úterý
4. října 2022
svátek slaví František

Články a komentáře

Články a komentáře

„Ian McEwan mi dává zabrat,“ říká překladatel Ladislav Šenkyřík

ČR: Do češtiny přeložil už více než sto knih, na svém překladatelském kontě má řadu zajímavých autorů. Věnuje se také psaní fejetonů. Má velký smysl pro humor – hlavně ten suchý – a o překládání umí hovořit s velkým zaujetím, hravostí i nadhledem. Nahlédněte spolu s námi pod překladatelskou pokličku Ladislava Šenkyříka v rozhovoru, který vznikl jednoho pošmourného prosincového dne v broumovské klášterní kavárně.

Autor článku: 
Kateřina Ostradecká

Přehled autorů, které překládáte (Singer, Bukowski, Vonnegut, Poe, Nabokov, McEwan, Rowlingová alias Galbraith), je úctyhodný – je mezi nimi nějaký oblíbenec, který vám přirostl k srdci?

Myslím, že největší můj oblíbenec – po mladistvém okouzlení Charlesem Bukowskim – je asi Ian McEwan. Už jsem od něho přeložil třináct knih, letos na podzim vydává novou, právě jsem dostal rukopis. Je o trochu starší než já, ne o moc, a přesto, že je z Anglie, tak u něho cítím velkou duševní spřízněnost.

 

A v čem tato spřízněnost spočívá?

V pohledu na svět… Takový ten Angličanům blízký skeptický vztah k životu spojený se suchým humorem – možná až moc suchým. Někteří mí přátelé ho považují za suchara. Takže možná i mě.

 

A je mezi vašimi autory některý, u jehož překladu jste se – lidově řečeno – řádně zapotil?

Právě Ian McEwan mi dává zabrat, ale velmi potěšujícím způsobem. A pak se mi také jednou stalo – já tedy překládám pouze věci, které chci překládat – že jsem jednu knihu před překladem pouze proletěl, bylo to takové převyprávění Bible, celkem tlusté, protože to bylo převyprávěno docela důkladně. Nebudu autora jmenovat, ale byla to strašná kniha, zpozdil jsem ji nakladateli o dva roky, protože to bylo špatné. Takže nejtěžší výzva je překládat špatné knihy. Obdivuji všechny překladatele harlekýnek, kteří to dělají dobře.

 

Jak vůbec probíhá takový překladatelský proces? Nejdřív knihu přečtete jako čtenář a pak se dáte do překladu?

Je to přesně tak. Člověk si musí text nejprve důkladně přečíst. Když knihu přečte a zjistí, že by ji rád přeložil, což považuji za opravdu důležitý základ dobrého překladu – tedy že to chci udělat, protože kvůli bohatství se to dělat nedá –, a potom je většinou průběh následující: těžší autory, například právě Iana McEwana, čtu až třikrát – nejprve v rukopise, pak když kniha vyjde, a pak znovu, než začnu knížku překládat, ale běžně čtu před překládáním knihy jednou až dvakrát, včetně detektivek. Tam se překladatel nemůže těšit na to, jak se zápletka rozuzlí, musí to vědět dopředu, podobně jako autor.  Já jsem pomalý a snažím se překládat vždy načisto. Když pak s odstupem člověk po sobě text čte, což je nutné, tak vidí, že to čisto má ještě k čistotě hodně daleko. Musí text upravit a pak ho dát ještě druhým očím, redaktorovi, který je taky velmi důležitou fází překladatelského procesu.

 

Musel jste někdy své překlady konzultovat přímo s autorem?

To je různé. U těch hodně slavných, jako je třeba J. K. Rowlingová, je osobní přístup k autorovi prakticky nemožný, což je škoda. Hlavně tedy jejich, pochopitelně. Ale z hlediska překladu samého je kontakt nutný pouze v případě, že si chce člověk ověřit nějaké drobnosti, jak je nějaká formulace přesně myšlena, nebo když přijdete na chybu, nad jejíž opravou váháte. Jinak je přátelský kontakt s autorem samozřejmě příjemný, ostatně jako každé přátelství. Konzultovat text s původním autorem může být někdy až zavádějící, k tomu mám jednu zábavnou historku.

 

Sem s ní…

Můj kamarád, polský bohemista, překládal Sestru Jáchyma Topola a napsal mi zoufalý e-mail s přibližně třístránkovým seznamem výrazů, jestli nevím, co to znamená. Nevěděl jsem to ani v jednom případě, tak jsem mu odepsal, proč se nezeptá raději Jáchyma, a přišla mi zoufalá odpověď: „Toho jsem se už ptal, on to neví…“

 

Žijete svými překlady natolik, že se vám o nich třeba zdá?

Já nemám moc živých snů, a zvláště s postupujícím věkem, což je zajímavé, se mé sny čím dál víc blíží realistické činoherní výpravě, takže mám opravdu podivné sny jen v tomto ohledu, a myslím, že o překladu se mi ještě nezdálo… Nejvíc jsem žil asi jedním ze svých prvních překladů, to jsem překládal ještě pro samizdat. Šlo o román Isaaca Bashevise Singera Otrok. A tam jsem se opravdu na nějaký čas stal chasidským židem a myslím, že to tehdy trochu pocítila i rodina.

 

Absolvoval jste matematicko-fyzikální fakultu UK – to se zdá být překladatelskému oboru celkem vzdálené. Jaká byla cesta k překladatelství?

To máme společné s Magdou Vašáryovou, jak jsem teď s ní slyšel o Vánocích rozhovor, ale ona na rozdíl ode mě tou matematikou žila… Já musím říct, že jsem na matematiku asi musel mít talent, když jsem ji vystudoval, i když jak dodávám, za dodnes nevyjasněných okolností, čímž nemyslím ani tak to, že jsem byl mizerný student, jako spíš to, že mě z té školy vyhodili, a nakonec mně ji nechali dokončit. Ale spis je skartován, takže to už se zřejmě nikdy nikdo nedozví… A k matematice jsem se dostal takto: měl jsem na ni talent, nikdy jsem se ji nemusel učit, a to dokonce ani na vysoké škole. Šlo to samo, v komunistickém Československu jsem studium na vysoké škole považoval především za formu oddalování nástupu na vojnu, kterou bych, jak jsem byl přesvědčený, v devatenácti letech nepřežil. Ona fakulta měla navíc pověst velmi liberálního prostředí, na rozdíl od fakulty filozofické, kam bych asi normálně směřoval svými zájmy, ale vyhodili by mě mnohem dřív…

 

A jak jste se od matematiky přesunul k překladatelství?

V mládí bylo mým hlavním zájmem divadlo, měli jsme amatérské divadlo v Olomouci, pak jsme unikali přes Brno až do Prahy. Velmi záhy jsme se stali terčem pronásledování, přestože jsme se nechtěli věnovat politickým tématům. No ale hrajte absurdní divadlo v absurdní společnosti… Nicméně definitivně ho zlikvidovala až demokratická revoluce, ale za to jsme si už mohli sami. Když už jsme hrávali kvůli zákazům jen velmi sporadicky, tak jsme se pustili do vydávání časopisu, kam jsem začal záhy přispívat i překlady. A když jsem si uvědomil, že sám pro sebe nejsem nijak zvlášť zajímavý, přestal jsem víceméně psát vlastní literární texty. K překladům jsem se dostal přirozenou cestou – neuspokojovala mě výuka na gymnáziu a chtěl jsem vědět, o čem Dylan či Joni Mitchell zpívají, tak jsem se do toho musel pustit sám.  Měl jsem také velké štěstí na učitele na pražské Jazykové škole.

 

Máte rád detektivky?

Abych neříkal jen samé bonmoty… Já je nečtu, jenom je překládám. Nejsem takový příznivec detektivek, že bych je nějak vyhledával. Mám rád hodně věcí, ale ve své hierarchii se k jejich četbě příliš nedostanu. Nemám moc rád takzvanou oddechovou četbu.

 

Jak se vám tedy překládala série značně objemných detektivek od Roberta Galbraitha, alias J. K. Rowlingové?

To jsou dvě věci. Paní Rowlingová, nebo tedy pan Galbraith, nemá až tak jednoduchý jazyk, jak to na první pohled vypadá. Ale na druhou stranu musím říct, že alespoň pro mě to dneska není žádná nepřekonatelná překladatelská výzva. Ono se to překládá – i přes onu objemnost – docela dobře a relativně rychle. Pak se mi líbí, že navzdory mnoha stranám jsem zatím neměl pocit, že by tam byla nějaká vata. Vždycky mi připadá, že je román velmi dobře vystavěný a na místě redaktora bych asi špatně hledal místa, kde by se dalo škrtat. Takže se to překládá pěkně.

 

V prosinci jste byl na měsíční literární rezidenci v broumovském klášteře. Můžete vysvětlit, co taková rezidence obnáší?

Rezidence je výrazně pracovní, člověk se snaží udělat víc práce než za běžných okolností, což ale většinou nevyjde. Protože je to velice milé prostředí, takže člověk musí navštívit kavárnu, restauraci, koncerty, divadla. Ale přestože člověk udělá trošku víc práce než normálně, tak je hlavně o hodně víc odpočatý…

 

Kdesi jsem se dočetla, že k literárním grantovým pobytům máte zdravě odtažitý anglosaský vztah… Co si pod tím představit?

Připadá mi, že člověk by neměl jakoukoliv svou pozici považovat za samozřejmou a že má na ni nárok. Že třeba chce být spisovatelem a má na to nárok. Já jsem na jednu stranu strašně vděčný nejen Broumovu, že takové pobyty existují. A samozřejmě ještě důležitější jsou pro původní autory, kteří se psaním mohou živit jen velmi výjimečně. A onen odtažitý vztah? Nechci nadávat na mladou generaci, ale cítím zvláště u mladších kolegů, že ten nárok někteří mají. Že prostě „já mám právo dělat to, co si v životě usmyslím“. Já se domnívám, že člověk má dělat v životě to, co si usmyslí, to je důležité, ale zároveň má počítat s tím, že nemá automaticky nárok dělat to za peníze, jaké si třeba představuje. Grantová podpora je jistě dobrá věc, ale ke grantovým „profesionálům“ chovám jistou skepsi. Anglosaský grant pak vypadá většinou tak, že máte k dispozici postel a knihovnu, ale špagety s kečupem už si musíte uvařit za své. Ale pro člověka, který třeba nemůže v klidu pracovat doma, je samozřejmě i tohle k nezaplacení.

 

V Broumově jste byl na rezidenci už podruhé – byl tento pobyt něčím jiný?

Ano, především absencí sněhu. Když jsem v Broumově byl poprvé, tak jsem se do Broumovska naprosto zamiloval, včetně toho, že jsem málem umrzl v Broumovských stěnách, protože celý leden bylo minus dvacet, fučelo, sněžilo a já zabloudil. Všechno bylo nádherné, zasypané sněhem. Mělo to pro mě úplně pohádkové kouzlo. Tak to se při druhém pobytu neopakovalo, ale myslím, že se budu zase velmi rád vracet.

 

Na čem jste v Broumově pracoval?

Doháněl jsem termíny. Robert Galbraith, alias Rowlingová, napsal/a zatím nejtlustší díl, skoro tisíc stran. Pátá kniha, bude se jmenovat Neklidná krev. A jsou tam epigrafy z eposu Královna víl od alžbětinského básníka Edmunda Spensera – původně jsem doufal, že to přeloží alespoň někdo jako Martin Hilský, ale nikoho nesehnali, tak to musím překládat taky, a tak jsem se uchýlil do Broumova.

 

Ona vlastně všechny díly této detektivní série uvádí jinými citacemi, že?

Ano, myslím, že si to vytkla za jisté intelektuální cvičení, které jí zatím vychází. A je to hezký nápad. Zdá se mi, že čím dál víc přitvrzuje. Napřed to byla třeba metalová kapela s písničkami. V předposledním díle už to byl Henrik Ibsen, jedna jediná divadelní hra, a ona v ní vždy najde odpovídající citát, který s danou kapitolou souvisí. A totéž teď má s Edmundem Spenserem – je to hra se čtenářem.

 

Odvezete si z Broumova domů nějaký nečekaný zážitek, stejně jako před třemi lety, kdy jste málem umrzl v Broumovských stěnách?

Když jsem tam šel tentokrát, nebyla vánice ani metelice. Hvězda byla pořád jasně viditelná, takže to byl z turistického hlediska v podstatě banální výlet, nicméně krásná procházka… Opět mě překvapilo, jak v „chudém kraji“ mají lidé správně srovnané hodnoty. Dva dny před Štědrým dnem už byly prakticky všechny krámy zavřené a visela na nich oznámení, že otevřou někdy v prvním lednovém týdnu.

 

Vizitka

Ladislav Šenkyřík se narodil v roce 1957 v Žarošicích. Absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Žije v Praze. Překládá z angličtiny (Ian McEwan, I. B. Singer, Ch. Bukowski, K. Vonnegut, E. A. Poe, V. Nabokov, A. Burgess, M. Amis), věnuje se především překladům moderní anglosaské literatury.

 

Česká kultura před Sametem a po Sametu / s Janou Koubkovou

ČR-PRAHA: S Janou Koubkovou, první dámou českého jazzu, jsem už jeden rozhovor vedla. Vznikl v roce 2009 pro Listy Prahy 1 a začínal mou vlastní příhodou, kterou jsem Janě vyprávěla: „Když bylo mému synovi asi šestnáct, jednou v parku na Grebovce s partou podobně praštěných bubnovali do všelijakých bubínků a nechávali se unášet rytmem. Ocitl se tam nějaký tvůj známý, který pak celou tu bandu dovedl k tobě na domácí jam-session. Syn mi pak vyprávěl, že byl s těmi všemi kluky a holkami u nějaké starší paní, co měla červenou hlavu a zpívala s nimi. Asi to prý byl jazz. Ale mami, ona byla fakt dobrá! – s překvapením hodnotil ten nečekaný jam. Myslím, že to bylo jeho první setkání s jazzem, a hned u Jany Koubkové. Jenže to on netušil. Okamžitě mne napadlo, že to musíš být ty, a moc jsem se tomu smála, protože jsme se už nějakou dobu znaly.“

Lepší začátek rozhovoru jsem nevymyslela ani teď. Protože pořád platí, že Jana je živel, stále zkouší nové věci, obklopuje se mladými hudebníky, vymýšlí originální projekty. Mnoho z toho, co zpívá, už dávno není jenom jazz. Ale co vlastně? Základem je, že má z čeho čerpat. Když si třeba pustíte její desku A tak si jdu, první, co uslyšíte, je vlastně malý horor s kriminálním koncem. Krátce na to se Jana rozplyne v nostalgii bílé mlhy, následně rockuje v rytmu kapek deště a vrací se do stříbrného ticha v písni Hořela hora…

Autor článku: 
Martina Fialková

Všichni si tě zařazují jako jazzovou zpěvačku, ale třeba na této desce jsi jinde…

Nemusím zpívat pořád jen různé standardy, mainstream, i když jsou krásné. Těší mě, že v roce 2004 ke mně vstoupil do kapely Ondřej Kabrna, který učí na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Je to nejen výborný muzikant, ale i člověk, a já ráda poslouchám jeho názory a nápady. Ale je to i naopak, a z té vzájemné spolupráce s ním i dalšími se pak dějou věci. Jsem pořád ráda, když mne ještě něco vyprovokuje, a sama vlastně ráda provokuju.

 

V kapele máš už dlouho i další mladší hudebníky, kteří jsou ti věrní a ty jim taky. To asi něco znamená….

V poslední době mimo Ondřeje Kabrny-piano, je to i Jan Keller na violoncello, Vít Švec na kontrabas a Jan Červenka na bicí. Znamená to, že si dobře rozumíme hudebně i lidsky.

 

Jazz je sice tvojí doménou, ale kde byly ty začátky?

Zpívám od šesti let. Začalo to v Bambini di Praga, pak jsem taky zpívala v souboru ČKD Praha, který vedl Miroslav Košler (v ČKD jsem, jak známo, tehdy i pracovala). Ten mne doporučil Jiřímu Linhovi, který se mnou začal svou vokální skupinu Jiřího Linhy, později Linha Singers. Jezdila jsem taky přes Pragokoncert zpívat do Holandska, Dánska, do Západního Berlína s tanečními kapelami. Ale byla jsem známá svou spoluprací s různými vokálními skupinami, které byly tehdy populární. Začalo to Inkognito kvartetem, pak ti Linhovci. Hned pak si mne vzali Pánkovci, ale do toho jsem také dělala s Kučerovci. Starý pan Kučera vždycky seděl na dvou židlích – tam by bylo historek, kdybych vyprávěla. Zkrátka jsem se hodila do všeho. Vzala jsem noty a jela. Většinou si mne brali jako lídra, na prvních hlasech, kdy určuješ barvu a frázování skupiny…

Nechtěla jsem se ale živit zpíváním, původně jsem chtěla být novinářkou, která si ráda všímá – jenže na novinařinu mne nevzali. Tak jsem aspoň psala různé postřehy, dělala si zápisky a vznikaly z toho někdy i články, které jsem pak posílala do Gramorevue nebo do týdeníku Rozhlas a Melodie. Třeba když jsem ve Švédsku potkala Urszulu Dudziak. Dost jsem toho napsala i nafotila.

 

Kdy a jak došlo na ten jazz?

Asi v roce 1975, ale s jazzem jsem si hrála už dřív. S těmi tanečními kapelami jsem jezdila třeba i do Švédska, do amerického hotelu Sheraton, kde mají jazz jako normální hudbu. Byl tam slyšet všude. A tak jsem si po svém improvizovala a moc se to tam líbilo. A to už byla cesta do Jazz sanatoria Luďka Hulana.

Ochutnala jsem různé styly: blues, swing, bebop, latin, fusion – nejvíc v době, kdy jsem měla svoji skupinu Horký dech v roce 1980–2. To nebyl ani jazz, ani rock – prostě krásná hudba. Byla jsem taky první zpěvačkou, pro kterou začal psát kytarista Michal Pavlíček. Pak jsem založila Hot tety… (Mává rukama.) Kdybych měla všechno vyjmenovat!

 

Proti mnoha zpěvačkám i zpěvákům, kteří se dlouho vezou na jedné, podobné vlně, jsi opravdu originál. Připadá mi, že pořád vynalézáš. Co je to tedy za styl, kterým zpíváš dnes? 

To je styl Jana Koubková. Protože…(váhá), jak bych to řekla? Já se ještě pořád nějak vyvíjím! (Smích). Navíc si posledních 10–15 let často sama píšu i texty. A taky knihy: Recepty proti samotě, Zutí provádím s chutí, Básně z jazzové dásně, Koubkokvoky. Dělal je se mnou Luděk Bárta, který je autorem obalů mých CD, dělá pro mne i další grafiku a moc si v tom rozumíme.

 

Tyhle tvoje „praštěné knížky“ se spoustou ilustrací, vtípků, tvých písňových textů, mne baví. A asi nejen mne. Rozesmějí, ale jdou přitom na dřeň života. Máš spoustu zajímavých vzpomínek, jazzových a dalších historek. Co takhle to celé sepsat do nějakých pamětí Jany Koubkové?

Jestli jsi viděla knížku Básně z jazzové dásně, tak tam je i hodně fotek. (Odbíhá hledat a přináší.) To jsou v podstatě takové moje paměti. Nikdy jsem si nepsala deníky. Ale vždycky jsem měla sešit, a tam jsem si zapisovala různé postřehy, nápady, vystřihovala si z novin, co mne zaujalo. Mám jich několik a je to hodně barvité – a z toho hodlám něco udělat. Ovšem jsou tam i různá jména a někdo by se mohl i naštvat (smích). 

 

Není to tak, že tahle tvoje „novinářská“ zvědavost ti pomohla i v jazzu, že tě pořád poháněla a díky ní ses hodně naučila? Kdo tě z jazzových osobností nejvíc ovlivnil?

Každý. Když se zajímáš o ty nejlepší ze světa…Taky mi pomohlo, že jsem se na Lidové konzervatoři, kterou jsem prošla, naučila dělat aranže, respektive jak se píšou hlasy a vůbec o harmonii, kterou tam tenkrát učil pan Kofroň.

 

Znala jsi dobře Evu Olmerovou, dnes už dávno legendu českého jazzu. Před několika lety jsme se spolu sešly při příležitosti odhalení pamětní desky na domě v pražských Dejvicích, kde bydlela, a hezky jsi tam vzpomínala. Co tě s ní pojí?

Měla jsem ji hodně pod kůží, zažila s ní všechno možné včetně jejích konců. Bohužel jí hodně ublížil dokument, který o ní tehdy natočila Drahomíra Vihanová, a kvůli kterému se Eva hodně trápila.

Nedávno si mne vybrali, abych pro Český rozhlas, stanici Praha, natočila pořad Úžasné životy právě o Evě Olmerové. Já jsem v tom pořadu mluvila pravdu a pravdivou! Dostala jsem pak hodně krásných, ale i ne moc krásných mailů. A taky mi někdo napsal: „Je spousta zpěvaček, které skvěle zpívají, ale málokterá má duši.“ Ona tu duši měla, ať zpívala country, popík, jazz. Pak tomu lidi uvěří.

Ale samozřejmě tu byly i vynikající Hana Hegerová, Vlasta Průchová, Mirka Křivánková...

 

Jak je na tom český jazz dnes?

Výborná je mladá zpěvačka Marta Kloučková z vokální skupiny Skety. Ale zajímavé je, že v jazzu teď vynikají především chlapi. Fantastický Vojta Dyk, který je taky skvělý herec, zírám nad jeho jazzovými improvizacemi. Nebo Dan Bárta – mimochodem slyšela jsi ho zpívat Pramínek vlasů v angličtině? Taky je tu Ondřej Ruml.

Velký zájem je o studium na takzvané „Ježkárně“, tedy Konzervatoři Jaroslava Ježka. Učí se tam spousta oborů, má skvělé pedagogy. Třeba Ondru Kabrnu, který se mnou hraje, a který občas pochybuje, jak se ta spousta mladých muzikantů uživí. Doba se změnila v tom, že si jakékoli noty snadno seženeš na internetu, texty si vytiskneš, všechno si poslechneš na YouTube. To by interprety mělo vést k větší hloubce a prožití – ale nevede. Dřív, když někdo něco přivezl ze západu, tak jsme si to všichni kopírovali, opisovali. Nic nebylo – noty nebyly, texty nebyly. Ale možná tím víc jsme pronikali do ducha té hudby, zatímco dnes to jde často hodně po povrchu. Spousta lidí má svá vlastní studia. Co nahrají, hned šoupnou na internet, ale často je to hodně nuda.

Ta technika nás vlastně trochu ubíjí. My jsme si prošli opravdovým jazzovým vývojem. Třeba ta známá skladba Airmail Special od Bennyho Goodmana, kterou skvěle proslavila Ella Fitzgerald (zpívá delší úryvek), to je jenom scat, žádná slova. Tu desku ještě mám, a je docela prodřená, protože každou slabiku jsem si opsala a napodobovala a tím jsem se hodně naučila. Ale pak jsem si šla vlastní, koubkovskou cestou.

 

Jazzový zpěv je trochu jiná disciplína než pop, folk a další žánry. Často je to taky zpěv beze slov neboli scat.  A to je vlastně můstek, a nikoli oslí, k další mé otázce. K festivalu Vokalíza, který je tvým dítkem. Jak to s ní bylo?

Vokalíza měla loni 40. výročí od vzniku. Povedla se k ní výborná výstava v klubu U kaštanu, kde je jinak Popmuseum. Byl tam k vidění i dobrý dokument. Pozvali mne k tomu výročí i na ČT Art, vzpomínalo se taky v rozhlase.

Tenhle festival bluesových, jazzových i rockových zpěváků byl můj nápad, který jsem ale nemohla uskutečnit a rozvíjet pod svým jménem. Tehdy, v roce 1981, kdy byl první ročník, nešlo soukromě cokoli pořádat. Žila jsem tehdy na Malé Straně, kousek ode mne byla Malostranská beseda, a tam se v 70. a 80. letech scházela spousta hudebníků, výtvarníků, bylo to tvůrčí prostředí. Měla jsem tam sama koncerty, jiné jsem uváděla. Lidé, kteří to tam vedli a organizovali, byli skvělí. Takže jsem za nimi přišla s myšlenkou, že takový festival tu chybí. A přes Kulturní dům hlavního města Prahy se to podařilo prosadit. Původní název festivalu byl Hlas, jenže ten rok byly volby, takže to bylo podezřelé, a tak vznikla Vokalíza. Využila jsem i 75. výročí narození Jaroslava Ježka, a prošlo to. Pozvali jsme na festival jeho sestru Jarmilu Strnadovou. Zpěváky doprovázela kapela Michaela Kocába a Milana Svobody. Vokalízu jsem pěstovala 20 let, ale nejdůležitější roky byly mezi 1981–1989. Festival tady nahrazoval svobodu, volné myšlení. Měl vždy tři večery v Lucerně, narvané až nahoru.

Vokalíza objevila spoustu talentů, kteří jsou už dnes jinde. Její síla byla v tom, že propojovala lidi z blues, jazzu, rocku, zatímco na jiných akcích se scházeli zpěváci i posluchači těch žánrů zvlášť. Mělo to ohromný „eifer“.

Po roce 1989, když se změnil režim, už bylo možné všechno. Nikdo už nic nezakazoval, zmizely textové komise, ale taky přestaly být peníze. A pronajmout si velký sál Lucerny najednou už nešlo. Ale já jsem Vokalízu držela dál, protože jsem chtěla mít tu dvacítku na konci. Dělala jsem tedy tzv. „Ozvěny Vokalízy“ v Paláci kultury, a pak jsem tomu říkala Putovní Vokalíza a jezdila jsem po českých městech až do roku 2000.

 

Ještě jsme nemluvily o klasice. Jaký k ní máš vztah?

Občas na klasiku chodím, ale teď to bylo špatné. Měla jsem nedávno koupený lístek na koncert SOČR, který se pak nekonal. Nemám moc ráda operní hlasy, protože jim není rozumět – ovšem neplatí to pro všechny. Ale miluju starou hudbu, baroko. Tam se taky improvizovalo jako v jazzu. To později už nešlo, už to bylo všechno napsané do těch pěti linek.

Mimochodem – moje poslední deska s Martinem Kratochvílem, která se jmenuje Znění a snění – to jsou jenom improvizace. Martin si pozval do svého studia v Budíkově mne, saxofonistu Joe Kučeru a kytaristu Tonyho Ackermana, abychom s ním natočili něco k jeho filmové hudbě. A když už jsme tam byli, tak nám pak nabídl, jestli si nechceme zahrát ještě „jen tak“. A to mne hrozně baví. Někdo začal, ten druhý poslouchal, další přiložil polínko. Není to naplánované, není to v notách, čekáš, kdo vynese nějakou myšlenku. Taky záleží, s kým zrovna jsi.

 

Ke kvalitní improvizaci je určitě nutná velká zkušenost. Ale co když se něco nepovede, dá se to pak zvrátit do plusu?

Už Luděk Hulan mne poučil, když jsem cítila, že jsem zajela tónem nějak špatně, a ještě jsem se u toho chytila za hlavu: „Tak zaprvé ta hlava – to nikdy nedělej. A za druhý – ten špatnej tón tam podrž, a pak ho veď dál, a naopak to tím špatným tónem obohatíš.“

Musíš znát harmonii a vědět, kde jsi. Někteří muzikanti mají improvizace napsané. Ale já jsem vždycky byla divoch. Léta zpívám třeba Summertime G.Gershwina s textem Jana Wericha, ale pokaždé trochu jinak. 

 

V minulém rozhovoru jsme se bavily také o rapu. Máš k němu pořád blízko?

Svůj první rap jsem natočila už hrozně dávno – s Marií Rottrovou. To jsme ještě nevěděly, že se tomu takhle říká. Tehdy jsem byla jejím hostem v Divadélku pod věží a zpracovala jsem takhle recept Marie Dobromily Rettigové na rybí polévku, který jsme si tam „zarapovaly“ (smích).

Rap – to je vlastně sociální poezie. (Zpívá rapem: Když mne někdo naštve…) Vždycky se mi líbili Afričani, u kterých to všechno vzniklo. Zkoušela jsem to s nimi, když jsem kdysi v Africe byla, a vůbec mi nevadilo, že neumím anglicky. A představ si, že poslední dobou zase rapuju – říkám tomu rapový šanson.

Pracujeme totiž právě na CD, a máme vybrané různé lidovky: Bejvávalo, Sedí sokol na javori,  Pasol Jano tri voly.. Přizvu si k tomu ještě tři skvělé holky z Prime Time Voice. I když takovým lidovkám dám jiné aranžmá, tak pokud možno i s určitým vtipem. Už dříve jsem pár krásných lidovek natočila v našem jazzovém duchu, ale tady bude i legrace.

 

Tvůj hlas ale umí i romantické, snivé polohy. To je zase úplně jiná Jana Koubková...  

Není to jen o zpívání, je to taky kousek herectví, ale hlavně ta duše. Třeba Sedí sokol na javori, kterou na té desce taky budu zpívat. To je krása! Ale abych vyjádřila svým hlasem, co chci, potřebuju na to tu správnou tóninu. Když je příliš vysoká, už to nejde. Nemá to tu barvu, kterou obsah potřebuje.

 

To znovu nahlížíme do tvé interpretační kuchyně. Co do ní ještě patří? 

Pro kohokoli, kdo vleze na jeviště nebo na podium, platí: Čím víc schopností má, že dobře hraje, dobře mluví, dobře zpívá, schopně improvizuje, má nějakou kulturu těla, umí se taky nějak oblíct, tím větší má šanci uspět. Pro celkový výsledek je strašně důležitý souhrn toho všeho.

A to jsem učila několik let na dramatickém oddělení Pražské státní konzervatoře mladé herce. Tehdy třeba Lindu Rybovou, Honzu Teplého a další. Já je přece nemůžu učit jazz, říkala jsem té profesorce, která mne tam pozvala. Takže jsem ten obor nazvala Interpretace. A to mne bavilo. Jenže s dalšími studenty se to změnilo. Najednou začali chodit pozdě, kouřili marjánku na záchodě. Já jsem třeba přijela v noci ze zájezdu z Ostravy, unavená, ale přišla jsem včas – a oni tam nebyli. Začalo mne to trápit, byla jsem deprimovaná a musela jsem toho pak nechat. Ale bylo pro mne důležité, že jsem si tím obdobím prošla.

 

Nedávno sis také prošla těžkým obdobím. Nemocí, která se časově kryla s občas poněkud depresívním obdobím covidových lockdownů. Ale i tak jsi z toho všeho dokázala něco vytvořit, jak dokazuje tvůj nový videoklip Blues (ne)ohrožené seniorky – viz článek https://mistnikultura.cz/jazzove-novinky-z-dilny-jany-koubkove. Co chystáš dalšího?

Zase nějakou knížku. Sbírám si nápady, ale název ještě nevím. Názvy čehokoli jsou hrozně důležité. Třeba Horký dech – to byl dobrý název! I ta Vokalíza.

Odcházíme do vedlejšího pokoje, kde mi Jana pouští pár věcí: zmíněný první rap s Marií Rottrovou na téma receptu na rybí polévku, ale taky docela mrazivý text, který recituje v doprovodu pouhého metronomu, odměřujícího nemilosrdně čas. Je o životě, který se s Janou Koubkovou od dětství nemazlil, ale přesto ji pořád baví. Tragický odchod maminky, starost o dva mladší bratry, z nichž jeden později skončil svůj život dobrovolnou smrtí. Nepodařilo se jí založit rodinu. Sílu k překonání všeho hledá ve své práci, tedy v hudbě, a u přátel. A jak někdy vzpomíná, pomohla jí taky babiččina výchova k povinnosti, lásce k literatuře i pevná víra v něco „nad námi“ a v sebe samu. Své povídání končí: „Do lesa nesmí ten, ten kdo se bojí a já do lesa chci, CHCI!!

 

       

 

Podnikavky na mateřské: s Radkou Starou

PRAHA: S Radkou, tehdy ještě Faltínovou, jsme se poznaly na pražské filozofické fakultě, kde vystudovala kromě bohemistiky také obor Čeština v komunikaci neslyšících. Profesně se pak etablovala jako tlumočnice českého znakového jazyka, vídat ji v této roli můžete i na obrazovkách České televize. Nejen v komunitě neslyšících je ale také známá jako příležitostná výtvarnice. V projektu Čáromat nabízí spoustu obrázků pro potěšení, inspiraci pro malování s dětmi, upcyklované výtvory, ale také pomůcky pro organizování času s nejmenšími. Má totiž doma hned tři malé ratolesti. Patří k aktivním maminkám, které náročnou roli ženy vnímají jako současný palčivý celospolečenský problém a neváhají na něj s nadsázkou upozornit, např. na Sametovém posvícení, průvodu masek, který prochází Prahou 17. listopadu. Z akce vznikly nádherné fotky, jež se staly impulsem k následujícímu rozhovoru.

Autor článku: 
Irena Koušková

Radko, v roce 2015 jsi na Facebooku založila skupinu Jedna, dvě, matka jde… Proč vznikla? Sociální izolaci zažila asi každá maminka na mateřské dovolené. Ne každá ji ale dokáže tvůrčím způsobem využít. Jak jsi s ní bojovala ty? Co všechno díky ní přišlo?

Nejdřív bych asi měla říct, jak ty pocity sociální izolace začaly. První syn se mi narodil, když mi bylo 34 let a nějaký čas předtím už jsem se smiřovala s tím, že děti asi mít už nebudu – nemohla jsem totiž najít vhodného tatínka. (úsměv) Narození syna byl tedy velký dar a první půlrok s ním jsem byla v takové šťastné bublině, úplně mi stačilo ho pozorovat a být s ním. Připadala jsem si ale občas trochu osamělá, měla jsem výčitky, že mi to nestačí. Abych si zachovala vnitřní klid, začala jsem jeden den v týdnu zase pracovat. To mi pomohlo. Chodili jsme také do různých herniček, na procházky po Praze… Ale byla zima a tehdy začal ten jev, kterému říkám „zimní temný tunel bacilů“. Syn byl pořád nemocný, já také, když mu byl rok, tak jsem byla zase už těhotná podruhé, bylo mi špatně, rodinu mám daleko, kamarádky měly děti většinou dříve než já – cítila jsem se stále víc sama. Z toho pocitu vznikla facebooková skupina Jedna dvě matka jde. Dnes je to šest let, prvnímu synovi je sedm a mám kromě něj ještě dvě holčičky.

Skupina mi byla v tom procesu vrůstání do mateřství velkou oporou. Mohla jsem tam probrat víceméně všechno, co jsem potřebovala. Samozřejmě člověk si musí dávat trochu pozor, přece jen nejde o osobní kontakt. Ale mám pocit, že se nám tam podařilo vytvořit celkem chápavé a respektující prostředí s kultivovanou komunikací. K názorovým střetům dochází, jen málokdy jsou však ostřejší. V době, která moc nenahrává reálným kontaktům, kdy o děti se stará víceméně jen úzká rodina – rodiče, ve velkoměstě, kde jsou známí daleko a sousedi reagují zdrženlivě, je virtuální komunikace občas opravdovou záchranou. A nejde jen o to virtuální. Díky skupině se podařilo podniknout a zařídit už docela dost věcí a vznikly tam i reálné vztahy, pracovní či přátelské. Sbírali jsme například věci či peníze pro moje sousedy v nouzi, měli sérii online přednášek v době hlubokého covidu, zorganizovali mateřskou kliku na průvod Sametové posvícení. Jsou mezi námi i ženy pracující v médiích, třeba pro časopis Heroine, které díky skupině sbírají názory na nějakou záležitost, nebo tam dramaturgyně České televize Kateřina Krobová lovila zajímavé ženy pro svůj projekt Protivný sprostý matky. Radíme se ve věcech důležitých, jako je výběr školy, ale pokecáme i na téma školních brašen. Filozofujeme třeba na téma výchova, fyzické tresty, pocit osamění v rodině apod. Probíráme prostě vše, co potřebujeme. Já jsem hodně otevřená a často sdílím své pocity a zážitky až příliš, ale ostatní si mohou vybrat míru toho, jak a co budou sdílet. V tom je skupina skvělá, že každý se může připojit tak, jak mu to vyhovuje.

 

Komunikuješ zde s maminkami o jejich prožitcích, názorech, starostech, úspěších a nesnázích každodenního rodinného života… Jak podle tebe zvládají nároky covidové doby?

Záleží na každé té jednotlivé ženě a podmínkách, které má v rodině a širším okolí. To dělá hodně. Ve skupině samozřejmě zazněla za ty dva roky s covidem spousta stesků a zoufalých výkřiků, v nichž si spolumatky, jak je oslovuju já, vylévaly srdce. Nebylo lehké najet na tu nonstop péči a dělat zároveň několik věcí najednou, i když by člověk řekl, že v tom právě matky jsou kované. Pro mne jako mámu předškolních dětí, která měla doma sedm let neustále nějaké batole či batolata a nechodila ještě naplno do práce, to zas taková změna k horšímu nebyla. Povedlo se mi naopak pracovně posunout: začala jsem tlumočit zprávy na obrazovce České televize, kde jsem předtím spoustu let pracovala v zázemí Zpráv v českém znakovém jazyce (tam jsou na obrazovce neslyšící moderátoři a tlumočník jim jen pomáhá s přípravou). Covid způsobil, že bylo potřeba hodně tlumočníků na živé tlumočení aktuálního dění, tak nás ze zázemí šoupli před kameru. Velká změna a pro mne rozhodně pozitivní – profesní výzva a radost.

Pamatuji si ale, jak v naší matkoskupině zněly stesky maminek starších dětí, kterým se změnil již stabilizovaný strukturovaný svět, ve kterém ony chodily do práce, jejich děti do školy a byly samostatné. Najednou tyhle ženy seděly opět doma, vlastní práce jim často jela dál, jen online, u dalších počítačů v různých koutech bytu seděly děti, které potřebovaly asistenci s online výukou, bylo potřeba zároveň uvařit a nakrmit celou rodinu, udržovat v tom chaosu nějaký pořádek v bytě a taky zajistit v ideálním případě dobrou náladu rodiny, v horším případě, aby se všichni nepovraždili. Pak samozřejmě i ta nemoc sama o sobě byla strašák: úmrtí v rodině, strach, psychické problémy dětí i dospělých. Děti to odnesly maximálně, spíš ty starší. Mají psychické problémy, úzkosti, těžko si zvykají zpátky ve škole apod. To jsou výzvy, které člověk – matka – fakt nečeká. Klobouk dolů před námi všemi, že jsme to zvládly. Společnost to na nás prostě hodila a očekávala, že to nějak dáme. A daly jsme to. Jen nevím, jestli to na nás nenechalo nějaké trvalé následky. (úsměv) V Německu je už od padesátých let tradice, že matky mají jednou za čtyři roky nárok na pobyt v lázních, samy či s dětmi, o které se tam starají, aby matky mohly relaxovat. To bychom taky potřebovaly! Celá společnost by rozkvetla, kdyby matky byly odpočaté, spokojené a radostné.

 

Radko, jak ses vůbec dostala ke světu neslyšících? Neuvažovala jsi nikdy o nějaké výtvarné škole?

Já jsem odmalička milovala dvě věci: čtení a kreslení. Co si pamatuju, četla jsem pořád, nebo jsem něco kreslila, vychodila jsem také ZUŠ v Kutné Hoře, kde jsem vyrůstala. Po gymnáziu jsem chtěla jít buď na výtvarnou školu, nebo na češtinu. Nakonec jsem si vybrala bohemistiku na FF UK v Praze a k ní jsem si jako druhý obor přibrala tehdy čerstvě otevřený obor Čeština v komunikaci neslyšících, ač jsem v životě neviděla neslyšící osobu. A tenhle druhý obor, který jsem si vybrala náhodou, mě pak směroval do budoucna. Nejenže to bylo hrozně zajímavé, třeba znakový jazyk z lingvistického hlediska a neslyšící jako kulturní menšina, ale měla jsem příležitost docela brzy působit na různých pracovních pozicích v komunitě neslyšících. Tehdy byl totiž v komunitě nedostatek profesionálů, kteří by uměli znakovat, ale zároveň se konečně začínal znakový jazyk oceňovat a používat při výuce, začalo se víc tlumočit při různých příležitostech. Tak nás zaškolila praxe: hned po pár letech školy jsem tlumočila, učila češtinu jako cizí jazyk pro neslyšící, vedla oddíl neslyšících skautů. A už jsem u znakového jazyka zůstala. Moc mě to totiž bavilo, ten jazyk i komunita neslyšících. Znakovka mi ale ze začátku vůbec nešla, byla jsem nejhorší ve třídě a nikdo si nemyslel, že bych se někdy mohla stát tlumočnicí, já už vůbec ne. Hlavně jsem měla problém s mimikou a pohyby těla, které jsou důležitou součástí gramatiky znakového jazyka. Byla jsem velmi stydlivá a vadilo mi „předvádět se“ fyzicky na veřejnosti. Jsem tedy živým důkazem toho, že když má člověk něco rád a věnuje se tomu prostě ze zájmu a s chutí, že se to časem poddá.

 

Pojďme od čtení ke kreslení. Výtvarné nadání rozvíjíš i u svých dětí. Dokladem toho je Čáromat. Netvoříš ale jenom s dětmi a pro děti. Jaké realizace z poslední doby jsi poslala do světa? Na „Čaromatím e-shopu“ nabízíš magnetický kalendář pro děti a diář pro matky. Kalendářů i diářů je na trhu spousta, co přinášíš nového nebo jiného?

Výtvarné věci s dětmi jsem začala dělat proto, že jsem byla na mateřské bezradná a občas i otrávená. Co celé ty dlouhé dny s batolaty podnikat, když jsou třeba nemocné a nejde jít ven? Kromě úmorných prací v domácnosti, samozřejmě. Začala jsem s nimi tedy dělat to, co jsem měla sama ráda: hodně číst a kreslit. Vyráběli jsme všechno možné z různých materiálů a věcí, co se tak doma najdou, třeba z krabice, kartonu, plata na vajíčka. Mám ráda, když mám za sebou viditelnou stopu – hlavně kvůli sobě, abych měla důkaz, že jsem nějak dobře strávila ty uplynulé dny. Taky mi některé známé maminky říkaly, že ony s dětmi nic netvoří, že nemají nápady. Založila jsem si tedy nejdřív na FB stránku Čáromat, ten název ke mně přišel asi před třemi lety. A pak i skupinu pro lidi, co se chtějí bavit o čase s dětmi, hlavně o tom tvoření. Nevnímám to jako nějaké takové to zprofanované „tvořeníčko“ z mimibazaru. Je to prostě kvalitní čas, kdy děláme s dětmi něco, co nás baví.

V současnosti máme ty možnosti zábavy s dětmi už širší, jak jsou starší, dá se s nimi třeba koukat na film, hrát deskové hry, jít do muzea, a hlavně si můžeme pořádně povídat. Když byly maličké, nebavilo mne si s nimi pořád jen dokola stavět koleje nebo věže z kostek. Společné tvoření bylo skvělý nápad, mně to dalo pocit dobře stráveného času, kdy jsem s nimi vědomě byla a zároveň dělala něco, co mám ráda. A oni se naučili, že se dá cokoli vyrobit, nakreslit. Mám radost, když teď vidím, že sami ráno zasednou ke stolu a kreslí, vyrábí, stříhají, lepí. U nás se lepidla a papíry spotřebovávají po tunách. Fascinuje mě tenhle důkaz, že děti opravdu dělají to, co rodiče. Možná je tam nějaká dávka dědičných sklonů, ale spíš jsem jim otevřela k tomu tvoření cestu a to je jeden z mála výchovných úspěchů, za které si já sama připisuji kredit.

Jak z toho vyplývá, sama ráda kreslím, vyšívám, píšu, něco vymýšlím. Pro děti jsem nakreslila a vyrobila už pěkných pár věcí, třeba namalovala svítící knížku, ušila panenku apod. Asi před dvěma lety jsem sháněla magnetický kalendář, abych je naučila plánovat si den a týden. To bylo v době, kdy jsem pochopila, že organizace rodiny se třemi dětmi bude asi dost náročná. Nakonec se mi nic na trhu tak nelíbilo, proto jsem nakreslila a dala vyrobit svůj vlastní magnetický kalendář. Teď ho dokonce prodávám, což jsem nebyla do té doby schopná si představit. Ze stejných důvodů, totiž že na trhu nebylo nic, co by mi vyhovovalo, jsem vloni udělala diář pro matky. Zatím ho nazývám takto genderově nekorektně - je to odrazem skutečnosti, že jsou to v současnosti zejména matky, které nesou na svých bedrech tíhu oné zmíněné rodinné organizace, nikdy nekončícího kolotoče povinností i rodinné zábavy. Taky jsou matky často i kronikářky rodiny, schovávají fotky, zapisují si hlášky dětí, důležité milníky atd. Připojila se ke mně kamarádka, která má dva autistické syny a slabost pro diáře.

Náš diář se od ostatních diářů liší autorskou sazbou i obrázky, ale zejména velkorysým prostorem. Zaznamenávat se tam dají organizační věci, ale také vzpomínkové záležitosti, může to být i takový deník. Jinak si kreslím pro radost, drobné obrázky, komiksy, dětem jsem pokreslila zeď v pokojíčku, maluju na nábytek, dělám ze starého nové. Také mám radost ze zakázek pro jiné, například teď před Vánocemi jsem kreslila minikomiks na kelímky na kafe pro skvělou litoměřickou pražírnu Zoban. To mi udělalo velkou radost, výsledek se mi líbí a hlavně jsem si nechala zaplatit v pravidelných zásilkách jejich výborné kávy, to je na tom nejlepší.

 

Jak Ti to jde při práci ještě s podnikáním na rodičovské dovolené? Objevila jsi v sobě podnikavého ducha? Co ses musela za pochodu naučit?

Tak to je pro mne otázka na tělo, podnikání je pro mne španělská vesnice. Všechno se učím za pochodu a nejradši bych vůbec neřešila ekonomické a provozní záležitosti a jen kreslila a vymýšlela, psala na web a hýčkala si své fejsbukové skupiny. To mě baví, ostatní je pro mne ztráta času, takže ekonomicky jsem pořád tak nějak na nule, Čáromat je spíš pro radost, vydělává jen na další projekty, někdy i prodělá. Takže třeba letos mám asi nejdražší diář na světě, protože jsem se nepoučila z prvního pokusu, kdy to vyšlo jen tak tak, že jsme stihly diář před Vánoci prodat, a začala jsem i loni na diáři pracovat pozdě. Když pak nabrala zpoždění i tiskárna a přidaly se problémy v knihárně, nestihli jsme vyhodit prodej před Vánoci včas a neprodali jsme celý náklad. Je to pořád spousta drobností, které musí sedět.

Co jsem se musela naučit? Třeba jak to chodí v tiskárně. Z nadšení jsem si vymyslela magnetický kalendář a pak jen zírala, jak obtížné je tisknout na magnetickou fólii, najít spolehlivou tiskárnu schopnou magnety dobře nařezat apod. S diářem se zase učím, jak dlouho věci trvají, jaké jsou druhy vazeb, papíru, tisku, kdy začít pracovat na diáři, aby byl včas apod. Taky mě dost trápila grafika − sama neumím takové ty začisťovací grafické práce a pořád s tím někoho otravuju a jsou to výdaje navíc. Totéž s webem − teď jsme s kamarádem předělávali web, aby se tam mohl dát e-shop. Když se podnikání věnuje matka tří dětí, která má k tomu ještě jinou práci a navíc nemá kapitál do začátku ani v okolí žádné zkušené podnikatele, ke kterým by se mohla obrátit pro radu, je to vždycky trochu… jak to říct… živelné. (úsměv) Tedy ducha podnikavého mám, ale nějaké praktické záležitosti bych se ještě potřebovala naučit, případně jimi někoho pověřit.

 

Loni v listopadu se konal už desátý ročník Sametového posvícení, satirického průvodu masek, který se vyjadřuje k současným společenským problémům. Průvodu se účastní nejrůznější občanské iniciativy a spolky, které pomocí masek v nadživotní velikosti zhmotňují palčivá témata, kterými se dlouhodobě zabývají, nebo která se jich momentálně dotýkají. Jak se stalo, že jsi se se svou „matkoklikou“ stala jeho aktivní účastnicí? Jak vznikaly ty nádherné masky?

Sametové posvícení a naše „matkoklika“ byl pro mne loni na podzim vlastně hodně osobní zážitek, i když jsem se držela zpočátku trochu v pozadí. Vazbu na Sametové posvícení mám přes svého manžela Jiřího, který od samých začátků posvícení hraje se svou kutálkou v průvodu. Jeho dlouholetá kamarádka Olga Cieslarová, zakladatelka Sametového posvícení a vědkyně věnující se jevům typu karneval či masopust, si vzala za vzor svůj oblíbený švýcarský Fasnacht v Basileji a založila před deseti lety průvod Sametové posvícení v Praze. Jednotlivé „kliky“ tvoří vždy skupiny z nějaké organizace či jinak zájmově spjaté. A právě Olga, sama matka dvou kluků, začala na podzim lobovat za vznik kliky matek vycházející z té naší mateřské skupiny na FB „Jedna dvě, matka jde“. Myslím, že ji to napadlo i vzhledem k současné společenské diskuzi o roli matek během covidu, jejich vytíženosti, podílu otců na práci kolem dětí a v domácnosti apod. Byla to dobrá příležitost na tohle všechno poukázat. Já sama jsem na podzim nejprve nebyla moc aktivní, spíš virtuálně. Koordinace výroby masek se ujala Johanka Bratinka Burghoff, která má tři děti. Ta svým jemným přístupem nakonec přitáhla docela velkou skupinu matek a dětí, které se výrobě masek ve svých volných chvílích věnovaly. Setkávaly se v centru Prahy v prostorách Campus Hybernská a společně tvořily. Je s podivem, že si stále uštvané a uspěchané matky našly čas, ale opravdu našly! A ještě si to užily, jak samy říkaly. Nakonec jsem se přidala i já, byla to skvělá relaxace. Masky se tvoří tzv. kašírováním, lepením malých kousků papíru do předem připravené sádrové formy. Pak se musí natřít barvou a na závěr se jim udělá obličej, vlasy, vyříznou se otvory pro oči. Masky jsou veliké, drží na člověku pomocí helmy či čepice, na kterou se přidrátují či přilepí. Stejně je ale dost náročné je mít delší dobu na obličeji.

Pamfletu (přiložen jako PDF - pozn. red.) se věnovala zejména Marie Štastná, básnířka a majitelka Pokojíčku, obchodu s krásným autorským oblečením a šperky. Vrchol průvodu, nádhernou kašírovanou sochu šestiruké madony osobitě pojaly dvě skvělé výtvarnice Josefína Jonášová a Michaela Tůmová za pomoci řezbáře a truhláře Josefa Koblice. Svítící sochu zachytil fotograf Jan Hromádko na svých úžasných fotografiích. Spolu se sochou ponocného byla jedním z hlavních vizuálních taháků průvodu.

Ten průvod samotný se konal v rámci oslav 17. listopadu a byl pro nás úžasnou příležitostí ukázat s humorem, co matky běžně tíží a zlobí. Měly jsme na sobě přes oblečení stejné modré zástěry, které ušila také Marie Šťastná. Na obličejích ty naše masky. Měly jsme také hudebníky a nahrávky typických unavených a otravných matkohlášek, které se neustále linuly z repráku: „Nechte toho! Už nemůžu. Nelez tam! Vezmi si už ty boty! Nesahej na to! Jestli hned nepřestanete, tak…“ S sebou jsme měly samozřejmě naše děti a občerstvení. Dominantu naší kliky tvořil můj legendární dvojkočár, který odvozil něčí dvoje dvojčata a po nich ještě moje tři děti (úsměv), teď byl plný dobrot a taky konfet, které děti s radostí rozhazovaly po Praze za našich provinilých pohledů. Matky měly i prachovky a obří kapesníky a cestou náhodným přihlížejícím oprašovaly kabáty a utíraly nosy.

Pro mne ten průvod byl jedna velká euforie, jakési symbolické završení těch sedmi let na mateřské a rodičovské. Moje děti totiž tou dobou všechny zrovna nastoupily do institucí – můj sedmiletý syn do první třídy a moje nejmladší tříletá do školky spolu s pětiletou sestřičkou. Najednou jsem cítila tu chuť se radovat, že jsem to zvládla, přežila, a že můžu veřejně ukázat, že mateřství není jen o líbivých fotkách z Instagramu a dojemných momentech. Ale že je to kromě velké radosti a lásky taky práce a práce, neutuchající kolotoč povinností, který se nikdy nezastaví a často je v něm matka sama. Proto také ta šestiruká madona – jako symbol toho, co musíme na denní bázi zvládnout, a zároveň se u toho snažíme plnit představy společnosti – totiž nikdy si nestěžovat, nerouhat se, být vlídné, krásné a šířící kolem sebe měkké světlo něžného mateřství.

 

A jak to vidí doc. Mgr. Radek Chlup, Ph.D., z Ústavu filosofie a religionistiky FFUK, který Sametové posvícení sleduje bedlivě celých deset let jako málokdo: „Oproti jiným skupinám byly matky silné v tom, že nejen upozorňovaly na těžký úděl covidových matek, ale zároveň si sebereflexivně dělaly srandu samy ze sebe. Nejpůsobivější byla ta nahrávka s mateřskými výroky. Byla satirická, ale přitom naprosto realistická a vlastně vážná. Satira je nejúčinnější, když se při ní člověk nemusí pitvořit a může být plně realistický, jen tu realitu prezentuje trochu koncentrovaněji a zarámovaněji. Jedna z nejlepších skupin, jakou jsem kdy na Sametovém posvícení viděl.“

 

Tvrdíš, že být matkou není v současné společnosti žádným faktorem. Co tím myslíš? Vnímáš nějaký vývoj ve veřejném mínění ve vztahu k rodičovství, matkám, fungování rodin?

Měla jsem na mysli, že to není polehčující okolností. (úsměv) Vnímám to zejména v souvislosti s prací. Příklad: Na spoustě pracovišť není ani kojicí koutek, odkojila jsem tři děti v bufetu jedné velké firmy, která má přitom rozlehlé prostory. Proč tam nevznikne malá místnost pro matky s dětmi? Je to tak nepřijatelné, chodit do práce, když kojím? Někteří kolegové či šéfové či náhodní spolupracovníci mi připadají trochu lhostejní vůči tomu, co musí matky, potažmo rodiče zvládnout ve svém každodenním životě. Vím, že je to nezajímá a chtějí prostě, abych o tom nemluvila, nezatěžovala je tím. Já o tom však chci mluvit.  Nemyslím tím asi, že chci dostávat nějaké úlevy, svou práci vždycky vykonám. Ale ráda bych cítila třeba pochopení, když nezvládnu deadline, nebo si na něco nevzpomenu, protože je toho tolik… Chtěla bych, aby ke mně nepřistupovali jen s vlídnou shovívavostí a nenálepkovali mne jako věčného chaotika. Ale aby pochopili, že se můj život změnil a vypadá často jako běh křečka v kolečku křížený s žonglováním, a že je hrozně těžké během žonglování a běhání ještě odpovídat na maily, řešit telefonáty a dělat věci včas. Že děti jsou faktor, a jaký! Těžko si něco plánovat. Snažím se, snažím – a občas to nevyjde. V klidu, udělám to, až usnou! Nebo prostě za pár dní. Nevím, možná je to jen mé specifikum, že chci, aby společnost vnímala, že jsem matkou, ve smyslu mírného pracovního handicapu.

Hodně mých známých, které mají děti, naopak ani nechce, aby jejich pracovní kontakty vůbec vnímaly, že jde o matky. To byla zajímavá diskuze například kolem mého diáře, kdy ženy říkaly, že nemůžou a nechtějí na pracovní schůzce vytáhnout diář s nápisem „diář pro matky“. Za mne, proč ne? Status matky je prostě něco, co nás potkalo, nebo co jsme si vybraly, a kým jsme se staly. Ty organizační starosti a stresy kolem dětí jsou něco, s čím se denně potýkáme. Nejde o vytahování se, nejde o fňukání. Jako matky jsme na tom prostě jinak než dřív. Lidé by si měli uvědomit, že každodenní život matek je opravdu šílená hromada povinností. Já jsem šťastná, že jsem oficiálně ještě na rodičovské a moje práce je navíc velmi flexibilní. Moje zkušenost se zaměstnavateli je zřejmě velmi netypická, všichni jsou víceméně vstřícní, jsem OSVČ, jako tlumočník si mohu zakázky vybírat, v Čáromatu i třeba při práci na překladech si svou práci rozvrhnu, jak potřebuju, i když právě ty drobné náznaky nepřijetí zmíněné výše vnímám. Ale věřím, že spousta matek zažívá v souvislosti s prací mnohem horší zkušenosti. Z chování zaměstnavatelů, z veřejných diskuzí a mediálního prostoru to často vypadá, že rodiče – a matky zejména – přinášejí do pracovního procesu a do společnosti vůbec spoustu problémů.

A co se týče toho, jestli se ve společnosti něco hnulo ve vztahu k rodičům či matkám, nebo dětem – rodinám obecně, určitě je to jiné, než před dvaceti třiceti lety. Moji mámu by ani nenapadlo při malých dětech pracovat, podnikat, mít nějaké svoje záležitosti a cíle, vydávat se samotná s dětmi někam na cesty, jako my s kamarádkami vlakem do Chorvatska, nebo prostě jen tak něco organizovat, chodit s dětmi do kavárny atd. Byla doma a starala se o děti a domácnost. Tečka. Takže hnulo se něco určitě, ale je dál nutné poukazovat na to, že většinu práce doma nadále dělá žena, k tomu pracuje a často nemá žádnou pomoc ze své širší rodiny, ani svého okolí, či alespoň jejich pochopení a laskavost. Také by bylo milé, kdyby lidé byli víc tolerantní k volbám matek, co se týče způsobu a délky mateřské dovolené. Máme jednu z nejdelších mateřských ve světě, je to skvělé pro dítě a pro ty ženy, které to chtějí využít. Ale proč zbytečně ostrakizovat ty matky, které chtějí pracovat, nebo dokonce musejí. Já jsem ten případ, vždycky jsem aspoň trochu pracovala, a setkala jsem se často s kritikou, že tím svým dětem ubližuju. Jenže pokud budu doma pořád a přitom nešťastná, ublížím jim ještě víc. Matka by měla být spokojená, aby byla spokojenost i v rodině. Navíc je dobré mít „víc vajíček v košíčku“, tj. i jiné zájmy a oblasti, v nichž se realizuju. Mám štěstí, že tuhle teorii mi potvrzuje třeba i moje osmdesátiletá tchyně, vědkyně matematička.

 

Je mateřská dovolená spíše omezující nebo inspirující?

Jak jsem výše psala, já jsem při mateřské vždycky trochu pracovala a nakonec si i založila Čáromat – pro svou i naši zábavu. Takže to omezení jsem tolik necítila, protože jsem si našla skulinky, jak unikat. Můj manžel byl hozen do vody a musel se o děti postarat sám, nejdřív jen na chvíli, pak víc a teď zvládne stejně jako já tři děti klidně na týden, a já můžu pracovat. A já to oceňuju, ale zároveň jsou mi proti srsti dotazy typu „A jak on to bez tebe zvládne?“ Jak by to zvládnul, jako já bez něj přece. To jsem odbočila, ale mířím k tomu, že omezení se snažím minimalizovat, dělat občas věci, které chci dělat. Ano, děti mi změnily život, v mnohém k lepšímu, v něčem přinesly omezení. Ale hlavně spoustu lásky, a ta je vždycky inspirující.

 

https://www.sametoveposviceni.cz/

https://caromat.cz/

Stopy v písku / Anna Maria Tilschová

ČR: Paní Kateřina Brožová žije uprostřed široce rozvětvené rodiny, jejíž kořeny lze dokumentovat napříč staletími. Jako vedoucí knihovny NIPOS (Národní informační a poradenské středisko pro kulturu) je obklopena publikacemi, jež se dotýkají i jejích slavných předků. Tentokrát se při svém pátrání "po stopách v písku" ponořila do mnoha knižních svazků včetně beletrie. “V tomto příběhu se jedná o spisovatelku Annu Marii Tilschovou, prvorozenou dceru mého pra- pradědečka Josefa Tilsche a mé pra-prababičky Rosi Urbánkové.“

Autor článku: 
Kateřina Brožová

Neutloukat dnešní život minulostí

Spisovatelka Anna Maria Tilschová prožila dětství a šťastná mladá léta v monarchii, utrpení za první světové války, emancipaci a kariérní vzestup po první světové válce a ústup do ústraní po únoru 1948. V každém období hledala samostatnou, vlastní cestu, udržela si svoji nezávislost a svůj životní styl. Spisovatelka Anna Maria Tilschová zemřela před sedmdesáti pěti lety, její odkaz je však v mnoha směrech velmi současný. 

 

Anna Maria rodinná

Narodila se v roce 1873, v roce krachu na vídeňské burze, která zle zasáhla jejího dědečka, cukrovarníka a obrozence, Ferdinanda Urbánka. Odlesk slávy jeho pražského působení, kdy patřil k pražské smetánce společenské i finanční, zanechal na Anně Marii trvalou noblesu a vědomí samozřejmého působení v české společnosti. Anna Maria vyrůstala ve společnosti mužů – měla tři mladší bratry a časem se do její rodiny přistěhoval i nevlastní bratranec, její budoucí manžel, Emanuel Tilsch. Sňatek uzavřeli v roce 1895. Manželství bylo zpočátku šťastné, záhy se na Královských Vinohradech narodila dcera Anna Marie. Emanuel se stal profesorem práva na pražské univerzitě a stoupal na akademickém řebříčku, mladá domácnost prosperovala. Anna Maria v té době byla nesmírně půvabná a elegantní, osobitá, ale stále trochu naivní. Pravidelná setkávání s otcem (Josef Karel Tilsch, doktor práv a advokát) a bratry, kde se týden co týden vedly učené debaty, naučily Annu Marii především zcela rovnocennému intelektuálnímu přístupu k sobě samé, nikdy pak netrpěla ostychem v diskuzi, uměla argumentovat a projevovat kultivovaně svůj názor.

Do této doby spadají již první pokusy o autorskou tvorbu. Jednalo se o příspěvky do časopisů a povídkové soubory. Odmítla pasivní roli paní univerzitní profesorové úspěšného manžela a začala si hledat vlastní cestu, vlastní uplatnění a realizaci. Po narození syna Emanuela v roce 1906 nastává spisovatelská pauza, kterou hrozivě prohloubil tragický skon jejího manžela. Jaké důvody, pohnutky a hloubka neštěstí vedly všestranně nadaného a úspěšného Emanuela Tilsche k rozhodnutí vzít si život, dosud nebyly vysvětleny.

Pro Annu Marii manželův skon představoval nejen osobní katastrofu, ale byl to také otřes existenční.  Od této chvíle usilovala o to, aby vždy byla finančně nezávislá. Už v roce 1915 vydala první novelu Fany, ve které se vrací k nádherným prožitkům z dětství, ale zároveň v postavě hlavní hrdinky zdůrazňuje nutnost samostatnosti a emancipace.  Během první světové války ztratila dva bratry, otce, babičku a mladého zetě, jehož smrt na španělskou chřipku byla tragickým vykřičníkem za zbytečnou válkou.

Válečné roky se nesmazatelně zapsaly do života AMT nejen svou tragikou, ale také nutností jít dál přes všechny otřesy. Její pragmatický přístup k finančním problémům ilustruje rada, kterou o mnoho let později dává své dceři, když si stěžuje na nedostatek peněz. Její rada je platná se vším všudy i dnes.

Vím, že dnešní doba je těžká, vím ale také, že dnes všechny rodiny laborují s tímto problémem. Přesvědčila jsem se, že právě dnes leží velký díl toho, čemu se říká prosperita rodiny, v rukou ženiných. Ležela odedávna a leží dnes o to víc. Pamatuji si na to, že když jsem ovdověla a byla zoufalá nad změněnými hospodářskými poměry, že jsem se vzpírala radě bratra Ferdinanda, když mně radil, abych si vzala tužku do ruky a počítala. Dnes, když jsem k tomu sama nezbytností potom dospěla, vidím, že se to zdá někdy tvrdé, ale je to lepší než mazlení a opájení se sny na strýčka z Ameriky, který nikdy nepřijde.

Poválečné roky se odvíjejí ve znamení velké radosti ze vzniku nového státu, potvrzení správného ustanovení vlastní cesty, samostatného, emancipovaného postavení ve světě literatury, v osobním i společenském životě. V roce 1923 je jí už padesát let, A v této chvíli se Anna Marie vydává do Michálkovic u Ostravy, aby zcela moderně, na ženu jejího věku a postavení naprosto nezvykle, investigativně získala podklady pro svůj nejznámější a z řady ostatních děl vybočující román Haldy. Strávila v Michálkovicích několik měsíců.  Román poprvé vyšel v roce 1927, autorce bylo 54 let.

 

Úspěšné děti

Tak jako se v AMT spojovala pracovitost, přísnost, korektnost se smyslem pro humor, radostí ze života, láskou k přátelům a společenskému životu, stejně tak rozdělila tyto své vlastnosti mezi své děti. Prvorozená, vždy trochu upjatá, dcera Anna Marie (Marie Úlehlová-Tilschová 1896-1978), se stala úspěšnou odbornou spisovatelkou. Neúnavně propagovala zdravou výživy a napsala řadu kuchařských knih včetně uznávané České stravy lidové. Zásady, které prosazovala, jsou více než platné i dnes - připravovat čerstvé, pestré jídlo z lokálních a sezónních potravin, dbát na jejich účelné zpracování, a respektovat fyzickou námahu strávníka. Opakem své sestry byl syn Emanuel (Emanuel Tilsch, 1906-1900), hedonistický požitkář, s neuvěřitelnými puntičkářskými rysy, který se stal se uznávaným překladatelem z angličtiny (Dickens, Karel May aj.).

Se synem Emanuelem vycházela Anna Maria snadno, stal se jejím stálým průvodcem během let první republiky. Užívali si lázeňských pobytů v Karlových Varech, zimní pobyty ve Špindlerově Mlýně, jezdili společně za dcerou na Slovensko. Uměli si užívat dobré debaty, intelektuální rozepře, vysoký životní standard a radost ze života. Oba se výborně oblékali, četli, diskutovali a hráli karty.

Dvě monografie/1/, které o AMT vznikly, se zabývají především rozborem jejího díla. Její vrstevníci v ní viděli emancipovanou ženu vždy elegantní, pohotovou, vtipnou, s výborným smyslem pro humor, optimistickou. Rodinné historky ji naopak vykreslují jako přísnou, věčně pracující osobu, podle které se všechno muselo řídit. Obě tyto její stránky jsou zakódované v jejím životním sedmeru: Neutloukat dnešní život minulostí – Brát život jaký je, ne jaký by měl být – Láska víc pochopí než kritika – Pracovat – Rozumná životospráva – Sebekázeň – Brát všechno s humorem.

 

Anna Maria společenská

Anna Maria vplouvá do vod pražského společenského života zcela přirozené. Napomáhají tomu široké kontakty navazující na okruhy působení jejího dědečka a otce. Vypsat všechny společenské kontakty zde není možné. Je zřejmé, že vedla přebohatý společenský a kulturní život – od přátelství navázaných v akademických kruzích (rodina profesora Golla), přes umělecké kruhy ve středu se Slavíčkem a Strettim, přes literární salony A.  Lauermannové – Mikšové a svoje vlastní soaré až po četná osobní přátelství, zde zmíníme za všechny Boženu Benešovou a Miroslava Rutteho, až po zapojení do činnosti spolků a seskupení literárních.

Byla první předsedkyní Společnosti Boženy Němcové, k jejímuž založení dala podnět Františka Plamínková. Její přenádherná řeč /2/ ke Spolku rodáků a přátel kraje Boženy Němcové z roku 1948 je i její osobní životní proklamací. Když čteme, čeho si u Němcové váží, vnímáme to také jako odraz hodnot, které ctila – odvahu společenskou a odvahu jít svou vlastní cestou i odvahu literární. Její vyznání bohužel smutně končí konstatováním, že v případě Němcové vlídnost a soucit dostaly na frak od úzkoprsosti a maloměšťáctví.

Po Karlu Čapkovi, celých patnáct let kromě válečné přestávky, byla předsedkyní PEN klubu. Za jejího předsednictví PEN klub pořádal světový kongres v Praze /3/ na počátku války dotáhl do konce myšlenku Karla Čapka na stavbu chaty pro spisovatele v Litomyšli. Chata, která je národní kulturní památkou, byla nedávno krásně zrekonstruovaná. PEN klub byl v roce 1942 nacisty rozpuštěn. Po obnovení PEN klubu byla předsedkyní až do roku 1948.

 

Anna Maria autorská

Při četbě románů AMT se před očima dnešního čtenáře rozvine především pražský středostavovský život s jeho typickými postavami, vykreslený téměř malířským rukopisem a vyjádřený nádherným, bohatým jazykem. Jednání a motivy postav nám však budou povědomé nebo dokonce důvěrně známé z našeho okolí. Také přesné vylíčení poměrů v ostravských dolech během první světové války v románu Haldy nyní získává charakter historické fresky, zachycuje poměry tak kontrastní, že paradoxně mohou evokovat obraz současných životů v bídě a bohatství.

Zcela jiného zaměření je Orlí hnízdo, zachycující pět osudů, pět talentů rodiny Mánesů, kteří své nadání uplatnili či promarnili pod nejrůznějšími vlivy. Životopisný román vykresluje nejen umělecké, ale i praktické problémy umělců, usilujících uživit se svým talentem. Jejich osudy prolíná barvité líčení jejich tvorby i pražského uměleckého života, často velmi problematického a existenčně nejistého.

Pro své povídky vybírala naopak nejrůznější prostředí a dokázala v nich na malém prostoru zachytit „vnitřní pnutí a boje svých hrdinů bez zbytečného okolkování a příkras“. Část povídkové tvorby přináší zcela mimořádné a mezi českými autorkami jedinečné literární zaměření na hororový a fantaskní žánr. Na tento aspekt autorčiny tvorby dlouhodobě upozorňuje Martin Jiroušek, který její dvě povídky zařadil i do nedávného výboru českého hororu Fialoví ďábli /4/ Anna Maria dokázala  mistrně vykreslit atmosféru a vyvolat hrůzné mrazení. Podle její povídky Černá dáma vznikl i scénář k filmu Filmuji sny. Sny rostliny Amicie! /5/který spojuje detektivní, hororovou zápletku s popisem vědeckého výzkumu. Na scénáři spolupracovala s Vladimírem Úlehlou, jedním z tvůrců filmové časosběrné metody pro vědecké účely. Film bohužel nevznikl.

O rehabilitaci jejího díla trvale usiluje Vladimír Novotný /6/ který tak činí i díky významnému slavistovi Karlovi Krejčímu, autoru erudované monografie o Anně Marii Tilschové z roku 1959.

Vzpomínku na spisovatelku, jejíž osobnost i dílo nás může oslovit i dnes, zakončím slovy jedné z povídkových hrdinek, která vystihují i ji samotnou: “A přeci bych já za nic nedala ani své mrtvé ani svůj žal! Vůbec za nic na světě!” /7/

 

Poznámky k textu:

1. KREJČÍ, Karel. A.M. Tilschová. Vydání první. Praha: Československý spisovatel, 1959. 105 stran, 8 nečíslovaných stran obrazových příloh. Postavy a dílo. Česká řada; svazek 4.

HEŘMAN, Miroslav. Národní umělkyně Anna Maria Tilschová. 1. vyd. V Praze: Vydavatelství Ministerstva informací, 1949. 73 s. Knižnice národních umělců československých.

2. TILSCHOVÁ, Anna Maria. Božena Němcová: [Přednáška proslovená dne 19. února 1948 ...]. Vydání první. V České Skalici: Museum Boženy Němcové, 1948. 14-[I] s. Vlastivědné publikace musea Boženy Němcové v České Skalici; Čís. 3.

3. Dvořáková, Martina. Kongres PEN Klubů V Praze 1938. Dostupné z: http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=065&clanek=050616

4. JIROUŠEK, Martin, ed. Fialoví ďábli: antologie hororu. Vydání první. Ostrava: Protimluv, 2020. 222 stran, 35 nečíslovaných stran obrazových příloh. Forum; svazek 5. ISBN 978-80-87485-83-5.

5. ČESÁLKOVÁ, Lucie. Filmuji sny. Sny rostliny Amicie!: Téma vědecké kinematografie v nerealizovaném scénáři fikčního filmu Vladimíra Úlehly Amicia: zločin a věda. In: Otázky filmu a audiovizuální kultury, cinematographica [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2005, [179]-190 [cit. 2022-01-25]. ISBN 80-210-3913-2. ISSN 1214-0414. Dostupné z: https://digilib.phil.muni.cz/handle/11222.digilib/114179

6. NOVOTNÝ, Vladimír. Z literárního muzea : Anna Maria Tilschová. Český jazyk a literatura, 2011-2012, 65(4), s. 205-207. ISSN 0009-0786

NOVOTNÝ, Vladimír. Karel Krejčí a Anna Mana Tilschová. Slavia [online]. 2005, 74(4), 433-440 [cit. 2022-01-25]. ISSN 0037-6736. Dostupné z: https://kramerius.lib.cas.cz/uuid/uuid:9131c12f-fea1-45ce-8a2b-f956ca0aaf7f

7. TILSCHOVÁ, Anna Maria: Pustý byt. In: Hříšnice a jiná próza, Praha, J. Otto 1940.

Cestou na Seznam – Vesnické masopustní obchůzky a masky na Hlinecku, dávné rituály i stmelující prožitek

ČR: Fakt, že jsou do seznamů UNESCO zapisovány architektonické památky, je všeobecně známý. Již méně se ví, že sem patří také tradice, které skupina obyvatel pokládá za své kulturní dědictví a předává je dalším generacím. Podmínkou pro zápis do mezinárodního Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO je předchozí uvedení na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který nyní čítá 30 položek. V roce 2010, rok po začlenění do tzv. národního seznamu, byly na seznam UNESCO připsány Vesnické masopustní obchůzky a masky na Hlinecku. Co tomuto výjimečnému ocenění předcházelo, jak se připravuje taková nominace a co z ní pro nositele tradice následně vyplývá? Naší průvodkyní po Cestě na Seznam tentokrát bude PhDr. Ilona Vojancová, vedoucí nominačního týmu, tehdejší ředitelka správy Souboru lidových staveb Vysočina, která se této unikátní východočeské tradici věnuje kontinuálně už řadu let.

od 12.02.2022 do 01.03.2022
Autor článku: 
Irena Koušková

Motto: Přání k maškarám: „Výskejte a skákejte hodně vysoko, aby letos bohatá úroda byla!“

Pod tzv. nemateriální kulturu řadíme vedle folkloru zvyky, obřady, oblast tzv. lidové religiozity, kam spadají vědomosti a představy o člověku, přírodě a vesmíru, o nadpřirozených silách, magie, věštby, pranostiky; léčení a hygienu. V širším pojetí potom problematiku rozličných společenství, rodinných a příbuzenských vztahů, sociálních vazeb v určité komunitě nebo skupině.

Vesnické masopustní obchůzky a s nimi spojené masky na Hlinecku jsou součástí obyčejové tradice, která se spontánně uchovala v aktivním povědomí a je dosud praktikována. Ve vesnických masopustních obchůzkách na Hlinecku se projevuje vyjádření tradičních zájmů původně zemědělského společenství: zájem na bohaté úrodě, prosperitě hospodářských zvířat a celého hospodářství, zdraví rodiny. Jsou spojeny i s magickým zajištěním plodnosti. Povědomí o původních funkcích masopustních obchůzek a masek ve vesnicích na Hlinecku stále přetrvává, přestože dnes je již na první pohled dominantní společenská a zábavná funkce. (Zdroj: Národní ústav lidové kultury)

Masopustním veselím a rozpustilostí ožívá v lednu a únoru řada míst v Čechách i na Moravě. Někdy jde jen o masopustní průvody, karnevalové přehlídky masek všeho druhu, jiné mají blíž k původní obyčejové tradici. Známé jsou např. masopusty, ostatky, fašanky atd. v Postřekově na Chodsku, Roztokách u Prahy, Strání na Uherskobrodsku ad. Příkladem městského karnevalu pak jsou Milevské maškary, od roku 2017 rovněž zapsané na národní seznam nemateriálního kulturního dědictví.

 

Co stálo na úplném začátku vaší Cesty za zápisem na národní seznam, potažmo do UNESCO? Kde se vzal ten sebevědomý impuls dostat hlinecký masopust mezi mistrovská díla ústního a nemateriálního dědictví lidstva? Můžete poodhalit zákulisí příprav? Kdo všechno na nominaci participoval?

Výzkumu masopustních obchůzek na Hlinecku jsem se věnovala od svého příchodu do nynějšího Muzea v přírodě Vysočina – to znamená od počátku 80. let 20. století. Fascinovala mě skutečnost, že na Hlinecku většina obyčejů z povědomí lidí vymizela, ale masopust přetrval. Přes všechny zákazy i omezení, které přinášely společenské i historické změny.  Když jsem přicházela do daných vesnic v době masopustních obchůzek, bylo to jako bych se propadala v čase do pradávné minulosti a před očima mi ožívaly dávné rituály. Zdejší masopustní tradice se totiž předávala po generace v téměř nezměněné podobě.

Když nás Národní ústav lidové kultury ve Strážnici (dále jen NÚLK) na přelomu tisíciletí, stejně jako jiné paměťové instituce, oslovil s dotazem, zda je v našem regionu nějaký statek lidové kultury, o němž se domníváme, že by mohl být kandidátem na nominaci pro zápis na Seznam UNESCO, byla volba jasná. Měli jsme velkou radost, když nás NÚLK po čase informoval, že byl hlinecký masopust pro nominaci vybrán. V roce 2003 pověřilo Ministerstvo kultury (dále jen MK) zpracováním nominace naše muzeum s tím, že budeme spolupracovat s NÚLK – konkrétně s PhDr. Janem Blahůškem, PhD. (nyní ředitel Muzea v přírodě Rochus). A dále samozřejmě s MK – konkrétně s Mgr. Michal Benešem, CSc. (vedoucí oddělení pro vztahy s UNESCO) a Mgr. Věrou Skopovou (Odbor regionální a národnostní kultury).

 

Ministerstvo kultury vydává materiál „Podněty k zápisu na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO – tvorba národního indikativního seznamu“ jako metodickou instrukci pro subjekty, které zamýšlejí zapsat vybraný kulturní statek na Seznam UNESCO. Tzv. indikativní seznam navíc určuje pořadí, v jakém budou nehmotné kulturní statky předkládány k nominaci. Jako první byl navržený slovácký verbuňk, druhé masopustní obchůzky z Hlinecka a třetí Jízda králů. Byla pro vás zkušenost, kterou udělali kolegové ze Strážnice, něčím cenná pro tvorbu vlastní dokumentace?

Ano, při tvorbě nominačního návrhu jsme mohli využít zkušeností z podání úspěšné nominace Slováckého verbuňku. Jedna věc je metodika pro nominaci zpracovaná UNESCO a druhá věc je znalost mechanismů a principů. V tomto směru byly neocenitelné rady a postřehy pana Mgr. Beneše, CSc., který se v prostředí UNESCO pohyboval, a navíc se podílel i na přípravě Úmluvy o zachování nemateriálního kulturního dědictví. Tedy dokumentu, na jehož základě byl Seznam vytvořen.

Zpracování nominace trvalo téměř šest let. Důvodem byla jednak změna metodiky ze strany UNESCO, především však skutečnost, že Česká republika přistoupila k přijetí dokumentu Úmluvy až v roce 2008.  V srpnu 2009 jsem měla možnost doprovázet pana Mgr. Beneše, CSc., do Paříže a v sídle UNESCO předat nominaci. Pro mě to byla velká odměna – být přítomna tomuto okamžiku, a navíc v Paříži. Francie, její kultura a francouzština, je totiž mojí velkou láskou, a tak to byl pro mě opravdu velký zážitek. V tu chvíli jsem však ještě netušila, že práce na nominaci neskončila…

Na základě připomínek odborných posuzovatelů bylo totiž třeba nominaci doplnit, dovysvětlit, a to vždy ve stanoveném čase, mnohdy v řádu hodin. Především závěr roku 2009 byl v tomto smyslu náročný. Poslední velkou komplikaci přinesl protest Turecka podaný na půdě UNESCO. Jedna z tradičních masek v obchůzkách z Hlinecka se totiž nazývá turek. Protest se týkal domněnky, že se jedná o znevážení obyvatel Turecka. Do 24 hodin musela Česká republika prostřednictvím MK podat uspokojivé vysvětlení, jinak by byla nominace stažena. Společně s panem Mgr. Benešem, CSc., jsme se horečně snažili vysvětlení zpracovat. Nakonec bylo Tureckem přijato a nominace zařazena mezi kandidáty na zápis.

 

Na seznam nehmotného dědictví Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) byly masopustní průvody a masky z Hlinecka přidány 17. 11. 2010 v keňské metropoli Nairobi. Na zápis je navrhlo 11 zemí včetně Česka. Jak na ten den vzpomínáte vy, byla jste přímo u vyhlášení? Můžete přiblížit schvalovací proces? Zůstalo vám v paměti, jakých dalších deset zemí rozhodlo o úspěšném přijetí návrhu na zápis?

Ten den mám v živé paměti. I proto, že ono datum je významné i z hlediska naší novodobé historie. (úsměv) V Nairobi jsem přítomná nebyla, ale měla jsem zprávy prostřednictvím mailové komunikace a zpráv SMS od kolegy PhDr. Jana Blahůška, PhD., který Českou republiku na zasedání zastupoval. Připadalo mi, že jednání je velmi dlouhé, s množstvím peripetií… Pamatuji si hlavně jména států, které nominaci zpočátku nepodporovaly, během jednání se to měnilo a navečer přišla kýžená zpráva! Pak už mi zvonil telefon skoro nepřetržitě, ČTK vydala zprávu o zapsání Vesnických masopustních obchůzek a masek z Hlinecka, volali novináři, kolegové, starostové dotčených lokalit, přátelé …. Dostavila se radost a přesvědčení, že podání nominace byl správný krok.    

 

Od té doby uběhlo už jedenáct let. V Hlinsku jste loni uspořádali také konferenci k 11. výročí zapsání na Seznam. Co vám zápis do UNESCO, od roku 2010, přinesl? Jistě to má kromě prestiže i svoje úskalí… Jak např. řešíte zvýšený zájem turistů?

Pokud myslíte, co zápis přinesl mně osobně, pak mohu konstatovat, že pokračující práci. Ale velmi příjemnou a zajímavou. Naše muzeum jako pověřené regionální pracoviště pro tradiční lidovou kulturu provádí opakovaný výzkum masopustních obchůzek a společně s kolegy z NÚLK se podílíme i na redokumentaci pro potřeby národního seznamu i seznamu UNESCO. Mě osobně zajímá vztah nositelů obyčeje k tomuto statku, přicházejí nové generace a jejich postoje se mohou proměňovat. Jsem velmi ráda, že jsme navázali spolupráci se studenty Gymnázia K. V. Raise v Hlinsku. Podílejí se na našich výzkumech, díky čemuž se více dozvídají o tomto statku tradiční lidové kultury a zároveň mohou získat informace – například od svých vrstevníků, které by se k nám asi jinak nedostaly.

Těší nás, že skutečnost zápisu masopustních obchůzek na Seznam UNESCO nemá negativní dopad na podobu a vnímání obyčeje. Zvýšený zájem turistů se projevuje pouze v našem muzeu. Od roku 1994 zde totiž ve spolupráci s obyvateli konkrétní „masopustní“ vesnice pořádáme ukázku tradiční obchůzky, takže původní ráz každého z vesnických masopustů zůstává zachován a není ovlivněn návštěvami turistických skupin.

 

Jedna z podmínek zápisu na seznam UNESCO zní, že se tradice nesmí zakonzervovat, ale dále rozvíjet, sleduje se, jestli existence nemateriálního statku není v ohrožení kvůli nedostatku pokračovatelů, zda není využíván pro komerční účely nebo infiltrován cizorodými prvky. Jaká z vyjmenovaných skutečností ohrožuje budoucnost tradičního masopustu na Hlinecku nejvíce?

Právě opakovaná redokumentace sleduje vývoj a směřování této tradice. V současné době by existenci statku mohla teoreticky ohrožovat opatření, která jsou přijímána v souvislosti s nákazou COVID-19. Tedy v případě, že by tato situace panovala opakovaně po několik let a obchůzky by se nemohly konat v obvyklé podobě. To se, doufám, nestane. Ohrožujícím faktorem by dále mohl být nezájem o pokračování tradice ze strany mladé generace. Nic takového však nepozorujeme. Udržení a opakování této tradice na Hlinecku je důležité pro samotné obyvatele jednotlivých lokalit. Masopustní obchůzky jsou součástí jejich životů, i života vesnice a dané komunity.   

 

Jaká záchranná opatření na eliminaci rizik zániku statku byla zatím přijata?

Součástí nominačního návrhu byla opatření, která mají zabránit komercializaci statku. Z tohoto důvodu se snažíme směřovat pozornost turistů k obchůzce předváděné v prostředí našeho muzea na Veselém Kopci. Další část těchto opatření byla a je zaměřena na osvětu. Například jsme v prostředí památkové rezervace lidové architektury Betlém v Hlinsku v jednom z objektů vytvořili stálou expozici přibližující masopustní obchůzky. Máme připravený edukační program pro školy všech typů, specifická je naše spolupráce s místním gymnáziem, jak jsem se již zmínila. Intenzivní je i součinnost se základními a mateřskými školami v Hlinsku a okolí. Od roku 2013 se například v Hlinsku o masopustním úterý koná Rozloučení s masopustem, v němž mají právě školy důležité místo.

 

V nominačním protokolu do UNESCO je uvedeno, že tradice je živá v sedmi z celkového počtu 28 obcí v okolí města Hlinsko. Jak je tomu díky zápisu do UNESCO dnes? Jak se masopustní obyčej vyvíjí? V čem byl masopust na Hlinecku jiný třeba před sto lety, než je teď?

Masopustní tradice ve zmíněných obcích dále pokračuje. Navíc, díky zápisu, byly obchůzky v dalších dvou obcích obnoveny. Stál za tím zájem obyvatel, aby i u nich tradice znovu ožila.

V minulosti byly masopustní obchůzky spojeny se životem obyvatelstva, které se věnovalo zemědělství. V současné době již nejsou rodiny zdejších obyvatel na zemědělské výrobě existenčně závislé. Masopustní obchůzky a projevy tradičních masek si však udržují svoje základní funkce spojené s tzv. prosperitní magií. O těchto funkcích a jejich významu si udržují obyvatelé v daných vesnicích všeobecné povědomí a jejich dodržování podléhá kolektivní kontrole. Masopustní obchůzky mají dnes především charakter zábavy, zábavy kolektivní, která sjednocuje obyvatele vesnice díky společnému prožitku.

 

S vlastním zápisem na národní seznam je spojena nejen zasloužená prestiž, ale i možnost prostřednictvím nejrůznějších dotačních programů čerpat finanční prostředky na propagaci či podporu vzdělávání další generace. Jak je to ve vašem případě, když nositelem statku není žádný folklorní soubor, ale masky oblékají obyvatelé z vlastního rozhodnutí a vlastního zájmu? Kdo je zaštiťuje?

V současné době se o organizační záležitosti spojené s obchůzkou: sjednávání hudby, občerstvení, propagace, obstarání drobného materiálu na případnou opravu některých masek (turci a slaměný), ve všech vesnicích starají Sbory dobrovolných hasičů. Stále však platí, že masky oblékají jejich nositelé z vlastního rozhodnutí a také o masky pečují. Pokud se v obci rozhodnou využít možnosti dotačních titulů MK nebo Pardubického kraje, pak žádá právě Sbor dobrovolných hasičů.

(Výjimkou jsou masky laufra (strakatého), ženy a turků – do kostýmů těchto masek se oblékají svobodní chlapci a mohou je nosit pouze do doby, než dospějí. Dříve byl mezníkem odchod do prezenční vojenské služby. Tyto kostýmy se opravují na náklady Sboru dobrovolných hasičů nebo obce.)

 

V říjnu roku 2022 tomu bude deset let, co byla v památkové rezervaci Betlém Hlinsko, v domku č.p. 362 otevřena stálá Expozice masopustních masek a obchůzek z Hlinecka. Expozici spravuje Muzeum v přírodě Vysočina ve spolupráci s městem Hlinsko. Vystaveny jsou tu i důležité dokumenty provázející zápis na seznam UNESCO. Jak jsme viděli v předcházejících dílech našeho seriálu, je podoba nominační dokumentace nápaditá i třeba výtvarně zajímavá…

Ano, stálá Expozice masopustních obchůzek a masek na Betlémě kromě historie a současnosti této tradice přináší i materiály dokumentující proces zápisu. Je zde vystaven i kompletní nominační návrh, který je uložen ve výtvarně zajímavém „obalu“. Pro jeho vytvoření jsme oslovili mladého výtvarníka, tehdy ještě studenta AVU v Praze, Vojtěcha Trochu, který pochází z Hlinska. S V. Trochou a jeho kolegou ze studií Václavem Šubou jsme spolupracovali i na tvorbě návrhu architektonické a grafické podoby stálé expozice. 

 

Jak to bylo s masopusty na Hlinecku v pandemických dnech loni a kdy by se měl masopust konat letos? Bylo to loni poprvé v historii, co se masopust na Hlinecku nekonal?

V roce 2021 se bohužel masopustní obchůzky v obvyklé podobě konat nemohly. V některých vesnicích však hledali náhradní formu, jak si tradici připomenout. Například v místní části města Hlinska, v Blatně, vyzdobili okna Hasičské zbrojnice fotografiemi obchůzek z let minulých, i dávno minulých. Oslovili obyvatele, aby jim případně fotografie či upomínky na předešlé masopusty pro tento účel zapůjčili. Rovněž se zapojily děti, které malovaly a kreslily masky. V další obci – Vortové se zase některé masky oblékly a alespoň před svým domem práskaly bičem, vyskakovaly a výskaly, aby svým sousedům a sobě tradici připomenuly. Tato skutečnost, domnívám se, odkazuje na vztahy nositelů k jevu samotnému. Dokládá to, že je skutečně součástí jejich životů.

V některých vesnicích se obchůzky v minulosti nekonaly z důvodu opatření, která panovala během druhé světové války.

 

A jaké jsou letošní termíny obchůzek?

V některých vesnicích se již nyní rozhodli obchůzku nepořádat kvůli opatřením v souvislosti s šířením covidu.

Hamry u Hlinska – 12. 2.

Hlinsko - Blatno – 20. 2.

Studnice a Vortová – 26. 2.

Rozloučení s Masopustem, Hlinsko – 1. 3.

 

Znamená to, že zahájení na Veselém Kopci letos nebude?

Ano, nebude, bohužel. Panující opatření nám to neumožňují. Na kulturních akcích v muzeu může být jen 1000 lidí. V roce 2020 Masopust na Veselém Kopci navštívilo téměř 5000 zájemců.

 

Bohužel na řadě míst se znovuobnovená masopustní tradice neujala a organizátoři si stěžují, že lidé nemají chuť zúčastnit se průvodu převlečení do maškar, a tak se omezují na pořádání masopustních veselic. Přibývá takových případů až v poslední době? Čím to je? Odkud vycházejí nejčastěji iniciativy na pořádání masopustů? Mění se to v čase?

Je třeba odlišit masopustní obchůzku a karneval. Masopustní obchůzka má svůj řád a pevně stanovené rituály počátku i konce. Na Hlinecku jsou pevně dané masky – jejich podoba i funkce. Ve většině vesnic se za masky převlékají pouze muži. Karnevalové průvody jsou veselicemi, za masky se může převléknout kdokoliv a také kostým může být jakýkoliv. Bylo tomu stejně i v minulosti. V současnosti každá taková aktivita záleží na lidech. Na tom, zda se nalezne někdo, kdo vše „rozpohybuje“ a setká se u ostatních s příznivou odezvou. Iniciativy na obnovení masopustních veselic mohou mít nejrůznější podněty: snaha „rozpohybovat“ společenský život v lokalitě, komerční zájem nějaké skupiny. Snaha o návrat k tradicím…

 

V roce 2019 vyřadilo UNESCO ze seznamu kulturního dědictví karneval v belgickém Aalstu kvůli maskám karikujícím židy. Žijeme v neklidně době, jste v tomto smyslu také ostražitější?

Jsem profesí etnoložka – statky tradiční lidové kultury zkoumám. Snažím se zjistit, proč mají takovou podobu a jakým vývojem prošly a procházejí. Nemohu je hodnotit a poměřovat normami stanovenými v současnosti. Z tohoto důvodu považuji za nešťastné i některé body současné podoby nominační metodiky pro zápis na Seznam UNESCO. Mám na mysli především hodnocení genderové vyváženosti nominovaného statku. Což my, jako odborníci, víme, že to často nelze. Jsou například tzv. iniciační obyčeje, které jsou a byly vlastní třeba jenom mladým chlapcům nebo dívkám. Dané společenství to tak chápe a necítí v tom „nespravedlnost“ či „nevyváženost“.

 

Účastníte se vy sama masopustů jako divák nebo samotný aktér?

Účastním se s radostí jako divák a jako člověk pořizující dokumentaci pro muzeum. Jak jsem psala, masky a jejich kostýmy jsou dané a s výjimkou Blatna se všude do kostýmů oblékají pouze muži. Aktérem tudíž být nemohu. Ale jsem „poučeným“ divákem, tudíž se stávám partnerem masek pro jejich „role“. Masopustní obchůzka na Hlinecku je totiž velké lidové divadlo, které se odehrává v několika rovinách.

 

https://www.nmvp.cz/vysocina/regionalni-pracoviste-pro-tradicni-lidovou-kulturu

https://ich.unesco.org/en/RL/shrovetide-door-to-door-processions-and-masks-in-the-villages-of-the-hlinecko-area-00397?RL=00397

https://ich.unesco.org/fr/RL/les-dfils-de-porte-porte-et-masques-des-jours-gras-dans-les-villages-de-la-rgion-de-hlinecko-00397

Stopy v písku / Bože, ochraňuj královnu

VELKÁ BRITÁNIE-ČR: Nedávné dvacetileté výročí, které uplynulo od premiéry prvního fimu o Harry Potterovi, znovu potvrdilo, jak moc se lidé na celém světě zajímají o anglickou historii, literaturu i anglickou kulturu. Pozornost poutá také podivuhodná symbióza britské demokracie a dědičné monarchie, jejíž tváří je už sedmdesát let Alžběta II. Velkolepé oslavy vlády své královny chystá Británie kvůli lepšímu počasí až na letní měsíce. Ve skutečnosti královna usedla na trůn 6. února roku 1952. V této souvislosti se dnes znovu objevuje otázka, zda britská monarchie není jen přežitkem. Přečtěte si názory a zkušenosti nakladatele a politologa Alexandera Tomského, který v exilu ve Velké Británii prožil jednadvacet let svého života. 

Autor článku: 
Alexander Tomský / jal

Je to už více než půl století od mého prvního nejistého kroku na anglické půdě. Přiznám se, že mi trvalo dlouhá léta, než jsem objevil pravý smysl a význam monarchie. Já znal jen pyšné princezny a popletené krále z pohádek a filmových romantických limonád. Královnu Alžbětu a jejího syna jsem registroval jen díky vzbouřeným levicovým studentům. Ti se vysmívali tradiční rodině, morálce, společenské etiketě, imperiální minulosti a monarchii považovali za přežitek. Karikaturisté se předháněli v zesměšňování královské rodiny. Pamatuji se na obrázek královny na nočníku oblečené do britské vlajky a věčně rozšklebeného korunního prince Karla s netopýříma ušima. V divadle, kině, televizi i rozhlase zrušili hymnu Bože, chraň královnu, kterou končilo večerní představení nebo vysílání. Točily se filmové komedie o potrhlých Angličanech, nepochybně monarchistech, nejznámější satirou byl Monty Pythonův létající cirkus. Postupně se z úšklebku stala smrtelně povinná politická „korektnost” považující minulost za hnus a britskou koloniální říši za největší zločin v dějinách lidstva. Budoucnost státu měla být multietnická a multikulturní, jako je lidstvo, a předvojem lidstva měla být právě Evropská unie. Nezapomínejme, že tenkrát došlo ke generační výměně. Za normálních okolností by změna nebyla tak drastická, ale otcové a dědové mých kolegů prohráli impérium i svůj tradiční svět. Není divu, že mi v té revoluční atmosféře konstituční monarchie připadala jako zbytečný přílepek k demokracii, jako prapodivný relikt minulosti. A přesto neviditelná moc dějin a sláva tisícileté ostrovní tradice nakonec zvítězila.

Po studiu jsem tři roky pracoval ve stavebním průmyslu a měl jsem příležitost pozorovat, jaký pozoruhodný vliv má onen čistě formální status královny, který Walter Bagehot, slavný odborník na nepsanou ústavu, kdysi nazval „dobře uváženou nečinností”. Tak jako každý patriotismus, který neupadl v bombastický šovinismus, je i ten anglický velice stydlivý a nerad mluví o lásce k vlasti. Pochopil jsem, že živé apolitické zosobnění státu v osobě královny, jedním slovem majestát, znamená něco hlubšího než pouhý konstituční formalismus. Naivně jsem se kdysi – naštěstí soukromě – zeptal, jak lze sloučit úctu k dědičné monarchii, tedy k privilegiu pouhého narození, s demokratickou, rovnostářskou a občanskou společností. Soused cosi zamumlal a po chvíli váhavě vykoktal něco jako: „No víte, je to jistota, taková stabilita, nepřipadá vám, že ten francouzskej volenej prezident je komediant? A půlka národa, co ho nevolila, ho nenávidí. Za pár roků si na něj už nikdo ani nevzpomene.”

V tu chvíli jsem si vybavil, kolikrát jsem v anglických domácnostech viděl nad krbem hrneček s různými jubilejními, korunovačními nebo svatebními portréty královského páru. Jednou mi stařenka od vedle vyprávěla nějakou příhodu ze života a mimoděk poznamenala, že to bylo tenkrát, když královna slavila stříbrné výročí svatby. Pochopil jsem, že se ti alžbětinci vztahují ke královským narozeninám, výročím, křtinám a slavnostním pohřbům, neboť události ze života královské rodiny článkují i jejich prožitek doby na rozdíl od pouhé politické pěny dní. A kolik radosti okázalé královské ceremonie přinášejí do jinak chmurných zpráv. A kolik barev pod věčně olovnatou anglickou oblohu.

V dětských kvízech se objevují zábavné otázky, která osoba nepotřebuje pas, jak se nazývá jediný nejmenovaný stát na poštovních známkách světa. Kdy má královna narozeniny – v dubnu, nebo v červnu? Státní svátek královských narozenin se kvůli počasí slaví za každého panovníka ve stejný den. Děti už ze školy vědí, že bez královny by se v Británii život zastavil. To ona jmenuje premiéra i vládu, „otevírá” parlament a vyhlašuje vládní program, to u ní jednou za týden povinně sedává premiér a nechává si v přísném utajení radit. Jejího veličenstva je vláda i opozice. Je hlavou státní církve. Zvláštní, že od doby nešťastné občanské války v sedmnáctém století, kdy krále popravili, si Angličané republiku tak absolutně vtělili do ryze formální monarchie. A ovšem nejen státní pošta, soudy, galerie, univerzity či nemocnice mají přídomek monarchie – královská je i společnost zahradníků, královské jsou různé spolky, charity, organizace i památné rozložité duby. Královský totiž znamená nejen anglický nebo britský, ale i starý, milý a osvědčený.

Politické reformy se často chlubí návratem do minulosti, dnes například obnovou tradičních gymnázií nebo vystoupením z Evropské unie. Neboť jen to, co je staré, je skutečně milované, tak jako můj starý přítel či má stará škola. Slyšel jsem i spojení moje stará dívka, „my old girl“, tak jako se kdysi na Moravě říkalo má „starodávná milá“. Zatímco my si připíjíme na zdraví a mnoho let spokojeného života, konzervativní Angličané se ohlížejí a přejí si hodně šťastných návratů a vznášejí přípitek královně. A ona, na rozdíl od mrtvých královských klenotů, je živým zosobněním tisícileté národní kontinuity. Je také příkladem veřejné etikety a nepřímo politiky vybízí ke zdvořilému chování. Královna je apolitická, je majestátem státní moci, tak nějak jako živá socha. A kdo viděl film Královna, musel obdivovat to ohromné odhodlání a sebezapření této křehké a stále usměvavé ženy v tak náročné ceremoniální roli. Dokázala být osobní i odosobnělá.

Budoucnost krále z boží milosti je dnes samozřejmě nejistá. Nejspíš vždycky bude záviset na osobních kvalitách nositele koruny. Miliony přistěhovalců a jejich dětí se dnes ovšem nepovažují za součást britského národa a jejich počet rapidně stoupá. Téměř nikdy nepotkáte pákistánskou nebo černošskou rodinu na návštěvě hradu nebo zámku. Nemohou uctívat slavnou minulost, na níž se jejich předci nepodíleli. Zatím však ještě většina šťastných ostrovanů holdem královně obnovuje svůj slib, že patří do jedné rodiny mrtvých, živých i budoucích. Jen národ, jenž uctívá své velikány a svou slavnou minulost, může mít budoucnost.

 

Zdroj: Lenka Jaklová, Věčná vzpoura v srdci konzervativce (nakl. LEDA 2021)

 

Maska klepny, hlava koně, ale také Shreka nebo Krampuse – Ruční výroba masopustních masek v Zákupech (II)

ČR: Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR aktuálně čítá 30 položek. V předchozím díle jsme vám představili tu s pořadovým číslem dvacet – Ruční výrobu papírových masopustních masek v Zákupech, která byla v prosinci roku 2017 na návrh Národní rady pro tradiční lidovou kulturu zapsána na tzv. „národní“ seznam. V dnešním pokračování se od nominace zákupských masek na prestižní listinu posuneme dál. Naším průvodcem bude tentokrát přímo Ing. Zdeněk Rydygr ze zákupské společnosti PVO, poslední v Evropě, která masky tradičním způsobem vyrábí.

Autor článku: 
Irena Koušková

Oslovili jsme nositele statku, Ing. Zdeňka Rydygra, jednatele PVO s.r.o. (Papírenská výroba a obchod)

„Papírenská výroba v Zákupech trvá nepřetržitě od roku 1884 a je po papírně ve Velkých Losinách nejstarší produkcí u nás. Je také jedinou a poslední svého druhu v Evropě, neboť všechny podobné zahraniční společnosti skončily činnost kvůli levnému čínskému dovozu do Evropy po roce 2000.“

 

Jak dlouho se zabýváte výrobou masopustních masek? A od kdy v roli majitele firmy?

Pocházím z Hradce Králové, zde jsem absolvoval střední průmyslovou školu a pak vystudoval Vysokou školu strojní a textilní v Liberci, dnes Technickou univerzitu v Liberci. Když jsem vracel v roce 1980 podklady na diplomovou práci na téma „Skladové hospodářství OPMP Mimoň – závod 216 Zákupy“, nabídl mi tehdejší vedoucí provozovny Jaroslav Kopp práci a v brzké době podnikový byt. Považoval jsem to tehdy za vtip. V porovnání s výstavným Hradcem Králové, Kotěrovým „salónem republiky“, působily Zákupy tehdy plné sovětského vojska všedně a šedě. Ale stalo se, dostali jsme podnikový byt 2+1 v paneláku v České Lípě a začal jsem v roce 1981 pracovat v Heldovce jako strojní technik. V roce 1986, po odchodu vedoucího provozovny Jaroslava Koppa do papíren v Hostinném, mne jmenovali do funkce vedoucího po něm. Po nezdařeném přímém prodeji továrny do německých rukou ministerstvem pro státní privatizaci šla Heldovka do dražby, kde ji v roce 1994 koupila společnost PVO s.r.o., jež ji vlastní dodnes. S tím rozdílem, že nás bylo na počátku pět společníků a dnes, po osmadvaceti letech, je to malá rodinná firma. Do roku 2000 jsme vyváželi velké objemy do Holandska. Pak sem Evropská unie vpustila Čínu s jejími dumpingovými cenami a my se rázem ocitli v situaci, že tu Číňané prodávali lampiony, serpentýny a další výrobky za cenu, za kterou jsme u nás nekoupili ani materiál na tyto výrobky. Museli jsme přeorientovat výrobu na kooperace a produkci reklamního zboží, padal export, neboť se řízeně zvyšovala minimální mzda a rostly ceny vstupů.

 

Navazujete ve své činnosti na První rakouskou továrnu na patentní listy a luxusní papír, založenou roku 1884 sudetoněmeckým továrníkem Eduardem Heldem. Čím vás inspiruje?

Helda a jeho rodiny si vážím proto, že ač pocházel z chudých poměrů (otec zedník, matka chovala kozy a vyráběla z jejich mléka sýry), vybudoval největší firmu na vánoční a masopustní zboží v Rakousku-Uhersku. Za první republiky měl 360 zaměstnanců a 6 obchodních zástupců v Evropě, dodával do USA i Indie. Rád bych se ho třeba zeptal, co říká dnešní situaci a „Green Dealu“.

 

Výroba masek se udržela i v době, kdy jste pod Severočeskými papírnami vyráběli miliony mávátek a lampionů. Jaký sortiment převládá dnes?

V současnosti tvoří původní výroba včetně masek asi čtvrtinu až pětinu produkce. Abychom ekonomicky přežili, většinu výroby činí zakázky na reklamní zboží a kooperace. Vloni jsme třeba dělali v největší zakázce průhmaty na papírové pytle na ekologický odpad do Švédska a myslivecké reklamní klobouky pro Lesy České republiky s.p. Vyrábíme i nejrůznější krabičky pro malé firmy a živnostníky. Část areálu také pronajímáme.

 

Kolik masek ročně vyrobíte? Kdo jsou vaši odběratelé? Změnilo se u vás v tomto směru něco po zápisu na Národní seznam?

Ročně vyrobíme několik tisíc masek, více je polotovarů, tzn. bílých masek pro dílničky a akce. Odběratelé jsou obchody, sdružení, školy. Hned po zápisu do seznamu se u nás objevila některá média, poskytovali jsme interview nejrůznějším časopisům, točila zde televize (Láďa Hruška) a nyní v lednu nás čeká „Hobby naší doby“ s Jiřinou Bohdalovou. Skutečnost je taková, že o nás lidé a média více vědí po zapsání na seznam, ale finančně nás stát podporuje minimálně. V covidové době přežíváme − zvládáme firmu udržet jen díky rodinné soudržnosti.

 

S vlastním zápisem na Národní seznam je spojena nejen zasloužená prestiž, ale i možnost prostřednictvím nejrůznějších dotačních programů čerpat finanční prostředky na propagaci či podporu vzdělávání další generace. Jak jste v těchto žádostech úspěšní?

Vzhledem k tomu, že jsou naše výrobky “na seznamu” regionálních výrobků Libereckého kraje, můžeme žádat o dotace určené těmto výrobcům. Úspěšně jsme tak získali stotisícovou dotaci na opravu strojů a dotaci v řádech desetitisíců na propagaci. U těchto dotací je standardní, že 70 % je příspěvek ze státního rozpočtu, 30 % si hradíme ze svých prostředků. Pravidelně nám také poskytuje dotaci město Zákupy ve výši okolo 20 tis. Kč ročně. Tyto finanční podpory jsme však získávali i před zapsáním na Seznam nemateriálního kulturního dědictví. Nemáme pocit, že by nám prestižní zápis na seznam "otevřel dveře" k dalším grantům. Politika státu nebyla až doposud vstřícná k malému a střednímu podnikání a v posledních letech kraj vypisuje granty, které nám obsahově neumožňují se jich účastnit.

 

Od roku 2008 provozujete také soukromé firemní muzeum. Budete do budoucna více cílit na turisty? Co pro to děláte?

Naše soukromé muzeum vzniklo v květnu 2008 jako doplněk činnosti firmy a příspěvek ke zvýšení turistického ruchu v Zákupech. Na expozici se podílelo mimo nás a zaměstnanců mnoho dalších lidí darováním předmětů pro vystavení. Josef Stahl nám třeba věnoval pozůstalost po svém otci Antonu Stahlovi, který byl vrchním strojníkem na rakousko-uherském dreadnoughtu (bitevní lodi) Prinz Eugen.

Po několika letech jsme otevřeli další „Expozici mizejícího času“ o místních sudetských Němcích, za kterou stála nápadem i provedením členka místního DS Havlíček Ivana Urbanová s manželem. A do třetice jsme přede dvěma lety otevřeli trvalou výstavu o vzniku paradesantního vojska zde v Zákupech včetně historie letiště Hradčany u Mimoně. Muzeum jsme spojili s dílničkami (workshopy), kde si návštěvníci, především děti, namalují masky, velikonoční vejce, vánoční ozdoby nebo postaví létající draky.

Bohužel i zde nám zasadil ránu čínský virus, kdy jsme po vládním zákazu mohli až téměř po roce teprve znovuotevřít muzeum s dílničkami. Během nuceného zavření muzea jsme doplnili expozice a Ivana Urbanová vytvořila tři seskupení oblečených postav s našimi nasazovacími hlavami – masopustní průvod, karnevalový průvod a čerty a Mikulášem a andělem. V muzeu můžete spatřit několik unikátů získaných v posledním roce, které nemají ani v renomovaných muzeích. Máme třeba originální pianino z roku 1910 včetně mosazných lamp od firmy Franz Kammer, Böhmisch Leipa, jež zanikla po vypuknutí světové války, kopii Mnichovské dohody z roku 1938 nebo originální výsadkářskou blůzu – „kamuflážku“ z roku 1947 od MUDr. Iva Mráze z Blatné spolu s osobními věcmi izraelských dobrovolníků, kteří se zde tenkrát vycvičili. Obdrželi jsme také soubor obrazů, jehož autorem je bývalý ředitel Státního statku Zákupy ing. Mospan. Muzeum si získalo vlastní okruh návštěvníků doslova z celé republiky a má svou regionální perspektivu.

Náš archiv poskytl podklady pro studentské a diplomové páce několika studentům, muzeálně úzce spolupracujeme s VMG Česká Lípa, Oblastním muzeem v Děčíně a Muzeem Českého ráje v Turnově. Po dobu činnosti jsme uskutečnili desítky samostatných výstav nejen u nás, ale po celé republice a jednu dokonce v roce 2011 v Düsseldorfu.

Od června 2021 také nově nabízíme převážně pro turisty ubytování v naší secesní manufaktuře. Dva čtyřlůžkové pokojíky s výhledem na unikátní morový sloup Nejsvětější Trojice jsou umístěny v prostorách, kde žila rodina zakladatele firmy Eduarda Helda. Byli jsme překvapeni velkým zájmem o ubytování a odměnou nám byly pozitivní recenze od našich zákazníků. Manufaktura má svoji originální atmosféru a Zákupy s okolím jsou ideální pro výlety. Odkaz: www.ubytovanizakupy.cz

 

Kde se dají vaše masopustní masky koupit? Jaké typy masek nabízíte? Prodáváte také do zahraničí? O co je největší zájem?

Masky a hlavy dodáváme v celém sortimentu uvedeném na webových stránkách www.karnevalove-zbozi-masky.cz do velkoobchodů, pokud si je objednají. Berou od nás i jednotlivé prodejny. Máme také e-shop, bohužel poštovné často přesahuje cenu výrobku. Obracejí se na nás lidé s nejrůznějšími přáními, které se, pokud je to jen trochu možné, snažíme splnit. Do zahraničí jsme nejvíce dodávali hlavy, masky v poslední době výjimečně. Největší na objemy jsou klasicky čerti, andělé a Mikuláši, i když je to jen zlomek dřívějších počtů. Místo ručně vyrobených masek, a tudíž za odpovídající peníz, raději rodič zakoupí u Vietnamců čínské blikající plastové rohy za 39,90 a trochu načerní dítěti obličej. Největší jednotlivou objednávkou byly lišky pro Českomoravskou stavební spořitelnu.

 

Vyrábíte také masky na zakázku. Ocenění "Českolipský výrobek roku 2020" jste obdrželi za nasazovací hlavu Krampuse. Také zakázková výroba? Museli jste už nějakou zakázku odmítnout, protože byla rasistická, xenofobní, vulgární apod.? Držíte v maskách stálý tradiční sortiment nebo reagujete na současný vkus a poptávku i v sériové výrobě?

Krampuse navrhla a vyrobila naše výtvarnice v počtu šesti kusů, každý jiný. Jsou na skladě. Jinak jsme třeba vyráběli na objednávku tvůrců hry „Chyťte Bureše“ hlavu Babiše, pro pivovar Radegast kdysi několik hlav Radegasta, pro ČT1 hlavy pánů Svěráka a Uhlíře pro vzpomínkový pořad a další. Nejneobvyklejší byla zakázka na hlavu Minotaura. Když jsem zákazníkovi psal, že nemáme takové rohy, přišel mi záhy balík. Doslova pochodoval po stole – když jsem jej otevřel, obsahoval rohy i s kusy masa plného červů někde z jatek. Rohy skončily v popelnici, sehnal jsem pak preparované rohy z afrického buvola od jednoho lovce z Českého Dubu, podle kterých jsme Minotaura dodělali. Jinak obskurní či rasistickou poptávku jsme nikdy nedostali. Hlavy se dělají ze stávajících forem, nebo šikovností naší výtvarnice z více forem. Nové formy na masky byly jen Shrek a liška pro tehdejší ČMSS.

 

Jinak pracujete s původními sádrovými formami starými téměř sto let. Zaujalo mě, že se dříve nevyráběly pouze masky na hlavy, ale také hudební nástroje, ruce, nohy…

Stoleté formy si opatrujeme jako oko v hlavě. Před rokem 1981, kdy jsem nastoupil do tehdejšího OPMP, nechal jeden z předchozích vedoucích provozu vyvézt značnou část těchto forem na skládku. Takže třeba hudební nástroje už neexistují. Ruce a nohy se zachovaly, i obří papírová vesta. Všeobecně dříve, kdy nebyly takové možnosti zábavy, se lidé bavili jinak. Dnes, kdy máte televizi, chytré telefony a možnosti cestovat z kontinentu na kontinent, skončily lidové zábavy, maškarní plesy a zbyly jen masopusty.

 

Jak řešíte nedostupnost kvalitního papíru? Jakou trvanlivost masky mají? Jsou oblíbenější ty papírové nebo gázové?

Zhotovujeme papírové masky a obří nasazovací hlavy, z organtýnu (gázy) masky. Organtýn naštěstí vyrábí tuzemská firma, jež přežila jako jedna z mála. Před lety jsme organtýnové masky skoro více než pro tuzemský trh vyváželi do Holandska, posledních pár let Holanďané neberou. Naši čeští a moravští zákazníci preferují papírové masky. Hlav jsme před čínským virem vyráběli přes 40 ks do roka, většinou na zakázku. V roce 2018 a 19 šla téměř polovina do Francie. U nás si hlavy objednávají malá sdružení a obce, za rok třeba jednu, dvě. Hlavy mají neomezenou trvanlivost, nedoporučujeme je ale nosit za deště, i když jsou několikrát lakovány. A v certifikátu píšeme zákazníkovi, aby po celodenním nošení nechal hlavu u topení otvorem nahoru, aby se vypařila vlhkost z lidského dechu.

Další otázkou je papír na masky. Před rokem 1989 jsme brali papír z dlouhovláknité buničiny z Jindřichova u Šumperka. Po třiceti letech 95 % papírenských firem u nás skončilo a brali jsme tzv. květinový papír z Krkonošských papíren. Tehdy jsme měli jednou papír skvělý, podruhé, pokud byl ze sběrového papíru s příměsí křídového papíru, jenž je pro hladkost natírán kaolínem, úplně nanic – po něm se masky rozlepují. Když jsme dodavateli dali specifické podmínky na dlouhovláknitou buničinu, obratem napsal, že je není schopen zajistit. Dnes bereme papír z Velkých Losin a zatím nám vyhovuje.

 

Jak je to dnes v Zákupech a v nejbližším okolí s masopusty a dalšími lidovými veselicemi?

V Zákupech jsme před více než deseti lety obnovili tradici masopustu, kterou přede dvěma roky převzalo město Zákupy a poslední masopust pořádalo již pod svou záštitou. Nadstandardní vztahy máme se skanzenem v Zubrnicích, Víseckou rychtou v Kravařích, která je pobočkou VMG Česká Lípa a pořadatelem akcí ve městě Úštěk. Zde se zúčastňujeme výstavkami masopustních hlav a masek a jejich prodejem. V loňském roce bohužel i zde zasáhl lockdown kvůli čínskému viru a prodej masek na masopusty se přiblížil nule.

 

Jak vás postihla opatření proti šíření pandemie?

Třeba v roce 2019 jsme absolvovali během roku akce, na které přišlo několik tisíc dětí, které malovaly naše masky! Když stát nezvládl koncem roku 2020 a v první polovině 2021 druhou vlnu čínského viru, skončily workshopy a stát zavřel na dlouhou dobu naše hlavní odběratele – papírnictví, divadla a restaurace s hotely. Netočily se filmy, pro které jsme dodávali inventář. Dětské cestovky, které k nám vozily školáky, do jedné zkrachovaly. Obnovit původní obchod a vztahy bude velmi, velmi složité. S tím souvisí i podnikání – ono je jednoduché podnikat s jedním počítačem ve vlastní nebo pronajaté místnosti nebo s jednou dodávkou vozit zboží, než mít výrobu v areálu na strojích. Pokud jste ve vlastním objektu a v našem případě sakra velkém „brownfieldu“, tak jsou provozní náklady vysoké. Stát dlouhodobě zatěžuje malé a střední podnikatele včetně nás různými požadavky, kontrolami, revizemi, které nás stojí spoustu času a musíte je hlavně zaplatit. Kdybych se rozepisoval, co musíme vše splňovat, vydalo by to minimálně na jednu stránku.

Opatření s byrokratickou zátěží jsou a mohou být posledním hřebíčkem do rakve pro řadu hlavně malých firem. Zatím díky rodinné sounáležitosti současnou situaci zvládáme. Snažíme se nabízet kromě výrobků i nové služby a pronájmy, abychom pokryli propad tržeb. Ale pokud již existujete, vyrábíte a bojujete s konkurencí, určitě vás „potěší“ třeba zpráva, že bylo s velkou slávou 30. října 2017 otevřeno železniční spojení Praha – Yiwa v Číně a nákladní kontejnerové vlaky tuto trasu zvládnou za 16 až 18 dní. Po roce 2021 plánují Číňané vypravovat do Evropy pět tisíc takových vlaků ročně... A kdyby vám toto nestačilo, vězte, že již přes 55 % respondentů z České republiky pravidelně objednává zboží z čínských e-shopů, které do hodnoty 22 euro přicházelo celých 20 let (až do 1. 7. 2021) objednavateli z EU domů bez účtování cla a DPH (clo se platí u zásilek dokonce až od 150 euro výše)!!! Nám Česká pošta doručuje třeba masku za 80 korun v tuzemsku za cenu od 120 Kč za balíček výše a na Slovensko od 200 Kč výše.

 

Jedna z podmínek zápisu na seznam je i to, že statek nezanikne, ale bude zajištěna jeho kontinuita. Máte pokračovatele? Jaké jsou jejich plány dalšího rozvoje?

I přes úbytek zaměstnanců máme v současnosti dvě pracovnice, které proces tvoření masek od vylepení až po malování dokonale znají. Dále to záleží na poptávce trhu a jak jsem již řekl, i na chování lidí po čínském viru. Podnikání ve výrobě je bohužel dnes pro mladé riziková záležitost, do kterého se nehrnou, ani se jim nedivím. Co bude dál, ukáže další vývoj, velikou výzvou je nárůst cen energií a materiálů. Snažíme se proto, aby naše aktivity byly co nejpestřejší. Mimo výroby karnevalového zboží a práce na strojích, chceme dále provozovat muzeum, pořádat workshopy, rozšířit možnosti pronájmu a nabízet ubytovací služby, s kterými jsme začali nově.

 

https://www.karnevalove-zbozi-masky.cz/

https://www.facebook.com/karnevalzakupy/

 

Cestou na Seznam – Ruční výroba masopustních masek v Zákupech (I)

ČR: Fakt, že jsou do seznamů UNESCO zapisovány architektonické památky, je všeobecně známý. Již méně se ví, že sem patří také tradice, které skupina obyvatel pokládá za své kulturní dědictví a předává je dalším generacím. Podmínkou pro zápis do mezinárodního reprezentativního seznamu UNESCO je předchozí uvedení na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který aktuálně čítá 30 položek. Nyní vám představíme tu s pořadovým číslem dvacet – Ruční výrobu papírových masopustních masek v Zákupech, která byla v prosinci roku 2017 na návrh Národní rady pro tradiční lidovou kulturu zapsána na tzv. „národní“ seznam. Našimi průvodci nelehkou, ale vítěznou cestou na tuto prestižní listinu proto budou PhDr. Vladimíra Jakouběová z Muzea Českého ráje v Turnově a Ing. Zdeněk Rydygr ze zákupské společnosti PVO, poslední v Evropě, která masky tradičním způsobem vyrábí.

Autor článku: 
Irena Koušková

Pozn. red.: Ing. Zdeněk Rydygr se stane naším průvodcem v pokračování článku, které přineseme příští týden.

 

Pod tzv. nemateriální kulturní dědictví řadíme vedle folkloru (který představuje například lidová hudba, tanec, zpěv či vyprávění) zvyky, obřady, oblast tzv. lidové religiozity, kam spadají vědomosti a představy o člověku, přírodě a vesmíru, o nadpřirozených silách, magie, věštby, pranostiky; léčení a hygienu. V širším pojetí potom problematiku rozličných společenství, rodinných a příbuzenských vztahů, sociálních vazeb v určité komunitě nebo skupině.

 

Oslovili jsme autorku návrhu nominace, PhDr. Vladimíru JAKOUBĚOVOU, tehdejší ředitelku Muzea Českého ráje v Turnově, regionálního odborného pracoviště pro péči o tradiční lidovou kulturu v Libereckém kraji

 

Jak probíhala příprava na nominaci zákupských masopustních masek na tzv. Národní seznam? Co stálo u zrodu této myšlenky? Kdo ji inicioval?

Návrh na zapsání tohoto výjimečného kulturního statku, kterým se může pyšnit Liberecký kraj, podalo regionální pracoviště pro péči o tradiční lidovou kulturu Muzea Českého ráje v Turnově na jaře roku 2017 po předchozím zápisu výroby masopustních masek na Krajský seznam nemateriálního kulturního dědictví Libereckého kraje. To, že je technologie ruční výroby masopustních masek jedinečná a zasloužila by si být zapsána na Národní seznam, jsme si uvědomili při prvních rozhovorech s pamětníky při zpracování nominace na krajský seznam. Práce na nominaci na Národní seznam tak navázala na náš předchozí průzkum v terénu i v archivu.

Původní krajskou nominaci jsme doplnili o doklady, které prokazovaly výjimečnost této technologie výroby v rámci České republiky. Zaměřili jsme se především na podrobnou dokumentaci výrobního postupu ručního vylepování obličejových a celohlavových masek papírem nebo papírmaší do negativní sádrové formy a obličejových masek tvarovaných z organtýnu na pozitivní sádrovou formu. Popsali jsme podrobně i konečnou úpravu masek ručním malováním. V místně příslušných archivech jsme získali řadu nových materiálů a dokumentů o výrobě tohoto zboží od konce 19. století do současnosti. Podařilo se nám také zajistit další rozhovory s pamětníky, a především se zaměstnanci, kteří dnes pracují ve firmě PVO s Ing. Rydygrem. Takto zpracovaná nominace byla v roce 2016 postoupena k hodnocení NÚLK ve Strážnici.

Na základě doporučení oponentních hodnotitelů PhDr. Ilony Vojancové, tehdejší ředitelky Souboru lidových staveb Vysočina, a PhDr. Jiřiny Langhamerové, bývalé ředitelky Národopisného muzea v Praze, byla námi předložená nominace Národní radou pro tradiční lidovou kulturu v prosinci roku 2017 panu ministrovi kultury doporučena ke schválení. Schválením pana ministra se ruční výroba masopustních masek ze Zákup stala již třetím kulturním statkem z území Libereckého kraje, který je na Národním seznamu nemateriálního kulturního dědictví zapsán. (pozn. red.: jedná se o České loutkářství /2014, za Liberecký kraj/, Perličky z Poniklé /2015/, v roce 2021 přibyl čtvrtý statek – Ruční výroba skla, nominaci podalo Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou)
 

V čem je ruční výroba masopustních masek v Zákupech unikátní?

V severočeském městě Zákupy se papírové masopustní, karnevalové a vánoční zboží vyrábí od druhé poloviny 19. století. V současnosti je PVO Zákupy jedinou a asi i poslední firmou, která se v Evropě ruční výrobou tohoto zboží zabývá. Podniky či dílny, které podobnými technologickými postupy vyráběly masopustní či karnevalové masky, svoji činnost ukončily. Vlastní výroba unikátních masopustních nasazovacích celohlavových masek, celoobličejových masek a škrabošek z papírmaše a organtýnu i polotovarů masek, které si může zákazník sám domalovat, je od počátku 20. století velmi úzce spojena s konáním masopustních průvodů a mikulášských obchůzek především ve městech v severních a jižních Čechách. Výroba tohoto papírového zboží má v této pohraniční oblasti silnou tradici a je spojena s někdejším působením německého obyvatelstva.

Znalost výroby papírového zboží si s sebou do Čech z německé papírny přinesla Antonie Heldová, manželka zakladatele firmy Eduarda Helda. Ta zahájila výrobu v roce 1884 jako První rakouská továrna na patentní listy a luxusní papír (Erste österreichische patehenbrief und luxuspapier-fabrik). Největšího rozkvětu dosáhla ve 20. letech 20. století, kdy výrobu řídil Eduard Held mladší. V té době už měla pobočky ve Vídni, Budapešti a v Záhřebu, které vyráběly a nabízely vedle papírenského zboží i papírové vánoční ozdoby, masopustní masky, girlandy, konfety a podobné zboží. Firma prosperovala až do konce 2. světové války. V roce 1949 byla znárodněna a postupně začleněna do n. p. Severočeské papírny, v roce 1951 do n. p. Děčínské papírny. V roce 1960 se závod stal součástí Okresní podniku místního hospodářství v Mimoni. Podle zprávy ČTK závod v polovině 60. let produkoval na 160 tis. karnevalových masek a nasazovacích hlav, 190 tis. škrabošek a 800 tis. papírových čepic. V roce 1994 byl závod privatizován.

Od roku 2005 se majitelem společnosti Papírenská výroba a obchod (PVO) Zákupy stal Ing. Zdeněk Rydygr. Jeho snahou je, aby se charakter výroby masopustních masek neměnil, aby výroba probíhala stále stejným, kompletně rukodělným způsobem. Společnost PVO s.r.o. tak kontinuálně navazuje na původní rukodělnou výrobu papírových masek firmy Held. Působí ve stejném objektu, k hotovení masek využívá původní sádrové formy z počátku 20. století, které se panu Rydygrovi podařilo zachránit před likvidací. Nové formy vytváří ojediněle na zakázku nebo podle původních typů ve spolupráci s výtvarníky. Pracovní postup se od počátku výroby nezměnil, probíhá stejným způsobem jako před více než sto lety. 

 

Čemu bylo třeba v nominačních podkladech věnovat nejvíce péče?

Při zpracování nominačních podkladů jsme se snažili především podrobně popsat tradici této rukodělné výroby v místním prostředí. Zpracovali jsme podrobně historii výroby masopustního a karnevalového zboží v Zákupech od roku 1884 do současnosti, hodně jsme se věnovali jednotlivým technologickým postupům. Velmi nám v tom pomohl pan Ing. Rydygr, který se nezabývá pouze výrobou a prodejem svého zboží, ale také historií nejen svého podniku, ale celého města. Hodně informací jsme tak získali v jeho soukromém firemním muzeu.  

 

Na konci 19. století žilo v Zákupech 90 % německého obyvatelstva, sám zakladatel firmy masopustního a karnevalového zboží v Zákupech Eduard Held byl sudetský Němec. Měla tu masopustní tradice jinou podobu než jinde v Čechách a na Moravě? Objevují se tu spíše maškary s obličejovou papírovou maskou než s pomalovaným obličejem?

Masopustní průvody a obchůzky v libereckém regionu měly v minulosti rozdílnou podobu především v prostředí vesnice a v prostředí velkých měst. Masky vyráběné zákupskou firmou, které najdeme například ve firemním katalogu z roku 1939–1940, byly určeny především pro účastníky masopustních průvodů ve městech. Bez ohledu na skutečnost, zda v nich převažovalo české či německé obyvatelstvo. V některých lokalitách libereckého regionu, které byly až do konce 2. světové války osídleny z větší části německým obyvatelstvem, vykazovaly masopustní průvody a reje více společných znaků s karnevaly, během nichž se symbolicky vyháněli zlí démoni a duchové zimy, vrchnost si vyměňovala místa se sluhy a všude vládlo bujaré veselí. Již od druhé poloviny 19. století se v nich promítly tendence každoročně témata a typy masek přizpůsobit společenskému dění. Proto bylo možné v průvodech vedle tradičních postav Bakchuse, Turka, Žida, Smrti aj. potkat masky zvířecí nebo tzv. komické figury. Charakter těchto masek – četníka, fotografa, hrobníka, bubeníka, kominíka, vojáka či vězně často reflektoval dobové události.

Na vesnicích tomu bylo jinak. Lidé si tu podobně jako v jiných regionech zhotovovali masky a převleky sami, z materiálů, které pro ně byly dostupné – dřeva, slámy, kůže, hrachoviny apod. Jejich výběr měl v mnoha případech symbolickou vazbu k plodinám souvisejícím s hospodářským cyklem. Papírové masky a škrabošky na vesnicích účastníci masopustní obchůzky nenosili, nebo jen v omezené míře. V posledních padesáti letech se tyto rozdíly postupně stírají. Jak na vesnici, tak ve městě potkáme v masopustním průvodu maškary s pomalovaným obličejem a vedle nich maškary s obličejovou papírovou maskou. Výjimečně i masky celohlavové, nasazovací. 

 

Za statek v ohrožení se dle instrukcí Ministerstva kultury považuje takový, jehož nositel nemá následovníky, který je užíván pouze a ryze pro komerční účely související zejména s turistickým ruchem, jehož autenticita je ohrožena silným nánosem cizorodých prvků nebo ztratil své původní sociální a kulturní funkce či přestal být integrální součástí života svých nositelů a společenství. Ruční výroba masopustních masek v Zákupech do této kategorie nepatří. Přesto, co existenci statku ohrožuje nejvíce a jaká záchranná opatření na eliminaci rizik zániku statku byla v souvislosti se zápisem přijata?

Vzhledem k tomu, že si Ing. Zdeněk Rydygr si vychoval svého nástupce, kterým je jeho dcera, které postupně předává veškeré znalosti o technologii tradiční ruční výroby masopustních masek, je zde předpoklad, že se ve výrobních postupech v následujících letech nebude nic podstatného měnit a tato jedinečná technologie bude zachována. Nicméně to, co může ohrozit existenci statku, je samotná poptávka po tomto zboží, které je s ohledem na náročnost a velký podíl ruční práce dražší než levnější zboží lisované z plastu, dovážené z asijských zemí. Pro zachování statku je proto velmi důležitá jeho popularizace a osvěta a rozšíření povědomí o této unikátní výrobě mezi širokou veřejnost.

Muzeum Českého ráje v Turnově proto s nositelem statku spolupracuje na programech, výstavách a animacích, které návštěvníky a účastníky seznamují nejen s historií této unikátní výroby, ale i s užitím masopustních masek v reálné skutečnosti. Takovými akcemi jsou např. Masopust na Dlaskově statku v Dolánkách u Turnova nebo Staročeské řemeslnické trhy či muzeem připravovaný výtvarný Salon. Zároveň spolu se zkušenými lektory naše pracoviště připravuje workshopy a dílny, na nichž si účastníci mohou jednotlivé technologické postupy vyzkoušet. Podobnou spolupráci nositel statku navázal také s Vlastivědným muzeem v České Lípě, kde se účastní akcí např. na Vísecké rychtě v Kravařích, s Muzeem Milevských maškar v Milevsku a dalšími institucemi. Stejné aktivity realizuje i v soukromém firemním muzeu.

K záchovným opatřením se také zavázal Liberecký kraj, který tento statek využívá k propagaci lidové kultury svého regionu. Tradici ruční výroby masopustních masek v Zákupech zařazuje jako významný prvek lidové tradiční kultury v propagačních materiálech a publikacích souvisejících s cestovním ruchem.

 

Výroba masopustních masek je přímo závislá na existenci samotných masopustů. Jak se jim daří ve vašem regionu? Kdy letos masopusty vypuknou, pokud epidemiologická situace dovolí?

Tradici masopustních obchůzek v tomto regionu silně ovlivnila normalizace v 50. letech 20. století. V souvislosti s ní z vesnického prostředí řada lidových obyčejů vymizela nebo byla nahrazena jinými. Konkrétně místo masopustních obchůzek se konaly tzv. dětské karnevaly, pro dospělé maškarní bály nebo Vepřové hody. Tradici se na některých místech podařilo oživit až po roce 1990. Důkazem toho jsou masopustní obchůzky, které dnes organizují v řadě měst i vesnic v celém regionu místní spolky nebo hasiči, popř. skanzeny či muzea. Proto doufáme – ostatně jako ostatní pořadatelé, že po loňském zákazu se letošní masopustní obchůzky uskuteční.

Masopust na Dlaskově statku v případě, že nebudou vydána nějaká omezující opatření, se bude konat 12. února. V současné době už pracujeme na scénáři, podle kterého bude probíhat. Na Dlaskově statku a v obci Bukovina ho pořádáme s kolegy muzejníky a kamarády z folklórních souborů už téměř třicet let. Na masopust se chystají i v mnoha obcích a městech v našem okolí, ve kterých se v posledních třiceti letech podařilo tradiční masopustní obchůzky vrátit do života místních lidí. Některým pořadatelům, jimiž jsou buď obce nebo různé spolky, jsme trochu pomohli s přípravou a organizací nebo s maskami, někde jen oprášili kostýmy, které měly uložené po léta na půdě u babičky a poradili si sami. V mnoha vesnicích a městech v Pojizeří se až do roku 2020 masopusty konaly a my se všichni těšíme, že se konat zase budou.  

 

Jaká je spolupráce vašeho muzea s firmou PVO? Od roku 2008 tu provozují soukromé firemní Eduard Held muzeum, nazvané podle zakládající osobnosti první továrny s papírenským zbožím v Zákupech. Participujete aktuálně na nějakém projektu?

Spolupráce s nositelem statku je více méně standartní. Stejně tak s muzeem, které firma PVO s.r.o. založila a provozuje. Muzeum i firma žije svým životem, realizuje workshopy, komentované prohlídky a další akce. Také vydává místní zpravodaj. Spolupracuje s řadou muzeí – např. se skanzenem v Zubrnici, s muzeem v České Lípě nebo s Muzeem milevských maškar. My se snažíme ve spolupráci s Libereckým krajem unikátní výrobu papírových masek především prezentovat a propagovat, např. v programech, které pořádáme, v přednáškové činnosti, v dílnách pro školy i pro veřejnost apod. V současné době pracujeme na zcela nové databázi všech statků Libereckého kraje zapsaných na krajském i Národním seznamu. Aktualizovaná prezentace PVO Zákupy bude samozřejmě její součástí.

 

Rukodělná výroba masopustních masek v Zákupech byla na Národní seznam zapsána společně s Milevskými maškarami. Šlo o souhru náhod? Co oba statky spojuje?

Náhoda to trochu byla. O tom, že budeme nominovat výrobu masopustních masek ve stejném roce, jako byly nominovány Milevské maškary, jsme nevěděli. Potkali jsme se až při představování obou nominací na jednání Národní rady pro tradiční lidovou kulturu na Ministerstvu kultury. Ale bylo to moc fajn, protože právě Masopust v Milevsku je klasickou ukázkou toho, jak a kde se masky vyráběné ve firmě PVO Zákupy uplatňují. V době, kdy jsme nominaci připravovali, také firma pana Rydygra vyráběla několik nasazovacích celohlavových masek pro rodící se Muzeum milevských maškar. S touto institucí dodnes úzce spolupracuje, zejména při přípravě workshopů a dílen. 

 

https://www.muzeum-turnov.cz/

Štědrost srdce – inspirace Soni Krátké

ČR-PARDUBICE: Přijímám výzvu Lenky Krejzové, šéfredaktorky deníku Místní kultura, a na prahu počátečního měsíce nového roku 2022 se touto cestou, a pro mne zcela netradičně, zpovídám veřejně ze svého příběhu. Na počátku výzvy byl jednoduchý dotaz. Tedy, kde se v člověku bere chuť pomáhat jiným? Přiznám se, musela jsme se chviličku zamyslet a delší dobu mi pak trvalo, než jsem se s vysvětlením smířila. Alespoň v mém případě bude za mojí opakovanou chutí pomáhat jiným zřejmě skutečnost, že u rodičů a prarodičů se přílišnou měrou neholdovalo a dodnes neholduje zájmu a pomoci o osoby mimo úzký okruh příbuzných. Tak, a sebekritické přiznání mám celkem rychle za sebou a ulevilo se mi.

Autor článku: 
Soňa Krátká

Považuji se za osobu celkem obyčejnou. První náznak čehosi, co vlastně také pomáhá lidem, přišel náhodou, ačkoli prvotní záměr byl zcela jiný. Většina z nás má obavu z lékařů, nemocničnímu prostředí se snaží vyhýbat, seč to jde. Já se bála injekcí. A tak jsem se rozhodla čelit strachu celkem radikálně – pokusem darovat krev. Nemám problém omdlít, kde to jen trochu jde, ale kupodivu po odběru se mi to nikdy nestalo. Pocit, který se po každém úbytku krve dostaví, je nádherný. Postupně jsem přidala i darování plazmy. Proč? Odběr krve je rychlovka a člověk se ani neusadí a už aby šel zase pryč. Přiznám se, prostě si na lehátko chodím odpočinout. Nejvíc jsem tento odpočinek uvítala na mateřské dovolené. A protože i děti se bojí injekcí, beru ty své občas s sebou, aby zjistily, že to nebolí a co víc, neumírá se při tom. Ratolest pokonverzuje s personálem, pojí něco pečiva a popije něco sladkého čaje. A kdo ví – třeba se jednou i z nich stanou spokojení dárci.

Už je to hodně let, co jsem si poprvé přičichla k možnosti pomáhat jako dobrovolník lidem v okolí, a jak už to tak bývá, i za tím prvním přičichnutím byla náhoda. K narozeninám jsem dostala svého prvního a posledního psa – černého labradora, vyloženého flákače a povaleče. Jednou sedím u kadeřnice a krátím si čas čekáním četbou časopisu. Přiznejme si ženy čtenářky, v kadeřnické dílně většinou nalezneme „holčičí“ čtení. Já tehdy narazila na noviny s inzerátem, ve kterém canisterapeutické sdružení hledalo nové členy. Článek vysvětloval, v čem je canisterapie důležitá jako terapie s pomocí psa. Napadlo mne, že právě touto cestou by se dal můj povalečský pes využít. A opravdu. Ze psa se stal dobrý léčící pes, dokázal nehybně polohovat s postiženými a na pokojích eldéének trpělivě poslouchat stesky a vzpomínky babiček a dědečků.

Naše služba začínala často už ve vrátnici, protože pes v nemocnici působí jako terapeut nejen pro pacienty, ale i pro personál. Jsou chvíle, na které nikdy nezapomenu… třeba když jsme přišli ve chvíli úmrtí jednoho z pacientů, jindy zase v době skonu jedné ze zdravotních sester. Nikdy nevíte, do jaké situace vás osud zavane, a tak jsme dokonce pomáhali i cestou z vycházky při automobilové nehodě, kdy pes dostával z šoku osádku automobilu. Nejkrásnější ale byly cesty za klienty stacionářů. S dobrovolničením jsem přestala postupně a nerada – s narozením prvního syna (nyní 13 let) a s postupující nemocí psího parťáka. Dalšího psa jsem už nechtěla, protože Bára by to už nebyla.

Bez psa – a co tedy dál? Doba pokročila a objevila se celá řada dalších možností, jak pomoci tam, kde se péče nedostává tolik. A tak jsem se stala na chvíli asistentem vozíčkáře, s rodiči postižených jsem ráda vyměňovala madla od mého kočárku za madla invalidního vozíku a pro obě strany to bylo vyloženě terapeutické. Díky tomu, myslím, mají mé děti vztah k postiženým přátelský, s lidmi, kterým jsme asistovala, se dodnes potkávám a pamatují si mě.

Zkoušela jsem být i Ježíškovo vnouče. Splnit přání se mi bohužel nepodařilo. Senior chtěl vyvézt v invalidním vozíku na okružní cestu po městě. Kdo z vás má doma osobu upoutanou na invalidní vozík, dá mi za pravdu – cestovní a výletní možnosti se často scvrknou a jsou místa, kam se najednou dostat nemůžete, a přitom jsou nadosah.  Klient chtěl do města, k řece, do muzea. Akce probíhá v zimě, vzhledem k počasí jsem se tehdy domluvila s Domovem seniorů, že procházku zrealizujeme až roztaje sníh a led. Pán (ačkoli se jinak těšil velmi dobrému zdraví) do jara zemřel. I to se stává. Logicky mi vytane poučka, nabízející se z děje textu. Notoricky známá a pravdivá, obzvláště vhodná pro předsevzetí – tedy „co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítra“. Konec této části vyprávění ale není tak smutný, jak by se na první pohled zdálo. Muzeum, se kterým jsem tehdy domlouvala návštěvu s „mým“ seniorem, mi vyšlo krásně vstříc. A co víc – kolegové se nechali inspirovat do té míry, že začali organizovat spolu s domovem pro seniory obdobné návštěvy. Riskovat další trápení jsem už ale nechtěla a tak se mi do cesty připletla akce Krabice od bot.

Kartonová krabice se zaplní věcmi ne nutně novými, ale v perfektním stavu, a to vždy s ohledem na předem zvolený věk a pohlaví dítěte. Takto podarovaným je děvče, chlapec nebo maminka a tatínek v sociálně znevýhodněné rodině. Nejdřív jsem zabalené krabice sama nosila na sběrné místo. A protože mě to nebavilo, zkusila jsem si takové místo otevřít u sebe doma. Zcela vážně a upřímně – je to náročné. Během posledního listopadového a prvního prosincového týdne se v naší garáží postupně sejde od dárců kolem tří set krabic pro děti právě narozené až po náctileté. Krabice přebírá celá moje rodina, děti si přivykly na rychlé večeře prokládané odbíháním k dárcům. Každý rok se zapovídám, protože lidi zajímá, kam dárky putují a zda znám cílové děti a jejich příběhy. Než se vypovídám, občas se palačinka nebo lívanec k večeři lehce připálí. Ale zatím jsme to všichni bez úhony zvládli. Jsem ráda prostředníkem mezi dárcem a dítětem, ale jsem velmi ráda, že nemusím být přímo tím, kdo dárky dětem dává. Tuto část vždy nechám na sociálních pracovnicích, které děti i příběhy jejich rodin znají. A tak jsme každý rok s mými dětmi a manželem pomocníky Ježíška a ta pravá vánoční atmosféra u nás začíná až poté, co krabice opustí naši garáž. Teprve pak je čas na úklid, cukroví a podobné zbytečnosti. Každý rok je pro mě největší odměnou to, že na konci každého balíčku, který mi dárci přinesli do sběrného místa, je dítě. Dítě, pro které je často právě tenhle balíček tím jediným dárkem, který dostane. Naše domácí sběrné místo vydá takto dětem každý rok kolem tří set krabic – tedy udělá radost stejnému množství dětí. To vědomí mě popohání pořád dál – třeba k tomu vybíhat tři patra schodů z garáže do bytu každý večer sběru třeba dvacetkrát – vždyť trocha pohybu před svátky neškodí. Těší mě ale i jiná věc. Mám podíl (a jsem na to náležitě pyšná) na založení dvou dalších míst v okolí.

Závěr je tedy jednoduchý a prostý. Jsme všichni obyčejní lidé, všichni z masa a kostí, byť každý trochu jiný na pohled. Ale můžeme být navzájem inspirací. I když stále častěji slýchám o nedostatku času na to i ono, zkusme si v nadcházejícím roce najít chvilku. Chvilku na věci třeba první pohled méně zajímavé nebo důležité. Často právě z takových činností pramení největší potěšení. Radujme se z nich. Navíc, nikdy nevíte, odkud a jakou cestou k vám dojde inspirace k budoucímu života běhu. A prosím, všímejme si víc lidí kolem sebe a nechme se jimi inspirovat. Dárce krve nemusí nutně mít vizáž svalovce nebo hasiče, může vypadat i jako nedochůdče. Na invalidním vozíku se může ocitnout kdokoli z nás a problém sociálně slabých rodin není záležitost pouze vyloučených lokalit, tedy míst vzdálených. Mohou to být naši sousedé, kolegové, spolužáci našich dětí. A dobrovolník? Nemusí být nutně spojován s vírou a náboženstvím. Já například jsem bezvýhradná ateistka – až se bojím, že mě za to jednou Pán Bůh potrestá.

Na začátku mého vyprávění byl přiznání si, že můj zájem o bližní možná pramení z absence takového citu v rodině. No a co? Není to sice žádné terno, ale to, čím celé roky procházím, za tu rodinnou absenci citu, myslím, stojí.

Veselý rok 22 plný milých a inspirativních zvratů přeje

Soňa

 

Vizitka

Soňa Krátká je kurátorkou sbírek v Regionálním muzeu ve Vysokém Mýtě, kde se specializuje na tradiční lidovou kulturu. Podílela se mj. na úspěšném zápisu Vodění jidáše na krajský i republikový seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury. Žije v Pardubicích. Je maminkou tří školáků. Ve zbytku vyvzdorovaného volného času – jak potvrzuje tento článek – dělá dobré skutky. 

 

Česká kultura před Sametem a po Sametu / Barbara Semenov

ČR-ZAHRANIČÍ: S Barbarou se známe už řadu let, když se po roce 1989 začala z Austrálie opět vracet do milované Prahy. Poznala jsem ji nejdřív jen jako novinářku a vydavatelku časopisu Čechoaustralan, kterému vtiskla nezaměnitelnou tvář a držela jej na vysoké úrovni. Po pár týdnech či měsících vždy opět zmizela do svého druhého domova v Melbourne. V Praze jsme se potkávaly na krajanských konferencích, v divadle i na koncertech a bylo jen otázkou času, kdy dojde krom rozhovorů soukromých i na nějakou novinářskou spolupráci. Postupně se mi skládaly i další dílky Barbařina života, v němž byla také zdravotní sestrou (Havaj), letuškou mezi téměř všemi světadíly (se základnou v různých místech USA) a úspěšnou producentkou (v Austrálii). Hybným momentem k tomuto rozhovoru se konečně stalo nedávné vydání Barbařiny knížky, které dala zvláštní název: Má říše kupodivů.

Autor článku: 
Martina Fialková

Někteří lidé, když přehlížejí zpětně svůj život, mohou mít pocit, že se s tím nebo s tou, která byla na samém začátku, nepoznávají. Byl, byla jsem to já, to dítě, to důvěřivé mládě, ten, ta na prahu dospělých dní, kdo na mne dnes hledí do zrcadla? Nebo to byl někdo jiný? A odkud vyrůstám, z jakých kořenů? To se v ní Barbara Semenov ptá sama sebe. Příběh jejích prarodičů, rodičů, a hlavně pak její vlastní sledujeme téměř se zatajeným dechem. V následujícím rozhovoru nechci kopírovat témata z knížky, kterou si můžete přečíst, ale spíš je doplnit a zeptat se i něco navíc.  

 

Co myslíš, že ti dali tví rodiče do vínku?

Táta moudrost, lásku k umění a světovost. Máma odvahu, ctižádostivost a perfekcionismus.

 

Vyrostla jsi v rodině, která měla díky tatínkovu povolání lékaře, vysílaného v 60. a 70. letech na zahraniční mise, možnost – i když ne vždy – cestovat a pobývat v zahraničí. Jak moc tě to ovlivnilo? Netoužila jsi už tehdy, v dětském a dívčím věku zůstat někde v cizině, když třeba jednou z vašich "štací" byla pohádková Indie, kde jsi chodila do anglické internátní školy?

Moje cesty po světě začaly skutečně hodně brzy, bylo mi šest let, když jsem se dostala s rodiči do Severní Koreje, do Číny, na Transsibiřské magistrále jsme tři týdny projížděli celé Rusko. Táta pracoval pak také jako námořní lékař, tak jsme se s ním dostali do přístavů – ovšem jen zemí socialistických. Za Železnou oponu stát nikdy nepustil celou rodinu. V Indii jsem žila s rodiči, když mi bylo třináct až šestnáct let, ty tři roky se myslím hodně otiskly na mém dalším dospívání. Píšu o tom ve své knize a jsou to krásné vzpomínky, i když Indie rozhodně není pohádková, je to země nepředstavitelných rozdílů. To se musí vidět a prožít na vlastní oči. V šedesátých letech tam byl stále patrný silný anglický vliv, chodila jsem do anglické klášterní školy, a potom strávila rok v internátní. Na to padl celý plat jednoho z rodičů! Byly to nezvyklé zážitky pro školou povinného českého teenagera. Bylo to zajímavé, dnes bych řekla až fascinující, ale už tehdy jsem věděla, že nechci žít nikde jinde než v Praze. Je to možná zvláštní, ale vysvětlila jsem to ve své knize.

 

Když jsi pak znovu v Praze zakotvila a hledala vysokou školu, co tě dovedlo na žurnalistiku? Také jsem o ní kdysi sama uvažovala, ale odrazovalo mne, že bych se musela podřizovat tehdejšímu překrucování reality. Doma jsem od dětství slýchala něco jiného, než nám říkali ve škole a psalo se v novinách.

Na žurnalistiku jsem původně vůbec nechtěla. Mým velkým snem byla DAMU. Měla jsem herecký talent, vyhrávala jsem veškeré recitační soutěže. Ale neměla jsem protekci, která byla v sedmdesátých letech nezbytná. Moc jsem tíhla k divadlu, kultuře, průmyslu zábavy, a tak jsem si myslela, že přes žurnalistiku se k němu nakonec přece jen nějak dostanu. Plánovala jsem, že z redakce televizních novin přejdu do redakce kulturních a zábavných programů. Nakonec jsem uvízla v novinařině. Na jednu stranu to bylo fajn, protože psaní mi šlo vždy dobře, navíc na tehdejší fakultě žurnalistiky se z toho řemesla člověk hodně naučil. Měli jsme některé úžasné profesory – spisovatele, dramaturgy, herce, kameramany. Byla to žurnalistika na vysoké úrovni, která se dnes už nevidí. Půlka studijní náplně se stala mojí celoživotní novinářskou průpravou. Na druhé straně půlka studia byla úplně zbytečná, vlastně úplně scestná. Dělali jsme zkoušky z naprosto nesmyslných předmětů, jako byl vědecký komunismus, marxismus-leninismus, ateismus, politická ekonomie… Fakulta žurnalistiky byla bizarní svým politickým zaujetím, které jsme ovšem plně pochopili až v praxi. Žurnalistika v období normalizace byla zcela poplatná totalitnímu režimu země.

 

Vrcholem tvé novinářské kariéry před odchodem z Československa byla práce v televizním zpravodajství. To byl přelom 70. a 80. let, jak jsi to tehdy vnímala? A co tě nakonec přimělo k rozhodnutí emigrovat?

V knize jsem toto období popsala v kapitole Kufr iluzí. Jak jsem vyrazila do profesního života s kufrem plným iluzí a jak jsem je všechny poztrácela. Už jsem říkala, jak bylo zpravodajství podřízeno politice státu. Pamětníci si vzpomenou, že tomu období se říkalo „normalizace“, nové generace nemají ani ponětí, co to znamená. Na takzvané normalizaci nebylo totiž vůbec nic normálního. Takže ani ta novinařina. A televizní zpravodajství, to byla špice vrcholné komunistické propagandy. Stačí se podívat na archivní záběry, které občas televize vysílá. Pravda byla neomaleně překrucována, a s tím se prostě nedalo žít, natož být nástrojem všech těch lží. A já se jím vlastně stala. Uvědomila jsem si nakonec, že jsem měla tři možnosti. Mohla jsem se dál přetvařovat a budovat si prospěchářsky svoji televizní kariéru, což se mi vůbec nechtělo, nebo jsem mohla být hrdinka, říct, že nesouhlasím s komunistickou propagandou a skončit někde v kotelně, což se mi teda, taky přiznám, moc nechtělo. Anebo jsem mohla emigrovat, začít úplně znovu, jinde, jinak. To mi připadalo v té složité situaci asi nejlepší. Bylo to nejspíš taky nejtěžší řešení.

 

Emigrovala jsi se sestrou. Měly jste na začátku emigrace nějaký konkrétnější plán nebo opěrný bod? V tvé knize ty první roky popisuješ jako jedno velké dobrodružství bez zmínky o stesku, vzpomínkách na domov, rodiče.

Musely jsme emigrovat obě, kdyby tu jedna z nás zůstala, měla by ze života peklo. Tak už to bylo. A bylo dobře, že jsme emigrovaly spolu, dalo nám to sílu, odvahu, byly jsme si jedna druhé oporou v těch často krušných prvních dobách emigrace. Konkrétní plán jsme určitě neměly, ale osudově jsme potkávaly lidi, kteří nás směrovali dál. To bylo až neuvěřitelné, a proto se lidé podivují dobrodružnému sledu událostí, na které vzpomínám ve své knize. V emigraci jsem vyzkoušela všechno, co bych si asi stěží vůbec kdy mohla představit, kdybych neodešla. V Západním Berlíně jsem třeba našla nejdřív práci barmanky v bordelu, pak, jako v nějaké bondovce, u známé špionské organizace. A když jsme odešly ještě o kus dál – do Států, tak jsem se na Havaji přeškolila na zdravotní sestru. Přitom jsem pracovala navíc ještě ve dvou dalších zaměstnáních – jako instruktorka ve fitnessu a jako manekýnka havajské oděvní firmy. Nakonec jsme ale se sestrou skončily obě jako letušky u jedné z největších amerických leteckých společností, Continental (teď United), se kterou jsme prolétaly většinu světa.

Ptáš se na stesk po domově, po rodičích. Samozřejmě, že rodiče jsme moc postrádaly, ale byly jsme s nimi pořád ve spojení a oni nás ve všem na dálku morálně hodně podporovali. Kromě toho za námi pak přijeli, dokonce i přiletěli do Ameriky. To už neměli jako důchodci pro socialistický stát žádnou cenu, tak je pustili na Západ. A co se stýskání po Československu nebo po Praze týče, to jsme si hned v prvních okamžicích emigrace musely přísně zakázat. Věděly jsme, že by nás jakékoliv ohlížení se zpátky brzdilo v úspěšné integraci, v přežití a v novém životě, pro který jsme se jednou rozhodly, a z kterého nebyla už možnost návratu.

 

Píšeš a vzpomínáš na svou kariéru letušky. Létala jsi hodně a ve své knížce jsi dokázala popsat to povolání ze všech stran. Nejen z té pozlátkové, která láká mladé dívky, nebo která je nejspíš vidět. Součástí té práce je i schopnost řešit opravdu krizové situace. Vlastně jsem se tě nikdy nezeptala, jestli k nějaké takové zásadní během tvého „létacího" období došlo?

Ke krizové, tedy nouzové situaci naštěstí na mých letech nedošlo. Byla jsem na ni ovšem profesně připravena. Když jsme se s kolegy školili na toto povolání, které s sebou nese jistá rizika, bylo nám řečeno, že strávíme většinu života v ocelové trubici – že to budeme milovat, protože uvidíme svět (a ještě za to dostaneme dobře zaplaceno), ale druhá strana mince byla, že budeme muset být připraveni na nebezpečné situace a vědět, jak se v takovém případě umět zachránit. A zachránit nejen sebe, ale především své pasažéry. Je zajímavé, že právě tato zodpovědnost za bezpečí druhých nás vlastně zbavila případného strachu z létání. V těch krizových situacích, na které jsme byli připraveni, převezme roli adrenalin záchranné akce. Osobně nemám ráda třeba turbulence, které mohou být velmi nepříjemné, ale když jsem pracovala na letadle, brala jsem je jako součást svého povolání a nijak mě nevzrušovaly, naopak jsem aktivně zajišťovala bezpečí ostatních cestujících a vůbec mě nenapadlo strachovat se o sebe samu.

 

V emigraci musí být člověk připraven na všechno, možná i na to, vždy znovu "zvednout kotvy". Hlavně zpočátku asi nemůže cítit pevné zázemí, půdu pod nohama, jako ji máme doma, když máme kolem sebe své blízké, své přátele. Vazby se budují roky a stojí na předchozích vazbách a kořenech. Ty jsi tu pevnou půdu našla zřejmě až po letech v Austrálii, u protinožců. Není to trochu "postavené na hlavu?"

Není, byl to jen logický proces mé emigrace. I když jak správně říkáš, v jisté fázi hledání nového domova jsem měla pocit, že jsem natolik vykořeněná, že každý nový přesun představoval už jen pouhé sbalení kufru, zaplacení nájmu a spálení dalšího mostu. Takže ze Západního Berlína jsem se lehce přemístila do Honolulu, odtud do Portlandu, pak do Denveru, New Yorku a tak dál a dál. Bylo to svým způsobem vzrušující, jako skok s padákem – ten pocit úzkosti, strachu z neznáma, šílený volný pád, který byl vzápětí vystřídán vznášením se v napjatém očekávání věcí příštích. Pevnou půdu pociťuje člověk určitě tam, kde má své blízké, svou rodinu a přátele. Já měla sestru, se kterou jsme se neskutečně sblížily v začátcích emigrace, protože jsme si byly navzájem tím jediným opravdovým zázemím. Ale věděly jsme, že spolu nebudeme žít pořád. Moje velké štěstí bylo, že si mě našel můj osudový muž, který mi dal lásku, domov, se kterým jsem mohla založit vlastní rodinu. Byl usazený v zemi protinožců, a proto jsem tam nakonec zapustila nové kořeny. To je tak v kostce. Jak ale víš z mé knihy, byl to příběh neobvyklého hledání pevné půdy a hodně „kupodivu“.

 

Vyhledávala jsi pak v Austrálii spíš české společenství nebo naopak?

Nové kamarády a přátele jsem si udělala v Austrálii jak mezi Čechy, tak mezi Australany. Pavel – manžel, který žil v Melbourne už devatenáct let před tím, tam měl partu báječných Čechů, bylo nás šest párů, se kterými jsme dělali úžasné akce. Já jsem do této naší malé české společnosti přinesla kulturní vyžití – prožili jsme dobrých dvacet Silvestrů pod mojí taktovkou – hrávali jsme ten večer různá divadla, muzikály, opery – dodnes na to všichni vzpomínají a pouštějí si videa z těch večírků. Byla to velká legrace. Podobnou skupinu, která vznikla na základě školy, do které chodily naše děti, jsem měla s australskými přáteli. Co se ale té kultury týče, jak jsem popsala v celé jedné kapitole své knihy, jsem v Austrálii založila skutečnou producentskou společnost, která realizovala řadu koncertů, muzikálů a společenských akcí na profesionální úrovni. Pro naše krajany jsem se podílela na organizaci turné českých a slovenských zpěváků – Karla Gotta, Heleny Vondráčkové, Olympiku, Petera Nagye a dalších, to bylo moc fajn. Ale to už bylo samozřejmě po roce 1989.

 

Co všechno jsi v Austrálii dělala a zažila, si čtenář může přečíst v tvé knížce. Co se tam však nedočte, jak a proč vznikl časopis Čechoaustralan, který jsi roky vydávala. A co pro tebe ta práce znamenala.

Krajané v Melbourne vzpomínali se slzou v oku na jediný pamětihodný krajanský list, který tam kdysi měli – Hlas domova, vydávaný do roku 1979 únorovým emigrantem Františkem Váňou. Pak docházelo ke snahám vydávat něco podobného, ale nikdy to nebylo dostatečně kvalitní a obsažné jako ten slavný list. Doba se změnila, nedostávalo se intelektuálních autorů, kteří pro něj dříve psali. Zbyl z nich jen tehdy nejmladší Miloš Ondrášek, zvěrolékař a spisovatel. Ten mi dal vlastně podnět založit časopis na podobné úrovni. Udělala jsem průzkum mezi krajanskou komunitou, zda by měla zájem, a protože jsem se setkala s dobrou odezvou, rozhodla jsem se vydávat Čechoaustralana. List začal vycházet o skromných šestnácti stránkách v květnu 2008 a postupně se rozrostl na čtyřicet stran, myslím, hodně výživného žurnalismu. Podařilo se mi totiž kolem listu shromáždit skvělé dopisovatele ze všech koutů světa. Redakční porady neexistovaly, nemohly - autoři našich článků žili v Melbourne, v Sydney, v Perthu, na Tasmánii, ale také v Praze, na Českomoravské vrchovině i na úpatí Orlických hor, dále v Kanadě, v Německu, ve Švýcarsku, v Rakousku… Díky jejich světovému rozhledu se Čechoaustralan stal obsahem o to víc bohatší. Ohlasy čtenářů z celého světa potvrzovaly, že se jedná o časopis mimořádného charakteru. Přitom hlavním účelem listu byla především snaha dosáhnout lepšího vzájemného porozumění a pomáhat těm z krajanů, kteří měli potřebu kontaktu, potřebu vztahu ke své komunitě, k rodné zemi a ke svým kořenům. Zakládala jsem si i na tom, že Čechoaustralan byl tištěn na kvalitním papíře a rozesílán do celého světa včetně České republiky. Líbilo se mi, že v Česku mají lidé zájem o ten pohled „z venku“, a o zkušenosti a názory lidí, kteří odešli do zahraničí. Na druhé straně měli zahraniční Češi díky Čechoaustralanu aktuální přehled o tom, co se děje v jejich staré domovině. Myslím, že to byla hodně smysluplná a naplňující činnost. Práce na časopisu byla náročná, ale dělala jsem ji ráda, nevadilo, že nebyla výdělečná. Dnes je časopis Čechoaustralan archivován jako jedno z významných světových krajanských periodik.

 

Také mám několik čísel schovaných doma a mohu potvrdit. Ty jsi v posledních letech trávila vždy část roku v Česku a tu druhou pak v Austrálii, a v Čechoaustralanovi pak mohly vycházet i tvé články a recenze kulturního dění tady u nás. Když máš možnost srovnávat, je v něčem česká divadelní a muzikálová scéna (to tě vždy zajímalo nejvíc) srovnatelná s tou australskou?

Česká divadelní a muzikálová scéna je překvapivě mnohem lepší než australská. Je to dané tím, že Austrálie je především zemí sportu, kultuře se tolik nevěnuje, ale když na ni dojde, dokáže v ní rovněž excelovat. Ale jinak než my nebo Evropa, případně USA. Není to náhoda, že většina těch nejlepších australských herců nebo zpěváků odchází do amerického Hollywoodu nebo do Londýna, kde se teprve proslaví jako světové špičky, a že jich je – Nicole Kidman, Kate Blanchett, Hugh Jackman, Russell Crowe, Olivia Newton John, Kylie Minogue, Bee Gees… Píšu o tom také ve své knize, i o tom, jak jsem narážela na překážky, když jsem se snažila přivézt něco z naší kultury. Australané jsou v jejím vnímání méně nároční, mají rádi jednoduchost. Jen si představ, třeba náš slavný muzikál Dracula, který se stal už evergreenem díky brilantní hudbě Karla Svobody a duchaplným textům Zdeňka Borovce, považovali Australané za příliš sofistikovaný, komplikovaný, zatímco mnozí u nás si myslí, že je to umění pro nenáročného diváka. Takže i to chápání umění je odlišné. V Austrálii jsou stále populární muzikály Pomáda, Chicago, Šumař na střeše. Nic proti této klasice, ale je už trochu zastaralá a přežitá, aby byla donekonečna vytahována ze šuplíku starých hitů. Australané přijímají celkem ochotně vše, co uspěje na londýnském West Endu nebo na Broadwayi. Sami vytvoří jen zřídka něco velkolepého. Ale jak jsem řekla, vynikají zase v jiných oblastech. Při svých návratech do republiky jsem tak většinu večerů strávila v pražských divadlech, abych si vynahradila dlouhý „absťák“ umění. A pak jsem o tom psala recenze do Čechoaustralana. Musím ale pochválit australský balet, který je vynikající. Jak by taky ne, když ho vlastně v Austrálii založil před osmdesáti lety rodák z Přerova Edouard Borovanský. Český otisk dali Australskému baletu i tam kdysi působící Zora Šemberová a Jiří Kylián.

 

Zůstaňme už v Praze. Ta se znovu – již natrvalo – stala tvým domovem. Bylo to tak v plánu, případně co tě k tomu dovedlo?

Těžko říct, zda to bylo v plánu, ale nějak krásně to celé vyplynulo díky tomu, že se naše země stala svobodnou. Znáš mě už dlouho, a tak víš, jaká jsem vlastenka. Česká republika a Praha jsou pro mne ta nejkrásnější místa, jsem s nimi navždy spjatá. Byla jsem skutečně emigrant politický, po jiných zemích bych se nedívala, maximálně jako turista, kdyby naši zemi neovládal totalitní režim. Takže po Sametové revoluci jsem se začala vracet do Prahy stále častěji a častěji. Úplně mě blažilo, jak začala celá země vzkvétat, i když to mělo svá úskalí jako každý přerod společnosti. Ale to bylo normální. Dnes se zde krásně žije, a lidé si to neuvědomují, často si toho ani neváží, jako by zapomněli. Bojím se, aby si to zase nepokazili.

 

Tvá kniha, která vyšla v září, tě dovedla až do současných dní, do doby covidové. Jak jsem ten závěr četla, připadá mi, že jsi se s touto, v mnohém naše osobní svobody omezující dobou docela smířila a vlastně jsi ji dokázala využít. Co jsi v tom posledním čase zjistila o nás, o společnosti v Česku, a také o sobě?

Pandemie je celosvětová a omezuje osobní svobody lidí na celém světě. Je to omezení nezbytné pro uzdravení a možná i ozdravení dnešní společnosti. Problém je v tom, že lidé byli rozmazlení veškerým blahobytem a vymoženostmi, které přinesl neuvěřitelně rychlý pokrok a vývoj poslední doby. Považovali jsme vše za samozřejmost, celkem nic nás netrápilo. A najednou taková nečekaná pohroma. Nikdo a nikde ve světě ji ještě nezvládl. Země se pořád potýkají s tím, jak čelit stále novým a novým vlnám a mutacím. Politici toho dokonce někdy i zneužívají a rozdělují lidi – nejen v Česku, ale všude jinde. V Austrálii, v našem státě Viktoria měli tento rok tvrdý lockdown, který trval tři čtvrtě roku. Ale ne takový lockdown, na jaký u nás nadávají Češi a dělají si stejně, co chtějí. Lockdown v Austrálii chvílemi připomínal až totalitní režim – pouta a vězení pro demonstranty, pokuta 4 tisíce dolarů za nenošení roušky (to je 65 tisíc korun), 5 tisíc dolarů za překročení čtyřkilometrové vzdálenosti. Vše bylo důsledně hlídáno a pokuty skutečně udělovány. Dnes je v Austrálii ale už léto, kdy jak známo covid zeslábne, a život se vrací do normálních kolejí. Během pár měsíců se Australané v klidu proočkovali už z devadesáti procent bez jakýchkoli dramat. Asi jedna z těch lepších ze tří možností, které se nám nabízejí – promořit se, proočkovat nebo umřít.

Česká společnost se stále ještě učí, jak zacházet se svobodou. V současnosti musí být bohužel absolutní svoboda jedince podřízena celkovému zájmu svobodné společnosti. Zjistila jsem, že osobně, na základě svých životních zkušeností, vidím zásadní rozdíl mezi svobodou a nesvobodou. Existuje totiž tenká hranice, kterou je třeba si uvědomovat, než se rozhodneme, zda se považovat za svobodné nebo nesvobodné. Jakmile začne být svoboda omezována, aby vzrostla něčí moc k ovládání druhých, pak se jedná o nesvobodu vedoucí k totalitě. To se myslím, na rozdíl od nesvobody v době vlády komunistů, v době covidu neděje. Ale to je na dlouhou debatu. Pandemie je asi to mírnější zlo ze strašných věcí, které se, tak jako dějiny, neustále opakují.  Myslím teď na války, pogromy, živelní katastrofy, ekonomické krize… Uvažujeme-li stoicky, časem pomine, tak jako pandemie předešlé. Přeju nám, aby to bylo už v roce 2022. Ale nestane se tak bez našeho přičinění.

 

 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře