neděle
8. prosince 2024
svátek slaví Květoslava

Články a komentáře

Články a komentáře

Stopy v písku / Blanka Karlsson a Bedřich Smetana ve Švédsku

ŠVÉDSKO-ČR: Česká historička Blanka Karlsson, žijící od roku 1984 se švédským manželem v Norrköpingu, patří k těm obětavým duším, které „na oltář vlasti“ dokážou přinést ohromnou spoustu času. K těm, kteří nelitují vlastních prostředků a s celoživotním zápalem se věnují svému vyvolenému tématu. Tím je pro ni zcela logicky mapování švédských pobytů dvou mimořádných postav české kultury a historie: Jana Amose Komenského a Bedřicha Smetany. Smetanovo 200. výročí narození 2. 3. 1824 dalo také vznik našemu dnešnímu rozhovoru na dálku.

S Blankou se známe díky natáčení dokumentu České kořeny ve Švédsku (2009) a dalším četným kontaktům, které se od něj odvíjely. Mohla jsem tak zblízka poznat její ryzí vlastenectví, které u mnohých často probudí až pobyt v zahraničí; ne tak u ní. Má jej zkrátka v krvi.

Výsledky svého třicetiletého bádání o Smetanovi ve Švédsku shrnula do své publikace vydané ve vlastním vydavatelství Blanka Pragensis.  

Autor článku: 
Martina Fialková

Jaká byla tvoje první setkání se Smetanovou hudbou a osobností? Myslím tím v dětství a mládí, které jsi prožila v Československu. Byla ti hned tehdy jeho hudba blízká, i když jsi ještě netušila, kam tě život zavede a že se Smetanou jednou budeš zabývat i jako historička? 

V naší rodině se stále mluvilo o Smetanovi. Moje maminka vystudovala operní zpěv na konzervatoři (a po celé dětství do dospělosti baletila sólově na špičkách). Ale po absolutoriu se rozvedla a musela u soudu prokázat, že uživí nás – dvě dcery. Obětovala tedy kariéru a nastoupila do kanceláře. Dala nám však kulturní výchovu. Doma hrála na klavír a zpívala a již od našeho předškolního věku jsme chodily pravidelně na opery do Smetanova divadla (dnes Státní opera). Do dneška, když tam přijdu – a to je při každém našem pobytu s manželem v Praze – cítím sílu dětských vzpomínek a maminčinu blízkost. Své syny jsem brala na opery také od čtyř let, vnoučata téměř také, ale to je zase jiná kapitola.

Také si vzpomínám, že když jsme měly první televizi, právě vysílali film o Smetanovi Z mého života, kde ho představoval Karel Höger. Jeho herecký výkon i tehdejší práce filmových maskérů mě dodnes fascinují. Podoba herce byla se Smetanou téměř totožná.

V opeře Libuše, když kněžna věští budoucnost národa, jsem vždy čekala s napětím na živé obrazy nad scénou. Ale nejvíce se mi vrylo do paměti maminčino vyprávění obsahu Šárky, kdy nám vysvětlovala každý tón tak, jak to učili i ji ve škole. Já jsem pak Šárku pouštěla z desky kamarádkám a popisovala to celé, jak každý tón mluví. 

Maminka na nás přenesla obdiv k jeho hudbě i po svém dědečkovi, který byl dirigentem Hlaholu v Poděbradech, a také o Smetanovi přednášel.

Po dlouhých letech jsem pak hudbu ze symfonické básně Šárka zařadila do naší dramatizace historického šermu. Měli jsme asi 45minutový program s hudbou, například na festivalu Jičín – město pohádky nebo na týdenních rytířských hrách švédského zámku Skokloster. A chtěla bych tu hodně zdůraznit, co asi může vědět jen šermíř: již hluchý Smetana vystihnul zde hudbu boje tak perfektně, že to bylo v šermu velice efektní. Do rytmu se i s tříkilovými meči a velkými štíty dobře šermovalo, zvláště ke konci, kdy se drama hudby stupňuje.  

 

V době tvých studií v Praze byl ještě v čerstvé paměti komunistický ministr kultury Zdeněk Nejedlý, který Smetanovu hudbu propagoval až příliš a na úkor (pro něj příliš internacionálního) Dvořáka. Až tím způsobil i mezi tehdejšími hudebníky pravý opak. Mnozí Smetanovu hudbu nevyhledávali a její význam někdy i snižovali, takže Nejedlý Smetanovi vlastně uškodil. Jak se tehdejší atmosféra dotkla tebe? 

Taková propagace Smetanovy hudby mi nepřišla na mysl, protože ta hudba je prostě geniální a nemůže být zprofanovaná nějakým politikem, to byl můj názor. V naší rodině byl vždy k jeho hudbě krásný vztah, a to byla ta síla, kterou nikdo nemohl zeslabit.

 

Studovala jsi původně herectví – součástí toho je i studium zpěvu. Netoužila jsi zkusit zopakovat to, co maminka, která se, jak říkáš, kariéry vzdala? 

Studovala jsem herectví na DAMU v Karlově ulici v Praze. Karel Höger nás učil v předmětu herectví před kamerou. Ovládnutí jevištního pohybu a recitace se mi pak hodilo v umění přednášet na veřejnosti, což je vlastně také tak trochu herectví. 

Věděla jsem, že mám čistý soprán, zpívala jsem hodně již od dětství, ale vždy jsem chtěla být jen herečkou, ne pěvkyní. Ale i zpěv jsem také o mnoho let později uplatnila – například při uspávání dánských vnoučat, kdy jsem jim zpívala právě Smetanovy ukolébavky z Hubičky.

 

V Praze ses seznámila se svým budoucím mužem, který pracoval pro švédskou ambasádu. Vzali jste se a žili zpočátku v Československu, narodil se vám tu i první syn. Co jsi vlastně v té době dělala, než jste z Československa odešli? Směřoval tvůj zájem už k historii? 

Manžel Stellan vlastně nebyl diplomat, nýbrž obchodník ve Švédské obchodní kanceláři ve Štěpánské ulici, patřící pod velvyslanectví Švédska. Měl diplomatický pas, který dostal i náš syn Robert. Svatba byla v roce 1975, ale žili jsme v Československu až do roku 1984, kdy jsme se stěhovali do Švédska. Bylo nutné se rozhodnout, která ze dvou našich vlastí bude naším domovem.

Já jsem před svatbou měla práci v agentuře Made in Publicity při ČTK (pořádali obchodní veletrhy v Praze) a přitom jsem po večerech chodila na kursy psaní strojem, těsnopisu, angličtiny a němčiny. Státnice z psaní strojem a těsnopisu jsem měla jako jediná z úřednic, a tak když generální ředitel agentury hledal sekretářku, vybral si mne. Byl to fajnový pán ze staré školy, který mne pak vzal s sebou na Univerzitu Karlovu na nově založenou katedru agenturní žurnalistiky a propagace (tj. obor reklamy, nikoli propagandy). Následně jsem působila i jako sekretářka časopisu Univerzitní zprávy v Karolinu. Potom jsem pracovala v Muzeu hl. m. Prahy na Poříčí v depozitáři.

V té době jsem začala studovat externě FF UK obor bohemistiky a anglistiky a po 4 letech studia jsem přešla na obor bohemistiky a historie, kde jsem napsala diplomovou práci vedoucí k první ze tří promocí.

Diplomka byla na téma Válečná propaganda a reálná politika v přípravě švédského zásahu do třicetileté války(švédská verze je i v soukromé knihovně Bernadottebibliotek švédského krále Carla XVI. Gustafa). 

Můj zájem o historii pocházel opět z rodiny a byl podepřen rodinnými hovory o slávě českých králů, a tak jsem byla jaksi odkojena i Smetanou i Karlem IV., (což jsem přenesla i na mé dvojjazyčné syny, kteří jsou oba hudebníky a cítí se doma i v české i ve švédské kultuře).

Syn Robert se nám narodil v době mého externího studia na FF UK, takže manžel Stellan chodil okolo fakulty s kočárkem a já jsem skládala zkoušky. Když jsem dělala zkoušku ze staré angličtiny, rozbor gramatiky z Beowulfa (Com on wanre niht scridan sceadugenga...), profesor mi řekl: Naučte se lépe staroanglická slovesa a přijďte ještě za týden. Byly to boje, studovat takto, jen s právem konzultace u profesorů… 

 

Když jste se pak z velmi kulturní Prahy celá rodina přesunuli do Švédska, nestýskalo se ti po české opeře nebo divadle? Norrköping, kde žiješ, bylo přece původně hodně průmyslové město...

Nemuselo se mi stýskat, měla jsem naštěstí možnost jet kdykoliv do Prahy za maminkou a přirozeně za českou kulturou a často jsme cestu plánovali pode repertoáru Národního divadla. Norrköping, kdysi opravdu hodně průmyslový, je dnes kulturní město s vlastním městským symfonickým orchestrem a krajským divadlem, takže jsme měli kultury dostatek.

 

Jak se ti tam zpočátku žilo? Měla jsi asi výhodu znalosti jazyka, který ses už mohla naučit v Praze.

Moje začátky v Norrköpingu byly velice příjemné. Chodila jsem i do kurzu švédštiny pro cizince, přestože jsem švédsky uměla, ale chtěla jsem si ji vylepšit. Švédové se chovali jako přítel, který tě vítá.

Náš druhý syn Richard se už narodil ve Švédsku. Mluvila jsem s ním od porodu jen česky a v porodnici jsem sestřičkám vysvětlovala moje myšlenky o dvojjazyčnosti. A byl to speciální pocit v té cizí porodnici mluvit česky a vidět, že tohle dítě v té postýlce je právě moje. Čeština ten pocit zesílila. (Oba naši synové mluví výborně česky.)

 

Tady se musím zeptat znovu: Jak ses poprvé setkala se Smetanovou hudbou ve Švédsku, kdy a kde, vzpomínáš si? Nebo se Smetanou vůbec...

Ve Švédsku bývá často na programu symfonických orchestrů Vltava. V Göteborgu slavili Smetanu v r. 1974 koncertem právě v den jeho narozenin 2. 3.: hráli Vyšehrad. V roce 1993, 5. 9. hrál houslový virtuoz Jaroslav Šonský Smetanovu skladbu Z Domoviny na zámeckém koncertě v Mauritzberg.  

Doma mám magnetofonovou nahrávku, kterou jsem si sama nahrála ze švédského rozhlasu v roce 1986. Pořad se jmenoval Avskedsmiddag för Smetana – Večeře na rozloučenou se Smetanou. Byla to dramatizace se švédskými herci o Smetanovi v Göteborgu v roce 1861. Doklady o mnohých provedeních Smetanovy hudby ve Švédsku v průběhu let jsem pak nacházela všude ve švédských archivech.

 

Co tě tedy ve tvém novém domově dovedlo k tomu, že ses začala hlouběji zabývat Smetanovým pobytem ve Švédsku?

Cíl jsem si určila sama: bádat po stopách známých a neznámých Čechů ve švédských archivech. Ovšem začala jsem těmi známými – Komenský a Smetana, a oni mě pak přivedli k těm neznámým, kteří o nich ve Švédsku psali. Když jsem v roce 1991 obdržela finance z fondu švédského krále na bádání o Komenském a Smetanovi ve Švédsku, bylo to jasné potvrzení, že moje bádání o nich je vítáno.

Smetanův pobyt ve Švédsku (v letech 1856–1861/ještě návštěva 1862) mě ovšem zaujal dávno dříve, když jsem až do roku 1984 žila ve vlasti a jezdila do Švédska na dovolenou. Tehdy jsem v Göteborgu navštívila Městskou knihovnu a také Divadelní historické muzeum, kde mi přinesli sešit výstřižků o něm a v 90. letech 9 krabic. Po zrušení muzea byl Smetanův archiv přesunut do Městského muzea (tehdy Göteborgské historické muzeum) a tam jsem se ptala, kde je ten červený šanon... Přinesli jej a založili desátou krabici.

V 90. letech jsem připravovala svou švédskou publikaci o Smetanovi v Norrköpingu a ve Valentinském archivu a tuto čerstvě vydanou jsem pak v roce 1994 vezla na kongres Severských slavistů v dánském Aarhusu.

 

A jak tvoje bádání probíhalo?

Jezdila jsem bádat i do Stockholmu, nejprve ve Švédském hudebně historickém archivu, kde mi archivářka Inger Enquist dopisem dne 14. 2. 1991 sdělila, kde se ve Švédsku nacházejí prameny o Smetanovi.

Bádala jsem dále v Hudebně-historickém muzeu ve Stockholmu, odkud byl Smetanův archiv později přestěhován do Hudební a divadelní knihovny/archivu. Nejlepší místo jsem našla v Královské knihovně ve Stockholmu v rukopisném oddělení, a to byl Valentinský archiv.

A ovšem Norrköping – místo mého bydliště. Tam jsou v městském archivu uloženy Norrköpingské noviny, nejstarší noviny Švédska, založené 1758, které komentují Smetanovu návštěvu a koncert ve městě 2. 5. 1861. 

Mé návštěvy v archivech byly vždy domluvené předem, takže mi archiváři připravili materiály na stůl. Všechny archivy jsem navštívila vícekrát, a vyplatilo se to. Například po letech se v krajském archivu v Göteborgu objevilo Smetanovo potvrzení o honoráři psané vlastní rukou, které jsem při první návštěvě archivu v ruce neměla.

Před lety se archiválie kopírovaly a kopie dokumentů byly ve skutečné velikosti, zatímco dnes jsou digitální archiválie přístupné přes internet. To ale není to pravé, jako když držíte v ruce kopii programu coby velikou papírovou "plachtu". Například Valentinský archiv ze Stockholmu jsem před lety objednala okopírovaný, přišel mi pak poštou, takže jsem to celé mohla svěřit Národnímu archivu v Praze.

Souběžně se Smetanou jsem se ale zabývala i jiným bádáním, zejména o Komenském. Podařilo se mi najít anonymní latinský rukopis (ukrytý 350 let): 22 stran Předmluvy a Dedikace třem královstvím Komenského Obecné porady o nápravě věcí lidských. Rukopisu jsem dala jméno Finspongský a označila jakožto rukopis Komenského. Následovaly tištěné studie, vydání knihy kritické edice (r. 2000) a nakonec kniha Komenský a Finspongský rukopis – Sebrané spisy o Finspongském rukopise 1991-2017...(756stran). Ještě předtím, v roce 1998 jsem začala psát disertační práci, kterou jsem obhájila a vydala 2001, 2005, 2008 česky, švédsky, německy pod titulem Komenský a jeho dílo ve Švédsku 1630–2000.  V roce 2006 jsem založila vlastní vydavatelství Blanka Pragensis Förlag. Zároveň jsem jezdila na kongresy a také jsem se věnovala i s rodinou veřejné kulturní činnosti v historickém šermu a folkloru. Vždy jsem se ale ke Smetanovi vrátila a pokračovala v bádání a vydávání studií o něm.

 

Co podstatného jsi při všech svých návštěvách archivů o Smetanovi zjistila? Co nového, o čem jsme my doma v Česku dosud nevěděli? 

Jak jsme se učili na Univerzitě Karlově, bádání začíná historiografií, aby člověk věděl, co o tématu napsali jiní, aby "neobjevoval Ameriku". Dne 7. 2. 1991 byl datován dopis, který jsem dostala od Muzea B. Smetany v Praze s otázkou, kde a u koho se nacházejí Smetanovy dopisy psané I. P. Valentinovi (1812–92), které vlastnil ještě ve 40. letech 20. století Dr. Valentin ve Stockholmu.

Rodina Valentin byla jedna z těch bohatých rodin v Göteborgu, kde Smetana učil jejich dcery, které byly do Smetany všechny zamilované a potom měly v rodinném majetku vzácné památky na něj, které chovaly jako oko v hlavě. Český profesor A. Kraus (1875–1933) hledal dosud žijící pamětníky, setkal se s některými, jakož i s českým houslistou, kapelníkem Čapkem, který v Göteborgu žil a se Smetanou i koncertoval. Zachoval se Krausův dopis dceři I. P. Valentina, jménem Charlotta (1848–1930), která nechtěla svého učitele ztratit, a tak jela do Prahy se svou tetou Fanny, bydlely u Smetanů a Charlotte dostávala hodiny klavíru. Z Prahy napsala podivuhodný dopis psaný „mřížkovaně“ ale v kosočtvercích, a to bylo překvapení a úkol, kde začít číst, ze které strany a kterým směrem. Píše o Smetanovi samé superlativy. A že neviděla tolik věží jako v Praze, o trhu s ovocem a zeleninou, o broskvích, které velmi chutnaly, že na lekci hrála šest polek.    

První kroky soupisu, popisu a posouzení Valentinského archivu jsem provedla ve své švédské publikaci vydané v roce 1994. V roce 2005, 2006 vyšla její česká verze. Některé prameny z tohoto archivu však vydal český badatel Řezníček v Norsku již v roce 1974. Dnes je Valentinský archiv známý, ale teprve v roce 1997 vyšla doktorská práce švédského badatele stejného jména jako já, avšak s pravopisem s C.: Anders Carlsson a teprve v roce 2011 vyšla v Praze Smetanova korespondence.

Dále se mi podařilo objevit podrobnosti ke Smetanovu koncertu v Norrköpingu, kde žiji. Že zde Smetana koncertoval, bylo známo, ale v městském archivu jsem našla fotografie těch,  kteří Smetanu znali a originální výtisky několika Norrköpingských novin, jak byla očekávána jeho návštěva ve městě. Je zde i nádherný popis Smetanovy hry na klavír, to jsem četla a vydala opravdu s radostí. Nedávno jsem přednášela o Smetanovi v Norrköpingské městské knihovně a tam jsem ty noviny ukazovala na vlastní mini výstavě. Přečetla jsem recenzi a přehrála pro posluchače Smetanovu Polku Fis dur, kterou hrál právě v Norrköpingu.

 

Byla také nějaká překvapení v rámci tvého bádání?

Překvapení mě vždy přepadlo při studiu archiválií, jaké množství jich je. Například v těch deseti krabicích v městském muzeu v Göteborgu jsem napočítala celkem 557 archiválií. Nejlepší prameny najdeme ve Valentinském archivu v Královské knihovně ve Stockolmu a v Regionálním archivu v Göteborgu, tj. primární prameny z doby Smetanova života, z nichž nejdůležitější je originální korespondence a programy koncertů. Všude po archivech jsou výstřižky většinou z doby konce 19. a z 20. století a jejich obsah dobře mapuje uvádění Smetanova díla na švédských operních a koncertních scénách i švédsko-české vztahy hudebníků atp..

Další můj nález v archivu Hudební a divadelní knihovny ve Stockholmu: dvě krabice s originálními fotografiemi Smetany i jiných osob. Snímky jsou to většinou známé z odborné literatury, ale já jsem je vydávala i na rubu, takže např. na snímku B. Smetany je na rubu
jeho věnování slečně Christině Nilsson. Byla Smetanovou žákyní a později se stala slavnou pěvkyní ve švédské i světové hudební historii. Takže již jen tyto snímky ukazují česko-švédské hudební kontakty.

Zajímavý byl také archiv houslisty, kapelníka a hudebního skladatele Josefa Čapka, který byl členem Královské hudební akademie. Ve Švédsku se psal Czapek a žil tam až do konce života.  Smetanu znal dobře a koncertoval s ním. V knize jsem vydala některé archiválie o Čapkovi.

V budově Göteborgské burzy bývalo tzv. Smetanovo muzeum (instalované právě českými pracovníky jako dar od Prahy), které jsem ještě zažila, ale potom hledala, kam zmizelo. Ukázalo se, že je přemístěno do tamního Dicksonského paláce, který je ovšem nepřístupný veřejnosti. Ani já jsem tam nesměla, ale jedna pracovnice vedení města tam došla a poslala mi fotografie, které jsem pak vydala v knize a napsala jí tam poděkování.

V archivech jsem také našla konfliktní dialogy mezi dvěma švédskými badatelkami, autorkami spisů o BS, kde jedna tvrdí, že dům, kde je pamětní deska o Smetanovi, v době Smetanova pobytu ještě nestál. Já jsem o tom nebádala a nevím, jak je to v české smetanologii dnes.

Smetanova busta má být údajně v budově staré opery (divadla) v Göteborgu. V archivu jsem našla dopis jednoho Čecha z r. 1976, který nabízí další a v korespondenci mezi Švédy je otázka, co s tím, když jednu už máme v divadle.

Můj hlavní úkol – soupis, seřazení, opis a posouzení archivů o Bedřichu Smetanovi – jsem splnila v naději, že je to cesta pro další badatelské generace.

 

A otázka poslední: Jaký význam měl podle tebe pro Smetanu jeho švédský pobyt?

Zde mohu klidně tlumočit názory švédského badatele Erica Hemlina, protože mám stejný názor i na základě svého bádání v archivech: Göteborgská léta Bedřicha Smetany mu dala možnost vyvíjet se jakožto skladatel a vedoucí kulturní osobnost, např. jako dirigent Harmonické společnosti. Smetanovy koncerty byly absolutními úspěchy. Jeho přínos spočíval v organizaci stabilního orchestru ve městě, což bylo v té době neobvyklé. Uvedl do Göteborgu romantickou a novoromantickou hudbu a např. neznámého Wagnera. Svými žáky byl milován a zbožňován, finančně se mu zde vedlo dobře. Ale nechtěl v Göteborgu zůstat celý život, byl však vděčen tomuto městu, které ho tak přátelsky přijalo.

 

Architekt Jan Blažej Santini-Aichel v čítance pro děti českých krajanů

ČR, ZAHRANIČÍ: V současné době registruje MZV ČR ve světě cca 120 českých krajanských škol a přes 300 tradičních krajanských spolků. Především pro ně založil spolek Moje česká škola v roce 2020 společnou platformu, stejnojmenný portál pro rodiče a učitele dětí českých krajanů. Na jednom místě zde najdou přehledně informace a materiály, které pomáhají učit děti česky a udržovat kontakt s českou kulturou a národní identitou. Letos o sobě opět dává vědět vydáním speciální čítanky věnované geniálnímu architektovi Janu Blažeji Santinimu-Aichelovi, od jehož úmrtí uběhlo v loňském roce tři sta let. Více o novém materiálu i činnosti spolku přinášíme v rozhovoru s Mgr. Radkou Polenskou, Mgr. Ivanou Rocca Kovářovou a PhDr. Markétou Ševčíkovou z Mojí české školy.

Autor článku: 
Irena Koušková

Skončený rok 2023 patřil také připomínkám výročí 300 let od smrti geniálního architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Na území naší republiky najdeme až 80 staveb, u nichž je potvrzeno jeho autorství. Dvě z nich patří mezi památky UNESCO – poutní Kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře a Kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele v Sedlci u Kutné Hory. Proč jste si k pokračování knižní edice Čti česky vybrali právě tuto osobnost české i světové kultury?

Radka Polenská, místopředsedkyně spolku: Z požadavků, které MŠMT klade na certifikované školy v zahraničí, vyplynul náš obnovený ediční plán, který se soustřeďuje jednak na národní pověsti, a jednak na krajská města a kraje ČR. V čítankách doplněných pracovním listem a výkladovým slovníčkem se snažíme propojit historii, zeměpis, kulturní bohatství a osobnosti toho kterého místa. Se Santinim se náš záběr rozšířil i o významné osobnosti inspirující vícejazyčné děti v jejich snaze zvládnout češtinu jako jejich mateřský nebo nově nabytý jazyk.  

J. B. Santini představoval speciální výzvu! V první fázi to byl nápad naší kolegyně ze spolku Mgr. Lenky Kropáčové, která žije v Plasích, kde pomáhá organizovat místní kulturní dění. To ona našla výzvu Santini od Ministerstva kultury ČR a přišla s tím, že by obce, v nichž jsou příslušné Santiniho stavby, uvítaly podobnou čítanku, jakou jsme udělaly o Praze a Brně.

Oslovil nás mj. fakt, že Santini je mimořádná, solitérní historická osobnost. Výzvou byla také skutečnost, že jsme tentokrát neměli k dispozici původní text určený ke zjednodušení od Ludmily Bakonyi Selingerové alias Pohádkové Lídy, která s námi spolupracovala na předchozích čítankách Stověžatá Praha a Betálné Brno.

Lenka napsala žádost o grant, který byl na ministerstvu přijat právě pro svou jinakost. No a já vytvořila text, který se kolegyním líbil a pustily jsme se do jeho cizelování.

 

Jedná se o poměrně náročné téma. V čem jste našli klíč a inspiraci k jeho předání dětem, navíc s omezenými čtenářskými zkušenostmi?

Radka Polenská: Klíčem pro nás od počátku bylo to, co spojuje Santiniho s naší obvyklou cílovou skupinou. I vícejazyčné děti potřebují vzory. Santini-Aichel takovým vzorem je: český architekt s německými a italskými kořeny, hovořil minimálně čtyřmi jazyky, žil a tvořil v mezinárodní komunitě. Pobýval neustále na cestách, a to navzdory faktu, že byl fyzicky postižený. Zanechal za sebou pavučinu 80 originálních staveb, které podtrhují krásu české a moravské krajiny. Ty promlouvají nadnárodním jazykem a originalitou barokně gotického slohu.

Náš tradičně tříčlenný tým pracuje metodou intuitivního zjednodušování textu. Já dodávám informace a vtípky, střežím obsah. Souvětí s čárkou je pro mne jasnou výzvou k převodu do jasnějších vět jednoduchých. Specialistkou na formu je kolegyně Jana Nahodilová, MPhil., která vede Českou a slovenskou školu Okénko v Londýně. Ta chrání lexikum. Slovní zásoba dětí je z pohledu jejich vícejazyčnosti několikanásobná, ale zároveň je ohniskem konkrétního jazyka omezená. Pro zjednodušování použité slovní zásoby využíváme český národní korpus, ale především naše letité zkušenosti z výuky i z výchovy vícejazyčných dětí. Ivana Rocca Kovářová, místopředsedkyně spolku a ředitelka české školy v irském Dublinu, má dar jednoduše vyjádřit komplikované téma a provázat tak formu s obsahem. Při práci na Santinim jsme tým rozšířili o Inge Němcovou, která se stala patronkou pracovních cvičení a výkladového slovníčku. Pro tentokrát jsme se totiž nemohly vyhnout ani tak obtížným tématům, jako jsou náboženství, církev a víra nebo smrt. Inge se nelekla ani numerologie. Odbornou garantkou celého textu byla Mgr. Radka Ranochová, Ph.D.        

Neodmyslitelnou součástí veškeré práce spolku je výrazná grafika Elišky Vojtěch, která se stala spolkovou značkou. Zejména v čítankách je Eliščin přínos zásadní. Drobné obrázky rozbíjejí delší text, dotvářejí vtipy a jasně zobrazují, co by si děti jen těžko představovaly z popisu, naučily jsme se využívat její svébytné spojení obrazové i textové grafiky s fotografiemi. To vnáší do cvičení lehkost a usnadňuje orientaci v textu. 

 

Vaše čítanka je mezioborová. Jak tedy vypadá?

Radka Polenská: Santini propojil dva významné historické slohy za pomoci přesných matematických propočtů, ale cíle měl duchovní. Byl to hluboce věřící člověk, který považoval sebe a své dílo za prostředek k oslavě lidského umu jako Boží prozřetelnosti.

Je fantastické, s jakou lehkostí využíval fyzikálních a přírodních zákonů. On přesně věděl, proč, kdy a kam bude dopadat světlo vstupující do místnosti. Uplatňoval ve své práci znalosti stavitelů velkých katedrál, numerologii, mystérium kabaly a pravidla optiky. Je nesmírně inspirativní všímat si toho, jak umístil stavbu do krajiny. A tak, když „jenom“ následujete jeho osobního a profesního příkladu, propojí se vám příběh se zeměpisnými a matematickými cvičeními.

No a pro „výklad” jsme angažovaly dva létající zvířecí prostředníky. Moudrého sýčka Josefa Strýčka a polétavého popletu netopýra Pýra. Pýr klade dětsky naivní otázky všeho druhu a sýček trpělivě vysvětluje pojmy i fakta. Pokud se podaří, že Santiniho osobnost a dílo pochopí netopýr Pýr, pak by to měly zvládnout i děti z prvního stupně ZŠ v České republice.

 

S jakou odezvou se setkaly předchozí knižní počiny této edice – Pověst o Horymírovi a Šemíkovi a Stověžatá Praha? Původní idea celého projektu byla vytvořit sérii Města, ve které hlavní hrdinové Eliška a Vítek putují po zajímavých městech v ČR a Evropě. Připravujete čítanku o Brně?

Ivana Rocca Kovářová, místopředsedkyně spolku a ředitelka České školy Dublin: Na naše čítanky máme spoustu pozitivních ohlasů. Učitelé a rodiče si je mohou na našich webových stránkách stáhnout zdarma, čehož hojně využívají. Čítanky vyzkoušela ve své výuce celá řada českých škol v zahraničí, ale své místo nacházejí i v práci místních škol v ČR. Obě řady čítanek budou mít plánovaná pokračování. Ta s názvem Betálné Brno je těsně před dokončením, jen na chvíli musela ustoupit intenzivní práci na Santinim. Momentálně s Eliškou Vojtěch dolaďujeme grafiku a, jak název napovídá, děti se v ní dozvědí i něco málo o brněnském hantecu. Vyjít by měla na přelomu února a března. Svého následovníka dostane i Pověst o Horymírovi a Šemíkovi. Jako další v pořadí chystáme pověst Rytíři z hory Blaník.

 

Vraťme se v čase ještě o kousek zpět a pojďme ke kořenům. Jak a proč vůbec vznikl váš spolek?

Markéta Ševčíková, zakladatelka a předsedkyně spolku: Myšlenka na vznik našeho spolku přišla v průběhu roku 2019. Žila jsem v té době s rodinou druhým rokem v Kodani a dcera měla začít chodit v České republice do 1. třídy. Začala jsem zjišťovat, co vše je třeba pro vzdělávání v českém systému udělat, a také se objevily první projevy toho, co život s dětmi v zahraničí udělá. Jak rychle mohou ztrácet jazyk, vztahy, kulturní kontinuitu.

V Dánsku funguje skvělý spolek, který pořádá akce pro děti, ale není zde žádná víkendová česká škola, kam by děti chodily za klasickou výukou.

Dostala jsem se tak ke dvěma bodům – jak získat relevantní informace, jako člověk/krajan, který není nikde organizován (kromě Facebooku, kde různé skupiny zabývající se bilingvní výchovou sice existují, ale informace rychle mizí a nejsou strukturované). A také co udělat pro to, aby naše děti zůstaly hrdými a vědomými Čechy, byť vyrůstají v mezinárodním prostředí. 

Napadl mě tak portál, kde by byly všechny informace na jednom místě a člověk by věděl, kam má v případě potřeby sáhnout. Co má dělat, když s dětmi do zahraničí odjíždí, když tam žije, či když se vrací zpět. Pokud potřebuje rady logopeda nebo psychologa, kde relevantní osoby najde. Existuje mnoho užitečných odkazů, které jsou pro české děti žijící v zahraničí skvěle využitelné, ale kde je všude hledat? 

Šlo mi o to, aby prvotní rešerši informací, rad či materiálů udělal odborník. Zájemce – ať už rodič nebo učitel, který se k podobným k informacím dostane přes svoji mateřskou organizaci – je může dále využít. Vzdělávací texty, jako čítanky zjednodušeného čtení, pak přišly samy, záhy po založení spolku, jako skvělý učební materiál. Stejně tak i soutěže mají perfektní sekundární přesah.  

Oslovila jsem svoji dobrou kamarádku a profesionálku, Hanku Valentovou, která mne v mojí myšlence podpořila a navrhla oslovit pana Jiřího Krátkého, zvláštního zmocněnce pro krajanské záležitosti na MZV. Pan Krátký byl skvělý, v nespočtu ohledech mi dal plno zajímavých rad a doporučení, včetně tipu na Aničku Paap, která se stala třetí osobou našeho zakládajícího týmu.

A tak náš spolek vznikl – já, Hanka a Anička. Tři nadšenkyně, které v myšlence viděly smysl a neváhaly tomu obětovat mnoho času. Portál teď vypadá velmi jednoduše, ale jsou za tím nekonečné hodiny a hodiny on-line callů, realizace úžasného on-line dotazníkového šetření, na které odpovědělo téměř 400 Čechů z celého světa, včetně mentoringové spolupráce s Jirkou Sekerou a Evou Pavlíkovou z Česko.Digital. Velkou roli sehrála také naše dvorní grafička, Eliška Vojtěch, která nám udělala úžasné logo a vizuální identitu – podíváte-li se na logo pořádně, obsahuje vše zásadní, co je s českou kulturou spojené – lidový modrotisk, stavebnice Merkur, Wichterlova kontaktní čočka, Baťova bota a Čapkův robot. 

 

Co vám chybělo v dosavadních portálech pro krajany?

Markéta Ševčíková: Jednak vůbec existence všech těchto informací na jednom místě. Také asi stručnost, jednoduchost a networking. Mám akademické zázemí, a tak i na portál jsem šla formou maximálního rešeršování tématu. Při přípravě portálu bylo zajímavé sledovat, jaké je nastavení krajanské komunity po celém světě – USA a Kanada je nejdál – s ohledem na dějiny emigrace jsou řekněme „nejvyspělejší“, tj. nejotevřenější, informace rádi sdílejí a spolupracují. Evropa je v tomto ohledu trochu uzavřenější, i když se samozřejmě najdou výjimky a situace se v posledních dvou letech hodně změnila.   

Co máme také stále v hlavě, je vytvoření sdíleného HUBu pro všechny solitérní učitele, kde by bylo možné nabídnout různé vzdělávací materiály. Učitelé, kteří nejsou nikde organizovaní (tj. nemají k dispozici materiály ze své mateřské organizace) se pracně připravují na své hodiny, upravují podklady podle momentální úrovně svých žáků a je škoda, že tyto – po nocích vyprecizované zdroje – zůstávají v šuplíku. Zjišťovaly jsme, kdo by s námi do spolupráce na HUBu šel, velmi pozitivní odezvu jsme měly právě z USA a Kanady, ale zatím jsme to z časových důvodů nebyly schopny uskutečnit. 

  

Krajánek ve světě už existuje od r. 2018… V čem je práce vašeho spolku jiná?

Markéta Ševčíková: Krajánek odvádí neuvěřitelný kus práce – vydává časopis, organizuje online distanční výuku, tábor. Na poli krajanské komunity mají zcela nezastupitelnou roli! Řekla bych, že hlavním rozdílem je to, že Krajánek cílí přímo na děti – my cílíme primárně na rodiče a další vzdělavatele.

 

O co je největší zájem ze strany krajanů? Jakým způsobem s nimi spolupracujete?

Markéta Ševčíková: Krajané si rádi stahují naše čítanky zjednodušeného čtení. Ty jsou nejen využitelné pro české děti žijící v zahraničí, ale i pro děti cizinců, které pobývají v Čechách a mají problémy s českým jazykem. Texty jsou psané zjednodušenou formou, což vyhovuje oběma skupinám. Krajané se také rádi zapojují do soutěží, reagují na příspěvky na našem Facebooku. Neváhají odpovídat na dotazníková šetření – i letos chceme jeden průzkum uskutečnit. Poté uvidíme, jak se nálada mezi krajany s ohledem na vzdělávání změnila.  

 

Ve spolku jste samé ženy, často vícečetné matky bilingvních dětí, s učitelskou zkušeností. Některé z vás žijí v zahraničí. Můžete krátce rozvést, jak je někdy složité udržet u dětí ve vícejazyčném prostředí znalost češtiny a nebo ji dokonce dále rozvíjet?

Ivana Rocca Kovářová: Určitě neplatí, že stačí na děti mluvit česky a vše půjde samo, protože „děti jsou jako houby“. To je názor, se kterým se stále často setkávám a mnoho rodičů pak bývá zklamáno, že to zase tak jednoduché není. Důležité je minoritní jazyk děti nejen učit, ale umožnit jim v něm každodenně žít. Není to vždy jednoduché. Když chybí podpora širší rodiny nebo dokonce partnera, pak může rodiče podržet krajanská komunita v zemi, kde žije. Mně se u mých tří dětí osvědčilo je češtinou co nejvíce obklopit, dokud byly ještě malé, než nastoupily do školy. Češtinu vnímaly odmalička jako něco naprosto běžného a přirozeného, česky jsem na ně mluvila v jakékoliv situaci i před lidmi, kteří mluví jiným jazykem. Samozřejmě jsme četli české knížky, dívali jsme se na českou televizi, ale také u nás například prakticky neustále hrál český rozhlas. Snažila jsem se vybudovat pevné základy, na kterých půjde stavět, až do světa dětí stále více začne zasahovat angličtina ze školy a od kamarádů. Dnes je mým dětem 13, 11 a 10 let, mluví, čtou a píší česky, italsky (jazyk otce) a anglicky (jazyk prostředí) a hlavně se cítí jako doma ve všech třech kulturách, což považuji za obrovské bohatství. 

 

www.mojeceskaskola.cz

 

 

 

 

 

Jaroměřské MAsoPusTní rejdění, které pomáhá, a festival Jařinec

JAROMĚŘ: Pojďte si s námi zazpívat, zatancovat, zasmát se a podpořit Domov sv. Josefa v Žirči! I tak lákají k nespoutanému veselí ve východočeské Jaroměři, kde tradiční masopustní průvod organizuje už po patnácté Základní umělecká škola F. A. Šporka. Masopust zde začíná už dnes 13. února a my na něj zveme společně s učitelkou literárně-dramatického oboru Jaroslavou Holasovou, Barborou Maksymovovou, absolventkou školy a členkou přípravného výboru Jařince, i ředitelem ZUŠ Vlastimilem Kovářem.

13.02.2024
Autor článku: 
Irena Koušková

Masopust představoval v minulosti období mezi dvěma postními dobami. Byl oficiálním svátkem hodování, během kterého bylo třeba se dosyta najíst, protože následovalo období čtyřicetidenního půstu. Doba Masopustu nastává po svátku Tří králů a její konec je závislý na datu Velikonoc, končit tedy může od poloviny února až do počátku března o Masopustním úterý před Popeleční středou. Probíhaly během ní taneční zábavy, zabijačky a také svatby. Toto období vrcholí na Tučný čtvrtek, kdy bývala zabíjačka a hostina a v poslední tři dny (neděle, pondělí, úterý), které se nazývají Končiny, Ostatky, Fašank nebo přímo Masopust, se konají různé rituální úkony, průvod masek, scénické výstupy a taneční zábavy. Počátky Masopustu a Masopustních obchůzek je třeba hledat v předkřesťanském kultu zimního slunovratu. Původně šlo o pohanské svátky – antické slavnosti, tzv. saturnálie, což je jeden z nejvýznamnějších a nejradostnějších svátků římského náboženství slavený na zimní slunovrat k poctě Saturnově. Karneval tedy souvisí patrně s předkřesťanskými oslavami obnovy přírody na začátku jara. (Zdroj: Zuškoviny, 6. číslo, 17. ročník, 2023)

 

Jarka Holasová je učitelkou literárně-dramatického oboru v ZUŠ F. A. Šporka, Jaroměř. LDO ve škole v září 1988 zakládala. Zároveň hraje loutkové pohádky podle klasických autorů v mateřských školách. Je členkou Odborné rady pro loutkové divadlo NIPOS-ARTAMA jako lektorka praktických dílen spolupracovala s různými organizátory dalšího vzdělávání pedagogů v Česku a ve Slovinsku. Je členkou Spolku pro podporu tradic loutkářství a Volného sdružení východočeských divadelníků, se svými žáky založila školní měsíčník „ZUŠkoviny“, který řídí doteď. Pod jejím pedagogickým vedením se školní loutkářské soubory pravidelně a často úspěšně účastní krajských přehlídek dětského, loutkového a studentského divadla.

 

Masopustní veselice se konají na mnoha místech naší země a mají různý průběh, délku, charakter… Jak probíhá ta vaše? Jaké tradiční masopustní postavy, maškary a děje u vás nesmějí chybět?

Jarka Holasová: U nás se už za tu dobu, co s masopustním průvodem chodíme, ustálil čas na masopustní úterý. Některé roky nám to překazily jarní prázdniny, potom jsme vyšli už na Tučný čtvrtek. Mezi maškarami nechybějí klibna, bába s nůší, velký a malý medvěd, smrtka a pak různí řemeslníci a profese jako řezník, kuchařky, kominík, pekař... Většinou se namaškaříme za babky a dědky nebo kluky a holky z Ladových obrázků. Kostýmy spidermanů a princezen zůstávají doma ve skříni. Každoročně vyrážíme podpořeni muzikanty z hudebního oboru a lidovými písničkami v jejich podání. Děti z dramaťáku potom předvádějí scénicky zpracovaná lidová říkadla a masopustní zvyky. Prodáváme klibnu, která umí různé kousky, na povel se dokáže změnit ve velblouda nebo zatančit letkis, letos poprvé bude mít šest nohou. Aby narostlo hodně brambor a vysoký ječmen, musí si každá hospodyně skočit s medvědem mazurku. Za tu všechnu legraci nám už v prvním ročníku (rok 2006) chtěli diváci platit. Druhý rok jsme tedy vzali s sebou do průvodu na případné příspěvky charitativní kasičky. A tak vznikla tradice našich Masopustních ohlédnutí v Domově sv. Josefa v Žirči, kam každoročně s masopustním programem zajedeme a finanční dary z jaroměřského průvodu předáme. Jde jen o malý příspěvek klientům nemocným roztroušenou sklerózou, ale hlavně o veselé chvilky strávené s nimi.

 

Kostýmy, hudba, divadelní výstupy, scénky… Liší se jednotlivé ročníky něčím? Připravili jste si tentokrát něco nového?

Jarka Holasová: Máme základní masopustní „výbavu“, která se postupně rozšiřuje, co se týče repertoáru i kostýmů. V dramaťáku to funguje jako to kdysi bývávalo… všichni umějí všechno, v rolích se střídají, podle toho, kdo je zrovna po ruce nebo kdo zrovna může. A role a funkce si děti postupně předávají, to mě na tom hodně baví. Holčička, která začínala jako babka s nůší, když vyroste, chodí v kostýmu smrtky nebo prodává koně. Medvědem bývá nejvyšší kluk, většinou po tanečních, což tančící hospodyně také rády ocení. Program je připraven v základních bodech, ale improvizovat je také hodně potřeba. Nejdříve bavíme pana starostu, protože nám ferulí udělí tzv. povolení. Za ty roky na nás před radnicí už diváci čekávají. A potom se vydáme i po obchodech. Před lety se k nám přidal místní spolek Pronáměstí, který připívá k atmosféře stánky s občerstvením a veselými diváky.

 

Zažili jste jistě už masopust mrazivý, deštivý, covidový… Děti na poslední chvíli onemocní, musí se improvizovat. Vzpomínáte si na nějakou opravdu veselou nebo náročnou chvíli?

Jarka Holasová: Ona je to celé veselá chvíle… a protože je masopust, vše je dovoleno! Takže si to s vrchností i pěkně hlasitě vyříkáváme. Leckterý řidič je zaskočen, když uprostřed silnice zastavuje provoz smrtka nebo strážníkům městské policie věští budoucnost cikánka. Za tu dobu nám pršelo jednou, zachraňovalo nás podloubí. A když byla covidová distanční výuka, vymysleli jsme Masopust z obýváků, rodiče posílali své domácí videopříspěvky a vznikl dlouhý, ale moc pěkný pořad.

Masopust z obýváku - YouTube

 

Ještě se musíme zastavit u multižánrového alternativního festivalu Jařinec, který se letos na jaře (10. 12. 5. 2024) bude konat v souměstí Josefov-Jaroměř už popáté. Také na něm má literárně dramatický obor ZUŠ F. A. Šporka zásadní podíl…

Barbora Maksymovová: Již popáté a určitě ne naposledy! Multižánrový rodinný festival Jařinec organizují absolventi Literárně-dramatického oboru ZUŠ F. A. Šporka v Jaroměři. Všichni jsme spolu chodili na dramaťák k Jarce Holasové, které se podařilo udělat z nás velkou partu přátel, která se i v profesním životě rozhodla věnovat divadlu v různých formách. Stále nás ale spojuje Jarka, ZUŠka a Jaroměř, kam chceme každoročně dovést zajímavé projekty, inscenace, workshopy a kapely, které nás během roku zaujmou a myslíme si, že by o ně Jaroměř neměla být ochuzena. Jařinec je specifický i svou lokací, celá sobota a nedělní dopoledne se odehrává v umělecké kolonii Bastionu IV., jenž má své kouzlo a díky němuž má Jařinec pohodovou a rodinnou atmosféru mezi pávy.

 

Jaká je dramaturgie letošního ročníku? Opět se soustředí hlavně na loutkové a experimentující divadlo amatérů i profesionálů? V minulých letech vystoupili například fyzický básník Petr Váša, divadelní soubor Geisslers Hofcomoedianten, písničkářky Bára Zmeková a AN-NA nebo třeba klezmerová kapela Mi Martef. Na co se můžou těšit návštěvníci tentokrát?

Barbora Maksymovová: S radostí můžu oznámit, že dramaturgii pro letošní ročník máme již kompletně potvrzenou a lákadel je opravdu hodně! Celý náš program si opět držíme v alternativní rovině. Určitě srdečně zveme na loutkové pohádky od souborů TMEL, DAMÚZA nebo od žáků z jaroměřské ZUŠ. Dále naše pozvání přijal spisovatel Pavel Novotný, sbor Veselé chvíle, jazzová kapela Hlas kontrabas, indie rockový Island Mint a trocha balkánské hudby dorazí s kapelou Yamaha oriental. Každý rok také zasazujeme do dramaturgie důležitou událost pro naše město. Minulý rok jsme sázeli dub s cílem vysadit dalších 150 do historické pozice na jaroměřské bažantnici, na místo, kde před 150 lety stálo 700 dubů a byly vykáceny za účelem zřízení fondu ke kulturním a jiným potřebám. V letošním roce považujeme za zásadní výročí 650 let od první písemné zmínky o školství v našem městě. Plánujeme součinnost s místními školami, pro které dovezeme do Městského divadla profesionální představení, nicméně výsledek spolupráce bych ráda nechala jako překvapení.

 

Obnova josefovského opevnění získala na sklonku loňského roku cenu Národního památkového ústavu Patrimonium pro futuro. Před pár dny jsme přinesli tiskovou zprávu, že se chystá rozsáhlá revitalizace josefovské pevnosti. Máte jako ZUŠ s tím spojené nějaké plány, sny a vize?

Vlastimil Kovář: Myšlenka revitalizace tzv. „čtvercáků“, obrovské budovy čtvercových kasáren, přišla už před několika lety. Možnost zachránit jedinečnou součást josefovské pevnosti navrhl sám Královéhradecký kraj. K hledání vize, jakým způsobem oživit prostor kasáren, byli pozváni nejprve zástupci z kulturní oblasti města, později celá veřejnost. Nápadů se sešla obrovská kupa a i naše ZUŠka několika přispěla.

Případné nové prostory by pomohly s tím, že nám současná školička začíná být malá. Zároveň by pro svou specifičnost otevíraly další možnosti využití ve výuce všech uměleckých oborů školy. Naše soubory pořádají často víkendová soustředění a ono je sice spaní ve škole vždycky jedinečný zážitek, ale pokud bychom měli kvalitní zázemí ve „čtvercácích“, bylo by to ještě lepší. Také bychom mohli pro Literárně dramatický obor, který patří mezi nejlepší u nás, mít odpovídající zázemí s divadelním prostorem a se skladem kulis, loutek. Protože všechny kulisy si naši dramaťáci vyrábějí v rámci výuky, mohli by mít i opravdové dílenské zázemí. Ve výtvarném oboru, který sdílí jednu učebnu, bychom mohli mít učebny zvlášť pro plošnou tvorbu, zvlášť pro sochařinu, keramické studio a ještě k tomu učebnu pro počítačovou grafiku. A také výstavní prostor by se nám hodil. Všechny tyto oblasti se na naší zušce vyučují a vězte, že srovnat je do jedné místnosti je často velmi těžké.

A hudební obor, kde funguje řada souborů, zaplňuje náš koncertní sál do poslední minuty. Kdybychom mohli mít zkušebnu zvlášť pro sbor, zvlášť pro velký dechový orchestr a big band, ale také smyčcový orchestr a zkušebnu pro rockové kapely – to by bylo jedinečné. Každý ze souborů totiž pro svoji práci potřebuje odlišně vybavený prostor, především co se týká akustického nastavení. Také bychom mohli mít učebnu – nahrávací studio, která by sloužila nejen pro potřeby zušky, ale mohl by se v ní vyučovat předmět elektronické zpracování hudby. Prostory by mohly ožít nejen výukou, ale i akcemi, koncerty, představeními, festivaly, výstavami pro veřejnost. Tím vším by bylo možné velkorysý objekt kasáren naplnit a oživit. A zabralo by to jeho nepatrnou část. Takže plány, sny a vize máme.

 

Festival Jařinec pořádá Kolegium hraběte Šporka. Spolek byl založen jako občanské sdružení v říjnu 2008 s cílem podporovat rozvoj kulturních a uměleckých aktivit mládeže v Jaroměři a okolí a získávat granty a finanční příspěvky, o které nemůže žádat základní umělecká škola. Asi největší akcí, kterou uspořádal, byl mezinárodní projekt nastudování dětské opery Brundibár Hanse Krásy a Adolfa Hoffmeistera v roce 2009, tedy před patnácti lety. Můžete přiblížit aktuální činnost spolku?

Vlastimil Kovář: V každém školním roce jsme pod hlavičkou Kolegia, které funguje při ZUŠ F. A. Šporka, Jaroměř, uspořádali několik akcí. Spolek totiž může realizovat akce, které jsou mimo možnosti zušky. Byli jsme třeba s žáky na velkém projektu v Turecku, vystupovali jsme v Albánii, také v rumunském Banátu. Tradičně na podzim jsme pořádali jazzový minifestival JAZZOMĚŘ. V současné době tvoří páteř činnosti aktivity spojené s pořádáním multižánrového festivalu Jařinec, které se začínají rozprostírat nejen na dny, kdy festival probíhá. Jednou z nich je projekt ke znovu osázení Dubiny, místa, z něhož byly před desítkami let pokáceny desítky vzrostlých dubů a prostředky z jejich prodeje potom město investovalo do jaroměřského školství a kultury. A byla to dobrá investice. Tak ji chceme naší činností za pomoci ostatních aspoň trochu vracet.

 

www.zus-jaromer.cz

Kolegium hraběte Šporka | Facebook

 

 

Podcast Místní kultury /s Vladimírem Justem, teatrologem a publicistou

PRAHA-ČR: Přednášky profesora Justa začnou v novém semestru určitě v náhradních prostorách. "Přímo pod okny mé posluchárny se studenti schovávali na římse," vzpomíná Vladimír Just na loňskou tragickou událost na FF UK v Praze. "Střílelo se právě v našem patře. Já jsem tam tou dobou nebyl, protože jsem zmeškal schůzku, ale byli tam moji kolegové a kolegyně." V podcastu Místní kultury připomene profesor Just hrdinství Tomáše Hercíka, který varoval před střelcem a riskoval při tom vlastní život. Řeč ale bude i o běžném životě fakulty, výuce na katedře  divadelní vědy FF UK a o Justových studentech. Dostane se i na floskule, teatralitu politiky nebo divadelní inscenace, které inspirovala naše současnost.  

Autor článku: 
Hana Soukupová

 

Poslouchejte nás také na:
Google Podcasts Logo Anchor.fm Logo Spotify Logo Apple Podcasts Logo Amazon Music Logo RSS Logo

Listen on Google Podcasts

Srdcaři / Barbora Urbanová z iniciativy Pod svícnem

ČR: Energická usměvavá poslankyně za STAN Bára Urbanová tvoří polovinu dvojice s Michaelou Studenou. Obě mladé ženy společně založily ve svém volném čase iniciativu Pod svícnem a natáčejí střídavě podcasty s oběťmi domácího násilí, které se postupně objevují na serveru Novinky. Jejich sledovanost je překvapivě obrovská a loni za ně získaly ocenění Nejlepší podcast roku. Smyslem jimi založené iniciativy je odtabuizovat toto téma a přitáhnout k němu pozornost veřejnosti. Ale nejen to. Obě by byly rády, kdyby jejich iniciativa Pod svícnem (kde je nejvíc tma) přispěla i k legislativním změnám, a dokonce i k posunu vnímání této problematiky jak obecnou, tak odbornou veřejností. Protože tam je začátek všeho.

Autor článku: 
Martina Fialková

Jen ta civilizace přežije, kde je naděje na spravedlnost

Podcasty jsou obecně poslední dobou velice populární. Vytvářejí je různá média, kulturní instituce nebo známé osobnosti, jsou zaměřené na vzdělávání, kulturu, bývají spíš příjemné na poslech. To svým tématem Pod svícnem není. Čím si vysvětlujete ten zájem? Myslíte, že vás poslouchají i jiní lidé než ti, kterých se nějak domácí násilí týká, ať už osobně nebo profesně?  

Myslím, že jsou to všichni, které ta problematika zajímá. A jsem moc ráda, že nás poslouchá odborná veřejnost. A to je asi i důvod, proč to ocenění „Podcast roku“. Myslím, že jsme dost přispěly k tomu, že došlo k destigmatizaci obětí. Že si najednou uvědomují, že oni nejsou ti špatní, že naopak je to ten násilník a agresor, a oni se nemají za co stydět, a proto mohou i vystoupit z anonymity, pokud chtějí.

 

Musím se přiznat, že některé výpovědi, které jsem si poslechla, ve mně vzbudily téměř až fyzickou reakci a vyvolaly pocit hrůzy a děsu, čeho je člověk schopen vůči svým nejbližším. Nic ani vzdáleně podobného jsem dosud kolem sebe nezaznamenala a nejsem asi moc otrlá. Kde vy jste se osobně s domácím násilím setkala poprvé? Bylo to někde blízko, že vás to vyprovokovalo k založení Pod svícnem?  

Ne, to ne, ale už před více lety jsme si s mou dnešní kolegyní Míšou Studenou, tehdy jako kamarádky, psaly o tom velmi smutném případu utýraného malého chlapečka. Jmenoval se Mareček, byl z Loun, a byl to hodně medializovaný případ. Ona byla tehdy těhotná, takže se jí to velmi dotklo, byly kolem velké emoce. A já, když jsem kandidovala do poslanecké sněmovny, dala jsem si téma domácího násilí jako jedno ze svých priorit. Mám ráda složitější témata, která z mého pohledu nikdo neřeší. Řešit například odpady je taky dobrá věc, ale celkem vzato, administrativně jednoduchá. Kdežto řešit domácí násilí – to se týká hned několika ministerstev. A když jsem se pak poslankyní stala, řekly jsme si s Míšou, že teď už se do toho opravdu můžeme dát. Ale nečekaly jsme samy, k jakým informacím se dostaneme, jak závažný ten problém je. Když jsme si jako první věc nechaly zpracovat průzkum, zjistily jsme, že se domácí násilí týká kolem 20 % lidí. 

 

To je opravdu vysoké číslo, ale přesto si myslím, že ve svém okolí o ničem takovém nevím. Nebo je to tak dobře skryté…

Můžete mít štěstí, ale i já jsem byla překvapená, když jsme se tématem začaly zabývat, co se objevilo. Například jedna z mých nejlepších kamarádek, které doma jeden z rodičů ubližoval, až z toho měla modřiny. Já jsem je tehdy viděla, ale nikdy by mne nenapadlo, co za nimi bylo. Jsou lidé, kteří to neřeknou nikdy, jsou jiní, kteří se svěří. A to nejdůležitější pro ně je ta první odpověď. Kohokoli, komu to řeknou. A pokud zní „nevěřím ti“, což je jasná bagatelizace toho problému, nebo pokud daná osoba sice vyslechne, ale neprojeví zájem o problém, je to pro tu oběť jen další trauma. Ten člověk musí slyšet, že jsme tu pro něj, že ho neodmítneme, když už se odhodlal svěřit.

 

Kolik podcastů Pod svícnem jste už natočili?

Bude jich už kolem 50, ale nejsou to jen podcasty s obětmi domácího násilí, kterým my říkáme hrdinové, protože když to násilí dokážou přežít a ještě se takto veřejně o své zkušenosti podělit, tak hrdiny opravdu jsou. Děláme podcasty i s odborníky v této oblasti.

 

Nejsou si v tom množství příběhy už příliš podobné? Nacházíte stále ještě nové varianty mezi těmi smutnými případy?

Ano, člověk je tvor kreativní, a samotnou mne často překvapí, v co všechno se to zlo u někoho dokáže vyvinout. Hodně tam funguje transgenerační přenos, a to chceme naší aktivitou vysvětlit. A proto je potřeba s tím bojovat. Děti nemohou vyrůstat v tyranizujícím prostředí, protože si z toho odnesou, že to budou dělat taky, nebo si v dospělosti najdou partnera, který jim bude násilí tolerovat. Jsou to opakující se vzorce, které je těžké artikulovat, ale vidíte je tam. Často ti pachatelé měli také sami špatné dětství.

Domácí násilí, jak popisují odborníci, nezačne tím, že je někdo fyzicky silnější nebo v něčem zdatnější. Začne to tím, že dojde k nerovnováze moci. Pachatel se snaží tuto nerovnováhu pořád prohlubovat, obnovovat. Snaží se tu oběť dostat „pod sebe“. Neustále toho druhého ponižuje, deptá. Někdy je to rychlé, než přijde první rána nebo zákaz kamarádky, někdy do toho patří stalking, někdy to dojde i do sexualizované formy, vynucování sexu i znásilnění – ale někdy to trvá třeba i pět let, než toto násilí přestoupí nějakou mez, kdy se oběť´ rozhodne se svěřit. Ale často se oběť nesvěří vůbec. A to potřebujeme změnit.

A pak u dospělých jsou také vztahy, kterým někteří říkají „Itálie“. Lidé v tom sice někdy dokážou žít, ale musíte rozlišovat jemné nuance, jak takový vztah funguje. I v tom najdete toxické vzorce. Např. paní docentka Čírtková, respektovaná viktimoložka (viktimologie – věda o obětech trestných činů), často mluví o tzv. párovém násilí, kdy oba po sobě házejí nádobí, křičí na sebe. Ale jenom jeden z nich přesáhne nějakou míru, že řekne tomu druhému něco, co ho nejvíc bolí. A to je právě to nejhorší, když váš partner použije to nejintimnější, co spolu sdílíte, proti vám.

 

Ale pak musí ten druhý sebrat odvahu něco s tím udělat. Protože bud’ si to necháte líbit, nebo ne.

Kolikrát to není o odvaze, ale spíš o nástrojích. Protože oběti, které někdy celý život žijí v tom, že jsou k ničemu, neschopné, když jim třeba snižovali sebevědomí už rodiče, tak ten nástroj k odporu nemají. A to pak ten partner využije.  

 

Možná, jak říkala už vaše kolegyně, nejde jen o ten moment rozhodnutí od takového partnera odejít, ale uvažovat také, co přijde potom. Protože to často ta oběť nemá rozmyšlené, nezvládá to, a její situace se po takovém rozchodu ještě zhorší – psychicky i ekonomicky. A tam vy se snažíte pomáhat, to sebevědomí napravovat, poskytovat odborné rady….

Ano, je to tak. My se snažíme vysvětlovat veřejnosti i těm postiženým, co je domácí násilí a ukazovat na konkrétních příbězích. Já si obrovsky vážím lidí, kteří nám svůj příběh – při všem, co mají za sebou, svěří proto, aby se to jinému nestalo. Ale zjišťujeme, že nejen musíme ty věci ventilovat v médiích a ukazovat příběhy. My musíme také vysvětlovat, co se stane nebo může stát potom, a nabízet i následnou pomoc. Protože této pomoci v krizových situacích tady moc není nebo nefunguje, není rychlá nebo dostupná.

 

Abychom tento rozhovor také spravedlivě vyvážili, musím se zeptat: Obracejí se na vás i muži? I oni se jistě někdy stávají oběťmi.

Ano, samozřejmě. Často to nemá sexualizovanou, ale ekonomickou formu. Například manžel přišel o práci, manželka mu to neustále předhazuje a nedává mu žádné peníze, ani na jídlo. On se pak stydí jít kamkoli, nemůže za nic zaplatit, takový příběh tu byl. Ten muž v podstatě živořil. A pak jde o druhou skupinu mužských obětí, a to je bohužel ta sexualizovaná. Trauma zneužívání chlapce z dětství například vedoucím na táboře. V podcastu máme i příběh zpěváka Radka Bangy, velice komplexní a zajímavý. Pro muže je jakékoli domácí násilí velká stigmatizace a já naprosto chápu, proč se svými příběhy nechodí na veřejnost. Je tedy pravděpodobné, že těch mužských příběhů je daleko víc, protože muži se automaticky považují za silnější pohlaví. Ti, co se přihlásí, tvoří zlomek.

Ona ta dvě pohlaví, tím, co dnes ve společnosti znamenají, mají různé problémy. Pro ženy už to není taková stigmatizace a jejich problémy se tolik nebagatelizují, jako to bylo dříve. Ale kvůli ustálenému pohledu společnosti, že žena přece „má vařit tu večeři, nemá být hysterická, má být manželovi po vůli“, je pro ně složitější, se z kolotoče domácího násilí dostat. U mužů není možná tak složité se z problémů dostat, protože se na ně nepohlíží tímto pohledem. Ale naopak je pro ně složitější říct nahlas, že se jim něco děje. Protože pak získají razítko, že jsou neschopní.  

Ten problém je ale stejně závažný. A pak jsme zase u toho, že máte-li problém, jdete vždy jako první za někým blízkým: Za kamarádkou, kamarádem, někým z rodičů… a ten první kontakt je obrovsky důležitý, protože na jeho reakci nejvíc záleží.

Člověk, kterému se takto někdo svěří, a je prvním kontaktem, by ale neměl hned radit: tak se odstěhuj! Musí se počítat s tím, že to vždy nějakou dobu trvá, než se oběť rozhodne – a i další kroky je třeba promýšlet.

 

Dá se říci, že je už i vidět nějaký konkrétní efekt vaší iniciativy Pod svícnem?

Snažíme se opravdu dostat do zákonů, co je z tohoto hlediska potřeba: Například do zákona o domácím násilí jsme prosadili definici tzv. znásilnění z podstaty.

Dnes to je tak, že dojde-li k sexuálnímu násilí na dítěti do 15 let, systém to může vyhodnotit buď jako pohlavní zneužití, za které padaly často pouze podmínky, nebo za znásilnění, za které už hrozí vyšší tresty nepodmíněné. Ale velmi často se v trestním řízení stávalo, že ten čin byl kvalifikován pouze jako pohlavní zneužití. My jsme ale prosadili, že do 12 let věku dítěte bude jakýkoli sexuální styk s dítětem vždy vyhodnocen jako znásilnění, a tedy trestán vyšší sazbou. Už tedy nebudou padat ty podmínky. (Původní návrh Ministerstva spravedlnosti obsahoval jen hranici 5 let věku.)

Druhá hmatatelná věc, kterou nyní protlačujeme do zákona, je definice domácího násilí. Co to přesně je. A iniciativa Pod svícnem a její příběhy tomu výrazně pomáhají. Protože při jakémkoli civilním sporu (rozvodové řízení, péče o děti…) s člověkem, který vás týral, nebylo dosud nikdy přihlíženo k tomu, že na druhé straně sporu je oběť. Takže soud často oběti nutil k nesmyslným věcem typu: předávat děti týden co týden člověku, který vás mlátil. Chodit na společné mediace… Prosadíme-li do občanského zákoníku definici domácího násilí, mělo by se k těmto věcem přihlížet.  

 

Z vašeho podcastu jsem si vyslechla příběh maminky, která dlouhodobě zažívá nejen šikanování partnerem, s nímž je již v rozvodovém řízení, ale navíc také doslova šikanu ze strany instituce. A zažívá přesně to, co zmiňujete. Je soudem nucena vyhovovat v předběžných opatřeních, které stanovil ohledně partnerova styku s dětmi, ale prakticky ji tato předběžná opatření uvrhla do ekonomické bezmoci a závislosti na rozmarech partnera, který ji předtím psychicky dlouhodobě týral a prostřednictvím soudních rozhodnutí v tom pokračuje.   

To se stává docela často. Odchodem od násilníka, odstěhováním, únikem od něj, se oběti vlastně samy uvrhnou do situace, kdy jsou nucené pak s ním nadále kvůli dětem a rozvodu jednat a tím vznikají další a další problémy. Případ této maminky je ale ještě jiný, ona se navíc brání nejen proti psychickému týrání a vydírání svým bývalým partnerem, ale brání se i rozhodnutí soudu, který bohužel nepřihlížel k posudkům nejrůznějších odborníků, přestože je měl k dispozici.

 

Jak je vlastně možné, že k tomu soud nepřihlíží?

To, s čím bojujeme, je tendence, kdy lidé, ale i stát a soudy pohlížejí na oba účastníky řízení jako na vyrovnané. Ale oni od začátku nejsou. Ta oběť je od začátku v jiném postavení, „pod“ tím pachatelem. Hledáme racionalitu v naprosto iracionálním chování. Já nikomu nevyčítám, že si třeba nenastuduje psychologii oběti a pod.. Ale vyčítám, že se tu nedodržují zákony. A pokud je někdo například obětí znásilnění, podle zákona o obětech trestných činů je takzvaně zvláště zranitelnou obětí, a musíme na ni takto nahlížet a s tím člověkem takto zacházet, dokud se neprokáže opak. Nelze na ni nahlížet stejně jako na toho druhého vedle ní, ona mu není rovna, je to násilníkova oběť.

Jde tady především o změnu v náhledu, o kterou se všemi kroky snažíme. Tu změnu nenapíšete do zákona, ale musíte ji prosadit v mnoha směrech, profesích, u všech lidí, kteří se těmito problémy zabývají. U policie, soudů, státních zástupců, na OSPOD (orgán sociálně právní ochrany dětí). Už to částečně probíhá, ale funguje to velmi pomalu a závisí to velmi i na změně veřejného mínění. Takže když mám například kamarádku, jejíž manžel pracuje u policie, a mluvíme spolu o těchto věcech, ona to může předat dál. A podobně v dalších směrech. Lidé v těchto profesích musí také mít zájem se vzdělávat (např. u soudců je vzdělávání pouze dobrovolné podle zákona.)

 

V minulých dnech otřásl veřejností případ otčímem dlouhodobě znásilňované dívky Aničky. Pachatel byl nejprve odsouzen k trestu odnětí svobody na tři roky, ale odvolací soud rozsudek změnil na podmínku. Dívka má zničený život a to, že pachatel by téměř nebyl potrestán, jí určitě znovu se postavit na nohy nepomůže. Znovu se ptám, jak se vůbec něco takového může u soudu stát – a kdo s tím může ještě něco dělat?

(Tady je na místě zmínit, že vy osobně jste prostřednictvím vaší iniciativy Pod svícnem zorganizovala tu velmi úspěšnou sbírku pro Aničku, aby měla alespoň finanční prostředky nutné pro léčbu, psychoterapeutickou pomoc a další existenci.) 

Konkrétně k tomuto případu, ale také obecně... Jedná se o rozhodnutí soudu druhé instance, jehož oficiální odůvodnění ještě stále neznáme. Opravné prostředky jsou velmi omezené, ale existují a všichni odpovědní je maximálně využívají. Vidíme v přímém přenosu, že to, o čem dlouhodobě mluvíme v oblasti systémových selhání ve vztahu k obětem, o tom, že systém je na straně pachatele a ne obětí, a tím jí ještě víc trápí a trestá, může mít takhle fatální následky, jakými jsou další pokus o sebevraždu po seznámení se s rozsudkem...



Jak může taková oběť vůbec získat pocit, že stát má (prostřednictvím soudu) zájem na potrestání takového hrozného činu a na tom, aby se její poničený život zlepšil?
Potřebujeme záchrannou síť. Jistotu, že se má na koho obrátit, že jí bude velmi rychle a efektivně poskytnuta pomoc terapeutů, ale taky kvalitních a v této oblasti vzdělaných advokátů, že bude mít kam jít, kde bydlet a hlavně podporu státu, aspoň pro ten začátek...

 

Neschází tedy ještě něco dalšího k tomu, aby dotčené instituce a soudy mohly konat spravedlivě?   

Je tu ještě jeden problém daný tím, že např. oproti Velké Británii, kde, pokud je někdo obětí domácího násilí a podá trestní oznámení, tak všechny procesy se dějí společně. Kdežto my máme trestní řízení a civilní spor (např. rozvod) odděleně, a ta provazba vlastně neexistuje. Nedávno jsem byla na britské ambasádě, kde jsem mluvila s profesorem trestního práva, který se tomu velmi podivoval a ptal se, jak to vlastně zvládáme. No nezvládáme…

Pokud u nás oběť násilníka nezažaluje, tak se opravdu má za to, že se jí nic neděje. A pokud zažaluje, musí mít obrovské štěstí, že policie případ neodloží pro nedostatek důkazů. Rada obětem často zní: Tak podejte trestní oznámení! Ale to je tak traumatizující! Musíte mít tu sílu na to, peníze…. A důkazy často nejsou přímé. A i když je třeba máte, tak se stává i to, že policisté například přijdou za obětí do nemocnice, kde leží se zlomenou nohou, a zpochybňují, že je to následek domácího násilí, kdy ji partner strčil ze schodů.

 

Jako poslankyně se ale jistě nemůžete zabývat jen tímto tématem. Čím ještě? 

Témata jsou předurčena tím, v jakých jste výborech. Já jsem místopředsedkyně zahraničního výboru, takže do mé práce patří i mezinárodní zpravodajovaní, komunikace s ambasádami, takže to je poměrně příjemné téma. Samozřejmě ale když dojde k něčemu takovému, jako je invaze Ruska na Ukrajinu nebo útok na Izrael, jsme v tu chvíli tím také konfrontováni. Pak se zabývám také exekucemi a insolvencemi, protože si myslím, že předlužená společnost je také velký problém. A často to i s domácím násilím souvisí. Pachatel domácího násilí může být někdo, komu se vše hroutí, kdo ztratí práci, je alkoholik, a pak týrá rodinu. A to nemusí být jen fyzicky, ale i tím, že ji zadluží atd… Ale je důležité říkat, že to stejně tak mohou páchat i na první pohled úspěšní a bohatí lidé. Není to problém jen nějaké části společnosti, je to často v osobnosti – a mluvily jsme už o generačním přenosu.

 

Projde podle vašeho názoru novela občanského zákoníku, která obsahuje vaše návrhy a je nyní před schvalováním ve sněmovně?

Někteří konzervativní politici mají pocit, že to není potřeba. Že už zasahujeme do výsostného území rodin a dostáváme se za zavřené dveře. Na tím ještě vedeme debatu, a já už začínám být trochu nervózní, aby se to ještě v tomto volebním období stihlo, protože takto jednoduchý zákon tady řešíme už dva roky. Je to podobný evergreen jako korespondenční volba. Ale věřím, že obojí se povede.

 


 

 

Barvy, loutky, Návštěva

BRNO: Do brněnského Terénu, jedné ze scén Centra experimentálního divadla, se od října 2022 chodí na Návštěvu. Hostitelka, snad bylinkářka a výtvarnice, bydlí v prostoru se zvířaty, houbami a snovými bytostmi, skřítky. Vaří barvy z květin, bylin, ovoce nebo koření a ráda maluje. Zázrak vlastního vzniku barvy vařením, louhováním, drcením z přírodnin dodává celému procesu malování úplně novou perspektivu, kterou ocení právě malí návštěvníci. Loutky se doplňují s ilustracemi v netradiční divadelní inscenaci. Jsme svědky tvůrčího setkání dvou svébytných umělců, malířky a ilustrátorky Veroniky Vlkové v roli hostitelky a loutkáře a scénografa Roberta Smolíka. Nejen o jejich brněnské spolupráci, ale také dalších samostatných projektech je následující rozhovor.

Autor článku: 
Irena Koušková

Robert Smolík
Výtvarník Robert Smolík, se věnuje především tvorbě loutek, ilustraci & scénografii. Podílel se např. na loutkách pro film Kuky se vrací a za film Čertí brko byl nominován na Českého lva v kategorii filmová scénografie. Spolupracuje s řadou divadel jako Alfred ve dvoře / Motus a souborů, např. Buchty a loutky nebo divadelní skupinou Handa Gote Researchand Development. Smolík bydlí v Jičíně, kde založil společně s Veronikou Svobodovou loutkové divadlo s názvem Škrobotník, Šlundra a Šibrová – Skupina ŠŠŠ. Momentálně působí jako odborný asistent na DAMU na Katedře alternativního a loutkového divadla.

Veronika Vlková
Umělkyně Veronika Vlková se věnuje především ilustraci knih pro děti, které tvoří ve spolupráci s výtvarníkem Janem Šrámkem. Mezi jejich poslední knihy patří oceňované To je metro čéče nebo Apolenka z modrotisku, za kterou dvojice získala cenu ilustrátor roku v Czech Grand Design, 2020. Působí v ateliéru Malba 3 na Fakultě výtvarných umění v Brně.

 

Jak byste inscenaci Návštěva popsali vlastními slovy? Dětský divák je, jak známo, upřímný a spontánní, ale také přísný soudce, jak děti na netradiční koncept reagují? Není to pro ně moc náročné na soustředění? Kolik repríz máte za sebou? Předpokládám, že každé představení je trochu jiné. Kdy si řeknete, tak dnes se to opravdu povedlo?

Robert Smolík: Nemyslím si, že je správné cokoliv popisovat, ale můžu říct, o co jsme se snažili. A to bylo vytvořit prostor pro soustředění se na tu chvíli, kdy se štětec dotkne papíru a zanechá otisk. Chtěli jsme pro návštěvníky vytvořit místo, kde by tento okamžik mohli zažít znovu poprvé. A zdá se mi, že děti i jejich rodiče na tuto nabídku reagují s vděkem a tichým soustředěním.

Veronika Vlková: Je to o jednoduchém pozorování člověka při práci, do kterého zároveň vstupují ještě jiné, tajemné nebo vtipné děje. Potvrdila se původní domněnka, že pro malé děti koukat na to, co dospělí dělají, je přirozené. Děti sedí blízko sebe, okolo stolu, kde divná hostitelka pracuje a kde samy postupně pomáhají. Vše se odehrává v tichu a pokud se ho podaří nenarušit zvuky, pak jsem většinou spokojená. Dost mě taky baví, když děti komentují, co vidí. Někdy říkají: „kdy už bude to divadlo?“ A pak na to rychle zapomenou. Repríz bylo cca 50 a pokaždé vznikne úplně jiná nálada, často se chechtáme, jindy mi všechno padá a děti se lekají, někdy je to úplně jemné, jen v úžasu. Některé děti s rodiči se opakovaně vracejí. Za nejméně povedené považuji, když pod okny CEDu byly vánoční trhy a musela jsem přetlačovat píseň Hallelujah od Leonarda Cohena.

 

Jedním z uměleckých záměrů Terénu je iniciovat tvůrčí setkání autorů performativního umění s umělci z jiných uměleckých oblastí. Návštěva je toho jistě dokladem. Svedla dohromady v autorské inscenaci scénografa v oblasti loutkového divadla a ilustrátorku knih pro děti. Terén ke spolupráci na představení pro děti oslovil nejprve Roberta. Měl jste volnou ruku, koho si přizvat? Znal jste tvorbu Veroniky už předtím? Má podle vás performativní charakter? Kdy jste se rozhodl, že to bude ono?

Robert Smolík: Tvorbu Veroniky jsem až na ilustrace neznal, ale když ji Matyáš Dlab (umělecký ředitel Terénu – pozn. red.) nabídl, jako možnost, hned jsem souhlasil. Jinak on to byl spíše můj požadavek, že chci pracovat s někým mimo divadlo, než že by to vyžadoval Terén, spíše jsme se na tom rychle shodli a stejně tak rychlá byla i domluva s Veronikou.

Ona z mého pohledu má každá tvorba performativní charakter. 

 

Umělci z různých uměleckých oborů často vzájemně nekomunikují a nezajímají se o sebe. Proč by to měli dělat? Sledujete jako divadelník výtvarníky a sledujete jako výtvarnice dění v divadelním světě?

Robert Smolík: Já si myslím, že umělci se o sebe zajímají až moc. Za sebe musím říct, že sleduji výtvarné umění mnohem víc než divadlo, což je dané tím, že divadlo nesleduji skoro vůbec.

Veronika Vlková: Aktivně sleduji hlavně okrajové projekty a tvůrce na české scéně, která je malá a kde jsme všichni docela propletení.

 

Veroniko, jak se Vám hrála hostitelka? Nemáte jako výtvarník spíše introvertní sklony? Byl to pro vás oříšek, jak tu křehkost tvoření předvést?

S účastí jsem souhlasila jen pod podmínkou, že nebudu muset hrát. Vystupuju sama za sebe, introvertně. Byla to pro mě samozřejmě výzva, a zároveň jsem ráda, že můžu zkoumat a trošku aspoň pochopit, jak to funguje, například jak moc souvisí můj klid a soustředění se soustředěním dětí a že nejde jen o to, že se udělají nějaké úkony na scéně, ale o zpřítomnění mentálního pole a obrazů tělem a o jakémsi zhypnotizování. To je dobrodružné.

 

Budete v nějaké formě spolupráce dále pokračovat?

Robert Smolík: No to bychom myslím oba chtěli.

Veronika Vlková: Pár nápadů máme.

 

Oba tvoříte ve dvojicích muž – žena. Veronika s Janem Šrámkem, Robert s Veronikou Svobodovou. Je to náhoda nebo jak vnímáte výhody takové spolupráce?

Robert Smolík: Takhle jsem o tom nikdy neuvažoval. Já asi spíš vím, že někoho k té práci potřebuju, že bez toho rozhovoru mi to nedává smysl.

Veronika Vlková: To je asi spíš náhoda. Pro mě znamená dobrá spolupráce, když vše vzniká s lehkostí, ať už je to s kýmkoli. Naše propojení s Robertem vnímám hlavně jako příklad dramaturgické geniality Lukáše Jiřičky (dramaturg CED – pozn. red.) a Matyáše Dlaba.

 

Na čem aktuálně pracujete? Co vás nejvíce zaměstnává v Jičíně, Brně, Praze nebo úplně jinde?

Robert Smolík: Připravuji inscenaci s Aničkou Klimešovou do Naivního divadla a nějaké svoje věci pro ŠŠŠ. Ale na ty nespěchám. Loni jsem dodělal Pitvu po více než šesti letech nesoustavné práce, tak asi tak.

Veronika Vlková: Už rok se snažím dokončit projekt pro děti o umělci Josephu Beuysovi. S Janem se také chystáme na knížku o skejtování. Tento týden budu dělat drobnější ilustrace do knihy o historii budovy sochařského ateliéru v Ořechovce a současných aktivitách centra pro umění a ekologii UMPRUM Kafkárna, na to se těším. Kateřina Vídenová mě oslovila ke spolupráci právě poté, co byli u nás v Brně na Návštěvě.

 

Roberte, v rodném Jičíně jste byl dlouho aktivní ve Valdštejnské lodžii, poslední roky se spolu s rodinou, přáteli a studenty soustředíte na projekt Balbineum, jehož cílem je oživení jezuitské koleje v Jičíně. Jak si v současnosti stojí?

Projekt Balbineum stále pokračuje, abych to vysvětlil, jde o snahu vytvořit udržitelný program v dlouho uzavřené Jezuitské koleji v Jičíně, letos budeme otevřeni třetí sezónu a snažíme se vytvořit místo pro odpočinek uměním a odpočinek umělců. Takže tam pořádáme dílny, rezidence a výstavy. Taky jsme začali vydávat knihy. Je to časově náročné a uvidíme, jak se to vyvine.

 

Veroniko, jste známá svými jemnými akvarelovými kresbami, ilustrovala jste řadu knih, zabýváte se také hudbou a vytváříte multimediální performance. Ráda bych se zastavila u oceňované knihy, kterou jste ilustrovala společně s Janem Šrámkem, To je metro, čéče! i Pokrok nezastavíš, čéče! Připomeňme, že Galerie výtvarného umění v Chebu hostí až do 7. dubna výstavu Vašich ilustrací ke knize. Zaujalo mě, že jste dcerou revizorky a řidičky MHD v Brně. To je minimálně krásná souvislost. Pomohlo Vám to nějak při práci na ilustracích?

Hodně jsem s postavou Karla vzpomínala na situace z mého dětství z máminy práce. Vybavovala jsem si, když jsem v létě trávila dny s ní v tramvajích a byla ohromená, jak sebevědomě jedná s lidmi a kolik je kolem toho adrenalinu. Fascinující byly také návštěvy depa nebo různí zábavní a strašidelní zaměstnanci dopravního podniku. Když máma chodila na večerní školení jeden její kolega mi kreslil zvýrazňovači z kanceláře postavičky kačera Donalda a Mickeyho Mouse. Určitě se to tam trochu propsalo. 

 

jasuteren.cz

www.ced-brno.cz

 

 

Frenštátská „zuška“ plná laskavostí

FRENŠTÁT POD RADHOŠTĚM: Umíme laskavost náležitě ocenit? Už po šesté se frenštátská Základní umělecká škola aktivně zapojila do celorepublikového happeningu s názvem Jsem laskavec, který organizuje Nadace Lilie & Karla Janečkových. Akce motivuje děti ve věku od 3 do 18 let, aby si vyzkoušely, jaké to je dělat dobro a rozdávat radost kolem sebe. Na zkušenosti s pořádáním takové akce jsme se zeptali stěžejních organizátorek Martiny Kašpárkové, Věry Marhevské a Kristiny Mezníkové. Vybrané otázky doplnili odpověďmi Vladimír Vondráček, ředitel ZUŠ Frenštát p. R., a Romana Kubešová, učitelka výtvarného oboru ZUŠ Frenštát p. R.

Autor článku: 
Irena Koušková

Do loňského 7. ročníku happeningu se zapojilo celkem 872 týmů a dobrými skutky společně oslavili Světový den laskavosti, který připadá na 13. listopadu. Každý dětský tým, který měl o účast na akci zájem, se zaregistroval na stránkách nadace a vybral si nějaký ušlechtilý počin. Může jít o sbírku oblečení pro potřebné nebo pro zvířecí útulek, úklid místního parku, dobročinný bazar, pomoc seniorům, fantazii se meze nekladou. Děti následně svou nezištnou pomoc podrobně naplánují a v týdnu před Světovým dnem laskavosti ji vykonají. Tři náhodně vylosované týmy jsou pak od nadace odměněny drobnými cenami.

 

V předchozích letech frenštátská ZUŠ podpořila například psí útulek ve Vlčovicích, uspořádala koncert v Domě s pečovatelskou službou ve Frenštátě pod Radhoštěm, v roce 2020 prostřednictvím streamu zazpívaly děti klientům Hospicu Frýdek-Místek, v následujícím roce obyvatelům frenštátského Domova Hortenzie a předloni škola poprvé podpořila aktivity Společnosti pro ranou péči Ostrava. Tentokrát jste nezůstali pouze u laskavostí dětí v rámci školy a ve prospěch potřebným z nejbližšího okolí, ale zorganizovali jste svou vlastní velkou akci, charitativní koncert s aukcí… Z laskavosti se rodí laskavost. Proč jste se rozhodli právě k tomuto kroku a proč jste opět směřovali svou pomoc právě sem?

Věra Marhevská, ZUŠ Frenštát p. R.: V roce 2022 naše Základní umělecká škola v rámci projektu Jsem laskavec poprvé podpořila Společnost pro ranou péči Ostrava. S nápadem uspořádat malý koncert, vybrat dobrovolné vstupné a nabídnout kalendáře a další materiály k prodeji jsem přišla na konci září. Vyhledávala jsem na internetu nějakou inspiraci a našla jsem informaci, že se termín projektu shoduje s akcí Týden rané péče. Moc se mi od počátku líbilo, že se raná péče stará o miminka, děti a pracuje s rodinami, toto mě opravdu oslovilo a napadlo mě náš projekt a Týden rané péče propojit. Předložila jsem nápad řediteli školy a ten souhlasil. V rozestupu několika dní jsem zjistila, že pro stejnou společnost pořádá v prosinci benefiční akci v malé kavárničce na Hukvaldech kamarádka Martina Kašpárková a dost jsme se spolu nasmály, když jsme tuto skutečnost zjistily. V prosinci tedy znovu frenštátská zuška symbolicky podpořila malý koncert v kavárně s tím, že ředitel školy zapůjčil zvučící techniku. V loňském roce o prázdninách pak za mnou přišla Martina s nabídkou, zda bychom zkusily naše aktivity propojit a uspořádat společně akci ve velkém sále, pro více lidí, o větším rozsahu. V tomto ohledu se nám zdál být projektový charakter akce Jsem laskavec jako naprosto ideální, zapojit do dění pro dobrou věc velké množství samotných dětí. A v srpnu jsme se společně i s Kristinou Mezníkovou z Rané péče pustily do plánování a příprav.

Vladimír Vondráček, ředitel ZUŠ Frenštát p. R.: Podpora této organizace nám dává velký smysl a nasměrovat také pozornost veřejnosti tímto směrem, je velmi dobré.

 

Jaké jsou vaše dojmy z celého večera, na němž se vybralo 50 000 korun na podporu rané péče pro rodiny dětí se zrakovým hendikepem v Moravskoslezském kraji?

Kristina Mezníková, Společnost pro ranou péči, pobočka Ostrava: Mým hlavním dojmem je asi vděčnost. Nesmírně mě těšilo, že se tolik lidí – dětí i dospělých – spojilo pro dobrou věc, na podporu rodin, kterým se narodilo dítě s postižením zraku. O krásný program se postaralo mnoho šikovných a nadaných dětí a jejich nadšení pedagogové, doplnila je ještě nevidomá pěvkyně Alena Terezie Vítek, kterou na jeviště doprovodila i její malá dcerka. Celým večerem provázela moderátorka Jana Fabiánová z České televize. Akce byla spojená s mnoha milými setkáními – ať už dražiteli v benefiční aukci, nebo dobrovolníky, kteří vypomáhali při prodeji občerstvení. Všem, kdo se do organizace večera jakkoli zapojili, i úžasnému publiku, které ranou péči pro rodiny dětí s postižením podpořilo dobrovolným vstupným, chceme velmi poděkovat. Moc si vážíme všech laskavých srdcí z Hukvald, Frenštátu a širokého okolí!

Věra Marhevská: Tento večer jsem vnímala prostřednictvím dětí ve sboru, pro které byla akce vyvrcholením celého projektu. Do poslední chvíle jsme společně sledovali internetovou aukci a byli jsme ve velkém napětí, jak si povede náš zuškovský obraz Oči.  Zároveň jsme věděli, že máme plný sál, a snažili jsme se zvládnout nervozitu před vystoupením. V okamžiku, kdy sbor dozpíval první píseň, cítila jsem z reakce publika obrovskou vřelost, napojení a souznění, to stejné jsem vnímala i z nastavení dětí. Byl to opravdu krásný zážitek jak po lidské, tak i hudební stránce. A když jsme se později dozvěděli celkovou částku, zůstali jsme stát v příjemném šoku.

Martina Kašpárková, hlavní organizátorka benefičního večera: Mé dojmy z celého večera byly velmi silné, dojalo mě to tak, že jsem většinu koncertu proslzela. Naměkko jsem byla z výkonu dětí, Terezky, zůstala jsem v úžasu z počtu lidí, kteří přišli, z výtěžku, z toho, že jsme to všichni zvládli! Takže cítím hlubokou vděčnost a radost!

Vladimír Vondráček: Koncert byl skvělý, atmosféra plná emocí a celkově to bylo velmi hřejivě lidské a naplňující.

 

Iniciátorem benefiční kulturní akce „Jdeme do toho pro ranou péči Ostrava aneb Laskavost nás baví“ byla Martina Kašpárková s přáteli. Co bylo vaší hlavní motivací?

Martina Kašpárková: Se společností pro ranou péči spolupracuji již několik let a je to činnost, která mě velmi naplňuje. (Mimo jiné mě přivedla i k otužování v rámci podpory jejich předchozí akce „Nebuď srab a namoč se pro ranou péči!) Jelikož mám již dospělé děti, zbývá mi více prostoru pro sebe. Ale protože věřím, že děti jsou smyslem našich životů a naší budoucností, snažím se, pokud jsou nějakým způsobem znevýhodněné, pomoci udělat jim život lehčí a radostnější.

Před rokem jsem proto uspořádala první malý benefiční večer pro Ranou péči v hukvaldské kavárně Ráj na zemi. Vystoupil v něm můj kamarád, nevidomý pianista Adam Blažek (který byl jako dítě klientem Rané péče) spolu se svou tehdy přítelkyní a dnes již manželkou, také nevidomou Kamilou Koncovou, která krásně zazpívala portugalské písně. Byl to vydařený večer s kouzelnou atmosférou a úžasným přijetím obecenstva. Proto jsem se po roce rozhodla pro další uspořádání koncertu pro Ranou péči. A protože není malých cílů, tak jsem ze skromné kavárny přenesla koncert do velkého sálu hukvaldské základní školy, který má kapacitu téměř 300 míst! S rozklepanými koleny jsem si uvědomila, že tak velkou akci sama nezvládnu a požádala jsem o pomoc svou kamarádku Věrku Marhevskou, která mi již pomohla i s předchozí akcí. Věrka je sbormistryní dětského pěveckého souboru Senzaband při ZUŠ ve Frenštátě pod Radhoštěm. A tady vznikl nápad spojit koncert s akcí Jsem laskavec. Kromě celého pěveckého souboru Senzaband byly do akce zapojeny i děti z výtvarného oboru, které namalovaly nádherný obraz s názvem Oči, který se na akci spolu s dalšími díly vydražil.

Na koncertu vystoupil i pěvecký soubor dětí ze ZŠ Hukvaldy a taneční soubor Aktiv z Frýdku-Místku. Tímto se z koncertu stala v podstatě akce Děti dětem. Třešničkou na pomyslném dortu celého večera bylo vystoupení nevidomé operní pěvkyně Aleny Terezie Vítek, kterou ani na pódiu neopustila její malá čtyřletá dcerka Šarlotka. Musím opětovně poděkovat všem svým přátelům, Rané péči – hlavně Kristýně Mezníkové, paní ředitelce Vlaďce Salvetové a sponzorům, za obrovskou podporu a pomoc s touto akcí, která vynesla čistý výtěžek 50.000 Kč!

 

Do happeningu Jsem laskavec se hlásíte opakovaně. Proč? Pozorujete skutečně zdravější vztahy mezi dětmi ve škole?

Věra Marhevská: Vítáme takovou příležitost, kdy děti mají možnost od začátku být součástí procesu, mohou přímo pocítit náročnost příprav, ale také zažít, že smysluplnost je velkým hnacím motorem a jejich snaha a pracovitost může být obrovským přínosem. Projekt, jakým je Laskavec, vyžaduje osobní zapálení a časovou angažovanost nad rámec běžné výuky. Zapojuje se ten, kdo má zájem se zapojit, a motivace dělat něco pro druhé je u dětí velice silná. „Být součástí“ a „pracovat na stejném zájmu“ vzájemně sbližuje angažované učitele a děti i děti mezi sebou.

 

Co je hlavní motivací k účasti pro děti?

Věra Marhevská: Být užitečný a pomáhat prostřednictvím svého umu a talentu, aktivit, které dětí milují dělat a baví je dělat.

 

Co byste poradili týmům, které s účastí v dalším ročníku zatím třeba váhají? Co se vám osvědčilo během příprav minulých ročníků?

Věra Marhevská: Najít si cíl laskavosti, který mě oslovuje, kde cítím, že je to ono, že je to ta oblast, kam chci posílat svoji pozornost a energii. Začít včas. A určitě mít v záloze tak jako v každém projektu dobrý realizační tým a podporu vedení.

 

Na webu školy zaujme návštěvníka tabulka laskavostí na každý den, kalendář vytvořený dětmi, nabádající např. otevři a podrž někomu dveře, usměj se na co nejvíce lidí, ustel si ráno postel, nakrm svá domácí zvířátka, prostři stůl, pomoz kamarádovi… Vznikl jako závazek ke každodennímu laskavému činu?

Věra Marhevská: Plnění laskavostí bylo dobrovolným doprovodným programem k hlavní aktivitě projektu Jsem laskavec. Seznam laskavostí byl k dispozici na stránkách projektu, určený primárně třídním kolektivům. Přemýšleli jsme, jakým způsobem by se mohl přenést do běžného fungování dětí a do provozu celé naší ZUŠ. Nakonec se nám podařilo vymyslet systém, jak se seznamem pracovat v rámci internetu a zpřístupnit možnost „dát o sobě vědět“ opravdu všem žákům školy. Díky seznamu laskavostí a možnosti v něm klikat, si děti všimly, že tyto v jejich očích „samozřejmosti“ už vlastně skoro každý z nich dávno plní – pouze si je v seznamu poprvé našly pojmenované. Nicméně v průběhu této akce jsem častěji na hodinách slyšela, že děti laskavosti řeší, vymýšlí, co by ještě zkusily splnit, bavily se o nich doma s rodiči i mezi sebou. Jako by se uvolnila atmosféra a děti si uvědomily, že udělat pro někoho něco hezkého, je moc fajn.

  

Vaše ZUŠ vyučuje čtyři obory – hudební, taneční, výtvarný a literárně dramatický. Nebylo dětem z tanečního a posledně jmenovaného oboru líto, že se na benefici nemohly představit?

Věra Marhevská: Dramaturgie celého večera vznikala a nabalovala se postupně při plánování celé akce, kdy se propojilo hned několik subjektů. Nejprve Martina Kašpárková oslovila ke spolupráci pěvecký sbor, postupně se do projektu zapojila a s nápadem na veřejnou aukci děl přišla vyučující výtvarného oboru Romana Kubešová. Protože se akce konala ve víceúčelovém sále v Základní škole Leoše Janáčka na Hukvaldech, zrodil se nápad dát prostor na benefičním večeru nejen frenštátským, ale i hukvaldským dětem. Účast v projektu v rámci zapojení dětí základní umělecké školy byla založena čistě na dobrovolnosti ze zájemců vyučujících a dětí, kteří se společně jako tým přihlásili. Co se týče zastoupení oborů, vycházelo z členů přihlášeného týmu.

Romana Kubešová, učitelka výtvarného oboru ZUŠ Frenštát p. R., pod jejímž vedením obraz vznikl: Na tomto obraze pracovalo asi 15 dětí v průběhu 3 měsíců. Pracovaly přerušovaně, protože do práce nám vstoupily letní prázdniny. Technika, kterou malovaly, je kombinace klasické akrylové malby štětcem s malbou spreji, poslední fáze byla dokončena kresbou akrylovými fixy. Obsah tohoto díla se vztahuje úzce k předmětu, pro který je určen. Raná péče se věnuje dětem se zrakovým postižením, to znamená, že oči, které jsou na obraze, ať už lidské či zvířecí, upozorňují na důležitost tohoto smyslu pro vnímání světa. Mnohdy zapomínáme, jak bychom si měli vážit toho, že nám zrak funguje.

www.zusfrenstat.cz

https://jsemlaskavec.cz/

www.ranapece.cz/ostrava/

 

Antré s Lenkou Lázňovskou

ČR: Žena, která stojí v čele Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu (NIPOS). Rodačka z Vysočiny, jejímž celoživotním zájmem a profesním naplněním je neprofesionální umění a kultura. „Matka českého amatérského divadla“, jak ji nazval Josef Jan Kopecký, který se s Lenkou Lázňovskou potkal v rámci festivalu FEMAD v Poděbradech a vedl s ní rozhovor pro další díl pořadu Antré.

Autor článku: 
Lucie Kotěrová a Josef Jan Kopecký

NIPOS je organizace na jednu stranu velmi jednoduchá, na druhou stranu velmi složitá

Lenka Lázňovská pracuje v NIPOS od jeho počátků, tedy od roku 1991, ředitelkou se stala v roce 2008. Stála tedy u začátků systému podpory neprofesionálního umění tak, jak jej známe dnes, a u podpory sítě postupových přehlídek, které se ocitly, jako mnohé jiné jevy v oblasti kultury po listopadové revoluci, na nejisté půdě.

Podle Lenky Lázňovské je NIPOS na jednu stranu velmi jednoduchá organizace, protože má na starost vlastně jen několik hlavních úkolů: starat se o neprofesionální umění; rozvíjet výzkumné projekty; poskytovat neformální vzdělávání a odborné poradenství, obstarávat státní statistickou službu. Složitost organizace na druhé straně spočívá v tom, že tyto čtyři oblasti práce spolu na první pohled můžou a nemusí souviset. Každá oblast by mohla být zaštítěna samostatnou institucí. „Neprofesionální umění v době, kdy začínala totalita, v 50. letech, samostatnou instituci mělo. Pravda, dlouho to nevydrželo – necelých 20 let. Ale asi to nebylo úplně špatně, protože co obor, to jiné specifikum, jiné zázemí, jiná historie, jiné současné úkoly,“ říká Lenka Lázňovská o obsáhlosti neprofesionálního umění. Do této oblasti spadá amatérské divadlo činoherní a loutkové, umělecký přednes a divadlo poezie, sborový zpěv, současný tanec a folklórní tanec, film, fotografie, dechová hudba, komorní a symfonická hudba. Ve většině případech se týkají všech věkových kategorii.  NIPOS tyto obory podporuje, snaží se je udržovat a rozvíjet, tak aby tradice nezanikla. Jedním z dokladů je snaha o zapsání ‚českého amatérského hraní divadla‘ na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. „Po diskusi jsme se rozhodli, že se tam nezapíše ‚amatérské divadlo‘, ale ‚amatérské hraní divadla‘. Ona činnost. Což se mi líbí. – Čímž jsem chtěla dokumentovat, že činnost útvaru, který se neprofesionálním uměním zabývá, je složitější. Protože co obor, to specifikum, to trochu jiné plány, to jiné předpoklady, možnosti a tak podobně.“

 

V počátcích bylo nejdůležitější podpořit neprofesionální kulturu

Když v roce 1991 vznikala organizace podporující neprofesionální kulturu, nazývala se Informační a poradenské středisko pro místní kulturu. Hlavním účelem byla podpora neprofesionální kultury. „A bylo to opravdu potřeba,“ říká Lenka Lázňovská. „Řeknu dva příklady: loutkové divadlo v Karviné bylo před rokem 1989 zaštítěno odbory. Po revoluci nový majitel objektu řekl: ‚Všechno je moje, včetně loutek, dejte mi to.‘ Co s nimi chtěl dělat, jsem nepochopila. Ale zničil by to. Jejich scénáře by hodil do sběru. Všechno, co patřilo ke karvinskému loutkovému divadlu, by prostě zmizelo. Naší úlohou bylo sbírat tyto příklady a upozorňovat na ně. Tehdy ministerstvo kultury tyto případy řešilo za ně a ve většině případů se podařilo zabránit ničení rekvizit a děl. Druhým příkladem může být někdejší ústřední dům na Vinohradech, také bývalé odborové zařízení. Poskytovalo zázemí amatérům ve všech oborech, a mimo jiné tam působil soubor Vycpálkovci, což je jeden z našich nejstarších folklórních souborů. Ten tam měl samozřejmě také svůj fundus: kostýmy, kroje, notový materiál. Nový majitel, který dům koupil, opět řekl: ‚Všechno je moje, já ty kostýmy budu půjčovat.‘ Nicméně i tento fundus se, zaplať pánbůh, podařilo zachránit.“

Ovšem zachránit se podařilo mnohem víc než jenom kostýmy, rekvizity a literaturu. Existoval tu například systém přehlídek, který se u nás vyvíjel několik desítek let.

 

Systém postupových přehlídek je deklarovaná kulturní potřeba

„Tehdy jsme museli udělat něco pro to, aby tento systém postupových přehlídek pokračoval,“ vzpomíná Lenka Lázňovská na nelehké začátky NIPOSu. „To bylo něco, co se budovalo kontinuálně od třicátých let. Naším cílem bylo, aby se z tohoto systému stala veřejně podporovaná kulturní potřeba. Nejprve jsme se ovšem zeptali samotných amatérů, jestli o to vůbec stojí. Za druhé jsme museli přesvědčit ministerstvo kultury, že v situaci, kdy vlastně nebyl nikdo, kdo by podporoval okresní přehlídky, aby je ministerstvo podpořilo buď samo, nebo aby k tomu přimělo tehdy ještě existující okresní úřady. Protože bez veřejné podpory by to nešlo. Věděli jsme to. I amatéři to věděli a řekli: ‚Ano, bereme na sebe závazek, buď je budeme pořádat my sami, nebo seženeme někoho, kdo by to dělal‘. Jinak by se celý systém zhroutil,“ popisuje Lenka Lázňovská, která při obhajobě tohoto téměř sto let fungujícího systému přehlídek dodává, že jde o veřejně deklarovanou kulturní potřebu. „Ve všech zákonech je, že se o kulturní potřeby má pečovat. Takhle jsme si to obhájili i v 90. letech.“

 

My jsme taková Korabelniková pro amatérskou kulturu

NIPOS má 56 pracovních míst pro všechny čtyři odborné činnosti, z toho v oblasti neprofesionálního umění pracuje 27 zaměstnanců. Což je, při množství přehlídek, výzkumů, publikační a další odborné činnosti, číslo docela malé. Obzvlášť vezmeme-li v potaz, že NIPOS se takto snaží obsáhnout celou republiku. Lenka Lázňovská s nadsázkou vypráví příhodu se studenty DAMU, kteří byli tímto faktem velice zaskočeni. „Když za mnou přišli dvě dívky a chlapec z prvního ročníku Divadelní vědy a kritiky a bavili jsme se společně o výzkumných projektech, zeptali se mě, kolik lidí na těch výzkumných projektech pracuje. Fakt, že jeden odborný pracovník realizuje festivaly, další odborné činnosti a k tomu řeší výzkumný projekt, je zaskočil. Pak na mě nevěřícně koukali, a mysleli si: ‚To snad není možný.‘ – A já jsem jim říkala: ‚Vy to nepamatujete, ale ve 30. letech žila ruská reformátorka, která byla rekordmankou v dosahování mimořádných pracovních výkonů. Jmenovala se Lidie Korabelniková a byla to traktoristka. Říkalo se tehdy, že sovětský člověk je mimořádně výkoný. Lidiie údajně pracovala souběžně na 50 traktorech! My jsme taková Korabelniková pro amatérskou kulturu!‘“

 

Jako dívka školou povinná založila dětský divadelní soubor

Lenka Lázňovská, rozená Chlebečková, se narodila rodičům pocházejícím z Polné na Vysočině. Oba zde byli plně zapojeni do místního ochotnického souboru s velkou tradicí. Po přestěhování do Prahy rodina pravidelně každou neděli navštěvovala divadlo a doma si četli knihy Aloise Jiráska. Lenka Lázňovská díky svému tatínkovi znala každou sochu v Praze. To všechno už uměla při nástupu do školy. „Pochopitelně jsem s touhle výbavou chtěla dělat divadlo i aktivně. Už v 5. třídě jsem proto založila z malých dětí soubor a začala pro ně psát hry. Myslím, že jsme dělali divadlo, za které by mě dnešní pedagožky dramatické výchovy nechaly veřejně zastřelit. Ale my jsme si to užili. - Dneska je dětské divadlo vlastně cesta k výchově osobnosti dítěte, proto by si mělo vybírat témata, kterým budou děti rozumět a na kterých se mohou něco naučit. Samotný výsledný jevištní tvar je vlastně vedlejší. My jsme tehdy samozřejmě cílili jenom na produkt, dělali jsme tradiční divadlo v malovaných kulisách, trošku jsme se pitvořili, trošku hráli nějaké role, měli jsme ocásky a ouška jako lišky,“ vykresluje Lenka Lázňovská své aktivní začátky s divadlem.

 

Ať si společnost uvědomuje, že kultura je to, co nás spojuje, a že je to základ společnosti

Zdá se, že NIPOS se po víc jak třicetileté existenci ocitá znovu ve fázi, kdy má obhajovat svou podstatu a význam. Povídání Lenky Lázňovské jasně dokazuje, že bez přímé podpory neprofesionální kultury by byly všechny obory, jejich tradice a kontinuální činnosti ohroženy. Proto si Lenka Lázňovská, a my všichni s ní, přeje: „Aby si společnost uvědomila, že neprofesionální kultura v celé šíři patří k naší společnosti. Že je to základ. Že kultura je to, co spojuje společnost. A aby se podle toho ke kultuře, a potažmo k nám, společnost chovala. Aby to nebylo tak, že po každých volbách budeme psát obhajoby. – Když se koukáš na statistiku Českého statistického úřadu, tak tam vidíš, že máme plus minus 6500 obcí, z nichž je asi 72 % obcí do 3000 obyvatel. Ve skutečnosti je nejvíc obcí do 1000 obyvatel. A kde jinde než právě tady, na této platformě má amatérská kultura největší uplatnění? Protože do těchto nejmenších obcí se profesionální scéna nemá šanci dostat. – Važme si toho, co máme. Vždyť i Masaryk dal 3 miliony korun československých, a to byly tehdy velké peníze, na to, aby vznikl Masarykův lidově výchovný ústav. Ústav vznikl a měl podobnou funkci, jakou máme my. Masaryk věděl, co dělá.“

Podcast Místní kultury / s Janem Jiráskem, hudebním skladatelem

ČR-ČESKÉ BUDĚJOVICE: Skladatel Jan Jirásek, držitel dvou Českých lvů za filmovou hudbu, je hostem prvního podcastu Místní kultury v roce 2024. Hudba k filmům je ale jen částí jeho tvorby, protože tento všestranný autor se věnuje i orchestrálním a sborovým skladbám a také opeře. Právě nedávná světová premiéra jeho opery Komenský v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích byla hlavním tématem rozhovoru, který vám nabízíme. Jak se Jan Jirásek dívá na spolupráci s Jihočeským divadlem, proč se nebál svěřit realizaci svého díla regionální scéně a jak se do této inscenace promítly jeho bohaté zkušenosti s filmovou hudbou? A  nakolik se skládání hudby pro film liší od operní tvorby? "Je to pořád hudba, ovšem je tam několik velkých rozdílů, " říká Jan Jirásek. "U filmu jste jeden z týmu, jste podřízen režisérovi, v dnešní době i producentovi, takže musíte vyhovět jejich přáním, se kterými někdy nesouhlasíte. V opeře mám mnohem větší svobodu."

Autor článku: 
Hana Soukupová

 

Poslouchejte nás také na:
Google Podcasts Logo Anchor.fm Logo Spotify Logo Apple Podcasts Logo Amazon Music Logo RSS Logo

Listen on Google Podcasts

Může být encyklopedie zábavná a baroko současné? Podle Geisslers Hofcomoedianten určitě

ČR: Divadelní soubor Geisslers Hofcomoedianten vydal na začátku prosince interaktivní encyklopedii barokního divadla nazvanou Let’s baROCK! Kniha v sobě, stejně jako tvorba Geisslerů, snoubí zájem o historii divadla v barokní době s aktuálním pojetím a smyslem pro humor. Zároveň sází na aktivní zapojení čtenáře, jak nám prozradila Kateřina Hubertová, PRistka souboru: „Chtěli jsme čtenářům přiblížit barokní dobu a její divadlo, a zároveň ukázat, že nemusí rozhodně být nudná a má i dnes co říct. Prostě dostat na papír naše geissleří heslo, že baroko není jízda na mrtvém koni a v současném podání umí být pořádně zábavné,“ uvedla.

Autor článku: 
kat

Jakých témat se kniha Let’s baROCK! dotýká?

Knihou jsme chtěli upozornit na klíčové osobnosti a díla, ale také teatrologické i společenské mezníky barokního období. Zároveň se obrací k jeho současnému uchopení a mapuje také dvě desítky let tvorby Geisslerů. V této interaktivní encyklopedii nechybí vymezení barokního období, vysvětlení pojmů jako hauptakce či komedie dell‘arte, nahlíží také na jezuitské divadlo či moliérovské baroko, zkoumá divadlo hudební i loutkové. Zmiňujeme i rod Andreini, který má v historii divadla i hrách Geisslerů nepřehlédnutelné místo.

Kniha, kterou společně editorsky zaštítili umělecký šéf Geisslerů Petr Hašek a lektor tvůrčího psaní René Nekuda, v sobě skrývá jak odborné studie z oblasti barokního divadla, tak osobní zkušenosti tvůrčího týmu Geisslerů. Ti se ve svých příspěvcích zamýšlí nad možnostmi uchopení barokního umění v současné době, ale připomínají také zajímavosti z tvorby souboru a přibližují práci na jednotlivých hrách.

 

Kdo se na této encyklopedii barokního divadla podílel po odborné stránce?

Mezi autory nechybí kromě zakladatele souboru Stanislava Bohadla a ředitelky Kateřiny Bohadlové také významné osobnosti z teatrologického prostředí i odborníci ze souvisejících oborů od hudby po krajinu či výtvarné umění. Z divadelního prostředí můžeme jmenovat Jana Císaře, Vladimíra Justa či Ninu Malíkovou, hudební stránce se věnuje Vojtěch Frank či Tomáš Hanzlík. Propojení s výtvarným uměním zmapovala Andrea Steckerová, z pohledu moravského Mikulova se na barokní slavnosti podíval Miroslav Lukáš, prostorům barokních divadel věnoval svůj příspěvek restaurátor Jan Bláha, krajinářský pohled zase přinesl Václav Cílek. A tak bychom mohli pokračovat…

 

Čím se Let’s baROCK! liší od ostatních knih věnovaných baroknímu divadlu?

O knížce říkáme, že je zábavnou alternativou k akademickým encyklopediím dějin barokního divadla, a myslím, že to naplno platí. Kromě samotných více či méně odborných textů je totiž nabitá kresbami a odkazy všeho druhu. Díky tomu je její četba opravdu zábavná a umožňuje každou chvíli zjistit něco navíc, přelistovat k dalším zajímavostem v knize, nebo se rovnou kouknout na doprovodný web. Díky tomu vede čtenáře k zamyšlení o barokním umění dnes, o jeho vnímání, poselství a nadčasových hodnotách.

Mezi tyto interaktivní prvky patří poznámky v bočních částech stránek, které působí, jako by do knížky před vámi už někdo zapisoval své vlastní poznatky. Kromě těchto poznámek, které odborné texty různě komentují a doplňují, popřípadě také odlehčují, tu najdete i osobní zpovědi členů souboru. Lehčí a zábavnější tón knížce dodává také velké množství ilustrací.

Zásadní jsou pak odkazy, které čtenáře nabádají k listování do dalších kapitol knihy a objevování souvislostí mezi jednotlivými tématy. Součástí těchto vizuálně zajímavých a zároveň interaktivních prvků je také velké množství QR kódů směřujících na web knihy, kde se čtenáři dozvědí ještě více. Dohromady tyto prvky tvoří ucelený systém, který umožní čtenáři stát se badatelem a zároveň se bavit.

 

Co všechno mohou čtenáři objevit na doprovodném webu?

Na webu čtenáři najdou především vše, co se do jednotlivých studií nevešlo, tedy rozšíření textů, fotografie, s nimiž grafické řešení knihy záměrně nepracuje, nebo třeba reprodukce barokních obrazů či rytin. Pokud ale poctivě proklikají QR kódy v jednotlivých kapitolách, objeví také spoustu dalších materiálů, které s jednotlivými tématy souvisí, ale v knize na ně není prostor.

Web je zároveň tím, co knihu doslova oživuje a umožňuje jí mluvit, zpívat, zářit. Právě jeho prostřednictvím může čtenář zhlédnout záznamy představení, poslechnout si hudbu i různé podcasty, záznamy přednášek či rozhlasové pořady.

Velkou součástí webu je také kronika všech inscenací Geisslerů, kterých za ty dvě desítky let vzniklo více než čtyřicet. U jednotlivých her nechybí kromě základnách údajů jako anotace či obsazení také programy, bohatá fotodokumentace, mnohdy ukázky hudby či video záznamy. Přečíst si můžete i scénáře, nebo v některých případech i původní překlady her, ze kterých Geissleři při jejich tvorbě vycházeli. Web je zvláštní i tím, že se k němu lidé zatím jinak, než pomocí QR kódů v knize nedostanou.

 

Kniha je velice zajímavá také po vizuální stránce, kdo stojí za její grafickou podobou a ilustracemi?

Je to tak, hravost prvků podporují obrázky a různé grafické prvky, kterých je v knížce mimochodem víc než tisícovka. Minimalistické dvoubarevné grafické řešení vytvořila Barbora Sléhová, mimo jiné autorka vizuálu festivalu THEATRUM Kuks. Ta se v celé knize obešla bez černé barvy, stejně jako beze všech ostatních barevných odstínů kromě modré a růžové.

Autorkou ilustrací je Jitka Nejedlá, která je dvorní scénografkou Geisslerů. Jitčinu práci můžete znát z dnes už klasických představení jako Láska ke třem pomerančům, kde celou scénografii postavila na banánových krabicích, stejně jako z novějších výpravných her jako Pudl a pudr, kde její elegantní bílou barokní scénu s pianem a houpačkami rozzáří barevná světla v disco stylu. A neméně hravé jsou i její ilustrace v knize.

 

Co vlastně Geisslery jako divadelní soubor přivedlo k napsání knihy?

Knihu Let’s baROCK! jsme si vymysleli tak trochu k narozeninám, kromě encyklopedie barokního divadla je tak i kronikou dvou uplynulých dekád Geisslerů, zdrojů jejich tvorby a způsobů práce. Jak už jsem zmínila, najdete tu informace o veškerých inscenacích a také soupis všech současných i bývalých členů souboru. Mimochodem, každý ze současných Geisslerů se může najít v některé z ilustrací, ať už jako socha, rytíř nebo mořská pana…

 

Je kniha podobně jako tvorba Geisslerů napojená na barokní a současný Kuks?

Rozhodně, kapitola o Kuksu a hraběti Šporkovi v naší knížce nemůže chybět. Úvodu do historie tohoto jedinečného místa se ujal Stanislav Bohadlo, svými postřehy přispěl významný geolog, krajinář a znalec genia loci Václav Cílek.

 

Knihu jste pokřtili začátkem prosince. Jak proběhl její křest a kde si v současnosti mohou lidé knížku koupit?

Knihu jsme pokřtili v sobotu 2. prosince v našem domovském Divadle VILA Štvanice. Byla to opravdu veliká sláva, během večera jsme totiž kromě samotného křtu odhalili také ocenění Artis Bohemiae Amicis pro našeho zakladatele Stanislava Bohadla. Toho ministr kultury Martin Baxa ocenil za dlouhodobý přínos české muzikologii a šíření dobrého jména české kultury doma i v zahraničí.

Kmotry knihy pak byli herci z představení Dvě komedie v komedii, protože kdo jiný má být sudičkou nově-barokní knihy, než tyto dvě herecké trupy. Od začátku prosince je tak kniha nejen v distribuci dobrých knihkupectví, pořídit si ji můžete i před každým představením Geisslerů v Divadle VILA Štvanice a také na už několikrát zmíněném webu www.letsbarock.cz

 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře