úterý
4. října 2022
svátek slaví František

Články a komentáře

Články a komentáře

Česká kultura před Sametem a po Sametu / Jarmila Mucha – Plocková

ČR: Žena s tichým hlasem, kultivovaným a skromným vystupováním je v posledních dnech často citována médii. Architektka, výtvarnice, vnučka Alfonse Muchy vystoupila ze soukromí a stále odhodlaněji vyslovuje svůj názor na vlastnictví Slovanské epopeje a staví se na stranu Prahy ve sporu s Johnem Olmondem Muchou. Přesto, že hlavní město pro Epopej za mnoho desítek let dosud nenašlo důstojné umístění, jaké by si Alfons Mucha přál, paní Jarmila se nepřipojila k žalobě Johna Muchy a nezpochybňuje darování tohoto světově ojedinělého díla městu. Své důvody i komplikované rodinné vazby vysvětlila nedávno v zásadním obsáhlém rozhovoru (6. 4.) pro Lidové noviny. Na něj (a také na můj text o Geraldině Muchové, manželce Jiřího Muchy, který vyšel zde v Místní kultuře 17. 3. t.r.) dnes navazujeme. Zvídavému čtenáři doporučujeme nalézt si oba texty a dát si je do souvislostí.

Autor článku: 
Martina Fialková

Zde s paní Jarmilou budeme hledat odpovědi na další „muchovské“ otazníky. Sama je úspěšnou výtvarnicí. Zděděné geny, dětství a mládí prožité v uměleckém prostředí, vzdělání a neobyčejné životní zkušenosti jí umožňují žít bohatým životem, který však není bez zatáček. Vyrostla v rodině vynikajícího houslisty a později pedagoga Alexandra Plocka, ale jejím biologickým otcem byl známý spisovatel a novinář Jiří Mucha, syn Alfonse Muchy.

 

Že je Jiří Mucha vaším skutečným otcem, jste se dozvěděla, až když vám bylo 18 let. Jak se o takových věcech mluví na veřejnosti a jaký byl váš vztah k Alexandru Plockovi, který vás vychoval?

Nejsem člověk protřelý médii, ale od doby, kdy bylo soudy prokázáno, že jsem dcera Jiřího Muchy, už různé věci postoupily a dokážu o tom mluvit lépe a urovnaněji. Ale můj první rozhlasový rozhovor před lety, vlastně první výpověď o mém vztahu k Jiřímu, kterého jsem znala odmalička, to bylo dost těžké. Alexandr Plocek ale stále zůstává mým „otcem“, měla jsem ho velmi ráda a vzhlížela k němu s obdivem, vlastně asi tak jako vzhlížel Jiří Mucha ke svému otci Alfonsovi. Alexandr Plocek byl slavný houslista, oblíbený ve společnosti, oduševnělý, velice krásný člověk. Taková směsice Garyho Coopera a Gregory Pecka. Byl velice vzdělaný v hudbě, historii a literatuře. Vedle akademického vzdělání hudebního vystudoval také právnickou fakultu, takže byl i doktor práv, i když tuto profesi nikdy neprovozoval.

 

Některé dětské zážitky nikdy nevymizí, jaké byly ty vaše?

Moc mne bavilo, když otec s maminkou s oblibou vedli doma intelektuální přestřelky, v nichž se navzájem zkoušeli z historie a literatury. Otec byl členem slavného Českého tria. U nás doma se často zkoušelo, a tak jsme s mým starším bratrem toto museli uctivě respektovat. Nesměli jsme rámusit a křičet. Do tatínkova pokoje, odkud se linula ta kouzelná hudba, jsem směla jen po zaklepání. Velice jsem ho uctívala, byla jsem na něj pyšná a dodnes si ho nesmírně vážím. Byl to čestný a přímý člověk a za minulého režimu to mnohokrát prokázal. Nikdy se před ním neohnul, otevřeně se přihlásil k jeho kritice. Pro své pedagogické kvality na Akademii mohl zůstat, ovšem jeho zahraniční působení bylo takřka nulové.

 

A váš vztah k mamince, když jste se dozvěděla, kdo je vaším skutečným otcem?

Na mém vztahu k ní se nezměnilo nic. Možná jsem jí trochu zazlívala, že jsem se o svém pravém otci dověděla pozdě. Ale asi to bylo dobře, protože bych v dětském věku hodně věcí nedokázala pochopit. S maminkou jsme Jiřího navštěvovaly v jeho domě na Hradčanském náměstí, ale to jsem ještě netušila… považovala jsem ho už dřív za přítele rodiny. Jako dospělá slečna se svými láskami a vlastním životem jsem se s tím pak vyrovnala poměrně snadno. Už tehdy jsem chápala, že mnoho dětí se nenarodí v té správné konstelaci. Moji rodiče se stýkali s mnoha dalšími umělci. Chodil k nám i Jiří, vídala jsem se s ním vlastně nepřetržitě. Otec Alexandr Plocek se ke mně vždy báječně choval. Nechtěla jsem ho zraňovat, a proto jsem se pak s Jiřím stýkala tajně. Až když otec v roce 1981 zemřel, začali jsme se stýkat a spolupracovat otevřeně. V roce 1976 jsem se vdala do zahraničí. Dvanáct let jsem žila se svým španělským manželem a dvěma dcerami v Barceloně. V té době jsme se s Jiřím vídali často. Zvláště když pobýval v Paříži. Jezdila jsem za ním, on za mnou, cestovali jsme po světě. A on mne začal stále více zasvěcovat do všeho kolem Alfonse Muchy a jeho díla, spolupracovala jsem s ním po výtvarné stránce při přípravě Alfonsových výstav a přesto, že jsem vystudovala architekturu a pracovala v tomto oboru, začala jsem navrhovat a vyrábět šperky inspirované Alfonsovými předlohami.

 

Francouzi si Muchu někdy přivlastňují, mnozí možná ani nevědí, že to byl Čech.

Alfons Mucha tím, že ve Francii tak dlouho žil a dovedl francouzskou secesi do její konečné, krásné podoby, byl vlastně faktickým tvůrcem francouzské secese. Oni tak nepátrají po kořenech, ale po jeho práci.

 

Objevovalo se i ve Španělsku jméno Mucha v době, kdy jste tam žila? Cítila jste, že je tam alespoň v některých kruzích známé nebo to ještě tak nebylo?

Barcelona je město plné secese, takže cítila. Jiří mne kdysi pověřil jít po Alfonsových stopách v Barceloně, ale konkrétní vazby se mi najít nepodařilo, i když určitě tam byl. Dokonce jeden čas připravoval ilustrované dějiny Španělska, myslím si, že se potkal s Gaudím. Zanechal tam smlouvu s tamní čokoládovnou a dodnes se na hlavní třídě prodávají čokolády s obrázkem od Alfonse Muchy. Dnes je tam opět velmi populární, zejména poté, co se v Barceloně konala velká výstava, kterou uspořádal lichtenštejnský Mucha Trust (a která objela celou Evropu).

 

Pro vás musí být vyčerpávající vědomí, že vy jste vlastně skutečnou dědičkou jména Mucha, což donedávna bylo přehlíženo, a přitom s dědictvím manipuluje a spory vede někdo jiný.

Mně nevadí, když se o Muchovo dědictví stará instituce. Není to ani možné jinak. Je to v pořádku. Nesdílím ale rozhodnutí, že touto institucí je Trust se sídlem v Lichtensteinu, a tedy veškerý umělecký odkaz vlastence Alfonse Muchy je dé facto v majetku Lichtensteina. Je smutné, že převod byl uskutečněn v rozporu s přáním otce Jiřího Muchy (plánoval velké muzeum společně s Medou Mládkovou) a dle jeho prohlášení nepokrevním synem, který není potomkem malíře. Často mám dojem (a nejsem sama), že na prvním místě je otázka peněz. Cítím to na každém kroku. Respekt a úcta k autorovi, k jeho dílu, zvlášť v kontextu hledání místa pro Muchovu Epopej, výrazně chybí.

 

Spory se týkají nejen vašich práv, ale především i vás osobně. Co vám dává sílu takto dlouhodobě, už řadu let bojovat, je to vaše vlastní tvorba?

Určitě. A také to, že od začátku, kdy jsem byla vlastním otcem Jiřím jaksi přinucena pracovat s Alfonsovou tvorbou, cítím závazek vůči rodině, a hlavně vůči autorovi samotnému. Možná tak jako šlechta vnímá závazek vůči svým předkům, musí pokračovat a spravovat jejich dílo v dobré vůli a nejlepším způsobem, tak cítím, že je moje povinnost vystupovat ve jménu autora. Vím o Alfonsovi hodně, hodně jsem si přečetla, hodně jsem si vyslechla od otce. Proto myslím, že musím bránit jeho vůli, ctít jeho dílo a pokusit se udělat všechno pro to, co on by si asi přál. A to mne stále popohání.

 

Geraldina Muchová, manželka Jiřího Muchy, mi v rozhovoru kdysi říkala, že to byl právě on, kdo znovu v zahraničí Alfonsovo dílo v 70. letech prosadil…

Ano, to je pravda. Otec se v pozdějších letech věnoval naplno odkazu svého otce. Napsal jeho životopis Kankán bez svatozáře, pořádal výstavy, vzkřísil tak Alfonse Muchu po celém světě, to byla jeho zásluha.

 

Znáte velmi dobře Alfonsovo dílo, ale neměla jste možnost se s ním setkat. Přemýšlela jste o tom, na co byste se Alfonse Muchy zeptala, kdyby to šlo?

Bylo by toho moc. V první řadě bych ráda strávila aspoň jeden den v jeho ateliéru. Chtěla bych ho vidět při práci. Zajímalo by mne, jak postupoval, od skici po konečnou litografii. Ráda bych slyšela jeho komentáře, proč to či ono dělá. Zeptala bych se ho, jaký měl vlastně vztah k novým uměleckým směrům na přelomu 19. a 20. století. Přátelil se například s Gauguinem, Kupkou a měl kolem sebe v Paříži mnoho umělců, kteří pokročili dál. Alfons byl sice stále jejich dobrým přítelem, sledoval jejich práci, ale k nim se nepřipojil. Nikdo mu to ale nevyčítal, neútočil na něho, tak jako někteří umělci a intelektuálové v Čechách, když se Mucha vrátil do vlasti, aby pro ni tvořil a pracoval. Zajímalo by mne, proč nenechal v plné síle propuknout to, co v něm zřejmě svádělo umělecký boj, co částečně odkryl například v některých svých pastelech. Imprese, exprese. Proč se stále vracel do pozice bravurního a nevšedního ilustrátora? Jak hodnotil nové malířské směry?

 

A stejná otázka: Na co byste se ráda ještě zeptala Jiřího Muchy? Strávili jste spolu sice dost času, ale možná nebylo vyřčeno vše…

Měla bych spoustu otázek. Například na jeho vztah ke skladatelce Vitce (Vítězslavě) Kaprálové. Když jsem si přečetla Podivné lásky, přemýšlela jsem, jak to bylo ve skutečnosti, protože v té knize asi trochu fabuloval. Prošla jsem místa, kde se v Paříži seznámili, kde spolu žili. Navštívila jsem nemocnici, kde v roce 1942 Vitka zemřela, a přemýšlela jsem o všech okolnostech. Ten bouřlivý a tragický vztah uprostřed příprav na válku a před okupací Paříže mě přitahuje. V té době to musela být napjatá atmosféra. A pak, samozřejmě, bych se ho ptala na období po válce, v Československu. O tom on nechtěl příliš mluvit.

Jak probíhalo jeho zatčení v roce 1951 a pak propuštění po třech letech? Jeho maminka Maruška zemřela až v roce 1959. V té poválečné době žila s ním a s Jiřího ženou Geraldinou; i jich bych se ptala. On ale se mnou nechtěl mluvit o své minulosti. Říkal sám: „K minulosti se nerad vracím. Zajímá mě současnost nebo budoucnost.“ Zato jsem se ho ráda ptávala na jeho cesty, protože i já ráda cestuju. A on rád vyprávěl. Když psal Lojdovu hlavu (cestopisně laděný román ze čtyř kontinentů), to jsem s ním hodně prožívala. Promítali jsme si fotky, diapozitivy. Ale zajímala by mne i jeho činnost válečného zpravodaje BBC a letce, kdy prošel africkou frontou, působil i v Asii. O jeho románu Oheň proti ohni říká pan Mottl, že to je bible válečných zpravodajů. Jiří byl velmi vzdělaný, zkušený, zcestovalý, a to vše se v textu odráží. Je čistý, strhující.

 

Po roce 1948 byl ale Jiří Mucha právě pro své zahraniční styky a zkušenosti i příliš svobodomyslný život trnem v oku komunistickému režimu. V zinscenovaném procesu byl odsouzen do vězení, a tam, zřejmě pod nátlakem podepsal spolupráci s StB. Jeho žena Geraldina mi říkala, že Jiří si pro ně svá hlášení ale vymýšlel. Tím, že byl spisovatel s fantazií, snažil se „tajné“ takzvaně vodit za nos. Jak se s tím vědomím jeho spolupráce vyrovnáváte vy?

Jiří byl někdo, kdo žil vedle mne. Tím, že mne nevychovával, vnímám ho stále mnohem víc jako rodinného přítele a spíš ho jakoby studuji zvenčí. (Něco jiného je ale s Alfonsem, tam má vliv asi to spříznění uměním a mám k němu daleko osobnější vztah.) Protože z diskusí a debat s Jiřím vím, jak smýšlel, tak si myslím, že to bylo tak, jak říkala Geraldina. Neznám jedinou osobu, kterou by svým jednáním poškodil, zato znám desítky lidí, kterým nějak pomohl, třeba i dostat se do zahraničí. To nebyla jeho nátura, někoho udat, provést někomu nějakou špatnost. Ano, vzpomínám si, že to říkala i moje maminka. Jemu ta „spolupráce“ umožňovala žít, tak jak potřeboval, cestovat. Věděl, že má navrch, a se svou fantazií a inteligencí dovedl pracovat. Byl duší dobrodruh. Sledoval reakce ostatních, pohrával si se svými vyšetřovateli. Autorka biografie Jiřího Muchy, Jolana Šopovová, našla v archivech i záznamy jeho komunikace s vedením Stb, včetně zápisů, které vypovídaly o tom, jak jeho “nadřízení” byli zoufalí, že se s Muchou vůbec nedá spolupracovat. Dělá si z nich legraci a nikdy není jisté, co je pravda. Později spolupráci z těchto důvodů ukončili. Ale ani takto to nemuselo být. Proto bych se ptala a ptala. „Řekni mi, jak to bylo?“ V roce 1991, kdy ještě žil, se o jeho příběh nikdo nezajímal. Mnohem atraktivnější téma byly jeho proslulé “večírky” v jeho palácovém bytě na Hradčanském náměstí. 

 

A do třetice, na co byste se zeptala muže své maminky, Alexandra Plocka, který vás vychoval?

V osobní rovině bych se ho ráda zeptala, jestli skutečně věděl, že nejsem jeho dcerou. Nebo zda měl pochybnosti, což si myslím, že měl. Manželství s mou maminkou bylo nahlodané od začátku. Ale každopádně bych mu ráda vzdala hold za to, jak se ke mně choval, protože něco tušit asi musel. A moc ráda bych se ho zeptala na mnoho věcí kolem hudby. Ta byla u nás stále doma. Otec byl přísný, akurátní. Asi tím, že současně vystudoval i práva. Kromě houslového virtuoza byl i JUDr. To není zrovna obvyklé, že? Byl velký introvert, nerad mluvil o svém dětství. Neměl je dobré. Záhy ztratil maminku a byl vychováván sestrami a otcem, který byl velký morous. Proto pro něj byla zřejmě hudba očistou, utíkal do ní.

 

Pouštíte si jeho nahrávky?

Někdy ano. Když je teď poslouchám, cítím z jeho interpretace, jak se hudbě odevzdal a jak  silně ji prožíval. Mám v rodině i další výborné muzikanty. Díky propojení rodin se stýkáme se syny klavíristy Josefa Páleníčka (další člen Českého tria, v němž Alexandr Plocek hrál). Jan Páleníček je členem Smetanova tria, jeho manželka Jitka Čechová je vynikající klavíristka. V rodině Páleníčků jsou ale i další hudební pokračovatelé. Před pár lety jsme společně uspořádali výstavu a koncert jako poctu našim otcům v místě, kde naše rodiny mají po léta chalupy, v Jizerských horách.

 

Při své vlastní práci vycházíte z Alfonse Muchy. Pracujete ale někdy i tak, abyste si řekla, to je něco jiného, to jsem jenom já?

Zpočátku jsem vycházela z tvorby Alfonse. Tím mě doslova pověřil Jiří, protože potřeboval, abych mu pomáhala. Měl spoustu nabídek k realizaci Muchových návrhů a bylo třeba, aby si tuto práci někdo vzal na starost. Jinak bych se možná sama jako architektka například k tvorbě šperků asi nedostala. Tím, že jsem pod dohledem Jiřího kreslila šperky, modelovala pro různé zahraniční ateliéry, automaticky jsem přešla k vlastní tvorbě. Před abstraktními vzory dávám přednost přírodě, mám ráda měkké linie a ráda se nechám inspirovat lidovými motivy. Vždy se objeví nějaká přírodní linka, zvířecí nebo rostlinný motiv. A to považuji za vliv Alfonsova díla.

 

Pomohla vám nějak kovidová doba v soustředění k práci nebo na vás působila spíš negativně?

Zlenivěla jsem, protože jsem předtím byla workoholik. Ale už se pomalu rozjíždím. Připravuji malou kolekci pro světovou výstavu v Abu Dhabi. Ráda bych vytvořila několik skleněných váz ve spolupráci s firmou Moser. Měl by to být Mucha v moderním “kabátě”. A to je přesně to, co mne zajímá. Připravuji nové textilie. Jezdívám do dílen ve Francii a Itálii, kde na místě vybíráme materiály a barvy. A dokončuji novou sérii vánočních ozdob. K mému překvapení – zpočátku jsem ani nevěděla, jestli se tomu chci opravdu věnovat – jsou velice úspěšné. Je to sice maličkost, ale pro mne díky tvaru zajímavá výzva. (Ukazuje sérii v dárkovém balení vzniklou ke 100. výročí republiky) Teď připravuji další, aby se mohly přes léto vyrobit.

 

Vraťme se ještě k Alfonsovi a jeho Slovanské epopeji. Znovu a znovu se vynořuje problém, kam s ní a čí tedy je. V rozhovoru, který jste poskytla Lidovým novinám, vše od začátku vysvětlujete. Proč myslíte, že je to potřeba, není problém dostatečně jasný?

To, co jsem zveřejnila, je stále pouhý extrakt, tak desetina toho, co by se mělo vědět. Vše shrnout jsem se rozhodla proto, že nedávno Městský soud v Praze rozhodl o tom, že Slovanská epopej nepatří Praze. John Mucha před lety podal žalobu na Prahu z důvodu nesplněné darovací podmínky. Po několika odvoláních Městský soud skutečně znění jeho žaloby potvrdil. Ještě se nerozhodovalo, kdo je majitelem, ale pochopitelně z toho plyne, že po právoplatném rozsudku by Epopej patřila rodině. Tj. majitelé díla bychom byli já a John Mucha, jediní žijící dědici. K žalobě Johna Muchy jsem se já nepřipojila, nesouhlasím s ní a v tom rozhovoru vysvětluji proč. Druhým impulsem bylo 30. výročí úmrtí mého otce, Jiřího Muchy (zemřel 5. 4. 1991), po jehož smrti se vše kolem dědictví, převodů na lichtenštejnský Mucha Trust, který založili John s matkou Geraldinou, a kolem mé příslušnosti k rodině rozjelo. A třetím spouštěčem mé výpovědi byla informace, že Slovanská epopej bude umístěna v srdci Prahy, v podzemí budoucího obchodního centra Savarinu s největším fast foodem, drahými voňavkami a prádlem. V prostorách, které městu ani nepatří. Rozhodnutí magistrátu za zvláštních okolností a do naprosto nevhodného místa. Velice mě to pobouřilo, jelikož se vedení Prahy v součinnosti s IPREM doposud bránil tomu, aby Epopej byla v centru města, které je přehuštěné turisty i institucemi až k neúnosnosti. To byly hlavní důvody, která mne přiměly se ozvat. (Znovu odkazujeme na LN z 6. 4. 2021.)

 

Vždy se mluvilo o tom, že Praha musí pro toto dílo postavit vhodný pavilon nebo Epopej jinak vhodně umístit, jenom na tom místě nebo stavbě nějak není už 90 let shoda…

Dílo by dokončeno v roce 1928 a poprvé bylo Pražanům předvedeno v tehdy novém Veletržním paláci při příležitosti 10. výročí oslav nové republiky. Alfons Mucha zemřel v roce 1939, začala válka. Během ní byla Epopej ukrytá, chráněná. Pak ale přišel impulz z Moravského Krumlova poblíž Muchova rodiště Ivančic, a bylo rozhodnuto, že dočasně bude přemístěna tam, na zámek. Praha vhodný prostor neměla a v 50. letech minulého století neměl Mucha, navrátilec z Paříže a Ameriky, s dílem plným pohanských symbolů, nijak dobrou pozici. Plátna se stěhovala na Moravu, i když je nebylo možné vystavit. Mezitím Epopej chtěly i Muchovy rodné Ivančice a také další místa, protože v Moravském Krumlově na zámku dílo dlouho strádalo. Podmínky nebyly vůbec vhodné pro dlouhodobé vystavení. Přesto tam epopej zůstávala, srolovaná na válcích, dokonce i v zámeckém gambitu za deště i mrazu. Po dlouhých 18 letech byl celý cyklus konečně v krumlovském zámku představen veřejnosti. Smlouva se stále prodlužovala, a byla i období, kdy ani řádná smlouva nebyla a dílo jaksi levitovalo na základě dohod, a možná i bez pojištění.

I v Praze se však občas místo hledalo, s každou výměnou vedení města. Jednou jsem to počítala a těch návrhů bylo za všechny ta léta už kolem 70! Ale těch pět let, kdy byla Epopej v Národní galerii, znovu v místě, kde byla vystavena poprvé, a které sám vybral kdysi Alfons, bylo podle mne nejlepším umístěním. Bylo to velmi působivé. Plátna v čisté architektuře byla krásně nasvícena a myslím, že po Krumlovu to byla úplná kulturní senzace. Doktor Srp a Dr. Lenka Bydžovská, kteří expozici připravil, se řídili dobovým rozmístěním pláten a za celou expozici jim patří dík. Následná půlroční zápůjčka do Tokia byla obrovsky úspěšná. Od výstavy v Japonsku je Epopej opět bezpečně uložená v depozitáři a město znovu hledá, kam s ní. Byla podepsána nová dočasná smlouva na 5 let s Moravským Krumlovem, kde by celý cyklus měl být zpřístupněn pro veřejnost od září t. r. A teď se trochu bojím, že se může cokoli stát, protože zámek stále ještě prochází rekonstrukcí. Navíc se zatím necestuje, takže návratnost výdajů na rekonstrukci zámku, pojištění provoz atd. je s otazníkem a krátká doba pěti let také. Po zkušenosti s obstrukcemi ze strany Moravského Krumlova při návratu díla do Prahy se obávám, že Epopej jen tak v metropoli neuvidíme.

 

Myslím, že všichni, kdo se o věc zajímají a kolem Epopeje se pohybují, už teď – zejména po výstavě v Tokiu a zájmu z dalších zemí – pochopili, že její cena je mnohem větší, než bylo vnímáno před rokem 1989. Jak umělecká, tak historická.

Pokud vím, byla hodnota všech 20 pláten oceněna na 7-8 miliard korun. Proto se velmi obávám nové instalace v Moravském Krumlově, kde je jisté nebezpečí nějaké nenadálé události. Příkladem může být požár Notre Dame v Paříži nebo Sovových Mlýnů u nás v Praze. K nenávratnému poškození stačí jen kouř.

 

Mám dojem, jako by se Muchovu dílu stále nechtěla přiznat autorita, jako by se spíš stalo součástí popkultury…

Je to tak. Všichni známe Muchu jen prostřednictvím plakátů a panó – a to je strašně málo. Jeho tvorba vlastně nikdy nebyla vystavena v celku. To by uměli udělat Francouzi třeba v pařížském Grand Palais. Byla bych moc ráda, kdyby Alfons Mucha byl představen v celé své osobnosti, s akcentem na jeho niterný život. Začít od dětství, mládí, kdy se něm zakořenila veliká láska k rodné Moravě, později touha pozvednout svůj národ na úroveň národů ostatních. Celý život si světem nesl lásku k domovu, ve svých dílech používal slovanské motivy, dívky z plakátů mají slovanské tváře… Po roce 1918, po svém návratu do nové republiky, pro ni udělal tolik věcí zadarmo… Byl to unikát.

 

Přesto, nezlobte se, mi někdy připadá, že je tady všude kolem Muchy někdy až moc…

Souhlasím, neustálé vystavování a reprodukování plakátů a panó mu vlastně škodí. Jsou líbivé, ale některé z nich mi připadaly, už když jsem byla mladá holka, až kýčovité. A myslím si to dodnes. Sice se jimi přiblížil i obyčejným lidem, bylo to vlastně reklamní umění, ale on sám si tohoto svého tvůrčího období příliš nevážil. O další komerční tvorbu už neměl zájem, i když byl o ni stále žádán. Jeho cílem bylo něco docela jiného. Toužil se pustit do velkoplošných obrazů, do malby, která by zprostředkovala světu jeho vysněnou myšlenku, Slovanskou epopej. Je to absurdní, protože to, co vůbec nepovažoval za svůj umělecký vrchol, a mělo sloužit spíš k jeho obživě, je nejvíc prezentováno a reprodukováno.

Pro mě osobně jsou nejzajímavější kresby, skici a divoké pastely ještě z doby, kdy údajně navštěvoval ateliér po Lautrecovi. Ty tryskaly přímo z nitra. Je to úsek Alfonsovy tvorby málo známý, kde se ocitá až na pomezí expresionismu. Nádherné jsou také ilustrace Otčenáše. A vrcholem jeho tvorby je Slovanská epopej. I v ní překvapí a v detailu se představuje jinak, než ho známe. Kdybyste některé plátno rozřezali na malé části, byly by to někdy úžasné až impresionistické obrazy. Jsem si jistá, že doba Slovanské epopeje ještě přijde a ona dozná zaslouženého ocenění.

 

 

Cestou na Seznam – Slovácký verbuňk, „nejhezčí mužský tanec na světě“

ČR: Fakt, že jsou do seznamů UNESCO zapisovány architektonické památky, je všeobecně známý. Již méně se ví, že sem patří také tradice, které skupina obyvatel pokládá za své kulturní dědictví a předává je dalším generacím. Podmínkou pro zápis do mezinárodního reprezentativního seznamu UNESCO je předchozí uvedení na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který nyní čítá 28 položek. Jako poslední přibyly na národní seznam v roce 2019 Tradiční hody s právem na Uherskohradišťsku. Naopak prvenství patří od roku 2009 Slováckému verbuňku, který se jako mistrovské dílo ústního a nemateriálního dědictví lidstva probojoval i mezi památky UNESCO.

Autor článku: 
Irena Koušková

Přípravou nominace, kterou předkládala ČR do UNESCO už v roce 2004, byl pověřen Národní ústav lidové kultury. Našimi průvodci nelehkou, ale vítěznou cestou na Seznam proto budou tehdejší vedoucí Útvaru nehmotného kulturního dědictví NÚLK Jan Blahůšek, jenž měl přípravu nominace na starost, a současná vedoucí Centra lidových tradic NÚLK Jarmila Teturová, která má agendu nehmotného kulturního dědictví v ústavu pod dohledem dnes.

Pod tzv. nemateriální kulturu řadíme vedle folkloru zvyky, obřady, oblast tzv. lidové religiozity, kam spadají vědomosti a představy o člověku, přírodě a vesmíru, o nadpřirozených silách, magie, věštby, pranostiky; léčení a hygienu. V širším pojetí potom problematiku rozličných společenství, rodinných a příbuzenských vztahů, sociálních vazeb v určité komunitě nebo skupině.

 

Jak probíhala příprava na nominaci slováckého verbuňku? S jakými obtížemi jste se museli popasovat? Proč jste se rozhodli se o to pokusit?

V roce 2003 přijala Generální konference UNESCO Úmluvu o zachování nemateriálního kulturního dědictví. Na základě této Úmluvy bylo pod patronací UNESCO zavedeno také vytváření nového celosvětového seznamu, na který začala být od roku 2004 zapisována tzv. Mistrovská díla ústního a nemateriálního kulturního dědictví lidstva. Česká republika se snažila být v rámci celého procesu přijetí Úmluvy i následného schvalování prováděcích předpisů k ní aktivní. Řekl bych nyní, s odstupem času, že šlo i o jakousi prestiž účastnit se těchto mezinárodních aktivit mezi prvními a ukázat, že se má Česká republika v mezinárodní konkurenci čím pochlubit. Po vzájemné dohodě mezi Ministerstvem kultury a jím zřizovaným Národním ústavem lidové kultury (NÚLK) byl slovácký verbuňk vybrán k nominaci na zápis do seznamu UNESCO za ČR jako první. A to nejen proto, že splňoval definici reprezentativního kulturního statku nemateriálního kulturního dědictví i všechny ostatní nezbytné podmínky pro zápis, ale také proto, že NÚLK měl v té době ke slováckému verbuňku shromážděnu rozsáhlou dokumentaci a úzce spolupracoval s významnými nositeli tohoto kulturního statku. UNESCO totiž od začátku dbá na to, aby každý nominovaný kulturní statek byl k zápisu přihlášen s vědomím a souhlasem jeho nositelů. Samotná příprava nominace i přesto trvala přibližně rok, během kterého se podařilo sestavit všechny texty a požadovaná zdůvodnění, pořídit soupisy vybraných nositelů, jejich souhlasy, doprovodnou fotodokumentaci, audiovizuální materiál včetně desetiminutového videodokumentu, vypořádat autorská práva, vše přeložit do angličtiny a ve speciálně upraveném a výtvarně zpracovaném boxu připravit k podpisu tehdejšímu ministru kultury a k následnému předání tří paré v sídle UNESCO v Paříži.

Vzpomínám si, že jsem se musel speciálně připravit na kontrolu zavazadel na letišti, aby se kontroloři nepodivovali zvláštnímu obsahu balení nebo ho dokonce nezabavili. Krabice s nominačními dokumentacemi byly totiž uzavřeny dřevěnou pletací jehlicí. Jednalo se o výtvarné řešení, protože na víku černého papírového boxu byly v reliéfu vyraženy čižmy - vysoké krojové boty a na jehlici, kterou se víko uzavíralo, visely červené třásně. Aby mě vpustili na palubu letadla, musel jsem jehlice uložit do hlavního zavazadla přepravovaného v podpalubí. A tak se podařilo všechno v pořádku převézt a až v Paříži jednotlivé boxy zase zkompletovat.

 

V září 2020 byla Česká republika zvolena na čtyřleté mandátní období za člena mezivládního Výboru pro zachování nemateriálního kulturního dědictví, který mj. sestavuje přísně výběrový prestižní Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva, a v prosinci 2020 byly vánoční ozdoby z foukaných skleněných perliček z Poniklé na Semilsku zapsány pod ochranu UNESCO. Byli jste tehdy v podobné příhodné situaci?

Členem mezivládního Výboru se ČR stala poprvé až v roce 2010, a proto zápis slováckého verbuňku do Seznamu nemohla nijak ovlivnit. V letech 2004 a 2005, kdy byl verbuňk v UNESCO hodnocen, probíhala navíc schvalovací procedura ještě trochu jinak. Celá agenda související s Úmluvou o zachování nemateriálního kulturního dědictví se tehdy v UNESCO teprve rodila, připravovaly se prováděcí předpisy a v jednotlivých státech byl veden, nebo se zrovna chystal ratifikační proces. Nominace posuzovala komise vybraných odborníků, kteří buďto dali, nebo nedali doporučení generálnímu řediteli UNESCO k zápisu nominovaných prvků do Seznamu. Nicméně kontakty Ministerstva kultury v UNESCO byly v té době určitě nadstandardní, protože ČR se aktivně podílela na přípravě přijetí Úmluvy a pozitivní roli sehrála také stálá diplomatická mise ČR při UNESCO v Paříži. Proto se podařilo bez problémů zodpovědět doplňující dotazy a upřesnit nejasnosti tehdejších posuzovatelů. Troufám si ale tvrdit, že rozhodující byl fakt, že slovácký verbuňk všechna kritéria k zápisu do Seznamu splňoval, což bylo doloženo nominační dokumentací.

 

Slovácký verbuňk byl zapsán na Seznam UNESCO v roce 2005, ale na národní seznam až v roce 2009. Byla tehdy cesta na seznam UNESCO méně komplikovaná?

Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR – tzv. Národní seznam vznikl až koncem roku 2008. Do té doby nebyla stanovena povinnost předchozího zápisu prvků nominovaných do Reprezentativního seznamu do národních inventářů. Bezprostředně po založení Národního seznamu, tedy v roce 2009, došlo k „překlopení“ nominace verbuňku, který už byl zapsán do Reprezentativního seznamu, do Národního seznamu.

 

Jedna z podmínek zápisu na seznam UNESCO zní, že se tradice nesmí zakonzervovat, ale dále rozvíjet, sleduje se, jestli existence nemateriálního statku není v ohrožení kvůli nedostatku pokračovatelů, zda není využíván pro komerční účely nebo infiltrován cizorodými prvky. Jak se za deset let od zápisu tradice verbuňku proměnila? Pomohlo uvedení na prestižním seznamu jejímu rozvoji?

Stav všech zapsaných statků do Reprezentativního seznamu je pravidelně systematicky monitorován garanty těchto statků, kterými jsou odborní pracovníci Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici. Redokumentace statku zahrnuje komunikaci s nositeli statku, přítomnost na akcích, při nichž se statek projevuje, fotodokumentaci, videodokumentaci, terénní výzkumy, monitoring médií apod. Ve stanovených sedmiletých intervalech předkládá ČR periodickou hodnoticí zprávu o stavu zapsaných prvků sekretariátu UNESCO. Tento velmi podrobný a obsáhlý dokument se zaměřuje nejen na vývoj jednotlivých statků, ale rovněž na péči o nemateriální kulturní dědictví ČR jako celku, na jeho odbornou záštitu, podporu, institucionální souvislosti a ekonomický kontext. Jakékoliv změny jsou zaznamenány a ve zprávě uvedeny.

Verbuňk je stále živý fenomén taneční kultury. To znamená, že se průběžně vyvíjí a proměňuje v čase v závislosti na aktuálních společenských podmínkách. Zápis do Reprezentativního seznamu znamenal zvýšení popularity u široké veřejnosti. Dá se říct, že mu toto ocenění přineslo určitou prestiž. V souvislosti se zápisem jsme zaznamenali např. zvýšený zájem o verbuňk v lokalitách mimo jeho původní teritorium výskytu. Verbuňk se nyní tančí kromě etnografické oblasti Slovácka, kde byl zapsán, také v řadě lokalit na Brněnsku, Vyškovsku, Mikulovsku, Znojemsku a na Slovensku v etnografické oblasti Záhorí, kam se rozšířil a stává se tam součástí místního tanečního pořádku. Na druhou stranu musíme uznat, že se současná pandemie koronaviru a s ní spojená restriktivní opatření zakazující shromažďování osob a pořádání kulturních akcí podepsala na vývoji verbuňku, protože ztratil své přirozené taneční příležitosti, kde by se mohl prezentovat.

 

Jaká záchranná opatření na eliminaci rizik zániku statku byla přijata?

Záchranných opatření byla přijata celá řada. Kromě již zmíněné periodické redokumentace to bylo např. zachování pořádání Soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku při Mezinárodním folklorním festivalu Strážnice a podpora jejích regionálních kol, dále pořádání seminářů pro tanečníky, metodická pomoc lektorům verbuňku, informační servis pro tanečníky prostřednictvím webových stránek a sociálních sítí, výzkumné aktivity zaměřené na verbuňk atd. K realizaci opatření přispělo i zřízení Sboru lektorů a znalců slováckého verbuňku, který je poradním orgánem ředitele NÚLK. Jeho členové působí v jednotlivých subregionech výskytu verbuňku a velkou měrou svými aktivitami (školení, semináře, výuka, odborná záštita) přispívají k jeho podpoře a zachování.

 

Existují dvě podoby současného verbuňku, pódiová a obřadní, neboť verbuňk je součástí slavnostních průvodů a celého komplexu hodových zvyků. Nehrozí tady jeho komercializace?

Verbuňk plní v rámci zvykoslovných aktivit, mezi které patří hodové obchůzky a taneční zábavy, krojové plesy, besedy u cimbálu a další taneční zábavy, nezastupitelné funkce pro danou dotčenou komunitu. Jeho rozšíření a četnost výskytu v terénu jsou velké. Zároveň existuje ve většině lokalit početná skupina jeho nositelů – tanečníků. Časové a prostorové rozprostření verbuňku je tedy vcelku široké a nehrozí cílená kumulace návštěvníků na několika určených místech, kde by mohlo docházet k jeho zneužívání za účelem komercializace.

 

Jak je to s turistickou atraktivitou verbuňku? Ve tříletém období 2019-2021 se agentura CzechTourism věnovala otázce tradic a zvyků, tedy nehmotnému kulturnímu dědictví, i v rámci své nové strategie, vznikl k tomu web http://www.tradicemasmysl.cz/ Zaznamenali jste, že by došlo ke zvýšení zájmu o verbuňk mezi českými i zahraničními návštěvníky? Co vůbec přinesl zápis na Seznam dané lokalitě?

Hodové slavnosti jsou pro turisty v posledních letech dosti atraktivní, protože roste zájem o kroje, lidovou hudbu, tance a zvyky. V současnosti je také velmi populární vinařská turistika. Lidé mají zájem ochutnat víno od drobných vinařů a sledovat při tom projevy lidové kultury v místech, kde ještě tvoří přirozenou součást života obyvatel. Často volí termíny své dovolené v dané lokalitě tak, aby měli možnost vidět hodový průvod a zatančit si na hodové zábavě. Přímo za verbuňkem se pak turisté vypravují na Mezinárodní folklorní festival do Strážnice na Soutěž o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku, která patří k nejoblíbenějším a nejnavštěvovanějším pořadům festivalu.

 

S vlastním zápisem na seznam UNESCO i národní seznam je spojena nejen zasloužená prestiž, ale i možnost prostřednictvím nejrůznějších dotačních programů čerpat finanční prostředky na propagaci či podporu vzdělávání další generace. Jak jsou v těchto žádostech úspěšní nositelé statku?

Jihomoravský i Zlínský kraj, kde se verbuňk vyskytuje, vypisují speciální dotační programy zaměřené na kulturní dědictví, se zvláštním zřetelem na statky zapsané v Reprezentativním seznamu. Těchto dotačních titulů často využívají organizátoři regionálních kol Soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku, příp. organizátoři kulturní programů prezentujících verbuňk.

 

Na festivalu ve Strážnici se konají i dětské soutěže verbuňku, kde se údajně tvrdě dbá na přesné provedení jednotlivých komponent na úkor vlastní taneční improvizace…

Hlavním smyslem Soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku je uchování jeho specifických tanečních typů. Rozlišujeme sedm těchto typů dle subregionů jejich uplatňování: uherskohradišťský, uherskobrodský, horňácký, strážnicko-veselský, kyjovský, hanácko-slovácký a podlužácký. Každý regionální typ se vyznačuje určitými specifickými kroky a stylem provedení verbuňku. V případě pódiové prezentace verbuňku skutečně dochází k potlačení určité míry improvizace, protože se nacvičují jednotlivé taneční figury a secvičuje pěvecký projev s cimbálovou muzikou. Zachován však zůstává emocionální aspekt tance a možnost momentálního prožitku a sebeprezentace.

 

Jak se vlastně proměňuje význam verbuňku, kterým se původně loučil odvedenec před odchodem do vojenské služby? Proč se dnes verbuňk tančí, má v dnešním spolkovém životě nějakou funkci?

Některé původní funkce verbuňku již vymizely, nebo se proměnily. V současnosti plní verbuňk důležitou úlohu při hodech. V sólové podobě ho tančí stárci (zvolení představitelé chasy) před chasou při hodových obchůzkách pro stárky. Hromadně se pak tančí na počátku hodové zábavy domácí chasou. Během hodové zábavy je zvykem, že se vítají chasy z okolních obcí, které přijíždějí v krojích jako hosté na zábavu. Každá chasa přichází pochodem, poté jsou slavnostně uvítání místními stárky a zatančí verbuňk. Je to forma jakési prezentace před všemi návštěvníky hodové zábavy (příp. krojového plesu), zejména před přítomným ženami. V oblasti Podluží se verbuňkem hodová taneční zábava i ukončuje. Verbuňk není záležitost pouze svobodných chlapců, ale tančí ho také ženatí muži během tanečních zábav. V dnešní době se zapojují do verbuňku na mnohých místech i děvčata a ženy specifickým tanečním projevem spočívajícím v jednoduchých krokových variacích při držení za předloktí v uzavřených kruzích. Z toho všeho vyplývá, že je verbuňk důležitou složkou tanečního pořádku na tanečních zábavách.

 

Jak žije verbuňk v těchto pandemických dnech? Pro zajímavost profil Slovácký verbuňk má na facebooku přes tisíc fanoušků…

Situace není příznivá pro kulturu obecně. V případě verbuňku jsme přišli o většinu tanečních příležitostí – o velkou část hodové sezóny loni, o všechny letošní plesy… Verbuňk je tanec, který má přímou vazbu na tyto akce. V loňském roce se nám podařilo uspořádat v rámci stanovených hygienických opatření zkrácenou verzi Soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku. Je pochopitelné, že byl nižší zájem tanečníků, protože neměli možnost se tanci a přípravě na Soutěž věnovat naplno. Zároveň bych chtěla vyjádřit poděkování všem tanečníkům, kteří se Soutěže zúčastnili, přišli si společně zatančit a podpořili tak verbuňk v této nelehké době.

Facebookový profil Slovácký verbuňk využíváme k rychlé komunikaci a informování tanečníků i všech ostatních fanoušků verbuňku o aktuálním dění. Jsme velmi rádi, že nám počet sledujících stále roste.

 

V úvodu jsme použili vaše slova, totiž že slovácký verbuňk je „nejhezčí mužský tanec na světě“, není to přece jen nadsázka?

Musím tuto věc uvést na pravou míru. Nejedná se o moje slova, ale o slova jedné z významných osobností, která se zasloužila o rozvoj verbuňku a stála u zrodu Soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku, tedy o pana doktora Karla Pavlištíka. Ten s oblibou říkával, že verbuňk je „nejkrásnější chlapský tanec na světě“. Všichni jsme věděli, že to tak skutečně cítil. Doktora Pavlištíka jsem si velmi vážila pro jeho odborné znalosti, ochotu poradit a současně také pro lidský přístup ke svým kolegům. V jednom nedávném rozhovoru jsem jeho slova parafrázovala a řekla jsem, že s nimi souhlasím. Pravdou je, že by etnolog neměl porovnávat „estetickou“ úroveň lidových tanců, protože každý takový tanec má svou jedinečnou úlohu a daný význam pro komunitu, kde se tančí. Pocházím ze Slovácka a tím tvrzením jsem chtěla, podobně jako doktor Pavlištík, vyjádřit subjektivní pocit sounáležitosti s verbuňkem.

 

festivalstraznice.cz

www.nulk.cz

 

A kdo je loňský vítěz soutěže verbířů ve Strážnici? (Zajímalo nás, jak se cítí, když se oblékne do kroje, proč s verbuňkem začal a co ho u něj drží a jak trénuje malé verbíře.)

 

Jmenuji se Marek Salay. Je mi 19 let, jsem z Charvátské Nové Vsi, což je městská část Břeclavi. Studuju Vinohradnictví a vinařství a starám se o naše rodinné vinařství, které jsme založili spolu s mým bratrem. Ve volných chvilkách se věnuju folklóru − buď tanci, anebo hraní s mou cimbálovou muzikou. Soutěž ve Strážnici jsem vyhrál v roce 2020, v roce 2019 jsem byl na 4. místě. Když si obléknu kroj, tak cítím jeho nádhernou vůni, ale vzhledem k tomu, jak často si ho oblékám, tak už je to pro mě, jako když si vezmu normální oblečení. S verbuňkem jsem začal někdy ve 14 letech, když jsem začal chodit v kroji v chase. Do té doby jsem velmi aktivně sportoval. Protože jsem ho chtěl umět, tak jsem na něm hodně trénoval a šel jsem na první dětskou soutěž a pak už to šlo postupně samo. Každý rok je jiný a vždy se snažím učit něco nového. Drží mě u něj to, co mi chybělo ve sportech − volnost celého projevu. Loni poprvé jsem oficiálně trénoval díky panu Švachovi mladé verbíře a byl to celkem zážitek něco předat. Talent u nich jsem poznal podle toho, jak se hýbou, když nejsou křečovití, pak jim to jde skoro samo.

 

 

 

Sonda do života uměleckých spolků - Kino Řevnice

ŘEVNICE: Česká republika je kulturním státem a má se v tomto ohledu čím pochlubit, jeho velká síla tkví v hojném kulturním a uměleckém dění v menších sídlech a obcích. Často se v Národním informačním a poradenském středisku pro kulturu (NIPOS) setkáváme s dotazy, kolik lidí v České republice se vlastně věnuje ve svém volném čase umění a kultuře, a zda a jak by se tomuto sektoru dalo pomoci. Dnes vám proto představíme Kino Řevnice a spolek, který bio provozuje – Gong, z. s. Od října loňského roku je kino stejně jako všechny ostatní biografy i řada dalších kulturu poskytujících subjektů v Česku uzavřeno. Jak se připravují na znovuotevření, počítají vůbec ztráty a jak snadné nebo obtížné je dnes kino provozovat?

Autor článku: 
Irena Koušková

Motto: „Každý může dělat kino!“

 

Gong, z. s.: zapsaný spolek, Řevnice, okres Praha-západ, Středočeský kraj, 3500 obyvatel. Na anketní otázky odpovídají Mgr. Robert Bargel, předseda spolku, a Ing. Josef Dušek, člen výboru.

 

Kdy a za jakých okolností spolek vznikl, resp. byl obnoven? Jaké byly motivace a důvody k založení spolku? Co bylo katalyzátorem?

Spolek Gong (tehdy ještě občanské sdružení) jsme založili v roce 2007 a našim cílem bylo zprovoznit kino v Řevnicích u Prahy, neboť bylo již několik let zavřeno. Kino, pocházející z 20. let minulého století, bylo velmi zachovalé – i díky rekonstrukci ze 70. let – a bylo nám proto líto, že nefungovalo. Robert v něm dříve promítal, takže jsme měli jistou výhodu v tom, že jsme věděli, jak se takové kino „dělá“. Hlavním iniciátorem založení spolku byl ale Josef (a následně spoluzakladatel), který paradoxně jako jediný bydlel v Praze a ne v Řevnicích či okolí. Je velkým milovníkem filmu, tak asi proto.

 

Nakolik aktivní činnost vyvíjíte? Jakých cílů chcete prostřednictvím spolku dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění?

Od roku 2007, kdy jsme ještě jako studenti kino otevírali, promítáme prakticky nepřetržitě s celoročním provozem. Začínali jsme na čtyřech filmech týdně a nyní jich uvádíme do týdne až sedm. Od začátku jsme chtěli, aby se kino stalo jakýmsi multifunkčním kulturním centrem mikroregionu Dolní Berounky, kde se budou konat také další akce – divadla, besedy, koncerty atd. To se daří především díky majiteli kina, TJ Sokol Řevnice, který se usilovně snaží získat všemožné dotace na úpravy zázemí atd. My se soustředíme především na uvádění filmů, ale snad i tím, že kino funguje a je oblíbené, dává větší smysl ten prostor nenechat ladem, ale naopak do něj investovat a zvát do něj další kulturní akce.

 

Jak pokračuje rekonstrukce kina - prostor a jeho technického zázemí?

Nedávno se podařilo sokolům díky dotaci zmodernizovat sociální zázemí v kině nebo topný systém, který je ovládán na dálku přes internet atd. Tedy kráčíme s dobou a diváci si již nemohou stěžovat na staré toalety či chlad v sále.

 

Oslovujete všechny věkové skupiny? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog? 

Naše kino má pestrou nabídku pro všechny věkové skupiny. Týdně uvádíme několik dětských představení, které se těší velké oblibě. Vzhledem k příznivější ceně oproti pražským multiplexům – a také nepřítomnosti popcornu – k nám chodí velmi rádi také místní senioři.

 

Co vás na práci kinařů těší a co vám ji naopak komplikuje?

Nejvíc nás těší, když je v kině živo - když ve foyer a v minibaru korzují diváci, dávají se s námi do řeči či někdy prohodí, že se k nám rádi vracejí. Zkrátka když se tu znovu probouzí genius loci klasického kina a vy jej v sále plném diváků můžete cítit takřka všemi smysly.

Největší komplikací je současná pandemie. Sice nemáme stálé zaměstnance, ale musíme platit nájem, neboť udržovat celou sokolovnu, jíž je kino součástí, je velmi nákladné. Naštěstí jsme získali dotaci od Fondu kinematografie a podporu ze sítě Europa Cinemas. Také díky tomu, že velká část prací v rámci kina je dobrovolná, máme nějaké finanční rezervy. Ale samozřejmě se nemůžeme dočkat, až začneme opět hrát.

 

Jste tedy příjemci covidových dotací?

Jednoznačně. Bez nich by kultura nepřežila. My máme to štěstí, že kino provozujeme pouze jako koníček, ale i tak by to bez veřejné podpory bylo mnohem obtížnější. Co potom ti, pro něž je kultura zdrojem obživy?

 

Kolik členů spolek sdružuje?

Jsme stále čtyři zakládající členové spolku. Čtyři kluci, dnes už skoro čtyřicátníci. My čtyři kino vedeme, chystáme program, sháníme dotace atd., to vše na dobrovolném základě. Kino by ale nemohlo fungovat bez dalších asi deseti lidí − pokladních, promítačů, účetní. Ti pracují na dohody, ale stejně jako my jsou to nadšenci. Peněžní odměna je spíše symbolickým poděkováním. Většina z nich jsou studenti či důchodci a kinu obětují mnoho času.

 

Jaký je vztah obecního zastupitelstva ke spolku? Máte jejich podporu?

S obcí máme velmi dobré vztahy. Podporuje nás v řádu desetitisíců ročně a finančně pomáhá také při velkých investicích do zařízení a budovy. To je pro nás nezanedbatelná pomoc. Ovšem nějakou dobu trvalo, než jsme se etablovali a získali důvěru obce. Zlom zřejmě nastal, když jsme v roce 2013 dosáhli prostřednictvím MAS Karlštejnsko na dvoumilionovou dotaci na digitalizaci kina. Bez ní by už kino nemohlo fungovat, jelikož filmový průmysl přešel z filmového pásu na jedničky a nuly. A také se změnilo vedení obce. (úsměv)

 

S jakými dalšími organizacemi spolek spolupracuje? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Spolupracujeme pochopitelně hlavně s vlastníkem kina, Sokolem Řevnice. Jsme členy Europa Cinemas, sítě kin, která nám za uvádění evropských filmů poskytuje každoroční finanční podporu. Vedle obce nás podporují také naši diváci prostřednictvím tzv. adopce sedaček a někteří místní podnikatelé. Kino se naštěstí těší velké přízni diváků, díky čemuž je – zaplaťpánbůh – jinak soběstačné.

 

Byla digitalizace tou nejobtížnější situací, kterou jste s kinem zatím řešili?

Ano. Byla pro budoucnost kina zcela zásadní a zároveň administrativně i časově velmi náročná. Navíc jelikož se jednalo o velké peníze, byla mezi dodavateli promítacího zařízení velká rivalita, což znepříjemnilo hladký průběh projektu.

 

Kino málem období digitalizace nepřežilo. Uspořádali jste i benefiční akce na jeho podporu… Jak úspěšná byla dosud adopce sedaček?

Díky adopci sedaček se nám podařilo vybrat na digitalizaci kina více než dvě stě tisíc korun. Nyní adopce trochu spí, ale chystáme se ji opět oprášit zároveň s přípravou nového vizuálního stylu kina a novým webem, na kterém pracujeme s profesionální grafičkou.

 

V loňském a letošním roce kina podobně jako celá kultura živoří, ale hledají cesty, jak přežít. Proč jste se nepřipojili např. k Moje Kino Live? Jakými cestami udržujete kontakt se svými příznivci?

Akce Moje Kino Live se nám zdála neperspektivní. S diváky komunikujeme momentálně nejvíce přes Facebook a začínáme více fungovat také na dalších sociálních sítích, kam chodí více mladších lidí, např. Instagram.

 

Údajně jste zůstali už jediným kinem, které v regionu promítá… Co děláte pro to, abyste dostali do kina co nejvíce lidí? Kdo jsou vaši diváci? Jakou máte za normální situace průměrnou návštěvnost?

Nejsme asi jediní, ale určitě jsme jediní, kteří hrají s takovou frekvencí a uvádějí filmové novinky. To není samozřejmostí ani v mnohem větších městech.

Diváky se snažíme oslovit prostřednictvím moderních komunikačních kanálů, sociálních sítí, ale i klasickými letáky a plakáty na obecních vývěskách, které fungují navzdory pokroku stále velmi dobře. A také se snažíme, aby kino mělo svou identitu a aby v něm diváci měli příjemně domovský pocit a ne jako v neosobních multiplexech. Průměrná návštěvnost se pohybuje kolem 40 diváků na představení. Navíc v létě za pomoci obce promítáme venku na náměstí – za dobrovolné vstupné.

 

Kino také pronajímáte a pořádáte zde koncerty, besedy, divadelní představení, soukromé akce. Kolik akcí se tu cca koná za rok?

Akce jsou především v nájmu řevnických sokolů. My se soustředíme nyní již především na promítání. Ale pár nekinových akcí ročně máme.

 

Co to obnáší provozovat kino? Šli byste do toho dnes znovu a co byste poradili začínajícím kinařům?

Pokud by někdo chtěl provozovat kino jako my, vyžaduje to poměrně dost času a lidí. Zejména zpočátku, než se vše zaběhne. Radost diváků za to ale rozhodně stojí.

My bychom ale především chtěli poradit všem, co by rádi oživili místo, kde žijí, aby zkusili právě promítání − na zeď či sešitá prostěradla; na dvoře, náměstí nebo třeba v sokolovně. Distributoři nabízejí mnoho nových filmů i na DVD a přijatelný velkoplošný projektor lze sehnat už do třiceti tisíc. Větší počet přátel nebo sousedů se na to dokáže složit a pomoci může i město. Takové letní kino s domácími koláčky a limonádou či pivem z místního pivovaru, to má úplně jinou atmosféru než film ve sterilním multikině. A je to ideální způsob, jak budovat místní komunitu, neboť to zvládne skoro každý.

 

Na jaký film se těšíte, až přijde do naší distribuce a budete ho moci v řevnickém kině uvést? Kdybyste měli možnost sami natočit celovečerní film, o čem by byl?

Těšíme se nový film Zdeňka a Jana Svěrákových. Věříme, že bude opět zdařilý a přitáhne i ty, kteří do kina běžně nechodí.

S otázkou na natočení filmu nejste zase tak daleko od pravdy. S naším kamarádem grafikem bychom v budoucnu rádi uskutečnili takový netradiční živý přenos na plátno našeho kina. Ale více zatím neprozradíme…

 

http://www.kinorevnice.cz/

Broumovsko je bolavé tělo se zřídly naděje /rozhovor s Milošem Doležalem

ČR-BROUMOVSKO: Miloš Doležal (*1970, Háj u Ledče nad Sázavou) je český novinář, nakladatel, prozaik a básník, jehož díla byla přeložena do francouzštiny, němčiny, polštiny, angličtiny, řečtiny, chorvatštiny a italštiny. Na Univerzitě Karlově vystudoval Fakultu sociálních věd, obor nakladatelství. Dvacet let působil jako dramaturg v Českém rozhlase. Vydal několik básnických sbírek, knih rozhovorů, řadu fejetonů a esejí. Jeho kniha Jako bychom dnes zemřít měli o životě a smrti číhošťského faráře Josefa Toufara vyhrála v anketě Lidových novin ocenění Kniha roku 2012. Nejnověji pracuje na dokumentární povídce o Broumovsku v létě 1945. Inspiraci hledal mimo jiné i během letošního pobytu v "literárním domku" v Broumově.

Autor článku: 
Kateřina Ostradecká

V březnu jste pobýval na literární rezidenci v broumovském klášteře. Jak na vás tamní prostor zapůsobil? A byl jste v broumovském klášteře poprvé?

Bylo to silné setkání. Nebyl jsem zde poprvé, ale dosud vždy jen na pár dní. Tentokrát to byl měsíc, intenzivní čas soustředění, psaní, nádechů, potulek a výprav po okolí. Navíc v čase přízračného lockdownového vylidnění, málem jak po válce. Jenže to vše jako by nahrávalo tématům, kvůli kterým jsem tady pobýval. Znovu se mi potvrdilo, že Broumovsko je surová hmota i spirituální síla; velké tělo, bolavé, raněné, ale s místy útěchy a zřídly naděje: kamenná Hvězda jitřní bezpečně svítí nad krajinou, vlající svatá Markéta nad Šonovem, příkrá Kalvárie nad Adršpachem.

 

Na čem jste během rezidence pracoval?

Jednak jsem tu dopisoval nové básně a pak pracoval na rozměrnějším textu, přesněji dvoudílné dokumentární povídce o Broumovsku v létě 1945. Pracovně jsem tu povídku zatím nazval Zkurvená katovská práce (což je doslovný citát jednoho z vrahů). Pár měsíců před svým broumovským pobytem jsem bádal po různých českých i německých archivech právě k tématu poválečného Broumovska. Našel jsem k tomu řadu dosud neznámých nebo méně známých dokumentů, různých situačních zpráv, hlášení, výpovědí, udání, trestních řízení atp., týkajících se nejen odsunu německého obyvatelstva, ale i řádění Rudé armády, novodobých kolonizátorů a počínání místních komunistických funkcionářů. A pak jsem se v březnu ocitl v Broumově v reálných konturách. Osu té mé povídky tvoří vražda dvou benediktinů v lese nad Šonovem, v srpnu 45.  Přesněji rekonstrukce toho mordu, která vychází z dohledaných výpovědí vrahů (mimochodem – usvědčených, ale nikdy nepotrestaných) a svědků. Pochopitelně jsem sledoval i atmosféru v samotném klášteře té doby a pokusil jsem se dovyprávět také životní osudy šonovských vrahů a iniciátorů, z nichž někteří dožívali v Broumově a někteří udělali strmou stranickou kariéru. A druhá část mého povídkového textu je věnovaná příběhu faráře Celestina Baiera ze Zdoňova, který byl zavražděn také v létě 1945 i s několika svými farníky a dosud nebyl nalezen jejich hrob. Domnívám se, že se mi za pomoci některých místních odborníků a pamětníků podařilo to místo blížeji identifikovat. Ale to bude předmětem dalšího bádání.

 

A tvořilo se vám snadněji než doma, nebo raději píšete ve známém, tedy domácím prostředí?

Rád přiznávám, že se mi v „kuchařském“ domečku psalo výborně, neboť jsem nebyl ničím a nikým rušen. Zažil jsem zde sníh i jarní slunce a první lupání pupenů na vzrostlém kaštanu. A docházelo při psaní k až magorickým situacím – například popisoval jsem Šonov a viděl jsem ho oknem na obzoru. Nebo psal jsem o jednom ze zmíněných vrahů, který bydlel dole v Husově ulici, a já se od psacího stolu díval na střechu jeho domu. To se vám stane jen párkrát v životě! Navíc poloha domku je tuze zajímavá, ocitl se „sevřený“ mezi zahradou, klášterem a bývalým pivovarem. Velká konkurence, která vás občas polapí. Do oken mi tu tak z jedné strany vstupovalo klášterní baroko, z druhé industriál. Dientzenhoferovské baroko je vypjaté, členěné, světlo se o něj lomí do různých stran. A opuštěný pivovar s velkým temným nitrem se podobá ponorce s vytaženým periskopem komínu. Nejlépe se zde psalo v noci, kdy se ponorka ponoří a klášter ve tmě zmizí.

 

Literární domek obvykle obývají dva autoři najednou. Kdo byl vaším březnovým společníkem? Našli jste společnou řeč?

Sešel jsem se tu s Noemi Smolik, česko-německou historičkou umění, esejistkou, kritičkou a báječnou ženou, která tu pracovala na své nové knížce o ruském umění. Byly to pěkné debaty u večeří, které Noemi báječně připravila, i několik společných potulek po městě.

 

Stihl jste si prohlédnout i okolí, nebo jste věnoval čas spíše práci a psaní?

Jak jsem naznačil, kombinoval jsem psaní a potulky. Chodil a jezdil jsem na osudová místa, o kterých jsem psal, a nebo se vydával do volné krajiny, která je zde velkorysá. Pochopitelně jsem nemohl nenavštívit a na nit jak korálky navléci všechny kostelíky broumovského výběžku. A také uskutečnil pár výstupů – třeba na pohanskou Ostaš. 

 

Objevil jste při toulkách Broumovskem něco zajímavého? Nečekaného?

Vedle několika míst, která pro mne byla objevem a do kterých jsem se vracel pravidelně (goticko-renesanční zdoňovský kostel, nádraží v Meziměstí aj.), to byli především konkrétní lidé, kteří v této krajině žijí a tvoří, vzdorují zmaru, nesou lampičku lidské naděje. Třeba broumovský pan farář Martin Lanži, muzejník pan Franze, archivářka paní Moravcová, germanista a spoluautor skvělé knihy o Adršpachu Tomáš Dimter, cínař a vydavatel Petr Rýgr a mnozí další.  A zpovzdálí (kvůli pandemii) jsem sledoval viditelné i duchovní plody Vzdělávacího a kulturního centra Klášter Broumov. To je nadčasový projekt, vize, jejíž důležitost v budoucnu ještě poroste.

 

Narodil jste se v Ledči nad Sázavou… Vracíte se sem někdy? Máte Posázaví rád?

Po dvaceti letech práce v pražském Českém rozhlase jsem se na Vysočinu, tedy domů, vrátil. Do míst svého rodu. A mimo cest na Broumovsko a do Toskány už na Vysočině patrně zůstanu.

 

Vystudoval jste obor Nakladatelství na Univerzitě Karlově – věnujete se nakladatelské činnosti?

Ano, na Vysočině vydáváme v našem sdružení Nezávislý podmelechovský spolek knížky, které se váží k historii a současnosti našeho domovského regionu. Reflektovat nedávnou minulost, nebát se bolestných otázek, posilovat vazby na skutečné osobnosti naší minulosti, které nám dnes chybí – to jsou jen některé z důležitých motivů, proč to děláme.

 

Pracoval jste v Českém rozhlase a jste autorem mnoha pořadů o druhé světové válce. Čím vás toto období zaujalo? Je na něm pro vás něco fascinujícího?

Jednoduše řečeno – zajímá mě nejen existence zla v člověku, ale také chování lidí v mezních situacích. A protektorát či padesátá léta jsou takovým obdobím, kdy se vše vyhrotilo do krajností. Dnes sice žijeme v relativně bezpečné době, ale současně jsme svědky toho, jak se vše může rychlostí větru změnit – od politické situace po celosvětovou pandemickou krizi. Nikdo si nejsme ničím jisti. Odolávají jen ryzí hodnoty.

 

Vaše kniha „Jako bychom dnes zemřít měli“ o životě a smrti číhošťského faráře Josefa Toufara vyhrála v anketě Lidových novin ocenění Kniha roku 2012. Jak jste si k tomuto tématu našel cestu?

Důvod je prostý – pocházím z Vysočiny a moji předci byli farníky Josefa Toufara. Zastřeně se o tom tématu doma mluvilo, to bylo v sedmdesátých letech, kdy jsem vyrůstal. Později, na sklonku komunismu, ještě jako student gymnázia, jsem se do Číhoště vypravil. Mnozí se báli o minulosti bavit, ne tak Marie Pospíšilová, Toufarova neteř, prostá venkovská žena, ale nebojácná a přímočará. Tehdy mě to silně zasáhlo. Osudově.

 

Věděl jste od začátku, že chcete napsat knihu na toto téma, nebo to nějak postupně „vykrystalizovalo“?

Rostlo to pomalu a postupně, což se ukázalo jako velká výhoda. Vlastně se časem vyjevilo, že koncepcí je postupné odkrývání. Nebyl to kalkul, ale přirozený postup. Když za pár let po té mé první návštěvě Číhoště padl komunismus, do celého tématu jsem se ponořil. Objížděl jsem pamětníky a svědky, sháněl fotografie. Nejdříve to v roce 1992 vyústilo v diplomovou práci. A později, když se otevřely archivy, jsem mohl text podstatně doplnit a mnohé konfrontovat a dopsat do více celostního portrétu. Portrétu nejen Josefa Toufara a celé kauzy číhošťského zázraku, ale také jako příběh českého venkova 20. století.

 

Pracujete aktuálně na nějaké nové knize?

Ano, bude o létě a podzimu 1945. A její součástí by měly být i zmíněné texty o Broumovsku.

 

Jak jste prožíval poslední rok, nelehký pro celou společnost? Přinesl vám něco dobrého? A máte nějaký recept proti „trudnomyslnosti“, které spousta lidí nyní propadá?

Poslední rok – tíha a úzkost. Na covid umírají přátelé a známí, vir se dotýká každého, mnohé plánované se neuskutečnilo a patrně jen tak neuskuteční, řada věcí se zásadně proměnila a ještě změní. Uvědomil jsem si v tomto čase sílu přátelství a důležitost vztahů. A co je nejlepší proti trudomyslnosti? Vedle dobré knížky je to tvořivost a fyzická práce – sázet stromky, řezat a sekat dřevo, tahat šutráky.

 

 

 

 

Antré s Martinou Erbsovou

HRADEC KRÁLOVÉ-ČR: Hostem dalšího streamu Antré byla ve čtvrtek 28. ledna ředitelka Centra uměleckých aktivit Impuls Hradec Králové Martina Erbsová. Antré vysílá živě z Galerie Václava Havla v Hradci Králové Volné sdružení východočeských divadelníků. Martina Erbsová coby amatérská herečka začínala v královéhradeckých Jesličkách Josefa Tejkla, pět let ředitelovala Open Air Programu mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů, dlouhodobě se věnuje oživování veřejného prostoru, má za sebou roky produkční a manažerské práce. A o tom všem byl rozhovor v Antré, který s ní vedl Josef Jan Kopecký.

Autor článku: 
Josef Jan Kopecký

Mějte děti a dělejte festivaly

Na otázku, jak se dostala k divadlu, odpovídá Martina překvapivě: „Od malička jsem chtěla hrát divadlo, ale rodiče mě na něj nikdy nepřihlásili, jenom do sboru nebo na tanec. A já se v 16 letech rozhodla, že ho opravdu chci hrát – a tak jsem šla na přijímačky do Jesliček.“ Do tohoto vyhlášeného literárně-dramatického oboru ZUŠ Střezina byla přijata, a tak začala navštěvovat hodiny se Sašou Gregarem.

Martinu jsem poprvé potkal na Svatební košili, když onen ročník osmi statných a půvabných pubertálních holek mi v roce 1998/99 svěřil Pepa Tejkl. Tak jsem jim v tom jediném svém roce pedagogizování v Jeslích naordinoval hlasovou výchovu na Erbenových verších - a vznikla z toho tato inscenace, jež pak proputovala všemi národními přehlídkami roku 1999, nejprve Dětskou scénou v Zábřehu, a protože jsme místo mrtvého milého měli jen ohlodanou větev, tedy "loutku, předmět", tak jsme pokračovali i na Loutkářskou Chrudim, kde s tím měl potíže Tomáš Žižka, chtěje mít "mrtvolu" modrou a ne červenou, jak jsme ji udělali. A pak jsme hráli krásný představení na Jiráskově Hronovu“, říká k jejich setkání a roční práci Saša Gregar.

Zúčastnit se krajských i celostátních přehlídek, zažít úspěch a ocenění, už v prvním roce svého působení se dostat až do mekky amatérského divadla – na Jiráskův Hronov, to byl „pro hrajechtivé dívky úplně skvělý začátek, který mě utvrdil v tom, že tam chci být a divadlu se věnovat.“ Úplně poprvé se ovšem objevila na jevišti při sborové recitaci básní a vzpomíná na to, že se červenala a byla hrozně nervózní, dokonce tak, že málem spadla ze židle, na které během přednesu seděla. „Já do 16 nevěděla, co budu dělat, nebudu dělat, vlastně mi nic moc nešlo, trošku jsem byla frustrovaná, zamindrákovaná, a najednou divadlo! divadlo pro mě bylo nějakou formou terapie,“ vzpomíná dnes Martina.

Po Sašovi se ročníku chopil sám Pepa Tejkl, kterého poté vystřídala Ema Zámečníková. S tou Martina zkoušela až do svého úplného odchodu z Jesliček. Při vzpomínce na spolupráci s Emou se Martině vybaví inscenace Drak od Jevgenije Švarce, se kterou také procestovali všechny přehlídky. „Ema mě obsazovala do rolí mužů, a tady konečně, byť to byla role Archivária, tak ji přepsala na ženu a já mohla konečně vyvdat tu svoji Elsu za draka! Ale hrála jsem tam rozpolcenou osobnost… Myslím, že jsem si za tuto roli vysloužila čestné uznání na přehlídce v Červeném Kostelci,“ vzpomíná Martina.

Z Jesliček Martina odešla v roce 2005, kdy se nachomýtla k nově vznikajícímu uskupení kolem Dominiky Špalkové, Báry Švarcové a Lucie Dlabolové Bulisové Poco a Poco Animato, které tehdy pořádalo první ročník Velké inventury, festivalu nezávislého, experimentujícího, nového divadla, tedy divadla zcela jiného, než jaké Martina do té doby znala a dělala. Zcela přirozeně se zapojila do chodu tohoto spolku, začala organizovat lidi, vysloužila si první honorář – a nabídku na spolupráci na produkci dalších akcí. Svět nového divadla, site specific projektů, které obsazovaly veřejná (nedivadelní) prostranství a umělecky je pojímala, Martinu nadchnul. Pochopila, že produkce je obor, který ji baví a vydala se tímto směrem. V produkci a organizaci kulturních akcí našla „svůj klid“, protože tam není tolik emocí jako na divadle, kde je všechno jako na houpačce. Produkční má svůj jasně daný itinerář a podle něho jede.

Po letech u produkce se Martině Erbsové přece jenom po aktivním divadle stýská. Proto v současnosti s režisérem Jaroslavem Součkem začíná pracovat na jednom divadelním textu…

Martině Erbsové se daří kolem sebe budovat týmy, které fungují a stojí za ní. Její blízcí spolupracovníci o ní tvrdí, že je velmi pracovitá a umí naslouchat. Umí se rozčílit, ale zároveň diskutovat. Nejčastěji o ní říkají, že je „hustá“. A „obdivuhodná“.

V médiích se o Martině píše jako o „zkušené pořadatelce, která ví, jak je kultura pro život ve městě důležitá“ nebo o „zkušené manažerce a aktivistce veřejného prostoru“. Martina na to konto skromně říká: „Ono to vzniklo z nouze. V Hradci Králové i dnes stále chybí alternativní prostor, klub, kde by se dělaly koncerty, divadla, výstavy, všechno – něco jako je Modrý trpaslík v České Třebové nebo D29 v Pardubicích. K Devětadvacítce jsme vzhlížely jako ke vzoru. Asi rok jsme produkovaly alternativní kusy na sále Amátky Draku, ale potom jsme šly do veřejného prostoru, protože nebylo kde. Dnes bereme například nábřeží zcela samozřejmě jako místo, kde se konají různé akce. Ale v roce 2005 to samozřejmé nebylo, musely jsme místa „ožívat“, musely jsme lidi „naučit“, že mohou používat veřejný prostor, že se tam může dělat kultura, že je to normální věc, že to veřejnému prostoru sluší a že je to potřeba.

Martina v roce 2019, když pořádala akci „Zažít město jinak“ v jednom rozhovoru řekla: „Chceme upozornit na problém udržitelného života ve městě. Aby se lidé setkali a společně zamysleli.“ V Antré k tématu doplnila, že „touto akcí, která je iniciativou pražského Automatu, se snažíme ulice napumpovat, nastartovat k tomu, aby ožily jinak. V roce 2019 jsme zvolili Tomkovu ulici v centru Hradce Králové. Akci se podařilo uspořádat i v roce 2020, byla to poslední „normální“ akce, kterou jsme pořádali. Venku na ulici byl koncert, lidé napekli buchty, sedli si – a normálně si povídali. Cílem je upozornit na tato místa, která by se mohla zklidnit a normálně žít. Tomkova ulice jinak žije jenom při divadelním festivalu, jinak lidé ani nevědí, kde v centru je. Lidé neznají postranní uličky Velkého náměstí…

Podtitulem akce Zažít město jinak jsou „sousedské slavnosti“ nebo „setkání“, ale i to je problém, protože v historickém centru starého města v Hradci moc starousedlíků, sousedů nežije. Proto jsme tu akci pojali tak, že se tu prezentují instituce, které se naopak do centra stěhují, aby se daly dohromady, věděly o sobě, pomáhaly si...

Nejen proměna způsobu využití veřejného prostoru, ale také koronakrize Martinu vedli například k tomu, že si s kamarádkou vzaly skládací židle a šly poobědvat salát na královéhradecké nábřeží. „Obsadily jsme si veřejný prostor, jedly jsme na nábřeží – a byl to skvělý zážitek!“ Martina proto vyzívá: „Běžte na ulici, vezměte si skládací židli a užijte si město, ať nesedíme doma!“ Skličuje jí totiž, jak jsou ulice měst posledních 11 měsíců vylidněné. „Už čekám jen chuchvalce sena, slámy převalující se ulicemi,“ s Morriconeho muzikou.

Martina se už v rámci Poco a Poco Animato dostala k pořádání Open Air Programu mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů, protože v roce 2010 jeho pořádání právě tento spolek od VSVD převzal. Od roku 2013 do svého nástupu do funkce ředitelky Impulsu potom OAP ředitelovala.

Ono se to všechno rozrůstalo. OAP byl fenomén. A je to fenomén stále. Je to neuvěřitelná akce. A mě na ní nejvíc baví to, jak si to předáváme. Saša Gregar s tebou, Dominika Špalková se mnou, já a Bára Hodonická. OAP se prostě předává a každý manažer - ředitel tomu dává svoje. Na počátku bylo několik atrií, které objevil Saša – a my se prostory snažily s Dominikou rozšiřovat. Začal ožívat park dole. Chtěly jsme jít také víc do ´výtvarna´´, do intervencí, chtěly jsme více vtahovat diváka, aby nebyl jen pasivním konzumentem, ale aby ho něco dráždilo a měl nad čím přemýšlet.

Skvělé vzpomínky mám na ročník 2014, který jsem odřídila s břichem, když jsem čekala svého prvního potomka. Do kalendáře jsem si tehdy naspala, že musím vydržet do 17. července, kdy mám jednak svátek, ale hlavně do kdy proběhnou všechna vyúčtování, všechno sklidíme – a pak můžu porodit. A jak jsem si napsala, tak se stalo.

Na tomto ročníku se potkalo neuvěřitelné množství dvojic, které spolu potom zůstaly a mají svoje potomky! Navíc se na tomto ročníku utvrdil tým, který funguje do dneška. A za to všechno jsem moc ráda. Byť už tam nejsem – což byl také trochu generační problém, protože jsem oproti ostatním byla i o dekádu starší. Ale krásně jsme si to znovu předaly – tentokrát s Bárou Hodonickou, která má teď také robě a také stále jede festivaly…

Další moje rada zní: Mějte děti a dělejte festivaly.

Dále se mluvilo například o Walk Thru Galerry, kterou Martina rozjížděla v jednom z hradeckých podchodů, o Galerii za Galerií, která patří Impulsu a kde probíhají audiovizuální performance pro kohokoli, kdo jde právě kolem. Martina Erbsová (ústy Josefa Jana Kopeckého) v momentě, kdy šla s divadlem a s muzikou ven, když opanovala veřejný prostor, náměstí, ulice, schodiště, podchody, bary, kavárny a hospody, tak vytvořila jeden velký kulturní podnik z celého města. Na což Martina skromně kontrovala: „Z nouze začneš tvořit – a když nemáš prostor, tak si ho vytvoříš z toho, co máš.

Sonda do života uměleckých spolků v obcích do 3 tis. obyvatel – Lidová muzika z Chrástu

CHRÁST (okr. Plzeň-město): Česká republika je kulturním státem a má se v tomto ohledu čím pochlubit, jeho velká síla tkví v hojném kulturním a uměleckém dění v menších sídlech a obcích. Často se v Národním informačním a poradenském středisku pro kulturu (NIPOS) setkáváme s dotazy, kolik lidí v České republice se vlastně věnuje ve svém volném čase umění a kultuře, a zda a jak by se tomuto sektoru dalo pomoci. Dnes vám proto představíme folklorní soubor Lidovou muziku z Chrástu a spolek, který činnost souboru zaštiťuje – Chrásteckou muziku, z. s. Letos jim vyšlo nové album, první folklorní vinyl po mnoha desetiletích.

Autor článku: 
Irena Koušková

Lidová muzika z Chrástu/ Chrástecká muziku, z. s., folklorní soubor, Chrást, okres Plzeň-město, Plzeňský kraj, 1800 obyvatel

Na anketní otázky odpovídá Vojtěch Kouba – vedoucí kapely

 

Představte se… Na Facebooku píšete, že jste folklorní soubor, který chce hrát muziku tak, aby dávala smysl. Co to konkrétně pro vás jako mladou kapelu znamená a jak záměr naplňujete?

Na folklor (zvlášť u nás na západě Čech) je často nahlíženo jako na aktivitu, která je spojena pouze s dětmi a jejich výchovou, a která je zcela závislá na podpoře a pomoci zvenčí. To je zčásti pravda, podpora ale nesmí být spojena s dojmem, že jde o něco neživotného, nezábavného. Většina z členů naší muziky prošla specifickým prostředím dětských folklorních souborů. V určitý čas jsme museli přemýšlet, zda chceme pokračovat v tom, co jsme dělali jako děti, a jakým způsobem. Chceme hrát hudbu, kterou máme rádi, protože má svoje kvality: je jednoduchá, je nám blízká, je spojena se silnými texty.

 

Kdo jsou vaši fanoušci? Může folklor a lidová píseň oslovit i mladé lidi, kteří nemají základ v domácím muzicírování a poslouchají úplně jiné žánry?

Určitě ano. Jen o tom ne vždycky vědí. Mám pokaždé radost, když mi otevření lidé různého věku a z různých prostředí říkají, že nečekali, že se jim bude takhle líbit lidová hudba. Pokud ovšem uspořádáme koncert, musíme se o publikum zasloužit, základem potom jsou naši známí. To ale myslím znají i mnozí profesionálové. Ve chvíli, kdy nás někdo pozve na svoji akci, dochází právě k těm překvapením.

 

Záleží vám na autentičnosti, používáte tradiční lidové hudební nástroje?

Hrajeme na klasické, většinou nijak výjimečné nástroje – smyčce, klarinety a flétny. Jediným výrazným specifikem naší kapely jsou chodské dudy z dílny Jaromíra Konrádyho.

S autentičností je to složité. Ve chvíli, kdy se setkám se skutečnou, živou tradicí, chci se k ní připojit, nechávám se jí strhnout. Ale lidová hudba v Čechách je už desítky let předávána v upravené podobě, prostřednictvím škol nebo folkloristického hnutí. Dokonce i chodské kapely se v dnešním složení, s basou a houslemi, objevily až v padesátých letech. Nebudeme už nikdy hrát jako muzikanti zachycení na voskových válečcích, i kdybychom se převlékli do jejich krojů a zkusili zrekonstruovat jejich nástroje. Máme jiné hlasy, nemáme tak hrubé ruce, žijeme v jiném světě. Přesto věřím, že se můžeme přiblížit tomu, co chtěli ve svých písních vyzpívat.

 

Pátráte v archivech?

Ano, i když na to bohužel nemám moc času. Fascinuje mě bohatství zápisů lidových písní uchovávané v Etnologickém ústavu Akademie věd i na dalších místech. Jsem rád, že alespoň části z těch tisíců zápisů vycházejí v edicích a moc se těším, že snad brzy dojde k digitalizování všech těch záznamů. Snad ještě zajímavější jsou písně Lužických Srbů, včetně těch zapsaných českými folkloristy (Ludvíkem Kubou či Adolfem Černým). Na CD Za čěskimi horami jsme představili písně většinou z nejznámější, Smolerovy lužickosrbské sbírky. K dispozici jsou ale stovky dalších, mimořádně krásných zápisů.

 

Kdy, kde a za jakých okolností váš soubor vznikl? Jaké byly motivace a důvody k jeho založení? Co bylo katalyzátorem?

Soubor vznikl v devadesátých letech v rámci základní umělecké školy v Chrástu pod vedením Zuzany Klepalové. Já jsem byl součástí jeho první generace. Silná generace spojená s mými mladšími bratry dokázala přežít odchod zakladatelky i proměnu z dětského souboru v dospělý. Jsem rád, že jsem mohl být při tom a že to muzikanty se mnou pořád baví. Při ZUŠ Chrást pořád existuje Malá muzika, která je s naší kapelou propojená.

 

Podílíte se aktivně na kulturním dění v obci, nebo jen vycházíte z folklorní tradice plzeňského regionu?

Chrást je příměstskou obcí s průmyslovou minulostí, živých tradic je tu opravdu málo a všichni vědí, že za kulturou si mohou dojet do blízké Plzně. Fungují tu ale ohniska, která spojují aktivní lidi. Patří mezi ně jistě chrástecký farní sbor Českobratrské církve evangelické s aktivním farářem Karlem Šimrem, základní umělecká škola s ředitelkou Pavlou Sovovou a přes údolí všemožné aktivity v obci Smečice spojené s loutkářem Vladimírem Sosnou. S těmi všemi spolupracujeme, podílíme se pochopitelně také na akcích obce. V Plzni jsme před mnoha lety převzali organizaci jarního Setkání dětských lidových muzik, které bohužel už dvakrát zrušily dopady koronaviru.  

 

Nakolik aktivní činnost s kapelou vyvíjíte? Jakých cílů chcete dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění?

Jsme skuteční amatéři, z latinského amare. Děláme to, co máme rádi jako součást našich životů, vedle našich zaměstnání nebo škol. Ano, chceme být hybateli kulturního dění, ale nedáváme si nesplnitelné cíle. Chceme hrát a oslovovat ty, kteří budou chtít poslouchat. Rádi podporujeme zajímavé kulturní projekty, teď aktuálně to bude obnova barokní fary v obci Holostřevy, která je duchovním a kulturním centrem pro mnoho lidí nejen z Plzeňska.

 

Oslovujete všechny věkové kategorie? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog?

Je to rozhodně naším cílem. A je to přirozené – zpíváme písně většinou o lásce, které napsali mladí lidé. Na výchovných koncertech v mateřské škole to ještě všichni chápou, my starší si to musíme občas připomínat.

 

Folklor je jakýmsi mostem mezi námi a našimi předky. Stojí za to se dnes ohlížet a srovnávat kontext naší doby a té jejich? Lze v tom najít naději a povzbuzení, nebo takto neuvažujete? 

O minulosti a svých předcích nejspíš někdy uvažoval každý. Ve skutečnosti ale nemáme stroj času, nedokážeme, a většinou ani nechceme se vrátit někam zpátky. Žijeme teď a tady. Pokud zpíváme jejich písně, zpíváme je jistě v jiném kontextu. Musíme si je přivlastnit, musíme je zpívat po svém. Ale věřím, že je možné napojit se na ně, zpívat se stejnou radostí.

 

Co vás na hraní a zpívání těší a co vám „dělání muziky“ naopak komplikuje?

Co nás těší, je snad jasné – možnost hrát jednoduchou, ale přitom smysluplnou hudbu. A potkávat se díky ní s dobrými lidmi. To v současnosti pochopitelně výrazně komplikuje koronavirus. V minulém roce se nám naštěstí podařilo natočit album Svatební & pohřební, plánované také jako vinylová deska. Během podzimních opatření jsme měli spoustu práce s jeho dokončováním a s crowdfundingem, který nám pomohl výrobu desek financovat. Teď, na jaře, už jenom čekáme, asi jako všichni muzikanti.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Činnost souboru zaštiťuje spolek Chrástecká muzika, z.s.

 

Kolik členů spolek sdružuje? Jaké jsou věkové, profesní a genderové charakteristiky členů sdružení? Jaké povinnosti z členství vyplývají?

Členů spolku je aktuálně 13, což odráží počet muzikantů v kapele. Ne vždy ovšem vystupujeme všichni. Většina členů souboru už má studia za sebou a pracuje – máme mezi sebou několik učitelů, ale také počítačového grafika, datového experta, nadějnou vědeckou pracovnici nebo průvodce plzeňským historickým podzemím.

 

Jaký je vztah spolku k obecnímu zastupitelstvu? Máte jejich podporu?

Ano, myslím, že je vše v nejlepším pořádku. Chrást má malý, ale aktivní tým kolem starosty, úřad funguje s dobrými výsledky, včetně ekonomických. Obec podporuje spolky drobným finančním příspěvkem, my jsme obci k dispozici, pokud je potřeba.

 

S jakými dalšími organizacemi spolupracujete? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Klíčovými partnery v Chrástu jsou pro nás místní evangelický sbor, v jehož prostorách zkoušíme, a také ZUŠ Chrást. Neformální spolupráce probíhá mezi většinou folklorních souborů, jejichž členové se potkávají a často si i různě vypomáhají. V tomto ohledu jsme v mnohém vděčni souboru Gaudeamus VŠE, Praha nebo Malé české muzice Jiřího Pospíšila, v současnosti spolupracujeme se souborem Šáteček ze Semic.

Výdaje se snažíme udržovat při zemi. V letech, kdy se nám podaří vyjet na nějaký folklorní festival, žádáme o dotaci na podporu mobility Odbor regionální a národnostní kultury Ministerstva kultury ČR. Vznik filmu Naše zvony pěkně znějí a ušití několika kostýmů podpořil Plzeňský kraj.

 

Jaké projekty jste realizovali? Co se ne/povedlo? Na čem pracujete nyní?

Máme za sebou několik CD, včetně alba Za čěskimi horami s písněmi Lužických Srbů. V roce 2016 se nám podařilo vydat knihu Plzeňské písně, která obsahuje hned dvě CD s naším výběrem toho nejzajímavějšího ze sbírek lidových písní z Plzeňska. Natočili jsme také film Naše zvony pěkně znějí. A minulý rok jsme žili svatebními a pohřebními písněmi, které vyšly na dvou gramofonových deskách.

Pochopitelně, že se mnohé nedaří. Vcelku málo jezdíme na různé větší festivaly, také proto, že nemáme tanečníky, tím jsme hodně limitovaní. V roce 2020 jsme konečně měli být součástí festivalu Strážnice, na to jsme čekali mnoho let. Bohužel, Strážnice, stejně jako festivaly v Lužici, jsou za současné situace jen krásným snem.

 

Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní?

Ještě máme plnou hlavu svatebních a pohřebních písní. Spíš než slovo „pyšní“ bych ale použil „vděční“. Natáčeli jsme už podruhé s Jaroslavem Krčkem, ve studiu ČRo Plzeň. Obal dvojalba zpracovala skvělá výtvarnice Michaela Dušková. A díky crowdfundingu jsme vybrali dostatek peněz na to, aby album mohlo vyjít. Víme, že to není samozřejmost a máme z toho radost. A už se těšíme, až bude možné udělat slavnostní koncert.

 

Jak plány spolku na letošní rok zkomplikovala současná mimořádná situace? Vzešlo z ní pro vás také něco dobrého?

Je nám líto festivalu Strážnice 2021. Připravovali jsme pořad věnovaný lužickosrbskému folkloru, takže i kdyby se letos festival mohl konat, jistě by byl bez Lužických Srbů. Opatření proti koronaviru odsunula také jednu souborovou svatbu. Oproti hrůzám, které zažívají zdravotníci, to ale nic není. A pokud mluvím za sebe, mimořádná situace mi přinesla několik klidných, a přitom intenzivních měsíců s rodinou. Naopak jedním z nejsmutnějších zážitků letošního jara bylo zjištění, že majitelé domu č. p. 12 v Chrástu nenávratně zlikvidovali poslední z kamenných špejchárků, který jsme v obci měli, ale to s pandemií nijak nesouviselo.

 

Na webu píšete, že jste v současnosti jediným folklorním souborem v České republice, který do svého programu zařazuje lidové písně Lužických Srbů, nejmenšího slovanského národa, jehož příslušníci žijí v německých spolkových zemích Sasko a Braniborsko. Co vás k zájmu o Lužici přivedlo?

Lužice je krásná, relativně blízká, a přitom exotická krajina kousek od našich hranic. Poprvé jsem tam byl před lety s rodiči. Velikonoční jízdy katolických Lužických Srbů se stovkami koní pro mě byly setkáním se skutečným folklorem, o kterém jsem snil dlouhá léta v dětských souborech. Trvalo to hodně let, ale dostal jsem se i k lužickosrbské lidové hudbě. Členové souboru se potom oprávněně ptali, proč bychom měli zpívat v cizím jazyce cizí folklor. Poznat Lužické Srby ale skutečně znamená najít blízké příbuzné, jsou nám bližší, než třeba Slováci. Odbočka k srbskému folkloru je tedy způsobem, jak lépe poznat náš vlastní.

 

Letos vám u Radioservisu vyšlo album s „písněmi, které doprovázely na cestu“, třicet svatebních a pohřebních písní z Čech, západní Moravy, Horní a Dolní Lužice. Není to poprvé, co jste úspěšným crowfundingem pokryli náklady na vydání nosičů. Pokračujete tedy v konceptu započatém před pěti lety albem Plzeňské písně?

Plzeňské písně vznikly před pěti lety jako pokus vytvořit „best of“, popsat šíři a možnosti plzeňského folkloru. Tahle snaha byla spojena s titulem Evropské hlavní město kultury 2015. Dneska žasnu nad naší odvahou. Díky mnoha milým lidem se nám povedlo vybrat dostatek peněz, díky designérce Štěpánce Bláhovcové vznikla zajímavá a netypická kniha, jejíž součástí jsou třeba pohlednice nebo mapa, a také DVD s animovanými a hranými videoklipy.

Svatební & pohřební už si nekladly žádný takhle velký cíl. I když, vydat první folklorní vinyl po mnoha desetiletích, to vlastně není špatné.

 

Spolupracujete s řadou talentovaných lidí, výtvarníků, filmařů, třeba z plzeňského festivalu animovaného filmu Animanie, kteří dávají folkloru nový šmrnc. Videoklip k písni „Za Škodovkou nad komíny“ je zábavný, hravý, trochu punkový, a přitom skvěle s hudbou souznící.

Děkujeme, vyřídíme to Kubovi Čermákovi. Mně při sledování toho klipu trochu mrazí, protože je natočen na místě bývalé obce Škvrňany, ze které nezbylo téměř nic. Co nepodlehlo náletu na konci války, zaniklo při stavbě panelového sídliště. Plzeňáci často ani nevědí, kde původní obec byla. A náš kamarád Cermaque kvůli ní přijel, nechal na sebe to místo působit a výsledkem je tenhle klip.

 

Zdá se, že rádi překračujete hranice folkloru, že se jím bavíte a chcete bavit i ostatní. Pořádáte v Praze např. Městský folklorní festival Strašnice nebo Folklorní mejdlo…

Pozor, Folklorní mejdlo, jeden z nejzajímavějších počinů současného folkloristického hnutí, nepořádáme my, ale naši skvělí pražští přátelé. My se pyšníme tím, že jsme na téhle skvělé akci, spojené pochopitelně především s moravskými kapelami, zahráli jako první česká muzika. Stejně tak jako jsme už několikrát roztančili účastníky tanečních večerů Balfolk.

Městský folklorní festival Strašnice v prostorách Trmalovy vily je naopak naší myšlenkou, zatím proběhl první ročník (v roce 2019) s výbornými ohlasy. Získali jsme záštitu a podporu Prahy 10, zdálo se, že může vzniknout životaschopná tradice. Pak přišla epidemie. Uvidíme, v jaké podobě se festival rozjede po ní.

 

Jste regionální ekonom, ale doktorát jste získal z kulturologie na FFUK, působíte jako vysokoškolský učitel na VŠE v Praze, máte tedy vliv na studenty Art managementu… Dá se říci, že díky vám popularita folklorních tradic mezi budoucími ekonomy strmě stoupá? 

Pro začátek bych byl rád, kdybych se zase se studenty mohl vidět i jinak, než online, takhle je působení učitele opravdu hodně virtuální. A co se týče popularity folkloru – jsem odmala zvyklý spíš na předsudky vůči lidové hudbě a folklorismu. S téměř úplným vymizením lidové hudby z veřejného prostoru, kterého je mi pochopitelně líto, zmizely i tyhle předsudky. Pro mnohé studenty je česká i moravská lidová hudba stejně exotická jako jakákoliv jiná world music. S tím právě pracuje Folklorní mejdlo a vlastně i my. Připomenu taky, že na Vysoké škole ekonomické funguje už sedmdesát let folklorní soubor Gaudeamus. Pod zdánlivě sterilním povrchem téhle velké vzdělávací instituce se skrývá mnoho zajímavého. 

 

Jak jste se vlastně dostal k folkloru vy sám?

Žádný specifický příběh to nebyl. Nemám rodiče ve folklorních souborech, byť se u nás doma vždycky zpívalo. Hodně způsobila právě chrástecká základní umělecká škola. Dlouho jsem také hrál v plzeňském dětském souboru Jiskřička a dalších uskupeních. Klíčové bylo rozhodování tak v osmnácti letech, jestli toho celého nechat. Řekl jsem si, že ne, že mě to baví.

 

www.chrlis.cz

Česká kultura před Sametem a po Sametu / Dagmar Straková a Marta McCabe

ČR-ZAHRANIČÍ: Dagmar Straková a Marta McCabe. Dvě energií a nápady překypující ženy sice vedou v zahraničí české školy, ale poznaly se (zatím jen virtuálně) díky jinému společnému cíli. Tím je podpora korespondenční volby pro Čechy v zahraničí. Dagmar a Marta spolupracují úzce v rámci mezinárodní iniciativy Chceme volit distančně, která už dokázala spojit obrovské množství Čechů po celém světě. Všech těch, kteří mají zájem snadněji volit v českých volbách. O obou dámách se dá říct s trochou nadsázky, že se jim podařilo pohnout českým světem napříč světadíly, ale částečně už i českým parlamentem:

Autor článku: 
Martina Fialková

Dagmar Straková je z Brna. Druhým domovem se jí později stala Praha, a tím se v roce 2000 zřejmě odstartovala její cesta na západ, a to doslova. Manželovy kořeny sahají do Plzně, takže rodina často pendlovala mezi Brnem, Prahou a Plzní, ale to ještě tehdy netušila, že se jejich další destinací na dlouhý čas stane Brusel. Tam se přemístili v roce 2003, kdy se manžel dostal do týmu odborníků v institucích EU. Když padlo rozhodnutí, zůstat déle než byl původní plán, Dagmar – na rozdíl od Marty – provedla ve svém profesním životě veletoč a opustila vystudovaný obor – ekonomii. Důvodem bylo založení bruselské České školy bez hranic, kterou od začátku vybudovala a vede už přes 11 let.

Marta McCabe vyrostla v Praze, kde chodila na soukromé gymnázium. V roce 2002 odjela na léto pracovat do Yellowstoneského národního parku v USA a tam potkala svého budoucího amerického manžela, narozeného na Havaji. V té době také zatím netušila, jak vše dopadne. Stihla si ještě “odskočit” v rámci evropského výměnného programu Erasmus na studia do Finska. Do USA se ale vrátila, vdala a ještě si tam udělala doktorát. A to na pedagogické fakultě se zaměřením na vzdělávání dětí – cizinců, tedy třeba právě dětí Čechů v USA. Na základě toho pak v Severní Karolíně, kde žije, založila českou školu, kterou stále vede. Sama má tři děti narozené v USA, které tuto školu také absolvují.

 

Ptám se Dagmar, která je zakladatelkou iniciativy Chceme volit distančně a její hlavní koordinátorkou: Jak to vše vzniklo? A má iniciativa už nějaký konkrétní výsledek? 

Češi v zahraničí o distanční volbu usilují už 30 let! Většina z nich se stále zajímá o dění doma v Česku, někteří se perspektivně budou chtít vrátit, v Česku mohou chtít v budoucnu žít a pracovat jejich děti, je to tedy logická potřeba a také právo každého českého občana. Jenže stále nemáme korespondenční ani jinou distanční volbu, která by to usnadnila. Volit pouze osobně na zastupitelském úřadě, jak je to dnes, není pro naprostou většinu vyhovující a často ani možné.  

Chtěla jsem nějak pospojovat všechny iniciátory petic sepsaných na toto téma a hlavně spojit krajany, abychom ze zahraničí vystupovali společně a jednohlasně. Proto mi přišlo logické založit iniciativu zahraničních Čechů Chceme volit distančně.

Připojili se nejprve jednotlivci, pak celé krajanské spolky. Existuje i přehledná mapa, kdo a z jaké části světa iniciativu podporuje. Podařilo se nám také oslovit mnohé významné české osobnosti ve světě, které se k iniciativě hlásí a aktivně podporují naše úsilí natočením videovzkazu pro české politiky. Nesmírně si jich vážíme, je jich celá řada. Za všechny bych ráda zmínila alespoň Igora Lukeše, profesora historie a mezinárodních vztahů na Boston University a honorárního konzula České republiky v Bostonu, Evu Lustigovou, spisovatelku a filmovou režisérku z Ženevy, Petra Síse, mezinárodně uznávaného spisovatele a ilustrátora z New Yorku, nebo Jiřího Šedivého, jednoho z nejvýše postavených Čechů v EU, ředitele European Defence Agency – EDA.

V letošním roce s námi začali aktivně komunikovat poslanci a senátoři, kteří chtějí korespondenční volbu prosadit a rádi by se setkali i s českými krajany v rámci virtuálních debat, které s Martou plánujeme ještě do začátku podzimních voleb uskutečnit.

Marta dodává: Mnozí z nás, kdo žijeme krátkodobě nebo i dlouhodobě v zahraničí, se o dění v Česku velmi zajímáme. Do Čech často jezdíme, máme tu rodinu a známé, a během našeho pobytu v zahraničí se snažíme dělat Česku dobré jméno.

Spolu s Dagmar jsme koncem roku 2020 uspořádaly dvě velmi úspěšné online debaty krajanů ze všech světadílů s Ministerstvem zahraničí ČR a letos iniciativa rozběhla akci pod názvem Aktivně za korespondenční volby. Hlavním cílem této akce je společně ujít, uběhnout nebo ujet na kole celkem 40 075 km, což je obvod planety Země, a ukázat tak na náš zájem o aktuální dění v ČR. Akce se koná s podporou významných českých sportovců, včetně Jana Řehuly a Zdeňka Štybara.

 

Podpořit iniciativu Chceme volit distančně svým souhlasem a podpisem může každý, i doma v Česku. A také se připojit k nejnovější sportovní výzvě. Jaké kilometry přidáváte vy s Martou? 

Dagmar: Iniciativa je otevřená naprosto všem, najdete nás snadno na webu. A výsledky celosvětové sportovní výzvy se sčítají dohromady. Těch 40.075 km chceme nasbírat do podzimních voleb. Do dnešního dne máme naběháno 21.586 km. To je myslím hodně dobré skóre a osobně jsem přesvědčená, že společnými silami naběháme víc kilometrů, než jsme si předsevzali. S Martou jsme samozřejmě obě aktivní účastnice této výzvy. Jinak by to ani nešlo. Osobně mám moc ráda chůzi nebo jízdu na kole. V čase pandemie jsem si zvykla na pravidelný pohyb, tak se snažím sportovat téměř každý den.

 

Společně koordinujete další postup a jste v kontaktu i s českými médii, ale hlavně s politiky. A jste spolu ve velmi častém spojení z Bruselu do Durhamu v USA, ovšem jen on-line. Jak vy dvě se vlastně znáte?

Dagmar: Představte si, že doposud jen virtuálně! Naši spolupráci odstartovala až v roce 2020 společná korespondence současným vládním činitelům s žádostí o podporu korespondenčních voleb. Od té doby jsme fakticky v nepřetržitém virtuálním kontaktu a spolupracujeme spolu, jako kdybychom se znaly už řadu let.

Samozřejmě máme společné i téma českých škol, které obě vedeme. Já v Belgii, Marta v Severní Karolíně. Jsem nesmírně ráda, že se mi do iniciativy, kterou jsem založila už v srpnu 2019, podařilo přilákat právě Martu McCabe. Naprosto úžasně jsme si sedly lidsky i pracovně a díky Martě se o iniciativě dozvěděli také Češi v USA. 

Marta: Dáša je hlavní organizátorkou, já koordinuji USA a teď se více zapojuji také do organizace virtuálních debat s politiky a do té nové sportovní akce. Sice jsem se podílela také na dřívější petici z USA v roce 2018, ale iniciativa Chceme volit distančně, která všechny tyto petice (bylo jich po světě už víc) propojuje, má rozhodně větší odezvu, a to hlavně díky Dáše.

Doufáme, že až pandemie odezní, sejdeme se konečně v Praze – a třeba již budeme všichni moci slavit úspěch naší iniciativy. Petici za distanční volbu na webu https://www.chceme-volit-distancne.cz podepsalo již téměř 5 000 Čechů, podepisují se i krajanské spolky - a těch už je 64! -za všechny své členy.   


Co vás dvě dovedlo k životu v jiné zemi a co ve vás obou muselo uzrát, že se tak dlouho, nadšeně a s obrovským nasazením i odborností věnujete vzdělávání českých dětí v zahraničí? Obě jste zakladatelkami a ředitelkami českých škol ve svém městě.

Marta: V Praze na Jižním Městě jsem od 16 do 21 let zde vedla s kamarádkou Hankou Zápotockou 110. skautský oddíl. Na tu dobu moc ráda vzpomínám – byla to velmi formativní léta mého mládí. Během studia na VŠ jsem se snažila co nejvíce cestovat. Ve 22 letech jsme vedení oddílu předali “mladší” generaci a já vyrazila na celé léto do USA. Bylo mi jasné, že nechci sedět někde u bazénu a dělat plavčíka a už vůbec ne pracovat celé léto v nějakém zábavním parku typu Disney World nebo Disneyland. Vybrala jsem si proto práci v Yellowstoneském národním parku, který skýtá nespočet zajímavých výletů a aktivit od medvědů grizzly a bizonů přes nádherné hory a kaňony až po vulkanické gejzíry a travertinové kaskády. Kromě všech těchto zajímavostí jsem v Yellowstonu “našla” také svého budoucího manžela.

Když bylo jasné, že budeme žít alespoń nějakou dobu v USA, chtěla jsem dětem zajistit také vzdělávání v češtině. Naše tři děti vyrůstají ve smíšeném manželství, kdy manžel a celá jeho rodina češtině v podstatě vůbec nerozumí. A protože žádná taková možnost v Durhamu, kde bydlíme, nebyla, musela jsem si pomoci sama. Severní Karolína na rozdíl třeba od Texasu, Nebrasky, Minesoty, Wisconsinu nebo Illinois, není jedním z těch států, kam se Češi historicky stěhovali.

 

Rozhodla jste se na to jít od začátku profesionálně…

Druhým velkým podnětem k založení České a slovenské školy v Severní Karolíně mi bylo mé doktorské stadium na University of North Carolina at Chapel Hill, kde jsem se zaměřila na téma jazykového vzdělávání a migrace. Jako téma dizertační práce jsem si zvolila mezigenerační udržování češtiny a slovenštiny v rodinách Čechů a Slováků v Severní Karolíně. Z mnoha rozhovorů s rodiči vyplynulo, že vůbec není snadné naučit děti mateřský jazyk v oblasti, kde neexistuje žádná česká nebo slovenská organizace. V průběhu výzkumu jsem si uvědomila, že chci udělat něco, co by přineslo prospěch konkrétním lidem; a nejen o těchto otázkách psát v akademických časopisech.

V roce 2014 jsem proto začala plánovat založení školy. Rozeslala jsem dotazník do české a slovenské komunity v Severní Karolíně, navštívila Českou školu TGM v Chicagu, kontaktovala další podobné školy v USA, a začala shánět představenstvo školy, potenciální učitele a prostory. Všechny formality se podařilo dotáhnout do úspěšného konce a na podzim 2015 jsme otevřeli Czech and Slovak School of North Carolina ve městě Durham pro první studenty. Výuka probíhá o sobotách v prostorách Moraviánského kostela. Od jara 2020 ale vyučujeme kvůli pandemii online.

 

To byl tedy kus práce, která ale nepřestává, protože školu stále, už šestým rokem, řídíte. Na co jste nejvíc pyšná? 

Radost mám z mnoha věcí. Zaprvé jsem moc ráda, že jsme se rozhodli založit školu česko-slovenskou a zahrnout do ní i slovenskou komunitu. Věřím, že čím dále od domova žijeme, tím blíže máme ke svým slovenským sousedům. Spolupráce mezi oběma komunitami funguje alespoň u nás výborně. Zadruhé mám velkou radost z toho, jak rosteme. V roce 2018 se nám podařilo otevřít druhou pobočku školy v Charlotte, dalším městě Severní Karolíny. Češi a Slováci tu ale žijí v mnoha dalších městech, která jsou na dojíždění stále přílš daleko od obou těchto měst. Nicméně nedávný přechod na online výuku umožnil účast na lekcích rodinám právě i z těchto odlehlejších míst. Zatřetí jsem ohromně vděčná za všechny učitele, kteří jsou ochotni věnovat svůj čas výuce češtiny a slovenštiny o víkendu. Učitelé sice dostávají za výuku odměnu, ale bez jejich nadšení a obětavosti by škola rozhodně nemohla existovat. V minulém roce měla Česká a slovenská škola v Severní Karolíně cca 15 učitelů a letos máme přes 100 studentů. A nakonec bych zmínila, že škola úspěšně spolupracuje s Honorárním konzulátem pro Severní a Jižní Karolínu.

 

Teď se zeptám na to samé, ale do Bruselu Dagmar Strakové…

Dagmar: Jsem původem z moravské metropole. I když v Brně už přes dvacet let nebydlím, pokaždé, když se tam vracím, vyvolává to ve mně nostalgické vzpomínky na rodiče a na pořádný kus prožitého života. Druhým domovem se pro mě stala Praha. Když se manžel pracovně dostal do Bruselu, bylo to původně na dobu určitou, a s tím jsem tam také se svojí dcerou odjela. Těšila jsem se na to, že poznám novou zemi, jazyk a kulturu. Nakonec jsme se společně rozhodli, že v Belgii nějaký čas zůstaneme, aby tady mohla dcera dostudovat.

 

Ale máte ještě mladšího syna…

Ano, a když se v roce 2007 narodil, byl to pro mě asi největší impuls, kdy jsem skutečně začala přemýšlet, v jakém jazyce ho vlastně máme vychovávat a vzdělávat a zda odjet zpět do Prahy nebo zůstat. Chtěla jsem, aby uměl plynule mluvit jazykem země, ve které se narodil, ale zároveň, aby neztratil přístup k mateřské češtině. Vůbec jsem nevěděla, jak na to. Vystudovala jsem ekonomii a finanční management, o bilingvizmu nebo češtině pro cizince jsem tehdy neměla absolutně žádné ponětí. Začala jsem se zajímat o všechno, co se týkalo výchovy českých dětí v zahraničí. Navázala jsem kontakt s místní českou komunitou, krajanským spolkem Beseda Brusel. Seznámila jsem se s maminkami, které řešily stejné problémy, jako já. Rozhodla jsem se totálně obrátil svůj dosavadní život vzhůru nohama, a dnes jsem za to vděčná. Teprve tady jsem zjistila, co je smyslem mého života. A vidíte, letos na podzim to bude 17 let, co je Brusel na dobu určitou naším třetím domovem.

 

Z Bruselu jsou návraty a kontakt s českou kulturou mnohem snadnější než z USA. Nejen kvůli vzdálenosti, ale i faktu, že je centrem EU, a proto je i tendence Česko tu co nejvíc prezentovat a Čechů, kteří tu žijí, jsou tisícovky. Vyrůstá tu proto i hodně dětí českých rodičů nebo smíšených manželství. Jaké dnes mají možnosti vzdělávat se v mateřštině? 

Děti rodičů pracujících v institucích EU mohou studovat v české sekci v Evropské škole. Má to své opodstatnění, část rodin se po třech nebo čtyřech letech vrací zpět do Čech. Děti tak neztratí kontinuitu s českým vzdělávacím systémem a po návratu pokračují bez problémů ve svých kmenových školách.

V Belgii ale existuje i celá řada českých nebo smíšených manželství, kde převažuje rozhodnutí vzdělávat své děti v belgických nebo mezinárodních školách. I tito rodiče ale zároveň chtějí, aby jejich děti neztratily kontakt s českými kořeny, jazykem a kulturou. Pro ně je ideální alternativou nástavbová výuka českého jazyka a reálií, kterou nabízí Česká škola bez hranic Brusel.

 

A to už je vaše práce…

K nápadu založit školu tohoto typu mě v roce 2009 přivedla bývalá předsedkyně krajanského spolku Beseda. V lednu 2010 tak začal pilotní projekt výuky českého jazyka pro zhruba 30 bilingvních dětí. Na ty začátky moc ráda vzpomínám. Vyučovali jsme a vlastně dodnes učíme v prostorách Velvyslanectví České republiky v Belgickém království.

Měla jsem štěstí na samé nadšené lidi včetně tehdejší paní konzulky a pana velvyslance, kteří myšlenku velmi podporovali. Pro mě samotnou nastala právě tehdy ta doba totálního zvratu a nalezení sama sebe. Začala jsem studovat pedagogiku, rozhodla jsem se výuce češtiny a bilingvním dětem věnovat naplno. V té době už měl projekt Česká škola bez hranic – Brusel (ČŠBHB) značně pozitivní ohlas mezi rodiči a já jsem z něj chtěla vybudovat samostatnou školu, která by se mohla rozrůstat o další vzdělávací obory, například hudební nebo výtvarné kurzy pro děti.

Transformace z projektu do nové neziskové organizace zabrala dva roky. Nakonec, hlavně díky pomoci belgických úřadů, vznikl v roce 2017 neziskový krajanský spolek Česká škola bez hranic - Brusel. Každoročně u nás studuje necelá stovka bilingvních a multilingvních žáků v devíti třídách. Organizujeme kromě pravidelné výuky češtiny i kulturní akce pro děti českých krajanů v Belgii. Osobně spolupracuji s mnohými českými školami ve světě a tu naši se mi podařilo zapojit i do mezinárodních projektů. Tento rok se ve spolupráci s českou organizací Post Bellum věnujeme projektu Příběhy našich sousedů ve světě. Několikátý rok se naši žáci účastní také Mezinárodní dětské výtvarné výstavy Lidice.

 

Také se ale chystáte slavit 10. výročí existence. Jak?

Na první červnový týden chystám virtuální oslavu 10 let výuky v ČŠBH Brusel. Plánuji pozvat několik českých loutkových divadel, které budou schopné nabídnout dětem virtuální představení. Aspoň tímto gestem bych divadlům chtěla pomoct v jejich současné těžké situaci. Rodiče a vyučující budou mít možnost zúčastnit se několika odborných webinářů. Tato akce bude součástí plánované Virtuální debaty českých škol ve světě 2021, kterou spoluorganizuji s Martou McCabe (USA) a Yveou Zaels (Kanada).

 

To, co kdokoli z nás dělá pro společnost, vyvěrá z jeho osobnosti i soukromého života. Proto by tu měl být prostor i na pár otázek osobních. Náš dvojrozhovor dokončujeme v době po Velikonocích, ptám se proto Dagmar:

Kolikery Velikonoce jste už strávila v Bruselu a jaké byly ty před pandemií a ty letošní? A jak se liší belgické Velikonoce od českých? 

Letos to byly vlastně teprve druhé Velikonoce v Bruselu, a to právě kvůli pandemii. Jinak jezdíváme pravidelně za naší rodinou a příbuznými do Čech. Rodina nám moc chybí, naštěstí existují sociální sítě, přes které si můžeme popovídat a pravidelně si telefonovat. A Velikonoce bez českých tradic, ať už jsem kdekoli, si představit nedokážu. Takže jsem i letos v Bruselu pekla českého beránka v krásné keramické formě po mamince, nechyběl mazanec ani barevná vajíčka. Manžel velikonoční tradice zas až tak moc neprožívá, sám se naučil pořádně plést pomlázku paradoxně až před několika lety. 

Tyto Velikonoce byly pro mě hodně obohacující tím, že se mi podařilo připravit pro české děti v Belgii dvě virtuální velikonoční dílny. Všichni společně jsme tak mohli tvořit velikonoční dekorace, povídali jsem si o typických českých a moravských velikonočních zvycích, ale také o tom, jak se nám všem stýská po rodině v Čechách, prarodičích a kamarádech. Překvapilo mě, že některé děti, zvlášť z těch smíšených manželství, tyto zvyky znají jen okrajově. Pro mě samotnou to byla dobrá zpětná vazba a inspirace do budoucna. České tradice je potřeba stále zmiňovat a udržovat, a to zejména u té nové krajanské komunity v zahraničí. Samozřejmě i Belgie má svůj osobitý folklór a tradice. Na Velký pátek se například v některých belgických městech konají květinové trhy. Pletení pomlázky a s tím spojené vyšlehávání děvčat na Velikonoční pondělí Belgičané neznají a někteří vůbec nechápou. Tento den patří v Belgii hlavně dětem, které hledají a sbírají čokoládová vajíčka na zahradě nebo v parcích.

 

Když se řekne Brusel, doma si většina z nás představí buď vysoké moderní budovy EU nebo slavné bruselské náměstí, maximálně ještě čůrajícího chlapečka či Atomium. Má ale určitě i nějaká útulná a přívětivá zákoutí. Která jsou ta "vaše?" a pro co jste si Brusel dokázala zamilovat?    

Přesně tento pocit mají všichni, kteří přijedou jen tak „na skok“. Je to logické, protože z letiště vás dopraví taxi nebo vlak do centra, vynoříte se většinou před bruselským hlavním nádražím a první kroky vedou na náměstí Grande – Place. I když to na první pohled vůbec nevypadá, Brusel je město plné krásných parků a zelených zákoutí.

Osobně mám nejraději asi „královskou linii parků“ od středu města až ke Královskému muzeu střední Afriky v Tervuren. Na mapě jdou parky za sebou jako perličky, které navlékáte na jednu nit. Od středu města je nejblíž královský Parc du Bruxelles, za ním na západ následuje Parc du Cinquantenaire, Parc de Woluwe a skončíte až za městem v parku de Tervuren, kde se nachází zmíněné muzeum. Tady turisty, přijíždějící na pár dnů do Belgie, nepotkáte. Park mám z domu coby kamenem dohodil a můžu si vychutnat promenádu kolem jezírek, posadit se na lavičku nebo jen tak do trávy pod stoleté duby a pozorovat hnízdící kachny, labutě nebo lysky. A hlavně je odtud kousek do lesa. Lesy a lesoparky vlastně obklopují Brusel z celé jihozápadní části. Největší z nich je Soigneský les - La forêt de Soignes.

 

Marto, vy žijete s rodinou v Severní Karolíně. To je stát, o kterém tady nemáme tak úplně představu jako třeba o Kalifornii či Texasu. Jak byste svůj domov charakterizovala a kam byste třeba pozvala návštěvu na výlet?

Severní Karolína je státem amerického jihu. Na východě má krásné pláže u Atlantiku a na západě Apalačské hory. Severní Karolína má hodně lesů, ale také oblast tří měst pod názvem “Research Triangle Area” (“Výzkumný trojúhelník”), kde sídlí významné firmy, jako třeba Lenovo nebo IBM. Durham je jedním z těchto měst. Hned kousek od nás je tu historická usedlost, kde v roce 1865 došlo k uzavření míru ve válce Severu proti Jihu. Durham je také historicky známý výrobou tabáku, který se odtud rozvážel po celém východním pobřeží USA. Od roku 1905 zde například sídlí firma Lucky Strike. Asi hodinu cesty autem od nás je město Winston Salem, což je stará Moraviánská usedlost, kterou založili následovníci Mistra Jana Husa. Návštěvu bych tedy pozvala do Winston Salemu, na tabákovou plantáž a do staré tabákové továrny, ale také do krásných zahrad Duke University, k moři a na hory.

 

A co na úplný závěr? Prosím o jednu větu.

Dagmar: Hodně se těším na naši připravovanou virtuální debatu krajanů s Tomášem Czerninem, senátorem a předsedou Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí, který zahraniční Čechy a české školy ve světě nesmírně podporuje.

Marta: Snad z těch tisíců podpisů na petici a taky z tisíců žáčků ve všech českých školách ve světě je vidět, že nám, Čechům v zahraničí, moc na Česku záleží.

 

Pozn. autorky: České školy ve světě, kterých stale příbývá, pracují jako neziskové organizace, jen menší část nákladů získávají od Ministerstva zahraničí ČR a/nebo Ministerstva školství, jinak si musí zajistit prostředky na svůj provoz samy. Do těchto škol chodí děti v sobotu, ve volném čase. Je to pro ně dobrovolná záležitost, protože přes týden musí samozřejmě navštěvovat školu té země, kde žijí. Dobrovolnicky, ve volném čase zdarma nebo jen za symbolickou odměnu v českých školách pracuje i řada učitelů a dalších pracovníků, často vysoce kvalifikovaných.

 

 

Sonda do života uměleckých spolků v obcích do 3 tis. obyvatel – Freedom Art Nedvědice

NEDVĚDICE: Česká republika je „kulturním národem“ a má se v tomto ohledu čím pochlubit, jeho velká „síla“ tkví v hojném kulturním a uměleckém dění v menších sídlech a obcích. Oficiální statistika kultury tuto oblast nesleduje. Často se však setkáváme s dotazy, kolik lidí v České republice se vlastně věnuje ve svém volném čase umění a kultuře, a zda a jak by se této oblasti dalo pomoci. Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS), příspěvková organizace Ministerstva kultury, oslovil proto s žádostí o spolupráci knihovny, které bývají v obci centrem kulturního dění nebo mají o kulturním dění v dané lokalitě ucelenější přehled. Dnes představíme jejich tip na spolek, který přináší smysluplné využití volného času dětem i dospělým, komunitní a volnočasové centrum Freedom Art z Nedvědice u Brna.

Autor článku: 
Irena Koušková

Freedom Art, z. s.: komunitní a volnočasové centrum, Nedvědice, okres Brno - venkov, Jihomoravský kraj, 1300 obyvatel

Na anketní otázky odpovídá Mgr. Petra Glosr Cvrkalová – zakladatelka spolku

 

 

Představte Freedom Art. Čím se zabýváte? Jaké aktivity v Nedvědici na Tišnovsku realizujete? Kdy a za jakých okolností spolek vznikl? Jaké byly motivace a důvody k jeho založení?

Freedom Art odstartoval v roce 2014 a okolnosti jeho vzniku nebyly nijak veselé. Vedlo mě k tomu úmrtí mého manžela, který měl na starosti volnočasové aktivity našich dětí v odpoledních hodinách, kdy já jsem byla v práci nebo na zkouškách sboru jako sbormistryně. Ve chvíli, kdy řešíte vše okolo ztráty milovaného partnera a tatínka dětí, vám najednou dojde, že je přece dost nefér, aby děti přišly také o své zájmy a koníčky, protože prakticky to nemůžete vše časově zvládnout. Z práce jsem přijížděla okolo 16 hod., kroužky byly od naší obce vzdálené další půl hodinu, to vážně nebylo realizovatelné. A proto jsem se vzdala myšlenky, že z pojistky po manželovi uhradím část hypotéky a částku jsem investovala do opravy starého objektu, a dala tak základ komunitnímu prostoru pro neformální vzdělávání v obci. V nadneseném slova smyslu lze říci, že v podstatě se s vidinou volnočasových aktivit pro moje ratolesti svezlo dalších 130 dětí z obce a okolí.

 

Nakolik aktivní činnost vyvíjíte? Jakých cílů chcete prostřednictvím spolku dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění? Oslovujete všechny věkové skupiny? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog? 

Freedom Art centrum je v tuto chvíli komunitním a volnočasovým centrem. Jsme otevření všem věkovým skupinám od 6 měsíců až do 120 let (úsměv). Aktivity ve středisku jsou buďto jednorázové, jako jsou workshopy, semináře, besedy, přednášky apod. nebo jednorázové akce udržující kulturní tradice jako např. masopust, slavnosti sv. Jiří, sv. Martin, pálení čarodějnic, Mikulášská nadílka atd. Ale také zastřešujeme aktivity cyklicky se opakující – keramické tvoření, divadelní průprava, taneční a pohybové aktivity. Je toho vážně spousta. Jsme otevření pro širokou komunitu všech občanů, kteří o to mají zájem. Vytváříme za podpory Jihomoravského kraje osvětově vzdělávací semináře pro rodiče a děti, díky podpoře z MPSV jsme za rok 2020 mohli odstartovat větší projekt na podporu prorodinných aktivit.

Vycházíme vstříc pracujícím rodičům i o prázdninách, kdy díky zapojení do projektu z EU můžeme pořádat příměstské tábory. Proto je centrum vytížené doopravdy po celý rok. Mojí osobní „láskou“ je ale Klub seniorů. Jsem nepopsatelně šťastná, že se nám před třemi lety podařilo tento klub založit a že můžeme s kolegyněmi a dobrovolníky naplňovat čas a přání našich seniorů. Kdo mě dobře zná, tak ví, že skupina dříve narozených je vážně moje radost. Proto se i v této těžké době snažíme být s našimi klubovými přáteli v kontaktu a pomáhat jim v čase izolace. Ve spojitosti s Klubem seniorů a mým dětským pěveckým sborem jsem vytvořila projekt na propojení obou světů. Toho dětského, který je plný energie, a toho seniorského, který přináší životní nadhled a moudro. Pevně věřím, že navážeme tam, kde nás koronavirus na podzim zastavil a projekt předvedeme v celé své kráse.

Cíle jsou tedy zřejmé. Chceme tu být s nabídkou kvalitně stráveného času pro každého, kdo o to má zájem a uvědomuje si význam a důležitost neformálního vzdělávání napříč věkovými skupinami.

 

Co vás na práci pro spolek těší a co vám ji naopak komplikuje?

Těší mě, když to v centru žije. Ten cvrkot. Mám ráda nové výzvy, projekty, inovace. Když je zájem o naše aktivity – to mě dělá šťastnou. Žijeme na centru pod heslem: „Stačí chtít a rázem je vše možné.“ Pravdou je, že někdy chcete vážně hodně, ale narazíte na neochotu a osobní důležitost moci, která naslibuje a ve skutečnosti vás nepodpoří či dokonce poškodí. Je to pravděpodobně téma pro všechny neziskovky, které dělají svoji činnost s láskou a vizí. Všichni víme, jak těžce se dobré jméno a uznání organizace buduje a jak lehce může nepřejícnost a závist všechnu tu práci zničit. To je asi obecně to, co nám práci pro spolek komplikuje.

Pro mě osobně je práce v komunitním centru vyrovnávacím elementem k mé profesi v Nadačním fondu Vrba (Fond pomáhá ovdovělým rodinám s dětmi, viz dále – pozn. red.). Dennodenně prožívám příběhy mladých rodičů, kterým zemřel partner, táta nebo máma jejich dětí. Ta práce mě velice naplňuje a vidím v ní hluboký smysl, ale na druhou stranu cítím, že se musím realizovat někde, kde je naopak radost, kde se vytvářejí aktivity pro rodiny, seniory, kde aktivizujete občany ke kultuře apod. Je to jako princip jin jang.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Jsme zapsaným spolkem se statutárními orgány.

 

Kolik členů spolek sdružuje? Jaké jsou jejich věkové, profesní a genderové charakteristiky a jaké povinnosti?

Vše vychází ze stanov. Naši členové se přímo podílejí na chodu centra. Přinášejí nové nápady a inovace pro atraktivitu a aktivity spolku.

 

Jaký je vztah obecního zastupitelstva ke spolku? Máte jejich podporu?

To je velice zajímavá otázka. Unikum malých obcí tkví v tom, že se tak nějak všichni znáte až do třetího kolene. A jak každý ví, doma není nikdo prorokem. Ze začátku bylo těžké přesvědčit vedení obce, aby podpořilo něco, co tu ještě nebylo. Trvalo to čtyři roky, než zastupitelé pochopili přínos centra pro obec a finanční podpora byla doopravdy dostatečná. Bohužel přišly nové volby a situace se změnila v náš neprospěch. Podpora neformálního vzdělávání není prioritou vedení obce a tak se potýkáme s tím, že např. nemáme finanční prostředky na energie centra či na kofinancování projektů. Snažíme se proto o krajské a státní dotační tituly, kde lidská nepřejícnost a osobní zášť nebrání dobrým záměrům a projektům. Bohužel zvláště projekty státní vyžadují kofinancování obce a to je pro nás za přístupu současného vedení obce nedosažitelné. Po mnoha vyjednáváních, vysvětlování a obhajování důležitosti naší činnosti jsme se dočkali pouze slibů, které na konci znamenaly stejně zklamání z jejich nenaplnění.

Vše nakonec vyústilo v nepochopitelnou situaci, kdy Kulturní komise obce rozhodla, že akce, které se konaly v našich prostorách, na nichž jsme se i finančně podíleli a programově jsme je celé zařizovali, bude pořádat obec sama. A tak to vypadá, že malá obec, jako je Nedvědice, zažije dvakrát Celé Česko čte dětem, Noc s Andersenem, letní promítání apod. Není to vůbec lehká a příjemná situace.

 

S jakými dalšími organizacemi spolek spolupracuje? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Ještě před vznikem centra Freedom Art jsem v roce 2010 oficiálně zaregistrovala spolek ZpěvAhra, který sdružuje moje pěvecké sbory. Bylo to tehdy nutností pro další formální kroky a žádosti o podporu. Roku 2016 pak vznikly dvě unikátní organizace na podporu ovdovělých rodičů s dětmi – Nadační fond Vrba a spolek Zpátky do života. Je tedy zřejmé, že Freedom Art spolupracuje hlavně s těmito organizacemi. Společně utvářejí kulturní (díky spolku ZpěvAhra) a lidský (díky náplni činnosti NF Vrba a Zpátky do života) rozměr celého centra. Je až neskutečné, jak to vše do sebe svým způsobem zapadá. Spolupracovali jsme s Farním sborem Českobratrské církve evangelické v Prosetíně, s Hasiči Pernštejn, velice nadstandartní vztahy máme se spolky z MAS Brána vysočiny (Tišnov) aj. S finanční podporou to je, jak už jsem uvedla výše, velice těžké. Pro představu jsme na celý rok 2020 dostali od obce 35 tisíc Kč. Pouze energie za osvětlení a vytápění nás vyšly na 50 tisíc Kč. Každý, kdo vede nějakou neziskovou organizaci, ví, že uživit chod organizace, motivovat lidi k této činnosti a mít navíc prostředky pro inovace a rozvoj, je disciplína pro otrlé. Ale osobně jsem zhýralá optimistka a věřím, že se vše obrátí v dobré.

 

Jaké projekty jste realizovali? Co se ne/povedlo? Na čem pracujete nyní? Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní?

Těch projektů je vážně mnoho a všechny si určitě nepamatuji. Jsou ale takové, které mám vážně moc ráda, jako je např. již zmíněný Klub seniorů, Pohádkový les, Sousedská setkání, příměstské tábory, adventní dílničky a další. Na čem momentálně pracujeme, si nechám pro sebe, ale mám z toho nápadu velikou radost a pevně doufám, že s uvolněním situace ohledně pandemie budeme moci pokračovat. Pyšní jsme např. na zapojení do projektu 72 hodin, na projekt Prorodinné aktivity v Nedvědici financovaný z NDT Rodina a hlavně na to, že jsme za šest let nabídli dětem, dospělým a hlavně seniorům okolo stovky aktivit, do kterých se mohli zapojit.

 

Jak s vašimi plány na rok 2020 zamávala vlna proticovidových opatření? Vykřesali jste z krize také něco dobrého?

V tomto směru se asi nelišíme od jiných typů zařízení. Pravidelné aktivity se zastavily, vracely se poplatky za kroužky, vznikaly další náklady, např. na desinfekční dávkovače, štíty pro lektory,… Jediné dobré, co mě napadá, je, že máme trochu času na úklid. Jinak jsme z celé té situace všichni nešťastní. Chybí nám kontakt s dětmi, s rodiči, obáváme se, že to bude trvat dost dlouho, než u lidí vymizí obava se setkávání.

 

Připravujete nějakou stěžejní akci či aktivitu na rok 2021, o které byste chtěli čtenáře informovat?

V době vládních opatření a nařízení, zákazů shromažďování je velice těžké něco plánovat, ale rádi bychom pokračovali v seminářích, workshopech pro širokou veřejnost. Pravdou je, že pevně doufám, že se uskuteční koncert Petry Janů 9. října, který je přeložen z loňského roku. Měl by se jmenovat „S láskou má svět naději“ – čemuž bezmezně věřím i já. Tak si budeme společně přát, aby to vyšlo.

 

Mgr. Petra Glosr Cvrkalová je nominována na titul Osobnost nestátních neziskových organizací 2020 za Jihomoravský kraj a je nositelkou řady dalších ocenění. Navíc je sama umělecky a pedagogicky aktivní. Položili jsme jí proto několik dalších dotazů dokreslujících šíři jejího profesního záběru.

 

Obdržela jste cenu Žena Ostara 2018 udělovanou statečným ženám mezi námi. Velmi těžké životní období, kterým jste musela po smrti manžela projít, jste dokázala přetavit ve smysluplnou činnost pro druhé… Představte Nadační fond Vrba.

Nadační fond Vrba je založen spolkem Zpátky do života. Název vystihuje to, o co nám v organizaci jde - o návrat ovdovělých rodin zpátky do života. Do jiného ale do života. Díky osobní zkušenosti s ovdověním v mladém věku mám představu o tom, co maminky a tatínci v takové životní situaci prakticky potřebují. Vznikla tak ucelená pomoc této nemalé skupině obyvatel v celé ČR a pevně doufám, že zde budeme pro ovdovělé rodiče a jejich děti i v dalších letech.

Od ledna tohoto roku máme bohužel ve Vrbě práce až nad hlavu. Nárůst potřeby naší pomoci se zvýšil o 600 %. Vzhledem k tomu, že na komunikaci s rodinami jsem sama, spolkne mi zaměstnání 10 až 12 hodin denně. Výjimečně je to déle. A je pravdou, že bez mé asistentky Kristýny, která má na starosti zbytek práce, by Vrba těžko mohla pomáhat tam, kde je potřeba. Za posledních pět let jsme podpořily na 250 rodin, které se ocitly v této těžké životní situaci. Konec března se jeví díkybohu jako klidnější a tak pevně doufám, že úmrtí mladých rodičů v souvislosti s onemocněním covid 19 bude čím dál méně.

 

Vaší vlastní uměleckou doménou je hudba. Působíte jako sbormistryně dětského pěveckého sboru Cvrčci, který jste již jako studentka pedagogické fakulty založila: Nedvědický pěvecký sbor Petry Cvrkalové, tedy Cvrčci. Kudy vedla cesta k založení volnočasového centra pro děti i dospělé?

Už na fakultě jsem založila Cvrčky, kteří jsou trošičku jiným dětským pěveckým sborem, než na jaký je veřejnost zvyklá. Už od začátku mi šlo o propojení divadelního projevu se sborovým a sólovým zpěvem. Sbor tedy hraje malé muzikálky, vystupuje (vystupoval) na rozsvěcení vánočního stromu, vítání občánků, vernisážích apod. Od počátku jsme jezdili zpívat do zařízení pro seniory, tradičně pak na vánoční trhy na Veletrhu v Brně apod. V roce 2010 jsem založila ještě smíšené pěvecké těleso P.A.T.R.O.N. (Pěvecké amatérské těleso k radosti občanů Nedvědice). Když už jsem sbormistrovství studovala, bylo mi líto získané zkušenosti nevyužít. Vzniklo tehdy něco krásného, co pevně doufám překoná i zákaz zpěvu. Když jsem v roce 2013 nastoupila jako učitelka na Gymnázium v Tišnově, měla jsem jasno v tom, že studentské prostředí je ideální pro sborovou činnost, a tak netrvalo dlouho a za tři roky byl můj sbor Gloria Cantate oceněn ve zlatém pásmu na soutěžní přehlídce gymnaziálních sborů Gymnasia cantant v Brně. Před třemi lety jsem z gymnázia odešla, ale s většinou mých zpívajících studentů jsem stále v kontaktu.

 

Jste činná i v dalších kulturních a společenských projektech?

V rámci mé sborové činnosti skládám a píšu písně pro své sboristy a díky profesi v charitativní oblasti spolupořádám plesy nebo koncerty. Kultura a hlavně hudba je pro mě velice důležitá. Dává mi prostor pro vyjádření nevyslovitelných emocí, je pro mě dorozumívacím prostředkem, je to svět, kde se člověk cítí pochopen a naplněn. Aby byl svět v pořádku, musíme o kulturu neustále pečovat. Tím budeme pečovat i sami o sebe.

 

Spolupracujete také se zpěváky české hudební scény jako textařka. Stal se z nějaké vaší písně hit?

Od roku 2007 jsem tvořila písničkové texty pro umělce naší populární scény, jakými jsou např. Ewa Farna (písně: Měls mě vůbec rád, Zapadlej krám, Ticho, Ty jsi král…), Helena Vondráčková, Kamila Nývltová, Markéta Konvičková, David Deyl apod. Nevím úplně, co je myšleno hitem, ale v rádiích se pár mých textů hraje (úsměv). V těchto dnech jsem začala spolupracovat na písničkových textech pro dětské televizní pořady a je to skvělý relax.

 

www.freedomart.cz

www.nadacnifondvrba.cz

www.zpatkydozivota.cz

 

 

Velikonoční zvyk klapání a obchůzek s maskou jidáše na Vysokomýtsku

VYSOKOMÝTSKO: Původně jsem Velikonoce nesnášela, říká - s upřímností sobě vlastní - Soňa Krátká. Teď jsem naopak názornou ukázkou toho, jak vzpomínky z dětství ovlivní lidský život. Soňa Krátká je kurátorkou sbírek v Regionální muzeu ve Vysokém Mýtě, kde se specializuje na tradiční lidovou kulturu. Podílela se mj. na úspěšném zápisu Vodění jidáše na krajský i republikový seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury. Tento obyčej se dosud vyskytuje na území Pardubického kraje ve 29 vesnicích v prostoru mezi Holicemi v Čechách, Vysokým Mýtem, Luží, Chrastí a Hrochovým Týncem. Obchůzka s jidášem se koná jeden den v roce – na Bílou sobotu, navazuje na obchůzky s řehtačkami a klapačkami, konané v předcházející dny (Zelený čtvrtek a Velký pátek). Autorčinou vzpomínkou zároveň zveme k novému redakčnímu cyklu Cestou na Seznam, v němž od letošního května představíme další unikátní nemateriální statky tradiční lidové kultury ČR.

Autor článku: 
Soňa Krátká, Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě

Narodila jsem se na konci 70. let 20. století v jedné malé vísce Pustina nedaleko Vysokého Mýta, na samotném začátku měsíce dubna a tou dobou bývají často Velikonoce. Jako děvče jsem skutečně neměla tyto svátky v oblibě, koledník mi nařezal na zadek pomlázkou, aby mě omladil v rámci rituálu, a obratem mi popřál všeho nejlepšího k narozeninám. Jako by to nestačilo – o pár dní dřív mám ještě svátek. Jako dítě si ale pamatuju z tohoto období ještě jeden zážitek. Ráno, ještě za tmy prochází kluci v zástupu kolem našeho domu a hlasitě klapají dřevěnými klapačkami v pravidelném rytmu. Vždy od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty, ráno – poledne a večer. Na bílou sobotu jsem pak chodila otvírat průvodu kluků, v jejich čele stála děsivá postava, celá zahalená do ustrojení z rákosí a slámy, s vysokou čepicí na hlavě a zamaskovaným obličejem. V sobotu totiž za klapání, kterým kluci nahrazují utichlé zvony, jež podle pověry odlétají do Říma, vyžadují koledu – sladkosti, peníze. Dodnes si vybavuju zvláštní mrazení, snad podobné tomu, když přicházel Mikuláš s čerty. Pamatuju si také babičku bydlící v sousední vesnici, která u nich, ale ani ve své rodné vísce nikdy nic podobného neviděla.

Pár dní po maturitě jsem pak nastoupila do Okresního (dnes regionálního) muzea ve Vysokém Mýtě, zprvu jako průvodce a záhy jako kurátorka sbírek textilu a dalších; vysokoškolské studium následovalo dálkově. A najednou od kolegy etnografa slyším, jak je velikonoční klapání s obchůzkou s jidášem zajímavé a hlavně unikátní. V 19. století ještě hojně dodržovaný zvyk se ve druhé půlce století následujícího udržel velmi sporadicky, hojně kupodivu ale právě v oblasti širšího Vysokomýtska. A o pár let později, ještě na mateřské rodičovské s dětmi, se vlastně sama vracím do dětství - jezdím po vesnicích a zvyk dokumentuji v terénu. Maska jidáše má být podle tradice zhotovena z přírodních surovin a představitel nesmí být na první pohled poznat, tedy pokud obličej nekryje čepec ze slámy nebo rákosí tak je alespoň důkladně zamalován. Stejně jako od čtvrtka chodí kluci s klapačkami jakýsi okruh vesnici, tak i sobotní trasa tento okruh dodržuje. Zvuk klapaček odhání zlé síly v době, kdy místo nechrání hlas zvonů. V sobotu se také podle tradice musí alespoň část masky spálit. Za vsí, v polích, tak oheň rituálně očistí vesnici od zlých sil a konečně může přijít jaro. Tyto prvky zakořeněné v dětské jarní obchůzce jasně ukazují, že jsme zde svědky projevů rituálu ještě z pohanských dob. Stáří zvyku samotného lze jen těžko odhadnout. V rámci opakovaných návštěv vesnic v tomto období bývám svědkem nejen oblékání nejstaršího z hochů do leckdy dost náročné masky. Alespoň část trasy se snažím jít s průvodem, a tak mám možnost sledovat reakce okol. Průvod u každého domu zastav a chlapci recitují popěvek. Jeho obsahem je postesknutí nad zradou Jidáše, který zradil Ježíše za třicet stříbrných, a také žádost o koledu za dobré klapání. Ve většině případů jsou děti štědře obdarovány sladkostmi, penězi a také syrovými vajíčky. Koledu odkládají do vozíků nebo košů a putují dům od domu.

Mohlo by se zdát, že je to jednotvárný zvyk, ale chyba lávky! Stejně jako se mezi vesnicemi odlišuje podoba masky, tak se liší i text a jeho délka, někde vychází podle tradice průvod dopoledne a do oběda musí maska hořet. V sousední vsi ale průvod vychází až odpoledne. Veškeré odlišnosti se snažím už několik let sledovat a zaznamenávat. A také sbírám staré fotografie obchůzek, velmi důležitá jsou místa, v nichž již obchůzky zanikly. Tak tomu bylo i ve vesnici mého dětství – chlapci, jako hlavní aktéři odrostli, a další děti se již nenarodily. To ale neznamená, že je zvyk mrtvý. Důkazem může být například Zámrsk, kde podle vyprávění místních zanikl zvyk v 50. letech 20. století. Tehdy prý paní učitelka ve škole, dříve vychovatelka v nápravném zařízení pro mladistvé na místním zámku, všem dětem do žákovských knížek zapsala, že se zakazuje dětem chodit s jidášem, protože se jedná o žebrání. A tak se stalo. Teprve před pár lety se podařilo nadšencům zvyk znovuobnovit a obchůzka zatím vykazuje dobrou životaschopnost. Další oblastí, na kterou jsem zaměřila pozornost, byly návštěvy na školách, kde v rámci výukové hodiny děti zjistily, že takový zvyk existuje. Zcela záměrně jsem ale také chodila do škol, kde zvyk děti velmi dobře znají – zajímal mě dojem, jaký mají z obchůzky. Chlapci byli vždy hrdí, že smí chodit od malička klapat a tím si vyslouží postup v hierarchii a později i šanci být jednou za život jidášem. Tato šance se neopakuje – jidášem smí být chlapec jen jednou za život. Děvčata se účastní jen zřídka.

Zvukotvorné klapací nebo hrkací strojky mimoděk propojí dětskou kolední obchůzku s církevním prostředím. Na Zelený čtvrtek, když v kostelích utichnou zvony, i tam při mši používají jednou za rok stejné klapačky jako kluci venku. I kostelní klapače začínáme v rámci Pardubického kraje sledovat.

Zvyk jako takový je zapsán na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury Pardubického kraje a také seznam republikový. Zasluhuje naši pozornost a ochranu. Pokud by čtenáři chtěli vidět obchůzku, poradím, že mnoho vesnic naleznou mezi Vysokým Mýtem, Luží a Chroustovicemi, pak také u Pardubic.

Jako malá jsem skutečně velikonoční svátky neměla ráda, s údivem ale zjišťuji, jak mohou vzpomínky z dětství ovlivnit profesní zaměření v dospělosti. Teď je ze mě vlastně velikonoční nadšenec. A tak přeji hezké Velikonoce i vám všem.

Podnikavky na mateřské: s Ladou Bartošovou

KUTNÁ HORA, ČÁSLAV: Lada Bartošová vystudovala divadelní historii, a když pracovala na své disertaci, hledala k ní podklady v kutnohorském archivu, který se nachází v budově bývalé továrny Lidka. Ano, řeč je o kdysi proslulé čokoládě Lidka, jež za první republiky sklízela úspěchy po celém světě. Historie místní čokoládovny ji před pěti lety nadchla natolik, že založila v Kutné Hoře muzeum čokolády a společně s manželem začali také s jejím prodejem a postupně i výrobou své vlastní. Covidový rok 2020 podnikatelsky ustáli, ale prkna, která znamenají svět, Ladu přece jen zlákala znovu… Od loňského léta se stala ředitelkou Dusíkova divadla Čáslav, s.r.o. O znovuobnovení značky Lidka a stálé expozici čokolády v unescovém městě, současných úspěších kutnohorských čokolád na mezinárodních soutěžích i o prvních měsících nové ředitelky v čele divadelní scény v době mimořádných opatřeních se dočtete na následujících řádcích.

Autor článku: 
Irena Koušková

Kdyby nebylo dětí a mateřských dovolených, tento podnikatelský příběh by možná nikdy nezačal… Souhlasíte, Lado?

Určitě ne, nebýt dětí, pořád bydlím v Praze, dělám svoji předchozí práci, po práci si chodím někam posedět s kamarády a mám těžkou pohodu… (smích)

 

Na jaké téma vlastně měla být vaše doktorandská práce? A jak to vypadá s vaší knihou, která při příležitosti 150. výročí založení čáslavského Dusíkova divadla (založeno 1869 – pozn. red.) měla mapovat historii divadelního života v Čáslavi. Už vyšla?

Disertaci jsem psala o hospodských divadelních sálech na přelomu v 19. a 20. století. S vydáním knihy o divadle čekáme, až bude dokončena celá rekonstrukce budovy, abychom měli zaznamenáno vše až do současnosti, včetně fotodokumentace... Textová část publikace je v podstatě hotová.

 

Jaké byly vaše podnikatelské začátky jako vystudované divadelní historičky? Měla jste nějaké zkušenosti s obchodem? Stačí jen nadšení pro věc bez vzdělání v oboru?

Už od patnácti let jsem pracovala v antikvariátě a ve starožitnostech a v podstatě jsem tam strávila dohromady asi patnáct let. Byla jsem zvyklá pracovat s lidmi, prodávat, mít odpovědnost a být mezi starými věcmi. Mám to ráda. Měla jsem už tenkrát spousty přátel, kteří podnikali, a myslela jsem si, že si celkem dovedu představit, co to obnáší, ale skutečnost tedy překonala veškerá očekávání… zákony, papíry, povinnosti, kontroly… začátky byly náročné. Když jste ale zatvrzelí, pracovití a urputní a máte kliku, tak to asi jde.

 

Do jaké míry vám při rozjezdu muzea a později čokoládovny pomohl kvetoucí turistický ruch Kutné Hory, unescového města, a vaše záliba v historii první republiky?

Turistický ruch nám rozhodně v začátcích pomohl, ale my už jsme se od počátku zaměřovali spíš na české turisty a zákazníky, což se nám v covidové době mnohonásobně vrátilo. Kutná Hora je nádherné město, podle mě nejhezčí minimálně v ČR, ale svou blízkostí Praze je pro zahraniční turisty spíš jednodenním výletem. My díky tomu, že jsme se dostali do několika velice sledovaných zahraničních blogů (resp. Foodblogů) a časopisů, jsme získali své specifické zahraniční turisty, kteří do Kutné Hory (mnohdy dokonce i do ČR) jeli hlavně za námi a pak teprve na památky. Takže příjem z turismu super, ale nejsme na něm závislí, spíš to byl vždy příjemný bonus, díky němuž jsme mohli více a rychle investovat třeba do výroby, aniž bychom se museli zaúvěrovat…

A první republika a láska k ní? To mám odjakživa a vůbec v České republice to téma rezonuje hodně – první republika, tradice, obnova řemesel. Mně první republika hlavně pomohla v tom, že jsem si vytvořila místo, kde mi je dobře, má své zvláštní kouzlo, jež dýchne na všechny příchozí… to mi určitě dosvědčí všichni, kteří už u nás v čokoládovně někdy byli.

 

Je stále co v souvislosti s historií čokoládovny objevovat?

Ano, velká spousta věcí je pořád skrytá. Neustále nacházíme nové informace a stopy, je to vlastně hrozně vzrušující. Miluju, když se ozve nějaký pamětník a vzpomíná, jak pracoval v čokoládovně, nebo jak tam chodil za maminkou a ujídal mandle. Většina dokumentů po r. 1948 bohužel zmizela v propadlišti dějin, takže historii skládáme jako takovou čokoládovou mozaiku.

 

Kdy jste začali s vlastní výrobou čokolády a jakou roli v tomto rozhodnutí povznést podnikání o kousek výš sehrál váš manžel?

Manželova role je celkem zásadní pro všechno, ale do rozhodování o tom, co a jak budeme dělat, do čeho investovat peníze a čas, nikdy nemluvil, má v moje rozhodnutí důvěru. Veškerý rozvoj podnikání a práce ale závisí na tom, že se na něj můžu stoprocentně spolehnout, nejen pracovně, ale i doma. Jinak by nešlo nic z toho, co teď činím, dělat pořádně. Čokoládu jsme začali vyrábět v r. 2018, takže jsme produkci obnovili přesně 100 let od založení původní továrny na čokoládu. Manžel v té době pracoval ještě v Automotiv, já měla děti a muzeum a k tomu výroba… Přes rok jsme to nějak plácali po nocích, pak manžel vyměnil auta za čokoládu a myslím, že je maximálně spokojený.

 

Jak máte rozdělené role?

Máme různé fáze, kdy si ty role střídáme, na jaře jsem byla doma s dětmi více já, na podzim a v zimě komplet Pavel. Nehrajeme si moc na role, každý dělá všechno, co je zrovna třeba. Ale musím přiznat, že od té doby, co jsem v divadle, už doma třeba ani nevařím. Na Nový rok jsem hned po půlnoci začala kuchtit čočkovou polévku a říkala si, že bych měla tohle trochu upgradovat a vařit častěji, ale prostě nezbývá čas….

 

Jak jste se jako muzeum a malý rodinný podnik vyrovnali s vládními opatřeními proti šíření covidu? Museli jste zavřít? Čerpali jste nějaké dotace nebo příspěvky?

Ano, jako muzeum jsme měli zavřeno na jaře více než dva měsíce, teď jsme zavřeni zase. Na jaře jsme také čerpali slavnou „pětadvacítku“, která víc než podporou je spíš dobrým marketingovým produktem vlády, jinak jsme žádali jen ošetřovné na děti. Na podzim a zimu nic. Nějak tomuhle státu přestávám věřit a nemám důvěru v to, že někdo časem nepřijde a neřekne: „Žádala jsi z nějakého důvodu neoprávněně – vrať to“, raději všechno zvládnu z vlastních rezerv. Co nám pomohlo provoz udržet? Podpora našich zákazníků, kteří byli neskuteční – nejen tím, že nakupovali pravidelně na eshopu, ale častými vzkazy, milými úsměvy v ulicích…

 

Zažila jste i chvíle, kdy jste si říkala, že podnikat přestanete?

Přepadl mě obří splín loni na jaře, když nám den ze dne zavřeli muzeum a já najednou propadla takovému pocitu beznaděje, že všechny ty uplynulé roky, které jsem firmě věnovala, přijdou vniveč… vážně jsem přemýšlela, že to zabalím dřív, než budeme mít finanční problémy. Stala se ale zvláštní věc, začali nám psát a volat naši zákazníci, přát nám, ať se udržíme, ve velkém nakupovat čokoládu… téměř u každé objednávky byl nějaký velice osobní vzkaz s jasným poselstvím: Jsme s vámi, držte se. Za to všem ještě jednou patří ohromné díky, protože to ve mně cosi zlomilo… vnitřně jsme se rozhodla, že to prostě dáme, i kdyby cokoliv. Od té doby, co jsem se rozhodla, to vnitřně fakt dáváme. Půlka úspěchu je vždycky v naší vlastní hlavě.

 

Vyplynulo nakonec z těchto omezení pro vás také něco dobrého?

Pro nás velké pozitivum celého covidu bylo, že jsme měli čas dotáhnout věci, na které v běžném provozu nezbývala rezerva. Třeba jsme od jara ladili eshop, v čemž budeme i nadále pokračovat. No a taky nám to umožnilo užít si víc společných chvil doma s dětmi, udělat zkoušky na International Institut of Chocolate Tasting a přečíst pár knížek, jinak jsme zrovna moc nezaháleli. No a na podzim a v zimě mi ani nepřišlo, že bych měla práce míň. I když muzeum bylo zavřené, výroba jela neustále, do toho práce v divadle… je to celkem veletoč.

 

Patříte k regionálním výrobcům, kteří nabízejí čokoládu z kakaových bobů z určité pěstitelské oblasti – tzv. bean-to-bar. Počtem bean-to-bar výrobců se Česká republika pomalu stává velmocí a navazuje tak na svou prvorepublikovou tradici. Narážíte na tvrdé podnikatelské prostředí v tomto oboru?

Vůbec ne, naopak. S většinou výrobců se přátelíme, máme víc než nadstandardní vztahy. My jsme dokonce jediný specializovaný obchod s českou čokoládou v republice – neprodáváme jen naši vlastní, ale obvykle u nás najdete dalších šest českých výrobců. Nevím, jestli je to tím, že všichni výrobci čokolády jedí hodně čokolády, a jsou proto v pohodě, ale mezi námi opravdu žádné konkurenční třenice nejsou, naopak si pomáháme. Je to výborná komunita.

 

Řešíte tedy, jak se alespoň odlišit od ostatních chocolatiérů?

My se spíš snažíme sledovat trendy a novinky ve světě a inspirovat se tam… naopak děláme vše proto, abychom našimi výrobky nelezli do zelí jiným českým manufakturám.

 

Co říkáte jedné z posledních novinek, čokoládě z růžových bobů?

Nemám moc ráda dětské mýdlo (úsměv). Ruby chocolate je spíš zajímavá pro pralinkáře než pro nás řemeslné výrobce.

 

Vnímáte jako výhodu, že nejste vlastně start-up?

Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela, naší největší výhodou je, že kolem sebe máme silnou komunitu, která nás podporuje – až už návštěvníky, zákazníky a vůbec milovníky čokolády nebo čokoládové výrobce.

 

Kdy jste začali s výrobou Lidky a připravujete ji podle původní receptury?

Její historie je opravdu nadmíru zajímavá, stejně jako samotný osud ochranné známky… O výrobu čokolády jsme se pokoušeli už někdy ke konci r. 2016, jen doma, doslova na koleni, první „ofiko“ Lidky šly do prodeje v říjnu 2018. Byla to limitovaná série 100% čokolády, jmenovala se 100% sto let, bylo jí 100 číslovaných kusů a do prodeje šly na 100. výročí založení republiky. Vyprodané byly obratem. Původní receptury bohužel nemáme, je sice hezká představa otevřít knihu, píchnout na str. 32 a dělat čokoládu…, ale takhle to u nás nebylo. Dnešní receptury jsou kombinací našich pokusů, nalezených dokumentů a vzpomínek pamětníků. Značka Lidka má počátky v r. 1918, v Kutné Hoře se vyráběla do r. 1958, pak ještě v jiných čokoládovnách, např. v Dianě Děčín. Po revoluci ochrannou známku získalo Nestlé, pak nějaká zámořská firma a posledních pár let jsem jejím majitelem já.

 

V čem spočíval úspěch firmy Koukol a Michera, původních majitelů čokoládovny? Dá se na podnikatelskou filozofii továrníka Koukola navázat v dnešní době a ve vašich podmínkách? V čem vás inspiruje?

Koukol a Michera dokázali velice rychle z malého byznysu udělat velký, měli kontakty na české politické scéně i v zahraničí. Uměli inovovat a sledovali nejnovější trendy, nebáli se a šli si za svým. Navíc se dokázali vždy přizpůsobit okolnostem a poradit si – např. za války postavili budovy na zpracování brambor, kde navíc zaměstnávali spoustu Kutnohoráků, kteří by jinak byli třeba odvlečeni gestapem…

No a pan továrník Koukol, to byla neskutečná osobnost i po lidské stránce… Většinu peněz, které vydělal čokoládou, investoval zpět do výroby a dával na dobročinné účely… jeho peníze pomáhaly např. při výstavbě modlitebny Církve bratrské v Kutné Hoře, chudým studujícím, ale také třeba při budovaní československého opevnění na hranicích… o svém přístupu k penězům, firmě a zaměstnancům píše p. Koukol i v knize – jmenuje se Zlatá pravidla a povinně by si ji měli přečíst všichni podnikatelé (úsměv). Ve zkratce: dělej svoji práci rád, poctivě, jen z kvalitních surovin a važ si lidí, kteří pro Tebe a s Tebou pracují. Myslím, že to je skvělý univerzální návod na to, jak být slušný a úspěšný.

 

Ve 20. letech získala čokoládovna dvakrát zlatou medaili na celosvětových soutěžích ve Philadelphii a Paříži. Vy také přivážíte ze zahraničí krásné výsledky… Co to bylo v poslední době jaké ocenění je pro vás tím nej?

Loni jsme nasbírali celkem sedm medailí na dvou soutěžích, a to Academy of Chocolate v Londýně a International Chocolate Awards. Nejlépe jsme zatím získali stříbrnou, ale nevadí… Pokud chceme zopakovat historii původní čokoládovny, máme ještě čas trénovat. Koukol s Micherou první zlatou vyhráli po osmi letech… takže ještě jsou rezervy… Pro mě osobně byla a je nejdůležitější medaile první, kterou jsme obdrželi už v r. 2019 v Londýně. Tenkrát jsme čokoládu vyráběli slabého půl roku a já jsem ten typ člověka, který o sobě neustále pochybuje, a musím přiznat, že až s tou první medailí jsem tak nějak vnitřně uvěřila, že to opravdu děláme dobře a čokoláda je dobrá… takže pro mě ta první, jednoznačně, i když je to „jen“ bronz…

 

Za pět let jste toho stihli opravdu hodně… Co vás přimělo přibrat si ještě divadlo? Máte divadelní krev v rodině?

Ano, přidala jsem si divadlo a je to dost náročné. Dokonce než jsem si v práci (jedné i druhé) vytvořila nějaký společný pracovní systém, stávalo se mi, že jsem na nějaké věci zapomínala (a to se mně fakt nikdy dřív nestávalo). Teď už jsem se srovnala a jde to, i když obtížně. Mám ale to štěstí, že jak v čokoládovně, tak v divadle jsem obklopena fajn kolegy, kteří rádi pracují a nad tím, co dělají, přemýšlejí – což dnes není rozhodně standard – a já jsem za to moc vděčná, bez nich bych to určitě nezvládla. Divadelní krev? Tak trošku, moje maminka je produkční, ale popravdě, kdybych dostala nabídku na práci v kterémkoliv jiném divadle, určitě bych ji nikdy nepřijala. Dusíkovo divadlo, nejkrásnější a nejstarší divadlo v Čechách, je moje srdeční záležitost, vyrostla jsem tu a mám to zde moc ráda. A nabídku na práci v něm jsem dostala od člověka, kterého jsem si vždycky moc vážila. I tak rozhodování nebylo lehké, nicméně volba padla a teď už můžu s odstupem času říct, že toho nelituju, naopak.

 

Budete mít čas na provoz muzea a čokoládovny? 

Čas mít budu, já jsem velký nespavec a veliký dříč, nevadí mi pracovat šestnáct i víc hodin denně. Navíc jsem se v posledních měsících velmi zdokonalila v tom, co jsem nikdy neuměla – v delegování práce (hlavně té, která mě nenaplňuje a nebaví). Došlo mi, že spoustu věcí můžou dělat jiní a že jim pořád nemusím koukat přes rameno a kontrolovat je. Naučila jsem se mít ve svém okolí lidi, na které se můžu stoprocentně spolehnout a můžu jim důvěřovat, že svou práci odvedou stejně, ne-li líp než já sama. V tomhle to cítím podobně jako pan továrník za první republiky. Máš-li výborné zaměstnance, oceň je a chovej se k nim tak. Myslím, že s čistým svědomím můžu o všech v divadle i v čokoládovně říct, že jsou pro mě spíš rodina nebo přátelé než zaměstnanci, ale samozřejmě že to tak nebylo vždy… i mně chvilku trvalo, než jsem se naučila si vybírat správné lidi a rozpoznat ty, se kterými dělat nechci. Chybami se člověk učí… a já už jsem z minulých let poučena a na ty správné lidi mám prostě čich.

 

Loňský rok výrazně ovlivnil covid-19 i v divadle, výpadek příjmů ze vstupného kvůli zrušenému programu je jistě výrazný. Nedojde na příští rok ke zkrácení rozpočtu?

Dusíkovo divadlo je vůbec ještě ve velmi specifické situaci, nyní slaví 152. divadelní sezónu a téměř vůbec se u nás nehrálo. Osobně už přestávám věřit, že otevřeme dřív než v květnu a na konci června má začít poslední etapa rekonstrukce divadelní budovy, takže to vypadá na extrémně krátkou sezónu… Jako naplavenina do Čáslavi, která místní poměry vůbec neznala, jsem velice mile překvapena politickou kulturou ve městě. Schválený rozpočet, myslím, je odpovídající a jsme schopni s ním vyjít. I když jestli dojde na vracení všech lístků z tohoto pololetí, čeká nás znatelná rána pro naše finance. Ale i na to jsme připraveni. Pro mě je důležité, že podpora z města je roky konstantní. Víme co od radnice čekat, a když nás překvapí, tak jen pozitivně, což není rozhodně standard a já jsem za to moc ráda.

 

Co jste ve vedení divadla už dokázala? Jaká je vaše vize do budoucna?

Na to se taky občas v téhle šílené době ptám (úsměv). Vize jsem měla a velké, ale okolnosti tomu vůbec nepřejí. V době mého působení se v divadle hrálo živě jen jednou, podařilo se nám ale spustit on-line živé streamy nedělních pohádek pro děti, např. bylo možné sledovat z Dusíkova divadla Maxipsa Fíka. Máme připravenou celou sezónu, jestli z ní ale něco odehrajeme, netušíme. Spolu se spolkem Formanova Čáslav chystáme na začátek září třídenní akci čáslavské Dvorky, která se odehrává na různých místech ve městě i v okolí a je založena na setkávání přátel a sousedů, plná workshopů, divadla, hudby, čtení…

Jinak jsem vlastně klasický úředník – upravila jsem určité smlouvy, aby byly pro divadlo výhodnější a ušetřily se nějaké peníze, využila jsem zavřené kino a všechno, co šlo, jsme tam opravili, vymalovali, vypulírovali. Papíruju a občas se snažím do toho vymyslet něco smysluplného, co by udělalo radost mně i místním – např. jsem vymyslela výtvarnou soutěž pro děti „Zaplňte s námi divadlo“, při které se nám i v době pandemie a zavřených divadel podařilo přivést do hlediště diváky (i když ne živé, ale jen papírové), a Čáslavákům můžu slíbit nové letní kino. Na to se těším moc.

Dále, co bych si přála, je naučit chodit děti a vůbec mladé diváky do divadla jako domů, aby si ho vzali za své a rádi se tam vraceli i v dospělosti, s tím mám smělé plány. Také bych chtěla naše nejstarší české divadlo technologií (jak vybavením sálu, tak novým webem a pokladním systémem a komunikací na sociálních sítích) vzít do 21. století…

 

Jak se vám daří práci kloubit s mateřskými povinnostmi? Nemělo na vás někdy okolí narážky, že jako pracující matka se svým dětem málo věnujete? Mají vaše děti ještě stále rády čokoládu?

Upřímně, jak kdy. Asi nejsem taková ta matka, co se o děti strachuje a všude je vodí… Myslím, že děti vedeme dost k samostatnosti. Už v první třídě chodily samy nakupovat, vědí kolik je 20 dkg, umí si spočítat peníze, koupit bezlepkovou šunku a anglicky vysvětlit cestu k chrámu sv. Barbory. Starší syn (3. třída) vyzvedává tu mladší a společně spolu chodí na kroužky (když zrovna nejsou zakázané). Jsou skvělí, oba moc chytří, pracovití, znají hodnotu práce i peněz, myslím, že se v životě neztratí. Ráda říkám na přilepšenou historku z auta asi dva roky starou, kdy ta mladší říká: „Mami, až budeš stará, tak Ti budu pomáhat v čokoládovně.“ a ten starší dodal: „A až umřeš, tak já tam budu šéfovat.“. Myslím, že když budou chtít, máme komu firmu za pár let předat. Vyrostou z nich správní dospěláci, jen doufám, že to ještě chvíli potrvá. Někdy mám pocit, že to letí moc rychle, nestíhám si to užít. A to, že máme děti ulice, jsem už taky slyšela, ne že ne. Ale naše děti ulice čtou pod peřinou Foglara, lezou po stromech, hrají na klavír a kytaru, milují středověk a umějí celého Hrdého Budžese nazpaměť (úsměv). Jsou samostatní, žádní mamánci. A čokoládu? Jasně, jedí, pořád a každý má svou oblíbenou. Jako rodiče jsme opravdu hodně zaměstnaní, ale ten čas, který společně s dětmi trávíme, pak stojí za to, umíme si ho pořádně užít.

 

Co je u vás k vidění, ochutnání a zakoupení nyní? Co pořádáte? Na co byste naše čtenáře pozvala, až to bude možné? Ať už do čokoládovny, nebo do divadla…

V čokoládovně je k vidění a hlavně tedy k snězení spousty skvělé čokolády (jak jinak), mimo to pořádáme různé degustace (čokoládové, párování rumů a čokolády) a prvorepublikové procházky městem s panem továrníkem. Všechno jsou to moc příjemné komorní záležitosti. V divadle, pokud to klapne, bych všechny chtěla pozvat na výstavu Jana Pištěka ve foyer a hlavně na představení a za kulturou obecně, aby se lidi nebáli si svůj život užít. Já osobně se po tom osobnostním covidovém blázinci těším nejvíc na čáslavské Dvorky. Loňský ročník byl úžasný a se skvělou atmosférou. Jedna z akcí, kterou musíte zažít, hrozně nabíjející pozitivní energií. Myslím, že jako většina lidí, už prostě potřebuju žít, bavit se a potkávat se s těmi, které mám ráda. Kéž by to bylo už brzy!

 

www.chocomuseum.cz

www.lidkachocolate.cz

www.divadlocaslav.cz

www.formanovacaslav.cz

 

 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře