pondělí
27. září 2021
svátek slaví Jonáš

Články a komentáře

Články a komentáře

Bermudský Δ, jízda krajinou Českého středohoří. Zážitek pro diváky, adrenalin pro tým

ÚSTÍ NAD LABEM: Spolek Kult byl založen v roce 2002 v Ústí nad Labem. Přináší do kraje severozápadních Čech jedinečné projekty, do nichž zapojuje lokace Českého středohoří, místní historii i novodobé dopravní prostředky. O jejich zatím nejnovějším projektu Bermudský Δ, současné situaci a plánech do budoucna jsme si povídali s Honzou Kvasničkou, ředitelem spolku, a Lenkou Havelkovou, která má na starosti produkci a PR.

od 20.07.2021 do 14.08.2021
Autor článku: 
Hana Galiová

Jak vypadají aktuální přípravy vašich letošních projektů a jak vůbec hodnotíte současnou situaci pořadatelů kulturních akcí?

Honza Kvasnička: Rozjelo se to rychle, rozjelo se toho hodně, což je problém asi všech, kteří byli postiženi lockdownem, že předtím měli nastavené procesy, předem daný časový harmonogram rozvržený do celého roku a měli k dispozici stálý ověřený tým, se kterým spolupracovali. A to se teď sesypalo, někde víc, někde míň. Většina z nás dohání minulý půlrok tím, že akce různě popřesouvala do druhého půlroku nebo se mezitím rozjely ještě jiné projekty a jiné závazky. Někteří z nás si našli další práce a mají toho teď víc, než je příjemné. Na druhou stranu entuziasmus vyplývající z toho, že se konečně můžeme vrátit k tomu, co chceme dělat, přináší velmi pozitivní emoce.

Lenka Havelková: Souhlasím s tím, že teď je největší problém udržet stabilní tým. Mnoho lidí, se kterými spolupracujeme, je zapojených do jiných projektů i mimo obor divadla, třeba naši technici, a je někdy těžké se domluvit. Já sama jsem už zaměstnaná na plný úvazek jinde. Myslím si, že víc lidí se teď nemůže spoléhat čistě na kulturu, protože je možné, že na podzim se situace a podmínky pro realizaci kulturních činností zpřísní.

Honza: To svým způsobem souvisí i s tím, jak lidi teď přemýšlí, chtějí mít někde jinde rezervu, aby spláceli hypotéku a nedostali se do kritických situací. Spousta kulturních institucí se přiblížilo k existenční hranici, některé vyčerpaly své zdroje, někdo si musel půjčit či zastavil své projekty. Jakmile by přišel další lockdown, pak už není, kde brát. Nejistota lidí, kteří jsou na práci v kultuře navázaní, je poměrně pochopitelná. Taky si myslím, že svoji roli sehrál i stát, jenž sice kompenzoval pomocí covidových balíčků, kde bylo možností poměrně dost, ale myslím si, že nebyly správně udělané. Jednak byly nepřehledné, jednak byly různě selektivní. Například pro lidi, kteří mají různorodé typy příjmů z vícero aktivit. Stát je vrhnul tím směrem, že si mohli zažádat v jednom programu a ten kompenzoval jednu z aktivit a ty další ne, takže úbytek příjmů byl pak docela dramatický. Tím chci říct, že nejistota lidí v kultuře je logická.

Lenka: V prvním půlroce se toho bohužel nedalo mnoho realizovat, proto organizátoři některých festivalů posunuli termín na podzim. Druhá polovina roku bude více než kdy jindy kulturou nabitá. Což pro pořadatele není moc výhodné. Konkurence vzroste, ale počet lidí, kteří přijdou do divadla, se nezmění, možná jich bude dokonce míň, protože porostou obavy nebo strach z nákazy.

 

Bude se váš divadelní festival Kult na podzim krýt s nějakým dalším festivalem?

Honza: V tom trochu spoléháme na pud sebezáchovy jiných pořadatelů. V Ústí nad Labem patří Kult k největším akcím, a to je naše výhoda, že si každý dvakrát rozmyslí, jestli nasadí ve stejném termínu něco proti nám.

Lenka: Problém může přijít už mnohem dříve. Některá divadla hrají i přes prázdniny, diváci tak mají možnost jít na něco, co budeme mít v programu i my, během léta. Proto na to reagujeme tím, že předprodej letos začíná už v červenci, a ne až v září, jak jsme zvyklí. Rádi bychom, aby naši diváci věděli, na co se můžou těšit na KULTu, a v rámci jiných festivalů zajít na něco, co u nás nenajdou.

Honza: Lidi, co mají divadlo rádi, kromě toho, že v Ústí můžou jít na pár skvělých věcí od Činoheráku, si zvykli jezdit i do Prahy. Řada mých kamarádů se mě proto už ptala, co budeme mít na KULTu.

Lenka: V minulých letech jsme také víceméně znali chování našich diváků. Byly inscenace, které lidi chtěli vidět, a byly vyprodané dlouho dopředu. My jsme se pak snažili oslovit širší spektrum lidí i na ostatní program. Teď je obecně prodej vstupenek trochu vlažnější. Osobně si myslím, že lidé čekají do poslední chvíle a plánují na kratší dobu dopředu. Pořád všichni cítíme určitou nejistotu a možná panují obavy, co přinese podzim, což je pochopitelné. I když jak já říkám, my se neradi bojíme.

Honza: Na propagaci jsme se snažili vždycky docela šetřit a sázeli jsme spíše na adresné oslovování diváků, přes mailing list z předchozích objednávek a podobně. A také jsme spoléhali na facebook, kde oslovíme cílovku, která nás sleduje. Proto jsme velkou promotion nedělali, protože jsme si říkali, že peníze ušetříme a dáme je do kvality programu. V momentě, kdy nám něco hořelo, a vstupenky se prodávaly míň, přitlačili jsme a začali jsme víc promovat. Tohle bude, jak říkala Lenka, letos záležitost, kterou nepůjde moc realizovat, protože letos se lidi rozhodují na základě jiných věcí.

Lenka: Vnímám to například na předprodeji Bermudského Δ. Prodej vstupenek není tak rychlý jako v loňském roce nebo u projektu Kredenc. Doufám, že se všechna místa nakonec zaplní, myslím, že jsou lidé jen opatrnější.

 

Bermudský Δ je váš aktuální projekt na prázdniny. Lenko, zmínila jsi, že jste ho uváděli už loni. Co jste od loňského roku do letoška změnili? Bude zajímavý i pro diváka, který už představení viděl?

Honza: Změnilo se nám trochu obsazení.

Lenka: A neplánovaně.

Honza: To souvisí s tím vším. Všichni potřebují mít jistotu a peníze, a kdo dřív přišel a obsadil herce, tak ten je dostal. My jsme pak horko těžko dali dohromady devět termínů, abychom představení odehráli. Chtěli jsme deset, ale to se nepovedlo. I devět termínů jsme udělali tak, že jsou tam alternace. Tři lidi, kteří s námi byli loni, jsme letos nezískali. Ani alternace jsme nebyli schopní naplánovat tak, aby pokryly všech devět termínů, o jednu roli se někdy dělí ještě dva další herci. Režisér Filip Nuckolls šije hercům role na míru, s novými lidmi přišly jiné schopnosti, jiné přednosti, proto Filip drobně upravil některé obrazy.

Řeší se i jiné lokace, tým je objíždí, a někde je ještě více variant. Filip má pro různé varianty vymyšlené různé obrazy. Zavrhl jeden obraz, který byl loni v Levíně v hospodě, přišlo mu, že v tom počtu lidí, kteří vystoupí z autobusu, nebyli diváci úplně vtaženi do děje. Někteří v Levíně ještě nikdy nebyli, tak jim spadla brada až ke kotníkům a kochali se. Do toho jsme měli dramatickou scénu plnou krve a k tomu měl být krvavý západ slunce. Někdy lidi koukali na výjevy přírody víc než na divadlo.

 

Jinak budou lokace stejné?

Honza: Budou, jen kvůli jedné objížďce pojede autobus trochu jinudy.

 

Celé představení končí v Encovanech, v budově zámku, který je kulturní památkou, ale je v současnosti spíše v zchátralém stavu… Jak vycházíte s majiteli?

Honza: Majitelkou je paní Zdenka Buláková a je ochotná, vychází nám vstříc. Jsme rádi, že památka, kterou moc lidí nezná, se otevírá veřejnosti.

 

Jak je představení dlouhé?

Honza: Skoro 2, 5 hodiny. Tím, že je v něm víc vlivů, podnětů, lidé občas vystoupí z autobusu, jsou na čerstvém vzduchu, uběhne představení rychle. Během celého večera se najede okolo 40 km.

 

Bermudský Δ se odehrává v Českém středohoří. Někteří lidé, kteří tuto krajinu neznají, možná vnímají okolí více než všechny prvky děje. Diváci pak projekt můžou brát jako zájezd obohacený o obrazy. Není to proti vašemu záměru?

Honza: Obrazy částečně vycházejí z historie míst, měly by historii reflektovat atmosférou. Takže na vědomé bázi to třeba nesecvakne, ale na té podvědomé ano. Snad to nebude znít, že celý náš koncept shazuju, ale já mám vlastně docela rád pojem zážitkové divadlo, i když vím, že je vnímaný lacině. Snažíme se, aby představení nebylo laciné a podbízivé. Důležité je, aby lidi odjeli s tím, že se jim něco dostalo pod kůži. Jestli si odnesou zážitek ze scenérie krajiny, děje nebo všechno dohromady, to už je na nich. Můj hlavní cíl je, aby si na to někdy vzpomněli.

Lenka: Je pravda, že se někteří diváci na místa, která s námi projeli, vracejí. Mají pak krajinu navždy spojenou s naším představením.

Honza: Myslím si, že i poučenější diváci, kteří na Bermudský Δ jedou, tak jim dojde, že neudržíš v takovémto prostředí kompaktní divadelní tvar, který tě vcucne v prvních vteřinách, vstoupíš do jiného světa, za hodinu vylezeš a jsi jiný. To tady úplně nefunguje, protože vjemy přicházejí různorodě. S tím se počítá.

 

Když mluvíte o divácích, máte přehled, odkud jsou?

Honza: Jsou to jednak naši kmenoví diváci, co chodí na všechny akce, o ně se můžeme vždycky opřít, podrží nás na začátku. Těch si myslíme, že byly loni dvě třetiny. Pak přijelo hodně lidí z Prahy. Také proto, že herci, kteří v projektu vystupují, mu dělají ve svých komunitách propagaci. Představení je jiné a herec, který v něm účinkuje, ho umí dobře prodat, protože tomu dá emoci, kterou sám cítí, takže naláká další lidi. Loni se diváci rekrutovali hlavně z těchto dvou skupin. Letos se vše mění, letos to bude „per huba“. Noví diváci se o Bermudském Δ dozvědí od těch, kteří ho viděli loni. Další návštěvníky pochytáme skrze propagační nebo reklamní kanály. Nebo půjdou ti, co to loni nestihli. Zatím máme málo odehraných repríz, aby se dalo kvantifikovat, jaká je spádová oblast nebo odkud se diváci sjíždějí. Lépe se to ilustruje na případu Kredence, což je představení, které jsme odehráli asi 36krát, to znamená, že diváků bylo podstatně víc. Tam víme, že diváků dorazilo hodně z Prahy, ale i z Hradce, z Plzně, z Ostravy, z Hamburku, z Drážďan, se kterými spolupracujeme v rámci jiných projektů. Kredenc fungovala jako projekt, jenž má potenciál stahovat sem lidi z celé republiky. To byla i jedna z našich argumentací na kraji, aby projekt podporoval − kraji děláme dobrou reklamu, protože sem jezdí lidi z celé republiky.

 

Tři roky jste měli Kredenc, která se odehrávala ve vlaku, teď děláte druhým rokem Bermudský Δ v autobusu. Budete hrát za dva roky představení třeba na lodi?

Honza: Loď přijede už teď, Loď Tajemství bude v Ústí nad Labem v půlce července, s ní spolupracujeme… My ani nevyhledáváme cíleně dopravní prostředky, nás spíš zajímají lokace Českého středohoří a dopravní prostředky nám umožňují se tam přemisťovat. Slýcháme fórky, že bude loď, pak letadlo a nakonec raketa, která poletí jednosměrně…

V tuhle chvíli máme schválený projekt z Norských fondů, který se jmenuje Robo Pop. Jedná se o projekt, který bude zpracovávat témata umělé inteligence, ztráty duchovna, budoucnosti. Zapojí objekty kostelů, které se nevyužívají pro svůj původní záměr, ale hledají svůj obsah. Ten se tam pokusíme dočasně dosadit touto inscenací. Režie se ujme Miřenka Čechová, dramaturgie Petr Boháč, měl by tam hrát Radim Vizváry, v jednání je Lenka Dusilová. Představení by mělo mít premiéru příští rok, pravděpodobně v květnu, termíny se ještě ladí.

 

Chtěli byste i v příštím roce pokračovat s Bermudským Δ?

Honza: Doufám, že to bude s každým rokem ještě zrát a dopilovávat nebo přijdou nové impulsy, které nás posunou ještě dál. Byl bych rád, kdyby se hrál třeba pět let nebo dokud potrvá zájem diváků. Kredenc se hrála tři roky, prodávala se sama, neměli jsme s tím problém, dali jsme to na facebook a za hodinu bylo vyprodáno. Zájem násobně převyšoval kapacitu, kterou jsme byli schopní nabídnout. Ta byla omezená finančními zdroji, na každé repríze jsme prodělali sto tisíc. Prostředky na dofinancování jsme sháněli odjinud. Proto jsem se snažil přesvědčit kraj, že má smysl, aby projekt podporoval.

Společnost AŽD Praha, která vlastní Švestkovou dráhu, a byla partnerem projektu, nám vyšla ve všem vstříc, lidi byli profíci, neměli jsme problém cokoli vyřešit. Třeba v neděli večer spadly troleje, běžně se opravují dalších 24 hodin, a oni to měli za hodinu a půl nahozené i s revizí. Je to společnost velkých frajerů. Povedlo se jim na Švestkovou dráhu vrátit běžný provoz, a tím pádem se už do grafikonu nevejdeme, protože jsme s Kredencí jednokolejnou dráhu na tři hodiny zacpali. Tříhodinové okno už tam teď zkrátka není. Kredenc musela tedy skončit dřív. Filip Nuckolls by se rád vrátil k něčemu, kde jsou motorové vlaky, nabízí se třeba obnova trati do Lovečkovic. To je ale zatím píseň budoucnosti.  

 

Bermudský Δ se blíží, jaký máte letos tým?

Honza: Na tomhle projektu pracuje kolem 25 lidí, z toho činí 18 umělecké profese a 7 lidí dělá zázemí.

Lenka: Lidí pohybujících se kolem projektu je mnoho. Když bychom počítali i fotografy, umělce, kteří pro nás připravují videa, mixují hudbu a další, kteří nám třeba pomáhají s organizací ve Staňkovicích, tak by to mohlo být kolem 40 lidí, s nimiž spolupracujeme.

Honza: Máme totiž zázemí ve Staňkovicích, u Honzy Löbla, což je objekt, který kdysi býval zájezdním hostincem. Zázemí je hodně důležité.

Pro představu, je nás pětadvacet lidí, ráno se vstane a po snídani se hned vyráží na různá místa představení. Každé místo musí být připravené z několika úhlů pohledu. I scénograficky, v permanenci je i kosa, někde musíme vysekat například přerostlé kopřivy. Místo je nutno upravit, aby bylo dobře vidět. Pak jezdí čtyři doprovodná auta a ta by zase neměla být pozorovatelná z autobusu, aby to diváky nerušilo. Auta jezdí i jinými cestami a musí to mít timing, aby vše do sebe zapadalo. Navíc některé trasy, kde se vozidla pohybují, nejsou úplně cesty, takže se musí předem připravit, aby byly sjízdné.

Stalo se nám ale také, že se místa mění v čase, den ode dne. Loni na Víťově vyhlídce jsme měli vysoký porost, za kterým se herci před začátkem scény schovávali, pak jsme jeden večer přijeli, když už se hrálo, a všechno bylo vysekané. Museli jsme narychlo řešit, kam herce schováme. Naštěstí je tam terénní zlom, za nímž to šlo, ale herci museli být přikrčení. Takováto překvapení se stávají, někdy může sprchnout a auto nevyjede po cestě. Adrenalin je pak velmi silný. Jakmile jedno z aut nebo autobus klekne, celé se to sesype. I když loni jezdilo jedno záložní auto, tak to nejde pak narychlo vyřešit. Auta jsou na začátku vybavená rekvizitami i kostýmy, herci se v nich převlíkají. Kdyby se něco stalo, při půlminutových rezervách se nedá vše přestěhovat do jiného auta, to se celé zbourá. Sám sobě jsem si zakázal nad černými scénáři moc přemýšlet, říkal jsem si, že čím míň o tom budu dumat, tím víc musím věřit. Totéž platí i pro letošní rok.

 

 

Honza Kvasnička

Honza založil festival KULT, vybudoval a pět let provozoval klub Circus a podílel se na organizaci několika tisíc kulturních akcí převážně na Ústecku.

 

Lenka Havelková

Od roku 2016 má ve spolku na starosti produkci a PR. Je hlavní produkční festivalu KULT.

 

Bermudský Δ

Nejtajemnější místo leží v Sudetech! Říká se, že severočeská krajina je záhadná, nabitá energií, magická. Že zdejší temná historie neskončila, ale přetéká do současnosti. Ale co když je to pravda? Stojíme o to dozvědět se, co se skrývá pod vrcholy kopců, mezi skalami a v rozpadlých budovách?  Zjistit, co se stane, když se síly země propojí se silami lidské mysli? Můžeme si pak být jistí, že se vrátíme tam, odkud jsme vyjeli? Karosou vyrazíme z Litoměřic až tam, kam se ještě nikdo nevydal.  Další unikátní projekt divadla KULT je poctou severočeským Sudetům, tentokrát ale hrajeme na temnou strunu. Autobusem za hranice reality!

 

Spolek Kult

KULT, spolek jako zastřešující organizace nejen Festivalu KULT, vznikl v roce 2002, přesně pět let po prvním ročníku festivalu. Od začátku svého působení na ústecké scéně uspořádal více než 2700 akcí, které celkem navštívilo přes 300 000 diváků a představili se na nich umělci z více než 40 zemí světa.

Jeho největší akcí je zmíněný Festival KULT, který vždy během října oživuje kulturní život v Ústí nad Labem výběrem aktuálně nejzajímavějších představení tuzemských i zahraničních divadel a bohatým doprovodným programem.

 

Chystané akce:

Bermudský Δ 20.–25. července a 12.–14. srpna, Sudety, vyjíždí se z Litoměřic

Divadelní Pouť, Dolní Zálezly, 25. 9. 2021

Kult 24, divadelní festival, 13.–23. 10. 2021, více na https://www.festivalkult.cz/

www.kultprodukce.cz

Depozitář muzea v Dobrušce „vydává“ poklady v podobě děl Věry Jičínské

DOBRUŠKA: Interiér nejednoho bytu v Dobrušce letos zdobí nástěnný kalendář s barevnými reprodukcemi třinácti výtvarných děl malířky Věry Jičínské (1898-1961). A není to vůbec náhoda. Život a dílo této výtvarnice, od jejíž smrti uplynulo šedesát let, jsou s Dobruškou i krajem Orlických hor a Podorlicka velice úzce spjaty.

Autor článku: 
Dana Ehlová

Věra Jičínská se narodila roku 1898 v Petřkovicích. Absolvovala šestileté dívčí lyceum v Brně, odkud si mimo jiné odnesla základy kreslení a dějin umění a kde studovala také francouzštinu a němčinu, které později využila na svých uměleckých cestách. Vždy se chtěla stát malířkou. Po studiích na uměleckoprůmyslové školev Praze u prof. Kysely (1916-1922) se vydala do zahraničí. Dva roky strávila na Königliche Kunstgewerbeschule v Mnichově v ateliéru knižní úpravy a knižní grafiky. A v roce 1923 jí otevřela náruč Paříž, město zaslíbené kultuře a výtvarnému umění obzvlášť.

Ve Francii nejen pokračuje ve studiu a maluje, ale také hodně cestuje (Normandie, Bretaň, Provence, navíc Španělsko, Skotsko, Anglie) a později i vystavuje. Osm let spojených s Paříží a Francií nesmazatelně prostoupilo její tvorbou. Právě tato éra patří mezi úspěšné. Pravidelně se účastní tamních výtvarných salonů, věnuje se rovněž svému původnímu zaměření, tj. grafice. Díky vrozené systematičnosti opakuje zásadní motivy nejen v kresbě a malbě, občas je zachytí rydlem. Nejvlastnější formou jejího výtvarného výrazu se ale stal pastel, v němž dokázala zajímavě ztvárnit krajinu, architekturu i portrét.

V Paříži se přátelí se spoustou významných osobností. Silvestr tráví v ateliéru na Rue Vercingétorix ve společnosti Mary Durasové, Marty Jiráskové, Jana Zrzavého, Bohuslava Martinů, Františka Muziky, Bedřicha Feuersteina a dalších. Bohémský život však nepodporovala rodina Věry Jičínské, a tak z tohoto pohledu vše vyřešilo setkání se spolužákem z umělecké školy Prokopem Laichterem, rodákem z Dobrušky, za kterého se vdala 15. listopadu 1930. V květnu následujícího roku pak manželé opouští Paříž a zabydlují se v Praze.

V té době začíná dobrušská éra v životě výtvarnice, neboť Laichterova rodina vlastnila ve městě pod Orlickými horami dům. „Jezdila sem od roku 1931 nejprve jen s manželem, později i s dcerou,“ přiblížila Mgr. Pavla Skalická, vedoucí vlastivědného muzea a doplnila: „Podle vzpomínek její dcery Dany přijížděli do Dobrušky vždy měsíc před prázdninami a zůstávali až do konce září. Dcera tady chodila dva měsíce i do školy.“

V závěru svého života ale Dobruškou spíše projížděla, protože po válce si rodina pořídila (stejně jako mnoho výtvarníků a lidí z umělecké branže) chalupu v Říčkách, kde zhruba od roku 1947 prožívala hodně volného času. Poté, co se v roce 1952 při zřícení lešení během restaurátorských pracích malířka těžce zranila, v Orlických horách především relaxovala. Následky úrazu však postupně snižovaly její pracovní a umělecké možnosti, až jim nakonec podlehla.

Věra Jičínská zemřela 27. března 1961 v Praze. Několik let nato Prokop Laichter věnoval rodnému městu rozsáhlý rodinný archiv a značnou část díla Věry Jičínské. „Ve dvou následných etapách v roce 1967 a potom v sedmdesátých letech nám byla darována celá pozůstalost Věry Jičínské. Jednak zarámované obrazy, jejichž počet se blíží ke čtyřem stovkám, dále zhruba 1500 kreseb na papíru nebo maleb, které nejsou v rámech a jsou uloženy v nekyselém papíru v depozitáři. Některé z nich již byly zarámovány v rámci nynějšího restaurování,“ uvedla vedoucí muzea a pokračovala: „Máme i osobní korespondenci s příbuznými, přáteli, manželem, dcerou. Jsou tam i deníky, protože Věra Jičínská byla tak pečlivá, že si celý život téměř každý den zapsala nějakou poznámku, někdy se týkala cest, jindy osobního života. To jsou pro nás cenné prameny. Získali jsme  i skicáře a také velké množství fotografií z cest nebo ze života. Málo se totiž ví, že byla výbornou fotografkou. Cennou součástí jsou i fotografie, podle nichž malovala.“

Mezi další sbírkové předměty patří novinové výstřižky s texty o absolvovaných výstavách, pokladní doklady, legitimace spolků, ve kterých byla výtvarnice zapojena. Nechybí ani keramika, kterou vyráběla zřejmě z finančních důvodů.

Pavla Skalická odpověděla také na otázku, zda byl rozsáhlý dar spojen s nějakým odkazem či přáním: „Součástí daru byl i rodný dům rodiny Laichterovy, konkrétně Jana Laichtera. S tím souviselo  přání, že by měl dům sloužit jako muzejní expozice, ve které by byly (ideálně) umístěny obrazy manželky. Expozice zde krátce na to dle jeho přání instalována byla, ale v 80. letech byla zrušena, protože nebyla navštěvována a prostory nesplňovaly hygienické a jiné normy. V objektu například není voda ani WC. Dům ani není pro tento typ expozice příliš vhodný, proto pracujeme na jeho využití spíše formou památníku rodiny Laichterových než galerie.“

Předzvěstí letošního výročí Věry Jičínské se staly aktivity spojené se sbírkou. „Na podzim minulého roku převezlo dobrušské muzeum k restaurování prvních 22 obrazů Věry Jičínské a jeden její portrét, který namaloval manžel Věry, Prokop Laichter. Restaurování provedl Mgr. art. Luboš Machačko, restaurátor s povolením ministerstva kultury, a studenti 3. ročníku Fakulty restaurování Univerzity Pardubice pod jeho vedením,“ upřesnila vedoucí muzea Pavla Skalická a dodala: „V první etapě se restaurovala díla pro připravovanou výstavu Věra Jičínská – Doma v Dobrušce. V budoucnu by muzeum chtělo takto restaurovat minimálně deset obrazů ročně, vždy podle aktuálního zájmu vystavitelů. Plánujeme restaurovat pařížské práce autorky, které pak budou k dispozici pro zapůjčení galeriím. Prostředky na renovaci se podařilo získat z rozpočtu města, požádali jsme také o dotace z Ministerstva kultury ČR a Královéhradeckého kraje.“

Avizovaná výstava obrazů Věry Jičínské musela být s ohledem na pandemickou situaci odložena z března na září letošního roku. Je naděje, že by ji mohli navštívit i potomci rodiny Laichterovy, kteří již vloni zavítali do města svých významných předků a kteří jsou zároveň vlastníky budovy pražského Laichterova nakladatelství, vyprojektované architektem Janem Kotěrou: „Chtěli by tam vytvořit památník Jana Laichtera a jeho rodiny. Štěpán Laichter (potomek z druhé linie od bratra manžela Věry Jičínské – Jana Laichtera) je velice jazykově, počítačově a graficky nadaný, tak je schopný připravit projekt z velké části sám,“ sdělila vedoucí dobrušského muzea.

Navíc zpoza Atlantiku sleduje dění v muzeu dcera Věry Jičínské, která je s muzeem od loňského roku v pravidelném kontaktu: „Má radost, že pracujeme na sbírce její matky. Sdělila, že nás podporuje ve veškeré činnosti. To je důležité, protože ona je držitelkou veškerých autorských práv,“ vysvětlila Skalická s tím, že dnes 84letá paní Dana Laichterová-Görnerová uchovává v paměti řadu vzpomínek, které jsou provázány s obrazovou sbírkou.

Je dobře, že díla malířky Věry Jičínské opouští po desítkách let depozitář, že se jim dostává zasloužené pozornosti i péče a že se s nimi budou moci seznámit nejen obyvatelé Dobrušky, ale také obdivovatelé výtvarného umění z celé republiky.  

 

 

 

 

 

Na kávě s Ivanou Leidlovou: Deset let v čele Festivalu Jarmily Novotné

LITEŇ: Původně bankéřka, která po narození dvou synů vyměnila svět korporátní klientely za práci v neziskové sféře. Spjatá již více než deset let se zámeckým areálem v Litni nedaleko Karlštejna, kde kdysi pobývala se svým mužem baronem Jiřím Daubkem i hvězda Národního divadla i newyorské Metropolitní opery Jarmila Novotná. Postupně objevovaný příběh této skutečné světové celebrity začal Ivanu Leidlovou fascinovat, a možná ještě více fakt, že doma byla slavná pěvkyně prakticky neznámá. To se ale podařilo postupně změnit neziskové organizaci Zámek Liteň, z. s., kterou v roce 2012 mecenáška založila. Pořádá mimo jiné multižánrový Festival Jarmily Novotné. Vrcholnou událostí jeho jubilejního 10. ročníku se letos stane mimořádný open air projekt Rusalka v parku.

28.08.2021
Autor článku: 
Irena Koušková

Každý rok se pyšní Festival Jarmily Novotné nějakou mimořádnou událostí. V roce 2014 jste pořádali open air koncert Pocta Jarmile Novotné pod vedením Jiřího Bělohlávka, za účasti světově uznávaných českých operních pěvců. Letos je to uvedení rovněž venkovního projektu Rusalka v parku… a opomenout nemůžeme ani pěvecké kurzy.

Hlavním projektem letošního roku, a tedy 10. jubilejního ročníku Festivalu Jarmily Novotné, je zrealizovat velký open air koncert Rusalka v parku. 28. srpna v zámeckém parku v Litni zazní nejznámější části opery Rusalka Antonína Dvořáka, která letos slaví 120 let od své premiéry, v podání Symfonického orchestru Českého rozhlasu, pod taktovkou Roberta Jindry. Zpívat budou vynikající pěvci K. Kněžíková, R. Samek, J. Martiník a J. Kurucová. Režisér Michal Caban do projektu přidá taneční čísla, která doprovodí hudbu a zpěv, budou probíhat na rozdílných místech areálu zámku v Litni a chceme je přenášet na hlavní scénu pomocí videoprojekce. Přijďte se podívat, bude to krásné!

Jelikož jsme náš koncert naplánovali na konec léta, věřím, že v té době se situace okolo covid již zklidní a také se zvýší proočkovanost, abychom mohli projekt uskutečnit tak, jak zamýšlíme!

Jsme rádi, že nám bylo umožněno uskutečnit letošní pěvecké kurzy. Ty proběhly ve druhé polovině června. Pro spolupráci se nám podařilo získat světově uznávanou lektorku operního zpěvu Margreet Honig, která je zároveň autorkou knihy o technice zpěvu. Tu jsme vydali v překladu renomované české mezzosopranistky Markéty Cukrové v roce 2019. Když jsme paní Honig jeli knihu ukázat a představit se, líbilo se jí, jaké aktivity děláme a dohodli jsme se, že uspořádáme její kurzy v Litni. Za věhlasnou odbornicí míří všechny světové hvězdy na hodiny zpěvu a ona i vzhledem ke svému věku již jezdí každé léto pouze na své kurzy do Rakouska. Pro nás udělala výjimku a společně s oceňovanou sopranistkou Simonou Houda Šaturovou vedla kurzy pro mladé pěvkyně právě v Litni. Na konci kurzů se uskutečnil tradiční koncert všech účastníků, který se i navzdory nutným opatřením povedl a návštěvníci byli za možnost živého kulturního zážitku po dlouhé prodlevě obzvláště vděční.

 

Jak pokračuje obnova kulturních památek zámeckého komplexu?

V liteňském areálu se nachází šest kulturních památek. Jsou to zámek, Čechovna, Oranžerie, Salla Terrena, zámecký park, kovárna a pivovar, které se snažíme z různých zdrojů opravit. Zámek Liteň se podílel obzvláště na rekonstrukci zámeckého parku a instalaci zámeckých hodin. 

Park

Východiskem pro revitalizaci historického parku byl stav jeho posledních úprav z roku 1922 dokumentovaný „Plánem parku při zámku pana J. Daubka v Litni“, který navrhl Ing. Drahoslav Šonský, CSc., (mimo jiné rovněž projektant a zakladatel dendrologické zahrady a parku v Průhonicích). V parku se nachází více než 200 vzrostlých dřevin s velkým podílem zajímavých exemplářů (celkem 29 druhů listnatých stromů a 11 druhů jehličnanů).  Bohužel obnova parku nám dala zabrat více, než jsme čekali.

Těsně před ukončením prací, v průběhu prvních deseti červencových dnů roku 2013, zasáhly Liteň a zejména zámecký park povodně. Na celé spodní části parku se vytvořila souvislá vodní plocha, ve které pluly například i ryby z jezírka. Voda vymyla a odplavila všechnu zrekultivovanou a nově navezenou zeminu, včetně osiva. Ve spodní části zahrady stála voda v cca 30cm sloupci.

Následné extrémně vysoké teploty a nedostatek dešťů, které postihly Českou republiku koncem července 2013, zkomplikovaly zejména péči o travní plochy. Pro záchranu stromů a porostů v parku bylo nutné ručně zalévat každý strom týdně 100 litry vody, dále pak denně 3 000 litry vody azalky a rododedrony a téměř 7 000 litry vody všechny nové výsadby, třezalky před Čechovnou a levandule v bludišti.

A to nebylo vše – začátkem srpna se parkem prohnala ničivá větrná bouře. Poškodila koruny ošetřených stromů, zanechala je se zachycenými ulomenými větvemi, některé v havarijním stavu. Okamžitou odbornou eliminací škod se podařilo navrátit zámecký park do původního stavu.

 

Zámecké hodiny

Původní zámecké hodiny byly instalovány v roce 1902 za rodiny Daubků. Hodiny spravedlivě měřily čas všem v Litni až do druhé poloviny 90. let, kdy byly zcizeny. Osobně považuji odpočítávání času za téměř magické, takže jsem usilovala o to, aby se hodiny navrátily na své původní místo co nejdříve.

Již v roce 2012 jsem začala s průzkumem společností, které se zabývají věžními hodinami, a tak jsem narazila na firmu Hainz. Když jsem zjišťovala reference firmy, dostalo se mi odpovědi, že společnost dlouhodobě spravuje rovněž Staroměstský orloj…  Ještě větší překvapení nastalo, když současná majitelka firmy, paní Nesnídalová, vylezla na zámeckou věž v Litni a sdělila mi, že dle technologie, která na místě zůstala, je zřejmé, že i původní hodiny musel před více než 100 lety instalovat její pradědeček, který v té době rodinnou firmu Hainz řídil. Firmě Hainz byl za předchozího režimu zabaven celý archiv, takže oni ztratili přehled o svém historickém působení. Na ciferníku, který směřuje do areálu, jsme ponechali původní letopočet 1902, aby připomínal historickou instalaci, a na ciferník směřující ven z areálu jsme nechali vyrýt letopočet 2013, aby připomínal novou instalaci hodin a měřil čas novodobé historie zámku.

 

Jste příjemci covidových dotací?

Požádali jsme koncem loňského roku o náhradu alespoň části nákladů, které jsme vložili do přípravy kulturních aktivit pro loňský ročník Festivalu Jarmily Novotné. Bohužel jsme získali kompenzaci pouze malé části vložených prostředků, ale to se nedá nic dělat, všichni jsme na tom podobně.

 

Jaké jsou se zámeckým areálem v Litni plány pro nejbližší budoucnost?

V současnosti je naším nejbližším plánem dobře a úspěšně připravit jubilejní 10. ročník Festivalu Jarmily Novotné a tomu podřizujeme všechno. Letní open air koncert Rusalka v parku je opravdu velký projekt.

Z dlouhodobějších plánů se nyní snažíme zrealizovat obnovu oranžerie, která by měla sloužit jako zázemí po výtvarné umělce. Bývalá oranžerie je krásný přízemní prostor v zámeckém parku s krásným světlem. Kdyby se její renovace podařila, a my tak mohli nabídnout kurzy nebo workshopy výtvarným umělcům, bylo by to krásné.

Celý loňský rok jsme rovněž finalizovali přesun pozůstalosti Jarmily Novotné do České republiky, což se nám podařilo.

 

Kdo spravuje pozůstalost Jarmily Novotné? Jaký je v ní nejcennější nebo nejzajímavější předmět? Je stále co o jejím životě objevovat?

Pozůstalost Jarmily Novotné spravoval její syn Jiří Daubek, který žije v Americe. Během posledních několika let se pod vlivem naší spolupráce a na náš popud rozhodl celou pozůstalost projít, uspořádat a nakonec ji také kompletní předal do správy naší neziskové organizaci. Toto se nám podařilo uskutečnit na přelomu letošního roku. Jedná se opravdu o velké množství krabic, dokumentů, deníků, alb, fotografií apod., takže doposud jsem neměla možnost projít všechny materiály.

Mezi předměty, které jsem však již prostudovala, mě velmi zaujaly fotografie z roku 1947. Do Litně za Jarmilou Novotnou tehdy přijeli novináři ze známého amerického společenského časopisu Life. Na fotografiích je s nimi zachycena Jarmila Novotná před Čechovnou a zámkem v Litni a na procházce na Karlštejn… (viz obrazová příloha – pozn. red.)

 

Jaký je příběh Daubkových ve vztahu k Litni? Kdy jste se prvně kontaktovali?

Poprvé jsem se setkala s potomky rodiny Daubků v roce 2011 a tato schůzka byla pro mě klíčová. Vedla k tomu, že jsme synovi Jarmily Novotné po prvním setkání dali dárek k narozeninám, a to pozvání celé jeho rodiny do Litně, do jeho bývalého domova. Došlo k němu na konci léta 2012 a my jsme na jejich počest uspořádali výstavu v zámku a malý kulturní víkend – Festival Jarmily Novotné. Tím to celé začalo!

Pan Daubek až po setkání s námi a následných aktivitách Festivalu Jarmily Novotné začal procházet a organizovat materiály z pozůstalosti svých rodičů, která zde byla od smrti Jarmily Novotné v roce 1994, a na základě toho svou maminku a tatínka snad i lépe pochopil…

 

Za vlasteneckou a podnikatelskou rodinou Daubkových jezdili do Litně snad všichni umělci generace Národního divadla…

Daubkové byli velcí mecenáši umění, na svém panství v Litni nechávali žít a tvořit celou škálu umělců Národního divadla. Umělci jako František Ženíšek, Josef a Quido Mánes nebo Josef Václav Myslbek byli pravidelnými hosty na zámku v Litni a také zde vytvořili mnoho děl, která nyní zdobí stěny Národní galerie.

 

Jak to bylo s Ženíškovou oponou pro Národní divadlo, jejíž návrh rovněž vytvořil v Litni?

Návrh opony pro Národní divadlo (té, která shořela při požáru Národního divadla v roce 1881) vytvořil František Ženíšek u nás v Litni a visel v bývalé jídelně na zámku až do 90. let. Pak byl tento návrh – plátno o velikosti cca 3 x 4 m zcizen. My jsme se stali vlastníky až následně a bohužel jsme v zámku našli již jen dřevěný rám a odřízlé zbytky plátna původního návrhu… Je to hrozná škoda.

 

Proč jste opustila rozjetou kariéru v bance? Jaká je oproti tomu práce v neziskovém sektoru? Co jste se musela kvůli fungování neziskovky naučit? Zažila jste i chvíle, kdy jste si říkala, že jste si s ní vzala paradoxně moc velké sousto?

Já jsem opustila banku kvůli mateřské dovolené. Hned od začátku mi bylo jasné, že pokud to půjde, ráda bych s dětmi skutečně byla na mateřské, abych si je užila a dala jim svůj čas.

Chvílí, kdy jsem si říkala, že jsem se snad musela zbláznit, když jsem se vrhla do neziskového sektoru, bylo nespočet… Ale pak vždycky přišel nějaký hezký projekt, který se povedl, dopis od návštěvníka koncertu nebo úspěch absolventa pěveckých kurzů, a to mi nalilo zpět energii do žil!  

Vedení neziskové organizace mě naučilo pokoře, protože se nedá udělat vše a hned, je potřeba být trpělivý a vybrat si jen nějaké projekty a těm se věnovat plně, není možné omezené finanční zdroje a energii rozmělnit, to by se pak neuskutečnilo nic. Před lety mi při jednom setkání W. Lobkowicz řekl, vyberte si jeden projekt a ten dělejte, ať je krize, vichřice, bez ohledu na další příkoří, jenom tak dosáhnete velkých věcí. Toho se snažím držet. 

 

Do jaké míry vás starost o záchranu i nové oživení zámku Liteň osobně proměnilo? V profesi bankéřky šlo přece jen o jiné definování hodnot...

Víte, dříve za mnou do banky chodily firmy a žádaly o úvěry, nyní jsem já ta, která chodí do firem a žádá je o příspěvek na kulturu… Tak v tom je samozřejmě velký rozdíl!

Ale k těm hodnotám, víte, já se domnívám, že hlavní hodnoty vám dají do vínku rodiče. Ale to, co mě naučila práce v bance, byl profesionální přístup, umění dotáhnout věci do konce, zhodnotit realisticky plusy a minusy, dělat vše na 100 %. To jsou všechno hodnoty, které se vám hodí jak v byznysu, tak v neziskovém sektoru.

 

Kdyby nebylo dětí a mateřských dovolených, byla by nezisková organizace Zámek Liteň? Kolik let je dnes vašim dětem? Do čeho vkládáte nejvíce energie nyní?

Já nemám ráda kdyby… Zámek Liteň si mě našel nebo já jej, a KDYBY nebyla nezisková organizace Zámek Liteň, buď bych byla dále v bance, nebo by kolem mě prošlo něco jiného, čemu bych se začala věnovat…

Každopádně nejvíc energie vkládám mimo práce do své rodiny. Je to to nejlepší, co mě v životě potkalo. Synům je 12 a 13, takže máme stále veselo!

 

Velmi sympatická je vaše podpora mladých umělců, ať už se jedná o mistrovské pěvecké kurzy pro mladé pěvce, nebo o happening základních uměleckých škol ZUŠ Open pro Středočeský kraj… Budete tyto aktivity ještě rozšiřovat?

Jarmila Novotná, obzvláště na sklonku své kariéry, věnovala hodně času mladým, začínajícím umělcům. Není tedy překvapením, že i pro Zámek Liteň se jedním z pilířů našich aktivit stala podpora mladých umělců v počátcích jejich kariér nebo během jejich studia. Kromě již zmíněných pěveckých kurzů, které jsou naší vlajkovou lodí v této oblasti, jsme například převzali udílení Ceny Jarmily Novotné na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Tu získává každoročně nejlépe umístěná česká pěvkyně v této soutěži. Dále jsme zaštítili udílení ceny v rámci Písňové soutěže Bohuslava Martinů. 

V loňském roce jsme také poprvé upořádali fotografické kurzy pro mladé fotografy se světově uznávaným Tonem Stanem. Rádi bychom mladým rovněž nabídli výtvarné workshopy, proto se snažíme uskutečnit projekt opravy oranžerie, která by měla právě sloužit jako zázemí pro výtvarné umění.

Do budoucna bychom chtěli zvát studenty i na výtvarné a sochařské workshopy, které by se měly konat v budově oranžerie v parku. Její rekonstrukce je nyní naší velkou prioritou.

 

Proč se o Jarmile Novotné dříve nemluvilo? Tolik vadil její úspěch ve Státech, nebo byl ještě jiný důvod? 

Myslím, že těch důvodů bylo více. Skutečně, její úspěch v Americe, její světové renomé, její přesah z hudebního do nejvyššího společenského života v USA, to, že byla ženou barona, byla podporována TGM a přátelila se s celou jeho rodinou, a zvlášť s jeho synem Janem, to vše byly věci, které v komunistickém režimu nezapadaly do obrazu „socialistické ženy“. 

 

V čem vás osobně Jarmila Novotná inspiruje a co o ní vědí vaši synové?

Jarmila Novotná mě inspiruje svým přístupem k životu, svým sebevědomím, přitom pokorou a snahou se stále celý život zlepšovat a učit nové věci. Ona věděla, jaká je hvězda, přitom se celý život vzdělávala a chodila na hodiny zpěvu, aby svůj hlas uchovala a nevložila do svého zpěvu zlozvyky.

Moji synové toho o Jarmile Novotné vědí hodně, přeci jenom prakticky vyrůstají s tímto jménem skloňovaným všemi pády v naší rodině. Myslím, že hlavní devizou je, že zjistili, že se nemusí pracovat vždy jen za peníze, že by každý člověk v rámci svých možností měl nějak „příspívat“, vybrat si nějakou oblast a v té pomoci.

 

Kdybyste měla příležitost dát si s Jarmilou Novotnou šálek kávy, o čem byste si s ní chtěla povídat především? 

Občas tak přemýšlím, co by asi říkala našim aktivitám… Zajímala by mě spousta otázek: Jak bylo těžké opustit rodnou zem s několika kufry a dvěma malými dětmi? Co prožívala, když opouštěla na večery a dlouhé týdny své děti, když musela živit v Americe celou rodinu? Jak se cítila, když jim znárodnili celý jejich majetek? Jaká byla její setkání se slavnými osobnostmi? Jak ji ovlivnil TGM a jeho syn Jan, její velký přítel… Co bylo nejtěžší, aby si udržela kariéru v Metropolitní opeře celých dlouhých 16 sezón a proč se nechtěla vzdát hudby a věnovat se více hollywoodské kariéře atd. atd. Bylo by to na opravdu dlouhou kávu!

 

http://www.zamekliten.cz/

Kladské pomezí / Krajina příběhů

KLADSKO: Kladské pomezí – tak se nazývá kraj mezi Krkonošemi a Orlickými horami, obklopený z části skalami i lesy, kraj, ve kterém žilo a jistě i žije spousta zajímavých osobností – bratři Čapkové, Božena Němcová, Alois Jirásek, Josef Škvorecký, Egon Hostovský a další. Místní spisovalé ke své tvorbě často hledali předlohu mezi lidmi z okolních městeček, vesnic i samot. Proto se Kladské pomezí nazývá i „krajinou příběhů“. O slávu a dobrou pověst Kladského pomezí se stará už od roku 1997 také stejnojmenná společnost. Její provoz zajišťují dvě skvělé ženy – Markéta Venclová a Lenka Lembejová. Jaký je jejich vztah k tomuto kraji, co dělají, aby se o Pomezí vědělo a bylo vyhledávaným místem výletů a dovolených? A jak to vše zvládají?

Autor článku: 
Ilona Machová

Jak byste popsaly Kladské pomezí a kde tedy přesně leží? Jaký je váš vztah k němu?

Lenka: Kladské pomezí je malebný region mezi Krkonošemi a Orlickými horami na česko-polské hranici se spoustou přírodních krás, památek a šikovných lidí. Můj vztah k němu je samozřejmě ovlivněn tím, že jsem se tu narodila a žiji tady. Jsem patriotka, mám to tu moc ráda a jsem pyšná, že odtud vzešly takové osobnosti, které jsou zmíněny už v úvodu.

Markéta: Je to část mojí vlasti, kde jsem se narodila a trávím zde i celý svůj život. Je vstupní branou do Polska na východě Čech, je to příjemně zvlněná krajina s vodní nádrží Rozkoš i malebnými údolími, kde narazíte na zámky, vojenské památky a zajímavá muzea.

 

Krajina příběhů – to pojmenování je vskutku trefné – vznikaly tu moderní Čapkovy pohádky o havlovickém vodníkovi, pejsku Oříškovi i loupežníku Lotrandovi, Jirásek o zdejším kraji napsal kroniku U nás a Němcová tady našla inspiraci pro své povídky. Ale tento přívlastek jste si vymyslely vy? Nebo…

Lenka: Přívlastek vznikl při přípravě jednoho – do té doby největšího projektu – už před více než deseti lety. Já jsem nastoupila do společnosti až při jeho realizaci, ale souhlasím, Krajina příběhů je v našem případě opravdu trefné pojmenování.

 

Co všechno děláte proto, aby se potenciální návštěvník – výletník dozvěděl o Kladském pomezí?

Lenka: No, ve zkratce řečeno, využíváme veškerý marketing se všemi jeho nástroji. O tom určitě povypráví Markéta. Ale nejvíce se nám, i podle šetření, osvědčuje osobní doporučení spokojených návštěvníků. To je to nejlepší ocenění kvality našich služeb. Ochota a vstřícnost, produkty, ve zkratce – udělat pro spokojenost návštěvníků maximum, aby měli důvod se k nám vracet.

Markéta: Využíváme celou paletu moderních nástrojů marketingu. V současnosti se vše přesouvá stále více do virtuální podoby – tedy do „on-linu“. Posledních pět let jsme se intenzivně věnovali zviditelnění odkazu našich národních literárních velikánů, kterých máme v Kladském pomezí opravdu hojně. Naším velkým počinem byl vznik stránky www.karelcapek.cz , která propaguje místa spojená se sourozenci Čapkovými z celého Královéhradeckého kraje. Také se dlouhodobě věnujeme nabídce pro rodiny s dětmi, ta je k dispozici na stránkách www.toulavybatoh.cz, a podporujeme vznik zážitkové turistiky na česko-polské hranici – www.festivalzazitku.cz . V loňském roce jsme ale žili také projektem BOŽENA 200. Je toho tolik, že by to tady zabralo hodně místa – vše o naší činnosti najdete na www.kladskepomezi.cz.

 

A tohle všechno děláte vy dvě? Na to musíte být skutečně sehraný tým!

Lenka: To si pište. Já pracuji ve společnosti už jedenáctým rokem. Markéta, i když s přestávkami, snad ještě déle. Pokud je společnost pouze o dvou lidech, v každodenním kontaktu, skutečně si musí „sednout“. O ničem jiném to není. Musí mít podobný náhled na věci, stejnou chuť posouvat je dál a povahově si vyhovovat. Za sebe můžu říci, že mě tahle práce opravdu baví, a to i díky tomu, že mou kolegyní je právě Markéta. Ale na výsledcích naší činnosti se nepodílíme jen my. Za tím je obrovská spousta lidí…

Markéta: Skutečně spolu pracujeme už řadu let a stále nám to skvěle klape. Bez toho by mi práce nedávala smysl. Podporujeme se a baví nás vymýšlet nové a nové věci a někam se stále posouvat.

 

Kdo vás tedy ještě podporuje?

Markéta: Moc si vážíme podpory naší členské základny, bez ní by Kladské pomezí nemohlo existovat. Ta čítá více než 40 členů z řad turistických atraktivit, služeb, měst a obcí. Také se opíráme o pevnou vazbu s informačními centry. Podporuje nás i krajský úřad.

 

V minulém roce se díky situaci s COVID-19 hodně věcí změnilo. Jednou z nich byla skutečnost, že cestování mimo Českou republiku nebylo tak jednoduché jako dříve. Co to znamenalo pro vás? Pocítily jste nějaký vliv na návštěvnost regionu?

Markéta: Na návštěvnost měla epidemiologická situace velký vliv. Přestože letní měsíce byly velmi silné, tak návštěvnost za celý zbytek roku se podařilo dohnat jen na několika málo místech. O 24 % více návštěvníků oproti předminulé ještě „necovidové“ sezóně bylo v roce 2020 v Domku Boženy Němcové v Červeném Kostelci. Téměř stejnou návštěvnost mělo Muzeum Boženy Němcové v České Skalici, skvěle si vedla také Stálá historická expozice v Josefově. Návštěvníků tam přibylo o více než polovinu. Je to tím, že v Josefově pořádali různé akce a zavedli společnou vstupenku s ostatními turistickými zajímavostmi ve městě. V průměru ale poklesla návštěvnost dalších turistických cílů v roce 2020 oproti minulému roku o čtvrtinu.

 

Teď se jsme na začátku turistické sezóny. Co jste na letošní rok připravily?

Markéta: Naší největší snahou je pomoci našim členům a podporovatelům maximalizovat návštěvnost tak, aby se dopady epidemie co nejvíce zmírnily. Konkrétně jsme připravily projekt Festival zážitků. Je to série speciálně vytvořených zážitkových akcí seznamujících s tradicemi regionu. Budeme pokračovat také v představování míst spojených s Boženou Němcovou, které má zcela novou obnovenou expozici, kde veřejnost uvidí zajímavé předměty z její pozůstalosti.

 

Kam nebo na co byste určitě pozvaly návštěvníky Kladského pomezí?

Lenka: Za sebe mám samozřejmě místa v Kladském pomezí, která preferuji, ale pozvání bych formulovala obecně. Přijeďte za námi do Kladského pomezí – krajiny příběhů a vytvořte si tu svůj vlastní příběh, ať už tu strávíte několik dnů nebo jen hodin. Zážitky a vzpomínky vám nikdo nikdy nevezme.

Markéta: K tomu nemám co dodat. Snad jen, že letos v létě, když k nám do Kladského pomezí přijedete, tak tu pro vás bude hotový Festival zážitků!

 

 

 

www.kladskepomezi.cz

Kraj, který nadchne každého svojí rozmanitostí – členitá krajina protkaná systémem opevnění, místa poskytující nádherné výhledy, romantická údolí řek, světoznámá skalní města, památky z různých stavebních epoch, hustá síť turistických stezek a cyklotras, lyžařské vleky a upravované stopy pro běžecké lyžování.

 

 

 

Cestou na Seznam – Hýlom, hýlom, počúvajte, Jízda králů

ČR: Fakt, že jsou do seznamů UNESCO zapisovány architektonické památky, je všeobecně známý. Již méně se ví, že sem patří také tradice, které skupina obyvatel pokládá za své kulturní dědictví a předává je dalším generacím. Podmínkou pro zápis do mezinárodního reprezentativního seznamu UNESCO je předchozí uvedení na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který nyní čítá 28 položek. Jako poslední přibyly na národní seznam v roce 2019 Tradiční hody s právem na Uherskohradišťsku. Naopak prvenství má od roku 2009 Slovácký verbuňk, který jsme již připomněli zde, následovaný Jízdou králů na Slovácku − oba statky se coby mistrovské dílo ústního a nemateriálního dědictví lidstva probojovaly i mezi památky UNESCO.

Autor článku: 
Irena Koušková

Nominaci Jízdy králů chystal Národní ústav lidové kultury ve Strážnici. Požádali jsme proto o rozhovor bývalého vedoucího Centra lidových tradic Jana Blahůška, který měl přípravu nominační dokumentace na starost, a současnou vedoucí tohoto odborného oddělení NÚLK Jarmilu Teturovou, odpovídající za agendu nehmotného kulturního dědictví dnes.

 

Pod tzv. nemateriální kulturu řadíme vedle folkloru zvyky, obřady, oblast tzv. lidové religiozity, kam spadají vědomosti a představy o člověku, přírodě a vesmíru, o nadpřirozených silách, magie, věštby, pranostiky; léčení a hygienu. V širším pojetí potom problematiku rozličných společenství, rodinných a příbuzenských vztahů, sociálních vazeb v určité komunitě nebo skupině.

 

Jak probíhala příprava na nominaci Jízdy králů? Zúročili jste cenné zkušenosti z úspěchu zápisu Slováckého verbuňku, nebo byla situace o pár let později zcela jiná? (pozn. red.: Slovácký verbuňk byl zapsán na Seznam UNESCO v roce 2005, Jízda králů v roce 2011.)

Nominace Jízdy králů k zápisu do Seznamu UNESCO vlastně navazovala na předchozí nominaci Slováckého verbuňku. Součástí dokumentace u verbuňku byl totiž také seznam dalších pěti kulturních statků, které by mohly být navrženy k zápisu v dalších letech. A Jízda králů byla jedním z nich. Všechno se muselo ale dobře naplánovat a připravit. A protože se jízdy králů kromě Vlčnova jezdí v ostatních obcích na Slovácku /pozn. redakce: v Hluku, Kunovicích a Skoronicích/ v několikaletých intervalech, práce na dokumentaci musely být rozloženy do několika let.  Nevěnovali jsme se totiž jen samotnému obyčeji a jeho průběhu, ale všem souvisejícím aktivitám. Ve Vlčnově např. kompletní ročník jezdců jízdy králů – tzv. legrútů – žije přípravou tohoto výročního obyčeje v podstatě celý předchozí rok. Kluci se aktivně účastní již jízdy králů v roce předchozím, pak vybírají krále pro následující ročník, organizují taneční zábavu, jsou představeni na krojovém plese, chodí společně i s budoucím králem na Velikonoce, stavějí máj, učí se jezdit na koních… Do přípravy celé akce je ale zapojen daleko širší okruh lidí – rodiny krále a všech jezdců, které vytvářejí ozdoby na koně, musí se vypálit dobrá slivovice, vyrobit nebo nakoupit víno, upéct koláčky a zajistit občerstvení pro všechny hosty, připravit kroje, doprovodné programy, vyzdobit obec. Je toho samozřejmě ještě mnohem víc, ale už z uvedeného výčtu můžete vidět velký rozměr celé akce. Toto všechno jsme se také snažili zachytit a zdokumentovat, abychom pro přípravu podkladů do UNESCO mohli vybrat to nejdůležitější. Nominační dokumentaci musely doplnit také souhlasy nositelů této tradice, které byly deklarovány zastupitelstvy jednotlivých obcí. Tehdejší starostové proto patřili do širšího týmu zpracovatelů nominace, kterou se nakonec v roce 2010 podařilo zkompletovat a předložit v Paříži.

Pokud bych měl tedy srovnávat přípravu nominace Slováckého verbuňku s přípravou Jízdy králů, bylo to, podle mého názoru, u Jízdy mnohem, mnohem náročnější a do celého procesu muselo být zapojeno daleko více lidí. Na druhou stranu jsme měli zkušenosti z předchozích let, a tak zase jako o něco snazší vidím formální stránku celé věci. Moc rád na tohle období vzpomínám a jsem rád, že se vše podařilo dotáhnout do úspěšného konce.

 

V rozhovoru pro Místní kulturu (https://mistnikultura.cz/ozenil-jsem-se-s-unesco) zmínil Michal Beneš, který stál u zápisu většiny památek na seznamy UNESCO, následující vzpomínku: „Když byla vyhlašována Jízda králů za součást světového nemateriálního kulturního dědictví lidstva, tak v Kunovicích před plným sálem zazněla věta a přítomní ji okamžitě pochopili. ͵Uvědomme si, že svět se uklonil před Jízdou králů v Kunovicích.ʹ To je přece fantastické. Poprvé se, obrazně řečeno, na mapě světa v této souvislosti objevila jména Kunovic, Vlčnova, Hluku a Skoronic.“ Jak na atmosféru této chvíle vzpomínáte?

Na tomto konkrétním večeru v Kunovicích jsem bohužel nebyl, ale konal se pravděpodobně až nějakou dobu po samotném hlasování Mezivládního výboru, kde se o zápisu Jízdy králů do Reprezentativního seznamu UNESCO rozhodlo. Toto jednání výboru probíhalo v roce 2011 na Bali v Indonésii a tam je vzhledem k jinému časovému pásmu o šest hodin více než u nás. O zápisech do Reprezentativního seznamu se tam rozhodovalo během dopoledního bloku, proto mi, stejně jako dalším kolegům, kteří se na přípravě nominační dokumentace podíleli, přišla zpráva od našich zástupců někdy nad ránem SMSkou. Měl jsem samozřejmě obrovskou radost, kterou ještě umocnilo doplňující sdělení, že nominace, již jsme několik let připravovali, byla v podkladech pro hlasování a pak i samotným předsedajícím vyhodnocena jako jedna z nejlépe zpracovaných. Současně mě ale trochu mrzelo, že jsem se nemohl tohoto slavnostního a mimořádného okamžiku účastnit osobně. Původně jsem měl totiž na jednání Mezivládního výboru na Bali letět také, ale několik měsíců před tím jsem změnil zaměstnání a z NÚLK ve Strážnici přešel řešit projekt založení Muzea v přírodě Rochus do Uherského Hradiště. Ministerstvo kultury proto k zastupování na jednání vybralo někoho jiného. Určitě musel být ten okamžik jedinečný. Sám jsem to zažil o rok dříve v Nairobi, kdy jsem byl přítomen při hlasování Mezivládního výboru, na kterém byl schválen zápis Masopustních obchůzek a masek na Hlinecku. Po každém schvalujícím verdiktu následuje potlesk celého sálu a zástupci jiných zemí, sedících v sále poblíž, delegaci státu, jehož kulturní statek byl právě k zápisu schválen, blahopřejí. A vy máte jako první tu čest, poslat skvělou zprávu domů…

 

Jedna z podmínek zápisu na seznam UNESCO zní, že se tradice nesmí zakonzervovat, ale dále rozvíjet, sleduje se, jestli existence nemateriálního statku není v ohrožení kvůli nedostatku pokračovatelů, zda není využíván pro komerční účely nebo infiltrován cizorodými prvky. Jak se za deset let od zápisu tradice jízdy králů proměnila? Pomohl zápis jejímu rozvoji?

Jízdu králů, stejně jako všechny ostatní statky zapsané do Reprezentativního seznamu, průběžně každoročně monitorují pracovníci Národního ústavu lidové kultury. V případě jízdy králů sledujeme rizikové faktory, kterými jsou populačně slabé ročníky jezdců, protože se nerodí tolik dětí, jako tomu bylo dříve. Dále musíme počítat vysoké náklady na zajištění koní zapůjčených ze soukromých stájí. S tím také souvisí nutnost jezdeckého tréninku jezdců, protože koně už nejsou součástí hospodářství, takže chlapci většinou nemají možnost se doma naučit na nich jezdit. Se zvyšujícím se zájmem návštěvníků na jízdách králů pozorujeme riziko komercializace akce, protože lidé shánějí ubytování, stravování, potřebují parkovací plochy, mají zájem o nákup suvenýrů, což nedokážou služby v obcích, kde se jízda králů jezdí, pokrýt. Ulice jsou pak přeplněny diváky i fotografy, proto někdy může dojít k narušení přirozeného průběhu jízdy králů. V tomto se právě potkávají pozitivní i negativní vlivy zápisu statku do Reprezentativního seznamu. Na straně jedné stojí popularizace a žádoucí zvýšení povědomí o existenci jízdy králů, na straně druhé právě komercializace a problémy se zvládáním přívalu turistů.

 

V současné době se jízda králů udržuje už jen v několika málo lokalitách. Nejpopulárnější a nejokázalejší je asi ta ve Vlčnově, která v nepandemických časech každoročně přiláká tisíce návštěvníků…

Dá se říct, že jízda králů ve Vlčnově je asi nejznámější. Jako jediná se koná pravidelně každý rok. S náporem diváků se však stále více potýkají i další jízdy králů – např. jízda ze Skoronic, která se jezdí v rámci festivalu Slovácký rok v Kyjově jednou za čtyři roky. Je samozřejmě dobře, že lidé mají zájem vidět tento fenomén lidové kultury, ale s určitou mírou komercializace se zde opravdu setkáváme. Myslím, že si tuto skutečnost organizátoři uvědomují, snaží se nepodléhat tlaku návštěvníků a zachovat důstojný průběh jízdy.

 

Ve tříletém období 2019-2021 se agentura CzechTourism věnovala otázce tradic a zvyků, tedy nehmotnému kulturnímu dědictví, i v rámci své nové strategie, vznikl k tomu web http://www.tradicemasmysl.cz/ Zaznamenali jste, že by došlo ke zvýšení zájmu o jízdu králů mezi českými i zahraničními návštěvníky? Co vůbec přinesl zápis na Seznam obcím na Slovácku a na Hané?

V současné době zaznamenáváme v České republice zvyšující se trend zájmu o projevy lidové kultury obecně. Tento vývoj byl samozřejmě nyní zpomalen celosvětovou epidemií koronaviru. Zápisu jízdy králů do Reprezentativního seznamu byla věnována pozornost celostátních médií, takže se to projevilo také v návštěvnosti těchto jízd bezprostředně po zápisu ve všech dotčených obcích. Navíc se jedná o statek vizuálně velmi atraktivní, během kterého diváci spatří nazdobené koně, krásné kroje, uslyší dechovou hudbu nebo cimbálovou muziku. Často je pro ně připravený doprovodný folklorní program. Na Hané je situace trochu jiná. Těchto jízd se zápis netýká, proto není obecné povědomí o jejich existenci. Jízda králů tam stále probíhá v menším rozsahu, v poklidu, pouze v rámci místní komunity, bez většího zájmu turistů.

 

Jaká záchranná opatření na eliminaci rizik zániku statku byla přijata?

Opatření k zachování jízdy králů bylo přijato několik. Pro pořadatele jsou jistě velmi důležité grantové systémy Ministerstva kultury ČR i příslušných krajských úřadů, v jejichž rámci mohou žádat o finanční příspěvky na realizaci jízdy králů. Dále se jedná o pravidelnou dokumentaci statku a podávání zpráv o jeho stavu nejen ministerstvu kultury, ale také UNESCO. K cílené popularizaci přispívají např. přednášky pro žáky základních a středních škol, které nabízí Národní ústav lidové kultury. V neposlední řadě se snažíme propagovat jízdu králů prostřednictvím putovní výstavy prezentující jízdu králů ve výstavních prostorách po celé České republice.

 

S vlastním zápisem na seznam UNESCO i národní seznam je spojena nejen zasloužená prestiž, ale i možnost prostřednictvím nejrůznějších dotačních programů čerpat finanční prostředky na propagaci či podporu vzdělávání další generace. Jak jsou v těchto žádostech úspěšní nositelé statku?

Dovolím si tvrdit, že dotační programy jsou velmi dobře nastavené tak, aby spravedlivě finančně podpořily organizátory ze všech obcí, které mají jízdu králů zapsanou v Reprezentativním seznamu. Žadatelé mají možnost dosáhnout na finance nezbytné zejména na zapůjčení koní a tréninkové jízdy, které by bez těchto prostředků jen těžko sháněli.

 

Jak se vlastně proměňuje význam jízdy králů, jedná se stále o iniciační obřad, při němž jsou osmnáctiletí chlapci vítáni mezi dospělé občany obce? Proč se dnes jízda králů odehrává, má v soudobém spolkovém životě ještě nějakou další funkci?

Jízda králů se transformovala v minulosti a proměňuje se stále i v současnosti. Změny se týkaly v případě obcí Hluk a Skoronice termínu posunutého z letničního období (konce května) na červenec, srpen, příp. září z důvodu vazby na folklorní festival nebo sjezd rodáků, dále také nastavení několikaletého cyklu jízdy v Kunovicích, Hluku i Skoronicích, až po zapojení ženatých mužů jako jezdců, zatímco dříve tuto úlohu zastávali pouze svobodní mládenci. V případě obce Vlčnov se zachovává stále pevný letniční termín, rovněž se jízdy účastní pouze chlapci (kromě role krále, který je mladší) ve věku osmnácti let – tzv. legrúti /pozn. red.: odvedenci – tímto pojmem se v minulosti označovali chlapci v daném roce odvádění do základní vojenské služby/. Ve Vlčnově tak zůstává dávná forma iniciačního obřadu stále aktuální. Hlavní význam jízdy králů v současnosti vidíme v její identifikační funkci, která přispívá ke stmelení dané vesnické komunity, v kontinuálním předávání dědictví předků dalším generacím vedoucí ke společnému prožívání obřadnosti celé události.

 

Jak se vybírá nový král? Je to pořád tak prestižní událost pro vybraného chlapce a jeho rodinu, cosi jako privilegium − ocitnout se v hlavní roli jízdy králů? Něco, na co bude on (i jeho rodina) po celý život vzpomínat?

Krále si volí většinou skupina mladých chlapců v obci ze svého středu. Je tedy určen přímo svými vrstevníky. Poté se žádají rodiče budoucího krále o svolení. Myslím, že rodiny krále si stále považují toho, že byl právě jejich syn vybrán do role krále, přestože to pro ně znamená určitou ekonomickou zátěž a časovou náročnost na přípravu všech nezbytností. Lze říct, že se jedná o prestižní událost v každé obci, kde se jízda králů koná.

 

V úvodu jsme si vypůjčili ohlašovací verše jízdy králů: „Hýlom, hýlom! Počúvajte, horní, dolní, domácí aj přespolní, co vám budu povídati." Jedná se o úvod kanonizovaného textu, který zazní ve stejné podobě všude tam, kde se jízda králů odehrává, nebo zde neplatí tak přísná pravidla? Co vlastně „hýlom“ znamená?

Vyvolávka „Hýlom, hýlom!“, příp. „Hýlom, hálom!“ je ustálenou formulí nejen na samotný úvod jízdy králů, ale používá se průběžně při dalších krátkých, veršovaných vyvolávkách směřujících na obyvatele jednotlivých domů, ke kterým jezdci zajíždějí a vybírají od nich drobné finanční příspěvky (např. „Hýlom, hýlom, počúvajte, před týmto domkem sa voda točí, že táto panenka má pěkné oči!“). Někteří etnografové se přiklánějí k myšlence, že slovo „hýlom“ pochází z maďarštiny, odvozením ze slova „hivóm“ – volám.

 

Součástí Jízdy králů ve Vlčnově je také vystoupení verbířů. Jako statky nemateriálního kulturního dědictví se Jízda králů a Slovácký verbuňk prezentují zvlášť. Do jaké míry spolu ale obě tradice souvisejí?

Regionální kolo Soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku na Uherskobrodsku se koná pravidelně v pátek večer jako jeden z několika doprovodných programů slavnosti Jízda králů již několik let. Důvody jsou spíše organizační, kdy mohou pořadatelé regionálního kola využít zázemí v Klubu sportu a Kultury ve Vlčnově, a také mají jistotu, že tuto akci navštíví dostatečné množství diváků, protože samotná soutěž je provázána s dalším kulturním programem. Společným prvkem je pak skutečnost, že se jedná o dva velmi významné a atraktivní fenomény tradiční lidové kultury.

 

Jak žije jízda králů v těchto pandemických dnech? Jaký byl loňský ročník tradičních akcí a jak probíhají přípravy letos? Účastníte se vy sami těchto slavností, ať už v Kunovicích, Hluku, Skoronicích nebo Vlčnově pravidelně? Kam jezdíte nejraději a proč?

JT: Jízda králů se v loňském roce nemohla uskutečnit, bohužel, žádná. Byla nastavena přísná hygienická opatření proti šíření nemoci covid-19, proto organizátoři odložili akce na rok letošní s nadějí, že se pandemická situace zlepší. Nyní však vidíme, že problémy stále pokračují. Pořadatelé znovu velmi pečlivě zvažují, jakým směrem se v přípravách vydat. Zásadní pro ně je nastavený limit počtu osob, které se mohou setkávat, protože při jízdě králů dochází ke kumulaci velkého počtu lidí v malém prostoru. Některé obce uvažují o posunu termínu, nebo dalším ročním odložení, některé se přiklánějí ke komornímu provedení jízdy s vyloučením diváků. Toto vynucené přerušení tradice může mít negativní dopad na zachování obřadu v budoucnosti.

Měla jsem možnost navštívit jízdy králů ve všech uvedených obcích. Každá je v něčem odlišná, ale všechny mají společnou krásnou atmosféru provázející tento obřad. Nemůžu říct, že bych si oblíbila některou více a jinou méně. Vnímám nasazení všech organizátorů, jejich obětavost a zájem na realizaci jízdy králů, stejně tak snahu samotných jezdců i jejich rodin, aby vše proběhlo podle zažitých zvyklostí ke spokojenosti celé obce.

 

JB: U mě do jisté míry poznamenalo vztah k jízdě králů mé bydliště. Pocházím totiž z Uherského Brodu, a proto jsem vlčnovskou jízdu králů navštěvoval daleko dříve před tím, než jsme se v NÚLK ve Strážnici začali věnovat dokumentaci a přípravě nominace. Při studiích na střední škole jsem měl spolužáka, jehož otec byl předsedou vlčnovské Společnosti Jízdy králů, a tak jsem se dokonce již ve třetím ročníku gymnázia zapojil do organizačního zabezpečení akce. Jiný kamarád vlastní ve Vlčnově „vinnú búdu“, řadu let jsem proto mohl zažívat sobotní podvečer před jízdou králů u sklenky vína v této vinné trati s řadou malých vinařských lidových staveb nad Vlčnovem, a pak se nocí u cimbálu prozpívat do nedělního slavnostního dne.

Příprava nominace ale samozřejmě znamenala osobní účast ve všech obcích s jízdou králů, a také osobní setkání s desítkami lidí, kteří nám s přípravou dokumentace pomohli. A některá z těchto přátelství trvají dodnes. Proto si nenechám účast na jednotlivých jízdách nikdy ujít a beru na ně i své děti, aby mohli také prožít tu nádhernou atmosféru a přivonět k tajemství, které postava mladého krále v dívčích šatech a s růží v ústech v sobě nese.

 

Jízda králů v Kunovicích se uskuteční dne 11. 7. 2021. Vedení města se společně s dalšími organizátory dohodlo, že nadále dodrží pro pořádání Jízdy králů dvouletý interval, který teď bude vycházet nově vždy na liché roky. V únoru 2021 rozhodli zastupitelé ze sousedního Hluku, že jízdu králů pro rok 2021 ruší, ve Vlčnově akce proběhla v termínu 28.-30. 5.

 

www.jizdakralu.cz

 

Aktuálního kunovického krále, kterému loňskou jízdu zhatila pandemie, Daniela Kozelka (13 let) a jeho maminky, místostarostky Kunovic, jsme se zeptali:

 

Jak prožívá/prožíval Daniel Kozelek přípravy na svůj velký den?

Daniel je velký flegmatik, takže přípravy bere stejně jako přípravu do školy (7. třída), trochu povinnost, ale nechce to odbýt – jak říká.

 

Podle čeho vybrali organizátoři k tomuto prestižnímu úkolu právě jeho?

Když se Daniel narodil, doma jsme se s manželem shodli, že by bylo pěkné, kdyby byl jednou králem, protože já sama jsem ve folkloru aktivní. Zpívám v Ženském sboru Kunovice, tančím ve folklorním souboru písní a tanců Handrlák, jsem vedoucí dětského folklorního souboru Malý Handrláček, takže folklor je srdcová záležitost.

Organizátorovi Milanovi Staškovi jsme to takto podali, on s tím souhlasil a zapsal si Danka „do pořadníku“ (úsměv), a když se v roce 2020 jízda nemohla konat a přesunula se do dalšího roku, tak i role krále byla posunuta o rok…

 

Není mezi chlapci o královský post rivalita?

O rivalitě se asi nedá hovořit, rozhodnutí je spíše věcí rodičů, kteří tuto roli svého syna berou jako rodinnou prestiž.

 

Zajímáš se, Dane, o národopis, chodíš do kroužků, do lidušky, nebo máš úplně jiné koníčky, které s folklorem nesouvisejí?

Chodil jsem do folklorního souboru Věneček s maminkou, pak do souboru Malý Handrláček, který vedla moje mamka, od září jsem začal docházet do starší skupinky − do souboru Kunovjánek. Folklorní písničky u nás doma pořád hrají a mamka stále něco tancuje. Navštěvuji také kurzy verbuňku. Mimo to chodím do ZUŠky, kde hraji na klarinet, a také do oddílu stolního tenisu.

 

Máš nějaký vzor?

Mým vzorem jsou někteří hráči počítačových her a youtubeři, na počítači trávím taky dost času.

 

Kdy a čím vlastně povinnosti pro „krále“ začínají? Co všechno přípravy obnášejí jak pro něj, tak celou rodinu po stránce časové, finanční…?

Přípravy na jízdu králů 2020 jsme zahájili už na podzim roku 2019, kdy jsme s Danielem jeli do stájí , učit se jezdit na koni. Hned u vstupní brány uviděl Daniel bílé zvíře a oznámil: „Na tomto teda pojedu, to bude mazané.“ Nebyl to kůň, ale lama, což je mezi jeho vrstevníky hanlivý výraz pro někoho, kdo není zrovna „dokonalý“. No ale jízdu na koni zvládl, tak už jen pořídit ten kroj. Dědečci nechali vypálit slivovicu, tatínek Bronislav udělal nový plot, vymalovali jsme doma, začali se shánět stromky v lese, krušpánek ¨/lidově zimostráz – pozn. red./ a ochotné tetičky dělaly zdobení na koně. V březnu 2020 se objevily první informace o COVIDu, vůbec nás nenapadlo, že by se jízda králů nekonala, že kultura a ostatní akce budou na dlouho zakázány. Když jsme pak na radě města situaci probírali, usnesli jsme se, že jízdu králů o rok odložíme, že zachováme dvouletý cyklus, ale v lichých letech, že na rok 2021 vychází významné výročí 250 let o první zmínce o kunovském banderiu /tj. existenci jízdní skupiny mužů na koních ve slavnostním průvodu – pozn. red./, že ten rok pro jízdu králů připravíme bohatý program atd. Nicméně scénář z minulého roku se opakuje i v roce 2021.

Po dohodě s organizátory zapsaného spolku Jízdy králů jsme přesunuli termín z května na 10. – 11. července 2021. S dalšími přípravami jsme doma opatrní, máme vymalováno, budeme dělat další část plotu, slivovica zůstala schovaná ve sklepě. Finální úpravy na kroji jsou pozastaveny, jelikož nám Daniel během jednoho roku porostl o tři konfekční velikosti, bude švadlena paní Božena Habartová kroj dokončovat, až se jízda králů skutečně přiblíží. Dnes je Danielovi třináct let, je v sedmé třídě, na vysvědčení měl dvojku z českého jazyka, měří 180 centimetrů, váží 82 kilogramů a velikost jeho nohy je č. 45. To bude asi největší z králů. Tyto jeho míry nás doma taky vedly k myšlence, že pokud by se jízda králů v roce 2021 nekonala, vzdá se Daniel čestné role ve prospěch mladšího kolegy, který už na svou úlohu jistě netrpělivě čeká a popřeje mu hodně štěstí a jeho rodičům pevné nervy a přípravy bez starostí, protože starosti si z jízdy králů děláme s manželem již čtrnáctým rokem a možná zbytečně.

Jinak k povinnostem patří i propagace rodiny a celé akce, rozhovory pro tisk, natáčení v televizi či rozhlase, které slouží i jako pozvání na akci. Slavnostní představení krále – kulturní pořad, kde se prezentuje celá jezdecká družina.

S nějakou finanční zátěží musí rodina počítat, ale je vždy tak vysoká, kolik jsme ochotni tomu věnovat. Řešíte dilema půjčit kroje, nebo nechat ušít nové vlastní, to je otázka financí. Opravit dům, fasádu, vymalovat? Kvůli jízdě králů nebo už to doma volá po rekonstrukci bez ohledu na tuto kulturní akci? Pozveme rodinu na oběd v neděli nebo u nás budou po celý víkend, sezveme ty nejbližší nebo se chceme vidět i s těmi, které vídáme zřídka a pozvání na jízdu králů pojmout jako příležitost se zase všichni potkat? Ale každopádně se jedná o prestiž rodiny, která je nositelem této významné UNESCO tradice. A proto tu peníze nehrají roli, spíše rodinná pospolitost.

www.mesto-kunovice.cz

 

Antré s Karlem Šefrnou

HRADEC KRÁLOVÉ-ČR: Antré/s divadelníky o divadle. To je nový stream, který se od letošního roku objevuje každý čtvrtek v 18.00 hod. na video platfotmě YouTube. Antré připravuje Volné sdružení východočeských divadelníků (VSVD). Bezmála hodinové povídání je živě přenášeno z Galerie Václava Havla v Hradci Králové. Hostem streamu Antré byl 14. února divadelník a loutkář, zakladatel a vůdčí osobnost soubor „C" Svitavy Karel Šefrna. Držitel mnoha ocenění, výrazná a všestranná osobnost.

Autor článku: 
Kateřina Fikejzová Prouzová

„Loutkáře pojí přátelství a společné povahové rysy,“ říká Karel Šefrna

Moderátor Josef Jan Kopecký strávil téměř hodinu posloucháním půvabných historek z divadelního života. „Kdo vlastně jsem? Lékař, muzikant, divadelník, rybář, lyžař, i otec jsem a dlouho již i děd, praděd, samozřejmě občan, také soused vlastně,“ tak sám sebe popsal v knize Ostrovy splněných přání aneb Život jde dál.

 

Plná nůše metálů

Karel Šefrna získal v roce 2000 cenu klubu Laurus, je nositelem zlatého odznaku Josefa Skupy a zlatého odznaku J. K. Tyla. V roce 2001 obdržel Cenu ministerstva kultury. V roce 2016 získal Cenu města Svitavy a roce 2020 se stal osobností Pardubického kraje. (A to není zdaleka všechno!)

Co pro něj všechny ty ceny znamenají? „Ono se to hezky poslouchá, ale není to to podstatné. Podstatné je to, že to divadlo, které jsem dělal od dětských let, pro mě byl takový způsob života. To je daleko cennější než nějaké metály,“ myslí si Karel Šefrna.

 

Na jevišti od dětství

Ve čtvrté třídě obecné školy měla naše paní učitelka ve třídě divadýlko a já jsem se tam přihlásil, začal jsem hrát marionetový divadýlko, pak jsem se dostal do městského divadla Jitřenka, tam jsem byl do maturity,“ vzpomíná Karel Šefrna.  Málokdo ví, že zkusil také klasickou činohru. Ale neprošel konkurzem. Prý se projevil jako absolutní dřevo. Rozloučili se s ním s lítostí a se slovy, že z něj nikdy žádný divadelník nebude, protože zkrátka nemá talent. Činohru zkoušel i v Sokole a na střední škole. Nebyla mu ovšem souzená. Na vysoké škole si odskočil tancovat a zpívat do moravsko slováckého folklorního souboru Javorina.

 

Návrat k loutkám

„Oženil jsem se tři dny po promoci a měsíc na to jsem šel na vojnu. Dopisoval jsem si se svou první ženou Evou. A ona mi napsala, že začala chodit do divadla, kde jsem kdysi působil. Mě vůbec nenapadlo, že bych ještě hrál, ale když jsem se vrátil z vojny, moje žena mě tam dovedla zpátky,“ říká Karel Šefrna. Tím to ve Svitavách v roce 1961 celé doopravdy začalo. Loutkový soubor se jmenoval Jitřenka a byl tehdy velmi úspěšný.

 „My jsme s tím starým souborem tenkrát vyhráli Loutkářskou Chrudim. Dostali jsme takový skleněný pohár. Tenkrát se ještě doopravdy soutěžilo. Byli jsme zkrátka nejlepší. To byl rok 1967,“ vzpomíná Karel Šefrna. Zkoušeli tenkrát černé divadlo a brzy na to přijely do Československa ruské tanky. „V souboru jsme se strašně pohádali. Část kamarádů tuhle okupaci neodsoudila. Já jsem to odsuzoval vehementně. Pak jsme dva roky nedělali nic. A když přišel čas znovu začít dělat divadlo, zjistili jsme, že už nemůžeme být spolu. Tak vznikly dva soubory,“ uvádí Karel Šefrna. To byl impuls ke vzniku legendárního svitavského „Céčka“.

 

Na Loutkářské Chrudimi jsme se hodně naučili

Céčko se vydalo na celostátní přehlídku Loutkářská Chrudim poprvé v roce 1971 a jezdí tam dodnes. Účastnilo se více než padesátkrát, což je naprosto neuvěřitelné. Navíc v drtivé většině soubor přivezl domů nějaké ocenění.

V čem je chrudimský festival pro Karla výjimečný? „Nás loutkářů je málo. Ale je mezi námi velké přátelství. Držíme spolu. Máme dokonce hodně společných povahových rysů. Další věc je, že jsme se tam neustále vzdělávali. Jezdili tam úžasné osobnosti,“ říká Karel Šefrna a vyjmenovává jednu legendu za druhou. Například s Janem Dvořákem společně osm let provozovali loutkářskou konzervatoř. Karel byl nejdřív jejím studentem a později druhým lektorem.

„Karel Šefrna jako režisér uplatňuje svou bohatou metaforickou představivost založenou na asociačních spojitostech. Jedná se o totálně syntetické divadlo,“ napsal další významný český loutkář Luděk Richter.

Režisérské řemeslo Šefrna odkoukal hlavně v královéhradeckém Divadle Drak. Co viděl, dál na tom pracoval a rozvíjel to. Dával důraz na výtvarnou složku, využil každé příležitosti si na jevišti muzicírovat.

 

Bez rodiny a přátel to nejde

Karel Šefrna vyzdvihnul význam rodiny, který je podle něj nejdůležitější. „Mám čtyři děti, dvě manželky – jedna už tedy není. Takže mám ženu Blanku a je to člověk naprosto úžasný. Mám fůru přátel v práci i v divadle. Mám své žáky. Všechno to jsou krásné bytosti. Myslím, že to je nejpodstatnější.“

Karel Šefrna ve streamu Antré udělil i pár praktických rad o scénickém svícení. Vyslechl si vzkazy od svých obdivovatelů. A poradit divadelníkům, jak přežit blbou dobu covidovou.

„Myslím, že by se to mělo dělat, jak se o to pokoušíme my. Nemělo by se o tom moc mluvit, protože my (amatéři) nemůžeme zkoušet. Jsou ovšem způsoby, kterými se to dá nahradit. Například, že to zůstane v rodině. Máš syna a se synem se můžeš setkávat. Takže zkoušíme Citadelu od Exupéryho. Matěj to napsal, složil k tomu muziku. Dáváme to dohromady spolu. Sedneme si, on hraje na klávesy a já k tomu na housle. Dál zkoušíme s mojí dcerou Hanou. Jdeme na jeviště, protože v tom divadle nikdo není. Zkoušíme nastavit reflektory. Ve dvou se to dá dělat. Jeden kouká, druhý dělá herce. - Takže poselství je, hrajte s rodinou,“ uzavírá společné povídání ve streamu Antré.

 

Stopy v písku / Otakar Španiel

JAROMĚŘ-ČR: Je to už 140 let, co se v Jaroměři (13. 6. 1881) narodil sochař, řezbář, medailér a vysokoškolský profesor Otakar Španiel. Ve dvacátých letech minulého století, v době první Československé republiky, mimo jiné autor originálních kovových mincí, jejichž výtvarné motivy inspirovaly celou Evropu. Rysy tváře Otakara Španiela po letech zaujaly sochařku a výtvarnici Janu Bačovou Kroftovou natolik, že ho s chutí ztvárnila v řadě 14 portrétů významných osobností z východních Čech pro publikaci Tváře první republiky (vydal Královéhradecký kraj v roce 2018). Přečtěte si víc v následujícím díle našeho seriálu Stopy v písku.

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Mince pro republiku

V pražském trojúhelníku, který tvoří Klárov, náměstí před Rudolfinem a blízké nábřeží Vltavy, stojí díla tří znamenitých východočeských sochařů, jaroměřských rodáků. Pomník druhému odboji od Vladimíra Preclíka, socha Antonína Dvořáka od Josefa Wagnera a Josef Mánes – dílo Otakara Španiela. Jaroměř je zkrátka líhní sochařů. Možná i proto, že tu svou stopu kdysi zanechal sochařský velikán, v Čechách zdomácnělý Tyrolan, Matyáš Bernard Braun.  

Z oken domu U Tří kaprů, v němž Otakar Španiel v Jaroměři prožil svá raná léta, byl vidět Braunův Mariánský sloup. A snad ho malý Otakar musel pokaždé, když ho míjel, tiše obdivovat. Dům už je dávno zbořen a po Španielovi zbyla na fasádě domu na náměstí busta od jeho žáka Milana Knoblocha.

„Trochu málo, že? Přesto zůstane Otakar Španiel jedním z největších umělců pocházejících z východočeského kraje,“ uvedl ve vzpomínce akademický sochař Vladimír Preclík.

„Sotva narozená Československá republika mu ve dvacátých letech naložila na bedra jako mladému sochaři kupu závažných úkolů. Razily se kovové mince podle jeho vítězných soutěžních návrhů. Soubor mincí od dvouhaléře, pětihaléře, desetihaléře až po korunu. Zdá se, že postupně ovlivnil celou Evropu výtvarnými motivy dosud neužívanými klasy, snopy, architektonickými prvky. Dvoukorunu později navrhl Josef Wagner, autorem pětikoruny byl Otto Gutfreund. Proboha, Východočeši, buďte na své sochaře hrdí!“ (Preclík Vladimír. Otakar Španiel, Královéhradečtí Evropané, Hradec Králové 2007)

Nejvýrazněji se zapsal do dějin světového medailérství. Rozhodující vliv na něho mělo studium na pražské Akademii u J. V. Myslbeka, a především tvůrčí pobyt v Paříži. Osm let v energií nabitém pařížské ovzduší, ve výtvarné mekkce, utvářelo jeho osobitý styl. V Paříži se věnoval medailím, plaketám, reliéfům a portrétům. Tady se také naučil nosit baret, v němž později rád pózoval fotografům. Účastnil se tu všech nejdůležitějších výstav přístupných cizincům. Také později, po návratu domů, každoročně vystavoval na světových výstavách. Francouzská vláda zakoupila jeho plakety pro muzeum Luxembourgh již v roce 1906.

Po vyhlášení Československa se mu mimořádně dařilo, stal se členem České akademie věd, Spolku výtvarných umělců Mánes a v roce 1927 byl zvolen rektorem Akademie výtvarných umění.   

K mincím a medailím brzy přibyly i portréty významných jedinců první republiky. Vytvářel busty národních velikánů (J. Vrchlický, B. Smetana, M. Aleš, A. Jirásek) a pomníky (T. G. Masaryk, J. Mánes, J. Plečnik). Zvítězil také v soutěži na výzdobu hlavních dveří katerály sv. Víta na Hradčanech.     

Úspěšnou uměleckou dráhu přerušila nacistická okupace. V roce 1942 ho spolu s manželkou zatklo gestapo za účast jeho syna v zahraničním odboji. Po návratu z koncentračního tábora v roce 1945 se dozvídá, že Ivan padl už před rokem v bitvě u Rýna.

Po válce byl poúnorovým režimem sice uznáván, ale musel se vykoupit medailemi k výročí Stalinova narození. Ocenění v zahraničí však získával dál. Jeho mimořádný přínos české kultuře ocenil známý historik V. V. Štech v publikaci Otakar Španiel (Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1954). Jistě zadostiučinění pro sochaře, který o rok později (15. 2. 1955) umírá.

V Jaroměři jsou některá z jeho děl k vidění v galerii městského muzea a jímavé funerální plastiky na zdejším hřbitově (např. sousoší Mater Dolorosa na hrobce rodiny Polických či plastika na hrobce rodiny Zouzalovy aj.).

 

Tváře první republiky / Portréty kresbou

Akademická sochařka a výtvarnice Jana Bačová Kroftová kresbami do publikace Tváře první republiky navázala na svůj pozoruhodný cyklus osobností Každý den / Every day: www.janabacovakroftova.com

Projekt vznikl v roce 2013 spontánně nahromaděním skepse a smutku z aktuálního politického dění. Rozhodla jsem se, že si zlepším náladu tím, že si každý den připomenu někoho, kdo byl něčím výjimečný a inspirativní, někoho, na koho stojí za to se dívat. Portréty žen a mužů z Královéhradeckého kraje jsou dalším příspěvkem do armády ozbrojenců proti hlouposti, agresivitě, nenávisti, závisti, sobectví, aroganci, zbabělosti, neznalosti souvislostí, neschopnosti rozeznat dobré a zlé, pošetilosti, nelásce, netoleranci…Stavím ji proti nám všem, stavím ji i proti sobě a svým nedokonalostem. A armáda sílí!“

 

Jak jsem je portrétovala

Kresby vznikaly podle dostupných fotografií. Někdy však snímky byly tak nejasné, že jsem si musela tváře domýšlet. Velkou pomocí v takovém případě byly informace a vyprávění z různých zdrojů o povaze portrétovaných osobností.

S každou z nich jsem strávila příjemný čas, dozvěděla se víc o nich samých a také o dobových souvislostech. Práce na portrétech by se dala charakterizovat slovy: setkání, pozorování, vcítění se. Někdy mě výsledek samotnou překvapil.

Otakara Španiela jsem kreslila podle filmového záběru z roku 1920, pořízeného během slavnosti na Bílé hoře. Rysy jeho tváře jsou natolik výrazné, že jsem si portrét domýšlela s lehkostí, k níž mi pomáhala i znalost jeho sochařských prací. Na střední škole jsem sekala podle jeho busty T. G. Masaryka do kararského mramoru. Masarykovo čelo mi výrazně připomnělo čelo samotného Španiela. Jeho tvář se mi zdála vyvážená, se skvělým reliéfem, hodným brilantního medailéra, jakým Španiel vskutku byl.

Jana Bačová Kroftová, akad. sochařka a výtvarnice

 

Česká kultura před Sametem a po Sametu / Jarmila Mucha – Plocková

ČR: Žena s tichým hlasem, kultivovaným a skromným vystupováním je v posledních dnech často citována médii. Architektka, výtvarnice, vnučka Alfonse Muchy vystoupila ze soukromí a stále odhodlaněji vyslovuje svůj názor na vlastnictví Slovanské epopeje a staví se na stranu Prahy ve sporu s Johnem Olmondem Muchou. Přesto, že hlavní město pro Epopej za mnoho desítek let dosud nenašlo důstojné umístění, jaké by si Alfons Mucha přál, paní Jarmila se nepřipojila k žalobě Johna Muchy a nezpochybňuje darování tohoto světově ojedinělého díla městu. Své důvody i komplikované rodinné vazby vysvětlila nedávno v zásadním obsáhlém rozhovoru (6. 4.) pro Lidové noviny. Na něj (a také na můj text o Geraldině Muchové, manželce Jiřího Muchy, který vyšel zde v Místní kultuře 17. 3. t.r.) dnes navazujeme. Zvídavému čtenáři doporučujeme nalézt si oba texty a dát si je do souvislostí.

Autor článku: 
Martina Fialková

Zde s paní Jarmilou budeme hledat odpovědi na další „muchovské“ otazníky. Sama je úspěšnou výtvarnicí. Zděděné geny, dětství a mládí prožité v uměleckém prostředí, vzdělání a neobyčejné životní zkušenosti jí umožňují žít bohatým životem, který však není bez zatáček. Vyrostla v rodině vynikajícího houslisty a později pedagoga Alexandra Plocka, ale jejím biologickým otcem byl známý spisovatel a novinář Jiří Mucha, syn Alfonse Muchy.

 

Že je Jiří Mucha vaším skutečným otcem, jste se dozvěděla, až když vám bylo 18 let. Jak se o takových věcech mluví na veřejnosti a jaký byl váš vztah k Alexandru Plockovi, který vás vychoval?

Nejsem člověk protřelý médii, ale od doby, kdy bylo soudy prokázáno, že jsem dcera Jiřího Muchy, už různé věci postoupily a dokážu o tom mluvit lépe a urovnaněji. Ale můj první rozhlasový rozhovor před lety, vlastně první výpověď o mém vztahu k Jiřímu, kterého jsem znala odmalička, to bylo dost těžké. Alexandr Plocek ale stále zůstává mým „otcem“, měla jsem ho velmi ráda a vzhlížela k němu s obdivem, vlastně asi tak jako vzhlížel Jiří Mucha ke svému otci Alfonsovi. Alexandr Plocek byl slavný houslista, oblíbený ve společnosti, oduševnělý, velice krásný člověk. Taková směsice Garyho Coopera a Gregory Pecka. Byl velice vzdělaný v hudbě, historii a literatuře. Vedle akademického vzdělání hudebního vystudoval také právnickou fakultu, takže byl i doktor práv, i když tuto profesi nikdy neprovozoval.

 

Některé dětské zážitky nikdy nevymizí, jaké byly ty vaše?

Moc mne bavilo, když otec s maminkou s oblibou vedli doma intelektuální přestřelky, v nichž se navzájem zkoušeli z historie a literatury. Otec byl členem slavného Českého tria. U nás doma se často zkoušelo, a tak jsme s mým starším bratrem toto museli uctivě respektovat. Nesměli jsme rámusit a křičet. Do tatínkova pokoje, odkud se linula ta kouzelná hudba, jsem směla jen po zaklepání. Velice jsem ho uctívala, byla jsem na něj pyšná a dodnes si ho nesmírně vážím. Byl to čestný a přímý člověk a za minulého režimu to mnohokrát prokázal. Nikdy se před ním neohnul, otevřeně se přihlásil k jeho kritice. Pro své pedagogické kvality na Akademii mohl zůstat, ovšem jeho zahraniční působení bylo takřka nulové.

 

A váš vztah k mamince, když jste se dozvěděla, kdo je vaším skutečným otcem?

Na mém vztahu k ní se nezměnilo nic. Možná jsem jí trochu zazlívala, že jsem se o svém pravém otci dověděla pozdě. Ale asi to bylo dobře, protože bych v dětském věku hodně věcí nedokázala pochopit. S maminkou jsme Jiřího navštěvovaly v jeho domě na Hradčanském náměstí, ale to jsem ještě netušila… považovala jsem ho už dřív za přítele rodiny. Jako dospělá slečna se svými láskami a vlastním životem jsem se s tím pak vyrovnala poměrně snadno. Už tehdy jsem chápala, že mnoho dětí se nenarodí v té správné konstelaci. Moji rodiče se stýkali s mnoha dalšími umělci. Chodil k nám i Jiří, vídala jsem se s ním vlastně nepřetržitě. Otec Alexandr Plocek se ke mně vždy báječně choval. Nechtěla jsem ho zraňovat, a proto jsem se pak s Jiřím stýkala tajně. Až když otec v roce 1981 zemřel, začali jsme se stýkat a spolupracovat otevřeně. V roce 1976 jsem se vdala do zahraničí. Dvanáct let jsem žila se svým španělským manželem a dvěma dcerami v Barceloně. V té době jsme se s Jiřím vídali často. Zvláště když pobýval v Paříži. Jezdila jsem za ním, on za mnou, cestovali jsme po světě. A on mne začal stále více zasvěcovat do všeho kolem Alfonse Muchy a jeho díla, spolupracovala jsem s ním po výtvarné stránce při přípravě Alfonsových výstav a přesto, že jsem vystudovala architekturu a pracovala v tomto oboru, začala jsem navrhovat a vyrábět šperky inspirované Alfonsovými předlohami.

 

Francouzi si Muchu někdy přivlastňují, mnozí možná ani nevědí, že to byl Čech.

Alfons Mucha tím, že ve Francii tak dlouho žil a dovedl francouzskou secesi do její konečné, krásné podoby, byl vlastně faktickým tvůrcem francouzské secese. Oni tak nepátrají po kořenech, ale po jeho práci.

 

Objevovalo se i ve Španělsku jméno Mucha v době, kdy jste tam žila? Cítila jste, že je tam alespoň v některých kruzích známé nebo to ještě tak nebylo?

Barcelona je město plné secese, takže cítila. Jiří mne kdysi pověřil jít po Alfonsových stopách v Barceloně, ale konkrétní vazby se mi najít nepodařilo, i když určitě tam byl. Dokonce jeden čas připravoval ilustrované dějiny Španělska, myslím si, že se potkal s Gaudím. Zanechal tam smlouvu s tamní čokoládovnou a dodnes se na hlavní třídě prodávají čokolády s obrázkem od Alfonse Muchy. Dnes je tam opět velmi populární, zejména poté, co se v Barceloně konala velká výstava, kterou uspořádal lichtenštejnský Mucha Trust (a která objela celou Evropu).

 

Pro vás musí být vyčerpávající vědomí, že vy jste vlastně skutečnou dědičkou jména Mucha, což donedávna bylo přehlíženo, a přitom s dědictvím manipuluje a spory vede někdo jiný.

Mně nevadí, když se o Muchovo dědictví stará instituce. Není to ani možné jinak. Je to v pořádku. Nesdílím ale rozhodnutí, že touto institucí je Trust se sídlem v Lichtensteinu, a tedy veškerý umělecký odkaz vlastence Alfonse Muchy je dé facto v majetku Lichtensteina. Je smutné, že převod byl uskutečněn v rozporu s přáním otce Jiřího Muchy (plánoval velké muzeum společně s Medou Mládkovou) a dle jeho prohlášení nepokrevním synem, který není potomkem malíře. Často mám dojem (a nejsem sama), že na prvním místě je otázka peněz. Cítím to na každém kroku. Respekt a úcta k autorovi, k jeho dílu, zvlášť v kontextu hledání místa pro Muchovu Epopej, výrazně chybí.

 

Spory se týkají nejen vašich práv, ale především i vás osobně. Co vám dává sílu takto dlouhodobě, už řadu let bojovat, je to vaše vlastní tvorba?

Určitě. A také to, že od začátku, kdy jsem byla vlastním otcem Jiřím jaksi přinucena pracovat s Alfonsovou tvorbou, cítím závazek vůči rodině, a hlavně vůči autorovi samotnému. Možná tak jako šlechta vnímá závazek vůči svým předkům, musí pokračovat a spravovat jejich dílo v dobré vůli a nejlepším způsobem, tak cítím, že je moje povinnost vystupovat ve jménu autora. Vím o Alfonsovi hodně, hodně jsem si přečetla, hodně jsem si vyslechla od otce. Proto myslím, že musím bránit jeho vůli, ctít jeho dílo a pokusit se udělat všechno pro to, co on by si asi přál. A to mne stále popohání.

 

Geraldina Muchová, manželka Jiřího Muchy, mi v rozhovoru kdysi říkala, že to byl právě on, kdo znovu v zahraničí Alfonsovo dílo v 70. letech prosadil…

Ano, to je pravda. Otec se v pozdějších letech věnoval naplno odkazu svého otce. Napsal jeho životopis Kankán bez svatozáře, pořádal výstavy, vzkřísil tak Alfonse Muchu po celém světě, to byla jeho zásluha.

 

Znáte velmi dobře Alfonsovo dílo, ale neměla jste možnost se s ním setkat. Přemýšlela jste o tom, na co byste se Alfonse Muchy zeptala, kdyby to šlo?

Bylo by toho moc. V první řadě bych ráda strávila aspoň jeden den v jeho ateliéru. Chtěla bych ho vidět při práci. Zajímalo by mne, jak postupoval, od skici po konečnou litografii. Ráda bych slyšela jeho komentáře, proč to či ono dělá. Zeptala bych se ho, jaký měl vlastně vztah k novým uměleckým směrům na přelomu 19. a 20. století. Přátelil se například s Gauguinem, Kupkou a měl kolem sebe v Paříži mnoho umělců, kteří pokročili dál. Alfons byl sice stále jejich dobrým přítelem, sledoval jejich práci, ale k nim se nepřipojil. Nikdo mu to ale nevyčítal, neútočil na něho, tak jako někteří umělci a intelektuálové v Čechách, když se Mucha vrátil do vlasti, aby pro ni tvořil a pracoval. Zajímalo by mne, proč nenechal v plné síle propuknout to, co v něm zřejmě svádělo umělecký boj, co částečně odkryl například v některých svých pastelech. Imprese, exprese. Proč se stále vracel do pozice bravurního a nevšedního ilustrátora? Jak hodnotil nové malířské směry?

 

A stejná otázka: Na co byste se ráda ještě zeptala Jiřího Muchy? Strávili jste spolu sice dost času, ale možná nebylo vyřčeno vše…

Měla bych spoustu otázek. Například na jeho vztah ke skladatelce Vitce (Vítězslavě) Kaprálové. Když jsem si přečetla Podivné lásky, přemýšlela jsem, jak to bylo ve skutečnosti, protože v té knize asi trochu fabuloval. Prošla jsem místa, kde se v Paříži seznámili, kde spolu žili. Navštívila jsem nemocnici, kde v roce 1942 Vitka zemřela, a přemýšlela jsem o všech okolnostech. Ten bouřlivý a tragický vztah uprostřed příprav na válku a před okupací Paříže mě přitahuje. V té době to musela být napjatá atmosféra. A pak, samozřejmě, bych se ho ptala na období po válce, v Československu. O tom on nechtěl příliš mluvit.

Jak probíhalo jeho zatčení v roce 1951 a pak propuštění po třech letech? Jeho maminka Maruška zemřela až v roce 1959. V té poválečné době žila s ním a s Jiřího ženou Geraldinou; i jich bych se ptala. On ale se mnou nechtěl mluvit o své minulosti. Říkal sám: „K minulosti se nerad vracím. Zajímá mě současnost nebo budoucnost.“ Zato jsem se ho ráda ptávala na jeho cesty, protože i já ráda cestuju. A on rád vyprávěl. Když psal Lojdovu hlavu (cestopisně laděný román ze čtyř kontinentů), to jsem s ním hodně prožívala. Promítali jsme si fotky, diapozitivy. Ale zajímala by mne i jeho činnost válečného zpravodaje BBC a letce, kdy prošel africkou frontou, působil i v Asii. O jeho románu Oheň proti ohni říká pan Mottl, že to je bible válečných zpravodajů. Jiří byl velmi vzdělaný, zkušený, zcestovalý, a to vše se v textu odráží. Je čistý, strhující.

 

Po roce 1948 byl ale Jiří Mucha právě pro své zahraniční styky a zkušenosti i příliš svobodomyslný život trnem v oku komunistickému režimu. V zinscenovaném procesu byl odsouzen do vězení, a tam, zřejmě pod nátlakem podepsal spolupráci s StB. Jeho žena Geraldina mi říkala, že Jiří si pro ně svá hlášení ale vymýšlel. Tím, že byl spisovatel s fantazií, snažil se „tajné“ takzvaně vodit za nos. Jak se s tím vědomím jeho spolupráce vyrovnáváte vy?

Jiří byl někdo, kdo žil vedle mne. Tím, že mne nevychovával, vnímám ho stále mnohem víc jako rodinného přítele a spíš ho jakoby studuji zvenčí. (Něco jiného je ale s Alfonsem, tam má vliv asi to spříznění uměním a mám k němu daleko osobnější vztah.) Protože z diskusí a debat s Jiřím vím, jak smýšlel, tak si myslím, že to bylo tak, jak říkala Geraldina. Neznám jedinou osobu, kterou by svým jednáním poškodil, zato znám desítky lidí, kterým nějak pomohl, třeba i dostat se do zahraničí. To nebyla jeho nátura, někoho udat, provést někomu nějakou špatnost. Ano, vzpomínám si, že to říkala i moje maminka. Jemu ta „spolupráce“ umožňovala žít, tak jak potřeboval, cestovat. Věděl, že má navrch, a se svou fantazií a inteligencí dovedl pracovat. Byl duší dobrodruh. Sledoval reakce ostatních, pohrával si se svými vyšetřovateli. Autorka biografie Jiřího Muchy, Jolana Šopovová, našla v archivech i záznamy jeho komunikace s vedením Stb, včetně zápisů, které vypovídaly o tom, jak jeho “nadřízení” byli zoufalí, že se s Muchou vůbec nedá spolupracovat. Dělá si z nich legraci a nikdy není jisté, co je pravda. Později spolupráci z těchto důvodů ukončili. Ale ani takto to nemuselo být. Proto bych se ptala a ptala. „Řekni mi, jak to bylo?“ V roce 1991, kdy ještě žil, se o jeho příběh nikdo nezajímal. Mnohem atraktivnější téma byly jeho proslulé “večírky” v jeho palácovém bytě na Hradčanském náměstí. 

 

A do třetice, na co byste se zeptala muže své maminky, Alexandra Plocka, který vás vychoval?

V osobní rovině bych se ho ráda zeptala, jestli skutečně věděl, že nejsem jeho dcerou. Nebo zda měl pochybnosti, což si myslím, že měl. Manželství s mou maminkou bylo nahlodané od začátku. Ale každopádně bych mu ráda vzdala hold za to, jak se ke mně choval, protože něco tušit asi musel. A moc ráda bych se ho zeptala na mnoho věcí kolem hudby. Ta byla u nás stále doma. Otec byl přísný, akurátní. Asi tím, že současně vystudoval i práva. Kromě houslového virtuoza byl i JUDr. To není zrovna obvyklé, že? Byl velký introvert, nerad mluvil o svém dětství. Neměl je dobré. Záhy ztratil maminku a byl vychováván sestrami a otcem, který byl velký morous. Proto pro něj byla zřejmě hudba očistou, utíkal do ní.

 

Pouštíte si jeho nahrávky?

Někdy ano. Když je teď poslouchám, cítím z jeho interpretace, jak se hudbě odevzdal a jak  silně ji prožíval. Mám v rodině i další výborné muzikanty. Díky propojení rodin se stýkáme se syny klavíristy Josefa Páleníčka (další člen Českého tria, v němž Alexandr Plocek hrál). Jan Páleníček je členem Smetanova tria, jeho manželka Jitka Čechová je vynikající klavíristka. V rodině Páleníčků jsou ale i další hudební pokračovatelé. Před pár lety jsme společně uspořádali výstavu a koncert jako poctu našim otcům v místě, kde naše rodiny mají po léta chalupy, v Jizerských horách.

 

Při své vlastní práci vycházíte z Alfonse Muchy. Pracujete ale někdy i tak, abyste si řekla, to je něco jiného, to jsem jenom já?

Zpočátku jsem vycházela z tvorby Alfonse. Tím mě doslova pověřil Jiří, protože potřeboval, abych mu pomáhala. Měl spoustu nabídek k realizaci Muchových návrhů a bylo třeba, aby si tuto práci někdo vzal na starost. Jinak bych se možná sama jako architektka například k tvorbě šperků asi nedostala. Tím, že jsem pod dohledem Jiřího kreslila šperky, modelovala pro různé zahraniční ateliéry, automaticky jsem přešla k vlastní tvorbě. Před abstraktními vzory dávám přednost přírodě, mám ráda měkké linie a ráda se nechám inspirovat lidovými motivy. Vždy se objeví nějaká přírodní linka, zvířecí nebo rostlinný motiv. A to považuji za vliv Alfonsova díla.

 

Pomohla vám nějak kovidová doba v soustředění k práci nebo na vás působila spíš negativně?

Zlenivěla jsem, protože jsem předtím byla workoholik. Ale už se pomalu rozjíždím. Připravuji malou kolekci pro světovou výstavu v Abu Dhabi. Ráda bych vytvořila několik skleněných váz ve spolupráci s firmou Moser. Měl by to být Mucha v moderním “kabátě”. A to je přesně to, co mne zajímá. Připravuji nové textilie. Jezdívám do dílen ve Francii a Itálii, kde na místě vybíráme materiály a barvy. A dokončuji novou sérii vánočních ozdob. K mému překvapení – zpočátku jsem ani nevěděla, jestli se tomu chci opravdu věnovat – jsou velice úspěšné. Je to sice maličkost, ale pro mne díky tvaru zajímavá výzva. (Ukazuje sérii v dárkovém balení vzniklou ke 100. výročí republiky) Teď připravuji další, aby se mohly přes léto vyrobit.

 

Vraťme se ještě k Alfonsovi a jeho Slovanské epopeji. Znovu a znovu se vynořuje problém, kam s ní a čí tedy je. V rozhovoru, který jste poskytla Lidovým novinám, vše od začátku vysvětlujete. Proč myslíte, že je to potřeba, není problém dostatečně jasný?

To, co jsem zveřejnila, je stále pouhý extrakt, tak desetina toho, co by se mělo vědět. Vše shrnout jsem se rozhodla proto, že nedávno Městský soud v Praze rozhodl o tom, že Slovanská epopej nepatří Praze. John Mucha před lety podal žalobu na Prahu z důvodu nesplněné darovací podmínky. Po několika odvoláních Městský soud skutečně znění jeho žaloby potvrdil. Ještě se nerozhodovalo, kdo je majitelem, ale pochopitelně z toho plyne, že po právoplatném rozsudku by Epopej patřila rodině. Tj. majitelé díla bychom byli já a John Mucha, jediní žijící dědici. K žalobě Johna Muchy jsem se já nepřipojila, nesouhlasím s ní a v tom rozhovoru vysvětluji proč. Druhým impulsem bylo 30. výročí úmrtí mého otce, Jiřího Muchy (zemřel 5. 4. 1991), po jehož smrti se vše kolem dědictví, převodů na lichtenštejnský Mucha Trust, který založili John s matkou Geraldinou, a kolem mé příslušnosti k rodině rozjelo. A třetím spouštěčem mé výpovědi byla informace, že Slovanská epopej bude umístěna v srdci Prahy, v podzemí budoucího obchodního centra Savarinu s největším fast foodem, drahými voňavkami a prádlem. V prostorách, které městu ani nepatří. Rozhodnutí magistrátu za zvláštních okolností a do naprosto nevhodného místa. Velice mě to pobouřilo, jelikož se vedení Prahy v součinnosti s IPREM doposud bránil tomu, aby Epopej byla v centru města, které je přehuštěné turisty i institucemi až k neúnosnosti. To byly hlavní důvody, která mne přiměly se ozvat. (Znovu odkazujeme na LN z 6. 4. 2021.)

 

Vždy se mluvilo o tom, že Praha musí pro toto dílo postavit vhodný pavilon nebo Epopej jinak vhodně umístit, jenom na tom místě nebo stavbě nějak není už 90 let shoda…

Dílo by dokončeno v roce 1928 a poprvé bylo Pražanům předvedeno v tehdy novém Veletržním paláci při příležitosti 10. výročí oslav nové republiky. Alfons Mucha zemřel v roce 1939, začala válka. Během ní byla Epopej ukrytá, chráněná. Pak ale přišel impulz z Moravského Krumlova poblíž Muchova rodiště Ivančic, a bylo rozhodnuto, že dočasně bude přemístěna tam, na zámek. Praha vhodný prostor neměla a v 50. letech minulého století neměl Mucha, navrátilec z Paříže a Ameriky, s dílem plným pohanských symbolů, nijak dobrou pozici. Plátna se stěhovala na Moravu, i když je nebylo možné vystavit. Mezitím Epopej chtěly i Muchovy rodné Ivančice a také další místa, protože v Moravském Krumlově na zámku dílo dlouho strádalo. Podmínky nebyly vůbec vhodné pro dlouhodobé vystavení. Přesto tam epopej zůstávala, srolovaná na válcích, dokonce i v zámeckém gambitu za deště i mrazu. Po dlouhých 18 letech byl celý cyklus konečně v krumlovském zámku představen veřejnosti. Smlouva se stále prodlužovala, a byla i období, kdy ani řádná smlouva nebyla a dílo jaksi levitovalo na základě dohod, a možná i bez pojištění.

I v Praze se však občas místo hledalo, s každou výměnou vedení města. Jednou jsem to počítala a těch návrhů bylo za všechny ta léta už kolem 70! Ale těch pět let, kdy byla Epopej v Národní galerii, znovu v místě, kde byla vystavena poprvé, a které sám vybral kdysi Alfons, bylo podle mne nejlepším umístěním. Bylo to velmi působivé. Plátna v čisté architektuře byla krásně nasvícena a myslím, že po Krumlovu to byla úplná kulturní senzace. Doktor Srp a Dr. Lenka Bydžovská, kteří expozici připravil, se řídili dobovým rozmístěním pláten a za celou expozici jim patří dík. Následná půlroční zápůjčka do Tokia byla obrovsky úspěšná. Od výstavy v Japonsku je Epopej opět bezpečně uložená v depozitáři a město znovu hledá, kam s ní. Byla podepsána nová dočasná smlouva na 5 let s Moravským Krumlovem, kde by celý cyklus měl být zpřístupněn pro veřejnost od září t. r. A teď se trochu bojím, že se může cokoli stát, protože zámek stále ještě prochází rekonstrukcí. Navíc se zatím necestuje, takže návratnost výdajů na rekonstrukci zámku, pojištění provoz atd. je s otazníkem a krátká doba pěti let také. Po zkušenosti s obstrukcemi ze strany Moravského Krumlova při návratu díla do Prahy se obávám, že Epopej jen tak v metropoli neuvidíme.

 

Myslím, že všichni, kdo se o věc zajímají a kolem Epopeje se pohybují, už teď – zejména po výstavě v Tokiu a zájmu z dalších zemí – pochopili, že její cena je mnohem větší, než bylo vnímáno před rokem 1989. Jak umělecká, tak historická.

Pokud vím, byla hodnota všech 20 pláten oceněna na 7-8 miliard korun. Proto se velmi obávám nové instalace v Moravském Krumlově, kde je jisté nebezpečí nějaké nenadálé události. Příkladem může být požár Notre Dame v Paříži nebo Sovových Mlýnů u nás v Praze. K nenávratnému poškození stačí jen kouř.

 

Mám dojem, jako by se Muchovu dílu stále nechtěla přiznat autorita, jako by se spíš stalo součástí popkultury…

Je to tak. Všichni známe Muchu jen prostřednictvím plakátů a panó – a to je strašně málo. Jeho tvorba vlastně nikdy nebyla vystavena v celku. To by uměli udělat Francouzi třeba v pařížském Grand Palais. Byla bych moc ráda, kdyby Alfons Mucha byl představen v celé své osobnosti, s akcentem na jeho niterný život. Začít od dětství, mládí, kdy se něm zakořenila veliká láska k rodné Moravě, později touha pozvednout svůj národ na úroveň národů ostatních. Celý život si světem nesl lásku k domovu, ve svých dílech používal slovanské motivy, dívky z plakátů mají slovanské tváře… Po roce 1918, po svém návratu do nové republiky, pro ni udělal tolik věcí zadarmo… Byl to unikát.

 

Přesto, nezlobte se, mi někdy připadá, že je tady všude kolem Muchy někdy až moc…

Souhlasím, neustálé vystavování a reprodukování plakátů a panó mu vlastně škodí. Jsou líbivé, ale některé z nich mi připadaly, už když jsem byla mladá holka, až kýčovité. A myslím si to dodnes. Sice se jimi přiblížil i obyčejným lidem, bylo to vlastně reklamní umění, ale on sám si tohoto svého tvůrčího období příliš nevážil. O další komerční tvorbu už neměl zájem, i když byl o ni stále žádán. Jeho cílem bylo něco docela jiného. Toužil se pustit do velkoplošných obrazů, do malby, která by zprostředkovala světu jeho vysněnou myšlenku, Slovanskou epopej. Je to absurdní, protože to, co vůbec nepovažoval za svůj umělecký vrchol, a mělo sloužit spíš k jeho obživě, je nejvíc prezentováno a reprodukováno.

Pro mě osobně jsou nejzajímavější kresby, skici a divoké pastely ještě z doby, kdy údajně navštěvoval ateliér po Lautrecovi. Ty tryskaly přímo z nitra. Je to úsek Alfonsovy tvorby málo známý, kde se ocitá až na pomezí expresionismu. Nádherné jsou také ilustrace Otčenáše. A vrcholem jeho tvorby je Slovanská epopej. I v ní překvapí a v detailu se představuje jinak, než ho známe. Kdybyste některé plátno rozřezali na malé části, byly by to někdy úžasné až impresionistické obrazy. Jsem si jistá, že doba Slovanské epopeje ještě přijde a ona dozná zaslouženého ocenění.

 

 

Cestou na Seznam – Slovácký verbuňk, „nejhezčí mužský tanec na světě“

ČR: Fakt, že jsou do seznamů UNESCO zapisovány architektonické památky, je všeobecně známý. Již méně se ví, že sem patří také tradice, které skupina obyvatel pokládá za své kulturní dědictví a předává je dalším generacím. Podmínkou pro zápis do mezinárodního reprezentativního seznamu UNESCO je předchozí uvedení na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který nyní čítá 28 položek. Jako poslední přibyly na národní seznam v roce 2019 Tradiční hody s právem na Uherskohradišťsku. Naopak prvenství patří od roku 2009 Slováckému verbuňku, který se jako mistrovské dílo ústního a nemateriálního dědictví lidstva probojoval i mezi památky UNESCO.

Autor článku: 
Irena Koušková

Přípravou nominace, kterou předkládala ČR do UNESCO už v roce 2004, byl pověřen Národní ústav lidové kultury. Našimi průvodci nelehkou, ale vítěznou cestou na Seznam proto budou tehdejší vedoucí Útvaru nehmotného kulturního dědictví NÚLK Jan Blahůšek, jenž měl přípravu nominace na starost, a současná vedoucí Centra lidových tradic NÚLK Jarmila Teturová, která má agendu nehmotného kulturního dědictví v ústavu pod dohledem dnes.

Pod tzv. nemateriální kulturu řadíme vedle folkloru zvyky, obřady, oblast tzv. lidové religiozity, kam spadají vědomosti a představy o člověku, přírodě a vesmíru, o nadpřirozených silách, magie, věštby, pranostiky; léčení a hygienu. V širším pojetí potom problematiku rozličných společenství, rodinných a příbuzenských vztahů, sociálních vazeb v určité komunitě nebo skupině.

 

Jak probíhala příprava na nominaci slováckého verbuňku? S jakými obtížemi jste se museli popasovat? Proč jste se rozhodli se o to pokusit?

V roce 2003 přijala Generální konference UNESCO Úmluvu o zachování nemateriálního kulturního dědictví. Na základě této Úmluvy bylo pod patronací UNESCO zavedeno také vytváření nového celosvětového seznamu, na který začala být od roku 2004 zapisována tzv. Mistrovská díla ústního a nemateriálního kulturního dědictví lidstva. Česká republika se snažila být v rámci celého procesu přijetí Úmluvy i následného schvalování prováděcích předpisů k ní aktivní. Řekl bych nyní, s odstupem času, že šlo i o jakousi prestiž účastnit se těchto mezinárodních aktivit mezi prvními a ukázat, že se má Česká republika v mezinárodní konkurenci čím pochlubit. Po vzájemné dohodě mezi Ministerstvem kultury a jím zřizovaným Národním ústavem lidové kultury (NÚLK) byl slovácký verbuňk vybrán k nominaci na zápis do seznamu UNESCO za ČR jako první. A to nejen proto, že splňoval definici reprezentativního kulturního statku nemateriálního kulturního dědictví i všechny ostatní nezbytné podmínky pro zápis, ale také proto, že NÚLK měl v té době ke slováckému verbuňku shromážděnu rozsáhlou dokumentaci a úzce spolupracoval s významnými nositeli tohoto kulturního statku. UNESCO totiž od začátku dbá na to, aby každý nominovaný kulturní statek byl k zápisu přihlášen s vědomím a souhlasem jeho nositelů. Samotná příprava nominace i přesto trvala přibližně rok, během kterého se podařilo sestavit všechny texty a požadovaná zdůvodnění, pořídit soupisy vybraných nositelů, jejich souhlasy, doprovodnou fotodokumentaci, audiovizuální materiál včetně desetiminutového videodokumentu, vypořádat autorská práva, vše přeložit do angličtiny a ve speciálně upraveném a výtvarně zpracovaném boxu připravit k podpisu tehdejšímu ministru kultury a k následnému předání tří paré v sídle UNESCO v Paříži.

Vzpomínám si, že jsem se musel speciálně připravit na kontrolu zavazadel na letišti, aby se kontroloři nepodivovali zvláštnímu obsahu balení nebo ho dokonce nezabavili. Krabice s nominačními dokumentacemi byly totiž uzavřeny dřevěnou pletací jehlicí. Jednalo se o výtvarné řešení, protože na víku černého papírového boxu byly v reliéfu vyraženy čižmy - vysoké krojové boty a na jehlici, kterou se víko uzavíralo, visely červené třásně. Aby mě vpustili na palubu letadla, musel jsem jehlice uložit do hlavního zavazadla přepravovaného v podpalubí. A tak se podařilo všechno v pořádku převézt a až v Paříži jednotlivé boxy zase zkompletovat.

 

V září 2020 byla Česká republika zvolena na čtyřleté mandátní období za člena mezivládního Výboru pro zachování nemateriálního kulturního dědictví, který mj. sestavuje přísně výběrový prestižní Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva, a v prosinci 2020 byly vánoční ozdoby z foukaných skleněných perliček z Poniklé na Semilsku zapsány pod ochranu UNESCO. Byli jste tehdy v podobné příhodné situaci?

Členem mezivládního Výboru se ČR stala poprvé až v roce 2010, a proto zápis slováckého verbuňku do Seznamu nemohla nijak ovlivnit. V letech 2004 a 2005, kdy byl verbuňk v UNESCO hodnocen, probíhala navíc schvalovací procedura ještě trochu jinak. Celá agenda související s Úmluvou o zachování nemateriálního kulturního dědictví se tehdy v UNESCO teprve rodila, připravovaly se prováděcí předpisy a v jednotlivých státech byl veden, nebo se zrovna chystal ratifikační proces. Nominace posuzovala komise vybraných odborníků, kteří buďto dali, nebo nedali doporučení generálnímu řediteli UNESCO k zápisu nominovaných prvků do Seznamu. Nicméně kontakty Ministerstva kultury v UNESCO byly v té době určitě nadstandardní, protože ČR se aktivně podílela na přípravě přijetí Úmluvy a pozitivní roli sehrála také stálá diplomatická mise ČR při UNESCO v Paříži. Proto se podařilo bez problémů zodpovědět doplňující dotazy a upřesnit nejasnosti tehdejších posuzovatelů. Troufám si ale tvrdit, že rozhodující byl fakt, že slovácký verbuňk všechna kritéria k zápisu do Seznamu splňoval, což bylo doloženo nominační dokumentací.

 

Slovácký verbuňk byl zapsán na Seznam UNESCO v roce 2005, ale na národní seznam až v roce 2009. Byla tehdy cesta na seznam UNESCO méně komplikovaná?

Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR – tzv. Národní seznam vznikl až koncem roku 2008. Do té doby nebyla stanovena povinnost předchozího zápisu prvků nominovaných do Reprezentativního seznamu do národních inventářů. Bezprostředně po založení Národního seznamu, tedy v roce 2009, došlo k „překlopení“ nominace verbuňku, který už byl zapsán do Reprezentativního seznamu, do Národního seznamu.

 

Jedna z podmínek zápisu na seznam UNESCO zní, že se tradice nesmí zakonzervovat, ale dále rozvíjet, sleduje se, jestli existence nemateriálního statku není v ohrožení kvůli nedostatku pokračovatelů, zda není využíván pro komerční účely nebo infiltrován cizorodými prvky. Jak se za deset let od zápisu tradice verbuňku proměnila? Pomohlo uvedení na prestižním seznamu jejímu rozvoji?

Stav všech zapsaných statků do Reprezentativního seznamu je pravidelně systematicky monitorován garanty těchto statků, kterými jsou odborní pracovníci Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici. Redokumentace statku zahrnuje komunikaci s nositeli statku, přítomnost na akcích, při nichž se statek projevuje, fotodokumentaci, videodokumentaci, terénní výzkumy, monitoring médií apod. Ve stanovených sedmiletých intervalech předkládá ČR periodickou hodnoticí zprávu o stavu zapsaných prvků sekretariátu UNESCO. Tento velmi podrobný a obsáhlý dokument se zaměřuje nejen na vývoj jednotlivých statků, ale rovněž na péči o nemateriální kulturní dědictví ČR jako celku, na jeho odbornou záštitu, podporu, institucionální souvislosti a ekonomický kontext. Jakékoliv změny jsou zaznamenány a ve zprávě uvedeny.

Verbuňk je stále živý fenomén taneční kultury. To znamená, že se průběžně vyvíjí a proměňuje v čase v závislosti na aktuálních společenských podmínkách. Zápis do Reprezentativního seznamu znamenal zvýšení popularity u široké veřejnosti. Dá se říct, že mu toto ocenění přineslo určitou prestiž. V souvislosti se zápisem jsme zaznamenali např. zvýšený zájem o verbuňk v lokalitách mimo jeho původní teritorium výskytu. Verbuňk se nyní tančí kromě etnografické oblasti Slovácka, kde byl zapsán, také v řadě lokalit na Brněnsku, Vyškovsku, Mikulovsku, Znojemsku a na Slovensku v etnografické oblasti Záhorí, kam se rozšířil a stává se tam součástí místního tanečního pořádku. Na druhou stranu musíme uznat, že se současná pandemie koronaviru a s ní spojená restriktivní opatření zakazující shromažďování osob a pořádání kulturních akcí podepsala na vývoji verbuňku, protože ztratil své přirozené taneční příležitosti, kde by se mohl prezentovat.

 

Jaká záchranná opatření na eliminaci rizik zániku statku byla přijata?

Záchranných opatření byla přijata celá řada. Kromě již zmíněné periodické redokumentace to bylo např. zachování pořádání Soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku při Mezinárodním folklorním festivalu Strážnice a podpora jejích regionálních kol, dále pořádání seminářů pro tanečníky, metodická pomoc lektorům verbuňku, informační servis pro tanečníky prostřednictvím webových stránek a sociálních sítí, výzkumné aktivity zaměřené na verbuňk atd. K realizaci opatření přispělo i zřízení Sboru lektorů a znalců slováckého verbuňku, který je poradním orgánem ředitele NÚLK. Jeho členové působí v jednotlivých subregionech výskytu verbuňku a velkou měrou svými aktivitami (školení, semináře, výuka, odborná záštita) přispívají k jeho podpoře a zachování.

 

Existují dvě podoby současného verbuňku, pódiová a obřadní, neboť verbuňk je součástí slavnostních průvodů a celého komplexu hodových zvyků. Nehrozí tady jeho komercializace?

Verbuňk plní v rámci zvykoslovných aktivit, mezi které patří hodové obchůzky a taneční zábavy, krojové plesy, besedy u cimbálu a další taneční zábavy, nezastupitelné funkce pro danou dotčenou komunitu. Jeho rozšíření a četnost výskytu v terénu jsou velké. Zároveň existuje ve většině lokalit početná skupina jeho nositelů – tanečníků. Časové a prostorové rozprostření verbuňku je tedy vcelku široké a nehrozí cílená kumulace návštěvníků na několika určených místech, kde by mohlo docházet k jeho zneužívání za účelem komercializace.

 

Jak je to s turistickou atraktivitou verbuňku? Ve tříletém období 2019-2021 se agentura CzechTourism věnovala otázce tradic a zvyků, tedy nehmotnému kulturnímu dědictví, i v rámci své nové strategie, vznikl k tomu web http://www.tradicemasmysl.cz/ Zaznamenali jste, že by došlo ke zvýšení zájmu o verbuňk mezi českými i zahraničními návštěvníky? Co vůbec přinesl zápis na Seznam dané lokalitě?

Hodové slavnosti jsou pro turisty v posledních letech dosti atraktivní, protože roste zájem o kroje, lidovou hudbu, tance a zvyky. V současnosti je také velmi populární vinařská turistika. Lidé mají zájem ochutnat víno od drobných vinařů a sledovat při tom projevy lidové kultury v místech, kde ještě tvoří přirozenou součást života obyvatel. Často volí termíny své dovolené v dané lokalitě tak, aby měli možnost vidět hodový průvod a zatančit si na hodové zábavě. Přímo za verbuňkem se pak turisté vypravují na Mezinárodní folklorní festival do Strážnice na Soutěž o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku, která patří k nejoblíbenějším a nejnavštěvovanějším pořadům festivalu.

 

S vlastním zápisem na seznam UNESCO i národní seznam je spojena nejen zasloužená prestiž, ale i možnost prostřednictvím nejrůznějších dotačních programů čerpat finanční prostředky na propagaci či podporu vzdělávání další generace. Jak jsou v těchto žádostech úspěšní nositelé statku?

Jihomoravský i Zlínský kraj, kde se verbuňk vyskytuje, vypisují speciální dotační programy zaměřené na kulturní dědictví, se zvláštním zřetelem na statky zapsané v Reprezentativním seznamu. Těchto dotačních titulů často využívají organizátoři regionálních kol Soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku, příp. organizátoři kulturní programů prezentujících verbuňk.

 

Na festivalu ve Strážnici se konají i dětské soutěže verbuňku, kde se údajně tvrdě dbá na přesné provedení jednotlivých komponent na úkor vlastní taneční improvizace…

Hlavním smyslem Soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku je uchování jeho specifických tanečních typů. Rozlišujeme sedm těchto typů dle subregionů jejich uplatňování: uherskohradišťský, uherskobrodský, horňácký, strážnicko-veselský, kyjovský, hanácko-slovácký a podlužácký. Každý regionální typ se vyznačuje určitými specifickými kroky a stylem provedení verbuňku. V případě pódiové prezentace verbuňku skutečně dochází k potlačení určité míry improvizace, protože se nacvičují jednotlivé taneční figury a secvičuje pěvecký projev s cimbálovou muzikou. Zachován však zůstává emocionální aspekt tance a možnost momentálního prožitku a sebeprezentace.

 

Jak se vlastně proměňuje význam verbuňku, kterým se původně loučil odvedenec před odchodem do vojenské služby? Proč se dnes verbuňk tančí, má v dnešním spolkovém životě nějakou funkci?

Některé původní funkce verbuňku již vymizely, nebo se proměnily. V současnosti plní verbuňk důležitou úlohu při hodech. V sólové podobě ho tančí stárci (zvolení představitelé chasy) před chasou při hodových obchůzkách pro stárky. Hromadně se pak tančí na počátku hodové zábavy domácí chasou. Během hodové zábavy je zvykem, že se vítají chasy z okolních obcí, které přijíždějí v krojích jako hosté na zábavu. Každá chasa přichází pochodem, poté jsou slavnostně uvítání místními stárky a zatančí verbuňk. Je to forma jakési prezentace před všemi návštěvníky hodové zábavy (příp. krojového plesu), zejména před přítomným ženami. V oblasti Podluží se verbuňkem hodová taneční zábava i ukončuje. Verbuňk není záležitost pouze svobodných chlapců, ale tančí ho také ženatí muži během tanečních zábav. V dnešní době se zapojují do verbuňku na mnohých místech i děvčata a ženy specifickým tanečním projevem spočívajícím v jednoduchých krokových variacích při držení za předloktí v uzavřených kruzích. Z toho všeho vyplývá, že je verbuňk důležitou složkou tanečního pořádku na tanečních zábavách.

 

Jak žije verbuňk v těchto pandemických dnech? Pro zajímavost profil Slovácký verbuňk má na facebooku přes tisíc fanoušků…

Situace není příznivá pro kulturu obecně. V případě verbuňku jsme přišli o většinu tanečních příležitostí – o velkou část hodové sezóny loni, o všechny letošní plesy… Verbuňk je tanec, který má přímou vazbu na tyto akce. V loňském roce se nám podařilo uspořádat v rámci stanovených hygienických opatření zkrácenou verzi Soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku. Je pochopitelné, že byl nižší zájem tanečníků, protože neměli možnost se tanci a přípravě na Soutěž věnovat naplno. Zároveň bych chtěla vyjádřit poděkování všem tanečníkům, kteří se Soutěže zúčastnili, přišli si společně zatančit a podpořili tak verbuňk v této nelehké době.

Facebookový profil Slovácký verbuňk využíváme k rychlé komunikaci a informování tanečníků i všech ostatních fanoušků verbuňku o aktuálním dění. Jsme velmi rádi, že nám počet sledujících stále roste.

 

V úvodu jsme použili vaše slova, totiž že slovácký verbuňk je „nejhezčí mužský tanec na světě“, není to přece jen nadsázka?

Musím tuto věc uvést na pravou míru. Nejedná se o moje slova, ale o slova jedné z významných osobností, která se zasloužila o rozvoj verbuňku a stála u zrodu Soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku, tedy o pana doktora Karla Pavlištíka. Ten s oblibou říkával, že verbuňk je „nejkrásnější chlapský tanec na světě“. Všichni jsme věděli, že to tak skutečně cítil. Doktora Pavlištíka jsem si velmi vážila pro jeho odborné znalosti, ochotu poradit a současně také pro lidský přístup ke svým kolegům. V jednom nedávném rozhovoru jsem jeho slova parafrázovala a řekla jsem, že s nimi souhlasím. Pravdou je, že by etnolog neměl porovnávat „estetickou“ úroveň lidových tanců, protože každý takový tanec má svou jedinečnou úlohu a daný význam pro komunitu, kde se tančí. Pocházím ze Slovácka a tím tvrzením jsem chtěla, podobně jako doktor Pavlištík, vyjádřit subjektivní pocit sounáležitosti s verbuňkem.

 

festivalstraznice.cz

www.nulk.cz

 

A kdo je loňský vítěz soutěže verbířů ve Strážnici? (Zajímalo nás, jak se cítí, když se oblékne do kroje, proč s verbuňkem začal a co ho u něj drží a jak trénuje malé verbíře.)

 

Jmenuji se Marek Salay. Je mi 19 let, jsem z Charvátské Nové Vsi, což je městská část Břeclavi. Studuju Vinohradnictví a vinařství a starám se o naše rodinné vinařství, které jsme založili spolu s mým bratrem. Ve volných chvilkách se věnuju folklóru − buď tanci, anebo hraní s mou cimbálovou muzikou. Soutěž ve Strážnici jsem vyhrál v roce 2020, v roce 2019 jsem byl na 4. místě. Když si obléknu kroj, tak cítím jeho nádhernou vůni, ale vzhledem k tomu, jak často si ho oblékám, tak už je to pro mě, jako když si vezmu normální oblečení. S verbuňkem jsem začal někdy ve 14 letech, když jsem začal chodit v kroji v chase. Do té doby jsem velmi aktivně sportoval. Protože jsem ho chtěl umět, tak jsem na něm hodně trénoval a šel jsem na první dětskou soutěž a pak už to šlo postupně samo. Každý rok je jiný a vždy se snažím učit něco nového. Drží mě u něj to, co mi chybělo ve sportech − volnost celého projevu. Loni poprvé jsem oficiálně trénoval díky panu Švachovi mladé verbíře a byl to celkem zážitek něco předat. Talent u nich jsem poznal podle toho, jak se hýbou, když nejsou křečovití, pak jim to jde skoro samo.

 

 

 

Sonda do života uměleckých spolků - Kino Řevnice

ŘEVNICE: Česká republika je kulturním státem a má se v tomto ohledu čím pochlubit, jeho velká síla tkví v hojném kulturním a uměleckém dění v menších sídlech a obcích. Často se v Národním informačním a poradenském středisku pro kulturu (NIPOS) setkáváme s dotazy, kolik lidí v České republice se vlastně věnuje ve svém volném čase umění a kultuře, a zda a jak by se tomuto sektoru dalo pomoci. Dnes vám proto představíme Kino Řevnice a spolek, který bio provozuje – Gong, z. s. Od října loňského roku je kino stejně jako všechny ostatní biografy i řada dalších kulturu poskytujících subjektů v Česku uzavřeno. Jak se připravují na znovuotevření, počítají vůbec ztráty a jak snadné nebo obtížné je dnes kino provozovat?

Autor článku: 
Irena Koušková

Motto: „Každý může dělat kino!“

 

Gong, z. s.: zapsaný spolek, Řevnice, okres Praha-západ, Středočeský kraj, 3500 obyvatel. Na anketní otázky odpovídají Mgr. Robert Bargel, předseda spolku, a Ing. Josef Dušek, člen výboru.

 

Kdy a za jakých okolností spolek vznikl, resp. byl obnoven? Jaké byly motivace a důvody k založení spolku? Co bylo katalyzátorem?

Spolek Gong (tehdy ještě občanské sdružení) jsme založili v roce 2007 a našim cílem bylo zprovoznit kino v Řevnicích u Prahy, neboť bylo již několik let zavřeno. Kino, pocházející z 20. let minulého století, bylo velmi zachovalé – i díky rekonstrukci ze 70. let – a bylo nám proto líto, že nefungovalo. Robert v něm dříve promítal, takže jsme měli jistou výhodu v tom, že jsme věděli, jak se takové kino „dělá“. Hlavním iniciátorem založení spolku byl ale Josef (a následně spoluzakladatel), který paradoxně jako jediný bydlel v Praze a ne v Řevnicích či okolí. Je velkým milovníkem filmu, tak asi proto.

 

Nakolik aktivní činnost vyvíjíte? Jakých cílů chcete prostřednictvím spolku dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění?

Od roku 2007, kdy jsme ještě jako studenti kino otevírali, promítáme prakticky nepřetržitě s celoročním provozem. Začínali jsme na čtyřech filmech týdně a nyní jich uvádíme do týdne až sedm. Od začátku jsme chtěli, aby se kino stalo jakýmsi multifunkčním kulturním centrem mikroregionu Dolní Berounky, kde se budou konat také další akce – divadla, besedy, koncerty atd. To se daří především díky majiteli kina, TJ Sokol Řevnice, který se usilovně snaží získat všemožné dotace na úpravy zázemí atd. My se soustředíme především na uvádění filmů, ale snad i tím, že kino funguje a je oblíbené, dává větší smysl ten prostor nenechat ladem, ale naopak do něj investovat a zvát do něj další kulturní akce.

 

Jak pokračuje rekonstrukce kina - prostor a jeho technického zázemí?

Nedávno se podařilo sokolům díky dotaci zmodernizovat sociální zázemí v kině nebo topný systém, který je ovládán na dálku přes internet atd. Tedy kráčíme s dobou a diváci si již nemohou stěžovat na staré toalety či chlad v sále.

 

Oslovujete všechny věkové skupiny? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog? 

Naše kino má pestrou nabídku pro všechny věkové skupiny. Týdně uvádíme několik dětských představení, které se těší velké oblibě. Vzhledem k příznivější ceně oproti pražským multiplexům – a také nepřítomnosti popcornu – k nám chodí velmi rádi také místní senioři.

 

Co vás na práci kinařů těší a co vám ji naopak komplikuje?

Nejvíc nás těší, když je v kině živo - když ve foyer a v minibaru korzují diváci, dávají se s námi do řeči či někdy prohodí, že se k nám rádi vracejí. Zkrátka když se tu znovu probouzí genius loci klasického kina a vy jej v sále plném diváků můžete cítit takřka všemi smysly.

Největší komplikací je současná pandemie. Sice nemáme stálé zaměstnance, ale musíme platit nájem, neboť udržovat celou sokolovnu, jíž je kino součástí, je velmi nákladné. Naštěstí jsme získali dotaci od Fondu kinematografie a podporu ze sítě Europa Cinemas. Také díky tomu, že velká část prací v rámci kina je dobrovolná, máme nějaké finanční rezervy. Ale samozřejmě se nemůžeme dočkat, až začneme opět hrát.

 

Jste tedy příjemci covidových dotací?

Jednoznačně. Bez nich by kultura nepřežila. My máme to štěstí, že kino provozujeme pouze jako koníček, ale i tak by to bez veřejné podpory bylo mnohem obtížnější. Co potom ti, pro něž je kultura zdrojem obživy?

 

Kolik členů spolek sdružuje?

Jsme stále čtyři zakládající členové spolku. Čtyři kluci, dnes už skoro čtyřicátníci. My čtyři kino vedeme, chystáme program, sháníme dotace atd., to vše na dobrovolném základě. Kino by ale nemohlo fungovat bez dalších asi deseti lidí − pokladních, promítačů, účetní. Ti pracují na dohody, ale stejně jako my jsou to nadšenci. Peněžní odměna je spíše symbolickým poděkováním. Většina z nich jsou studenti či důchodci a kinu obětují mnoho času.

 

Jaký je vztah obecního zastupitelstva ke spolku? Máte jejich podporu?

S obcí máme velmi dobré vztahy. Podporuje nás v řádu desetitisíců ročně a finančně pomáhá také při velkých investicích do zařízení a budovy. To je pro nás nezanedbatelná pomoc. Ovšem nějakou dobu trvalo, než jsme se etablovali a získali důvěru obce. Zlom zřejmě nastal, když jsme v roce 2013 dosáhli prostřednictvím MAS Karlštejnsko na dvoumilionovou dotaci na digitalizaci kina. Bez ní by už kino nemohlo fungovat, jelikož filmový průmysl přešel z filmového pásu na jedničky a nuly. A také se změnilo vedení obce. (úsměv)

 

S jakými dalšími organizacemi spolek spolupracuje? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Spolupracujeme pochopitelně hlavně s vlastníkem kina, Sokolem Řevnice. Jsme členy Europa Cinemas, sítě kin, která nám za uvádění evropských filmů poskytuje každoroční finanční podporu. Vedle obce nás podporují také naši diváci prostřednictvím tzv. adopce sedaček a někteří místní podnikatelé. Kino se naštěstí těší velké přízni diváků, díky čemuž je – zaplaťpánbůh – jinak soběstačné.

 

Byla digitalizace tou nejobtížnější situací, kterou jste s kinem zatím řešili?

Ano. Byla pro budoucnost kina zcela zásadní a zároveň administrativně i časově velmi náročná. Navíc jelikož se jednalo o velké peníze, byla mezi dodavateli promítacího zařízení velká rivalita, což znepříjemnilo hladký průběh projektu.

 

Kino málem období digitalizace nepřežilo. Uspořádali jste i benefiční akce na jeho podporu… Jak úspěšná byla dosud adopce sedaček?

Díky adopci sedaček se nám podařilo vybrat na digitalizaci kina více než dvě stě tisíc korun. Nyní adopce trochu spí, ale chystáme se ji opět oprášit zároveň s přípravou nového vizuálního stylu kina a novým webem, na kterém pracujeme s profesionální grafičkou.

 

V loňském a letošním roce kina podobně jako celá kultura živoří, ale hledají cesty, jak přežít. Proč jste se nepřipojili např. k Moje Kino Live? Jakými cestami udržujete kontakt se svými příznivci?

Akce Moje Kino Live se nám zdála neperspektivní. S diváky komunikujeme momentálně nejvíce přes Facebook a začínáme více fungovat také na dalších sociálních sítích, kam chodí více mladších lidí, např. Instagram.

 

Údajně jste zůstali už jediným kinem, které v regionu promítá… Co děláte pro to, abyste dostali do kina co nejvíce lidí? Kdo jsou vaši diváci? Jakou máte za normální situace průměrnou návštěvnost?

Nejsme asi jediní, ale určitě jsme jediní, kteří hrají s takovou frekvencí a uvádějí filmové novinky. To není samozřejmostí ani v mnohem větších městech.

Diváky se snažíme oslovit prostřednictvím moderních komunikačních kanálů, sociálních sítí, ale i klasickými letáky a plakáty na obecních vývěskách, které fungují navzdory pokroku stále velmi dobře. A také se snažíme, aby kino mělo svou identitu a aby v něm diváci měli příjemně domovský pocit a ne jako v neosobních multiplexech. Průměrná návštěvnost se pohybuje kolem 40 diváků na představení. Navíc v létě za pomoci obce promítáme venku na náměstí – za dobrovolné vstupné.

 

Kino také pronajímáte a pořádáte zde koncerty, besedy, divadelní představení, soukromé akce. Kolik akcí se tu cca koná za rok?

Akce jsou především v nájmu řevnických sokolů. My se soustředíme nyní již především na promítání. Ale pár nekinových akcí ročně máme.

 

Co to obnáší provozovat kino? Šli byste do toho dnes znovu a co byste poradili začínajícím kinařům?

Pokud by někdo chtěl provozovat kino jako my, vyžaduje to poměrně dost času a lidí. Zejména zpočátku, než se vše zaběhne. Radost diváků za to ale rozhodně stojí.

My bychom ale především chtěli poradit všem, co by rádi oživili místo, kde žijí, aby zkusili právě promítání − na zeď či sešitá prostěradla; na dvoře, náměstí nebo třeba v sokolovně. Distributoři nabízejí mnoho nových filmů i na DVD a přijatelný velkoplošný projektor lze sehnat už do třiceti tisíc. Větší počet přátel nebo sousedů se na to dokáže složit a pomoci může i město. Takové letní kino s domácími koláčky a limonádou či pivem z místního pivovaru, to má úplně jinou atmosféru než film ve sterilním multikině. A je to ideální způsob, jak budovat místní komunitu, neboť to zvládne skoro každý.

 

Na jaký film se těšíte, až přijde do naší distribuce a budete ho moci v řevnickém kině uvést? Kdybyste měli možnost sami natočit celovečerní film, o čem by byl?

Těšíme se nový film Zdeňka a Jana Svěrákových. Věříme, že bude opět zdařilý a přitáhne i ty, kteří do kina běžně nechodí.

S otázkou na natočení filmu nejste zase tak daleko od pravdy. S naším kamarádem grafikem bychom v budoucnu rádi uskutečnili takový netradiční živý přenos na plátno našeho kina. Ale více zatím neprozradíme…

 

http://www.kinorevnice.cz/

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře