neděle
21. dubna 2024
svátek slaví Alexandra

Články a komentáře

Články a komentáře

Česká kultura před Sametem a po Sametu / s Annou Vaďurovou

ČR-VÍDEŇ: Není sporu o tom, že divadlo samo o sobě je magický fenomén. Když je ale řeč o ochotnickém divadle, může mít pro řadu lidí pořád jakýsi přídech amatérismu. Lidové zábavy pro známý okruh diváků, kteří mnoho prominou a chodí se dívat na své sousedy či přátele, jakou to na divadelních prknech zase sehrají taškařici. Určitě to mnohde už neplatí, a laťka může být velmi vysoko. Jsou ale ochotnické soubory, které plní ještě mnoho dalších úloh, než „jen“ to, že spojují lidi s láskou k divadlu. Takové, které mají doslova poslání. Jedním z nich je zcela jistě Vlastenecká omladina, založená Čechy ve Vídni v roce 1881, jejíž vznik plynul z obav o zánik české řeči mezi krajany. Úředně byl spolek zaregistrovaný v roce 1885 a divadlo hraje dodnes. Vlastenecká omladina tu plní mnoho dalších úloh i v nové době. Vedoucí osobností 135 let staré „Omladiny“ byla poslední dvě desetiletí Anna Vaďurová. Křehce a romanticky vyhlížející žena se srdcem na dlani a ohromnou vnitřní sílou. Alespoň tak jsem ji poznala při natáčení dokumentu České kořeny ve Vídni v letech 2011-12. S podporou manžela Viktora – jinak režiséra – a dalších se jí podařilo soubor výrazně omladit, stmelit a vytáhnout k nebývalým úspěchům. Kde a z čeho tu sílu, která tmelí vídeňské Čechy i Slováky a působí i přes hranice, čerpá? Obě, snad inspirovány předvánoční dobou, spouštíme se spolu do hlubin ubíhajícího času…

Autor článku: 
Martina Fialková

Odcházela jsi z Československa brzy po srpnu 1968 jako velmi mladá dívka. Co jsi stihla do té doby doma pro svůj další život načerpat?

Doma nás bylo pět dětí a měli jsme šťastné dětství. Maminka byla v domácnosti a pečovala o nás, tatínek, doktor práv, měl ještě druhou práci v pojišťovně, aby nás uživil. Nic nám ale nescházelo, tatínek pro rodinu dokonce vlastníma rukama postavil dřevěnou chatu a měli jsme také staré auto, které sestavil se svým otcem. Byli jsme křesťanská rodina a tatínek opakovaně odmítl vstoupit do KSČ. Proto musel v roce 1948 opustit své milované povolání středoškolského profesora a několik let hledal pro sebe a velkou rodinu byt a práci. Uchytil se jako podnikový právník v nových strojírnách na severu Moravy. I pak měl různé problémy, dokonce hrozilo, že bude zametat ulice, ale vždy ho někdo zachránil tím, že poukázal na jeho početnou rodinu, kterou musí živit. My děti jsme věděly, že nemůžeme studovat, ačkoliv jsme všechny měly výborný prospěch. Chodily jsme s rodiči veřejně do kostela a já jsem ve škole skrývala sešit do náboženství pod bundou, aby se mi spolužáci neposmívali. Maturovala jsem na strojní průmyslové škole stejně jako moji starší sourozenci, protože poskytovala ucelené vzdělání i bez vysoké školy. Poprvé jsem pak pocítila hořkost a nespravedlnost, když jsem po maturitě 1967 a s vysvědčením se samými jedničkami těžko sháněla práci. Nakonec jsem ji dostala v konstrukci, ve stejném podniku jako tatínek. Byla bych se i přizpůsobila, kdyby nepřišel 21. srpen 1968. Půlrok předtím byla cítit změna: „Pražské jaro“ vzbudilo novou naději, padla cenzura a lidé pochopili, že je to teď na nich, aby se společnost změnila k lepšímu…

 

Co následovalo, všichni víme. Jaký byl ale tvůj, ještě dívčí pohled na situaci ze severu Moravy?

Radostná doba skončila hlášením v rádiu, u kterého nikdo neskrýval slzy: „Okupanti už pronikli do budovy rozhlasu a hledají vysílač. Zatím se skrýváme, ale až zazní československá hymna, je konec...“ Hymna zazněla a já jsem viděla i staré, ostřílené chlapy brečet. Bylo půl deváté ráno, nikdo nemluvil. Prostě jsme se sebrali a šli domů. Bylo mi 20 let a najednou jsem pochopila, že se přes noc všechno změnilo, že už neplatí to, co bylo včera. Pak projížděly naším městem tanky, my jsme jim hrozili pěstí a mně tenkrát bylo jedno, jestli mě zabijí. V práci mi později lakonicky oznámili, že půjdu na jiné pracoviště, protože jsem nejmladší. A tohle jednání ve mně posílilo pocit, že mě někdo posadil na koleje a já po nich budu muset celý život jet a nevybočit, jinak bude zle. A právě tento pocit společně s okupací „spřátelených vojsk“ ve mně zrodil myšlenku opustit republiku. Měla jsem tenkrát kamarádku, která žila strastiplný život na statku. Její otec byl jedním z mála soukromých rolníků, který vzdoroval systému a nevstoupil do JZD. Devítičlenná rodina neznala nic jiného než dřinu a starost splnit všechny povinné dodávky. Kamarádka měla v Rakousku vzdálené příbuzné a ti nám po příjezdu do Vídně pomohli najít zaměstnání i ubytování.

 

Byla jsi už doma, v Československu, nějak "postižená" divadlem, které se ti později stalo ve Vídni osudným?

Tatínek hrával nejdříve pro nás a děti sousedů ve sklepě loutkové divadlo, pamatuji si na jeho oblíbeného Škrholu. My děti jsme byly u vytržení! Později hrával v neděli dopoledne v městském kulturním zařízení a já mu mluvila princezny. Také se ve městě občas našel někdo zapálený, který dal nějaké představení dohromady. Všechno jsem nadšeně a s úžasem prožívala, dodnes si pamatuji spoustu detailů. Když jednou starší sestra spoluúčinkovala ve sboru ve Fidlovačce, sledovala jsem její přípravy se zatajeným dechem. Netušila jsem, že jednou budu i já v této vlastenecké hře hrát Lidunku a celé představení také řídit coby režisérka. A k tomu ve Vídni! Stalo se tak v jubilejním roce 1975, k 90. výročí založení divadelního spolku Vlastenecká omladina, na jevišti ve zdejší české škole, kde náš spolek hraje dodnes.

 

Jaké byly tvoje první dojmy ze svobodného světa, z velkolepé Vídně, proti moravskému městečku?

Tehdy mi Vídeň připadala ohromující – nevídaná auta na ulicích a výklady u zlatníků mě přímo omráčily! Reálný život pro dvě opuštěné dívky ve velkoměstě byl ovšem skromný. Kamarádka byla už měsíc zabydlená a pracovala, když jsem začátkem prosince 1968 přijela i já. Ve vlaku nebyla naštěstí žádná kontrola, protože kufřík plný dokladů a vysvědčení by mé úmysly nemilosrdně odhalil. Příjezd do zasněžené a zledovatělé večerní Vídně si pamatuji do všech podrobností a dodnes mě udivuje, že jsem ani na chvilku nepocítila strach. Na úřadě práce jsem pak ihned dostala místo v podniku, který mi připomínal ten můj domovský. Jak jsem byla ráda, že mám technické vzdělání a užívala jsem si, že jsem tenkrát byla v konstrukci coby žena jako bílá vrána!

V pronajatém pokoji jsme spaly s kamarádkou v úzké posteli nohama k sobě, abychom se do ní vešly. Na začátku jsem také zažila dost hladu, protože první výplatu jsem dostala až po měsíci. Ale v práci si mě mužští kolegové hýčkali čokoládou a můj budoucí manžel se se mnou dělil o bohaté svačiny, které mu do práce připravovala maminka. Brzo jsem získala malý pokojík ve starém domě. Studená voda na chodbě v litinovém umyvadle, toaleta pro několik partají se musela v zimě přihřívat petrolejkou, aby nezamrzla. Naučila jsem se vodu nosit, ohřívat, prádlo prát ve veřejné prádelně a jednou za týden chodit do veřejných lázní. Pro mé přátele a dokonce i některé mé blízké jsem se stala přechodem hranic tou bohatou na Západě. A já si přitom na nepohodu musela teprve zvykat, protože doma jsem bydlela s nejstarší sestrou v nově postaveném paneláku, kde bylo ústřední topení a koupelna s teplou vodou samozřejmostí. To ale jen na dokreslení skutečnosti. To hlavní byl pocit svobody a vlastní zodpovědnosti. Dokonce ani moje první Vánoce v emigraci nebyly zoufalé, i když byly osamělé. Kamarádka odjela k příbuzným do Vorarlbergu a já si vyšla do nedalekého kostela Votivkirche. Vzpomínala jsem na domov, jedla cukroví, které mi s sebou dala maminka a taky trochu plakala, protože se mi po mé rodině stýskalo. Ale věděla jsem, že to je ta oběť, kterou musím přinést, abych mohla žít tak, jak chci já. Cítila jsem se silná a odhodlaná za svůj život bojovat.

 

Už jsme zmínily Vlasteneckou omladinu, český amatérský divadelní soubor ve Vídni, který už tehdy měl dlouhou tradici. Jak ses do něj dostala a co to pro tebe tenkrát znamenalo? 

Můj budoucí manžel Viktor, tehdy ochotný tlumočník, poradce a ochránce v mém prvním zaměstnání, pochází z autochtonní české menšiny ve Vídni. Jejich rodina tu žije už od 19. století a doma vždy mluvili česky. Ten mě také hned dovedl do Sokola ve Steinergasse, kde jsem byla přijatá s otevřenou náručí. A také do české školy na Sebastianplatzu, kde tenkrát ochotníci hráli výpravnou historickou hru „Na Trojském zámečku“. Sledovala jsem děj a krásně oděné herce patrně s otevřenou pusou, protože se o přestávce Viktor na mě zadíval a zeptal se, jestli nechci taky hrát. Já spontánně vykřikla „ano“! A už jsme byli v šatně, přímo u oblíbené herečky Moniky Ontlové, později Kadlecové, která nádherně zpívala i hrála. Ta mě stejně nadšeně objala a tím jsem byla přijata do Vlastenecké omladiny. Pro mě tam byli všichni tenkrát staří, ale hned mě vzali za svou, udělali jednatelkou a já je pojala do svého srdce. Mám je tam dodnes. Bylo s nimi veselo, našla jsem tam přátele na celý život a v práci jsem se těšívala na večerní zkoušky. Poprvé jsem hrála ve hře „Píseň života“ 28. března 1971. A osud tomu chtěl, že právě v těch chvílích, kdy já si prvně ověřovala, jaké to je stát na prknech, která znamenají svět, příšel o život jeden z mých nejdražších – můj bratr.

 

Jak zasáhlo jeho úmrtí do tvého tehdejšího života v Rakousku? 

Bratr zemřel tragicky, když sjížděl s přítelkyní v kajaku rozvodněnou Moravu. Našli ho až po měsíci a rodiče si mezitím museli vyslechnout, že prolévají „krokodýlí“ slzy. Já tenkrát těžce nesla, že jsem nemohla jít na pohřeb, ale pomohla mi spontánní myšlenka, že už se nemusím bát smrti, když tam nahoře mám bráchu. Časem přibyl celý zástup mých drahých, ale tenkrát mi to bylo útěchou.

 

Založili jste s Viktorem vlastní rodinu a také firmu. Jak jsi přemýšlela o tom, že on je Čech, ale vlastně Rakušan, který nikdy nepoznal život za železnou oponou? Nebo ano?

Tohle u nás nikdy téma nebylo. Viktor měl v Československu příbuzné a také několik přítelkyň, byl vždycky v obraze. Využil své znalosti češtiny k podnikání, zastupoval rakouské firmy a později si založil firmu vlastní. 

 

Spojovala vás láska k divadlu, kde jste byli mezi dalšími vídeňskými Čechy. Ale co rakouské divadlo? Sledovala jsi i co se děje na jeho prknech? Zbýval ti na to čas?

Ale ano, mívali jsme i předplatné. Do divadla a na jazzové koncerty jsme chodili velmi rádi a chodíme dodnes. Občas také letíme do Londýna na náš nejmilejší muzikál Les Misérables, který jsme tam už viděli několikrát. Jezdíme ale i do divadel v Praze nebo v Brně, obhlédnout tamní zajímavé inscenace, protože z nich pak čerpáme poučení pro ty naše, které připravujeme s Vlasteneckou omladinou.

 

K té se ještě podrobněji vrátíme za chvilku. Jste totiž zaangažováni ještě ledaskde jinde. Do Vídně ale s manželem dojíždíte z nedalekého Tullnu, takže vlastně už dlouho nejste praví Vídeňáci. Co se tedy děje tam?

Manžel z Vídně nechtěl pryč. Já vyrostla na malém městě a velkoměsto mi bylo příliš neosobní a hlučné. Když jsme si pak hledali bydlení, zjistili jsme, že naše představy jsou ve Vídni finančně nesplnitelné. Viktor ale našel pro nás a pro své dva přátele pozemek blízko Tullnu, v malé vesnici na úpatí vídeňského lesa. Tam jsme si postavili dům a jsme tam šťastní. Propojení s Vídní zůstalo ale díky divadlu živé. A protože mám na Moravě podnikavou sestru Jiřinku, vymyslely jsme a s pomocí vídeňského Školského spolku Komenský zorganizovaly v roce 2004 velkolepý vánoční koncert uničovského sboru v Karlskirche. U nás na vesnici jsme se s Viktorem zapojili do veřejného života spoluorganizováním zájezdů dechovek – naší místní rakouské, z české strany to pak řídila moje sestra. Fungovalo to několik let, s rakouskou kapelou jsme byli i v Lošticích na slavnosti Tvarůžek. V naší vesnici zase na oplátku vystupovaly s moravskou dechovkou i mažoretky, byla to tehdy nevídaná senzace. Před 15 lety to ale skončilo, když nám dlouhodobě onemocněla maminka a my se sestrami jsme o ni začaly intenzivně pečovat.

 

Česko-rakouské vztahy ale stále tmelíte i prostřednictvím velké vášně tvého muže pro stará auta – veterány. Dodnes vzpomínám na historku, kterou nám vyprávěl při natáčení našeho dokumentu, jak součástky jedné aerovky postupně vozil z tehdejšího Československa, protože celé auto samozřejmě převézt nemohl - to by bylo podezřelé.

Viktor je podnikavý. Na podnět mého tatínka se začal zajímat o veterány a ještě dnes máme Aerovku 662 z roku 1930, která se dlouhých 12 let dávala dohromady. S tou jsme začali jezdit po veteránských akcích. Později přibyly další veterány, a tak jsme s Aerovkou nebo Porsche 356 absolvovali spoustu veteránských závodů v Rakousku, Česku a sousedních zemích. Později jsme organizovali rallye a soutěže už sami a i tady jsme propojili vídeňský divadelní spolek se světem veteránů. Získali jsme tak mnoho přátel a byli jsme na místech, kam bychom se soukromě nedostali. Dnes dokonce někteří z našich pražských veteránských přátel jezdí na premiéry divadelních představení Vlastenecké omladiny do Vídně. Celkově mohu říci, že divadlo i vášeň pro veterány nesmírně obohatily náš život. A možná je to klíč k poznání, proč jsme s Viktorem vydrželi spolu a oslavili i zlatou svatbu.

 

A proto se teď musíme vrátit k té Vlastenecké omladině, protože vy oba jste po dlouhou dobu byli jejím pohonem. A i když jsi už předala žezlo mladší generaci, byli jste to vy, kdo do souboru postarších krajanů vnesl novou krev, přitáhli jste řadu mladých a zrežírovali řadu opravdu náročných inscenací. Od zábavných komedií jste soubor přesměrovali k „velkým titulům“ a k muzikálům, kde všichni musí nejen hrát, ale i zpívat a tančit. Jak se vám to podařilo?

Viktorova přednost jsou překvapivé nápady. Moje úloha je pak rozdělit je na ohromující a inovativní a na ty druhé, nepoužitelné (směje se).

V roce 2001 jsme ve Vlastenecké omladině nečekaně přišli o předsedu i režiséra, kteří spolu předtím dlouhodobě určovali chod spolku. Já se stala předsedkyní a přebírala vyčerpaný, přestárlý soubor. Nevěděla jsem tenkrát, jestli na tu funkci budu stačit a jak se zachází s financemi, když je náš divadelní spolek bez záštity nějaké pomocné instituce.

Ale já jsem si řekla, že to dva roky zkusím. A za ty dva roky se mnohé změnilo, najednou tu byly nápady a pomoc přímo ze spolku. Velmi tenkrát pomohl Zdeněk Homolka, milovník divadla a bohém, který změnil repertoár z původních veseloher a operetek na hry Voskovce a Wericha, později pak na klasiky Moliéra a Shakespeara. Pro mě to byl čas velkého poznání: Dělat předsedkyni je služba. Zároveň jsem si ale uvědomila, jak mám všechny ty lidičky ve spolku ráda, že pro ně ráda obětuji svůj volný čas s organizací, plánováním a také zodpovědnou prací s financemi. V letech, kdy jsem pravidelně jezdila na Moravu pečovat o maminku, jsem nastavovala noci a Silvestra jsem občas trávila k nelibosti manžela tříděním faktur a účtů pro roční uzávěrku. Ale nade vším vítězil pocit, že to pro náš divadelní spolek dělám ráda. Když společně nastudujeme nové představení, které nás stojí velké úsilí a potíme krev a slzy, tak se ve mně rozhostí nádherný pocit všeobjímající lásky. Myslím, že tyhle stavy mají i ostatní a publikum je vycítí. To je pak ta radost, která nám všem září z očí a která stírá rozdíl mezi amatérským a profesionálním výkonem.

 

Přesně tak jsem vás viděla v roce 2011, při generálce na My Fair Lady a o rok později na premiéře Šumaře na střeše. Dáváte do vší té práce srdce, dáváte tam sebe, a tím strhnete všechny ostatní. I mne tehdy najednou přepadla obrovská chuť vylézt tam nahoru na podium za vámi a hrát také. A to jsme ještě nezmínili, že jste i tady využili otevřených hranic a toho, že do Vídně není z jižní Moravy tak daleko, a ke hraní v souboru jste přizvali i některé talenty odtud. Jaké hodnoty přineslo takové propojení Vídně s Moravou?

Profesionalitu mezi nás vnesl herec Zbyněk Háder, který hraje v Divadle bratří Mrštíků v Boleradicích. Nejprve nás zachránil, když nám vypadl před premiérou hlavní představitel hry Agathy Christie „Past na myši“. Hrozilo zrušení představení, ale v nouzi nejvyšší se mi podařilo vypátrat na Moravě herce, který tuto roli uměl a byl ochoten ji s námi zahrát. Ve středu jsme si ho tenkrát jako svátost přivezli do Vídně a v sobotu se hrálo. A pak i v Boleradicích – a od té doby se datuje vřelá a přátelská spolupráce mezi oběma soubory. Toto propojení začalo přinášet ovoce i na straně diváků, protože k nám už začaly pravidelně jezdit autobusy z jižní Moravy. Spolupracujeme i s folklorním souborem Demižon ze Strážnice. Máme z toho velkou radost a ve Vídni se cítíme jako jedna velká česko – slovenská rodina.

Do naší „Omladiny“ přišly tehdy také nové posily, a to vyprovokovalo mého muže Viktora k nápadu na nastudování muzikálu „My Fair Lady“. Ačkoli to byla neprobádaná cesta, ukázalo se, že byla správná a následovaly pak další muzikály – „Saturnin“, „Sugar aneb Někdo to rád horké“ a „Hašleření“ s písničkami Karla Hašlera. Naše asi nejlepší představení byl muzikál „Šumař na střeše“, který vznikl v roce 2012. Tím příběhem jsme byli uchváceni a na scéně jsme nemuseli dojetí pouze předstírat.

Bylo to dlouhé období, kdy se Vlastenecká omladina vezla na veleúspěšné vlně. Ale z čistého nebe nás zasáhly dvě rány – pár herců a hereček opustilo soubor a v roce 2020 vypukla pandemie korony.

 

Nešlo ale jen o divadlo, tuším…

Souběžně s divadelní činností jsme totiž s Viktorem také vedli taneční, v krásném sále Slovanské besedy, v hotelu Post. Vznikly (za podpory spolku České srdce) nejdříve spontánně pro pár přátel, pak se ale rozrostly v pravidelné pondělní setkávání lidiček všech profesí, kteří se chtěli přiučit tančit nebo se jen prostě setkávat, vyměňovat zkušenosti a někam patřit. Osazenstvo tanečních se částečně prolínalo i s naším divadelním souborem. A to vše, divadlo i taneční, bylo covidem brutálně přerušené. Nabyla jsem pocit, že se mi pod rukama hroutí to, co jsem 20 let budovala.

Ale 2021 už jsme zase hráli, tancovali a zpívali. Náš nejnovější počin je muzikál „Rebelové“, měl premiéru letos v listopadu. Máme zase nové herce a herečky. Vedení souboru převzala Martina Pfeffer, které jsem ráda oporou, když je potřeba. Ona sama je také skvělou scénáristkou a režisérkou, a tak se snad opět blýská na lepší časy.

 

Na závěr těžká otázka: Zkusila bys pár slovy zrekapitulovat to, co se mezi těmi prvními Vánocemi ve Vídni a těmito v tobě samotné odehrálo?

Nedávno nám přirostlo do rodiny další vnoučátko. Vánoce budeme slavit společně se synem a jeho rodinou u nás a syn pak ještě i na Moravě ve Strážnici s rodinou své ženy a s přáteli.

Když přemýšlím nad těmi roky, tak cítím vděk a pokoru za všechno, co jsem mohla prožít. Dnes už jsem ve věku, kdy člověk bilancuje a kdy se otáčí, aby poznal pravé hodnoty. Já bych to shrnula do jedné: Je to láska. K lidem, k práci, k věcem, k Zemi, na které žijeme.

A co bych přála všem lidem k nastávajícím Vánocům? Aby byli dobré vůle. Dnes a denně.

 

 

 

 

Četnické humoresky v Salonu republiky

HRADEC KRÁLOVÉ: Nová a dosud nejrozsáhlejší výstava v České republice věnovaná pouze četnictvu odkazuje na oblíbený seriál České televize, který se stal fenoménem už pro dvě generace televizních diváků. Málo známý, a přesto podstatný je fakt, že se řada seriálových případů odehrála ve východních Čechách 30. let 20. století. Předlohou seriálu se totiž staly osudy četnické pátrací stanice Hradec Králové.

od 15.10.2022 do 26.03.2023
Autor článku: 
Jan Hrubecký, Muzeum východních Čech v Hradci Králové

Četnická „pátračka“ však v Hradci Králové vznikla až roku 1928, zatímco jiné četnické útvary zde sídlily již od roku 1894. V období první republiky prošel četnický sbor – hlavní garant bezpečnosti na celém území státu – značnou organizační a kvalitativní proměnou. Hradecké četnictvo je názorným příkladem tohoto procesu: vedle četnické účtárny, běžných stanic (v Kuklenách, na Novém Hradci Králové či na Hlavním nádraží) zde vznikla četnická silniční kontrolní stanice Hradec Králové – plnící úlohu dnešní dopravní policie, již zmíněná pátrací stanice – řešící vážné kriminální delikty, četnický pohotovostní oddíl – potírající demonstrace a protistátní činnost nebo četnická letecká hlídka – střežící vzdušný prostor východních Čech.

„Výstava má tak dva cíle: pojednat o četnictvu coby primárním bezpečnostním sboru první republiky, o každodennosti četnického života, o tom, co obnášelo být přijat k četnictvu a sloužit jako četník. A za druhé přibližuje osudy četnictva v Hradci Králové a porovnává seriálovou představu a realitu,“ uvádí autor výstavy – historik Jan Hrubecký a dodává.

„Návštěvník se tak může seznámit s životními podmínkami četníků v dioramatech, zjistí, v čem spočíval nadčasový přínos četnictva kriminalistickým vědám nebo spatří zbraně a výstroj četnictva. V případě hradecké části jde o unikátní soubor předmětů, které byly všechny používány hradeckými četníky a byly vystaveny díky pochopení příbuzných těchto mužů zákona.

Fakt, že četnická služba byla velmi nebezpečná, připomíná prezentace padlých četníků ilustrovaná předměty vážících se k projevům úcty padlým projevené nejvyššími představiteli Československé republiky.

Abychom dodali výstavě „lidský rozměr“ může návštěvník využít metodu vyprávění formou QR kódů, kdy se díky dobově oděným hercům známým ze seriálových Humoresek, odvíjí příběh četnických postav, ale i hospodyně na četnické stanici či manželky četníka vytvořený exkluzivně pro tuto výstavu.“  

 

Staňte se četníkem Lebedou

Pro dospívající i dospělé návštěvníky je připraven četnický simulátor“, který na bázi modifikace počítačové hry Arma 3 prostřednictvím 3D simulace seznamuje návštěvníka s průběhem běžné četnické obchůzky koncem 30. let v československém pohraničí a se všemi náležitostmi služebního postupu četnictva. Tento interaktivní prvek vznikl výlučně pro potřeby naší výstavy.

Jako strážmistr Lebeda z četnické stanice Dolní Lichtenwald (Dolní Světlá) v roce 1937 se hráč ocitne na patrole po svěřeném úseku staničního obvodu. Velmi záhy k němu přiběhne mladý hoch z osady Juliovka a celý uřícený oznamuje strážmistrovi rvačku v místním hostinci. Hráč se tedy vydává oznámení prověřit, zjišťuje, že ke rvačce opravdu došlo a že byla motivována nacionální nesnášenlivostí. Také pojímá podezření, že útočník se dopustil trestného činu, a proto jej následně zatkne a odvádí na stanici. 

„Příběh i kulisy mise, až na drobnosti a limitace hry samotné, byly vytvořeny podle dobových reálií a odehrávají se tak, jak by se před 85 lety mohly skutečně stát. Ostatně i postavy jsou pojmenovány podle skutečných četníků, kteří na stanici sloužil,“ upřesňuje Jan Hrubecký.

Hra samotná je vojenský simulátor ArmA 3 od českého vývojářského studia Bohemia Interactive a.s. sídlícího v Mníšku pod Brdy. “Bohemka”, jak studiu herní komunita ráda říká, stojí za celou sérií vojenských simulátorů ArmA, počínající původní Operací Flashpoint z roku 2001. ArmA 3 pak byla vydána v roce 2013. Tyto vojenské simulátory poskytují hráči skutečně jedinečné možnosti na celém herním trhu – velký plně otevřený herní svět, pokročilé simulace chování postav, zbraní, vozidel a letadel, ale i komplexní editor scénářů, ve kterém jsou herní možnosti limitovány pouze hráčovou představivostí. Na enginech těchto her také studio vyvíjí profesionální simulátory určené pro ozbrojené síly. Řada zemí pak tyto simulátory, včetně České republiky, v určité míře používá k výcviku svých velitelů. 

Již od časů původních “Flashpointů” hráči zdatně tyto hry modifikují. Vytvářejí nové modely, textury, prostředí, funkce a scénáře, a to jak z historie, současnosti, budoucnosti, ale také podle knížek, filmů či jiných her. Vývojáři tento trend zachytili a své hry od počátku koncipují tak, aby si je hráči mohli co nejsnadněji přizpůsobit – od války Britů se Zulu, přes 2. světovou válku po Afghánistán nebo i fiktivní universa Warhammeru, Hvězdných válek či Falloutu. Několik takových modifikací jsme použili i pro naši ukázkovou misi.

Petr Tlach vytvořil pro všechny tituly z herní série ArmA modifikaci ČSA 38-45. Ta přidává do hry uniformy, zbraně a vozidla Československé předválečné armády a Wehrmachtu. Mapu Mařenice, která je takřka úplně shodná s reálným okolím severočeské obce Mařenice, k této modifikaci vytvořil Ondřej Branžovský. Na této mapě je též přesně podle dochovaných map a terénních pozůstatků vybudována linie našeho předválečného lehkého opevnění. Matěj Doležal pak jako sub-modifikaci pro ČSA 38-45, vytvořil variantu, která přidává do hry stejnokroje Československého četnictva a spolu s Vladimírem Chvojkou připravili misi, kterou si ve výstavě může každý zahrát, a stát se tak alespoň na čtvrt hodiny četníkem.

Výstava potrvá do 26. března 2023

 

 

Četnická obchůzka Salonem republiky

Pořadatelé zvou na komentovanou procházku Salonem republiky po stopách prvorepublikových četníků, která se uskuteční 15. ledna 2023 od 14 hodin.

Pojďte zjistit, která z míst v centu Hradce Králové mají co do činění s československými četníky známými ze seriálu České televize Četnické humoresky. Vydejte se s autory výstavy Četnické humoresky v Salonu republiky Janem Hrubeckým a Milošem Bernartem na speciální obchůzku po četnických stopách.

Dozvíte se, kde měl svou četnickou stanici nikoliv Karel, nýbrž Josef Arazim, kde v centru Hradce Králové došlo k potlačení protistátní demonstrace, nebo na které z hradeckých ulic se dochovala pomůcka k vyšetřování prvorepublikových dopravních nehod.

Sraz účastníků je po zakoupení vstupného před budovou Muzea východních Čech.

Časová náročnost je max. 2 hodiny.

Vstupné je 90 Kč.

 

"Zbohatnout se na vydávání knih nedá," říká v rozhovoru nakladatel, politolog, publicista a překladatel Alexander Tomský

ČR: Jeho londýnské exilové nakladatelství Rozmluvy (založeno 1981), pašující do komunistického Československa knihy zakázaných autorů, se stalo pojmem. Značka dvou k sobě obrácených R ještě dlouho provázela také knižní tituly vydávané doma v Čechách, kam se vrátil hned při první možné příležitosti – už v prosinci roku 1989. S Alexadrem Tomským, který 13. prosince letošního roku oslaví své 75. narozeniny, se ohlížíme za jeho bohatou a dobrodružnou nakladatelskou érou.  

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Přestěhovat nakladatelství Rozmluvy z Londýna do Prahy jistě vyžadovalo svůj čas.

Vůbec ne. Během roku 1990 jsem pendloval mezi Londýnem a Prahou, ale už jsem tady bydlel a vydával fotografické reprinty exilových vydání, takže jsem neměl problémy se sazbou a korekturami, proto ten malý formát anglického paperbacku.

 

Domů jste se vracel jako profesionál, podnikatel. Měl jste za sebou zkušenosti nejen s vlastním londýnským nakladatelstvím Rozmluvy, ale také anglickým, v ACN, kde jste pracoval od roku 1985 až do odchodu z Anglie. Navíc jste se orientoval na komerčním trhu… Bylo to znát?   

No jistě, ale i tak mi lecos dlouho nedocházelo. Anglický trh se od českého přece jen dost liší, hlavně svou velikostí. Čtenáři čekají rok i déle na vydání levného paperbacku, vázané knihy bývaly úmyslně předražené, kupovaly je hlavně knihovny – a ty ať platí, když jsou financované z daní. Běžně jsme knihovnám prodali tisíc výtisků. Přes všechny úžasné elektronické vynálezy, které zlevnily sazbu a tisk o dvě třetiny, je kniha na jedno dvě čtení v rodině stále ještě drahá záležitost. Ostrovní domorodci, tak jako našinci, mají k dispozici rozsáhlou síť knihoven a byli ochotni na knihu i dlouho čekat. V rodinách nižší střední vrstvy domácí knihovničku téměř nikde nenajdete. Zato vysokonákladové paperbacky byly velmi levné – masový náklad, žádná spotřební daň – stávaly zhruba čtvrtinu vázaného vydání. Dnes kupodivu stojí polovinu, zhruba tři sta korun, ale vzhledem ke dvaapůlkrát vyššímu průměrnému platu jsou v podstatě za babku. U nás jsou knihy v důsledku malého trhu neřestně drahé a nakladatelé živoří. Ještě, že máme ve zvyku darovat knihu na Vánoce, jinak by snad knižní kultura zahynula. 

Češi mají raději vázanou knihu. Snad je to tím, že za socialismu vycházely ošklivé brožované knížky, špionážní, kriminální a pokleslé žánry v edici Signál nebo Magnet. Ty laciné sešitky na cestu do vlaku s bídnou grafikou, které v obrovských nákladech chrlilo Naše vojsko, se někdy rozpadly dřív, než čtenář dojel do cíle.

 

Kdy jste si to nepsané pravidlo, že v Čechách paperback nefunguje, poprvé uvědomil?

Jakmile jsem vydal humoristickou novelu Ivana Krause To na tobě doschne. V Londýně už jsem ji vydat nestihl (mimochodem autorova nejlepší, jak to u prvotin bývá). Měl jsem v Londýně hotové, bezvadné ilustrace Jana Brychty. Nic to nepomohlo, knížky se prodalo možná deset tisíc, a to v době, kdy stotisícový náklad nebyl nic neobvyklého. Zkusil jsem to ještě s další jeho knížkou a zase žádný zázrak. Po mě převzal Ivana Krause nakladatel humoristických knížek Eduard Světlík. Vydal další čtyři a prodal ještě méně než já. Byly sice vázané, ale příliš tenké.

Začalo mi vrtat mi hlavou, proč ten vtipný Kraus netáhne. Nějakým šestým smyslem jsem zjistil, že je chyba nejen v paperbacku, ale i v nepoměru mezi prodejní cenou a tloušťkou knihy. Někdy v roce 1994 jsem dostal nápad vydat tetralogii, spojit čtyři útlé knížky do jednoho tlustého svazku. Autor souhlasil a vymyslel přitažlivý název Má rodina a jiná zemětřesení, obdobu Durellova světového bestselleru Má rodina a jiná zvířena. O spolupráci na výtvarné podobě knihy jsem požádal proslaveného ilustrátora Adolfa Borna, garanta humoristické literatury. Nadšeně souhlasil, Kraus ho nadchl. 

Kniha šla do prodeje před Vánoci, měla čtyři sta stran, barevné ilustrace a byla vázaná s přebalem. Paperbacky tehdy běžně vycházely v nákladu pět tisíc výtisků, ale já se rozhodl riskovat patnáct tisíc, jinak bych kvůli drahé barvě krámskou cenu nesrazil dolů. Nestačilo by ani deset tisíc výtisků. Platí, čím větší náklad, tím levnější kniha. A můj podnikatelský instinkt mě nezklamal! Celý náklad se okamžitě vyprodal. Brzy na to vyšel dotisk, a nakonec se prodalo sto tisíc výtisků. Academia jen na tom prvním vydání vydělala půl miliónů korun, Ivan Kraus se rozjel a následovalo mnoho dalších, úspěšných povídkových humoresek.

 

Dobrý příklad, jak zabít knížku, nebo naopak z ní udělat bestseller. Ještě pořád u nás přetrvává poptávka po vázaných knihách?

Ano, navzdory vysokým cenám. Veleúspěšné knihy se prodávají dlouho pouze vázané. A když se trh nasytí a vyjde o polovinu levnější paperback, většinou se prodá jen okolo třech až pěti tisíc výtisků. Překvapilo mě, že nakladatelství Leda vydalo Fitzgeraldův román Velký Gatsby ve velice luxusním vydání na křídovém papíru, ve zlatě, na křídě a s modernistickými ilustracemi. No budiž, v Americe je to kultovní dílo, ale u nás?   

 

Vždy jste kladl velký důraz na knižní obálku, dokonce jste měl svého dvorního grafika...

Měl a vynikajícího, nepřekonatelného vizuálního humoristu Jana Brychtu. Jaká náhoda. Tady jsem objevil také Brichtu, ale s měkkým “i”. A tak mnoho obálek beletrie i literatury faktu pocházelo buď od Brychty z Londýna, nebo od Brichty z Prahy.

 

I mně se líbí publikace s přebalem.

Samozřejmě, a přitom to tolik nestojí. Kniha bez obálky vzbuzuje dobrý dojem. Buď je lesklá jako edice pro děti, nebo působí, jako by byla nahá, nebo budí dojem, že už ji před vámi někdo četl a obálku sundal. Tak jako jsou přitažlivé atraktivně oblečené ženy i knize prospívá, když má hezký obal. Měl by ale ladit s dobou i s obsahem. Můj otec přebal nesnášel, považoval jej za odpudivou komerci nebo socialistickou propagandu, která s obsahem knihou nesouvisí, a okamžitě ji po zakoupení knihy strhl.

 

Největší – doslova fenomenální – úspěch zaznamenalo nakladatelství Rozmluvy s Johnsonovými Dějinami 20. století. Původně jste je chtěl vydat v Anglii, nakonec události nabraly rychlý spád a knihu jste přivezl do Prahy už zredigovanou a připravenou do tisku.

Ano, ta doba tomu nahrála. Prodalo se jí během let dvě stě tisíc výtisků. Neuvěřitelné číslo. Původně se prodávala za 169 korun, ani výpravné barevné obrazové publikace tenkrát nebyly tak drahé. Jenže tahle drahá být musela, zaplatil jsem majlant za autorská práva a čtvrt milionu za překlad. Jan Čulík rukopis překládal asi tři roky. Do Londýna jej posílal po kouskách a shodou okolností ho dokončil někdy na podzim roku 1989.

S vydáním jsem dlouho váhal. Obával jsem se, že tak objemná kniha cenově nedostupná a propadne. Však také, jakmile se objevila, se do mě v novinách opřel ředitel Československého spisovatele, že jsem se zbláznil, že ji nikdo nekoupí. Tím mě ale trochu udělal reklamu. Vypadalo to na katastrofu, horko těžko jsem přesvědčil několik knihkupců, ať to zkusí, vždyť ji mají v komisi a nic neriskují. Vzali si po jednom či po dvou výtiscích, pan Bohumil Fišer, slavný knihkupec z Kaprovy ulice, si odnesl tři. A nic, ticho po pěšině. Vyšla recenze, jedna, druhá, třetí. Kritici knihu chválili, ale prodej nikde. A pak se ozval Fišer, že ty tři výtisky přece jen prodal, ať dodám pět. Jel jsem za ním osobně autem, tehdy se ještě dalo parkovat i na starém městě, a sotva jsem s ním zavedl řeč, už za mnou stáli dva policisté a 100 korun pokuty za nezajištěné vozidlo. Vůbec jsem nevěděl, o čem mluví. Copak nemůžu nechat auto otevřené? V Londýně jsem vůz nikdy nezamykal. Povinnost, pane řidiči, nezajištěným vozidlem riskujete ztrátu pojišťovně. Je to pravda, ale svobodomyslný stát by se nemusel o všechno starat. Hned druhý den mi Fišer znovu zavolal, ať nechám poslat rovnou padesát výtisků. Už se to rozjelo. Kniha šla na dračku. Spisovatel Ivan Klíma a další známé osobnosti Johnsonovy Dějiny 20. století zvolili knihou roku 1991.

Konkurence se divila, jak jsem mohl nasadit tak vysokou cenu. Vždyť průměrný měsíční plat byl nějakých dva tisíce korun. Ale můj zisk i za tu strašlivou cenu nestál za řeč. Později, když inflace ceny knih zvyšovala, já dlouho zdražovat nemusel, vysoký náklad zlepšoval marži zisku. Nakonec se cena vyšplhala na 359 korun. Dodnes je levná, má dva a půl tisíc normostran a téměř tisíc tištěných stran velkého formátu. Už třicet let je na trhu.

 

Měl jste radost, že ji četli především studenti?

Johnsonovy Dějiny 20. století četli všichni, kdo se po čtyřiceti letech izolace zajímali o svět. A bylo těch lidí hodně. Kniha se stala učebnicí moderní historiografie. Příběhy úděsného věku velkých technických vynálezů, vědeckých objevů, ohromného růstu bohatství, ale i bídy, dvou strašlivých světových válek a komunistického teroru po celém světě se čtou jako velké drama lidstva.

Když jsem si na počátku zoufal, že kniha nepůjde na odbyt, napadlo mě, že ji věnuji poslancům Národního shromáždění. Jak jsem se na ně občas díval z okna nebo po cestě od svého knihkupectví na Vinohradské ulici do metra, všiml jsem si, že se shlukují před tou příšernou budovou a zřejmě se nudí. Nepochyboval jsem, že se do dramatického vyprávění začtou. Senátorům jsme nedávno z nakladatelství Leda zaslali jako vánoční dárek Podivnou smrt Evropy Douglase Murrayho. Věřím, že je to dobrá reklama, stovka knih nakladatele nezabije. Reklama je v ženských časopisech předražená, internet sice levný, ale vliv na prodej nepatrný. Reklama v televizi je neúnosná, a tak se knížky objevují jen v pořadu o knihách nebo jako dárek v soutěži. Chudé je podnikání nakladatele.

 

Žádal jste jako nakladatel v Čechách někdy o dotace?

Nežádal, nakladatel má vydělávat na trhu, přestože je to obtížné, a musí se živit komercí. Během studené války jsem dostával peníze na pašování, na vydávání knih – s výjimkou elitního časopisu – ne. Přesto se domnívám, že na malém trhu jako je ten náš, by měla existovat plošná podpora knih a čtenářů, která nedeformuje konkurenci. Nízká spotřební daň na knihy, když už to nejde na nulu, velké dotace na odborné a umělecké překlady, obecní levnější prostory pro knihkupectví, vymýšlet se dá hodně. Líbila by se mi cena za literární výkon ve výši milionu korun. Malé baltské státy na podporu své knižní kultury používají výnosy z tabáku a alkoholu.

 

Jak jste využil své profesionální zkušenosti, když jste v roce 1993 přišel zachraňovat nakladatelství Academia?

Měl jsem výhodu člověka z Marsu. Žádné osobní vztahy, na kterých ztroskotaly pokusy reformovat mnohá státní nakladatelství. Druhý polistopadový předseda Akademie Rudolf Zahradník mi důvěřoval. Byl přesvědčen, že vím, co dělám. Jednou prohlásil „Pan Tomský přišel z Anglie, byl tam deset let nakladatelem, takoví tady nejsou.“ Dostal jsem za úkol postavit podlomený kolos s dvanáctimilionovou ztrátou na nohy. To byly v přepočtu na kupní sílu koruny astronomické peníze. V Akademii věd se tehdy měly rušit ústavy, přísný, nesmlouvavý ministr financí Václav Klaus chtěl redukovat a redukovat. Doba knihám po dlouhém půstu přála. Nebude problém nakladatelství udržet, oznámil jsem vedení, ale musíte mi dát volnou ruku, abych mohl vydávat, co jde na odbyt, včetně komerční literatury – především literatury faktu. Souhlasili pod podmínkou, že si s beletrií budu počínat obezřetně. Trochu jsem si dělal starosti se ztrátou slovenského trhu. Do nakladatelství jsem přišel krátce po rozpadu republiky a věděl jsem, že z počtu prodaných výtisků Klímova Soudce z milosti a Johnsonových Dějin židovského národa Slováci koupili přibližně čtvrtinu nákladu. Nakonec se ukázalo, že slovenští čtenáři téměř přestali kupovat českou beletrii, ale drželi se literatura faktu. České překlady jsou pro ně tak trochu oknem do světa.

Během roku jsem musel téměř o polovinu zredukovat personál, a nakonec až na jednu třetinu. To samozřejmě nebylo příjemné, ale nedalo se nic dělat. Horší bylo, že ti nejschopnější odcházeli sami. V nakladatelství vládl zažitý socialistický nepořádek, příliš mnoho zaměstnanců a byrokracie. A uspořit se dalo všude. Nač vlastnit dvě auta, která za drahé peníze parkovala v centrálních parkovištích pod Palácem kultury. Jedno jsem vyřadil, řidiče propustil a s druhým jezdil sám. Tehdy se ještě dalo pohodlně parkovat v centru. Bylo třeba zlikvidovat drahé skladování neprodejných knih. Tuny výtisků šly do výprodeje nebo do sběru. Najal jsem závozníka na rozvážení knih v malém množství po Praze, abych doplnil mezery v distribuci, zrušil odbory i vrátného. Ihned jsem také pozastavil rozpracované, evidentně ztrátové knihy. Vypověděl jsem řadu nevýhodných smluv a raději zaplatil honorář. V tom prvním roce jsem z původně chystaných 200  titulů vydal jen asi 80. Časem se ukázalo, že v některých případech mohly knihy v malém nákladu vyjít. Už za dva roky byla Academia v plusu se ziskem půldruhého milionu korun.

 

Jak vznikla myšlenka akademických knihkupectví situovaných do několika velkých měst republiky?

Na počátku devadesátých letech, kdy byl ještě po knihách hlad, jsem dostal nápad vybudovat několik knihkupectví pod hlavičkou firmy, aby v nich byl k mání celý sortiment nakladatelství včetně produkce akademických knih, a nejen to, co se líbí nebo nelíbí knihkupcům. Postavili jsme jich s vedoucím ekonomického odboru Akademie pět, v Praze tři a po jednom v Ostravě a v Brně. Olomouc už jsem prosadit nestihl. Získat investice z Akademie bylo na dlouhé lokte. Vlajkovou lodí nakladatelství je knihkupectví na dvou podlažích v Praze ve Vodičkově ulici, kde jsem jako ředitel zbytečně zabíral místo na patře. Musel jsem se odstěhovat do ošklivé frekventované a zakouřené ulice, ale to knihkupectví za to stálo. Prodejny byly poměrně dlouho ziskové, ale když dvojnásobný ministr financí Miroslav Kalousek, naprosto neznalý ekonomie, dvakrát zvýšil daň na knihy, jejich prodej počal klesat a po roce 2000 se knihkupectví dostala do ztráty. Ceny knih patří do citlivé kategorie elastického zboží, náhlé zdražení vede k propadu prodeje. Příjem do státní kasy se zvýšil nepatrně, nestálo to za to, a škodu napáchal velkou. My jsme vůbec ostudná země, nevyjednali jsme si v EU nulovou sazbu. Máme malý trh a knihy potřebují dotace, a když už je naše nekulturní vlády neposkytují, tak by alespoň DPH mohlo zůstat na pěti procentech, odpovídalo by více méně průměru v Evropě.

 

Je sympatické, že akademická knihkupectví byla realizována podle jednoho projektu…

Ano, je důležité mít velké knihkupectví a v něm útulný kout, kde se konají autogramiády, setkání s autory a zákazníci si mohou sednout a knihu v klidu prolistovat. Knihy a kavárna k sobě tak nějak patří, literární kavárny u nás mají tradičně dobrý zvuk, přestože šlo o literáty a nikoli o prodej knih. V době internetové se udrží pouze knihkupectví s obrovskou nabídkou titulů nebo multifunkční. V Londýně mají leckde i koutek pro děti. Jsou tam ovšem i výjimečná knihkupectví, kde mimořádně sečtělé mladé dámy sledují novinky a hloubavému čtenáři poradí co číst.

 

Kde jste se inspiroval?

U jednoho britského specialisty na knihkupectví. Seznámili jsme se náhodou v Budapešti, kam jsem byl pozván na seminář pro nakladatele z východní a střední Evropy, a on tam právě zařizoval největší maďarské knihkupectví. A protože to byl Angličan, trávil jsem v jeho společnosti dost času. Ukázal mi své realizace akademických prodejen v Oxfordu a v Cambridge. I knihkupectví Academia na Václavském náměstí vypadá tak trochu jako v Anglii. Nevěřila byste, kolik bylo při přestavbě prodejny problémů: kudy povede schodiště, jak má být široké, jaké zábradlí? Dostat lidi do prvního patra není jen tak, zvlášť když tam není možné z památkářských důvodů vybudovat pohyblivé schodiště. Kavárna táhne a musí být v patře. Důležitý je vzhled regálů, uspořádání podle žánrů, u kasy stůl s bestsellery, tam se prodá nejvíc. Někteří nakladatelé za vystavení své knihy na tom místě i platí.

 

Jaké knižní tituly jste pro nakladatelství Academia vyhledával?

Platí, že beletrii čtou především ženy, ale nakladatelství bylo tradičně zaměřeno na literaturu faktu, a tu z osmdesáti procent kupují muži. Je také zapotřebí sledovat módní vlny. Zachytil jsem několik – zločiny komunismu, katastrofickou literaturu, zájem o Jane Austenovou a Brontëovy sestry vyvolaly filmové adaptace. Nevím proč, ale najednou u nás vznikla obliba Keltů, snad k tomu přispěla irská lidová hudba, a já si vzpomněl na populárně naučnou knihu akademika Jana Filipa, kterou jsem v mládí objevil v archeologické knihovně svého otce. Kelti byli v módě a prodalo se 36 000 výtisků. Největší úspěch ale zaznamenalo vydání rozhovoru Miloše Čermáka s Karlem Krylem – Půlkacíř. Podařilo se jej vydat před Vánoci roku 1993 a knížka se vzhledem k tomu, že zpěváka znal celý národ, celkem slušně prodávala. Zájem o Kryla po čtyřech letech přirozeně opadl, byl bardem zaniklé éry, vyjadřoval se také dost kriticky k současnému režimu, a tak jej do televize a na koncerty přestali zvát. Na jeden jsme ho šli s Čermákem podpořit, bylo tam jen pár desítek návštěvníků. V jednom satirickém pořadu v televizi se mu posmívali, bylo to otřesně vulgární, nebudu opakovat. Náhle začátkem března v necelých padesáti letech zemřel a národ utrpěl šok, odešla ikona celé generace, mnoho písní znala mládež nazpaměť. Pohřební oslavy nebraly konce. Podruhé jsem viděl kilometrovou frontu před knihkupectvím. Prodalo se tenkrát snad 150 000 výtisků a o knihu byl zájem ještě dalších dvacet let. O úspěchu nakladatele někdy rozhodují náhody.

 

Když se dnes ohlédnete za svým působením v nakladatelství Academia, čeho litujete, co jste už nestihl, případně co byste dnes udělal jinak?

Možná jsem si z idealismu neměl na svá bedra naložit řízení státního nakladatelství, dostal jsem se do spleti složitých vztahů ve vedení Akademie věd, ale mně bylo hrozně líto, že by tak slavný podnik měl zkrachovat, tak jako později Odeon se svými astronomickými dluhy a neúnosným počtem zaměstnanců. Ředitelé státních podniků neměli odvahu své kolegy vyhazovat ani odkládat či dokonce rušit vydání nasmlouvaných knih. Někdy se podnik bez soukromého majitele neubránil korupci. Trápily mě ovšem pomluvy, podezírání a také jsem notně zchudl, když jsem se vzdal vlastního podnikání. Samozřejmě mě mrzí, že jsem nevydal některé některé mně dobře známé knihy, jež se staly po převratu i u nás opožděnými bestsellery, například Letopisy z Narnie C. S. Lewise. Žádný nakladatel se nevyhne riziku, a ne všechny knihy, které jsem vydal, byly komerčně úspěšné, ale většinou za vydání stály.

 

V Academii jste pracoval dvanáct let, následující tři roky jste řídil nakladatelství Národního divadla, kam vás pozval ředitel divadla Daniel Dvořák. I tady jste dostal příležitost ukázat, co umíte?

V Národním divadle jsem měl naprosto volnou ruku a velké možnosti. Dostal jsem za úkol vydávat pár dotovaných knih o divadle, a hlavně vydělávat na beletrii. Nový ředitel Daniel Dvořák vymyslel chytrý název nakladatelství Abonent. Divadlo mělo k dispozici velké reklamní plochy, plakáty ve vestibulu Nové scény, ale také vitríny na zdech bývalého kláštera sv. Anny naproti Divadlu Na Zábradlí, kde sídlila kancelář. Přálo mi opět štěstí. Vydal jsem zdařilý autobiografický román o radostných šedesátých letech Věry Noskové pod názvem Bereme, co je a risknul velký náklad (15 000), abych srazil cenu. Kniha byla navržena na cenu Magnesia Litera za rok 2006 a strhl se kolem ní menší poprask, což jsem využil k reklamě v tramvajích. Okamžitě, než její sláva zanikne, následovalo vydání autorčiných fejetonů Cesta do ráje na Kanáry a volné pokračování pod názvem Obsazeno. Jak už to bývá, i ona zůstala známá svou jedinou knihou.

 

Bereme, co je – opravdu zdařilý román. Pamatuji si dobře, že vás na něj upozornil Ivan Klíma?

Ano, spisovatelka si jej vydala sama v nevhodné velikosti a brožované vazbě.  Jak důležitý je vzhled knihy! U nás je nutné novely vydávat v seříznutém formátu A5 a vázané. Odlišný formát signalizuje jiný typ literatury, třeba literaturu naučnou. A tu zase nesmíte srazit na menší formát. V Anglii vypadaly knihy jinak, ale také se řídily standardními rozdíly. Čeští čtenáři jsou ovšem výjimečně konzervativní, požadují beletrii pěkně do ruky a vázanou. Když chcete formát pozměnit, musíte si počínat velice opatrně. Amatéři se poznají podle toho, že se chtějí odlišit a vydají třeba čtvercovou publikaci. Jakmile kniha neodpovídá standardnímu vzhledu, je podezřelá.

 

Nakladatelství LEDA, s nímž spolupracujete, vydalo řadu titulů anglo-amerických konzervativních autorů. Zdá se, že jejich leitmotivem je, "jak zachránit západní civilizaci". Jde skutečně o záměr? A jak vůbec došlo k vaší spolupráci?

To bylo tak. Když za absurdní obvinění padl ředitel Národního divadla, ten nový finančně úspěšné nakladatelství zrušil. Do jisté míry měl pravdu, neodpovídalo svým obsahem činnosti divadla, byla to taková přidružená výroba. Bylo mi šedesát, doma manželka s postiženým dítětem – a to zdravé teprve tříleté – a na krku hypotéka jako oprátka. Co dělat? Překládáním, pokud by mělo být kvalitní, bych se neuživil, nejsem profesionál a pracuji pomalu. Žena dostala nápad, abych jel na knižní veletrh do Frankfurtu a promluvil si s českými vystavovateli. Velkou šanci jsem v tom neviděl. Na redakční práci se nehodím a ředitele nikde nepotřebují, na to mají majitele, nakladatelství jsou až na čtyři pět velkých firem jen malé rodinné podniky. Zázraky se ale dějí. Na výstavišti jsem potkal Rudolfa Červenku, majitele nakladatelství LEDA, specializovaného na vydávání jazykových příruček a slovníků. Znali jsme se jen letmo z veletrhů a jednoho jednání o společném vydání slovníku. Napadlo ho, že by mohl rozšířit svůj sortiment, a nabídl mi, abych mu vedl sekci beletrie a literatury faktu. Mnohokrát se podivoval nad tím, že vydávám tolik komerčně úspěšných knih, a tak byla ruka v rukávě. A představte si, opět se stal zázrak, nastoupil jsem do nakladatelství Leda se světovým bestselerem Khaled Hosseini – Tisíc planoucích sluncí. Jsem rád, že jsem ho nezklamal, počtvrté v životě jsem zahájil nakladatelskou činnost komerčním úspěchem.

Neměl jsem nejmenší tušení, jak velký je Červenka konzervativec, ani nemohu posoudit, zda jsem měl na něho nějaký zásadní vliv, všechny moje návrhy na vydání posuzoval výlučně z komerčního hlediska. V posledních pár letech si ale v politickém pohledu na svět dost notujeme. O sobě říká, že jako většina matematiků byl v mládí anarchista, ale dnes si uvědomuje, že Západ ztratil zdravý rozum a je potřeba se proti tomu postavit.

 

Povězte mi, proč stále vznikají nová a nová nakladatelství?

Z jednoduchého důvodu, založit podnik nevyžaduje velkou investici. Můžete úřadovat v kuchyni, náklady na vydání knihy nemusí překročit 200 0000 korun a při troše štěstí vyděláte milion. Netřeba se starat o odbyt, sazbu, zlom a distribuci, pouze to všechno objednat. Je to sice velká loterie, ale šanci na výhru má. Zkuste si založit nějakou firmu s tak malou investicí! Můj bratr dřív, než si mohl dovolit koupit lékárnu, střádal potřebný kapitál deset let. V téhle branži stačí prodat domek po babičce a můžete začít ve velkém. A je tu ještě druhý důvod, mnoho sečtělých lidí si myslí, že jde o snadné podnikání, protože mají rádi literaturu. To je velký omyl, musíte rozumět trhu a mít nos na prodejné knihy, proto tolik nakladatelství stále vzniká a zaniká. Je třeba se zdržet vydávání knihy, která vás kdysi nadchly. Literatura stárne.

 

Proč vlastně knihkupci mají knihy v komisi?

Když prodáváte zeleninu nebo ovoce, dokážete svůj obrat odhadnout, objednat si přiměřené množství a rovnou zaplatit. A nemůžete dlouho skladovat. Knihkupci se zboží nekazí, ale platit na dřevo nemůže, nemá ponětí, co prodá, většina knih je téměř neprodejných a nikdo si nemůže dovolit mít krám plný špatného zboží. A tak nakladateli nezbývá, než vydat 1 500 – 2 000 výtisků a rozhodit je, pokud možno, do všech knihkupectví v republice a čekat, jak to dopadne. Kdyby vydal málo, řekněme 500 výtisků, nejenže by nebyly na všech pultech, ale výdaje na výrobu jednoho exempláře by neúměrně zvýšily prodejní cenu a snížily prodej. Proto je nutné riskovat a vypočítat si optimální poměr mezi nákladem a cenou. Ale i tak je investice do podnikání relativně nízká. Proto se stále objevují noví a noví nakladatelé. Málokdo uspěje. Zbohatnout se na vydávání knih nedá.

 

Vizitka

Alexander Tomský (13. 12. 1947)

Vyrůstal v Dobrušce, Hradci Králové a Pardubicích v rodině archeologa a lékařky. Po odchodu do exilu (1968) studoval mezinárodní vztahy na The London School of Economics a filosofii na The London Institute od Education. Pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu a náboženské opozice ve Střední Evropě (1977–84). Byl ředitelem anglické pobočky světové charitativní organizace Kirche in Not. Založil a vedl exilové nakladatelství Rozmluvy (1981) a stejnojmenný literárně filosofický časopis konzervativní orientace. Po návratu do vlasti v roce 1989 se stal ředitelem nakladatelství AV ČR, Academia a vedl ediční program nakladatelství LEDA. Překládá z angličtiny a publikuje komentáře v českých médiích. O svém životě, literatuře a politice rozmlouvá v knize Lenky Jaklové – Věčná vzpoura v srdci konzervativce  (LEDA, 2021).

 

Sonda do života místních spolků v obcích do 3 tis. obyvatel – Greenbus z Úštěka

ÚŠTĚK: Česká rada dětí a mládeže (ČRDM) uděluje od roku 2002 Cenu Přístav za podporu mimoškolní práce s dětmi a mládeží zástupcům veřejné správy a samosprávy a podnikatelům působícím na místní či regionální úrovni. Už dvacet let upozorňuje nejen na oceněné osobnosti, ale také na organizace a spolky, které nominaci předkládaly. Na Úštěcku tak například na spolek GreenBus, z. s., který na Cenu Přístav navrhl starostu města. Jak se daří v Úštěku na Ústecku, jež se dlouhodobě potýká se sociálními problémy, komunitním a spolkovým aktivitám pro teenagery? Co jim nabízí GreenBus? A jak to souvisí s místní kulturou?
 

Autor článku: 
Tým spolku GreenBus, z.s.

GreenBus: spolek, který pomáhá potřebným na Úštěcku. Úštěk, Ústecký kraj, 2 900 obyvatel

Na anketní otázky odpovídá Ondřej Pelnář

 

Představte se… Kdy a za jakých okolností váš spolek vznikl? Jaké byly motivace a důvody k jeho založení? Proč Greenbus?

Seznámili jsme se jako cestující v zelených autobusech Dopravní společnosti Ústeckého kraje. Od toho také ten GreenBus. Prostě jsme pravidelně jezdili, kecali a nakonec z toho bylo kamarádství a spolek.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Jsme úplně oficiální zapsaný spolek se svým IČ a zápisem v registru spolků. Na začátku jsme byli jen taková parta přátel, ale chtěli jsme tomu dát nějakou oficiální podobu a také jsme potřebovali získat peníze na činnost.

 

Kolik členů spolek sdružuje? Jaké jsou věkové, profesní a genderové charakteristiky členů?

Spolek propojuje sousedy napříč okolím Úštěka. Ke členům patří pouze dospělí lidé. Jsme tu přesně napůl muži a ženy, máme i partnery a páry. Věkově se to pohybuje od 20 do 50 let, takže opravdu veliké rozpětí. Člen sdružení musí mít chuť s námi dělat trochu aktivně to, co ve spolku chceme. Vedle našich členů máme mnoho mladých i starších přátel, kteří se s námi občas někde objeví na konkrétní akci.

 

Nakolik aktivní činnost se spolkem vyvíjíte? Jakých cílů chcete jeho prostřednictvím dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího společenského dění?

Spolek jsme založili, abychom společně organizovali nějaké aktivity pro místní komunitu. Prostě okořenili život na Úštěcku. Postupně se z toho vyklubaly brigády na místním hřbitově a jiná obnova a úprava veřejných prostor. Párkrát do roka zveme sousedy ze širokého okolí na Rochojádu, což je taková olympiáda ve vesničce Rochově.
Vedle toho všeho pořád usilujeme o něco jako nízkoprahový klub v Úštěku, „Streetklub GreenBus“, pro takové ty poflakující se mládežníky.

 

Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní? Co se ne/povedlo? Na čem pracujete nyní?

Hlavně brigád-ničíme. Místo abychom -ničilli, tak budujeme. Asi nejvíc jsme pyšní na dohodu se Židovskou obcí a jejich společností Matana a. s. o tom, že naše parta mladých lidí bude nepravidelně upravovat židovský hřbitov v Úštěku a Radouni. Dohoda funguje již druhý rok.

 

Do jaké míry jsou náplní vaší činnosti také sociální práce?

Sociální práce je nedílnou součástí našich aktivit. Díky takovému streetworku v autobusech místní dopravy se na nás nabalují stále noví a noví potencionální účastníci dalších činností. Těší nás, že máme pořád kolem sebe partu fajn lidí, které neopouští nadšení stále něco dělat a podnikat.

 

S jakými organizacemi spolupracujete? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Rádi jsme v součinnosti s jinými organizacemi, např. se Zubrnickou museální železnicí, z. s., s nímž sem tam společně uděláme brigádku. Také jsme pomohli založit další spolek „Toulavý kůň − stáj Mukařov“, kde se starají o týrané a zanedbané koně. Takže máme opravdu široké spektrum působnosti. Podpory se těšíme hlavně od vedení města a tento rok jsme získali i grant od společnosti Mondi Štětí v rámci jejich výzvy „Žít mě baví“ pro místní spolky a sdružení.

 

Ústecký kraj, pod nějž Úštěk spadá, patří podle informací z médií k regionům s nejvyšším počtem drogově závislých teenagerů. Navíc je tu nejvyšší podíl lidí nad 15 let, kteří dosáhli pouze základního vzdělání – tvoří zde 20 % populace. Co se dá podle vás proti tomuto demotivačnímu prostředí dělat?

Z našeho pohledu se dá dělat to, co právě plánujeme − otevřít streetklub a věnovat se tam těm, kteří to potřebují. Oni si nás už najdou, nebo už našli. Jediné, o co se můžeme pokusit a považuji to za dost podstatné, je zkusit odklonit jejich volný čas směrem ke smysluplnosti. Proto toužíme otevřít takovou zónu bezpečí bez kouření, alkoholu a drog. Je to jen kousek do mozaiky, ale bez něj ji nesložíme, zůstane neúplná.

 

Máte nějaký pozitivní příklad, kdy se vám podařilo „tonoucímu“ mladému člověku nabídnout šanci ke změně a on ji opravdu využil?

Právě tohle je naše přání, aby vysněný streetklub přesně takto zafungoval. Ale neděláme si vůbec idylické představy, že to klapne. Zatím se nám podařilo mírně pošťouchnout jednoho dospělého alkoholika, bývalého vojáka, fajn chlápka z jedné vesničky na Úštěcku, směrem ven ze začarovaného kruhu alkoholismu. Právě alkohol je asi největší bolístka místních. Chlápek teď chodí do práce a po výkyvech nahoru a dolů, kdy se ocitl i na hranici smrti, dnes celkem funguje. Ale trvalo to dva roky...

S našimi teenagery jsme nějak v kontaktu osobně i přes instáč a moc nemoralizujeme. Chceme jejich důvěru a tak musíme jasně říct, že s tímhle jako nesouhlasíme, ale bereme tě takovýho, jakej seš. 

Až bude zázemí, klub, prostor..., máme šanci těm mladým lidem nabídnout více u fotbálku nebo pinčesu nebo prostě u kávy a čaje. 

 

Jaké možnosti mají podle vás mladí lidé v Úštěku pro smysluplné trávení volného času, především pokud jde o kulturní vyžití? A jaká je poptávka?

V Úštěku − upřímně − toho moc není. Město je velmi friendly k rodinám a dětem, ale pro takové ty grázlíky a lumpíky skoro nic. Oddíl Bobři, skaut, komunitní centrum Ba-vlnka, Dům dětí a mládeže, fotbal, ano, to tu všechno máme. Super. Ale pro, jak my říkáme, neorganizované partičky „problémáčků“ tady nic nenajdete. A poptávka? Určitě. Zkusili jsme to virtuálně na instáči a máme tam @streetklub_ustek a docela slušný followers.

 

Jaký je vztah spolku k obecnímu zastupitelstvu? Máte jejich podporu? V čem byla spolupráce s minulým, oceněným vedením radnice tak mimořádná? Slyší nové vedení města na váš podnět vybudovat ve městě skatepark? Jste ve shodě s širší veřejností? Všichni streeťáci, skejťáci, scooťáci a bajkeři asi nadšeně souhlasí, ale jsou i jiné možnosti, jak může vypadat hřiště pro teenagery, třeba workoutové, lanové nebo parkourové…

Po volbách se nám změnilo vedení města, ale spolupráce jede dál. Minulé zastupitelstvo rozjelo spoustu zajímavých projektů všemi směry, to současné trochu přibrzdilo. Co je ale společné a co trvá dál, je snaha napříč radou, zastupitelstvem, opozicí i komunitními organizacemi, dělat město Úštěk ještě přátelštější rodinám, dětem, mládeži a všem generacím. My z toho uždibujeme svůj dílek v podobě streetklubu, jehož součástí může být brzy i skatepark nebo cokoliv, co zase kousek posune volný čas na jiný level. Snažíme se všechno postupně propagovat v místním Úštětském zpravodaji a postupně lidem servírovat naše plány. Co tak sledujeme, zatím vyloženě negativní reakce nejsou.

 

Pod místní kulturu patří také péče o památkové dědictví v místě bydliště, ve vašem případě v bývalých Sudetech. Píšete, že vizitkou národa jsou čisté záchody a krásné hřbitovy. Čistíte a okrašlujete? Setkáváte se při brigádách na hřbitovech nad opuštěnými hroby místních Němců se stále palčivým tématem usmíření a odpuštění?

Právě smíření a odpuštění je hlavní hybnou silou naší dobrovolné aktivity na hřbitovech. Zrovna jsme třeba objevili zaniklý hřbitov v Habřině pod smetištěm. Skvělá příležitost trochu narovnat dějiny. Ale úplně prvním impulsem byl tragický příběh malého Pepíčka, který se svou rodinou v 70. letech zahynul na přejezdu v Zimoři. Jeho rozvalený hrob nás inspiroval k brigádám. Tedy nezaměřujeme se jen na sudetské hroby, i když jejich smutná historie může být právě při této práci pravdivě vyložena. Asi úplně nechceme být „okrašlovací“ spolek, ale to naše krášlení prostě patří do života místních sdružení.

 

Převzali jste do své správy stránky http://ochotnik.cz, kterým chcete dát nový život. O co jde a jakou máte vizi?

Jedná se o starý projekt pro amatérské divadelní soubory. Jde o stránky s katalogem divadelních her a hříček, kam každý může tu svoji uložit, nabídnout druhým a sám si pak jakoukoliv také stáhnout a se svým souborem nacvičit. Mimo to provozujeme naše stránky greenbus.cz a instáč @streetklub_ustek. Máme výbornou spolupráci s firmou E-parťák, která nám s weby a jejich správou moc pomáhá.

 

greenbus.cz

Praha na konci listopadu

ČR: Rozhlasová dokumentaristka a publicistka Jitka Šestáková zaznamenala čtyřiadvacet listopadových a prosincových dnů roku 1989. Od brutálního zbití studentů na Národní třídě 17. listopadu až do 10. prosince, kdy vznikla Vláda národního porozumění. Dění v těchto přelomových dnech shrnula v autentických dokumentech (článcích, prohlášeních, letácích) a ve vyprávění v publikaci 1989 /PRAHA NA KONCI LISTOPADU. Kniha, kterou autorka vydala vlastním nákladem a je v nabídce KOSMASu, umožňuje čtenáři nahlédnout do času, který byl přítomností před třiatřiceti lety, sledovat růst občanského odporu a zprostředkovaně tak být svědkem dramatického období, které českou společnost vyvedlo z nesvobody.

Autor článku: 
Jitka Šestáková

PRAHA NA KONCI LISTOPADU je text dokumentu, který vznikl v průběhu listopadových událostí roku 1989. Celé dny jsem tehdy chodila po městě, dívala se, poslouchala, opisovala výzvy a prohlášení, sbírala letáky, kupovala a ukládala noviny, účastnila se demonstrací. V té době jsem kromě rodiny neměla žádné místo, na které bych patřila. Mou profesí bylo rozhlasové novinářství. Krátce jsem byla v Československém rozhlase zaměstnaná, v některých letech jsem spolupracovala jako externí autorka, v jiných byla moje spolupráce prohlášena normalizačními šéfredaktory za nežádoucí. Neměla jsem tehdy ani žádné nahrávací zařízení, ale nedokázala jsem v těch vypjatých a převratných chvílích zůstat stranou. Z dokumentů a svědectví, které jsem v průběhu událostí shromáždila, a z mého vyprávění vznikly tři díly rozhlasového dokumentu. První z nich se vysílal 6. ledna 1990. Na třetím jsem pracovala ve chvíli, kdy v Praze poprvé po dvaceti letech zpíval Karel Kryl.

„Ahoj občani!“ pozdravil patnáct tisíc lidí na Koncertě pro všechny slušné lidi ve sportovní hale v Parku Julia Fučíka 3. prosince 1989.

Do jak prudké a hluboké změny jsme během pětadvaceti dnů listopadu a prosince roku 1989 vstoupili, se ukázalo už příštího roku i na mých pořadech. Při prvním výročí Listopadu se jejich nálada a patos natolik odlišovaly od aktuální atmosféry, že jsme se v redakci rozhodli tyto dokumenty nereprízovat. Společnost se už zmítala v konfliktech, sporech, bojích o koncepci dalšího vývoje, národních nedorozuměních a rozepřích. Vynořila se už i první spiklenecká teorie o tom, co vlastně bylo v pozadí za listopadovými událostmi. A po volbách za dva roky se začínala naše země lámat na dvě samostatné části a stát Československo přestal existovat.

A přesto ve mně přetrvával pocit hlubokého uvolnění, štěstí a vděčnosti. Když u nás v únoru 1948 zvítězila moc, která svou vládu udržovala terorem a násilím, bylo mi dva a čtvrt roku. Dalších čtyřicet let jsem stejně jako ostatní žila za dráty pod elektrickým napětím na hranicích. Pohraničníci stříleli na ty, kteří se snažili ze země uniknout. Tajná policie se sítí udavačů, Veřejná bezpečnost se svými dobrovolnými pomocníky, Lidové milice i armáda sloužili všichni té jedné jediné moci – Komunistické straně Československa. Strana a vláda, což bylo totéž, vládla všemu a všem. Školství, průmyslu, zemědělství, vědě, zdravotnictví, kultuře, médiím, rozhodovala o přijímání do práce, o možnosti vzdělávat se, o písňových textech i výtvarném umění. Cenzura a kontrola stranických orgánů zasahovala do všech sfér našeho života. Tedy přesněji řečeno – zasahovali lidé, kteří ve všech těchto „složkách“ byli ochotni pracovat, kteří tu stranu a vládu tvořili a vykonávali. Ti, kteří se tomu nechtěli podřídit a našli odvahu nějakým způsobem protestovat, byli zavíráni do vězení. V prvních letech tohoto režimu i odsuzováni na doživotí nebo k smrti. Dnes tomu říkáme totalita, ale toto jediné slovo vůbec nemůže vyjádřit tíhu, beznaděj, ponížení, bolest – a strach. Ten byl vyvoláván a udržován jako pomocník z nejspolehlivějších.

I v těchto podmínkách jsme se snažili žít, jak nejlíp jsme dokázali. Učili se, studovali, pracovali, vychovávali děti. Byla to existence limitovaná ze všech stran, ale síla života si hledá vždycky cesty a cestičky, jak prosadit svůj účel, uskutečnit to, co je v jejím jádru obsaženo jako cíl. Leccos se podařilo na režimu vyvzdorovat, vznikla i díla, která mají trvalou platnost a hodnotu. Ale vnitřní zadluženost země se stále zvyšovala, byla viditelná v rostoucí zchátralosti materiálních hodnot, staveb, měst, historického dědictví, i v postupujícím propadu etických norem a toho, co je bráno za normu slušnosti a přijatelného chování.

Měnil se i komunistický režim. Po fázi fyzického teroru po převzetí moci, ničení majetkových vztahů, vyhazování lidí ze škol a zaměstnání, po období destrukce společenského života zakazováním spolků, pronásledování církví a věřících, následovalo postupné uvolňování. Vývoj v šedesátých letech byl už otevíráním prostoru pro změnu. Vyvrcholila v první polovině roku 1968. Skončila v létě ze dne na den přepadením vojsky Varšavské smlouvy, v nichž nejpočetnější byli vojáci a zbraně Sovětského svazu. Během noci a rána byly silnice, ulice, náměstí, vojenské objekty a důležité instituce obsazeny tanky, obrněnými transportéry, kulomety a tisíci vojáků.

„Vstávejte, je válka!“ budila nás maminka ráno 21. srpna. To vše v klidné, mírové Evropě, na sklonku šedesátých let… Je to vůbec možné?! Vtrhnout do země, která žije svůj všední každodenní život, kde předtím nikdo nevystřelil a jejíž obyvatelé chtěli jen jedno: rozhodovat konečně sami o sobě?

Ale možné to bylo, jak jsme se přesvědčovali na každém kroku. To obludné násilí byla skutečnost a přinesla následky. Znovu lidé utíkali po tisících ze země, která byla jejich domovem, aniž by měli naději, že se do ní budou moci někdy vrátit. Statisíce byly znovu vyhazovány z práce, bez ohledu na jakoukoli špičkovou odbornost, pokud se předtím angažovali „v obrodném procesu“, jak se během Pražského jara začal nazývat ten pokus o větší svobodu. Z knihoven byla vyřazována díla, která tentýž režim předtím dovolil publikovat, a nedávno natočené filmy mizely v trezorech. Název pro toto období komunistické vlády v sobě obsahoval veškerou absurditu a zvůli, jíž jsme byli vystaveni. Vykonavatelé nazývali toto dění – normalizace. Ale jedno už bylo od této doby průzračně jasné. Na čem tento režim stojí a čím je udržován. Sovětská vojska v zemi „dočasně“ zůstala. Ale vyhazovy a čistky už vykonávali zase naši lidé. A ti, kteří do uprázdněných míst nastupovali, věděli, v jaké situaci a za jakých podmínek se to děje. Lámání charakterů ve velkém způsobilo tu devastaci následujícího dvacetiletí.

Uvědomila jsem si to třeba na učebnicích. Zatímco moje generace se v padesátých a šedesátých letech učila o vzniku Československa sice v ideologickém výkladu, ale jména, osoby a situace tam ještě pořád odpovídaly tomu, co se tehdy dělo, tak v dceřině gymnaziální učebnici v osmdesátých letech byl už naprostý blábol. Vznik našeho státu byl zařazen do kapitoly „Světodějný význam Velké říjnové socialistické revoluce – počátek procesu socialistických revolucí a přechodu společnosti od kapitalismu k socialismu“. Kapitola má 47 stran, většina se týká revoluce v Rusku, 28. říjnu je věnován jeden odstavec a ten uzavírá věta: „Národně osvobozenecký boj Čechů a Slováků v době války postupně narůstal v národní a demokratickou revoluci a pod vlivem Velké říjnové socialistické revoluce vyústil v říjnu 1918 ve vznik společného státu Československé republiky.“ Autoři tohoto díla jsou opatřeni tituly před jmény i za jmény, šéfuje jim člen korespondent Československé akademie věd i Slovenské akademie věd a učebnice pro 3. ročník gymnázia byla schválena ministerstvem školství dne 16. ledna 1986.

A přesto vyrostla nová generace, která už nechtěla žít v tomto marasmu. Také mezinárodní situace se měnila. Protestující mladí lidé svými demonstracemi na počátku roku 1989 vysvobodili z potlačené paměti zoufalý a hrdinský Palachův čin, lidé začali podepisovat petice Několik vět a za propuštění Václava Havla z vězení a události dospěly až k tomu studenému větrnému dni a brutálnímu násilí na Národní třídě.

Dokument Praha na konci listopadu, který vznikal během listopadu a prosince 1989, je možností vstoupit do času, který byl přítomností před třiatřiceti roky, a projít znovu počátek té cesty, jež nás dovedla ke svobodě.

 

Vizitka

Jitka Šestáková (nar. 28. 11. 1945) vystudovala Fakultu sociálních věd a publicistky UK (1964-1970). V Československém rozhlase pracovala od 1. 12. 1968 do 31. 1. 1970. A znovu od 1. 5. 1990 do 30. 9. 1995. V srpnu 1968 se zúčastnila vysílání ve studiu Čs. rozhlasu v Hradci Králové. V letech 1971-1978 byla zaměstnaná v Redakci literatury faktu nakladatelství Orbis (Panorama).

Nezouvat, prosím! Emeritní litomyšlský starosta Miroslav Brýdl vydává knihu o svém životě a moderní architektuře

LITOMYŠL: S velkorysostí, s níž na prahu svého bytu vítá návštěvy (viz titul knihy), zval do Litomyšle její první polistopadový starosta významné architekty, výtvarné umělce, literáty i politiky. A výsledek se dostavil. Za proměnou desetitisícového městečka v „litomyšlský zázrak“, o němž vznikají i nadnárodní architektonické studie, je ovšem vedle nezměrné odvahy, energie i víry, že „nemožné je pravděpodobně možné“, především Brýdlova schopnost prolomit ledy ve svém okolí a přesvědčit spoluobčany o správném kursu zvolené cesty. „Dokument, v němž se mísí velké i malé dějiny, stejně jako portrét nezaměnitelné osobnosti“ (Petr Volf), zaznamenal a citlivě uspořádal historik Martin Boštík. Autoři představí knihu veřejnosti 17. listopadu v 10 h v Zámeckém pivovaru v Litomyšli za přítomnosti četných přátel a hostů.      

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Antré – rozhovor nad knihou s historikem Martinem Boštíkem

Psal jste knihu rozhovorů s člověkem mimořádně osobitým a spontánním. Jako příklad uvedu jeho slogan pro krajské volby: „Nemyslím, na sex, myslím na Pardubický kraj.“ Jak se vám dařilo vtěsnat do přijatelné formy spisovného jazyka muže tak nespoutaného, aniž byste jeho vyprávění upřel autenticitu?

Je pravda, že se Miroslav mnohdy vyznačuje nekonvečním chováním. Kdo ho zná, ví dobře, o čem mluvím, protože on, jak srší energií a nadšením, tak si příliš nedává ubrousek před pusu, a expresivita jeho výrazů, v kontextu humorná, každému třeba nesedí. V knize uvádíme řadu historek, jak mu to nedalo a zareagoval, a jak se to pak objevilo v televizi a pak se říkalo, že Litomyšl má sprostého starostu. (smích)

V našem případě dialog probíhal poměrně neproblematicky. Zjistili jsme, že máme na spoustu věcí podobné pohledy a že jsme schopni – a to je nesmírně důležité – vyjít si vstříc. Domluvili jsme se, že knihu budeme psát spisovně s tím, že občas ponecháme vyprávění i v těch expresivnějších podobách. Od počátku jsem ale myslel na to, že nepůjde jen o nějaké povídání u kávy, ale o vzpomínání, které bude mít seriózní dokumentační ráz.

 

Přístup hodný historika... Jistě také proto knihu vydalo Regionální muzeum v Litomyšli. Dovolím si povzdech jako obyvatelka města Hradce Králové – jaká promarněná šance, že podobné hovory neexistují s legendárním starostou Františkem Ulrichem, tvůrcem Salonu republiky.

No bezesporu. Za první republiky tady v Litomyšli byl purkmistrem František Lašek, všekulturní osobnost, která přivedla město k obrovskému rozvoji. Podle něho se také jmenuje cena, která je tu v současnosti udílena. František Lašek napsal paměti z období druhé poloviny 19. století, kde zaznamenal z vlastní zkušenosti i z vyprávění jiných různé děje, které se zde odehrály. Je to krásné čtení z pokladnice solidních historických znalostí. Velká škoda, že autor už nestačil zachytit období svého starostování od roku 1919 až do roku 1941 a popsat všechno zevnitř. Jak to viděl on jako jeden z hlavních aktérů.

Také z toho důvodu považuji naši knihu za nesmírně cenný zdroj informací, který umožňuje pochopit, jakým způsobem s pomocí vnějších i vnitřních příčin mohla Litomyšl dojít k tak nebývalé proměně.

Mnozí z nás si ještě pamatují šedivé socialistické městečko, kde to vypadalo jako krátce po válce. Na oprýskaných fasádách historického náměstí nebyla snad jediná barva. Zámek komunisti sice opravili, ale reálně hrozilo, že piaristický chrám nechají zbourat. Všude kolem nálety bříz a navezená suť. Najednou uteklo deset let a o Litomyšli se psalo na stránkách prestižních architektonických časopisů jako o symbióze historické a moderní architektury a už se formulovala myšlenka „litomyšlského zázraku“. Myslím, že se nám v knize podařilo podrobně zachytit právě tento moment přerodu. Co k tomu vedlo? Jakým způsobem toho Litomyšl dosáhla? A že tou hlavní osobou, která za tím vším stála, byl právě Miroslav Brýdl.

 

Co podle vás rozhodlo o úspěchu Miroslava Brýdla v čele města?

Bezesporu jeho houževnatost a permanentní nasazení. A pak také jeho obdivuhodný talent shromažďovat kolem sebe lidi a motivovat je ke společným cílům. To je první a základní předpoklad jeho úspěchu. Ale nepředstavujte si, že s ním vždycky všichni souzněli.

Litomyšl je samozřejmě se vším všudy maloměsto. Počátkem 90. let tu občané ještě žili v představě oné jiráskovské malebnosti „Filosofské historie“. Jakýkoli vstup moderních prvků do historického jádra vnímali neblaze a velmi kriticky. Proto se také v knize důkladně věnujeme situaci v roce 1992, kdy se ve městě rozhodovalo o přestavbě dnešního supermarketu Kubík. Památkáři tehdy zavrhli vítězný návrh architekta Josefa Pleskota, ale je třeba připomenout, že jejich tradicionalistický postoj naprosto souzněl s viděním většiny obyvatel. Na výstavě v domě U rytířů, prezentující Pleskotův návrh, lidé zapisovali do knihy jednoznačné odsudky.

Postupně se však ledy začaly prolamovat. Rozhodujícím bodem obratu se stala realizace „modré“ základní školy, která byla architektonicky oceněna, psalo se o ní na celonárodním fóru a Litomyšlané ji skutečně přijali. Pak přišla řada dalších staveb a myslím, že o správnosti této cesty veřejnost definitivně přesvědčila revitalizace Klášterní zahrady.

 

Vaše kniha se ohlíží za pozoruhodnou érou polistopadové Litomyšle. K ní neodmyslitelně patřil i hostinec U Černého orla, v současnosti zavřený. Nestálo by za to, aby tu jednou visela pamětní deska, která bude připomínat, že právě tady zasedal svého druhu litomyšlský Senát, kde se odehrávaly přelomové diskuse s občany, a jemuž předsedal Miroslav Brýdl?

To rozhodně stojí za úvahu. Tam se skutečně rodilo mnohé z toho, co se pak realizovalo. Kolik jen bylo návštěv, které tam Mirek vodil, včetně španělského královského páru! A jestli máme zvenku na Černém orlu napsáno, že tam kdysi hrál Josef Kajetán Tyl, no tak by zevnitř mohla být připomínka těchto časů. Nehledě na to, že je tam na zdi nádherná kresba Karla Kryla, kterého tam přivedl v roce 1992 Bohdan Kopecký.

Miroslav Brýdl: Ano, byl jsem u toho.

 

Ve správný čas na správném místě – rozhovor s Miroslavem Brýdlem

Dnes je až neuvěřitelné, co všechno jste už v prvních letech starostování dokázal iniciovat, rozpohybovat. Co vám tehdy pomohlo? Měl jste takzvaně „natrénováno“?

Mě už to tady za komunistů v 80. letech tak štvalo, že jsem říkal své ženě Pavle, že buď budeme emigrovat, nebo musíme něco udělat. Nebyl jsem sice nějak hodně kontrolovaný, ale přece jen mě hlídali estébáci. Když se to začalo ideologicky trochu rozvolňovat, založil jsem soukromou prodejní galerii, abych se dostal z toho uzavřeného světa. Jenže v tom přišel listopad 1989, v republice se to hnulo k lepšímu, a tak jsem šel do toho a stal se starostou. 

Jako student jsem v Praze zažil zlatou éru poválečné kultury. A teď jsem se vlastně do těch 60. let začal vracet. A byl to úžasný základ – tehdy jsem navštěvoval výstavy moderního západního výtvarného umění, chodil do divadel – Na Zábradlí, Za branou, do Činoherního klubu. Později jsem se spřátelil s mnoha vzdělanými lidmi, např. s kunsthistorikem Emilem Kodytkem, a také s umělci. Hodně jsem četl a prostřednictvím literatury jsem se začal zajímat o architekturu, především o konfrontaci té historické a nové, což se mi jako starostovi Litomyšle náramně hodilo.

 

Starosta, který rozumí kumštu a architektuře

Přicházel jste s nápady, které rozhodně nebyly pomíjivé, ve městě jste upevňoval tradice (Smetanova Litomyšl), ale zakládal jste i tradice nové (Smetanova výtvarná Litomyšl, festival Lázně ducha, Archimyšl), utvářel kontinuitu. Bylo to vědomé?

Těžko říct. Já si na zpětnou vazbu moc nepotrpím. Když se pro něco rozhodnu, tak za tím jdu!

Vzpomínám si, jak jsme na jaře roku 1990 vyjeli do Rotterdamu na setkání zástupců samospráv ze zemí východní a západní Evropy. Jel s námi i předseda Svazu měst a obcí České republiky Oldřich Černík, v době pražského jara v roce 1968 předseda vlády. A tam jsem si uvědomil, že historická města jsou v docela jiné situaci než ta nehistorická. Tak jsem přišel s nápadem, že založíme Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska. A takhle se rozjel celostátní orgán, který pak přinesl spoustu dobrých věcí nejenom pro Litomyšl, ale pro celou republiku

 

Architekt Josef Pleskot kdysi zavzpomínal, že litomyšlský architektonický zázrak byl možný proto, že jste byli schopni vnímat Litomyšl jako celek.

Je to tak. V Litomyšli nešlo pouze o historické jádro, to je sice úžasné, ale nebylo možné vystačit si jen s historickým kontextem. Ve městě chyběly školy, tak jsme je postavili, dobudovali jsme sportovní stadion, začali jsme uvažovat o průmyslové zóně, naše koncepty byly dlouhodobé. Oporou mi byla Zdena Vydrová a architekti, s nimiž jsem našel blízký vnitřní vztah. To je trojice, o níž často mluvím – Vydrová, Pleskot, Burian. Oni Litomyšli pomáhali vědomě. Zdena oficiálně jako hlavní architektka města, Aleš Burian a Josef Pleskot ze své dobré vůle. A takhle jsem se dostal k těm nejlepším architektům. Nikdy mi nevadilo, že ti lidé jsou chytřejší než já. Třeba Josef Pleskot – to je hloubka sama o sobě. A naopak, on se nepozastavoval nad tím, že se vyjadřuji spontánně. Věděl, že mám skutečný zájem o věc, že do toho dávám energii a snažím se získat i lidi kolem sebe. A to bylo podstatné.

 

V této souvislosti věčná otázka – je kultura jenom nadstavba?

To je nesmysl. To je přece podstata! Kdyby nebylo kultury a umění, tak co? Tak budeme jenom jíst? Kultura je bytostně spjata se samou podstatou lidskosti, není jen jejím nahodilým či vnějškově determinovaným produktem.     

 

Největší lobbista České republiky

K tomu, aby se věci hýbaly, bylo třeba získat značné finanční prostředky. A nejen pro Litomyšl. Miroslav Kalousek o vás svého času prohlásil, že jste největší lobbista České republiky. Byla to ironie, nebo výraz uznání?

To bylo velké uznání. Během starostování jsem jezdil jednou týdně do Prahy, chodil na ministerstva, za úředníky i za poslanci do Parlamentu. Stále jsem s nimi udržoval kontakt a získával informace o různých programech a možnostech dotací. Někteří poslanci se přede mnou schovávali. Ale já jsem se nedal. S mnohými jsem nakonec navázal přátelské vztahy.

Jednou jsem se dostal v Parlamentu do rozpočtového výboru a řekl jsem, že zastupuju historická města ČR a že chceme peníze na obnovu. Já si sedl, ministři stáli, ale mně to bylo jedno. Říkal jsem si, že dokud mě nevyslechnou, tak nevstanu.

A nerozpakoval jsem se obrátit také na poslance Krause, ačkoli stál na „na druhé straně břehu“. Když místní komunisti usilovali o to, aby v Litomyšli postavili fabriku, chtěl jsem po nich, aby mi na oplátku pomohli s Krausem. Svůj slib splnili.

 

Tak tedy starosta–vizionář a současně starosta–pragmatik?

To se nedá nic dělat. Musíte v sobě překonat ideologické zábrany. Já jsem třeba nezpřetrhal vztahy s lidmi, s kterými jsem se stýkal za komunismu. I když mně v něčem vadili, tak jsem si říkal: Jestli udělali něco pro Litomyšl dobrého, tak to je víc, než jestli mě naštvali za komunismu.

Dnes se o to hádáme v hospodě Na Veselce s mými přáteli, kde se pravidelně scházíme. Já hájím Havla, to, že po listopadu 1989 bylo nutné udělat tlustou čáru. Tak jako dnes, když se vytahuje před volbou prezidenta, jaký ten generál Pavel byl. Přece se nemůžu pořád dívat, co ten člověk dělal před třiceti lety? Tady nějaké to odpuštění fakt musí být, nebo se nikam nedostaneme a zvítězí ještě někdo horší.

 

To je to biblické, že i hříšníkovi může být za určitých okolností odpuštěno…

Vždyť já jsem byl taky hříšník! A ne malý. (smích)

 

Martin Boštík: Problém je v tom, že komunisté se za hříšníky nepovažovali. Na druhé straně se tu budovala nová realita na základech, které nikdo nenaprojektoval tak, aby byly ideální. Dost dobře nebylo možné odmítat projekty – byť bývalých funkcionářů – které byly všeobecně prospěšné. Proč by takoví lidé nemohli v nové době prospět? Odvádět daně, zaměstnávat lidi?

 

Nakonec vy jste z nich, Miroslave, učinil i litomyšlské mecenáše kulturních událostí...

Jen z některých, jiní naštěstí zkrachovali. Ale to je život. Ono se to dneska dobře říká, jenže tenkrát některé zákony platily, jiné neplatily, rozbíhalo se soukromé podnikání, a nikdo to pořádně neuměl. A stejně tak na radnici. Za komunistů město nemělo vlastní pořádný rozpočet, najednou jsme se museli učit, jak ho sestavit. Hodně záleželo na tom, jací lidé se sejdou v zastupitelstvu. A můžu říct, že hned ta první sestava byla výborná. Zastupitelé pochopili, o co mi jde a neházeli mi klacky pod nohy. A i když třeba za mnou přišli, že se jim to či ono nelíbí, sedli jsme si u piva a mluvili o tom. Dnes to vypadá jednoduše, ale někdy to bylo doslova na krev.

 

Co si o tom myslí váš syn Daniel, další Brýdl a současný starosta Litomyšle?

Když si přečetl knihu, řekl mi, táto, tenkrát to bylo úplně jiné. A má pravdu. Dnes se všechno tak zbyrokratizovalo, že ani běžné věci nejdou normálně. Na všechno musíte mít projekt. A bohužel, znovu se vrátilo podezřívání a nedůvěra, a to všechno dohromady překračuje snesitelný rubikon.

 

Jaká byla tedy 90. léta z vašeho pohledu? Náročná, vyčerpávající, divoká, ale svým způsobem nesmírně tvořivá?

Samozřejmě. Já jsem nikdy neměl respekt před autoritami. S tím jsem měl potíže, už když jsem dospíval a protestoval proti všem nepravostem. Vzpomínám si, jak nás, starosty, prezident Havel poprvé pozval na Hrad a jak z toho byli všichni vykulení a trpělivě na něho čekali. A já jsem řekl, brácho, než přijde, pojď, něco si dáme. A Jirka na to, co blbneš! Ale no tak, třeba se k němu dostaneme. Nakonec jsem se s Václavem Havlem sblížil, zato s Václavem Klausem ne – hned jsem vycítil, že jsme oba jiní. Moje ego je sice taky velké, ale na to jeho nemá. Samozřejmě, že bez ega to nejde, ale nesmíte jím ničit ostatní.

 

Historka s Daliborem Balšínkem, šéfredaktorem ECHA, kterou uvádíte v knize, ale naznačuje, že ani vy netrpíte „přílišnou skromností“. (smích)

Já myslím, že člověk by se neměl stydět za to, že něčeho dosáhl. To mně dodnes vadí, jak z minulé doby přechází anonymita. Proč si nepřipomínat architekta, který navrhl pěkný dům? Na západě jsou všude na radnici vystaveny fotografie starostů, šlechta portrétovala své předky. V ECHU publikovali, že starosta Litomyšle to tady dělal dobře. Tak jsem napsal panu Daliboru Balšínkovi, že jsem rád, že to napsal, ale když o někom píše, že ho má taky jmenovat. A on to hned v příštím čísle napravil. Aby bylo jasno, mně nejde jen o mě, jde mi o princip, aby si lidi uvědomili, že za těmi projekty jsou živí lidé, kteří do nich dávají svůj um, svou energii a že to má být oceněno. Lidi přece nejsou dav, jsou to také osobnosti a je třeba je vyzvedávat.... Ještě jeden příklad – ve Svitavách vydali nově zpracované dějiny města a můj bratr (bývalý starosta města) je v knize zmíněn jen okrajově. Řekl jsem mu: „Jirko, to je docela blbý, vždyť v těch Svitavách jsi začal válčit ty. Když se předělávalo náměstí, tak proti tobě byly veliké útoky.“ A je pravda, že on to měl ve Svitavách nesrovnatelně těžší než já v Litomyšli.

 

Je důvodem především to, že Litomyšl je historicky české město, zatímco sousední Svitavy bývaly německé a po válce se tu vyměnilo obyvatelstvo?

Samozřejmě, v našem městě se odjakživa daří patriotismu, to je to podhoubí. A když mě někdy trochu štval, označoval jsem ho jako „národní opruzení“.

 

Když shrneme, že se v Litomyšli opravdu podařil zázrak, za nímž stáli konkrétní lidé a jehož jste byl vlastně producentem – souvisí s tím i skutečnost, že v roce 2012 odtud vzešla tzv. Litomyšlská výzva? Čeho se týkala? A proč jste cítili potřebu ji vydat?

Vadilo nám a dodneška vadí, že se v architektonických soutěžích vybírají stavby především podle nízké ceny. A to je špatně! Samozřejmě, že cena je důležitá, ale stejně tak je důležitá i kvalita a vysoká estetická hodnota, a ta se cenou vyjádřit nedá. Naše výzva pak sice trochu zapadla, protože začala politická krize, ale stále cítíme, že s tímhle problémem se musíme v České republice vypořádat. Teď svitla naděje při architektonické soutěži na pražskou Filharmonii. Ta už byla realizovaná na mezinárodní úrovni.

 

Dost, nebo málo Havla?

Co by si od vás mohli jinde převzít, je také vzácná litomyšlská kontinuita, která pokračuje jako štafetový běh. Setkávání emeritů. Obávám se však, že něco takového je nepřenosné.  

Vlastně ani nevím, jak se to mohlo stát, ale děje se to. My všichni litomyšlští polistopadoví starostové se vzájemně respektujeme. Když nastoupí nový starosta, neneguje toho předchozího a jeho éru, ale pokračuje v tom, co bylo rozdělané. A to platí dodneška. Pravidelně se také scházíme já a moji nástupci Jan Janeček, Michal Kortyš, Radek Kašpar a nakonec i můj syn Daniel jednou za dva měsíce na oběd a vyměňujeme si názory. Můj syn v této tradici pokračuje. A není nic špatného na tom, že chce překonat svého otce – takové soupeření je přirozené. Jen já se musím brzdit, abych mu neřekl: "Hele, Dane, tohle se mi nelíbí!" Je přece normální, že on už vidí věci generačně jinak.

 

V knize připomínáte vzkaz prezidenta Václava Havla, že se snad někdy setkáte U Černého orla. K tomu už ale nikdy nedošlo, že?

Zato jsme se setkali v krásné Třeboni. Jenže já si přál, aby se nám to povedlo v hospodě, bez ženských. Nakonec nám setkání umožnil Láďa Horáček v pražské Pasece. Myslím, že to byl můj syn Tomáš, kdo mi vytkl, že je v knize moc Václava Havla. Ale já si to nemyslím, on mi byl lidsky blízký. My jsme si nemuseli příliš vyprávět, a přesto jsme si rozuměli. Když jsem s ním byl ve Washingtonu a viděl jsem, jak ho Američani uznávají, a pak jsem ho doprovázel na banket pořádaný na jeho počest ve Světové bance, jehož se zúčastnila i Madeleine Albrightová a další ministři, byl jsem nesmírně hrdý. Říkal jsem si, jaký je to zázrak, že tak malá země jako Česká republika, má ve svém čele takového muže. A jinak byl naprosto normální, jistě proto, že zažil spoustu věcí, nemohl studovat, což člověka taky formuje. Ano, možná je tam hodně Havla, ale ať si říká, kdo chce, co chce, třeba i v té hospodě Na Veselce, mně to nevadí. 

 

Mimochodem, kdo jsou klíčoví muži vašeho života, o které jste se mohl opřít a kteří na vás měli vliv?  

Sochař Olbram Zoubek, malíř Bohdan Kopecký, nakladatel Láďa Horáček, z architektů Josef Pleskot, Aleš Burian, historik umění Emil Kodytek, který mě orientoval ve světě památek.

 

A pokud jde o ženy?

Malířka Lída Jandová, architektka Zdena Vydrová…. Ale já jsem měl s ženami už od mládí vždycky problém. A je to pochopitelné. Muž cítí sílu ženy a nechce se jí úplně podvolit, i když žena má většinou pravdu.

 

Zas to ego?

No jistě. Přitom já jsem pro to, aby ženy byly emancipované.

 

Váš bratr Jiří vám prý řekl, že vaše knížka je dobrá, ale že její hrdinkou je ve skutečnosti Pavla?

No jo, vždyť to tak je. Moje žena Pavla mi byla a je opravdu velkou oporou. V době, kdy jsem starostoval, nejenže mi vytvořila zázemí, ale zhostila se i společenské role. V Litomyšli založila pěvecké sdružení Sbor paní a dívek. A když přijel španělský královský pár nebo prezidenti sedmi evropských zemí, a vůbec kdokoli ze světa – tak se chovala přirozeně, ona má totiž v sobě „morašickou noblesu“.

Nikdy jsem si nepomyslel, že si budu tak považovat rodiny. Bál jsem se, že to bude větší průšvih. Můj vzdělaný přítel Emil Kodytek mě strašil a říkal, že pak už budu úplně mimo. Přiznám se, že jsem při svatebním obřadu ani nemohl vyslovit ano, jak se mi sevřelo hrdlo. Dnes vím, že bez rodinného zázemí by můj život nestál za nic.  

Manželství našich dětí zatím fungují, máme výborné vnuky. A tak jsem rád, že přes všechny pestré životní peripetie – a já jsem právě nebyl ten, kdo by se snadno přizpůsobil – jsou, myslím, mé rodinné výsledky docela dobré.

Cestou na Seznam − Loutkářství na Slovensku a v České republice

ČR: Fakt, že existuje Reprezentativní seznam UNESCO, do něhož jsou zapisovány architektonické památky, je všeobecně známý. Již méně se ví, že na jinou listinu patří také tradice, které skupina obyvatel pokládá za své kulturní dědictví a předává je dalším generacím. Podmínkou pro zápis do světového Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO je zařazení na národní Seznam, v případě ČR je to Seznam statků tradiční lidové kultury ČR, vedený MK ČR, který nyní čítá 30 položek. Na tomto soupisu existuje statek, jemuž se dostalo té cti, že je zapsán hned dvakrát. Loutkářství. Od roku 2012 Východočeské loutkářství, k němuž o dva roky později přibylo České loutkářství. Do seznamu UNESCO bylo připsáno Loutkářství na Slovensku a v České republice v prosinci roku 2016. Co tomuto výjimečnému ocenění předcházelo, co bylo jeho podnětem a co z něho pro českou i slovenskou stranu následně vyplynulo? Průvodců po Cestě na Seznam bude tentokrát hned několik – za slovenskou stranu doc. Mgr. Juraj Hamar, CSc., generální ředitel Slovenského ľudového umeleckého kolektívu (SĹUK), za českou Mgr. Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu (NIPOS), a Michal Drtina z NIPOS-ARTAMA.

 

Autor článku: 
Irena Koušková

České loutkářství je uznáváno jako významný kulturní a společenský fenomén, jehož masové rozšíření po českých zemích se datuje do poloviny 20. století. Loutkářství se po regionech začalo šířit o celé století dříve. Marionetáři, kteří hráli česky, se tehdy stali součástí procesu národního obrození. Česká tradice loutkového divadla se v současnosti projevuje ve dvou liniích – lidové či amatérské loutkářství a profesionální loutkářství, které se odehrává v divadlech, nezávislých scénách nebo které je předváděno jednotlivci. V Česku nyní působí devět profesionálních loutkových divadel, stovka nezávislých skupin a dalších cca 300 amatérských.

Od poslední třetiny 19. století se rozvinulo jednak spolkové loutkové divadlo (zejména sokolské), také díky masívnímu rozšíření rodinného loutkového divadélka (vlastnila je téměř každá měšťanská rodina) se loutkové divadlo stalo lidovou zábavou. Kontinuální tradici českého loutkového divadla dokládají mnohé scény existující od svého založení dodnes (např. Kacafírek Chrudim, zal. 1913, Říše loutek Praha, zal. 1920, Divadlo S + H, zal. 1930). Počet loutkových divadel ve 20. a 30. letech 20. století byl podle historických pramenů nejvyšší v Evropě. Zapojovaly se vzdělané a talentované osobnosti (výtvarníci, spisovatelé, hudebníci, herci) a poprvé v českém kontextu začalo být loutkové divadlo chápáno jako estetický fenomén. Velmi tomu napomohl první loutkářský časopis na světě Český loutkář (1912), který pod názvem Loutkář vychází dodnes.

Loutkářskou tradici v tuzemsku rozvíjí řada festivalů. Loutkářská Chrudim existuje od roku 1951 a je nejstarší svého druhu v Evropě. Dalšími festivaly jsou například Mateřinka v Liberci, Mezinárodní festival loutkářského umění v Praze, Mezinárodní festival Spectaculo Interesse v Ostravě či Skupova Plzeň (koná se obvykle po dvou letech).

Zdroj: NIPOS

 

Zeptali jsme se ředitelky NIPOS Lenky Lázňovské:

 

Kdysi každá běžná prvorepubliková rodina měla vlastní loutkové divadlo. V memoárech mnoha českých umělců najdeme vzpomínku na prvotní okouzlení loutkovým divadlem. Čím si vysvětlujete toto očarování? Zažila jste jako dítě podobné setkání s loutkami?

S divadlem jsem spojená celý život, takže i práce na nominaci byla pro mě velkou radostí. Když vzpomenu na své dětství, hned se mi vybaví domácí loutkové papírové divadlo. Rodiče mně a mladšímu bratrovi hráli pohádky. Divadlo bylo nejběžnější kulturní aktivitou naší rodiny. Jako přeučovaný levák vděčím znalostem o divadle i za to, že pro mě vstup do první třídy nebyl tak komplikovaný. Loutkové pohádky mají děti rády, obraz světa, který nabízejí, je jim blízký, s loutkami se snadno ztotožní a bezpečně se orientují v tom, co je dobro a zlo.

Ano, počet loutkových divadel ve 20. a 30. letech 20. století byl podle historických pramenů nejvyšší v Evropě, což znamená, že vlastnit loutkové divadlo bylo zcela běžné. Dnes de facto po sto letech se nám to zdá jako naprostý zázrak. Vyplynul ze dvou důležitých skutečností. První z nich je tehdejší silné postavení Sokola. Stále se málo ví, že tato tělovýchovná organizace, jež byla doslova všude, měla vždy i vzdělávací odbor s hudební a divadelní sekcí, a to i v nejmenších vískách, jak dokládá množství loutkářských souborů zachycených v Databázi českého amatérského divadla, kterou NIPOS provozuje. Druhý důvod, proč se loutková divadla tolik rozšířila, tkví v tom, že začala být průmyslově vyráběná a měla i kvalitní podobu, např. Mikoláš Aleš maloval prospekty, navíc se vše dalo snadno pořídit, časopis Loutkář tiskl loutkové texty, každý si je mohl koupit. Rodinná divadélka byla opravdu velmi oblíbená jako dostupný prostředek zábavy.

 

Kdy mělo české loutkové divadlo ve své novodobé historii nejhorší dny a kdy se mu dařilo nejlépe? Jak je tomu dnes? V moderním alternativním divadle loutky hlavní roli zrovna nemají. Nevylili jsme s vaničkou i dítě?

Svět se změnil a divadlo musí reagovat na sofistikovanější, složitější svět, v němž žijeme. Využívá k tomu všech prostředků, které má k dispozici a já si nemyslím, že je to špatně. Takže různé druhy loutek − manekýni, marionety, maňásci ad. v kombinaci s činoherci, výraznou výtvarnou a hudební složkou, tak to dělá třeba královéhradecké Divadlo Drak. Vezměte si třeba vizuálně silné představení Poslední trik Georgese Mélièse, které získalo už téměř před deseti lety Cenu Erik jako nejlepší inscenace roku na oborové přehlídce Přelet nad loutkářským hnízdem, a hraje se dodnes.

Živý herec se na loutkovém jevišti objevuje už od 50. let, což přináší další možnosti vyjádření, např. emoce se tak lépe přenášejí prostřednictvím vztahu loutky a vodiče. Loutky v loutkovém divadle vystupují jako jeden z mnoha výrazových prostředků, čímž se možnosti jejich využití rozšiřují. Pro UNESCO je důležité, že tento tradiční kulturní statek má stále ve společnosti odezvu, že je životaschopný, nemusí mít jen tradiční podobu. To dokládá také fakt, že s loutkou pracuje třeba reklama. Využívá toho, že loutka může být zajímavější než živý člověk – může cokoli.

Proměnila se i profesionální příprava mladých herců. Na DAMU v Praze už neexistuje samostatná katedra loutkového divadla. Nahradila ji Katedra alternativního a loutkového divadla. Jaký kumšt budou studenti v praxi dělat, záleží čistě na nich. Loutkářství je ale docela těžká disciplína vyžadující také manuální zručnost a trpělivost, protože osvojení si nezbytné technologie trvá podstatně déle než třeba u činoherního herectví, u kterého může přijít úspěch (tedy vystoupení před diváky) téměř okamžitě.

Dějiny loutkářství jsou složité a odpovídají tomu, jak se vyvíjela česká společnost. Největší boom ve 30. letech vystřídala válka – Sokol byl zakázán, po r. 1945 tři roky svobody a Divadelní zákon přinesl jiný systém, jak má loutkářská scéna fungovat. Objevily se krajské scény, které se nakonec neosvědčily. Živnost se nepovolovala, kočovní loutkáři skončili. Zajímavostí z této doby 50. let je, že se přecházelo od tradičního repertoáru, který neodpovídal socialistickým idejím, k adaptacím klasických činoherních kusů pro loutky, takže se hrál loutkový Shakespeare nebo třeba Tyl. V roce 1951 vznikla Loutkářská Chrudim a na nohy se začalo stavět amatérské loutkářství. Až tady se opět divadlo rozvíjí a po dílčích ztrátách mezi profesionálními scénami se jejich počet stabilizuje, amatérských loutkářů je dnes přibližně stejné množství jako tehdy.

Kromě těžkých 50. let bych ještě vzpomněla na jedno horší období v dějinách loutkářství, a to 1. pol. 80. let, kdy proti sobě stálo moderní a tradiční divadlo. Tento var byl logickou reakcí moderního divadla na tradiční repertoár a dramaturgii, které se neposouvaly vpřed. Dnes má právo na život všechno. Hraje se s lávkou tradiční marionetové divadlo nebo alternativní produkce, kde vedle loutky má svou úlohu třeba předmět.

 

Cesta k zápisu českého loutkářství do UNESCO vedla přes zápis Východočeského loutkářství a Českého loutkářství jako lidového interpretačního umění na národní seznam. Nominaci na národní seznam jste připravila, stejně tak jste byla za českou stranu u nominace do UNESCO. Vycházeli jste z původní dokumentace? Co a jak bylo třeba přepracovat? Jak náročná byla koordinace dvou zemí? Má větší šanci uspět nominace, v níž se jako v tomto případě, spojí několik států?

Nadnárodní nominace jsou v UNESCO velmi oblíbené. Také Česká republika uspěla už několikrát při společné nominaci několika zemí, např. se sokolnictvím nebo modrotiskem. Pokud jde o vlastní dokumentaci, vyšla jsem z východočeské nominace, která svým způsobem mapovala historii loutkářství obecně pro celou zemi, ale musela jsem samozřejmě vložit zprávu o situaci v dalších regionech, i těch, kde není tradice tak silná. Národní nominace spěchala, měla jsem na to cca měsíc. Se zpracováním textů mi pomohl za Moravu dr. Jaroslav Blecha z Moravského zemského muzea a za loutkářství v Čechách divadelník a režisér Luděk Richter. Poté se pravidelně scházel česko-slovenský tým i s dr. Michalem Benešem z České komise pro UNESCO.

 

Co vše je potřeba doložit a zdokumentovat? Co vám dalo nejvíce práce? Vyskytly se cestou na Seznam nějaké komplikace, které bylo třeba vyřešit?

Předepsáno je několik součástí nominační dokumentace. Natáčel se film se stanovenou metráží 10 minut, s titulky v obou jazycích, autorem jeho scénáře byl za českou stranu dr. Blecha, režie se ujal Miloslav Kučera. Dále jsme dokládali 5 fotografií, které dokumentují historickou hodnotu daného statku. Promyslet jsme zároveň museli, kdo budou nositelé statku, oslovili jsme nakonec profesionální loutkové scény, města s loutkářskou tradicí a vybrané amatéry. Nejpracnější součástí příprav ale bylo vlastní psaní dokumentu. Museli jsme srozumitelně popsat, proč společná nominace i specifikovat pro mezinárodní společenství, v čem je české a slovenské loutkářství osobité a liší se od jiných loutkářských tradic.

 

Co přináší praktikujícím loutkářům (ať už amatérům, nebo profesionálům) značka UNESCO?

Především společenskou prestiž. Značka UNESCO neznamená automaticky otevřené dveře kamkoli, negeneruje hned finanční podporu. Ve světě má přitom mnohem větší zvuk než u nás. Stačí se podívat na zájezdy japonských turistů za památkami UNESCO. My to jaksi stále ještě neumíme správně uchopit a využít, zejména pokud jde o nemateriální kulturní dědictví. Pozitivním příkladem jsou snad jen soubory, které hrají často v zahraničí, např. Divadlo Spejbla a Hurvínka, jemuž se otevírají i exotické štace díky velmi účinné propagaci, k níž využívají také zápis do UNESCO. Žádný z regionálních souborů s tím neumí tak dobře pracovat. Jinak vlastní zápis měřitelné výsledky nemá, např. festivalu Loutkářská Chrudim nevzrostlo množství účastníků, počet dílen je konstantní. Loutkářství ale není ohroženým statkem, přirozeně se vyvíjí a není třeba přijímat další opatření.

 

Pro NIPOS jako organizaci to byl v roce 2014 první zápis na národní seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který se později přetavil v zápis na Seznam UNESCO. Druhý zápis z roku 2017 patří Ochotnickému divadlu v ČR. Věříte, že se české amatérské divadlo na prestižní seznam světového kulturního bohatství lidstva jednou dostane?

Myslím si, že tam patří. Jednání o zápisu už před časem odstartovala opět na nadnárodní úrovni. Napřed jsme oslovili znovu slovenskou stranu, potom jednali s Němci, kteří měli o společný postup zájem, začaly přípravné práce. Bohužel dnes již nepokračují. Německá strana se rozhodla pro samostatný postup a jiné vymezení statku. V pořadí statků, které bude Ministerstvo kultury předkládat k nominaci do UNESCO, jsme se posunuli na konec fronty a jsem sama zvědavá, jestli toto zdržení využijeme k obnovení jednání o společné česko-slovenské nominaci. Snažím se pro to udělat maximum.

 

 

Zeptali jsme se Juraje Hamara, generálního ředitele SĹUK:

 

V lednu příštího roku si připomeneme výročí 30 let od rozdělení Československa. Spolupráci obou zemí v oblasti kultury dokládá např. úspěšná nominace Loutkářství na Slovensku a v Česku na seznam UNESCO v roce 2016, kde slovenská strana sehrála klíčovou roli. Co bylo impulsem podat návrh na zápis do UNESCO společně s českou stranou? Inspirovalo vás zapsání Východočeského loutkářství na tzv. Národní seznam v ČR?

Nie, ja som v tej dobe ani netušil, že v Českom národnom zozname je zapísaný aj prvok Východočeského loutkářství. Ten nápad vznikol spontánne. V našom zozname sme mali od roku 2013 zapísaný prvok Tradičné bábkarstvo na Slovensku. V tom čase už UNESCO prijalo technické opatrenia vo svojich interných smerniciach k Dohovoru o ochrane nehmotného kultúrneho dedičstva, podľa ktorých platil systém 1 krajina = 1 nominácia. Ale medzinárodné nominácie neboli limitované počtom prihlásených kandidátov. Dlhodobo sa venujem výskumu tradičného bábkarstva na Slovensku a zároveň už tri desaťročia úzko spolupracujem s Národným ústavom lidové kultury v Strážnici. Tá česko-slovenská tradícia bábkarských rodín, histórie, repertoáru, poetiky a estetiky divadla kočovných bábkarov na Slovensku a v Čechách sa nedajú od seba oddeliť. Vnímam to ako jeden fenomén. Tak som zatelefonoval vtedajšiemu riaditeľovi NÚLK v Strážnici Dr. Janovi Kristovi a on inicioval ďalšie kroky na českej strane. V prvom rade (ak mala byť nominácia spoločná), musel prvok bábkarstva zasahovať celé územie Českej republiky a nielen Východočeský kraj. Ešte v roku 2014 bol do českého zoznamu zapísaný prvok České loutkářství – lidové interpretační umění. Veľmi rýchlo sme spoločne vytvorili tím expertov, zástupcov NIPOS, NÚLK, MK ČR a na našej strane MK SR, nášho Centra pre tradičnú ľudovú kultúru. Začala intenzívna spolupráca a pravidelné stretnutia v Prahe, Brne a Bratislave.

 

Je pro malé státy obtížnější se jednotlivě v UNESCO prosadit? Co bylo na přípravě podkladů nejtěžší nebo nejsložitější?

Určite áno. Tak ako aj pri iných veciach vo svete „veľkej diplomacie“, malé štáty to majú ťažšie a musia o svoje „miesto na slnku“ bojovať a lobovať veľmi silno. Česká republika má ale skvelých reprezentantov, bolo ich vidieť a počuť najmä v období kedy sa Česko stalo členom medzivládneho výboru. No a na príprave podkladov bolo vo finále najzložitejšie nájsť pre daný prvok vhodný názov. Podklady sme mali veľmi kvalitné, ale aj samotný názov prvku je veľmi dôležitý a ovplyvňuje ho strašne veľa kultúrnych, historických, umeleckých, antropologických, etnologických a napokon aj politických kontextov. V istom okamihu sme mali dokonca na stole názov pod ktorým by ani českí, ani slovenskí odborníci i samotní bábkari ani netušili o aký prvok ide. Napokon sme sa zhodli na názve Bábkarstvo na Slovensku a v Česku (Loutkářství na Slovensku a v Česku). Veľmi veľké napätie sme zažívali aj vo finále, kedy na zasadnutie Medzivládneho výboru pre nehmotné kultúrne dedičstvo UNESCO v Addis Abebě, na ktorom sa malo hlasovať o našej kandidatúre, cestovala len česká delegácia. On-line sme riešili niektoré nejasnosti, ktoré mal Výbor k našej nominácii a ktoré boli skutočne len technickým nedorozumením a napokon to dobre dopadlo.

 

Jak je vlastně bohatá loutková tradice na Slovensku a v čem jsou její specifika? Jaký je váš pohled na současný stav loutkářství na Slovensku? Aktuální obraz českého a slovenského loutkářství je velmi rozdílný. Na Slovensku převažují rodinné loutkářské firmy a profesionální divadla a je velmi málo aktivních amatérů. V Čechách se obor skládá z aktivních amatérů a několika profesionálních divadel, z nichž každé má osobitou podobu (Drak, Alfa, Naivní divadlo, Minor jako by neměly nic společného). Měl byste pro tento zajímavý fakt jako aktivní loutkář nějaké vysvětlení?

Bábkarská tradícia na území Slovenska sa nedá oddeliť od dejín európskej divadelnej tradície a už vôbec nie od tej českej. Koncom 16. a začiatkom 17. storočia prichádzali do Strednej Európy divadelné spoločnosti zahraničnej proveniencie. K prvým záznamom patrí napríklad zmienka o účinkovaní takejto spoločnosti v Bratislave z roku 1609. Ja sa venujem najmä historickým podobám bábkarstva rodinných kočovných spoločností do pol. 20. storočia. Neviem posúdiť, či je vývoj na Slovensku a v Čechách veľmi rozdielny. Tiež nesúhlasím s tým, že u nás prevažujú rodinné bábkarske firmy, pretože posledný predstaviteľ takéhoto rodinného podniku, bábkar Anton Anderle, zomrel v roku 2008 a za „rodinnú firmu“ možno považovať len tradičné bábkové divadlo Tyjátr z Nitry pod vedením principála Ivana Gontku. Ale veľmi dobre pracujú naše profesionálne bábkové scény. Samozrejme ako každé profesionálne divadlo, aj profesionálne bábkové divadlá majú svoju autentickú podobu, atmosféru, repertorár... Ale za tým vždy stoja osobnosti tvorcov, takže je to celkom prirodzený trend. Každý autor si hľadá svoju autentickú podobu, túži po originálnej výpovedi, a preto častokrát zdanlivo nemajú nič spoločného.

 

Jak vypadá péče o statek po zápisu do UNESCO, jak se sledují a vyhodnocují dopady zápisu a co z toho pro nositele vyplývá? Jak v tomto smyslu funguje slovensko-česká spolupráce? Jaké konkrétní počiny ji dokládají?

Možno práve tento náš rozhovor ma bude inšpirovať k povzbudeniu a obnoveniu inštitucionálnej spolupráce pri starostlivosti a ochrane prvku Bábkarstvo na Slovensku a v Česku. V súčasnosti je to skôr o osobných kontaktoch, ale vznikly aj zaujímavé spoločné projekty. Napríklad v roku 2017 vydal NÚLK v Strážnici publikáciu venovanú zápisu prvku Loutkářství na Slovensku a v Česku do zoznamu UNESCO. V roku 2018 Slovenské centrum pre tradičnú kultúru pri SĽUKu spoločne s podporou Ministerstva kultúry SR, Ministerstva kultury ČR a redakciou Loutkář vydalo reprezentačnú monografiu Slovenský Loutkář 1928. Bolo to pri príležitosti 100. výročia Českej republiky. Bohužiaľ som nezaznamenal recenziu na toto unikátne dielo ani v samotnom Loutkáři. Ja som osobne v pracovnom kontakte najmä s Dr. Jaroslavom Blechom z Moravského zemského múzea v Brne, aktuálne autorom stálej expozície českého tradičného bábkarstva Loutkářské umění. Absolvoval som výskum u prof. Milana Knížáka, ktorý pred pár rokmi sprístupnil výstavu tradičných bábok zo svojej súkromnej zbierky na Zámku v Strážnici. Začali sme, aj v spolupráci s bábkarmi z Čiech, tradíciu dvoch medzinárodných festivalov tradičného bábkového divadla v Banskej Bystrici (Anderleho Radvaň) a v Bratislave (Bábky v parku). Robíme osvetu a množstvo predstavení. Žiaľ tá predstava a očakávanie mnohých reprezentantov bábkového divadla na Slovensku je také, že napriek tomu, že sa na procese nominácie nijako nepodieľali, ich prvé reakcie po zápise do zoznamu UNESCO boli otázky či môžu dostať nejaké peniaze na ich činnosť. Nepochopili základný cieľ tohto Dohovoru UNESCO – o každý prvok sa musia starať hlavne jeho nositelia. Starať, rozvíjať a ochraňovať!

 

 

Zeptali jsme se Michala Drtiny, odborného pracovníka NIPOS-ARTAMA:

 

„Pokud by Východočeši uspěli také v UNESCO, byla by to bomba!“ prohlásil teatrolog Petr Pavlovský poté, co Východočeské loutkářství bylo zapsáno do Seznamu nemateriálních statků tradiční a lidové kultury České republiky (prosinec 2012), a dodal: „Východočeské loutkářství (můžeme vztáhnout na české loutkářství obecně – pozn. red.) má nade všemi jeden nesporný prim: není to pouze kontinuita, spočívající na tradičních postavách, tradiční technologii, tradičním hereckém stylu. Je to i neustále, především od poloviny 20. století, rozvíjené divadlo moderní, současné. Amatérská i profesionální tvorba, která se dlouhodobě drží v samé špici českého divadelnictví. Tohle o sobě jiné tradiční loutkářské kultury nikde na světě říci nemohou!“ Souhlasíte? Mohl byste to ilustrovat na nějakém příkladu?

Souhlasím, a pokud chcete ilustraci, můžete sáhnout po kterémkoliv programu festivalu Loutkářská Chrudim. Tam najdete soubory, které zastupují to nejlepší z amatérského loutkového divadla v jednotlivých sezónách a na listopadovém Přeletu nad loutkářským hnízdem se tito amatéři potkávají se zástupci nejlepších zřizovaných i nezřizovaných loutkových divadel. Za amatéry mohu konkrétně jmenovat například soubor Rámus Plzeň, Bažantovu loutkářskou družinu z Poniklé, soubory ze ZUŠ Petra Ebena v Žamberku, svitavské Céčko, turnovské Čmukaře a mnoho dalších. Nebo například na festivalu Týden české loutky (Czech puppet week), který v říjnu v Bruselu prezentoval současnou českou loutkářskou scénu, vystupovaly vynikající profesionální soubory, jako jsou Naivní divadlo Liberec, Divadlo Alfa z Plzně a špičkový amatérský soubor Loutkové divadlo V Boudě z Plzně.

Že je české loutkové divadlo fenomén, si mohl každý ověřit sám, třeba od třetího do šestého listopadu v Praze, a zajít na některou z inscenací festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem.

 

Jak ovlivnila amatérskou loutkovou scénu nominace do UNESCO?

Nedomnívám se, že by se běžný chod amatérských souborů změnil zápisem loutkářství na Reprezentativní seznam UNESCO, ale pokládám za velmi přínosné, že se zvýšilo povědomí o loutkovém divadle i hrdost amatérských loutkářů, že byli na seznam UNESCO zapsáni. Amatérským souborům umožňuje zápis zajímavější pozici při jednání například s představiteli krajů, měst a obcí o různých možnostech jejich podpory.  

 

Na seznam UNESCO se zapisují tradice, které jsou považované za součást kulturního dědictví lidstva. Kandidující státy se musí zavázat, že je budou zhodnocovat a podporovat jejich přenášení z generace na generaci. Co tradici českého loutkářství z vašeho pohledu ohrožuje nejvíce a jaká záchovná opatření byla zatím přijata? Pomohl zápis rozvoji statku? V čem a jak?

Z mého pohledu ohrožuje tuto tradici nezájem. Místo loutkového divadla by loutkáři začali hrát třeba činohru nebo tenis. To se však neděje. Medializace úspěšného zápisu na seznam UNESCO zvýšila zájem o loutkové divadlo. Podstatné je, že pozornost neutuchá ani v amatérských souborech, ani v odborných kruzích. Loutkové divadlo se reflektuje, má své vědecké pracoviště, oborová muzea, vydávají se o něm vědecké publikace, vychází odborný časopis, konají se odborná kolokvia a konference.

Zdá se tedy, že všechna záchovná opatření, která si kladla za cíl podporovat soubory, festivaly, publikační i sbírkovou činnost, fungují. 

Zápis vyvolal velký mediální zájem, a tak loutkové divadlo zaznamenali i ti, kteří loutkovou scénu normálně nesledují. Obecně mi přijde, že zápis zvýšil prestiž loutkového divadla mezi odbornou i laickou veřejností a především mladí umělci začali zjišťovat, že prostředky loutkového divadla lze sdělovat i velká témata. Že loutkové divadlo nejsou jen pohádky pro děti.

 

V čem je české amatérské loutkové umění jedinečné ve srovnání se světem a loutkovými tradicemi jiných států?

Jednoduše bych řekl, že nekonzervuje jednu loutkářskou dovednost nebo styl, které by následně předvádělo v ustálené podobě. Na seznam byl zapsán prvek, jenž se sice drží tradice, ale ta se rozvíjí a modernizuje. To je české loutkové divadlo. Existuje v obrovské šíři, s velkým množstvím aktivních souborů, jednotlivých loutkářů, systémem postupových přehlídek, vzděláváním amatérů i profesionálů, systémem malých i velkých festivalů a především s neskutečným množstvím nadšenců loutkového divadla, kteří si v souborech předávají své zkušenosti, tradiční postupy, dědí lásku k loutkovému divadla z generace na generaci, ale nekonzervují je, tedy alespoň ve většině případů. Na základech tradice tvoří moderní a současnou podobu loutkového divadla. Tím se naše loutkářství odlišuje od všech ostatních. Kromě toho se můžeme chlubit i vlastnictvím významných světových prvenství. V roce 1912 začal v Československu vycházet první loutkářský časopis na světě a existuje dodnes pod názvem Loutkář, v roce 1929 byla v Praze ustanovena mezinárodní loutkářská organizace UNIMA, která stále funguje a sdružuje téměř 100 národních organizací. A v roce 1952 byla založena loutkářská katedra na pražské DAMU, první vysokoškolské loutkářské pracoviště na světě.

 

 

 

„Filmy mají velkou moc. Vytvářejí mýtus,“ říká v rozhovoru Petr Václav, režisér a scénárista filmu Il Boemo

ČR: Výpravný historický film v titulní roli s Vojtěchem Dykem a s velkým hudebním podílem Collegia 1704, Václava Lukse a významných pěvců představuje nejslavnějšího českého skladatele 18. století Josefa Myslivečka. Snímek, který měl světovou premiéru v hlavní soutěži filmového festivalu v San Sebastianu, do českých kin vstoupil 20. října 2022. O den později ho režisér a scénárista Petr Václav osobně uvedl i ve zcela zaplněném sále Bio Central v Hradci Králové. Na otázku, jak prožívá náročnou šňůru projekcí po České republice, zareagoval s typickým humorem: „Výborně, už není co zkazit!“

Autor článku: 
Lenka Krejzová

Jak to bylo na samém počátku? Přišel k vám filmový námět o Josefu Myslivečkovi, nebo vy k němu?

Já k němu, on ke mně… Myslím, že člověk – nebo alespoň já – nenachází téma úplně racionálně. Zajímala mě hudba, osud umělce, zajímala mě Itálie té doby. Nejdřív je to jen takové podhoubí – rád byste vyprávěl v tlumeném světle svíček o italském hudebním baroku, a najednou si řeknete – á, vždyť je tu Mysliveček! Muž, který se skrývá pod maskou, který se fyzicky rozpadá, zatímco jako umělec se krystalizuje, mě zajímal.

 

Ta maska byla důležitý moment, který vás přitahoval?

Asi ano. V dětství mě fascinovaly filmy jako např. Muž v železné masce. Dokonce existoval seriál, který údajně neměl rád Gustáv Husák, a proto ho zakázal. Vybavuji si, jak si nějaký muž v železné masce stoupnul před princeznu, aby ji ochránil před šípem, který tak zabil jeho. Tyhle prožitky z dětství utvářejí touhy, které později krystalizují v našem životě. V mém případě patří do těch prazákladů i vztah mé rodiny k hudbě. Když jsem si později uvědomil, že bych jako Čech žijící ve Francii mohl mluvit o českém umělci žijícím v Itálii, připadalo mi, že bych s takovýmto tématem mohl působit důvěryhodně. A také ano. Získal jsem na námět filmu o Myslivečkovi stipendium Francouzské akademie v Římě. Mohl jsem rok žít ve Ville Medici, cestovat po Itálii, věnovat se rok pouze rešerším a psaní.    

 

Asi není náhodou, že ve vašem filmu hraje důležitou roli jistá nedořečenost, tajemství, šerosvit…

Ano. Myslivečkův osud a dílo jsem pečlivě studoval. To, jaký přesně Mysliveček byl člověk, není zdokumentováno. My ostatně o nikom přesně nevíme, jaký je to člověk. Proto jsem už do scénáře zakódoval metodu nedořečenosti. Rád bych, kdyby si divák mezi jednotlivé střihy vkládal svou vlastní interpretaci. Často víc než Myslivečka kamera snímá okolní realitu, lidi, kteří ho formují a proměňují jeho vidění světa. Když se například poprvé ocitne v posteli s milenkou, nesoustředím se na něj, na to, jak je zamilovaný a spokojený, ale nechám mluvit ženu, která je velice moderní, morálně i sexuálně svobodná. A chci, aby její postoj, její osobnost osvítila jeho postavu. 

 

Jak tenká je pro autora hranice mezi historickou realitou a fabulací? A překračujete ji snadno?

To je citlivá otázka. Když si vypůjčíte reálnou osobu, vytváříte si s ní reálný vztah a tyto pochyby vás pronásledují. Co můžu a co nemůžu? Jak dalece smím fabulovat? Jak toho člověka nezradit? A je tu i další problém: jakou selekci motivů byste zvolila, kdybyste měla ve tříhodinovém filmu obsáhnout váš vlastní život? Váš život, který tak dobře znáte, který je plný motivů? Jedině skrze dramaticky zúžené téma. Skrze ostrý výběr motivů, který vypráví váš život dejme tomu ve sto čtyřiceti obrazech. To samo už vede k fikci, ne?

 

Taková „fikce“ je do jisté míry možná také film o vás a o tom, co právě prožíváte, čím sám zrajete…

Určitě, člověk nemůže uniknout sám sobě. Do všeho dáváte vlastní životní zkušenost, vlastní názory, takže i selekce motivů ze života Josefa Myslivečka prochází filtrem mého zájmu. Můj pohled na tuto postavu se rozhodně bude lišit od pohledu jiného autora, a to je naprosto v pořádku.

 

Jaká je vaše zodpovědnost k postavám?

Filmy mají velkou moc. Vytvářejí mýtus. A já jako tvůrce jsem zodpovědný za Myslivečkův obraz, za to, jak ho od této chvíle lidi budou znát. Ale doufám – přestože jsem se jistě dopustil posunů a fabulací –, že tím, že jsem znovu objevoval jeho hudbu a představil ho jako skladatele v tom nejlepším světle, že jsem mu prokázal službu. A kdyby teď kolem nás obcházel jeho duch, myslím, že by mi toho mnoho nemohl vyčítat.

 

Silným okamžikem v Il Boemo je Mozartovo velkorysé gesto, loajalita vůči příteli, když po jeho smrti přepracuje Myslivečkovu vyškrtnutou operní árii a vrátí ji v plné síle. Bylo to něco, na co jste jako režisér a scénárista v jedné osobě myslel od začátku, nebo to vyplynulo až v průběhu natáčení?   

Ono to vlastně vyplynulo trojím způsobem. Ve scénáři šlo o to vyjádřit vztah mezi Myslivečkem a zpěvačkou Caterinou Gabrielli. Když jsme později s Václavem Luksem, dirigentem Collegia 1704, vybírali hudbu do filmu, navrhl mi, abych dal na konec Il caro mio bene. Jeho nápad se mi líbil, ale bál jsem se, aby si diváci, kteří znají Ridente la calma, nepomysleli, že jsem si celého Myslivečka a jeho hudbu vymyslel. Proto jsem dal na závěr filmu, kde vysvětluji, že Mozartova Ridente la calma je téměř doslovným přepisem Myslivečkovy árie, Il caro mio bene.  V té době jsem už věděl, že tuto árii Mozart přepsal tři roky po autorově smrti. Ve filmu nebylo možné plně rozebírat zlom v Myslivečkově přátelství s otcem a synem Mozartovými. Reálně šlo o to, že Mozarti z něho byli zklamáni, protože nezařídil, tak jak slíbil, získat Wolfgangovi zakázku v Neapoli. V mém filmu vidíme, že to už ale nebylo v jeho silách. Když Mysliveček říká, vezměte si Mozarta, nové vedení divadla již syfilisem nemocného Myslivečka neposlouchá. Mozart ale nemohl vědět, co se přesně v Neapoli stalo, a měl dojem, že se na něj Mysliveček vykašlal. Osobně si myslím, že přepracování té árie je jakási forma smíření, přátelské gesto vůči starému příteli, ale třeba i to, že Leopold a Wolfgang Mozartovi pochopili, že byl Josef v těžké situaci, a že jim prostě pomoci nemohl.

 

František Pavlíček, skvělý dramatik a spisovatel, kdysi prohlásil, že tvorba je úžeh a jiskření, ale také, že to není jen šťastná láska… Jak tomu podle vás bylo v případě Josefa Myslivečka? A je pro génia tvorba dar, nebo prokletí?  

Já nejsem schopen rozpoznat, jestli Mysliveček byl geniální, nebo jestli se v jeho případě jednalo spíš o velký talent a nesmírné pracovní úsilí. Myslím si, že génius nutně nemusí udělat lepší práci než velmi talentovaný člověk. Génius pracuje nesmírně rychle, vše mu jde, jako by tam ani nebylo úsilí. Někdy v nás budí dojem, jako by si pamatoval své umění ze svých předešlých životů, protože mu jde vše samo. Je možné, že Mysliveček byl velmi talentovaný a Mozart geniální. Ale jaká byla vaše otázka?

 

Jestli je tvorba dar, nebo prokletí?

Jednoznačně dar, protože člověk může nepřízeň světa sublimovat a realizuje se skrze vlastní tvorbu, což je samo o sobě nádherné. Samozřejmě, že Mysliveček umřel nehezky. Od chvíle, kdy u něho propukla syfilis, musel mít velmi těžký život, ale zanechal po sobě dílo, které nás dojímá a zajímá ještě 240 let po jeho smrti. Takže jednoznačně vnímám jeho osud jako šťastný. Na konci mu nezbývá nic – ženy, které měl rád, už mít nemůže, nemá peníze, rodinu, ani přátele. Stává se hudbou. Ve filmu ho na konci nenechávám zemřít. Loučím se s ním ve chvíli, kdy se transformuje v hudbu.

 

Přihodilo se vám totéž, co Miloši Formanovi? Také žijete a tvoříte v zahraničí a pro filmovou látku jste se obrátil do historie. Vyprávět o současnosti je pro tvůrce odjinud téměř nemožné?   

Miloš Forman po příchodu do emigrace natočil Taking off. Je to opravdu nádherný film, hrozně jemný, a Forman v něm skvěle popisuje Ameriku své doby. Američané to nepřijali. Dokonce mu snad řekli: "Jestli si chceš dělat srandu z Ameriky, vrať se do Sovětského svazu." On se postupně obrátil k adaptacím a k historické látce, protože jako cizinec nemohl sám psát pro zemi, ve které nevyrostl. Já jsem o tomhle vedl vážné hovory s Věrou Chytilovou. Už na škole jsem měl v úmyslu, že se jednou odstěhuju do zahraničí. A ona mi říkala: „Přece nepůjdeš pryč? Co tam budeš dělat? Budeš muset točit jako Forman zfilmované divadlo! Tady to je jediná společnost, které rozumíš.“  Ona a Forman byly pro mě dva modely: buď ven a prát se s osudem cizince, a nebo zůstat doma a prát se s malostí. Forman i Chytilová skvěle obstáli, každý po svém. Chytilová i přes veškerá protivenství dokázala v totalitě dělat svobodné filmy. Můj osobní případ se postupně vyvíjel tak, že jsem si řekl, že díky absenci železné opony a otevřenosti současného světa bych mohl dělat něco mezi Formanem a Chytilovou: i venku i v Čechách.

 

Když teď vidíte svůj film s odstupem, stane se, že v něm najdete ještě jiné významy, jiná vyjádření, než jaká jste původně ve scénáři měl na mysli? Jinými slovy – a to je půvab tvorby, že je chytřejší než sám autor?

Jeden můj kamarád střihač tvrdil, že farář a režisér mají jedno společné – a to, že se dotýkají věcí, kterým přesně nerozumí a které je převyšují. Ve střižně se soustředíte na ty základní věci: aby měl film rytmus, aby tam zůstalo z herců jen to nejlepší. A postupně, jak ten film vidíte pořád dokola, tak vás napadají nové významy. A nejen vůči psychologii postav. Třeba děláte zvuk a najednou si uvědomíte, že máte pocit, že někdo otevřel dveře a že tam možná cítíte víc zimu. Zároveň máte ale období, kdy máte dojem, že v tom filmu není vůbec nic a že je to jedna velká volovina. (smích)

 

 

Il Boemo očima muzikologa Stanislava Bohadla, spolupracovníka na scénáři a konzultanta

Nadchla mě už sama příprava filmu. Petr Václav se seznámil se všemi dostupnými prameny a dokumenty, byl neobyčejně pečlivý a systematický. A nejen to, fascinovalo mě, že přečetl také celé Casanovy paměti, které tehdy nově vyšly francouzsky v nezkrácené verzi – doslova dva metry knih –, ale také paměti Gozziho a Goldoniho. Jako dokumentaristu ho nesmírně zajímaly právě historické reálie. Studoval je velmi odpovědně, a teprve pak se pustil do synopse. Právě kostýmy a lokace jsou naprosto podstatnou součástí filmu, která je vidět i slyšet a působí ohromně vizuálně a dokumentárně. To nejsou žádné kulisy někde v ateliéru, a byť je to v jakémsi druhém plánu, nakonec kamera je vedena tak, aby je ukázala a snímala. Ne náhodou pracuje také se světly v šerosvitu, který známe z obrazů 17. a 18. století. Ztlumené světlo zvyšuje napětí a dojem. A i když někdy malinko potlačuje vlastní obraz, je to právě proto, že režisér od samého počátku uvažoval o tom, že do neuralgického bodu celého filmu postaví muziku. A to muziku, která je snímána kontaktně. Divák vidí v makrodetailu tváře pěvců, což je něco úžasného, to se dost dobře nedá dabovat. Hudba ve filmu je kromě jediné výjimky nově a interpretačně objevně natočená Collegiem 1704 Václava Lukse.

Musím se přiznat, že během projekce mě mrazilo právě v těchto momentech – ne v hereckých, ale pěveckých. Pro mne to byly ty nejdramatičtější okamžiky filmu. Když vidíme, jak pěvkyně Raffaella Milanesi přivírá oči, a přitom se snaží modulovat přirozeně tón…. věříme jí. Mimika pěvce je jiná, než kdyby tu roli hrál herec a mluvil ta slova. Pro mne je tenhle prvek ve filmu vůbec nejsilnější.

 

Pokud bude mít Il Boemo šanci uspět mezi zahraničními filmy na Oscara, co by to pro nás – Českou republiku – znamenalo?

Už sama nominace je velkým oceněním. Kdyby se Il Boemo dostal do pětice nominovaných filmů – to už je další významný stupeň. Ta možnost tu je, a dokonce podle mého soudu v několika kategoriích, třeba právě v té originální práci s muzikou… Tak určitě bychom si to přáli.

 

 

Il Boemo

Česko, Itálie, Slovensko, 2022, 140 min.

Režie: Petr Václav

Scénář: Petr Václav

Kamera: Diego Romero Suarez-Llanos

Hrají: Vojtěch Dyk, Barbara Ronchi, Elena Radonicich, Lana Vlady a další

 

Pozn. redakce: Oscarový shortlist 15 zahraničních filmů bude zveřejněn 21. prosince 2022 a nominace budou vyhlášeny 24. ledna 2023. Datum slavnostního ceremoniálu v pořadí 95. ročníku cen americké Akademie filmového umění a věd je stanoveno na 12. března 2023.

Stopy v písku / Pavel Tigrid

ČR: Před 105 lety se narodil Pavel Tigrid (27. října 1917 Praha – 31. srpna 2003 Héricy, Seine-et-Marne, Francie), jedna z nejzajímavějších osobností, které se po listopadu 1989 vracely z emigrace. Český spisovatel, publicista a politik, významný představitel českého protikomunistického exilu, vydavatel legendárního časopisu Svědectví. „Měl v sobě ukrytý vulkán duševní energie. Jakmile předstoupil před publikum a promluvil, přímo z něho sálala. Jako rozený politik ke všemu, o čem se mluvilo, dodal něco pozitivního, a zároveň vždy narýsoval vektor budoucnosti. Za normálních okolností by se pravděpodobně stal premiérem nebo prezidentem Československa,“ uvádí v následujícím rozhovoru nakladatel, politolog, publicista a překladatel Alexander Tomský.

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Co říkáte tomu, že někteří z pamětníků událostí roku 1989 jsou přesvědčeni o tom, že "sametová revoluce" byla předem připravena, a dokonce koordinována z exilu právě Pavlem Tigridem?

To je typický příklad absurdní konspirační teorie. Což o to, Pavel Tigrid o Havlovo zvolení za prezidenta vehementně usiloval a o průběh událostí se i zasloužil, říkalo se, že ve vysílání rádia Svobodné Evropy vyzýval studenty k demonstracím a nechal vyrobit „pecky” s nápisem „Havel na Hrad”. Ale daleko větší vliv na dění měla sama existence vysílání rozhlasových stanic Svobodné Evropy, BBC a Hlasu Ameriky, jež disidenty podporovaly a o vývoji odporu v komunistickém bloku dlouhodobě informovaly. Všichni, kdo jsme sledovali, co se dělo, jsme věděli, že bez podpory Sovětského svazu budou jednotlivé komunistické režimy padat jak kostky domina. Při oslavách čtyřicátého výročí založení Východního Německa (NDR) v říjnu 1989 Michail Gorbačov naznačil, že berlínská zeď nemusí být trvalá. A to už bylo čtyři měsíce po volbách v Polsku a vzniku disidentské vlády Solidarity s komunisty. Spikleneckou teorii o převratu posílila také skutečnost, že se k privatizovanému státnímu majetku dostali mnohdy komunisté a také, že nedošlo k vyrovnání s minulostí a pohlaváři režimu nebyli odsouzeni. Že byl převrat naplánovaný, šířili i někteří zklamaní funkcionáři komunistické strany jako Miroslav Štěpán.

 

Připomeňte, za jakých okolností jste se v emigraci s Pavlem Tigridem setkal…

Už jako chudý student jsem si předplácel Svědectví a nedočkavě očekával nové číslo, pokaždé bylo jako zjevení. Jediné, co mne mrzelo, že ten čtvrtletník někdy vyšel jen třikrát za rok. Po mém nástupu na Keston College (pozn. redakce: soukromý politologický institut založený v Londýně roce 1969 anglickým pastorem Michaelem Bordeaux) jsem objevil, že Tigridova žena Ivanka vydává pro Francouze informační bulletin o střední Evropě. Tak jsem ji nechal zasílat náš zpravodaj a časem se některé mé články objevovaly francouzsky. Tigrid mi pomohl s financováním čtyř knížek Václava Havla. On totiž dávno před Chartou rozpoznal jeho mezinárodní potenciál. Jako dramatik měl Havel podporu PEN klubu a tím i západních levicových intelektuálů a jeho vůdčí role mezi disidenty byla po Chartě zřejmá. Snad už od poloviny osmdesátých let v něm Tigrid viděl budoucího prezidenta. O brzkém rozpadu komunistického impéria také nepochyboval, svou neochvějnou intuicí všechny překvapoval. Když si proberete jednotlivá čísla Svědectví, jak šla za sebou, všimnete si, že v osmdesátých letech nabírají čím dál sebevědomější tón. Sovětský svaz a jeho satelity ekonomicky i politicky chřadly. Na jedné straně zoufalá expanze do Afgánistánu, na druhé hospodářský úpadek a ideologická stagnace, tak typická pro normalizační Československo. Ideologický režim bez víry, který vyžadoval pouze rituální konformismus (Obnovení pořádku, Milan Šimečka), dávno přestal snít o přesvědčování svých poddaných. Příznaky konce už byly zvenčí patrné, zůstávalo otázkou, jak dlouho to ještě potrvá.

Během osmdesátých let také výrazně přibývalo přispěvatelů do Svědectví z exilu i z domova. Snad na každé univerzitě v Británii a v Americe působil nějaký Čech, který měl co objevovat a o čem psát. Tigrid si autory pečlivě vybíral, aby neztratil punc umírněné levicovosti, budování mostů mezi Východem a Západem. Nám bojovným konzervativcům jeho taktické manévry připadaly někdy za hranou, ale kvalita příspěvků a jejich politický dopad byl nepopiratelný. 

Do Svědectví přicházeli turisté, kteří riskovali, že je zachytí kamery, hlavně mladí lidé, v nichž Tigrid spatřoval budoucnost republiky. Na čas zaměstnal Jana Pelce, autora kultovní knihy českého undergroundu A bude hůř, na jejíž drsný jazyk a nihilistický postoj k životu jsem neměl žaludek.

Jednou nás doma v Londýně Pavel Tigrid navštívil a překvapivě mi nabízel finanční pomoc. Propovídali jsme celé hodiny a on nechal čekat taxík, jako kdyby mu na penězích vůbec nezáleželo. Udivilo mne, že se ubytoval v Hiltonu, nejdražším hotelu v Londýně. Možná tím chtěl dát najevo, že na půjčku pro mou rodinu má.

 

Kdy jste se viděli naposledy?

Naše poslední setkání v exilu se odehrálo v mnichovské kavárně. Měl tam schůzku s hrabětem Richardem Belcredim, který mu pomáhal organizovat frankenská setkání (pozn. redakce: neformální sjezd spisovatelů, novinářů a nakladatelů, kteří pracovali v exilu "pro českou věc", pořádaná v bavorském Frankenu z iniciativy opata Anastáze Opaska a jeho OPOUS BONUM ve spolupráci s Pavlem Tigridem). Belcredi nás dva s poťouchlým výrazem v oku chvíli pozoroval a pak řekl: „Nemáme my šlechtici s vámi Židy vlastně něco společného? Také stojíme stranou společnosti, nemyslíte? Tigrid na něho nakysle pohleděl a tím svým kamarádským, plebejským stylem mu odpověděl: „No, ty možná, ale já rozhodně ne!

 

Jak byste ho charakterizoval?

Po Ferdinandu Peroutkovi a Karlu Čapkovi byl Pavel Tigrid náš nejlepší komentátor a novinář. Razantní, jazykově vynalézavý, čtivý, dramatický. Za války působil v českém vysílání rozhlasové stanice BBC. Dokonce se tam seznámil s Grahamem Greenem a později tvrdil, že pod jeho vlivem konvertoval ke křesťanství. No, mám jisté pochybnosti, katolicky jeho životní styl rozhodně nepůsobil. Byl rozený homo politicus, perfektně odhadoval politickou situaci, včas utekl před nacisty v roce 1939 i před komunisty v roce 1948. Časopis Svědectví dokázal přitáhnout nalomené komunistické intelektuály, předpověděl pád režimu i zvolení Havla prezidentem. Tigrid vynikal pozorovacím a literárním talentem, z novinařiny vykutal drama, uměl zdařile vyjádřit obecné konkrétním. Jeho kniha Vzestup a pád naivního marxisty Alexandra Dubčeka perfektně ilustruje, že totalitní režim nelze liberalizovat. Politická svoboda je nedělitelná. To už věděli staří Římané, kteří heslo vynalezli. Ta buď je, nebo není. Poloviční svoboda je oxymorón. Podobně bystrým pozorovatelem byl i Josef Škvorecký. Jedna z postav v jeho románu Mirákl o Dubčekovi říká: „No víte, von to byl takovej hodnej vůl.“ To žádný politolog netrumfne.

Všimněte si, že ti nejlepší spisovatelé a novináři bývají velcí introverti, moc toho nenamluví, o to víc pozorují dění kolem sebe. V tomhle byl ovšem extrovertní Tigrid naprostou výjimkou. Jedním z velkých témat, které přispělo k rozkolu československého politického exilu, bylo poválečné vyhnání českých Němců. Pavel Tigrid se k němu kriticky vyjádřil už v Praze jako šéfredaktor Vývoje, lidoveckého časopisu pro mládež, kam ve stejném duchu jednou přispěl i můj otec. Oba považovali nařčení z kolektivní viny za nemorální, žádné šovinistické úvahy o nemožnosti života v jednom státě je nemohou ospravedlnit.

K tématu vyšlo celé jedno číslo Svědectví s důkladným rozborem vyhnání a popisem devastace Sudet od slovenského disidenta a historika Danubia (Jána Mlynárika). Zajímavé bylo, že komunisté a šovinisté v exilu tenkrát vytvořili zuřivou jednotnou frontu. Čeští komunisté tíhli k národnímu socialismu, koneckonců i v Rusku se po internacionální fázi prosadil ruský imperiální nacionalismus. Hitlerismus a stalinismus byla dvojčata.

V roce 2000 dostal Pavel Tigrid Velký kříž s hvězdou, nejvyšší německé vyznamenání, získal jej za zásluhy o porozumění mezi národy. Existuje krásná fotografie, jak po dekorování líbá ruku manželce, sedící vedle něho. Ve Franken jsem si všiml, s jakou svůdnou grácií se chová k ženám. Podlamovala se jim kolena. Bez něho by setkání ve Frankenu neměla ten pravý náboj. Měl v sobě ukrytý vulkán duševní energie. Jakmile předstoupil před publikum a promluvil, přímo z něho sálala. Přitom nedosáhl univerzitního vzdělání. Za války studovat nemohl a pak už na to nikdy neměl čas ani peníze. V Americe začínal jako číšník a myl nádobí. Dokázal se prosadit svou vůlí a možná trochu hraným kamarádstvím, jakému se tam naučil. Připomínal mi Woodyho Allena, který byl také s každým zadobře. Jako rozený politik ke všemu, o čem se mluvilo, dodal něco pozitivního, a zároveň vždy narýsoval vektor budoucnosti. Jeho projevy posluchače fascinovaly. Za normálních okolností by se pravděpodobně stal premiérem nebo prezidentem Československa.

 

Klavírní festival Rudolfa Firkušného – už desátý

ČR-PRAHA: Na podzim roku 2015 jsem vedla rozhovor s tehdejším ředitelem festivalu Pražské jaro Romanem Bělorem. Jeho tématem byl třetí ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, konaného v pražském Rudolfinu v péči „pražskojarního“ týmu. Tehdy zmiňoval, že s ročníkem číslo tři už lze hovořit o založení nové tradice. Roky utíkají a tehdy zánovní festival slaví letos 10. jubileum. Čtyři klavírní recitály koncentrované v rámci listopadového týdne, k nimž pořadatel zve vedle vynikajících světových pianistů vždy i některého z předních českých interpretů, nás letos čekají mezi 5. a 12. listopadem.

od 05.11.2022 do 12.11.2022
Autor článku: 
Martina Fialková

Na letošním, jubilejním ročníku, vystoupí Nor milující českou hudbu, Leif Ove Andsnes, v Hamburku žijící Anna Vinnickaja, kritikou nazvaná „lvice za klaviaturou“, rodák z Brna Igor Ardašev, který osobně zažil spolupráci s Rudolfem Firkušným, a klavírní bard a mystik Grigorij Sokolov. Na minulých ročnících jsme měli možnost v Praze slyšet takové klavírní osobnosti, jako například přímého žáka Rudolfa Firkušného, amerického klavíristu Yefima Bronfmana, vystoupili zde Khatia Buniatishvili, Garrick Ohlsson, Sir András Schiff a řada dalších světových jmen, z nichž některá se již na festival i vracejí (letos právě Grigorij Sokolov). Z domácích pak své umění předvedli například Jitka Čechová, Martin Kasík, Lukáš Vondráček nebo Tomáš Víšek, který ve svém recitálu přinesl svědectví o Rudolfu Firkušném jako autorovi.  

Za zvláštní zmínku stojí také výjimečný, zahajovací koncert 2. ročníku festivalu v roce 2014, kdy pořadatelé využili hostování Berlínských filharmoniků, se kterými debutoval na doporučení Pražského jara klavírista Ivo Kahánek. Vítěz Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro z roku 2004 se stal teprve druhým českým klavíristou, který s Berlínskými filharmoniky vystoupil. Tím prvním byl právě Rudolf Firkušný. Koncert se uskutečnil v rámci evropského turné Berlínské filharmonie k 25. výročí pádu Berlínské zdi a k výročí Sametové revoluce a byl označen za nejvýznamnější koncertní událost roku 2014.

Ohlédněme se ale za vznikem, ideou a významem festivalu, který si u domácího, a snad už také zahraničního publika, které do Prahy přijíždí i za klasickou hudbou, našel své místo.

Jak uvedeno, pořadatelem Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného je Pražské jaro o.p.s. Festival je věnovaný oslavě klavíru a osobnosti největšího českého klavíristy Rudolfa Firkušného, který byl mj. právě s Pražským jarem těsně spjat. Byl u jeho zrodu spolu s Rafaelem Kubelíkem v roce 1946 a festival Pražské jaro stál téměř symbolicky pokaždé jako první u Firkušného návratů na česká koncertní pódia. Jako již světoznámý pianista vystoupil na jeho úplně prvním ročníku, ihned po svém návratu z II. světovou válkou vynuceného exilu v USA. Po komunistickém puči však následoval exil druhý a od roku 1948 až do 1990 se Firkušného jméno z našeho povědomí vytratilo. Umělec koncertoval v nejznámějších sálech a s nejlepšími dirigenty a orchestry celého světa, v Československu však ani jednou. Firkušného druhá emigrace symbolicky skončila jeho opětovným vystoupením na Pražském jaru v roce 1990. Návrat to byl, po tak dlouhé době, triumfální, podobně, jako u jeho přítele, dirigenta Rafaela Kubelíka. V letech 1993-1994 byl pak Rudolf Firkušný prezidentem Pražského jara. Jakou osobností skutečně tento umělec byl? Tady už mohu citovat z mého rozhovoru s Romanem Bělorem pro Listy Prahy 1 v roce 2015.

Znal jste se s Rudolfem Firkušným, už za života legendou, osobně?

Vzpomínám, že můj tatínek, operní pěvec, vždy říkal, když komentoval různé pražské koncerty: „Jo, kdyby tady byli Kubelík a Firkušný …“ Nikdy jsem si nemyslel, že ho uvidím a již vůbec ne, že jej osobně poznám. Bylo to pak pro mne jako ve snu, když jsem se krátce po svém nástupu do FOK s panem Firkušným setkal na festivalu v Edinburghu, kam byl orchestr v létě roku 1990 pozván. V roce 1993 jsem s ním ještě absolvoval zájezd Pražských symfoniků po Británii, na což často vzpomínám. V České republice pak Rudolf Firkušný vystoupil ještě několikrát, také zde nahrával, měl další plány – vím o recitálu plánovaném na podzim 1994, bohužel však v létě roku 1994 v New Yorku zemřel.

 

Jaký ve vás zanechala ta setkání dojem?

Byl to úžasný člověk, gentleman ze staré školy, takový demokratický aristokrat. Velice noblesní, přitom měl velký smysl pro humor. Zosobňoval, snad bych řekl, dokonce jakýsi ideál češství. Vzpomeňme jen jeho přátele: co jméno, to významná osobnost. Byl privátním žákem Leoše Janáčka. Vybavuje se mi, jak vzpomínal na různé, velmi humorné Janáčkovy komentáře po brněnských operních premiérách. Celý život se přátelil s Bohuslavem Martinů, jehož mnohé klavírní skladby premiéroval, a přirozeně s Rafaelem Kubelíkem, světově proslulým dirigentem, zakladatelem Pražského jara, který žil také v exilu. I při svém věhlasu to byl velice skromný člověk.

 

Proč vás vlastně napadlo založit tento nový festival, když je podzimní Praha plná dalších velkých hudebních akcí? Jaký je tedy jeho smysl?

Rudolf Firkušný byl skutečnou světovou osobností, jakých mnoho nemáme, a je třeba jej připomínat. Prvním impulsem byla velice zdařilá klavírní soutěž, kterou jsme dedikovali jeho památce, a kde jeho syn i dcera předávali ceny vítězům. To nás pak dovedlo k založení dnešního festivalu…Zjistili jsme také, že je velký zájem o špičkové klavírní recitály a že je to segment na kulturním trhu, který mají posluchači obzvláště rádi. Nejen ti, kteří klasiku vyhledávají a detailně se v ní orientují, ale i ti, kdo zajdou na koncert třeba jen občas. A asi nás také právě na klavír hrálo v dětství nejvíc. Je to fascinující nástroj, který je do jisté míry svým zvukem a harmonickou šíří schopen nahradit i orchestr. Také jsme zjistili, že během Pražského jara nejsme schopni uspokojit zájem o tento typ koncertů a řada osobností, které bychom rádi pozvali, nemá možnost přijet v květnových termínech pražskojarních koncertů. Udělali jsme tedy jakýsi „průzkum bojem“, uspořádali v roce 2013 první ročník a byli zvědaví, co to s námi i s posluchači udělá. Výsledek byl velmi dobrý, a proto pokračujeme. A Firkušného festival má ještě jednu logiku. Rok je dlouhý a my takto říkáme, že jsme tady, že Pražské jaro po zbytek roku nespí a hned po jeho ukončení vyhlašujeme program Firkušného festivalu….

 

Festival se tedy letoškem přehoupne do druhého desetiletí existence, ale shora uvedené stále platí. Překonal i dvouleté období koronavirové pandemie, přičemž osmý ročník v roce 2020 se uskutečnil v alternativní podobě – přímými přenosy koncertů umělců, kterým se do Prahy podařilo přijet, a jako povzbuzení do Prahy dorazil také zveřejněný pozdrav Firkušného rodiny. V roce 2021 se do sálu již mohli vrátit diváci, ale i tak se ještě pandemie podepsala na průběhu festivalu. Doufejme tedy, že letošní, desátý ročník už pandemie neovlivní a bude moci proběhnout v plánovaném rozsahu a beze změn. Nový ředitel Pražského jara, Pavel Trojan, potvrzuje pojetí Firkušného festivalu slovy: „Festival plánujeme rozvíjet ve formátu, který mu byl dán do vínku při jeho založení. Tedy dva koncerty zahraničních umělců špičkové úrovně, jeden mladý zahraniční talent, jeden domácí reprezentant.“

Koho tedy letos uvidíme a uslyšíme? Festival letos 5. 11. otevře norský klavírista Leif Ove Andsnes, umělec se vřelým dlouholetým vztahem k české hudbě. Publikum jistě ocení i jeho další počin v tomto směru, a to nastudování Dvořákova cyklu Poetické nálady, jehož skoro padesátiminutová délka a nesmírná hráčská náročnost způsobily, že se na koncertních pódiích objevuje jen zřídka, a pokud vůbec, tak jen výběrově. Kromě Dvořáka na koncertě zazní ještě i dílo dalšího českého autora, Janáčkova Klavírní sonáta 1. X. 1905, ale také Bagatela ukrajinského skladatele Valentina Silvestrova a Beethovenova sonáta Patetická.   

Druhý koncert provede 8. 11. Anna Vinnickaja, vítězka nejvýznamnější klavírní Soutěže královny Alžběty v Bruselu roku 2007. Je pověstná nejen svou bravurní technikou, ale i schopností „malovat na klavír velká plátna a vyprávět příběhy“. Deník Washington Post o ní píše „Vinnickaja je za klaviaturou skutečnou lvicí, která požírá i ty nejtěžší stránky s nezlomnou silou. Skoro jako by si technické houštiny vychutnávala…“  V jejím podání zazní mj. náročná díla Skrjabinova, Chopinova, a také virtuosní Ravelův La Valse.

Igor Ardašev, který bude mít recitál 10.11., se patrně jako jediný český žijící klavírista může pyšnit tím, že v roce 1994 natočil pro Supraphon s Rudolfem Firkušným na čtyři ruce Janáčkovu raritní skladbu Žárlivost„Pan Firkušný byl ohromně noblesní, profesionalita se u něho spojovala s krásnými lidskými vlastnostmi,“ vzpomínal na mimořádné setkání v rozhovoru pro Harmonii. Tentokrát na festivalu zazní v jeho podání mj. klavírní sonáty Beethovenova č. 3 a Čajkovského G Dur.

Festival letos uzavře ruský klavírní mystik Grigorij Sokolov. Atmosféru jeho koncertů těžko popsat, stejně jako jeho hru, která je spíše magickým hudebním obřadem či „mší za hudbu“. V ní se umělec pohrouží sám v sebe a splyne s nástrojem a hudbou v čase, kdy pro něj téměř nedýchající publikum přestává existovat, a Sokolov slouží jen jí. Letos se můžeme seznámit s jeho interpretací Purcellových skladeb pro cembalo, ale zazní i Variace a fuga na vlastní téma Ludwiga van Beethovena a na závěr Tři intermezza Johannese Brahmse.

Kdybych mohla, položila bych otázku všem zahraničním interpretům, kteří na festival přijíždějí, zda skutečně vědí, čí jméno nese. Zda Firkušného legenda není legendou jen v našich očích a myslích, poté, když naše země v roce 1989 znovu nabyla svobody a začali se navracet její ztracení synové, o kterých se tu předtím nesmělo mluvit. Které dřívější režim vytěsnil z národní paměti a my se jejich jména v uplynulých třiceti letech snažíme připomenout hlavně sami sobě. Vynikajících klavíristů na světě přece bylo a je…

Přesto věřme, že jméno Rudolf Firkušný nerezonuje jen v díle, vzpomínkách či dopisech Bohuslava Martinů nebo Jiřího Muchy, či mezi českým exilem v Americe či Kanadě (kde na něj také stále s láskou a úctou pamětníci vzpomínají). Doufejme, že i další generace klavíristů ve světě si jeho jméno vyhledá alespoň ve Wikipedii, když zjistí, že zde máme festival k jeho poctě. A že festival zůstane i nadále vyhledávanou příležitostí pro ty nejlepší, jak se děje už dnes, a tím natrvalo obohatí mapu Prahy a České republiky o další kulturní událost evropské – a vlastně i světové úrovně.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře