neděle
21. dubna 2024
svátek slaví Alexandra

Články a komentáře

Články a komentáře

Je sklizeno! Žatec a jeho úspěšná cesta na seznam UNESCO

ŽATEC, ČR: Česká republika opět potvrdila, že je světovou velmocí, co se týče zápisů na seznam kulturního dědictví UNESCO. V pondělí dne 18. září 2023 bylo na zasedání Výboru pro světové dědictví, které se konalo v saudskoarabském Rijádu, rozhodnuto o zařazení chmelařské krajiny a města Žatec, jejího centra, na prestižní seznam světového dědictví pod názvem Žatec and the Landscape of Saaz Hops. ČR se tudíž může pyšnit vůbec první chmelařskou krajinou na světě, která nese značku UNESCO. Na úspěšné nominaci se podílelo mnoho subjektů; my jsme s několika dotazy oslovili site managera památky světového dědictví, pana Jaroslava Špičku, bývalého místostarostu města Žatce, v současnosti též ředitele Chrámu Chmele a Piva, p. o.

Autor článku: 
Irena Koušková

Zápis na Seznam světového dědictví UNESCO je výsledkem dlouholeté spolupráce mnoha subjektů samosprávy, státní památkové péče, pěstitelů chmele i Chmelařského institutu a v neposlední řadě odborníků Národního památkového ústavu a Českého národního komitétu ICOMOS. 

Patříme mezi země s nejvíce UNESCO památkami na kilometr čtvereční. Máme jich už 17 a dalších osm v kategorii nehmotného kulturního dědictví. Této méně známé skupině památek se podrobněji věnujeme v našem cyklu Cestou na Seznam.

 

Účastnil jste se osobně zasedání v Rijádu v Saúdské Arábii? Jak na výjimečnost té chvíle vzpomínáte? Právě v cyklu Cestou na Seznam mluvila před časem PhDr. Ilona Vojancová, vedoucí nominačního týmu Vesnických masopustních obchůzek a masek na Hlinecku, že tehdy v roce 2010 v Nairobi navrhlo statek na zápis 11 zemí včetně Česka a že jí v paměti utkvěla jména států, které nominaci zpočátku nepodporovaly… Jaká panovala v Rijádu atmosféra? Můžete přiblížit schvalovací proces?

Osobně jsem se bohužel neúčastnil. V Rijádu byli zástupci NPÚ, MK a města Žatce. Já jsem jako site manager zůstal v Žatci a byl připraven pro práci s médii. Vše jsem sledoval v online prostoru a v komunikaci s kolegy. Když nastala chvíle vyhlášení, tak přišla neskutečná vlna emocí a radosti.

 

Na Seznamu světového dědictví se nachází desítky kulturních zemědělských krajin, ať již jde o krajiny viniční, krajiny tvořené olivovníky nebo čajovníky, rýžové terasy nebo tabákové či kávové plantáže. Chmelová krajina s chmelařským městským zázemím zde dosud nefigurovala a zápisem byla uznána její celosvětová jedinečnost. Jak jste tuto unikátnost dokládali? Srovnávali jste všechny významné světové chmelařské oblasti? Kolik jich je? Byly už v té době některé na čekací listině?

Světovou hodnotu, unikátnost našeho chmelařského dědictví jsme mimo jiné museli dokládat srovnávací analýzou. Porovnávali jsme významné chmelařské oblasti, bylo jich 24, a pokud se nepletu, tak žádná z nich na indikativním seznamu nefigurovala, jen ta naše.

 

Jinými slovy mezi dalšími zeměmi s tradicí pěstování a zpracování chmele, zeleného zlata, patří určitě Německo, Belgie, Francie, Velká Británie, ale třeba také Čína, Japonsko nebo Nový Zéland ad. Jak se zástupci těchto zemí stavěli k české nominaci? Je česká chmelařská krajina z pozice hodnot UNESCO cennější a proč?

Svůj postoj k naší nominaci vyjádřila například Belgie, a to přímo při zasedání mezinárodního výboru v Rijádu, kdy si na výzvu předsedajícího vzala slovo její zástupkyně a vyjádřila podporu naší žatecké nominace a důležitosti českého chmele. Hodnoty nominované památky Žatce a krajiny žateckého chmele jsou skutečně jedinečné v několika úrovních. Naše chmelařská kulturní krajina byla srovnávána s desítkami kulturních zemědělských krajin, od viničních, kterých se nachází na Seznamu světového dědictví  nejvíce, až po pole s rýží, tabákem či krajinami s olivovníky, kávovníky či čajovými keři.

Chmel je specifickou rostlinou dodávající chmelnicím v průběhu roku až neskutečně dynamický ráz, kdy se krajina mění doslova před očima. Sklizená plodina má specifické nároky, které se odrážejí v rychlosti sklizně a návazných kroků pro okamžité zpracování a sušení. Co se týče srovnání s ostatními zahraničními chmelařskými oblastmi, nikde jinde na světě není v městském prostředí dochována obdobná či vyšší koncentrace chmelařských objektů pro zpracování, skladování, balení chmele, než je tomu v Žatci.

 

Žatec o zápis na prestižní seznam usiloval od roku 2007, kdy byl začleněn na tzv. indikativní seznam, tedy národní soupis lokalit, které mají ambici stát se památkou s nejvyšším významem. Kdo byl iniciátorem celé myšlenky a kdo hlavní hybnou silou, která dotáhla projekt do vítězného finále?

Prvotní úvahy se dají datovat do roku 2002, kdy občanské sdružení Chrám Chmele a Piva začalo vyvíjet aktivity za zachování chmelařského dědictví, které je spjaté se Žatcem. Vznikl projekt Chrám Chmele a Piva včetně Chmelařského muzea a sdružení se přetransformovalo na Chmelobranu. V roce 2005 si našich aktivit všimli odborníci z Národního památkového ústavu a díky jejich podpoře bylo navrženo Ministerstvu kultury, aby byl Žatec zařazen na Indikativní seznam, což je prvotní podmínka pro přípravu podrobnější dokumentace.

 

Předchozí nominace z roku 2016 byla o chmelařských stavbách ve městě a na Pražském předměstí v Žatci. V UNESCO ale tento pokus ztroskotal, i když ne beznadějně… Co bylo důvodem? Jaké hlavní připomínky měl Výbor pro světové dědictví a co bylo výsledkem poradního procesu ICOMOS?

Jedním z výsledků konzultací s experty bylo rozhodnutí, že nominujeme tzv. kulturní krajinu, a to krajinu produkční, zaměřenou na pěstování a zpracování specifické plodiny, tedy chmele.

Kulturní krajiny jsou v posledních letech obecně podporovaným tématem světového dědictví, neboť přinášejí ucelený obraz procesu pěstování a zpracování. Nominovaná kulturní krajina je tedy reprezentována dvěma vzájemně funkčně i historicky propojenými částmi. Předně žateckou chmelařskou krajinou s chmelnicemi a venkovským zázemím, kde probíhalo zpracování ihned po sklizni, a městem Žatec, které vždy bylo a je centrem celé chmelařské oblasti, a kde se sdružují objekty pro zpracování chmele, jeho konzervaci, balení… Město bylo centrem obchodu a certifikace kvality místního chmele a dodnes je místem výzkumu této plodiny.

 

V případě Žatce se nabízí srovnání s nominací Třeboně v roce 2002. Oficiálně byla její nominace do UNESCO přijata na konferenci v Jihoafrické republice v roce 2005. Původně mělo být do seznamu zapsáno pouze historické město, ale doporučeno bylo rozšíření o širší rybniční soustavu, tedy opět krajinářské území. Inspirovali jste se nějak tímto procesem?

Jsme trochu jinou nominací, ale s experty při poradní misi jsme konzultovali snad naprosto vše, i o nominaci Třeboně jsme hovořili.

 

Jak probíhala příprava na reparát? S jakými obtížemi jste se museli popasovat? Nominační dokumentace je k prohlédnutí na odkazu zde: https://www.zatec-and-the-landscape-of-saaz-hops.com/ a je vidět, jak jsou jednotlivé části na 400 stranách dopodrobna dokládány. Co bylo třeba rozpracovat nejvíce?

No neřekl bych, že přímo reparát. Spíše rozšíření celého příběhu. Tím největším hnacím motorem pro nás bylo ujištění, že důležitost Žatce a krajiny žateckého chmele na světovém dědictví chybí. Nejvíce jsme se proto zaměřili právě na unikátnost krajiny, spojení pěstování chmele na venkově a následné přepravě pro další zpracování a uložení ve městě. Vzali jsme celý příběh od začátku, od malé rostlinky chmele až po hotový produkt – chmelovou hlávku.

 

Pod ochranu UNESCO se tak dostalo větší území, např. ves Stekník včetně místního zámku, vesnice Trnovany s příklady zachovalých sušáren chmele. Byly naopak některé nemovitosti vyřazeny? Mimochodem a jen na okraj mě zaujalo, že komíny chmelařských skladů mají svá jména…

Oproti původní nominaci byl vyřazen bývalý Dreherův pivovar v Žatci. Jinak v komponentě krajiny chmele se jedná o celistvé území. Ano, před několika lety naši kolegové pojmenovali chmelařské komíny. Dali jim tím větší atraktivitu pro naše návštěvníky.

 

Co je Steering Group? Kromě nominační dokumentace jste vypracovali také tzv. Management Plan – plán péče o nominovanou památku, a Strategii rozvoje cestovního ruchu. Jaké podmínky musíte splnit, aby Žatec o značku UNESCO nepřišel?

Steering Group je vlastně řídící skupina. Skupina složená z odborníků chmelařských, specialistů z NPÚ a ministerstva kultury, místního kolegů, kteří připojili své síly a pomáhali nám se zpracováním nominační dokumentace. Podmínky, které musíme dodržovat, například nad rámec památkové ochrany, nám určuje metodická příručka. Například hlídat výstavbu výškových budov, aby nezakrývaly celkový pohled na panorama.

 

Co si od zápisu slibujete kromě zasloužené prestiže? Jak s touto celosvětovou reklamou naložíte, aby turismem neutrpělo to dědictví, pro které je chráněno?

V první řadě posílení místního patriotismu, to je pro nás asi zásadní. Cestovní ruch určitě poroste, ale díky specifiku našeho zápisu neočekáváme takové davy, aby snad „obtěžovali“ místní občany, tak jako se tomu stalo v Českém Krumlově.

 

Rozšíření nominace o chmelařskou krajinu lze chápat také tak, že hodnota lokality v celosvětovém měřítku tkví ve chmelařském dědictví nikoliv pivovarském. Česká pivní kultura bude rovněž usilovat o zápis na seznam UNESCO. Její jedinečnost spočívá podle autorů žádosti ve výrobě tradičního českého ležáku, využívání českého sladu a žateckého chmele, pivovarnických řemeslech, ale také v tradici českých hospod jako „kulturních a společenských center“. Do jaké míry obě nominace souvisí a nesnižuje se tak česká šance na zápis obdobného fenoménu? Lapidárně řečeno, nedává tak světové společenství najevo, že má zájem chránit žatecký chmel, nikoli české hospody?

Já si myslím, že do „zelí“ si témata určitě nelezou. Jediným spojením je zde nejkvalitnější chmel na světě a to je celé. Se svazem pivovarů a sladoven jsme ve spojení a v případě potřeby podáme i onu pomocnou ruku. Unikátnost výroby tradičního českého ležáku si to za mne určitě zaslouží.

 

www.mesto-zatec.cz

www.chchp.cz

https://www.zatec-and-the-landscape-of-saaz-hops.com/

 

„Tvořivka“ slaví stovku

ČR: Pojem tvořivá dramatika nebo dramatická výchova se v poslední době skloňuje čím dál častěji. Můžou za to rámcové vzdělávací programy, které navrhují tradiční estetickou výchovu hudebku a výtvarku doplnit o další – taneční/pohybovou, filmovou/audiovizuální výchovu a také dramatickou. O to, aby právě posledně jmenovaný předmět vstoupil do škol, se dlouhodobě snaží Sdružení pro tvořivou dramatiku, které začalo v roce 1990 vydávat jediný odborný časopis v ČR zaměřený na všechny oblasti dramatické výchovy – Tvořivou dramatiku (TD). Příprava jejího 100. čísla právě v těchto dnech finišuje péčí NIPOS-pracoviště ARTAMA ve spolupráci se Sdružením a katedrou výchovné dramatiky DAMU. Využili jsme jedinečné příležitosti představit periodikum i obor a požádali jeho dlouholetého šéfredaktora, lektora, porotce, profesora DAMU, Mgr. Jaroslava Provazníka, o rozhovor.

Autor článku: 
Irena Koušková

Pane profesore, jak je to s pojmy tvořivá dramatika a dramatická výchova (DV), jsou zaměnitelné?

Obor jsme pojmenovali dramatická výchova, protože „výchovy“ už u nás byly zaběhnuté. Nestorka oboru, paní Eva Machková, upozorňovala na americký termín creative dramatics, někde se uchytilo, ale u nás zůstal název předmětu dramatická výchova a pojmenování časopisu Tvořivá dramatika.

 

Jak jste se k zájmu o dramatickou výchovu dostal?

Sám jsem začínal v loutkářském kroužku koncem 50. let, to ještě nebyla možná studia DV, jen zájmové soubory. Setkal jsem se s paní Hanou Budínskou, která pracovala s dětmi jinak, šlo jí o tvořivost, nikoli jen nacvičování. Chtěla, aby se její svěřenci mohli podílet na tvorbě inscenace, vstoupit do ní jako spoluautoři. Časem jsem vedl dětské soubory. Od pol. 70. let vznikly národní přehlídky dětského divadla, na něž jsem začal jezdit. Následovala spolupráce s ÚKVČ Ústav pro kulturní a výchovnou činnost, vlastně dnešní NIPOS-ARTAMA, konkrétně s Evou Machkovou, kterou jsem zde koncem 80. let vystřídal jako metodik pro dramatickou výchovu. Byla to ona, kdo v ÚDLUT, jak se dříve ÚKVČ jmenoval, vydávala od roku 1964 do roku 1974 časopis Divadelní výchova, což byl vlastně předstupeň Tvořivé dramatiky. Dodnes v něm lze najít výborné věci. Dávala dohromady jak lidi, tak připravovala materiály a v 60. letech začala vytvářet moderní českou dramatickou výchovu. Založila divadelní přehlídku v Kaplici, která trvá dodnes pod názvem Dětská scéna a v současné době se koná ve Svitavách. Dalšími přehlídkami jsou Mladá scéna pro SŠ a Nahlížení v Bechyni, celostátní dílna středoškolského divadla a dramatické výchovy.

Pracoval jsem také v časopise pro děti Ohníček. Paralelně jsem se tak zabýval intenzivně literaturou pro děti, kterou sleduje bedlivě i Tvořivá dramatika. Dnes neexistuje odborný časopis, jenž by pravidelně recenzoval knihy pro děti. Ale k práci vedoucích dětských souborů patří právě dobrá orientace v literatuře pro děti, protože z ní kvalitní dětské divadlo hodně vychází. Zdařilé dramatizace, které vzniknou v dětských nebo středoškolských souborech nebo by pro ně mohly být inspirativní, publikujeme pravidelně v TD. Jsme v současné době jedinou platformou, kde se uveřejňují nové dramatické texty a scénáře pro dětské a středoškolské soubory.

 

Jaké byly začátky oboru v českých podmínkách a jak se dál vyvíjel?

Jak už jsem se zmínil, moderní česká DV se formovala už v 60. letech především zásluhou Evy Machkové. Až do začátku 90. let měla podobu především divadla hraného dětmi. Ale s letopočtem 1989 se situace radikálně změnila. Hned následující rok vzniklo Sdružení pro tvořivou dramatiku spojující vedoucí dětských divadelních, loutkářských a recitačních souborů, pedagogy a studenty a další zájemce o dramatickou výchovu z celé republiky. Našim cílem bylo, aby DV jako obor vstoupila do školství a stala se regulérní součástí kurikula, aby se s ní mohly setkávat všechny děti od mateřské školy až po SŠ. Chtěli jsme, aby ve shodě se světem, ji bylo možné studovat na vysoké škole. V polovině 90. let jsme se podíleli na vytváření programu Obecná škola, to bylo za ministra školství Petra Piťhy. Dramatická výchova v Obecné škole na 1. stupni měla být jako regulérní samostatný předmět. Jakmile se na přelomu 20. a 21. století začaly připravovat rámcové vzdělávací programy, zapojili jsme se – Sdružení pro tvořivou dramatiku, katedra výchovné dramatiky DAMU a ateliér Divadlo a výchova na JAMU – do jejich koncipování a připravili jsme pro ně části věnované DV. Mně osobně by se líbilo, kdyby si škola mohla vybrat kterékoli dva obory estetické výchovy podle toho, jaké učitele má, a ty učila, třeba dramatickou a výtvarnou výchovu.

Od 90. let se už povědomí veřejnosti o dramatické výchově a nových trendech zvýšilo. Kurzy, semináři, dílnami organizovaných NIPOS-ARTAMA, Sdružením pro tvořivou dramatiku, DAMU, JAMU, pedagogickými fakultami ad. už prošly tisíce lidí. Samozřejmě ne na všech školách DV je, záleží na ředitelích, ale také rodičích. Např. ZŠ v Kunraticích má dramatickou výchovu od 2. do 9. třídy. Jinak se objevuje nejčastěji jako volitelný předmět nebo kroužek. A potom tu jsou samozřejmě literárně-dramatické obory na základních uměleckých školách. DV lze využít i v jiných předmětech – vlastivěda, občanská výchova, prvouka, čeština, dějepis. S jejími principy se operuje i v pomezních disciplínách, jako jsou práce s handicapovanými, dramatoterapie ad.

 

Důležitou součástí prezentace oboru směrem k veřejnosti jsou přehlídky.

V zahraničí je málokde taková tradice systematického každoročního vzdělávání v rámci přehlídek. Sice existují od 90. let světové festivaly dětského divadla, které se konají jednou za dva roky, ale jedná se spíše o showcase, úroveň všelijaká, doprovodné vzdělávací programy či diskuse nejsou nijak systematické.

Právě na přehlídkách je dobře vidět, jakým vývojem prošlo dětské divadlo od 70. let, kdy jsem do něj vstoupil jako dospělý. Jak se hledala jeho specifika a řešily otázky typu: jak to udělat, aby dítě bylo na jevišti přirozené, aby nešaržírovalo (pozn. red.: šaržírovat hrát manýrovitě, netvořivě; kopírovat něčí pojetí, dle divadelnického slangu, aby nenapodobovalo dospělé), jak uvolnit jeho tvořivost. Toto se od 70. let do r. 1989 zkvalitňovalo. Po r. 1990 přišly další vlivy – zahraniční lektoři, dílny, nové impulsy. Cizinci ale vždy konstatovali, že naše české divadlo hrané dětmi má velmi dobrou úroveň, je nápadité, tvořivé. Klíč spočívá v oné systematičnosti, není to nárazová práce, hodně pomáhá také promyšlená dramaturgie, vůle hledat kvalitní předlohy, učit se je dramatizovat.

 

Co má vlastně dětem dramatická výchova do života přinést? Jaké klíčové kompetence si díky ní osvojí?

Dramatická výchova využívá prostředky divadla – rolovou hru, kdy vstoupíte do úlohy někoho jiného, v odlišné situaci, v bezpečí fikce, vyzkoušíte si reagovat v dané situaci a zjistíte, proč se někdo určitým způsobem projevuje. Vede k empatii, uvědomění, že každý vnímá věci jinak. Kultura jednání, chování, pohotovost mluvní, kultivace projevu, ale i třeba, jak zacházet se svými emocemi, to vše tříbí dramatická výchova. A přirozeně se díky ní můžou děti prakticky seznámit s divadlem jako druhem umění, s tím, jak zde vzniká fikce, jak lze hrou "jako" vytvářet fiktivní postavy a situace.

 

Jak se mohou vzdělávat učitelé, především ti, co už letitou praxi mají, jak principy dramatické výchovy začlenit do vyučování?

Ti, co už učí, se můžou přihlásit na dálkové studium na DAMU nebo na jinou vysokou školu. A samozřejmě jsou k dispozici každoročně také dlouhodobé – např. třísemestrální – kurzy, které pořádá Sdružení pro tvořivou dramatiku, ARTAMA nebo i jiné organizace, a už zmíněné přehlídky a dílny. Do kurzů se často hlásí učitelé z 1. stupně ZŠ, MŠ, učitelé občanské výchovy, dějepisu, ale i studenti pedagogických fakult… Objevují se i pracovníci muzeí a galerií, kteří metody dramatické výchovy využijí při lektorských programech. Posledních 10–15 let se potkáváme s knihovnicemi. V programech pro děti v knihovnách se DV dobře uplatní. Malí čtenáři mohou např. vstoupit do příběhu knížky na základě lekce vedené lektorkou, projdou několika epizodami z ní a pak jsou navedeni, aby si zbytek sami přečetli v knížce, kterou si můžou přímo půjčit v knihovně.

 

Tvořivá dramatika se představuje…

TD se věnuje oběma směřováním dramatické výchovy: interní DV, která nemíří k divadelnímu tvaru, ale pracuje s rolí, fiktivní situací a je primárně zaměřena na osobnostní a sociální rozvoj dětí, i tomu typu DV, který se vztahuje k divadlu, divadelnímu tvaru, práci na inscenacích, recitaci, počítá s tím, že bude výsledek předveden.

V každém čísle TD je také rubrika Úvahy, pojmy, souvislosti, kam dáváme materiály obecnější, např. stati, které se zabývají teoretickými problémy oboru, dějinami dramatické výchovy nebo i sousedními obory. Aby se mohl obor prakticky rozvíjet, je třeba pojmenovávat některé věci a vytvářet souvislosti.

Nepominutelnou součástí časopisu je textová příloha Dětská scéna, sborník dramatických textů (scénářů a divadelních her), které vznikly nebo které se osvědčily v dětských a mladých divadelních, loutkářských a recitačních souborech, doplněných o metodické nebo dramaturgické komentáře. V současné době jde o jedinou edici, v níž se publikují kvalitní divadelní texty a scénáře pro dětské a mladé soubory, a to i texty pro méně zkušené nebo začínající kolektivy, nebo texty, které mohou s úspěchem využít také učitelé dramatické výchovy na základních a středních školách.

TD vychází třikrát za rok, má 54 stran + textovou přílohu, náklad 520 kusů. K dostání jen na objednávku. Na www.drama.cz jsou online všechna čísla TD, která od r. 1990 vyšla. Aktuálně se připravuje speciální webová stránka jen pro Tvořivou dramatiku. Typickým čtenářem je učitel ZUŠ, ZŠ, MŠ, vedoucí souboru, student dramatické výchovy, ale časopis odebírají také ti, kteří hledají informace o kvalitní literatuře a divadle pro děti.

 

V listopadu vychází už sté číslo TD. Jak tedy bude ono jubilejní vydání časopisu vypadat?

Obsahuje článek Hany Cisovské z Ostravské univerzity o vývoji TD, vzpomínku Evy Machkové na Divadelní výchovu jako předchůdkyni Tvořivé dramatiky v 60. a 70. letech, je tu také text o vzdělávání učitelů a dále studie o dramaturgii dětského divadla od Iriny Ulrychové. Luděk Richter se zamýšlí nad divadlem dospělých pro děti za posledních třicet let. Toto číslo nabídne také velký rozhovor s Ivou Procházkovou, jednou z nejvýraznějších osobností české literatury pro děti a mládež. Nebude chybět ani anketa – ohlédnutí za kvalitními dětskými knihami za posledních třicet let. Ptali jsme se asi padesáti spolupracovníků, učitelů, vedoucích dětských souborů a dalších, jaké zajímavé knížky pro děti a mládež za posledních třicet let je zaujaly a co by doporučili ostatním a proč.

 

V těchto dnech jste se shodou okolností loučili s klíčovou osobností české dramatické výchovy, paní Evou Machkovou (1931-2023), kterou jste už několikrát zmiňoval…

Paní Machková konstituovala moderní českou dramatickou výchovu. Její stopa je nepominutelná. Pracovala v ÚKVČ (dříve ÚDLUT) a byla metodikem, dnes by se řeklo odborným pracovníkem pro DV a dětské divadlo. Zasadila se o inovativní vzdělávání amatérů, inspirovala se prací anglických a dalších zahraničních kolegů, kteří se věnovali dramatu ve výchově. Dávala dohromady zajímavé osobnosti, odborný tým lidí. Založila časopis, národní přehlídky, dlouhodobé kurzy – tehdy se tomu říkalo „lidová konzervatoř“. Byla v kontaktu s Miloslavem Dismanem, který už od 20. let 20. století dělal tvořivé divadlo, přednes s dětmi – a vedl dnes známý rozhlasový dětský soubor. Z materiálů Miloslava Dismana připravila Receptář dramatické výchovy, který se dodnes používá. A sama napsala spoustu knih o DV. V r. 1989 stála u zrodu Sdružení pro tvořivou dramatiku a v roce 1992 založila katedru výchovné dramatiky, kde učila až do začátku druhého desetiletí 21. století. Ale doslova až do poslední chvíle byla aktivní – redigovala webovou stránku o dramatické výchově, psala články, podílela se na knihách a sbornících…

 

www.drama.cz

https://www.nipos.cz/artama-dea-ddpdv/

https://www.damu.cz/cs/katedry-programy/katedra-vychovne-dramatiky/

 

Kdo to vlastně je, ten Danny Exnar? Česko-švýcarský herec v novém filmu Romana Polanského

ČR-ZAHRANIČÍ: Před více než deseti lety jsem s kolegy natáčela dokument České kořeny ve Švýcarsku, v němž kromě dalších zajímavých osobností vystupovali i manželé Exnarovi. S Mášou Exnarovou, vynikající dámou, která blízko Basileje provozovala malou českou galerii, kde se konaly i koncerty, od té doby udržuji stálý kontakt. V létě však v mém e-mailu přistála zpráva od Dannyho Exnara, mladšího z Exnarových synů, kterého jsem sice tehdy nepotkala, ale z vyprávění věděla o jeho úspěšné herecké i hudební dráze. Jako jediný Čech (a zároveň Švýcar) dostal příležitost natáčet s režisérem Romanem Polanskim v jeho posledním filmu The Palace. Film měl v září premiéru na festivalu v Benátkách a Danny zde hraje výraznou postavu Čecha Václava, která sekunduje americkému herci Mickeymu Rourkovi a dalším hlavním postavám filmu vzniklém v mezinárodní koprodukci. Podle jeho slov to byla nesmírně zajímavá a také velmi náročná práce, protože Polanski je perfekcionista a vyžaduje od herců maximální výkon. „Odbornost a kondice tohoto devadesátiletého režiséra je neuvěřitelná. Co nás při práci spojovalo, to byl slovanský humor.“, psal mi Danny Exnar. A protože měl nedávno možnost přijet do Prahy, a film The Palace bude mít 21. 12. premiéru také v českých kinech, vznikl následující rozhovor. Není ale zdaleka jen o kontroverzním filmu, jehož děj se odehrává ve známém švýcarském hotelu v Gstaadu o půlnoci na přelomu tisíciletí, kde se sešla oslavit příchod roku 2000 řada poněkud bizarních postav. Je také o pozoruhodné cestě česko-švýcarského herce Dannyho Exnara za svými sny.

Autor článku: 
Martina Fialková

Jste synem českých rodičů, od dětství ale ve švýcarských školách. Doma jste, pokud vím, mluvili česky. Pozorujete ve své herecké profesi nějaký hendikep kvůli jazyku nebo to vnímáte spíš jako výhodu, že vaše mateřština není švýcarská němčina? Česky mluvíte obdivuhodně, téměř bych nepoznala, že tu nežijete.

Ano, narodil jsem se ve Švýcarsku, ale doma se mluvilo česky. Vnímám to jako velkou výhodu. Když člověk od malička mluví dvěma nebo více jazyky, vybuduje si pro celý život flexibilitu naučit se další řeči a přízvuky. Kvůli tomu jsem se naučil německy úplně bez přízvuku a anglicky jen s malým, nelokalizovatelným přízvukem a tím se mi otevírají brány zahrát si v mezinárodních produkcích. Takže mi to v mé herecké práci pomáhá, ale samozřejmě i v osobním životě. Česky se přece říká: “Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem.”

Jedinou nevýhodou by mohlo být, že se možná castingové agentury někdy ptají, kdo ten Danny vlastně je? Švýcar, Čech, Němec nebo Američan? (smích) Naučil jsem se být trpělivý, i když to možná trochu zpomaluje moji kariéru. Ale herectví je nakonec přesně o tom – být různými lidmi.

 

Do vaší cesty k divadlu a filmu se vložila i hudba. Jaký měla podíl ve vašem směřování?

Od malička jsem hrál na klavír. Ale už jako kluk jsem si všiml, že mě lidi rádi poslouchají, když jsem si vymýšlel příběhy. A že dovedu lidi rozesmát. Myslím, že se člověk bud’ s hereckými sklony narodí, nebo nenarodí. První takzvaně “vážnou divadelní roli” – depresivního manažera – jsem hrál na gymnáziu. Jenže jsem se s ní tak identifikoval, že jsem se z toho skoro zhroutil. Po gymnáziu jsem se pak chtěl soustředit na hudbu. Dostal jsem příležitost studovat rok tady v Praze, na Konzervatoři Jaroslava Ježka hru na jazzový klavír u Karla Růžičky a klasický klavír u Zdeňka Páleníčka. Zažil jsem ještě ty velké jazzové osobnosti, které ovlivnily svět. Byla to krásná doba.

Herectví mne ale nenechalo v klidu. Vystudoval jsem pak čtyřletou hereckou akademii v Mnichově, “Otto Falckenberg Schule“. Od té doby hraji – v divadle většinou v kombinaci herectví a hra na klavír. Vlastně mám takhle někdy dvojnásobek práce. Naučit se roli, i nastudovat tu hudbu. Ale i to mne baví.

Filmové role přišly až později, první před sedmi lety – hrál jsem Čecha pro německou kriminálku.

 

Co bylo pro vaši uměleckou cestu nejvýznamnější a kdo byl pro vás důležitý?

Vše asi začalo právě tím klavírem. Otevřel mi bránu do jiných světů. Při výuce nikdy nešlo jen o hudbu nebo techniku. Byl vždy nástrojem, jak vstoupit do světa uměleckého, filozofického, citového, vytouženého, zasněného – prostě do světa a života jiného. A tento svět mě silně přitahoval.

O jazz jsem se začal zajímat kvůli Keithu Jarrettovi a jeho legendárnímu albu “Köln Concert”. A když mi bylo 18, slyšel jsem na jazzovém festivalu v Montreux trio Esbjörna Svenssona a byl jsem úplně unesený.

Pokud jde o klasický klavír, tak to byl Glenn Gould. Byl jsem jeho stylem hraní Bacha a jeho intelektem tak nadšený, že jsem ho nakonec ztělesnil v divadelní hře, která mne donesla na Juilliard School v New Yorku. Tam jsem se seznámil s mou ženou, americkou loutkářkou Annou Paniccia – ale to je jiný příběh.

Dalšími vzory byli zpěváci/básníci jako Leonard Cohen, Tom Waits a Karel Kryl (který byl blízkým přítelem mojí maminky), umělci, kteří prostřednictvím hudby vyprávějí příběhy. To mne vždy přirozeně přitahovalo.

Jako vzory herectví bych jmenoval Marlona Brando, Petera Sellerse, (mladého) Jacka Nicholsona, Philipa Seymoura Hoffmanna, švýcarského Bruno Ganze – bylo by jich mnohem vice. Byl jsem taky okouzlený filmy českých režisérů Miloše Formana a Jiřího Menzela – a filmy asi největšího filmaře své doby: Stanleyho Kubricka.

Vzory se mění a je důležité je mít, sledovat je, učit se od nich, ale nikdy nekopírovat. Pomáhají rozvíjet svůj vlastní styl.

 

Jak se na vaše umělecké sklony tvářili rodiče?

Maminka mne vždy podporovala – spíš bych řekl, že mne k umění přivedla. Sama zpívala, hrála na klavír, na kytaru, hrála i divadlo v Československu před emigrací. Má velmi otevřený přístup k životu a lidem. Táta je v mnoha věcech jiný, ale co je spojuje, že jsou oba romantičtí. Hippie duch 60. let je velmi ovlivnil. Léta mého dětství byla sérií večerů u táboráku s kytarou a zpíváním českých písniček.

Táta, jako chemik a bývalý extrémní horolezec, vždy řídí svůj život spíše prostřednictvím logiky a výkonu. Že by se syn stal umělcem, se mu proto zdálo asi trochu podezřelé. Ale jak jsem říkal: I táta je duší velký romantik. A od té doby, co zjistil, že se umění věnuju vážně, profesionálně a realisticky, stal se mým největším fanouškem. Dokonce začal poslouchat i jazz a zatím nevynechal žádnou z mých divadelních premiér.

Svým rodičům jsem dodnes velmi blízko a vážíme si toho navzájem.

 

Kdy jste se vlastně poprvé ocitl v Česku, respektive Československu?

Myslím, že asi v roce 1985. V té době bývaly na hranicích ještě hrozně dlouhé kontroly, spousta pohraničních policistů. Měl jsem velmi oblíbenou modrou lyžařskou helmu, tak jsem ji měl nasazenou i v autě, když jsme přejížděli ty hranice. Muselo jim být divné, že malý Švýcar jede do Československa a rodiče mu dali helmu, aby byl v bezpečí (směje se).

 

Jaké dojmy se vám usadily v paměti?

Byl tu úplně jiný svět. Ale vzpomínám si, že se mi líbilo, že tady všude bylo jídlo, které jsem měl rád, a které ve Švýcarsku vařila jenom maminka. Pamatuju se, jak mi děda ukazoval Prahu, taky Karlovy Vary. Děda od maminky a babička od táty se naštěstí dožili ještě roku 1989 a také pak za námi do Švýcarska jezdili. Takže jsem měl dost příležitostí mluvit česky.

Česky jsme mluvili mezi sebou i s bratrem, ale on chtěl později už mluvit německy, zřejmě se chtěl trochu víc distancovat od toho českého, což je škoda. Ale doma u rodičů pořád mluvíme česky. Bratr je o deset let starší, což je velký věkový rozdíl. Samozřejmě byl mým velkým vzorem, asi jako každý starší brácha. A i když šel úplně jinou cestou než já – on vystudoval geofyziku a pracuje jako vývojář softwaru – spojuje nás vzájemná zvědavost. Je nadšeným amatérským astronomem a tráví noci s astronomickou fotografií. Za jasných nocí se dívá na hvězdy. To se mi líbí, a možná to nás nějakým způsobem spojuje. Už jsem zmínil, že pocházím z romantické rodiny (úsměv)?

 

Vraťme se ještě k té české zkušenosti, vašemu roku na Ježkově konzervatoři v Praze…

Byl to rok 2001, mně bylo 19 a poprvé jsem byl mimo rodinu. Stihl jsem si to tady dost užít. Bylo to také výborné pro uvědomění si svých českých kořenů, i třeba kvůli českému humoru.

Zatímco u nás v Basileji bylo vše tak trochu uzavřenější, organizovanější, v Praze to hodně žilo. Ale musel jsem si zvykat na to, že ne každý, kdo mluví česky, je kamarád. Protože u nás ve Švýcarsku to tak vlastně bylo. Češi v emigraci měli vždy zájem se spolu stýkat a přátelit.

Zajímavé taky bylo, jak někteří moji spolužáci nedovedli pochopit, proč vlastně tady jsem, proč se mi tu líbí. Ve Švýcarsku přece musí být všechno lepší. Některým nevadilo po pěti minutách se zeptat, kolik vydělává táta. Často se projevila i závist. Ale taky to asi bylo dané tím, že na konzervatoř chodili studenti v rozmezí 15–35 let, a ti mladší tehdy neměli ještě moc zkušeností se světem.

 

Jak potom došlo na tu Ameriku?   

V Americe jsem se ocitl díky už zmíněné hře o Glennu Gouldovi. Režisér tehdy chtěl, abychom měli i anglickou verzi, a tak jsem se dostal na Julliard School. Chodil jsem tam na hodiny jevištní angličtiny, abych získal ten správný kanadský akcent, kterým mluvil Gould. Byl jsem tam v průběhu tří let několikrát, celkově asi rok. A jednou jsem před Vánocemi chtěl jít na pivo s kamarádem, ale on byl pozván na nějakou vánoční párty, kterou organizovala Anna. Žila už asi tři roky v New Yorku, potom, co vystudovala herectví, a pracovala v New Yorku jako loutkářka, loutky i vyráběla, mimo jiné pro „The Muppets“. Kamarád se zeptal, jestli mohu přijít taky. Vstupné měla být dobrá lahev vína. Já sice o vínu moc nevím, ale náhodou jsem se asi trefil a dobře to dopadlo (směje se). Když už bylo jasné, že budeme spolu, padlo rozhodnutí, že Anna za mnou půjde do Evropy, ale otázka byla, kam.

Nechtěl jsem, aby to měla o moc těžší než já, kdybych ji vzal domů do Švýcarska. Rozhodli jsme se proto usadit na nějakém neutrálním místě. Přátelé nám doporučovali Berlín – jak kvůli vízům, tak kvůli uměleckému prostředí. Zjistili jsme pak během doby, co jsme tam žili, že Berlín je dost „drsné“ město, a také se během té doby změnilo. Ale já jsem nehledal něco, abych to měl lehčí.

 

V tom mají německy (stejně jako anglicky) mluvící herci vlastně výhodu, že mohou působit ve více zemích, když se vynasnaží. Jaké to tedy v Berlíně bylo?

V době před 10 lety se v Berlíně dal docela dobře najít byt za slušné peníze. To přitahovalo velké množství umělců. Je to dobré, když chce člověk experimentovat, vyzkoušet si všechno možné v umění, ale je to obrovská konkurence. A kromě těch větších divadel se stálými soubory se tam divadlem dá uživit jen stěží. Proto jsme hodně vyjížděli hrát po celém Německu i jinam. Získal jsem spoustu skvělých zkušeností. Po několika letech jsme se ale přesunuli k nám, do švýcarské Basileje, a tam se teď oba cítíme lépe.

 

Basilej je také známá jako centrum kultury, místo světoznámého veletrhu Art Basel. Za humny máte francouzské hranice, část Švýcarska je frankofonní, ovlivňuje divadlo i tento fakt?

U nás v německojazyčné části ani ne. Spíš má vliv, že v Basileji se velmi zkoncentroval chemický a farmaceutický průmysl a stahuje se tam velké množství vzdělaných lidí, odborníků, pracujících v tomto oboru, ze všech možných zemí. Takže se tam poslední dobou začíná více také hrát divadlo v angličtině. Na to, že Basilej má asi 180 tisíc obyvatel, máme tam dvě velká městská divadla, několik menších a spoustu malých, privátních scén, je to docela hodně. Také má tu výhodu, že za hodinu jsem v Bernu nebo v Curychu, protože Švýcarsko je hodně propojené. Vlastně se to dá považovat za jedno velké město.

 

Liší se nějak německé/švýcarské divadlo od českého? České herectví od švýcarského? Měl jste možnost srovnat?

To je velmi zajímavá otázka. Myslím si, že rozdíly jsou velké. Ale musím být trochu opatrný, protože jsem v českých divadlech nebyl už několik let a trendy se mění. Co je podle mého názoru unikátní a významné pro německé divadlo (a divadelní scéna německy mluvícího Švýcarska se moc neliší), je silný vliv takzvaného postdramatického divadla, které kořeni v divadle Bertolda Brechta. V něm není prostor pro romantizaci a sjednocení herců s rolí. To znamená například, že neexistuje „čtvrtá zeď´“. Herci mluví i přímo k divákům a odhalují kontext. Způsob hraní není psychologický. Tento druh divadla má dodnes v Německu silný vliv. Samozřejmě (a naštěstí) divadlo vždy závisí na tom, kdo ho hraje a režíruje, takže tahle výpověď není univerzální. Ale podle mých zkušeností je v německém divadle často cítit strach působit kýčovitě nebo pateticky. V českém a také například anglickém, americkém nebo francouzském divadle tenhle strach necítím. Divadlo české je možná v tom smyslu “klasičtější”, herci splývají se svými postavami, převládá psychologické hraní. Ale já to nechci soudit. Oba druhy divadla mají své kvality a svou sílu.

Rozdíl je ale i v jazyce. Čeština je velmi svébytná, vlastně tak trochu uzavřená. A to v sobě zkompenzuje tu kulturu. Na rozdíl od řeči, kterou mluví lidé z různých zemí, jako němčinou nebo angličtinou, a která se proto různě prolíná a ovlivňuje. A není to jen řečí, ale i československou kulturou, která byla dříve uzavřená, a to na ni mělo velký vliv, vyvíjela se sama o sobě. A stále to ještě asi trochu působí.

Co se mi na českém divadle a všeobecně na české kultuře líbí, je náš (jestli dovolíte, že si to přivlastním, i když jsem jen Čechošvýcar) velmi osobitý, jemný humor. A sklon k absurditě, čímž bychom možná byli u Kafky, který oba světy, český i německý, propojuje.

 

Jak jste se dostal od divadla k filmu?  

Příležitost přišla v Berlíně. Moje první filmová role byla vlastně česká. Dostal jsem ji kvůli tomu bez castingu. Byla to kriminálka, natáčela se blízko šumavských hranic. Ale zajímavé bylo, že další filmovou roli jsem dostal v kriminálce, odehrávající se ve švýcarském Curychu. Hrál jsem německého patologa – a natáčelo se to v Praze – opravdu na patologii.

 

Dá se říct, že za dobu, kdy se divadlu nebo filmu věnujete, jste se už zapadl do nějaké tzv. „škatulky?“ nebo typu?

Myslím, že zatím ne, naštěstí je to docela pestré. A nejsem zatím v situaci, abych si mohl příliš role vybírat. Ale – mohlo by se to možná stát právě s rolí Václava z posledního filmu The Palace režiséra Romana Polanského.

 

Nějaký čas od festivalu v Benátkách už uplynul. Mluví se o filmu stále? Po premiéře byl kritikou poměrně nevybíravě strhán. Zkuste objektivně vysvětlit, jak to s tím filmem je, ještě než přijde do českých kin. 

O filmu se mluví. Ted´ běží v kinech také v Polsku a českou premiéru má mít 21. prosince. V těch hodnoceních nejde jen o to dílo samotné, ale i o osobnost režiséra, o celou tu kontroverzi kolem něj, a náhled na film je tím ovlivněn.

 

Co je ale tedy v prvním plánu filmu?

Myslím, že v tom je velká Polanského kritika, k čemu jsme se za dobu od roku 2 000, kdy se tahle bizarní párty v hotelu Palace odehrává, dostali. Odkrývá obrovskou dekadenci, která pramení v té době. Dokonce jsem postupně zjistil, že historky z toho filmu se snad z 80 % skutečně staly, Polanski je na tom místě sám zažil, protože v hotelu Palace v Gstadu často sám pobývá. Osobně mi říkal, že hodně svých scénářů napsal právě tam. A také se účastnil každoroční silvestrovské párty, o které se ví, že je jaksi „crazy“. Takže ve filmu vycházel z prožité reality.

Jsou v něm ale obsažené i dokumentární snímky, jak Jelcin během Silvestra 1999 oznámí, že předává moc Putinovi. Také tam hraje jeden ruský herec postavu ruského mafiánského bosse, a další postavy tam zase hrají ukrajinští herci.

 

Polanski tím filmem říká, že kořeny zla, které sklízíme dnes, vyrůstají z té doby. A já si myslím, že lidé jsou tak iritovaní tím, že je to zároveň komedie, a Polanski chce, abychom se tomu smáli. Tam vidím ten problém s přijetím filmu. Ale Polanski zkrátka má takový styl humoru, poněkud černého. Nikdy se nebál ukázat groteskní stránky lidskosti. Nikomu už nemusí dokazovat, že je skvělým režisérem.

 

Můžete opravdu říct, přestože v tom filmu hrajete, že to objektivně není špatný film? Že je dobrý?

Já si to myslím. Rozhodně není tak špatný, jak naznačují první recenze. Myslím, že ten film má co říct. Je v něm spousta postav, děj je velmi zhuštěný a když jsem ho teď viděl na festivalu v Curychu znovu a znovu, našel jsem tam plno věcí, které jsem předtím neviděl. Ale ať si každý udělá vlastní názor.

 

Měl jste dost příležitostí mluvit s Polanskim?

Poprvé ještě před natáčením, kdy mi vysvětloval, že budu hrát syna Mickeyho Rourka. Ptal jsem se ho, jestli se mu mám přiblížit i způsobem herectví, ale to nechtěl. Ne ne ne, „the most important thing, it’s the naivité!“  Že mám hrát „naivně“, a že se Mickeymu přiblížíme tím, jak vypadám. Takže mne pak namaskovali a připodobnili, abych vypadal jako mladší Mickey. 

 

A samotné natáčení?

Natáčeli jsme dvě sekvence během asi 10 dnů, byly velice intenzivní. Spoustu scén tam mám i s představitelem hlavní role, Oliverem Masuccim, s Fortunatem Cellinem známým ze seriálu Gomora. V tomto filmu hraje úplně jinou roli, je to velký komediant. To mne uklidnilo, takže jsem se také odvážil hrát komedii. A když se pak Polanski sám rozesmál, už jsem byl klidný.

 

Jak se vám s Mickeym Rourkem hrálo? Jeho první reakce na vás, když vás Polanski představil, byla poněkud zvláštní, jak jsem četla v jiném rozhovoru s vámi.

On je dost nevypočitatelný, v podstatě hraje často sám sebe a někdy je to drsné mu sekundovat. Byl to dost zmatek, takže jsem musel najít nějakou čáru mezi improvizací, instinktem a dramaturgii. Intenzita jeho energie byla tak velká, že mi nezbývalo nic jiného než být neustále ve střehu, nebát se a říct si: Já na to mám. Byl to vlastně můj první střet, zkušenost, s americkým způsobem natáčení, přestože film nevznikl v americké produkci (je to italská, švýcarská, polská a francouzská).

 

Účast na festivalu v Benátkách také musela být zážitkem sama o sobě. Dá se říct, že jste si to užil nebo to byl jiný pocit?

Ale užil. Se ženou jsme v Benátkách strávili tři dny. Já po velmi dlouhé době, poprvé mi bylo asi 17, a to jsme bydleli ve stanu v kempu. Moje americká žena tam dosud nebyla. Benátky jsou tak úžasné místo, které by vlastně ani nemělo existovat, ale existuje. Takže být tam, dává člověku něco zpátky.

Samotný festival byl dost náročný. Pro mne hlavně tím, že jsem ten film předtím vůbec neviděl, stejně tak ani herci v hlavních rolích. Nikdo nevěděl, co máme očekávat. Byli jsme pozváni na slavnostní večeři u hlavního italského producenta, a když pak už v noci začaly vycházet ty otřesné americké kritiky, byli všichni dost iritovaní. Mickey Rourke tam nebyl. I mne by zajímalo, jak se na to dívá on. Nebyl tam ani Polanski, ze známých důvodů.

Film byl nedávno uveden i na filmovém festivalu v Curychu, podívat se byli i oba mí rodiče. Byl přijat o dost lépe než v Benátkách, lidi se tam smáli víc, i když v Benátkách se smáli také. Já si myslím, že časem se názory na něj přehodnotí.

 

Co si z té práce odnášíte?

Já se v tom celém procesu hodně učím. A musím říct, že spolupráce s Polanskim i všemi ostatními byla úžasná. Dostal jsem tím potvrzení, že dokážu pracovat i pod tlakem, a když pak přijde děkovný e-mail od režiséra, tak to je dobrý pocit. Stejně jako když cítíte respekt od ostatních hereckých kolegů. Nevím, kam mne to donese, ale jsem za tu zkušenost moc rád.

 

Jak s ní dál naložíte? Máte nějaké konkrétnější plány do budoucna?

Je to teď pro mne zajímavý čas. Možná jsem v bodě, kdy by se něco mohlo změnit. Nová divadelní inscenace mne čeká v Hamburku, je to známá hra Úterky s Morriem podle knihy Mitche Alboma, pro dva herce. Budu hrát spolu s velmi známým hercem Charlesem Brauerem (vystupoval jako legendární komisař v německé kriminálce „Tatort“). Charles tímto představením oslaví 70 let na podiu, což je úctyhodné.

I moje žena už se v Basileji zavedla, protože v době covidu, toho moc dělat nemohla, ale teď bude vyučovat na univerzitě a máme i nějaké společné divadelní plány. Mám pocit, že divadlo nemusí mít takové obavy o svoji budoucnost jako kina. U nás v Basileji během covidového období a po něm zavřelo asi 10 kin. Lidé si zvykli na domácí projekce, protože mohou mít čím dál lepší technické vybavení, takže kina teď mají stále problém s návštěvností, na rozdíl od divadel, kam se diváci více méně vrátili.

Mým přáním a cílem by samozřejmě bylo natáčet víc v takových mezinárodních filmových produkcích, jakou byl film The Palace. A jsem také moc zvědav, co mu řeknou Češi.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pověz to svému synovi – rozhovor s Alexandrem Tomským, nakladatelem, politologem, překladatelem a publicistou

ČR: S Alexandrem Tomským hovoříme o původu a návratu antisemitismu, který se dnes celosvětově převléká do hávu antisionismu, a proč je toto téma – žel – věčné. A také o duchovní povinnosti Židů vydat osobní svědectví.

Autor článku: 
Lenka Jaklová

"Židé jsou jako prales. Stromy v něm rostou těsně vedle sebe a ani ty odumřelé nemohou padnout k zemi. Stojí a sklánějí se nad těmi, které žijí."

Jehuda Amichaj

 

Během pátrání po stopách vašeho otce z dob jeho gymnazijních studií ve Vysokém Mýtě objevila badatelka Soňa Krátká maturitní tablo z června roku 1939. Váš otec Jan maturoval pod nově přijatým příjmením Tomský. Z fotografie na nás hledí jeho štíhlá tvář s tmavou hřívou vlasů. Řekla bych, že nezapřete jeho podobu…

Já mám ale kulatější hlavu a nižší čelo, přece jen jsem víc po matce. Můj otec vypadal nápadně židovsky, rassig, jak říkal, takže se každý, kdo ho znal, divil, jak vůbec mohl přežít válku. Měl všechny typické a karikované židovské rysy: výrazný nos, vysoké čelo, odstálé uši, černé kudrnaté vlasy a mandlové oči a samozřejmě i tu vnitřní nervózní a neklidnou povahu – systematické vyvražďování Židů, zejména jeho příbuzných, dennodenně během protektorátu útočilo na jeho psychiku, ale on měl v sobě silný obranný reflex, který nám dětem předával.

 

Co tím myslíte?    

Přišel jsem jednou domů a otec se mne zeptal: „Všiml sis, že v přízemí vedlejšího domu už není čistírna?“ – „Ne,“ odpověděl jsem, „co je nám do čistírny, máma pere všecko sama?“ – „Nechceš snad vědět, co tam teď prodávají? Musíš své okolí vnímat, nemůžeš žít jako slepec. Nevšímavost je nebezpečná. Je to taky lenost. Podívej se na svou tetu Morgensternovou, chtěl jsem říct Melanovou, před válkou utekla do Londýna, pracovala jako sekretářka spisovatele Viktora Fischla, mimochodem, přepisovala mu Hovory s Janem Masarykem…zeptej se jí, možná má někde schovaný strojopis, pak se dala ke komunistům a dnes ti bude říkat, že se o politiku nikdy nezajímala? To není pravda. Kdyby ji politika nezajímala, tak by už dávno nežila. O komunistech dnes mluvit nechce, teď už je nepotřebuje. Kdo se nezajímá o politiku, může jednoho dne zjistit, že se politika zajímá o něho.”

Trpělivě nám dětem vysvětloval, proč se lidé chovají tak či onak a chtěl, abychom si všeho všímaly. „Podívej se třeba na takový Urbanovi, co k nám choděj na návštěvu, stejný antikomunisti jako já, hrdí, že nečtou Rudé právo. Ale měli by ho číst, aby věděli, co se chystá.“ Učil nás, abychom intenzivně pozorovali svět kolem sebe a citlivě vnímali život společnosti. Měl to být takový každodenní průzkum a trénink, jeden nikdy neví…

 

Podědil někdo z vašich dětí jeho geny?

Tak výrazně fyzický židovský profil jsme nikdo ze sourozenců nezdědil, ani žádné z našich dohromady patnácti dětí, což mě u mých sedmi přece jen geneticky určených potomků překvapuje. Pokud jde o IQ, těžko soudit, záleží, co s tím majitel v životě udělá. Otcovo intelektuální úsilí rozumět světu se sice v akademické ctižádosti našich dětí neprojevilo – ostatně i sám otec se profesně věnoval archeologii a geologii, a pouze soukromě historii, umění, filosofii a smyslu dějin – ale nápadně se tato zvídavost objevila u mých dvou synů. Zejména Ondra, s nímž vedu pravidelné diskuse o světě, mě neustále překvapuje šíří svých vědomostí. 

 

A jaký měl váš otec vztah k humoru? Nebyl spíš vážným, do sebe ponořeným vzdělancem?

Právě naopak, i když v hloubi duše byl melancholik a samotář, humorem se léčil. Často se smál, smysl pro humor považoval za nejlepší medicínu, za součást zdravého postoje k životu. Kamarád z vojny, který nás doma často navštěvoval, se jednou podivil: „Jendo, ty seš dnes nějak nervózní, co je s tebou? A otec okamžitě: „Já? Já jsem nervózní už 3 000 let.“ Byl schopen na místě vymyslet vtip, stejně jako můj bratr Jan.

Jednou přišel do jeho lékárny ve Stuttgartu nějaký starý pán původem z Moravské Ostravy a začal povídat: „Když jsem měl narukovat do wehrmachtu a jít na bolševika ke Stalingradu, musel jsem lékárnu zavřít. Copak bych ji mohl pronajmout nějakému Čechovi? Ti jsou schopni nanejvýš schlamperei!!“ a vyzývavě se podíval na bratra a na jeho jmenovku na plášti. „Před náma ten krám vedli nějací Židi, víte, to jó, ti se vyznali.” A zase se na něj výmluvně podíval.

Přitom bratr vůbec nevypadá židovsky, má světle hnědé vlasy po matce a rovný nos. Jan nehnul brvou, a když stařec odešel, obrátila se na něj jeho asistentka, mladá Židovka z Bulharska, a zeptala se: „Pane šéf, proč si nezměníte příjmení?“ – Příjmení?“ podivil se bratr. „Stačilo by jméno …na Adolf.”

 

Otec svůj židovský původ neskrýval?

Na rozdíl od jiných na něj byl hrdý, a nejenže ho před námi netajil, on jej zdůrazňoval. Dodatečně, až dlouho po válce, se dozvěděl, že jeho matka byla poloviční Židovka. Dokonce – zřejmě i z lingvistického zájmu – napsal německy drobnou knížku o etymologii židovských jmen v Čechách a na Moravě, bohužel se někde ztratila. Židé ho zajímali, stýkal se s nimi, u nás doma se někdy objevovali lidé, kteří válku přežili a nesli ta typická jména po městech a obcích – Hradecký, Lohniský, Dobrušský, Kolinner, Prager, Wiener. Hebrejských jmen se zachovalo málo. Jako kluk jsem se divil: „Šest milionů Židů zahynulo a my jich tolik známe.“ A otec na to: „To proto, že ty mrtvé není moc vidět.”

V šedesátých letech automaticky kupoval českou literaturu o pronásledování a genocidě Židů. Svým způsobem byla výjimečná, autentický prožitek utrpení a pronásledování, hitlerovská propaganda a nacistická praxe byl silný materiál, autor k tomu nepotřeboval velkou fantazii. Vezměte si třeba Život s hvězdou Jiřího Weila nebo Bělohradské Bez krásy, bez límce. V souvislosti s otcovou zkušeností z okupace a tragickýmí osudy příbuzných mne tato četba přirozeně lákala. Navíc v sobě měla ukrytý i antitotalitní morální odsudek.

 

Opravdu?

Ano, popisuje atmosféru strachu, pronásledování, uzavřený svět, z něhož nelze uprchnout, a s tím se mohli ztotožnit lidé ve společnosti izolované od svobodného světa ostnatým drátěným plotem a utlačované propagandou a rituály režimu. Komunisté udělali chybu, když vydávání těchto knih povolili. Důvodem byly počáteční sympatie k Izraeli. Řada Židů také vstoupila do komunistické strany a boj proti fašismu i nacismu byl součástí státní propagandy. Autentická svědectví ze života pronásledovaných Židů rezonovala u mnohých, kteří byli v podobném postavení a touhu po svobodě s nimi sdíleli.

 

Promítá se šoa v literatuře židovských autorů jako pociťovaný dluh?

Jistě. Jde o biblické přikázání podat svědectví: „Dej si veliký pozor a velmi na sebe dbej, abys nezapomněl na všechny události, které viděly tvé oči. Ať nikdy nevymizí z tvého srdce po všechny dny tvého života; nauč jim své syny i vnuky.“ 

Znal jsem mnoho židovských dětí, jejichž rodiče neuposlechli tohoto příkazu, byli nevěřící, a vůbec tím svým dětem život neulehčili. A dokonce ani tehdy ne, když zamlčeli jejich původ. Ironií osudu se jejich potomci dříve či později počali s nevšední energií pídit po svých kořenech a najdeme je mnohdy i mezi historiky židovské genocidy.

Monstrózní zločin, plánované, systematické vyvražďování evropského židovstva, jež nemá v historii obdobu – vždyť stalinský a maoistický teror byl spíš důsledkem paranoidní totalitní tyranie, kdežto šoa bylo jednoznačně a od počátku plánovanou genocidou –, nakonec zplodil monumentální literaturu paměti.

Teprve jako nakladatel jsem si uvědomil její nesmírný rozsah a vliv; sekundárně pokračuje v literatuře velikých amerických autorů jako Saul Bellow, Philip Roth nebo Bernard Malamud, stejně jako v dílech nežidovských autorů v Evropě, u nás například Josef Škvorecký, Hana Bělohradská a Ladislav Fuks.

Ovšem největší část tvoří paměti těch, co přežili a neměli literární ambice ani talent, a přesto pociťovali povinnost vydat svědectví. Jako by jinak nemohli v klidu zemřít.

 

Jako nakladatel s částečnými židovskými kořeny jste tedy měl motivaci vydávat memoáry přeživších…

Upřímně řečeno, mě ta literatura začínala unavovat, bylo jí příliš mnoho, nejen u nás, ale jak jsem později zjistil, i na Západě. Často jsem se stal nechtěným příjemcem takových pokusů za každou cenu vydat knižně nějaké stereotypní svědectví, kde se opakuje stále stejná zkušenost: strach z budoucnosti, čekání na transport, izolace od okolí, a nakonec děsivá rutina mašinérie továrny na smrt. Mnoho z těchto odmítnutých rukopisů jsem pak nalézal na pultech knihkupectví vydaných často pod pofidérní nakladatelskou značkou, nepochybně s finanční podporou autora. Troufám si odhadnout, že je těch pamětí na světě několik set tisíc tisíc – a k tomu existují mnohé v rukopise, které se buď nepodařilo vydat, nebo je autor psal jen pro své děti a vnuky. K této rozsáhlé literatuře patří i literárně ztvárněné osudy pronásledovaných Židů nežidovskými spisovateli. Povinnost vydat svědectví má nepochybně náboženské kořeny, ostatně jako každá morální povinnost; její racionální zdůvodnění je příliš slabé. Bude snad někdo číst tyhle hrůzné a často neumělé příběhy za sto let? Vytvoří literatura holokaustu mentální hráz podobným zvěrstvům v budoucnosti? Chabá naděje!

 

Existuje kniha, která podle vás dokázala fakticky a umělecky postihnout tu hrůzu?

V literatuře šoa lze rozlišit tři žánry. Vedle pouhých pamětí a osobního svědectví existuje i velmi obtížný pokus o umělecké ztvárnění, nelehký proto, že prožité hrůzy nenechávají mnoho prostoru umělecké představivosti. A přesto se podařilo vytvořit několik desítek děl nebývalé umělecké kvality; za všechny jmenujme alespoň Primo Leviho, Elieho Wiesela, Aharona Appelfelda, u nás především Arnošta Lustiga. Za třetí žánr můžeme považovat historiografii a literaturu faktu, pokus důkladně popsat, evidovat a dokumentovat mašinérii zkázy, té „továrny na smrt“, jejich strůjce a komplice. Likvidace probíhala až do samého konce války, kdy už nacisté těžce prohrávali a potřebovali zdroje, aby vyhlazování Židů mohlo pokračovat. Zvláště v historických a politologických studiích druhé generace, nebo těch, kteří včas unikli (Hannah Arendtová), se objevuje hlubší reflexe příčin a zvráceného významu genocidy.

 

Jak k ní vůbec mohlo dojít v civilizované Evropě, v níž přece převážná část inteligence věřila v nezadržitelný pokrok humanismu?

Německé pokušení totalitarismu bylo důsledkem totálního zhroucení společnosti po první světové válce, ztráty všech obranných civilizačních hodnot, především vlády zákona, jež jediná chrání jedince před státní zvůlí. Ale dokonce i tahle racionální odpověď má svou metafyzickou stránku, neboť zlo je věčné, tkví v lidské přirozenosti a jako vir moru trpělivě čeká na příležitost, aby nakazil davy a povstalo kolektivní šílenství (Albert Camus). Záleží na nás, aby tak monumentální příležitost nedostalo. A tak se dostáváme obloukem zpět k oné ukryté duchovní nezbytnosti vydat osobní svědectví o zločinu, protože zlo není historicky relativní, ale je zlem an sich. Potřeba vydat svědectví a vyžadovat pokání není jen touhou pochopit historické okolnosti, je očistným aktem lidské pospolitosti a také nejstarším náboženským instinktem pohřbít své mrtvé, ty, kteří v „oblacích mají svůj hrob“ (Paul Celan).    

 

Co říkáte tomu, že v Dobrušce, v blízkosti domu, kde kdysi žil váš dědeček, byl umístěn "kámen zmizelých" s tímto nápisem: ZDE ŽIL Ing. ARNOŠT TAUSIK TOMSKÝ/ NAR. 8. 12. 1887 / DEPORTOVÁN 20. 6. 1942 /DO TEREZÍNA /ZAVRAŽDĚN 1942/ V MALÉM TROSTINCI

Na pozvání jsem odepsal paní Pavle Skalické z vlastivědného muzea: „Váš pietní zájem o genocidu mých předků kvituji s obdivem a vděčností. Zejména proto, že se v dnešní době zdvihá nová vlna antisemitismu, mé děti na Západě svůj původ tají… Cítím povinnost připomínat, že z devíti sourozenců mého dědy a jejich manželek přežila jediná rodina.”

Je vskutku obdivuhodné, že se lidé, kteří nemají židovský původ, věnují vzpomínkovým akcím. Antisemitismus ze světa sice nesprovodí, ale připomínat světu obludný zločin státem organizované, systematické genocidy, která semlela šest milionů lidí včetně půldruhého milionu dětí, je důležité. Základním smyslem a účelem života naší civilizace je zápas se zlem, nikoli utopie dobra a budování dokonalého řádu společnosti.

 

V pražském nakladatelství Rozmluvy jste v polovině devadesátých let vydal strhující Dějiny židovského národa od Paula Johnsona. Na obálce uvádíte zajímavý postřeh: „Dějiny Židů jsou svého druhu dějiny světa, ovšem viděné pod velmi neobvyklým úhlem, očima inteligentní a vzdělané oběti.“

Z historie víme, že ať se Židé snažili sebevíc přizpůsobit většinové společnosti, nikdy nevěděli, jak mají reagovat „na nekonečně proměnlivý antisemitismus. Britský historik v této souvislosti cituje oděského lékaře Leo Pinskera, který v knize Autoemancipace z roku 1882 zavrhl asimilaci Židů jako naprosto nemožnou: „Pro živé je Žid mrtvolou, pro domorodce cizincem a tulákem, pro boháče žebrákem, pro chudáky vykořisťovatelem a milionářem, pro patrioty člověkem bez vlasti, pro všechny vrstvy nenáviděným sokem.“

To je věčné téma židovská identita a s ní související motivy antisemitismu. Americký spisovatel Philip Roth v románu Druhý život odkrývá antisemitismus zakamuflovaný v antisionistiském hávu. Po šestidenní válce se v médiích začalo pro Izrael používat označení „židovský stát“. Proč židovský? Ne všichni Židé jsou Izraelci. V románu vysvětluje americký sekulární Žid, proč se z existence Izraele stal světový problém, ale neví si s tím rady.

„Povězte mi, pokračoval Lippman, může Žid vůbec udělat něco, co nepáchne na sto honů jeho židovstvím? Existují gójové, kterým smrdíme, protože se na nás dívají svrchu. Pak jsou gójové, kterým smrdíme, protože k nám vzhlížejí. A pak jsou taky gójové, kteří k nám vzhlížejí a současně se na nás dívají svrchu. Ti jsou opravdu naštvaní. Nebere to konce. Nejdřív jim byla odporná židovská soudržnost, pak jim připadal nehorázně směšný fenomén židovské asimilace. Tęď je zase nepřijatelná a neospravedlnitelná židovská nezávislost. Nejdřív jim připadala nechutná židovská pasivita – pokorný Žid, úslužný, který jde jako ovce na vlastní porážku. Teď se jim zdá ještě horší – ba víc než nechutná, přímo zvrhlá, židovská síla a bojovnost.

 

Podle jednoho židovského vtipu antisemitismus nikdy nevymizí, i kdyby na světě nezůstal jediný Žid. Proč Židé vždy a všude překážejí?

Odpověď je jednoduchá, zvláštní je jen, že se na ni za posledních sto let poněkud zapomnělo, a zejména po Hitlerovi se uvádějí vedlejší politické a ekonomické důvody antisemitismu jako nacionalismus, lidská závist nebo rasismus. Univerzální světová a dějinná nenávist, pronásledování a pogromy nepatrného lidu, které se objevují v každém historickém období, má jedinou příčinu – judaismus. To znamená židovskou víru v jediného neviditelného Boha, v neúprosné morální zákony (miluj bližního), ve svobodu, rovnost a důstojnost všech lidí před Bohem, v přesvědčení o své národní vyvolenosti a učitelském poslání. Stručně řečeno – etický monoteismus.

Bible uvádí pokusy o genocidu Židů v Egyptě (kniha Exodus) a v Persii (kniha Ester). Došlo k pogromu v židovské čtvrti v Alexandrii, i povstání proti Řekům a Římanům měla náboženskou příčinu. Židé se střetli s pohanským starověkem odmítnutím impéria (ustavili si první národní stát, koalici 12 kmenů), neuznávali zbožštěné císaře, polyteistické modly a otroctví. Když židovská křesťanská sekta zvítězila nad Římem, byli nařčeni z bohovraždy a dostali se do konfliktu s křesťanským univerzalismem spásy. V sedmém století povstal další světový nepřítel – sektářský islám a Židé pod jeho vládou byli nuceni žít v ponižujícím postavení druhořadých občanů a platit vyšší daně než ostatní. Racionalistické osvícení v osmnáctém století považovalo Židy za náboženské fanatiky a tmáře (Voltaire) a často na ně útočilo zástupně, když bylo zpočátku nebezpečné kritizovat křesťanství. Devatenácté století liberalismu a nacionalismu, byť tolerantní, považovalo Židy za věčné cizince, židovské náboženství je totiž také národnost. Vzniká rasismus, Židé se v křesťanské Evropě nemísili, konverze k judaismu byla ostatně zakázaná, a kdo by taky chtěl žít v ghettu. A tak se nápadně lišili svým vzhledem od většinové populace, která bývala rovněž etnicky homogenní. A proto ani ti sekularizovaní neunikli stigmatizaci a dlouho se nemísili.

Dnešní nenávist vůči národnímu státu, Izraeli, je opět židovskou konfrontací s univerzalismem západní inteligence, která přijala osvícenskou myšlenku světového multietnického impéria, jehož předobrazem se stala Amerika (ačkoli to její zakladatelé tak nemínili) a v poslední době Evropská unie. Židé v západní společnosti rapidně zanikají (50 procent smíšených manželství) a Izrael pomalu ztrácí svou sekulární povahu. Islámská nenávist navazuje na ruskou, Protokoly sionských mudrců a nařčení z rituální vraždy. Kdoví, jak to celé jednou dopadne.

 

Vracel se váš otec v závěru svého života ke své židovské identitě?

Pokud myslíte náboženství, tak ne, svou národní židovskou identitu si uvědomil zásluhou nacistů až během války. Sdílel osud židovských spisovatelů a umělců, za mého mládí často poslouchal zneklidňující hudbu Gustava Mahlera, sbíral články a knihy o Franzi Kafkovi. Znal veškerou moderní německou a rakouskou literaturu sekularizovaných Židů. Na rozdíl ode mne z náboženství uznával jen racionální filosofické jádro. Jako mnohým i jemu Hitler připomněl jeho potlačený židovský původ. Ostatně, o židovském traumatu svědčí i otcův odchod ze světa v Berchtesgadenu, kdy se symbolicky připojil ke stínům svého zavražděného otce a příbuzných. 

 

Co myslíte, že je ve vás skutečně židovské?

Stále přemýšlím o smyslu světa a účelu lidského života.     

 

 

Vizitka

Alexander Tomský (13. 12. 1947)

Vyrůstal v Dobrušce, Hradci Králové a Pardubicích v rodině archeologa a lékařky. Po odchodu do exilu (1968) studoval mezinárodní vztahy na The London School of Economics a filosofii na The London Institute od Education. Pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu a náboženské opozice ve Střední Evropě (1977–84). Byl ředitelem anglické pobočky světové charitativní organizace Kirche in Not. Založil a vedl exilové nakladatelství Rozmluvy (1981) a stejnojmenný literárně filosofický časopis konzervativní orientace. Po návratu do vlasti v roce 1989 se stal ředitelem nakladatelství AV ČR, Academia, spolupracuje s nakl. LEDA. Překládá z angličtiny a publikuje komentáře v českých médiích. Držitel statusu Ministerstva obrany ČR Účastník odboje a odporu proti komunismu. O svém životě, literatuře a politice rozmlouvá v knize Lenky Jaklové – Věčná vzpoura v srdci konzervativce  (LEDA, 2021).

                                   

Podcast Místní kultury / s Danielou Fischerovou, dramatičkou, spisovatelkou a scenáristkou

ČR: Když se v roce 1979 hrála v pražském Realistickém divadle navzdory zákazu z vyšších stranických míst prvotina Daniely Fischerové Hodina mezi psem a vlkem, došlo jen na tři beznadějně vyprodané reprízy. Při té poslední už dokonce hlídkovala před divadlem policie. D. Fischerová se tak dostala rovnou mezi zakázané autory a na další realizace svých her musela nadlouho zapomenout. Přesto pro ni mělo slavné představení, které režíroval Luboš Pistorius, velký význam. "Bylo mi tehdy jedenatřicet a úplně poprvé jsem měla pocit, že mě někdo bere vážně," vzpomíná. "Do té doby mi kromě dětských omalovánek a leporel nic nevyšlo. A když chybí odezva a pořád jste šuplíkový autor, nikdy nemůžete věřit, že na to máte, že vaše spisovatelství není nějaký osudový omyl."  V tomto směru dnes může být Daniela Fischerová klidná. Má za sebou několik dalších divadelních her, filmové scénáře, úspěšné mikrohry pro Český rozhlas, oceněné i na mezinárodním poli, bohatou tvorbu pro děti a dlouhou řadu prozaických knih. V našem rozhovoru se zastavíme také u jejího zájmu o psychologii a neverbální komunikaci, kterou vyučovala i účastníky amatérských přehlídek Jiráskův Hronov a Loutkářská Chrudim.

Autor článku: 
Hana Soukupová

 

Poslouchejte nás také na:
Google Podcasts Logo Anchor.fm Logo Spotify Logo Apple Podcasts Logo Amazon Music Logo RSS Logo

Listen on Google Podcasts

SRDCAŘI / Malé velké příběhy lidí kolem nás / Hana Vavříková

CHOCEŇ: Žijí mezi námi, jen o nich možná nevíme. Lidé se srdcem na dlani. Ochotní pomáhat tam, kde je to právě zapotřebí. V redakčním cyklu Srdcaři přinášíme jejich příběhy, které mohou být inspirací. Tentokrát vám naše spolupracovnice Soňa Krátká představí Srdcařku Hanu Vavříkovou.

"Hana Vavříková je žena s velkým rozhledem a neuvěřitelným množstvím aktivit. Žije v malém východočeském městě Choceň. Narodila se do zemědělské rodiny v roce 1937 a celý profesní život působila jako učitelka na základní škole s aprobací: tělocvik, ruština, výtvarka či přírodopis. S Hanou nás svedly dohromady společné zájmy. Známe se už pár let, ale mou prosbu o rozhovor pro média dosud zdvořile a s úsměvem odmítala. Až nyní, pod vlivem aktuálních událostí v jejím milovaném Izraeli, souhlasila. A tak konečně nadešla příležitost k tomu, aby vyprávěla o své ´srdeční závislosti´."

Autor článku: 
Soňa Krátká

Hana – lektorka v otázce antisemitismu

Učitelské období ale skončilo a v důchodu onen vytoužený odpočinek nepříšel. Právě naopak. Hana Vavříková se začala zajímat o to, nač jí dříve nezbyl čas, a k čemu měla niterně blízko. O judaismus, o židovství. Důležitý byl kontakt s organizací na podporu Izraele ICEJ (Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Izrael). Měla zde známé a ti se jí jednoho dne zeptali, proč se vlastně, když se tolik zajímá o židovství a působila jako učitelka, nestane lektorkou a nevypráví na besedách o antisemitismu a holokaustu. Proč ne? A tak absolvovala semináře v Židovském muzeu. Na jednom z nich se seznámila s pamětnicí holokaustu Michaelou Vidlákovou, ženou s téměř stejným rokem narození. Staly se z nich přítelkyně a není týdne bez telefonátu. Dnes spolu jezdí na přednášky a vzájemně se doplňují. Na úvod Hana uvede posluchače do kontextu, poté Michaela pokračuje osobní zkušeností, svědectvím přeživší.

V rámci lektorské činnosti a aby prohloubila své znalosti, navštívila Hana Vavříková památník Jad Vašem v Jeruzalémě. I tady, mezi účastníky poznávacího zájezdu, našla nové přátele. Mnohé s rozdílem generací.

 

Hana a kameny zmizelých v Chocni

Když před časem město Choceň položilo studentům zavražděným během 2. světové války v Drážďanech Kameny zmizelých, Hana se pohotově optala tehdejšího pana starosty, zda by bylo možné pořídit tyto pomníky také zmizelým židovským sousedům. Sama se přátelí s přeživšími z rodiny židovských továrníků Roubíčků. Chodila do školy s Doris Roubíčkovou a věděla, že se sem z emigrace často vrací. Pan starosta přislíbil podporu, a dokonce i finance, pod podmínkou, že Hana najde jména a místa pro položení kamenů. Téměř rok pak komunikovala s Barakem Selingerem, který je oprávněn k vyrábění českých kamenů, kontroluje i správnost uvedených údajů. Na celý projekt se dokonce Haně podařilo zajistit štědrého sponzora, takže nebylo nutné jej hradit z městského rozpočtu. A tak se v Chocni podařilo realizovat položení 24 kamenů zmizelých. Pro všechny místní oběti. Ke jménům a základním údajům o narození a úmrtí osob Hana přidala články do místního zpravodaje i tištěný materiál. A nejen to. Z databáze dokázala vyhledat fotografie židovských spoluobčanů a další archiválie. A tak vznikla i výstava ve zdejším muzeu.

 

Hana a Jom-ha šoa

Stejně samozřejmě se Hana Vavříková zapojila do každoroční akce veřejného čtení jmen obětí holokaustu a do připomínek výročí transportu místních židů. Ke spolupráci získala městský úřad, knihovnu i muzeum. Průběh akce byl vždy více než důstojný. Její zásluhou se v Chocni vrací mezi veřejnost dosud opomíjené téma.

 

Hana – dobrovolnice v izraelské armádě

Od přítelkyně se dozvěděla o možnosti pomoci armádě v Izraeli. V roce 2018, 2019 i 2022 vyjela s partou vždy na dva až tři týdny do některé z vojenských základen. Pomáhala zde v úklidu či doplňování vojenských pytlů s plnou polní, kontrolovala přípravu léků do brašen pro lékaře. Každé ráno také pro dobrovolníky začínalo nástupem a vztyčením vlajky, večer po službě (ano i tito dobrovolníci vyfasovali uniformu a výložky) probíhala školení a přednášky na nejrůznější témata. Takových dobrovolnických cest, jejichž cílem je pomáhat armádě a získávat další přátele Izraeli, se účastní Židé i nežidé z celého světa. Jedna z výprav dovedla Hanu i na základnu u Berševy, v těsném sousedství pásma Gazy. Během misí se osobně přesvědčila, že připravenost armády a její ostražitost k sousedům je velká.

 

Jak vnímá současnou tragickou situaci v Izraeli?

Právě v těchto dnech měla být Hana s přáteli opět ve službě. Události ze 7. října letošního roku ale zasáhly do jejího odletu. Nejprve byly z bezpečnostních důvodů zrušeny lety ostatním, pak i ten Hanin. Nastala situace, s níž nikdo nepočítal. Situace, na níž se ale příslušníci Hamásu ve svých podzemních městech dlouho a pečlivě připravovali. Místo do Izraele, se Hana okamžitě vydala na demonstraci do Prahy, aby alespoň na dálku vyjádřila svoji podporu. Setkala se tu s přáteli z dobrovolnických výprav. Je ráda, že podporu vyjádřily také demokratické velmoci, radost však nemá z ruských nabídek pomoci s vyjednáváním:

„Už několikrát jsme měli možnost přesvědčit se, že s hnutím jako je Hamás se nesmí vyjednávat. Jakákoli domluva není možná a představuje jen oddálení dalších problémů a dalšího vraždění, jež nepochybně dříve či později přijde. Hlavním posláním teroristického hnutí Hamás je vraždit Židy, obsadit Izrael a nastolit zde islamistickou vládu. To vše v místech, která vznikla jako útočiště Židů z celého světa. Opět jsme se přesvědčili o jejich opakované bezohlednosti a krutosti k civilnímu obyvatelstvu. A tak je zcela evidentní, že při pokusech o zničení Hamásu bohužel přijdou o život další civilní obyvatelé. Stále jsme svědky konfliktů, jež na tomto území přetrvávají dlouhá desetiletí“.

Přiznávám, že právě svým zaujetím a informovaností mě Hana Vavříková imponuje nejvíce. Řadu let se zajímá o situaci v zahraničí, sleduje domácí i zahraniční média a ví, jak se vyvíjí současný válečný konflikt.

 

Na závěr našeho rozhovoru se ptám, proč to vše dělá a co jí to přináší.

„Izrael je moje srdeční záležitost, osudy židovského národa mám stále na mysli. Připomínat židovské oběti při přednáškách, během Jom ha-šoa, nezapomenout jména našich sousedů, proto dáváme Kameny zmizelých. To vše je nutné zvlášť v této době, kdy je antisemitismus na vzestupu. Služba v armádě je nesmírně zajímavá. Vítám možnost být alespoň na chvíli její součástí. Vidět, jak zdejší mladí lidé žijí, myslí, chovají se. Je to mládež jako ta naše, ale vlastně úplně jiná – vždyť už v osmnácti jdou chlapci i děvčata zcela samozřejmě na vojnu…

Dnes mám dobrý pocit. Izraelští vojáci určitě potřebovali pytle s plnou polní a vybavené lékařské brašny. Něčím jsme přece jen pomohli. Letos odjet nemůžeme, ale příští rok zase v Jeruzalémě!“

Sonda do života uměleckých spolků v obcích do 3 tis. obyvatel – OČB Orlice, Potštejn

POTŠTEJN: Česká republika je kulturním státem a má se v tomto ohledu čím pochlubit, jeho velká síla tkví v hojném kulturním a uměleckém dění v menších sídlech a obcích. Často se v Národním informačním a poradenském středisku pro kulturu (NIPOS) setkáváme s dotazy, kolik lidí v České republice se vlastně věnuje ve svém volném čase umění a kultuře, a zda a jak by se tomuto sektoru dalo pomoci. Proto představujeme Ochotnicko-čtenářskou besedu Orlice, soubor amatérských divadelníků z Potštejna, který byl v roce 2009, po cca 45leté přestávce, opět obnoven. Principálem souboru a iniciátorem řady kulturních akcí přinášejících místu vítané oživení je Ondřej Sedláček, na kterého jsme směřovali několik anketních otázek.

Autor článku: 
Irena Koušková

Ochotnicko-čtenářská beseda Orlice z Potštejna: okres Rychnov nad Kněžnou, Královéhradecký kraj, počet domů 405

 

Principál, režisér a kmenový autor souboru Ondřej Sedláček se představuje…

Oficiálně jsem absolventem hudebně dramatického oboru „tvorba textu a scénáře“ na VOŠ Konzervatoře Jaroslava Ježka v Praze. Tedy psaní textů a scénářů – nejen pro divadlo – je moje profese i potěšení. (Mé scénáře jsou k dispozici v nabídce agentury DILIA.)

Čtenáře bude ale asi nejvíce zajímat, že se mi v roce 2009 podařilo obnovit činnost Ochotnicko-čtenářské besedy Orlice. Jako principál (a často autor a režisér) ji od té doby vedu a uskutečnil jsem s ní již řadu premiér her svých i cizích, pro děti i dospělé.

Kromě uvedeného náš soubor každoročně vystupuje na hradě Potštejn s nočními hranými prohlídkami a já již řadu let pro obec Potštejn připravuji letní divadelní festival pro děti i dospělé – Divadelní Potštejn.

 

Co dál o sobě prozradíte?

Valnou část života jsem zatím strávil nad texty „komerčními“, tj. prací v reklamě, poradenstvím a lektorskou činnosti na tomto poli. Ovšem také jsem spolupracoval na scénářích, hudbě, režii ap. pro jiné divadelní soubory, napsal několik knih, řadu článků atd.

Kdyby měl někdo zájem, nechť se podívá na můj web www.drej.cz a o mých „pestrých“ aktivitách – komerčních i nekomerčních – si najde více...

 

Zmínky o místní ochotnické činnosti sahají dle Databáze českého amatérského divadla (DbČAD) až před rok 1860. Vy sám jste se o zdejší kulturní a společenské dění zajímal jako autor dvou knih, co byste z místní divadelní historie vypíchl? Kdy prožíval soubor zlatá léta a naopak, co vedlo k jeho rozpuštění?

Podle pramenů, které jsem měl možnost během let, po které se o místní divadlo i historii celkově zajímám, prozkoumat, sahá aktivita místních ochotníků prokazatelně před rok 1860. A podle dochovaných listin je zcela nepochybné, že 2. června 1887 byl místní soubor úředně zaevidován pod názvem Ochotnicko-čtenářská beseda Orlice. K tomuto názvu souboru jsme se přihlásili i my a na jeho tradici navazujeme.

Podle mne „zlatá léta“ začala pro místní ochotníky (a rovněž pro celý Potštejn) zhruba v době, kdy byl soubor oficiálně zaevidován. Pro přesnost dodejme, že v roce 1867 umožnilo vydání „spolčovacího zákona“ v tehdejší rakouské monarchii volný rozvoj spolkové činnosti (nejen divadelní).

V Potštejnu navíc ve druhé polovině 19. století došlo k zásadnímu celkovému rozvoji obce, který urychlilo zřízení železničního spojení prostřednictvím Severozápadní dráhy v roce 1873. Letos je tomu právě 150 let. To vedlo též k nebývalému rozmachu turistického ruchu – Potštejn se stal vyhledávaným letoviskem a kulturní život se rozvíjel jako nikdy předtím. Bohužel, ani potom.

Definitivní konec nastal (a nejen pro divadlo a nejen v Potštejně) s nástupem vlády jedné strany po druhé světové válce. Zhruba od 50. let 20. století byly všechny „spontánní“ aktivity svazovány, navíc tvorba i repertoár byly zásadně omezovány cenzurou. S oblibou cituji z dopisu tehdejšího dlouholetého potštejnského režiséra a autora divadelních her Rudolfa Pivce: „... ,pániʻ mě pozvali, když jim došlo oznámení, že místo her sovětských autorů preferujeme naše, zápaďácké – ba, že pod záminkou divadla provozujeme protistátní činnost /jakou, nebylo uvedeno, ani nebyla zjištěna/. A tak jsem toho zanechal, jako režisér se ohlásil místní tajemník KSČ. Sehráli „Císař pán na třešních”. Celé divadlo od reflektorů až po horizont někdo rozkradl a tím to skončilo.“ (z dopisu J. Albrechtové, pravděpodobně z roku 1965, DbČAD)

 

Co všechno Ochotnicko-čtenářská beseda kdysi pořádala?

K tomu si dovolím krátce citovat ze své knihy Pět dějství divadelního a společenského života v Potštejně:

S „rozkvětem“ spolku po založení pravděpodobně souvisí i založení sešitu „Divadelní hry hrané Ochot. čten. bes. Orlicí…“ Vypadá to, jako by se střídaly roky „plodné“ a „slabší“, neboť zápisy udávají 1 až 5 (či dokonce 6) her ročně. Celkově se odehrálo 74 her, což během 28 let záznamů činí zhruba 2,5 hry na rok. Mezi kusy najdeme známější i (dnes) méně známé. Z autorů a kusů známých například: Josef Kajetán Tyl: Paličova dcera (1889), Alois Jirásek: Otec (1907), Ladislav Stroupežnický: Václav Hrobčický z Hrobčic (1912).

Pochopitelně však nesměli divadelníci chybět ani na zábavách, posvíceních, později na oslavách Silvestrů, kdy připravovali pásma scének a písní, pořádali též vlastní bály atd.

 

Je pravda, že Potštejn inspiroval Aloise Jiráska k napsání románu Poklad a že tu svůj otisk zanechal i Jaroslav Vrchlický? Zdá se, že koncem 19. století žil Potštejn bohatým společenským životem a není se čemu divit v tak romantických kulisách přírody, hradu, zámku…

Své zásluhy na bohatém odkazu té doby má kromě samotných krás Potštejna v první řadě místní patron Jan Urban Jarník (* 1848 v Potštejně, † 1923 v Praze), profesor románských jazyků na tehdejší „české“ univerzitě v Praze. Během svého plodného života (mj. členem České akademie, České společnosti nauk, Francouzské akademie v Paříži, dopisující člen rumunské akademie – zde mu vděčili za mnohé) přivedl do Potštejna řadu svých kolegů profesorů, často aktivních umělců a spisovatelů. Například Jaroslav Vrchlický pro něj napsal veršovaný kus Dvě doby Potštýna, který líčí Potštejn kdysi (s ohledem na středověký významný hrad nad obcí) a „dnes“ (tedy v době Vrchlického života, za vznikající obliby bicyklů a tenisu). Provozování této hry pomohlo vybrat na stavbu dřevěného Jubilejního pavilonu na místní promenádě Pod lipami. Zde se pak odehrával bohatý společenský a kulturní život. Tento pavilon má dnes naše divadlo ve svém znaku. A já si dovolil panu Mistrovi dopsat k jeho kusu třetí díl, taktéž ve verších (dění pod hradem v současnosti).

A Poklad páně Jiráska? Ano, na hradě je deska, jemu a Pokladu věnovaná. A dosud neobjevený poklad bývalého pána hradu Mikuláše z Potštejna (potomka zakladatelů) i téma evangelických uprchlíků a náboženského tolerančního patentu s Pokladem pana Jiráska souvisí a k Potštejnu se skutečně vztahuje.

 

Zaujalo mě, že např. v roce 1938 měla Orlice 60 členů, vlastní jeviště a v repertoáru dvě představení.

Roky meziválečné společensky i politicky velmi přály ochotnickým aktivitám všeho druhu. Konkrétně v Potštejně je nutné zmínit, že zde hráli (a vystupovali s hudebními produkcemi) jak místní ochotníci, tak „letní hosté“, tedy návštěvníci, kteří v Potštejně trávili léto. Roky druhé světové války jsou zachyceny poměrně přesně v ručně psaném dokumentu „Protokoly Ochotnicko-čtenářské besedy Orlice v Potštejně od 28. 1. 1940 do 27. 3. 1946“. Z nich zase vyplývá, že se mnoho místních uchylovalo před nacistickým řáděním na prkna k českým „klasikům“, ve kterých nalézali klid a naději. Stejně jako publikum...

 

V roce 1957 byli dokonce potštejnští ochotníci pozváni jako účinkující do slavnostního programu zahajujícího Jiráskův Hronov…

Máte pravdu. K tomu si zase dovolím citovat z knihy Pět dějství: „… 9. a 10. 3. 1957 zahájil divadelní kroužek svou činnost provedením »Slavných monologů« … na slavnostním večeru k MDŽ … Za pěkné výsledky a divadelní práci byli ochotníci pozváni k účinkování na zahajovací slavnosti XXVII. Jiráskova Hronova … Nacvičili pro tento účel pásmo scén a monologů z české klasické divadelní tvorby v režii dra R. Pivce … 11. 8. odjeli ochotníci do Hronova. I tam bylo pásmo předvedeno s plným úspěchem a kritikou v tisku příznivě přijato …Účinkující sami nebyli plně spokojeni, neboť velký počet obecenstva a přírodní scéna neposkytla potřebný klid k dobrému výkonu…“

Bohužel, v evidenci souborů na Jiráskově Hronově z toho roku (podle DbČAD) zmínka o Potštejnu chybí – pravděpodobně proto, že nešlo o soutěžní představení. V každém případě sama účast na zahajovací slavnosti takto významného festivalu dokládá velmi solidní úroveň tehdejšího souboru.

 

Ke znovuobnovení souboru došlo v roce 2009. Za jakých okolností to bylo? Jaká byla vaše motivace a důvody k jeho vzkříšení?

Jak jsem již zmínil, spolupracoval jsem s divadelními soubory již předtím. Studoval a psal jsem scénáře, texty a hudbu, hrál, zpíval, zvučil atd. A moje manželka (se kterou jsme se shodou okolností právě v Potštejně poznali, zde i vzali a nakonec sem přesídlili a jsme dodnes) divadlo s těmito soubory hrála. A bavilo ji to. Stejně jako mě psaní. Tedy jsem začal pátrat, jak je to v Potštejně s divadlem, co zde bylo, na co by šlo navázat. Zpočátku se toho nenašlo mnoho a pamětníci posledního divadla z 50. – 60. let již byli na hraní „staří“.

 

Jak obtížné bylo nový soubor poskládat?

Nebylo to snadné. A přiznám, že jsem byl mnohými dost odrazován od budování divadla „na zelené louce“. Ale mou snahu nakonec podpořila nejen manželka, ale i řada místních a „přespolních“ a nakonec se sešlo na první schůzce (skoro) deset zájemců o hraní v novém souboru. A postupně se přidali další.

Rád zde vyjmenuji a ještě jednou poděkuji všem, kteří k obnově divadelního života v Potštejně přispěli: především zmíním osobní podporu pana starosty Petra Dostála a obecního zastupitelstva, manžele Nováčkovi – majitele místního zámku, kteří na zámku uspořádali Páteční salon na téma divadlo, na kterém se sešli pamětníci posledního divadelního života v Potštejně a mnoho z nich poskytlo své archivní materiály a vzpomínky (například místní pan kronikář Soukup, manželé Hlinkovi a Vrátilovi nebo Zdena Benediktová, na mnoho pramenů mě přivedla maminka, knihovnice Jaroslava Sedláčková…). Do přípravy a „rozjezdu“ divadla se aktivně zapojil také pan hostinský Milan Hostinský, majitel místního hotelu Slávie, který nezištně poskytl sál pro zkoušení a představení (jako to činili jeho předci, majitelé podniku od pradávna).

Během prvních dvou sezón se poměrně solidně ustavilo obsazení divadelního souboru, uskutečnily se premiéry dalších her a pohádek. Více se dočtete na webu v sekci Repertoár.

Kromě hraní her jsme zkoušeli svou činnost rozšiřovat. Na začátku roku 2011 proběhla první veřejná výroční schůze našeho spolku, posléze jsme začali přispívat ke zpestření tradičních zábav v rámci Svatováclavského posvícení v Hotelu Slávie, založili jsme tradici vlastního bálu (historicky první Divadelní bál se uskutečnil 19. února 2011) a tak to šlo dále, až dodnes…

 

Jak byste charakterizoval současný život souboru? Nakolik aktivní činnost vyvíjíte?

Řekl bych, že život vede soubor celkem dost aktivní, odezvy publika jsou poměrně kladné, tedy můžu říct, že „divadlo v Potštejně stále žije“. A nejen v Potštejně. Již jsme za těch zhruba 15 let objeli desítky štací po okolí i různě po republice, hráli na festivalech i na objednávku pro firemní akce či pro obce. A musím při této příležitosti uvést, že kromě letošní půlkulaté 15. divadelní sezóny obnoveného souboru máme za sebou již 70. odehranou akci. Tím nemyslím počet repríz, ale celkově každou nově nastudovanou věc, ať již jde o hru, pohádku, divadelní večer v naší režii nebo vždy obměňované a doplňované noční prohlídky. Prostě pro mne je to 70 napsaných a pro herce nastudovaných scénářů. I když pochopitelně ne všechny scénáře jsem psal jen já, ne všechny scénáře studovali vždy všichni herci.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Právně jsme neformální sdružení.

 

Jaký máte repertoár? Kde a jak často vůbec hrajete?

Rozsah repertoáru jsem již průběžně zmínil. Když to shrnu, hrajeme činohru, zpravidla každý rok nastudujeme novou celovečerní hru pro dospělé a novou pohádku pro děti. Nejmenším připravujeme kusy mezi 35–45 minutami délky. To se nám osvědčuje. Zpravidla zrealizujeme do 10 představení hry pro dospělé za rok a nad 10 představení pohádek.

 

Kolik vás je?

Nedávno jsem procházel přehledy herců a dobral jsem se k tomu, že naším souborem prošlo okolo 50 osob. „Pracovně“ mohu říci, že bývá kolem 15 herců právě aktivních – hrajících vše, stejný počet herců, kteří nemohou z převážně časových důvodů vždy, ale zapojují se do akcí jednorázových – divadelní večery, prohlídky na hradě apod. A nakonec jsou herci, kteří nás opustili nebo se s námi rozešli. A zmínit bych chtěl i herce „zasloužilé“, kdysi v Potštejně hrající, jimž jsme dali čestné členství. Ti na naše představení také pravidelně chodí.

A nesmím zapomenout ani na naše nejmladší herce – děti z hereckých rodin. Rády hrají a pravidelně vystupují v našich pohádkách.

 

Jak vypadá spolupráce s obcí?

Dobře, za to musím obci za sebe i kolegyně a kolegy poděkovat. Bez její podpory by divadlo asi nevzniklo. A i kdyby, neměli bychom asi k dispozici obecní prostory na uložení kulis a především pravidelnou finanční podporu.

 

Jaké další organizace vás podporují? Z čeho hradíte výdaje?

Jsme členy Volného sdružení východočeských divadelníků (VSVD). Píšu o našich aktivitách do Divadelní hromady a sleduji, co je kde nového.

Podporu máme kromě obce občas od některých místních firem. Třeba když pořádáme soutěžní divadelní večery nebo jsme dělali ještě před „covidem“ bály, přispějí na ceny. A pochopitelně si něco vyděláme „do klobouku“ na představeních. Díky tomu mohu hercům přispět na štaci na benzín. Když je zrovna z čeho...

 

Co vám práci nejvíc komplikuje?

Pokud se ptáte mě, nejvíce mi práci ztěžují herci. Je to hloupé takhle říct, ale je to jednoduché – dejte dohromady na každou štaci všechny, donuťte je do premiéry umět dokonale text... Prostě běžný stesk každého, kdo podobné uskupení vede.

Když se budete ptát herců, jistě jim nejvíc hraní komplikuje práce a jiné povinnosti. A možná i já, jako autor scénáře, nebo jako režisér.

Jako soubor si stěžovat nemůžeme. Když se dohodneme, odsouhlasíme, myslím, že vždy máme chuť věc provést, dotáhnout.

 

Jaká je situace souboru po covidu? Co vám téměř dvouletý výpadek činnosti přinesl?

Především jsme museli všechno zrušit. Nemáme žádné aktivity, které by šly s uzavírkami skloubit. Nehrálo se nic, nedělali jsme na hradě prohlídky, zrušil jsem festival. Na jednu stranu to asi bylo dobré v jedné věci – všichni jsme si oddychli. Od sebe navzájem, od zkoušek, od hraní. A naopak jsme se na sebe i na vlastní hraní začali těšit. Problém byl pochopitelně v tom, že se muselo znova začít vše zkoušet, navazovat kontakty, obnovovat do té doby fungující akce. Divadlo se nám však nerozpadlo, takže dobré.

 

Účastníte se také soutěžních postupových přehlídek amatérských divadel?

Soutěžních postupových přehlídek se neúčastníme. Zahrajeme si na přehlídkách, kam nás pozvou sami pořadatelé ze zájmu nebo kvůli hře, z doporučení atd.

I když si vzpomínám, že jednou divadlo jelo hrát kamsi a manželka ten „zájezd“ vedla. Když se vrátila, byla dost otrávená (stejně jako ostatní), že akce prý byla soutěžní (zda postupová již nevím), ovšem porotcům by mohla dělat matku (ve svém celkem mladém věku) a jejich věk by málem mohla přepočítat na svoje roky na jevišti. Rozumy, které souboru sdělili, prý nestály za nic...

 

Kromě vlastní divadelní činnosti připravujete ve spolupráci s obcí i další programy, jako jsou vystoupení na Hradozámecké noci nebo festival Divadelní Potštejn…

Pro obec toho děláme více. Já pro ni organizuji každoročně Divadelní Potštejn. Letos proběhl již devátý ročník, nebýt covidu, byl by již jedenáctý. Akce je otevřená všem zájemcům – ochotníkům i profesionálům, hraje se odpoledne pro děti, večer pro dospělé, standardně na hradě, vždy 4. 7. července. Víc najdete na www.divadelni.potstejn.cz.

Kromě nočních prohlídek hradu Potštejna pořádá náš soubor i tematické noční prohlídky v rámci celorepublikové akce Hradozámecká noc. Také jde již o dlouholetou tradici.

Pro obec chystáme se souborem už řadu let také slavnostní rozsvěcení obecního vánočního stromu. Je to večer spojený s vystoupením hudebníků, dětí z místní mateřské a základní školy, naše divadlo přidá nějaké scénky a akce tak dostane příjemný ráz. Celkově se jedná o dramaturgii akce, kompletní nasvícení a nazvučení.

 

Co říkáte úsilí o zápis „amatérského divadla (tedy i ochotnického)“ jako kulturního fenoménu na seznam UNESCO? Jaký přínos kromě prestiže by to mohlo mít přímo pro vaše divadlo?

Zaregistroval jsem, že kolegům loutkářům se již zápis podařil. Co to přinese českým divadelníkům, nevím. Z pohledu textaře – scenáristy vidím jistý problém v jazykové bariéře. Přeci jen lze těžko nastudovat a hrát v amatérských podmínkách Jiráskovu Lucernu v angličtině. Ačkoliv je Potštejn velmi turisticky oblíben, najít diváky na cizojazyčnou verzi nevidím jako reálné. Na druhou stranu – ochotnické divadlo místním fenoménem jistě je. Shodou okolností jedním z takto vyhlášených regionů byly od počátků právě východní Čechy, kde se Potštejn nachází. Tedy proč nedat světu vědět, co Češi (a Moravané a Slezané) dokážou.

 

Amatérské herce často jímá hrůza, že jim na jevišti vypadne text. Máte tu a tam v noci na toto téma barvité divadelní sny?

Nehraju, tedy se výpadku textu u sebe nebojím. Za herce se strachuji v reálu. Naštěstí ne v noci, ale až když stojím v sále a vidím, že postava na jevišti mlčí a „blbě kouká“. Obzvlášť, když jsem to napsal sám a vím, že mlčet nemá. Já mám spíš problém v tom okamžiku představení. Hlavně na premiéře mě jako autora/režiséra napadá: „Kdybys tohle škrtnul a tohle nechal, nebylo by to lepší?!“

 

http://divadlo.potstejn.cz

www.divadelni.potstejn.cz

Rakovnická Popelka bude bojovat za kvalitnější divadelní tvorbu pro děti už po čtyřicáté

RAKOVNÍK: Středočeský Rakovník přivítá už po čtyřicáté výběr toho nejlepšího, co se na půdě amatérského činoherního divadla pro děti za daný rok v České republice vyprodukovalo. Na zúčastněné soubory opět čekají v termínu 18.–22. října divadelní profesionálové v porotě, rozborové semináře, diskuse, hodnocení přímo od dětského diváka i příjemná tvůrčí atmosféra. Programové ředitelky Mgr. Simony Bezouškové jsme se ptali, jak se letošní jubilejní ročník připravuje a na co láká.

od 18.10.2023 do 22.10.2023
Autor článku: 
Irena Koušková

V termínu 18.–22. října se v Tylově divadle a Kulturním centru Rakovník odehraje Celostátní soutěžní přehlídka amatérského činoherního divadla pro děti a mládež Popelka Rakovník. Z pově­ření a za finanč­ního při­spění Minis­ter­stva kul­tury, pod záštitou ministra kultury Mgr. Martina Baxy, pořádá NIPOS-ARTAMA ve spo­lu­práci s Krá­lov­ským měs­tem Rakov­ník, Kul­tur­ním cen­t­rem Rakov­ník a Diva­del­ním spol­kem Tyl Rakov­ník. Hlav­ním orga­ni­zá­to­rem je občan­ské sdru­žení Diva­delní spo­lek Tyl Rakovník.

 

Popelka Rakovník je celostátní přehlídkou amatérského činoherního divadla, kterou NIPOS spolupořádá. V čem spočívá její jedinečnost?

Celostátní přehlídky amatérského činoherního divadla jsou jen dvě. Divadelní Piknik Volyně je určený dospělému publiku, kdežto Popelka Rakovník cílí na publikum dětské. Unikátní ji činí skutečnost, že není jen přehlídkou toho nejlepšího dané sezóny, ale funguje zároveň jako dílna divadla pro děti.

 

Jak přehlídka souborům pomáhá? Jak to celé probíhá?

Na Popelce se hrajícímu souboru dostane plného hlediště dětí, navíc odborné analýzy a hodnocení jejich inscenace od odborné poroty. Tím nejpodstatnějším je pak zprostředkování reflexe dětského diváka. Na Popelce pod vedením speciálně vybavených lektorů pracují obvykle tři dětské skupiny – žáci z 1. a 2. stupně základní školy a studenti střední školy. Lektoři pak prostřednictvím různých především nepřímých metod zjišťují, zda děti pochopily příběh, rozuměly vztahům, jestli je inscenace emocionálně zasáhla a zda pochopily téma či poselství. Pokud dojde k tomu, že děti něčemu neporozuměly nebo inscenaci dokonce nepřijaly, pátrá odborná porota po možných inscenačních nedostatcích a svá zjištění se snaží zobecnit, aby se jich následně další tvůrci vystříhali.

 

Název Popelka je údajně odvozen od publikace paní Aleny Urbanové Popelka divadla pro děti (1986). Platí stále, že činohra dospělí dětem zůstává Popelkou mezi všemi dalšími oblastmi divadla?

Situace, kterou Alena Urbanová ve své publikaci trefně pojmenovala, platila jak v roce 1991, kdy rakovnická přehlídka dostala svůj název, tak do značné míry platí i dnes.

 

Popelku vedete od r. 2004. Vnímáte nějaký posun, co se amatérského divadla pro děti týče? Je divadlo pro děti v krizi?

Zásadním problémem divadla pro děti, ať už amatérského nebo profesionálního, je nedostatek kvalitních předloh. A pokud divadelní soubory mezi sebou nemají schopného dramatika či dramatizátora, je velmi těžké ho překlenout. Nicméně naštěstí mohu prohlásit, že právě osobností schopných vytvořit autorskou předlohu přibývá. Pomalu, velmi pomalu, ale jistě. Celému procesu napomáhá i autorská soutěž o nejlepší předlohu pro divadlo pro děti Oříšky pro Popelku, kterou na svět přivedl můj předchůdce Milan Strotzer a v níž s vděkem pokračuji. Divadlu pro děti, které bylo už před covidem křehké, samozřejmě tak dlouhá pauza v tvorbě a hraní znatelně ublížila. Ale zdá se, že se z toho pomalu oklepává.

 

V programu najdeme pro letošní rok devět inscenací. Máte stále z čeho vybírat? Objevují se nové soubory a mění se repertoár, nebo scéna spíše stagnuje či ubývá? Často se píše o tom, že kvalitních předloh pro činoherní divadlo pro děti je jako šafránu. Jedná se podle vás o jediný důvod, proč bývá úroveň přehlídek tak kolísavá?

Jsou roky veselejší a samozřejmě roky smutnější. Momentálně se pohybujeme těsně na hraně. Program Popelky sice naplníme, ale musím přiznat, že jsme rádi za každou kvalitní inscenaci a přehnanou vybíravost si dovolit nemůžeme. Zásadním důvodem je již zmiňovaný nedostatek kvalitních předloh. Dalším důvodem je obecné vnímání divadla pro děti jako podružné oblasti divadla. Většina amatérských činoherních souborů se mu nevěnuje, případně ho dělá sporadicky. Proto si ty existující musíme hýčkat a podporovat je, jak jen to jde a ty ostatní přesvědčovat o jejich mylném vnímání této oblasti. 

 

Asi se shodneme na tom, že mezi nejlepší profesionální scény divadla pro děti patří ALFA v Plzni, Hradecký DRAK, Naivní divadlo Liberec, Malé divadlo v Českých Budějovicích či pražský Minor. Jak je tomu mezi divadly amatérskými, zvláště v oblasti činohra dospělí dětem? Je nějaký soubor zárukou kvality?

V posledních dvou dekádách jsou to De Facto Mimo Jihlava, Divadlo Radar Praha, Suchdolský divadelní spolek SUD Suchdol nad Lužnicí a 1. neratovická divadelní společnost. Své naděje vkládám do Brambůrek z Mostu.

 

Letos se uskuteční teprve druhý ročník po covidu. Přinesla pandemie přehlídce nějaké změny?

Přinesla jednu zásadní změnu, tradiční listopadový termín, kdy jsou respirační onemocnění na vzestupu, jsme po dvou zrušených ročnících přesunuli raději na říjen.

 

Zdá se, že Rakovník amatérskému divadlu přeje. Kromě Popelky se tu v březnu konal také 45. ročník postupové přehlídky amatérských divadelních souborů Wintrův Rakovník… Máte kromě ministerstva kultury podporu ještě z dalších zdrojů?

Popelku Rakovník i Wintrův Rakovník dlouhodobě financuje Královské město Rakovník. Ta dlouholetá tradice obou přehlídek je zásluhou především svědomité péče a organizace ze strany místního Divadelního spolku Tyl a Aleny Mutinské z Kulturního centra Rakovník, která zároveň šéfuje divadelní spolek a celý život se amatérskému divadlu aktivně věnuje.

 

Nejlepší soubory porota doporučí na festival amatérského divadla Jiráskův Hronov. Jaká je úspěšnost oceněných souborů z Popelky na Jiráskově Hronově?

Inscenace určené primárně dětem na Jiráskově Hronově samozřejmě nemají své publikum, a navíc se tam dostávají do zcela jiného kontextu. Spíše bych řekla, že tu působí trochu nepatřičně a paradoxně jim účast na mezidruhové přehlídce toho nejlepšího dané sezóny může naopak ublížit.

 

Letošní Popelka se koná u příležitosti 100. výročí narození Daisy Mrázkové… Jak se to projeví v programu?

Kromě inspirativní inscenace Ivany Bílkové a Marka Zákosteleckého Nádherné úterý jsme pro návštěvníky přichystali „Pokojíček Daisy Mrázkové“, volně přístupnou čítárnu a ateliér, kde se mohou začíst do všech jejích knih a zkusit si je ilustrovat. A do třetice plánujeme veřejnou diskusi o díle Daisy Mrázkové a jeho vlivu na děti a mládež. Kromě tohoto výročí slavíme i čtyřicet ročníků celostátní přehlídky amatérského činoherního divadla pro děti a mládež. To připomeneme vydáním almanachu s příznačným názvem Popelka mezi Popelkami.

 

http://www.tyl-rakovnik.cz/

https://www.nipos.cz/artama-do-cdpdm/

 

Vizitka

Mgr. Simona Bezoušková vystudovala na filozofické fakultě Karlovy univerzity obor Teorie kultury. Její jméno je spjato s amatérským divadlem v České republice. Vedle toho, že v roce 2004 převzala organizování Popelky Rakovník, je v současné době odbornou pracovnicí pro amatérské činoherní divadlo NIPOS-ARTAMA, tajemnicí odborné rady NIPOS-ARTAMA pro amatérské činoherní divadlo a v minulosti byla také dlouholetou programovou ředitelkou Jiráskova Hronova, V letech 2004–2010 byla redaktorkou časopisu Amatérská scéna a je též absolventkou Kurzu praktické režie.

 

 

Podcast Místní kultury / s Milošem Štědroněm, muzikologem

BRNO: Nový podcast Místní kultury představí hudebního skladatele, vědce a vysokoškolského pedagoga Miloše Štědroně. Narodil se v roce 1942, ale rozhodně nepomýšlí na odpočinek, naopak stále komponuje a věnuje se svým studentům na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Jeho odborný zájem patří především dílu Leoše Janáčka (v titulu jedné své knihy tomu říká "celoživotní janáčkování"). Známý je ale i jako skladatel, který je doma v různých žánrech od hudby pro inscenace brněnského divadla Husa na provázku až po komorní opery. V našem podcastu bude řeč o jeho písničkách ze slavné Balady pro banditu, přátelství s Ivou Bittovou, janáčkovských inspiracích i o tom, proč rád vyučuje, ale nerad zkouší své studenty.

Autor článku: 
Hana Soukupová

 

Poslouchejte nás také na:
Google Podcasts Logo Anchor.fm Logo Spotify Logo Apple Podcasts Logo Amazon Music Logo RSS Logo

Listen on Google Podcasts

Akční mláďata ZŠ Vápenná v Rychlebských horách mezi finalisty ceny Gratias Tibi

SKOROŠICE: Loni v létě byla v zaniklé horské osadě Kamenné (Steingrund) v Rychlebských horách na Javornicku velká sláva. Vyvrcholil totiž projekt holek a kluků z montessori Základní školy Vápenná, kteří v průběhu tří let postupně obnovovali místa, která bývala součástí jejich obce. Nejprve postavili zvoničku a kovaný kříž, vyčistili pramen pitné vody a pod vedením stavaře také vybudovali „útulnu“ pro kolemjdoucí turisty. K jejímu slavnostnímu otevření uspořádali v červnu 2022 vlastními silami festival s hudebním programem, tvořivými dílnami a divadlem, ve kterém sami účinkovali. Letos figurují mezi finalisty 10. ročníku ceny Gratias Tibi, kterou uděluje Člověk v tísni za občanskou aktivitu mladých lidí pozitivně ovlivňujících život ve společnosti. Předání cen se uskuteční 26. září v pražském divadle Vzlet.

26.09.2023
Autor článku: 
Irena Koušková

Porota vyzdvihla „neuvěřitelnou samostatnost a akčnost žáků a žákyň, ale také zájem o jejich okolí a nedávnou historii. Na projektu také ocenila, že je dlouhodobý a že si žáci důkladně promysleli postup obnovy. Dohledali si informace k zaniklé osadě a zajímali se o původní obyvatele obce. Projekt má hmatatelný výsledek, přesah i mimo jejich komunitu a může být inspirací nejen pro jejich vrstevníky.“  Zdroj: https://www.gratiastibi.cz/cs/finaliste-2023

 

Otázky pro Mgr. Věru Ingrovou a MgA. Zdeňku Morávkovou, Ph.D.

Mgr. Věra Ingrová byla průvodcem projektem Kamenná v prvních dvou letech. V Montessori ZŠ Vápenná nyní garantuje rozvoj a metodu Montessori pedagogiky ve druhém trojročí.

MgA. Zdeňka Morávková, Ph.D., vedla žáky třetí rok projektu. V Montessori Vápenná nyní garantuje rozvoj a metodu Montessori pedagogiky ve třetím trojročí.

 

Paní učitelky, proč se „vaše děti“ do celého projektu pustily? Do jaké míry to byla jejich iniciativa a nápad z vlastních hlav? Co je přesvědčilo, že svůj nejen školní, ale i volný čas věnovaly právě tomuto místu a úsilí, aby Kamenná nebyla zapomenuta? 

VI: Jsme škola, která vzdělání dětí staví na principech vytvořených Marií Montessori, italské lékařky, vědkyně a pedagožky. Ta vypozorovala, že u dospívajících dětí 12 až 15 let dochází k významnému a rychlému vnitřnímu i vnějšímu vývoji, který nese velké změny. Tyto změny vyžadují zcela jiné potřeby, než ty, jež jsou nabízeny dětem v „klasických” školách. Proto stanovila pro dospívající několik pilířů výchovně-vzdělávacího procesu. Na nich leží celý koncept vzdělávání dětí v 7., 8. a 9. ročníku Montessori. Program pro dospívající pojmenovala Děti země. Jeho cílem je propojit intelektuální práci ve škole, praktické činnosti mimo školu a práci pro komunitu tak, aby byly děti v závěru základní školní docházky připraveny uvažovat o svém povolání/poslání v životě a specializovat se v oblasti svého zájmu, talentu, který jim umožní přispět samostatným a smysluplným způsobem celé společnosti. Z tohoto důvodu jsme společně s dětmi navrhovali a hledali oblast, které bychom se tři roky věnovali a naplnili tak výchovně-vzdělávací cíle výuky na II. stupni.

Na stole nám tehdy leželo několik nápadů. Postavit altán na školní zahradu, pronajmout si pozemek a pěstovat zeleninu,… Nakonec vyhrála zaniklá osada Kamenná. Je možné, že hlas pro Kamennou byl ovlivněn nejen tím, že jsme se v té době právě věnovali tématům spojeným s obdobím 2. sv. války, ale také že jsme oblastí bývalých Sudet, kde na vás historie z těchto těžkých časů kouká takřka za každým rohem.

Co v dětech zažehlo chuť Kamenné věnovat nejen školní, ale hlavně svůj volný čas, přesně nedokážu říci. Ale přesvědčení o smyslu projektu a také radost z obnovení pramene, která se dostavila po prvním roce realizace, se přenesla i do druhé fáze stavby zvoničky a pokračovala až k jeho zdárnému finiši – postavení útulny.

 

ZM: Tím, že jsem do projektu „naskočila“, když už byl rozběhnutý, tak jsem se snažila motivaci dětí zmapovat hned zkraje mého převzetí. To bylo velmi cenné a ukázalo mi to, s jakou skupinou vůbec pracuji. Projevilo se například, že ne každý je nadšený ze stavby útulny a bylo třeba zmapovat talenty nebo alespoň předpoklady jednotlivých dětí a jejich vlastní potřeby. To bylo klíčové proto, aby cítily chuť se na tak dlouhodobém projektu ještě podílet. Někomu byla bližší stavařina, jinému vedení týmu a rozpočtu, dalším divadlo nebo výtvarná tvorba. Tohle bylo sice náročné skloubit a udržet pohromadě, ale pomáhalo to k získání a udržení osobní motivace každého jednotlivce a díky tomu mohl vzniknout nakonec tak pestře zaměřený projekt.

 

Máte k Rychlebským horám osobní vztah? Jste rodačky? Jaká je historie Kamenné a jak to tu kdysi vypadalo?

VI: Obec byla založena 1692 jako Steingrunde. Měla i český název, Kamenička. Ten vznikl pravděpodobně od kamenité půdy, na které byla obec postavena. V roce 1723 přibyl mlýn. V roce 1816 tu vyrostla kaple a v roce 1837 i škola. Byla zde také hospoda a výrobna potaše. Většina obyvatel ale pracovala v lese. Největšího rozvoje dosáhla obec před 2. světovou válkou. Většina dřevěných domů byla zbourána a vystavěny zděné. Vznikl hasičský sbor a v roce 1937 hasičská zbrojnice. Po vysídlení německého obyvatelstva nebyla obec nikdy plně dosídlena a v roce 1961 ji československá armáda srovnala se zemí. Narodila jsem se v tomto kraji a z jedné čtvrtiny mám místní, sudetské kořeny.

 

ZM: Do Rychlebských hor jsem se přestěhovala před třinácti lety s mým mužem, který z Jesenicka pochází. Bydlíme v zaniklé osadě na hřebeni, který svým osudem Kamennou v něčem hodně připomíná. Rychlebské hory jsou krajinou, do které se romantici, co mají rádi nejrůznější výzvy a historii, musejí zamilovat. (úsměv)

 

Nejvýraznějším výstupem celého tříletého projektu je vznik útulny pro turisty. Co dnes takový plán obnáší, co bylo třeba zařídit, vykomunikovat, sehnat, odpracovat? Do jaké míry to vše zvládly děti? Co se díky tomuto školnímu projektu naučily? Jaká část práce je bavila nejvíce? S jakými profesionály spolupracovaly? V čem spočívala ta „neuvěřitelná samostatnost“, kterou porota soutěže vyzdvihla? Dokážou už dvanáctileté děti samy vést takový projekt?

ZM: Děti by zřejmě takový projekt napoprvé samy nezvládly. Jsou sice nesmírně zručné a nadšené, ale představit si, co to obnáší, je mnohdy výzva i pro dospělé. Klíčový je pro nás právě proces učení. Žáci se učí nejen nové znalosti, ale i kompetence. Role učitele je modelovat jim situace a ukazovat, jak probíhá plánování, vedení a realizace projektu. Stanovili jsme si např. společné deadliny, ke kterým měly být hotové návrhy a kresby na stavbu útulny. Poté je děti představily starostovi obce, na jejímž pozemku útulna leží. Vše musely prezentovat i na zastupitelstvu. Žádaly o různé granty a sponzoring. Učily se naplánovat rozpočet, dodržet ho, naplánovat termíny, pochopit technologii stavby, naučily se míchat beton, zacházet s různým nářadím, uplatňovaly matematiku při stavbě konstrukce, umějí už vytvářet plakáty v grafických programech, tvořit webové stránky, propagovat akci na sociálních sítích, uvádět festival, spolupracovat s kavárnami, zajistit občerstvení, celkově spolupracovat se subjekty mimo školu. Nejvíce je, myslím, bavil samotný festival. Už z nich spadla tíže nervozity a zároveň to byla oslava jejich tříleté práce. Myslím, že je mile překvapila vysoká účast z řad kamarádů, ale i nejširší veřejnosti a věřím, že oprávněně cítily hrdost. Závěrečné dotazníky, které jsem ale žákům na konci školního roku rozdala, ukázaly, že každý vnímal projekt jinak a že pro každého bylo přínosné a naplňující něco úplně jiného. Za to jsem moc ráda. Protože to bylo jedním z pedagogických cílů, poznat sám sebe, co mi jde i nejde, v čem se mohu překonat a jak mohu být součástí většího celku.

 

Co byste poradily těm, které váš příběh bude inspirovat?

VI: Dlouhý čas věnovaný projektu před jeho vlastní aktivní realizací, který byl plný diskuzí, přednášek a setkání s pamětníky či odborníky z různých oblastí, byl nesmírně důležitým aspektem, základem, jenž by neměl být opomenut či uspěchán. Odkryl dětem složitost a náročnost, postavil je do reality, na „zem“. Protože děti by nejraději začaly stavět už zítra. (úsměv)

 

ZM: Že učitelé mají v průběhu realizace pečovat i sami o sebe, dobíjet baterky a uvědomovat si znovu „proč“ to děláme. Práce po dobu tří let je pro děti velmi náročná. Učí se teprve pracovat s časem, plánovat jednotlivé kroky. V tomto musí být učitel trpělivý a také umět takový projekt oživit odlehčenějšími aktivitami, hrou, tím, že nabídne různé možnosti zapojení podle toho, co je kterému žákovi blízké. Z žádného projektu by neměla zmizet radost a chuť být spolu.

 

Jak probíhala spolupráce s Nadací Via, která už v minulosti podpořila také např. kampaň na oživení Tančírny v Račím údolí, jedné z nejkrásnějších staveb v Rychlebských horách? Přihlásili byste se do programu Dobro-druzi Nadace Via znovu? Co se při realizaci projektu osvědčilo?

VI: O finanční příspěvek se pokusily děti žádat hned v prvním roce projektu Kamenná, ale nedotáhly celou věc do konce a příspěvek nedostaly. Takovéto momenty nezdaru jsou nesmírně důležitými okamžiky v celém výchovně-vzdělávacím procesu Montessori pedagogiky.  Otvírají jiné cesty nebo vracejí zpátky – lépe a jinak.

 

ZM: Ve třetím roce projektu si část týmu dokázala vyhradit čas navíc a projít celým procesem žádání u Nadace Via znovu. Jako pedagog oceňuji nejen to, že žáci získali finance na realizaci festivalu, ale hlavně to, jak fantastickou podporu Nadace poskytuje metodicky. Např. to, že žáci svůj projekt představovali dalším skupinám z jiných koutů ČR. Jiné, dříve úspěšné skupiny byly vlastně v roli mentorů a říkaly našim žákům, na co si dát pozor. O takové učení ve vrstevnické skupině se opírá i celá Montessori metoda. Tento způsob učení je mnohdy mnohem efektivnější. Nadace žáky po celou dobu školila, na co si dát pozor, jak si rozdělit role. Pro mě jako pedagoga to byla další podpora a opora. Takže rozhodně doporučuji!

 

I letos se mohou do programu Dobro-druzi Nadace Via přihlásit skupiny dětí od 2. stupně základní školy a studenti středních i vysokých škol s vlastním nápadem. Mohou třeba pořádat za podpory nadace benefiční akce pro osobu nebo organizaci, kterou si sami zvolí, nebo také uspořádat sousedskou akci, přispět k obnově krajiny nebo zkrášlit své okolí.

 

Kdo nominoval váš projekt na cenu Gratias Tibi, kterou uděluje Člověk v tísni, symbolicky říkající všem soutěžícím Děkuji Tobě?

ZM: Na závěr celého projektu jsme s žáky uspořádali v obci Kamenná festival. Ten navštívili i někteří zaměstnanci z Nadace Via. Ohledně nominace se nám ozvali právě oni. Cenu znali a měli za to, že by bylo vhodné žáky nominovat. Vše tedy nakonec proběhlo právě ve spolupráci s Nadací.

 

Budete pokračovat akcemi, které vracejí místu život? Kdybyste měli tu moc, byla by tím největším cílem obnova původní sudetské osady Kamenná?

ZM: V projektech s žáky pokračujeme každoročně. Ale jak se říká, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, tak tento projekt byl v něčem naprosto výjimečný a i pro nás v nějakém smyslu neopakovatelný. Jako učitelé se také každý rok „ladíme“ na trochu jinou skupinu, která v trojročí vznikne a projekty by měly vycházet především z vnitřní motivace dětí. Pak jsou udržitelné. Víme, že pro některé z nich je projekt „Kamenná“ něčím, co by si opravdu přály zažít. Aktuálně hledáme, jak jim to dopřát a zároveň zvládnout projekty energeticky, protože pro učitele to je vždy významná dávka času navíc. Kdybych měla možnost, tak bych Kamennou nechala tak, jak nyní je. To místo je překrásné. Hlavně na jaře v květnu. A je živé i bez lidí. Je ale dobré si připomínat paměť míst a s jemností o ně pečovat. Někdy to může být věc trvalejší, jako je zvonička, jindy happening, kdy na místě s dětmi píšeme a čteme básně. Způsobů, jak se spojit s lidmi a místy je mnoho a já si cením toho, že je mohu spolu s dětmi citlivě objevovat.

 

https://montessori-vapenna.cz/

www.gratiastibi.cz

 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře