neděle
21. dubna 2024
svátek slaví Alexandra

Články a komentáře

Články a komentáře

SRDCAŘI – 25 let Nadace Via

ČR: Krásné výročí slaví letos Nadace Via, která už od roku 1997 podporuje aktivní lidi, kteří společně pečují o své okolí a kteří darují druhým, zkrátka Srdcaře. Pomohla tak zhruba 8 000 komunitním a filantropickým projektům po celé České republice. To znamená přes 600 milionů Kč investovaných do iniciativ lidí s dobrými nápady a více než jednu miliardu zprostředkovanou stovkám neziskových organizací díky portálu Darujme.cz. Téma dobrovolnictví v kultuře, umění i ve společnosti je blízké také Místní kultuře, stejně jako příběhy těch, kteří svůj volný čas i finanční prostředky věnují činnosti prospěšné okolí. Řada důvodů k setkání s ředitelem nadace Zdeňkem Mihalcem.
Autor článku: 
Irena Koušková

Nadace Via se zrodila 4. září 1997. Od té doby ušla dlouhou cestu a v mnohém se proměnila, ale její základní myšlenky a cíle – podpora komunitního života, aktivit lidí "zespoda"– živých sousedství, dárcovství, filantropie, demokracie – zůstaly stejné. Je těch 25 let důvod k oslavám, nebo obavám?

Určitě k oslavám. Lidi berou věci do svých rukou, tento trend v ČR neobyčejně narostl. Poznáme to na množství neziskových organizací, spolků, iniciativ, dárců. Stoupá počet velkých filantropů, mecenášů, byznysmenů. Jako v anglosaském světě to zatím sice není, ale trend je jasný. Nicméně i přesto obavy zůstávají. Demokracie je křehká vždy. Nebezpečí vidím především v jednoduchých řešení, která jdou proti těžce a dlouhodobě budovanému společenskému ekosystému, zkrátka že to někdo po několika dekádách rozbije, tato obava bohužel sílí.

 

Co se změnilo za těch pětadvacet let? Je už na čem stavět?

Ze začátku tu existovalo pár jednotlivců, bláznů, co se vymykají, šťouchali do pasivního okolí, které bylo přirozeně nečinné po předchozích dekádách. Pak přibyli lidé, co se vraceli ze světa, z ERASMU atd., kde nabrali rozhled a zkušenosti a vrátili se do svého rodného města a začali si klást otázku, jak tady žít, když se tu nic neděje. Postupně vznikaly spolky i v Sudetech a pohraničí. Spolky už netvoří pár jednotlivců, bláznů, ale staly se dobrým mainstreamem. Takto vzniklé party lidí pak jdou do komunální politiky a velmi často uspějí.

Velkou výzvou pro nás je propojovat jednotlivé skupiny, iniciovat spolupráci spolků, municipalit, ministerstev, církve, byznysu. Zatím to u nás moc není. Chceme být tmelem společnosti.

 

Existují nástroje, jak přibližovat jednotlivé sektory?

Ano, otevřená radnice, participativní nástroje, komunitní setkávání a plánování. V nadaci poskytneme konzultanta ke zprostředkování dohody. Klasický příklad – místní chtějí oživit prostranství uprostřed vsi, musí se dohodnout, co tam bude stát. Na vybudování pódia jim poskytneme grant, oni přiloží ruce k dílu, starají se pak také o údržbu lépe, než kdyby vše bylo zaplaceno pouze z evropských grantů. Dobrovolnická práce je pak i pro obec levnější a funguje to dlouhodobě.

 

V Sudetech a odlehlých regionech poptávka po společných aktivitách ale zrovna velká není…

Sounáležitost lidí na jižní Moravě se budovala po generace a je značná, ukázalo to i tornádo. V Sudetech vznikly příkopy mnohem větší. Kolem velkých měst, hlavně ve Středočeském kraji, funguje občanská společnost velmi dobře, těch spolků, dobrovolnických organizací a malých institucí existuje hodně, takže se chceme více zaměřovat na periferie. Známe ale i místa, kde to žije – Jeseník, Broumov, která jsou už i zdrojem nějaké energie. Jedná se ale spíše o výjimky. Jako rodák z Jeseníků vím, že stačí třeba deset lidí, kteří zvládnou úplně změnit atmosféru daného místa, je to až neuvěřitelné. Nabalí se na ně další, pořádají festivaly, vznikne škola, stěhují se noví lidé a dobře se tam žije. 

 

Loňský rok byl pro nadaci Via mimořádně úspěšný hlavně díky humanitárním aktivitám – Moravou se prohnalo tornádo, covid, probíhající válka na Ukrajině lidé jsou během katastrof štědřejší, a své také dělá snadno dostupná možnost pomoci na stále populárnějším portálu Darujme.cz. Jaký je pro vás ten rok letošní? Jste i v těchto těžkých časech optimista, co se týče filantropie, dárcovství, ochoty pomáhat nejen v krizových situacích, a nejen v oblastech, jako je pomoc nemocným, sociálně vyloučeným nebo handicapovaným, ale také třeba kultury, umění, památek?

Letošní rok je v číslech ještě úspěšnější než loňský. Teď zase přichází energetická krize. Když dárcovství poklesne, tak zkušenost říká, že už to nebude na tu úroveň, která byla před krizí. Lidem přináší umění darovat pocit štěstí a naplnění a jsou rádi součástí většího celku.

Dárcovství na kulturu a umění patří stále k oblastem spíše podfinancovaným. Důvod tkví v tom, že jde o sféru méně atraktivní vyžadující už dobře prosperující společnost. Chceme ukazovat témata, která nejsou tolik podporovaná a nasvícená, mezi ně například umění patří, ale také třeba otázka drogově závislých, která je nyní na okraji zájmu, zatímco v devadesátých letech to bylo velké téma.

Humanitární aktivity Nadace Via nikdy nebyly hlavní náplní činnosti. Tou je podpora dárcovství a demokracie odspodu. Pokud ale přijde krize, chceme reagovat na aktuální výzvu – covid, tornádo, Ukrajina. Plníme ovšem roli propojovatelů, koordinujeme aktivity, dopomáháme svými zdroji humanitárním organizacím.

 

Prostřednictvím Ceny Via Bona jste oceňovali inspirativní filantropické počiny. Celkem bylo v historii Ceny nominováno přes 1 000 příběhů a za své aktivity bylo oceněno 140 jednotlivců, kolektivů i firem. Název Srdcaři jsme si vypůjčili právě od vás – dvě kategorie ocenění Srdcař a Mladý srdcař se udělovaly v rámci Ceny Via Bona až do roku 2020. Nyní už je tu nenajdeme. Kam se ztratily? Všimla jsem si, že se pozměnila celá struktura programů… Jaká jsou nová témata, která především je třeba ve společnosti podpořit?

Cena Via Bona vznikla v 90. letech, aby ukázala první vlaštovky – dárce, aktivní lidi, kteří něco změnili. Dnes už bychom nevěděli, koho oceňovat dříve. Vzniká spousta jiných cen. Společnost se posunula, už i média chápou, že pozitivní příběh má svou roli. Dává nám teď větší smysl pracovat na propojování sektorů, jak jsem o tom mluvil výše. Dárce máme, organizace na místní úrovni také, schopné radnice s dobrými starosty… Posunuli jsme se. Plánujeme proto filantropickou konferenci na příští rok, kde by se setkávali dárci s organizacemi, státní správou. Umění se dohodnout a dělat věci v konsensu, to je základ demokracie. Spolupráce napříč.

Všichni tito lidé, které podporujeme, jsou srdcaři, dělají to ve svém volném čase, nemusejí, nikdo je nenutí, nemají z toho peníze, jenom nervy, ale je v nich nějaká energie, že by měli dělat něco víc, nejen pečovat o svůj život osobní a svou rodinu, to je dělá Srdcaři. Touha změnit místo, kde žijí a zlepšit o kousek život lidem ve svém okolí.

Je to ale nevděčná práce, která si vybere svou daň. Často ztrácejí sílu, vyhoří. Chceme přijít s podporou, aby dlouhodobě vydrželi, pracovali efektivněji a dokázali přilákat další, musí si umět rozdělit role – někdo dělá fundraising, někdo komunikaci, plánovat. Nejdřív jejich činnost všichni kritizují a pak, když skončí, jim řeknou, jak to, že to není, my si už zvykli…

 

Součástí vaší práce je fundraising a péče o dárce. Nadace Via totiž čerpá peníze výhradně od dárců, firem a z výnosů nadačního jmění, čímž udržuje svou nezávislost. Je to ta část ředitelských povinností, která vás nejvíce baví?

Když jsem před covidem zvažoval, zda nastoupit do funkce ředitele, tak fundraising bylo něco, co mě od toho odrazovalo. Chodit za bohatými lidmi a žádat je o peníze jsem si neuměl představit. Postupem času jsem ale zjistil, že to tak není, fundraising spočívá v něčem jiném – budování vztahu důvěry mezi dárcem a organizací. Nejde o to říct si o peníze, to je až sekundární věc, primárně se soustředíme na diskusi s dárcem, jak on by chtěl změnit svět, v němž žijeme, jaké on má vnitřní představy, co ho trápí tady v Čechách, co ho štve, každý to vidí jinak. Komunikace s dárcem ukáže, jestli to, co nadace dělá, mu dává smysl. Třeba to není jeho téma. Snažíme se trpělivou, spolehlivou prací ukázat, že se dá nadaci věřit, dělá reálnou práci, má dopad, který se dá i změřit, což je pro byznysmeny, vědce, investory důležité − mít data, a že nadace má nějakou kontinuitu. Trvá dlouho, než se odhodláme říci si o dar. Fundraising má zkrátka své profesní standardy. Značná část mého pracovního času jsou schůzky s dárci. Spolupracujeme s firmami, nadacemi, filantropy, se zahraničními nadacemi. Budujeme dárcovské vztahy. Dary musí pokrýt rozpočet vyšších desítek milionů korun ročně, tyto peníze je třeba získat.

 

Zaměříme se na programy, které nejvíce souvisejí se zacílením Místní kultury, tedy Místo, kde žijeme a Dobro-druzi.

Programy dělíme do jednotlivých okruhů: pro mladé lidi do 26 let jsou tu Dobro-druzi: pro ty, co chtějí být aktivní a měnit místo, kde žijí. Program pro dospělé Místo, kde žijeme: velký balík různé podpory. Pro ty, co vstupují do komunální politiky, máme ještě speciální vzdělávací program. Často překvapivě uspějí díky svým komunitním aktivitám a najednou musí vládnout. Chceme jim v začátcích pomoci.

 

Kolik žádostí o podporu v rámci programu Místo, kde žijeme ročně přijmete a kolik peněz na granty vyplatíte? Určitě je řada projektů, které jste se rozhodli nepodpořit. Co bývá nejčastějším důvodem, že žádosti nemůžete vyhovět? Vidíte v těch žádostech postupem času nějaký posun?

Místo, kde žijeme – obsahuje velký balík podpory pro spolky, dobrovolnické organizace – desítky tisíc korun dostanou na realizaci svých plánů, propojíme je s dalšími organizacemi, dostanou základní vzdělávání, ukážeme jim, kde získat další zdroje. Na portálu Darujme.cz jim založíme sbírku a dvojnásobíme do dvaceti tisíc její výtěžek. Chceme je přimět, aby se naučili v místě, kde žijí získat si vlastní zdroje od sousedů, místních firem. Příště to mohou udělat bez nás.

Každoročně lidé vyplní přes 400 vstupních dotazníků, jak chtějí změnit místo, kde žijí a my se jim ozveme zpátky a prodiskutujeme to společně. Letos jsme podpořili přes 200 projektů. U Dobro-druhů je to méně.

Často se stává, že jdeme se stejnými lidmi delší cestu. Začnou jako mladí v jednom programu, pak dostanou větší grant, pečují o krajinu, dělají něco většího a vstoupí do komunální politiky. Krásným příkladem je Petra Soukupová, zakladatelka Police Symphony Orchestra, mladého symfonického orchestru z Police nad Metují, která získala jednu z cen Via Bona. Dnes má orchestr evropské ambice. Z dobrovolnické aktivity přesahující už dnes hranice regionu může vzniknout něco velkého. Drobnými granty je stále podporujeme.

Kolik peněz na granty vyplatíme za rok? Složitá otázka, protože takový standard je 30 mil. Kč ročně, ale tím, jak bylo tornádo a krize, tak rozpočet stoupl. Zahrnout musíme i spolupráci s firmami a podporu místních uskupení i mimo ČR. Do budoucna chceme být alespoň v omezené míře aktivní i směrem na Západ. Geograficky jsme ve středu Evropy a pro všechny blízko, tak proč toho nevyužít.

A proč jsme některý projekt nepodpořili? Většinou kvůli nízké míře spolupráce. Nechceme podporovat uskupení, které vyvolává ve vesnici velké tenze. Musí docházet ke konsensu, součinnosti, zapojit různorodé skupiny, žijeme v době sociálních bublin a právě tyto komunitní projekty mají moc, že se spolu začnou bavit lidé, kteří by se jinak nepotkali – lidé různých profesí, názorů, věku, a to chceme. Samozřejmě hlídáme také dopad a rozpočet – efektivitu projektu.

 

Chcete lidem pomoci vytvářet místa, kde je radost žít. Jak takové místo vypadá? Mluví z toho i vaše vlastní zkušenost z rodného Bruntálska? Říkáte, že ubývá míst, kde „chcípl pes“. Když se dnes rozjedete na Jesenicko, došlo tu k výrazné proměně také díky vaší pomoci? Je nějaký z regionů v ČR výrazně aktivnější co do počtu žádostí o podporu? Litovali jste někdy nějaké uskutečněné pomoci?

Je to místo, kde se dobře žije v mnoha ohledech. Ekonomické aspekty, solidní životní prostředí a infrastruktura, kde někoho znáte, je energie, bezpečí, kde se člověk necítí izolován a osamocen, kde je otevřená radnice, dobrá škola, můžete se zapojit do něčeho, funguje kulturní život, je kam jít s rodinou, dobře se najíst. Dobrý starosta, který ví, co dělá. Pak se nechcete stěhovat pryč. Je tu spolkový život, sousedi, vztahy, řada důvodů, proč neodejít, vytvoří se identita místa.

Pocházím z jedné vesničky na Bruntálsku. Před dvaceti lety tam měla nadace svůj projekt a ten dokázal spojit lidi a dát jim prostor, aby se líp seznámili, budovat historii místa a vztah k místu, dát jim pocit, že tam patří, což je důležité právě v Sudetech, kde zakořenění není tak silné.

Příkladem pozitivní proměny na Jesenicku je Tančírna v Račím údolí, zrenovovaná secesní restaurace s tanečním sálem, jejíž majitelé chtějí, aby to tu žilo koncerty a tanečními lekcemi, nebo obec Bílá Voda, která se stala všeobecně známou díky úspěšném románu Kateřiny Tučkové, unikátní místo s dobrou komunitou lidí. Nadace oba projekty před časem podpořila. Je to region specifický a vlastně těžký na život.

Aktivnějšími regiony jsou městečka okolo Prahy – Mníšek pod Brdy, Říčany, ale také třeba Liberec, Velvary, Mnichovo Hradiště. Méně žádostí chodí z Moravskoslezského kraje. Občanská pasivita je tu větší.

Ne vše je vždy snadné. Když intervenujete ve společnosti, může se stát, že někomu dáte peníze a tím si znepřátelíte jiné a vyvoláte konflikt. Stalo se to. 1−2 projekty ze 300 za rok jsou problémové. Patří to ale k naší práci. Je třeba si připustit, že když dáme peníze jednomu spolku, můžeme zapříčinit v komunitě problémy. Samozřejmě existují metody, jak tomu předejít, např. si komunitu předem zmapovat. Pokud se jedná o větší projekt, jede tam konzultant, protože čím je podpora vyšší, tím stoupá i riziko, že nebude po chuti všem.

 

Vedete zejména mladé lidi k tomu, že je dobré dávat, je-li člověk o to požádán, ale mnohem lépe je pochopit a dávat (darovat a pomoci) bez požádání?

Je to jedna z cest. Ideální stav vypadá asi takto: každý z nás má trvalý platební příkaz na podporu organizace, která mu dává smysl. Nemusí to být velká organizace, stačí klub, místní školka, které dáváme něco navíc. Drobný příspěvek místnímu spolku, divadlu. Darování se stane běžnou součástí životů, protože to ve finále pomůže všem. Občanská společnost pak není závislá na státu, na dotacích. S pravidelným příspěvkem pak mohou nevládní organizace počítat. Prospěch plyne i pro darujícího, je prokázané, že člověk má touhu dělat něco více, podělit se o to, co mu společnost dala a darování mu přinese pocit naplnění. Společnost jako celek bohatne, stále více lidí si darování může dovolit a doplnit svým darem potřeby v oblastech, kam stát nedosáhne. Srdce je ale nejdůležitější, kdyby nebylo, zbyde pouhá technokracie.

www.nadacevia.cz

Nadační fond Moravská krása – z lásky k lidovým tradicím

BŘECLAV-POŠTORNÁ: „Představte si krojový průvod, slavnostní zdobené pečivo, malované žudro, lahodné moravské víno, hudbu a k tomu ve větru se vlnící šaty z modrotisku… napadne vás jiné slovo než krása?“ To jsou první slova z webu nadačního fondu Moravská krása, který vznikl už koncem roku 2020 s cílem podporovat tradice jižní Moravy a historii tohoto svébytného regionu tak, aby je převzaly za své i další generace a bohatý moravský folklór neupadl v zapomnění. Pro sídlo fondu a pořádání akcí jeho zakladatelé, manželé Vintrlíkovi, žijící a podnikající převážně v USA, obnovili a spravují Havlíčkovu vilu v Břeclavi-Poštorné, postavenou za éry Lichtenštejnů, z níž by chtěli vytvořit jednu z nejvýznamnějších kulturně-uměleckých destinací na jižní Moravě. Mnoho otázek pro Moniku a Jana.

Autor článku: 
Irena Koušková

Čtyřiačtyřicetiletá Monika Vintrlíková pochází z Břeclavi a už jako studentka vysoké školy pracovala v rodinné firmě Alba-Metal na výrobu kovových dílů pro automobilový průmysl, kterou založil její otec. Před deseti lety přišla s manželem do americké Atlanty, hlavního a největšího město amerického státu Georgie, kde má komunita Čechoameričanů bezmála dva tisíce členů, s cílem vybudovat pobočku české rodinné firmy. Podařilo se jí zde rozjet firmu ALBAform, již s manželem řídí, a z vydělaných peněz podporují aktivity, které zviditelňují moravskou lidovou kulturu u nás i v cizině. Od října 2020 plní paní Monika roli honorární konzulky České republiky ve státě Georgie.

 

Ze své diplomatické pozice máte na starosti ekonomický rozvoj pro české firmy a pak také asi mnohem příjemnější povinnost – propagaci české kultury v zahraničí. Ve vašem případě vývoz moravského folklóru a kulturních pokladů rodného kraje do USA. Proč jste se rozhodla představit v Americe právě tradice jižní Moravy? Jaké akce jste už zorganizovala? Kde se konají a kdo jsou vaši partneři na americké straně?

Můj pobyt v zahraničí byl samozřejmě jeden z mnoha důvodů, proč jsme založili nadační fond. Oficiálně byl ustanoven v roce 2020, ale já jsem moravskou kulturu do USA dovážela dlouho předtím, vlastně hned po tom, co jsme sem s rodinou přijeli. Výtvarné a folklórní programy mojí kamarádky Dáši Benešové, která je dnes ve správní radě fondu, jsem podporovala i na Moravě – seznámily jsme se v dětském souboru Charvatčánek, kde jsme obě měly své děti. A to už bude dobrých 16 let. Vyplynulo to ze situace, aktivity se rozrůstaly, chtěli jsme to dělat pořádně, profesionálně, mít dobrý tým. Jmenování honorární konzulkou byla čest, přebrala jsem konzulát po Georgi Novakovi, ten je mezi českými honorárními konzuly zde v USA legendou. Moje laťka po něm je nastavena velmi vysoko, pro Čechy na jihovýchodě za téměř 25 let služby udělal strašně moc, chci kvalitu honorárního konzulátu v Atlantě udržet vysoko a Moravská krása mi pomáhá.

Je toho hodně, co v Americe děláme. Výstavy, výtvarné dílny, zveme hosty – ilustrátory, spisovatele, výtvarníky, fotografy, dělali jsme český filmový festival, teď už je český film součástí evropského festivalu. Vždy slavíme 28. října, Vznik Československa, slavnostní večeří, letos zveme na koncert operní hvězdu Ester Pavlů. Snažíme se českou komunitu zaujmout. A máme skvělé partnery – buď Českou a slovenskou školu v Atlantě, nebo Národní české a slovenské muzeum a knihovnu v Cedar Rapids v Iowě.

 

V rámci Galerie moravského ornamentu představíte příští rok v Iowě práci 17 slováckých maléreček a maléřů… O co konkrétně půjde, v čem spočívá výjimečnost této nevšední výstavy, co ji v České vesnici v Americe dále čeká? Jsou na velkoplošných obrazech s lidovými ornamenty zastoupeny všechny slovácké regiony?

Na počátku projektu bylo oslovení od ředitelky národního muzea v Cedar Rapids, paní Cecilie Rokusek. Ona naši práci sleduje a ví, že se snažíme skládání a malování ornamentu povznést na cech. Má to svá pravidla a zákonitosti, my chceme ornament ze Slovácka zviditelnit, aby jej lidé poznali a věděli, který ornament je z Moravy, který ze Slovenska a který například z Polska. A aby na ten náš byli patřičně hrdí tak, jak jsou na něj pyšní právě krajané v USA. Národní muzeum sídlí v Cedar Rapids v České vesnici (Czech Village) a právě tam si místní zastupitelé usmysleli, že chtějí v ulicích více ornamentu. Původně měly malérečky jet malovat přímo tam, ale byl covid a nesmělo se cestovat. Vznikl tak nápad ornamenty namalovat jako přenosné obrazy – a my tak měli možnost se celou galerií pokochat ještě před jejím odjezdem do USA. Byla to Dáša, která povýšila malování na galerii, protože chtěla, aby se na ní objevil ornament z každé části Slovácka, a měla už z předešlých let i kontakty na ty správné výtvarníky.

 

Mezi představenými lidovými umělci jsou také dva muži, malíři. Jemná malířská práce na lidových ornamentech je tradiční výsadou žen. Jaká byla cesta pánů k této zálibě? Věnuje se někdo z vystavujících malování ornamentů profesionálně, nebo jde pouze o koníček?

Mužů máme méně, ale jinak jsou stejně šikovní, myslím. Jedná se o výtvarníky, ať už jde o ženy nebo muže. Ale samozřejmě jsme na chlapy ve skupině hrdí. Všichni to dělají jako koníček a dostali se k tomu jako k rodinné tradici. Převzali to po svých předcích.

 

Je zřejmé, že vaše srdce bijí pro jižní Moravu. Je nějaký projekt, který zatím nosíte třeba jen v hlavě, ale který byste jednou rádi v Americe uskutečnili?

V hlavě toho máme spoustu. Chceme především programově naplnit výstavní prostory naší Havlíčkovy vily, přemýšlíme tedy dva až tři roky dopředu. Pokud se nám požadovaný program nedaří sehnat, procujeme na vlastní dramaturgii, jak to bylo třeba u Galerie moravského ornamentu. A rozrůstat se budeme opačným směrem, to znamená severoamerický folklór přivezeme na Moravu, už máme nějaké projekty v jednání.

 

Když se vám v Americe zasteskne po domově, co se vám vybaví jako první? Máte doma kroj? Podařilo se vám lásku k folklóru udržet i ve vlastní rodině?

Určitě rodina. Moc se nám stýská po mých neteřích, když vidíme, že se rodina schází na různých oslavách a my tam být nemůžeme. Na druhou stranu naše aktivity na Moravě vyžadují četné videohovory se členy týmu a také časté fyzické návštěvy, takže Moravy máme pořád dost. Kroj jsem si přivezla sem do USA – dostala jsem jej v roce 2017 od naší dnes už čestné členky, malérečky Marie Švirgové. Ale neoblékám jej. Dcery měly dětské kroje, vynosily je na všech hodech – od Popic, přes Velké Bílovice až po Charvátskou. Dnes se spíš snažíme nosit běžné oblečení s prvky folklóru, od vyšitého ornamentu na saku po modrotiskové šaty.

 

Od začátku roku 2021 je ve vašich rukách tzv. Havlíčkova vila z počátku 20. století, pojmenovaná po obchodníkovi, vlastenci, odbojáři, někdejším starostovi a neúnavném bojovníkovi za národnostní otázku Aloisi Havlíčkovi. Dlouhá léta sloužila jako bytový dům a také zdravotní středisko. Vám se podařilo ji citlivě zrenovovat. Slavnostně otevřena byla právě před rokem. Na jakou akci, která se tu dosud konala, nejraději vzpomínáte, měla např. největší ohlas, a na kterou byste chtěli naše čtenáře pozvat?

Nejraději vzpomínám právě na oslavu otevření vily, spojili jsme ji i se slavností roční existence nadačního fondu. Sjeli se za námi do Havlíčkovy vily opravdu všichni naši spolupracovníci, kamarádi i partneři. Úžasné jsou ale i vernisáže – ty mají zase kouzlo odhalení něčeho nového a vila je v tomto případě velmi fotogenická, ať tam dáte sochy, černobílé fotografie nebo folklórní čelenky, vše zde vypadá jedinečně. Odhalení je vždy pěkný pocit. Musím podotknout, že dramaturgii si jako nadační fond připravujeme sami a jsem na svůj tým patřičně pyšná, dělají to prvotřídně.

 

Jedním z poslání vašeho nadačního fondu je, aby tradice zůstaly viditelné a atraktivní pro mladou generaci, aby přetrvaly jako součást moderních životů, aby minulý a současný folklór měly možnost dialogu. Jaký vámi organizovaný počin to zatím nejlépe dokládá?

Každý měsíc máme výtvarnou dílnu malovaného ornamentu nebo modrotisku, přijďte se podívat, s jakým nadšením u nás tvoří všechny generace výrobek svýma vlastníma rukama. Dokážeme nadchnout malé i velké, baví je to, ale zároveň se učí něco od našich lektorek. Něco, co zase předají dál, a pomohou nám tak ornament a folklór popularizovat.

 

Chuť vytvářet rukama a vidět hmatatelné výsledky své práce začíná být v dnešní přetechnizované době čím dál větší. Právě tomuto trendu vycházíte vstříc workshopy, dílnami ornamentu a modrotisku. Budete daný směr ještě nějak rozvíjet?

Ano, máme v plánu přidávat více výtvarných dílen, ať už něco nového pro naše skalní příznivce, nebo jiné formy výtvarných dílen – třeba výjezdní nebo virtuální tak, aby se i milovníci folklóru ze vzdálenějších míst mohli podílet.

 

Krásným dílčím příkladem, jak úspěšně konfrontovat folklór s moderním designem, který nás během letošního léta zaujal, byla pražská výstava Moravské krásy v obchodě Heleny Dařbujanové, známé architektky a úspěšné designérky. Společně s moravskou folklórní výtvarnicí Marií Švirgovou vytvořily limitovanou kolekci sedátek zdobených ornamenty…

Přesně tak, toto byl opravdu počin, kde se nám podařilo mírumilovně propojit pražskou architektku a malérečku z Moravy. Každá měla svoji představu, jak na to, a názory se lišily, ale v Havlíčkově vile je takové čarovné prostředí a náboj, že nakonec to spolu dotáhly to zdárného konce a vzniklo něco překrásného. Moderní a tradiční se spojilo – přijďte na sedátka mrknout do naší nově otevřené kavárny.

 

Poskytujete granty? Jaké umělce jste zatím podpořili? Co musí umělec splňovat, aby vás oslovil?

V prvním roce našeho působení vznikla formou grantu fotografická výstava Krajina paměti. Také celá Galerie moravského ornamentu byla formou grantu. Podpořili jsme tak téměř už 20 umělců, kteří se na projektech podíleli. V obou případech se podařilo opravdu velké dílo. Cílem je poskytnout grant o podobném rozsahu každý rok. Na příští rok připravujeme grant pro studenty uměleckých škol. Jediné, co musí umělci splňovat, je trefit se do našeho tématu. A musíme si sednout i lidsky, chceme kolem sebe pozitivní lidi, které práce baví – tak, jak to baví nás.

 

https://moravskakrasa.cz/

Při koupání zde hrozí smrt – s Vladimírem Morávkem o jeho novém filmu Bandité pro baladu

ČR-KOLOČAVA: Vladimír Morávek je režisér, který se nechal zlákat již mnohými uměleckými druhy a žánry. Ponejvíc činohrou, ale také operou či muzikálem a diváky si získal i svými filmy. Dnes již legendární komedie Nuda v Brně byla ověnčena pěti Českými lvy a slavila úspěchy i na zahraničních festivalech. Za dva roky poté přišli Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště a pak už se na dlouhou dobu zdálo, že Vladimír Morávek pověsil filmovou tvorbu na hřebík. Až do letošního roku, kdy bude mít premiéru jeho dlouho očekávaný nový film inspirovaný slavným českým muzikálem Balada pro banditu. O tom, jak to všechno s tím novým filmem bylo, prozradí, aspoň zčásti, následující předpremiérový rozhovor s režisérem a také scenáristou Vladimírem Morávkem.

Autor článku: 
Lucie Němečková

Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Vám se to svým způsobem podařilo dokonce třikrát – nejdřív měla v roce 2005, kdy jste se z Hradce Králové vracel na Provázek, premiéru vaše Balada pro banditu. Tuto divadelní inscenaci jste pak v roce 2012 převedl do televizního zpracování a nakonec vás ten příběh inspiroval k tomu, že jste natočil film. Co vás na tom Nikolovi Šuhajovi tak fascinuje?

Že někdo tak kategoricky trvá na svobodě. A přijde o všechno, svoboda jediná mu zůstane. On nelituje. Neumí.

 

Co vás vůbec k němu přivedlo poprvé, jak to bylo podruhé a proč potřetí?

Poprvé šlo o to prokázat, že Provázek má před sebou příběh – ne stále jen nějaký takový legendární za sebou. Že v tom příběhu budou se zas míhati hvězdy, radosti že bude do rána. Divokosti se stanou – kdekdo bude zas čubrnět. Podruhé šlo o to, aby se všechna ta jedinečná setkání talentů zaznamenala – uviděla se svobodná, nahá u řeky. No a potřetí bylo dobré si přiznat, že to už skončilo – zůstal myslím hezký stesk. A v té Zakarpatské Ukrajině – kde se to všechno odehrává – jsou do toho všeho ještě ohroženi válkou. A to je, jako kdybychom byli ohroženi my. Je třeba na ty lidi myslet každičký den. Nechat je účinkovat ve svých filmech. Jsou všemu a všem příkladem.  

 

A bude i nějaké počtvrté nebo už jste se s tím tématem vypořádal jednou provždy?

Nelze odpovědět.

 

Kdy vlastně bude premiéra a proč to tak dlouho trvalo, než film vznikl? Točit jste začali, tuším, už v roce 2019…

Premiéra bude letos v Jihlavě, na ni naváže hodně výstřední série promítání po celé zemi – u toho vždycky někdo nějak naruší projekci. A tak dlouho to nejspíš vznikalo proto, že to bylo k smrti těžké. Zas pustit všechny ty písně z řetězu – nebýt u toho banální. Nebýt u toho vyčůraný. Nebýt u toho lživý. Aby to všechno mělo žár. Aby to všechno mělo téma. Aby to mělo bolest, přiznání.  To byl ten problém – aby se ten film k něčemu přiznal. Vždycky jsme postříhali nějakou tu verzi jedenáct a verzi čtrnáct a verzi dvacet šest – pustili si ji a já zjistil, že je banální a vyčůraná. Že nemá žár. Tenkrát ten Sís s Pospíšilem udělali velkolepou věc: definovali princip přesahu ve filmovém muzikálovém průmyslu Československé socialistické republiky. Teď tedy šlo zejména o to: kde ten přesah vzíti tentokrát. Nelhat u toho. Přísahat. Rýt držkou zem – v prospěch něčeho, co nelze zpochybnit. U mě to nakonec jsou dva fenomény: Divadlo Husa na provázku a Ukrajina.

 

Jak se během té doby měnil scénář? A o čem to tedy nakonec je?

Neměnil se. Jen jsme vždy našetřili toliko na několik málo obrazů – pak museli čekat, až se zas něco naspoří. Celé je to přitom o tom, jak na jednom zájezdu Divadla Husa na provázku umřel Naveky. Vydražil kvůli tomu nestihnul svou svatbu a nestihnul ani nějaké to natáčení. Představení přitom mělo být zlatým hřebem velkolepé kulturní akce, na které se– každá svým dílem– podílely EU (peníze), Česká republika (humor), Slovenská republika (úzkost) a Ukrajina (kompars). Ta svatba měla být zlatým hřebem dvacetiletého žití Jana Vydražila bez snubního prstýnku. Jenže tu výpravu i tu svatbu začnou hned od začátku stíhat rána za ranou, nakonec přijdou i nějaká ta zatčení na hranici, různých tchýní brání jména Vydražil nadarmo. Nějaký řev krav hodně už zblízka. Nějaká ta úplně zbytečná smrt.

 

O tom to je? Celý ten film?

Ne. Úplně nejdůležitější postavou filmu je tam nakonec mladinká ukrajinská dívka. Kontrast její neobratnosti s obrovskou schopností odevzdat se je, myslím, pokaždé znovu odzbrojující – a to pro všechny účastníky zájezdu. A i když se to tedy na závěr všechno už jen a jen kazí – ona ani jedinkrát nezaváhá – odevzdává se pořád znovu své představě o tom, jak koho kdo by měl mít na té Koločavě rád. Do čehož vždy na chvíli vypadne obraz a ozve se: Není tu Není tu – ona s tímto svým odevzdáváním se ideálům nepřestane ani tak. Což myslím dojímá a imponuje. Inspiruje. Zavazuje. Vybízí. Všechno to nějak spraví. Pakliže jde spravit smrt.

 

Různými cestami se ubíral i název, můžete ten vývoj naznačit?

Chvíli se jmenoval Balada o naději, chvíli se jmenoval Nikola Šuhaj podvodník. Teď se to jmenuje (už definitivně) Bandité pro baladu. Podtitul je Balada dvě.

 

A jak jste naložil s hudbou? Balada pro banditu byl původně muzikál, Štědroňovu hudbu nelze odpárat… bude to hudební film?

Bude. Vlastně se tam až tak moc nemluví. Jen závratně teče čas a Gabriela Vermelho ječí steskem v různých melodických strukturách, které nápadně připomínají ty struktury Miloše Štědroně. Do čehož Jihočeská filharmonie hraje Baladu – jsou tam všude slyšet mraky smyčců a jsou tam někde i tympány. Stesku na kila. Mlčení.

 

Jaký klíč jste zvolil, pokud jde o obsazení hlavních rolí?

Vydražila hraje Zadražil, Navekyho Teleky. Tu roli, co měl hrát Jiří Pecha, hraje Norbert Lichý. Bolek Polívka hraje Boleslava Ohřátého. Ivana Hloužková pak Ivanu Hloužkovou.

 

Kromě hlavních postav tam hraje spousta dalších lidí… skoro to vypadá, jako kdybyste vyhlásil, že všechny, které máte rád, hrají ve vašem filmu… jak se rodilo obsazení? A jak se i během natáčení proměňovalo, protože je pravda, že někteří se bohužel nedožili…

Ano – je to nejspíš zpráva o tom, koho všeho miluji v Divadle Husa na provázku Brno. Nebo jsem kdy miloval. Nepřestanu nikdy milovat.

 

A pak jste obsadil taky místní obyvatele Koločavy, kde se natáčelo… jak se pracovalo s nimi?

Byli uctiví. Krásní. Bojácní. Obětaví. Několik dnů jsme točili v řece – neváhali si kvůli tomu zničit svá soukromá oblečení. Půjčit nám na různé věci svá soukromá obydlí.

 

Jak vůbec probíhalo natáčení na Koločavě? To asi bylo zážitků, že by to vydalo na román…

O tom je celý ten film: jak někdo něco velice moc chtěl. A jak to nedokázal. Jak se následkem toho omezovalo. Jak se nahrazovalo. Jak se diktovalo. Jak se žvástalo. Jak se nevěřilo, jak se úplně klidně popíralo. Když přijedete do Užhorodu, tak vidíte ty snahy českých prvorepublikových architektů emancipovat zdejší městskou architekturu ve prospěch českého vidění světa. Když ještě existovalo Československo a hroutil se Sovětský svaz, tak právě zde tito zakarpatští Ukrajinci přijeli do Prahy a požádali o zpětné připojení k československému státu. Ale byl listopadu 1989 a všichni měli spoustu jiných starostí. „Děkujeme, registrujeme váš zájem, ale nezlobte se – máme teď jiné věci na práci“ – odpověděli jim prý. A prd se stalo. Takže ti zakarpatští Ukrajinci nemohli naplnit svou dávnou vzpomínku na to, jak kdy milovali Masaryka, Janáčka, Jiráska, Vrchlického, Máchu. Uhdeho. Štědroně...

 

Kde všude se vlastně ještě točilo?

Myslím, že nakonec to bylo dobře třicet natáčecích dnů. Větrné mlýny jsou kabrňácké seskupení – našetřily vždy tak na týden. Ten první jsme byli na Koločavě. Ten druhý na cestě z Koločavy – odnesly to různé hraniční přechody. Pak jsme jeden týden v Brně předstírali, že jsme někde úplně jinde-hlavně jsme předstírali Prahu – a nakonec byla helikoptéra a stěhování ostatků. V laciných studiích napříč republikou hledání pravdy při vyslovení věty: „Zabili, zabili: chlapa z Koločavy. Řekněte hrobař – kde je pochovaný...?"

 

Vaše divadelní inscenace vznikají zpravidla neortodoxním způsobem, předpokládám, že i celé to natáčení byla punková jízda… zvlášť, když to produkovaly Větrné mlýny, které jsou původně nakladatelství… jak k té filmové produkci vlastně přišly?

Myslím, že jsou schopni enormní lásky. Schopnosti veliké oběti. Obrovité odvahy. Mám je moc rád.

 

Jaký osud teď váš film čeká? Distribuce v kinech? Na festivalech? Zahraničí? A v České televizi, která to koprodukuje…?

Přijde všechno, co říkáte. Pocítění opravdovosti času a prostoru v souvislosti s vyslovením věty: „Kdo nemá zájezd, nežije." A pak ještě kdosi dodá: „Při koupání zde hrozí smrt."

 

Stopy v písku / Eva Koudelová

VYSOKÉ MÝTO: Na prahu 21. století bychom našli mnoho mužů a žen, jejichž životní příběh protnula 2. světová válka a jejichž stopy zavál čas. Mezi zapomenutými jsou desítky pohnutých osudů, které stojí za to, aby znovu ožily. Jedním z nich je i příběh Evy Koudelové, obětavé dívky z malého východočeského městečka Vysokého Mýta, který v následujícím článku připomíná badatelka a spolupracovnice redakce Místní kultury Soňa Krátká.

Autor článku: 
Soňa Krátká

Eva Koudelová – obětavá a dnes zapomenutá pomocnice židovských spoluobčanů

Na začátku pátrání po ní bylo jméno, které zaznělo několikrát ve výpovědích dvou osob přešivších holocaust. Nechme vyprávět dopis, ve kterém Otta Schwarz z Luže svému bratrovi, v té době ještě v londýnském exilu, dává na vědomí, že přežil. Popisuje válečné útrapy sebe, své ženy i jejich rodičů a širokého příbuzenstva. Dopis je uložen v rodinném archivu: „O Evu a o mne se starala Eva Koudelová z Vysokého Mýta (dívka Kajova) a to takovým nádherným způsobem, že mohu bez nadsázky říci, že jí vděčím a rovněž tak má Eva za svůj život“.

O několik listů dále najdeme další zmínku: „O týrání, mlácení hnusnými esesáky ani nemluvím. A opět mne zachraňuje svými balíčky, jež konečně nám jsou povoleny Eva Koudelová."

To je první zmínka o Evě Koudelové, přítelkyni Karla (Kaji) Picka. Další nalézáme na webovém portálu Centropa (https://www.centropa.org/). Zde lze prostudovat zachycené vzpomínky mnoha stovek osob z celého světa, jejichž jedinou spojkou bylo utrpení pro židovský původ během 2. světové války.

Anna Mrázková rozená Poláková z Luže byla ochotná ke stáru vzpomínat a svoji zpověď zaznamenat na videozáznam…. Tato zpověď pak byla přepsána a uveřejněna na webu Centropa. Anna Mrázková například zmiňuje okolnosti svého návratu z koncentračního tábora a popisuje je takto: „Do Vysokého Mýta jsem dorazila tuším kolem 15. července 1945, a jelikož byla neděle, spojení do Luže už nebylo. Rodina Evy Koudelové mi nabídla, že bych mohla přespat u nich ve Vysokém Mýtě a pak v pondělí je to Luže. Na přivítání a pohoštění mi její rodina udělala vepřovou pečeni s knedlíky, zelím a pečenou husu.“

Anna Mrázková je také zároveň jediná, kdo ve své výpovědi zcela mimoděk poskytl drobnou, ale zásadní informaci poukazující na vzhled Evy Koudelové – „vypadala jako deset židů, ta vypadala židovštějc než ten její Kája, kterej byl žid“.

Kdo tedy byla Eva Koudelová? Dívka zasnoubená s židovským chlapcem Karlem Pickem. Dívka, která podle výpovědí přeživších běsnění holocaustu bez zaváhání posílala balíky a dopisy se zásobami celé široké rodině svého snoubence a která se o navrátilce obětavě starala. Pomoc nabízela v době, kdy už věděla, že její snoubenec Karel byl v koncentračním táboře zavražděn.

Několik odpovědí se podařilo objevit při pátrání v archivních pramenech.

Eva Koudelová (pokřtěná Eva Marie Milada) se narodila 3. května 1921 do úřednické rodiny, otec Alois pracoval jako pokladní Československé průmyslové banky. Sídlo peněžního ústavu bylo přímo na náměstí ve Vysokém Mýtě. Otec se narodil roku 1895. Matka Milada (rozená Knittlová) se narodila roku 1897 v Orlici čp. 73 v okrese Žamberk. Mimo dcery Evy měli manželé ještě druhou dceru Olgu, narozenou v roce 1922. Eva se narodila v čp. 208 Mánesově ulici a zde v podnájmu u otce bydlela ještě v roce 1947. Lze tedy předpokládat, že k tomuto domu se vztahují veškeré vzpomínky osob zmiňovaných v textu tohoto článku. Eva Koudelová se z Vysokého Mýta odhlásila 22. března 1947 a odstěhovala se do Prahy do Spálené ulice.

Velkou neznámou představovala ona zmiňovaná „židovská“ podoba Evy. Ta roku 1940 maturovala na reálném gymnáziu ve Vysokém Mýtě. Jejím spolužákem byl například František Frischmann, zavražděný v Osvětimi v červnu 1943. Další spolužačkou byla dcera profesora latiny Karla Finka, Helena Finková provdaná Zounková. Kontakt na potomky Heleny Zounkové jsem už v minulosti hledala, a tak stačilo zkusit štěstí a zeptat se, zda si nepamatují na dívku tohoto jména. Neuvěřitelná náhoda – bývalé spolužačky ze třídy zůstaly kamarádkami po celý zbytek života. Eva Koudelová a Helena Zounková se setkávaly ještě v 60. letech 20. století. Dcery Heleny Zounkové si Evu Koudelovou dodnes velmi dobře pamatují. Nikdy ji neslyšely vyprávět zážitky z války, zároveň také věděly, že Eva Koudelová se nevdala a neměla děti. Další střípek z života dívky Evy postupně přibyl do mozaiky a zaplnil tak prázdné místo. Díky dcerám Heleny Finkové Zounkové se podařilo zrekonstruovat podobu mladé dívky Evy. A tak z tváří maturitního tabla vykoukne Eva s tmavými vlasy, temnýma mandlovýma očima a výrazným orlím nosem. Skutečně byla Eva Koudelová „židovštější než deset židů“. A další prázdné místo se zaplnilo.

O obětavé a nezištné pomoci potřebným během 2. světové války a těsně po jejím konci bychom ve Vysokém Mýtě vůbec nevěděli. Eva Koudelová pravděpodobně o své činnosti neuvažovala jako o výjimečné, naopak jako zcela automatické – jejím cílem bylo pomoci milému chlapci a jeho rodině. Nikomu také nevyprávěla, co se jí, a zřejmě i její rodině v nebezpečných válečných letech událo. Informace o její nezištné pomoci máme jen díky přeživším holocaust. Materiální pomoc, kterou ochotně zasílala, je třeba obzvlášť ocenit v kontextu doby, kdy bylo obtížné zajistit základní potraviny pro sebe a rodinu. Pro internované v táborech, trpící ve všech směrech, potravinová pomoc znamenala onu tenkou hranici před smrtí vyhladověním a vyčerpáním. Každý drobný příspěvek navíc představoval víc sil na práci, tudíž větší naději uniknout selekci. Eva Koudelová zjevně zasílala balíky více lidem z rodiny svého chlapce do různých táborů, a rovněž se aktivně starala o jejich osud i po válce, kdy po nich pátrala a snažila se jim pomoci s návratem domů.

Zmínka přeživší Anny Mrázkové také naznačuje, že Eva Koudelová s rodinou působila jako přirozená kontaktní osoba také pro další navrátilce z koncentračních táborů.

Autorce článku se podařilo objevit osobu v jejím rodném městě dnes zcela neznámou. Podařilo se zjistit maximum informací, oživit podobu a celou řadu velmi důležitých drobností. Eva pravděpodobně zůstala skromnou a o svém mládí nevyprávěla. Ve Vysokém Mýtě není pohřbena a na výzvy při hledání pamětníků nikdo nereagoval. Pokud budou náhodou tento text číst lidé, jimž její jméno, podoba a životní data budou povědomá, budou vítáni se svými informacemi na adrese sona.bezdickova@seznam.cz.

Zpráva o Evě Koudelové včetně fotografií byla v loňském roce odeslána do památníku v izraelském Yad Vashem. Tento památník dokumentuje a archivuje vše o utrpení židů během 2. světové války. Pracovníci památníku pečlivě ověřují veškeré informace a vybraným osobám je pak uděleno ocenění nejvyšší – Spravedlivý mezi národy.  Při rozhodování o udělení titulu hraje velkou roli bezprostřední nasazení vlastního života při záchraně životů jiných osob. Velmi důležité je také možnost ověřit informace u žijících osob. Zpráva o Evině pomoci židovským spoluobčanům byla ověřena a zůstává natrvalo uložena v archivech památníků.

Eva Koudelová prozatím vysoké a vážené ocenění Spravedlivý mezi národy neobdržela, a ocitla se tak ve společnosti dalších neoceněných, například Sira Nicholase Whintona. A to je vskutku velmi dobrá společnost. Eva Koudelová zůstala po celý život spravedlivou, vnímavou a obětavou. Zemřela v polovině dubna 2004 v Českém Brodě v okrese Kolín. Čest její památce!

 

Cestou na Seznam - Východočeské loutkářství

ČR: Fakt, že jsou do seznamů UNESCO zapisovány architektonické památky, je všeobecně známý. Již méně se ví, že sem patří také tradice, které skupina obyvatel pokládá za své kulturní dědictví a předává je dalším generacím. Podmínkou pro zápis do mezinárodního Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO je předchozí uvedení na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který nyní čítá 30 položek. Na tomto seznamu existuje statek, kterému se dostalo té cti, že je zapsán hned 2x. Loutkářství. Od roku 2012 Východočeské loutkářství, k němuž o dva roky později přibylo České loutkářství. Do seznamu UNESCO bylo připsáno Loutkářství  na Slovensku a v Česku v prosinci roku 2016. Co tomuto výjimečnému ocenění předcházelo, co bylo jeho podnětem a co z něho v případě Východočeského loutkářství vyplynulo? Průvodkyní po Cestě na Seznam budou tentokrát publicistka Lenka Jaklová a filmový dokumentarista Miloslav Kučera.  

Autor článku: 
Lenka Jaklová a Miloslav Kučera

Lenka Jaklová / Cestou na národní seznam

Není tajemstvím, že úspěch bývá často podmíněn ve správnou chvíli správně položenou otázkou. Dodatečně se pak zdá, že stačila jen jiskra... Ve skutečnosti „náhoda přeje připraveným“. V prosinci 2012 přibylo na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky vedle Slováckého verbuňku, Vesnických masopustních obchůzek a masek na Hlinecku, Jízdy králů na Slovácku, Sokolnictví a myslivosti také Východočeské loutkářství. Tým odborníků se ale pustil do práce na zápisu už o dva roky dříve.

V létě roku 2010 jsem byla požádána, abych do komunálních voleb pro hradeckou TOP 09 zpracovala strategickou koncepci, jak prospět cestovnímu ruchu a kultuře v nejširším slova smyslu a jak zvýšit prestiž města Hradce Králové v obecném povědomí. V čase očekávaných reformních škrtů bylo jasné, že na ně živá kultura doplatí jako první a že je tedy nutné hledat i nekonvenční, finančně nenáročná řešení.

Ve stejné době byla Česká republika v konkurenci šesti zemí zvolena do výboru Úmluvy na ochranu nehmotného dědictví UNESCO. Z tuzemska nesměle probleskly zprávy, že o nominaci do UNESCO bude usilovat Jízda králů a Slovácký verbuňk. To se pro mne stalo výzvou zkusit se podívat na východočeský region z podobného úhlu a najít i v této oblasti nějaký „kulturní statek“.

Přátelství s všestranným divadelníkem Janem Dvořákem, někdejším znamenitým ředitelem, uměleckým šéfem, a nakonec i dramaturgem hradeckého loutkového divadla DRAK, a jeho pohled „za loutkářskou oponu“, který mi po léta zprostředkovával, se náhle staly inspirací. Nepřerušená tradice amatérských loutkářských souborů na východě Čech, první muzeum loutek v republice (Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi) a dokonce nejstarší festival amatérského loutkového divadla na světě (Loutkářská Chrudim); k tomu právě otevřené studio Labyrint královéhradeckého Divadla DRAK – to vše dávalo myšlence konkrétní impuls. Zbývalo jen najít spojence a nadchnout možné spolupracovníky.

Tím prvním a klíčovým byla Jana Dražďáková, emeritní ředitelka Divadla DRAK. Na její doporučení jsem do vedení odborného týmu získala prof. Miloslava Klímu. Společně jsme pak požádali o podporu představitele Královéhradeckého a Pardubického kraje. Ti se shodli na tom, že Východočeské loutkářství je výjimečným kulturním fenoménem, zasluhujícím trvalou ochranu. V únoru roku 2011 oba hejtmané (Lubomír Franc za Královéhradecký kraj a Radko Martínek za Pardubický kraj) podali na Ministerstvo kultury ČR žádost o zápis Východočeského loutkářství do národního seznamu.

Tou dobou už měl seznam své pevné předpisy. Ty bylo nutné nastudovat a analyzovat možnosti jejich aplikace na náš případ – žádný podobný precedent neexistoval. Nejprve bylo třeba zřídit „nositele nominace“, právnickou osobu. Vzniklo tak občanské Sdružení pro podporu tradic východočeského loutkářství, jehož členy se stali profesionální loutkáři a řezbáři z východních Čech, ale třeba také Helena Toldová, starostka Studnice u Náchoda, obce, z níž pochází první historicky doložený východočeský loutkář Jan Jiří Brát.

Poté bylo třeba sepsat rozsáhlý nominační text, který přesvědčí odbornou porotu o oprávněnosti žádosti. Pracovní tým složený z historiků loutkářství a teatrologů (Miloslav Klíma, Alice Dubská, Jaroslav Blecha, Nina Malíková, Petr Pavlovský a Alena Exnarová) představil východočeské loutkářství od počátku až do současnosti. Podmínkou prezentace kulturního statku byl i filmový populárně-dokumentární snímek, jehož realizace se ujal režisér Miloslav Kučera, a rozsáhlá fotografická dokumentace. V této fázi nám poskytli cenné metodické rady zejména Ilona Vojancová ze Souboru lidových staveb Vysočiny v Hlinsku a Jan Blahůšek z Národního ústavu lidové kultury, Strážnice, kterým se jako vůbec prvním v České republice podařil úspěšný zápis kulturních statků na seznam UNESCO.

Dne 7. 12. 2012 rozhodla ministryně kultury Alena Hanáková o zápisu dalších fenoménů do Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR. Respektovala  doporučení svého poradního orgánu Národní rady pro tradiční lidovou kulturu a souhlasila se zápisem všech tří předložených nominací: Valašský odzemek, Vodění jidáše, Východočeské loutkářství.

S vlastním zápisem na tzv. národní seznam je spojena nejen zasloužená prestiž pro východočeské loutkářství, ale i možnost čerpat prostřednictvím dotačních programů ministerstva kultury, krajů i měst finanční prostředky na propagaci loutkářství a také na podporu příslušného vzdělávání nejmladší loutkářské generace. 

Ve východočeském regionu se v této souvislosti těší stálé finanční pozornosti např. Muzeum loutkářství v Chrudimi či Festival loutkářská Chrudim.

V roce 2019 zastupitelé Královéhradeckého kraje podpořili v Comoedien-Hausu v Kuksu vznik unikátní expozice Polizinello – galerie loutek z dílny řezbáře Jiřího Nachlingera, inspirované kukskou loutkářskou barokní tradicí přelomu 17. a 18. století. V současnosti dokončený projekt je "originálním propojením a vyvrcholením dosavadních badatelských, památkářských, uměleckých i poutnických návratů do jedinečné perly baroka – Kuksu pro zvídavé návštěvníky od dětí po prarodiče. Galerie Nachlingerových loutek podle Brauna (www.galerieloutekkuks.cz) přímo naplňuje závazek tzv. záchovných opatření vyplývající z patronátu UNESCO (2016) nad českou loutkářskou tradicí včetně plánovaných pravidelných loutkářských představení během léta" (Stanislav Bohadlo).

Říká se, že jenom odvaha uskutečnit cestu učiní, že se cesta ukáže. Východočeské loutkářství zapsané na národní seznam bylo prvním krokem na cestě do UNESCO. To, co se na počátku této cesty v roce 2010 mnohým zdálo jako příliš troufalá – přímo bláznivá – myšlenka, se naplnilo. Neboť zázraky se přece jen dějí…

 

Miloslav Kučera / Jak jsem točil filmy o loutkářství

Je to už deset let od chvíle, kdy mi na stole zazvonil telefon. Ano, v té době jsem ještě měl pevnou linku. Ozvala se mi Lenka, tehdy Jaklová (Krejzová), dnes šéfredaktorka tohoto listu. K mému překvapení mi položila otázku, zda bych nechtěl realizovat film o Východočeském loutkářství. V té chvíli jsem ještě netušil, jak důležitý to byl pro mne okamžik. Od té chvíle se totiž loutky a loutkáři stali součástí mého profesního i soukromého života.

Do jejich světa jsem poprvé nahlédl právě díky filmu Malé velké divadlo, který byl součástí nominace fenoménu východočeského loutkářství na zápis na tzv. národní seznam Ministerstva kultury ČR. Naskytla se mi tak fantastická možnost poznat řadu zajímavých míst a originálních osobnosti. Natáčení začalo na barokním Kuksu, kde nám historik Stanislav Bohadlo vyprávěl o úplně prvním doloženém loutkáři v Čechách Johannu Christophu Neumannovi, který už na konci 17. století bavil lázeňské hosty hraběte Šporka právě na Kuksu. V nedaleké Studnici u Náchoda se narodil Jan Jiří Brát, zakladatel prvního známého loutkářského rodu u nás, který dávno před Matějem Kopeckým objížděl se svými dřevěnými herci města a vesnice v Čechách. Na rozdíl o mediálně známého patriarchy českých loutkářů neskončil v chudobě, ale divadlo mu kupodivu vynášelo do té míry, že si mohl v Náchodě koupit měšťanský dům. Existenci tohoto donedávna neznámého loutkářského rodu objevila a zdokumentovala historička Alena Dubská.

Naše filmařská cesta pokračovala do Jaroměře, kde na Základní umělecké škole F. A. Šporka působí Jarka Holasová, která se svými žáky vytváří loutkové a alternativní inscenace s nezaměnitelnou poetikou. My jsme natočili zkoušku hry Příšerný hotel, kde soubor rozvíjí principy pouťové maňáskové rakvičkárny. Dobře se přitom baví, srší energií, a to vše předává svým divákům. Doufám, že alespoň část této synergie je zachycena v našem filmu. V Jaroměři mají také jedno z nejstarších loutkových divadel u nás. V roce 1924 jej založil učitel Rudolf Bouček a hraje se v něm dodnes. Ještě za první republiky byl pro toto divadélko postaven krásný barevný dřevěný domek, kde se snad ani nic jiného než divadlo pro děti hrát nemůže. Náš snímek měl omezenou stopáž, a tak jsme museli vybírat, které soubory do snímku zařadíme. Výběr to nebyl jednoduchý. Vždyť ve východních Čechách prý bývalo loutkové divadlo téměř v každé vesnici.

O tradicích podkrkonošského řezbářství nám poutavě vyprávěl Miloslav Bařina, emeritní ředitel muzea v Nové Pace. Zpracování dřeva zde mělo vysokou řemeslnou úroveň, a tak není divu, že místní řezbáři prosluli jako tvůrci soch svatých do kostelů i klasických dřevěných marionet. Loutkáři věděli, že nejlepší loutky uměl dělat ,,packej Sucharda“. Figura od něj měla cenu jednoho koně! Ano, odtud pocházel slavný řezbářský a sochařský rod Suchardů. Nás zajímal hlavně Vojta Sucharda, který roku 1920 v Praze založil dodnes existující divadlo Říše loutek, pro které ze dřeva vyřezal celý interiér, vyrobil loutky i kulisy. Sucharda vytvořil po roce 1945 figury apoštolů pro orloj na Staroměstské radnici. A Miloslav Bařina dokazuje, že Suchardovi apoštolové i jím vyrobené loutky mají vzájemnou podobnost. Tak jako tomu asi bylo u zmiňovaných starých řezbářů. Ale to už jsme poněkud překročili hranice našeho regionu.

Během našeho putování za loutkami jsme samozřejmě nemohli vynechat slavné divadlo DRAK v Hradci Králové, které bylo po několik desetiletí vzorem a inspirací pro celou řadu loutkářských souborů. V našem dokumentu tyto pokračovatele reprezentuje zejména Céčko ze Svitav pod dlouholetým vedením Karla Šefrny. Céčko bývalo opakovaně oceňováno na festivalu amatérského loutkového divadla Loutkářská Chrudim. Tohle město má pro české loutkářství vůbec mimořádný význam. Hostí nejen největší loutkářský festival, ale současně zde sídlí i nejvýznamnější paměťová instituce Muzeum loutkářských kultur. S jistou nadsázkou by se dalo říci, že Chrudim je hlavním městem českého loutkářství.

V závěru filmu se opět vracíme na Kuks. Muzikolog Stanislav Bohadlo přetvořil bývalou stodolu na divadelní prostor. Tento Comoedien-Haus navíc vyzdobil originálními sochami-loutkami řezbáře Jiřího Nachlingera. Umělec se inspiroval barokními postavami z časů hraběte Šporka. Tehdy jsem ještě netušil, že tento motiv bude mít své pokračování, a že o něm udělám další film, ale nepředbíhejme. Film Malé velké divadlo byl jakýmsi průletem historií a současností východočeského loutkářství. I když jsem měl určité pochybnosti o pojmu ,,Východočeské loutkářství“, po seznámení se s historií, osobnostmi a soubory regionu si myslím, že něco takového skutečně existuje. Mysleli si to asi i členové komise, kteří tento nehmotný kulturní fenomén doporučili Ministerstvu kultury na národní seznam.                                                                                    

Tohle ale zdaleka nebyl konec mé spolupráce s loutkářským světem. Po dokumentu Malé velké divadlo jsem vytvořil další dva nominační filmy. První byl přílohou k nominaci celého fenoménu českého loutkářství do registru českého ministerstva kultury. Druhý byl složitější, jelikož se jednalo přímo o zápis slovenského a českého loutkářství do UNESCO. Tady jsme měli možnost natáčet i v zahraničí – tedy v Bratislavě – a udělat si představu o tradicích i současném stavu loutkářství na Slovensku. Při realizací těchto filmů jsem spolupracoval a blíže se seznámil s Jaroslavem Blechou, ředitelem Uměnovědného muzea Moravského zemského muzea v Brně, a především jedním z největších znalců v oblasti historie našeho loutkářství. Ve filmech jsme tak mohli využít bohatých sbírek loutek, dekorací a fotografií z fondů muzea. V době natáčení byly všechny tyto artefakty po většinu času ještě ukryty v depozitářích. Před půl rokem byla v Paláci šlechtičen v Brně otevřena velká stálá expozice věnovaná loutkovému divadlu. Zájemce má dnes tedy možnost si vše prohlédnout zblízka.  Fenomén slovenského a českého loutkářství byl před několika lety zapsán na seznam UNESCO. Doufám, že se tak stalo i díky našemu filmu.                                                                                                

Uplynulo několik let a k loutkám jsem se opět vrátil. Začal jsem tam, kde jsem v prvním filmu skončil – na Kuksu. Stanislav Bohadlo se rozhodl, že Comoedien-haus promění v Galerii loutek Jiřího Nachlingera. Na počátku projektu stála jeho teze:,,Je-li loutka oživlým dřevem a barokní socha zkamenělým hereckým gestem, proč by nemohla ožít Braunova socha jako marioneta?“ Záměrem bylo vytvořit na padesát loutek inspirovaných nejen alegoriemi ctností a neřestí Matyáše Bernarda Brauna, ale také jeho sochami trpaslíků, andělů a dalších postav zalidňujících mikrosvět na Kuksu. V poslední fázi Jiří Nachlinger vytvořil i samotného Šporka a sochaře Brauna. Mně připadl úkol zachytit ve sběrném dokumentu celý proces vzniku loutek i samotné galerie. Byla to velmi zajímavá, i když časově náročná práce. Záměrem totiž nebyl jen vznik expozice. Loutky neměly fungovat jen jako výstavní artefakty, ale současně měly být i protagonisty běžných divadelních představení.

A tak jsme zaznamenávali postupný zrod loutek v řezbářském ateliéru rodiny Nachlingerů na Šumavě a paralelně i soubor Geisslers Hofcomoedianten, který právě připravoval inscenaci Jedem s medem. Hra přímo navazuje na poetiku lidových pouličních loutkářů a pracuje s loutkami Jiřího Nachlingera. Nemusím snad připomínat, že nás všechny ovlivnila pandemie covidu, a tak se natáčení nakonec protáhlo skoro na dva roky. Ale bylo na co se koukat a co točit. Už několikrát jsem pozoroval opracovávání kusu dřeva, ze kterého se pak vyloupla tvář loutky. Pokaždé je to napínavé a fascinující. Obdobně poutavou podívanou bylo sledovat sestavování repliky dobového loutkářského vozu.

Jiří Nachlinger přijel dodávkou na Kuks. Všechna prkna a kola vyložil na hromadu a z této stavebnice postupně poskládal barevný komediantský vůz. Můžete ho vidět na vlastní oči v Galerii loutek na Kuksu. I natáčení zkoušek na novou divadelní hru už jsem několikrát absolvoval.  Nicméně sledovat,,Geisslery“ při práci je mimořádný zážitek. Je to asi tím, že vlastní text je pro ně pouhým odrazovým můstkem, který pak rozvíjejí spoustou gagů a nápadů do té míry, že jejich hry je dobré vidět vícekrát, abychom jako diváci byli vůbec schopni většinu vtípků zaznamenat.

Z našeho sběrného natáčení nakonec vznikl půlhodinový dokument Braunova socha loutkou. Film byl promítnut na slavnostním otevření Galerie loutek Jiřího Nachlingera a snad jej brzy uvede i Česká televize. Za poslední roky jsem realizoval řadu televizních pořadů a audiovizí, ale tenhle film je mému srdci pořád nejbližší. Rád bych se ještě ve své práci i v budoucnu věnoval loutkářství, ale nevím, jestli tuto šanci ještě dostanu...       

                                                               

           

 

 

Proč potřebujeme Rogera Scrutona? S Alexandrem Tomským nad knihou Kacířova zpověď

ČR-Velká BRITÁNIE: V nedávné době u nás vyšly hned dvě knihy připomínající Rogera Scrutona (1944–2020), významného britského konzervativního filozofa, estetika, politologa a spisovatele. Kniha rozhovorů, které s ním vedl spisovatel Mark Dooley (Hovory s Rogerem Scrutonem, nakl. Books & PIPES, 2021) a výbor z jeho esejí (Kacířova zpověď, nakl. LEDA, 2022). Úvahy nad touto knihou přinášíme s jejím překladatelem Alexandrem Tomským, který během exilu ve Velké Británii s autorem spolupracoval a navázal přátelství. Roger Scruton měl možná větší vliv v cizině než doma. V Polsku byl oceněn za dlouholetou podporu disidentů nejvyšším vyznamenáním a také u nás obdržel čestný doktorát (v Brně) a medaili za zásluhy od prezidenta Václava Havla. Krátce před smrtí, při příležitosti 30. výročí svobody, jej vyznamenal i český Senát. Jeho přátelství a dílo pro mne byly ohromnou inspirací,“ vzpomíná A. Tomský.

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Co spojuje eseje v tomto knižním výboru? A jsou tu přítomna všechna Scrutonova velká témata?

Jednotícím prvkem je pochopitelně sám autor, texty prolíná filosofův pohled na svět. V podstatě zahrnují jeho celoživotní zájmy, o nichž napsal mnoho desítek akademických knih, a zde je předkládá ve zkrácené, hutnější podobě. Dotýkají se tří ze čtyř hlavních pilířů filosofie – estetiky, politiky a etiky, metafyzikou se přímo nezabývá, ale nachází se v pozadí, vyhnout se jí nelze. Scruton vysvětluje především ty aspekty lidského života a civilizace, jež se staly kontroverzní, kde se současný svět mýlí – význam krásy v architektuře a urbanismu, vztah estetiky a lásky k domovu jako základu ekologie, postoj k přírodě a zvířatům, smysl a význam národního státu, podstatu západní civilizace rozvíjí v porovnání s islámem – čili mluví o umění vládnout a také o přátelství a lásce.  Scrutonova polemika není nikdy samoúčelná, neuvádí pouze důvody, proč je něco špatně, říká podívejte se, jak by to mělo vypadat.

 

Roger Scruton se považoval za „muže slova. Je znát, že se kromě filosofických textů věnoval také publicistice a dokonce i beletrii? Dokázal i složité téma jasně a srozumitelně přiblížit čtenáři? A je pro vás slastí či strastí překládat tohoto autora?

Ve filosofii, která nedává tak velký prostor originalitě jako slovesné umění, velice záleží na logické, výstižné a přesné formulaci. Roger se učil formulovat celý život, jeho postřehy jsou často překvapivé a někdy i originální. On dobře věděl, že staré pravdy je nutno vyjádřit nově a neotřele, aniž by ovšem formulace zatemnila původní význam. Tak například: „Láska ve své ušlechtilé podobě přichází jako dar svobodně nabízený druhému s nabídkou podpory. Nesobeckou lásku obvykle zrazuje její objekt, je-li nehodný ji přijmout a neschopný ji opětovat. Je to velké lidské trápení, ukládá na člověka daň, a ten musí nevyřčenému požadavku dostát a zasloužit si důvěru milujícího. Láska je morální výzva k vlastnímu zdokonalování.”

Dobrý překlad je nesnadný, musí se odpoutat od závislosti na originálu, nesmí být doslovný ani podléhat anglickému slovosledu a návykům (floskulím) cizího jazykového stylu, musí, co nejlépe vyjádřit autorův záměr v novém šatě.

Publicistika mívá jepičí život a ani Scruton nebyl výjimkou, kupodivu ale napsal jednu výbornou novelu, která se odehrává u nás (Zápisky z podzemí). Jeho cesty za českými disidenty na něj silně zapůsobily. Cherchez la femme!

 

Roger Scruton dvacet let přednášel estetiku – i proto vyzdvihuje koncepci krásy? Potřebujeme filosofa Scrutona, aby nám ukazoval způsob, jak „opětovně spojit krásu s morálním řádem”?

Výtvarné umění propadlo kultu ošklivosti, hledání krásy prohlásilo za kýč, zatratilo figuru v sochařství, podlehlo funkcionalismu (brutalismu) v architektuře. Rušíme tradiční města s ulicemi, obchody a hospodami a stavíme ohavná nelidská sídliště, byť už ne tak hrůzná jako dříve. Filosof celým svým dílem zápasil za to, co Edmund Husserl nazýval výstižně „lebenswelt”, svět šitý na míru člověka, jako příjemné místo k životu, jak nám názorně předvádějí středověká města. Úsilí o lidský svět má svou estetickou stránku, protože pravda, dobro a krása se prolínají, tvoří jednotu. Ano, v náboženském prožitku dochází někdy „k překonání rozporu mezi estetickým a etickým, v setkání s posvátným splývá prožitek krásy a mravního řádu”. Scruton si uvědomoval, že je současný svět odkouzlený, a hledal způsob, jak vyjádřit lidskou touhu po dobru a posvátno zachránit před úpadkem náboženství.

 

Velkou míru rozhořčení Roger Scruton – hlasatel neoblíbených pravd – svého času vyvolal svými sloupky do Timesů. Potvrdil a prověřil čas, že stál na správné straně? Například, když v roce 1984 varoval před expanzivní politikou Sovětského svazu?

Antikomunisté byli mezi intelektuály a vzdělanci v Británii 70. a 80. let v naprosté menšině, svým způsobem to byli disidenti, a filosofova ostrá kritika marxistických myslitelů, většinou kontinentálních – Foucault, Sartre, Gramsci, Lukács a dalších – způsobila rozhořčení a posměch, a to zejména mezi akademiky, a tak mu nakonec zničila univerzitní kariéru. Scruton stál v té studené válce na straně válečné moci Západu proti zbabělým mírotvorcům, kteří se chtěli z komunisty za každou cenu dohodnout, a jak dnes už víme, americký prezident Reagan sověty „uzbrojil”. Timesy v celé své historii ještě nikdy nedostávaly tolik kritických ohlasů na svého sloupkaře, přestože psal Roger i o víně a záležitostech všedních dnů. Po pár letech skončil. Dnešní progresivismus je mnohem šílenější, než byla sociálně-demokratická levice tenkrát, tehdejší hlasatelé rovnostářského světa ještě neútočili na lidskou přirozenost, nenapadlo je popírat danou odlišnost muže a ženy, dvou stránek téhož lidství, a vysvětlovat západní dějiny rasismem.

 

Do výboru esejí autor zařadil také „kacířskou“ úvahu o včasné smrti. Jsou filosofové, kteří tvrdí, že přemýšlení o smrti nikam nevede. Scruton byl ovšem jiného názoru. Máte už svůj věk – jak s ním souzníte v této otázce? Souhlasíte s tím, že život vyžaduje mírné chátrání?

Samozřejmě velice s ním souzním, ale smrt mě fascinovala už od mládí. Pamatuji se na Holanův verš: „Jen pro toho, kdo se smířil se smrtí, je všechno pod sluncem nové.”  Scruton se ale zabývá problémem současného lékařství, jež umožňuje některým lidem, aby přežili svou smrt. A to považuje za nešťastné, protože člověk je vtělená osoba, tělo bez ducha na světě jen překáží. Ztratí-li vůli, touhu, záměry a vztah k lidem, jako by už nežil, … „hodnota života nespočívá v jeho délce, nýbrž v jeho hloubce”, a proto nemáme v pozdním věku úzkostlivě dbát o své zdraví na úkor aktivit a v rozumné míře i nezdravých radovánek života. On vůbec kritizoval dnešní přehnanou péči o zdraví a bezpečnost, považoval to za známku upadající civilizace.

 

Roger Scruton nedokázal žít bez tvůrčí činnosti. Je ohromující, jakou šíři vzdělání a zájmu o svět obsáhl. Kromě psaní beletrie, hrál na klavír a také komponoval. Osobní zkušenost ze znalosti hudební tvorby dokázal vtělit i do filosofické eseje Hoře z nenávratné ztráty. Jeho úvahy nad Metamorfózami Richarda Strausse jsou strhující. Bez přímé zkušenosti s hudbou by něco takového sotva dokázal napsat…

Stejně jako G. K. Chesterton se i Scruton zabýval čapkovsky řečeno „pěti švestkami obyčejného lidského života”. Patří mezi ně instinktivní patriotismus – láska k domovu. Filosof Scruton tvrdí, že je to jedna z nejsilnějších motivací, která člověka vede ke starosti a péči o svět kolem nás i o jeho soudržnost. Musí být člověk svým založením konzervativní, aby se s touto pravdou ztotožnil?

Nepochybně! Kdo měl šťastné dětství, to dobře ví. Musíme stále bránit domov před jeho nepřáteli, kteří podléhají oikofobii, jak jejich nenávist k domovu a touhu po utopii nazval filosof, musíme z našeho právoplatného dědictví vybírat to nejlepší, co je třeba chránit a rozvíjet, abychom to předali svým dětem.

 

Jak si vždy znovu ve vzpomínkách vybavíte tohoto britského filosofa?

Jako poněkud stydlivého, nesmírně laskavého člověka.

 

O přátelství a spolupráci s Rogerem Scrutonem Alexander Tomský hovoří také v knize autobiografických hovorů Věčná vzpoura v srdci konzervativce (Lenka Jaklová, nakl. LEDA, 2021).

Jak to vlastně tenkrát všechno začalo?

Roger se na mne obrátil s žádostí o spolupráci v roce 1981, když jsem založil exilový časopis a nakladatelství Rozmluvy. Právě se chystal vydávat časopis konzervativní orientace The Salisbury Review a s mnoha kolegy profesory dal dohromady nadaci Jan Hus Educational Foundation na podporu intelektuálních disidentů ve střední Evropě. K nevoli britských úřadů akademici přednášeli v Československu, Polsku a Maďarsku na mnoha tzv. podzemních univerzitách, pašovali k nám české i anglické knihy politické filosofie a mně přiváželi k vydání samizdatové rukopisy. Díky nim jsem vydal rozpravu o Voegelinovi (Voegelin@Patočka), kterého jsem tehdy ještě neznal. Vůbec jsem tenkrát netušil, jak významným filosofem se jednou Scruton stane, zejména pokud jde o obhajobu lidské přirozenosti, patriotismu a konzervativní koncepce společnosti i demokracie. Jeho knihy měly později naprosto mimořádný vliv nejen na mne, ale i na české politické myšlení.

Skupina jeho obdivovatelů, tehdejších brněnských studentů, k nimž mimo jiné patřili František Mikš, Petr Fiala a Jiří Hanuš, je dodnes vedle Občanského institutu Romana Jocha a Matyáše Zrna jádrem politického konzervatismu u nás. Pod vedením neúnavného Mikše vznikaly v Brně po listopadu 1989 časopisy jako Střední Evropa, Proglas, Revue Politika, dnes Kontexty. Jaké bylo mé překvapení, když po mém návratu, někdy začátkem roku 1990, kdosi volal z redakce právě založeného časopisu Proglas, že mají zájem přetisknout všechny statě konzervativních filosofů z mých londýnských Rozmluv. A co teprve Mikšova nakladatelská činnost v různých edicích, počínaje Centrem pro studium demokratické kultury (CDK)! Odhaduji, že za těch třicet let od převratu nejméně polovina konzervativní politologie vydané u nás, zejména anglosaských, ale i francouzských a polských myslitelů, vyšla v Brně jeho zásluhou. Časopis Kontexty svým zaměřením zcela odpovídá koncepci londýnských Rozmluv, s výjimkou statí o výtvarném umění. Mikš jako estetik a velký znalec moderního malířství mu věnuje značnou pozornost, zejména jeho konzervativnější větvi. Napsal několik knih o malířství, kde tak jako Scruton analyzuje bludnou cestu výtvarného umění k avantgardismu a dnešní vyprázdněnosti. Bez Scrutonova inspiračního vlivu by český konzervatismus jen živořil.

 

Proč si britští akademici komplikovali život a trmáceli se do tehdejšího Československa?

Některé fascinovala zkušenost s totalitním režimem a úsilí státu převychovat společnost a přáli si ji osobně poznat, jiní cítili solidaritu s lidmi, kteří touží po filosofii. Už tenkrát si tito konzervativci uvědomili, že něco z utopie marxismu-leninismu v západní Evropě hned tak nezmizí, a chtěli středoevropské svědectví využít. Samozřejmě, že v osmdesátých letech režim u nás už neměl totalitní energii, byl pouze udržovací a těžil ze systému, jenž vytvořili jeho zakladatelé v padesátých letech. Britská vláda se na výlety akademiků nedívala s pochopením, ale nemohla nic dělat.  

 

Rogeru Scrutnovi jste v roce 2020 věnoval nekrolog. Mimo jiné v něm uvádíte, že „nikdo se v obraně západní civilizace, jež se před naším zrakem hroutí, za posledních padesát let nevyjádřil lépe a inteligentněji“.

Ano, a to jsem na London School of Economics měl to štěstí, že jsem ještě zažil konzervativní myslitele jako byl Keneth Minogue nebo Michael Okeshott, dnes už by přednášet také nemohli. Oni ale ještě nezaznamenali nástup dnešních progresivistů jako o generaci mladší Roger.Ti počali ovládat humanitní obory v Británii a v Americe teprve koncem osmdesátých let a Scruton patřil k prvním konzervativcům, jež levice vyhnala z univerzit. Po založení konzervativního čtvrtletníku The Salisbury Review levicoví studenti na londýnské Birkbeck College, kde vyučoval estetiku a architekturu, proti němu pořádali demonstrace a zničili mu kariéru. Stal se symbolem anglického konzervatismu a progresivisté usilovali o jeho vyloučení z veřejného prostoru. Naštěstí existují svobodní nakladatelé a Scruton se vrhl na psaní, každý rok vydal knihu.

S noblesou jemu vlastní dokázal za všech okolností najít pravdivé jádro v názorech svých oponentů. Konzervativní pozici pokládal z principu za neideologickou (vytvořily ji dějiny a odpor vůči utopii), a pokud je to možné, zaujímá pomyslný střet mezi dvěma extrémy. V jeho vrcholném díle z roku 2014 How to be a Conservative (česky Jak být konzervativec, CDK) nám už samotné názvy kapitol ukazují, jak hledat pravdu padni komu padni pravda nacionalismu, pravda ekologie, pravda socialismu, pravda kapitalismu, pravda multikulturalismu, pravda liberalismu, pravda konzervatismu –, a netřeba ani dodávat, že s žádnou z těchto ideologií v jejich celku nesouhlasil. 

Jeho politickou antropologii snad nejlépe vystihují tato slova: “Stát by měl být menší, než prosazují socialisté, a větší, než si přejí klasičtí liberálové. Vláda má zjevný účel zajistit vnitřní smír a vnější ochranu. Společnost, má-li zůstat soudržná, musí být národní a občané vzájemně sobě oddaní, a to není možné bez solidární sociální pomoci. Zároveň by ale stát neměl být univerzálním dobrodincem a regulátorem společnosti, jak by si přáli rovnostáři, protože hodnoty a loajalita vůči státu vzniká v autonomních rodinách a skupinách zezdola a nikoli nařízením státu seshora. Stát může do jisté míry rozdělovat bohatství, ale opatrně a úměrně ke společenskému souhlasu těch, co jej vytvářejí, protože na něj mají právo.

 

A jaký byl jako člověk? 

Laskavý, vyrovnaný, poněkud introvertní, během diskuse nikdy nezvýšil hlas, natož, aby se rozčilil. K protivníkovi vždy přistupoval s ohledem a porozuměním, prostě anglický gentleman par excellence, jací se už možná nevyskytují. Měl ohromnou psychickou výdrž a morální odvahu postavit se proti proudu převažujícího liberálního mínění a nadlidskou pracovitost i neuvěřitelné renesanční vědomosti. Vydal šedesát knih a zdaleka ne všechny ze svého oboru politické filosofie, estetiky a kulturologie. Napsal velkou publikaci o ekologii, objemný slovník filosofických pojmů, knihu o víně, o lidském soužití se zvířaty, o hudbě Richarda Wagnera, zdrcující kritiku Evropské unie a také pár novel. Ta nejzdařilejší se odehrává v Československu, kam opakovaně přijížděl až do roku 1985, kdy jej vypověděli. Už v roce 1990 byl zpátky, aby pomáhal mladé demokracii.

Podporoval brexit, nebyl ale žádný izolacionista. Jako každý vzdělaný člověk miloval kulturu evropské civilizace, uměl francouzsky, německy a také poměrně slušně česky, pro Čechy měl slabost v srdci. Obdivoval český humor a skepsi (napsal knihu o důležitosti politického pesimismu), připadal si tu tak trochu jako doma. Českou hymnu považoval za jednu z nejkrásnějších.

 

Řekli o Rogeru Scrutonovi:

Petr Fiala

„Roger Scruton nám předával svou víru ve vzdělání, úctu, poznávání, obdiv ke kultuře, respekt k institucím, péči o skutečné hodnoty a lásku k člověku. Nepřestanu být vděčný za to, že jsem ho mohl poznat a že jsem jím byl inspirován.“

 

Petr Pithart

"Mně samotnému Scrutonův bohatý jazyk, obrazotvornost, jeho přirozená, věrohodná zakotvenost v běžných situacích všedního dne pomohly objevit cosi ve mně dávno usazeného, ale zatím němého. Spíše postoje, konzervatismus jako temperament než jako politický program.“

 

Mark Dooley

„Scruton své ideály vždy zhmotňoval do konkrétních činů, ať už to byla pomoc československým diseidentům nebo odchod z akademické sféry k hospodaření a psaní. Celý jeho život skýtal svědectví o tom, v co věřil a za co tak rezolutně bojoval.“  

 

 

 

Podnikavky na mateřské: Čalounice Monika Hálová a Silnější hybatelé

TIŠNOV: Monika Hálová z Tišnova má malou dílnu s názvem Hačati, kde opravuje křesla, židle a taburety, a pořádá čalounické workshopy, při nichž nechává zájemce nahlédnout pod pokličku svého řemesla. Patří k těm maminkám, které si během rodičovské dovolené uvědomily, že se už do svého původního zaměstnání nechtějí vracet, a hledaly proto nový projekt, jenž by je bavil a naplňoval. Monika jej objevila v čalounění nábytku, brzy ale začala při praktikování své živnosti pochybovat, zda se vydala správnou cestou, a tak se přihlásila do programu Silnější hybatelé České spořitelny, jehož hlavním cílem je podpora lokálních hybatelů, kteří budují společensky prospěšné podnikání. Stala se vítězkou jeho druhého kola, a také z tohoto důvodu jsme ji požádali o rozhovor. Máte ve svém okolí podobného hybatele, jemuž by program mohl pomoci? Až do 5. září 2022 se může přihlásit do podzimního běhu.

05.09.2022
Autor článku: 
Irena Koušková

Moniko, jak jste se k čalounickému řemeslu vlastně dostala? Co bylo tím konkrétním impulzem začít se věnovat právě čalounění starého nábytku? Co jste vystudovala a v jakých profesích jste do té doby pracovala? 

Rodiči jsem byla vedená ke studiu. Myslím, že jim vzdělání umožnilo žít lepší život, a tak tento lepší život chtěli i pro mě. Vystudovala jsem obor Ekonomie a Management na MZLU v Brně. Ještě v průběhu studia bakalářského titulu jsem odjela na rok do Anglie jako aupair. Na magisterské studium jsem se pak už hlásila do Anglie. Vybrala jsem si univerzitu ve městě Exeter. Měla výborné hodnocení a jihozápad Anglie už jsem trochu znala. Vystudovala jsem tam obor Cestovní ruch a regionální rozvoj. Studium v Anglii mě opravdu bavilo a já jej zakončila s vyznamenáním.

Pracovala jsem pak rok v Anglii v marketingu cestovního ruchu. Po návratu do ČR jsem si našla práci jako back office ve firmě, která dodávala různé propagační předměty. Stresu jsem zažívala tolik, až přišlo vyhoření. Už jsem tušila, že tato práce pro mě není. V kanceláři jsem ale ještě zůstala a to na pozici v marketingu ve firmě, která prodávala boty.

V roce 2015 se nám narodila dcera Karolínka a v roce 2017 syn Vilém. Další roky jsem strávila péčí o děti. Přemýšlela jsem co dál. Zpět do kanceláře jsem nechtěla. Vracela jsem se myšlenkami do dětství a vzpomínala na činnosti, které mě bavily jako malou. Miluju opravování starých věcí, je to jako by měly duši, a ta znova ožila. Už jako malá jsem ráda šila. Měli jsme doma veritasku a já již jako holčička na ní uměla šít. Vyráběla jsem oblečky a stany pro barbie nebo šila hadrové panenky.

Jednou jsem byla s dětmi na návštěvě u kamarádky. Popisovala, jak těžké je najít čalouníka, který by jí očalounil kuchyňskou lavici. Buď jí nebrali telefony, nebo nabízeli dlouhé dodací termíny. A to mě zaujalo. Začala jsem si o čalounění zjišťovat více.

Našla jsem si čalouníka, jemuž jsem začala zdarma chodit pomáhat. Byla to výborná zkušenost. V Brně je možné vyučit se v oboru čalouník/čalounice a na Střední škole stavebních řemesel Brno-Bosonohy. Na školu jsem se přihlásila a po roce získala výuční list.

V domě po babičce a dědovi v Tišnově mám nyní svoji čalounickou dílnu Hačati, kde opravuji stará křesla a židle, a také vedu čalounické workshopy.

 

Začala jste docházet na učiliště už během rodičovské dovolené? To muselo být náročné období…

Ano, na učiliště jsem začala chodit, když byly synovi 2 roky. V té době jsem už pečovala o děti pátým rokem. Do školy jsem tehdy chodila vlastně odpočívat. Možnost soustředit se půl dne na určitou jednu činnost byla pro mě velmi hodnotná. Syn navštěvoval školku dvakrát týdně. Jeden den jsem pomáhala v dílně a druhý chodila na učiliště.

 

Co vás vlastně na čalounění starého nábytku nejvíce těší?

Zajímám se o interiérový design. O upcycling a recyklaci. Miluju bazary, bleší trhy a reuse centra. Baví mě šití a práce s textiliemi. Obdivuji atmosféru ateliérů a řemeslných dílen. Když rozdělávám staré čalounění, tak o tom přemýšlím. Představuji si, za jakých okolností křesílko vznikalo. Postup, jakým tvořím nové čalounění, volím právě podle inspirace, kterou načerpám při odstrojování starého čalounění.

 

Čalouníků je dnes málo, jedná se o nedostatkovou profesi. Čím to podle vás je? V čem vidíte perspektivu oboru? Čalouník se často neobejde bez součinnosti s truhlářem, designérem. Je to také váš případ?

Tím, že každý čalouněný kousek je unikátní, musím při práci dost přemýšlet a rozhodovat se. Ta práce nejde rychle. Je třeba myslet na detaily, estetiku, ale i na funkční stránku, aby bylo křeslo pohodlné a dlouhou dobu zase sloužilo. Čalouníci potřebují zákazníky, kteří toto ocení. I proto vytvářím fotoalba postupu prací. Je tam právě vidět ta časová náročnost. I kurzy zákazníky vzdělávají. Když čalouním se skupinkou pěti lidí podsedák židle, máme na to sedm hodin. Většina vůbec neví, co tam tak dlouho budou dělat a raději si donesou podsedáky dva. Když odpoledne mají sedák vlastnoručně očalouněný, jsou rádi i za ten jeden.

Baví mě kombinace zakázkové práce, autorské tvorby a workshopů. Ráda opravuji stará křesla a židle. Jsem ráda, když se znovu používají a v dnešních interiérech vyniknou.

V Tišnově spolupracuji s restaurátorem dřeva. O tuto součinnost pečuji. Je velice praktické, že jsme blízko sebe.

S designéry zatím nespolupracuji. Ale uvidíme, mohla by to být zajímavá zkušenost.

 

Jste rodačka z Tišnova? Čím vás město ležící kousek od Brna přesvědčilo, že jste se tu usadila, a neopustila jej jako řada mladých vzdělaných lidí při cestě za obživou?

Z Tišnova pochází moje babička a děda. Dům, který teď s mým mužem opravujeme, patřil mým prarodičům. Jako malá jsem běhala po zahradě a sbírala maliny. Děda Antonín nás se sestrou brával do okolních lesů na výlety a babička Josefa výborně vařila. Tišnov je menší město, máme tu ale vše, co potřebujeme. Do Brna je to 30 minut vlakem. Dům stojí hned u lesa, pod kopcem, kde se nachází tišnovská rozhledna. Je tu krásně.

 

Jak jste v sobě objevila podnikavého ducha? Byly krizové momenty a jak jste je překonala? Pomohl vám v tomto smyslu nějak program Silnější hybatelé? V čem vidíte jeho největší přínos, ať už pro váš malý byznys, nebo i pro vás osobně?

Hlavní motivací bylo dělat něco, v čem vidím smysl. Práci, ve které využiji svoje talenty a nadání. Něco, za čím si budu stát a budu mít chuť o tom každému říct. Po zkušenosti z kanceláří jsem si velice přála tvořit něco hmatatelného, vidět výsledky své práce. Můj muž podniká už sedmým rokem a to bylo pro mě taky motivující. Na začátku mě velice podpořil. Podnikání jde ruku v ruce s osobním rozvojem. Jsem pořád na cestě. Je stále na čem pracovat: být si vědomá vlastní hodnoty, umět se ocenit, poslouchat své zákazníky a poznávat je, umět si stanovit priority a organizovat svůj čas. Při tom všem nezapomínat na sebe a vnímat, jak se cítím a kdy potřebuji odpočívat.

V Silnějších hybatelích oceňuji hlavně kombinaci kouče a mentora. S mojí koučkou Hankou Kubátovou jsme nahlédly docela hluboko. Řešily jsme sebehodnotu, strachy, hojnost, zahlcení a potřebu odpočinku. S mentorkou Kamilou Brandejsovou to byly hlavně tabulky, finance, business plán a cenotvorba.

 

Každý řemeslník potřebuje čas, aby získal ve svém oboru potřebnou zručnost, praxi a odkoukal fígle svých zkušenějších kolegů. Z tovaryšů se až po létech stávají mistři. Nevnímáte to trochu jako svůj handicap? Co vám pomohlo získat potřebné řemeslnické sebevědomí? (Předpokládám, že to podnikatelské právě program Silnější hybatelé.) Jste v Cechu čalouníků a dekoratérů?

Čas, který jsem zdarma pomáhala v čalounické dílně, byl pro mě velice hodnotný. Naučila jsem se toho spoustu. Byla jsem jako houba a nasávala každou informaci a dovednost. Ve škole jsem se čtvrtinu času věnovala čalounické teorii. Zbytek hodin jsem strávila ve školní dílně; čalounila klasickou i soudobou technologií. Měla jsem možnost se kdykoli zeptat na to, co mě zajímá.

Avšak, každé křeslo je originál a je třeba o tom takto uvažovat. Stále se učím a myslím, že ještě nějakou dobu budu. A to mě právě baví!

V Cechu čalouníků a dekoratérů nejsem. Cech má docela vysoké roční členské příspěvky a já vůbec nevím, s čím by mi mohl pomoci. Myslím, že je docela škoda, že cech nefunguje lépe. Co mě však zajímá, je skupina na Facebooku: Upholstery friendly forum. Je to skupina čalouníků z celého světa. Kdybych potřebovala poradit, obrátím se na členy této skupiny. Tady také čerpám hodně inspirace.

 

Nesetkáváte se někdy s genderovými předsudky, že lepší řemeslník – čalouník musí být muž? Přece jen jde o technický obor, který vyžaduje používání nejrůznějších nástrojů a někdy i fyzickou sílu.

Ne, to jsem se ještě nesetkala. Zrovna čalounění mi přijde jako obor, ve kterém mohou ženy opravdu vyniknout. Je zde potřeba kreativita, cit pro detail, trpělivost, estetické vnímání. Já jsem například zúžila svoje zaměření na křesla, židle a taburety. To může být vnímáno jako určité omezení. Na druhou stranu staré gauče a velké sedačky se jen zřídkakdy vyplatí opravovat. Když potřebuji pomoct, poprosím svého muže.

 

Pořádáte čalounické workshopy, čímž k řemeslu přivádíte další zájemce, což není úplně běžné. Jak vypadají? Máte více vlastních zakázek, nebo je v současné době větší poptávka právě po těchto kurzech?

O čalounické workshopy zájem je. Lidé mají možnost strávit den v dílně Hačati v Tišnově. Dílna se nachází ve staré vilové čtvrti hned u lesa. Kurzisté si rádi prohlídnou vzorníky potahových látek a vybavení dílny. Často je zajímá typ šicího stroje, sponkovačky nebo kompresoru. Bavíme se o čalounických materiálech a kde je pořídit, nebo si prohlížejí čalounickou literaturu. Za den stihneme očalounit podsedák židle nebo začneme pracovat na opravě křesílka a zájemci si odnesou instrukce k dalšímu postupu. Díky kurzům se setkávám s velice zajímavými lidmi. Často pracují v kancelářích a den u mě je pro ně velice zajímavý a osvěžující.

Baví mě právě kombinace práce na zakázkách a kurzů. Dělat jen jedno z toho by nebylo ono.

 

Kdo jsou vaši zákazníci? Orientujete se jen na zakázky od jednotlivců? Nebojíte se, že teď budou mít lidé hlouběji do kapsy a že si nákladné renovace nebudou moci dovolit?

Zákazníci, pro které čalouním, mají často s křesílky spojenou nějakou vzpomínku. Křesla patřila jejich rodičům nebo prarodičům. Opravou získají zajímavý prvek do interiéru, pohodlné sezení, a zároveň si takto uchovají vzpomínky. Zajímají se o proces čalounění a potěší je fotoalbum, kde zachycuji postup prací. S hotovým křeslem pak předávám osobní psaní.

Účastník workshopu je častěji žena než muž. Chce se něco nového naučit a mít radost z hmatatelného výsledku. Pustit se sama do čalounění netroufá, chce poradit a podpořit. Je ráda, že může strávit den v příjemném prostředí mojí dílny. Na konci dne je nadšená z toho, co vytvořila.

Ráda bych se zaměřila více na autorskou tvorbu. Křesla opravila a až potom předala zákazníkovi. Otvírá mi to možnost tvořit zajímavé a nápadité kousky a vyjít vstříc objednavateli, který hledá retro solitér a chce jej hned. Chce originalitu.

 

Je nějaká zakázka, na kterou nikdy nezapomenete? Ať už je to kvůli její náročnosti, příběhu, který za krásným kusem nábytku, věci s pamětí, stojí apod.?

Zatím asi největší překvapení jsem zažila, když mě oslovili, abych čalounila rakve na ostatky. Jednalo se o truhly z bukového dřeva, které vyrobil restaurátor dřeva, s nímž v Tišnově spolupracuji. Dělali jsme je pro baziliku Nanebevzetí Panny Marie na Mendlově náměstí v Brně a vnitřní polstrování bylo potaženo do tmavě červeného dyftýnu.

 

Už jste zmínila, že jsou vám blízké principy cirkulární ekonomiky, upcyklace, udržitelného způsobu výroby. Profesionální renovací starého nábytku je vlastně naplňujete. Budete tento směr nějak rozvíjet?

Ano, je to tak. Velice s těmito principy souzním. Dělá mi radost, že svojí prací podporuji cirkulární ekonomiku. Ráda bych spolupracovala s tišnovským, nově vzniklým, reuse centrem a párkrát do roka otevřela dílnu místním a pomohla jim s přečalouněním starých židliček.

 

Hačati máte zatím jako vedlejší činnost. Chtěla byste se živnosti věnovat naplno? Jaké překážky vám v tom zatím brání?

Dům v Tišnově opravujeme. Bydlíme zatím v Brně-Kohoutovicích. Denně vozím dceru do školy v Tišnově a syna do lesní školky za Tišnovem. Zařizuji věci okolo rekonstrukce domu. Čas na práci mám omezený. V přízemí domu buduji větší dílnu, kde budu moci vést workshopy i pro skupinku tří lidí. Chci tu mít taky více místa pro skladování materiálu a křesel. Plány jsou, jen vydržet.

 

Dá se uspokojivě skloubit podnikání, domácnost, rodina a další aktivity? Jak dobíjíte baterky?

Uspokojivě jak kdy, ale skloubit se dá. Je to o každodenním balancování a plánování. Abych to zvládla, chodím do lesa běhat, cvičím jógu a odpočívám na zahradě. Těším se, až se přestěhujeme do domu v Tišnově. Opravený starý dům s terasou, zahrada s ovocnými stromy a les za domem...

 

www.hacati.cz

Létající biochemik Michal Svoboda

ČR-BELGIE: Stále usměvavého biochemika Michala Svobodu znám díky natáčení dokumentu České kořeny v Lucembursku a Belgii, do kterého jsme ho s kolegy angažovali jako zajímavou osobnost. Žije v Bruselu, ale duší je stále Pražák. V našem dokumentu vypráví, že se k chemii dostal díky zlomené ruce o prázdninách, když u dědečka na venkově spadl z třešně a pak trávil čas se sádrou v knihovně. Tam objevil knížku o chemii, která ho nadchla. Svůj vysněný obor vystudoval až v emigraci, v Belgii, kam odešel v roce 1969 a kde se ocitl souhrou mnoha náhod. Vědecké úkoly a rozšiřování znalostí v oboru ho dovedly až k biochemii a v ní k vynikajícím výsledkům. Ty mj. pomohly v Bolívii zvládat kritickou situaci s rozšířením onemocnění způsobeného tamním cizopasníkem. Při našich rozhovorech mne ale zajímaly i jiné věci.

Autor článku: 
Martina Fialková

Tvoje příjmení Svoboda je pro tebe, zdá se mi, docela přiléhavé. Za svobodou jsi odešel v roce 1969. Přemýšlel jsi o odchodu už předtím? To jsi byl, tuším, gymnazista. 

Nikdy jsem si nemyslel, že budu žít v jiné zemi. Jsem stále v duchu Čech a Pražák. Samozřejmě, přál jsem si cestovat a poznávat svět. Maminka pracovala v nakladatelství, táta překládal z francouzštiny a ruštiny. Mimo jiné byl v Bruselu na Expo 1958. Když se vrátil, ukazoval mi úžasné, barevné prospekty. Moc se mi líbilo Atomium a přál jsem si procházet se v něm z koule do koule.

Chodil jsem do SVVŠ na Zatlance, kousek od Anděla. Spolužáci se bavili o koncertech ve Sluníčku a Music f klubu (dnes klub Futurum). Zapsal jsem se do klubu také, byl v podzemních prostorách Kulturního domu Prahy 5. Do té budovy jsme chodili i do tanečních a v neděli odpoledne také na čaje. Hrály tam bigbeatové skupiny, známé i začátečnické, nejvíc nás zaujali Primitives Group, tancovalo se, svobodně povídalo. To byly roky 1966–7. Víc nás sice zajímala muzika a beatníci, ale sledovali jsme, že svoboda, kterou jsme měli v klubu, se najednou dostala i do hromadných sdělovacích prostředků.

 

Tvůj sen procházet se Atomiem tedy nebyl tak nesplnitelný?

Měl jsem francouzštinu jako třetí jazyk a dopisoval si už tehdy s jednou belgickou dívkou. Studenti z lycea v Charleroi pak navštívili naši Zatlanku. V dubnu 1968 mi bylo 18 a měl jsem tedy právo na pas. Tenkrát, v době politického uvolnění, bylo cestováni volné. Tak jsem odjel na své první "dospělé" prázdniny do Belgie a přirozeně jsem tu navštívil i Atomium. A právě v Bruselu jsem se dozvěděl o okupaci Československa 21. srpna.

Řekl jsem si: "Pro jednou se něco v Praze děje a já tam nejsem!" Vrátil jsem se asi týden na to téměř prázdným vlakem, zatímco vlaky v opačném směru byly už plné emigrantů. Na nádraží v Norimberku se mne různé organizace snažily přesvědčit, abych se nevracel, a nabízely se tu různé možnosti, ale já jsem tehdy nechtěl. V Praze byly v ulicích ještě tanky a na stanovištích obrněné vozy. V září mě pak Rusové kvůli puberťácké provokaci zatkli.

 

Jak se to stalo?

Začalo to nevinně, ale mohlo to skončit špatně. Šel jsem s jednou dívkou kolem takového stanoviště poblíž Anděla, před místní komandaturou, kde na obrněnci seděli a hlídali Rusové, a chtěl je provokovat. Řekl jsem, že jsem kontrarevolucionář. Jeden z vojáků za námi přiběhl a přátelsky mi řekl: "Tohle nemůžeš říkat, kluku!" Skončilo by to takhle, kdybych se asi za hodinu nevracel kolem nich zase, tentokrát sám. Jiný voják, když mne viděl, řekl někomu: "To byl on!", načež mne zatkli a musel jsem s nimi jít na komandaturu. Jenže to už mne nebavilo. Nějaký mladý důstojník mi pokládal otázky: Jestli jsem po nich střílel… Řekl jsem, že to neumím a nemám zbraň. "A kdybys ji měl?" Odpověděl jsem "ano". On to pokaždé naťukal na stroji a nechal mne to podepsat. Naštěstí pak přišel nějaký vyšší důstojník, asi velitel, s čapkou jako Čapajev a zeptal se, o co jde. Pak mávl rukou a dal rozkaz, at´mne předají české policii. Tam se mnou sepsali krátký protokol a řekli mi, že jsem měl štěstí, že mne neodvezli někam jinam. Pak mne pustili.

Na podzim 1968 lidé drželi ještě spolu a panovala dobrá nálada. To se ale postupně zhoršovalo, až byl odvolán Dubček a k moci se dostal Husák.

 

Co nakonec rozhodlo o tvém odchodu?

Ještě v létě 1969 jsem se vypravil do Belgie znovu, s jednou dívkou, která tam měla známé. Rozhodla se emigrovat, já jsem o tom stále ještě neuvažoval. Doprovázel jsem ji po úřadech a překládal jí. Když vyplnila žádost o azyl, přišel úředník, abych ho také vyplnil. Myslel jsem si, že ho vyplním a rozhodnu se později. To jsem netušil, že už na podzim komunisté opět zavřou hranice. Studentka ze sousedství, Catherine, ale udělala něco, co rozhodlo o mém životě. Zeptala se mne, co bych chtěl studovat. Když jsem řekl, že chemii, strávila se mnou skoro celý den, chodili jsme po různých odděleních bruselské univerzity (ULB), až jsme našli ta správná okénka. A podali moji žádost o uznání čs. maturity, o zapsání na přírodovědeckou fakultu, žádost o stipendium. K tomu všemu jsem musel mít status žadatele o azyl, a to rozhodlo. Status jsem si nechal a tudíž jsem zůstal v Belgii.

 

Přestože jsi tam přišel bez ničeho, mohl jsi jít studovat? Nejdřív asi musela být nějaká práce? A jak to šlo potom?

Myslel jsem si, že studovat zde vysněný obor bude pro mne složité. Akademický rok tenkrát začínal v říjnu. Do té doby jsem pracoval na tři směny v továrně Acec na předměstí Bruselu. Pak přišlo studium ve francouzštině – zpočátku únavné, když jsem neznal specifické termíny. Se stipendiem jsem neměl na vybranou: musel jsem uspět každý rok. A jinak? Hrozil by návrat do továrny. Dnes je to jiné, se stipendiem se může i opakovat, myslím, že to ale snižuje motivaci. Zakončil jsem studia s vysokým vyznamenáním a měl jsem štěstí. Přijali mne jako asistenta na katedře biochemie Lékařské fakulty ULB. Měl jsem své studenty v laboratořích a připravoval se na doktorát. V roce 1974 jsem také dostal belgické občanství a pak šel na belgickou vojnu. Doktorát jsem obhájil v roce 1979 a byl hned na to definitivně přijat do akademického sboru fakulty. Zůstal jsem tam až donedávna, do roku 2020. Ted si užívám penze.

 

Jaká je přesněji tvoje specializace a čemu ses nejvíc věnoval během své kariéry? 

Během doktorátu jsem studoval hormonalni aktivaci pankreatické adenylat cyclasy. Už tehdy bylo dokázané, že protein Gs a jeho aktivace adenylate cyclasy je klíčový mechanismus akce toxinu cholery. V případě buněk střeva to znamená permanentní sekreci vody a tudíž diarheu až desítky litrů denně a dehydrataci pacienta.

Izolovali jsme take toxin z Bordettela pertussis, bakterie způsobující černý kašel. Později jsme se zaměřili na studii genu receptoru téhle rodiny. Byli jsme první, kteří publikovali sekvenci receptoru glukagonu, hormonu, který udržuje hladinu glukózy v krvi během půstu. Později jsme studovali promotér genu tohoto receptoru glucagonu. Ten gen je paradoxálně aktivován glukózou. A my jsme identifikovali element, který tu aktivaci řídí.

 

Díky práci na bruselské univerzitě ses ale dostal i docela daleko do světa. Kam a s jakým posláním? 

Například na různé kongresy – jednou, dvakrát ročně. Rád vždy růstanu nějaký den navíc a cestuji. Byla to už v době doktorátu příležitost, jak poznávat svět. Od roku 1999 mě univerzita začala minimálně jednou ročně vysílat do Bolívie, na univerzitu v Cochabambě. Nejdřív, abych tam vybudoval laboratoř molekulární biologie, v rámci speciálního programu financovaného Belgií. Byl určen studentům s profesionální praxí, takže mým studentům bylo i víc než 30 let. Nejlepší dostávali stipendium na doktorát nebo na tříměsíční stáž v Belgii – na různých univerzitách, ale nejčastěji na naší. Permanentně byli v naší laboratoři 2 – 3 studenti z Bolívie. Vzhledem k tomu, že nemluvili francouzsky, jen trochu anglicky, pracoval jsem skoro dvacet let také ve španělštině, kterou jsem se musel naučit hned ze začátku spolupráce s Bolívií.

 

Co konkrétního jste po vybudování té laboratoře v Bolívii řešili?

Už i to vybudování samotné laboratoře byl zajímavý úkol, když jsem tam na to byl sám. Jeden z dalších úkolů byl naučit Bolívijčany používat PCR metodu testování. Díky Covidu-19 se nyní hodně mluví o PCR testech. Ale tato revoluční metoda byla publikována už v roce 1985 a úplně změnila nejdřív výzkum a analýzu nukleárních kyselin a později s tím spojenou klinickou analýzu.

V Bolívii slouží nyní k detekci kongenitálního nakažení novorozeňat Chagasovou nemocí (způsobuje ji tam parazit Trypanosoma cruzi). V roce 2000 mělo asi 20% obyvatel provincie Cochabama tuto nemoc, přenášenou hmyzem. Dá se léčit první měsíce či rok po nakažení. Později už léky nejsou efektivní. Kolem 30% pacientů po "tiché", asi dvacetileté periodě, má velmi vážné syndromy (srdce, tlusté střevo) končící často smrtí. Asi 5% nakažených matek přenáší kongenitálně tuto nemoc na novorozeně. Pokud je přenos dokázán, dává se novorozeněti lék. Dokazuje se klasicky, pozorováním pupečníkové krve mikroskopem, ale to je snadné pouze, když je parazit přítomen ve velkém množství. Téma doktorátu jedné studentky z Bolívie v naší laboratoři bylo vyvinout a standardizovat metodu, kde parazit byl detekován i v minimálním množství metodou PCR.

 

Tady skromně zamlčuješ, že když jsi laboratoř a studenty vedl, je to zároveň tvůj úspěch – a v Bolívii to pomáhá, jak jsi říkal

Ty testy PCR se u novorozeňat dnes v Bolívii dělají běžně. Je to určitě užitečné a dobré pro ta novorozeňata, ale ovlivnit tu epidemii samotné testy nemohou. Pro snížení rizika nakažení jsou důležité pesticidy, proti kterým tu v Evropě bojujeme (ještě přesněji tady insekticidy). Hmyz Triatoma infestans (který parazita Trypanosoma cruzi přenáší) žije ve skulinách domů, hlavně v domech postavených z vepřovic na venkově. A nic jiného, než pesticidy, proti němu nepomáhá.

 

Jak dnes zpětně vidíš svoje působení v Bolívii ?

Učit studenty, organizovat laboratoř a řídit jejich výzkumné práce bylo zajímavé, cítil jsem se užitečný. Poslednich pět let jsem ale pak koordinoval všechny programy financované Belgií v Bolívii (celkem 12, od medicíny po sociologii a čtyři studia Master). To jsem jezdil do Cochabamby častěji, ale na kratší dobu. Všeobecná řídící funkce se mi líbila už méně. Diskuse s tamějším rektorátem a vedením univerzity se točila víc kolem politických než akademických požadavků. Byl velký rozdíl mezi mladými, kteří se chtěli učit, a vedoucími volenými pracovníky, kteří hlavně chtěli být v hezkém světle tamní vedoucí strany (MAS).

 

Co jsi tam ještě měl možnost zažít, myslím kromě samotné práce? 

Z Bolívie mám samozřejmě i spoustu jiných zážitků... Protože mne vždy přitahovaly minerály a nerosty, má první soukromá cesta vedla do Potosí. Do města, které leží v 4 000 m n.m. pod horou Cerro Rico (Bohatá Hora). V dobách španělské kolonizace se tam těžilo ohromné množství stříbra. V 16–17. století bylo Potosí největší město s evropskou kulturou, větší než Paříž. Dodnes tam je spousta malých rodinných dolů, které lze navštívit. Je to namáhavé, vhchod do dolu je ve více než 4 200 m. n. m., leze se z patra do patra po žebřících. Venku je chladno, ale uvnitř horko. Je povinné přinést jako dárky listy koky a dynamit. Obojí je tu volně v prodeji. Ostatně ty listy koky je nutné vzít si i kvůli námaze a nadmořské výšce. Celkem jsem byl v Potosi třikrát a navštívil sedm dolů.

Jiná úžasná cesta, kterou jsem také vykonal třikrát, je čtyřdenní túra od solného jezera Salar de Uuni (ve 3 850 m.n.m.) směrem na Laguna Colorada (Červená laguna, kvůli korýšům) a Laguna Verde (Zelená laguna, kvůli rozpuštěné mědi). Solné jezero vypadá jako zamrzlé, je větší než Středočeský kraj a pokrývá ho několikametrová vrstva soli. Také jsou tam bohatá ložiska lithia a je obava, že oblast bude kvůli tomu zpustošená. Cesta k lagunám vede pouští. Na ty čtyři dny musíte mít s sebou jídlo a hlavně dost pití.

Na víkendy jsem jezdil často do tropické zóny. Cochabamba ve výšce 2 500 m.n.m. je oddělená pouze jedním průsmykem od Amazonie, která je 300 m.n.m. Za tři hodiny je člověk v úplně jiné zemi. Místo vlněných svetrů trička.

 

Teď máš konečně víc času na všechny svoje koníčky. Už od mládí máš rád tanec, chodíš taky cvičit, potápíš se. Tím největším koníčkem je ale sportovní létání. Jak ses k němu dostal?

Od dětství mě přitahovala letadla. Pamatuji, že mě rodiče zavedli na letecký den v Ruzyni, myslím tak v roce 1955. Pořád jsem potom maloval letadla. Ale konkrétně jsem začal v plachtařském klubu na univerzitě během doktorátu, až tady v Belgii. Protože v okolí Bruselu větroně létat nesmí a krajina není nejvhodnější, náš klub byl až na letišti v Saint Hubert v Ardenách. Létal jsem tam na československém letounu L-13 Blaník. Byl zbrusu nový, klub ho právě koupil (1973–4). Byl to v té době asi nejlepší školní a akrobatický větroň. Po vojně jsem začal létat na motorových letadlech na letišti v Grimbergenu, pár km od Bruselu. Tam létám dodnes, klub si ponechal jméno "Sabena Aeroclub".

 

Co ti létání dává? Vím, že kromě toho se věnuješ i paraglidingu. Je to ještě znásobená svoboda, kterou jsi v Belgii našel? Možná se z výšky dá lépe najít i dnes tolik potřebný nadhled?

Težko říct. Je to všechno: radost ovládat stroj ve třech dimenzích. Mít nadhled nad krajinou. Vidět zemi jinak než z "přízemního" pohledu. Belgie je velmi plochá, jinak než z letadla pohled do krajiny shora není.

 

Vzpomínám na tvoje přání do nového roku, které znělo:

"Ať už se na ten Sars-Cov-2 adaptuje náš imunitní systém, aby nás různé autority přestaly omezovat v naší svobodě cestování, kultury atd. " To už se vlastně stalo, a horší to s covidem snad už nebude. Přišlo ale jiné globální nebezpečí, které nás všechny ovlivňuje, a to je válka na Ukrajině. Tvoje dospělé děti, syn a dcera, jsou už více Belgičany. Mluvil jsi s nimi někdy o svých zkušenostech z roku 1968, a je jim díky tomu situace jasnější?

Hluboce lituji války na Ukrajině. Myslím, že se jí mohlo s trochou dobré vůle zabránit. At´dopadne jakkoliv, samozřejmě nejvíc ztratí obě válčící země, ale ztratí i celá Evropa. Naproti tomu je to velká příležitost pro USA a Čínu. Škoda, škoda! Samozřejmě jsem vyprávěl dětem o roce 1968, ale pro ně, ročníky 1985 a 1988, to je něco, jako byly pro nás problémy Rakouska-Uherska. Pradávná minulost.

 

Žiješ už dlouho v zahraničí. Co tě s Prahou a Českou republikou spojuje?  

Mám ještě v Česku sestřenice a bratrance, udržuji kontakty s tehdejšími přáteli a některými spolužáky a mám vždycky radost ze společných srazů. V Praze si taky vždy projdu "svoje" místa. Ale jednoho moc dobrého kamaráda, také chemika, mám ještě v Seattle. Je to Franta Tureček, se kterými jsme kdysi dělali první pokusy, když jsme si koupili knihu Chemie a technologie výbušnin. Franta vystudoval doma, na Karlově Univerzitě. Emigroval pak do USA a je tam velice úspěšný. V roce 2010 byl v Česku oceněn titulem Česká hlava a myslím, že v nějakém novinovém článku při té příležitosti také vzpomínal na naše první společné výbuchy, když nám bylo 13-15 let.

Zapomenutý kraj aneb Kultura ve Šluknovském výběžku

ÚSTECKÝ KRAJ: Šluknovský výběžek. Severní část České republiky s poměrně nízkým osídlením, několika městy a krásnou krajinou. Místo, kam se jezdí za odpočinkem a turistikou spojenou nejčastěji s Národním parkem České Švýcarsko. Letošní léto k němu směřovala a stále směřuje pozornost kvůli ničivým požárům a vzniklým škodám, ale i následným možným přínosům pro krajinu. Záměr alespoň částečně zmapovat místní kulturu v tomto možná trochu zapomenutém koutě Čech však vznikl dlouho před létem a načasování je jen synchronicitou.

Autor článku: 
Hana Galiová

Každé místo, město, kraj má svá specifika v mnoha oblastech, kulturní nabídka a její uchopení je jednou z jejich nezbytných částí. Zatímco v Praze, Brně, Ostravě, ale i v menších okresních městech bývá možnost vybrat si z různých druhů kulturního vyžití několikanásobně vyšší, než co je člověk schopen navštívit a pojmout, v jiných částech republiky jsou lidé zvyklí za kulturou dojíždět, zorganizovat si akci sami nebo navštěvovat, co se jim nabízí bez větší možnosti volby.

Šluknovsko je krajinou plnou starých a dávno nefunkčních továren, které v minulosti sloužily k výrobě nití, textilu a skla. V budoucnu by mohly být při dobrém záměru a balíku peněz v zádech využity jako kreativní centra, místa rezidencí, sídel divadel či jiných kulturních spolků. Ale možná je to spíš utopie a nejistý podnik, i když náznaky, například v podobě Nové Perly Kyjov, která vznikla z iniciativy Nakladatelství Divus, se již v kraji objevují. Jedná se o ambiciózní projekt v bývalé továrně na nitě, jenž by do regionu mohl přivést návštěvníky nebo umělce. Součástí Nové Perly je galerie, obytné ateliéry, tiskárna, kavárna. V roce 2022 nabídla prostory jako dočasný domov ukrajinským uprchlíkům a pokračuje v úpravách interiérů, pořádání besed, výstav, jógových cvičení.

Místem s dlouhou tradicí a kulturním ostrovem ve výběžku je další bývalá níťárna − Fabrika Doubice. Doubice je malá vesnice, která se dostala do širšího povědomí nejen české veřejnosti jako místo, kde měl svoji chatu Karel Gott. Ve Fabrice se měnili majitelé, ale vždy bývala dějištěm koncertů, workshopů a setkávání. Některé kapely v prostorech Fabriky i zkoušely, za to pak odehrály koncert. Mezi nimi třeba UDG, Lenka Dusilová, Nightwork. Letos měla Fabrika v květnu na programu vyprodaný koncert Laca Decziho, během prázdnin vystoupil Gerald Clark, alternativní kapela Mutanti hledají východisko, Vladivojna la Chia s elektromantickou kapelou Tepe a září, v srpnu se chystá ještě Harmcore Jazz Band a Tros Discotequos. U Fabriky se nachází od roku 2020 Cifra Gallery − bílá kostka v přestrojení. V této galerii, která je otevřená během vernisáží a na požádání, se 19. 8. uskuteční vernisáž Vladimíra 518 – Cargo. Trans. Logistic. Dle facebooku Cifra Gallery v ní zároveň vzniká pozvolna v přilehlém sadu sochařský zahrada z děl některých umělců, kteří jsou na Cifru napojení.

Když se ohlédneme do minulosti, byl na poli kultury ve Šluknovském výběžku velmi aktivní varnsdorfský Kulturní dům Rozkrok. Jeho dramaturgie se změnila, ale i v současné době nabízí kulturní program, spíše však malých forem. Konají se tam vernisáže, vystoupil v něm Vladimír Václavek na koncertě pro ukrajinské uprchlíky, točil se v něm Odborný dohled nad výkladem snu. KD Rozkrok patří nyní spíše k sousedským klubům, jehož podkrovní prostory jsou vyhrazeny pro alternativní vzdělávání dětí, letos se v nich například koná příměstský tábor pro malé Ukrajince. Kulturu lidé na tento prostor napojení vnímají i ze širšího hlediska udržování kulturních tradic, u Rozkroku je sušárna, moštárna, povidlárna, konají se tam například dožínky a sousedské slavnosti. „Vzhledem k pokročilému věku sousedů a změn rodinného složení organizační skupiny kolem KD Rozkrok není v plánu vracet se k hlasitým koncertům, spíše chceme pokračovat cestou workshopů a podobného sousedského programu,“ říká Michal Šatník, zřizovatel KD Rozkrok.

Ve výběžku se konal Čtverec, hudební festival původně metalových, později alternativních kapel, který se považoval za nejstarší a zároveň nejseverněji položený festivalu v Čechách. Uspořádal více než dvacet ročníků, pak změnil několikrát i místo působení a v současnosti již neprobíhá. U podobných akcí většinou záleží na síle, času a energii pořadatelů, kteří nezřídka mívají svá povolání a kultura je jejich koníčkem. V dnešní době vnímají většinou pořadatelé, a to nejen v této části republiky, že bez silného zázemí prostorového, technického a finančního je po dvou letech covidu a s narůstajícími cenami energií i služeb poměrně velká zátěž a někdy i risk uspořádat větší akci.

Do takového podniku se pustilo město Česká Kamenice, které v červnu uspořádalo velký dvoudenní hudební festival KAMEN!CE. Letos se konal již druhý ročník s kapelami zvučných jmen, mezi nimiž byla hudební skupina Zrní, Vypsaná fixa, Aneta Langerová, Ventolin, Vltava, ale v nabídce nechyběly ani film, divadlo, výstavy. Ohlasy návštěvníků jsou velmi pozitivní a akci vítají jako potřebné rozšíření kulturní nabídky, která je ve výběžku spíše roztříštěná a postrádá vlajkové akce, festival, velké podniky. A jak potvrdil Jakub Bureš, externí zaměstnanec organizační složky Kultura a cestovní ruch České Kamenice, tuto ambici festival má. Chce, aby „KAMEN!CE fest byla jednou s největších kulturních akcí v Ústeckém kraji, o které by po vyřčení jejího názvu věděl každý i na jiných místech České republiky, třeba ve Zlíně“. KAMEN!CE fest má obrovskou výhodu, osvícené vedení města. To alokuje na festival takovou část z jejího rozpočtu, díky které spolu s dalšími finančními zdroji z programu Evropské unie, Ústeckého kraje, Ministerstva kultury, sponzorů a výdělku ze stánků s jídlem či stanového městečka spolu s dobrovolným vstupným je celý festival soběstačný a neocitá se v červených číslech. Organizátoři festivalu chtějí pokračovat ve vysoko nasazené laťce, mezinárodním obsazení i dobrých kapelách, a mají stanovený termín na třetí ročník, 15.−17. 6. 2023.

Ještě jedna akce, která stojí za pozornost, se koná v České Kamenici. Divadelní Fest Broukovec. Letos se konal na začátku května a přivezl do České Kamenice pestrý program v podobě devíti divadelních představení, mezi nimiž nechyběly kusy pro děti, ale například i představení Antiwords pražské Spitfire Company. O České Kamenici bude asi ještě slyšet a rozhodně je jedním z tipů, kam se vydat na výlet, který může být spojený s návštěvou kulturní akce.

Kulturní program ve výběžku nabízí samozřejmě i několik kin, Městské divadlo Varnsdorf, rumburský kulturní dům. Mezi nárazové akce patří Loutkový festival v Dolní Poustevně, na samých hranicích s Německem, Mandava Jazz, přeshraniční hudební festival, který se koná od začátku září do 23. října. Na něm vystoupí na české straně například Dan Bárta a Illustratosphere, Bára Zmeková Trio. Kyjovský festiválek, na louce za obcí Kyjov, letos již 23. ročník. Fly, projekt Vladimíra Václavka, La Banda de Contenedor a další. Svatojánské slavnosti na Vlčí hoře, festival Eastern Tunes v Mikulášovicích zaměřený na podporu tibetské a asijské kultury, s tanečním workshopem, divadelním vystoupením, živou muzikou, jenž letos proběhl v červenci. Další z možností, jak se dostat za kulturou, je funkční spojení sportovní akce a kulturního programu, jako například při tradičním cyklistickém závodu Tour de Zelňák, který se koná v Rumburku vždy první sobotu v září, Houmerův triatlon v Jiříkově, největší triatlonová událost ve Šluknovském výběžku, který letos uspořádal v sobotu 6. 8. již 28. ročník. Ten bývá zakončen Houmerovým hudebním festivalem, letos na něm vystoupily mimo jiné kapely Vltava, Portless a Kamelot. Kulturní program bývá také součástí městských a vesnických slavností, návštěvníci mají možnost zavítat na Tolštejnské slavnosti na hradě Tolštejn, dominantě pod horou Jedlová, nebo Nožířské slavnosti v Mikulášovicích, kde se vyrábí legendární nůž rybička.

Ve Šluknovském výběžku je na poli kultury z čeho vybírat, i když se na návštěvníky nevalí jedna akce za druhou, je možnost najít si pro sebe program dle vlastní chuti. I když možná ne tak často, jak by si někteří přáli. Přesto není ani v tomto možná trochu zapomenutém kraji kultura rozhodně ztracena a v případě některých projektů ukáže budoucnost, jak uspěly a prosadily se.

 

A aby nebyl článek jen popisným shrnutím situace zvenčí, je doplněn o krátký rozhovor s Markem Doušou. Marek Douša, ilustrátor, kreslíř vtipů, publicista. A velký znalec Šluknovského výběžku, kde provozuje webový portál naseveru.net, výběžek.eu, cokolivokoli.cz. Marek Douša, s nímž jsme se na rozhovor sešli stylově přímo ve výběžku, žije v tomhle regionu od první třídy základní školy a kulturních akcí sjezdil a navštívil nepočítaně.

 

Jak vidíš návštěvnickou základnu kulturních akcí ve výběžku?

Většinou jsou to lidi, kteří se večer dívají třeba na Primu a nechtějí nic jiného. Pro ty se často přiveze hotový program externích agentur nebo mainstreamové hvězdy, tím chci říct, že se tu s publikem moc nepracuje. Pro společnost nebo pro rozvoj kultury to ale moc dobré není, protože to je většinou nějaká estráda naživo… Zároveň je to ale lepší, než kdyby nebylo v nabídce nic. Snad.

Varnsdorfské divadlo má nějaké, řekněme, tradiční programy, abonmá, se stálou diváckou obcí, když ale pan ředitel Martin Musílek na podzim pořádá akci Vítr z hor, festival nezávislých divadel, hraje se tam přesilovka, lidé na to nepřijdou, nejsou na to připravení. Je výborný, že to dělá, ale nemá tam podporu, kterou by to potřebovalo.

 

Jsou akce, jimž se tu daří?

Jsou tu malé akce, které třeba dělává Jarda Navara v Kyjově, Kyjovský festiválek. Tam je situace trochu jiná v tom, že to dělá na své louce, ve své režii. Ve Fabrice v Doubici měly koncerty dlouholetou tradici, s diváky se pracovalo, vědělo se, že když tam člověk půjde v pátek nebo v sobotu, vždycky tam něco bude. Publikum nebylo nutně místní, chodili lidi z Prahy, co mají v Doubici chalupu nebo z Nového Boru, lidi z Doubice taky na všechno nešli. Doubice byla výborná v tom, že si dělali svoje divadlo nebo Velikonoce, svoje akce. To si myslím, že je něco, co chybí nejvíc. Takové to: národ sobě.

Ber to tak, že to vidím z břehu spíše undergroundu nebo nezávislé kultury a té se až tak moc nedaří, na druhou stranu nepotřebuješ skoro nic, takže já furt myslím, že se to vrátí do těch garáží.

Můžeš si vymyslet mega festival, potřebuješ ale spoustu peněz anebo budeš pořádat něco menšího, nenápadnějšího, ale bude trvat, než si lidi zvyknou a naučí se na to chodit.

Festival v České Kamenici je fajn a je skvělé, že se jim to letos povedlo. Na druhou stranu je v Kamenici kulturák, kde se bojíš, není v dobrém stavu, není to prostor, který by byl nachystaný na normální a moderní produkci. Pro mě by bylo pochopitelnější a rozumnější, kdyby dali dohromady prostor kulturního domu, aby byl nachystaný na všechny akce.

 

Pořádal jsi někdy nějaké kulturní akce ty sám?

Kdysi jsem dělal filmový festival, Šenovská svině neboli SORRTA, podle časopisu SORRY, v letech 1995 a 1996. Potom jsem po roce 2000 dělal severské filmy, to jich bylo jenom pár a distribuovala je jen jedna firma a bylo jednodušší se s nimi domluvit. Dělal jsem tam taky výstavy po hospodách. Kreslíři, fotografové… Ale i to tě po čase unaví. Přišel jsem na to, že je pro mě jednodušší, když vezmu tři lidi do auta a pojedu někam jinam a všichni si to užijeme, než abych někoho přemlouval, aby přišel na moji akci. Možná je to škoda pro kulturu, ale už jsem neměl sílu. Ztratíš energii, a když nejsou peníze, je cokoli pořádat těžké. Dotace jsou pro mě nastavené podle logiky, kterou nedokážu pochopit, jednat s některými úředníky je pro mě tak velké utrpení, že si to raději odpustím… Naposledy jsme dělali cyklus fotovýstav na Šluknovském zámku, do toho ale hodil vidle covid, a pak se na zámku vyměnili lidé, takže jsem vlastně moc nevěděl, s kým jednat.

 

Co by kultuře v odlehlejších částech republiky pomohlo?

Myslím si, že na venkově je to všude dost podobné. Je snaha, aby to vypadalo, že nějaká kultura probíhá. Z větší části je to taková kultura, jakou lidi chtějí. Až na výjimky velkých měst, tam většinou chybí dramaturgie, systematická práce, která by to někam posouvala a vyvážila. Potom jsou lidi, kteří kulturu dělají, někteří za cenu sebezničení nebo dokud to vydrží. Já nevím, jestli je to dobře nebo špatně, že se to dělá takhle, ale ti lidé zaplaťpánbůh jsou. Kamkoliv přijedeš, tak narazíš na někoho, kdo se snaží. Víš, kde je najdeš. Jdeš kolem hospody a úplně to cítíš, že to tam žije…

Nepřepočítával jsem to, ale má se za to, že celý výběžek má 55 000 obyvatel, to byl počet, se kterým vždycky někdo pracoval. Těch lidí, kteří chodili na akce a vždycky jsi je někde potkal, bylo plus minus 500. Na druhou stranu se často říká, že se tu nic neděje, ale když jsem to objížděl, najel jsem třeba 300 kilometrů za víkend. Teď bude vernisáž v Galerii Cifra. Vladimír 518, vlastně v Čechách dost velké jméno, ale vsadím se, že publikum bude hlavně přivezené. Je to pořád dokola. Kdysi tu bylo více škol, kde byly internáty a studenti, chodili. Ne všichni, ale chodili. Vznikají nové podniky, ale taky zanikají. Koloběh života.

 

Kam případně jezdíš za kulturou mimo výběžek?

Objíždím severní Čechy a nestíhám to. Ústecký Činoherák, liberecké galerie i divadlo, Česká Lípa… Všude se něco děje, ale lidi od nás moc nepotkávám. Jsem tu od první třídy a spolužáky ze třídy na gymplu, kteří tu zůstali, spočítám na prstech jedné ruky. Kdo chtěl něco dělat, odešel. Před časem jsme pracovali se dvěma studenty, kteří byli na gymnáziu teď, a je to stejné, říkají: „My bychom tu rádi zůstali, ale co tu budeme dělat?“.

 

Kdybys měl říct, co je tu největší držák, nejlepší akce?

Nejlepší je jít do lesa. I když je momentálně sežranej broukem a u Hřenska shořel… Ty stromy znovu vyrostou.

 

Prázdninový výlet na Ostrov lidových krojů

OSTROV U BOHDANČE: Kroje jsou specifickým výrazem místní kultury, udrželi jsme si k nim dodnes vřelý vztah a někteří je při příležitosti rozmanitých slavností stále s hrdostí oblékají. Také proto nás zaujala zpráva o nově otevřeném Muzeu Ostrov lidových krojů (MOLK), které disponuje největší soukromou sbírkou historických venkovských oděvů v České republice. Unikátní expozice je navíc úplně první veřejnou prezentací všech krojových oblastí naší země. Že se jedná o opravdu mimořádnou záležitost, dokládá i ocenění v letošním jubilejním 20. ročníku prestižní soutěže Glorea musaealis, kterou pořádá každoročně Asociace muzeí a galerií − v kategorii „Muzejní počin roku 2021“ se muzeum umístilo na vynikajícím druhém místě. O rozhovor jsme požádali ředitele MOLK Jana Mičánka, duší historika, jinak lesního inženýra, aby nám svůj krásný, ale nákladný projekt blíže představil. V případě tohoto místního patriota a podnikatele se nejedná o jediný příspěvek k lokální kultuře…

Autor článku: 
Irena Koušková

Muzeum se nachází v areálu bývalého poplužního dvora Ostrov, který zrekonstruovala firma Less v letech 20052008. Leží v malé vesničce Ostrov nedaleko Bohdanče, Zbraslavic a Zruče nad Sázavou v okrese Kutná Hora. Expozice lidových krojů byla slavnostně otevřena 4. září 2021, kdy byl zahájen zkušební provoz muzea. V MOLK je nainstalováno na 260 úplných lidových krojů na figurínách, z čehož 40 kompletů tvoří kroje z německých oblastí. Celkem expozice představuje téměř 4 000 exponátů, z toho je například 64 zlatých ženských čepců, 300 ženských šátků, 100 párů historické krojové obuvi a mnoho dalšího. Expozice krojů je doplněna historickými předměty, které sloužily ke zpracování textilních surovin, předení a tkaní. Návštěvníci zde najdou i doprovodnou sbírku šátků, krajek s ukázkou jejich výroby, stuhy, čepce, panenek v krojích a dalších doplňkových předmětů.

 

Pane Mičánku, na Ostrovsku a Bohdanečsku jste znám nejen svými podnikatelskými aktivitami, ale také zájmem o krajinu, v níž žijete a kterou přetváříte i ctíte, ačkoli jste rodák z Brna… Společně s rodinou jste vydal před pár lety hned dvě knihy, které pojednávají o historii Bohdanče a Ostrova. Souvisí s tímto vaším zájmem také muzeum lidových krojů? Co vás k historickým venkovským oděvům vlastně přivedlo? Byla to náhoda? Jaký je váš vztah k tomuto regionu?

Projekt Muzea lidových krojů vznikl díky souběhu několika náhod. První byla rekonstrukce a restaurování areálu ostrovského poplužního dvora, tvořeného komplexem historických budov, převážně sloužících zemědělským hospodářským účelům. Vzniklo tak zvláštní místo, mající kouzlo a atmosféru spojení přírody, práce našich předchůdců a jejich kultury.

Další událostí byla náhodná možnost získat sbírku lidových krojů, kterou vytvořila zesnulá Ivana Buková a kterou jsme koupili od její maminky V. Čurdové. Tato sbírka tvoří základ dnešní expozice v Ostrově (asi 18 %).

Za další náhodnou okolnost můžeme označit fakt, že můj dědeček Martin Ševela vydal jednu z prvních publikací (U žúdra), zabývajících se lidovými kroji a zvyky na Kyjovsku.

Můj vztah ke zdejšímu regionu může charakterizovat dávný rozhovor s mým synem. Bylo mu tehdy asi osm let a zeptal se mě, jestli bude mít také děti.

„Ano, doufej, že ano. Mít děti je jeden z mála důvodů, proč jsme na světě,“ říkám mu moudře. „Prostě až budeš velikej, tak si najdeš ženu, kterou budeš mít rád, a budete mít spolu děti.“

„Jakou ženu?!“ zděsil se.

„No to já nevím, ale už je asi někde na světě. Počkej, až ji potkáš. Určitě poznáš, že je to ona,“ říkám.

„To jako myslíš úplně cizou ženskou? Ale jak můžu mít s cizou ženskou děti?!“ říká synek drtivě logicky.

„To je tak vždycky, tak je to na světě zařízený, to prostě nejde jinak. Podívej se na mě, taky jsem musel najít maminku, a když jsme se měli rádi, tak ses nám narodil,“ říkám poučně.

„Ale tatínku, to není spravedlivý, když tys mě měl s maminkou a já budu muset hledat úplně cizou ženskou!!“.

Mojí maminkou je sice Brno a Morava, ale mojí ženou a celoživotní láskou se stal zdejší kraj. Máme spolu spoustu dětí a uvedené knihy i Ostrov a zdejší muzeum jsou některými z nich.

 

Mecenáši se někdy pouští do projektů zvelebujících rodnou krajinu nebo pečující o tradiční kulturu také z toho důvodu, že mají pocit, že musí své domovině něco vrátit, že hodně získali a mají co předat zpět. Je to také váš případ? Považujete se za mecenáše?

Mecenáš je člověk, který podporuje (zpravidla finančně) někoho jiného (zpravidla umělce). Termín mecenáš ve spojení s mojí osobou je zcela nepatřičný. Všechno dělám především pro sebe, pro svoje potěšení a radost. Je samozřejmě vynikající a příjemné, pokud tím udělám radost i někomu jinému.

 

Jakými cestami se jednotlivé exponáty do muzea dostávaly, abyste opravdu postihli celou pestrost jednotlivých krojových oblastí? Je s nějakým krojem spojen třeba zajímavý příběh? Doplňujete stále sbírky? Máte na to prostory?

Je třeba odlišit sbírku a expozici. Expozice je tvořena našimi vlastními sbírkovými předměty, ale také exponáty zapůjčenými z muzeí Čech, Moravy a také z Německa (asi 15 % expozice) a zápůjčkami od soukromých osob. Sbírka je tvořena našimi vlastními kroji v expozici a rozsáhlou kolekcí v depozitáři. Sbírku a tím i expozici muzea neustále doplňujeme, a to jak dary, tak novými nákupy a hodláme v tom pokračovat i v budoucnosti. Vážně uvažujeme o dalším rozšíření výstavních prostor, kterých máme v Ostrově potenciálně dostatek.

 

Většina krojů pochází z 19. nebo zač. 20. století, tudíž na nich už zapracoval zub času. Opravy krojů jsou ale velmi náročné jak časově, tak co do zručnosti pracovníků, i finančně. Spolupracujete s restaurátory?

Ano, dlouhodobě spolupracujeme s restaurátory a specialisty pro jednotlivé krojové součástky. Restaurování, opravy a rekonstrukce lidových oděvů je často náročná a po odborné stránce i obtížná práce. Spolupracujeme s odborníky, kteří se zabývají obuví, jinými pro krajky a výšivky atd. I tak zdánlivě prosté věci, jako je bílení, škrobení a žehlení textilu je často velice složitá operace. Nemluvě o tak speciálních věcech, jako je například údržba a restaurování voskových částí pentlení, lidových šperků, zlatých čepců apod.

Při restaurování se lze setkat i se zajímavými příběhy. Příkladem může být chodská kordule, kterou pro nás renovovala paní Jana Knejflová-Fajtová, profesionální restaurátorka textilu. Ve výplni jelítek pro zavěšení sukní objevila makulaturu ze starých novin, na nichž bylo uvedeno datum jejich vydání – 2. srpna 1874. Díky takovéto náhodě bylo možné určit naprosto přesně rok vzniku zmíněné krojové součástky. Úžasné.

 

Na jaké kousky ze své sbírky jste opravdu hrdý? Je to unikátní sbírka bot, nebo kroje německy mluvícího obyvatelstva, moravských Charvátů a slezských Poláků? Kdo vám ji pomohl odborně zakládat a spolupracujete třeba s Ústavem lidové kultury?

Spolupracujeme dlouhodobě s Mgr. Janem Kučou, jedním z nejlepších odborníků na problematiku lidových krojů v České republice. Tato součinnost vedla nakonec k tomu, že se Mgr. J. Kuča stal kurátorem našich sbírek. Není ovšem jediným odborníkem, se kterým dlouhodobě konzultujeme a spolupracujeme. Z dalších mohu uvést například doc. PhDr. Irenu Štěpánovou, CSc., PhDr. Martina Šimšu, Ph.D. – ředitel NÚLK, PhDr. Daniela Dědovského, Ph.D., a mnozí další.

V našich sbírkách najdete desítky skutečných unikátů. Pokud mám uvést příklady, tak mezi ně jistě patří kompletní svatební pentlení nevěsty, družiček a ženicha ze Strání, hanácká úvodnice z Kojetína (pozn. red.: krásně vyšívaná plachta, která se dávala ženě do výbavy. Když měla dítě, ke křtu je nesli v úvodnici.). Jistě sem náleží celá kolekce krojů z německy mluvících oblastí, dámský kožich z Horňácka a tak bych mohl pokračovat.

 

Chloubou muzea Ostrov lidových krojů je podrobná mapa krojových oblastí Česka. Jak vznikala?

Vznikla tak, že jsme ji spolu s Mgr. Janem Kučou nakreslili. Můžeme být myslím hrdí na to, že se jedná o první takovéto dílo v České republice. Důležitá je také mapa odkládání (zániku) lidových krojů dle jednotlivých oblastí. Prostřednictvím této mapy si můžeme učinit představu o tomto procesu v prostoru a čase.

 

Na eshopu https://www.eshop-muzeumkroju.cz/ je k dostání mimo jiné Atlas lidových krojů ČR, unikátní publikace, která poprvé představuje lidové kroje všech oblastí Čech, Moravy a Slezska včetně německy mluvících menšin. Obsahuje 202 barevných ilustrací ženských a mužských svátečních krojů jednotlivých regionů a slovní popis. V atlasu najdeme také mapu krojových oblastí, jazyků a časovou mapu prezentující odkládání krojů. K dispozici je ve třech jazykových mutacích. V čem je vaše kniha jiná než doposud vydané odborné práce o lidových krojích?

Atlas lidových krojů České republiky je vlastně prvním pokusem o představení krojů všech oblastí naší země veřejnosti. Podobná publikace zatím na našem trhu neexistovala. O tom, že na trhu něco podobného chybělo, svědčí fakt, že se kniha velmi dobře prodává.

 

Kdy a proč se vlastně kroje začaly odkládat?

Proces odkládání tradičních venkovských oděvů začal již hluboko v osmnáctém století a probíhal během následujících cca dvou set let. Opouštění krojů souviselo s širšími procesy probíhajících změn na českém venkově – s industrializací, zrušením poddanství v roce 1848 a počínající převahou módy městského oblečení. Venkované, často z dnešního pohledu paradoxně, opouštěli svoje tradiční oděvy proto, že se za ně styděli. Prostě přijeli do města a byli tam za burany.

 

Předpokládám, že vy sám tu a tam obléknete kroj. Pokud ano, jaký je to pocit? Platí, že se člověk cítí docela jinak? Že šaty z vás dělají (jiného) člověka? 

Strávil jsem v kroji většinu svého života. Byla jím lesnická uniforma. A ano, cítil jsem se v ní jinak než v civilu.

 

https://www.muzeumkroju.cz/

 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře