V osmnácti se dostala poprvé do USA, později, díky práci amerického manžela, profesora na kalifornské univerzitě, měla možnost procestovat nejen Ameriku, ale i mnoho zemí v Evropě, Asii, Austrálii i na exotických ostrovech. Na řadě míst rodina strávila i několik měsíců, které Katka vrchovatě využila. K promyšleně vedené výchově svých dětí pomocí poznávání různých kultur, a také k tomu, aby své zážitky a poznatky o lidech a zemích sepsala do neobvykle čtivých článků a knížek. Autorka umožňuje srovnání života běžných rodin v jiných částech světa. Bystrým úsudkem proniká hluboko pod povrch nejrůznějších kultur. Nenudí, ani když odbočuje do historie navštívených míst, vždy dokáže najít tu správnou spojnici k dnešku.
Kdy ses rozhodla, že v USA zůstaneš?
Původní nápad byl, že tam emigruji, ale pak přišla sametová revoluce a mé plány se změnily. A tak jsem se vrátila z mé první cesty do USA zpět domů. Nejenom, že se mi velmi stýskalo, ale také jsem chtěla v nových podmínkách v Praze začít podnikat, což se mi podařilo. Ale už tehdy, v USA, jsem se seznámila s Američanem, a nikdy jsme na sebe nezapomněli. A tak se stalo, že jsme se k sobě po šesti letech vrátili a já se odstěhovala za ním do Ameriky. Přišla výchova dětí, stěhovali jsme se několikrát po Státech, žili v pronajatých bytech či domcích, bývala jsem s malými dětmi sama „na chalupě u lesa“ a někdy to nebylo lehké. Přesto jsem zjistila, že se v cizí zemi adaptuji docela rychle a dobře.
A jak se adaptoval tvůj muž na to, že má českou manželku? Nebo se musí adaptovat ještě pořád?
Myslím, že musí. V každém člověku je něco jeho kultura a něco ten člověk sám. A na to jsme si museli zpočátku velmi zvykat. Neorientovali jsme se v tom, co pochází v našem chování z kultury, ve které jsme vyrostli, a co jsou naše osobní povahové rysy. Začala jsem proto studovat americkou historii a mentalitu, abych pochopila, proč Američané činí taková či maková rozhodnutí. Manželovi jsem doporučila udělat to samé, aby věděl, co je česká mentalita a co je jen typická Katka. Své objevy jsme si navzájem sdělovali a tím se nakonec každý přiučil i mnohému o své rodné zemi. Nakonec se z něj stal velký Čechofil. Má rád Evropu jako takovou, má rád tradiční české jídlo, kulturu, cítí se tu dobře a myslím, že když sem jede, má i ten pocit, že sem jede jako domů. Když jsme se poznali, nevěděl o Československu nic, jen to, že tu došlo k revoluci a znal jméno Václava Havla. Dnes tu přednáší a vede vzdělávácí programy mezi svou univerzitou a Anglo-americkou univerzitou v Praze.
Jak jsi vůbec dospěla k tomu, že dokážeš přemýšlet a psát o lidech z různých zemí tak do hloubky, jak to čteme ve tvých knížkách?
To už mám v sobě od dětství. Moje dvě tety, sestry mé maminky, emigrovaly do USA. Ony sem nemohly, ale jejich děti, už Američani, ano. Trávili jsme společně léto, a přestože jsme ze stejné rodiny, vychováváni sestrami, jíme stejné jídlo, máme od maminek stejné návyky, už tehdy jsem viděla, že jejich vnímání světa je jiné. My se sestrou jsme vyrůstaly v komunismu, oni v demokracii. Jako dítě jsem nevěděla, čím to je, ale chápala jsem, že naše vnímání a přijímání světa je různé.
A i jinak mne přitahovali lidé ze zemí, kam jsme s rodiči jezdili, do Bulharska, východního Německa, hned jsem se kamarádila s místními dětmi. Je mi dobře i mezi našinci i mezi cizinci, s jakýmkoli člověkem, když vím, že je to dobrý člověk. A když jsem si pak vzala cizince za manžela, nutilo mne to nad tím přemýšlet ještě víc.
Tolik před 9 lety. V rozhovoru pokračujeme v útulné kavárně na pražské Kampě. Co se od té doby událo? Vyzkoušela jsi hned několik států v USA, Austrálii, Karibik. Kde ti to nejvíc přirostlo k srdci, proč, a kde teď žiješ?
Momentálně s mým druhým manželem žijeme na Floridě, v Boca Raton, 50 minut od Miami. Po několika letech strávených v Karibiku mi už všude jinde byla zima (směje se). V Americe můžeš žít, kdekoli právě jsi. Jako občanka tam funguje řidičák, jenom ten, kdo neřídí, dostane jiný doklad. Auto si v daném státě člověk musí zaregistrovat do tří týdnů, tím se změní údaje v databázi, a tak o tobě úřady vědí, že jsi změnila stát.
Když jsem v 19 letech přiletěla poprvé za příbuznými, byla to Kalifornie. Pak jsem strávila čtyři měsíce v Coloradu, to je zase něco úplně jiného. Později, když jsem se vdala, jsme se přestěhovali do Nové Anglie, úplně na východ. Tam je silný anglický vliv, ten stát patří k prvním, zakládajícím státům USA, a má proto proti ostatním dlouhou historii. A tam jsem poznala tu „starou Ameriku“ která se tvořila už od 16. století, kdy ji Angličani začali kolonizovat. Pak jsem se přesunula s manželem do jižní Kalifornie, a v tom období jsem začala psát. Odtud jsme dělali výpady, pár měsíců jsme strávili v Austrálii, a nato jsem sama začala podnikat v Karibiku. Mezitím jsem létala dost často do Chicaga, protože tam studovala starší dcera. Poznala jsem i stát Ilinois, a to je spolu s Chicagem taková nejstandardnější Amerika, tzv. Midwest, kde jsou opravdu hodní lidé. V jiných částech se už bohužel ta usměvavá americká vlídnost začíná vlivem mnoha nejrůznějších přistěhovalců měnit. Ale to by bylo na dlouhé vyprávění. V Chicagu je také dodnes silná česká menšina, kdysi mělo i českého starostu Čermáka… Mám ráda i San Francisco nebo New York, ale tak na tři dny, to je už takový novodobý Babylon. A tato tři města jsou možná z těch velkých asi jediná, kde se dá chodit pěšky…
Takže se dá říct, že miluješ Ameriku a už by ses bez ní neobešla?
Ano, zjistila jsem to, když jsem žila těch několik let v Karibiku, že asi nemůžu dlouhodobě žít někde jinde než ve Státech, že se mi začne stýskat.
Co tě do Karibiku, konkrétně na zapomenutý ostrůvek sv. Lucii, přivedlo a co jsi tam přesně dělala?
To bylo v době, kdy mi už dcery odrostly a studovaly, jedna v Chicagu, druhá v Paříži. Já jsem na sv. Lucii vedla zpočátku penzion. Nejdřív jsem ho ale musela nechat opravit a přizpůsobit potřebným standardům – teplá voda, dobrá klimatizace, dobré postele, což chybělo, a mnoho jiných věcí. Díky předchozím zkušenostem, kdy jsem hodně cestovala i s dětmi, tak přesně vím, co takoví turisté z Ameriky a Evropy chtějí, co očekávají. Vytvořila jsem si dobrý tým pracovníků a podařilo se mi náš penzion hned zařadit mezi vyhledávané v té části ostrova. A tak jsem dostávala i další pracovní nabídky. Oslovili mne noví majitelé jednoho zpustlého resortu, který byl v likvidaci, a oni ho chtěli obnovit. Musela jsem se účastnit konkurzu, který jsem vyhrála, a dala jsem se do toho. Za víc než rok se mi podařilo celý resort znovu revitalizovat a rozjet. Měla jsem firmu na „správu majetku“, property management.
Proč ses tedy rozhodla ostrov opustit? Když jsme se spolu viděly naposledy, vypadalo to, že se tam usadíš…
Svatá Lucie je malý ostrov, rozlohou jen asi tak velký jako Praha. Obchodně i tradicí napojený na USA, ale je to stále britská država. Když jsem na sv. Lucii přijela, ještě stále tam nebylo moc cizinců. Možná jen 1% těch, kteří se tam už narodili nebo přistěhovali. Za čtyři roky mého pobytu, což byla doba Obamovy vlády, se tam ale zlepšily podmínky pro obchod s Karibikem, a přijížděli tam další Britové, Američani i Kanaďani. Začala jsem ty, kteří na ostrově už žili, sledovat, a zjistila jsem, že kdo je tam víc jak pět let, zůstává. Je pak velmi pohodlné zůstat. Vládne tam rasismus, mnohé práce tam vykonávají jen bílí. A každý z nich, i když byl doma nula, na ostrově hned vynikne. Vlastně se stane jakousi VIP, a to je návykové. Tito lidé tam přijedou jako malé kolečko z velkého světa, a stanou se velkým kolečkem v malém světě, a to se jim líbí. Když jsem to pochopila, bylo mi jasné, že tam nemůžu zůstat, protože jsem se během tří let také dostala do tohoto postavení. Člověk se pak velmi dlouho vrací do normálního světa na kontinentu. I mně to trvalo…
Ale možná to nebyl jen ten jeden důvod?
Byla to kombinace více věcí. Zaprvé klima: strašili mne, že se to horší. Když jsi v tomto byznysu, nesoutěžíš jen s hotely vedle sebe, ale jsi v konkurenci s celým světem. Musíš vysvětlit zájemcům, proč mají jet zrovna sem, a ne třeba do Thajska. A každý rok se něco stane. Přijde třeba zika virus a ostrov se pak úplně uzavře. Stálo nás také strašně moc peněz každý rok uklízet pláže od mořských řas, které čím dál víc kvetou, jak se otepluje moře. Navíc se zintenzivňují hurikány, a na ostrově nemáš kam utéct. To vše se projevilo i jen za těch necelých pět let, kdy jsem tam byla. Takže jsem odešla, a ještě, že jsem to udělala, protože pak přišel covid.
Ale taky se mi stýskalo po Americe. Život na ostrově je skvělý, když tam přijedeš jako turista. Ale žít tam je vlastně v některých ohledech mnohem složitější a dražší. Na všechno čekáš déle. Když se ti třeba rozbije auto, dostane automechanik součástku za dva měsíce. Musela jsem mít permanentně dvě auta, kdyby se jedno rozbilo nebo bylo v opravě. Cokoli potřebuješ vyřídit na kontinentě, musíš letět, a i to je drahé.
Ty jsi ze svého pobytu vytěžila už dříve třetí knihu s názvem Karibské spojky, a také ses tam potkala se svým nynějším mužem. Chceš se zmínit, jak dopadlo tvé první manželství? Je to sice soukromá věc, ale tématem tohoto rozhovoru je mj. náhled do jiných kultur, a možná to s tím i souvisí?
Byli jsme s prvním mužem 22 let. Nejdřív jsme spolu i s dětmi jezdili na jeho pracovní, dlouhodobé cesty (třeba i Austrálie), ale jakmile dcery odrostly, zůstala jsem sama. Myslela jsem, že na mne bude mít víc času, ale nebylo to tak. A přitom jsem mu věnovala všechno. Svoji zemi, své přátele, svoji rodinu, svůj čas i kariéru tady v Česku. Rozjížděli jsme pak spolu v devadesátých letech i projekty spolupráce americké a české univerzity, studentské výměny – vše jsem mu tady pomáhala vyjednávat.
Americké manželky dobře situovaných mužů to mají často složité. Věnují se dětem, manželovi, obětují jeho kariéře veškerý čas, podporují ho. Ale pak děti odejdou a nastoupit do pracovního procesu po 10-15 letech poté, co byly s dětmi doma, je velmi komplikované. Musí začít zase odspodu, nedostanou žádnou skvělou práci, srovnávají se s těmi, které pracovní kariéru rozvíjejí. Takže často zase zůstávají doma, protože finančně jsou zajištěné manželem. Ale dostávají se do depresí a do začarovaného kruhu. Mnoho z nich má problém s alkoholismem nebo s drogami. Obávají se opustit rodinu, aby mohly dělat něco samy pro sebe. Stalo se to i jedné mé kamarádce, a skončilo to bohužel sebevraždou. Takhle jsem žít nechtěla, proto musela přijít změna. Můj druhý muž je Karibčan ze sv. Lucie – a je i spoluautorem mojí poslední knížky.
Jak to tedy bude dál s tvým psaním? Doufám, že jsi ještě neskončila…
Myslela jsem, že ano. Nemám na to čas, a také vůbec nikdy nejsem sama. Moje druhé manželství je úplně jiné než to první, s mužem si stále povídáme, spolu probíráme všechny zážitky. Moje tehdejší psaní vzniklo z potřeby sdělit své zážitky a zkušenosti přátelům. Když jsem odjela do USA poprvé, psala jsem ještě dopisy rodičům na papír. Okruh mých čtenářů se začal tvořit v roce 1996, kdy jsem se rozhodla vydat první knihu – a to ještě nebyl internet a sociální sítě tak široce užívané, nebyly chytré telefony, kterými se dají posílat krásné fotky. Od té doby se to všechno převratně změnilo.
Navíc na ostrově jsem začala s malováním. Jak říkala moje teta Jiřinka: „Nemůžeš dělat všecko najednou. Radši si to v tom životě nějak rozlož." A tak jsem založila malířské studio pro turisty, kteří ho mohli využívat, když už měli dost koupání a lenošení na pláži. A sama jsem si taky malovala, třeba i na stěny v hotelu. Strašně mne to bavilo, relaxovala jsem tak od psaní, protože to je těžká práce (směje se).
A budeš v ní tedy pokračovat?
Momentálně jsou všechny moje knížky vyprodané, ale Proti proudu zeměkoule je k dispozici elektronicky, také poslední Sunlovers (to jsou Karibské spojky anglicky). Všechny jsou ale pořád žádané, tak to vypadá, že bych pokračovat měla. Představovala jsem si, že to bude konečně nějaká fikce, román. Ale zjistila jsem, že to lidi vůbec nezajímá! Je zajímá, jak já tam v té Americe žiju (smích). Všichni se ptají na ten Karibik.
Takže to bude o největším dobrodružství mého života, o podnikání tam. Protože když se dnes, po pěti letech, ohlédnu, zdá se mi to jako zázrak. Dostat se do „černého Karibiku“, podnikat a ještě uspět, že mne i první dáma zdravila „Ahoj Kateřino“… Byly to tak silné zážitky, že jsme je ještě dva roky po našem odchodu i s manželem probírali. Mám už osnovu a začínám na tom pracovat.
I přesto, se tato rubrika jmenuje Česká kultura před a po Sametu, myslím, že není bez zajímavosti podívat se do kultur jiných, právě očima Češky. Co tam tedy pro tebe bylo nejvíc překvapivé a o čem budeš psát?
Třeba o tom, jak tamní ostrovani jsou všichni jako velké děti…
V jakém smyslu?
Tím, že žijí v tom malém světě, tak ve spoustě věcí nejsou zkažení. Na velkém kontinentě soutěžíš s miliony, ve školách soutěžíš se stovkami dalších dětí. Ale na ostrově je to jako na vesnici. Děti tam vyrostou v milém, ale až naivním prostředí, kdy mají všude kolem nějaké známé tety, babičky…sousedy. A když pak přijde někdo z toho velkého světa, tak tu jejich naivitu snadno zneužije.
A co je také zajímavé: V Karibiku mají nejméně sebevražd. Lidi si tam vzájemně pomáhají, člověk nezůstane nikdy sám a bez pomoci. I když je tam relativní bída, tak všichni přesto žijí jakž takž dobře. Často z rodiny pracuje jen jeden nebo dva, a ten výdělek se pak rozprostře mezi ostatních mnoho členů. Což je i důvod, proč se nemohou nikam vyšvihnout a pořád zůstávají chudí, i když třeba mnozí vydělávají dobře.
A další zajímavost: Nedívají se svrchu na ženy – podnikatelky, kterých je tam největší procento na světě ve vedení firem, třeba Jamajka má asi 57% žen. I proto jsem tam šla já. Pohrávala jsem si tehdy s myšlenkou podnikat třeba na Havajských ostrovech, na Fidži nebo někde jinde v Pacifiku. Ale tam je to naopak mužský svět a ženám se kladou překážky. Kdežto v Karibiku jsou muži sebevědomí a se ženami nesoutěží. Jinak tam řeší i manželské problémy, je to záležitost pro celé okolí. A taky je tam zajímavý zvyk, když si chtějí dvě ženy něco mezi sebou vyříkat, tak na ulici na sebe tak dlouho křičí, až jedna ztratí hlas – a ta druhá tím pádem vyhrává…
Musel to být svým způsobem další kulturní šok, pak se opět vrátit do USA. A pak zase na skoro celý rok sem do Česka, kde máš stále maminku a také svůj kadeřnický salon. Ale ty jsi přizpůsobivá, jak už jsi zjistila, když jsi úspěšně přestála ten první kulturní šok v mládí. Přemístění ze socialistického Československa do dravých Spojených států amerických hned po roce 1989. Jak se dnes na to díváš s odstupem let?
Měli jsme příbuzné v USA, se kterými jsme byli v kontaktu. Ale tehdy, hned po revoluci, to byl opravdu velký šok. Odtud nikdo nikam necestoval, a já rovnou do Ameriky! Všechno bylo úplně jiné, ale líbilo se mi to. Nejdřív jsem bydlela u tety Jiřinky, kde se mluvilo česky, ale byla jsem i v jiných domácnostech, kde byly sestřenice a další lidé, a tam už se mluvilo anglicky, někdy i francouzsky. Ale hlavně – všechno bylo poprvé, všechno jsem vnímala mnohem intenzivněji. V USA jsem slavila 19. narozeniny, a v tom věku toho člověk ještě moc nezná, nic moc mu nevadí, takže to vše bylo vlastně určující. Když se myšlení dostane do nějakého bodu, tak už se pak nedá vrátit zpět, a to se u mne stalo. Teta se strýcem, manželé Teyrovští, byli velice vzdělaní, odešli z Československa už po roce 1948 jako mnoho dalších z tehdejší naší elity. Během let se stali významnými osobnostmi české emigrace v USA. Všude mne s sebou brali, a bylo to nesmírně inspirativní, za to jsem byla velice vděčná. Všechno jsem nasávala jako houba. A bylo mi moc líto, když jsem pochopila, o kolik výjimečných lidí, kteří pak v Americe všichni uspěli, tou masivní emigrací v dobách komunismu naše země přišla.
Od nich jsem se naučila, že nic není nemožné, viděla jsem jejich nesmírnou noblesu, jak překonávají překážky. Zažili válku, nástup komunismu, útěk přes zničené Německo do Austrálie, která po válce také nebyla v nejlepší situaci, a pak do USA. Všude byli jako emigranti. Přestože Amerika je úžasná, vždy ti to někdo dá najevo.
Také jsi ale zmínila, že Amerika už není to, co bývala před roky, kdy jsi ji začala objevovat.
Není, něco je lepší, něco je horší. Samozřejmě jako všude se to vyvíjí. Stále je tam hodně peněz, věci se zlepšují, i když lidi nadávají. Ale jak přibývají imigranti z různých zemí, tím víc se kvůli tomu mění zákony, pravidla a ti noví příchozí se nestačí učit „americkému způsobu života“. Myslím té proslulé americké slušnosti a pozitivnímu chování. Jsou jich velké vlny a přinášejí si chování ze svých zemí. Když přijdeš na malé město, je to stejné jako to bývalo. Ale ve větších městech s přílivem uprchlíků, třeba v Kalifornii nebo na Floridě, už je to znát. Starousedlíci jsou naopak ovlivněni těmi příchozími, ovlivňují se navzájem.
Týká se to všech států?
To ne, je potřeba si uvědomit, že Amerika je kontinent, je to 50 států, každý z nich má jinou atmosféru, lidé mají jinou mentalitu, trochu jiné zákony. My v Evropě si někdy myslíme, že to není tak rozdílné, ale je. Jazyk je sice stejný, ale mentalita je hodně jiná.
Katka ukazuje na fotkách své město na Floridě a říká:
Tady máme naši hlavní ulici, je dlouhá, něco jako Václavák, na jejím konci je amfiteátr a tam se dějí všechny kulturní akce, koncerty, divadlo, výstavy, festivaly. Američané milují kulturu a je jí tam hodně. V každé základní škole je kapela či orchestr, zpívá se tam. Na každé univerzitě je divadlo. Také jsou tam různé trhy, ty mají Američani moc rádi. Třeba trhy jahod, lepší jahody jsem jinde nejedla…
Co si myslíš, že je v tobě nejvíc českého? Co máš ráda a chybí ti tam, a ráda bys to tady načerpala do zásoby?
Povím ti to takhle. Já jsem v zahraničí už tak dlouho, že i když mám třeba nějaké oblíbené jídlo, vůbec si nedovedu uvědomit, odkud to znám. Z Česka? Z Ameriky? Z nějakých dalších míst, kde jsem žila? Musela bych se někdy zeptat. Čechy jsou můj domov, vždycky byly, i moje dcery mluví obě skvěle česky a mají to tu rády. Ale já sama jsem se vyvíjela do dospělosti vlastně už tam, v Americe, s jinými lidmi, v jiné kultuře, prožila jsem jiné věci. A když přijedu zase sem, je to pro mne dar. Dokážu s odstupem sledovat, jak se tu žije, nejsem ponořená ve vašich problémech. Vnímám se jako Čechoameričanka, mám spoustu amerických návyků. Já to nepociťuji, ale lidi si toho všimnou.
To je možné, ale přesto na tvé ryzí „pražštině“ se to vůbec nepozná…
Víš ale co si tady vždycky uvědomuju? Jaký jsme my, Češi, skvělý národ. Šikovný, vzdělaný, hodný, slušný a ukázněný…Můžu srovnávat s mnoha dalšími.
