Články a komentáře

LEDNICE: Ve snaze zachovat a současně zpřístupnit co nejvíce českých stavebních památek vytvořilo ministerstvo kultury ve spolupráci s příslušnými kraji tzv. indikační seznam. Obsahuje  devatenáct projektů, které by měly být realizovány s finanční podporou EU. V České republice by tak měla vzniknout nová a prestižní kulturní centra, podle bývalého ministra kultury Václava Jehličky, finančně samostatná.

Jedno z nich, z názvem Centrum kulturní krajiny, je realizováno v lednickém zámku, konkrétně v barokních jízdárnách a přilehlých objektech. Jízdárny postavené v letech 1688 – 1698 podle návrhu J. B. Fischera z Erlachu jsou po architektonické stránce cennější než vlastní zámek, jehož poslední přestavba v novogotickém slohu proběhla v polovině 19. století. Navíc jsou součástí lednicko-valtického areálu (LVA), který byl zapsán na prestižní seznam UNESCO.

Projektový tým a partneři

Své síly na zpracování projektového záměru spojili zástupci obce Lednice a Krajského úřadu Jihomoravského kraje v Brně, partnery při vlastní realizaci se stane zájmové sdružení, které tvoří brněnská Masarykova univerzita a Mendelova zemědělská a lesnická univerzita (MZLU), Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Brně a v Kroměříži (NPÚ), Centrála cestovního ruchu Jižní Morava, Biosférická rezervace Dolní Morava o.p.s. a Sdružení obce Region LVA.

Realizace je na dosah

Tento projekt především počítá s vybudováním vzdělávacího a prezentačního centra světového významu zaměřeného na zdejší krajinu a na využití lednicko-valtického areálu jako výukového prostoru.

První krok k zahájení rekonstrukce jízdáren byl učiněn počátkem srpna, kdy generální ředitelka NPÚ podepsala smlouvu o výpůjčce budov od státu pro účely oprav. Schválit ji musí ještě ministerstvo financí a poté bude vlastní projekt se žádostí o dotaci předložen do příslušného integrovaného programu.

Co multifunkční centrum nabídne

Projekt je rozčleněn do sedmi kroků:

1. Základem celého areálu se má stát kulturně vzdělávací centrum regionálního i přeshraničního významu. Mimo jiné také naváže na staletou tradici zahradnictví a lichtenštejnský systém hospodářského managementu kulturní krajiny. Pokračováním má být i nový obor na Zahradnické fakultě MZLU, který by v anglickém jazyce připravoval budoucí manažery památek světového kulturního a přírodního dědictví Evropy, případně celého světa, a to vše doplněné semináři pro odborníky působícími ve státní správě, památkové péči atd. Tato část si vyžádá kongresový sál pro 300 – 400 posluchačů, doplňkové jednací prostory a potřebné zázemí.

2. UNESCO centrum WHS (Seznam světového dědictví UNESCO), návštěvnické centrum lednicko-valtického areálu – památky UNESCO. Záměr směřuje k vybudvoání trvalé expozice o areálu a o kulturních krajinách na již zmíněném seznamu světového dědictví.

3. V Kulturním centru se počítá s výstavami, společenskými, kulturními a předváděcími akcemi.

4. Kancelář Site managera pro lednicko-valtický areál má aktivně provozovat služby pro občany a subjekty zde působící.

5. Biosférická rezervace:

Světová organizace pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) vyhlásila v roce 1970 program ekologické spolupráce, nazvaný Člověk a biosféra. Jeho cílem je podpora rozumného využívání přírodních zdrojů a zavedení vyvážených vztahů mezi člověkem a přírodou. Ke studiu a podpoře těchto cílů vymezily jednotlivé státy území nazvaná biosférické rezervace (BR). Ta lednická má také obsáhnout sídlo Biosférické rezervace Dolní Pomoraví o.p.s. (BRDP), dále centrum celoživotního vzdělávání v této oblasti a také trvalou výstavu o činnosti BRDP, aktualizovanou stálou multimediální prezentací celosvětové sítě biosférické rezervace a UNESCO.

6. Jedním z neméně důležitých záměrů je vytvoření výstavních prostor pro děti a mládež. Půjde především o atrakce se zaměřením na vzdělávání, případně na již existující Akvárium Malawi (sladkovodní a mořská akvária jsou přístupná od roku 1993), nebudou chybět ani prostory pro tvořivé dílny.

7. Sice posledním, avšak rovnocenným krokem bude nová zemědělská muzejní expozice. Ta původní byla dříve umístěná v prostorách lednického zámku a u návštěvníků si získala značnou oblibu. V posledních letech však neměla adekvátní náhradu, a tak by právě tento projekt měl přispět k jejímu obnovení.

Potřebná částka na realizaci záměru je odhadnuta na 420 – 500 milionů Kč, přičemž  85 % by mělo být hrazeno z Evropských fondů.

Eva Veselá

ČERNOŠICE:  Tenhle kulturák už nestojí. V roce 1980 bylo Městské kulturní středisko na Vráži slavnostně otevřeno, na podzim 2007 přestalo sloužit svému účelu a v roce 2008 bylo zbouráno. Jeho poslední stěnu strhla demoliční četa 19. února loňského roku.

Starý kulturák musel ustoupit další výstavbě centra Vráž.

Kupodivu na něj vzpomíná Pavel Blaženín, vedoucí odboru kultury města Černošice, téměř s láskou. Říká: "Za těch sedmadvacet let plnilo kulturní středisko své poslání, v rámci svých estetických a technických možností, ke spokojenosti svých uživatelů i návštěvníků."

I další text je z pera P. Blaženína, který nám poskytl všechny podklady a fotografie, za které děkujeme.

V sále se konaly výstavy, koncerty, divadelní představení, zábavy, plesy i taneční kurzy, pravidelně si sem chodily zacvičit ženy a maminky s předškoláky, učebny sloužily k výuce hry na hudební nástroje, k jazykovým  kurzům, zázemí zde měly různé kroužky, scházeli se tu členové místních spolků a organizací, konaly se prodejní akce. Byla tu též obřadní síň a svého času se sál proměnil dokonce na školní třídu.

Všichni, kdo služeb kulturního střediska využívali, si postupně našli jiné zázemí, především pak v prostorách základní školy. A tak nezbude, než si občas vzpomenout, že tady dřevěná budova stála. Někteří z nás si ji budou připomínat jako nevzhlednou barabiznu, jiní si vzpomenou na její naprostou otevřenost všem aktivitám a svobodu pohybu pro všechny, kdož se přišli poučit nebo se jen vydovádět.

Nyní se tedy na jejím místě budují byty, obchody atd. Měl by zde vzniknout také sál, ale bohužel malý, pouze 120 m², a možná nějaké klubovny.

Zatím se všechny kulturní akce v Černošicích odehrávají v ZUŠ nebo v důstojném prostředí  Club Kina, s jehož majitelem černošický odbor kultury spolupracuje. Z fondu kultury města je podporována programová nabídka, zejména pořady pro děti, menšinové žánry a filmové produkce. Club získává na tyto aktivity rovněž granty z fondu kultury Středočeského kraje.

"Na rockové koncerty to zde nemá chybu, ale je tam jen cca 120 mist k sezení,a když přijede např. Čechomor, tak sál zdaleka nestačí. Prostě větší sál ve městě chybí," konstatuje P. Blaženín.

Club Kino zrekonstruovala černošická firma Šiba, s.r.o., která je také jeho provozovatelem. Od roku 1989 se úspěšně zabývá výrobou příslušenství a pouzder na hudební nástroje a výrobou, prodejem a pronájmem pódiových systémů, jevišť a hledišť. Díky předchozímu dlouholetému aktivnímu působení v oblasti hudby se jí podařilo zúročit nabyté zkušenosti a vybudovat jak prosperující firmu, tak tento klub.

Objekt se nachází v Černošicích, 15 km od centra Prahy. Byl zrekonstruován z bývalého kina v místní sokolovně. Interiér je vytvořen tak, že připomíná malé náměstí s posezením.

Hlavní náplní klubu jsou živá koncertní vystoupení, kino (koncipované jako kinokavárna), divadlo, výstavy, velkoplošná projekce a kvalitní denní provoz restaurace.

Samozřejmě je zde možné pořádat semináře, firemní prezentace, veškeré oslavy atd.

Club Kino podporuje formou volného vstupu a charitativně cílených pořadů Dětský domov Lety u Dobřichovic.

 

Ludmila Kučerová

MNICHOVO HRADIŠTĚ: Zpracování orobince má v našich zemích dlouholetou tradici. Významný podíl na jejím zachování pro další generace má Iveta Dandová z Mnichova Hradiště, která se  od roku 2007 může pyšnit oceněním Nositelka tradice lidových řemesel v oboru pletení z orobince.

Dobrým materiálem vše začíná

Orobinec, vodní rostlina nápadná svými květy lidově zvanými doutníky, u nás roste zejména v severovýchodních Čechách, dále na Moravě na Znojemsku a Ostravsku. Jejím domovem jsou močály, bahniska a mělké vody rybníků, k dobrému růstu potřebuje teplé a slunečné letní počasí. K pletení se používá orobinec úzkolistý, konkrétně jeho vnitřní listy, které mají jemné vlákno. Sklizeň probíhá v předjaří. Lodyhy, které dorůstají výšky až dvou metrů, se posečou, rozloží a po částečném zaschnutí se váží a skládají do panáků (došků), aby dobře proschly. Celé jaro a léto se orobinec stále rozkládá, aby k němu mohl vzduch a slunce, a ještě je nutné ho roztřídit podle délky a tloušťky. Takto připravený materiál se od podzimu může použít k pletení, ale dá se skladovat i mnohem déle. Příprava materiálu je tedy náročná a představuje 60 až 70 % času, zbytek pak připadá na vlastní pletení výrobků.

Nahlédnutí do historie

Okolí Mnichova Hradiště se vyznačuje nekvalitní písčitou půdou, a tak byli místní obyvatelé odkázáni především na řemesla. Tradice pletení orobincových výrobků sahá do konce 17. století, kdy majitel panství hrabě Arnošt z Valdštejna založil v Mnichově Hradišti klášter kapucínského řádu. Pozval do něj mnichy z Itálie, kteří z orobince pletli nejrůznější předměty a brzy to naučili také místní občany. Ti nejprve pracovali pro mnichy, ale později se osamostatnili. Kolem města se tehdy rozkládaly rybníky a jezera nabízející dostatek kvalitního materiálu, a tak domácí pletařky nosily každý týden své zboží obchodníkům, kteří se starali o prodej a také dodávali potřebný materiál. Výrobky se prodávaly u nás a také se vozily do Německa, Rakouska, ale i vzdálené Afriky, kam se vyvážely především klobouky zvané Holubovky.

S koncem 19. století obohatil obchodník Josef Oplt pletařskou techniku o další prvek zvaný padesátka. Šlo o dlouhý copánek spletený ze tří stébel, sloužící ke vplétání do tašek a brašen. Toto umění se učily děti již od předškolních let, takže uplést tašku dovedla téměř každá žena a dívka. V roce 1904 Josef Oplt dokonce založil pro dívky od 12 do 18 let pletařskou školu, v níž vznikala opravdu pozoruhodná díla jako třeba třímetrový pantofel nebo čtyřmetrová Eiffelovka.

Orobincové výrobky se největšímu zájmu těšily před 1. světovou válkou, kdy jejich výroba dosáhla vrcholu. Po roce 1950, především v souvislosti s postupujícím znárodňováním, končí soukromé podnikání a všechny pletařky odcházejí do komunálního podniku, později přejmenovaného na Okresního průmyslový podnik (OPP) Bakov, kde vznikla nová hala pro výrobu orobincového zboží a v šedesátých letech zde bylo dokonce založeno učiliště uměleckých řemesel. Mělo napomoci udržet i rozvíjet pletení z orobince. Podnik se však po roce 1990 rozpadl a spolu s jeho koncem hrozil zánik i tomuto tradičnímu řemeslu.

Od rýsování k pletení

Iveta Dandová je dnes poslední, kdo v tomto regionu zpracovává kdysi tradiční materiál. Původně se ale zdálo, že bude pracovat se zcela jiným materiálem, protože vystudovala Střední průmyslovou školu strojní. Její kroky však neomylně vedly do Bakova, kde byla v již zmíněném OPP zaměstnaná nejprve jako kreslička, ale zároveň zde získávala první zkušenosti s pletením z orobince. Toto málem zapomenuté řemeslo si osvojila natolik, že se podílela i na tvorbě kolekcí pro Ústředí lidové umělecké výroby a po odchodu z podniku si mohla otevřít vlastní dílnu.

„Do roku 1995 jsem pracovala jako osoba samostatně výdělečně činná a po mateřské jsem nastoupila jako vychovatelka do Ústavu pro mentálně postižené v Mladé Boleslavi. Tady jsem mohla využít to, co jsem se naučila a co mě baví. Vedu totiž dílnu, v níž pletení z orobince vyučuji,“ říká spokojeně nositelka titulu, která své znalosti dále předává i jako lektorka v mnoha rukodělných kurzech.

Zrodí se nová rodinná tradice?

Otec Ivety Dandové se stará o přísun kvalitního materiálu, protože zvládá potřebnou technologii spojenou s jeho přípravou. Také obě dcery se naučily z orobince plést. S dcerou Adélou, která vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Turnově a poté VŠCHT – obor restaurování, realizovala samostatné výstavy na zámcích Staré Hrady, Mnichovo Hradiště, v muzeu v Kouřimi a Bakově nad Jizerou, Rožd‘alovicích, Senátu České republiky, Galerii J. Q. Valtra – Bukvice. Obě se dále zúčastnily mnoha tematických výstav v pražských botanických zahradách. Znovu oživené řemeslo předvádějí v řadě skanzenů – na Veselém Kopci, v Kouřimi, Chanovicích, Strážnici a dalších místech včetně zahraničí. Úspěch sklidily např. v Itálii, Švýcarsku, Německu nebo ve Francii. Iveta Dandová pro stálé expozice v muzeích v Mladé Boleslavi, Turnově a Bakově nad Jizerou dokonce vytvořila repliky historických sbírkových předmětů, ale věnovala jim i ukázky vlastní tvorby. V minulém roce získaly její výrobky certifikát kvality „Regionální produkt Českého ráje“ a z designérských soutěží pořádaných Českým národním podnikem si odnesla v letech 2001, 2002 a 2006 zvláštní ocenění.

Klasické i moderní výrobky

Kvalitní orobinec se dá získat především z okolí Městce Králové, Doks a Bohdanče. Jeho listy se před vlastním zpracováním musí dva až tři dny napařit horkou vodou a vložit do igelitu a když už je poddajný, začne se štípat na stejně široké proužky. Při tvorbě výrobku se užívají dvě základní technologie, a to práce ze stvolu a práce z úpletu. Práce ze stvolu vychází z tkalcovské techniky plátnové vazby a používá se zejména u rohoží a hlavně na dna tašek, klobouků či ošatek. Práce z úpletu se ještě dělí na vlastní zhotovení úpletu, tzv. padesátky, a na užití úpletu pro výrobu (tašky, sotůrku atd).

Protože orobinec není pevný jako proutí, používají se pro dosažení požadovaného tvaru dřevěné formy. Některé jsou tradiční, například tvary tašek používaných dříve na Bakovsku, jiné vznikají pro novodobý vzhled výrobků. Sortiment, který je až překvapivě bohatý, obsahuje tašky nejrůznějších velikostí a tvarů, ošatky, misky, dekorativní předměty jako třeba figurky s dlouhými splývavými šaty a vlasy, nebo dokonce klobouky či pantofle.

V dnešní éře globalizace a stírání kulturních rozdílů je snaha o zachování autentických dokladů lidové kultury jakou součásti národního kulturního dědictví obzvláště chválihodná, a tak přejme Ivetě Dandové stále šikovné ruce a dostatek inspirace.

Eva Veselá

„Závěry jednotlivých kapitol této studie nás dovedly k přesvědčení, že teze o Václavu Hankovi jako tvůrci Rukopisu královédvorského je velmi nepravděpodobná a nadále neudržitelná. Po skutečném autorovi RK bude tedy třeba i nadále pátrat.“

To jsou poslední slova rozsáhlé studie PhDr. Lubomíra Sršně nazvané Příspěvky k poznání osobnosti Václava Hanky, která vyšla v letošním roce ve Sborníku Národního muzea v Praze, řada A – Historie.

Nejsem povolán, abych hodnotil tuto práci, jež je výsledkem desítky let trvajícího autorova pečlivého studia, a tak dovolte z hlediska novinářského volněji uvést a komentovat jeho myšlenky.

Už v úvodu zaznívá, že Václav Hanka (1791 až 1861) je pro nás i dnes, téměř půldruhého století od jeho smrti, člověkem záhadným a pokusy o jeho zhodnocení jsou stále značně rozporuplné nebo přinejmenším rozpačité. Moderní věda mu již dokázala spoustu závažných prohřešků, které jsou z hlediska etiky vědecké práce neodpustitelné. V encyklopediích a populárnějších pracích bývá běžně uváděn jako odstrašující případ falzátora, byť pracujícího bona fide a ve prospěch slabého a obtížně se rodícího národa. Autor výše zmíněné knihy Lubomír Sršeň připomíná, že jen málokdy je v Hankově případě ctěna presumpce neviny a jen málokteří dovedou objektivně přiznat, že přes mnohé indicie nám zatím chybí jediný jasný důkaz toho, že se Hanka na zhotovení Rukopisu královéhradeckého a Rukopisu zelenohorského skutečně podílel.

Jedna z kapitol je věnována také Hankově charakteristice, jeho vzhledu, schopnostem a povaze. Zaujme i poznámka o jeho nebývalé popularitě – v pohřebním průvodu se s ním v Praze 15. ledna 1861 údajně přišlo rozloučit 50 tisíc lidí. Hanka sám měl enormní zálibu v sebeprezentaci, což autor studie hodnotí slovy: „Větším počtem autentických podobizen se v té době mohli chlubit snad jen panovníci.“ Ikonografická část studie je tedy velice obsáhlá, a tak jen pár příkladů. Jeho nejstarší a nejzajímavější portrét namaloval Antonín Machek pravděpodobně v roce 1821 (zcela dokončen byl až později). Pokud jde o bysty a pomníky, tak například v Schulzových sadech ve Dvoře Králové nad Labem měli Hankovu bustu, práci Antonína Wagnera, odhalenou 28. září 1867 u příležitosti 50. výročí nálezu rukopisných zlomků. V roce 2005 však byla z obavy před odcizením deponována v tamním městském muzeu a nahrazena kopií. Základní kámen k tamnímu Hankovu divadlu, známému jako Hankův dům, byl položen také v roce 1867. Ve východočeské Hořiněvsi pak před Hankovým rodným roubeným stavením stojí jeho socha, dílo M. Černila, odhalené roku 1890. A přejdeme-li ještě do Prahy, můžeme ve výčtu pokračovat. Zemský výbor, který řídil stavbu nové budovy Národního muzea, jehož uživatelem tehdy byla soukromá společnost Muzeum Království českého, a zajišťoval i její výzdobu, zadal zhotovení Hankovy busty rodáku z východočeské Nové Paky Stanislavu Suchardovi, tehdy profesoru Uměleckoprůmyslové školy v Praze. Instalována byla v roce 1901 na hlavním schodišti muzea.

A ještě zajímavost ze současnosti – v roce 1991 vytvořil Zdeňek Kolářský oboustranně raženou medaili na paměť 200. výročí Hankova narození a 30. výročí založení pobočky České numismatické společnosti. A proč že ji vydali právě numismatici? Hanka byl totiž mimo jiné také správcem numismatické sbírky Muzea Království českého (později Národní muzeum) a autorem několika odborných numismatických článků, např. o ražbách Albrechta z Valdštejna.

Lubomír Sršeň dále v této obsáhlé kapitole zmiňuje ilustrace Karla Jerie pro komiksovou knihu Tomáše Hibiho Matějíčka Šifra mistra Hanky – pravdivá historie Rukopisů královédvorského a zelenohorského, vydanou v roce 2007. Obdobně provokativně a s nespoutanou fantazií zpracoval spisovatel a překladatel Miloš Urban pod pseudonymem Josef Urban v knize Poslední tečka za Rukopisy (nová literatura faktu) téma RKZ do skvělé mystifikace. Jako detektivka se čte kapitolka „Václav Hanka a Wenceslaus Hankonides“, v níž se mj. dočteme i to, že Hankovi prý manipulace s originálními sbírkovými předměty nebyla vůbec cizí...

Za určitý posun v bádání a za pozitivní přínos považuje Lubomír Sršeň zjištění o úloze Jana Dvořáčka, rodáka z Dobrušky, jako Hankova spolupracovníka z doby kolem roku 1852. Bohužel písemné materiály se pravděpodobně nedochovaly, podobně jako o ty Hankově dětství a mládí. Ze stručných životopisných údajů o jeho opožděném, ale překotně rychlém sebevzdělávání, které ho vyneslo v krátké době na společenské výsluní, vyplývá, že právě zázračná proměna zanedbaného venkovského kluka v oslavovaného znalce slovanské filologie a v uznávaného českého vlastence musela Hankovu povahu ovlivnit velmi silně.

P. S. Budiž řečeno, že historik umění, zaměřený na výtvarné umění v Čechách 16. až 19. století, především na problematiku portrétní tvorby, PhDr. Lubomír Sršeň, kurátor oddělení starších českých dějin v Národním muzeu Praha, je původem z Habrové, městské části Rychnova nad Kněžnou.

PhDr. Josef Krám, Rychnov nad Kněžnou

Redakčně upraveno a kráceno

Poznámka redakce: Třísvazkový Sborník Národního muzea Řada A – Historie (č. 63 2009 1) je opatřen soupisem citované literatury, rejstříkem osobních jmen a anglickým a německým resumé. Vyšel v počtu 700 kusů, má celkem 168 stran a za 160 Kč ho lze do vyčerpání zásob získat ve stánku hlavní budovy Národního muzea, Václavské nám. 68, 115 79 Praha 1.

LIBEREC: I letos připadne na konec srpna oslava sborového zpěvu v podobě nesoutěžního festivalu Bohemia Cantat, určeného dospělým zpěvákům bez věkového omezení, případně i celým sborům. Festival je založen na účasti jednotlivých zpěváků, kteří v několika ateliérech (workshopech) společně nastudují sborový repertoár různých žánrů.

Vlastní ateliéry jsou tematicky zaměřeny a v čele stojí sbormistrovská osobnost, která určuje nejen dramaturgii daného ateliéru, ale i kvalitu a pojetí vzniklého krátkého programu.

Letošní XVII. ročník bude již tradičně žánrově pestrý, a to od hudby vrcholného baroka přes soudobou klasiku, alikvotní zpěvy, muzikálovou tvorbu až po známé i méně známé jazzové aranže. Významné jubileum Bohuslava Martinů (50. výročí skladatelova úmrtí) připomene samostatný ateliér s výběrem z jeho sborové tvorby. Na závěrečných koncertech se pak jednotlivé ateliéry představí veřejnosti a festival zakončí společný zpěv všech jeho účastníků.

Organizátorem je občanské sdružení Bohemia Cantat Liberec (vzniklo za účelem pořádání tohoto pěveckého festivalu) ve spolupráci s Unií českých pěveckých sborů, pod záštitou Libereckého kraje a statutárního města Liberec a za finanční podpory MK.

Ovlivní hospodářská krize festivaly?

Podle slov jednatele festivalu RNDr. Zdeňka Kadlase se celkový rozpočet na festival v posledních letech pohyboval mírně nad 1 milion Kč. Hospodářská krize se však začíná projevovat i zde, a tak například citelně vzrostly ceny za služby a hlavně za pronájmy prostor pro zkoušky ateliérů i na koncerty. Na druhé straně se snižují finanční příspěvky na přímou podporu a omezují se granty na neprofesionální hudební aktivity, a to jak ze strany ministerstva kultury, tak Libereckého kraje i města Liberce. Rovněž rapidně klesá schopnost a ochota přispívat ze strany soukromých firem. Přesto se s určitými obtížemi podařilo letošní festival finančně zajistit. Podpořilo ho město Liberec ze svého kulturního fondu, ministerstvo kultury udělilo grant k výročí úmrtí Bohuslava Martinů (na programu je mj. jeho Romance z pampelišek) a pomohlo i několik sponzorů. V jednání je také příspěvek od Libereckého kraje, který však ještě musí schválit samosprávné orgány.

Účastnické poplatky (bez plateb za stravu, ubytování a další služby) pokryjí necelých 30 % nákladů festivalu; celkový propad příjmů ve srovnání s loňským rokem se tedy odhaduje asi na 10 %, tj. cca 100 000 Kč.

Jaký je letos zájem o účast, na to jsem se přímo zeptala Zdeňka Kadlase:

„V porovnání s minulými lety jsme nezaznamenali žádný výraznější pokles počtu účastníků festivalu. Snažili jsme se totiž udržet výši plateb, tj. účastnický poplatek, ubytování a stravu, na loňské úrovni. Dramatický je však úbytek cizinců (zřejmě v důsledku ekonomické krize). V minulých letech se jejich podíl pohyboval v rozpětí 10 až 30 % z celkového počtu, letos jsou to pouze jednotky procent. K dnešnímu dni je přihlášeno více než 440 zpěváků, ale někteří z nich dosud nezaplatili účastnický poplatek a služby, takže s nimi zatím nemůžeme počítat na sto procent. V každém případě jich bude více než 400. A pokud jde o věkovou kategorii, tak jednoznačně převažují zájemci ve věku 20 až 30 let, z nichž velkou část tvoří studenti.“

Kde se bude zpívat

Festivalové koncerty jsou jako v minulých letech celkem tři a proběhnou na různých místech v Liberci. Páteční koncert (28. 8.) se koná v KSC Lidové sady a vystoupí na něm hosté festivalu – pěvecké sbory Ventilky Jirkov, Kakofon Praha a vokální trio Blue Stone také z Prahy. Na sobotním koncertě v kostele sv. Antonína se představí část ateliérů s duchovním repertoárem a jako hosté komorní sbor Rosex z Liberce a alikvotní sbor Spektrum z Prahy. Závěrečný koncert v neděli 30. 8. dopoledne se již tradičně koná v libereckém Domě kultury a vystoupí na něm se svým programem všechny festivalové ateliéry.

Bližší informace, včetně repertoáru jednotlivých ateliérů, naleznete na www.bohemiacantat.cz.

Eva Horníčková

OSTRAVA: V loňském roce organizovala Společnost Nachtigall Artists Management v Ostravě koncert Tatiany Lisnic a Josepha Calleji a slíbila, že opět přiveze světovou operní hvězdu se zajímavým programem. Slib plní a letos pořádá koncert Paaty Burchuladzeho a jeho hosta Pavla Kašpara. Galakoncert se bude konat 2. 10. 2009 v Ostravě. Paata Burchuladze, dnes jeden z nejlepších pěvců svého oboru světa, zazpívá nejkrásnější operní basové árie a v druhé polovině přidá i něco populárnějšího – Gershwina, Kerna.

Jeho hostem nebude tentokrát další operní hvězda, ale klavírista – Pavel Kašpar – ostravský rodák, dnes známý po celém světě - ve slavné Rhapsody in blue. Doprovodí je samozřejmě Janáčkova filharmonie pod taktovkou dirigenta Rastislava Štúra.

Program najdete v příloze, podrobnosti o koncertu se můžete dozvědět na tiskové konferenci, která se připravuje na 1. 10. 2009 dopoledne v hotelu Imperiál.

Nás zajímalo, jak složité je koncert slavných uspořádat. Co to obnáší se ptáme organizátorky a produkční Aleny Nachtigalové:

1) Jaká je Vaše osobní motivace, vztah k opernímu umění…?

Odpověď je na našich stránkách www.nachtigallartists.cz. Láska k opeře a ke klasice od dětských let a touha být uměleckým manažerem. Dlouholetá spolupráce s Petrem Dvorským a dalšími, pět let pozice manažera Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK...

2) Působíte jako soukromá čí právnická osoba?

Jako Nachtigall Artists Management s.r.o., ale produkuji celé projekty sama, mám smluvní spolupracovníky – partnery.

3) Jak dlouho před uskutečněním koncertu začínáte vyjednávat a jak je to složité?

Někdy i dva roky předem a je to různě problematické. Mám hodně osobních kontaktů, někdy to jde hladce, někdy ne... Samozřejmě nejsložitější jsou nyní finance a časování správných termínů.

4) Co všechno je potřeba zajistit?

Vše – finance, sály, orchestr, dirigenty, noty, propagaci – její přípravu, tisky, správné cílení, programy, bezproblémový pobyt umělců, spokojenost sponzorů, prostě hlídat a starat se o úplně vše!!!

5) Můžete se zmínit o finančních nákladech na propagaci?

Je to velmi různé, záleží na akci – někde 100 000, jinde 500 000 i více. Záleží na projektu, rozsahu a požadavku generálního sponzora...

6) Daří se získat sponzory?

Ano,  a také spolupracujeme s řadou  partnerů včetně mediálních.

7) Můžete nabídnout uspořádání koncertů i dalším městům?

Samozřejmě a zájemci si mohou stanovit podmínky – na protagonisty, program, propagaci apod.

Ludmila Kučerová

LEDNICE:  Jihomoravský fotografický workshop v Lednici má za sebou úspěšnou premiéru. Poslední z pěti výukových dílen vedené světově známým fotografem Antonínem Kratochvílem končí dnes. V neděli 9. srpna se veřejnost seznámila s těmi nejlepšími fotografiemi od čtyř desítek studentů a jejich lektorů na závěrečné prezentaci v rytířském sále Zámku v Lednici.

Předcházející čtyři dílny vedli další významní pedagogové a profesionální fotografové - Jindřich Štreit, Evžen Sobek, Jiří Turek a Jan Pohribný.

Cenné zkušenosti a rady předávali svým prázdninovým studentům z domova i zahraničí (Švédsko, Rumunsko, Rakousko, Slovensko, Německo, USA).

Fotografka a zakladatelka nového projektu Michaela Cibulková vyjádřila velké poděkování vstřícným partnerům Jihomoravského fotografického workshopu, s nimiž se snáze zakládala nová tradice spojená s krásou fotografií a atraktivností Lednicko-valtického areálu.

„Díky partnerským smlouvám naši studenti pracovali s nejšpičkovější fotografickou technikou na světě, dostali se na zajímavá místa a s fotografiemi mají velké šance uspět v médiích. Samozřejmě jsme mysleli i na propagaci jižní Moravy, pro kterou naši studenti a jejich vytrvalí lektoři odvedli velký kus náročné práce," řekla.

Díky vstřícnosti starosty Poysdorfu Karla Wilfinga se rozšířily možnosti o zajímavé lokality pro fotografování, ale také prostory pro výstavu také v rakouském Poysdorfu.

Aktivita je to vskutku pozoruhodná, ale to,  co nás zejména zaujalo je předmět činnosti:

Občanské sdružení Jihomoravský fotografický workshop bylo založeno v roce 2008. Poskytuje vzdělávání v oboru užité i tvůrčí fotografie. Zakladateli sdružení jsou fotografka a podnikatelka Michaela Cibulková, Antonín Kratochvíl - světový válečný fotograf a fotožurnalista žijící v New Yorku, a uznávaný módní fotograf Jiří Turek, který také strávil několik let v USA a momentálně žije v Praze.

Předmětem činnosti sdružení je například také propagace regionu jižní Morava, a to přímo formou fotografií, které vzniknou v průběhu pořádání fotografických workshopů, ale i formou výstav, seminářů, veřejných fotografických projekcí, publikačních činností a pořádání kulturních akcí se zaměřením na udržování a rozvoj folkloru a tradic.

Photoworkshop je umístěn v nádherné krajině Lednickovaltického areálu, kaji plném tradic, památek, kultury a vinohradů. Lidových tanců a hudby. Více o této krajině se můžete dozvědět na stránkách South Moravia, které jsou věnovány jižní Moravě.

Filmové festivaly jsou největší zkouškou z hlediska přepravy filmů - během několika málo dnů je třeba dopravit velké množství filmů na stovky projekcí. To vyžaduje speciální servis nad rámec běžné dopravy. Tím spíš, že festivalové filmy z celého světa nemívají mnoho kopií a po promítání se musí zase rychle poslat dál. Potvrzuje to i Jiří Kouba ze zákaznického servisu společnosti TNT Express, která se podílí na dopravě filmů pro právě probíhající Festival nad řekou v Písku: "Přivážíme desítky filmů třeba z Ameriky a ze zemí mimo Evropskou unii. Musíme mít přesný časový harmonogram a perfektně vyřešené clo a pojištění."

Ostatně spolupráce TNT Express s Festivalem nad řekou není náhodná. TNT Express podporuje i další festivaly, jako jsou Jeden svět nebo Febiofest, a má tedy v oblasti přepravy filmů výborné zkušenosti.

Kočovní promítači

První filmové představení se odehrálo v roce 1895 v Paříži. Filmů bylo zpočátku málo, a tak provozovatelé kinematografických představení, stejně jako komedianti a podobné kočující skupiny, putovali z města do města, aby našly nové diváky. Vedle toho bylo jejich hlavní starostí udržet drahou promítačku a filmy v suchu, tmě a chladu. Tehdejším nejběžnějším dopravním prostředkem byl koňský povoz, takže trpěl jak materiál, tak provozovatelé. Filmové potřeby se zpočátku dopravovaly přímo z Francie, nejčastěji vlakem. Stejnou cestou putovaly na vyvolání také první filmy natočené na našem území. Nekvalitní materiály, zdlouhavá přeprava a nedostatečné obaly často způsobily, že se po týdnech čekání na vyvolaných svitcích nic neobjevilo (kromě tmy a rozmazané šedi). Tehdy se spolu s filmovým pásmem posílaly i noty nebo gramofonové desky. Hudební doprovod byl totiž nedílnou součástí němých filmů. Občas se ovšem zápis hudebního doprovodu ztratil a pak musel pianista v promítacím sálu improvizovat.

S ohněm v patách

Původní krátké šoty brzy nahradily hrané a technicky stále dokonalejší filmy s dějem. Jejich vzrůstající nabídka vyvolala větší poptávku, která vyústila v otevírání stálých kin. Podle dostupných údajů bylo v roce 1919 na českém území na 500 kin a 38 půjčoven. Tehdejší filmy měly ovšem jednu velkou nevýhodu - byly z vysoce hořlavého celuloidu. Manipulace s nimi si proto žádala ta nejpřísnější opatření: například při autobusové přepravě musely být filmy utěsněny v kovových schránkách a umístěny pouze na střeše vozidla. Při promítání zase bylo nutné oddělit projekční přístroj od obecenstva zvláštní plechovou kabinou, v níž byly dva kbelíky s vodou a mokrá houně. I tak vzrušující filmový zážitek často končíval neméně vzrušujícím útěkem z hořícího biografu.

Ne nadarmo visívala v promítacích kabinách cedule: při vzniku požáru okamžitě utečte a nepokoušejte se nic zachraňovat. Konec tohoto nebezpečí znamenal až nástup bezpečnějších filmových materiálů na začátku 60. let minulého století.

Dvě hodiny = 20 kilogramů

S nehořlavými filmy se také lépe manipulovalo, což se projevilo i při jejich přepravě. V té dodnes převládá vlaková doprava doplněná o poštovní služby. Do kin se kopie rozváží z distribučních center v plechových boxech. Nejčastěji používaný 35 mm filmový pás je přitom rozdělen na menší díly. V Česku mají distribuční díly délku přibližně 560 až 600 metrů. Například dvouhodinový film váží 20 až 30 kg a vejde se do dvou boxů, po třech dílech v každé z přepravních schránek.

Zašifrované představení

Tato klasická přeprava filmů se dnes postupně vytrácí. V posledních letech totiž distributoři přistupují k digitální projekci, která při nižších nákladech umožňuje větší dostupnost a rozmanitost filmů. Digitální kopie stojí pouze pětinu klasické filmové kopie, a protože je uložena na malém harddisku, je snažší ji přepravovat než neskladné a těžké filmy. Digitální projekce je také kvalitnější a díky šifrovanému záznamu poskytuje rovněž vyšší ochranu před pirátstvím. Aby nebylo možné kopii zneužít, distributor filmu zasílá provozovateli kina dešifrovací klíče, bez kterých není možné film v určeném kině přehrát. Film se dá distribuovat i pomocí satelitu nebo internetu, v Evropě se však tento způsob zatím nepoužívá, prý z ekonomických důvodů. V USA je tento systém běžný a ještě více ulehčujedistribuci kopií.

Zdroj: 

HOSLOVICE: Ve zvlněné krajině šumavského Podlesí, přibližně 17 kilometrů od Strakonic, se rozkládá obec Hoslovice. V její spodní části u potoka naleznete areál unikátního vodního mlýna, nejstarší a jedinečně dochované památky svého druhu  v Čechách. Jeho návštěvou se přeneste do dob dávno minulých. Tvoří ho původní mlýnice s obytnou částí, chlévy s kolnou a stodola, vše kryté došky, a také rybníček s náhonem, sad a louky.

Mlýnice se zachovala se vším pomocným vybavením a nářadím. Významné a unikátní je, že je zde k vidění jednoduché složení s jedním mlýnským kamenem, násypkou a ostatními potřebnými součástmi. Za stodolou najdete konstrukci žentouru s upraveným pozemkem. Mlýn byl poháněn vodou přiváděnou vantroky z malého rybníka a je jedním z nejcennějších objektů v Čechách, dokumentujících historii mlýnů na vrchní vodu. Jeho umístění a technologie posunuly znalosti o těchto typech mlýnů v našich zemích do poloviny 14. století.

První písemně doložená zpráva o Hoslovicích a mlýnu je z roku 1352. V Berní rule z roku 1654 je zachyceno hospodářství mlýna. V té době již stála sýpka, protože dendrochronologický průzkum potvrdil, že stromy použité v její konstrukci byly pokáceny v letech 1568 až 1569.

Způsob života posledních vlastníků, kteří se od padesátých let izolovali od společnosti kvůli nejrůznějším perzekucím, kterými jim tehdejší komunistický režim neustále ztrpčoval život, byl výjimečný. Odmítli totiž veškerý technický pokrok, takže poslední dochovanou technickou úpravou je žentour z počátku 20. století. Ojedinělý způsob hospodaření dodrželi až do smrti posledního z majitelů v roce 2004 – Karla Haranta. V areálu tak zůstal zakonzervován tradiční venkovský způsob života a díky tomu je mlýn včetně dalších staveb a pozemků v autentickém stavu tak, jak jej znali obyvatelé Hoslovic a okolí po staletí.

Mlýn dostal nového správce

Dne 1. března 2005 schválilo zastupitelstvo Jihočeského kraje odkoupení této jedinečné technické památky s tím, že ji předalo do správy strakonického Muzea středního Pootaví, které je jím zřizováno. Obnova areálu mlýna se uskutečnila v letech 2005 až 2007 z rozpočtu Jihočeského kraje a za finančního přispění programu Evropské unie Interreg IIIA Česká republika – Rakousko a z příspěvků ministerstev kultury, životního prostředí a pro místní rozvoj. Tato památka je evidována v Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek pod číslem 03-5968 a v červnu 2008 ji MK ČR prohlásilo za národní kulturní památku. Zakoupení objektu a jeho následná rekonstrukce si vyžádaly asi 17,5 milionu korun.

Areál mlýna je po celkové opravě přístupný od počátku dubna 2008, v loňském roce si ho prohlédlo asi 18 tisíc lidí. Za jeho obnovu získal Jihočeský kraj a muzeum v soutěži Gloria musealis titul muzejní počin roku 2007.

Od roku 2006, kdy jsme o Hoslovickém mlýně psali v Místní kultuře č. 4 (tehdy ještě v tištěné podobě), se tedy mnohé změnilo. Nejen že se dokončila rekonstrukce, ale podařilo se také zrealizovat některé ze záměrů správce této technické památky – Muzea středního Pootaví. O konkrétní informace jsem požádala jeho ředitele PhDr. Miroslava Špeciána:

V minulém i v tomto roce již mohli návštěvníci vidět vlastní mlýn v provozu. V plánu muzea bylo také pořádání doprovodných akcí. Jak se Vám to daří?

Areál s dobovým autentickým zařízením, které ukazuje život malého hospodářství v Pošumaví na počátku 20. století, je pro ukázky tradičních řemesel, zemědělské výroby a místního zvykosloví velice příhodný. Ať již jde o masopust, velikonoční obchůzky, posvícení či Vánoce. Zatím se zde předvádělo zpracování mléka, mlácení obilí, pekl se chleba, pletlo z proutí, naklepávaly se kosy, předvádělo sečení trávy kosou a konečně se návštěvníci mohli seznámit se zpracováním vlny.

Měli jste v úmyslu revitalizovat přilehlý rybník a do areálu umístit hospodářská zvířata. Jak to dopadlo?

Revitalizace rybníka s náhonem se podařila. Rybník je napuštěný, a dokonce v něm plavou ryby. Funkční je stavítko, kterým se pouští voda na kolo roztáčející mlýn. Také se u nás již zabydlely ovce a koza. Je to oboustranně výhodné, protože zvířata se na pastvě „postarají“ o zelené plochy, které pak není třeba tak často kosit.

Areál mlýna se stává přirozeným centrem turistického ruchu zdejšího regionu. Co byste návštěvníkům doporučil v jeho okolí?

Obec Hoslovice je členem Sdružení obcí šumavského Podlesí. To samozřejmě propaguje i ostatní turisticky zajímavá místa, například kostel a areál staveb Kalvárie v Česticích, dva kostely a tvrz v Dobrši, zámecké areály v Tažovicích a Němčicích či středověkou tvrz v Doubravici u Čestic. Dalším přístupným objektem je také statek čp. 7 v nedalekých Volenicích, který po smrti posledního majitele v roce 2001 zakoupila obec Volenice a zřídila zde Muzeum selského statku.

Ve mlýně to klape

O celý areál se stará jeden správce, kterému v létě vypomáhají brigádníci či stálí zaměstnanci muzea tak, aby byl zajištěn prodej vstupenek, dozor a provádění návštěvníků. Letošní sezona začala 4. dubna a skončí v neděli 4. října. Do konce srpna je otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 17 hodin, v září od 13 do 16 hodin a v sobotu a v neděli od 9 do 16 hodin. Poslední návštěvníci mohou do areálu vstoupit 30 minut před koncem návštěvní doby.

Více informací získáte na: informace@muzeum-strakonice.cz

a na http://www.muzeum-strakonice.cz.

Eva Horníčková

HLUBOKÁ NAD VLTAVOU: Jižní Čechy jsou krajem rybníků a právě v nich chované ryby, konkrétně jejich šupiny, se staly materiálem používaným při zdobení součástí oděvů. Dodnes je používá Ludmila Dominová z Hluboké nad Vltavou, která v minulém roce obdržela od ministra kultury titul Nositel tradic lidových řemesel v oboru výšivka z rybích šupin.

Počátky techniky vyšívání rybími šupinami spadají do období před 150 lety. Její tvůrci tehdy našli inspiraci na předmětech ze zámku, jako jsou oděvy či dokonce obrazy. Z Třeboňska se tato neobvyklá výšivka šířila dál a zprvu se uplatňovala především na lidových krojích, ale později i na dámském oblečení inspirovaném městskou módou. Šněrovačky a zástěry ke krojům tak vystřídaly výšivky na zástěrách, sukních, živůtcích, na doplňcích – kabelkách, botách, ale i na polštářích a obrázcích. Také muži se pyšnili výšivkou z rybích šupin. Oblíbili si totiž kabely vyzdobené rybářskými motivy.

Od textilních technik k rybím šupinám

Ludmila Dominová měla zalíbení v ručních pracích již od útlého dětství a postupem let zvládla nemálo předtkalcovských technik, a to od jednoduchých až k těm nejsložitějším. K nim patří krosienka, frivolitky, síťování, háčkování, pletení, výšivka a paličkovaná krajka. „Když něco dělám, tak naplno. Někdy se musím doučit neznámou techniku, jako například při výrobě repliky čepce kroje z Netolic. Tehdy mně chyběla krajka, a tak jsem se ji musela naučit a udělat sama," říká L. Dominová, která své po letech nasbírané zkušenosti předává jako lektorka  dál. Zprvu se věnovala zejména paličkování a původní vzory získávala z pozůstalostí. Výšivkou z rybích šupin se začala zabývat v sedmdesátých letech minulého století, když poprvé spatřila krojovou zástěru zdobenou právě touto neobvyklou technikou. „Informace o ní jsem hledala mezi pamětníky a v odborné literatuře. Radou mi pomohla i Jiřina Zikmundová, která vyšívá kroje a šupinami zdobí šněrovačky. Po čase se mi výšivku rybími šupinami podařilo zdokumentovat, a tak jsem mohla začít. Jenomže příprava potřebného materiálu nebyla tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Vzala jsem si kbelík šupin z kapra a zkoušela, jak to udělat, aby byla rybí šupina čistá a daly se z ní vystřihovat potřebné motivy, které se dál používají k vlastnímu vyšívání,“ popisuje své začátky v této technice nositelka titulu.

Než se začne vyšívat

Šupiny z kapra procházejí složitými procesy. Po sedm dnů se perou ve vodě, která se každodenně vyměňuje, až je materiál zcela bez nečistot. Poté nastoupí kartáček a mýdlová voda. Dříve se šupiny tužily pomocí pasty na obuv, nyní se používá bramborový škrob. Vyprané šupiny se rozloží na bílé plátno, pak se vyžehlí nebo vylisují a následuje vystřihování požadovaných tvarů. Ty vycházejí především z přírody, a tak se ze šupin stávají lístečky, celé květiny nebo jen jejich části, nechybí ani srdíčka nebo kolečka.

Původně se používaly šupiny z kapra a candáta, později k nim přibyly šupiny štiky a okouna, které se oproti těm kapřím upravují daleko jednodušeji. Jen se vyperou v mýdlové vodě a hned se s nimi dá pracovat.

Jehelníček i betlémy

„Výšivka rybí šupinou vynikne nejlépe na tmavém podkladu, na sametu. Já ho používám na jehelníčky, na dámské kabelky, peněženky a nejnověji i na textilní kraslice. Obrázky vyšívám kromě sametu také na jiné textilie a při tom je kombinuji například s prošíváním několika vrstev látky. To jsou tzv. kvilty. Většinou si vybírám květinové náměty, ale před vánočními svátky na čas změním sortiment a vyšívám betlémy," přibližuje svou práci L. Dominová. Výčet však může pokračovat například opravami krojových součástí. Na ně se šupiny vystřižené do žádaných tvarů přišívají pomocí několika drobných průsvitných korálků, které zajistí jejich stabilitu. Korálky se s rybími šupinami kombinují také na dámských kabelkách, ale na ty se lépe hodí korálky zlaté, protože jsou zdobnější.

Ludmila Dominová je členkou Národopisného sdružení při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích, a nejenže jako lektorka předává své vědomosti dál a seznamuje s technikou výšivky rybí šupinou na mnoha místech naší republiky, spolupracuje také se spolkem v rakouském Linci. Začala pro ně vytvářet vyšívané kraslice, jejichž základem je vajíčko z polystyrénu. Při této práci se uplatní její fantazie a představivost. Výšivka se sice předkreslí křídovou tužkou, ale jen v hrubém obrysu. Zkušené oko již dopředu vidí, jak bude výsledné dílo vypadat.

L. Dominová nedávno získala novou pomocnici – ruční práce si totiž zamilovala také její devítiletá vnučka Kateřina. Své dovednosti pak obě společně předváděly například v pražském Národopisném muzeu v rámci výstavy Homo Faber.

Eva Veselá