úterý
4. října 2022
svátek slaví František

Články a komentáře

Články a komentáře

ETERLE – tři generace žen, jejichž osudem se stalo sběratelství

TURSKO: Jedním z trendů letošních Vánoc je také vintage, styl bydlení, který pracuje se starým nábytkem a dekoracemi. Vintage ale rozhodně neznamená staromódní, ba naopak, o čemž se můžete snadno přesvědčit, když se podíváte na fotografie z realizací, které má firma „Eterle“ za téměř pět let existence za sebou. Nika Puci, Lia Frouzová a Zdeňka Kuncová, v pořadí dcera, maminka, babička, zkrátka mají v genech vkus, cit pro design, sběratelskou vášeň a jednu velmi cennou vlastnost − umějí kombinovat nekombinovatelné. V jejich podání se pak z harampádí, krámů a veteše, jako jsou staré židle a stoly, vany, konve, lustry, lampy, vázy atd., stávají nadčasové moderní designové kousky, které dokážou spojit v neotřelé vybavení interiérů. Není to také péče o kulturní dědictví, co říkáte?

Autor článku: 
Irena Koušková

Na otázky odpovídá Nika Puci, organizátorka projektu Eterle

 

Jaké okolnosti vedly k tomu, že jste se rozhodly svou sbírku kus po kusu skládanou více než třicet let půjčovat?

Impulsy pro založení fundusu ETERLE byly asi dva. Moje svatba, kterou jsem si vysnila podle obrázků z Pinterestu a následně jsem zjistila, že podobné vybavení je v Čechách nedostupné. Jídelní stoly jsem si nakonec nechala vyrobit na míru a nyní jsou součástí našeho inventáře. Oříškem byly také židle, které jsem nakonec měla zapůjčené z restaurace a nechala jsem si přečalounit sedáky. Nyní máme ve fundusu k zapůjčení už stovky vlastních vintage židlí. Dalším podnětem byla rekonstrukce našeho domu, který zaplnily až po půdu „poklady“ a který bylo nutno vyklidit. Vášeň mojí maminky pro sběratelství nám takřka do slova přerostla přes hlavu a něco prodat ani vyhodit nepřipadalo tehdy v úvahu. Tyto dvě události nás přivedly na myšlenku založit půjčovnu nevšedního nábytku a dekorací.

 

Začínaly jste jako půjčovna dobového nábytku, nádobí, nejrůznějších dekorací a doplňků z rodinné sbírky. Co všechno nabízíte nyní? V čem se lišíte např. od tradičních starožitnictví nebo eventové agentury?

Vždy se mi hledá obtížně slovo, kterým bych Eterle označila. Nemyslím, že jsme „jen“ půjčovna, vždy jsme se snažily přesáhnout hranice pouhého vydávání ze skladu a slovo fundus zase lidé mimo film moc neznají a zní to trochu jako funus. Navíc poměrně nedávno jsme se rozhodly i ke kroku, který jsme dříve zcela odmítaly, a to je prodej. K přiblížení Eterle mi tedy nepostačí pouhé slovo a budu to muset vzít více ze široka…

Jsme rodinná firma, která už po tři generace miluje staré věci a jejich kouzlu jsme propadly natolik, že jsme jich nahromadily více, než kdy dokážeme samy upotřebit. Jenže protože jsme více sběratelé než obchodníci, zavrhly jsme na začátku prodej a rozhodly se pro půjčování. Vždy jsme se snažily, aby v tom bylo víc. Na začátku jsme neměly ani online katalog, protože jsme chtěly být co nejvíce v kontaktu se zákazníkem. Nicméně, později se ukázalo, že pro mnohé je to komplikace a zdlouhavé a tak jsme alespoň část věcí nechaly nafotit a spustily online půjčovnu. Holt svět přeje digitalizaci… Máme radost z každé objednávky, ale především nás těší, pokud můžeme být zapojeni i do procesu výběru a kreativní části tvoření konceptu.

Domnívám se, že náš koncept je zcela jiný než tradiční starožitnosti či eventová agentura. Nefungujeme jako klasický obchod. Máme eshop, kde se ale produkty snažíme prezentovat specifickým stylem, např. vázy i s aranžmá květin, aby si lidé uměli lépe představit, jak budou v reálu vypadat. Pořádáme také vintage markety, které se zase snažíme ladit tematicky a s určitým přesahem, například na vánočním jsme měly foodtruck a workshop adventních věnců. Zároveň i na bazarech se snažíme o prezentaci zboží v určitém seskupení, naaranžované tak, jak se dle nás k sobě jednotlivé kousky hodí. Co se týče srovnání s eventovou agenturou, tak my především vůbec nezařizujeme produkci. Velmi rádi pomůžeme s konceptem a výběrem nábytku a dekorací, ale nezajišťujeme ostatní subdodavatele či organizaci eventu jako takového. Troufám si také říci, že máme velmi individuální přístup. Sama jsem poměrně náročný klient a tak si velmi zakládám na přístupu k zákazníkům.

 

Zaujalo mě, že nábytek a dobovou výzdobu jste dodávaly třeba do Winternitzovy vily, Divadla Royal, Čistírny odpadních vod, Vily Tugendhat… To musela být krásná práce v různorodém prostředí… Co vás na ní bavilo nejvíce?

Je úžasné vidět naše věci na tak krásných a rozdílných místech. Myslím, že z vašeho výčtu je i dobře patrné, že vintage nábytek a dekorace se dají zasadit do nejednoho stylu. Často jsem měla pocit, že si lidé (především ve svatebním světě) spojují vintage s takzvaným boho stylem, ale to je jen jeden směr, jak se dají naše věci uchopit. Celkové vyznění strašně záleží na vzájemné kombinaci a ostatních dekoracích, často jsou to detaily a drobnosti utvářející celkový výjimečný dojem.

 

Dokážete si v tom množství udržet přehled, co všechno vůbec máte k půjčení a prodeji? Proč je na eshopu k mání jen pár kousků z bohaté nabídky?

Popravdě, když vidím to nashromážděné množství, tak někdy také přemýšlím, jak se to tak seběhlo a nakupilo. Ono když dáte mámě prostor, ať je jakkoliv velký, dokáže ho velmi rychle zaplnit. Však už nám začíná být i areál v Tursku malý, což je také jeden z mnoha důvodů, proč jsme přistoupily k prodeji. Lhala bych, kdybych řekla, že si pamatuji každou z našich židlí a je pravda, že někdy když procházím mezi nábytkem, jsem překvapena, co objevím. Je to ale také tím, že maminka přes zákaz nakupovat pořád vozí nové věci, ale dělá to tajně a doufá, že na to nepřijdu…Nicméně si myslím, že přehled máme. Pokud někdo shání určitý styl, myslím, že jsme schopny říct, zda dokážeme poptávku naplnit.

Proč je na eshopu jen pár kousků? Jednak s půjčovnou nekončíme, eshop je jen další větev businessu Eterle, takže k prodeji není vše, co naše sbírka skýtá. Eshop jsme navíc spustily teprve na konci srpna, takže jsme zatím testovaly, jak bude prodej úspěšný. A v neposlední řadě příprava produktů na eshop je časově i finančně poměrně nákladná, některé produkty se vůbec nevyplatí sem dávat.

 

Podle čeho si vaše maminka, posedlá sběratelskou vášní, věci vybírá? Jaké kousky ji oslovují? Kde je objevuje? Mezi značkovými poklady se u vás dají najít i slavná jména, jako jsou Rosenthal, Winterling, Seltmann, Thomas, Thunn, Haas a Czjzek…, ale značka není podmínkou kvalitního designu, souhlasíte?

Já bych byla posedlá také, ale nemohu si to ještě dovolit. Jak říkala máma v jednom videu: „Myslím, že už jsem ve věku, kdy si mohu dělat, co chci.“, no a já v něm holt ještě nejsem a cítím, že někdo v té firmě musí být trochu zodpovědný a bohužel to břímě padlo na mě. (úsměv) Máma vybírá věci především citem, co ji osloví a chytne za srdce. Až následně třeba zjistí, že jde o renomovanou firmu nebo známého návrháře. Pokud jsou věci k prodeji, pak samozřejmě přihlíží i k tomu, co si momentálně lidé žádají. Ráda má především porcelán, oblíbenou značkou je Rosenthal, a to jak klasický, tak moderní. Nejraději nakupuje na burzách, první byl Buštěhrad před 40 lety, nyní už jich je ale více a přibyl také internet, kde hledá hlavně nábytek. Sporadicky vyhledává i ve starožitnostech.

Částečně souhlasím. Značka není podmínkou kvalitního designu, ale je to už určitý předpoklad kvality. Pokud je nějaký design dobrý, tak si jméno vybuduje. Ale tak jako v ničem, ani zde to neplatí stoprocentně. Můžete tedy objevit i krásné věci bez zvučného jména. Ne každý, kdo má tvůrčího ducha a cit pro design je i dobrý obchodník, a tak jeho jméno nemusí nikdy prorazit.

 

Dokážete dodat v perfektním stavu nábytek, který byl sesbíraný po bazarech a anticích. Zaměstnáváte řemeslníky? Jste schopné vyrobit věci i na zakázku?

Nemáme vyučené restaurátory, ale šikovné pomocníky, kteří zvládnou vše. Dříve jsme zaměstnávaly i truhláře, ale nyní s ním spolupracujeme jen externě, stejně tak jako s čalouníkem. Věci na zakázku nevyrábíme, ale občas realizujeme vlastní návrhy.

 

Showroom jste zpřístupnily v bývalém zemědělském areálu v Tursku, kousek od Prahy. V únětickém kravíně zase každoročně organizujete vintage markety… Co si odtud lidé nejčastěji odnášejí domů? Jaký je o akci zájem?

Naše únětické bazary jsou zatím takové pravidelně nepravidelné. V listopadu proběhl první vánoční bazar, kde jsme přizvali i La Porchetta di Simone foodtruck a květinové studio Lukash florist. Chceme lidem nakupování zpříjemnit, aby šlo o celkový hezký zážitek. Pokud bude akce úspěšná, zvažujeme zavedení opravdu pravidelných bazarů v průběhu roku. V září nám vyšlo krásné počasí a celý víkend se nesl ve velmi příjemné atmosféře. Lidé se i po nákupu zdržovali na zahradě a někteří se k nám během víkendu vraceli. Nyní vidíme na facebookové události celkem velký nárůst a zájemci nám i píší, že už se k nám moc těší. Před Vánocemi se dobře prodává sklo a porcelán a spíše nábytek v hezkém stavu. Zkrátka možné dárky pod stromeček či servis na sváteční tabuli.

 

Jak vnímáte rozdíl mezi vintage, retro a antique?

Nevím, zda je pro to nějaká odborná definice, ale já vnímám retro jako 60.−80. léta, vintage tak 30.−50. léta a antique vše starší.

 

Vyrůstala jste mezi starými věcmi, tak je asi přirozené, že k nim máte vstřícný vztah. Spolupracujete ale také s designéry, architekty, umělci, vaše věci se objevily na Designbloku. Jaký současný design je vám blízký nebo práce jakého designéra?

Ano, ke starým věcem chovám více než vstřícný vztah, ale velmi ráda kombinuji staré s moderním. Máme například novou kuchyň s dominantním dřevěno-betonovým ostrůvkem, ale doplněna je o vintage židle a mám vyhlídnutý i retro jídelní stůl. Současný design se mi líbí a nebráním se mu ani doma. Můj pětiletý syn má třeba v pokojíčku nad retro skříňkou 3D tapety letadel od Daniela Piršče a osvětlení v podobě závěsných balónků od Borise Klimka. Zůstanu-li u vybavení domu, tak mě oslovuje design Lucie Koldové a také italská studia Agape (koupelny) a Depadova (nábytek). Šperky mě hodně baví od Zdeňka Vacka, jak jeho starší kolekce pod studiem Zorya, tak jeho nová řada pod vlastním jménem.

 

Sofa z litinové vany, staré kropicí konve jako květináče, svetr jako povlak na polštáři… Dokážete dát nový život starým věcem, což je dnes velmi trendy a odpovídá to společenské potřebě po šetrném způsobu života. Není třeba kupovat nové, ale stylové! Proč je dnes vintage styl tolik oblíbený?

Jde o celosvětový trend napříč odvětvími. Udržitelnost je dnes pro některé možná jen trendy, pro jiné styl života a někdo možná nepohlíží na vintage věci ve smyslu recyklace a udržitelnosti, ale prostě má rád tento styl. My jsme obě vyrostly obklopeny vintage a starožitnými věcmi a vybudovaly jsme si k nim vztah. Máme rády jejich historii, kterou vypráví, kvalitu zpracování a i skutečnost, že i když se třeba dříve jednalo o sériovou výrobu, dnes už takový kousek nenajdete v každé domácnosti. Domníváme se, že lidé, kterým je vintage styl blízký, v něm hledají podobné hodnoty.

 

Jak váš byznys ovlivnila doba covidová? Lidé investovali do nemovitostí, chalup a chat a s tím je spojené také jejich vybavování stylovým nábytkem a doplňky. Svezly jste se na této vlně zájmu nebo jste naopak zaznamenaly pokles poptávky?

Myslím, že jsme tu největší vlnu, kdy lidé renovovali a zútulňovali si svá bydlení, trochu prošvihly. Řádný eshop jsme spustily až na konci srpna. V době největších omezení fungovalo Eterle především jako půjčovna a zde jsme utrpěly hodně. Poptávka velmi klesla. Letos v létě jsme se opět trochu dostaly k realizacím, ale způsob fungování se velmi změnil. Lidé většinou objednávali na poslední chvíli, stále přetrvával strach, že by se svatba nemusela uskutečnit, a tak mnoho zakázek bylo spíše menších.

 

Máte pětiletého syna, začala jste tedy s firmou jako maminka na rodičovské dovolené. Jaké byly vaše podnikatelské začátky? Zažila jste i chvíle, kdy jste si říkala, že podnikat přestanete? Co jste se musela kvůli fungování rodinné firmy naučit?

Já podnikavého ducha určitě nemám, jsem na to moc opatrná, ale můj manžel se do všeho vrhá po hlavě. Přišla jsem s myšlenkou fundusu a už ani nevím, jak se to seběhlo, ale najednou jsme měly sklady v Turksu a firmu. (úsměv) Člověk se školí stále za pochodu a mnohdy si ani neuvědomí, že se něčemu přiučil. Myslím, že když začnete sami podnikat, lépe si uvědomíte, jaké množství práce se skrývá za tím, co je vidět navenek. Kolik kroků, času a lidí se třeba podílí na tom, aby se objevil jeden hrneček na eshopu. Věřím, že jsme se toho naučily již hodně, ale já ze své povahy vidím spíše to, co všechno bych se ještě naučit měla… Dle mého manžela by to mělo být především, jak odpočívat. (úsměv) Skloubit práci a rodinu je někdy náročné, obzvlášť když jste perfekcionista, a občas je to vykoupeno jen pár hodinami spánku.

 

Vánoce u vás doma – budou vintage? Co ve vánoční výzdobě nesmí chybět? Můžete dát našim čtenářům nějaký tip na nevšední vánoční výzdobu inspirovanou vintage stylem?

Asi po třiceti letech se naše Vánoce přesunou z chalupy do domu v Praze. Poprvé jako dospělá je oslavím v domě svého dětství. Výzdoba bude tedy letos asi hodně jiná oproti letům předešlým. Ještě jsem nepřemýšlela o slavnostní tabuli, nejspíš zajedu do Turska a vyberu něco z naší sbírky. Co se ale týče vánočního stromečku, ten ponechám tradiční, tak jak ho znala moje babička, maminka, já a i náš syn. Budeme mít živý stromeček až do stropu, se svíčkami a prskavkami (ty nesmějí chybět) a ozdobičkami všech barev, velikostí a tvarů.

Nevíme, zda se jedná o vyloženě nevšední vánoční tip, ale napadá nás třeba zateplení špaletových oken kostkovanou červenou dekou a na ní položit větvičky a skleněné ozdoby. Na zahradu rodinného domu můžete dát staré lyže a sáňky s ovčí kůží. Jako výzdobu na dveře se nebojte použít i staré brusle a pletené palčáky. V interiéru můžete využít i krásné staré broušené skleničky. Pokud je třeba štíplá, není nutné ji vyhazovat, stačí do ní dát místo alkoholu svíčku a máte krásný elegantní svícen. Máma vymyslí využití asi pro jakoukoliv starou i rozbitou věc, jen aby ji nemusela vyhodit. Přijďte příště na náš bazar, tam takové dekorace uvidíte na vlastní oči.

 

Máte ideální možnost obměňovat své domovy, své soukromé interiéry. Děláte to čas od času, nebo raději „konzervativně“ setrváváte v tradici?

Jsem poměrně konzervativní člověk a hlavně jsem smutný příklad rčení kovářovic kobyla chodí bosa. Už tři roky bydlíme v zrekonstruovaném domě a jeho interiér stále není hotový. Těším se ale, že bych mohla mít brzy z větší části hotovou kancelář, která slouží zároveň jako hostinský pokoj. Dlouho jsem nemohla sehnat adekvátní rozkládací gauč, nyní už ale čeká u truhláře na renovaci…

 

Na Moravě je dodnes zvykem, že na vánoční stůl bývá prostřeno i pro členy rodiny, kteří v tom roce odešli. Víte o tom? Bývají s vámi u vašeho štědrovečerního stolu tak či onak přítomni vaši blízcí?

Vím, že taková tradice je, ale nevěděla jsem, že pochází z Moravy. Tento zvyk se u nás v rodině netraduje. Myslím, že by pro nás byl pohled na prázdný talíř příliš bolestivý. Letos by bohužel toto místo patřilo mé babičce, která s námi každoročně Vánoce slavila. Máme ale tradici, která se u nás u štědrovečerního stolu přísně dodržuje. Jakmile se usedne ke stolu, nikdo už ho nesmí opustit, než se prohlásí večeře za ukončenou. Říká se totiž, že kdo by odešel od stolu, do roka odejde od rodiny. I kdybychom zapomněli na kapra a bramborový salát, tak přes tento zákaz u nás vlak nejede a k večeři bude jen knedlíčková polévka a vánočka.

 

https://eterle.cz/

https://www.facebook.com/FundusEterle

 

Nebojme se přiznat si emoce

ČR: Rozhovor s Danielou Kovářovou vznikl během letošního října na úvod nového cyklu besed pořádaných Studijní a vědeckou knihovnou v Hradci Králové, nazvaného Vztahy, vztahy a zase vztahy. Ne náhodou byla jeho prvním hostem tato všestranná žena, advokátka, pedagožka, komentátorka věcí veřejných i zakladatelka Unie rodinných advokátů, která je zároveň neuvěřitelně výkonnou spisovatelkou. Její poslední, v pořadí už osmnáctá kniha – Vztahy, 7+1 osudových omylů – je věnovaná právě této problematice_ Na otázku, jak by autorka vyjádřila jedním slovem svůj život, bez rozmýšlení odpověděla: Tvořivost. Přijměte tedy pozvání k nahlédnutí do tvůrčího života Daniely Kovářové.   

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Britští akademici vedle odborných knih často publikují také detektivky. Jde o skvělý literární trénink, jehož výsledkem jsou čtivě napsaná vědecká pojednání. V Čechách, pokud vím, jste jako píšící právnička bílou vránou...

To je pravda, já jsem takový netypický právník. Právníci obvykle sedí za stolem, jsou hodně precizní, dbají na každou čárku, každé slovíčko, a to mě tak úplně nebaví.

 

Psala byste beletrii, i kdybyste nepůsobila v justici?

Určitě. Spíš si dovedu představit, že bych se v životě věnovala jiné profesi. Původně jsem chtěla dělat divadlo. Hrála jsem na různé nástroje, zpívala, chodila do ochotnického souboru a moc si přála vystupovat v televizi. Dokonce jsem chtěla zkusit přijímačky na Divadelní akademii múzických umění, ale mým rodičům – lékařům se to nelíbilo. Představovali si, že půjdu na medicínu, ale já jsem si řekla just ne. A tak se stalo, že jsem absolvovala práva. Ale dovedu si sama sebe představit v mnoha jiných povoláních – snad kromě práce v zemědělství.

 

Z vašich knih je zřejmé, že vás vaše profese výrazně ovlivnila. Nejen proto, že čtenáři často nabízíte i trochu toho rodinného práva, které je vaší specializací, ale prozrazuje to i váš spíše věcný autorský styl. I když fabulujete, děj příliš nekošatíte. 

To je zajímavé, že na vás tak působím, protože já jsem všechno jiné než věcná. Já jsem extrovert, jdu po povrchu, všechno mě zajímá, vždycky se nadchnu pro něco nového a do toho se vrhnu. A přitom se snažím udělat si v tom svém bláznivém životě plném lidí a dětí, zahrad a baráku a psů a aktivit pořádek. Když píšu, používám spoustu excelových tabulek, seznamů a nástěnek a na pracovním stole si průběžně dělám hromádky, abych to proboha všechno našla. Ve skutečnosti jsem chaotička a je to jen můj způsob, jak se se vypořádat se světem. A vůbec nejhorší pro člověka mého typu je psát detektivky. To je opravdu zvláštní forma sadomasochismu! V detektivce do sebe musí všechno zapadnout jako puzzle. Nesmíte udělat žádnou botu, protože čtenář je vždycky chytřejší než autor, a navíc se v příběhu může vracet.

 

Jak jste přišla na téma, které jste zpracovala ve vaší první detektivce Mrtvá z golfového hřiště?

Jednoduše. Ráda bych se svým mužem žila spokojeně i ve stáří, proto jsem hledala nějakou společnou aktivitu. A golf mi připadal ideální. Naivně jsem si myslela, že budeme chodit po zelených pláních, budeme popíjet, kouřit a já občas prásknu do míčku. Ale netušila jsem, jaká je to dřina naučit se hrát golf.  A když už jsem byla hodně zoufalá a brečela na hřišti, napadlo mne, že napíšu detektivku a za trest zavraždím mistryni klubu. Zajímavé je, že v okamžiku, kdy jsem ji nechala zabít, najednou mi ten golf začal jít. Takže mám vyřízeno, hotovo a můžu se věnovat něčemu jinému.

 

Čerpáte náměty i ze své advokátní praxe? A dokážete napsat knihu, která má i dobrý konec?

Samozřejmě, příběhy z mé praxe mě inspirují. Třicet let za mnou přicházejí lidé a svěřují mi svá trápení. A já mám tu výhodu, že se ze všech těch frustrací svých klientů mohu vypsat. To jenom vystavíte příběh, vymyslíte nějakou zajímavou zápletku a na konci je mrtvola. Kdysi jsem se pokusila o love story, takovou tu ženskou literaturu, dokonce celá jedna moje kniha se jmenuje Láskyplné povídky, a tehdy jsem si řekla, že napíšu jen dobré konce. Jenže to je plané. Dobrý konec prostě příběhu nedá šťávu. Skutečně zajímavý příběh je ten, když je na konci mrtvola. Ostatně, Láskyplné povídky jsou „láskyplné“ v uvozovkách, kromě dvou povídek končí špatně. A to je fajn, protože se to hezky píše a hezky čte.

 

Je váš muž vaším prvním čtenářem?

Zdvořilostní odpověď pro literární nadšence je ano, a také, že je mým prvním kritikem, ale ono to tak není. I když američtí autoři to o svých manželkách rádi tvrdí. Můj muž je inženýr. Inženýři čtou inženýrské příručky. A můj muž je navíc tak trochu Sheldon Cooper z Teorie velkého třesku. Introvert, který je myslí pořád někde jinde. Nad mou novou knihou obvykle řekne – no dobrý, dobrý –, a tím to končí. Ale pravdou je, že mě podporuje a nechá mě dělat, co chci. Myslím, že asi dvou nebo třech křtů mých knih se zúčastnil.

 

Nad vaší knihou Jak chovat muže aneb Manuál pro otrlé jsem se upřímně bavila. Vyzkoušela jsem si, že stojí za to číst ji nahlas, nejlépe spolu s dalšími ženami, kamarádkami. Tahle inteligentní, vtipná, nekorektní a tu a tam také sarkastická příručka radí, jak dosáhnout „domácího klidu“. Ale vážně – pokusila jste se touto knihou maskovat svou závislost na mužích? 

Ano, přiznávám, že mám muže strašně ráda a že byly doby, kdy jsem je měla radši než všechny ženy kolem sebe. Muže potřebuji ke svému životu. Takže tahle kniha vůbec není proti nim, ale právě naopak. Jde o druhý díl z mé volné trilogie. První knížka, kterou jsem napsala se sexuologem Radimem Uzlem, se jmenuje Jak se žije padesátkám a je určena ženám, které překročily tuto metu.  Vždycky jsem si myslela, že žena, která dosáhne padesáti let, je pro své okolí mrtvá… Například, když moje máti měla padesátku, nechápala jsem, proč si dala šít novou sukni. Přece je jí padesát! Tak k čemu nová sukně?! Mé matce je teď 86 let a je mladší než já, nosí barevnější oblečení, má gelové nehty, permanentní make-up a tak. Teprve když jsem sama oslavila padesátku a zjistila, že se nic neděje, že moje tělo je pořád stejné, vyřídilka stejná, že mi chutnají stejné věci, dál se mi líbí muži, tak jsem s Radimem Uzlem napsala tuto knihu. A o rok později vznikla další – Jak chovat muže, v níž jsem si vylila srdce, jak to mám doma s tím mým Sheldonem Cooperem těžké. Současně je to ale i kompliment, protože já svého muže miluju. Takže jde o úsměvný pohled na to, jak ženy chovatelky mají muže „chovat“, aby jim bylo dobře.

 

Jako jednu z osvědčených taktik na cestě „k domácímu klidu“ doporučujete svým čtenářkám vyvarovat se tzv. Velké výslechové pětky…

Ano, to jsou otázky, které je třeba si jednou provždy zakázat:

Kam jdeš?

Kdy přijdeš?

Kdes byl tak dlouho?

Proč jsi mi nezavolal?

A zejména: Na co myslíš?

Je zábavné, že tuhle knihu nejčastěji kupují maminky a tchyně svým dcerám a nevěstám. Představuji si, jak ty mladé holky–feministky jsou asi z téhle kníždy nadšené.

 

Vy jste si ale také prošla feministickým obdobím. Jak vzpomínáte na své působení v roli ministryně spravedlnosti ve vládě Jana Fišera?

To období bylo hodně hektické a bolestné. Domnívala jsem se, že je třeba, aby se každá žena vyrovnala mužům stejnými zbraněmi, takže jsem se jim snažila dokázat, že jsem taky dobrá. Přitom jsem musela překonat pochybnosti, jestli jestli jsem na politiku dost chytrá. Myslela jsem si, že na těch nejvyšších místech jsou ti nejlepší, nejvzdělanější, nejchytřejší, ti s tou vizí, ti, co přesně vědí, jak to má být, a dokonce jsem doufala (na základě všech těch knih a amerických filmů), že mnoho kroků dopředu vědí, jak se to bude dělat. Až tam jsem zjistila, že jsem si s tím vůbec nemusela dělat starosti. A že i tady, stejně jako všude jinde, platí Gaussova křivka.

Časem jsem pochopila, že když budu bojovat s muži jejich zbraněmi, sedět na nekonečných jednáních a hodiny a hodiny debatovat, přestanou mě brát jako ženu. A samozřejmě, buďto se pak ze mě stane muž, anebo prohraju, protože s těmi mužskými zbraněmi to neumím. Tehdy jsem nosila výhradně kalhotové kostýmy, odpustila jsem si hluboké výstřihy a svoje typická gesta. Chtěla jsem vypadat tak, jak má vypadat správný ministr. A chtěla jsem se zalíbit všem. Dnes si myslím, že je skvělé být ženou a že my ženy máme zbraně, na které si muži netroufnou.

 

Co byste poradila nastupujícímu ministru spravedlnosti Pavlu Blažkovi?

Pavlu Blažkovi radit nemusím, protože on problematiku justice a soudnictví dobře zná. Proto také ví, že justice je konzervativní oblast a že nemá smysl pouštět se do nějakých systémových změn.

 

Jste mimo jiné zakladatelkou Unie rodinných advokátů. Proč je dnes pro rodinného advokáta tak těžké odhadnout, jak může dopadnout případ jeho klienta?

Zatímco před třiceti lety jsme měli poměrně jasné právo a klientům jsme mohli říci: tohle je ve shodě s právem, suďte se a vyhrajete, nebo naopak: tohle jste promlčel, k soudu vůbec nechodťe, ušetříte si peníze, v současnosti neexistuje jasný řád. Právo je natolik různorodé, neustále se mění a je ho tolik, že se v něm žádný právník nemůže zcela orientovat. Takže když za mnou dnes přijde klient, řeknu mu: možná vyhrajete, možná ne. Záleží na tom, jestli se v čase mění zákon, který soudce to dostane, jestli použije ten nebo tamten judikát. V mé specializaci na rozdíl od jiných oblastí je maličko práva ve smyslu paragrafů a zákonů – tak deset patnáct procent, zbytek jsou vztahy, psychologie, komunikace, což jiné kolegy děsí. Mne to naopak inspiruje k tomu, abych nastavila taktiku a strategii. Moje první otázka klientovi, který se chce rozvést, je, co je jeho cílem. Řada lidí má totiž zkreslenou představu. Příklad: většina dnešních tatínků chce střídavou péči. A když ten tatínek pracuje deset dvanáct hodin, tak jak ji chce realizovat? Takže rozebíráme, jestli opravdu touží po střídavé péči, anebo jestli toho chce dosáhnout jen na papíru, protože tak to mají jeho kolegové a kamarádi, anebo tím chce vyhrát nad maminkou. Velmi často zjistím, že klient by rád dosáhl hned několika cílů, které ale není možné zvládnout. Pak terapeuticky hledáme cesty, jak k tomu cíli dojít.

V Unii rodinných advokátů se snažím vychovávat své kolegy tak, aby se zastavili, nespěchali s právními cestami, protože když jeden z účastníků rozjede spor, už neexistuje možnost, jak vztahy zlepšit.

 

Do jaké míry může znesvářeným rodičům pomoci metoda tvz. mediace?

Princip mediace spočívá v tom, když odborník, který umí lidi otevřít, zjišťuje jejich zájmy a snaží se je navést tak, aby zvolili oboustranně přijatelné řešení. K tomu je ale třeba, aby obě strany sporu přistupovaly k řešení dobrovolně. Pokud soud nařídí v rodinných vztazích mediaci, tak se ta dobrovolnost vytrácí. A když jeden z účastníků hraje nějakou hru a přišel na setkání jen proto, aby vytáhl informace z toho druhého, tak se mediace nepovede. Obecně má tato metoda velký efekt například ve sporech zaměstnavatel – zaměstnanec anebo ve sporech zdravotnických, protože tam existuje oboustranný zájem. Ale v rodinných vztazích je úspěšnost jen kolem čtyřiceti procent.

 

Všímá si Unie rodinných advokátů toho, že někteří advokáti během rozvodových řízení vystupují tak, jak jsou zvyklí z oblasti obchodního práva? Že často volí agresivní metody, které ještě přispívají k naprostému rozbití vztahu mezi rodiči dětí?

Máte úplnou pravdu. Dříve si advokáti mezi sebou obvykle stěžovali na soudce nebo na vlastní klienty. A dnes? Největší průšvih je, když se do rodinného sporu pustí kolega z jiné oblasti, třeba obchodní právník, nebo někdo, kdo dělá trestní věci, a myslí si, že rodinné právo je úplná brnkačka, protože je to přece jen pár paragrafů. A že tedy klidně může rozvádět nějakého manažera. Takový advokát, který nezná zvyky, terminologii a u soudu vystupuje agresivně, nadělá velikou škodu. Ovlivní klienta, ten jde jeho zásluhou špatnou cestou a vyjednávání obou stran se nedaří. Unie rodinných advokátů se snaží dosáhnout toho, aby se advokáti, podobně jako je tomu například u lékařů, drželi své specializace.  

 

Vždycky mě zajímalo, jestli má advokát potíže se svědomím, když obhajuje řekněme tu Mirka Dušína a tu Mažňáka…

K tomu máme tříletou koncipientskou lhůtu. Ještě předtím, než právník po škole složí advokátní zkoušky, projde si kolečkem u soudu a tam se velice brzy ukáže, zda je schopen hájit vraha nebo jiné pachatele trestné činnosti. Pokud ne, pak směřuje do jiné oblasti práva. Ale je třeba si uvědomit, že my advokáti nehájíme vraždu, ale pomáháme člověku využít všechny zákonné prostředky, které má. A obdobné je to v obchodní oblasti. Mně by třeba dělalo velký problém napsat nevyváženou smlouvu, což je dnes běžné. Přijde za vámi klient a řekne, napište mi smlouvu s mým obchodním partnerem, abych ji mohl vypovědět jenom já. To my umíme. Aby se ta smlouva na první pohled tvářila jako vyrovnaná, a přitom byla jednostranná. A v rodinném právu to funguje tak, že ti nemorální rodinní advokáti zastupují klienta tak, jak si přeje. Například pokud jeden z rodičů chce úplně odříznout druhého rodiče od výchovy dětí. To já nejsem schopna udělat, protože vidím, že pro to dítě je nejlepší, když se stýká s oběma rodiči.

 

Ačkoli nejste psycholožka, pustila jste se do knihy s názvem Vztahy, 7 + 1 osudových omylů. Co vás k tomu přimělo?

Žijeme v unikátní době, v první době na světě vůbec, která hovoří o emocích. Ve skutečnosti to, co jsme, z nás dělají emoce. V Japonsku a jiných asijských zemích to vědí, a proto učí děti rozpoznávat emoce už na základní škole. Vyplatí se to, protože, to, jak vycházíme ve vztazích – a neplatí to jen pro manžele, ale i pro sourozence, pro děti a rodiče –, to všechno souvisí s našimi emocemi. Základních emocí je asi 7, ve skutečnosti je jich na 120.

 

Dáváte čtenářům své knihy nějaké doporučení?

Ano, zkoumejte, co se s vámi uvnitř děje. Jak vám je teď. Je dobré vědět, že do každého našeho rozhodnutí se promítají silné emoce a že úspěšného kompromisu lze dosáhnout pomocí komunikace.

Na celém světě lidé rádi sledují americký seriál Přátelé. Proč? Protože jeho hrdinové jsou srozumitelní. I když anglicky nerozumíte ani slovo, už na první pohled z výrazu hercovy tváře pochopíte, jakou právě prožívá emoci. Jeden z přátel má radost, druhý je naštvaný, další je vyděšený… Jenže my nejsme herci. Trpíme předsudkem, že jsme pro okolí čitelní. Ne, nejsme. Naše mimika často nezrcadlí to, co se odehrává v naší mysli. Z toho plynou velké komunikační problémy. My vlastně netušíme, co se v tom druhém děje. Nevíme to, protože jsme neprošli žádným výcvikem a protože se nebabráme ve svých emocích. Nenaučili nás to. Za den nás potká spousta emocí. Emoce mají všichni, dokonce i můj introvertní muž, na kterém není vidět vůbec nic. Budťe v klidu, všechny emoce jsou v pořádku.

A teorie o emocích říká: přiznejte si je aspoň sobě. My starší jsme z generace, kdy se emoce moc nepodporovaly. Copak ty radostné, ty úsměvné! Ty dáváme najevo. Ale ty bolestné?  Když nám někdo ublíží ve vztazích… Dnes už víme, že když se lidé hodně trápí a neodžijí si negativní emoce, nedostanou je ze sebe, tak onemocní nebo se zraní anebo si založí na nějaký problematický životní scénář. Často dokonce opakují model, který do nich do jejich čtyř pěti let vložili rodiče.

Moje maminka mi například říkala: ovládej se. Nesmí to na tobě nikdo vidět. Takže i kdyby mě teď bolelo břicho, tak já se na vás budu usmívat, protože hraju nějakou roli. Pokud vám ale tyhle životní scénáře, v nichž se ocitáte jako ve spirále, nevyhovují, pak je můžete změnit.

Tato kniha vypráví z mého pohledu o největších chybách a omylem v našem životě nebo špatných předpokladech, s nimiž vstupujeme do partnerského vztahu. Tohle je teorie varování. A ta teorie objasňuje, s jakými lidmi se dáváme dohromady.

 

Vyzkoušela jste si mnohé, o čem v knížce píšete, na vlastní kůži? Dokážete si třeba uhlídat své hranice a říci ve vztahu NE?

Dnes je to tak, že žádné normy pro vztahy neexistují. Abyste dostala aspoň kapičku práva, tak vám tady ocituji můj oblíbený paragraf 3 odst. 1 z nového občanského zákoníku. On vlastně není úplně nový, ve skutečnosti je inspirován americkou ústavou: „Každý má právo jít za svým štěstím.“ My právníci jsme si tenkrát říkali, taková pitomost, no jo, tak ať to tam je, vždyť je tam 3 000 paragrafů, na jednom nesejde. Ale ve skutečnosti je to ta největší změna od roku 2014, odkdy platí nový občanský zákoník. Chcete vědět proč? Protože v době před dvaceti třiceti lety existoval jasný společenský úzus, jak se k sobě lidi chovají. Jak se chovají muži k ženám, rodiče k dětem, jak se chovají slušně vychované děti a jak mají rodiče vychovávat děti, aby z nich vyrostly slušné děti. A jak je tomu v současnosti? Podle paragrafu 3 odst. 1 má každý z nás právo hledat vlastní štěstí, z čehož plyne, že žádné štěstí není lepší než moje.

Tenhle paragraf, který v rodinném právu působí tolik komplikací, je paradoxně oporou pro to, abyste se ptali sami sebe, jaká je vaše představa o tom, jak má váš vztah vypadat. Jestli máte jako žena vařit, nebo nemáte. Zeptejte se sami sebe, jestli to chcete. A pokud ano, tak to udělejte. Problém ve vztazích není v tom, že bychom se neměli rozcházet, problém je v tom, že se neptáme, co chceme. Že často děláme to, co se od nás očekává. Anebo to, co chce ten druhý. Například já jsem mnoho let ve vztahu s mým mužem hrála sportovkyni a čekala jsem, že to ocení. A přitom jsem žila v mylném přesvědčení. On je ten maličko ovládající a já jsem ta maličko submisivní, takže jeho by vůbec nenapadlo jít recipročně se mnou na procházku, protože on to nechce. A mně trvalo třicet let, než jsem byla schopna říct, že já na to kolo dnes nepojedu.

 

Co je ještě horší než to, že nám zrovna nefungují vztahy?

Tuhle knihu jsem psala v období pandemie a jako extrovert jsem si uvědomila, jak moc mi vadí ta odlidštěnost během lockdownu. To, že musím být zavřená doma, že nemůžu jít do kavárny, do restaurace, že se nemůžu volně pohybovat po městě. Moje maminka v důsledku lockdownu přestala vycházet z domu. Jakmile přestala vycházet, zhoršila se jí pohybová schopnost, takže teď je z ní taková vetchá babička. Na moje doporučení, aby denně alespoň 500 x obešla byt anebo si na chvilku vyšla ven, sílu prostě neměla. Tehdy jsem si uvědomila, že je pořád lepší, když se trápíme se vztahy a pokud je zbabráme, trpíme, protože vůbec to nejhorší, co nás může potkat, je osamělost.

 

 

Vizitka

Daniela Kovářová

Česká advokátka a spisovatelka. Vystudovala právnickou fakultu v Brně a od roku 1990 je advokátkou, v letech 2008-2012 řídila Justiční akademii, 14 měsíců působila jako  ministryně spravedlnosti v úřednické vládě Jana Fischera. Vyučuje právo na vysoké škole, vede advokátní kancelář v Praze zaměřenou na právo rodiny, stojí v čele Unie rodinných advokátů a přednáší etiku advokátním koncipientům. V denním tisku komentuje veřejné dění a popularizuje právo a justiční problematiku. Beletrii píše od mládí, Vztahy, 7+1 osudových omylů jsou její osmnáctou knihou.

Sonda do života uměleckých spolků v obcích do 3 tis. obyvatel – Štítinská akademie múzických umění

ŠTÍTINA: Česká republika je kulturním státem a má se v tomto ohledu čím pochlubit, jeho velká síla tkví v hojném kulturním a uměleckém dění v menších sídlech a obcích. Často se v Národním informačním a poradenském středisku pro kulturu (NIPOS) setkáváme s dotazy, kolik lidí v České republice se vlastně věnuje ve svém volném čase umění a kultuře, a zda a jak by se tomuto sektoru dalo pomoci. Oslovili jsme proto s žádostí o spolupráci knihovny, které bývají v obci centrem kulturního dění nebo o něm mají v dané lokalitě ucelenější přehled. Dnes představíme jejich tip z oblasti ochotnického divadla, Štítinskou akademii múzických umění (ŠAMU).

Autor článku: 
Irena Koušková

Štítinská akademie múzických umění - ŠAMU: ochotnický divadelní spolek obce Štítina, Štítina, okres Opava, Moravskoslezský kraj, 1 200 obyvatel

Na anketní otázky odpovídá Ing. Václav Benda, zakladatel divadelního souboru, herec, režisér, organizátor

 

Ochotnické divadlo má ve Štítině více než osmdesátiletou tradici. Novodobá historie štítinských ochotníků se ale začala znovu psát v roce 2001, kdy se tu zformoval nový amatérský soubor nazvaný ŠAMU - Štítinská akademie múzických umění.

 

Principál se představuje…

Když jsem se dozvěděl o požadavku z Vysokého nad Jizerou (město, kde se koná celostátní přehlídka venkovských ochotnických souborů Krakonošův divadelní podzim), že máme poslat článek o režisérovi a o souboru ŠAMU, bylo mi hned jasné, že oba články budu muset napsat sám. Ten o souboru, protože jsem nejstarší pamětník, který byl u všeho divadelního dění od obnovení činnosti v r. 2000, a ten o režisérovi, aby se do Větrníku dostala jen samá pozitiva o mé osobě. Jinak by tam herci napsali, že na zkoušky chodím pozdě, že všechno dělám na poslední chvílí a že jedinou spolehlivou jistotu mají v tom, že jsem často nespolehlivý.

Tudíž začínám aspoň něco málo. Narodil jsem se v roce 1954 v Opavě a žiju ve Štítině. V 70. letech jsem byl činný v místním divadelním ochotnickém souboru, v pěveckém souboru, aktivní ve skupině mládenců – podíl na programech štítinské Mládenecké (pozn. red.: slavnost přijímání do Cechu svobodných mládenců tu probíhá každoročně již od roku 1850), v národopisném souboru Bejatka, … Zkrátka kde se ve Štítině dělalo něco s kulturou, tam jsem nechyběl.

Myslím si, že lépe než pouhý výčet rolí a režií mě charakterizují následující řádky, ve kterých jsem se představil v srpnu 2008 v našich okresních novinách:

 „Co mě vždy silně popudí, je tvrzení některých polistopadových ͵cestovatelůʹ, že u nás je všechno špatné, že by se už nikdy nevrátili, že tady doma zůstali jen… tvrzení těch, kteří se k Čechům hlásí pouze tehdy, když hokejisté vyhrají olympiádu nebo Šebrle udělá světový rekord v desetiboji. Na rozdíl od nich jsem já patriot. Především patriot Štítiny, pak Severní Moravy a nakonec i Česka. Jsem hrdý na to, že jsem Štítiňák, že jsme byli v roce 2004 vesnicí Moravskoslezského kraje a třetí v republice, že máme ve Štítině Mládeneckou s dlouholetou tradicí, že zvyky našich dědečků a babiček oživují Bejatky – národopisný soubor, ... a že ke všem úspěchům jsem mohl tou svojí troškou přispět. Těší mě, že jsem součástí obce, která podporuje společenský život, a kromě jiného poskytuje svým občanům i plné vyžití v oblasti kultury.“

A navíc bych chtěl dodat, že Štítina je rodiště generála Heliodora Píky, nevelká obec s cca 1200 obyvateli, a že v této malé vesnici jsem v r. 2001 založil a pomohl udržet tradici oblastní licencované přehlídky venkovských ochotnických souborů Štivadlo, která už letos oslaví 20té výročí svého založení.

 

Kdy a za jakých okolností vznikla ŠAMU?

V roce 2000 se slavila 150. mládenecká. V té době byla víceúčelová sportovní hala před dokončením. Stará tělocvična měla být přebudována na sál s jevištěm. A právě program 150. mládenecké, ve kterém se objevily po dlouhé době scénky s charakterem režírovaného programu, byl tou iniciační událostí ke znovuobnovení ochotnické činnosti. Především na základě podnětu p. Karla Ulricha jsem vybral hru bulharského autora Georgie Danailova Neseriózní komedie. První čtená zkouška se uskutečnila v září 2000 a premiéra byla odehrána 6. 1. 2001, v měsíc zpřístupněném novém sále staré tělocvičny. V režii Ing. Václava Benda a Mgr. Marie Dominikové vystoupilo 12 herců, z nichž dvě třetiny nikdy divadlo nehrály. Neseriózní komedie měla premiéru a 4 reprízy ve Štítině a 4krát byla sehrána v okolních vesnicích. Kolem divadla se kromě herců znovu utvořil kolektiv nadšených lidí. Maximální pomoc byla ochotníkům poskytována i Obecním úřadem ve Štítině, pod jehož hlavičkou ochotníci vystupují.

Pro vysvětlení, Štítinská Mládenecká je akce, která nemá nejenom v okolí, ale ani v republice obdobu. V letošním roce oslavila svých 171 let a já tvrdím, že je to unikát. Něco jako jízda králů na jižní Moravě.

 

Štítinská akademie múzických umění? Na první pohled příliš troufalé označení pro venkovský ochotnický soubor… Co vás k tomu vedlo?

S hrou „S tvojí dcerou ne“ jsme v r. 2002 objížděli okolní vesnice. Místní uváděč nám vždycky položil otázku, koho má představit nebo jak se jmenuje náš soubor. To, co dostává každé malé dítě hned po narození – jméno, nám ale chybělo. Hledal jsem pár písmen spojených v jedno slovo, ve kterých by byla a nebyla Štítina, do nichž by byl schován divadelní kumšt a která by všechny přesvědčila o smyslu pro humor těch, jež divadelní spolek tvoří. Odmítal jsem pokusy několikaslovných spojení, v nichž bylo jméno významného českého divadelníka, místního rodáka nebo „zpatvařené“ jméno Štítiny (např. „Soubor Štítiňan“). Jméno hledali všichni, až se konečně našlo. Z poznámek našich hereček nad návrhy diplomů, připravované pro Štivadlo 2002 (kdo že ty diplomy uděluje?, která akademie?), složila Ing. Dana Bendová jméno souboru ŠAMU - Štítinská Akademie Múzických Umění.

Bezejmenný soubor dostal jméno, vyhrál první ročník přehlídky Štivadlo 2002 a s hrou „S tvojí dcerou ne“ se poprvé zúčastnil 33. ročníku Krakonošova divadelního podzimu, kde odborná porota (předsedou byl p. Císař) čestným uznáním ocenila režii (Václav Benda a Marie Dominíková)  a cenou mužský herecký výkon (Jaromír Glabazňa). Hra „S tvojí dcerou ne“ měla nakonec 39 repríz a vidělo ji více než 6000 diváků.

Jako dovětek a vysvětlení, Dana Bendová je moje manželka, takže zřetelnou stopu ve štítinském divadelním dění vyšlápla celá rodina.

 

Jak jste se k ochotničení vlastně dostal?

Jako žák základní školy jsem přednášel na různých akcích. Můj strýc byl jednou z hlavních postav štítinského divadla a ten mě jako studenta obsadil do hry „Noci na Zvíkově“, kterou režíroval. Pak to bylo ještě několik rolí, jež jsem si zahrál jako student. Po svatbě jsem stavěl dům, takže ochotničení muselo jít stranou. V době, kdy všechny moje děti, jak nejstarší dcera, tak i oba synové dorostli do věku, kdy byli dítky školou povinné, řekl jsem si, že s nimi nacvičím divadlo. Našel jsem si hru „Z pekla štěstí“ a kromě vlastních dětí jsem obsadil i jejich spolužáky. Manželka dělala nápovědu, já jsem režíroval a ve hře jsem si zahrál i krále.

Pak ale přišla sametová revoluce a s ní i možnost podnikání. Takže ochotničení bylo odsunuto na druhou kolej. Po roce 2000 jsem zase začal ochotničit, k čemuž přispěla 150. mládenecká. Ale to už jsem popsal výše.

 

Vy i syn působíte v roli režisérů. Jak řešíte divadelní neshody, pokud se objeví?

Neshod je minimum a pokud nějaké jsou, pak rozumnější vždycky ustoupí. A pokud se ptáte, kdo je rozumnější, pak jednou TEN a příště zase ONEN. Jinými slovy, neshody téměř nemáme, což je hlavně asi tím, že drobnosti neřešíme a podstatné věci jsme si schopni „vyargumentovat“.

 

Co vás na ochotničení těší a co vám práci naopak komplikuje?

Těší mě všechno, co k ochotničení patří:

  • ochotní a tvořiví herci, se kterými je radost spolupracovat,
  • vlastní vytváření inscenace,
  • nadšení lidé, kteří nám hercům tvoří zázemí,
  • vlastní způsob fungování „ochotnického spolku“. Do uvozovek jsem uvedl „spolek“ z toho důvodu, že jsme organizační složkou obce a ne spolkem. To má pro ochotníky ve Štítině mnoho výhod a řekl bych, že zatím jsem nenašel ani jednu nevýhodu.

Druhá část otázky, týkající se komplikací:

  • spolupráce s obecním úřadem – výborná,
  • spolupráce se základní školou, kde zkoušíme a hrajeme, a především s ředitelem – nadstandardní,
  • spolupráce s ostatními kulturními spolky ve Štítině – oboustranně vstřícná.

Snad jednu komplikaci bych mohl jmenovat, a tou je problém s obsazováním rolí štítinskými občany. Jelikož je kulturní život ve Štítině velmi bohatý (národopisná skupina Bejatka, skupina country tanců Stopaři, SSM – Spolek Skvělých Mužů, Mládenci, Zumba, …) většině „kulturníků“ schází volný čas, který by mohli ještě věnovat divadlu. A navíc, ve Štítině vědí, jak náročné je připravit inscenaci, která může vyhrát oblastní přehlídku Štivadlo, postoupit na celostátní přehlídku Krakonošův divadelní podzim a z ní se nominovat nebo získat doporučení na Jiráskův Hronov. Takže výsledkem je hledání lidí i v okolních obcích, což nám pak ale někteří Štítiňáci vyčítají.

 

Jak byste hodnotil uplynulých deset let ve vedení spolku? Co se podařilo a co ne?

Shnuji ve výčtu:

  • V souboru nejsou významově důležité konflikty. Samozřejmě se někdy objeví drobný mráček, ale blesky z něho nelítají a to je to podstatné. Herci by nebyli osobnostmi, kdyby se vším souhlasili a tomu bohudík tak není. Jinak bychom totiž nebyli schopni společně tvořit a vymýšlet nová inscenační řešení, drobné fórky a především situační i slovní humor, kterými se nejprve bavíme sami a pak jimi úspěšně pobavíme i naše diváky.
  • Podařilo se připravit několik inscenací, které snesly porovnání na republikové úrovni.
  • Pořádání oblastní přehlídky Štivadlo, která umožnila ostatním souborům z naší oblasti předvést před odbornou porotou své umění, a především vyslechnout si postřehy a náměty divadelních profesionálů a posunout se v ochotničení o stupeň výš. Důkazem tohoto tvrzení je skutečnost, že účast souborů z Moravskoslezského kraje na Krakonošově divadelním podzimu se postupně zvyšuje.
  • Ve spolupráci s SČDO MSO (Svaz českých divadelních ochotníků – Moravskoslezská oblast), jehož je ŠAMU členem, jsme uspořádali ve Štítině několik divadelních seminářů.
  • Přispěli jsme ke zvýšení divadelní kultury v obci a především i k divadelní výchově štítinského diváka. Příkladem budiž to, že součástí přehlídky Štivadlo je i Slunečník – bulletin, který je vydáván v průběhu přehlídky každý den. Kromě odborného posouzení inscenace jsou součástí i postřehy diváků, které se každým rokem stávají poučenějšími. Objevuje se divácká kritika kostýmů, jevištní řeči, scény a jiných inscenačních prvků, které jsme v začátcích Štivadla nezaznamenávali. Tehdy to byly pouze poznámky týkající se textu hry, text pobavil/nepobavil. Zajímavý posun je možno vidět i v kuličkiádě. To je divácké hodnocení, kdy divák při odchodu ze sálu vloží kuličku do jednoho ze tří otvorů – Velmi spokojen, Spokojen, Nespokojen. Stanoveným algoritmem se vypočítá divácká spokojenost s představením, která se s přibývajícími ročníky Štivadla stále přibližuje hodnocení odborné poroty.   

 

ŠAMU se vypracovala mezi respektované neprofesionální divadelní scény. Jak se vám daří na přehlídkách? Probojovali jste se už na Jiráskův Hronov? Kudy vedla podle vás cesta k úspěchu?

Dá se říct, že teď už se na přehlídkách daří. Lépe řečeno, už neděláme inscenace, které by byly na přehlídkách propadákem.

Na Jiráskově Hronově jsme byli třikrát, z toho dvakrát jsme postoupili z Krakonošova divadelního podzimu jako absolutní vítězové.

A cesta k úspěchu? Ta vede přes pokoru a uvědomění si toho, že profesionál má větší zkušenosti a znalosti než já, laik. Jsem domácí kutil, takže trošku umím se dřevem, trošku s masem, trošku se železem, trošku práci zednickou, trošku klempířskou a zemědělskou. Ale uvědomuji si, že nikdy nemám šanci dosáhnout na umění profíka, který to dělá každý den.

Opět příklad z vlastní zkušenosti. S jednou hrou jsme postoupili na Krakonošův divadelní podzim, získali doporučení na Jiráskův Hronov a náš hlavní herec získal Cenu odborné poroty za mužský herecký výkon. Zkrátka bomba. Před termínem Jiráskova Hronova onemocněl a my hledali záskok. Oslovili jsme v té době „neznámého“ herce Plzeňského divadla Marka Adamczyka, který tu roli hrál v Plzni. Nabídku přijal. Jedna zkouška a jeli jsme na Hronov. A tehdy jsme si všichni uvědomili, jak se může lišit výkon profesionála a našeho výborného amatéra. Ještě jednou musím Markovi poděkovat za jeho vstřícnost a ochotu a klobouk dolů před jeho výkonem. Teď když je Marek v televizi, tak všichni divadelníci ve Štítině se chválí, že „toho herce znají“ a ti co s ním hráli, tak ho berou jako svého hereckého kolegu.

Proto ve světle výše uvedeného obracím oči v sloup, když vidím podrážděnou reakci začínajícího ochotnického režiséra nebo herce na kritiku odborné poroty. Jak mohou mít něco proti jeho výkonu nebo celé inscenaci ti „chytrolíni“, když u nich doma publikum „řvalo“ smíchy?

Zkrátka, mnohým chybí pokora, a to je myslím to hlavní, co nás posouvá dál. Recept je jednoduchý. Pokud už mám možnost si vyslechnout názor odborníka, pak ho nesmím umlčet podrážděnou reakcí, ale v klidu ho vyslechnout. Všechny jeho připomínky zvážit a z 10 si třeba vybrat jen polovinu. Ta zbylá polovina může být pro nás nepoužitelná, např. nemáme dostatek financí na realizaci historických kostýmů, případně technické vybavení je pro „tuto“ inscenaci nedostatečné, nesehnali jsme typově odpovídajícího herce, … Pokud ale některý z herců „ukončí“ kritické postřehy poroty svou reakcí, pak je to vždycky na škodu pro celý soubor. Měli jsem takové osoby v souboru, ale ty jsem s patřičným důrazem na další hodnocení a rozbor už nepustil.

 

V roce 2002 jste založili krajskou postupovou přehlídku vesnických ochotnických souborů - ŠTIVADLO. Ze ŠTIVADLA je přímý postup na celostátní přehlídku vesnických ochotnických souborů KDP - Krakonošův divadelní podzim. Co vás k tomu přimělo?

V roce 2002 jsme byli už velcí „umělci“ a s hrou Antonína Procházky „S tvojí dcero ne“ jsme sklízeli potlesky publika v okolních obcích. „Byli jsme tak dobří“, že jsem si řekl, že se „musíme předvést na Hronově“. Zavolal jsem tam a dozvěděl se, že nejprve musíme vyhrát nějakou postupovou soutěž. „No, tak ji vyhrajeme“. Ale všude už měli plno a nikde za hranicemi okresu „nevěděli, jak jsme vynikající“, takže nás nevzali. „Když nás nechtějí, tak si uděláme vlastní postupovku“ a založili jsme Štivadlo.

Uvozovkami jsem označil všechny své naivní představy, se kterými jsem Štivadlo zakládal. Naštěstí jsem narazil na Vaška Mȕllera, nadšeného ochotníka, čímž mu posílám vzpomínku do hereckého nebe, který nás provedl prvním a pak následujícími x-ročníky Štivadla.

Štivadlo se musí řídit pravidly pro postupové přehlídky, tzn. soubory z vesnic – sídel do 6000 obyvatel, minimálně pět soutěžních souborů, aby mohla porota udělit nominaci (nominovaný soubor musí být zařazen do programu Krakonošova divadelního podzimu, z doporučených souborů programová rada doplňuje soubory do programu), minimálně tříčlenná porota, z níž jeden porotce musí být na seznamu porotců, kteří znají podmínky Krakonošova divadelního podzimu.

 

Jak to bylo letos?

Letos Štivadlo nebylo, protože soubory nenacvičily.

Covid si v roce 2020 vybral krutou daň v podobě nejenom zrušeného Krakonošova divadelního podzimu, kdy několik herců covid „jenom upostelil“, ale co bylo horší, pár z ochotníků už díky covidu na jeviště nevystoupí vůbec.

Naštěstí se letos konal Krakonošův divadelní podzim, na kterém se mohly předvést soubory, kterým to covid v r. 2020 nedovolil. Tady musím pochválit organizátory letošního Krakonošova divadelního podzimu (KDP) a doporučit je jako poradce ministru zdravotnictví. Jasnozřivě předpokládali letošní podzimní covidovou situaci a termín konání celostátní přehlídky posunuli o měsíc dopředu. V opačném případě si myslím, že by KDP nebyl ani letos. Vždyť i tak jedno soutěžní představení covid zablokoval.

 

Do jaké míry je pro vás inspirativní stanovisko poroty (lektorů) na Krakonošově divadelním podzimu? Jak moc vás stanoviska poroty posouvají vpřed?

Jednoznačně posouvají.

A hlavně, na KDP se vždy na večer koná rozborový seminář shlédnuté inscenace pod vedením zkušeného profesionálního divadelníka. Tomu setkání se říká Půdička podle místa jeho konání. Většinou rozbor začíná známkováním inscenace od 1 do 5, jako ve škole, kdy známkujeme my, ochotničtí herci a režiséři. Pak musíme svou známku zdůvodnit. A nakonec nás lektor vede, dává nám za pravdu, nebo naopak s námi nesouhlasí. Na konec Půdičky mnozí odcházejí s pocitem, že jsme mohli tak špatně známkovat, a to buď v pozitivním nebo negativním slova smyslu. Ráno čekáme na rozbor, který provádí odborná porota a jen ve výjimečných případech nebo spíš v detailech se Půdičkáři s porotou rozcházejí.  

 

Nestává se často, aby ochotníci několikrát vyprodali hlediště opavského Slezského divadla. Jak velký především finanční risk to byl pronajmout si divadlo, do kterého se vejde přes 350 lidí? Jak vás to vůbec napadlo?

Risk bych ani neřekl. Spíše jsme měli jistotu, že to finančně ustojíme, protože v pokladně jsme měli dost na to, abychom pokryli případnou ztrátu. A hlavně jsem si chtěl zahrát v nádherném divadelním prostředí a vyzkoušet si profesionální možnosti. Úmyslně zdůrazním, že já jsem si chtěl se ŠAMU zahrát v nádherném divadelním prostředí, protože někteří herci takovou „odpovědnost a stres“ nemají rádi. Už jenom to prostředí – obrovské jeviště, samet a zlato v hledišti, vnitřní pocit odpovědnosti před diváky, kteří jsou zvyklí na „profíky“, to všechno přispívá k jejich vnitřní nervozitě, takže raději hrají na vesnických scénách, kde mají pocit, že jim divák mnohou nedokonalost omluví.

Pro mě, a myslím si, že nejenom pro mě, to byl jistý typ adrenalinu, který stál za to.

A když už jsme si to jednou vyzkoušeli a neprodělali, tak jsme to na základě diváckého ohlasu zkusili znovu.  

 

Co říkáte úsilí o zápis „amatérského divadla (tedy i ochotnického)“ jako kulturního fenoménu na seznam UNESCO? Jaký přínos kromě prestiže by to mohlo mít přímo pro vaše divadlo?

Podporuju všechno, čím se může naše republika ve světě zviditelnit, takže plně podporuji i snahu o zápis amatérského divadla na seznam UNESCO. A jaký to bude mít přínos pro náš soubor? Tak to si zatím neumím představit.

 

Kde a jak často vůbec hrajete? Kolik vás je? Kde na to berete čas?

Hlavně ve Štítině, kde máme zázemí. Kolem divadla se točí cca 60 lidí. S jednou malou obcí jsme domluvili autobusy s jejich diváky.

Nebráníme se ale ani vystoupením v okolních obcích, protože k ochotnickému divadlu patří sousedská setkání a pulka něčeho dobrého v průběhu přestávky. Pokud někdo v Čechách neví, co je to pulka, pak malá pulka je 0,02 a velká pulka má 0,05. Ve Vysokém nad Jizerou je to šťopička, jinde kelíšek nebo pohárek. Jiní si dají 2 decky bílého a pro děcka nějakou čokoládu. No a přestávka trvá tak dlouho, dokud bufet neprodá.

A počet repríz? Maximálně do 20. Doby, kdy jsme jednu hru zahráli 40krát, jsou už minulostí. Důvodem není málo možností hrát. Důvodem je ta spousta času, které to ochotničení vyžaduje. Málo lidí si uvědomí, že jedno představení je minimálně půlka jednoho víkendového dne. Nejprve zkouška (alespoň mluvená neboli paměťová), pak nakládání kulis, jejich postavení, vlastní hraní a bourání kulis, převoz a uložení kulis na své místo. Na představení, které začíná v 18:00 hodin se scházíme ve 14:00 hod. tak, abychom minimálně dvě hodiny před představením byli na místě, naložíme, převezeme, postavíme, odehrajeme, zbouráme, uložíme a když jsme ve 22:00 hod. v posteli, tak jsme to krásně stihli.

 

Kolik premiér do roka připravíte? Jak byste charakterizoval současný repertoár?

Nacvičujeme jednu hru ročně a zaměřujeme se hlavně na hry, které lidi pobaví. I když musím říct, že jsme si zahráli i historickou hru nebo detektivku.

 

Jak vypadá spolupráce s obcí?

Všechno, co potřebujeme k divadelní produkci, využívá celá obec. My se pouze o některé svěřené věci staráme.

Světla, zvuk, zařízení sálu, to všechno využívají nejenom všechny spolky v obci. Zumba se cvičí za moderního rachotu, country tance se napojí na bedny v sále, relaxační cvičení žen dříve narozených doprovází relaxační hudba. Zkrátka stačí si donést flešku, notebook, nebo jiný libovolný přehrávač, rozsvítit v sále a můžete začít.

Já ale jako největší přínos do budoucna vidím v tom, že celou divadelní techniku může především využívat škola, protože divadelní sál je součástí školy. Venku prší, takže družinář udělá odpoledne dětem v sále diskotéku s barevnými světly. Výsledek: nahrazení mobilů a počítačů přirozeným pohybem, poskakováním, nadšením, a nakonec spokojeným úsměvem. Škola pořádá soutěž „Štítina má talent“ a malí umělci berou záři reflektorů jako samozřejmost. Loutkové představení, tma a najednou malý osvětlovač rozsvítí „dělo“ (výkonný reflektor) s blesky a z reproduktorů pustí jiný malý zvukař hromy.

