pondělí
27. září 2021
svátek slaví Jonáš

Články a komentáře

Články a komentáře

Hříšní lidé středověku v příbězích Vlastimila Vondrušky

ČR: Je opakovaně jedním z nejpůjčovanějších autorů v českých knihovnách. Jeho knihy patří k nejprodávanějším a ve svém žánru směle konkuruje i produkci zahraniční. Velké oblibě se těší nejen historické detektivky Vlastimila Vondrušky, ale také často mnohosvazkové romány zavádějící čtenáře do časů dávno minulých. Cesta vystudovaného historika ke dráze spisovatele „volnonožce“ ale nebyla přímočará. Po revoluci založil s manželkou, uznávanou etnoložkou, sklárnu, která se orientovala především na výrobu kopií historického skla a více než deset let v oboru podnikal. Potřeba literárně tvořit ale nakonec převládla a Vlastimil Vondruška v tomto roce vydá už svou 75. knihu. Činný je ale také jako publicista, divadelník nebo etnograf. I o tom bude řeč na následujících řádcích.

 

Autor článku: 
Irena Koušková

Letos bude mít premiéru film o Janu Žižkovi z Trocnova. Historik Petr Čornej o něm nedávno vydal novou biografii. Vy jste líčil vojevůdce Jana Žižku např. v Husitské epopeji II. Můžete připomenout, co je pro vás na této kontroverzní historické osobnosti lákavé z pohledu historika a spisovatele?

Začnu protiotázkou: Proč kontroverzní? Dnes si zvláště komentátoři a novináři navykli označovat za kontroverzního každého, kdo v jejich pojetí nešíří lásku a pravdu a kdo vybočuje z řady. Co to vlastně je kontroverzní? Ani dobrý ani zlý? Něco jako v pohádce o chytré horákyni. Byl významný a současně nebyl významný, prospěl národu, ale současně národu škodil, bojoval za správnou věc a současně nebojoval? Co z toho je pravda? Dnešní doba je rozbředlá neochotou akceptovat hodnocení, s nímž nesouhlasím, přičemž ho ale neumím vyvrátit argumenty. A když už tedy z nějakého důvodu nemohu o komsi prohlásit, že to byl významný muž či žena, tak ho eufemisticky nazvu kontroverzní. To v lepším případě.

Ale nechme rétoriky a lingvistické logiky a vraťme se k Janu Žižkovi jako osobnosti (bez ideologických přívlastků). Petr Čornej ve své knize píše výhradně o Janu Žižkovi, já se na něj v Husitské epopeji rozhodně „nespecializuji“. Byl klíčovou osobností doby, a proto jsem ho samozřejmě nemohl pominout. Jako český spisovatel nepoklonkuji panevropanství, proto husitské dějiny popisuji z pohledu národního. Z tohoto pohledu si Jan Žižka zaslouží obrovskou úctu. Jistě, měl své chyby, ale kdo je nemá? V dějinách bychom se měli ptát především na to, co pro Čechy dokázal udělat. 

 

Byl jste jedním z prvních českých autorů, který se po revoluci začal soustavně zabývat žánrem historické detektivky. Tento žánr byl za totality pro řadu autorů spíše únikovým tématem. Co vás k němu přivedlo?

Odpusťte, prosím, mé pedantské školometství, ale nemám rád fráze. O mnoha žánrech dnes s oblibou říkáme, že byly za socialismu únikovým žánrem. Ta doba měla pro autory samozřejmě řadu negativ, ale psát knížky lidem pro radost není přece „únik“. Před čím by autoři unikali? I socialističtí ideologové přece chápali, že nelze nabízet jen romány budovatelské. Možná by to měli pochopit i současní umělečtí kritici, protože historická detektivka není žádný „únikový žánr“. To za prvé. Ale kromě toho si nevzpomínám, že by za socialismu vycházely „únikové“ historické detektivky. Vyšel skvělý román Zločin na Zlenicích hradu l. p. 1318 a pár povídek, ale to je všechno. Tenhle žánr u nás prakticky neexistoval. Když jsem se po revoluci rozhodoval, jak literárně zúročit své historické znalosti (tehdy jsem kromě jiného systematicky studoval soudní protokoly renesančních měst), zkusil jsem historickou detektivku. Bylo to pole neorané a musel jsem si vymyslet postupy, formulovat určité zásady a hledat cestu, jak vůbec tenhle žánr čtenářům prezentovat.  V české literatuře to byla „tabula rasa“.

 

Neinspiroval jste se také legendárními detektivními romány Soudce Ti od Roberta van Gulika?

Určitě ano, kromě jiného proto, že právě tenhle žánr u nás na knižním trhu chyběl. Po revoluci se nakladatelé nadchli pro překlady amerických autorů, kteří se sice dobře prodávali, ale upřímně řečeno, v mnohých já osobně literární poklady nehledám. Když jsem napsal první historickou detektivku, několik nakladatelů mne odmítlo, že česká literatura je prý mrtvá a tenhle žánr nemá budoucnost. Až později jsem náhodou narazil na svého současného nakladatele MOBU Brno, která se tehdy chtěla na české autory orientovat. A myslím, že oni a samozřejmě ani já tohoto „literárního sňatku“ nelitujeme.

 

Souhlasíte s tvrzením, že historickou literaturu čte především starší generace? Úspěšně píšete také pro děti… Tvoří se vám pro děti snadněji, nebo je to těžší a v čem?

Obecně asi platí, že mladá generace čte méně, nejen historických románů. Stálicí je snad jen žánr fantasy. Díky genderismu ovšem upadá druhá stálice literatury pro mladé − romány pro zamilované. Mladým čtenářům nahrazují dnes tištěnou knižní literaturu formáty na sociálních sítích a internet vůbec. Je prostě jiná doba. Napsal jsem pár historických detektivek pro dospívající mládež, ale prodej je, pokud to srovnám třeba s příběhy Oldřicha z Chlumu, nižší. Z toho vyvozuji, že je menší i čtenářská základna, protože stejné zkušenosti mají i kolegové autoři, s nimiž občas knižní trh hodnotíme.

 

Vlastnili jste s manželkou po revoluci sklárnu, kterou jste před deseti lety zavřeli. Nyní se ke sklářské tematice vracíte v nové románové sáze Křišťálový klíč. Jak jste se vůbec dostal k tomuto tradičnímu řemeslu a jak se vaše osobní zkušenost odráží v románovém vyprávění z období baroka?

Dějinám sklářství jsem se věnoval už za socialismu jako pracovník Národního muzea v Praze. Tehdy jsme s novoborským Crystalexem zkoušeli vyrábět kopie některých unikátních historických číší. Po revoluci jsme s několika skláři tuhle aktivitu převedli na soukromou bázi, obluzeni tím, že nastal kapitalismus a všichni jako podnikatelé zbohatneme. Jenže v mládí má člověk vždycky růžové brýle. Kapitalismus, jak ho znám z historických pramenů, u nás nikdy nenastal, a podnikání je dřina a vydělat poctivou prací můžete jen těžko. Naše sklárna v Doksech sice prosperovala, ale pro mne to znamenalo pracovní den o 24 hodinách, a to nepřeháním, protože jsem často na huti i přespával, když nám tavič nenastoupil do práce. A tehdy, během těchto nocí, jsem začal z nudy psát své první romány. A protože jsem milovník historie, představoval jsem si, jak to asi na hutích vypadalo ve zlaté éře českého sklářství. A proto jsem se nakonec do barokního příběhu pustil.

 

V knihách uvádíte autorskou spolupráci své ženy Aleny Vondruškové, jíž jsou i některé tituly věnovány, ve svých literárních začátcích jste používal pseudonym Jan Alenský… Platí tedy pro vás ono okřídlené Cherchez la femme/ Za vším hledej ženu? Jak vlastně vypadá vaše autorská spolupráce?

To slavné rčení bych poopravil: Cherchez la bona femme. Ženy rády vstupují nám mužům do života, ale inspirací mohou být jen ty, která mají co říci, jsou vzdělané a mají čistou duši. S Alenkou jsme spolužáci z univerzity a záhy po absolutoriu jsme se vzali. Má žena píše vlastní knihy a vždycky se spolu radíme. Někdy pomohu já jí, někdy ona mně. Víte, spolupráce dvou celkem vyhraněných osobností není vždycky jednoduchá, ale o to prospěšnější. Já nepotřebuji ženu, která by mi jen obdivně přikyvovala. Jako každý chlap potřebuji někoho, kdo mne koriguje. A proto si ta věnování má žena rozhodně zaslouží.

 

Jste společně s manželkou autory řady historických, ale i etnografických knih. Co říkáte boomu zájmu o tradiční lidovou kulturu? Co to o naší současnosti vypovídá?

Oproti časům, kdy lidová kultura prorůstala do veškerého veřejného a kulturního života díky státní podpoře za 1. republiky a za socialismu, je to dnes jen odvar. Jistá státní podpora sice existuje, ale finančních prostředků je málo, nicméně co je mnohem horší, je fakt, že národní tradice obecně bývají často mainstreamem dehonestovány jako „zatuchlé vlastenectví“. Dnes jsme přece Evropané, tak jaká tradiční kultura? Nicméně pravda je, že desítky a stovky nadšenců dál národní tradice udržují a je to symptomatické v každé společenské krizi. Jakmile se lidé neidentifikují se svými panovníky, obrací se k historii a tradicím svých předků.

 

Se svými čtenáři se pravidelně setkáváte při besedách v knihovnách, které jsou velmi oblíbené. Napsal jste také divadelní hru a sám v ní účinkujete, další hra se chystá. U spisovatele a historika neobvyklá míra extroverze…

Na základní škole jsem absolvoval kursy herectví a tehdy jsem dokonce hrál dvě dětské role v kladenském profesionálním divadle. Ve škole mne vždycky vybírali pro všechny veřejné recitace a vystoupení. Ostatně, divadlo hrál i francouzský král a věnoval se mu také jeden náš prezident, že?

 

V loňském roce jsme si připomněli třicet let od sametové revoluce. Co vlastně přinesla vám osobně, vděčíte jí za svůj úspěch jednoho z nejprodávanějších českých autorů? Co podle vás přinesl Samet české kultuře kromě umělecké svobody?

V mém případě sametová revoluce přinesla rozhodně změnu života, kdy jsem se odpoutal od Národního muzea, neboť jsem si do té doby nedokázal představit, že bych měl dělat něco jiného. Jenže najednou se otevřel svět a spousta možností. Šanci by měl člověk umět chopit za pačesy. Podařilo se mi být ve správnou dobu na správném místě. Byli jsme s ženou jedni z prvních, kteří začali vyrábět pro trh kopie historického skla, byl jsem první autor, který začal psát české historické detektivky. Vstupoval jsem na neobsazený trh. Dnešní autoři to mají mnohem obtížnější, je větší konkurence. Ale jak říkám, pokud se naskytne šance, má se využít, i když tu je ta konkurence. Hodnotit současnou kulturu bych nechtěl, k tomu jsou povolanější. Jako spotřebitel mám však pocit, že se občas ztrácí „řemeslo“. Mnohé knihy postrádají kultivovanost jazyka a mnozí autoři, nejen spisovatelé, ale především ti z oboru živého umění, netvoří pro diváky, ale jen proto, aby se předváděli. Ale to je špatně. Velká tvůrčí svoboda může fungovat jen tehdy, pokud ji současně doprovází profesionalita, pokora a úcta k čtenářům a divákům.

 

Web autora: www.vlastimilvondruska.cz

Masarykův les v Izraeli potřebuje kompletní obnovu

ČR-IZRAEL: Při příležitosti 170. výročí narození prvního československého prezidenta T. G. Masaryka odcestovala v těchto dnech do Izraele Ekumenická mise Židovského národního fondu KKL-JNF včetně dobrovolných lesníků pod vedením Karla Káni. 5. března se její členové zúčastní slavnosti v Masarykově lese a zasadí si svůj strom. Původní les z olivovníků, sosen a cypřišů byl založen v roce 1930 poblíž kibucu Sarid, a stal se tak vůbec prvním lesem pojmenovaném po tomto státníkovi. O novodobém projektu, který má kořeny v minulém století, píše v následujícím článku Hana Salajková.

Autor článku: 
Hana Salajková

Masarykův les v Izraeli - vysazený na počest prvního československého prezidenta jako dar k jeho 80. narozeninám - byl založen díky sbírce organizované tehdy Československým výborem Židovského národního fondu KKL-JNF. Tato nezisková organizace vznikla v roce 1901 a původně vykupovala půdu pro osadníky. V Izraeli se stará o výsadbu lesů, o vodní rezervoáry a další rostliny a prvky podporující koloběh vody. Na úbočí hor na severu Izraele, na půdě zakoupené z finančních darů, bylo vysázeno na 13 tisíc stromů, zejména borovic, cypřišů a olivovníků. Slavnostní ceremonie k založení lesa se odehrála v dubnu 1930.

Příběh lesa je úzce spjatý s Michaelou Vidlákovou, dcerou spoluzakladatele kibucu Sarid. Ta se v roce 2016 vypravila po stopách svého otce, na cestě ji doprovázela archivářka z kibucu, kde otec ve třicátých letech žil. „Tohle je Masarykův les!“, ukazovala nadšeně archivářka jakousi džungli, kterou právě míjely. To bylo překvapení! Po místě, kde se les nachází, marně pátral český výbor KKL. Tak o zážitku, který jí život obarvil na zeleno, vypráví paní Michaela. Do lesa, který sázel i její tatínek, se již několikrát vrátila a také o něm ráda vypráví.

 

Masarykův les má jmenovce na Moravě

Masarykův les po téměř 90 letech potřebuje kompletní revitalizaci, novou výsadbu a vyčištění. Právě o to se nyní snaží Český výbor Židovského národního fondu KKL-JNF, který shromažďuje finanční prostředky na jeho obnovu. Od roku 2018 se v lese nedaleko kibucu Sarid střídají skupiny dobrovolníků, kácejí nežádoucí vegetaci a na vyčištěných místech pak další z nich sázejí nové stromky. Prospěšná je zejména odborná pomoc dobrovolníků z řad studentů Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně. Univerzita má svůj les stejného jména, Masarykův les, nedaleko moravské obce Křtiny. Dochází tak k osudovému spojení stromů zasvěcených prvnímu československému prezidentovi. Za nedlouho se z obce Křtiny a kibucu Sarid stanou obce partnerské.

 

Plaketu na vstupních pylonech získají štědří dárci

Návštěvníky v budoucnu uvítá kamenný pylon, na kterém budou umístěny plakety se jmény významnějších dárců, kteří se o obnovu lesa zaslouží. Hlavní zásluhu na získávání finančních prostředků pro Masarykův les má Zoša Vyoralová, výkonná ředitelka české centrály KKL-JNF. Postupně se jí daří navyšovat částku na obnovu Masarykova lesa, přispívají jednotlivci, školní třídy, významné osobnosti i firmy.

 „Péče o les je nekončícím příběhem. Podle toho, jak se nám podaří naši kasičku naplnit, budeme košatit či ořezávat plány," upřesňuje Zoša Vyoralová, výkonná ředitelka Českého výboru Židovského národního fondu KKL-JNF.

Z prvních peněžních darů bylo vybudováno několik set metrů zpevněných cest, lavičky a pamětní kámen s informacemi o lese a jeho historii. V březnu 2019 se v lese setkali zástupci KKL-JNF z Čech i Izraele s vedením kibucu Sarid, který si vzal revitalizaci lesa za svůj a vydatně s ním pomáhá. Další setkání v Masarykově lese se konalo v říjnu téhož roku; představitelé KKL-JNF a zástupci kibucu Sarid projednali další postupy při obnově lesa. Vše by mělo být hotovo do března 2020, na který připadá 170. výročí narození Tomáše Garrigua Masaryka.

Přispět na výsadbu lesa je možné i na internetu zakoupením stromku v hodnotě 350 korun, jednoho či více sazenic. Ten, kdo podpoří výsadbu přinejmenším 29 stromů, si zaslouží umístit plaketu se svým jménem na pylonu u vstupu do lesa. Do projektu vstoupila i řada rodin, které podporu vnímají jako symbolické gesto; jméno jejich zemřelých předků bude na plaketě Masarykova izraelského lesa.

 

Výletní místo pro lidi z okolí

Lesem povedou zpevněné cesty pro pěší, rodiny s kočárky, děti na kolech i vozíčkáře, hlavní cesta lesem bude bezbariérová a lemovat ji budou kameny s informacemi o historii lesa, texty budou v hebrejštině a angličtině. Počítá se i s dalšími lavičkami, rozmístěnými po celé délce procházkové trasy.

Areál o rozloze 3,5 hektaru, zelená oáza pro lidi z blízkého i vzdálenějšího okolí, bude sloužit k odpočinku obyvatel okolních obcí, jako turistický cíl a v neposlední řadě jako památné místo občanů Československa, kteří les před 90 lety vysadili. Potomci českých Židů, kteří ke vzniku lesa přispěli a podíleli se na jeho výsadbě, žijí ve zdejších kibucech dodnes .

 

Číslo účtu pro revitalizaci Masarykova lesa je 2114253654/2700. Každý dárce dostane za příspěvek symbolický certifikát na své jméno. Další informace o práci židovského národního fondu naleznete na adrese www.kkl-jnf.cz.

Mezi dárci je také Karel Schwarzenberg, kardinál Dominik Duka, Divadlo Ungelt, Sylvie Wittmann a další příznivci novodobého projektu s kořeny v minulém století.

 

„Jsem starý lesák, a proto podporuji zasazení každého stromu kdekoliv na světě, a nabídku na podporu Masarykova lesa v Izraeli jsem nemohl odmítnout.“

Karel Schwarzenberg, podporovatel Masarykova lesa, červenec 2019

 

„Budeme více než rádi, když se les rozšíří a bude sloužit k odpočinku a relaxaci nejen nás z kibucu Sarid.“  

John Eisner z kibucu Sarid, březen 2019

 

 

O syndromu vyhoření s psycholožkou Ivou Moravcovou

PLZEŇ: Máte práci snů. Věnujete se tomu, čemu jste vždy chtěli, a proto nelitujete ani času, ani energie, kterou s velkým zápalem do práce či rodiny investujete. Jedete na plné obrátky, sem tam se objeví stres, který ale vnímáte jako nezbytný pro to, co děláte. Tempo se zrychluje a vy nedokážete ubrat. Střih. Ležíte v posteli a nejste schopni ničeho. Energie je ta tam a vy cítíte jen velkou únavu a bezmoc…

Autor článku: 
Eva Klapka Koutová

V loňském roce vám vyšla kniha Zářit a nevyhořet, která přibližuje tíživý problém dnešní zrychlené doby – syndrom vyhoření. Co vás vedlo k jejímu napsání?

Důvodů bylo víc. Na začátku je trochu mé autobiografie, ze které vyplývá, že se syndromem vyhoření mám sama zkušenost. Naštěstí jsem jej zachytila brzy. Vím, že zlom může přijít někdy velice náhle, i když žádný syndrom vyhoření nepřichází bez symptomů. Pokud je ale člověk velmi zabrán do práce, tak tyto symptomy nevyhodnocuje, a pakliže ano, může se stát, že na ně nedbá. V mém případě to bylo například proto, že jsem dříve závodně sportovala a byla jsem zvyklá na velké sportovní zatížení. Říkala jsem si, že přeci takovéto pracovní zatížení musím také vydržet.

Druhým důvodem k napsání knihy byl fakt, že nárůst syndromu vyhoření je skutečně velký a vzhledem k mé zkušenosti z praxe mi přišlo líto se o ni nepodělit nějakou naučně populární formou. Spoustu věcí může člověk eliminovat sám, aniž by k tomu potřeboval psychologa. A úloha psychologů je mimo jiné dělat prevenci.

 

V knize vedete rozhovory s deseti lidmi, ne ovšem všichni prošli syndromem vyhoření. Podle jakého klíče jste do své knihy tyto osoby vybírala?

Na začátku jsem vytvořila kapitoly, ve kterých jsem popsala jednotlivé oblasti dotýkajících se syndromu vyhoření. Často souvisí s životosprávou a biorytmy. Možná to některé překvapí, ale také s prokrastinací (tendence odkládání úkolů na později, pozn. red.). Ale je spousta dalších jevů, které nebudu prozrazovat, protože jsou v knize. Když byly kapitoly napsané, došlo mi, že by chtělo ještě nějakým způsobem přiblížit to, o čem jsem v nich vyprávěla. Uvědomila jsem si, že jsem se setkala s mnoha zajímavými lidmi (s některými jsem pracovala, jiné jsem znala z různých setkání). Navíc mám v knize i dvě své klientky, které v rámci anonymity souhlasily se zveřejněním svých příběhů. Některé jsou opravdu velmi silné a poutavé. 

 

A lidé, kteří si vyhořením neprošli?

Záměrně jsem mezi zpovídané zařadila i ty, o kterých jsem věděla, že velmi tvrdě pracují, ale zároveň nevyhořeli. Myslím si, že jsou dobrým příkladem, jak se sebou pracovat v rámci soukromé i pracovní sféry, abychom k syndromu nedošli.

Každému jsem přiřadila jednu z kapitol, podle toho, jak jsem je znala, a jak jsem znala jejich styl práce a požádala je vždy s konkrétním názvem kapitoly o osobní vyjádření. Všichni byli velmi vstřícní. Takže mé kapitoly byly přiřazené k těmto lidem naprosto řízeně a účelově.

 

Jsou povolání, která se řadí mezi vyloženě riziková pro tento syndrom?

Nejčastěji trpí lidé z pozic, jež jsou sociálně interaktivní, například psychologové, kteří často pracují s negacemi. Dále lékaři, zdravotní sestry, právníci, učitelé, ale také lidé z call center. Obecně obslužná povolání, kde obsluhují druhé. Například lidé v bankách za přepážkami, na poštách, povolání, kde se vyřizují stížnosti a podobně. Toto je řekněme zobecňující pohled.

Když se podíváme konkrétně, kdo je tzv. „syndromář“ – jak píšu v knize: je to člověk, který „září“. A kdo září? Ten, kdo je velice nadšený pro svou práci, a nemusí to být vždy workoholik. Svou práci dělá s velkým zaujetím. Pokud však není jeho práce protkaná v osobním životě balancem, to znamená něčím, co by jej těšilo a co by mu přinášelo velké uspokojení, úlevu, relax a protipól jeho denního pracovního zatížení, je zde riziko vyhoření. A důvod není ten, že by tito lidé byli nějak neschopní, ale mají příliš mnoho povinností. Jako eliminace rizika vyhoření stačí, aby si například dvakrát týdně vyčlenili jednu hodinu pro sebe – v tělocvičně nebo na józe, na masáži – to je jedno, někde, kde se budou věnovat svému tělu. Stačí ale třeba i jen si sednout a poslouchat hudbu.

 

Jaké jsou příznaky syndromu vyhoření?

Pokud pozorujeme u lidí jakousi povadlost, nezájem o sebe, narušení biorytmu, kdy se například převrátí rytmus: ve dne by spali a v noci pracovali. Nebo v noci začínají mít problémy s nástupem spánku. Často se budí. To všechno mohou být symptomy doprovázející syndrom vyhoření, ale nemusí! Může to být klidně i v souvislosti s jinou psychickou poruchou, nebo i projev psychosomatických symptomů – nechutenství, nebo opak, syndrom vyhoření může provázet celá řada projevů. Určitě je vhodné zajít k psychologovi, který určí, o jaký problém se jedná a podle toho nastaví terapii.

Avšak obecně si myslím, že by terapie u psychologa neměla přesáhnout více jak osm na sebe navazujících návštěv. Pak by měla být pauza, protože vzniká jakási nepřirozená závislost mezi terapeutem a klientem a nabízí se otázka, zda mu terapeut stále pomáhá, nebo ho nečiní náhodou na sobě závislým. Z hlediska etiky mám pocit, že se to v Čechách trochu porušuje. Když je potřeba, psycholog se nesmí bát předat klienta do péče jiného odborníka, zde nejde o profesní selhání, jak se mnoho mých kolegů domnívá, jde o blaho klienta.

 

Praxi se věnujete téměř 30 let. Dokážete posoudit, jak se syndrom vyhoření za ty roky rozvinul?

Syndrom vyhoření tu byl, ale před třiceti lety jsme jej ještě neregistrovali, nebo pouze ve výjimečných případech. Také pracovních pozic, ve kterých by docházelo k enormnímu vytížení, bylo mnohem méně. S nástupem počítačů, mobilních telefonů a sociálních sítí se vše zrychlilo. Je potřeba okamžitě reagovat, rychleji se rozhodovat, a jsou jedinci, kteří na tento rytmus nemají svou psychickou výbavu dostatečně uzpůsobenou, a přesto se hrnou do pracovních pozic, které tento rytmus vyžadují. Ale ani firmy ne vždy dobře vybírají své zaměstnance. Ačkoli k tomu nemají uchazeči adekvátní dispozice, zařazují je do pozic se zvýšenou psychickou zátěží. To vede ve zvýšené míře k únavovému syndromu a syndromu vyhoření.

Další kategorií jsou takzvané open-space (otevřené prostory, pozn. red.). Nemyslím si o nich nic dobrého. Když lidé potřebují pracovat koncepčně, je dobré, aby měli dostatek tzv. zákoutí nebo zasedaček, kam by se člověk mohl schovat a pracovat.  Open-spacy rozptylují pozornost a v podstatě není možné se soustředit. A pokud ano, tak s enormně vysokým nárokem na výdej psychické energie.

Samozřejmě, že jsou i některé firmy, které se snaží. Někde mají opravdu velmi příjemné pracovní prostředí, které stres eliminuje. Také zdravotní pojišťovny v poslední době podporují takzvané Dny zdraví, do kterých jsou zařazováni i psychologové, aby preventivně působili a seznamovali lidi s tím, jak o sebe pečovat a jak únavovému syndromu a vyhoření předcházet.

 

Ne všichni si dokážou přiznat, nebo i veřejně říct, že syndromem vyhoření prošli. Vnímají to jako selhání?

Určitě. Bohužel to často nechtějí řešit, protože jde o živý a pomalý proces, a tím se některé změny stávají normou. Například zkracování spánku. Člověk byl zvyklý chodil spát v deset večer. Při větší zátěži noční uléhání protahuje na půl jedenáctou, později je z toho jedenáctá. Vstává ale pořád stejně, takže si zkracuje spánkovou kapacitu. A takhle je to se všemi dalšími věcmi. Tím, že je to takto plíživé a okolí není dostatečně citlivé, aby tuto změnu vyhodnotilo (přece před rokem to bylo úplně jinak), vede to k tomu, že je dotyčný už tak unavený a v takovém cyklu, že to nechce řešit a nechce z toho kolotoče vystoupit. Bohužel se k těmto případům dostáváme až ve chvíli, kdy tyto indispozice začínají vadit nejen okolí, ale i dotyčnému. Narušují chod v pracovním prostředí. Nechci říct, že to není řešitelné, ale trvá to déle, a je to časově i finančně náročnější.

 

Přichází po přijetí faktu, že jsme na tom špatně, jistá úleva?

Jsem optimista a vždycky věřím, že „to dáme“. Hodně záleží na tom, jakou má můj klient podporu kolem sebe, protože se syndromem vyhoření může selhávat i vůle, úsilí, motivace a schopnost chtít něco změnit či udělat jinak. Takže je buď motivován sám, anebo má okolo sebe velkou podporu. Snažím se, aby i sám klient nastartoval vlastní motivaci. Když to začne fungovat, tak jsme schopni z toho destrukčního stavu člověka vyvést. Je to běh na dlouhou trať – bavíme se o dvou i více měsících, a někteří to prostě nevydrží.

 

V knize máte kromě rozhovoru také své vlastní komentáře k jednotlivým příběhům a v závěru i určité shrnutí. Navíc tam nabízíte i rady. O co se jedná?

Je tam třináct antistresových rad a také rad, co dělat po příchodu do kanceláře. Dále návod, jak sladit pracovní a osobní život. Upouštím od tzv. Work Life Balance (rovnováha mezi trávením času v práci a svým volným časem, pozn. red.), protože za mnou chodili klienti a říkali mi, že to stále nemohou vybalancovat. V konečném výsledku byli více vystresovaní tím, aby vše měli v rovnováze. Zaměřila jsem se na sladění osobního a pracovního života. Dává mi to větší smysl a je to pozitivní. 

 

Na koho je knížka zaměřená?

Vzhledem k tomu, že jsem externě přednášela na vysoké škole, uvědomila jsem si, že i mezi vysokoškoláky se objevil syndrom vyhoření a únavový syndrom. Když nastupují do praxe, je dobré vědět, jak se sebou pracovat, protože někteří jdou do všeho opravdu s velkým entuziasmem a odhodláním, a pak to mohou lidově řečeno „přepálit“. Také pro ty, kteří mají za sebou třeba deset let na jedné pracovní pozici a cítí, že potřebují nový vítr do plachet. Je strašně důležité, aby měl člověk v práci stále jakési těšení se na něco nového. Jsou lidé, kteří svou práci dělají kvůli dobrému finančnímu ohodnocení a teď je otázka, jak dlouho vydrží. Je pravda, že většina z nich mi říká, že si to kompenzují ve svém volném čase a dělají aktivity, které je o to víc naplňují. I toto je minimálně dobré o sobě vědět a nějak s tím pracovat.

 

Jak vy pracujete na sobě, abyste nevyhořela a zářila.

Máte pocit, že zářím? (smích) Je pravda, že ve své práci musím dávat lidem hodně energie a být proaktivní, protože co případ, to úplně nové informace.  Nemohu řešit lidi pořád stejným způsobem. Každý je individuální jedinec a já musím hledat kreativní řešení, to znamená spoustu energie. Mě má práce prostě baví. Navíc kombinuji klinickou psychologii, psychologii práce, kde devadesát procent dělám pro firmy, a pak dělám psychologii dopravy. Občas zhotovím i nějaký znalecký posudek, protože jsem soudní znalkyně. Takže rozmanitost práce mi nedá možnost se zacyklit. Také hodně sportuji. Plavu, chodím do sauny a na kruhové tréninky. V zimě miluji běžky, a před pěti lety jsem objevila kouzlo sněžnic. Poprvé jsem byla na Dachsteinu, to byl velmi zátěžový výstup, a podruhé v Livignu, kde jsem šla noční výstup do horské chaty a odměnou mi bylo večerní menu italské kuchyně. Takovéto zážitky mám ráda. 

Takže tam člověk opravdu krásně vypne. To mě baví – překonávat trošku svoje hranice.

Stopy v písku / Růžena Charlotta Urbanová - 2. část

ČR: Publicistka Martina Fialková, spolupracovnice Místní kultury, vás zve k druhé části poutavého příběhu neobyčejné ženy. Růžena Charlotta Urbanová (17. 10. 1888 Pavlíkov – 31. 3. 1978 Haag), malířka, novinářka, spisovatelka, jejíž zapomenutý život znovu objevujeme, se roku 1939 vydává – bez jakéhokoli doprovodu – na cestu kolem světa. 

Autor článku: 
Martina Fialková

Není známo, na jak dlouho ji plánovala, ale válečné okolnosti její průběh zdramatizují a prodlouží až do roku 1946. V době Růženina odjezdu v Evropě houstne atmosféra, schyluje se k válce, málokdo ale tuší, co přesně příští měsíce přinesou. Paní Růženě, rozvedené, stále velmi atraktivní ženě, je už 50 let. Teprve nyní ji čeká etapa života, která nám po ní zanechala nejvýraznější stopu v podobě rozsáhlé a cenné etnografické sbírky, dnes uložené v Náprstkově muzeu v Praze. V roce 1939 je zámožnou ženou, žijící mezi Paříží a Prahou. Neteř Duška po zemřelém bratrovi, o kterou se v dětství částečně starala, bohužel v 16 letech, kdy již žila u dalších příbuzných, podlehla téže nemoci, tuberkulóze. Ani zodpovědnost za ni Růženu tedy již nepoutá. Cesta kolem světa, jak paní Růžena vnímá, jí může přinést úlevu z napjaté situace v Evropě, nové poznání i zvýšení statusu. Svých finančních prostředků neužívá marnivě. Již mnoho let ji pohání neutuchající vnitřní energie, kterou vkládá nejprve do služeb propagace mladého Československa, pak do svého malířského umění, ale i literární a hlavně žurnalistické práce (viz I. část textu). Úspěch jejích románů ve Francii přinesl i zájem o zfilmování jednoho z nich, k tomu však již vlivem situace let 1938-39 nedošlo. Růžena přináší pro české noviny a časopisy reportáže z moderního světa i ze svých cest. O přípravách na její cestu kolem světa nemáme ale mnoho informací. Lze hádat, že na ní hodlá stále zdokonalovat i své malířské umění a z Prahy je dopisem, který ji zastihne už na lodi, žádána redakcí časopisu Letem světem o reportáže z exotických míst, slovem i obrazem.

 

Tobě, Tahiti – okouzlení rájem

V březnu 1939 Růžena vyplouvá na luxusní lodi Eridan z Marseille přes Madeiru, dnešní ostrovy Quadelupe, Martinik a Curacao do Panamského průplavu a dále se plaví po Tichém oceánu. Prvním cílem pro plánovanou dlouhodobou zastávku je tehdejší, pro evropské umělce již dlouho přitažlivá, Holandská východní Indie. Cestovatelka píše do redakce Letem světem svému příteli, který dopovídá:

Moje zlatá a toulavá holčičko! Když jsem obdržel tvůj dopis ze širého oceánu, nemohl jsem ani věřit svým očím. Ale pak jsem si uvědomil, že jsi to ty, věčně létající ptáček, pro kterou je nakonec celý svět krásnou zahradou, kde všude najdeš místa k odpočinku. Tentokrát sis vybrala snad místo nejkrásnější, kousek skutečného ráje.

Paní Růžena se zastavila nejprve na Tahiti. Během pobytu fotografuje a maluje, žije v tradiční chatě a navštíví dokonce i zde žijící Čechy, jeden z nich je majitelem hotelu. Růžena si Tahiti okamžitě zamiluje. Po evropských dnech plných napětí zde nachází klid a inspiraci ve zdejší přírodě i obyvatelstvu, s nímž ráda komunikuje. Miluje procházky po nábřeží Papette, hlavního města, které je však už v této době dobře zařízeno na turistický ruch. Cestuje i po ostrově, po jeho jediné silnici, pozoruje a popisuje život místních obyvatel. Do své vznikající etnografické sbírky na Tahiti zařazuje dřevěné vyřezávané sošky, tradiční ozdoby vyrobené ze skořápek kokosových ořechů nebo mušlí, typické textilie. Mnoho původních textilií však již v této době bylo nahrazeno dováženými odjinud. Z pobytu na Tahiti uchovává její archiv v Náprstkově muzeu také dlouhou báseň, kterou zde napsala.

Ó Tahiti! – Tobě

Přivírám oči a sním v hluboké lenošce na břehu modré laguny

Tu nebeská báň a jižní kříž.

Moře zpívá svou ukolébavku a neví, že otevřelo se nebe...

 

Píše odtud domů rodině:„...Jsem již několik měsíců na Tahiti, maluji...květy pestrých barev. ...Mám mnoho studií, které budu vystavovati zde. ...pojedu příští lodí na Nové Hebridy, kde chci proniknouti do vnitrozemí, ještě jsou tam kanibalové na ostrově Bora – Bora (sic!).“ 

Růžena se z Tahiti dostává i na další blízké ostrovy, Markézy a Tuamotu. Na fotografiích z té doby vypadá uvolněně a šťastně, je na nich v pohodlných a jednoduchých šatech, ubylo formálnosti, na kterou si potrpěla v Evropě, i když někde je stále vidět v elegantním kloboučku. I tady, kromě objevování zdejších zajímavostí, lze žít společensky. Na ostrovech v té době pobývá dost Evropanů, zejména Francouzů, jako ráj pro malíře je objevil již Paul Gauguine. Růžena se zde setkává s významným cestovatelem Alainem Gebraudem a vyměňují si zkušenosti. Všude maluje. Z Tahiti, dočasné základny, se Růžena v červnu vydává na další plavbu Pacifikem směrem na západ. Opět cestuje bez doprovodu, což opravdu není v té době (a v tak vzdálených destinacích ani dnes) u žen obvyklé.

 

Bora Bora – Samoa – Fidži – Nové Hebridy a dál....

Cestovatelka navštíví, i přes předchozí varování, že je to nebezpečné, sopečný ostrov (atol) Bora-Bora. Pořizuje zde fotografie. Na všech svých zastávkách vyhledává kontakty s místními obyvateli a snaží se rozšířit svoji etnografickou sbírku. Podle možností posílá nashromážděné předměty v bednách lodí do Evropy, na svoji pařížskou adresu. Dělá si jistě i četné zápisky o všem, co vidí. O ty – i o mnoho dalšího – však později za dramatických okolností přijde.

Její zastávky na cestě bohužel již nelze přesně chronologicky sestavit, dochovaných dokumentů je málo. Víme, že určitou dobu strávila na Nových Hebridách, kam byla pozvána dřívějším guvernérem na Tahiti. Z hlavního města Port Vila se opět plavila na další ostrovy souostroví. Zde svoji sbírku obohatila o další vzácnosti, zejména o kly místních divokých prasat, které měly pro tamní obyvatele rituální význam. Sběratelka se zmiňuje v korespondenci dokonce o svém zajetí, ale to může být tak trochu nadsázka či báchorka. Na fotografii zachycuje i skupinu domorodých, tradičně ozdobených mužů, na jiné fotografii vidíme paní Růženu, jak si s jedním z nich podává ruku. Z ostrova Malekula pochází rituálně malovaná lidská lebka. Tento ostrov byl popisován jako poslední místo, které odolává bílé civilizaci... Růžena v cestě lodí pokračuje na Fidži, Novou Kaledonii a dostává se do hlavního města Nového Zélandu, Aucklandu. Její plavbu sledujeme jen podle kusých zmínek, předmětů z její sbírky a zejména podle bankovních dokladů z míst, kde si vybírala peníze. Po deseti dnech strávených v Aucklandu pokračovala do australské Sydney. Odtud pak se plavila dále lodí směřující do Singapuru a dne 7. listopadu 1939 se vylodila v Surabaji na Jávě v Nizozemské východní Indii. V Evropě již 1. září Hitler napadl Polsko a začala 2. světová válka. V listopadu Německo obsadilo Dánsko a Norsko.

 

Jáva – Bali – Sumatra  

Jáva, tou dobou pod holandskou správou, byla teprve několik málo desetiletí objevená jako zajímavá turistická destinace. V době Růženiny cesty zdejší turistická kancelář již prodávala anglicky psaného průvodce s popisem hlavních cílů, cest i hotelů, byly k dispozici mapy. Ostrov protínala kvalitní železniční doprava a hotely půjčovaly automobily. Ve velkém se zde pěstovala a zpracovávala cukrová třtina, cukr se pak z přístavu v Surabaji vyvážel dále do světa. Surabaju, velké, rušné a bohaté město, kde kvetl i společenský život, si paní Růžena zvolila za svoji zdejší základnu, odkud vyplouvala na další výpravy po Nizozemské východní Indii nebo vyjížděla po ostrově. Kde všude byla a v kterých hotelech bydlela, můžeme zmapovat zejména podle visaček z jejích zavazadel. Vlakem odtud mohla cestovat do Bátavie (dnešní Džakarty), a podle pořízených fotografií víme, že po cestě navštívila například Garut, město obklopené několika sopkami, také horské vesnice na Jávě a pořídila unikátní fotografii aktivní sopky Mount Boromo.  

Růženu na fotografiích nacházíme také na Bali, což byl v té době hlavní cíl turistů. V oblasti pobývali i Evropané, uchylující se sem dočasně před válkou, která už zuřila na kontinentě. Zdejší přístav Buleleng je tehdy popisován jako mnohobarevný rej Číňanů, Japonců a Indů, místo „s podmanivým odérem kadidla, skořice, sušených ryb, koření, zralého ovoce, ale i odpadků.“ Urbanová se na Bali během práce na obrazech fotí s místními děvčaty. Hotel, kde bydlela, dodnes existuje, tvořily ho zahradní pavilony. Na Bali vznikl také její pozoruhodný rozměrný obraz Procesí, který známe jen z černobílé fotografie, ale jistě byl namalován v zářivých barvách. Originál je bohužel nezvěstný. Přesto se zdá, že se na Bali neprezentovala jako malířka. Setkává se s italským umělcem, který sem utekl před fašisty a který ji v prosinci 1940 zmiňuje v korespondenci se svými přáteli. ... Dnes na večeři ke mně přišla francouzská novinářka Charlotta Urbanová, která cestuje kolem světa a píše reportáže.....Paní Urbanová cestuje sama....Zaznamenáno je také Růženino setkání s belgickým sochařem Mayeurem a jeho balijskou manželkou Ni Pollok. A zdá se, že plastika ženské tváře v její sbírce představuje právě tuto místní krásku nebo ji měla Růženě připomínat. Na Bali přibývá do rozrůstající se sbírky řada dalších cenných předmětů: dýky, nádherné náramky a další... Můžeme se jen dohadovat, jak je pořizovala. Faktem je, že na Bali již v té době působila řada „starožitnictví“, tedy antiků a různých trhů i místní obchodníci s tímto zbožím. Významnou obchodnicí v tomto směru byla dokonce žena pověstného šarmu známá jako Fatimah – údajně vdova po balijském princi. V oblasti již také působilo několik muzeí, podle jejichž sbírek bylo možné se řídit ve vlastním sběratelském úsudku.  

 

Malířská vsuvka - zajímavost: Do Tichomoří a také na Bali se v této době stahovali i další evropští umělci, kteří zpětně svou tvorbou v místě ovlivnili tamní domorodé umění. Jejich přítomnost způsobila, že balijští autoři začali tvořit trochu jinak a podle vzoru evropských umělců vytvářeli například černobílé malby.

Na Sumatře čekaly paní Růženu, tak jako i jiné cestovatele, byrokratické potíže. Za pobyt i fotografování se zde vybíraly kauce a poplatky. Čekají tu však také nádherné přírodní scenerie, jezera, jeskyně, velmi příjemné podnebí a žijí tu zajímaví lidé. To vše chce Růžena vidět. Dostává se sem lodí z Jávy, v přístavu Padang na Sumatře si pronajme auto do Fort de Kock (nyní Bukittinggi) v horách. Navštěvuje místní ZOO s orangutany, s průvodcem putuje na zajímavá místa. Doplňuje zde svoji sbírku o množství originálních textilií. Vydává se i mezi Bataky, kde navštěvuje místní malé muzeum. To již ve 30. letech 20. století ukazovalo život obyvatelstva na Sumatře v podobě, jaký již tehdy neexistoval. Její cesta pokračuje do Acehu. Komunikuje zde s holandskými usedlíky i s místními a získává další předměty do sbírky, fotografuje slony. Na Sumatře stráví několik týdnů. Navštěvuje také malý ostrov Nias v blízkosti Sumatry, velmi málo dotčený západní civilizací. Svým fotoaparátem zachycuje tanec místních bojovníků. V dubnu a květnu 1940 si již vyřizuje formality s britským konzulátem v Medanu k návratu na Jávu do Batávie přes Singapur.

 

Zasahují dějiny

O situaci v Evropě musela Růžena Urbanová vědět ze zpráv, které se k ní dostávaly od spolucestujících, snad i z domova. Obávala se o pařížský byt, komunikovala se svojí pojišťovací společností, která jí nebyla schopna nic bližšího zjistit. Rady zněly: zůstaň, kde jsi. Holandsko, pod jehož správou se nacházely ostrovy, kde v té době pobývala, bylo v dubnu napadeno Němci, v červnu 1940 přišla na řadu Francie. V té době se ztrácejí doklady o další cestě paní Růženy až do března 1941. Kde v té době dlela, zůstává záhadou. Pouze podle několika fotografií, které pořídila, lze soudit, že ještě stihla navštívit i ostrovy Celebes a Borneo. Pak se zřejmě vrátila na svoji základnu v Surabaji na Jávě, kde měla v hotelu Paviljoen jeden z „pavilonů“ pronajatý.

V Indonésii paní Růženu zastihla 2. světová válka.  Žádá od své holandské cestovní kanceláře Nitour vyřízení další cesty, patrně do francouzské Indočíny, ale 23. 1. 1942 do Surabaje dostává odpověď, že kancelář kvůli válečným okolnostem ztratila kontakt s francouzskou lodní společností. Zatím válčící Japonci prošli jihovýchodní Asií, 7. 12. 1942 bombardují Pearl Harbor a dostávají se i na Jávu. Koncem prosince 1942 je Jáva bombardována a hlavním cílem je Surabaja. Evropské vlády se snaží z oblasti evakuovat své obyvatelstvo, ale evakuační kapacity brzy docházejí. Situace Evropanů v této části světa se stává tragickou. Řada místních obyvatel vnímá Japonce jako osvoboditele od holandské nadvlády a je proti Evropanům. Japonci přistupují k nucené internaci Evropanů do pracovních táborů, je popisováno i jejich mizení. Internace potkává i v té době 54letou paní Růženu, i když používala původní československý pas a příslušela tak do protektorátu Böhmen und Mähren.  

O této dramatické době nemáme v jejím archivu žádné přesné záznamy. Dochovala se pouze japonská registrační karta paní Růženy z podzimu roku 1942. Z jiných zdrojů je známá krutost japonských okupantů k místním i Evropanům. Sama Růžena později psala, že byla Japonci okradena, přišla o množství svých rukopisů, dva fotoaparáty, 40 barevných (!) filmů a 2 000 fotografií. Zabaveny jí byly i obrazy a kresby. Tato – pro ni jistě velmi frustrující – událost zabraňuje možnosti úplného zhodnocení její cesty. Růžena v důsledku těžkých podmínek v  táboře musela strádat a zřejmě i bojovat s různými nemocemi. Byla pravděpodobně i (krutě) vyslýchána, snad považována za špionku, jako většina Evropanů, a v internaci strávila delší čas. Pro vznik etnografické sbírky Růženy Urbanové bylo štěstí, že se jí alespoň částečně podařilo shromážděné předměty dostat do Evropy ještě před japonskou okupací. Přežila a zotavila se i Růžena, zřejmě za pomoci své javánské „domácí“. První dopis rodině přišel až v srpnu 1945. Teprve 5. června 1946, kdy Růžena je stále na Jávě, se jí podařilo bedny s dalšími sbírkami odeslat lodí do Evropy.

 

Znovu v Evropě, znovu doma 

Růženin návrat domů nebyl jednoduchý. Rodina se po válce snažila přes československé ministerstvo zahraničí pomoci. Podle korespondence se to ale moc nedařilo. Na Jávě po své internaci zůstala bez finančních prostředků, nemocná a cestu si měla platit sama. Nakonec se ale povedlo. „Naložili mne na lod´... celou cestu jsem ležela v lodní nemocnici s malárií a úplavicí... jsem bez dokladů“, píše Růžena domů. Do Haagu, kde po připlutí ležela v nemocnici a pak se zotavovala v hotelu, jí z domova posílají oblečení a peníze. Do Prahy se vrátila přes Holandsko až v listopadu 1946.

Když v lednu 1947 vyšlo historicky první číslo časopisu Vlasta, bylo plné exkluzivních článků a fotografií. Obsahovalo mimo jiné text vnučky TGM Herberty Masarykové o paní Haně Benešové, tehdejší první dámě, a také poutavou reportáž, jejíž autorkou byla první šéfredaktorka Vlasty Nina Bonhartová. Reportáž měla titulek Cesta kolem světa R. Ch. Urbanové. Dočítáme se zde o slavné osobnosti, vítané v Praze roku 1946 s velkou úctou.

Růžena měla řadu kontaktů i na jiné časopisy, chystala se publikovat z podkladů, které jí z cesty zbyly. Svou sbírku, kterou předtím poslala z Nizozemské východní Indie do vlasti, nabídla Národní kulturní komisi s tím, že po její smrti připadne státu. Komise po vyhodnocení sbírku přisoudila do péče Náprstkova muzea, jednalo se o různých možnostech spolupráce se zahraničními muzei. Náprstkovo muzeum následně připravilo výstavu. Byla slavnostně zahájena v lednu 1948 a obsahovala také Růženiny obrazy.  Výstava trvala tři měsíce, mezitím však znovu zasáhly dějiny. Dne 25. února v Československu došlo ke komunistickému převratu.

Růžena, uvyklá žít mezi Paříží a Prahou, v únoru zřejmě pobývala ve Francii a později se rozhodla k další cestě do Tichomoří, kam odplula na jaře 1949. Chtěla zde znovu pracovat a snad i rozšířit sbírku. Dostávala však znepokojivé zprávy z Československa. Znárodňování a konfiskace majetků byly v plném proudu. Po návratu z cesty na jaře 1951 chce z Paříže pokračovat do Prahy. Zabavili jí vinohradský dům. Bylo to komplikované, úřady do země Růženu zakazovaly pustit, ale přitom ji neustále urgovaly, co a kde má zaplatit nebo vyklidit. Obávala se velice, že předměty v jejím bytě i obrazy budou rozprodány do nějakých aukcí. Taktéž její sbírka, která se jí po skončení výstavy v roce 1948 ještě vrátila. Psala naléhavě řediteli muzea, aby tomu zabránil. Vždyť si od počátku přála, aby sbírka sloužila českému národu, to bylo její dlouhodobé úsilí. Korespondence vedení muzea s  ministerstvy již obsazenými komunisty byla komplikovaná. Až po několika letech – v roce 1955 – se nakonec podařilo, že její odkaz byl zapsán jako depozit a v bednách uložen v Náprstkově muzeu. Trvale do jeho správy ale přešel až po zrušení Národní kulturní komise, která měla na starosti konfiskované majetky.

Jiný osud čekal Růženiny obrazy z pražského bytu, které se také do muzea dostaly. V 60. letech však muzeum usoudilo, že nesouvisí s jeho hlavním zaměřením a nabídlo je Národní galerii, která je však odmítla. Obrazy byly prodány do různých obchodů se starožitnostmi a dnes jsou zřejmě v soukromých rukách...

Sbírka Růženy Charlotty Urbanové doposud nikdy nebyla vystavována ve svém celku. Dnes čítá kolem 300 předmětů. Asi třetinu tvoří textil. Dále předměty uměleckého řemesla, šperky, různé dřevořezby, tradiční malby, javánské loutky, masky, několik zbraní, pletené schránky a několik párů obuvi. Konvolut obsahuje také dvě velmi zajímavé malby balijských umělců, ovlivněné evropským uměním.

Pouze některé vybrané předměty se v průběhu let se staly součástí několika výstav v Náprstkově muzeu. Teprve v roce 2018 byla sbírka PhDr. Dagmar Pospíšilovou a Dr. Fionou Kerlogue ve svém celku popsána a odborně zpracována v anglicky psané publikaci vydané Národním muzeem – Náprstkovým muzeem.

Dočká se někdy paní Růžena své vlastní velké výstavy? A knihy v češtině, která by ji blíže představila i běžnému českému čtenáři? Doufejme, že ano...

 

Osamění, zapomnění

Růžena se dožila hořké odplaty za svoji lásku k vlasti. Přišla o veškerý majetek v Československu, dlouho se zotavovala z nemocí a vyčerpání. Do konce 40. let ještě mohla s obtížemi do rodné země cestovat, pak se z úřední moci komunistických úřadů v Československu stala emigrantkou a už to možné nebylo. (Paradoxem je, že její archiv obsahuje legitimaci členky Svazu osvobozených politických vězňů z roku 1947). Její kontakty se zpřetrhaly, nemohla zde publikovat články ani knihy ze svých cest, jak dříve zamýšlela. Pokoušela se o to ve Francii, ale ani tam poválečná situace nebyla těmto snahám příznivá.

O době mezi lety 1950 a koncem jejího života v roce 1978 máme velmi málo informací, jen pár dopisů rodině. V roce 1970 se – nevíme jakými cestami – podařilo, že v pražském nakladatelství Vyšehrad vyšla kniha pro mládež Štěstí z pouti (autorka Jarmila Scheuterová), kterou Růžena ilustrovala. Internet při pátrání o podrobnostech vydal slovo čtenářky, která o knize mj. píše:.. oblíbená kniha z dětství... provázená půvabnými ilustracemi Růženy Urbanové, jejichž zvláštní ´hranatou´ poetičnost jsem ovšem dokázala ocenit až v dospělosti...“

Poslední desetiletí Růženina života byla poměrně smutná. Žila v Paříži, stále malovala, zdravotně se již necítila nejlépe. V 70. létech padla za oběť při výstavbě metra čtvrť, kde měla již od 20. let v ulici Vercingetorix svůj milovaný ateliér (snad po Gauguinovi). Růžena byla na to místo velmi vázána a ve vysokém věku to vnímala tragicky. Poté, co přišla o zázemí a majetek v Praze, šlo o další ztrátu pevného bodu jejího života. Z dopisů víme, že v domě, který byl již vyklízen, ke všemu vypukl požár, takže shořel její nábytek. Obrazy naštěstí již byly v bezpečí. Přesunula se opět do Haagu, kde strávila svých posledních osm let v nájemním bytě. Největší starostí bylo, co se stane s jejím malířským dílem. Doufá a připravuje své práce pro výstavu v Praze, ke které nedošlo, propadá beznaději. Z bytu v Haagu pochází její poslední fotografie, kde je obklopena mnoha svými obrazy. Nikdo ale neví, kde Růženino dílo po válce vytvořené v Paříži a Haagu hledat. V jednom z posledních dopisů, který poslala rodině, čteme, že by se ještě chtěla podívat do rodného Pavlíkova...

Růžena zemřela 31. března 1978 ve věku nedožitých 90 let. Je pohřbena na hřbitově ve čtvrti v Scheveningen. Když její hrob během práce na své publikaci vyhledala PhDr. Pospíšilová, byl bez náhrobku i bez jakéhokoli označení.  

 

Dovětek a poděkování

Prvotní stručnou informaci o Růženě Charlottě Urbanové získala autorka z textu Romana Hartla, regionálního historika. V Náprstkově muzeu se pak seznámila s PhDr. Pospíšilovou a její právě vznikající odbornou prací, do níž pomohl doplnit informace, které si pamatoval, prasynovec paní Růženy, Vlastimil Novák. K napsání tohoto textu autorka dospěla především díky pomoci PhDr. Dagmar Pospíšilové, s níž také připravila dva pořady věnované paní Růženě. Jeden v rodném Pavlíkově, kam přijela i početná skupina příbuzných paní Růženy i ze vzdálených koutů republiky, druhý v Praze. V Pavlíkově patří poděkování za vstřícnost s oživováním Růženina odkazu Miloslavu Truxovi a Miloslavu Macákovi, bývalému a současnému starostovi, a paní Aleně Svobodové, tajemnici úřadu. Rodná obec nyní ve spolupráci s PhDr. Pospíšilovou plánuje připomenout svoji rodačku dlouhodobější výstavou. Měla by být zahájena vernisáží 23. 5. 2020. Vivat Růžena!

 

Stopy v písku / Růžena Charlotta Urbanová - 1. část

ČR: Publicistka Martina Fialková, jejímž tématem jsou často Češi žijící v zahraničí, se v posledních dvou letech dala do znovuobjevování zapomenutého příběhu. Růžena Charlotta Urbanová, novinářka, malířka, spisovatelka, cestovatelka a sběratelka se narodila ve stejné obci, z níž pochází rodina autorky. Ještě před několika lety tam ale nebylo po jméně této osobnosti ani památky.  A nejen tam, ani jinde. To se však začíná měnit. Sporé stopy v regionální literatuře vedly do Náprstkova muzea, které opatruje archivní materiály a také sbírky, které Růžena Charlotta Urbanová přivezla ze svých cest po Tichomoří. Shodou okolností její archiv právě odborně zpracovávala PhDr. Dagmar Pospíšilová se svojí britskou spolupracovnicí dr. Fionou Kerlogue pro anglickou vědeckou publikaci. Z minulosti začal vystupovat neobyčejný příběh, který vám nyní Martina Fialková, spolupracovnice Místní kultury, předkládá.

Autor článku: 
Martina Fialková

Růžena Charlotta Urbanová – „Já nejsem ještě to, co chci být. Ale já vím, co chci, a musím za tím jít.“

Uměnímilovní čtenáři si obec – dnes městys - Pavlíkov u Rakovníka spojují především s osobností zdejšího rodáka, světoznámého malíře a grafika Jiřího Anderleho. Pavlíkov proslavil mnohadílným seriálem vzpomínek na své dětství a mládí, vysílaném v Českém rozhlase. Je ale jisté, že městys se může pyšnit i další velkou osobností, narozenou podstatně dříve. Na svoji dobu skutečně výjimečnou ženou, Růženou Charlottou Urbanovou (1888 Pavlíkov–1978 Haag), rozenou Milfaitovou. Ve třicátých letech minulého století se sama vydala na cestu kolem světa a ze svého pobytu v tehdejší Holandské východní Indii, zvláště pak na Jávě a Bali, který zdramatizovala II. světová válka, přivezla do vlasti unikátní sbírku. Tím však její obdivuhodné a tvůrčí aktivity zdaleka nekončí.

Že jste se s jejím jménem nikdy nesetkali? Není divu. Paní Růžena prožila  většinu svého života v zahraničí a od roku 1948 na západní straně železné opony. Její kontakty s Československem se zpřetrhaly poté, kdy jí nově nastolený komunistický režim zabavil majetek v republice a znemožňoval jí cesty do vlasti. Nemohla zde publikovat, vystavovat, měla být zapomenuta. Tím větším dobrodružstvím bylo postupné objevování jejího odkazu.

 

Dětství a mládí – v šeru neznáma

Růžena se narodila 17. 10. 1888 (často mylně uváděno 1905) jako druhé ze čtyř dětí do rodiny Emanuela Milfaita, řezníka a hostinského. Maminka Marie Eserová pocházela ze mlýna v Liblíně na Berounce. Růžena jistě navštěvovala školu v Pavlíkově, místní archivy o tom ani o dalším však nic nevydaly. Jisté je jen, že rodina už v roce 1910 při sčítání obyvatelstva není v Pavlíkově zaznamenána. Z toho lze usoudit, že již někdy po roce 1900 (možná i dříve) se Milfaitovi odstěhovali – pravděpodobně do Saské Kamenice (Chemnitz), která byla tehdy už třistatisícovým městem s textilním průmyslem. Odtud se již dospělá Růžena provdala, neznámo kdy, do holandského Haagu. Jejím manželem se – ani to přesně nevíme kdy – stal o dosti starší český obchodník Václav Urban, který vedl obchody po celém světě včetně Austrálie. Jaké to bylo manželství? Z archivní korespondence vyplývá jen, že Urban byl zřejmě laskavý člověk. Jisté však je, že manželství Růženu dobře zabezpečilo a umožnilo jí pěstovat mnohé záliby, zůstává však bezdětná. V její pozůstalosti lze nalézt doklady z 20. let minulého století, které svědčí o jejích cestách, o tom, že se učí malovat, o fotografování. Od této doby její život teprve dostává obrysy, které nás budou zajímat. Z Růženy se přesto, že pravděpodobně nemá žádné vyšší školy, stává bystrá moderní žena se zájmem o svět.Navíc je velice půvabná, o čemž svědčí řada ateliérových fotografií, na nichž září jako filmová hvězda. Přestože žije v Haagu, stále udržuje styky s rodnou zemí. S manželem jezdí do českých a moravských lázní či do Prahy. Už to ale není rakousko-uherská monarchie – mezitím se zrodilo samostatné Československo.  

 

První „velvyslankyní“ Československa v Holandsku

Růžena Urbanová se velmi angažuje pro českou věc. Snaží se všemi silami vytvořit novému státu v Holandsku co nejlepší jméno. Stěžuje si v dopisech příteli Karlu Dominovi, významnému přírodovědci, že Československý stát má v Holandsku velmi špatné zastoupení. Domin v Národní politice v r. 1920 píše: "... Články o nás a našich zájmech rozšiřovala československá tisková kancelář v Haagu, kterou reprezentovala vlastně jediná soukromá osoba, a to paní Růžena Urbanová. Tato dáma vyvinula neobyčejně záslužnou činnost v tisku holandském, stála tu jaksi na stráži s obdivuhodnou energií a vřelou láskou pro naši mladou republiku. Budovala a sílila naše pozice v Holandsku, informovala holandskou veřejnost o nás a potírala výstřelky nepřátelské propagandy... a co nastalo potom, když funkce ty přešly na naše úřední osoby, musí býti nám a zejména našemu zahraničnímu úřadu velmi vážnou výstrahou.“ 

Paní Růžena chtěla propagovat novou republiku také výstavou národních krojů, českého skla, knih, českých granátů, věcí typických pro naši kulturu. Jestli se výstava uskutečnila, nevíme. Známe však Růženinu fotografii, na níž se nechala vyfotit v kroji. Ve prospěch propagace Československa se angažuje v mnoha směrech. Stává se také členkou evropského humanistického a etického sdružení Volná myšlenka. V době, kdy se připravoval jeho výroční kongres v Římě, vystupuje v Haagu na schůzi s přesvědčivým projevem. Vysvětluje, proč by se kongres neměl konat v Itálii, ale v Československu, v Praze. Této změny skutečně dosahuje a kongres Volné myšlenky se uskuteční v roce 1920 v hlavním městě Československa.

Růžena prožívá zároveň i těžké chvíle. Cítí se osaměle, když je muž na cestách, pečuje o něj, když je často a velmi nemocný. Trápí se dlouho smrtí nejmladšího bratra, který podlehl v roce 1921 tuberkulóze, a o kterého se předtím také starala ve své domácnosti. Bere si k sobě jeho tříletou dcerku Idu (Dušku). Je vyčerpaná, přemýšlí o svém životě. V lednu 1923 umírá i její manžel. Z Růženiných dopisů vyplývá, že je v dost zoufalé situaci. Neumí se orientovat v manželově obchodě, v kanceláři našla na 400 nevyřízených dopisů, lodě se zbožím, které mělo odejít do světa, stojí v přístavech, malá Duška potřebuje péči. Růžena nejprve vyřizuje obchodní korespondenci sama, pak si najde písařku.

Během několika týdnů se paní Růžena vzpamatovala a pochopila, že když s tím nic neudělá, obchod se zhroutí. Naštěstí se jí brzy podařilo aktiva manželovy firmy převést do holandské banky, která s nimi hospodařila a Růženě vyplácela slušná procenta ze zisku, což byla pro ni dobrá dohoda. Přemýšlela, kde a jak bude dále žít. V Praze, kam stále zajížděla a měla přátele, nebo v Paříži?  

 

Neklidná mysl

Po všech strastech se sama potřebovala zotavit a odpočinout si. V Paříži si v roce 1924 pronajala ateliér, ve kterém, jak se později ukázalo, zřejmě svého času působil i slavný malíř Paul Gauguin. Využila svého finančního zajištění a hojně cestovala. Egypt, Řecko, Švýcarsko nebo jižní Francie byly její oblíbené destinace, jak dokládají archivní fotografie.  Všude vášnivě maluje, touží se dále vzdělávat. V Paříži studuje literaturu na Sorbonně. Mezitím ji to ale táhne i do Čech, kde uvažuje o koupi nemovitosti. Neklidnou mysl chce zklidnit dalším sňatkem. V roce 1927 jej uzavírá s Václavem Holubem, majitelem mlýna v Říčanech. Investuje část svého jmění do jeho firmy a stává se majitelkou domu v Říčanech. Druhé manželství však zřejmě není naplněné shodou, a tak paní Růžena již od prvních let žije celkem nezávisle na manželovi mezi Prahou a Paříží, cestuje – a maluje. V Praze v jízdárně v Karlíně jezdí na koni, pořídila si obrovského foxteriéra Popola, jehož dlouhatánský rodný list i fotografie se zachovaly. Stává se zralou ženou, která si umí užívat života. Dokáže okouzlit společnost, sálá z ní energie a tvůrčí zápal. Pronásleduje ji však stín vlekoucího se a komplikovaného rozvodu, ke kterému dojde na počátku 30. let. To už ale také přichází nejzajímavější a nejvíce tvůrčí kapitoly jejího života.

 

„Když se s ní setkáte, chce se vám instinktivně něčeho zachytit, o něco se opřít, jako ve vichřici. Bože můj, to je energie...“, píše se v jednom z dobových článků o paní Růženě.

Jeden z hlavních rysů paní Růženy byla pracovitost. Malování Růženu pohltilo, stalo se její vášní. „Já nejsem ještě to, co chci být, ale já vím, co chci, a musím za tím jít.“, píše sama.  „Slovo práce vyslovuje s podivným, až smyslným přízvukem a cítíte, že u ní práce není povinností, nýbrž čímsi, čemu by se dalo říci: pracovní bezuzdnost. I když hovoří, ruce jí hrají nucenou zahálkou, když nepracuje. Musí aspoň mluvit o práci. A vy vidíte tu dravost, s jakou se vrhá na všechny obtíže a problémy malířského kumštu, jak je naopak vyhledává, aby s nimi mohla, jak se patří se střetnout, poprat a vyrovnat“, citujeme neznámého autora, který popisuje umělecký zápal paní Růženy.

Z dochované korespondence, fotografií a článků o výstavách, a především z pozitivních recenzí lze usoudit, že hledala vlastní cestu. Její malířské umění se dostávalo na stále vyšší úroveň a bylo oceňováno. Vystavovala několikrát na pařížském Salonu, což samo o sobě bylo známkou kvality, protože obrazy pro Salon vybírala přísná odborná porota. Měla i několik úspěšných výstav v Praze, o kterých se psalo. Nový večerník z roku 1935 chválí: „Český štětec v Paříži má své dobré jméno...“

Její styl byl ovlivněn impresionismem, měla ráda zářivé bary, malovala motivy moře, krajiny, přírody, nevyhýbala se ani zátiším, portrétům či aktům. Vzhledem k dalšímu vývoji událostí v Československu po roce 1948 však není zmapováno, kde se obrazy Růženy Urbanové dnes nacházejí, kromě několika menších prací, které zůstaly u českých příbuzných.  Proto její výtvarné dílo zatím není zhodnoceno současnými odborníky. Není známo, že by její obrazy vlastnila některá česká galerie. Mnohé se zřejmě dostaly do soukromých rukou, ale ani zde nemáme informace, až na tři výjimky. Nevíme ani, jakými cestami se tyto obrazy ubíraly k dnešním majitelům. O množství, námětech i stylu Růženiných maleb si můžeme udělat představu jen z dochovaných černobílých pohlednic a fotografií z archivu Náprstkova muzea. Jen některé z nich jsou označené daty a názvy výstav, na nichž se její díla objevila. Bezvýsledně skončilo i pátrání po obrazu, který prokazatelně koupilo tehdejší české ministerstvo školství. Dílo však již dnes není  k dohledání. A stejné je to, bohužel, i s obrazy, které paní Růžena namalovala v Paříži a v Haagu. Je tedy po čem pátrat.  

 

Novinářkou a spisovatelkou – inspirací Jules Verne

Psaním pro noviny a časopisy se paní Růžena zaobírala již od pobytu v Haagu. Její články vycházely v různých českých i zahraničních časopisech a novinách. Některé se ale těžko dohledávají, psala zřejmě i pod pseudonymy. Pracovala pro agenturu Čechopress, spolupracovala s časopisem Letem světem. Ten publikoval mj. pro čtenáře jistě přitažlivý článek V komnatách královny holandské. Paní Růženě nebyla cizí, jak ostatně víme i podle jejích obchodních cest, ani technika a témata vědecká. Z jejího pera zřejmě vyšel i článek Mezinárodní výstava technického umění v Paříži 1937, i když pod ním najdeme šifru. Přispívala i do francouzských novin.

Rozhodně jí nechyběla fantazie. Umělecké sklony ji přivedly od žurnalistiky i k literární činnosti, a také zde patrně – dle dobového tisku – měla úspěch. Je autorkou úspěšných sci-fi románů psaných ve francouzštině, Tajemství podmořského města a Eskamotér duší, v němž se zabývá myšlenkou převtělování. Pro „básnickou visi budoucna a technických vynálezů“ byla označena za českého Julese Verna.

Nový večerník v Praze roku 1935 píše: „...Ale výsledky práce štětcem jí bezpochyby nestačily, a tak mladá krajanka zaměnila na čas štětec za pero a napsala dobrý, a jak souhlasně bylo řečeno v Praze i v Paříži, opravdu pozoruhodný román, plný dobrodružství, jež poutá mládež i dospělé. Svou literární práci napsala v jazyce svého nového domova - francouzsky. Román Tajemství podmořského města byl přivítán v Paříži velmi příznivě. “ Byly v něm fantaskní motivy podmořského světa a šíleného vědce, který sem bere “omrzelce“ životem, aby zde našli nový rozměr. Titulů vydala ve Francii více. Do češtiny však byl přeložen pouze jeden, Bílý pták z roku 1937, v němž, dva roky před vypuknutím války, celkem vizionářsky vyslovila své obavy o osud Československa. U nás mohlo dílo vyjít až po válce, a to na pokračování v časopise Vlasta, hned v jeho prvním ročníku.

 

Stále na cestách – řecký přítel Dimitri  

Po rozvodu paní Růžena prodává dům v Říčanech a kupuje dům v Praze na Vinohradech, který pak je jejím českým zázemím, v Paříži má stále svůj ateliér. I ve 30. letech minulého století Růženu často najdeme v seznamu pasažérů lodí plujících do Egypta nebo do Řecka, kde již dříve malovala a kam se vracela. Jezdila také do Alp nebo na Francouzskou riviéru. Na některých cestách ji v té době doprovází řecký hudebník, houslista a dirigent Dimitri Fexis, který měl angažmá u orchestru ve Versailles. Jindy ona doprovází za prací u jiných orchestrů jeho. Dimitri byl jako Růžena velmi košatou osobností, měl i filmařské, malířské a spisovatelské ambice. Spolu plánovali své pařížské výstavy, Růžena sledovala jeho práci, on její. Vedli spolu umělecké debaty, ale užívali si i procházky po krásných místech a letní večeře. Růžena přemýšlela o umění, Dimitri obdivoval její intelekt. Stále dopisovala do českých novin a časopisů. Někdy se vydávala na cesty i letadlem, z čehož ji Dimitri velmi odrazoval, měl o ni obavy. Civilní letectví bylo stále v počátcích, nicméně ona nedbala a s velkou chutí na své četné žurnalistické cesty létala.

Růžena byla bezpochyby i po své čtyřicítce velmi přitažlivou ženou, dámou velkého světa. Stala se nezávislou, samostatnou a respektovanou osobností, což v její době stále ještě nebylo běžné a vyžadovalo odvahu. Hodné obdivu je, že své bohatství, šarm a intelekt nenechává ležet ladem, ale cílevědomě a tvrdě na sobě pracuje a využívá je  tvůrčím způsobem. Vrchol Růženina života má však ještě svůj další, vlastní vrchol, dobrodružnou a dramatickou cestu kolem světa, kterou započala roku 1939. Růžena Charlotta Urbanová jí významně obohatila sbírky pražského Národního muzea, její cesta měla ale mnoho dalších aspektů.   

„Nemohu se s klidným srdcem podívat na loď, ba ani na cestovní kancelář. Někdy mne to chytne tak prudce, že prostě musím odjet. A kdybych nemohla jet, šla bych třeba pěšky, třeba bosa, jak chcete, ale za každou cenu pryč a jinam! Na to se nesmějí dělat plány, to vás musí chytit a odvléci. Není dobře utloukat se rozumářstvím, člověk se má poslechnout. Zato v práci, v té musí být drezura a velká přísnost.“

 

Pokračování příběhu Růženy Charlotty Urbanové si můžete přečíst za týden, 19. února.

Autorka děkuje za odbornou spolupráci na textu PhDr. Dagmar Pospíšilové z Náprstkova muzea.

 

Třikrát o Boženě Němcové

ČR: Oficiálně se narodila 4. února roku 1820 jako Barbora Novotná. Pokřtěna byla o den později, 5. února 1820, v kostele Nejsvětější trojice ve Vídni. V srpnu téhož roku nabývá po sňatku rodičů příjmení Panklová. Božena Němcová - nejproslulejší česká spisovatelka, nádherná, tajuplná a na svou dobu nezkrotná žena vzbuzuje emoce i 200 let poté. Jak ji vidí zástupci tří českých generací? Dramaturg, dramatik a spisovatel František Pavlíček (1923 -2004), filmová dokumentaristka Olga Sommerová a královéhradecká publicistka Ilona Machová? Přečtěte si více: 

Autor článku: 
Ilona Machová, Olga Sommerová, František Pavlíček /jal

1/ Božena Němcová očima publicistky Ilony Machové

Kdo se bojí Boženy Němcové?

Od 19. století, kdy Němcová tvořila, se náhled na ni proměňoval stejně vášnivě, jako se doba zrychlovala. Žena, jíž bylo mnohokrát vyčítáno její - na tehdejší zvyklosti - příliš odvážné chování, rebelie proti rakousko-uherskému mocnářství i vztahy s muži, se stala během dvou staletí pro současné čtenáře spíše už jen autorkou své nejznámější novely Babička a dost možná už jen tou neškodnou milou babičkou, která tu kdysi seděla nad kalamářem.

Kam se ztratila Božena rebelka? A proč víc než svou Divou Báru připomíná současnému čtenáři Babičku? A jak to, že dnešní maturanty straší víc právě ta Babička?

Božena se narodila  roce 1820, v období, kdy vrcholila nevole vůči Rakousko-Uhersku, spořádaní občané mluvili německy a čeští spisovatelé měli kupu práce s kříšením českého jazyka a vytvářením jeho nové podoby. Rovnocennost českého národa se snažili dokázat mimo jiné “oprašováním“ a “pozlacováním” slovanské mytologie, sbíráním pohádek, pověstí a písní od Litvy po území bývalé Jugoslávie, pořádáním čajů a plesů, na kterých se sestry a bratři Slované setkávali a řešili, co a jak udělat pro svůj nový slovanský stát.

Byli to tenkrát především muži, kteří mohli skutečně něco ovlivnit. Ženy, svázané korzety a tehdejšími normami, byly spíše jen okouzlujícím doplňkem než rovnocennými bojovnicemi a jejich úlohou bylo zajišťovat milou a s lehkostí konverzující obsluhu pánům, kteří psali do proslovanských časopisů panflety, sbírali materiál na velké kroniky dějin českého národa nebo rýmovali bohatýrské písně, v nichž oslavovali odvážné hrdiny. I oni však cítili, že by ke vší spokojenosti potřebovali opravdovou českou spisovatelku, která by všem vytřela zrak. A tu nakonec našli.

Mladičká Božena Němcová se přestěhovala do Prahy v roce 1842. Bylo jí dvaadvacet a byla krásná, temperamentní a zapálená. Ona i její manžel holdovali myšlence slovanské vzájemnosti. On publikoval články, ona psala zpočátku básně, pak pohádky a povídky. Když potom burcovala svou básní Ženám českým v Květech, bylo jasno. Stala se ženskou ikonou tehdejší doby, pilnou autorkou, která se dokázala veřejně vyznat z lásky k Čechám, začala se zajímat o lidovou slovesnost a tradiční zvyky. Kvůli manželovu častému stěhování, ale později už i sama navštěvovala spřízněné duše, aby hledala materiál pro své dílo. Přátelila se s českými elitami, slovenskými faráři i obyčejnými lidmi, a nutně  proto začala být trnem v oku rakouským pánům. Ti ji vnímali jako osobu nanejvýš nebezpečnou. Když byl v roce 1848 Josef Němec obviněn za spiknutí proti státu, stali se Němcovi předmětem sledování.

Asi nejvíce c. a k. policii ležel v žaludku vztah manželů ke Karlu Havlíčkovi Borovskému. S ním Božena vedla korespondenci a oba manželé se netajili, že s jeho názory na zkostnatělé Rakousko-Uhersko souhlasí. Když Havlíček v roce 1856 zemřel, Němcová vystoupila na pohřbu a na jeho hrob položila vavřínový věnec. Takové gesto znamenalo pro státní aparát, který už beztak měl spisovatelku na mušce, poslední kapku. Boženu sledovali policejní komisaři, byla jí zadržována korespondence a v domácnosti měla nastrčenou služebnou, která o ní pravidelně podávala zprávy.

 

Ale čím vlastně byla mladá spisovatelka tak nebezpečná?

Dokud Němcová sbírala pohádky a pověsti nebo psala své povídky, konala sice proti dobovému obyčeji - nebyla pouhou paní v domácnosti, naopak - stala se nezávislou na manželovu rozhodnutí, a i když vydělala svou tvorbou jen minimální obnos, už tím se vymykala dobovým konvencím. Co ji ale činilo nebezpečnou režimu, byla její korespondence. Stovky a stovky dopisů si vyměňovala nejen s rodinou a přáteli, ale její dopisní síť se rozkládala po velkém území a zahrnovala adresáty z řad české a slovenské inteligence.

A byly to právě dopisy, skrze které promlouvala nejen k těmto lidem. Ti dále šířili její dílo, pomáhali obstarat prostředky na její cesty, sdíleli její poznatky o zvycích krajů, které navštívila. Božena Němcová prostřednictvím této sítě šířila myšlenku slovanství a její korespondenční přátelé ji posílali dále - svým přátelům. Tak velké soukolí mohla těžko zastavit policie, která ji sledovala a dopisy zabavovala, i když mnoho dopisů se ztratilo a Němcová sama některé spálila, aby se nedostaly do nesprávných rukou.

To byl nebezpečný nástroj Němcové, dnešními slovy - Němcové - disidentky.

 

A v současnosti? I o téměř dvě stě let později máme na Němcovou “pifku”.

Obraz charismatické spisovatelky, jak ji viděl malíř J. V. Hellich -  s rukou ladně loženou na rameni, v tmavých šatech, vlasy staženými do drdolu - si asi vybaví každý. Ale kdo by za tou tváří hledal stopu rebelství nebo osobní odvahy?

Němcová - autorka Babičky. Jako by léta sfoukla všechno ostatní se stolu a z obsáhlé tvorby si málokdo vybaví další dílo, natož živoucí vášnivou ženu. A když vášnivou - tak příliš.

O Boženě Němcové koluje spousta skazek, které její obraz rozostřují. Jedni ji pokládají za nevěrnici a nymfomanku, jiní na ni nedají dopustit a i svatozář by přidali. Jen ty názvy děl, které o ní vznikly - Božena Němcová, paní našeho času, Naše paní Božena Němcová, atd.

Z obrazu té pravé Němcové zbyla jen podivná neživá ikona, tak málo zajímavá, že pokud ji sami neobjevíte, vidíte jen to, co vám v paměti uvízlo ve škole. A to málo teď straší studenty u maturit.

 

Babička je používána jako neblahý mučící nástroj na nebohé studenty.

Snad je to jazykem, který je pro nás až moc květnatý, snad příliš pozvolným tempem, které - stejně jako život staré ženy - má svůj rytmus a řád, ale na spěch našeho světa se moc loudá. Možná už  prostě nemáme čas zastavit se na Starém bělidle a ovonět všechny jeho roční doby na stránkách otevřené knihy.

Maturanti v kvapu svých osmnácti let chtějí asi spíš číst o fantastických krajích než stařenkách v kroji, i když to nazýváme klasikou…

A přesto je Babička tak nějak v našem podvědomí - jako pohádková postava, co rozdává radost, pohodu a moudrost, jakou nese její věk. A proto se k ní vracíme - tak jako se ke své babičce vrátila sama Němcová, když jí bylo ouvej.

 

Ale vyprávějte něco o Babičce a neřekněte nic o Němcové a o jejím údělu…

Čtete-li o Němcové a od Němcové bez příkras, otevře se vám životní drama, jaké by vydalo na špionážní film, rodinné drama, několikero cestovatelských přednášek, telenovelu o mnoha postavách, a dost možná ještě na další díla.

Božena Němcová má i 200 let od svého narození co říct. Jen ji chtít slyšet.

 

Pozn. redakce: Více o Boženě Němcové od autorky Ilony Machové na webu Kladského pomezí: https://kladskepomezi.cz/bozenanemcova

 

2/ Božena Němcová očima filmové dokumentaristky Olgy Sommerové

Prokletá básnířka, autorka geniální Babičky a fascinující korespondence, oslnivý ženský zjev vábící muže, politická disidentka, první česká moderní žena, přední evropská emancipantka.

Poprvé jsem se s Boženou setkala v dětství. Dostala jsem k Vánocům dva levné svazky pohádek bez ilustrací, každý po devíti korunách. Sedla jsem si nad ně a četla od začátku do konce. Pak jsem objevila Karlu a Divokou Báru. Ty dvě holky mě fascinovaly svou odvahou postavit se prudérní a diskriminující morálce 19. století: že byly obrazem Boženiny i mé touhy a vzdoru, jsem pochopila mnohem později – když jsem se začala emancipovat jako člověk i jako žena.

Učila jsem se od ní statečnosti, s jejím požehnáním jsem se rozhodovala, zda vytrvat či ustoupit. Stala se mi blízkým člověkem, který nás povzbuzuje před vzestupem a zachraňuje po pádu. Když jsem propadala malomyslnosti, zazářil přede mnou její obraz, tak jako na noční obloze vytrvale svítí hvězda jménem Božněmcová, objevená na kleťské hvězdárně.

Božena Němcová je přítelkyní všech českých žen, které nerezignovaly na touhu po osobní i společenské svobodě. Je pro nás výzvou a zárukou, že lze zvednout hlavu navzdory zakořeněným předsudkům. Inspiruje nás k odvaze myslet a konat jinak, než se od nás žen od věků očekávalo. Pro mě osobně ztělesňuje také cosi, co v české společnosti zoufale chybí – a sice solidaritu žen jako hráz proti patriarchálnímu ideologickému dogmatu, proti rivalitě žen podbízejících se mužům. Je to solidarita kolegyň, přítelkyň, solidarita matek, umožňujících svým dcerám neopakovat tisíce let staré vzorce chování, nacházet svou identitu a sebeúctu, nepovažovat sama sebe za „druhé pohlaví“.

Fascinuje nejenom nás ženy, ale i desítky vědoucích skvělých mužů. Pro Bohumila Hrabala byla největší světovou literátkou, prokletou básnířkou, jež hleděla vzhůru, když byla na dně. Pro Jiřího Koláře byla jednou z hvězd, která mu z nekonečné dálky svítila na blátivou cestu plnou výmolů, po níž vlekl svou káru života.

Svou literární genialitou, vzdorným bolestným životem a svobodomyslností vynikala nad dobové horizonty a nepřestala být ani v 21. století největší a dosud nepřekonanou ženou, kterou tato země zrodila. Čím více se vzdalujeme jejímu století, tím více cítíme, že Božena je v našem duchovním prostoru neustále přítomná.  

(Královéhradečtí Evropané, Garamon 2007)

 

3/ Božena Němcová očima dramaturga, dramatika a spisovatele Františka Pavlíčka

V českém divadelnictví existuje fenomén bytové divadlo. Koncem sedmdesátých let jste jej spoluvytvářel, když jste pro Vlastu Chramostovou napsal monodrama „Dávno, dávno již tomu - Zpráva o pohřbívání v Čechách“. Proč jste sáhl právě po námětu ze života Boženy Němcové?

V tom je skryto mnoho podnětů. Především moje láska k Boženě Němcové. Věnoval jsem jí už svůj první divadelní text: pro rozhlas, divadlo a film jsem adaptoval spousty jejích pohádek. Dodnes jsem do Boženy Němcové zamilovaný jako literát i jako muž. Myslím, že je to jedna z největších vladařek českého jazyka poloviny 19. století. Škoda, že čeština, zúžená na malý teritoriální prostor, nedovolila, aby se dostala do světa. Leckteré věci jsou už dnes samozřejmě vyčpělé, zestárlé, ale její čeština je úchvatná, a když si vezmu, že za sebou měla jednu třídu české školy někde v České Skalici…

Byla to opravdu výjimečná spisovatelka a nádherná žena. Bohužel neměla štěstí na muže na její úrovni. Ale také je nutno říci, že z hlediska své doby to s ní ani Josef Němec neměl lehké. Je zvláštní - a v životě to většinou tak funguje -, že muži o něco víc milují ženy, jejichž věrností si nejsou jisti, než ty, na které mohou přísahat.

„Zpráva o pohřbívání v Čechách“ byla moje první hra napsaná pro Vlastu Chramostovou a bytové divadlo, které stvořila. Nápad jsem v sobě nosil dlouho, dělal si náčrtky, ale pořád jsem nějak nevěděl kudy kam. Zlom nastal, až když mě propouštěli z Ruzyně. Bylo to v tentýž den, kdy pohřbívali profesora Jana Patočku. Hřbitov v Břevnově byl střežen policií, lítaly helikoptéry, řvaly motorky, lidé byli zapisováni a fotografováni – a mně najednou naskočil titul „Zpráva o pohřbívání v Čechách“. Kdybych tu bizarní situaci popsal a text poslal do ciziny, nikdo by mi nevěřil. Ta „zpráva o pohřbívání“mě však zavedla zpět k Boženě Němcové. Věděl jsem, že zakázaným pohřbem v jejím životě bylo rozloučení s Karlem Havlíčkem Borovským. Ona mu na rakev položila mučenku a za to byla i se svým mužem pronásledována. Znovu jsem se ponořil do její korespondence a tam se dočetl, jak velice těžce prožívala smrt svého nejstaršího syna, milovaného chlapce, a jak nakonec po všem hoři umírá v bídě a zneuznání. A když už se pro ni samotnou nedá nic napravit, lidé ji aspoň jdou doprovodit. A je to královské pohřbívání.

Tu hru jsem napsal nejen jako monolog, jsou tam i dialogy Boženy Němcové s jejím mužem, Karolinou Světlou a páterem Šolcem. Vlasta Chramostová má velice dramatický rozsah, takže dvojrole dokázala skvěle odstínit. A musím vzpomenout i na Luboše Pistoria, který hru přečetl a dal mi pár důležitých dramaturgických připomínek.

Premiéra měla bouřlivý průběh za asistence StB, policajti vtrhli do bytu, rozvezli mé přátele daleko za Prahu a tam je vyhodili do závějí. – A pak jsme se jednoho dne dočkali ohromné satisfakce. V roce 1983 na počest století českého Národního divadla odvysílala vídeňská televize z iniciativy Pavla Kohouta tajně pořízenou filmovou nahrávku této hry (snímek natočil Stanislav Milota, muž Vlasty Chramostové) a naši kamarádi v Rakousku – emigranti, kteří si film promítli na bílé stěně sokolovny, nám pak telefonovali, jak si při poslechu té čisté mateřštiny krásně poplakali.

 

Františku, dřív než jsem vás poznala osobně, viděla jsem vás v dokumentu Olgy Sommerové o Boženě Němcové. Citoval jste – a velmi sugestivně – větu z autorčiny korespondence: “Moje srdce velmi bažilo po lásce…“

„Moje srdce velmi bažilo být milováno.“ Jsou věty nebo útržky z literatury, které beru do rukou po dvacáté, po třicáté, a třeba když slyším tuhle nádhernou větu, nejenom, že mi vhrknou slzy do očí... Cítím, že v těch vrstvách, kde se ukládají lásky, prohry, ztracené příležitosti, touhy, naděje i zklamání, tam se vždycky ozývá můj citový seismograf, něco, co neustále zní. A tam patří Božena Němcová stejně jako básníci Sova nebo Bezruč. "Jen jedenkrát kolem mě šla láska!“ Anebo: „A já ji miloval, a ona se mi vdala.“

To jsou zdánlivé útržky, ale na sedmdesátileté pouti životem se mi skládají do harmonického „nadhledu“, sám však nakonec vždy kapituluji před láskou bez atributů.

 

Jak má čtenář rozumět větě z vaší autobiograficky laděné kroniky rodného Lukovského kraje „Konec patriarchátu“, kde píšete, že „každá láska se má prožít, vyžít a dožít“. Co myslíte těmi pojmy – že by láska měla vzplanout a také dohasnout?

Ne. Cit – to je, nebo mělo by být – něco jako perpetuum mobile. Když je člověk starší, nalézá v lásce jiné ozvěny, jiné ozvuky, jiné barvy i napětí, a to pro mě znamená „dožít“. Lásku si nesu až do samého konce, ale ve chvíli, kdy už je daleko, kdy život odvál část mé paměti, pořád ještě znamená ono „dožívání“ věrnost lásce. Vančura to řekl krásně v Markétě Lazarové: „Již ani slzu, ani slzičku, a věrnost, věrnost starým časům.“

Potkat lásku – to je úžasný moment, jako když udeří hrom. Žít lásku – to je zázrak. A to, za co jsem lásce nejvíc vděčný, je živobytí pro mé srdce, pro mou duši, pro mého ducha.  

(Lenka Jaklová: Povídání v Podkroví, Garamon 2002)

 

 

 

 

Rozhovor s Reném Nekudou o příbězích a jejich vyprávění

PLZEŇ: Pohádka o Třech zlatých vlasech děda Vševěda, o Červené Karkulce, příběh Krásky a zvířete, ale také o vlkodlačí princezně nebo vlkovi v důchodu. Jsou pohádky a příběhy, které nás doprovázely dětstvím, a pak také pohádky, které vytváří sama dětská fantazie. Oba dva typy jsou pro náš život nesmírně důležité. Se spisovatelem Reném Nekudou jsme si o potřebě vyprávění v našich životech povídali nad jeho knihou Příběhostroj.

Autor článku: 
Eva Klapka Koutová

„Bez pohádek si dětství vlastně ani nedokážeme pořádně představit. Na celém světě, ve všech kulturách a ve všech dobách se dětem vyprávějí příběhy, které se ve skutečnosti nikdy neodehrály, v nichž vystupují bytosti a tvorové, které zatím žádný přírodovědec nepopsal, v nichž se dějí věci neuvěřitelné a nadpřirozené, odporující fyzikálním zákonům. Síla představivosti a kouzlo pohádkového slova je silnější než zákon gravitace.“ Michal Černoušek v úvodu knihy ti a svět pohádek.

Vyprávění příběhů a pohádek má v našem životě nezastupitelné místo. I když se to na první pohled může zdát, nenabízí samotné pohádky dětem jen příběh na dobrou noc. Někomu přijde vyprávění jako ztrátu času, ale právě ono splňuje hned několik důležitých sociálních funkcí, a to nejen u dětí. Pohádky například pomáhají posluchači spoluprožít konflikt s hlavním hrdinou či si utříbit své vlastní hodnoty. Podle Černouška rozehrávají „skryté obrazy imaginace dřímající v dětské psychice. Svou jednoduchostí a jistou přímočarostí nabízí dětem cestu v jejich dosud ne zcela srozumitelném světě. Vyprávěním dostávají příběhy život a žijí společně s posluchačem. Nabývají na síle a stávají se součástí přetrvávajícího lidového vyprávění, které se opět přenese na další a další generaci potenciálních posluchačů. Vyprávění v sobě také nabízí nenahraditelné psychologické vazby mezi vypravěčem a posluchačem – chvíle spolubytí. V současné době se vyprávění příběhů vytrácí, ačkoliv po nich stále prahneme. Všichni je milujeme, lákají nás a přitahují. Ale proč?

René Nekuda vystudoval tvůrčí psaní na Literární akademii v Praze. Pracoval jako novinář a v současnosti píše povídky i divadelní hry. Už téměř deset let také vyučuje kreativní psaní. Koncem loňského roku mu vyšla interaktivní kniha Příběhostroj, podporující fantazii u dětí i dospělých. Nabízí klíč k vytváření příběhů, jejich sdílení a motivuje ke společně stráveným chvílím díky vyprávění.

 

Jaký příběh jste měl jako dítě nejraději (a proč?)

V dětství mě nejvíc bavily pohádky a pověsti, které jsme si s mou babičkou povídali při různých procházkách či cestách. Pocházím z Vysočiny, z Hlinska, a s babičkou jsem chodíval na dva kilometry vzdálenou zahrádku. Při cestě jsme si vyprávěli například o čertech, kteří v našem kraji přenášeli kamení a vznikaly tak různé skalní útvary. Také si hodně vzpomínám na pověst o paní, která na své zahrádce tak moc kouřila dýmku, že když pak zemřela a pochovali ji na jejím nejoblíbenějším místě, objevoval se tam občas kouř.

 

Vracíte se k těmto příběhům i v dospělosti?

No ano! Do dnešní doby ve mně rezonují a vzpomínám si na ně poměrně často. Mám tyto příběhy spjaté s nějakou emocí nebo situací, takže se k nim vracím, když přemýšlím nad novým projektem a vzpomínám si, jak jsem jako dítě básnil o své možné budoucnosti. (Například jsem si vymýšlel, jak budu v dospělosti ředitelem ZOO). Občas mi to pomáhá jít tím správným směrem.

 

Takže příběhy, které jste si povídali s babičkou, vás inspirovaly k vytvoření Příběhostroje?

Určitě! Přijde mi trošku líto, že dnešní společnost od domácího vyprávění příběhů upouští. Například kultury v Asii, Africe, v Jižní Americe jsou stále založené na takovémto vyprávění. Zatímco my už teď vše strkáme spíše na YouTube a do televize, a na povídání už čas nezbývá. Vyprávěním příběhů se lidé více poznávají, skrze příběhy se prohlubují vztahy doma. Následně můžeme vidět, co doma děti řeší, co je pro ně důležité.

Příběhostroj má celý tento proces hodně usnadňovat. Díky tomu můžeme přijít na to, co druhé trápí, můžeme jim pomoci problém řešit nebo jen pozvednout náladu, anebo otvírat hezké vzpomínky, jako jsem to měl já se svou babičkou. Příběhy byly naše společné chvíle a bylo to mé dětství.

 

Jak vznikl nápad napsat takovouto knihu?

Dlouhou dobu jsem přemýšlel nad tím, že jsou knihy jenom pro děti a potom knihy jenom pro dospělé. Málo jich je pro děti a pro dospělé dohromady. Chtěl jsem vytvořit knížku, která by svět dětí a svět dospělých spojovala.

 

Jakým způsobem tedy Příběhostroj tyto dva světy spojuje?

Příběhostroj má pomoci rodinnému sdílení příběhu. Jeho cílem je, aby si děti a dospělí navzájem vyprávěli příběhy.

 

Kniha se nečte klasickým způsobem – vyžaduje čtenářovu interakci. Můžete přiblížit, jak se s ní pracuje?

Má dvě části. První obsahuje 60 úkolů seřazených od nejlehčích po složitější. Vždy je nějaký úkol zaměřený na jeden typ kreativního myšlení. Druhá část knihy je tzv. náhodný generátor příběhů. Na každé stránce je v rozích jedna položka, která pomáhá k vytváření příběhu. Vzniká tak 12 milionů kombinací, podle různých zadání. Například, když jsem unavený rodič v devět večer a nevím, jak dál vyprávět příběh, mohu si vzít knihu, zalistovat náhodným výběrem a pokračovat dál ve vyprávění, protože základní kostru příběhu za mě vymyslí Příběhostroj.

Jak dlouho knížka vznikala?

Tím, že jsem měl v hlavě tento nápad už dlouho, tak samotná realizace nebyla časově náročná a složitá, takže přibližně necelý půlrok.

 

Jak nás příběhy, které jsme slyšely jako děti, ovlivňují do budoucna?

Příběh může být jistým modelem, vzorcem chování, který nám něco vštěpí do paměti nebo nás něčemu naučí. A pak je samozřejmě také důležité, s kým a v jakém kontextu příběhy prožíváme. Milé pohádky před spaním jsou něco jiného než neustálé připomínání, že je někdo neschopný a něco nezvládne.

 

Proč je důležité si příběhy vyprávět?

Jejich vyprávěním se víc a víc poznáváme. Usnadňují nám komunikaci mezi sebou. Je to jeden ze základních principů mezilidských vztahů, a navíc je to zábava. Je to lepší a levnější než terapeut.  Když se podívám na workshopy, které s Příběhostrojem vedu a kterých se mnohdy účastní i rodiče, tak byste se divila, jak máma s tátou nevychází z údivu, co v jejich potomcích je. Často žasnou, že vůbec neznali tuhle jejich stránku – tím myslím vypravěčskou – jejich syna nebo dcery, ale také objevují pomocí nenuceného vyprávění svých dětí, jejich skrytá přání, a třeba i traumata. Těch workshopů jsem už dělal desítky všude po republice a jsem si tedy stoprocentně jistý, že tohle funguje. Viděl jsem to na vlastní oči.

 

Kde jsou kolem nás příběhy a jakým způsobem k nám promlouvají?

Stručná odpověď je, že úplně všude. Neumíme žít bez příběhů. Když se podíváte na fotku z dovolené, automaticky se vám vybaví minipříběh vašeho prožitku - naše mysl například strukturuje vzpomínky ve formě příběhů. Dále jsou v politice, v reklamě, dokonce i v hospodě, když si chlapi stěžují, jaká je to dnešní doba.

 

Co nás na nich tak baví?

Je to něco, co dává okolnímu světu smysl. Čistá informace tohle nikdy nedovede, ale příběh umí mnohé dobře pojmenovat a má široký záběr. Vzpomeňte si na dějepisáře – na ty, kteří říkali jenom čistá fakta a na ty, kteří vám historii zapáleně převyprávěli. A samozřejmě je příběh spojen s emocemi a prožitky, což je vždycky silné a zajímavé. Proto třeba mnoho lidí miluje horory, nebo brečí nad červenou knihovnou.

 

Jak podpořit fantazii pro vyprávění příběhu?

Zkoušet to stále dokola. Na začátku Příběhostroje je jedna důležitá věta: „V Příběhostroji není nikdy nic špatně“. Cokoliv čtenáře napadne, je dobře. Důležité je se nebát a zbytečně se neblokovat. Když nejde jeden způsob, tak může jít jiný.

 

Vytvářejí dospělí jiné příběhy a jiným způsobem než děti?

Princip je v jádru stejný, akorát děti to mají posunuté o tu hranici uvěřitelnosti. Mnohdy jsou některé kombinace u dětí z pohledu dospělých šílenější, ale principy, které jsou za tím, jsou stejné, ty se nemění.

 

Principy myslíte náměty nebo používání archetypů?

To spolu souvisí, takže asi obojí. (smích)

 

Jak podle vás vypadá dobrý příběh?

Příběh je příběh. Záleží, s jakým cílem a pro koho jej utvářím. Tvůrčí psaní nezná dobrý, nebo špatný; kvalitní, nebo nekvalitní. Spíš funkční a nefunkční.

 

Takže funkční?

Když dopadne na úrodnou půdu. Když někoho pobaví a vtipu se někdo zasměje.

 

A pokud nemá jít o vtipný příběh?

Tak je to v pořádku, když se nikdo nesměje. Důležité je, aby cíl a smysl příběhu byl naplněn. Když chci například vyvolat nějakou emoci a vidím, že to funguje, pak se mi to asi povedlo. Pokud ne, tak se nic neděje, dá se s tím pracovat.

 

Vytrácí se v dnešní době vyprávění příběhů?

Tohle by bylo povídání na dlouhou dobu. Ano, dnes trochu mizí vytvoření vlastních příběhů a jejich sdílení tváří v tvář a přesouvá se na internet. Také se blíží čas, který absolutně překopává dosud známé způsoby psaní scénářů - může za to virtuální realita a tzv. „imerzivita“. Čili jádro a základní funkce příběhů se už sto tisíc let prakticky nezměnily, ale to neznamená, že způsoby přijímání příběhů a nakládání s nimi neumožňuje nějaký vývoj.

 

Jak se tedy příběhy mění v digitálním věku a jaká bude jejich budoucnost a v jaké formě?

Jak už jsem říkal, ty základní kostry se nemění, ale přibývá interaktivita a imerzivita. Čili přichází doba, kdy se příběhem opravdu necháme pohltit a obklopit ze všech stran, zároveň se zvyšuje počet „konzumentů příběhů“, kteří chtějí zasahovat do děje – to jsou například hráči počítačových her. Nejsem věštec, který by dokázal přesně vyčíst budoucnost vyprávění, ale jsem přesvědčený o tom, že tyto dva prvky na jistou dobu hodně zamíchají s kartami vypravěčů a později i marketérů. Těším se třeba na první reklamu ve virtuální realitě.

 

Právě jste se vrátil z Vietnamu. Sbíral jste tam vietnamské příběhy a pohádky?

No jéje! Samozřejmě, že jsem tam čerpal inspiraci a bedlivě vše sledoval. Probíhal tam zrovna čínský lunární nový rok a bylo neuvěřitelné, jak to celým kontinentem hýbalo. Navíc tam lidé hodně žijí komunitním životem a to mě baví. A jako takový malý bonus na závěr - zkuste si vygooglit, jak vypadá vietnamský jednorožec. Budete se hodně divit. (smích)

Stopy v písku / Jiří Guth-Jarkovský

ČR: Stopy v písku je název našeho nového cyklu, který oživuje vzpomínky na dávno zapomenuté události či osobnosti, které jsou přesto tak či onak významnými pro naši současnost. Anebo jsou významné i jen soukromě, pro některé z nás, kteří z nich čerpáme pro svůj další život.

O své vzpomínky se s námi tentokrát podělila paní Dana Seidlová (tak řečená Pirátka), významná osobnost českého exilového skautingu, s níž jsme nedávno přinesli delší rozhovor na téma Česká kultura před Sametem a po Sametu. V textu byla jen kratičká zmínka o tom, že je vnučkou Jiřího Gutha-Jarkovského, proslulého strážce etikety na Pražském hradě v době prezidenta Masaryka. Poprosili jsme paní Seidlovou, zda by na svého dědečka zavzpomínala. Souhlasila, ale pojala naši výzvu jako připomenutí dávno zapadlé události z jeho života, na kterou narazila při probírání rodinného archivu. Její dědeček se totiž zdaleka nezabýval jen hradními ceremoniemi nebo školením o společenském chování v nové Československé republice… 

Autor článku: 
Dana Guthová-Seidlová /Pirátka

Olympijské hry a poslední ponížení

Roku 1892 se vydal mladý středoškolský suplent doktor Jiří Guth na prázdninovou cestu do Paříže. Měl tam sbírat rozumy od svých francouzských kolegů stran zavádění vyučování tělocviku na středních školách. K této studijní cestě byl vyzván výnosem rakouského ministerstva školství, které nabízelo uchazeči stipendium 200 zlatých.

Guth se dorozuměl francouzsky dobře: působil dříve jako vychovatel šlechtických synků Schaumburg-Lippe a provázel je při jejich studiích v Ženevě. Nový vyučovací předmět, který se měl zavádět do gymnázií, ho tuze zajímal.

V Paříži pak vyhledal barona Coubertina, o kterém věděl, že na toto téma napsal již několik prací. Francouz ho vlídně přijal a brzy se vytasil s myšlenkou obnovení olympijských her. Co tomu říkáte, monsieur Guth?

Toho ta myšlenka přímo nadchla.

Ale k tomu je potřeba obstarat souhlas a spolupráci představitelů evropských států! Brzy získal Coubertin pro svůj nápad Řeka (ten byl nejdůležitější), Francii zastupoval Coubertin sám. Získal i Rusa, Maďara, Němce, Švéda. Rakousko bude zastupovat Guth.

Sedmičlenný přípravný výbor pro hry olympijské zahájil svou činnost v roce 1894.

Následovalo dvacet let zasvěcených olympijské myšlence, ale světová veřejnost jí nemohla jaksepatří přijít na chuť. Až přišly ty páté hry, ve Stockholmu 1912, pod záštitou švédského krále, a ten jim propůjčil náležitou publicitu. Zdařily se náramně.

V roce 1914 se konala konference olympijského výboru v Paříži k přípravě olympijských her, které se měly uskutečnit o dva roky později v Berlíně. Staly se teď významným mezinárodním kolbištěm a Vídeň cítila, že trochu „zaspala“. Nadále ji bude zastupovat kníže Windischgrätz, manžel císařovy vnučky, Rakušan. Kdepak Češi, ty nikdo nezná, usoudila rakouská velmoc.  

V předtuše příštích potíží vyhledal Guth knížete Windisgrätze. Tu národnostní otázku vyřešíme doma ve Vídni, zdůrazňuje Čech diplomaticky, v Paříži půjde o sport, nikoliv o politiku, ujišťují se vzájemně.

Rakušani a s nimi Němci uznávají „jen státní samostatnost notorickou“ a Češi nemohou usilovat o sportovní nezávislost. Jejich sportovci se mohou zařadit mezi Rakušany. 

Ale Guth to vidí jinak: Češi jsou slovanský národ a chtějí vystupovat samostatně. V zahajovacím průvodu s českými sportovci, s českou vlajkou a s českým znakem. Vystupovali tak vždycky, pětkrát během dvaceti let.

Nový rakouský delegát vystoupil hned s požadavkem, aby Češi byli vyloučeni z kongresu. Nejsou žádný stát, jsou jenom národ a nikdo je nezná. Teď po dvaceti letech by měli zmizet z historie olympijského hnutí!? A už je tu politický střet s věrolomným Windisgrätzem v čele!

Byla to bouřlivá schůze a Guth se bil za svůj národ jako lev. Ale co naplat. Češi skutečně žádným státem nebyli. Když nastala schůze přípravného výboru a sestaven seznam účastníků zahajovacího výboru, český národ na seznamu „olympijských národů“ chyběl.

Na druhý den se konala obřadná snídaně v soukromém bytě francouzského diplomata, člena mezinárodního výboru, Francouze Berthiera de Sauvigny. Hostitel, vida zachmuřenou tvář Guthovu, naklonil se k němu a pravil:

„Nedělejte si z toho naprosto nic – nechte to plavat. Za rok, snad za dva, po smrti vašeho císaře, bude vojna …A pak se všechno od základu změní."

Vojna vypukla už o měsíc později, po atentátu na následníka trůnu a jeho choť. Franz Ferdinand zaplatil životem válečný apetit Rakouska a Německa. Tušil prostý lid ty dávno chystané krvelačné mocenské hrátky?

Olympijské hry se v Berlíně pochopitelně už nekonaly. Pořádaly se až roku 1920 v Antverpách a shlížel na ně nový generální sekretář mezinárodního olympijského výboru, doktor Jiří Guth.

 

Dana Seidlová – Pirátka

vnučka Jiřího Gutha-Jarkovského

 

 

Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, původním jménem Jiří Guth, křtěný Jiří Karel

(24. ledna 1861, Heřmanův Městec - 8. ledna 1943, Náchod)

Český propagátor sportu, generální tajemník Mezinárodního olympijského výboru (1919-1923) a spoluautor olympijské charty. V letech 1900–1929 předseda Českého a po vzniku republiky Československého olympijského výboru, spoluzakladatel a první předseda České amatérské atletické unie, předseda a redaktor Klubu turistů. Známý je zejména jako autor publikací o správném a slušném chování.

Zdroj: Wikipedie

 

O Cenách Trilobit 2020 s porotci Vladimírem Justem a Šárkou Koskovou

BEROUN: 33. ročník audiovizuálních cen TRILOBIT 2020 představí už za pár dní nejzdařilejší filmové počiny předešlého roku. Jaká televizní a filmová díla nesou podle porotců výraznou estetickou, etickou, uměleckou či společenskou hodnotou bez ohledu na komerční úspěch a diváckou sledovanost? Jaké snímky poslání cen naplňují, se dozvíme v přímém přenosu České televize v sobotu 25. ledna ve 20.20 hodin na ČT art. Ale ještě než jedno z nejstarších filmových ocenění rozdá křišťálové trofeje, zeptali jsme se předsedy poroty prof. PhDr. Vladimíra Justa, CSc., a členky poroty Mgr. Šárky Koskové, jak letošní ročník hodnotí.

25.01.2020
Autor článku: 
Irena Koušková

Prof. PhDr. VLADIMÍR JUST, CSc., je předsedou poroty, jinak profesí teatrolog, divadelní a mediální kritik, esejista.

 

Proč by měl filmař chtít získat právě Trilobit a ne třeba Cenu české filmové kritiky, Cenu Asociace českých kameramanů nebo Českého lva?

Protože je to naše nejstarší nikoli jen filmová, ale skutečně audiovizuální cena, která se od počátku rovnocenně věnuje (na rozdíl třeba od Karlovarského festivalu) nejen filmové, ale i televizní a v posledních době šířeji i mediální tvorbě, včetně její knižní reflexe. Čili fronta kandidátů na cenu, chcete-li konkurence, je nepoměrně větší, než u jiných cen. A druhým, možná nejpodstatnějším důvodem je fakt, že se porota věnuje dílům a jejich společenské, občanské naléhavosti nikoli podle většinového ohlasu (návštěvnosti, sledovanosti), nýbrž především podle jejich estetické a mravní hodnoty. Máme například „havlovskou“ Cenu Ferdinanda Vaňka, pro niž je hlavním měřítkem přínos občanské společnosti, starost o lidská práva u nás i ve světě.

 

V minulých letech byla hlavní Cena Trilobit udělena např. dokumentární sérii Čechoslováci v gulagu režisérky Marty Novákové, dokumentárnímu filmu Mečiar režisérky Terezy Nvotové či osmidílnému kriminálně-psychologickému dramatu Pustina scenáristy Štěpána Hulíka a režisérů Ivana Zachariáše a Alici Nellis. Tady se spíš potkal odborný a později i divácký zájem. Jistě jsou v Trilobitech ale také filmy, které takové štěstí neměly. Jaký byste chtěl připomenout?

Ano, takový úděl, že se odborný a divácký zájem neprotnou, potkal v minulosti í mnohé z oceněných filmů (ať už za to může macešská distribuce, nulové píár, mizivý počet kopií či nezájem velkých televizí). Ale to je o důvod víc, aby cena, která aspoň upozorní na něco, o čem by se, nebýt jí, nikdo z potenciálních diváků nedozvěděl, nadále existovala! Cena s patinou trvalejší hodnoty, než je momentální móda, momentální trend nebo ta či ona mediální bublina. Ale jsou i opačné příklady. Například v době, kdy jsme jako první ocenili streamový satirický seriál Kancelář Blaník, málokdo z pravidelných návštěvníků kin či konzumentů mainstreamové televizní zábavy o jeho existenci věděl (teprve mnohem později vzrůstající popularita seriálu vedla dokonce ke vzniku klasického celovečerního filmu).

 

Přeje dnešní doba spíše vzniku dokumentů nebo filmu?

Tady se ukazuje naprostá nezastupitelnost médií veřejné služby. I když mimořádné dokumenty, reportáže nebo hrané snímky vznikaly a vznikají i mimo Českou televizi (např. v HBO, na Seznamu aj.), tak to jsou spíš výjimky z pravidla. Zatímco ČT to má jaksi přímo v popisu práce, od toho si ji platíme. V hrané tvorbě se jí to tradičně moc nedaří (o to víc se raduji z úspěchu třeba takového Mostu, nebo blahopřeji k vynikajícímu dokumentárnímu seriálu o Národním divadle, jaký tu ještě nebyl a jen tak nebude). Zato v seriózní tvorbě na pomezí investigativní žurnalistiky a dokumentu nemají Reportéři, 168 hodin, Fokus nebo Nedej se! na celém českém mediálním trhu co do kvality, hloubky i odvahy široko daleko konkurenci. Tyto formáty jsou nenahraditelné a četné mocenské útoky proti nim ze strany politiků i jim posluhujících médií jsou toho neklamným důkazem.      

 

Jak se obměňuje porota a jak je poskládaná?

Porota je tradičně „víceoborová“, což odpovídá specifice ceny: jsou v ní jak praktikující filmaři či pedagogové FAMU (od režisérů přes dramaturgy a další profese až po kameru), tak filmoví či mediální kritici a teoretici. Atmosféra je skvělá, přátelská a konstruktivně kritická. Kéž by taková byla v celé společnosti!

 

Z kolika letos přihlášených děl jste vybírali? Můžete už odtajnit některé oceněné? Je rozhodnuto o kritické ceně?

Letos jsme hodnotili přes 160 opusů, naplnili jsme opět všechny kategorie. Některé, např. hlavní cena, byly přijaty jednomyslně, o jiné byl lítý boj (hlasování 3:4). O zcela zvláštní „kritické“ ceně, známé jako Zlatý citrón, na kterou se asi ptáte, bylo ale nakonec rozhodnuto jednomyslně, ačkoli kandidátů byla celá fronta, což se ve výsledku projeví letos velmi překvapivým způsobem. A už teď je mi jasné jedno: to bude zase radosti na Starém bělidle! (Upozornění pro všechny postižené: citrón je, zvláště teď v zimě, mimořádně zdravé ovoce, stejně jako je mimořádně zdravá nezávislá kritika: věc, která se ve většině médií, fakticky vlastněných oligarchy a přímo či nepřímo politiky od premiéra po prezidenta, už takřka nepěstuje; tento proces likvidace kritiky jako profese bohužel začal už i ve veřejnoprávních médiích).                

 

Bude patřit letošní ročník mezi ty silnější? Měla česká kinematografie dobrý rok?

Letos bylo více dobrých hraných filmů, takže nebyly oproti dokumentům – jako u předchozích ročníků – v tak výrazné menšině, spíš naopak. Nakonec čtyři z pěti mých žhavých dokumentárních favoritů propadly – naštěstí ve prospěch mých jiných, „hraných“ tipů. Což je asi dobrá zpráva. Špatná naopak je, že letos porota sice těsnou, leč přece jen většinou ve svých preferencích ignorovala ústřední téma dneška – starost o životní prostředí. Ty filmy či reportáže tam byly, ne že ne, ale až na jednu výjimku – typicky, že víc slovenskou než českou – letos propadly. Beru to jako fakt a musím se s tím smířit: na rozdíl od našich západních či jižních sousedů žiji nadále v ekologicky negramotné společnosti.  

 

Trilobit je jedinečný tím, že jednu z cen uděluje dětská porota. Vloni byla zavedena cena místních diváků. Jsou nějaké novinky v letošním roce?

Ano, diváci mohli ve dnech 10. - 11. ledna 2020 hlasovat v Městském kině Beroun o svých favoritech – byly zde celodenně promítány všechny filmy, jež se dostaly do užšího výběru – nejen ty oceněné, ale i většina těch, které na cenu nedosáhly.

 

Přímý přenos z udílení cen odvysílá ČT art. Česká televize ale v cenách za kvalitní filmovou tvorbu příliš v minulých letech neuspěla. Jak to vypadá v tomto ročníku?

Myslím, že až na jednu výjimku může být ČT tentokrát s výsledkem spokojena.

 

Proč by si neměli diváci nechat ujít přímý přenos slavnostního předávání cen?

No, asi proto, že – ačkoli se u nás tradičně nikdy nic neutají – zatím se nestalo, že by informace o odměněných předem pronikly na veřejnost. Takže motivem, kromě trvalých sympatií pro noblesního moderátora Martina Myšičku, bude odvěká lidská vlastnost - zvědavost. Doufám jen, že (jako se to stává u řady cen) taškařice kolem předávání nepřehluší to hlavní, proč se to celé podniká: stručné, věcné a vtipné upozornění na hodnoty, které jinak obecné pozornosti unikají.  

 

Členkou poroty je také Mgr. ŠÁRKA KOSKOVÁ. Působila jako vedoucí dramaturg hrané tvorby v České televizi Ostrava, předtím jako redaktorka Českého rozhlasu, v současné době jako rozhlasová scenáristka. Je autorkou desítek literárních pořadů, řady rozhlasových her i scénářů televizních inscenací a filmů. Zasedá jako místopředsedkyně v Českém filmovém a televizním svazu FITES, z.s.

 

Začínala jste v ostravském rozhlase. Co vás přivedlo do světa televize a filmu?

Po odvysílání několika mých pořadů v rozhlase, k němuž mám dodnes vřelý vztah, mě oslovili z televize a nabídli místo dramaturga. Byla to hozená rukavice, a protože ráda zkouším nové věci, zvedla jsem ji. Lákalo mě hledat v tvorbě ještě jiné cesty a možnosti než „jen“ ty, kterými disponuje literatura a rozhlas. Ale když vás jednou magický svět filmu a televize polapí, už vás nepustí, já v něm zůstala celé čtvrtstoletí a do vysílání připravila kolem stovky televizních her a filmů.

 

Sama jste v roce 1994 získala čestné uznání poroty cen Trilobit za scénář televizní inscenace Zapomenuté tváře podle románu Waltra Jense. Můžete ji stručně představit? Proč porotu zaujala?

Hra v režii Otakara Koska (tehdejší manžel Š. K. – pozn. red.) vypráví o skupině kdysi slavných stárnoucích herců, kteří dožívají v chátrajícím zámečku, jenž jim odkázal jeden filantropický šlechtic s tím, že už nikdy nesmějí vstoupit na jeviště. Po jeho smrti se starosta města rozhodl staré herce ze zámku vyhodit a vybudovat z něj prvotřídní hotel pro snoby, který bude těžit z jejich slávy. Každý pokoj měl být pojmenován po některém z herců.

Zapomenuté tváře mě oslovily především nádhernými figurami a jejich posedlostí hereckým kumštem, ale rovněž svým přesahem do osudu kumštu vůbec, což asi bylo to, co zaujalo i porotu.

Navíc v inscenaci hrála nevídaná plejáda těch nejlepších českých herců – Květa Fialová, Vlastimil Brodský, Jaroslava Adamová, Stela Zázvorková, Luděk Munzar, Radovan Lukavský, Blanka Bohdanová, Ilja Racek, Vladimír Ráž, Josef Kemr, Ljuba Skořepová.

 

Pokolikáté vlastně už v porotě zasedáte? Vnímáte nějaký vývoj v kvalitě a kvantitě přihlášených snímků?

Počtvrté. Poprvé to bylo v roce 1997, kdy jsme stihli udělit Cenu Vladislava Vančury za celoživotní dílo Františku Vláčilovi.

90. léta se ale s dneškem srovnávat nedají. Tehdy byla do soutěže přihlášena zhruba polovina současné nabídky, kazety s přihlášenými filmy jsme si mezi sebou půjčovali a složitě zjišťovali, u koho se právě to které dílo nachází. To by při současném počtu cca 160 soutěžních snímků bylo vražedné. Dnes porotce dostane link k filmu přímo do počítače, kde ho může sledovat. To je obrovská výhoda.
Pokud jde o kvalitu, nemám pocit, že by se něco výrazně změnilo. Zdá se být sice přirozené, že se zvýšeným počtem přihlášených děl poroste i počet kvalitních snímků, ale není to tak. Řekla bych, že spíš platí – méně (ale kvalitně) je více.

Oproti mé první zkušenosti v porotě jsou novým fenoménem snad jen stále sofistikovanější technologie, které audiovizuálně umožňují doslova zázraky, což je skvělé, pokud je tvůrci podřídí zajímavému autorskému sdělení. Mnohdy však na ně dnes jen nekriticky spoléhají a rezignují tak na hlubší poselství filmu.  

  

Jaké je vaše osobní kritérium při hodnocení přihlášených snímků? Čeho si na soutěžních filmech nejvíce ceníte a jaké mají největší slabiny?

Mám ráda díla, která tryskají ze srdce a která umějí navázat úzký kontakt s divákem. Mnohdy ani není důležitá zpracovávaná matérie či námět sám, ale jejich účinek, to, jak hluboce a sugestivně se vás celá věc dotkne. Romeo a Julie je stará omšelá povídka, Shakespeare ji ovšem povýšil na nesmrtelné dílo. Scénář zpracovávající současný příběh ze stavby nemusí být vůbec současný, ta stavba může zůstat jen kulisou, pokud její autor nenajde ten nejsilnější způsob, kterým svého diváka osloví. Žádná doba a žádná společnost nevolá jen po svém obtisku, ale žádá si hluboké uchopení a pochopení, je na tvůrci, aby zvolil tu nejlepší a nejpůsobivější formu.

Jaké jsou největší slabiny? Když to, o čem mluvím výše, chybí. Když je to průměrné, plytké, bez nápadu a fantazie, bez jasné představy o tom, co chci sdělit. Bohužel i takových děl je stále dost.

 

Máte už své favority? Jaký se letos sešel výběr filmů?

Favority samozřejmě mám, ale jistě chápete, že je před slavnostním vyhlášením nemohu odtajnit.

Jako každoročně je tam převaha velmi kvalitních dokumentů mapujících přelomové historické události i současnost, ale je tam, k mé velké radosti, i pár skvělých hraných solitérů.

 

Jak probíhá diskuse v porotě třeba o výběru finalistů? Jak se dobíráte ke konečnému rozhodnutí, je to někdy boj? Přeci jen mají v porotě zastoupení nejrůznější profese… Jak silný je hlas scenáristy a dramaturga?

Co bychom to byli za porotu, kdybychom se o věcech někdy i velmi dramaticky nepohádali? Ale protože jejími členy jsou moudří, vzdělaní, a řekla bych, že v jádru i velmi laskaví lidé, kteří jsou především otevření názorům druhých, nebijeme se. Nakonec se na nominacích a finálním ocenění vždycky shodneme.

Detailně probíráme titul za titulem, každý má povinnost se k němu vyjádřit, a protože cen je pouze devět, postupně díla eliminujeme, až zbudou ta vítězná.

Hlas dramaturga a scenáristy je stejný jako hlasy ostatních. Jsme holt demokraté. Jestliže ale někdo, což se občas stane, je přesvědčen o kvalitách díla, které tam ostatní nevidí, ale svůj názor přesvědčivě zargumentuje, díváme se většinou na snímek znovu, a o výsledku rozhodneme hlasováním.

 

Můžete připomenout některé filmy oceněné Trilobitem v minulých letech, které ve vás zanechaly hlubší stopu?

V paměti mi zůstala Pustina, jež nejspíš stále patří k nejlepším současným českým seriálům, nebo filmařsky uhrančivé drama Agnieszky Hollandové Přes kosti mrtvých, které otevírá řadu témat k zamyšlení, také sympatický Omerzův snímek Všechno bude, dokument přinášející otřesná svědectví o Čechoslovácích v gulagu, potěšila mě i Bába z ledu s báječnou Zuzanou Kronerovou, zaujal Mečiar či Hovory s TGM.

 

Co je na porotcování těchto cen nejtěžší? Musíte zhlédnout desítky filmů, co vás motivuje?

TRILOBIT je skvělý v tom, že se mu už dlouhodobě daří upozorňovat na snímky, které nemají masivní reklamu, které jsou mimo takzvaný mainstream, někdy se o nich ani neví, ale jsou umělecky i tematicky velmi cenné.

Když se mně nebo ostatním členům poroty podaří takové dílo najít, mám velkou radost a okamžitě zapomenu na nekonečné hodiny úmorného sezení před obrazovkou.

 

Vítězové budou odtajněni v průběhu slavnostního „swingového“ večera v sobotu 25. ledna 2020 v KD Plzeňka v Berouně. Ceny TRILOBIT 2020 opět udělí Český filmový a televizní svaz FITES za spolupráce města Beroun a Městského kulturního centra Beroun. Slavnostní večer bude přenášet Česká televize na programu ČT art od 20.20 hodin.

 

Web: cenytrilobit.cz

 

Česká kultura před Sametem a po Sametu / s Ivankou Lefeuvre

PLZEŇ: Narodila se v Praze v roce 1949 do rodiny nijak politicky angažované. Tatínek pracoval jakožto vědecký výzkumník vojenské správy, maminka byla textilní dělnice. V šedesátých letech se více sblížila s disidentskou rodinou Šabatových z Brna. Následně se stala první manželkou Václava Šabaty, syna Jaroslava Šabaty, známého brněnského disidenta. Její odvaha a touha po svobodě následně ovlivnila celý její život.

Autor článku: 
Eva Klapka Koutová

Jak vzpomínáte na 60. léta?

Vzpomínám převážně na roky 1968 a 1969. Okupace pro mě byla zásadním traumatem mého života. Od toho se pak odvíjel další můj osud a životní postoje. S okupací jsem se nikdy nesmířila, takže jsem se nemohla smířit ani s takzvanou normalizací. Myslím si, že rok 1968 je velkým traumatem pro celou československou společnost. Bylo by dobré, aby se lidé obdobím normalizace zabývali, jednalo se o velké ponížení našeho národa. Toto trauma zanechalo následky, které se promítly i do období svobody po roce 1989 a jistým způsobem ovlivňují i současnou společnost.

 

Pojďme se vrátit ještě k roku 1969, který byl pro vás zlomovým.

21. srpna 1969 se konaly manifestace k prvnímu výročí okupace. Tenkrát jsem se, se svým prvním manželem Václavem Šabatou, s přáteli Janou Křížovou a Tomášem Bochořákem, vydala do centra města Brna. Došlo tam k velkému násilí ze strany policie, a hlavně Lidových milicí. Byla zastřelena Danuše Muzikářová a Stanislav Valehrach. Existuje fotografie, jak přítel Tomáš Bochořák odnáší zraněnou, možná už mrtvou, Danuši Muzikářovou. Uvědomila jsem si, že jsem byla kousek od něj a můj život mohl v roce 1969 skončit.

 

V té době jste studovala už druhým rokem psychologii na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně, dnes Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Na základě protestu proti normalizaci a sovětské okupaci vás však následně ze školy vyloučili.

V listopadu 1971 jsem byla, ještě se skupinou dalších studentů, zatčena v rámci tzv. Letákové akce, která předcházela prvním pookupačním volbám. Vyšel leták s názvem Občané, který citoval články Ústavy. K vyjádření svého názoru proti normalizaci text letáku doporučoval nevolit nebo přeškrtnout oficiální kandidátku a symbolicky napsat „Dubček“. Zatčeno bylo asi 16 studentů filozofické fakulty. Ti pak byli rozděleni na dvě skupiny. Jedna skupina studentů dostala od tehdejšího prezidenta Československé republiky Ludvíka Svobody jakousi abolici. Ti byli propuštěni z vazební věznice bez soudu. Zbylých šest lidí bylo souzeno, pochopitelně mezi ně patřili bratři Šabatovi, Jan a Václav, dále Tomáš Bochořák, Zuzana Richterová a Aleš Richter. Mně, přestože jsem souzená nebyla, bylo řečeno, že musím z fakulty odejít. Jmenovala jsem se tenkrát Ivanka Šabatová a s tímhle jménem bylo jasné, že prostě nedostuduji. Přibližně rok jsem musela chodit ke kárné komisi, což pro mě bylo morálně velmi obtížné, protože tam seděli profesoři, které jsem znala ještě před rokem ´68 a věděla jsem, že přednášeli poctivě dobré věci. Ale pokud se chtěli udržet na profesorských místech, museli se takhle přetvařovat, neboť tam s nimi seděli také jejich kolegové, kteří by eventuálně mohli říct, že mě neodsuzují. Když jsem viděla to ponížení a jejich servilnost, velmi mě to šokovalo. Student většinou k profesorovi vzhlíží s respektem, ale najednou jsem si uvědomila, že se podvolili nemorálním až hanebným způsobem.

 

Jak těžká pro vás byla vazba?

Byla jsem velmi mladá. Zatčená jsem byla ve 22 letech a své 23. narozeniny jsem „oslavila“ v brněnské věznici. O své vazbě jsem chtěla dlouho něco napsat, ale nakonec jsem se k tomu nedostala. Málokdo své vězeňské zkušenosti skutečně otevřeně popíše. Myslím si, že kdybych touto zkušeností prošla později, bylo by to pro mě snazší. Na počátku sedmdesátých let neexistovala mezinárodní solidarita, která se později s VONSem (Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných, pozn. red.) a Chartou 77 vytvořila. Když vězeň ví, že mimo vězení existují lidé, kteří se o něj zajímají, i v zahraničí, a píší například dopisy na vězeňskou správu nebo prezidentovi republiky, je to úžasná vzpruha. Proto si myslím, že organizace jako Amnesty International má opravdu smysl. Vězeň nesmí zůstat anonymním. To, že se o něj někdo, někde, i když je to hodně daleko, zajímá, dělá podmínky ve vězení snesitelnějšími.

Všechny tři děti Šabatovy plus já – jakožto snacha, jsme byli vězněni především z toho důvodu, aby Státní bezpečnost mohla vyvíjet hodně silný psychický tlak na Jaroslava Šabatu. Neznám podobný případ v historii jiné komunistické země, kde by tímto způsobem, uvězněním dětí, komunisté vydírali otce.

 

Pokračovala jste ve studiu psychologie i po propuštění?

Zpočátku jsem nemohla, neboť během jednoho univerzitního roku jsem byla předvolávána pravidelně ke kárným komisím. Sháněla jsem práci, ale nikde mě nechtěli zaměstnat. Od dětství jsem dělala gymnastiku a tanec, tak jsem se soustředila na tento obor a přihlásila se na konkurz do divadla Reduty v Brně. Do baletního souboru jsem vybrána nebyla, ale po konkurzu za mnou přišla choreografka Dana Vejchodová a nabídla mi pracovní úvazek v Kabaretu U netopýra – současná brněnská Fléda. Byla jsem velmi ráda, protože jsem byla sledovaná Státní bezpečností, ale v kabaretu jsem pracovala na smlouvy, nešlo tedy o trvalý pracovní poměr, což bylo zřejmě pro Státní bezpečnost akceptovatelné.

 

Po několika letech jste přestoupila na Univerzitu Karlovu…

…nejdříve jsem chtěla studovat v Olomouci, jenže tam mi přestup nepovolili. Podala jsem žádost na Karlovu univerzitu s odůvodněním, že z rodinných důvodů žádám o přestup do Prahy. Povedlo se! Vedoucí katedry byl v té době na zahraniční cestě a profesoři, i když někteří věděli, o koho jde, kolektivně můj přestup odsouhlasili. Takže jsem se vracela do čtvrtého ročníku, i když jsem v Brně před zatčením byla v pátém. Studovat v Praze bylo obtížné, protože jsem zároveň pokračovala v práci tanečnice v kabaretu v Brně, takže jsem několikrát týdně jezdila trasu Brno-Praha a zpět. Na promoci jsem do poslední chvíle nevěřila, zda mi ten diplom dají.

 

Nakonec jste diplom z psychologie dostala a začala jste pracovat v České Lípě.

Nejdříve jsem působila v pedagogicko – psychologické poradně. Po uplynutí jednoměsíční zkušební lhůty mi smlouvu neprodloužili. Šla jsem pracovat do manželské poradny. To také brzy skončilo. Poté jsem nastoupila na psychiatrickou ambulanci Českolipského okresního ústavu národního zdraví (OÚNZ). Dokonce mi při jednom výslechu jeden ze Státní bezpečnosti řekl: „S dětmi vás pracovat nenecháme, ale s těmi duševně nemocnými … tam byste možná jít mohla.“ 

Rok na to jsem podepsala Chartu 77. Situace začala být dramatická. V lednu 1977 jsem byla hospitalizována s diagnózou rizikového těhotenství. V Českolipském OÚNZ jsem byla hospitalizována, a zároveň jsem tam byla zaměstnána jako psycholožka. Po podpisu Charty 77 se mnou vedení chtělo rozvázat pracovní poměr za každou cenu, a tou cenou bylo, že jsem musela opustit nemocniční lůžko ve stavu rizikového těhotenství. To je taková historie, že vám o tom ani dnes nedokážu souvisle povídat, protože mě to stále rozrušuje. Prostě potřebovali mě uschopnit, aby se mnou mohli rozvázat pracovní poměr. Gynekolog mi dal neschopenku do domácího ošetření, ale když tohle viděl ředitel OÚNZ, který byl pod vlivem Státní bezpečnosti, tak mě znovu poslal zpět za gynekologem, aby mi neschopenku zrušil. Ten to udělal, i když věděl, že je to riziko a že důvodem je můj podpis Charty 77.  Naštěstí jsem tenkrát měla trvalé bydliště se svým manželem Martinem Hyblerem v Praze, takže abych nemohla být propuštěna, jela jsem prvním autobusem do Prahy a následně taxíkem do nemocnice u Apolináře na gynekologicko-porodnické oddělení. Doktor na příjmu mě prohlédl a okamžitě volal sestru, že potřebuji pokoj. Hospitalizovaná jsem byla v podstatě do konce těhotenství. Nakonec všechno dobře dopadlo a v květnu se narodila Žofinka.

 

Období od podepsání Charty do vašeho nuceného exilu bylo pro vás zřejmě nejvíc intenzivní. Narodily se vám tři děti a zároveň agrese státního aparátu zesilovala. Jak jste to vnímala – jakožto matka? … Cítíte zodpovědnost, ale současně nechcete zradit své morální hodnoty. Co se ve vás dělo?

Na to je velmi složitá odpověď, anebo naopak velmi jednoduchá. My jsme to všechno dělali právě proto, aby se těm dětem jednou dařilo lépe. Bezprostřední strach byl všudypřítomný, ale fungovala úžasná komunita a solidarita s ostatními.

 

Bylo tam silné pouto s ženami disidentkami té doby?

Ano, určitě. Ať už to byla Anna Šabatová, Dana Němcová, Kamila Bendová nebo Petruška Šustrová. Náš byt v Praze byl tenkrát v Myslíkově ulici, kousek od nás bydleli Bendovi, když přejdete Karlovo náměstí, tak tam se v ulici Ječné nacházel byt Němcových, a pak v Anglické bydleli moje bývalá švagrová Anna Šabatová a Petr Uhl. Fungovala zde velká solidarita mezi rodinami. Lidé, kteří se chtěli informovat o tom, co se děje, se mohli zastavit, měli jsme malé děti, takže věděli, že budeme pravděpodobně doma. Mohli přijít, dostali kafe, odnesli si výtisky Tigridova Svědectví, nebo Informace o Chartě, které tenkrát vydával Petr Uhl, a později, v době jeho věznění, jeho žena Anna. Tenkrát jsme telefony buď vůbec neměli, nebo nám byly odebrány, či odposlouchávány. Lidé chodili bez ohlášení. Byla to doba, na kterou ráda vzpomínám, přes to všechno, co tady existovalo, přes všechno policejní násilí. Ta úžasná solidarita a soudržnost společenství byla mimořádná.

 

Jaká byla role žen v disentu?

Na ně se hodně zapomíná. Třetina mluvčích Charty 77 byly ženy, působily ve VONSu, v nezávislých kulturních aktivitách. O tom všem se dočtete v knize Bytová revolta s podtitulem Jak ženy dělaly disent, autorek Marcely Linkové a Nadi Strakové. Jedná se o knihu rozhovorů s jednadvaceti ženami, které dokumentují jejich nejrůznější role v disentu. Patřilo k nim také fungování tzv. otevřených bytů. Ženy se angažovaly v bytových setkáních, ať už se jednalo o bytová divadla, filozofické semináře či jiné aktivity. Rozmnožovaly samizdat, což bylo velmi nebezpečné, protože za přepisování zakázaných textů se chodilo do vězení. Ženy také uměly cizí jazyky, takže komunikovaly se zahraničními novináři, dělaly spoustu práce v Chartě atd.

 

Jakým způsobem situace vygradovala do roku 1982, kdy jste byli nuceni odejít z Československa?

Poté, co zavřeli Václava Havla, Václava Bendu, Petra Uhla, deset členů a členek VONSu, přišli na jejich místa noví členové, mezi nimi byl můj tehdejší manžel Martin Hybler. Pochopitelně, že se pozornost Státní bezpečnosti soustředila i na tyto lidi. Tím spíše, že nebyli tak známí v zahraničí, jako například Václav Havel, a navíc to byla mladší generace – třicátníci. Roky 1980 a 81 byly obdobím velkého násilí ze strany Státní bezpečnosti. Nechybělo vyhrožování, přepadávání lidí i mučení. O tom se dnes už tolik nemluví. Je to pochopitelné. Autoři násilných činů o tom mlčí a pro oběti je to psychické trauma. Toto téma je zkrátka tabuizované. Například Zbyněk Benýšek, spisovatel, básník a malíř byl během výslechu škrcen mokrým ručníkem, až upadl do bezvědomí, a když byl v bezvědomí, tak ho příslušníci polili kýblem studené vody, aby se zase probral. Zpěváka a spisovatele Vlastimila Třešňáka pálili sirkami pod nehty. Rovněž náš přítel zpěvák Karel Soukup byl několikrát surově zmlácen, podobně jako katolický kněz Václav Malý. Byly i další oběti. Nejvíce mnou otřásl případ přítelkyně Ziny Freundové, která byla v noci ve svém bytě přepadena třemi příslušníky Státní bezpečnosti, mučena, ostříhána a vystavena sexuální agresi. Ta situace je známá, takže ji zde nebudu rozebírat. Po přepadení Ziny jsme s manželem začali uvažovat o odchodu z Československa. To jsme ještě tenkrát nevěděli o akci Asanace. 

 

Akce Asanace (tajná operace StB) začala v prosince 1977 na rozkaz ministra vnitra Jaromíra Obziny. Jednalo se o reakci na lednovou Chartu 77. Cílem bylo všemi prostředky, fyzického i psychického nátlaku, donutit režimu nepohodlné lidi k odchodu z republiky. Vy jste do této akce patřili také…

…akorát jsme o tom nevěděli. Oba jsme byli několik let sledováni Státní bezpečností, manžel pod krycím jménem « Mobile » a já « Baletka », a posléze zařazeni do akce Asanace. Tlak se stupňoval. V prosinci 1981 bylo v Polsku vyhlášeno stanné právo, a to byl rovněž moment, kdy nám příslušníci Státní bezpečnosti dali najevo, že bychom měli jet. Původně jsme chtěli odcestovat na studijní pobyt. Říkali jsme si, že se během roku situace zklidní. Nechtěli jsme ztratit kontakt s rodinou a přáteli v Praze. Plánovali jsme využít rok na studium, a potom se vrátit do Československa. Ale u jednoho z výslechů v prosinci ´81 bylo mému manželovi Martinovi řečeno, že můžeme odjet na studijní pobyt do západní Evropy, ale s jedinou podmínkou, že bude spolupracovat se Státní bezpečností, podávat informace, s kým se stýká apod. To Martin jednoznačně odmítl, takže postup Státní bezpečnosti byl ten, že musíme odjet natrvalo. Tím bylo rozhodnuto.

 

Odjezd z republiky nebyl nikterak hladký. Jak přesně probíhal?

Určitě ne tak, že bychom připravili zavazadla pro sebe a naše děti, odjeli na hlavní nádraží v Praze a sedli si do vlaku do Paříže. To určitě ne. Bylo to období šesti měsíců nekonečného ponižování. Chodili jsme k výslechům, byli jsme nadále sledováni, museli jsme sepisovat vše, co si do Francie budeme odvážet. Strávila jsem několik měsíců psaním neskutečných seznamů knih. Každá kniha musela být označena pořadovým číslem, bylo třeba uvést autora, název knihy, rok vydání a cenu. Veškeré písemnosti, osobní doklady, rodinné fotografie musely být podrobně popsány, u fotografií byl požadován přesný rozměr v centimetrech!  Museli jsme také pořizovat seznamy stěhovaných svršků a jiných věcí denní potřeby. Zabralo to spoustu času, měla jsem v té době dvě malé děti a několikaměsíční miminko a ráda bych se bývala zabývala jinými věcmi. Sháněli jsme nejrůznější potvrzení, razítka od Městského národního výboru a povolení k vývozu. Také jsme potřebovali potvrzení od památkového ústavu, zda si můžeme vzít ten a ten obrázek či fotografii. Pak ale ještě přišli znalci, kteří nám vyměřili vysoké poplatky. Poté, pod dohledem Státní bezpečnosti, jsme ty věci balili a dávali do připravených krabic. Dva pánové se představili jako celníci, přičemž jeden byl skutečný celník, ale druhý byl příslušník Státní bezpečnosti. Všechno muselo být rozděleno do čtyř kategorií: co pošleme před odjezdem nákladní vlakovou dopravou v kontejnerech, co budeme mít jako spoluzavazadlo ve vagóně se zavazadly, následně, které věci budeme mít při sobě a jaké věci budeme mít na sobě. Takže já jsem předem musela napsat, co budou mít moje děti na sobě. Pro miminko jsem při sobě chtěla mít krabici tehdejšího sušeného mléka Sunaru, abych ho mohla eventuelně nakrmit (jeli jsme dlouho a celou noc). A oni mi tu krabici Sunaru vyškrtli a zakázali mi ji si vzít! Přesto jsem si ji vzala. Když pak na hranici se Západním Německem dělali celní kontrolu (to byla opravdová tříhodinová celní prohlídka se psy), naštěstí si toho celníci moc nevšímali. 

 

Nešlo tedy pouze o to vás dostat ze země, ale i finančně co nejvíce oslabit?

Ano, jistě. Musela jsem podepsat, že se vzdávám mateřských dávek a rodičovských příspěvků a že v budoucnosti nebudu žádat o důchod ani uplatňovat eventuální dědické nároky. Museli jsme rovněž zaplatit za studia, dvacet tisíc, což byla tenkrát hodně vysoká částka. Naprosté finanční zruinování také patřilo k represi státní moci vůči občanům opozice. Úspory jsme neměli, prodej věcí před odjezdem nemohl pokrýt požadované náklady. Vypůjčili jsme si peníze od několika přátel a dluhy pak z Francie postupně vraceli.

 

 

Vaše počáteční roky ve Francii a působení v uprchlickém táboře muselo být velmi těžké…

…  Nebyli jsme tam moc dlouho, ale bylo to těžké. Naštěstí jsem uměla francouzštinu, takže jsem relativně rychle sehnala práci – asi po čtyřech měsících. Protože jsem měla zaměstnání, mohla jsem zažádat o bydlení. V uprchlickém táboře jsem získala mnoho zajímavých zkušeností. Byli tam s námi Poláci – vzhledem k situaci v Polsku – mnoho lidí ze Solidarity, s kterými jsme se rychle skamarádili. Především tam byli lidé z tzv. Indočíny, bývalé francouzské kolonie. Z Kambodži, Vietnamu, Laosu, z období Rudých Khmérů. Vzhledem k jejich utrpení jsme si uvědomili, že na tom nejsme tak špatně. Pamatuji si, jak v uprchlickém táboře postávali Kambodžané před nástěnkami, na kterých hledali jména svých nezvěstných, či zavražděných příbuzných. Také tam s námi byli lidé z Afriky, jejichž situace byla rovněž velmi obtížná, v některých afrických státech tenkrát vládly tvrdé diktátorské režimy. V tomto prostředí jsem si uvědomila, jak k sobě mají všichni lidé blízko, i když jsou různé barvy pleti a pocházejí z odlišných kultur. Oni prožívali ještě větší utrpení než my. Hodně rychle jsem se za ty čtyři měsíce v uprchlickém táboře vyléčila ze svých předsudků. Přišla jsem ze země, která byla velmi uzavřená a homogenní, z prostředí, které nebylo zvyklé, a myslím si, že dodnes není zvyklé, na jiné kultury, jiné barvy pleti. A to je problém.

 

Kdy vám začal normální život ve Francii?

Říká se, že na migraci je nejhorších prvních sedm let, pak už to jde lépe. Začala jsem pracovat jako vychovatelka v zařízení pro tělesně a psychicky postižené, manžel práci nesehnal, ale vystudoval psychologii na univerzitě v Bordeaux. Já jsem pak při zaměstnání vystudovala stejný obor a získala diplom z klinické a psychopathologické psychologie. Právě díky univerzitnímu diplomu jsme rychle získali občanství. Po třech a půl letech. Příliš jsem s tímto principem nesouhlasila, protože naši polští přátelé mohli zažádat o občanství až po pěti letech pobytu ve Francii, zpravidla ho pak dostali až za šest či sedm let. Kladla jsem si otázku, proč by měli být pražští intelektuálové takto privilegovaní ve vztahu k polským dělníkům. Ale ve Francii prostě takový princip funguje a hodně se o něm mluví jako o tzv. „immigration choisie“. To znamená, že si hostitelská země vybírá podle svých kritérií.

 

Když přišla revoluce, uvažovali jste o návratu?

Ano, přemýšleli jsme o tom, ale pro nás byl rok ´89 velmi důležitý tím, že jsme znova začali pracovat jako psychologové. Manžel v psychiatrické léčebně a já jsem od 2. ledna 1989 získala místo psycholožky v Centru pro dětství a rodinu v departementu Horní Vienna, ve městě Limoges. Obě pracovní místa byla ve veřejném sektoru, což bylo pro mě, jakožto člověka, který přišel z jiné země, zadostiučinění. Byla jsem ráda, že mi hostitelská země dala takovou důvěru. Takže rok 1989 byl pro nás rokem znovunabytí profesní identity. To si myslím, že bylo hlavním důvodem, proč jsme se nakonec rozhodli zůstat ve Francii a nevrátit se, přestože jsme o návratu uvažovali.

 

Každopádně po revoluci jste sem zase začala jezdit a navázala jste kontakty na profesní úrovni.

Koncem devadesátých let jsem se začala věnovat odborné činnosti v rámci česko-francouzské spolupráce v oblasti sociálně-právní ochrany ohrožených dětí. Spolupracovala jsem s pražským Centrem sociálních služeb, s Centrem pro sanaci rodiny, s brněnským Poradenským centrem Triáda. Rovněž jsem pracovala jako zahraniční lektorka v několika evropských programech. Na svém pracovišti v Limoges jsem přijala desítky českých kolegyň a kolegů.

 

Uplynulo třicet let od pádu komunismu. Sledujte vývoj v České republice?

Sleduji. Jezdím sem relativně často, především poté, co mi vyšla v roce 2014 v nakladatelství Academia kniha Migrace 1982. Jsou to moje deníkové záznamy z roku 1982 doplněné poznámkami, vzpomínkami, ale i informacemi o kterých jsem se dozvěděla ze spisu Státní bezpečnosti. Kupříkladu jsem měla určitou vzpomínku, a pak jsem se mohla podívat do archivu na daný den, takže se věci upřesnily.

 

Takový váš druhý deníček…

… ano, od příslušníků Státní bezpečnosti. Ti psali paralelně se mnou. Takže jsem to mohla porovnat. Tenkrát jsem si například poznamenala, že se domnívám, že jsme sledováni z jednoho bytu v protějším domě. Když jsem se podívala do záznamů o sledování, zjistila jsem, že jsme byli sledováni ne z jednoho, ale ze tří bytů! Takže jsem byla poněkud naivní.

V souvislosti s knihou jsem do Čech začala jezdit častěji, dělala jsem autorská čtení, debatovala se studenty, knihu jsem prezentovala i ve francouzštině ve francouzských aliancích, v nejrůznějších kulturních a vědeckých institucích.

 

Jak se na svou nucenou emigraci díváte s odstupem času?

Migrace s sebou nese otevření nových horizontů, člověk získává obohacující zkušenosti, které zpětně formují jeho osobnost. Přináležitost ke dvěma kulturám a dvojjazyčnost jsou bohatstvím, s postupem času a věkem si uvědomuji, že je vlastně privilegiem mít dvě vlasti. Jsem ale především Evropankou a těším se z toho, že moje dvě vlasti už nejsou rozděleny železnou oponou.

Související články: 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře