neděle
21. dubna 2024
svátek slaví Alexandra

Články a komentáře

Články a komentáře

Znovu povstal z ruin – o zámku Červená Řečice s kastelánkou Miroslavou Paclovou

ČERVENÁ ŘEČICE: Dlouhé roky patřil zámek Červená Řečice na Pelhřimovsku k nejohroženějším památkám v Kraji Vysočina – sloužil jako okresní archiv, kanceláře lesního závodu, školní družina a byly zde také byty. To je ale již minulostí a tento dávný skvost renesanční architektury se poprvé ve své historii otevřel veřejnosti 1. 7. 2023. Ačkoli není zdaleka ještě všechno hotovo, protože národní kulturní památka v soukromém vlastnictví družstva Zámek Šebestián povstala vyloženě z ruin, už dnes je jasné, že se její obnova, díky novým majitelům spolupracujícím s památkáři a renomovanými firmami, daří. Oceňují to nejen odborníci, ale také místní a památku zvolna objevující turisté. Proč stojí za to na zámek zavítat i s nastupujícím podzimem, co ukázaly první týdny provozu a co se chystá do budoucna v rámci celoročního zpřístupnění, jsme se ptali kastelánky Miroslavy Paclové.

Autor článku: 
Irena Koušková

Co vás vlastně přivedlo na Červenou Řečici? 

Do zdejšího regionu jsem poprvé přijela až koncem osmdesátých let minulého století, počátkem devadesátek jsem si zde koupila dům a koncem devadesátých let jsem se do Červené Řečice přistěhovala. V zámku jsem tedy ani nechodila do družiny či knihovny, jako řada místních. Paradoxně moje první návštěva se pojí s dnem, kdy zde probíhal šermířský souboj a místní se loučili s objektem, který definitivně přecházel do užívání nového soukromého majitele. Tehdy jsem začala dohledávat první informace o zámku a dřívějším hradu. Na výstřižky a informace jsem si založila složku Řečice.

Na zámek jsem se přihlásila jako průvodkyně, hodlala jsem tak oživit léto, které jsem se rozhodla po mnoha letech pracovního cestování věnovat rekonstrukci domu. Nakonec v době otevření odešla bývalá kastelánka a ze dne na den jsem převzala její místo. Takže místo rekonstrukce domu teď intenzivně věnuji síly zámku. Bez podpory rodiny a řady přátel jak z NPÚ, tak dalších soukromých historických objektů se samozřejmě neobejdu.

Vystudovala jsem zahradnictví, nicméně celý život jsem se pohybovala nejen po záhonech, ale také v muzeích a památkových objektech a podílela se na výstavách. Historie a propojování dalších oborů mě provázelo po celý život. Trochu jsem se zabývala i textilem, renovací nábytku, podlah, keramikou atd., to vše se v kastelánství náramně hodí, včetně zkoušky z psychologie a práce ve škole a gastronomii. Samozřejmě si dělám do interiérů kytky, abych místnostem dodala šmrnc. Funguje to zejména na ženské návštěvnice. Jen při aktuálním vytížení ještě není prostor pro skutečné zahradnické perly.

 

Renesančních památek v Česku příliš nemáme. Jaké doklady tzv. „české renesance“ se tu dochovaly? Na co se tu můžeme těšit a v čem spočívá výjimečnost této národní kulturní památky?

Červená Řečice je jediný dochovaný renesanční zámek pevnostního typu na našem území. Komplex šesti propojených budov doplňují hradby se dvěma obrannými baštami ze 16. století a menší věží, kde bývala hladomorna. Na zámku je významná sgrafitová výzdoba, nepřehlédnutelné renesanční stupňovité štíty s geometrickou sgrafitovou výzdobou i figurální výjevy, arkády, renesanční ostění oken, uvnitř klenby či monumentální krb. 

Z nedaleké cesty, dříve císařské silnice, spojující Prahu přes Vlašim a Pelhřimov s Vídní, vidíme barokní průčelí zámku s kamenným mostem. Patrná je i část bývalého vodního příkopu a zachovaly se také přilehlé rybníky, z nichž se napouštěl. Naopak navazující stupňovité zahrady s grotou a altánkem i přilehlá obora zcela zanikly.

 

Můžete historii zámku stručně představit?

Řečice leží nedaleko říčky Trnávky /Trnavy, kde byl brod a křižovatka cest. Jedna vedla směrem na Rynárec (opevněný kostel) a odtud až do Rakouska, dále zde procházely solné stezky směřující přes Humpolecko dále na Balt. Památka existovala již v raném středověku, zpočátku byla tvrzí a později gotickým hradem, roku 1144 ji předává panovník českým biskupům. Pouze v neklidných časech 15. a 16. století se ve vlastnictví vystřídaly různé šlechtické rody. V pobělohorské době se zámek navrací r. 1623 opět do majetku církve, kde zůstal až do poúnorového zestátnění.

Následovala etapa žalostného pustnutí zámku a každoročního Slámování. Na srpnovém happeningu lidé po celý víkend tvořili objekty ze slámy. Tomu předcházely brigády pořádané Spolkem na záchranu památek červenořečických a deset let také sdružením Švagr. Slámování upozorňovalo na tragický osud zámku, který posloužil majiteli pouze jako zástava pro úvěr. Pražské arcibiskupství od počátku 90. let avizovalo, že zámek nehodlá převzít zpět do vlastnictví a vzdalo se restitučního nároku. Církevní dějiny zde tedy probíhaly od písemně doloženého roku 1144 až do zestátnění v roce 1948 a paralelně ještě chvíli poté, protože na zámku byl vězněn poslední arcibiskup, pozdější kardinál Josef Beran. Ze současných arcibiskupů již nikdo na zámku nepobýval. Zámek sloužil českým biskupům a později arcibiskupům jako příležitostné (letní) sídlo k odpočinku či při delších cestách, zejména do zahraničí. Tvořil také velmi důležité centrum arcibiskupských hospodářských statků. Dosud je na zámku obvodové zdivo velké sýpky, další barokní sýpka se nachází na okraji městečka. Kromě polí patřily k zámku lesy, rybníky, ale také ovocná školka a rozsáhlé chovy drůbeže a hospodářských zvířat. V době baroka vzniká nad zámkem také obora. Že se arcibiskupové lovu nevyhýbali, dokládá také nařízení pro poddané chovat vhodné lovecké psy. Za zmaření psa vhodného pro lov byla vyměřena pokuta tři kopy zlatých* (v dnešní době by to představovalo slušnou hypotéku).

Chátrající zámek mne naplňoval neklidem, stejně jako zkušenost, že část lidí se snaží o záchranu a část by na jeho místě raději uvítala nové stavební parcely.

 

Potom ale nastal kýžený obrat k lepšímu…

Naštěstí zámek nakonec získal v roce 2008 současný majitel a vyhlášení za národní kulturní památku v roce 2014 výrazně usnadnilo cestu k získání evropských dotací. Projekt památkové obnovy zpracovala renomovaná projekční kancelář Masák & Partner z Prahy, která se specializuje na historické památky. Po různých dílčích opravách, kdy se rekonstruovaly střechy, podpíraly porušené stropy a prováděly další práce omezující chátrání objektu, začala v roce 2020 za finanční podpory Evropské unie a Ministerstva pro místní rozvoj zásadní oprava, kolaudace proběhla v květnu 2023.

Stavební práce velmi dobře zvládla firma Ekostavby Jabůrek s.r.o. z Třeště. Ve spolupráci s Národním památkovým ústavem se zámku Červená Řečice postupně navrací někdejší podoba. Na rekonstrukci čekají ještě objekty na druhém nádvoří, opevnění a řada interiérů.

Návštěvníci se často ptají, proč si majitelé zvolili název Zámek Šebestián. Připomínají tím Šebestiána Leskovce. Právě on přetvořil zpustlý pozdně gotický hrad do nádherné české renesance. Byl to zcestovalý renesanční člověk, který se nebál nového přístupu a velkých výdajů v neklidné době. Na něj navázal arcibiskup Arnošt Harrach a jeho následovníci s přístavbou barokní. Doufáme tedy, že usilovné snahy předků najdou nyní spolehlivé pokračovatele. 

 

Co vlastně návštěvníci aktuálně na prohlídce uvidí? 

Návštěvník si může prohlédnout nejen celé první nádvoří s renesančními objekty, ale v barokní části projde také zařízené prostory, které obýval arcibiskup. Na závěr zhlédne videomapping, který ho provede všemi etapami vývoje od tvrze přes gotický hrad a přerod v renesanční sídlo, barokní přístavbu až do současnosti. V přízemí čeká ještě archeologická expozice, kde se postupně doplňují objevy ze zasypané studny a sousední barokní černé kuchyně. Na obou nádvořích zámku se také našlo pohřebiště a práce ještě odkryly základy kostela. Mezi nejstarší nálezy patří například ženské záušnice z 12. století. Archeologický průzkum zajistilo jihlavské pracoviště zapsaného ústavu Archaia Brno.

 

Ptát se na původní mobiliář je asi zbytečné…

Nábytek a zařízení po zestátnění zmizel, zůstalo jen několik kachlových kamen. Pouze malá část se dochovala na památkových objektech, většina mobiliáře se za zlomkové ceny prodala a také rozkradla. Současný mobiliář pochází ze zámků Červená Lhota, Telč, Náměšť nad Oslavou a hradu Zvíkova.

 

Na jaké vystavené předměty byste ráda upozornila? Jaké poklady přinesl archeologický průzkum?

Určitě upozorňuji na dochovanou trojici kachlových kamen, sedací soupravy, postel, pozoruhodnou přenosnou toaletu zhotovenou klenotnickou firmou z Vídně či manýristický obraz z původního zařízení zámku a drobné akvarely z r. 1886 a 1895. Zejména dámy obdivují precizně ušité závěsy s draperiemi a záclony.

V zasypané studni vedle černé kuchyně archeologové našli kromě zbytků jídel mnoho keramických talířů včetně italské mezzomajoliky se sgrafitovými ornamenty v kobaltové glazuře, nádobí, cínové talíře, dřevěné kuchyňské náčiní, ale také kusy oděvů, boty či pozlacený křížek.

 

Jak po několika týdnech provozu hodnotíte návštěvnost objektu?

S ohledem na turistický ruch na Vysočině jsem předpokládala, že nejvíce návštěvníků bude z Nizozemska. Nakonec vede USA a sousední Slovensko, pak následuje Nizozemsko, Německo, Belgie, Itálie a Polsko, máme i návštěvníka z Gruzie a Srbska. Tuzemští turisté se určitě neskládají jen z místních, kteří zde mají osobní vzpomínky. Hodně mě překvapil silný zájem ze Západočeského kraje a Ostravska. Odlehlé regiony to sem mají ale zhruba stejně daleko, nacházíme se v místech leteckého středu republiky.  

 

Máte jako kastelánka dostatečné pravomoce, jak ovlivnit rozvoj objektu? Co je vaším hnacím motorem, kde berete inspiraci a podporu? 

S majiteli zámku průběžně probíráme možnosti rozvoje, inspirujeme se doma i v zahraničí, hledáme rozmanité cesty. Velmi si cením týmovou práci zámeckého kolektivu s živou diskusí, která není postavena jen na pravomocech. Inspirací je dnes dostatek, ale bez spolupráce všech našich pracovníků a podpory přátel, rodiny, dalších kastelánů, manažerů památkových objektů a kvalitních odborníků, kteří sdílejí své zkušenosti, bychom mnoho nesvedli.

Inspirací je samozřejmě již Šebestián Leskovec, který také přebudoval zchátralý hrad v půvabný renesanční zámek a mne osobně zaujal rovněž arcibiskup Arnošt Harrach a poslední arcibiskup na zámku, kardinál Beran.

 

Souhlasíte s tím, že obnova zámku je malý zázrak? S jakými největšími obtížemi se museli podle vás odborníci popasovat? Jak vstřícní byli majitelé? Jak je dnes složité najít firmu, která by provedla takovou rekonstrukci a jak zajistit odpovídající restaurátorské práce? Narážím na nedávno medializovaný příklad problematické rekonstrukce pražského Clam-Gallasova paláce…

Naprosto souhlasím, je to zázrak. Rekonstruovalo se v době covidové pandemie a skokového zdražování materiálu a prací nejen ve stavebnictví. Dlouhodobě scházejí zruční řemeslníci schopní pracovat dle požadavků památkové péče. Majitelé mají pochopitelně naprosto zásadní podíl na stylu rekonstrukce, který byl v mnohém revitalizací. Dnes je velmi složité najít kvalitní firmu a kvalifikované pracovníky. Chybí obyčejní zruční řemeslníci pro běžné domky, natož památkové objekty. A to ještě nemluvíme o cenách práce a materiálu. Z prací vyprojektovaných a vykalkulovaných v roce 2016 se musela zhruba třetina vypustit, aby se dodržel rozpočet. Nyní po kolaudaci si opětovně ceníme spolupráce s výjimečným projektantem i výbornou stavební firmou.

 

Často je to neúnavný boj o dotace… Nyní to vypadá, že rekonstrukční práce pokračovat nebudou, protože v rámci IROP o další dotaci žádat nemůžete. Co z toho pro rozvoj objektu vyplývá? Jaké jsou plány na nejbližší období?

Jistě, dotace jsou velmi důležitou součástí oprav a rozvoje. Návštěvníci se také často ptají, zda zbylé části necháme spadnout, když nemáme dotace. Nicméně řádný hospodář neustává v úsilí a také v dobách méně štědrých pokračuje v práci podle dostupných možností a financí, hledáme i další možnosti financování včetně sponzorů. Kromě velkých akcí jsou nesmírně milé i nečekané dary – například několik starých dam nám přineslo hodnotné a perfektně připravené ubrusy a dečky, které krásně zútulní interiér, staré kostelní svíčky, skleničky apod.

 

Zámek by měl být otevřený celoročně. Na co můžeme čtenáře pozvat?

Pomalu se nám zabíhá systém prohlídek, přibyly první svatby a máme za sebou doprovodné soutěže pro děti z letních táborů. Na podzim bychom rádi přidali řemeslný trh, pěvecký koncert a netradiční prohlídku anebo vystoupení v dobových kostýmech, později adventní trh. Plánujeme zámek provozovat celoročně, zima by měla patřit workshopům pro školy, prohlídky budou především na objednávku. A doufám, že přijde příležitost věnovat se více i zahradám.

 

cervenarecice.cz

 

* Nařízení, podle kterého poddaní z okolních vesnic museli pro vrchnost chovat lovecké psy, i když jim samotným bylo vlastnění loveckých zvířat přísně zakázáno. Za zmaření panského psa byla vyměřena pokuta 5 kop grošů míšeňských, což se tehdy rovnalo roční splátce na slušný selských statek. 

KALOUSEK, Josef, ed. Řády selské a instrukce hospodářské 1698-1780. V Praze: Nákladem Domestikálního fondu Království českého, 1908, s. 131.

Filozofický ústav AV (cas.cz)

Podcast Místní kultury / se Stanislavem Bohadlem, muzikologem a zakladatelem festivalu Theatrum KUKS

KUKS: Muzikolog a vysokoškolský pedagog profesor Stanislav Bohadlo má jedno přání: prostoupit do barokní doby, kdy se zrodil hospital Kuks, mistrovská stavba architekta Alliprandiho se sochami Matyáše Bernarda Brauna. Určitě by se díval pod ruce dvornímu mědirytci hraběte Šporka M. H. Rentzovi a nepochybně by si řádně vychutnal italskou operu. "Kdyby to šlo, hrozně bych si to přál na nějaký čas zažít," přiznává v rozhovoru, který pro podcast Místní kultury vznikl v jeho domově v Kuksu. "Ale myslím, že v tomhle domě jsem tomu velmi blízko," dodává. Z okna se otevírá pohled na kouzelné labské údolí a dnes už opravený hospital Kuks, který patří k nejvzácnějším barokním stavbám v Čechách. K jeho znovuvzkříšení přispěl svými aktivitami, zejména festivalem Theatrum Kuks, právě profesor Bohadlo. Festival barokního umění bude jedním z témat tohoto rozhovoru, ale připomeneme také jeho italské bádání, které ho přivedlo k Josefu Myslivečkovi a ke spolupráci na filmu Il Boemo.

 

Poslouchejte nás také na:
Google Podcasts Logo Anchor.fm Logo Spotify Logo Apple Podcasts Logo Amazon Music Logo RSS Logo

Listen on Google Podcasts

Cestou na Seznam – ruční výroba českého skla v nadnárodní nominaci do UNESCO

ČR: Fakt, že jsou do seznamů UNESCO zapisovány architektonické památky, je všeobecně známý. Již méně se ví, že sem patří také tradice, které skupina obyvatel pokládá za své kulturní dědictví a předává je dalším generacím. Podmínkou pro zápis do mezinárodního Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO je předchozí uvedení na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který nyní čítá 31 položek. V roce 2021 přibyla do tzv. národního seznamu „Ruční výroba skla“. Co tomuto výjimečnému ocenění předcházelo, jak se připravuje taková nominace a co z ní pro nositele tradice následně vyplývá? Dočkáme se koncem tohoto roku také zařazení mezi největší světové poklady pod ochranou UNESCO? Naší průvodkyní po Cestě na Seznam, národní i ten světový, bude za nominační tým Ing. Milada Valečková, ředitelka Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou.

Autor článku: 
Irena Koušková

Ruční sklářství je obecně považováno za tzv. rodinné stříbro, na nějž jsou Češi hrdí a kterým se chlubí navenek. Tradice českého sklářství sahá až do jedenáctého století. Největšího rozmachu ovšem dosáhla ruční výroba skla v době vlády Rudolfa II. v 17. století. Dnes především výrobci křišťálu nebo dekorativních instalací a svítidel sklízejí úspěchy po celém světě a získávají prestižní ocenění i zakázky. V oblasti ruční výroby bižuterních polotovarů i hotových výrobků je Česká republika dokonce světově unikátní, přesto je na vzestupu spíše výroba plochého, obalového skla.

 

V prosinci letošního roku bychom se měli dozvědět, zda se ruční výroba také českého skla zapíše mezi kulturní dědictví celého lidstva. Jedná se totiž o nadnárodní nominaci, kdy se Česká republika připojila k dalším evropským zemím s bohatou sklářskou tradicí Francii, která je hlavním koordinátorem, Německu, Španělsku, Maďarsku a Finsku.

 

Když jste chystali národní nominaci, bylo už jasné, že chcete usilovat i o zápis do UNESCO? Jak probíhala příprava nominace statku na tzv. národní seznam a následně na ten unescový? Co stálo u zrodu této myšlenky? Kdo ji inicioval? Proč jste se rozhodli se o to pokusit až nyní? Pomohl i fakt, že OSN vyhlásila rok 2022 Mezinárodním rokem skla?

Nominací do UNESCO to vlastně začalo. Z kraje roku 2021 se na nás obrátilo ministerstvo s tím, že bylo vyzváno (zřejmě francouzským ministerstvem kultury) k vyjádření, zda se Česká republika připojí ke společné nominaci ruční výroby skla na seznam UNESCO a zda bychom byli ochotni se příprav ujmout. Neváhali jsme ani na chvilku, pod heslem: Kdo? Když ne my? Kdy? Když ne teď? Protože pokud by se to stalo bez našich sklářů, měli by v budoucnu už jen minimální a spíše jen teoretickou šanci se na seznam probojovat.

Tuším o rok dříve si například Itálie nechala zapsat výrobu perlí na Muránu, aniž by nás oslovila, přestože vazby mezi Jabloncem a Benátkami byly v minulosti velmi silné, obě místa se navzájem ovlivňovala, výrobci jezdili vzájemně „na zkušenou“ a také si kradli své znalosti. Podobnou situaci už jsme nechtěli připustit. Vyhlášení Mezinárodního roku skla už bylo spíše takovou berličkou, o kterou jsme mohli část argumentací v připravovaných dokumentech opřít.

 

S jakými obtížemi jste se museli popasovat? Co bylo na přípravě podkladů nejtěžší nebo nejsložitější? Vrylo se vám něco hluboko do paměti, ať už z profesního hlediska, nebo čistě osobně?

Na začátku byl největším problémem šibeniční termín pro zpracování nominace na národní seznam, na což jsme měli asi šest týdnů. Bez ní bychom se ale o UNESCO ucházet nemohli. Naštěstí disponujeme opravdu velkou znalostí historie i současnosti sklářského prostředí u nás a většinu podkladů jsme byli schopni zpracovat skutečně rychle. Velmi nám v tom pomohla i naše databáze Kulturně-kompetenčního centra pro české sklo a bižuterii (https://www.czechglasscompetence.cz/), z níž jsme mohli čerpat řadu informací a příloh.

Největší výzvou pro nás ale bylo, aby do nominační dokumentace pro UNESCO byla zařazena nejen technika ručního zpracování skla přímo u sklářské pece, jak se říká „na verštatu“, jak to měly na začátku v úmyslu ostatní země, ale také o další postupy. S ohledem na šíři sklářských technik u nás jsme usilovali o rozšíření nominace o práci se sklem také u kahanu (perle, figurky) a o studené techniky (broušení, rytí, malování, …), včetně bižuterní výroby. Obrovskou argumentační práci zde odvedli náš hlavní kurátor Petr Nový a Eva Kumínková z Národního muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Přes zjevnou neochotu ostatních zemí, které uvedené techniky nemají, se jim podařilo je přesvědčit. To považuji opravdu za husarský kousek a patří jim za to velký dík! Pokud se zápis povede, najde se v něm prakticky celé české ruční sklářství. Nejen ti silní muži s píšťalou u sklářských pecí, ale stovky lidí pracujících v malých dílnách nebo po domácku. Právě v šíři všech technik je totiž Česká republika naprosto jedinečná a byla by chyba se nepokusit zapsat je jako celek.

A co se mi vrylo? Opravdu neskutečná vlna podpory a sounáležitosti. Nominační dokumentace často pracuje se slovem „komunita“ a tady se ta naše sklářská opravdu projevila. Cítili jsme obrovský zájem a podporu. I teď se nás stále někdo ptá, jaký je aktuální stav projednání a kdy už se to rozhodne. Ale není to jen sklářská komunita, která zápisem žije. Musím ocenit i skvělou spolupráci s vedením krajů, kde se sklářská výroba stále drží, s odbory zahraničních vztahů a regionální a národnostní kultury na ministerstvu kultury. Ta atmosféra plná nadšení nás posilovala a byla to opravdu krásná zkušenost.

 

Pro Česko to nebude první celosvětové uznání sklářské výjimečnosti. Už v roce 2020 byla na seznam UNESCO zapsána „Ruční výroba ozdob z foukaných skleněných perlí pro vánoční stromek“. Má proto nadnárodní nominace větší naději na úspěch?

Už zápis perličkových ozdob z Poniklé byl malý zázrak. Málokdo ví, že tohle jsou opravdu jediné originální české vánoční ozdoby, protože známější foukané koule mají svůj původ v Německu. Samozřejmě, že rozhodující komise bere v úvahu to, kolik statků už má daná země prohlášeno. Proto je společná nominace v tuto chvíli a v daném oboru rozhodně lepší. A zcela upřímně, zapojení významných „hráčů“, mám na mysli Německo a Francii, šance zvyšuje. V srpnu minulého roku proběhlo úspěšně formální hodnocení a jelikož nepřišly žádné žádosti o doplnění či upřesnění, existuje velká naděje, že i konečné hodnocení dopadne dobře. Držíme si všichni palce.

 

V čem je česká sklářská tradice unikátní mezi dalšími evropskými zeměmi na společné kandidátce?

Obvykle naši unikátnost vysvětluju tak, že kdokoli si na světě vymyslí cokoli ze skla, jedině u nás vždycky najde někoho, kdo mu to bude umět vyrobit. Ostatní země jsou úzce specializované a nemají tu širokou základnu, která se u nás stále ještě drží.

 

Ruční výroba skla patří mezi ohrožená řemesla. Byla jedním z důvodů nominace obava o udržení tradice? Co je nejdůležitější v péči o její zachování? Jak je to s ochranou původních receptur a výrobních technologií často rodinných sklářských firem? Samostatnou kapitolou je jistě i boj s podvodníky a producenty levných napodobenin, kteří k úpadku tradičních řemesel také přispívají.

Nedávno jsme byli na poznávací cestě sklářské stezky v Německu a Rakousku, abychom se poučili, jak zapojit naše sklářství do cestovního ruchu. A byli jsme zděšeni! Viděli jsme několik „Disneylandů“ a skanzenů – prázdných továrních hal s jedním foukačem skla ze simaxových (borosilikátové sklo) trubic u kahanu, v lepším případě u mobilní sklářské pece. Takže poučení bylo: chraňme, co máme, abychom nedopadli takto. Nominační dokumentace obsahuje rozsáhlou kapitolu „záchovných opatření“.  K nim se nominující země zavazuje. Ale samozřejmě ani stát není schopen garantovat výrobu, pokud o ni nebude zájem u zákazníků, ale taky u žáků, kteří se na odborné školy nehrnou. K tomu se musíme spojit všichni, tak jako k přípravě nominace.

Co se týče receptur a ochrany, to je bohužel velký problém. Znám třeba skvělou firmu na luxusní broušené sklo, která se několik let soudila s výrobcem plagiátů svých výrobků. Až nyní dosáhla konečného vítězného rozsudku, což je po řadě předchozích soudních proher téměř zázrak. Stálo je to spoustu let nervů, peněz za právníky a samozřejmě za tu dobu přišli o řadu zákazníků, protože plagiátor zatím dál své výrobky šířil. To je bohužel právní prostředí u nás, s tím ani UNESCO nic nenadělá, to si musíme vyřešit u nás doma.

 

Kdo jsou vlastně nositelé statku? Přináší jim tento zápis nějaké přímé výhody kromě zasloužené prestiže?

Nositelé statku jsou skláři. Celá sklářská komunita, včetně muzeí, sklářských škol. Není na to žádný seznam, nikde se nemusí registrovat. A opravdu asi jedinou výhodu představuje možnost při své prezentaci zmiňovat, že jsou součástí statku zapsaného na seznam UNESCO. Je na nás všech, jak budeme schopni tuto značku marketingově využít. V některých zemích existuje cílená, i finanční podpora, u nás to tak bohužel zatím není a s ohledem na aktuální stav státních financí asi dlouho nebude. Nicméně velkou podporu, a to zejména propagační a částečně i finanční, vykazují některé samosprávy. Třeba projekty krajů Sklářská Vysočina anebo v Libereckém kraji Křišťálové údolí, to jsou skvělé příklady dobré praxe. A věřím, že se přidají i některá města a obce, třeba Jablonec nad Nisou už svou podporu přislíbil.

 

Mezi ostatními statky na národním seznamu má tento unikátní postavení, protože sklářská výroba stále zaměstnává nejen na severu Čech velké množství lidí a zabývá se jí poměrně značný počet firem. Muzeum skla a bižuterie je součástí projektu Křišťálové údolí. Můžete svou roli v něm blíže představit? Myslíte si, že zahraniční turisté mohou ruční výrobu skla ve vašem regionu zachránit?

Naše instituce stojí u projektu Křišťálové údolí od samého začátku a je jeho hlavním muzeem. Poskytujeme odbornou základnu pro prezentační akce a materiály, měli bychom plnit i roli informačního místa pro návštěvníky, kterých by mělo být v budoucnosti několik v celém kraji. Křišťálové údolí necílí jen na zahraniční turisty, ale také na ty domácí. Už teď slýchám od firem, že jim projekt opravdu přináší nové zákazníky a že jsou s ním spokojeni. Důležitým úkolem vedení projektu je teď navázání kontaktů s cestovními kancelářemi, aby sem vozily organizované zájezdy. Firmy by se pak, podle mě, měly více otevřít veřejnosti, nejen o vybraných víkendech Křišťálového údolí, ale trvale. Turisté chtějí autentický zážitek z výroby a ten jim zatím můžeme nabídnout jen velmi omezeně. Pak budou i ochotni více nakoupit. Bylo by iluzí čekat, že turisté tuto výrobu zachrání, ale mohou jí pomoci k udržení.

 

Ruční výroba skla je velmi precizní, na soustředění náročná práce. Jak přebírá tradici mladá generace, má o ni zájem a co ji motivuje?

Česká republika má vybudovaný ucelený systém sklářského vzdělávání, škol existuje dost a jsou velice dobře vybavené. Ale o řemeslné obory je velmi malý zájem, a když už, tak jsou preferovány designérské obory. Bohužel i některé střední školy deklarují, že nevychovávají lidi do výroby, ale umělce. Firmy již několik let postrádají technology a zručné řemeslníky a musí si je vychovávat samy. Třeba i úspěšný zápis může přispět k větší atraktivitě oboru.

 

V roce 2017 u vás v muzeu bylo zřízeno Kulturněkompetenční centrum pro české sklo a bižuterii (www.czechglasscompetence.cz) v rámci podpory kulturněkreativních průmyslů. O co se jedná a co se díky němu podařilo?

Projekt jsme realizovali v průběhu roku 2017, na základě požadavku MK ČR a v návaznosti na dokument Státní kulturní politika ČR na období 2009−2014. Jedná se o pracoviště, které spravuje výše uvedený webový portál a poskytuje s ním spojené poradenské služby. Zveřejněné informace jsou pravidelně doplňovány, aktualizovány a vybrané části rozšiřovány o nové poznatky. Webová podoba projektu je dostupná v českém a anglickém jazyce.

Databáze představuje zdroj informací pro každého, kdo potřebuje vědět něco o českém skle – když hledá výrobce pro svůj nápad, publikace, muzejní expozice, … Pro nás byla cenným zdrojem informací při zpracování nominací pro český seznam i pro UNESCO, často na něj odkazujeme různé tazatele.

 

V Muzeu v Jablonci nad Nisou najdeme největší expozici skla u nás. Jaká další nej byste zmínila? Co u vás chystáte pro příští rok, pokud bude nominace úspěšně proměněna, a máte i plán B?

Tak těch tu máme spoustu, v poslední době s ohledem na novou stálou expozici hodně skloňujeme třeba největší veřejnou sbírku vánočních ozdob na světě. Každopádně je naše muzeum zcela jedinečné, nikde jinde na světě nenajdete takové spojení, žádné muzeum nemá sbírku bižuterie všech období, technologií, materiálů. Shrnuje to náš propagační slogan: Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou – jediné na světě!

A oslavy zápisu? Tak ty zatím neplánujeme, držíme se raději spíše při zemi. Ale pokud bychom opravdu ten krásný vánoční dárek v podobě úspěšného zápisu dostali, pak spojíme oslavy s výročím 120 let založení muzea, které na rok 2024 připravujeme. V případě neúspěchu to určitě nebudeme považovat za konečnou. Už teď jsme s partnery z ostatních nominujících zemí dohodnuti na další spolupráci. První společné setkání by se mělo uskutečnit na podzim ve Španělsku, příští rok bychom ho chtěli uspořádat my. Jistě budeme hledat cesty, jak úspěšného zápisu dosáhnout.

 

Milada Valečková, 3. 8. 2023

www.msb-jablonec.cz

 

 

Podkrkonošský symfonický orchestr: klasická hudba a humor patří dohromady

SEMILY: Podkrkonošský symfonický orchestr (PSO) vznikl v roce 2007, ale navazuje na mnohem starší těleso, které na Semilsku fungovalo už od roku 1954. Ve své současné podobě patří k největším hudebním uskupením svého druhu v republice a sdružuje muzikanty širokého věkového spektra zhruba od 12 do 80 let. Tvoří ho více než osmdesát amatérských hudebníků, kteří se sjíždějí z okruhu cirka sta kilometrů kolem Semil, kde orchestr sídlí. Klasický repertoár převážně symfonické hudby 19. a 20. století okořeňuje nevšedními pořady ve spolupráci se známými osobnostmi. Letos na jaře to byl stand-up koncert s podtitulem "Dobrou chuť" za průvodního slova komika Petra Vydry, v němž jednotlivé skladby propojovalo téma jídla a pití. Jak vypadá současné dění v orchestru a co chystá pro následující sezonu? O tom všem s gustem vypráví houslistka a předsedkyně PSO Hana Červenková.

Autor článku: 
Irena Koušková

Jak aktuálně žije váš orchestr? Jak často a kde zkoušíte?

Každá sezóna začíná týdenním srpnovým soustředěním, takovou společnou orchestrální dovolenou na nějakém pěkném místě, kde připravíme základ podzimního programu. Ten pak od září pilujeme každý pátek večer a někdy i v sobotu dopoledne v naší zkušebně v sále semilské radnice. Zpravidla v listopadu odehrajeme 3−4 koncerty a od ledna začínáme opět připravovat úplně nový program, s nímž se pak koncertuje v květnu a červnu. Muzikanti se k nám sjíždějí nejen z blízkého okolí, ale i od Vrchlabí, Jičína, Liberce, Mladé Boleslavi nebo Prahy. Velkou část orchestru tvoří i studenti, kteří se vracejí ze škol třeba v Brně, Olomouci nebo Ostravě, takže jsou „srdcaři“ dojíždějící přes půl republiky.

 

Zaujalo mě, že hrajete pravidelně i v Tatobitech (592 obyvatel) – vesnice Libereckého kraje roku 2018. Proč právě tady, v malé vísce? Koncertovali jste naopak už také v zahraničí?

Důvod pravidelných koncertů v Tatobitech je jednoduchý. Byť jde o menší obec, mají tam docela velký sál se skvělou akustikou. Takových je v regionu pomálu. Koncerty tam mají skvělou atmosféru a je vždy úplně plno.

V zahraničí jsme zatím nehráli, ale moc po tom ani netoužíme. Neříkám, že kdyby přišla nějaká hezká nabídka, odmítli bychom, ale cíl fungování orchestru je především interpretovat klasickou symfonickou hudbu pro naše regionální publikum a také umožnit našim muzikantům zahrát si známé a slavné klasické kusy. A ani k jednomu není cestování do ciziny potřeba. Také výjezdy by pro nás byly organizačně hodně komplikované kvůli naší věkové struktuře. Třeba orchestry složené převážně ze studentů, kteří mají hodně volna a žádné závazky, to v tomto ohledu mají asi jednodušší. Před mnoha lety přišla nabídka, aby jel náš orchestr zahrát Smetanu a Dvořáka do provincie Guangxi v Číně, což se samozřejmě zdálo být nabídkou snů, takže jsme to intenzivně řešili. Ale nedopadlo to, vlastně ani nevíme proč, jen jsem se pak doslechla, že tam místo symfonického orchestru jela nějaká rocková kapela… Takže vše skončilo celkem bizarním vyústěním situace, na které už dnes vzpomínáme s úsměvem.

 

Co posluchači nejvíce na vašem orchestru oceňují a naopak co na svých posluchačích oceňujete vy?

Myslím, že diváky nejvíc těší to, že si u nás všichni najdou „to své“. Každý náš program je úplně jiný tematicky i žánrově, někdy se i během jednoho večera dostaneme od náročnějších děl Beethovena, Dvořáka nebo Čajkovského až třeba k Ježkovi nebo Hapkovi. Naopak pro nás má obrovskou hodnotu zpětná vazba od publika v tom, že přibývá diváků, kteří na naše koncerty chodí pravidelně. Přijdou s tím, že primárně tolik nezáleží, co je aktuálně na programu, ale chtějí se podívat na orchestr jako takový, a vědí, že předvedeme zase něco jiného než minule a předminule. Také jsem dostala jednu hezkou recenzi od posluchačky, která psala, že si moc váží toho, že si na nic nehrajeme a držíme se přesvědčení, že vrcholem naší prezentace jsou právě živé koncerty, nikoli „navoněná“ prezentace na sociálních sítích, ať už se pak na pódiu nebo v zákulisí děje cokoli. Je skvělé vědět, že to naše publikum cítí podobně jako my a bere nás i se všemi limity, které jako amatérský orchestr máme a o kterých samozřejmě víme.

 

Jaké limity to jsou?

Je jich hodně a jedná se většinou o věci, které musíte přijmout jako fakt, jinak nemůžete dělat amatérský symfonický orchestr. Samozřejmě naši hráči málokdy dosáhnou technické úrovně hry na nástroj, jakou mají hráči profesionálních orchestrů. Musíme to dohánět zápalem pro věc. Velký problém je také docházka na zkoušky. Lákadel existuje v dnešní době příliš, takže lidé musejí chtít přijet. Musíte je motivovat. Zajímavým repertoárem, skvělým dirigentem, přátelským kolektivem atd. Komplikaci představuje samozřejmě i velká fluktuace hráčů. Muzikanti nám odcházejí za studiem, berou si volno, protože zakládají rodiny, mění zaměstnání, stárnou a už nestačí na svůj nástroj… Důvodů je mnoho, všechny samozřejmě pochopitelné. To k životu patří. Nicméně pro orchestr to představuje neustálé změny, někdy i nestabilitu a nevyváženost v některých nástrojových sekcích, což musíme vždy promítnout třeba i do výběru dalšího repertoáru a podobně. Každého jednotlivého hráče tak vlastně musíte pozorovat a stále reflektovat, zda a jak s ním můžete dál počítat. Je to opravdu náročné. Tohle profesionální orchestry v takové míře určitě nemusejí řešit.

 

Troufnete si i na náročnější repertoár?

Řekla bych, že se do náročnějšího repertoáru pouštíme pravidelně. Provedli jsme několik symfonií, řadu symfonických básní, koncertních předeher atd. Ale ono dost záleží na tom, jak si definujete ono „náročnější“. Někdo asi náročnost posuzuje podle brilantní hráčské techniky, jiný podle procítěné interpretace nebo délky skladeb, kde pak bojujete s udržením koncentrace orchestru. Mně osobně vlastně jako jedna z nejobtížnějších disciplín přišel paradoxně „pouhý“ doprovod Ivana Ženatého v houslovém koncertu Maxe Brucha, kdy byla od orchestru vyžadována téměř neslyšná pianissima a zároveň brilantní přesnost s přednesem sólisty. Myslím, že jsme tehdy obstáli. A vlastně od té doby všem dirigentům, kteří mají tendenci redukovat naši padesátihlavou smyčcovou sekci, říkám, že když jsme zvládli zahrát potichu a přesně tehdy, zvládneme to už kdykoli.

 

V rámci vaší dramaturgie zařazujete i populárnější programy se známými osobnostmi. Jak se vám podařilo domluvit spolupráci s Petrem Vydrou, Alenou Zárybnickou nebo Petrem Stachem? Kdo jim napsal scénář k programu?

Spolupráce se známými osobnostmi vzniká stejně jako samotné nápady tematických programů vždy tak nějak spontánně. Třeba pořad „Předpověď počasí“ přišel na světlo světa tak, že jsme seděli s naším tehdejším dirigentem Josefem Kurfiřtem a lámali si hlavu nad „dušičkovým programem“, hudbou, která by se vztahovala ke smrti. Jenže v tu dobu zrovna kulminovala pandemie covidu a nezdálo se vhodné vytahovat toto téma právě tehdy. A u několikátého piva nás napadlo − co je neutrálnější, než počasí, a kdo jiný by ho měl moderovat, než právě naše nejznámější meteoroložka! Paní Zárybnické se tehdy nápad moc líbil, navíc to k nám měla ze Špindlerova Mlýna kousek, takže se všechno podařilo skvěle propojit a vznikla jedna z nejpříjemnějších spoluprací, jež pamatujeme. Podobné to bylo i teď na jaře s programem „Dobrou chuť“ a Petrem Vydrou, který je z Turnova, stejně jako náš dirigent Martin Hybler. Oba jsou místní patrioti, kamarádi a na scénáři spolupracovali s námi. Koncept scénáře vždy vzejde od vedení orchestru, k němuž patří ještě kolegové Petr Holubička (trubka, tympány) a Roman Mlejnek (kontrabas), ale finální verzi už si pak moderátor/host večera dotvoří sám. Vyplatí se nechat si vzájemnou svobodu. Máme s tím jen samé dobré zkušenosti.

 

Můžete jeden z této kategorie pořadů blíže představit? Půjdete dál cestou populárních témat ve vážné hudbě?

Teď bezprostředně po jarních koncertech mám v paměti právě program „Dobrou chuť“, kterým provázel Petr Vydra. Byl to jedinečný, ale zároveň trochu riskantní projekt, protože se doslova jednalo o spojení stand-up vystoupení a koncertu symfonického orchestru. To je formát, který, alespoň pokud vím, v ČR dosud nikdo neuvedl, takže jsme měli opravdu strach, jak bude publikum reagovat, ale domněnka, že i klasická hudba a humor patří dohromady, se potvrdila a moc jsme si tu uvolněnou atmosféru na koncertech užili. Orchestr divákům dokonce i zazpíval Sbor chasníků z opery Prodaná nevěsta „To pivečko, to věru je nebeský dar“, a také jsme poprvé hráli podle tzv. grafických partitur Martina Hyblera, což jsou obrázky, při jejichž čtení vlastně odhalíte notový zápis a rozezvučíte svůj hudební nástroj. Tematicky jsme hráli hot dog, pizzu, kapra na medu a nudle s mákem. K tomu jsme ale samozřejmě interpretovali i spoustu čistě klasické hudby od Rossiniho, Čajkovského nebo Šostakoviče, která má nějakou (mnohdy překvapivou) souvislost s jídlem a pitím. Petr Vydra se pak v rámci uvádění skladeb od těchto zajímavostí odpíchl a jako excelentní stand-up komik přidal ještě mnoho humoru. S trochou nadsázky by se dalo říci, že to tentokrát byla opravdu show. Všechny koncerty byly víceméně vyprodané, ale kdo nestihl, může se těšit na sestřih na našem youtube kanále. Další populárnější tematické programy máme rozpracované a budeme zařazovat dle situace a prokládat tou „typičtější klasikou“.

 

Jak se vám jako amatérskému tělesu koncertovalo s hudebními profesionály? Už byla řeč o Ivanu Ženatém…

Právě Ivan Ženatý je, s trochou nadsázky řečeno, asi nejznámějším hudebníkem, který našim orchestrem prošel. Jako dvanáctiletý začínal v původním PSO, s nímž i jako student konzervatoře pravidelně sólově vystupoval. Série koncertů, ve které se na podzim 2022 k orchestru po letech vrátil, pro nás byla mimořádným zážitkem. A věřím, že si koncerty užil i on, a možná spolupráci časem zopakujeme. Nikdy nezapomenu, když přišel na první zkoušku s námi a poprvé zahrál. Všichni jsme měli pocit, že sestoupil „bůh“. Bez nadsázky. Když hudbu posloucháte ze záznamu, je to skvělé. Když jdete na živý koncert, dostanete se v prožitku o úroveň výš a zážitek je o 100 % lepší. Ale když to všechno můžete pozorovat z bezprostřední blízkosti a ještě toho být součástí v rámci orchestru, jde o naprosto nepřenositelnou zkušenost. A bylo to tak nejen s Ivanem Ženatým, Marií Fajtovou nebo Janou Siberou, ale velmi často máme podobné zážitky i s regionálními sólisty, třeba s paní Věrou Poláchovou nebo Jaroslavem Patočkou. Jsme za podobné spolupráce vždycky moc vděční.

 

Poměrně často měníte dirigenty…

Dirigenty střídáme. Nebylo tomu tak vždy, ale situace nás k tomuto modelu vlastně donutila a nelitujeme. Dáváme už několik let velký pozor, aby od nás pozvání ke spolupráci dostali jen solidní lidé, kterým záleží více na orchestru a výsledcích společné práce, než na osobním prospěchu a obohacení. Navíc určitá obměna a neustrnutí pouze u jednoho způsobu práce bývají většinou ku prospěchu věci. Pomyslného vrcholu orchestr dosáhl pod vedením dvou dirigentů, konkrétně Josefa Kurfiřta, dirigenta spolupracujícího např. s Divadlem F. X. Šaldy v Liberci  nebo Divadlem J. K. Tyla v Plzni, a s Martinem Hyblerem, který je mimo postu dirigenta také skvělým skladatelem a aranžérem. Teď v srpnu s sebou na soustředění do Březnice bereme novou posilu mezi naše dirigenty, pana Marka Müllera, a jsme na něj moc zvědaví a těšíme se, že to bude zase jiné a nové.

 

Váš největší koncert historie se uskutečnil v roce 2019 − Metallica Tribute Show ve Foru Karlín a v brněnském Bobycentru vidělo na 4,5 tis. lidí. Jak na to vzpomínáte? Lákají vás podobné projekty?

Je pravda, že především koncert ve vyprodaném Foru Karlín nám přinesl skvělý zážitek. Hlavní kouzlo té spolupráce ale spočívalo v propojení s kapelou, které byl orchestr díky zajímavým aranžím jednotlivých písní rovnocenným partnerem. Moc jsme si vše tehdy užili a brali jsme to jako věc, kterou jsme si chtěli vyzkoušet, a povedlo se to. Zároveň si ale myslím, že není nutné takový projekt příliš často opakovat. Bylo to velmi náročné i stran organizace a domluvy se zahraniční produkcí, ale za tu zkušenost jsem vděčná. Podobné nabídky sem a tam přijdou, ale vybíráme pečlivě, protože v některých podobných projektech, kdy symfonický orchestr doprovází rockového nebo popového interpreta, to často bývá jen o přidání orchestru v banálních dlouhých plochách, kdy masa hudebníků funguje spíše jako takový „estetický doplněk“, aby se mohlo vybrat vyšší vstupné. Takové koncerty nás moc nelákají, byť jsou někdy finančně zajímavé, musí mít i nějakou hudební nebo jinou nadstavbu. Odmítli jsme tak už například i hraní ve vyprodané O2 aréně…

 

Opravdu hradíte výdaje na provoz pouze z koncertů? Všechny výdaje za pronájmy sálů, energie atd. platíte ze svého? Máte podporu semilské radnice?

Jsme spolek. Nemáme žádného oficiálního zřizovatele, ani nás neživí granty. Ne, že bychom jejich čerpání mnohokrát nezkoušeli, ale úplně otevřeně to pro nás ve smyslu vložené energie na zpracování grantových žádostí, resp. jejich vyúčtování, versus získané prostředky nevychází dobře. Tu a tam někde požádat zkusíme, ale většinou se jen utvrdíme v tom, že to nemá smysl.

Město Semily nám zdarma poskytuje zkušebnu v sále radnice a zároveň nás podporuje z grantového programu jako jiné kulturní nebo sportovní spolky ve městě. Kdyby toho nebylo – zejména té zkušebny zdarma – museli bychom samozřejmě celé fungování orchestru přehodnotit a změnit. Jsme za tuto podporu moc rádi a stejně tak jsme rádi za několik dalších drobných sponzorů, které máme. Jinak ale dlouhodobě platí, že orchestr si na sebe musí primárně vydělat svou koncertní činností. A to jak na běžné výdaje, jako je honorář dirigenta nebo našich hostů, tak třeba na koupi některých nástrojů nebo drahý notový materiál. Například za zmíněný koncert ve Fóru Karlín jsme si pořídili zvonkohru.

 

Patříte k deseti tělesům v republice, která jsou sdružena v Asociaci neprofesionálních komorních a symfonických těles. V čem vidíte svá specifika?

V dramaturgické originalitě. Ta u nás nespočívá jen v tematických programech, ale i v uvádění skladeb, které se běžně z jakéhokoli důvodu příliš nehrají. To nám otevírá možnost i k určité edukaci našeho publika. Rádi toho využíváme, byť riskujeme, že neznámá zapadlá skladba nemusí mít posluchačský úspěch. Ale máme štěstí a většinou se to podaří. Například ke 100 letům Československa jsme vedle Ježka nebo Sukova sokolského pochodu V nový život zařadili i finále zřídka uváděné Smetanovy Triumfální symfonie vrcholící císařskou hymnou. Nebo o rok později jsme uvedli Beethovenovu skladbu Wellingtonovo vítězství znázorňující jednu z bitev napoleonských válek – do sálu postupně napochodovaly dvě „armády“ muzikantů, které se mezi sebou hudebně „pobily“ a diváci byli nadšení navzdory tomu, že téměř nikdo z nich tuhle skladbu předtím neznal.

 

Větší popularitu mezi amatérskými symfonickými orchestry má bezesporu Police Symphony Orchestra z Police nad Metují. Čím to je?

Je pravda, že na Police Symphony Orchestra se nás lidé často ptají, protože používají stejnou zkratku jako my. Myslím ale, že každé z PSO dělá něco úplně jiného. Zatímco u nich filmová a populární hudba představují těžiště jejich činnosti, my je používáme jen jako takové „koření“. Je jasné, že popové písně hrané v nádražních halách s muzikálovým zpěvákem mají určitě větší marketingový i posluchačský potenciál než operní program se sólisty z Národního divadla v městském kulturním domě. Tomáš Klus je také určitě populárnější než Ivan Ženatý. V tom, co dělají, jsou samozřejmě skvělí. Ale my nabízíme něco jiného a srovnávání „PSO“ a „PSO“ tak za mě není na místě. Navíc s nikým nesoutěžíme a na popularitě obecně nám moc nesejde. To by naše sociální sítě vypadaly úplně jinak. Podstatné je jen to, že muzikanti jsou u nás spokojení, na koncertech máme plno a diváci se za námi rádi vracejí.

 

V čem vidíte výhody amatérského tělesa oproti profesionálům? Co vás posouvá vpřed?

Abych byla upřímná, vnímám v tomto srovnání spíš nevýhody. Co si v amatérském orchestru nevymyslíte a nezařídíte, to nemáte. Když nesežene dost hráčů určité úrovně a nezajistíte, aby pravidelně chodili na zkoušky, nemáte orchestr. Když pořadatele nepřesvědčíte, že zrovna ten který váš program je to, co rozhodně chce uvést, nemáte koncerty. Když si po nocích nevytvoříte plakáty a grafiku, nemáte čím propagovat svou práci… a mohla bych pokračovat. Vše, co je v profesionálním orchestru automatické a nikdo nad tím ani nepřemýšlí, je pro nás de facto luxus.

Výhodu vidím jedinou, a tou je svoboda a volnost. Všechno můžete totiž udělat tak, jak se vám líbí, jak chcete a kdy chcete. Nejsilnějším hnacím motorem je radost našich muzikantů ze společného hraní a zkoušek, nadšení z toho, že si zase zkusí spolupráci s někým novým, nebo zahrají, co ještě nehráli. A pak samozřejmě zpětná vazba od našeho milého a laskavého publika.

 

Jaké budou nadcházející programy?

Letos na podzim nás čeká spolupráce s novým dirigentem, kterým bude Marek Müller, nově jeden z dirigentů Ústřední hudby Armády ČR, pedagog a sbormistr. Pod jeho vedením provedeme ve spolupráci s pěveckými sbory z Liberce a Děčína monumentální Mši za mír Karla Jenkinse, což je novodobá skladba věnovaná obětem války v Kosovu v roce 1998. Posluchačsky je to velmi přívětivé, hráčsky zajímavé a tematicky – vzhledem k dnešní geopolitické situaci – až nečekaně aktuální dílo. Navíc podobný program jsme dosud nepřipravovali, takže se na něj moc těšíme. Pro rok 2024 chystáme dva programy k oslavám „Roku české hudby“ a zároveň výročí 200 let od narození Bedřicha Smetany. Jak je naším zvykem, k oběma oslavám přistoupíme trochu netradičně, ale více zatím prozrazovat nemohu. Snad jen, že se diváci budou mít opravdu na co těšit – my se těšíme už teď!

 

https://pso.ic.cz/

Česká kultura před Sametem a po Sametu / Martin Jan Stránský

ČR-USA: Pokračovatel známé rodiny Stránských nese náročný úděl služby demokracii a kultivaci svobodné společnosti v této zemi s úsměvem. Má den rozpočtený na minuty, kromě své lékařské praxe řídí polikliniku na Národní třídě, vydává legendární časopis Přítomnost (a ani on nenašel v jeho archivu žádného Hitlera – gentlemana), glosuje do něj i jinam veřejné dění. Ale také pokroky v medicíně a zejména ve svém oboru, neurologii, která má v současné době překotného vývoje IT technologií a umělé inteligence co říci k budoucnosti člověka. Jakožto Homo politicus se prostřednictvím dalších veřejných aktivit snaží vést nekonečný boj s českou povahou, kterou však, dle svých slov, nade vše miluje. A to i přes fakt, že jeho rodina, ve všech svých členech doslova zosobňující Masarykovskou republiku, musela v roce 1948 emigrovat do USA, aby si zachránila životy.  

Pradědeček Adolf Stránský – novinář, politik, zakladatel Lidových novin a také ministr obchodu v Kramářově první československé vládě, spoluzakladatel Československé národní demokracie, od roku 1920 senátor. Dědeček Jaroslav Stránský – právník, novinář a také ministr (spravedlnosti a pak školství). Otec Jan činný podobně jako oni, byl rovněž poslancem československého parlamentu do kritického roku 1948, poté spoluzakladatel Československého stolu Rádia Svobodné Evropy. Jeho syn Martin se již narodil v USA, ale od roku 1990 znovu postupně zakotvil v Česku.  Zvolením do zastupitelstva MČ Prahy 1 v roce 2010 se stal jediným příkladem čtyř generací, které sloužily svobodné republice. 

Autor článku: 
Martina Fialková

Jak moc pro vás byla určující rodina, ze které pocházíte? Probíhalo vaše americké dětství a mládí tak, že musíte být připraven na návrat sem nebo jste se spíš připravoval na tamní život a kariéru? 

Oboje. Protože jsme doufali, že návrat bude, ale nevěděli jsme kdy. Myslím si, že každého překvapila rychlost „sametové revoluce“ – fakticky žádná revoluce to nebyla, takže rychlost pádu želené opony. 

Prakticky řečeno, my jsme vždy žili v mentalitě exilu, a ne emigrantství, protože otec od rána do večera pracoval pro Svobodnou Evropu, dědeček od rána do večera pracoval pro BBC. Byli jsme obklopeni československou komunitou v NY, která de facto také pracovala pro návrat svobody v Československu. Mezi ně patřili Ferdinand Peroutka, Pavel Tigrid a další. A v tom prostředí nebyla pochybnost, že ten den přijde. Pokud jde o mého dědečka, ten mne odmalička vychovával v tom, že jsme Stránští, že máme určitou tradici, jsme českoslovenští patrioti, a předpokládal, že ten návrat přijde během mého života. A podle toho postupoval – ve všem. Takže jsme skutečně „přešlapovali na místě“ a čekali, až to přijde. Mezitím jsem v USA vystudoval vytouženou medicínu a začal pracovat.   

 

A necítil jste se někdy tím rodinným předurčením omezen? Neměl jste nikdy pocit, že vlastně chcete dělat něco úplně jiného, než rodina očekávala? Třeba žít v Americe a dělat tu lékařskou kariéru, než se vracet do nějaké malé země? 

Ale ono se to nevylučovalo. Jako dítě jsem bral tu situaci jako samozřejmost. Vedle toho jsem se vždy chtěl stát lékařem a žil jsem život, jak jsem si myslel, že se má žít. Když přišla ta výzva se sem vrátit, přestože jsem se narodil v exilu, považoval jsem ji opět za samozřejmost, čistě ze dvou logických důvodů. Jednak jsem znal práci mých rodičů a předků pro to, aby se ten okamžik stal. A pak tu byla ta morální křivda, protože bolševik vzal a zničil všechno to, co jsme my, Stránští, vybudovali. Došlo tu k morální korupci a selhání, které bylo nutno napravit. Cítil jsem se tak, jako by někdo mně osobně sáhl do kapsy a vzal mi peněženku, kterou mi tam dali otec a dědeček. A jednoduše řečeno, chtěl jsem ji zpátky. 

 

Dlouhou dobu jste ale musel střídat Česko a USA, kde zůstala většina vaší rodiny … 

Tehdy jsem ještě neměl děti. Otec už byl starší a nemohl zvládat časté cestování. Něco jsem s ním koordinoval, ale padlo to na mne, otec mne zkrátka vyslal. Začalo to tak, že nám Jiří Ruml ještě před revolucí poslal samizdatové Lidové noviny, kde byl tehdy šéfredaktorem, a s nimi dopis. Psal v něm, že se tady asi něco bude dít. A že až se to stane, byl by strašně rád, kdybychom se vrátili, aby se naše síly se znovu spojily, pokud možno na původní adrese. Takže se otec na mne podíval, a řekl: „Tak pojedeš ty…“ 

 

Kdy došlo k tomu pocitu, že už jste opravdu doma tady v Česku, a do USA jedete jen na návštěvu? 

Já jsem se vždy řídil tím, že musím být tam, kde potřebuji být. Pracoval jsem v Americe jako lékař donedávna. Měl jsem standardní soukromou i fakultní praxi (na univerzitě v Yale), což jsem postupně otesával. Když měli na univerzitě nedostatek profesorů, tak jsem tam pobýval víc. Asi do roku 2000 jsem čas dělil tak napůl, ale pak se poměr překlopil sem a nyní jezdím do Ameriky jen tak na 10 dní do roka. Mezitím se věci dávaly dohromady na základě iniciativ, které jsem tu založil a lidí, kteří tu se mnou spolupracují. Práce tady přibývala a tam ubývala, takže to vše choreograficky do sebe zapadlo.

 

Kde se narodily vaše děti? 

Všechny tři jsou narozené v Americe, ale všechny už žijí tady. Začaly školu, už tu mateřskou i základní školy v Česku. Ale bohužel stále platí, že dobrá americká gymnázia i vysoké školy jsou mnohonásobně lepší než ty naše. Můj nejstarší syn si tam po univerzitě našel na nějakou dobu i práci, ale pak stejně přišel sem, do Česka. Mladší syn hned po něm, a dcera, která také dostudovala specializaci v interní medicíně v N.Y. a po dokončení atestace už je tady taky.

 

Takže mají pocit, že jsou v Praze doma a mají být tady? 

Bezesporu… 

 

Zůstaňme ještě chvíli u vašich studií. Proč jste si v medicíně vybral právě neurologii? 

Dělal jsem nejdříve internu, která mne velice zajímala, ale pak jsem se v rámci výuky v ní dostal k neurologickým pacientům. Neurologie se mi líbí proto, že je v ní ještě pořád nutné hodně přemýšlet o tom, co člověk dělá, je velmi důležité mluvit s pacientem. Není to jen objednávání testů. Má takové elegantní “sherlockholmesovské” uvažování ohledně diagnóz. A posléze se ukázalo, že na základě nejnovějších technologií je to fascinující specializace. 

Dnes už víme o mozku tolik, že dokonce můžeme používat neurovědy k řešení filozofických otázek, například Proč jsme si vymysleli Boha? Co je vědomí? Co se stane s myšlenkami po smrti? Dnes to nejsou jen bulvární úvahy, ale přes vědecké poznatky si objasňujeme odpovědi na tyto otázky. 

 

To je fascinující. Co se tedy současná neurologie domnívá, že se s těmi myšlenkami stane? 

To samozřejmě přesně nevíme, ale na druhé straně víme spoustu zajímavých věcí. Například to, že každý atom, který je v našem těle, je tady od počátku vesmíru a bude tu do jeho konce. A víme, že tyto atomy jsou i v našem mozku a vytvářejí část sítě, která tvoří naše myšlenky a naši paměť. Dále víme, že tento náš atomový svět je vlastně složen z menších částic – tak zvaných kvantových částic. A to je úplně jiný svět a má úplně jiná pravidla. Čas v něm neexistuje, ale ohýbá se. Nejen dopředu, ale podle některých výzkumů i dozadu. Zároveň je to svět, který běží rychlostí světla. A když používáme relativistickou fyziku, tak víme, že čím rychleji něco běží, tím více se čas zpomaluje. Dále si představte, že každá částice v tomto světě je spojena s jinou částicí někde ve vesmíru. A ty mohou být pár centimetrů nebo i pár milionů kilometrů od sebe. Když jedna z těch částic změní své charakteristiky nebo svoji rotaci, tak ta druhá, ať je kde je, to okamžitě udělá také. A nikdo neví proč. Jedná se o dvousměrnou ulici. To znamená, že teoreticky to, co se odehraje kdesi ve vesmíru, teď ovlivňuje částice, které jsou v našem mozku. Spojením těchto předpokladů dohromady vzniká hypotéza, že to, co je v naší hlavě, včetně konstrukce myšlenek, může přetrvat v nějaké formě i po naší smrti. Dostáváme se sice do komplikovaných úvah, ale rozhodně, v žádném případě, po tom, co zemřeme, “to nekončí”.  


Tak to je dobrá zpráva! Alespoň máme nějaký důvod se až do konce o něco snažit. Děkuji za povzbuzení pro čtenáře! Ale zpět do přízemního života a k vašemu přesunu do Česka po tom „Sametu“. Vzhledem k tomu, jak jste byl připraven, asi vás tady moc věcí nezaskočilo. Ale přece jen, realitu tady jste neznal. Když jste se tu pak fyzicky ocitnul, bylo něco, o čem jste si říkal: Tak tohle nepřežiju? 

Myslím, že si to jako Češi říkáme všichni každý den (směje se), protože je to v naší povaze. Podle mne je český národ úžasný, miluji ho, je pro mě navíc psychologicky fascinující. Myslím si, že mezi všemi kulturami jsme národ, kde mají lidé v sobě neuvěřitelné protiklady. Když jste v Německu nebo v USA, tak to, co v člověku vidíte, je to, co platí. Ale tady to neplatí. 

 Někdo může na vás působit naprosto roztomile, ale bohužel je schopen i největšího možného podrazu.  Ta charakterní konzistentnost nám chybí. Tento sklon nám zpevnil bolševik, ale bylo to tu i před tím.  Do jisté míry se z toho stále probíráme, musíme si to přiznat.

 

Po roce 1989 jsme se sami sebe ptali, jak dlouho bude trvat, než se z toho všeho dostaneme. Ale to jsou dvě roviny: ekonomická a mentální, společenská, kde to nešlo zdaleka tak rychle jako u ekonomiky. Říkalo se, že to bude tak 20 let, já jsem odhadovala 30, ale vidím, že i to bylo ještě málo. 

Já myslím, že je důležité se zeptat, kde je to měřítko a co má být ten cíl, že jeden den se probudíme a řekneme si: To je ono, teď jsme se „z toho dostali“. Kdysi řekl Masaryk, že to chce 50 let, aby se sem demokracie nejen vrátila, ale byla pevně vybudována. Ale já myslím, že už to neplatí, protože se doba úplně změnila na základě globálního mraveniště, kterým se svět stal. Rozmělňuje se povaha každého národa, tradiční modely se rozpadávají, mění se systémy, lidské chování, právo, a pravidla. Instituce se oslabují, kultury spějí do jedné, demokracie se stává nerelevantní, protože je dávno suplovaná transglobálním kapitalismem a nadnárodními organizacemi.  

 

Pojďme raději zpátky na Národní třídu v Praze, do domu, který působí jako oáza stability. Patřil a znovu patří vaší rodině. Kromě toho, že zde funguje poliklinika, kterou jste založil a vedete, tu sídlí opět i redakce Přítomnosti, a je tu stále i známý Topičův salon – výstavní síň, která vznikla jako součást nakladatelství Františka Topiče, knihy jeho produkce máme mnozí ještě v knihovně po rodičích nebo prarodičích). Jak Topičův salon vypadá dnes? 

Dnes už dobře, poté, co jsme jej během asi 13 let zrekonstruovali. Stálo to hodně peněz a času, protože Československý spisovatel, organizace, která tam do roku 1989 sídlila, při odchodu zničila a ukradla vše, co se dalo, parkety, mramory… Ale od začátku se naštěstí podařilo najít správné lidi, kteří výstavní a aukční tradici převzali. Působí zde firma Art Consulting Brno, a dělají to velice dobře. Salon je rozdělen do dvou částí. V menších síních se střídají výstavy, v té velké je aukční síň. Udržují tradici a mezi veřejností je naše galerie vnímána jako jedna ze tří, ne-li první nejuznávanější soukromá galerie svého typu. Takže z toho mám radost.  

 

Vy sám prostory Topičova salonu občas využíváte pro své další veřejné aktivity, které jste rozvinul ve více směrech. Různá setkání, semináře, konference. Připomenu jen nedávnou konferenci na téma „Doba nejistoty“ s předními novináři a sociology. Jsou podobné akce něčím, co jste chtěl dělat od začátku? 

Nejdřív jsem musel vyhrát vleklý restituční spor se třemi organizacemi, které nám ukradly majetek a nechtěly ho vrátit zpátky. Potom, co jsem se pomalu postavil na nohy, jsem vždy upřednostňoval tu tradici. Už na začátku jsem dostával nabídky od různých investorů. Pamatuju si, že hned v roce 1990, ještě restituce ani neproběhla, jsem dostal nabídku prodat dům za milion amerických dolarů, kterou jsem na místě odmítl. Pak jich chodilo víc, také tu chtěli udělat autosalon Mercedes... Nezapomeňte, že to byla divoká 90. léta. Ale mne ani nenapadlo, že by se dům na Národní třídě nevrátil původní tradici, je to přeci památkově chráněný objekt. 


Jste nejenom lékař, ale zároveň i tvor psavý, takže občasně můžeme číst vaše úvahy a glosy nejen v časopise Přítomnost, o kterém ještě bude řeč, ale i jinde. Nedávno jste přispěl do sborníku Trvalé zdraví zajímavým úvodem. Shrnuje základní body, do nichž dospěla současná lékařská praxe. V podstatě je to dost velká kritika současného zdravotního systému…ovšem s paradoxním závěrem. 

Napsal jsem to, myslím, pro nějaký kongres. Chtěli na mně, abych zhodnotil hlavní body praxe současné medicíny, což je hrozně těžké. Ale nějak se to podařilo a článek se i rozšířil.  Od té doby, co jsem to napsal, se nic nezměnilo, spíše se to všechno jen potvrdilo, což vám odsouhlasí každý lékař tady – například to, jak jsme přehlceni administrativou, pod kterou se pacient ztrácí jako člověk – a to je jen jedna z těch deseti tezí, o kterých tam píšu. 

 

Takže ten systém je tak silný, vlastně silnější než všichni lékaři, kteří s ním nejsou spokojení, dohromady?

V každé zemi je zdravotnictví silným systémem tím, že je založeno na kombinaci různých důležitých faktorů, jako je ekonomika státu, sociální vnímání občanů a tak dále. Je třeba obrovský rozdíl mezi Amerikou a Evropou včetně České republiky. Například Amerika je jediná civilizovaná země, která nenabízí lékařskou péči svým občanům. Všichni si ji musí koupit, a z toho důvodu má nejhorší zdravotnictví ze všech zemí OECD z hlediska efektivity a konkrétních výsledků. 

 

A možná i nejdražší? 

Právě pro to. No a my sice máme velice levné zdravotnictví, ale z hlediska jakékoliv centrální organizace se jedná o typického českého kočkopsa. Náš systém-nesystém tvoří skupina jednotlivých ostrovů, které nemají jasně stanovené vzájemné propojení. Zaprvé jich je moc, zadruhé každý pracovník se chce držet své pozice. Chybí jakákoliv efektizace či standardizace. Hned vedle jedné dobré nemocnice funguje druhá s tristní péčí. Máme tu různé státy ve státě – například firma Agel vládne nad velkou částí Moravy. Na úrovni lékařů, hlavně na venkově, panuje totální absence komunikace mezi jedním a druhým. Pacient je nedoléčen na jednom pracovišti, tam mu řeknou, aby si našel další péči jinde, místo aby mu to zařídili a vykomunikovali. To považuji za absolutní barbarství. Lékař se má hlavně postarat o to, aby pacient byl uzdraven, a když to nedovede, nebo to nechce dělat, musí mít tu slušnost, aby pro něj zařídil další kontakt. To se tady neděje.  Celý stav je navíc odsouzen k neúspěchu tím, že se tu ministři zdravotnictví střídají jako blechy na psovi. 

I tak, nějakým způsobem to funguje, a když se podíváme na výsledky a porovnáme se s Evropou, nejsme na tom špatně.  Navzdory tomu, co jsem řekl, máme tady i skvělé lékaře, kteří jsou obětaví, a kteří se rovnají s těmi nejlepšími všude ve světě. Bohužel, soustřeďují se převážně ve fakultních nemocnicích, nikoliv v těch menších či na venkově.

 

Právě vy ale neordinujete jen tady v Praze, na Národní třídě, ve své poliklinice, ale také na vesnici na okraji Vysočiny, kde máte chalupu. Tam máte ordinaci otevřenou o nedělních odpoledních, a fungujete tam de facto jako všeobecný venkovský lékař. Musí být velmi zajímavé střídat praxi tady v Praze a tam. Co vás k tomu vede? 

Svým způsobem je to pro mne velice důležité. Nejen tady, ale v každé zemi vlastně ten venkov, to je ta země. A když poznáte lidi na venkově, myslím, že oni vám nabídnou pohled na život, který ve městě nedostanete. Mají jiný přístup ke zdraví, nejsou na tom tak finančně dobře. Myslím, že by to měla být povinná část péče o pacienta pro každého lékaře. Měli bychom pomáhat nejen těm lidem, kterým chceme a tam, kde je to pohodlné. Medicína je sice profese, ale také povolání, a v tom vidím důležitý rozdíl. V tom povolání by se měl člověk aspoň částečně obětovat. 

 

Děláte to i kvůli sobě, abyste získal větší přehled o společnosti, protože se společenskými tématy zabýváte i jinde? 

Lidi mne baví, zajímají mne jejich názory na všechno, rád se setkávám s někým, kdo mne něčím překvapí. 

 

S tím zjevně souvisí i humoristicky laděná kniha, které jste se před časem dopustil. Jmenuje se Deník doktora z Mrnic, což je ovšem fiktivní jméno té vesnice. Pokud vím, byl tento pravdivě-fiktivní deník vyhlášen nejlepším humoristickým dílem roku Obcí spisovatelů.

To vzniklo tak, že těch zajímavých případů typu „Vesničko má středisková“ bylo tolik, že jsem si je začal zapisovat. Když uplynulo pár let, zjistil jsem, že už toho mám docela velký štos. Mezitím jsem k nám na chalupu zval kamarády, příbuzné a všichni byli dojatí tím, co v okolí viděli. Dokonce tam dorazilo i pár lidí z České televize, a všichni říkali: “Tohle musíš sepsat“. Ta obec i kraj kolem jsou totiž skutečně nějak unikátní. Tak jsem tu knihu napsal, má dodnes docela úspěch. Práva jsem prodal dokonce i jednomu producentovi, který by z toho rád udělal nějaký seriál. Ale o to nejde. Knížku jsem vlastně napsal i ke 100. výročí vzniku republiky 2018. Mohl bych napsat svůj standardní filosofický článek k tomu výročí, ale to by nikdo nečetl. Tak jsem si řekl, že v rámci toho, co jsem tam u nás zažil a stále zažívám, zkusím zmapovat český charakter jiným způsobem. Chtěl jsem předat jisté nadčasové pocity.  Samozřejmě se mnou potom rok a půl nikdo z té obce nemluvil, i když v knížce mají všichni přezdívky. Ale pak si na to ti, co mají nadhled, zvykli, a teď už je to dobré. Také si asi uvědomili, že neví, jestli někdy zase nebudou potřebovat doktora (směje se). A když zjistili, že by z toho mohl být i nějaký seriál, tak se mne naopak ptají, kdy to bude, a jak moc nebo málo bude v něm ten jejich charakter vystupovat. To psychologické divadlo zkrátka funguje… a jedeme dál. 

 

Tímto se můžeme přesunout na vaši vinici, kterou jste nad obcí na stráni založil. Je tam jediná, protože je to vlastně bramborářský kraj, takže je to de facto místní rarita. Co vás k tomu nezvyklému pokusu vedlo? 

Když jsme koupili náš pozemek, zjistili jsme, že po stavbě chaty zbyla ještě hodně velká část.  Tak jsem vždy musel požádat někoho, kdo by mi to zoral, aby tam nerostly různé plevely. A jeden rok jsem se rozhodl, že ten plevel spálím. Vznikl požár, který byl vidět asi 20 km daleko, přijeli hasiči ze dvou krajů a dostal jsem šíleně vynadáno. Shodou okolností ten rok v obci uspořádali malý festival vinobraní, který organizoval místní občan, Jiří Kocián, který tam má malou vinici. Tak mne napadlo, že když tam má víno on, na takovém zastrčeném pozemku, který moc nevyhovuje, a já to mám krásně slunečné, na kopci nad Želivkou, že bych to víno zkusil. On mne hned spojil s vinaři z Kutné Hory, což je naše nejlepší vinařství ve středních Čechách, ti udělali rozbory půdy atd. Výsledky byly dobré, takže jsem našel 25 dobrovolníků, koupil sud piva, upekli jsme prase a za víkend jsme měli vinici. A od té doby na ní od května do října pracuju každý víkend. 

 

Což je vlastně tak trochu i osa děje vaší knížky… 

Z Prahy odjíždím ve čtvrtek po práci, vracíme se v pondělí. Mám tam ještě jednoho pomocníka, a samozřejmě, když je vinobraní nebo se stříhá víno nebo se dělají jiné větší práce, najímáme další brigády.  Je to opravdu jediná registrovaná vinice na Vysočině, hospodaříme na ní už 10 let a za tu dobu se nám podařilo získat dokonce i zlatou medaili z mezinárodní soutěže. Pěstujeme biovíno, myslím, že velmi chutné, odrůdy Solaris a Hibernal, odolné proti plísním a mrazu.

Mohu ale říci, pokud se do toho chcete pustit, tak to absolutně nedělejte. Je to příšerná dřina. Najděte si blázna, jako jsem já, přijeďte na jeden nebo dva víkendy, užijte si tu práci, kupte si pár láhví a spokojeně odjeďte domů…. 

 

Vrátíme se ale do Prahy. Ještě jsme se nedotkli Přítomnosti, časopisu s velkým kreditem a tradicí, který založil váš dědeček Adolf Stránský, tehdy majitel Lidových novin, z finančního daru, který TGM poskytl mladému talentovanému novináři Ferdinandu Peroutkovi. Peroutka Přítomnost vedl a přitáhl k ní tehdejší novinářskou špičku. Vy v tradici pokračujete. Za dobu, co Přítomnost vydáváte, se už několikrát přerodila, přešla z tištěné do on-line verze, ale stále existuje. Jak se jí daří a jaký má, myslíte, vliv? 

Doba je naprosto nevyhovující pro jakékoli intelektuální časopisy, nemluvě o tištěných na papíře. Kdokoli si dnes chce přečíst fundovaný článek o čemkoli, najde si ho na webu a nemusí za to platit. Jsem přesvědčen, že do konce mého života všechny intelektuální periodické publikace bud’ úplně zaniknou nebo budou fungovat jako ostrůvky dotované svými mecenáši. A to je případ Přítomnosti. Stojí to ohromné peníze, je ztrátová. Ale má svůj klub čtenářů, o který nemůžeme přijít, a který se během doby vytříbil. Objektivně jsem přesvědčen, že patří mezi nejlepší časopisy v této zemi. Většina článků je otevřená, předplatné je velmi nízké. Ze všeho nejdůležitější je, že Přítomnost čtou lidé, kteří umí přemýšlet, a taky kteří rozhodují o věcech. A v tom je její velký vliv. Jsou totiž dva způsoby, jak ovlivnit společnost. Ten první je vytvořit bulvár, který čte každý, a druhý je, vytvořit něco, co využívají hybatelé společnosti. A my nemáme na ten první cíl a ani bychom to nechtěli dělat, a proto se věnujeme tomu druhému.  

 

Sám jste před medicínou studoval také dějiny umění a současně i hru na klavír.  V nedávné době jste se stal mecenášem smyčcového souboru Martinů Strings Prague, co vás k tomu vedlo? 

Na klavír ještě hraju, i na jiné hudební nástroje – v mé knížce i ve skutečnosti dokonce i na skotské dudy. Vždy jsem miloval komorní hudbu, a proto se mi moc líbí tento soubor, který má 12 členů, a repertoár, který hraje. Je to jako trio nebo kvartet, kde slyšíte ty delikátní nuance, ale má už docela robustní zvuk, přestože to není vyloženě velký orchestr. Martinů Strings mají také velmi pěkně dramaturgicky vyladěné programy, které s nimi precizně nastudovává houslista Jaroslav Šonský, jejich zakladatel. A upřímně řečeno, když už jsem se konečně oddlužil z toho, co jsem splácel na rekonstrukce všeho toho kulturního majetku, znovuzaložení Přítomnosti a tak dál, je na čase, abych tu kulturu nadále podporoval.  

 

Nejste sice přímo v politice, ale máte ji geneticky v krvi. Ocitl jste se tak v týmu poradců kolem paní Evy Pavlové, manželky prezidenta. Jak se to stalo a jakou roli zde máte? 

Setkal jsem se s lidmi, kteří začínali plánovat kampaň pana prezidenta. Měl jsem několik poznámek včetně toho, že mne zaujala paní Pavlová, kterou jsem vnímal jako velice sympatickou a důležitou osobnost pro celou kampaň. Byl jsem pak požádán, abych jí v té věci asistoval. Ona totiž toužila, vzhledem k dřívějším povinnostem během působení jejího muže v NATO a vzhledem k nemoci, kterou překonala, spíše po klidnějším režimu. Pomáhal jsem jí, když se pak v kampani stala aktivnější, a nakonec jsem vlastně působil jako takový neformální doktor/psycholog pro celý tým Petra Pavla, včetně toho, že jsem udělal psychologické profily všech kandidátů a připravoval prezidenta na debaty. Dnes jsme právě v situaci, kdy paní Eva hledá cestu, co a jak dál. Jsem v neformální skupině lidí kolem ní, připraven pomoci. Paní Eva má obrovský potenciál už jen tím, že tvoří velice pozitivní tandem s prezidentem a že je elegantní, sympatická a upřímná. Vždyť nic takového, s výjimkou Hany Benešové, jsme tu neměli. Myslím, že pro národ je výborným vzorem. Navíc to pomůže tomu, že posílí pozici žen, což nutně potřebujeme. Mým přáním je, aby se tu zakotvila instituce úřadu první dámy, aby například z rozpočtu kanceláře prezidenta šla určitá část na kancelář první dámy, kde by měli být úředníci a tajemník. Opatrně se snažíme vytvořit něco, co vydrží. 

Musím ale říct jednu věc: Celá ta kampaň za zvolení Petra Pavla byl pro mne obrovský zážitek. Nikdy jsem neviděl tým, který by tak silně dokázal táhnout za jeden provaz. Byla to naprosto mimořádná zkušenost, a to nemluvím jen o České republice, ale i z mých mezinárodních zkušeností. Nikdy jsem tak dobrý tým v ničem, v nemocnici, ve škole, na univerzitě, kdekoli, nezažil. A bylo to pro mne i obrovské zadostiučinění.

A ještě je tu příběh, kterým bych to rád uzavřel: Když totiž Petr Pavel na začátku kampaně oznámil svoji kandidaturu, přinesl jsem mu kravatu, kterou dostal můj pradědeček, Adolf Stránský, člen první Masarykovy vlády, od prezidenta Masaryka. Je to tmavomodrá kravata s českými lvíčky. A řekl jsem Petru Pavlovi, aby ji vrátil na Hrad. Pak řadu měsíců probíhala ta kampaň, a on se prezidentem skutečně stal. A když při inauguraci kráčel Vladislavským sálem kolem mne, ukázal si na hrud´– a měl kravatu na sobě. 

To byl jeden z nejkrásnějších okamžiků mého života, kromě těch, kdy se mi narodily děti. A tady to můžeme skončit.

 

 

Podcast Místní kultury / s Jindřichem Štreitem, fotografem

SOVINEC: „Já jsem fotograf, který čeká,“ říká v podcastu Místní kultury Jindřich Štreit (*1946). Trpělivost při hledání té pravé chvíle, kdy zmáčknout spoušť, se mu vyplatila. Jeho záběry lidí z vesničky Sovinec, kde žije už víc než půl století, jej proslavily doma i ve světě. Ještě před tím ho ovšem přivedly do komunistického vězení, když jejich syrovost a autenticita pohoršily cenzory. Pobyt ve vazbě mu přinesl mnoho nepříjemností, ale také ho později inspiroval ke snímkům z věznic, jednomu z témat, kterým se věnoval po roce 1989. Tehdy se před ním otevřelo mnoho možností, především cestování po světě, včetně pobytů v exotických a velmi vzdálených zemích. Jak sám přiznává, všude hledal a fotografoval obyčejné lidi s jejich všedními životy, kteří ho jako fotografa vždycky zajímali ze všeho nejvíc. V podcastu hovoří Jindřich Štreit také o své pedagogické práci, výstavách a dobročinném projektu Věřím na zázraky, se kterým v současné době neúnavně objíždí republiku.

Autor článku: 
Hana Soukupová

 

Poslouchejte nás také na:
Google Podcasts Logo Anchor.fm Logo Spotify Logo Apple Podcasts Logo Amazon Music Logo RSS Logo

Listen on Google Podcasts

Česká kultura před Sametem a po Sametu / Stanislav Picek

ČR-ZAHRANIČÍ: Architekt Stanislav Picek do roku 1983 žil a působil v Československu. Pak ho z vlasti vyhnala touha svobodně se pohybovat za vysněnou prací, která mu byla vším. Příležitosti ve světě se nabízely, ale tehdejší režim tomu stavěl překážky. Původně nechtěný odchod se časem stal životní nutností. Svou stopu v podobě originálních staveb a projektů s důrazem na funkčnost, estetiku a konstrukční logiku zanechal Stanislav Picek v řadě zemí světa počínaje Persií přes Švýcarsko, Kanadu, USA, Japonsko i Belgii. Po předčasné smrti milované ženy, belgické houslové virtuosky Edith Volckaert, se v roce 1996 rozhodl k návratu. Od té doby v Česku už zrealizoval řadu pozoruhodných staveb a návrhy nových dále vznikají. Jeho architektura je zastoupena ve významných galeriích jako je Pompidou Centre v Paříži, také v Národní galerii a v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Z realizací vzniklých po návratu je možná nejznámější multiplex Anděl City v Praze, rekonstrukce Masarykova náměstí v Lázních Bohdaneč nebo také design interiéru a podoba informačního systému v pražském tunelu Blanka.

Náš rozhovor vzniká ve stínu starých stromů nedaleko za Prahou, kde stojí jeho „Křivoklátský letohrádek“. Rekreační stavba s podtextem společensko-kulturního využití, v roce 2004 oceněná Grand Prix. Začněme ale v místech, kde architektura na vnímavou dětskou duši zapůsobila poprvé.

Autor článku: 
Martina Fialková

Pocházíte z Lázní Bohdaneč. Stalo se to tam?

Ano, rodiče měli nádhernou novoromantickou vilu se štuky, s prejzovou střechou, terasa s balustrádami do zahrady. Otec měl v přízemí ordinaci jako obvodní lékař, později se stal vedoucím lázeňským lékařem. V Bohdanči jsem začal chodit do školy a možná ta vila byla tím, co mne hned v dětství inspirovalo. Bohužel ji dnes úplně pokazili různými nevkusnými změnami a prvky, takže když jsem v Bohdanči po návratu z emigrace realizoval nové náměstí, tak jsem se svému rodnému domu v podstatě vyhýbal.

 

Co dalšího ještě přispělo k vašemu zájmu o architekturu?

Otec měl několik kamarádů – architektů, například to byl Richard Podzemný, který v Praze navrhl stadion v Podolí nebo slavný dům v Dejvicích, takzvaný „skleňák“. A ten mi vozil časopisy o architektuře, které jsem si vášnivě rád prohlížel. To už jsme žili v Kladrubech, kde otec založil známý rehabilitační ústav a s architektem Podzemným tam řešili výstavbu bazénů, tělocvičny, podzemní chodby spojující starý objekt s novými. Takže i to mne zajímalo. Navíc jsem měl v příbuzenstvu arch. Vladimíra Weisse, spoluautora Žižkovského nákladového nádraží, dnes je to už národní kulturní památka. Dělal i něco pro Expo 58. A ten k nám jednou přijel do Kladrub a ve vitríně našel zvířátko, snad kočičku, kterou jsem si vymodeloval z hlíny. A tehdy prohlásil: „Z toho kluka bude výtvarník…“

 

A nebyl daleko od pravdy, protože první odbornou školou, kterou jste navštěvoval, byla Střední uměleckoprůmyslová škola. Takže jste ještě nevěděl přesně, že chcete být architektem?

Když je někomu 14 let, tak se hledá. I politicky to byl problém, byl jsem už přihlášený na řemeslo, pasířství, ale nakonec se nějak podařila ta uměleckoprůmyslová škola v Praze, kde jsem studoval výstavnictví a interiér. A to výstavnictví mne chytlo. Měli jsme i zajímavé další předměty, reklamu, aranžérství, takže jsme třeba aranžovali výklady v Domě módy na Václaváku nebo jsem jezdil na Liberecké výstavní trhy, kde jsem modeloval různé výstavní scény…

 

Byl na té škole tehdy nějaký kontakt se západním světem nebo jeho trendy?

To jsem nějak nevnímal, ale myslím, že toho moc nebylo. Ale nepochybně v této zemi vždy byli šikovní výtvarníci, a tyto obory byly u nás na výši. To se pak projevilo i na EXPO 58 v Bruselu, kde Češi vyhrávali jednu cenu za druhou.

Ve škole jsem dostal zadání, výstavní stánek, takovou skládačku pro různé využití, a nějaký architekt v maturitní porotě se vyjádřil: „Tak tenhle chlapec bude jednou dělat světovou výstavu.“ Vzpomněl jsem si na to po mnoha letech ve Vancouveru, kde se jeho výrok stal skutečností.

Oba ty výroky byly asi mezníky, které v životě dítěte, mladého člověka jsou důležitými motivačními body. Což si třeba, jako tehdy já, ani neuvědomuje.

Pak přišlo studium samotné architektury na ČVUT, to jsem už věděl, že to chci dělat. První dva roky byly trošku krušné, protože tam byly technické předměty, a já jsem ze střední školy netušil nic o integrálech. Dál už to ale byla zábava…

 

Jak dnes hodnotíte tehdejší studia? Potřeboval jste si později v zahraničí nějaké znalosti doplnit? Byly v tehdejším systému nedostatky?

Absolutně ne, naopak, úroveň výuky byla vynikající. Když jsem pak byl v tom takzvaném světě, neměl jsem žádný problém, i když jsem v Kanadě musel samozřejmě dělat nostrifikační zkoušky.

 

Čím si to vysvětlujete, když jsme tady byli tak uzavřeni světovým vlivům? Bylo to třeba tím, že v té době ještě učili takoví kantoři, kteří čerpali z tradic první republiky?

Určitě. Například československý pavilon na Expo 58 navrhli tři autoři. Profesor František Cubr, který mne učil na akademii, opravdu vynikající architekt. Dalšími byli Josef Hrubý, autor obchodního domu Bílá labuť nebo Domu módy na Václavském náměstí, a Zdeněk Pokorný. Většina architektů dělala paneláky, neměli jinou možnost, ale tito tři pánové plus otec Evy Jiřičné, s jehož rodinou jsme se také stýkali, seděli v mansardě bývalého paláce Práce na Václaváku a pracovali na prominentních projektech, protože to prostě uměli.

Důležité pro mne bylo, že jsem měl možnost už jako kluk, do tohoto ateliéru nakukovat. Pánové mi tam vždy nanesli projekty, na kterých pracovali, na jeden stůl a nechali mne se v nich přehrabovat. Pro moje dětské oči to byl zázrak, možná to bylo důležitější než obě dvě vysoké školy potom. Oni mi zkrátka nastavovali laťku – měl jsem obdiv k úrovni jejich práce.

Hezkou historku mám i z doby, kdy jsem byl na technice. Přinesl jsem profesoru Cubrovi několik malých papírových modýlků nějaké budovy, kterou jsme měli navrhnout. Velmi dlouho si je prohlížel, a pak řekl: „Pane Picek, vy máte spoustu nápadů…“ Moje studentské ego vyletělo do 30. patra. Ale on pokračoval. „No jo, ale kdybyste je neměl, tak byste tady nemohl študovat…“ Ego opět spadlo. „A víte, jaký je rozdíl mezi študákem a majstrem?“ Zdvořile jsem čekal, co bude, a on řekl: „Majstr si dokáže z těch mnoha nápadů vybrat ten správný a dotáhnout ho do konce.“ A to je pro mne dodnes memento, kterého se držím a vždy se sám sebe ptám: Je to to ono? Je to dotažené? Když se dnes podíváte na některé stavby, které vznikají, často nejsou dotažené do konce. Nemají konstrukční a funkční logiku, nejsou kompozičně vyvážené.

 

Co pro sebe považujete za zlom, výzvu nebo první úspěch?

Zase se vracím k profesoru Cubrovi. Když jsem u něj byl na Akademii výtvarných umění, což bylo navazující tříleté studium pro ty, kteří už měli vystudovanou šestiletou techniku, zadali nám školní práci, navrhnout památník Ostravské operace v Hrabyni. Panem profesorem jsem byl vyzván, abych obeslal vypsanou soutěž. Jenže já jsem tam cítil to politické zabarvení a když jsem pak vyhrál druhou cenu (první nebyla udělena), tak jsem se projevil jako nespolupracující, takže byl realizován návrh, který dostal třetí cenu. Ale při práci na tom modelu pan profesor přišel na korekci a měl nějakou poznámku, které jsem tehdy oponoval. Po čase přišel znovu, podal mi ruku a řekl mi: „Pane Picku, já už vás nemám co učit, já mám svoji cestu, vy máte svoji. Buďme přáteli.“ Bylo to velké gesto velkého člověka. Velmi mne to dojalo, ztratil jsem svého guru.

 

Bral jste v té době práci architekta jako příležitost, jak se dostat z tehdejšího Československa ven?

Tehdy vůbec ne. Po škole jsem sice nevěděl, kam jít, kde začít, tak jsem se nechal zaměstnat v Ústavu školských staveb. Ale tam byla hrozná nuda, jen jsme tam odškrtávali něco podle směrnic, jenže já jsem tvůrčí člověk, který to nemohl vydržet. Šel jsem tedy na volnou nohu, což bylo možné jedině pod tzv. Fondem výtvarných umělců. A to byl úžasný čas, protože jsme byli svobodní. Kamarád Vojta koupil na Šumavě starou ruinu a já mu ji pomáhal přestavět. Přes den jsme v zimě běžkovali a po večerech při lahvi myslivce jsme tvořili. Dokonce se nám neuvěřitelnou souhrou všech okolností podařilo zabránit zbourání řady šumavských kostelíků, určených tehdy k demolici. Později jsem si tam koupil a zrekonstruoval chalupu i já.

V době uvolnění koncem 60. let jsem podnikl pár cest. S kamarádem Dušanem jsme si ve Vídni přivydělávali lisováním van, a pak jsme za ty peníze o prázdninách jezdili stopem po Itálii. V srpnu 1968 jsem byl v přístavu v Bari a nerozuměl jsem tomu hlášení, které se ozývalo z tlampačů… Praga, Praga… Dojel jsem stopem do Vídně, tam jsem se dozvěděl, co se děje. Měl jsem možnost zůstat. Nabízeli mi stipendium ve Vídni nebo i do Harvardu a já pořádně nevěděl, co je Harvard (směje se). Ještě jsem nějakou dobu lisoval ty vany, ale pak jsem ztratil nervy a koupil si lístek zpátky do Prahy. Říkal jsem si, že sem patřím, i když si všichni klepali na čelo. A byl jsem tu ještě 15 let.

 

Co bylo vaším prvním velkým úspěchem, který vás dovedl do světa?

Měl jsem už na té volné noze něco za sebou, kdosi asi sledoval moji práci z dálky, a představili mne v tzv. Art Centru, které tehdy vyváželo kumštýře do zahraničí. V té době dělali zakázku pro perského šáha k příležitosti 2 500 let perské říše v Íránu, i něco pro Indiru Gándhíovou. A ležela tam poptávka navrhnout pro Teherán muzeum kolem jednoho už existujícího monumentu v zahradách. Připletl jsem se nějak do cesty a dostal jsem úkol něco vymyslet. A moje návrhy se Peršanům líbily. Bylo mi 29 let, toto byla první velká praktická zkušenost. Ministerstvo kultury Iránu požádalo naše ministerstvo, ať tam toho kluka, co to navrhnul, pošlou. V Teheránu jsem pak strávil dva roky, podle mých návrhů tam postavili to muzeum a audiovizuální divadlo, na jehož programu se podílela řada československých umělců. A vznikly ještě další návrhy na velké plovoucí kulturní centrum, které jsem nazval Pangea, podle prakontinentu, který se rozpadl do pěti kontinentů. Technické možnosti stavbu tehdy ještě nedovolily zrealizovat. Dodnes její siluetu používám jako logo).

Přijel jsem zpátky z Íránu a najednou se objevil nějaký pan Kerscher z Německa, který obchodoval s květinami distribuovanými letecky do 24 hodin po celé Evropě. Viděl to muzeum, co jsem udělal v Teheránu, a přišel do Art Centra: „Já chci toho kluka, co to tam dělal.“ Pro něj jsem pak navrhl generální ředitelství firmy Florimex ve Frankfurtu, kam jsem každý měsíc létal.

Takhle nějak se rozběhly moje zakázky po Evropě. A v tom momentě nastoupili tajní od StB. Zajímali se, co dělám v zahraničí, tentýž estébák za mnou chodil jeden den po Frankfurtu a druhý den v Praze. Chtěli spolupráci, chtěli mi zarazit cesty, ale já jsem odolával. Pak už se to ale nedalo vydržet a ve mně to „ruplo“.  Byl jsem na týden v Holandsku, tam tekla nějaká říčka. A já jsem vzal troje klíče – od bytu na Hřebenkách, od chalupy na Šumavě a od auta – a hodil je do té řeky. A šel jsem na kanadskou ambasádu požádat o azyl.

 

Proč zrovna na tu?

Měl jsem ve Vancouveru už zmíněného kamaráda Dušana, který se ženou utekl v roce 1968. Já byl na dálku kmotrem jejich dceři. A když už mám emigrovat, tak co nejdál. Trvalo ještě šest měsíců, než mi povolili vstup do Kanady. V Holandsku jsem maloval byty, opravoval fasády, hlídal známým dům, když jeli na dovolenou, krmil kočky …A pak jsem letěl do Vancouveru. To byl nejkrásnější moment mého života. Z výšky jsem viděl, jak pravoúhlá osnova Severní Ameriky začala přecházet do nepravidelné struktury Skalistých hor a jezer při západu slunce. Prvně jsem se nadechl svobody a úplně jsem se z toho rozbrečel.

Měl jsem štěstí, protože ve Vancouveru se právě rozjížděly přípravy na EXPO 86, nové síly byly potřeba. Následně se mi s jednou místní firmou podařilo zvítězit v soutěži na pavilon Britské Kolumbie a Náměstí národů, které bylo i po skončení výstavy zachováno až do dnešních dnů.

 

Na fotkách jsem si všimla, že ve Vancouveru jste měl svatbu se svojí ženou, Belgičankou Edith Volckaert. Kde jste se vlastně poznali? Byla to vynikající houslistka, velmi úspěšná a vyhledávaná virtuoska, která hrála s nejlepšími orchestry a dirigenty nejen v Evropě, ale i v Japonsku, Číně i Americe.

Poznali jsme se už v Praze. Měla recitál v Rudolfinu a byl to tehdy úžasný zážitek. Chtěl jsem jí za celé publikum nějak poděkovat, a tak jsem koupil známou Plickovu fotografickou knihu Praha, a zanechal ji pro ni v hotelu. Myslela si možná, že to nějaký starší pán… Asi za měsíc mi krátkým dopisem poděkovala a poslala mi nahrávku Mozartových koncertů. Pomyslel jsem si, že to je zdvořilá dáma, a nic dalšího mne nenapadlo. Ale pak asi za rok či dva jsem dostal zprávičku, že bude hrát v Praze znovu, na Pražském jaru. Koncert dirigoval Libor Pešek. Šel jsem do Smetanovy síně, poslal jsem květiny, a po koncertě v salonku sledoval frontu zájemců o autogram. K mému údivu se náhle rozhlédla, a zeptala se mne: „Vy jste pan Picek?“ „Ano, jsem…“ „Tak já vás zvu na večeři.“ Ona mne! Nakonec to bylo naopak. Než odletěla, měl jsem možnost jí ukázat Prahu. Po čase už jsem emigroval do Vancouveru. Za nějakou dobu jsem dostal pozvání do Švýcarska, kde jsem měl zajímavou zakázku, rekonstrukci domu z 18. století, takzvaný Mandelbaum. Zde jsme se s Edith znovu sešli. Bylo to ve Vevey, kde měli její rodiče vilu. Následovalo několik společných týdnů v Bruselu a na nakonec za mnou přiletěla na prázdniny do Vancouveru. Zde jsme se na trávníku v Japonské zahradě vzali.

Na podzim Edith zahajovala v Belgii koncertní sezonu, v publiku byla královna Fabiola, se kterou se měly velmi rády. A ta se jí ptala na novinky. Edith odpověděla: „Právě jsem se vdala.“ A panovnice na to, že by tedy ráda poznala pana manžela. „Promiňte, madam, manžel žije na jiném kontinentě.“ Vznikalo z toho spoustu humorných historek, byl jsem v belgické společnosti asi často považován za fiktivního manžela.

Edith pak vždy se mnou pobývala tam, kde jsem právě pracoval, připravovala se na svoje koncerty a pak odlétala na turné. Takhle jsme žili ve Vancouveru, následně v Los Angeles, kde jsem mimo jiné stavěl vilu v Santa Barbaře, k jejímž majitelkám jsme pak moc rádi jezdili i na návštěvu. A pak i v Japonsku, kde jsem měl několik projektů, ale to už Edith začala být nemocná a přála si vrátit domů, do Bruselu. To byl důvod, proč jsem v Japonsku ukončil svoje působení. Edith se v Belgii léčila, stále hrála a vyučovala až do posledních měsíců. V roce 1992 bohužel zemřela a já jsem se z toho vzpamatovával dlouhé roky. Byli jsme vyvážený pár, který se absolutně doplňoval. Díky ní jsem měl to velké štěstí poznat svět klasické hudby, kterou jsem vždy miloval, z největší blízkosti. A také ona byla schopná porozumět mojí práci. Zůstaly mi po ní vzácné housle a mnoho nádherných vzpomínek. Nechal jsem zpracovat řadu jejích živých nahrávek z koncertů na CD a jsou přístupná na YouTube.

 

Stanislav Picek bere do rukou knížečku ve francouzštině, jejíž vydání inicioval a také graficky upravil, a čte text muzikoložky Noëlle Lans: „Čas od času se zjeví na této planetě vzácná bytost, jejíž eminentní kvality vyzařují zázračné světlo.“

Její osobnost totiž skutečně kromě té muziky vyzařovala ještě něco navíc. Zažil jsem, že na jejích koncertech lidé často plakali.

 

Máte tři občanství – české, kanadské, belgické. Od roku 1996 opět žijete v Česku, v Praze. Podle řady krásných a naprosto všestranných realizací i podle toho, jak o své práci mluvíte, je vidět, že je vám vším: nejspíš i zábavou, paradoxně možná také odpočinkem. At´ už jde o novostavby, rekonstrukce historických objektů, veřejná prostranství nebo zahrady, vidím tu vždy jakousi lehkost a nadčasovost. Co považujete vy sám v architektuře za nejdůležitější?

Každá stavba by měla mít především funkční a konstrukční logiku. Měla by zapadat do kontextu města, krajiny či přírody, respektovat genia loci daného místa. Dobrá architektura je harmonická a kultivovaná, není rušivá vůči svému okolí. Dokáže se vyvarovat schválností. Jednoduše ctí svůj účel, ne rozmary architekta… a pokud to téma dovolí, měla by mít i nějaký filosofický podtext. A nedej Bože, třeba i trochu poezie

Živé řemeslo v Levíně. Hlína, oheň, keramika

LEVÍN: V malebném městysu Levín v Českém středohoří žije méně než 200 obyvatel. Mezi nimi tři keramičky, které obnovují tradici hrnčířského a keramického řemesla, pořádají akce na podporu keramiky, ale také koncerty či cestopisné přednášky. Ženy s mnoha nápady, sny a vizemi, které se nebojí naplňovat. O své tvůrčí cestě hovoří za celý spolek dvě z nich, Alena Šumová a Magdaléna Brožová.

12.08.2023
Autor článku: 
Hana Galiová

Jak začal příběh spolku Levínská keramika a kdo všechno do něj patří? Čím si vás Levín přitáhl? 

Spolek Levínská keramika byl založen v roce 2021 třemi keramičkami působícími v Levíně, Alicí Tomáškovou, Alenou Šumovou a Magdalénou Brožovou. Do Levína nás přivála několikasetletá hrnčířská tradice a genius loci tohoto výjimečného místa. Navázaly jsme na nepřerušenou tradici výroby keramiky pořádáním sympozií. První jsme uspořádaly v roce 2013.

 

Je zajímavé, že ve spolku jsou jen ženy – keramičky. Čím to je?

Nevíme, zda je to náhoda, nebo osud, ale takhle se to sešlo. Samozřejmě hrnčířům mužského pohlaví se nebráníme, naopak, přivítáme každého nadšeného keramika.

 

Můžete představit způsob vlastní tvorby, tvůrčí proces? Předpokládám, že každá z vás má svůj osobitý styl a cestu. 

Každá z nás má jiný projev a styl, používá jinou technologii výpalu a vyrábí jiný druh zboží. Je to užitková keramika, umělecká keramika, čajová keramika, skulptury a další druhy. Pokračujeme v levínské tradici vypalování keramiky dřevem, ale nebráníme se ani výpalům v elektrické peci. Levín nám přináší spousty inspirace, proto je naše keramika pestrá a různorodá.

 

Kdo vás podporuje, s kým spolupracujete, jaká je současná komunita spojená s keramickým řemeslem v Čechách?

Máme velkou podporu od obecního úřadu i Ústeckého kraje, pomáhá nám také ICUK − Inovační centrum Ústeckého kraje. Městys Levín je členem Asociace evropských keramických měst, od které čerpáme podporu, pomoc a inspiraci. Co se týče české hrnčířské komunity, spolupracujeme s řadou hrnčířů, hlavně s těmi, co se zabývají podobně jako my technologií výpalu dřevem. Setkáváme se, sdílíme, pomáháme si, spolupracujeme a bavíme se.

 

Máte vazby i na zahraničí?

Ano, letos jsme na akci Dobrý den, keramiko!, která byla v Levíně v květnu, pozvali ke spolupráci kolegy ze Slovenska – ti na náměstí vypalovali koksovou pec. Během sympozií se sekáváme s partnery z Německa, Kanady; v Levíně pobýval a tvořil i keramik z Číny.

 

Dá se v dnešní době keramikou „uživit“ nebo máte i jiná zaměstnání?

Keramikou se samozřejmě uživit dá, zaleží na nastavení a životní situaci každého. Prvořadé ale pro nás není zbohatnout. Máme svůj životní styl a tomu odpovídající priority. To, co vytváříme, nám přináší hluboký smysl, uspokojení a naplnění, svobodu. Na druhé straně to s sebou nese finanční nejistotu a práci, která nemá stálou pracovní dobu, ani dovolenou. Dvě z nás dělají keramiku na plný úvazek, jedna jako vedlejší činnost při zaměstnání.

 

Jak své aktivity a keramiku kromě akcí propagujete? Využíváte pro prodej internet, kamenné obchody, galerie? 

Propagaci děláme hlavně přes internet, sociální sítě, web, email, informační centra, kam dáváme letáčky. Zviditelňujeme se také na trzích a jarmarcích, kam jezdíme. Největší propagace pro nás je přes spokojené zákazníky, kteří se k nám opakovaně vracejí a dál nás doporučují svým známým. Samozřejmě prodáváme i přes internet, ale především je to přímo z našich dílen, kam zákazníci rádi přicházejí. Mohou u nás nahlédnout pod pokličku tvorby, prohlédnout si ateliéry, vidět pece a proces výroby. Velice oblíbené jsou Dny otevřených dílen, kdy si lze řemeslo i vyzkoušet.

 

V průběhu roku pořádáte akce a jarmarky. Kdo na ně nejčastěji jezdí?

Jsou to především lidé z blízkého okolí, kteří naše akce navštěvují již opakovaně. Přijíždějí ovšem i návštěvníci z daleka, a to nejen za keramikou, hrnčířskou historií, ale i krásami Levína. Často nás poctí návštěvou i turisté z Německa. Jarmarky pořádáme od roku 2014 a za tu dobu se naše akce staly, dalo by se říct, tradicí. Nejbližší událostí bude 12. 8. 2023 keramický jarmark. Věříme, že přijedou zase noví zájemci, kteří ještě na žádné akci nebyli.

 

Podílíte se ve svém oboru na vzdělávání a předávání znalostí dalším lidem? Dětem, dospělým…

Každoročně pořádáme akci Dobrý den, keramiko! Při ní si může široká veřejnost vyzkoušet práci s hlínou. Kdo projeví větší zájem o řemeslo, může si individuálně domluvit lekce keramiky. Spolupracujeme i s učni ze Střední odborné školy řemesel v Praze.

 

Protože rozhovor je pro Místní kulturu, zastavíme se ještě u místa samotného. Máte zpětné vazby od návštěvníků a návštěvnic, že díky vám objevili Levín, zajímavé místo v Českém středohoří, na které se budou rádi vracet?

Máme řadu nadšených ohlasů a reakcí nejen na naše akce a keramiku, ale i na samotný Levín, který objevuje díky hrnčířskému řemeslu stále víc a víc lidí. Vzbuzuje údiv, že tak nádherné místo s bohatou historií bylo donedávna tak málo známé a navštěvované. Lidé, kteří sem přijdou, vnímají Levín jako opravdovou perlu Českého středohoří s neskutečným geniem loci. Kdo jednou přijel, rád se opakovaně vrací a stále nachází něco nového.

 

Nejbližší akce Levínské keramiky:

12. 8. Keramický jarmark

16. 9. Levíno

9. 12. Adventní jarmark

 

Více na levinskakeramika.cz

 

Rozhovor s Marií Kinsky o festivalu současného pohybového umění KoresponDance

PRAHA, ŽĎÁR NAD SÁZAVOU: Také letos se mohou těšit příznivci současného pohybového umění na další edici festivalu KoresponDance. Ten již po jedenácté zve na jedinečný program, tentokrát na téma Architektura a krajina. Tanečníci, akrobaté a pohyboví umělci z domácí i zahraniční scény nabízejí bohatou plejádu site-specific a in-situ představení, jako obyčejně nejprve v Praze a následně ve Žďáru nad Sázavou, kde se koná hlavní část festivalu. Pražská část se odehrála 27. června open air v prostranství Pragerovy kostky, kde tancem a novým cirkusem symbolicky oslavila 100. výročí narození architekta Karla Pragera. Oslavy ve Žďáru pak budou patřit 300 let od úmrtí legendy české architektury, Jana Blažeje Santiniho, který zde zanechal nesmazatelnou stopu a díky němuž se město pyšní zastoupením na seznamu UNESCO. Program zde ve dnech 13. až 16. července intervenuje do veřejného prostoru ve městě, na tamní zámek, Zelenou horu a Dolní hřbitov. Pohybové umění a architektura k sobě totiž mají velmi blízko…  

od 13.07.2023 do 16.07.2023
Autor článku: 
Barbora Hajná

Festival KoresponDance letos připomíná výročí dvou významných architektů, Karla Pragera a Jana Blažeje Santiniho. Proč jste se rozhodli oslavit právě tyto osobnosti a zvolili jste téma Architektura a krajina?

KoresponDance je festival pohybového umění. Tanec a nový cirkus mají mnoho společného s architekturou, protože tyto různé umělecké disciplíny se řídí stejnými fyzikálními pravidly. Jsou spojeny s gravitací a potřebou se od ní osvobodit: skoky, visy nebo velkými otvory v opěrných zdech a riskantními výškami. Symboly spojené s tělem se používají i v architektuře: například půdorys kostela kopíruje lidské tělo v horizontální poloze atd. Prostředí nebo krajina jsou pro obě důležitým kontextem a mění vztah návštěvníka k budově nebo představení. KoresponDance se o tato témata vždy zajímal, a proto je to outdoorový festival, který svá představení přizpůsobuje místům, kde jsou prezentována veřejnosti.

Letošní významnou událostí pro obyvatele Žďáru jsou oslavy třístého výročí narození Santiniho, stavebního umělce, který ve městě zanechal velkolepé architektonické stopy a na kterého jsou místní lidé právem hrdí. Celý program ve Žďáru je zaměřen na interpretaci architektova díla prostřednictvím speciálních pořadů přizpůsobených místu konání a tématu. V Praze jsme hledali protipól k Santiniho dílu, abychom zdůraznili různé způsoby myšlení, a vybrali jsme architekta Pragera, který také slaví významné výročí: 100 let od svého narození. Proto se pragerovská část festivalu konala v CAMPu, v budově zvané CUBE. Santini pracuje s křivkami, s harmonií, vytváří zvláštní styl, který odpovídá místu a ovlivňuje prostředí. Pragerův vztah k budově je vztahem sochaře navrhujícího objemy s ortogonálními rovinami. Klademe si také otázku místa bez architekta, centrálního místa města Žďár, a způsobu, jakým zde žijí jeho obyvatelé. Právě všechny tyto myšlenky, koncepty a citlivosti nás vedly k sestavení programu KoresponDance 2023 pro Prahu a pro Žďár.

 

Jak se architektura a jména jubilantů konkrétně promítnou do pohybových žánrů a do programu?

Identifikovali jsme nejdůležitější otázky, které si tito architekti kladou, a hledali jsme pořady, které mohou klást otázky stejné.

Symbol čísel pro žonglérskou společnost Tall Tales, práce na spojitosti a křivkách s představením Yin Zéro, kde dva současní vířiví dervišové nechávají své žonglérské míčky nepřetržitě kroužit na svých tělech. Rezonance, představení vytvořené speciálně pro kapli Zelené hory ve spolupráci s francouzskou společností Fetes Galantes a českým orchestrem Collegium 1704, nebo velkolepé Requiem – Veselá smrt francouzské umělkyně Beatrice Massin, uváděné na úpatí kopce u rozkošného malého hřbitova, který se v 18. století nikdy nepoužíval. Mimořádné a meditativní dílo Elišky Brtnické o gravitaci s názvem Thin Skin... Toto téma je příliš bohaté na to, aby se dalo obsáhnout v rámci jediného festivalu.

 

V čem byl odlišný pražský festival od hlavní části ve Žďáru?

Program v Praze byl složen z nového cirkusu a street dance a probíhal jeden den: workshop, čtyři představení a moderované diskuse mezi diváky a umělci, zatímco program ve Žďáru trvá čtyři dny. Kromě současného tance zahrnuje program i novou site-specific tvorbu a práci s místními obyvateli, kteří se účastní několika představení. Součástí programu je také velké množství workshopů pro veřejnost i odborníky a filmový program vzniklý ve spolupráci s dalšími dvěma mezinárodními festivaly.

Praha i Žďár nad Sázavou však mají společné téma, a tak vždy zařadíme nějaký program uvedený v Praze i ve Žďáru. Letos je to Yin Zéro od souboru Compagnie Monad.

 

Jaký je váš favoritní bod v programu, na který se obzvláště těšíte?

To je těžká otázka, miluji totiž každé z představení, které jsme s manažerem Casperem de Vriesem vybrali. Jsem ale zvědavá na výsledky dvou připravovaných představení: Rezonance v kapli na Zelené hoře a Ferst Dadler kráčí, kde se sejde asi padesát Žďáráků, kteří nám předvedou své vidění Santiniho v tanci a písni.

 

Festival je mimo jiné známý tím, že pracuje se sociálními skupinami a vytváří pro ně speciální projekty. Které komunity to letos budou a jakým konkrétním způsobem je zapojíte?

Letos jsme se rozhodli vytvořit pouze jeden velký projekt s místními obyvateli a proměnit jej v moment mezigeneračního setkání několika existujících skupin. Teenageři ze ZUŠ, ženy nad 65 let, učitelé tance, studenti konzervatoře a další tak budou společně tvořit a sdílet s diváky svou vizi Santiniho. Jako každý rok požádáme školáky, aby vystoupili s představením, které připravili během roku s profesionálními choreografy na školní témata, a tým letního tábora festival zahájí. I letos se na festivalovém jevišti představí více než 130 místních obyvatel spolu s umělci z celého světa. Jako vždy festival kromě příslušných workshopů nerozděluje diváky a nabízí jednotný program pro všechny věkové kategorie.

 

To dokáže tančit opravdu každý?

Od okamžiku, kdy víte, jak se pohybovat, od okamžiku, kdy si uvědomujete, co děláte, když se pohybujete, jste schopni tančit. Jen do toho musíte vložit svou poezii a představivost! Radost z tance přetrvává, pokud nebyla v raném věku potírána úvahami typu: „Co to děláš? Chovej se slušně!“ nebo „Vypadáš ošklivě!“, případně „Ty opravdu nemáš smysl pro rytmus!“. Stačí se podívat na úspěch našich dam nad 65 let ve Žďáru a v Praze… promlouvají k srdcím svých diváků! Každý bez výjimky má svým tělem co říct, dokonce i lidé s postižením, kteří mohou mít nesmírně inspirativní citlivost nebo způsob pohybu. Jediný rozdíl je v tom, že víte, komu děláte radost: Svým přátelům? Neznámým divákům? Otázkou je znát své schopnosti, uspět ve svém umění: amatér bude jednou vynikající a podruhé ne. Profesionál si bude držet svou úroveň s ambicemi pro publikum.

 

Jaký je vztah veřejnosti k současnému tanci, pohybovému umění a novému cirkusu obecně? Proměnil se tento postoj v letech?

Vždy existuje strach ze současného umění, strach z jeho nepochopení. Současné umění však chce ke svým divákům promlouvat prostřednictvím jejich citlivosti, představivosti a zkušeností. Ti, kteří jsou otevřeni svým pocitům, pak pochopí! Tanec také naráží na základní morální bariéru. Vždycky je tu ta podivná myšlenka, která číhá na špinavé straně těla… Dejme mu prostor, aby mohlo mluvit o všem! Tělo říká mnoho a především odhaluje vnitřní krásy, které nelze vyjádřit slovy!

 

Na zámku ve Žďáru aktuálně budujete Kreativní centrum Vysočina, na něž jste na jaře získali dotaci z Národního plánu obnovy. Jaké zde máte plány a komu by mělo centrum sloužit?

Jsme rádi, že na konci roku 2025 otevřeme kulturní Kreativní centrum Zámek Žďár na Vysočině. Má být tvůrčím centrem především pro performery a pohybové umělce, ale také jim umožní spolupráci s profesionály z kreativního průmyslu (architektura, film, muzejnictví atd.) a s odborníky: výzkumníky, vědci, pokročilými pedagogy, ale i průmyslníky, kteří se potřebují přeorientovat na svou tvorbu. Centrum je určeno profesionálům z Vysočiny a umělcům z celého světa. Bude mít k dispozici více než 2 400 m², z toho 800 m² se sedmimetrovými stropy pro cirkusové umělce! Jako rozšíření toho, co už děláme ve Žďáru nad Sázavou, zde budou pracovat umělci na rezidenčních pobytech a my budeme podporovat spíše jejich výzkum než výsledky. Jedná se o momenty v kariéře, kdy je třeba vždy ukázat výsledek, aniž by byl čas na přeorientování a riskování. Centrum přivítá veřejnost, která bude mít možnost se s umělci setkat a pracovat s nimi. Plánuje se také programová nabídka. Tato zcela flexibilní budova bude schopna umístit dvě scény, jednu pro 180 a druhou pro 500 diváků.

 

Více informací o programu a festivalových pasech na www.korespondance.cz.

 

 

Podcast Místní kultury / s architektem Josefem Pleskotem

ČR: "Já chápu architekturu jako široce otevřený společenský obor, takže se budu snažit radit nejen v tom, jak někde opravit římsu," říká o svém budoucím působení na Pražském hradě Josef Pleskot, který se stal  externím poradcem prezidenta Petra Pavla pro architekturu. Rád by do dalších let nasměroval Pražský hrad tak, aby se otevřel návštěvníkům, ale zároveň nebyla opomenuta nutná bezpečnostní opatření. V podcastu připomíná Pleskot proměny Hradu v čase, za různých hlav státu a za různých architektů. On sám už jednou na Pražském hradě působil, a to za prezidenta Václava Havla, kdy se tento prostor otevíral - stejně jako celá společnost - demokracii a nové svobodě. V rozhovoru se vrátíme i hluboko do minulosti, do doby jeho mládí. Uznávaný a oceňovaný architekt vzpomíná na svá studia i bytové semináře, bilancuje profesní dráhu a zmiňuje i těžkosti, se kterými se musí architekt potýkat. Zastavíme se také u jeho  nedávné úspěšné výstavy v pražském Museu Kampa, která byla otevřena k jeho sedmdesátinám, a dozvíme se, co jej v současné době v české architektuře těší a co jej naopak dovede rozzlobit.

Autor článku: 
Hana Soukupová

 

Poslouchejte nás také na:
Google Podcasts Logo Anchor.fm Logo Spotify Logo Apple Podcasts Logo Amazon Music Logo RSS Logo

Listen on Google Podcasts

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře