pondělí
27. září 2021
svátek slaví Jonáš

Články a komentáře

Články a komentáře

Podnikavky na mateřské: Jana, S dětmi v báglu

ČR: Jana Červenková je v online světě známá spíše pod názvem svého blogu S dětmi v báglu. Činorodá maminka dvou ratolestí, jejíž profesí byl marketing, sem píše o svých zkušenostech s cestováním s malými dětmi, ale otevřeně i o nejrůznějších rodičovských přešlapech a nesnázích. Vydala i dva knižní průvodce. Překvapivě ale s žádnými firmami na svém blogu nespolupracuje, její rady a postřehy jsou čistě osobní. Ocení je především ti, kdo věří v „normální“ turistiku s našimi nejmenšími, která se obejde i bez návštěv nejrůznějších zookoutků a herniček. Stejně tak osloví rodiče, již se trochu bojí a potřebují si výlet dopředu dobře naplánovat, aby byl s mrňousky zvládnutelný. Zkrátka Jana má jasnou misi usnadnit mámám a tátům s malými dětmi cestování, které sama miluje. Tehdy v roce 2015 uhodila tématem hřebíček na hlavičku a mezi řadou obdobných projektů se rozhodně neztratila.

Autor článku: 
Irena Koušková

Předpokládám, že jste ráda cestovala i před narozením dětí. Jste spíše světoběžník, nebo se držíte doma v ČR? Psala jste o cestování už před mateřskou dovolenou?

Já jsem vždycky měla ráda výlety, ale rozhodně o sobě nemohu říct, že bych byla světoběžník. Nějakou dobu jsem v zahraničí sice žila, ale vždy jsem se držela v rámci Evropy. V osmnácti jsem se odstěhovala na rok do Berlína, později jsem v Německu i studovala, s batůžkem jsem vyrazila napříč Španělskem, ale v celospolečenském měřítku jsem spíš domácí typ, kterému dělá radost i potok ve vedlejší vsi nebo zapomenutá zřícenina v „Horní Dolní“. Já to prostě u nás v České republice mám moc ráda a čím víc to tu poznávám, tím víc zjišťuji, kolik krásných míst tu máme. O výletech nebo cestování jsem nikdy nepsala, to přišlo až po narození dětí.

 

Proč jste začala s dětmi cestovat, co vás k tomu přimělo?

Těch důvodů bylo určitě víc. Hlavním impulzem vyrazit s dětmi sama bylo asi to, že jsem měla s ročním synem a tehdy tříletou dcerou jet na šest týdnů do ozdravovny. Já jsem to prostě nedokázala. Dceři byly tehdy tři, neskutečně žárlila, synovi rok, noc co noc se několikrát budil, hlasitě plakal, nešel nijak utišit a prostě to nebylo vůbec lehké období. Zařekla jsem se ale, že s nimi strávím co nejvíc času na horách na čerstvém vzruchu. V zimě jsme pobývali několik týdnů na horách, pak jsme se tak nějak přirozeně posouvali různě po republice, nabalily se i Alpy a najednou jsme zjistili, že je nám tak prostě fajn. Kromě toho, že to dětem i mně zdravotně prospívalo, pomáhalo mi to bojovat proti mateřskému stereotypu, který se chtě nechtě občas dostaví.

 

Jak tedy vypadal váš pracovní život před nástupem na mateřskou dovolenou a jaké změny přineslo mateřství? Co pro vás znamená psaní blogu?

Já jsem pracovala jako brand manager v nadnárodní společnosti. Kromě práce v mém životě nic extra neexistovalo. Ráno tam, pozdě večer domů a o víkendu dodělávat resty. Práce mě bavila, byla různorodá, každý den jiná, mohla jsem se realizovat, uplatňovat svou kreativitu. Ale chyběl mi tzv. work-life balance. A se stejným perfekcionismem, s jakým jsem přistupovala k profesnímu životu, jsem přistoupila i k mateřství. Takže začátek nebyl vůbec jednoduchý. Byla jsem takový řešitel, tabulkový typ. Také jsem najednou měla hodně času a volnosti, která mi předtím chyběla, ale teď jsem ji pořádně neuměla využít. Občas jsem se cítila jak pes přivázaný u boudy. Můj život sklouznul tak trochu k přebalování, krmení, přebalování, krmení, přebalování a vyhlížení manžela, kdy už se konečně vrátí z práce. Hodně času jsem trávila venku s kočárkem, ale definitivní zlom nastal, když jsem se před narozením syna naučila řídit, a naše výletní éra tak mohla začít. Ne že by člověk nemohl cestovat bez auta, ale pro mě to prostě byla obrovská úleva a dávalo mi to mnohem víc možností.

A co pro mě znamená psaní blogu? Spojení se světem, možnost urovnat si své myšlenky, poklidit si v hlavě, ale také radost ze zdokumentovaných vzpomínek. Protože když to pak po čase vidíte černé na bílém, těší vás, že máte tak hezkou vzpomínku na ještě hezčí zážitky. A tím, že využívám i sociálních sítí k propagaci blogu, byl pro mě důležitý asi i ten pocit, když člověk zjistí, že v těch strastech, co mateřství přináší, není sám.

 

Hledala jste se? Co vás inspirovalo k dalším aktivitám na mateřské? A jak se vyvíjely? Dopadlo všechno tak, jak jste zamýšlela? Chtěla jste psát blog?

Myslím, že mám v sobě silnou potřebu něco tvořit. Zanechávat něco hmatatelného. Baví mě vyrábět, šít, malovat na keramiku, tvořit s dětmi, prostě produkovat nějakou hodnotu a ne jen konzumovat. Psát blog jsem nikdy neměla v plánu, to přišlo tak nějak přirozeně. Chtěla jsem vytvořit portál s inspirací na výlety, kde by rodiny vzájemně sdílely své zkušenosti. Něco, jako je Oveřenorodiči.cz, které vzniklo shodou okolností ve stejnou dobu jako můj blog. Ale neměla jsem finanční prostředky na vytvoření kvalitního webu, tak mi kamarád poradil, ať zkusím nejprve psát blog a pak časem, až získám peníze z reklamy, přejdu z blogu na portál. Nikdy by mě nenapadlo, že z blogu přejdu k vydání třech tištěných knih a jedněch omalovánek a reklamu nikdy dělat nebudu.

 

Jaký byl klíčový moment, který odstartoval úspěšnost blogu?

Přiznávám, že si nevybavuji žádný moment, kdy bych si řekla, ty jo, toto frčí. Fanouškovská základna, kterou mám, je poctivě vydřená. Nestojí za ní takřka žádná finanční investice v podobě sponzoringu ani žádné spolupráce. Myslím si, že nejvíc pomohlo, když jsem začala sdílet rodičovské nezdary. Cizí neštěstí táhne. Ale ono je v dnešní tobě těch blogů tolik, že ani nevím, jestli lze říci, že právě ten můj je úspěšný. Ale co můžu říct s jistotou, je to, že mám samé skvělé čtenáře! Potvrdilo se mi to i během offline setkání, během nichž jsem měla tu možnost potkat tolik neskutečně inspirativních lidí. Momentálně je mateřských blogů, které se věnují cestování s dětmi nespočet, obsahy se opakují a já cítím, že je čas se posunout možná trochu dál.

 

Co tedy máte za lubem? Kam dál se chcete posunout, až se situace v souvislosti s covidem zklidní?

Přiznám se, že nevím. Jen u sebe cítím, že nemám chuť vytvářet obsah, který už je, přijde mi to zbytečné. Možná jsem blogersky vyhořela, těžko říct. Ale také je možné, že za měsíc uvidím všechno jinak. Se mnou je to někdy jak na houpačce. Nerozhodná ženská, no (úsměv). Měla jsem jasný plán opustit volnou nohu a najít si stálé zaměstnání, když náš hoch nastoupí do školy. A najednou tu mám rozepsaného dalšího průvodce... A možná ani nemrknu a děti budu mít zase doma. Tahle doba tak nějak hatí mé „neplánované plány“. Nebo napíšu román! Kdo ví? Vystudovala jsem management, moc dobře vím, že bych měla mít připravený dlouhodobý i krátkodobý plán, cíle, měřítka, podle kterých budu vyhodnocovat plnění plánu. Ale já asi raději žiji, než abych plnila životní plán. Když to po sobě čtu, tak mě to až zaráží. Tohle je totiž něco, v čem mě mateřství změnilo. Nechávám se mnohem víc překvapit tím, co život přinese. 

 

Letos jste napsala povídku a připravujete nového průvodce. Co vás ale živí?

Průvodce Saským Švýcarskem je napsán, čeká jen na svou grafickou podobu. Ten je ale zřejmě poslední, vlastně už ani neměl být, když ona je to taková krása! Takže do třetice všeho dobrého a zlého. A pak už konec. Moc mě baví propojovat svět, hledat souvislosti a styčné plochy, využívat synergií, těší mě věci analyzovat, zapojovat fantazii, vymýšlet nové věci. Moc mě bavilo pracovat třeba pro květinovou farmu Kytky od potoka a pomáhat jí s marketingovou strategií. Na druhou stranu cítím, že pro mě jsou děti opravdu priorita. A také to, jak moc pro své štěstí potřebuji pobyt v přírodě a pestrost všedních dní. Do zaměstnání se zatím nechystám. Jsem už dva roky na volné noze a troufám si říct, že jsem doposud byla schopna uživit sebe i děti (za vydatné podpory manžela). Co mě živí teď? To je velmi těžká otázka, protože žijeme aktuálně v nestandardní době. Měla jsem skvěle rozjeté některé projekty, které bohužel vzhledem ke koronaviru nedopadly. Moc jsem se těšila na offline akce pro matky BEZ dětí u nás na offline chalupě. To bez dětí zdůrazňuji (úsměv). Mezi prsty mi protekla jarní sezóna, kdy jen málokdo uvažoval, že by v létě vyrazil do Rakouska. Naštěstí je průvodce rakouskými Alpami nadčasový, tak snad se zadaří napřesrok. Ale nestěžuji si. Mohlo by být hůř.

 

Je mateřská dovolená spíše omezující nebo inspirující?

Pro mě bylo narození dětí a celé mateřství určitě inspirující a také omezující (úsměv). V každém případě mi totálně přeházelo život vzhůru nohama, jakkoliv to zní jako klišé. Budování kariéry, které pro mě bylo kdysi důležité, se dostalo na druhou kolej. Já prostě najednou netoužím po tom dostat se výš a výš a výš, já si chci jen spokojeně žít, nikam se nehonit a prostě být. A k těm omezením. Ona je taková oblíbená fráze, že s dětmi nic nekončí. Ne, nekončí, ale je to prostě jiné. Samozřejmě, můžete si hodit děti do krosny a ujít svých třicet kilometrů, anebo se na pár let zastavíte, vrátíte se s dětmi do dětství a užijete si šťourání v kaluži na kilometrovém výletě odnikud nikam…

 

Jak se vám daří skloubit roli matky, práci a tvůrčí činnosti? Lze to vše časově zvládnout? Pomáhá vám rodina? Byly krizové momenty?

Horko těžko. Ale vždycky jsem si ukořistila večer chvilku na to, abych sedla se sluchátky v uších a sepsala si zápisek na blog. Uklidňovalo mě to. Když jsem psala knižní průvodce, byla jsem podrážděnější, dostavoval se bohužel občas i pocit frustrace, že chci pracovat a nemohu. Jsou prostě chvíle, kdy vás tzv. chytne slina a prostě to potřebujete napsat, jenže ono to nejde, protože máte dvě malé děti, které umějí moc dobře vycítit ten okamžik, kdy se vám to nejméně hodí a zrovna nutně něco potřebují. Velmi náročné období bylo, když jsem dokončovala průvodce Rakouskem, protože mě nenapadlo nic chytřejšího, že rovnou dodělám i dotisk Českosaského Švýcarska. Ještě, že máme babičky! Maminky nás v tom nikdy nenechají!

 

Změnila jste se jako maminka? Dělala jste napodruhé něco jinak než během první rodičovské dovolené?

Rozhodně jsem se v průběhu času jako matka měnila! Kéž by tak šel vrátit čas! Hodně dlouho mi trvalo, než jsem si vybudovala nějaké mateřské sebevědomí. U dcery jsem bohužel dost často podléhala tlakům okolí a zpětně bych řadu věcí dělala jinak. Bohužel čas vrátit nelze. Až s narozením syna jsem dokázala spoustu věcí dělat tak, jak jsem opravdu cítila, že dělat chci a neměla jsem u toho nějaké prapodivné výčitky a pochybnosti. Na druhou stranu jsem u dcery byla ještě taková čerstvá, odpočatá, takže jsem možná měla více trpělivosti, než mám teď, když jim je 6 a 9 let. A jak se říká, že vám děti nastavují zrcadlo, tak to platí na 1000 %. Ještě nikdy jsem neviděla tak věrný obraz sebe samé. Někdy to člověka až zarazí a řekne si „Aha a sakra“.

 

Vystudovala jste marketing na VŠE. Do jaké míry vám pomáhá marketingové myšlení ve vašich aktivitách, např. v propagaci blogu? Oslovují vás firmy ke spolupráci? Zdá se, že ideově jdete úplně jinou cestou… Říkáte, že jste „divná“ blogerka…

Tak asi mi to pomáhá, ale já blog vnímám zřejmě trochu jinak než nějakou svěřenou značku a stejně tak k tomu i přistupuji. Sázím na autentičnost, nesdílím jen to hezké a moc dobře vím, jak bych mohla posunout blog ještě mnohem dál. Ale já prostě nechci. Na sociálních sítích nikdy nezveřejňuji jména ani fotografie dětí, i když všichni víme, že roztomilé děti a zvířátka prodávají nejlépe. Ono je toto v dnešní době hodně citlivé téma a řady lidí se asi dotknu, dostanu se na black list, ale já to tak prostě mám. Stejně jako děti učím, že když přecházejí silnici, tak se mají rozhlédnout, že se nemají bavit s cizím pánem na ulici, nedej bože otevřít někomu cizímu dveře, nechci jim ukazovat, že je naprosto přirozené sdílet náš život veřejně s kýmkoliv. A co se spoluprací týká, tak ty s poděkováním odmítám.

 

V čem jsou vaše knihy jiné, čím rodiče oslovují? Vždyť je přece řada blogů a průvodců, kde rodiče najdou potřebné informace…

Ano, to máte pravdu, blogů je v dnešní době nespočet, každý druhý je influencer, na webu najdete všechno. Jako velkou výhodu v dnešní online době vidím v tom, že mé knihy jsou prostě a jednoduše knihy, které si můžete vzít do ruky jako třeba knížku Káťa a Škubánek a s dětmi si je prohlížet a přemýšlet, kam vyrazíte. Děti můžou být u plánování výletu, dáte jim ten pocit důležitosti, že jsou součástí, že mohou spolurozhodovat. Ví, na co se můžou těšit. Starší děti pak baví hledat ve skutečnosti místa z knihy, fotit se stejně, jako jsou vyfocené děti v průvodci. A co se informací obsažených v průvodcích týká, tak se snažím předat i tipy, jak si výlet zpestřit. Málokde se v běžném průvodci dočtete, že si máte do batohu přibalit třeba štětec pro malování vodou na betonovém panelu u brodu potoka, bábovičky nebo gumáky, protože ten brod, ten prostě děti budou chtít zažít na vlastní kůži. Nás rodiče občas možná ani nenapadne, jaké možnosti v přírodě máme. Výlet není jen o tom dostat se z místa A do místa B. S dětmi se tam možná ani nedostanete. Třeba se zastavíte u první kaluže. Prostě je důležité mít oči dokořán. Já podávám pomyslnou berličku.

 

Sestavit knihu není jen tak, většinou je to kolektivní práce a něco stojí… S kým jste spolupracovala, kde jste sehnala peníze? Jak náročné to bylo?

Když bych býval věděl, tak bych býval… Je to fuška vydat knihu svépomocí! Já jsem nespolupracovala s žádným vydavatelstvím ani nakladatelstvím, neměla jsem žádné poradce ani redaktory, prostě jsem si razila cestu sama. Byl to velký projekt zahrnující spoustu aktivit, které jsem nikdy v životě neřešila. Třeba samotná volba tiskárny, ale pak i papíru, gramáže, typ vazby, technika tisku, sama jsem koordinovala grafičku a korektorku, sama jsem byla u tisku a schvalovala jej a hodně velké úsilí mě samozřejmě stálo získání dostatku finančních prostředků. Tisk průvodců a dotisk prvního průvodce jsem financovala díky dvěma úspěšným hithitovým kampaním, které jsem si „spíchla“ takřka na koleni. Velký dík patří mé kamarádce Zuzce Havlínové, která mi pomohla s prezentačním videem. Jsem schopna naučit se řadu věcí, ale na tohle jsem už byla krátká (úsměv). No a pak se nabalila tvorba eshopu, logistika, účetnictví…, takže asi dokážete pochopit, co ve mně vyvolávají neustálé dotazy mého okolí: „A co teda jako děláš, když už máš děti ve školce/škole?“. Jedna věc je napsat knihu, další věc je knihu zrealizovat a to nejnáročnější přijde pak – knihu prodat.

 

Proč se věnujete právě krajině Českosaského Švýcarska a Rakouským Alpám? Jsou to vždy tipy na letní výlety?

Českosaské Švýcarsko je má srdeční záležitost. Pocházím z Děčína a nedám na tuto oblast dopustit. Pořídili jsme si tam i chaloupku, kde už dokonce proběhlo několik offline setkání s aktivními maminkami z řad čtenářek mého blogu. Moc ráda šiji dovolené na míru, jak říkám „sakumprdum“. A rakouské Alpy jsou prostě nádherné! Jestli je nějaké místo v horách babyfriendly, tak je to právě Rakousko! Tolik stezek pro děti třeba ve výšce 2 000 m.n.m., které jsou sjízdné s kočárkem! A ty výhledy! Rodič prostě stojí, kochá se a děti jsou v sedmém nebi. Letos jsme chtěli s dětmi posunout laťku o kousek výš a zaměřit se na Dolomity. Bohužel to neklaplo, tak snad příště. V průvodci rakouskými Alpami je i pár tipů na zimní dovolenou, protože to je téma, které řadu rodičů zajímá – kde je to v Alpách s malými lyžaři nejlepší.

 

Napsala jste na svém blogu www.sdetmivbaglu.cz velmi pěkný upřímný příspěvek o bariérách, které každý v sobě máme a vzájemně je poměřujeme, o respektu k nim i jak je překonávat, aby se např. i maminky s malými dětmi nebály, že cestování nezvládnou… (odkaz zde: https://bit.ly/3mMxf9t) Z toho mluví vaše vlastní zkušenost?

Ano, ostatně jak popisuji v článku, s narozením dcery jsem zřejmě porodila i pytel starostí, které mi bránily v tom někam vyrazit. A moc mě těší, že mi už poměrně dost maminek napsalo, jak jsem jim tímhle sdílením pomohla se zbavit vlastního strachu a překonat ty své bariéry, které jim stály v cestě.

 

Jak váš život ovlivnila letošní vlna pandemie?

Tak pokud to vezmu v osobní úrovni, tak velmi. Pro mě to byl čas obrovského uvědomění si řady věcí. Ono to zní jako klišé, ale je to tak. A nemyslím tím jen to, že člověk musí vzít na vědomí pomíjivost žití, to, že nic není věčné a jak dobře jsme se vlastně měli. Já jsem celou pandemii prožívala hodně intenzivně, dalo by se říct, že jsem se zařadila do toho „tupého stáda“, jak bývají lidé, co mají obavy, označováni. Náš syn byl v lednu hospitalizován kvůli viróze v nemocnici a strávil několik dní na kyslíkové podpoře. Takže já jsem koronavirus rozhodně nebrala na lehkou váhu. A zjistila jsem, že kromě strachu musím bojovat i s nepříjemnými tlaky společnosti, s pocitem, že se musím obhajovat, proč to já mám jinak než ostatní. Troška víc empatie a úcty mezi lidmi by neškodila. Fascinující pro mě bylo i to, jak jsme v březnu drželi společně, razili hesla „společně to zvládneme“ a teď, o pár měsíců později, je společnost rozdělena a brojí sama proti sobě.  Nezbývá než si přát, abychom brzy žili naše životy bez omezení. A do té doby se pokusit v tom negativním hledat alespoň něco trošku pozitivního.

 

www.sdetmivbaglu.cz

Stopy v písku / Viktor Fischl

JERUZALÉM-ČR: Členem izraelské delegace pověřené obnovením styků s tehdejším Československem byl před třiceti lety i Viktor Fischl / Avigdor Dagan - slavný spisovatel, básník, bývalý diplomat, velvyslanec Izraele v mnoha evropských zemích a ještě předtím přítel a sekretář Jana Masaryka. Krátce před svou smrtí poskytl ve svém jeruzalémském bytě, naplněném po strop sbírkou kohoutů všech velikostí, skupenství a tvarů, které po léta vášnivě sbíral, následující rozhovor svému krajanu Robertu Řehákovi. Ten se stejně jako Viktor Fischl narodil v Hradci Králové. A shodou okolností v letošním jubilejním roce se Robert Řehák, hebraista a diplomat, vydal ve stopách Viktora Fischla, když se v roli kurátora výstavy Záhadné pouto podílel na připomenutí jedinečných česko-izraelských vztahů. - V následujícím textu přinášíme autorův unikátní - poslední rozhovor - s Viktorem Fischlem.

Autor článku: 
Robert Řehák

Vaše poslední kniha se jmenuje Vy, soudci athénští a vypravuje o Sókratovi. Nezajímal vás tento muž také proto, že i vy jste se musel - podobně jako váš románový hrdina Sókratés - vyrovnávat celý život s vírou v jednoho Boha?

V jednoho Boha jsem věřil od samého počátku. Otázkou bylo spíše v jakého Boha. To se měnilo. Asi do dvaceti let jsem byl velice zbožný člověk. Má víra byla taková rozhovorová. Já se bavil s Pánem Bohem, proč jsou věci tak a proč ne onak. Proč je správné to a tamto zase správné není. A tak to šlo až do chvíle, kdy onemocněla má sestra. Já jsem měl moc hezkou a chytrou sestru, která byla o pět let mladší než já a již jsem opravdu miloval. Dostala leukémii - a jestli jsem se opravdu někdy modlil, tak to bylo právě tehdy. Už jsem se neomezoval jen na ty denní rozhovory o všem možném, ale Pána Boha prosil: „Uzdrav ji.“ Neuzdravil a sestra zemřela v pětatřiceti letech. Měla dvě děti. A já jsem tu zůstal s Pánem Bohem a věděl, že s ním sice budu rozmlouvat dál, ale že nemáme společný jazyk. On mě neposlouchá, já z duše o něco prosím a on na to nijak nereaguje. Tehdy nastal obrat v mém náboženském životě. Dále jsem věřil v jediného Boha, mého monoteismu se to nedotklo, všeho ostatního ano. A dnes už je také těch rozhovorů s Bohem míň, než jich bývalo, protože jsem unavenější. A možná také proto, že věci se opakují, protože se vracím k věcem, o které jsem prosil už dřív a k ničemu to nevedlo, tak toho už nechávám. Ale od začátku až dodnes je mi jasné, že se bavím jenom s jedním Pánem Bohem.

 

Pracoval jste za války jako sekretář Jana Masaryka. Byl Masaryk věřící člověk?

Byl. Byl tak původní, originální a skutečně lidový, že si věci formuloval hlavně svou mluvou trochu jinak než všichni teologové. Ale byl to hluboce věřící člověk.

 

Takže není možné, aby sám skočil z okna?

To jistě ne. O tom jsem nikdy nepochyboval. Ale na druhou stranu - viděl jsem, jak mu jeho přátelé ze Západu nerozuměli a nechápali, proč vstoupil do komunistické vlády. Viděl jsem, jak jim to nedovede vyložit, jak tím trpěl a jeho utrpení k ničemu nevedlo. Tehdy jsem si říkal, ten člověk musí být tak nešťastný, že může ztropit všechno možné. Jenže pak vyšly najevo další věci. Doktor Karel Steinbach napsal, že Masaryk měl na stole uspávací prášky a on sám mu řekl: „Honzo,můžeš si vzít jeden nebo dva. Kdybys vzal třetí, tak čtvrtý už určitě nevezmeš.“

V roce 1990 jsem byl členem izraelské delegace, která obnovila styky s Československem. Tehdy byl ještě ministrem pan Dienstbier. Uspořádal oběd v Černínském paláci. Seděl jsem vedle něj a on mi najednou povídá: "Chtěl byste se podívat na ten Janův byt?" Zavedl mě nahoru. Znal jsem ten byt, protože jsem často u Jana býval. Ukázal mi také koupelnu. Jan Masaryk byl těžký chlapík, musel vážit přes metrák. Pro něj byla skoro fyzická nemožnost vylézt na okno, ze kterého měl skočit. Musel by tam vylézt s žebříčkem. Tak jsem viděl ten kolos, který leze těžce na okno, aby z něj mohl skočit, a vedle postele má prášky, které, když spolkne, tak vyřeší všechny problémy, a řekl jsem si: To jistě není možné.

 

Generace vašich židovských vrstevníků z Československa má zde, v Izraeli, k náboženství většinou odstup. Můžeme říct, že jsou sekulární. Jedná se o dosti starý jev. Začalo to někdy koncem devatenáctého století. David Flusser se domníval, že to byl už následek bitvy na Bílé hoře a následné protireformace.

Protireformace? To je možné. Ale Židé v době protireformace neměli dost politického myšlení. To osvobození od všeho bývalého přišlo mnohem později, až v roce 1848. Odvrat od náboženství, od víry nebyl jen židovský jev. Byla to celospolečenská záležitost, ale u Židů měl tento jev specifické emancipační znaky, které u Nežidů neexistovaly, a o to byl snad silnější.

 

Židé, které znám a vyrůstali v první Československé republice, mi vypravovali, že nikdy neměli problém, že by jim někdo nadával, že jsou židovského původu, a naopak měli výborné vztahy s křesťany.

To je i není pravda. Je to pravda, když se vezme na jedné straně Československo a na straně druhé mnoho dalších evropských zemí. Ve srovnání s Německem, Rakouskem, Maďarskem a Polskem, ale i s Francií a Itálií, tedy zeměmi velkého evropského formátu, bylo Československo opravdu vzorové. Je však otázkou, zda lze nahlížet tento problém srovnáváním, nebo zda vyžaduje ještě jiný pohled. Když se na to hledí jen v rámci Československa, tak jsme i u nás viděli hrozné věci ...

 

Třeba proces s lidmi kolem Rudolfa Slánského?

Antisemitismus jsme vídali třeba i u sokolů, Advokátní komory, Lékařské komory, v jejich prohlášeních po té tragédii, k níž došlo v roce 1938, ale i předtím.

 

Jaký je podle vás smysl života? Proč jsme se narodili a proč tady máme nějakých sedmdesát, osmdesát, devadesát, sto let být?

Myslím, že má odpověď bude rychlejší než odpověď většiny náboženství. Jsou věci, jež nevíme a nebudeme vědět - a na tom nic nezměníme. Toto je jedna z nich a nic dalšího „nevyšpekulujeme“. Proto je zbytečné nějak víc se tím zabývat.

 

Co hodnotíte ve svém životě jako nejdůležitější z toho, co jste vykonal?

Těžko budu posuzovat, co je důležitější více a co méně. Že jsem něco napsal, řekl a vedl určité lidi nějakým směrem - to jsou všechno důležité věci. V čem jsem vyhrál a v čem jsem nebyl tak úspěšný - to je těžko odhadovat a očíslovat. Ale nejsem nijak nešťastný, že to nedovedu udělat, protože, jak říkám: Jsou věci, jež nebudeme nikdy vědět. A těch je velikánské množství.

 

Vyberte něco.

V šestnácti letech jsem měl velkého přítele, Jaroslava Šimsu z Akademické YMCA, a ten mi věnoval Kralickou bibli. Tu bibli jsem začal pravidelně číst a denně jsem se něčemu přiučil. Křesťanských přátel jsem měl spoustu ve všech denominacích, ale zvlášť jsem byl v kontaktu s českými bratry. Mezi nimi jsem měl intimní přátele - a vlastně mám dodnes. Ke konci života jsem bibli dokonce překládal a dostal za to čestný doktorát Karlovy univerzity v Praze. Jsem si skoro jist, že to byla také jejich práce - i když se mi k tomu nikdo z nich nepřiznal. Je také zajímavé, že od chvíle, kdy jsem dostal bibli do rukou, bylo jedním z témat, jímž jsem se znovu a znovu zabýval, „Židé a křesťané“. Napsal jsem několik článků a většina z nich vyšla v Křesťanské revui. Jaroslav Šimsa byl jejím šéfredaktorem a ponoukal mě k tomu, abych mu dal, cokoliv chci napsat o židovství a křesťanství. A já jsem to dělal. Jedna studie byla o tom, co křesťanského bylo obsaženo již v židovství a co v něm ještě nebylo a dostávalo se tam právě přes židovství. Jiná, mnohem pozdější studie je právě o Šimsovi, který zahynul za války v koncentráku - o tom, co bylo židovského na Jaroslavu Šimsovi. Je totiž zajímavé, kolik křesťanského je už v židovství. Až tu jednou nebudu, myslím, že by se z těchhle statí dala sestavit malá knížka. Která by jednak mohla být velice zajímavá a za druhé - leccos by možná pomohla objasnit v očích mladých křesťanů.

 

K jakému jste došel životnímu poznání?

Že je skvělé, když je v tomhle světě legrace. To je něco tak silného, nepředstavitelného, krásného. Člověk cítí, jak je malý a jak často stoupá či slouží, byť se do toho sám nehrne. Pán Bůh však ví, jak ho použít ke své službě.

 

Zajímalo by mě, jak jste mohl psát třeba Dvorní šašky, když jste neměl přímou zkušenost s holocaustem?

Jednak jsem měl zkušenost -řekněme - nepřímou. Ani nevím, kolik desítek lidí z mé rodiny zahynulo. A potom mě ovlivnil monoteismus, který mi velice jasně říkal: Až sem, dál už nemůžeš.

 

Říkáte, že vás Bůh neslyší. Ale jednou ze základních výpovědí judaismu je: Elokim šomea tfila -Bůh slyší modlitbu.

Hospodin je ten, který je přítomný a jenž slyší. A když nesplní modlitbu, má k tomu nějaké důvody. Já vím, že má nějaké důvody, ale nemám nejmenší ponětí, kde je začít hledat, odkud by mohly pramenit, co jsou zač. Nevím, nevím, nevím. Chudák Sókratés v mé knize stále říká: Nevím, nevím, nevím - i on ale ví, že musí existovat nějaká odpověď i na tyto otázky.

 

Zabýval jste se někdy mystikou?

Nemohu říci, že bych se někdy zabýval mystikou. Nejvíce mě na ní zajímaly její poetické stránky. Básnické obrazy, které jsou v mystice, jsou snad hlubší než jakékoli jiné. O tom také ještě nikdo nepsal - a stálo by to za to. Myslím, že v mystice je víc estetiky než etiky.

 

Věříte, že člověk svou smrtí nezmizí navždy a že bude nějakým způsobem jeho existence pokračovat?

Já jsem takový polorealista. Do té přihrádky, o níž vím, že nikdy nebudeme vědět, si denně přidávám nové věci. Ale nikdy z ní nic nevyhazuji. Vědět, že to existuje a že jsem se na to ptal, je pro mě nesmírně důležité. A stejně důležité je to, že jsem nenašel žádnou odpověď.

 

Ale ta naděje asi zůstává ...

Naděje zůstává, ale kdybych měl definovat, jaká je to naděje, těžko bych nalezl dost obrazů.

 

Letos vám bude 94 let. Máte recept na dlouhověkost?

Musel bych dost dlouho sedět, než bych ten recept napsal. Jedna z těch věcí je - dělej, co máš rád. Když jsi básník jednoho druhu, nesnaž se být někým jiným. Jsi-li básník jako František Halas, nesnaž se být jako Březina. To byl jiný typ, jiný člověk a jiná podstata. To je jeden z postulátů, jenž je pro mě neobyčejně důležitý. Vždy jsem se snažil dělat to, co jsem měl opravdu rád. Jednu nebo dvě kapitoly o tom, jak prožít život, jsem napsal v knize Kuropění. Jenže to je těžké, napíšete román, a když do něj takovou kapitolu vložíte, máte dojem, že jste příliš rozhoupal lodičku a vyvedl tak svou plavbu z rovnováhy. A na tohle já si hledím dávat dobrý pozor.

 

Nikdo nežije věčně. Jak se s tím vyrovnáváte?

Já vím, že se blížím ke konci, a to se projevuje fyzicky slábnutím. Je to něco, s čím každý z nás musí počítat. Ale neměl by se tím nikterak nechat ovlivňovat, protože to nemůže změnit. Vlastně naopak - protože vím, že se to blíží, jsem vděčný za každou vteřinu. Za to, že Bůh stvořil svět a že ho stvořil tak krásně. Že nám dává možnost jej spoluvytvářet a přetvářet. Jsem vděčný za každé vdechnutí i vydechnutí. A i když jsem už skoro slepý, tak za každou jiskřičku, kterou vidím.

P. S. Svých čtyřiadevadesátých narozenin, které připadaly na 30. června, se Viktor Fischl již nedožil. Zemřel 28. května roku 2006.

 

 

Anotace k výstavě Záhadné pouto / Robert Řehák

Výstava Záhadné pouto se zabývá výjimečným vztahem mezi českým a židovským národem v minulosti, současnosti a budoucnosti k 30. výročí obnovení diplomatických vztahů. Mezi českým a židovským národem existuje hluboké pouto, které nevychází z kalkulace „něco za něco“, sahá až k samým počátkům a projevuje se jak na mezilidské, tak na mezistátní úrovni. Tato první výstava svého druhu představuje symbolicky na dvanácti panelech několik událostí od prvních zpráv židovského diplomata o Praze až po znovunavázání diplomatických vztahů po sametové revoluci v roce 1990. Lze právě v nich vystopovat vznik onoho jedinečného vztahu mezi oběma národy? Oba početně malé národy mají podobný smysl pro humor, úctu ke vzdělání, schopnost číst mezi řádky a vzájemnou sympatii. Ačkoliv Česká republika a Stát Izrael leží daleko od sebe, mají nadstandardní vztahy a izraelští představitelé o Češích mluví jako o nejlepších přátelích Izraele v Evropě. Jedná se o těžko popsatelný, na ničem nezávislý emocionální vztah – jakési „Záhadné pouto“.

Výstava vznikla propojením prací studentů a diplomacie. Kresby a grafické zpracování vytvořili studenti Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni pod vedením výtvarnice a ilustrátorky Renáty Fučíkové. Námět a texty sestavil hebraista a diplomat Robert Řehák. Výstava vznikla za podpory a intence velvyslance Daniela Merona a Velvyslanectví Státu Izrael.

 

 

Sonda do života spolků: Sto čtyřicet let vlastivědné práce na Českolipsku

ČESKÁ LÍPA: Česká republika je „kulturním národem“ a má se v tomto ohledu čím pochlubit, jeho velká „síla“ tkví v hojném kulturním a uměleckém dění v menších sídlech a obcích. V několika dílech vám budeme přinášet příklady toho, jak zanícení dobrovolníci ze všech koutů republiky věnují svůj volný čas nejrůznějším spolkovým aktivitám ve prospěch rozvoje míst, na nichž jim záleží. Tentokrát představíme prostřednictvím paní Evy Bečvaříkové Vlastivědný spolek Českolipska.

Autor článku: 
Eva Bečvaříková

V polovině devatenáctého století se organizují skupiny intelektuálů významně podporující vědní rozvoj společnosti. Jednou z cest je vznik spolků, které umožňují širší nabídku společenského života. Vzpomeňme spolky Karoliny Světlé a Vojtěcha Náprstka. V jejich zájmu je historie, hudba, sport, ale i cestování a další oblasti. Z řady takových skupin vznikl na severu Čech spolek v České Lípě. Založilo jej dvacet šest vzdělaných mužů na schůzi 20. prosince 1877 zatím neoficiálně pod názvem Nordböhmischer Excursions-Club. Činnost spolku byla pozastavena v roce 1939 a nikdy nebyla obnovena.

V roce 1928 vznikl ve městě Český musejní spolek pro kraj Českolipský, který začal vydávat vlastivědný časopis Bezděz. Svoji činnost ukončil na počátku 50. let minulého století. Z iniciativy pracovníků českolipského archivu a muzea se zrodill v roce 1988 Vlastivědný spolek Českolipska, jenž navázal na Nordböhmischer Excursion-Club a zejména na úsilí Českého musejního spolku pro kraj Českolipský vydávat vlastivědnou publikaci.

Před dvěma roky vydal spolek rozsáhlé dílo autorů Olgy Sykáčkové, Jaroslava Panáčka, Michala Panáčka, Ladislava Smejkala a Miloslava Sovadiny. Kniha je reprezentativní nejen provedením, ale především vědeckým obsahem čtyř nosných kapitol, mnoha četnými ilustracemi a čtyřmi faktografickými kapitolami. Nordböhmischer Excursion-Club a 140 let vlastivědné práce na Českolipsku zobrazuje na pozadí činnosti spolku život v České Lípě a okolí v širokém portfoliu společnosti lidí i přírody. Ke studiu autoři předkládají vývoj členského růstu spolku, jeho badatelskou činnost teoretickou, ale důležitá je i činnost sběratelská. Díky ní byla uspořádána i velká živnostenská výstava a nakonec založeno i muzeum.

Stejně jako v minulých časech je i dnes základnou pro Vlastivědný spolek Českolipska Českolipské muzeum a galerie. Většina zaměstnanců je současně aktivní ve spolku. Od podzimu minulého roku akce spolku omezily rozsáhlé opravy budovy muzea, které pokračovaly i v době pandemie. Rekonstrukce vnitřního vybavení a expozice byly by i tak nejen pro návštěvníky muzea, ale i pro spolkovou činnost omezením. Pro členy spolku rekonstrukce expozic a stavební úpravy však neznamenaly úplné zastavení činnosti. Redukovány byly částečně přednášky nebo zájezdy. Členové s neutuchajícím úsilím připravovali nové materiály pro sborník Bezděz nebo exkurse a přednášky.

O dnešní činnosti Vlastivědného spolku sděluje knihovnice a dlouholetá členka výboru Magdalena Pujmanová: „O Vlastivědný spolek Českolipska jsem se začala zajímat v době, kdy jsem nastoupila do muzea. Názvy přednášek, procházek a výletů, které jsem si přečetla na programu spolku, vyvěšeném na muzejní nástěnce, mě lákaly k účasti. Většinou na nich přednášel Ladislav Smejkal, mnohaletý člen spolku a fundovaný historik muzea. Bez přehánění největší znalec novodobé historie Českolipska. Jeho vyprávění jsou velmi zajímavá, zúročuje v nich poznatky z bohaté badatelské práce. Umí zaujmout, vysvětlit vše v souvislostech bez subjektivních pocitů a tak, že tomu rozumíte. Jeho zásluhou členové spolku poznávají intenzivně historii nejen Českolipska, ale také sousední Horní Lužice.“

V minulosti dosáhla spolková činnost nejvyššího vrcholu před první světovou válkou, kdy počet členů přesáhl tisícovku a aktivity probíhaly v rozsáhlém počtu historických disciplín. Rozvoj mezi válkami už nebyl tak úspěšný a po nástupu fašismu byl spolek zakázán. V posledních desetiletích je práce spolku výrazně odborně zaměřená, ale na druhé straně popularizuje poznatky z historie a umožňuje přístup všem zájemcům.

Hlavním úkolem spolku podle Magdaleny Pujmanové zůstává vydávání sborníku Bezděz. „K tomu bychom chtěli každý rok vydat publikaci s regionální tematikou. V roce 2018 to byla reprezentativní publikace Nordbohmischer Excursions-Club a 140 let práce na Českolipsku, která shrnuje nejen historii prvního, velmi významného spolku na Českolipsku. Loni jsme vydali úspěšnou publikaci Ztracené květy, která mapuje plastiky a umělecká díla druhé poloviny 20. století v České Lípě. A letos bychom rádi vydali knihu o celoměstských požárech v České Lípě.“
Letos se chystá také výstava k výročí celoměstského požáru v roce 1820. Spolupráci nabízí spolek školám formou vlastivědných vědomostních her.

Knihovnice Magdalena Pujmanová informuje i o dalších formách spolupráce s kulturními institucemi města: „Spolek se neuzavírá do sebe, nevyhýbáme se kontaktům s ostatními kulturními institucemi. V letech 2018 a 2019 jsme před zahájením koncertů Kruhu přátel hudby formou krátké besedy připomínali významné osobnosti Českolipska. Loni skupina spolku Proluka organizovala přednášky na téma architektury ve městě, na kterých přednášeli významní architekti.

Zážitků z akcí mám opravdu hodně. Těším se na každý autobusový zájezd, návštěvy zámků, vlastivědné procházky. Zajímavé bylo setkání s Martinou Nikodýmovou, prapravnučkou Jakuba Arbesa, která v roce 2015 přijela do České Lípy. Loni před Vánocemi mě zaujalo divadelní představení žáků kravařské školy, kteří nastudovali vánoční hru Jana Maria Sury.“

Velmi dobrá je spolupráce s městem Česká Lípa. Spolek už léta s městem organizuje různé akce, např. Setkání u lípy svobody v den vzniku Československého státu, Den veteránů, Setkání u busty T. G. Masaryka v den jeho narození a v červnu u busty Milady Horákové Den památky obětí komunistického režimu. Spolupracuje s ním i na jednorázových akcích, letos byla odhalena socha českolipského malíře Eduarda Steffena. Zajímavá je podpora od Státního okresního archivu, ve kterém jsou uložené publikace a který pomáhá při vydávání vlastivědného sborníku. Členové se účastní i mezinárodních historických akcí, především v Německu. Vlastivědný spolek nemá v Libereckém kraji obdoby a jeho činnost přesahuje regionální význam.

www.vscl.cz

 

Vizitka:

Mgr. Eva Bečvaříková, seniorka, dříve učitelka ZŠ. Zájmy turistika, hudba, fotografování. Příležitostně publikuje v tisku tipy na výlety a reakce na kulturní události v okrese, kraji.

Paměť opočenských domů

OPOČNO: V roce 2015 vyšla pozoruhodná kniha s názvem OPOČNO V PROMĚNÁCH, věnovaná historii domů na zdejším Kupkově náměstí. A protože byla označena jako první díl, dalo se už při jejím vydání předpokládat, že bude mít své pokračování. Proč kniha vznikla, co nového přinesla a jak to vypadá s dalším dílem, o tom jsem si povídala s její autorkou Danuší Markovou.

Autor článku: 
dd

První otázka tedy zní – PROČ?

Když jsem se v roce 2008 stala kronikářkou města Opočna, zjistila jsem, že zde existuje úžasná letopisecká komise. Byli v ní milovníci města, kteří sbírali a soustředili vše, co se týkalo jeho historie. Díky nim vznikla rozsáhlá sbírka fotografií, pohlednic, plakátů a nejrůznějších dokumentů. Brzy jsem se jejich nadšením nakazila a stala se sběratelkou všeho, včetně vzpomínek pamětníků, kteří byli ochotni vzpomínat. Ale posléze mě začalo trápit, že tyto cenné materiály nenacházejí uplatnění. Říkala jsem si, že sbírání je krásné, ale - co vlastně nabízíme lidem, kteří nás tak obdarovávají? A tak se začala rodit kniha…

 

Proč se kniha věnuje právě domům?

Představte si, že máte řekněme 30 tisíc dokumentů a chcete o nich napsat. Potřebujete najít přehlednou cestu, aby se kniha nestala chaosem. A touto cestou se pro mě staly domy. Cestou, která dovoluje nejrůznější odbočky, z nichž se člověk rád vrací k hlavnímu směru. Lidé a jejich příběhy, události vážné i nevážné, vzpomínky dětské i dospělé, to je to, co vdechuje domům život; tím se kniha stává příběhem nejen domů, ale také všeho, čím domy žijí.

 

Mluvíte o příbězích a vzpomínkách. Neztratí se v nich samotný dům?

Příběh každého domu je rozdělen na dvě části. Ta první přináší základní informace o domě, včetně zdrojů, z nichž jsem čerpala. Druhá část, rozsáhlejší, obsahuje dobové fotografie, pohlednice, reklamy a další dokumenty. Ke každému obrázku přísluší popisky (citace z kroniky, vzpomínky pamětníků apod.), které mi umožňují  již zmíněné odbočky. Vše dohromady je práce časově náročná, a když tak přemýšlím, na prvním díle jsem pracovala minimálně čtyři roky.

 

A nyní uzrál čas k pokračování?

První díl vydalo Město Opočno, finančně jej podpořil i Královéhradecký kraj. Město má o druhý díl zájem, nic tedy nebrání v nastartování práce. Kniha bude pojata stejným způsobem, ale tentokrát se bude věnovat Trčkovu náměstí. V roce 2010 se zde uskutečnil archeologický  průzkum, během něhož bylo v horní části náměstí nalezeno osídlení ze sklonku doby kamenné a sídlištní vrstva z období popelnicových polí. Samotné domy jsou pro mě zatím velkou neznámou a já už se těším, až budu objevovat jejich příběhy.

 

Mluvíte v budoucím čase. Skutečně se druhý díl teprve rodí?

Kdybych řekla, že o těch domech nevím nic, lhala bych. Něco už znám, ale to nejtěžší mě teprve čeká. Za těch pět let, která mě dělí od prvního dílu, narostl počet naskenovaných a uložených dokumentů na zhruba 50 tisíc. Jak vidíte, dobrovolníci nezahálejí. Naštěstí mají systém využívání klíčových slov, ale přesto – když si zadáte některé číslo popisné a z katalogu na vás vyjukne nějakých tři sta dokumentů, první reakcí je úlek. A to nemluvím o dalších zdrojích. Takže už teď vím, že mě čekají minimálně dva roky dřiny – dokončení plánuju na rok 2022 nebo 2023. Přesto se těším, protože objevování má své kouzlo.

 

Je některý dům, který si zaslouží zvláštní pozornost?

Nemyslím. Těším se na všechny stejně, ale na jeden jsem obzvlášť zvědavá. Má to na svědomí jeho majitel. Před několika lety mi vyprávěl zajímavý příběh o dětském pláči, který občas slyšeli z jednoho pokoje. Pláč zaznamenala i „chůvička“, ale dítě, které mělo v pokoji postýlku, zcela evidentně spalo pevným a pokojným spánkem. Tehdy se ptal, zda vím něco z historie domu, co by aspoň trochu toto tajemno osvětlilo. Zatím je však pro mě i jeho dům zavřený a uvidíme, zda nám časem něco prozradí.

 

Co nám dům „prozradí“? Takže věříte, že domy žijí?

Nevím. Ale pokud ano, doufám, že do domu s tak temným životem, jako měl např. Dům v růžích od Stephena Kinga, nikdy nevstoupím. Nicméně – snad každý cítí, že starý dům dýchá úplně jinak než novostavba v satelitním městečku. Vidíte, už zase jsem to řekla – dýchá…! Ale to je tím, že jsem s nimi a s těmi, kdo v nich kdysi žili, trávila tolik času. To člověka musí poznamenat.

 

Můžete citovat pár ukázek z chystané knihy?  

Zatím mohu nabídnout jen obrazové dokumenty, protože textová část se skutečně teprve začne rodit. Ale snad i samy obrázky postačí. Vždy, když se na ty staré fotky nebo pohlednice dívám, nemohu než blahořečit všem dárcům a dobrovolníkům, díky nimž se tyto skvosty zachránily.

 

Vizitka

Danuše Marková (nar. 1958), autorka prvního dílu knihy Opočno v proměnách, se v roce 2017 z Opočna odstěhovala. Přesto se pouští do práce na druhém díle. „Žiju teď ve vesnici kousek od Hořic a životní styl se mi diametrálně změnil – z paneláku do přírody. Psaní knihy o Opočně, které je teď pro mě trochu z ruky, bude dost těžké,“ připouští autorka. První díl však nemůže zůstat bez druhého, jeho napsání považuje za svou povinnost. Pracovat už začala a to nejobtížnější prý má za sebou. „Už se dokážu odpoutat od přírody, zalézt k notebooku a přenést se do Opočna. Hlava to dlouho odmítala, ale už jsem ji přesvědčila.“

 

 

Česká kultura před Sametem a po Sametu / s výtvarníkem Janem Brabencem

PRAHA-VÍDEŇ: Známe se už roky. Potkali jsme se mnohokrát ve Vídni i v Praze a je tak stále na co navazovat. Rozhovory v přítomnosti postav z jeho obrazů jsou živou vodou pro duši. Jan Brabenec a jeho žena Tamara se také objevili v dokumentu České kořeny ve Vídni, který jsme s kolegy natočili v roce 2012 a mohli jste jej vidět v České televizi. Přečtěte si víc:

Autor článku: 
Martina Fialková

Správný výtvarník má být trochu zarostlý vousem a má mít ateliér někde pod oblaky, nejlépe vysoko v podkroví starobylého domu. Má hýřit bujnou fantazií a obyčejné smrtelníky přitahovat magnetem své osobnosti. To všechno splňuje Jan Brabenec, výtvarník z Prahy a Vídně, takřka doslova. Působiště má hned dvě – v obou těchto milovaných městech, kde v posledních letech střídavě žije. Všemi mnohostrannými aktivitami, nejen výtvarnými, ale i divadelními a literárními, a také organizací společných česko-rakouských projektů se snaží spojovat obě kultury a města. Z pražského ateliéru na Uhelném trhu, v nejvyšším patře domu s bohatou minulostí, vytvořil magický prostor pro setkávání s uměním i přátelské klábosení. Prošla jím už celá plejáda osobností.

Je duší uměleckého sdružení Art kolegium, spolupracoval s českými divadelníky ve Vídni, prodejem svých originálních prací pomáhá dětskému domovu v Novém Strašecí i jinde. Pod střechou voňavého ateliéru, neboť Brabencovy obrazy jsou z nevšedního materiálu – z kůže – probíhají lidsky krásná setkání. Nejkrásnější bývají ta vánoční, kdy Jan Brabenec – nebo také jeho přítel Jaroslav Krček –usedají k harmoniu a všichni dobře se bavící návštěvníci ztichnou a začnou se rozpomínat na prastaré koledy. Pestrému sboru udá tón Irena Budweiserová, která tu bývá častou návštěvnicí, její kouzelný hlas rozechvěje spolu s harmoniem duše ostatních – a Vánoce v Praze můžou začít...

 

To byl úvod mého rozhovoru s vámi přesně před deseti lety. Výstižněji už to možná napsat nejde, usoudila jsem, a tak si svůj text vypůjčuji i dnes. Co se změnilo od té doby?

Tady v mém pražském ateliéru se vyměnily všechny obrazy. Něco jsem prodal, něco je po výstavách, něco ve Vídni. A taky jsem se změnil já. Tím, že už nejsem tak pracovitý, jsem trochu líný, a snažím se to dohánět cvičením, abych vydržel nápor stáří…a možná i nápor doby. Ale to teď nebudeme rozebírat. Zajímavé ale je, co jsem zjistil. A to, že v Praze mám v poslední době větší úspěch než v galerii ve Vídni. A tak dělám výstavy, protože v Praze nemám svoji galerii. A to společenství lidí, kteří za mnou do ateliéru chodí od té doby, co jsem zase víc v Praze, to se ještě víc upevnilo. Za to jsem hrozně rád a v tom je ta zásadní změna.

 

Vaše potřeba občas pomáhat potřebným se ale, myslím, nezměnila…

Povím vám zvláštní historku. Mám tady v Praze svého žebráka, bezdomovce, kterého čas od času trochu podpořím. Často se s ním bavím. Známe se už delší dobu, je z Národní třídy…Jednou jsem ho pozval na svoji výstavu do Violy, a on opravdu přišel. A představte si, řekl mi, že si chce koupit můj obraz a dát ho synovi. Tak jsme se dohodli na nějaké pro něj přijatelné ceně a on ho (tak trochu i za moje peníze) opravdu koupil.

 

Je tahle potřeba pomáhat daná tím, že i vám bylo pomoženo, když jste se jako emigrant s rodinou ocitl v roce 1980 ve Vídni?

V Čechách jsem měl vleklé problémy s prodejem svých šperků, vše jsem musel předkládat do komisí tehdejšího Díla. Nakonec mi bylo řečeno, že do budoucna nemám počítat s tím, že mé práce schválí. Probíhala jakási nová registrace výtvarníků a první a zásadní kritérium byl politický posudek z místa bydliště, nu a to rozhodlo. Já jsem to měl od roku 1968 řádně problematické, a tak mne mé nekompromisní mládí za dvanáct let dohonilo a poslalo na cestu na západ. Jenže my se nakonec kuriózně octli ve Vídni, tedy od Prahy na východ. (Cesta na Východ se jmenuje i moje první knížka, kterou jsem později napsal.) A pravdou je, že nám opravdu v těch začátcích pomohla řada obyčejných Rakušanů.

 

Pomohla vám také ale vlastní pracovitost a Vídeňáky zaujala neobvyklost materiálu, s nímž jste jako výtvarník pracoval a na který jste maloval. Na hovězí kůži. Proč?

Tady si pomůžeme slovy, která jsem napsal pro své webové stránky. "Když člověk kůži, tvrdou, poddajnou, smyslnou a dobře tvarovatelnou dostane pod kůži, tak Vás tohle tetování zevnitř úplně pohltí. Byl to živý organismus, kterého se dotýkalo slunce, hladil ho vítr, déšť smáčel a já ho mohu svýma rukama znovu oživit. Když Vás obraz z kůže dostane, už Vás nepustí. Do živého díla musíte vstoupit a zabydlet se tam. A to je teprve začátek."

 

O začátcích uměleckých i o začátcích emigrace jste vy i vaše žena Tamara vyprávěli v dokumentu České kořeny ve Vídni. Jednoduché nebyly, ale uspěli jste. Žena vám začala pomáhat a naučila se dělat krásné kožené šperky sama, vy jste uspěl svými obrazy. Časem jste otevřeli galerii na vídeňském Spittelbergu, kterou provozujete doposud. Jakým směrem se za těch 10 let vaše tvorba posunula?

Novinkou je, že jsem začal malovat i na plátno, ale stejnými barvami, jako maluju na tu kůži. Plátno je speciálně našepsované. Tady třeba ten obraz Vzkříšení…nebo obraz Krista, který je kombinací kůže a plátna. A přišel jsem na to, že když se takový obraz na plátně zezadu prosvítí, tak září. Přes den vypadá nějak a večer, když ho zezadu rozsvítíte, zase úplně jinak, protože z něj vystoupí jiné detaily. Někdy je to docela vizuální šok, co se tam objeví. Například obraz s nápisem Mene, mene tekel ú- parsín…(Pozn.: Slova naléhavého varování. Ve Starém zákoně je příběh o králi Belsazarovi, kdy tato slova náhle ruka napsala na zeď poté, co pil z posvátných nádob. Poté král zemřel a jeho země byla rozvrácena Peršany a Médy.)

Nebo obraz, který půjde do galerie v Karlových Varech. Je na něm židovské ghetto, kde je uprostřed v kůži vyříznutá Davidova hvězda a za ní je namalovaná Staronová synagoga. Není ani vidět, že by tam byl jiný materiál. Ale když se na to rozsvítí, najednou ta synagoga začne žlutě zářit. Tyhle obrazy mají velký úspěch.

Stala se mi ale zvláštní věc. Jednou tu v atelieru byli hosté, kteří chtěli, abych jim to předvedl. Tak jsem obraz rozsvítil a v tom okamžiku na protější stěně spadl obraz Krista. Všichni se podivili a ptali se, jak jsem to udělal, že to bylo dobře vymyšlené. Já si připadal jak páter Toufar… Ale nedělal jsem s tím nic.

 

Takové věci se vám ale stávají častěji. Pokud se pamatuji, už jste podobné příhody vyprávěl. Přitahujete je vy nebo snad ten pražský ateliér jako místo?

Stává se mi to. Nevím proč. Já myslím, že je to genius loci tohoto prostoru. Byli tu velcí tvůrci, přede mnou patřil Otovi Janečkovi. A nedávno jsem něco svého ukazoval na mobilu kamarádovi, a říkal mu, že jsem v tom ateliéru po něm. A on na to moje dílo kouká a povídá: „No vždyť to je Janeček…to jsou jeho barvy.“ On taky používal tyhle oranžové. V poslední době je používám i já, ale vůbec mne to předtím nenapadlo a najednou to tam je. Na jeho obrazy jsem se díval naposledy někdy před 10 lety a není to žádný záměr. Prostě se to tak stalo…

 

Jednu z těch historek mohu přidat i já. Vzpomínáte, když jsem do ateliéru přišla poprvé? Vedla se řeč, a vy jste zmínil, že ten velký litinový věšák, na který jsem si pověsila kabát, stával kdysi v atelieru malíře Václava Rabase. Ustrnula jsem, protože s tímto velkým umělcem se přátelil můj dědeček a často ho navštěvoval. A na tom stejném věšáku tedy kdysi zcela určitě visel často i kabát a klobouk mého dědy… 

Ted´ ale o vašich tématech. Čtěte Bibli, tam to všechno je… zpívají Voskovec s Werichem v jedné své písničce. A vy to všechno, co tam je, malujete. Proč?

Láká mne, že Bibli všichni věřící vnímají jako něco svatého a cudného. Ale židovství bylo velice pestré, jeho projevy jsou lidské, a kdyby ti lidé nebyli smyslní, tak se ty krásné příběhy takhle nestaly a neměl bych co malovat. Bible najednou ožije a člověk má chuť si ji opravdu přečíst a pochopit. Mám rád speciálně příběhy ze Samuelovy knihy. Zdaleka jsem je ještě nevyčerpal.

 

Na vašich obrazech se taky často objevují různé mosty a cesty...přes co se klenou a kam vedou? Některé jako by končily v uličkách pražského Židovského města?

Mosty mám rád, něco spojují a dá se pod nimi i ukrýt, když prší zloba a nepřízeň osudu. Praha je nekonečné téma, ke kterému se rád vracím, a ona se ráda tajuplně předvádí na mých obrazech. Ovšem Židovské město v Praze se stalo turistickou atrakcí a tím hodně ztratilo. Má samozřejmě své kouzlo, které ale neumím a hlavně nechci rozšifrovat. Je tajemné a tajemstvím má zůstat.

 

Přestože vás i vaši tvorbu znám už tak dlouho, tak stále nevím, jestli se můžu zeptat. Ale už to zkusím: Jste věřící? A ovlivňuje to proto vaši tvorbu?

Můj táta byl hluboce věřící. A tuhle otázku jsem dostal taky od své mámy. Bylo mi líto, že jsem jí nemohl odpovědět ano, ale řekl jsem: „Já nevím, mami, ale stále o tom přemýšlím…“ Pak jsem byl ve Vatikánu a šel jsem po náměstí sv. Petra pod arkádami, plnými různých bezdomovců, s českým velvyslancem Pavlem Jajtnerem. On mne tam zastavil, a zeptal se mne na to samé. A já mu odpověděl stejně jako mámě: Já nevím.

Ale jsem přesvědčený, že božství je v každém z nás. Zaprvé. A že člověk by měl přemýšlet, jak to je. Snad je to nádherná pohádka, kterou si člověk vymyslel sám pro sebe, a utěšuje se jí: Neboj se smrti, potom bude vykoupení a nějaké setkání v jiném světě. Že existuje nějaké nebe. Ale to bazíruje na jediné větě, kterou Kristus řekl na kříži tomu druhému lotrovi – neboj se, za chvíli budeš se mnou po pravici mého otce…Jinak o tom v Bibli, myslím, nikde víc napsáno není. A navíc jsem přesvědčený o tom, že jsme všichni mimozemšťani. (Smějeme se oba.) Život tady už byl, ale do neandrtálců nebo už do těch opic pak byla vnesena odněkud nějaká inteligence, vstoupilo něco, co bylo skutečně mimozemské. To je má představa. 

 

Proč tedy nemalujete mimozemšťany, ale ty biblické ženy a muže?

Vždyť ti mimozemšťani mohli být úplně jako my! Vždyť v té Bibli stojí, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Takže Bůh jste vy – v každém z nás je kousek Boha. A kdo z nás je mu víc podobnej?

 

Už v tom deset let starém rozhovoru jste se zmínil, že i ve Vídni pořád malujete Prahu. Takže mne napadá otázka, čím vlastně vás Vídeň inspirovala, když se na vašich obrazech neobjevuje? Prožil jste tam dlouhou dobu.

Je pravda, že výtvarné vjemy z vídeňské architektury moc nemám. Ale maloval jsem Spittelberg a existuje docela hodně kreseb z Vídně, kterými jsem ilustroval například svoji knížku Vídeň je Vídeň, ale bez Čechů by to nebylo ono. Ale máte pravdu, že Vídeň mne, pokud jde o malování, zdaleka tolik neinspirovala, jako v literární rovině.

 

To je jasné i z vašich pozdějších literárních počinů. Z povídek i jedné divadelní hry, která je o maršálu Radeckém. Vyplývá z nich vaše záliba v historii Rakousko-uherské monarchie. Jak vznikla?

Celou dobu, co jsem byl ve Vídni, a i teď vidím, že to propojení našich kultur je nesmírně silné. Neříkám nic nového a ví to řada lidí. Je škoda, že se ten model velkého středoevropského soustátí, který vznikal staletí, rozpadl. A tak náhle. Ani ne tolik tlakem zevnitř, ale hlavně, podle mého názoru, tlakem zvenčí. Byly to vlivy ze Spojených států, a především velký tlak Německa. Rakouské mocnářství všem kolem vadilo. A přitom dokazovalo, že národy různých kultur a kořenů jsou nějak schopné žít společně.

 

Teď bychom mohli říct, že máme šanci dobrého ekonomického i kulturního soužití a obohacování znovu, ve větším celku Evropské unie, což je ale složitější… To by ale byl rozhovor zaměřený dál a šíř, než dnes chceme…

V Evropské unii dominují opět velké národy, Francie a Německo… a my pořád máme pocit, že musíme mít nějakého velkého bráchu, který nás musí ochraňovat. Přitom jsme samostatný, inteligentní národ. Když někdy slyším lidi, jak hodnotí politickou nebo ekonomickou situaci ve smyslu: „To by se jinde stát nemohlo, co se tady děje, to jsme celí my Češi, to je typické české,“ tak říkám: Ale mohlo! To není typicky české, to je typicky lidské! Protože ne Češi, ale lidi jsou takoví, a chovají se často hrůzně, dokážou to všichni.   

 

Zpátky ale k česko-rakouským kulturním kontaktům. Jejich příkladem může být třeba, že se ve vídeňském Burgtheatru v současnosti hraje hra od Franze Grillparzera v titulní roli s českým hercem Karlem Dobrým. A ten v ní představuje Přemysla Otakara II. Jsou podle vás ty vazby stále silné díky společné historii?

Člověk by si přál, aby to tak bylo, ale ono to tak není. Ale není se čemu divit: První republika démonizovala všechno rakouské. Pak přišel protektorát, který tomu také vůbec nepomohl. Austrofašismus v Rakousku existoval už v 19. století a Hitler na něj logicky navázal. A pak socialismus, který u nás byl, nestál o žádný stát za železnou oponou. V té době se po oficiální linii pro česko-rakouské kulturní vazby nedělalo nic ani na velvyslanecké úrovni. A bohužel se nedělalo moc ani po roce 1989, kdy na místech kulturních atašé byli často dost nekompetentní lidé, jak jsem mohl sledovat.

Dokládá to třeba historka, kdy chtěli jako svoji akci zorganizovat ve Vídni koncert Hany Hegerové ve známém a obrovském Musikvereinu, což muselo stát neuvěřitelné peníze. Ale 14 dní před koncertem bylo prodáno žalostně málo lístků. Přišel za mnou kulturní rada a ptal se, co by se s tím dalo dělat. Já jsem se o koncertu dozvěděl až od něj. Ale dostal jsem nápad, který nebyl sice nikterak moc chytrý, naštěstí to však pomohl vyřešit. Poradil jsem: Přivezte sem lidi z Bratislavy. Je to kousek, a když se nabídnou lístky za nízkou částku, tak Slováci přijedou. Přijely jich tři autobusy, což byla záchrana představení, které však mělo mít jiný účel.

 

Ve Vídni stále pracuje nespočet krajanských spolků a organizací. Existuje tam nepřetržitě velká česká škola, která děti vzdělává v češtině od mateřské až po maturitu a má v posledních desetiletích stále víc žáků…Všichni tito lidé, myslím, se o vzájemnou kulturní výměnu snaží. Například české amatérské divadlo Vlastenecká omladina, které dokonce jezdí z Vídně hrát do Čech…Myslíte tedy, že tu hlavní práci na česko-rakouských vztazích dělají jednotlivci?  

Bez privátních iniciativ mnoha lidí by to nešlo. Mnohé vzájemné kulturní vazby stojí na tom širokém a pestrém společenství vídeňských Čechů, kteří jsou velkými vlastenci. Ti se snažili provozovat nějakou kulturní výměnu i před rokem 1989 a dělají to stále.

A i já sám jsem založil za tím účelem ve Vídni spolek s názvem Kontaktforum. Chtěl jsem zvát jen takové umělce, které znám, a kterých si vážím. Začal jsem Miroslavem Horníčkem, na moje pozvání byli ve Vídni i Jiří Suchý a mnoho dalších. Spolek dodnes funguje, ze mne udělali čestného člena.

 

Už jsme zmínili, že jste kromě malování také literárně činný. Našla jsem třeba reakci čtenáře na povídky s názvem Napsáno křídou: „Hodně chytré povídky nutící k zamyšlení nad samou podstatou života a působení konkrétního člověka na světě. Knihu je skutečně nutné číst pomalu, působení povídek nechat doznívat, neb je to svým způsobem i duševní očista ateisty namísto nedělní návštěvy kostela či duchovního rozhovoru s knězem.“ Máte v plánu psát něco dalšího?

Chtěl bych teď napsat hru o společenství lidí různých generací, kteří budou spolu sedět na jevišti a komunikovat pouze přes mobilní telefony. A všechno, co se mezi nimi bude ve skutečnosti odehrávat, budou prožívat jen přes ty mobily. Taky tam někoho možná zabijou. Nebo tam bude drsně rozmlouvat dcera s matkou kvůli ztraceném mobilu… Zjišťuju, jak se lidé mění v ignoranty nebo jak mluví se svými rodiči, zatímco ještě můj otec svému tatínkovi líbal ruku.

Také jsem začal přispívat malými článečky do Vídeňských svobodných listů, což je jedna ze dvou tamních významných českých tiskovin. Nejsou to ani fejetonky, jen takové moje „úkoly“ bez zadání tématu. Doufám, že až jich bude víc, vydám je knižně. Třeba jeden nazvaný Hrátky s češtinou začíná (čte): Neúcta k vlastnímu jazyku je neúctou k sobě samému. Čeština, kterou mluví vídeňští krajané, je trošku staromódní, především u lidí, kteří se ve Vídni již narodili a mají jazyk český jako jakousi zvláštnost. Mluví sice s akcentem, ale velmi mile.……A končí to: Jsem rád, že moji vídeňští krajané mluví hezky česky a nemají potřebu používat takové výrazy, jako je „pražská kavárna“ a různé další. Mají rádi Sokol, Českou besedu a demokracii, jsou vlastenci a pravda a láska jsou pro ně ušlechtilým pojmem.

 

Ještě je tu ale vaše hra Radeckého pochod životem. Celkem aktuální téma vzhledem ke snahám o navrácení jeho pomníku na Malostranském náměstí v Praze, o kterém se zase znovu teď diskutuje.

Jednou mne upozornili, že za Vídní je nějaký kopec, kde jsou pochovaní čeští maršálové a zjistil jsem, že tam je i Radecký. A to mne vyprovokovalo k tomu, že jsem se jím začal zabývat, kupoval jsem si o něm knížky, studoval dostupnou literaturu a najednou jsem měl spoustu materiálu. Zaujalo mne, že sám o sobě říkal: „Já jsem Čech, ale nemusí to všichni vědět.“ Mluvil samozřejmě německy, ale česky uměl, protože se narodil v Sedlčanech a studoval v Praze u piaristů. Pojem Radecký nevznikl v době válek s Turky, kde jako vojevůdce vynikal, ani v době napoleonských válek. Nevznikl bitvou u Lipska, pro kterou Radecký připravil vítěznou strategii, ale teprve tehdy, když se stal jako 63letý velitelem rakouských armád na Apeninském poloostrově. Po šedesátce ho totiž nejdřív odstavili, udělali ho velitelem pevnosti v Olomouci, ale pak ho František II. povolal do Itálie, kde Radecký znovu vybojoval rakouské državy proti Francii. A představte si, že ve svých 82 letech velel bitvě, která trvala 12 hodin a on těch 12 hodin seděl v sedle! Jakmile tehdy nepřítel věděl, že tam velí Radecký, tak to balil… Byl skvělým taktikem. Samozřejmě všichni vojevůdci dělali různé špatnosti, i Radecký musel podepisovat rozsudky smrti, ale je doloženo, že jeho to trápilo a tížilo ho svědomí. Podařilo se mu udělat výjimečnou kariéru, byl skutečně inteligentní a lidi ho milovali.

Ke vzniku té hry přispěl pan doc. Štědroň a Spolek Radecký, který usiluje o obnovu pražského pomníku. Obrátili se na mne, protože se známe, a já jsem takovou hru napsal. Bylo to nejdřív hrozně dlouhé, tak jsem škrtal, škrtal a škrtal, ještě i po premiéře. Hraje to takový pestrý amatérský spolek, premiéru jsme měli dokonce v Semaforu, pak v Rokoku a bude se hrát v divadle U Valšů. Hledáme také nový termín za ten koronavirem zrušený i ve Vídni.

 

Tu hru si Radecký rozhodně zaslouží. Ale to sousoší?

Musí se do podstaty věci. Radecký sehrál v dějinách naší země významně kladnou roli a byl velmi známý – i díky Johannu Straussovi, který napsal ten slavný Radeckého marš. Navíc se hlásil ke svému národu. A je mi také sympatická snaha lidí, kteří o jeho znovupostavení usilují, protože jim zkrátka o něco jde a jsou vytrvalí. Radeckého pomník sice není extra geniální, ale Praze by slušel a Radecký by si ho, stejně jako spolek pro obnovu pomníku, zasloužil. Držím jim palce.

 

Stíháte při své pracovitosti sledovat i své mladší kolegy, současné české výtvarníky? Mají co říct?

Ale ano, některé věci jsou naprosto výjimečné. Třeba hlava Kafky nebo další věci Davida Černého. I když něco podobného vzniklo už před 30 lety někde ve Pensylvánii. Ale on je nesporně velký talent. Upřímně řečeno, když ale jdete na společnou výstavu, kde vidíte třeba díla deseti umělců, tak často nerozeznáte jednoho od druhého. Abstrakce není jednoduchá. A takových věcí jsou po světě v galeriích i na internetu tisíce a miliony. Rozhodně nechci říkat, že dnešní kumšt nemá úroveň, ale je potřeba skutečné originality, něčeho, co nikdo jiný nemá.

A to nejen ve výtvarném umění, ale třeba i v hudbě. Mahler v ní měl své pohřební marše, originální byl i Martinů. Je to vždy o tom konkrétním člověku. Mám třeba rád dílo Oskara Kokoschky, který pocházel z pražské židovské rodiny. Jeho obrazy Prahy jsou krásné. Fascinuje mne jeho Větrná nevěsta, kde zobrazil Almu Mahlerovou. Do svého díla dával sebe.

Lidi se mne občas ptají, jestli jsem namaloval nějaký autoportrét. Byl by hrozně jednoduchý. Moje nemocné zamhouřené oko, vousy… A já vždy říkám: No jasně – tady to všechno, co tu visí, jsou autoportréty. Já jsem v tom vevnitř. Do každého obrazu dávám sebe. Každý umělec do toho díla musí dávat sebe! Když tam je, tak ten obraz má co říct, a když není, tak je to jen hezky namalovaný obraz.

 

Sonda do života uměleckých spolků v obcích do 3 tis. obyvatel – Dobrovodští kohouti

DOBRÁ VODA U HOŘIC: Česká republika je „kulturním národem“ a má se v tomto ohledu čím pochlubit, jeho velká „síla“ tkví v hojném kulturním a uměleckém dění v menších sídlech a obcích. Oficiální statistika kultury tuto oblast nesleduje. Často se však setkáváme s dotazy, kolik lidí v České republice se vlastně věnuje ve svém volném čase umění a kultuře, a zda a jak by se této oblasti dalo pomoci. Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS), příspěvková organizace Ministerstva kultury, oslovil proto s žádostí o spolupráci knihovny, které bývají v obci centrem kulturního dění nebo mají o kulturním dění v dané lokalitě ucelenější přehled. Dnes představíme jejich divadelní tip, ochotnický spolek z jedné malé obce nedaleko Hořic v Podkrkonoší, který si říká Dobrovodští kohouti.

Autor článku: 
Irena Koušková

O uměleckých spolcích v menších obcích

Do dotazníkového šetření se prostřednictvím knihoven zapojilo 182 obcí ze 13 krajů (kromě Prahy). Z kladných odpovědí 202 působících spolků či souborů např. vyplývá, že nejčastěji provozovaným druhem umění je zpěv, následovaný hudbou a divadlem, nejméně je zastoupena audiovizuální tvorba (výtvarné umění, film, fotografie). Nejvíce odpovědí pocházelo z obcí z Jihomoravského kraje, významněji jsou zastoupeni respondenti z Plzeňského a Středočeského kraje. Většina spolků provozuje pouze uměleckou činnost, některé se kromě umělecké činnosti podílejí či jsou přímo organizátorem kulturního dění v dané obci/lokalitě a jiné zajišťují pouze organizování kulturních akcí a pečuje tak o kulturní tradice. 

Informace zjišťovalo Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS), příspěvková organizace Ministerstva kultury, která se stará o amatérské/neprofesionální umění v České republice, pořádá přehlídky, festivaly, setkání, vzdělávací akce pro děti, mládež i dospělé v nejrůznějších uměleckých oborech.

 

Dobrovodští kohouti, z. s.: ochotnický divadelní spolek, Dobrá Voda u Hořic, okres Jičín, Královéhradecký kraj,  576 obyvatel

 

Na anketní otázky odpovídá Michal Pavel - jeden ze zakladatelů spolku, herec, nejčastější režisér a hlavně principál divadla

 

Kdy a za jakých okolností váš spolek vznikl, resp. byl obnoven? Jaké byly motivace a důvody k založení spolku? Co bylo katalyzátorem?

Byť historicky u nás v obci ochotníci existovali a fungovali, tak o obnovení bych rozhodně nemluvil. Vznikli jsme vlastně na popud paní starostky, která si přála, aby taková skupina v obci fungovala a alespoň zkusila nacvičit nějaké představení. Podařilo se jí celkem snadno nadchnout a přemluvit kolegyni Lenku Horáčkovou, která mi už na schodech u obecního úřadu volala a oznamovala, že odteď děláme divadlo. Tohle se stalo před Vánocemi roku 2013, nicméně pak jsme společně ještě sháněli pár týdnů vhodnou hru a herce. Spolek tedy vznikl definitivně až v roce 2014, neformálně už někdy v lednu, kdy jsme se poprvé sešli a začali nacvičovat nenáročnou komedii Doba kamenná. Premiéru jsme odehráli v červenci, a to s velkým a pro nás hlavně neočekávaným úspěchem. Na základě toho jsme se dohodli, že hrát budeme oficiálně. Během krátké doby jsme nastudovali a zařídili vše potřebné a od září 2014 jsme zapsaným spolkem jako Dobrovodští kohouti, z. s. Zvolili jsme si jasně identifikovatelný název odkazující na obec, kterou tímto reprezentujeme i na svých štacích po blízkém, ale dnes i vzdálenějším okolí. A proč kohouti? To je velmi prosté, protože ve znaku Dobré Vody je kohout.

 

Nakolik aktivní činnost se souborem vyvíjíte? Jakých cílů chcete prostřednictvím spolku dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění?

Hlavní náplní naší činnosti je především uvést každý rok novou hru. To samo zabere poměrně dost času, protože všichni pracujeme, někteří na směny, máme děti ve školkovém a školním věku a musíme si sami vytvořit i kulisy, sehnat rekvizity a tak dále. Nemáme nikoho, kdo by byl rekvizitář, švadlena na kostýmy apod. Všichni dělají všechno, a pokud něco nedokážeme, musíme prostě sehnat někoho, kdo nám s tím pomůže. Ale takhle to asi funguje i ve spoustě jiných malých spolků. Tím chci jen říci, že často je dost pracné třeba i zorganizovat zkoušky tak, aby jich byl dostatek a aby se jich mohli účastnit všichni.

Kromě toho se snažíme spolupracovat i na akcích, které obec pořádá povětšinou pro děti, jako je Dětský den, Den duchů nebo organizujeme Mikulášskou nadílku, a to i v místní škole a školce. Ambice stát se hybateli širšího kulturního dění? Spíše bych řekl, že ne. Myslím především ve smyslu „širšího“, protože víc už bychom toho asi v současné situaci smysluplně nezvládli. Čeho bychom chtěli dosáhnout? Především spokojených diváků, což se prozatím daří. Lidé rádi přicházejí a chválí. Pokud vám někdo řekne, že se opravdu pobavil a strávil velmi příjemný večer, že to třeba na poprvé ani nečekal, že se smál, až se za břicho popadal, že přišel na jiné myšlenky atd. To nás těší, v tom vidím smysl i cíl našeho konání, protože pokud někomu pomůžeme v dnešní ukvapené době plné stresu se na chvíli od všech starostí odpoutat a zprostředkovat uvolňující zážitek alespoň na dvě hodinky, tak to je super. Spokojený divák nás pak odmění potleskem, pozitivním hodnocením a přijde zas a příště třeba přivede někoho dalšího, a hlediště se tak plní. A pokud je hlediště plné lidí, kteří se rádi přijdou uvolnit a zasmát se, tak se i lépe hraje.

Další pozitivum vidím v tom, že přijdou i starší lidé, kteří by už za kulturou nevyrazili někam do města, ale tady se seberou a jdou. Jdou, protože je to blízko a snadno dostupné i finančně. Navíc má polovina představení k dispozici hospodu nebo přinejmenším provizorní bar, tak přijdou s jinak osamocenými dámami i pánové, kteří oceňují, že nemusí do obleku a po dobu představení si mohou dát to jedno dvě pivka, což je vlastně lepší než ho cucat sám doma u telky. Možná trochu úsměvné? Ale vlastně jsou pak spokojení v páru oba.

 

Oslovujete svým divadlem všechny věkové skupiny? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog?  

Vlastně jsem to načal už v minulé odpovědi. Pravdou je, že převažuje spíše starší generace, čtyřicet, možná padesát a výš. Ale i když jich je většina (kolem 75 %), přijdou nakonec i ti mladší, třeba s dětmi. Dorazí děti s babičkou, starší děti přivedou rodiče. Asi se nám, byť v menší míře, daří podporovat i mezigenerační dialog. A vlastně nejen ten, ale i  mezipartnerský, jak jsem již zmiňoval.

 

Co vás na ochotničení těší a co vám práci naopak komplikuje?

To je těžká otázka. Těší mě a věřím, že všechny členy, byť každý jsme jiný, že můžeme udělat něco, co má smysl. Jsme skvělá parta vcelku mladých lidí, to zmiňuji proto, že ostatní ochotnické spolky, s nimiž se potkáváme, bývají většinou staršího věkového složení, s odrostlými dětmi, „důchodci“, a to nemyslím nijak špatně. Směřuji k tomu, že nás těší se potkávat a něco spolu zažívat. Už samotné zkoušky bývají často vzpruhou po pracovních útrapách. Těší mne, že po nějaké době úsilí a práce vidíme výsledek, který je dobře přijat a ohodnocen. A tím nemyslím jen na domácí scéně, kam přijdou známí, rodina a kamarádi, ti mají předem tak trochu zkresleně pozitivní pohled. Ale pokud jsou nadšení i lidé, kteří k vám nemají žádný vztah, dokazuje to, že svou „práci“ děláme dobře.

Co mi/nám práci komplikuje? Především nedostatek volného času, protože jsme všichni aktivně pracovně vytížení. Máme děti, které nemůžeme nebo jsme nemohli nechávat večer v době zkoušek bez dozoru samotné doma, a musíte se jim věnovat i přes den. Tady chci poděkovat za neocenitelnou podporu našich rodičů, kteří nám vlastně umožnili toto realizovat a chodili a jezdili hlídat jak v době zkoušek, tak v době představení. Vlastně jsme celkem úkazem se svým věkovým průměrem 36 let.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Ano, jsme zapsaným spolkem s IČ.

 

Kolik členů spolek sdružuje? Jaké jsou věkové, profesní a genderové charakteristiky členů spolku? Jaké jsou povinnosti člena spolku?

V současné době je nás 12 členů. Soubor se od svého založení nijak výrazně nezměnil, pouze lehce stárne. O věkovém složení jsem psal již výše. Co se týká profesního zařazení, jde o všehochuť od řemeslníků přes účetní či IT technika až po pojišťovacího agenta. Vzhledem k tomu, že se poměrně dobře známe, nelpíme na žádných povinnostech, všichni se v rámci svých možností snaží přispět k cíli spolku.

 

Jaký je vztah spolku k obecnímu zastupitelstvu/magistrátu? Máte jejich podporu?

Od počátku nás obec podporuje. Od minulého období jsou navíc dva z nás i členy místního zastupitelstva. Snažíme se spolupracovat v rámci možností na projektech obce, stejně tak jako ona se snaží podporovat nás. Koneckonců ji velmi dobře reprezentujeme při svých výjezdech ven.

 

S jakými dalšími organizacemi spolupracujete? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

V současné době asi jen s obcí a potažmo lehce s místní školou a školkou. V naší činnosti nás podporují především naši nejbližší, bez jejich pomoci a shovívavosti bychom to dělat nemohli. Nyní, kdy máme třeba 10 představení ročně, jsme schopni své výdaje uhradit sami. Povedlo se nám především vlastní šikovností a pílí získat si určité stálé diváky, vypracovat si svou image, vytvořit dobrou propagaci na internetu atp. Díky tomu všemu jsme schopni vybrat dostatek prostředků, abychom zafinancovali kulisy, rekvizity a další náklady spojené s představeními. Navíc je tu vždy podpora ze strany obce – možnost používat kdykoli bezplatně sál, případně příspěvky.

 

Jaké projekty jste realizovali? Co se ne/povedlo? Na čem pracujete nyní? Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní?

Našimi projekty jsou vlastně výhradně divadelní představení. Sice se podílíme na obecních akcích, ale ty nepočítám jako čistě naše projekty, byť se snažíme i do nich vnést něco nového, něco zábavného. Narážíme však na určitý nezájem ze strany dospělých, kteří se odmítají účastnit zábavy a stát se její součástí, ještě tak v roli pozorovatele z vnějšku. Zkoušeli jsme například s obcí zorganizovat už po dva roky divadelní minipřehlídku, kdy k nám po naší premiéře dorazí po následující dva víkendy další dva ochotnické spolky, ale zájem je mizivý. Na nás sice přijde stovka lidí, ale na ně dorazí pětatřicet, včetně většiny našich členů. To se mi jeví jako smutné.

V současné době pracujeme zase na nové hře, která má vždy premiéru v září a celý podzim s ní vyjíždíme po okolí. Snažíme se, a zatím úspěšně, přijít každý rok s novou hrou. A byť jsme pyšní vždy na tu hru, kterou se nám povede uvést, nebo na potěšující detaily, jako je tisící návštěvník, tak vlastně v kontextu věcí můžeme být nejvíce pyšní na to, že stále fungujeme, že máme stále chuť tomu věnovat energii a že se nám daří nacvičit a připravit každý rok novou porci zábavy.

 

A co to bude letos? Zasáhla vás současná mimořádná situace?

Naší novou hrou měl být letos Veberův Blbec k večeři. S ohledem na letošní situaci a její vývoj, jsme se nakonec rozhodli v roce 2020 naše představení Blbec k večeři neuvést.
Věřte, že to nebylo jednoduché rozhodování a všem je nám to líto. S nadšením a odhodláním nevynechat ani letos jsme začali zkoušet hned první den, kdy to podmínky dovolily. Nicméně situace je velmi nestabilní, zprávy i z okruhu blízkých jsou takové, že lidé váhají, nebo se rovnou omlouvají z představení.
Povinnost nosit roušky na vnitřních akcích nad 100 lidí tomu také nepřidá, protože nikomu zavírat dveře před nosem a posílat ho domů nechceme! V tom případě by to ale znamenalo pro vás prosedět a pro nás odehrát celé představení v rouškách, což není příjemné nikomu a celý zážitek by to jen znehodnocovalo. My také potřebujeme mít plný sál spokojených a smějících se diváků, protože právě to nám dodává sílu hrát a užít si to a toho bychom letos zřejmě nedosáhli.

 

Kdy jste se naposledy (na zkoušce vašeho souboru) od plic zasmál?

To je velmi záludné. Vážně se smějeme stále a furt. Dobíráme si jeden druhého a děláme si občas naschvály, házíme po sobě všelijakým textem a hláškami..., bohužel většina není vhodná k publikování. Známe se příliš dobře na to, abychom si k sobě dovolili i věci, jež vytržené z kontextu situace a znalosti vztahu budou vypadat spíš jako sprostá urážka než legrace, za kterou to všichni máme. Nicméně si naštěstí vybavuji i použitelnou situaci a to bylo tak…

Při zkoušce za kulisami si každý zhruba hlídá úsek, kdy má jít na scénu, ale mezitím se probere kdeco jiného, vypráví se zážitky a takhle se stalo, že kolegyně prospala už dvakrát svůj nástup. Po třetí to nechtěla připustit, a tak si to vážně hlídala. Na otázku, zda tam už nemá být, v tu chvíli chyběla téměř stránka textu do jejího vstupu dveřmi, mi odpověděla, že si to hlídá a na zdůraznění vážnosti i vztyčila ukazovák. V tu chvíli mě škodolibě napadlo jí to trochu znemožnit, a tak jsem začal: „Tak ty si to hlídáš? A víš opravdu, kde jsme? Já myslím, že už vážně zaznělo...,“ a takhle jsem ji znervózňoval podobnými výmysly. Pochopil to i další kolega a začal přitakávat z druhé strany, až došlo přesně k tomu, k čemu jsme směřovali… Zase to nestihla, a protože fungujeme jako správný tým, když se to pokoušela dohnat, tak třetí kolega, který na ni na jevišti čekal, jí ještě přidržel zavřené právě ty dveře, kterými měla na scénu vpadnout. Možná to takto nevyzní, ale my se skutečně řehtali jako koně. Stála tam přilepená na těch dveřích a vypadlo z ní jen „vy jste takoví hajz...é“. 

 

Web: https://dobrovodstikohouti.cz/

 

 

Nová Paka se pyšní unikátní expozicí tzv. medijních kreseb

NOVÁ PAKA: Spiritismus neměly rády žádné totalitní režimy ani demagogové. Miloslav Bařina, někdejší dlouholetý ředitel muzea v Nové Pace, před lety inicioval jedinečnou sbírku medijních kreseb, časopisů a artefaktů z oblasti spiritismu, jemuž se počátkem 20. století dařilo právě v Podkrkonoší. Od roku 1997 je expozice v podkroví budovy Klenotnice drahých kamenů přístupná veřejnosti. Atraktivní téma čas od času přitahovalo i bulvární novináře, ale neuspěli. Miroslav Bařina nikdy nevyhověl jejich žádostem o komerční využití. Dodnes je přesvědčen, že pravý spiritista o svém přesvědčení nemluví a nemá chuť se veřejně prezentovat.

Autor článku: 
Miloslav Bařina

V roce 1970 jsem se přistěhoval do Nové Paky. O tom, že je proslulá drahými kameny, zkamenělými rostlinami i množstvím výtvarných umělců, jsem věděl, o spojitosti všech těchto skutečností se spiritismem, přesněji s medijními kresbami, však nikoliv. Muzeum jsem nalezl v dost dezolátním stavu, hned od prvních dnů mě čekalo přestěhování Klenotnice z Besedy a vybudování nové expozice Klenotnice v prostorách dnešní Komerční banky, pak následovalo vyklizení Suchardova domu a vleklá oprava. Suchardův dům mě zaujal, nechal ho postavit Antonín Sucharda mladší (1843–1911) v letech 1895–1896. Byl to také Sucharda, kdo v roce 1903 pozval z nedalekého Hrabačova u Jilemnice vůdčího představitele spiritistů, spisovatele a nakladatele Karla Sezemského, aby v hotelu Mach na náměstí v Nové Pace proslovil první přednášku o spiritismu. V roce 1904 se Sezemský do Nové Paky přestěhoval, dokonce chtěl na samotě u Štikova založit společnost spiritistického hospodářství – komunu po vzoru  tolstojovských „duchoborců“, dodnes se tomuto místu říká Na duchárně. Neuspěl. Od počátku to s úřady neměl jednoduché. Úřadům i církvi se jeho činnost pochopitelně nelíbila (Antispiritistická liga), ale ve městě byl přes své podivínství uznáván. Neúnavně přednášel, pořádal divadelní představení, výstavy, ale především psal, překládal a vydával. Je zajímavé, že právě výstavy medijních kreseb (jejich způsobem instalace jsme se podle snímků i inspirovali při vzniku expozice) měly veliký úspěch, například při slavné   „Dělnicko – živnostenské výstavě“ v roce 1910, kde byla také expozice „Síň spiritismu“ oceněna později radou města. Tak se stalo i při podobných akcích v pozdější době. Ve sbírkách muzea jsem nalezl hned v roce 1970 zajímavou složku o rozměrech 620 x 490 mm, která obsahovala soubor 76 medijních kreseb, nalepených  asi rozmíchanou moukou na běžném balícím papíru, rohy byly odříznuty (myslím, že nešly odlepit po minulých výstavách spiritistů). Byly to medijní kresby Jana Tóny (Tonna) z let 1904 – 1910, které podle záznamu věnovala muzeu jistá paní Růžena Žižková. Shodou okolností jsem mohl ještě korespondovat s vnučkou J. Tonna  V. Ulmanovou z Jablonce nad Nisou a mnoho jsem se dozvěděl.

Jan Tonn pracoval na železnici a podobně jako dost jiných spiritistů, kteří byli rovněž jejími zaměstnanci, tak měl jako konduktér (průvodčí) možnost rozšiřovat myšlenky spiritismu a literaturu mezi cestujícími. Kresby mě tehdy uchvátily a řekl jsem si, že bych z nich mohl v Suchardově domě udělat výstavu. Ale nedopadlo to nijak, spiritismus neměly rády žádné totalitní režimy, ani demagogové, ať již v jakémkoliv rouše. Sbírku se nám podařilo uchovat (tehdy se běžně kamuflovaly pojmem naivní umění) a po roce 1989 jsme  ji konečně mohli zveřejnit. Stalo se tak v roku 1992, kdy jsme uspořádali v Suchardově domě výstavu „Spiritismus v Podkrkonoší – medijní kresby a spiritistická literatura“. V té době jsme ještě neměli dostatečný sbírkový fond a pro rozmanitost jsme vystavili i zápůjčky z muzeí v okolí a ze soukromých sbírek. Netušili jsme,  jak velikou odezvu bude výstava mít. V té době už v našem muzeu pracoval Mgr. Ivo Chocholáč, který pro muzeum získal řadu cenných sbírek i informací a věnoval se spiritismu s velikým zájmem.  Dostávali jsme různé tipy, hledali v antikvariátech i po známých, ale hlavní byla příprava obou expozic. Někdy ovšem pomohla propagace, začali se ozývat potomci spiritistů, například paní, která žila na Slovensku, nám poslala kresby přes řidiče autobusu, také známá Cecílie Marková nám věnovala některé kresby. Mezi stovkami kreseb se objevily i skutečné skvosty, jakými byly vedle kreseb  Jana Tonna, V. Švihly, F. Rofelina, H. Hasmana  … , především kresby Josefa Kováře. Někteří lidé našli třeba kresby na půdě schované a muzeu je věnovali, jiní požadovali za unikátní soubor nevysoké částky, byť na první pohled bohatstvím neoplývali. Jiní nás upozorňovali, u koho a kde můžeme hledat. Rozrostl se i náš soubor unikátních fotografií a pohlednic se spiritistickou tematikou.

Práce v muzeu je práce s lidmi, věčné hledání a tušení souvislostí. Navštívilo nás i několik těch, kteří se domnívali, že chceme šířit spiritismus  a chtěli zprostředkovat setkání se spiritisty nebo účast na seancích. Nikdy jsme nic takového nedělali a ani nechtěli dělat. Nás zajímal tento zvláštní fenomén z hlediska etnologického, sociálního, výtvarného, ale především jako zvláštnost našeho města v širších souvislostech. Nikdy jsme nevyhověli žádostem senzacechtivých redaktorů, abychom jim zprostředkovali účast na seancích, aby je natočili, ostatně nás ani nenapadlo nějaké seance se zúčastnit.  Myslím si, že pravý spiritista  o svém přesvědčení ani nemluví a nemá chuť se veřejně prezentovat. V té době jsme si stanovili za cíl získat co nejvíce medijních kreseb z našeho okolí, ale také jiné srovnatelné kresby, a rovněž  další materiály, především produkci nakladatelství Spirit a všechna čísla časopisu Posel záhrobní.

Po několika letech bylo naše úsilí završeno a 31. května 1997 jsme v podkroví budovy Klenotnice drahých kamenů otevřeli stálou expozici, nazvanou Spiritismus v Podkrkonoší. Představovali jsme si umístění jinde a jinak, ale je to asi dáno, spojení světa  kamenů a medijní kresby má cosi společného. Pokud jde o originály kreseb, jsou uloženy v depozitáři. Kresby by raději v budoucnu neměli být vůbec půjčovány.  Nová Paka získala expozicí spiritismu v Evropě jedinečnou pozici a své výjimečnosti by se neměla vzdát ani doma.

                                                                                                                                          

Zkrácená verze tohoto textu byla zveřejněna v roce 2008 v publikaci Aleny Nádvorníkové: Art brut v českých zemích, Arbor vitae, Olomouc 2008

 

 

 

S devadesátkou na krku / Jiráskův Hronov slaví unikátní jubileum (3)

HRONOV, BOLERADICE: Festival Jiráskův Hronov patří k mezinárodně uznávaným značkám. Jde vůbec o nejstarší divadelní festival na světě. Od roku 1931 se konal každoročně, a to i za těch nejobtížnějších podmínek. Během druhé světové války, po únoru 1948… Dokonce i v letošním, podivuhodném „koronapandemickém roce“ přivítá s otevřenou náručí vybrané soubory. Jiráskův Hronov je totiž „festivalem festivalů“. Už sama přítomnost na Hronově je potvrzením špičkové úrovně divadelních inscenací. Ale nejde jen o to zúčastnit se. Součástí přehlídky jsou také dílny a semináře − pravé kolbiště názorů, zkušeností a dovedností. Jak vnímají atmosféru festivalu a příležitost být jeho aktéry, jsme se zeptali členů Divadelního spolku bratří Mrštíků z Boleradic. Za všechny odpovídala paní Iva Kahounová, předsedkyně správní rady DS, která činnost spolku s výmluvným nadšením představila.

Autor článku: 
Irena Koušková

Jste z jihomoravských Boleradic, obce, která nemá ani tisíc obyvatel. Kdy a za jakých okolností váš divadelní spolek vznikl, resp. byl obnoven? Jaké byly motivace a důvody k jeho založení?

Divadlo v Boleradicích má více než 120letou tradici. U jeho zrodu stál horlivý vlastenec, učitel Cyril Metoděj Hladký, jenž během několika let založil v Boleradicích hasičský a potravní spolek, veřejnou knihovnu, vedl chrámový sbor a uskutečnil první ochotnické divadelní představení. Tím byla v roce 1897 divadelní hra Karolíny Světlé Kříž u potoka. To vše na půdě Orelské jednoty a za vydatné podpory faráře Filipa Toufara.

Po jeho smrti v divadle pokračovali místní studenti, kteří nacvičovali a hráli divadlo, některé hry i v přírodě. Potom na sebe divadelní činnost nakrátko strhl místní odbor Národní jednoty, ale pak již suverénně nastoupili Sokol a Orel, dva věční rivalové v aktivitě. V době 2. světové války nastává útlum, po roce 1945 se opět čile hrálo na obou jevištích. Repertoár byl orientován na vlasteneckou tematiku. Novinkou se stalo loutkové divadlo. Zásadní negativní vliv do divadelního ruchu vnesly poúnorové poměry roku 1948. Oba hlavní aktéři ochotnické činnosti se dostali do stagnace. Orel nuceně zákazem činnosti, Sokol po reorganizaci. Teprve po čase se začíná hrát pod hasičskou jednotou, nově vytvořenou Osvětovou besedou a svůj křest na divadelních prknech si odbývají mládežníci. Avšak politické ovzduší jara 1968 udělalo své a do roku 1981 tak bylo málo premiér a na dlouhou dobu téměř přerušena činnost souboru Osvětové besedy. Sokol a Hasičská jednota divadelní činnost ukončily úplně. Na počátku 80. let dochází k uvolnění politického tlaku a divadlo začíná znovu oživovat. V tomto ovzduší vznikla inscenace Maryša (režie Jan Horák a Alena Chalupová). Představení bylo v roce 1982 navrženo k účasti na Národní přehlídku vesnických divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou. Bylo to vůbec poprvé v celé historii divadla okresu Břeclav, že se některý soubor celonárodní přehlídky účastnil. Tento úspěch povzbudil a následovaly další.

Od roku 1983 se režijní práce ujímá učitelka Alena Chalupová a do roku 2015 je kmenovou režisérkou souboru. Stojí za nejúspěšnějšími počiny divadelního souboru (čtyři účasti na Jiráskově Hronově, 16 her z 20 na Krakonošově divadelním podzimu). Od roku 2000 se jako režiséři postupně přidávají Stanislav Svoboda, Jiří Merlíček, Iva Kahounová, Jiří Brabec, po jedné režii Radim Sokolář, Luboš Straka, Juraj Háder).

 

Nakolik aktivní činnost vyvíjíte? Kolik premiér do roka připravíte? Jsou mezi nimi i vlastní autorská představení? Jak často hrajete? Jakých cílů chcete prostřednictvím spolku dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění?

V několika posledních letech připravujeme dvě premiéry ročně. Vlastní autorská představení nemáme. Naší snahou je přivést do divadla také mladší generaci diváků, v čemž vidíme značné rezervy. Ale snažíme se být hybateli širšího kulturního dění, a to nejen v naší obci. Tam už je to samozřejmostí. Každoročně pořádáme reprezentační divadelní bál (letos už 27. v pořadí), výstavy obrazů, fotografií, besedy se zajímavými osobnostmi, zapojujeme se do projektu Noc divadel. Divákům nabízíme pravidelně dvě abonentní řady: Jarní předplatné a předplatné Rodiče s dětmi do divadla. Nyní máme před sebou velkou výzvu. Zápis nemateriálního statku Ochotnické divadlo v Jihomoravském kraji do Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury Jihomoravského kraje, kterému se někdy také přezdívá „malé UNESCO“, je bezesporu také příležitostí pro spolupráci při ochraně a rozvoji této naši společné hodnoty. Proto Divadelní spolek bratří Mrštíků jako navrhovatel a iniciátor zápisu tohoto nemateriálního statku, připravuje na téma „Ochrana a rozvoj nemateriálního statku“ seminář, který se uskuteční v rámci letošní Noci divadel. Na seminář pozveme zástupce ochotnických souborů Jihomoravského kraje a pokusíme se najít cestu, po které bychom se mohli, alespoň někdy, ubírat společně. Uvidíme, jaká témata se nám otevřou.

 

Oslovujete všechny věkové skupiny? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog? 

Toto je oblast, ve které máme ještě co dohánět. Náš herecký soubor stárne a mladé lidi se nám daří získávat jen na přechodnou dobu.  Zapojí se na rok, dva a divadlo opustí – z nejrůznějších důvodů, většinou děvčata se vdají, mají děti a do souboru se už nevrátí, nebo odejdou studovat a dojíždět nechtějí… Ale otázka zněla jinak. Snažíme se oslovit širokou skupinu diváků, ale nejlépe se nám to daří právě u věkové skupiny, která odpovídá věkovému složení našeho hereckého souboru. Tedy střední a starší věk. Mládež navštěvuje naše představení méně. Malé děti v mladším školním věku chodí s rodiči v rámci dětského předplatného, tam ale účinkují cizí soubory. Náš domácí soubor pro děti hraje velmi málo, pohádku máme na repertoáru zřídka.

 

Co vás na této práci těší a co vám ji naopak komplikuje?

Na tuhle otázku mohu odpovědět pouze sama za sebe. Divadlo je pro mě celoživotní láskou, někdy i posedlostí. Rodiče mě odmalička brali s sebou na zkoušky, brzy jsem začala vystupovat v dětských rolích ve školním souboru, později v mládežnickém a dospělém. Moje herecké kroky vedla maminka (Alena Chalupová), dlouholetá režisérka našeho souboru. Časem jsem začala s režisérskými pokusy také já. Miluji divadelní zkoušky, ať už v roli herečky nebo režisérky, protože mám ráda tvoření, hledání, vývoj. Rozčiluje mě, když to někteří herci cítí jinak a brání se změnám. Nesnáším nedochvilnost a nesoustředěnost. Divadlu často podřizuji a přizpůsobuji svůj soukromý i rodinný život. Mám obrovské štěstí, že moji nejbližší také „uvízli drápkem“, tedy chápou.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Od roku 1997 jsme divadelní spolek s právní subjektivitou.

 

Kolik členů soubor sdružuje? Jaké jsou věkové, profesní a genderové charakteristiky členů spolku? Jaké jsou jejich povinnosti?

V současnosti máme 60 členů, muži a ženy jsou zastoupeni rovnoměrně. Za členy spolku považujeme ty, kteří dovršili 18 let (a platí členské příspěvky), ale spolupracují s námi samozřejmě i mladší lidé. Profese našich členů jsou velmi pestré. Působí u nás učitelé, studenti, zedníci, elektrikáři, programátoři, projektanti, administrativní pracovníci a řada dalších profesí. Ptáte se na povinnosti člena spolku. Vzhledem k tomu, že do spolku každý vstupuje dobrovolně, protože divadlo je jeho koníček, předpokládá se, že se bude aktivně zapojovat do činnosti a nebude poškozovat zájmy spolku. Funguje to tak….

 

Jaký je váš vztah k obecnímu zastupitelstvu/magistrátu? Máte jejich podporu?

Otázka možná měla znít obráceně – jaký vztah má vedení obce k spolku… Řekla bych, že si v podstatě nemůžeme stěžovat. Spolek přežil už několikero vedení obce. Začínali jsme, když starostou byl náš člen, který dokázal na činnost spolku své kolegy v zastupitelstvu dobře naladit. Další vedení obce projevovalo vztah vlažný, následující zase vřelejší. Současné vedení obce, jmenovitě starosta i místostarosta, naši činnost podporují, ostatně, oba prošli našimi řadami. Takže ano. Podporu obce máme, a to i ve formě každoroční dotace na činnost.

 

S jakými dalšími organizacemi spolupracujete? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Nejužší spolupráce je s Jednotou Orel Boleradice, protože ta je majitelem budovy divadla, ve které jsme v exkluzivním nájmu. Exkluzivita spočívá v tom, že v divadle nejen zkoušíme a hrajeme, ale také se kompletně o budovu staráme, což zahrnuje opravy, údržbu, zákonné revize. Výdaje hradíme z dotací, které získáváme od obce a Jihomoravského kraje, ale především z peněz, které vyděláme z provozu divadla. Během roku odehrajeme kolem 30 vlastních představení a dalších zhruba 30 představení odehrají hostující soubory. Divadlo navštíví během sezóny kolem 6 tisíc diváků. Další spolupráci navazujeme nejčastěji s místní základní školou a základními uměleckými školami v okolí.

 

Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní? Hostovali jste také v zahraničí? Jaká inscenace z vašeho repertoáru je nejvíce reprízovaná? Co se ne/povedlo? Na čem pracujete nyní?

Pokud jako hledisko úspěšnosti budeme brát účast na národních přehlídkách, byl by to dlouhý výčet. Vůbec první nominace našeho souboru na národní přehlídku Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou byla v roce 1982 s dramatem Maryša (režie Alena Chalupová a Jan Horák). V následujících letech sem soubor postoupil ještě devatenáctkrát (např. se hrami Naši furianti, Noc na Karlštejně, Paličova dcera, Past na myši, Cikánský baron, Zvonokosy, Revizor,  Divá Bára, naposled loni Počestné paní aneb Mistr ostrého meče). Vůbec nejvyšší mety v ochotnickém divadle – účasti na Jiráskově Hronově – dosáhl soubor čtyřikrát: v roce 1992 s Lucernou, 1997 s Rokem na vsi, 2002 s muzikálem Pygmalion aneb My Fair Lady ze Zelňáku, 2016 s Divou Bárou.

Hostování v zahraničí, to je příjemná kapitola. Na doporučení švédské asociace pro amatérské divadlo pozval folklorní taneční soubor Gusselbydansarna z Lindesbergu  v roce 1992 náš DS se hrou Františka Kožíka Šavle a píseň, spolu s cimbálovou muzikou Vonica, na desetidenní turné do oblasti středního Švédska. V roce 1994 jsme se stejnou hrou hostovali v největším amatérském divadle v Anglii – The Questors Theatre Londýn. Další zahraniční výjezd se uskutečnil v roce 1999 opět do Švédska, tentokrát s pásmem lidových zvyků – Rok na vsi. V roce 2000 jsme byli Společností pro vědy a umění pozváni k dvanáctidennímu pobytu v New Yorku. Divadelníci opět společně s CM Vonica se představili s úspěšným pásmem Rok na vsi. Další spolupráci jsme navázali se sousedními státy – Rakouskem a Slovenskem, kde jsme několikrát uváděli svoje představení, např. ve Vídni na pozvání Rakousko-české společnosti a Školského spolku Komenský, v slovenských Tlmačích či Zohore. Divadelní soubory ze Slovenska a Vlastenecká omladina z Vídně jezdí zase hostovat k nám.

Nejvíc repríz – 46, máme zaznamenáno u hry Noc pastýřů, která byla na repertoáru v letech 2012 – 2015. Cikánského barona jsme hráli 39krát, Maryšu 38krát, Divou Báru 35krát, Rok na vsi 32krát…

V současné době máme na repertoáru tři kusy: Počestné paní aneb Mistr ostrého meče, Duchové Vánoc, Kulhavý mezek aneb Výbuch na jičínském zámku.

 

V roce 2004 se vám také splnil sen…

V roce 2002 se mezi boleradickými ochotníky zrodilo heslo a veřejná sbírka „Pomozte nám splnit sen“. Důvodem byl neutěšený stav bývalého kina, ve kterém se divadlo tehdy hrálo. Posledním představením hraným ve staré budově byl muzikál Pygmalion aneb My Fair Lady ze Zelňáku. S touto úspěšnou inscenací v roce 2002 potřetí stanuli ochotníci z Boleradic na prknech Jiráskova divadla.

Sen se splnil. Díky organizaci Orel a poslanci Ladislavu Šustrovi se podařilo získat několikamilionovou dotaci na rekonstrukci a dostavbu budovy.  V sobotu 19. června 2004 byla budova orlovny – divadla slavnostně otevřena. První premiérou uvedenou na novém jevišti byla česká báchorka Josefa Kajetána Tyla – Strakonický dudák.

 

 Jak vaše plány na letošní rok zkomplikovala současná mimořádná situace? Vzešlo z ní také něco dobrého? Zůstali jste v kontaktu s diváky i přes nucené uzavření divadla? Letos jste poprvé organizovali krajskou soutěžní přehlídku amatérského divadla Mrštíkovo divadelní jaro s postupem do Vysokého nad Jizerou… Jaký o ni byl zájem i přes nouzová opatření?

Nouzový stav v souvislosti s pandemií v podstatě zrušil celý program divadla v březnu, dubnu, květnu, včetně regionální přehlídky. Využili jsme neplánované volno k uspořádání video archívu a zveřejňovali pro své diváky dva záznamy starších her týdně. Další aktivitou se stalo točení čtených pohádek pod názvem Bylo, nebylo aneb Herci divadla Boleradice čtou dětem. Přidali jsme se také k výzvě Nakresli duhu… No, a začali jsme také dávat do pořádku divadelní budovu, protože jsme doufali, že se nám podaří uspořádat divadelní přehlídku alespoň v náhradním termínu (původní termín přelom března a dubna). Podařilo se. Mrštíkovo divadelní jaro proběhlo, i když pouze v úsporné verzi, bez doprovodného programu. Diváků přišlo samozřejmě méně než v běžném provozu, ale přišli a udělali soutěžícím tu správnou atmosféru. Vzešla nominace na Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém, úkol jsme splnili. Všichni doufáme, že další ročník už bude moci proběhnout se vší parádou…

 

Na letošním jubilejním Jiráskově Hronově jste získali Cenu Pavla Dostála za přínos českému amatérskému divadlu. Co to pro vás znamená? Jezdíte sem rádi a s jakými pocity?

Cena Pavla Dostála je pro nás pochopitelně úžasná pocta. Je to obrovské poděkování desítkám lidí, kteří se o rozvoj ochotnického divadla v Boleradicích zasloužili a velice si tohoto ocenění vážíme. Na Pavla Dostála máme milou vzpomínku – zúčastnil se slavnostního otevření zrekonstruované budovy orlovny – divadla v roce 2004, tehdy jako ministr kultury.

A jestli sem jezdíme rádi? Být v programu Jiráskova Hronova je přece nejvyšší možnou metou pro amatérské soubory naší země. Alespoň já a moji kamarádi ze souboru to tak vnímáme. Zkrátka, hrát v Hronově je pocta.

https://boleradice-divadlo.cz/

Alois Jirásek by se vedle Sienkiewicze stydět nemusel

HRADEC KRÁLOVÉ: V souvislosti s kulatým jubileem festivalu amatérského divadla Jiráskův Hronov a 90. výročím úmrtí slavného spisovatele si publicistka Ilona Machová klade otázky týkající se další ikony české literatury a tuzemských školních osnov – Aloise Jiráska. Co o něm vlastně víme?

Autor článku: 
Ilona Machová

Napsat článek o Aloisovi Jiráskovi byla výzva. Jak velká, jsem si ale uvědomila až během rešerší o jeho životě. Totiž – o Čapkovi víme asi všechno, o Máchovi i to nejintimnější, o Němcové to, co nám kdo řekl, a o Jiráskovi skoro nic.

Autor, jehož si nejčastěji spojujeme s metry a metry hřbetů knih v zašlých knihovnách našich babiček a dědečků, je znám spíše prostřednictvím svého díla a možná i díky slavné fotografii od Františka Drtikola, než jako člověk s vlastním příběhem. Jako by snad ani nikdy nebyl jiný – věkovitý zachmuřený stařec s bílými vousy… Gandalf národního obrození. Moudrý a sečtělý.

Když jsem začala studovat Jiráska, často mě napadlo, proč psal takové stohy textů. A jak to stihnul? Nakonec jsem si ale položila jinou otázku: Byl Alois Jirásek vůbec někdy dítě? Mladík? Byl z masa a kostí? Jaký měl život? Napsal všechna ta díla sám, nebo existoval ještě nějaký „stínový“ Jirásek, který mu pomáhal? Jeho spisovatelské nasazení bylo stejně obdivuhodné, jako jeho působení v roli profesora a buditele národa. A přesto – nebo právě proto – je nám tak vzdálen jako člověk.

Alois Jirásek se narodil ve východočeském Hronově v roce 1851 ve skromném domku s pekárnou. Měl osm sourozenců. Rodiče ho zapsali nejdříve na obecnou školu, poté navštěvoval německé i české gymnázium a nakonec vystudoval Univerzitu Karlovo-Ferdinandovu v Praze. Odtud se jako mladý učitel přestěhoval do Litomyšle, kde se seznámil se svou budoucí ženou Marií. Přivedli na svět osm dětí. Později se znovu přestěhovali do Prahy, kde Jirásek působil a žil až do své smrti v roce 1930.

Mezitím toho ale stihl opravdu hodně. Cestoval po českých zemích, na Slovensko, do Itálie a Kostnice, do Drážďan i do Slovinska. Obvykle šlo o studijní cesty do míst spojených s jeho dílem.

V roce 1917 podepsal Manifest českých spisovatelů, v němž podpořil myšlenku samostatného československého státu. A už o rok později to byl on, kdo vítal projevem prezidenta Masaryka, který se vracel do vlasti. Později se Jirásek věnoval politice aktivně – stal se poslancem a senátorem a s Masarykem se pravidelně setkávali.

Jako autor byl několikrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu. I přes téměř padesátiletou spisovatelskou zkušenost se na nominace necítil a žádnou z nich neproměnil.

V roce 1921 vystoupil z římsko-katolické církve a až do smrti zůstal bez vyznání. Jeho pohřeb se proto nemohl odbývat za přítomnosti kněze a církev zakázala zvonit na jeho počest na zvony. Byl mu ale vypraven velký „národní pohřeb“ v Pantheonu Národního muzea. Na poslední cestě ho doprovázely tisíce lidí. Pochován byl o několik dní později v rodném Hronově.

Jiráska, stejně jako mnoho spisovatelů jeho období, čekal nezáviděníhodný osud autora, který udělal mnoho pro svůj národ, ale zároveň se během několika desítek let stal nástrojem propagandy a později spisovatelem, jehož si mnoho lidí spojuje především s naddimenzovaným dílem, které zabírá místo v knihovnách a v antikvariátech a sedá na něj prach. Hronovský rodák ale přitom jen naplňoval tehdejší představu o důležitosti samostatného českého státu, soudržného společenství Slovanů, kteří nepodléhají vlivu římsko-katolické církve nebo rakousko-uherského soustátí a vlastním přičiněním budují něco velkého, co si národ s tak bohatou minulostí zaslouží. Národní obrození ovšem ze svých autorů – zejména Jiráska a Němcové – učinilo sice nejpopulárnější spisovatele své i pozdější doby, zato jim ale pro následující generace propůjčilo punc poněkud přepjatého snažení. Hrdinové a hrdinky Němcové i Jiráska byli tzv. obyčejní lidé, jejichž charakterové vlastnosti a morální síla často převyšovaly jejich protivníky – příslušníky aristokracie, církevní hodnostáře nebo švitořivé německé paničky. To se líbilo Jiráskovým současníkům, a později posloužilo komunistům. Ale všeho moc škodí. Díky několikerému vydání autorových spisů s předmluvou Zdeňka Nejedlého bylo prostě přejiráskováno.

V období národního obrození se zrodil obraz ideální Babičky Boženy Němcové i Jiráskovi superhrdinové – bojovník za pravdu Jan Hus, nadšený buditel F. L. Věk a statečný rebelant Jan Kozina, ale také superpadouchové – Lomikar, Koniáš nebo „militantní“ jezuité. I když jejich předobrazem jsou historické osoby, přesto jsou tu líčeny spíše černobíle, vždy ve prospěch „obyčejných“ hrdinů, bojovníků za práva svá, svého lidu a zejména českého národa. A právě tato, dost možná nevědomá snaha za každou cenu vynášet slovanský národ na piedestal, činí tato díla neobjektivními a svým způsobem plochými a blíží se spíš pohádce o věčném souboji dobra a zla.

 

Jirásek byl především beletrista

Sám přiznával, že jeho cílem není vytvářet historicky pravdivé příběhy, ale čtivou prózu, i když v jeho prospěch mluví poctivé studium historických pramenů. Skrze jeho postavy se mu dařilo dokonale popsat ducha doby, pro niž byly charaktery zastoupené silnými hrdiny signifikantní. Například jezuitského kněze Koniáše z Jiráskova Temna si dodnes spojujeme s nepopulárními opatřeními, jakými bylo pálení knih nebo vytvoření „černé listiny“ nevhodné literatury. Páter Koniáš se tak chtě nechtě stal jedním ze symbolů české rekatolizace, za což vděčí právě Jiráskovi.

Jiráskovo usilovná spisovatelská píle vzbuzovala emoce už za jeho života. V jedné z knih, z níž jsem čerpala, jsem našla posměšný epigram od tehdejšího redaktora humoristického časopisu Mé krákory Jana Váni. Krátká básnička z roku 1893 (Jiráskovi bylo tehdy 42 let), mluví jasně:

Zvířátko jsem ondy viděl,

hlava malá, tělo velké, nekonečný ocásek,

říci jsem se to hned styděl,

ale zdá se, že je to náš veleplodný Jirásek.

 

Proč byl ale Jirásek tak výkonným autorem?

Za prvé – už na studiích se rozhodl, že bude spisovatelem. A hned taky začal. Usoudil, že pouze z autorských honorářů se neuživí, proto vystudoval vysokou školu a stal se nejprve učitelem a poté i profesorem. Psaní se pak věnoval nepřetržitě až do své smrti. Od roku 1909, kdy jako pedagog odešel do zaslouženého důchodu, měl na tvorbu spoustu času.

Za druhé - Jirásek pocházel z velké a skromné rodiny. Během studií byl odkázán mimo jiné na stipendia, každá odměna za otištěnou povídku byla vítaným přivýdělkem. Jako mladý učitel sice neměl vždy podporu svého nadřízeného, ale ani práce navíc, kterou dostával ve škole a za kterou nebyl odměňován, mu nebránila, aby se věnoval vysněnému povolání. Během svého pobytu v Litomyšli psal pilně do tzv. Laciné knihovny a postupně se stal i jejím redaktorem.

Laciná knihovna (celým názvem: Ottova laciná knihovna národní: spisy pro zábavu a poučení), i když byla určena široké čtenářské obci českých čtenářů, patřila k velmi zajímavým počinům. Šlo o publikování děl slovanských a českých autorů v levném vydání, která si mohl dovolit každý. Díky tomu v Čechách v té době vycházela například díla bulharských, lužicko-srbských nebo ruských autorů (mj. Gogola).

Jirásek si získal velkou oblibu také jako učitel. Proslul novátorským přístupem k učení. Vybavuji si film Cesta do hlubin študákovy duše, scény, v nichž studenti z paměti biflují celé pasáže z učebnic, aby je následně doslova odříkali svým učitelům. Tento způsob učení byl v té době považován za standardní. Jirásek spíš než na memorování upozorňoval na schopnost porozumět tématu. Z toho důvodu se prý snažil učit vlastními metodami – živě a zajímavě. Není proto divu, že se studenti, kteří se dozvěděli, že je Jirásek učit nebude, vzbouřili a požadovali, aby ho také měli za profesora. Jak jim bylo, či nebylo vyhověno, jsem se sice nedočetla, ale Jan Amos by na něj byl jistě právem hrdý.

 

A jak obstojí Alois Jirásek u dnešních čtenářů?

S jistou shovívavostí k autorově úsilí „obrodit“ český národ a slovanstvo a bez nároku na pravdivost je i dnes možné číst jeho knihy jako akční historický román, napínavou fantasy, sondu do života studentstva nebo dokumentární svědectví o dlouhém boji protestantů proti katolíkům.

Vedle autorů jako byl Henryk Sienkiewicz (jeho současník a nositel Nobelovy ceny za literaturu) nebo Walter Scott, by se tak ani v současnosti Alois Jirásek stydět nemusel.

 

Pozn. redakce:

Hronovský rodák Alois Jirásek se otevření divadla (slavnostně otevřeno bylo 28. září 1930) nesoucího jeho jméno, nedožil. Když 12. března 1930 zemřel, byl pohřeb na místní hřbitov vypraven z dosud nedostavěného divadla a zúčastnilo se ho množství ochotnických spolků.

O rok později se konal první Jiráskův Hronov, tehdy jako přehlídka ochotnických inscenací Jiráskových her. Záštitu nad ním převzal prezident T. G. Masaryk. Nejstarší amatérský divadelní festival na světě letos oslavil rovných 90 let od svého založení.

Stopy v písku / Jarmila Cmíralová, herečka, recitátorka a pedagožka

HRADEC KRÁLOVÉ: V bloku domů za Pražským mostem, vedle známého novorenesančního objektu U Královny Elišky, je čp. 305. V prvním patře měla byt herečka a prozaička Jarmila Cmíralová. Tady se připravovala na role výrazných žen pro hradecké divadlo, psala povídky a rozhlasové hry, adaptovala texty pro regionální rozhlas a zdokonalovala svou metodu hlasové výchovy určenou nejen adeptům divadelní, ale i rozhlasové a televizní profese. Byla příkladem osobnosti, která se snadno nevzdává. Tak si jí ostatně pamatuje její rodina, její přátelé a kolegové: Jana Dražďáková, Pavel Krejčí, Carmen Mayerová a Jan Pěta.     

Autor článku: 
Lenka Jaklová a kol.

Jarmila Cmíralová očima neteře, někdejší dlouholeté ředitelky Divadla Drak v Hradci Králové, Jany Dražďákové

Jarmila byla sestrou mé maminky, a protože mezi nimi byl velký věkový rozdíl, byla jen o deset let starší než já. Milovala jsem ji už jako dítě a vzhlížela jsem k ní jako k velkému vzoru. Jarmila pravděpodobně zdědila své herecké nadání po své mamince, která celý život hrála v ochotnickém spolku v Praze ve Vršovicích.

Své herecké zkušenosti začala získávat v Divadle Míly Melanové v Praze na Žižkově. Dodnes si pamatuji na představení „Čapí mládě“,  které jsem tam viděla jako sedmiletá holčička. Později byla v angažmá v Divadle na Kladně a následně v Hradci Králové. Provdala se zde za Miroslava Švejdu a měli spolu holčičku Janu. A protože nechtěla opustit divadlo, přestěhovala jsem se ve svých patnácti do Hradce já  a pomáhala se tak vedle školy starat o malou sestřenici. Byly to krásné roky nádherného divadla. Ředitelem a současně režisérem byl v divadle Milan Pásek a divadlo se mohlo pyšnit skvělými inscenacemi. Jarmila patřila mezi špičkové herečky..

Bohužel do svého života si přinesla nemoc kyčelních kloubů a po narození druhého dítěte, syna Mirka, musela podstoupit první operaci. Endoprotézu pak ještě opakovala na druhé noze, a protože ani po operacích nebyl stav dobrý, musela z divadla odejít.

Velmi si jí vážím za to, jak tuto situaci dokázala překonávat. Začala psát povídky, pracovala v rozhlase a učila jevištní řeč. Jednou z jejích žákyň byla Carmen Mayerová. Do konce svého života se velmi zajímala o veškeré kulturní dění a její názory a cítění nijak nezestárly.

Jarmila pro mne byla velkým vzorem. Vzbudila ve mně nejen velkou lásku k divadlu, ale i touhu ji následovat. Pokusila jsem se o zkoušky na AMU, bohužel neúspěšně. Ale divadlo jsem nechtěla opustit. A měla jsem obrovské štěstí, že se v té době právě otevíralo v Hradci Králové loutkové divadlo. Chtěla jsem být u toho, ať už jen v roli administrativní pracovnice, účastnit se tohoto procesu. Tehdejší ředitel Vladimír Matoušek mě přijal jako sekretářku. Byla jsem šťastná . Postupně jsem přebírala další a další povinnosti organizačně provozního charakteru a po revoluci jsem se stala ředitelkou.

Pozn. redakce: Paní Jana Dražďáková odešla do penze v sedmdesáti letech, dodnes je v kontaktu se svými kolegy z Divadla Drak. 

 

Jarmila Cmíralová očima rozhlasového režiséra Pavla Krejčího

S Jarmilou Cmíralovou jsem se seznámil v „oněch dobách“ normalizace za kuriózních okolností. Psal se rok 1976, což byl také začátek mé kariéry rozhlasového režiséra v Československém rozhlase Hradec Králové. Blížil se 1. květen a s ním spojený tradiční májový průvod městem. Můj tehdejší šéf režisér Igor Froněk mně dal za úkol (z pověření KV KSČ) natočit báseň Vítězslava Nezvala Zpívám zpěv míru. Ta měla zaznít z ampliónů před začátkem májového průvodu. A ať si herce vyberu sám, že mám tzv. volnou ruku. Nezvalovu notoricky známou báseň recitovali vždy jenom muži. Chtěl jsem tradici porušit tím, že tentokráte obsadím ženu.  

S královéhradeckými herci jsem se v té době teprve seznamoval, moc jsem jich ještě neznal. V legendární „přípravně herců“ v 1. patře královéhradeckého studia ve Vrchlického ulici (už si nepamatuju od koho) jsem zaslechl jméno Jarmila Cmíralová. Prý připravuje adepty herectví ke zkouškám na DAMU a výborně recituje. To bylo pro mě “znamení“. Produkční paní Nováková (rád na její pečlivost a starostlivost vzpomínám, bohužel pro svůj postoj k srpnovým událostem roku 1968 musela z rozhlasu záhy odejít), mně ochotně paní Cmíralovou pozvala k natáčení.

Samozřejmě jsem měl před ní veliký respekt, ona respekt taky vzbuzovala, ale její interpretace Nezvalovy básně byla znamenitá. Žádný velký patos, spíše civilní, neokázalé pojetí, přesně takové, jaké jsem si představoval. Nadšeně jsem jsem jí nabídl další spolupráci. Odpověděla: „Opravdu? Copak se stalo?“ Nechal jsem její otázky bez odpovědi. Za několik dní jsem natáčel s vynikající herečkou Dagmar Felixovou, která už ve dveřích zkušebny na mě volá: „Tak Jarmila už může? My jsme ji slyšeli v průvodu z ampliónů a nevěřili svým uším.“ Od Dáši Felixové jsem se pak dozvěděl, že Jarmila Cmíralová je pro své postoje v roce 1968 na indexu! Tehdejší ředitel královéhradeckého rozhlasu, kovaný komunista, horlivý vykonavatel nařízení KV KSČ, si mě kupodivu na koberec nepozval! Ještě v květnu téhož roku přijela na návštěvu do královéhradeckého rozhlasu Jiřina Švorcová předsedkyně SČDU (Svaz českých dramatických umělců), a šéfrežisér Igor Froněk za ní zašel, aby se pokusil „zlegalizovat“ další účinkování Jarmily Cmíralové v rozhlase. Jiřina Švorcová slíbila pomoc a opravdu už příští týden přišlo oficiální povolení.

Od té doby jsme spolu natočili stovky pořadů, jak pro královéhradecké studio, tak pro stanice Praha nebo Vltava – rozhlasové hry, literárně dramatická pásma, četby, pásma poezie. Jarmila Cmíralová byla i znamenitá autorka, adaptátorka rozhlasových her a upravovatelka četeb, její cyklus pásem poezie Nádherná nacházení patři do zlatého fondu Českého rozhlasu. Na divadelní prkna se, bohužel, pro zdravotní komplikace už nikdy nevrátila. Trpěla bolestmi kyčlí a prodělala několik operací, po kterých se statečně znovu a znovu vracela k autorské a rozhlasové práci.

Milovala mateřštinu a těžce nesla její deformaci. Pro redaktory, moderátory, podnikatele a herce napsala skvělou publikaci Učte se mluvit, natočil jsem k ní zvukovou kazetu se cvičeními. Dodnes podle ní učím začínající rozhlasové a televizní redaktory a moderátory. 

Jarmila Cmíralová připravila ke zkouškám na konzervatoř a DAMU řadu adeptů herectví. Mezi nimi byla i vynikající herečka a skvělý člověk Carmen Mayerová. Ta začínala svou hereckou kariéru právě na prknech královéhradeckého divadla. S Carmen Mayerovou jsem také natočil desetidílnou četbu Jarmily Cmíralové Vyprávěnky – vyznání divadlu a byť nelehkému životu.

Děkuju Nejvyššímu, že jsem mohl být Jarmile Cmíralové nablízku.          

 

Jarmila Cmíralová očima své žačky a herecké kolegyně Carmen Mayerové

Divadelní máma – to je pojem, který většině lidí nic neřekne, ale v naší divadelní branži je to herečka, která vezme pod svá křídla mladé děvče, které přišlo k divadlu plné ideálů a touhy hrát, ale krom toho nic nezná a neumí. Takovou dívkou jsem před šedesáti lety byla já a mou divadelní mámou se stala Jarmila Cmíralová–Švejdová. Byla to vynikající herečka a skvělý pedagog. Milovala český jazyk, velmi se mu věnovala a vytvořila skvělou metodiku práce s hlasem. Docházela jsem k ní pravidelně a ona mě krom techniky dýchání, hereckého řemesla zasvětila do toho krásného tajemství, kterému se říká práce s textem. Byla to žena velice krásná a laskavá. A jak jsem se už zmínila, výborná herečka, kolegyně. Její osobnost je pro mne inspirující po celý život. Bohužel  komplikovaný zdravotní stav ji donutil předčasně ukončit hereckou kariéru. Ale Jarmilka s pílí sobě vlastní se začala věnovat literatuře. Nadále propracovávala svou metodu hlasové výchovy, zdokonalovala se ve své milované češtině a psala. Celý život jsem s ní byla v kontaktu a ona prožívala s naší rodinou vše dobré i zlé. Byla mi vždy rádkyní a oporou. Vzpomínám na ni s úctou a láskou.

 

Jarmila Cmíralová očima bývalého ředitele Městské knihovny v Hradci Králové Jana Pěty

Autor jí věnoval medailon ve svém Literárním průvodci Hradce Králové (Knihovna města Hradce Králové, 2016).

Jarmila Cmíralová (* 25. 8. 1930 Praha, † 22. 12. 2007 Hradec Králové) přišla do Hradce Králové v roce 1950 – tehdy dostala angažmá ve zdejším Krajském oblastním divadle (později Divadlo Vítězného února, dnes Klicperovo divadlo). Až do roku 1974 patřila k nejvýraznějším osobnostem jeho uměleckého souboru; v letech 1975–1980 spolupracovala s divadlem externě. Ztvárnila zde mnoho vynikajících rolí, např. Medeiu nebo Kassandru v inscenacích antických dramat v režii Milana Páska (1958, 1964), matku Asse v Peer Gyntovi (1965), Marii Stuartovnu ve stejnojmenné hře (1965) ad. Jejím životním partnerem byl dlouholetý hradecký herec Miroslav Švejda. Účinkovala také v rozhlasových pořadech, v Českém rozhlase Hradec Králové působila jako asistentka režie a hlasová poradkyně (1974–1980).

V hradeckém nakladatelství Kruh vydala dvě povídkové sbírky. První z nich, Byla jednou jedna neděle (1983), je autobiografický text, příběh Jarmily Cmíralové a její rodiny, který se z větší části odehrával v Hradci Králové. Kniha je místních reminiscencí plná; např. v části, nazvané Hledání domova uvádí autorka čtenáře k Labi v centru města a do svého bytu na Eliščině nábřeží; v kapitole Zvony od Svatého Ducha líčí návštěvu v ateliéru hradecké malířky Dany Sokolové. Druhá sbírka Deset slitovníčků (1985) představuje kaleidoskop vyprávění o různých smolařích a lidech osudem všelijak postižených a trápených. Povídka Andula se odehrává v kulisách historického centra Hradce v dobách socialismu. K Hradci Králové se vztahuje i řada textů z rukopisného souboru, který zůstal v pozůstalosti. V jednom z těchto „minipříběhů“, nadepsaném Letěly, letěly, ale nedoletěly, vzpomíná Jarmila Cmíralová na návštěvu své maminky a na atmosféru proslulého hradeckého Grandhotelu.

Její divadelní hru Šatra uvedlo pražské Divadlo E. F. Buriana (1989). Byla odborníkem v hlasové pedagogice; napsala příručku Učte se mluvit (1978, 1980, 1992).

 

 

Jarmila Cmíralová: Letěly, letěly, ale nedoletěly  

Ze sbírky Minipříběhy, která je součástí rukopisné pozůstalosti autorky.

Grandhotel se nacházel v trojúhelníku mezi divadlem, kantýnou a hereckým domem, bývalou Ymkou, naším tehdejším domovem. Kavárna působila tehdy sice už značně zvetšele, zato náramně útulně. Cestou z oběda nás přímo lákala k lelkování svými plyšovými ve vínové barvě vyvedenými dosti prosezenými boxy s výhledem na místní křižovatku. Jak skvěle se tu po zkoušce klábosilo! Občas si dovolili někteří pohrdnout kantýnskou stravou a zvolili pro oběd jídelnu. To prošli kavárnou a ocitli se v prostoru okouzlujícího secesního stylu i vybavení, s těžkým nábytkem, černoušky z ebenového dřeva – hlídači vůní, masivními zdobnými květinovými vázami, pár palmami. Prostor přímo zářil bílými ubrusy, damaškovým prostíráním a sváteční náladou i ve všední den. Kde zůstal upachtěný a propocený socialismus! Číšníci se pohybovali decentně, hudba hrála jemně jen do podkresu. První vítala hosty servírka ve věku, kdy vypadala, že pamatuje založení podniku, ale vždy perfektně upravená a úslužná. Byla Němka, z těch, kterým i po desetiletích činila čeština potíže, každého se nejdřív zeptala: „Je libo k pitý číček nebo pivíčko?“ Střik, ovocný či vinný stříček se nikdy nenaučila vyslovovat, a tak jsme jí i přezdívali: „Číček“. Všechno u ní bylo drobné: sacherdortík, srnkové khafíčko, desertík.

Většinou jsme zůstávali v první části restaurace, ceny byly kulantní, podávalo se zde jídlo na lístky. Neošizené, chutné, i plíčky na smetaně považovány za lahodnou pochoutku. Za velmi příznivého stavu financí se dalo jíst i bez potravinových lístků na takzvaném volném trhu, stačilo vystoupit v klenuté jídelně o schůdek výše a u čtyřech stolů, oddělených od ostatních nízkými pulty z leštěného dřeva plných dekorativních předmětů a květin, se podávalo menu zcela volné. Monumentální obraz pokrývající celou stěnu od slavného malíře Preislera dotvářel atmosféru, skleněná vitráž v lunetovém pozadí na do modra laděném podkladu znázorňovala bílé letící labutě nebo snad husy a prostor půlkruhem uzavírala. Netušili jsme, že ptáci zakletí do mozaiky hlavně zabraňují výhledu do nevábného dvora. I kdybychom znali pragmatický důvod jejich existence, stejně by nás okouzlovaly. V takovém milieu vepřové žebírko s oblohou bylo povýšeno do šlechtického stavu a dodnes chuťově nemá konkurenci.

Husy, bělostné husy, kam se vlastně rozletěly?...

… na sklonku roku devítistého čtyřicátého devátého …. rozeslala jsem nabídky na všechny strany a rozhodla se, že odkud přijde první odpověď, tam půjdu. Přišla z Hradce Králové.

Maminka byla nešťastná, že jdu tak daleko, v Praze chodila na každou mou premiéru. Navíc po Únoru, když nám vzali živnost, musela nastoupit do práce, ačkoliv měla těžké srdeční potíže s ošklivými nočními záchvaty. ….

Když jsem začínala v Hradci na začátku roku padesát, maminka mohla za mnou přijet až za čas, na představení Čechovova Racka, hrála jsem Ninu Zarječnou. Myslím, že byla se mnou spokojená, a obě jsme byly šťastné. Žádné pusinkování, pár kritických připomínek jsem také schytala i za další roli v Shakespearově Komedii plné omylů. Rozplývat se nad dcerou neměla ve zvyku. Ale její srdce tlouklo pro mne silně a neokázale a já tu její lásku vnímala všemi póry. Chtěla jsem jí udělat s něčím radost, uctít ji. Druhý den ráno jsem sice musela do zkoušky, ale daly jsme si rande v jídelně Grandhotelu na dvanáctou hodinu, protože už odpoledne se vracela vlakem do Prahy. Ještě spolu v klidu poobědváme, popovídáme si, já ji doprovodím na nádraží, potěšíme se.

Matka se oblékala velmi skromně, spíš venkovsky, vlastně jsme byli velmi chudí v onom čase. Rovně zastřižené prošedivělé vlasy hladce sčesávala dozadu, měla výrazné vysedlé lícní kosti, již dosti propadlé tváře, nápadné velké upracované ruce, v těle zhublá, vypadala o mnoho starší. Jen oči byly mladé, tmavě hnědé, s chytrým a vědoucím světlem. Tak seděla v ten den v jídelně téměř nepohnutě u jednoho „číčku“ a čekala.

A já si na potvoru v den její návštěvy u mne dala pěkně na čas. Matka sice měla pochopení, ale musela si tam připadat sama jako nahá v trní. Kdepak byla dvanáctá hodina! Režisér vyžadoval, aby na připomínky zůstali všichni, když říkám všichni, tak všichni! Na konci zkoušky jsem se dozvěděla, že ten hrnek, ze kterého v druhé scéně piju, je příšerný, pane rekvizitáři, dejte jí do ruky něco inteligentního! „Mohu už jít?“ pípla jsem nenápadně se snahou se vypařit. „Nikoliv,“ zařičel, „mám ještě plno poznámek!“ mávaje popsanými útržky z bloku. Mluvil pak půlhodiny, mne se netýkalo vůbec nic, svými kritickými poznámkami se strefoval do jiných kolegů. Občas si na některé herce zasedl a tepal je za kdeco. Vytvářela jsem jen nutné publikum, aby co nejvíce lidí bylo přítomno potupě těch nešťastníků. Co všechno si kolikrát musí dát komediant líbit!

Zatím v restauraci u prostřeného stolu pro dvě osoby trčela má matka a obětavě vyčkávala, vyhlížejíc svou roztoulanou dceru. Protože si nic neobjednávala, kroužili kolem ní číšníci i servírka Číček se sacherdortíky, mezitím hosté u okolních stolů se střídali. Ale ta žena, která se do tohoto prostředí tolik nehodila, personál znervózňovala. Ti, co se vždycky nejdřív před každým zlomili v pase, než vyslechli jeho přání, začali si vyměňovat pohledy, ze kterých se dalo jasně odečíst, cože tady ta stará obyčejná ženská vysedává, jestli by ji snad neměli slušně ale nekompromisně vykázat.

Přilítla jsem až před druhou hodinou, málem už jídelnu zavřeli. Místo, abychom zažily klidnou hezkou chvilku, v chvatu jsme poobědvaly a ze slavnostního zážitku zbyl jen chuchvalec zbrklých úkonů a trapnosti. Na vlak šla matka sama, musela jsem, musela jít na schůzi.

Mnohé se mi chce po celé půlstoletí vzít zpátky. Když jsem ten rok přijela domů na Vánoce, maminka ležela už v nemocnici. Třetího března jsem měla premiéru komedie Jak je důležité míti Filipa, a protože jsem věděla, jak se mnou dýchá i na nemocniční posteli, v květinářství jsem na dálku objednala kytku s bílým šeříkem, milovala ho, a do telegramu napsala „Milá maminko, přeji Ti ke své dnešní premiéře všechno nejlepší, hlavně aby ses mi brzo uzdravila. Tvá dcera Jarmila.“ Ve středu nato ve spánku vpodvečer tiše zemřela. Kytku jí položili přes sepjaté ruce.

A husy? Nikam nedoletěly, dopadly dost tvrdě a neslavně. V bloku do dvora, kde mnoho let nyní bydlíme, hledím denně i na jejich odvrácenou tvář, není už tak oslňující jako v minulosti. Budova je desítku let v rekonstrukci, vitráž zabednili, aby se při stavebních pracích nepoškodila. Jenže časem se z jednoho okna pár prken odlouplo a z rubu obnažená labuť, jedna jediná na mne z dálky mává bílým křídlem na pozadí tušené modré louže. Výhled na ni je částečně skryt vzrostlými břízami, plevelným podrostem, kterým celý dvůr zavřeného a tím i zakletého hotelu zarůstá, mizí, stejně jako můj herecký osud. Vytrácíme se ze života.

Jaká byla cena, kterou jsem platila? Příliš velká, nebo malá?

 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře