Články a komentáře

Vzpomenete si na své první setkání s Izraelem? Prožil jste tam cosi jako déjà vu?

Ano, skutečně jsem tam něco podobného zažil. Poprvé jsem do Izraele přijel z Jordánska a hned jsem se tam cítil jako doma. Nedokážu ten pocit racionálně vysvětlit, ale zažívám ho opakovaně, kdykoli se do Izraele vracím. Má ho i spousta dalších lidí, které tam vozím, a mnozí z nich – ať už věřící nebo ateisté –, mi sdělili podobné zkušenosti.

 

Je to země, kde si člověk klade existenciální otázky?

Přinejmenším je to jedno z míst, kde si člověk tyto otázky klade často. Jistě i s ohledem na složitou historii židovského národa, který prošel mnoha existenčními zkouškami. Tou nejtragičtější, bohužel, v nedávné historii. Právě lidé, kteří přežili holocaust a byli každodenně konfrontováni se smrtí, paradoxně dokáží v této zemi vnímat obrovskou radost ze života. A o to víc se snaží vychutnat si dar života.

 

Ostatně tak to vyjadřuje i hebrejský přípitek L´chaim – Na život!

Ano, je to výzva k životu.

Izrael je domovem tři světových náboženství. Je možné říci, kde všude v této zemi k návštěvníkovi promlouvá Bůh?

Rád používám výraz Svatá země. Chápu ho jako symbolický termín, který oslovuje věřící i nevěřící. Domnívám se, že člověk napříč celou touto zemí dokáže vnímat zvláštní, hlubokou energii. Pro mne osobně je tím nesilnějším místem Jeruzalém a pak také severoizraelský Safed, který je spojen s židovskou mystikou.

Oslovuje vás i pouštˇ?

Samozřejmě. Poušť je jednoduchá, stejně jako jsou jednoduché i základní principy života. Poušť člověka vede správným směrem, anebo ho na správnou cestu navrací. Velmi přesně vystihuje pobyt v poušti hebrejské slovo „midbar“, v němž se – jak je v hebrejštině tradicí – nepíší samohlásky. Takto zapsané slovo „mdbr“ může znamenat jednak „poušť,“ a jednak – pokud ho vyslovíme s jinými souhláskami – „hovoří“. Co z toho vyplývá? Podle jednoho rabína, jehož výrok ve mně nesmírně rezonuje, je právě poušť místem, kde se člověk ztiší, kde sám sobě naslouchá, a zároveň místem, kde k němu hovoří Bůh. Takže není náhoda, že se obě slova – „poušť“ a „hovoří“ – píší stejně.

Mohu potvrdit, že na poušti je člověk opravdu blíž k sobě samému, ke své podstatě. Přesvědčil jsem se o tom mimo jiné během pobytu se skupinou našich klientů v Judské poušti, kde jsme prováděli meditace nebo modlitby.

Zabýváte se židovskou mystikou – právě ta, myslím, vybízí člověka, aby poznal především sám sebe. Kdy jste se začal o tuto duchovní oblast zajímat?

Měl jsem obrovské štěstí, že mě jednoho dne můj kamarád vzal s sebou na přednášky prof. Vladimíra Sadka. Jeho myšlenky mě hluboce ovlivnily a dodnes ovlivňují, ačkoli pan profesor z tohoto světa už před časem odešel. Od té doby mě židovská mystika stále provází a můj zájem o ni s přibývajícím věkem ještě roste.

Jsem vnitřně přesvědčen, že její základní principy fungují. Jednak, že jsme vzájemně jako lidé propojeni. Naše individualita je do jisté míry záležitostí iluzorní. Co to znamená? Že máme zodpovědnost nejenom za sebe, ale i za všechny kolem nás. A sekundárně, že nic se neztrácí. S jakoukoli energií, která z nás vychází, se opět setkáme.

Základní myšlenky židovské mystiky se zobrazují jako deset koleček (sefir) – tj. deset vlastností božích, které společně tvoří tzv. sefirotický strom. Deset vlastností v duchovním makrokosmu a v duchovním mikrokosmu, tedy v každém z nás. Podle židovské mystiky cokoli, co se děje v duchovním makrokosmu, ovlivňuje každého z nás. Nosíme v sobě jakési duchovní DNA. Proto cokoli řeknu, nebo si jen pomyslím, má zpětně vliv na duchovní makrokosmos, a tedy na všechny lidi kolem mě.

Jinými slovy, máme tedy obrovskou zodpovědnost nejen za sebe, ale i a za každého kolem nás. A úžasné na tom je, že člověk nemusí odjet zrovna do Afriky a měnit tamní svět. Úplně postačí, když budeme pracovat na své „zahrádce“ a začneme ji proměňovat k lepšímu. Touto proměnou ovlivníme také všechny ostatní „zahrádky“.

Mám tomu rozumět tak, že cestovatel Karel Hrdlička tvrdí: "Aby člověk žil v souladu se sebou samým a ve vzájemnosti s ostatními lidmi, není třeba projet celý svět…"

Přesně tak. Může se zdát, že jsem sám proti sobě, když tohle říkám, ale je to skutečně tak. Na to, aby člověk potkal a poznal sám sebe, nemusí procestovat celý svět. Na druhou stranu – ono to poznání vnějšího světa provokuje k tomu, že máme lepší vhled do porozumění sebe sama.

 

Na co jste ve světě především zvědavý?

Já miluju lidi, miluju rozmanitost, a ta mě nepřestává fascinovat. Stejně tak jazyky. Snažím se přiblížit lidem tím, že se naučím jazyk právě té země, do které cestuji.

Kolik jich dnes už znáte?

Nepočítal jsem to, ale asi tak sedm, osm, a neustále přibývají další, o které se v současnosti zajímám. Poslední dva roky je to arménština, a také jidiš, což je úžasný jazyk.

I když jím dnes hovoří už jen zlomek lidí?

Možná právě proto stojí za to se jím zabývat! Jidiš nám dovoluje přiblížit se evropské židovské přítomnosti a jejímu duchu. Je ideálním mostem k poznání židovské tradice a kultury především ve východní Evropě. Je to jazyk, který nasává všechny okolní vlivy – v samém základě jde o jazyk germánský, ale se slovní zásobou z hebrejštiny a dalších slovanských jazyků. Když slyšíte, jak v jidiš zní slovo „krasavice“ – „di krasavice“, tak vás to prostě potěší.

Jistě se i mnohá další slova z jidiš zatoulala do češtiny…

A nejen z jidiš. Je třeba upřesnit, že spousta z nich má svůj základ v hebrejštině. Třeba známé slovo „košer“, ve významu něčeho rituálně vhodného, pochází původně z hebrejského „kašer“. Anebo „mešuge“ – z hebrejského slova "mešuga", tedy „blázen“, „bláznivý“.

Zastavme se ještě u hebrejštiny. Ani takový vizionář, jakým byl Theodor Herzl, autor myšlenky vzniku Státu Izrael, si neuměl představit, že by jeho obyvatelé v budoucnu mluvili hebrejsky.

Ano, on sám hebrejsky neuměl. V Izraeli se ale podařilo něco naprosto jedinečného, co jinde ve světě nemá obdoby – a sice restaurace jazyka. Je skutečně fascinující, že židé, kteří na Blízký východ začali přicházet na konci 19. a poté v první polovině 20. století, byli ochotni navrátit se – byť ve zjednodušené podobě – k jazyku svých předků a znovu jím začít aktivně hovořit.

Po velmi dlouhou dobu, po celý středověk, židé primárně nehovořili hebrejsky, ale jazyky zemí, v nichž žili. Hebrejštinu používali většinově pouze jako jazyk modlitby a písma. A stal se zázrak! Židovským lingvistům pod vedením Eliazera Ben Jehudy se podařilo přesvědčit společnost, že k tomu, aby židé byli zase národem ve své zemi, měli by také hovořit vlastním jazykem. Obyvatelé nového státu se navrátili k hebrejštině a dnes se tímto jazykem v Izraeli zase můžete domluvit.

 

Má hebrejština schopnost vyjádřit i ty nejsoučasnější moderní výrazy, např. z oblasti digitální technologie?

Určitě má. Ale je třeba říci, že si vypomáhá přijetím cizích slov a že spoustu moderních výrazů často přejímá z angličtiny.

A odkud převzala jadrná slova?

To je velmi zajímavé. Hebrejština značnou část svých peprných nadávek přijala z arabštiny. Tím ale nechci říci, že by si Izraelci nedokázali zanadávat.

Izrael je státem s velmi krátkou existencí. Letos slaví teprve 75. let od svého založení, a přitom dokáže inspirovat ostatní země četnými inovacemi v oblasti moderních technologií, zdravotnictví, infrastruktury, průmyslu… Z čeho to podle vašeho názoru pramení?

Už jsme o tom hovořili – z ohromné vitality Izraelců, z jejich chuti k životu. Člověk, který chce porozumět mentalitě Izraelců, si nejprve musí uvědomit, jak obrovskou roli v životě společnosti hraje téma holocaust. Izrael žije v jeho stínu a od samého počátku tu platí tento imperativ: „To se nám už nikdy nesmí stát!“

S tím zřejmě souvisí i znění vojenské přísahy na Masadě…

Ano. „Masada už podruhé nepadne!“ I v tom je nesmírná symbolika. Byť v případě Masady se jedná o událost z dávné římské doby, ale i v této replice rezonuje zkušenost holocaustu. Nic podobného se už nesmí opakovat!

Mám zkušenost, že první setkání s Izraelci obvykle mnohé návštěvníky udivuje. Jak jinak se tu lidé chovají! Sami Izraelci s nadsázkou přiznávají, že typickým znakem jejich povahy je „chucpe“, tedy určitá neomalenost až drzost. Říkají o sobě, že jsou jako kaktusový plod (sabra), který navenek píchá, ale uvnitř je sladký. A skutečně to tak je.

Mladí lidé jsou vychováváni v tom, aby s nimi nikdy nikdo nemanipuloval, aby nečinil nic proti jejich vůli. Takový je i imperativ izraelské společnosti. Pokud si člověk uvědomí tento kontext, pak pochopí i její mentalitu.

Musím přiznat, že jsem se od Izraelců hodně naučil. V mládí jsem byl vychován k jisté opatrnosti. Až tady jsem si uvědomil, že pokud chce člověk něčeho v životě dosáhnout, nesmí se bát riskovat, i kdyby to třeba nemuselo vyjít. Izrael má velké procento podnikatelů. Lidé tu jsou velmi odvážní. Vyslechl jsem mnoho příběhů, jak někdo založil úspěšnou firmu, kterou chtěl ještě rozšířit, ale už se mu to nepodařilo, a prodělal. Po čase se znovu zvedl a pustil se do nového podnikání, které funguje. A to je úžasné. Izraelci se nenechají zlomit nepříznivou situací.

V čem je dnešní Izrael specifický, inspirativní a inovativní, lze myslím rozpoznat i z vlastního rozpočtu této země…

Ano, inovace a investice do vědy, vzdělání, výzkumu a technologií jsou v této zemi něčím naprosto zásadním. Sem také směřují velké finanční prostředky. Svědčí o tom např. skutečnost, že Izrael patří k státům, které vykazují nejvíce nových patentů na osobu na světě.

Ani běžnému návštěvníkovi neunikne, jak si Izraelci dokáží poradit s tzv. kapkovou závlahou. V zemi, kde je voda nad zlato!

Ano, kapková závlaha, tedy to, že ke každé rostlince, stromu přijde právě tolik vody, kterou potřebuje ke svému růstu. To je jeden z příkladů inovace. Ale také spousta softwarových programů, které dnes známe, typu Waze aj., má svůj původ v Izraeli. Nebo odsolování mořské vody a její další využívání. Uvedu konkrétní příklad: Galilejské jezero je sladkovodní jezero, které se v letech s nízkým úhrnem srážek potýká s výraznějším úbytkem hladiny. Tento problém se nyní řeší právě příváděním odsolené vody ze Středozemního moře. A takových inovací bychom v Izraeli objevili mnoho. Na druhou stranu – jen pár kroků od nejmodernější a technologicky vyspělé civilizace – najdeme naprostý Orient. A nad tím nepřestávám žasnout, že tu existují nejen dva, ale hned několik různých světů.

Velkou část rozpočtu ovšem spolykají i značné výdaje do bezpečnosti země.

Ačkoliv jsem primárně pacifisticky naladěný člověk, musím uznat, že Stát Izrael by pravděpodobně už několikrát neexistoval, kdyby neměl silnou armádu a nekladl tak velký důraz na bezpečnost vlastní země.

Každého turistu, kterého provázím do Izraele, zajímá stále stejná otázka. Je bezpečné jet do této země? A já na ni odpovídám, že díky tomuto důrazu na bezpečnost je Izrael z pohledu běžného návštěvníka mimořádně bezpečnou zemí. A že se turista může spolehnout na to, že do rizikových míst nebude vpuštěn.

Jak je to s loajalitou mladých mužů a žen při plnění branné povinnosti vůči své vlasti?

Armáda v Izraeli provází člověka po celý život. Samozřejmě i tady tu a tam dochází k tendencím vyhnout se této povinnosti, ale jde o neskonale vzácnější jev než v dobách, kdy v Čechách existovala povinná základní vojenská služba. Tady si mladí lidé uvědomují, že bez jejich podílu by společnost jen těžko mohla fungovat.

Jak si vysvětlujete nadstandardní vztah České republiky k Izraeli?

To je určitě fenomén. Z několika hledisek. Jednak menšího národa – Češi podle mého názoru cítí sympatie s židy, s židovským národem, s Izraelem.

Symbolicky řečeno mají pochopení pro situaci Davida a Goliáše?

Nepochybně. Schopnost přežít mezi okolními silnými národy, uchovat si vlastní kulturu, a identitu vůbec – to máme společné. A pak je tu ještě jeden fenomén – a sice, že česká společnost je velmi sekularizovaná. To je zajímavá okolnost, která otevírá přístup k Izraeli. Česká společnost prošla značnou sekularizací, a proto Češi nemají náboženské předsudky. A do třetice: v minulosti byli židé obrovským přínosem pro českou společnost a lidé na to nezapomněli.

A jak je tomu ze strany Izraele?

Jakmile řeknete, že jste z České republiky, ti nejstarší občané Izraele si okamžitě vybaví, že Československo bylo jedinou zemí ochotnou zasílat vojenské dodávky vznikající izraelské armádě, což rozhodlo o záchraně nového státu. Pravděpodobně by nebylo Izraele, kdyby nebylo československých zbraní. Izraelci to vědí a učí se to i ve škole. Troufám si však říct, že na to, jak obrovskou podporu vyjadřuje Česká republika Izraeli, jeho reciproční vztah vůči naší republice by mohl být ještě hlubší. Na druhé straně mám někdy za to, že česká společnost vnímá vše až slepě proizraelsky. A to také není zdravé. Svět není černobílý. Já se třeba v řadě věcí vyjadřuji k Izraeli kriticky, přestože mám tuto zemi bytostně rád a miluji ji stejně jako Izraelci samotní.

 

Už celá desetiletí přitahuje pozornost světové veřejnosti hluboký konflikt na Blízkém východě. Dokážete tuto zemi vidět i jinak? A vnímáte i některé nadstandardní pokusy o vzájemné soužití mezi znesvářenými stranami?

Ano, a snažím se lidem, které tam provázím, říci, že Izrael není primárně zemí konfliktu, ale – a jsem o tom bytostně přesvědčen –, že ve skutečnosti je zářným příkladem tolerantní společnosti. Vezměte si, že v Izraeli vedle sebe žijí židé, muslimové, křesťané a převážná většina těch lidí je schopna spolu vycházet. A nejde jen o náboženskou odlišnost. Jsou tu i propastné kulturní rozdíly v rámci židovské společnosti. Vemte si, jak daleko má od sebe žid, který přijede do Izraele z oblasti Francie, Německa, z evropské kulturní tradice, a žid z Jemenu nebo z Maroka. To jsou opravdu jiné světy, jiné kulturní kontexty. A ti lidé jsou nuceni v té pestré, rozmanité směsici žít, a jsou toho schopni velmi dobře. Takže já uvádím izraelskou společnost napříč – a teď nemluvím jenom o té židovské, ale i arabské – jako velmi tolerantní společnost.

A na vrcholu té tolerance jsou v Izraeli rodiny přímo zasažené atentáty na jejich děti?

Ano. A dokonce se sdružují a aktivně vystupují proti tomu, aby se na tyto teroristické činy reagovalo dalším násilím. Naopak si přejí, aby tato situace, kdy jejich blízcí zemřeli, vedla k opačné tendenci a nikoli k eskalaci násilí, což samozřejmě vyžaduje obrovskou vnitřní sílu. A je ohromná škoda, že světová média tomuto úsilí nevěnují dostatečnou pozornost.

Stává se často, že do Izraele provázíte turisty, kteří mají speciální požadavky dané například jejich odborností? A je to pro vás výzva?

Samozřejmě. Každá skupina je specifická, musíte k ní nejprve najít klíč, jazyk, kterým k ní budete hovořit. V tom je práce průvodce náročnou dramaturgickou, improvizační, a především psychologickou prací. Každý den se něco přihodí, na co musíte rychle zareagovat. Je třeba vyhovět i nečekané poptávce, přání. Ale to je dobře, díky tomu se neustále učíte novým přístupům.

Já se snažím držet našeho kréda: Poznání se srdcem na dlani. To znamená, že ke každému přistupuji individuálně. A musím říct, že mám neuvěřitelné štěstí na to, jací lidé s námi jezdí, protože jsou to lidé zajímaví, vzdělaní nebo toužící po poznání, a sami o sobě inspirativní. Já tím také obrovsky získávám.

Co je vaší ambicí jako průvodce?

Nezahltit klienty přemírou informací tak, aby se v tom ztratili, ale zažehnout v nich zájem. Aby si po návratu domů řekli: „Bože, to je nádherná země, já se o ní chci dozvědět ještě mnohem víc.“ A o to se snažím – probudit v lidech zájem o nejrůznější témata, ať už je to historie, náboženství, kultura nebo společnost. V tomto smyslu je Izrael ideální zemí.

Mou ambicí rozhodně není dávat pouze odpovědi, ale především probouzet nové otázky. A mám radost, že spousta lidí se do této země znovu vrací. Izrael je totiž zemí skutečně výjimečnou – je to jakýsi lakmusový papírek světa, kde je vše, co je i jinde, jen v zesílené, větší míře.

Můžete si tu a tam dovolit rutinní přístup?

Nikdy to nesmí být rutinní, protože lidé by to okamžitě vycítili. Pokud bych byl znuděný já, znudil bych i své klienty. To je první imperativ. Udělat si to tak zajímavé, aby mě to bavilo.

Máte jako průvodce nějaké etické limity, etické hranice? Konkrétní příklad – přicházíme do památníku obětí holocaustu Jad va-šem v Jeruzalémě a vy řeknete: „Odpusťte, tady vás už provázet nebudu. Prohlédněte si, prosím, expozici sami.“

Nedefinoval bych to jako etické hranice, spíš jako citlivost k okamžiku a ke konkrétnímu místu. V tomto případě, o němž se zmiňujete, jde o prostor vytvořený tak, aby na člověka působil sám o sobě. A samozřejmě také prostřednictvím dokumentů, fotografií nebo videí. Pak jsou jiná místa, kde je výklad průvodce pro určitý typ skupiny, například architekty a stavaře, velkým přínosem. A na stejném místě – pro odlišně zaměřenou skupinu, která sem třeba přijela meditovat –, by šlo o rušivý prvek. Případně je třeba poskytnout úplně jiné informace, nebo je namíchat. Vyvážit to tak, aby si v tom každý našel něco, co ho těší.

Platí tedy, že člověk by měl být citlivý vůči lidem, které provází, v místě a v situaci, kde se právě nachází.

Když je řeč o architektuře – těší vás provázet v Izraeli po českých architektonických stopách?

Naprosto, to je další spojnice mezi naším územím a Izraelem, a to mě skutečně dělá velkou radost.

Alespoň jedno jméno za všechny české architekty…

Alfred Neumann. Odkážu na televizní cyklus, který většina zná – na cyklus Radovana Lipuse a Davida Vávry Šumné stopy. Vřele doporučuji každému, kdo se zajímá o moderní architekturu, zhlédnout jej dříve, než se vypraví do Izraele.

 

Skutečným zážitkem v této souvislosti je tzv. Bílé město, soubor funkcionalistické architektury zapsaný do Seznamu UNESCO. Na Blízkém východě jde o nečekané překvapení.

Ano. To je naprosto jedinečný soubor funkcionalistické architektury, který tam vytvořili architekti odcházející z Evropy v souvislosti s nástupem Adolfa Hitlera a zhoršenou židovskou bezpečnostní situací. Tito tvůrci si Evropu tímto způsobem tak trochu chtěli vzít s sebou. A kdo se zajímá o funkcionalistickou architekturu, najde tam i určitá specifika. Zatímco v Evropě bylo snahou dostat do těchto staveb co nejvíce světla, tady – v Tel Avivu, kde je slunce přehršle –, je patrné na první pohled, jak se naopak slunci brání. Jejich tvůrci navrhli uzoučká okénka nebo velmi široké balkony, které zastiňují prostory pod sebou.

Je každý člověk poutníkem po vlastním osudu?

To je těžká otázka… Ale ano, myslím, že ano. V rámci židovském mystiky je každý člověk jedinečný svět, který si s sebou nese vlastní zajímavou historii nejenom tohoto života, ale i životů předchozích. A tak je to – jak říkám –, takové souborné umělecké dílo. Každý jednotlivý život, který právě teď vytváříme, a zároveň jsme ovlivňováni tím, co jsme vytvářeli v minulosti. A tak se shledáváme se vším dobrým i s tím špatným.

Všimla jsem si, jak jste se během přednášky o židovské mystice on-line několikrát upřímně zasmál… A právě v okamžiku, kdy jste řekl, jak nesnadné je podívat se na svůj život v kontextu, protože tehdy člověk vidí nejenom ty pěkné činy, ale i četná klopýtnutí, omyly a prohřešky. Humor, nadsázka – i to je, myslím, podstatný aspekt, který máme s židy, s Izraelci, společný. Humor, z kterého vyvěrá naděje…

A hlavně schopnost udělat si legraci sami ze sebe. To je něco, co obdivuji, a co skutečně máme společné. A myslím, že je to mimořádně zdravé. S tím se setkáte v Izraeli na každém rohu. Je to ohromná psychoterapie.

Mně se moc líbí jedna poznámka o izraelské společnosti, a pokud se nemýlím, jejím autorem je Max Brod. Kdysi řekl: „Není nutné, aby ten, kdo žije v Izraeli, byl šílený, ale pomáhá to!“

 

 

Vizitka

Mgr. KAREL HRDLIČKA – učitel hebrejštiny, přednášející o různých tématech judaismu a Blízkého východu. Od roku 2007 průvodcuje poznávací zájezdy zejména po Blízkém východě, ale také po Africe a Evropě. Spolu s Andreou Hrdličkovou je průvodcem a spolumajitelem cestovní kanceláře CK Hrdlička s. r. o., která vznikla v roce 2019. Jejím krédem je: Poznání se srdcem na dlani.

 

 

Zámek Kvasiny má „sezónu“ celoročně

Zámek Kvasiny, dnes jedno z kulturních center Podorlicka, koupil v roce 1928 i s panstvím František Karel Janeček, který sice neměl „modrou krev“, ale měl úžasného podnikatelského ducha. Byl to on, kdo na Rychnovsku zahájil výrobu aut, tehdy značky JAWA, jejímž se stal spoluzakladatelem.

Po válce však přišly Benešovy dekrety a znárodnění. Prosperující průmyslové impérium bylo Janečkům násilně zabaveno a rodině zbyly jen oči pro pláč. Stejné pocity měla Soňa Klímová, jeho vnučka, po restitucích v roce 1992. Přesto se nevzdala a majetku po svých předcích vrací původní lesk.   

      

O prvním dubnovém víkendu byla na mnoha zámcích zahájena sezóna. Co jste připravili pro návštěvníky u vás?

Na našem zámku máme sezónu celoročně, takže u nás začala „jenom“ další výstava. Tentokrát fotografií Vlastimila Dohnálka a kreseb Inky Janečkové. Je moc hezká a budeme ji tady mít celé tři týdny.

U nás to funguje tak, že z jednoho roku na druhý – celý prosinec, celý leden a ještě část února – máme velkou výstavu betlémů. Teprve v průběhu února se rozebírá, a už v březnu se chystá další výstava. Je to takový koloběh. My nespíme (úsměv).

 

Vloni uplynulo třicet let, co vám byl v restituci zámek Kvasiny vrácen?

Ano, vrátil se nám v roce 1992.

 

V jakém stavu se nacházel?

Sídlil tady ústav sociální péče, což znamenalo, že všechny sály byly dřevěnými přepážkami rozděleny do kójí. Úplně všechny zdi v hlavním křídle byly do dvoumetrové výšky uzavřeny umakartem, ve vstupním a bočním křídle byly byty s nájemníky z 60. let. Nájem byl tehdy velmi nízký, nedala se za to opravit ani klika.  

 

Připomeňme, že zámek koupil v roce 1928 váš dědeček František Karel Janeček. Kvasiny si vybral díky strategické poloze z hlediska rozvoje podnikatelských aktivit. Můžete přiblížit etapu příchodu Janečků do Kvasin?

Jednalo se o období spojené s rozletem mládí mého dědečka, který nejdřív svého tatínka přesvědčil, že zbraně nejsou za první republiky úplně to pravé ořechové a že lidé potřebují něco jiného, než je granát.

Přivedl sem slavného anglického motocyklového konstruktéra Patchetta a společně založili firmu JAWA na motocykly. Když se rozjela a fungovala, tak ten mladý muž, můj dědeček František Karel, řekl: „Dvě kola jsou fajn, ale čtyři jsou lepší.“ Tak dlouho nad tím s tatínkem rokovali, až tatínek řekl: „Dobře, vyber si lokalitu, kde bys chtěl postavit továrnu na automobily.“

Tehdy byla na prodej tři panství – Ratibořice, Skalka a Kvasiny. Kvasiny to vyhrály kvůli blízkosti nádraží a staré königswarterovské pile, která stála hned za kolejemi. Takže si dědeček vybral panství Kvasiny, které tehdy prodávali potomci barona Königswartera, a v roce 1928 ho koupil. Starou pilu přestavěl na továrnu na výrobu automobilů.

 

Oba vaši předci vynikali i v dalších oborech.

Kromě zbrojního průmyslu, se kterým pradědeček začínal, to byly motocykly, automobily a můj dědeček tady vystavěl ještě chemickou továrnu, která se jmenovala JALAK – Janeček laky. Primárně měla vyrábět barvy a laky na karosérie aut a další věci, které potřebovali v janečkovských továrnách. Musím říct, že se osazenstvo tehdejšího JALAKU rozmáchlo a začali vyrábět dentální pryskyřice. Polykarbonát získávali za války strašně složitě, první vzorek pocházel ze západního letadla, které havarovalo u nedalekých Černíkovic. I když tam „haltovali esesáci“, aby k letadlu nikdo nemohl, dostali se dva zaměstnanci JALAKU pod nějakou záminkou až k letadlu, a aby to nikdo neviděl, uzmuli z předního skla polykarbonát. V Kvasinách ho podrobili různým analýzám a zkoumali složení, aby ho mohli vyrábět. Dělali vlastně dentální pryskyřice. Kdyby nepřišli komunisti, tak jsme se mohli rovnat Švýcarsku, protože zaměstnanci byli nesmírně schopní.

Do pradědečkova a dědečkova majetku patřily ještě černouhelné doly na Kladně, několik statků v Kamenném Přívozu u Prahy a JAWA V Týnci nad Sázavou.   

 

Co znamenala válka pro rodinné podniky a rodinu samotnou?

Fabriky byly osazeny národním správcem od Říše, který továrnu dozoroval. Musím ale říct, že naši čeští zaměstnanci si s tím věděli rady. Pamětníci v Kvasinách říkají, že když měli za úkol vyrobit a dodat mnoho desítek pažeb na zbraně pro wehrmacht, tak vedení závodu argumentovalo nedostatkem dřeva nebo jeho špatnou kvalitou. Podobným způsobem se podařilo ve všech továrnách říšské dodávky natolik zbrzdit, že z toho Němci velký užitek neměli.

 

Dědeček odešel do Anglie. Kdy se tak stalo?

Dědeček odešel před válkou, když Němci zabírali Čechy a Moravu. Odcházel 14. března a Němci přišli 15. Musel před nimi zachránit velký zbrojní patent, kvůli kterému Hitler  uspíšil obsazení. Jednalo se o patent velmi jednoduchého nástavce na pušku nebo kanón, který uměl střelu urychlit tak, že prostřelila pancíř tanku. Dědeček sroloval plány do ruličky a dostal se s nimi přes kanál do Británie. V tamních dobových novinách zveřejnili fotku dědečka, jak vylézá z auta, v rukách drží ruličku a říká: „Mr. Little John přijel se svými plány.“ Little John byla krycí přezdívka v Anglii – Janeček je vlastně malý Jan.

Protože tady nechal rodinu, tak v Británii po nějaké době, kdy lavíroval před německými úřady v Čechách a přitom už pracoval pro britské Ministerstvo války, nechal rozhlásit, že zahynul při dopravní nehodě. Moje babička tu zůstala s pěti dětmi a vůbec neměla tušení, jestli dědeček žije, nebo co s ním je.

 

Po válce následovala katastrofa v podobě znárodnění. Jak hluboce se dotklo vaší rodiny?

Tím, že jsme byli velký podnik a ještě zbrojní (JANEČKOVA zbrojovka a.s.), tak jsme šli do znárodnění podle dekretu prezidenta Beneše nazvaného Velké a zbrojní podniky. Proto nám po revoluci z celého impéria nevrátili prakticky nic. 

 

Byla jste na zámku někdy před restitucí? 

Tady na zámku? Ne. Už jen, když jsem třeba jako malá holka prošla kolem zámku (bydleli jsme v Solnici), tak na mě nájemníci koukali jako na vraha – v jejich očích jsem byla vykořisťovatel, imperialista. Proto jsem se bála sem chodit.

 

K zámku patří park. Co dalšího?

K zámku patří park a také několik budov v areálu zámeckého parku, vše se nám vrátilo v zuboženém stavu. Součástí majetku jsou také lesy v okolí Kvasin a ve střední části Orlických hor.

 

Pamatujete si den, kdy jste sem přišla poprvé?

Pamatuju. Byl tady ústav sociální péče a zámkem nás prováděl pan ředitel. Jak měli místnosti „rozškatulkované“ na kóje, tak jsem se za chvíli ztratila a nevěděla jsem, kde jsme – v jednom chlívečku se něco malovalo, v dalším něco hrálo, všude na stěnách umakarty a všude neuvěřitelně zvláštní zatuchlý puch. Proč, to jsem zjistila, až když ústav odešel a my jsme všechny umakarty sundali. Za nimi byly stěny nahnilé, zpuchřelá omítka, která hned opadala.

 

Vaši předci se dožili restituce?

Jistě. Ale ani jedna babička. Dožil se dědeček, který zůstal v emigraci. Z Británie odešel po válce do Kanady, kde podnikal. Zemřel 20. března 1990, kdy už věděl, že tady padl komunismus a situace začne být trochu normální. Moji rodiče byli mladí (ročník 1930 a 1927), takže se dožili.

 

Jak jste se vy, s humanitním vzděláním a povoláním pedagog, převtělila ve správce zámku? 

Přeměnila jsem se hlavně v ředitele lesnicko-dřevařské firmy, protože nám byly vráceny poničené lesy na hřebenech hor. Z 2 400 ha bylo zhruba 800 ha imisních holin, 800 ha dorůstajícího lesa a jen na zbytku se dalo hospodařit. S tím jsem začínala v roce 1992. Navíc bylo horké léto a vyrojil se kůrovec. Moje firma musela v letech 1993 a 1994 zvládnout obrovskou kůrovcovou kalamitu, vznikla na větrné kalamitě z doby socialismu, která nebyla zpracována.

V zámku ještě dlouho působil sociální ústav. Vrátili nám ho sice v roce 1992, ale ústav odcházel až v prosinci roku 1999. Teprve v lednu 2000 bylo možné zahájit postupné opravy.

 

Čím bylo potřeba začít?

Na rozdíl od jiných restituentů jsem nepřišla ze zahraničí, neměla jsem žádnou rentu. Byla jsem český učitel, tedy poměrně chudý tvor. Celá moje rodina byli kantoři – maminka učila ve Skuhrově, tatínek na konzervatoři v Kroměříži, také my s manželem jsme pracovali ve školství. Peníze nebylo kde vzít, a tak jsme začínali prakticky v mínusu.

Na první aktivity, které musely zákonitě nastat, jsme si museli půjčit. Začali jsme střechou, a to ještě v době, kdy tu byl ústav. Bylo potřeba vyměnit sto let staré tašky, protože střecha tam prakticky neexistovala. V noci jsem se z půdy mohla dívat hvězdy. Všechno bylo děravé, rostly tam pluky houbiček, béžových, šedivých… ani jedna nebyla jedlá. V životě jsem něco takového neviděla. Obrovská díra byla i v komíně. Nikdo to za socialismu nespravil. Na společné chodbě, kde bydleli nájemníci, chyběla skla v oknech i celá okna. V zimě se tam tvořily závěje sněhu a lidem to nevadilo. Střecha byla tedy první a pak přišla na řadu okna, na která jsem našetřila a dala si je jako dárek k Vánocům.  

 

Kdy jste zámek zpřístupnili veřejnosti?

V roce 2000 jsem opravovala hlavní křídlo a jako první jsem dala do pořádku Lovecký sál, kde jsem začala pořádat koncerty. Na začátku jsem neměla peníze na honoráře, a tak tatínek, který učil na konzervatoři v Kroměříži, přivezl konzervatoristy, ti tady zahráli a připravili se tak na absolventský koncert. 

Dál to byl „punčák“. S nápadem přišla jedna konzervatoristka z Pardubic. Na její popud jsme udělali v zimě Punčový koncert a hned napoprvé byl narvaný sál. Jedná se vlastně o poděkování za celou sezónu, kdy návštěvníkům vařím zadarmo punč nebo kávu.

 

Na webu zámku máte uvedeno sousloví - klasicistní zámek, JAWA, botanický ráj skrytý pod horami. Proč právě toto spojení?

To je spíš konstatování faktu. Park je významný krajinný prvek. Není to jen botanický ráj, vedle rostlin a květin, které jsou na červeném nebo černém seznamu ochrany přírody, čili u nás kriticky ohrožené druhy, tu žije i mnoho živočichů, které jsou na pokraji vyhubení. V rybníku máme například škebli rybničnou, raka říčního, hnízdí nám tu i ledňáček. Je to taková zelená perla mezi továrnami, betonem, asfaltem a městem. Jsme jediná plocha, kam mohou chodit na procházku maminky s dětmi ze Solnice i Kvasin. Chodí sem také mateřské školky nebo pejskaři.

 

Zámek Kvasiny nemá klasický návštěvnický okruh, ale za to zajímavé stálé expozice a galerii.

To, že nemáme klasický zámecký okruh, je dědictví minulosti. V roce 1950, kdy se zámek znárodňoval a z mé babičky a jejích dvou dětí definitivně udělali bezdomovce, vykradli všechno. Pamětníci vyprávějí, jak se kvasinští komunisti hádali o perské koberce a nakonec si je rozkrájeli. Cenné věci odvezli do Náprstkova muzea, kde tvořily významnou součást sbírek. Na našem zámku byly nádherné, vzácné sbírky palných i chladných zbraní, věcí denní potřeby království severní Afriky a perské říše. To všechno zmizelo.

Když jsem pak přemýšlela co s prázdným zámkem, musela jsem vymyslet nějakou náplň. Hlavní, co tady máme, je galerie v pěti sálech. Dál se mně shodou okolností sešly loutky – jednak domácího divadélka dr. Jana Tydlitáta a pak loutky rodiny Haldovy, z nichž vznikla pěkná loutkářská expozice. Jsme součástí loutkářského dědictví České republiky v UNESCO.

Druhá stále expozice je nedávná historie zámku – historie značky JAWA. Kromě dvou automobilů JAWA tam patří dva motocykly, dál památeční věci – dobové časopisy z firmy JAWA, k vidění je i kravata Rotary  clubu, protože pradědeček s dědečkem ho v Praze spoluzakládali, a další drobnosti. 

 

A výstavy?

Ročně jich pořádáme zhruba sedm, jejich počet záleží na době trvání. K tomu navíc každoroční velkou výstavu betlémů.

 

Oblibu si získaly pravidelné akce. Které to jsou?

Zámecká neděle s auto-moto veterány. Její desátý ročník se uskuteční 11. června a chceme, aby byl opravdu slavnostní. Chystá se k nám Škoda Auto s předváděcím vozem Enyaq, JAWA Moto Týnec se svými novinkami, fandové si budou moci sednout na nejnovější typ jejich motocyklu.

Dál máme poslední sobotu v červnu Půtovy zámecké slavnosti. Jedná se mladší tradici, bude šestý ročník. Je to den věnovaný rytířům, středověkým řemeslům. Program probíhá od 11 do 23 hodin. K vidění je i bitva, turnaj lehkooděnců a těžkooděnců, návštěvníci vidí v činnosti kata, přijíždí  sokolníci. 

 

Do správy zámku se již zapojili i vaši potomci. Jak máte nyní rozděleny kompetence?

Mám tři báječné děti – dvě svoje a jedno vyženěné, manžela od dcery. Od malička tady pomáhaly, dcera předávala květiny vystupujícím, syn hlídal kasičku na dobrovolné vstupné. Dcera s manželem vlastně zahájili Půtovy slavnosti, je to jejich práce a myšlenka.

Teď navíc vymysleli a realizovali úplně novou věc a to dětské a workoutové hřiště v parku, na kterém už teď mohou děti řádit. To je podle mě veliká věc a já jsem pro ni udělala jediné, když jsem řekla: Ano. Dřív tam býval tenisový kurt, který spousta lidí zná z filmu Hostinec U Kamenného stolu, protože se natáčel v Solnici a v Kvasinách v parku. Kurt zničila naplavenina z kukuřičného pole během velkého lijáku. Hřiště je hlavní novinka letošního roku.

Další připravujeme ve spolupráci s Nadací Škoda Auto, kdy se chystáme vylepšit expozici JAWA za pomoci muzea v Mladé Boleslavi. Obě značky se v Kvasinách vlastně propojují, což ukáže i nově pojatá expozice.

 

Kde vidíte zámek za deset let?

Doufám, že pořád tady (úsměv). Samozřejmě je potřeba dát do pořádku spoustu věcí. Ať už to jsou střechy na dalších staveních, fasáda na přilehlých domcích, nebo obyčejné dveře a kliky v galerii. Dokončit chceme také unikátní zimní zahradu, což bude finančně náročné, a nejdřív na to musíme našetřit. Věřím, že to zvládneme.

 

VIZITKA

Soňa Klímová, roz. Janečková (* 1959), třicet let po etapách opravuje zámek Kvasiny a navrací do něj život, organizuje výstavy, koncerty, setkání auto a moto veteránů. Stejně dlouho stojí v čele rodinné firmy, která obhospodařuje restituovaný majetek – lesy na Orlických horách. Pokračuje tak v podnikatelské tradici pradědečka Františka Janečka a dědečka Františka Karla Janečka – zakladatelů  firmy JAWA.

 

 

V osmnácti se dostala poprvé do USA, později, díky práci amerického manžela, profesora na kalifornské univerzitě, měla možnost procestovat nejen Ameriku, ale i mnoho zemí v Evropě, Asii, Austrálii i na exotických ostrovech. Na řadě míst rodina strávila i několik měsíců, které Katka vrchovatě využila. K promyšleně vedené výchově svých dětí pomocí poznávání různých kultur, a také k tomu, aby své zážitky a poznatky o lidech a zemích sepsala do neobvykle čtivých článků a knížek. Autorka umožňuje srovnání života běžných rodin v jiných částech světa. Bystrým úsudkem proniká hluboko pod povrch nejrůznějších kultur. Nenudí, ani když odbočuje do historie navštívených míst, vždy dokáže najít tu správnou spojnici k dnešku.

 

Kdy ses rozhodla, že v USA zůstaneš?

Původní nápad byl, že tam emigruji, ale pak přišla sametová revoluce a mé plány se změnily. A tak jsem se vrátila z mé první cesty do USA zpět domů. Nejenom, že se mi velmi stýskalo, ale také jsem chtěla v nových podmínkách v Praze začít podnikat, což se mi podařilo. Ale už tehdy, v USA, jsem se seznámila s Američanem, a nikdy jsme na sebe nezapomněli. A tak se stalo, že jsme se k sobě po šesti letech vrátili a já se odstěhovala za ním do Ameriky. Přišla výchova dětí, stěhovali jsme se několikrát po Státech, žili v pronajatých bytech či domcích, bývala jsem s malými dětmi sama „na chalupě u lesa“ a někdy to nebylo lehké. Přesto jsem zjistila, že se v cizí zemi adaptuji docela rychle a dobře.

 

A jak se adaptoval tvůj muž na to, že má českou manželku? Nebo se musí adaptovat ještě pořád?

Myslím, že musí. V každém člověku je něco jeho kultura a něco ten člověk sám. A na to jsme si museli zpočátku velmi zvykat. Neorientovali jsme se v tom, co pochází v našem chování z kultury, ve které jsme vyrostli, a co jsou naše osobní povahové rysy. Začala jsem proto studovat americkou historii a mentalitu, abych pochopila, proč Američané činí taková či maková rozhodnutí. Manželovi jsem doporučila udělat to samé, aby věděl, co je česká mentalita a co je jen typická Katka. Své objevy jsme si navzájem sdělovali a tím se nakonec každý přiučil i mnohému o své rodné zemi. Nakonec se z něj stal velký Čechofil. Má rád Evropu jako takovou, má rád tradiční české jídlo, kulturu, cítí se tu dobře a myslím, že když sem jede, má i ten pocit, že sem jede jako domů. Když jsme se poznali, nevěděl o Československu nic, jen to, že tu došlo k revoluci a znal jméno Václava Havla. Dnes tu přednáší a vede vzdělávácí programy mezi svou univerzitou a Anglo-americkou univerzitou v Praze.

 

Jak jsi vůbec dospěla k tomu, že dokážeš přemýšlet a psát o lidech z různých zemí tak do hloubky, jak to čteme ve tvých knížkách?

To už mám v sobě od dětství. Moje dvě tety, sestry mé maminky, emigrovaly do USA.  Ony sem nemohly, ale jejich děti, už Američani, ano. Trávili jsme společně léto, a přestože jsme ze stejné rodiny, vychováváni sestrami, jíme stejné jídlo, máme od maminek stejné návyky, už tehdy jsem viděla, že jejich vnímání světa je jiné. My se sestrou jsme vyrůstaly v komunismu, oni v demokracii. Jako dítě jsem nevěděla, čím to je, ale chápala jsem, že naše vnímání a přijímání světa je různé.

A i jinak mne přitahovali lidé ze zemí, kam jsme s rodiči jezdili, do Bulharska, východního Německa, hned jsem se kamarádila s místními dětmi. Je mi dobře i mezi našinci i mezi cizinci, s jakýmkoli člověkem, když vím, že je to dobrý člověk. A když jsem si pak vzala cizince za manžela, nutilo mne to nad tím přemýšlet ještě víc.

 

Tolik před 9 lety. V rozhovoru pokračujeme v útulné kavárně na pražské Kampě. Co se od té doby událo? Vyzkoušela jsi hned několik států v USA, Austrálii, Karibik. Kde ti to nejvíc přirostlo k srdci, proč, a kde teď žiješ? 

Momentálně s mým druhým manželem žijeme na Floridě, v Boca Raton, 50 minut od Miami. Po několika letech strávených v Karibiku mi už všude jinde byla zima (směje se). V Americe můžeš žít, kdekoli právě jsi. Jako občanka tam funguje řidičák, jenom ten, kdo neřídí, dostane jiný doklad. Auto si v daném státě člověk musí zaregistrovat do tří týdnů, tím se změní údaje v databázi, a tak o tobě úřady vědí, že jsi změnila stát.

Když jsem v 19 letech přiletěla poprvé za příbuznými, byla to Kalifornie. Pak jsem strávila čtyři měsíce v Coloradu, to je zase něco úplně jiného. Později, když jsem se vdala, jsme se přestěhovali do Nové Anglie, úplně na východ. Tam je silný anglický vliv, ten stát patří k prvním, zakládajícím státům USA, a má proto proti ostatním dlouhou historii. A tam jsem poznala tu „starou Ameriku“ která se tvořila už od 16. století, kdy ji Angličani začali kolonizovat. Pak jsem se přesunula s manželem do jižní Kalifornie, a v tom období jsem začala psát. Odtud jsme dělali výpady, pár měsíců jsme strávili v Austrálii, a nato jsem sama začala podnikat v Karibiku. Mezitím jsem létala dost často do Chicaga, protože tam studovala starší dcera. Poznala jsem i stát Ilinois, a to je spolu s Chicagem taková nejstandardnější Amerika, tzv. Midwest, kde jsou opravdu hodní lidé. V jiných částech se už bohužel ta usměvavá americká vlídnost začíná vlivem mnoha nejrůznějších přistěhovalců měnit. Ale to by bylo na dlouhé vyprávění. V Chicagu je také dodnes silná česká menšina, kdysi mělo i českého starostu Čermáka… Mám ráda i San Francisco nebo New York, ale tak na tři dny, to je už takový novodobý Babylon. A tato tři města jsou možná z těch velkých asi jediná, kde se dá chodit pěšky…

 

Takže se dá říct, že miluješ Ameriku a už by ses bez ní neobešla?

Ano, zjistila jsem to, když jsem žila těch několik let v Karibiku, že asi nemůžu dlouhodobě žít někde jinde než ve Státech, že se mi začne stýskat.

 

Co tě do Karibiku, konkrétně na zapomenutý ostrůvek sv. Lucii, přivedlo a co jsi tam přesně dělala?

To bylo v době, kdy mi už dcery odrostly a studovaly, jedna v Chicagu, druhá v Paříži. Já jsem na sv. Lucii vedla zpočátku penzion. Nejdřív jsem ho ale musela nechat opravit a přizpůsobit potřebným standardům – teplá voda, dobrá klimatizace, dobré postele, což chybělo, a mnoho jiných věcí. Díky předchozím zkušenostem, kdy jsem hodně cestovala i s dětmi, tak přesně vím, co takoví turisté z Ameriky a Evropy chtějí, co očekávají. Vytvořila jsem si dobrý tým pracovníků a podařilo se mi náš penzion hned zařadit mezi vyhledávané v té části ostrova. A tak jsem dostávala i další pracovní nabídky. Oslovili mne noví majitelé jednoho zpustlého resortu, který byl v likvidaci, a oni ho chtěli obnovit. Musela jsem se účastnit konkurzu, který jsem vyhrála, a dala jsem se do toho. Za víc než rok se mi podařilo celý resort znovu revitalizovat a rozjet. Měla jsem firmu na „správu majetku“, property management.

 

Proč ses tedy rozhodla ostrov opustit? Když jsme se spolu viděly naposledy, vypadalo to, že se tam usadíš…

Svatá Lucie je malý ostrov, rozlohou jen asi tak velký jako Praha. Obchodně i tradicí napojený na USA, ale je to stále britská država. Když jsem na sv. Lucii přijela, ještě stále tam nebylo moc cizinců. Možná jen 1% těch, kteří se tam už narodili nebo přistěhovali. Za čtyři roky mého pobytu, což byla doba Obamovy vlády, se tam ale zlepšily podmínky pro obchod s Karibikem, a přijížděli tam další Britové, Američani i Kanaďani. Začala jsem ty, kteří na ostrově už žili, sledovat, a zjistila jsem, že kdo je tam víc jak pět let, zůstává. Je pak velmi pohodlné zůstat. Vládne tam rasismus, mnohé práce tam vykonávají jen bílí. A každý z nich, i když byl doma nula, na ostrově hned vynikne. Vlastně se stane jakousi VIP, a to je návykové. Tito lidé tam přijedou jako malé kolečko z velkého světa, a stanou se velkým kolečkem v malém světě, a to se jim líbí. Když jsem to pochopila, bylo mi jasné, že tam nemůžu zůstat, protože jsem se během tří let také dostala do tohoto postavení. Člověk se pak velmi dlouho vrací do normálního světa na kontinentu. I mně to trvalo…

 

Ale možná to nebyl jen ten jeden důvod?

Byla to kombinace více věcí. Zaprvé klima: strašili mne, že se to horší. Když jsi v tomto byznysu, nesoutěžíš jen s hotely vedle sebe, ale jsi v konkurenci s celým světem. Musíš vysvětlit zájemcům, proč mají jet zrovna sem, a ne třeba do Thajska. A každý rok se něco stane. Přijde třeba zika virus a ostrov se pak úplně uzavře. Stálo nás také strašně moc peněz každý rok uklízet pláže od mořských řas, které čím dál víc kvetou, jak se otepluje moře. Navíc se zintenzivňují hurikány, a na ostrově nemáš kam utéct. To vše se projevilo i jen za těch necelých pět let, kdy jsem tam byla. Takže jsem odešla, a ještě, že jsem to udělala, protože pak přišel covid. 

Ale taky se mi stýskalo po Americe. Život na ostrově je skvělý, když tam přijedeš jako turista. Ale žít tam je vlastně v některých ohledech mnohem složitější a dražší. Na všechno čekáš déle. Když se ti třeba rozbije auto, dostane automechanik součástku za dva měsíce. Musela jsem mít permanentně dvě auta, kdyby se jedno rozbilo nebo bylo v opravě. Cokoli potřebuješ vyřídit na kontinentě, musíš letět, a i to je drahé.

 

Ty jsi ze svého pobytu vytěžila už dříve třetí knihu s názvem Karibské spojky, a také ses tam potkala se svým nynějším mužem. Chceš se zmínit, jak dopadlo tvé první manželství? Je to sice soukromá věc, ale tématem tohoto rozhovoru je mj. náhled do jiných kultur, a možná to s tím i souvisí?

Byli jsme s prvním mužem 22 let. Nejdřív jsme spolu i s dětmi jezdili na jeho pracovní, dlouhodobé cesty (třeba i Austrálie), ale jakmile dcery odrostly, zůstala jsem sama. Myslela jsem, že na mne bude mít víc času, ale nebylo to tak. A přitom jsem mu věnovala všechno. Svoji zemi, své přátele, svoji rodinu, svůj čas i kariéru tady v Česku. Rozjížděli jsme pak spolu v devadesátých letech i projekty spolupráce americké a české univerzity, studentské výměny – vše jsem mu tady pomáhala vyjednávat.

Americké manželky dobře situovaných mužů to mají často složité. Věnují se dětem, manželovi, obětují jeho kariéře veškerý čas, podporují ho. Ale pak děti odejdou a nastoupit do pracovního procesu po 10-15 letech poté, co byly s dětmi doma, je velmi komplikované. Musí začít zase odspodu, nedostanou žádnou skvělou práci, srovnávají se s těmi, které pracovní kariéru rozvíjejí. Takže často zase zůstávají doma, protože finančně jsou zajištěné manželem. Ale dostávají se do depresí a do začarovaného kruhu. Mnoho z nich má problém s alkoholismem nebo s drogami. Obávají se opustit rodinu, aby mohly dělat něco samy pro sebe. Stalo se to i jedné mé kamarádce, a skončilo to bohužel sebevraždou. Takhle jsem žít nechtěla, proto musela přijít změna. Můj druhý muž je Karibčan ze sv. Lucie – a je i spoluautorem mojí poslední knížky.  

 

Jak to tedy bude dál s tvým psaním? Doufám, že jsi ještě neskončila…

Myslela jsem, že ano. Nemám na to čas, a také vůbec nikdy nejsem sama. Moje druhé manželství je úplně jiné než to první, s mužem si stále povídáme, spolu probíráme všechny zážitky. Moje tehdejší psaní vzniklo z potřeby sdělit své zážitky a zkušenosti přátelům. Když jsem odjela do USA poprvé, psala jsem ještě dopisy rodičům na papír. Okruh mých čtenářů se začal tvořit v roce 1996, kdy jsem se rozhodla vydat první knihu – a to ještě nebyl internet a sociální sítě tak široce užívané, nebyly chytré telefony, kterými se dají posílat krásné fotky. Od té doby se to všechno převratně změnilo.  

Navíc na ostrově jsem začala s malováním. Jak říkala moje teta Jiřinka: „Nemůžeš dělat všecko najednou. Radši si to v tom životě nějak rozlož." A tak jsem založila malířské studio pro turisty, kteří ho mohli využívat, když už měli dost koupání a lenošení na pláži. A sama jsem si taky malovala, třeba i na stěny v hotelu. Strašně mne to bavilo, relaxovala jsem tak od psaní, protože to je těžká práce (směje se). 

 

A budeš v ní tedy pokračovat?

Momentálně jsou všechny moje knížky vyprodané, ale Proti proudu zeměkoule je k dispozici elektronicky, také poslední Sunlovers (to jsou Karibské spojky anglicky). Všechny jsou ale pořád žádané, tak to vypadá, že bych pokračovat měla. Představovala jsem si, že to bude konečně nějaká fikce, román. Ale zjistila jsem, že to lidi vůbec nezajímá! Je zajímá, jak já tam v té Americe žiju (smích). Všichni se ptají na ten Karibik. 

Takže to bude o největším dobrodružství mého života, o podnikání tam. Protože když se dnes, po pěti letech, ohlédnu, zdá se mi to jako zázrak. Dostat se do „černého Karibiku“, podnikat a ještě uspět, že mne i první dáma zdravila „Ahoj Kateřino“…  Byly to tak silné zážitky, že jsme je ještě dva roky po našem odchodu i s manželem probírali. Mám už osnovu a začínám na tom pracovat.

 

I přesto, se tato rubrika jmenuje Česká kultura před a po Sametu, myslím, že není bez zajímavosti podívat se do kultur jiných, právě očima Češky. Co tam tedy pro tebe bylo nejvíc překvapivé a o čem budeš psát?

Třeba o tom, jak tamní ostrovani jsou všichni jako velké děti…

 

V jakém smyslu?

Tím, že žijí v tom malém světě, tak ve spoustě věcí nejsou zkažení. Na velkém kontinentě soutěžíš s miliony, ve školách soutěžíš se stovkami dalších dětí. Ale na ostrově je to jako na vesnici. Děti tam vyrostou v milém, ale až naivním prostředí, kdy mají všude kolem nějaké známé tety, babičky…sousedy. A když pak přijde někdo z toho velkého světa, tak tu jejich naivitu snadno zneužije.

A co je také zajímavé: V Karibiku mají nejméně sebevražd. Lidi si tam vzájemně pomáhají, člověk nezůstane nikdy sám a bez pomoci. I když je tam relativní bída, tak všichni přesto žijí jakž takž dobře. Často z rodiny pracuje jen jeden nebo dva, a ten výdělek se pak rozprostře mezi ostatních mnoho členů. Což je i důvod, proč se nemohou nikam vyšvihnout a pořád zůstávají chudí, i když třeba mnozí vydělávají dobře.

A další zajímavost: Nedívají se svrchu na ženy – podnikatelky, kterých je tam největší procento na světě ve vedení firem, třeba Jamajka má asi 57% žen. I proto jsem tam šla já. Pohrávala jsem si tehdy s myšlenkou podnikat třeba na Havajských ostrovech, na Fidži nebo někde jinde v Pacifiku. Ale tam je to naopak mužský svět a ženám se kladou překážky. Kdežto v Karibiku jsou muži sebevědomí a se ženami nesoutěží. Jinak tam řeší i manželské problémy, je to záležitost pro celé okolí. A taky je tam zajímavý zvyk, když si chtějí dvě ženy něco mezi sebou vyříkat, tak na ulici na sebe tak dlouho křičí, až jedna ztratí hlas – a ta druhá tím pádem vyhrává…

 

Musel to být svým způsobem další kulturní šok, pak se opět vrátit do USA. A pak zase na skoro celý rok sem do Česka, kde máš stále maminku a také svůj kadeřnický salon. Ale ty jsi přizpůsobivá, jak už jsi zjistila, když jsi úspěšně přestála ten první kulturní šok v mládí. Přemístění ze socialistického Československa do dravých Spojených států amerických hned po roce 1989. Jak se dnes na to díváš s odstupem let?

Měli jsme příbuzné v USA, se kterými jsme byli v kontaktu. Ale tehdy, hned po revoluci, to byl opravdu velký šok. Odtud nikdo nikam necestoval, a já rovnou do Ameriky! Všechno bylo úplně jiné, ale líbilo se mi to. Nejdřív jsem bydlela u tety Jiřinky, kde se mluvilo česky, ale byla jsem i v jiných domácnostech, kde byly sestřenice a další lidé, a tam už se mluvilo anglicky, někdy i francouzsky. Ale hlavně – všechno bylo poprvé, všechno jsem vnímala mnohem intenzivněji. V USA jsem slavila 19. narozeniny, a v tom věku toho člověk ještě moc nezná, nic moc mu nevadí, takže to vše bylo vlastně určující. Když se myšlení dostane do nějakého bodu, tak už se pak nedá vrátit zpět, a to se u mne stalo. Teta se strýcem, manželé Teyrovští, byli velice vzdělaní, odešli z Československa už po roce 1948 jako mnoho dalších z tehdejší naší elity. Během let se stali významnými osobnostmi české emigrace v USA. Všude mne s sebou brali, a bylo to nesmírně inspirativní, za to jsem byla velice vděčná. Všechno jsem nasávala jako houba. A bylo mi moc líto, když jsem pochopila, o kolik výjimečných lidí, kteří pak v Americe všichni uspěli, tou masivní emigrací v dobách komunismu naše země přišla.

Od nich jsem se naučila, že nic není nemožné, viděla jsem jejich nesmírnou noblesu, jak překonávají překážky. Zažili válku, nástup komunismu, útěk přes zničené Německo do Austrálie, která po válce také nebyla v nejlepší situaci, a pak do USA. Všude byli jako emigranti. Přestože Amerika je úžasná, vždy ti to někdo dá najevo.

 

Také jsi ale zmínila, že Amerika už není to, co bývala před roky, kdy jsi ji začala objevovat.

Není, něco je lepší, něco je horší. Samozřejmě jako všude se to vyvíjí. Stále je tam hodně peněz, věci se zlepšují, i když lidi nadávají. Ale jak přibývají imigranti z různých zemí, tím víc se kvůli tomu mění zákony, pravidla a ti noví příchozí se nestačí učit „americkému způsobu života“. Myslím té proslulé americké slušnosti a pozitivnímu chování. Jsou jich velké vlny a přinášejí si chování ze svých zemí. Když přijdeš na malé město, je to stejné jako to bývalo. Ale ve větších městech s přílivem uprchlíků, třeba v Kalifornii nebo na Floridě, už je to znát. Starousedlíci jsou naopak ovlivněni těmi příchozími, ovlivňují se navzájem.

 

Týká se to všech států?

To ne, je potřeba si uvědomit, že Amerika je kontinent, je to 50 států, každý z nich má jinou atmosféru, lidé mají jinou mentalitu, trochu jiné zákony. My v Evropě si někdy myslíme, že to není tak rozdílné, ale je. Jazyk je sice stejný, ale mentalita je hodně jiná.

 

Katka ukazuje na fotkách své město na Floridě a říká:

Tady máme naši hlavní ulici, je dlouhá, něco jako Václavák, na jejím konci je amfiteátr a tam se dějí všechny kulturní akce, koncerty, divadlo, výstavy, festivaly. Američané milují kulturu a je jí tam hodně. V každé základní škole je kapela či orchestr, zpívá se tam. Na každé univerzitě je divadlo. Také jsou tam různé trhy, ty mají Američani moc rádi. Třeba trhy jahod, lepší jahody jsem jinde nejedla…

 

Co si myslíš, že je v tobě nejvíc českého? Co máš ráda a chybí ti tam, a ráda bys to tady načerpala do zásoby?

Povím ti to takhle. Já jsem v zahraničí už tak dlouho, že i když mám třeba nějaké oblíbené jídlo, vůbec si nedovedu uvědomit, odkud to znám. Z Česka? Z Ameriky? Z nějakých dalších míst, kde jsem žila? Musela bych se někdy zeptat. Čechy jsou můj domov, vždycky byly, i moje dcery mluví obě skvěle česky a mají to tu rády. Ale já sama jsem se vyvíjela do dospělosti vlastně už tam, v Americe, s jinými lidmi, v jiné kultuře, prožila jsem jiné věci. A když přijedu zase sem, je to pro mne dar. Dokážu s odstupem sledovat, jak se tu žije, nejsem ponořená ve vašich problémech. Vnímám se jako Čechoameričanka, mám spoustu amerických návyků. Já to nepociťuji, ale lidi si toho všimnou.

 

To je možné, ale přesto na tvé ryzí „pražštině“ se to vůbec nepozná…

Víš ale co si tady vždycky uvědomuju? Jaký jsme my, Češi, skvělý národ. Šikovný, vzdělaný, hodný, slušný a ukázněný…Můžu srovnávat s mnoha dalšími. 

 

Vynálezce, podnikatel, iniciátor zn. JAWA, zakladatel rodinné automobilky

Když v březnu roku 1939 Němcům doslova pod nosem proklouzl do Anglie Pavel Tigrid (později jeden z nejvýznačnějších představitelů českého protikomunistického exilu), využil k útěku motorku zn. JAWA. Jen o půl roku později z Československa emigroval, rovněž do Velké Británie, také muž, který se o výrobu populárních motocyklů osobně zasloužil – František Karel Janeček (nar. 29. 2. 1904 Praha, zemřel 20. 3. 1990 v Ottawě).

Prvorozený syn vynálezce a podnikatele Františka Janečka (*1878 v Klášterci nad Dědinou), majitele úspěšné pražské Zbrojovky, zdědil po otci nejen technické nadání, vynalézavost, ale i workoholismus. Absolvent Vysoké školy technické miloval rychlou jízdu na koni i autem, zajímal se o pěstování lesů a z knih dával přednost odborné literatuře. Na jiné koníčky už mu nezbyl čas. Byl to on, kdo v mírových dobách přesvědčil otce, aby v továrně, původně zaměřené na výrobu granátů a kulometů, zahájil licenční výrobu německých motocyklů Wanderer. Nesly značku JAWA, která vznikla z počátečních písmen firem Janeček a WAnderer. Brzy je nahradily motocykly vlastní konstrukce a za přijatelnou cenu, které postupně zaplavily tuzemský trh a vytlačily z něj zahraniční stroje. Lví podíl na tomto úspěchu měl vynikající britský konstruktér a motocyklový závodník George William Patchet, jehož objevil a pro spolupráci získal právě Janeček junior. „Když roku 1930 Jawa zahajovala výrobu, 94 % motocyklů, které jezdily na našich silnicích, bylo vyrobeno v cizině, za pouhé čtyři roky tomu bylo přesně naopak,“ uvedl po letech jeho syn Karel.

V roce 1927 se Ing. Janeček stal vlastníkem významné části dědictví solnicko-kvasinského panství. Odtud byl už jen krůček ke splnění dalšího snu – výrobě automobilů. V Kvasinách se vyráběly karoserie, vozy se montovaly v Týnci nad Sázavou. A historie se znovu opakovala. Po licenčním voze přišla JAWA na trh v roce 1934 s vlastním modelem JAWA 700. O tři roky pak Janečkové pražské veřejnosti představili vůz JAWA Minor. Byl to velmi zdařilý automobil, který se s válečnou přestávkou vyráběl až do roku 1947. Únorové události a zestátnění podniku ale definitivně uzavřely smělou automobilovou éru.

Během války, aby neohrozil rodinu, žil František Karel Janeček inkognito ve Velké Británii, kde pracoval na zdokonalení svého vojenského vynálezu. Navrhl použít jemně kónický adaptér na konec protitankové standardní anglické pušky, umožňující, aby speciální střela dosáhla mnohem větší rychlosti a průbojnosti. Označení adaptéru Littlejohn aplikovali posléze novináři i na autora, kterého pak v tisku nazývali panem „Littlejohnem“ – v překladu malý Jan, tedy Janeček. Patent se v praxi osvědčil a adaptér byl Brity využit během invaze do Evropy. 

Po válce se ing. Janeček ve vlasti dlouho nezdržel. Když pochopil, jakým směrem se vývoj v ČSR ubírá, rozvedl se a veškerý majetek v Solnici převedl na svou rodinu. S novou manželkou, původem Kanaďankou s českými kořeny, se usadil v Ottawě, kde stavěl rodinné domy. Stal se čestným členem Čs. obce legionářské a účastnil se krajanského hnutí. V roce 1973 „Littlejohna“ slavnostně vystavili v Canadian War Museum v Ottawě. Do Československa se přijel podívat ještě dvakrát – koncem 60. let a naposledy v roce 1980.

Po roce 1992 byl zámek v Kvasinách v restituci vrácen Janečkovým dědicům, v současnosti zde žije jeho vnučka Soňa Klímová, která rodové sídlo zpřístupnila veřejnosti.

 

Zdroj: Povolný Daniel, Souček Vladimír, Zavadil Radomír.  František Janeček –  motocyklový král – Příběh muže, který dal vzniknout motocyklům JAWA, Mladá fronta, 2011.

Fencl Jiří. Zbraně JAWA, Mladá fronta, 2015.

 

Když mě Vladimír Preclík jednoho podzimního dne roku 2003 pozval na návštěvu mezi sochy na vrch sv. Gotharda v Hořicích, netušila jsem, že v tamní galerii pod širým nebem, kde jsou k vidění sochařské objekty z dnes už slavného mezinárodního sympozia, jsou také díla jeho žáků – Daniela Klose a Jiřího Marka. Oba jsem poznala osobně až o pár let později, v době, kdy jsme spolu s Vladimírem Preclíkem připravovali novodobou křížovou cestu na Kuksu.  

Ale zpět k tomu podzimnímu odpoledni. Už ani nevím proč, najednou ze mne vypadla otázka: „Proč vlastně nemáte děti?“ Snad se mi zdálo nespravedlivé, že člověk tak tvořivý, obdařený úžasnou trpělivostí a pedagogickými vlohami, nemá, komu by předal svůj talent. Moje zvědavost ho nezaskočila. Neurazil se, právě naopak. Vyprávěl o existenčních strastech začínajícího sochaře, o posedlosti uměním, o chorobách, které jen tak tak přežil, a také o čase. O čase, který prošel kolem něj a jeho ženy, sochařky Zdeny Fibichové, tak rychle, že už ho nešlo vrátit. Pak se na chvíli odmlčel a dodal: „Ale já přece děti mám! Jsou to moje sochy!“

Kdo z umělců by si v koutku duše nepřál, aby jej dílo přežilo? Jenže… byla to skutečně vyčerpávající odpověď? Každý student, který prošel jeho ateliérem, byl jeho osobností zasažen. Stejně jako kdysi Vladimíra Preclíka šťastně ovlivnil Josef Wagner, profesor na pražské UMPRUM, tak se i on trvale zapsal do paměti svých žáků.

Byl přísný i laskavý, náročný v profesi, ale i s citem a pochopením pro jejich životní trable. Těšil ho upřímný zájem mladých lidí a na jejich dychtivé otázky reagoval svou typickou větou: „Hned vysvětlím…“ Vladimír Preclík měl všechny vlastnosti dobrého pedagoga – i dobrého otce. Zapaloval, budil důvěru i respekt. Nechyběla mu moudrost venkovského filozofa, ani skepse náročného intelektuála. I proto ho studenti milovali.

Pravdivost těchto slov potvrdil mimo jiné soubor plastik „Památník Vladimíru Preclíkovi“, který v roce 2009 během 8. ročníku Mezinárodního sochařského sympozia Hany Wichterlové v Prostějově z úcty ke svému profesorovi vytvořili jeho studenti, mezi nimi také akad. sochař Jiří Marek:        

“Jeho mimořádnost spočívala i v tom, že respektoval individuálnost každého z nás, což je zřejmé i z výsledku sympozia. Vzniklé sochy jeho žáků jsou hodně rozdílné, protože každý z nás šel a jde svou cestou. ´Precla´ tomu říkal barva talentu a nesnažil se z nás udělat ´malé Preclíky´, což není zcela obvyklé. My jsme s ním na škole prožili šest let, většina z nás mnohem víc, ať již dříve, či později. Věřím, že v každém z nás se nějak podepsal a prostějovské sympozium bylo mimořádnou příležitostí setkat se po dlouhé době se spolužáky a opět (jako ve škole) pracovat společně.“

Říká se, že existuje dvojí nesmrtelnost. Ta jedna, obsažená v samotném díle umělce, ta druhá – a možná stejně podstatná – v srdcích těch, které dotyčný ovlivnil a kteří ho milovali. Je-li tomu tak, pak byly Vladimíru Preclíkovi dopřány obě.

                     

Lenka Jaklová (autorka knižního rozhovoru s Vladimírem Preclíkem „Sochařům se netleská“, Gallery 2006)

  

 

 

Příběh pohlednice

Sbírky muzeí uchovávají ve svých fondech mnoho zajímavého. Obrovské množství předmětů, jež běžně provázely naše předky životy. Tyto předměty představují nesmírně cennou studnici informací o dané době a jejich význam ocení nejspíše ti, co ji sami nepamatují a zkoumají. Ti, co přijdou po nás.

Fenoménem 20. století bezesporu byly pozdravy z výletů a dovolených, přání k svátkům, jmeninám – zkrátka zasílání pohlednic. Napadlo vás ale někdy pozastavit se nad výjevem, jež pohlednice zachycuje? Nebo jen náhodně vyberete ze stojanu mezi mnoha jinými? Povím vám příběh dívky z pohlednice, který vás možná přiměje podívat se na svět kolem sebe jinýma očima.

Psal se rok 1929 a v Prešově se narodila dívenka Kateřina Freyová. Rodiče Ethel a David se o pět let později přestěhovali do východočeského města Holice. Tohle město bylo totiž vyhlášené ševcovskými dílnami a výrobou obuvi a tatínek David v takové firmě dřív pracoval. V novém bydlišti si zcela logicky zřídili stejnou živnost. Katka měla ještě mladší sestřičku a obě byly velmi hezké dívenky, doslova rozkošné v šatech s volánky. Není divu, že se ocitly v hledáčku místní vyhlášené firmy GRAFO, již vlastnil Karel Čuda, a občas si vyzkoušely roli modelek. Kateřina třeba právě na Velikonoce – na pohlednici se zářivě usmívá u ošatky s kraslicemi. Grafo Čuda Holice – tohle logo velmi často nalézáme na starých černobílých pohlednicích známých i zapadlých míst naší vlasti a také pohlednicích žánrových.

Vypukla 2. světová válka a postupně přicházely další a další nepříjemné a život omezující situace – nejvíce pro osoby s židovským původem. A Freyovi byli Židé.

Pohlednice, které zůstaly v muzeích a archivech nebo u soukromých sběratelů představují rázem to málo, co po dívce Katce zůstalo. Pohlednice a pár fotografií. A kameny zmizelých – malé pomníčky v podobě dlažební kostky s mosaznou destičkou a vyrytými životními údaji. Celá rodina je má v Holicích, celá rodina byla zavražděna v Osvětimi.

Zkuste se příště podívat na tak obyčejnou věc – jakou je stará černobílá velikonoční pohlednice – trošku jinýma očima.

 

Příběh slohové práce a vhled do profese muzejníka

V muzeích se se zabývámer nejen sběrem předmětů a jejich evidenci a vystavování, ale také dokumentaci v terénu. A na jaře mají napilno ti z nás, kdo se věnují dokumentaci zvyků spojených s Velikonoci. Tedy i já. Podařilo se mi sestavit skládanku, o jejíž příběh se s vámi ráda podělím.

Nevyčerpatelnou studnici informací z okolí Vysokého Mýta a Litomyšle i Poličky z dob 20 a 30. let 20. století představují čísla časopisu Od Trstenické stezky. Vlastivědný sborník vycházel v Litomyšli a těšil se velké oblibě. Mimo historických a cestopisných statí (mnohdy na velmi vysoké úrovni) zde byly  publikovány pověsti či třeba připomínky životních výročí významných osobností. A pro děti dostal později časopis část s názvem Pomněnky aneb Příloha pro útlou mládež.

Mezi dětskými říkačkami se i v této příloze nalézá mnoho zajímavého. Hned v prvním ročníku je otištěn text s názvem „Co dělali chlapci u nás o velikonocích“. Podepsán Vrat. Bureš, I. tř. gymn. Vys. Mýto. Původně se tedy zřejmě jednalo o slohovou práci dobře ohodnocenou profesorem, a tak byla vybrána k otištění.  Autor zde důkladně a barvitě popisuje velmi starý lidový zvyk propojený s časem od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty. Průvody chlapců obcházejí vsi se zvukotvornými nástroji. Klapačky a řehtačky nahrazují utichlé zvony a chrání místo před zlými silami. V sobotu vychází průvod koledníků v čele s maskovaným hochem – jidášem. Po konci obchůzky si účastníci rozeberou koledu a část masky spálí, aby očistili místo od zimy a všeho špatného a aby mohlo přijít jaro. Kořeny dříve velmi hojného zvyku musíme hledat v dobách pohanských a dodnes jej lze spatřit právě kolem Vysokého Mýta.

Vskutku zajímavá práce, bohužel bez zmínky o místě konání obchůzky. Naštěstí v almanachu abiturientů vysokomýtského gymnázia se podaří vyhledat i tento chybějící článek skládanky. Vratislav Bureš bydlel v Lozicích a další stopy vedou nutně právě sem. Musím ověřit, zda popis obchůzky malého chlapce odpovídal pravdě, a to se záhy při rozhovoru se starousedlíky potvrdí. Autor textu pravděpodobně sám obchůzku zažil, ale pak vlivem nedostatku dětí ve vsi zvyk dočasně zanikl. Znovuobnoven byl až po mnoha desetiletích v odlišné podobě. A tak i letos vyjdou chlapci na bílou sobotu s klapačkami a maskovaným jidášem. Tradice velí klapat a za dobře odvedenou práci získat koledu.

 

Červené svátky?

I v dílech slovutných spisovatelů románů 19. i 20. století můžeme při troše trpělivosti nalézt zmínky o svátcích jara. Jiří Šotola ve své vynikající knize Tovaryšstvo Ježíšovo  půvabně popsal podobu svátků jara pod Košumberkem v dobách baroka.

„Zdejší lidé mají na Velký pátek jinačí zvyky. K potoku chodí, myjí se, stříkají na sebe, vyhánějí prý nemoce. Někteří vyšli už za svítání, neb je tady zvykem vítat velikopáteční slunce vkleče na jarním trávníku. Nepředěláš to. I poklady po lese hledají. Neodnaučíš je tomu. Zrovna teď naproti na zahradě klečí selka pod jabloní. Modlí se, ale ke komu! – modlím se k tobě, stromě zelený!“

Tedy máme ty krásné, staré a pozapomenuté zvyklosti s jasnými prameny v dobách pohanských– koupel na Velký pátek před východem slunce nám zajistí zdraví po celý následující rok. Ale pozor – musí to být voda živá a proudící! Tedy ne voda z vodovodního kohoutku. A pak už rychle do lesů hledat poklady.

I Jindřich Šimon Baar v Chodské trilogii obšírně zmiňuje lidové zvyky spjaté s jarem. Opakující se drobné zprávy o červených svátcích trpělivý čtenář vysleduje také v románech Terézy Novákové. Jmenovat lze například Děti čistého živého. Dějem pisatelka zasadila své romány do milovaných východních Čech. Proč se ale svátkům říkalo „červené?“.

Odpověď je velmi jednoduchá. Vajíčko představuje dávný symbol zrození a životodárné síly a základní barvou na zdobení odměn pro koledníky byla právě červená. Červená poukazuje na krev prolitou Ježíšem na kříži. A zvolený způsob zdobení často vypovídal o citové stránce. Dívka mívala pro každého chlapce specifický dárek. Ve sbírce Regionálního muzea ve vysokém Mýtě se například nachází kraslice se škrabaným vzkazem: "Koho ráda mám, tomu toto vajíčko dám."

Ať už se vydáte cestou koupele v potoce, hledání pokladů nebo posílání pohlednic či pečení slavnostního beránka a mazance – přeji vám všem hezké a veselé svátky jara, jež pramení v dobách pohanských. A na nás je, aby vydržely i těm, kdo teprve na svět přijdou.

 

Patříte s respektovaným českým módním návrhářkám, ačkoli jste žádnou oděvní školu nevystudovala. Pocházíte z kulturní rodiny − otec malíř, matka varhanice, ale důležitou roli ve vašem profesním směřování sehrálo nakonec divadlo. Jak to tehdy bylo? Čemu jste se chtěla věnovat původně?

Já jsem od malinka hrála na klavír a kreslila. Bavilo mě moc obojí. Nebyla jsem do poslední chvíle rozhodnutá, čemu dám přednost. Nakonec jsem se dostala na Hollarku, kde jsem se zapálila pro grafický design a malbu. Po maturitě jsem se ale nedostala na UMPRUM, tak jsem odjela téměř na rok do Izraele. Tam jsem poznala a pocítila úplně jiný svět. Jiné uvažování, jiné životní priority…, šíleně dobré jídlo a hlavně jsem žila ve městě, kde je moře! To už nikdy nezapomenete, jaké to je! Byla to úžasná škola života a já se už nechtěla vrátit zpět. Toužila jsem pokračovat dál v cestování, a to na Nový Zéland. Ale protože mi bylo čerstvých devatenáct a mámě se stýskalo, rozhodla jsem se na chvilku vrátit zpět do Prahy. Chtěla jsem jen na otočku. Nakonec to celé ale dopadlo úplně jinak…

Ocitla jsem se na představení bratří Formanů a totálně se zamilovala do tohoto druhu výtvarného divadla. Zde jsem se také dozvěděla, že existuje obor Alternativní a loutková scénografie na DAMU. Přihlásila jsem se a dostala se do 1. ročníku. Díky tomu se rozplynul můj cestovatelský sen a já začala po roce opět studovat. Ve 3. ročníku jsem dostala nabídku vytvořit kostýmy pro představení do divadla Disk a zde jsem poprvé ucítila, že návrhy kostýmů mě baví více než samotná scénografie a loutky. A pak už jsem pomalou cestou směřovala k navrhování oblečení a ucelených kolekcí.

 

Náš článek doprovázejí také fotografie a pár jich je z divadelního představení, na němž jste se autorsky podílela. Můžete popsat, o jakou inscenaci šlo a proč jste vybrala právě tyto snímky?

Bylo to moje velmi oblíbené představení v divadle Minor. Minor je divadlo pro děti, které mám ráda odjakživa. Pro pohádku O Malence jsem dělala celou výpravu, scénografii, kostýmy i loutky. Nejenom že miluju pohádky pro děti, ale celkově mě tato forma výtvarného divadla baví. Malenka, malá holčička, žila uprostřed velké pampelišky, která svítila. Kolem ní lítali velcí brouci, šlo o dřevěné loutky. Bylo to celé hodně výtvarné a pohádkové. V té době jsem měla již prvorozenou dceru Františku a práce na pohádce pro děti mi najednou připadala úplně jiná a radostnější než kdykoli před tím, než jsem sama dítě měla. Vzpomínám si, jak se mnou dcerka viděla premiéru a já si mohla užít její reakce. Krása!

 

„Zbožňuji pánský styl na ženách. Přijde mi častokrát daleko více sexy než odhalená kůže.“ Ikonickými kousky vašich kolekcí jsou precizně střižené dámské minimalistické košilové šaty, košile a oversize kabáty. Za košilové šaty vděčíme francouzskému návrháři Christianu Diorovi a jsou tu s námi už celá desetiletí. Jak je vidíte vy? Máte nějaký oblíbený materiál a barvy? Když pánský styl, chodí k vám také zákazníci – muži?

Ano, je to přesně tak a stále to platí. Miluji košilové šaty i vlněné kabáty! Moc ráda pracuji s bavlnou, hedvábím, ale i viskózou. Pro kabáty dávám přednost vlně či vlně s kašmírem nebo funkčnímu materiálu. Mám úžasný funkční materiál, který je vyráběn v Anglii rodinnou firmou s obrovským příběhem. Tuto funkční BIO bavlnu vytvořila za 2. světové války a šili se z ní letecké kombinézy. Úkolem látky bylo vydržet delší dobu ve vodě a nepropustit ani kapičku. Při pádu letadla do moře tyto kombinézy nevsákly vodu a tím pádem se povedlo letce zachránit. 

Já mám takový svůj základ barev/nebarev. Je to černá, šedá a bílá. K tomu si ráda hraji s pastelovými, něžnými tóny, takže se většinou v každé kolekci pastelová barevnost také objeví.

Pro muže navrhuji na zakázku. Ale ráda bych vytvořila kolekci lněných pánských košil.

 

Vnímáte, že se váš autorský návrhářský styl v čase proměňuje? Jak je to teď s extravagancí vašich modelů a v tomto smyslu vlivem divadla? Nepřevažují už spíše elegantní kousky?

Vnímám to jako svůj přirozený vývoj osobnosti. Ze začátku mé modely byly inspirované hodně divadelním kostýmem. Přemýšlení nad ním je také úplně jiné. Snažíte se vyjádřit charakter postavy, má to jasný důvod. Střih, barva. První mé kolekce jsou hodně extravagantní! To je pravda! Postupem času jsem více a více inklinovala k čistotě, minimalismu a eleganci. A nejenom v módě, ale celkově ve svém životě a i pohledu na něj. 

 

Chystáte se už nyní na podzimní Designblok, největší přehlídku současného designu a módy v České republice a ve střední Evropě?

Loni jsem na Designbloku byla a myslím si, že letos vynechám. Ráda bych opět jela za hranice. Konkrétně do Vídně nebo Berlína. Téma kolekce již mám, svoje velice osobní, ale ještě ho nebudu zveřejňovat. Je to teprve na začátku a pravděpodobně v krásné spolupráci. Ale těším se moc! Miluji spolupráce! Je to velice obohacující a inspirativní.

 

Do povědomí lidí i mimo svět módy jste se dostala díky projektu Terapie sdílením (pozn. red.: Společně s Ester Geislerovou s lidmi na sociálních sítích sdílely mimo jiné i rozchodové věty a vztahové fráze, které pomáhaly zvládat post-rozchodová období. Vydaly pak z toho knihu, diář, potiskly trička s frázemi…), který je už více než pět let starý, ale stále živý, jak dokládá třeba Terapie sdílením LIVE, show, s níž vystoupí Ester Geislerová na letošním festivalu Rock for People. Je stále živý i pro vás? Je ještě dnes nějak kreativně aktivní duo Ester&Josefina?

Už ne. Už jsem zase v jiném světě… v procesu tvorby na jiných projektech. Ale jsem moc ráda, že se Ester stále Terapii sdílením věnuje! Otevřelo se něco, co lidi chtějí a potřebují. (úsměv)

 

Jak jste jako introvertní módní návrhářka zvládala úplně nový zvýšený zájem o vaši osobu coby internetovou star?

Uvědomila jsem si, že je možné se vše naučit, například i vystupování na jevišti. Bylo to zajímavé a pro mě opravdu v něčem náročné, ale ve výsledku to považuji za velmi přínosné. Předtím pro mě bylo zcela nepředstavitelné hovořit například na vystoupení platformy Pecha Kucha. Teď už to zvládám!

 

Co vám pomohlo překonat trému? Už jste v rámci Pecha Kucha Night vystupovala?

Asi čistě trénink a časté opakování. Když jdete na podium poprvé, třese se vám hlas a máte pocit, že z vás nevyleze kloudná věta, která má smysl. Když stojíte na jevišti po dvacáté, je tam znát mnohem více jistoty. Také jsem měla možnost chodit na hodiny, kde jsem se učila pracovat s hlasem. A to mě tedy překvapilo, co všechno je možné s hlasem tvořit a jak ho vědomě ovládat. V rámci Pecha Kucha jsem vystupovala v Olomouci a v Ostravě.

 

Je pro vás módní návrhář a designér spíš tím, kdo módní průmysl vytvářením stále nových trendů přiživuje, nebo naopak ten, který zabraňuje nadprodukci? Jak bohatou máte garderobu a co v ní nesmí chybět?

To se takhle jednoznačně nedá říct. On sám za sebe určitě ne. To není jeho role/poslání. Logicky by měl nadprodukci zabraňovat, ale úplně se to tak neděje, bohužel. Ale primárně ne.

Já mám spíše minimalistický šatník. Dospěla jsem k tomu, že všeobecně nechci vlastnit hodně věcí. Žádných. Ani oblečení. Určitě však potřebuji dobře padnoucí džíny/kalhoty, roláky, košile a vlněný svetr i kabát. Taky mám hodně ráda tenisky či klasická pérka ve spojení s košilovými šaty.

 

V rozhovorech často říkáte, že vaším velkým snem je odjet se svojí módou za hranice a mít více zahraničních zákaznic a zákazníků. Jak se daří prosadit v cizině a co pro to děláte? (Loni jste cca v tuto dobu byla v Dubaji na Českém Národním dnu s projektem udržitelné módy Tears of Fashion.) 

Ano, to je pravda. Mimochodem v Dubaji to bylo úžasné! Nemluvím o samotném městě, i když návštěva jeho staré části byla velmi obohacující a já si přivezla k sobě do showroomu cizokrajné parfémy, ale mluvím především o návštěvnících na Expu. Nečekala jsem tak pozitivní a přátelské reakce. Všeobecně. Byli tam cizinci z celého světa, hodně i arabské ženy a všechny byly opravdu nadšené a upřímně se zajímaly o moji tvorbu.

K přesvědčení, že chci odjet se svojí módou za hranice, jsem došla především v době hluboce před covidem. Do mého showroomu chodilo hodně cizinců/zákazníků, kteří byli ubytováni v nedalekých hotelích. Jejich reakce na koncept obchodu a kolekce byly často nadšené. Vnímala jsem vždy, že jejich pohled a vkus je jiný než u českých žen. Primárně se nebojí, chtějí vypadat jinak než ostatní, cítí svoji osobitost a exkluzivitu. To se mi moc líbí a myslím si, že by to takhle měl cítit každý! Já si to moc přeji. Spoustu z nich mě i oslovilo, abych své věci do zahraničí přivezla. Covidem se vše dost změnilo a doposud je cizinců v Praze o hodně méně, což je u mě v obchodě vskutku znát.

Každopádně sama jsem se účastnila veletrhu Módy a Designu ve Vídni a ve Stuttgartu. Najednou vyjdete ze své bubliny lidí, které znáte a oni znají vás. Náhle se ocitnete uprostřed neznámého města, kde nabízíte své umění, své kolekce a čekáte na reakce lidí. A pořád mám pocit, že jsou cizinky mnohem svobodnější a uvolněnější ve svém stylu a rozhodování. 

 

Jaká byla dosud vaše největší pracovní výzva?

Moje největší pracovní výzva… to je zajímavé…, ale možná se děje právě teď! Navrhuji a připravuji svatební šaty pro dvě nevěsty. Nesmí vědět, co která bude mít, ale zároveň je musím nějak střihově i materiálově propojit. To je úžasná, vzrušující výzva!

 

Provozujete galerii Harddecore. Jak se proměňuje její koncept? Své věci zde prezentovali i mladí a neznámí umělci a pořádali jste různé kurzy. Je to ještě tak? Co jste dosud realizovali a jaké projekty chystáte? Jak jste se k tomuto krásnému prostoru dostala a jak obtížné je ho dnes udržet? 

Obchod, tedy galerii Harddecore, jsem si pronajala již v roce 2006. Ten koncept mě moc bavil, včetně kurzů pro děti i dospělé. Bylo to takové milé a barevné období. Také jsme byli první obchod takového obsahu. Pak se různě vyvíjel a přetvářel a před třemi lety jsem se rozhodla koncept zcela změnit a z galerie mladého a už i renomovaného designu jsem vytvořila čistě a minimalisticky pouze svůj showroom s výběrem několika designérů-šperkařů a kožených kabelek. Cítila jsem, že nastala doba, kdy chci veškerou svoji energii a čas věnovat své tvorbě. Vlastně ta změna proběhla v začátcích covidu, což bylo nešikovně naplánované, ale to jsme nevěděli. Došlo na slavnostní vernisáž a týden na to jsem musela showroom zavřít. Řekla bych, že od počátku covidu a války se hodně věcí změnilo. Udržet obchod je stále na hraně a je to především tím, že se v Praze vyskytuje mnohem méně zahraničních zákazníků.

Stále ale nějaké nové projekty vymýšlím a připravuji. Je to můj hnací motor. Například během covidu, kdy jsme měli delší dobu zavřeno, jsme začali pořádat výstavy a vernisáže ve výloze. Máme krásné a obrovské výlohy, které jsou vidět z celého náměstí, tak jsme se začali soustředit na kolemjdoucí diváky. Obrazy, fotky či tapety byly pozorovatelné i z tramvají projíždějících přes Senovážné náměstí.

 

Jak zvládáte jako tvůrčí člověk další práce nutné k fungování galerie? Pomáhá vám s chodem a podnikáním v galerii někdo?

Tyhle věci moc nezvládám. Je to něco, co dokážu, ale není mi to zcela přirozené. Takže ano, vždy mám někoho na pomoc, kdo dokáže mé sny a představy realizovat.

 

Dvě z vašich tří dcer jsou už dospělé. Jde některá z nich ve vašich šlépějích? 

Nejde! (úsměv) Nejstarší dcera studuje kameru na FAMU a prostřední se věnuje vrcholově skateboardingu. Ale obě krásně kreslí a k umění samozřejmě tíhnou. Prostřední dcera teď projevila zájem o architekturu, tak uvidíme. Ale obě mají moji módu rády a při různých příležitostech ji šťastně nosí. To tedy i ta nejmladší.

 

V nominacích na Czech Grand Design – módní designér pro rok 2022 tentokrát nejste. Získala jste už v minulosti toto prestižní ocenění? Jsou pro vás ceny motivující? 

Nezískala! Možná dříve jsem ceny tak vnímala a asi to bylo i trochu motivující. Každopádně dnes už to tak necítím. Je to samozřejmě hezké a člověka to opravdu moc potěší, ale nepřeji si být touto myšlenkou zbytečně svazovaná. 

 

Byla jste nominována za rok 2021 na Českého lva za kostýmy k filmu Okupace Michala Nohejla. Jste kostymérkou i filmu Světýlka, který letos přijde do kin. Jak vás jako módní návrhářku ovlivňuje pohled kostýmní výtvarnice? Je vám blízká spíše móda 70., 80. let z prvního filmu, nebo až 90. let z druhého zmíněného?

Já jsem strašně šťastná, že jsem tu možnost dostala. Obloukem jsem se vrátila ke kostýmu, který jsem měla na škole a ta práce mě nesmírně naplňovala. Pro mě je velice stimulující zadání, co tím kostýmem chceme o postavě říct. A je jedno, v jaké době jsme. Velmi mě baví hra s barvami, když spolu postavy barevně korespondují. 

U Okupace jsme kostýmy šili a u Světýlek také a zde jsem měla dokonce možnost navrhnout i potisk látky, která se přímo pro konkrétní kostým tiskla. Tato kreativita u navrhování mě těší ze všeho nejvíc.

 

Dnes spolupracujete s filmaři, neláká vás opět divadlo? Navrhla byste něco ráda pro velkou činohru?

To je hezké, že se na to ptáte! Momentálně se chystám na navrhování kostýmu do divadla. Je to tedy ve spolupráci s filmovou režisérkou Beatou Parkanovou, se kterou jsem natočila zmíněný film Světýlka. Bude to poprvé od školy a musím říct, že se na tu práci moc těším!!! A je to pro mě zároveň obrovská výzva, protože se jedná o práci pro Činoherní klub, divadlo, kterého si velice vážím a ctím ho od samotného jeho začátku. 

 

https://www.harddecore.cz/

https://www.josefinabakosova.com/

 

Pod tzv. nemateriální kulturu řadíme vedle folkloru zvyky, obřady, oblast tzv. lidové religiozity, kam spadají vědomosti a představy o člověku, přírodě a vesmíru, o nadpřirozených silách, magie, věštby, pranostiky; léčení a hygienu. V širším pojetí potom problematiku rozličných společenství, rodinných a příbuzenských vztahů, sociálních vazeb v určité komunitě nebo skupině.

 

Tradice mužských mečových tanců je dodnes neoddělitelnou součástí každoročních masopustních obchůzek na Uherskobrodsku, které zde patří mezi nejrozšířenější obyčeje zvykoslovného cyklu. Spojení mužských mečových tanců se zvykoslovím je jejich nejpodstatnějším rysem.

Prvotní magický zápas a zahánění zlého hlomozením kovových šavlí nebo kroužků na dřevěných šavlích tanečníků či vydávání výrazných zvuků při tanci postupně doplnila funkce oslavná a zábavná. Masopust jako synkretický soubor obyčejů poskytujících lidem zábavu před nastávajícím zemědělským rokem a možnosti toto období magickými praktikami ovlivnit, je dodnes pro existenci mužských mečových tanců zásadní. Ojedinělý nemateriální statek lidové kultury, kterým masopustní mečové tance jsou, se na našem území zachoval ve své původní podobě především na Uherskobrodsku. Tradice těchto tanců spojených s masopustními obchůzkami, regionálně nazývané „fašank“, se udržela pouze ve třech obcích – Strání, Komni a Bystřici pod Lopeníkem. (Zdroj: Ministerstvo kultury)

 

„Spojení mužských mečových tanců se zvykoslovím je jejich nejpodstatnějším rysem.“ Je tedy úspěšné pokračování této starobylé tradice přímo svázané se životaschopností masopustních obyčejů? Můžete vysvětlit?

Tanec nazývaný také Pod šable je skutečně přímo svázán s fašankovou obchůzkou. Tančí se před domem nebo v případě Strání v domě. Považuje se za poctu pro majitele přivítat fašančáry, bobkovníky, skakúny, jak se tanečníkům mečových tanců v jednotlivých obcích říká. Mečové tance patří ke starobylým a jejich význam můžeme spatřovat především v zobrazení zápasu – mezi křesťany a příslušníky jiného vyznání, ale také symbolického boje odcházející zimy a nastupujícího jara. Měly vlastně znázorňovat přemožení protivníka nebo obecně zlých sil.

Právě v oblastech, kde se statek stal součástí výročně obyčejové tradice, konkrétně tradice masopustní, můžeme mečové tance prováděné v kruhu s opakujícími se figurami vnímat i jako analogii k pohybu slunce a cyklickému střídání ročních období.

Právě o fašanku má tedy provádění mečových tanců svůj hluboký význam a jeden bez druhého by v těchto obcích nemohly smysluplně existovat. I proto jsme při zpracování nominace zvolili jako zastřešující název pro tento jev – Masopustní mečové tance.

 

Od úspěšného zápisu na tzv. národní seznam je to jen pár týdnů. Dostavil se pocit úlevy, zadostiučinění, radosti, štěstí? Vrylo se vám něco hluboko do paměti, ať už z profesního hlediska jako etnografce, nebo čistě osobně?

Samozřejmě jsme nesmírně rádi, že se masopustní mečové tance dostaly na národní seznam, kam podle názoru nejen mého bezesporu patří. Zápis je ale zadostiučiněním především pro nositele této tradice, a to nejen pro lidi, kteří tanec každoročně provádějí, věnují se jeho výuce a přenášení na další generaci. Je mnoho obětavých lidí, bez nichž by nebylo možné fašanky a s nimi spojené obchůzky s mečovými tanci provádět. Od žen, které chystají kroje, přes muzikanty, organizátory připravující zázemí a občerstvení, až po obětavce řídící v obci dopravu a mnoho dalšího. Těch jmen by v každé vesnici bylo několik desítek, mnozí se stali místními legendami ještě za života. Je třeba si však uvědomit, že tito lidé odcházejí, ale bez nich a jejich práce by mečové tance dnes nežily. Za všechny si dovolím jeden příklad osobnosti, jež neúnavně a jaksi mimo přímou pozornost pracovala na zachování tradice, a bez níž by komenský fašank s tancem skakúnů nevypadal tak, jak ho dnes známe.

Ludvík Valerián neuvěřitelných 60 let prováděl malování nebo jak v Komni říkají maskování hlavních figur fašanku, hlavně skakúnů, policajta, slaninářa, šašků a dalších. Sám nominaci mečových tanců podporoval, poskytl nám cenné fotografie a podařilo se ho filmově zachytit v loňském roce při maskování jeho posledních fašanků. V létě bohužel pan Valerián zemřel a zápisu se tak nedočkal. Já osobně tedy vnímám potvrzení zápisu na národní seznam také jako poctu generacím nositelů těchto tradic, kteří se zasloužili, že tyto dnes žijí, mohou být předávány dál a můžeme se s nimi právem chlubit jako s významným kulturním dědictvím.

 

Jak probíhala příprava nominace statku na tzv. národní seznam? Co stálo u zrodu této myšlenky? Kdo ji inicioval? Jak časově náročný je to proces? Proč jste se rozhodli se o to pokusit?

Ta myšlenka se rozhodně nerodila těžce. Ve Slováckém muzeu jsme se po dokončení úspěšného zápisu Tradičních hodů s právem na Uherskohradišťsku chtěli na mečové tance jako významný fenomén zaměřit. Byly zcela logicky na řadě, a navíc ve stejnou dobu přišel s nabídkou spolupráce na nominaci PhDr. Pavel Popelka, CSc., který se fenoménu straňanského tance Pod šable věnuje dlouhá léta. Na toto téma hojně publikoval, stál u zrodu festivalu masopustních tradic a ve výčtu jeho aktivit v tomto směru by se dalo ještě dál pokračovat.

První podmínkou, aby mohl být jakýkoli jev z oblasti tradiční lidové kultury zapsán na národní seznam (Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky) je to, že musí figurovat na seznamu krajském. Každý kraj má totiž svou obdobu tohoto národního seznamu. Nám se podařilo Masopustní mečové tance z Uherskobrodska zapsat na seznam Zlínského kraje v roce 2021, a to už zároveň běžely práce na nominaci na seznam národní.

Vlastnímu zpracování nominačního formuláře, který je poměrně obsáhlý s nutností vyplnit několik desítek bodů, předchází výzkum obvykle trvající několik let. U jevů, jako jsou masopustní mečové tance, musí tyto výzkumy navazovat na starší dokumentaci, na níž se dá dokladovat kontinuita, vývoj či naopak minimální změny, které daný jev vykazuje. Součástí nominačního formuláře jsou souhlasy nositelů tradice a jejich zástupců. Rozhodně nesmí chybět souhlas zastupitelů obce, protože obec je územím, na němž se tyto obchůzky konají a bez její podpory většinu takových aktivit nelze provádět. Souhlas vyjadřují různé spolky, soubory, uskupení, ale také jednotlivci, kteří ovládají některou z dovedností nutných pro správné provádění zvyku (připravují kroje, jsou doprovázejícím muzikantem, učí aktivně novou generaci tanečnímu umění apod.).

Když je nominační formulář konečně sepsán, má obvykle několik desítek stran. Pak je nutné jej v termínu k poslednímu únoru odeslat na Ministerstvo kultury včetně všech požadovaných příloh zahrnujících fotografie a případně i videodokumentaci.

 

S jakými obtížemi jste se museli popasovat? Co bylo na přípravě podkladů nejtěžší nebo nejsložitější?

Kromě získání souhlasu nositelů tradice, o kterém už byla řeč, je složité hlavně zkoordinovat výzkum v terénu, jehož zásadní část probíhá v rámci jednoho dvou dnů, kdy se obchůzky konají. Nám se navíc vyskytla vážná komplikace v podobě pandemie Covidu 19. Z toho důvodu se v roce 2021 masopustní průvody v žádné obci nekonaly, a tudíž nebyly ani prováděny tance, a my jsme nemohli pořídit aktuální video a fotodokumentaci. Museli jsme tedy vystačit se staršími materiály. Naše muzeum disponuje bohatou fotodokumentací, protože fašank jezdíme každoročně dokumentovat nejen já, ale všichni moji kolegové dlouhá léta a před námi i naši předchůdci. V případě videodokumentace nám velmi vyšli vstříc kolegové z Muzea Jana Amose Komenského v Uherském Brodě, kteří jsou mj. spolupořadateli Festivalu masopustních tradic ve Strání. Navíc se věnují dlouhá léta, ba desetiletí, systematické videodokumentaci obchůzek a tanců na profesionální úrovni. Patří jim za to velké poděkování.

 

Jak se tento pradávný obyčej odehrává a co symbolizuje? Proč se udržel pouze ve třech obcích moravskoslezského pomezí? Má zde stejnou podobu, nebo existují místní specifika? Liší se např. i meče jako hlavní rekvizity? V čem je tato tradice unikátní?

U mečových tanců z Bystřice pod Lopeníkem, Strání a Komně je možné vysledovat společný základ i charakteristické rysy, které je činí výjimečnými a nezaměnitelnými. V jednotlivých obcích se liší pojmenování tance, tanečníků i podoba prováděných figur. Svá specifika mají kroje, šavle i další artefakty používané při provádění tance.

Ve Strání je mečový tanec nazýván Pod šable a tancuje ho vždy pětice mužů s dřevěnými šavlemi doplněná gazdou řídícím obchůzku, nosícím dřevěný rožeň, na který napichuje nebo přivazuje darované naturálie. Figury tance mají svůj pevný řád a jsou spojeny s konkrétními písněmi. Hudebním doprovodem byly v minulosti především gajdy, v současné době hlavně akordeon či hudecká muzika. Tanec se tančí s dřevěnými šablami natřenými červenou barvou pobitými kovovými plíšky a kroužky, aby při tanci řinčely. Co se týká krojového ustrojení, fašančáré nosili přes rameno přehozené kanice-šerpy, na širácích-kloboučkách měli do hvězdice přišité růžové stuhy harasky, gazda obléká halenu. Krojových variant může být ale několik. Platí, že v jedné skupině jsou fašančáré oblečeni ve stejné krojové variantě. Tanec se ve Strání provádí v domě – fašančáré s gazdou vcházejí přímo do domů, nevyjímaje faru, hospodu, obecní úřad, školu, školku. Specifickou součástí tance může být „vytínání“, obřadní bití tanečníka pod záminkou přestupku.

V Bystřici pod Lopeníkem byli představiteli mečového tance mladí muži, kteří toho roku dovršují 18 let a v minulosti by odcházeli na vojnu. V současnosti je osmnáctiletých málo, a tak skupinu doplňují i starší mládenci. Jejich počet není přesně stanoven. Mají povinnost obejít všechny domy v obci, před každým zatančit a za dary, které obchůzkou získají, uspořádat zábavu. Jejich znakem jsou složené červené turecké šátky uvázané kolem pasu a přes levé rameno. Tanečníci, v Bystřici zvaní bobkovníci (dříve také babkovníci), tančí s dřevěnými šavlemi (spíše meči) za doprovodu harmonikáře. Doprovází je košař, který zpívá, nosí dlouhý dřevěný rožeň na slaninu a koš s pokladničkou.

Poněkud odlišná je situace v Komni, kde jsou tanečníci mečového tance zvaní skakúni součástí velké družiny tvořené maskami. Skakúni jsou čtyři mladíci ve věku odvedenců, jsou tedy vždy osmnáctiletí. Jejich typickým oděvem jsou černé kalhoty, vysoké holínkové boty, do černého saka oblékají košili s křížkem vyšitým límečkem a vonicemi zdobený klobouk. Zvláštností je jejich výrazné malování na tvářích. Tanec s kovovými šavlemi se za doprovodu dechové hudby tančí před každým domem v obci.

 

Analogii mečových tanců z Uherskobrodska můžeme nalézt také jinde v ČR i v zahraničí. Jsou zde rovněž spjaty s masopustní tradicí?

V České republice se tančí např. v jižních Čechách (Krumlovsko, Rožmbersko, Kaplicko, Trhovosvinecko a Doudlebsko). Zde je význam zápasu představován náznakem střetu či soupeřením dvou skupin koledníků (pravá a slaměná koleda) v závěru obchůzky. Tomuto tanci či obchůzce s tancem se říká též růžička a meče zde nahrazují bílé kapesníky jako symbol vítězství křesťanů nad pohany.

Na Slovensku se mečové tance vyskytují o masopustu v regionu zvaném Búry – Borský Mikuláš, Borský Peter, Šaštín. V zahraničí je předváděn například na chorvatských ostrovech Lastovo a Korčula, v Itálii v městečku Bagnasco. Doložen je i ve Francii a Belgii, a rozšířen je i v Anglii. Prakticky všude můžeme mečový tanec nalézt jakou součást masopustní tradice, někde byl prováděn ale také řemeslnými společenstvy nebo skupinami polovojenských organizací, tzv. kumpanijí.

 

Uvažujete o možné nadnárodní nominaci mečových tanců do seznamu UNESCO?

To by byla otázka spíše na Ministerstvo kultury, protože nominace by skutečně vzhledem k analogiím mečových tanců v dalších zemích musela být nadnárodní, a to už není zcela v silách jednoho muzea. Tým zpracovatelů by musel být daleko širší. Zápis na krajský a národní seznam jsme zvládli ve tříčlenném kolektivu – PhDr. Pavel Popelka, CSc., kolegyně etnografka Slováckého muzea Mgr. Gabriela Směřičková a moje maličkost.

 

Co existenci statku ohrožuje nejvíce? Byla jedním z důvodů nominace obava o udržení tradice? Co je nejdůležitější v péči o její zachování?

V případě mečových tanců v obcích na Uherskobrodsku nejde o bezprostřední ohrožení existence tance v řádu několika let. Nicméně nejen mečové tance, ale řadu dalších prvků tradiční lidové kultury ohrožuje všeobecná kulturní globalizace a urbanizace. Společnost celkově podléhá kulturním změnám, které způsobuje technický a ekonomický rozvoj, čímž může docházet ke ztrátě významu kulturních hodnot. Jistou obavu v době zpracování nominace mohla vyvolat také pandemie a s ní související omezení dopadající především na kulturní akce, které se projevily v letech 2020–2021. Naštěstí už v loňském, ale především v letošním roce se ukázalo, že pro obce má fašank a mečové tance takový význam, že kontinuita nebyla přerušena. Nepochybně nejdůležitější pro zachování tradice je ochota místních lidí zapojit se do kulturního života v obci a předávání tohoto vědomí také nejmladší generaci.

 

Jsou v dnešní době masopustní mečové tance stále živým prvkem v kultuře místních obyvatel, nebo jen pouhou připomínkou dávného rituálu, a co to dokládá?

To, že jsou mečové tance živou a důležitou součástí společenského života v obcích a mají pro své nositele i pro celou komunitu velký význam, je nezbytným předpokladem, aby mohla být nominace úspěšná, a aby byl statek vůbec na národní seznam nemateriálních statků zapsán. Toto jsme museli v nominaci doložit a velmi dobře zdůvodnit. Všude se do tance zapojují místní obyvatelé, a to jak tanečníci, tak muzikanti jako nezbytný hudební doprovod, navíc běžní obyvatelé obce připravují pro fašančáry pohoštění.

Specifikem straňanských fašankových obchůzek je, že fašančáři vchází do domů, přičemž samozřejmou součástí je zapojení hospodyně do párového tance straňanská, který následuje po mečovém tanci. O zásadním společenském významu svědčí také přijetí a pohoštění na obecním úřadě. Např. v Komni si organizátoři obchůzky na obci od starosty/starostky musí vyzvednout fašankové právo a žádat o povolení obchůzky s prováděním tance. Neformální atmosféru a společenský význam pro obyvatele obce Strání podtrhuje i fakt, že obchůzky s prováděním tance Pod šable se dodnes konají v úterý před Popeleční středou a většina místních obyvatel si zařídí na tento termín volno, protože jej považují za jeden z nejdůležitějších dní v roce.

V Bystřici pod Lopeníkem předvádějí bobkovníci tanec před každým domem v obci. Místní na ně čekají s pohoštěním i darem a celá obec vnímá obchůzku a tanec jako nezbytný každoroční kolorit, který upevňuje sousedské vztahy. Podobně je tomu u skakúnú v Komni, kteří musí zatančit tanec před každým domem v obci a prakticky se nenajde domácnost, kde by neotevřeli. Připravit pohoštění pro fašankový průvod se považuje za čest a prestiž. V Komni se aktivně účastní průvodu, připravuje masky, rekvizity i typické líčení hlavních postav několik desítek občanů. Tím, že se do přípravy a realizace mečových tanců zapojí větší počet lidí, posiluje se vědomí příslušnosti k určitému společenství, místu původu a zdejším tradicím. Utužují se neformální společenské vazby a sousedské vztahy, které jsou důležité pro stmelování vesnice.

 

Kdo jsou vlastně nositelé statku? Jsou jejich role přesně určené genderově, věkově…? Co musejí umět, aby své role mohli správně vykonávat? Zapojují se také ženy a nepřebírají původně mužské role?

Tanečníky mečových tanců na Uherskobrodsku jsou výlučně muži z příslušné obce. Jejich označení, věk, vnější znaky či organizační zaštítění tanečníků i celého zvyku je však v každé ze tří obcí jiné. Ve Strání může tančit Pod šable kterýkoliv z chlapců či mužů. V současnosti se schází v úterý před Popeleční středou několik věkově odlišných skupin fašančárů. (V roce 2020 zaznamenána účast asi 60 fašančárů – tanečníků.) Obvykle se jedná o neformální uskupení, většinou o kamarády, kteří se organizují spontánně. Důležité je, že členství v jakémkoli z dětských nebo v dospělém souboru Javorina není podmínkou pro provádění tance. Na organizaci Festivalu masopustních tradic, který ve Strání existuje od roku 1987, se podílí neformální štáb, jenž úzce spolupracuje se spolkem SPOKOS (dříve Osvětovou besedou), Muzeem Jana Amose Komenského v Uh. Brodě, a především s vedením obce Strání.

V Bystřici pod Lopeníkem jsou nositeli statku mládenci, v minulosti tzv. odvedenci, odcházející na vojnu. Taneční a písňový repertoár přejímají každoročně od svých starších předchůdců. Pro potřeby předvedení tance na různých slavnostech byl v minulosti založen i neformální spolek Bobkovníci, který se scházel příležitostně v různém složení. Pomoc s nácvikem a organizací vlastní masopustní obchůzky s tancem je však v současnosti spíše na aktivních jednotlivcích. V Komni jsou nositeli statku taktéž osmnáctiletí mládenci, dříve odvedenci, které zde při obchůzce doprovází několik desítek masek. Masopustního průvodu se tak účastní celé společenství obce. Organizačně se v pořádání fašankového průvodu a večerní zábavy pravidelně střídají čtyři místní spolky – Dechová hudba Komňané, Fotbalový klub, Sbor dobrovolných hasičů a Tělovýchovný spolek.

Pokud se týká žen – jak bylo řečeno, tanečníky mečových tanců jsou výlučně muži. Prapůvod v symbolice boje nebo zápasu příslušejícího mužskému elementu předurčuje do role tanečníků mladé muže, v Bystřici a Komni přímo mládence v rozpuku mládí, kteří byli odváděni k vojenské službě. Ženy tedy mečové tance v našem prostředí nikdy netančily a v kontextu masopustních obchůzek byly především v roli hospodyní připravujících pro tanečníky pohoštění nebo si zatančily, jako např. ve Strání párový točivý tanec následující po mečovém tanci.

 

Přináší nositelům statku tento zápis nějaké přímé výhody kromě zasloužené prestiže?

Hlavním účelem Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky je ochrana, zachování, rozvoj a podpora nemateriálního kulturního dědictví na území České republiky. Znamená to tedy, že se Mečové tance z obcí Strání, Bystřice pod Lopeníkem a Komňa dostaly mezi jevy, které jsou významné či jedinečné a zaslouží si pozornost a podporu, aby mohly být předávány dalším generacím. Pro nositele tradice Masopustních mečových tanců i samotné zpracovatele nominace je zápis potvrzením toho, co už dlouho víme: že tato tradice je výjimečná a stojí za to ji udržovat a věnovat jí péči. Spíše než výhodou je tento zápis závazkem pro další práci, která ale může být podpořena v rámci některého z dotačních titulů Ministerstva kultury.

 

Nebojíte se zvýšeného zájmu turistů např. na Festivalu masopustních tradic ve Strání?

Festival masopustních tradic byl založen právě proto, aby popularizoval a přibližoval veřejnosti místní tradice, ale také je konfrontoval s jinými regiony, které reprezentují pozývané folklorní soubory. V tomto ohledu jsou ve Strání na návštěvníky připraveni a zaměřeni. Ostatně ve všech obcích s jistou mírou pozornosti počítají, proto v rámci masopustu např. v Bystřici pod Lopeníkem pořádají v místním muzeu ochutnávku masopustních specialit, v Komni zpřístupňují místní památku lidového stavitelství nebo v letošním roce uspořádali výstavu fotografií z historie komenského fašanku.

 

Jak přebírá tradici mladá generace? Má o ni zájem? Nese s sebou role fašančáře, bobkovníka či skakúna určitou společenskou prestiž uvnitř místní komunity?

Předávání statku je ve všech lokalitách přirozené, spontánní a děje se především v rámci kamarádských vztahů vrstevníků. Ve Strání se díky zapojení do Festivalu masopustních tradic a posilování lokálního patriotismu setkávají s fenoménem mečového tance už děti. Každoročně několik skupin fašančárů zavítá do mateřské i základní školy, a děti tedy vidí mečový tanec jako přirozenou součást života v obci a stejně přirozené je pro ně v pozdějším věku obléknout kroj, začlenit se do kolektivu vrstevníků a učit se s nimi jednotlivé taneční kroky a figury. V Bystřici pod Lopeníkem a Komni, kde jsou masopustní mečové tance důsledně prováděny před každým domem v obci, je opět přirozeným koloritem doprovod dětí, které tanec od starších pasivně vstřebávají a přirozeně stmelují kolektiv stejně starých chlapců v obci. Nezanedbatelnou je ve všech obcích úloha mateřských i základních škol, kde se děti už od nejútlejšího věku učí písňový repertoár a taneční figury mečových tanců v rámci hudební výchovy a pohybové průpravy. V Komni už několik desítek let pořádají úžasný dětský fašank – v pátek nebo dokonce až v úterý před Popeleční středou. Účast několika desítek dětí a mladých lidí v masopustních průvodech dává tušit, že toto je správná cesta, jak tradici předávat.

 

Má Slovácko stále co nabídnout, pokud jde o další adepty na zápis? Připomeňme, že za Zlínský kraj jsou už zapsány: Slovácký verbuňk (2009), Jízdy králů na Slovácku (2009), Valašský odzemek (2012), Tradiční hody s právem na Uherskohradišťsku (2019). Slovácký verbuňk a Jízdy králů na Slovácku jsou také zařazeny do Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva (UNESCO).

V oblasti tradiční lidové kultury a v dodnes udržovaných zvycích i rukodělných technikách má skutečně Slovácko výjimečné bohatství. Přesto si dovolím neuvést žádnou konkrétní položku, která by v dalších letech mohla nebo měla na seznam zamířit. Od okamžiku soustředění se na některý jev až po jeho zápis to trvá několik let. Navíc bychom měli jako odborníci velmi citlivě vyvažovat, zda a kterému jevu může Zápis a s ním spojená mediální pozornost prospět a kterému by mohla naopak uškodit. Důležité je, aby sami nositelé vnímali pozitiva toho, že se věnují něčemu, co je součástí seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR.

 

Tak trochu to mají na svědomí

Architekti Josef Pleskot, Ladislav Lábus a Petr Všetečka spolupracují s Pardubickým krajem na rozvoji národní kulturní památky Zámek Pardubice pravidelně od roku 2017. Když je na začátku pozval náměstek hejtmana Roman Línek na první odborné posouzení projektů na zámku, byl jejich hlavní závěr – uvolnit všechny historické prostory paláce a zpřístupnit je. Některé provozy a aktivity mohly přejít do areálu v Ohrazenicích, některé do hospodářských budov. Ale kam potom s galerií?

„Tenkrát byli celkem nově majiteli areálu Automatických mlýnů manželé Smetanovi. Nabídl jsem našim architektům, že jim domluvím v této ikonické Gočárově stavbě prohlídku. A právě tady padlo – no a proč tu galerii nedáte sem? Znělo to trochu jako science fiction a nabízely se desítky důvodů, proč to tak jednoduše nejde. Pak se ale sešlo několik příznivých okolností včetně možnosti čerpat evropské dotace na národní kulturní památky. Manželé Smetanovi návrh partnerství uvítali a souhlasili s odprodejem hlavní budovy. Od té doby se fikce začala díky úsilí mnoha a mnoha lidí zhmotňovat,“ popsal krátce nejednoduchou cestu Roman Línek.

Gočárova galerie tak letos přestěhuje své hlavní sídlo z levého břehu Chrudimky na pravý. Pomyslný Rubicon překročí i novým stylem prezentace umění, kterému napomůže právě prostředí budovy Automatických mlýnů. Podobu galerie pro 21. století vyprojektoval ateliér TRANSAT v čele s Petrem Všetečkou: „Přijali jsme monumentální hru horizontál a vertikál Gočárovy stavby, ve které se snoubila architektonická kompozice s mlynářskou technologií. Podpořili jsme její vnitřní gradaci směrem vzhůru, což má dát galerii rozlet. Navrhli jsme šetrné technologie zabezpečení, vnitřního klimatu i osvětlení. Snažili jsme se neporušit pravdu materiálů, typickou pro industriální stavby i zrod české moderny. Snad bude dům silnou galerií, jako byl silným mlýnem." Na prohlídku budovy se veřejnost dostane od zahájení zkušebního provozu 23. června. To ještě sice nebudou nainstalovány klasické výstavy, ale galerie tu nabídne vlastní předstartovní program.

 

Fascinace prostorem i blízkostí řeky

Architekt Josef Pleskot se vrátil na „místo činu“ po pěti a půl letech a vzdal hold Petru Všetečkovi, investorovi i stavbařům: „Transformace industriální architektury do podoby občanské stavby není úplně jednoduchou záležitostí, i když se to tak může zdát. Jsme už z principu fascinování velkými prostory, kterými disponuje industriální architektura. Někdy se sází na to, že už něco výjimečného v těch stavbách je a adoruje se to více než užitkovost pro současníka, který sem jde už za jiným účelem než přenášet pytle mouky. To se ale v tomto případě rozhodně nestalo. Je potřeba poděkovat, že se rekonstrukce povedla výborně. Panu Línkovi, celému zastupitelstvu, kraji, stavbařům a Petru Všetečkovi, že to s celým jeho týmem udělali citlivě, skvěle, úžasně.“

Podle architekta Pleskota by měl objekt co nejvíce využít splynutí s řekou: „Je to dům u cesty a u řeky. A domnívám se, že ta blízkost k řece by se měla v budoucnu ještě více potvrdit, zviditelnit a ukázat. Máte tady krásné nábřeží a kontakt s řekou by měl být co nejtěsnější.“

 

Místo které bude opět přinášet užitek – Automatické mlýny

V areálu celém se nyní k závěru chýlí i další stavby, které budou společně dotvářet novou městskou čtvrť s názvem Automatické mlýny. Do nich mohli architekti nahlédnout s Lukášem Smetanou, iniciátorem konverze celého brownfieldu a zakladatelem Nadace Automatické mlýny. Nejprve si prohlédli budoucí prostory Galerie města Pardubice s odpočinkovou terasou a schodištěm, které se může tvořit amfiteátr pro kulturní akce, nahlédli do budoucích dílen a sálů nové vzdělávací instituce s názvem Sféra, které se tyčí nad původními sklady obilné mouky a seznámili se s budoucí expozicí v násypkách obilného sila, které patří k části architektury Josefa Gočára. 

Architekti ocenili spolupráci kraje, města a Nadace Automatické mlýny, která podle nich přinese ohromný užitek nejen městu a regionu, ale i celé republice. „Je úžasné, že se tady koncentrovala taková energie tří různých architektů a několika investorů. Je dobře, že každá část mlýnů je svým využitím i pojetím jiná.  Chráněné sbírky umění se budou dobře cítit v Gočárově galerii, zatímco přístup sila zanechal stavbu ve více surovém stavu a nabízí až takové squatterské využití,“ konstatoval Ladislav Lábus.

 

Obnovené mlýny vrací do hry zlatý trojúhelník města

„V roce 2017 vznikl při schůzce se třemi architekty nad mapou krajského města rychle načrtnutý urbanistický koncepční trojúhelník. Spojoval Pernštýnské náměstí, Zámek a Automatické mlýny. Začali jsme mu říkat zlatý trojúhelník Pardubic a jasně nám ukázal, že mlýnský areál může být důležitou součástí centra města, jedním ze zásadních bodů na hlavních pěších osách. Ten rychlý obrázek jsem si schoval a teď, když se tato vize už naplňuje, jsem si ho nechal od architektů podepsat na památku. Věřím, že správnost těchto předpokladů se po celkovém otevření potvrdí v praxi a lidé sem budou rádi chodit,“ řekl na závěr náměstek hejtmana Pardubického kraje Roman Línek.

 

 

AUTOMATICKÉ MLÝNY

Nový kulturní a společenský středobod východních Čech ožívá a slavnostní zahájení provozu proběhne již v září 2023.

Národní kulturní památka Winternitzovy automatické mlýny je jednou z prvotin architekta Josefa Gočára. Monumentální mlýnskou budovu na břehu Chrudimky v centru Pardubic navrhl Gočár v roce 1909 pro podnikatele bratry Winternitzovy a v roce 1924 komplex dál rozšířil o obilné silo. Automatické mlýny byly v provozu nepřetržitě více než 100 let, do roku 2013.

Od roku 2016 prochází mlýnský brownfield díky iniciativě Mariany a Lukáše Smetanových pod hlavičkou Nadace Automatické mlýny proměnou na moderní kulturně-společenskou městkou čtvrť. Automatické mlýny jsou ojedinělým příkladem partnerství veřejného, soukromého a neziskového sektoru. Na proměně celého areálu a přilehlých veřejných prostranství se nyní podílí Pardubický kraj (Gočárova galerie) i Statutární město Pardubice (GAMPA, Sféra).

V první etapě přestavby areálu, v letech 2019–2023, se veřejnosti otevírají čtyři budovy, park před hlavní mlýnskou budovou a nové vnitřní náměstí. Návrhy těchto staveb pocházejí od předních českých architektonických ateliérů: Transat architekti (Gočárova galerie), Šépka architekti (Sféra, GAMPA a veřejná prostranství) a Prokš Přikryl architekti (Nadace AM / Silo).

V druhé etapě výstavby, v období 2023–2026, přibudou do souboru další tři nové bytové a komerční objekty doplněné o občanskou vybavenost, které navrhuje Zette ateliér pod vedením architekta Zdeňka Balíka, který stál u zrodu celé myšlenky revitalizace brownfieldu po boku manželů Smetanových.

 

Více informací www.automatickemlyny.eu.

 

 

ČR: Česká republika má nového prezidenta. Spolu s ním přichází na Pražský hrad i nová  kancléřka Jana Vohralíková, kterou vám představíme v našem dnešním podcastu. Připomeneme si s ní těžký osud jejího otce, který byl 11 let vězněn za špionáž, i dědečka, marně vzdorujícího v malé východočeské obci Budislav na Litomyšlsku násilné kolektivizaci. Špatný kádrový posudek pak znemožnil Janě Vohralíkové studovat medicínu, po které toužila, a musela vzít zavděk stavební fakultou. I když ji vystudovala, rozhodně to nebyla škola jejího srdce a stavařské profesi se věnovala jen krátce. Pro Budislav však vyprojektovala svou jedinou realizovanou stavbu – kostel Boží lásky. V dalších letech se věnovala práci v neziskovém sektoru, především v organizaci křesťanské mládeže YMCA, pro kterou organizovala mnoho velkých akcí. Dlouhá léta pak strávila ve státní správě, pracovala však i v soukromém sektoru, a jak sama říká, všechny nabyté zkušenosti se jí zúročily. V posledních letech vedla Kancelář Senátu Parlamentu České republiky, odkud odchází na Pražský hrad. Ve shodě s novým prezidentem Petrem Pavlem by toto místo ráda otevřela veřejnosti. Historické prostory, které vytvořili naši předkové a na které můžeme být hrdí, nás totiž kultivují, připomíná Jana Vohralíková. Rozhovor s ní natočila publicistka Hana Soukupová.