úterý
4. října 2022
svátek slaví František

Články a komentáře

Články a komentáře

S devadesátkou na krku / Jiráskův Hronov slaví unikátní jubileum (6)

HRONOV, ČESKÁ LÍPA: Festival Jiráskův Hronov patří k mezinárodně uznávaným značkám. Jde vůbec o nejstarší divadelní festival na světě. Od roku 1931 se konal každoročně, a to i za těch nejobtížnějších podmínek. Během druhé světové války, po únoru 1948… Dokonce i v loňském, podivuhodném „koronapandemickém roce“ přivítal s otevřenou náručí vybrané soubory. Jiráskův Hronov je totiž „festivalem festivalů“. Už sama přítomnost na Hronově je potvrzením špičkové úrovně divadelních inscenací. Ale nejde jen o to zúčastnit se. Součástí přehlídky jsou také dílny a semináře − pravé kolbiště názorů, zkušeností a dovedností. Jak vnímali atmosféru festivalu a příležitost být jeho aktéry, také na to jsme se ptali členů Divadelního spolku Jirásek z České Lípy, kteří náš cyklus článků k festivalovému jubileu uzavírají. Za všechny „Jirásky“ odpovídala Dita Krčmářová.

Autor článku: 
Irena Koušková

Jste z České Lípy, jak se tu daří divadlu?

Divadelní spolek Jirásek (dále DKJ) má bohatou historii a v současné době je velmi kreativní a činorodý. Každoroční pravidelností spolku jsou premiéry, reprízy her, silvestrovská představení a pořádání festivalu Českolipský divadelní podzim.

 

Kdy a za jakých okolností váš divadelní spolek vznikl, resp. byl obnoven? Jaké byly motivace a důvody k založení spolku?

Zde si dovolím použít informace zprostředkované…, jsem špatný ročník na vzpomínky. (úsměv) Moderní historie klubu Jirásek začala v roce 1926, kdy divadelní společnost založili českolipští Sokolové ve spolupráci s Besedou a dalšími českými kulturními spolky. Patronem se stal místním ochotníkům Alois Jirásek, jehož jméno přijal nový soubor za své. Pokud bychom však chtěli dojít až ke skutečným kořenům českého divadla ve městě Česká Lípa, museli bychom se dostat až do dob Rakouska-Uherska, konkrétně k 90. letům 19. století, kdy se jednotlivá česká ochotnická představení předváděla v místních zájezdních hostincích.
Bohatá činnost divadelní společnosti Jirásek z dob 1. republiky byla ukončena 2. světovou válkou (mezi lety 1926 až 1938 nastudoval Jirásek pozoruhodných 70 titulů).
K obnovení došlo hned po osvobození v roce 1945. V padesátých letech však postupně aktivita lidí kolem souboru klesala, nepochybně i díky politickému klimatu tehdejšího Československa, takže v polovině 60. let byla v podstatě na mrtvém bodu.
Ke skutečnému zrození dnešního divadelního klubu tak došlo v roce 1969, kdy se pod režijním vedením Marie Jiřičkové spojili „staří“ ochotníci s mladými studenty místních středních škol a uvedli Jiráskovu hru Filosofská historie. DKJ nabíral na síle každým dalším představením, až se z něj stal fenomén známý nejen v blízkém okolí města, ale i v celonárodním měřítku. Od poloviny 80. let patřil Jirásek k pravidelným účastníkům celostátních divadelních přehlídek v Hronově, Písku a dalších přehlídek tematických. Inscenace Jak se vám líbí, jak se vám líbí (W. Shakespeare – V. Klapka) byla jako první amatérská divadelní hra zaznamenána a uváděna čs. televizí. V roce 1989 Česká televize odvysílala také inscenaci M. Bulgakov-V. Klapka, Mistr a Markétka.
DKJ se několikrát zúčastnil i uznávaných zahraničních festivalů. Mezi nejvýznamnější určitě patřil Světový festival amatérského divadla v japonské Jokohamě (rok 1989) a Mezinárodní festival divadla v korejském Chuncheonu (2004).
Mezi tituly uváděnými českolipskými divadelníky patří jak vlastní texty (V. Klapka – Odyssea, V. Klapka – Don Quijote, F. Zborník - Na druhé straně řeky), tak i texty světových i českých autorů (A. P. Čechov – Tři sestry, Višňový sad, Revizor, Medvěd & Jubileum L. Smoček – Podivné odpoledne dr. Zdeňka Burkeho). V současné době má soubor na repertoáru tyto tituly: W. Shakespeare – Hamlet, Sen v noci svatojánské, Jak se Vám líbí, jak se Vám líbí?, V. Klapka – Commedia ảla carte, V. Klapka – Tanga pro Ježíška, V. Klapka – Maratův Sade, F. Zborník – Legenda o lesích a lidech.

 

Nakolik aktivní činnost vyvíjíte? Kolik premiér do roka připravíte? Jak často hrajete? Jakých cílů chcete prostřednictvím spolku dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění?

Zkoušíme pravidelně dvakrát v týdnu. Premiéra je uvedena většinou jedenkrát do roka. Hrajeme v místě bydliště velice rádi a to několikrát v roce, máme své věrné diváky, kteří nám fandí. Náš soubor hostuje po celé ČR v rámci přehlídek, ale jsme také během roku hosty klasického programu v divadlech. Režisér souboru Václav Klapka je znám autorskými scénáři nebo velkými zásahy do děl Shakespeara, Gogola, Čechova. Divadelní ambice jsou naplněny, realizujeme své herecké sny a jsme pokračovateli festivalu Českolipský divadelní podzim, který loni dospěl do 44. ročníku. Festival se umístil na 2. místě kulturního žebříčku ve městě Česká Lípa ve čtenářské anketě, což nás velmi potěšilo. Spolku fandí místní základní, střední školy a městem jsme vnímáni a podporováni.

 

Oslovujete všechny věkové skupiny? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog? 

Ano, to je náš cíl, oslovit mladší generaci a propojovat věkové kategorie, což se nám daří a velmi si toho vážíme.

 

Přizpůsobujete tomu i dramaturgii? Chodí na některou z inscenací výrazně mladší publikum?

Pokud sestavujeme dramaturgii festivalu, vždy se snažíme oslovit i mladší generaci, ale spektrum diváků je opravdu mezigenerační. Co se týče tvorby souboru, snažíme se i pro mladší generaci přizpůsobit klasiky modernějším pojetím inscenace, viz Hamlet, Sen v noci svatojánské, Revizor… V současné době je u mladšího publika velmi oblíbená inscenace Commedia ảla carte, která byla uvedena i pro střední školy v České Lípě. Velké oblibě se těšilo Slam poetry, studenti tuto formu novodobé poezie a vyřčeného názoru na věc neznali a hostující slameři měli vyprodaný sál jak v dopoledních, tak i večerních exhibicích.

 

Co vás na divadelním životě těší a co vám ho naopak komplikuje?

Těší nás zájem diváka, plný sál, sledovanost spolku na webu a sociálních sítích. Radost přinášejí soudružnost a nápady, které posouvají dál. Spojila nás i komplikovaná situace v době korony, která nás donutila streamovat a uvést rozhlasovou hru Nákaza. Podpořili jsme kluky ze Slam poetry a streamovali pro českolipské střední školy jejich exhibici, což mělo obrovský úspěch. Vážíme si toho, že můžeme díky starší generaci Jiráska být u zrodu Hamleta. Kdo z nás by někdy nesnil zahrát si v tak náročném díle…! Plníme si sny, a to je přeci krásný životní příběh.

 

Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní? Jaká inscenace z vašeho repertoáru je nejvíce reprízovaná? Na čem pracujete nyní? Pustili jste se do Hamleta, to už chce odvahu…

Myslím, že obrovský úspěch Václava Klapky a spolku bylo představení  Jak se Vám líbí, jak se Vám líbí?, natočené i Českou televizí. V současné době ho reprízujeme, stejně jako Commmedii ảla carte, Legendu o lesích a lidech, Sen v noci svatojánské a Hamleta. Korona nás zastavila ve zkoušení nové inscenace a zatím nevíme, zda ji vůbec dozkoušíme. Hamlet… velké rozhodnutí, velké téma, velká odvaha… velká výzva, kdy jindy než v téhle době. Spolek se herecky i věkové sešel, aby si tuhle režisérem hozenou rukavici vyzkoušel, je to pro nás zážitek a divadelní pohlazení, byla to dřina, hrajeme Hamleta s pokorou a vždy velkou nervozitou. Další počin z novější éry je určitě Maratův Sade, vyvolal velké pozdvižení a rozporuplné reakce porot, my to představení milovali a stojíme si za ním pro jeho přesah a autorský počin.

 

Maratův Sad(e)? Čím pobouřil?

Nevím, zda úplně pobouřil, ale asi dramatizací předlohy. Ve Volyni bylo představení porotou nepřijato. Ale já si myslím, že o čem se mluví, to žije a divadelní útvar je prazvláštní forma se spousty úhly pohledů…, z jedné strany kritika poroty, z druhé strany pozvání na festivaly a krásné ohlasy diváků…, to je divadelní tvorba. Musí vyvolávat reakci, nejhorší je slyšet „bylo to dobrý“ a nepřijde žádná diskuze a emoce.

 

Vraťme se ještě k Hamletovi… Máte už za sebou Krále Leara, Višňový sad, Revizora…, tedy také velká divadelní sousta. S Hamletem se navíc nesetkáváte poprvé, uvedli jste už Noc s Hamletem či Sen kralevice Hamleta… Hráli jste tuto shakespearovskou klasiku už v minulosti? V čem je pro vás v této době Hamlet opět aktuální?

Otázka je spíše na Václava Klapku režiséra inscenace, ale myslím si, že téma je v této době aktuální velmi, politická moc, pletichy, mamon, manipulace a na druhé straně láska, naivita, čistota myšlenek a nepochopení pokřiveného života dospělých. Zdá se vám to neaktuální? Hledáme všichni smysl a pevný bod života, bilancujeme mezi láskou a nenávistí, všichni chybujeme a napravujeme, co se dá, a o tom je Hamlet, o přežití ve společnosti.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Jsme zapsaný spolek.

 

Kolik členů spolek sdružuje? Jaké jsou věkové, profesní a genderové charakteristiky jeho členů? Jaké jsou povinnosti člena spolku?

Náš spolek má kolem dvaceti členů různé generace od osmnácti let po… 70? (úsměv) Klasicky platíme členské příspěvky.

 

Jaký je vztah obecního zastupitelstva/magistrátu ke spolku? Máte jejich podporu?

Podpora města je obrovská a vážíme si jí, na festival žádáme podporu i skrze Liberecký kraj. Příspěvky místních podnikatelů tvoří též velkou část našich příjmů, jsou věrnými diváky a donátory spolku, většinou podporují pravidelně a rádi.

 

Jak vaše plány na letošní rok zkomplikovala současná mimořádná situace? Vzešlo z ní pro vás také něco dobrého? Zůstali jste v kontaktu s diváky i přes nucené uzavření divadla?

Ano, zkomplikovala dokonale, zrušili jsme celý festival Českolipský divadelní podzim tři dny před zahájením. Ale stihli jsme alespoň jednu poslední sobotu a rozloučili se s naším starým divadlem, které bude dva roky kvůli rekonstrukci zavřené. Bylo to smutné a zároveň radostné, že jsme to dali a představení odehráli pro naše diváky, zkrátka obrovská rána, celoroční přípravy zahodíte do koše a nic prostě nic…

 

V roce 2016 oslavil Divadelní klub Jirásek 90. výročí svého založení. Jiráskův Hronov měl toto jubileum v roce loňském. Co vás spojuje kromě osobnosti Aloise Jiráska?

Máme uchovaný dopis přímo od Aloise Jiráska adresovaný spolku (viz foto v příloze – pozn. red.), je to historie, ale doba se vyvíjí… v rámci výročí jsme vydali knihu s fotografiemi z divadelních her DKJ, uspořádali ples, vydali pamětní minci…

 

Doba se vyvíjí... a literatura stárne. Jaký mají dnešní mladí lidé vztah ke spisovateli Jiráskovi? Budou ještě za pár let vědět, komu festival vděčí za svou značku?

Nevím, je na každém, jaké informace vstřebává. Já bych si nedovolila podceňovat mladší generaci a vyzdvihovat generaci starší. Studenti tvorbu Aloise Jiráska odříkají v podobě titulů, ale zda ji četli nebo viděli na divadle, to nedokážu posoudit. Mám krásnou historku z představení Psa baskervilského. Přišla za námi do šatny divačka a děkovala, že se už tak dlouho nezasmála, a že vůbec netušila, jaký měl Alois Jirásek smysl pro humor… i to se může stát. (úsměv) Myslela to vážně.

Na druhou stranu studenti oslovují náš spolek, když píší seminární práce a na osobnost Aloise Jiráska v rámci DKJ se ptají. Populární fotografie z festivalu je socha Aloise Jiráska s rouškou a v kulichu, kde se studenti rádi zvěčnili. (smích)

 

Hrajete ve staré budově Jiráskova divadla, kterou čeká rekonstrukce. Otevřít by se mělo až za dva roky. Kam se přesunete? Omezíte činnost?

Vše se tak zastavilo, plány máme, rekonstrukcí divadla nezaniká DKJ, budeme hostovat a hrát venku a zkoušet v KD Crystal, život jde dál, jen se přizpůsobit novým podmínkám.

 

dkjirasek.eu

 

Vizitka

Dita Krčmářová, absolventka ekonomické školy v Jablonci nad Nisou, maminka 18leté dcery, od 20 let členka divadelního spolku DKJ, od roku 2014 ředitelka festivalu Českolipský divadelní podzim, od r. 2017 předsedkyně spolku DKJ, představitelka řady divadelních rolí.

 

Stopy v písku / Geraldine Mucha

ČR: Hudební skladatelka Geraldine Thomsen Mucha se narodila v Londýně 5. července 1917, zemřela 12. října 2012 v Praze. Byla pozoruhodným příkladem člověka, který si prošel dějinami 20. století jaksi „obráceně“, když v roce 1945 se svým mužem Jiřím Muchou, novinářem a spisovatelem, synem Alfonse Muchy, odešla z Británie do Československa. V roce 2009, když jí bylo 92 let, vznikl tento náš rozhovor, k němuž se po letech vracím se současným dovětkem.

Autor článku: 
Martina Fialková

Strážkyně pevnosti

Obklopená vzpomínkami, přitom však stále žije současností. Droboučká, ale krásná žena, která jako by vystoupila z historického obrazu. Obrazy a také množstvím dalších památek na Alfonse Muchu a jeho dobu, je zaplněn celý obrovský byt na Hradčanském náměstí. V něm Geraldine Thomsen Mucha, druhá manželka spisovatele a novináře Jiřího Muchy, jeho syna, již léta žije. Říká o sobě, že je strážkyně pevnosti.

S Jiřím přišla z Británie do Prahy v roce 1945. Ač je jí už dvaadevadesát let, je stále obdivuhodně tělesně i duševně svěží. Sama si denně vaří, stále hraje na klavír, účastní se společenského života, chodí na koncerty. Je totiž také hudební skladatelkou. I když se narodila ve Skotsku a studovala v Londýně, miluje Prahu a její hudební život. A ovšem také si váží odkazu Alfonse Muchy, kterého sice osobně již nezažila, ale jehož umění obdivuje. Spolu se synem Johnem a jeho rodinou nyní opatruje bohatou Muchovu pozůstalost. Mluví krásnou češtinou bez přízvuku, jen občas hledá některé slovíčko. Potkala jsem ji a byla jí představena na koncertě v kapli Sv. Vavřince na Malé Straně. Docela mne uhranula vším, co ve své bytosti zosobňuje, a tak mne její souhlas k rozhovoru více než nadchl...

 

Paní Geraldino, stále ještě skládáte? Dočetla jsem se, že na vašich 90. narozeninách předloni hráli vaše skladby složené v letech 2006 a 2007.

Ano, musím skládat, aby ten mozek fungoval. Když mám nápad, nedá se nic dělat, musím (směje se). Studovala jsem skladbu, ale to už je hrozně dávno. Jenomže jsem potkala Jirku – to bylo za války – a dostala jsem se s ním pak do toho všeho kolem Alfonse Muchy... Ale já jsem stejně komponovala i pak, někdy spíš proto, abych se z toho všeho nezbláznila. Protože kdykoli mi bylo nejhůř, vždycky mi to pomohlo soustředit myšlenky.

 

Co je v hudbě vaší největší inspirací? Jsou nebo byly to třeba i obrazy Alfonse Muchy?

To snad ani ne...i když jsem samozřejmě jeho velká obdivovatelka. Ale velice mne ovlivnila česká i slovenská lidová hudba, když jsem s ní pak tady přišla do styku. České lidové písně. Znala jsem předtím hudbu Dvořáka a Smetany, ale ne český folklor. Zaměřila jsem se spíš na komorní hudbu. Psát pro menší obsazení je mnohem zajímavější. Mám moc ráda dechy, hoboj, fagot, flétny, ty mají pestré barvy. Pro klavír a flétnu byly právě ty moje skladby, které mi hráli k narozeninám. 

 

Když jste se seznámila s manželem, znala jste i tvorbu Bohuslava Martinů? Ta byla přeci velice ovlivněna českým folklórem. A potkala jste někdy Martinů osobně?

Znala jsem ho, protože se s Jiřím v Paříži stýkali, ale ne jeho hudbu. On pak odešel z Paříže. Jeho hudbu jsem poznala až později. A těšila jsem se pak po válce, že až se vrátí do Československa, jak si přál, že budu u něj dál studovat. K jeho návratu ale pak už nedošlo, doba se moc změnila.

 

Jiří Mucha sám musel být velmi zajímavým člověkem – co vás na něm upoutalo? Asi jste musela tušit, že život s ním nebude jednoduchý. Za války byl válečným zpravodajem a po válce, když přišli komunisté, nechtěl odejít z Československa kvůli zodpovědnosti za dílo svého otce, které zůstalo tady, přestože byl pak jako západní letec vězněn. 

(Zamyslí se a ptá se: „Zajímá vás to?“ Odpovídám, že jistě, a tak paní Geraldina pokračuje ve vzpomínání:)

.To bylo v roce 1941. Já jsem studovala v Londýně a Británie se obávala Hitlerovy invaze. Všichni, kdo žili na jižním pobřeží Británie, byli evakuovaní. Měla jsem dvě příbuzné, které se přesunuly do takového malého lázeňského města dále ve vnitrozemí. Nedaleko byl velký statek, útočiště mnoha mladých lidí, kteří uprchli před Hitlerem z Evropy do Británie. Také se scházeli ve městě večer k zábavě a debatám, ale protože se kvůli náletům nesmělo svítit, nemohly jsme s mou sestřenicí to místo nejdřív najít. Pak jsme ale podle hluku ten dům našly. A venku před domem jsem narazila na takového pěkného mladíka ve francouzské uniformě. Byl tam taky pozvaný. A to byl Jirka...

 

Když jste ho potkala, asi jste zpočátku ani nevěděla, kdo jeho otec? 

Kdepak. Jiří byl letec francouzské armády, také působil jako válečný reprotér. Nic jiného jsem nevěděla. Tenkrát ale nešlo jen tak žít s někým bez svatby, tak jsme se brzy vzali. Moji rodiče si možná mysleli, že tu válku stejně nepřežije... Že byl jeho otec tak slavný, to jsem zjistila až v Paříži, ale i tam byl Alfons Mucha po válce hodně zapomenut. A v Británii nebylo jeho dílo ani předtím moc známé. To, že je Alfons Mucha nyní v zahraničí tak ceněn, je vlastně především zásluhou mého muže Jiřího.

 

Dílo Alfonse Muchy bylo u nás po válce komunisty považováno za typicky buržoazní umění, ačkoliv Mucha vlastně na počátku 20. století velmi propagoval filosofii tzv. Art Nouveau, které mělo být přístupné i obyčejným lidem. Proto ty plakáty, které si mohl koupit i nebohatý člověk. A ještě v 70. letech se u nás Muchovi nevěnovalo moc pozornosti – vlastně až poté, co vyšla kniha Kankán se svatozáří, kterou o svém otci napsal váš muž Jiří.

Ano, ale první kniha o něm, kterou Jiří napsal, musela být vydána v zahraničí. - Začalo to až v roce 1960, kdy potkal Jiří jednoho člověka z londýnského muzea. Prý by tam rádi udělali výstavu Muchových plakátů. My jsme žili tady v Československu, byl tu komunismus, a ten nešťastník pořád nemohl pochopit, proč je to všecko s výstavou tak složité – to bylo tolik povolení a potíží, že to trvalo mnoho měsíců. Výstava byla zahájená až v roce 1962 a měla obrovský úspěch. Oni tam také ovšem pochopili, že když je majitel práv za železnou oponou, mohou na tom velice dobře vydělat. My jsme neviděli ani halíř, ale Jirka říkal: „To nevadí, hlavně když se otcovo dílo připomene.“ Když se pak díla vrátila domů, nebyl tady paradoxně vůbec zájem, udělat podobnou výstavu. Zato ve světě byl zájem veliký! Nakonec Jirku nechali s radostí se o ty výstavy starat, protože režim z toho dostal valuty. Spoustu valut! Až teprve, když jsme náhodou našli bohatého japonského sponzora pro výstavu v Japonsku, která měla taky obrovský úspěch, začali projevovat zájem i tady.

 

Teď v manželově péči o dokaz Alfonse Muchy pokračuje váš syn John s rodinou?

Ano, ale víte, co je zajímavé? On je úplně jiný, než byl jeho otec. John odtud emigroval, když mu bylo 18, žije v Londýně a stal se bankéřem. S otcem si moc nerozuměli. Pro nás to bylo zpočátku zklamání, že neměl žádné umělecké sklony. Teď je to ale vlastně dobře. Víte, on ale zpočátku ani můj muž Jiří nebyl z toho opatrování Muchova dědictví moc nadšený. Ale nechtěl nechat ladem obrovský úspěch těch prvních velkých výstav v 60. letech.   

 

A vaše vnoučata? Věnují se nějakému umění?

Mám tři. Ano, jeden vnuk píše scénáře. Ale taky už pomáhá se vším, co se týká Alfonse Muchy, i snacha pomáhá. Víte, s tím je hrozné práce. Takže my jsme vlastně takový rodinný podnik (směje se).

 

Teď se nejvíce mluví o Slovanské epopeji. Jsou obavy, že Praha už nestihne dostát závěti Alfonse Muchy a nebude tu nalezeno důstojné místo pro ni ani 70 let po jeho smrti. Co si o tom myslíte?

Víte, jak to bylo zezačátku? To mi vyprávěla Maruška, Alfonsova žena. Dluho jsme spolu bydlely v tomhle domě, přežila Alfonse o 20 let. Všecko, co vím, mám od ní. Ona všechny jeho kresby, malby, fotografie, všechno shromažďovala a nic nedala pryč. Jedině díky ní zůstaly pozdější Muchovy práce v Praze. Teď je ale všecko to důležité zapůjčeno na ty velké výstavy, které letos probíhají.

Tehdy za první republiky se někteří malíři Epopeji dokonce posmívali, dělali na ni směšné písničky. Že prý chce Mucha dokázat, že umí malovat... Mnoha lidem se zdál totiž jeho styl historizující malby přežilý. Proto ani tehdy v Praze nebyl moc zájem Epopej honem vystavit. Muchovi to prý nevadilo, byl tak silně přesvědčený o své pravdě. A tak byla Epopej během války schovaná a my, když jsme sem v roce 1945 přišli, vůbec jsme nevěděli, kde je. Když pak se obrazy dostaly na zámek v Moravském Krumlově, byla to halda srolovaných pláten. Představte si, že za války ležely ve skladu koksu, který tam tehdy měly Československé dráhy. Chtěli jsme aspoň to jedno plátno rozvinout, abychom viděli, v jakém je to stavu. Byla u toho, kromě nás s Jiřím, i jeho sestra Jarča a její muž a někdo od těch drah.

Dodnes si pamatuju, jak ten človíček, co tam s námi šel, na to koukal! V životě nic tak krásného a vznešeného neviděl, bylo vidět, jak byl ohromený.

Jenže, i když Moravskému Krumlovu mnoho vděčíme za to, že tam Epopej je od roku 1963 vystavena, není to ideální místo – na ta plátna musí být opravdu dobře vidět! Když to pak spatříte v takovém vídeňském Belvederu, kde je teď největší plátno vystavené a krásně nasvícené, vypadá to úplně jinak.

Víte, teď na to není správná doba. Kdekoli to celé dílo budete chtít pořádně umístit, bude na to potřeba hrozně moc peněz. Ale ta doba přijde, není žádný spěch.

 

Jste možná příkladem toho, jak hodně se cizinec může ztotožnit s kulturou a národem země, do které přišel, a která se mu stala druhým domovem.  Přesto ale, co v Čechách postrádáte a za čím se vracíte do rodného Skotska?

Já jsem tady šťastná. Zvykla jsem si tady, mám ráda zdejší hudební život, jeho úroveň je vysoká. Ale do Skotska se vždycky těším, jezdím tam vždy v létě. A co mi tady chybí? Čerstvé ryby – za těmi tam jezdím (smích).

 

Na tento rozhovor z roku 2009 často vzpomínám. Dnešní ohlédnutí po 12 letech dalo vzniknout jeho doplnění: 

Geraldine Muchová v komunistickém Československu prožila dvacet let. Pracovala tu v hudebním nakladatelství, překládala. V sedmdesátých letech se vrátila do Anglie, aby její muž mohl volně cestovat. Po roce 1989 žila opět v Praze.

Po smrti manžela Jiřího se jí podařilo se synem Johnem založit Nadaci Alfonse Muchy (respektive pak Mucha Trust) a posléze se dočkali i otevření Muchova muzea v Praze. Jak je to se Slovanskou epopejí po 12 letech od našeho rozhovoru můžeme sledovat v aktuálních médiích. Po dočasném vystavení v Praze a v zahraničí se opět – na několik let – vrací do opraveného zámku v Moravském Krumlově. A spor Johna Muchy s Prahou, která dodnes nebyla schopna postavit adekvátní pavilon pro její vystavení, pokračuje…

S paní Geraldine jsem se setkala po našem rozhovoru ještě několikrát. Ať již na některém koncertu, tak u ní doma na Hradčanech, kde jsem měla možnost vstřebat do sebe atmosféru pozoruhodného příbytku plného památek na Alfonse i Jiřího Muchu, starožitností a Muchových obrazů. Vnímala jsem přitom její obdivuhodný optimismus a nadhled, kterým si dovedla získat uznání. Její život byl plný zvratů, od válečného sňatku s cizincem po přestěhování se do Československa, pochopení zdejších politických převratů v roce 1948 a znovu 1968, soužití s manželovou matkou, manželkou Alfonse Muchy Marii, přes období věznění manžela Jiřího, neustálou pozornost tehdejší Státní tajné bezpečnosti (Stb).

Na moji opatrnou otázku, kterou jsem jí jednou také položila, zda je to pravda, že Jiří, zřejmě pod nátlakem v době, když byl komunisty vězněn, opravdu podepsal spolupráci a co z toho vyplývalo, s nadhledem odvětila něco v tomto smyslu: „On nikdy nikomu neublížil. Byl spisovatel, tak vždycky, když jim měl něco říct, tak si to dobře vymyslel…“ Ve svém audiozáznamu však tato slova nemám, proto cituji jen jejich smysl a vzpomínku na naši tehdejší rozmluvu. 

Geraldine se musela vyrovnávat i s Jiřího velmi volným přístupem k manželství včetně narození jeho nemanželské dcery (Jarmila Mucha Plocková, architektka a výtvarnice, která se o tom, kdo je jejím otcem, dozvěděla až ve svých 18 letech). Kromě několika let, kdy se Geraldine se synem přesunula zpět do Británie, aby tak umožnila Jiřímu Muchovi legálně cestovat do zahraničí (za rodinnými příslušníky to komunistický režim jakž takž umožňoval), přišla úleva až po roce 1989, se změnou režimu u nás. Již v roce 1991 však Jiří Mucha zemřel. Geraldine ale přesto zůstala v Praze, jako strážkyně odkazu Alfonse Muchy. Zjevně s Prahou srostla, tak jako s českou kulturou. Nebylo jí zatěžko zde trávit i ve vysokém věku svůj čas, přestože syn a jeho rodina zde nežili a stále jen zajíždějí z Británie. Byla dokonce členkou Klubu Za starou Prahu, členství „zdědila“ po svém manželovi Jiřím. Zároveň však měla vždy dobrý kontakt s britským velvyslanectvím a pěstovala kontakty i s řadou cizinců, žijících v Praze. O její oblíbenosti v uměleckých kruzích, kterých byla součástí, svědčí, že pro ni byl k příležitosti 90. narozenin zorganizován koncert z jejích skladeb, a to v Thunovském paláci. K její cti slouží dnes i to, že se dokázala přenést přes vleklé soudní spory ohledně dědického řízení a uznala práva Jarmily Mucha Plockové.

 

Poslední návštěva

Příležitost k mým návštěvám u paní Geraldiny na Hradčanech vyvolala, kromě našeho rozhovoru, i její návštěva pražského koncertu Jaroslava Šonského, českého houslisty, žijícího ve Švédsku, se kterým spolupracuji. Paní Geraldina mu totiž později věnovala notový, ručně psaný part jedné své skladby pro klavír a housle. Aby bylo možné skladbu provozovat, Jaroslav Šonský ji doma ve Švédsku převedl do notového programu Sibelius, noty vytiskl, skladbu také nahrál (z počítače) na CD a obojí mi poslal zpět do Prahy. Paní Geraldina nepracovala s počítačem, mým úkolem tedy bylo doručit jí vytištěné noty a CD, vyslechnout si její poznámky a předat je zpět k závěrečné úpravě Jaroslavu Šonskému. S takovým úkolem a s květinou jsem tedy za ní znovu přišla – a tento poslední rozhovor ve mně zanechal hluboký dojem:

 

4. června 2012

Stará paní, už pomaličku se pohybující po rozlehlém bytě, do kterého od vchodu vždy musela vystoupat po řadě schodů, jevila známky únavy, když jsem k ní přišla. Sotva jsem ale vytáhla z obálky její skladbu, úhledně vytištěnou, rozzářily se jí oči. S viditelnou dychtivostí po ní natáhla ruce a prohlížela si rychle svoje notičky. Pozorovala jsem s úžasem náhlou proměnu. V duchu noty hned slyšela, a hned přemýšlela, počítačový převod srovnávala se svým rukopisem. Paní Geraldine byla najednou rychlá v pohybech, ve výrazu omládla o spoustu let. Krátkou skladbu studovala potichu několik minut, pak si začala broukat a mávat rukou a ukazovat mi: Já jsem si hned zapisovala: „Tady prodloužit crescendo…Tady opravit pomlku, má být čtvrťová… Aha, tady jsem já měla chybu…“   

Pak si pustila skladbu nahranou počítačem z programu Sibelius na CD. Pro mne umělé zvuky obou partů, houslí i klavíru, vyluzované technikou, okamžitě rozklíčovala a se zaujetím poslouchala. Vzala papír a v angličtině psala. Radost ze své hudby, kterou viděla takto profesionálně zpracovanou a připravenou pro vydání, způsobila obrovskou proměnu, náhle měla oči děvčete. Radost jsem měla i já.

Dostala jsem papír s poznámkami, kde stálo, dvakrát podtrženo: Velmi dobré!

Jen prosím taneční rytmy ještě více taneční (scottish snapp – vždy více akcentovaný…), a několik dalších připomínek. Ty jsem s komentářem o průběhu návštěvy poslala mailem zpět do Švédska. Při příležitosti této návštěvy, o které jsem netušila, že bude poslední, mi zůstal v novinářském rekordéru i malý kousek mého povídání s paní Geraldinou, které až dosud nebylo publikováno. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Co já dělám?... Skládám, pořád skládám, pomáhalo mi to, když mi bylo těžko, a teď tím pořád cvičím hlavu…. Vždyť´ já patřím do doby před válkou! Tehdy nebylo zvykem, aby dívka vydělávala. Kdepak! Když vyrostla, vdala se a měla rodinu…Ale řeknu vám, když já jsem nastoupila na Royal Academy of Music, to bylo ve 30. letech minulého století, bylo potřeba jen platit… Pár dívek tam bylo talentovaných, hrstka. Ale ty ostatní (si studium) platily a byly to často dívky, které tam čekaly na manželství.

 

Bylo to tak, že aby ty dívky z bohatších rodin naplnily čas něčím příjemným, tak zkrátka studovaly hudbu?

Ano, a po škole, copak dívky šly na univerzitu? Některé, ale bylo to výjimečné. Ale já ne. Já jsem takhle nemyslela. Lidi nechápali, proč mne tedy nenapadlo svoje skladby vydávat a dělat nějakou kariéru. Jenže pak jsem potkala Jirku a hned jsem nastoupila do té „Muchovy věci“. Ale skládat jsem nikdy nepřestala, já jsem to potřebovala.

 

V každém případě, když už je tato skladba v počítači, tak je to dobré pro vydavatele.

To jistě. Já ale nevím, jaké jsou plány. Přišli někteří, co říkali, že by bylo dobré udělat nějaké CD z mojí muziky. Vezměte si, že mně bude za chvíli 100 let. A ono se občas ode mne něco hraje. Hudebníci se ale často taky chtějí ukázat, jak virtuózně hrají, ale moje hudba – tam není co ukázat, (takhle já nepíšu) to je prostě hudba…

 

Paní Geraldine zemřela 12. října 2012, pět měsíců po mé návštěvě.

V roce 100. výročí narození paní Geraldiny, v listopadu 2017, se na její počest konal koncert v Praze, v Lichtenštejnském paláci, v sále Martinů. Uspořádala jej Muchova nadace. V podání předních hudebníků i pěvců na něm zazněl výběr z jejích překvapivě krásných, posluchačsky přístupných, ale zároveň moderních, místy lehce impresionisticky laděných skladeb. Některé ve světové, jiné ve své české premiéře. Dojem na mne udělala zvláště předehra Bouře v podání Pardubické komorní filharmonie.

Přemýšlela jsem vždy, jakou vnitřní sílu tato drobná žena musela mít, co všechno v sobě musela potlačit. Hodně z toho je obsaženo v její hudbě, která není na domácích pódiích často slyšet, ale neměla by být zapomenuta.

 

Pozn. redakce

Pro lepší orientaci a další rozšíření „muchovského“ tématu autorka zve zároveň k rozhovoru s výtvarnicí Jarmilou Mucha Plockovou, dcerou Jiřího Muchy a Vlasty Plockové, který budeme publikovat 26. května v rubrice Česká kultura před Sametem a po Sametu.


 

   

 

 

 

 

 

 

Stopy v písku / Fričovi, část druhá

ČR-ZAHRANIČÍ: „Všech devět Fričovic dětí se nějakým způsobem zapsalo do českého veřejného života, též mnozí jejich potomci. Různí Fričové totiž u mnohého byli první, kdeco vymysleli, založili, vynikli v tom a dosáhli věhlasu," uvedla v předchozí části cyklu Stopy písku, věnované rodu Fričů, nakladatelka Yvonna Fričová, která se před půl stoletím do této proslulé rodiny provdala. V dnešní části autorka věnuje pozornost A. V. Fričovi, českému etnografovi, cestovateli, botaniku, fotografovi a spisovateli, který si získal srdce jihoamerických indiánů.

Autor článku: 
Yvonna Fričová

Příjezd cestovatele A. V. Friče z třetí cesty po Jižní Americe do Prahy v září 1908 byl událostí nejen pro jeho rodinu, přátele a fanoušky, kteří už se těšili na nové fotografie a přednášky o indiánech, ale také pro novináře. Frič jim nikterak nezazlíval, když „lovili sólokapry z jeho rybníčku“, také se sám často živil psaním, doma i v cizině, když mu došly prostředky. Pokud slídili v jeho soukromí, spíš se tím bavil, ale nesnášel, aby se otírali o jeho práci a zásady – ať už z nedostatku informací, škodolibosti nebo přímo zlého úmyslu. Tentokrát měl hodně příležitosti, aby byl znechucený a hrozil žalobami.

Začalo to krátce předtím na amerikanistickém kongresu ve Vídni, kde Fričův příspěvek o novodobé podobě conquisty v Brazílii vyvolal poprask. Popisoval masakry původního obyvatelstva, jimiž imigrační agentura na jihu Brazílie nechává „vyčistit“ půdu pro evropské přistěhovalce, a navrhoval zřízení jakýchsi chráněných území, pro oboustranné bezpečí a alespoň částečné zachování přírodního rázu krajiny, v níž indiáni tradičně žijí. Ale protože většina nových osadníků přicházela z Německa, byla Fričova odhodlaná snaha zamezit dalšímu bezpráví označena za nacionalistický útok. Například ředitel německého etnografického muzea (pro které Frič shromažďoval sbírky) ho označil za šovinistu pocházejícího z národně fanatické rodiny, o čemž mj. svědčí, že si zkomolili německé jméno Fritsch na české Frič. AVF ironicky souhlasil: „Je to pravda. Jsem Čech a vždy jsem se ke svému původu hlásil. Německá muzea to věděla, když mě angažovala. Ovšem pravdou je také to, že kdybych v Brazílii narazil místo německých spekulantů s půdou, kteří organizovali a platili hromadné vraždy, na Čechy, nečekal bych na zdlouhavou tamější spravedlnost a zakročil bych rázněji a přímo. Nesnesl bych, aby moji krajané dělali ostudu mému národu.“ (T. G. Masaryk to v České otázce řekl takto: „Humanitní ideál vyžaduje, abychom soustavně, všude, ve všem a vždy odpírali zlému, vlastní a cizí nehumanitě společnosti...“)

Pověst skandalisty Friče provázela i do Prahy. České noviny ochotně a zlomyslně přebíraly vídeňské zprávy, jejichž trumfem bylo, že Friče provází paraguayský indián: nepřizpůsobivý divoch s dlouhými vlasy a naprosto nevyzpytatelným chováním. Friče srovnávali (a někteří s tím v duchu konjunkturální politické korektnosti dnes znovu vyrukovali) s americkým Barnumem, který pro peníze a slávu zneužívá lidské jinakosti. Nic nemohlo být vzdálenější jeho pohnutkám.

Podivuhodný příběh indiána Čerwuiše, který jsem vydala knižně s podtitulem Z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu, se začal psát v polovině roku 1908. Pacheco byl název pohraniční pevnosti na trojmezí Paraguaye, Brazílie a Bolívie, kde v ohromných pustinách Gran Chaka odedávna žili Čamakokové nomádským stylem pravěkých lovců a sběračů. Ale stále více je zajímali vojáci, misionáři a další běloši, kteří se tu tam usazovali podél horního toku řeky Paraguye, aby tam káceli dřevo a obchodovali s kůžemi šelem či krokodýlů. Indiáni byli vítanou pracovní silou, protože pracovali ze zvědavosti, za kořalku nebo malou almužnu. Frič se s Čamakoky spřátelil už někdy v roce 1903, postupně se naučil jejich jazyk, putoval s nimi vnitrozemím a shromáždil velké množství předmětů i poznatků o jejich způsobu života a myšlení. I tentokrát se při návratu do Evropy v oblasti zastavil a zjistil, že kmen je vážně ohrožen neznámou infekcí. Rozhodl se vzít s sebou jednoho nemocného dobrovolníka (byl to právě Čerwuiš, kdo se přihlásil) a předat ho, jakmile dorazí do civilizované oblasti, do lékařské péče ke zjištění původu nemoci a možnosti léčby. Shodou náhod se to však nepodařilo ani v jednom městě, kterými proplouval po řece až k oceánu, kde měl zarezervovanou zpáteční platbu – spěchal do Evropy na amerikanistický kongres. Aby zabránil Čerwuišovu nucenému dlouhodobému pobytu v karanténě či zpátečnímu transportu v kleci (v oněch dobách se s domorodci zacházelo téměř jako se zvířaty), rozhodl se, že ho prohlásí za svého sluhu, aby se s ním mohl nalodit na parník, a vezme ho zpátky domů přes Prahu (kde se pak našla příčina nemoci i lék).

Cestu provázel řetězec událostí, zábavných i trapných momentů, ke kterým zákonitě muselo dojít při setkávání dvou tak odlišných kultur a které Fričovi od prvních chvil komplikovaly život. Čerwuišovy přirozené reakce na různé situace, bezelstný způsob, kterým se snažil vysvětlit si neznámé věci, jeho přímočará logika a myšlení nezatížené předsudky, společenskými ohledy či pokryteckou konverzací, se staly pro Friče a jeho blízké přátele zajímavou životní lekcí, možností uvědomit si  vlastní postoje a způsob existence v prostředí, které nás odmalička určitým způsobem formuje a často také deformuje. Čerwuiš svým bezděčným chováním Fričovi nastavoval zrcadlo jeho pobytů mezi indiány, které odráželo nezbytnost pokory a vzájemného respektu, empatie a úsilí pochopit alespoň z části nepochopitelné.

Tak jako Frič mezi indiány, i Čerwuiš se v Čechách choval jako „etnograf“, aby mohl zaznamenat a doložit svému lidu, s čím se setkal, a nastolit otázky. Zkoumal naše zvyky, kulturní projevy a rituály (nakupoval, byl v Národním divadle i ve varieté, ve veřejných lázních i na tancovačce v hospodě, sáňkoval v Krkonoších a plaval ve Vltavě, obdarovával žebráky a zúčastnil se vídeňského plesu...), cíleně sbíral „etnografika“ (získával směnou nebo lstí knoflíky, chtěl na ukázku dovézt svým krajanům led nebo svítící žárovku), zajímala ho lingvistika (hledal pravý význam českých slov, často pronášených ironicky) atd. Nedorozumění vzešlá z těchto situací u nás i po Čerwuišově návratu domů jsou z našeho pohledu směšná a smutná zároveň, ale ukazují nám, jak prospěšná je různost lidí a kultur a jak nás vnímání rozdílů může obohatit, pokud si to připustíme. „Po celou dobu s Čerwuišem v Evropě mě trápily pochybnosti,“ poznamenal si Frič při vzpomínání na ten náročný rok, „jak si po návratu domů poradí. Jak bude přijat, až se vrátí obtížen novými poznatky mezi své naivní a nevědomé krajany a bude jim vyprávět o svých zážitcích? Bude bojovat proti předsudkům? Narazí na nepřátelství a intriky, budou ho kamenovat, ukřižují ho, nebo se stane spasitelem? Přizpůsobí se lépe než já svému bývalému prostředí?“  Frič věděl o čem mluví: jeho vlastní zkušenost mezi indiány ho poznamenala natrvalo. Pro někoho se tím stal nepřijatelným divochem, pro jiné (hlavně pro generace dospívajících čtenářů jeho knih) vzorem.

Jeden z nejsilnějších dojmů na Čerwuiše udělala zima. Mráz a sníh fascinuje jeho krajany z tropů dodnes, ale před sto lety to byl opravdu nečekaný šok... Frič vzpomínal:

Čím víc klesala teplota, tím víc Čerwuiš tloustl. Začali jsme pravidelně topit v kamnech. Nejraději by byl nechal celý den otevřená dvířka, aby mohl pozorovat plamen. Stýskalo se mu po ohníčku. Kamna sálala a brikety byly drahé. Nechával tedy vyhasnout, jen aby mohl mít radost z rozdělávání ohně. Když poprvé sám zatopil, rozplakal se steskem po divočině a já bych byl nejraději náš společný smutek zpíval s ním. I když seděl u samých kamen, stále se třásl zimou. Měl jsem o něj obavy, jen jsem byl rád, že tak rychle ztloustl.

 „To ještě není, Čerwuiši, žádná zima. Počkej za měsíc.“

 „To není možné! Už teď tu zimu nemůžu vydržet, a to už mám na sobě sedm košil!“

To tedy bylo příčinou jeho náhlého ztloustnutí!

 „Bude ještě větší zima. Taková zima, že voda v řece nepoteče a že přes ni budeme chodit na druhý břeh.“

  „Os kušía, lžeš,“ řekl opovržlivě a přestal se mnou mluvit.

O pár dní později mě časně ráno vyburcoval z nejlepšího spánku.

 „Alberto, kde je pytel, co do něho dáváme špinavé prádlo?“

 „Asi ho odnesla pradlena, co já vím.“

 „Ten nemyslím, ten jsem jí sám dával. Hledám náš zásobní pytel.“

  „Je ve stanové bedně. Nač ho potřebuješ? Bude se nám hodit, až se vrátíme.“

  „Proč by měl takový pevný pytel zahálet a zabírat místo v bedně? Můžeme do něj dát něco potřebného. Třeba sůl. Alberto, představ si, že na ulici někdo rozsypal sůl. Mnoho krásné bílé soli. Půjdu, smetu ji a přivezeme ji mým lidem.“ „Tak jo. Ale já teď s dovolením budu ještě spát.“

Na spánek však nebylo ani pomyšlení. Čerwuiš byl zpátky natotata. Nemohl odemknout a zvonil jako pominutý. Když jsem mu přišel otevřít, našel jsem ho zděšeného, ruce vodorovně od těla, prsty roztažené a řval.

 „Alberto, já umřu!“

 „No, vždyť já také. Všichni lidi umřou, jenže nevíme kdy…

„Ale já jsem se popálil. Ruce mám mrtvé a v nohou oheň. Ta sůl je žhavá!“

 „Nasbíral jsi nějakou?“

Jen ukázal očima na poloprázdný pytel.

 „Tak pojď dovnitř. Naučím tě nové kouzlo, které ještě neznáš.“

Musel jsem ho strkat, aby se dobelhal k posteli. Zalezlo mu za nehty. Čekal jsem to, ale přece jen jsem nepředpokládal, že by to otužilý člověk mohl tak prožívat. Zapůsobil na něj strach z neznámého. Byl to Čerwuišův první sníh. Bál se, že umře. Nabral jsem z pytle trochu sněhu, protřel mu důkladně ruce i nohy a nevšímal si jeho kvílení, že mu chci nadělat další popáleniny. Kouzlo začalo působit.

   „To byl tedy nápad chodit ven bos za takové zimy. Teď zůstaneš ležet a já ti uvařím medicínu. Víckrát ať mi nelítáš po ulici bez bot.“

Uvařil jsem mu čaj a přidal do něj trochu chininu, jen tak na potvoru, aby si dal propříště pozor. Vypil ho statečně, vypotil se, a když vstal, oblékl si o jednu košili víc. Nosil jich už osm. Hůř než cibule.  

S pravým mrazem se pak Čerwuiš prvně setkal na Vysočině, v Žirovnici, kam se společně s promítačem „světelných obrazů“ vydali na přednášku. Z nádraží je vezla drožka kolem zamrzlého rybníka. „Požádal jsem kočího, aby zastavil,“ vypravuje Frič.

   „Led byl hladký a lesklý, jen u břehů jím prorůstaly sítiny a rákosí. Zeptal jsem se Čerwuiše: „Co to támhle je?“

   „Co by to bylo? Laguna přece.“

   „Nemýlíš se?“

   „Ne! Vždyť tam rostou u břehu úplně stejná cigára jako u nás.“

    „Tak pojď, naučím tě chodit přes vodu.“

    „Ua totitha – šílíš? V takové zimě se zmáčet?“

   „Nezmáčíš se!“

Šel jsem napřed. Čerwuiš nechápavě pozoroval, jak jsem vstoupil na led a šel přes rybník. Pak opatrně našlápl, ale hned při prvním kroku se rozjel po ledě a rozplácl se jako žába.

   „Wadanthú!“ vykřikl jsem a zatremoloval dlaní na ústa. „Dostaneš nové jméno. Volská žába, která leze po břiše a je tak nacpaná,že se ani nemůže potopit. Uhna wadanthú – tlustá volská žába!“

Čerwuiš se sebral z ledu, několikrát sklouzl a zase zůstal sedět. Pozoroval, jak našlapuji já. Pak se to pokusil napodobit, a se zdarem. Procházel se po ledě, přišel až k rákosí a zkusil ho vytrhnout.

   „Je to ze skla?“

   „Sáhni si.“

Svlékl rukavice a ohmatával led. Zpočátku nic necítil, ale pak prohlásil: „Dell pa – je to žhavé.“

  „Není, horká voda se přece promění v páru. Je to memtikúss, studené. Studená voda ztvrdne jako kámen. Brzo bude takhle tvrdá i v Praze a půjdeme se projít pod nábřeží.“

Čerwuiš si sedl na led, vyndal nůž a začal led škrábat. Dal si kousek na ruku a pozoroval, jak se mění na vodu. Už se nebál, že umře, vzdoroval bolesti, chtěl se přesvědčit, jestli je to horké, nebo opravdu studené, jako sníh. Zamyšleně se vracel ke kočáru. Sotva se koně pohnuli, začal zpívat svůj smutek. Na mou tichou otázku, proč pláče, odpověděl:

   „Ua nioči kušía, protože jsi mi nelhal.“

Nepředpokládal jsem, že by ho tak dojalo zjištění, že mi křivdil. Za tím muselo být něco jiného.

  „Nebudu to moci vyprávět, až se vrátím do Pacheka. Vysmáli by se mi a nikdo by mi nevěřil, že jsem chodil přes vodu.“

Když jsme se po dvou dnech loučili s našimi novými přáteli z Žirovnice, poprosil Čerwuiš nečekaně o dárek. Chtěl sekyru. Dali mu ji a já jim na oplátku slíbil, že jim vzkážu, na co ji bude potřebovat.

Dozvěděli jsem se to, jakmile jsme dorazili k rybníku za městem. Čerwuiš kázal zastavit a šel si vysekat pěkný kus ledu: „Vezmu si ho s sebou domů, jinak mi neuvěří.“

Měl starost, kam led dát. V rukou ho pálil i skrz rukavice. Pak na to přišel: v Žirovnici mu někdo také daroval šosatý kabát a potěšený Čerwuiš si ho navlékl přes všechny své košile i kabát. V šosech byly veliké kapsy a do jedné z nich si teď dal svůj led, který hodlal dovézt do Paraguaye na ukázku.

Ve vlaku byla zlá zima, ve vagónu, kam jsme nastoupili, se netopilo. Pustili jsme parní topení naplno a brzo jsme měli teploučko jako v pokojíčku. Čerwuiš byl velice hovorný, ustavičně vzpomínal na pohostinné Žirovničany a představoval si, jaký asi udělá dojem, až se vrátí, až svolá pod palmy k ohňům radu starců a bojovníků a bude jim vyprávět, jak chodil po laguně a ani trochu se nezmáčel…

Najednou začal poposedávat. Na jeho poslední nápad s ledem jsem dočista zapomněl, a tak jsem zkoumal, odkud by mohlo do vagónu zatékat. Utřel jsem sedadlo a Čerwuiš si přesedl. Za chvíli ovšem poposedával znovu. Led se rozpouštěl a ze šosu mu kapalo jako hastrmanovi. S promítačem jsme se tomu srdečně zasmáli, ale Čerwuiš se zasmušil. Začal potichoučku zpívat svůj smutek a slzy mu kapaly do louže u jeho nohou. Důkaz jeho pravdomluvnosti se mu rozplýval před očima stejně jako naděje, že si získá slávu a vážnost u svého kmene...

 

 

Sonda do života uměleckých spolků v obcích do 3 tis. obyvatel – Galerijní ulice

JISTEBNÍK: Česká republika je „kulturním národem“ a má se v tomto ohledu čím pochlubit, jeho velká „síla“ tkví v hojném kulturním a uměleckém dění v menších sídlech a obcích. Oficiální statistika kultury tuto oblast nesleduje. Často se však setkáváme s dotazy, kolik lidí v České republice se vlastně věnuje ve svém volném čase umění a kultuře, a zda a jak by se této oblasti dalo pomoci. Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS), příspěvková organizace Ministerstva kultury, oslovil proto s žádostí o spolupráci knihovny, které bývají v obci centrem kulturního dění nebo mají o kulturním dění v dané lokalitě ucelenější přehled. Dnes představíme jejich fotografický, sochařský, výtvarný a vůbec všestranně umělecký tip, Galerijní ulici z obce Jistebník v okrese Nový Jičín, „jedinou galerii, která může fungovat i v průběhu přísných vládních opatření“.

Autor článku: 
Irena Koušková

„Galerijní ulice je ͵galerieʹ s bezbariérovým přístupem s možností prohlídky na kole, na koni, autem, v zimě na saních i běžkách. Je otevřená nonstop. Bez zákazu kouření a fotografování. Jsme jediná galerie, která může fungovat i v průběhu přísných vládních opatření.“

 

Galerijní ulice, z. s.: umělecký spolek, Jistebník, okres Nový Jičín, Moravskoslezský kraj, 1600 obyvatel. Na anketní otázky odpovídá Jan Lipina, předseda spolku

 

Představte se… Co jste v Jistebníku vymysleli a uskutečnili? Jak těžké bylo pro myšlenku galerijní ulice nadchnout sousedy? Co vystavujete? Nebojíte se vandalů? Je galerie přístupná celoročně?

Již osmým rokem si mohou návštěvníci Jistebníku prohlédnout unikátní Galerijní ulici. Jedná se o jedinou ulici, která je, byť trochu z recese, v obci pojmenovaná. Galerijní ulice je bezmála 300 metrů dlouhá a po její celé délce jsme umístili na domech a plotech velkoformátové fotografie.

Podařilo se nám s manželkou během relativně krátké doby jednoho měsíce přesvědčit všechny obyvatele Galerijní ulice, ať se nechají nafotit. Dvoumetrové fotografie ozdobily všechny domy v ulici. Zdálo se nám to málo, a tak jsme oslovili ostatní obyvatele Jistebníku, aby sáhli do svých rodinných alb a vyhledali snímky staršího data, na kterých jsou oni nebo jejich blízcí.

Po jejich zpracování, během krátké doby, ploty ulice ozdobilo bezmála sedmdesát velkoformátových historických fotografií. Tento cyklus jsme nazvali „Takoví jsme byli“. Fotografie se průběžně obměňují. Návštěvníci mají možnost zhlédnout i historické snímky známých osobností z oblasti kultury a sportu, třeba bývalých olympioniků (V. Máchy, bratrů Svojanovských, V. Čáslavské, manželů Zátopkových...). Většina z těchto osobností Galerijní ulici navštívila. V horní části ulice jsou pak fotografie, které zachycují současné dění a aktivity Galerijního spolku, který se má čím pochlubit. I tyto fotografie se průběžně obměňují a nepřízeň počasí jim vůbec nevadí. Část snímků, hlavně ty s obyvateli domů, jsou tady již sedmým rokem. Po celé období nedošlo k úmyslnému poškození fotek a věříme, že tomu tak bude i nadále.

 

Můžete stručně představit i sám sebe jako hlavního organizátora? Co je vaší profesí?

Do Jistebníku jsme se přestěhovali z Ostravy před dvaceti lety. Mým koníčkem kromě sportu byla už od mládí fotografie. Od roku 1991 se stala mojí profesí, konkrétně fotografie reklamní a výtvarná. Dodnes mě živí. Avšak nejsem to jen já, ale i manželka Alena, která vyučuje výtvarnou výchovu na Gymnáziu Olgy Havlové v Porubě. Samozřejmě se věnuje i vlastní tvorbě. Řekl bych ideální spojení nás dvou pro tuto činnost.

 

Jste umělecký spolek. Kdy, za jakých okolností a proč spolek vznikl? Jaké byly motivace a důvody k jeho založení? Co bylo katalyzátorem?

V roce 2014 noví majitelé horních jistebnických rybníků souhlasili, aby jeden z rybníků byl pojmenován Galerijní. Spojení Galerijní ulice a Galerijního rybníku předznamenalo rozšíření naší činnosti hlavně v oblasti umění.

Zároveň jsme v tomto roce otevřeli nově Galerii u foťáka v horní části ulice, kde se uskutečnilo první sympozium výtvarníků. Během následujících let bylo zřejmé, že financování narůstajících aktivit bude náročnější, a to i po stránce organizační. Založení spolku bylo pro nás logickým krokem - v roce 2017 vznikla tedy „Galerijní ulice, umělecký spolek“. Ten je přece jen silnějším partnerem při zajišťování sponzorů i při získávání dotací.

 

Nakolik aktivní činnost vyvíjíte? Jakých cílů chcete prostřednictvím spolku dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění?

Za celé období fungování Galerijní ulice jsme zorganizovali šest výtvarných sympozií, a to jak malířských, tak sochařských za účasti předních českých i slovenských výtvarníků. Kdybych měl představit výtvarníky, aspoň to jádro, které zůstává, tak to jsou prof. ak. mal. Boris Jirků, ak. soch. Bohumil Eliáš ml., ak. soch. Zdeněk Tománek, ak. mal. Miroslav Malina, ak. mal. Jan Tichý, PhDr. Ondřej Vorel, z Bratislavy ak. soch. Juraj Čutek, ak. soch. Jakub Bachorik, ak. mal. Marián Komáček a jiní.

Dřevěné sochy, které byly zprvu umístěny na Galerijním rybníku, poté i na Galerijní ulici, obohatily veřejný prostor obce Jistebník. Zvláště poslední sympozium v roce 2020, jež bylo největší.

V Galerii u foťáka proběhlo na dvacet výstav, a to i od umělců ze zahraničí. Všechny se setkaly s velkým zájmem veřejnosti a dávno překročily hranice našeho regionu. Samozřejmostí byly akce doprovodné, třeba výlov umění na Galerijním rybníku, „Kozí den“ spojený s vítáním jara a mnoho dalších. Do těchto akcí se zapojily i školy, a to nejen z Jistebníku.

 

Oslovujete všechny věkové skupiny? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog?

Dá se říct, že činnost spolku oslovuje veškeré věkové kategorie a to i díky tomu, že jsme před čtyřmi lety začali organizovat koncertní a divadelní vystoupení.

 

Vykazujete nějak návštěvnost galerie pod širým nebem? Platí se u vás dobrovolné vstupné?

Návštěvnost Galerijní ulice se dá těžko vykazovat a už vůbec ne nějakou formou dobrovolného vstupného. Dobrovolné vstupné je jen při výstavách v galerii.

 

Kolik členů spolek sdružuje? Jaké jsou jejich věkové, profesní a genderové charakteristiky a jaké povinnosti?

Registrovaných členů spolku je 21, avšak aktivních daleko víc. Zájem o kulturu se projevuje u všech věkových nebo i profesních kategorií, ať jsou to ženy nebo muži. Co se týká povinností člena spolku, jsou to především: chrání dobré jméno spolku, dbá o jeho dobrou pověst, aktivně se podílí na činnosti. Jsou to povinnosti - nepovinnosti. Je to dobrovolná činnost.

 

Jaký je vztah obecního zastupitelstva ke spolku? Máte jejich podporu?

Po posledních volbách máme v obecním zastupitelstvu své zastoupení. Bohatá spolková činnost našla u vedení obce podporu a při některých akcích úzce spolupracujeme.

 

S jakými dalšími organizacemi spolek kooperuje? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Obec nás v posledních dvou letech podporuje podobně jako jiné spolky v obci. Za rok 2020 se nám nepodařilo získat dotaci od Moravskoslezského kraje, přestože aktivity byly velmi bohaté a finančně hodně náročné. Naštěstí tady byli sponzoři, díky nimž se převážná část akcí podařila profinancovat. (BKB metal a.s., Tenzona s.r.o., KUVA-RE, Expedita, FOTOLIPINA, Galerie La Femme, další finanční prostředky jsme získali při různých akcích pořádaných naším spolkem.)

 

Jaké projekty jste realizovali? Co se ne/povedlo? Na čem pracujete nyní? Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní?

Uspořádali jsme celkem šest výtvarných sympozií, hlavně ta sochařská jsou nejvíce viditelná očima veřejnosti, bývají většinou desetidenní. Posledního nejpočetněji obsazeného sympozia se zúčastnilo 13 výtvarníků. Poprvé se konalo v samotném centru obce. Malíři měli k dispozici kulturní dům a sochaři obsadili přilehlé venkovní prostory. Sympozium se setkalo s velkým zájmem veřejnosti. Na každém sochařském díle jsou „podepsaní“ svou pomocnou rukou mnozí občané obce, za což jim patří velký dík. Toto dění neuniklo zájmu médií, včetně ČT.

Na samotné ulici došlo k velké obměně velkoplošných fotografií. Na co jsme nejvíc pyšní? Že naše činnost má vzestupnou tendenci. Věřím tomu, že letošní ročník sedmého sympozia bude stejně tak úspěšný, jako setkání předešlá.

A co se nepovedlo? Zatím rekonstrukce Galerijního mostu. Tady narážíme na složitost povolení některých úřadů. Ale myslím si, že řešení jsme našli a chtěli bychom ho v letošním roce realizovat.

Galerijní most spojuje jistebnickou hlavní silnici přes Luční potok s Galerijní ulicí. Záměr byl osadit most dřevěnými sochami, ale jak jsme zjistili, není jednoduché získat povolení. Když se zdálo, že realizace je na dosah ruky, všechno změnilo nové dopravní značení, které teď „krášlí“ Galerijní most. Bylo naplánované už před pěti lety, ale k nám se tato informace nedostala, což nás vrátilo na počátek naší snahy. Tak ho zatím krášlí „Jistebnický čáp punčochatý“, který je bezmála tři metry velký, dílo manželky Aleny. Tím jsme tak trochu naznačili, kterým směrem může náš záměr pokračovat.

 

Jak s vašimi plány na letošní rok zamávaly dvě vlny pandemie? Odnesli jste si z nich také něco dobrého?

Pandemie naše plány samozřejmě ovlivnila, ale jejich podstatnou část se nám podařilo zrealizovat. Bohužel při první jarní vlně nemohl proběhnout oblíbený „Kozí den“- vítání jara. Druhá vlna na podzim nám neumožnila uspořádat slavnostní vernisáž ze šestého sympozia. Posunuli jsme ji na rok 2021.

Pokud hledáme pozitivita z roku 2020, měli jsme čas a možnost přehodnotit a uspořádat si priority. Byl prostor na vlastní tvorbu.

 

Co chystáte v tomto roce?

V letošním roce připravujeme již sedmé sympozium, které proběhne pravděpodobně v letních měsících. Máme v úmyslu uskutečnit divadelní a hudební představení, jež byla kvůli pandemii přesunuta na rok 2021. Nevíme, zda se podaří zrealizovat „Kozí den“. Pokud ne, dokážeme být flexibilní, třeba to bude „Den čápů“.

 

Aktuální informace najdete na www.galerijniulice.cz

 

Nemůžeme jen čekat na plné sály

ČR-PARDUBICKÝ, KRÁLOVÉHRADECKÝ KRAJ: Muž mnoha talentů. Tento příměr bezesporu platí o MgA. Pavlu Svobodovi, PhD.,úspěšném varhaníkovi, který se 1. ledna 2020 postavil do čela Komorní filharmonie Pardubice. Jeho curriculum vitae obsahuje řadu pozoruhodných faktů: vystudoval konzervatoř i HAMU, při koncertech rozezněl královské nástroje v mnoha zemích Evropy, ale i v Asii, Severní a Jižní Americe, úspěchy sklidil v domácích i mezinárodních varhanních soutěžích, založil hudební festival F. L. Věka, inicioval záchranu několika vzácných varhan v Podorlicku, působil jako pedagog atd. Aby se, jak sám řekl, trochu „usadil“, přihlásil se na konkurs ředitele pardubické filharmonie a zvítězil v něm. Mnohé plány a představy však musel kvůli koronaviru téměř vzápětí radikálně změnit, aktivitou ovšem hýří dál. „Bylo by neomluvitelné (ne)pracovat a předpokládat, že už nic nebude. Kromě jiného bychom se uzavřeni doma zbláznili, ale hlavně kultura není jen o koncertech, výstavách, divadlech apod. Společenský život je právě svým způsobem o kontaktech, také o edukaci a kultivaci lidí, zkrátka o rozšíření obzorů,“ prohlásil loni na podzim.

Autor článku: 
Dana Ehlová

Máte za sebou rok ve funkci ředitele Komorní filharmonie Pardubice. Jaké to bylo, jaké to je?

Nečekané, současně ale velká škola a zkušenost, za kterou jsem vděčný. Řešili jsme rekonstrukci budovy Domu hudby,připravovali krásné koncerty a turné. Ale jak známo, do toho přišla pandemie a veřejně hrát nemůžeme.

 

Co tedy řeší ředitel orchestru, který nemůže vystupovat?

Během nouzového stavu platí různá nařízení vlády či ministerstva, což musíme respektovat. Existuje ale i celá řada výjimek jako například, že zaměstnanci stejného zaměstnavatele se setkávat mohou. Potom je potřeba velmi vyvažovat mezi ochranou zdraví (resp. zamezením šíření nákazy) a mezi uměleckou a ekonomickou situací. Někdy ta rovnováha není snadná. Svou roli hraje i jistá diplomacie a jednání s odborovou organizací. Jsem proto velmi rád, že jsme vždy našli kompromis – pokud nebyly možné koncerty pro veřejnost, orchestr si vybíral dovolenou, případně byl na domácím studiu a jakmile to bylo možné, natáčeli jsme CD, rozhlasové snímky či audiovizuální projekty. 

Naši hudebníci také hráli pod okny izolovaných domovů seniorů, audiovizuálně natáčeli edukativní pořady a v létě jsme realizovali krásné nahrávky, abychom měli obsah pro sociální sítě. To se velmi vyplatilo. Zkrátka nelze nic nedělat a čekat na plné sály. 

 

A kdo filharmonii financuje?

Zřizovatelem je Statutární město Pardubice, za podporu a spolupráci se patří moc poděkovat. Také Pardubický kraj nám drží palce a v současné situaci roste význam podpory ze strany Ministerstva kultury ČR.Do filharmonie jsem šel s ambicí navýšit vícezdrojové financování. Rozjeli jsme také Klub přátel filharmonie jako ambiciózní platformu pro podporovatele a mecenáše, ale pandemie nás opět zbrzdila – navíc horší dobu pro navýšení míry sponzoringu jsme si vybrat nemohli.

 

Jak vidíte nadcházející měsíce a roky? Lze vůbec plánovat?

Ve filharmonii se plánuje na roky dopředu, jinak bychom špičkové sólisty a dirigenty vůbec nesehnali. Na následující týdny a měsíce však musíme improvizovat a operativně reagovat na aktuální situaci. Máme takový plán B, vlastně C. Všetaké nasvědčuje tomu, že se jako celá společnost nevyhneme úsporám a škrtům, abychom na dluh nežili příliš dlouho. Nebude to jednoduché, ale uděláme maximum, abychom mohli nadále provozovat kvalitní kulturní službu. Ta totiž skrze kreativitu lidí podporuje v důsledku i ekonomiku.

 

Uděláte si i přes současnou vytíženost čas na varhany, které jste vystudoval na konzervatoři v Pardubicích a na HAMU v Praze?

Sice ne tak intenzivně, ale ano, je to velká radost. Snad všechny své nápady, chcete-li „projekty“, jsem si poskládal během hraní. To není něco mimořádného. Různé vědecké práce a výzkumy dnes potvrzují, že setonotopické mapy v mozku tvoří podle toho, co a jak posloucháme. Jinými slovy poslech kvalitní živé hudby je nenahraditelný. Jde o alikvotní tóny a prožitek, který má nečekaně významný vliv na mozky hráčů i posluchačů.

 

Na jaký z vašich koncertů, které jste absolvoval po celé ČR, v mnoha zemích Evropy i v zámoří, obzvlášť rád vzpomínáte a proč?

Nejsem schopen vybrat. Samozřejmě v paměti uvíznou ty výjimečně daleko jako třeba Peking, Boston, Bogota. Ale i u nás v Praze, Pardubicích, Přelouči, v Orlických horách nebo kdekoli jinde jsou nádherné a inspirativní prostory. Jaké si to tady uděláme, takové to bude!

 

Kdo z pedagogů, jejichž „rukama“ jste prošel, měl největší vliv na vaši úspěšnou hudební kariéru?

Určitě Jaroslav Tůma, Leo van Doeselaar, Václav Rabas, Josef Rafajaa řada dalších. Nesmím zapomínat ani na úplné začátky – Základní umělecká škola v Dobrušce, to byl klíčový základ, bez kterého by nebylo nic.

 

Sám jste působil jako pedagog na několika školách. Jak jste hodnotil nastupující generaci varhaníků a jaká to byla zkušenost?

Měl jsem řadu šikovných studentů a žáků, zdá se, že některé dokonce čeká profesionální kariéra. Nečeká je lehká cesta, ale obrovská radost z hudby a tvůrčího procesu. Za zkušenost jsem rád, obávám se však, že celý systém čeká velký úkol ve zvýšení úrovně, vybavení a financování škol. Spousta věcí se zlepšuje, ale abychom mohli konkurovat jiným zemím, nemůže vše stát na extrémní aktivitě jednotlivců. Potřebujeme systémově motivovat a podporovat mimořádné talenty ve všech oborech.

 

Vedle těchto činností jste navíc v roce 2016 inicioval vznik spolku PROVARHANY a s ním záchranu několika varhan v kraji pod Orlickými horami. Cítil jste jako „povinnost“ zachraňovat často opomíjené vzácné nástroje?

Určitě je to velké téma, ale bohužel nejde zachránit vše, s tím už jsem se smířil. Je dobré si uvědomit, že varhany jsou památkou nejen hudební, ale také výtvarnou a technickou. Opravy tedy nejsou zrovna levné. Přesto se v okolí Dobrušky podařilo obnovit krásné nástroje v Přepychách, Deštném v Orlických horách, nyní se opravují varhany v klášterním kostele v Opočně.

 

Osobně jste (např. koncertem v Rudolfinu) podpořil i projekt Svatovítské varhany. Těšíte se na nástroj z dílny uznávaného stavitele Gerharda Grenzinga, který rozezní katedrálu sv. Víta?

Velmi! Nechci přehánět, ale pokud to dobře dopadne, půjde o senzaci v celosvětovém měřítku. Vždyť takřka všechny katedrály v zahraničí již reprezentativní varhany mají. Jedná se tedy o jedinečné dílo, které by mělo vydržet po staletí.

 

Když zajdeme ještě více do minulosti, tak jste před deseti lety založil úspěšný hudební projekt Festival F. L. Věka. Prozradíte důvody, proč jste začal pořádat festival právě v Dobrušce? 

V Dobrušce jsem vyrůstal, chodil do školy i do „hudebky“. Když jsem se později vracel na víkendy k rodičům, pozoroval jsem, že se to s kulturou ve městě zrovna nepřehání. Tak jsme s partou nadšených lidí pořádali jen tak koncerty za vstupné dobrovolné. Překvapil nás zájem lidí,uzrálo to a založili jsme projekt, který je snad již tradiční. Festival F. L. Věka má dnes svého výkonného ředitele Ladislava Horčičku a nadšený tým lidí, kterým moc děkuji, že se o festival starají.

 

Jak složité je „přimět“ hvězdy české i zahraniční klasiky, aby přijaly pozvání k vystoupení v malé horské či podhorské obci?

Je to z části o osobních kontaktech, navíc po deseti letech je snad festival znám i mezi hudebníky. Takže s tímnikdy nebyl problém.

 

Na jaké okamžiky svých začátků v Dobrušce rád vzpomínáte?

Určitě na paní učitelky Danielu Štěpánovou, Radku Zdvihalovou a na řadu dalších lidí, klíčová byla jistě podpora rodičů. Jinak ZUŠky jsou stále nedoceněnou záležitostí, je to naše národní stříbro a zaslouží si určitě větší podporu. V zahraničí takový systém vzdělávání v umění opravdu nenajdete.Jsem rád za aktivitu Magdaleny Kožené a projektu ZUŠ Open, který podporuje a pomáhá medializacinašeho hudebního školství.

 

Čím vás v dětství upoutaly právě varhany?

Snad to byla majestátnost, krása, monumentalita. A také Bach, který k nim zkrátka patří. To je pro mě něco dokonalého.

 

Co si nejvíce přejete v letošním roce?

Samozřejmě zdraví a energii k práci i v nestandardních podmínkách. Snad ještě - ať už do nás média nehrnou jen koronavirus. Nepopírám, že pro rizikové skupiny i zdravotní systém je to velmi nebezpečné. Existuje ale tolik důležitých témat, o kterých by se mělo mluvit a psát. Přejme si, aby se to během tohoto rokuskutečně vyřešilo a abychom kromě zdraví neztratili to cenné, co jsme dosud měli – svobodu. Pochopitelně s malým „s“.

Česká kultura před Sametem a po Sametu /s překladatelem Robertem Svobodou

BUDAPEŠŤ-ČR: To, že jazyků existuje mnoho, patřilo k jeho nejranějším zážitkům. Maminka Roberta Svobody, dnes velmi oceňovaného překladatele z (i do) maďarštiny, vystudovala romanistiku a celkem znala slovem i písmem asi osm jazyků. Její doménou byla francouzština, španělština a italština. Otec zakládal portugalistiku na Karlově univerzitě, dědeček byl profesorem filozofie a jako bilingvní klasický filolog mluvil česky jako německy. Robert Svoboda dnes žije v Budapešti a odtud pracuje pro česká nakladatelství. Ale zdaleka nejen, působí také jako redaktor, vyhledávaný jazykový poradce či mentor mladých překladatelů. V dokumentu pro pořad Babylon v ČT, při jehož natáčení jsme se blíže poznali, říká, že džungle jazyka je úžasný svět, který umožňuje mnohá dobrodružství a průzkumy.

Autor článku: 
Martina Fialková

Jste rodákem ze Starého Města pražského, rád se sem vracíte. Co jste si s sebou z pražských uliček odnesl do Budapešti? 

Praha má tajuplnější a intimnější ráz, v Budapešti je všechno dvakrát větší, na to si musí člověk nejdřív zvyknout. Ale zároveň, jak už si všimly mnohé osobnosti, které mě významem daleko přesahují, má Budapešť podobnou polohu a řekou dělené uspořádání jako Praha. Například Budínský hrad je při pohledu z druhého břehu Dunaje tam, kde Pražský, jenom Dunaj na rozdíl od Vltavy teče ze severu na jih. Ale třeba v centru Prahy se můžete po Vltavě projíždět na lodičkách, což v Budapešti není možné. Další rozdíl například je ten, že v dobách mého mládí se na jaře v Praze hloubily patou důlky a hrály se kuličky, což v Budapešti, když jsem se tam ocitl, nikdo nepraktikoval. V Praze poloviny 60. let barevné skleněnky a stříbrné cíněnky představovaly v dětských očích takovou hodnotu, že se o ně vedly urputné boje. Pamatuji si, že v hračkářství byla tenkrát k mání nová generace o něco větších hliněnek, a já jsem jednoho dne pořád běhal z rohu Benediktské a Dlouhé, kde bylo hřiště, do hračkářství na rohu Staroměstského náměstí a Celetné, abych si přikoupil další velké hliněnky, protože jsem pořád prohrával. Kuličky jsem v Budapešti nikdy nehrál, ale vzpomínky na ně mám stále s sebou.

 

Prozkoumávání lingvistických tajemství jste tedy měli v rodině, ale jak konkrétně se z vás stal překladatel a šířeji ten, kdo zachází se slovem?

Mě ve skutečnosti nebavily ani tak cizí jazyky, jako Jazyk s velkým "J", tedy komunikační prostředek. Je to tajuplné království nabízející netušené možnosti, s kterým si člověk může hrát, ve kterém se dají objevovat nová, neznámá slova... Četl jsem plynně už od čtyř let a mohl se vydávat do světů, které mi odhalovaly dětské knížky a časopisy, mohl jsem podvědomě "nasávat" styl jednotlivých autorů, a jak jistě víte, česká dětská literatura šedesátých let byla překvapivě kvalitní. Pro děti psali Josef Hiršal i Jiří Kolář, klasiku, třeba Karla i Josefa Čapka jsme měli doma, takže bylo jedno, kdy a jestli se zrovna mohou nebo nemohou vydávat, rovněž třeba starší věci od Ondřeje Sekory, ale od toho každou chvíli vyšlo i něco nového... Těch jmen – i zahraničních autorů v dobrých překladech – by bylo spousta. Hezké bylo, že se v dětské literatuře mohlo zdravě a originálně experimentovat, což se projevilo i na stylu ilustrací; takový Jiří Trnka, Vladimír Fuka, Miloš Noll, Jiří Kalousek, Karel Franta, Zdeněk Seydl, Kamil Lhoták, Adolf Born...tehdejší ilustrátoři mě zásadním způsobem okouzlili! Měl jsem později prakticky stejně blízko ke psaní jako k výtvarnému umění – od ilustrací a kresleného filmu až po scénografii a módní návrhářství. Výtvarné obory mě jednu dobu přitahovaly mnohem víc.

A překládání? Na Akademickém gymnáziu jsme měli latinu a překládali různé texty. A já jsem starověké básníky, i když to nebylo povinné, překládal vždycky ve verších. Jen tak jsem měl pocit, že jsem úkol splnil beze zbytku. V próze se mi to zdálo příliš lehké.

O poetiku, o různé typy strof a veršových forem jsem se začal zajímat už o několik let dříve. Velice jsem si oblíbil například francouzskou baladu, hlavně pro to opakování na konci každé strofy – a na konci to všechno umět shrnout v závěrečném "poslání". Balady (i jiné básně) jsem psal vlastní, i jsem zkoušel po svém přepisovat a "modernizovat" různé starší překlady, například Vrchlického nebo Hrubína. Taková stylistická cvičení, dělal jsem to čistě pro sebe.

 

Přemýšlel jste už dříve v Česku, když jste se lehce učil jazyky, že byste chtěl žít někde jinde, třeba i na Západě? Nebo ten přesun do Budapešti přinesla náhoda?

Maďarsko, to byla víceméně náhoda. Takzvaný osud. Seznámil jsem se s dívkou, kvůli které jsem se začal učit maďarsky. Do té doby jsem pomýšlel spíš na tu výtvarnou dráhu, zejména animovaný film, v záloze byla klasická filologie. Ale ještě víc mě okouzlila už zmíněná Maďarka, a tak jsem nakonec skončil jako posluchač FF UK na oborech hungaristika a germanistika a posléze v Maďarsku.

 

Jaká byla Budapešť v čase, kdy jste tam zakotvil, a co jste tam zpočátku dělal?

Po dvou letech studia v Praze jsem přestoupil na budapešťskou univerzitu ELTE a tam studia – už jenom hungaristiky – dokončil. Absolvoval jsem v roce 1980. Už při studiu jsem si začal přivydělávat překlady a tlumočením, a tak jsem získal různé kontakty. Díky nim jsem mohl – poté, co jsem se jako ženatý mladý muž v Budapešti usadil – nastoupit do české a slovenské redakce časopisu Maďarský týden, který vycházel v pěti jazykových mutacích. Zatímco v tehdejším Československu vrcholila "normalizace", Maďarsko až příliš nápadně začalo pokukovat po Západu, a to se projevilo i v médiích. Citelné uvolnění bylo patrné ve všech sférách: Pamětníci si vzpomenou na filmy nebo rockové koncerty, jinde v socialistickém táboře zakázané nebo přinejmenším nevídané... Ošidný pocit přibývající svobody a "tání" měl ovšem kompenzovat snižující se životní úroveň a problémy maďarské ekonomiky sedmdesátých let.

V překladu jsem se hodně procvičil i na dalším místě, v zahraničním vysílání Maďarského rozhlasu. Dostal jsem ke svému překvapení volnou ruku. Dělal jsem tedy monotematické pořady věnované osobnostem maďarské literatury: Frigyes Karinthy, Sándor Weöres, István Örkény, Lajos Kassák a další. A co nebylo přeložené, přeložil jsem si sám. Poměrně hodně jsem ale překládal i do maďarštiny – od reportáží po eseje a beletristické texty a v neposlední řadě rozhlasové hry, což je žánr, který vysloveně miluji. Dodejme, že Maďaři byli v rozhlasových hrách a adaptacích literárních děl vždy na vysoké úrovni. Sám jsem pro Maďarský rozhlas dramatizoval vlastní překlad Loupežnické pohádky Karla Čapka. Z toho vyplývá, že někdy jsem český hungarista, někdy maďarský bohemista, podle toho, co je zrovna potřeba.

 

V současné době jste překladatel „na volné noze“. Pokud si můžete zvolit práci, co si vybíráte?

Podstatou věci je právě to, že nejsem jen překladatel, ale i redaktor, jazykový poradce, někdy organizátor literárních pořadů, moderátor rozhovorů, propagátor maďarské kultury v Česku a české v Maďarsku, mentor začínajících překladatelů... Takže někdy je všelijakých nabídek opravdu mnoho a různě se prolínají. Musím z toho všeho vybírat. Práce pro mě musí být z nějakého důvodu zajímavá, buď je na ní něco zvláštního, nebo se z ní člověk naučí něco nového. Na překládání je příjemná právě ta rozmanitost: Každý autor je jiný, každé dílo představuje svébytný svět. Nechci, aby tu vznikl mylný dojem, že se snad specializuji jen na takzvanou "vysokou" literaturu. I v dětské nebo oddechové literatuře se najdou vyslovené skvosty (perličky na dně, jak by řekl Hrabal). Určitě bych se ale nepustil do překládání autora, který se mi z nějakého důležitého hlediska protiví. Musím se s tvůrcem originálu duševně sžít.

 

Knihu Pétera Esterházyho, za kterou jste byl oceněn Magnesií Literou a významnou Jungmannovou cenou Obce překladatelů za nejlepší překlad roku 2013, jste si také vybral sám? Mimochodem, chtěla jsem si ji nechat nadělit pod stromeček, ale zdá se, že je všude u nás vyprodaná, takže zaujala velmi i české čtenáře. Dá se dílo Harmonie caelestis k něčemu z české literatury přirovnat?

Celkem jsem přeložil tři Esterházyho romány (kromě Harmonie caelestis ještě Opravené vydání a Deník se sl. Inivkou) a ke všem jsem byl vybrán. Po tom prvním, oceněném, už zcela vědomě jako "odborník" na Esterházyho. Nabídnuté příležitosti jsem se ovšem ve všech případech rád chopil, protože jde o autora, který mi opravdu sedne, i když by možná trvalo dlouho, než by se mi podařilo precizně formulovat, čím a proč. Prostě takové "souznění duší", které má za následek, že se mi Esterházy překládá výborně.

A jestli se dá Harmonia caelestis přirovnat k něčemu z české literatury? Jistě, pokud najdete spisovatele, který drze rozstříhá Bibli a anály obsahující historii celé země, ba celého našeho kontinentu, smíchá to s výstřižky z bulvárních a lechtivých plátků, se stránkami vytrhanými z vědeckých a pavědeckých publikací, s plakáty a reklamními letáky, potom to zdánlivě bez ladu a skladu všelijak poslepuje dohromady, významným osobnostem na obrázcích přikreslí vousy, fajfky a brýle a udělá z toho půl knihy. A pak k tomu připíše druhou část, která vyhlíží o něco tradičněji, ale pro kterou je – jak si uvědomíte patrně až po dočtení celého románu – ta poslepovaná první část návodem k použití, a sežene nakladatele, který to celé vydá v jednom svazku. Pak najdete Esterházyho dvojníka, který zřejmě napsal něco podobného, jako je Harmonia caelestis...

 

Máte po tomto obřím díle a jeho úspěchu vůbec ještě nějakou překladatelskou metu, dílo, se kterým byste opravdu chtěl seznámit české čtenáře?

Při rozhovorech s překladateli se často používají slova jako "meta", "cíl", "boj", "zápas", jako by šlo o nějaký závod nebo rvačku překladatele s autorem, jako by se muselo rozhodnout, kdo s koho. Nebo jako by přeložené dílo bylo loveckou trofejí, hlavou s parohy, kterou si pověsíte na zeď, zatímco vydělanou kůži skoleného jedince si rozprostřete před krbem...

Já to tak neberu. Nemyslím si, že po Harmonii caelestis musím za každou cenu postoupit na nějakou objektivně vyšší příčku (nebo zabalit fidlátka a jít od válu). Často se stane, že i v komornějších žánrech, v docela krátké povídce se otvírají překvapivé neznámé světy. Teď právě překládám knihu vynikající, svérázné maďarské povídkářky Ediny Szvoren, laureátky Evropské literární ceny. Její rafinované textové konstrukce, postupně odhalované souvislosti mezi ději a postavami, jemňounká ironie a sotva postřehnutelný, a přesto působivý sarkasmus budou, myslím, i pro českého čtenáře objevem.

 

Věrnost originálu, autorskému stylu, to je asi to, na co musí každý překladatel nejvíc myslet. Nakolik je možné do překladu vnést vlastní invenci? Nemusíte sám někdy překonávat pokušení autora třeba trochu „vylepšit“? Anebo se to také někdy připouští?

Ono to zase není tak tajuplné, jak by se snad mohlo na první pohled zdát. Poslední dobou sílí v knižní branži prosazování nového trendu, jehož podstatou je, aby u překladové literatury figurovalo na obálce knihy kromě autorova jména i jméno překladatele. Neboť žádná kniha se nepřeloží sama, ale mnohé anotace a recenze to bohorovně pomíjejí. Vy si pak můžete nanejvýš “pogratulovat” za svůj dokonalý převod, vždyť recenzent si ani nevšiml, že nemá v ruce původní české dílo... Ale pojďme zpátky ke jménu překladatele na obálce: Co toto gesto vyjadřuje? Zřejmý fakt, totiž že čtenář může mít i svého oblíbeného překladatele, nejen autora nebo ilustrátora. Možná to zní trochu divně, ale jen do té doby, než si uvědomíme, že překladatelské umění je jedním z umění tzv. interpretačních. Překladatel dělá s překládaným literárním textem totéž, co muzikant, respektive dirigent s hudební skladbou nebo režisér s divadelní hrou. Jako “první čtenář”, čtenář z povolání, nabízí ostatním čtenářům svůj způsob čtení, jinými slovy výklad daného díla. Když dirigent diriguje řekněme Beethovenovu Devátou symfonii, diriguje Beethovena – ale v podání orchestru, se kterým dílo nastudoval on, tak, jak ho slyší pouze on... Vylepšuje něco? Dobrého autora nemusí překladatel “vylepšovat”, ale může mu pomoci, aby se i v přeložené verzi zřetelně uplatnily pokud možno všechny rejstříky, barvy, tóny a podtóny, které v jeho původním díle zaznívají. Vy potom můžete hledat a číst svého oblíbeného překladatele, stejně jako jdete na koncert oblíbeného interpreta, dirigenta nebo se těšíte na inscenaci oblíbeného režiséra. Protože už předem čekáte, že vám předloží něco ve svém stylu, něco zajímavého, něco mimořádného, něco, co můžete dostat jenom od něho.

 

Zkuste si vzpomenout na nějaké překladatelské oříšky, které vás potrápily. Jak to vlastně řešíte, když dlouho na něco nemůžete přijít?

Já razím teorii “hodného překladatele”, která praví, že kdo se s textem cizího autora umí vhodným způsobem spřátelit, kdo k němu přistupuje s patřičnou úctou a otevřeností, s empatií a fantazií, nepovažuje text za nepřítele, kterého musí pokořit, ale snaží se splynout s jeho duší, ten to má u překladatelského Pánaboha dobré a může počítat s tím, že mu toto božstvo v nouzi nejvyšší přispěchá na pomoc. A obdaruje vás bez delšího přemýšlení slovem začínajícím třeba písmenem “R”, a navíc ještě obsahujícím šest slabik... Prostě tím, co zrovna potřebujete. Ale ujasněme si ten pojem “překladatelský oříšek”; někdo by si třeba mohl myslet, že je to jazykový fenomén, kterému překladatel nerozumí, a proto si s ním neví rady. Jenže obyčejně je tomu právě naopak: Překladatel mu rozumí až příliš dobře, jenom usilovně hledá v cílovém jazyce něco, co by se expresivitou, počtem významových vrstev, přirozeným místem v určitém kontextu atd. co nejvíc blížilo originálu. Zde je role překladatelského Pánaboha nezastupitelná – s ním najdete řešení okamžitě, bez něho nikdy. Nejtěžší bývá věc, která překladatele hodně svazuje: Například románovou postavu v určité situaci napadne citát (sloka, věta) z nějaké mezinárodně známé písně nebo operní árie, protože určitým svým slovem nebo obratem danou situaci přesně vystihuje...

Vy zapátráte v paměti, abyste daný citát vůbec poznali (co je to, odkud je to), a pokud ho poznáte, začnete hledat český text. Ten sice nakonec najdete, ale ukáže se, že se vůbec nepodobá slovům, s kterými si pohrává autor originálu – překlady textu světoznámé árie se od sebe k nepoznání liší... Nejčastěji se to řeší tak, že překladatel zkouší vylovit z paměti nebo z internetu jinou píseň, jejíž český text splňuje nastolené požadavky.

Na přivolávání nápadů a spásných myšlenek má snad každý překladatel svoji individuální metodu. Já vycházím na balkon, a často mám hotové řešení ještě, než tam dojdu. Nebo jdu ven se psem a sleduji, co při procházce zajímá jeho. Hledím tedy na svět ze psí perspektivy, která člověka může zavést na úplně nové cesty myšlení. V nejzávažnějších případech si lehám do vany. Změna prostředí (obklopen vodou místo vzduchem...) stimuluje mozek naprosto spolehlivě, zejména pokud se někdo narodil ve znamení ryb jako já.

 

Působíte-li jako lektor pro mladší kolegy překladatele, co jim nejvíc kladete na srdce?

Tady si jako odpověď vypůjčím citát z vlastního překladu Ranních rozhovorů v klášteře opata Lin-ťiho, útlé knížky vydané před 15 lety nakladatelstvím Malvern, která přibližuje evropským čtenářům myšlení čchanového buddhismu: “...v Buddhově učení není nic násilného. Kdo chodí rychle, nejde cestou spásy. Kdo Cestu hledá, ten ji nenalezne, jde však po ní ten, kdo ji nehledá. (...) Buďte sami sobě mistry, ať jste, kde jste, a tam na místě dojdete pravdy. Každý den, každé ráno, ať budete kdekoli – ukončil výklad opat Lin-ťi, ve svém klášteře, na břehu řeky Chuo-to.” Možná to neříkám zrovna těmito slovy, ale na mysli mám totéž: Žádné násilí, jen “lehký krok”. Nic než příjemná procházka...

 

Čeští čtenáři znají díla světově proslulých maďarských romanopisců Sándora Maraie nebo Magdy Szabó (například její úžasný Staromódní příběh), což jsou spíš vážnější reflexe minulosti. Mají také běžní Maďaři smysl pro to, dělat si legraci z vlastních dějin a kultury nebo se berou vážněji než my Češi?

Maďarské tradice vyžadují spíše tragického hrdinu a patetičtější přístup k dějinám, tragikomično nebo horribile dictu komično už mají blízko ke svatkorádeži, ale samozřejmě i Maďarsko má svoje “kacíře”, kterým není nic svaté. Legraci z dějin si například dělá film Magyar vándor režiséra Gábora Herendiho – nelítostná parodie z roku 2004 na tzv. velké okamžiky nebo významné milníky maďarských dějin. Byl to velice úspěšný film, ale přesto si těžko dovedu představit, že by v Maďarsku mohly delší dobu poklidně vycházet například “neuctivé” historické komiksy typu “Oprásků” z českých dějin... Ty by přinejmenším v určitých – nynějšímu vedení poměrně blízkých – kruzích vyvolaly skandál a nejpokrytečtější média by zřejmě zatroubila do útoku proti “odrodilcům” a “vlastizrádcům”. Což by následně odradilo případné sponzory a takovýto drzý časopis by zašel na úbytě. To je nejpravděpodobnější scénář.

 

A co takový český fenomén Járy Cimrmana? Přeci jen – v zemi bývalé Rakousko-uherské monarchie by mohl nalézt své příznivce. Případně existuje tam nějaká podobná postava?

Jára da Cimrman měl zase jednu ze svých příslovečných smůl, která způsobila, že v uherské části monarchie se dost neproslavil. (Pozn. autorky: Čestnou výjimku tvoří činnost budapešťského spolku Bohemia, která Cimrmanovu postavu přiblížila účastníkům „Českého salonu“ Evy Molnárové.) Jeho obdobu tady nenajdeme, spíše se najde nešťastný hrdina typu Kolománka z románu Kamenný žabák od Györgye Spiróa. Doporučuji přečíst! Kdyby si ale Cimrman získal slávu ve velkém světě, možná by někteří maďarští historici a bulvární novináři zapracovali a časem by se ukázalo, že se Jára narodil na uherském území nebo měl aspoň nějakého maďarského předka – tedy že to byl vlastně Maďar.

 

Zanedlouho budeme i my v Česku zase jednou tvořit dějiny, tj. volit – nejprve do parlamentu, pak i prezidenta. Vy jako Čech v zahraničí musíte volit jedině na velvyslanectví. Byl byste pro zjednodušení a možnost třeba volit písemně?

Myslím si, že když existuje volební právo, musí k němu patřit také volební zákon, který každému umožňuje i praktické využití tohoto volebního práva. To je podstata věci. Výhody korespondenčního způsobu volby jsou samozřejmě nejlépe vidět v zemích s velkými vzdálenostmi, kde není pro člověka vždycky snadné dostavit se osobně na velvyslanectví nebo na nejbližší konzulát.

 

Pociťujete nějaká kulturní omezení vzhledem k poněkud jinému ovzduší v současném Maďarsku, které má, bohužel, nyní opět dosti centralizované řízení? Projevuje se to výrazné rozdělení společnosti a oslabování prvků demokracie, o kterém se u nás mluví, i ve vašem oboru?  

Současná maďarská vláda se nachází ve fázi “kdo není s námi, je proti nám”, tudíž netrpí ani náznak odporu a jeho ohniska urychleně likviduje. Je to vlastně obnovená forma starého známého normalizačního modelu z Československa sedmdesátých let minulého století. “Národ” vede státostrana, která jediná má patent na rozum. Jedině její řešení jsou správná. Kdo přichází s jiným návrhem, má nepřátelské úmysly. A co je na tom divného, že státní moc svoje nepřátele potírá...? A že na důležité pozice dosazuje svoje lidi...? A že se vždycky najdou lidé, kteří na uprázdněné pozice aspirují...? To by bylo na delší samostatný rozhovor.

Na druhé straně se Maďarsko přece jen hlásí ke společenství demokratických států, musí tedy zachovávat určité dekorum. Nemůže třeba spisovatele zakazovat nebo bránit jejich vydávání, ani zahraničnímu nakladateli nemůže předepsat, koho musí – nebo naopak nesmí – vydat. Stát by teoreticky mohl usměrňovat zájem zahraničních partnerů systémem dotací, ale to v praxi nefunguje. Abych uvedl srozumitelný český příklad: Když chce někdo vydat třeba Jiřího Karáska ze Lvovic a vy mu místo toho nabídnete řekněme Jiřího Žáčka, dotyčný pravděpodobně na takovou změnu nepřistoupí a nemá smysl snažit se vyvážit rozdíl zlatem. Není tedy lehké vydavatelskou činnost usměrňovat, a už vůbec ne centralizovat! Snadno to šlo realizovat například v případě učebnic pro veřejné školy, protože tam byl stát vlastně jediným zákazníkem. Jednodušší forma centrálního řízení literatury by se nabízela prostřednictvím distribuce – vytvořením jediného velkého distribučního podniku, který by si jako monopolní distributor mohl diktovat autory a náklady. A protože by po čase nežádoucí autoři zmizeli, zahraniční nakladatelé by se o nich nedozvěděli; alespoň ne oficiálními cestami. Tady ovšem ještě nejsme a bohdá nebudeme...

 

Možná, že překladatelská práce je z kulturní oblasti ta nejméně postižená v současné koronavirové době. Ze své podstaty se vykonává doma. Přesto i vy v Maďarsku jistě vyhlížíte konec pandemie.

S první větou bohužel nemohu souhlasit. Překladatel si opravdu může překládat doma, ale doma si můžete hrát i divadlo, zpívat, taky koupit sud a čepovat si pivo. Ale pokud z těchto činností máte žít, potřebujete příjemce: diváky, posluchače, hosty v hospodě. Překladatel potřebuje čtenáře a zprostředkovatele, kteří jeho práci čtenářům nabídnou. Nakladatele, který knihu vyrobí a knihkupce, který ji čtenáři prodá. Ale i když nepřekládá literaturu, potřebuje zákazníka, který zrovna nekrachuje a může mu nějaký překlad zadat. Výhodou ale je, že si dávno zvykl na home office, v tom máte pravdu. I my překladatelé věříme, že pandemie nebude trvat věčně, a připravujeme události na rok 2021, například na jarní Svět knihy v Praze. Prostě se upínáme k naději. Dum spiro, spero – jak říkali staří latiníci: Dokud dýchám, doufám. A dnes to, myslím, platí dvojnásob.

 

 

Stopy v písku / Fričovi, část první

ČR-PRAHA-ZAHRANIČÍ: Kdybych měla psát ságu rodu Fričů, kam jsem se před půl stoletím přivdala, začala bych nejspíš u napoleonských válek. V roce 1806 z Německa do Čech uprchl protifrancouzský aktivista Abund ze starého šlechtického rodu Bachovenů z Echtu – se svým kamarádem Antonem Reisem se zapletli do nepovedeného protinapoleonského spiknutí a byl na ně vydán zatykač. Pod ochranná křídla je vzal pražský arcibiskup kníže Salm (kterému kdysi za biskupování v Trevíru dělal rádce a důvěrníka Abundův tatínek-advokát) a poskytl jim zázemí a zaměstnání ve svých železárnách a lesích na panství v Rožmitále pod Třemšínem. Za nimi se pak „přes kopečky“ statečně sama vydala i Abundova sestra Marie Anna, Antonova milá a záhy manželka. V prostém venkovském prostředí našli tito vzdělaní a pokrokoví Němci jedinou spřízněnou duši – pana učitele Jana Jakuba Rybu. Stali se jeho blízkými přáteli a příznivci myšlenky českého „národního obrození“ a obnovy jazyka. (Podle badatelů to byl právě znepokojený Anton se svým švagrem Abundem, kdo zalarmoval pátrače po okolních lesích, když depresemi sužovaný Ryba 9. dubna 1815 poprvé v životě nepřišel do školy – později se potvrdila jeho sebevražda...)

Autor článku: 
Yvonna Fričová

Když se v roce 1821 Reisovi přestěhovali do Prahy, považovali za společensky nutné najmout svým třem dcerám Johaně, Karolíně a Antonii učitele češtiny. Byl jim doporučen student práv Josef František Frič, který si pak nejstarší „Haninku“ vzal za ženu. S prostřední „Lotynkou“ se oženil jeho spolužák z gymnázia ve Slaném a celoživotní přítel MUDr. František Staněk. (Nejmladší Antonie si zvolila umělecké jméno Bohuslava Rajská a coby ambiciózní „duchosestra“ buditele Karla Slavoje Amerlinga se bila za emancipaci a přístup ke vzdělání pro ženy a dívky, dokud se pod vlivem vlasteneckých přátel neprovdala jako „oběť národu“ za ovdovělého nepraktického a náladového básníka Čelakovského se čtyřmi sirotky, který byl na její feminismus i literární tvorbu značně alergický.) Obě rodiny bydlely proti sobě v Pasířské (dnešní Palackého) ulici a jejich salony hostily výkvět české inteligence. Při čaji a bábovce se muzicírovalo, recitovalo, ale také se politicky řečnilo, konspirovalo a vřelo to smělými národními plány.

Josef František Frič se stal advokátem (obhajoval např. K. Havlíčka Borovského před kutnohorskou porotou nebo Václava Hanku ve sporech o Rukopisy) a profesorem soudního práva, přednášel na univerzitě (jeden čas byl děkanem právnické fakulty) a zasadil se o češtinu u soudu i v učebnicích. I v soukromém životě se vše podřizovalo české myšlence. V rodině se cenilo vzdělání – zvláště přírodní vědy, znalost techniky i umění, morálka a společenská angažovanost, ale také např. sport nebo fotografování. Rodové heslo „Vědě a lidstvu“ doplňovalo krédo „Za práci pro vlast se neplatí“.

Všech devět Fričovic dětí se nějakým způsobem zapsalo do českého veřejného života, též mnozí jejich potomci. Křestní jména před příjmením Frič lidem často splývají, takže to někdy připomíná životopis Járy Cimrmana: Různí Fričové totiž u mnohého byli první, kdeco vymysleli, založili, vynikli v tom a dosáhli věhlasu. Mezi ty nejznámější a zaměňované patří prvorozený Josef Václav Frič, básník a revolucionář z roku 1848 a jeho synové Josef a Jan – nadšení astronomové a továrníci vyrábějící moderní optické přístroje (Josef po předčasné bratrově smrti zrealizoval jejich společný sen, výstavbu observatoře v Ondřejově); vnuk Josef pak vedle neochotného vedení rodinné továrny raději psal verše jako jeho dědeček a stál u zrodu avantgardního uměleckého svazu Devětsil. Nejúctyhodnějším z oněch devíti sourozenců byl jistě prof. dr. Antonín, přírodovědec (zejména zoolog, geolog a paleontolog) spjatý s Národním muzeem, pro které mj. zakoupil společně s dalším bratrem Václavem (ten vlastnil prosperující obchod přírodninami, které jsou dodnes k vidění v některých školních kabinetech) kostru „velryby“ (plejtváka myšoka). Jiný bratr – chemik a průmyslník Karel – byl zase tím, kdo inicioval stavbu českého Národního divadla. Nejmladší z řady bratří se jmenoval Vojtěch a jediný se k tatínkově radosti stal podle jeho vzoru právníkem. Stejně jako on byl i velkým vlastencem a angažoval se ve veřejné službě – v různých správních radách a nadacích, léta pracoval jako náměstek pražského primátora. Oženil se s Růženou Švagrovskou z roudnické rodiny mecenášů a sběratelů umění (její bratr August vytvořil svým darem v roce 1904 základ Galerie moderního umění v Roudnici). Nadanou holčičku poslali na studia do Prahy, kde bydlela ve spřátelené rodině Bedřicha Smetany a Josef Mánes ji učil kreslit. S Vojtěchem Fričem se seznámila jako sedmnáctiletá během slavnosti při pokládání základního kamene Národního divadla (1868), vzali se ale až za sedm let. Měli tři děti, nejstarší byl Martin, z jehož syna se později stal slavný filmový režisér (Mac Frič), a nejmladšího pojmenovali Vojtěch. Od své první cesty do Jižní Ameriky používal i španělskou verzi toho jména Alberto. A jsme konečně doma... Jeho jediný syn Ivan (kameraman a fotograf) byl mým tchánem. Můj manžel Pavel je fotograf architektury, náš syn Jan je režisér Národního divadla, Antonín je právník. Synovec Vojtěch je filmový producent.

Malý Vojta Frič (AVF, narodil se v roce 1882) už v raných letech tíhl k přírodě, možná i kvůli mamince, která si jako děvče z venkova pořídila i v Praze dvě zahrady, kde pěstovala ovoce a květiny – dělala třeba odvážné pokusy se šlechtěním růží a jiřin. Jednu zahradu měla v Hodkovičkách (tam si pak postavil slavnou funkcionalistickou vilu její vnuk Mac), kam se jezdilo po Vltavě parníkem (dokud tatínek na magistrátu neprosadil vyražení tunelu ve vyšehradské skále). Druhý pozemek šplhal po prudkém svahu bývalé vinice zvané Božínka v Košířích. Vojta odtamtud tahal domů různou havěť a činil svá první pozorování. Záhy se ale zaměřil na kaktusy. Fascinovaly ho podivnými tvary a kontrastem ošklivosti a pomíjivé nádhery jejich květů. Hodiny botaniky byly jeho nejoblíbenější i ve škole, na rozdíl od některých jiných předmětů, které mu připadaly zbytečné; i jako dospělý pak vyzýval děti, ať jdou za svými zájmy jako ohaři a nemarní čas biflováním nepotřebných věcí a honbou za zbytečnými doktoráty. Jako středoškolák vybudoval jednu z nejhodnotnějších sbírek kaktusů v Evropě, i když tyto divné rostliny na konci 19. století moc často v zahradnictvích k mání nebyly, dováželo je jen pár specializovaných firem. Když mu jedné mrazivé únorové noci jeho sbírka zmrzla (učil se na reparát, aby ho pustili k maturitě, a nedohlédl na kamna ve skleníku), rozhodl se, že místo dalšího studia na univerzitě odjede do Jižní Ameriky nasbírat si nové kaktusy a poznat jejich domovinu. Tatínek se zlobil, maminka lomila rukama, ale nakonec syna podpořili. V necelých osmnácti letech vyrazil parníkem do Brazílie. Psal se rok 1901.

První cesta skončila těžkým úrazem, napadl ho jaguár a málem mu utrhl nohu. Život mu zachránili jeho dva průvodci najatí jako veslaři po řekách, kudy se pokoušel proniknout do vnitrozemní oblasti Mato Grosso. Odvezli ho zpátky do civilizace a zřejmě si oddechli, že je ten šílený hubený mladík nebude hnát do dalších dobrodružství, jako byly pokusy o stopování (naštěstí nikdy nespatřených) indiánů nebo zabíjení šelem nožem, jak mu vyprávěli protřelí lovci kožešin. Kulhající a malárií schvácený Alberto nosil nějaký čas žoky v přístavu São Paula, aby si vydělal na zpáteční cestu domů, ale už na zámořské lodi se rozhodl, že se do Ameriky vrátí. Tentokrát s jiným cílem: však ony mi ty kytičky neutečou, řekl si. Jestli je v Americe něco urgentní, pak je to nutnost zaznamenat, jak tam žijí indiáni. Dvacáté století, které se řítí vpřed poháněné parou „pokroku“, všechno změní. Jihoameričtí indiáni jsou jako „konzerva“ minulých věků lidstva. Záhy ji otevřeme, spotřebujeme a zkažené zbytky zahodíme, tomu se nedá zabránit. Ale dá se o tom psát.

Mezi indiány pak prožil následující desetiletí. Na začátku chtěl být badatelem, etnografem, dnes by se řeklo kulturním antropologem. Pečlivě se na to připravoval, shromažďoval informace o soudobém poznání původních obyvatel oblasti, kam mířil, navštívil etnografická muzea v Brémách, Vídni, Berlíně, Hamburku, Buenos Aires, navazoval písemné i osobní kontakty s proslulými amerikanisty. Zajímal se o evoluci člověka, o prehistorickou migraci mezi kontinenty, o archeologii, o mýty a náboženství nebo o systematiku sběratelství a pravidla pro etnolingvistický výzkum. Koupil si fotoaparáty různých formátů včetně stereoskopického, měl i fonograf na záznam zvuků a přesné měřicí přístroje z továrny svých bratranců. Všechno se mu to později v terénu hodilo, ale vědcem se nestal, i když shromáždil takové množství materiálu jako žádný druhý. Bylo mu mezi dvaceti a třiceti roky a pohybovat se jako drsný zálesák v divočině bylo především vzrušujícím dobrodružstvím. Měl talent navazovat styky a učit se jazyky domorodců, dokázal přežít v oblastech, kde jinak indiáni každého vetřelce z preventivních důvodů likvidovali. Chodil obvykle sám a byl si vědom, že svévolně proniká tam, kam ho nikdo nezval, snažil se ctít nepsané indiánské zákony a divné zvyky, ale také dával najevo, že i on má svoje zásady. Vzbuzoval respekt nejen svou nápadnou výškou a velikými botami, ale také umanutostí, s kterou překonával obtíže a hledal možnosti, jak se dosud divokým kmenům přiblížit. Pro indiány byl stejně exotický jako oni pro něj. Nikdy si navzájem nemohli zcela porozumět, jak dokládá příběh Čerwuiše z kmene Čamakoko, který byl rok s Fričem v Praze, ale bylo to obohacující.

V mezičasech, kdy se na pár měsíců vracel domů, aby si trochu odpočinul, zaléčil nemoci a rány a pokusil se nějakému muzeu udat velké množství předmětů, které získával od indiánů, se stával středem pozornosti. Byl charismatický, vysoký, opálený, v koženém obleku. Jeho „hadí pohled“, s kterým se tak rád dával fotografovat, milovaly ženy a nesnášeli (někteří) muži. Například Edvard Beneš, který po vzniku Československa úspěšně zmařil Fričovo angažmá v diplomatických službách. Ani tehdy si totiž AVF nenechával pro sebe svoje názory a postřehy. Bavilo ho nazývat věci pravými jmény, překvapovat a provokovat, aby vyvolal diskusi, myšlenkovou aktivitu a souboj hodnot. Byl nepřijatelný pro diplomacii i pro vědecké kongresy. Jak ho jedni nemohli vystát, jiní ho pro to zbožňovali. Třeba posluchači jeho přednášek s promítáním „světelných obrazů“, čtenáři jeho článků a poději knih, návštěvníci improvizovaných etnografických výstav a věhlasných skleníků kolem jeho v roce 1913 dostavěné vily Božínky nebo účastníci jeho domácího „wigwamu“, kde se na způsob obrozeneckých salonů scházeli a přeli kumštýři s politiky či novináři, ale stejně srdečně byli zváni obyčejní sousedé z Košíř, pravé prvorepublikové periferie.

Ale to už jsme ve dvacátých a třicátých letech, když už Frič mezi indiány nejezdil. Jeho plány usadit se možná natrvalo v Paraguayi či Brazílii zhatila první světová válka, a po ní už bylo všechno jinak. Mimo jiné se v roce 1921 oženil s Drahomírou Janáčkovou, která poprvé na Božínku přišla na exkurzi se skautskou družinou. V roce 1922 se narodil Ivánek a AVF musel přemýšlet, jak svou rodinu uživit. Rozhodl se pro zahradnictví specializované na tropické rostliny a pro jeho zásobení se ještě vypravil na tři velké botanické cesty do pouští Mexika a do jihoamerických hor. Jeho poznatky i množství importovaných rostlin a semen byly nevídané. Se zápalem sobě vlastním se pustil i do šlechtění a genetických pokusů ve svých sklenících. Znalosti, které během této praxe nabyl, se mu pak hodily během druhé světové války, když mu podruhé všechny jeho kaktusy zmrzly (tentokrát to bylo asi 40 000 rostlin, jedna z největších světových sbírek). Začal se zabývat pokusy s užitkovými rostlinami. Rajčata, hrách, sója, kedlubny atd., které se dají sníst, byly podle jeho názoru za války důležitější než nějaké neužitečné kaktusy. To je to, co mě na AVF nejvíc fascinuje: umění obrátit list a věnovat se na sto procent tomu, co je tady a teď. Také jeho život skončil náhle: škrábl se o rezavý hřebík v králíkárně a v prosinci 1944 zemřel na tetanus.

 

           

 

Podnikavky na mateřské: s Věrou Holubovou

JESENICKO: „Len je v současnosti, alespoň v našich zeměpisných šířkách, ͵textilní Popelkouʹ. V minulosti však tomu bylo naopak. U nás v Jeseníkách dokonce existovala firma, která stolní lněné prádlo dodávala i na rakouský císařský dvůr,“ píše na blogu své rodinné firmy Lněné paní Věra Holubová, která před rokem začala vyrábět nejrůznější textilie ze lněné látky a oprášila tak polozapomenutou tradici, jež k Jeseníkům dlouhá léta patřila. Na len a jeho unikátní vlastnosti nedá dopustit. Ačkoli pro začínající podnikatele je tato doba kritická, jí se podařilo doplňkový byznys při mateřské dovolené rozeběhnout. Svou roli v tom sehrály nezbytné propriety dnešních dnů – roušky, ale také získání certifikace Jeseníky originální produkt.

Autor článku: 
Irena Koušková

Čím vás právě len tolik nadchl?

Len pro mě znamená hlavně přirozenost, nenápadnou součást celého mého života. Objevuje se na pozadí dětství jako rostlina, která se u nás v horách pěstovala a zpracovávala. Zároveň jako textilie je zcela tradičním materiálem s velmi zajímavými vlastnostmi a v kontextu dnes potřebného udržitelného způsobu života je také jeho produkce lokální a přátelská k životnímu prostředí.

Možná to bude znít zvláštně, ale naši Lněnou cestu, jestli to tak mohu nazvat, odstartovalo naopak rozčarování, ne čiré nadšení. Rozčarování z toho, že len je jako materiál i za současných trendů udržitelnosti, pomalé módy atd. stále pomyslnou popelkou a v našich zeměpisných šířkách ho v oblíbenosti válcují materiály jako biobavlna či biobambus. Možná tím mnohé naštvu, ale jakýkoli produkt s označením bio-, eko- pro mě ztrácí podstatu svého pojmenování, když ke mně musí z druhého konce světa absolvovat náročnou a nákladnou dopravu. Naproti tomu len se pěstuje v Evropě a i produkce tzv. konvenčního lnu má proti ostatním svá pozitiva.

 

Není len jako len… Proč výrobky z něj od lokálních producentů vyhledávat, když si lze lněné zboží zakoupit i v běžných prodejních řetězcích?

Přihlédneme-li např. k tomu, že produkce lnu spotřebuje méně vody než výroba bavlny (francouzské výzkumy hovoří o tom, že kdyby si každý Francouz místo bavlněné košile pořídil lněnou, ušetřilo by se tolik vody, kolik vypije celá Paříž) a 85 % lnu se pěstuje v Evropě, nákup lněného zboží je tou vhodnější variantou vždy. Nicméně v obchodních řetězcích a módních oděvních společnostech lněné zboží pořídíte za nižší ceny, zpravidla se jedná o asijskou produkci, a tak je na místě se ujistit, jaký poměr lněných přízí ve skutečnosti použitý materiál má.

Lokální producenti k zákazníkovi přistupují většinou velmi individuálně, vy víte, kde zboží vzniká, doptáte se na konkrétní původ materiálu, znáte jeho přesné složení i kvalitu.

 

Lněné ložní prádlo, utěrky či oděvy bývaly dříve běžnou součástí mnohých domácností. Časem len vymizel z polí i ze šatníků. Co se stalo? Proč jej nahradila bavlna?

Přadný len se v našich zeměpisných šířkách pěstoval a využíval od nepaměti, takže lnářský průmysl lze skutečně považovat za tradici.

Pokud dnes hovoříme o českém lnu, máme na mysli materiál, který je u nás pouze tkaný, surovina pochází ze západní Evropy, hlavně z Francie. Posledních několik hektarů přadného lnu se u nás pěstuje pouze pro výzkum, a to právě v podhůří Jeseníků, v Šumperku. Za zánikem tradičního českého lnářství, který byl dokonán kolem roku 2010, stojí levný, dumpingový dovoz bavlny z Východu a tehdejší agrární politika.

 

A o tradici ještě jinak… Jaké vaše výrobky rozhodně tradiční nejsou a ukazují len jako moderní materiál, který odpovídá trendům doby a vyhovuje náročným zákazníkům?

Lnu sluší nejen jeho klasické přírodní tóny, ale i různé barevné vzory. A my se právě snažíme díky současným moderním technologiím tisku vytvářet neotřelé limitované edice lnů, a to především s přírodními dezény. Zároveň do lnu i vyšíváme, což už je přeci jen tradičnější věc. Takto vznikají hlavně naše běhouny, prostírání nebo ložní prádlo.

 

Odkud vlastně berete látku, ze které zboží šijete?

Látky používáme od tkalcoven, které jsou k nám nejblíž, a jsme rádi, že tím můžeme stále zachovávat tu nejryzejší regionálnost ať už samotných jesenických hor, nebo historických slezských zemí, jejichž součástí Jeseník bezesporu byl a je.

 

Vaše cesta k rodinné firmě a drobnému podnikání se lnem nebyla přímočará. Co jste vystudovala a v jaké profesní oblasti jste se pohybovala?

Vzděláním jsem spíše specialista na lněná plátna malířských mistrů, tj. jsem kunsthistorik s diplomem z provozně ekonomické fakulty, nebo se to dá vlastně říct i naopak (úsměv). Následně jsem se pohybovala v oblasti dotací, na poli městského marketingu a těsně před mateřskou jsem působila v marketingovém týmu léčebných lázní.

 

Před mateřskou jste pracovala jako PR manažerka pro jesenické lázně. Proč jste nezůstala na poli propagace a nepokračovala např. vytvářením dobrého jména lnu a kampaněmi na toto téma pro jiné producenty, ale začala se lnem sama podnikat? Kde se ve vás vzal podnikavý duch? Co bylo tím momentem, kdy jste se rozhodla výrobky ze lnu sama prodávat? Jaká je v tomto segmentu konkurence?

Pro člověka pohybujícího se v oblasti propagace by bylo asi skutečně ideálnější a jednodušší rovnou vytvářet pouze kampaně na téma lnu pro jiné producenty. Já jsem ale osobně potřebovala jít hlouběji. Potřebovala jsem si vyzkoušet, zda nakonec celý ten cyklus, to snažení se o jakousi osvětu funguje v reálu, jak potenciální zákazníci len vnímají, zda jako nostalgii starých časů a tradici, či jako jedinečný moderní materiál se zajímavými vlastnostmi, anebo úplně jinak… jestli je vůbec na našem trhu prodejný… jednoduše jsem potřebovala být úplně u toho, nebo vlastně v tom.

Konkurence, která u nás šije také ze lnu, nebo nabízí lněné produkty evropských značek, samozřejmě existuje. A poslední dobou vnímám, že na trend přírodních materiálů rychle reagují i asijské portály, které lněné produkty i u nás nabízejí doslova za hubičku.

 

Zdá se, že jste spíše člověk pera než manažer a ekonom pracující s daty, tabulkami, čísly. Co jste se musela kvůli fungování rodinné firmy naučit? Co vás dnes především živí? Jak máte s manželem rozdělené role? Pomáhá vám rodina?

To jste odhadla přesně, administrativa a účetnictví skutečně nejsou mým šálkem kávy, takže je přenechávám manželovi. Mně bohatě stačí zabývat se produktovou nabídkou, webem a sociálními sítěmi, kde jsem pronikla více do hloubky tvorby webu nebo práce s Instagramem, než jsem potřebovala dříve. Ve spojení ještě s dalšími mými aktivitami, jako je vytváření turistických novin Jeseníků, se na rodičovské opravdu nenudím. A jelikož jsou to aktivity, které mě baví a asi se jich nedokážu jen tak lehce vzdát, patří obrovský dík manželovi, jenž trpí nejen má nekonečná ponocování u počítače, a také rodině, která zasahuje v časech nejvytíženějších.

 

Zmínila jste se, že vás štve neustálé omílání pojmů bio- či eko-, které se staly nenahraditelnými pomocníky současného marketingu. Jak to vnímáte vy? Co pro vás znamená odpovědný marketing?

V diskuzi na téma bio-, eko- se dostáváme na velmi tenký led. Za mě osobně možná ještě v počátcích těchto trendů, řekněme před cirka patnácti lety, to ještě byly ryzí pojmy. Dnes jsou podsouvány téměř všude a u všeho a ztrácí se jejich podstata. Ztrácí se selský rozum a vnímání dalších souvislostí. Pro mě konkrétně tak odpovědný marketing znamená takový marketing, který svým obsahem nepopírá jak zmiňovaný selský rozum, tak mé vlastní svědomí a smýšlení.

 

Lněné vzniklo na přelomu roku a hned na začátku toho nového přivítáte do rodiny dalšího člena. Věříte, že to v současné nejisté situaci ustojíte? Jaké jsou vaše další plány?

Do Lněného jsme se nevrhli úplně po hlavě, a to jsme ani zdaleka netušili, co rok 2020 ve skutečnosti přinese, takže věříme, že ustojíme jak náročnější rodinný režim začátku roku, tak naprosto nevyzpytatelnou situaci, která panuje. Naše další plány jsou s ohledem k současnému stavu ryze krátkodobé, byť vize by byly větší. Aktuálně připravujeme nové dezény, jež se budou snad líbit nejen nám, ušijeme z nich zase limitované edice povlečení nebo prostírání.

 

Pandemie covidu a s ní související omezení řadu podnikatelů zastavila, zpomalila nebo úplně smetla. Vám se podařilo díky lněným rouškám s výšivkami naopak podnikání rozjet… V čem jsou lněné roušky lepší než ty bavlněné? Co se prodává nejlépe nyní?

Odpověď najdeme ve vlastnostech lnu, tj. 100% přírodní materiál, který je vzdušný a vysychá mnohem rychleji než bavlna, ve své struktuře nedovoluje množení a hromadění bakterií a mikrobů, takže je přirozeně antibakteriální a vhodný i pro problematickou pokožku. Aktuálně se nejvíc prodávají běhouny a ubrousky se vzory a vyšívaná prostírání se jmény.

 

Je vaše domácnost oblečená do lnu?

Aby ne, když se lnem pracujeme. Do lnu máme oblečena okna, postele. Používáme lněné tašky a pytlíky. Manžel si nemůže vynachválit lněné kalhoty, já ráda aktuálně nosím volnou tuniku z lněného úpletu. Jen u dcery je to těžké. U ní na plné čáře vítězí oblečení s co nejblýskavějšími obrázky a nejznámějšími postavičkami. Obdivuju ty mámy, které své ratolesti standardně mohou oblékat do ležérnějších, i tedy lněných věcí.

 

Jak se propagujete? Pomohlo vám získání certifikace Jeseníky originální produkt?

Z pohledu, co svět marketingu nabízí, se nijak zvlášť nepropagujeme. Pouze standardně sociální sítě. Certifikaci považujeme nejen za zviditelnění, ale především za prestižní podporu lokálního trhu, tedy ve své podstatě ryzího udržitelného způsobu života, který by neměl být jen krátkodobým trendem, ale přirozeností celé společnosti.

 

www.lnene.cz

S devadesátkou na krku / Jiráskův Hronov slaví unikátní jubileum (5)

HRONOV, KARLOVY VARY: Festival Jiráskův Hronov patří k mezinárodně uznávaným značkám. Jde vůbec o nejstarší divadelní festival na světě. Od roku 1931 se konal každoročně, a to i za těch nejobtížnějších podmínek. Během druhé světové války, po únoru 1948… Dokonce i v loňském, podivuhodném „koronapandemickém roce“ přivítal s otevřenou náručí vybrané soubory. Jiráskův Hronov je totiž „festivalem festivalů“. Už sama přítomnost na Hronově je potvrzením špičkové úrovně divadelních inscenací. Ale nejde jen o to zúčastnit se. Součástí přehlídky jsou také dílny a semináře − pravé kolbiště názorů, zkušeností a dovedností. Jak vnímali atmosféru festivalu a příležitost být jeho aktéry, nejen na to jsme se ptali členů Divadelního studia D3 Karlovy Vary. Za všechny „Déčkaře“ odpovídala Mgr. Petra Richter Kohutová.

Autor článku: 
Irena Koušková

Proč D3? Jste dnes jediný divadelní amatérský soubor, který v Karlových Varech působí? Jak se tu žije divadlu?

Zakládací listina Divadelního studia D3 byla podepsána v roce 1961. Tzv. Déčko založila trojice nadšenců, manželé Honsovi a Arnošt Kasal. Marie Honsová byla profesionální herečka, tou dobou zaměstnankyně okresního kulturního střediska bez hereckého uplatnění, Miloš Honsa zaměstnán jako inspektor hlediště profesionálního divadla s výtvarným talentem (jeho scénografická práce je dodnes nedoceněna), Arnošt Kasal, bankovní úředník s uměleckými, především hereckými ambicemi. Někteří říkají, že název D3 proto, že zakladatelé byli tři – a jiní tvrdí, že proto, že původní záměr byl pěstovat tři divadelní druhy: divadlo pro dospělé, divadlo pro děti a divadlo poezie.

Prvním uvedeným titulem byla Píseň o Viktorce (premiéra duben 1962), která se v repertoáru Déčka objevil ještě jednou: režisér Petr Richter ji nazkoušel v roce 2011 pro oslavy 50. výročí založení souboru, samozřejmě v jiné, modernější, k tomu rozšířené podobě (první polovinu tvořil příběh Viktorky podle Boženy Němcové, druhou scénické obrazy na Seifertovu poemu). Inscenace postoupila v roce 2013 nejen na národní přehlídku jednoaktových her v Holicích, ale i na Jiráskův Hronov. Hrála se o půlnoci v Jiráskově divadle – a pro mnohé, účinkující i diváky, to byl zážitek…

V průběhu těch šedesáti let samozřejmě fungovaly ve Varech i jiné soubory (např. divadlo Kapsa, kabaret Známí neznámí, divadélko Jen tak Majky Kotisové…), některé se vydělily přímo z Déčka, např. Divadlo buďAnebo, legendární Klobrouk (později Divadlo Bezdirky), Divadlo Dagmar, jehož zakladatelka Hanka Franková v Déčku absolvovala první divadelní krůčky před odchodem na DAMU a nástupem do profesionálního Divadla V. Nezvala, a Pouliční divadlo Viktora Braunreitera, který byl naším členem v letech 1991-1992 a 2003-2006. Divadlo Dagmar funguje dodnes na poloprofesionální bázi, výsostný komediant Viktor Braunreiter dělí svůj čas mezi profesionální Karlovarské městské divadlo a chebské Západočeské divadlo, komerční pouliční projekty a mnoho dalších aktivit – včetně toho, že pro nás píše; z jeho pera vzešly prozatím dva tituly, uváděné v rámci Divadelního putování (o tom později)…

Mimochodem karlovarské obyvatelstvo tu a tam trpí pocitem, že se ve Varech nic neděje, a pokud ano, za nic to nestojí, protože kdo něco umí, ten přece není ve Varech, ale v Praze… Jako náplava toto nízké sebevědomí a pohodlnost zjistit si, co se děje za humny, nesdílím – a z mého pohledu opak je pravdou. Kromě Karlovarského městského divadla, které je vedeno jako honosně se tvářící kulturák a uspokojuje, zdá se, nevyčerpatelné bažení místních po bulvárních komediích, působí v Karlových Varech partička uvádějící černohumorné autorské počiny na pomezí literatury a divadla HELLBOGEN; Honza Kindl vede Divadlo loutek a s Vankem Benderským spolek BendersKindl; pobočka Krajské knihovny na Lidické sdružuje komunitu, která se pokouší o scénická čtení; skupina Drahomíra ve spolupráci s jazzovými hudebníky prezentuje poezii; aktivita Vzbuďme Vary se zaměřuje na dovoz zajímavých divadelních alternativních projektů. S většinou těchto subjektů spolupracujeme, Karlovy Vary jsou malé, všichni se mezi sebou znají, tu a tam to vypadá, že těch, kteří chtějí divadlo dělat, je více než těch, kteří ho chtějí sledovat… (úsměv)  

Některé tvůrčí osobnosti s potěšením „migrují“, baví je nové výzvy. Třeba Eliška Malíková, Magda Hniličková a Tomáš Mutinský se přestěhovali do Chebu, kde jsou dílem v angažmá, dílem spolupracují se Západočeským divadlem, ale zůstávají s námi – za prvé z lidských důvodů, za druhé z těch tvůrčích: mohou si zahrát role, k nimž se prozatím u profesionálů nedostali (Tomáš mykologa Aleše v Srnkách, jeho výkon na hranici grotesky je vynikající; Eliška jednu ze čtyř náročných rolí ve Třech verzích života Yasminy Rezy, během kterých 80 minut prakticky neopustí jeviště; Magda pozoruhodnou hlavní ženskou roli, slepou dívku Rozárku v Körnerově Psí kůži; obě ženy se každý rok vracejí do předvánočního Betlému, v němž Eliška hraje Anděla a Magda Marii – a obě vehementně protestují, když někdo jen nesměle naznačí, že Betlém by si po těch více než deseti letech, co je na repertoáru, zasloužil pomalu derniéru… (úsměv).   

 

Kdy a za jakých okolností váš divadelní spolek vznikl, resp. byl obnoven? Jaké byly motivace a důvody k jeho založení?

Déčko funguje kontinuálně 60 let, jsme nejstarší průběžně působící soubor v Karlových Varech. Takže studio od založení v sezóně 1961-1962 svou činnost nikdy nepřerušilo. V průběhu těch šedesáti let se v jeho vedení vystřídali Marie Honsová, Vlastimil Ondráček, Jiří Hlávka, Anna Ratajská, Petra Kohutová, Martin Cirkl – a v současné době se o organizaci souborového života skvěle stará Petr Johanovský. Motivace divadelního působení členů je asi jasná – touha dělat divadlo, jeho prostřednictvím něco sdělit a zároveň se při tom bavit ve společnosti podobně „postižených“ přátel. Pěstujeme především klasickou činohru, snažíme se stavět na promyšlené dramaturgii, poctivé režii a zejména výsostných hereckých výkonech. Anička Ratajská i Petr Richter mají nejen talent a režijní schopnosti, ale také schopnosti pedagogické a hereckou zkušenost – takže výchova nových herců a provokování a posunování těch stávajících je samozřejmostí.

 

Oslovujete všechny věkové skupiny? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog? 

Mezigenerační spolupráci pěstujeme průběžně (nejstarší, byť již ne činné člence souboru, se kterou jsme nicméně v kontaktu, je 88 let, nejmladšímu 11); v minulých letech byl repertoár přizpůsobován i přílivu mladých adeptů. Jednak dostávají z logiky věci příležitost na vagantu či DivPutu (o tom viz dále – pozn. red.), a také jsou průběžně uváděny tituly vhodné pro první seznámení s tím, co znamená zkoušení a divadlo jako takové – mezi nimi např. scénická čtení Čtyři sestry Matěje T. Růžičky (2010) nebo Přidalovy Sáňky se zvonci (2017), dialogy rozvíjející základní herecké dovednosti Zdravotní vycházka (2012), ONA (2018), Svobodnej národ (2020), aktovky V Kadani je krásně nebo Kvůli čemu se nevraždí…

Do Déčka přicházejí také absolventi Dětského studia Divadla Dagmar; po postupech dramatické výchovy se u nás potkají s klasickou činohrou. Před pěti lety jsme uspořádali na Husovce konkurs, ze dvou velmi mladých dívek je s námi jedna dosud, druhá dala přednost koním. A velmi často zkusí jeviště odrůstající potomci stávajících členů. S Kubou Johanovským jsme dělali scénické čtení s tím, že se potřebuje naučit srozumitelně mluvit a vystupovat na veřejnosti (v nostalgické komedii Vertigo účinkoval se svým otcem, který hrál jeho „starší Já“ – byl to přes věcnost provedení silný zážitek), poté odešel na studia a zůstává s námi v kontaktu jako správce webu. Týnka Šollová absolvovala jednu hlavní a tři menší role mezi svým jedenáctým a čtrnáctým rokem a svou „divadelní kariéru“ považuje za ukončenou, zvítězily jiné zájmy. Naopak jedenáctiletý David Štěpán a čtrnáctiletá Terka Cirklová sloužili na DivPutu, zkusili si tvorbu role ve Svobodným národu – a mají chuť pokračovat. Takže obsadit připravovanou dramatizaci Kubuly a Kuby Kubikuly, kterou připravuje režisér Petr Richter, asi nebude problém…

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu? Kolik členů sdružujete? Jaký je vztah obecního zastupitelstva/magistrátu ke spolku? Máte jejich podporu? S jakými dalšími organizacemi soubor spolupracuje? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Déčko je zapsaný spolek, podporovaný Krajským úřadem, od něhož čerpáme dotaci na pořádání Karlovarského Harlekýna, a Magistrátem města Karlovy Vary, který nám poskytuje dotaci na činnost a hlavně od roku 2002 umožňuje zkoušet a hrát v divadle Husovka. Na počátku svého působení totiž Déčko nemělo stálou scénu, vlastní prostory získalo až po deseti letech existence v K klubu v Rybářích; pak působilo v Klubu Paderewski, v LD Tosca, drahovické Kapse nebo v Motýlu v Tuhnicích, v Husovce je až od roku 2002. Je to zásadní pomoc, i když nezanedbatelný počet repríz uvádíme na zájezdech, ať už na pozvání nebo na nejrůznějších přehlídkách.

 

Nakolik aktivní činnost vyvíjíte? Kolik premiér do roka připravíte? Jak často hrajete?

Za padesát devět sezón bylo uvedeno 150 premiér (nečekané, ale hezky kulaté číslo). Dnes má Déčko přes 25 členů, z toho zmiňované režiséry, dramaturga, výtvarníka, také několik hudebníků a množství herců, kteří se v průběhu let naučili hrát role vážné i komické, na malých i velkých jevištích a zvládat divadlo pod širým nebem, na ulici či na návsi.

A proto nyní může mít Déčko na repertoáru Tři verze života Yasminy Rezy a režisérky Anny Ratajské, docela ujetou komedii Srnky Tomáše Svobody a režiséra Petra Richtera, mikrokomedii V Kadani je krásně regionálního autora Teodora Kravála a režisérky Petry Richter Kohutové, Máchův Máj Mirky Exnerové, pro pouliční produkci určené Legendy (z) kraje pod horami Viktora Braureitera a režiséra Luboše Štěpána, vagantovou Pohádku o vose Marcelce režiséra Petra Richtera – a již zmiňovanou Komedii o narození Ježíška aneb Betlém autora Vlastimila Pešky a režisérky Anny Ratajské.

Chápu, že to trochu vypadá, že na Husovce trávíme veškerý čas denní i noční, všechny víkendy a prázdniny k tomu, ale není to tak žhavé… (úsměv) Je nás plus minus pětadvacet, takže se dělají dvojáky či trojáky, každá partička zkouší dvakrát týdně, pokud někdo přijme role ve více projektech, hledají se cesty, jak práci rozložit a zvládnout. Pokud se nestane něco nemilého, jako letošní pandemie, hrajeme tři- až šestkrát do měsíce, podle období (v lednu či v únoru prostě diváci nechodí – naopak pozdní jaro je velmi oblíbené), plus hostíme soubory v rámci Harlekýna atd. Jsme spolu rádi – to je asi podstatné.

 

Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní? Na čem pracujete nyní?

Těžko hledat kritérium, podle kterého určit, co se nejvíce povedlo. Ono je to dost individuální, jinak to vnímají naši režiséři, jinak účinkující… Když se to pokusím definovat přes vrcholné přehlídky – na ty jezdíme rádi, protože spolu můžeme pobýt intenzivněji a mimo všednodenní existenci, a potkat se s podobně postiženými. Navíc, pokud jde o přehlídky soutěžní, od lektorů se dozvíme leccos zajímavého. A uznání pochopitelně potěší…

Třeba Utíkej, smrtko, utíkej režiséra Petra Richtera zahajovalo Jiráskův Hronov v roce 1985. O Písni o Viktorce jsem se zmiňovala na začátku, Čučudejské pohádky dovedl až na rakovnickou Popelku, Svobodovy Srnky na poděbradský FEMAD – a kruh se uzavřel: v roce 2020 zahajovala Jiráskův Hronov jeho inscenace docela ujeté komedie Tomáše Svobody Srnky…

Anička Ratajská se na Hronov se probojovala v roce 2002 se se svou druhou režií, šlo o boccacciovské variace, Mor brněnského Karla Tachovského (titul vhodný pro současnou koronavirovou společnost)… (úsměv) Potrpí si na dramatika Antonína Přidala – dosud režírovala tři jeho noční hry a chystá se na čtvrtou. A jdou jí i komedie – třeba Holbergův Jeppe z Vršku s profesionálním hercem Františkem Olšovským, který po zrušení karlovarského profesionálního souboru na počátku tisíciletí osiřel a Jeppe se stal jeho posledním divadelním počinem v životě (vzpomínáme a oslava 60. sezóny Déčka, přesunutá z podzimu na jaro 2021, si nemůže přát lepšího patrona). Poděbradský FEMAD před rokem opanovala Körnerova a její Psí kůže. A její inscenace Peškova Betlému je prozatím nejúspěšnější inscenací Déčka; počet repríz přesáhl padesátku – a derniéry nedohlédneš... (úsměv)

Mirka Exnerová zase píše – nastudovala několik autorských pohádek – a momentálně uvádí ve spolupráci s folkovou skupinou Netřísk Máchův Máj. Jiří Hnilička získal cenu za scénografii pro Psí kůži na horažďovické přehlídce a Velkou sokolovskou čurdu za roli dirigenta Bělohlávka v Srnkách. A jsme pyšní na to, že se daří vychovávat nástupce – postupně se z hereckého souboru režijně vyprofiloval Luboš Štěpán, jenž dosud nastudoval inscenace pro DivPut a měl rozezkoušenou černou komedii Muž sedmi sester. Covid bohužel rozhodl jinak – dvojí přerušení zkoušení nakonec vedlo k tomu, že jsme premiéru zrušili.  

Takže v tomto období uklízíme Husovku, fundus i archiv, připravujeme jarní oslavy (jejich součástí by mělo být kromě rozjásaného víkendu s uvedením tří našich komedií i setkání s bývalými členy – a třeba vydání další části almanachu, mapujícího naši činnost) a chystáme další tituly: Petr Richter zdramatizoval Kubulu a Kubu Kubikulu, Anička Ratajská pro něj šije kostýmy; já upravuji aktovku Sex Pavla Kohouta, již chceme rozezkoušet hned, jak nouzový stav pomine, dílem s lidmi z Déčka, dílem z Hellbogenu; s Lubošem Štěpánem hledá nový titul… Snažíme se zůstat v kontaktu, jak nejvíc to jde – telefonickém, elektronickém – a rozmohly se nám osobní návštěvy, byť se sejdou tak tři lidi maximálně.

To nejdůležitější, co Déčko drží při životě, jsou lidé. Jejich talent, píle, obětavost – a v této době taky vůle neztratit kontakt a nerezignovat. I když při neustálých změnách pravidel ze strany vlády a jejím evidentním pocitu, že kultura je zbytná a sociální kontakt nedůležitý, je to tu a tam těžké. 

 

Provozujete i tzv. vagant. Je to mezi amatérskými divadly výjimečné? Vyjeli jste i minulé léto?

Na tzv. vagant – putování po vlastech českých s divadlem – se vyjelo poprvé v roce 1981. K jeho uspořádání vedla snaha zapojit do divadelního dění rodiny s dětmi a užít si divadla i o prázdninách. První výjezd vedl na Domažlicko, Hanka Franková a Jirka Hnilička tam nastudovali středověké Svitáníčko. V následujících letech se ustálil tvůrčí tým – břímě organizace leželo na Jiřím Hniličkovi, režisérem byl Petr Richter, kronikářkou vagantu Magda Hniličková (a to od svých šesti let); nejčastěji vedly kroky ochotníků do Liberka v Orlických horách, ob rok zajížděli i jinam (Chebsko, Litoměřicko, Vysočina). V posledních třech letech se dochází k pomalému střídání generací, organizaci přebírá Martin Vančura, tvůrčí část Magda Hniličková. Poslední premiérou byla v roce 2019 Pohádka o vose Marcelce, uváděná na Ústecku, reprízovaná letos v jižních Čechách, s Andreou Kiralyi v titulní roli.

Vagant má v dramaturgickém plánu i fermanu Déčka stálé místo (odehrává se v posledním červencovém týdnu), stejně jako v rozpočtu (organizátoři dostávají příspěvek na provoz – zbytek se financuje z příspěvků účastníků a po odehrání představení koluje mezi diváky klobouk). Trpíme pocitem, že vagant je něco zvláštního a originálního, ale už jsem na internetu našla akce podobného typu… pokud by se nám chtěl někdo ozvat a vyměnit si zkušenosti, budeme jenom rádi.

Na podobném principu jako vagant se zrodil před čtyřmi lety tzv. DivPut čili Divadelní putování. Pod vedením Luboše Štěpána se jelo první rok na Domažlicko s Pověstmi Vašeho kraje, dramatizací pověstí z knihy Zdeňka Šmída Dudáci a vlčí hlavy z pera Viktora Braunreitera; v červenci 2020 se DivPut odehrál již počtvrté, tentokrát byly premiérovány Legendy (z) kraje pod horami stejného tvůrčího týmu. A protože záměrem je v průběhu let proputovat všechny kraje, říkáme, že příští projekt bude třetím ze zamýšleného čtrnáctidílného cyklu… (úsměv)

 

Organizujete přehlídku Karlovarský Harlekýn. Před pěti lety jste obnovili její tradici. Jaký je z vašeho pohledu zájem o ochotnické divadlo?

Přehlídku Karlovarský Harlekýn začalo Déčko organizovat v roce 1985, vydržela sedm let. V roce 2015 jej Déčkaři obnovili jako přehlídku kvalitních ochotnických souborů. Nově se koná v průběhu celé sezóny, dílem ho tvoří hosté z řad regionálních výrazných umělců, dílem inspirativní hosté z celé republiky, třeba Zmrazovač divadla Ad Hoc Praha, Její pastorkyňa pražských „Májovců“, Tohle není Maryša pražského souboru Maškara, Jacobowski a plukovník Rádobydivadla Klapý a další.

Podzimními „harlekýnskými“ představeními měla být tibetská pohádka Žebrák a princezna Honzy Kindla v neděli 25. října a vynikající Zlatý drak pražského souboru Hrobeso v režii Štěpána Pácla v neděli 1. listopadu – ale covid nedovolil, takže v obou případech jednáme o náhradních termínech…

Co se „harlekýnských“ diváků týče, od totálního nezájmu na začátku (v sále seděli jen Déčkaři a příbuzenstvo) jsme dospěli k tomu, že máme zhruba třicet diváků „z ulice“ jako stálý základ. Co se repríz našich komedií týče, je to hodně podobné − premiéra a dvě reprízy jsou plné, pak hrajeme pro pár desítek lidí, hojíme se na zájezdech. Ta třicítka nevypadá nijak závratně – ale v západních Čechách to tak bylo vždycky: místní divadelníci měli, nadsazeně řečeno, na většinu svých diváků telefonní číslo. (úsměv)

 

Jak vaše plány zkomplikovala současná mimořádná situace? Vzešlo z ní pro vás také něco dobrého? Zůstali jste v kontaktu s diváky i přes nucené uzavření divadla?

Doba covidová si vyžádala své oběti; kromě zrušené komedie Muž sedmi sester také 22 zrušených představení. O připravovaných projektech jsem se zmiňovala dříve, kromě Kohoutova Sexu a Kubuly a Kuby Kubikuly by měla ze spolupráce s karlovarským uskupením BenderKindl vzejít inscenace na motivy Daniila Charmse a režisérka Anna Ratajská pročítá dramatickou verzi Singerovy povídky Tajbele a její démon. S diváky jsme vlastně zůstali v kontaktu jen při prázdninových aktivitách, když to stav společnosti dovolil.

 

Loňská sezona byla pro vás stejně jako pro Jiráskův Hronov jubilejní. V září jste vstoupili už do šedesáté… Jak jste Hronov 2020 prožívali? Zahajovali jste komedií Srnky, která se už dříve na festivalu objevila…

Na Jiráskův Hronov se D3 poprvé probojovalo v roce 1973, a to s hrou Hermana Heyermanse Loď jménem Naděje v režii Miloše Honsy. Nejenže tam dostal cenu za mladý herecký výkon začínající Ondřej Pavelka, ale také byla zahájena tradice ochotnických svateb – Jiřina Postlová se provdala za Ladislava Fímana. Na tuto národní přehlídku se později jelo ještě čtrnáctkrát, z toho třikrát v posledních deseti letech – kromě Viktorky s inscenovaným čtením Smíření a několikrát zmiňovanými Srnkami. Letošní Hronov byl opravdu svátkem – hrálo se skvěle a debata s lektory, zejména milou Janou Sloukovou, která nás vyfasovala jako svůj první hronovský „výkop“ v životě, byla pozitivní. Pobavila Alena Zemančíková, která v rámci rozboru konstatovala, že Srnky musí v západních Čechách fungovat – hlavní role hrají čtyři „lůzři“ a Západočeši si jako „lůzři“ odjakživa připadají… (úsměv) Bohužel jsme se mohli zdržet jen dva dny a naši neměli štěstí na zhlédnutá představení – Gedeonův uzel utrpěl prostorem a klášterecké Knězovy děti se od jara, kdy excelovaly na Lounském divadlení, úplně rozpadly. Já na tom byla líp, protože jsem nehrála, a tak jsem si do dna užila meteorového Černého kocoura a pozoruhodné „dokumentární“ S čaganem lamag nohy.

 

Setkáváme se v NIPOS často s tím, že lidé netuší, kolik hereckých profesionálů vyšlo z amatérského prostředí, které dokázalo podchytit začínající talenty. Ve vašem případě jsou to třeba dobře známí Ondřej Pavelka, Aleš Háma a další…

Z řad Déčka vzešli kromě Vámi zmiňovaných třeba Jan Anděl, skladatel a moderátor televizních Nocí s Andělem, Viktor Braunreiter, provozovatel Pouličního divadla, herecký spolupracovník karlovarského a chebského divadla, Eliška Huber Malíková, t.č. pravidelně hostující v Chebu, Matěj Samec, nynější dramaturg Meetfactory Praha… Zvláštním případem je rodinný klan Hniličků, kromě herečky Hany Frankové a scénografa Jiřího Hniličky s Déčkem spolupracovala sestra Hany Jana Franková, herečka, a jejich maminka Anna Franková, dramaturgyně, pravá ruka režiséra Vlastimila Ondráčka (v té době v angažmá v Chebu). Pozornost si tento rod zaslouží i v nejmladší generaci: František Hnilička v Déčku hostoval těsně předtím, než nastoupil na DAMU, hrál anděla Jofaniela v Andělích všedního dne – a dnes je členem Jihočeského divadla, Jan Hnilička, t.č. studující jak jinak než divadlo, hrál mimo jiné titulní roli v Hugo Karasovi. A již zmiňovaná Magda Hniličková působila v Divadle Dagmar, Déčku, Činohře Karlovarského městského divadla – a v současné době je v profesionálním angažmá v Chebu, aniž by některý ze svých dosavadních souborů opustila.

Znovu opakuji: lidé jsou ten nejcennější kapitál, který Déčko má. U některých se letos dostavilo také poděkování nadregionální – Svaz českých divadelních ochotníků ocenil čtyři osobnosti, Martina Cirkla, Magdu Hniličkovou, Elišku Huber Malíkovou a Petra Johanovského. Ocenění jim předala zástupkyně SČDO Hana Šiková na přehlídce Sokolovská čurda. Zařadili se tak po bok již oceněných Petra Richtera a Jiřího Hniličky, nositele Zlatého odznaku J. K. Tyla. A na jarní oslavě má být předáno morální ocenění Divadelnímu studiu D3 Karlovy Vary jako celku – prestižní Čestné uznání Václava Klimenta Klicpery.

Všem, i těm, které jsem prozatím nezmínila, patří velký dík…

 

http://www.divadlod3.cz/

 

Vizitka

Mgr. Petra Richter Kohutová, absolventka Střední knihovnické školy a oboru dramaturgie na DiFa JAMU, v profesionálních angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče (1995-1998) a Městském divadle Karlovy Vary (1998-2000), v současné době spolupracující s Činohrou Karlovarského městského divadla. Kmenová dramaturgyně Divadelního studia D3 Karlovy Vary a stálá spolupracovnice režisérky Anny Ratajské a režiséra Petra Richtera, na dálku spolupracovala či spolupracuje s režiséry Akramem Staňkem (2005-2006, 2015-2016), Romanem Černíkem (2010-2011), Františkem Zborníkem (2014-2018) a Jaroslavem Kodešem (2020). Vede režijní školu ADA, účastní se jako lektorka i nadšený pozorovatel přehlídek ochotnických souborů. A ve volném čase (mimo jiné) provází na hradě Loket... 

 

Šťastné putování novým rokem ve společnosti knižních přátel

BRIXOVY DVORY: Milí přátelé, milí čtenáři Místní kultury, v těchto časech, kdy jsme všichni do jisté míry izolováni ve svých domovech a kdy všechna média plní zprávy o množství nakažených a mrtvých, jsem záměrně zvolil jako téma svého zamyšlení knihy. Knihy jsou mi v každé době zábavou, poučením i útěchou a dost možná, že podobně je tomu i u Vás. Moje zamyšlení může sloužit jako inspirace, ale pokud někdo z Vás bude zklamaný, protože doporučovaná kniha na něj nezapůsobí zdaleka tak silně, jako na mne, bude to jen další důkaz toho, jak jsme každý jiný a jak je ten svět pestrý.

Autor článku: 
Ivo Stehlík

Za okny je tma, všichni ostatní ještě spí a já se po opět letech nořím do nádherné Hrabalovy knihy Městečko, kde se zastavil čas. Užívám si ten jedinečný jazyk, to pábení, žasnu nad jeho schopností vykřesat z banální situace poezii. Odcházím přiložit do kamen a najednou mi bleskne hlavou, kolik mi už prošlo rukama knih? Kdybych myslel fyzicky, byly by jich možná statisíce. Myslím ale ty, které jsem přečetl. Těch byly jenom tisíce. Nejvíc bylo těch, které jsem přečetl jenom jednou, nenašel jsem důvod se k nim vracet. Poslední dobou se mi stává, že některé knihy ani nedočtu. Můj čas je pro mne čím dál vzácnější a já ho nechci věnovat knihám, které mne buď nechytnou, nebo mi přijdou mizerně napsané. Čím dál častěji se vracím k prověřeným hodnotám, ke starým knižním přátelům. Rád bych se s Vámi podělil o knihy, které mne v některých případech provázejí většinu mého života.

Knoflíková válka - táta měl tuhle geniální knihu ve své knihovně a už tehdy byl její žlutý obal mladofronťácké edice 13 dost odřený. Klukovské války sousedních vesnic Lovernu a Velran, protkané rujnými nadávkami, všichni ti hrdinové, Velký Janek, Hejl, Souška, Prcek z Brodu… Četl jsem to jako kluk a moc rád se k tomu stále vracím, vzpomínám na naše vlastní klukovské války na žďárském sídlišti, které se za mého dětství teprve stavělo, a kde bylo tolik skvělých příležitostí pro dobrodružství a rošťárny. Je málo knih, které mohou číst děti a k nimž se mohou celý život vracet i v dospělosti. Jako dítě jsem miloval Foglara, Karla Maye. Pokusil jsem se je číst později, ale nešlo to. To je typ knih, které - pokud je nepřečtete v životní etapě, pro kterou byly napsány - už si nepřečtete nikdy. Knoflíková válka je jiná, myslím, že její autor - Louis Pergaud za ni měl dostat Nobelovu cenu. Možná by ji jednou dostal, bohužel zahynul ve třiatřiceti letech v první světové válce, stihl toho napsat strašně málo.

Jen jediný detektiv je takovým milovníkem svých orchidejí, jídla a pohodlí, že prakticky nevychází ze starého pískovcového domu v New Yorku. Ostatně váží sedminu tuny. Nero Wolfe řeší většinu svých případů ze speciálně zhotoveného křesla, ve kterém se cítí pohodlně, a jeho asistent, pomocník a skvělý glosátor Archie Goodwin mu vodí klienty i podezřelé domů. Vracím se k těm detektivkám - jako je třeba Příliš mnoho kuchařů, Pohřbený César nebo Černé orchideje - často a vůbec mi nevadí, že vím, jak to dopadne. Odpočívám u nich a vychutnávám si prostořeký Goodwinův jazyk i genialitu Wolfovy mysli. A hlavně invenci Rexe Stouta, který to všechno napsal, a my se jím a vlastní fantazií můžeme nechat vést po starém New Yorku a ochutnávat v duchu skvělé speciality Wolfova osobního kuchaře Fritze Brennera. Mám i další oblíbené detektivy, jako jsou Soudce Ti ze staré Číny, Napoleon Bonaparte z australského buše nebo bratr Cadfael, benediktinský mnich ze staré Anglie, ale Wolfe je jednička.

Někteří moji kamarádi dlouho básnili o knize Jan Cimbura. Příběh jihočeského sedláka z Putimi, který skutečně žil, obrovského (měřil prý 192 centimetrů), silného a v knize moudrého člověka, takového ideálu všech venkovských hospodářů, mne dlouho míjel. Říkal jsem si, přece nebudu číst nějaké pokračování Hanýžky a Martínka, což jsem měl, bůhvíproč, zafixováno z dětství, aniž jsem to četl, jako pěknou blbost. Nakonec jsem ale po Cimburovi, kterého jsme měli doma, sáhl. A byl jsem zasažen. Moje selské kořeny promluvily. Samozřejmě, že Jindřich Šimon Baar, autor románu, svého hrdinu zidealizoval. V Cimburovi zobrazil esenci českých sedláků, rozvážných hospodářů, spjatých s půdou. Přestože kniha vyšla v roce 1908 a popisuje život na jihočeské vesnici v 19. století, vnímám, že Cimburovy názory na školu, na hospodaření jsou až překvapivě moderní, právě proto, že jsou "uzemněné". A když se Cimbura pře s knížetem Schwarzenberkem o podobě školy, když Kláskovi vmete do tváře, co proti němu má, když putimským vyčte, že jsou lačni po krvi, vidíte chlapa, jakého byste chtěli mít po svém boku v každé situaci, podobného těm, kteří jsou zobrazeni v těch nejlepších westernech. Jednoho takového jsem poznal osobně. Adolf Pojsl z Mlynářovic je sice už na pravdě Boží, ale já na něj pořád vzpomínám. Dokázal být nekompromisní v situacích, kdy se to nenosilo, a také za to tvrdě zaplatil. Ale nemohl jinak. Vracím se k té knize a jejím prostřednictvím se vracím k Pojslovi, ke svému dědovi a babičce z Křížů i k babičce ze Svratky, i k dalším předkům, které jsem nikdy nepoznal, kteří ale všichni byli ze selského.

Od malinka jsem miloval westerny, dá se říci, že jsem jimi odkojen. Snil jsem o dalekých obzorech prérií v době, kdy jsme nemohli ani do Jugoslávie. Ale jsou westerny a westerny… Jedním z vůbec nejlepších, podle mého, je Muž se srdcem kovboje od Jacka Schaefera. Monte Walsh se svojí hláškou „Do frasa, dyť je to jenom kůň!“ se stal ideálem mužů, kteří pracují s dobytkem a koňmi. Ale možná ještě trochu raději mám jinou Schaeferovu prózu. Není tak známá, vyšla v Čechách ve dvou vydáních, ve dvojím překladu. Osobně doporučuji ten, který vyšel pod názvem Paličák v knize povídek z Divokého západu Šerif se žení. Všechny povídky v knize jsou skvělé, ale Paličák (v druhém překladu se jmenuje Keanův pozemek) je esencí pionýrského ducha prvních usedlíků. Příběh lovce, armádního stopaře, přítele Indiánů a později farmáře Brenta Keana, člověka přímého až k sršatosti, opravdového chlapa, který by si mohl podat ruku s Cimburou nebo Pojslem, směřuje neochvějně k tragickému konci. Nebudu Vám víc prozrazovat. Ale je v něm to, co miluji na dobrých westernech. Prosté, jasné hodnoty. Rodina, tvrdá práce, nelíčená zbožnost, skromnost, soběstačnost, touha po svobodě. Jednou podaná ruka je lepší než deset právníků, když se někdo z těch lidí pro něco rozhodne, nic s ním nehne a jde až do konce, stůj co stůj.

Když v roce 1978 vyšel poprvé v Čechách Hobit s nádhernými Šalamounovými ilustracemi, byl jsem nadšen. Putoval jsem s Bilbo Pytlíkem tam a zase zpátky a dodnes v tom rád pokračuji. Na záložce knihy jsem se také dozvěděl, že J. R. R. Tolkien sepsal pokračování Hobita, jmenuje se Pán prstenů. Na české vydání jsme si museli počkat až do roku 1990, kdy Mladá fronta vydala Společenstvo prstenu. Za všechny ušetřené peníze jsme si tehdy s manželkou Jitkou koupili letenky a jízdenky a přes Leningrad jsme odcestovali do Finska a pak stopem přes celé Finsko a severní Norsko a zase celé Finsko a Leningrad zpět domů. Taková cesta tam a zase zpátky. V batohu jsme jako velikou svátost vezli první díl Pána prstenů, čerstvě upečený ve skvělém překladu Stanislavy Pošustové, a při zastávkách jsme si ho rvali z ruky a těšili se z té nádhery. Navíc drsná krása zejména norské krajiny na nejzazším severu ladila se scénami knihy tak, že jsme jen čekali, kdy se některý z velkých balvanů odvalí, z nory vyskáčou skřeti a přinutí nás robotovat v podzemí pro velkého pána Saurona. Ač mnozí literáti nad knihou ohrnují nos, já ji považuji za veliké dílo, zvláště spolu se Silmarillionem. Z filmové podoby Pána prstenů Petera Jacksona jsem nebyl nijak nadšený, ale poctivě přiznávám, že by mne možná zklamal jakýkoliv tvůrce, protože znám knihu příliš dobře a mám jasnou představu o její vizuální podobě. Jacksonova filmového Hobita ale považuji za naprostý přehmat, který s tou nádhernou a milou knížkou má jen málo společného.

Když jsem byl podruhé v osmdesátých letech na vandru s kamarády v rumunských Karpatech, jeden z nich se zmiňoval o knize Miloslava Nevrlého Karpatské hry. Tehdy jsem o ní slyšel poprvé, a když po revoluci vyšla, koupil jsem si ji a mám ji dodnes. Kombinace svérázných popisů pětatřiceti rumunských pohoří, z nichž pět jsem sám navštívil, a delších textů, tzv. her, mi přišla skvělá. Ostatně názvy některých her mluví samy za sebe: Hra na veselou skromnost, Hra na jitřní radost, Hra na poutníka s lehkým srdcem… Ke knize se vracím opakovaně, těším se z nádherného jazyka a z myšlenek, se kterými tak souzním. Svým drobným dílem jsem také pomohl šířit po Čechách nejen Karpatské hry, ale i další knihy Míly Nevrlého (Nejkrásnější sbírka, Kniha o Jizerských horách, Chvály Zadní země, Zašlá chuť morušek). Všechny vydala ve svém nakladatelství Vestri jeho kamarádka Alena Beňadíková. Když jsem si k ní jezdil do Liberce pro knihy, opakovaně jsem se s Mílou potkával. Rád vzpomínám na jeho vyprávění, specifický humor a zoban nosu uprostřed houští šedivého plnovousu. Většinu, možná všechny své knihy, napsal trochu pod nátlakem, tak jsem to alespoň slyšel a myslím, že nejlepší je dát slovo přímo jemu, aby vysvětlil, proč to vlastně dělal: „Dostával jsem nejkrásnější dopisy od plachých a ušlechtilých lidí z celého Československa. Teprve až z oněch dopisů jsem si opožděně uvědomil, že jediným omluvitelným důvodem pro psaní knih by měla být touha dělat lidi lepšími, pomáhat jim objevit to, co je v nich dobré. Všechno ostatní je bezcenné.“ Přeji Mílovi ještě mnoho plných let života, radost z dětí, z vnuků a z té nádherné jizerskohorské krajiny, kde prožívá většinu svého bytí.

Kniha, ke které se vracím každý rok a čtu si ji stále znovu, přestože ji znám skoro nazpaměť, se jmenuje Slyšel jsem sovu zavolat své jméno. Kanadská spisovatelka Margaret Cravenová vytvořila drobné dílko jiskřivé krásy, z něhož bych ani slovo neubral, ani slovo nepřidal. Mladý kněz, který neví, že je nevyléčitelně nemocný, je poslán do osamělé vesnice indiánů Kwakiutl. Pomalu se sžívá s jejími obyvateli, učí se jazyk i běžné dovednosti nutné k přežití v kraji, kde výdobytků civilizace je poskrovnu. Je to příběh o pozvolném a bolestném pohlcování jedné kultury druhou, a zároveň příběh nadčasový o hledání štěstí a smyslu života. Je to kniha, která mne znovu a znovu dojímá a pomáhá mi být alespoň na chvíli lepším člověkem, než jsem. Dostal jsem ji kdysi (zřejmě k Vánocům) od svých rodičů, ještě jako kluk. Myslím, že vůbec netušili, jak skvělý dárek mi dali.

Mohl bych psát dál, protože knižních přátel, ke kterým se opakovaně vracím, jsou desítky. Bylo by toho ale už přespříliš, tak na závěr jenom pár jmen, která ještě musím zmínit. Muž, který sázel stromy, Chrámový tygr, verše Jana Skácela rozeseté po všech možných sbírkách, Vyhoďme ho z kola ven. Dost, stačí! Knihy jsou moje vášeň, mohu o nich mluvit a psát hodiny a hodiny. Představa dokonalého odpočinku je, když přijdu utahaný z venku ze zimy, sednu si do křesílka za rozpálená kamna, udělám si hrnek dobrého čaje a vytáhnu si jednu z mých zamilovaných knih a čtu si. Možná mne u toho přemůže spánek, ale nevadí. Budu si číst i u čištění zubů a pak i v posteli, někdy mne ukonejší už druhá věta, někdy přečtu ještě pár stránek, ale spánek přijde vždycky, s tím jsem zaplať Bůh nikdy neměl problémy.

S knihami je to jako s lidmi. Tak jako se vracím rád a opakovaně ke svým knižním přátelům, moc rád se vracím i ke svým lidským přátelům. Letos to šlo s většími obtížemi, než v minulých letech. Dej Bůh, abychom se zase nerušeně mohli potkávat, objímat a trávit spolu radostné chvíle.

Přeji Vám všem hlavně dobré zdraví a v novém roce schopnost láskyplného přijímání i předávání všeho, co nám život přinese.

Váš Ivo Stehlík

 

Vizitka

Ivo Stehlík je spisovatel, nakladatel, distributor knih, vášnivý čtenář - a také někdejší dřevorubec. Se svou ženou žije ve starém statku u Volar na Šumavě.

 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře