pondělí
27. září 2021
svátek slaví Jonáš

Články a komentáře

Články a komentáře

S devadesátkou na krku / Jiráskův Hronov slaví unikátní jubileum (2)

HRONOV: Festival Jiráskův Hronov patří k mezinárodně uznávaným značkám. Jde vůbec o nejstarší divadelní festival na světě. Od roku 1931 se konal každoročně, a to i za těch nejobtížnějších podmínek. Během druhé světové války, po únoru 1948… Dokonce i v letošním, podivuhodném „covidovém roce“ přivítá s otevřenou náručí vybrané soubory. Jiráskův Hronov je totiž „festivalem festivalů“. Už sama přítomnost na Hronově je potvrzením špičkové úrovně divadelních inscenací. Ale nejde jen o to zúčastnit se. Součástí přehlídky jsou také dílny a semináře - pravé kolbiště názorů, zkušeností a dovedností. Pravidelnými hosty tu bývají i profesionální divadelníci, často v roli lektorů. Jak vidí Jiráskův Hronov „z druhého břehu“, jsme se zeptali několika z nich.          

od 31.07.2020 do 08.08.2020
Autor článku: 
ika

Fenomén Jiráskův Hronov

Mgr. Lenka Lázňovská

ředitelka Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu, působí pravidelně v porotách amatérského divadla

 

Pojmenujeme-li něco jako fenomén, chceme tím naznačit, že to považujeme za něco jedinečného. Ráda přinesu několik argumentů pro své tvrzení, že tuto přehlídku amatérského divadla za fenomén považuji.

Letos se festival pojmenovaný po hronovském rodákovi A. Jiráskovi dožívá úctyhodných devadesáti let. Jedná se určitě o nejstarší kontinuálně trvající (nikdy od r. 1931 nebyl přerušen) festival na světě. V počtu ročníků se přátelsky přetahuje se Scénickou žatvou Martin. Ta však ve svých dokumentech neoznačuje ročník festivalu, nýbrž ročník soutěží ochotnického divadla. Teď je mezi námi rozdíl pěti let, a pokud bychom chtěli jít slovenskou cestou, tak bychom žatvu ještě o čtyři roky překonali. Nevím, proč bychom to měli dělat.

Festival od svého založení je celostátní výběrovou přehlídkou. To znamená, že se na Jiráskův Hronov nelze přihlásit, soubor musí být vybrán. Současná koncepce stanovuje, že jde o festival festivalů, tedy výběr provádějí lektorské sbory jednotlivých druhových celostátních přehlídek (např. CP činoherního divadla Piknik Volyně, Loutkářská Chrudim, Dětská scéna apod.). Od r. 1991 je přehlídkou multižánrovou. Řadu let před tím byl přehlídkou pouze činoherního divadla. Složitý klíč postupu vysvětluje, že být vybrán, znamená pro soubor potvrzení, že jejich inscenace je opravdu kvalitní. Hronov dnes nepotřebuje žádné ceny, neboť vyhráli všichni.

Od poválečného období doprovázejí přehlídku dílny a semináře, trvající po celý festival. Jejich počet (cca 15) i počet seminaristů převyšující dvě stovky není něco běžného. Vidím, s jakým údivem se tato informace setkává u každého zahraničního hosta festivalu.

Přestože v běžném (tedy ne v pocovidovém) ročníku se celkový počet představení za deset dnů festivalu pohybuje kolem stovky, jsou všechna (každé se dává minimálně dvakrát) vyprodána. Návštěvníci se totiž sjíždějí z celé republiky. Ani to není běžné, takže např. chorvatští hosté položili následující vážně míněnou otázku: „Odkud svážíte diváky a jak to organizujete?“ Nechtěli věřit, že to opravdu pořadatelé dělat nemusejí.

Během festivalu se často setkáte s osobnostmi z českého divadla, tedy s autory (např. Milan Uhde, Daniela Fišerová, Pavel Němec a další), profesionálními režiséry (např. Milan Schejbal, Adam Doležal, Petr Hašek a další), profesionálními dramaturgy (např. Jan Šotkovský, Luděk Horký a další), profesionálními scénografy (např. Kateřina Baranowská, Petr Kolínský a další). V loňském ročníku zde hostoval světový mim Radim Vizváry. Nesmím zapomenout na doyena české teatrologie pana profesora Jana Císaře, který se o amatérské divadlo zajímá doslova celý život. Jednou kdosi řekl, že se první srpnový týden Jiráskův Hronov stává mekkou českého divadla. Byť je to asi trochu nadnesené, něco na tom je. Obecně totiž pořád platí, že se k amatérskému divadlu hlásí především ti z profesionálů, kteří z něj vyšli. A divadelníků s amatérskými kořeny nemůže být v ČR vzhledem k počtu souborů málo.

Festival nikdy ve své historii nebyl mezinárodní (podle pravidel by polovina účastníků musela pocházet ze zahraničí). Ostatně ani dnes k tomu netenduje, neboť čeští divadelníci se prostoru, který jim festival poskytuje, nechtějí vzdát. Přesto je známý nejen v Evropě. Před třemi lety jej mezinárodní nevládní organizace amatérského divadla AITA/IATA vyznamenala mezi sedmi nejuznávanějšími festivaly na světě.

Je to fenomén? Rozhodněte si sami.             

 

Otázky pro lektory Jiráskova Hronova

 

Doc. Mgr. Milan Schejbal (1952)

režisér a umělecký šéf Divadla A. Dvořáka Příbram, pedagog DAMU (katedra činoherního divadla, obor režie a dramaturgie), lektor a porotce řady seminářů a přehlídek amatérského divadla

 

Co si myslíte o současném amatérském divadle? Čím se liší od divadla v 80. letech? Je dostatečně podporováno?

Myslím, že současné amatérské divadlo se vyznačuje v zásadě dvěma proudy svého působení. Jednak je to snaha o reflexi našeho současného světa, snaha o výpověď, jak je tento svět vnímán a jak jej lze změnit. Tento trend se objevuje především u mladých (generačních) divadelních kolektivů, ale je pro mě potěšitelné, že nejenom u nich (např. V.A.D. Kladno, Divadýlko na dlani Mladá Boleslav, AD HOC atd.)

Druhou skupinu pak tvoří soubory, jejichž hlavní snahou je realizovat divadlo jako svého koníčka, uvádět na divadelní prkna texty z klasického i moderního divadelního repertoáru. I tento druh divadelního vyjádření je pro mě cenný, neboť ve svých špičkových inscenacích znamená obohacení a inspiraci pro celé české divadelnictví a plní rovněž velmi důležitou funkci spolkovou a osvětovou.

 

V čem spočívá svoboda amatérského divadla?

Svoboda amatérského divadla vychází především z výběru témat (nejen u souborů tzv. autorského divadla) a potažmo divadelních předloh, které mají amatérští divadelníci touhu uvádět. V tomto jim profesionálové mohou i závidět, neboť ti jsou často omezováni ekonomickými a provozními nároky, které jsou mnohdy nekompromisní.

 

Co vám osobně jako lektoru divadelních přehlídek práce s mladými divadelníky přináší?

Díky práci s mladými divadelníky poznávám, jak tito vnímají současný svět, co jsou pro ně palčivá témata a problémy dneška. Člověk pracující každodenně v profesionálním divadelním provozu totiž logicky časem částečně ztrácí kontakt s tzv. normálním světem, což pro divadelní umění bývá nevýhodou.

 

Pokud jde o vaše působení v neprofesionálním divadle, označil byste sám sebe za ochotníka? Jak je to dnes s pojmy ochotník a amatér? Jsou podle vás zcela synonymní?

Já sám jsem se nikdy netajil a netajím tím, že jsem vyšel z amatérského divadla, rád se k tomu hlásím, protože vím, že na tomto poli se můžu setkat a setkávám s řadou kreativních a inspirativních lidí. Proto mám amatérské divadlo rád a rád jej sleduji. Řada divadelníků rozlišuje pojmy amatér a ochotník v tom smyslu, že amatéři hledají témata, kterými se chtějí vyjádřit k současnosti, zatímco ochotníci „jen“ chtějí hrát divadlo. Jsem přesvědčen, že je to zcela mylné rozlišování, já to neřeším. Divadlo může být jen dobré anebo špatné.

 

Do jaké míry se podle vás dnes amatérské a profesionální divadlo překrývají? Můžete uvést příklad ze své praxe?

Myslím, že profesionální a amatérské divadlo dnes žije v daleko větší symbióze, než tomu bylo dříve, zejména před rokem 1989. Na českých divadelních scénách dnes působí řada tzv. poloprofesionálních souborů, kde vedle sebe existují bez problémů profesionální i amatérští tvůrci. Mnozí profesionální režiséři spolupracují s amatérskými soubory (to se nárazově týká i mě, pokud to čas dovolí - a toho, bohužel, mnoho není) a setkávám se i s tím, že profesionální herci vystupují v amatérských inscenacích. Jsem přesvědčen, tato spolupráce je velmi prospěšná pro obě strany.

 

 

Mgr. Alena Zemančíková (1955)

absolventka DAMU (obor dramaturgie), dramatička, spisovatelka, dramaturgyně literárně-dramatického vysílání Českého rozhlasu 3 – Vltava a lektorka krajských a celostátních přehlídek

 

V 70. a 80. letech jste byla aktivně činná v amatérském divadle. Co pro vás jako jeho tvůrkyni tehdy znamenalo?

70. a 80. léta byla pro mě ve vztahu k amatérskému divadlu dvě zcela odlišná období. 70. léta pro mě jsou spojená s Divadlem Dominik, což byl ambiciózní podnik našeho velmi raného mládí; z Dominiku jsme většinou směřovali na umělecké školy, stýkali jsme se v Plzni s progresivními příslušníky umělecké scény předchozí generace, v tu dobu vesměs odstavenými od svých profesí, představovali jsme naději do budoucna. Proti postupující normalizaci jsme se vzpírali divadlem poezie. V 80. letech jsem se po několikaleté přestávce, během níž se narodily moje tři starší děti, k amatérskému divadlu vrátila, ale celé to mělo úplně jiný smysl. Byla to typická volnočasová aktivita, členové Divadla Pod lampou byli všichni pracující (a v některých případech i ve velmi náročných pozicích) a ani jsme nebyli téhož divadelního smýšlení. Já jsem pak dostala angažmá v Západočeském divadle v Chebu a tím moje přímá účast v amatérském divadle skončila.

 

Co si myslíte, že přináší svým tvůrcům dnes?

Myslím, že to je pořád stejné: někteří, opravdu umělecky založení lidé, si jím tříbí a vyhraňují svůj vztah k umění, estetický názor i názor na společnost. Pro mnohé – tenkrát jako dnes – je to odrazový můstek do sféry profesionálního divadla a příbuzných oborů. Hybným momentem je tady kreativita.

Pro jiné je amatérské divadlo hlavně společenstvím, kolektivní aktivitou, která spojuje jednotlivce, kteří by se jinak dohromady nedali, a dává jejich setkání smysluplnou náplň.

Pro oba typy je důležité i společné pobývání s publikem, možnost něco sdělit nebo se třeba jen předvést na veřejnosti. V dnešní době rozdělené společnosti je to jeden ze spolehlivě fungujících způsobů vzájemného kontaktu.

 

Představuje amatérské divadlo stále zajímavé osobnosti?

Samozřejmě. Tvůrčí osobnosti zde mají možnost se představit v autorské i interpretační rovině zcela nezávisle na tlaku profesionálního provozu. A nesmím zapomenout, že představuje také neobyčejně zajímavé osobnosti pedagogické, které obzvlášť mají můj obdiv.

 

Je něco, čím může amatérské divadlo obohatit i české divadlo jako celek?

Když pominu, že z jeho prostředí odcházejí lidé do profesionálního divadla (to je to evidentní, co se dá říci vždy a vždy to tak bylo, stačí si přečíst několikery herecké memoáry), může sloužit jako laboratoř a dílna nových postupů a přístupů. Příkladů najdeme v historii Jiráskova Hronova dost.

 

Mgr. Luděk Horký (1974)

absolvent divadelní vědy na FF UK, dramaturg, režisér a pedagog. Vede Centrum dramaturgie tvorby pro děti a mládež v České televizi. Působí jako pedagog a režisér dětského divadla a divadla pro děti v pražském Divadle RADAR. Jako divadelní lektor a metodik dlouhodobě spolupracuje s NIPOS ARTAMA.

 

Patříte k mladší generaci divadelníků. Proč se amatérskému divadlu věnujete a co vám přináší?

Děkuju za lichotku. Za čtyři roky mi bude 50 let. Pokud jsem skutečně vnímán jako reprezent mladší generace divadelníků, tak pánbůhsnámi. 

Ale vážně. K mladší generaci nepatřím, ke střední se hrdě hlásím. V Divadle RADAR, které je jedním z velkých pražských center dramatické výchovy a amatérského divadla, vedu různé dramatické kroužky a divadelní soubory nepřetržitě od roku 1993. Od roku 1994 jezdím navíc každoročně v létě jako vedoucí na dětské divadelní tábory. A na Jiráskově Hronově jsem v pozici lektora už pojedenácté v řadě. Amatérské divadlo mám moc rád. Má láska k němu je natolik iracionální, že je nesnadné ji vysvětlit. Určitě má co dělat se skutečností, že amatérské divadlo umožňuje dokonale skloubit uměleckou tvorbu s kamarádstvím. A já měl na lidi, s nimiž se amatérskému divadlu věnuji, vždycky štěstí. A taky velký vzor v Milanu Schejbalovi, který mi kdysi coby adeptovi dramaturgie nabídl angažmá v Městských divadlech pražských, čímž odstartoval mou profesionální kariéru. Přes deset let jsem mu koukal pod ruce při práci v Divadle ABC a obdivoval jsem, jak vyrovnaně dokáže investovat svou energii do profesionálního a současně do amatérského divadla. 

 

Profesně jste se pohyboval i ve světě profesionálního divadla. V čem spočívá svoboda toho amatérského?

V nezávislosti na vstupném.

 

Pokud jde o vaše působení v neprofesionálním divadle, označil byste sám sebe za ochotníka? Jak je to dnes s pojmy ochotník a amatér? Jsou podle vás zcela synonymní? 

Ó jé, zase ta nekonečná salonní diskuze o tom, co je to být amatér a co ochotník.  

Jako divadelní profesionál nemusím tohle úsměvně palčivé dilema řešit. Ovšem doma jsem v amatérském divadle RADAR/Hrobeso. Pojmem ochotníci jsme se nikdy neoznačovali. Fakticky vzato je slovo amatér jenom modernějším a univerzálnějším výrazem pro totéž. Označuje neprofesionála, tedy toho, kdo divadlo dělá, ale ne za peníze. Neživím se jím. Slovo amatér zahrnuje všechny aspekty zájmové umělecké činnosti, vykonávané "mimo profesi". Slovo ochotník selektivně zdůrazňuje aspekt jediný, a sice lásku k divadlu. Že je smysl divadla z ochoty založený na čisté lásce k dramatickému umění, to nelze popřít. Podle mě je předpoklad, že amatér divadlo miluje čistší láskou než profesionál, poněkud sentimentálně zkreslený, zbytečně nostalgický. Znám mnoho amatérů, pro které je divadlo především médiem, platformou k vyjádření názorů na svět. Nejde v první řadě o lásku k herectví, nýbrž o to, řešit prostřednictvím divadla společně s diváky otázky a problémy současného světa. A v neposlední řadě je ochotník slovo lehce archaické. Když vznikla v roce 1886 Ústřední matice divadelních ochotníků českých, slovo amatér nepoužíval v souvislosti s divadlem nikdo. Dnes bych řekl, že je na ústupu pro změnu pojem ochotník. Slovo amatér vystihuje ochotnickou činnost komplexněji. A je mnohem rozšířenější. Zkuste si slovo "ochotník" přeložit do angličtiny, do němčiny nebo do francouzštiny! Vždy se vám z něj vyklube amatér. Jinak je tomu ve slovanských jazycích. Tam hraje láska k divadlu prim, jak dokládá ruský любитель.  

 

Do jaké míry se podle vás dnes amatérské a profesionální divadlo překrývají? Můžete uvést příklad ze své praxe?

Překrývají se velmi. Řada posluchačů a absolventů divadelních škol jako je DAMU či JAMU má své kořeny v některém z českých amatérských divadel. Naopak mnoho divadelních profesionálů v českém prostředí s amatéry velmi ochotně spolupracuje. A v posledních dvaceti letech se hned několik známých amatérských divadel zprofesionalizovalo (VOSTO5, Geisslers Hofcomedianten, Kámen, Semtamfór a další). Šedá přestupní zóna mezi českým amatérským a českým profesionálním divadlem je široká a nepřehledná, protože se dynamicky vyvíjí. A to je dobře.

 

Mgr. Radovan Lipus (1966)

divadelní, televizní a rozhlasový režisér, spoluautor cyklů Šumná města a Šumné stopy, pocházející ze slezského Třince. Lektor řady dílen na přehlídkách amatérského divadla.

 

Kdybyste měl vyjádřit, v čem se liší spolupráce s amatérskými divadelníky a profesionály?

V ničem. Pokud zkoušejí s vášní, rozumem i srdcem. Amatéry může sice občas zrazovat technika, ale některým technicky vybaveným profesionálům zase na oplátku někdy nasazení a smysl uniká. Odpověď ve dvou slovech je tam i tady skrytá. Důležitá je: žitá intenzita.

 

V čem spočívá svoboda amatérského divadla?

Člověk je tu možná přece jenom trochu více pánem toho co, kde, s kým a jak. Na přesné datum premiéry či předplatné není zas tak neúprosný tlak, byť to mnohdy může paradoxně komplikovat práci. Neboť často bývá právě neúprosný termín největší inspirací. Jinak si myslím, že svoboda spíš souvisí s každým konkrétním člověkem, a ne s profesním statusem. Svobodný Lipus je mezi amatéry i profesionály stále svobodným Lipusem (úsměv).

 

Jak vzpomínáte na své hostování na Jiráskově Hronově s inscenací HRA-NIC-e?

HRA-NIC-e byla pro mne především zázrakem společného setkání s Broumovem, lidmi i krajinou. Vydat se naproti a neminout se navzájem. Křehký a nesamozřejmý plod, co za plotem klášterní zahrady dozraje za intenzivních společných šestnáct dnů a nocí. Herci a herečky z celé republiky. Profesionálové, amatéři, naturšcici, děti a nesmím zapomenout ani na skvělé hudebníky pod vedením Kamila Remeše. Tři roky po sobě jsme se o prázdninách dychtivě sjížděli do kraje pod Hvězdou, snad nejen sobě k potěše. Přijetí v Hronově bylo jako důvěrné vstoupení do laskavého proudu Metuje. Díky za Jiráskův Hronov! Ještě nejmíň dalších devadesát let s námi ať tu je!

 

 

MgA. Jan Šotkovský, Ph.D. (1982)

absolvent dramaturgie na JAMU, pedagog muzikálového herectví, dramaturg BuranTeatru a Městského divadla Brno, příležitostný dramatik a překladatel. Pravidelně působí jako porotce na amatérských divadelních přehlídkách různých úrovní.

 

Patříte k mladší generaci divadelníků. Proč se amatérskému divadlu věnujete a co vám přináší?

Díky za váš optimismus, s čtyřicítkou na krku člověka potěší, když pořád ještě spadá do „mladší generace“. Amatérskému divadlu se věnuji pouze jako porotce. Co mi to přináší? Inspiraci, nahlédnutí do světa jiných hodnot (divadelních i lidských), trénink dovednosti formulovat srozumitelně svůj názor tak, aby „porotovaného“ inspiroval a k něčemu ponoukl. 

 

Profesně se pohybujete i ve světě profesionálního divadla. V čem spočívá svoboda toho amatérského?

V existenční nezávislosti. Amatérské divadlo netrpí tlaky zřizovatele, sevřením dramaturgického plánu a předplatitelského systému, nepotřebuje pokrýt vysoké produkční náklady, splnit plán návštěvnosti atp. Ale to jsou všechno samozřejmě všechno jen předpoklady, které ke skutečné vnitřní svobodě amatérské divadlo využít může a nemusí.

 

Pokud jde o vaše působení v neprofesionálním divadle, označil byste sám sebe za ochotníka? Jak je to dnes s pojmy ochotník a amatér? Jsou podle vás zcela synonymní?

Z mé zkušenosti pojmy ochotník i amatér mohou vyznít pejorativně, ale u ochotníka to asi hrozí víc. Ve svých textech používám výraz „amatérské divadlo“, nikoliv divadlo ochotnické.

 

Do jaké míry se podle vás dnes amatérské a profesionální divadlo překrývají? Můžete uvést příklad ze své praxe?

Už patnáct let dramaturguji v brněnském nezávislém souboru BuranTeatr, kde si užívám té výše zmíněné „amatérské svobody“. Daní za to jsou podmínky (zejména finanční), které jsou jednoznačně amatérské, i když nás diváci i kritika berou jako profesionály a sami se za ně považujeme. Výsledkem je tudíž ASPD − amatérský soubor profesionálních divadelníků. Tam i renomovaní, ba hvězdní profesionálové jsou de facto ochotníci, neboť tvoří opravdu především „z ochoty“.

 

http://www.jiraskuvhronov.eu/

Podnikavky na mateřské: s Terezou Janišovou

PRAHA: O žánr fantasy se často pokoušejí mladí autoři a občas se některým z nich poštěstí vydat svou literární práci knižně. Před deseti lety se to poprvé povedlo i tehdy dvacetileté Tereze Janišové s úvodním dílem trilogie Erilian. Zavedla v něm čtenáře/ky do města čarodějů, kde své příběhy prožívají právě dospívající hrdinky. Třetí díl s názvem Erilian - Střípky hvězd se dokonce dostal do nominací za nejlepší beletrii pro mládež v soutěži Zlatá stuha v roce 2015. K magii a světu kouzel má Tereza blízko, o čemž svědčí i zatím poslední její literární počin, historický fantasy román Lvářka, který vystudované architektce a někdejší šéfredaktorce odborného časopisu vyšel během její mateřské dovolené. Také na něj jsme se ptali čerstvé maminky syna Samuela…

Autor článku: 
Irena Koušková

Absolvovala jste výtvarně zaměřené gymnázium. Co vás přivedlo ke psaní?

Od dětství mě bavilo představovat si a vymýšlet věci. V předškolním věku jsem si je kreslila, vystřihovala z papíru nebo patlala z hlíny. Když jsem se naučila psát, došlo mi, že je to mnohem pohodlnější způsob záznamu myšlenek a nápadů. Dalo by se tedy říct, že k psaní mě přivedla moje vlastní lenost. Pokud bych měla být méně cynická, asi bych řekla, že to byla moje celkově literárně laděná rodina a taky dva kantoři češtiny (jmenovitě paní učitelka Tučková na základce a pan profesor Štor na gymplu). Záliba ve výtvarném umění se mě ale nepustila a zůstala se mnou (spolu se zálibou psací) až dodnes.

 

V roce 2015 jste promovala na Fakultě architektury ČVUT v Praze. O Erilianu jste tehdy mluvila jako o terapii proti stresu během náročného studia na VŠ. Jak a za jakých životních okolností vznikala Lvářka?

Terapií proti stresu byl v pravém slova smyslu asi jen první díl erilianské trilogie. Ten jsem psala bez jakékoli ambice na publikování a byla to jen ryzí zábava. Odreagování se ve volných chvílích mezi rýsováním deskriptivy a neobratnými pokusy o první architektonické návrhy. Byl to pro mě úplně nový vesmír. Zážitky a dojmy z nástupu na vysokou školu jsem zasazovala do svého fantasy světa, kde i hlavní hrdinka nastoupila do prvního ročníku (čarodějné) univerzity. Další dva díly Erilianu jsem psala už poté, co jsem měla za sebou největší vyhazovací strašáky (deskriptivu a matiku) a vysokoškolský vesmír už pro mě nebyl až tak nový a šokující. Lvářku jsem napsala až pět let po posledním dílu Erilianu. Životní okolnosti byly úplně jiné, nové, proto vznikla i úplně jiná, nová kniha. Měla jsem dostudováno, vrátila jsem se do Prahy z pracovní stáže v Londýně, začala pracovat v redakci architektonického časopisu, hodně cestovala a postupně si zařizovala život podle svých představ.

 

Název románu je neobvyklý, svádí ke čtení „lhářka“. Můžete prozradit, aniž bychom odtajnili nějakou důležitou zápletku příběhu, proč to nezvyklé pojmenování?

Slovo lvářka jsem si nevymyslela. V rudolfínské době, do které je příběh částečně zasazený, se tak říkalo ošetřovatelkám císařových šelem. Jedna z nich hraje v mojí nové knize důležitou roli. Když jsem zmínku o lvářkách objevila, velmi mě to téma zaujalo. To, že tak důležitou funkci zastávaly v šestnáctém století ženy, mi přišlo na tu dobu pokrokové a sympatické. Začala jsem se pak o chov šelem a exotických zvířat na dvoře Rudolfa II. zajímat více do hloubky a po spojení s dalšími inspiračními střípky se vyloupl námět na příběh.

 

Lvářka je zasazená do našeho světa i do historického kontextu Prahy v době vlády Rudolfa II. Čerpala jste tentokrát ze skutečné historie opravdového místa, a nemohla se tudíž spolehnout jenom na svou fantazii, co vás k tomu vedlo?

V prostředí historické Prahy jsem vyrostla a strávila tam prvních dvacet let svého života. Když si jako dítě místo na hřišti uprostřed paneláků hrajete mezi hradčanskými paláci, lezete po stromech na Petříně nebo běháte uličkami Nového Světa, dostane se vám tohle prostředí pod kůži. Čarodějné město Erilian jsem si sice vymyslela, ale stejně se v něm do značné míry odráží kouzlo staré Prahy. U Lvářky pak asi nějak dozrál čas na zasazení příběhu do skutečného místa a skutečné doby. Bylo to právě prostředí, historický kontext a staré pražské legendy, z jejichž podhoubí příběh Lvářky víceméně samovolně a organicky vyrostl.

 

U Lvářky dozrál čas na změnu? Souvisí to nějak s menší potřebou úniku od reálného světa, které fantasy nabízí? Jinými slovy, cítíte, že jste se posunula dál a už tolik utíkat nepotřebujete?

Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Píšu to, co mě zrovna nejvíc baví, z čeho mám radost a při čem se dostávám do takzvaného stavu "Flow". Nikdy jsem navíc nepotřebovala z reálného světa doopravdy unikat. Psaní prvního Erilianu jsem sice brala jako jistou formu terapie před školním zápřahem, ale když nad tím tak přemýšlím, slovo terapie je možná v tomto kontextu trochu přepálené. Kdo někdy neměl trochu toho vysokoškolského stresu? Spíš než terapie to byl odpočinek, změna činnosti, příjemná prokrastinace. Někdo si jde zaběhat nebo kouká na film, já psala knížku. I po deseti letech od napsání mé první knihy se do žánru fantastiky ráda vracím. Čarodějného vesmíru jsem si užila dosyta ve třech svých předešlých knihách, teď jsem si chtěla vyzkoušet něco nového.

 

Fantasy je literární žánr s širokou čtenářskou oblibou, ovšem jeho díla jsou často terčem kritiky pro opakující se schémata a ohraná klišé. Máte recept na to, jak nepodlehnout vlivu svých literárních vzorů?

Vliv literárních vzorů nemusí být sám o sobě nutně špatný. Důležité je pouze nekopírovat, ale brát si od oblíbených autorů kvalitní prvky jejich tvorby, ty pak zkombinovat se svou vlastní invencí a nápady. Vytvoříte tak mozaiku poskládanou ze střípků různorodých vlivů našich (takzvaných) vzorů doplněnou o naši vlastní kreativitu. Pak může (ale taky nemusí) vzniknout nová a kvalitní záležitost.

 

Do jaké míry musí mít spisovatel i obchodního ducha a marketingové myšlení, aby se prosadil v konkurenci? Zabýváte se tím, nebo necháváte propagaci na nakladateli?

Obchodní duch a marketingové myšlení je autorovi jistě ku prospěchu. Můžete napsat skvělou knihu, když se ale o ní její potenciální čtenáři nedozvědí, a tudíž se k nim nedostane, je to škoda. Bohužel často nastává i opačná situace, kdy je marketing a PR zvládnutý perfektně, propaguje ovšem literaturu, jejíž kvalita je přinejmenším diskutabilní. Věnovat se propagaci svých knih mě baví, proto mi není proti srsti věnovat jí svůj čas a energii. Když si v tomto ohledu s nakladatelem sednete (v mém případě tomu tak je, za což jsem moc ráda), může to být dobrá kooperace.

 

Vaše knihy Vám pomáhají propagovat i veřejně známé osobnosti – Barbora Hrzánová, Jiří Lábus, Miloň Čepelka a objevila jste se také ve Všechnopárty Karla Šípa. Jak k takové spolupráci došlo? Máte svého píáristu, nebo je oslovujete sama?

Říká se, že přes šest lidí se znáte se všemi lidmi na planetě. Bráno v tomto měřítku, je Praha docela malý plácek, kde se zná skoro každý s každým. O lidech od kumštu to platí dvojnásob. S Jiřím Lábusem a Miloněm Čepelkou mě seznámili naši společní známí (z literární a divadelní branže), s Bárou Hrzánovou se znám díky naší společné lásce ke zvířatům. A protože byly dotyčným mé knížky snad alespoň trochu sympatické, byli tak milí a trochu pomohli s jejich propagací. Bára Hrzánová je patronkou knihy Lvářka. Nedávno ji také načetla a letos v srpnu vyjde jako audiokniha u vydavatelství Supraphon, z čehož mám velkou radost.

 

Myslíte při psaní na své čtenáře?

Nesnažím se být poplatná nějaké skupině lidí, takzvané cílovce. Píšu to, co mě baví, těší a naplňuje. Snad je to na textu poznat. Občas si při psaní vzpomenu na některé budoucí čtenáře z řad mých známých a kamarádů. Při psaní Lvářky jsem si například jednou mimoděk pomyslela, že ta a ta známá by asi preferovala spíše jednu z vedlejších postav místo hlavního hrdiny. Jindy jsem si zase vzpomněla na známého, který jistě ocení filmové a jiné popkulturní odkazy, které jsem do Lvářky zakomponovala.

 

Je v kategorii young adult literatury nebo fantasy literatury pro mladé velká konkurence?

Autorů píšících fantasy pro mladší věkovou kategorii určitě není málo. Myslím ale, že tady nefunguje konkurence v pravém slova smyslu. Když koupíte auto nebo lednici, s největší pravděpodobností další hned tak kupovat nebudete. Výrobci a značky se tudíž o vás budou prát a navzájem si budou konkurencí. Když si koupíte knihu, jistě nezůstanete jen u jedné. Přečtete nějakou tu postapo sci-fi /postapokalyptická sci-fi – pozn. red./ a druhý den už máte nos zabořený v elfí romantice nebo steampunkové detektivce. Jména rozličných autorů se v klidu vyjímají na hřbetech knih vedle sebe v jednom regálu, aniž by se (většinou) měla tendenci poprat.

 

Jaká architektura je vám bližší – moderní, nebo spíše starobylá? Může být i moderní architektura magická?

Existuje tolik různorodých architektonických slohů a směrů, že rozhodně nemůžu říct pouze „nová architektura ne, stará ano“ nebo naopak. Některá období jsou mi sympatičtější než jiná, ale své architektonické oblíbence mám jak v dávné historii, tak v historii novodobější i v současné době. Určitě nepatřím k architektům vehementně prohlašujícím, že „ornament je zločin“ /studie architekta Adolfa Loose: Ornament je zločin – pozn. red./. Díky své zálibě ve fantastických světech je mi hodně blízká secese. Tu většina současných architektů příliš neopěvuje, naopak filmová architektura (především sci-fi, fantasy a historická) z ní čerpá do značné míry (například elfí stavby v Pánovi prstenů jsou velmi secesní). Mám ale velmi ráda i promyšlenou a precizní práci dnešních dánských a holandských architektů. Architektura může (a měla by!) být magická v každé její době a podobě.

 

Jak vypadá váš proces psaní? Dá se s nadsázkou říci, že stavíte své příběhy jako architekt domy?

Snažím se o to. Vlastně to ani jinak neumím. Někteří autoři sednou a začnou spontánně psát. Mají jen hrubou představu o ději, ale v zásadě se nechávají překvapit, kam je příběh, který si tak trochu žije vlastním životem, zavede. To není můj případ. Nápady a náměty se mi sice v hlavě líhnou většinou samovolně a živelně. Pokud ale některý z nich dospěje do fáze, že se rozhodnu ho sepsat, chopím se ho zcela pragmaticky a konstruktivně. Podobně jako při návrhu domu. Od prvních poznámek, přes hrubou a následně detailně rozpracovanou kostru, až po finální text. Musím dopředu přesně vědět, co se kdy, jak a v jaké části knihy odehraje. Pokud tomu tak není (taky už jsem takový způsob párkrát zkoušela), většinou mě poměrně rychle opustí motivace v psaní pokračovat.

 

Svět čar, kouzel a magie vás evidentně přitahuje. Nyní jste na mateřské dovolené. Je toto období pro vás magické a spíše inspirující, nebo omezující? Povedete jednou i svou ratolest do světa fantasy literatury?

Na začátku mateřské jsem byla ráda, když jsem dokázala obstarat základní životní funkce toho zbrusu nového tvora, který s námi jednoho dne začal bydlet a nikdo mi k němu nedal návod k obsluze. Po několikaměsíční pauze se ale opět začalo ozývat mé literární nutkání a líhnout nové nápady. Mateřství je jistě velmi inspirujícím obdobím, ovšem svým osobitým způsobem. Syn byl do fantasy literatury zavlečen ještě v prenatálním stavu, protože román Lvářka jsem mu věnovala. Pokud na něj bude mít naše knihami přeplněná domácnost podobný vliv, jaký měla sbírka sci-fi a fantasy literatury mých rodičů na mě, budu samozřejmě ráda. Rozhodně mu ale nechci nic vnucovat. Svou vášeň, ať už to je cokoli, musí každý objevit sám.

 

Vaše příběhy jsou plné silných ženských osobností. Máte vy sama nějaký velký ženský vzor, třeba literární?

Pro mě je jednou z nejsilnějších a zároveň paradoxně nejkřehčích ženských osobností moje babička. Nebyla to spisovatelka, ale knihovnice a lásku k literatuře mám určitě do značné míry i od ní. Ona sama dávala přednost spíše literatuře faktu, ovšem člověk, který v mládí zažil to, co ona, sci-fi ani fantasy literaturu nepotřebuje. Za války přežila pobyt v několika koncentračních táborech, včetně Osvětimi. Vždy mi o svých tehdejších zážitcích vyprávěla věcně, bez ostychu, někdy i se špetkou humoru. Když jsem se jí později ptala, jak je možné, že to všechno bere tak lehce a s nadsázkou, řekla: „Pokud se z toho nechci zbláznit, jinak než lehce a s nadsázkou to brát ani nemůžu. A koneckonců, jsem tady, živá a stará. Mám velký štěstí.“

 

Máte nějaký sen, který byste si ve svém profesním životě chtěla splnit?

Vydání mých knížek v zahraničí a jejich zfilmování. Už jsem si v životě párkrát vyzkoušela, že sny mají sklon plnit se. Snad si tuhle jejich vlastnost budu na vlastní kůži ověřovat i nadále.

 

Tereza Janišová se narodila v roce 1989 v Praze. Hradčany, Petřín a křivolaké uličky Malé Strany byla místa, kde prožila dětství, a dodnes jsou pro ni velkým zdrojem inspirace. Po výtvarném gymnáziu vystudovala Fakultu architektury ČVUT, poté strávila nějaký čas v Londýně, kde pracovala v místním architektonickém ateliéru. Největší radostí ale pro ni vždy bylo psaní. Je autorkou čarodějné trilogie Erilian a historického fantasy románu Lvářka. Kromě psaní knih se Tereza věnuje architektonické žurnalistice, miluje tanec, kočky a cestování.

 

Web www.terezajanisova.cz , Facebook www.facebook.com/terezajanis , Instagram www.instagram.com/terezajanisova

Trailer k románu Lvářka - https://youtu.be/8iS_BbzlNt8

S devadesátkou na krku / Jiráskův Hronov slaví unikátní jubileum (1)

HRONOV: Festival Jiráskův Hronov patří k mezinárodně uznávaným značkám. Jde vůbec o nejstarší divadelní festival na světě. Od roku 1931 se konal každoročně, a to i za těch nejobtížnějších podmínek. Během druhé světové války, po únoru 1948… Dokonce i v letošním, podivuhodném „covidovém“ roce přivítá s otevřenou náručí vybrané soubory. Jiráskův Hronov je totiž „festivalem festivalů“. Už sama přítomnost na Hronově je potvrzením špičkové úrovně divadelních inscenací. Ale nejde jen o to zúčastnit se. Součástí přehlídky jsou také dílny a semináře - pravé kolbiště názorů, zkušeností a dovedností. Pravidelnými hosty tu bývají i profesionální divadelníci, často v roli lektorů. O úvodní pohled na Jiráskův Hronov „z druhého břehu“ jsme v našem miniseriálu požádali Alenu Zemančíkovou, dramatičku, spisovatelku a dlouholetou dramaturgyni ČRo Vltava.         

od 31.07.2020 do 08.08.2020
Autor článku: 
Alena Zemančíková/jal, ika

Alena Zemančíková

Jiráskův Hronov jako zrcadlo společenských změn

Vrcholná přehlídka českého amatérského divadla Jiráskův Hronov byla založena jako jeden z posledních aktů českého národního obrození. Zní to (hronovské divadlo bylo otevřeno v roce 1930) neuvěřitelně, ale bylo to tak. Architekt československého funkcionalismu Jindřich Freiwald (který vypracoval plány divadla zdarma a ani další práce svého ateliéru neúčtoval) při poklepu na základní kámen zarýmoval: „Stavme divadlo hezké, naše, české.“

Hronovský rodák Alois Jirásek se otevření divadla, nesoucího jeho jméno, nedožil. Když 12. března 1930 zemřel, byl pohřeb na místní hřbitov vypraven z dosud nedostavěného divadla a zúčastnilo se ho množství ochotnických spolků.

Divadlo bylo slavnostně otevřeno 28. září 1930, slavnostními hosty byli sociálnědemokratický předseda Národního shromáždění  František Tomášek, básník a senátor Viktor Dyk a guvernér Pospíšil. Poslanec Tomášek divadlu přál, aby „bylo vedeno v Jiráskově duchu, bylo lidové, sociálně spravedlivé a všem vrstvám přístupné, aby vzdělávalo a poučovalo.“

O rok později se konal první Jiráskův Hronov, tehdy jako přehlídka ochotnických inscenací Jiráskových her. Záštitu nad ním převzal prezident T. G. Masaryk, projev pronesl Jaroslav Kvapil, zúčastnilo se 3000 milovníků divadla.

Jiráskův Hronov jako vrcholná přehlídka amatérského divadla prošel pochopitelně mnohými peripetiemi.[1] Ostatně samo amatérské divadlo se rovněž rozrůznilo, od 60. let 20. století přestalo v malých poměrech napodobovat velké poměry profesionální a stalo se svého druhu výraznou občanskou i uměleckou aktivitou. Protože divadlo stojí u vzniku české národní kultury nejen jako složka formování jazyka, ale i jako prvek občanský a státotvorný, nesli divadelní amatéři i v časech totalitních režimů a reglementovaných estetik ve své činnosti étos demokracie, nezávislosti a svobody tvorby, jíž se profesionálům v oněch časech nedostávalo.

Nastupující generace progresivních tvůrců českého profesionálního divadla po roce 1989 se zákonitě a výraznou měrou zformovala z tvůrců (zejména režisérů, ale i herců), kteří prošli amatérským divadlem konce 70. a 80. let. Byli to Petr Lébl ( amatérský soubor DOPRAPO, později Jak se vám jelo, ještě později Jelo Praha) a J. A. Pitínský (Ochotnický kroužek Brno).1 Divadelní činnost ukončil a do televize přešel Zdeněk Potužil ( Divadlo Na okraji Praha), jehož soubor, hrající v klubu Rubín, byl už v roce 1989 plně profesionální. Výraznou hereckou osobností amatérského divadla 80. let, která po roce 1989 přešla do profesionálního provozu a pokračovala v díle nejen hereckém, ale i autorském, režijním, překladatelském a svého času i ředitelském, byl Jaroslav Achab Haidler (Činoherní studio Ústí nad Labem).[2] Jejich inscenace prošly Jiráskovým Hronovem, vzbudily senzaci i diskuzi a u současníků formovaly nárok na osobitost a nonkonformitu autentického divadelního umění. Jistá míra amatérismu byla vnímána jako přednost, jako součást autenticity díla vznikajícího z přesvědčení uměleckého i občanského. S touto „zátěží“ amatérismu se české profesionální divadlo potýkalo celá devadesátá léta a s jejími zbytky vstoupilo do 21. století, v němž poměry mezi amatérským a profesionálním divadlem nabyly nových parametrů, už nikoli obsahových, jako spíše provozních a produkčních. O tom bude řeč ještě později. 

Po roce 1989 se pro amatérské divadlo změnilo takřka vše – spolu s naprostou svobodou vyjádření i spolčování se v prvních letech po převratu takřka rozpadly všechny možnosti k jejímu naplnění amatérskou divadelní činností. Privatizace smetla někdejší zřizovatele a zlikvidovala hrací prostory. Nové možnosti i nároky profesního uplatnění si vyžádaly volný čas, kterého je k amatérské tvorbě třeba, a společnost sama se svými změnami se stala tak výrazným tématem, že bylo těžké najít téma, pro něž by stálo zato se angažovat umělecky. Vypadalo to dokonce, že se rozpadnou i organizační struktury, a v mnohých místech se tak i stalo. Naštěstí se podařilo udržet národní instituci pro amatérské umění, bohužel pod nesrozumitelným jménem-zkratkou Nipos-Artama, jednu z příspěvkových organizací Ministerstva kultury ČR, která v nových podmínkách české amatérské divadelnictví sleduje, zajišťuje, dokumentuje, organizuje vzdělávací činnost, a je s městem Hronov i spolupořadatelem Jiráskova Hronova. Ten byl po roce 1990 definován jako mezioborová přehlídka amatérského divadla, kam jsou ze všech oborových přehlídek inscenace závazně nominovány, ale i doporučovány tak, aby vznikla reprezentativní, žánrově pestrá a  inspirativní  roční bilance dění v amatérském divadle.

Na přelomu tisíciletí se amatérské stalo prostorem sebevýpovědí různého druhu, mnohdy tak nekorektních, že by v prostředí dobového maloměšťáckého konsensu neměly vůbec šanci. Každoročně jsem vyhlížela, kdy amatérské divadlo začne hovořit také o věcech, o nichž se v divadelních institucích nemluví, kdy uvidím kus společenského života, nahlédnutý mimo oficiální rastr. Pro mě poprvé tak učinila improvizující skupina kolem filmaře Petra Marka Láhor Soundsystém, když zahrála pod názvem Diskrétní den sebeironickou improvizovanou komedii o krizi středního věku a pádu jedné subkultury do jámy konformismu.[3]


Podruhé rozbouřil vody diváckého přijetí René Levínský se spolkem zvaným Nejhodnější medvídci ve své punkovým jazykem napsané hře Harila, v níž se filozoficky zapletl s idejemi svobody, ochrany utlačovaných, s feminismem a komerčním zneužitím toho všeho.[4] Tyhle dvě komedie ukázaly přesvědčivěji než cokoli na profesionálních jevištích, co se to s námi v aktuálním čase děje. Jedna inscenace zásadně škobrtala v improvizovaných dialozích (byť pevně stanoveném ději a situacích), druhá se vyjadřovala slovníkem plným vulgarismů (byť vyslovovala filozofické a ekologické sentence), obě pro tyto vlastnosti narazily i na nepřijetí a odpor, pro běžného konvenčně vychovaného konzumenta byly nepoživatelné.

Amatérského statutu se ale drží i divadelní díla, která setrvávají mimo provoz z opačných důvodů, než právě zmíněné improvizované a drastické kousky. Výtvarnice a loutkářka Hana Voříšková z Chocně vytváří tak decentní a soustředěné jevištní obrazy ( někdy i na miniaturním jevišti), že se nikterak nedají zarovnat do mantinelů provozu divadla, a to ani toho pro děti. [5]

Ukázalo se, že právě konformně konzumní svět je prostorem, vůči němuž se amatérské divadlo po roce 1990 vymezuje nejen svými tématy, ale především svou vlastní existencí. Systém dotací a grantů, vyžadující návštěvnost a zdatnou produkci ovládl veřejný prostor do té míry, že na místo ředitele profesionálního divadla musí dnes aspirovat osobnost s výraznými producentskými a manažerskými rysy. Amatérské divadlo má ovšem jedinečnou svobodu v tom, že se nemusí podřizovat tlaku pravidelného provozu, nemusí se zodpovídat z návštěvnosti a vyčíslovat v procentech soběstačnost. Svou hmotnou existenci řeší amatérští divadelníci jinak. Tak se setkáváme s inscenacemi, které jsou vynikající, jejich tvůrci suverénně ovládají herecké i režijní umění, ale nejsou součástí  nelítostného provozu. Následkem této situace se rozpoutal spor, který vedeme na Jiráskově Hronově už několik let, totiž do jaké míry mají inscenace, často vytvářené profesionálními divadelníky, ale pro amatérský provoz, právo být na Jiráskově Hronově vedle inscenací studentských, sousedských, spolkových a klubových souborů. Spor ten nemá konce a moje úvaha o proměně kritických reflexí na Jiráskově Hronově ho nechá v tuto chvíli stranou.


Amatérské divadlo dělají často vysoce vzdělaní a nadaní lidé, profesionálně zakotvení v jiných oborech (přírodovědci, matematici, dokonce i představitelé komunální politiky, nemluvě o učitelích, kteří to mají v tradici své profese). Jejich inscenace, jakkoli třeba nedokonalé, jsou mimořádně citlivým indikátorem toho, co se v kultuře té které doby děje, kam se ubírá její poetika a estetika. V nejlepších případech předjímají myšlenkový vývoj.

…To ovšem, pokud jde o Jiráskův Hronov, není všechno. Už v 70. letech 20. století se na Hronově zavedly praktické divadelní semináře pro mladé divadelníky. Seminář byl všeobecný a jeden (v roce 1975 jsem se ho zúčastnila, od té doby se datuje mé přátelství s režisérkou Jaroslavou Šiktancovou, tehdy Odvárkovou). Po roce 1989 se zásluhou metodika zmíněného Nipos –Artama Milana Strotzera a týmu kolegů a spolupracovníků podařilo rozšířit koncepci Hronova o řadu uměleckých dílen (bývá jich 12 až 15). Společnou prací pod vedením odborných lektorů a odpoledními návštěvami inscenací a debatami o nich se podařilo vytvořit na Hronově jedinečnou přátelskou, ale i přísně kritickou atmosféru, dochází zde ke vzniku nových projektů a k nim sestavených týmů, diskutuje se o žánrech a formách, nejen v kuloárech a hospodách, ale také v teoretických a diskusních klubech.

Jiráskův Hronov přestal být důstojnou státotvornou oficiální událostí a přirozeně se stal místem tvůrčího i myšlenkového pohybu, demokratickým místem setkávání a vzájemného poznávání. Dnes se Jiráskova Hronova účastní ve značném počtu i studenti uměleckých a uměnovědných škol, kteří si zde na poli amatérského divadla formulují i trénují své postupy a myšlenky. Hronov, malé město ve východních Čechách, se na deset dnů stává středem české divadelní kultury- a to myslím vážně, bez nadsázky. Nalezením nového programu se podařilo tvůrčím způsobem rozvést zakladatelskou myšlenku, uchovat její patos a opustit svazující oficióznost.

 

[1] Odkazuji zde na stránky http://www.amaterskedivadlo.cz/, kde lze najít informace do nejmenších detailů.

1 Franz Kafka – Petr Lébl: Přeměna. Jak se vám jelo Praha. JH 1989.

   Jan Antonín Pitínský: Matka. Ochotnický kroužek Brno. JH 1989.

[2] Ladislav Fuks – Jaroslav Achab Haidler: Pan Theodor Mundstock. Prem.1984, dodnes na repertoáru

   Činoherního studia Ústí nad Labem.

[3] Na 77. Jiráskově Hronově r. 2009

[4]  Na 75. Jiráskově Hronově  r. 2007

[5] Na Jiráskově Hronově 2012 O zlaté rybce, 2013 Pohyblivé obrázky, 2015 a 2016 doprovodný program  po celou dobu festivalu

Sonda do života spolků v obcích do 3 tis. obyvatel - Dobrš

DOBRŠ: Česká republika je „kulturním národem“ a má se v tomto ohledu čím pochlubit, jeho velká „síla“ tkví v hojném kulturním a uměleckém dění v menších sídlech a obcích. V několika dílech vám budeme přinášet příklady toho, jak zanícení dobrovolníci ze všech koutů republiky věnují svůj volný čas právě těmto činnostem ve prospěch rozvoje míst, na nichž jim záleží. Dnes vám představíme Dobrš, jihočeskou vesničku v půvabné krajině Strakonicka, s necelou čtyřicítkou stálých obyvatel, která patřila v období renesance ke kulturním a společenským centrům kraje. O její vzkříšení se zasazuje Sdružení pro obnovu Dobrše, z. s. Předsedovi spolku, architektovi Ivo Kramlovi jsme položili několik anketních otázek u příležitosti konání festivalu, který v srpnu i přes nepřízeň letošních okolností pořádají.

Autor článku: 
ika

O Dobrši

Dobrš je jihočeská vesnička, sice malá svojí rozlohou, ale velká svojí bohatou historií, a to i kulturní. Můžeme o ní právem hovořit jako o perle šumavského Podlesí. Leží na vyvýšenině 18 km jihozápadně od Volyně ve výšce 710 metrů nad mořem. Turisticky je tato oblast regionu Strakonicka velmi atraktivní, krajina má velký půvab. Do velké míry její současnou podobu předurčil rod Koců z Dobrše. Dva cenné románské kostely ovšem svědčí o tom, že historie místa sahá až do raného středověku.

Dobršská tvrz se nachází opodál. Byla to původně gotická stavba, k jejíž věži byla v r. 1707 přistavěna ranně barokní dvoupatrová zámecká budova. Ta prochází rekonstrukcí, interiér se nově upravuje na galerii a regionální muzeum. Další cennou památkou, tentokrát z doby renesanční, je vstupní brána do zámeckého areálu, která byla restaurována r. 1996. Právě v době renesanční se Dobrš těšila jako kulturní a společenské centrum kraje velkému rozkvětu.

Až pojedete kolem Dobrše, zastavte se během roku alespoň v jedné z několika památek, kam se běžně návštěvník bez průvodce nedostane, v letní sezoně pak určitě na výstavě v galerii CoCo. Nenechte si ujít výstup do krovu a věže zvonice sv. Jana a Pavla a prohlídku tří zvonů, především pak zvonu Maria, druhého největšího v jižních Čechách, který se před několika lety ocitl i na české poštovní známce.  Zážitek vizuální se propojí se zážitkem akustickým, když zazní úder srdce tohoto prastarého věžního klenotu.

Další zajímavostí malinké obce je festival, který také oživuje tradici hudebních produkcí v 60. a 70. letech minulého století, kdy byl sál budovy hostince „U Dražných“ na návsi, jenž je také kulturní památkou, centrem hudební produkce neoficiálního proudu, ideově a politicky tehdy nežádoucího. V tomto sále se ještě dříve – v době mezi válkami  –  také díky místnímu Čtenářsko-ochotnickému spolku Svornost hrálo i ochotnické divadlo.

Dobrš má své pozoruhodné historické osobnosti. Mezi ně patří barokní kazatel a literát Ondřej Jakub de Waldt, který zde jako kněz působil na přelomu 17. a 18 století dlouhých 42 let a sepsal zde zásadní část svého díla – především barokních kázání. Na jeho činnost v nedávných letech navázal politický vězeň, skaut, nositel Řádu TGM Páter Martin František Vích, který zde byl farářem více než 41 let. Od roku 1993 do roku 2008 pravidelně vydával farní zpravodaj List z Pošumaví.

 

Byla už Dobrš součástí Sudet? Dá se říci, že úpadek nastal po válce a spolu s ní i odchod obyvatel a chátrání budov, které pokračovalo i za socialismu? Na co navazujete, za jakého stavu jste se o obnovu začali pokoušet?

Dobrš, ač relativně blízko německých hranic, nebyla součástí Sudet, tedy odchod obyvatel spojený s chátráním budov se jí ve velké míře díky této skutečnosti vyhnul. Nevyhnul se jí už tak jako u mnoha jiných obcí úpadek života kulturního, způsobený nástupem komunismu a socialistického zřízení, spojeného s kolektivizací vesnice. I přes toto období si Dobrš udržela do značné míry svoji autenticitu a genius loci, i když místní obyvatelé na ně v drtivé většině rezignovali a tato skutečnost nese své ozvěny v mysli některých obyvatel i dnes.  

V sedmdesátých a částečně i osmdesátých  letech minulého století pak z ponurosti doby a úpadku kultury Dobrš stále vyčnívala, a to díky duchovní a skautské činnosti P. Martina Františka Vícha nebo pravidelné hudební produkci, kterou umožňovali majitelce ve zdejším hostinci U Dražných. Připomenout je vhodné rovněž osvětovou činnost „rytíře“ Josefa Menšíka, který získal od Schwarzenbergů část tvrze, kde zřídil malé muzeum,  provázel skautské výpravy,  vyjížděl v brnění na koni na místní jarmarky a pouti.  To − ale ne jen − jsou důležité ozvěny z minulosti, inspirace místních významných osobností, na které se snažilo do jisté míry navázat občanské sdružení v době svého vzniku.         

 

Otázky ke spolkům v obcích do 3 tis. obyvatel

Kdy a za jakých okolností spolek vznikl, resp. byl obnoven? Jaké byly motivace a důvody k založení spolku? Co bylo katalyzátorem?

Sdružení pro obnovu Dobrše, z.s., je dobrovolným občanským sdružením, které vzniklo na podzim roku 1996. Jeho cílem je osvětová a kulturní činnost ve vztahu k Dobrši jako zcela výjimečné vesnické lokalitě, získávání finančních prostředků na projekty, odborné posudky a související dokumentaci pro obnovu, provoz, opravy a údržbu areálu zámku a tvrze v Dobrši, ostatních kulturních památek i jiných staveb a prostorů v obci a jejím intravilánu se nacházejících.

Základní motivací a myšlenkou vzniku bylo provozování a využití areálu dobršského zámku a tvrze, jehož hlavní část byla tehdy (1996) nabízena obci k prodeji, následné obnovení jeho společenské funkce a propojení jeho jednotlivých částí s cílem vytvořit prostor pro soužití lidí různých zájmů, věku, vzdělání i přesvědčení se zaměřením na uměleckou činnost, setkávání, výuku, poznávání, společnou zábavu a alternativní kulturu. 

 

Nakolik aktivní činnost vyvíjíte? Jakých cílů chcete prostřednictvím spolku dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění?

Spolek zajišťuje dokumentaci, odborné posudky a dobrozdání pro udržování historicky cenných objektů, stejně tak jako veškerou dokumentaci nutnou k získání finančních prostředků k záchraně, obnově či opravě objektů v soukromém nebo obecním vlastnictví. Cílem je vnést do historického prostředí nový adekvátní obsah se soudobými prvky. Spolek také podporuje spolupráci institucí, spolků a jednotlivých autorů v oblasti výtvarného umění včetně pořádání výstav. Dále organizuje kulturní a společenské akce, sympózia, soutěže a práce spojené s obnovou (rehabilitací) obce, a to nejen místního významu, na nichž vyzdvihuje a osvětluje myšlenku obnovy funkce areálu zámku a vztahu k jeho okolí, vzájemné propojení a doplňování se jednotlivých prvků včetně širších prvků krajinotvorných. Působí rovněž v oblasti profesionálního hudebního umění, publicistiky a vydávání odborných periodik.

Konkrétně lze zmínit například výstavní činnost v zámecké galerii CoCo, vydávaní občasníku Volné listy dobršské, iniciaci a návrhový proces rozhledny „Schody do nebe“ nad Dobrší, poutní stezky šumavským Podlesím, projekt obnovy historické cesty Dobrš - Dřešín, ale také akci s vysoce neregionálním až mezinárodním přesahem, jíž je Mezinárodní hudební festival Dobršská brána. Čtvrtý ročník dvoudenního festivalu, který zavede návštěvníky na známá historická místa, se právě připravuje.

 

Oslovujete všechny věkové skupiny? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog? 

Spolek se snaží oslovovat lidi bez ohledu na generace. Dokladem toho může být například uspořádání Letní výtvarné školy pro děti, vydání Pohádek ze šumavského Podlesí od Josefa Křešničky a oproti tomu například vydání beletrie pro dospělé s názvem Jiná jména smrti od téhož autora. Tyto aktivity propojuje napříč generacemi třeba právě hudební festival, kdy jeho program je dramaturgicky sestavován i se zřetelem na tento aspekt.

 

Co vás na této práci těší a co vám ji naopak komplikuje?

Radost z práce nám přináší právě zpětná vazba, ohlas na pořádané akce napříč generacemi, stoupající návštěvnost v galerii i na srpnovém hudebním festivalu. Nepřehlédnutelný je i zvětšující se zájem médií a odborné hudební a umělecké veřejnosti. Práci snad stěžuje částečně mnohdy administrativně komplikovaná grantová politika. Někdy je získaná částka neadekvátní vůči administrativnímu a časovému úsilí na její vyúčtování. Velkou otázkou a neznámou bude v tomto roce, jak ovlivní – zkomplikuje činnost systém evidence ekonomických tržeb (EET), kdy například právě festival by měl podléhat též této povinnosti.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Sdružení pro obnovu Dobrše je od svého vzniku evidovaná právnická osoba. Bez tohoto statutu by nemohlo plně rozvinout své aktivity, jednat s jednotlivými partnery včetně státních institucí či samosprávních celků.

 

Kolik členů spolek sdružuje? Jaké jsou věkové, profesní a genderové charakteristiky členů spolku? Jaké jsou povinnosti člena spolku?

Spolek v současné době sdružuje asi 17 členů. V době jeho vzniku jich bylo až čtyřicet. Jak to tak bývá, po jistém nadšení a počátečním entuziasmu přicházely výzvy, s tím spojené práce a povinnosti, a tak sítem času prošli jen někteří, jiní spolek opustili, ale noví se zájmem zas přicházejí, aby nezištně pomohli.

 

Jaký je vztah spolku k obecnímu zastupitelstvu/magistrátu? Máte jejich podporu?

Za téměř dvacet pět let existence prošel vztah k obci překotným vývojem. Z počátku, v době založení, byl spolek zcela přehlížen a ignorován, nabídky na spolupráci nenacházely odezvu, a když ano, tak jen formální a vše končilo bez hmatatelných výsledků. Proto jsme se rozhodli navázat v té počáteční době existence mezi roky 1996 až 2009 intenzivní spolupráci při obnově a záchraně památek s administrátorem Římskokatolické farnosti Dobrš Páterem Martinem F. Víchem, který spolupráci, založenou na vzájemné důvěře, respektu i empatii vítal. Díky tomu se podařilo administrativně napomoci k záchraně renesančního epitafu, vzácné gotické Madony, opravě fasády fary, či známého zvonu Maria v dobršské zvonici. Dodnes jako vzpomínka na tuto spolupráci zůstává například socha Zmrtvýchvstání Krista, kterou do dobršského kostela věnoval jeden ze zakládajících členů spolku, akademický sochař Tomáš Vejdovský.

Spolupracujeme nakonec ale i s obcí, s jejímž zastupitelstvem se po letech podařilo nalézt prostor pro dialog a kooperaci, i když tento vztah má ještě velký potenciál pro svůj rozvoj. A tak druhý ročník mezinárodního hudebního festivalu podpořila obec částkou cca 7 tisíc. Kč, oproti tomu pro třetí, loňský ročník spočívala podpora v nabídce zapůjčení jednoho kusu mobilního WC ve vlastnictví obec. Letos se za takové situace jako organizátoři logicky poněkud zdráháme se žádostí o podporu na obec obrátit.

 

S jakými dalšími organizacemi spolek spolupracuje? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Spolek například spolupracuje díky jednomu ze zakládajících členů Josefu Křešničkovi s regionálním Čestickým kulturním spolkem. Pan Křešnička byl významným členem dobršského spolku, katalyzátorem jeho činnosti v prvních letech existence. I proto spolek uděluje nepravidelně pamětní plaketu s jeho podobiznou „Za kulturní počin na Podlesí“ významným osobnostem, které napomáhají kultuře v regionu. Zmínit lze také dobrou spolupráci mimo regionální, a to se spolkem Stará škola z Vraného nad Vltavou.

 

Jaké projekty jste realizovali? Co se ne/povedlo? Na čem pracujete nyní? Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní?

Některé z projektů byly již výše zmíněny. Z těch poněkud nepovedených (alespoň pro zatím) lze uvést ty, které vyžadovaly konkrétní spolupráci a participaci s obcí, a tedy rozhlednu nad Dobrší či projekty související s obnovou krajiny. Mezi ty povedené je možno snad zařadit a vyzdvihnout kromě několika sympózií (např. na téma Město a venkov, na téma památkové péče nebo kazatele Ondřeje Jakuba de Waldta, který významně ovlivnil ducha Dobrše v době barokní) výstavní činnost v galerii CoCo, ztělesněnou několikaletým cyklem s příznačným názvem „Místo působení Dobrš“. Asi nejvýznamnější akcí bude již dříve představený hudební festival, který má v podtitulu názvu „Dobršská brána – brána do světa hudby“. Během tří ročníků se povedlo dostat festival do veřejného i odborného povědomí, respektují jej hudební znalci i odborná hudební média, povzbudivé reakce na jeho program přicházejí i ze zahraničí, akci podporuje např. Ministerstvo kultury, Jihočeský kraj. To vše nás opravdu těší, motivuje, ale i zavazuje zároveň.

 

Připravujete nějakou stěžejní akci či aktivitu na rok 2020, o které byste chtěli čtenáře informovat?

Stěžejní akcí roku 2020 bude bezesporu čtvrtý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Dobršská brána.

Přehlídka ve dvou srpnových dnech opět nabídne osvěžující vhled do světa soudobé hudby bez dramaturgických kompromisů a formálního žánrového zařazení interpretů. Ti ve své tvorbě volně přecházejí mezi žánry a kombinují prvky lidové hudby s jazzem a komorní hudbou. Tomu odpovídá i konkrétní dramaturgie festivalu a jeho motto „Brána do světa hudby“. Posluchači i hudebníci se tak seznámí s Dobrší a jejími památkami zblízka.

Festival navazuje a zapadá do celosvětového trendu hledání nových souvislostí mezi tradiční, klasickou a soudobou hudbou a vytváří tak svým charakterem jedinečnou hudební událost, která by na české hudební scéně těžko našla srovnání. Přehlídka současně dává nový impulz k setkávání světových hudebníků a českého publika na místě pro mnohé návštěvníky netradičním, přesto s dlouhou historií, a to také hudební, a mimo známé české metropole. Jednotícím prvkem čtvrtého ročníku festivalu je tentokrát nástroj „harmonika“, a sice akordeon a harmonika foukací. Ty uslyšíme v různých kombinacích, ve volné improvizaci. Zazní tak jazz různorodý, ve všech podobách a barvách, lidové písně, skladby komponované na odkazu národního folkloru i kompozice určené přímo pro ty které konkrétní interprety nebo interpretky.

Známí čeští či zahraniční muzikanti a uskupení se představí ve skladbách s historickým původem, ale také v těch, využívajících improvizaci a národními lidovými písněmi (např. Finsko, Francie, Itálie, Rakousko, Německo a ČR), prostor dostanou představení improvizace, intonace a celkové hudební pohotovosti. Bude znít hudba stará i zcela aktuální, vznikající právě v okamžiku vystoupení.

 

Web: www.dobrs.cz

www.dobrsskabrana-fest.cz

Podnikavky na mateřské: Kateřina Piliarik, autorka projektu Ani-Muk

ČR: Kateřina Piliarik vystudovala produkci na pražské DAMU, její život se ale stočil k docela jiné činnosti. Před pěti lety založila projekt kreativně-edukativních krabic pro zvídavé děti Ani-Muk. Zároveň je Kateřina Piliarik také matkou třech dětí – Emy (7), Olega (4) a Cyrila (2). Projekt Ani-Muk si zakládá na samostatném prožitku dítěte. Hrou, která dítě naučí mnohé, co se mu bude hodit i v reálném životě, ho tak neprovází rodiče. Dítě se pomocí vzdělávací krabice odpoutá od trávení volného času na tabletu či notebooku a učí se myslet nejenom samostatně, ale také kreativně.

Autor článku: 
Markéta Pánková

Jak vznikl projekt vzdělávacích krabic pro děti Ani-Muk? S vámi vystudovaným oborem produkce na DAMU projekt moc společného nemá. Proč jste se rozhodla dát přednost vlastnímu podnikání? Co byl ten hlavní důvod?

Projekt Ani-Muk začal v době, kdy jsme bydleli v Německu, manžel tam získal práci. Já jsem čekala své první dítě, Emu, a do toho jsem studovala DAMU v Praze. Divadelní produkce je ale hodně časově náročná a už z toho, co jsme probírali ve škole jsem zjistila, že s malými dětmi nepůjde skloubit. Přemýšlela jsem, co bych mohla dělat a zjistila, že v Německu tenkrát fungoval projekt, ve kterém posílali dětem co měsíc novou krabici s vyráběním na určité téma. To mě zaujalo. Zjistila jsem, že u nás nic takového není a tak jsem spojila síly se sestrou mojí spolužačky z DAMU, která tou dobou studovala ilustraci. Nejprve jsme vyrobily pilotní krabice pro děti s Downovým syndromem v komunitním centru Ovečka v Českých Budějovicích. Hned poté jsme šly do ostrého provozu Ani-Muku.

 

Co je hlavní myšlenkou vašeho projektu vzdělávacích krabic pro zvídavé děti? Změnila se od začátku projektu?

Od začátku se hodně vyvíjí. Nejdříve jsme chtěly krabice dělat tak, aby to byla spíše tvořivá krabice. Kladly jsme důraz na to, aby rodič do tvořivého procesu dítěti nevstupoval, aby mělo svobodu v tom, jak bude krabice poté vypadat a vyhrálo si s ní samo. To považujeme stále za důležité, ale posunuly jsme se více k tomu, aby témata krabic byla jak tvořivá, tak ale i více vzdělávací. Kvůli tomu jsme rozšířily cílovou skupinu i na menší děti, rodiče nám často psali, že mají děti od tří let a chtěli s nimi krabice zkoušet. Od začátku také tvoříme krabice na principu, že vše, co je potřeba k vyrábění, je v krabici již přítomno a rodiče se tak nemusí starat o nic dalšího. K některým krabicím přibalujeme i hlínu, pokud je k vyrábění potřeba. Ne každý má doma zahradu.

 

Jak krabice Ani-Muk pro děti vypadá a jak dlouho trvá ji vymyslet?

Některé nápady na krabici přicházejí samy, s jinými se dlouho lopotíme. Nápad na krabici intenzivně ladíme dva až tři týdny, poté sháníme materiál a dodavatele pro obsah. Krabice má vždy jedno téma a obsahuje tři sady. Trvá tak měsíc, měsíc a půl, než dáme celou krabici dohromady. Snažíme se, aby byla v krabici vždy jedna aktivita s hrou, kterou si děti mohou zahrát samy nebo s rodičem, další činnosti jsou více vyráběcí. Každá krabice se něčím odlišuje. Některé jsou spojeny s tím, aby je dítě mohlo prozkoumat venku, jiné jsou více na doma.

 

Kolik dětí si v Česku hraje se vzdělávacími krabicemi Ani-Muk?

Fungujeme pátým rokem a první krabici jsme posílaly asi deseti dětem, z toho polovina byla děti kamarádů. Pak přicházely další a další, celkově jsme krabice doručily do více jak tří tisíc dětských rukou.

 

Kdybyste měla projekt porovnat v jeho začátcích a teď, co všechno se změnilo?

Ze začátku to byl „punk“ v celém podnikání. Byl to zcela jiný svět oficiálních záležitostí a formalit. Hodně jsme zápasily s hledáním dodavatelů, abychom mohly vyzkoušet materiály, které jsme potřebovaly. Potřebovaly jsme také odhadnout, kolik nám vše zabere času. Vše teď zvládáme lépe a efektivněji. Dříve jsme dělaly také tvořivé dílny, kde bylo často na rodičích vidět, jak jsou zvyklí na to, že dostali pro dítě šablonku, jak má výtvor vypadat nebo návod říkající: „Tohle dělej.“ My k tomu přistupujeme obráceně. Náš přístup k podnikání se od začátku celkově změnil. Nechceme „tlačit na pilu.“ Vybudovaly jsme si určitou komunitu zákazníků, které za Ani-Muk krabice chce danou částku dát a přijde jim to smysluplné.

 

Jak ovlivnily projekt Ani-Muk vaše tři děti, Ema (7), Oleg (4) a Cyril (2)?

Celý projekt se snažíme uzpůsobovat tomu, že mám děti. Dáváme si pomalé cíle. Na práci mám tolik času, kolik děti dovolí. Je pro mě důležité, aby obojí bylo udržitelné ve vzájemné harmonii, aby podnikání fungovalo s ohledem na děti.

 

Jak zvládáte podnikání a rodinu zároveň?

Ze začátku jsem hodně pracovala po večerech a po nocích. To už teď nedělám, nebo se snažím to omezit, protože už to prostě nejde a ani nic takového už dělat nechci. Ema už je ve škole, Oleg je tři dny v týdnu ve školce a pro dvouletého Cyrila mám dvakrát týdně na pár hodin hlídání. Pracuji tak v tímto vymezenou dobu. Člověk se naučí dělat věci mnohem efektivněji a rychleji, protože prostě musí.

 

Poskytují vám vaše děti inspiraci pro další tvoření?

Nápadů máme hodně, ale podněty mi dává i moje dcera. Poslední dva, tři roky s Emou také krabice testuji.  Je to přirozená věc, že člověk s vlastními dětmi přichází snadněji na to, co by zajímalo i ostatní děti. Ema nám dává dobrou zpětnou vazbu v tom, zda jsou instrukce nebo pravidla krabice pochopitelná. Je hodně těžké uzpůsobovat je tomu, aby byly pochopitelné pro děti ve věku 6 až 10 let.

 

Řídíte se ve vašem podnikání spíše rozumem nebo srdcem? Myslíte si, že je to tak správně a proč?

Řídila jsem se ze začátku pouze intuicí, rozum jsem do podnikání vůbec nezapojovala, ale určitě by se rozum do podnikání měl zapojovat hned na začátku (smích). Vůbec jsme si nespočítaly náklady, abychom věděly, kolik by krabice měly stát. Myslím, že se člověk takto hrozně rychle vyčerpá. I když vás podnikání baví, potřebujete vidět, že dává smysl a uživí vás.

 

Existuje v tomto druhu podnikání v Česku konkurence či případně vás vnímají jako konkurenta jiní autoři podobných „hravých“ projektů pro děti?

Za tu dobu, co projekt Ani-Muk existuje, vznikly v Česku tři projekty na stejném principu, ale všechny zanikly. Nesetkala jsem se s tím, že bychom vnímali jeden druhého jako konkurenci. Existuje americká firma podobná našemu projektu, která doručuje i k nám. I ty tři podobné projekty dělaly maminky s dětmi na rodičovské, a to se do podnikání myslím i promítá. Nikdo nezakládá podobný projekt s tím, že je to zlatý důl, který ponese spoustu peněz.

 

V týmu projektu Ani-Muk jste celkem 4 ženy. Jak máte rozdělené jednotlivé role?

S Emmou jsme nejužší tým, vymýšlíme nápady pro nové krabice. Emma dělá grafiku a ilustrace, Lucka pomáhá v dílně balit krabice. Instagramový svět spravuje Gábi.  A já se navíc starám o provoz a zákazníky.

 

Zažila jste nějaké vyloženě špatné období ve vašem podnikání?

Z poslední doby takový nejšílenější zážitek byl, kdy jsem náhodou zjistila, že jiný web zcela opsal naše vlastní texty. Překvapilo mě, že někdo nemá zábrany něco podobného udělat. Hned, jak jsem to zjistila, ohradila jsem se a text z webu stáhli.

 

O čem je váš nový projekt online/offline hry Podivousy?

Rodiče dostanou každý den na email tajná čísla, která znamenají různé suroviny v plánku. Ze surovin staví poté děti svou vesnici, budovy. Pravidla nejsou nijak náročná, stavby papírových domečků jsme dětem poslaly, je zde tak propojení virtuální a rukodělné hry, kdy děti něco reálně vyrábí. Podivousy se hrají deset dní, mají deset kol.

 

Trochu mi pointa vaší online-offline hry pro děti, navrácení života do vsi, který se najednou vytratil, připomíná nynější stav v Česku vyvolaný pandemií koronaviru Covid-19. Je to jen náhoda?

Není to náhoda. Podivousy nás napadly poté, co bylo nařízeno plošné omezení pohybu a zavřely se školy a školky. Děti jsou tak každý den doma nám přišlo jako dobrý nápad je každý den něčím rozptýlit. Chtěly jsme, aby rodiče s dětmi dělali něco jiného, než jenom povinné úkoly a vyrušily bychom tak denní stereotyp, který musí děti hrozně ubíjet. Podivousy jim mají pomoci alespoň na chvíli vypnout a na něco se těšit. Děti hra hrozně baví, posílají nám fotky, jaké budovy postavily, z toho jsme nadšené. Píší nám, že hrají s kamarády ze školy, a že jsou moc rádi, že v této chvíli, kdy nás zasáhla karanténa, mohou mít nějakou společnou aktivitu, když se nemohou sejít.

 

A jak vaše podnikání ovlivnila současná situace spojená s novým koronavirem?

Když začalo omezení pohybu a zavřela se většina obchodů, myslela jsem si, že nikdo nebude nic objednávat, protože lidé budou zvažovat každou korunu. Pak objednávky hrozně vzrostly, po chvíli se usadily do lepšího průměru. Lidé musí zůstat doma s dětmi a snaží se je zabavit, zároveň je ale jasné, že naše produkty nejsou nezbytné. Jsem tedy zvědavá, jak to bude dál. Tato situace nás hodně nutí vymýšlet právě různé online/offline hry. Kdybychom teď nebyli všichni zavřeni doma, nevyšly by ani Podivousy. Snažíme se hodně našich produktů přesouvat, aby byly dostupné online. V tomhle na nás má nastalá situace dobrý dopad. Rodiče nám teď dokonce píší, že mají konečně na naše krabice čas.

 

Zažila jste někdy chvíle, kdy jste si říkala, že podnikat přestanete?

Takové chvíle mám poměrně často, když se dostaneme do časové tísně a podobně, ale nikdy to nemyslím úplně vážně. Za dva, tři dny se vrátím zpátky k tomu, že projekt má smysl a pokračuji dál. Nikdy jsme neměly nějaký zásadní moment, že bychom si řekly: „Teď je to poslední krabice a konec.“ Podle mě jsou takové vlny normální, vzhledem k tomu, že podnikáme už pátým rokem.

 

Nemělo na vás někdy okolí narážky, že jako pracující matka se vaším třem dětem málo věnujete?

Ano, třeba moji blízcí mají tenhle pocit od začátku.  Myslím, že moc nerozumí tomu, proč mám potřebu mít svou vlastní práci, když mám vlastně dost práce s dětmi. Z okolí nebo od kamarádů podobné názory nezaznívají. Když jsem začínala, měla jsem jenom Emu. Potom už bylo podnikání natolik rozjeté, že mi nedávalo smysl ho najednou ukončovat jen proto, že děti u nás doma přibývaly.

Naopak, kombinace vlastního podnikání se mi dost osvědčuje. Mohu zůstat s dětmi doma, když jsou nemocné a ano, pak naskakuje ta práce po večerech. Nemusím se ale stresovat, že za chvíli zavírá školka a já jsem teprve na cestě z práce. Jsem moc ráda, že práci mohu přizpůsobit dětem a nečekaným situacím, které do života přináší.

 

Kam projekt Ani-Muk směřuje do budoucna? Chystáte nějaké přelomové novinky nebo byste chtěly expandovat do jiné země?

Expandovat chceme již delší čas, ale nějak se pořád zasekáváme. Některá témata vycházejí z českých reálií a nevíme přesně, jak je uchopit pro zahraniční děti. Potřebujeme také přeložit návody a další tištěné materiály. Nic z toho nejsou věci, co by se nedaly zvládnout, jen zatím nebyl čas je udělat. Chtěly bychom také navázat spolupráci s institucemi nebo se školami. Nedávno jsme měly schůzku v Národním muzeu, chtěly bychom vytvořit krabici přímo pro muzeum. V minulosti jsme již zkoušely krabici na téma Galerie, to bylo s brněnskou galerií. Člověk tak dostane jiné nápady od lidí kolem sebe, kteří se v daném prostředí reálně pohybují, krabice pak má úplně jiný rozměr. Také bychom chtěly rozšířit cílovou věkovou skupinu, která momentálně zahrnuje děti do deseti let, a zpracovávat tak témata, o kterých se běžně nemluví, a která přitom v dětech vzbuzují otázky – i rodiče sami tápou, jak s dětmi taková témata otevírat. Jednou z takových oblastí by mohlo být i to, jak se vyrovnávat s odchodem blízkého člověka. Doufáme, že i rodičům by mohlo pomoci, kdyby se děti mohly ze smutné události a pocitů třeba vypsat a tak je zpracovat.

Tomáš se musí pořád s něčím rvát / S Janem Dvořákem (nejen) o jeho bratru Tomášovi

PLZEŇ-HRADEC KRÁLOVÉ-ČR: Tomáš Dvořák, režisér a umělecký šéf plzeňského Divadla Alfa, se loučí. Od nové divadelní sezóny "loutkář na penzi" bude ve svém domovském divadle působit externě. Jeden z posledních „téměř vyhynulých gruntovních loutkářů, který ještě věří loutkám“, v nedávné premiéře (9. 6. 2020) představil Jenovéfu, hru lidových loutkářů. Kromě úpravy původního textu pro ni navrhl a vyrobil půvabné loutky z věcí nalezených v garáži nebo v domácnosti. Ke dvěma inscenacím Johanes Doktor Faust a Don Šajn, které už řadu let sklízí úspěchy na mezinárodní scéně, tak přiřadil další  „parádní kus“ českých kočovných loutkářů. Jak se Tomáš Dvořák kdysi infikoval láskou k marionetám, vypráví v následujícím rozhovoru jeho starší bratr Jan. Nutno dodat, že otcem Jana a Tomáše byl Jan Dvořák - režisér, dramaturg, herec a někdejší dlouholetý ředitel světově proslulého divadla DRAK v Hradci Králové.

 

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Jaký byl mezi tebou a Tomášem vztah, když jste byli malí?

Čtyři roky jsou přece jen značný věkový rozdíl. Každý z nás měl už v dětství svůj okruh zájmů, a tak jsme občas – byť bráchové – žili spíš vedle sebe než spolu. A občas jsem ho – jako každý starší sourozenec – upřímně nenáviděl. Měl jsem pocit, že je trvale zvýhodňován, že stačí, aby uhranul rodiče, a to, co jsem si já tak složitě vybojovával, on směl mnohem dřív. Samozřejmě říkám to napůl z legrace, ale určitý osten tam byl.

 

Chceš říct, že díky tomuto „zvýhodnění“ se Tomáš začal zajímat o divadlo dřív než ty?

Ne, k divadlu jsme se dostali oba stejně, protože jsme museli absolvovat nejrůznější soutěže tvořivosti mládeže. Táta nám tehdy vyrobil takové zvláštní loutky, které se posazovaly na hlavu – v mém případě na starou hokejovou helmu. Samozřejmě se brzy ukázalo, že Tomáš po tátovi podědil, co mohl: veškerou manuální zručnost, výtvarné cítění, ale hlavně řemeslný grunt. Vlastně všechno to, co ho předurčovalo k loutkářství.

 

Nešlo samozřejmě jenom o geny, které se hlásily ke slovu, ale také o určité milieu. V prostředí, ve kterém jste vyrůstali, se asi divadlu nedalo uniknout…

Nedalo, a to doslova. Dokud jsme bydleli v Praze v Římské ulici, hned naproti divadlu, často k nám chodil Miloš Kirschner a traduje se, že kvůli mně dostal cukrovku. Jako dítě jsem vůbec nejedl a on po mně dojídal sladké krupicové kašičky, a tím si prý způsobil tuhle chorobu.

 

Táta si vlastně jen odskakoval přes ulici do divadla…

A máma taky. Ta si zase odskakovala přes ulici domů, protože já jsem měl na postýlce připevněný mikrofon a do divadla vedly dráty, které přes ulici natáhli divadelní technici. Byla to vlastně jedna z prvních „chůviček“. Když jsem se probudil a začal řvát, máma to hned slyšela a přišla mě ukonejšit. Pracovala jako Skupova sekretářka, a protože peníze byly potřeba, vrátila se do práce brzy po tom, co jsem se narodil.

 

V té době působil táta s Milošem Kirschnerem v tvůrčí skupině Salamandr – a alfou a omegou u vás doma asi bylo loutkové divadlo.

Loutkové divadlo - a pak se k němu ještě přidal loutkový film. Natáčelo se u nás v kuchyni a pamatuji si jako kluk, jak tam svítily reflektory. Nebyl to přímo kreslený ani loutkový film, říkalo se mu papírkový. Loutky vystříhané z papíru měly zespodu upevněné kovové části. Pak už jen stačilo umístit je na desku a pohybovat pod ní magnety. Animace tak byla mnohem rychlejší, než když se natáčelo klasicky.

 

V tomhle rodinném prostředí bylo zřejmě od počátku jasno, že vy dva se budete věnovat spíš humanitním zájmům, než abyste si zašli někam „začutat s mičudou“?

Naopak, já jsem se tenkrát pokoušel hrát fotbal za žáčky Dukly a brácha – ten byl vůbec velký sportovec! Také později v Hradci Králové, kde ještě stačil prožít důležitý kus dospívání, se věnoval judu a sportovní gymnastice. Není pravda, že by nás v dětství nejvíc bavilo loutkové divadlo, nebo že by nás k němu rodiče cíleně směřovali. Ani jeden z nás se vlastně nijak extra divadlu věnovat nechtěl.

 

Táta netoužil po tom, abyste šli v jeho stopách?

Ne, on nás do ničeho nenutil. Byl jako zkušený vinař, který nechá všechno pořádně vykvasit v dobrých podmínkách. Ale aby do toho přidával tu cukr nebo něco jiného…? To se prostě nedělá. V tomhle byla jeho výchova fantastická. Trpělivě čekal, až dospějeme, až dozrajeme a sami si zvolíme, čemu se chceme věnovat. Takže brácha šel na kamenickou školu do Hořic a divadlo ho opravdu dlouho netáhlo. Také já jsem se mu téměř programově vyhýbal. Hlavně v pubertě, kdy se chce člověk osamostatnit – tak proč jít v otcových šlépějích? Proč hrát divadlo? Moje plány byly docela jiné.

 

A Tomáš?

Ten se najednou rozhodl během té hořické průmyslovky. S tátou jsme si pak dělali srandu, že dodatečně zjistil, že s tím kamenem je to těžký, zato s loutkami to jde. Tehdy ještě fungovala Loutkářská katedra DAMU, ne jako dneska alterna, jak říkají loutkáři trošku pohrdavě, protože mají pocit – a myslím, že dost oprávněný –, že těch loutek je tam čím dál tím míň a že už to není ono. Tak si řekl, že to zkusí, a vytáhl básničku, se kterou absolvoval všechny soutěže tvořivosti mládeže. On se snad nikdy jinou ani neučil – Okarínu od Jaroslava Seiferta.

 

Přeskočme do let, kdy už jste oba tak či tak působili v divadle. Kdy a jak začala vaše tvůrčí spolupráce?

Budiž řečeno, že jsem nikdy nebyl Tomášovým hlavním dodavatelem textů. Dlouhodobě a úspěšně spolupracoval především s dramaturgyní Naivního divadla Liberec Ivou Peřinovou. V tomhle tvůrčím tandemu vznikla spousta krásných textů jak pro Liberec – třeba slavná trilogie: Bezhlavý rytíř, Alína aneb Petřín v jiném dílu světa a Alibaba a čtyřicet loupežníků, tak pro plzeňské divadlo, např. fantastické představení Jeminkote, Psohlavci.

Když Iva „odešla“, stal se jeho „dvorním“ autorem její syn Vítek. Pokud jde o mne, nepředstírám, že mám cit pro loutky a pro akci. Jsem člověk slova, mou doménou jsou texty založené na slovním humoru. Když Tomáš takovou hru potřeboval, obrátil se na mě a řekl mi, co by chtěl. S jedinou výjimkou přišel nápad ode mě, ale trvalo léta, než jsem ho prosadil. Tomáš byl skeptický, tvrdil, že předloha není pro loutky vhodná. Pak se ukázalo, že měl pravdu.

 

O co šlo?

Pes baskervillský, moje oblíbené téma. Naivně jsem si myslel, že v loutkovém divadle krásně vyzní. Jenže loutky přece jen nedovedou věrohodně interpretovat tolik textu, kolik u tak brilantní detektivky musí odeznít. Byla to moje první věc pro loutkové divadlo, na které jsem se učil. Několikrát jsem text musel předělávat, aby byl Tomáš jakž takž spokojený. Vybavuji si, že se pořád jen škrtalo a já jsem trpěl a trpěl.

 

Hrálo se to vůbec?

Hrálo, řekněme s takovým průměrně slušným úspěchem. Byla to naše první společná inscenace.

 

Co bylo dál?

Po několika letech mi nabídl Kiplinga, autora, kterého jsem nikdy neměl příliš v lásce, vlastně jsem od něho znal jen Knihu džunglí. Jenže Tomáš přišel s povídkou a ta mě hned zaujala. Rikki-tikki-tavi – příběh Munga, který bojuje s kobrou. Zalíbilo se mi prostředí anglické rodiny žijící v Indii, ta konfrontace divočiny a anglického klidu, nadhledu a jistoty, že správného Angličana nic nesmí vyvést z míry – a tak jsem spáchal adaptaci. A jak už jsem byl vycvičený ve škrtání, text mi vyšel moc krátký. Aby hra měla patřičnou délku, musel jednu scénu dopsat plzeňský dramaturg Pavel Vašíček a udělal ji skvěle, naprosto se trefil do mého stylu. Inscenace se moc líbila – a nejen publiku, ale i divadelním kritikům. Petr Pavlovský o ní tehdy napsal krásnou recenzi do Loutkáře, kde ji vychválil do nebes. Dokonce jsem za úpravu Kiplingovy povídky dostal cenu na Skupově Plzni a Tomáš byl tamtéž oceněn za režii jiné inscenace. Tehdy jsem viděl našeho tátu strašně pyšného na oba své syny.

 

Jak se vaše spolupráce vyvíjela dál?

Tomáš se jednou za čas, když něco potřeboval, ozval s tím, že vždycky přišel s konkrétním nápadem. Jednou to byl Dlouhý, Široký a Bystrozraký, z toho jsem měl velkou radost, potom verze pohádky Sedm jednou ranou a zatím poslední realizovaná adaptace byla podle pohádky Ivana Binara Kilo jablek pro krále. Tam se to ale poprvé zadrhlo. Když jsem začal psát, umřel táta a já jsem opravdu nebyl ve stavu, kdy bych měl chuť pokračovat. Trvalo rok a půl, než jsem to vstřebal. A pak se totéž přihodilo ještě jednou. Hrozně se mi líbili Lichožrouti od Pavla Šruta. Tentokrát jsem přišel s nápadem já a brácha kupodivu souhlasil. Ale do toho zase umřela máma a já už se k textu nechtěl vrátit. Najednou jsem měl pocit, že vždycky, když na něčem začnu pracovat, stane se něco takového.

 

To je tvé definitivní rozhodnutí?

Upřímně řečeno, dnes už se mi do psaní ani nechce. Já nejsem autor, který vymýšlí příběhy nebo velká témata, nejsem kumštýř, ale řemeslník. A možná už jsem použil všechny slovní fóry a nerad bych se vykrádal. Ale rodina je rodina, a pokud se brácha ozve, tak si třeba spolu ještě dáme labutí píseň.

 

Tomáš je zapřisáhlý loutkář, který hraje především s marionetami…

Tomáš je dnes jedním z posledních už téměř vyhynulých gruntovních loutkářů, který ještě věří loutkám, protože ten alternativní způsob divadla je prostě válcuje. Ale hraje nejen s marionetami, využívá všech typů loutek. Stejně jako já nepřekračuju svůj stín, a když píšu pro loutky, jako bych psal pro „živý lidi“, tak brácha právě opačně. Jakmile režíruje ve velkém činoherním divadle, uplatňuje loutkářské principy a cpe tam buď celé loutkářské výstupy, nebo aspoň výtvarnost a pózy loutkového divadla.

 

Vybavilo se mi tátovo krédo, že divadlo – to je především humor a blaho. Není to také Tomášův „vývěsní prapor“?

Ano, a v jeho případě to neplatí jenom o divadle, ale obecně o životě. On všechno dělá s takovou činorodostí a takovým gustem, že je to až nakažlivé.

 

Kdybys měl charakterizovat, v čem jste vy dva přes všechny spojitosti odlišní, co bys řekl?

Stačí se podívat, jak docela jinak se chováme, když jdeme na ryby. Zatímco já si sednu, medituju, koukám se okolo a čekám, jestli nějaká čudla zabere, brácha vezme prut, nasadí sveřepý výraz a jde! Vzhůru po potoku nebo řece, brodí se po pás ve vodě, pustí se do těch nejnepřístupnějších tůní, kde není možné nahodit, ale on se tam dostat musí, aby se fyzicky utahal, aby měl ten dobrý pocit. A já právě naopak. My jsme takové zosobněné aktivum a zosobněné pasivum. On se prostě pořád s něčím musí rvát.

 

Rozhovor byl publikován v knize o režiséru Tomáši Dvořákovi - Tichý, Zdeněk A. a kol. Jak s Tomášem Dvořákem šily všechny loutky. Pimprlová komedie o čtyřech dějstvích. Divadlo Alfa, Plzeň, 16. 12. 2016., a ve zkrácené verzi v časopise Loutkář, roč. LXVI, 4/2016.

 

 

Dvořák Tomáš (1. 6. 1956, Havlíčkův Brod)

Loutkoherec, loutkářský technolog, výtvarník a divadelní režisér.

Je synem známé české loutkářské osobnosti Jana Dvořáka (v letech 1965–976 ředitele Východočeského loutkového divadla DRAK, viz heslo Jan V. Dvořák). K divadlu však nezamířil přímočaře. Nejprve vystudoval v Hořicích Střední průmyslovou školu kamenickou, kde maturoval v roce 1975. O čtyři roky později absolvoval obor loutkoherectví na loutkářské katedře DAMU. Ročníkovým pedagogem byl Emil Havlík. Poslední rok studia už působil v plzeňském Divadle Alfa, kde také zůstal. Jen v roce 1989 strávil jednu sezonu v libereckém Naivním divadle, s nímž dodnes spolupracuje.

Jeho režijní debut z roku 1982 se uskutečnil ještě ve spolupráci se souborem přátel Pedluke Padluke. S marionetami Petra Kavana a Jakuba Krejčího nastudoval Posvícení v Hudlicích, oblíbený kus jeho otce, ve kterém sám účinkoval. 

Celý svůj profesní život spojil s Divadlem Alfa; nejprve jakou loutkoherec, technolog loutek, později jako režisér a umělecký šéf. Jeho první samostatnou  režií na domovské scéně byla rozhlasová adaptace muzikálu Ivo Fischera My se vlka nebojíme, 1985. V následujících letech přibyly dvě další pozoruhodné inscenace:  Mauglí (a: R. Kipling, úprava: Jan V. Dvořák, 1986) a Oberon (a: A. Dudková a F. Váša, 1988). Od roku 1990 už pracoval výhradně jako režisér a v dubnu 1991 se stal i šéfem uměleckého souboru.

Ačkoli sám tíhne k prostředkům tradičního loutkového divadla, které ovšem staví do nového kontextu, vždy dbal o to, aby herci a diváci měli šanci poznat i jinou poetiku. Proto zval k hostování do plzeňského divadla i renomované činoherní režiséry (J. Kačer, J. A. Pitínský, A. Goldflam, R. Lipus).

Patří mezi „ortodoxní loutkáře“ – „je snad jediným skutečným pokračovatelem tradičního českého iluzivního loutkového divadla, často navíc experimentuje s tím, co všechno ´loutky na scéně dovedou´.“ (Kateřina Lešková-Dolanská, in http://www.divadelni-noviny.cz/treti-gong-aneb-loutky-hraji-divadlo-recenze.)

Četné gagy, které jsou doménou jeho režií, umí na loutkové scéně naplno rozehrát a má cit pro jejich načasování a gradaci.

Charakteristickým rysem jeho režijní tvorby je rovněž týmová spolupráce. Její princip formuloval už ve své diplomové práci: „Současná situace v loutkových divadlech stále víc vyzdvihuje ideál ´týmové spolupráce´. Co to znamená? Režisér opouští svoji nedotknutelnou skořápku a od samého začátku živě diskutuje s výtvarníkem, komponistou a choreografem.“ (Tichý, Zdeněk A. Jak s Tomášem Dvořákem šily všechny loutky. Pimprlová komedie o čtyřech dějstvích. Divadlo Alfa, Plzeň, 16. 12. 2016.)

Mezi jeho spřízněné tvůrčí duše dlouhá léta patřila dramaturgyně a scénáristka Iva Peřinová. Spolu se scénografem Ivanem Nesvedou (pracoval na více než polovině Dvořákových inscenací) uvedli v Naivním divadle v Liberci inscenace navazující na komediálnost českých marionetářů, např.: Bezhlavý rytíř, 1993, Alibaba a čtyřicet loupežníků, 1994, Alína aneb Petřín v jiném dílu světa, 1996, Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla, 2005, Labutí jezírko, 2009.

Téměř pět desítek textů pro něho upravil či napsal plzeňský kolega, dramaturg Pavel Vašíček, ke spolupráci několikrát přizval také svého bratra Jana (A. C. Doyle: Pes baskervillský, R. Kipling: Rikki-tikki-tavi, J. J. Dvořák: Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Ivan Binar: Kilo jablek pro krále).

Skvěle sehraný tým později vytvořil i se scénáristou Vítem Peřinou a výtvarníkem Markem Zákosteleckým (např. James Blond, 2009, oceněný mj. oborovou loutkářskou cenou Erik; U kanónu stál aneb Bitva u Hradce Králové, 2011).

Z jeho plzeňských režií zcela mimořádného úspěchu dosáhla inscenace hry Ivy Peřinové – Jeminkote, Psohlavci (režie: T. Dvořák, výprava: P. Kalfus, hudba: J. Koptík, dramaturgie: P. Vašíček), jež byla Nadací Alfréda Radoka prohlášena „hrou roku 1999“. Na 23. Skupově Plzni získala tato inscenace sedm cen z jedenácti. Byla zvána i na mezidruhové přehlídky od DIVADLA ´99 po Divadlo evropských regionů. Úspěch měla i na Slovensku, v Maďarsku, ve Francii a v Japonsku. Natočila ji Česká televize.

Tento úspěch o sedm let později ještě předčila inscenace maňáskové grotesky podle A. Dumase: „Tři mušketýři“ (sezóna 2005/2006; scénář: T. Dvořák – I. Nesveda – P. Vašíček, režie: T. Dvořák, výprava: I. Nesveda, hudba: M. Vaniš, texty písní: B. Josephová-Luňáková, dramaturgie: P. Vašíček), která za 4 roky získala 26 ocenění v ČR i v zahraničí (mj. byla prohlášena inscenací r. 2006, získala 2 nominace na cenu A. Radoka, oborovou cenu ERIK, 5 cen na SP 2006, 4 ceny na festivalu „PIF“ v chorvatském Záhřebu atd.). Divadlo s ní hostovalo ve více než 20 zemích.

Za režii inscenace Labutí jezírko (a: Iva Peřinová) Tomáš Dvořák získal cenu Českého literárního fondu 2009.

Mimo domovské divadlo a libereckou scénu hostoval např. v pražském Divadle Minor (Voda čerstvosti, 2000), Divadle Drak v Hradci Králové (U kanónu stál aneb Bitva u Hradce Králové, 2011), dvakrát režíroval v zahraničí (Štětín, Kráska a zvíře, 1989; Drážďany, Aladinova kouzelná lampa, 1992). Vyzkoušel si také režii činohry a muzikálu, např. v plzeňském Divadle Josefa Kajetána Tyla (Limonádový Joe, 2007 a Fantom Moorisvillu, 2011) nebo v Městském divadle v Karlových Varech, kde samozřejmě nemohly chybět loutky.

„Jakmile režíruje ve velkém činoherním divadle, uplatňuje loutkářské principy a cpe tam buď celé loutkářské výstupy, nebo aspoň výtvarnost a pózy loutkového divadla.“ (Jan Dvořák, in Jaklová, Lenka. Tomáš se musí pořád s něčím rvát. Loutkář, roč. LXVI, č. 4/ 2016, s. 10– 11)

 

Medailon pro Encyklopedii loutkářů (NIPOS), autorka: Lenka Jaklová

 

 

 

 

 

Nejsem soutěživý typ, říká o sobě výtvarnice Eva Horská

HRADEC KRÁLOVÉ-ČR: Eva Horská (*1981) je sochařka, grafička a ilustrátorka, která se letos objevila v nominacích na prestižní cenu Czech Grand Design v kategorii Ilustrátor roku 2019 za ilustrace pro karetní hru OPI (https://www.upupaepop.cz/obchod/OPI-p125951702). Výtvarnice z Hradce Králové je spojena především s vizuální podobou Open air festivalu, na kterém pracuje od roku 2014 se svým manželem Jakubem z ruční tiskárny a studia s nevyslovitelným názvem Upupæpop. Její práce jste mohli vidět i na několika výstavách – mj. v Galerii města Pardubic nebo v brněnském knihkupectví ARTMAP. Mimo volné tvorby se věnuje i zakázkám. V současnosti připravuje knihu o primátech, kteří se jí dostali pod kůži.

Autor článku: 
Ilona Machová

Její talent vypozorovala už Evina babička, která si od ní „objednávala“ novoročenky pro příbuzné a známé. V současnosti ale autorčin specifický rukopis zdobí plakáty, webové stránky, pohlednice, kalendáře i hrací karty.

Jak ses dostala k ilustraci? Byla jsi takové to dítě, které se od pastelek nehne, nebo to byla náhoda a svedly tě jiné cesty? A jaký obor jsi vlastně vystudovala?

Já se v té svojí historii docela ráda prohrabuji. Už během základní školy jsem se dověděla o nějakých zážitcích, které si už sama nepamatuji. Chodila jsem s jedním spolužákem z mateřské školy i na základku. Ten mi před časem vylíčil, že si u mě zadával obrázky zvířátek na objednávku. To byly asi takové první zakázky. Moje babička u mě zase objednávala PF a posílala je příbuzným.

Už ve školce si mě vyhlédla paní učitelka Harvilková ze ZUŠ Střezina, která mě přivedla na výtvarný obor, což mě lapilo. Jako introvertnímu dítěti mi to tam vyhovovalo a byla jsem úplně spokojená. A pak už se se mnou tvoření táhlo.

Nakonec jsem se tam ale zase tak dlouho nezdržela, protože jsem zjišťovala, že se musí postupovat podle zadání, a já vlastní tvorbu cítím jinak. Začala jsem tápat a časem jsem tam už tak pravidelně nechodila. Až na střední škole jsem si uvědomila, že jsem si možná měla místo gymnázia vybrat nějakou výtvarnou školu. Ale byla jsem ve 3. ročníku, takže jsem školu dokončila a po maturitě jsem se přihlásila na Textilní tvorbu na UHK.  Zde jsem si utvrdila správnost rozhodnutí, a touha tvořit mě dovedla na UMPRUM v Praze a po bloudění po různých ateliérech jsem absolvovala s diplomem z oboru Veškeré sochařství u Kurta Gebauera. Takže ilustraci jsem vůbec nestudovala, ale vystřídala jsem hodně různých oborů. Teprve po škole jsem si uvědomila, že vše, co ty obory spojuje a co mě baví, je ilustrace.

 

A jak se vyvíjela tvoje cesta po škole?

Měla jsem už během studia nějaké brigády – kreslila jsem pro časopis, občas jsem dělala menší grafiky na zakázku. Potom jsem učila na ZUŠkách. Když jsem se potom potkala s Kubou (současný manžel, grafik a pedagog – pzn. autora), tak to zapadlo. Založili jsme grafické studio. Jakub už měl v té době vlastní studio Indie Paper. A když jsem se k němu nasáčkovala já – asi v roce 2013 – začali jsme zkoušet spolupráci a Upupæpop vzniklo asi o rok později.

 

Jaké jsou tvoje nejvýraznější projekty – ať už tvé vlastní nebo s Kubou?

Zásadní je pro nás tvorba pro Open air a divadelní festival v Hradci. Je pro nás opravdu důležitá a má i kontinuitu (od roku 2014 do současnosti). Tu práci jsme převzali před lety od Jindřicha Pavlíčka a v tuhle chvíli to už děláme komplet spolu s Jakubem, a je pro nás stále zajímavá.

Taky jsme dělali vlastní malé kolekce. S Kubou jsme se sešli jako dva velcí milovníci zvířat a lesa. Takže jsme realizovali různé vizuální hry na toto téma, které jsme tiskařsky zpracovali.  

Nejdůležitější jsou pro mě teď ty opice. Původně jsem měla v plánu dělat něco, na co jsem dlouho myslela, ale nebyl čas se tomu věnovat. Sice jsem to nakonec i tak nezrealizovala, ale zakořenilo ve mě téma opic, a tak jsem udělala opičí karty, abych to ze sebe dostala.

 

Pamatuji se, že před časem jste vystavovali v Bio Central příběhy zajímavých žen…

Ony to nebyly jen ženy. To byly příběhy cestovatelů – dvanácti dobrodruhů, mezi nimiž byly i nějaké ženy. Tehdy jsme ale zas tolik žen nenašli. Objevovat se začaly až potom, co jsme ty „Dobrodruhy“ vystavili.  Původně jsme měli záměr, že to budou sběratelské karty s diářem, do kterého se budou vkládat každý rok nové karty jako do „carisbloku“. Mysleli jsme, že v tom projektu budeme pokračovat další sadou, ale pak už na to nebyl čas. Možná se k nim ale vrátíme v budoucnu, protože tyhle první cestovatelské příběhy jsou neuvěřitelně pestré a dobrodružné.

 

Co je pro tebe zdrojem inspirace?

Od dětství mám asi nějaký nevyřešený rozpor – nevím, jak to nazvat… Moji rodiče mi dali jméno Eva a já jsem to hodně řešila ve vztahu k pramáti Evě a kladla jsem si otázku, co je to ráj. A v myšlenkách se často obracím k panenské přírodě a změnám, které se dějí na planetě. Vlastně se asi prostřednictvím tvorby snažím přehlušit to, čemu se teď říká environmentální žal. Chci si to nějak odpracovat, a protože nic jiného neumím – nejsem biolog ani ekolog, tak si říkám, že to vykreslím. A třeba ty Opice jsou dělané s tím vědomím, že vedle nás žijí druhy, které nám jsou hodně podobné, ale na druhou stranu jim my, jako lidský druh, ubíráme jejich prostor a jiní lidé se jim zase snaží pomoct, což vytváří jakési napětí.

U opic mě baví právě podobnost s člověkem. Dělala jsem dokonce i nějaké sošky, které měly různé výrazy, které se jen trochu proměňovaly. Nakonec se opice jen více nebo méně podobají lidem – podle toho, jak mají vystouplé čelisti nebo jiné rysy. Baví mě, že jednou může evoluce třeba vést k tomu, že na příklad šimpanzi tu s námi budou normálně sedět a bavit se v kavárně…

 

Máš v tuhle chvíli rozdělaný nějaký projekt nebo něco chystáš?

V současnosti mám hlavně v hlavě ty Opice, protože o nich připravuji knížku. Snažím se proto načíst to, co studují primatologové a nasát co nejvíc informací, abych mohla vybrat to nejzajímavější. Teď už se těším i na nějaký úplně odlišný projekt – třeba to, co spolu řešíme spolu – továrny a dílny (projekt, na kterém chceme v budoucnu pracovat, pozn. autora), což je úplný opak. Je to pro změnu kulturní a městské a já potřebuji mít svoje projekty trochu v kontrastu.

 

V tuhle chvíli pracuješ převážně v tandemu s manželem a máte rozdělené role. Ty spíše jako ilustrátor a výtvarník, Kuba jako tiskař a grafik. Co je pro tebe zásadní na práci ve dvojici? Vyhovuje ti to tak nebo vyhledáváš spíš samostatnou práci?

My jsme se s Kubou vzácně sešli. Zajímají nás podobná témata, a tak můžeme věci spolu sdílet. A po zkušenostech s jinými grafiky jsem si uvědomila, že je pro mě lepší, když spolupracujeme právě s Kubou, protože sedíme naproti sobě a můžeme si vše říct. A ne vždycky je potřeba to vůbec řešit, protože oba už víme, jak si to ten druhý představuje a nemusím to vysvětlovat někomu cizímu. Ale to není nutně tak, že už budu dělat všechno jen s Kubou, i když je to pro mě nejjednodušší a pracujeme spolu rádi.

V současnosti chystáme spolu knížku o Opicích, na kterou se oba těšíme, protože vím, že s tím budeme „mazlit“.

 

Co se týká tvé nominace na Czech Grand Design – co pro tebe taková nominace znamená? Může to pro tebe přinést nějakou změnu?

Z nominace jsem byla velmi překvapená. Nejsem vystudovaná ilustrátorka a v té kategorii Ilustrace jsem se objevila vedle lidí z ilustrátorské elity, kterou obdivuji, třeba lidi z ateliéru Juraje Horvátha. Trochu jsem se bála, že mezi tyto lidi nepatřím, protože se většinou pohybuji v jiných oborech.

Mám pocit, jako by se mi otevřely dveře do oboru ilustrace. Jde vlastně o jakousi satisfakci za moji snahu. Přemýšlím taky o tom, že nominaci právě hry OPI způsobilo, že jsem si  téma potřebovala zpracovat. Na jednu stranu jsou to „obyčejné karty“…

Já bych si přála, abych se třeba přes tuto nominaci dostala i k dalším zajímavým lidem a projektům, ale nechám se překvapit…

 

Už jsi dostala nějaké ocenění?

Já vůbec nejsem soutěživý typ. Když jsem se jednou chtěla zúčastnit jedné soutěže, musely se tehdy nahrávat práce na CD. A mně se to podařilo nahrát a poslat, a pak odjet na delší dobu mimo ČR. Z té soutěže mi potom volali, že to CD je prázdné a mně už se to nepodařilo napravit, takže moje jediná soutěž, do které jsem se přihlásila, dopadla takto.

Soutěží se vlastně bojím, protože to špatně zvládám psychicky – to, že je tam nějaké semifinále a finále, mi vlastně zabírá část mozku, protože na to myslím. Takže to, že mě někdo nominoval, je důvod, proč jsem v této soutěži (směje se).

Eva Horská nakonec nominaci na cenu neproměnila. Rozhovor jsme vedly ještě před vyhlášením výsledků, které se kvůli koronaviru přesunulo termínově, a nakonec i do online verze. Letošní vizuál Open air programu divadelního festivalu, na kterém Eva Horská pracovala, už se letos nevyužije. Nahradil ho minimalistický vzhled, který rezonuje i se současnou situací, kvůli které se v Hradci Králové uskuteční jen zkrácená – třídenní verze festivalu.

 

Koronapandemie zasáhla do našich životů a její důsledky se ještě nějakou dobu budou projevovat.. Jak ovlivnila tahle nouzová situace tvůj život a práci?

Ano, v našem oboru nejsme hrdinové 1. linie, takže jsme to brali jako takovou bojovku. Děti si oblíbily nošení roušek jako pokračování karnevalové sezóny. Zpočátku se zdálo, že se toho pro nás moc nemění. Pracujeme převážně doma, skoro všechno lze vykomunikovat na dálku. Ale postupně začaly odpadávat práce pro dva festivaly a různé živé akce. Ta nejistota, co se bude dít, kam se jako společnost ubereme. Jak si nahradíme společenské akce. Děti doma, domácí škola, museli jsme si úplně přebudovat denní režim. Trošku to občas zaskřípalo, ale teď si to užíváme. K tomu přišlo jaro, to mě vždycky uklidní. Sejeme, sázíme. Dokonce vychází i některé pranostiky, což je dobré znamení. Nakonec se po tom nejistém vakuu rozhýbala kola a mlýn zase mele. Přišly nové popudy a pořád něco děláme, máme kolem sebe – ač na dálku – skvělé akční lidi.

Aktuálně vyšla brožura s ilustracemi Evy Horské o Boženě Němcové. Její internetovou podobu můžete vidět na stránkách https://kladskepomezi.cz/bozenanemcova

Česká kultura před Sametem a po Sametu / s Jaroslavem Pelikánem

ČR: Flétna v jeho rukou se stává Panovým nástrojem. Jaroslav Pelikán se řadí mezi naše nejvyhledávanější flétnisty, a zároveň i hudební skladatele. K jeho prvním velkým autorským úspěchům patří Koncert pro hoboj a komorní orchestr, který v roce 1999 zazněl v Tokiu za přítomnosti japonské princezny, s níž se pak osobně i setkal. Působí už řadu let jako vedoucí sekce fléten v orchestru Národního divadla, koncertuje ale i s řadou jiných orchestrů doma a v zahraničí. Jaroslav Pelikán našel svůj osobitý, působivý skladatelský styl, jímž dokáže oslovit nejširší publikum. Jeho skladby hrají i kolegové flétnisti ve světě a vydávají je zahraniční nakladatelé. Na otázku ohledně inspirace říká: "Příroda, Bůh, hudba Bohuslava Martinů, Leoše Janáčka, francouzská hudba 20. století a Brazílie. To je to, z čeho já dělám těsto mé muziky." V květnu oslavil padesátiny. Tento rozhovor je tedy také tak trochu bilancí a zamyšlením nejen nad vlastní životní cestou…

Autor článku: 
Martina Fialková

V době té největší koronakrize jsme se dočítali zprávy, že byli i tací hudebníci, kteří zabalili svoji muzikantskou obživu a šli se živit jinak. Myslíš si, že se tenhle fakt nějak projeví na kvalitě, že věrni té obživě hudbou, což u nás vůbec není jednoduché, zůstanou ti nejlepší? Nebo ty nejlepší soubory, festivaly?

Rozhodně ne, to tak nikdy nebylo. Je potřeba rozlišovat, co je sebeprezentace a co skutečný osobní problém. Většinou je to tak, že když má někdo skutečný problém, nechce se mu to moc ventilovat. A co bude dál, jestli zůstane to lepší nebo to horší, (a to neplatí jen pro hudbu) se neodvážím predikovat. Rozhodně si myslím, že taková krize je vždycky šance. Ale jak tu šanci uchopíme jako společnost, to je tak 50 na 50. Do starých kolejí se asi nevrátíme, může to být lepší, ale také horší… Ale na to je ještě moc brzy hodnotit.

 

Byla tato krize ve tvém konkrétním případě k něčemu dobrá?

Určitě. Jak víš, máme velkou rodinu, takže jsme žili nesrovnatelně intenzivněji rodinným životem, což bylo zdravé. A pak jsou další věci. Měl jsem čas cvičit na flétnu s rozmyslem a daleko větší koncentrací, protože jsem věděl, že mě nečeká žádný konkrétní koncert, že jsem tu jen já a ten nástroj. Takže jsem si našel zase nějaké nové přístupy k celoživotnímu pěstování své hry. Co se týká skládání, něco jsem udělal, i když myslel jsem si, že udělám daleko víc. Skládání je věc tajemná a je také často reflexí nějakých zážitků, a ty vlastně chyběly, i když pobyt doma byl příjemný. Korona neznamená sama o sobě žádnou inspiraci. Spíš jsme z ní byli všichni zpočátku vykolejení, takže i mně chvilku trvalo, než jsem si na ten stav zvykl. Komponování většinou také přichází po nějakém vnitřním překousání, se zpožděním. Tak ještě uvidíme.

 

V květnu jsi oslavil kulatiny, padesátku. A kvůli koronaviru ses rozhodl prozatím odložit i „narozeninový“ koncert z vlastních skladeb, který jsi plánoval. Určitě byl ale čas se trochu zamyslet nad tím, co těch prvních pět desetiletí přineslo a jak by to mělo pokračovat.

Celý život čekám na nějaké zmoudření, prozření nebo něco takového. Nepřišlo ani teď s tou padesátkou. Nemůžu ti říct žádný plán. Můžu ale říct, co nechci. Velkou část života jsem strávil všelijakými hudebními aktivitami, které měly hlavní cíl vydělat peníze. Tohle bych si přál, abych už nemusel dělat, a přitom se uživil... Stále víc je mi jasné, že tvůrčí práce vyžaduje koncentraci. A té já nejsem schopen, když dělám hodně věcí najednou. Proto si přeju intenzivněji se věnovat skládání hudby a skutečně se koncentrovat na svůj způsob hraní na flétnu. Dokonce bych rád svou metodu tvoření tónu zpracoval pro další zájemce. Všechno chce svůj čas a já, pokud mohu říct, že o sobě už něco vím, tak že nejsem sprinter. Snad jsem si to uvědomil ještě ne úplně pozdě.

 

Pojďme ale na začátek. Tvůj tatínek byl sládek, pivovarník, jako otec Bedřicha Smetany. Jak po hudební stránce vypadalo tvé dětství?

Už jako dítě jsem chtěl být hudební skladatel. Vzpomínám, že už v pěti letech jsem nechtěl nic jiného dělat. Slyšel jsem v hlavě stále nějaké zvuky, připadalo mi to kouzelné a do toho světa zvuků, které byly jakoby “moje”, jsem se často a rád utíkal. A to se od té doby vlastně nezměnilo.  Když jsem zjistil, že Smetanův otec byl pivovarníkem jako můj táta, měl jsem z toho radost. Vnímal jsem totiž pro sebe negativně to úsloví, že jablko nepadne daleko od stromu. Protože já jsem padnul dost daleko. U nás v rodině žádná hudební tradice není.

 

Ani amatérská?

To ano, ale to jsem zjistil až později. Děda z máminy strany například hrál na trombon v pražských bigbandech a táta zase hrál na kytaru a moc pěkně zpíval. Byl dokonce členem první sestavy Spirituál kvintetu, protože byl na vojně s panem Tichotou, kde tehdy kapela vznikla. Neznal ale noty.

 

Chtěli tví rodiče, abys byl profesionálním muzikantem, nebo to bylo jinak?

Rodiče chtěli, abych měl hudební vzdělání. Bydleli jsme na sídlišti v malém bytě, kde se o pianinu nedalo uvažovat. A zobcová flétna stála tehdy v NDR 3 marky, což bylo asi 9 korun. Takže bylo tak nějak logické, že jsem asi v pěti letech, už ve školce, začal na flétnu. Přál bych si housle, ale rodičům někdo řekl, že je u houslí důležité, jakého dostanu kantora. Když špatného, tak že se tím celý život člověk trápí. Ale přesně to se stalo u té flétny, a navíc byl učitel alkoholik. Takže v mých dvanácti, třinácti to vypadalo, že s flétnou skončím.

 

Co zapřičinilo, že jsi neskončil?

Paralelně jsem chodil do Kühnova dětského sboru a to mne udrželo. Sborové prostředí – jakási umělá konkurence mezi dětmi – mi sice nedělalo dobře, ale otevřelo mi to hudební svět. Dostali jsme se se sborem k České filharmonii, účinkovali jsme v Národním divadle, poznal jsem zkrátka hudbu. Vzpomínám si, když jsme už v tom nejvyšším, koncertním oddělení sboru, to mi bylo asi deset, studovali Martinů Otvírání studánek. Já jsem téměř nemohl spát, jaká to byla pro mne krása. Ty harmonické spoje – harmonický průběh Martinů hudby. Vnímal jsem to velmi emotivně.

 

Tak nějak se asi rodí skladatelská duše. Dá se vlastně tato činnost – komponování, nějak popsat?

Já si myslím, že to je taková dětská představivost. Popravdě řečeno o tom nerad mluvím, protože to jsou velmi křehké věci. Mám někdy dojem, že když se o tom mluví, může se to tím zabít. Já bych to popsal jako takový pramen živé vody, který je strašně malinký. Člověk, když není pozorný, tak ho ani nevidí, a může ho i zašlápnout… To je to, co jsem miloval v dětském sboru, kde jsem sice neměl rád prostředí, ale miloval jsem ty zvuky. A probudilo to ve mně schopnost se na hudbu koncentrovat.

 

Pamatuješ si na svou skladatelskou premiéru?

Mohlo mi být tak dvanáct. Jezdili jsme na chalupu k přátelům, kde měli také hudební děti. A já jsem měl vždy dojem, že tam musím přivézt nějakou svoji skladbičku jako dárek, když jedeme na návštěvu. Vždy to bylo pro flétnu, pro housle a pro violu, nástroje, na které jsme my děti hrály. Hudební produkce se odehrávaly venku, pod stromem, snad lípou, mezi dvěma chalupami, přišli tam lidi z vesnice…

 

Tvá studia flétny tedy pokračovala a skončilo to tak, že dnes jsi jedním z našich nejvyhledávanějších sólových flétnistů a také už řadu let vedoucí sekce fléten v orchestru Národního divadla.

Různými peripetiemi jsem se tehdy dostal k profesoru Vlastimilu Cerhovi, který byl výborným pedagogem. Zahrál jsem mu a on řekl mámě, že to je tragédie, ale něco na tom klukovi je… A tak jsem v hudebce začal s ním úplně od začátku, zbavoval mě různých zlozvyků. Navíc jsem ho měl téměř jako dalšího dědečka, protože to byl velice laskavý člověk, i když přísný a náročný. Vydával ze sebe všechno. Na odstranění zlozvyků jsem měl rok do přijímaček na konzervatoř. Udělal jsem je, ale nevzali mně. Tak jsem čtrnáct dní chodil na elektroprůmyslovku, pak na Keplerovo gymnázium a za rok na přijímačky na konzervatoř znovu – ale na skladbu. Dostal jsem se do třídy profesora Jindřicha Felda, rovnou do druhého ročníku. A další rok taky rovnou do druhého ročníku na flétnu. A takhle kontinuálně jsem v obou oborech pokračoval i na AMU. Skladbu jsem ale nedokončil – víceméně proto, že se tam propagovaly různé ultramoderní směry…. 

 

Znám od tebe několik skladeb, a všechny se poslouchají velice dobře. Myslím, že žádný, ani méně obeznámený posluchač, s nimi nemusí mít problém. Máš vůbec nějakou skladbu, která by byla právě tou tzv. modernou?

Ne. Možná je to tím, že jsem ten flétnista, praktický hudebník, tak jsem se nikdy nedokázal ztotožnit s prázdným intelektualismem, který je z toho často cítit. Ale to je tenký led… Mám rád, když je hudba v dobrém smyslu napsaná na efekt, aby působila na emoce, a je mi jedno, jaký je to styl. Přitom může být i velice moderní.

 

Kdo nebo co tě při skládání nejvíc ovlivňuje?

Asi nejvíc Bohuslav Martinů – odmalička. Vždycky jsem si přál od dědečka k Vánocům desku, a tak jsem dostal postupně všechny symfonie Bohuslava Martinů. Hned první den jsem si je dokolečka pouštěl, až jsem desku málem zničil. Svět Martinů hudby mne zcela fascinoval a ve třinácti, čtrnácti jsem o něm věděl všechno – až to bylo možná nepřirozené na ten věk. Po Martinů jsem propadl Janáčkovi a vedle toho i francouzské hudbě 20. století, takzvané Pařížské šestce a hudbě Messiaena, Joliveta. To je to, z čeho dělám těsto mé muziky. Výrazně mne taky ovlivnil téměř dvouletý pobyt v Brazílii.   

 

Jak se to přihodilo? Brazílie nebyla a stále není zrovna moc častá destinace.

Na AMU byl vypsán konkurz na flétnu (běžně jich nebývá mnoho) do Brazílie, do města Belém, který se ovšem konal v Praze. To bylo v roce 1990. V Belému totiž v hudbě působila skupina českých emigrantů, kteří lobbovali u nového guvernéra. Vznikl tak projekt revitalizace a rozšíření tamní hudební konzervatoře. Nadace, která ji zřizovala, měla pod sebou také orchestr a mezinárodní hudební festival. A k tomu navíc koncertní řadu v místním nádherném divadle, které je o pár let starší než naše Národní divadlo. Pracovní náplň toho místa, na které byl konkurz, byla jak učit, tak hrát. Já jsem ale nebyl nijak připravený odjet do Brazílie, chtěl jsem si spíš jen zkusit ten konkurz.

 

Kolik ti tehdy bylo a s jakými pocity jsi tam jel?

Když mi gratulovali, že jsem vyhrál, tak jsem říkal – ale já tam vlastně nechci. Bylo mi ani ne 22 let a byl jsem už krátce ženatý, mé ženě Lence bylo 20.  Ale řekli jsme si pak, že by bylo dobré se postavit na vlastní nohy a nějak se učit žít sami. Byl to risk, ale zkusili jsme to.  Bylo to krásné období. Odletěl jsem nejdřív sám, Lenka za mnou přijela po třech měsících. A díky náhodě i ona tam získala místo – záskok v komorním orchestru za nemocného hráče na violoncello. My jsme se totiž poznali na konzervatoři, kde také studovala.

 

V Brazílii se ale mluví portugalsky, což jsi asi neovládal. Jak to tedy bylo s dorozumíváním?  

Byl jsem mladý a moji studenti byli často téměř vrstevníci, tak to šlo přirozenou cestou, docela dobře a rychle. Podobně i u Lenky.

 

Co ti dal ten pobyt po lidské stránce? A po hudební?

Především jsme se spolu se ženou naučili žít. Přivezli jsme si odtud první dceru, a také jsem získal několik velmi kvalitních přátelství. Byla tam ta malá česká komunita, ale my jsme se stýkali především s Brazilci, žili jsme jako oni. Přátelili jsme se velmi úzce s jednou starší rodinou, která nás přijala téměř jako své další děti. Měli svoje jen o něco mladší, než jsme byli my. Díky nim jsme se stali tak trochu Brazilci.

Po hudební stránce je Brazílie úplně jiný, nádherný svět. Působil jsem tam jako pedagog, flétnista i skladatel. Asi by to chtělo tam být déle, i z toho důvodu, že jsem tehdy nebyl ještě úplně hotový skladatel. Ale velmi jsem brazilskou muziku vnímal, zahrál si se spoustou vynikajících muzikantů a natáčel tam, poznal jsem jejich hudbu – nejen tu vážnou. A to byly a dodnes jsou velké podněty. 

 

Nepřišel ale zpočátku přeci jen kulturní šok?

Vícekrát jsem pak i přemýšlel, jak se cítili dříve Češi, kteří emigrovali před rokem 1989. Vzpomínám si na přílet do Beléma, města v deltě Amazonky, odkud je do hlavní metropole několik tisíc kilometrů. Když letadlo přistálo, strašně pršelo a byla tma. Řekl jsem si: Teď jsi prostě na konečné a jinak než tím letadlem se odtud nedostaneš. Byl to zvláštní pocit, taková lehká deprese. Ale ubytovali nás v krásném hotelu, a pak to byly fantastické roky u vědomí všech těžkostí.

Kulturní šok to ale nebyl. V jistém ohledu to tam bylo téměř civilizovanější než tady. Co se týká životní úrovně vrstvy, ve které jsem se pohyboval, tak to byl šok vlastně opačný, velké překvapení.

 

Vy jste se ale se ženou vrátili zpátky. Proč ses tak rozhodl?

Měl jsem pocit, že je potřeba být tady – jsem trochu vlastenec. Bylo to v roce 1993, všechno tu vznikalo a rodilo se nové. Přijel jsem zpátky a brzy jsem udělal konkurz do orchestru Národního divadla. Přitom stále vystupuju i jako sólista s jinými orchestry doma i v zahraničí. Tady nejčastěji s Pražskou komorní filharmonií, opakovaně taky s Komorní filharmonií v Pardubicích nebo v Teplicích, Talichovým komorním orchestrem, se souborem Martinů Strings Prague a Jaroslavem Šonským.

 

Tvá žena ale už s hudbou nepokračovala, máte pět dětí. Co jste vlastně teď, s tvojí padesátkou slavili?    

Lenka je o dva roky mladší než já, ale máme narozeniny ve stejný den, slavila tedy také. Když jsme se brali, byli jsme strašně mladí. Neměli jsme zpočátku žádné plány, jak velkou rodinu mít, co od života chtít. Řekl bych to tak: Život byl daleko těžší, než jsme si ho uměli představit, a to v každém ohledu. A vzhledem k mému zaměstnání, povaze, životnímu stylu hudebníka, i k tomu, že jsem se živil dvoukolejně, jako muzikant a zároveň jsem se nikdy nevzdal toho skládání, tak se mnou měla ten život fakt strašně těžký. Péče o rodinu byla z 99% na ní, já jsem dodával jen ty peníze, a někdy ani to ne… Ale jsem moc rád, že to se mnou vydržela.  

 

Mluvíš v minulém čase. To vypadá, že už se to lepší...

No jistě, děti už vyrostly, čtyři z pěti jsou už plnoleté, takže teď si to manželství začínáme užívat.  Příští roky by měly být odměnou a snad tomu leccos už nasvědčuje (smích).   

Mít pět dětí není úplně obvyklé. Jsou ti také nějakou inspirací v tom, co děláš?

To snad ani ne, spíš jsou mi zrcadlem. Uvědomil jsem si, že všechny jsou nějaké moje lepší já. Dokonce dva mají i hudební talent, nejstarší Terezka hraje krásně na cello, a syn Tonda studuje také kompozici na konzervatoři a je to velký talent. Až na to, že je líný a nemá žádnou pracovní morálku (směje se), ale takový talent bych chtěl mít, co má on.

 

Vašich pět potomků ale není to jediné, čím trochu vybočuješ. Vím, že taky jezdíš do Národního divadla od Berouna, kde bydlíte, na kole.

V chladných měsících už nejezdím, jen v létě. Nedělalo mi to dobře kvůli nátisku na flétnu. Ale jezdím dost na lyžích, ty mám rád odmala, dokonce jsem měl kdysi i instruktorské zkoušky. A taky rád chodím po horách nebo jezdím na horském kole. I proto jsem si pořídil byt v Jizerských horách, kde bývám nejradši sám. Nejvíc v létě, když mám volno na komponování, takže moje skladby vznikají hlavně tam. Hory vlastně vnímám podobně jako hudbu. Nejradši mám tu krajinu, kde končí les a začíná kleč. Působí na mne podobně jako Martinů symfonie. Čisté tvary kamení, trávy a nízkého porostu. Jakoby ta příroda nebo Bůh byl tím zahradníkem.

 

Co tě tedy inspiruje při skládání nejvíc?

Příroda, a určitě i náboženská orientace – jsme katolická rodina. Dlouho jsem se bál psát duchovní hudbu, protože myslím, že na to musí mít člověk už opravdu krásný, vyzrálý hudební jazyk. Ale v jeden moment jsem si řekl, že už jsem dost starý, i když hudbu píšu pořád stejně, a že to zkusím.

 

To je asi podobné jako se symfoniemi nebo operami, ke kterým skladatelé taky obvykle přistupují až později. Myslíš, že i na to dojde?

Opera mne láká, ale to je velmi závislé na libretu. O kvalitní je nouze a opera je obrovská práce. Představa, že něco napíšu na špatné libreto mne děsí. Ale oslovil jsem už jednoho literárně činného kolegu, takže snad časem společně něco spácháme.

 

Když mluvíme o duchovní hudbě, je třeba připomenout, že tvoje jméno je hodně spojené s Janem Jakubem Rybou, jehož Českou mši vánoční slyšel snad každý. Přiznejme si ale, že většina z nás od tohoto skladatele moc jiného nezná.

Pro Rybu mám slabost. Podílel jsem se na založení „rybovského“ festivalu v Rožmitále, jehož třetí ročník se bude letos konat, a který má připomínat jeho – vlastně většině lidí neznámé – dílo. Kromě té krásné a jednoduché České mše vánoční Ryba totiž zkomponoval řadu velice hodnotných, nádherných a mnohem náročnějších skladeb. Jsem dost velký vlastenec a jeho osud pro mne znamená něco ne úplně pozitivního v našem národě. Dost často zašlapáváme svůj potenciál. Kdyby Raby žil třeba v německém nebo francouzském prostředí (mimochodem ovládal šest jazyků), určitě by takhle neskončil. Jeho osud a život učitele – novátora v Rožmitále je naprosto fascinující. Byl naprosto neadekvátní jeho schopnostem.  A kdo uvidí v Rožmitále v místním muzeu expozici Rybovi věnovanou – je udělaná s velkou láskou a erudicí – toho zasáhne. Je patrné, že Rybu skutečně zabily tehdejší české poměry. I moje přátele z Brazílie to zasáhlo, když jsem je tam vzal.

 

V Česku i dnes působí tisíce profesionálních hudebníků, výborných i průměrných. A desítky hudebních skladatelů. Česká hudba je jedním z našich nejlepších vývozních artiklů. Přestože jsou stále platy profesionálních hudebníků mnohde pod průměrem a hraní je tvrdá řehole, mají své povolání rádi. Počet různých vážnohudebních akcí, koncertů i festivalů v Česku je ve srovnání s mnoha jinými evropskými zeměmi úctyhodný, i když oficiální podpora státu často kulhá. Co bychom vlastně měli víc chtít, krom těch lepších honorářů pro hudebníky i skladatele?

Svět vážné hudby je bohužel nemocný. Ta nemoc se nedá jednoduše vyjádřit pár větami. Symptomy jsou velmi dlouhodobé a je jich hodně. Například PR klasické hudby tu zaostává obrovským způsobem. Můžeme si to uvést na příkladu soudobé hudby.

Když se podíváme do minulosti, tak byla vždy pilířem hudebního života. A veškerá starší hudba, která byla provozovaná, se hrála ve smyslu srovnání s tou soudobou. Mluvím tu o době Smetany, Dvořáka, Čajkovského… Samozřejmě, že Smetana jako kapelník také uváděl Beethovena, ale pouze jako kvalitativní protipól soudobé hudby. A ta byla akcentovaná, aniž by se o tom nějak diskutovalo, byla přirozenost ji uvádět a poslouchat. My jsme ale úplně v jiné situaci, téměř opačné.

Je otázka, jestli to neustálé omílání klasické, starší hudby, její různá interpretace – poučená, nepoučená, která dává akcent na technické nebo výrazové provedení, stačí na to, aby motor hudebního života běžel dál. Protože ten motor vytváří energii, ze které hudba žije, a živí ho tvořivost. Jenže interpretace není tvořivost v pravém slova smyslu.

Aby se mohla současná hudba stát motorem hudebního života, musela by snést srovnání s díly minulosti. O tom, že je Smetanova Vltava srovnatelná s jakýmkoli jiným dílem světové hudební literatury, není pochyb. Ale nejsem o tom přesvědčen o dílech současnosti. Myslím, že jsme tu příliš v zajetí ambicí a kariér, ale myslíme málo na ten celek. Hudba se stala příliš často pódiem pro sebeprezentaci a přestává být řemeslem. I skladatel je řemeslník – v dobrém slova smyslu. A to řemeslo musí být uděláno velice kvalitně.

 

Co tedy napadá skladatele v současné době, když je mu 50? Je snad toto, co jsi řekl, bilančním zamyšlením nad stavem ve tvém oboru?

Ano, to je to, na co myslím vlastně už více let, a snažím se o tom mluvit i s některými kolegy. To, že občas provedeme nějakou soudobou skladbu, tu situaci nevytrhne. Je potřeba se na problém podívat z hloubky a ne povrchně. Jakákoli věc se začíná řešit v momentě, kdy se o ní začíná diskutovat. A k tomu jsem vybízel už několikrát a zatím se ty podněty nesetkaly s valným úspěchem. Toto by mělo být tématem na akademické půdě a v kulturních institucích. Někde je ukryté řešení, nějaký klíč, ale já ho neznám. Možná je i velice jednoduché. Jen si myslím, že dobrá cesta je ve vzdělávání. Nikoli v jednorázovém vzdělání. A to jak u profesionálních hudebníků, kde je v průběžném vzdělávání velká absence, tak u publika.

Na rozdíl od jiných žánrů hudby má totiž ta klasická jednu úžasnou vlastnost. Funguje jako permanentní autobaterie. Disponovaný člověk, který má nějaký estetický rozhled, může přijít k mistrovským dílům minulosti a čerpat z nich stále a zase znovu životní energii. A v tom je právě ta nadčasová hodnota. Je to jako perpetuum mobile. Autor tu energii do svého díla vložil a každý si ji z něj může vzít – a znovu a znovu. Prokazatelně to pomáhá, sám jsem toho svědkem a tu životní sílu to dodává i mně. Hodnota vážné hudby je nezastupitelná. Ale problém je ten, že aby k té síle člověk měl přístup, mohl ji konzumovat, musí k tomu být disponován, vzděláván.

 

Takže tím říkáš, že to je jakýsi zdroj energie, životní síly, který bohužel není využitý, jak by mohl být? A že lidé, kteří k té konzumaci nejsou disponováni, o mnoho přicházejí? 

Ano, a to je škoda. Takových zdrojů nemáme moc. Je to příroda, jsou to mezilidské vztahy, a je to vážná hudba. Ten svět, aspoň takový, jaký byl před koronakrizí, nás slušně vyždímával a tady je fantastická možnost, jak sílu můžeme dočerpat. Ale jsou tu obrovská celospolečenská manka. 

 

Některé tvé skladby byly různě oceněné, hrají se i v zahraničí, jsou úspěšné. Nedávno jsi byl například požádán, abys složil znělku k letošní Noci kostelů. Loni soutěžící v oboru flétny v Mezinárodní soutěži Pražského jara hráli tvoji virtuosní skladbu ve finále, a soutěžní skladby jsi pro Pražské jaro psal už dříve, i pro jiné nástroje. Dá se tedy říct, že i tvoje dílo vytváří ty zdroje energie, ze kterých lze čerpat. Máš ještě další představy do svých dalších skladatelských padesáti let kromě opery?  

Přiznám se, že bych se rád více věnoval duchovní, liturgické hubě, po letech jsem se k tomu odvážil a trochu se v ní i našel. Už z let 2008-2009 je moje největší a dosud neprovedená skladba – Missa de Belem, pro sóla, sbor, orchestr a varhany. Jinak si moc cíle nedávám, ono to takhle u mne vůbec nefunguje. Jeden přesto už dávno mám, a to je akcent na kvalitu. Opravdu mi hodně záleží na tom, abych se za noty, které po mně zůstávají, nemusel stydět.

 

 

 

Stopy v písku / Věra Čáslavská

ČR: Svoboda není samozřejmost. Dokumentaristka Olga Sommerová ve svých filmových dokumentech často přináší svědectví o lidech, kteří se vzepřeli nepřízni osudu. K těm, kteří si za všech okolností – a nejen v době komunistického režimu – zachovali rovnou páteř, smysl pro čest a fair play, patřila i česká gymnastka světového jména Věra Čáslavská. Další část cyklu Stopy v písku věnujeme této obdivuhodné ženě.

Autor článku: 
Olga Sommerová

MOJE VĚRA

Když jsem se předposlední srpnový večer roku 2016 dozvěděla od Věřina syna Martina, že se jeho máma vydala za svými kamarády do nebe, proletěl mi hlavou filmový sestřih jejích gymnastických přeskoků a vzletů z bradel. Věděla jsem, že na cestě vzhůru už nebude bolavá, bude krásná, dokonalá a smířená, protože zanechá v našem slzavém údolí všechny křivdy, které na ní spáchali malí, zlí, přihrbení lidé. Možná ví, že je oplakávána lidmi uznalými, dobrými a vznešenými, kteří si váží toho, že česká země zrodila mimořádnou ženu, která pro svoji vlast vykonala ve světě víc než armáda diplomatů.

Poprvé jsme se s Věrou sešly před dvaceti lety při natáčení jejího životního příběhu do cyklu GEN. Tehdy v roce 1996 vrcholil soudní proces s jejím synem Martinem, kterého ve zmanipulovaném procesu obvinili z úmyslného zabití otce s trestem čtyř roků vězení.  Stalo se na venkovské hospodské tancovačce, kde se Josef Odložil dostal do potyčky s mladíkem, na jehož slečnu sahal. Martin je od sebe odtrhnul, a došlo k osudovému otcovu pádu s následkem smrti. Žádost o milost podali olympionici a Spolek na ochranu nespravedlivě stíhaných Šalamoun. Václav Havel v mém filmu Věra 68 říká: „Dostal milost, protože jsme věděli, že to nebyla žádná vražda, ale nešťastná náhoda.“

Bojovnice Věra vnímala, jak je proti intrikám a nespravedlnosti bezmocná. Ona, která pomáhala všem, kteří pomoc potřebovali, nedokázala pomoci vlastnímu synovi, a psychicky se zhroutila. Mocná Věra byla zasažena neodvolatelnou bezmocí. Natáčení GENu trvalo čtyři hodiny, depresívní Věra se dokázala na jedno odpoledne postavit na nohy, čišela z ní její bojovná energie, ale pod příkrovem nekonečného smutku. 

Nastalo nejbeznadějnější a nejkrutější období v jejím životě, které trvalo šestnáct let. Věra žila na pokraji života a smrti. Lékaři nad ní lámali hůl.

V roce 2009 vstala, jak sama říká, ze záhrobí. Zavolala mi, sešly jsme se v hospodě, a tam mě požádala, abych jí natočila filmové Rekviem, protože nechce žádný uplakaný pohřeb. Řekla jsem ano, ale nejdřív musíme natočit film, abych měla záběry. Tak vznikl filmový příběh Věra 68. Rekviem Věra neviděla, protože jsem svůj slib za jejího života nesplnila. Rekviem vzniklo čtyři dny po Věřině odchodu.

Nápad natočit o Věře životopisný film existoval už dřív. Věra mi ukázala dopis, který jí 9. května 2007 napsal Václav Havel.

Milá Věro,

už jsem Ti sice posílal sms, ale pro jistotu ještě písemně opakuji, že se mi ohromně líbil Tvůj velký rozhovor pro Magazín Dnes, že mě na několika místech dojal. Totéž platí o Dáše. Dlouho jsme o tom mluvili a dospěli jsme k názoru, že vůbec nejlepší by bylo, kdyby místo filmu o milosti pro Martina natočili film o Tobě. Tvá životní dráha je závratná, dramatická a je zdokumentována, jak sama píšeš, mnoha televizemi světa. Domnívám se, že by z toho mohl být velmi zajímavý film. Zda by se lehce dotkl i Vaší rodinné tragédie, či zda by ji zcela opominul, by mělo záviset jen a jen na Tvém rozhodnutí a Tvé domluvě s filmaři. Já jsem připraven v této věci udělat, cokoli bude v mých silách. Zdraví Tě, Vašek

Během dvouletého natáčení filmu se zrodilo naše přátelství, které trvalo do posledního dne. Stala jsem se součástí rodiny, byly jsme sestry, které si vzájemně pomáhají, které chodí do kaváren, divadel, i na demonstrace, které se spolu smějí a hádají se. 

V září roku 2010 dostala Věra pozvání od mexického prezidenta Felipe Calderón Hinojosa na oslavu dvousetletého výročí nezávislosti Mexika.

Věra držela v rukou pozvání, a řekla mi, já už nikam nechci jet, už jsem se nalítala v životě dost. Ale já řekla rozhodně – jedem!

V Mexico City, kde před dvaačtyřiceti lety v dramatickém roce 1968 oslnila publikum svými gymnastickými výkony a získala čtyři zlaté olympijské medaile, byla vítána jako přítelkyně této země, která si ji zamilovala, a po její velkolepé svatbě v katedrále Zócalo ji nazývala nevěstou Mexika. Při oficiálních příležitostech byla mezi vysokými reprezentanty dalších zemí vřele uvítána mexickým prezidentem, jeho manželkou Margaritou Zavala, a ministryní zahraničních věcí Patricií Espinosa Cantellano. Jako čestná předsedkyně Českého olympijského výboru navštívila za velkého zájmu novinářů a mexické televize prezidenta Mexického olympijského výboru Felipe Muñozem Kapamasem. Nejenom pro její sportovní slávu, ale i konzistentní politické postoje, byla na každém kroku přijímána s úctou a láskou. Mexičané, právě tak jako Japonci po tokijské olympiádě v roce 1964, na ni dodnes nezapomněli.

Naposledy byla Věra v Mexiku na začátku osmdesátých let. Tehdy byla vyměněna za uhlí. Mexičané se dohodli s Rusy, že budou místo nich dodávat Kubě uhlí, ale za to žádají Čáslavskou. Trénovala sto mexických holčiček, zahrnována jejich láskou a úctou.

Se sedmi z nich jsme se sešli na náměstí Garibaldiho v Mexico City. Za nostalgické písně muzikantů zvaných mariachi se Věra roztančila. Jakmile dotančila, rozpršelo se, a náměstí se vylidnilo. Tomu se říká dokumentaristické štěstí. Seděli jsme všichni v kavárně, kde Věra ukazovala svým bývalým svěřenkám hromadné fotografie z jejich dětství.

Věra měla organizátorský talent, na všechno myslela dopředu. Představte si, že letí do Mexika, setkáním se svými tehdy malými gymnastkami si nemohla být jistá, a přesto ty fotografie s sebou vzala.

Věra toužila podívat se do haly, kde tak slavně vítězila. Auditorio nazionale jsme nemohly najít, protože vypadalo jinak než tehdy. Ale opět si nás všimlo dokumentaristické štěstí, když Věřina dcera Radka úplnou náhodou potkala před budovou šéfku kulturní sekce Veroniku, která jako dvacetiletá viděla v roce 1968 Věru při jejích gymnastických výkonech. Tehdy byla studentkou, která zažila krvavé potlačení demonstrujících studentů, těsně před olympiádou. 2. října se na náměstí Tří kultur shromáždilo pět tisíc studentů. Požadovali obnovení svobody shromažďování a osvobození politických vězňů. Místo toho policie a armáda vyzbrojená transportéry a tanky po západu slunce na protestující zaútočila. Masakr, kterému podlehlo 200 až 300 lidí, pokračoval po celou noc.

Ve filmu Veronika skládá hold Věře: „Byla jste pro nás ikonou. Jako byste byla jednou z nás, protože v té době ve vaší i naší zemi docházelo ke studentským revoltám. To, že jste vyhrála, posílilo vazbu mezi všemi utlačovanými lidmi. Budete navždy v našich srdcích.“

Na jednom z obědů, pořádaných prezidentem Calderónem, seděla Věra vedle bývalého britského premiéra Johna Majora. Při večeři nám pak vyprávěla, jak se Major pod stolem dotýkal jejího kotníku. Smáli jsme se, a já vím, že Věra byla velká pábitelka, dělalo jí poťouchlou radost vymýšlet historky na pokraji skutečnosti.

Navštívili jsme pyramidy Teotihuacán, které patřily k největším indiánským sídlům. Věra se slzami v očích říkala: „Naposledy je pohladím pohledem, vím, že už je nikdy neuvidím.“

Vrcholným občanským, ba politickým gestem Věry na mexické olympiádě byl její protest proti brutální ruské okupaci Československa, která  zlomila naděje československého národa na svobodnější život dva měsíce před olympiádou. Věra jela do Mexika s nezlomnou vůlí porazit ruské gymnastky, představitelky okupujícího impéria. Příležitost dostala při vyhlašování vítězek v kategorii prostná. Získala stejný počet bodů jako sovětská gymnastka Larrisa Petrik, které porota dodatečně přidělila další bod.

Při sovětské hymně Věra odklonila hlavu od sovětské vlajky, a toto gesto okamžitě zahraniční média nazvala Tichým protestem. Po návratu domů jí tento protest u komunistických mocipánů přitížil, a z olympijské vítězky z Tokia a Mexika se stala persona non grata. 

Pět let neměla práci a chodila mýt schody do nuselských činžáků. Charakteristické pro Věru je, že nelitovala tolik sebe, jako šance, kterou jako nejlepší sportovkyně světa roku 1968 měla, aby pomohla naší zemi svým angažmá, svými známostmi, kterými by získala konkrétní sociální a zdravotní pomoc.

Trápilo mě, že do filmu stále nemám kvalitní filmový záznam Tichého protestu. V Mexiku jsme oslovili tamní televizi, ale bezvýsledně. Ale zase pomohla vždycky angažovaná Věra, a to dvojnásobně. Při rozhovoru, který dělala s novinářem z BBC, zjistila, že tam kvalitní záznam mají. Slíbil, že ho pošle. A já mu zase pošlu Věřiny fotografie, které jsem naskenovala. Fotky jsem odeslala, a filmový záznam protestu stále nepřicházel. Pomohla náhoda, které se říká defekt efekt. Opominula jsem mu poslat fotografii Věry stojící před ruskými okupačními tanky. Když o ni žádal, napsala jsem mu, že ji pošlu, až pošle Tichý protest. A tak se stalo. 

Kvalitní záznam jsme měli, ale neměli jsme práva, která vlastní Mezinárodní olympijský výbor, a která jsou drahá. A zase pomohla Věra. Napsala prezidentu MOV, který nám dal tato práva gratis. Před Věrou se otevíraly všechny dveře s nebývalou samozřejmostí. Těch dveří byly stovky.

Ale za tím kouzelným klíčem od dveří byly hodiny a léta dřiny a odříkání, Věřina inteligence a nápaditost, okamžitá připravenost pomoci, a to známým i bezejmenným. 

Věra mi byla při natáčení filmu partnerkou, která nosila nápady, a byly to nápady dokumentaristické, nikoliv amatérské. Při posledním natáčecím dni jsme točili Věru, jak tančí v kuchyni na hudbu svých mexických prostných, na lidovou píseň El rancho grande. A najednou Věra říká: „Mohla bych vytančit bosa ven do sněhu a udělat provaz.“  Zděsila jsem se, bála se, že si ublíží. Řekla potom kameramance: „Olinko, ukaž mi ten záběr. To není dobrý úhel, uděláme to znovu, aby ten provaz byl efektnější.“ Byl to poslední natočený záběr filmu, který jsem ve filmové skladbě použila také jako poslední, závěrečný.

Když v květnu roku 2015 roku diagnostikovali Věře rakovinu slinivky, sešla se v Černošicích s mnoha přáteli, kterým dodávala optimismus svou zářivou osobností.

V nemocničním pokoji IKEMu ji přišel před operací obejmout doktor Martin Oliverius, který pak společně s ní podstoupil osmihodinovou operaci. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy s Věřinou dcerou Radkou máváme Věře, kterou odvážejí na nemocničním lůžku k výtahu. Věra se směje a mává nám.

Na konci mého filmu říká: "Musím teď dohnat všechno, co jsem za těch skoro čtyřicet let, které mi vzali, propásla.“ Před takovou větou stojí člověk v úžasu. Neznám nikoho, komu byly házeny klacky pod nohy nejprve komunistickou zvůlí, a po dvaceti letech nespravedlností demokratického soudnictví, kdo by vykonal víc. 

Věra byla přírodní úkaz, zázrak přírody a nejrozvinutějšího lidství. Těší mě, že jsem viděla tolik dobrých a uznalých lidí, kteří pláčou nad odchodem ženy, která symbolizovala lásku k vlasti, odpor proti potlačování svobody a sílu svědomí, které řeklo ďáblovi NE.

Stále vidím Věřiny krásné modré oči, a tak vím, že tady zůstává, aby nás povzbudila a inspirovala k obhajobě svobody, kterou si při vzpomínce na ni, na Václava Havla a stovky dalších českých hrdinů musíme uhájit.

 

 

Podnikavky na mateřské: Klára Vytisková

ČR: Česká Amy Winehouse, tak se o Kláře Vytiskové mluvilo v době, kdy svou nezaměnitelnou barvou hlasu a extravagantním projevem kralovala kapele Toxique. Dnes je z osobité zpěvačky a držitelky Ceny Anděl za rok 2015 maminka dvou dcer, která rekapituluje své další životní období novou, druhou sólovou deskou. Cítí se být dospělejší, vyzrálejší, přemýšlí nahlas o sobě a různých podobách lásky a učí se mít ráda sebe samotnou tady a teď. Současná situace ale muzikantům vůbec nepřeje. Jak zamávala s jejími pracovními plány a neohrozila nějak její životní rovnováhu? 

Autor článku: 
Irena Koušková

S novou deskou „Love is Gold“ jste měla určitě v plánu jet také koncertní turné. Přesunula jste se plně do online světa? Jak nucenou izolaci snášíte? Máte recept na to, jak z ní vykřesat něco dobrého?

Snáším to dobře, jsem ráda se svými dětmi a manželem, užíváme si, že můžeme být takhle intenzivně spolu. Samozřejmě nás to zasáhlo po finanční stránce, oba jsme s manželem muzikanti a na koncertech z velké části stojí náš příjem, zároveň nás to nutí hledat jiné cesty. Manžel je i skvělý studiový bubeník, takže si doma zařizuje studio a může točit z domova. Já píšu nové písničky, natočili jsme teď live stream pro Vogue a řeší se další možnosti, jak dostat hudbu online k lidem. Je to svým způsobem výzva.

 

Mimořádnost situace v čase koronaviru vedla u řady z nás k přehodnocení některých životních hodnot. Je to tak, že krize přinášejí nové šance? 

Je to situace, která nás nutí přemýšlet, možná přehodnocovat, měnit a vybočovat ze zajetých kolejí. Naše zahlcená mysl má prostor na trochu jiné myšlenky, máme šanci  zpomalit…z toho může vzniknout něco inspirujícího. Já už mám třeba dvě nové písničky.

 

Posloucháte vůbec Amy Winehouse nebo Christinu Aguileru, k nimž vás jedno období přirovnávali? Jak se od té doby změnil váš hudební projev?  

Christina Aguilera snad ne :)) Poslouchala jsem ji, ale co se týká přirovnávání, slýchala jsem Amy, Gwen Stefani nebo Lady Gaga… Myslím, že jsem se od dob Toxique posunula jinam. Vzhledem k tomu, že mě s mojí první sólovkou Home hodně ovlivnila Patty Smith, je ten posun zřejmý. 

 

Jak vlastně přeložit název desky Love is Gold co nejpřiléhavěji? Co na ní akcentujete oproti předešlému albu Home? Stále se držíte angličtiny?

Překládám to jako „láska je poklad“. Celá nová deska akcentuje život jednotlivce, který se obrací sám do sebe a snaží se žít sám se sebou spokojeně, je to láska, kterou obracíme na sebe, je to láska k tomu, co děláme, k naší práci… Home byla hodně o rodině, vesnici…

 

Prošla jste dlouhou cestu, kterou lemuje rozpad Toxique, nový projekt Klara, porotcování hudební soutěže, přestěhování na venkov, rodina. Nestýská se vám někdy po dobách největší popularity, respektive chtěla byste se vrátit do stejného pracovního tempa, v němž jste žila v období Toxique? Jaké jsou nyní vaše profesní ambice?

Řekla bych, že mám pořád stejné pracovní nasazení. Složit a nahrát desku – to byly dva roky poměrně intenzivní práce. Myslím, že jako máma mám samozřejmě méně času, ale když si ho najdu, pracuju výrazně intenzivněji než kdy před tím. Je pravda, že jsem ořezala mnoho VIP večírků, odkud jsou výstupy do médií, ale z velké části mě to nenaplňuje a já zkrátka ráda dělám to, co mě baví, a hodně si vybírám. Ambice mám snad jen takové, abych pořád milovala svoji práci a měla inspiraci, na kterou si vlastně díky dětem nemůžu stěžovat, dávají mi jí mraky. A bydlím sice na vsi, ale půl hodiny od centra Prahy, takže město si nadávkuju tak, jak je třeba, je to pro mě ideál.
 

Dá se u vás vůbec uspokojivě kloubit práce a rodina?

Dá, ale je to samozřejmě náročný time management. Máme s manželem sdílený google kalendář a aktivity si dáváme do prázdných políček. Ten druhý je s dětmi, takže kdo první zaplní volné pole v kalendáři, je to jeho pracovní čas… Když jsou hraní venku, bereme často děti s sebou. 

 

Jak prožíváte současná omezující opatření doma s dětmi? Chodí už starší dcera do školy? Co děláte, aby se děti doma nenudily?

Emilka do školy ještě nechodí. Užíváme si to, nepotřebujeme úplně nalajnovaný program, pořád máme nějakou akci, pečeme muffiny, stavíme lego, modelínu, holky se mnou třídí oblečení, hrajeme si na baletky, princezny…, já jsme královna většinou:) Máme dům se zahradou, teče nám tu potok…, v téhle době je zahrada poklad.

 

Vystudovala jste zpěv na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Váš tatínek Vladimír Vytiska je muzikant. Jak jste s hudbou začínala? Chodila jste do lidušky? 

Na housle, devět let, pak čtyři roky na saxofon, pak piano.

 

Váš manžel Roman Vícha je také muzikant, bubeník. Vedete k muzice také svoje dcery?

Hodně doma posloucháme hudbu, každé ráno většinou zapínáme gramofon a jedeme elpíčka. Holky milujou tanec, ostatně jako všechny děti. Řekla bych, že děti přirozeně na hudbu reagujou tancem už od miminka. Nemáme ambice, naše holky jsou malé, spíš se snažíme zatím jen pozorovat, co je baví a v tom je maximálně podpořit.

 

Je pro vás zkušenost mateřství spíše omezující nebo inspirující? Co jste se díky mateřství o sobě dozvěděla?

Inspirující! Jednoznačně, moje dcery jsou moje múzy, díky každé z nich se dozvídám něco jiného. Děti jsou fantastické zrcadlo, jen to musíte přijmout, uvědomit si, že se učíte, posouváte navzájem.

 

Potkala vás během mateřské profesní krize? Neuvažovala jste o tom, že třeba skončíte s muzikou a budete se živit jinak? Pakliže ano, co vás přivedlo zpět? Jak se udržujete ve své branži „in“?  

Během ne, spíš před, mateřství mě vlastně usvědčilo v tom, že miluju to, co dělám, že miluju být na volné noze, ale zároveň vím, že kdykoliv mě to přestane bavit, můžu zkusit něco jiného. Muzikou se živím. A neustále „in“ mi přijde všechno, co je autentické a pravdivé.

 

Ve videoklipech sdílíte i své intimní chvilky s rodinou. Nebojíte se o své soukromí? 

Písničky na desce Home jsou všechny o mé rodině. Oni mi dali inspiraci k tomu, abych tu desku napsala, a proto jsem si neuměla představit, že do klipu s tak intimní tematikou obsadím herce. Teď jsou ale témata jiná.

 

Jste pověstná svými extravagantními outfity, nápadným líčením a vůbec kladete důraz na celkovou image. Změnil se nějak váš styl? Sympatizujete s konceptem udržitelné módy? Kde nakupujete oblečení?

Změnil se výrazně, oblékám se jinak, mám ráda výrazné kusy oblečení, ale kombinuju je s jednoduššími, líčím se mnohem méně, jdu více po své podstatě. Miluju módu, udržitelnost je pro mě zásadní, i téma recyklace a vracení věcí do oběhu. Mám ráda kvalitní džínovinu, věci, které vydrží, tady mi vyhovuje třeba Levi´s, značka prověřená časem. Stále nakupuju věci v bazarech a sekáčích a miluju klasická trika z fantastických materiálů od českých návrhářů.

 

Žijete v Úněticích, kousek od Prahy, kde jste i vyrůstala. Jsme z Místní kultury, sledujete místní kulturní život? Podílíte se na něm nějak?

Ano, určitě. Únětice jsou v tomhle ohledu hodně aktivní, děje se tu toho mnoho už od mého dětství. Často se zde pořádají koncerty, buduje se aktuálně komunitní hřiště, je toho mnoho, což je skvělé.

 

Vaše nová deska je venku. Víte už, jaké téma rozpracujete na té další?

Nikdy nevím, kam mě to povede, řekla bych, že pro mé psaní písniček bude hodně směrodatné tohle zvláštní období…

 

www.klaravytiskova.cz

 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře