pondělí
27. září 2021
svátek slaví Jonáš

Články a komentáře

Články a komentáře

Sonda do života uměleckých spolků v obcích do 3 tis. obyvatel – Galerijní ulice

JISTEBNÍK: Česká republika je „kulturním národem“ a má se v tomto ohledu čím pochlubit, jeho velká „síla“ tkví v hojném kulturním a uměleckém dění v menších sídlech a obcích. Oficiální statistika kultury tuto oblast nesleduje. Často se však setkáváme s dotazy, kolik lidí v České republice se vlastně věnuje ve svém volném čase umění a kultuře, a zda a jak by se této oblasti dalo pomoci. Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS), příspěvková organizace Ministerstva kultury, oslovil proto s žádostí o spolupráci knihovny, které bývají v obci centrem kulturního dění nebo mají o kulturním dění v dané lokalitě ucelenější přehled. Dnes představíme jejich fotografický, sochařský, výtvarný a vůbec všestranně umělecký tip, Galerijní ulici z obce Jistebník v okrese Nový Jičín, „jedinou galerii, která může fungovat i v průběhu přísných vládních opatření“.

Autor článku: 
Irena Koušková

„Galerijní ulice je ͵galerieʹ s bezbariérovým přístupem s možností prohlídky na kole, na koni, autem, v zimě na saních i běžkách. Je otevřená nonstop. Bez zákazu kouření a fotografování. Jsme jediná galerie, která může fungovat i v průběhu přísných vládních opatření.“

 

Galerijní ulice, z. s.: umělecký spolek, Jistebník, okres Nový Jičín, Moravskoslezský kraj, 1600 obyvatel. Na anketní otázky odpovídá Jan Lipina, předseda spolku

 

Představte se… Co jste v Jistebníku vymysleli a uskutečnili? Jak těžké bylo pro myšlenku galerijní ulice nadchnout sousedy? Co vystavujete? Nebojíte se vandalů? Je galerie přístupná celoročně?

Již osmým rokem si mohou návštěvníci Jistebníku prohlédnout unikátní Galerijní ulici. Jedná se o jedinou ulici, která je, byť trochu z recese, v obci pojmenovaná. Galerijní ulice je bezmála 300 metrů dlouhá a po její celé délce jsme umístili na domech a plotech velkoformátové fotografie.

Podařilo se nám s manželkou během relativně krátké doby jednoho měsíce přesvědčit všechny obyvatele Galerijní ulice, ať se nechají nafotit. Dvoumetrové fotografie ozdobily všechny domy v ulici. Zdálo se nám to málo, a tak jsme oslovili ostatní obyvatele Jistebníku, aby sáhli do svých rodinných alb a vyhledali snímky staršího data, na kterých jsou oni nebo jejich blízcí.

Po jejich zpracování, během krátké doby, ploty ulice ozdobilo bezmála sedmdesát velkoformátových historických fotografií. Tento cyklus jsme nazvali „Takoví jsme byli“. Fotografie se průběžně obměňují. Návštěvníci mají možnost zhlédnout i historické snímky známých osobností z oblasti kultury a sportu, třeba bývalých olympioniků (V. Máchy, bratrů Svojanovských, V. Čáslavské, manželů Zátopkových...). Většina z těchto osobností Galerijní ulici navštívila. V horní části ulice jsou pak fotografie, které zachycují současné dění a aktivity Galerijního spolku, který se má čím pochlubit. I tyto fotografie se průběžně obměňují a nepřízeň počasí jim vůbec nevadí. Část snímků, hlavně ty s obyvateli domů, jsou tady již sedmým rokem. Po celé období nedošlo k úmyslnému poškození fotek a věříme, že tomu tak bude i nadále.

 

Můžete stručně představit i sám sebe jako hlavního organizátora? Co je vaší profesí?

Do Jistebníku jsme se přestěhovali z Ostravy před dvaceti lety. Mým koníčkem kromě sportu byla už od mládí fotografie. Od roku 1991 se stala mojí profesí, konkrétně fotografie reklamní a výtvarná. Dodnes mě živí. Avšak nejsem to jen já, ale i manželka Alena, která vyučuje výtvarnou výchovu na Gymnáziu Olgy Havlové v Porubě. Samozřejmě se věnuje i vlastní tvorbě. Řekl bych ideální spojení nás dvou pro tuto činnost.

 

Jste umělecký spolek. Kdy, za jakých okolností a proč spolek vznikl? Jaké byly motivace a důvody k jeho založení? Co bylo katalyzátorem?

V roce 2014 noví majitelé horních jistebnických rybníků souhlasili, aby jeden z rybníků byl pojmenován Galerijní. Spojení Galerijní ulice a Galerijního rybníku předznamenalo rozšíření naší činnosti hlavně v oblasti umění.

Zároveň jsme v tomto roce otevřeli nově Galerii u foťáka v horní části ulice, kde se uskutečnilo první sympozium výtvarníků. Během následujících let bylo zřejmé, že financování narůstajících aktivit bude náročnější, a to i po stránce organizační. Založení spolku bylo pro nás logickým krokem - v roce 2017 vznikla tedy „Galerijní ulice, umělecký spolek“. Ten je přece jen silnějším partnerem při zajišťování sponzorů i při získávání dotací.

 

Nakolik aktivní činnost vyvíjíte? Jakých cílů chcete prostřednictvím spolku dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění?

Za celé období fungování Galerijní ulice jsme zorganizovali šest výtvarných sympozií, a to jak malířských, tak sochařských za účasti předních českých i slovenských výtvarníků. Kdybych měl představit výtvarníky, aspoň to jádro, které zůstává, tak to jsou prof. ak. mal. Boris Jirků, ak. soch. Bohumil Eliáš ml., ak. soch. Zdeněk Tománek, ak. mal. Miroslav Malina, ak. mal. Jan Tichý, PhDr. Ondřej Vorel, z Bratislavy ak. soch. Juraj Čutek, ak. soch. Jakub Bachorik, ak. mal. Marián Komáček a jiní.

Dřevěné sochy, které byly zprvu umístěny na Galerijním rybníku, poté i na Galerijní ulici, obohatily veřejný prostor obce Jistebník. Zvláště poslední sympozium v roce 2020, jež bylo největší.

V Galerii u foťáka proběhlo na dvacet výstav, a to i od umělců ze zahraničí. Všechny se setkaly s velkým zájmem veřejnosti a dávno překročily hranice našeho regionu. Samozřejmostí byly akce doprovodné, třeba výlov umění na Galerijním rybníku, „Kozí den“ spojený s vítáním jara a mnoho dalších. Do těchto akcí se zapojily i školy, a to nejen z Jistebníku.

 

Oslovujete všechny věkové skupiny? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog?

Dá se říct, že činnost spolku oslovuje veškeré věkové kategorie a to i díky tomu, že jsme před čtyřmi lety začali organizovat koncertní a divadelní vystoupení.

 

Vykazujete nějak návštěvnost galerie pod širým nebem? Platí se u vás dobrovolné vstupné?

Návštěvnost Galerijní ulice se dá těžko vykazovat a už vůbec ne nějakou formou dobrovolného vstupného. Dobrovolné vstupné je jen při výstavách v galerii.

 

Kolik členů spolek sdružuje? Jaké jsou jejich věkové, profesní a genderové charakteristiky a jaké povinnosti?

Registrovaných členů spolku je 21, avšak aktivních daleko víc. Zájem o kulturu se projevuje u všech věkových nebo i profesních kategorií, ať jsou to ženy nebo muži. Co se týká povinností člena spolku, jsou to především: chrání dobré jméno spolku, dbá o jeho dobrou pověst, aktivně se podílí na činnosti. Jsou to povinnosti - nepovinnosti. Je to dobrovolná činnost.

 

Jaký je vztah obecního zastupitelstva ke spolku? Máte jejich podporu?

Po posledních volbách máme v obecním zastupitelstvu své zastoupení. Bohatá spolková činnost našla u vedení obce podporu a při některých akcích úzce spolupracujeme.

 

S jakými dalšími organizacemi spolek kooperuje? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Obec nás v posledních dvou letech podporuje podobně jako jiné spolky v obci. Za rok 2020 se nám nepodařilo získat dotaci od Moravskoslezského kraje, přestože aktivity byly velmi bohaté a finančně hodně náročné. Naštěstí tady byli sponzoři, díky nimž se převážná část akcí podařila profinancovat. (BKB metal a.s., Tenzona s.r.o., KUVA-RE, Expedita, FOTOLIPINA, Galerie La Femme, další finanční prostředky jsme získali při různých akcích pořádaných naším spolkem.)

 

Jaké projekty jste realizovali? Co se ne/povedlo? Na čem pracujete nyní? Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní?

Uspořádali jsme celkem šest výtvarných sympozií, hlavně ta sochařská jsou nejvíce viditelná očima veřejnosti, bývají většinou desetidenní. Posledního nejpočetněji obsazeného sympozia se zúčastnilo 13 výtvarníků. Poprvé se konalo v samotném centru obce. Malíři měli k dispozici kulturní dům a sochaři obsadili přilehlé venkovní prostory. Sympozium se setkalo s velkým zájmem veřejnosti. Na každém sochařském díle jsou „podepsaní“ svou pomocnou rukou mnozí občané obce, za což jim patří velký dík. Toto dění neuniklo zájmu médií, včetně ČT.

Na samotné ulici došlo k velké obměně velkoplošných fotografií. Na co jsme nejvíc pyšní? Že naše činnost má vzestupnou tendenci. Věřím tomu, že letošní ročník sedmého sympozia bude stejně tak úspěšný, jako setkání předešlá.

A co se nepovedlo? Zatím rekonstrukce Galerijního mostu. Tady narážíme na složitost povolení některých úřadů. Ale myslím si, že řešení jsme našli a chtěli bychom ho v letošním roce realizovat.

Galerijní most spojuje jistebnickou hlavní silnici přes Luční potok s Galerijní ulicí. Záměr byl osadit most dřevěnými sochami, ale jak jsme zjistili, není jednoduché získat povolení. Když se zdálo, že realizace je na dosah ruky, všechno změnilo nové dopravní značení, které teď „krášlí“ Galerijní most. Bylo naplánované už před pěti lety, ale k nám se tato informace nedostala, což nás vrátilo na počátek naší snahy. Tak ho zatím krášlí „Jistebnický čáp punčochatý“, který je bezmála tři metry velký, dílo manželky Aleny. Tím jsme tak trochu naznačili, kterým směrem může náš záměr pokračovat.

 

Jak s vašimi plány na letošní rok zamávaly dvě vlny pandemie? Odnesli jste si z nich také něco dobrého?

Pandemie naše plány samozřejmě ovlivnila, ale jejich podstatnou část se nám podařilo zrealizovat. Bohužel při první jarní vlně nemohl proběhnout oblíbený „Kozí den“- vítání jara. Druhá vlna na podzim nám neumožnila uspořádat slavnostní vernisáž ze šestého sympozia. Posunuli jsme ji na rok 2021.

Pokud hledáme pozitivita z roku 2020, měli jsme čas a možnost přehodnotit a uspořádat si priority. Byl prostor na vlastní tvorbu.

 

Co chystáte v tomto roce?

V letošním roce připravujeme již sedmé sympozium, které proběhne pravděpodobně v letních měsících. Máme v úmyslu uskutečnit divadelní a hudební představení, jež byla kvůli pandemii přesunuta na rok 2021. Nevíme, zda se podaří zrealizovat „Kozí den“. Pokud ne, dokážeme být flexibilní, třeba to bude „Den čápů“.

 

Aktuální informace najdete na www.galerijniulice.cz

 

Nemůžeme jen čekat na plné sály

ČR-PARDUBICKÝ, KRÁLOVÉHRADECKÝ KRAJ: Muž mnoha talentů. Tento příměr bezesporu platí o MgA. Pavlu Svobodovi, PhD.,úspěšném varhaníkovi, který se 1. ledna 2020 postavil do čela Komorní filharmonie Pardubice. Jeho curriculum vitae obsahuje řadu pozoruhodných faktů: vystudoval konzervatoř i HAMU, při koncertech rozezněl královské nástroje v mnoha zemích Evropy, ale i v Asii, Severní a Jižní Americe, úspěchy sklidil v domácích i mezinárodních varhanních soutěžích, založil hudební festival F. L. Věka, inicioval záchranu několika vzácných varhan v Podorlicku, působil jako pedagog atd. Aby se, jak sám řekl, trochu „usadil“, přihlásil se na konkurs ředitele pardubické filharmonie a zvítězil v něm. Mnohé plány a představy však musel kvůli koronaviru téměř vzápětí radikálně změnit, aktivitou ovšem hýří dál. „Bylo by neomluvitelné (ne)pracovat a předpokládat, že už nic nebude. Kromě jiného bychom se uzavřeni doma zbláznili, ale hlavně kultura není jen o koncertech, výstavách, divadlech apod. Společenský život je právě svým způsobem o kontaktech, také o edukaci a kultivaci lidí, zkrátka o rozšíření obzorů,“ prohlásil loni na podzim.

Autor článku: 
Dana Ehlová

Máte za sebou rok ve funkci ředitele Komorní filharmonie Pardubice. Jaké to bylo, jaké to je?

Nečekané, současně ale velká škola a zkušenost, za kterou jsem vděčný. Řešili jsme rekonstrukci budovy Domu hudby,připravovali krásné koncerty a turné. Ale jak známo, do toho přišla pandemie a veřejně hrát nemůžeme.

 

Co tedy řeší ředitel orchestru, který nemůže vystupovat?

Během nouzového stavu platí různá nařízení vlády či ministerstva, což musíme respektovat. Existuje ale i celá řada výjimek jako například, že zaměstnanci stejného zaměstnavatele se setkávat mohou. Potom je potřeba velmi vyvažovat mezi ochranou zdraví (resp. zamezením šíření nákazy) a mezi uměleckou a ekonomickou situací. Někdy ta rovnováha není snadná. Svou roli hraje i jistá diplomacie a jednání s odborovou organizací. Jsem proto velmi rád, že jsme vždy našli kompromis – pokud nebyly možné koncerty pro veřejnost, orchestr si vybíral dovolenou, případně byl na domácím studiu a jakmile to bylo možné, natáčeli jsme CD, rozhlasové snímky či audiovizuální projekty. 

Naši hudebníci také hráli pod okny izolovaných domovů seniorů, audiovizuálně natáčeli edukativní pořady a v létě jsme realizovali krásné nahrávky, abychom měli obsah pro sociální sítě. To se velmi vyplatilo. Zkrátka nelze nic nedělat a čekat na plné sály. 

 

A kdo filharmonii financuje?

Zřizovatelem je Statutární město Pardubice, za podporu a spolupráci se patří moc poděkovat. Také Pardubický kraj nám drží palce a v současné situaci roste význam podpory ze strany Ministerstva kultury ČR.Do filharmonie jsem šel s ambicí navýšit vícezdrojové financování. Rozjeli jsme také Klub přátel filharmonie jako ambiciózní platformu pro podporovatele a mecenáše, ale pandemie nás opět zbrzdila – navíc horší dobu pro navýšení míry sponzoringu jsme si vybrat nemohli.

 

Jak vidíte nadcházející měsíce a roky? Lze vůbec plánovat?

Ve filharmonii se plánuje na roky dopředu, jinak bychom špičkové sólisty a dirigenty vůbec nesehnali. Na následující týdny a měsíce však musíme improvizovat a operativně reagovat na aktuální situaci. Máme takový plán B, vlastně C. Všetaké nasvědčuje tomu, že se jako celá společnost nevyhneme úsporám a škrtům, abychom na dluh nežili příliš dlouho. Nebude to jednoduché, ale uděláme maximum, abychom mohli nadále provozovat kvalitní kulturní službu. Ta totiž skrze kreativitu lidí podporuje v důsledku i ekonomiku.

 

Uděláte si i přes současnou vytíženost čas na varhany, které jste vystudoval na konzervatoři v Pardubicích a na HAMU v Praze?

Sice ne tak intenzivně, ale ano, je to velká radost. Snad všechny své nápady, chcete-li „projekty“, jsem si poskládal během hraní. To není něco mimořádného. Různé vědecké práce a výzkumy dnes potvrzují, že setonotopické mapy v mozku tvoří podle toho, co a jak posloucháme. Jinými slovy poslech kvalitní živé hudby je nenahraditelný. Jde o alikvotní tóny a prožitek, který má nečekaně významný vliv na mozky hráčů i posluchačů.

 

Na jaký z vašich koncertů, které jste absolvoval po celé ČR, v mnoha zemích Evropy i v zámoří, obzvlášť rád vzpomínáte a proč?

Nejsem schopen vybrat. Samozřejmě v paměti uvíznou ty výjimečně daleko jako třeba Peking, Boston, Bogota. Ale i u nás v Praze, Pardubicích, Přelouči, v Orlických horách nebo kdekoli jinde jsou nádherné a inspirativní prostory. Jaké si to tady uděláme, takové to bude!

 

Kdo z pedagogů, jejichž „rukama“ jste prošel, měl největší vliv na vaši úspěšnou hudební kariéru?

Určitě Jaroslav Tůma, Leo van Doeselaar, Václav Rabas, Josef Rafajaa řada dalších. Nesmím zapomínat ani na úplné začátky – Základní umělecká škola v Dobrušce, to byl klíčový základ, bez kterého by nebylo nic.

 

Sám jste působil jako pedagog na několika školách. Jak jste hodnotil nastupující generaci varhaníků a jaká to byla zkušenost?

Měl jsem řadu šikovných studentů a žáků, zdá se, že některé dokonce čeká profesionální kariéra. Nečeká je lehká cesta, ale obrovská radost z hudby a tvůrčího procesu. Za zkušenost jsem rád, obávám se však, že celý systém čeká velký úkol ve zvýšení úrovně, vybavení a financování škol. Spousta věcí se zlepšuje, ale abychom mohli konkurovat jiným zemím, nemůže vše stát na extrémní aktivitě jednotlivců. Potřebujeme systémově motivovat a podporovat mimořádné talenty ve všech oborech.

 

Vedle těchto činností jste navíc v roce 2016 inicioval vznik spolku PROVARHANY a s ním záchranu několika varhan v kraji pod Orlickými horami. Cítil jste jako „povinnost“ zachraňovat často opomíjené vzácné nástroje?

Určitě je to velké téma, ale bohužel nejde zachránit vše, s tím už jsem se smířil. Je dobré si uvědomit, že varhany jsou památkou nejen hudební, ale také výtvarnou a technickou. Opravy tedy nejsou zrovna levné. Přesto se v okolí Dobrušky podařilo obnovit krásné nástroje v Přepychách, Deštném v Orlických horách, nyní se opravují varhany v klášterním kostele v Opočně.

 

Osobně jste (např. koncertem v Rudolfinu) podpořil i projekt Svatovítské varhany. Těšíte se na nástroj z dílny uznávaného stavitele Gerharda Grenzinga, který rozezní katedrálu sv. Víta?

Velmi! Nechci přehánět, ale pokud to dobře dopadne, půjde o senzaci v celosvětovém měřítku. Vždyť takřka všechny katedrály v zahraničí již reprezentativní varhany mají. Jedná se tedy o jedinečné dílo, které by mělo vydržet po staletí.

 

Když zajdeme ještě více do minulosti, tak jste před deseti lety založil úspěšný hudební projekt Festival F. L. Věka. Prozradíte důvody, proč jste začal pořádat festival právě v Dobrušce? 

V Dobrušce jsem vyrůstal, chodil do školy i do „hudebky“. Když jsem se později vracel na víkendy k rodičům, pozoroval jsem, že se to s kulturou ve městě zrovna nepřehání. Tak jsme s partou nadšených lidí pořádali jen tak koncerty za vstupné dobrovolné. Překvapil nás zájem lidí,uzrálo to a založili jsme projekt, který je snad již tradiční. Festival F. L. Věka má dnes svého výkonného ředitele Ladislava Horčičku a nadšený tým lidí, kterým moc děkuji, že se o festival starají.

 

Jak složité je „přimět“ hvězdy české i zahraniční klasiky, aby přijaly pozvání k vystoupení v malé horské či podhorské obci?

Je to z části o osobních kontaktech, navíc po deseti letech je snad festival znám i mezi hudebníky. Takže s tímnikdy nebyl problém.

 

Na jaké okamžiky svých začátků v Dobrušce rád vzpomínáte?

Určitě na paní učitelky Danielu Štěpánovou, Radku Zdvihalovou a na řadu dalších lidí, klíčová byla jistě podpora rodičů. Jinak ZUŠky jsou stále nedoceněnou záležitostí, je to naše národní stříbro a zaslouží si určitě větší podporu. V zahraničí takový systém vzdělávání v umění opravdu nenajdete.Jsem rád za aktivitu Magdaleny Kožené a projektu ZUŠ Open, který podporuje a pomáhá medializacinašeho hudebního školství.

 

Čím vás v dětství upoutaly právě varhany?

Snad to byla majestátnost, krása, monumentalita. A také Bach, který k nim zkrátka patří. To je pro mě něco dokonalého.

 

Co si nejvíce přejete v letošním roce?

Samozřejmě zdraví a energii k práci i v nestandardních podmínkách. Snad ještě - ať už do nás média nehrnou jen koronavirus. Nepopírám, že pro rizikové skupiny i zdravotní systém je to velmi nebezpečné. Existuje ale tolik důležitých témat, o kterých by se mělo mluvit a psát. Přejme si, aby se to během tohoto rokuskutečně vyřešilo a abychom kromě zdraví neztratili to cenné, co jsme dosud měli – svobodu. Pochopitelně s malým „s“.

Česká kultura před Sametem a po Sametu /s překladatelem Robertem Svobodou

BUDAPEŠŤ-ČR: To, že jazyků existuje mnoho, patřilo k jeho nejranějším zážitkům. Maminka Roberta Svobody, dnes velmi oceňovaného překladatele z (i do) maďarštiny, vystudovala romanistiku a celkem znala slovem i písmem asi osm jazyků. Její doménou byla francouzština, španělština a italština. Otec zakládal portugalistiku na Karlově univerzitě, dědeček byl profesorem filozofie a jako bilingvní klasický filolog mluvil česky jako německy. Robert Svoboda dnes žije v Budapešti a odtud pracuje pro česká nakladatelství. Ale zdaleka nejen, působí také jako redaktor, vyhledávaný jazykový poradce či mentor mladých překladatelů. V dokumentu pro pořad Babylon v ČT, při jehož natáčení jsme se blíže poznali, říká, že džungle jazyka je úžasný svět, který umožňuje mnohá dobrodružství a průzkumy.

Autor článku: 
Martina Fialková

Jste rodákem ze Starého Města pražského, rád se sem vracíte. Co jste si s sebou z pražských uliček odnesl do Budapešti? 

Praha má tajuplnější a intimnější ráz, v Budapešti je všechno dvakrát větší, na to si musí člověk nejdřív zvyknout. Ale zároveň, jak už si všimly mnohé osobnosti, které mě významem daleko přesahují, má Budapešť podobnou polohu a řekou dělené uspořádání jako Praha. Například Budínský hrad je při pohledu z druhého břehu Dunaje tam, kde Pražský, jenom Dunaj na rozdíl od Vltavy teče ze severu na jih. Ale třeba v centru Prahy se můžete po Vltavě projíždět na lodičkách, což v Budapešti není možné. Další rozdíl například je ten, že v dobách mého mládí se na jaře v Praze hloubily patou důlky a hrály se kuličky, což v Budapešti, když jsem se tam ocitl, nikdo nepraktikoval. V Praze poloviny 60. let barevné skleněnky a stříbrné cíněnky představovaly v dětských očích takovou hodnotu, že se o ně vedly urputné boje. Pamatuji si, že v hračkářství byla tenkrát k mání nová generace o něco větších hliněnek, a já jsem jednoho dne pořád běhal z rohu Benediktské a Dlouhé, kde bylo hřiště, do hračkářství na rohu Staroměstského náměstí a Celetné, abych si přikoupil další velké hliněnky, protože jsem pořád prohrával. Kuličky jsem v Budapešti nikdy nehrál, ale vzpomínky na ně mám stále s sebou.

 

Prozkoumávání lingvistických tajemství jste tedy měli v rodině, ale jak konkrétně se z vás stal překladatel a šířeji ten, kdo zachází se slovem?

Mě ve skutečnosti nebavily ani tak cizí jazyky, jako Jazyk s velkým "J", tedy komunikační prostředek. Je to tajuplné království nabízející netušené možnosti, s kterým si člověk může hrát, ve kterém se dají objevovat nová, neznámá slova... Četl jsem plynně už od čtyř let a mohl se vydávat do světů, které mi odhalovaly dětské knížky a časopisy, mohl jsem podvědomě "nasávat" styl jednotlivých autorů, a jak jistě víte, česká dětská literatura šedesátých let byla překvapivě kvalitní. Pro děti psali Josef Hiršal i Jiří Kolář, klasiku, třeba Karla i Josefa Čapka jsme měli doma, takže bylo jedno, kdy a jestli se zrovna mohou nebo nemohou vydávat, rovněž třeba starší věci od Ondřeje Sekory, ale od toho každou chvíli vyšlo i něco nového... Těch jmen – i zahraničních autorů v dobrých překladech – by bylo spousta. Hezké bylo, že se v dětské literatuře mohlo zdravě a originálně experimentovat, což se projevilo i na stylu ilustrací; takový Jiří Trnka, Vladimír Fuka, Miloš Noll, Jiří Kalousek, Karel Franta, Zdeněk Seydl, Kamil Lhoták, Adolf Born...tehdejší ilustrátoři mě zásadním způsobem okouzlili! Měl jsem později prakticky stejně blízko ke psaní jako k výtvarnému umění – od ilustrací a kresleného filmu až po scénografii a módní návrhářství. Výtvarné obory mě jednu dobu přitahovaly mnohem víc.

A překládání? Na Akademickém gymnáziu jsme měli latinu a překládali různé texty. A já jsem starověké básníky, i když to nebylo povinné, překládal vždycky ve verších. Jen tak jsem měl pocit, že jsem úkol splnil beze zbytku. V próze se mi to zdálo příliš lehké.

O poetiku, o různé typy strof a veršových forem jsem se začal zajímat už o několik let dříve. Velice jsem si oblíbil například francouzskou baladu, hlavně pro to opakování na konci každé strofy – a na konci to všechno umět shrnout v závěrečném "poslání". Balady (i jiné básně) jsem psal vlastní, i jsem zkoušel po svém přepisovat a "modernizovat" různé starší překlady, například Vrchlického nebo Hrubína. Taková stylistická cvičení, dělal jsem to čistě pro sebe.

 

Přemýšlel jste už dříve v Česku, když jste se lehce učil jazyky, že byste chtěl žít někde jinde, třeba i na Západě? Nebo ten přesun do Budapešti přinesla náhoda?

Maďarsko, to byla víceméně náhoda. Takzvaný osud. Seznámil jsem se s dívkou, kvůli které jsem se začal učit maďarsky. Do té doby jsem pomýšlel spíš na tu výtvarnou dráhu, zejména animovaný film, v záloze byla klasická filologie. Ale ještě víc mě okouzlila už zmíněná Maďarka, a tak jsem nakonec skončil jako posluchač FF UK na oborech hungaristika a germanistika a posléze v Maďarsku.

 

Jaká byla Budapešť v čase, kdy jste tam zakotvil, a co jste tam zpočátku dělal?

Po dvou letech studia v Praze jsem přestoupil na budapešťskou univerzitu ELTE a tam studia – už jenom hungaristiky – dokončil. Absolvoval jsem v roce 1980. Už při studiu jsem si začal přivydělávat překlady a tlumočením, a tak jsem získal různé kontakty. Díky nim jsem mohl – poté, co jsem se jako ženatý mladý muž v Budapešti usadil – nastoupit do české a slovenské redakce časopisu Maďarský týden, který vycházel v pěti jazykových mutacích. Zatímco v tehdejším Československu vrcholila "normalizace", Maďarsko až příliš nápadně začalo pokukovat po Západu, a to se projevilo i v médiích. Citelné uvolnění bylo patrné ve všech sférách: Pamětníci si vzpomenou na filmy nebo rockové koncerty, jinde v socialistickém táboře zakázané nebo přinejmenším nevídané... Ošidný pocit přibývající svobody a "tání" měl ovšem kompenzovat snižující se životní úroveň a problémy maďarské ekonomiky sedmdesátých let.

V překladu jsem se hodně procvičil i na dalším místě, v zahraničním vysílání Maďarského rozhlasu. Dostal jsem ke svému překvapení volnou ruku. Dělal jsem tedy monotematické pořady věnované osobnostem maďarské literatury: Frigyes Karinthy, Sándor Weöres, István Örkény, Lajos Kassák a další. A co nebylo přeložené, přeložil jsem si sám. Poměrně hodně jsem ale překládal i do maďarštiny – od reportáží po eseje a beletristické texty a v neposlední řadě rozhlasové hry, což je žánr, který vysloveně miluji. Dodejme, že Maďaři byli v rozhlasových hrách a adaptacích literárních děl vždy na vysoké úrovni. Sám jsem pro Maďarský rozhlas dramatizoval vlastní překlad Loupežnické pohádky Karla Čapka. Z toho vyplývá, že někdy jsem český hungarista, někdy maďarský bohemista, podle toho, co je zrovna potřeba.

 

V současné době jste překladatel „na volné noze“. Pokud si můžete zvolit práci, co si vybíráte?

Podstatou věci je právě to, že nejsem jen překladatel, ale i redaktor, jazykový poradce, někdy organizátor literárních pořadů, moderátor rozhovorů, propagátor maďarské kultury v Česku a české v Maďarsku, mentor začínajících překladatelů... Takže někdy je všelijakých nabídek opravdu mnoho a různě se prolínají. Musím z toho všeho vybírat. Práce pro mě musí být z nějakého důvodu zajímavá, buď je na ní něco zvláštního, nebo se z ní člověk naučí něco nového. Na překládání je příjemná právě ta rozmanitost: Každý autor je jiný, každé dílo představuje svébytný svět. Nechci, aby tu vznikl mylný dojem, že se snad specializuji jen na takzvanou "vysokou" literaturu. I v dětské nebo oddechové literatuře se najdou vyslovené skvosty (perličky na dně, jak by řekl Hrabal). Určitě bych se ale nepustil do překládání autora, který se mi z nějakého důležitého hlediska protiví. Musím se s tvůrcem originálu duševně sžít.

 

Knihu Pétera Esterházyho, za kterou jste byl oceněn Magnesií Literou a významnou Jungmannovou cenou Obce překladatelů za nejlepší překlad roku 2013, jste si také vybral sám? Mimochodem, chtěla jsem si ji nechat nadělit pod stromeček, ale zdá se, že je všude u nás vyprodaná, takže zaujala velmi i české čtenáře. Dá se dílo Harmonie caelestis k něčemu z české literatury přirovnat?

Celkem jsem přeložil tři Esterházyho romány (kromě Harmonie caelestis ještě Opravené vydání a Deník se sl. Inivkou) a ke všem jsem byl vybrán. Po tom prvním, oceněném, už zcela vědomě jako "odborník" na Esterházyho. Nabídnuté příležitosti jsem se ovšem ve všech případech rád chopil, protože jde o autora, který mi opravdu sedne, i když by možná trvalo dlouho, než by se mi podařilo precizně formulovat, čím a proč. Prostě takové "souznění duší", které má za následek, že se mi Esterházy překládá výborně.

A jestli se dá Harmonia caelestis přirovnat k něčemu z české literatury? Jistě, pokud najdete spisovatele, který drze rozstříhá Bibli a anály obsahující historii celé země, ba celého našeho kontinentu, smíchá to s výstřižky z bulvárních a lechtivých plátků, se stránkami vytrhanými z vědeckých a pavědeckých publikací, s plakáty a reklamními letáky, potom to zdánlivě bez ladu a skladu všelijak poslepuje dohromady, významným osobnostem na obrázcích přikreslí vousy, fajfky a brýle a udělá z toho půl knihy. A pak k tomu připíše druhou část, která vyhlíží o něco tradičněji, ale pro kterou je – jak si uvědomíte patrně až po dočtení celého románu – ta poslepovaná první část návodem k použití, a sežene nakladatele, který to celé vydá v jednom svazku. Pak najdete Esterházyho dvojníka, který zřejmě napsal něco podobného, jako je Harmonia caelestis...

 

Máte po tomto obřím díle a jeho úspěchu vůbec ještě nějakou překladatelskou metu, dílo, se kterým byste opravdu chtěl seznámit české čtenáře?

Při rozhovorech s překladateli se často používají slova jako "meta", "cíl", "boj", "zápas", jako by šlo o nějaký závod nebo rvačku překladatele s autorem, jako by se muselo rozhodnout, kdo s koho. Nebo jako by přeložené dílo bylo loveckou trofejí, hlavou s parohy, kterou si pověsíte na zeď, zatímco vydělanou kůži skoleného jedince si rozprostřete před krbem...

Já to tak neberu. Nemyslím si, že po Harmonii caelestis musím za každou cenu postoupit na nějakou objektivně vyšší příčku (nebo zabalit fidlátka a jít od válu). Často se stane, že i v komornějších žánrech, v docela krátké povídce se otvírají překvapivé neznámé světy. Teď právě překládám knihu vynikající, svérázné maďarské povídkářky Ediny Szvoren, laureátky Evropské literární ceny. Její rafinované textové konstrukce, postupně odhalované souvislosti mezi ději a postavami, jemňounká ironie a sotva postřehnutelný, a přesto působivý sarkasmus budou, myslím, i pro českého čtenáře objevem.

 

Věrnost originálu, autorskému stylu, to je asi to, na co musí každý překladatel nejvíc myslet. Nakolik je možné do překladu vnést vlastní invenci? Nemusíte sám někdy překonávat pokušení autora třeba trochu „vylepšit“? Anebo se to také někdy připouští?

Ono to zase není tak tajuplné, jak by se snad mohlo na první pohled zdát. Poslední dobou sílí v knižní branži prosazování nového trendu, jehož podstatou je, aby u překladové literatury figurovalo na obálce knihy kromě autorova jména i jméno překladatele. Neboť žádná kniha se nepřeloží sama, ale mnohé anotace a recenze to bohorovně pomíjejí. Vy si pak můžete nanejvýš “pogratulovat” za svůj dokonalý převod, vždyť recenzent si ani nevšiml, že nemá v ruce původní české dílo... Ale pojďme zpátky ke jménu překladatele na obálce: Co toto gesto vyjadřuje? Zřejmý fakt, totiž že čtenář může mít i svého oblíbeného překladatele, nejen autora nebo ilustrátora. Možná to zní trochu divně, ale jen do té doby, než si uvědomíme, že překladatelské umění je jedním z umění tzv. interpretačních. Překladatel dělá s překládaným literárním textem totéž, co muzikant, respektive dirigent s hudební skladbou nebo režisér s divadelní hrou. Jako “první čtenář”, čtenář z povolání, nabízí ostatním čtenářům svůj způsob čtení, jinými slovy výklad daného díla. Když dirigent diriguje řekněme Beethovenovu Devátou symfonii, diriguje Beethovena – ale v podání orchestru, se kterým dílo nastudoval on, tak, jak ho slyší pouze on... Vylepšuje něco? Dobrého autora nemusí překladatel “vylepšovat”, ale může mu pomoci, aby se i v přeložené verzi zřetelně uplatnily pokud možno všechny rejstříky, barvy, tóny a podtóny, které v jeho původním díle zaznívají. Vy potom můžete hledat a číst svého oblíbeného překladatele, stejně jako jdete na koncert oblíbeného interpreta, dirigenta nebo se těšíte na inscenaci oblíbeného režiséra. Protože už předem čekáte, že vám předloží něco ve svém stylu, něco zajímavého, něco mimořádného, něco, co můžete dostat jenom od něho.

 

Zkuste si vzpomenout na nějaké překladatelské oříšky, které vás potrápily. Jak to vlastně řešíte, když dlouho na něco nemůžete přijít?

Já razím teorii “hodného překladatele”, která praví, že kdo se s textem cizího autora umí vhodným způsobem spřátelit, kdo k němu přistupuje s patřičnou úctou a otevřeností, s empatií a fantazií, nepovažuje text za nepřítele, kterého musí pokořit, ale snaží se splynout s jeho duší, ten to má u překladatelského Pánaboha dobré a může počítat s tím, že mu toto božstvo v nouzi nejvyšší přispěchá na pomoc. A obdaruje vás bez delšího přemýšlení slovem začínajícím třeba písmenem “R”, a navíc ještě obsahujícím šest slabik... Prostě tím, co zrovna potřebujete. Ale ujasněme si ten pojem “překladatelský oříšek”; někdo by si třeba mohl myslet, že je to jazykový fenomén, kterému překladatel nerozumí, a proto si s ním neví rady. Jenže obyčejně je tomu právě naopak: Překladatel mu rozumí až příliš dobře, jenom usilovně hledá v cílovém jazyce něco, co by se expresivitou, počtem významových vrstev, přirozeným místem v určitém kontextu atd. co nejvíc blížilo originálu. Zde je role překladatelského Pánaboha nezastupitelná – s ním najdete řešení okamžitě, bez něho nikdy. Nejtěžší bývá věc, která překladatele hodně svazuje: Například románovou postavu v určité situaci napadne citát (sloka, věta) z nějaké mezinárodně známé písně nebo operní árie, protože určitým svým slovem nebo obratem danou situaci přesně vystihuje...

Vy zapátráte v paměti, abyste daný citát vůbec poznali (co je to, odkud je to), a pokud ho poznáte, začnete hledat český text. Ten sice nakonec najdete, ale ukáže se, že se vůbec nepodobá slovům, s kterými si pohrává autor originálu – překlady textu světoznámé árie se od sebe k nepoznání liší... Nejčastěji se to řeší tak, že překladatel zkouší vylovit z paměti nebo z internetu jinou píseň, jejíž český text splňuje nastolené požadavky.

Na přivolávání nápadů a spásných myšlenek má snad každý překladatel svoji individuální metodu. Já vycházím na balkon, a často mám hotové řešení ještě, než tam dojdu. Nebo jdu ven se psem a sleduji, co při procházce zajímá jeho. Hledím tedy na svět ze psí perspektivy, která člověka může zavést na úplně nové cesty myšlení. V nejzávažnějších případech si lehám do vany. Změna prostředí (obklopen vodou místo vzduchem...) stimuluje mozek naprosto spolehlivě, zejména pokud se někdo narodil ve znamení ryb jako já.

 

Působíte-li jako lektor pro mladší kolegy překladatele, co jim nejvíc kladete na srdce?

Tady si jako odpověď vypůjčím citát z vlastního překladu Ranních rozhovorů v klášteře opata Lin-ťiho, útlé knížky vydané před 15 lety nakladatelstvím Malvern, která přibližuje evropským čtenářům myšlení čchanového buddhismu: “...v Buddhově učení není nic násilného. Kdo chodí rychle, nejde cestou spásy. Kdo Cestu hledá, ten ji nenalezne, jde však po ní ten, kdo ji nehledá. (...) Buďte sami sobě mistry, ať jste, kde jste, a tam na místě dojdete pravdy. Každý den, každé ráno, ať budete kdekoli – ukončil výklad opat Lin-ťi, ve svém klášteře, na břehu řeky Chuo-to.” Možná to neříkám zrovna těmito slovy, ale na mysli mám totéž: Žádné násilí, jen “lehký krok”. Nic než příjemná procházka...

 

Čeští čtenáři znají díla světově proslulých maďarských romanopisců Sándora Maraie nebo Magdy Szabó (například její úžasný Staromódní příběh), což jsou spíš vážnější reflexe minulosti. Mají také běžní Maďaři smysl pro to, dělat si legraci z vlastních dějin a kultury nebo se berou vážněji než my Češi?

Maďarské tradice vyžadují spíše tragického hrdinu a patetičtější přístup k dějinám, tragikomično nebo horribile dictu komično už mají blízko ke svatkorádeži, ale samozřejmě i Maďarsko má svoje “kacíře”, kterým není nic svaté. Legraci z dějin si například dělá film Magyar vándor režiséra Gábora Herendiho – nelítostná parodie z roku 2004 na tzv. velké okamžiky nebo významné milníky maďarských dějin. Byl to velice úspěšný film, ale přesto si těžko dovedu představit, že by v Maďarsku mohly delší dobu poklidně vycházet například “neuctivé” historické komiksy typu “Oprásků” z českých dějin... Ty by přinejmenším v určitých – nynějšímu vedení poměrně blízkých – kruzích vyvolaly skandál a nejpokrytečtější média by zřejmě zatroubila do útoku proti “odrodilcům” a “vlastizrádcům”. Což by následně odradilo případné sponzory a takovýto drzý časopis by zašel na úbytě. To je nejpravděpodobnější scénář.

 

A co takový český fenomén Járy Cimrmana? Přeci jen – v zemi bývalé Rakousko-uherské monarchie by mohl nalézt své příznivce. Případně existuje tam nějaká podobná postava?

Jára da Cimrman měl zase jednu ze svých příslovečných smůl, která způsobila, že v uherské části monarchie se dost neproslavil. (Pozn. autorky: Čestnou výjimku tvoří činnost budapešťského spolku Bohemia, která Cimrmanovu postavu přiblížila účastníkům „Českého salonu“ Evy Molnárové.) Jeho obdobu tady nenajdeme, spíše se najde nešťastný hrdina typu Kolománka z románu Kamenný žabák od Györgye Spiróa. Doporučuji přečíst! Kdyby si ale Cimrman získal slávu ve velkém světě, možná by někteří maďarští historici a bulvární novináři zapracovali a časem by se ukázalo, že se Jára narodil na uherském území nebo měl aspoň nějakého maďarského předka – tedy že to byl vlastně Maďar.

 

Zanedlouho budeme i my v Česku zase jednou tvořit dějiny, tj. volit – nejprve do parlamentu, pak i prezidenta. Vy jako Čech v zahraničí musíte volit jedině na velvyslanectví. Byl byste pro zjednodušení a možnost třeba volit písemně?

Myslím si, že když existuje volební právo, musí k němu patřit také volební zákon, který každému umožňuje i praktické využití tohoto volebního práva. To je podstata věci. Výhody korespondenčního způsobu volby jsou samozřejmě nejlépe vidět v zemích s velkými vzdálenostmi, kde není pro člověka vždycky snadné dostavit se osobně na velvyslanectví nebo na nejbližší konzulát.

 

Pociťujete nějaká kulturní omezení vzhledem k poněkud jinému ovzduší v současném Maďarsku, které má, bohužel, nyní opět dosti centralizované řízení? Projevuje se to výrazné rozdělení společnosti a oslabování prvků demokracie, o kterém se u nás mluví, i ve vašem oboru?  

Současná maďarská vláda se nachází ve fázi “kdo není s námi, je proti nám”, tudíž netrpí ani náznak odporu a jeho ohniska urychleně likviduje. Je to vlastně obnovená forma starého známého normalizačního modelu z Československa sedmdesátých let minulého století. “Národ” vede státostrana, která jediná má patent na rozum. Jedině její řešení jsou správná. Kdo přichází s jiným návrhem, má nepřátelské úmysly. A co je na tom divného, že státní moc svoje nepřátele potírá...? A že na důležité pozice dosazuje svoje lidi...? A že se vždycky najdou lidé, kteří na uprázdněné pozice aspirují...? To by bylo na delší samostatný rozhovor.

Na druhé straně se Maďarsko přece jen hlásí ke společenství demokratických států, musí tedy zachovávat určité dekorum. Nemůže třeba spisovatele zakazovat nebo bránit jejich vydávání, ani zahraničnímu nakladateli nemůže předepsat, koho musí – nebo naopak nesmí – vydat. Stát by teoreticky mohl usměrňovat zájem zahraničních partnerů systémem dotací, ale to v praxi nefunguje. Abych uvedl srozumitelný český příklad: Když chce někdo vydat třeba Jiřího Karáska ze Lvovic a vy mu místo toho nabídnete řekněme Jiřího Žáčka, dotyčný pravděpodobně na takovou změnu nepřistoupí a nemá smysl snažit se vyvážit rozdíl zlatem. Není tedy lehké vydavatelskou činnost usměrňovat, a už vůbec ne centralizovat! Snadno to šlo realizovat například v případě učebnic pro veřejné školy, protože tam byl stát vlastně jediným zákazníkem. Jednodušší forma centrálního řízení literatury by se nabízela prostřednictvím distribuce – vytvořením jediného velkého distribučního podniku, který by si jako monopolní distributor mohl diktovat autory a náklady. A protože by po čase nežádoucí autoři zmizeli, zahraniční nakladatelé by se o nich nedozvěděli; alespoň ne oficiálními cestami. Tady ovšem ještě nejsme a bohdá nebudeme...

 

Možná, že překladatelská práce je z kulturní oblasti ta nejméně postižená v současné koronavirové době. Ze své podstaty se vykonává doma. Přesto i vy v Maďarsku jistě vyhlížíte konec pandemie.

S první větou bohužel nemohu souhlasit. Překladatel si opravdu může překládat doma, ale doma si můžete hrát i divadlo, zpívat, taky koupit sud a čepovat si pivo. Ale pokud z těchto činností máte žít, potřebujete příjemce: diváky, posluchače, hosty v hospodě. Překladatel potřebuje čtenáře a zprostředkovatele, kteří jeho práci čtenářům nabídnou. Nakladatele, který knihu vyrobí a knihkupce, který ji čtenáři prodá. Ale i když nepřekládá literaturu, potřebuje zákazníka, který zrovna nekrachuje a může mu nějaký překlad zadat. Výhodou ale je, že si dávno zvykl na home office, v tom máte pravdu. I my překladatelé věříme, že pandemie nebude trvat věčně, a připravujeme události na rok 2021, například na jarní Svět knihy v Praze. Prostě se upínáme k naději. Dum spiro, spero – jak říkali staří latiníci: Dokud dýchám, doufám. A dnes to, myslím, platí dvojnásob.

 

 

Stopy v písku / Fričovi, část první

ČR-PRAHA-ZAHRANIČÍ: Kdybych měla psát ságu rodu Fričů, kam jsem se před půl stoletím přivdala, začala bych nejspíš u napoleonských válek. V roce 1806 z Německa do Čech uprchl protifrancouzský aktivista Abund ze starého šlechtického rodu Bachovenů z Echtu – se svým kamarádem Antonem Reisem se zapletli do nepovedeného protinapoleonského spiknutí a byl na ně vydán zatykač. Pod ochranná křídla je vzal pražský arcibiskup kníže Salm (kterému kdysi za biskupování v Trevíru dělal rádce a důvěrníka Abundův tatínek-advokát) a poskytl jim zázemí a zaměstnání ve svých železárnách a lesích na panství v Rožmitále pod Třemšínem. Za nimi se pak „přes kopečky“ statečně sama vydala i Abundova sestra Marie Anna, Antonova milá a záhy manželka. V prostém venkovském prostředí našli tito vzdělaní a pokrokoví Němci jedinou spřízněnou duši – pana učitele Jana Jakuba Rybu. Stali se jeho blízkými přáteli a příznivci myšlenky českého „národního obrození“ a obnovy jazyka. (Podle badatelů to byl právě znepokojený Anton se svým švagrem Abundem, kdo zalarmoval pátrače po okolních lesích, když depresemi sužovaný Ryba 9. dubna 1815 poprvé v životě nepřišel do školy – později se potvrdila jeho sebevražda...)

Autor článku: 
Yvonna Fričová

Když se v roce 1821 Reisovi přestěhovali do Prahy, považovali za společensky nutné najmout svým třem dcerám Johaně, Karolíně a Antonii učitele češtiny. Byl jim doporučen student práv Josef František Frič, který si pak nejstarší „Haninku“ vzal za ženu. S prostřední „Lotynkou“ se oženil jeho spolužák z gymnázia ve Slaném a celoživotní přítel MUDr. František Staněk. (Nejmladší Antonie si zvolila umělecké jméno Bohuslava Rajská a coby ambiciózní „duchosestra“ buditele Karla Slavoje Amerlinga se bila za emancipaci a přístup ke vzdělání pro ženy a dívky, dokud se pod vlivem vlasteneckých přátel neprovdala jako „oběť národu“ za ovdovělého nepraktického a náladového básníka Čelakovského se čtyřmi sirotky, který byl na její feminismus i literární tvorbu značně alergický.) Obě rodiny bydlely proti sobě v Pasířské (dnešní Palackého) ulici a jejich salony hostily výkvět české inteligence. Při čaji a bábovce se muzicírovalo, recitovalo, ale také se politicky řečnilo, konspirovalo a vřelo to smělými národními plány.

Josef František Frič se stal advokátem (obhajoval např. K. Havlíčka Borovského před kutnohorskou porotou nebo Václava Hanku ve sporech o Rukopisy) a profesorem soudního práva, přednášel na univerzitě (jeden čas byl děkanem právnické fakulty) a zasadil se o češtinu u soudu i v učebnicích. I v soukromém životě se vše podřizovalo české myšlence. V rodině se cenilo vzdělání – zvláště přírodní vědy, znalost techniky i umění, morálka a společenská angažovanost, ale také např. sport nebo fotografování. Rodové heslo „Vědě a lidstvu“ doplňovalo krédo „Za práci pro vlast se neplatí“.

Všech devět Fričovic dětí se nějakým způsobem zapsalo do českého veřejného života, též mnozí jejich potomci. Křestní jména před příjmením Frič lidem často splývají, takže to někdy připomíná životopis Járy Cimrmana: Různí Fričové totiž u mnohého byli první, kdeco vymysleli, založili, vynikli v tom a dosáhli věhlasu. Mezi ty nejznámější a zaměňované patří prvorozený Josef Václav Frič, básník a revolucionář z roku 1848 a jeho synové Josef a Jan – nadšení astronomové a továrníci vyrábějící moderní optické přístroje (Josef po předčasné bratrově smrti zrealizoval jejich společný sen, výstavbu observatoře v Ondřejově); vnuk Josef pak vedle neochotného vedení rodinné továrny raději psal verše jako jeho dědeček a stál u zrodu avantgardního uměleckého svazu Devětsil. Nejúctyhodnějším z oněch devíti sourozenců byl jistě prof. dr. Antonín, přírodovědec (zejména zoolog, geolog a paleontolog) spjatý s Národním muzeem, pro které mj. zakoupil společně s dalším bratrem Václavem (ten vlastnil prosperující obchod přírodninami, které jsou dodnes k vidění v některých školních kabinetech) kostru „velryby“ (plejtváka myšoka). Jiný bratr – chemik a průmyslník Karel – byl zase tím, kdo inicioval stavbu českého Národního divadla. Nejmladší z řady bratří se jmenoval Vojtěch a jediný se k tatínkově radosti stal podle jeho vzoru právníkem. Stejně jako on byl i velkým vlastencem a angažoval se ve veřejné službě – v různých správních radách a nadacích, léta pracoval jako náměstek pražského primátora. Oženil se s Růženou Švagrovskou z roudnické rodiny mecenášů a sběratelů umění (její bratr August vytvořil svým darem v roce 1904 základ Galerie moderního umění v Roudnici). Nadanou holčičku poslali na studia do Prahy, kde bydlela ve spřátelené rodině Bedřicha Smetany a Josef Mánes ji učil kreslit. S Vojtěchem Fričem se seznámila jako sedmnáctiletá během slavnosti při pokládání základního kamene Národního divadla (1868), vzali se ale až za sedm let. Měli tři děti, nejstarší byl Martin, z jehož syna se později stal slavný filmový režisér (Mac Frič), a nejmladšího pojmenovali Vojtěch. Od své první cesty do Jižní Ameriky používal i španělskou verzi toho jména Alberto. A jsme konečně doma... Jeho jediný syn Ivan (kameraman a fotograf) byl mým tchánem. Můj manžel Pavel je fotograf architektury, náš syn Jan je režisér Národního divadla, Antonín je právník. Synovec Vojtěch je filmový producent.

Malý Vojta Frič (AVF, narodil se v roce 1882) už v raných letech tíhl k přírodě, možná i kvůli mamince, která si jako děvče z venkova pořídila i v Praze dvě zahrady, kde pěstovala ovoce a květiny – dělala třeba odvážné pokusy se šlechtěním růží a jiřin. Jednu zahradu měla v Hodkovičkách (tam si pak postavil slavnou funkcionalistickou vilu její vnuk Mac), kam se jezdilo po Vltavě parníkem (dokud tatínek na magistrátu neprosadil vyražení tunelu ve vyšehradské skále). Druhý pozemek šplhal po prudkém svahu bývalé vinice zvané Božínka v Košířích. Vojta odtamtud tahal domů různou havěť a činil svá první pozorování. Záhy se ale zaměřil na kaktusy. Fascinovaly ho podivnými tvary a kontrastem ošklivosti a pomíjivé nádhery jejich květů. Hodiny botaniky byly jeho nejoblíbenější i ve škole, na rozdíl od některých jiných předmětů, které mu připadaly zbytečné; i jako dospělý pak vyzýval děti, ať jdou za svými zájmy jako ohaři a nemarní čas biflováním nepotřebných věcí a honbou za zbytečnými doktoráty. Jako středoškolák vybudoval jednu z nejhodnotnějších sbírek kaktusů v Evropě, i když tyto divné rostliny na konci 19. století moc často v zahradnictvích k mání nebyly, dováželo je jen pár specializovaných firem. Když mu jedné mrazivé únorové noci jeho sbírka zmrzla (učil se na reparát, aby ho pustili k maturitě, a nedohlédl na kamna ve skleníku), rozhodl se, že místo dalšího studia na univerzitě odjede do Jižní Ameriky nasbírat si nové kaktusy a poznat jejich domovinu. Tatínek se zlobil, maminka lomila rukama, ale nakonec syna podpořili. V necelých osmnácti letech vyrazil parníkem do Brazílie. Psal se rok 1901.

První cesta skončila těžkým úrazem, napadl ho jaguár a málem mu utrhl nohu. Život mu zachránili jeho dva průvodci najatí jako veslaři po řekách, kudy se pokoušel proniknout do vnitrozemní oblasti Mato Grosso. Odvezli ho zpátky do civilizace a zřejmě si oddechli, že je ten šílený hubený mladík nebude hnát do dalších dobrodružství, jako byly pokusy o stopování (naštěstí nikdy nespatřených) indiánů nebo zabíjení šelem nožem, jak mu vyprávěli protřelí lovci kožešin. Kulhající a malárií schvácený Alberto nosil nějaký čas žoky v přístavu São Paula, aby si vydělal na zpáteční cestu domů, ale už na zámořské lodi se rozhodl, že se do Ameriky vrátí. Tentokrát s jiným cílem: však ony mi ty kytičky neutečou, řekl si. Jestli je v Americe něco urgentní, pak je to nutnost zaznamenat, jak tam žijí indiáni. Dvacáté století, které se řítí vpřed poháněné parou „pokroku“, všechno změní. Jihoameričtí indiáni jsou jako „konzerva“ minulých věků lidstva. Záhy ji otevřeme, spotřebujeme a zkažené zbytky zahodíme, tomu se nedá zabránit. Ale dá se o tom psát.

Mezi indiány pak prožil následující desetiletí. Na začátku chtěl být badatelem, etnografem, dnes by se řeklo kulturním antropologem. Pečlivě se na to připravoval, shromažďoval informace o soudobém poznání původních obyvatel oblasti, kam mířil, navštívil etnografická muzea v Brémách, Vídni, Berlíně, Hamburku, Buenos Aires, navazoval písemné i osobní kontakty s proslulými amerikanisty. Zajímal se o evoluci člověka, o prehistorickou migraci mezi kontinenty, o archeologii, o mýty a náboženství nebo o systematiku sběratelství a pravidla pro etnolingvistický výzkum. Koupil si fotoaparáty různých formátů včetně stereoskopického, měl i fonograf na záznam zvuků a přesné měřicí přístroje z továrny svých bratranců. Všechno se mu to později v terénu hodilo, ale vědcem se nestal, i když shromáždil takové množství materiálu jako žádný druhý. Bylo mu mezi dvaceti a třiceti roky a pohybovat se jako drsný zálesák v divočině bylo především vzrušujícím dobrodružstvím. Měl talent navazovat styky a učit se jazyky domorodců, dokázal přežít v oblastech, kde jinak indiáni každého vetřelce z preventivních důvodů likvidovali. Chodil obvykle sám a byl si vědom, že svévolně proniká tam, kam ho nikdo nezval, snažil se ctít nepsané indiánské zákony a divné zvyky, ale také dával najevo, že i on má svoje zásady. Vzbuzoval respekt nejen svou nápadnou výškou a velikými botami, ale také umanutostí, s kterou překonával obtíže a hledal možnosti, jak se dosud divokým kmenům přiblížit. Pro indiány byl stejně exotický jako oni pro něj. Nikdy si navzájem nemohli zcela porozumět, jak dokládá příběh Čerwuiše z kmene Čamakoko, který byl rok s Fričem v Praze, ale bylo to obohacující.

V mezičasech, kdy se na pár měsíců vracel domů, aby si trochu odpočinul, zaléčil nemoci a rány a pokusil se nějakému muzeu udat velké množství předmětů, které získával od indiánů, se stával středem pozornosti. Byl charismatický, vysoký, opálený, v koženém obleku. Jeho „hadí pohled“, s kterým se tak rád dával fotografovat, milovaly ženy a nesnášeli (někteří) muži. Například Edvard Beneš, který po vzniku Československa úspěšně zmařil Fričovo angažmá v diplomatických službách. Ani tehdy si totiž AVF nenechával pro sebe svoje názory a postřehy. Bavilo ho nazývat věci pravými jmény, překvapovat a provokovat, aby vyvolal diskusi, myšlenkovou aktivitu a souboj hodnot. Byl nepřijatelný pro diplomacii i pro vědecké kongresy. Jak ho jedni nemohli vystát, jiní ho pro to zbožňovali. Třeba posluchači jeho přednášek s promítáním „světelných obrazů“, čtenáři jeho článků a poději knih, návštěvníci improvizovaných etnografických výstav a věhlasných skleníků kolem jeho v roce 1913 dostavěné vily Božínky nebo účastníci jeho domácího „wigwamu“, kde se na způsob obrozeneckých salonů scházeli a přeli kumštýři s politiky či novináři, ale stejně srdečně byli zváni obyčejní sousedé z Košíř, pravé prvorepublikové periferie.

Ale to už jsme ve dvacátých a třicátých letech, když už Frič mezi indiány nejezdil. Jeho plány usadit se možná natrvalo v Paraguayi či Brazílii zhatila první světová válka, a po ní už bylo všechno jinak. Mimo jiné se v roce 1921 oženil s Drahomírou Janáčkovou, která poprvé na Božínku přišla na exkurzi se skautskou družinou. V roce 1922 se narodil Ivánek a AVF musel přemýšlet, jak svou rodinu uživit. Rozhodl se pro zahradnictví specializované na tropické rostliny a pro jeho zásobení se ještě vypravil na tři velké botanické cesty do pouští Mexika a do jihoamerických hor. Jeho poznatky i množství importovaných rostlin a semen byly nevídané. Se zápalem sobě vlastním se pustil i do šlechtění a genetických pokusů ve svých sklenících. Znalosti, které během této praxe nabyl, se mu pak hodily během druhé světové války, když mu podruhé všechny jeho kaktusy zmrzly (tentokrát to bylo asi 40 000 rostlin, jedna z největších světových sbírek). Začal se zabývat pokusy s užitkovými rostlinami. Rajčata, hrách, sója, kedlubny atd., které se dají sníst, byly podle jeho názoru za války důležitější než nějaké neužitečné kaktusy. To je to, co mě na AVF nejvíc fascinuje: umění obrátit list a věnovat se na sto procent tomu, co je tady a teď. Také jeho život skončil náhle: škrábl se o rezavý hřebík v králíkárně a v prosinci 1944 zemřel na tetanus.

 

           

 

Podnikavky na mateřské: s Věrou Holubovou

JESENICKO: „Len je v současnosti, alespoň v našich zeměpisných šířkách, ͵textilní Popelkouʹ. V minulosti však tomu bylo naopak. U nás v Jeseníkách dokonce existovala firma, která stolní lněné prádlo dodávala i na rakouský císařský dvůr,“ píše na blogu své rodinné firmy Lněné paní Věra Holubová, která před rokem začala vyrábět nejrůznější textilie ze lněné látky a oprášila tak polozapomenutou tradici, jež k Jeseníkům dlouhá léta patřila. Na len a jeho unikátní vlastnosti nedá dopustit. Ačkoli pro začínající podnikatele je tato doba kritická, jí se podařilo doplňkový byznys při mateřské dovolené rozeběhnout. Svou roli v tom sehrály nezbytné propriety dnešních dnů – roušky, ale také získání certifikace Jeseníky originální produkt.

Autor článku: 
Irena Koušková

Čím vás právě len tolik nadchl?

Len pro mě znamená hlavně přirozenost, nenápadnou součást celého mého života. Objevuje se na pozadí dětství jako rostlina, která se u nás v horách pěstovala a zpracovávala. Zároveň jako textilie je zcela tradičním materiálem s velmi zajímavými vlastnostmi a v kontextu dnes potřebného udržitelného způsobu života je také jeho produkce lokální a přátelská k životnímu prostředí.

Možná to bude znít zvláštně, ale naši Lněnou cestu, jestli to tak mohu nazvat, odstartovalo naopak rozčarování, ne čiré nadšení. Rozčarování z toho, že len je jako materiál i za současných trendů udržitelnosti, pomalé módy atd. stále pomyslnou popelkou a v našich zeměpisných šířkách ho v oblíbenosti válcují materiály jako biobavlna či biobambus. Možná tím mnohé naštvu, ale jakýkoli produkt s označením bio-, eko- pro mě ztrácí podstatu svého pojmenování, když ke mně musí z druhého konce světa absolvovat náročnou a nákladnou dopravu. Naproti tomu len se pěstuje v Evropě a i produkce tzv. konvenčního lnu má proti ostatním svá pozitiva.

 

Není len jako len… Proč výrobky z něj od lokálních producentů vyhledávat, když si lze lněné zboží zakoupit i v běžných prodejních řetězcích?

Přihlédneme-li např. k tomu, že produkce lnu spotřebuje méně vody než výroba bavlny (francouzské výzkumy hovoří o tom, že kdyby si každý Francouz místo bavlněné košile pořídil lněnou, ušetřilo by se tolik vody, kolik vypije celá Paříž) a 85 % lnu se pěstuje v Evropě, nákup lněného zboží je tou vhodnější variantou vždy. Nicméně v obchodních řetězcích a módních oděvních společnostech lněné zboží pořídíte za nižší ceny, zpravidla se jedná o asijskou produkci, a tak je na místě se ujistit, jaký poměr lněných přízí ve skutečnosti použitý materiál má.

Lokální producenti k zákazníkovi přistupují většinou velmi individuálně, vy víte, kde zboží vzniká, doptáte se na konkrétní původ materiálu, znáte jeho přesné složení i kvalitu.

 

Lněné ložní prádlo, utěrky či oděvy bývaly dříve běžnou součástí mnohých domácností. Časem len vymizel z polí i ze šatníků. Co se stalo? Proč jej nahradila bavlna?

Přadný len se v našich zeměpisných šířkách pěstoval a využíval od nepaměti, takže lnářský průmysl lze skutečně považovat za tradici.

Pokud dnes hovoříme o českém lnu, máme na mysli materiál, který je u nás pouze tkaný, surovina pochází ze západní Evropy, hlavně z Francie. Posledních několik hektarů přadného lnu se u nás pěstuje pouze pro výzkum, a to právě v podhůří Jeseníků, v Šumperku. Za zánikem tradičního českého lnářství, který byl dokonán kolem roku 2010, stojí levný, dumpingový dovoz bavlny z Východu a tehdejší agrární politika.

 

A o tradici ještě jinak… Jaké vaše výrobky rozhodně tradiční nejsou a ukazují len jako moderní materiál, který odpovídá trendům doby a vyhovuje náročným zákazníkům?

Lnu sluší nejen jeho klasické přírodní tóny, ale i různé barevné vzory. A my se právě snažíme díky současným moderním technologiím tisku vytvářet neotřelé limitované edice lnů, a to především s přírodními dezény. Zároveň do lnu i vyšíváme, což už je přeci jen tradičnější věc. Takto vznikají hlavně naše běhouny, prostírání nebo ložní prádlo.

 

Odkud vlastně berete látku, ze které zboží šijete?

Látky používáme od tkalcoven, které jsou k nám nejblíž, a jsme rádi, že tím můžeme stále zachovávat tu nejryzejší regionálnost ať už samotných jesenických hor, nebo historických slezských zemí, jejichž součástí Jeseník bezesporu byl a je.

 

Vaše cesta k rodinné firmě a drobnému podnikání se lnem nebyla přímočará. Co jste vystudovala a v jaké profesní oblasti jste se pohybovala?

Vzděláním jsem spíše specialista na lněná plátna malířských mistrů, tj. jsem kunsthistorik s diplomem z provozně ekonomické fakulty, nebo se to dá vlastně říct i naopak (úsměv). Následně jsem se pohybovala v oblasti dotací, na poli městského marketingu a těsně před mateřskou jsem působila v marketingovém týmu léčebných lázní.

 

Před mateřskou jste pracovala jako PR manažerka pro jesenické lázně. Proč jste nezůstala na poli propagace a nepokračovala např. vytvářením dobrého jména lnu a kampaněmi na toto téma pro jiné producenty, ale začala se lnem sama podnikat? Kde se ve vás vzal podnikavý duch? Co bylo tím momentem, kdy jste se rozhodla výrobky ze lnu sama prodávat? Jaká je v tomto segmentu konkurence?

Pro člověka pohybujícího se v oblasti propagace by bylo asi skutečně ideálnější a jednodušší rovnou vytvářet pouze kampaně na téma lnu pro jiné producenty. Já jsem ale osobně potřebovala jít hlouběji. Potřebovala jsem si vyzkoušet, zda nakonec celý ten cyklus, to snažení se o jakousi osvětu funguje v reálu, jak potenciální zákazníci len vnímají, zda jako nostalgii starých časů a tradici, či jako jedinečný moderní materiál se zajímavými vlastnostmi, anebo úplně jinak… jestli je vůbec na našem trhu prodejný… jednoduše jsem potřebovala být úplně u toho, nebo vlastně v tom.

Konkurence, která u nás šije také ze lnu, nebo nabízí lněné produkty evropských značek, samozřejmě existuje. A poslední dobou vnímám, že na trend přírodních materiálů rychle reagují i asijské portály, které lněné produkty i u nás nabízejí doslova za hubičku.

 

Zdá se, že jste spíše člověk pera než manažer a ekonom pracující s daty, tabulkami, čísly. Co jste se musela kvůli fungování rodinné firmy naučit? Co vás dnes především živí? Jak máte s manželem rozdělené role? Pomáhá vám rodina?

To jste odhadla přesně, administrativa a účetnictví skutečně nejsou mým šálkem kávy, takže je přenechávám manželovi. Mně bohatě stačí zabývat se produktovou nabídkou, webem a sociálními sítěmi, kde jsem pronikla více do hloubky tvorby webu nebo práce s Instagramem, než jsem potřebovala dříve. Ve spojení ještě s dalšími mými aktivitami, jako je vytváření turistických novin Jeseníků, se na rodičovské opravdu nenudím. A jelikož jsou to aktivity, které mě baví a asi se jich nedokážu jen tak lehce vzdát, patří obrovský dík manželovi, jenž trpí nejen má nekonečná ponocování u počítače, a také rodině, která zasahuje v časech nejvytíženějších.

 

Zmínila jste se, že vás štve neustálé omílání pojmů bio- či eko-, které se staly nenahraditelnými pomocníky současného marketingu. Jak to vnímáte vy? Co pro vás znamená odpovědný marketing?

V diskuzi na téma bio-, eko- se dostáváme na velmi tenký led. Za mě osobně možná ještě v počátcích těchto trendů, řekněme před cirka patnácti lety, to ještě byly ryzí pojmy. Dnes jsou podsouvány téměř všude a u všeho a ztrácí se jejich podstata. Ztrácí se selský rozum a vnímání dalších souvislostí. Pro mě konkrétně tak odpovědný marketing znamená takový marketing, který svým obsahem nepopírá jak zmiňovaný selský rozum, tak mé vlastní svědomí a smýšlení.

 

Lněné vzniklo na přelomu roku a hned na začátku toho nového přivítáte do rodiny dalšího člena. Věříte, že to v současné nejisté situaci ustojíte? Jaké jsou vaše další plány?

Do Lněného jsme se nevrhli úplně po hlavě, a to jsme ani zdaleka netušili, co rok 2020 ve skutečnosti přinese, takže věříme, že ustojíme jak náročnější rodinný režim začátku roku, tak naprosto nevyzpytatelnou situaci, která panuje. Naše další plány jsou s ohledem k současnému stavu ryze krátkodobé, byť vize by byly větší. Aktuálně připravujeme nové dezény, jež se budou snad líbit nejen nám, ušijeme z nich zase limitované edice povlečení nebo prostírání.

 

Pandemie covidu a s ní související omezení řadu podnikatelů zastavila, zpomalila nebo úplně smetla. Vám se podařilo díky lněným rouškám s výšivkami naopak podnikání rozjet… V čem jsou lněné roušky lepší než ty bavlněné? Co se prodává nejlépe nyní?

Odpověď najdeme ve vlastnostech lnu, tj. 100% přírodní materiál, který je vzdušný a vysychá mnohem rychleji než bavlna, ve své struktuře nedovoluje množení a hromadění bakterií a mikrobů, takže je přirozeně antibakteriální a vhodný i pro problematickou pokožku. Aktuálně se nejvíc prodávají běhouny a ubrousky se vzory a vyšívaná prostírání se jmény.

 

Je vaše domácnost oblečená do lnu?

Aby ne, když se lnem pracujeme. Do lnu máme oblečena okna, postele. Používáme lněné tašky a pytlíky. Manžel si nemůže vynachválit lněné kalhoty, já ráda aktuálně nosím volnou tuniku z lněného úpletu. Jen u dcery je to těžké. U ní na plné čáře vítězí oblečení s co nejblýskavějšími obrázky a nejznámějšími postavičkami. Obdivuju ty mámy, které své ratolesti standardně mohou oblékat do ležérnějších, i tedy lněných věcí.

 

Jak se propagujete? Pomohlo vám získání certifikace Jeseníky originální produkt?

Z pohledu, co svět marketingu nabízí, se nijak zvlášť nepropagujeme. Pouze standardně sociální sítě. Certifikaci považujeme nejen za zviditelnění, ale především za prestižní podporu lokálního trhu, tedy ve své podstatě ryzího udržitelného způsobu života, který by neměl být jen krátkodobým trendem, ale přirozeností celé společnosti.

 

www.lnene.cz

S devadesátkou na krku / Jiráskův Hronov slaví unikátní jubileum (5)

HRONOV, KARLOVY VARY: Festival Jiráskův Hronov patří k mezinárodně uznávaným značkám. Jde vůbec o nejstarší divadelní festival na světě. Od roku 1931 se konal každoročně, a to i za těch nejobtížnějších podmínek. Během druhé světové války, po únoru 1948… Dokonce i v loňském, podivuhodném „koronapandemickém roce“ přivítal s otevřenou náručí vybrané soubory. Jiráskův Hronov je totiž „festivalem festivalů“. Už sama přítomnost na Hronově je potvrzením špičkové úrovně divadelních inscenací. Ale nejde jen o to zúčastnit se. Součástí přehlídky jsou také dílny a semináře − pravé kolbiště názorů, zkušeností a dovedností. Jak vnímali atmosféru festivalu a příležitost být jeho aktéry, nejen na to jsme se ptali členů Divadelního studia D3 Karlovy Vary. Za všechny „Déčkaře“ odpovídala Mgr. Petra Richter Kohutová.

Autor článku: 
Irena Koušková

Proč D3? Jste dnes jediný divadelní amatérský soubor, který v Karlových Varech působí? Jak se tu žije divadlu?

Zakládací listina Divadelního studia D3 byla podepsána v roce 1961. Tzv. Déčko založila trojice nadšenců, manželé Honsovi a Arnošt Kasal. Marie Honsová byla profesionální herečka, tou dobou zaměstnankyně okresního kulturního střediska bez hereckého uplatnění, Miloš Honsa zaměstnán jako inspektor hlediště profesionálního divadla s výtvarným talentem (jeho scénografická práce je dodnes nedoceněna), Arnošt Kasal, bankovní úředník s uměleckými, především hereckými ambicemi. Někteří říkají, že název D3 proto, že zakladatelé byli tři – a jiní tvrdí, že proto, že původní záměr byl pěstovat tři divadelní druhy: divadlo pro dospělé, divadlo pro děti a divadlo poezie.

Prvním uvedeným titulem byla Píseň o Viktorce (premiéra duben 1962), která se v repertoáru Déčka objevil ještě jednou: režisér Petr Richter ji nazkoušel v roce 2011 pro oslavy 50. výročí založení souboru, samozřejmě v jiné, modernější, k tomu rozšířené podobě (první polovinu tvořil příběh Viktorky podle Boženy Němcové, druhou scénické obrazy na Seifertovu poemu). Inscenace postoupila v roce 2013 nejen na národní přehlídku jednoaktových her v Holicích, ale i na Jiráskův Hronov. Hrála se o půlnoci v Jiráskově divadle – a pro mnohé, účinkující i diváky, to byl zážitek…

V průběhu těch šedesáti let samozřejmě fungovaly ve Varech i jiné soubory (např. divadlo Kapsa, kabaret Známí neznámí, divadélko Jen tak Majky Kotisové…), některé se vydělily přímo z Déčka, např. Divadlo buďAnebo, legendární Klobrouk (později Divadlo Bezdirky), Divadlo Dagmar, jehož zakladatelka Hanka Franková v Déčku absolvovala první divadelní krůčky před odchodem na DAMU a nástupem do profesionálního Divadla V. Nezvala, a Pouliční divadlo Viktora Braunreitera, který byl naším členem v letech 1991-1992 a 2003-2006. Divadlo Dagmar funguje dodnes na poloprofesionální bázi, výsostný komediant Viktor Braunreiter dělí svůj čas mezi profesionální Karlovarské městské divadlo a chebské Západočeské divadlo, komerční pouliční projekty a mnoho dalších aktivit – včetně toho, že pro nás píše; z jeho pera vzešly prozatím dva tituly, uváděné v rámci Divadelního putování (o tom později)…

Mimochodem karlovarské obyvatelstvo tu a tam trpí pocitem, že se ve Varech nic neděje, a pokud ano, za nic to nestojí, protože kdo něco umí, ten přece není ve Varech, ale v Praze… Jako náplava toto nízké sebevědomí a pohodlnost zjistit si, co se děje za humny, nesdílím – a z mého pohledu opak je pravdou. Kromě Karlovarského městského divadla, které je vedeno jako honosně se tvářící kulturák a uspokojuje, zdá se, nevyčerpatelné bažení místních po bulvárních komediích, působí v Karlových Varech partička uvádějící černohumorné autorské počiny na pomezí literatury a divadla HELLBOGEN; Honza Kindl vede Divadlo loutek a s Vankem Benderským spolek BendersKindl; pobočka Krajské knihovny na Lidické sdružuje komunitu, která se pokouší o scénická čtení; skupina Drahomíra ve spolupráci s jazzovými hudebníky prezentuje poezii; aktivita Vzbuďme Vary se zaměřuje na dovoz zajímavých divadelních alternativních projektů. S většinou těchto subjektů spolupracujeme, Karlovy Vary jsou malé, všichni se mezi sebou znají, tu a tam to vypadá, že těch, kteří chtějí divadlo dělat, je více než těch, kteří ho chtějí sledovat… (úsměv)  

Některé tvůrčí osobnosti s potěšením „migrují“, baví je nové výzvy. Třeba Eliška Malíková, Magda Hniličková a Tomáš Mutinský se přestěhovali do Chebu, kde jsou dílem v angažmá, dílem spolupracují se Západočeským divadlem, ale zůstávají s námi – za prvé z lidských důvodů, za druhé z těch tvůrčích: mohou si zahrát role, k nimž se prozatím u profesionálů nedostali (Tomáš mykologa Aleše v Srnkách, jeho výkon na hranici grotesky je vynikající; Eliška jednu ze čtyř náročných rolí ve Třech verzích života Yasminy Rezy, během kterých 80 minut prakticky neopustí jeviště; Magda pozoruhodnou hlavní ženskou roli, slepou dívku Rozárku v Körnerově Psí kůži; obě ženy se každý rok vracejí do předvánočního Betlému, v němž Eliška hraje Anděla a Magda Marii – a obě vehementně protestují, když někdo jen nesměle naznačí, že Betlém by si po těch více než deseti letech, co je na repertoáru, zasloužil pomalu derniéru… (úsměv).   

 

Kdy a za jakých okolností váš divadelní spolek vznikl, resp. byl obnoven? Jaké byly motivace a důvody k jeho založení?

Déčko funguje kontinuálně 60 let, jsme nejstarší průběžně působící soubor v Karlových Varech. Takže studio od založení v sezóně 1961-1962 svou činnost nikdy nepřerušilo. V průběhu těch šedesáti let se v jeho vedení vystřídali Marie Honsová, Vlastimil Ondráček, Jiří Hlávka, Anna Ratajská, Petra Kohutová, Martin Cirkl – a v současné době se o organizaci souborového života skvěle stará Petr Johanovský. Motivace divadelního působení členů je asi jasná – touha dělat divadlo, jeho prostřednictvím něco sdělit a zároveň se při tom bavit ve společnosti podobně „postižených“ přátel. Pěstujeme především klasickou činohru, snažíme se stavět na promyšlené dramaturgii, poctivé režii a zejména výsostných hereckých výkonech. Anička Ratajská i Petr Richter mají nejen talent a režijní schopnosti, ale také schopnosti pedagogické a hereckou zkušenost – takže výchova nových herců a provokování a posunování těch stávajících je samozřejmostí.

 

Oslovujete všechny věkové skupiny? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog? 

Mezigenerační spolupráci pěstujeme průběžně (nejstarší, byť již ne činné člence souboru, se kterou jsme nicméně v kontaktu, je 88 let, nejmladšímu 11); v minulých letech byl repertoár přizpůsobován i přílivu mladých adeptů. Jednak dostávají z logiky věci příležitost na vagantu či DivPutu (o tom viz dále – pozn. red.), a také jsou průběžně uváděny tituly vhodné pro první seznámení s tím, co znamená zkoušení a divadlo jako takové – mezi nimi např. scénická čtení Čtyři sestry Matěje T. Růžičky (2010) nebo Přidalovy Sáňky se zvonci (2017), dialogy rozvíjející základní herecké dovednosti Zdravotní vycházka (2012), ONA (2018), Svobodnej národ (2020), aktovky V Kadani je krásně nebo Kvůli čemu se nevraždí…

Do Déčka přicházejí také absolventi Dětského studia Divadla Dagmar; po postupech dramatické výchovy se u nás potkají s klasickou činohrou. Před pěti lety jsme uspořádali na Husovce konkurs, ze dvou velmi mladých dívek je s námi jedna dosud, druhá dala přednost koním. A velmi často zkusí jeviště odrůstající potomci stávajících členů. S Kubou Johanovským jsme dělali scénické čtení s tím, že se potřebuje naučit srozumitelně mluvit a vystupovat na veřejnosti (v nostalgické komedii Vertigo účinkoval se svým otcem, který hrál jeho „starší Já“ – byl to přes věcnost provedení silný zážitek), poté odešel na studia a zůstává s námi v kontaktu jako správce webu. Týnka Šollová absolvovala jednu hlavní a tři menší role mezi svým jedenáctým a čtrnáctým rokem a svou „divadelní kariéru“ považuje za ukončenou, zvítězily jiné zájmy. Naopak jedenáctiletý David Štěpán a čtrnáctiletá Terka Cirklová sloužili na DivPutu, zkusili si tvorbu role ve Svobodným národu – a mají chuť pokračovat. Takže obsadit připravovanou dramatizaci Kubuly a Kuby Kubikuly, kterou připravuje režisér Petr Richter, asi nebude problém…

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu? Kolik členů sdružujete? Jaký je vztah obecního zastupitelstva/magistrátu ke spolku? Máte jejich podporu? S jakými dalšími organizacemi soubor spolupracuje? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Déčko je zapsaný spolek, podporovaný Krajským úřadem, od něhož čerpáme dotaci na pořádání Karlovarského Harlekýna, a Magistrátem města Karlovy Vary, který nám poskytuje dotaci na činnost a hlavně od roku 2002 umožňuje zkoušet a hrát v divadle Husovka. Na počátku svého působení totiž Déčko nemělo stálou scénu, vlastní prostory získalo až po deseti letech existence v K klubu v Rybářích; pak působilo v Klubu Paderewski, v LD Tosca, drahovické Kapse nebo v Motýlu v Tuhnicích, v Husovce je až od roku 2002. Je to zásadní pomoc, i když nezanedbatelný počet repríz uvádíme na zájezdech, ať už na pozvání nebo na nejrůznějších přehlídkách.

 

Nakolik aktivní činnost vyvíjíte? Kolik premiér do roka připravíte? Jak často hrajete?

Za padesát devět sezón bylo uvedeno 150 premiér (nečekané, ale hezky kulaté číslo). Dnes má Déčko přes 25 členů, z toho zmiňované režiséry, dramaturga, výtvarníka, také několik hudebníků a množství herců, kteří se v průběhu let naučili hrát role vážné i komické, na malých i velkých jevištích a zvládat divadlo pod širým nebem, na ulici či na návsi.

A proto nyní může mít Déčko na repertoáru Tři verze života Yasminy Rezy a režisérky Anny Ratajské, docela ujetou komedii Srnky Tomáše Svobody a režiséra Petra Richtera, mikrokomedii V Kadani je krásně regionálního autora Teodora Kravála a režisérky Petry Richter Kohutové, Máchův Máj Mirky Exnerové, pro pouliční produkci určené Legendy (z) kraje pod horami Viktora Braureitera a režiséra Luboše Štěpána, vagantovou Pohádku o vose Marcelce režiséra Petra Richtera – a již zmiňovanou Komedii o narození Ježíška aneb Betlém autora Vlastimila Pešky a režisérky Anny Ratajské.

Chápu, že to trochu vypadá, že na Husovce trávíme veškerý čas denní i noční, všechny víkendy a prázdniny k tomu, ale není to tak žhavé… (úsměv) Je nás plus minus pětadvacet, takže se dělají dvojáky či trojáky, každá partička zkouší dvakrát týdně, pokud někdo přijme role ve více projektech, hledají se cesty, jak práci rozložit a zvládnout. Pokud se nestane něco nemilého, jako letošní pandemie, hrajeme tři- až šestkrát do měsíce, podle období (v lednu či v únoru prostě diváci nechodí – naopak pozdní jaro je velmi oblíbené), plus hostíme soubory v rámci Harlekýna atd. Jsme spolu rádi – to je asi podstatné.

 

Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní? Na čem pracujete nyní?

Těžko hledat kritérium, podle kterého určit, co se nejvíce povedlo. Ono je to dost individuální, jinak to vnímají naši režiséři, jinak účinkující… Když se to pokusím definovat přes vrcholné přehlídky – na ty jezdíme rádi, protože spolu můžeme pobýt intenzivněji a mimo všednodenní existenci, a potkat se s podobně postiženými. Navíc, pokud jde o přehlídky soutěžní, od lektorů se dozvíme leccos zajímavého. A uznání pochopitelně potěší…

Třeba Utíkej, smrtko, utíkej režiséra Petra Richtera zahajovalo Jiráskův Hronov v roce 1985. O Písni o Viktorce jsem se zmiňovala na začátku, Čučudejské pohádky dovedl až na rakovnickou Popelku, Svobodovy Srnky na poděbradský FEMAD – a kruh se uzavřel: v roce 2020 zahajovala Jiráskův Hronov jeho inscenace docela ujeté komedie Tomáše Svobody Srnky…

Anička Ratajská se na Hronov se probojovala v roce 2002 se se svou druhou režií, šlo o boccacciovské variace, Mor brněnského Karla Tachovského (titul vhodný pro současnou koronavirovou společnost)… (úsměv) Potrpí si na dramatika Antonína Přidala – dosud režírovala tři jeho noční hry a chystá se na čtvrtou. A jdou jí i komedie – třeba Holbergův Jeppe z Vršku s profesionálním hercem Františkem Olšovským, který po zrušení karlovarského profesionálního souboru na počátku tisíciletí osiřel a Jeppe se stal jeho posledním divadelním počinem v životě (vzpomínáme a oslava 60. sezóny Déčka, přesunutá z podzimu na jaro 2021, si nemůže přát lepšího patrona). Poděbradský FEMAD před rokem opanovala Körnerova a její Psí kůže. A její inscenace Peškova Betlému je prozatím nejúspěšnější inscenací Déčka; počet repríz přesáhl padesátku – a derniéry nedohlédneš... (úsměv)

Mirka Exnerová zase píše – nastudovala několik autorských pohádek – a momentálně uvádí ve spolupráci s folkovou skupinou Netřísk Máchův Máj. Jiří Hnilička získal cenu za scénografii pro Psí kůži na horažďovické přehlídce a Velkou sokolovskou čurdu za roli dirigenta Bělohlávka v Srnkách. A jsme pyšní na to, že se daří vychovávat nástupce – postupně se z hereckého souboru režijně vyprofiloval Luboš Štěpán, jenž dosud nastudoval inscenace pro DivPut a měl rozezkoušenou černou komedii Muž sedmi sester. Covid bohužel rozhodl jinak – dvojí přerušení zkoušení nakonec vedlo k tomu, že jsme premiéru zrušili.  

Takže v tomto období uklízíme Husovku, fundus i archiv, připravujeme jarní oslavy (jejich součástí by mělo být kromě rozjásaného víkendu s uvedením tří našich komedií i setkání s bývalými členy – a třeba vydání další části almanachu, mapujícího naši činnost) a chystáme další tituly: Petr Richter zdramatizoval Kubulu a Kubu Kubikulu, Anička Ratajská pro něj šije kostýmy; já upravuji aktovku Sex Pavla Kohouta, již chceme rozezkoušet hned, jak nouzový stav pomine, dílem s lidmi z Déčka, dílem z Hellbogenu; s Lubošem Štěpánem hledá nový titul… Snažíme se zůstat v kontaktu, jak nejvíc to jde – telefonickém, elektronickém – a rozmohly se nám osobní návštěvy, byť se sejdou tak tři lidi maximálně.

To nejdůležitější, co Déčko drží při životě, jsou lidé. Jejich talent, píle, obětavost – a v této době taky vůle neztratit kontakt a nerezignovat. I když při neustálých změnách pravidel ze strany vlády a jejím evidentním pocitu, že kultura je zbytná a sociální kontakt nedůležitý, je to tu a tam těžké. 

 

Provozujete i tzv. vagant. Je to mezi amatérskými divadly výjimečné? Vyjeli jste i minulé léto?

Na tzv. vagant – putování po vlastech českých s divadlem – se vyjelo poprvé v roce 1981. K jeho uspořádání vedla snaha zapojit do divadelního dění rodiny s dětmi a užít si divadla i o prázdninách. První výjezd vedl na Domažlicko, Hanka Franková a Jirka Hnilička tam nastudovali středověké Svitáníčko. V následujících letech se ustálil tvůrčí tým – břímě organizace leželo na Jiřím Hniličkovi, režisérem byl Petr Richter, kronikářkou vagantu Magda Hniličková (a to od svých šesti let); nejčastěji vedly kroky ochotníků do Liberka v Orlických horách, ob rok zajížděli i jinam (Chebsko, Litoměřicko, Vysočina). V posledních třech letech se dochází k pomalému střídání generací, organizaci přebírá Martin Vančura, tvůrčí část Magda Hniličková. Poslední premiérou byla v roce 2019 Pohádka o vose Marcelce, uváděná na Ústecku, reprízovaná letos v jižních Čechách, s Andreou Kiralyi v titulní roli.

Vagant má v dramaturgickém plánu i fermanu Déčka stálé místo (odehrává se v posledním červencovém týdnu), stejně jako v rozpočtu (organizátoři dostávají příspěvek na provoz – zbytek se financuje z příspěvků účastníků a po odehrání představení koluje mezi diváky klobouk). Trpíme pocitem, že vagant je něco zvláštního a originálního, ale už jsem na internetu našla akce podobného typu… pokud by se nám chtěl někdo ozvat a vyměnit si zkušenosti, budeme jenom rádi.

Na podobném principu jako vagant se zrodil před čtyřmi lety tzv. DivPut čili Divadelní putování. Pod vedením Luboše Štěpána se jelo první rok na Domažlicko s Pověstmi Vašeho kraje, dramatizací pověstí z knihy Zdeňka Šmída Dudáci a vlčí hlavy z pera Viktora Braunreitera; v červenci 2020 se DivPut odehrál již počtvrté, tentokrát byly premiérovány Legendy (z) kraje pod horami stejného tvůrčího týmu. A protože záměrem je v průběhu let proputovat všechny kraje, říkáme, že příští projekt bude třetím ze zamýšleného čtrnáctidílného cyklu… (úsměv)

 

Organizujete přehlídku Karlovarský Harlekýn. Před pěti lety jste obnovili její tradici. Jaký je z vašeho pohledu zájem o ochotnické divadlo?

Přehlídku Karlovarský Harlekýn začalo Déčko organizovat v roce 1985, vydržela sedm let. V roce 2015 jej Déčkaři obnovili jako přehlídku kvalitních ochotnických souborů. Nově se koná v průběhu celé sezóny, dílem ho tvoří hosté z řad regionálních výrazných umělců, dílem inspirativní hosté z celé republiky, třeba Zmrazovač divadla Ad Hoc Praha, Její pastorkyňa pražských „Májovců“, Tohle není Maryša pražského souboru Maškara, Jacobowski a plukovník Rádobydivadla Klapý a další.

Podzimními „harlekýnskými“ představeními měla být tibetská pohádka Žebrák a princezna Honzy Kindla v neděli 25. října a vynikající Zlatý drak pražského souboru Hrobeso v režii Štěpána Pácla v neděli 1. listopadu – ale covid nedovolil, takže v obou případech jednáme o náhradních termínech…

Co se „harlekýnských“ diváků týče, od totálního nezájmu na začátku (v sále seděli jen Déčkaři a příbuzenstvo) jsme dospěli k tomu, že máme zhruba třicet diváků „z ulice“ jako stálý základ. Co se repríz našich komedií týče, je to hodně podobné − premiéra a dvě reprízy jsou plné, pak hrajeme pro pár desítek lidí, hojíme se na zájezdech. Ta třicítka nevypadá nijak závratně – ale v západních Čechách to tak bylo vždycky: místní divadelníci měli, nadsazeně řečeno, na většinu svých diváků telefonní číslo. (úsměv)

 

Jak vaše plány zkomplikovala současná mimořádná situace? Vzešlo z ní pro vás také něco dobrého? Zůstali jste v kontaktu s diváky i přes nucené uzavření divadla?

Doba covidová si vyžádala své oběti; kromě zrušené komedie Muž sedmi sester také 22 zrušených představení. O připravovaných projektech jsem se zmiňovala dříve, kromě Kohoutova Sexu a Kubuly a Kuby Kubikuly by měla ze spolupráce s karlovarským uskupením BenderKindl vzejít inscenace na motivy Daniila Charmse a režisérka Anna Ratajská pročítá dramatickou verzi Singerovy povídky Tajbele a její démon. S diváky jsme vlastně zůstali v kontaktu jen při prázdninových aktivitách, když to stav společnosti dovolil.

 

Loňská sezona byla pro vás stejně jako pro Jiráskův Hronov jubilejní. V září jste vstoupili už do šedesáté… Jak jste Hronov 2020 prožívali? Zahajovali jste komedií Srnky, která se už dříve na festivalu objevila…

Na Jiráskův Hronov se D3 poprvé probojovalo v roce 1973, a to s hrou Hermana Heyermanse Loď jménem Naděje v režii Miloše Honsy. Nejenže tam dostal cenu za mladý herecký výkon začínající Ondřej Pavelka, ale také byla zahájena tradice ochotnických svateb – Jiřina Postlová se provdala za Ladislava Fímana. Na tuto národní přehlídku se později jelo ještě čtrnáctkrát, z toho třikrát v posledních deseti letech – kromě Viktorky s inscenovaným čtením Smíření a několikrát zmiňovanými Srnkami. Letošní Hronov byl opravdu svátkem – hrálo se skvěle a debata s lektory, zejména milou Janou Sloukovou, která nás vyfasovala jako svůj první hronovský „výkop“ v životě, byla pozitivní. Pobavila Alena Zemančíková, která v rámci rozboru konstatovala, že Srnky musí v západních Čechách fungovat – hlavní role hrají čtyři „lůzři“ a Západočeši si jako „lůzři“ odjakživa připadají… (úsměv) Bohužel jsme se mohli zdržet jen dva dny a naši neměli štěstí na zhlédnutá představení – Gedeonův uzel utrpěl prostorem a klášterecké Knězovy děti se od jara, kdy excelovaly na Lounském divadlení, úplně rozpadly. Já na tom byla líp, protože jsem nehrála, a tak jsem si do dna užila meteorového Černého kocoura a pozoruhodné „dokumentární“ S čaganem lamag nohy.

 

Setkáváme se v NIPOS často s tím, že lidé netuší, kolik hereckých profesionálů vyšlo z amatérského prostředí, které dokázalo podchytit začínající talenty. Ve vašem případě jsou to třeba dobře známí Ondřej Pavelka, Aleš Háma a další…

Z řad Déčka vzešli kromě Vámi zmiňovaných třeba Jan Anděl, skladatel a moderátor televizních Nocí s Andělem, Viktor Braunreiter, provozovatel Pouličního divadla, herecký spolupracovník karlovarského a chebského divadla, Eliška Huber Malíková, t.č. pravidelně hostující v Chebu, Matěj Samec, nynější dramaturg Meetfactory Praha… Zvláštním případem je rodinný klan Hniličků, kromě herečky Hany Frankové a scénografa Jiřího Hniličky s Déčkem spolupracovala sestra Hany Jana Franková, herečka, a jejich maminka Anna Franková, dramaturgyně, pravá ruka režiséra Vlastimila Ondráčka (v té době v angažmá v Chebu). Pozornost si tento rod zaslouží i v nejmladší generaci: František Hnilička v Déčku hostoval těsně předtím, než nastoupil na DAMU, hrál anděla Jofaniela v Andělích všedního dne – a dnes je členem Jihočeského divadla, Jan Hnilička, t.č. studující jak jinak než divadlo, hrál mimo jiné titulní roli v Hugo Karasovi. A již zmiňovaná Magda Hniličková působila v Divadle Dagmar, Déčku, Činohře Karlovarského městského divadla – a v současné době je v profesionálním angažmá v Chebu, aniž by některý ze svých dosavadních souborů opustila.

Znovu opakuji: lidé jsou ten nejcennější kapitál, který Déčko má. U některých se letos dostavilo také poděkování nadregionální – Svaz českých divadelních ochotníků ocenil čtyři osobnosti, Martina Cirkla, Magdu Hniličkovou, Elišku Huber Malíkovou a Petra Johanovského. Ocenění jim předala zástupkyně SČDO Hana Šiková na přehlídce Sokolovská čurda. Zařadili se tak po bok již oceněných Petra Richtera a Jiřího Hniličky, nositele Zlatého odznaku J. K. Tyla. A na jarní oslavě má být předáno morální ocenění Divadelnímu studiu D3 Karlovy Vary jako celku – prestižní Čestné uznání Václava Klimenta Klicpery.

Všem, i těm, které jsem prozatím nezmínila, patří velký dík…

 

http://www.divadlod3.cz/

 

Vizitka

Mgr. Petra Richter Kohutová, absolventka Střední knihovnické školy a oboru dramaturgie na DiFa JAMU, v profesionálních angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče (1995-1998) a Městském divadle Karlovy Vary (1998-2000), v současné době spolupracující s Činohrou Karlovarského městského divadla. Kmenová dramaturgyně Divadelního studia D3 Karlovy Vary a stálá spolupracovnice režisérky Anny Ratajské a režiséra Petra Richtera, na dálku spolupracovala či spolupracuje s režiséry Akramem Staňkem (2005-2006, 2015-2016), Romanem Černíkem (2010-2011), Františkem Zborníkem (2014-2018) a Jaroslavem Kodešem (2020). Vede režijní školu ADA, účastní se jako lektorka i nadšený pozorovatel přehlídek ochotnických souborů. A ve volném čase (mimo jiné) provází na hradě Loket... 

 

Šťastné putování novým rokem ve společnosti knižních přátel

BRIXOVY DVORY: Milí přátelé, milí čtenáři Místní kultury, v těchto časech, kdy jsme všichni do jisté míry izolováni ve svých domovech a kdy všechna média plní zprávy o množství nakažených a mrtvých, jsem záměrně zvolil jako téma svého zamyšlení knihy. Knihy jsou mi v každé době zábavou, poučením i útěchou a dost možná, že podobně je tomu i u Vás. Moje zamyšlení může sloužit jako inspirace, ale pokud někdo z Vás bude zklamaný, protože doporučovaná kniha na něj nezapůsobí zdaleka tak silně, jako na mne, bude to jen další důkaz toho, jak jsme každý jiný a jak je ten svět pestrý.

Autor článku: 
Ivo Stehlík

Za okny je tma, všichni ostatní ještě spí a já se po opět letech nořím do nádherné Hrabalovy knihy Městečko, kde se zastavil čas. Užívám si ten jedinečný jazyk, to pábení, žasnu nad jeho schopností vykřesat z banální situace poezii. Odcházím přiložit do kamen a najednou mi bleskne hlavou, kolik mi už prošlo rukama knih? Kdybych myslel fyzicky, byly by jich možná statisíce. Myslím ale ty, které jsem přečetl. Těch byly jenom tisíce. Nejvíc bylo těch, které jsem přečetl jenom jednou, nenašel jsem důvod se k nim vracet. Poslední dobou se mi stává, že některé knihy ani nedočtu. Můj čas je pro mne čím dál vzácnější a já ho nechci věnovat knihám, které mne buď nechytnou, nebo mi přijdou mizerně napsané. Čím dál častěji se vracím k prověřeným hodnotám, ke starým knižním přátelům. Rád bych se s Vámi podělil o knihy, které mne v některých případech provázejí většinu mého života.

Knoflíková válka - táta měl tuhle geniální knihu ve své knihovně a už tehdy byl její žlutý obal mladofronťácké edice 13 dost odřený. Klukovské války sousedních vesnic Lovernu a Velran, protkané rujnými nadávkami, všichni ti hrdinové, Velký Janek, Hejl, Souška, Prcek z Brodu… Četl jsem to jako kluk a moc rád se k tomu stále vracím, vzpomínám na naše vlastní klukovské války na žďárském sídlišti, které se za mého dětství teprve stavělo, a kde bylo tolik skvělých příležitostí pro dobrodružství a rošťárny. Je málo knih, které mohou číst děti a k nimž se mohou celý život vracet i v dospělosti. Jako dítě jsem miloval Foglara, Karla Maye. Pokusil jsem se je číst později, ale nešlo to. To je typ knih, které - pokud je nepřečtete v životní etapě, pro kterou byly napsány - už si nepřečtete nikdy. Knoflíková válka je jiná, myslím, že její autor - Louis Pergaud za ni měl dostat Nobelovu cenu. Možná by ji jednou dostal, bohužel zahynul ve třiatřiceti letech v první světové válce, stihl toho napsat strašně málo.

Jen jediný detektiv je takovým milovníkem svých orchidejí, jídla a pohodlí, že prakticky nevychází ze starého pískovcového domu v New Yorku. Ostatně váží sedminu tuny. Nero Wolfe řeší většinu svých případů ze speciálně zhotoveného křesla, ve kterém se cítí pohodlně, a jeho asistent, pomocník a skvělý glosátor Archie Goodwin mu vodí klienty i podezřelé domů. Vracím se k těm detektivkám - jako je třeba Příliš mnoho kuchařů, Pohřbený César nebo Černé orchideje - často a vůbec mi nevadí, že vím, jak to dopadne. Odpočívám u nich a vychutnávám si prostořeký Goodwinův jazyk i genialitu Wolfovy mysli. A hlavně invenci Rexe Stouta, který to všechno napsal, a my se jím a vlastní fantazií můžeme nechat vést po starém New Yorku a ochutnávat v duchu skvělé speciality Wolfova osobního kuchaře Fritze Brennera. Mám i další oblíbené detektivy, jako jsou Soudce Ti ze staré Číny, Napoleon Bonaparte z australského buše nebo bratr Cadfael, benediktinský mnich ze staré Anglie, ale Wolfe je jednička.

Někteří moji kamarádi dlouho básnili o knize Jan Cimbura. Příběh jihočeského sedláka z Putimi, který skutečně žil, obrovského (měřil prý 192 centimetrů), silného a v knize moudrého člověka, takového ideálu všech venkovských hospodářů, mne dlouho míjel. Říkal jsem si, přece nebudu číst nějaké pokračování Hanýžky a Martínka, což jsem měl, bůhvíproč, zafixováno z dětství, aniž jsem to četl, jako pěknou blbost. Nakonec jsem ale po Cimburovi, kterého jsme měli doma, sáhl. A byl jsem zasažen. Moje selské kořeny promluvily. Samozřejmě, že Jindřich Šimon Baar, autor románu, svého hrdinu zidealizoval. V Cimburovi zobrazil esenci českých sedláků, rozvážných hospodářů, spjatých s půdou. Přestože kniha vyšla v roce 1908 a popisuje život na jihočeské vesnici v 19. století, vnímám, že Cimburovy názory na školu, na hospodaření jsou až překvapivě moderní, právě proto, že jsou "uzemněné". A když se Cimbura pře s knížetem Schwarzenberkem o podobě školy, když Kláskovi vmete do tváře, co proti němu má, když putimským vyčte, že jsou lačni po krvi, vidíte chlapa, jakého byste chtěli mít po svém boku v každé situaci, podobného těm, kteří jsou zobrazeni v těch nejlepších westernech. Jednoho takového jsem poznal osobně. Adolf Pojsl z Mlynářovic je sice už na pravdě Boží, ale já na něj pořád vzpomínám. Dokázal být nekompromisní v situacích, kdy se to nenosilo, a také za to tvrdě zaplatil. Ale nemohl jinak. Vracím se k té knize a jejím prostřednictvím se vracím k Pojslovi, ke svému dědovi a babičce z Křížů i k babičce ze Svratky, i k dalším předkům, které jsem nikdy nepoznal, kteří ale všichni byli ze selského.

Od malinka jsem miloval westerny, dá se říci, že jsem jimi odkojen. Snil jsem o dalekých obzorech prérií v době, kdy jsme nemohli ani do Jugoslávie. Ale jsou westerny a westerny… Jedním z vůbec nejlepších, podle mého, je Muž se srdcem kovboje od Jacka Schaefera. Monte Walsh se svojí hláškou „Do frasa, dyť je to jenom kůň!“ se stal ideálem mužů, kteří pracují s dobytkem a koňmi. Ale možná ještě trochu raději mám jinou Schaeferovu prózu. Není tak známá, vyšla v Čechách ve dvou vydáních, ve dvojím překladu. Osobně doporučuji ten, který vyšel pod názvem Paličák v knize povídek z Divokého západu Šerif se žení. Všechny povídky v knize jsou skvělé, ale Paličák (v druhém překladu se jmenuje Keanův pozemek) je esencí pionýrského ducha prvních usedlíků. Příběh lovce, armádního stopaře, přítele Indiánů a později farmáře Brenta Keana, člověka přímého až k sršatosti, opravdového chlapa, který by si mohl podat ruku s Cimburou nebo Pojslem, směřuje neochvějně k tragickému konci. Nebudu Vám víc prozrazovat. Ale je v něm to, co miluji na dobrých westernech. Prosté, jasné hodnoty. Rodina, tvrdá práce, nelíčená zbožnost, skromnost, soběstačnost, touha po svobodě. Jednou podaná ruka je lepší než deset právníků, když se někdo z těch lidí pro něco rozhodne, nic s ním nehne a jde až do konce, stůj co stůj.

Když v roce 1978 vyšel poprvé v Čechách Hobit s nádhernými Šalamounovými ilustracemi, byl jsem nadšen. Putoval jsem s Bilbo Pytlíkem tam a zase zpátky a dodnes v tom rád pokračuji. Na záložce knihy jsem se také dozvěděl, že J. R. R. Tolkien sepsal pokračování Hobita, jmenuje se Pán prstenů. Na české vydání jsme si museli počkat až do roku 1990, kdy Mladá fronta vydala Společenstvo prstenu. Za všechny ušetřené peníze jsme si tehdy s manželkou Jitkou koupili letenky a jízdenky a přes Leningrad jsme odcestovali do Finska a pak stopem přes celé Finsko a severní Norsko a zase celé Finsko a Leningrad zpět domů. Taková cesta tam a zase zpátky. V batohu jsme jako velikou svátost vezli první díl Pána prstenů, čerstvě upečený ve skvělém překladu Stanislavy Pošustové, a při zastávkách jsme si ho rvali z ruky a těšili se z té nádhery. Navíc drsná krása zejména norské krajiny na nejzazším severu ladila se scénami knihy tak, že jsme jen čekali, kdy se některý z velkých balvanů odvalí, z nory vyskáčou skřeti a přinutí nás robotovat v podzemí pro velkého pána Saurona. Ač mnozí literáti nad knihou ohrnují nos, já ji považuji za veliké dílo, zvláště spolu se Silmarillionem. Z filmové podoby Pána prstenů Petera Jacksona jsem nebyl nijak nadšený, ale poctivě přiznávám, že by mne možná zklamal jakýkoliv tvůrce, protože znám knihu příliš dobře a mám jasnou představu o její vizuální podobě. Jacksonova filmového Hobita ale považuji za naprostý přehmat, který s tou nádhernou a milou knížkou má jen málo společného.

Když jsem byl podruhé v osmdesátých letech na vandru s kamarády v rumunských Karpatech, jeden z nich se zmiňoval o knize Miloslava Nevrlého Karpatské hry. Tehdy jsem o ní slyšel poprvé, a když po revoluci vyšla, koupil jsem si ji a mám ji dodnes. Kombinace svérázných popisů pětatřiceti rumunských pohoří, z nichž pět jsem sám navštívil, a delších textů, tzv. her, mi přišla skvělá. Ostatně názvy některých her mluví samy za sebe: Hra na veselou skromnost, Hra na jitřní radost, Hra na poutníka s lehkým srdcem… Ke knize se vracím opakovaně, těším se z nádherného jazyka a z myšlenek, se kterými tak souzním. Svým drobným dílem jsem také pomohl šířit po Čechách nejen Karpatské hry, ale i další knihy Míly Nevrlého (Nejkrásnější sbírka, Kniha o Jizerských horách, Chvály Zadní země, Zašlá chuť morušek). Všechny vydala ve svém nakladatelství Vestri jeho kamarádka Alena Beňadíková. Když jsem si k ní jezdil do Liberce pro knihy, opakovaně jsem se s Mílou potkával. Rád vzpomínám na jeho vyprávění, specifický humor a zoban nosu uprostřed houští šedivého plnovousu. Většinu, možná všechny své knihy, napsal trochu pod nátlakem, tak jsem to alespoň slyšel a myslím, že nejlepší je dát slovo přímo jemu, aby vysvětlil, proč to vlastně dělal: „Dostával jsem nejkrásnější dopisy od plachých a ušlechtilých lidí z celého Československa. Teprve až z oněch dopisů jsem si opožděně uvědomil, že jediným omluvitelným důvodem pro psaní knih by měla být touha dělat lidi lepšími, pomáhat jim objevit to, co je v nich dobré. Všechno ostatní je bezcenné.“ Přeji Mílovi ještě mnoho plných let života, radost z dětí, z vnuků a z té nádherné jizerskohorské krajiny, kde prožívá většinu svého bytí.

Kniha, ke které se vracím každý rok a čtu si ji stále znovu, přestože ji znám skoro nazpaměť, se jmenuje Slyšel jsem sovu zavolat své jméno. Kanadská spisovatelka Margaret Cravenová vytvořila drobné dílko jiskřivé krásy, z něhož bych ani slovo neubral, ani slovo nepřidal. Mladý kněz, který neví, že je nevyléčitelně nemocný, je poslán do osamělé vesnice indiánů Kwakiutl. Pomalu se sžívá s jejími obyvateli, učí se jazyk i běžné dovednosti nutné k přežití v kraji, kde výdobytků civilizace je poskrovnu. Je to příběh o pozvolném a bolestném pohlcování jedné kultury druhou, a zároveň příběh nadčasový o hledání štěstí a smyslu života. Je to kniha, která mne znovu a znovu dojímá a pomáhá mi být alespoň na chvíli lepším člověkem, než jsem. Dostal jsem ji kdysi (zřejmě k Vánocům) od svých rodičů, ještě jako kluk. Myslím, že vůbec netušili, jak skvělý dárek mi dali.

Mohl bych psát dál, protože knižních přátel, ke kterým se opakovaně vracím, jsou desítky. Bylo by toho ale už přespříliš, tak na závěr jenom pár jmen, která ještě musím zmínit. Muž, který sázel stromy, Chrámový tygr, verše Jana Skácela rozeseté po všech možných sbírkách, Vyhoďme ho z kola ven. Dost, stačí! Knihy jsou moje vášeň, mohu o nich mluvit a psát hodiny a hodiny. Představa dokonalého odpočinku je, když přijdu utahaný z venku ze zimy, sednu si do křesílka za rozpálená kamna, udělám si hrnek dobrého čaje a vytáhnu si jednu z mých zamilovaných knih a čtu si. Možná mne u toho přemůže spánek, ale nevadí. Budu si číst i u čištění zubů a pak i v posteli, někdy mne ukonejší už druhá věta, někdy přečtu ještě pár stránek, ale spánek přijde vždycky, s tím jsem zaplať Bůh nikdy neměl problémy.

S knihami je to jako s lidmi. Tak jako se vracím rád a opakovaně ke svým knižním přátelům, moc rád se vracím i ke svým lidským přátelům. Letos to šlo s většími obtížemi, než v minulých letech. Dej Bůh, abychom se zase nerušeně mohli potkávat, objímat a trávit spolu radostné chvíle.

Přeji Vám všem hlavně dobré zdraví a v novém roce schopnost láskyplného přijímání i předávání všeho, co nám život přinese.

Váš Ivo Stehlík

 

Vizitka

Ivo Stehlík je spisovatel, nakladatel, distributor knih, vášnivý čtenář - a také někdejší dřevorubec. Se svou ženou žije ve starém statku u Volar na Šumavě.

 

Sonda do života uměleckých spolků v obcích do 3 tis. obyvatel – kapela Tlupa Tlap

PILNÍKOV: Česká republika je „kulturním národem“ a má se v tomto ohledu čím pochlubit, jeho velká „síla“ tkví v hojném kulturním a uměleckém dění v menších sídlech a obcích. Oficiální statistika kultury tuto oblast nesleduje. Často se však setkáváme s dotazy, kolik lidí v České republice se vlastně věnuje ve svém volném čase umění a kultuře, a zda a jak by se této oblasti dalo pomoci. Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS), příspěvková organizace Ministerstva kultury, oslovil proto s žádostí o spolupráci knihovny, které bývají v obci centrem kulturního dění nebo mají o kulturním dění v dané lokalitě ucelenější přehled. Dnes představíme jejich hudební tip, „šťavnatou muziku z podhor“, tedy kapelu z města Pilníkov nedaleko Trutnova v krkonošském podhůří, říkají si Tlupa Tlap.

Autor článku: 
Irena Koušková

Tlupa Tlap, z. s.: hudební kapela, Pilníkov, okres Trutnov, Královéhradecký kraj, 1300 obyvatel

Na anketní otázky odpovídá Martin Pachl - jeden ze zakladatelů spolku, v souboru kytary, zpěv

 

Představte se… Proč „šťavnatá muzika z podhor“? A proč Tlupa Tlap? Jakou muziku děláte?

Proč TLUPA TLAP? Tak TLUPA nejspíš pro naše přesvědčení, že sedmičlenná kapela je natolik početná, že už si tak může beze studu klidně říkat. Navíc se považujeme primárně za primáty, kteří jsou schopni scházeti se i mimo jakoukoliv hudbu.

No a TLAP? To by se dalo nejspíš vysvětlit naší, možná až dětinskou, radostí z toho, že máme všichni − ještě stále − všechny ruce (14 ks) ověnčené − ještě stále − plným počtem prstů (70 ks). A vlastně taky proto, že při vyslovení to zní celkem rytmicky, a dá se to zahrát třeba i na buben, a to bez jakéhokoliv hudebního vzdělání.

„Šťavnatá muzika z podhor“ nám přišel jako dobrý nápad pro slogan. (smích)
 

Ale vážně. Tlupa tlap byl výsledek dlouhých debat o našem novém názvu. Dříve jsme se jmenovali Kaluže, ovšem po změně hudebního stylu (dříve jsme hráli folk), bylo záhodno změnit i název. Teď hrajeme vícežánrovou muziku – vlastně jakýsi crossover. Máme jednu velkou výhodu a to v tom, že jsme v kapele čtyři autoři – když má někdo tvůrčí krizi, tak to ani není tolik znát.

 

Kdy, kde a za jakých okolností váš soubor vznikl? Jaké byly motivace a důvody k založení spolku? Co bylo katalyzátorem?

Kapela vznikla a vyvíjela se postupně. Dříve v roce 1996 jsme fungovali jako trio – kytara, basa, flétna, zpěvy. Důležité pro nás bylo (a je) tvořit nové písně. Postupně jsme na sebe „nabalili“ další členy a členky – saxofony, bicí nástroje, trumpeta. Nyní je nás už sedm a myslím, že se to už jen tak nezmění.

 

Nakolik aktivní činnost s kapelou vyvíjíte? Jakých cílů chcete dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění?

Jsme poměrně aktivní kapela, stále je o čem psát a tvorba nových písní nás stále neskutečně baví. Rádi bychom oslovili i mladší publikum. Snažíme se o moderní zvuk. V současné době začínáme provozovat ve spolupráci s městem Pilníkov i malý klub, ve kterém chceme místním obyvatelům přiblížit i různé jiné žánry, buď poslechovým večerem, nebo živým vystoupením spřátelených umělců.

 

Oslovujete všechny věkové kategorie? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog? 

Na naše koncerty chodí lidé cca od 20 let až po důchodcovské posluchače. Párkrát na našem koncertě byli i hluchoněmí. Bavilo je prý pozorovat, jak společně „klapeme“ ústy ve vokálních partech (smích)

 

Co vás na hraní a zpívání těší a co vám „dělání muziky“ naopak komplikuje?

Asi nejvíce nás baví pozorovat reakce publika po odehrané skladbě. Je to velká satisfakce, když se nám skladbu podaří technicky, energicky i citově zahrát. Trochu nám dělání muziky komplikuje skutečnost, že jsme „rozstrkaní“ po takřka celém kraji, ale už jsme si na to celkem zvykli a docela se daří zkoušky i koncerty organizovat.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Jsme zapsaný spolek – a hrdí majitelé IČa.

 

Kolik členů spolek sdružuje? Jaké jsou věkové, profesní a genderové charakteristiky členů sdružení? Jaké povinnosti z členství vyplývají?

V současnosti má náš spolek sedm členů. Čtyři muži a tři ženy. Věkově jsme si velmi blízcí. Mezi nestarším a nejmladším členem je rozdíl cca 12 let. Profesně je to velký guláš. Od psychologa přes učitele hudby, „ajťáka“, vychovatele až po obráběče…každý člen má hlavní povinnost odehrát co nejlépe na zkoušce a na veřejném vystoupení.

 

Jaký je vztah spolku k obecnímu zastupitelstvu/magistrátu? Máte jejich podporu?

Vztah s obecním zastupitelstvem máme velmi dobrý. Těšíme se z jejich podpory, a to nejen finanční, už několik let. I my se snažíme městu Pilníkov tuto podporu vracet, např. pořádáním akcí pro veřejnost, pořádáním koncertů cizích kapel, tvoříme i vlastní kulturní pořady ve zkušebně – mini-klub Obývák.

 

S jakými dalšími organizacemi spolupracujete? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Asi nejvíce spolupracujeme s libereckou indie-folk-rockovou legendou Jarret. Navzájem se již 20 let zveme na koncerty, navštěvujeme se i mimohudebně. Finanční podporu dostáváme už řadu let od městského úřadu. Výdaje na nástroje a techniku si ale hradíme sami, nebo z honoráře za vystoupení. Největší finanční zátěž je vždy práce v nahrávacím studiu. To se snažíme sehnat ještě navíc nějaké jednorázové mecenáše – většinou se potřebnou částku sehnat podařilo.

 

Jaké projekty jste realizovali? Co se ne/povedlo? Na čem pracujete nyní? Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní?

Velkým projektem je pro nás natočení alba. V roce 2001 jsme vytvořili první album pod názvem Vločky se s ničím netajou. V roce 2005 jsme udělali druhé album s názvem Šedé cédé. Pak jsme měli od nahrávání osm let pauzu, neb se většina kapely rozrodila a museli jsme se starat více o děti. V roce 2013 jsme navázali spolupráci s legendárním muzikantem a producentem Zdeňkem Vřešťálem (ex Nerez, posléze Neřež). Vzniklo album Tlupa tlap. Měli jsme dva společné koncerty, při kterých jsme se na pódiu vystřídali s Marií Rottrovou. To byl veliký zážitek zahrát si před nabitým sálem. Poslední album jsme natočili v nejlepším studiu, co jsme kdy byli, a to ve Voticích (u Benešova). Pokřtili jsme ho v roce 2018 a dodnes se radujeme z opravdu kvalitního zvuku. Album nese název Skladem.

 

Jaké písničky mají u vašich posluchačů největší úspěch a čím to je? Prozradíte text nějakého hitu?

Větší úspěch mají zpočátku ty přímočařejší písně, časem se už některým lidem ohrajou a začnou více vnímat ty, které nám dají více zabrat, ovšem jsou dle mého názoru trvalejší. Těch zajímavých textů máme, si myslím, docela hodně.

Poměrně dost s dobrou odezvou (i prvoposluchačů) hrajeme třeba Antabus blues.

 

ANTABUS BLUES

(Ondřej Paděra)

 

1. Zas jedna noc, kdy nejsem pod parou, ale přímo v páře

Někdo zaklepal mi ramenem a řekl „nespi, noc má ještě plýny“

Prej že to bude Boží mejdlo a u vchodu na věšáku vážně svatozáře

A toho žrádla, chlastu a plno holek, co do poslední všechny byli 

hlíny…

 

2. Klasický mecheche, co pořádají firmy vždy ke konci roku

Takový ty běžný kecy tipu „já se na to můžu… a do výše platu“

Ňákej sťatej svatej třískal do kytary Bednu od Whisky a znal jen

první sloku

Na stole tancovala svatá Anna - časně z rána, už skoro bez šatů

 

Ref:

Dnes v noci jsem to zapích, na mejdanu svatých

Nade mnou pleskala křidýlka andílků prdelatých

Prej mám velký škvíry v dodávkách víry

A bůh předal mi barevnou pozvánku od rohatých

 

3. Až k ránu všimnul jsem si postavy, co tam stála tiše jako pěna

Byla otočená ke mně zády a splívala s okolním stínem

Odhrnul jsem ňáký flašky a pak mi došlo, že je to má žena

Pomalu se ke mně otočila čelem, měla rudý oči a byla cejtit plynem

 

4. Na tváři znepokojivě vyrovnanej výraz a z toho, co mi řekla

Chtělo se my utýct anebo přinejmenším vycpat mozek vatou

Že prej mi moc a moc děkuje za těch pětadvacet let pozemskýho

pekla

A že díky těm rokům byla dneska v noci prohlášená svatou…

 

Ref:

A tak jsem to zapích, na mejdanu svatých

Nade mnou pleskala křidýlka andílků prdelatých

Prej mám velký škvíry v dodávkách víry

A bůh předal mi barevnou pozvánku od rohatých

 

A tak jsem to zapích na mejdanu svatých

Ve vlastních blitkách pod stolem – no prostě hnus

Hlavy Kerbera štěkly a já tu v předpeklí

Ječím to svoje ubohý ….. ANTABUS BLUES.

 

 

Jak vaše plány na letošní rok zkomplikovala současná mimořádná situace? Vzešlo z ní pro vás také něco dobrého?

Letos bychom našim posluchačům předvedli pět nových skladeb. Vznikli právě tím způsobem, že jsme byli zavření doma před koronavirem a byla spousta času na tvorbu. To si myslím, že ujde, ovšem takovéto roky nejsou pravidelné, což je vlastně dobře. Melodie a texty čekají na svůj čas.

 

https://www.facebook.com/tlupatlap/
http://www.tlupatlap.cz/
http://bandzone.cz/tlupatlap

Podnikavky na mateřské: s Barborou Barteckou

JESENICKO: Pokud fandíte regionálním značkám, řemeslným výrobkům a původním technologiím a fascinuje vás, jak lidé dokážou nápaditě zpracovat tradiční produkty v současných trendech, tak už jste sami objevili skvělý způsob, jak dodat osobitou, originální a přitom důvěrně známou atmosféru svátkům, kterým říkáme nejkrásnější v roce. My vám k tomu přinášíme příjemné čtení, vánočně laděný rozhovor s Barborou Barteckou, která provozuje na Osoblažsku voňavou živnost, bylinkový ranč Majoránek.

Autor článku: 
Irena Koušková

Barbora má svůj eshop s bioprodukty, malý obchod na ranči a nabízí také gastroslužby. Letos své podnikatelské aktivity pozvedla ještě o úroveň výš, když získala certifikaci Jeseníky, originální produkt. Maminka roční holčičky už odmala tíhla k bylinkám a vaření z nich, a protože léčivé rostliny a potažmo jídlo souvisí s tělem, pohybem, pak až tolik nepřekvapí, že další profesní oblastí jejího zájmu je terapeutický tanec. Vystudovala ovšem technický obor, stavební statiku, která, jak přiznává, ji stále hlavně živí. Zkrátka energická a zdravě cílevědomá žena, jež v sobě propojuje do značné míry protichůdné oblasti, se našla i v obchodě a všem, co s tím souvisí.

 

Máte bylinkový ranč na Osoblažsku v Horních Povelicích, v turistické oblasti Jeseníky v Českém Slezsku, v okrese Bruntál. Jak byste tento kraj charakterizovala? Jste rodačka? Čím vás přesvědčil, že jste se tu usadila, a neopustila jej jako řada mladých vzdělaných lidí při cestě za obživou?

Nenarodila jsem se v Jeseníkách, jsem rozená Ostravačka. Ale jezdili jsme sem s rodinou celé dětství, převážně do Rychlebských hor a okolí. Hranici od Bílé Vody po Jeseník máme prošlapanou a sudetská atmosféra mi od dětství není cizí. I proto mi nedělalo problém se tady usadit. Lidé se vracejí často tam, kde jim jako dětem bylo dobře. Kraj Osoblažska je ale hodně specifický. Charakter a povahu lidí tady není možné změnit, existuje zde pomyslná neviditelná hranice, která dělí toto místo od okolního světa jak sociálně, tak mentálně. Místní lidi částečně chápu. I přesto, že s mnohým nesouhlasím, respektuji je. Možná i proto jsme zde tak nějak „zapadli“ a berou nás neutrálně. Odsouzení čehokoliv nového či jiného je tady totiž mnohdy hodně rychlé.

 

Vystudovala jste technický obor a pracovala jako statik ve stavebnictví, působila jste i v uměleckém světě jako lektorka terapeutického tance… Co vás nakonec přivedlo k bylinkám, půdě, přírodě?

Ano, stavebnictví a statika mne živí dosud. Stále aktivně pracuji a je to hlavní zdroj naší obživy. Umělecký svět je už mnoho let mým únikem, kde nejsem sama v kanceláři, ale naopak s lidmi. Poslední dva roky jsou ale hodně mírné, jelikož se mi vloni narodila dcerka a některé pohybové činnosti šly do útlumu. Letos pro změnu zasáhl covid a nerozběhly se žádné kurzy. Bohužel vývoj nevypadá pro lektory dobře ani dále. Každopádně bylinářství, příroda, to jde se mnou také od dětství. Kuchyně a kulinářství s mámou mě bavilo už jako malou holku. Sbírala jsem si recepty, vystříhávala z časopisů a zakládala vše, co se mi líbilo. Jídlo a byliny souvisí s tělem, pohybem. Ono to všechno do sebe zapadá a jedno podporuje druhé. V kulinářství jsem ale vymýšlela pořád nové a další věci, z nichž se pak vyklubal zárodek našeho dnešního obchodu. Chtěla jsem praktické věci, ale pěkné a velmi chutné, které by nepřipomínaly nic z toho, co se dá běžně koupit. 

 

Jaké věci nikde jinde nemají?

Většina našeho zboží jsou takové dobrůtky, které bez problémů můžete někomu věnovat. Myslím, že máme i několik specialit, jež jsem zatím u nikoho jiného neviděla. Lidé hodně kupují medové pochoutky. Kombinace bylin, ořechů a ovoce v medu je opravdu delikatesa. Stoupá ale zájem i o bylinné maceráty k vaření. Prodej kořenicích směsí je jako dárek pak klasika, která neomrzí.

 

Zítra máme Štědrý den. Voní u vás doma Vánoce bylinkami?

Samozřejmě. Začíná to na plotně purpurou, bylinným čajem, mlékem se skořicí a badyánem a končí rybou na bylinách. Samozřejmě si připravuju i pár kousků vlastního cukroví, do kterého si přidávám šalvěj, černý bez nebo levanduli.

 

Nedáte na bylinky dopustit nejen v kuchyni, ale i při léčbě těla a duše?

Samozřejmě. Jdu ale na to jiným způsobem. Když si někdo požádá o bylinnou léčbu, povídáme si. Chci znát, co je to za člověka, jak žije, jak jí, jaký má režim a psychický stav. Hlavně si musíme i vzájemně sedět, důvěra je zásadní.

 

Na webu píšete, že nabízíte netradiční catering a specializované kulinářství. Co si pod tím představit? Jsou tyto služby žádané i v předvánočním čase?

No, to je zvláštní otázka. Mně to připadá normální, ale když přinesu lidem svůj klasický catering, tak se jim většinou rozzáří obličej úsměvem i překvapením. Půjčuji vlastní keramiku, dřevěné nádobí, servíruji v kusech dlabaných dýní nebo na listech. Do jídla běžně přidávám jedlé rostliny i květy, k tomu peču vlastní pecny chleba. Když vařím, používám své kulinářské produkty. Ještě obvykle přidávám deserty a mlsky nakonec, třeba celozrnné vafle podle vlastního receptu doplněné místní marmeládkou či pampeliškovým medem. Samozřejmostí je ručně psaný jídelní lístek, který lidem píšu, a výjimka není pohoštění o sedmi až deseti chodech. Prostě pestrý a pěkný stůl.

 

Zdá se, že opravdu dokážete pečlivě připravit nevšední hostinu krásnou i na pohled. Vycházíte také z receptů našich předků?

Částečně ano. Spíš se inspiruji a přetvářím si to po svém. Jsou ale věci, kterých se držím pevně. To se týká třeba řemeslného zpracování chleba, o ten je poslední dobou u nás velký zájem. Také se mi líbí některé klasické kombinace masa a omáček, které používaly naše babičky. Našla jsem omáčky z šípků, jeřabin i černého bezu jako klasicky používané.

 

Najde se u vás nějaká tradiční krajová specialita?

Tady bylo několik krajových specialit, pocházely především z tradic německé kuchyně. Bohužel se mi zdá, že s financemi zmizela z Osoblažska občas i ochota pestrého vaření a vynalézavosti v kuchyni. Lidé hledí na nejlevnější suroviny. Na české straně se tady ale s kvalitou většinou v běžném obchodě neshledáte.

 

Vraťme se ještě k začátkům. Kde se ve vás vzal podnikavý duch? Dodělávala jste si nějaké vzdělání? Jak se vaše drobné podnikání vyvíjelo? Na co jste pyšná? Byly krizové momenty?

Vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo. Jsem jediný podnikatel v rodině a zřejmě i za všechny vzhledem k počtu aktivit. (smích) Ryze podnikatelské a manažerské vzdělání jsem si nedoplňovala, snažila jsem se jen sledovat některé lidi, kteří mne inspirují, jak pracují. Informace sbírám všude, kde je možno. Díkybohu mám (snad) i vrozeno to, že ráda komunikuji s lidmi. Vlastně všeobecně mám lidi v oblibě, ráda se s nimi bavím, zajímám se, co kdo dělá. Pořád mám pocit, že toho vím a umím málo a hledám, co se ještě můžu naučit.

Vývoj mého podnikání byl postupný, jelikož v rodině máme zakořeněno, že podnikatelé jsou … no… (smích) Než jsem se osvobodila od přesvědčení, že všichni kradou, trvalo mi to nějakou dobu. Ale ten pocit, že chci něco dělat, byl prostě silnější. Začala jsem pomalu a postupně přidávat další a další věci. Čekala jsem, jak budou lidi reagovat a jak se v tom cítím já.

Krizových momentů bylo mnoho. Chodí to ve vlnách, jednou se daří a pak s tím chcete praštit. A byly úplně ve všech odvětvích. Sedíte vyčerpaná po mnoha měsících, kdy pořád něco vymýšlíte, kdy skoro nespíte, a přemýšlíte, jestli vám to fakt za to stojí. Nikdo vám nerozumí, protože si všichni myslí, že vám to jde přece úplně samo. Navenek se vše tváří, že to prostě frčí, a nikdo nevidí to, že jste stále jako hnací motor, který je občas totálně unavený, sám a smutný. Kolikrát jsem si řekla, jestli by nebylo lepší se nechat někde zaměstnat a mít klid. Podnikání je zkouška trpělivosti, no, hlavně teď s miminkem. Vždycky se ale v takové té největší krizi objevil někdo zásadní, kdo byl jako znamení, že to má pokračovat dále.  

 

Začala jste s podnikáním až na mateřské dovolené nebo už předtím? Je mateřská dovolená při podnikání spíše omezující nebo inspirující? Co jste se musela naučit?

Podnikala jsem několik let při zaměstnání, kdy se mi to pomalu rozbíhalo. S přechodem na mateřskou jsem ale opustila definitivně i stálé zaměstnání a od té doby podnikám naplno. S malým miminkem je to omezující a inspirující zároveň, protože člověk se musí naučit fungovat ve značném omezení. Už tak maminky málo spí. No a když dítě usne, tak přemýšlíte, jestli padnete únavou, nebo si rovnou sednete k práci, a kdy vlastně pak opečujete tu domácnost (smích) Mám naštěstí opravdu chápavého muže. Naučit jsem se musela snad ještě větší trpělivosti, než jsem měla, abych z toho občas nezešílela. To asi ale všechny mámy znají dobře. Někdy je ale velmi náročné, když zrovna má dítě svou chvilku a vy musíte zvednout pracovní hovor a deset minut odborně hovořit. Mezitím dítě převrací naruby půl pokoje a při obědě plánujete objednávky a děláte inventury. Na pracovní cesty jezdím i s dítětem, lidé reagují naprosto bez problémů. Díkybohu už je to běžná věc, že mámy na mateřské pracují. Malá je součást mne, jezdí se mnou v 95 % případů a hlídat ji nechávám opravdu jen výjimečně. Babičku máme daleko, tak se prostě zúčastňuje veškerého našeho pracovního života. Evidentně jí to vůbec nevadí a nás to všechny spojuje.

 

Nedávno jste získala certifikaci Jeseníky, originální produkt. Tato značka garantuje zejména místní původ výrobku a vazbu na region Jeseníků, ale také jeho kvalitu a šetrnost k životnímu prostředí. Co pro vás šetrnost k životnímu prostředí znamená? Vracíte se k tradičním technikám výroby? Co to konkrétně obnáší a co jste při certifikaci musela předložit?

Certifikace a hlavně odezva, které se mi při ní dostalo, je tak trochu odměnou za mnoholetou práci, která kolem toho byla. Šla jsem to prostě zkusit, protože jsem si řekla, že na Osoblažsku není nikdo, kdo by dělal takové věci se záměrem vysoké kvality a specializace v gastronomii. Bylinné kulinářství je velmi zaujalo nejen produkty, ale i tím, co jsem kolem toho vytvořila. Celkově se hodnotí produkt, jeho záměr, originalita, zdroje, kvalita, vazby na region a další věci. Nikdy mě nelákalo mít velkovýrobu, ztrácí se v tom moje osobní přítomnost být za vším, co vyrábím. Vzhledem k šetrnosti a přírodě je třeba myslet na to, že není nutné vyrábět na sklady a můžeme používat více ruce místo strojů.

 

Kdo jsou vaši zákazníci? Slyší na Osoblažsku, které patří v rámci republiky spíše k chudším lokalitám, na nabídku bioproduktů, které nabízíte? Co pro vás znamená být bio? Máte konkurenci? A naopak s kým spolupracujete?

Ze začátku jsme měli minimum místních zákazníků. Většina zájemců byli turisté nebo nakupující přes eshop. Postupem času se ale před námi pomalu otevřela komunita místních, kteří jsou tu sice ve značné menšině, ale fungují podobně jako lidi ve větších městech. Ryze místní na naši nabídku neslyší vůbec. Ze začátku jsme uvažovali o distribuci do obchůdků zdravých výživ apod., dokonce jsme některé už oslovili a navázala se komunikace. Ale nakonec jsem od toho upustila. Něco mi našeptávalo, ať to nedělám. Ukázalo se to jako správné rozhodnutí, protože jsme vázáni na toto místo, lidé si jezdí sem a hlavně oceňují osobní kontakt přímo s výrobcem.

Spolupracuji s místními lokálními výrobci a využívám regionální produkty z Jesenicka. Teď už jsme se dostali do fáze, kdy si můžeme vybírat, s kým budeme v součinnosti. S obchodníky a partnery si musíme sednout především po stránce osobní. Vytváří to dobrý obchodní prostor. Co se týče konkurence, tak nevnímám, že by tu nějaká byla. Jsou tu lidé, kteří dělají podobné věci, ale jinak. S většinou z nich nějakou formou také obchoduji a vím, že každý zákazník slyší na něco jiného. Proto jsem i ráda, že je tu větší výběr a lidé se rozhodnou, ke komu půjdou. Pro občerstvení a rauty využívám z velké části i biopotraviny včetně ovoce a zeleniny. Pro mne žít „bio“ znamená větší rozsah než jen na talíři. Souvisí to také s šetrným nakupováním, ekologickým hospodařením v domácnosti i na zahradě, tříděním odpadu, recyklací oblečení.

 

Jste občansky aktivní v oblasti udržitelného způsobu života?

Dalo by se říct, že ano. Snažím se sdílet nějakou osvětu, jak to děláme u nás a inspirovat lidi, aby to zkusili. Když k nám někdo dojede, provedu ho po zahradě a seznámím ho s místem, historií, prací a tím, jak to tu funguje. Hned jim dojde, že se o jistou udržitelnost a ekologii snažíme, co to jde.

 

Co pro vás znamená odpovědný marketing?

To je zajímavá otázka. Snažím se, aby Majoránek zvenčí vypadal takový, jaký je uvnitř. Přirozenost, průhlednost a lidský přístup, především osobní. Nechci, abychom byli konzumní, raději malí a jedineční. Propagace je jedna věc, ale ne vždy to u některých firem odpovídá realitě. Dávám do éteru reálné fotografie, jaké to u nás je a píšu vše sama. Pokud se pár lidí zamyslí nad tím, že není nutné být jen konzumní, že je fajn být přátelský a smát se, myslet i trochu ekologicky a vrátit se zpět k přirozenému životu, tak to považuji za úspěch části svého odpovědného marketingu.

 

Osoblažsko je alespoň mezi výletníky známo parní osoblažskou úzkokolejkou. I tady ve vlaku se dají nakoupit vaše produkty… To je celkem vynalézavý způsob, jak se dostat k návštěvníkům kraje. Jak se vůbec propagujete?

Parní vlak na úzkorozchodné dráze je podle mne největší turistická atrakce Osoblažska. Dostali jsme se ke gastrovozu poměrně velkou náhodou. Ředitel hledal někoho, kdo by se o vůz postaral, protože se za celou dobu jeho historie nepodařilo najít provozovatele, který by tam vydržel. Přes doporučení nás oslovil a ihned po první sezóně bylo jasné, že není poslední. Udělali jsme radikální změny, vyměnili úplně všechno počínaje pivem, kávou přes občerstvení a přidali i produkty z Osoblažska jako suvenýry. Přímo na vláčku obsluhuji často osobně a hosté někdy dojedou až k nám na ranč. Je to úžasné setkávání přímo s turisty, s koncovým zákazníkem a jejich názor a odezva je pro mě zásadní. Dostaly se k nám ale informace i zvenčí a byly velmi pozitivní. Ke konci sezóny jsme zkusili otevřít i Bistro na kolejích, páteční podvečery k nám jezdili hosté na otočku i 100 km jen kvůli zážitku a jídle ve stylovém místě. Tam jsem byla vždy osobně a byly to krásné pracovní dny. Ta příprava za to vždy stojí. Informace proudí o našich akcích převážně na Facebooku, jelikož jsem v rámci své práce přikovaná k počítači. Mezi výpočty obsluhuju weby a facebook, píšu si s lidmi a tvořím pozvánky.

 

Určitě za svým podnikáním nestojíte sama. Pomáhá vám manžel? Jak máte v podnikání rozdělené role?

Za svým podnikáním stojím převážně sama. Teď už ale některé věci musím delegovat. Do party nám přibyla jedna paní, která u nás začíná pracovat. Muž samozřejmě pomáhá, především s fyzickou prací a péčí o dítě. Spolu také jezdíme na festivaly, obsluhujeme, prodáváme. Organizační záležitosti, komunikaci, výrobu, weby, prodeje a vše, co souvisí s obchodem, jsou jen na mně. Práce statika je ovšem vyloženě moje záležitost. Muž je nezastupitelný v péči o dům a zvířata. To je jeho velmi důležitá role, do té já téměř nezasahuji a jsem tam jen plánovač.

 

Dá se uspokojivě skloubit podnikání, domácnost, rodina a další aktivity? Jak dobíjíte baterky?

Někdy to moc uspokojivé není, ale skloubit se to dá. Napětí doma je občas velmi silné, ale vždycky si musíme říct, proč to vlastně děláme. Snažím se udržovat si vztah s blízkou rodinou – s rodiči a sourozenci. Hledám vždy čas na návštěvu k nim. Jinak odpočíváme fyzickou prací na zahradě a s koňmi. Pokud se nám podaří i vycházka nebo vyjížďka, je to zázrak. Ale i cvičit s nimi je už svým způsobem relax. Já samozřejmě dobíjím uměním, tancem a občas i malováním.

 

Jak funguje bylinkový ranč mimo sezónu?

Ano, funguje. Máme tu malý obchůdek, lidé mohou přijít normálně nakoupit. Kromě vlastních produktů tu najdou také už poměrně široké zastoupení ostatních kolegů z regionálních značek. Zastavují se tu i na kávičku, teplou čokoládu a ke zvířátkům. Na příští rok chystáme nové zookoutky, které i rozšíříme. Také nějaké zajímavosti do bylinkové zahrady a tak.

 

Jak váš život ovlivnila letošní vlna pandemie?

Letos jsme se na jaře připravovali na vstup na farmářské trhy a velké jarmarky. V době, kdy jsme v únoru začínali investovat do zboží, sklenic, bylin a dalších surovin k výrobě, se začala přibližovat informační vlna o pandemii. Zastavila se pak celá výroba, prodeje, také na nějakou dobu nejezdil parní vlak. Okamžitě jsme síly přetransformovali jinam a vrhli se na budování. Práce se nesměla zastavit. Přes léto se to nějakým způsobem rozběhlo, ale zase se to mění. Kdoví, jak vše bude dále.

 

Jaké jsou vaše další plány?

Plány nosím v hlavě už několik let a přesto, že se všem zdály naprosto šílené, tak je postupně realizuju. Sice ne v takové podobě, jaké měly být, ale lidé si vždy řeknou, jak to vlastně chtějí. Z těch nejbližších se jedná určitě o dokončení zahrady a její celkové otevření. Také jsou na spadnutí mini farmářské trhy – prodej ze dvora, na nichž spolupracuji s některými místními obchodníky. Rozvoz začíná být časově náročný a někteří si rádi udělají výlet s nákupem k nám. Obchůdek u nás je maličký, ale naprosto dostačující. No a ty větší plány si ještě nechám pro sebe (úsměv), určitě to ale bude pro některé pecka!

 

www.majoranek.cz

Stopy v písku / Marie Terezie Macháčková - osud dvojčete

ČR: Paní Kateřina Brožová žije uprostřed široce rozvětvené rodiny, jejíž kořeny lze dokumentovat napříč staletími. Jako vedoucí knihovny NIPOS (Národní informační a poradenské středisko pro kulturu) je obklopena publikacemi, jež se dotýkají i jejích slavných předků. Tentokrát se musela při svém pátrání "po stopách v písku" ponořit do mnoha svazků. „V dnešním příběhu se jedná o krátké první manželství mého pra- pradědečka Josefa Tilsche, který si poté vzal za ženu Rosu Urbánkovou. Jejich prvorozená dcera byla Anna Maria Tilschová, spisovatelka. Vlastně jsem spřízněná s potomky Macháčkovými pouze přes děti vzešlé z manželství Vladislava Tilsche (bratra Josefa Tilsche) a Jindřišky Macháčkové. Ti jediní zachovali jméno Tilsch do dnešních dnů. Jiní potomci Macháčkových nejsou.“

Autor článku: 
Kateřina Brožová

Obrozenecká vlna ve druhé polovině 19. století přinesla mnoho politických, společenských a kulturních změn. Projevila se však také v soukromých životech známých osobností a jejich dětí.

V rodině vlastence, buditele a úspěšného podnikatele Josefa Macháčka[1], který se do probíhajících změn zapojil plnou měrou, se v roce 1847 narodila dvojčata Marie Terezie a Terezie Marie. V Macháčkově pohostinné domácnosti, ať v Praze v Thurn Taxisově paláci, nebo na zámečku v Králově Dvoře u Berouna, se setkávali politici, vlastenci, umělci a další rodinní přátelé. Sestry denně obklopovaly zprávy z divadelního života, neboť bratr jejich matky, Josef Sklenář, byl tajemníkem Prozatímního divadla. Do rodiny téměř patřila jeho chráněnka herečka Otýlie Malá, která byla o pouhé tři roky starší než dvojčata. Otýlie se stala již ve dvaceti letech hvězdou českého divadla a zůstala jí po celých 40 let.

 

Kmotrami sokolského praporu

Uvolnění politické represe spustilo lavinu obrozeneckého dění, do kterého se Josef Macháček plně zapojil. Nechyběl ani u zrodu Sokola, neboť Macháčkovi patřili k českým rodinám, s nimiž se Fügnerovi stýkali. Přátelství s Macháčkovými významně posílilo Fügnerův vlastenecký postoj.

Není tedy divu, že se dvojčata stala spolu s dalšími dívkami z vlasteneckých rodin kmotřenkami prvního praporu sokolského, který navrhl Josef Mánes. Prapor byl Sokolu[2] předán na slavnosti dne 1. června 1862. Prapor věnovaly pražské dámy, za něž promluvila Karolina Světlá. Terezie Marie a Marie Terezie už tehdy upoutaly ještě dětským, nicméně jímavým zjevem. Týden poté se společnost sokolská během jedné z prvních organizovaných akcí zastavila i v Králově Dvoře, kde společnost uvítaly dvě kmotry sokolského praporu. Sokolům se dívky zapsaly do srdcí tak, že ještě po letech na ně vzpomínali.[3]

 

Průvod Shakesperovský[4]

Významný kulturní počin Umělecké besedy, nově vzniklého uskupení, jehož cílem bylo propojení jednotlivých tvůrčích odvětví, představoval Průvod ke slavnostem Shakespearovým v roce 1864.[5] Živé obrazy ze Shakespearovských her defilovaly na scéně Novoměstského divadla. Jak Umělecká beseda proklamovala, spojily se při přípravě průvodu především malířské dovednosti Karla Purkyně, hudební Bedřicha Smetany, divadelní a herecké Františka Kolára. Kromě návrhů kostýmů zachytil Karel Purkyně také průvod v  osmi podélných skicách velké barevné krásy. Na jedné z nich najdeme i dvojici Macháčkových dcer v kostýmech Violy a Sebastiana.

Příbuzenství s Josefem Sklenářem[6] a důvěrné přátelství s Otýlií Malou, přirozeně vedlo k účasti sester Macháčkových na slavnosti. Tentokrát se k nim přidala i jejich mladší sestra Jindřiška. Dívky se odmalička  pohybovaly ve společnosti, vždy budily pozornost  a jistě jim lichotil obdiv, který vzbuzovaly. To, jak zapůsobily na veřejnost během slavnosti, ale muselo překonat všechna, snad i bláhová, očekávání.

“Ač jsem u divadla zestárnul, neviděl jsem ještě tolik půvabu a tolik podobnosti zároveň. Kdyby  byl tato dvojčata znal Shakespeare, pak bych pochopil,  proč napsal Večer tříkrálový, “ vyjádřil své nadšení ředitel Novoměstského divadla Thomé [7], když spatřil blíženky v rolích Sebastiana a Violy.

 

Terezie Marie a Jan Neruda

Úspěch celé akce, které měla mimo jiné vyzvednout propojení české scény se světovým divadelnictvím, byl nesmírný. Jedním z dopadů významných pro českou poezii bylo milostné vzplanutí Jana Nerudy k jedné z dvojčat - Terezii Marii. Vztah s Terezií Marií - Rézinkou je v nerudovské literatuře popsán obšírně. Nečekaně prudká láska vlévá Nerudovi do žil  elán a naději na nový začátek po neuspokojivém vztahu s Karolínou Světlou.

Korespondenci mezi dvěma zamilovanými zprostředkovávali Josef Sklenář a Otýlie Malá, která byla dobrou Nerudovou přítelkyní. Po letech se však k lásce mladé Rézinky ve svých pamětech stavěla poněkud blahosklonně. “Měla jsem mladou, sličnou příbuznou[8] dcerku velice vážené rodiny; zbožňovala jej s horoucností, jaké schopna jest jen blouznivá mysl dívčí. Byla to láska platonická, milování z dálky, Dobře vím, že se oba vůbec nesešli. Avšak dopisovali si, a já byla poslíčkem něžných vzkazů, květinových i psaných.”[9]

Láska zůstala nenaplněna. Z jedné strany bránila vztahu rodina ze  společenských, možná i politických důvodů, hlavní překážku však představovalo Rézinčino onemocnění tuberkulózou. Několikaměsíční námluvy, zprostředkované a uložené v dopisech, ukončila Rézinčnina smrt 9. října 1865. Slavný pohřeb, při kterém u kostelíčku v Počaplech[10] drželi sokolové stráž, smutně zdůraznil marnou ztrátu mladého života. Poslední rozloučení s Rézinkou mělo tragickou dohru. Fügner, který při držení stráže na počápelském hřbitově prochladl, na následující komplikace zemřel.

Osud Terezie Marie Macháčkové je tedy díky Nerudovi znám. Nenaplněná láska mladičké Rézinky a Jana Nerudy  přinesla české literatuře novou hloubku básníkovy tvorby. Díky Nerudovi se Rézinka stala nesmrtelným symbolem lásky a odevzdání. Jaký byl osud Márinky?

 

Nápadník Josef Tilsch

Co prožívala v době Nerudovy lásky k Rézince její sestra Marie Terezie? Nebyla snad stejně půvabná, neměla tedy také nápadníka či nápadníků několik? Tak, jako planulo srdce Nerudovo, jistě i jiní by se rádi stali nápadníky některé z dvojčat. K Nerudovu vyznání na plese Národní besedy v únoru 1865 nedošlo, protože začínající tuberkulóza zabránila Rézince v účasti. Vyznal zde svoji lásku Márince její nápadník Josef Tilsch?

Josef Tilsch se narodil jako šesté dítě bohatého obchodníka s plátnem z Mezilečí u Hořiček. V druhém otcově manželství byl však synem prvorozeným, a tak se mu dostalo stejného vzdělání jako prvorozenému synovi z prvního manželství, tedy právnického. Studia absolvoval s vyznamenáním již ve dvaceti třech letech. Mezi přáteli rodiny Macháčkovy se objevil kolem roku 1862 snad jako známost Fügnerova,  možná jako právnická známost Sklenářova. Byl velmi činorodý, pracoval pro Sokol a byl u zrodu Právnické jednoty. Podnikateli Macháčkovi poskytoval právnické rady a do rodiny pravidelně docházel a přivedl tam i svého mladšího bratra Vladislava.

 

Zásnuby

Smutek za Rézinkou sice omezil společenský život Macháčkovy rodiny, ale  ubytování pruských důstojníků během prusko-rakouské války v roce 1866 v Králově Dvoře nakonec vedlo k veselému společenství, jak popisuje Otýlie Malá v Idyle za pruské války[11]. Jak rozdílný je to obrázek od popisu bitvy u Sadové a útěku zaměstnanců tamního  cukrovaru. Jak mohou být rozdílné vzpomínky na otřesnou válečnou zkušenost.

Náklonnost k Márince necítil jenom Josef Tilsch, ale i v zámečku ubytovaný pruský důstojník Brüllow. Dokonce spisovatelka Popelka Biliánová matně vzpomínala, že Márinku z nešťastné lásky pruský důstojník snad zastřelil. To se nestalo. Brüllow zůstal nevyslyšen, zásnuby slavil s Márinkou Josef.

Josef pro rodiče představoval ideálního nápadníka. Právník z bohaté rodiny, se zajištěnou budoucností a ve správném věku se navíc projevoval jako pracovitý a cílevědomý muž. Márinka byla velmi společenská, však její účast na divadelních představeních, sokolských vystoupeních a společenských akcí byla hojná a úspěšná. Sňatek představoval pro Márinku úplnou, ale snad šťastnou, změnu života. Zcela jistě uspokojoval rodičovské a společenské ambice jejích rodičů.

 

Smutný  konec

Skromná svatba v mrazivém lednovém dni u svatého Štěpána v roce 1867 naznačila, jakým směrem se bude ubírat život mladé paní. Odklon od společenského výsluní k rodinnému životu, kdy většinu času trávily spolu dva páry - sestry Márinka a Jindřiška s bratry Josefem a Vladislavem. Márince osud dopřál pouhé tři roky klidného, bezpečného a pohodlného manželského života rozděleného mezi Králův Dvůr, Prahu a Meziléčí u Hořiček.

Márinka podlehla tuberkulóze 29. září roku 1870. Byla pohřbena vedle své sestry na počápelském hřbitově. Tak téměř mizí její stopa. Vše, co zbylo, je pár lístků, prstýnek, vějíř, portrétní fotografie, dopis zamilovaného Brüllowa a dušičková vzpomínka Jana Nerudy z roku 1878: “Obě pochovány venku na osamělém počápelském vršíku berounském. Venek dal ty lesklé zjevy českému našemu životu, když tento počal rozkvétat ideálně; vzal si je zase zpět, než život zapadl v pozdější náš společenský hnus.”

Josef Tilsch vrátil rodině věno a výbavu, protože dříve v témže roce zemřel i otec dvojčat Josef Macháček, a situace vdovy a zbylých osmi dětí, jimž se Josef stal poručníkem, nebyla lehká. V roce 1872 převedl poručnictví na bratra Vladislava, zřejmě proto, že se Vladislav oženil s Jindřiškou Macháčkovou, mladší sestrou dvojčat, která jako jediná z deseti Macháčkových dětí založila rodinu. Josef Tilsch se podruhé oženil v roce 1873. Vzal si Rosu Urbánkovou, dceru cukrovarníka, obrozence a nadšeného vlastence, Ferdinanda Urbánka, společníka Macháčkova ve zdickém cukrovaru. Prvorozená dcera Josefa Tilsche,  Anna Marie, se stala spisovatelkou.

 

Poznámky k textu:

[1] Josef Macháček (1818-1870): život a činnost průkopníka českého průmyslu. Karel Sklenář. In: Minulostí Berounska: sborník Státního okresního archivu v Berouně / Beroun: Státní oblastní archiv v Praze pro Státní okresní archiv Berouně Roč. 17, (2014), s. 216-271.

[2] Památník vydaný na oslavu dvacetiletého trvání tělocvičné jednoty Sokola pražského. V Praze: Sokol pražský, 1883. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:d12d5870-aef6-11dc-9872-000d606f5dc6

[3] Památník vydaný na oslavu dvacetiletého trvání tělocvičné jednoty Sokola pražského. V Praze: Sokol pražský, 1883. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:d12d5870-aef6-11dc-9872-000d606f5dc6

[4] Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy Dostupné na: http://kramerius.nkp.cz/kramerius/MShowPageDoc.do?id=2527740

[5] POCHE, Emanuel, LÍBAL, Dobroslav a REITHAROVÁ, Eva. Praha národního probuzení: architektura, sochařství, malířství, užité umění. 1. vyd. Praha: Panorama, 1980. s. 389-391.

[6] Josef Sklenář byl tajemníkem obou scén nepřetržitě od roku 1865 až do své smrti v roce 1890.

[7] NERUDA, Jan a PRAŽÁK, Přemysl. Milejší o celé milování: Jan Neruda Rezince Macháčkové: [na uctění 50. výročí smrti velkého básníka]. Králův Dvůr u Berouna: Museum Králova Dvora, 1941. 80 s.

[8] V té době ještě nebyla Malá provdaná za Sklenáře a mohla s Nerudou protancovat nejeden večer. 

[9] SKLENÁŘOVÁ-MALÁ, Otýlie. Z mých vzpomínek. Praha: Šimáček, 1912. Str. 169

[10] ZELINKA, František Václav. Farní osada "Podčápelská": obraz minulosti a přítomnosti: se čtyřmi vyobrazeními. V Praze: F. V. Zelinka, 1900. 44 s.

[11] SKLENÁŘOVÁ-MALÁ, Otylie. Z mých vzpomínek. Praha: Šimáček, 1912. 185 s.

 

 

Publikace v knihovně NIPOS se vztahem k příběhu Marie Terezie Macháčková - osud dvojčete

BARTOŠ, Jan. Dějiny Národního divadla I: národní divadlo a jeho budovatelé. Praha: Průmyslová tiskárna, 1933. 359 s

HAVLÍČEK, Věnceslav. Jindřich Fügner. 1. vyd. Praha: Orbis, 1948. 36 s. Kdo je; 90.

HELLER, Servác: Jubileum velké doby: obraz našeho národního rozmachu před padesáti lety. [Praha] : Servác Heller, 1918. 142 stran

JANDÁSEK, Ladislav. Stručné dějiny sokolstva : 1862-1912. Praha: Československá obec sokolská, 1946. 67 s.

KŘIŽÍK, František. Paměti: paměti Františka Křižíka, českého elektrotechnika. Praha: Technicko-vědecké vydavatelství, 1952. 256 s.

PETRUS, Jan. Statečná žena: román života velké ženy Renáty Tyršové. 2. vyd. Ml. Boleslav: Národní správa nakladatelství Hejda & Zbroj, 1946. 292 s.

POCHE, Emanuel, LÍBAL, Dobroslav a REITHAROVÁ, Eva. Praha národního probuzení: architektura, sochařství, malířství, užité umění. 1. vyd. Praha: Panorama, 1980. str. 497

PRAŽÁK, Přemysl. Milejší o celé milování: Jan Neruda Rezince Macháčkové. Králův Dvůr: Museum Králova Dvora, 1941. 80 s.

PURKYNĚ, Karel a VOLAVKA, Vojtěch, ed. Karel Purkyně: Monografie. Praha: Orbis, 1950. 17, [136] s.

SKLENÁŘOVÁ Malá, O.: Z minulých dob. In Osvěta: listy pro rozhled v umění, vědě a politice..  Vlček, Václav, ed. Praha: Václav Vlček, Ročník 18, díl 1, 1988, str. 402-421.  ISSN 1212-026X

TYRŠOVÁ, Renata. Jindřich Fügner: paměti a vzpomínky na mého otce. Díl 1. Praha: Český čtenář, 1924. 120 s. Český čtenář; roč. 16, sv. 1.

VLADYKA, Josef. Můj Beroun: jeho místo v kulturním proudění národa. Josef Vladyka. Beroun: Městský osvětový sbor, 1938. 600 s.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře