Články a komentáře

V čem je vaše kniha "Boj v těžkém opevnění" jiná?

Jiří to jednou velmi výstižně vyjádřil, když řekl, že o československém opevnění se už nedá nic napsat. A přesto jsme se pokusili…  

Toto  opevnění je vůbec největší moderní stavbou našeho státu. Podle mého názoru s ním nesnesou srovnání ani jaderné elektrárny a Vltavská kaskáda. Když se podíváte na počet lidí, kteří ho realizovali, na počet vybudovaných staveb, na ohromné organizační úsilí, které za tím je, na dobu vzniku a kvalitu těch objektů, na jejich geografické rozprostření – jak rád říkám, od hladiny Vltavy po hřebeny Krkonoš, od Plzně po Podkarpatskou Rus –, a to vše za necelé tři roky, tak jsem přesvědčen, že jsme nikdy nic většího na našem území nezvládli.

Není divu, že když se o něm opravdu svobodně mohlo začít mluvit (byť velká porce publikační činnosti byla vykonána už v 80. letech), což je éra 90. let a přelomu tisíciletí, tak byly chrleny první technicky laděné publikace. A fandové, kteří objevovali vesměs zapomenuté železobetonové stavby v pohraničních horách, je doslova hltali.

My jsme se na těžká opevnění, pěchotní sruby a tvrze, které dnes tak obdivujeme, ale chtěli podívat jinak. Naším cílem bylo odkrýt život uvnitř objektů. A chtěli jsme také upozornit na taktické know how opevnění, které projektovali podle svých představ naši konstruktéři za pomoci francouzských zkušeností. V tomto smyslu sehrál důležitou roli Vojenský atašé československé exilové vlády v USA, francouzský legionář, major generálního štábu Karel Lukas – po únoru 1948 vůbec první oběť komunistických čistek z řad československé armády.

Karel Lukas byl v lednu a únoru 1937 vyslán na Maginotovu linii. Vedle mohutnosti betonových stěn a stropů pevnostních objektů ho ale především zajímal životní rytmus vojáků. Co jedí, jestli je jejich strava přizpůsobena specifickým podmínkám, jak se myslí na jejich životní podmínky. Byl to právě Karel Lukas, který do Československa přivezl toto velmi důležité know how. Ve své knize se zbýváme i touto reflexí. 

 

Na jedné fotografii publikované v knize pózujete jako velitel pěchotního srubu. Jak důležité je pro historika toto převtělení? A hrálo nějakou roli při koncipování vaší knihy?

Určitě ano. Knihu jsme s Jiřím začali psát ve druhé vlně pandemie v roce 2021 jako určitou vzpouru proti té nemohoucnosti, kdy člověk jinak nemohl nic, než být zavřený doma. Najednou jsme získali čas na zpracovávání četných archivních dokumentů.  

S Jiřím Vaněčkem jsme se potkali v Soukromém muzeu československého  opevnění na Dolní Moravě pod Kralickým Sněžníkem. Jiří tam působil jako nadšenec, který tamní pevnost přiváděl k životu. Já tam shodou okolností v letech 2020-2021 uspořádal dva ročníky akce určené pro členy vojensko-historických klubů (druhý ročník dokumentoval Jakub Tabery, dokumentarista a vnuk ruského legionáře a filmového herce Zdeňka Štěpánka), jejímž cílem bylo zrekonstruovat 24 hodin všedního života hraničářů v opevnění.

Prostřednictvím archivních pramenů jsem sestavil denní rozkazy a rozvrhy činnosti, takže posádka v reálných počtech strávila v mohutné železobetonové stavbě noc, vzbudila se v 5 hodin ráno, vojáci byli vyhnáni ven do půl těla svlečení, každý se svou puškou, a stejně jako jejich předchůdci zahájili den sokolskou rozcvičkou. Jedli reálné jídlo, pili vodu z funkční studny a myli se v původních umývárnách ve studené vodě. 

Tenhle experiment mi přinesl další cennou zkušenost. Už předtím za svých vysokoškolských studií v letech 2012-2017 jsem na pěchotním srubu K-S 5 „U potoka“ strávil řadu měsíců jako brigádní průvodce. Tehdy jsem tam žil sám v týdenních cyklech. Provázel jsem návštěvníky, po večerech si topil a trávil ve srubu noci. Po týdnu jsem si dopřál oddych v civilizaci a hned se zase vrátil zpět.

V té době dolní Morava pod Králickým Sněžníkem byla divokým a malebným krajem. Ještě tam nefungovala dnešní turistická infrastruktura, rozsáhlý lyžařský rezort a v oblacích visutý most. Rád na ty časy vzpomínám. Byla to ta nejlepší studentská brigáda, jakou si student historie mohl přát.

 

Tenkrát jste asi ještě netušil, že se vojenské historii jednou budete věnovat i profesionálně?

Upřímně řečeno, já v to doufal. Pak přišlo období mého života, kdy mým největším dilematem bylo najít profesní uplatnění. Ale měl jsem štěstí. Dnes dělám to, co mám opravdu rád. 

Důkazem je i tato kniha. S Jiřím jsme do ní promítli i naše autentické prožitky. V okamžiku, kdy se do toho příběhu začnete nořit jako Čech, kterému dané téma není lhostejné, nutně budete konfrontováni s vlastními emocemi. Jak jednou poznamenal dr. Pavel Šrámek – pevnosti jsou prakticky to jediné, co nám z té velké československé armády zůstalo. Bohužel ve srovnání s pevnostními liniemi po celém světě jsou v žalostném stavu. Pohled na ně je pro mne velmi bolestivý. Vidím pevnosti poškozené nejen německými zkouškami z doby druhé světové války, ale i několikerou devastací z časů bývalého komunistického režimu. Na druhé straně se jako Češi zaklínáme mohutností toho systému a tím si vlastně léčíme „mnichovský komplex“.

Historie je i není empirická věda. Pokud se ale chcete dostat pod povrch, musíte jít k tvrdým faktům. My jsme věděli, co se v pevnostních objektech dělo i nedělo – že leckde opravdu nepadl jediný výstřel, jak dlouho tam osádky reálně žily, že to taky byli jenom lidé, kteří měli své koníčky, že tam například nelegálně chovali zvířata, ať už se jednalo o zpěvné ptáky nebo o psy. A věděli jsme také že, někteří z hraničářů spáchali sebevraždu a že ne vždycky její motivací bylo zoufalství po Mnichovu. A tohle všechno jsme se snažili reflektovat a z toho všeho nám rostla kniha.

 

Jako historik nemáte rád „co by kdyby“. Ale laika vždy bude zajímat, co by se stalo, kdyby se Československo v roce 1938 bránilo. Jak dlouho by asi dokázalo vzdorovat německé armádě? A byly by vojenské pevnostní objekty funkční?

Ona to vždycky bude hypotéza. Ale dnes už existují seriózně podložené studie. Například v německých archivech jsou přístupné dokumenty o rozložení vojenských jednotek podle našich hranic. K dispozici jsou i přesvědčivé podklady nejenom o technických zkouškách (např. zkoušce stavebního materiálu), ale i o zkouškách taktických. To znamená, jak německá armáda zkoušela pevnosti dobývat a jak simulovala útok. Nasazení vojáci s kompletní výstrojí, kteří se k objektům opevnění velmi opatrně přibližovali za umělého zadýmování a během náletu letectva. To vše se v současnosti stává předmětem publikovaných studií. A z toho lze mnohé usuzovat.

My už dvacet let víme, jak Němci reflektovali všechny tyto zkušenosti pro svá další válečná tažení. Na tvrzích našeho těžkého opevnění v Orlických horách se cvičili němečtí výsadkáři, kteří pak dobývali pevnosti v Belgii, Maginotovu linii aj. Jsou zaznamenány rozhovory s německými pamětníky, kteří se o československém opevnění vyjadřují v superlativech.

Cenné je například svědectví poručíka Rudolfa Witziga, velitele útočné skupiny Granit německých výsadkářů. Ten během jediného dne dokázal s 55 vojáky dobýt největší belgickou tvrz Eben-Emael, střežící Albertův kanál (jednalo se o úvod k celému západnímu tažení; za pouhých 6 týdnů si Němci podrobili celý Benelux a Francii). Witzig uvedl, že když v zimě 1939-1940 trénoval na československých opevněních, tak mu ve srovnání s tímto tréninkem připadal ostrý útok v Belgii jako dětská hra.

 

Promarnilo tedy Československo svou šanci, když po mnichovském diktátu složilo zbraně?    

Nepromarnilo, ale je třeba vnímat širší geopolitický kontext. Co především ovlivnilo strategické myšlení Československa?

Naši generálové realisticky předpokládali, že válka bude koaliční. Nikdy si nepředstavovali, že bychom izolovanou válku s Němci vyhráli sami. Nikdy to tak nemělo být. Ani ve dvacátých letech 20. století, ani v roce 1938. To je první věc, kterou si musíme uvědomit.

A ta druhá, že Československo jako nástupnický stát Rakousko-Uherska bylo  dědictvím první světové války, respektive Versailleského mírového systému. To znamená, že s tímto systémem bylo kauzálně, existencionálně spjato. Pokud by se Západ rozhodl jej opustit, Československo by ztratilo svůj zahraničněpolitický mandát. A Československo bez strategického partnera nemohlo přežít. Dovolím si troufalou analogii, a sice jako kdyby dnes Spojené státy odešly z NATO.    

 

Jak byste rozptýlil skepsi z tzv. mnichovského komplexu? Můžete uvést příklad, kdy Češi opravdu statečně bojovali?

Tak za prvé – 17. září 1938 Německo nasadilo proti ČSR Sudetendeutsche Freikorps, který Norimberské procesy kodifikovaly jako nacistickou zločineckou organizaci a postavily jej na roveň SS. Čs. exilová vláda v Londýně již r. 1941 přijala v rámci úsilí o oduznání Mnichova mezinárodně právní princip, že nasazením Freikorpsu proti nám se Německo dopustilo válečné agrese a tedy došlo k vyhlášení válečného stavu mezi ČSR a Třetí říší retroaktivně, tedy zpětně.

Československo bylo vůbec první zemí světa, kterou Německo napadlo. Všichni ti, kteří na podzim roku 1938 položili život – především příslušníci Stráže obrany státu – jsou prvními bojovníky druhé světové války. A není podstatné, že v té době ještě protihitlerovská koalice neexistovala.

Za druhé – československý domácí odboj (a uvědomme si, že ne každá společnost k němu nutně musí dospět) okamžitě věděl, co má dělat. Odbojáři jednoznačně identifikovali nacismus jako totalitní zlo. Spolu s polskou Zemskou armádou (Armijou Krajovou) a francouzským hnutím odporu (FFI) patří Obrana národa mezi tři největší odbojové organizace v Evropě za druhé světové války.

A pak také nesmíme zapomenout na pozici občanskou, která se úzce váže i k městu Hradec Králové. 28. říjen roku 1939. Mně hrozně vadí, že s výjimkou několika historiků v občasných televizních diskusích se o této události nehovoří. 28. říjen 1939 je v naší historické paměti vytěsněn 17. listopadem 1939, Janem Opletalem a jeho smrtí. A přitom jde o vůbec největší občanský protest v nacisty podrobené zemi. Nikdy si Francouzi v takových počtech nešli připomenout pád Bastily, nikdy Dánové, Holanďané, Belgičané, Lucemburčané, Norové aj. Evropané nešli s holýma rukama v den zakázaného státního svátku do ulic, aby protestovali proti odebrané státnosti. To se stalo pouze 28. října 1939 v protektorátu Čechy a Morava. Takže já bych se k tomu hlásil stejně, jako se hlásíme k demonstracím v listopadu 1989.

 

Jednou z motivací vaší knihy bylo složit hold českým hraničářům…

Je to tak. Zásluhou historiografie 90. let a přelomu tisíciletí příslušníci hraničářských pluků získali jistý elitní status. My tuto historiografii nenapadáme, ostatně, z jejích kořenů vyrůstalo i naše počáteční fandovství, ale i tady je třeba dívat se objektivně. Že tyto útvary reálně existovaly rok a dva měsíce, že byly výsledkem určitého organizačního zápasu československé armády, že neexistoval precedens, že zkrátka nebyly dokonalé. Na druhou stranu jejich příslušníci byli na označení ZU, tj. „zvláštního určení“, patřičně hrdi.

Když byly k 15. listopadu 1938 všechny hraničářské jednotky rozpuštěny, 1 600 jejích příslušníků bylo převeleno na Slovensko a Podkarpatskou Rus, kde se zapojili do boje proti maďarským teroristům. Existují archivní doklady o tom, že vojáci si na svých uniformách ponechali insignie svých už neexistujících útvarů.

Patří k silným zážitkům probírat se plukovními alby a soukromými památníky. Najdete v nich spoustu emotivních vzpomínek – krásné perokresby pevnostních objektů, ale také dojemná vyznání hraničářů, kteří o nich píší s láskou.  

Přitom ve většině případů šlo o další léta v uniformě. Za první republiky se  chodilo na vojnu v 21 letech, což tehdy byla plnoletost, a vojenská služba trvala dva roky. Zatímco průměrný věk hraničářů byl 24 let.

Naší snahou bylo představit je lidsky. Také proto jsme do knihy začlenili úsměvné příběhy o hostincích, které hraničáři takříkajíc vybílili v opilosti, nebo o tom, jak byli v opevnění fascinováni tekoucí vodou a splachovacími záchody.

Ale zajímali nás i jejich pozdější, často velmi dramatické osudy. Jedním ze sedmi statečných v Reslově ulici v Praze byl Jan Kubiš, hraničář.  A jak dopadli velitelé hraničářských pluků po válce? Většina z nich musela odejít do penze. Jsou známy i případy popravených hraničářů z politických důvodů a dalších, kteří byli odsouzeni na dlouhá léta do vězení. Na druhou stranu tu najdete i lidi, kteří se v 50. letech houževnatě drželi uniformy, a stejně jim ta ideologická konverze nakonec nepomohla. A tohle všechno jsme se do naší knihy snažili zahrnout.

 

A díky knize jste zřejmě také mnohem snadněji zvládli karanténu během covidu...

Přiznám se, že ano. Byla to  porce kreativity, kterou člověk v tom zoufalém čase potřeboval.

 

Děláte si starost o budoucnost pevnostních objektů v České republice?

Nejsem naivní, ale chovám naději, že tyto objekty budou patřit k historické paměti České republiky místo toho, aby se z nich stávaly skládky. Rozumím tomu, že stará infrastruktura ustupuje nové, ale někdy jde o příliš násilný proces. Velká škoda, že ani 35 let po Listopadu nemáme legislativní normu, která by tyto stavby chránila. Sám jsem měl možnost bojovat za jejich památkovou ochranu a  implementaci. Vnímám, že se tady střetává řada zájmů – a nejsou to jenom zájmy rozvoje infrastruktury, někdy jde i o záležitosti týkající se životního prostředí. Ale jsem přesvědčen, že se mohlo udělat víc!

 

Čas pracoval proti vám, možnost setkat se s pamětníky jste už nedostali. Pokusili jste se kontaktovat alespoň některé potomky hraničářů?

Dnes již nikdo z hraničářů nežije. Předmluvu pro naši knihu sepsal Ing. Čech, syn poručíka Čecha, velitele pěchotního srub K-S 5, který svoji manželku poznal při evakuaci českých rodin z Králík. Pan inženýr je tak „dítě opevnění a Mnichova“. Díky jemu jsme mohli čerpat z pozůstalosti pana poručíka a víme tak např. symbolicky bolestný fakt, že jako příkladný voják a domácí odbojář se na svůj srub v poválečném období s největší pravděpodobností nevrátil, byť rodina na Králicko často jezdila. Stejně tak přispěli další pamětníci – fotografiemi a poznámkami svých otců, strýců a dědů. Jejich poděkování za udržování paměti na generaci připravené na hranicích k obraně ČSR pro nás znamená nejvíce.

 

Nestálo za vámi žádné velké nakladatelství. Jak se vám podařilo knihu vydat? A jaký je o ni zájem?

Myslím, že se nám podařilo využít „díru na trhu“ generovanou tím, že v posledních letech mnoho literatury věnované našemu pevnostnímu systému nevyšlo. Nejnáročnější kapitolou realizace byl tisk, na který jsme se rozhodli vyhlásit sbírku, propagovanou FB stránkou internetového časopisu o opevnění Pevnostní rozhledy, který Jiří vydával a prostřednictvím České televize. Tato sbírka nám umožnila vydat 1000 kusů, které se prodávají ve specializovaných e-shopech, pevnostních muzeích, ale také v Národním památníku II. světové války v Hrabyni. Od konce února 2024, kdy jsme knihu představili na tvrzi Hanička, se prodaly více než dvě třetiny nákladu.

 

 

 

 

 

 

Kdy jste byl v Česku poprvé – a bylo to už kvůli Dvořákovi?

Poprvé to bylo v roce 1976, cestovali jsme nejdřív po západní Evropě a taky tehdejší NDR a pak jeli do Československa. To už jsem se o Dvořáka zajímal, ale ještě o něm moc nevěděl. A tehdy jsem se seznámil s Jaromírem Burghauserem, autorem tematického katalogu a editorem mnoha Dvořákových děl. Zůstali jsme přáteli do jeho smrti. Navštívili jsme i Dvořákův dům ve Vysoké. Otevřel nám manželský pár a pozvali nás dále, ukazovali různé památky a fotografie. A podle jedné fotky jsem najednou zjistil, že nás provází Dvořákova vnučka Věra. To bylo překvapení. Byl jsem pak v Československu i v letech 1983, 1984, i 1989 těsně před revolucí… Pak jsem měl od Českého hudebního fondu nějaké menší stipendium. A pamatuju se, jak jsem jel vlakem přes Norimberk do Prahy a byl krásný letní den. V závěru vede trasa údolím Berounky, pod mostem byl jez a u něj koupající se lidi. To se mi moc líbilo. Až když jsem tady už několik let žil, jeli jsme na pěší výlet do Všenor – a vidím, to je ten most a ten jez! A uplynulo ještě pár let a žiju tady, kousek od toho jezu.

 

Jak jste se tu tenkrát cítil, když jste tu déle pobýval? Nenarážel jste na tehdejší mantinely? Nebyla tu svoboda, demokracie, nebyly tu k dostání různé věci.

Nenapadlo mě tehdy, že bych chtěl tady trvale žít, nicméně jsem se zamiloval do Prahy a poznal jsem mezi kolegy muzikology spoustu skvělých lidí. S několika z nich udržuji přátelské styky dodnes. Například s Jitkou Ludvovou, kterou jsem poznal, když mě vyzvedla jako zástupkyně Akademie věd na letišti a nezlobila se na mě, když jsem na ni mluvil neustále rychle anglicky, zatím co ona chudák musela řídit auto do centra Prahy v hustém provozu. Nebo s Markétou Hallovou, která zařídila pro mě s kamarádem nocleh na týden zdarma v bytě jedné známé v Nerudově ulici, když ta známá byla zrovna mimo Prahu.

 

Co bylo tím důvodem, že jste se přestěhoval do Česka?

Učil jsem v Americe na univerzitě v New Orleans, kde jsem nebyl spokojený. Studenti tam byli z různých důvodů, ale učit se vůbec nechtěli. Takže jsem už nechtěl ztrácet čas a získal jsem stipendium od jedné americké nadace a jel jsem sem na rok. Moc se mi tu líbilo, ale to jsem ještě nechtěl zůstat. Neměl jsem nic proti Americe, ale i když jsem se snažil najít místo na jiné univerzitě, tak to z různých důvodů nevyšlo. Když se blížil konec stipendia tady, nechtělo se mi zpátky. Jedna kolegyně mi navrhla, že bych se mohl dobře živit překládáním, zkusil jsem to a šlo to. Stipendium mi ještě prodloužili, až do roku 1995, ale pak mi šéf zavolal: Tak vrátíš se teď, nebo nikdy? Měl jsem už takzvaný „tenure“, což je pracovní poměr natrvalo, ale rozhodl jsem se zůstat tady. A nikdy jsem toho nelitoval. A nejen, že je tady to správné místo pro toho, kdo bádá o Dvořákovi. Ale i proto, že mohu pracovat na volné noze, a mám to tu rád.

 

Váš první kontakt s dílem Antonína Dvořáka byl ale ještě v USA…

Poprvé jsem jeho hudbu slyšel na letní hudební škole v Aspenu, v coloradských horách. Koná se tam i výborný hudební festival. Hráli tam tehdy Dvořákovu 7. symfonii, bylo to venku, ve stanu. Velké sousto na pochopení, ale hned jsem si řekl. To je něco! A pak jsem nastoupil na University of Colorado a tam hráli Dvořákovo klavírní trio f moll. Nádhera! Od té doby jsem se Dvořákem začal zabývat. Následně v Kalifornii, kde jsem studoval na univerzitě v Berkeley, jsem hodně poslouchal koncerty z rozhlasu. A i tam jsem se přesvědčil, jak je Dvořákova hudba zajímavá. A zjistil jsem, že o něm kupodivu není v angličtině moc napsáno, a když ano, tak bývá zařazen do škatulky „národních skladatelů“.  Ale to on jednoznačně není! Jako by to nejdůležitější bylo, že byl Čech. Do určité míry je to mýtus dodneška, a to mi velmi vadí. Panuje totiž stále představa, že ti univerzální skladatelé jsou na prvním místě Němci, pak Francouzi a Italové – a všichni ostatní jsou národní (smích). A to mi velmi vadí. Zaměřil jsem se na něj a přes značné obtíže kladené tomu mému nápadu na univerzitě, jsem o Dvořákovi napsal disertační práci. Tím to začalo.

 

Vy sám ale nemáte české předky, jako má mnoho Američanů?

Nemám. A vůbec mně nešlo o Dvořákovu českost, ani o českou hudbu. To je tak vágní pojem! Každý český skladatel je jiný! Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů – je velmi těžké říct, co mají společného. Jen to, že mluvili česky, zhudebnili české texty a žili v tomto prostředí (i když Martinů víc v cizině), ale tím to víceméně končí…

 

Co vás tedy kromě Dvořáka zaměstnává?

Učil jsem i tady americké studenty, jeden kurz na New York Univerzity, ale ani tady se jim nechtělo. Takže už se mi učit nechce. Ale když mám možnost přednášet pro lidi, kteří mají skutečný zájem, tak to rád udělám. Mnoho let jsem takto přednášel pro americké vzdělávací zájezdy do Evropy, ale to s covidem přestalo. Tak uvidíme. Dokončuji také další knihu, Dvořák v Británii. Napsal jsem ji v angličtině, vydá ji Dvořák society v Londýně. Bude mít tak 500 stran a bude přístupná i on-line. Čerpal jsem se svolením i z kvalitní české knihy Dvořák a Anglie, kterou napsala Jitka Slavíková. Ta moje je ale obsáhlejší.

 

Spolupracujete už dlouho s festivalem Dvořákova Praha, zejména formou provázení po místech spojených s jeho pobytem. Která z těch festivalových procházek vás osobně zaujala nejvíc?

Nejvíc mne zatím potěšily Karlovy Vary. Tam jsem našel opravdu zajímavé věci, které jsme dosud nevěděli. Včetně potvrzení, že Dvořák byl osobně přítomen u prvního provedení Novosvětské v Evropě, v Karlových Varech, v létě 1894. O tom se vedly spory. Zachovalo se hodně recenzí toho koncertu, ale nikde kupodivu nestálo, že by u toho byl. Ale jeden Angličan, který mi přes internet velmi pomáhá v bádání, ačkoli jsem ho dosud osobně nepotkal, mne upozornil na knihu pamětí americké pěvkyně, která byla tehdy v Karlových Varech. A v ní se píše, že se tam právě v té době s Dvořákem sešla, a on jí napsal do památníku téma z Novosvětské. To je ten důkaz. Velmi pomohli i archiváři v Karlových Varech. K mému překvapení se dá zjistit, kdy a kteří hosté se v kterém hotelu ubytovali, i tato zpěvačka. Přesná data v knihách lázeňských hostů jsou zachovaná po mnoho let!

 

Velký mýtus panuje také o vztahu Dvořáka a jeho švagrové Josefiny Čermákové. V ČT vznikl před pár lety film Americké dopisy, který na tomto mýtu dokonce staví.

To všechno jsou spekulace a mrzí mne, že i Česká televize jim dala prostor. Neexistuje jediný důkaz, že by byl Dvořák nevěrný své ženě – myslím, že ani v myšlenkách, a že by ke své švagrové měl v době manželství s její sestrou Annou jiný vztah než přátelský, příbuzenský. Patrně až po 25 letech od jeho smrti Dvořákův zeť, skladatel Josef Suk říká, že Dvořák byl kolem roku 1865 zamilován do své žákyně. Učil Josefinu na klavír. Ona vystupovala jako herečka i zpěvačka, ale on se jí prý ani nesvěřil, že ji obdivuje. Byl plachý a tehdy úplně neznámý, nikdo téměř ani nevěděl, že by skládal. A ona byla hvězda! Až o 8 let později se oženil s její mladší sestrou Annou. První zmínka o tom, že byl kdy zamilován do Josefiny, je z roku 1929 od Dvořákova životopisce Josefa Šourka a také od Bohuslava Foerstera, který se s Dvořákem dobře znal. Ale oni vůbec neuvádějí zdroj té informace. A ten jsem objevil tady na tom gauči, když jsem četl knihu Z pamětí Českého kvarteta, kde Jan Miroslav Květ píše, že mu o tom vyprávěl Josef Suk. A zjistil jsem z nevydané korespondence Otakara Šourka s J. B. Foersterem, že i oni to měli od Suka. V pozdějších letech si Dvořák Josefiny nepochybně vážil, ale dokázal se na ni i rozzlobit. Například když psala Dvořákovým dopisy do Ameriky – to už byla nemocná – a radila jim až příliš, co mají nebo nemají dělat, jak mají vychovávat děti… Nezachoval se ale jediný dopis jeho, ani Josefinin, ani Dvořákovy ženy Anny, který by cokoli o nějakém milostném vztahu naznačoval.

 

A co třeba ta známá historka o tom, že Zdeněk Nejedlý neměl rád Dvořáka, protože když se ucházel o ruku jeho dcery Otylky, ten mu ji nechtěl dát a pak si vzala Josefa Suka?

Neznám žádný důkaz o tom, že by se Otylka, a dokonce ani Dvořák s Nejedlým někdy potkali. Když přišel Nejedlý do Prahy, byla už zadána Sukovi. Nejedlý v Praze také studoval kompozici, a to soukromě u Zdeňka Fibicha. Ten byl o 9 let mladší než Dvořák, ale zpočátku úspěšnější. Nejedlému asi moc vadilo, že Dvořák, když později ohromně uspěl v cizině, Fibicha tak zastínil. Nejedlý byl tak trochu blázen, a svého učitele velmi uctíval, považoval ho za největšího žijícího skladatele, a tak asi vznikla jeho zášť vůči Dvořákovi. Ale Fibich je opravdu podceňován, dnes se o něm skoro neví. Já píšu o velikánovi a jsem si vědom toho, že bychom se měli věnovat i těm, kteří jsou upozadění. Ale když píšu o Dvořákovi, je to zároveň i o nich.

 

Neměli bychom vynechat další, pro nás důležitou postavu, Bedřicha Smetanu. S o 17 let mladším Dvořákem se znali a určitou dobu se pohybovali vedle sebe. Jaký byl jejich vztah? O tom se moc nemluví, ale vy to určitě víte.

Není moc co říct. Ačkoliv… Dvořák hrál skoro každý den v orchestru, který vedl Smetana jako šéf opery Prozatímního divadla. Dvořák tedy také hrál premiéry jeho oper, které byly na programu, Branibory v Čechách, Prodanou nevěstu, Dalibora. Chodili i do stejných kaváren, ale že by se přátelili, to ne. Dvořák v roce, kdy odešel z orchestru, napsal operu Král a uhlíř. A tu nabídl k uvedení v Prozatímním divadle Smetanovi. On ji přijal, ale její uvedení se stále odkládalo. Mezitím Dvořák začal mít skutečné úspěchy a založil rodinu. Jeho opera se po dvou letech začala v divadle konečně zkoušet, ale nakonec bylo její uvedení Smetanou zrušeno, což byla pro něj dost katastrofa. Byl bez prostředků, měl těhotnou ženu, a ještě mu zrušili operu, za kterou mohl dostat slušný honorář.

 

Proč to Smetana asi udělal?

Ten důvod jsem našel v jednom ze Smetanových dopisů. Uvádí tam, že Dvořákovu operu přijal, i když tušil, že si nenajde cestu k srdcím diváků, že to nebude úspěch. Ale cítil se donucen, byl na něj tehdy vyvíjen velký tlak a ošklivé útoky, že se v divadle uvádějí z české tvorby hlavně jeho opery, což nebyla pravda. Takže souhlasil, ale nakonec to dopadlo špatně.

 

Takže se znepřátelili?

Představte si, že Dvořákova žena studovala zpěv u Smetanova největšího nepřítele, Františka Pivody, v jeho pěvecké škole. Dvořák k němu měl dobrý vztah, a vůbec bych se nedivil, kdyby naopak se na Smetanu velmi rozzlobil. Ale zřejmě to tak nebylo. A Smetana mu to pak docela vynahradil, když dirigoval premiéru Dvořákovy 3. symfonie, jednu větu 4. symfonie a předehru k té zrušené opeře Král a uhlíř.

 

A jak to s Králem a uhlířem nakonec dopadlo?

To je zajímavý případ. Dvořák operu nakonec úplně přepracoval, a tím způsobil hrozný zmatek, protože si lidé myslí, že napsal jednu operu, ale ony jsou zkrátka dvě, každá jiná! Je těžké to pochopit, ale je to tak. To první zhudebnění bylo provedeno kompletně až v roce 2019 na festivalu Dvořákova Praha Orchestrem českého rozhlasu, dirigoval Tomáš Brauner. Opera nikdy nevyšla tiskem, neexistuje žádná komerčně dostupná nahrávka. Pouze Otakar Ostrčil dirigoval tuto operu v roce 1929-30 se škrty. Takže představte si, že to dnešní hudebníci museli zpívat a hrát z rukopisů! Bylo to těžké, nikdo to neznal, ale zvládli to. Konečně jsem slyšel, jak to zní! Není to sice zázrak, ale jsou tam velmi krásná místa. Bylo to unikátní provedení a byl jsem moc rád, že se to povedlo.

 

A druhá verze této opery? Ta přece byla už úspěšná, takže je asi možné dát Smetanovu tušení ohledně té první zapravdu…

Ta druhá „verze“ má s prvním zhudebněním společný opravdu jen text. Takže říkám radši první a druhé zhudebnění. To druhé bylo opravdu přijato při premiéře v roce 1874 velmi příznivě. Nicméně se tenkrát provedlo jen čtyřikrát. Je to na dlouhé povídání…  

 

Dobře, tak teď docela obyčejná otázka: Kterou z Dvořákových symfonií máte nejraději?

Já miluji také Brahmse, který byl navíc Dvořákův velmi blízký přítel. Takže musím říct, že sedmou, tu, kterou jsem slyšel úplně poprvé. Ona je totiž hodně „Brahmsovská“.

 

Vrcholné Dvořákovo tvůrčí období bylo v Americe. Nemusíme tu asi mluvit o New Yorku a jeho deváté symfonii, Novosvětské. Zeptám se vás ale na Spillville, tu vesnici v Iowě, kde Dvořák pobýval s rodinou během amerických prázdnin. Byl jste tam? A dalo by se tam, podle vás, ještě něco nového o něm najít?

Spillville je dodnes malá obec, kde většina obyvatel jsou potomci Čechů, i když už česky nemluví. Dvořák se tam zřejmě cítil jako doma, krajina je tam podobná, mírně kopcovitá, s borovými i smrkovými lesy, poli a řekou…Byl jsem se tam podívat. V domě, kde Dvořák kdysi žil, je dnes zajímavá expozice starých hodin. Že by se tam ještě něco nového objevilo, tak spíš asi nic závratného, ale Bůh ví?

Jeden Američan chce už docela dlouho natočit film o Dvořákovi ve Spillvillue. Náhodou jsem ho potkal, žádal mne, jestli bych mu pomohl získat finance. Obávám se ale, že to bude zase celé vymyšlené, takže to neudělám. Základem totiž má být, že si do Spillvilluu Dvořák jel léčit tvůrčí krizi, což absolutně nebyla pravda: měl čerstvě za sebou Novosvětskou a ve Spillvillu se hned pustil do nových skladeb, také vynikajícího smyčcového kvartetu a kvintetu.

 

V jedné ze svých prací jste se také zabýval přátelstvím mezi manželi Dvořákovými a manželi Hlávkovými. O tom, že se přátelili, my, běžní milovníci hudby, téměř nic nevíme…

Přátelství obou rodin bylo pro ně významné. Obě ženy se znaly už dříve, ještě jako svobodné, a později se seznámili i jejich manželé. Dvořák si Hlávky jako arciúspěšného podnikatele velice vážil a z četné korespondence vyplývá, že se s ním velmi často radil o různých svých finančních záležitostech, včetně toho, jestli se má vrátit do Ameriky. Už se mu tam vracet nechtělo. 

 

Když osobnost Antonína Dvořáka zkoumáte ze všech pramenů už tolik let, musíte mít dojem, že ho důvěrně znáte…Na co byste se ho zeptal, kdybyste s ním mohl jít na pivo? A co je vám na Dvořákovi sympatické?

On a já máme hodně společného. Ale mně chybí jeho talent (směje se). Dvořák pocházel z venkova, já pocházím z předměstí a miluji venkov. Miluji i Prahu, ale už bych tam žít nechtěl. Taky jsme oba pracovití, on vstával brzy, jako já. Sympatické je mi i to, že pocházel z chudé rodiny a když přišel studovat do Prahy, neměl prostředky, dlouho neměl k dispozici ani klavír. Ale byl velmi pilný. Celých 10 let v Praze skládal a nikdo jeho hudbu nehrál a neznal. Velmi pomalu se prosazoval, až k těm obrovským úspěchům doma i v zahraničí. A v roce 1901 dosáhl takového postavení, že ho císař František Josef I. jmenoval rytířem a doživotním členem tzv. Panské sněmovny, tehdejší horní komory rakouského parlamentu. Ale přes všechny úspěchy zůstal zřejmě velice skromný. A na co bych se ho zeptal? Asi: Co jste vlastně řekl tomu Sukovi, jak to bylo s tou Josefínou?

 

Až dokončíte knihu Dvořák v Británii, k čemuž už je jen malý krůček, jaký cíl máte před sebou?

Celého Dvořáka. Vlastně už na tom od samého začátku pracuji. A pořád je co objevovat.

 

Letos 1. května uplynulo právě 120 let od úmrtí Antonína Dvořáka (+ 1. 5. 1904). Zároveň si tento rok můžeme připomenout také 130 let od evropské premiéry Novosvětské symfonie, která se odehrála v Londýně 21. 6. 1894 a poté od její české premiéry 20. 7. 1894 v Karlových Varech. Všechna data patří ke stěžejním výročím letošního Roku české hudby.

Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, NIPOS, který seminář „Marketing, fundraising a management kulturních zařízení v kontextu proměny vnímání a motivace návštěvníka“ pořádal, přislíbil, že na tento rok 2024 připraví pokračování. Jeho lektorkami opět budou doc. Ing. MgA. Lucie Pešl Šilerová, Ph.D., vedoucí Katedry hudební produkce Hudební fakulty JAMU, a doc. PhDr. Ingeborg Radok Žádná, rektorka Akademie múzických umění v Praze.

 

Anketa Místní kultury – Geisslers Hofcomoedianten

Nezávislý divadelní soubor, který ve své tvorbě propojuje staré tradice s živým, současným divadlem. K barokní inspiraci přistupuje s autorskou svobodou, mísí původní s novým, vzletné s přízemním, činohru, zpěvohru, loutkohru i tanec. (Zdroj: https://vilastvanice.cz/geisslers-hofcomoedianten)

 

V jakém kraji ČR působíte?

Sídlíme v Praze, ovšem vyrážíme na zájezdy po celé ČR.
 

Kolik lidí má propagaci vaší organizace, instituce, akce na starosti? Kolik členů má „marketingový tým“? Jak si dělí práci?

Propagaci mám na starosti já, tedy jen jeden člověk. Když se něco děje, zapojuje se samozřejmě celý organizačně-produkční tým.

 

V jakém finančním rozmezí se pohybuje výše rozpočtu na marketing na daný rok

1) 50 000–250 000 Kč, 2) 250 000–500 000, 3) 500 000 –1 mil. 4) 1 mil. a více.

Rozmezí první, tedy nejnižší.

 

Jaké jsou pro vás nejužitečnější nástroje sebepropagace? Bez přímého využití internetu? S přímým využitím internetu?

Nejvíc v propagaci využíváme on-line nástroje, máme vlastní web, sociální sítě, posíláme newslettery; mimo internet pravidelně rozesíláme tiskové zprávy, využíváme přímou propagaci v prostorách divadla a okolí.

 

Co je brandem vaší organizace? Kým chcete být? Čeho chcete dosáhnout? Jaké jsou vaše hodnoty? Kdo by měli být vaši fanoušci? Jak chcete, aby vás vnímali? Kdo je vaše konkurence a jak se můžete odlišit?

Naším brandem je současné divadlo na barokním půdorysu, které zároveň baví a poučí – tím jsme a chceme, aby nás tak vnímali fanoušci. Tímto specifickým zaměřením se odlišujeme přirozeně od konkurence. Složitější je v našem případě určení „ideálního diváka“, cílová skupina není jasně daná věkem, geograficky a jejich zájem lze také popsat spíš zeširoka – nejsou to žádní nudní intelektuálové, rádi se baví, ale zároveň je pro ně důležité poselství, rádi se vzdělají a mnohdy už také mají vlastní solidní znalosti tématu. Nemusí to nutně být ani klasický divadelní divák, spíš člověk „se zájmem o věc“.

 

Good Practictices: Představte jeden váš projekt, který byl mimořádně úspěšný svou návštěvností, prodejností, sledovaností. Proč byl úspěšnější než jiné?

Obecně nám takto každoročně fungují VILOmeniny – víkendový festival divadla pro děti. Jeho výhodou je určitě jasně daná cílová skupina, zároveň je to jednorázová a současně pravidelná událost – diváci už s ní mohou počítat, znají ji, na druhou stranu se základna nevyčerpá tak rychle, jako u pravidelných repríz.

 

Vyplatila se vám investice do kampaně? Testujete si úspěšnost svých komunikačních strategií? Jak testujete, jaké nástroje k tomu využíváte, jaké ukazatele vás zajímají, podle čeho určujete úspěšnost/neúspěšnost? Monitorujete konkurenci, jak? Pokud jste v minulosti ukončili nějaké propagační aktivity, z jakého důvodu?

V posledních letech jsme z finančních důvodů větší kampaň neměli, v případě kampaně na sociálních sítích (k turné inscenace Pudl a pudr) jsme si dělali vyhodnocení po skončení kampaně – dobře zafungovala pro samotné sociální sítě (nárust sledujících, více interakcí), hůř pak pro vlastní prodeje vstupenek na představení.

 

Sbíráte kontakty na své cílové skupiny? Jak a kde?

Ano, budujeme si mailing list (diváci, partneři, instituce).

 

Jak intenzivně využíváte sociální sítě? Jaký typ obsahu tvoříte? Kterou ze sítí vaše cílová skupina preferuje? Kde jsou fanoušci nejvíce aktivní?

Využíváme hodně intenzivně, nejvíce Facebook z hlediska pravidelné propagace jednotlivých představení a informování o novinkách (prakticky každý den), Instagram na informování o novinkách v repertoáru (menší intenzita než FB) i pravidelnou komunikaci přes stories.

 

Máte uzavřená mediální partnerství? Co z toho pro vás plyne? Jaká plnění nabízíte a co od partnerů očekáváte?

Zatím ne, ale hodně stojíme o partnerství s Českým rozhlasem. Momentálně s nimi máme jen specifickou spolupráci s Rádiem Junior, které je partnerem inscenace Alchymisti. V minulosti jsme domluvili mediální partnerství pro akce, např. Antická Štvanice s Divadelními novinami.

 

Připravujete pro své příznivce nějaké speciální akce nad rámec běžné činnosti, díky kterým si upevňujete vzájemné vztahy – například soutěže, setkání s herci, akce pro děti? Je o tyto aktivity ze strany vašich cílových skupin zájem? A ten roste, klesá, drží se na stejných číslech? Máte nějaké domácí, případně zahraniční vzory?

Ano, chystáme akce k začátku sezóny, premiérám, derniérám a dalším událostem. Ty jsou pro všechny zájemce, navíc se ještě snažíme pravidelně přinést něco pro členy našeho mecenášského klubu. Zájem povětšinou je (máme celkem věrné, i když nikterak obrovské publikum), spíše než růst nebo pokles se nám objevují výkyvy podle druhu akce, dne, ročního období, náhody…

 

Myslíte si, že se vám povedlo něco, co by mohlo být inspirací i pro další píáristy? Nemusí to být celá komunikační strategie, někdy stačí drobnost, nápad, vychytávka…, které vedly ke zvýšení prodeje, sledovanosti, návštěvnosti…

Myslím, že se nám zmíněnými akcemi a pravidelným informováním o novinkách podařilo vytvořit a udržet skupinu blízkých fanoušků, kteří Geisslery sledují, pravidelně se vracejí, nenechají si ujít premiéry a na představení přijdou klidně i opakovaně, když je to spojené třeba právě s nějakou akcí/novým místem apod.

V poslední době se nám pěkně podařilo napojit se s představením Tři ženy a zamilovaný lovec, které je inspirované Petrem Brandlem, na Národní galerii. Využili jsme spolupráci u příležitosti brandlovské výstavy k získání nových diváků a rozšíření povědomí o Geisslerech (což může znít jako něco, pro co jsme nemuseli nic moc udělat, ale ve skutečnosti bylo navázání vztahů během na dlouhou trať.). Pro představu: natočili jsme krátký trailer, všechny příspěvky připravili na míru tak, aby fungovaly i na sítích galerie, navíc jsme navázali na dřívější spolupráci s kurátorkou Andreou Steckerovou, na předchozí hraní v prostorách galerie atd. Nejdéle trvalo vůbec proniknout do struktury velké organizace a najít někoho, s kým můžeme promo představení řešit. Díky tomu nás Národní galerie propagovala na svých sociálních sítích (to je přeci jen jiný dosah, než ty naše divadelní), webu a hlavně se o představení zmiňovaly lektorky na komentovaných prohlídkách. To asi mělo úplně největší účinek, některá představení byla vyprodaná během pár dnů. Tak teď už jen, aby se nově získaní diváci udrželi. (smajlík)

www.geisslers.cz

 

 

Čerchovan se zabývá především duchovní hudbou, ale nevyhýbá se ani opeře, stylizované středověké hudbě či spirituálu. Součástí repertoáru jsou samozřejmě i sborové úpravy českých lidových písní. Je to přesné? Když se ve vaší branži řekne Čerchovan, jaká pověst ho předchází?

Vámi uváděný výčet našich aktivit je poměrně přesný, procentuálně odhaduji, že duchovní hudbou se v uplynulých 10 letech zabýváme z 80 procent. Dlužno říci, že k duchovní hudbě řadím například i kantátu Svatební košile Antonína Dvořáka. Jaké „jméno“ má náš sbor v hudební branži, mi nepřísluší hodnotit, ať posoudí jiní. Ale vzhledem k tomu, kam nás kdo (a s jakým repertoárem) zve, to snad nebude úplně špatné… (úsměv)

 

Jak vypadá pracovní život Čerchovanu? Můžete sbor blíže představit? Jakou má právní identitu? Z čeho financujete náklady na provoz? Zkoušení vedle civilního zaměstnání vyžaduje asi pevnou disciplínu… Kolik vystoupení v sezoně máte, jak často se scházíte? Jaké úspěchy jste si připsali? Jak jste se dostali na audienci k papeži do Vatikánu? Daří se sbor omlazovat? Je tradice sboru pro vás svazující nebo inspirující?

Čerchovan zkouší (až na drobné výjimky) jednou týdně. Protože máme několik kolegů studujících na vysoké škole, musíme zkoušet v pátek, nebo v neděli. Někomu se lépe hodí pátek, jinému neděle, proto pravidelně střídáme tyto dva dny. Zkouška trvá 2,5 hodiny včetně 15minutové pauzy. Čerchovan je obecně prospěšná společnost, náklady na běžný provoz hradíme především z každoroční dotace Města Domažlice, dále z členských příspěvků a někdy z honorářů za naše vystoupení. Počet vystoupení v rámci roku je proměnlivý, odhaduji, že se v průměru bude jednat asi o 10 koncertů ročně. Rozhodně však upřednostňujeme kvalitu (programu, spoluúčinkujících i našeho výkonu) před kvantitou.

Ano, určitá disciplína je ve sboru nezbytná – což (předpokládám) ostatně platí o každém oboru lidské činnosti… Hrdý jsem jen občas, když se mým „čerchovanským ovečkám“ opravdu povede nějaký mimořádný koncert nebo nějaká třeba jen malá část opravdu dobře zní. Obávám se, že o optimálním zvuku sboru mám celkem vyhraněnou představu, a snad i proto jsem opravdu spokojený jen málokdy, ale aspoň víme, na čem pracovat. Přiznávám, že více než 20 let jsem nebyl u svých sborů zvyklý na jakoukoli spolupráci s hlasovým pedagogem (a veškeré záležitosti – ať už technické problémy, nebo sborový zvuk jako takový jsem si řešil sám v rámci běžných zkoušek a jim předcházejících rozezpívání). V posledních letech však spolupracujeme s hlasovou pedagožkou Lucií Bínovou a tato cesta se velmi osvědčuje.

Do Vatikánu nás před lety jednoduše pozvali (dílu J. J. Ryby jsme se věnovali zdaleka nejen uváděním jeho České mše vánoční), toto pozvání jsme velmi rádi přijali a do Říma odletěli. Myslím, že nám zůstalo množství hezkých vzpomínek.

„Omlazování“ českých pěveckých sborů patří k mým velkým tématům již mnoho a mnoho let. A musím se přiznat, že je to spíše trauma než téma: Ačkoli sám nejsem soutěžní typ, sedám občas v porotách sborových soutěží a přehlídek. A slýchám zde vynikající dětské či mládežnické sbory. Prosím, ať mi kolegové sboristé odpustí, ale směrem k „dospěláckým“ sborům smíšeným však zeje v naší republice kvalitativní propast. Dlouhá léta se ptám sebe i kolegů sbormistrů, čím to je, a hlavně kudy z toho ven, ale žádné univerzální řešení nenalézám. Přitom je to ohromná škoda: Sbormistři dětských sborů vychovají (doslova vypiplají) výborné mladé zpěváky, kteří však s odchodem z dětského sboru v drtivé většině končí se sborovým zpěvem jako takovým, byť by se mnozí mohli tomuto oboru věnovat na profesionální bázi! A velmi nerad (avšak bohužel upřímně) dodávám, že naopak mnoho absolventů oboru zpěv na konzervatořích bývá pro profesionální sborový zpěv naprosto nepoužitelných…

V Domažlicích působí u dětských sborů již řadu let výtečná sbormistryně Jitka Svobodová, takže díky ní se i Čerchovan trochu omlazuje, ale přiznávám, že bych byl rád, kdyby k nám mladých přicházelo ještě podstatně více než dosud…    

 

Smetanovu Litomyšl tradičně uzavírá děkovná bohoslužba. Letos, v Roce české hudby, bude její hlavní hudební náplní provedení Slavnostní mše skutečského rodáka Václava Jana Tomáška (1774–1850), kterou komponoval v roce 1836 pro korunovaci českého krále Ferdinanda V. Hlavní celebrant bude Mons. Tomáš Halík. Čerchovan zde vystoupí společně s Kühnovým smíšeným sborem. Je vaše účast v programu dána tím, že jste dříve jako sbormistr toto těleso vedl? Bylo třeba přidat hlasy?

Zde si dovolím drobné (ale důležité) upřesnění: Čerchovan bude rozšířen o výpomoce z řad mých bývalých kolegů a přátel – sboristů především (avšak nejen) z Kühnova smíšeného sboru (nejedná se tedy oficiálně o Kühnův smíšený sbor). Ano, potřebovali jsme pro toto vystoupení početně posílit. V Kühnově smíšeném sboru jsem několik let měl tu čest zpívat jako sborista pod vedením legendárního Pavla Kühna, po čase jsem zde 10 let působil jako šéfsbormistr. Byla to krásná léta naplněná mnohdy skvělou hudbou a mnohdy s nejlepšími dirigenty světa, velmi rád na obě zmíněná období vzpomínám.

 

Jak výjimečné je pro Čerchovan účinkování v hlavním programu Smetanovy Litomyšle? Je to vaše premiéra? Jak se na vystoupení připravujete? Spolupracujete také s dalšími profesionálními tělesy či sólisty, a to nárazově nebo pravidelně?

Ano, pro Čerchovan se jedná o premiéru a výjimečnou příležitost. Dříve bych se obával možné trémy svých svěřenců, ale v posledních dvou dekádách jsme měli mnohokrát příležitost účinkovat s profesionálními orchestry a sólisty, takže jsem si celkem jistý, že nějaké „sevření hrdel“ nám v Litomyšli nehrozí. Z kdysi spíše nárazové spolupráce například s Plzeňskou filharmonií jsme v posledních letech plynule přešli k pravidelné součinnosti se Západočeským symfonickým orchestrem v Mariánských Lázních (často v čele s jejich šéfdirigentem Radkem Baborákem), příští rok nás čeká premiérová spolupráce s Karlovarským symfonickým orchestrem. Příprava na vystoupení závisí na tom, zda se bude jednat o uvedení díla z našeho repertoáru, nebo o nastudování nám dosud neznámé skladby. Ve druhém případě začínáme obvykle dělenými zkouškami – mám ve sboru dva šikovné kolegy sbormistry.

 

Vedl jste přes deset let jako hlavní sbormistr Kühnův smíšený sbor. V čem je práce s neprofesionálním sborem Čerchovan snazší a v čem náročnější? Zvažoval jste někdy návrat do profesionální sféry? Máte velké sbormistrovské sny splněny? Co by podle vás nemělo sbormistrovi chybět?

Práce v Čerchovanu je samozřejmě řádově pomalejší než například v „Kühňáku“. Také počet koncertů máme nesrovnatelně nižší. Ale zase se těšíme v Čerchovanu absolutní svobodě v tom, jaké závazky a kdy přijmeme.

Ano, přiznávám, že jsem po pár letech velmi vážně zvažoval návrat k profesionální sbormistrovské práci, ale nakonec jsem (ač s lítostí) musel sám sobě přiznat, že by to nebylo moudré. Nadále se tedy profesionálně věnuji už „jen“ restaurování varhan, což je krásná práce a hudbou se kochám (byť v malé míře) s Čerchovanem.

Sbormistrovské a sborácké sny? Nevím, jestli jsem kdy měl takové sny, ale zažil jsem Pavla Kühna, SOČR a Vladimíra Válka, Českou filharmonii, FOK a Serge Baudo, Izraelskou filharmonii a Zubina Mehtu, ČNSO a Libora Peška, většinu českých orchestrů, mnohokrát jsem připravoval sbor na Pražské jaro, Český Krumlov, Smetanovu Litomyšl, natáčeli jsme spoustu krásné muziky, mnohokrát jsem se potkal s Karlem Růžičkou, natáčel sbory pro Ennia Morriconeho, několikrát jsme uváděli Verdiho Requiem a Mahlerovu Osmou, zároveň jsem mohl nahlédnout do interpretace barokní hudby s Markem Štrynclem, atd. atd. Myslím, že na místě je spíš vděčnost, než nějaké další snění…

 

Za svou práci s Čerchovanem jste obdržel národní sbormistrovskou cenu Unie českých pěveckých sborů Sbormistr junior. Kolik let vám bylo, když jste s Čerchovanem začínal? Nechtěl jste být původně profesionálním dirigentem?

Pamatuji si, že v Čerchovanu jsem už jako sbormistr slavil 18. narozeniny… Vždycky jsem chtěl být sbormistr, což se mi skoro zázrakem splnilo. Ale je pravda, že jsem vystudoval na Konzervatoři i na HAMU obor dirigování, protože samostatné sbormistrovství se na těchto školách nevyučovalo.

 

Jak konkrétně u vás vypadá letošní rok, respektive současná sezona? Co zajímavého vás ještě kromě vystoupení na Smetanově Litomyšli čeká?

Rok 2024 máme opravdu pestrý. Zde je krátký přehled: Antonín Dvořák: Svatební košile, Václav Jan Tomášek: Missa solemnis (a musím zmínit alespoň první část z fenomenálního Rejchova Te Deum), Josef Kuneš: Chodské oratorium O Markétě, Miloš Bok: Missa solemnis, Wolfgang Amadeus Mozart: Requiem, Luboš Fišer: Vánoční koledy. Pro příští rok zatím víme o Dvořákově Te Deum a Beethovenově 9. symfonii.

 

Nejste „jenom“ sbormistr, ale také dirigent, varhaník, varhanář, zastupitel města Domažlice a radní. Živíte se jako varhanář. Ve své dílně v Domažlicích jste zrekonstruoval řadu barokních varhan z celého západočeského regionu. Dostal se vám do ruky nějaký mimořádně cenný kousek? V jaké roli nyní trávíte nejvíce času?

Zdaleka nejvíce času mi zabírají varhany. Těžko se vybírá jen jeden nástroj, který nám s kolegy prošel při restaurování rukama, ale mimořádný vztah mám k varhanám hřbitovního kostela svatého Mikuláše v Kašperských Horách (a vlastně k celému tomuto mimořádnému chrámu). Snažím se nenechat se trápit politikou, ale zatím se mi to nepříliš daří – podobně, jako se mi bohužel nevede být častěji s rodinou…

 

FB Pěvecký sbor Čerchovan

 

 

 

 

Na úvod prozradím, že Benjamina Kurase čtou především ženy. Jak si to vysvětluješ?

Já o ženách píšu rád a mám k nim velice přívětivý vztah. Miluju ženskou společnost, ženskou bystrost, vtipnost a otevřenost, o tvarech, vůních a chutích nemluvě. Jako náruživý feminista s jejich problémy soucítím. Z mužů si spíš dělám srandu, protože vady mužství si nejlépe uvědomuji sám na sobě. Sepsal jsem pro ně trilogii Tao sexu, Ciao sexu a Mao sexu a naposledy Sex nás všechny přežije, což je výběr mých nejsrandovnějších sexy článku z Playboye. Je to pořád, jako bych hrách na stěnu házel, čeští chlapi jsou líní. Čtou mě pořád skoro jen ženy. Můj nakladatel to kdysi odhadl na 80 %.

Nedávno jsem dokončil komedii „Nejsou chlapi“. Je o dvou ženách, které jsou zklamané, v pětačtyřiceti letech opuštěné svými muži, loví na seznamce, ale dělají si z toho srandu. Je tam pět mužských rolí pro jednoho herce, všechny komické.

Když už jsme u toho sexu v pokročilém věku, neodpustím si vtip.

Starší pár zkouší sex a nejde mu to. Ona se naštve a říká: „Za to může Putin!“

A on na to: „Prosím tě, co s tím má Putin společného?“

„Za Brežněva nám to šlo pokaždý!“

 

To je prý pro Angličany typické – začít přednášku, besedu či rozhovor vtipem. Ostatně, žil jsi víc než čtvrt století v Londýně, tak tě to muselo poznamenat. Platí, že spisovatel by neměl nudit své čtenáře?

Ano, to je smrtelný hřích. Může prudit, ale nesmí nudit. To je dokonce jeden z mých oblíbených citátů: Spisovatel, který nedokáže nikoho naštvat, by se vůbec neměl obtěžovat psát. Já mám fanoušky, ale mám i nepřátele. Kdo nemá žádné nepřátele, tak není normální.

 

Jako původem Moravák jsi na Filosofické fakultě v Olomouci studoval obor anglistiku. Už tenkrát ses cítil být feministou?

No jistě. Mě to na studiích hrozně bavilo, tam se to ženami jen hemžilo. Kolem sebe jsem měl třináct hezkých holek. Francouzštináři a němčináři na tom byli obdobně, jen mezi češtináři se sešlo o trochu víc kluků. Na celé fakultě nás mužů bylo v poměru k ženám tak 1:27.

Od studentských let jsem měl možnost nasávat ženskou energii. K některým věcem mám tak trochu ženský přístup v tom smyslu, že se nesnažím za všech okolností být agresivní a nemám potřebu vítězit. Nechávám na sebe působit různé vlivy.

Dospíval jsem ještě v dobách, kdy ve světové politice působily významné ženy jako Margaret Thatcherová, Golda Meirová, v Indii Indira Gándhíová a dokonce na Srí Lance premiérka Bandaranajková. Mocné ženy, které rozhodně nepatřily k feministkám. A pak se něco stalo a dnes jsou na jejich pozicích sice také ženy, ale původní náboj, energie a síla jejich předchůdkyň se kamsi vytratily. Anebo je také možné, že dámy těchto kvalit už do politiky nevstupují.

 

Někde jsi napsal, že ženy nutí své muže, aby se na sex dívali z jiného úhlu. Chybí snad českým mužům fantazie?

Ale ono to tak bylo vždycky. Muži vždycky museli projevovat sílu a museli se před ženami předvádět. Buď nějakým úspěchem, nebo v konkurenci s jinými muži. Téhle mužské kvalitě se dnes hanlivě říká toxická maskulinita, což je škoda, protože bez ní by nevznikla civilizace. A ta by se zas neudržela nebýt uklidňující ženské energie, která udržuje při životě to, co ti chlapi vybudovali, a snaží se jim zabránit, aby to nezničili. Muži v sobě mají kreativní i destruktivní energii. Já znám málo mužů, kteří by byli jenom kreativní. Vidím to často na sobě, že něco vytvořím a pak to z nějaké blbosti zahodím, nebo rozbiju. Byl bych mnohem šťastnější a také profesionálně úspěšnější, kdybych některé věci v životě nechával spíš na ženách.

Zatímco muži jsou častěji kreativní jako spisovatelé a malíři, ženy jsou zase úspěšnější jako literární agentky. Mám tu zkušenost z Anglie. Když nastane nějaká negativní reakce, ženy počkají, až se to uklidní. Muži naopak vybuchnou a zničí to, co mohlo pokračovat. Tomu se říká exploze tvorby. Bohužel, v současnosti se nacházíme v takovém dějinném období, kdy žen jako byla Margaret Thatcherová, je v politice málo, zato destruktivních mužů je strašně moc. Proto taky dnes máme válku mezi destruktivním Putinem a jakž takž ještě konstruktivním Zelenskym.

 

Na rozdíl od autorů, kteří si v exilu uchovávali svůj rodný jazyk, jsi už krátce po příchodu do Anglie, jak vzpomínáš ve své autobiografické knize Malá paměť, vyslyšel spásnou radu – piš anglicky.

Tu radu mi dal básník Ivan Jelínek, který odešel v roce 1939 válčit do Británie, ale už v roce 1947, když si všiml, jak to v Čechách přebírají komunisti, se rychle vrátil zpět. Potkali jsme se v BBC, kam jsem přišel v dubnu 1969 po zimě prožité v Londýně umýváním nádobí. A byli jsme tam tehdy jedinými Moraváky. Od Dericka Vineyho, zástupce šéfredaktora, jsme měli důsledně nařízeno vyslovovat po moravsku zhromáždění a nazhledanou. Přál si totiž, aby na Moravě věděli, že mluvíme také k nim a že je máme rádi. Jelínek, který pocházel z jižní Moravy, ze Slovácka, psal takové krásné, barokní básně. A právě on mi jednou řekl: „Na češtinu se vybodni, jsi ještě dost mladý, začni psát anglicky. Nevadí, že to z počátku bude blbý, necháš si to od někoho opravit.“ A tak se stalo – a tady opět vstupují do mého života ženy, – že jsem si nechával texty opravovat od žen nikoli od mužů. Vzdělaným anglickým a americkým dívkám vděčím za to, že jsem časem mohl sledovat s dojetím, jak britští herci s radostí a smíchem natáčejí mou první anglickou rozhlasovou hru, uvedenou BBC v roce 1976, čili osm let po mém příchodu do emigrace. Mimochodem, tu hru jsem později přepsal na krátkou detektivní novelku do češtiny a ta v roce 2002 získala cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku.

 

Vypadá to tak snadno, že jsi začal psát a publikovat anglicky. Ale pravdou je, že ses nejprve musel naučit odposlouchávat dialogy. Hodně ti prospěla stáž v malém londýnském divadle Young Vic?  

No samozřejmě. Pracoval jsem tam jako provozní, dva roky. Ráno jsem otevíral divadlo, aby herci mohli jít do šatny, pak dělal účetnictví, inzerci, tiskl letáky, večer se staral, aby fungoval bar, abychom měli dostatečný počet uvaděčů, kulisáků, uklízeček, a když se něco rozbilo, musel jsem zajistit řemeslníky. Ale kdykoli jsem měl volno, chodil jsem na divadelní zkoušky. A po večerech, jak jen to šlo, jsem sledoval kousky představení. Některé hry jsem za dva roky takhle po kouscích zhlédl snad 100x.

Jednak jsem odpozoroval dialogy od lidí, s kterými jsem žil, a Čechům jsem se v soukromém životě vyhýbal. A hodně jsem toho zažil s Maďary, což je speciální kapitola. Měl jsem to štěstí, že jsem se seznámil se slavným maďarským spisovatelem, humoristou Georgem Mikesem. Také v češtině mu vyšla kniha Jak být cizincem, a já jsem ještě předtím pořídil a zdramatizoval první překlad pro olomoucký rozhlas, ještě jako študák. To on mi poradil, jak psát – vezmi si něco tragického a udělej z toho srandu. A na to jsem vždycky dbal. Aby tam bylo nejen to poučit, ale na prvním místě pobavit. Takže jsem se toho držel i v dramatu a ta sranda udělala tragédii snesitelnou, takže se na ni dalo dívat až do konce.

 

Píšící autor v emigraci mívá v počátku tendenci popisovat svoje trauma. Jak ses tomu dokázal vyhnout? 

Ale já jsem se tomu nevyhnul. Moje první trauma byly vzpomínky na sovětskou okupaci. A z té jsem udělal srandu s detektivem, cynikem, který honí překupníky soch, do toho mu vleze sovětská okupace a on zůstane ve Francii. To byla moje první hra, v níž jsem se vypořádával s traumatem odchodu z domova. V dalších jsem zpracoval traumata židovská, v té době jsem míval všelijaké vzpomínky možná z minulých životů. A zas jsem tam použil komickou postavu. Jedna postava, tragická, přežila koncentrák, a druhá je srandovní detektiv, anglický sekulární Žid, kterého ti Židi hrozně štvou. A v té hře je dávám dohromady. Pak těch her s tímtéž detektivem bylo šest, rozhlasových, a dávaly se hlavně v Německu.

No a obrovské trauma byly návštěvy našich matek v roce 1982, jimž jsme říkali Husákova pomsta. S kamarády jsme si tehdy opravdu říkali, že se nám Husák chtěl pomstít, když je za námi pustil.  

 

Po kolika letech jste se znovu viděli?

Po čtrnácti. A to bylo něco, jako kdyby přijely ruské tanky. Moje matka se mi tehdy pochlubila, že dokonce ještě nevystoupila z KSČ. A ony nám rozvrtávaly životy, kde mohly. Tak z tohoto zážitku jsem nakonec taky udělal komedii, ale trvalo mi rok, než jsem se přes to přenesl a troufl jsem si vyhodit to do povětří. Ty následky už si nenesu.

 

K tomu milosrdná poznámka dramatika, herce, režiséra a psychoterapeuta Pavla Fischla, bratra slavnějšího Viktora Fischla. Ten kdysi řekl, že mezi umělci je mnohem méně bláznů než ve většinové společnosti, protože dokáží zpracovat své emoce a frustrace v tvorbě.

Vraťme se ještě k ženám a vztahům s nimi. Určitě jsi tu a tam ve svém životě nějaký vztah zbabral...

Já jsem zbabral všechny vztahy, až na ten nynější (pozn. Lenky Jaklové: Benjamina Kurase během našeho rozhovoru doprovázela jeho žena, paní Hana Kurasová).

 

Sexuolog Miloslav Plzák míval ohromné postřehy, škoda, že se na ně zapomnělo. Tvrdil například, za jakých podmínek vytrvá partnerský vztah. A sice, jestliže platí tři S. Kdo se domnívá, že je na prvním místě sex, ten se mýlí. „Starost, stesk a soucit.“ Pokud ve vztahu mezi partnery fungují tato tři S, vztah má šanci na přežití.

Já bych k tomu ještě dodal další podmínku – schopnost udělat si z toho srandu. Což je pravděpodobně nejdůležitější ze všeho, protože pokud se tohle těm dvěma nepodaří, tak jejich konflikty budou narůstat. Když nedokážete zhumornit své problémy, budou bobtnat a mokvat.

O dlouhém milostném soužití se v Americe vypráví tato anekdota:

Přijde stařičký manželský pár k soudu s žádostí:

„Chceme se rozvést.“

„Kolik vám je?“

„Devadesát.“

„Co tak najednou?“

„Žádné najednou. My se padesát let nenávidíme.“

„Nechtěli jsme způsobit trauma našim dětem, tak jsme čekali, až všechny umřou.“

 

No a druhá podmínka fungujícího vztahu je tachles – což v jidiš znamená cíl, účel, smysl, výsledek. V běžné konverzaci se také používá ve významu neodbíhejme od námětu, vraťme se k věci.

V Londýně, když jsem chodil do synagogy, jsem se spřátelil s postarším manželským párem Steinmannových. Výjimečná dvojice. Stále se na sebe usmívali, jeden druhého chválili, říkali si povzbudivé věci, jeden druhého pečlivě vyslechli a nechávali domluvit. Často se spolu hlasitě smáli, dotýkali se, hladili a objímali, občas se i veřejně bez ostychu políbili.

Několikrát jsem se Steinmannovým přiznal, jak jim tu celoživotní lásku závidím a jaké je v životě potkalo štěstí.

„Žádné štěstí,“ odpovídali, „tvrdá práce.“ A pak dodávali se smíchem: „No, teď už nám to běží setrvačností. Ale dlouhá léta to byla makačka.“

A tak jsem si vyslechl recept na milostné soužití na celý život. Paní Steinmannová navrhla – a nedivte se, že to byla ona, muži nic tak jednoduchého a praktického vymyslet nedokážou – jedno jediné malé slovíčko k zažehnání nebezpečného konfliktu. Magické slovíčko tachles. V kontextu jejich milostného soužití to pro ně vyjadřovalo tyto otázky:

O čem se to vlastně hádáme? Co si vyčítáme? Kam tahle hádka směřuje? Jaký má smysl? Jaký chceš, aby měla výsledek? Co chceš, aby se na jejím konci stalo?

Vyslovení tohoto slova zastavilo hádku a rozjelo přemýšlení. Chceme spolu příjemně žít, chceme se rozejít, nebo se chceme celý život trápit v hádkách. A jestliže rozhodneme jedno, druhé, třetí – proč? A co pro to musíme udělat, abychom to vytvářeli?

Steinmanovi, jak můžeme usoudit z toho, že spolu šťastně žili přes osmdesátku a umřeli ve stejném roce, volili pokaždé příjemné soužití. Po každém takovém tachlesu si vyříkali, někdy i napsali, seznam praktických úkonů, které by je posouvali k cíli příjemně spolu žít. Po letech praxe se jim to stalo přirozeností.

 

Pěkné, poučné. A kdo si chce přečíst víc, najde tento recept v autorově knize Sex nás všechny přežije pod titulkem Láska na sto let. Překvapilo mě, že jsi inspiraci na téma vztahů mezi muži a ženami čerpal dokonce i v Talmudu. Co tedy radí moudří rabíni?

Mudrci v Talmudu přikázali mužům, že mají povinnost ženu uspokojit dřív než sebe. Dokonce tehdy vymysleli takový trik na normální hlupáky chlapy: Pokud se muž uspokojí jako první, tak bude mít dceru, a když žena jako první, tak budou mít syna. A protože všichni muži Židé si vždycky přáli mít syna, tak se snažili.

Ale ono tam také bylo uzákoněno právo ženy v případě neuspokojivého sexu, že může od svého muže vymáhat pokutu uplatnitelnou u rabínského soudu a dokonce, že smí žádat o rozvod. To je v dějinách lidské kultury zcela nebývalé.

 

Před lety jsi přijal nabídku Evropského literárního klubu, abys vytipoval prvky z judaismu, které pomáhaly utvářet naši civilizaci. To byla určitě zajímavá výzva, která tě dovedla k dalším knihám… 

Ono to začalo ještě zajímavěji a souvisí to s Hradcem Králové. Královéhradecký kraj ve spolupráci s tamním Rotary clubem pořádal konferenci o dědictví různých pramenů západní civilizace. Mně zadali judaismus. Téma jsem si nastudoval a přednesl. Hostem konference byl také biskup Dominik Duka, pozdější kardinál, který hovořil o křesťanství. Od té doby jsme se spřátelili. A když byli kdesi v arabských zemích persekuováni křesťané, proběhla v Praze demonstrace pořádaná panem kardinálem, které jsem se zúčastnil spolu s dalšími členy Židovské liberální unie. Tehdy nás Dominik Duka uvítal jako starší bratry ve víře, což nás velice dojalo. Od té doby na něho vzpomínám jen v dobrém a nelíbí se mi, když ho někdo pomlouvá.

 

Za co tedy vděčí západní civilizace judaismu?

To hlavní je instituce svobody, vysvobozování z otroctví, o němž je celá kniha Exodus, která se připomíná každý rok o svátku Pesach u večeře, kde se jedí různé pokrmy související s odchodem z Egypta a blouděním pouští a pojídáním nekvašených chlebů – macesů. A tam je důležitá tato věta: „V každé generaci se musíme vidět, jak vycházíme z otroctví.“ To znamená, že nejde jen o historickou událost, nýbrž je to něco, co máme mít v sobě a dávat pozor na všechno, co nás zotročuje, a pořád se z toho otroctví nějakým způsobem osvobozovat. A to tím, že všichni přijmeme tentýž zákon, tatáž pravidla lidského chování – tedy Mojžíšovo Desatero.

Na to zase existuje vtip, jak se vrací Mojžíš z hory Sion celý osvícený a říká svému lidu. „Tak zpráva první – zpráva dobrá. Bůh nám dával padesát přikázání, ale uhádal jsem to na deset. A teď ta špatná. Nesesmilníš tam zůstalo.“

 

Neměli bychom asi zapomenout také na právo...

No samozřejmě. Poprvé byl zásluhou judaismu přijat princip, že právo se vztahuje na všechny stejně včetně králů, proroků, muže a ženy, tedy v tom smyslu, že každý má sice jiný úkol v životě, ale před právem jsou si všichni rovni.

A druhý zásadní princip? Židé měli štěstí v neštěstí, když v roce 73 n. l. podlehli Římanům, ztratili své království a přestali mít sekulární moc. To nejhorší pro náboženství totiž je, když je spojeno s mocí. V případě katolické církve to znamenalo staletí totality, teď to vidíme na totalitě islámské. Pro judaismus bylo dlouhodobě štěstím, že přestal existovat nábožensky inspirovaný stát.

A ještě jedna zvláštnost. Už v roce 70 v judaismu zanikl trest smrti. Nejhorším trestem se tak stalo vykázání z obce.

 

Je možné říci, že v talmudických dobách nebyli za hrdiny považováni válečníci, ale myslitelé?

Myslitelé a debatéři. A stejně tak v Řecku, kde byli velmi ctěni.

Dá-li se židovský příspěvek západní civilizaci shrnout do jedné věty, šlo by to možná takto: Máloco z toho, čeho si na západní civilizaci ceníme a co na ní pokládáme za samozřejmé, nepochází z judaismu: ať už přímo, nebo prostřednictvím křesťanství a osvícenství, které z judaismu pramení. Ale to by mohlo znít jako nějaké židovské vychloubání, za jaké už Židé dostali dostatečně nafackováno.

 

Vím, že vnímáš jako svou povinnost psaní o evropské civilizaci a jejích hodnotách. Mimochodem, pod kůží mi uvízl tvůj citát: "S demokracií je to jako se svalstvem, mozkovými buňkami nebo řemeslem. Když se neprocvičují, krní."

Čím se tedy naše západní civilizace může pyšnit? Proč dosáhla svých úspěchů? A co je v její podstatě tak jedinečného?

Má obrovskou tvořivost, což před ní žádná jiná civilizace neměla, a ta – jak je možné vystopovat – vychází z biblického rčení, hned z první kapitoly: Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Ale o Bohu nevíme nic jiného, než to, že tvoří. Tvoří, tvoří, tvoří a nemůže se zastavit. A má-li se člověk podobat Bohu, tak musí tvořit. To je ta hnací síla.   

 

To perpetuum mobile...

Ano, skoro. A ta druhá zvláštnost, která pochází už ze starého Řecka, je smysl pro humor. V jiných civilizacích téměř neexistoval, trochu v Číně u taoistů, ale už ne u konfuciánů. Humor prochází antikou a judaismem. S křesťanstvím na chvilku usnul, ale v renesanci se člověk znovu probudil k obrovskému smíchu – od Shakespeara dál. A to jsou ty úžasné kombinace.

A přidejme třetí – naše civilizace je jedna z mála, která dává prostor ženám, aby tvořily. To říkám já jako feminista.

 

  

  

Fakt, že jsou do seznamů UNESCO zapisovány architektonické památky, je všeobecně známý. Již méně se ví, že sem patří také tradice, které skupina obyvatel pokládá za své kulturní dědictví a předává je dalším generacím. Podmínkou pro zápis do mezinárodního Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO je předchozí uvedení na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který nyní čítá 33 položek. V roce 2020 přibyla do tzv. národního seznamu „Tradice krajkářství na Vamberecku“. Co tomuto výjimečnému ocenění předcházelo, jak se připravuje taková nominace a co z ní pro nositele tradice následně vyplývá? Naší průvodkyní po Cestě na Seznam bude za nominační tým Mgr. Martina Rejzlová z Muzea krajky ve Vamberku.

 

Tradice paličkované krajky na Podorlicku nepřetržitě žije již čtyři sta let. V polovině 17. století podorlické panství získal císařský plukovník Kašpar z Grambu. Jeho manželka Magdaléna, provdaná Grambová, byla dobře obeznámena se západoevropským krajkářstvím a zavedla mezi zdejším obyvatelstvem paličkování jako robotní povinnost. V roce 1889 zde byla dokonce založena i krajkářská škola, která od té doby nikdy nepřerušila svoji činnost. Muzeum krajky vzniklo v roce 1929 a před deseti lety prošlo rozsáhlou rekonstrukcí podle návrhu architekta Davida Vávry.

Na počátku 20. století při zprůmyslňování kraje přestalo být paličkování hlavním zdrojem obživy místních obyvatel a těch, kteří se tomuto řemeslu věnovali, ubývalo. Po 2. světové válce došlo k založení uměleckého družstva Vamberecká krajka (11. 5. 1946), které v době největšího rozkvětu zaměstnávalo na 400 krajkářek. Jeho pokračovatelem se v roce 2003 stala společnost Vamberecká krajka CZ. V letech 2007–2018 existovala obecně prospěšná společnost Svět vamberecké krajky, jejímž neuskutečněným cílem bylo vytvořit ve Vamberku víceúčelové kulturní zařízení věnované sběru, dokumentaci, prezentaci a propagaci vamberecké krajky. V současnosti tradici ve městě udržují Krajkářská škola a také Muzeum krajky.

 

Krajky jsou nejen paličkované, ale také šité, háčkované či pletené a vyrábějí se z různých materiálů. Liší se také svými tradičními vzory. Největšího věhlasu dosáhla bruselská nebo benátská krajka. Také u nás se této rukodělné řemeslné tradici dařilo, a to i v dalších regionech, především v Krušnohoří. V čem je vamberecká krajka unikátní a světová a v čem zůstala provinční?

Své zvučné jméno si krajky z Vamberka vydobyly bohatými vzory na tzv. vláčkových krajkách. To jsou nejjemnější paličkované krajky, které byly užívány pro zdobení nákladných oděvů, později i lidových krojů. Po jedné straně je pruh krajky rovný, po druhé straně vytváří typické zuby. Krajky se dodávaly do mnoha koutů Evropy a dělaly čest regionu, ze kterého pocházely. Opravdovou světovost však vamberecké krajky získaly až ve dvacátém století, kdy opustily staré vzory a jejich výraz držel krok s moderním výrazovým stylem. V přechodu k modernitě byly české krajky světově první a dodnes jsou na špičce. Starobylá technika výroby se plně přizpůsobila soudobému výtvarnému umění.  

 

Jako vamberecké rodačky a etnoložky Muzea a galerie Orlických hor, pod které vamberecké Muzeum krajky spadá, se vás musím zeptat, jestli ovládáte nelehké umění ručního paličkování krajky? Je to rodinná tradice?

V naší rodině vím o pěti generacích, které se paličkování věnovaly a beru to jako přirozenou součást života. Maminku, Janu Štefkovou, která je jako jediná krajkářka v zemi nositelkou ocenění Nositel tradice, jsem odmala vídala za herdulí a při zvuku klapajících paliček jsem usínala. První krajky jsem začala dělat v pěti letech.

 

Souhlasíte s tím, že český přínos v případě paličkované krajky spočívá v tom, že z ní dokážeme vyrobit věci, které nikdo jiný na světě neumí? Co to případně dokládá? Jaké nejcennější exponáty má vaše muzeum ve sbírkách? Je možné si také paličkování vyzkoušet?

Jsou to právě moderní krajky, dnes třeba i abstraktní, které znamenaly přelom ve vnímání této rukodělné techniky. Historické krajkářství, to je užité umění. I když se jednalo o luxusní zboží, stále mělo jasnou funkci – zdobit oděv, zdobit textil. Krajka se vyráběla jako metráž a z dnešního pohledu na časovou náročnost v neuvěřitelném množství. Když ale díky průmyslové revoluci vznikly stroje, jež začaly chrlit metráž za zlomek ceny, měla krajka na mále. Jen díky odklonu k umělecky zpracovaným vzorům a složitým tvarům, které i nadále musely být zhotovovány ručně, přežila. Česká moderna a několik generací skvělých výtvarníků a výtvarnic pak tuto techniku vyzdvihly do sféry umění v jeho nejčistší podobě.

    

Vamberecké krajkářky realizovaly nejen krajky oděvní, ale také umělecké na náměty předních českých výtvarníků a výtvarnic. Česká moderní krajka reprezentovala Československo na světových výstavách EXPO Brusel 1958 a EXPO Montreal 1967. Dosáhla vamberecká krajka na podobný velký úspěch také v poslední době? Stagnuje nebo se v něčem dále vyvíjí?

Bohužel si musíme přiznat, že doba největší slávy už minula. V poválečných desetiletích se sešlo několik významných faktorů – na jedné straně tu byly desítky či spíše stovky starých poctivých krajkářek, které měly řemeslo v rukách. Ty dokázaly upaličkovat nejsložitější vzory a krajkářství pro ně vedle přivýdělku bylo i životním posláním. Na druhé straně pak stálo mnoho významných výtvarníků a výtvarnic, kteří si krajku vybrali jako výrazový prostředek pro svou tvorbu. Krajka jako umělecký předmět se vyučovala na vysokých školách a stát podporoval vznik monumentálních děl.

   

Jak probíhala příprava nominace Tradice krajkářství na Vamberecku na národní seznam? Co stálo u zrodu této myšlenky? Kdo ji inicioval?

Musím poděkovat zřizovateli našeho muzea, Královéhradeckému kraji a zejména tehdejšímu hejtmanovi Jiřímu Štěpánovi, kteří si plně uvědomovali, že krajkářství na Vamberecku a zejména jeho nepřerušená čtyřsetletá tradice je v celostátním měřítku unikátní a pro náš kraj příznačná. To bylo velkým impulzem pro nominaci. Pak už stačilo vše dát, jak se říká, na papír.

  

Čemu bylo třeba v nominačních podkladech věnovat nejvíce prostoru? Co bylo na přípravě podkladů nejtěžší nebo nejsložitější?

Samotná nominace je hodně odborný text. Nejdůležitější je zachytit to podstatné z tradice, nejen historii, ale i to, jak promlouvá k dnešku. Jde o přirozenost, s jakou lidé k tradici přistupují, o zvyk v pravém slova smyslu, když je někdo na něco „zvyklý“. Nic umělého.

 

Kdo jsou vlastně nositelé statku? Přináší jim tento zápis nějaké přímé výhody kromě zasloužené prestiže?

Jak jsme uvedli v nominačním textu, tzv. nositeli statku jsou ženy i muži z našeho regionu, a nemusí to být jen aktivní krajkářky či krajkáři, kteří se věnují řemeslu a přímo paličkují. Všímáme si i pasivní stránky věci, tedy že dotyční stále cítí jistou sounáležitost řemesla a regionu, že se zde krajky tvořily a stále tvoří, že dotyční vnímají, že Vamberk a krajka zkrátka patří k sobě.

    

Tradice má díky zápisu na tzv. národní seznam otevřenou cestu mezi památky nehmotného dědictví UNESCO. Je to na pořadu dne? Půjde se opět cestou nadnárodního projektu?

V tuto chvíli je zápis na UNESCO nejčastěji zmiňován novináři, kteří se ptají „a co dál?“. Zápis ale není cíl. Naší snahou je, aby krajkářství žilo, aby bylo dost dětí, které mají o tuto aktivitu zájem a dost rodičů, kteří je v tom podpoří, protože vidí, že tradice má smysl a že upaličkovat pěknou krajku je zkrátka fajn. A že se třeba jednou, až budou v důchodu a budou mít více času na tuto zálibu, k herduli vrátí. 

 

Doba uměleckým řemeslům moc nepřeje. Patří krajkářství mezi ohrožená řemesla? Byla jedním z důvodů nominace obava o udržení tradice? Co existenci statku ohrožuje nejvíce a jaká záchranná opatření na eliminaci rizik zániku statku byla v souvislosti se zápisem přijata? Jaké závazky v souvislosti se zápisem přibyly? Daří se spolupráce se školami?

Paličkování, to jsou především hodiny a hodiny trpělivé práce. Uživit se dnes paličkováním je proto možná nejtěžší, co kdy bylo. Ale naštěstí je zde volnočasová sféra, ve které rukodělné činnosti zažívají dobré časy. Možná si lidé chtějí odpočinout od všech technologií a rychlého způsobu života, protože u paličkování vládne klid a pohoda a uspokojení z výsledku je velké. I díky tomu má Krajkářská škola ve Vamberku dostatek žáků, jak z řad dětí, tak dospělých, převážně seniorů.

 

Je v dnešní době ruční paličkování krajek stále živým prvkem v kultuře místních obyvatel, nebo jen pouhou připomínkou dávné tradice, a co to dokládá? Můžete pozvat na Krajkářské slavnosti Vamberk i XI. Bienále české krajky, případně aktuální a připravované výstavy v muzeu?

Pevně věříme, že krajka žije a opustit scénu se nechystá. Dnes díky technologiím se samozřejmě svět propojuje a krajkářky jsou v kontaktu s paličkováním v ostatních zemích. Zprostředkovat tento kontakt a ukázat, jak se to dělá jinde, si kladou za cíl Mezinárodní krajkářské slavnosti o posledním červnovém víkendu, na kterých lze vidět tvorbu z mnoha zemí. Výkladní skříní je pak Bienále české krajky, sloužící jako soutěžní prostor pro přehlídku současné krajkářské tvorby. Bude se na co dívat. Všichni jste srdečně zváni.

 

Budou u vás Velikonoce krajkové?

Jak jinak. Paličkovaná krajka je k výzdobě ideální. Nejrůznější krajkoví zajíčci a vajíčka, to prostě ke svátkům patří. Neřekla bych, že máme nějaké typické vzory právě pro Velikonoce, ale spíše nás těší, že můžeme použít právě paličkovanou krajku pro sváteční výzdobu. Velký hit aktuálně představuje kombinace příze s drátem či gympou, což je textilií ovinutý drátek, neboť tyto materiály dodají krajce pevnost a umožňují tvořit trojrozměrně. Vznikají tak různé zápichy do květináčů, což se skvěle hodí do velikonočního osení. V regionu pak lze potkat řadu krajkářek na velikonočních výstavách, kde předvádějí své umění a výtvory s touto tematikou. 

 

www.moh.cz/muzeum-krajky

 

Proč bychom si netančili je název celostátní soutěže pro neprofesionální skupiny současného tance, jejímž pořádáním bylo pověřeno Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS), jako jedné z akcí Roku české hudby. Byla obdobná taneční soutěž součástí oslav Smetana 100 už v roce 1924? Proč si myslíte, že je třeba moderní tanec do široké programové nabídky primárně hudebního projektu také zahrnout? A proč takto odspoda, od základů amatérského tanečního umění? 

Eva Blažíčková: Tanec a hudba mají organický vztah. Proto a s vědomím toho, mohou oba obory mnoho získávat a je potřeba to stále připomínat. Podle některých teorií dokonce hudba z tance vznikla – z rytmických podnětů člověka přejala rytmický tvar i stavbu.

Ve dvacátých letech minulého století byl ale současný tanec v plenkách, pro podobnou soutěž ještě nenastal čas. Jen díky tanečním velikánům z přelomu devatenáctého a dvacátého století v čele s Isadorou Duncan, přesvědčenou o vnitřní síle tance, známe cesty, po kterých se současný tanec na celém světě může ubírat. Tanec v sobě skrývá magickou sílu, která kultivuje a harmonizuje člověka. Proč to tedy nenabídnout právě mladým lidem?

Aleš Březina: Pokud vím, podobná akce nejenže nebyla součástí oslav stého výročí narození Bedřicha Smetany, ale vlastně se dosud neuskutečnila vůbec nikdy. Je to až překvapivé, když se vezme celková tanečnost mnohých Smetanových skladeb, jeho vášnivý zájem o polku, pro niž chtěl podle svých slov udělat tolik, co Chopin pro mazurku (a podle mého soudu se mu to povedlo). Projekt Smetana 200, respektive Rok české hudby 2024, je sice opravdu většinově zaměřen na hudební produkce, ale obsahuje i řadu aktivit, jež hudbu přesahují – připomenu zejména hraný film České televize s Václavem Neužilem v hlavní roli, který má být premiérově uveden na podzim 2024, sborník z mezinárodní muzikologické konference Smetana a evropská opera, která se uskutečnila v červnu 2023 v Litomyšli a kniha vyjde letos na podzim v plně anglické verzi v německém nakladatelství vědecké literatury Königshausen und Neumann. Již o mnoho měsíců dříve ale vydá svou netrpělivě očekávanou popularizační monografii B. Smetany přední český spisovatel a historik Pavel Kosatík. A jedna krásná publikace dokonce již vyšla, je jí nádherně ilustrovaná monografie Bedřicha Smetany od Veroniky Bílkové. V Čechách i v zahraničí se uskuteční řada výstav, zaměřených nejen na osobnost a dílo Bedřicha Smetany, ale také třeba na historické kostýmy z dávných nastudování jeho oper. A takto bych mohl pokračovat ještě dlouho, takže ano, jde primárně o hudební akci, ale nechceme, aby se zaměřila jen na milovníky a návštěvníky koncertů klasické hudby. Smetana je totiž svou hudbou i jejími tématy bytostně prorostlý do DNA české společnosti a byla by škoda tuto významnou část jeho aktivit opomenout.

 

Polka je pro Bedřicha Smetanu podobně typickou kompoziční formou jako polonéza a mazurka pro Chopina nebo valčík pro rodinu Straussů. Umělecká stylizace polky provází skladatele již od jeho kompozičních začátků a vrací se k ní i ve své zralé tvorbě. A právě vlastní choreografie v rozsahu 4–6 minut na polky Bedřicha Smetany v jejich původní nebo v jakékoliv klasické i neklasické autorské úpravě se stala předmětem soutěže. Překvapilo vás, že se do ní přihlásilo 101 choreografií? Jaká ze Smetanových polek se stala nejčastější inspirací k tanečním kreacím mladých tanečníků? Převažují mezi nimi žáci a soubory ze ZUŠ?

Eva Blažíčková: Je velmi potěšující, že se do soutěže přihlásilo tak velké množství choreografií. Ukazuje to, že současným tancem se zabývá čím dál více mladých lidí a nejen v základních uměleckých školách, ale i v různých tanečních studiích a souborech. Viděli jsme dokonce i práce dvou uskupení, která se kvůli naší soutěži vytvořila a nevedla si vůbec špatně. Hudba Bedřicha Smetany zazněla v nejrůznějších úpravách i v původních verzích a stejně tomu bylo u nejoblíbenější, tedy nejčastěji zvolené Jiřinkové polky. Celkově se na seznamu ze 101 choreografií objevila 22krát!

Hodně zajímavé bylo (na základě informace z NIPOS), že téměř polovina soutěžících se v běžných pravidelných přehlídkách neobjevuje. Pokud to znamená, že výzva s konkrétním zadáním motivuje, je důležité to vědět a pracovat s tím. 

Aleš Březina: Pro mne bylo největším překvapením, jak mnoho ze soutěžících si vybralo Smetanovy polky v jejich původní podobě, tedy v žádné moderní coververzi, ať již vlastní, nebo převzaté – to jsem opravdu nečekal.

 

S projekty, které se snaží dostat současný tanec do širšího obecnějšího povědomí kulturně zainteresované veřejnosti, máte své bohaté zkušenosti. Narážím např. na taneční představení Kytice na hudbu Bohuslava Martinů s texty F. Sušila a K. J. Erbena v choreografii a režii Evy Blažíčkové, které se uskutečnilo na Malostranském hřbitově v roce 2014, nebo na představení Špalíček, spojující současný tanec s živou orchestrální tvorbou a sborovou interpretací, které vyvrcholilo představením v Kongresovém centru Praha k 50. výročí úmrtí skladatele B. Martinů. Byly pro vás přímou inspirací i pro tento projekt Proč bychom si netančili?

Eva Blažíčková: Ano i ne. Co se týká propojení tance a hudby tak ano, ale v soutěži Proč bychom si netančili jde i o něco jiného. Tady soutěží děti a mladí lidé, kteří se uměním už v nějaké formě dlouhodobě a pravidelně zabývají, zatímco v projektu Špalíček Bohuslava Martinů jsme chtěli dokázat, že umění nezbytně nutně patří do vzdělávacího procesu, a že je obrovská chyba, že tomu tak není. Myslím tím umění v co největší šíři, protože každý žák je nadán pro něco jiného, ale působení umění na jeho osobnost by ho nemělo v průběhu školní docházky minout. Myslím tím uměleckou tvorbu, praktické konání, ne teoretické výklady nebo interpretaci umění. V tom je obrovský rozdíl – zarecitovat báseň, nebo napsat báseň, poslouchat vsedě v lavici hudbu s výkladem, nebo hudbu zatančit. Doufali jsme, že lidé, kteří nesou odpovědnost za program vzdělávání, si všimnou proměny, jíž děti v průběhu projektu Špalíček prošly, protože ta proměna byla obrovská. Děti, které se nikdy předtím s ničím takovým nesetkaly, měly příležitost usilovně pracovat na závažné věci a prožít naplno veliký úspěch. Byly šťastné a krásné.

Aleš Březina: Do jisté míry ano, a sice v tom, že jsem si přál po letech opět spolupracovat s Evou Blažíčkovou, ústřední osobností moderního tance a nesmírně inspirativní a příjemnou bytostí.

 

Zaujalo mě, že mezi podmínkami k přijetí do soutěže stojí, že je vypsána pro neprofesionální tanečníky současného tance, tudíž nebyla určena pro folklorní soubory. Co vás k tomu vedlo?

Eva Blažíčková: Důvodem naší soutěže bylo zjistit, jak se s takto konkrétním zadáním vyrovnají pedagogové a choreografové, kteří dlouhodobě s mladými lidmi pracují a něžně připomenout, že takzvaná vážná hudba má v sobě nesmírnou hodnotu, na niž ke své škodě zapomínají. Naše soutěž ukázala, že to byl z mnoha důvodů velmi dobrý nápad. Polka, jako taneční tvar, sice je původně folklorní tanec, ale polky Bedřicha Smetany představují vysoce stylizovanou hudbou, kterou může scénické zpracování s případným dalším zpracováním hudebním ještě dál posouvat. Při rozhovorech s choreografy jsme se ale dozvěděli, že někdy se děti i bránily jakýmkoliv úpravám Smetanovy hudby, chtěly tančit „čistého Smetanu“.

Aleš Březina: Folklor je krásná disciplína, ale nás s Evou vždy fascinoval ještě více soudobý výrazový tanec a taneční divadlo, tedy disciplíny, založené na úplně jiných základech. Nechtěli jsme žádné muzeum.

 

Sedm krajských postupových kol bylo realizováno na celkem šesti místech v republice (Jihlava, 2x Praha, Zašová, Hronov, Ostrava, Litomyšl). Finalisté krajských kol byli vyhlášeni 2. 3. – v den 200. výročí narození Bedřicha Smetany. Kdo byl osloven k práci v porotě? Kdy se dozvíme absolutního vítěze soutěže a co ho následně čeká?

Eva Blažíčková: Mezinárodní porota zasedala vždy v šestičlenném složení. I když se v některých případech museli jednotliví členové vystřídat, vždy byl přítomen také hudební skladatel a divadelník. Oslovili jsme odborníky z oblasti tance, kteří sice mají české kořeny, ale buď v zahraničí dlouhodobě pracují, nebo mají v tanečním oboru zahraniční zkušenost a nejsou nijak provázáni se zdejšími přehlídkami. Potřebovali jsme co nejobjektivnější názor. Oslovena byla Eva Taverna, Markéta Perroud, Sára Koluchová. Za skladatele byl přizván Martin Smolka, z divadelní oblasti Lenka Lázňovská, já jsem byla jmenována garantkou soutěže a také její členkou. Plné obsazení poroty včetně profesních životopisů je zveřejněno na webu Smetana200. Společnost to velmi rozmanitá i co do věkového rozložení.

Při závěrečném rozhodování o postupu do finále byli přítomni všichni členové poroty, tedy i ti, kteří pracovali nárazově v rolích „zástupců“. Tato celkem desetičlenná porota rozhodne také o absolutním vítězi soutěže.

Soutěž Proč bychom si netančili vyvrcholí 11. května 2024 veřejnosti přístupným finále v pražském divadle ARCHA+. Součástí tohoto odpoledního představení, jež začne v 16 hod., bude koncert hudebních skladatelů, kteří pro soutěž připravili úpravy některých polek Bedřicha Smetany. Závěrem představení vyhlásíme absolutního vítěze soutěže.

Je v plánu, že vítěz bude pozván prezentovat svou práci také na oficiálních oslavách v Litomyšli, na přehlídce Tanec, tanec v Jablonci nad Nisou, v Kutné Hoře, na festivalu ZUŠ Open a dočká se také profilového pořadu na ČT art. Již se ale rýsuje mnoho dalších příležitostí, protože vidět dvanáct vybraných finalistů v jednom bloku pro nás byl výjimečně silný zážitek. 

 

Celkem desetičlenná porota rozhodla, že finalisty jsou:

Tereza Burešová s dílem KÓTA 370,5

Adéla Ernekerová s dílem VIA NIVIS

Monika Golianová s dílem ŠVITOŘENÍ

Lenka Halašová a Jaruška Kubinová s dílem SPOLU

Tereza Herynková s dílem JSOUCNO

Alena Hofmannová s dílem JEDEN PRAMÍNEK VLASŮ

Simona Mikešová s dílem JIŘINKY

Štěpán Nlasa Mfuta s dílem VSTŘÍC PROUDEM SE ŽEŇ

Markéta Pucová s dílem PÍP

Jana Trubačíková s dílem SPOLU

Jana Trubačíková s dílem PROTI

Markéta Vančurová s dílem PINKO, LINKO

 

Veřejnosti přístupný Koncert finalistů se slavnostním vyhlášením absolutního vítěze soutěže Proč bychom si netančili 2024 se uskuteční v předvečer zahájení Pražského jara, v sobotu 11. května v 16:00 hod. v pražském divadle ARCHA+.

 

https://www.nipos.cz/proc-bychom-si-netancili-2024/

https://www.duncancentre.cz/proc-bychom-si-netancili-2024/

https://www.rokceskehudby.cz/tanecni-soutez

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jak to všechno začalo

Počátky příběhu musíme hledat v 70. letech 19. století v Třebechovicích pod Orebem. Právě zde se seznámil Albert Wenke (1844–1905), rodák z kladského lázeňského města Bad Reinerz – dnešních polských Dušníků, s Annou Vitouškovou (1845–1923). Anna byla dcerou místního majitele koželužny a žila u rodičů s malým synem Josefem (1868–1929). Jejich setkání velmi pěkně popisuje rodinná kronika, kterou sepsal v 60. letech 20. století vnuk Karel: „Vincík Probušků (pozn. synovec Anny Vitouškové) byl v tom čase vyslán do lázní Dušníků-Reinerz, kde se měl učit německy. Jednou přišel domů na svátky a přivedl s sebou svého přítele z Dušníků Alberta Wenke, pouhého Němce. V Třebechovicích ale neuměl skoro nikdo německy. A tu „die Anna“, která němčinu znamenitě ovládala, dělala mu tlumočníka i společnici. Za nějaký čas přišel milý pan Wenke z Dušníků pěšky do Třebechovic za milou Aninkou, což se pak opakovalo několikráte, až se z toho stala známost.“

 

Příchod do Jaroměře

Albert s Annou se rozhodli v létě roku 1872 přestěhovat do Jaroměře. Možná za lepšími podmínkami pro obchodování, Jaroměř v té době zažívala vzestup společenského a kulturního života, ale také na pozvání Anniny starší sestry Josefíny. Ta se postarala o zajištění podnájmu na Pražském předměstí v blízkosti Etrichovy továrny na zpracování juty. Deník Josefa Wenkeho uchoval vzpomínku na stěhování zachycenou místy až poeticky: „Po neurovnané a málo používané okresní silnici, vedoucí z malého ale útulného městečka Třebechovic pod Orebem, směrem k pevnosti Josefovu, kodrcal se v roce 1872 těžce formanský povoz, vysoko naložený nábytkem, slunce nemilosrdně pražilo na prachu plnou silnici, tak že celá příroda jen těžce dýchala.“ Jsou zde zachyceny ale i emoce, které tehdy tříletý chlapec prožíval. Jak těžké pro něho bylo opustit milované prarodiče, řeku, kam chodil s dědečkem na ryby, a místo, které bylo doposud jeho domovem.  A nové bydliště se mu moc nelíbilo.: „Hošík zatím rozhlížel se po dvoře a nejbližším okolí ze vrat, ale nějak smutně sedl si na patník a mnoho nescházelo a dal se do pláče, nějak se mu to zde nelíbilo.“ Malý Josef nemohl tehdy tušit, že se jednou sám vepíše do historie Jaroměře, neboť v letech 1904–1907 zasáhne do proměn města ve funkci radního pro stavební záležitosti a nelehkým výzvám bude čelit ve funkci starosty města v letech 1914–1918.

 

Založení firmy a svatba Alberta a Anny

V roce 1872 Albert zakládá svou vlastní firmu na výrobu mušlového zboží a ozdobné kartonáže. Rozhodl se usadit v cizí zemi, jejíž jazyk neovládal, a uživit sebe i rodinu řemeslem, které nemělo ve vnitrozemí žádnou tradici. Jeho firma se stala první svého druhu v Českém království. Dne 30. října téhož roku potvrdil svůj vztah s Annou Vitouškovou v třebechovickém kostele sv. Ondřeje. O mnoho let později vnuk Karel, ke svatbě svých prarodičů v rodinné kronice poznamenal: „Bylo od babičky odvážným krokem vdát se za muže tak podivného řemesla, které neskýtalo záruku výnosu a tím spokojeného a klidného živobytí.“

V pronajatém bytě začal Albert vyrábět své první předměty zdobené mořskými mušličkami. Kde se takovému řemeslu naučil, není známo. Rodinné paměti se zmiňují o pobytu u moře, odkud si dovezl na památku několik mušlí. Patrně tam uviděl oblíbený sortiment upomínkových předmětů z mušlí a našel inspiraci pro svou budoucí práci. Výrobě papíru a kartonáže se mohl vyučit v papírně v Dušníkách. Nejraději prý vyráběl montované předměty s velkými mušlemi, svícny, ořezávače doutníků, stojánky na doutníky, popelníky, teploměry s kotvou na mušli, závěsy do oken s andělíčky a mnohé jiné ozdobné zboží. Nepoužíval žádný stroj, vše zhotovoval pouze ručně. Mušle dovezené převážně z Jaderského a Středozemního moře objednával v Hamburku od firmy Umlauff. Na práci s mušlemi a jejich následné třídění vzpomíná Josef Wenke ve svém deníku, kdy to byla právě jeho pravidelná činnost po návratu ze školy: „[…] obyčejně došla bedna dráhou, mušle v papírových sáčcích po 2–5 kg. Na hranicích zásilku vždy rozbednili, mušle docházely beze cla, a aby nemuseli každý sáček zvlášť otevírat, roztrhli jednoduše papír a viděli obsah. Ale dírou tou se mušle vysejpaly a v bedně bylo pak všechno smíchané. To byla pak práce Pepova, aby když přišel ze školy rozdružil mušle a přesypal do plátěných pytlů, v kterých jsme doma mušle skladovali. Přesto se vždy Wenke náramně zlobil na bezohlednost celních úředníků.“

Odbyt Albertových výrobků měla na starosti manželka Anna. Dohodla se na prodeji s jaroměřskými kupci a brzy se ukázalo, že o zboží je zájem. Dle rodinné kroniky přinesla úspěch též účast na výstavě v Pardubicích roku 1873, kde se „nejen dobře prodávalo, ale výrobky byly oceněny i výstavní medailí“. Následovaly další úspěšné výstavy a rozhodnutí Anny zažádat o povolení k podomnímu obchodování. V obchodní knížce vystavené 18. dubna 1874 ve Dvoře Králové se nacházejí záznamy o navštívených městech a lázních, a to až do roku 1879. Podle dochovaného Annina lístku se jí prodej dařil a přinesl s sebou i jistý zisk. S přibývající poptávkou a vzrůstajícím odbytem již Albert nestačil vše vyrábět sám. Výrobní činnost vyžadovala větší prostor a bylo nutné přijmout i dělnici, která by se naučila „mušlovat“, což znamenalo lepit mušličky na krabičky, fotorámečky, křížky a soustruhované předměty zhotovované místními řemeslníky. Ve firmě od svých 14 let aktivně působil i mladý Josef. V prosinci roku 1882 se Albertovi a Anně narodila dvojčata – Emma (1882–1966) a Bedřich (1882–1884).

 

První obchod a stěhování na hlavní jaroměřskou třídu

První obchod zřídili Albert s Annou nedaleko svého bydliště. V dubna roku 1884 koupili protější dům čp. 49 s velkou ovocnou zahradou. Už od dva roky později plánovali dům přestavět a rozšířit. Nakonec se ale manželé rozhodli přestěhovat na hlavní jaroměřskou třídu. V roce 1887 koupili dům čp. 81 na dnešní Husově třídě, kde se v přízemí nacházela velká kartonážní a mušlařská dílna se skladem mušlí. V přilehlém krámku probíhal prodej zboží. Poptávka po ozdobných mušlových předmětech, ale i po jiném druhu sortimentu stoupala, a vznikla potřeba většího prostoru pro výrobu i obchod. Albertovy mušlové kartonáže, ozdobné rámečky a zrcadla prodávali s úspěchem podomní obchodníci. Žádaným zbožím těchto obchodníků na cestách bylo drobné zboží jako například hřebínky, zrcátka, kartáčky na vousy a špičky k dýmkám nebo plechové hračky, tzv. „špileraj“. S výrobci tohoto galanterního a hračkářského zboží navazoval Josef Wenke kontakty na veletrhu v Lipsku a snažil se tak rozšiřovat prodejní nabídku rodinné firmy.

V dubnu roku 1892 si Albert s Annou nechali vedle svého domu čp. 81  zakreslit parcelu pro výstavbu nového domu. Byl postaven v historizujícím stylu místním stavitelem Josefem Sehnoutkou. Do přízemí byly naplánovány prodejní místnosti, kam velkými výkladními skříněmi pronikal dostatek denního světla, zatímco večer nasvítily vystavené zboží plynové lampy. První patro sloužilo rodině. Za domem vznikl výrobní areál postavením budov pro sklady a dílny. Albertova firma tehdy zaměstnávala již přes 20 lidí.

 

Josef Wenke společníkem firmy a přeměna názvu firmy na A. Wenke a syn

Dne 28. října 1893 se v chrámu sv. Mikuláše v Jaroměři uskutečnila svatba Josefa Wenkeho a Anny Sehnoutkové. Josef se stal spolumajitelem firmy s třetinovým podílem a dosavadní jméno firmy se změnilo na A. Wenke a syn – továrna a velkoobchod galanterní. Byl to právě mladý Josef, který přišel s myšlenkou rozšíření prodeje zboží pomocí zásilkového obchodu a proměny malé firmy na velkoobchod. Novinkou se také stalo rozesílání obrázkových katalogů zákazníkům společně s objednaným zbožím. Firma je vydávala v češtině, němčině a některé také v chorvatštině. Rodinný obchod si postupně vytvořil pevnou síť stálých drobných odběratelů v rámci rakousko-uherské monarchie i mimo ni.

V létě 1905 byl Albert Wenke stižen mozkovou mrtvicí a nedlouho poté zemřel. V závěru svého života mohl sledovat, jak se firma, kterou od píky budoval, slibně rozvíjela. Když se do Jaroměře stěhoval, byl vlastníkem toho, co se vešlo na jeden formanský vůz. Svým dědicům zanechal tři domy a prosperující firmu s výrobním areálem. V dědickém řízení, které proběhlo 16. prosince 1905, získal firmu a dům čp. 91 s továrními budovami Josef Wenke.

 

Cesta k obchodnímu domu

V době, kdy Josef firmu přebíral, počet objednávek a tím i počet expedovaných zásilek stále stoupal. V roce 1905 bylo odesláno 15 208 zásilek a o rok později jejich počet stoupl na 19 841. To byl také jeden z důvodů, proč začal přemýšlet o nové obchodní budově. Plánoval postavit reprezentativní budovu sloužící obchodu, který by zároveň zahrnoval dostatečný pracovní prostor pro zaměstnance i důstojné podmínky pro práci. Josefův nejstarší syn Karel v rodinné kronice uvádí, že otec často říkával, že „nepotřebuje vilu za městem, ale pěkné prostředí, ve kterém on i personál po celý den žije, vila na spaní není zapotřebí“. Ze svých mnohých cest si přivážel cenné informace o současných trendech v obchodování a též inspiraci pro pozdější stavební záměr. Navštěvoval výstavy a zajímal se o nové proudy v architektuře. V době léčebného pobytu v německém Bad Nauheim, v červenci roku 1903, navštívil Frankfurt nad Mohanem, kde si koupil vytoužený fotoaparát značky Kodak a prohlédl si obchodní dům Schmoller. Možná tehdy se rodila jeho představa obchodního paláce, kde by nevěsta nakoupila celou výbavu.

Josef se nakonec rozhodl svůj obchodní dům postavit v místě rodinné zahrady v proluce mezi domy, které patřily rodině. V září roku 1908 požádal v dopise sestru Emmu o prodej zahrady. V říjnu roku následujícího byly všechny úřední náležitosti dokončeny a ze zahrady se stala stavební parcela. Jelikož měl Josef v rodině dva stavitele – tchána Josefa Sehnoutku a švagra Josefa Mášu – mohl čerpat z jejich zkušeností a ve stavitelství se velmi dobře orientoval. Své poznatky si zapisoval a zakresloval do deníku, který se zčásti zachoval. Na přelomu října a listopadu roku 1909 Josef sepisuje své několikastránkové požadavky na obchodní dům a vykresluje svoji představu. Projekt na stavbu svého obchodního domu zadal postupně dvěma jaroměřským stavitelům. Prvním byl ředitel místní řemeslnické školy Josef Hofman. Projekt nesoucí se v duchu historismu s prvky secese, nesplňoval Josefovu představu. Proto Josef oslovil svého švagra Josefa Mášu. Ten s využitím podkladů od Josefa Hofmana vytvořil návrhy, které již více odpovídaly Josefově představě. Ale ani s těmi nebyl náročný stavebník zcela spokojen. Problémem byla podoba přední fasády a schodišťového prostoru uvnitř stavby. Josefovy představy dokázal zhmotnit až mladý architekt Josef Gočár. Žák Jana Kotěry, který v té době pracoval již ve vlastním ateliéru a měl za sebou i několik samostatných prací. Tehdy pracoval i v nedalekém Hradci Králové, kde vznikalo podle jeho návrhu železobetonové schodiště z armovaného betonu. Gočárovy návrhy už Josefovi lépe zapadaly do jeho vize a z obchodní cesty do Vratislavi si mohl do svého stavebního deníku poznamenat: „Nic zvláštního či nového jsem nenašel. Podobný portál jako my budeme mít tam není.“

Celkové náklady na stavbu činily 111 371 K. Gočárův honorář byl 1 050 K. Slavnostní otevření obchodního domu, jehož se zúčastnilo přes 3 000 návštěvníků, proběhlo 16. května 1911. K zahájení provozu prodejního paláce byla vydána reprezentativní brožura, která seznámila čtenáře s výstavbou domu a jeho tvůrci, podrobně popsala všechna jeho oddělení a současně představila kancelářské zázemí a výrobní prostory. Firemní prezentaci nového obchodu doplnilo vytištění několika verzí pohlednic.  V dobovém tisku vyšly pochvalné články i nadšené zprávy: „V Jaroměři otevřen byl velkolepě postavený obchodní dům, který svou velkoměstskou stavbou jest jediný svého druhu snad na celém českém venkově, takže Jaroměř byla obohacena o jednu přednost oproti druhým městům.“

 

Osudy firmy po postavení obchodního domu

V době otevření obchodního domu se firma A. Wenke a syn nacházela na vrcholu své prosperity. Obchodem „žila“ celá rodina včetně Josefových synů Karla, Oldřicha a Vladimíra. Firma nadále prosperovala až do začátku 1. světové války. Výkladní skříně obchodu namísto obvyklých hraček zaplnily po čtyři léta vojenské předměty. S důsledky rozpadu habsburské monarchie se firma vyrovnávala těžce. Vznikem Československa se narušily dosavadní obchodní vztahy, z nichž mnohé již nebylo možné obnovit. Obchod přišel až o 85 % odbytišť. Zavedení nových prodejních odvětví a zaměření firmy na tuzemské odběratele mělo nahradit snížený odbyt v zahraničí. Nabídku zboží, kterou dříve obstarával Josef Wenke sám, zajišťovali nyní obchodní cestující - Rudolf Cejnar a Alois Seliger, jimž pomáhali také Josefovi synové Karel a Oldřich.

Obchodní dům byl v té době rozdělen do tří oddělení. Rodinnou specialitou firmy zůstával i nadále prodej mušlového zboží, který tvořil první oddělení. Mušlové předměty se vyráběly  v objektech, postavených na dvoře za domem čp. 91, v nichž pracovalo téměř 50 dělníků.  Zboží se vyváželo do Anglie, Severní Ameriky a na pobřeží Jaderského moře. Zhotovovaly se též přepychové kartonáže a kazety různých druhů. Ve druhém oddělení se prodávalo galanterní zboží a plechové předměty včetně kuchyňského nádobí a hraček. Nové zákazníky mělo přilákat reklamní heslo „Vše pro kuchyň“. Ve třetím oddělení, s vlastní kanceláří a samostatnou účtárnou, se prodávala obuv. Od roku 1917 měla firma A. Wenke a syn uzavřenou dohodu s obuvnickou firmou T. & A. Baťa ze Zlína. Obuv se prodávala přímým spotřebitelům, ale i obchodníkům a majitelům továren pro dělníky. V květnu 1919 byla nově otevřena filiální prodejna obuvi v Trutnově, jejíž schopný obchodní zástupce Johann Russ „doslova zaplavil obuví Krkonoše“. Obuv se dobře prodávala nejen v Trutnově, ale i v Jaroměři. Nejstarší syn Josefa Wenkeho Karel do firemní kroniky poznamenal, že „tehdy činil obrat těchto dvou prodejen asi 1/5 celého obratu Baťova v Čechách“.

 

Osud firmy po smrti Josefa Wenkeho

Na konci roku 1928 se zdravotní stav Josefa Wenkeho zhoršil. Ve firmě tehdy působili už všichni tři synové. Prostřední z nich, Oldřich se od 1. ledna 1928 stal společníkem firmy. Nejstaršího z bratrů Karla otec učinil společníkem již v roce 1923. Nejmladší Vladimír byl studentem strojního inženýrství na Českém vysokém učení technickém v Praze a z důvodu otcovy nemoci studium přerušil, aby bratrům ve vedení obchodu pomohl. Na jaře 1929 Josef Wenke zemřel. Obchod převzali synové Karel a Oldřich. Nechali si vypracovat obchodní bilanci, která ukázala, že firma nevykazuje zisk a je pasivní. Bratři se rozhodli rodinný podnik zachránit a potřebný kapitál získali formou bankovního úvěru. V roce 1931 ve firmě pracovalo 27 dělníků, 15 úředníků a 11 prodavačů. Cena skladových zásob činila 1 milion korun a roční obrat dosahoval 10 milionů. Na začátku 30. let se však začaly projevovat důsledky hospodářské krize. V roce 1932 došlo k více jak dvojnásobnému snížení  produkce zboží oproti roku 1929 a o dvě léta později byla dokonce šestkrát nižší.

Jelikož byli všichni tři  bratři vášnivými motoristy vsadili kartu na prodej motocyklů a automobilů, který měl firmě pomoci k prosperitě. Založili sportovní oddělení a Vladimír se stal oficiálním zástupcem motocyklů Indian pro oblast východních Čech. Brzy následovalo i zastoupení automobilů Aero továrny na výrobu letadel dr. Kabeše z Prahy Vysočan, které po roce 1936 vystřídalo zastoupení automobilů „Z“ Československé zbrojovky v Brně. V prodeji motocyklů došlo později i na výrobky České zbrojovky ze Strakonic. Nově bratři založili i několik nových filiálních obchodů, které měly také přispět ke zlepšení hospodářského výsledku. Ale ani zřízení prodejny v Hradci Králové, do níž sourozenci vkládali mnoho nadějí, nepřinášelo potřebný zisk. Vzniklé dluhy byly nakonec umořeny dražbou firemních budov 4. listopadu 1938. Objekty získala Občanská záložna v Jaroměři.

Karel Wenke poté pracoval jako dělník v jaroměřském textilním závodu Lina a na podzim svého života se rozhodl sepsat rodinnou kroniku i uspořádat rodinný archiv. Zachránil tím mnoho informací – o chodu firmy, o svých prarodičích, rodičích a mušlové výrobě – o které bychom byli dnes ochuzeni. Nepodařilo se mu zachránit rodinný podnik, ale podařilo se mu zachránit historickou paměť. Přesto si v rodinné kronice povzdechl: „Musel jsem občas vyslechnout pomlouvačné řeči, nebo štiplavé poznámky o tom, že synové utratili to, co jim otec našetřil, ale nesnažil jsem se něco vymlouvat. Těžko by někdo pochopil mnohaletý boj o zachování podniku a dobrého jména, a tak mi zbývalo jen vnitřní uspokojení, že jsem zachránil, co se dalo.“ Bratr Oldřich odešel za protektorátu do Prahy a později se stal soudním znalcem v oboru motoristiky. Nejmladší Vladimír se snažil pokračovat v provozování autoškoly, kterou s pomocí bratrů v druhé polovině 30. let zřídil. Provoz autoškoly se mu podařilo udržet až do roku 1943, kdy byla Němci uzavřena, a on byl i se svými spolupracovníky nasazen do firmy Junkerswerke ve Dvoře Králové. Po roce 1945 autoškolu nakrátko obnovil. Jako instruktorka zde tou dobou působila i Vladimírova manželka Františka, se kterou se oženil v létě roku 1943. V roce 1948 musel autoškolu předat národní správě a byl pověřen jejím vedením. V létě 1953 byl i s rodinou vystěhován z Jaroměře do nedaleké vesnice Dolany a pracoval v dělnických profesích.