 21 dětí a hned bylo jasné, že se v naší společné práci musí něco změnit, že musíme promyslet nový přístup i pravidla. Stála přede mnou velká výzva, jak sbor s tehdy téměř šedesátiletou tradicí zachránit před koncem, a tak jsem do toho sbormistrovského dobrodružství šel. Být dobrým sbormistrem není zdaleka jen o dirigentské technice, ale především o neustálé práci s dětmi, naslouchání jejich zájmům a potřebám. Nejtěžší na tomto postu v amatérském tělese je – a za to by měly být udělovány sbormistrovské ceny – udržet takovou partu zpěváků pohromadě, neustále o ni pečovat a snažit se pro ni vymýšlet stále nové a lákavé aktivity. Musíte jí věnovat neustálou energii a snažit se všemi způsoby, aby společná práce ve sboru byla motivační a příjemná. S každým členem musíte umět komunikovat, abyste mohli dosáhnout společného cíle. Nalezení „společné řeči“ členů sboru se sbormistrem umožňuje každému tělesu dosáhnout špičkových výkonů.

 

Máte nějaký oblíbený dětský sbor, jehož projev vás inspiruje ve vaší práci? 

Nejblíž mi vždy byli dětské sbory Motýli Šumperk a liberecký Severáček a sbormistři Alois Motýl a Milan Uherek. Vzpomínám si, že s nimi byla pokaždé legrace, měli vytříbený smysl pro humor a přistupovali k dětem s úctou a respektem, jako k rovnocenným hudebním partnerům. Uměli, jak se říká, „utáhnout děti na vařené nudli“ a to se mi vrylo. Jinde se více práskalo bičem, dbalo se na dril. I ten je třeba, ale musí se dávkovat, jinak se obrátí proti vám. Doba se však zásadním způsobem změnila a dnes je potřeba se ve dřívějších přístupech inspirovat, ale zároveň jít dál, celá řada osvědčených pedagogických metod z minulosti totiž již nefunguje. Sám sebe se ptám, jak dnešní děti oslovit, jak poznat jejich současný svět, který se tolik liší od toho našeho. Svět dětí je hodně virtuální a oproti regionům máme v Praze trochu nevýhodu v tom, že metropole nabízí velký převis možností, co s volným časem udělat, je tu velká konkurence. O to více se musí sbormistr snažit, stále přemýšlet a hodně tomu dávat, jinak vám děti utečou jinam. Radost vedu od roku 2012, dnes máme po mnoha letech práce v koncertním sboru přes 60 dětí, do přípravných sborů jich chodí dohromady přes 100.

 

Stále aktivně zpíváte?

Ano, stále jsem aktivní v Kühnově smíšeném sboru, Pražském komorním sboru a jako příležitostná výpomoc v Pražském filharmonickém sboru. Myslím si, že kompetence, kterou sbormistr získá tím, že sám zpívá ve sboru, je velmi důležitá. Udržuje se tak hlasově v kondici, vidí, jak se sborem pracují jiní a umí si představit své požadavky z druhé strany, z pozice zpěváka. Za mě je to velká výhoda pro každého, kdo má tu možnost.

 

Sborový zpěv má u nás velkou tradici na profesionální i amatérské úrovni. Jak velká je skupina lidí, kteří sborový zpěv aktivně dělají?

Přesné počty neznáme, na tyto otázky vždy můžeme poskytnout jen kvalifikovaný odhad. Národní sborová databáze, odborný web Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu (dále jen NIPOS), k dnešnímu dni eviduje přes 1 300 aktivních těles, jejich evidence však probíhá neustále, tělesa vznikají a zanikají, některé sbory je těžké objevit, neboť vystupují např. pouze při bohoslužbách a fungují v rámci liturgického provozu, často nemají ani vlastní název. Naše současné odhady pracují s více než dvojnásobným počtem, je tedy více než pravděpodobné, že v České republice aktivně působí kolem 3 tisíc pěveckých sborů. Pokud vyjdeme z toho, že průměrný počet zpěváků ve sboru bývá mezi 20 a 30, pak dojdeme k přibližnému číslu 70 tisíc amatérských zpěváků. To už je docela slušné číslo, které představuje více než půl procenta české populace.

V rámci Evropy a světa nejsme sice sborová supervelmoc jako Slovinsko, Skandinávie, Pobaltí, Polsko, USA či Kanada, ale rozhodně se ve světě neztrácíme, jsme výkonnostně nadprůměrní. Máme kvalitní a mezinárodně proslulá tělesa s dlouholetou tradicí i vynikající sbormistry. Druhým největším oborem amatérského umění v ČR je vedle amatérského divadla právě sborový zpěv. Za zmínku stojí, že zpívání ve sboru patří mezi záliby, které můžete praktikovat s trochou nadsázky od kolébky ke hrobu, i zpívání v pokročilém věku je v posledních dekádách na vzestupu, napříč Evropou existuje hodně seniorských sborů.

 

Znamená to, že české sbory právě prožívají zlaté časy?

Myslím, že ty pravé zlaté časy tu byly o něco dříve, paradoxně v 70. a 80. letech, tedy v letech nesvobody. Kvalita sborového výkonu se vždy odvíjí od času, který mu věnujete. Doba normalizace běžným občanům nabídla mezinárodní izolaci, všední život byl omezen na mnohem méně aktivit, než je tomu nyní. Z toho sbory profitovaly, na zkoušení a zejména na soustředěnou práci bylo více času, sbormistři vyhledávali těžší repertoár, kterému věnovali hodně pozornosti. Členům sborů se naskýtaly netušené výhody, mohli vyjet do západní (i východní) ciziny. Po sametové revoluci řada těchto sborových „výhod“ padla a sborový zpěv se dostal do konkurenčního prostředí dalších profesních i volnočasových aktivit. Sbormistrům proto nezbylo než upravit repertoár a snažit se najít v této konkurenci své nové místo. Zvýšila se také finanční náročnost sborových akcí, dnes můžete se sborem vyjet téměř kamkoli, ale zajištění financování takových cest je mnohem náročnější než dříve.

 

V ČR máme dobře rozvinutou sborovou infrastrukturu. V čem spočívá a jak funguje?

Základem sborové infrastruktury u nás je servis, který veřejnosti poskytuje NIPOS, Unie českých pěveckých sborů a další spolky a vzdělávací instituce, které se angažují v oblasti sborového zpěvu a s nimiž aktivně spolupracujeme. V nedávné době vznikla Asociace sbormistrů, jeden z dalších celostátních spolků na podporu sborového zpěvu u nás. Ale zpět k práci NIPOS. Základem sborové infrastruktury jsou celostátní přehlídky s postupovými systémy. Největší přehlídkovou akcí jsou Primachori, postupové přehlídky školních dětských pěveckých sborů, které probíhají každý rok ve všech krajích a zůstávají maximálně otevřené všem typům sborů. Jejich vyvrcholením je celostátní přehlídka, která se v roce 2023 konala v Holešově. V nedávném průzkumu jsme zjistili, že se jedná o největší organizovanou sborovou akci po roce 1989, za posledních více než 30 let systémem prošlo přes 125 tisíc dětí. Pěvecké sbory mládeže mají každoročně postupovou přehlídku Mezzochori v Hradci Králové.

U dospělých zpěváků došlo ke změně – NIPOS přes šedesát let spolupracoval s Festivalem sborového umění v Jihlavě, v roce 2019 se jihlavští pořadatelé rozhodli jít vlastní cestou a v NIPOS vznikla nová koncepce oboru sborový zpěv dospělých. Její hlavní změna spočívá v tom, že se pro sbory dospělých nepořádá pouze jedna hodnocená celostátní přehlídka, ale více menších přehlídek, které se v průběhu následujících let budou stěhovat po celé naší zemi, aby měly šanci oslovit co nejvíce sborů a mohly být stejně účinnou výzvou pro sbory začínající i pro sbory špičkové. Pro přehlídky jsme vymysleli jednotící název Choralia a při hledání vhodných lokalit jsme nalezli společné souznění a přátelského ducha v Mikulově, Chrudimi a v Praze. Do sborové infrastruktury však patří i dlouholeté sborové festivaly a soutěže dalších organizátorů. Za všechny zmiňme Svátky písní Olomouc, IFAS Pardubice či Sborové slavnosti Hradec Králové.

Další důležitým prvkem oboru je vzdělávání. V NIPOS vznikl v roce 1996 Klub sbormistrů, cyklus vzdělávacích seminářů pro sbormistry a učitele hudební výchovy. Na těchto seminářích nabízíme metodickou pomoc sborům, rozebíráme repertoár, hlasovou výchovu, základy taktovací techniky, věnujeme se dirigování i interpretaci a také hodně zpíváme. Tři (a někdy i více) setkání ročně běží přes čtvrt století a těší se celostátnímu zájmu pedagogů i sbormistrů.

Třetím sborovým pilířem je Knihovna NIPOS, což je celorepublikový unikát, největší knihovna v ČR zaměřená na sborový zpěv. Můžete si zde půjčit noty skladeb pro všechny typy sborů, máme zde nejen skladby významných českých autorů, ale i reprezentativní výběr ze zahraničního repertoáru. O tom ale někdy příště. Rád bych ještě zmínil mezinárodní skladatelskou soutěž Opus ignotum určenou pro podporu vzniku nových sborových skladeb a sborovou edici Polyhymnia Bohemica, kterou vydáváme v tištěné i digitální podobě (eshop.nipos.cz). Velkým zdrojem informací pro sbory je Národní sborová databáze (www.nsdb.cz), která obsahuje nejen kontaktní údaje na sbory, ale i přehled českých a zahraničních festivalů a výsledky dvou výzkumných úkolů NIPOS – Mapování sborové historie a Český sbormistrovský slovník 1945–2020.

 

Existují u nás i sborové přehlídky, které NIPOS nezaštiťuje?

Ano, přehlídky a festivaly pořádají i jiní organizátoři. Takových akcí je u nás každoročně přes sto. Postupový systém sborových přehlídek vyhlašuje i MŠMT pro základní umělecké školy – přehlídky se však konají jednou za tři roky a jsou určeny výhradně žákům těchto škol. NIPOS se u svých přehlídkových systémů snaží o maximální možnou otevřenost všem typům těles bez ohledu na jejich zřizovatele.

 

Souhlasíte s tím, že zeje kvalitativní propast mezi dětskými a dospělými sbory? Dětské sbory vyhrávají ve světě všechny soutěže, dospělácké smíšené sbory se propadají… Jak to vidíte vy? Jaký máte náhled na přechod sboristů z dětských (mládežnických) sborů do sborů dospělých?

Sborový zpěv dětí a dospělých jsou dvě odlišné kategorie. Výkladní skříní české hudební kultury jsou především sbory dětské. Vidíme na nich, jakých mimořádných výkonů umějí amatérská tělesa dosáhnout. Děti pracují soustředěně, věnují zpěvu hodně času a daří se jim obstát v mezinárodní konkurenci. Sborů dospělých existuje podobné množství, do zahraničí jezdí také a na soutěžích jsou úspěšní, ale ne v takové míře jako sbory dětské a mají tím pádem i méně zahraničních úspěchů.

Proč se nedaří transfer pěvců do dospěláckých sborů? Důvodů je celá řada, najít vyvážené pokračování dětského sboru není vůbec lehké. Hlavním aspektem je opět čas věnovaný zpívání ve sboru, čemuž pak úměrně odpovídají i výkony. Děti rády soutěží, v dospělých sborech má společný zpěv ještě jinou funkci – už tolik nejde o soutěžení, ale také o společné scházení se po práci, o společnou relaxaci se sborovým zpěvem, rovněž o mezigenerační dialog, který může být obtížný. A zde nastávají momenty neustálého hledání a zklamání. Řada dětí zejména ve výběrových sborech opouští tato tělesa na prahu dospělosti – při hledání dospěláckého sboru požadují stejnou intenzitu zkoušení, stejné hudební kvality, chtějí zpívat na stejných soutěžích a ve stejných sálech, požadují však i jistou produkční kvalitu organizovaných akcí. Tato očekávání velmi často nejsou naplněna, či se plní jen částečně.

Víkendové soustředění dospělého sboru je jiné než u dětí, znamená mnohem větší časovou oběť pro členy sboru, kteří pracují a věnují se svým rodinám. A právě opakovaná zklamání zkušených absolventů dětských sborů vedou k tomu, že mnoho z nich se zpěvem přestane. Po čase však změní životní názor, získají nové zkušenosti a začne jim to chybět. Potřebují ale čas, aby to nechali odležet. A právě těchto let je škoda.

I u dospělých sborů tak vidím velké možnosti právě v hledání nových mladých zpěváků – to hlavní opět spočívá v poznání jejich světa a v přizpůsobení sborové nabídky jejich očekáváním – ať už typem nabízených akcí, repertoárem či vhodným zájezdem. Daří se to jednotlivým tělesům, ale není to rozhodně celostátní fenomén, který by tento transfer ve velkém umožňoval. Proto je spojování a vzájemná inspirace dětského, mládežnického, dospělého i seniorského sborového oboru tolik důležitá.

 

Jsou podle vás zpěváci v produktivním věku bez motivace?

Určitě ne, ba naopak. Ale velmi často se stává, že odrostlým dětem nemusí po dětském sboru vyhovovat účast ve velkém smíšeném sboru, tak si založí raději vokální skupinu či komorní sbor s odlišným repertoárem. Zpívat tedy chtějí, jen hledají u koho a co, zároveň se chtějí vymezit vůči dětskému repertoáru.

 

42 pěveckých sborů dětí, mládeže i dospělých z celé republiky vystoupí letos v říjnu v Hradci Králové na celostátní přehlídce Choralia magna. Můžete přehlídku, která slibuje mimořádný zážitek, blíže představit? Jak vypadala Choralia v předchozích letech a čím bude ta letošní výjimečná?

Myšlenka na jednu velkou mezioborovou nesoutěžní přehlídku se zrodila při tvorbě nové koncepce pro sborový zpěv dospělých. Vznikly tři přehlídky Choralia Praha – Chrudim – Mikulov, které se budou stěhovat dál do dalších vhodných měst. Ideou koncepce bylo, že jednou za několik let se uskuteční přehlídka jedna (Choralia magna), která spojí děti, mládež i dospělé. Protože tento nápad má i své finanční rozměry, tak k onomu spojení dochází v Roce české hudby s využitím dalších zdrojů financování, které normálně nemáme k dispozici.

Navazuji tedy na předchozí otázku, naším velkým snem bylo propojení dětského, mládežnického a dospělého světa v jedno, vzájemná inspirace, posílení transferu mezi sbory ve všech směrech; nejde totiž jen o transfer pěveckých sil, ale i o repertoárovou a metodickou inspiraci. Choralia magna tudíž letos v říjnu v Hradci Králové po třech dekádách spojí všechny tři celostátní přehlídky do jedné.

Účastníci byli vybráni na základě postupových systémů dětí a mládeže, v případě sborů dospělých se účastní vítězové uplynulých přehlídek Choralia, zbytek je doplněn na základě výběru dramaturgické rady podle zaslaných programů a nahrávek. Každý vybraný sbor stráví v Hradci jednu noc, zazpívá na jednom koncertě, zúčastní se workshopu a v případě zájmu i vědecké konference, která bude vedle přehlídky paralelně probíhat. A představte si, 42 sborů, to máme přibližně 1 300 aktivních účastníků přehlídky, k tomu připočtěte publikum a účastníky konference, půjde o akci pro zhruba 2 000 osob. Přehlídka se bude skládat z dvanácti koncertů pro veřejnost, na kterých se sbory představí podle kategorií, v nichž se přihlásily. Tři z nich budou věnovány Roku české hudby, Bedřichu Smetanovi a dětským sborům.

Paralelně s přehlídkou bude Hradec Králové hostit mezinárodní vědeckou konferenci věnovanou sborovému umění a aktuálním sborovým tématům, mj. i problematice propojování sólového a sborového zpěvu. Snažíme se zbořit klišé, že sólisté by neměli zpívat ve sboru a naopak. Na závěr celé přehlídky bude následovat nejen prezentace výsledků konference, ale také zasedání všech tří odborných rad NIPOS. Choralia magna se letos připojí k největším sborovým akcím v republice. Rozhodující ale není vždy jen velikost festivalu, ale také jeho kvalita – dám zde za příklad Sborové slavnosti Hradec Králové, které podle mého názoru patří mezi vůbec nejkvalitnější festivaly u nás, ačkoli nejsou z největších. Vedení festivalu pravidelně navštěvuje evropské sborové akce a vytipovává vynikající lektory i tělesa, jež potom zve k účinkování v Hradci.

 

Co dalšího neobvyklého se na poli sborového umění letos, v Roce české hudby, chystá? Určitě musíme zmínit projekt Tisíc hlasů adventu, největší sborový koncert Roku české hudby, který se uskuteční v prosinci v Obecním domě v Praze. Můžou se na něj sbory stále ještě hlásit?

Akce Tisíc hlasů adventu byla velmi rychle naplněna, zájem byl obrovský. Praha bohužel nemá velkou špičkovou koncertní síň, i proto musí vzniknout Vltavská filharmonie. Do Obecního domu se po týdnu přihlásilo mnohem více sborů, než by se dalo kapacitou zvládnout. Český rozhlas přišel se zajímavým nápadem, který po vzoru bavorského projektu Mitsingen spojuje na koncertě nejen profesionální orchestr a sbor, ale také sbory amatérské, které tvoří i většinu publika. V Bavorsku máte na výběr, zdali na koncert jdete jako posluchač, nebo budete zpívat s dalšími interprety. Princip i pro Prahu zůstává stejný – dostanete dopředu noty, se svým sborem je nastudujete a potom absolvujete společné zkoušky. V Obecním domě si následně užijete dva koncerty po boku špičkového orchestru, sólistů i dirigenta. Koncerty se uskuteční 22. prosince 2024 dva, od 16 a od 20 hodin v Obecním domě, oba bude snímat rozhlas a jedná se i o natáčení České televize. Repertoár bude složen z osvědčených nejen vánočních sborových skladeb, sbory společně se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou Petra Popelky provedou díla B. Smetany, J. S. Bacha, J. J. Ryby, A. Dvořáka či J. Suka. Smíšené sbory doplní dva sbory dětské, a protože sborový i orchestrální aparát zabere polovinu Obecního domu, tak je divácká kapacita snížena na několik set míst. Právě v takové sborové pospolitosti spočívá veliká síla i jedinečné zážitky. 

Srdečně vás na všechny akce zveme!

 

www.nipos.cz

https://radostpraha.cz/

 

PhDr. Jan Pirner

Studoval na PedF UK obor český jazyk a literatura a hudební výchova (2002–08) a na
FF UK paralelně muzikologii (2003–06). Působil jako ředitel Pražského komorního sboru (2010–20), se kterým procestoval většinu Evropy, Japonsko, Macao a Libanon a opakovaně navštívil významné hudební festivaly (Rossini Opera Festival, Wexford Festival Opera ad.). V letech 2012–18 byl zaměstnán v Kabinetu hudební historie Etnologického ústavu AV ČR jako redaktor vědeckého časopisu Hudební věda, podílel se zde rovněž na dvořákovském bádání. Od roku 2012 pracuje v NIPOS jako správce hudební knihovny, editor sborové edice Polyhymnia Bohemica a jako odborný pracovník pro sborový zpěv dětí a dospělých. Hudbě se věnuje od dětských let, nejprve v chlapeckém sboru Pueri gaudentes, později jako člen či příležitostný host profesionálních sborů a komorních těles (Pražský filharmonický sbor, Pražský komorní sbor, Kühnův smíšený sbor ad.). Od roku 2012 je sbormistrem dětského pěveckého sboru Radost Praha, s nímž pravidelně soutěží a koncertuje doma i v zahraničí (Bratislava, Kaunas, Limburg-Lindenholzhausen, Montreux, Neerpelt, Preveza, Rimini, Sopoty, Varšava) a účastní se rovněž hudebních festivalů (Dvořákova Praha, Smetanova Litomyšl, Prague Sounds, Dny Bohuslava Martinů), v roce 2015 založil dívčí komorní sbor Vokalion Praha. Za svoji sbormistrovskou a organizační práci získal cenu pro nejlepšího sbormistra soutěžního festivalu Kaunas Cantat v Litvě (2016), Ocenění Zastupitelstva Městské části Praha 7 za zásluhy v oblasti kultury (2016) a cenu Sbormistr junior (2016) udělovanou UČPS.

 

Loni jste v rámci Festivalových zahrad uspořádali 42 koncertních vystoupení (z toho 20 studentských), 17 tvůrčích dílen, 6 talk show, 6 čtení, 5 tanečních vystoupení atd. Smetanova Litomyšl letos hlásí nejrozsáhlejší program od doby vzniku festivalu. Bude váš program také něčím mimořádný?

Určitě ano. Vystoupení, pokud dobře počítám, se najde něco kolem 70. Výjimečný je celý ročník, neboť se v něm po celou dobu prolíná Rok české hudby a ten se odrazí ve většině produkcích, které jsou koncipovány leckdy v netradičním hávu.

 

„Na Smetanovu Litomyšl nejen ve fraku. Festivalové zahrady vítají i batůžkáře. Festival, na který se nemusí v šatech ani obleku.“ To jsou některé titulky z tisku z minulých let. V PR se dříve akcentoval prvek volnosti, neupjatosti? Co komunikujete jako klíčové pro propagaci festivalu nyní? Jaké by měly podle vás Festivalové zahrady (FZ) být?

Aspekt volnosti zde i nadále zůstává a v něm je ta pointa. Klíčové je, aby se návštěvník stal součástí naprosto přirozeného prostředí, na čerstvém vzduchu, v pohodlí sobě vlastním a jestli u toho bude chtít zrovna ležet nebo sedět, je jenom jeho věc. A když ho omrzí pohled z jednoho úhlu, přesune se tam, kam bude chtít on sám. Nepotřebuje k tomu vstupenku, místo na sezení, nemusí hlídat čas, ten zde vlastně není ohraničený. Můžete k nám od dopoledních hodin a zůstat do večera, jak je vám libo. K úplné dokonalosti nechybí nic, nabízí se i možnost pobýt s piknikovým košem.

Děti mají možnost pobývat na uměleckém hřišti, které je nedílnou součástí FZ, patří neodmyslitelně k celodennímu vyžití nejmenší generace. Čekají zde na ně stanoviště pro tvořivé hudební aktivity, výtvarné dílny, loutkohraní i taneční krůčky a spousta her, např. Smetano, nezlob. Součástí spolupráce se ZUŠ je od loňského roku Liduškový busking, kde se protínají všechny obory ZUŠ, aby představily umění v celé své komplexnosti – od sólových zpěváků, kytaristů, houslistů, bubeníků, přes tanečníky, výtvarníky, recitátory ad.

 

Jaký je váš dramaturgický klíč k sestavení programu? Loni jste kladli důraz na zastoupení konzervatoří a tance jako múzického umění. Jak to bude letos?

Pro výběr „toho pravého“ nezáleží na tom, jestli jste jedinec nebo uskupení, žák, student, který si své místo na pódiu musí teprve vydřít, jestli jste ze ZUŠ, z konzervatoře nebo už  profesionální umělec se zvučným jménem, nezáleží ani na tom, jestli nějakou uměleckou školu máte nebo nemáte vystudovanou, stačí, že nás vaše umění oslovilo.  Rádi necháváme objevené talenty růst a úplně nejraději vytváříme příležitosti a možnosti, které pro ně třeba ještě nenastaly. Takže manuál určitě nevytvářím, nechávám se inspirovat životem, a když je člověk otevřený, vidí příležitosti všude, kde se ocitne a s kým se setká.

Konzervatoře tvoří i v letošním roce nedílnou součást programu, protože spolupráci s těmito institucemi považujeme za naprosto stěžejní. Stejně tak tanec zůstává prvkem, který k nám prostě patří, protože se do prostředí klášterních zahrad nesmírně hodí. Tedy kromě hudebních seskupení, orchestrů, souborů, kapel...

Prozradíte taháky letošního ročníku?  

Těšit se můžete na tyto orchestry: Komorní orchestr Pražské konzervatoře, Symfonický orchestr Konzervatoře Brno, Východočeský kontrabasový orchestr, Factorial! Orchestra s Ondřejem Kabrnou. Ze sólistů a kapel bych vyzdvihla Rozálii Havelkovou, Beatu Hlavenkovou, Terezii Kovalovou, Kalle, Ellaboration (Epoque Quartet & Dasha), Vilém Spilka Quartet, Floex Ensemble nebo třeba Razam. Tančit uvidíme studenty Konzervatoře Duncan a Tanečního centra Praha. Vystoupí u nás i herci z ateliéru fyzického divadla JAMU. Přijede ale i Pražský komorní balet.

Co oceňují účinkující na vašem festivalu a na co chodí nejvíce diváků?

Obě strany pozitivně hodnotí určitě neopakovatelnou atmosféru samotného prostředí, ve kterém se uskutečňují umělecké produkce. Nejvíce lákají zvučná jména, ale velkou oblibu si čím dál víc získávají mladí umělci, pro které je setkání ve Festivalových zahradách leckdy jedním z prvních větších vystoupení. Hojně navštěvovaná jsou bezpochyby taneční vystoupení, „Talky“ – rozhovory Marka Šulce se známými osobnostmi nejenom české hudby a Večerní klasika.

 

Osobně mě v programu zaujaly tzv. přesahovky. O co konkrétně jde?

Za příklad bych uvedla propojení tanečníků, hudebníků a tématu festivalu. Účinkovat budou studenti Duncanu s posluchači konzervatoře v Antverpách. Choreografie se ujala studentka těchto škol Emily Jane Steel a tančit budou na Smetanovo klavírní trio. Doprovodí je HartigTrio tvořené studenty Hudebního gymnázia hl. města Prahy. Jejich propojením vznikla přesahovka pod názvem humanECHOs. Neskutečně se na jejich společné vystoupení těšíme. Tu největší přesahovku ovšem chystáme na úplný závěr FZ, na poslední koncert, na němž vystoupí Vladimir 518 & 7krát3 & Komorní filharmonie Pardubice.

 

Jak vypadá všední den na Festivalových zahradách a jak o víkendech?

Všední den se hudební produkce odehrává vždy pouze v podvečer od 18 hod. Víkendy začínáme v 10 hod. na Uměleckém hřišti s workshopy ze ZUŠ i Liduškovým buskingem po celé zahradě. Hlavní interpreti hrají od 14 hod. a produkce na sebe navazují až do večerní klasiky, která den zakončuje na brodidle (vodní hladině) před 22 hod. Ve víkendových dnech se zde střídá hudba, tanec, poezie ad.

 

Můžete představit tým Festivalových zahrad? Spolupracujete s dobrovolníky? Co bylo letos zatím organizačně nejsložitější?

Tým FZ je velmi široký. Od nás dramaturgů přebírají největší zodpovědnost lidé v produkci. Aby mohl program proběhnout, je zapotřebí mnoha zvukařů, techniků, osvětlovačů, uvaděčů a jiných důležitých lidí, za něž jsme moc vděčni. Jako dobrovolníci jsou vybíráni vlastně brigádníci, kteří dokážou zařídit, že si pobyt v zahradách užijete, aniž by vás cokoliv rušilo. Ale naprosto nejdůležitější složka, bez níž by FZ nemohly být, jsou sponzoři a partneři, se kterými probíhá spolupráce, například Den s ČT, s ČRo ad.

 

Doprovodných festivalů Smetanovy Litomyšle (SL) existuje více: Smetanova výtvarná Litomyšl, Festivalové zahrady a Smetanova poetická Litomyšl. Jaká jsou specifika Festivalových zahrad v tomto kontextu?

Jsme pomyslnou cestou. Tou první je cesta divácká, kdy dáváme našim návštěvníkům možnost poslechnout si co nejkvalitnější hudbu mnoha žánrů, tedy i klasiku. Dokážeme takříkajíc dát ochutnat ode všeho. Těší nás, když si následně koupí vstupenku na SL a dají tak klasice šanci a třeba jí i propadnou.

Ta druhá cesta je umělecká, podporujeme nejtalentovanější studenty konzervatoří, akademií nebo třeba zušek. Snažíme se je motivovat k tomu, aby ještě cílevědoměji a houževnatěji šli za svým snem být profesionálním umělcem.

 

Jako dramaturgyně jste s kolegou Filipem Janouchem u Festivalových zahrad druhým rokem. Jak se odrazily zkušenosti z loňského ročníku v přípravách toho letošního? Bude něco jinak?

Minulý rok byl pro nás prvotinou, to ano, ale oba se profesně pohybujeme v prostředí, kde s umělci spolupracujeme, já jako ředitelka ZUŠ ve Vysokém Mýtě, kolega jako pedagog literárně dramatického oboru. Když jsme tedy přijali nabídku vytvářet dramaturgii FZ, byla to pro nás velká výzva a příležitost. Oba jsme se zahradami byli již v předchozích letech nějakým způsobem propojení, tak jsme tušili, jakým způsobem se zde pracuje. Samozřejmě se necháváme ovlivnit zkušenostmi předešlých ročníků. Snažili jsme se navázat a pomalu začít otevírat nové možnosti. Ty implementujeme do našeho programu. Máme vize, jak by mohly vypadat takové dokonalé Festivalové zahrady. Za těmi si postupně jdeme a tvoříme tak něco neobyčejně krásného. 

 

Festival je open-air. Co když nevyjde počasí? A jak zabavíte děti?

Většina pořadů má svoji „mokrou variantu“ ve vnitřních prostorách v blízkosti areálu. Pro případné přesuny a aktuální informace je dobré sledovat sociální sítě.

 

Stačíte si festival užít i jako divák? Co si určitě nenecháte sama za sebe ujít?

Běžný návštěvník si festival užije stoprocentně jinak než já. Snažím se stihnout maximum programu, který je avizován. Jako divák a posluchač jdu za uměleckým zážitkem, jako dramaturg sleduji nespočet věcí, které běžným pohledem neuvidíte, což je dobře, protože by se vytratilo kouzlo okamžiku. Snažím se nenechat si ujít vůbec nic, dramaturgie je zpracovaná tak, aby se vám nechtělo ze zahrady vůbec odejít, tak snad se nám to podaří.

 

https://festivalovezahrady.cz/

https://www.facebook.com/festivalovezahrady

@festivalovezahrady