Tady se musím ještě jednou zmínit o podpoře školy, a především o podpoře všech kulturních akcí ředitelem školy. Mgr. Matyášek má velké pochopení jak pro kulturní, společenské, tak ostatní dění ve Štítině.

 

S jakými dalšími organizacemi spolupracujete? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje? Máte sponzory, nebo se jim stále bráníte?

Podporuje nás obec a jejím prostřednictvím stát. Snažíme se každý rok získat přes obec dotace na přehlídku Štivadlo. V letošním roce jsme získali dotaci na nové ozvučení, díky němuž budeme schopni ozvučit i venkovní prostory.

Jiné sponzory nemáme a nesháníme. Já sponzoring považuju za moderní formu žebrání, a proto ho cíleně nesháním. Samozřejmě se sponzoringu nebráním, a pokud přijde nabídka na podporu ŠAMU, pak ji příjmu. Samozřejmostí je, že pro sponzora a jeho zaměstnance, případně jeho známé zahrajeme nebo mu minimálně poskytneme „volňásky“.

 

Jak moc vás zasáhla současná mimořádná situace? Mimochodem proč nemáte vlastní web?

Ať už bych uvedl cokoliv k vlastnímu webu, pak by to byly jenom výmluvy. Zkrátka se ještě nenašel ochotný ochotník, který by to udělal. A já, ani můj syn jsme na to zatím netlačili.

A co se týče začátku otázky. Během lockdownu jsme „hibernovali“. Jednou jsme se sešli a udělali si první čtenou zkoušku. Pak se ale zase situace zhoršila, a tudíž jsme scénáře odložili. Máme vybranou další hru, kterou bych chtěl režírovat, ale pro tu platí to, co je uvedeno výše. Navíc je to velké obsazení. Herci jsou vybráni, scénáře namnoženy, ale situace je nadále špatná. A zkoušet něco déle než půl roku, to pak ztrácí „tah“. Většinou připravujeme inscenaci 3-4 měsíce, a to by v dnešní době asi nebylo splnitelné. Takže opět divadelní „hibernace“.

 

Vaši předchůdci prý chtěli za první republiky inscenovat operu, což svědčí o tom, že nebývalé divadelní nadšení místních obyvatel má v obci velkou tradici. Neuvažujete o dotažení tohoto odvážného plánu? Nepřemýšleli jste o spolupráci s profesionály?

Ta druhá hra, o které jsem výše mluvil, je hra s písničkami. V té hře bych chtěl spolupracovat nejenom se zpěváky profesionály, ale i s choreografy a s muzikanty. Na operu to zatím nevidím, i když Marek Eben jako Jeník v Prodance mě silně nadchl. Takže jak řekl jeden moudrý, nikdy neříkej nikdy.

 

Na čem právě pracujete?

Na ničem. A někdy je pauza fajn.

 

https://www.facebook.com/samustitina/

Od Starých pověstí českých k příběhům českých letců v RAF

KRÁLOVÉHRADECKÝ KRAJ-DOBRUŠKA: Téměř celý život dr. Josefa Ptáčka se odehrál v kraji ohraničeném řekami Orlice a Metuje a hřebenem Orlických hor. Objevoval a zviditelňoval příběhy neznámých osobností, mapoval historii zajímavých domů, firem i spolků, byl vášnivým sběratelem všeho, co souviselo s „jeho“ Dobruškou, a část své sbírky dokonce publikoval v knize. Svoji práci regionálního historika díky šířce záběru trefně přirovnal k práci obvodního lékaře. _Setkali jsme se v pátek 5. listopadu a bylo patrné, že ho zájem Místní kultury velice potěšil. O týden později, kdy rozhovor autorizoval, si přál odlehčení na závěr, a tak vyslal do éteru humorně laděný pozdrav. Nemoc, s níž bojoval od začátku roku, mu radost ze zveřejnění bohužel nedopřála. Zemřel 25. listopadu.


 

Jste všeobecně znám jako regionální historik. Co vás přivedlo k zájmu o historii?

Začalo to už v dětských letech. Na tehdejší národní škole jsme měli bezvadnou paní učitelku Kohoutkovou. S několika dalšími spolužáky jsme se triumfovali, kdo je lepší ve znalosti českých dějin.  Když tři až čtyři z nejlepších najednou vyvolala na stupínek, jeli jsme tzv. rozstřel. Leckdy jsem ho vyhrál. Na začátku byl tedy dobrý učitel dějepisu. 

A ještě něco. V Dobrušce vznikl v roce 1951 Vojenský topografický ústav, který pořádal sportovní soutěže pro děti. Jednou z nich byly závody v běhu na lyžích v dobrušském parku. Byl jsem zvyklý jezdit na koloběžce, hýbat se, a tak jsem závod vyhrál a jako vítěz dostal Staré pověsti české ilustrované Mikolášem Alšem. Nejdřív jsem v nich jen listoval, jakmile jsem uměl trochu číst, začal jsem je číst. Možná právě tahle kniha se na mě “podepsala“.

…tady vidím základ, to, co nastartovalo můj zájem o historii.

 

Vysvětlíte rozdíl mezi historikem a regionálním historikem?

Historik je každý, kdo se trochu dívá za sebe – co bylo včera, je dnes historií. Historie je to, co za námi zůstává. Pražští historikové uchopí velké téma, při práci ale stejně musí vycházet z regionálních zjištění a studií.

Regionální historik je člověk, který se orientuje ve všech směrech od archeologie až po současné moderní dějiny. Nemůže být ale odborníkem do detailů. Má svá vytyčená témata, kterým se věnuje, a přitom musí znát všechno okolo. Přirovnal bych to k obvodnímu lékaři, který ovládá základy jednotlivých medicínských oborů. Regionální historik je takový obvoďák s určitou specializací v daném regionu.  

 

Přibližte tedy region, jemuž se věnujete.

Skoro každý si vytvoří vztah ke svému rodišti i ke kraji, kde žije a kde se cítí doma. Já jsem celý život (kromě vojenské služby a pražských studií) prožil v trojúhelníku mezi řekami Orlice a Metuje, které se stékají v Hradci Králové,  a Orlickými horami. Tady se odehrával můj život a také život mých předků. Náš rod pochází z Dobřan v Orlických horách, děda tam měl hospodu, pak ji prodal a přestěhoval se do Dobrušky, kde jeho syn vedl jatka.

Proto je pro mě nosný tento region a snažím se sledovat, co se v mém rodném kraji, který mám rád, událo. Kdo zná historii jednotlivých lokalit, nabyde k nim důvěrného vztahu.  Obecně mě zajímá oblast od Hradce Králové po Velkou Deštnou s přesahem až do Kladska, kde existoval český koutek.

 

Pracoval jste jako pedagog. Jaký obor jste vystudoval?

Od dětství jsem se věnoval sportům – házené, stolnímu tenisu a dalším, které se daly v Dobrušce provozovat. Patřil jsem také mezi zakladatele místního oddílu cyklistiky a dosud jsem stále ještě aktivním členem Tri clubu Dobruška. Vystudoval jsem průmyslovku, ale v oboru jsem nechtěl pokračovat. Lákal mě pobyt v přírodě a pohyb. Podal jsem si přihlášku na tělocvik na Univerzitě Karlově, a přestože jsem udělal přijímačky, nevzali mě, protože jsem nedostal doporučení ze školy, která mi dala umístěnku jinam.

Nakonec jsem tělocvik vystudoval spolu se speciální pedagogikou – defektologií. Vzhledem k přetrvávajícímu zájmu o historii jsem na Filosofické fakultě UK ještě vystudoval historii. Přes dvacet let jsem pak učil v Hradci Králové. 

 

K čemu především jste vedl své žáky?

Učil jsem na střední a vyšší zdravotnické škole, a tak se většinou jednalo o žákyně. Byla to procházka růžovým sadem, protože měly zájem o vybraný obor – většinou chtěly být zdravotní sestrou.

Dějepis ale nebyl maturitní předmět, a tak je tolik nelákal. Snažil jsem se je k historii přitáhnout jinak a předat jim co nejvíc z českých dějin se vztahem k rodišti a bydlišti, lidem kolem sebe. To se mi snad povedlo. Říkal jsem: „Pro mě začínají dějiny tím, když přišel praotec Čech na Říp.“ Bazíroval jsem na tom, aby znaly české dějiny, aby z nich byly vlastenky. Uměly si udělat i svůj rodokmen. V době Vánoc dostaly za úkol jít za svými prarodiči, vyzpovídat je a potom předložit alespoň nástřel rodokmenu. Kdo nezná svůj rod, nemůže znát národ. Je třeba postupovat od bližšího ke vzdálenějšímu. Znaly i desatero jako  základní normu křesťanské civilizace. Každé téma jsem pojal jako příběh.

Působil jsem také na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové jako fakultní učitel.  

 

Vraťme se k regionální historii. Pod kolika publikacemi či sborníky jste podepsán?

Napsal jsem třicet publikací, každý rok jednu. Buď zpracuji něco z mých zájmů anebo na objednávku -  například dějiny oboru určité firmy. Zpracoval jsem např. historii cukrovaru v Českém Meziříčí. Dál vzniklo přes 400 odborných a vědeckých i popularizačních článků nebo recenzí. Celková bibliografie se blíží pěti stovkám.  

 

Mnoho z nich se dostalo k milovníkům historie díky vašemu vlastnímu vydavatelství Expedice F. L. Věka. Kdy a s jakým cílem jste ho založil?   

V roce 1991 za všeobecného nadšení, že všichni budou soukromě podnikat, jsem založil „jednomužné“ vydavatelství. Velká nakladatelství tehdy nebrala regionální tisky, nebylo, kde je uplatnit, tak jsem si musel s povolením ministerstva kultury založit svoje vydavatelství. Nazval jsem ho Expedice F. L. Věka podle Krameriovy České expedice, kterou tady šířil František Vladislav Hek. Snažil jsem se svoji vydavatelskou činnost zajistit sám. Jak jsem již zmínil, od té doby mi vyšlo třicet titulů. Původně jsem si myslel, že budu mít v Dobrušce vydavatelství, antikvariát  a budu vydávat i Kulturní kalendář (dnešní zpravodaj). Pak jsem ale dostal zajímavou nabídku na místo učitele v Hradci Králové a působil tam dvacet let.

Jinak jsem knihomil, vlastním na tři tisíce titulů převážně odborné a regionální literatury.

 

Kterou knihu jste vydal jako první?   

První knihou vydanou vlastním nákladem bylo Dobrušské pivovarnictví. Předtím jsem vydal několik publikací jako editor nebo autor. Zatím poslední je Město Dobruška sběratelsky. 

 

Byla vám některá témata, jimiž jste se zabýval, obzvlášť blízká?

Vždycky jsem tíhl k tématům spjatým s místy, kde žiju. Náš rod se dostal do Dobrušky asi v roce 1895. Já jsem se narodil, podobně jako František Kupka, v Opočně. Máme stejný osud – jeho odvezli do Dobrušky, když mu bylo půl roku, mě, když mi bylo šest dní. Soustředil jsem se hlavně na Dobrušku.

Dál mě zaujaly příběhy západních letců, kteří působili v RAF, ale před rokem 1990 byli bohužel tzv. na indexu. Nejdřív jsem se snažil zpracovat dobrušské západní letce, které jsem publikoval v Kulturním kalendáři. Pak jsem okruh rozšířil na okres Rychnov nad Kněžnou. Zpracoval jsem osudy více než třiceti osobností, které odsud odešly do západního letectva.

A co mě zajímalo v poslední době? Poměrně svízelné téma, na kterém jsem strávil zhruba dva roky – třetí odboj na Chrudimsku. Na objednávku tamního okresního archivu jsem chodil po politických vězních – někteří se se mnou o tomto těžkém období chtěli bavit, jiní ne. Vydal jsem publikaci Perzekuce občanů okresu Chrudim v letech 1948–89. Političtí vězni – hrdinové III. odboje, která je místními velmi ceněná.         

 

Historie Dobrušky je spjata s mnoha mimořádnými, ale mnohdy málo známými, osobnostmi.

Neznámým osobnostem se vztahem k Dobrušce jsem se cíleně věnoval. Dobrušťáci si zaslouží, aby věděli, které zajímavé osobnosti se tu pohybovaly. Z neznáma jsem jich „vykutal“ asi dvacet. Publikoval jsem o nich především v Dobrušském zpravodaji, ale i v odborném tisku a sbornících.

 

O jednom z nich – léčiteli Janu Mikoláškovi – vznikl film Šarlatán. Zajímal jste se i o něj? 

I Jana Mikoláška jsem „vyďoubal“ úplně z neznáma, protože tady o něm nikdo nevěděl, než se začalo mluvit o filmu Šarlatán. Naproti mému domu bydlela paní Mikolášková, manželka léčitele. Dva až tři týdny, když ho pustili z basy, krátce pobýval v Křovicích u Dobrušky. Pak ve Vysokém Újezdě a v Bědovicích u Třebechovic. Vše, co jsem o něm zjistil, hlavně ve vztahu k Dobrušce, jsem publikoval v dobrušském Almanachu č. 4. Je podle mě škoda, že se ve filmu objeví pouze jedna věta, že žil také v Dobrušce. Přitom tady byl ženatý zhruba devět let.

 

Světově nejznámějším obyvatelem vašeho města je ovšem František Kupka, který v Dobrušce strávil dětství a mládí. Pátral jste v archivech po informacích o Kupkovi?

Existuje zajímavá hypotéza, jak to je s původem Františka Kupky. Ale vše se musí ještě ověřit. U novorozenců je matka známa skoro vždycky, otec téměř nikdy. I u Kupky je to trochu zamlžené a budu se snažit to rozplést, pokud mi čas a síly budou stačit…

Pro mě je důležité, že se k němu (a právem) hlásí obě města – Opočno i Dobruška. Především ale dobrušský starosta Archleb se zasloužil o to, že Kupka je dnes světový a uznávaný malíř.

 

Vaším velkým koníčkem je sběratelství, o čemž svědčí členství v Klubu sběratelů kuriozit. Co všechno sbíráte?

Sběratelství mě „popadlo“, když jsme jezdili na výlety se školou. Kupoval jsem si pohledy hradů a zámků a posílal si je i domů., abych je měl orazítkované poštou. Později, v roce 1969, vznikl při ZK JAS v Dobrušce Klub sběratelů kuriozit, pořádaly se i sběratelské burzy. Při studiích v Praze jsem vstoupil do Klubu sběratelů kuriozit, tam se konaly celorepublikové burzy. 

Začal jsem tedy s pohlednicemi – co se týče dobrušských, mám kromě dvou všechny, které byly vydány. Postupně mě začalo zajímat všechno, co se týká Dobrušky – materiály listinné povahy i trojrozměrné. Věci jsem se snažil koupit, vyměnit, což je dnes finančně náročné. Sběratelství není snaha hromadit majetek, někdy dokonce o majetek přicházíte. 

 

V roce 2020 jste vydal knihu Město Dobruška sběratelsky. Jaké předměty jste v této unikátní publikaci představil? 

U příležitosti výročí 700 let města jsem přesvědčil vedení Dobrušky, že by bylo dobré takovou publikaci vydat. Starosta i zastupitelé na publikační činnost slyší, což je dobře. V knize jsem představil zhruba pětinu sbírky. Vydání knihy předcházela velká dvouměsíční výstava mých sbírkových předmětů.

Sběratelství je pro mě užitečná činnost, muzea většinou o podobné drobné věci nemají zájem. Nyní postupně předávám část listinné sbírky a publikací do našeho muzea, aby sloužila všem.

Loučím se s dobrušským pozdravem: „To vám řek´ F. L. Věk.“

 

 

VIZITKA

Dr. Josef Ptáček (*1945/†2021) vystudoval speciální pedagogiku a tělocvik a historii na Univerzitě Karlově v Praze. Pracoval v DVÚ v Kostelci nad Orlicí. Po změně režimu učil dvacet let na střední a vyšší zdravotnické škole v Hradci Králové a navíc na Pedagogické fakultě UHK. Je autorem 30 publikací a více než 400 textů. Jeho celoživotním koníčkem byl sport, především cyklistika. 

Mravenčí chůva – ta pravá knížka pro každé dítě existuje

ČR: Mezi projekty, které vznikly na podporu dětského čtenářství, se objevil během covidové pandemie nováček. Internetová platforma, kterou založily dvě kamarádky, maminky malých dětí, nadšené čtenářky a skautky. Chtějí pomoci dětem, rodičům, učitelům či knihovníkům zorientovat se v knižních novinkách dětské literatury, a vzaly proto na sebe nelehký úkol doporučovat knížky, které z nepřeberného množství titulů stojí za přečtení. Pečlivě je vybírají podle zájmu, věku a čtenářské úrovně dětí i dospívajících. Pokud tedy při výběru té správné knížky pod stromeček pro své ratolesti momentálně tápete a nechce se vám procházet webové stránky jednotlivých nakladatelů, dejte si poradit od Mravenčí chůvy.

Autor článku: 
Irena Koušková

Můžete se blíže představit? Ovlivnilo nějak váš vztah ke knihám a čtení členství ve skautu? 

Mravenčí chůva je projekt, kterému bude už rok a půl a který se snaží provázet světem literatury pro děti. Věnujeme se také tématu čtenářství a v současnosti se přímo zaměřujeme na to, jak zažehávat lásku ke čtení u malých děti.

Julie Dominika Zemanová: Skaut měl na můj vztah ke čtení velký vliv. V našem dívčím oddíle byly totiž samé vzdělané ženy, které hodně četly. Jako dítě jsem vnímala, že součástí jejich vzdělanosti, což jsem tehdy obdivovala, byly právě knihy. Mám i konkrétní zážitek z jednoho letního tábora, na němž jsem vyhrála knihu Miloše Zapletala. Byl to jeden z prvních románů, jež jsem držela v ruce. Knihu jsem zhltla a chtěla pak pokračovat dál. 

Marie Podvalová: Také vzpomínám na společné čtení na skautských táborech nebo salesiánských chaloupkách. Moc se mi líbilo, že jsme mohli skrze příběhy proplouvat cizími světy, zažívat dobrodružství, která jsme neznali. Mezi moje první oblíbené knížky patřily právě dobrodružné romány, jimiž mě zásobovala rodinná knihovna nebo výběr staršího bráchy. 

 

Proč právě název Mravenčí chůva, na co odkazujete? Jaký impuls vás vedl k jejímu založení?

Názvem děkujeme a odkazujeme k jedné z výrazných autorek literatury pro děti − Daisy Mrázkové a její knize Písně mravenčí chůvy. Spojuje to, co je pro nás na literatuře pro děti důležité. Její knihy mají silné a dobré příběhy a ilustrace s nimi komunikují a jsou s nimi v souhře, jsou také hravé a líbí se nám i dětem. 

Když byla koronakrize na začátku, s napětím jsme sledovaly, co se v knižním světě děje. Měly jsme obavy, aby to nezávislí knihkupci a nakladatelé ustáli a mohli dál pracovat na kvalitních knihách pro děti. Ty totiž tvoří významnou součást našich životů. Přály jsme si to nejen pro sebe, ale i pro ostatní děti a rodiče. Vytvořily jsme tedy anketu mezi nakladatelkami, redaktorkami, blogerkami a dalšími a tak vznikla doporučení na 119 knih, které dotazované považovaly za nejlepší ve čtyřech věkových kategoriích. Výsledky jsme sdílely na nově vytvořeném profilu Mravenčí chůva. Tu anketu si stále můžete z našeho webu stáhnout jako e-book. 

Mělo to velký ohlas. Chtěly jsme pokračovat v práci dál. Vnímaly jsme, že tu chybí prostor, v němž by bylo možné najít komplexní informace o literatuře pro děti a mládež. Narážely jsme také na to, že ročně vychází velká spousta knih a není lehké se v nich orientovat. Zpráva o českém knižním trhu z let 2019/2020 říká, že dětských knih vyšlo 2716. Co má z nich smysl číst a s kým? 

 

Můžete být ještě konkrétnější? Je spousta projektů na podporu dětského čtení, ať už je to Celé Česko čte dětem, Rosteme s knihou, Nejlepší knihy dětem, Zlatá stuha, Noc s Andersenem ad. Co vám na nich scházelo? Zaplnily jste nějakou mezeru na informačním trhu o knihách?

Zmíněné projekty považujeme za skvělé a důležité. Zaměřují se však buď na výběr nejkvalitnějších knih, nebo jsou to živé akce či kampaně. My jsme chtěly vytvořit online prostor, ve kterém by se potkával širší výběr knih, myšlení o literatuře pro děti, atd. Chtěly jsme také, aby tu byl informační kanál, jenž napíše, např. když jsou známí výherci Czech Grand Design nebo Ragazzi Award. 

 

Co všechno tedy nabízíte? 

V současnosti u nás najdete několik služeb. První z nich je Online magazín o knihách pro děti, ve kterém pravidelně zveřejňujeme doporučení na konkrétní knihy a články zaměřené na knihy a téma čtenářství. Hned první rok se nám do něj podařilo udělat několik dobrých rozhovorů s lidmi z celého světa, např. s Maryanne Wolf, která se zabývá vlivem čtení na mozek, nebo také s italským autorem Andreou Antinorim, jemuž v nedávné době vyšla krásná kniha O životě lemurů v češtině. Rozhovory děláme ale i s domácími tvůrci, lektory, učiteli a považujeme to za obrovský zdroj inspirace. Povídáme si o tom, jak zažehnout v dětech vášeň pro čtení, jak s knihami pracovat v knihovnách i ve školách. A to je jen malý střípek toho, o čem píšeme nebo natáčíme videa a podcast.

A teď nově chystáme čtenářskou výzvu pro dospělé a děti předškolního věku, ve které se zaměříme právě na téma, jakým způsobem můžeme u dětí zažehávat lásku ke čtení.

Prodáváme také knižní balíčky na různá témata, jako je intimita pro kluky a pro holky, domov, houby nebo první knížky pro nejmenší. Před prodejem vždy uděláme rešerši toho, co na trhu je, knihy přečteme, vybereme ty nejlepší a ty zařadíme do balíčků. V každém z nich nejsou jen samotné knihy, ale i doplňující materiály či tipy na aktivity. 

O všem důležitém píšeme na sítě − když jsou známí výherci Zlaté stuhy, Magnesia Litery i dalších domácích, ale i zahraničních ocenění, když vyjde něco mimořádného atd. 

Máme Fb skupinu Čtení je brána do světa, ve které doporučujeme knihy, radíme, když někdo shání titul na konkrétní téma nebo pro konkrétní dítě, dáváme prostor k diskusi o tématech spojených se čtenářstvím u dětí.

 

Podle čeho knihy doporučujete, pomocí jakých kritérií je vybíráte? Je ve vašich silách všechny knižní novinky dětské literatury, které ročně vyjdou, opravdu přečíst? (Skladujete je pak v redakci, nebo doma?)

Našimi kritérii jsou dobrý příběh v beletrii nebo podání a správnost informací v naučných knihách, kvalita ilustrací a grafického zpracování, chyby v textu, celkové poselství knihy. 

Každý měsíc uděláme rešerši toho, co za posledních třicet dní vyšlo. To zpracujeme do Měsíčního přehledu. Jedná se o knihy, které jsme už stihly přečíst, ale většinou jsou to takové, o nichž si myslíme, že by za přečtení mohly stát. Orientujeme se podle autorů a autorek, edic, nakladatelství, překladatelů a překladatelek, ilustrátorů a ilustrátorek a dalších kritérií. 

Tyto knihy pak objednáme a přečteme. Teprve potom jdou do Přehledu knih. Tam si můžete být jistí, že je někdo z redakce přečetl a Mravenčí chůva za nimi stojí. Titulů, které nám takto měsíčně projdou rukami, je kolem třiceti. 

Knihy skladujeme doma (úsměv). 

 

Jak vypadá redakce? Jak vytváříte obsah? S kým spolupracujete? Jste v redakci pouze ženy, a pokud ne, je to pro vytváření obsahu stránek důležité?

Redakce má šest stálých členů a jednu korektorku. Scházíme se na online poradách, na nichž diskutujeme, které knihy vybereme pro recenze, jaká témata by bylo dobré zpracovat, s kým se domluvit na rozhovory atp. Vše je výsledkem konsenzu. V redakci je ředitelka knihovny, t. č. na rodičovské, vedoucí dětského oddělení knihovny, lektorka současné literatury pro děti a mládež, pedagožka a my dvě zakladatelky Mravenčí chůvy. 

V redakci jsme bohužel samé ženy. Zatím se nám nepodařilo najít muže, jehož bychom mohly pro spolupráci oslovit. A myslíme si, že je to důležité. Ačkoli mezi průvodci literaturou pro děti jsou převážně ženy, snažíme se to kompenzovat alespoň tím, že muže oslovujeme pro rozhovory. 

 

Sympatické je, že knížky u vás hodnotí nejen profesionálové – redaktoři, knihovníci, pedagogové, ale také samotné děti… 

Ano, od začátku jsme myslely na to, že je zásadní, aby měli slovo i ti klíčoví recipienti literatury pro děti a mládež. Takže jsme pomalu začaly oslovovat děti v našem okolí, postupně i ty, které jsme samy neznaly, přes jejich rodiče a vznikla celá jedna sekce Online magazínu − Recenze dětí. A funguje to skvěle.

 

Jak se jako čtenářský start up zatím vyvíjíte? Jakou odezvu projekt má? Obsah byl původně zdarma. Kdy jste si řekly, že je načase část zpoplatnit? O co je mezi příznivci největší zájem? Jaké jsou další plány rozvoje?

Myslíme si, že projekt má dobrou odezvu. Přibývá čtenářů na všech frontách. Velmi si vážíme toho, že mezi pravidelnými čtenáři Online magazínu jsou odborníci z univerzit, knihkupkyně zaměřující se speciálně na literaturu pro děti, inspirativní učitelé a knihovníci. Obsah byl zdarma, dokud jsme ho dělaly jen na sítích. Když jsme se ale zavázaly, že budeme pravidelně publikovat hodnotný text do Online magazínu nebo prodávat knižní balíčky, nebylo už možné to dál dělat zdarma. Z něčeho potřebujeme zaplatit práci korektorky, grafičky, někoho, kdo všechno pečlivě vkládá na web, autory textů, správu webu, koordinaci velkého množství lidí nebo třeba publikování na sítích a v emailingu. Provoz Online magazínu je i možný díky podpoře Ministerstva kultury a Státního fondu kultury, za což jim děkujeme.

Našimi dalšími plány je mít u každé knihy v Přehledu knih proklik do dvou vynikajících knihkupectví zaměřených právě na literaturu pro děti a mít tak možnost si u nás pomocí štítků vybrat knihu a následně koupit. Obě knihkupectví jsou zdroji lokální kultury, v online prostoru zase propagují kvalitní knihy. Toto jsme chtěly podpořit a zároveň přinést další peníze pro rozvoj našich služeb. 

Největším plánem je již zmíněná čtenářská výzva. Doporučujeme sledovat naše sítě nebo se rovnou přidat do Fb skupiny Čtení je brána do světa a nic vám neunikne. 

 

Co vás jinak živí? 

Práce je tolik, že už to dávno opravdu není volnočasová aktivita. Jsme ale jinak s našimi dětmi doma. Julie je ještě šéfredaktorkou Ben Já Míny - časopisu pro předškoláky.

 

Opravdu dnes děti nečtou? Knihy často v konkurenci her a sociálních sítí ztrácejí na atraktivitě. Je nějaký věk dětí, kdy se to může zlomit? Co pro to můžou rodiče udělat? 

Výzkumy říkají, že to není tak, že by vůbec nečetly. Záleží určitě na tom, jaká máme očekávání. My nechceme stavět knihy proti hrám a sítím. Myslíme si, že mohou vedle nich koexistovat a hlavně, že nemá smysl dětem říkat: „Radši si čti knihu, než abys hrál tady tu blbou hru.“ Chceme hledat cesty, jak dětem ukazovat, že knihy nás mohou vtáhnout do úžasných světů, přinášet spoustu zajímavých informací, že nás mohou bavit a být nám oporou. 

Co pro to rodiče mohou udělat? Především si s dětmi číst. Již zmíněná Maryanne Wolf říká, že zážitek z předčítaného a zážitek z vlastního čtení se může srovnat až ve dvanácti letech. A to, že máme dobrý zážitek, že nás čtení baví, je pro celkový vztah ke knihám zásadní. Proto dětem čtěme − do dvanácti, do patnácti, čtěme si spolu i později v dospělosti − prostě jak o to budou mít zájem. 

 

Jaké jsou nejnovější trendy v literatuře pro děti? Zvyšuje se její úroveň? Sledujete i zahraniční nakladatele? 

Zdá se nám, že jedním z trendů je to, že vznikají knihy na čím dál minoritnější témata a my jsme za to moc rády. Otázka po úrovni je složitá − vzniká spousta velmi kvalitních titulů, ale trh je také zahlcen balastem, knihami, které nám přijde, že by vyjít vůbec nemusely. 

Sledujeme vybrané zahraniční nakladatele a zahraniční ocenění. Pravidelně čteme newslettery z podobně zaměřených portálů, jako je ten náš. 

 

Jaké jsou nejčastější předsudky a omyly nás rodičů při výběru knížek pro děti?

Vypomůžeme si tu citací spisovatele Neila Gaimana: „Neexistují špatní autoři knih pro děti, pokud je děti mají rády a chtějí je číst a vyhledávají je, protože každé dítě je jiné.“

Opakovaně se setkáváme se dvěma typy názorů. Prvním z nich je ten, že něco je brak, i když to dítě baví. Myslíme si, že je dobré si ponechat otevřenou hlavu. Nemůžeme nikdy přesně úplně vědět, co dítěti kniha přináší, a myslíme si, že ani nemáme nárok to nějak negativně hodnotit. A také nikdy nevíme, zda se nepročte k něčemu dalšímu. Druhý se týká toho, že je některá kniha moc „designová“ a dítě ji určitě nebude chtít číst. Máme s tím osobně spoustu zkušeností, kdy nás děti překvapují tím, co je baví. 

 

Jak se pozná kvalitní komiks? Některé děti se k těm kvalitním knihám potřebují pročíst. Souhlasíte?

Má dobře vystavěný příběh, kvalitní výtvarnou podobu i grafické zpracování a funguje jako komiks, tj. využívá svoje specifické výrazové prostředky. Ale především nás baví. To musí být alfou a omegou jakékoliv knihy. Určitě neplatí, že jen proto, že jde o komiks, tak si budou děti rády číst o významných historických událostech či osobnostech. Souhlasíme s Pavlem Kořínkem, předním odborníkem na komiks, že: Komiks sice na první pohled možná působí jako jednoduché čtení, ale zas tak jednoduché není. Člověk musí vnímat oba kódy, text i obraz, a pokud přečteme jen text v bublinách, uteče nám množství obsahu v obrázcích. Ke čtení literatury ale člověka komiks podle mě nepřipraví.“ (zdroj: https://vltava.rozhlas.cz/pavel-korinek-komiks-sice-neni-jednoduche-cteni-ale-na-vysokou-literaturu-8125898

Některé děti se opravdu mohou ke kvalitním knihám pročíst, ale jiné mohou zůstat u něčeho, nad čím my dospělí máme někdy tendenci ohrnovat nos. Pokud ale chceme děti ve čtení podpořit, chceme v nich zažehávat lásku ke knihám, pak je dobré nechat na nich, co si přejí číst a podle jejich zájmů jim třeba knihy nebo komiksy doporučovat. 

 

V dotazníku se ptáte svých čtenářů: Co pro vás znamená kniha v životě dítěte? V jakých situacích je pro vás důležitá? Jak byste odpověděly samy?

Julie: Na můj život mají knihy obrovský vliv. Když se nedařilo v rodinných vztazích, když jsem měla problémy v dospívání, když se mi nedařilo jako matce, vždycky jsem nacházela velikou oporu právě v knihách. Tím jak je to pomalá činnost, mám u nich vždy možnost zaslechnout svoje vlastní hlasy a průběžně o tématu přemýšlet. Čtu ale pochopitelně i jen tak pro radost. A moje děti mě při čtení mohly mnohokrát vidět. Vidí, že je to něco, co mi pomáhá, naplňuje a baví. Když se narodily, přirozeně jsem to s nimi chtěla sdílet. Chtěla jsem jim ukázat, jak úžasné knihy mohou být. Chtěla jsem tu radost zažívat s nimi. A myslím, že se to podařilo předat. Všechny tři děti v naší rodině mají knížky rády, jsou součástí jejich života. Učíme se z nich, přináší potěšení, pomáhají v náročných situacích. Navíc ten čas plný blízkosti, jakéhosi spiklenectví nad příběhem, který nevíme, jak dopadne… to je prostě veliké kouzlo. 

Marie: Pro mě je kniha i v dnešním rychlém světě skvělým průvodcem. Mohu díky ní poznat různé situace a názory druhých, mohu se zastavit a přemýšlet, daleko víc než když se dívám na film. Při čtení s dětmi mám prostor se nad jednotlivými informacemi nebo situacemi zastavit a povídat si o nich. Jsem tip čtenáře, který nečte vše, co mu přijde pod ruku, hodně si vybírám a moje děti to mají stejně. Proto je o to důležitější vědět, kam sáhnout a pomoci jim najít knihy, jež nasednou na téma, které je zajímá, a na jejich čtenářskou úroveň. O to větší radostí pak je vidět, když se to daří, když samy postupně poznávají knihu, přemýšlejí nad ní a těší je to.

 

Školní seznamy s doporučenou četbou často počítají jen s beletrií pro děti. Řada dětí ale raději sáhne po moderních encyklopediích a populárně naučných knihách na vybraná témata. Proč tomu tak je?

Jednoduše proto, že je to zajímá. Že je víc než příběhy zajímá, jak svět kolem nich funguje. 

 

Jak vybíráte knihy pro své děti?

Julie: Než vznikla Mravenčí chůva, řídila jsem se jejich zájmy a vývojem. Také jsem domů pořizovala knihy, které oslovovaly mě a kterými jsem jim chtěla zprostředkovat něco, co mi připadá zajímavé nebo důležité a bez knih by se mi to těžko dělalo. Kdybych měla být konkrétní, tak jsou to knihy o migraci, smrti, nemoci, ale i umění, geologii nebo chemii například.

Díky Mravenčí chůvě dětem projde rukami mnohem více knih, ale ten klíč, podle kterého vybíráme, je vlastně stále stejný. A někdy jsem dost překvapená, co je zaujme. Třeba prostřední pětiletý syn je už několik měsíců fascinovaný knihami Miroslava Šaška. Přijde mi, že to není úplně jednoduché čtení, ale on v nich z nějakého důvodu našel veliké zalíbení. 

Marie: Když byly děti úplně malé, vybírala jsem knihy, které se mi líbily a které jsem chtěla mít doma, protože mi připadaly vizuálně atraktivní a podnětné pro daný věk. Nevěděla jsem ale úplně, co bude děti bavit, a tak jsem se záhy nechala hodně vést právě jejich výběrem. Často chodíme do knihovny a vybíráme společně, stejně tak i při nákupu knih v knihkupectví. Knížky si také půjčujeme od známých a vyměňujeme si již přečtené. Některé knihy vybírají děti a jiné volím já, protože mi připadají důležité, např. vzhledem k tématu, které nás aktuálně baví, příběhem nebo zpracováním. Snažím se také půjčovat knížky s novým stylem nebo žánrem, abychom poznávali nové typy knih. Než jsme začaly s projektem Mravenčí chůvy, tak jsme více hledali v knihovně a knihkupectví již to, co jsme si dopředu vybrali nebo nám doporučili přátelé. Nyní máme možnost vyzkoušet i více nových knih, které můžeme poznat, ochutnat a zjistit, jak se nám líbí. 

 

https://mravencichuva.cz/

https://www.facebook.com/groups/ctenijebranadosveta

Česká kultura před Sametem a po Sametu / S Tomášem Czerninem

ČR: Tomáš Czernin je příslušník starobylého českého šlechtického rodu, zmiňovaného od 12. století, jeho tzv. vinořské linie. Kromě správy znovu navráceného rodového majetku, zámku v Dymokurech, kde žije, a příslušných pozemků, se věnuje i službě veřejné – politice. Je místopředsedou TOP 09 a v Senátě předsedou Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí. Takto jsme se setkali na nedávné konferenci, kde jsem jej požádala o rozhovor. Nebude ale politický, nebo jen maličko, chci uklidnit čtenáře. Tomáš Czernin je především charismatický muž s pocitem zodpovědnosti nejen za svoji rodinu, rodové dědictví, ale i za svoji zemi, v níž vyrostl, vystudoval (stavební fakultu na ČVUT) a nyní této své zemi slouží. Jaké bylo pozadí jeho životních rozhodnutí? K tomuto zaměření nás přivedlo plánované datum zveřejnění rozhovoru, státní svátek – Den boje za svobodu a demokracii – 17. listopad.

Autor článku: 
Martina Fialková

Byl jste už v mládí „homo politicus“, nebo to přišlo až s vývojem po listopadu 1989?

Politika byla doma vždycky tématem. V západních Čechách, kde jsme žili, nám šla západoněmecká televize lépe než ta československá, a tak se tatínek díval na Tageschau (zprávy ARD). Když pak jel se sanitkou na noční a povídal si o tom s lékařem, s kterým měl službu, byl jsem na něj pyšný, že má lepší přehled než doktor. Měl vždy na věci vlastní názor, takže když nastalo pražské jaro, nijak ho nepřekvapilo, že v srpnu přišli Rusové. Věděl, že tehdejší představa otevřít se Západu, ale kamarádit i se Sovětským svazem, to zkrátka nejde dohromady. 

Já jsem samozřejmě poslouchal Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Rád bych byl se do nějakého dění i zapojil, ale než jsem přišel do Prahy, vzdálenost to moc neumožňovala. Když jsem pak přinesl domů do Rudné u Nejdku prohlášení Několik vět a opisoval jsem je přes kopírák, tatínek mi nejdřív vynadal, ať beru ohled na své čtyři mladší sourozence. Když jsem přijel příště, prohlásil: Přines mi to taky!

S kamarádem jsme pak podepsali Několik vět a hodili přímo do schránky Václavu Havlovi, na což jsme byli samozřejmě hrdí. Ale naše jména na Svobodné Evropě nakonec nečetli. Každý podpis totiž měl mít svého ručitele, což jsme nevěděli.

Přemýšlel jsem samozřejmě i o emigraci. Když ve Vídni zemřel můj dědeček a já tam jel, mluvil jsem tam s Karlem Schwarzenbergem. Řekl jsem mu, že jednou taky zůstanu na Západě. On mi tehdy vynadal, že mám být rád, že jsem v Československu. Věřil, že se věci změní, a že já pak budu mít náskok před těmi, kdo se budou vracet z ciziny.

 

Náš rozhovor vzniká krátce po dušičkách. A taky před 17. listopadem, kdy má přesně vyjít. To je čas, kdy hodně vzpomínáme. Co se vám vybavuje z tohoto ročního času před rokem 1989?

Když jsem byl malý, jezdili jsme s rodiči za babičkou a dědečkem, kteří byli ze zámku v Dymokurech komunisty přestěhovaní do nedaleké cihelny v Činěvsi. Nebyla tam ani elektrika a oni tam byli hlídáni bedlivým sousedem, který zapisoval, kdo je navštěvuje. Nakonec v roce 1964 emigrovali do Vídně a my jsme pak jezdívali do Dymokur jen jednou za rok na dušičky. Hroby, ty nám sebrat nemohli. Bývalo sychravé počasí, a přestože jsem byl zvyklý – bydleli jsme s našimi u Nejdku v Krušných horách – tak mi v Dymokurech, v té nížině, byla vždycky zima. Snad tím vzduchem, který byl daleko vlhčí, než „u nás“ na horách. Taky v Polabí vždy probíhala řepná kampaň, na silnicích bylo plno bláta a zablácený byl i náš žigulík. Musím říct, že mě Dymokury v dětství neokouzlily. Ani ty dubové, světlé lesy se mi nelíbily. Za pořádný les jsem považoval hustý, tmavý, smrkový, jako byl u nás na horách. Dnes v těch krásných dubových lesích hospodařím a nevyměnil bych je za nic na světě.

 

Snad všichni, kdo jsme tu dobu zažili, si přesně pamatujeme svůj 17. listopad 1989 a dny následující. Jak na něj vzpomínáte vy?

17. listopad 1989 jsem strávil dost výjimečně. Celý ten rok byl zvláštní a já jsem v něm s nově nabytou svobodou republiky spojil svůj nový, rodinný život. 

Začalo to už na podzim 1988, kdy jsem byl propuštěn z vojny. Tehdy každý vysokoškolák musel po absolutoriu na rok na povinnou vojenskou službu. Atmosféra už se měnila. V březnu 1989 jsem jel za babičkou do Vídně a při té příležitosti jsem se na nějaké večeři seznámil se svou budoucí ženou. Na podzim jsem tam přijel ještě jednou a neplánovaně jsme se opět potkali. A tehdy to mezi námi zajiskřilo. Když jsem se 28. října vracel zpátky do Československa, byl jsem veselý a zamilován. Hned potom, začátkem listopadu jsem s maminkou odjížděl do Říma na svatořečení sv. Anežky České. A tato dívka z Vídně mi zavolala do práce, že do Říma jede také – překládat pro české skauty z Vídně (překládala jim Italštinu x němčinu). Tak jsme se potkali opět, tentokrát v Římě.

Po svatořečení Anežky jsme se teprve 17. 11. vrátili z Itálie do Bavorska. Tam jsme se dozvěděli, že padla Berlínská zeď a že se v Praze také něco děje. Večer 18. 11. jsme dojeli do Plzně, kde bydlela moje druhá babička. Jenže u ní v bytě tehdy nešla elektřina a nemohli jsme si tak pustit ani rádio ani televizi. Teprve když jsem další den jel z Plzně do Prahy do práce, potkal jsem na nádraží známého, který byl vyslán podpořit stávkující studenty v Praze. A ten mi řekl, co se děje.

 

Takže jste ty přelomové události měl s dvoudenním zpožděním... Co je ve vašem případě následovalo?

Po návratu z Itálie jsem si plně neuvědomoval, o co jde. Pracoval jsem tehdy v Pražském projektovém ústavu a musel jsem kvůli nějakému pracovnímu vyjádření dojít na policii, tak zvanou Veřejnou bezpečnost. Tam byl pěkný shon, běžely vysílačky… Odbyli mne, že snad chápu, že se přeci teď nemůžou zabývat nějakým zemním valem na Jižním městě, který jsem projektoval….

Ale pak už mi volala má budoucí žena z Vídně, že už má vízum a jede se sestrou do Prahy. Celý následující týden jsme spolu strávili na demonstracích na Václavském náměstí, na Letné, a také na té slavné děkovné mši za svatořečení Anežky. Prožívala se mnou tady u nás i všechny další historické okamžiky, i volbu Václava Havla. Vzali jsme se hned v létě 1990.

 

Jak na ten historický zlom reagovala vaše rodina?

Po novém roce jezdily nějakou dobu vlaky z českých hranic zdarma do Vídně, několikrát jsem to využil. A hned poprvé jsem šel navštívit babičku. Byla to má první návštěva Rakouska po převratu.  Její reakce na moji neohlášenou návštěvu byla dost překvapující: „Já jsem tě čekala. A co už má táta zpátky?“ Oponoval jsem jí: „Kdo by se teď staral o majetek? Teď máme ideály, zbavujeme se bolševiků…“ Ale ona zase: „Hlavně se postarejte o cukrovar! Zámek ať táta nechá být, ten stojí milion ročně…“

Dopadlo to naopak. Zámek stojí, já jsem jeho otrokem (smích), cukrovar nám nevrátili, dokonce už je zbouraný. Přiznávám, že se můj život dost obrátil naruby. Celé mládí jsem snil o tom, že se vše změní, a já svůj život prožiji obráceně než můj dědeček. On stále ztrácel. Strkal hlavu do oprátky už před válkou, tím, že spolu s dalšími zástupci české šlechty vyjádřil dvakrát loajalitu s ohroženým Československem a poté prohlášením o sounáležitosti s českým národem (Pozn. MF. Deklarace zástupců české šlechty na obranu československého státu a národa 1938 a 1939 přednesené prezidentům Benešovi a Háchovi.)  Tito lidé byli samozřejmě v hledáčku Gestapa a dědeček byl při první příležitosti uvězněn. Komunisti pak dědečka s babičkou v roce 1948 přestěhovali do cihelny a zabrali zámek. Když potom prarodiče emigrovali, byli odkázáni na pomoc jiných příbuzných. Dědeček přišel o domov, o majetek, o vlast… nakonec i o zdraví a tím, že nás dělil ostnatý drát, i o rodinu.

Takže to, co on ztrácel, já jsem díky listopadu 1989 postupně znovu nabyl. Zámek, ke kterému patří i ty krásné lesy, pole a rybníky, byl vrácen mému otci. Dnes na nich hospodařím já a mí dva synové se připravují, aby pokračovali po mně. Proto jsem si uvědomil, že když se mi splnila všechna přání, měl bych také něco udělat pro tuto zemi. Napřed jsem kandidoval nejprve v Dymokurech do místního zastupitelstva, nějakou dobu jsem byl i místostarostou. Stále jsem zastupitelem, ale také jsem se stal senátorem našeho obvodu Jičín – Nymburk a místopředsedou TOP 09.

 

Změna v listopadu 1989 musela být pro vás, a hlavně pro vašeho otce satisfakcí. Váš tatínek asi nesl důsledky toho, že neemigroval, do všech detailů…

Naše rodina žila jakoby ve svém vlastním světě, ve vnitřním exilu. Pro společnost jsme byli beznadějný případ. Rodiče koupili starý rozbitý domek po Němcích v pohraničí, v Rudné u Nejdku. Táta jezdil se sanitkou, maminka byla v domácnosti, protože nás bylo pět dětí. Pomalu domek dávali dohromady, peníze nebyly. Pravda doma byla jiná než ta ve škole, to jsem velmi vnímal. A celé mládí jsem strávil tím, že jsem přemýšlel o dědečkově osudu, a jak se nám mohlo stát, že žijeme v komunistickém režimu.

Z jedné strany byla v naší rodině určitá hrdost na to, co nám nikdo nevezme – na náboženskou výchovu, návštěvu bohoslužeb. Ale z druhé strany tu byla i určitá ostražitost, ohled rodičů na nás děti. („Do ničeho se nepleť, máš čtyři sourozence.“) Doma byla výchova ke skromnosti, úctě ke starším a autoritám. Dnes si uvědomuju, že to vlastně nebyla úplně nejlepší příprava na moji politickou budoucnost. Ale jsem za ni vděčný.

Vzpomínám, jak táta na zahradě vysázel břízky a představoval si, jak pod nimi bude v důchodu bafat z fajfky. Ale když se v roce 1990 ta doba opravdu blížila, tak skočil do žigulíku, odjel do Dymokur a začal se starat – začal svůj nový život. Zpočátku přespával v Činěvsi na faře. Pamatuju se, jak jednou přijel odtud domů do Rudné a neměl peníze na naftu do nějakých strojů. Tehdy už maminka pracovala v léčebně dlouhodobě nemocných. Dala mu celou výplatu. Postupně byla navrácena pole, lesy a rybníky a hospodářství se začalo obnovovat. Zámek přišel na řadu jako úplně poslední. Když se nenašlo jiné využití, padlo rozhodnutí jej opravit, aby se v něm dalo opět bydlet. Tatínek tedy poslední roky života strávil tam, kde jej začal, a zemřel v roce 2015.

 

Jste bývalý projektant, byla to pro obnovu zámku výhoda? Dočetla jsem se, že v něm bylo jednu dobu i skladiště munice a bylo možná i štěstí, že se nic nepřihodilo?

Snažil jsem se zpočátku svou profesi uplatňovat, ale jednou mi otec řekl: „Ty bys pořád všechno projektoval, ale ono se to musí udělat!“ 

Po svatbě v létě 1990 jsem se odstěhoval za manželkou do Vídně. Myslel jsem si, že tam budu nějakou dobu sbírat zkušenosti, pracovat, a že vydělám také nějaké peníze. Ale tatínek v lednu 1992 zavolal: „Přijeď, už tě tady potřebuju!“ Nebyl jsem v první chvíli úplně šťastný, ale žena rozhodla, že půjdeme raději dřív než později… Stavařinou se už 30 let neživím. Dnes bych řekl spíš, že mne pohltilo víc lesnictví nebo zemědělství.

 

V době vašeho vídeňského intermezza jste tedy byl sám na chvíli také českým „krajanem“. Alespoň krátká průprava na činnost, kterou se nyní zabýváte v Senátu.

O to, abych převzal v Senátu péči o komunikaci s Čechy v zahraničí, mne požádal před koncem svého mandátu Tomáš Grulich, můj předchůdce v úřadu. On byl etnolog a v práci se zahraničními Čechy našel naplnění, byl mezi nimi velmi oblíbený. Já určitě takové znalosti jako on nemám. Ale on si uvědomil, že mám v zahraničí mnoho kontaktů, které mohou pomoci. A měl pravdu, navíc mě ta práce velmi baví a těší.

Tehdy ve Vídni jsem se s tamními Čechy moc nestýkal, dával jsem si pozor, protože někdy nebylo jasné, kdo odtud tehdy donášel do Prahy. I když samozřejmě nějaké pozitivní české zážitky jsem měl (úsměv). Třeba návštěvu proslulé české zahradní restaurace v Prateru, kterou vlastnil pan Kolařík a dodnes ji vlastní jeho rodina. Nebo když jsme potřebovali doma sehnat rychle instalatéra, paní v obchodě, do kterého jsem šel, poznala, odkud jsem, a hned začala mluvit česky. Navíc moje žena žila ve Vídni v X. obvodě, kde žilo vždy velké množství vídeňských Čechů a byly tam české školy.

 

Co přesně má senátní Stálá komise pro Čechy v zahraničí, kterou vedete, na starosti?

Snaží se podporovat kontakt Čechů v zahraničí s domovem. A naopak doma podporovat uvědomění o tom, co pro nás Češi v zahraničí znamenají. Všechny vlny obyvatel, které kdy do zahraničí odcházely, spojuje jedna věc: Jsou to odvážní lidé. Ne každý má odvahu k tomu, aby odešel do neznámého prostředí. A jsou to většinou lidé vzdělaní, většina z nich něčeho v zahraničí dosáhla.

Myslím si dokonce, že my Češi máme takovou vlastnost, že i když někdy doma nedokážeme vystoupit z davu, tak v cizině to dokážeme. Tito lidé jsou úžasní ambasadoři naší země, šíří její dobré jméno, díky nim má naše země v zahraničí dobrou pověst. Ceníme si jejich práce. Proto v Senátu podporujeme nejen jejich spolkovou činnost, ale také, a to považuji skoro za nejdůležitější, vzdělávání českých dětí v zahraničí. Mnoho lidí totiž odjíždí do ciziny za prací i s rodinami, takže jde o to, aby se české děti v cizině mohly učit češtinu a české reálie a po návratu domů mohly pokračovat v běžných školách.

 

Potřeby zahraničních Čechů se za dobu 32 let od listopadu 1989 dost proměnily, takže se už neřeší problémy kolem restitucí nebo navracení občanství, ale i jiné – třeba právě to vzdělávání. Ale co ještě?

Ani tyto problémy s občanstvím ještě neskončily. Je totiž řada lidí, kteří si až nyní, podle aktuální situace v jejich zemi, postupně uvědomují, že mají český původ a že by chtěli české občanství. Český pas je totiž velice ceněný – občan ČR je zároveň i občanem EU. Někdy musíme řešit velké paradoxy. Například předkové žadatele třeba z Brazílie nebo Venezuely kdysi žili na českém území, ale byli to Němci. Tady se dostáváme do sporu, co je vlastenectví a co příslušnost k národu. Mají tedy na občanství nárok?

Po staletí jsme tu v českých zemích žili v symbióze s obyvatelstvem německým i židovským a vlastenectví bývalo spojené se zemí. Je to smutný důsledek národovectví 19. a 20. století.

 

Překvapilo vás něco v této práci pro Čechy v zahraničí?

Přesto, že mám po světě tolik kontaktů, neuvědomoval jsem si donedávna, kde všude Češi žijí. Navštívil jsem pracovně nedávno českou vesničku v Moldávii, kde po 150 letech stále zpívají české písničky a užívají český jazyk. Žijí tam velice skromně. Jeden starý pán mi tam řekl: „Já jsem spokojený člověk. Peníze nepotřebuji, mám co dělat, mám své slepice, svoje včely.“ Byl jsem až dojatý, když jsem slyšel, že jim vlastně ani nic ke štěstí neschází, a porovnal jsem to s tím, v jakém my zde žijeme blahobytu.

Jindy mne překvapilo, když mi přišel poděkovat pravý australský Maor v typickém oděvu z peří, který mohl získat české občanství, protože jeho tatínek byl Čech. Je si toho vědom a k naší zemi se hlásí. Prezentoval u nás v češtině maorské tance a kulturu. Tento konkrétní případ ukazuje, že se podařilo, aby české občanství mohly získat i děti českých rodičů narozené v cizině.

Když se ještě vrátím k těm úkolům naší komise, je to především osvěta. Je zde například rozšířený názor, že lidé, kteří odešli z republiky, na ni zanevřeli. Že o naši zemi již nemají zájem, neplatí zde daně, a proto by o ní neměli rozhodovat.

Opak je pravdou! Samotného mne to velmi překvapilo. Byť jen z ekonomického pohledu je jejich přínos obrovský. V roce 2019 činily remitence 89 miliard Kč (prostředky, které přicházejí díky aktivitám zahraničních Čechů do země). Pro srovnání – rozpočet ministerstva obrany byl 55 miliard. Kulturní a intelektuální přínos těchto lidí je pak naprosto nezměřitelný.

 

Jste jedním z těch, kdo se v naší politické reprezentaci ujali úkolu prosadit možnost korespondenční volby pro Čechy v zahraničí, po které mnozí už dlouho volají. Na nedávné konferenci pořádané Senátem, kde se sjelo mnoho představitelů českých spolků a organizací v zahraničí, jste shrnul celý několikaletý postup, který opakovaně v parlamentu neměl úspěch. Už to vidíte nadějně?

Ted’, po volbách, už je to na nejlepší cestě. Senát je možnosti zavedení korespondenční volby dlouhodobě nakloněný. Za předsednictví mých předchůdců byla tato možnost už třikrát navržena a Senátem schválena. Nepodařilo se ji ale prosadit v Poslanecké sněmovně. Nyní jsme v Senátu schválili nový návrh korespondenční volby a věříme, že tento konečně i projde Poslaneckou sněmovnou, která má po volbách zásadně jiné složení. Největší překážkou ve skutečnosti bylo to, že v minulé sněmovně měly většinu strany, které by Češi v zahraničí zřejmě příliš nevolili – komunisté, SPD, ANO. Je pochopitelné, že tyto strany o korespondenční volbu neměly zájem. Různé řeči o zneužitelnosti tohoto způsobu volby byly samozřejmě spíše výmluvou. Vše se dá ošetřit tak, aby tento způsob volby byl průkazný a nezneužitelný. Máme mnoho příkladů z jiných zemí, kde se korespondenčně dávno volí. Česká republika je jedna z posledních zemí v Evropě, kde to dosud možné není. To považuji za ostudný dluh nejen vůči lidem, kteří žijí v zahraničí dlouhodobě, ale i vůči těm, kteří tam třeba studují, pracují, či jsou pouze na výletě.

 

Co vám dělá v současné době starost a z čeho máte největší radost?

Největší radost mám pochopitelně z toho, jak dopadly nedávné volby. Je to pořád ještě taková povolební euforie, vzhlížím s nadějí k tomu, kam se naše země bude ubírat, a že je pevnou součástí NATO a EU. Doufám, že jsme se stihli vyléčit z tohoto východního kurzu a nebudeme napodobovat některé naše buditele před 150 lety, kteří kdysi vzhlíželi k Rusku (i když i oni se většinou z tohoto „snu“ stihli probudit). Byl bych rád, kdybychom si opravdu uvědomili, že se musíme více angažovat a hrát větší roli v EU. Že ne nějací Oni – ale my jsme Evropa.

Nečekal jsem, že bude trvat celých 32 let, než se v parlamentu zbavíme komunistů. To, že nám tak dlouho zasahovali do veřejného dění, bylo určitým zklamáním. Doplácíme na to, že jsme se nevyrovnali s minulostí a nebyl tu komunismus odsouzen tak jako nacismus v Německu, přestože ta ideologie je stejně zločinná.

 

Všechny vaše děti jsou narozené po roce 1989. Jak myslíte, že vnímají současnou realitu?

Vyrostly jako kosmopolitní občané, ale spojitost s Českou republikou jasně cítí, přestože tři ze čtyř jsou narozené ve Vídni. Řekl bych, že jsou to světoobčani s českým srdcem. Jedna z dcer se ve Vídni věnuje barokní hudbě, druhá vystudovala po právech Diplomatickou akademii. V současnosti pracuje v Bruselu. Synové studují tady v Praze v Suchdole na České zemědělské univerzitě, protože jsou si vědomi, že musí převzít to, co dělám já – zkrátka aby mohli pokračovat v hospodaření na polích, v lese a na rybnících.

 

Antré s Janou Portykovou – 30 let Jesliček

HRADEC KRÁLOVÉ: Divadlo Jesličky Josefa Tejkla při ZUŠ Střezina v Hradci Králové slaví 30 let své existence. U jeho zrodu stála také herečka, režisérka, výtvarnice a scénografka Jana Portyková. Říká, že divadlo je pro ni zábavným odpočinkem, který se stal její prací. Jakými proměnami si Divadlo Jesličky za těch třicet let prošlo? A jak Jana a její kolegové zvládli nelehkou covidovou dobu? A proč vlastně Divadlo Jesličky dnes nese název Josefa Tejkla? Na to se ptala Kateřina Fikejzová Prouzová ve streamu Antré.

Autor článku: 
Kateřina Fikejzová Prouzová /jal

Josef Tejkl, zakladatel

Příběh této královéhradecké scény se začal psát mnohem dříve. Všechno to způsobil v roce 1984 příchod Josefa Tejkla do Hradce Králové. Autora, režiséra a herce v jedné osobě. Pepa – tehdejší učitel z Nového Hrádku obešel dvě ZUŠ v Hradci Králové, oba ředitelé mu vyšli vstříc a zaměstnali ho na částečný úvazek jako pedagoga literárně dramatického oboru. „Pepík nejdřív přebíhal s třídnicemi v ruce z jedné školy do druhé, ale pak se ředitelé domluvili, že bude jednodušší, když se obor přesune pod střechu jen jedné školy,“ vzpomíná Jana Portyková.

Vždycky, když někde Josef Tejkl působil, tak tam založil svůj vlastní divadelní soubor a Hradec Králové nebyl výjimkou. Rychle a přirozeně se obklopil lidmi, se kterými to šlo. Jedním z nich byla i Jana Portyková. Nový divadelní soubor dostal název Obsazeno (v reakci na okupaci z roku 1968) a hrál především autorské hry Josefa Tejkla.

 

Nová divadelní scéna

Ale vraťme se k literárně dramatickému oboru na tehdejší ZUŠ Na Střezině: také tam na sebe Josef Tejkl nabaloval další divadelní osobnosti, např. Emu Zámečníkovou nebo Jana Dvořáka. Obor se rozrůstal a vznikla potřeba mít svou vlastní scénu, škola tenkrát žádný sál neměla, na všechny koncerty a představení musela jít do pronájmu: „Byli jsme stálými hosty Klubu mládeže Trojka, nejdříve jednou za rok, později každé tři měsíce, a pořád to bylo málo,“ vysvětluje Jana Portyková.

"Na začátku 90. let se vyprázdnila spousta budov po dětských jeslích a bylo velké štěstí, že jednu z nich získala i ZUŠ Na Střezině. Začalo se velkým bouráním a rekonstrukcí. Tam, kde je dnes divadelní sál, byla původně herna a kuchyňka, kde se připravovala jídla pro děti, – 25. srpna 1991 jsme nastoupili do školy jako učitelé, převlékli se do montérek, vzali si kladívka a začali bourat zdi. Prvního září nastoupili žáci, kteří nám také pomáhali – a první představení se hrálo už v listopadu. Tenkrát se jednalo zhruba o stovku žáků. Dnes jich mají Jesličky 4x více.“

 

Kdo jsou ti z Jeslí

Na počátku převažovali v Jesličkách studenti ze středních škol. Jenomže v 90. letech prošly ZUŠ školskou reformou, a tak dnes hlavní gró tvoří žáci prvního stupně základních škol.

Kdo na samém začátku v novém prostoru učil: „Josef Tejkl, Ema Zámečníková, Jiří Polehňa, Jan Dvořák a já,“ vypočítává Jana Portyková, „ZUŠ Na Střezině byla první v celé republice, která si vydobyla svou vlastní scénu. A kromě toho byl v Divadle Jesličky už od počátku bar – díky tomu vzniklo kultovní studentské místo k setkávání.“

Co jsou největší milníky jesličkovské historie? „Samotný vznik divadla. A potom, když se naše inscenace začaly objevovat na Jiráskově Hronově. Prošli jsme ale i různými krizemi, největší byla v polovině 90. let, kdy pořád ještě doznívalo nadšení ze začátků a z klubových setkání. Jesličky se staly v Hradci Králové jakousi snobskou módní záležitostí pro středoškoláky. Hlásilo se k nám obrovské množství studentů, ale stačila jim často jen ta příslušnost k nám, ve skutečnosti o divadlo příliš nestáli, to byla velká krize,“ říká Jana Portyková. Tehdejší pedagogové se museli rozhodnout, zda to vše chtějí vést dál jako divadlo, nebo jako školu. Dnes můžeme s jistotou říci, že je to spíše umělecká škola – Jesličky nestaví svůj repertoár na konkrétní dramaturgii, pedagog cíleně vybírá tituly pro své skupiny žáků: „Za silné dramaturgy můžeme považovat Pepu Tejkla a Honzu Dvořáka, oba pánové měli vždy dobrý čuch na literaturu a dovedli ji převést do dramatického textu. A díky tomu vznikly v Jesličkách opravdové skvosty,“ konstatuje Jana Portyková. A Divadlo Jesličky není jenom činohra, potkáte se tu s loutkami, s divadlem poezie, s výtvarným, pohybovým nebo experimentálním divadlem. Rozmanitost je vítána.

Nečekaná smrt Josefa Tejkla zasáhla v Jesličkách všechny. „Přemýšleli jsme, jakým způsobem Pepíka dál připomínat. Proto jsme je při příležitosti 20. výroční založení Jesliček pokřtili jménem Josefa Tejkla,“ vysvětluje Jana Portyková.

 

Osudové křižovatky Jany Portykové

Jana Portyková prožila své dětství a část svého mládí v pěveckých sborech. Nikdy si nedovedla představit, že by tohle prostředí opustila. A potom potkala Josefa Tejkla, což byla velká osobnost a tahoun. A tak Janě vstoupilo do života divadlo.

A ZUŠ Střezina byla zřejmě Janě Portykové také souzená, její maminka, výtvarnice, byla ředitelkou této ZUŠ. Jana se po pedagogické škole sice nejprve vydala učit na gymnáziu a střední ekonomické škole, ale potom vzala i pár hodin výuky literárně dramatického oboru – do dvou let z toho byl plný úvazek.

Jako herečka si Jana vyzkoušela snad všechny formy divadla. Dnes se obloukem vrací k činohře. Každý, kdo má za sebou nějakou hereckou minulost a ohlédne se, může vyjmenovat, co pro něj hodně znamenalo, co ho zasáhlo. Pro Janu to byla inscenace Beregov z roku 1998. „To byla role, která mě přivedla k tomu, že činohra je pro mě stěžejní. Dále to byly role, které mi napsal Josef Tejkl a korespondovaly se mnou,“ vzpomíná na éru souboru s názvem Samohana.

 

Divadlo Jesličky dnes

Jaká je současnost Divadla Jesličky? „Jsme činorodí, máme velkou produkci, ročně nazkoušíme okolo třiceti inscenací. Před dobou covidovou jsme hráli pro pro veřejnost téměř každý den,“ uvádí Jana Portyková s tím, že kvalita je samozřejmě důležitější než kvantita. Ten stav spíš napovídá tomu, že soubor je plný lidí, kteří mají chuť něco dělat a tvořit.

Poslední rok pandemie zasáhl do všech oblastí, učit on-line dramaťák je prakticky nemožné. „Načítali jsme s dětmi audio knihy, zkusili jsme dabing,“ říká Jana Portyková.  A těžkým úkolem bylo i rozhýbat znovu divadlo.

Jana Portyková také zavzpomínala na profesora Jana Císaře. A co dělá Jana raději, učí nebo hraje? Jak vzniklo pěvecké uskupení Sex tet? Poslechněte si záznam streamu:

Záznam streamu: ZDE

 

 

Divadelní rodina Jesličky očima někdejší studentky Lenky Hojné

Když se řekne Jesličky, vybaví se mi nezapomenutelná vůně sálu, zvýrazněné role v textech, klavír uprostřed místnosti, jeviště, hlediště, malé učebny, hudba, smích, tanec a rezavé vlasy Jany Portykové

Jesličky jsou pro mě ale hlavně o setkání – setkání s komedianty, kteří se stali na chvíli mojí divadelní rodinou. Lidi, pro které nikdy nebyl problém popovídat si nejen o umění, literatuře, ale i životě, škole, úkolech a láskách. Životní zkušenosti, laskavý humor, chápavá duše dospělých, kteří snad v něčem nikdy naštěstí nedospěli, a proto s nimi povídání bylo tak lehké a přirozené.

Dál se mi vybaví mnoho rolí, kostýmů, rekvizit a touhy po tom, alespoň na chvíli uniknout realitě a být součástí malého divadélka, které pro nás někdy bylo celý svět. Divadla, ve kterém se plní sny a vy se tak můžete stát kýmkoli.

Přeji Jesličkám minimálně dalších 30 let, spokojené diváky, nadšené žáky a stále bláznivé a všehoschopné učitele.

 

 

Co mi daly a co mi vzaly Jesličky – očima někdejšího studenta Václava Bartoše

Narodil jsem se v Hradci Králové a bral jako samozřejmost, v jakém architektonicky povedeném městě žiju. Myslel jsem, že taková jsou všechna ostatní města. A když jsem jako neustále vyrušující třídní šašek narazil na Jesličky, které mi pomohly od dvojek z chování, taky jsem si myslel, že takové Jesličky jsou v každém městě. Díky nim jsem se navíc dostal na DAMU a poznal divadelní svět u nás, ve světě. A zjistil, jak moc si mohu vážit setkání s tak kreativními uměleckými osobnostmi jako Emílie Zámečníková, Josef Tejkl, Jan Dvořák, Jiří Polehňa, Antonín Fendrych, Eva Černíková, Petra Šustová a krátkými stážemi u Tomáše Komárka, Lenky Jaklové a mnoha dalších. Přes tu fůru času, kterou jsem v Jesličkách trávil, obyčejně dny, jindy snad i celé týdny, si nedokážu vybavit, že bych kvůli nim o něco přišel, že by mi snad něco vzaly. Naopak jsem ze svého světa počítačů a internetu, přírodních věd na gymnáziu, získal neuvěřitelné množství umělecké inspirace, lidských setkání, cestování po nejrůznějších přehlídkách, městských festivalech a soustředěních, takže mohu jen do konce života děkovat všem, kteří mi tuhle pouť umožnili a s velikým srdcem se nám žákům a studentům věnovali. Díky. Poznal jsem, že mimo svět nul a jedniček, matérie jsou chvíle inspirace, hlubokých citových zážitků při vnímání uměleckých děl, jejichž slovní popis by byl jen kreslením na vodní hladinu. Kéž by takové Jesličky byly v každém městě.


 

 

Cestou na Seznam – Stane se české slovo modrotisk součástí světového slovníku? (II)

ČR: Fakt, že jsou do seznamů UNESCO zapisovány architektonické památky, je všeobecně známý. Již méně se ví, že sem patří také tradice, které skupina obyvatel pokládá za své kulturní dědictví a předává je dalším generacím. Podmínkou pro zápis do mezinárodního Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO je předchozí uvedení na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který nyní čítá 28 položek. V roce 2014 unikátní národní listinu rozšířil zápis technologie výroby modrotisku. Ten od roku 2018 figuruje také mezi památkami UNESCO. Jak vidí současnost a budoucnost modrotiskových dílen stávající a nastupující generace barvířů a tiskařů? Podaří se slovo modrotisk dostat do světového slovníku? Pojďte s námi zde a v předchozím díle po klikatých stopách Cesty na Seznam a dále.

Autor článku: 
Irena Koušková

Našimi průvodci budou tentokrát samotní nositelé tradice, zástupci dvou tuzemských modrotiskových dílen, Gabriela Bartošková ze Strážnice a Jiří Danzinger, ml. z Olešnice.

 

Modrotisková dílna rodiny Danzingerů je nejstarší zachovaná u nás. Její založení se datuje v Olešnici na Moravě do roku 1816, provozuje ji už jedenáctá generace, a to v poslední původní dílně modrotisku v Čechách i na Moravě.

 

Jiří Danzinger, ml.: Modrotisk Danzinger − tradiční výroba modrotisku Olešnice

 

Co vám zápis do UNESCO, od listopadu roku 2018, přinesl?

Asi nepřekvapí, že prestiž, nové zájemce, dělá to na lidi zkrátka dojem. Svět se o nás začal více zajímat, jezdilo k nám natáčet více zahraničních štábů, lépe se jedná s partnery, nově jsme se dostali do hledáčku třeba Czech Tourismu. To všechno samozřejmě cca rok, protože potom začal covid.

Co se vlastních zakázek týče, tak přímý dopad na zvýšení tržeb to nemá. Poslední léta jsme prožívali luxusní období, roku 2019 říkáme růžový v našem modrém světě − prodeje stoupaly, ale museli jsme se trochu držet zpátky. Jsme totiž kapacitně omezeni, takže už třeba nebylo možné brát po zápisu do UNESCO nové prodejce, ačkoli zájem samozřejmě vzrostl.

Pamatuji se na ten den, kdy 28. 11. došlo k zápisu. Bylo to naprosto fatální. U nás je vždy tohle období náročnější, protože se řeší předvánoční objednávky. Co ale následovalo následující víkend, jsme ještě nezažili. Objednávky vystřelily, bylo to šílený, celá rodina balíkovala.

Musím k tomu říct, že my nechceme jít cestou zvětšování, rozrůstání výroby ani přílišných modernizací, chceme zachovat a udržet unikátní rodinnou tradici se vším, co k tomu patří. Udržet stávající ale neznamená zakonzervovat. Náš výrobní program dál žije, vyvíjí se a reaguje na současné trendy. Před dvaceti lety byste u nás našli hlavně pracovní oblečení, přehozy, zástěry, šátky. Od devadesátých let jsme začali také šít praktické věci do kuchyně, už se neprodávala pouze metráž, ale také suvenýry pro turisty. V roce 2008 a 2009 jsme zažívali krušné období, byla hospodářská krize, lidé šetřili a my neměli co dělat. Tehdy jsme vymysleli nový sortiment výrobků. Zařadili jsme praktické látkové tašky, výběrové oblečení z konfekce jako košile, sukně, dále dětské hračky. Touto cestou jdeme i nadále.

Vzhledem k tomu, že jsme malá dílna, kterou provozujeme už v jedenácté generaci, rozhodli jsme se věnovat hlavně výrobě a prodeji, nikoli prezentaci a zážitkovým edukačním workshopům, i když je o ně velký zájem. Pro nás by to ale znamenalo pronajímat si další prostory a nabaluje se na to spousta dalších činností, na něž už nemáme prostě čas.

Změna možná přijde s novou generací. Synovi Jiřímu nejmladšímu bude brzy dvanáct let a zatím ho to baví. 

    

Právě ve vaší dílně vznikla podle návrhu Zuzany Osako modrotisková látka použitá na vějíře, které se staly součástí nástupního oblečení našich olympioniků v Tokiu. Máte v prodeji metráž se vzorem, který měli čeští sportovci? Co na něm bylo?

S paní Osako jsme již spolupracovali na předcházejících kolekcích, takže si nás vybrala z toho důvodu. Rád bych zdůraznil, že není tak podstatné, jaká ze dvou českých modrotiskových dílen látku vyrobila, ale že se díky světové účasti modrotisku na olympijských hrách stává český modrotisk pojmem.

Případné zájemce o olympijskou metráž ale musím zklamat, není prodejná. Forma, kterou vytvořil Milan Bartoš, je už odvezená olympijských výborem, byla to smluvená limitovka. Na látce coby vzor najdeme postavičky sportovců znázorňující doskok Věry Čáslavské a klasické modrotiskové kytičky.

 

Jak žije olešnická modrotisková dílna v těchto pandemických dnech?

Musím říct, že si velmi vážíme podpory našich zákazníků, především zkraje roku, kdy není tolik zakázek, dodalo nám to pozitivní energii. I v této těžší době nakupovali přes eshop, my balíkovali, takže nás restrikce existenčně nezasáhly, ačkoli jsme nemohli pořádat exkurze do výroby. Přes léto byla návštěvnost dobrá, omezení kapacit příchozích se nás netýká, máme stejně malé prostory.

 

Jak vidíte budoucnost modrotisku v Olešnici? Do čeho chcete investovat především?

O odbyt se vůbec nebojím, ten bude. Starosti mi trochu dělají suroviny, aby bylo indigo na barvení a plátno za nákupní ceny, které neprodraží výsledný výrobek natolik, že se stane neprodejný. Velmi bych si přál předat rodinnou dílnu další generaci, aby mohla tradice pokračovat dál.

Co se investic týče, tak už jsme je zahájili. Renovujeme ve spolupráci s našimi formíři velké množství původních forem. Začali jsme kolem roku 1994 a v tuto chvíli máme už asi polovinu hotovou. Připravujeme je tak pro další generaci, které by mohly vydržet dalších zhruba 150 let.

 

https://www.modrotisk-danzinger.cz/

 

Rodina Jochová se věnuje výrobě modrotisku více než 110 let. V současnosti se snaží v rámci rodinné firmy Arimo o uchování této tradice již pátá generace. Jak se staví k modrotisku nejmladší pokolení tiskařů barvířů? V čem vidí Gabriela Bartošková, prapravnučka zakladatele Cyrila Jocha, potenciál této tradiční výroby?

 

Gabriela Bartošková – Strážnický modrotisk, Arimo, spol. s r.o.

 

Co vám zápis do UNESCO přinesl?

Zápis pro nás především znamená obrovskou prestiž a dělá modrotisku dobré jméno i reklamu. Byli jsme zavaleni neskutečným zájmem médií, a tak se o nás dozvědělo více lidí, což se odrazilo na počtu spoluprací a hlavně i na šíření modrotisku do světa. Na druhou stranu se díky zvýšené popularitě zahltil trh právě modrotiskem falešným, a to je v současnosti jeden z našich největších bojů. Ale věřím, že zápis napomůže k zachování této techniky, což je ze všeho nejdůležitější.

 

Vaše modrotisková dílna spolupracuje s velkou řadou návrhářů a designérů. Otevíráte modrotisku uměleckou cestu? Máte v tomto směru vyšší ambice?

Ano, dílnu veřejnosti otevírám už dlouhou dobu, také studentům nebo různým experimentům k odhalení zaniklých technik. Lidé mají modrotisk spjatý především s folklorem a krojem. Zapomínají už ale, že modrotisk má své místo ve světě designu a umění. Může mít miliony podob a právě na tom s umělci pracujeme. Díky jejich práci se modrotisk nejen připomíná, ale zároveň i posouvá dál, a vlastně tvoříme historii. Mými ambicemi v tomto směru je hlavně dostat modrotisk do světa umění jako techniku, se kterou se dá donekonečna pracovat a rozvíjet ji.

 

Přes léto připravujete s Romanou Košutkovou z Galerie výtvarného umění v Hodoníně workshopy modrotisku pro děti. Vznikla z toho knížka Apolenka z modrotisku, která zaujala i odbornou veřejnost a krásně ilustrovaná publikace, která propojila modrotisk, akvarel a příběh pro nejmenší, získala Cenu Czech Grand Design v kategorii Ilustrace. V čem je z vašeho pohledu knížka výjimečná?

Je to vlastně úplně první pohádka o modrotisku vůbec, začalo se na ní pracovat i vyšla dřív než Modrotisková pohádka, což je další ilustrovaná knížka pro děti, ale Apolenka byla první. Navíc ty ilustrace jsou opravdu nádherné, autoři si cenu jistě zaslouží. Z mého pohledu modrotiskařky můžu jednoznačně říct, že celý příběh je neuvěřitelně krásně a něžně zpracován. Jde z něj poznat, jak moc má paní Košutková modrotisk ráda, až mi to vehnalo slzy do očí.

 

Může zákazník poznat na první pohled rozdíl mezi tradičním modrotiskem a jeho imitací?

Laik určitě ne. My v dílně jsme už modrotiskem úplně pohlceni, odhalíme ten falešný na kilometry daleko. (úsměv) Ale běžný zákazník bývá bohužel často oklamán. A vlastně ani není divu, často se stává, že na folklorních trzích vytahují stánkaři falešný modrotisk a nikoho opravdu nenapadne, že na takovém místě by se mohly objevit nějaké podvodné imitace. Nevím, proč to organizátoři dovolí.

Proto lidi na workshopech, přednáškách a exkurzích učím čtyři základní pravidla, jak modrotisk poznat: 1. Cena − každého hned udeří do očí, že modrotisk je drahý. Je to tak, má vysoké náklady, jde o ruční práci a prvotřídní kvalitu, kterou přísně hlídáme. 2. Modrotisk je ruční práce, proto v tisku najdete drobné chyby a vzor se nikdy neopakuje na chlup stejně jako u strojového tisku, navíc ve vzoru objevíte obtisky malých hřebíčků, které pomáhají při jeho navazování. 3. Rubová strana opět prozradí ruční práci, vzor je všelijak propitý a při barvení mohou vzniknout fleky. 4. Ptát se prodejce, která dílna mu modrotisk poskytla, popřípadě si to ověřit, což není nic těžkého.

 

Jak žije strážnická dílna v těchto pandemických dnech? Kolik lidí zaměstnáváte?

Nejtvrdší zákazy nám samozřejmě zasadily velkou ránu, hlavně zrušení veškerých trhů. I když už byla celé léto opatření mírná, spoustu akcí, kterých jsme se v minulosti zúčastnili, nikdo nepořádal. Případně „vyšoupli“ pouze řemeslníky, jako třeba na strážnickém vinobraní, a tak jsme tam nemohli prodávat. Na druhou stranu jsme navštívili spoustu jiných trhů a míst, a to nás hodně podpořilo. V současnosti se nějak držíme, zájem mezi lidmi je, takže věřím, že to zvládneme. Na modrotisk je nás dohromady šest, když počítám i bráchu, který s modrotiskem velmi pomáhá.

 

Poslední roky modrotisku spíše přály. Jak vidíte budoucnost své dílny? Do čeho chcete investovat především?

V budoucnost modrotisku pevně věřím. Proto dílnu otevírám všem, kteří mají zájem. Myslím, že je velmi důležité zachovat tradici a spolu s ní tradiční kroje i vzory a techniky. Zároveň ale musíme jít s dobou a právě přes umění a design udržet modrotisk stále aktuální. Nebojím se experimentů a výzev, a právě v tom vidím budoucnost. Navíc mě samotnou vzdělává a obohacuje kontakt s umělci, díky čemuž mohou vznikat opravdu překrásné věci. Koneckonců řemeslo musíte dělat hlavně srdcem a já věřím, že takové věci přežijí.

Investovat chceme především do tiskařských forem a jejich oprav, ať můžeme fungovat. Do budoucna mám ale vize různých vzdělávacích projektů a spoluprací s dalšími řemeslníky. Nápadů je plná hlava, jen ten den není nafukovací. (úsměv)

 

Obléknete se někdy vy sama do modrotisku? Jen pro propagaci firmy nebo i pro běžné nošení?

Když jsem začala s modrotiskem pracovat, tak jsem byla typická kovářova kobyla (úsměv),  neměla jsem ani tašku nebo čelenku. To už jsem ale všechno dohnala, takže modrotisk nebo doplňky z něj nosím úplně běžně, ale samozřejmě jej oblékám i na různé akce k propagaci. Jednak lidi vidí, že se toho opravdu nemusejí bát a můžou modrotisk nosit skutečně kdykoliv kamkoliv, a jednak se v modrotisku cítím opravdu dobře a ráda ho nosím nebo v něm i spím. A samozřejmě až se jednou vdám, tak jedině v modrotisku. (smích)

 

https://www.straznicky-modrotisk.cz

 

 

 

Jak mi našli Havlíčka

V neděli 31. října uplyne rovných 200 let od narození zakladatelské osobnosti české žurnalistiky – Karla Havlíčka Borovského. Osamocený rebel, nesmiřitelný kritik rakouské vlády usilující o reformu systému, který nerespektoval rovná práva utiskovaných národů, své názory publikoval ve vlastním časopise Slovan, a to až do doby, kdy byl policejně internován v Brixenu. Ačkoli Havlíček v posledních letech není v médiích příliš připomínán, zůstává inspirativní osobností i dnes, jak potvrzuje v následujícím zamyšlení publicista Milan Dus. 

Autor článku: 
Milan Dus

Začínal rok 1977. Zrovna jsem se vrátil z jakési stáže na univerzitě a v televizi v Lipsku, kam nás vyslali coby studenty pražské fakulty žurnalistiky. Z mého tehdejšího pohledu jedinou důležitou věcí, kterou jsem si z Lipska přivezl, byl dlouhý objektiv, po němž jsem už léta prahnul. A taky jsem ho hned chtěl vyzkoušet.

Z pražské koleje Větrník, kde jsem tenkrát nocoval, jsem se po ránu vydal k plochodrážnímu stadionu Na Markétě, odkud se ozýval kravál, tentokrát však méně obvyklý než hluboké basy plochodrážních strojů. V tamním depu nesmyslně túrovali malé motorky s odšroubovanými výfuky. Cvak. Nezajímavé. Nevysoko nad hlavou mi přeletěl vrtulník a zamířil nad nedaleký hřbitov Břevnovského kláštera. Cvak. U hřbitovní zdi se potloukalo pár chlápků. Na jednom místě byla ke zdi navezena hromada štěrku a z ní chlapík se super kamerou, jakou jsem neviděl ani v televizi, točil, něco za zdí. Stoupl jsem si vedle něj. Kolega, říkal jsem si. Cvak. Byl to pohřeb. Nedaleko za zdí jsem u hrobu zahlédl několik povědomých tváří. Cvak, cvak, cvak… Divný funus, kde pár kroků od rakve kvůli řevu motorek a kraválu vrtulníku neslyšíte slova kněze. Sebral jsem se a zamířil pryč, když se mi jeden z těch obejdů, dvoumetrové hovado, postavil do cesty se slovy: „Dej sem ten film.“

„Co si to dovolujete?“

„Dej sem ten film!“

Po krátké trapné konverzaci mi došlo, že ho neukecám, nepřeperu ani jim neuteču. S třesoucí se rukou jsem vyndal z aparátu kazetu a pak z kapsy občanku. S gustem vytáhli z kazety film a vrátili mi ho, takže mi vlastně nic nevzali. Jen ve škole, kde už jsem to měl tak dost polepené, mohl být další průšvih.

Pár týdnů po pohřbu profesora Patočky, jednoho z duchovních otců Charty 77, jsem měl skládat zkoušku z historie české žurnalistiky. Přednášela ji docentka Beránková, svérázná osůbka, která byla chvíli zábavná a chvíli pouštěla hrůzu. Kdo u ní chtěl obstát, nestačilo mu nastudovat skripta, ale musel mít načteného jejího milovaného Karla Havlíčka Borovského. Já v té době četl Kerouaca, Bondyho a tak.

Četba z donucení. Ale vyletět jsem nechtěl.

Měl jsem štěstí. První Havlíčkův text, který se mi dostal do ruky, byly Epištoly kutnohorské. Odmala mě obě babičky braly do kostela, před spaním jsem musel odříkávat Andělíčku, můj strážníčku… a korunu tomu nasadil táta, o jehož víře silně pochybuju, ale ze mně chtěl mít ministranta. Podle mne otec bral kostel vyloženě jako společenskou záležitost, myslím, že nejvíc se mu líbilo, když tam vozil zpěvačky (byli jsme ekumenická rodina, táta Volyňák jezdil do pravoslavného – Hospodin pomííílúúúj…). Moje ministrování naštěstí nemělo dlouhého trvání a farář, který si mne vyhlédl, mě navíc později jako člověk, natož jako duchovní tuze zklamal. Od té doby sice víru, lásku a přátelství považuju za nejkrásnější lidské city, ale ústřední výbor víry k tomu nepotřebuju.

A teď jsem měl v ruce text autora, který to viděl podobně. Dokonce vstoupil do semináře, z kazatelny chtěl „pracovat ku prospěchu národa svého,“ ale za rok, nejdéle za dva, měl jasno a dal se na dráhu žurnalistickou. V Epištolách navázal na myšlenky Husovy, tedy mimo jiné, že kšeftování s hříchem je zlo, ale šel dál. Celibát je podle něj protivení se přírodě, staví propast mezi laikem a duchovním. Všímal si toho, že z každého náboženství se dřív nebo později pro určitou skupinu lidí stane řemeslo a obživa. Že absolutismus církevní není nic jiného, než poduška absolutismu světského. A za největší kacířství považoval nepoctivost, kdy se někteří lidé schovávají za boha, aby mohli podvádět jiné, ale taky hloupost, když se jiní lidé takhle podvádět nechají.

Paní docentka byla spokojená, oči jí zářily. Věděl jsem, že zkoušku mám, a tak jsem si dovolil být aktuální: „Jen mi vrtá hlavou, že tenhle z tehdejšího pohledu kacíř a rozvratník absolutismu, který nedělal nic jiného, než že se v rámci sice oktrojované, vnucené ústavy, snažil bojovat proti absolutismu státnímu i církevnímu, tedy mimo jiné i proti jakémusi ústřednímu výboru víry, byl za svůj zákonný odpor potrestán luxusním hotelem v Alpách s plným zaopatřením, zatímco jeho skoro jmenovec Václav Havel, který se 130 let poté dožaduje dodržování Helsinského protokolu podepsaného generálním tajemníkem ústředního výboru komunistické strany, sedí na Pankráci."

Paní docentka zvážněla. Pohlédla ke dveřím, jakoby se chtěla ujistit, že jsou zavřené, a řekla: „Ale – nepletu-li se – o tomhle jsme na přednáškách nemluvili.“ Vzala index a napsala mi známku – už ani nevím, jakou.

Byl jsem rád, že zkoušku mám a že mě z fakulty nevyrazí. Ale to nejdůležitější je – proč to celé vyprávím – že se od té doby čas od času přistihnu, jak porovnávám současnou žurnalistiku a politiku Havlíčkovým metrem. Říkám si, proč se často tak neohrabaně pitváme v něčem, co on už dávno jasně a srozumitelně formuloval a není na tom třeba nic měnit. Ti, co znají víc než Krále Lávru a víc než onu ostudnou legendu o brixenském mučedníkovi (jestli tam něčím trpěl, pak hlavně tím, jak rychle na něj doma všichni zapomněli) vědí, že tohle je skutečný zakladatel moderní české žurnalistiky a moderní české politiky.

„Byl to on, kdo založil to, čemu se později začalo říkat nepolitická politika nebo občanská společnost. To znamená, jak si počínat v situacích, kdy nemáme šanci měnit stav věcí, kdy prohráváme. On měl okamžitě praktické plány co dělat. Bylo-li to možné, tak se šlo přes politiku, když to možné nebylo, tak přes osvětu. V tomto smyslu Havlíčka objevil Masaryk,“ řekl mi nedávno při natáčení rozhlasového pořadu o Havlíčkovi politik a historik Petr Pithart.

Mluvili jsme i o Havlíčkově vztahu k Rusku. O tom, jak rusofil, který ve velké zemi na východě nějaký čas žil, poté, co poznal bídu tamního venkova, nadřazenost takzvaných elit a sebestřednost mnoha intelektuálů, za pár měsíců vystřízlivěl. Přestal věřit v pomoc velkého slovanského bratra a raději začal uvažovat o modernizaci zkostnatělé monarchie. Jak je možné, že v myslích řady současných politiků ty sentimentální úvahy o bezpečí pod ruskými křídly přetrvávají? Aniž by tam jeli a přesvědčili se na vlastní oči jako Havlíček nebo později Masaryk.

I na populismus, který tolik hýbe současnou politikou, měl Havlíček čich:

„…při všech politických bouřkách a zmatcích vždy mnozí lidé nepoctiví jako hmyz se objevují a pro sebe něčeho urvati se snaží. Ti pak zapletou všechno mnohem více a pokazí tolik, že to ani celý věk napraviti nedovede. Jest ale prostředek proti takovým lidem. O každém, který se vám v politických a veřejných záležitostech za rádce nabízí, hleďte se vždy strany jeho domácího a privátního života přesvědčiti, je-li zachovalý muž. Kdo je ničema sám osobně a nedovedl si mezi těmi, kteří jeho domácí život z předešlých a nynějších let znají, ani jméno poctivého a řádného muže zachovati, ten také jistě se nemíchá do politiky z poctivých úmyslů, a musí míti nějaké tajné, ale jistě nečisté ohledy. Také jest jistá jiná známka: Kdo sám sebe, svou rodinu zachovalým a řádným způsobem živiti neumí, nevěřte mu, že dovede radu dáti, jak by se zlepšil stav celé země. A právě mnoho takových lidí se nejvíc roztahuje a potlouká ve veřejném životě, jistě jenom ke zkáze země a národa.“ (Karel Havlíček Borovský: Vysvětlení nynějších okolností, Národní noviny 1849)

Havlíčka nemučednického a inspirativního jako první objevil tehdejší univerzitní profesor Tomáš Garrigue Masaryk. Svou knihu Karel Havlíčeksnahy a tužby politického probuzení napsal v devadesátých letech předminulého století krátce poté, co se poprvé v životě pokusil vstoupit do politiky. Byla to politika mladočeská a ten pokus tenkrát příliš úspěšný nebyl. Zato Havlíčka načetl Masaryk velmi pozorně, kriticky, nicméně nakonec se vyznal:

„Přiznávám, že Havlíček je mně osobně velmi milý. Byl to člověk čistý duší a ryzí charakterem. A cením ho velmi. A právě to kladu tak vysoko, že podal politickou filozofii, jak sám o sobě říkal, zdravého rozumu, stoje při tom vcelku na poznání lepších autorit své doby. To má cenu svou zvláštní, a právě tím stal se buditelem všeho českého lidu v době nad jiné důležité. Jeho jasnost, určitost a celkovost právě v rozčilení roku 1848 měla vliv tím větší a vliv dobrý. Tím Havlíček posud může a má mít vliv co nejširší.“

(T. G. Masaryk: Karel Havlíček – snahy a tužby politického probuzení, 1896)

Uplynulo dvacet let a Masaryk začal uskutečňovat to, oč usiloval Havlíček. – Ale zpátky k té mé příhodě s paní docentkou. Když jsem po letech sám na nějaký čas stanul před studenty a hledal zdroje, sáhnul jsem i po skriptech Mileny Beránkové. Je to historie zhruba od doby rudolfínské po vznik republiky, tam se nic moc měnit nedá. Samozřejmě jsem si všímal drobných úlitbiček a vynechávek, ovšem – podotýkám – nikterak zásadních. Sotva asi paní docentka mohla psát o tom, jak Havlíčka štval Marx svým pohrdáním malými slovanskými národy, jimž předvídal brzký zánik. Byla přece doba prvomájových průvodů, v jejichž čele se nosily i vousaté podobizny taťky světového proletariátu. Čím dál častěji jsem ale uvažoval o tom, jak nás paní docentka nutila číst Havlíčka a přemýšlet o tom, co psal. A říkám si, nebo spíš chci věřit, že se nám tím snažila říct, co se v letech nejtužší normalizace na školách říkat nesmělo.

 

Poznámka redakce: Havlíček na vlnách Čro 3 Vltava

Rozhlasový pořad autora tohoto textu nazvaný TGM: Můj Havlíček, ve kterém o tom, čím mohl Karel Havlíček Borovský inspirovat Tomáše Garrigua Masaryka a v čem mohl být Masaryk Havlíčkovým pokračovatelem, uvažují politik a historik Petr Pithart a publicista Pavel Kosatík, si můžete poslechnout na stanici ČRo Vltava 28. října od 17 do 18 hodin. Pořad bude k poslechu i na webových stránkách Vltavy.

 

Stopy v písku / Fričovi, část třetí

ČR–ZAHRANIČÍ: „Zpráva o potřebě poznávat jinakost. Poznávat, aniž bychom nenávratně měnili. Při cestách do druhého světa však vždycky hrozí, že se domů vrátí někdo úplně jiný.“ To je úryvek z anotace, kterou uvádí brněnské divadlo Husa na provázku svou novou inscenaci Čerwuiš (https://www.provazek.cz/cs/cerwuis). Dramatizace příběhu indiána Čamakoko, který přijel v roce 1908 do Čech s cestovatelem A. V. Fričem, aby se u nás uzdravil a přivezl lék svému vymírajícímu kmeni, se v režii Davida Jařaba odehrává ve vodě. Mělký bazének na jevišti představuje řeku Paraguay, kde příběh začal i skončil, i nekonečný oceán, který museli oba překonat cestou tam a zase zpátky – fyzicky lodí, i obrazně, ve svých myslích a srdcích. Když jde pak člověk z divadla, napadá ho, že stejně na vodě se mohou ocitnout i všechny naše jistoty a pravdy – v kterých jsme byli vychováni a jsme o nich přesvědčeni –, když je začneme srovnávat s danostmi jiné kultury. Mně se to stalo.

Autor článku: 
Yvonna Fričová

V roce 2000, kdy si svět připomínal 500. výročí geografického „objevení“ Jižní Ameriky (resp. přistání portugalského mořeplavce Cabrala u břehů pevniny později nazvané Brazílie), také já a můj manžel jsme „objevili Ameriku“. Půl století po smrti manželova dědečka A. V Friče (ani jeden jsme ho nepoznali, zemřel dlouho před tím, než jsme se narodili, v roce 1944) jsme zjistili, že kdesi v nitru kontinentu, v „zeleném pekle“ paraguayského Gran Chaka žije naše skoro stoletá indiánská tetička, která se jmenuje Herminia Fric Ferreira. Dcera AVF a jeho čamakokské milé Lorai, o které kdysi napsal něžnou povídku „Měla mne ráda, zvěděl jsem to pozdě“. To „pozdě“ bylo na jeho zpáteční cestě do Evropy, kdy si uvědomil, že tak krásný cit, který k sobě pocítili během krátkého setkání v kulisách dramatické povodně zkraje roku 1905, už asi nikdy nepozná. Možná svou Lorai vyhledal při svých dalších dvou pobytech v Americe, možná ji už nikdy nepotkal (její nomádský kmen se pohyboval po nedozírných pustinách Gran Chaka), možná ji schovali její příbuzní, aby si ji nebo její dceru neodvezl do neznáma jako Čerwuiše. Od Hermíny jsme se na konci jejího života (zemřela v roce 2009) dozvěděli, že maminka na tatínka pořád čekala, byla smutnější a smutnější, až nakonec umřela na nějaké „neštovice“, když ona byla ještě dítě. Vychovával ji potom Fričův starý přítel Magpiota, a AVF už víckrát nepřijel (v dalších cestách za indiány mu zabránila první světová válka, a pak už šel jeho osud jinudy). Také Hermína čekala. Už se nedozvíme, jestli o ní její otec věděl. Ona neznala ani jeho křestní jméno ani zemi, odkud pocházel. Pořád ale věřila, že se její neznámá evropská rodina k ní jednoho dne přihlásí a vysvětlí jejím potomkům všechny ty divné nové věci, které je během dlouhého dvacátého století potkaly a změnily jejich život k nepoznání.

Co si počít s takovým dědictvím po dědečkovi? Co si počít s dopisem, v němž vám z nebe spadlý indiánský bratranec Rodolfo děkuje za laskavost bavit se s ním a jeho rodinou, i když jsou jen „špinaví indiáni“? Jak se po naší první návštěvě v Gran Chaku (2002) postavit k Rodolfově prosbě: „Přál bych si, abyste informovali vládu ve vaší zemi, že v Paraguayi existují indiáni českého původu, kteří potřebují pomoc a podporu svých krajanů, aby mohli začít žít jako ostatní civilizovaní lidé. Tuto pomoc nežádám po vás, protože vím, že sami máte rodinu, o kterou se musíte starat. Vím velmi dobře, že život bělochů je těžší, složitější a nákladnější než náš, a proto bych nechtěl, abychom pro vás byli přítěží. Představuji si to tak, že byste sestavili nějakou listinu a dali ji nějakému úřadu, který má na starosti chudé lidi. Věřím, že to zvládnete, protože se vyznáte ve městě a umíte zacházet s těmi vašimi papíry.“

Po další návštěvě příbuzenstva na konci světa (2004), kam jsme se jich jeli zeptat, jak by si naši pomoc a svou civilizovanou budoucnost představovali, po důkladném průzkumu, jak (ne)fungují různé rozvojové projekty, a po velkém váhání, zda si komplikovat život a riskovat dědečkovo i naše vlastní jméno pro nějaké Čamakoky z 21. století, kteří mají hodně daleko k romantickým Vinnetouům, jsme v roce 2005 založili sdružení Checomacoco. Dodnes jsme v něm jen tři dobrovolníci: já s manželem a překladatelka Andrea.

Jsme zajedno v tom, že nikomu nic nenabízíme, nedáváme nevyžádané rady, nevyvážíme naše geniální nápady ani chytrá zařízení, která jsou často přímo pro „třetí svět“ vymýšlena. Zato se hodně zajímáme o jejich názory, důvody a zkušenosti, a jak to vidíme my, jim vysvětlujeme, jen když se ptají. Pouštíme se pouze do věcí, o které sami bez úspěchu a dlouhodobě usilují, ale nedaří se jim z důvodů finančních, organizačních nebo byrokratických. Odpovědnost za výsledek nesou sami, my jen pořád dáváme najevo, že nás zajímá, jak to dopadne. Většinou je to velká zkouška naší trpělivosti.

Poprvé jsme pochopili rozdíl v náhledu na to, co je potřeba, když jsme zjistili, že v žádné z pěti čamakokských vesnic není pitná voda, že se pije z řeky a hlouběji ve vnitrozemí z louží a že nejčastější příčinou úmrtí je tam dehydratace z průjmu. Za nás to bylo jasné: postaráme se o čistou vodu! Jenže oni to odmítli. Nebyla to jejich priorita, takhle žijí odnepaměti. Potřebovali od nás něco jiného: krávy. Vlastnit jich pár v každé rodině a mít tak perspektivu, že nepůjdou žebrotou, když jim ekologové půl roku z roku zakazují lovit ryby (jediná možnost výdělku v pustém kraji) a když jim paraguayské úřady do vesnice nedoručí žádnou potravinovou pomoc, léky, školní pomůcky, sociální dávky nebo úplatky před volbami. Občas jim nějaká nevládní organizace ve vesnici zasadí stromy, postaví školu nebo zdravotní středisko. Žádný učitel ani doktor tam ale s holýma rukama dlouho nevydrží. S každou vážnější nemocí se musí do hlavního města, tisíc kilometrů, pokud seženete nějaký transport a peníze na ošetření.         

A. V. Frič zastihl před sto lety Čamakoky jako pravěké lidi s tajemnými rituály, kteří neznali zemědělství, neměli trvalá obydlí a kromě hliněného hrnce, luku a šípů žádný majetek; úlovky, lesní ovoce a celá krajina patřily všem. Dnes jsou lesy vykácené a nově vzniklé pastviny si oplotili bohatí farmáři. Důležitým majetkem je mobil: na Facebooku každý vidí, jak je třeba žít, oblékat se, k jakému Bohu se modlit.

V jejich kraji, větším než Česká republika a zabydleném jako poušť (žije tam celkem 15 000 obyvatel), není žádná pracovní příležitost, snad jedině nárazové pomocné práce na farmách nebo v domácnostech movitějších Paraguayců. Někteří mladí indiáni zkoušejí najít zaměstnání v hlavním městě Asunciónu, ale prosadit se tam je bez protekce obtížné, i když chcete být zednický přidavač nebo ochranka v supermarketu. Paraguay je druhou nejchudší zemí jihoamerického kontinentu a šestina obyvatelstva žije za míň než dva dolary denně. Kdo začne vydělávat, stává se podporovatelem široké rodiny. Do hlavního města musí také ti, kdo pochopili, že cesta vede přes vzdělání. „Chci někým být, abych pomohl sobě a své rodině,“ končí skoro každý dopis, který nám posílají žadatelé o podporu ve studiu. Jeden za všechny: „Seděl jsem na břehu řeky a přemýšlel, jestli tam skočím dnes, nebo až zítra. Ale teď s vaší pomocí studuji na učitele. Chci dát naději dětem, jako jsem ji dostal já.“

To je nejviditelnější změna za posledních patnáct let, kdy jsme s našimi Čamakoky v nepřetržitém spojení. Na začátku se rodiče divili, že by jejich desetileté děti měly dál zbytečně sedět ve škole, když už se naučily číst a trochu psát. Je toho potřeba tolik dělat kolem domu, starat se o početné mladší sourozence, nosit vodu, shánět dříví na vaření, pomáhat na rybách. Dnes má většina dětí kompletní devítiletku a ti nadaní pokračují na colegiu. Někteří maturanti z venkovské školy se tam ale nenaučí ani znát hodiny nebo malou násobilku a neumějí napsat životopis. Ti, kteří vzdělání myslí vážně, musí zase do Asunciónu. Těší nás, že řada z nich si (v Paraguayi plně placené) studium už může dovolit, protože jejich rodiče nebo prarodiče úspěšně chovají dobytek. Z našeho původního daru (140 krav a tři plemenní býci) jsou dnes dvě úctyhodná stáda. Některá rodina dobytek prodala pro krátkodobý zisk, ale někteří s ním hospodaří podle vzoru paraguayských farmářů (v zemi je velkochov dobytka oporou ekonomiky). Někdy se u toho hádají a vytvářejí soupeřící koalice, někdo pracuje víc a někdo se jen veze, asi jako na každé vesnici tvořené mnoha příbuznými rodinami. Ale děti jsou svorně jejich naděje a pýcha. I naše.

„Naší“ první absolventkou vysoké školy byla Soledad, někdejší z Asunciónu vyjukaná studentka pedagogické fakulty. Dnes je z ní učitelka v předměstské indiánské škole a rázná autorita tamního indiánského „ghetta“. Její dvě sestry absolvovaly vojenskou akademii a slouží v rodném kraji jako policistky, bratr studuje veterinu, další sestra sice nedostudovala, ale pracuje jako streetworkerka s bezprizornými dětmi z indiánských komunit, které byly definitivně odsunuty ze svých původních teritorií. Čamakokové mezi nimi naštěstí nejsou. Svoje území jsou odhodlaní si udržet, právě v těchto dnech podávají určovací žalobu na neoprávněné užívání části jejich půdy. Sepsal ji „náš“ Santiago, vloni dostudovaný právník. Na práva chodí i jeho další dvě sestřenice, ale největší zájem je o obor diplomovaná zdravotní sestra. Podporujeme několik studentek, v době covidové jim například kupujeme respirátory, rukavice, dezinfekce atd., co po nich vyžadují jejich školy, aby je mohly poslat na praxi do nemocnic nebo očkovacích center. Lékařku máme zatím jednu, další mladík studuje poslední ročník medicíny na Kubě – dostal vládní stipendium pro mimořádné studijní úsilí a touhu pracovat ve prospěch své komunity. Pomáháme každému individuálně, podle jeho aktuálních potřeb a podle stavu našeho účtu. Skládají se na ně dárci z České republiky, kterým se líbí, že naše pomoc je adresná a transparentní. Studenty upozorňujeme, že nedáváme stipendia, na které má uchazeč nárok po splnění určitých kritérií, ale že podporujeme podle našich možností ty, kteří jsou ochotní být s námi v průběžném kontaktu, sdílet s námi svoje kroky a nebát se obtíží a překážek. Ti, kteří se pod vlivem různých projektů naučili dělat ze své etnicity výhodu bez odpovědnosti, většinou po prvním kontaktu a seznámení se s našimi pravidly odpadnou.

Aniž jsme o to zvlášť stáli, stali jsme se prostředníky mezi „dvěma světy jedné země“, jak zní podtitul té nové brněnské hry. Máme výhodu, že nás rodina naší indiánské tetičky Hermíny (dnes čítá asi 200 lidí) od počátku bere jako příbuzné, takže můžeme být otevření. Hodně věcí si musíme vyjasňovat – často si nerozumíme, nejen kvůli španělštině. Naše otázky je občas štvou, ale většinou je baví, že se ptáme, na co se jich nikdo bílý zatím neptal. Také oni nás někdy štvou, třeba tím, že nazývají českou pomoc „zrnkem písku“ (a to už jsme do Paraguaye naposílali skoro 4,5 miliónu korun!) a že někdy ani nepoděkují. Jenže, jak popsal ve své knize Indiáni Jižní Ameriky už jejich legendární (prapra)dědeček: podle indiánské etikety, když někoho obdaruji, zavazuji ho tím k povinnosti dar opětovat. Když obdaruji někoho něčím, co mi plnohodnotně oplatit nemůže, je to pro něj ponižující. Pak je slušné dar nekomentovat a tvářit se, že je bezvýznamným „zrnkem písku“, aby se dárce necítil zahanben, že zahanbuje obdarovaného.

Myslím, že je užitečné zajímat se o jinakost, člověk se o sobě hodně dozví. Naši dárci se snad zahanbeně necítí, vždyť jen vyslyšeli Rodolfovo přání: „Kéž nezapomenete na své bratry, české indiány, zvané Išir ybytoso neboli po bělošsku Čamakoko“.

 

www.checomacoco.cz

číslo transparentního účtu sdružení Checomacoco: 2800123841/2010

 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře