čtvrtek
25. července 2024
svátek slaví Jakub
Radim Vizváry v dialogu s Josefem Janem Kopeckým
© Filip Kollert



Antré s Radimem Vizváry

ČR-PRAHA: Za Radimem Vizváry, dalším hostem Antré – cyklu dialogů s divadelníky o divadle, který připravuje Volné sdružení východočeských divadelníků – musel štáb ve složení Josef Jan Kopecký a kameraman a technik Fíla Kollert vyrazit do Prahy. Radim Vizváry nás přijal ve své kanceláři uměleckého šéfa Laterny Magiky Národního divadla Praha v provozní budově ND s nádherným výhledem na Zlatou kapličku, ale i Hradčany. Obklopeni spoustou rostlých květin jsme se usadili do pohodlného empírového nábytku – a začali si povídat. A vzpomínat. Radima považuji za Českotřebováka, byť se už na základní škole přestěhoval do Poličky. S jeho sestrou jsem chodil do páté třídy. No zkrátka to bylo milé rozvzpomínání na léta, která jsme prožili vedle sebe – a povídání o tom, kam ho z východočeského maloměsta vítr zavál, a kam až to dotáhl.

Autor článku: 
Josef Jan Kopecký

Radim Vizváry se stal uměleckým šéfem souboru Laterna Magika (LM) v poněkud vykloubené době – 1. ledna 2021. Sám říká: „Nastoupil jsem do té nejhorší doby. V době covidu a v době, kdy se plánuje rekonstrukce Nové scény.“ Přesto ho to nezastavilo v tvůrčí práci, skoro se mi chce říct: Naopak. Jeho (v době natáčení) poslední premiéra, Robot Radius, dokonce reprezentovala náš stát na EXPO 2020 v Dubaji (EXPO 2020 se konalo kvůli pandemii až na podzim 2021, pozn. autora).

„Robot Radius měl naši, českou premiéru v září, světovou na EXPU v den našeho státního svátku, 28. října. V Dubaji jsme uvedli dvě představení a musím říci, že s velkým úspěchem,“ říká k tématu Radim a dodává, že LM se na EXPO vrátila po dlouhé pauze, po 50 letech. Poprvé vystoupila v roce 1958 v Bruselu, což byl vlastně trochu i impuls k jejímu vzniku – jako prvního multimediálního divadla na světě! Podruhé vystoupila v roce 1967 v Montrealu a do Robota Radia naposledy v roce 1971 v Ósace.

Robot Radius se začal připravovat již v roce 2019 s tím, že premiéru bude mít v Čapkovském roce 2020 ke 130. výročí narození Karla Čapka. Vzhledem ke covidu a posunu světové výstavy ale byly přípravy zastaveny – a to v době, kdy Radim netušil, že bude uměleckým šéfem LM – „a když jsem se jím stal, tak to do sebe tak krásně zapadlo,“ uzavírá Radim. Možná ještě lépe: I během povídání jsme totiž došli k tomu, že 100 let od použití slova „robot“ uplynulo až v roce 2021, protože světová premiéra R.U.R. se na amatérských, královéhradeckých divadelních prknech (!) odehrála 2. ledna 1921 (Národní divadlo bylo až druhé, premiéru zde mělo R.U.R. „až“ 25. ledna).

LM pro Radia využila technologii Motion Capture založenou na tom, že interpret má na sobě množství sensorů, které přenášejí jeho pohyb do počítače, resp. na plátno – a to v reálném čase. Bylo to poprvé, co byla tato technologie použita na českém divadle! A tím interpretem se 17 sensory byl Radim. Motion Capture je v Radiovi využíván v kombinaci s dalšími technologiemi, například s rozšířenou (augmentovanou) realitou, skenováním atp. Díky tomu tvůrci sdílí reálný pohyb s virtuální realitou a vytváří digitální obraz – avatara, loutku, která se na plátně pohybuje jako Radim na jevišti. Každý jeho pohyb v tomto představení získává i další rozměr, nejde jen o „hýbání se v prostoru“, Radim totiž určitým pohybem může avatara na plátně množit, zvětšovat, zmenšovat, rotovat s ním, naklánět ho a tak dál. Neovlivňuje tak pouze pohyb avatara, ale i jeho dynamiku a velikost. Jak ale Radim zdůrazňuje, nejde jen o technologie – ale také o lidství. A to nejenom v jeho postavě zápasící s rozhodnutím, zda lidstvo zničit či zachránit, ale také v tom, že je tam on sám (před obrovskou projekční plochou). Tedy sám… Je tam s ním také živý muzikant – Michal Pavlíček, autor hudby, který celé dění na jevišti doprovází živě na kytaru. A on je pro Radima tím, co robot nikdy nemůže být, nositelem emocí.

Zaujalo-li vás to, věřte, že Robot Radius se stal součástí programu LM – a má tu výhodu, že, přestože je to vlajková loď technologického pokroku a inovativního divadla, není fixován na konkrétní prostor – zůstane tak na repertoáru LM i během rekonstrukce jejích domácích prostor.

Radim již při svém nástupu do funkce uměleckého šéfa říkal, že chce pro LM objevit nové prostory, prostory nedivadelní, které však mají svého genia loci – a ty ožít. „Chci LM přivést k lidem, otevřít ji víc i českému divákovi, abychom odstranili předsudky, že LM je jen pro turisty. Inspirovalo mě k tomu i ono „bezdomovectví“, když se bude rekonstruovat Nová scéna ND, budeme muset někde hostovat. Ale zároveň je to výzva vyzkoušet si jiný formát než ten klasický (jeviště - hlediště).

Obecně bych rád LM definoval jako prostor experimentu, tak jako to bylo, tak jak vznikla. Chci navázat na tradici, ale s použitím a využitím současných možností, uměleckých prostředků, zkoumáním nových principů a postupů na divadle. Experimentovat a nebát se, být trochu progresivnější a inovativnější nejenom v technologiích, ale i v přístupu k divadlu. Nebát se experimentovat – i za cenu, že se to někdy nepovede, ale podle mě se cení i odvaha a risk toho samotného objevování.“

Radim se také podělil o to, že jako umělecký šéf se odhodlal ke kroku, který nebyl snadný – a po 40 letech se rozhodl poslat do derniéry nejreprízovanější hru LM Kouzelný cirkus. Nová éra začíná.

 

Radim Vizváry žil prvních 10 let svého života v obci Skuhrov, součásti České Třebové, kam dojížděl do školy. V roce 1989 se ovšem s rodinou přestěhoval do Poličky, kde vychodil místní gymnázium. Pro nás zásadnější je ovšem fakt, že v Poličce Radim poprvé přičichl k divadlu – v místním amatérském divadelním souboru Tyl. Jeho první rolí na prknech, co znamenají svět, byl Kašpárek v pohádce Jak vodníci vypálili rybník. „Tenkrát jsem se strašně, ale strašně styděl vystoupit, byl jsem strašně nervózní. Vystoupit před lidmi pro mě bylo nepředstavitelné,“ vzpomíná Radim. V té době hodně maloval, chodil do výtvarného kroužku, byl stydlivým, introvertním dítětem. „A najednou jsem měl vystupovat, ocitnout se na druhém břehu! Bylo to pro mě za trest,“ dodává. Pravdou ale je, že se mu divadlo po čase zalíbilo. „Při DS Tyl fungovalo také loutkové divadlo. To mě bavilo, protože jsem se mohl jako člověk schovat za loutku. Nikdo na mě nekoukal, já jsem oživoval loutky – marionety, propůjčoval jim svůj hlas. Díky loutkám jsem získal nejen zkušenost, ale hlavně sebevědomí vystupovat před diváky,“ vzpomíná Radim.

„Začínal jsem od kliky“, říká, když líčí své počátky u profesionálního divadla, protože ještě předtím, než nastoupil na AMU, stal se kulisákem v divadle Minor, kde se posléze dostal do angažmá. „To pro mě byl velmi obrovský a zásadní moment v životě, když mě jmenovali hercem, dojetím jsem plakal!“ vzpomíná. Než se tak ale stalo, prošel si snad všemi profesemi: pracoval v dílnách, dělal inspici, techniku… „Já jsem to miloval! V divadle jsem i spal!“ V Minoru si vyzkoušel nejrůznější divadelní formy „a přirozeně jsem začal inklinovat k pohybovému divadlu. To mi doporučovali i moji kolegové – a jedna kolegyně potom za mě vyplnila přihlášku na HAMU na katedru pantomimy. Já se zúčastnil přijímaček – a kupodivu jsem se dostal. Tím začala moje pantomimická dráha. Tady jsem poznal Borise Hybnera, který mi při prvním setkání řekl, že jsem ´pierot´. Na HAMU strávil, včetně doktorského studia, dvanáct let.

Ve své dizertační práci se věnuje úplným počátkům pantomimického divadla u nás – a podařilo se mu dokonce opravit několik tradovaných chyb. V rámci doktorského studia si vytvořil vlastní metodiku, která se zabývá aktualizací techniky mimu a kterou uplatnil jako pedagog – a to nejenom na českých školách, ale také v zahraničí. Je členem hnutí FEM (Evropské federace mimu), takže zůstává se svými kolegy ze zahraničí v kontaktu.

Radim již dávno překročil hranice loutkového či pantomimického divadla – s jeho jménem se můžeme setkat např. i u opery. Stál u založení pražské Tiché opery, která si dala ambiciózní cíl: propojit pantomimu a operu. „K opeře mě přivedl Bohuslav Martinů. V rámci studia na HAMU mě oslovili, abych udělal představení Salieriho (Haydn). Představení se povedlo, spolupráce byla báječná, takže na základě ní jsme vytvořili dalšího Haydna. Protože jsem dělal pantomimu, zabývali jsme se tituly, kde je pantomima přímo zapsána v partituře díla. A jednoho dne mě oslovil Dan Špinar, který režíroval Z mrtvého domu, kde je vězeňská pantomima. Poté se to na sebe začalo přirozeně nabalovat, až jsem se dostal do Zlaté kapličky a poslední dílo, které jsem tu režíroval, bylo z dílny Sergeje Prokofjeva – Láska ke třem pomerančům.“

Když jsem se Radima zeptal, zda pro něho bylo metou získání Thálie, odpověděl skromně, konečně jako vždy: „Jsem za to nesmírně rád, protože to zviditelnilo náš obor.“ Radim se již od studií snaží „aktualizovat pantomimu“, jak si přál i Boris Hybner. „Díky Thálii jsem začal hodně hrát, a to i ve městech, kde v životě pantomima nebyla. Pantomima se začala popularizovat, najednou už to není mrtvý žánr, diváci viděli, že tu stále ještě jsou mimové. Thálie je pro mě velkou událostí.“

Pravdou je, že ať už Radim vystupuje v klasickém divadle, v protiatomovém krytu nebo na Jiráskově Hronovu, všude je plno. Během povídání jsme konečně vzpomněli i na to, jak prvně hostoval právě v Modrém trpaslíkovi s Miřenkou Čechovou či jak pro oslavu narozenin svého bratra pro tento prostor vytvořil jeho slavné Týý jóó, dnes součást Sóla: „Můj bratr rapoval a ten klaun je podobný týpek, inspirovaný mojí rodinou, mými synovci. Je to skejťák, frajírek, ale v hloubi duše velmi citlivý, jemný a vlastně naivní.“

Při vzpomínce na jeho vystoupení na Jiráskově Hronovu jsme zase nemohli nevzpomenout, jak v Mekce českého amatérského divadla sháněl rekvizity pro toto vystoupení – kondomy: „A ještě velikosti XXL, ideálně. A dětský pudr a takové ty dětské ubrousky. A to je vtipné, protože já to kupuji ve velkém a mě vždycky baví reakce prodavačky, protože …. (smích) kupuju to a tamto - a najednou dětský pudr, třeba šest, pak šest balíků vlhčených ubrousků a pak 36 kusů kondomů velikosti XXL. Prodavačky se vždy zamyslí, podívají se na mne …. (smích)“

Pokud jsem ale řekl, že Radim již dávno překračuje (i svoje) hranice, nemohl jsem se neptat na nový cirkus. Letos v létě měl totiž mimo jiné premiéru nové inscenace mezi plejádou etablovaných souborů z celé Evropy na Letní Letné: „Já se soubory fyzického divadla spolupracuji už dlouho, Na Letní Letné jsem spolupracoval s Losers Cirque Company, se kterými úzce spolupracuji už také několik let, na Letní jsme měli premiéru představení Heroes, kde jsem se učil ve svých čtyřiceti letech i nějaké akrobatické kousky.“ Otázka na zdraví se v této souvislosti nabízela. Radim je totiž po operaci kyčle: „Oproti tanečníkům máme výhodu, že, když je tělo unavené, to můžeme překlopit do herečtější formy. Je to velmi individuální. Boris Hybner hrál, dokud mohl. Marcel Marceau také, Milan Sládek, kterému je 82 let, pořád hraje.“

A co by si Radim ještě rád vyzkoušel? „Možná muzikál. Bavilo by mě udělat nějaký avantgardní muzikál. V mém pojetí, vidění, cítění. Když se řekne muzikál, tak si mnozí představí to komerčno, komerční produkci. Já bych rád udělal poctivý muzikál s vysokou uměleckou kvalitou, v něčem i inovativní. Chtěl bych v něm využít jiné umělecké prostředky, než doposud muzikál využíval, takový muzikálový experiment, to by mě bavilo. V 19. století existoval žánr, o kterém dnes téměř nevíme. Jmenovalo se to kantomima, tzn. zpívající mimové. A jsme doma – chtěl bych udělat kantomimový muzikál.“

Jak by Radim zareagoval na nabídku (třeba z České Třebové nebo Poličky) zahrát si s místními poctivé amatérské loutkové divadlo? „Šel bych do toho. Já to mám děsně rád a strašně rád se vracím domů a strašně rád podporuji místní divadelníky, kulturu… I proto se svou sestrou už desátým rokem děláme festival mezinárodní pantomimy Mimfest v Poličce. Nejhorší je herec na jevišti (je jedno zda amatér nebo profesionál), který se naučí text (když je to tanečník tak choreografii) a nemyslí.“

V rámci mé osobní sondáže, jak kdo cítí pojmenování amatér vs. ochotník, Radim odpovídá, že je to jedno. „Také to může být ochotnické divadlo profesionálních herců… Někdy mám pocit, že jsem taky ochotník... (smích). Já jsem ještě ze staré školy a nám se vždycky říkalo, že profík je ten, kdo má za svůj výkon zaplaceno. A amatér je ten, který to dělá zadarmo, tudíž ochotnicky, z ochoty. Takhle to bylo dříve, dnes se to již proměnilo. Někdy si připadám jako ochotník: abych mohl pro diváky zahrát, když produkce nemá peníze, slevím. Takže jsem ochotný.

Řemeslu jsem se učil 12 let. Žil jsem bídu, asketický život. Získal jsem ale nějakou dovednost, protože jsem se rozhodl živit se uměním.“

Radim je dnes uměleckým šéfem jedné ze složek Národního divadla, ale jako životní metu to nevnímá. „Já vlastně nemám žádnou metu, proto umění nedělám. Pro mě není umění tvorba nebo kariéra. Takhle to necítím. Samozřejmě si vážím toho, že jsem byl pozván sem do Laterny Magiky, na půdu Národního divadla, ale to není meta. O to větší zodpovědnost cítím a mám.“

Mohlo by vás také zajímat...

ČR: V zásadních chvílích pro Československo a Česko jsme se vždy shromažďovali na Václavském náměstí pod monumentální sochou sv. Václava, obklopeného patrony české země. Svátek 1. máje symbolizuje zase pro Pražany socha Karla Hynka Máchy na Petříně. Obě sochy jsou dílem Josefa Václava Myslbeka (1848–1922), a ještě mnoho dalších – například mohutná sousoší na Vyšehradě inspirovaná postavami z naší nejstarší historie. Co víme o jejich autorovi? Nejvíce si cenil druhého místa na pařížském Salonu za dílo Krucifix, které se nedávno stalo středem pozornosti nejen na pražské AVU, kde už přes 100 let visí jeho další odlitek, a kterou Myslbek spoluzakládal.

Milada Myslbeková, pravnučka zakladatele moderního českého sochařství, se už loni rozhodla připomenout svého slavného předka velkou výstavou. Proběhla v Praze v Obecním domě a byl to docela husarský kousek, protože jinak se podobnou činností nikdy nezabývala. Ale podařilo se a energické dámě se splnil sen, o kterém si teď vyprávíme, a který by měl mít i pokračování. Vždyť Josef Václav Myslbek je zakladatelem českého moderního sochařství a jako takový by měl mít pevné místo v naší národní paměti. Je to ale tak?

 

 

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Výtvarné umění, Ostatní, Památky
Články a komentáře
24.07.2024

PRAHA: Galerie kritiků musí po prázdninách skončit v prostorách pražského paláce Adria, kde sídlí přes 20 let. Nynější provozovatel galerie, Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků, prohrál soutěž, kterou vypsal správce budovy Trade Centre Praha (TCP) po problémech s placením nájemného. ČTK to sdělil zástupce správce Ondřej Šrámek. Předsedkyně sdružení Vlasta Čiháková Noshiro uvedla, že se obrátila na radu hlavního města a primátora, aby zhodnotili regulérnost soutěže. Soutěž vyhrála s nabídkou společnost Art of All, která provozuje on-line galerii Original Gallery. Jednatel Art of All Marcel Sítník uvedl, že v paláci Adria bude její kamenná pobočka. Budova patří magistrátu, pro který ji spravuje TCP.

Hl. m. Praha
Instituce a kulturní zařízení, Výtvarné umění, Senioři
Co se děje
22.07.2024

ČR-ZAHRANIČÍ: Platforma Terén se vydává na téměř měsíční (22. 7. – 19. 8. 2024) zahraniční touring s loutkovou inscenací Návštěva. Kromě hlavního města Soulu ji uvede i v dalších menších městech jako Gwangju nebo Jeonju. Autoři Návštěvy, Robert Smolík a Veronika Vlková, představí tamějšímu publiku a odborné veřejnosti české loutkové divadlo i výtvarné umění. Hostování bude doplněno o doprovodné programy v podobě workshopů, přednášek a diskusí. Program probíhá v rámci projektu PerformCzech, který s podporou Národního plánu obnovy organizuje Institut umění – Divadelní ústav.

zahraničí
Knihy, literatura, média, Divadlo a tanec, Soutěže a festivaly
Co se děje
19.07.2024

ČR: Nové Mexiko, podivný zapadákov plných prazvláštních individuí, kde vládnou drogy, zločin, ale i vypracované svaly. Režisérka Rose Glass si pro svůj druhý snímek, adrenalinem napumpovaný thriller Zatracená krvavá láska, vybrala téma ženské síly, pomsty a žhnoucí vášně. Britská autorka do své pocty retro žánrovým snímkům obsadila hvězdná jména jako Kristen Stewart, Ed Harris nebo Dave Franco. Snímek měl svou slavnostní premiéru na filmovém festivalu Sundance, kde se setkal s nadšenými ohlasy kritiků i diváků. Magazín Harper’s Bazaar o filmu tvrdí, že „jeho nespoutaná energie vás definitivně rozpálí,“ server Screen Rant říká, že se jedná o „vzrušující podívanou od první vteřiny až do úplného konce“. Očekávanou novinku z produkce A24 uvedl do kin distribuční společnost Aerofilms 18. července.

Celá ČR, zahraničí
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média
Co se děje
19.07.2024