pondělí
27. září 2021
svátek slaví Jonáš

Články a komentáře

Články a komentáře

Broumovsko je bolavé tělo se zřídly naděje /rozhovor s Milošem Doležalem

ČR-BROUMOVSKO: Miloš Doležal (*1970, Háj u Ledče nad Sázavou) je český novinář, nakladatel, prozaik a básník, jehož díla byla přeložena do francouzštiny, němčiny, polštiny, angličtiny, řečtiny, chorvatštiny a italštiny. Na Univerzitě Karlově vystudoval Fakultu sociálních věd, obor nakladatelství. Dvacet let působil jako dramaturg v Českém rozhlase. Vydal několik básnických sbírek, knih rozhovorů, řadu fejetonů a esejí. Jeho kniha Jako bychom dnes zemřít měli o životě a smrti číhošťského faráře Josefa Toufara vyhrála v anketě Lidových novin ocenění Kniha roku 2012. Nejnověji pracuje na dokumentární povídce o Broumovsku v létě 1945. Inspiraci hledal mimo jiné i během letošního pobytu v "literárním domku" v Broumově.

Autor článku: 
Kateřina Ostradecká

V březnu jste pobýval na literární rezidenci v broumovském klášteře. Jak na vás tamní prostor zapůsobil? A byl jste v broumovském klášteře poprvé?

Bylo to silné setkání. Nebyl jsem zde poprvé, ale dosud vždy jen na pár dní. Tentokrát to byl měsíc, intenzivní čas soustředění, psaní, nádechů, potulek a výprav po okolí. Navíc v čase přízračného lockdownového vylidnění, málem jak po válce. Jenže to vše jako by nahrávalo tématům, kvůli kterým jsem tady pobýval. Znovu se mi potvrdilo, že Broumovsko je surová hmota i spirituální síla; velké tělo, bolavé, raněné, ale s místy útěchy a zřídly naděje: kamenná Hvězda jitřní bezpečně svítí nad krajinou, vlající svatá Markéta nad Šonovem, příkrá Kalvárie nad Adršpachem.

 

Na čem jste během rezidence pracoval?

Jednak jsem tu dopisoval nové básně a pak pracoval na rozměrnějším textu, přesněji dvoudílné dokumentární povídce o Broumovsku v létě 1945. Pracovně jsem tu povídku zatím nazval Zkurvená katovská práce (což je doslovný citát jednoho z vrahů). Pár měsíců před svým broumovským pobytem jsem bádal po různých českých i německých archivech právě k tématu poválečného Broumovska. Našel jsem k tomu řadu dosud neznámých nebo méně známých dokumentů, různých situačních zpráv, hlášení, výpovědí, udání, trestních řízení atp., týkajících se nejen odsunu německého obyvatelstva, ale i řádění Rudé armády, novodobých kolonizátorů a počínání místních komunistických funkcionářů. A pak jsem se v březnu ocitl v Broumově v reálných konturách. Osu té mé povídky tvoří vražda dvou benediktinů v lese nad Šonovem, v srpnu 45.  Přesněji rekonstrukce toho mordu, která vychází z dohledaných výpovědí vrahů (mimochodem – usvědčených, ale nikdy nepotrestaných) a svědků. Pochopitelně jsem sledoval i atmosféru v samotném klášteře té doby a pokusil jsem se dovyprávět také životní osudy šonovských vrahů a iniciátorů, z nichž někteří dožívali v Broumově a někteří udělali strmou stranickou kariéru. A druhá část mého povídkového textu je věnovaná příběhu faráře Celestina Baiera ze Zdoňova, který byl zavražděn také v létě 1945 i s několika svými farníky a dosud nebyl nalezen jejich hrob. Domnívám se, že se mi za pomoci některých místních odborníků a pamětníků podařilo to místo blížeji identifikovat. Ale to bude předmětem dalšího bádání.

 

A tvořilo se vám snadněji než doma, nebo raději píšete ve známém, tedy domácím prostředí?

Rád přiznávám, že se mi v „kuchařském“ domečku psalo výborně, neboť jsem nebyl ničím a nikým rušen. Zažil jsem zde sníh i jarní slunce a první lupání pupenů na vzrostlém kaštanu. A docházelo při psaní k až magorickým situacím – například popisoval jsem Šonov a viděl jsem ho oknem na obzoru. Nebo psal jsem o jednom ze zmíněných vrahů, který bydlel dole v Husově ulici, a já se od psacího stolu díval na střechu jeho domu. To se vám stane jen párkrát v životě! Navíc poloha domku je tuze zajímavá, ocitl se „sevřený“ mezi zahradou, klášterem a bývalým pivovarem. Velká konkurence, která vás občas polapí. Do oken mi tu tak z jedné strany vstupovalo klášterní baroko, z druhé industriál. Dientzenhoferovské baroko je vypjaté, členěné, světlo se o něj lomí do různých stran. A opuštěný pivovar s velkým temným nitrem se podobá ponorce s vytaženým periskopem komínu. Nejlépe se zde psalo v noci, kdy se ponorka ponoří a klášter ve tmě zmizí.

 

Literární domek obvykle obývají dva autoři najednou. Kdo byl vaším březnovým společníkem? Našli jste společnou řeč?

Sešel jsem se tu s Noemi Smolik, česko-německou historičkou umění, esejistkou, kritičkou a báječnou ženou, která tu pracovala na své nové knížce o ruském umění. Byly to pěkné debaty u večeří, které Noemi báječně připravila, i několik společných potulek po městě.

 

Stihl jste si prohlédnout i okolí, nebo jste věnoval čas spíše práci a psaní?

Jak jsem naznačil, kombinoval jsem psaní a potulky. Chodil a jezdil jsem na osudová místa, o kterých jsem psal, a nebo se vydával do volné krajiny, která je zde velkorysá. Pochopitelně jsem nemohl nenavštívit a na nit jak korálky navléci všechny kostelíky broumovského výběžku. A také uskutečnil pár výstupů – třeba na pohanskou Ostaš. 

 

Objevil jste při toulkách Broumovskem něco zajímavého? Nečekaného?

Vedle několika míst, která pro mne byla objevem a do kterých jsem se vracel pravidelně (goticko-renesanční zdoňovský kostel, nádraží v Meziměstí aj.), to byli především konkrétní lidé, kteří v této krajině žijí a tvoří, vzdorují zmaru, nesou lampičku lidské naděje. Třeba broumovský pan farář Martin Lanži, muzejník pan Franze, archivářka paní Moravcová, germanista a spoluautor skvělé knihy o Adršpachu Tomáš Dimter, cínař a vydavatel Petr Rýgr a mnozí další.  A zpovzdálí (kvůli pandemii) jsem sledoval viditelné i duchovní plody Vzdělávacího a kulturního centra Klášter Broumov. To je nadčasový projekt, vize, jejíž důležitost v budoucnu ještě poroste.

 

Narodil jste se v Ledči nad Sázavou… Vracíte se sem někdy? Máte Posázaví rád?

Po dvaceti letech práce v pražském Českém rozhlase jsem se na Vysočinu, tedy domů, vrátil. Do míst svého rodu. A mimo cest na Broumovsko a do Toskány už na Vysočině patrně zůstanu.

 

Vystudoval jste obor Nakladatelství na Univerzitě Karlově – věnujete se nakladatelské činnosti?

Ano, na Vysočině vydáváme v našem sdružení Nezávislý podmelechovský spolek knížky, které se váží k historii a současnosti našeho domovského regionu. Reflektovat nedávnou minulost, nebát se bolestných otázek, posilovat vazby na skutečné osobnosti naší minulosti, které nám dnes chybí – to jsou jen některé z důležitých motivů, proč to děláme.

 

Pracoval jste v Českém rozhlase a jste autorem mnoha pořadů o druhé světové válce. Čím vás toto období zaujalo? Je na něm pro vás něco fascinujícího?

Jednoduše řečeno – zajímá mě nejen existence zla v člověku, ale také chování lidí v mezních situacích. A protektorát či padesátá léta jsou takovým obdobím, kdy se vše vyhrotilo do krajností. Dnes sice žijeme v relativně bezpečné době, ale současně jsme svědky toho, jak se vše může rychlostí větru změnit – od politické situace po celosvětovou pandemickou krizi. Nikdo si nejsme ničím jisti. Odolávají jen ryzí hodnoty.

 

Vaše kniha „Jako bychom dnes zemřít měli“ o životě a smrti číhošťského faráře Josefa Toufara vyhrála v anketě Lidových novin ocenění Kniha roku 2012. Jak jste si k tomuto tématu našel cestu?

Důvod je prostý – pocházím z Vysočiny a moji předci byli farníky Josefa Toufara. Zastřeně se o tom tématu doma mluvilo, to bylo v sedmdesátých letech, kdy jsem vyrůstal. Později, na sklonku komunismu, ještě jako student gymnázia, jsem se do Číhoště vypravil. Mnozí se báli o minulosti bavit, ne tak Marie Pospíšilová, Toufarova neteř, prostá venkovská žena, ale nebojácná a přímočará. Tehdy mě to silně zasáhlo. Osudově.

 

Věděl jste od začátku, že chcete napsat knihu na toto téma, nebo to nějak postupně „vykrystalizovalo“?

Rostlo to pomalu a postupně, což se ukázalo jako velká výhoda. Vlastně se časem vyjevilo, že koncepcí je postupné odkrývání. Nebyl to kalkul, ale přirozený postup. Když za pár let po té mé první návštěvě Číhoště padl komunismus, do celého tématu jsem se ponořil. Objížděl jsem pamětníky a svědky, sháněl fotografie. Nejdříve to v roce 1992 vyústilo v diplomovou práci. A později, když se otevřely archivy, jsem mohl text podstatně doplnit a mnohé konfrontovat a dopsat do více celostního portrétu. Portrétu nejen Josefa Toufara a celé kauzy číhošťského zázraku, ale také jako příběh českého venkova 20. století.

 

Pracujete aktuálně na nějaké nové knize?

Ano, bude o létě a podzimu 1945. A její součástí by měly být i zmíněné texty o Broumovsku.

 

Jak jste prožíval poslední rok, nelehký pro celou společnost? Přinesl vám něco dobrého? A máte nějaký recept proti „trudnomyslnosti“, které spousta lidí nyní propadá?

Poslední rok – tíha a úzkost. Na covid umírají přátelé a známí, vir se dotýká každého, mnohé plánované se neuskutečnilo a patrně jen tak neuskuteční, řada věcí se zásadně proměnila a ještě změní. Uvědomil jsem si v tomto čase sílu přátelství a důležitost vztahů. A co je nejlepší proti trudomyslnosti? Vedle dobré knížky je to tvořivost a fyzická práce – sázet stromky, řezat a sekat dřevo, tahat šutráky.

 

 

 

 

Antré s Martinou Erbsovou

HRADEC KRÁLOVÉ-ČR: Hostem dalšího streamu Antré byla ve čtvrtek 28. ledna ředitelka Centra uměleckých aktivit Impuls Hradec Králové Martina Erbsová. Antré vysílá živě z Galerie Václava Havla v Hradci Králové Volné sdružení východočeských divadelníků. Martina Erbsová coby amatérská herečka začínala v královéhradeckých Jesličkách Josefa Tejkla, pět let ředitelovala Open Air Programu mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů, dlouhodobě se věnuje oživování veřejného prostoru, má za sebou roky produkční a manažerské práce. A o tom všem byl rozhovor v Antré, který s ní vedl Josef Jan Kopecký.

Autor článku: 
Josef Jan Kopecký

Mějte děti a dělejte festivaly

Na otázku, jak se dostala k divadlu, odpovídá Martina překvapivě: „Od malička jsem chtěla hrát divadlo, ale rodiče mě na něj nikdy nepřihlásili, jenom do sboru nebo na tanec. A já se v 16 letech rozhodla, že ho opravdu chci hrát – a tak jsem šla na přijímačky do Jesliček.“ Do tohoto vyhlášeného literárně-dramatického oboru ZUŠ Střezina byla přijata, a tak začala navštěvovat hodiny se Sašou Gregarem.

Martinu jsem poprvé potkal na Svatební košili, když onen ročník osmi statných a půvabných pubertálních holek mi v roce 1998/99 svěřil Pepa Tejkl. Tak jsem jim v tom jediném svém roce pedagogizování v Jeslích naordinoval hlasovou výchovu na Erbenových verších - a vznikla z toho tato inscenace, jež pak proputovala všemi národními přehlídkami roku 1999, nejprve Dětskou scénou v Zábřehu, a protože jsme místo mrtvého milého měli jen ohlodanou větev, tedy "loutku, předmět", tak jsme pokračovali i na Loutkářskou Chrudim, kde s tím měl potíže Tomáš Žižka, chtěje mít "mrtvolu" modrou a ne červenou, jak jsme ji udělali. A pak jsme hráli krásný představení na Jiráskově Hronovu“, říká k jejich setkání a roční práci Saša Gregar.

Zúčastnit se krajských i celostátních přehlídek, zažít úspěch a ocenění, už v prvním roce svého působení se dostat až do mekky amatérského divadla – na Jiráskův Hronov, to byl „pro hrajechtivé dívky úplně skvělý začátek, který mě utvrdil v tom, že tam chci být a divadlu se věnovat.“ Úplně poprvé se ovšem objevila na jevišti při sborové recitaci básní a vzpomíná na to, že se červenala a byla hrozně nervózní, dokonce tak, že málem spadla ze židle, na které během přednesu seděla. „Já do 16 nevěděla, co budu dělat, nebudu dělat, vlastně mi nic moc nešlo, trošku jsem byla frustrovaná, zamindrákovaná, a najednou divadlo! divadlo pro mě bylo nějakou formou terapie,“ vzpomíná dnes Martina.

Po Sašovi se ročníku chopil sám Pepa Tejkl, kterého poté vystřídala Ema Zámečníková. S tou Martina zkoušela až do svého úplného odchodu z Jesliček. Při vzpomínce na spolupráci s Emou se Martině vybaví inscenace Drak od Jevgenije Švarce, se kterou také procestovali všechny přehlídky. „Ema mě obsazovala do rolí mužů, a tady konečně, byť to byla role Archivária, tak ji přepsala na ženu a já mohla konečně vyvdat tu svoji Elsu za draka! Ale hrála jsem tam rozpolcenou osobnost… Myslím, že jsem si za tuto roli vysloužila čestné uznání na přehlídce v Červeném Kostelci,“ vzpomíná Martina.

Z Jesliček Martina odešla v roce 2005, kdy se nachomýtla k nově vznikajícímu uskupení kolem Dominiky Špalkové, Báry Švarcové a Lucie Dlabolové Bulisové Poco a Poco Animato, které tehdy pořádalo první ročník Velké inventury, festivalu nezávislého, experimentujícího, nového divadla, tedy divadla zcela jiného, než jaké Martina do té doby znala a dělala. Zcela přirozeně se zapojila do chodu tohoto spolku, začala organizovat lidi, vysloužila si první honorář – a nabídku na spolupráci na produkci dalších akcí. Svět nového divadla, site specific projektů, které obsazovaly veřejná (nedivadelní) prostranství a umělecky je pojímala, Martinu nadchnul. Pochopila, že produkce je obor, který ji baví a vydala se tímto směrem. V produkci a organizaci kulturních akcí našla „svůj klid“, protože tam není tolik emocí jako na divadle, kde je všechno jako na houpačce. Produkční má svůj jasně daný itinerář a podle něho jede.

Po letech u produkce se Martině Erbsové přece jenom po aktivním divadle stýská. Proto v současnosti s režisérem Jaroslavem Součkem začíná pracovat na jednom divadelním textu…

Martině Erbsové se daří kolem sebe budovat týmy, které fungují a stojí za ní. Její blízcí spolupracovníci o ní tvrdí, že je velmi pracovitá a umí naslouchat. Umí se rozčílit, ale zároveň diskutovat. Nejčastěji o ní říkají, že je „hustá“. A „obdivuhodná“.

V médiích se o Martině píše jako o „zkušené pořadatelce, která ví, jak je kultura pro život ve městě důležitá“ nebo o „zkušené manažerce a aktivistce veřejného prostoru“. Martina na to konto skromně říká: „Ono to vzniklo z nouze. V Hradci Králové i dnes stále chybí alternativní prostor, klub, kde by se dělaly koncerty, divadla, výstavy, všechno – něco jako je Modrý trpaslík v České Třebové nebo D29 v Pardubicích. K Devětadvacítce jsme vzhlížely jako ke vzoru. Asi rok jsme produkovaly alternativní kusy na sále Amátky Draku, ale potom jsme šly do veřejného prostoru, protože nebylo kde. Dnes bereme například nábřeží zcela samozřejmě jako místo, kde se konají různé akce. Ale v roce 2005 to samozřejmé nebylo, musely jsme místa „ožívat“, musely jsme lidi „naučit“, že mohou používat veřejný prostor, že se tam může dělat kultura, že je to normální věc, že to veřejnému prostoru sluší a že je to potřeba.

Martina v roce 2019, když pořádala akci „Zažít město jinak“ v jednom rozhovoru řekla: „Chceme upozornit na problém udržitelného života ve městě. Aby se lidé setkali a společně zamysleli.“ V Antré k tématu doplnila, že „touto akcí, která je iniciativou pražského Automatu, se snažíme ulice napumpovat, nastartovat k tomu, aby ožily jinak. V roce 2019 jsme zvolili Tomkovu ulici v centru Hradce Králové. Akci se podařilo uspořádat i v roce 2020, byla to poslední „normální“ akce, kterou jsme pořádali. Venku na ulici byl koncert, lidé napekli buchty, sedli si – a normálně si povídali. Cílem je upozornit na tato místa, která by se mohla zklidnit a normálně žít. Tomkova ulice jinak žije jenom při divadelním festivalu, jinak lidé ani nevědí, kde v centru je. Lidé neznají postranní uličky Velkého náměstí…

Podtitulem akce Zažít město jinak jsou „sousedské slavnosti“ nebo „setkání“, ale i to je problém, protože v historickém centru starého města v Hradci moc starousedlíků, sousedů nežije. Proto jsme tu akci pojali tak, že se tu prezentují instituce, které se naopak do centra stěhují, aby se daly dohromady, věděly o sobě, pomáhaly si...

Nejen proměna způsobu využití veřejného prostoru, ale také koronakrize Martinu vedli například k tomu, že si s kamarádkou vzaly skládací židle a šly poobědvat salát na královéhradecké nábřeží. „Obsadily jsme si veřejný prostor, jedly jsme na nábřeží – a byl to skvělý zážitek!“ Martina proto vyzívá: „Běžte na ulici, vezměte si skládací židli a užijte si město, ať nesedíme doma!“ Skličuje jí totiž, jak jsou ulice měst posledních 11 měsíců vylidněné. „Už čekám jen chuchvalce sena, slámy převalující se ulicemi,“ s Morriconeho muzikou.

Martina se už v rámci Poco a Poco Animato dostala k pořádání Open Air Programu mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů, protože v roce 2010 jeho pořádání právě tento spolek od VSVD převzal. Od roku 2013 do svého nástupu do funkce ředitelky Impulsu potom OAP ředitelovala.

Ono se to všechno rozrůstalo. OAP byl fenomén. A je to fenomén stále. Je to neuvěřitelná akce. A mě na ní nejvíc baví to, jak si to předáváme. Saša Gregar s tebou, Dominika Špalková se mnou, já a Bára Hodonická. OAP se prostě předává a každý manažer - ředitel tomu dává svoje. Na počátku bylo několik atrií, které objevil Saša – a my se prostory snažily s Dominikou rozšiřovat. Začal ožívat park dole. Chtěly jsme jít také víc do ´výtvarna´´, do intervencí, chtěly jsme více vtahovat diváka, aby nebyl jen pasivním konzumentem, ale aby ho něco dráždilo a měl nad čím přemýšlet.

Skvělé vzpomínky mám na ročník 2014, který jsem odřídila s břichem, když jsem čekala svého prvního potomka. Do kalendáře jsem si tehdy naspala, že musím vydržet do 17. července, kdy mám jednak svátek, ale hlavně do kdy proběhnou všechna vyúčtování, všechno sklidíme – a pak můžu porodit. A jak jsem si napsala, tak se stalo.

Na tomto ročníku se potkalo neuvěřitelné množství dvojic, které spolu potom zůstaly a mají svoje potomky! Navíc se na tomto ročníku utvrdil tým, který funguje do dneška. A za to všechno jsem moc ráda. Byť už tam nejsem – což byl také trochu generační problém, protože jsem oproti ostatním byla i o dekádu starší. Ale krásně jsme si to znovu předaly – tentokrát s Bárou Hodonickou, která má teď také robě a také stále jede festivaly…

Další moje rada zní: Mějte děti a dělejte festivaly.

Dále se mluvilo například o Walk Thru Galerry, kterou Martina rozjížděla v jednom z hradeckých podchodů, o Galerii za Galerií, která patří Impulsu a kde probíhají audiovizuální performance pro kohokoli, kdo jde právě kolem. Martina Erbsová (ústy Josefa Jana Kopeckého) v momentě, kdy šla s divadlem a s muzikou ven, když opanovala veřejný prostor, náměstí, ulice, schodiště, podchody, bary, kavárny a hospody, tak vytvořila jeden velký kulturní podnik z celého města. Na což Martina skromně kontrovala: „Z nouze začneš tvořit – a když nemáš prostor, tak si ho vytvoříš z toho, co máš.

Sonda do života uměleckých spolků v obcích do 3 tis. obyvatel – Lidová muzika z Chrástu

CHRÁST (okr. Plzeň-město): Česká republika je kulturním státem a má se v tomto ohledu čím pochlubit, jeho velká síla tkví v hojném kulturním a uměleckém dění v menších sídlech a obcích. Často se v Národním informačním a poradenském středisku pro kulturu (NIPOS) setkáváme s dotazy, kolik lidí v České republice se vlastně věnuje ve svém volném čase umění a kultuře, a zda a jak by se tomuto sektoru dalo pomoci. Dnes vám proto představíme folklorní soubor Lidovou muziku z Chrástu a spolek, který činnost souboru zaštiťuje – Chrásteckou muziku, z. s. Letos jim vyšlo nové album, první folklorní vinyl po mnoha desetiletích.

Autor článku: 
Irena Koušková

Lidová muzika z Chrástu/ Chrástecká muziku, z. s., folklorní soubor, Chrást, okres Plzeň-město, Plzeňský kraj, 1800 obyvatel

Na anketní otázky odpovídá Vojtěch Kouba – vedoucí kapely

 

Představte se… Na Facebooku píšete, že jste folklorní soubor, který chce hrát muziku tak, aby dávala smysl. Co to konkrétně pro vás jako mladou kapelu znamená a jak záměr naplňujete?

Na folklor (zvlášť u nás na západě Čech) je často nahlíženo jako na aktivitu, která je spojena pouze s dětmi a jejich výchovou, a která je zcela závislá na podpoře a pomoci zvenčí. To je zčásti pravda, podpora ale nesmí být spojena s dojmem, že jde o něco neživotného, nezábavného. Většina z členů naší muziky prošla specifickým prostředím dětských folklorních souborů. V určitý čas jsme museli přemýšlet, zda chceme pokračovat v tom, co jsme dělali jako děti, a jakým způsobem. Chceme hrát hudbu, kterou máme rádi, protože má svoje kvality: je jednoduchá, je nám blízká, je spojena se silnými texty.

 

Kdo jsou vaši fanoušci? Může folklor a lidová píseň oslovit i mladé lidi, kteří nemají základ v domácím muzicírování a poslouchají úplně jiné žánry?

Určitě ano. Jen o tom ne vždycky vědí. Mám pokaždé radost, když mi otevření lidé různého věku a z různých prostředí říkají, že nečekali, že se jim bude takhle líbit lidová hudba. Pokud ovšem uspořádáme koncert, musíme se o publikum zasloužit, základem potom jsou naši známí. To ale myslím znají i mnozí profesionálové. Ve chvíli, kdy nás někdo pozve na svoji akci, dochází právě k těm překvapením.

 

Záleží vám na autentičnosti, používáte tradiční lidové hudební nástroje?

Hrajeme na klasické, většinou nijak výjimečné nástroje – smyčce, klarinety a flétny. Jediným výrazným specifikem naší kapely jsou chodské dudy z dílny Jaromíra Konrádyho.

S autentičností je to složité. Ve chvíli, kdy se setkám se skutečnou, živou tradicí, chci se k ní připojit, nechávám se jí strhnout. Ale lidová hudba v Čechách je už desítky let předávána v upravené podobě, prostřednictvím škol nebo folkloristického hnutí. Dokonce i chodské kapely se v dnešním složení, s basou a houslemi, objevily až v padesátých letech. Nebudeme už nikdy hrát jako muzikanti zachycení na voskových válečcích, i kdybychom se převlékli do jejich krojů a zkusili zrekonstruovat jejich nástroje. Máme jiné hlasy, nemáme tak hrubé ruce, žijeme v jiném světě. Přesto věřím, že se můžeme přiblížit tomu, co chtěli ve svých písních vyzpívat.

 

Pátráte v archivech?

Ano, i když na to bohužel nemám moc času. Fascinuje mě bohatství zápisů lidových písní uchovávané v Etnologickém ústavu Akademie věd i na dalších místech. Jsem rád, že alespoň části z těch tisíců zápisů vycházejí v edicích a moc se těším, že snad brzy dojde k digitalizování všech těch záznamů. Snad ještě zajímavější jsou písně Lužických Srbů, včetně těch zapsaných českými folkloristy (Ludvíkem Kubou či Adolfem Černým). Na CD Za čěskimi horami jsme představili písně většinou z nejznámější, Smolerovy lužickosrbské sbírky. K dispozici jsou ale stovky dalších, mimořádně krásných zápisů.

 

Kdy, kde a za jakých okolností váš soubor vznikl? Jaké byly motivace a důvody k jeho založení? Co bylo katalyzátorem?

Soubor vznikl v devadesátých letech v rámci základní umělecké školy v Chrástu pod vedením Zuzany Klepalové. Já jsem byl součástí jeho první generace. Silná generace spojená s mými mladšími bratry dokázala přežít odchod zakladatelky i proměnu z dětského souboru v dospělý. Jsem rád, že jsem mohl být při tom a že to muzikanty se mnou pořád baví. Při ZUŠ Chrást pořád existuje Malá muzika, která je s naší kapelou propojená.

 

Podílíte se aktivně na kulturním dění v obci, nebo jen vycházíte z folklorní tradice plzeňského regionu?

Chrást je příměstskou obcí s průmyslovou minulostí, živých tradic je tu opravdu málo a všichni vědí, že za kulturou si mohou dojet do blízké Plzně. Fungují tu ale ohniska, která spojují aktivní lidi. Patří mezi ně jistě chrástecký farní sbor Českobratrské církve evangelické s aktivním farářem Karlem Šimrem, základní umělecká škola s ředitelkou Pavlou Sovovou a přes údolí všemožné aktivity v obci Smečice spojené s loutkářem Vladimírem Sosnou. S těmi všemi spolupracujeme, podílíme se pochopitelně také na akcích obce. V Plzni jsme před mnoha lety převzali organizaci jarního Setkání dětských lidových muzik, které bohužel už dvakrát zrušily dopady koronaviru.  

 

Nakolik aktivní činnost s kapelou vyvíjíte? Jakých cílů chcete dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění?

Jsme skuteční amatéři, z latinského amare. Děláme to, co máme rádi jako součást našich životů, vedle našich zaměstnání nebo škol. Ano, chceme být hybateli kulturního dění, ale nedáváme si nesplnitelné cíle. Chceme hrát a oslovovat ty, kteří budou chtít poslouchat. Rádi podporujeme zajímavé kulturní projekty, teď aktuálně to bude obnova barokní fary v obci Holostřevy, která je duchovním a kulturním centrem pro mnoho lidí nejen z Plzeňska.

 

Oslovujete všechny věkové kategorie? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog?

Je to rozhodně naším cílem. A je to přirozené – zpíváme písně většinou o lásce, které napsali mladí lidé. Na výchovných koncertech v mateřské škole to ještě všichni chápou, my starší si to musíme občas připomínat.

 

Folklor je jakýmsi mostem mezi námi a našimi předky. Stojí za to se dnes ohlížet a srovnávat kontext naší doby a té jejich? Lze v tom najít naději a povzbuzení, nebo takto neuvažujete? 

O minulosti a svých předcích nejspíš někdy uvažoval každý. Ve skutečnosti ale nemáme stroj času, nedokážeme, a většinou ani nechceme se vrátit někam zpátky. Žijeme teď a tady. Pokud zpíváme jejich písně, zpíváme je jistě v jiném kontextu. Musíme si je přivlastnit, musíme je zpívat po svém. Ale věřím, že je možné napojit se na ně, zpívat se stejnou radostí.

 

Co vás na hraní a zpívání těší a co vám „dělání muziky“ naopak komplikuje?

Co nás těší, je snad jasné – možnost hrát jednoduchou, ale přitom smysluplnou hudbu. A potkávat se díky ní s dobrými lidmi. To v současnosti pochopitelně výrazně komplikuje koronavirus. V minulém roce se nám naštěstí podařilo natočit album Svatební & pohřební, plánované také jako vinylová deska. Během podzimních opatření jsme měli spoustu práce s jeho dokončováním a s crowdfundingem, který nám pomohl výrobu desek financovat. Teď, na jaře, už jenom čekáme, asi jako všichni muzikanti.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Činnost souboru zaštiťuje spolek Chrástecká muzika, z.s.

 

Kolik členů spolek sdružuje? Jaké jsou věkové, profesní a genderové charakteristiky členů sdružení? Jaké povinnosti z členství vyplývají?

Členů spolku je aktuálně 13, což odráží počet muzikantů v kapele. Ne vždy ovšem vystupujeme všichni. Většina členů souboru už má studia za sebou a pracuje – máme mezi sebou několik učitelů, ale také počítačového grafika, datového experta, nadějnou vědeckou pracovnici nebo průvodce plzeňským historickým podzemím.

 

Jaký je vztah spolku k obecnímu zastupitelstvu? Máte jejich podporu?

Ano, myslím, že je vše v nejlepším pořádku. Chrást má malý, ale aktivní tým kolem starosty, úřad funguje s dobrými výsledky, včetně ekonomických. Obec podporuje spolky drobným finančním příspěvkem, my jsme obci k dispozici, pokud je potřeba.

 

S jakými dalšími organizacemi spolupracujete? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Klíčovými partnery v Chrástu jsou pro nás místní evangelický sbor, v jehož prostorách zkoušíme, a také ZUŠ Chrást. Neformální spolupráce probíhá mezi většinou folklorních souborů, jejichž členové se potkávají a často si i různě vypomáhají. V tomto ohledu jsme v mnohém vděčni souboru Gaudeamus VŠE, Praha nebo Malé české muzice Jiřího Pospíšila, v současnosti spolupracujeme se souborem Šáteček ze Semic.

Výdaje se snažíme udržovat při zemi. V letech, kdy se nám podaří vyjet na nějaký folklorní festival, žádáme o dotaci na podporu mobility Odbor regionální a národnostní kultury Ministerstva kultury ČR. Vznik filmu Naše zvony pěkně znějí a ušití několika kostýmů podpořil Plzeňský kraj.

 

Jaké projekty jste realizovali? Co se ne/povedlo? Na čem pracujete nyní?

Máme za sebou několik CD, včetně alba Za čěskimi horami s písněmi Lužických Srbů. V roce 2016 se nám podařilo vydat knihu Plzeňské písně, která obsahuje hned dvě CD s naším výběrem toho nejzajímavějšího ze sbírek lidových písní z Plzeňska. Natočili jsme také film Naše zvony pěkně znějí. A minulý rok jsme žili svatebními a pohřebními písněmi, které vyšly na dvou gramofonových deskách.

Pochopitelně, že se mnohé nedaří. Vcelku málo jezdíme na různé větší festivaly, také proto, že nemáme tanečníky, tím jsme hodně limitovaní. V roce 2020 jsme konečně měli být součástí festivalu Strážnice, na to jsme čekali mnoho let. Bohužel, Strážnice, stejně jako festivaly v Lužici, jsou za současné situace jen krásným snem.

 

Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní?

Ještě máme plnou hlavu svatebních a pohřebních písní. Spíš než slovo „pyšní“ bych ale použil „vděční“. Natáčeli jsme už podruhé s Jaroslavem Krčkem, ve studiu ČRo Plzeň. Obal dvojalba zpracovala skvělá výtvarnice Michaela Dušková. A díky crowdfundingu jsme vybrali dostatek peněz na to, aby album mohlo vyjít. Víme, že to není samozřejmost a máme z toho radost. A už se těšíme, až bude možné udělat slavnostní koncert.

 

Jak plány spolku na letošní rok zkomplikovala současná mimořádná situace? Vzešlo z ní pro vás také něco dobrého?

Je nám líto festivalu Strážnice 2021. Připravovali jsme pořad věnovaný lužickosrbskému folkloru, takže i kdyby se letos festival mohl konat, jistě by byl bez Lužických Srbů. Opatření proti koronaviru odsunula také jednu souborovou svatbu. Oproti hrůzám, které zažívají zdravotníci, to ale nic není. A pokud mluvím za sebe, mimořádná situace mi přinesla několik klidných, a přitom intenzivních měsíců s rodinou. Naopak jedním z nejsmutnějších zážitků letošního jara bylo zjištění, že majitelé domu č. p. 12 v Chrástu nenávratně zlikvidovali poslední z kamenných špejchárků, který jsme v obci měli, ale to s pandemií nijak nesouviselo.

 

Na webu píšete, že jste v současnosti jediným folklorním souborem v České republice, který do svého programu zařazuje lidové písně Lužických Srbů, nejmenšího slovanského národa, jehož příslušníci žijí v německých spolkových zemích Sasko a Braniborsko. Co vás k zájmu o Lužici přivedlo?

Lužice je krásná, relativně blízká, a přitom exotická krajina kousek od našich hranic. Poprvé jsem tam byl před lety s rodiči. Velikonoční jízdy katolických Lužických Srbů se stovkami koní pro mě byly setkáním se skutečným folklorem, o kterém jsem snil dlouhá léta v dětských souborech. Trvalo to hodně let, ale dostal jsem se i k lužickosrbské lidové hudbě. Členové souboru se potom oprávněně ptali, proč bychom měli zpívat v cizím jazyce cizí folklor. Poznat Lužické Srby ale skutečně znamená najít blízké příbuzné, jsou nám bližší, než třeba Slováci. Odbočka k srbskému folkloru je tedy způsobem, jak lépe poznat náš vlastní.

 

Letos vám u Radioservisu vyšlo album s „písněmi, které doprovázely na cestu“, třicet svatebních a pohřebních písní z Čech, západní Moravy, Horní a Dolní Lužice. Není to poprvé, co jste úspěšným crowfundingem pokryli náklady na vydání nosičů. Pokračujete tedy v konceptu započatém před pěti lety albem Plzeňské písně?

Plzeňské písně vznikly před pěti lety jako pokus vytvořit „best of“, popsat šíři a možnosti plzeňského folkloru. Tahle snaha byla spojena s titulem Evropské hlavní město kultury 2015. Dneska žasnu nad naší odvahou. Díky mnoha milým lidem se nám povedlo vybrat dostatek peněz, díky designérce Štěpánce Bláhovcové vznikla zajímavá a netypická kniha, jejíž součástí jsou třeba pohlednice nebo mapa, a také DVD s animovanými a hranými videoklipy.

Svatební & pohřební už si nekladly žádný takhle velký cíl. I když, vydat první folklorní vinyl po mnoha desetiletích, to vlastně není špatné.

 

Spolupracujete s řadou talentovaných lidí, výtvarníků, filmařů, třeba z plzeňského festivalu animovaného filmu Animanie, kteří dávají folkloru nový šmrnc. Videoklip k písni „Za Škodovkou nad komíny“ je zábavný, hravý, trochu punkový, a přitom skvěle s hudbou souznící.

Děkujeme, vyřídíme to Kubovi Čermákovi. Mně při sledování toho klipu trochu mrazí, protože je natočen na místě bývalé obce Škvrňany, ze které nezbylo téměř nic. Co nepodlehlo náletu na konci války, zaniklo při stavbě panelového sídliště. Plzeňáci často ani nevědí, kde původní obec byla. A náš kamarád Cermaque kvůli ní přijel, nechal na sebe to místo působit a výsledkem je tenhle klip.

 

Zdá se, že rádi překračujete hranice folkloru, že se jím bavíte a chcete bavit i ostatní. Pořádáte v Praze např. Městský folklorní festival Strašnice nebo Folklorní mejdlo…

Pozor, Folklorní mejdlo, jeden z nejzajímavějších počinů současného folkloristického hnutí, nepořádáme my, ale naši skvělí pražští přátelé. My se pyšníme tím, že jsme na téhle skvělé akci, spojené pochopitelně především s moravskými kapelami, zahráli jako první česká muzika. Stejně tak jako jsme už několikrát roztančili účastníky tanečních večerů Balfolk.

Městský folklorní festival Strašnice v prostorách Trmalovy vily je naopak naší myšlenkou, zatím proběhl první ročník (v roce 2019) s výbornými ohlasy. Získali jsme záštitu a podporu Prahy 10, zdálo se, že může vzniknout životaschopná tradice. Pak přišla epidemie. Uvidíme, v jaké podobě se festival rozjede po ní.

 

Jste regionální ekonom, ale doktorát jste získal z kulturologie na FFUK, působíte jako vysokoškolský učitel na VŠE v Praze, máte tedy vliv na studenty Art managementu… Dá se říci, že díky vám popularita folklorních tradic mezi budoucími ekonomy strmě stoupá? 

Pro začátek bych byl rád, kdybych se zase se studenty mohl vidět i jinak, než online, takhle je působení učitele opravdu hodně virtuální. A co se týče popularity folkloru – jsem odmala zvyklý spíš na předsudky vůči lidové hudbě a folklorismu. S téměř úplným vymizením lidové hudby z veřejného prostoru, kterého je mi pochopitelně líto, zmizely i tyhle předsudky. Pro mnohé studenty je česká i moravská lidová hudba stejně exotická jako jakákoliv jiná world music. S tím právě pracuje Folklorní mejdlo a vlastně i my. Připomenu taky, že na Vysoké škole ekonomické funguje už sedmdesát let folklorní soubor Gaudeamus. Pod zdánlivě sterilním povrchem téhle velké vzdělávací instituce se skrývá mnoho zajímavého. 

 

Jak jste se vlastně dostal k folkloru vy sám?

Žádný specifický příběh to nebyl. Nemám rodiče ve folklorních souborech, byť se u nás doma vždycky zpívalo. Hodně způsobila právě chrástecká základní umělecká škola. Dlouho jsem také hrál v plzeňském dětském souboru Jiskřička a dalších uskupeních. Klíčové bylo rozhodování tak v osmnácti letech, jestli toho celého nechat. Řekl jsem si, že ne, že mě to baví.

 

www.chrlis.cz

Česká kultura před Sametem a po Sametu / Dagmar Straková a Marta McCabe

ČR-ZAHRANIČÍ: Dagmar Straková a Marta McCabe. Dvě energií a nápady překypující ženy sice vedou v zahraničí české školy, ale poznaly se (zatím jen virtuálně) díky jinému společnému cíli. Tím je podpora korespondenční volby pro Čechy v zahraničí. Dagmar a Marta spolupracují úzce v rámci mezinárodní iniciativy Chceme volit distančně, která už dokázala spojit obrovské množství Čechů po celém světě. Všech těch, kteří mají zájem snadněji volit v českých volbách. O obou dámách se dá říct s trochou nadsázky, že se jim podařilo pohnout českým světem napříč světadíly, ale částečně už i českým parlamentem:

Autor článku: 
Martina Fialková

Dagmar Straková je z Brna. Druhým domovem se jí později stala Praha, a tím se v roce 2000 zřejmě odstartovala její cesta na západ, a to doslova. Manželovy kořeny sahají do Plzně, takže rodina často pendlovala mezi Brnem, Prahou a Plzní, ale to ještě tehdy netušila, že se jejich další destinací na dlouhý čas stane Brusel. Tam se přemístili v roce 2003, kdy se manžel dostal do týmu odborníků v institucích EU. Když padlo rozhodnutí, zůstat déle než byl původní plán, Dagmar – na rozdíl od Marty – provedla ve svém profesním životě veletoč a opustila vystudovaný obor – ekonomii. Důvodem bylo založení bruselské České školy bez hranic, kterou od začátku vybudovala a vede už přes 11 let.

Marta McCabe vyrostla v Praze, kde chodila na soukromé gymnázium. V roce 2002 odjela na léto pracovat do Yellowstoneského národního parku v USA a tam potkala svého budoucího amerického manžela, narozeného na Havaji. V té době také zatím netušila, jak vše dopadne. Stihla si ještě “odskočit” v rámci evropského výměnného programu Erasmus na studia do Finska. Do USA se ale vrátila, vdala a ještě si tam udělala doktorát. A to na pedagogické fakultě se zaměřením na vzdělávání dětí – cizinců, tedy třeba právě dětí Čechů v USA. Na základě toho pak v Severní Karolíně, kde žije, založila českou školu, kterou stále vede. Sama má tři děti narozené v USA, které tuto školu také absolvují.

 

Ptám se Dagmar, která je zakladatelkou iniciativy Chceme volit distančně a její hlavní koordinátorkou: Jak to vše vzniklo? A má iniciativa už nějaký konkrétní výsledek? 

Češi v zahraničí o distanční volbu usilují už 30 let! Většina z nich se stále zajímá o dění doma v Česku, někteří se perspektivně budou chtít vrátit, v Česku mohou chtít v budoucnu žít a pracovat jejich děti, je to tedy logická potřeba a také právo každého českého občana. Jenže stále nemáme korespondenční ani jinou distanční volbu, která by to usnadnila. Volit pouze osobně na zastupitelském úřadě, jak je to dnes, není pro naprostou většinu vyhovující a často ani možné.  

Chtěla jsem nějak pospojovat všechny iniciátory petic sepsaných na toto téma a hlavně spojit krajany, abychom ze zahraničí vystupovali společně a jednohlasně. Proto mi přišlo logické založit iniciativu zahraničních Čechů Chceme volit distančně.

Připojili se nejprve jednotlivci, pak celé krajanské spolky. Existuje i přehledná mapa, kdo a z jaké části světa iniciativu podporuje. Podařilo se nám také oslovit mnohé významné české osobnosti ve světě, které se k iniciativě hlásí a aktivně podporují naše úsilí natočením videovzkazu pro české politiky. Nesmírně si jich vážíme, je jich celá řada. Za všechny bych ráda zmínila alespoň Igora Lukeše, profesora historie a mezinárodních vztahů na Boston University a honorárního konzula České republiky v Bostonu, Evu Lustigovou, spisovatelku a filmovou režisérku z Ženevy, Petra Síse, mezinárodně uznávaného spisovatele a ilustrátora z New Yorku, nebo Jiřího Šedivého, jednoho z nejvýše postavených Čechů v EU, ředitele European Defence Agency – EDA.

V letošním roce s námi začali aktivně komunikovat poslanci a senátoři, kteří chtějí korespondenční volbu prosadit a rádi by se setkali i s českými krajany v rámci virtuálních debat, které s Martou plánujeme ještě do začátku podzimních voleb uskutečnit.

Marta dodává: Mnozí z nás, kdo žijeme krátkodobě nebo i dlouhodobě v zahraničí, se o dění v Česku velmi zajímáme. Do Čech často jezdíme, máme tu rodinu a známé, a během našeho pobytu v zahraničí se snažíme dělat Česku dobré jméno.

Spolu s Dagmar jsme koncem roku 2020 uspořádaly dvě velmi úspěšné online debaty krajanů ze všech světadílů s Ministerstvem zahraničí ČR a letos iniciativa rozběhla akci pod názvem Aktivně za korespondenční volby. Hlavním cílem této akce je společně ujít, uběhnout nebo ujet na kole celkem 40 075 km, což je obvod planety Země, a ukázat tak na náš zájem o aktuální dění v ČR. Akce se koná s podporou významných českých sportovců, včetně Jana Řehuly a Zdeňka Štybara.

 

Podpořit iniciativu Chceme volit distančně svým souhlasem a podpisem může každý, i doma v Česku. A také se připojit k nejnovější sportovní výzvě. Jaké kilometry přidáváte vy s Martou? 

Dagmar: Iniciativa je otevřená naprosto všem, najdete nás snadno na webu. A výsledky celosvětové sportovní výzvy se sčítají dohromady. Těch 40.075 km chceme nasbírat do podzimních voleb. Do dnešního dne máme naběháno 21.586 km. To je myslím hodně dobré skóre a osobně jsem přesvědčená, že společnými silami naběháme víc kilometrů, než jsme si předsevzali. S Martou jsme samozřejmě obě aktivní účastnice této výzvy. Jinak by to ani nešlo. Osobně mám moc ráda chůzi nebo jízdu na kole. V čase pandemie jsem si zvykla na pravidelný pohyb, tak se snažím sportovat téměř každý den.

 

Společně koordinujete další postup a jste v kontaktu i s českými médii, ale hlavně s politiky. A jste spolu ve velmi častém spojení z Bruselu do Durhamu v USA, ovšem jen on-line. Jak vy dvě se vlastně znáte?

Dagmar: Představte si, že doposud jen virtuálně! Naši spolupráci odstartovala až v roce 2020 společná korespondence současným vládním činitelům s žádostí o podporu korespondenčních voleb. Od té doby jsme fakticky v nepřetržitém virtuálním kontaktu a spolupracujeme spolu, jako kdybychom se znaly už řadu let.

Samozřejmě máme společné i téma českých škol, které obě vedeme. Já v Belgii, Marta v Severní Karolíně. Jsem nesmírně ráda, že se mi do iniciativy, kterou jsem založila už v srpnu 2019, podařilo přilákat právě Martu McCabe. Naprosto úžasně jsme si sedly lidsky i pracovně a díky Martě se o iniciativě dozvěděli také Češi v USA. 

Marta: Dáša je hlavní organizátorkou, já koordinuji USA a teď se více zapojuji také do organizace virtuálních debat s politiky a do té nové sportovní akce. Sice jsem se podílela také na dřívější petici z USA v roce 2018, ale iniciativa Chceme volit distančně, která všechny tyto petice (bylo jich po světě už víc) propojuje, má rozhodně větší odezvu, a to hlavně díky Dáše.

Doufáme, že až pandemie odezní, sejdeme se konečně v Praze – a třeba již budeme všichni moci slavit úspěch naší iniciativy. Petici za distanční volbu na webu https://www.chceme-volit-distancne.cz podepsalo již téměř 5 000 Čechů, podepisují se i krajanské spolky - a těch už je 64! -za všechny své členy.   


Co vás dvě dovedlo k životu v jiné zemi a co ve vás obou muselo uzrát, že se tak dlouho, nadšeně a s obrovským nasazením i odborností věnujete vzdělávání českých dětí v zahraničí? Obě jste zakladatelkami a ředitelkami českých škol ve svém městě.

Marta: V Praze na Jižním Městě jsem od 16 do 21 let zde vedla s kamarádkou Hankou Zápotockou 110. skautský oddíl. Na tu dobu moc ráda vzpomínám – byla to velmi formativní léta mého mládí. Během studia na VŠ jsem se snažila co nejvíce cestovat. Ve 22 letech jsme vedení oddílu předali “mladší” generaci a já vyrazila na celé léto do USA. Bylo mi jasné, že nechci sedět někde u bazénu a dělat plavčíka a už vůbec ne pracovat celé léto v nějakém zábavním parku typu Disney World nebo Disneyland. Vybrala jsem si proto práci v Yellowstoneském národním parku, který skýtá nespočet zajímavých výletů a aktivit od medvědů grizzly a bizonů přes nádherné hory a kaňony až po vulkanické gejzíry a travertinové kaskády. Kromě všech těchto zajímavostí jsem v Yellowstonu “našla” také svého budoucího manžela.

Když bylo jasné, že budeme žít alespoń nějakou dobu v USA, chtěla jsem dětem zajistit také vzdělávání v češtině. Naše tři děti vyrůstají ve smíšeném manželství, kdy manžel a celá jeho rodina češtině v podstatě vůbec nerozumí. A protože žádná taková možnost v Durhamu, kde bydlíme, nebyla, musela jsem si pomoci sama. Severní Karolína na rozdíl třeba od Texasu, Nebrasky, Minesoty, Wisconsinu nebo Illinois, není jedním z těch států, kam se Češi historicky stěhovali.

 

Rozhodla jste se na to jít od začátku profesionálně…

Druhým velkým podnětem k založení České a slovenské školy v Severní Karolíně mi bylo mé doktorské stadium na University of North Carolina at Chapel Hill, kde jsem se zaměřila na téma jazykového vzdělávání a migrace. Jako téma dizertační práce jsem si zvolila mezigenerační udržování češtiny a slovenštiny v rodinách Čechů a Slováků v Severní Karolíně. Z mnoha rozhovorů s rodiči vyplynulo, že vůbec není snadné naučit děti mateřský jazyk v oblasti, kde neexistuje žádná česká nebo slovenská organizace. V průběhu výzkumu jsem si uvědomila, že chci udělat něco, co by přineslo prospěch konkrétním lidem; a nejen o těchto otázkách psát v akademických časopisech.

V roce 2014 jsem proto začala plánovat založení školy. Rozeslala jsem dotazník do české a slovenské komunity v Severní Karolíně, navštívila Českou školu TGM v Chicagu, kontaktovala další podobné školy v USA, a začala shánět představenstvo školy, potenciální učitele a prostory. Všechny formality se podařilo dotáhnout do úspěšného konce a na podzim 2015 jsme otevřeli Czech and Slovak School of North Carolina ve městě Durham pro první studenty. Výuka probíhá o sobotách v prostorách Moraviánského kostela. Od jara 2020 ale vyučujeme kvůli pandemii online.

 

To byl tedy kus práce, která ale nepřestává, protože školu stále, už šestým rokem, řídíte. Na co jste nejvíc pyšná? 

Radost mám z mnoha věcí. Zaprvé jsem moc ráda, že jsme se rozhodli založit školu česko-slovenskou a zahrnout do ní i slovenskou komunitu. Věřím, že čím dále od domova žijeme, tím blíže máme ke svým slovenským sousedům. Spolupráce mezi oběma komunitami funguje alespoň u nás výborně. Zadruhé mám velkou radost z toho, jak rosteme. V roce 2018 se nám podařilo otevřít druhou pobočku školy v Charlotte, dalším městě Severní Karolíny. Češi a Slováci tu ale žijí v mnoha dalších městech, která jsou na dojíždění stále přílš daleko od obou těchto měst. Nicméně nedávný přechod na online výuku umožnil účast na lekcích rodinám právě i z těchto odlehlejších míst. Zatřetí jsem ohromně vděčná za všechny učitele, kteří jsou ochotni věnovat svůj čas výuce češtiny a slovenštiny o víkendu. Učitelé sice dostávají za výuku odměnu, ale bez jejich nadšení a obětavosti by škola rozhodně nemohla existovat. V minulém roce měla Česká a slovenská škola v Severní Karolíně cca 15 učitelů a letos máme přes 100 studentů. A nakonec bych zmínila, že škola úspěšně spolupracuje s Honorárním konzulátem pro Severní a Jižní Karolínu.

 

Teď se zeptám na to samé, ale do Bruselu Dagmar Strakové…

Dagmar: Jsem původem z moravské metropole. I když v Brně už přes dvacet let nebydlím, pokaždé, když se tam vracím, vyvolává to ve mně nostalgické vzpomínky na rodiče a na pořádný kus prožitého života. Druhým domovem se pro mě stala Praha. Když se manžel pracovně dostal do Bruselu, bylo to původně na dobu určitou, a s tím jsem tam také se svojí dcerou odjela. Těšila jsem se na to, že poznám novou zemi, jazyk a kulturu. Nakonec jsme se společně rozhodli, že v Belgii nějaký čas zůstaneme, aby tady mohla dcera dostudovat.

 

Ale máte ještě mladšího syna…

Ano, a když se v roce 2007 narodil, byl to pro mě asi největší impuls, kdy jsem skutečně začala přemýšlet, v jakém jazyce ho vlastně máme vychovávat a vzdělávat a zda odjet zpět do Prahy nebo zůstat. Chtěla jsem, aby uměl plynule mluvit jazykem země, ve které se narodil, ale zároveň, aby neztratil přístup k mateřské češtině. Vůbec jsem nevěděla, jak na to. Vystudovala jsem ekonomii a finanční management, o bilingvizmu nebo češtině pro cizince jsem tehdy neměla absolutně žádné ponětí. Začala jsem se zajímat o všechno, co se týkalo výchovy českých dětí v zahraničí. Navázala jsem kontakt s místní českou komunitou, krajanským spolkem Beseda Brusel. Seznámila jsem se s maminkami, které řešily stejné problémy, jako já. Rozhodla jsem se totálně obrátil svůj dosavadní život vzhůru nohama, a dnes jsem za to vděčná. Teprve tady jsem zjistila, co je smyslem mého života. A vidíte, letos na podzim to bude 17 let, co je Brusel na dobu určitou naším třetím domovem.

 

Z Bruselu jsou návraty a kontakt s českou kulturou mnohem snadnější než z USA. Nejen kvůli vzdálenosti, ale i faktu, že je centrem EU, a proto je i tendence Česko tu co nejvíc prezentovat a Čechů, kteří tu žijí, jsou tisícovky. Vyrůstá tu proto i hodně dětí českých rodičů nebo smíšených manželství. Jaké dnes mají možnosti vzdělávat se v mateřštině? 

Děti rodičů pracujících v institucích EU mohou studovat v české sekci v Evropské škole. Má to své opodstatnění, část rodin se po třech nebo čtyřech letech vrací zpět do Čech. Děti tak neztratí kontinuitu s českým vzdělávacím systémem a po návratu pokračují bez problémů ve svých kmenových školách.

V Belgii ale existuje i celá řada českých nebo smíšených manželství, kde převažuje rozhodnutí vzdělávat své děti v belgických nebo mezinárodních školách. I tito rodiče ale zároveň chtějí, aby jejich děti neztratily kontakt s českými kořeny, jazykem a kulturou. Pro ně je ideální alternativou nástavbová výuka českého jazyka a reálií, kterou nabízí Česká škola bez hranic Brusel.

 

A to už je vaše práce…

K nápadu založit školu tohoto typu mě v roce 2009 přivedla bývalá předsedkyně krajanského spolku Beseda. V lednu 2010 tak začal pilotní projekt výuky českého jazyka pro zhruba 30 bilingvních dětí. Na ty začátky moc ráda vzpomínám. Vyučovali jsme a vlastně dodnes učíme v prostorách Velvyslanectví České republiky v Belgickém království.

Měla jsem štěstí na samé nadšené lidi včetně tehdejší paní konzulky a pana velvyslance, kteří myšlenku velmi podporovali. Pro mě samotnou nastala právě tehdy ta doba totálního zvratu a nalezení sama sebe. Začala jsem studovat pedagogiku, rozhodla jsem se výuce češtiny a bilingvním dětem věnovat naplno. V té době už měl projekt Česká škola bez hranic – Brusel (ČŠBHB) značně pozitivní ohlas mezi rodiči a já jsem z něj chtěla vybudovat samostatnou školu, která by se mohla rozrůstat o další vzdělávací obory, například hudební nebo výtvarné kurzy pro děti.

Transformace z projektu do nové neziskové organizace zabrala dva roky. Nakonec, hlavně díky pomoci belgických úřadů, vznikl v roce 2017 neziskový krajanský spolek Česká škola bez hranic - Brusel. Každoročně u nás studuje necelá stovka bilingvních a multilingvních žáků v devíti třídách. Organizujeme kromě pravidelné výuky češtiny i kulturní akce pro děti českých krajanů v Belgii. Osobně spolupracuji s mnohými českými školami ve světě a tu naši se mi podařilo zapojit i do mezinárodních projektů. Tento rok se ve spolupráci s českou organizací Post Bellum věnujeme projektu Příběhy našich sousedů ve světě. Několikátý rok se naši žáci účastní také Mezinárodní dětské výtvarné výstavy Lidice.

 

Také se ale chystáte slavit 10. výročí existence. Jak?

Na první červnový týden chystám virtuální oslavu 10 let výuky v ČŠBH Brusel. Plánuji pozvat několik českých loutkových divadel, které budou schopné nabídnout dětem virtuální představení. Aspoň tímto gestem bych divadlům chtěla pomoct v jejich současné těžké situaci. Rodiče a vyučující budou mít možnost zúčastnit se několika odborných webinářů. Tato akce bude součástí plánované Virtuální debaty českých škol ve světě 2021, kterou spoluorganizuji s Martou McCabe (USA) a Yveou Zaels (Kanada).

 

To, co kdokoli z nás dělá pro společnost, vyvěrá z jeho osobnosti i soukromého života. Proto by tu měl být prostor i na pár otázek osobních. Náš dvojrozhovor dokončujeme v době po Velikonocích, ptám se proto Dagmar:

Kolikery Velikonoce jste už strávila v Bruselu a jaké byly ty před pandemií a ty letošní? A jak se liší belgické Velikonoce od českých? 

Letos to byly vlastně teprve druhé Velikonoce v Bruselu, a to právě kvůli pandemii. Jinak jezdíváme pravidelně za naší rodinou a příbuznými do Čech. Rodina nám moc chybí, naštěstí existují sociální sítě, přes které si můžeme popovídat a pravidelně si telefonovat. A Velikonoce bez českých tradic, ať už jsem kdekoli, si představit nedokážu. Takže jsem i letos v Bruselu pekla českého beránka v krásné keramické formě po mamince, nechyběl mazanec ani barevná vajíčka. Manžel velikonoční tradice zas až tak moc neprožívá, sám se naučil pořádně plést pomlázku paradoxně až před několika lety. 

Tyto Velikonoce byly pro mě hodně obohacující tím, že se mi podařilo připravit pro české děti v Belgii dvě virtuální velikonoční dílny. Všichni společně jsme tak mohli tvořit velikonoční dekorace, povídali jsem si o typických českých a moravských velikonočních zvycích, ale také o tom, jak se nám všem stýská po rodině v Čechách, prarodičích a kamarádech. Překvapilo mě, že některé děti, zvlášť z těch smíšených manželství, tyto zvyky znají jen okrajově. Pro mě samotnou to byla dobrá zpětná vazba a inspirace do budoucna. České tradice je potřeba stále zmiňovat a udržovat, a to zejména u té nové krajanské komunity v zahraničí. Samozřejmě i Belgie má svůj osobitý folklór a tradice. Na Velký pátek se například v některých belgických městech konají květinové trhy. Pletení pomlázky a s tím spojené vyšlehávání děvčat na Velikonoční pondělí Belgičané neznají a někteří vůbec nechápou. Tento den patří v Belgii hlavně dětem, které hledají a sbírají čokoládová vajíčka na zahradě nebo v parcích.

 

Když se řekne Brusel, doma si většina z nás představí buď vysoké moderní budovy EU nebo slavné bruselské náměstí, maximálně ještě čůrajícího chlapečka či Atomium. Má ale určitě i nějaká útulná a přívětivá zákoutí. Která jsou ta "vaše?" a pro co jste si Brusel dokázala zamilovat?    

Přesně tento pocit mají všichni, kteří přijedou jen tak „na skok“. Je to logické, protože z letiště vás dopraví taxi nebo vlak do centra, vynoříte se většinou před bruselským hlavním nádražím a první kroky vedou na náměstí Grande – Place. I když to na první pohled vůbec nevypadá, Brusel je město plné krásných parků a zelených zákoutí.

Osobně mám nejraději asi „královskou linii parků“ od středu města až ke Královskému muzeu střední Afriky v Tervuren. Na mapě jdou parky za sebou jako perličky, které navlékáte na jednu nit. Od středu města je nejblíž královský Parc du Bruxelles, za ním na západ následuje Parc du Cinquantenaire, Parc de Woluwe a skončíte až za městem v parku de Tervuren, kde se nachází zmíněné muzeum. Tady turisty, přijíždějící na pár dnů do Belgie, nepotkáte. Park mám z domu coby kamenem dohodil a můžu si vychutnat promenádu kolem jezírek, posadit se na lavičku nebo jen tak do trávy pod stoleté duby a pozorovat hnízdící kachny, labutě nebo lysky. A hlavně je odtud kousek do lesa. Lesy a lesoparky vlastně obklopují Brusel z celé jihozápadní části. Největší z nich je Soigneský les - La forêt de Soignes.

 

Marto, vy žijete s rodinou v Severní Karolíně. To je stát, o kterém tady nemáme tak úplně představu jako třeba o Kalifornii či Texasu. Jak byste svůj domov charakterizovala a kam byste třeba pozvala návštěvu na výlet?

Severní Karolína je státem amerického jihu. Na východě má krásné pláže u Atlantiku a na západě Apalačské hory. Severní Karolína má hodně lesů, ale také oblast tří měst pod názvem “Research Triangle Area” (“Výzkumný trojúhelník”), kde sídlí významné firmy, jako třeba Lenovo nebo IBM. Durham je jedním z těchto měst. Hned kousek od nás je tu historická usedlost, kde v roce 1865 došlo k uzavření míru ve válce Severu proti Jihu. Durham je také historicky známý výrobou tabáku, který se odtud rozvážel po celém východním pobřeží USA. Od roku 1905 zde například sídlí firma Lucky Strike. Asi hodinu cesty autem od nás je město Winston Salem, což je stará Moraviánská usedlost, kterou založili následovníci Mistra Jana Husa. Návštěvu bych tedy pozvala do Winston Salemu, na tabákovou plantáž a do staré tabákové továrny, ale také do krásných zahrad Duke University, k moři a na hory.

 

A co na úplný závěr? Prosím o jednu větu.

Dagmar: Hodně se těším na naši připravovanou virtuální debatu krajanů s Tomášem Czerninem, senátorem a předsedou Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí, který zahraniční Čechy a české školy ve světě nesmírně podporuje.

Marta: Snad z těch tisíců podpisů na petici a taky z tisíců žáčků ve všech českých školách ve světě je vidět, že nám, Čechům v zahraničí, moc na Česku záleží.

 

Pozn. autorky: České školy ve světě, kterých stale příbývá, pracují jako neziskové organizace, jen menší část nákladů získávají od Ministerstva zahraničí ČR a/nebo Ministerstva školství, jinak si musí zajistit prostředky na svůj provoz samy. Do těchto škol chodí děti v sobotu, ve volném čase. Je to pro ně dobrovolná záležitost, protože přes týden musí samozřejmě navštěvovat školu té země, kde žijí. Dobrovolnicky, ve volném čase zdarma nebo jen za symbolickou odměnu v českých školách pracuje i řada učitelů a dalších pracovníků, často vysoce kvalifikovaných.

 

 

Sonda do života uměleckých spolků v obcích do 3 tis. obyvatel – Freedom Art Nedvědice

NEDVĚDICE: Česká republika je „kulturním národem“ a má se v tomto ohledu čím pochlubit, jeho velká „síla“ tkví v hojném kulturním a uměleckém dění v menších sídlech a obcích. Oficiální statistika kultury tuto oblast nesleduje. Často se však setkáváme s dotazy, kolik lidí v České republice se vlastně věnuje ve svém volném čase umění a kultuře, a zda a jak by se této oblasti dalo pomoci. Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS), příspěvková organizace Ministerstva kultury, oslovil proto s žádostí o spolupráci knihovny, které bývají v obci centrem kulturního dění nebo mají o kulturním dění v dané lokalitě ucelenější přehled. Dnes představíme jejich tip na spolek, který přináší smysluplné využití volného času dětem i dospělým, komunitní a volnočasové centrum Freedom Art z Nedvědice u Brna.

Autor článku: 
Irena Koušková

Freedom Art, z. s.: komunitní a volnočasové centrum, Nedvědice, okres Brno - venkov, Jihomoravský kraj, 1300 obyvatel

Na anketní otázky odpovídá Mgr. Petra Glosr Cvrkalová – zakladatelka spolku

 

 

Představte Freedom Art. Čím se zabýváte? Jaké aktivity v Nedvědici na Tišnovsku realizujete? Kdy a za jakých okolností spolek vznikl? Jaké byly motivace a důvody k jeho založení?

Freedom Art odstartoval v roce 2014 a okolnosti jeho vzniku nebyly nijak veselé. Vedlo mě k tomu úmrtí mého manžela, který měl na starosti volnočasové aktivity našich dětí v odpoledních hodinách, kdy já jsem byla v práci nebo na zkouškách sboru jako sbormistryně. Ve chvíli, kdy řešíte vše okolo ztráty milovaného partnera a tatínka dětí, vám najednou dojde, že je přece dost nefér, aby děti přišly také o své zájmy a koníčky, protože prakticky to nemůžete vše časově zvládnout. Z práce jsem přijížděla okolo 16 hod., kroužky byly od naší obce vzdálené další půl hodinu, to vážně nebylo realizovatelné. A proto jsem se vzdala myšlenky, že z pojistky po manželovi uhradím část hypotéky a částku jsem investovala do opravy starého objektu, a dala tak základ komunitnímu prostoru pro neformální vzdělávání v obci. V nadneseném slova smyslu lze říci, že v podstatě se s vidinou volnočasových aktivit pro moje ratolesti svezlo dalších 130 dětí z obce a okolí.

 

Nakolik aktivní činnost vyvíjíte? Jakých cílů chcete prostřednictvím spolku dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění? Oslovujete všechny věkové skupiny? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog? 

Freedom Art centrum je v tuto chvíli komunitním a volnočasovým centrem. Jsme otevření všem věkovým skupinám od 6 měsíců až do 120 let (úsměv). Aktivity ve středisku jsou buďto jednorázové, jako jsou workshopy, semináře, besedy, přednášky apod. nebo jednorázové akce udržující kulturní tradice jako např. masopust, slavnosti sv. Jiří, sv. Martin, pálení čarodějnic, Mikulášská nadílka atd. Ale také zastřešujeme aktivity cyklicky se opakující – keramické tvoření, divadelní průprava, taneční a pohybové aktivity. Je toho vážně spousta. Jsme otevření pro širokou komunitu všech občanů, kteří o to mají zájem. Vytváříme za podpory Jihomoravského kraje osvětově vzdělávací semináře pro rodiče a děti, díky podpoře z MPSV jsme za rok 2020 mohli odstartovat větší projekt na podporu prorodinných aktivit.

Vycházíme vstříc pracujícím rodičům i o prázdninách, kdy díky zapojení do projektu z EU můžeme pořádat příměstské tábory. Proto je centrum vytížené doopravdy po celý rok. Mojí osobní „láskou“ je ale Klub seniorů. Jsem nepopsatelně šťastná, že se nám před třemi lety podařilo tento klub založit a že můžeme s kolegyněmi a dobrovolníky naplňovat čas a přání našich seniorů. Kdo mě dobře zná, tak ví, že skupina dříve narozených je vážně moje radost. Proto se i v této těžké době snažíme být s našimi klubovými přáteli v kontaktu a pomáhat jim v čase izolace. Ve spojitosti s Klubem seniorů a mým dětským pěveckým sborem jsem vytvořila projekt na propojení obou světů. Toho dětského, který je plný energie, a toho seniorského, který přináší životní nadhled a moudro. Pevně věřím, že navážeme tam, kde nás koronavirus na podzim zastavil a projekt předvedeme v celé své kráse.

Cíle jsou tedy zřejmé. Chceme tu být s nabídkou kvalitně stráveného času pro každého, kdo o to má zájem a uvědomuje si význam a důležitost neformálního vzdělávání napříč věkovými skupinami.

 

Co vás na práci pro spolek těší a co vám ji naopak komplikuje?

Těší mě, když to v centru žije. Ten cvrkot. Mám ráda nové výzvy, projekty, inovace. Když je zájem o naše aktivity – to mě dělá šťastnou. Žijeme na centru pod heslem: „Stačí chtít a rázem je vše možné.“ Pravdou je, že někdy chcete vážně hodně, ale narazíte na neochotu a osobní důležitost moci, která naslibuje a ve skutečnosti vás nepodpoří či dokonce poškodí. Je to pravděpodobně téma pro všechny neziskovky, které dělají svoji činnost s láskou a vizí. Všichni víme, jak těžce se dobré jméno a uznání organizace buduje a jak lehce může nepřejícnost a závist všechnu tu práci zničit. To je asi obecně to, co nám práci pro spolek komplikuje.

Pro mě osobně je práce v komunitním centru vyrovnávacím elementem k mé profesi v Nadačním fondu Vrba (Fond pomáhá ovdovělým rodinám s dětmi, viz dále – pozn. red.). Dennodenně prožívám příběhy mladých rodičů, kterým zemřel partner, táta nebo máma jejich dětí. Ta práce mě velice naplňuje a vidím v ní hluboký smysl, ale na druhou stranu cítím, že se musím realizovat někde, kde je naopak radost, kde se vytvářejí aktivity pro rodiny, seniory, kde aktivizujete občany ke kultuře apod. Je to jako princip jin jang.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Jsme zapsaným spolkem se statutárními orgány.

 

Kolik členů spolek sdružuje? Jaké jsou jejich věkové, profesní a genderové charakteristiky a jaké povinnosti?

Vše vychází ze stanov. Naši členové se přímo podílejí na chodu centra. Přinášejí nové nápady a inovace pro atraktivitu a aktivity spolku.

 

Jaký je vztah obecního zastupitelstva ke spolku? Máte jejich podporu?

To je velice zajímavá otázka. Unikum malých obcí tkví v tom, že se tak nějak všichni znáte až do třetího kolene. A jak každý ví, doma není nikdo prorokem. Ze začátku bylo těžké přesvědčit vedení obce, aby podpořilo něco, co tu ještě nebylo. Trvalo to čtyři roky, než zastupitelé pochopili přínos centra pro obec a finanční podpora byla doopravdy dostatečná. Bohužel přišly nové volby a situace se změnila v náš neprospěch. Podpora neformálního vzdělávání není prioritou vedení obce a tak se potýkáme s tím, že např. nemáme finanční prostředky na energie centra či na kofinancování projektů. Snažíme se proto o krajské a státní dotační tituly, kde lidská nepřejícnost a osobní zášť nebrání dobrým záměrům a projektům. Bohužel zvláště projekty státní vyžadují kofinancování obce a to je pro nás za přístupu současného vedení obce nedosažitelné. Po mnoha vyjednáváních, vysvětlování a obhajování důležitosti naší činnosti jsme se dočkali pouze slibů, které na konci znamenaly stejně zklamání z jejich nenaplnění.

Vše nakonec vyústilo v nepochopitelnou situaci, kdy Kulturní komise obce rozhodla, že akce, které se konaly v našich prostorách, na nichž jsme se i finančně podíleli a programově jsme je celé zařizovali, bude pořádat obec sama. A tak to vypadá, že malá obec, jako je Nedvědice, zažije dvakrát Celé Česko čte dětem, Noc s Andersenem, letní promítání apod. Není to vůbec lehká a příjemná situace.

 

S jakými dalšími organizacemi spolek spolupracuje? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Ještě před vznikem centra Freedom Art jsem v roce 2010 oficiálně zaregistrovala spolek ZpěvAhra, který sdružuje moje pěvecké sbory. Bylo to tehdy nutností pro další formální kroky a žádosti o podporu. Roku 2016 pak vznikly dvě unikátní organizace na podporu ovdovělých rodičů s dětmi – Nadační fond Vrba a spolek Zpátky do života. Je tedy zřejmé, že Freedom Art spolupracuje hlavně s těmito organizacemi. Společně utvářejí kulturní (díky spolku ZpěvAhra) a lidský (díky náplni činnosti NF Vrba a Zpátky do života) rozměr celého centra. Je až neskutečné, jak to vše do sebe svým způsobem zapadá. Spolupracovali jsme s Farním sborem Českobratrské církve evangelické v Prosetíně, s Hasiči Pernštejn, velice nadstandartní vztahy máme se spolky z MAS Brána vysočiny (Tišnov) aj. S finanční podporou to je, jak už jsem uvedla výše, velice těžké. Pro představu jsme na celý rok 2020 dostali od obce 35 tisíc Kč. Pouze energie za osvětlení a vytápění nás vyšly na 50 tisíc Kč. Každý, kdo vede nějakou neziskovou organizaci, ví, že uživit chod organizace, motivovat lidi k této činnosti a mít navíc prostředky pro inovace a rozvoj, je disciplína pro otrlé. Ale osobně jsem zhýralá optimistka a věřím, že se vše obrátí v dobré.

 

Jaké projekty jste realizovali? Co se ne/povedlo? Na čem pracujete nyní? Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní?

Těch projektů je vážně mnoho a všechny si určitě nepamatuji. Jsou ale takové, které mám vážně moc ráda, jako je např. již zmíněný Klub seniorů, Pohádkový les, Sousedská setkání, příměstské tábory, adventní dílničky a další. Na čem momentálně pracujeme, si nechám pro sebe, ale mám z toho nápadu velikou radost a pevně doufám, že s uvolněním situace ohledně pandemie budeme moci pokračovat. Pyšní jsme např. na zapojení do projektu 72 hodin, na projekt Prorodinné aktivity v Nedvědici financovaný z NDT Rodina a hlavně na to, že jsme za šest let nabídli dětem, dospělým a hlavně seniorům okolo stovky aktivit, do kterých se mohli zapojit.

 

Jak s vašimi plány na rok 2020 zamávala vlna proticovidových opatření? Vykřesali jste z krize také něco dobrého?

V tomto směru se asi nelišíme od jiných typů zařízení. Pravidelné aktivity se zastavily, vracely se poplatky za kroužky, vznikaly další náklady, např. na desinfekční dávkovače, štíty pro lektory,… Jediné dobré, co mě napadá, je, že máme trochu času na úklid. Jinak jsme z celé té situace všichni nešťastní. Chybí nám kontakt s dětmi, s rodiči, obáváme se, že to bude trvat dost dlouho, než u lidí vymizí obava se setkávání.

 

Připravujete nějakou stěžejní akci či aktivitu na rok 2021, o které byste chtěli čtenáře informovat?

V době vládních opatření a nařízení, zákazů shromažďování je velice těžké něco plánovat, ale rádi bychom pokračovali v seminářích, workshopech pro širokou veřejnost. Pravdou je, že pevně doufám, že se uskuteční koncert Petry Janů 9. října, který je přeložen z loňského roku. Měl by se jmenovat „S láskou má svět naději“ – čemuž bezmezně věřím i já. Tak si budeme společně přát, aby to vyšlo.

 

Mgr. Petra Glosr Cvrkalová je nominována na titul Osobnost nestátních neziskových organizací 2020 za Jihomoravský kraj a je nositelkou řady dalších ocenění. Navíc je sama umělecky a pedagogicky aktivní. Položili jsme jí proto několik dalších dotazů dokreslujících šíři jejího profesního záběru.

 

Obdržela jste cenu Žena Ostara 2018 udělovanou statečným ženám mezi námi. Velmi těžké životní období, kterým jste musela po smrti manžela projít, jste dokázala přetavit ve smysluplnou činnost pro druhé… Představte Nadační fond Vrba.

Nadační fond Vrba je založen spolkem Zpátky do života. Název vystihuje to, o co nám v organizaci jde - o návrat ovdovělých rodin zpátky do života. Do jiného ale do života. Díky osobní zkušenosti s ovdověním v mladém věku mám představu o tom, co maminky a tatínci v takové životní situaci prakticky potřebují. Vznikla tak ucelená pomoc této nemalé skupině obyvatel v celé ČR a pevně doufám, že zde budeme pro ovdovělé rodiče a jejich děti i v dalších letech.

Od ledna tohoto roku máme bohužel ve Vrbě práce až nad hlavu. Nárůst potřeby naší pomoci se zvýšil o 600 %. Vzhledem k tomu, že na komunikaci s rodinami jsem sama, spolkne mi zaměstnání 10 až 12 hodin denně. Výjimečně je to déle. A je pravdou, že bez mé asistentky Kristýny, která má na starosti zbytek práce, by Vrba těžko mohla pomáhat tam, kde je potřeba. Za posledních pět let jsme podpořily na 250 rodin, které se ocitly v této těžké životní situaci. Konec března se jeví díkybohu jako klidnější a tak pevně doufám, že úmrtí mladých rodičů v souvislosti s onemocněním covid 19 bude čím dál méně.

 

Vaší vlastní uměleckou doménou je hudba. Působíte jako sbormistryně dětského pěveckého sboru Cvrčci, který jste již jako studentka pedagogické fakulty založila: Nedvědický pěvecký sbor Petry Cvrkalové, tedy Cvrčci. Kudy vedla cesta k založení volnočasového centra pro děti i dospělé?

Už na fakultě jsem založila Cvrčky, kteří jsou trošičku jiným dětským pěveckým sborem, než na jaký je veřejnost zvyklá. Už od začátku mi šlo o propojení divadelního projevu se sborovým a sólovým zpěvem. Sbor tedy hraje malé muzikálky, vystupuje (vystupoval) na rozsvěcení vánočního stromu, vítání občánků, vernisážích apod. Od počátku jsme jezdili zpívat do zařízení pro seniory, tradičně pak na vánoční trhy na Veletrhu v Brně apod. V roce 2010 jsem založila ještě smíšené pěvecké těleso P.A.T.R.O.N. (Pěvecké amatérské těleso k radosti občanů Nedvědice). Když už jsem sbormistrovství studovala, bylo mi líto získané zkušenosti nevyužít. Vzniklo tehdy něco krásného, co pevně doufám překoná i zákaz zpěvu. Když jsem v roce 2013 nastoupila jako učitelka na Gymnázium v Tišnově, měla jsem jasno v tom, že studentské prostředí je ideální pro sborovou činnost, a tak netrvalo dlouho a za tři roky byl můj sbor Gloria Cantate oceněn ve zlatém pásmu na soutěžní přehlídce gymnaziálních sborů Gymnasia cantant v Brně. Před třemi lety jsem z gymnázia odešla, ale s většinou mých zpívajících studentů jsem stále v kontaktu.

 

Jste činná i v dalších kulturních a společenských projektech?

V rámci mé sborové činnosti skládám a píšu písně pro své sboristy a díky profesi v charitativní oblasti spolupořádám plesy nebo koncerty. Kultura a hlavně hudba je pro mě velice důležitá. Dává mi prostor pro vyjádření nevyslovitelných emocí, je pro mě dorozumívacím prostředkem, je to svět, kde se člověk cítí pochopen a naplněn. Aby byl svět v pořádku, musíme o kulturu neustále pečovat. Tím budeme pečovat i sami o sebe.

 

Spolupracujete také se zpěváky české hudební scény jako textařka. Stal se z nějaké vaší písně hit?

Od roku 2007 jsem tvořila písničkové texty pro umělce naší populární scény, jakými jsou např. Ewa Farna (písně: Měls mě vůbec rád, Zapadlej krám, Ticho, Ty jsi král…), Helena Vondráčková, Kamila Nývltová, Markéta Konvičková, David Deyl apod. Nevím úplně, co je myšleno hitem, ale v rádiích se pár mých textů hraje (úsměv). V těchto dnech jsem začala spolupracovat na písničkových textech pro dětské televizní pořady a je to skvělý relax.

 

www.freedomart.cz

www.nadacnifondvrba.cz

www.zpatkydozivota.cz

 

 

Velikonoční zvyk klapání a obchůzek s maskou jidáše na Vysokomýtsku

VYSOKOMÝTSKO: Původně jsem Velikonoce nesnášela, říká - s upřímností sobě vlastní - Soňa Krátká. Teď jsem naopak názornou ukázkou toho, jak vzpomínky z dětství ovlivní lidský život. Soňa Krátká je kurátorkou sbírek v Regionální muzeu ve Vysokém Mýtě, kde se specializuje na tradiční lidovou kulturu. Podílela se mj. na úspěšném zápisu Vodění jidáše na krajský i republikový seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury. Tento obyčej se dosud vyskytuje na území Pardubického kraje ve 29 vesnicích v prostoru mezi Holicemi v Čechách, Vysokým Mýtem, Luží, Chrastí a Hrochovým Týncem. Obchůzka s jidášem se koná jeden den v roce – na Bílou sobotu, navazuje na obchůzky s řehtačkami a klapačkami, konané v předcházející dny (Zelený čtvrtek a Velký pátek). Autorčinou vzpomínkou zároveň zveme k novému redakčnímu cyklu Cestou na Seznam, v němž od letošního května představíme další unikátní nemateriální statky tradiční lidové kultury ČR.

Autor článku: 
Soňa Krátká, Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě

Narodila jsem se na konci 70. let 20. století v jedné malé vísce Pustina nedaleko Vysokého Mýta, na samotném začátku měsíce dubna a tou dobou bývají často Velikonoce. Jako děvče jsem skutečně neměla tyto svátky v oblibě, koledník mi nařezal na zadek pomlázkou, aby mě omladil v rámci rituálu, a obratem mi popřál všeho nejlepšího k narozeninám. Jako by to nestačilo – o pár dní dřív mám ještě svátek. Jako dítě si ale pamatuju z tohoto období ještě jeden zážitek. Ráno, ještě za tmy prochází kluci v zástupu kolem našeho domu a hlasitě klapají dřevěnými klapačkami v pravidelném rytmu. Vždy od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty, ráno – poledne a večer. Na bílou sobotu jsem pak chodila otvírat průvodu kluků, v jejich čele stála děsivá postava, celá zahalená do ustrojení z rákosí a slámy, s vysokou čepicí na hlavě a zamaskovaným obličejem. V sobotu totiž za klapání, kterým kluci nahrazují utichlé zvony, jež podle pověry odlétají do Říma, vyžadují koledu – sladkosti, peníze. Dodnes si vybavuju zvláštní mrazení, snad podobné tomu, když přicházel Mikuláš s čerty. Pamatuju si také babičku bydlící v sousední vesnici, která u nich, ale ani ve své rodné vísce nikdy nic podobného neviděla.

Pár dní po maturitě jsem pak nastoupila do Okresního (dnes regionálního) muzea ve Vysokém Mýtě, zprvu jako průvodce a záhy jako kurátorka sbírek textilu a dalších; vysokoškolské studium následovalo dálkově. A najednou od kolegy etnografa slyším, jak je velikonoční klapání s obchůzkou s jidášem zajímavé a hlavně unikátní. V 19. století ještě hojně dodržovaný zvyk se ve druhé půlce století následujícího udržel velmi sporadicky, hojně kupodivu ale právě v oblasti širšího Vysokomýtska. A o pár let později, ještě na mateřské rodičovské s dětmi, se vlastně sama vracím do dětství - jezdím po vesnicích a zvyk dokumentuji v terénu. Maska jidáše má být podle tradice zhotovena z přírodních surovin a představitel nesmí být na první pohled poznat, tedy pokud obličej nekryje čepec ze slámy nebo rákosí tak je alespoň důkladně zamalován. Stejně jako od čtvrtka chodí kluci s klapačkami jakýsi okruh vesnici, tak i sobotní trasa tento okruh dodržuje. Zvuk klapaček odhání zlé síly v době, kdy místo nechrání hlas zvonů. V sobotu se také podle tradice musí alespoň část masky spálit. Za vsí, v polích, tak oheň rituálně očistí vesnici od zlých sil a konečně může přijít jaro. Tyto prvky zakořeněné v dětské jarní obchůzce jasně ukazují, že jsme zde svědky projevů rituálu ještě z pohanských dob. Stáří zvyku samotného lze jen těžko odhadnout. V rámci opakovaných návštěv vesnic v tomto období bývám svědkem nejen oblékání nejstaršího z hochů do leckdy dost náročné masky. Alespoň část trasy se snažím jít s průvodem, a tak mám možnost sledovat reakce okol. Průvod u každého domu zastav a chlapci recitují popěvek. Jeho obsahem je postesknutí nad zradou Jidáše, který zradil Ježíše za třicet stříbrných, a také žádost o koledu za dobré klapání. Ve většině případů jsou děti štědře obdarovány sladkostmi, penězi a také syrovými vajíčky. Koledu odkládají do vozíků nebo košů a putují dům od domu.

Mohlo by se zdát, že je to jednotvárný zvyk, ale chyba lávky! Stejně jako se mezi vesnicemi odlišuje podoba masky, tak se liší i text a jeho délka, někde vychází podle tradice průvod dopoledne a do oběda musí maska hořet. V sousední vsi ale průvod vychází až odpoledne. Veškeré odlišnosti se snažím už několik let sledovat a zaznamenávat. A také sbírám staré fotografie obchůzek, velmi důležitá jsou místa, v nichž již obchůzky zanikly. Tak tomu bylo i ve vesnici mého dětství – chlapci, jako hlavní aktéři odrostli, a další děti se již nenarodily. To ale neznamená, že je zvyk mrtvý. Důkazem může být například Zámrsk, kde podle vyprávění místních zanikl zvyk v 50. letech 20. století. Tehdy prý paní učitelka ve škole, dříve vychovatelka v nápravném zařízení pro mladistvé na místním zámku, všem dětem do žákovských knížek zapsala, že se zakazuje dětem chodit s jidášem, protože se jedná o žebrání. A tak se stalo. Teprve před pár lety se podařilo nadšencům zvyk znovuobnovit a obchůzka zatím vykazuje dobrou životaschopnost. Další oblastí, na kterou jsem zaměřila pozornost, byly návštěvy na školách, kde v rámci výukové hodiny děti zjistily, že takový zvyk existuje. Zcela záměrně jsem ale také chodila do škol, kde zvyk děti velmi dobře znají – zajímal mě dojem, jaký mají z obchůzky. Chlapci byli vždy hrdí, že smí chodit od malička klapat a tím si vyslouží postup v hierarchii a později i šanci být jednou za život jidášem. Tato šance se neopakuje – jidášem smí být chlapec jen jednou za život. Děvčata se účastní jen zřídka.

Zvukotvorné klapací nebo hrkací strojky mimoděk propojí dětskou kolední obchůzku s církevním prostředím. Na Zelený čtvrtek, když v kostelích utichnou zvony, i tam při mši používají jednou za rok stejné klapačky jako kluci venku. I kostelní klapače začínáme v rámci Pardubického kraje sledovat.

Zvyk jako takový je zapsán na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury Pardubického kraje a také seznam republikový. Zasluhuje naši pozornost a ochranu. Pokud by čtenáři chtěli vidět obchůzku, poradím, že mnoho vesnic naleznou mezi Vysokým Mýtem, Luží a Chroustovicemi, pak také u Pardubic.

Jako malá jsem skutečně velikonoční svátky neměla ráda, s údivem ale zjišťuji, jak mohou vzpomínky z dětství ovlivnit profesní zaměření v dospělosti. Teď je ze mě vlastně velikonoční nadšenec. A tak přeji hezké Velikonoce i vám všem.

Podnikavky na mateřské: s Ladou Bartošovou

KUTNÁ HORA, ČÁSLAV: Lada Bartošová vystudovala divadelní historii, a když pracovala na své disertaci, hledala k ní podklady v kutnohorském archivu, který se nachází v budově bývalé továrny Lidka. Ano, řeč je o kdysi proslulé čokoládě Lidka, jež za první republiky sklízela úspěchy po celém světě. Historie místní čokoládovny ji před pěti lety nadchla natolik, že založila v Kutné Hoře muzeum čokolády a společně s manželem začali také s jejím prodejem a postupně i výrobou své vlastní. Covidový rok 2020 podnikatelsky ustáli, ale prkna, která znamenají svět, Ladu přece jen zlákala znovu… Od loňského léta se stala ředitelkou Dusíkova divadla Čáslav, s.r.o. O znovuobnovení značky Lidka a stálé expozici čokolády v unescovém městě, současných úspěších kutnohorských čokolád na mezinárodních soutěžích i o prvních měsících nové ředitelky v čele divadelní scény v době mimořádných opatřeních se dočtete na následujících řádcích.

Autor článku: 
Irena Koušková

Kdyby nebylo dětí a mateřských dovolených, tento podnikatelský příběh by možná nikdy nezačal… Souhlasíte, Lado?

Určitě ne, nebýt dětí, pořád bydlím v Praze, dělám svoji předchozí práci, po práci si chodím někam posedět s kamarády a mám těžkou pohodu… (smích)

 

Na jaké téma vlastně měla být vaše doktorandská práce? A jak to vypadá s vaší knihou, která při příležitosti 150. výročí založení čáslavského Dusíkova divadla (založeno 1869 – pozn. red.) měla mapovat historii divadelního života v Čáslavi. Už vyšla?

Disertaci jsem psala o hospodských divadelních sálech na přelomu v 19. a 20. století. S vydáním knihy o divadle čekáme, až bude dokončena celá rekonstrukce budovy, abychom měli zaznamenáno vše až do současnosti, včetně fotodokumentace... Textová část publikace je v podstatě hotová.

 

Jaké byly vaše podnikatelské začátky jako vystudované divadelní historičky? Měla jste nějaké zkušenosti s obchodem? Stačí jen nadšení pro věc bez vzdělání v oboru?

Už od patnácti let jsem pracovala v antikvariátě a ve starožitnostech a v podstatě jsem tam strávila dohromady asi patnáct let. Byla jsem zvyklá pracovat s lidmi, prodávat, mít odpovědnost a být mezi starými věcmi. Mám to ráda. Měla jsem už tenkrát spousty přátel, kteří podnikali, a myslela jsem si, že si celkem dovedu představit, co to obnáší, ale skutečnost tedy překonala veškerá očekávání… zákony, papíry, povinnosti, kontroly… začátky byly náročné. Když jste ale zatvrzelí, pracovití a urputní a máte kliku, tak to asi jde.

 

Do jaké míry vám při rozjezdu muzea a později čokoládovny pomohl kvetoucí turistický ruch Kutné Hory, unescového města, a vaše záliba v historii první republiky?

Turistický ruch nám rozhodně v začátcích pomohl, ale my už jsme se od počátku zaměřovali spíš na české turisty a zákazníky, což se nám v covidové době mnohonásobně vrátilo. Kutná Hora je nádherné město, podle mě nejhezčí minimálně v ČR, ale svou blízkostí Praze je pro zahraniční turisty spíš jednodenním výletem. My díky tomu, že jsme se dostali do několika velice sledovaných zahraničních blogů (resp. Foodblogů) a časopisů, jsme získali své specifické zahraniční turisty, kteří do Kutné Hory (mnohdy dokonce i do ČR) jeli hlavně za námi a pak teprve na památky. Takže příjem z turismu super, ale nejsme na něm závislí, spíš to byl vždy příjemný bonus, díky němuž jsme mohli více a rychle investovat třeba do výroby, aniž bychom se museli zaúvěrovat…

A první republika a láska k ní? To mám odjakživa a vůbec v České republice to téma rezonuje hodně – první republika, tradice, obnova řemesel. Mně první republika hlavně pomohla v tom, že jsem si vytvořila místo, kde mi je dobře, má své zvláštní kouzlo, jež dýchne na všechny příchozí… to mi určitě dosvědčí všichni, kteří už u nás v čokoládovně někdy byli.

 

Je stále co v souvislosti s historií čokoládovny objevovat?

Ano, velká spousta věcí je pořád skrytá. Neustále nacházíme nové informace a stopy, je to vlastně hrozně vzrušující. Miluju, když se ozve nějaký pamětník a vzpomíná, jak pracoval v čokoládovně, nebo jak tam chodil za maminkou a ujídal mandle. Většina dokumentů po r. 1948 bohužel zmizela v propadlišti dějin, takže historii skládáme jako takovou čokoládovou mozaiku.

 

Kdy jste začali s vlastní výrobou čokolády a jakou roli v tomto rozhodnutí povznést podnikání o kousek výš sehrál váš manžel?

Manželova role je celkem zásadní pro všechno, ale do rozhodování o tom, co a jak budeme dělat, do čeho investovat peníze a čas, nikdy nemluvil, má v moje rozhodnutí důvěru. Veškerý rozvoj podnikání a práce ale závisí na tom, že se na něj můžu stoprocentně spolehnout, nejen pracovně, ale i doma. Jinak by nešlo nic z toho, co teď činím, dělat pořádně. Čokoládu jsme začali vyrábět v r. 2018, takže jsme produkci obnovili přesně 100 let od založení původní továrny na čokoládu. Manžel v té době pracoval ještě v Automotiv, já měla děti a muzeum a k tomu výroba… Přes rok jsme to nějak plácali po nocích, pak manžel vyměnil auta za čokoládu a myslím, že je maximálně spokojený.

 

Jak máte rozdělené role?

Máme různé fáze, kdy si ty role střídáme, na jaře jsem byla doma s dětmi více já, na podzim a v zimě komplet Pavel. Nehrajeme si moc na role, každý dělá všechno, co je zrovna třeba. Ale musím přiznat, že od té doby, co jsem v divadle, už doma třeba ani nevařím. Na Nový rok jsem hned po půlnoci začala kuchtit čočkovou polévku a říkala si, že bych měla tohle trochu upgradovat a vařit častěji, ale prostě nezbývá čas….

 

Jak jste se jako muzeum a malý rodinný podnik vyrovnali s vládními opatřeními proti šíření covidu? Museli jste zavřít? Čerpali jste nějaké dotace nebo příspěvky?

Ano, jako muzeum jsme měli zavřeno na jaře více než dva měsíce, teď jsme zavřeni zase. Na jaře jsme také čerpali slavnou „pětadvacítku“, která víc než podporou je spíš dobrým marketingovým produktem vlády, jinak jsme žádali jen ošetřovné na děti. Na podzim a zimu nic. Nějak tomuhle státu přestávám věřit a nemám důvěru v to, že někdo časem nepřijde a neřekne: „Žádala jsi z nějakého důvodu neoprávněně – vrať to“, raději všechno zvládnu z vlastních rezerv. Co nám pomohlo provoz udržet? Podpora našich zákazníků, kteří byli neskuteční – nejen tím, že nakupovali pravidelně na eshopu, ale častými vzkazy, milými úsměvy v ulicích…

 

Zažila jste i chvíle, kdy jste si říkala, že podnikat přestanete?

Přepadl mě obří splín loni na jaře, když nám den ze dne zavřeli muzeum a já najednou propadla takovému pocitu beznaděje, že všechny ty uplynulé roky, které jsem firmě věnovala, přijdou vniveč… vážně jsem přemýšlela, že to zabalím dřív, než budeme mít finanční problémy. Stala se ale zvláštní věc, začali nám psát a volat naši zákazníci, přát nám, ať se udržíme, ve velkém nakupovat čokoládu… téměř u každé objednávky byl nějaký velice osobní vzkaz s jasným poselstvím: Jsme s vámi, držte se. Za to všem ještě jednou patří ohromné díky, protože to ve mně cosi zlomilo… vnitřně jsme se rozhodla, že to prostě dáme, i kdyby cokoliv. Od té doby, co jsem se rozhodla, to vnitřně fakt dáváme. Půlka úspěchu je vždycky v naší vlastní hlavě.

 

Vyplynulo nakonec z těchto omezení pro vás také něco dobrého?

Pro nás velké pozitivum celého covidu bylo, že jsme měli čas dotáhnout věci, na které v běžném provozu nezbývala rezerva. Třeba jsme od jara ladili eshop, v čemž budeme i nadále pokračovat. No a taky nám to umožnilo užít si víc společných chvil doma s dětmi, udělat zkoušky na International Institut of Chocolate Tasting a přečíst pár knížek, jinak jsme zrovna moc nezaháleli. No a na podzim a v zimě mi ani nepřišlo, že bych měla práce míň. I když muzeum bylo zavřené, výroba jela neustále, do toho práce v divadle… je to celkem veletoč.

 

Patříte k regionálním výrobcům, kteří nabízejí čokoládu z kakaových bobů z určité pěstitelské oblasti – tzv. bean-to-bar. Počtem bean-to-bar výrobců se Česká republika pomalu stává velmocí a navazuje tak na svou prvorepublikovou tradici. Narážíte na tvrdé podnikatelské prostředí v tomto oboru?

Vůbec ne, naopak. S většinou výrobců se přátelíme, máme víc než nadstandardní vztahy. My jsme dokonce jediný specializovaný obchod s českou čokoládou v republice – neprodáváme jen naši vlastní, ale obvykle u nás najdete dalších šest českých výrobců. Nevím, jestli je to tím, že všichni výrobci čokolády jedí hodně čokolády, a jsou proto v pohodě, ale mezi námi opravdu žádné konkurenční třenice nejsou, naopak si pomáháme. Je to výborná komunita.

 

Řešíte tedy, jak se alespoň odlišit od ostatních chocolatiérů?

My se spíš snažíme sledovat trendy a novinky ve světě a inspirovat se tam… naopak děláme vše proto, abychom našimi výrobky nelezli do zelí jiným českým manufakturám.

 

Co říkáte jedné z posledních novinek, čokoládě z růžových bobů?

Nemám moc ráda dětské mýdlo (úsměv). Ruby chocolate je spíš zajímavá pro pralinkáře než pro nás řemeslné výrobce.

 

Vnímáte jako výhodu, že nejste vlastně start-up?

Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela, naší největší výhodou je, že kolem sebe máme silnou komunitu, která nás podporuje – až už návštěvníky, zákazníky a vůbec milovníky čokolády nebo čokoládové výrobce.

 

Kdy jste začali s výrobou Lidky a připravujete ji podle původní receptury?

Její historie je opravdu nadmíru zajímavá, stejně jako samotný osud ochranné známky… O výrobu čokolády jsme se pokoušeli už někdy ke konci r. 2016, jen doma, doslova na koleni, první „ofiko“ Lidky šly do prodeje v říjnu 2018. Byla to limitovaná série 100% čokolády, jmenovala se 100% sto let, bylo jí 100 číslovaných kusů a do prodeje šly na 100. výročí založení republiky. Vyprodané byly obratem. Původní receptury bohužel nemáme, je sice hezká představa otevřít knihu, píchnout na str. 32 a dělat čokoládu…, ale takhle to u nás nebylo. Dnešní receptury jsou kombinací našich pokusů, nalezených dokumentů a vzpomínek pamětníků. Značka Lidka má počátky v r. 1918, v Kutné Hoře se vyráběla do r. 1958, pak ještě v jiných čokoládovnách, např. v Dianě Děčín. Po revoluci ochrannou známku získalo Nestlé, pak nějaká zámořská firma a posledních pár let jsem jejím majitelem já.

 

V čem spočíval úspěch firmy Koukol a Michera, původních majitelů čokoládovny? Dá se na podnikatelskou filozofii továrníka Koukola navázat v dnešní době a ve vašich podmínkách? V čem vás inspiruje?

Koukol a Michera dokázali velice rychle z malého byznysu udělat velký, měli kontakty na české politické scéně i v zahraničí. Uměli inovovat a sledovali nejnovější trendy, nebáli se a šli si za svým. Navíc se dokázali vždy přizpůsobit okolnostem a poradit si – např. za války postavili budovy na zpracování brambor, kde navíc zaměstnávali spoustu Kutnohoráků, kteří by jinak byli třeba odvlečeni gestapem…

No a pan továrník Koukol, to byla neskutečná osobnost i po lidské stránce… Většinu peněz, které vydělal čokoládou, investoval zpět do výroby a dával na dobročinné účely… jeho peníze pomáhaly např. při výstavbě modlitebny Církve bratrské v Kutné Hoře, chudým studujícím, ale také třeba při budovaní československého opevnění na hranicích… o svém přístupu k penězům, firmě a zaměstnancům píše p. Koukol i v knize – jmenuje se Zlatá pravidla a povinně by si ji měli přečíst všichni podnikatelé (úsměv). Ve zkratce: dělej svoji práci rád, poctivě, jen z kvalitních surovin a važ si lidí, kteří pro Tebe a s Tebou pracují. Myslím, že to je skvělý univerzální návod na to, jak být slušný a úspěšný.

 

Ve 20. letech získala čokoládovna dvakrát zlatou medaili na celosvětových soutěžích ve Philadelphii a Paříži. Vy také přivážíte ze zahraničí krásné výsledky… Co to bylo v poslední době jaké ocenění je pro vás tím nej?

Loni jsme nasbírali celkem sedm medailí na dvou soutěžích, a to Academy of Chocolate v Londýně a International Chocolate Awards. Nejlépe jsme zatím získali stříbrnou, ale nevadí… Pokud chceme zopakovat historii původní čokoládovny, máme ještě čas trénovat. Koukol s Micherou první zlatou vyhráli po osmi letech… takže ještě jsou rezervy… Pro mě osobně byla a je nejdůležitější medaile první, kterou jsme obdrželi už v r. 2019 v Londýně. Tenkrát jsme čokoládu vyráběli slabého půl roku a já jsem ten typ člověka, který o sobě neustále pochybuje, a musím přiznat, že až s tou první medailí jsem tak nějak vnitřně uvěřila, že to opravdu děláme dobře a čokoláda je dobrá… takže pro mě ta první, jednoznačně, i když je to „jen“ bronz…

 

Za pět let jste toho stihli opravdu hodně… Co vás přimělo přibrat si ještě divadlo? Máte divadelní krev v rodině?

Ano, přidala jsem si divadlo a je to dost náročné. Dokonce než jsem si v práci (jedné i druhé) vytvořila nějaký společný pracovní systém, stávalo se mi, že jsem na nějaké věci zapomínala (a to se mně fakt nikdy dřív nestávalo). Teď už jsem se srovnala a jde to, i když obtížně. Mám ale to štěstí, že jak v čokoládovně, tak v divadle jsem obklopena fajn kolegy, kteří rádi pracují a nad tím, co dělají, přemýšlejí – což dnes není rozhodně standard – a já jsem za to moc vděčná, bez nich bych to určitě nezvládla. Divadelní krev? Tak trošku, moje maminka je produkční, ale popravdě, kdybych dostala nabídku na práci v kterémkoliv jiném divadle, určitě bych ji nikdy nepřijala. Dusíkovo divadlo, nejkrásnější a nejstarší divadlo v Čechách, je moje srdeční záležitost, vyrostla jsem tu a mám to zde moc ráda. A nabídku na práci v něm jsem dostala od člověka, kterého jsem si vždycky moc vážila. I tak rozhodování nebylo lehké, nicméně volba padla a teď už můžu s odstupem času říct, že toho nelituju, naopak.

 

Budete mít čas na provoz muzea a čokoládovny? 

Čas mít budu, já jsem velký nespavec a veliký dříč, nevadí mi pracovat šestnáct i víc hodin denně. Navíc jsem se v posledních měsících velmi zdokonalila v tom, co jsem nikdy neuměla – v delegování práce (hlavně té, která mě nenaplňuje a nebaví). Došlo mi, že spoustu věcí můžou dělat jiní a že jim pořád nemusím koukat přes rameno a kontrolovat je. Naučila jsem se mít ve svém okolí lidi, na které se můžu stoprocentně spolehnout a můžu jim důvěřovat, že svou práci odvedou stejně, ne-li líp než já sama. V tomhle to cítím podobně jako pan továrník za první republiky. Máš-li výborné zaměstnance, oceň je a chovej se k nim tak. Myslím, že s čistým svědomím můžu o všech v divadle i v čokoládovně říct, že jsou pro mě spíš rodina nebo přátelé než zaměstnanci, ale samozřejmě že to tak nebylo vždy… i mně chvilku trvalo, než jsem se naučila si vybírat správné lidi a rozpoznat ty, se kterými dělat nechci. Chybami se člověk učí… a já už jsem z minulých let poučena a na ty správné lidi mám prostě čich.

 

Loňský rok výrazně ovlivnil covid-19 i v divadle, výpadek příjmů ze vstupného kvůli zrušenému programu je jistě výrazný. Nedojde na příští rok ke zkrácení rozpočtu?

Dusíkovo divadlo je vůbec ještě ve velmi specifické situaci, nyní slaví 152. divadelní sezónu a téměř vůbec se u nás nehrálo. Osobně už přestávám věřit, že otevřeme dřív než v květnu a na konci června má začít poslední etapa rekonstrukce divadelní budovy, takže to vypadá na extrémně krátkou sezónu… Jako naplavenina do Čáslavi, která místní poměry vůbec neznala, jsem velice mile překvapena politickou kulturou ve městě. Schválený rozpočet, myslím, je odpovídající a jsme schopni s ním vyjít. I když jestli dojde na vracení všech lístků z tohoto pololetí, čeká nás znatelná rána pro naše finance. Ale i na to jsme připraveni. Pro mě je důležité, že podpora z města je roky konstantní. Víme co od radnice čekat, a když nás překvapí, tak jen pozitivně, což není rozhodně standard a já jsem za to moc ráda.

 

Co jste ve vedení divadla už dokázala? Jaká je vaše vize do budoucna?

Na to se taky občas v téhle šílené době ptám (úsměv). Vize jsem měla a velké, ale okolnosti tomu vůbec nepřejí. V době mého působení se v divadle hrálo živě jen jednou, podařilo se nám ale spustit on-line živé streamy nedělních pohádek pro děti, např. bylo možné sledovat z Dusíkova divadla Maxipsa Fíka. Máme připravenou celou sezónu, jestli z ní ale něco odehrajeme, netušíme. Spolu se spolkem Formanova Čáslav chystáme na začátek září třídenní akci čáslavské Dvorky, která se odehrává na různých místech ve městě i v okolí a je založena na setkávání přátel a sousedů, plná workshopů, divadla, hudby, čtení…

Jinak jsem vlastně klasický úředník – upravila jsem určité smlouvy, aby byly pro divadlo výhodnější a ušetřily se nějaké peníze, využila jsem zavřené kino a všechno, co šlo, jsme tam opravili, vymalovali, vypulírovali. Papíruju a občas se snažím do toho vymyslet něco smysluplného, co by udělalo radost mně i místním – např. jsem vymyslela výtvarnou soutěž pro děti „Zaplňte s námi divadlo“, při které se nám i v době pandemie a zavřených divadel podařilo přivést do hlediště diváky (i když ne živé, ale jen papírové), a Čáslavákům můžu slíbit nové letní kino. Na to se těším moc.

Dále, co bych si přála, je naučit chodit děti a vůbec mladé diváky do divadla jako domů, aby si ho vzali za své a rádi se tam vraceli i v dospělosti, s tím mám smělé plány. Také bych chtěla naše nejstarší české divadlo technologií (jak vybavením sálu, tak novým webem a pokladním systémem a komunikací na sociálních sítích) vzít do 21. století…

 

Jak se vám daří práci kloubit s mateřskými povinnostmi? Nemělo na vás někdy okolí narážky, že jako pracující matka se svým dětem málo věnujete? Mají vaše děti ještě stále rády čokoládu?

Upřímně, jak kdy. Asi nejsem taková ta matka, co se o děti strachuje a všude je vodí… Myslím, že děti vedeme dost k samostatnosti. Už v první třídě chodily samy nakupovat, vědí kolik je 20 dkg, umí si spočítat peníze, koupit bezlepkovou šunku a anglicky vysvětlit cestu k chrámu sv. Barbory. Starší syn (3. třída) vyzvedává tu mladší a společně spolu chodí na kroužky (když zrovna nejsou zakázané). Jsou skvělí, oba moc chytří, pracovití, znají hodnotu práce i peněz, myslím, že se v životě neztratí. Ráda říkám na přilepšenou historku z auta asi dva roky starou, kdy ta mladší říká: „Mami, až budeš stará, tak Ti budu pomáhat v čokoládovně.“ a ten starší dodal: „A až umřeš, tak já tam budu šéfovat.“. Myslím, že když budou chtít, máme komu firmu za pár let předat. Vyrostou z nich správní dospěláci, jen doufám, že to ještě chvíli potrvá. Někdy mám pocit, že to letí moc rychle, nestíhám si to užít. A to, že máme děti ulice, jsem už taky slyšela, ne že ne. Ale naše děti ulice čtou pod peřinou Foglara, lezou po stromech, hrají na klavír a kytaru, milují středověk a umějí celého Hrdého Budžese nazpaměť (úsměv). Jsou samostatní, žádní mamánci. A čokoládu? Jasně, jedí, pořád a každý má svou oblíbenou. Jako rodiče jsme opravdu hodně zaměstnaní, ale ten čas, který společně s dětmi trávíme, pak stojí za to, umíme si ho pořádně užít.

 

Co je u vás k vidění, ochutnání a zakoupení nyní? Co pořádáte? Na co byste naše čtenáře pozvala, až to bude možné? Ať už do čokoládovny, nebo do divadla…

V čokoládovně je k vidění a hlavně tedy k snězení spousty skvělé čokolády (jak jinak), mimo to pořádáme různé degustace (čokoládové, párování rumů a čokolády) a prvorepublikové procházky městem s panem továrníkem. Všechno jsou to moc příjemné komorní záležitosti. V divadle, pokud to klapne, bych všechny chtěla pozvat na výstavu Jana Pištěka ve foyer a hlavně na představení a za kulturou obecně, aby se lidi nebáli si svůj život užít. Já osobně se po tom osobnostním covidovém blázinci těším nejvíc na čáslavské Dvorky. Loňský ročník byl úžasný a se skvělou atmosférou. Jedna z akcí, kterou musíte zažít, hrozně nabíjející pozitivní energií. Myslím, že jako většina lidí, už prostě potřebuju žít, bavit se a potkávat se s těmi, které mám ráda. Kéž by to bylo už brzy!

 

www.chocomuseum.cz

www.lidkachocolate.cz

www.divadlocaslav.cz

www.formanovacaslav.cz

 

 

S devadesátkou na krku / Jiráskův Hronov slaví unikátní jubileum (6)

HRONOV, ČESKÁ LÍPA: Festival Jiráskův Hronov patří k mezinárodně uznávaným značkám. Jde vůbec o nejstarší divadelní festival na světě. Od roku 1931 se konal každoročně, a to i za těch nejobtížnějších podmínek. Během druhé světové války, po únoru 1948… Dokonce i v loňském, podivuhodném „koronapandemickém roce“ přivítal s otevřenou náručí vybrané soubory. Jiráskův Hronov je totiž „festivalem festivalů“. Už sama přítomnost na Hronově je potvrzením špičkové úrovně divadelních inscenací. Ale nejde jen o to zúčastnit se. Součástí přehlídky jsou také dílny a semináře − pravé kolbiště názorů, zkušeností a dovedností. Jak vnímali atmosféru festivalu a příležitost být jeho aktéry, také na to jsme se ptali členů Divadelního spolku Jirásek z České Lípy, kteří náš cyklus článků k festivalovému jubileu uzavírají. Za všechny „Jirásky“ odpovídala Dita Krčmářová.

Autor článku: 
Irena Koušková

Jste z České Lípy, jak se tu daří divadlu?

Divadelní spolek Jirásek (dále DKJ) má bohatou historii a v současné době je velmi kreativní a činorodý. Každoroční pravidelností spolku jsou premiéry, reprízy her, silvestrovská představení a pořádání festivalu Českolipský divadelní podzim.

 

Kdy a za jakých okolností váš divadelní spolek vznikl, resp. byl obnoven? Jaké byly motivace a důvody k založení spolku?

Zde si dovolím použít informace zprostředkované…, jsem špatný ročník na vzpomínky. (úsměv) Moderní historie klubu Jirásek začala v roce 1926, kdy divadelní společnost založili českolipští Sokolové ve spolupráci s Besedou a dalšími českými kulturními spolky. Patronem se stal místním ochotníkům Alois Jirásek, jehož jméno přijal nový soubor za své. Pokud bychom však chtěli dojít až ke skutečným kořenům českého divadla ve městě Česká Lípa, museli bychom se dostat až do dob Rakouska-Uherska, konkrétně k 90. letům 19. století, kdy se jednotlivá česká ochotnická představení předváděla v místních zájezdních hostincích.
Bohatá činnost divadelní společnosti Jirásek z dob 1. republiky byla ukončena 2. světovou válkou (mezi lety 1926 až 1938 nastudoval Jirásek pozoruhodných 70 titulů).
K obnovení došlo hned po osvobození v roce 1945. V padesátých letech však postupně aktivita lidí kolem souboru klesala, nepochybně i díky politickému klimatu tehdejšího Československa, takže v polovině 60. let byla v podstatě na mrtvém bodu.
Ke skutečnému zrození dnešního divadelního klubu tak došlo v roce 1969, kdy se pod režijním vedením Marie Jiřičkové spojili „staří“ ochotníci s mladými studenty místních středních škol a uvedli Jiráskovu hru Filosofská historie. DKJ nabíral na síle každým dalším představením, až se z něj stal fenomén známý nejen v blízkém okolí města, ale i v celonárodním měřítku. Od poloviny 80. let patřil Jirásek k pravidelným účastníkům celostátních divadelních přehlídek v Hronově, Písku a dalších přehlídek tematických. Inscenace Jak se vám líbí, jak se vám líbí (W. Shakespeare – V. Klapka) byla jako první amatérská divadelní hra zaznamenána a uváděna čs. televizí. V roce 1989 Česká televize odvysílala také inscenaci M. Bulgakov-V. Klapka, Mistr a Markétka.
DKJ se několikrát zúčastnil i uznávaných zahraničních festivalů. Mezi nejvýznamnější určitě patřil Světový festival amatérského divadla v japonské Jokohamě (rok 1989) a Mezinárodní festival divadla v korejském Chuncheonu (2004).
Mezi tituly uváděnými českolipskými divadelníky patří jak vlastní texty (V. Klapka – Odyssea, V. Klapka – Don Quijote, F. Zborník - Na druhé straně řeky), tak i texty světových i českých autorů (A. P. Čechov – Tři sestry, Višňový sad, Revizor, Medvěd & Jubileum L. Smoček – Podivné odpoledne dr. Zdeňka Burkeho). V současné době má soubor na repertoáru tyto tituly: W. Shakespeare – Hamlet, Sen v noci svatojánské, Jak se Vám líbí, jak se Vám líbí?, V. Klapka – Commedia ảla carte, V. Klapka – Tanga pro Ježíška, V. Klapka – Maratův Sade, F. Zborník – Legenda o lesích a lidech.

 

Nakolik aktivní činnost vyvíjíte? Kolik premiér do roka připravíte? Jak často hrajete? Jakých cílů chcete prostřednictvím spolku dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění?

Zkoušíme pravidelně dvakrát v týdnu. Premiéra je uvedena většinou jedenkrát do roka. Hrajeme v místě bydliště velice rádi a to několikrát v roce, máme své věrné diváky, kteří nám fandí. Náš soubor hostuje po celé ČR v rámci přehlídek, ale jsme také během roku hosty klasického programu v divadlech. Režisér souboru Václav Klapka je znám autorskými scénáři nebo velkými zásahy do děl Shakespeara, Gogola, Čechova. Divadelní ambice jsou naplněny, realizujeme své herecké sny a jsme pokračovateli festivalu Českolipský divadelní podzim, který loni dospěl do 44. ročníku. Festival se umístil na 2. místě kulturního žebříčku ve městě Česká Lípa ve čtenářské anketě, což nás velmi potěšilo. Spolku fandí místní základní, střední školy a městem jsme vnímáni a podporováni.

 

Oslovujete všechny věkové skupiny? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog? 

Ano, to je náš cíl, oslovit mladší generaci a propojovat věkové kategorie, což se nám daří a velmi si toho vážíme.

 

Přizpůsobujete tomu i dramaturgii? Chodí na některou z inscenací výrazně mladší publikum?

Pokud sestavujeme dramaturgii festivalu, vždy se snažíme oslovit i mladší generaci, ale spektrum diváků je opravdu mezigenerační. Co se týče tvorby souboru, snažíme se i pro mladší generaci přizpůsobit klasiky modernějším pojetím inscenace, viz Hamlet, Sen v noci svatojánské, Revizor… V současné době je u mladšího publika velmi oblíbená inscenace Commedia ảla carte, která byla uvedena i pro střední školy v České Lípě. Velké oblibě se těšilo Slam poetry, studenti tuto formu novodobé poezie a vyřčeného názoru na věc neznali a hostující slameři měli vyprodaný sál jak v dopoledních, tak i večerních exhibicích.

 

Co vás na divadelním životě těší a co vám ho naopak komplikuje?

Těší nás zájem diváka, plný sál, sledovanost spolku na webu a sociálních sítích. Radost přinášejí soudružnost a nápady, které posouvají dál. Spojila nás i komplikovaná situace v době korony, která nás donutila streamovat a uvést rozhlasovou hru Nákaza. Podpořili jsme kluky ze Slam poetry a streamovali pro českolipské střední školy jejich exhibici, což mělo obrovský úspěch. Vážíme si toho, že můžeme díky starší generaci Jiráska být u zrodu Hamleta. Kdo z nás by někdy nesnil zahrát si v tak náročném díle…! Plníme si sny, a to je přeci krásný životní příběh.

 

Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní? Jaká inscenace z vašeho repertoáru je nejvíce reprízovaná? Na čem pracujete nyní? Pustili jste se do Hamleta, to už chce odvahu…

Myslím, že obrovský úspěch Václava Klapky a spolku bylo představení  Jak se Vám líbí, jak se Vám líbí?, natočené i Českou televizí. V současné době ho reprízujeme, stejně jako Commmedii ảla carte, Legendu o lesích a lidech, Sen v noci svatojánské a Hamleta. Korona nás zastavila ve zkoušení nové inscenace a zatím nevíme, zda ji vůbec dozkoušíme. Hamlet… velké rozhodnutí, velké téma, velká odvaha… velká výzva, kdy jindy než v téhle době. Spolek se herecky i věkové sešel, aby si tuhle režisérem hozenou rukavici vyzkoušel, je to pro nás zážitek a divadelní pohlazení, byla to dřina, hrajeme Hamleta s pokorou a vždy velkou nervozitou. Další počin z novější éry je určitě Maratův Sade, vyvolal velké pozdvižení a rozporuplné reakce porot, my to představení milovali a stojíme si za ním pro jeho přesah a autorský počin.

 

Maratův Sad(e)? Čím pobouřil?

Nevím, zda úplně pobouřil, ale asi dramatizací předlohy. Ve Volyni bylo představení porotou nepřijato. Ale já si myslím, že o čem se mluví, to žije a divadelní útvar je prazvláštní forma se spousty úhly pohledů…, z jedné strany kritika poroty, z druhé strany pozvání na festivaly a krásné ohlasy diváků…, to je divadelní tvorba. Musí vyvolávat reakci, nejhorší je slyšet „bylo to dobrý“ a nepřijde žádná diskuze a emoce.

 

Vraťme se ještě k Hamletovi… Máte už za sebou Krále Leara, Višňový sad, Revizora…, tedy také velká divadelní sousta. S Hamletem se navíc nesetkáváte poprvé, uvedli jste už Noc s Hamletem či Sen kralevice Hamleta… Hráli jste tuto shakespearovskou klasiku už v minulosti? V čem je pro vás v této době Hamlet opět aktuální?

Otázka je spíše na Václava Klapku režiséra inscenace, ale myslím si, že téma je v této době aktuální velmi, politická moc, pletichy, mamon, manipulace a na druhé straně láska, naivita, čistota myšlenek a nepochopení pokřiveného života dospělých. Zdá se vám to neaktuální? Hledáme všichni smysl a pevný bod života, bilancujeme mezi láskou a nenávistí, všichni chybujeme a napravujeme, co se dá, a o tom je Hamlet, o přežití ve společnosti.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Jsme zapsaný spolek.

 

Kolik členů spolek sdružuje? Jaké jsou věkové, profesní a genderové charakteristiky jeho členů? Jaké jsou povinnosti člena spolku?

Náš spolek má kolem dvaceti členů různé generace od osmnácti let po… 70? (úsměv) Klasicky platíme členské příspěvky.

 

Jaký je vztah obecního zastupitelstva/magistrátu ke spolku? Máte jejich podporu?

Podpora města je obrovská a vážíme si jí, na festival žádáme podporu i skrze Liberecký kraj. Příspěvky místních podnikatelů tvoří též velkou část našich příjmů, jsou věrnými diváky a donátory spolku, většinou podporují pravidelně a rádi.

 

Jak vaše plány na letošní rok zkomplikovala současná mimořádná situace? Vzešlo z ní pro vás také něco dobrého? Zůstali jste v kontaktu s diváky i přes nucené uzavření divadla?

Ano, zkomplikovala dokonale, zrušili jsme celý festival Českolipský divadelní podzim tři dny před zahájením. Ale stihli jsme alespoň jednu poslední sobotu a rozloučili se s naším starým divadlem, které bude dva roky kvůli rekonstrukci zavřené. Bylo to smutné a zároveň radostné, že jsme to dali a představení odehráli pro naše diváky, zkrátka obrovská rána, celoroční přípravy zahodíte do koše a nic prostě nic…

 

V roce 2016 oslavil Divadelní klub Jirásek 90. výročí svého založení. Jiráskův Hronov měl toto jubileum v roce loňském. Co vás spojuje kromě osobnosti Aloise Jiráska?

Máme uchovaný dopis přímo od Aloise Jiráska adresovaný spolku (viz foto v příloze – pozn. red.), je to historie, ale doba se vyvíjí… v rámci výročí jsme vydali knihu s fotografiemi z divadelních her DKJ, uspořádali ples, vydali pamětní minci…

 

Doba se vyvíjí... a literatura stárne. Jaký mají dnešní mladí lidé vztah ke spisovateli Jiráskovi? Budou ještě za pár let vědět, komu festival vděčí za svou značku?

Nevím, je na každém, jaké informace vstřebává. Já bych si nedovolila podceňovat mladší generaci a vyzdvihovat generaci starší. Studenti tvorbu Aloise Jiráska odříkají v podobě titulů, ale zda ji četli nebo viděli na divadle, to nedokážu posoudit. Mám krásnou historku z představení Psa baskervilského. Přišla za námi do šatny divačka a děkovala, že se už tak dlouho nezasmála, a že vůbec netušila, jaký měl Alois Jirásek smysl pro humor… i to se může stát. (úsměv) Myslela to vážně.

Na druhou stranu studenti oslovují náš spolek, když píší seminární práce a na osobnost Aloise Jiráska v rámci DKJ se ptají. Populární fotografie z festivalu je socha Aloise Jiráska s rouškou a v kulichu, kde se studenti rádi zvěčnili. (smích)

 

Hrajete ve staré budově Jiráskova divadla, kterou čeká rekonstrukce. Otevřít by se mělo až za dva roky. Kam se přesunete? Omezíte činnost?

Vše se tak zastavilo, plány máme, rekonstrukcí divadla nezaniká DKJ, budeme hostovat a hrát venku a zkoušet v KD Crystal, život jde dál, jen se přizpůsobit novým podmínkám.

 

dkjirasek.eu

 

Vizitka

Dita Krčmářová, absolventka ekonomické školy v Jablonci nad Nisou, maminka 18leté dcery, od 20 let členka divadelního spolku DKJ, od roku 2014 ředitelka festivalu Českolipský divadelní podzim, od r. 2017 předsedkyně spolku DKJ, představitelka řady divadelních rolí.

 

Stopy v písku / Geraldine Mucha

ČR: Hudební skladatelka Geraldine Thomsen Mucha se narodila v Londýně 5. července 1917, zemřela 12. října 2012 v Praze. Byla pozoruhodným příkladem člověka, který si prošel dějinami 20. století jaksi „obráceně“, když v roce 1945 se svým mužem Jiřím Muchou, novinářem a spisovatelem, synem Alfonse Muchy, odešla z Británie do Československa. V roce 2009, když jí bylo 92 let, vznikl tento náš rozhovor, k němuž se po letech vracím se současným dovětkem.

Autor článku: 
Martina Fialková

Strážkyně pevnosti

Obklopená vzpomínkami, přitom však stále žije současností. Droboučká, ale krásná žena, která jako by vystoupila z historického obrazu. Obrazy a také množstvím dalších památek na Alfonse Muchu a jeho dobu, je zaplněn celý obrovský byt na Hradčanském náměstí. V něm Geraldine Thomsen Mucha, druhá manželka spisovatele a novináře Jiřího Muchy, jeho syna, již léta žije. Říká o sobě, že je strážkyně pevnosti.

S Jiřím přišla z Británie do Prahy v roce 1945. Ač je jí už dvaadevadesát let, je stále obdivuhodně tělesně i duševně svěží. Sama si denně vaří, stále hraje na klavír, účastní se společenského života, chodí na koncerty. Je totiž také hudební skladatelkou. I když se narodila ve Skotsku a studovala v Londýně, miluje Prahu a její hudební život. A ovšem také si váží odkazu Alfonse Muchy, kterého sice osobně již nezažila, ale jehož umění obdivuje. Spolu se synem Johnem a jeho rodinou nyní opatruje bohatou Muchovu pozůstalost. Mluví krásnou češtinou bez přízvuku, jen občas hledá některé slovíčko. Potkala jsem ji a byla jí představena na koncertě v kapli Sv. Vavřince na Malé Straně. Docela mne uhranula vším, co ve své bytosti zosobňuje, a tak mne její souhlas k rozhovoru více než nadchl...

 

Paní Geraldino, stále ještě skládáte? Dočetla jsem se, že na vašich 90. narozeninách předloni hráli vaše skladby složené v letech 2006 a 2007.

Ano, musím skládat, aby ten mozek fungoval. Když mám nápad, nedá se nic dělat, musím (směje se). Studovala jsem skladbu, ale to už je hrozně dávno. Jenomže jsem potkala Jirku – to bylo za války – a dostala jsem se s ním pak do toho všeho kolem Alfonse Muchy... Ale já jsem stejně komponovala i pak, někdy spíš proto, abych se z toho všeho nezbláznila. Protože kdykoli mi bylo nejhůř, vždycky mi to pomohlo soustředit myšlenky.

 

Co je v hudbě vaší největší inspirací? Jsou nebo byly to třeba i obrazy Alfonse Muchy?

To snad ani ne...i když jsem samozřejmě jeho velká obdivovatelka. Ale velice mne ovlivnila česká i slovenská lidová hudba, když jsem s ní pak tady přišla do styku. České lidové písně. Znala jsem předtím hudbu Dvořáka a Smetany, ale ne český folklor. Zaměřila jsem se spíš na komorní hudbu. Psát pro menší obsazení je mnohem zajímavější. Mám moc ráda dechy, hoboj, fagot, flétny, ty mají pestré barvy. Pro klavír a flétnu byly právě ty moje skladby, které mi hráli k narozeninám. 

 

Když jste se seznámila s manželem, znala jste i tvorbu Bohuslava Martinů? Ta byla přeci velice ovlivněna českým folklórem. A potkala jste někdy Martinů osobně?

Znala jsem ho, protože se s Jiřím v Paříži stýkali, ale ne jeho hudbu. On pak odešel z Paříže. Jeho hudbu jsem poznala až později. A těšila jsem se pak po válce, že až se vrátí do Československa, jak si přál, že budu u něj dál studovat. K jeho návratu ale pak už nedošlo, doba se moc změnila.

 

Jiří Mucha sám musel být velmi zajímavým člověkem – co vás na něm upoutalo? Asi jste musela tušit, že život s ním nebude jednoduchý. Za války byl válečným zpravodajem a po válce, když přišli komunisté, nechtěl odejít z Československa kvůli zodpovědnosti za dílo svého otce, které zůstalo tady, přestože byl pak jako západní letec vězněn. 

(Zamyslí se a ptá se: „Zajímá vás to?“ Odpovídám, že jistě, a tak paní Geraldina pokračuje ve vzpomínání:)

.To bylo v roce 1941. Já jsem studovala v Londýně a Británie se obávala Hitlerovy invaze. Všichni, kdo žili na jižním pobřeží Británie, byli evakuovaní. Měla jsem dvě příbuzné, které se přesunuly do takového malého lázeňského města dále ve vnitrozemí. Nedaleko byl velký statek, útočiště mnoha mladých lidí, kteří uprchli před Hitlerem z Evropy do Británie. Také se scházeli ve městě večer k zábavě a debatám, ale protože se kvůli náletům nesmělo svítit, nemohly jsme s mou sestřenicí to místo nejdřív najít. Pak jsme ale podle hluku ten dům našly. A venku před domem jsem narazila na takového pěkného mladíka ve francouzské uniformě. Byl tam taky pozvaný. A to byl Jirka...

 

Když jste ho potkala, asi jste zpočátku ani nevěděla, kdo jeho otec? 

Kdepak. Jiří byl letec francouzské armády, také působil jako válečný reprotér. Nic jiného jsem nevěděla. Tenkrát ale nešlo jen tak žít s někým bez svatby, tak jsme se brzy vzali. Moji rodiče si možná mysleli, že tu válku stejně nepřežije... Že byl jeho otec tak slavný, to jsem zjistila až v Paříži, ale i tam byl Alfons Mucha po válce hodně zapomenut. A v Británii nebylo jeho dílo ani předtím moc známé. To, že je Alfons Mucha nyní v zahraničí tak ceněn, je vlastně především zásluhou mého muže Jiřího.

 

Dílo Alfonse Muchy bylo u nás po válce komunisty považováno za typicky buržoazní umění, ačkoliv Mucha vlastně na počátku 20. století velmi propagoval filosofii tzv. Art Nouveau, které mělo být přístupné i obyčejným lidem. Proto ty plakáty, které si mohl koupit i nebohatý člověk. A ještě v 70. letech se u nás Muchovi nevěnovalo moc pozornosti – vlastně až poté, co vyšla kniha Kankán se svatozáří, kterou o svém otci napsal váš muž Jiří.

Ano, ale první kniha o něm, kterou Jiří napsal, musela být vydána v zahraničí. - Začalo to až v roce 1960, kdy potkal Jiří jednoho člověka z londýnského muzea. Prý by tam rádi udělali výstavu Muchových plakátů. My jsme žili tady v Československu, byl tu komunismus, a ten nešťastník pořád nemohl pochopit, proč je to všecko s výstavou tak složité – to bylo tolik povolení a potíží, že to trvalo mnoho měsíců. Výstava byla zahájená až v roce 1962 a měla obrovský úspěch. Oni tam také ovšem pochopili, že když je majitel práv za železnou oponou, mohou na tom velice dobře vydělat. My jsme neviděli ani halíř, ale Jirka říkal: „To nevadí, hlavně když se otcovo dílo připomene.“ Když se pak díla vrátila domů, nebyl tady paradoxně vůbec zájem, udělat podobnou výstavu. Zato ve světě byl zájem veliký! Nakonec Jirku nechali s radostí se o ty výstavy starat, protože režim z toho dostal valuty. Spoustu valut! Až teprve, když jsme náhodou našli bohatého japonského sponzora pro výstavu v Japonsku, která měla taky obrovský úspěch, začali projevovat zájem i tady.

 

Teď v manželově péči o dokaz Alfonse Muchy pokračuje váš syn John s rodinou?

Ano, ale víte, co je zajímavé? On je úplně jiný, než byl jeho otec. John odtud emigroval, když mu bylo 18, žije v Londýně a stal se bankéřem. S otcem si moc nerozuměli. Pro nás to bylo zpočátku zklamání, že neměl žádné umělecké sklony. Teď je to ale vlastně dobře. Víte, on ale zpočátku ani můj muž Jiří nebyl z toho opatrování Muchova dědictví moc nadšený. Ale nechtěl nechat ladem obrovský úspěch těch prvních velkých výstav v 60. letech.   

 

A vaše vnoučata? Věnují se nějakému umění?

Mám tři. Ano, jeden vnuk píše scénáře. Ale taky už pomáhá se vším, co se týká Alfonse Muchy, i snacha pomáhá. Víte, s tím je hrozné práce. Takže my jsme vlastně takový rodinný podnik (směje se).

 

Teď se nejvíce mluví o Slovanské epopeji. Jsou obavy, že Praha už nestihne dostát závěti Alfonse Muchy a nebude tu nalezeno důstojné místo pro ni ani 70 let po jeho smrti. Co si o tom myslíte?

Víte, jak to bylo zezačátku? To mi vyprávěla Maruška, Alfonsova žena. Dluho jsme spolu bydlely v tomhle domě, přežila Alfonse o 20 let. Všecko, co vím, mám od ní. Ona všechny jeho kresby, malby, fotografie, všechno shromažďovala a nic nedala pryč. Jedině díky ní zůstaly pozdější Muchovy práce v Praze. Teď je ale všecko to důležité zapůjčeno na ty velké výstavy, které letos probíhají.

Tehdy za první republiky se někteří malíři Epopeji dokonce posmívali, dělali na ni směšné písničky. Že prý chce Mucha dokázat, že umí malovat... Mnoha lidem se zdál totiž jeho styl historizující malby přežilý. Proto ani tehdy v Praze nebyl moc zájem Epopej honem vystavit. Muchovi to prý nevadilo, byl tak silně přesvědčený o své pravdě. A tak byla Epopej během války schovaná a my, když jsme sem v roce 1945 přišli, vůbec jsme nevěděli, kde je. Když pak se obrazy dostaly na zámek v Moravském Krumlově, byla to halda srolovaných pláten. Představte si, že za války ležely ve skladu koksu, který tam tehdy měly Československé dráhy. Chtěli jsme aspoň to jedno plátno rozvinout, abychom viděli, v jakém je to stavu. Byla u toho, kromě nás s Jiřím, i jeho sestra Jarča a její muž a někdo od těch drah.

Dodnes si pamatuju, jak ten človíček, co tam s námi šel, na to koukal! V životě nic tak krásného a vznešeného neviděl, bylo vidět, jak byl ohromený.

Jenže, i když Moravskému Krumlovu mnoho vděčíme za to, že tam Epopej je od roku 1963 vystavena, není to ideální místo – na ta plátna musí být opravdu dobře vidět! Když to pak spatříte v takovém vídeňském Belvederu, kde je teď největší plátno vystavené a krásně nasvícené, vypadá to úplně jinak.

Víte, teď na to není správná doba. Kdekoli to celé dílo budete chtít pořádně umístit, bude na to potřeba hrozně moc peněz. Ale ta doba přijde, není žádný spěch.

 

Jste možná příkladem toho, jak hodně se cizinec může ztotožnit s kulturou a národem země, do které přišel, a která se mu stala druhým domovem.  Přesto ale, co v Čechách postrádáte a za čím se vracíte do rodného Skotska?

Já jsem tady šťastná. Zvykla jsem si tady, mám ráda zdejší hudební život, jeho úroveň je vysoká. Ale do Skotska se vždycky těším, jezdím tam vždy v létě. A co mi tady chybí? Čerstvé ryby – za těmi tam jezdím (smích).

 

Na tento rozhovor z roku 2009 často vzpomínám. Dnešní ohlédnutí po 12 letech dalo vzniknout jeho doplnění: 

Geraldine Muchová v komunistickém Československu prožila dvacet let. Pracovala tu v hudebním nakladatelství, překládala. V sedmdesátých letech se vrátila do Anglie, aby její muž mohl volně cestovat. Po roce 1989 žila opět v Praze.

Po smrti manžela Jiřího se jí podařilo se synem Johnem založit Nadaci Alfonse Muchy (respektive pak Mucha Trust) a posléze se dočkali i otevření Muchova muzea v Praze. Jak je to se Slovanskou epopejí po 12 letech od našeho rozhovoru můžeme sledovat v aktuálních médiích. Po dočasném vystavení v Praze a v zahraničí se opět – na několik let – vrací do opraveného zámku v Moravském Krumlově. A spor Johna Muchy s Prahou, která dodnes nebyla schopna postavit adekvátní pavilon pro její vystavení, pokračuje…

S paní Geraldine jsem se setkala po našem rozhovoru ještě několikrát. Ať již na některém koncertu, tak u ní doma na Hradčanech, kde jsem měla možnost vstřebat do sebe atmosféru pozoruhodného příbytku plného památek na Alfonse i Jiřího Muchu, starožitností a Muchových obrazů. Vnímala jsem přitom její obdivuhodný optimismus a nadhled, kterým si dovedla získat uznání. Její život byl plný zvratů, od válečného sňatku s cizincem po přestěhování se do Československa, pochopení zdejších politických převratů v roce 1948 a znovu 1968, soužití s manželovou matkou, manželkou Alfonse Muchy Marii, přes období věznění manžela Jiřího, neustálou pozornost tehdejší Státní tajné bezpečnosti (Stb).

Na moji opatrnou otázku, kterou jsem jí jednou také položila, zda je to pravda, že Jiří, zřejmě pod nátlakem v době, když byl komunisty vězněn, opravdu podepsal spolupráci a co z toho vyplývalo, s nadhledem odvětila něco v tomto smyslu: „On nikdy nikomu neublížil. Byl spisovatel, tak vždycky, když jim měl něco říct, tak si to dobře vymyslel…“ Ve svém audiozáznamu však tato slova nemám, proto cituji jen jejich smysl a vzpomínku na naši tehdejší rozmluvu. 

Geraldine se musela vyrovnávat i s Jiřího velmi volným přístupem k manželství včetně narození jeho nemanželské dcery (Jarmila Mucha Plocková, architektka a výtvarnice, která se o tom, kdo je jejím otcem, dozvěděla až ve svých 18 letech). Kromě několika let, kdy se Geraldine se synem přesunula zpět do Británie, aby tak umožnila Jiřímu Muchovi legálně cestovat do zahraničí (za rodinnými příslušníky to komunistický režim jakž takž umožňoval), přišla úleva až po roce 1989, se změnou režimu u nás. Již v roce 1991 však Jiří Mucha zemřel. Geraldine ale přesto zůstala v Praze, jako strážkyně odkazu Alfonse Muchy. Zjevně s Prahou srostla, tak jako s českou kulturou. Nebylo jí zatěžko zde trávit i ve vysokém věku svůj čas, přestože syn a jeho rodina zde nežili a stále jen zajíždějí z Británie. Byla dokonce členkou Klubu Za starou Prahu, členství „zdědila“ po svém manželovi Jiřím. Zároveň však měla vždy dobrý kontakt s britským velvyslanectvím a pěstovala kontakty i s řadou cizinců, žijících v Praze. O její oblíbenosti v uměleckých kruzích, kterých byla součástí, svědčí, že pro ni byl k příležitosti 90. narozenin zorganizován koncert z jejích skladeb, a to v Thunovském paláci. K její cti slouží dnes i to, že se dokázala přenést přes vleklé soudní spory ohledně dědického řízení a uznala práva Jarmily Mucha Plockové.

 

Poslední návštěva

Příležitost k mým návštěvám u paní Geraldiny na Hradčanech vyvolala, kromě našeho rozhovoru, i její návštěva pražského koncertu Jaroslava Šonského, českého houslisty, žijícího ve Švédsku, se kterým spolupracuji. Paní Geraldina mu totiž později věnovala notový, ručně psaný part jedné své skladby pro klavír a housle. Aby bylo možné skladbu provozovat, Jaroslav Šonský ji doma ve Švédsku převedl do notového programu Sibelius, noty vytiskl, skladbu také nahrál (z počítače) na CD a obojí mi poslal zpět do Prahy. Paní Geraldina nepracovala s počítačem, mým úkolem tedy bylo doručit jí vytištěné noty a CD, vyslechnout si její poznámky a předat je zpět k závěrečné úpravě Jaroslavu Šonskému. S takovým úkolem a s květinou jsem tedy za ní znovu přišla – a tento poslední rozhovor ve mně zanechal hluboký dojem:

 

4. června 2012

Stará paní, už pomaličku se pohybující po rozlehlém bytě, do kterého od vchodu vždy musela vystoupat po řadě schodů, jevila známky únavy, když jsem k ní přišla. Sotva jsem ale vytáhla z obálky její skladbu, úhledně vytištěnou, rozzářily se jí oči. S viditelnou dychtivostí po ní natáhla ruce a prohlížela si rychle svoje notičky. Pozorovala jsem s úžasem náhlou proměnu. V duchu noty hned slyšela, a hned přemýšlela, počítačový převod srovnávala se svým rukopisem. Paní Geraldine byla najednou rychlá v pohybech, ve výrazu omládla o spoustu let. Krátkou skladbu studovala potichu několik minut, pak si začala broukat a mávat rukou a ukazovat mi: Já jsem si hned zapisovala: „Tady prodloužit crescendo…Tady opravit pomlku, má být čtvrťová… Aha, tady jsem já měla chybu…“   

Pak si pustila skladbu nahranou počítačem z programu Sibelius na CD. Pro mne umělé zvuky obou partů, houslí i klavíru, vyluzované technikou, okamžitě rozklíčovala a se zaujetím poslouchala. Vzala papír a v angličtině psala. Radost ze své hudby, kterou viděla takto profesionálně zpracovanou a připravenou pro vydání, způsobila obrovskou proměnu, náhle měla oči děvčete. Radost jsem měla i já.

Dostala jsem papír s poznámkami, kde stálo, dvakrát podtrženo: Velmi dobré!

Jen prosím taneční rytmy ještě více taneční (scottish snapp – vždy více akcentovaný…), a několik dalších připomínek. Ty jsem s komentářem o průběhu návštěvy poslala mailem zpět do Švédska. Při příležitosti této návštěvy, o které jsem netušila, že bude poslední, mi zůstal v novinářském rekordéru i malý kousek mého povídání s paní Geraldinou, které až dosud nebylo publikováno. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Co já dělám?... Skládám, pořád skládám, pomáhalo mi to, když mi bylo těžko, a teď tím pořád cvičím hlavu…. Vždyť´ já patřím do doby před válkou! Tehdy nebylo zvykem, aby dívka vydělávala. Kdepak! Když vyrostla, vdala se a měla rodinu…Ale řeknu vám, když já jsem nastoupila na Royal Academy of Music, to bylo ve 30. letech minulého století, bylo potřeba jen platit… Pár dívek tam bylo talentovaných, hrstka. Ale ty ostatní (si studium) platily a byly to často dívky, které tam čekaly na manželství.

 

Bylo to tak, že aby ty dívky z bohatších rodin naplnily čas něčím příjemným, tak zkrátka studovaly hudbu?

Ano, a po škole, copak dívky šly na univerzitu? Některé, ale bylo to výjimečné. Ale já ne. Já jsem takhle nemyslela. Lidi nechápali, proč mne tedy nenapadlo svoje skladby vydávat a dělat nějakou kariéru. Jenže pak jsem potkala Jirku a hned jsem nastoupila do té „Muchovy věci“. Ale skládat jsem nikdy nepřestala, já jsem to potřebovala.

 

V každém případě, když už je tato skladba v počítači, tak je to dobré pro vydavatele.

To jistě. Já ale nevím, jaké jsou plány. Přišli někteří, co říkali, že by bylo dobré udělat nějaké CD z mojí muziky. Vezměte si, že mně bude za chvíli 100 let. A ono se občas ode mne něco hraje. Hudebníci se ale často taky chtějí ukázat, jak virtuózně hrají, ale moje hudba – tam není co ukázat, (takhle já nepíšu) to je prostě hudba…

 

Paní Geraldine zemřela 12. října 2012, pět měsíců po mé návštěvě.

V roce 100. výročí narození paní Geraldiny, v listopadu 2017, se na její počest konal koncert v Praze, v Lichtenštejnském paláci, v sále Martinů. Uspořádala jej Muchova nadace. V podání předních hudebníků i pěvců na něm zazněl výběr z jejích překvapivě krásných, posluchačsky přístupných, ale zároveň moderních, místy lehce impresionisticky laděných skladeb. Některé ve světové, jiné ve své české premiéře. Dojem na mne udělala zvláště předehra Bouře v podání Pardubické komorní filharmonie.

Přemýšlela jsem vždy, jakou vnitřní sílu tato drobná žena musela mít, co všechno v sobě musela potlačit. Hodně z toho je obsaženo v její hudbě, která není na domácích pódiích často slyšet, ale neměla by být zapomenuta.

 

Pozn. redakce

Pro lepší orientaci a další rozšíření „muchovského“ tématu autorka zve zároveň k rozhovoru s výtvarnicí Jarmilou Mucha Plockovou, dcerou Jiřího Muchy a Vlasty Plockové, který budeme publikovat 26. května v rubrice Česká kultura před Sametem a po Sametu.


 

   

 

 

 

 

 

 

Stopy v písku / Fričovi, část druhá

ČR-ZAHRANIČÍ: „Všech devět Fričovic dětí se nějakým způsobem zapsalo do českého veřejného života, též mnozí jejich potomci. Různí Fričové totiž u mnohého byli první, kdeco vymysleli, založili, vynikli v tom a dosáhli věhlasu," uvedla v předchozí části cyklu Stopy písku, věnované rodu Fričů, nakladatelka Yvonna Fričová, která se před půl stoletím do této proslulé rodiny provdala. V dnešní části autorka věnuje pozornost A. V. Fričovi, českému etnografovi, cestovateli, botaniku, fotografovi a spisovateli, který si získal srdce jihoamerických indiánů.

Autor článku: 
Yvonna Fričová

Příjezd cestovatele A. V. Friče z třetí cesty po Jižní Americe do Prahy v září 1908 byl událostí nejen pro jeho rodinu, přátele a fanoušky, kteří už se těšili na nové fotografie a přednášky o indiánech, ale také pro novináře. Frič jim nikterak nezazlíval, když „lovili sólokapry z jeho rybníčku“, také se sám často živil psaním, doma i v cizině, když mu došly prostředky. Pokud slídili v jeho soukromí, spíš se tím bavil, ale nesnášel, aby se otírali o jeho práci a zásady – ať už z nedostatku informací, škodolibosti nebo přímo zlého úmyslu. Tentokrát měl hodně příležitosti, aby byl znechucený a hrozil žalobami.

Začalo to krátce předtím na amerikanistickém kongresu ve Vídni, kde Fričův příspěvek o novodobé podobě conquisty v Brazílii vyvolal poprask. Popisoval masakry původního obyvatelstva, jimiž imigrační agentura na jihu Brazílie nechává „vyčistit“ půdu pro evropské přistěhovalce, a navrhoval zřízení jakýchsi chráněných území, pro oboustranné bezpečí a alespoň částečné zachování přírodního rázu krajiny, v níž indiáni tradičně žijí. Ale protože většina nových osadníků přicházela z Německa, byla Fričova odhodlaná snaha zamezit dalšímu bezpráví označena za nacionalistický útok. Například ředitel německého etnografického muzea (pro které Frič shromažďoval sbírky) ho označil za šovinistu pocházejícího z národně fanatické rodiny, o čemž mj. svědčí, že si zkomolili německé jméno Fritsch na české Frič. AVF ironicky souhlasil: „Je to pravda. Jsem Čech a vždy jsem se ke svému původu hlásil. Německá muzea to věděla, když mě angažovala. Ovšem pravdou je také to, že kdybych v Brazílii narazil místo německých spekulantů s půdou, kteří organizovali a platili hromadné vraždy, na Čechy, nečekal bych na zdlouhavou tamější spravedlnost a zakročil bych rázněji a přímo. Nesnesl bych, aby moji krajané dělali ostudu mému národu.“ (T. G. Masaryk to v České otázce řekl takto: „Humanitní ideál vyžaduje, abychom soustavně, všude, ve všem a vždy odpírali zlému, vlastní a cizí nehumanitě společnosti...“)

Pověst skandalisty Friče provázela i do Prahy. České noviny ochotně a zlomyslně přebíraly vídeňské zprávy, jejichž trumfem bylo, že Friče provází paraguayský indián: nepřizpůsobivý divoch s dlouhými vlasy a naprosto nevyzpytatelným chováním. Friče srovnávali (a někteří s tím v duchu konjunkturální politické korektnosti dnes znovu vyrukovali) s americkým Barnumem, který pro peníze a slávu zneužívá lidské jinakosti. Nic nemohlo být vzdálenější jeho pohnutkám.

Podivuhodný příběh indiána Čerwuiše, který jsem vydala knižně s podtitulem Z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu, se začal psát v polovině roku 1908. Pacheco byl název pohraniční pevnosti na trojmezí Paraguaye, Brazílie a Bolívie, kde v ohromných pustinách Gran Chaka odedávna žili Čamakokové nomádským stylem pravěkých lovců a sběračů. Ale stále více je zajímali vojáci, misionáři a další běloši, kteří se tu tam usazovali podél horního toku řeky Paraguye, aby tam káceli dřevo a obchodovali s kůžemi šelem či krokodýlů. Indiáni byli vítanou pracovní silou, protože pracovali ze zvědavosti, za kořalku nebo malou almužnu. Frič se s Čamakoky spřátelil už někdy v roce 1903, postupně se naučil jejich jazyk, putoval s nimi vnitrozemím a shromáždil velké množství předmětů i poznatků o jejich způsobu života a myšlení. I tentokrát se při návratu do Evropy v oblasti zastavil a zjistil, že kmen je vážně ohrožen neznámou infekcí. Rozhodl se vzít s sebou jednoho nemocného dobrovolníka (byl to právě Čerwuiš, kdo se přihlásil) a předat ho, jakmile dorazí do civilizované oblasti, do lékařské péče ke zjištění původu nemoci a možnosti léčby. Shodou náhod se to však nepodařilo ani v jednom městě, kterými proplouval po řece až k oceánu, kde měl zarezervovanou zpáteční platbu – spěchal do Evropy na amerikanistický kongres. Aby zabránil Čerwuišovu nucenému dlouhodobému pobytu v karanténě či zpátečnímu transportu v kleci (v oněch dobách se s domorodci zacházelo téměř jako se zvířaty), rozhodl se, že ho prohlásí za svého sluhu, aby se s ním mohl nalodit na parník, a vezme ho zpátky domů přes Prahu (kde se pak našla příčina nemoci i lék).

Cestu provázel řetězec událostí, zábavných i trapných momentů, ke kterým zákonitě muselo dojít při setkávání dvou tak odlišných kultur a které Fričovi od prvních chvil komplikovaly život. Čerwuišovy přirozené reakce na různé situace, bezelstný způsob, kterým se snažil vysvětlit si neznámé věci, jeho přímočará logika a myšlení nezatížené předsudky, společenskými ohledy či pokryteckou konverzací, se staly pro Friče a jeho blízké přátele zajímavou životní lekcí, možností uvědomit si  vlastní postoje a způsob existence v prostředí, které nás odmalička určitým způsobem formuje a často také deformuje. Čerwuiš svým bezděčným chováním Fričovi nastavoval zrcadlo jeho pobytů mezi indiány, které odráželo nezbytnost pokory a vzájemného respektu, empatie a úsilí pochopit alespoň z části nepochopitelné.

Tak jako Frič mezi indiány, i Čerwuiš se v Čechách choval jako „etnograf“, aby mohl zaznamenat a doložit svému lidu, s čím se setkal, a nastolit otázky. Zkoumal naše zvyky, kulturní projevy a rituály (nakupoval, byl v Národním divadle i ve varieté, ve veřejných lázních i na tancovačce v hospodě, sáňkoval v Krkonoších a plaval ve Vltavě, obdarovával žebráky a zúčastnil se vídeňského plesu...), cíleně sbíral „etnografika“ (získával směnou nebo lstí knoflíky, chtěl na ukázku dovézt svým krajanům led nebo svítící žárovku), zajímala ho lingvistika (hledal pravý význam českých slov, často pronášených ironicky) atd. Nedorozumění vzešlá z těchto situací u nás i po Čerwuišově návratu domů jsou z našeho pohledu směšná a smutná zároveň, ale ukazují nám, jak prospěšná je různost lidí a kultur a jak nás vnímání rozdílů může obohatit, pokud si to připustíme. „Po celou dobu s Čerwuišem v Evropě mě trápily pochybnosti,“ poznamenal si Frič při vzpomínání na ten náročný rok, „jak si po návratu domů poradí. Jak bude přijat, až se vrátí obtížen novými poznatky mezi své naivní a nevědomé krajany a bude jim vyprávět o svých zážitcích? Bude bojovat proti předsudkům? Narazí na nepřátelství a intriky, budou ho kamenovat, ukřižují ho, nebo se stane spasitelem? Přizpůsobí se lépe než já svému bývalému prostředí?“  Frič věděl o čem mluví: jeho vlastní zkušenost mezi indiány ho poznamenala natrvalo. Pro někoho se tím stal nepřijatelným divochem, pro jiné (hlavně pro generace dospívajících čtenářů jeho knih) vzorem.

Jeden z nejsilnějších dojmů na Čerwuiše udělala zima. Mráz a sníh fascinuje jeho krajany z tropů dodnes, ale před sto lety to byl opravdu nečekaný šok... Frič vzpomínal:

Čím víc klesala teplota, tím víc Čerwuiš tloustl. Začali jsme pravidelně topit v kamnech. Nejraději by byl nechal celý den otevřená dvířka, aby mohl pozorovat plamen. Stýskalo se mu po ohníčku. Kamna sálala a brikety byly drahé. Nechával tedy vyhasnout, jen aby mohl mít radost z rozdělávání ohně. Když poprvé sám zatopil, rozplakal se steskem po divočině a já bych byl nejraději náš společný smutek zpíval s ním. I když seděl u samých kamen, stále se třásl zimou. Měl jsem o něj obavy, jen jsem byl rád, že tak rychle ztloustl.

 „To ještě není, Čerwuiši, žádná zima. Počkej za měsíc.“

 „To není možné! Už teď tu zimu nemůžu vydržet, a to už mám na sobě sedm košil!“

To tedy bylo příčinou jeho náhlého ztloustnutí!

 „Bude ještě větší zima. Taková zima, že voda v řece nepoteče a že přes ni budeme chodit na druhý břeh.“

  „Os kušía, lžeš,“ řekl opovržlivě a přestal se mnou mluvit.

O pár dní později mě časně ráno vyburcoval z nejlepšího spánku.

 „Alberto, kde je pytel, co do něho dáváme špinavé prádlo?“

 „Asi ho odnesla pradlena, co já vím.“

 „Ten nemyslím, ten jsem jí sám dával. Hledám náš zásobní pytel.“

  „Je ve stanové bedně. Nač ho potřebuješ? Bude se nám hodit, až se vrátíme.“

  „Proč by měl takový pevný pytel zahálet a zabírat místo v bedně? Můžeme do něj dát něco potřebného. Třeba sůl. Alberto, představ si, že na ulici někdo rozsypal sůl. Mnoho krásné bílé soli. Půjdu, smetu ji a přivezeme ji mým lidem.“ „Tak jo. Ale já teď s dovolením budu ještě spát.“

Na spánek však nebylo ani pomyšlení. Čerwuiš byl zpátky natotata. Nemohl odemknout a zvonil jako pominutý. Když jsem mu přišel otevřít, našel jsem ho zděšeného, ruce vodorovně od těla, prsty roztažené a řval.

 „Alberto, já umřu!“

 „No, vždyť já také. Všichni lidi umřou, jenže nevíme kdy…

„Ale já jsem se popálil. Ruce mám mrtvé a v nohou oheň. Ta sůl je žhavá!“

 „Nasbíral jsi nějakou?“

Jen ukázal očima na poloprázdný pytel.

 „Tak pojď dovnitř. Naučím tě nové kouzlo, které ještě neznáš.“

Musel jsem ho strkat, aby se dobelhal k posteli. Zalezlo mu za nehty. Čekal jsem to, ale přece jen jsem nepředpokládal, že by to otužilý člověk mohl tak prožívat. Zapůsobil na něj strach z neznámého. Byl to Čerwuišův první sníh. Bál se, že umře. Nabral jsem z pytle trochu sněhu, protřel mu důkladně ruce i nohy a nevšímal si jeho kvílení, že mu chci nadělat další popáleniny. Kouzlo začalo působit.

   „To byl tedy nápad chodit ven bos za takové zimy. Teď zůstaneš ležet a já ti uvařím medicínu. Víckrát ať mi nelítáš po ulici bez bot.“

Uvařil jsem mu čaj a přidal do něj trochu chininu, jen tak na potvoru, aby si dal propříště pozor. Vypil ho statečně, vypotil se, a když vstal, oblékl si o jednu košili víc. Nosil jich už osm. Hůř než cibule.  

S pravým mrazem se pak Čerwuiš prvně setkal na Vysočině, v Žirovnici, kam se společně s promítačem „světelných obrazů“ vydali na přednášku. Z nádraží je vezla drožka kolem zamrzlého rybníka. „Požádal jsem kočího, aby zastavil,“ vypravuje Frič.

   „Led byl hladký a lesklý, jen u břehů jím prorůstaly sítiny a rákosí. Zeptal jsem se Čerwuiše: „Co to támhle je?“

   „Co by to bylo? Laguna přece.“

   „Nemýlíš se?“

   „Ne! Vždyť tam rostou u břehu úplně stejná cigára jako u nás.“

    „Tak pojď, naučím tě chodit přes vodu.“

    „Ua totitha – šílíš? V takové zimě se zmáčet?“

   „Nezmáčíš se!“

Šel jsem napřed. Čerwuiš nechápavě pozoroval, jak jsem vstoupil na led a šel přes rybník. Pak opatrně našlápl, ale hned při prvním kroku se rozjel po ledě a rozplácl se jako žába.

   „Wadanthú!“ vykřikl jsem a zatremoloval dlaní na ústa. „Dostaneš nové jméno. Volská žába, která leze po břiše a je tak nacpaná,že se ani nemůže potopit. Uhna wadanthú – tlustá volská žába!“

Čerwuiš se sebral z ledu, několikrát sklouzl a zase zůstal sedět. Pozoroval, jak našlapuji já. Pak se to pokusil napodobit, a se zdarem. Procházel se po ledě, přišel až k rákosí a zkusil ho vytrhnout.

   „Je to ze skla?“

   „Sáhni si.“

Svlékl rukavice a ohmatával led. Zpočátku nic necítil, ale pak prohlásil: „Dell pa – je to žhavé.“

  „Není, horká voda se přece promění v páru. Je to memtikúss, studené. Studená voda ztvrdne jako kámen. Brzo bude takhle tvrdá i v Praze a půjdeme se projít pod nábřeží.“

Čerwuiš si sedl na led, vyndal nůž a začal led škrábat. Dal si kousek na ruku a pozoroval, jak se mění na vodu. Už se nebál, že umře, vzdoroval bolesti, chtěl se přesvědčit, jestli je to horké, nebo opravdu studené, jako sníh. Zamyšleně se vracel ke kočáru. Sotva se koně pohnuli, začal zpívat svůj smutek. Na mou tichou otázku, proč pláče, odpověděl:

   „Ua nioči kušía, protože jsi mi nelhal.“

Nepředpokládal jsem, že by ho tak dojalo zjištění, že mi křivdil. Za tím muselo být něco jiného.

  „Nebudu to moci vyprávět, až se vrátím do Pacheka. Vysmáli by se mi a nikdo by mi nevěřil, že jsem chodil přes vodu.“

Když jsme se po dvou dnech loučili s našimi novými přáteli z Žirovnice, poprosil Čerwuiš nečekaně o dárek. Chtěl sekyru. Dali mu ji a já jim na oplátku slíbil, že jim vzkážu, na co ji bude potřebovat.

Dozvěděli jsem se to, jakmile jsme dorazili k rybníku za městem. Čerwuiš kázal zastavit a šel si vysekat pěkný kus ledu: „Vezmu si ho s sebou domů, jinak mi neuvěří.“

Měl starost, kam led dát. V rukou ho pálil i skrz rukavice. Pak na to přišel: v Žirovnici mu někdo také daroval šosatý kabát a potěšený Čerwuiš si ho navlékl přes všechny své košile i kabát. V šosech byly veliké kapsy a do jedné z nich si teď dal svůj led, který hodlal dovézt do Paraguaye na ukázku.

Ve vlaku byla zlá zima, ve vagónu, kam jsme nastoupili, se netopilo. Pustili jsme parní topení naplno a brzo jsme měli teploučko jako v pokojíčku. Čerwuiš byl velice hovorný, ustavičně vzpomínal na pohostinné Žirovničany a představoval si, jaký asi udělá dojem, až se vrátí, až svolá pod palmy k ohňům radu starců a bojovníků a bude jim vyprávět, jak chodil po laguně a ani trochu se nezmáčel…

Najednou začal poposedávat. Na jeho poslední nápad s ledem jsem dočista zapomněl, a tak jsem zkoumal, odkud by mohlo do vagónu zatékat. Utřel jsem sedadlo a Čerwuiš si přesedl. Za chvíli ovšem poposedával znovu. Led se rozpouštěl a ze šosu mu kapalo jako hastrmanovi. S promítačem jsme se tomu srdečně zasmáli, ale Čerwuiš se zasmušil. Začal potichoučku zpívat svůj smutek a slzy mu kapaly do louže u jeho nohou. Důkaz jeho pravdomluvnosti se mu rozplýval před očima stejně jako naděje, že si získá slávu a vážnost u svého kmene...

 

 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře