středa
7. prosince 2022
svátek slaví Ambrož, Benjamín

Články a komentáře

Články a komentáře

Metly ze Zubří dobře metou

Jiří Ondřej„My zme děcka ze Zubřího, z téj metlářskej dědiny, mama doma metly krútí, tata strúže žebřiny…“  Tak zní úvodní slova zuberské hymny, vzniklé v polovině 20. století. Valašská obec Zubří (5,4 tis. obyv., Zlínský kraj) je proslulá zejména sportovními výkony zdejších házenkářů a gumárenským podnikem. Starší období připomíná kromě zuberské krajky také metlařství, které bylo intenzivní zejména od poloviny 19. století. Výrobě metel se jako koníčku ještě dnes věnuje Jiří Ondřej, jehož um ocenil v roce 2005 ministr kultury udělením titulu Nositel tradice lidové výroby v oboru vyrábění březových metel.

Bříza bělokorá, plevelný strom nazývaný latinsky Betula pendula, byla u nás nejvíce rozšířena po konci doby ledové. Poté nastal její ústup a opětovný návrat přinesla kolonizace ve 13. a 14. století. Na Valašsku se bříza rozšířila zejména v 16. až 18. století v rámci pasekářské kolonizace. Z břízy se nejvíce využívalo březové proutí k výrobě metel. Proutí – základ metly Lidé během času zjistili, že nejvhodnější doba pro řezání březového proutí je ta, kdy strom nemá listy – tedy na jaře a na podzim. Za nejkvalitnější bylo považováno proutí mladé, pevné a pružné, ze stromů starých 5 až 7 let. Ze starších stromů se získávaly větvičky z vršku stromu, který se přitáhl pomocí zahnutého bidla. Nařezané větve se svázaly a nosily se domů na zádech, vozily na „trakači“ a větší množství pak na povozu. Doma se materiál složil pod střechu, protože na něj nesmělo svítit slunce a ani pršet. Zpracovávaly se jen větvičky náležitě vyschlé. Výrobci metel si proto někdy pomáhali tím, že otýpky proutí sušili na peci. To zejména když chtěli zpracovat podzimní proutí a metly prodat ještě před Vánocemi.

Pohled do historie

Málokdo dnes ví, že metla byla součástí středověkých mučících nástrojů. Provinilci s ní dostali pořádně zavyučenou. Nejčastěji se však používala k úplně jiným úkonům, totiž k úklidu domácnosti. Po opotřebení se však nevyhodila, protože dobře posloužila ve chlévě a na dvoře. Zprvu si metly většinou každá rodina vyráběla sama, a zejména od druhé poloviny 18. století začali dělat metly zejména nemajetní lidé. Výhodou totiž byl jednoduchý pracovní postup, dostupnost přírodního materiálu a jen pár potřebných pomůcek a nástrojů. Metly tehdy sloužily jako doplněk obživy – jejich výrobci je prodávali, a nebo směňovali za potraviny. Pokud se však našlo vhodnější živobytí, metlaři po něm ochotně sáhli. Jiří Ondřej říká: „Metly vyráběl už otec mé matky a její prastrýc, ale já jsem se vyučil nástrojařem. Metlařství se mi stalo pouze způsobem trávení volného času. Dříve metly uměla celá rodina. Vázali je rodiče i děti, které připravovaly zejména lipové lýko a březové větvičky. Já jsem také začínal tak, že jsem pomáhal otci a během let jsem se naučil celý pracovní postup. Dnes vyrobím kolem stovky metel, většinou pro sousedy a známé, ale jsou i vítanou odměnou například v plesové tombole. Toto tradiční řemeslo pravidelně předvádím ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhostěm a také na každoročním metlářském jarmarku v Zubří, který se koná již od počátku 90. let vždy koncem května. Výrobu tradiční zuberské metly jsem také předváděl na různých folklorních festivalech v Německu, Rakousku a Francii.

Pracovní postup prověřený generacemi

Kvalitní očištěné proutí a pružné a pevné lýko získané z kůry mladých větví lípy – to jsou výchozí suroviny. K nim se přidá speciální nůž „křivák“, pilka a dobrý provaz, který se zavěsí nahoře na fošnu a dole se uchytí do desky zvané „stahovačka“. Základ metly, pojmenovaný „duša“, tvoří drobné proutí. Svázané dlouhé proutí vytvoří „skrutek“. Obě části se dají na půl roku schnout. Následně se vezme pět dlouhých prutů, nahoře se vloží „duše“ a vše se sváže. Tak vznikne „hlavička“. Dvě „hlavičky“ se spojí dohromady, doprostřed se vloží prostředek rukojeti – „hykl“, což je kolík ze smrkového dřeva, a metla se pětkrát ováže lipovým lýkem. Zbývá jen ořezáním upravit dvě třetiny rukojeti, aby byla hladká a dobře padla do ruky. Životnost jedné metly, jejíž výroba trvá něco přes hodinu, se pohybuje kolem půl roku a závisí na četnosti použití. Nedoceněné řemeslo Podpora, kterou u nás věnovala podomácké produkci (např. košíkářství, zpracování slámy) v první polovině 20. století Zemská rada živnostenská a od padesátých let 20. století Ústředí lidových uměleckých řemesel, se výrobě metel zcela vyhnula. Opomíjela ji také národopisná dokumentace. Mizení metlařských dovedností bylo impulzem ke grantovému projektu, který pod názvem „Zuberští metlaři jako forma domácké výroby“ realizovalo v letech 2002 – 2005 Valašské muzeum v přírodě. Díky tomu se podařilo zdokumentovat tuto činnost na východní Moravě a ve Slezsku.

Eva Veselá

V muzeu hraček najdete hlavně české výrobky

RYCHNOV N. KNĚŽNOU: Zdejší Muzeum hraček, které letos 15. dubna zahájilo již čtvrtou sezonu, sídlí na Starém náměstí v 1. patře historické radnice z roku 1804. Letos je jeho expozice obohacena o typicky český fenomén – domácí loutková divadla. Jsou zde vystavena čtyři, a to i s dobovou dokumentací a loutkami, kterých k jednomu divadlu bývalo až 130, včetně vlka v babiččině čepci. Mezi vystavenými exponáty je i divadlo Vojtěcha Suchardy z Nové Paky.

Expozici hraček, která zahrnuje období od roku 1880 do šedesátých let 20. století, najdeme ve třech místnostech. V první na nás čeká stovka panenek s porcelánovou hlavičkou, mj. nádherná 120 cm vysoká panna v dobovém oblečení. K vidění jsou převážně německé, protože jejich výrobci žili především v Německu kolem Sonnenbergu u Waldhausu a tradici tam totalitní systém neporušil tak jako u nás. Další zemí, kde se tyto panenky vyráběly, byla Francie. Mezi vzácnými exponáty jsou zde i panenky české. V okolí Karlových Varů bylo 80 porcelánek, které se výrobou porcelánových panenek také zabývaly. U nás ale spíše šlo o menšinové výrobce při těchto porcelánkách, přičemž těla s kloubovýma rukama a nohama vyráběli domáčtí dělníci. Bohužel takových panenek se zachovalo málo. Příchozího nejspíše překvapí panenky charakterové, vyrobené podle skutečného dítěte či osoby. Vystaven je tu třeba habešánek, jehož prodejem ve třicátých letech 20. století podporovali naši lidé Habešany proti italským fašistům, ale také panenka jako Shirley Templová (dětská hvězda amerického filmu) či panenka – jeptiška.

Oblíbené byly elegantně, módně oblečené textilní panenky budoárové – "panenky na pohovku" – do interiéru dvacátých a třicátých let 20. století. Byly určeny jen jako dekorace do bohatých domácností a tomu taky odpovídala jejich výbava, jako bylo převlečení no noc a na vycházky. Ve druhé místnosti najdeme exponáty do třicátých let 20. století. Zaujme nás dobový pokojíček z roku 1930 s funkčním osvětlením a původním nábytkem, ale i zde na nás čekají panenky, tentokrát celuloidové, které byly v té době běžné. Vyráběly se vedle těch porcelánových už od přelomu 19. a 20. století, ale kolem roku 1900 byl celuloid daleko dražší než porcelán. Panenky, určené spíše pro chudé děti, byly z tzv. papírmaše (papierpmache). Forma na ně se používala stejná jako u porcelánových, ale plnila se právě touto papírovou masou. Co do krásy si však s těmi porcelánovými nezadaly. Často měly i mrkací oči. Rozdíl? Tyhle panenky jsou ohrané, s porcelánovými si kolikrát děti ani nesměly hrát. Čeští výrobci úzce spolupracovali s Francií, a tak naše panenky ze třicátých let jsou podobné panenkám francouzským.

Ve třetí místnosti jsou k vidění kočárky ze čtyřicátých, padesátých i počátku šedesátých let. (Jeden z nich patřil rodině továrníka z Třebechovic pod Orebem.) Dále tu najdeme knihy ze třicátých let, např. Marbulínci, Hráčci a nechybí ani Ferda mravenec. Kuchyňská „linečka“ je identická s kuchyní, co měla maminka. Je v ní uhláček, v pokojíčcích kamínka, a dokonce tenkostěnný porcelánový servisek. Expozice je doplněná dvěma funkčními parními strojky, z nichž jeden byl v dosti zbědovaném stavu, ale dnes je provozuschopný. Dále zaujme originální stavebnice Märklin i s původními přebaly, další vláček z padesátých let, kompletní české Štorchovo loutkové divadlo z doby kolem roku 1930, včetně bedny se zasunutými kulisami, divadélko s plochými loutkami, maňásci. V bohatém výčtu ještě jmenujme obchod z roku 1930, který se vyráběl v Ústí nad Orlicí, k tomu pohádkové knížečky reklamy, co se dávaly ke každému zboží (z jedné strany byla reklama, z druhé pohádka), formičky na cukroví, dřevěné kostky v původní krabici, precizně vyrobenou houpačku pro panenky z přelomu 19. a 20. století.

„Naše muzeum se věnuje hlavně českým hračkám, které obklopovaly české děti do roku 1965. Je tu proto i miniaturní dětská televizka s kompletními pohádkami, které se uvnitř posunovaly na kotoučcích. Holčičky určitě zaujme původní a dosud funkční fén na plochou baterii, kterým se krášlily vlásky panenek,“  dodává na závěr prohlídky muzea průvodkyně paní Pecháčková, která začala sbírat panenky kolem roku 1990. A dodává: „Přijďte se k nám podívat, otevřeno máme od úterý do pátku od 10 do 12 a po polední pauze od 13 do 16 hodin. V sobotu a neděli se na vás budeme těšit od 13 do 16 hodin.“

Josef Krám 

Redakčně upraveno

Rok všestranné umělkyně Zdenky Braunerové

ROZTOKY U PRAHY: V letošním roce uplyne 150 let od narození Zdenky Braunerové (1858 – 1934), významné osobnosti v oblasti výtvarného umění, ale také neúnavné organizátorky kulturního života. Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, příspěvková organizace zřizovaná Středočeským krajem, nabízí návštěvu jejího ateliéru i výstavu nazvanou Zdenka Braunerová aneb (ne)obyčejný život malířky na přelomu století (1858 – 1934). Zdenka se narodila v pražské patricijské rodině. Otec František August Brauner patřil mezi přední pražské advokáty a byl členem říšské rady ve Vídni. Vypracoval, předložil a obhájil zákon o zrušení roboty. Matka Augusta, rozená Neumannová, měla velký smysl pro krásu a  patřila mezi první sběratelky starožitností.

Přestože pocházela z německé rodiny, byla horlivou českou vlastenkou. Právě ona organizovala salony, které se konaly v jejich pražském bytě. Tady se scházeli význační představitelé nejen českého kulturního a společenského života. Zde získávala malá Zdena vztah k výtvarnému umění, ale i k literatuře. Po matce zdědila malířské nadání, po otci houževnatost. Navštěvovala Vyšší dívčí školu v pražské Vodičkově ulici, spolu se sestrou a matkou byly členkami Amerického klubu dam. Při kreslířských začátcích jí pomáhala matka, další znalosti získala ve škole a následným studiem např. u Františka Ženíška.

Od obrazů ke grafice

První malířská díla Z. Braunerové jsou svázána s Roztokami a Prahou. Venkovská krajina nejen z okolí Prahy, ale také ze Slovácka, Českého ráje a Slovenska, městská zákoutí i motivy z cest do zahraničí, to vše ožívalo v jejích dalších obrazech. Na přelomu století soustředila svůj zájem spíše na grafiku – snad nejznámější jsou pražské motivy z míst, která později musela ustoupit nové výstavbě. Její život výrazně ovlivnilo několik mužů – základy krajinomalby jí přinesla spolupráce s Antonínem Chittussim, básník Julius Zeyer jí byl po celý život rádcem a oporou, pro spisovatele Viléma Mrštíka (po určitou dobu uvažovali o společném životě) ilustrovala jeho Pohádku máje a knižní ilustraci se poté intenzivně věnovala. Její dřevoryty a lepty k dílům Miloše Martena, Růženy Jesenské, Otokara Březiny a dalších přispěly k renesanci české knihy.

Okouzlení Francií

První delší pobyt Z. Braunerové ve Francii se uskutečnil v osmdesátých letech 19. století. Nemálo podnětů získala od manžela své starší sestry Elémira Bourgese, seznámila se s řadou francouzských malířů a sochařů, studovala na soukromé akademii Collarassi. Pravidelně zasílala svá díla na pařížský Salon na Champs de Mars, účastnila se na ženské výstavě v Champs Elysées a v roce 1892 organizovala a navrhla český pavilon Výstavy „ženských umění“ v Paříži. Snažila se představit Francouzům půvab českého lidového umění. V Čechách pomáhala organizovat výstavu francouzskému sochaři Augustu Rodinovi.

Inspirace lidovou kulturou

Od dětství tíhla Z. Braunerová k lidovému kroji, oblíbila si lidové výšivky a textílie. Pod vlivem cest na Moravu se začala věnovat malbě ornamentů na sklo, vytvářela fantaskní pomalované skleněné figurky, navrhovala vázy, nápojové soupravy, malbou zdobila nábytek atd. To vše se později odrazilo ve vybavení a výzdobě roztockého ateliéru.

V roli organizátorky a mecenášky

Na počátku 20. století trávila malířka většinu času v Čechách. V roztockém mlýně, který rodina vlastnila, si v letech 1903 – 1904 nechala podle svého návrhu postavit ateliér, který v sobě skrýval prvky anglického domu i venkovské chalupy. Uměleckou dílnu s obytnou částí však využívala pouze v letním období, zimu trávila v pražském bytě. Během života se stýkala s celou řadou významných představitelů uměleckého a společenského života, např.s F. Halasem, D. Jurkovičem, manžely Kramářovými, R. Svobodovou, bratry Mrštíkovými, M. Švabinským. Podporovala mladé umělce jako např. F. Bílka, J. Zrzavého, F. X. Šaldu, J. Úprku, a to radou i finančně. Svým životem vlastně předběhla dobu, zcela se vymykala tehdejším představám o životě dcery z dobré rodiny. Výrazným způsobem se zapsala do dějin novodobé české grafiky a knižní ilustrace. Naopak do románového zpracování jejího života se můžeme začíst ve dvou knihách Františka Kožíka – Na křídle větrného mlýna a Neklidné babí léto.

Rok ve znamení Z. Braunerové

Roztocký ateliér koupilo Středočeské muzeum v Roztokách v roce 1974. Celková rekonstrukce do původního vzhledu proběhla po ničivé povodni v létě 2002. Návštěvníci tak dnes mohou obdivovat stálou expozici s řadou předmětů připomínajících významné osobnosti, vcítit se do atmosféry doby, kdy v ateliéru Z. Braunerová žila a tvořila. K vidění je řada jejích děl, například malované sklo i nábytek, obrazy, užitkové předměty, ale i bibliofilské výtisky knih. Ateliér je přístupný od dubna do října mimo pondělí vždy od 10 do 18 hodin. Ve výstavní síni v bývalé roztocké tvrzi mohou zájemci do 10. srpna 2008 (otevírací doba je stejná jako u ateliéru) navštívit výstavu věnovanou životu a dílu této neobyčejné ženy. Na panelech se tu seznámí se všemi etapami jejího života, k vidění jsou skicáky, fotografie, dopisy, ukázky ze sbírek lidového umění, obrazy, grafiky atd. Pro vážné zájemce bylo vydáno přes 10 grafických listů zachycujících zejména pražské motivy. Výstava s názvem „Zdenka mezi námi“, která se uskuteční od 29. května do 30. října, přinese fotografie z divadelních představení a dalších akcí na téma Zdenka Braunerová. Doplněna bude výtvarnými pracemi dětí z ateliéru sdružení Roztoč.

 Na konci roku 2007 bylo založeno občanské sdružení Salon Zdenky Braunerové, které připravuje ve spolupráci se Středočeským muzeem a městem Roztoky na sobotu 17. května „Salon Zdenky Braunerové – Má dívenka jak růže jest“. V 10 hodin se uskuteční zádušní mše v kostele sv. Klimenta na Levém Hradci, od 13 do 16 hodin proběhne Garden party u roztockého ateliéru, na ni naváže v prostorách roztockého zámku koncert pěvkyně Zdeňky Kloubové, v 17.30 pak vystoupí opět na zahradě u ateliéru cimbálová muzika.

„Salon Z. Braunerové podruhé“ je připravován na 21. září a také Den Středočeského kraje 28. října ponese název „Návštěva u Z. Braunerové“.

Eva Veselá

Karlínské jeviště přitahuje začínající i zdatné amatéry

Jednou z nejrozsáhlejších akcí amatérského divadla v České republice je přehlídka Karlínské Logo Karlínského jeviště jeviště, jejíž jubilejní desátý ročník se uskutečnil ve dvou termínech – v listopadu 2007 a v lednu 2008. Představilo se na něm 27 amatérských souborů z Prahy, středních, severních i jižních Čech a z Vysočiny. Přehlídka Karlínské jeviště (KJ) vznikla z iniciativy občanského sdružení Divadlo a Život (DaŽ) a od počátku bylo jejím spolupořadatelem a místem konání karlínské Spektrum – Dům dětí a mládeže (DDM) hl. m. Prahy.

Deset let v kostce

Duchovním otcem přehlídky je PhDr. Vladimír Veselý, dlouholetý vedoucí divadelního souboru Divadlo a Život, který v době vzniku přehlídky pracoval v karlínském DDM na úseku vzdělávání. Jako zkušenému divadelníkovi a účastníku mnoha přehlídek mu vadil tehdejší přístup poroty na těchto akcích. Někteří „porotci“ souborům při rozborech inscenací velmi často vnucovali své pojetí a zbytečně tvrdým hodnocením řadu z nich odrazovali od další práce. Proto se V. Veselý se svými Divadlo a Život: V. Veselý a M. Špalespolupracovníky z mateřského občanského sdružení, Jiřím Stolařem a Milanem Špale, pokusil vytvořit divadelní dílnu, kde soubor i lektorský sbor vystupují jako partneři. Po zhlédnutí každé inscenace v následném rozhovoru vedou dialog, přičemž ale lektoři vycházejí z podmínek, v nichž soubor pracuje, důsledně respektují jeho zvolené pojetí a dbají na to, aby v hodnocení nechyběly motivační prvky. První ročník přehlídky v roce 1998 přinesl nejen definování festivalu jako přátelského setkávání se amatérů mezi sebou a s odborníky, ale poskytl i zásadní vklad do technické úrovně divadelního sálku, kde se přehlídka uskutečňuje. Když tehdejší náměstkyně pražského primátora Darina Martinovská zjistila, jaké technické vybavení mají pořadatelé a soubory k dispozici, slíbila při závěrečném setkání účastníků přehlídky, že se pokusí sehnat peníze na vybudování zvukařské a světelné kabiny a na moderní jevištní techniku. Své slovo splnila a další ročník se již konal v opraveném a vybaveném prostoru. V tomto roce se dalšími partnery KJ staly Magistrát hl. m. Prahy a Amatérská divadelní asociace. Průlomem ve vývoji přehlídky byl rok 2002. Tento ročník se poprvé uskutečnil v podzimním termínu, a to v jinak prázdné budově Karlínského spektra, která právě procházela rekonstrukcí po ničivých záplavách. Karlínské jeviště bylo první akcí v DDM po povodních a uskutečnilo se pod heslem “Karlín opět žije“. Výtěžek dobrovolného vstupného byl rozdělen mezi soubory působící v Karlínském spektru, které následkem velké vody přišly o většinu svého majetku. Dá se říci, že od té doby jeho prestiž i zájem ze strany souborů stále roste, dokonce natolik, že se organizátoři rozhodli v roce 2007 rozdělit přehlídku do dvou termínů – do podzimního a zimního.

K nadšení je nutno přidat finance

Na úspěšném rozvoji přehlídky, jejíž celkový počet představení se za deset let vyšplhal už naKarlínské SPEKTRUM 162, se od počátku společně podílejí ti samí pořadatelé z DaŽ a spolu s nimi také další generace spolupracovníků z řad amatérských divadelníků. I lektorský sbor má již stálé obsazení – jak zkušené amatéry, tak profesionály, kteří však ochotníkům velmi dobře rozumějí. „To vše by se ovšem nedalo uskutečnit bez pomoci Magistrátu hl m. Prahy. Sdružení DaŽ žádalo o podporu celkem osmkrát, z toho grantovou podporu od pražské radnice dostalo čtyřikrát. Vždy šlo o polovinu požadované částky, ale to je obvyklá praxe,“ říká tajemník DaŽ, o.s. Milan Špale. „Několikrát jsme žádali i Úřad městské části Praha 8, protože náš soubor zde sídlí, ale neuspěli jsme,“ dodává. Naštěstí se podařilo získat velmi spolehlivého komerčního partnera, který aktivity divadelníků z DaŽ pomáhá zachovat a zlepšovat.

Dobrá rada lektorů

I když je KJ nepostupovou amatérskou divadelní přehlídkou, kromě začínajících souborů se jí pravidelně zúčastňují  i zkušenější soubory. Často jsou to divadla té nejvyšší úrovně, která mají ambici se utkat s jinými divadelníky v různých soutěžních kláních. Karlínské jeviště proto všem zájemcům kromě bezprostředního rozboru přímo po představení nabízí už čtvrtým rokem nadstavbový divadelní seminář s odborným lektorem „Karlínské jevištní povídání“. Uskutečňuje se zpravidla dva až tři týdny po přehlídce a zabývá se výhradně těmito vybranými inscenacemi. Z představení sehraných během přehlídky Karlínské jeviště jsou pořízeny nahrávky na DVD a ukázky z nich jsou pak následně analyzovány a prodiskutovávány. Amatérští divadelníci vždy rádi přivítají reflexi své jevištní tvorby, a proto připojujeme recenzní pohled na obě části posledního Karlínského jeviště 2007 – 2008.

Související články na:

http://mistnikultura.cz/?q=lednovemu-karlinskemu-jevisti-vevodila-bezdomovkyne

http://mistnikultura.cz/?q=podzimni-karlinske-jeviste-s-klasikou-i-kabaretem

Mária Uhrinová 

Moderní technologie do knihoven

Františk ŠtanglFrantišek Štangl, radní Jihočeského kraje pro kulturu, v příspěvku otištěném v časopise Grand BIBLIO shrnuje aktivity kraje ve prospěch knihoven, a tím i ve prospěch jeho obyvatel z hlediska dostupnosti k informacím v tištěné i elektronické podobě. Vedle vytvoření informačního portálu veřejných knihoven by mělo dojít také na přestavbu a dostavbu hlavní budovy Jihočeské vědecké knihovny (JVK) v Českých Budějovicích.

 

Krajská knihovna lídrem i partnerem

Síť knihoven v Jihočeském kraji tvoří 83 profesionálních knihoven s 57 pobočkami a 504 neprofesionálních knihoven s 38 pobočkami. Na pomyslném vrcholu stojí JVK, jejímž zřizovatelem je ze zákona od roku 2001 Jihočeský kraj. Více jak 120letá historie knihovny a skutečnost, že se jedná o největší knihovnu v jižních Čechách, poskytuje této instituci přirozenou vážnost. Současně však zavazuje, neboť jejím posláním je nejen úspěšné fungování, ale i aktivní podíl na rozvoji knihovnických služeb na celém území kraje. K tomu účelu knihovna plní a koordinuje tzv. regionální funkce. Dlouhodobá koncepce knihovny a její status daný zřizovací listinou umožňuje knihovně zaujímat vůči veřejnosti roli garanta služeb a vůči zřizovateli roli lídra i partnera významných projektů. Spolupráce a v mnoha případech i společné hledání dalších způsobů vícezdrojového financování zajišťuje knihovně otevřenou podporu ze strany zřizovatele a posiluje její vnímání u veřejnosti. Tento fakt hraje významnou roli nejen při tvorbě rozpočtu knihovny, ale i při plánování velkých a finančně náročných projektů, které by nebylo možné bez vícezdrojového financování realizovat.

Internetizace knihoven Jihočeského kraje

V roce 2005 se otevřela možnost využít evropských prostředků na rozvoj informačních aJVK České Budějovice komunikačních technologií v regionech, která korespondovala se záměrem internetizace knihoven v duchu zákona č. 257/2001 Sb., o knihovnách. Kraj této možnosti využil k podání žádosti na realizaci Projektu internetizace knihoven Jihočeského kraje, spolufinancovaného ze strukturálních fondů EU a státního rozpočtu. Na přípravě i realizaci projektu se významnou měrou odborně i metodicky podílela právě JVK. Hlavním cílem projektu bylo udržet síť knihoven v kraji, rozšířit jimi poskytované služby a v neposlední řadě pomoci malým obcím a knihovnám, které často představují jediné kulturní centrum v oblasti, při naplňování povinností vyplývajících z knihovního zákona. Praktické naplnění projektu znamenalo vybavit knihovny obcí moderní výpočetní technikou, plošně rozšířit technologie pro širokopásmový přístup k internetu, a zajistit tak rovný přístup obyvatel k informacím v elektronické podobě. Zpřístupnění moderních technologií v 255 knihovnách a jejich pobočkách v celkem 220 partnerských obcích kraje tak přispělo nejen k posílení informační vzdělanosti obyvatel, ale i k odstranění relativní odlehlosti některých oblastí regionu.

Co přinese budoucnost?

V návaznosti na úspěšnou internetizaci knihoven připravuje nyní Jihočeský kraj ve spolupráci s JVK projekt na vytvoření internetového portálu veřejných knihoven. Jeho záměrem je shromáždit odkazy na webové stránky profesionálních jihočeských knihoven a zároveň vytvořit souborný katalog jejich knižních fondů. Zájemce nebo čtenář by tak získal rychlou informaci o všech profesionálních knihovnách v kraji i o veřejných knihovnách s veřejně přístupným internetem. Jednotný portál nabídne přehled o dokumentech, které se nacházejí ve fondech jednotlivých knihoven včetně údajů o provozní době a pořádaných akcích. Uvažujeme i o možném využití on-line přístupu pro služby veřejné správy, vzdělávání a cestovní ruch v mikroregionech. Jihočeský kraj zároveň plánuje přestavbu a dostavbu hlavní budovy JVK, která se nachází v ne zcela vyhovujícím adaptovaném objektu, původně určeném k muzejním účelům. Knihovna by tak získala nové prostory pro volný výběr z části fondu, studovny, výstavní prostory, vzdělávací a informační centrum pro poskytování služeb a přístup k internetu. Dostavba by umožnila lepší využití interiéru knihovny a jeho rozvržení do různě velkých uzavřených celků, spojujících funkce dosavadních studoven a specializovaných oddělení knihovny.

František Štangl, radní Jihočeského kraje pro kulturu

Pozn. redakce: Článek uveřejňujeme se svolením autora i redakce časopisu Grand BIBLIO.

Jaký osud čeká Slovanskou epopej?

Slovanská epopej v Moravském Krumlově, Slovanská epopej v M. Krumlově – foto Archiv města  V současné době je Slovanská epopej - cyklus dvaceti monumentálních obrazů -  k vidění na zámku v Moravském Krumlově. Jejich autor Alfons Mucha je však odkázal Praze s tím, že město zajistí výstavbu pavilonu, kde by bylo možné obrazy umístit a zpřístupnit je veřejnosti. V roce 2009 uplyne 70 let od jeho smrti a Praze hrozí, že by mohla vzhledem k autorským právům o unikátní soubor obrazů přijít.

Malíř spojený se secesí

Alfons Mucha se narodil 24. července 1860 v Ivančicích u Brna. Během svého života působil zejména v Paříži, krátce tvořil ve Spojených státech amerických a v roce 1908 se definitivně vrátil do Čech. Zemřel 24. července 1939, nedlouho po okupaci Československa fašistickým Německem, následkem těžkého výslechu na gestapu.

Tento přední představitel slohu zvaného secese, někdy nazývaného „Le style Mucha“, je znám široké veřejnosti zejména svými plakáty a také malířským cyklem historických obrazů Slovanská epopej. S jeho prací se můžeme setkat i v pražském Obecním domě, jehož interiéry z větší části vyzdobil, je tvůrcem okna v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Neopomíjel ani historická témata, užitou či knižní grafiku, účastnil se příprav světové výstavy v Paříži v roce 1900 a působil jako pedagog. Po vzniku Československa v roce 1918 se vrátil ke svému osobitému stylu z konce 19. století. Mimo jiné navrhl první bankovky, poštovní známky i vlajku nové republiky. Věnoval se i plakátové tvorbě, kterou úspěšně zahájil spoluprací se Sarah Bernhardtovou v Paříži. Dnes jsou jeho díla zastoupena v řadě našich i zahraničních muzeí a mezi přední soukromé sběratele patří např. i tenista Ivan Lendl.

Jak vznikala historická sága

Alfons Mucha maloval Slovanskou epopej v letech 1908 až 1928 a potřebné peněžní prostředky se snažil vydělat prací v USA. Právě tady získal i finanční podporu mecenáše a slavjanofila (milovníka Slovanů) Charlese R. Cranea, který ještě před 1. světovou válkou založil na chicagské univerzitě katedru slovanských nauk, na níž později přednášel i T. G. Masaryk. Mnoho let před zahájením vlastní práce však A. Mucha věnoval studiu podkladů a navštívil také řadu slovanských zemí. Původně předpokládal, že bude s prací hotov do pěti let. Skutečnost však byla jiná – z několikametrového lešení téměř dvacet let malíř prakticky denně až deset hodin pracoval na svém díle. Během let také vzniklo velké množství skic, které pomocí pauzovacího papíru a čtverečků zvětšoval a přenášel na velká plátna. Předpokládal i stěhování rozměrných obrazů, a proto používal takovou techniku malby (příměs vaječného bílku), která umožňovala svinutí a transport bez popraskání malby. Celá Epopej vznikala na zámku Zbiroh, v prostorném sále se skleněnou střechou. Polovina obrazů přibližuje dějiny českého národa, druhá se zaměřuje na mytologii a dějiny slovanských národů. Sedm největších pláten má rozměry 8,10 x 6,10. Další plátna jsou menší – 6,10, resp. 4,80 x 4,10 m. Důvod, proč vznikaly obrazy menších rozměrů, byl zcela prostý – vypukla 1. světová válka a bruselskou továrnu na lodní plachty, která dodávala plátno, obsadili vojáci. Proto si autor musel pomoci jinak. Slavnostní předání Slovanské epopeje městu Praze proběhlo v září 1928, kdy byl komplet pláten bez záměrně nedokončeného 20. obrazu "Přísaha omladiny" poprvé a naposled v Praze vystaven v Průmyslovém paláci na pražském Výstavišti v Holešovicích.

Cesta Epopeje do Moravského Krumlova

Alfons Mucha již v roce 1909 oslovil pražského primátora s tím, že maluje cyklus, který daruje městu, a žádá jej, aby Praha postavila příslušný výstavní pavilon. Podle jeho představy mělo jít o půlkruhovou síň s vrchním osvětlením, umístěnou někde na Petříně. Prvních 11 obrazů mohli zájemci vidět v roce 1919 v pražském Klementinu. Poté se s nimi seznámili návštěvníci na počátku 20. let minulého století v USA – v New Yorku a v Chicagu. Několik obrazů Slovanské epopeje bylo i na výstavě Muchova díla v Paříži v roce 1936. Období 2. světové války přečkaly svinuté obrazy díky Galerii hlavního města Prahy. Ta je uschovala v Anežském a Strahovském klášteře i v zemském archivu. V roce 1950 se nevědělo, co si s plátny počít. O tom se dozvěděli nadšenci z Moravského Krumlova a v čele s kulturním radou tehdejšího okresu nabídli prostory moravskokrumlovského zámku.  Slovanská epopej tedy byla zapůjčena do Moravského Krumlova, města deset kilometrů vzdáleného od Ivančic, rodiště Alfonse Muchy. Zdevastovaná – vlhká a plesnivá – plátna byla díky řadě příznivců a pochopení místních úřadů postupně restaurována. V roce 1963 mohli zájemci vidět prvních 8 vystavených a od roku 1968 jsou všechna trvale umístěna ve zdejším zámku – v Rytířském sále a v kapli. Vloni si monumentální plátna přišlo prohlédnout 26 tisíc návštěvníků. Zámek prošel po převratu 1989 privatizací a nový vlastník jej použil jako bankovní zástavu za velký úvěr. V roce 2004 zámek koupila v dražbě za 14 milionů Kč INCHEBA s.r.o. Praha, která je i nájemcem pražského Výstaviště v Holešovicích.

Postaví Praha potřebný pavilon?

Možností, kam v Praze umístit Slovanskou epopej, bylo zvažováno několik – Průmyslový palác na Výstavišti, Klementinum a nejnověji i Křižíkovy pavilony na Výstavišti (iniciativa INCHEBY). O výstavbě budovy, v níž by našly obrazy domov, se hovoří již řadu let. V roce  2004 pražští radní rozhodli, že objekt pro tento účel vznikne  na místě vyhořelého Bruselského pavilonu na Výstavišti v pražských Holešovicích. Návrh budovy autorů Jindřicha Smetany a Tomáše Kuklíka z ateliéru Anima, má mít tvar krabičky od zápalek postavené na delší hranu a obrazy by tu měly mít ideální mikroklima. Cena stavby s ocelovou konstrukcí se z původních 100 vyšplhala na 150 milionů Kč. Výstavba měla začít v roce 2005 a rok od roku se její zahájení odsouvá.  O délce stavebních prací rozhodne i skutečnost, zda bude nutné přeložit stávající inženýrské sítě. Na www.praha.eu se 6. února 2008 objevila informace Milana Richtra, radního pro kulturu pražského magistrátu, v níž se mimo jiné píše: „Doufám, že Pražané uvidí Epopej letos. Už se pracuje na projektové přípravě výstavby nového pavilonu, kde by měla být umístěna“. V textu se dále můžeme dočíst, že v roce 2006 se kvůli přípravě stavby zmíněné budovy změnila hranice chráněné přírodní oblasti Královská obora.

Praha nebo Moravský Krumlov
INCHEBA má však v úmyslu postavit na Výstavišti novou multifunkční výstavní halu, největší ve střední Evropě. Podle sdělení starosty Moravského Krumlova Ing. Jaroslava Mokrého má město se správcem Epopeje – Galerií hlavního města Prahy – smlouvu o výpůjčce do konce roku 2008 a o odvozu s nimi nikdo nejednal. „Stanovisko INCHEBY je jasné: jednak nechce na Výstavišti speciální pavilon pro Epopej, jednak bude spíš bourat (divadlo Spirála a část Křižíkových pavilonů) v zájmu budoucí obrovské stavby, než umožňovat městu, aby si v pronajatém areálu hospodařilo s pavilony a obsazovalo je obrazy,“ sdělil starosta Moravského Krumlova. Podle něj není reálný předpokládaný počet návštěvníků – Praha uvažuje až o 3 milionech ročně. Pokud však Epopej bude otevřena po 300 dnů v roce, uvidí ji denně pouze 240 lidí. Výklad v cizím jazyce trvá 1,5 hodiny a obrazy si může prohlížet vždy jen jedna skupina. Z tohoto propočtu vychází, že počet potencionálních návštěvníků se může pohybovat kolem 72 tisíc osob. Otázkou ovšem zůstává, jakou pozici a na jak dlouho si získá v konkurenci mnoha dalších pražských památek. Je pravdou, že Muchovo muzeum, provozované soukromým subjektem, navštíví ročně kolem 100 tisíc osob – má však jedno velké plus: nachází se v samém centru Prahy, v Panské ulici. V článku z 9. 11. 2007 nazvaném Nejistá budoucnost (http://www.zrcadlo.info ) se píše: „…pan Rozin (Ing. A. Rozin, CSc., generální ředitel firmy INCHEBA a.s. Bratislava, holdingové „matky“ nájemce Výstaviště – pozn. redakce) stále trvá na svých plánech: Bude-li v Moravském Krumlově vystavována Slovanská epopej i nadále, stojí za to zámek opravit jako středoevropské centrum secesní kultury s potřebným konferenčním, stravovacím i ubytovacím zázemím“. Z toho se dá odvodit, že INCHEBA nemá zájem na přesunu Epopeje do Prahy.
Co se stane, pokud Praha do roku 2009 potřebný výstavní objekt nepostaví? V tom roce uplyne 70 let od umělcova úmrtí a se Slovanskou epopejí zřejmě budou disponovat dědici A. Muchy. Je otázkou, jak se zachovají. Podle mého názoru jde o dílo natolik svázané s českými dějinami, že by se těžko vystavovalo v cizině. A pokud by ho dědicové ponechali v Moravském Krumlově, bude lákadlem a zároveň důvodem jak pro občany ČR, tak pro cizince, proč navštívit i tuto část naší země.

Eva Veselá

Pozn. redakce:

V programovém prohlášení vedení pražské radnice je uvedeno, že  zřídí galerii Alfonse Muchy pro umístění unikátní Slovanské epopeje  s termínem: 31. 12. 2009. Radního Milana Richtera jsme se mimo jiné zeptali, zda má hlavní město stále zájem o přemístění těchto velkoformátových obrazů do Prahy. Případně, v jaké fázi se tento záměr nachází a s jakou finanční částkou se k tomuto účelu počítá. Hned, jak nám pan radní pošle odpovědi, předložíme je našim čtenářům. 

Kronikářské zkušenosti se předávají

KARLOVY VARY: O zkušenosti a postřehy získané při své  kronikářské práci se s námi podělil Květoslav Kroča, jmenovaný radou města do funkce kronikáře  v lednu 2004.  Do roku 2003 vedl kroniku padesátitisícového města karlovarský patriot Vladislav Jáchymovský (1923), zkušený urbanista, historik a muzikolog. Strukturu kroniky rozčlenil do 40 tematických kapitol a 300 podstatí. Například: 31 Kultura: 31.1 Všeobecně, 31.2 Městské divadlo, 31.3 Ostatní divadelní soubory, 31.5 Karlovarský symfonický orchestr, 31.10 Galerie umění, 31.12 Muzea atd. K. Kroča převzal po svém předchůdci nejen funkci,  ale (s menšími obměnami) i systém členění.  

Kronikář je něco mezi historikem a novinářem, píše K. Kroča.  Měl by v místě, jehož dění zaznamenává, bydlet delší dobu a mít k němu vztah, měl by splňovat odborné předpoklady, být při zápisech objektivní (i když to jde někdy ztuha) a nehledět na čas. Mé kronikářské pracovní vytížení několikrát přesahuje smluvní úvazek (20 hodin týdně) a až po čtyřech letech jsem si dopřál čtrnáctidenní dovolenou. Jsou prostě události, při kterých kronikář nesmí chybět, aby podal svědectví, často i s kritikou (problémy města i kraje).

Můj předchůdce a přítel V. Jáchymovský (bohužel zemřel loni při dopravní nehodě) se skromně považoval za „písmáka.“ Objektivem svého fotoaparátu zachycoval řadu událostí, ale text psal stále na stroji, což už v dnešní době nebylo ideální. A tak jsem se já – v 66 letech – naučil zacházet s počítačem (i když jsem jako ředitel muzea nechal v této profesi vyškolit své spolupracovníky už před lety). V současnosti začínám používat i neskonale výhodnější digitální fotoaparát. A co se rozsahu týče, kronika za pololetí téměř pravidelně obsahuje: textovou část (do 400 stran) v písemné podobě a na CD-ROMu, dva šanony s 600 až 700 fotografiemi adjustovanými dvoustranně ve fóliích, obálku s negativy, dokumentaci (plakáty, pozvánky, brožury, vzorky regionálního tisku a výstřižky) rozčleněnou obvykle do 15 svazků o celkové váze cca 20 kg. Dále šest CD se záběry významných událostí ve městě, které pořizuje každý měsíc TV Duha Karlovy Vary na objednávku magistrátu.

Potřebným, ale filtrovaným zdrojem informací jsou pro mne média, zvláště regionální tisk, zápisy z jednání rady a zastupitelstva města i kraje. Uvádím schválený rozpočet jako nejdůležitější body (zdravotnictví, doprava, školství, kultura) a sleduji pak jejich plnění. Používám i údaje z výročních zpráv (lázeňství) nebo ze statistických ročenek. Snažím se zúčastňovat všech významných jednání i akcí ve městě, zkoumám a cituji názory zdejších občanů.

 Nezbytným pomocníkem při zjišťování potřebných chybějících údajů je internet. Po pádu totality a návratu do Karlovarského muzea jsem našel mj. velké mezery v dokumentaci části odvětví kultury města. Proto jsem po odchodu do penze napsal Kroniku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary 1946 až 2001, kterou každoročně aktualizuji. A tato má vůbec první kniha o po Benátkách (1932) druhé nejstarší filmové přehlídce na světě byla kladně přijata odbornou i laickou veřejností (Cena Města K. Vary 2003). Vypracoval jsem i návrh projektu Muzea filmových festivalů (MFF, Fresh Film Fest, Tourfilm, Tour Region Film), které by se mohlo stát novým turistickým magnetem lázeňského města s unikátní stoletou filmovou tradicí.

Vedení kroniky většího města dnes přesahuje rámec tradiční kronikářské práce a stává se permanentní, kontinuální a náročnou dokumentární činností za pomoci těch nejmodernějších metod. Také karlovarští občané mají často zájem o zápisy v kronice, které hodnotí kulturní komise a schvaluje rada města. Jednou z vhodných forem jak těmto požadavkům vyhovět bude zveřejnění alespoň jejich části na internetových stránkách magistrátu.

Mgr. Květoslav Kroča,

kronikář města Karlovy Vary

Malovičtí své Continuo přijali

Vakodeska - Čínský festivalMALOVICE: Divadelní soubor Continuo je jedinečným seskupením lidí, kteří vytvářejí divadlo zcela originálně v netradičních prostorách i v přírodě. Zakládající členové skupiny spolu začali pracovat už v devadesátých letech v době studií na pražské DAMU a od roku1995 žijí a tvoří v bývalé zemědělské usedlosti, která nese název Švestkový Dvůr a kterou najdeme v jihočeské vesnici Malovice.

 

 

Divadelní centrum mimo město

Divadelní komunita vedená režisérem a uměleckým vedoucím Pavlem Štouračem sdružuje mezinárodní umělecký tým, který je od začátku existence Continua otevřenou společností. To znamená, že divadelní projekty jsou tvořeny ve spolupráci s dalšími umělci mimo soubor – s herci, hudebníky i divadelními skupinami. Sídlo Continua – bývalý zemědělský statek vzdálený asi 25 km od Českých Budějovic – je majetkem členů souboru, kteří se již od roku 1996 snaží o jeho rekonstrukci. Švestkový Dvůr se stal zázemím skupiny pro přípravu nových inscenací a místem, kde se pravidelně pořádají divadelní festivaly, workshopy a pracovní setkání divadelníků. Jak nám sdělila produkční Divadla Continuo Zuzana Bednarčíková, v současnosti je stav rekonstrukčních prací závislý na přidělení peněz z evropských fondů. V objektu stojí též dřevěné šapitó, v němž se nejen zkouší, ale i hraje pro veřejnost. Snahou divadelníků bylo a je vybudovat a provozovat divadelní centrum, které by fungovalo i mimo město. Podobné snahy se čas od času objevují i jinde (vzpomeňme např. Studio Kaple v obci Nečtiny na Plzeňsku, kde odsvěcené památky sloužily k divadelním aktivitám nadace mima Ctibora Turby, nebo východočeský Kuks, který si oblíbili divadelníci vedení Stanislavem Bohadlem).

Malovičtí „komedianti“ by chtěli na jihu Čech vytvořit prostor s adekvátním a ještě kvalitnějším zázemím než doposud, v němž by mohl tvořit domácí soubor. Současně by zde našly místo i jiné nezávislé a alternativní skupiny umělců. V uplynulém desetiletí vznikaly v duchu této koncepce v Malovicích nové divadelní projekty, na kterých se podílely a podílejí umělci z Čech, Slovenska, Polska, Maďarska a Francie. Věhlas souboru umožňuje pořádat už několik let mezinárodní tvůrčí dílny a každoroční letní divadelní setkání, o které Švestkový důmje mezi tvůrci velký zájem. Deset let se konaly v prostorách renesančního zámku Kratochvíle (Kratochvílení), poslední ročník se uskutečnil „Na hrázi“ v domovských Malovicích. Kromě hraní v malovickém šapitó soubor pohostinsky vystupuje ve své tradiční pražské stagioně v Divadle v Celetné, na festivalech v Čechách i ve světě. V posledním období – v zimních měsících – našlo Continuo azyl v městském divadle v Českém Krumlově.

Všímavý kraj, přející obec

Právní podoba Divadla Continuo je občanské sdružení a jako takové umožňuje divadelníkům čerpat prostředky z několika zdrojů. Finančním základem pro činnost souboru jsou roční ministerské dotace a částky z grantových řízení Jihočeského kraje, udělované ve standardním plánu nebo v rámci programu česko-rakouské přeshraniční spolupráce. Divadlo též získává peníze od Česko-německého fondu budoucnosti a Visegrádského fondu. Finanční podpora institucí umožňuje divadelníkům stavět nové projekty, ale morální podpora ze strany obce Malovice, otevřený zájem obecního úřadu i občanů je těší za všeho nejvíc. Místní přijali divadelníky za své; nejen že důsledně sledují a navštěvují jednotlivá vystoupení, ale někteří dílčím způsobem pomáhají i při akcích samotných.

Program REFUGE

Divadlo Continuo založilo v roce 2006 Středoevropskou divadelní laboratoř DC (Pavel Štourač s kmenovými výtvarnicemi divadla Helenou Štouračovou a Kristýnou Patkovou a s PhDr. Janou Pilátovou). Jejím záměrem je dlouhodobá výzkumná, tvůrčí a pedagogická činnost. Tuto laboratoř zahájila programem REFUGE. Jak vysvětlují webové stránky divadla, anglické slovo „REFUGE“ má dva základní významy: útočiště a nástupní ostrůvek. Oba významy jsou pro práci plánované laboratoře důležité. Má být místem chráněným před příliš silným provozem, před nutností vytvořit produkt. Má být místem, kde tvorba nepodléhá komerčním tlakům a potřebě být co nejpřijatelnější a tudíž nejprodejnější. Pro mladé divadelníky, kteří v dnešní společnosti ve svých zemích hledají jak zůstat věrní svým představám o divadle může sloužit jako nástupní ostrůvek pro jejich vlastní divadelní cestu i pro ověřování si životaschopnosti svých divadelních vizí.

Divadlo Continuo od roku 2006 uspořádalo v rámci programu REFUGE řadu pracovních setkání a tvůrčích dílen v České republice i v zahraničí. Účastnili se jich desítky studentů divadelních škol, začínajících umělců, amatérů i profesionálů. V souvislosti s tímto programem je třeba se zmínit, že Divadlo Continuo bylo zařazeno do sítě hostitelských organizací programu EVS (European Voluntary Service) při Evropské komisi EU. Jedná se o program „Mládež v akci“, kdy se mladý člověk jako dobrovolník stane součástí práce v nějakém kreativním společenství a v době minimálně 2 a maximálně 12 měsíců působí jako jeho aktivní člen. Z této akreditace plyne Continuu právo čerpat podporu pro mladé hosty z EU, ale největším kladem této spolupráce je všestranné tvůrčí obohacení, kdy zkušení umělci inspirují mladé začínající tvůrce, jejichž projekty pak potěší četné diváky.

Inspirující zvláštnost místaPředstavení Rozhovory

Zvláštní poetika Continua, která se jednoznačně nedá definovat, vychází z inspirující síly místa a použitých divadelních prostředků (pohyb, hudba, loutky, fyzické herectví, cirkusové a akrobatické techniky atd.) a je základem projektů tzv. "Site specific", kterými se Continuo často zabývá. Takovými byly např. Slavnostní zakončení projektu Praha-Evropské město kultury (2000), Streetcar Grand Opening v americkém Portlandu, projekt Zenové zahrady (2006) v Praze nebo již vzpomenuté Kratochvílení a Na Hrázi (2007). Jedním z posledních podobných tvůrčích kreací divadla Continuo bylo letošní lednové zahájení Čínského festivalu v Českém Krumlově, který pořádá zpěvačka a performerka čínského původu žijící v ČR, paní Feng-yűn Song. Festival, který proběhl u příležitosti vítání čínského Nového roku, zahájil soubor obnoveným představením Vakodeska, vzniklého před třemi lety pro světovou výstavu EXPO v Japonsku. Čínský festival byl tak zahájen pouličním průvodem herců oblečených v papírových kostýmech, inspirovaných japonskou kulturou, a kráčejících středověkým českým městem.

Českokrumlovský hradní pán Petr Vok by se jistě divil…

Mária Uhrinová

Už třetí generace „českých“ Řeků slaví

Nominace olympioniků 2004BRNO: Národnostní menšiny v Brně po mnoho let otevřeně a se zaujetím šíří kulturu svého etnika mezi českými spoluobčany. Příslušníci cizích národů, kteří na Moravě tradičně žijí, se v moravské metropoli donedávna prezentovali dvakrát do roka. Letos ve dnech 12. – 15. 6. 2008 otevře město Brno všechna veřejná prostranství pro nový festival Babylon Fest, v jehož rámci jednotlivé menšiny představí svůj jazyk, specifické národní zvyky, folklor i současnou tvář krajiny, odkud přišli jejich předci. Jedním z národů, jehož zástupci žijí v Čechách a na Moravě už několikátou generaci, jsou Řekové.

 

 60 let v nové vlasti

Historicky je pobyt prvních příslušníků tohoto národa na území Koruny české datován do 15. století. Nejvýraznější příchod Řeků do Čech – až 13 tisíc osob – byl však zaznamenán koncem čtyřicátých let 20. století. Po 2. světové válce se v Řecku rozhořela válka občanská, jejímž důsledkem byla masová emigrace Řeků do všech světových stran. Letos uplyne šedesát let od doby, kdy i Československá republika přijala uprchlíky z Řecka. Byly to hlavně děti, ale také dospělí a senioři. Řecká národnostní menšina se díky české vládě začlenila do normálního života, dospělí se zapojili do pracovního procesu a dětem (ve většině případů bez rodičů) byla poskytnuta péče a vzdělání ve speciálně zřízených dětských domovech. Po několika desetiletích se politická situace v Řecku změnila a v roce 1983 byla dokonce pro politické uprchlíky vyhlášena amnestie. V rámci repatriace se domů vrátilo 4 tisíce Řeků, někteří ale už nového začlenění ve své původní vlasti nebyli schopni, a tak se do Československa vrátili zpět. Dnes u nás žije 3230 osob hlásících se k řecké národnosti, ale podle vlastních odhadů menšiny jde až o 7000 osob. Řeckou komunitu najdeme především v Praze, Brně, Ostravě, Jeseníku Krnově, Třinci, Karviné, Šumperku, ve Vrbně pod Pradědem, Havířově a v Bohumíně. Početně menší komunity Řeků žijí i v dalších místech, jako je Jablonec nad Nisou, Liberec, Hradec Králové, Javorník, Zlaté Hory, Jihlava, Vyškov, Olomouc, Strážnice, Znojmo a Mikulov.

 

Družit se a pomáhat si

Položíme-li si otázku, jaké jsou základní rozdíly mezi Čechy a Řeky, musíme konstatovat, že je to Dívčí kroje z oblasti Metaxades mentalita. „Řekové jsou velice družní, temperamentní a drží při sobě, a to nejen v rámci rodiny, ale i co se týká sousedských vztahů. Zvláště na vesnicích je to velice patrné. Lidé i dnes žijí v souladu s léty a staletími zažitými zvyky. Člověk má pocit, že není sousedům lhostejný, že ho mají rádi tak, jak má rád i on je, a že pomohou v těžkých chvílích,“ říká pan Vangelis Liolios, předseda nadačního fondu HELLENIKA sídlícího v Brně. Řecký komunitní život tu byl odpradávna velmi živý, a tak si organizace založená v roce 1994 dala za cíl podporovat kulturu řecké menšiny žijící jak ve městě, tak na celé jižní Moravě. Fond se soustřeďuje zejména na uchování a rozvoj řeckého jazyka, pěstování tradic a folklorního umění a na zachování řeckého kulturního povědomí. Helleniku řídí její správní rada, která má v péči i majetek nadačního fondu, což jsou řecké národní kroje v hodnotě 500 tisíc korun. Ty si půjčují taneční uskupení i soukromé osoby při oslavě tradičních řeckých svátků. Nadační fond v rámci grantového řízení každoročně žádá Jihomoravský kraj, statutární město Brno a dotační instituce v Řecku o finanční příspěvek na své aktivity. Síť řeckých krajanských organizací je v ČR bohatá; kromě Helleniky jsou např. v Brně registrovány Řecká obec Brno, Lyceum Řekyň v ČR a Česká společnost novořeckých studií. V roce 1996 vznikla Asociace řeckých obcí v České republice (AŘO ČR), která sídlí v Krnově a sdružuje jich celkem  dvanáct. Ty se řídí stanovami, jejichž text mají jednotlivé obce umístěn na svých webových stránkách.

 

Prezentace etnika

Na otázku, zda mají Řekové dostatečné možnosti uplatnit v ČR své zájmy a národnostní aktivity, pan Vangelis Liolios odpověděl: „Myslím, že Řekům se v ČR žije dobře. My, co jsme tady vyrostli a vystudovali, teď pracujeme, založili jsme rodiny a momentálně vychováváme děti už třetí emigrantské generace. Jsme tady doma a žijeme život jako každý jiný. Mám radost, že zájem o řecký jazyk a kulturu mají i mladí lidé. Vím asi o 6 komunitách, kde se vyučuje novořečtina, a řeckým folklorem se zabývají stále mladší děti.“ Dvakrát do roka prezentují Řekové svoje úspěchy v Brně: v květnu na festivalu národnostních menšin a etnických skupin s názvemNávraty ke kořenům" na prosincovém benefičním koncertu „Žijeme v jednom městě“. Letos k nim přibude již zmíněný Babylon Fest, na který brněnský magistrát získal od EU grant ve výši 500 tisíc Kč. Aktivity NF Hellenika se nesoustřeďují pouze na Brno a okolí, kde žije cca 700 Řeků, ale fond spoluorganizuje i celorepublikové „řecké“ akce. O víkendu 12. a 13. dubna proběhlo v Mikulově "Symposion 2008", což je dvoudenní sympozium k 60. výročí příchodu řeckých dětí do Československa. První den přítomní navštívili místa, kde děti v Mikulově zpočátku pobývaly. Vlastní sympozium se uskutečnilo v mikulovském zámku, kde byla připravena vernisáž dobových fotografií. V mikulovském pravoslavném kostele sv. Mikuláše, s výzdobou od řeckého sochaře Nikose Armutidise, se již tradičně konala mše. Hellenika se rovněž angažovala v aktivitách spojených s budováním Památníku Řeků v Krnově.V.Liolios (uprostřed) s prezidentem V.Klausem

Podpora řecké menšiny

Řekové jsou naší majoritní společností přijímáni pozitivně. Znalost českého jazyka, kultury, našich zvyků i mentality jim pomáhá při vzájemném soužití. Pro Řeky, tak jako pro každou menšinu žijící mimo svou původní vlast, je jedním z hlavních způsobů udržování svého národního povědomí jejich kulturní dědictví.

 Proto řecké spoluobčany velmi těší, že v Čechách je mnoho nadšenců a příznivců Řecka a řecké kultury a rok od roku jich stále přibývá. I podpora ze strany veřejné správy je značná. Zástupce řecké menšiny zasedá ve výboru rady vlády pro

národnostní menšiny (VRVMN), od roku 2002 má svého zástupce i ve výboru pro

 dotační politiku VRVNM, v poradním orgánu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy pro záležitosti národnostních menšin, v poradním sboru náměstka ministra kultury pro otázky národnostní kultury a také člena v mediální komisi rozhlasu. Členové oblastních řeckých obcí jsou aktivní v zastupitelstvech krajských, okresních a městských úřadů.                                                

Oslavy 60.výročí příchodu Řeků do ČR probíhají v jednotlivých regionálních řeckých obcích po celý jubilejní rok 2008. Vzhledem k důležitosti těchto projektů požádal nejvyšší organizátor oslav – Asociace řeckých obcí v ČR – prezidenty obou republik o záštitu nad těmito oslavami. Podporu a pomoc přislíbil i velvyslanec Řecka v ČR, jeho excelence pan Vasilios Ikosipendantarchos, který se chce osobně angažovat při jejich přípravách.

Mária Uhrinová

Knihovna s širokou působností

Sídlo knihovnyV Rožnově pod Radhoštěm (17,3 tis. obyv., Zlínský kraj) najdeme v půvabné vile stojící na břehu řeky Bečvy Městskou knihovnu (MěK). Od roku 1991 je příspěvkovou organizací zřizovanou městem. Toto kulturní zařízení neomezuje svoji činnost pouze na půjčování knih, ale je také významným organizátorem vzdělávacích a kulturních akcí pro všechny generace i partnerem pro subjekty působící ve městě a regionu.

Počátky rožnovského veřejného knihovnictví sahají až do 60. a 70. letech 19. století. První veřejná knihovna vznikla v roce 1872. Byla umístěna ve škole vedle kostela a jejím vedením byl pověřen páter František Koželuha. Knihovní fond tvořily zřejmě svazky z knihovny Občanské besedy. Na počátku devadesátých let 19. století mohli čtenáři chodit i do sokolské knihovny. Její fond, který Sokol v roce 1920 daroval městu, se stal základem veřejné knihovny Františka Palackého. Šedesátá léta minulého století přinesla zavedení střediskového systému v nově ustaveném okresu Vsetín, v němž pracovalo 81 knihoven. Rožnovská knihovna se stala jedním ze středisek a během let několikrát změnila své působiště. Do současných prostor, tj. do Bergerovy vily postavené na počátku 20. století, se knihovna přestěhovala koncem roku 1993.

Řeč čísel

Knihovní fond k 31. 12. 2007 dosáhl 72 826 knihovních jednotek, přírůstek během roku činil 2842, z toho se počet periodik přiblížil číslu 150. MěK má 3061 registrovaných čtenářů, z toho 780 dětí do 15 let. Čtenáři si půjčili 243 490 svazků knih a periodik. Vzdělávacích a kulturních akcí, kterých se uskutečnilo 345, se zúčastnilo 8961 osob. (Článek o těchto aktivitách je připravován na květen 2008). Roční poplatek pro dospělé je 80, pro děti, studenty a důchodce 40 Kč, za jednorázovou výpůjčku zaplatí zájemce 20 Kč.

Regionální funkce financované ze zákona

Výkonem RF v okrese Vsetín je pověřena Masarykova knihovna ve Vsetíně. Některé činnosti ve své střediskové knihovně pak zajišťuje na základě smlouvy MěK v Rožnově p. R. Jde zejména o poradenskou a konzultační činnost, o nákup a zpracování knihovních fondů, práci s výměnnými soubory, sledování statistiky knihovnických činností atd. V loňském roce na tyto práce poskytla vsetínská Masarykova knihovna 55 250 Kč a připravila výměnný soubor o 465 svazcích. Středisková knihovna Rožnov spravuje tři pobočky přímo v místních částech – v Hážovicích, Tylovicích a na Horních Pasekách. Provoz v nich zajišťují na zkrácený úvazek dobrovolní knihovníci. Ke Střediskové knihovně Rožnov náleží ještě další knihovny v obcích Střítež nad Bečvou, Valašská Bystřice a Vidče. Jejich zřizovatelem je vždy příslušná obec a provoz zajišťují také dobrovolní knihovníci.

Regionální funkce financované dobrovolně

Rožnovská knihovna má s obcemi Střítež n. B., Valašská Bystřice a Vidče uzavřeny smlouvy o poskytování knihovnických služeb. Na jejich základě udělují obce finanční prostředky na nákup knihovního fondu a MěK provádí jeho nákup a zpracování. V přírůstkovém seznamu jsou takto nakoupené svazky speciálně označeny a část z nich jde přímo do knihovny konkrétní obce, další část slouží k vytváření výměnných souborů a když ukončí cirkulaci, vrátí se do knihovny té obce, která je zaplatila. S tímto oběhem je obecní úřad srozuměn. Vloni dala trojice obcí na nákup knih 69 tisíc Kč. V tomtéž roce získala obec Vidče titul Vesnice roku Zlínského kraje a v celorepublikové soutěži Knihovna roku obdržela zdejší knihovna čestné uznání. V roce 2008 obec Vidče zvýšila i sumu na nákup knih ze 17 na 30 tisíc Kč. Celkem se za takto soustředěné finance podařilo vytvořit 18 souborů s konečným počtem 720 knihovních svazků, což významně rozšířilo nabídku čtenářům.

Úspěšné projekty i sponzoři

Rožnovská knihovna vloni dostala na provoz od svého zřizovatele 4 miliony 550 tisíc, letos 4 miliony 750 tisíc Kč. Pro svoji rozsáhlou činnost a aktivity se však snaží získat finanční prostředky i z jiných zdrojů. V programu Knihovna 21. století vyhlašovaném ministerstvem kultury se vloni podařilo uspět dvěma projektům – na nákup nové verze softwaru pro nevidomé a slabozraké získala MěK dotaci 28 tisíc Kč, projekt „Cesty a cestičky bez bariér“, jehož součástí bylo i vydání drobné publikace, přinesl 7 tisíc Kč. V rámci VISK 3 vyhlašované také ministerstvem kultury obdržela MěK 75 tisíc Kč na upgrade knihovnického software. Vloni se podařilo oslovit i sponzory, kteří přispěli na nákup knihovního fondu 10 tisíci Kč a dalším darem byl nákup dvou počítačů do dětského oddělení knihovny.

Projekty v roce 2008

V letošním roce knihovna získala v rámci VISK3 85 tisíc Kč na další upgrade knihovnického software, 20 tisíc v programu Knihovna 21. století na celoroční projekt Město v mé paměti, 10 tisíc z Fondu kultury Zlínského kraje na část projektu Město v mých očích. Díky finančnímu daru místního podnikatelského subjektu se knihovnické služby rozšíří o možnost opravy poškozených CD nosičů. Stále probíhá projekt Senioři vítáni, v jehož rámci se podařilo získat od nadace Open society fund 150 tisíc Kč.

Eva Veselá

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře