neděle
21. dubna 2024
svátek slaví Alexandra

Články a komentáře

Články a komentáře

Podcast Místní kultury /s Vladimírem Justem, teatrologem a publicistou

PRAHA-ČR: Přednášky profesora Justa začnou v novém semestru určitě v náhradních prostorách. "Přímo pod okny mé posluchárny se studenti schovávali na římse," vzpomíná Vladimír Just na loňskou tragickou událost na FF UK v Praze. "Střílelo se právě v našem patře. Já jsem tam tou dobou nebyl, protože jsem zmeškal schůzku, ale byli tam moji kolegové a kolegyně." V podcastu Místní kultury připomene profesor Just hrdinství Tomáše Hercíka, který varoval před střelcem a riskoval při tom vlastní život. Řeč ale bude i o běžném životě fakulty, výuce na katedře  divadelní vědy FF UK a o Justových studentech. Dostane se i na floskule, teatralitu politiky nebo divadelní inscenace, které inspirovala naše současnost.  

Autor článku: 
Hana Soukupová

 

Poslouchejte nás také na:
Google Podcasts Logo Anchor.fm Logo Spotify Logo Apple Podcasts Logo Amazon Music Logo RSS Logo

Listen on Google Podcasts

Srdcaři / Barbora Urbanová z iniciativy Pod svícnem

ČR: Energická usměvavá poslankyně za STAN Bára Urbanová tvoří polovinu dvojice s Michaelou Studenou. Obě mladé ženy společně založily ve svém volném čase iniciativu Pod svícnem a natáčejí střídavě podcasty s oběťmi domácího násilí, které se postupně objevují na serveru Novinky. Jejich sledovanost je překvapivě obrovská a loni za ně získaly ocenění Nejlepší podcast roku. Smyslem jimi založené iniciativy je odtabuizovat toto téma a přitáhnout k němu pozornost veřejnosti. Ale nejen to. Obě by byly rády, kdyby jejich iniciativa Pod svícnem (kde je nejvíc tma) přispěla i k legislativním změnám, a dokonce i k posunu vnímání této problematiky jak obecnou, tak odbornou veřejností. Protože tam je začátek všeho.

Autor článku: 
Martina Fialková

Jen ta civilizace přežije, kde je naděje na spravedlnost

Podcasty jsou obecně poslední dobou velice populární. Vytvářejí je různá média, kulturní instituce nebo známé osobnosti, jsou zaměřené na vzdělávání, kulturu, bývají spíš příjemné na poslech. To svým tématem Pod svícnem není. Čím si vysvětlujete ten zájem? Myslíte, že vás poslouchají i jiní lidé než ti, kterých se nějak domácí násilí týká, ať už osobně nebo profesně?  

Myslím, že jsou to všichni, které ta problematika zajímá. A jsem moc ráda, že nás poslouchá odborná veřejnost. A to je asi i důvod, proč to ocenění „Podcast roku“. Myslím, že jsme dost přispěly k tomu, že došlo k destigmatizaci obětí. Že si najednou uvědomují, že oni nejsou ti špatní, že naopak je to ten násilník a agresor, a oni se nemají za co stydět, a proto mohou i vystoupit z anonymity, pokud chtějí.

 

Musím se přiznat, že některé výpovědi, které jsem si poslechla, ve mně vzbudily téměř až fyzickou reakci a vyvolaly pocit hrůzy a děsu, čeho je člověk schopen vůči svým nejbližším. Nic ani vzdáleně podobného jsem dosud kolem sebe nezaznamenala a nejsem asi moc otrlá. Kde vy jste se osobně s domácím násilím setkala poprvé? Bylo to někde blízko, že vás to vyprovokovalo k založení Pod svícnem?  

Ne, to ne, ale už před více lety jsme si s mou dnešní kolegyní Míšou Studenou, tehdy jako kamarádky, psaly o tom velmi smutném případu utýraného malého chlapečka. Jmenoval se Mareček, byl z Loun, a byl to hodně medializovaný případ. Ona byla tehdy těhotná, takže se jí to velmi dotklo, byly kolem velké emoce. A já, když jsem kandidovala do poslanecké sněmovny, dala jsem si téma domácího násilí jako jedno ze svých priorit. Mám ráda složitější témata, která z mého pohledu nikdo neřeší. Řešit například odpady je taky dobrá věc, ale celkem vzato, administrativně jednoduchá. Kdežto řešit domácí násilí – to se týká hned několika ministerstev. A když jsem se pak poslankyní stala, řekly jsme si s Míšou, že teď už se do toho opravdu můžeme dát. Ale nečekaly jsme samy, k jakým informacím se dostaneme, jak závažný ten problém je. Když jsme si jako první věc nechaly zpracovat průzkum, zjistily jsme, že se domácí násilí týká kolem 20 % lidí. 

 

To je opravdu vysoké číslo, ale přesto si myslím, že ve svém okolí o ničem takovém nevím. Nebo je to tak dobře skryté…

Můžete mít štěstí, ale i já jsem byla překvapená, když jsme se tématem začaly zabývat, co se objevilo. Například jedna z mých nejlepších kamarádek, které doma jeden z rodičů ubližoval, až z toho měla modřiny. Já jsem je tehdy viděla, ale nikdy by mne nenapadlo, co za nimi bylo. Jsou lidé, kteří to neřeknou nikdy, jsou jiní, kteří se svěří. A to nejdůležitější pro ně je ta první odpověď. Kohokoli, komu to řeknou. A pokud zní „nevěřím ti“, což je jasná bagatelizace toho problému, nebo pokud daná osoba sice vyslechne, ale neprojeví zájem o problém, je to pro tu oběť jen další trauma. Ten člověk musí slyšet, že jsme tu pro něj, že ho neodmítneme, když už se odhodlal svěřit.

 

Kolik podcastů Pod svícnem jste už natočili?

Bude jich už kolem 50, ale nejsou to jen podcasty s obětmi domácího násilí, kterým my říkáme hrdinové, protože když to násilí dokážou přežít a ještě se takto veřejně o své zkušenosti podělit, tak hrdiny opravdu jsou. Děláme podcasty i s odborníky v této oblasti.

 

Nejsou si v tom množství příběhy už příliš podobné? Nacházíte stále ještě nové varianty mezi těmi smutnými případy?

Ano, člověk je tvor kreativní, a samotnou mne často překvapí, v co všechno se to zlo u někoho dokáže vyvinout. Hodně tam funguje transgenerační přenos, a to chceme naší aktivitou vysvětlit. A proto je potřeba s tím bojovat. Děti nemohou vyrůstat v tyranizujícím prostředí, protože si z toho odnesou, že to budou dělat taky, nebo si v dospělosti najdou partnera, který jim bude násilí tolerovat. Jsou to opakující se vzorce, které je těžké artikulovat, ale vidíte je tam. Často ti pachatelé měli také sami špatné dětství.

Domácí násilí, jak popisují odborníci, nezačne tím, že je někdo fyzicky silnější nebo v něčem zdatnější. Začne to tím, že dojde k nerovnováze moci. Pachatel se snaží tuto nerovnováhu pořád prohlubovat, obnovovat. Snaží se tu oběť dostat „pod sebe“. Neustále toho druhého ponižuje, deptá. Někdy je to rychlé, než přijde první rána nebo zákaz kamarádky, někdy do toho patří stalking, někdy to dojde i do sexualizované formy, vynucování sexu i znásilnění – ale někdy to trvá třeba i pět let, než toto násilí přestoupí nějakou mez, kdy se oběť´ rozhodne se svěřit. Ale často se oběť nesvěří vůbec. A to potřebujeme změnit.

A pak u dospělých jsou také vztahy, kterým někteří říkají „Itálie“. Lidé v tom sice někdy dokážou žít, ale musíte rozlišovat jemné nuance, jak takový vztah funguje. I v tom najdete toxické vzorce. Např. paní docentka Čírtková, respektovaná viktimoložka (viktimologie – věda o obětech trestných činů), často mluví o tzv. párovém násilí, kdy oba po sobě házejí nádobí, křičí na sebe. Ale jenom jeden z nich přesáhne nějakou míru, že řekne tomu druhému něco, co ho nejvíc bolí. A to je právě to nejhorší, když váš partner použije to nejintimnější, co spolu sdílíte, proti vám.

 

Ale pak musí ten druhý sebrat odvahu něco s tím udělat. Protože bud’ si to necháte líbit, nebo ne.

Kolikrát to není o odvaze, ale spíš o nástrojích. Protože oběti, které někdy celý život žijí v tom, že jsou k ničemu, neschopné, když jim třeba snižovali sebevědomí už rodiče, tak ten nástroj k odporu nemají. A to pak ten partner využije.  

 

Možná, jak říkala už vaše kolegyně, nejde jen o ten moment rozhodnutí od takového partnera odejít, ale uvažovat také, co přijde potom. Protože to často ta oběť nemá rozmyšlené, nezvládá to, a její situace se po takovém rozchodu ještě zhorší – psychicky i ekonomicky. A tam vy se snažíte pomáhat, to sebevědomí napravovat, poskytovat odborné rady….

Ano, je to tak. My se snažíme vysvětlovat veřejnosti i těm postiženým, co je domácí násilí a ukazovat na konkrétních příbězích. Já si obrovsky vážím lidí, kteří nám svůj příběh – při všem, co mají za sebou, svěří proto, aby se to jinému nestalo. Ale zjišťujeme, že nejen musíme ty věci ventilovat v médiích a ukazovat příběhy. My musíme také vysvětlovat, co se stane nebo může stát potom, a nabízet i následnou pomoc. Protože této pomoci v krizových situacích tady moc není nebo nefunguje, není rychlá nebo dostupná.

 

Abychom tento rozhovor také spravedlivě vyvážili, musím se zeptat: Obracejí se na vás i muži? I oni se jistě někdy stávají oběťmi.

Ano, samozřejmě. Často to nemá sexualizovanou, ale ekonomickou formu. Například manžel přišel o práci, manželka mu to neustále předhazuje a nedává mu žádné peníze, ani na jídlo. On se pak stydí jít kamkoli, nemůže za nic zaplatit, takový příběh tu byl. Ten muž v podstatě živořil. A pak jde o druhou skupinu mužských obětí, a to je bohužel ta sexualizovaná. Trauma zneužívání chlapce z dětství například vedoucím na táboře. V podcastu máme i příběh zpěváka Radka Bangy, velice komplexní a zajímavý. Pro muže je jakékoli domácí násilí velká stigmatizace a já naprosto chápu, proč se svými příběhy nechodí na veřejnost. Je tedy pravděpodobné, že těch mužských příběhů je daleko víc, protože muži se automaticky považují za silnější pohlaví. Ti, co se přihlásí, tvoří zlomek.

Ona ta dvě pohlaví, tím, co dnes ve společnosti znamenají, mají různé problémy. Pro ženy už to není taková stigmatizace a jejich problémy se tolik nebagatelizují, jako to bylo dříve. Ale kvůli ustálenému pohledu společnosti, že žena přece „má vařit tu večeři, nemá být hysterická, má být manželovi po vůli“, je pro ně složitější, se z kolotoče domácího násilí dostat. U mužů není možná tak složité se z problémů dostat, protože se na ně nepohlíží tímto pohledem. Ale naopak je pro ně složitější říct nahlas, že se jim něco děje. Protože pak získají razítko, že jsou neschopní.  

Ten problém je ale stejně závažný. A pak jsme zase u toho, že máte-li problém, jdete vždy jako první za někým blízkým: Za kamarádkou, kamarádem, někým z rodičů… a ten první kontakt je obrovsky důležitý, protože na jeho reakci nejvíc záleží.

Člověk, kterému se takto někdo svěří, a je prvním kontaktem, by ale neměl hned radit: tak se odstěhuj! Musí se počítat s tím, že to vždy nějakou dobu trvá, než se oběť rozhodne – a i další kroky je třeba promýšlet.

 

Dá se říci, že je už i vidět nějaký konkrétní efekt vaší iniciativy Pod svícnem?

Snažíme se opravdu dostat do zákonů, co je z tohoto hlediska potřeba: Například do zákona o domácím násilí jsme prosadili definici tzv. znásilnění z podstaty.

Dnes to je tak, že dojde-li k sexuálnímu násilí na dítěti do 15 let, systém to může vyhodnotit buď jako pohlavní zneužití, za které padaly často pouze podmínky, nebo za znásilnění, za které už hrozí vyšší tresty nepodmíněné. Ale velmi často se v trestním řízení stávalo, že ten čin byl kvalifikován pouze jako pohlavní zneužití. My jsme ale prosadili, že do 12 let věku dítěte bude jakýkoli sexuální styk s dítětem vždy vyhodnocen jako znásilnění, a tedy trestán vyšší sazbou. Už tedy nebudou padat ty podmínky. (Původní návrh Ministerstva spravedlnosti obsahoval jen hranici 5 let věku.)

Druhá hmatatelná věc, kterou nyní protlačujeme do zákona, je definice domácího násilí. Co to přesně je. A iniciativa Pod svícnem a její příběhy tomu výrazně pomáhají. Protože při jakémkoli civilním sporu (rozvodové řízení, péče o děti…) s člověkem, který vás týral, nebylo dosud nikdy přihlíženo k tomu, že na druhé straně sporu je oběť. Takže soud často oběti nutil k nesmyslným věcem typu: předávat děti týden co týden člověku, který vás mlátil. Chodit na společné mediace… Prosadíme-li do občanského zákoníku definici domácího násilí, mělo by se k těmto věcem přihlížet.  

 

Z vašeho podcastu jsem si vyslechla příběh maminky, která dlouhodobě zažívá nejen šikanování partnerem, s nímž je již v rozvodovém řízení, ale navíc také doslova šikanu ze strany instituce. A zažívá přesně to, co zmiňujete. Je soudem nucena vyhovovat v předběžných opatřeních, které stanovil ohledně partnerova styku s dětmi, ale prakticky ji tato předběžná opatření uvrhla do ekonomické bezmoci a závislosti na rozmarech partnera, který ji předtím psychicky dlouhodobě týral a prostřednictvím soudních rozhodnutí v tom pokračuje.   

To se stává docela často. Odchodem od násilníka, odstěhováním, únikem od něj, se oběti vlastně samy uvrhnou do situace, kdy jsou nucené pak s ním nadále kvůli dětem a rozvodu jednat a tím vznikají další a další problémy. Případ této maminky je ale ještě jiný, ona se navíc brání nejen proti psychickému týrání a vydírání svým bývalým partnerem, ale brání se i rozhodnutí soudu, který bohužel nepřihlížel k posudkům nejrůznějších odborníků, přestože je měl k dispozici.

 

Jak je vlastně možné, že k tomu soud nepřihlíží?

To, s čím bojujeme, je tendence, kdy lidé, ale i stát a soudy pohlížejí na oba účastníky řízení jako na vyrovnané. Ale oni od začátku nejsou. Ta oběť je od začátku v jiném postavení, „pod“ tím pachatelem. Hledáme racionalitu v naprosto iracionálním chování. Já nikomu nevyčítám, že si třeba nenastuduje psychologii oběti a pod.. Ale vyčítám, že se tu nedodržují zákony. A pokud je někdo například obětí znásilnění, podle zákona o obětech trestných činů je takzvaně zvláště zranitelnou obětí, a musíme na ni takto nahlížet a s tím člověkem takto zacházet, dokud se neprokáže opak. Nelze na ni nahlížet stejně jako na toho druhého vedle ní, ona mu není rovna, je to násilníkova oběť.

Jde tady především o změnu v náhledu, o kterou se všemi kroky snažíme. Tu změnu nenapíšete do zákona, ale musíte ji prosadit v mnoha směrech, profesích, u všech lidí, kteří se těmito problémy zabývají. U policie, soudů, státních zástupců, na OSPOD (orgán sociálně právní ochrany dětí). Už to částečně probíhá, ale funguje to velmi pomalu a závisí to velmi i na změně veřejného mínění. Takže když mám například kamarádku, jejíž manžel pracuje u policie, a mluvíme spolu o těchto věcech, ona to může předat dál. A podobně v dalších směrech. Lidé v těchto profesích musí také mít zájem se vzdělávat (např. u soudců je vzdělávání pouze dobrovolné podle zákona.)

 

V minulých dnech otřásl veřejností případ otčímem dlouhodobě znásilňované dívky Aničky. Pachatel byl nejprve odsouzen k trestu odnětí svobody na tři roky, ale odvolací soud rozsudek změnil na podmínku. Dívka má zničený život a to, že pachatel by téměř nebyl potrestán, jí určitě znovu se postavit na nohy nepomůže. Znovu se ptám, jak se vůbec něco takového může u soudu stát – a kdo s tím může ještě něco dělat?

(Tady je na místě zmínit, že vy osobně jste prostřednictvím vaší iniciativy Pod svícnem zorganizovala tu velmi úspěšnou sbírku pro Aničku, aby měla alespoň finanční prostředky nutné pro léčbu, psychoterapeutickou pomoc a další existenci.) 

Konkrétně k tomuto případu, ale také obecně... Jedná se o rozhodnutí soudu druhé instance, jehož oficiální odůvodnění ještě stále neznáme. Opravné prostředky jsou velmi omezené, ale existují a všichni odpovědní je maximálně využívají. Vidíme v přímém přenosu, že to, o čem dlouhodobě mluvíme v oblasti systémových selhání ve vztahu k obětem, o tom, že systém je na straně pachatele a ne obětí, a tím jí ještě víc trápí a trestá, může mít takhle fatální následky, jakými jsou další pokus o sebevraždu po seznámení se s rozsudkem...



Jak může taková oběť vůbec získat pocit, že stát má (prostřednictvím soudu) zájem na potrestání takového hrozného činu a na tom, aby se její poničený život zlepšil?
Potřebujeme záchrannou síť. Jistotu, že se má na koho obrátit, že jí bude velmi rychle a efektivně poskytnuta pomoc terapeutů, ale taky kvalitních a v této oblasti vzdělaných advokátů, že bude mít kam jít, kde bydlet a hlavně podporu státu, aspoň pro ten začátek...

 

Neschází tedy ještě něco dalšího k tomu, aby dotčené instituce a soudy mohly konat spravedlivě?   

Je tu ještě jeden problém daný tím, že např. oproti Velké Británii, kde, pokud je někdo obětí domácího násilí a podá trestní oznámení, tak všechny procesy se dějí společně. Kdežto my máme trestní řízení a civilní spor (např. rozvod) odděleně, a ta provazba vlastně neexistuje. Nedávno jsem byla na britské ambasádě, kde jsem mluvila s profesorem trestního práva, který se tomu velmi podivoval a ptal se, jak to vlastně zvládáme. No nezvládáme…

Pokud u nás oběť násilníka nezažaluje, tak se opravdu má za to, že se jí nic neděje. A pokud zažaluje, musí mít obrovské štěstí, že policie případ neodloží pro nedostatek důkazů. Rada obětem často zní: Tak podejte trestní oznámení! Ale to je tak traumatizující! Musíte mít tu sílu na to, peníze…. A důkazy často nejsou přímé. A i když je třeba máte, tak se stává i to, že policisté například přijdou za obětí do nemocnice, kde leží se zlomenou nohou, a zpochybňují, že je to následek domácího násilí, kdy ji partner strčil ze schodů.

 

Jako poslankyně se ale jistě nemůžete zabývat jen tímto tématem. Čím ještě? 

Témata jsou předurčena tím, v jakých jste výborech. Já jsem místopředsedkyně zahraničního výboru, takže do mé práce patří i mezinárodní zpravodajovaní, komunikace s ambasádami, takže to je poměrně příjemné téma. Samozřejmě ale když dojde k něčemu takovému, jako je invaze Ruska na Ukrajinu nebo útok na Izrael, jsme v tu chvíli tím také konfrontováni. Pak se zabývám také exekucemi a insolvencemi, protože si myslím, že předlužená společnost je také velký problém. A často to i s domácím násilím souvisí. Pachatel domácího násilí může být někdo, komu se vše hroutí, kdo ztratí práci, je alkoholik, a pak týrá rodinu. A to nemusí být jen fyzicky, ale i tím, že ji zadluží atd… Ale je důležité říkat, že to stejně tak mohou páchat i na první pohled úspěšní a bohatí lidé. Není to problém jen nějaké části společnosti, je to často v osobnosti – a mluvily jsme už o generačním přenosu.

 

Projde podle vašeho názoru novela občanského zákoníku, která obsahuje vaše návrhy a je nyní před schvalováním ve sněmovně?

Někteří konzervativní politici mají pocit, že to není potřeba. Že už zasahujeme do výsostného území rodin a dostáváme se za zavřené dveře. Na tím ještě vedeme debatu, a já už začínám být trochu nervózní, aby se to ještě v tomto volebním období stihlo, protože takto jednoduchý zákon tady řešíme už dva roky. Je to podobný evergreen jako korespondenční volba. Ale věřím, že obojí se povede.

 


 

 

Barvy, loutky, Návštěva

BRNO: Do brněnského Terénu, jedné ze scén Centra experimentálního divadla, se od října 2022 chodí na Návštěvu. Hostitelka, snad bylinkářka a výtvarnice, bydlí v prostoru se zvířaty, houbami a snovými bytostmi, skřítky. Vaří barvy z květin, bylin, ovoce nebo koření a ráda maluje. Zázrak vlastního vzniku barvy vařením, louhováním, drcením z přírodnin dodává celému procesu malování úplně novou perspektivu, kterou ocení právě malí návštěvníci. Loutky se doplňují s ilustracemi v netradiční divadelní inscenaci. Jsme svědky tvůrčího setkání dvou svébytných umělců, malířky a ilustrátorky Veroniky Vlkové v roli hostitelky a loutkáře a scénografa Roberta Smolíka. Nejen o jejich brněnské spolupráci, ale také dalších samostatných projektech je následující rozhovor.

Autor článku: 
Irena Koušková

Robert Smolík
Výtvarník Robert Smolík, se věnuje především tvorbě loutek, ilustraci & scénografii. Podílel se např. na loutkách pro film Kuky se vrací a za film Čertí brko byl nominován na Českého lva v kategorii filmová scénografie. Spolupracuje s řadou divadel jako Alfred ve dvoře / Motus a souborů, např. Buchty a loutky nebo divadelní skupinou Handa Gote Researchand Development. Smolík bydlí v Jičíně, kde založil společně s Veronikou Svobodovou loutkové divadlo s názvem Škrobotník, Šlundra a Šibrová – Skupina ŠŠŠ. Momentálně působí jako odborný asistent na DAMU na Katedře alternativního a loutkového divadla.

Veronika Vlková
Umělkyně Veronika Vlková se věnuje především ilustraci knih pro děti, které tvoří ve spolupráci s výtvarníkem Janem Šrámkem. Mezi jejich poslední knihy patří oceňované To je metro čéče nebo Apolenka z modrotisku, za kterou dvojice získala cenu ilustrátor roku v Czech Grand Design, 2020. Působí v ateliéru Malba 3 na Fakultě výtvarných umění v Brně.

 

Jak byste inscenaci Návštěva popsali vlastními slovy? Dětský divák je, jak známo, upřímný a spontánní, ale také přísný soudce, jak děti na netradiční koncept reagují? Není to pro ně moc náročné na soustředění? Kolik repríz máte za sebou? Předpokládám, že každé představení je trochu jiné. Kdy si řeknete, tak dnes se to opravdu povedlo?

Robert Smolík: Nemyslím si, že je správné cokoliv popisovat, ale můžu říct, o co jsme se snažili. A to bylo vytvořit prostor pro soustředění se na tu chvíli, kdy se štětec dotkne papíru a zanechá otisk. Chtěli jsme pro návštěvníky vytvořit místo, kde by tento okamžik mohli zažít znovu poprvé. A zdá se mi, že děti i jejich rodiče na tuto nabídku reagují s vděkem a tichým soustředěním.

Veronika Vlková: Je to o jednoduchém pozorování člověka při práci, do kterého zároveň vstupují ještě jiné, tajemné nebo vtipné děje. Potvrdila se původní domněnka, že pro malé děti koukat na to, co dospělí dělají, je přirozené. Děti sedí blízko sebe, okolo stolu, kde divná hostitelka pracuje a kde samy postupně pomáhají. Vše se odehrává v tichu a pokud se ho podaří nenarušit zvuky, pak jsem většinou spokojená. Dost mě taky baví, když děti komentují, co vidí. Někdy říkají: „kdy už bude to divadlo?“ A pak na to rychle zapomenou. Repríz bylo cca 50 a pokaždé vznikne úplně jiná nálada, často se chechtáme, jindy mi všechno padá a děti se lekají, někdy je to úplně jemné, jen v úžasu. Některé děti s rodiči se opakovaně vracejí. Za nejméně povedené považuji, když pod okny CEDu byly vánoční trhy a musela jsem přetlačovat píseň Hallelujah od Leonarda Cohena.

 

Jedním z uměleckých záměrů Terénu je iniciovat tvůrčí setkání autorů performativního umění s umělci z jiných uměleckých oblastí. Návštěva je toho jistě dokladem. Svedla dohromady v autorské inscenaci scénografa v oblasti loutkového divadla a ilustrátorku knih pro děti. Terén ke spolupráci na představení pro děti oslovil nejprve Roberta. Měl jste volnou ruku, koho si přizvat? Znal jste tvorbu Veroniky už předtím? Má podle vás performativní charakter? Kdy jste se rozhodl, že to bude ono?

Robert Smolík: Tvorbu Veroniky jsem až na ilustrace neznal, ale když ji Matyáš Dlab (umělecký ředitel Terénu – pozn. red.) nabídl, jako možnost, hned jsem souhlasil. Jinak on to byl spíše můj požadavek, že chci pracovat s někým mimo divadlo, než že by to vyžadoval Terén, spíše jsme se na tom rychle shodli a stejně tak rychlá byla i domluva s Veronikou.

Ona z mého pohledu má každá tvorba performativní charakter. 

 

Umělci z různých uměleckých oborů často vzájemně nekomunikují a nezajímají se o sebe. Proč by to měli dělat? Sledujete jako divadelník výtvarníky a sledujete jako výtvarnice dění v divadelním světě?

Robert Smolík: Já si myslím, že umělci se o sebe zajímají až moc. Za sebe musím říct, že sleduji výtvarné umění mnohem víc než divadlo, což je dané tím, že divadlo nesleduji skoro vůbec.

Veronika Vlková: Aktivně sleduji hlavně okrajové projekty a tvůrce na české scéně, která je malá a kde jsme všichni docela propletení.

 

Veroniko, jak se Vám hrála hostitelka? Nemáte jako výtvarník spíše introvertní sklony? Byl to pro vás oříšek, jak tu křehkost tvoření předvést?

S účastí jsem souhlasila jen pod podmínkou, že nebudu muset hrát. Vystupuju sama za sebe, introvertně. Byla to pro mě samozřejmě výzva, a zároveň jsem ráda, že můžu zkoumat a trošku aspoň pochopit, jak to funguje, například jak moc souvisí můj klid a soustředění se soustředěním dětí a že nejde jen o to, že se udělají nějaké úkony na scéně, ale o zpřítomnění mentálního pole a obrazů tělem a o jakémsi zhypnotizování. To je dobrodružné.

 

Budete v nějaké formě spolupráce dále pokračovat?

Robert Smolík: No to bychom myslím oba chtěli.

Veronika Vlková: Pár nápadů máme.

 

Oba tvoříte ve dvojicích muž – žena. Veronika s Janem Šrámkem, Robert s Veronikou Svobodovou. Je to náhoda nebo jak vnímáte výhody takové spolupráce?

Robert Smolík: Takhle jsem o tom nikdy neuvažoval. Já asi spíš vím, že někoho k té práci potřebuju, že bez toho rozhovoru mi to nedává smysl.

Veronika Vlková: To je asi spíš náhoda. Pro mě znamená dobrá spolupráce, když vše vzniká s lehkostí, ať už je to s kýmkoli. Naše propojení s Robertem vnímám hlavně jako příklad dramaturgické geniality Lukáše Jiřičky (dramaturg CED – pozn. red.) a Matyáše Dlaba.

 

Na čem aktuálně pracujete? Co vás nejvíce zaměstnává v Jičíně, Brně, Praze nebo úplně jinde?

Robert Smolík: Připravuji inscenaci s Aničkou Klimešovou do Naivního divadla a nějaké svoje věci pro ŠŠŠ. Ale na ty nespěchám. Loni jsem dodělal Pitvu po více než šesti letech nesoustavné práce, tak asi tak.

Veronika Vlková: Už rok se snažím dokončit projekt pro děti o umělci Josephu Beuysovi. S Janem se také chystáme na knížku o skejtování. Tento týden budu dělat drobnější ilustrace do knihy o historii budovy sochařského ateliéru v Ořechovce a současných aktivitách centra pro umění a ekologii UMPRUM Kafkárna, na to se těším. Kateřina Vídenová mě oslovila ke spolupráci právě poté, co byli u nás v Brně na Návštěvě.

 

Roberte, v rodném Jičíně jste byl dlouho aktivní ve Valdštejnské lodžii, poslední roky se spolu s rodinou, přáteli a studenty soustředíte na projekt Balbineum, jehož cílem je oživení jezuitské koleje v Jičíně. Jak si v současnosti stojí?

Projekt Balbineum stále pokračuje, abych to vysvětlil, jde o snahu vytvořit udržitelný program v dlouho uzavřené Jezuitské koleji v Jičíně, letos budeme otevřeni třetí sezónu a snažíme se vytvořit místo pro odpočinek uměním a odpočinek umělců. Takže tam pořádáme dílny, rezidence a výstavy. Taky jsme začali vydávat knihy. Je to časově náročné a uvidíme, jak se to vyvine.

 

Veroniko, jste známá svými jemnými akvarelovými kresbami, ilustrovala jste řadu knih, zabýváte se také hudbou a vytváříte multimediální performance. Ráda bych se zastavila u oceňované knihy, kterou jste ilustrovala společně s Janem Šrámkem, To je metro, čéče! i Pokrok nezastavíš, čéče! Připomeňme, že Galerie výtvarného umění v Chebu hostí až do 7. dubna výstavu Vašich ilustrací ke knize. Zaujalo mě, že jste dcerou revizorky a řidičky MHD v Brně. To je minimálně krásná souvislost. Pomohlo Vám to nějak při práci na ilustracích?

Hodně jsem s postavou Karla vzpomínala na situace z mého dětství z máminy práce. Vybavovala jsem si, když jsem v létě trávila dny s ní v tramvajích a byla ohromená, jak sebevědomě jedná s lidmi a kolik je kolem toho adrenalinu. Fascinující byly také návštěvy depa nebo různí zábavní a strašidelní zaměstnanci dopravního podniku. Když máma chodila na večerní školení jeden její kolega mi kreslil zvýrazňovači z kanceláře postavičky kačera Donalda a Mickeyho Mouse. Určitě se to tam trochu propsalo. 

 

jasuteren.cz

www.ced-brno.cz

 

 

Frenštátská „zuška“ plná laskavostí

FRENŠTÁT POD RADHOŠTĚM: Umíme laskavost náležitě ocenit? Už po šesté se frenštátská Základní umělecká škola aktivně zapojila do celorepublikového happeningu s názvem Jsem laskavec, který organizuje Nadace Lilie & Karla Janečkových. Akce motivuje děti ve věku od 3 do 18 let, aby si vyzkoušely, jaké to je dělat dobro a rozdávat radost kolem sebe. Na zkušenosti s pořádáním takové akce jsme se zeptali stěžejních organizátorek Martiny Kašpárkové, Věry Marhevské a Kristiny Mezníkové. Vybrané otázky doplnili odpověďmi Vladimír Vondráček, ředitel ZUŠ Frenštát p. R., a Romana Kubešová, učitelka výtvarného oboru ZUŠ Frenštát p. R.

Autor článku: 
Irena Koušková

Do loňského 7. ročníku happeningu se zapojilo celkem 872 týmů a dobrými skutky společně oslavili Světový den laskavosti, který připadá na 13. listopadu. Každý dětský tým, který měl o účast na akci zájem, se zaregistroval na stránkách nadace a vybral si nějaký ušlechtilý počin. Může jít o sbírku oblečení pro potřebné nebo pro zvířecí útulek, úklid místního parku, dobročinný bazar, pomoc seniorům, fantazii se meze nekladou. Děti následně svou nezištnou pomoc podrobně naplánují a v týdnu před Světovým dnem laskavosti ji vykonají. Tři náhodně vylosované týmy jsou pak od nadace odměněny drobnými cenami.

 

V předchozích letech frenštátská ZUŠ podpořila například psí útulek ve Vlčovicích, uspořádala koncert v Domě s pečovatelskou službou ve Frenštátě pod Radhoštěm, v roce 2020 prostřednictvím streamu zazpívaly děti klientům Hospicu Frýdek-Místek, v následujícím roce obyvatelům frenštátského Domova Hortenzie a předloni škola poprvé podpořila aktivity Společnosti pro ranou péči Ostrava. Tentokrát jste nezůstali pouze u laskavostí dětí v rámci školy a ve prospěch potřebným z nejbližšího okolí, ale zorganizovali jste svou vlastní velkou akci, charitativní koncert s aukcí… Z laskavosti se rodí laskavost. Proč jste se rozhodli právě k tomuto kroku a proč jste opět směřovali svou pomoc právě sem?

Věra Marhevská, ZUŠ Frenštát p. R.: V roce 2022 naše Základní umělecká škola v rámci projektu Jsem laskavec poprvé podpořila Společnost pro ranou péči Ostrava. S nápadem uspořádat malý koncert, vybrat dobrovolné vstupné a nabídnout kalendáře a další materiály k prodeji jsem přišla na konci září. Vyhledávala jsem na internetu nějakou inspiraci a našla jsem informaci, že se termín projektu shoduje s akcí Týden rané péče. Moc se mi od počátku líbilo, že se raná péče stará o miminka, děti a pracuje s rodinami, toto mě opravdu oslovilo a napadlo mě náš projekt a Týden rané péče propojit. Předložila jsem nápad řediteli školy a ten souhlasil. V rozestupu několika dní jsem zjistila, že pro stejnou společnost pořádá v prosinci benefiční akci v malé kavárničce na Hukvaldech kamarádka Martina Kašpárková a dost jsme se spolu nasmály, když jsme tuto skutečnost zjistily. V prosinci tedy znovu frenštátská zuška symbolicky podpořila malý koncert v kavárně s tím, že ředitel školy zapůjčil zvučící techniku. V loňském roce o prázdninách pak za mnou přišla Martina s nabídkou, zda bychom zkusily naše aktivity propojit a uspořádat společně akci ve velkém sále, pro více lidí, o větším rozsahu. V tomto ohledu se nám zdál být projektový charakter akce Jsem laskavec jako naprosto ideální, zapojit do dění pro dobrou věc velké množství samotných dětí. A v srpnu jsme se společně i s Kristinou Mezníkovou z Rané péče pustily do plánování a příprav.

Vladimír Vondráček, ředitel ZUŠ Frenštát p. R.: Podpora této organizace nám dává velký smysl a nasměrovat také pozornost veřejnosti tímto směrem, je velmi dobré.

 

Jaké jsou vaše dojmy z celého večera, na němž se vybralo 50 000 korun na podporu rané péče pro rodiny dětí se zrakovým hendikepem v Moravskoslezském kraji?

Kristina Mezníková, Společnost pro ranou péči, pobočka Ostrava: Mým hlavním dojmem je asi vděčnost. Nesmírně mě těšilo, že se tolik lidí – dětí i dospělých – spojilo pro dobrou věc, na podporu rodin, kterým se narodilo dítě s postižením zraku. O krásný program se postaralo mnoho šikovných a nadaných dětí a jejich nadšení pedagogové, doplnila je ještě nevidomá pěvkyně Alena Terezie Vítek, kterou na jeviště doprovodila i její malá dcerka. Celým večerem provázela moderátorka Jana Fabiánová z České televize. Akce byla spojená s mnoha milými setkáními – ať už dražiteli v benefiční aukci, nebo dobrovolníky, kteří vypomáhali při prodeji občerstvení. Všem, kdo se do organizace večera jakkoli zapojili, i úžasnému publiku, které ranou péči pro rodiny dětí s postižením podpořilo dobrovolným vstupným, chceme velmi poděkovat. Moc si vážíme všech laskavých srdcí z Hukvald, Frenštátu a širokého okolí!

Věra Marhevská: Tento večer jsem vnímala prostřednictvím dětí ve sboru, pro které byla akce vyvrcholením celého projektu. Do poslední chvíle jsme společně sledovali internetovou aukci a byli jsme ve velkém napětí, jak si povede náš zuškovský obraz Oči.  Zároveň jsme věděli, že máme plný sál, a snažili jsme se zvládnout nervozitu před vystoupením. V okamžiku, kdy sbor dozpíval první píseň, cítila jsem z reakce publika obrovskou vřelost, napojení a souznění, to stejné jsem vnímala i z nastavení dětí. Byl to opravdu krásný zážitek jak po lidské, tak i hudební stránce. A když jsme se později dozvěděli celkovou částku, zůstali jsme stát v příjemném šoku.

Martina Kašpárková, hlavní organizátorka benefičního večera: Mé dojmy z celého večera byly velmi silné, dojalo mě to tak, že jsem většinu koncertu proslzela. Naměkko jsem byla z výkonu dětí, Terezky, zůstala jsem v úžasu z počtu lidí, kteří přišli, z výtěžku, z toho, že jsme to všichni zvládli! Takže cítím hlubokou vděčnost a radost!

Vladimír Vondráček: Koncert byl skvělý, atmosféra plná emocí a celkově to bylo velmi hřejivě lidské a naplňující.

 

Iniciátorem benefiční kulturní akce „Jdeme do toho pro ranou péči Ostrava aneb Laskavost nás baví“ byla Martina Kašpárková s přáteli. Co bylo vaší hlavní motivací?

Martina Kašpárková: Se společností pro ranou péči spolupracuji již několik let a je to činnost, která mě velmi naplňuje. (Mimo jiné mě přivedla i k otužování v rámci podpory jejich předchozí akce „Nebuď srab a namoč se pro ranou péči!) Jelikož mám již dospělé děti, zbývá mi více prostoru pro sebe. Ale protože věřím, že děti jsou smyslem našich životů a naší budoucností, snažím se, pokud jsou nějakým způsobem znevýhodněné, pomoci udělat jim život lehčí a radostnější.

Před rokem jsem proto uspořádala první malý benefiční večer pro Ranou péči v hukvaldské kavárně Ráj na zemi. Vystoupil v něm můj kamarád, nevidomý pianista Adam Blažek (který byl jako dítě klientem Rané péče) spolu se svou tehdy přítelkyní a dnes již manželkou, také nevidomou Kamilou Koncovou, která krásně zazpívala portugalské písně. Byl to vydařený večer s kouzelnou atmosférou a úžasným přijetím obecenstva. Proto jsem se po roce rozhodla pro další uspořádání koncertu pro Ranou péči. A protože není malých cílů, tak jsem ze skromné kavárny přenesla koncert do velkého sálu hukvaldské základní školy, který má kapacitu téměř 300 míst! S rozklepanými koleny jsem si uvědomila, že tak velkou akci sama nezvládnu a požádala jsem o pomoc svou kamarádku Věrku Marhevskou, která mi již pomohla i s předchozí akcí. Věrka je sbormistryní dětského pěveckého souboru Senzaband při ZUŠ ve Frenštátě pod Radhoštěm. A tady vznikl nápad spojit koncert s akcí Jsem laskavec. Kromě celého pěveckého souboru Senzaband byly do akce zapojeny i děti z výtvarného oboru, které namalovaly nádherný obraz s názvem Oči, který se na akci spolu s dalšími díly vydražil.

Na koncertu vystoupil i pěvecký soubor dětí ze ZŠ Hukvaldy a taneční soubor Aktiv z Frýdku-Místku. Tímto se z koncertu stala v podstatě akce Děti dětem. Třešničkou na pomyslném dortu celého večera bylo vystoupení nevidomé operní pěvkyně Aleny Terezie Vítek, kterou ani na pódiu neopustila její malá čtyřletá dcerka Šarlotka. Musím opětovně poděkovat všem svým přátelům, Rané péči – hlavně Kristýně Mezníkové, paní ředitelce Vlaďce Salvetové a sponzorům, za obrovskou podporu a pomoc s touto akcí, která vynesla čistý výtěžek 50.000 Kč!

 

Do happeningu Jsem laskavec se hlásíte opakovaně. Proč? Pozorujete skutečně zdravější vztahy mezi dětmi ve škole?

Věra Marhevská: Vítáme takovou příležitost, kdy děti mají možnost od začátku být součástí procesu, mohou přímo pocítit náročnost příprav, ale také zažít, že smysluplnost je velkým hnacím motorem a jejich snaha a pracovitost může být obrovským přínosem. Projekt, jakým je Laskavec, vyžaduje osobní zapálení a časovou angažovanost nad rámec běžné výuky. Zapojuje se ten, kdo má zájem se zapojit, a motivace dělat něco pro druhé je u dětí velice silná. „Být součástí“ a „pracovat na stejném zájmu“ vzájemně sbližuje angažované učitele a děti i děti mezi sebou.

 

Co je hlavní motivací k účasti pro děti?

Věra Marhevská: Být užitečný a pomáhat prostřednictvím svého umu a talentu, aktivit, které dětí milují dělat a baví je dělat.

 

Co byste poradili týmům, které s účastí v dalším ročníku zatím třeba váhají? Co se vám osvědčilo během příprav minulých ročníků?

Věra Marhevská: Najít si cíl laskavosti, který mě oslovuje, kde cítím, že je to ono, že je to ta oblast, kam chci posílat svoji pozornost a energii. Začít včas. A určitě mít v záloze tak jako v každém projektu dobrý realizační tým a podporu vedení.

 

Na webu školy zaujme návštěvníka tabulka laskavostí na každý den, kalendář vytvořený dětmi, nabádající např. otevři a podrž někomu dveře, usměj se na co nejvíce lidí, ustel si ráno postel, nakrm svá domácí zvířátka, prostři stůl, pomoz kamarádovi… Vznikl jako závazek ke každodennímu laskavému činu?

Věra Marhevská: Plnění laskavostí bylo dobrovolným doprovodným programem k hlavní aktivitě projektu Jsem laskavec. Seznam laskavostí byl k dispozici na stránkách projektu, určený primárně třídním kolektivům. Přemýšleli jsme, jakým způsobem by se mohl přenést do běžného fungování dětí a do provozu celé naší ZUŠ. Nakonec se nám podařilo vymyslet systém, jak se seznamem pracovat v rámci internetu a zpřístupnit možnost „dát o sobě vědět“ opravdu všem žákům školy. Díky seznamu laskavostí a možnosti v něm klikat, si děti všimly, že tyto v jejich očích „samozřejmosti“ už vlastně skoro každý z nich dávno plní – pouze si je v seznamu poprvé našly pojmenované. Nicméně v průběhu této akce jsem častěji na hodinách slyšela, že děti laskavosti řeší, vymýšlí, co by ještě zkusily splnit, bavily se o nich doma s rodiči i mezi sebou. Jako by se uvolnila atmosféra a děti si uvědomily, že udělat pro někoho něco hezkého, je moc fajn.

  

Vaše ZUŠ vyučuje čtyři obory – hudební, taneční, výtvarný a literárně dramatický. Nebylo dětem z tanečního a posledně jmenovaného oboru líto, že se na benefici nemohly představit?

Věra Marhevská: Dramaturgie celého večera vznikala a nabalovala se postupně při plánování celé akce, kdy se propojilo hned několik subjektů. Nejprve Martina Kašpárková oslovila ke spolupráci pěvecký sbor, postupně se do projektu zapojila a s nápadem na veřejnou aukci děl přišla vyučující výtvarného oboru Romana Kubešová. Protože se akce konala ve víceúčelovém sále v Základní škole Leoše Janáčka na Hukvaldech, zrodil se nápad dát prostor na benefičním večeru nejen frenštátským, ale i hukvaldským dětem. Účast v projektu v rámci zapojení dětí základní umělecké školy byla založena čistě na dobrovolnosti ze zájemců vyučujících a dětí, kteří se společně jako tým přihlásili. Co se týče zastoupení oborů, vycházelo z členů přihlášeného týmu.

Romana Kubešová, učitelka výtvarného oboru ZUŠ Frenštát p. R., pod jejímž vedením obraz vznikl: Na tomto obraze pracovalo asi 15 dětí v průběhu 3 měsíců. Pracovaly přerušovaně, protože do práce nám vstoupily letní prázdniny. Technika, kterou malovaly, je kombinace klasické akrylové malby štětcem s malbou spreji, poslední fáze byla dokončena kresbou akrylovými fixy. Obsah tohoto díla se vztahuje úzce k předmětu, pro který je určen. Raná péče se věnuje dětem se zrakovým postižením, to znamená, že oči, které jsou na obraze, ať už lidské či zvířecí, upozorňují na důležitost tohoto smyslu pro vnímání světa. Mnohdy zapomínáme, jak bychom si měli vážit toho, že nám zrak funguje.

www.zusfrenstat.cz

https://jsemlaskavec.cz/

www.ranapece.cz/ostrava/

 

Antré s Lenkou Lázňovskou

ČR: Žena, která stojí v čele Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu (NIPOS). Rodačka z Vysočiny, jejímž celoživotním zájmem a profesním naplněním je neprofesionální umění a kultura. „Matka českého amatérského divadla“, jak ji nazval Josef Jan Kopecký, který se s Lenkou Lázňovskou potkal v rámci festivalu FEMAD v Poděbradech a vedl s ní rozhovor pro další díl pořadu Antré.

Autor článku: 
Lucie Kotěrová a Josef Jan Kopecký

NIPOS je organizace na jednu stranu velmi jednoduchá, na druhou stranu velmi složitá

Lenka Lázňovská pracuje v NIPOS od jeho počátků, tedy od roku 1991, ředitelkou se stala v roce 2008. Stála tedy u začátků systému podpory neprofesionálního umění tak, jak jej známe dnes, a u podpory sítě postupových přehlídek, které se ocitly, jako mnohé jiné jevy v oblasti kultury po listopadové revoluci, na nejisté půdě.

Podle Lenky Lázňovské je NIPOS na jednu stranu velmi jednoduchá organizace, protože má na starost vlastně jen několik hlavních úkolů: starat se o neprofesionální umění; rozvíjet výzkumné projekty; poskytovat neformální vzdělávání a odborné poradenství, obstarávat státní statistickou službu. Složitost organizace na druhé straně spočívá v tom, že tyto čtyři oblasti práce spolu na první pohled můžou a nemusí souviset. Každá oblast by mohla být zaštítěna samostatnou institucí. „Neprofesionální umění v době, kdy začínala totalita, v 50. letech, samostatnou instituci mělo. Pravda, dlouho to nevydrželo – necelých 20 let. Ale asi to nebylo úplně špatně, protože co obor, to jiné specifikum, jiné zázemí, jiná historie, jiné současné úkoly,“ říká Lenka Lázňovská o obsáhlosti neprofesionálního umění. Do této oblasti spadá amatérské divadlo činoherní a loutkové, umělecký přednes a divadlo poezie, sborový zpěv, současný tanec a folklórní tanec, film, fotografie, dechová hudba, komorní a symfonická hudba. Ve většině případech se týkají všech věkových kategorii.  NIPOS tyto obory podporuje, snaží se je udržovat a rozvíjet, tak aby tradice nezanikla. Jedním z dokladů je snaha o zapsání ‚českého amatérského hraní divadla‘ na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. „Po diskusi jsme se rozhodli, že se tam nezapíše ‚amatérské divadlo‘, ale ‚amatérské hraní divadla‘. Ona činnost. Což se mi líbí. – Čímž jsem chtěla dokumentovat, že činnost útvaru, který se neprofesionálním uměním zabývá, je složitější. Protože co obor, to specifikum, to trochu jiné plány, to jiné předpoklady, možnosti a tak podobně.“

 

V počátcích bylo nejdůležitější podpořit neprofesionální kulturu

Když v roce 1991 vznikala organizace podporující neprofesionální kulturu, nazývala se Informační a poradenské středisko pro místní kulturu. Hlavním účelem byla podpora neprofesionální kultury. „A bylo to opravdu potřeba,“ říká Lenka Lázňovská. „Řeknu dva příklady: loutkové divadlo v Karviné bylo před rokem 1989 zaštítěno odbory. Po revoluci nový majitel objektu řekl: ‚Všechno je moje, včetně loutek, dejte mi to.‘ Co s nimi chtěl dělat, jsem nepochopila. Ale zničil by to. Jejich scénáře by hodil do sběru. Všechno, co patřilo ke karvinskému loutkovému divadlu, by prostě zmizelo. Naší úlohou bylo sbírat tyto příklady a upozorňovat na ně. Tehdy ministerstvo kultury tyto případy řešilo za ně a ve většině případů se podařilo zabránit ničení rekvizit a děl. Druhým příkladem může být někdejší ústřední dům na Vinohradech, také bývalé odborové zařízení. Poskytovalo zázemí amatérům ve všech oborech, a mimo jiné tam působil soubor Vycpálkovci, což je jeden z našich nejstarších folklórních souborů. Ten tam měl samozřejmě také svůj fundus: kostýmy, kroje, notový materiál. Nový majitel, který dům koupil, opět řekl: ‚Všechno je moje, já ty kostýmy budu půjčovat.‘ Nicméně i tento fundus se, zaplať pánbůh, podařilo zachránit.“

Ovšem zachránit se podařilo mnohem víc než jenom kostýmy, rekvizity a literaturu. Existoval tu například systém přehlídek, který se u nás vyvíjel několik desítek let.

 

Systém postupových přehlídek je deklarovaná kulturní potřeba

„Tehdy jsme museli udělat něco pro to, aby tento systém postupových přehlídek pokračoval,“ vzpomíná Lenka Lázňovská na nelehké začátky NIPOSu. „To bylo něco, co se budovalo kontinuálně od třicátých let. Naším cílem bylo, aby se z tohoto systému stala veřejně podporovaná kulturní potřeba. Nejprve jsme se ovšem zeptali samotných amatérů, jestli o to vůbec stojí. Za druhé jsme museli přesvědčit ministerstvo kultury, že v situaci, kdy vlastně nebyl nikdo, kdo by podporoval okresní přehlídky, aby je ministerstvo podpořilo buď samo, nebo aby k tomu přimělo tehdy ještě existující okresní úřady. Protože bez veřejné podpory by to nešlo. Věděli jsme to. I amatéři to věděli a řekli: ‚Ano, bereme na sebe závazek, buď je budeme pořádat my sami, nebo seženeme někoho, kdo by to dělal‘. Jinak by se celý systém zhroutil,“ popisuje Lenka Lázňovská, která při obhajobě tohoto téměř sto let fungujícího systému přehlídek dodává, že jde o veřejně deklarovanou kulturní potřebu. „Ve všech zákonech je, že se o kulturní potřeby má pečovat. Takhle jsme si to obhájili i v 90. letech.“

 

My jsme taková Korabelniková pro amatérskou kulturu

NIPOS má 56 pracovních míst pro všechny čtyři odborné činnosti, z toho v oblasti neprofesionálního umění pracuje 27 zaměstnanců. Což je, při množství přehlídek, výzkumů, publikační a další odborné činnosti, číslo docela malé. Obzvlášť vezmeme-li v potaz, že NIPOS se takto snaží obsáhnout celou republiku. Lenka Lázňovská s nadsázkou vypráví příhodu se studenty DAMU, kteří byli tímto faktem velice zaskočeni. „Když za mnou přišli dvě dívky a chlapec z prvního ročníku Divadelní vědy a kritiky a bavili jsme se společně o výzkumných projektech, zeptali se mě, kolik lidí na těch výzkumných projektech pracuje. Fakt, že jeden odborný pracovník realizuje festivaly, další odborné činnosti a k tomu řeší výzkumný projekt, je zaskočil. Pak na mě nevěřícně koukali, a mysleli si: ‚To snad není možný.‘ – A já jsem jim říkala: ‚Vy to nepamatujete, ale ve 30. letech žila ruská reformátorka, která byla rekordmankou v dosahování mimořádných pracovních výkonů. Jmenovala se Lidie Korabelniková a byla to traktoristka. Říkalo se tehdy, že sovětský člověk je mimořádně výkoný. Lidiie údajně pracovala souběžně na 50 traktorech! My jsme taková Korabelniková pro amatérskou kulturu!‘“

 

Jako dívka školou povinná založila dětský divadelní soubor

Lenka Lázňovská, rozená Chlebečková, se narodila rodičům pocházejícím z Polné na Vysočině. Oba zde byli plně zapojeni do místního ochotnického souboru s velkou tradicí. Po přestěhování do Prahy rodina pravidelně každou neděli navštěvovala divadlo a doma si četli knihy Aloise Jiráska. Lenka Lázňovská díky svému tatínkovi znala každou sochu v Praze. To všechno už uměla při nástupu do školy. „Pochopitelně jsem s touhle výbavou chtěla dělat divadlo i aktivně. Už v 5. třídě jsem proto založila z malých dětí soubor a začala pro ně psát hry. Myslím, že jsme dělali divadlo, za které by mě dnešní pedagožky dramatické výchovy nechaly veřejně zastřelit. Ale my jsme si to užili. - Dneska je dětské divadlo vlastně cesta k výchově osobnosti dítěte, proto by si mělo vybírat témata, kterým budou děti rozumět a na kterých se mohou něco naučit. Samotný výsledný jevištní tvar je vlastně vedlejší. My jsme tehdy samozřejmě cílili jenom na produkt, dělali jsme tradiční divadlo v malovaných kulisách, trošku jsme se pitvořili, trošku hráli nějaké role, měli jsme ocásky a ouška jako lišky,“ vykresluje Lenka Lázňovská své aktivní začátky s divadlem.

 

Ať si společnost uvědomuje, že kultura je to, co nás spojuje, a že je to základ společnosti

Zdá se, že NIPOS se po víc jak třicetileté existenci ocitá znovu ve fázi, kdy má obhajovat svou podstatu a význam. Povídání Lenky Lázňovské jasně dokazuje, že bez přímé podpory neprofesionální kultury by byly všechny obory, jejich tradice a kontinuální činnosti ohroženy. Proto si Lenka Lázňovská, a my všichni s ní, přeje: „Aby si společnost uvědomila, že neprofesionální kultura v celé šíři patří k naší společnosti. Že je to základ. Že kultura je to, co spojuje společnost. A aby se podle toho ke kultuře, a potažmo k nám, společnost chovala. Aby to nebylo tak, že po každých volbách budeme psát obhajoby. – Když se koukáš na statistiku Českého statistického úřadu, tak tam vidíš, že máme plus minus 6500 obcí, z nichž je asi 72 % obcí do 3000 obyvatel. Ve skutečnosti je nejvíc obcí do 1000 obyvatel. A kde jinde než právě tady, na této platformě má amatérská kultura největší uplatnění? Protože do těchto nejmenších obcí se profesionální scéna nemá šanci dostat. – Važme si toho, co máme. Vždyť i Masaryk dal 3 miliony korun československých, a to byly tehdy velké peníze, na to, aby vznikl Masarykův lidově výchovný ústav. Ústav vznikl a měl podobnou funkci, jakou máme my. Masaryk věděl, co dělá.“

Podcast Místní kultury / s Janem Jiráskem, hudebním skladatelem

ČR-ČESKÉ BUDĚJOVICE: Skladatel Jan Jirásek, držitel dvou Českých lvů za filmovou hudbu, je hostem prvního podcastu Místní kultury v roce 2024. Hudba k filmům je ale jen částí jeho tvorby, protože tento všestranný autor se věnuje i orchestrálním a sborovým skladbám a také opeře. Právě nedávná světová premiéra jeho opery Komenský v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích byla hlavním tématem rozhovoru, který vám nabízíme. Jak se Jan Jirásek dívá na spolupráci s Jihočeským divadlem, proč se nebál svěřit realizaci svého díla regionální scéně a jak se do této inscenace promítly jeho bohaté zkušenosti s filmovou hudbou? A  nakolik se skládání hudby pro film liší od operní tvorby? "Je to pořád hudba, ovšem je tam několik velkých rozdílů, " říká Jan Jirásek. "U filmu jste jeden z týmu, jste podřízen režisérovi, v dnešní době i producentovi, takže musíte vyhovět jejich přáním, se kterými někdy nesouhlasíte. V opeře mám mnohem větší svobodu."

Autor článku: 
Hana Soukupová

 

Poslouchejte nás také na:
Google Podcasts Logo Anchor.fm Logo Spotify Logo Apple Podcasts Logo Amazon Music Logo RSS Logo

Listen on Google Podcasts

Může být encyklopedie zábavná a baroko současné? Podle Geisslers Hofcomoedianten určitě

ČR: Divadelní soubor Geisslers Hofcomoedianten vydal na začátku prosince interaktivní encyklopedii barokního divadla nazvanou Let’s baROCK! Kniha v sobě, stejně jako tvorba Geisslerů, snoubí zájem o historii divadla v barokní době s aktuálním pojetím a smyslem pro humor. Zároveň sází na aktivní zapojení čtenáře, jak nám prozradila Kateřina Hubertová, PRistka souboru: „Chtěli jsme čtenářům přiblížit barokní dobu a její divadlo, a zároveň ukázat, že nemusí rozhodně být nudná a má i dnes co říct. Prostě dostat na papír naše geissleří heslo, že baroko není jízda na mrtvém koni a v současném podání umí být pořádně zábavné,“ uvedla.

Autor článku: 
kat

Jakých témat se kniha Let’s baROCK! dotýká?

Knihou jsme chtěli upozornit na klíčové osobnosti a díla, ale také teatrologické i společenské mezníky barokního období. Zároveň se obrací k jeho současnému uchopení a mapuje také dvě desítky let tvorby Geisslerů. V této interaktivní encyklopedii nechybí vymezení barokního období, vysvětlení pojmů jako hauptakce či komedie dell‘arte, nahlíží také na jezuitské divadlo či moliérovské baroko, zkoumá divadlo hudební i loutkové. Zmiňujeme i rod Andreini, který má v historii divadla i hrách Geisslerů nepřehlédnutelné místo.

Kniha, kterou společně editorsky zaštítili umělecký šéf Geisslerů Petr Hašek a lektor tvůrčího psaní René Nekuda, v sobě skrývá jak odborné studie z oblasti barokního divadla, tak osobní zkušenosti tvůrčího týmu Geisslerů. Ti se ve svých příspěvcích zamýšlí nad možnostmi uchopení barokního umění v současné době, ale připomínají také zajímavosti z tvorby souboru a přibližují práci na jednotlivých hrách.

 

Kdo se na této encyklopedii barokního divadla podílel po odborné stránce?

Mezi autory nechybí kromě zakladatele souboru Stanislava Bohadla a ředitelky Kateřiny Bohadlové také významné osobnosti z teatrologického prostředí i odborníci ze souvisejících oborů od hudby po krajinu či výtvarné umění. Z divadelního prostředí můžeme jmenovat Jana Císaře, Vladimíra Justa či Ninu Malíkovou, hudební stránce se věnuje Vojtěch Frank či Tomáš Hanzlík. Propojení s výtvarným uměním zmapovala Andrea Steckerová, z pohledu moravského Mikulova se na barokní slavnosti podíval Miroslav Lukáš, prostorům barokních divadel věnoval svůj příspěvek restaurátor Jan Bláha, krajinářský pohled zase přinesl Václav Cílek. A tak bychom mohli pokračovat…

 

Čím se Let’s baROCK! liší od ostatních knih věnovaných baroknímu divadlu?

O knížce říkáme, že je zábavnou alternativou k akademickým encyklopediím dějin barokního divadla, a myslím, že to naplno platí. Kromě samotných více či méně odborných textů je totiž nabitá kresbami a odkazy všeho druhu. Díky tomu je její četba opravdu zábavná a umožňuje každou chvíli zjistit něco navíc, přelistovat k dalším zajímavostem v knize, nebo se rovnou kouknout na doprovodný web. Díky tomu vede čtenáře k zamyšlení o barokním umění dnes, o jeho vnímání, poselství a nadčasových hodnotách.

Mezi tyto interaktivní prvky patří poznámky v bočních částech stránek, které působí, jako by do knížky před vámi už někdo zapisoval své vlastní poznatky. Kromě těchto poznámek, které odborné texty různě komentují a doplňují, popřípadě také odlehčují, tu najdete i osobní zpovědi členů souboru. Lehčí a zábavnější tón knížce dodává také velké množství ilustrací.

Zásadní jsou pak odkazy, které čtenáře nabádají k listování do dalších kapitol knihy a objevování souvislostí mezi jednotlivými tématy. Součástí těchto vizuálně zajímavých a zároveň interaktivních prvků je také velké množství QR kódů směřujících na web knihy, kde se čtenáři dozvědí ještě více. Dohromady tyto prvky tvoří ucelený systém, který umožní čtenáři stát se badatelem a zároveň se bavit.

 

Co všechno mohou čtenáři objevit na doprovodném webu?

Na webu čtenáři najdou především vše, co se do jednotlivých studií nevešlo, tedy rozšíření textů, fotografie, s nimiž grafické řešení knihy záměrně nepracuje, nebo třeba reprodukce barokních obrazů či rytin. Pokud ale poctivě proklikají QR kódy v jednotlivých kapitolách, objeví také spoustu dalších materiálů, které s jednotlivými tématy souvisí, ale v knize na ně není prostor.

Web je zároveň tím, co knihu doslova oživuje a umožňuje jí mluvit, zpívat, zářit. Právě jeho prostřednictvím může čtenář zhlédnout záznamy představení, poslechnout si hudbu i různé podcasty, záznamy přednášek či rozhlasové pořady.

Velkou součástí webu je také kronika všech inscenací Geisslerů, kterých za ty dvě desítky let vzniklo více než čtyřicet. U jednotlivých her nechybí kromě základnách údajů jako anotace či obsazení také programy, bohatá fotodokumentace, mnohdy ukázky hudby či video záznamy. Přečíst si můžete i scénáře, nebo v některých případech i původní překlady her, ze kterých Geissleři při jejich tvorbě vycházeli. Web je zvláštní i tím, že se k němu lidé zatím jinak, než pomocí QR kódů v knize nedostanou.

 

Kniha je velice zajímavá také po vizuální stránce, kdo stojí za její grafickou podobou a ilustracemi?

Je to tak, hravost prvků podporují obrázky a různé grafické prvky, kterých je v knížce mimochodem víc než tisícovka. Minimalistické dvoubarevné grafické řešení vytvořila Barbora Sléhová, mimo jiné autorka vizuálu festivalu THEATRUM Kuks. Ta se v celé knize obešla bez černé barvy, stejně jako beze všech ostatních barevných odstínů kromě modré a růžové.

Autorkou ilustrací je Jitka Nejedlá, která je dvorní scénografkou Geisslerů. Jitčinu práci můžete znát z dnes už klasických představení jako Láska ke třem pomerančům, kde celou scénografii postavila na banánových krabicích, stejně jako z novějších výpravných her jako Pudl a pudr, kde její elegantní bílou barokní scénu s pianem a houpačkami rozzáří barevná světla v disco stylu. A neméně hravé jsou i její ilustrace v knize.

 

Co vlastně Geisslery jako divadelní soubor přivedlo k napsání knihy?

Knihu Let’s baROCK! jsme si vymysleli tak trochu k narozeninám, kromě encyklopedie barokního divadla je tak i kronikou dvou uplynulých dekád Geisslerů, zdrojů jejich tvorby a způsobů práce. Jak už jsem zmínila, najdete tu informace o veškerých inscenacích a také soupis všech současných i bývalých členů souboru. Mimochodem, každý ze současných Geisslerů se může najít v některé z ilustrací, ať už jako socha, rytíř nebo mořská pana…

 

Je kniha podobně jako tvorba Geisslerů napojená na barokní a současný Kuks?

Rozhodně, kapitola o Kuksu a hraběti Šporkovi v naší knížce nemůže chybět. Úvodu do historie tohoto jedinečného místa se ujal Stanislav Bohadlo, svými postřehy přispěl významný geolog, krajinář a znalec genia loci Václav Cílek.

 

Knihu jste pokřtili začátkem prosince. Jak proběhl její křest a kde si v současnosti mohou lidé knížku koupit?

Knihu jsme pokřtili v sobotu 2. prosince v našem domovském Divadle VILA Štvanice. Byla to opravdu veliká sláva, během večera jsme totiž kromě samotného křtu odhalili také ocenění Artis Bohemiae Amicis pro našeho zakladatele Stanislava Bohadla. Toho ministr kultury Martin Baxa ocenil za dlouhodobý přínos české muzikologii a šíření dobrého jména české kultury doma i v zahraničí.

Kmotry knihy pak byli herci z představení Dvě komedie v komedii, protože kdo jiný má být sudičkou nově-barokní knihy, než tyto dvě herecké trupy. Od začátku prosince je tak kniha nejen v distribuci dobrých knihkupectví, pořídit si ji můžete i před každým představením Geisslerů v Divadle VILA Štvanice a také na už několikrát zmíněném webu www.letsbarock.cz

 

SRDCAŘI / Malé velké příběhy lidí kolem nás / Věra Jarošová

VYSKYTNÁ: Žijí mezi námi, jen o nich možná nevíme. Lidé se srdcem na dlani. Ochotní pomáhat tam, kde je to právě zapotřebí. V redakčním cyklu Srdcaři přinášíme jejich příběhy, které mohou být inspirací. Tentokrát vám představíme Srdcařku Věru Jarošovou, knihovnici a kronikářku obce Vyskytná u Pelhřimova.

Autor článku: 
Irena Koušková

Není větší radosti pro jakoukoli redakci a samozřejmě i tu naši, když nás čtenáři sami osloví a přijdou s vlastním příběhem, který by chtěli s ostatními sdílet. V poště nám tedy přistál mail, jehož autorce tímto velmi děkujeme: „Chtěla bych Vám navrhnout téma do sekce Srdcaři. Ve Vyskytné u Pelhřimova dělá knihovnici paní Věra Jarošová. Ve svém volném čase dala dohromady Vyskytenskou kuchařku aneb vzpomínky na staré časy (2021), předtím také knihu pověstí z Vyskytné a okolí a další. Pořádá výstavy, např. ve prospěch místní neziskovky Lada. Vystavuje zdejší malířky, tvůrčí typy všeho druhu, sběratele... Myslím, že někoho z malé obce s velkým vlivem na kvalitu života všech kolem jste ještě neměli.“ Přání naší čtenářky v tomto předvánočním čase rádi plníme a paní Věru Jarošovou a aktivity knihovny ve Vyskytné zde představíme. 

 

Obecní knihovna Vyskytná: okres Pelhřimov, Kraj Vysočina, 728 obyvatel

 

Knihovnu v obci máte již od roku 1904. Sama ji vedete od r. 2010 a za tu dobu se v ní toho odehrálo opravdu hodně: pořady, besedy, výstavy… Které akce se vám vybaví jako první a proč?

Nejvíce vzpomínám na svoji první vánoční prodejní výstavu v knihovně, která byla tehdy umístěna ve dvou malých úzkých místnostech majících dohromady 18 m². Dnes nemůžu uvěřit, že se mi tam podařilo soustředit a prodat tolik výrobků od místních lidí. Další velikonoční výstavu jsem již se dvěma kamarádkami Marií a Evou uspořádala ve větší zasedací síni obecního úřadu a v letech 2017–19 jsme to společně dopracovaly až k velkým Vánočním a Velikonočním jarmarkům v sále místní restaurace. Tam se sešlo 30 prodejců z obce a blízkého okolí. Pro děti jsme připravili dětský koutek, aby se rodiče mohli v klidu porozhlédnout po stáncích nebo si v klidu vychutnat vánoční svařáček se zákuskem od místní cukrářky. Ale pak přišel covid…

 

Návštěvnost knihovny se podle informací na webu https://knihovnavyskytna.webk.cz/pages/o-knihovne.html od roku 2010 zvýšila cca o 40 %. Čím to?

Myslím, že za tím stojí fakt, že se lidi naučili chodit do knihovny na menší výstavy, které jsem každý měsíc obměňovala a dělám to tak dodnes. Začala jsem vystavovat práce dětí z místní mateřské a základní školy, a to se přece museli rodiče a prarodiče přijít podívat. Při té příležitosti se také rozhlédli po knihovně a zjistili, že tam jsou zajímavé a nové knihy. Někteří řekli: „Jé, to jsem četla jako mladá, to si musím znovu přečíst.“, a hned jsem měla nového čtenáře! Pokračovala jsem výstavami starých dokumentů, fotek, výběru z historie obce a pak ukázkami ručních prací místních žen, i když některé říkaly: „Já se nechci chlubit, to je jen můj koníček“. Když však viděly práce těch, co se „nestyděly“, měla jsem vyhráno. Pak následovaly výstavy od různých místních sběratelů/sběratelek a malířů/malířek. Zkrátka jsem se snažila ukázat ostatním, jak šikovné ruce mají jejich sousedé, co všechno dokážou a čím se zabývají ve svém volném čase. A pak se stalo, že ke mně přicházeli sami a hlásili mi: „Víš to, že Mirek plete košíky z proutí? Že naše Verča krásně kreslí? Že Lucka napsala knihu?“. Takže bylo a je stále co ukazovat.

 

V roce 2016 byla Obecní knihovna Vyskytná vyhlášena "Knihovnou roku". Loni v říjnu vám byl předán titul "Knihovník Vysočiny roku 2022", který uděluje Krajská knihovna Vysočiny v Havlíčkově Brodě nejlépe pracujícím neprofesionální knihovnicím a knihovníkům v kraji. Mimo jiné se ve zdůvodnění k vaší nominaci nejčastěji opakují tato slova: „organizuje“, „pořádá“, „spolupracuje“… a zmiňuje se energie, radost a bohatá činnost… Co vám potřebnou vervu k širším aktivitám dodává?

Když jsem v roce 2010 odcházela do důchodu, říkala jsem si: „Co budu celé dny doma dělat?“ Byla jsem zvyklá pracovat s lidmi a neustále s nimi být. Mám je prostě ráda. A také musím říct, že jsem snad celý život měla štěstí jen na dobré jedince, už od střední školy až do posledního zaměstnání. A když mi starosta obce nabídl práci v knihovně, ráda jsem přijala. Mohla jsem být zase mezi lidmi. Navíc jsem měla i velký vzor, bývalou knihovnici, „paní učitelku“ Veseckou, která přede mnou vedla knihovnu neuvěřitelných 40 let, tedy nejen vedla, ale také založila Klub čtenářů s dětmi v místní základní škole. Do roku 1988 byli osmkrát vyhlášeni mezi nejlepšími knihovnami v republice. Po roce 1989 vše skončilo, protože málokdo do knihovny zašel.

Když jsem pak v r. 2010 začala půjčovat knihy, nechtěla jsem si to jen odsedět. Paní Vesecká mi na začátku hodně pomáhala, do všeho mě pomalu zasvěcovala, a nakonec mi předala i psaní kroniky. Teď se jí blíží devadesátka, má stále plno nápadů, o vše zájem, a hlavně si vše pamatuje. Často si říkám, že bych potřebovala její hlavu.

 

Vaše knihovna má cca 100 čtenářů, z toho 40 do 15 let… Převažuje nejstarší generace? Jak se lákají do knihovny děti? Jakou roli má podle vás v současném světě malá knihovna v malé obci?

Mám to štěstí, že je v naší obci škola do 5. třídy a mateřinka. Snažím se děti nalákat do knihovny pomocí různých akcí. Pořádám je skoro každý měsíc. Těším se, že se jednou ze školáků a předškoláků stanou třeba i naši budoucí čtenáři.

 V „Březnu – měsíci knihy“ už je zvykem pozvat spisovatele píšícího dětské knihy.  Měli jsme zde Z. Pospíšilovou, Kl. Smolíkovou, D. Šárkovou, M. Špačkovou aj. Děti to ohromně baví. V knihovně probíhají také zábavná soutěžní dopoledne či odpoledne. Nyní budeme péct vánoční cukroví, připravovat dárky pro sourozence. Podařilo se mi zajistit ušité polštářky s různými motivy, které pak budou děti vybarvovat fixami na látky podle své fantazie.

Asi největší úspěch měla v minulém školním roce akce „Čaj o páté“, kdy se vždy jedenkrát v měsíci chodily děti z 2. a 3. třídy učit o 5. vyučovací hodině do knihovny. Samozřejmě nesměl nikdy chybět ten čaj a něco dobrého k zakousnutí.

Akce knihovny ale navštěvují převážně senioři. Potřebovala bych do ní nalákat více střední generace.  Sice mám několik rodin, z nichž chodí pro knihy rodiče i děti, ale je jich málo. Například v letošním roce jsme zajistili besedu na téma „Péče o osobu blízkou v domácím prostředí“, kdy jsem čekala vysokou návštěvnost, ale lidí přišlo opravdu málo. Je to škoda. Myslím, že šlo o zajímavé téma. Pracovnice Hospicové péče IRIS a Charity Pelhřimov vyprávěly příběhy z jejich praxe a nebyly jen smutné. Naopak jiná, zdravotní přednáška na téma: „Jak se zbavit skrytých zánětů v těle a jak podpořit vrozenou imunitu“ se vydařila.

Knihovna v obci, ať už je malá nebo velká, by měla nejen půjčovat knihy, ale měla by se také snažit dávat lidi dohromady. Já vím, že je dnes jiná doba, vše jde rychle kupředu, ale mrzí mě, alespoň mi to tak připadá, že se z lidí stávají sobci. Dříve se všichni sešli na lavičce na návsi a povídali si. Neříkám, že bylo tehdy vše ideální. Jen mi přijde, že dnes se každý zavře doma, vše si najde na internetu či v mobilu a ostatní ho nezajímá.

 

V období 2020−2022 prošla budova úřadu, v němž knihovna sídlí, rekonstrukcí, a díky tomu získala krásné moderní prostředí společně s ním. Místní architektka navrhla interiér knihovny, truhláři z Vyskytné vyrobili do knihovny nábytek. Dopadla rekonstrukce podle vašich představ? Měla jste možnost ji ovlivnit? Usilovala jste o podobu komunitní knihovny, která v malých obcích často supluje kulturní, kreativní a vzdělávací centrum? Zaujalo mě, že zde vznikla kromě dětského koutku, prostoru pro práci s kronikami a na výstavy či místa pro velký stůl pro setkávání, také kuchyňka? Ve vaší knihovně se může i vařit?

Ano, díky bývalému starostovi Tomáši Kochovi, který zde „starostoval“ čtyři volební období,  máme novou krásnou knihovnu. Myslím, že prosadit tak velkou rekonstrukci knihovny v zastupitelstvu, bylo pro něj hodně těžké, ale povedlo se. Spolupráce s ním byla skvělá. On vždy zadával práci v obci domácím živnostníkům. Máme zde mladou nadanou architektku, která přináší skvělé nápady a pro obec dělá mnoho věcí zdarma. Také je zde několik šikovných truhlářů, kteří se spravedlivě o výrobu vnitřního vybavení knihovny rozdělili. Samozřejmě jsem byla vždy k návrhům knihovny pozvána a doplňovala jsem, co by tam mělo být. Avšak jak to bývá, dnes bych už zase něco pozměnila, ale tak to je vždy, když se něco nového vytváří. Velký stůl jsem si moc přála, protože když byla nějaká početnější akce, tak jsme museli chodit do zasedací síně na obecním úřadu. Do knihovny se nyní ke stolu vejde až 20 lidí a dětí ještě víc. V současné době přicházejí hodně senioři jen tak si popovídat, já uvařím kávu nebo čaj, někdo také přinese něco dobrého, nebo upeču já. Jeden si půjčí knihu, jiný zavzpomíná na své mládí a já ráda poslouchám, občas se vyptám na určitou událost v obci a sepíšu to do kroniky. Děti ze základní školy se také už naučily přicházet pohrát si v dětském koutku, i když si nic nepůjčí, alespoň si nějakou knihu prohlédnou.

Když se dělaly plány na knihovnu, pan starosta slíbil, že tam bude také minikuchyňka, což jsem vítala. Překvapilo mě, že v ní byla rovněž trouba na pečení. V duchu jsem si říkala, že to ani nemuselo být, ale když už tam byla, tak jsme ji hned na Vánoce s dětmi vyzkoušeli. Upekli jsme perníčky i slepované cukroví, a to se dětem hodně líbilo a musíme stále pokračovat.  

 

Bez spolupráce s obcí by to nešlo… Stále pokračují tzv. středečníky?

Ano, hlavně s panem starostou a děvčaty na obci, bez nich by to vážně nešlo. Občas se směju, že máme takovou tichou dohodu o chodu knihovny. Já to vymyslím a co jde, sama zajistím, co nejde, zařídí Radka s Martinou, a nakonec to předložíme panu starostovi k proplacení.

Středečníky stále pokračují, snažíme se o různorodost, protože každého zajímá něco jiného. I když v poslední době máme hodně přednášek z české historie. Získali jsme jednu paní, která je sice nevidomá, ale ví tak úžasné věci z historie, že jen žasneme, jak to vše mohla nastudovat, když nevidí. Na její přednášky chodí nejvíce lidí. Středečníky mají u nás dlouhou tradici, myslím, že už 40 let. Nejdříve se tyto přednášky konaly nepravidelně, teprve od roku 2010 jsou pravidelně poslední středu v měsíci od října do dubna, v květnu to vše zakončíme nějakým zájezdem a přes léto už běží jiné akce.

 

Jak je to u vás s dobrovolníky? Podporuje vás zpětně místní komunita, pro kterou vše děláte?

Dobrovolníků je dost. Já jako seniorka mám svůj generační okruh přátel, na které se mohu kdykoli obrátit, ale i mladší mi pomáhají. U nás v obci to máme trochu rozdělené na jednotlivé složky. To znamená, že akce pro veřejnost nedělá jen knihovna. Hodně akcí pořádá TJ Sokol, Sbor dobrovolných hasičů a Myslivecký spolek. Poslední čtyři roky je nejoblíbenější a největší akcí u nás „Vyskytenské préé“, kdy se všechny tyto složky spojí, plus obecní úřad a na místním novém fotbalovém hřišti se koná velká akce. Každá složka zajistí nějakou atrakci a je z toho krásné zábavné odpoledne pro malé i velké zakončené taneční zábavou večer. V naší obci se něco koná každý měsíc.

 

Jste také nadšenou badatelkou a milovnicí historie, která zaznamenává vzpomínky místních pamětníků, a autorkou několika brožur: Pověsti z Vyskytné, brožury o legionářích a padlých v 1. sv. válce, Vyskytenské kuchařky aneb Vzpomínek na staré časy. Jak vznikala Vyskytenská kuchařka?

Po předchozí knihovnici jsem našla v knihovně mnoho pověstí o Vyskytné, které s dětmi sesbírala od jejich rodičů a prarodičů. Řekla jsem si, že by to byla škoda, aby to někde zapadlo. Nejdříve jsem tedy sepsala „Vyskytenské pověsti“, dala je vytisknout na vlastní náklad. Když je starosta viděl, nabídl, že je ode mě obec odkoupí a já souhlasila. Protože mám ráda historii, začala jsem jezdit do Okresního archivu v Pelhřimově a tam jsem našla mnoho pokladů. Vyšla z toho další brožura „Vzpomínky na události před 100 lety“. Ta již spatřila světlo světa za podpory obce a sepsala jsem ji ke stému výročí vzniku samostatné republiky. Jsou v ní informace o všech legionářích a padlých v 1. sv. válce z Vyskytné a dvou dalších obcí Branišova a Sedlišť, které pod naši obec spadají. Paní Vesecká sebrala a zachránila mnoho starých fotografií, které mi věnovala, a já je doplnila několika starými osobními dokumenty,  korespondencí vojáků z války, ze zajetí, a vzpomínky jejich rodin. Některé byly velmi smutné.

„Vyskytenská kuchařka aneb Vzpomínky na staré časy“ vznikla v době covidu. Většina z nás si pamatuje tu zvláštní dobu, kdy se celá republika zavřela, nesmělo se nikam chodit, všichni jsme se báli nakažení. Přemýšlela jsem, co bych mohla dělat, abych vše přestála. V té době se začalo všude, v televizi, rozhlase, časopisech, vařit. Kam se člověk podíval, narážel na plno nových receptů, a tak mě napadlo, co kdybychom vyzkoušeli i ty staré osvědčené recepty, které si pamatujeme ze svého dětství a které nám tehdy tak chutnaly nebo také nechutnaly. Abychom našim potomkům zanechali kousek toho dávného a dobrého i nedobrého, aby si uvědomili, že ne vždy bylo tak dobře, jako je nyní. Nechtěla jsem však jen opsat nějaké „staré“ recepty, a tak jsem oslovila několik žen. Poprosila jsem je, aby zavzpomínaly na to, co nesmělo chybět na stole ve Vyskytné o Vánocích, o Velikonocích, o masopustu nebo o pouti. Některé mi to napsaly samy, jiné jsem si nahrála a pak to vše přepsala, a tak vznikla tato kuchařka. První část je věnována historii a vzpomínkám pamětníků se starými recepty. Druhou část tvoří recepty současné, které jsou oblíbené v naší obci v jednotlivých rodinách.

Když mi starosta obce řekl, že dali vytisknout 500 kusů kuchařky, tak jsem z toho měla hrůzu, že se to nemůže prodat, co s tím bude obec dělat? A ona se vyprodala během tří měsíců, a není ani jedna. V těchto dnech se dokonce nové zastupitelstvo obce rozhodlo vydat dotisk kuchařky, tak mám velkou radost. 

 

Jaký vánoční program jste vymyslela tentokrát?

Bohužel to bude o něco slabší, neboť mě letos zradilo trochu zdraví, a tak jsem nucená všeho krapet ubrat. Ale určitě bude, jak už jsem řekla, pečení s dětmi a povídání si s nimi, proč se slaví Vánoce. Vyzkoušíme některé vánoční zvyky. Mám už připravenu vánoční prodejní výstavu a samozřejmě k Vánocům patří i výstava betlémů.

 

https://knihovnavyskytna.webk.cz/

Šperkařka a kulturní organizátorka Marie Poláčková: „Jsem pořád duší hospodská z rodiny, kde se sny odmakají a plní.“

Marie Poláčková (1985) má kulturu ve své DNA. S trochou nadsázky by se dalo říci, že ať už dosud žila kdekoli, a to i v zahraničí (Polsko, JAR), vždy se zapojila do místního kulturního dění. Rodačka z Prachatic působí už druhým rokem jako produkční regionálního literárního festivalu Šumava Litera, který před pár dny skončil ve Vimperku. V nedaleké Čkyni zase tato absolventka židovských studií na Husitské teologické fakultě v Praze spoluorganizuje festival židovské kultury a malých míst. Dva roky vedla Portmoneum – Museum Josefa Váchala a produkčně stála u zrodu kulturního festivalu Litomyšl – lázně ducha. Aktuálně žije maminka dvou dcer s rodinou v jižních Brdech, živí se autorským šperkem pod značkou ko-ra-le a provozuje s kamarádkou v Praze na Letné obchod Tvorba Store s výrobky českých designérů.

Autor článku: 
Irena Koušková

Marie, vedla jste muzeum, penzion, organizovala litomyšlské Lázně ducha, mezinárodní setkání mládeže, tvořila šperky, založila obchod, čepovala pivo a dokonce uklízela v pivovaru. Jako by vám žádná práce propojující lidi nebyla cizí… Odkud se bere váš zápal pro lokální kulturu, tvořivost, manuální zručnost, organizační talent a podnikavý duch? Máte v tomto smyslu co dědit po rodičích? Ti hodně zakládali a rekonstruovali… Odkud vaše rodina pochází?

Táta je z Prahy a kořeny z máminy strany sahají do Pošumaví. Narodila jsem se v Prachaticích, kde jsme strávili prvních pár let mého života. Celý život jsme pak “na jih” jezdili, nejprve za babičkou a později na chalupu. Už když mi byly asi tři, vedli rodiče o pátcích a o sobotách v Číčenicích hospodu. Myslím, že mají oba lásku k lidem v krvi. Neskutečně se vypracovali, provozovali restauraci, kavárnu, v Litomyšli pension, opravili nejednu památku a táta si splnil sen v podobě poctivé české hospody U parlamentu na Starém Městě v Praze. No, a protože jsou neskutečně činorodí, vždycky si (hlavně táta) vymyslí jistý kulturní doplněk v podobě koncertu nebo festivalu, který pak organizuje. Tuhle vrtuli u zadku a lásku k lidem a jejich setkávání mám asi po nich. Někdy z legrace říkám, že jsem pořád duší hospodská. Když vás někdo vychovává v duchu Šroubkova hesla: „My hostu, host nám“, tak se to pak odráží i v dalších sférách života. (Pozn. red.: Karel Šroubek byl český podnikatel, restauratér a hoteliér vlastnící a provozující Restaurant Šroubek na pražském Václavském náměstí, posléze pak nedaleký Hotel Šroubek, který ve své době dosáhl mimořádného ubytovacího i kulinářského věhlasu v tehdejším Československu i v zahraničí.)

 

Dlouhodobě se zajímáte o židovskou kulturu. Ve Čkyni pomáháte organizovat festival, proč právě zde? Také v Polsku jste provázela v synagoze…

Je to tak, fascinace judaismem se mě drží od střední školy. Má to co do činění s mojí láskou ke slovu a písmu. Od malička hodně a ráda čtu a vždycky mě fascinovalo, jak se v židovské kultuře mění slovo ve hmotu – například v podobě tradic a zvyků, založených na konkrétních verších z bible. Vystudovala jsem židovská studia v kombinaci s husitskou teologií a přesto, že se tomu oboru profesně nevěnuji, studium jsem milovala. Při škole jsem v rámci Evropské dobrovolné služby odjela na půl roku právě do zmíněného Polska, které mimochodem milovníkům židovských památek srdečně doporučuji, zvláště pak jeho východní část. Judaismus se kolem mě občas nachomýtne, a tak jsem před lety připravovala výstavu Židé v Litomyšli nebo se letos podílela na festivalu ve Čkyni. Tam jsem spíše fungovala jako takový propojovací element; procházku a přednášku na místním židovském hřbitově vedla moje kamarádka a kolegyně ze studií, která se tématem překladu náhrobků profesně zabývá.

 

Rozhovor vedeme u příležitosti festivalu Šumava Litera, který je jiný, než literární festivaly obvykle bývají. K hlavním bodům programu patří přednášky, talk show, promítání filmů atd., při nichž se setkávají všichni ti, které Šumava opravdu zajímá. Jaký byl letošní ročník Šumavy Litery vaším pohledem produkční? Zdá se neuvěřitelné, že v roce 2022 vyšlo téměř 100 publikací o Šumavě. Poprvé jste tentokrát nabídli dvojjazyčný program. Kolik akcí obsáhl, když se musel vejít do šesti dnů 13. až 18. listopadu? Jaká z nich se těšila největšímu zájmu návštěvníků a kolik jich do Vimperka, potažmo Stach, Vodňan a Volyně dorazilo?

Letošní ročník Šumavy Litery se, myslím, opravdu povedl. V rámci hlavního festivalového týdne proběhlo na třicet akcí včetně přednášek a projekcí pro vimperské školy. Sály na přednáškách se zaplnily, knihkupci a nakladatelé odjížděli z knižního trhu spokojeni, ceny byly předány a zpětná vazba, která se k nám po festivalu dostává, je převážně pozitivní. Největší ohlas jsme zaznamenali na páteční talkshow se skvělou sestrou Angelikou Pintířovou. Co se organizace týče, tak potřebujeme doladit pár much na galavečeru a lépe si v týmu rozdělit práci, abychom předcházeli menším zádrhelům, ale musím říct, že mám z letošního ročníku opravdu radost. Poprvé jsme získali podporu z Česko-německého fondu budoucnosti a mohli si díky tomu dovolit tlumočení pro německé a rakouské hosty. To mě těší moc, protože ta jazyková bariéra u našeho festivalu pořád existuje.

 

Máte opravdu široký záběr aktivit. Kdybyste měla vybrat jeden z projektů kromě Šumavy Litery, který byste chtěla více představit, jaký by to byl a proč?

Moje velká srdcovka je kromě vlastní značky ko-ra-le náš obchod Tvorba Store. Před pěti lety jsme začali na Letné provozovat sdílený showroom českých tvůrců. Dnes nechápu jak, ale ustáli jsme covidové období a teď nabízíme původní autorské výrobky více než stovky malých lokálních značek. Dost mě naplňuje, že umožňujeme skvělým českým tvůrcům dostávat své výrobky do světa a baví mě permanentně „čmuchat“, co je na poli české tvorby nového. Tady bych si přála, aby se nakupovací návyky postupně více obrátily směrem k původní autorské tvorbě, která sice nemůže s velkovýrobou soutěžit na poli ceny, ale všichni malí tvůrci vkládají do své práce nesmírné množství energie, pečlivosti a lásky, jež jinde nenajdete.

 

Dokážete se uživit svým koníčkem? To se každému nepoštěstí. Sdílený designový showroom Tvorba Store jste zakládali v r. 2018 a přežili i covid. Zaujalo mě, že nabízíte kurátorovaný výběr téměř 100 českých značek regionálních výrobků. Podle čeho zboží vybíráte? Jaký je dnes o něj zájem? Jak se vyvíjí poptávka, co nejvíce "frčí"?

Vždycky to tak nebylo, ale musím říct, že posledních pár let už ko-ra-le přinášejí do rodinného rozpočtu dost na to, abych nemusela řešit, jestli se nemám nechat spíš někde zaměstnat. Navíc mi dávají dostatek prostoru pro to, abych mohla trávit část dne s dětmi, za což jsem nesmírně vděčná. S Tvorbou se to má tak, že diktátorkami vkusu jsme tam já a kamarádka Tereza, se kterou obchod provozujeme. Když se něco líbí nám, tušíme, že se s pozitivním ohlasem setkáme i u našich zákaznic. Chceme a potřebujeme prodávat výrobky, za nimiž budeme stát a z nichž budeme nadšené. Takže kvalita bez kompromisu. Často oblečení samy nosíme a dárky dostávají naši blízcí, tudíž doopravdy „vyzkoušeno za vás“. Přála bych si říct, že zájem roste, ale pravda je, že poslední rok to nebylo jednoduché. Třeba u oblečení vidíme, že zákaznice více promýšlejí, za co peníze utratí. Často jde o kvalitní a nadčasové materiály a střihy. Lépe jsou na tom malé radosti a dárky. Teď aktuálně nejvíc “frčí” svíčky, mýdla, keramika…, tam pozorujeme veliký boom. A máme radost, že v Čechách stále máme tolik skvělých malých značek, které můžeme v Tvorbě sdružovat a prezentovat.

 

Úcta k řemeslům, tradicím, dědictví předků, tuším, pro vás nejsou prázdné pojmy, což dokazují i vaše ruční práce pod značkou ko-ra-le… Také pobyt v Jihoafrické republice vás musel ovlivnit jako řemeslnici čistotou přírodních materiálů a výrobků z nich. Načerpala jste zde inspiraci pro své šperky? Jaké si vaše zákaznice nejvíce oblíbily?

V Jihoafrické republice jsem dozajista načerpala inspirace dost. Odjela jsem tam za svým (teď již bývalým) prvním manželem a s ním se mi do života dostalo sklo. Pracoval tam totiž na jedné farmě jako sklář a díky němu jsem měla možnost nakoukat hodiny a hodiny práce s tímhle fascinujícím materiálem. Dnes si říkám, že jsem si už tehdy měla sednout za kahan, ale nakonec jsem tam čepovala pivo, což byla taky zábava. Po návratu do Čech jsem si tu pak našla sklárnu, která pro mě začala skleněné perle vyrábět – a jsou to právě mé skleněné šperky těšící se u zákaznic největší oblibě. Kromě skla poslední dobou pracuji se surovým dřevem. Před rokem a půl mě oslovila Česká filharmonie, pro niž teď vyrábím kolekce šperků ze dřeva demontovaného pódia Rudolfina, a dál ve volné tvorbě objevuji možnosti tohoto nádherného materiálu, jenž zvlášť v kombinaci s foukaným sklem vypadá naprosto božsky.

 

Pobývala jste v mnoha koutech země i světa. Nesete si v sobě vědomě otisk těchto krajin?

Pro mě byly pobyty mimo – hlavně v daleké jižní Africe – především potvrzením toho, jak moc to miluju tady doma. Máme tu tak neskutečné bohatství. Krajinu, kulturu, dějiny, paměť. Prostě věci, které si málokdy člověk uvědomuje, ale když strávíte delší čas někde, kde zmíněné kvality nejsou ani zdaleka samozřejmé, naučíte se je po návratu vidět. Krásu toho, jak se střídají roční období. Možnost zakopnout o zámek, hrad nebo galerii na každých pár kilometrech. A navíc je tu bezpečno. Prostě takové ty nesamozřejmé samozřejmosti.

 

V Litomyšli to musela pro vás být krásná pracovní výzva. Co máte společného s Miroslavem Brýdlem, Jaroslavem Venclem a Ladislavem Horáčkem, kteří stáli u zrodu Litomyšle, lázní ducha?

Jaroslav Vencl je můj táta, jemuž před lety prodal Láďa Horáček, majitel nakladatelství Paseka a velký litomyšlský patriot, který k nám chodil na pivo, pension Paseka. To je ten barevný dům se sgrafity v Litomyšli, o němž se polovina národa domnívá, že to je Portmoneum (není!). Táta když začal jezdit do Litomyšle a pension opravovat, tak sedával na dvorku a říkal si, že si tam připadá jako v lázních. A protože má podnikavého ducha, povídal si o tom u piva s Láďou a Mirkem (emeritní starosta) a vymysleli spolu, že bychom mohli Litomyšl jako lázeňské město vyhlásit. Že tam z každého šutru stříká kultura a historie a pivo a víno že jsou taky fajn prameny. Koneckonců jako o městě kulturním a lázeňském o Litomyšli psal už Josef Váchal ve svém Krvavém románu. Takhle nějak vše vzniklo a já, protože jsem tou dobou měla na starosti Portmoneum, jsem jim od prvního ročníku dělala produkční oporu. Bylo to krásný, takový živelný a autentický, vymýšleli jsme s restaurátory různé skopičiny jako umělecké lavičky, půlnoční koupání v máchadle a podobně. Litomyšl miluju a každoročně se tam nadšeně vracím na dnes již tradiční Otevírání lázeňské sezony – akci, již si pod sebe vzalo město a kde se pokaždé setkám se spoustou z těch, kteří s námi dělali ještě první ročníky.

 

Portmoneum, které se veřejnosti otevřelo právě před třiceti lety, a svět Josefa Váchala plný duchů, skřetů a ďáblů, si prošlo také zajímavým vývojem. Měla jste možnost v jeho vedení ovlivnit rozvoj muzea? Povedlo se vám něco výjimečného?

Já v Portmoneu strávila krásné dva roky. Po letech jsem otevřela návštěvníkům dvorek a s kamarádem restaurátorem Alešem Hvízdalem jsme do zahradního domku instalovali CO –Camera Obcura – která funguje dodnes. Obnovila jsem spolupráci s restaurátorskou školou, pořádala restaurátorům výstavy, začala spolupracovat s místní tiskárnou, otevřela tam takový čtecí obývák, získala grant na otisk některých Váchalových štočků.. Nebylo toho mnoho, spíše malé symbolické kroky, které měly vést k větší otevřenosti instituce směrem k veřejnosti. Šlo o subjekt, jenž byl tehdy spravovaný nakladatelstvím a bylo hlavně třeba, aby byl soběstačným. Neměla jsem tedy logicky k dispozici žádné velké rozpočty. Dnes Portmoneum úžasně spravuje Regionální muzeum v Litomyšli a jeho pracovníci se tomu kouzelnému malému domku věnují s veškerou láskou a péčí, kterou si tolik zaslouží. Sleduji je s velkou radostí.

 

Máte podporu v rodině? Váš manžel je divadelník a autor. Těžíte nějak z této synergie?

Manžel je teď již třetím rokem ředitelem Památníku Antonína Dvořáka ve Vysoké u Příbramě. Svojí prací žije a dýchá pro ni, a někdy tohle dvoukariérové manželství není snadné. Oba svoji práci milujeme a chceme jí dávat maximum. A pak je tu dům. A děti. Ale snad se nám to nějak daří žonglovat. Podporu určitě mám, hodně si vzájemně časově vycházíme vstříc a snažíme se chápat pracovní nasazení toho druhého. Jsem zvědavá, jak se tohle „podepíše“ na našich ratolestech. Zatím všechny dostávají do kolen znalostí „pana Dvořáka“ a milují hudbu a výtvarno, tak snad se nám daří jim kromě workoholismu předávat i ten náš společný kulturní zájem.

 

Hodně jste střídala místa a projekty, do kterých jste se zapojila, co vás žene vpřed? Našla jste už svoji kotvu, nebo cítíte touhu zkusit opět něco jiného? Máte nějaký zatím nesplněný sen?

Myslím, že kotvou je mi teď rodina. Už to není jen o mně, ale i o tom, jak vše sladit se školkou, kroužky, koncerty na Památníku a podobně. Dopředu mě asi žene fakt, že mě to všechno tak moc baví. Ať už sedám k výrobě šperků, výběru značek do Tvorby nebo produkčním úkolům kolem Šumavy Litery, jsem šťastná, že se můžu věnovat věcem, které mě naplňují a dávají mi smysl. 

A jestli mám sen? Mám. Jmenuje se kafe-knihy-korale a je to multifunkční prostor, ideálně vesnická jednota, kde bych mohla propojit všechny své vášně. Místo pro práci na špercích, showroom, kavárna, galerie a knihkupectví. Místo pro setkávání lidí u kávy a prodej knih, o nichž bych návštěvníkům nadšeně vyprávěla. A zvala si tam autory na debaty, výtvarníky na výstavy a malé kapely v létě na předzahrádce na koncerty. Tak uvidíme, kam mě vítr dál zavane a zda se mi to, nebo nějakou variaci na to, podaří někdy uskutečnit. Duší ale asi zůstávám hospodská, jen s kulturním přesahem.

 

ko-ra-le.cz

tvorbastore.cz

www.sumava-litera.cz

Podcast Místní kultury / s Miloněm Čepelkou, hercem Divadla Járy Cimrmana

ČR: Miloně Čepelku všichni známe jako herce Divadla Járy Cimrmana. Když dostal letos v říjnu na Pražském hradě od prezidenta Petra Pavla medaili za zásluhy 1. stupně, začalo se víc mluvit o tom, že je to také básník, prozaik a textař. Státní vyznamenání je i důvodem trochu bilancovat a ohlédnout se zpátky a Miloň Čepelka má opravdu na co vzpomínat. V našem podcastu se zastavíme u jeho dětství a mládí v Opočně, připomeneme lásku ke knihám, která ho provází celý život, zmíníme jeho pedagogické zkušenosti a dostane se  samozřejmě i na divadlo Járy Cimrmana. Dozvíte se také, že Čepelkovi sice žijí střídavě v Praze a v Opočně, ale na Vánoce nikdy v Praze nezůstávají. "Já jsem Vánoce neprožil nikdy jinde než v Opočně, v našem domečku, protože tam se cítím doma - a na Vánoce má být člověk doma, " říká Miloň Čepelka. A můžete hádat, jaké dárky měl v dětství nejraději? No ano, samozřejmě -  knihy. Rozhovor Hany Soukupové s oblíbeným cimrmanovským hercem vám nabízíme v prosincovém podcastu Místní kultury.

Autor článku: 
Hana Soukupová

 

Poslouchejte nás také na:
Google Podcasts Logo Anchor.fm Logo Spotify Logo Apple Podcasts Logo Amazon Music Logo RSS Logo

Listen on Google Podcasts

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře