Články a komentáře

SKUHROV NAD BĚLOU na Rychnovsku: Dne 23. října navečer byla slavnostně otevřena pohádkově zrekonstruovaná a zařízená tzv. nová Porkertova vila, postavená v letech 1931 - 32 v maurském slohu podle plánů Ota Ployera na rovinném prostranství pod zalesněným ostrohem u řeky Bělé. Nyní nese název Villa Bělá. Stalo se tak za účasti osobností, mj. starosty obce Vladimíra Bukovského, podnikatelů a památkáře Radomíra Raise.

Tato stavba, o níž je zmínka v letos vydané publikaci Slavné vily Královéhradeckého kraje, patří mezi ty, které vytvořili architekti zvučných jmen, jako byli Josef Gočár, Dušan Jurkovič, Pavel Janák, Otakar Novotný, ale také mnozí další, jejichž jména většině z nás, k naší škodě, mnoho neřeknou.

Na rychnovském okrese jich je devět, a jedna z nich je právě tzv. nová Porkertova vila. Základem jejího architektonického řešení jsou prvky maurského slohu. K tomu uvedl památkář Radomír Rais: „Kupodivu stavebník rodinného sídla Vilém Porkert si pro námět svého budoucího sídla nejel do Španělska, ale do Ameriky; stavbu provedl jak podle amerického časopisu.

Dům byl založen na železobetonové vaně s podlahou sklepů pod úrovní řeky. Velmi prostorné schodiště v hlavním průčelí propojilo zahradu s verandou ve zvýšeném přízemí s možností vstupu na venkovní terasu a do centrální schodišťové haly. Z ní je přístup do jídelny, knihovny, obývací místnosti, dvouramenným schodištěm do patra a podkroví a kulečníkové síně; ta má také samostatný vchod z kryté rampy pro příjezd automobilem.

Přízemí s prostornými místnostmi odpovídá záměru reprezentace, rovněž tak prostory patra a podkroví, kde jsou pokoje pro hosty a ložnice. Vnější vzhled domu je romantický, pohádkově členěný prvky a konstrukcemi v orientálním uspořádání. K tomu uvedl starosta Vladimír Bukovský: „Jsem tomu velmi rád, že tato vila, jež má dnes majitelku Holanďanku Hillegondu Petronellu van der Mostovou, tu zůstala, a je chvályhodné, že existuje v původním stavu. Zažila totiž několik uživatelů – továrna, naposledy Orlické strojírny, tu měly kanceláře, za Elektropragy dokonce ředitelství, někdy v 60. a 70. letech tu byla obecní knihovna i lékař, v dalších prostorách byly v polovině 60. letech ubytovány Polky, které tu pracovaly, a poté, co odešly, v 80. letech sem do ubytovny přišli Vietnamci. Jejich požadavky na bydlení asi nebyly srovnatelné se středoevropskými a třeba platilo, proč bychom zhasínali normálně, když můžeme vzduchovkou. Po roce 1989 došlo k restituci vily rodině Porkertových, ti ji prodali právníkovi Vladimíru Stýblovi a ten v roce 2005 holandské občance Hillegonde Petronelle van der Mostové. Rád bych řekl: Co je u nás v Čechách neobvyklé, že spoustu práce odvedli fyzicky Holanďané sami, třeba paní majitelka spárovala komín. Od dnešního dne tu začne ubytovací provoz, nevím, jaká bude klientela, nejspíš holandská. Jediné, co mě tu zarazilo, že některé pokoje nemají vlastní sociální zařízení (nebude to penzion, ale typ bed and breakfast se šesti pokoji, z toho třemi se sociálním zařízením a třemi se společnou koupelnou, www.villabela.eu, pozn. kr). Ale co je důležité: Jsem velice rád, že tento objekt byl dán do toho stavu, v němž dnes je.“

Josef Krám

TRUTNOV: Dne 7. října byly poklepem na základní kámen zahájeny práce na  vybudování společenského centra a divadla. Za několik posledních desítek let nejvýznamnější trutnovská stavba vyrůstá v prostoru bývalého autobusového nádraží. Měla by stát 480 milionů korun a s jejím dokončením se počítá v  roce 2010. 

Národní dům nestačí

Původní divadelní a společenský sál v budově Na Nivách vyhořel již v roce 1958 a od těch dob slouží pro kulturní akce více než stoletý Národní dům. Ten však i přes všechny provedené vnitřní i vnější úpravy neodpovídá ani kvalitou hlediště ani svými prostorovými a technickými možnostmi dnešním potřebám na pořádání divadelních představení, koncertů a jiných programů. Celá osmdesátá léta se na místní radnici diskutovalo, jak tuto situaci změnit. V roce 1980 byla zpracována nikdy nezrealizovaná studie, po roce 1989 se přemýšlelo o rekonstrukci některého ze stávajících zařízení. Až studie Koncepce výstavby a reknstrukce kulturních zařízení města Trutnova z roku 2002, prokázala, že situaci nevyřeší pouhá rekonstrukce některého ze stávajících zařízení.  Sociologický průzkum, který radnice zadala odborné firmě, při němž byli lidé tázáni na oblast kulturního vyžití, navíc prokázal, že více než polovina občanů Trutnova souhlasí s tím, aby se ve městě vybudovalo nové divadlo.

Stavba vskutku kolosální

Projekt společenského centra je konstruován velkoryse a s přihlédnutím ke specifiku aktivit, které tady bude možné provozovat. Hlavní sál půjde uzpůsobit pro klasické divadlo, konference či plesy. Kromě kukátkové scény pro 390 diváků umožňuje budova vytvořit divadelní arénu pro 589 diváků. Při přeměně na plesový sál bude mít kapacitu 522 míst, na koncerty 640. Prostory v prvním patře mohou tvořit šest kluboven, které se dle potřeby propojí, až nakonec vytvoří jeden velký sál. Ve druhém patře budou dvě velké zkušebny, třetí patro zaberou kanceláře a technické zázemí. Předpokládá se, že nová budova bude žít denně, po celý týden. K různým aktivitám ji využijí spolky, neziskové či mládežnické organizace a školy. Poslouží k zasedání zastupitelstva, k setkání politických stran, konferencím a sympoziím komerčních subjektů, odborů či profesních sdružení. Kulturní stánek, vyrůstající na náměstí Republiky, nebude sloužit jen Trutnovákům, ale jistě jej rádi navštíví i lidé z celého okolního regionu a Krkonoš. K příjemnému posezení snad přilákají dvě kavárny, pod budovou vznikne podzemní parkoviště pro 81 aut (z toho 6 pro tělesně postižené) a veřejné WC. O možném provozovateli společenského centra není zatím rozhodnuto a rovněž se dolaďují detaily spojené s jeho činností.

Finance z EU doplní úvěr a veřejná sbírka

Myšlenka vybudovat divadlo, patřící k hlavním cílům „Strategického plánu rozvoje města Trutnov v oblasti kultury“, se začala naplňovat v roku 2003 a to vyhlášením anonymní architektonické soutěže. Autorem vítězného projektu na víceúčelové kulturní zařízení je architekt Patrik Vopálecký a realizátorem stavby je trutnovská stavební společnost BAK. Mnohamilionovou investici pokryje město Trutnov z několika zdrojů: v první řadě je to dotace z Regionálního operačního programu NUTS II Severovýchod ve výši zhruba 190 mil. Kč, dále to budou úvěrové prostředky, vlastní prostředky města a také výtěžek z veřejné sbírky.

Na několik skutečností, spojených s realizací nového kulturního stánku, jsme se zeptali Ing. Miroslava France, vedoucího Odboru rozvoje města a územního plánování MÚ Trutnov:

Jakou má sbírka formu a jak na ni veřejnost reaguje?

Veřejná sbírka na „Společenské centrum Trutnovska“ byla zahájena 1. dubna 2008 a potrvá do 31. 12. 2010. Občané můžou přispět v hotovosti do pokladničky umístěné ve vestibulu MÚ, převodem či vkladem na účet u KB, a ve fázi jednání jsou i další možné formy vkladu do této veřejné sbírky. Jména nejvýznamnějších dárců budou trvale uvedena na prosklených vstupech do budovy. O množství dárců a momentálním výtěžku nejsem bohužel blíž informován.

V jaké fázi je harmonogram prací?

Položili jsme základní kámen a proběhly různé přípravné práce, nutné demolice a archeologický průzkum. Nyní jednáme o umístění kamery tak, aby bylo možné on-line sledovat posuny ve stavební činnosti. Odkaz na video bude umístěn na webových stránkách města. (Pozn. redakce: videoweb byl spuštěn 16. 10. a průběh stavby můžete sledovat zde.)

Investorem je město Trutnov. Kde sežene dalších 300 mil., které jsou ještě potřeba? Zbývající finanční prostředky budou zabezpečeny úvěrem. Schválilo to Zastupitelstvo města na svém jednání 20. října 2008.

Děkuji za odpovědi.

Mária Uhrinová

OLOMOUC: Katedrála sv. Václava se svým dvouvěžovým průčelím patří neodmyslitelně  k panoramatu města. V neděli 19. října, před dopoledními bohoslužbami, obyvatelé města poprvé uslyšeli dva nové katedrální zvony nazvané Panna Marie Svatohostýnská a Jan Pavel II. V poledne se pak rozezněly staré a nové zvony dohromady.
Za války bylo bohužel běžné, že docházelo k rekvizici zvonů, které pak byly přetaveny na děla či jiné zbraně. Zvony olomoucké katedrály tento smutný osud postihl v čase obou světových válek.

Návrat zvonů

V roce 1916 byly zabaveny celkem čtyři zvony, mezi nimi velký zvon Panny Marie a zvon sv. Korduly. Snahy o obnovu původního zvonového souboru sice existovaly již ve dvacátých a třicátých letech, ale překazila je druhá světová válka,  během které byly zrekvírovány další dva zvony sv. Bedřich a sv. Cyril a Metoděj. Ani následné čtyřicetileté období komunistického režimu tomuto záměru nepřálo, a málokdo už návrat zvonů do Olomouce očekával.

Katedrála  na Dómském návrší má několik republikových a několik moravských nej. Například její třetí, jižní věž, vysoká přesně 100,65 metrů, je nejvyšší kostelní věží na Moravě. V ní je pověšen největší zvon v ČR, jenž je rozezníván houpáním – svatý Václav vážící 8500 kg. V letech 2000 až 2008 probíhala generální oprava katedrály, která stála cca 230 milionů korun, a byla korunována slavnostním osazením nových zvonů.

Městský magistrát v rámci širšího projektu s názvem Olomoucký hrad chce ještě více zdůraznit jedinečnou lokalitu dómského návrší kolem chrámu sv. Václava a má ambici doplnit zdejší zvonový soubor do původní podoby, jakou měl na začátku 20. století. Proto ke stávajícím čtyřem zvonům, zvonkohře a nově pověšeným – P. Marie Svatohostýnské a Janu Pavlu II. – výhledově plánuje zajistit ještě další tři zvony, a to v ladění cis1, fis1 a gis1. Obnova původního zvonového celku proběhne po etapách a očekávaný společný souzvuk všech zvonů byl měl být laděn v akordu e-dur.

Sbírka na zvony pokračuje
Rozhodnutím arcidiecézní komise byl vybrán výtvarník i zhotovitel zvonů. Výzdoby se ujal olomoucký rodák, akademický sochař Otmar Oliva a odlitím bylo pověřeno Zvonařství Perner v Pasově.
Rozměry většího z nových zvonů – Panna Maria Svatohostýnská – jsou vskutku monumentální. Váží bezmála pět tun (4805 kg) a jak ve výšce, tak i v průměru dosahuje téměř dvou metrů (výška 185 cm, průměr 188 cm). Přední stranu zdobí plastika Panny Marie Svatohostýnské, po obvodu jsou biblické výjevy týkající se Mariina života: Zvěstování, Navštívení u Alžběty, Ježíšovo narození, Obětování v chrámě, Nalezení Ježíše v chrámě, Svatba v Káně, Maria s apoštolem Janem pod Kristovým křížem a Seslání Ducha Svatého. Jsou zde také umístěny znaky současného papeže Benedikta XVI., ale i Arcibiskupství olomouckého, arcibiskupa olomouckého a metropolity moravského Mons. Jana Graubnera a Metropolitní kapituly u sv. Václava v Olomouci. Cena tohoto zvonu se vyšplhala na více než 2,8 milionu korun a částka by měla být pokryta z výtěžku veřejné sbírky, která stále běží. (Účet je vedený u ČSOB, 377688503/0300, v. s. 91181. Dárci nad pět tisíc korun obdrží malou památku v podobě bronzového zvonku. Dárci nad padesát tisíc budou navíc zvěčněni i na pamětní desce před katedrálou.) Jak nám sdělili zaměstnanci farnosti, ke dnešnímu dni se vybralo úctyhodných cca 1,7 milionu Kč.

Zvon Jan Pavel II. byl rovněž odlit v Pasově a zdobí jej signum tohoto bývalého papeže, znaky současného papeže Benedikta XVI., Arcibiskupství olomouckého, Mons. Jana Graubnera, arcibiskupa olomouckého a metropolity moravského a Metropolitní kapituly u sv. Václava v Olomouci. Na dalších reliéfech jsou znázorněny motivy ze života sv. Jana Sarkandra, mučedníka spojeného s Olomoucí. Druhý zvon je podstatně menší, jeho hmotnost dosahuje "jen" 1286 kg (výška 122 cm, průměr 122,4 cm). Jeho výrobu uhradila Nadace Děti-kultura-sport, jejímž zřizovatelem je uherskohradišťský podnikatel Ivo Valenta.

Zvony, posvěcené 28. září v rámci pontifikální mše na svátek sv. Václava, patrona katedrály, arcibiskupem Graubnerem, se tedy 19. 10. představily veřejnosti. Dosáhnout souzvuku všech zvonů je velmi náročné (rozhýbat je musí čtyři zvoníci) a proto se všechny katedrální zvony naráz rozezvučí jen ojediněle.

Příště to bude opět při výjimečné církevní příležitosti - 2. listopadu na Dušičky. 

Mária Uhrinová

Motto: „Kulturní krajina je nedostižná souhra přírody a ušlechtilého projevu lidského ducha" – Prof. Dobroslav Líbal.

Právě těmito slovy je uveden projekt revitalizace zámku Veltrusy a obnovy kulturní krajiny Dolního Povltaví nazvaný Terra didactica. Jde o jeden z devatenácti projektů tzv. indikativního seznamu, který připravilo Ministerstvo kultury ČR ve spolupráci s jednotlivými kraji. Na ně pak navážou - podle slov ministra kultury - řízené výzvy z Regionálních operačních programů, které podpoří oblast cestovního ruchu.

Ve své původní podobě patřil veltruský zámek, jehož vznik se předpokládá v první polovině 18. století, k nejvýznamnějším dílům vrcholného období barokní architektury v Čechách, a to i přes jeho úpravy. Chotkové původně zamýšleli vystavět v lužním lese nedaleko Vltavy nevelký letohrádek, ale společenská situace si vyžádala vybudování zámku, který dává nahlédnout do způsobu života šlechty v období vrcholného a pozdního baroka. Inspirací pro tvůrce interiéru se stal francouzský zámek Fontainebleau nedaleko Paříže.

Budovu obklopuje přírodní park, který přechází v oboru s chovem dančí zvěře a v lužní les. Celkem se jedná o plochu kolem 300 ha. Jan Rudolf Chotek vlastnil panství v letech 1784 až 1824 a právě jeho zásluhou vznikl přírodně krajinářský park typu „okrasný statek“. Současná podoba je pak dána řadou změn, které Chotkové v areálu provedli v průběhu 19. století. Už za Jana Rudolfa byla v anglickém parku postavena řada letohrádků, z nichž se část dochovala do dnešních dnů. Zubu času podlehly zejména ty, které byly zhotoveny ze dřeva. Ve veltruském areálu se konal již v roce 1754 „velký trh tovarů Království českého“, předchůdce pozdějších pražských vzorkových veletrhů. O jeho významu vypovídá i skutečnost, že jej navštívila císařovna Marie Terezie.

V srpnu 2002 postihly celý 300hektarový zámecký areál povodně, při které jej Vltava zatopila do výšky 3,5 metru. Po opadnutí vody se sčítaly škody. Nejdříve je odborníci odhadli  na  250 milionů Kč, v průběhu následujících let se ovšem obejvily další. A tak si plánovaná obnova vyžádá přes 600 milionů Kč a potrvá více než 10 let.

Od povodní se dosud proinvestovalo přes 50 milionů Kč, zejména na přípravné a projektové práce a na rozsáhlou rekultivaci parkových ploch. Opraven byl Laudonův pavilon, Dórský chrám, Egyptský kabinet, hlavní brána do areálu, špýchar, mostky přes vodní kanál a jeden z historických skleníků. Průběžně se restauruje mobiliář a začala oprava hlavní zámecké budovy a velkých skleníků.

Záměr projektu

Nositelem projektu Revitalizace zámku Veltrusy, vytvoření centra pro implementaci Evropské úmluvy o krajině – Terra didactica je Národní památkový ústav, který areál také spravuje. Prvotní odhad dotace činí 250 až 300 milionů Kč, vlastní realizace má probíhat v letech 2009 až 2013. Partnery se mají stát mikroregion, města, obce, školy, výzkumné ústavy a odborné instituce. Veltruský areál bude provozovat NPÚ s pomocí partnerů a spolupracujících subjektů.

Terra didactica má pomoci zavádět do praxe Evropskou úmluvu o krajině prostřednictvím vybudování vzorového vzdělávacího centra na území mikroregionu nazvaného Veltrusdomino. Projekt je připravován pro programové financování z Integrovaného operačního programu, oblasti intervence 5. 1 b – Národní podpora využití potenciálu kulturního dědictví. Jádro představuje revitalizace areálu zámku – národní kulturní památky dle nařízení vlády č. 132/2001 Sb., na ně navazuje evropsky významná lokalita – stanoviště Natura 2000 podle nařízení vlády č. 132/2005 Sb. a významný krajinný prvek dle zákona č. 114/1992 Sb. – vodní tok a údolní niva.

Kulturní a vzdělávací centrum

Centrum obsáhne všechny tři složky kulturní krajiny – přírodní, kulturně-technickou a sociálně-psychologickou. Její vzorová obnova bude prostředkem rehabilitace mikroregionu Veltrusdomino i rehabilitace zámku Veltrusy. Dojde k vytvoření v ČR vůbec prvního vzdělávacího centra pro implementaci Evropské úmluvy o krajině, propojeného s podobnými evropskými centry zabývajícími se obnovou krajiny a zahradního umění. To povede k inovativnímu způsobu využití kulturního dědictví, výchově mladých lidí k aktivnímu vnímání kulturní krajiny a památek.

Díky projektu vznikne:

Seminářové centrum

Centrum by mělo sloužit jako zázemí pro blokovou školní výuku, související s posláním projektu (implementace Evropské úmluvy o krajině). Bude obsahovat i kapacitu pro ubytování studentů v průběhu výuky a dále jídelnu a kuchyni. Plánuje se využití celého areálu.

Centrum ekologicko-kulturního vzdělávání

Nositel projektu, partneři a jejich odborní lektoři budou zajišťovat specializované výukové programy pro školy i nejširší veřejnost s využitím metod zážitkového vzdělávání i výpočetní techniky. Výukové programy obsáhnou virtuální modelaci chování přírody a krajiny. Základní myšlenkou je umožnit dětem a mládeži aktivně poznávat památky a kulturní krajiny prostřednictvím vlastních prožitků. Centrum nabídne výuku zaměřenou na povinná průřezová témata jako Environmentální výchova a nově připravenou volitelnou Výchovu ve vztahu ke kulturněhistorickému dědictví. V rámci centra se počítá s laboratořemi, zkušebními a výtvarnými dílnami.

Edukativní a zároveň produkční zemědělství

Jako ukázky tradičních pěstebních postupů pro hospodářské plodiny, okrasné rostliny i chov zvířat poslouží plochy polí, luk, zásobní zahrada, skleníky, oranžerie a vybrané budovy v hospodářském dvoře. K tomuto účelu se bude využívat i řada dalších hospodářských objektů – např. salaš, konírna, Holandský selský dvůr, sušárna ovoce. Tato aktivita bude mít širší záběr v rámci zdejšího mikroregionu.

Prezentace myslivosti

Veltruský areál má vlastní honitbu, oboru s chovem daňků. Projekt počítá s rozšířením těchto činností, a to v oboře a hájence nad Grottou.

Využívání obnovitelných zdrojů

Projektová dokumentace renovace všech staveb bude připravena tak, aby co nejvíce využívala obnovitelných zdrojů energie. Půjde např. o provoz kompostárny, výrobu a zužitkování štěpku.

Pořádání sportovních a kulturních akcí

Zvažuje se např. navázání na tradici vůbec prvního světového vzorkového veletrhu konaného v polovině 18. století.

Realizace společných aktivit

Podmínkou konání všech výše uvedených aktivit je i obnova vodního kanálu, systému cest a ohrazení zámeckého areálu. Na jejich údržbu se počítá s vytvořením fondu, do něhož by přispívali partneři, kteří se podílí na konání jednotlivých akcí.

U všech sedmi uvedených aktivit se plánuje spolupráce s řadou institucí, půjde např. o Českou zemědělskou univerzitu, Karlovu univerzitu, Hnutí Brontosaurus, střední a základní školy.

Nositel projektu Národní památkový ústav společně s Pedagogickou fakultou Univerzity Karlovy připravil Koncept výukových programů pro kulturně-ekologické vzdělávací centrum Veltrusy. Se zahájením činnosti se počítá v roce 2015, cílovou skupinu tvoří I. a II. stupeň ZŠ, gymnázia a střední odborné školy. Náměty jsou rozděleny do tří bloků:

Kulturněhistorické programy – např. Barokní zámek, Zámek jako letní šlechtické sídlo, Život na zámku, Filozofická rovina kulturní krajiny; Ekologické programy – např. Člověk a krajina, Ekosystémy veltruského parku; Kreativní programy – např. Výtvarná tvorba v krajině, Zahradní architektura jako umění.

Eva Veselá

STARÉ MĚSTO: Památník Velké Moravy by mohl po rekonstrukci stávající budovy a po zprovoznění zcela nové expozice patřit k nevýraznějším turistickým cílům Slovácka. Multimediální technika zde návštěvníkům přiblíží příběh velkomoravského velmože v jednotlivých etapách jeho života. Vedení Slováckého muzea (SM) v Uherském Hradišti, jehož součástí nově koncipovaný Památník Velké Moravy je, slibuje expozici odpovídající současným evropským muzejním trendům, jimž se po všech stránkách hodlá vyrovnat.Předpokládá se, že na základě její úspěšnosti bude možné přivést k realizaci i myšlenky o dostavbě nových prostor a rozšíření programové nabídky.

Odvážné vize nabírají kontury

V roce 1949 odkryl prof. Vilém Hrubý uprostřed rozsáhlého a bohatého pohřebiště ve Starém Městě základy první objevené a uznané sakrální stavby z doby velkomoravské. Nad půdorysem tohoto kostela Na Valách byla v letech 1959 – 1960 vystavěna první budova zamýšleného komplexu, který měl tvořit Památník Velké Moravy. Jenomže realizace ambiciózních plánů jeho zakladatelů bohužel nepokračovala, skončila – ne jejich vinou – někde uprostřed. Jediný tehdy dostavěný objekt, sloužící několik desetiletí jako stálá archeologická expozice, už nevyhovuje standardním potřebám návštěvníků. Tyto problémy by měla do konce příštího roku vyřešit generální rekonstrukce.

Ve stávající budově by se pak změnil interiér a vznikla by moderní multimediální expozice, jejímž průvodcem a hlavním hrdinou se má stát velkomoravský šlechtic jménem Mojslav. Autoři scénáře Dr. Miroslav Vaškových ze Slováckého muzea Uherské Hradiště a docent Luděk Galuška z Moravského zemského muzea v Brně věří, že už příští rok Mojslav ve spojení s velkomoravským památníkem získá velkou popularitu. „Mojslav je i není smyšlená postava. Je to člověk, na jehož osudech ukážeme skutečný život Velké Moravy, jak doopravdy probíhal. Archeologové v místech dnešního památníku, nedaleko objevených základů velkomoravského kostela, skutečně našli kostru bojovníka. Šlo o bohatý hrob muže z vyšších kruhů, u sebe měl pochvu na meč, vykládanou zlatem a drahými kameny," vysvětluje Dr. Vaškových.

S Mojslavem se lidé poprvé seznámí v jeho deseti letech, kdy se představí i se svými rodiči, a naposledy ve věku přibližně 70 let. Kromě něho se návštěvník setká s dalšími devatenácti postavami v životní velikosti – například s Cyrilem a Metodějem či Svatoplukem.

Jednosměrnou multimediální expozici, skládající se z osmi scén, doprovodí podrobný výklad reprodukovaný ze sluchátek. Dotykové obrazovky s výukovým programem ozřejmí zájemcům o dějiny Velké Moravy to, jak vypadaly společenské špičky té doby i běžný život. K vidění bude také rekonstruovaná podoba kostela, který v těchto místech stál, opevnění a maketa Veligradu (kulturní a politické centrum Velké Moravy, o němž se předpokládá, že leželo v prostoru mezi Uherským Hradištěm, Velehradem a Starým Městem – pozn. autorky). Na velkém promítacím plátně budou ve filmové smyčce defilovat osobnosti, které se podílely na archeologických nálezech Velké Moravy a taky nálezy samotné.

Projekt s přispěním EU

Památník čeká tedy už od jara příštího roku mnoho nezbytných oprav (střechy, elektroinstalace, oken). Zbuduje se zde klimatizace a topení tepelnými čerpadly, což konečně zaručí celoroční provoz. První etapa prací na nové podobě Památníku Velké Moravy ve Starém Městě bude stát celkem 29,909 milionu korun a je podpořena grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Finančního mechanismu EHP, Norského finančního mechanismu a Zlínským krajem. Z toho rekonstrukce památníku vyjde na 17,894 milionu a multimediální expozice na 9,015 milionu korun. Slovácké muzeum UH jako investor získal na rekonstrukci památníku od fondů EHP 7,015 milionu, Zlínský kraj uvolnil 9,5 milionu a zbytek pokryje muzeum samo. Na rozpočet multimediální expozice půjde z fondů EHP a fondů „Norsko“ 6,292 milionu, Zlínský kraj přispěje 2,5 miliony korun a zbytek opět poskytne Slovácké muzeum.

"Pokud by se všechno podařilo, přistoupíme ve druhé etapě k budování ojedinělého Archeologického centra Velké Moravy středního Pomoraví, jehož součástí by mohlo být moderní prezentační a obslužné zázemí, prostory pro vědecko-výzkumné středisko s depozitářem a odborná tematická knihovna se studijními prostory. V rámci rozvoje cestovního ruchu Zlínského kraje se rovněž počítá s propojením významných slezských, moravských a slovenských archeologických lokalit mezinárodní turistickou stezkou s názvem „Od Velké Moravy k počátkům české státnosti“. Jejím pilotním pracovištěm by se měl stát právě Památník Velké Moravy," uvedl ředitel SM v Uherském Hradišti Ivo Frolec.

Poslední zprávy od investora říkají, že předpokládaný termín dokončení rekonstrukce a nové instalace – prosinec 2009 – bude dodržen. Spolu s tvůrci expozice a všemi zainteresovanými si přejme, aby si lidé po návštěvě nového památníku uvědomili, jak významným státem byla v tehdejší Evropě Velká Morava.

Mária Uhrinová

Dnešní článek ze série věnovaných kronikářské problematice se věnuje dalším okresům Ústeckého kraje: Děčín a Most.

Okres Děčín

Oblastní muzeum v Děčíně spolupráci s kronikáři přerušilo po roce 1989 a v současné době o nich nemá žádné zprávy.

Státní okresní archiv v Děčíně (SOkA) se metodickou pomocí kronikářům v minulosti nezabýval, a ani nyní pro ně nic konkrétního nepřipravuje. Je to především z důvodu nedostatku volné kapacity, ale částečně i určitým nezájmem ze strany kronikářů, kteří například málo využívají nabízenou pomoc při zjišťování historických informací. Pokud jde o spolupráci s obcemi, mají pracovníci SOkA problémy se získáním kronik od bývalých místních a městských národních výborů do archivu, ne vždy se daří přesvědčovat obce o výhodnosti tohoto kroku. Přitom, pokud je předají, mají většinou možnost si je zapůjčit na dlouhodobou smlouvu.

Okres Most

O situaci v tomto okresu informovala ředitelka muzea PhDr. Libuše Pokorná:

Oblastní muzeum v Mostě po roce 1989 spolupráci s kronikáři sice nepřerušilo, přestalo je však metodicky řídit a vyplácet jim odměny za vedení kroniky. Naše spolupráce přešla do pozice kontaktů s jednotlivými kronikáři podle jejich potřeb a zájmů. V užším kontaktu jsme s kronikáři z Mostu, Litvínova a z obce Nová Ves v Horách. Kronikářka z Mostu je zároveň i městskou historičkou, v Litvínově zas pracuje letopisecká komise, která pravidelně s kronikářem prochází zápisy a přílohy kroniky tak, aby celoroční zápis mohlo schválit zastupitelstvo. Já jsem již několik let členkou této komise, v níž se zároveň projednávají podněty k doplnění novodobé historie města. Kronikář pak na jejich základě získává od pamětníků fotodokumentaci i doplňující informace, které může například využít k prezentaci v městském čtrnáctideníku Radnice. Kronikář i muzeum spolupracují při besedách pro Klub seniorů a bez součinnosti obce, kronikáře, muzea a dalších místních nadšenců by například neprobíhaly oslavy 444. výročí založení obce Nová Ves v Horách.

Semináře pro kronikáře zatím muzeum nepřipravuje z několika důvodů. Nejprve je nutné oslovit obce a požádat je o sdělení, zda vedou kroniku podle nového zákona o kronikách obcí a kdo je kronikářem – samozřejmě se zřetelem na to, aby tyto požadavky nebyly vnímány jako zásah do samostatnosti obcí. Kromě toho muzeum v současné době dosud nezaznamenalo žádný signál od kronikářů ohledně konání seminářů. Na posledním, který proběhl před rokem 1989, se hovořilo o zapojení kronikářů a o výběru tématu pro kronikářskou soutěž. Po přerušení systematického kontaktu s kronikáři muzeum využilo formu přímé spolupráce s obcemi, přesněji řečeno s jejich volenými zástupci.

„Kronikářům není potřeba nabízet pomoc, protože ji v muzeu hledají jako v jedné z prvních odborných institucí, a také od muzea očekávají, že jim poradí nebo pomůže řešit zadané úkoly podle jejich potřeby. Pokud jsou pověřeni prezentací obce, požadují od nás zejména poskytování historických údajů, regionální literatury a dobové fotodokumentace, odbornou radu a posouzení při zpracování publikace či výstavy," dodává ředitelka muzea.

Státní okresní archiv v Mostě (SOkA) s kronikáři před rokem 1989, ani později, oficiálně nespolupracoval. Jednotliví pisatelé kronik však přicházejí do archivu jako badatelé, a snahou pracovníků SOkA je předložit jim adekvátní materiály.

V okrese se nachází pět měst a 21 obcí a není známo, kolik z nich obecní kroniku vede. SOkA se snaží při archivních prohlídkách a státních kontrolách přesvědčit ty obce, které kroniku vedou, o výhodnosti trvalého uložení svazků do archivu. Při archivních prohlídkách současně doporučuje těm obcím, v nichž se kronika ještě nevede, její založení a doplňování pravidelnými zápisy. Kronikáři mohou využívat fondy a odbornou archivní knihovnu.

Eva Veselá

ČESKÝ KRUMLOV: V červnu letošního roku bylo v Českém Krumlově otevřeno Muzeum Fotoateliér Seidel. O jeho zrodu jsme informovali ve dvou článcích v Místní kultuře, a to v č. 3 a v č. 7-8 z roku 2006. Od té doby uplynul nějaký čas, a nás zajímalo, co se v tomto výjimečném muzeu, které provozuje Českokrumlovský rozvojový fond - ČKRF (spol. s  r.o., dceřiná společnost se 100% majetkovou účastí města Český Krumlov), děje a jaké nové plány se zrodily.  

Josef Seidel, původně vyučený malíř skla, pocházel z Lísky (německy Hasel), která je dnes součástí České Kamenice. Tomuto oboru se však nevěnoval – učarovala mu fotografie. Vandrem prošel Slezsko, Sedmihradsko, Uhry, pobyl ve Vídni a Salzburgu. Během cest, při nichž se věnoval fotografování, se dověděl, že zemřel českokrumlovský fotograf Zimmer. Domluvil se s jeho vdovou a živnosti se ujal sám.

Původní ateliér postavený před rokem 1884 byl dřevěný a od stejného data jsou zachovány také knihy zakázek. V roce 1905 postavil Josef Seidel secesní dům, v jehož prvním patře vznikl nový prosklený fotoateliér. Ze tří Seidlových synů se rodinnému řemeslu věnoval pouze František. Rodině Seidelů patřil i objekt v těsném sousedství, v němž bydlel bratr Františka – Helmut, který po roce 1945 odešel do Německa a dům byl jako německý majetek zkonfiskován. Samotný ateliér fungoval až do konce roku 1952, poté celý objekt sloužil pouze jako obydlí.

Doba největšího rozkvětu firmy

V rámci ateliéru fungoval obchod s papírenským zbožím a mimo jiné se v něm prodávaly i pohlednice zobrazující různé kouty Českého Krumlova i celé Šumavy. Mezi nimi se vyskytovaly průkopnické formy např. fotografických koláží. Výroba a prodej pohlednic se vedle pořizování portrétních fotografií a dalších služeb, stala, nejrozsáhlejší a také nejznámější činností firmy, pro kterou znamenal přelom dvacátých a třicátých let nejúspěšnější období. Tehdy vznikla řada přístaveb zejména s laboratořemi a další prostory sloužící rozmachu r fotoateliéru, který v době svého vrcholu čítal 11 zaměstnanců (včetně papírenského obchodu). Dům prošel elektrifikací a majitelé dokonce zvažovali zavedení ústředního topení. V rohu zahrádky nechali Seidelovi vybudovat garáž, protože vlastnili auto a motorky, což jim mimo jiné umožňovalo pořizovat fotografie i ve vzdálenějších lokalitách.

Jak vzniká muzeum

Vybudování muzea předcházel odkup dvou domů, které jsou s činností fotoateliéru úzce svázány. V dubnu 2005 se podařilo objekt s ateliérem koupit od dědiců fotografické rodiny Seidelů a od soukromého majitele další. Za celý areál, včetně zahrádek a dvou menších objektů, zaplatil ČKRF 8,5 milionu Kč. Součástí kupní smlouvy je i veškerá pozůstalost, část díla a práva k němu.

Evidence sbírkových předmětů je v tomto případě běh na dlouhou trať, zatím jsou zaznamenány celky – tedy místnost, číslo police a soupis předmětů. Celkový počet negativů je kolem 80 tisíc kusů a každá fotografie s negativem má své číslo.

Jedinečnost tohoto muzea tkví v autenticitě a uchování genia loci, a to nejen co se fotoateliéru a fotografického řemesla týče, ale i domu a života v něm. Objekt a jeho vnitřní prostory prošly procesem pečlivého a s ohledem na původní stav věrného restaurování, díky němuž se podařilo zachovat také mnoho drobných památek na intimní život rodiny Seidelů, jejíž členové neopakovatelným způsobem zdokumentovali život a krásy Šumavy.

Pozvání do 1. poloviny 20. století

Při vstupu z Linecké ulice se prochází nejprve návštěvnickým centrem a vlastní prohlídka začíná v domě s ateliérem. První místnost nabídne pohled na způsob třídění fotografií, vedení účetnictví, retušování fotografických snímků, v regálech jsou umístěny původní zásoby papírnického obchodu. Další dva pokoje dávají nahlédnout do života Františka a Marie Seidlových, a to do ložnice a obývacího pokoje. Citlivě zrestaurovaný nábytek doplňuje dobová výmalba stěn a stropů prováděná pomocí šablon. Zcela unikátní je místnost pro kopírování denním světlem. Tento způsob se využíval před zavedením elektrického proudu do domu.

Další místnosti v přízemí patří laboratořím s kvalitním technickým vybavením. Představeny jsou tu čtyři oblasti pracovní náplně firmy: reportážní fotografie, pohlednice, ateliérová služba, kopírování a oddělení určené pro fotografy amatéry, které zajišťovalo vyvolávání filmů a výrobu pozitivů. Reportážní fotografie dokumentují veškeré dění ve městě a okolí, a tak je můžeme považovat za obrazovou formu kroniky.

V prvním patře dominuje fotoateliér s prosklenou střechou, vybavený dobovými fotoaparáty, nábytkem i důmyslným pozadím potřebným pro ateliérové fotografie, a fotokomora v těsném sousedství. V útulné místnosti před vlastním vstupem do ateliéru se zákazníci mohli na fotografování v klidu připravit. Prostředí je mělo dobře naladit, protože pro mnohé to bylo první setkání s tímto způsobem zobrazování. Vybavení je připomínkou třetího syna Josefa Seidela – Arnolda, který byl právníkem a působil mimo Český Krumlov. V přístavbě najdete techniku fotografické dílny, včetně tehdejší odborné literatury.

Suterén obsadilo Centrum česko-rakousko-německého porozumění zaměřené na život ve zdejším regionu. Místnost je určena k pořádání přednášek a dalších akcí.

Expozice doplňuje zázemí

Depozitář vznikl úpravou a kompletní rekonstrukcí podlaží jedné z budov areálu bývalého autobusového nádraží. Klimatizované místnosti s regulovatelnou vlhkostí tak zajistí důstojné uložení negativů i pozitivů, včetně těch nejstarších na skleněných deskách. Součástí je i badatelské a digitalizační pracoviště. V další budově je umístěn zbylý nábytek a jiné velké předměty z obou budov muzea.

Vícezdrojové financování

Celkové náklady na projekt záchrany a rehabilitace fotoateliéru se odhadují na cca 55 milionů Kč. Z Evropské unie se podařilo v 1. etapě získat 1,5 milionu Kč z programu INTERREG IIIA ČR – Bavorsko na záchranu a rehabilitaci fotografického ateliéru, v 2. etapě šlo o 5,25 milionu Kč z programu INTERREG IIIA ČR – Rakousko na vytvoření veřejné expozice, 3. etapa z programu INTERREG III ČR – Rakousko přinesla 4,5 milionu Kč na ustanovení Centra česko-rakousko-německého porozumění.

Ministerstvo kultury poskytlo v rámci programu Regenerace městské památkové zóny 490 tisíc Kč, za něž byla provedena oprava prosklené střechy ateliéru. Dalších 230 tisíc Kč šlo na opravu střechy. Město Český Krumlov a ČKRF daly 8,5 milionu Kč na koupi muzejních objektů, dále 260 tisíc Kč na opravu střechy. Částka 200 tisíc Kč byl použita na výstavu depozitáře v areálu bývalého autobusového nádraží. Další finanční prostředky ČKRF jsou ve mzdách, drobných předmětech, technice, jízdném, propagaci, energiích v depozitáři, knihovně atd.

Z grantů od Jihočeského kraje ve výši přes půl milionu Kč byly restaurovány muzejní předměty a rekonstruován malý dům čp. 260. Sponzoři a další soukromí dárci poskytli dary v souhrnné výši přes 200 tisíc Kč.

Jak dál

Závěrem jsme se zeptali manažera projektu ČKRF Ing. Petra Hudičáka na plány v dalším období: „V horizontu tří let chceme dokončit digitalizaci archivu a výsledky představit v rozsáhlé fotodatabance, čeká nás i prezentace na řadě výstav. Dále potřebujeme doplnit muzeum o průvodcovskou audiotechniku, pracujeme na poli marketingu v propagaci nejen našeho muzea, ale i podobných projektů v zahraničí. Využíváme také grantové politiky kraje pro menší projekty. Na digitalizaci by tyto prostředky nestačily, a proto připravujeme žádosti z programu EU Cíl 3 v česko-bavorské části. Samotný projekt muzea je nekončící záležitost s mnoha překvapeními, s dosahem daleko za hranice Česka. Příkladem je účast na mezinárodní konferenci o tříbarevné fotografii na konci října 2008.“

Eva Veselá

Potkáváme se s nimi téměř denně. Lidi, kteří přišli o střechu nad hlavou, bezdomovci. Mnozí z nás si kladou otázku, jak jim pomoci? Dát drobnou minci? Je však možné udělat víc. Otevřít v těchto lidech schopnost kreativity a komunikace, která vede k systematické činnosti a následně k odpovědnosti. To si uvědomila Denisa Mikešová a pro lidi bez domova založila výtvarný ateliér s názvem Plamen poznání.

Jazyk barev a tvarů je srozumitelný všem

Je moc těžké, aby nám oni vysvětlili, co cítí, a stejně tak je těžké, abychom tomu porozuměli. Určitě je nutné nabídnout takovou formu komunikace, která bude možná beze slov. S těmito myšlenkami procházela mladá výtvarnice pražskými ulicemi. „Jsem věřící a jednoduše jsem nemohla jen tak projít kolem člověka, který seděl na zemi a žebral. Začala jsem se sama sebe ptát, čím mohu těmto lidem pomoci. Jsem výtvarnice, a tak mě napadlo, že bych mohla uspořádat výstavu výtvarných prací těchto lidí. Vzala jsem barvy a papíry a obešla je přímo na ulici.“

Venku se tvořit nedalo, ale Denisa znala bratry františkány u kostela Panny Marie Sněžné, a tak je požádala o pomoc. Poskytli jí malou místnůstku v klášteře, do níž se poté začali jednou týdně trousit muži a ženy v ošuntělém oblečení.

Výtvarný ateliér s oficiálním programem a názvem Plamen poznání zahájil svou činnost roku 2005, a to v Praze i v ČR první výstavou výtvarných prací lidí bez domova. Konala se v kapli sv. Jana Nepomuckého přiléhající ke klášteru bratří františkánů. Je to místo nedaleko pražského Můstku, kde je koncentrace bezdomovců značná, a proto zainteresovaní s napětím čekali na odezvu. „U lidí z ulice jsme se setkali s údivem a radostí. S údivem, co nás to napadlo, že nás vůbec něco takového napadlo, a s radostí, že mohou tvořit a při tom na chvíli zapomenout na své starosti. S vděčností, že skrze obrázky konečně něco sdělují druhým, že už nezůstávají ponecháni sami sobě, jak to na ulici chodí. Mnozí tzv. normální občané si ťukali na čelo, ale spousta jiných nám držela palce a pomohli.“

Projekt zaštítila Farní charita Praha 1 Nové Město (dále jen FCH), ale na speciální prostory prostředky nejsou. Klienti výtvarného ateliéru se setkávají v jídelně Azylového domu sv. Terezie (zařízení FCH Praha 1), a tak je pochopitelně nutné dodržovat jeho řád. Kapacita je omezená (max. 10 lidí), ale dveře jsou tu otevřenépro každého člověka bez domova. Nesmí však být opilý nebo pod vlivem drog. Jednou se může přijít nezávazně podívat a tzv. přičichnout k tomu, co se tu vlastně dělá. Poté se svobodně rozhodne, zda bude docházet pravidelně. Stálí klienti si mohou i přivydělat, protože výrobky se prodávají na akcích neziskovek nebo na trzích. Získané prostředky se jim ve spolupráci se sociálními pracovnicemi vyplácejí přímo.

Entuziasmus někdy střídá únava

Klienty od začátku vede jen výtvarnice Denisa Mikešová. Vedle své umělecké živnosti – zabývá se zdobením historických kovových zbraní technikou leptání – navštěvuje dvouletý kurz arteterapie, kterou by chtěla v prostředí bezdomovců zavést. Zajišťovat tříhodinový chod ateliéru je velmi náročné, protože se zde pracuje na principu individuálního přístupu. Denise záleží na tom, aby si klienti, i přes jejich momentální situaci, uvědomili svou jedinečnost a důstojnost, a rovněž se pokouší vytvořit prostředí, které by umožnilo obnovu celé „bezdomovecké“ bytosti. Aby se cítili v ateliéru dobře a rádi se sem vraceli. „ Ano, jsou tady někteří, kteří s námi udělali první výstavu a chodí dodnes. Bylo by naivní věřit, že se někdo díky výtvarné aktivitě dostane z problémů, ale myslím, že tato tvorba je významnou ´pomocí na cestě´. Je to jako když jste hodně unavení a zdrcení a najednou vás někdo pozve, abyste si s ním v klidu vypili šálek čaje – odpočinete si. Navíc klienti si při setkání ten čaj či kávu skutečně uvařit mohou. A když vytvoří něco pěkného, povzbudí je to. I díky aktivitě v ateliéru se některým z nich povedlo odrazit se ode dna a snadněji zvládli těžkosti, které museli řešit ve všedním životě. A to je obrovská moc jakéhokoli umění, nejen výtvarného.“

Výtvarné techniky jsou jednoduché a přitom velmi dekorativní: ubrousková technika zvaná dekupáž, pletení z pedigu, kresba na látku, batikování textilií, pletení a háčkování, odlévání voskových a gelových svíček, dekorativní smaltování a výroba přání a pohlednic formou koláže.

Hlavní je nevzdat to

Práce v ateliéru je mnoho, protože je nutné předem každému klientovi připravit pracovní materiál. Je potřeba zajišťovat prodeje, dělat vyúčtování a mnoho dalších dílčích činností. „Na jednoho člověka je toho moc, chybějí dobrovolníci, kteří by s bezdomovci chtěli pracovat, a na placeného výtvarníka nejsou finance. Je jasné, že stálý pracovník v ateliéru by projekt Plamen poznání ´zvedl´ jak odborně, tak organizačně, a tím by mu zvýšil kredit. Zatím to však musím zvládnout sama s pomocí přátel,“ říká Denisa Mikešová.

Nechce to vzdát, protože tento projekt je podle ní důležitá služba. O tom svědčí i to, že se tu doposud vystřídalo už několik desítek bezdomovců.

Výtvarné aktivity mohou tyto lidi mimo společenské vazby motivovat k osvojení si základních pracovních návyků. Klienti jsou podle jejich zájmu a schopností vedeni k výuce kresby, malby či jiné výtvarné techniky. Nikdo snad už nepochybuje, že taková činnost může napomoci prevenci kriminality a že má šanci posunout člověka bez domova k integraci zpět do společnosti. S tímto vědomím přistupuje k činnosti ateliéru i Městská část Praha 1 jako hlavní donátor. Plamenu poznání již několikátým rokem poskytuje grant, který pokryje především náklady na výtvarné potřeby. Organizátorka i klienti shání (zatím neúspěšně) sponzora, protože charitní organizace má finanční problémy a dalo by se říci, že ateliér neustále bojuje o přežití. I prostřednictvím tohoto článku chtějí oslovit někoho, kdo by byl ochoten poskytnout v Praze prostory. Hledají světlou dobře větratelnou místnost s elektřinou a tekoucí vodou pro dílnu se sociálním zařízením a přilehlou menší suchou místnost pro sklad.

Na otázku co plánuje, mi Denisa předestřela několik krásných vizí: „Pokud by se povedlo najít alespoň jednu místnost pro nezávislou dílnu, mohla by sloužit nejen pro Plamen poznání, ale i pro jiné klienty FCH. Nicméně s vlastními prostorami bychom mohli rozšířit tvůrčí aktivity a konečně bychom směřovali k otevření vlastního malého obchůdku s výrobky klientů a klientek. Rovněž jsem mluvila o arteterapii. Věřím, že výtvarná činnost psychické poruchy a zranění bezdomovců eliminuje a léčí.“

Nejbližší akcí Plamene poznání bude jednodenní vánoční prodej, který koncem listopadu nebo začátkem prosince každoročně pořádá Krajský úřad Středočeského kraje. Kromě prezentací na trzích neziskových organizací a chráněných dílen má výtvarný ateliér ambice získávat cílené zakázky pro konkrétní zájemce a firmy.

Schůzky výtvarného ateliéru se konají v jídelně Azylového domu sv. Terezie v pražské Pernerově ulici a lidé bez domova se tu setkávají každý čtvrtek od 15 do 18 hodin.

O činnosti ateliéru a sortimentu uměleckých výrobků se můžete dzvědět víc na: http://www.farnicharita-praha1.wz.cz/plamen/plamen.html  http://www.statek.org/view.php?nazevclanku=plamen-poznani

Mária Uhrinová

TŘEBOŇ: Druhý říjnový víkend se v Divadle J. K. Tyla uskuteční nultý ročník přehlídky ochotnického divadla, která umožní neprofesionálním souborům představit se širšímu diváckému publiku.

Miroslava Kotouna z Třeboňské rozvojové obecně prospěšné společnosti, která za zrodem akce stojí, jsme požádali o bližší informace.

Kdo festival financuje a podílí se na něm město či Jihočeský kraj?

Dovolte mi nejprve malou poznámku – jedná se o 0. ročník přehlídky ochotnických souborů, zatím nechceme použít přídomek festival.

Hlavním pořadatelem a subjektem, který ji financuje, je Třeboňská rozvojová o.p.s. http://www.dfkgroup.cz/dfk.php?trebonska-rozvojova/, což je nezisková organizace, která se již pět let podílí na podpoře kultury, neziskového sektoru a dalších oblastí života v Třeboni. Město přehlídku podporuje a je spoluautorem této myšlenky, na programu participoval také Divadelní ochotnický soubor SUchdolské Divadlo, o.s.

Jihočeský kraj naopak napomáhá již čtvrtým rokem Třeboňskému divadelnímu festivalu www.tdf.cz, který Třeboňská rozvojová o.p.s. také připravuje.

Na přehlídce vystoupí divadla pouze z Jihočeského kraje. Počítáte do budoucna s širší účastí, případně ze zahraničí?

Již letos máme na nultém ročníku zahraniční zastoupení. Závěr totiž obstará spolek „Salamandra playing with fire“ z rakouského Linze. Jinak je hlavním smyslem této akce dát prostor jihočeským souborům, a to především těm, které působí na Třeboňsku, respektive na Jindřichohradecku.

Myslíte si, že je u nás divadelních festivalů určených neprofesionálním souborům málo?

V naší republice o festivaly opravdu není nouze. Některé jsou již vyhlášené a fungují dobře, jiné se teprve dostávají do širšího povědomí. Ale zajímavých ansáblů je také dostatek, a tak nic nebrání tomu, aby vznikaly další festivaly. Je ovšem třeba se zaměřit na náš Jihočeský kraj, kde je jich poskrovnu. Bývají zde převážně přehlídky soutěžní (Dačice, Prachatice, Trhové Sviny), ale těch, kam se sjíždějí soubory jen pro zábavu, je málo. Já si myslím, že smyslem přehlídek je pobavit se, seznámit se s divadelníky z jiných měst a vzájemně si předat zkušenosti.

Každý samozřejmě zná divadelní festival Jiráskův Hronov pro ty „nejlepší“ v republice, ovšem není sporu o tom, že mnohé soubory i u nás v jižních Čechách mají také co nabídnout a mnohdy dokáží rozesmát a rozveselit více než divadla profesionální či hronovská. Novou a velmi povedenou přehlídkou, nebo spíše festivalem, byly letos Suchdolské divadelní večery, které uspořádali divadelníci ze SUchdolského Divadla v nedalekém Suchdole nad Lužnicí. Naše společnost je finančně podpořila a oni nám na oplátku pomohli s dramaturgií programu naší nulté říjnové přehlídky.

Čím se bude přehlídka odlišovat, případně co nového přinese?

Především tím, že se koná v rámci kampaně „Měsíc pro neziskový sektor v Třeboni“, nasměrované na podporu zdejších neziskových organizací. Již třetí ročník, který se koná v říjnu 2008 a jehož program naleznete na www.tr-ops.cz, je opět zaměřen na prezentaci jejich aktivit zajímavou formou. Jednotlivé organizace se představují prostřednictvím svých kulturních vystoupení, přednášek, seminářů, výstav nebo dnů otevřených dveří. Na závěr kampaně se vždy pořádá charitativní aukce uměleckých děl a výtěžek putuje právě na konta zúčastněných neziskovek. Naše přehlídka je možná specifická i tím, že si na ni pořadatelé vybrali kvalitní jihočeské soubory, ale také, že chtěli sestavit program, který by do divadla přilákal jak děti na pohádky, tak dospělé na komedie i vážné kusy.

Naším cílem je dostat tuto přehlídku ochotnického divadla na takovou úroveň, aby se v dalších letech mohla stát samostatnou součástí výše zmíněného Třeboňského divadelního festivalu. A jak se nám povede ta letošní, to nechť diváci sami posoudí již v sobotu 11. a v neděli 12. října.

Děkuji za odpovědi

Eva Horníčková