pondělí
27. září 2021
svátek slaví Jonáš

EDITORIAL

Slovo šéfredaktorky

Hrdost se nedá transplantovat

Autor článku: 
Ludmila Kučerová
Poslední den roku 2010 jsem si na Novinkách.cz přečetla, že pouze menší část Čechů je hrdá na svou vlast. To určitě není dobrá zpráva. Řekněme si ale, že výrazy hrdost, vlastenectví stejně jako čest, spravedlnost, ale třeba i galantnost se vytrácejí z našeho slovníku. Nejsou naplněna obsahem a mizí z reálného života. Ten, kdo je vysloví, se setká s ironií či přezíravostí. Národní hrdost si člověk nemůže transplantovat do duše, prostě si neporučí. Záleží na výchově a postoji elit. Nejspíš sama patřím k těm, kteří na otázku týkající se hrdosti a národa odpověděli negativně. Na druhou stranu si nejsem úplně jistá. Možná by bylo na místě, podrobit odpověď rozboru, pořádně si ji rozmyslet. Psát si třeba na papír pro a proti, na vyjádření by pak každý měl více času a možná, že by výsledek vyzněl příznivěji. Pocit, který měli tázaní vyjádřit v rychlosti, se tedy u většiny z nich hrdostí nenazývá. Stydíme se hlavně za úroveň politiky a její představitele, občas za jejich neschopnost rozhodovat, za všudypřítomnou korupci či vzdělanostní úroveň naší společnosti. Nicméně celek, na který bychom měli být hrdí, tvoříme my všichni, a tak se nejspíš stydíme zároveň každý sám za sebe. Důvodů může být mnoho; zpravidla nevíme, jak se zachovat, setkáme-li se s nepravostí, neumíme se vyjádřit ve správný čas na správném místě, neznáme vlastní historii, mnoho z nás se nedomluví žádným cizím jazykem, někteří dokonce neovládají ani svůj rodný, a nejenže se ho nenaučí ve škole, ale učitelé neumějí pracovat s dětmi tak, aby porozuměly čtenému. A když se většina stydí sama za sebe, byť z různých příčin, nutně to ve výsledku nemůže znamenat národní hrdost celku. Už jsem se výše přihlásila k té většině, která má s národní hrdostí problém. Narodila jsme se na začátku 50 let 20. století a poznala během svého života velmi málo důvodů k vlastenectví. (Mohl by mezi ně patřit rok 1989, ale to co jsem cítila, bych definovala spíše obrovským štěstím, a co se vlastenectví týče, tak šancí.) Pocit studu mísící se s beznadějí začne slábnout vždy, když vypnu televizi nebo odložím noviny. (Dovolte mi, abych při této příležitosti upozornila na světlou výjimku, a sice Hospodářské noviny, které tuším vyšly 23. 12. Přinesly výhradně dobré zprávy vyvolávající hrdost až pýchu. Stojí za přečtení kdykoli.) Úplně zmizí, když začnu pracovat. Při své práci se denně dozvídám o mimořádných kulturních počinech, o kterých nás informují lidé z celé ČR, od Aše až po Beskydy. Takže když dorazí zprávy o nezištných snahách jedinců o nápravu věcí veřejných, o opravách hradů a zámků díky dobrovolníkům, o dobrých nápadech, o lidech, pro něž je práce jejich koníčkem, což je navíc na výsledku znát, prožívám pocit, který nemá od hrdosti daleko. Myslím si a doufám, že se poměr hrdých a hambících se se přehoupne ve prospěch těch prvních. To nám všem přeji do časů budoucích, ale ne příliš vzdálených. Strašně ráda bych se toho totiž dožila. Ludmila Kučerová

DOBROVOLNICTVÍ je i naše téma

Autor článku: 
Ludmila Kučerová

<p>Místní kultura si jako hlavní téma příštího roku stanovila „Dobrovolnictví“. Budeme se mimo jiné snažit průběžně přinášet informace o tom, co se v rámci Evropského roku dobrovolnictví (ERD), kterým je vyhlášen rok 2011, a v souvilosti s kulturou, děje.</p> <p>Zástupci naší redakce i našeho vydavatele – NIPOS, se zúčastnili „síťovacího“ setkání, které se konalo v Berouně ve dnech 4. a 5. prosince. Participovali také na práci v komisi pro kulturu. Její obsazení není zatím dostatečné, a proto se obracíme na naše čtenáře a celou kulturní veřejnost s výzvou k účasti v této komisi. </p> <p>Máte-li chuť ovlivnit dění, kontaktujte:<br /> Mgr. Kateřinu Doležalovou<br /> tel.: 221 507 976<br /> mail: kdolezalova@nipos-mk.cz</p> <p>Obrátit se můžete i na redakci Místní kultury, a to nejen ohledně účasti v komisi, ale se všemi náměty, postřehy, případně problémy, týkajícími se DOBROVOLNICTVÍ.<br /> Rádi zveřejníme příběhy těch, kteří se nezištně věnují práci ve prospěch druhých.</p> <p>V příloze najdete zápis z jednání kulturní komise, které proběhlo v Berouně.</p>

Nekončící debata na téma veřejnoprávnost

Autor článku: 
Ludmila Kučerová

<p>Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR pořádala v listopadu seminář na téma Veřejná služba v médiích s podtitulem Víme, co to je? Nad seminářem určeným poslancům a senátorům, odborné veřejnosti členům mediálních rad nejrůznějších odborných komisí, studentům žurnalistiky či masové komunikace a každému, koho zajímala tato problematika, převzali záštitu poslanci Vítězslav Jandák a Lubomír Zaorálek.</p> <p>Nutno poznamenat, že návštěvnost byla nad očekávání velká.<br />
Pro základní orientaci stručná poučka: Veřejnoprávní média existují vedle komerčních (soukromých) médií v tzv. duálním systému. Jejich zřizovatelem je stát a jejich úkolem je zajistit vyváženost vysílání a zprostředkovávat a sdělovat informace, data a fakta. Kromě toho by měla veřejnoprávní média plnit i funkci kulturní, sociální a politickou.<br />
Semináře se zúčastnili a kvalitu debaty významně ovlivnili panelisté: zejména pak Ivo Mathé, rektor Akademie múzických umění a bývalý ředitel TV, a ve věci se orientující nezávislý novinář Karel Hvížďala.<br />
Z podstaty problematiky, a sice, že chápání veřejnoprávní služby se mění s vývojem společnosti a z velké části je plněna na základě subjektivních přístupů, lze jen ztěží vpravit do zákona přesné a dlouhodobě platné návody. Vyjadřuje to titulek tohoto sloupku, a řekl to také prozatímní ředitel Českého rozhlasu, Petr Duhan: „Veřejnoprávnost není konstanta pouček, ale vyvíjející se proces.“<br />
Česká společnost si přesto v posledních letech vytvořila definice, které jsou zakotveny nejen v legislativě, ale i v kodexech veřejnoprávních institucí (ČT, ČRo a ČTK). Je to základ, na kterém je nutné se společensky dohodnout, a pak se může odvíjet „nekonečná debata“ nad dalším vývojem a zkvalitňováním této služby.<br />
Pokud někomu z přítomných nebyl jasný význam termín veřejnoprávní, uvedl jej do obrazu K. Hvížďala: vznikl překladem z němčiny, a vyjadřuje fakt, že společnost si určitou službu stanovila zákonem a přímou daní si ji platí. Novinář Hvížďala také objasnil historické konsekvence a uvedl příklady praktického uplatnění této právní normy v zahraničí, pro české prostředí některé velmi podnětné. Např. že ředitel média není nikde nadřízen šéfredaktorovi, a nemůže rozhodovat o obsahu ani personálním obsazení redakce, nebo že personální obsazení mediálních rad by mělo být ryze odborné a zvolení radní by měli oplývat společenským respektem.<br />
O čem se na semináři téměř vůbec nemluvilo je financování veřejnoprávní služby. Nikoli však, že by to nebyl problém, ale pro danou debatu se to jevilo jako druhořadé. Panovala shoda např. na základních principech a na tom, že pro veřejnoprávní média nemůže být významným kriteriem kvality sledovanost (posluchovost).<br />
Kromě toho se ale objevila řada provokujících dotazů, které nastolil zejména generální ředitel Rádia Impuls J. Hrabák. Vznesl např. řečnickou otázku kdo je vlastně veřejnost a zda se jí někdo ptal, jak by měla veřejnoprávní služba vypadat? Nebo jestli veřejnoprávní službu může poskytovat soukromé médium, na což si sám odpověděl: proč ne, a dokonce vyjádřil přesvědčení, že veřejnou službu naplňuje 50 % komerčních médií. Další jeho úvaha se týkala toho, zda média musí poskytovat tuto službu v celém rozsahu – zda by nebylo prospěšné, kdyby se některá specializovala na některou z oblastí? (Mezi taková už dnes jistě patří Místní kultura.) A proč neexistují další média s tímto zadáním např. tištěná nebo internetová. </p> <p>Závěrem se ještě jednou vrátím k vystoupení novináře Karla Hvížďaly, který upozornil na nepříliš zmiňované a u nás často opomíjené aspekty veřejnoprávní služby: zajištění vysoké úrovně vyjadřovaní a převedení informací do srozumitelné formy tak, aby jim rozumělo široké spektrum veřejnosti. Často to znamená zjednodušit nepřirozené vyjádření politiků, některých pracovníků PR nebo dalších odborníků.</p>

Předmětem návrhu koaliční smlouvy je i kultura

Autor článku: 
Ludmiila Kučerová

<p>PRAHA: Vyjednávání o politickém obsazení magistrátu hlavního města probíhají, a podle zainteresovaných osob jsou stále ve hře tři koaliční varianty. Při té příležitosti se mluví o návrzích koaličních smluv, ale dosud nebylo veřejnosti známo nic o jejich obsahu. V těchto dnech zveřejnila TOP 09 variantu smlouvy, kterou připravila pro eventuální koaliční spojení s občanskými demokraty, a mě zajímalo, zda se v návrhu vyskytuje slovo kultura.</p> <p>Jsem mile překvapena, že ano. Už v prvním článku – v programových východiscích návrhu – je zmínka o kultuře:<br />
„Cílem spolupráce by se mimo jiné mělo stát naplnění základních strategických vizí – budování Prahy jako prosperující metropole, města bezpečného a vlídného ke svým občanům i návštěvníkům, čistého města s moderní a řádně spravovanou technickou infrastrukturou, města s vysokým kulturním a vzdělanostním potenciálem.“<br />
Top 09 nezapomněla kulturu zařadit ani do programového prohlášení případné budoucí koaliční vlády nad hlavním městem. Lecco v něm chybí, např. postoj k dlouhodobě a pracně budovanému pražskému grantovému systému, i když k němu se TOP 09 ve svém volebním programu pro Prahu stručně vyjadřuje, a to tak, že chce přidělování grantů a další podpory privátním kulturním projektům odpolitizovat.<br /> Preambule volebního programu vítěze pražských komunálních voleb TOP 09 ke kultuře zní:<br /> O grantech musí rozhodovat odborníci bez politického zadání. Do Pražské památkové rezervace se musí vrátit živá kultura místo nevkusné komerce.</p> <p>A co by čekalo pražskou kulturu, pokud by se TOP 09 a ODS dohodly na koalici a podepsaly návrh smlouvy? Vypovídají o tom níže uvedené body: </p> <p>- zpracování analýzy stávající situace všech kulturních institucí města a návrhu jejich dalšího organizačního řízení a způsobu jejich financování (prioritou je např. bez prodlení vyhodnotit návrh řešení Kongresového centra)</p> <p>- navýšení investic do obnovy památek </p> <p>- revitalizace vybraných veřejných prostranství v Pražské památkové rezervaci (např. Václavské náměstí) </p> <p>- úsilí o co nejrychlejší převzetí kontroly nad areálem Výstaviště Praha, a příprava jeho kompletní rekonstrukce a dostavby vyhořelé části</p> <p>Body jsou pouze čtyři. Ale kdyby se každé politické reprezentaci resp. koalici, která musí hledat kompromisy a zpravidla slevit ze svých plánů, podařilo během volebního období vyřešit několik zásadních problémů, a to tak, že se k nim už nikdo nebude muset vracet, myslím, že bychom to mohli považovat za velký pokrok.</p> <p>Volební program TOP 09 pro Prahu (kulturu najdete v kapitole 8).</p> <p>Pozn.: Pražská TOP 09 předala v pátek 12. 11. 2010 návrh koaliční dohody sociální demokracii. Média informují pouze o počtu křesel, která jsou v nabídce, o programových prioritách této koaliční varianty se snad dozvíme později.</p>

Kauza v pohybu

Je nevděčné věnovat se tématům, ve kterých se stav věcí mění každý den či hodinu. Takovým se stala pře o soubor obrazů A. Muchy - Slovanská epopej. Moje kolegyně napsala v jedné krátké zprávě, že se Slovanská epopej začala stěhovat z Moravského Krumlova, ale tím naše čtenáře uvedla v omyl. Soubor obrazů se v té době začal pouze snímat a balit. Ke stěhování už nedošlo, a Muchův cyklus s podtitulem "Mýtus, dějiny, vize" se asi v brzké době ve Veletržním paláci v Praze nepředstaví, jak bylo uvedeno ve zprávě. Za tyto mylné informace se dodatečně omlouváme. Na jedné straně sporu o Slovanskou epopej stojí Moravský Krumlov, kde byl soubor vystaven téměř 50 let. Jeho snaha o prodloužení tohoto stavu je pochopitelná, protože zjevně sleduje veřejný zájem. Úsilí Prahy o přemístění díla právě teď, před komunálními volbami, už tak průzračné není. Jde-li ze strany jejích představitelů pouze o předvolební hrátky, mohla by se od pražské ODS nechat proškolit leckterá PR agentura. Ať už by byly obrazy vystaveny v Praze nebo zůstaly v Moravském Krumlově, určitě by se díky takové propagaci zvýšila touha soubor spatřit. Jenže tato reklamní kampaň nebyla vedena ve prospěch díla a jeho návštěvnosti a „v tuto chvíli“ (oblíbené sousloví politiků) je nepřístupné. A je ve hvězdách, jak tato chvíle bude dlouhá. Soud, pokud by k němu došlo, nebude mít lehké rozhodování. Je to už pěkná řádka let od vzniku souboru, a do mediální tahanice o to, kdo Epopej vlastní a kde bude vystavena, se začínají vkládat další potencionální hráči o odkaz A. Muchy. Je také otázka, jak si po tak dlouhé době poradí soudci s nesplněnou podmínkou A. Muchy, který svůj dar hlavnímu městu podmínil vybudováním adekvátní budovy pro vystavení Epopeje. Za pár dní mohou komunální volby změnit aktéry v Praze i v Moravském Krumlově. A je šance, že se ti noví podívají na problematiku z jiného úhlu. Neměli by ovšem přezírat emoce, se kterými umělec dílo cca 100 lety věnoval Praze, ani ty, které byly vyvolány rozhodnutím, že obrazy po 50 letech Moravský Krumlov opustí. Najít kompromis, který by respektoval všechny právní i morální nároky, je nejspíš těžké, ale nikoli nemožné. A určitě by to byla lepší cesta, než soudní pře bez emocí.

Naše ankety

Autor článku: 
Ludmila Kučerová
V ČR skončilo klání o titul Hlavní evropské město kultury a získala jej Plzeň. Uzavřela se též naše anketa. Hlasovalo v ní 59 respondentů a o jeden jediný hlas zvítězila Ostrava. Některé naše starší ankety jsou ale ještě otevřené. Např. stále můžete tipovat, kolik je v ČR kulturních domů. Zatím v této anketě hlasovalo 136 lidí a většina (64) z nich si myslí, že je jich více jak 6000. Já se přikláním také k této variantě, ale těch, kteří se kloní k množství menšímu, než 6000, není zase o tolik méně (50). Další aktivní anketa se týká Státního fondu kultury, kterému opět hrozí zrušení. Svůj hlas k ní připojilo 144 hlasujících a jednoznačná většina z nich by si přála Fond zachovat (96 hlasů). A ještě na jednu starší anketní otázku můžete odpovědět: Mají se transformovat příspěvkové organizace na subjekty s jinou právní formou? Hlasů je zatím málo (17), ale z nich 10 si myslí, že by se transformovat neměly. A to je tak trochu překvapivé. Novou anketní otázku najdete na titulní straně a jsem zvědavá, zda si myslíte, že kultura je nutně těsně spjatá s penězi. A ještě dovolte, abych vás upozornila na skutečnost, že Místní kultura má své stránky na Facebooku.

Rozhodnutí se blíží

Autor článku: 
Ludmila Kučerová
Čas, kdy porotci rozhodnou, zda titul Evropské hlavní město kultury získá za naši republiku Ostrava nebo Plzeň, tedy dvě kandidující města, která se dostala do finále, padne brzy. O aktivitách obou je v poslední době hodně slyšet. Zdá se mi, že rychlejší start měla Plzeň, ale Ostrava jí nedala velký náskok. Ostatně i hlasující v anketě na našich stránkách dávali nejdříve větší šanci Plzni, a nyní jich více tipuje Ostravu. Stav je ale těsný, a o to více je to napínavé. Představitelé obou soutěžících měst se samozřejmě snaží získat prestižní titul, ale vítězem bude jen jedno, a to čeká větší příliv turistů, slávy a pozornosti. Ale to, čeho dosáhla Plzeň a Ostrava na poli kultury, už zůstane obrovským přínosem, a vynaložený čas ani peníze nebudou promarněné. No řekněte, které město poctivě zrekapituluje kulturní možnosti? Které se několik let soustředí téměř výhradně na kulturu? Které se dlouhodobě a cílevědomě věnuje stávajícímu kulturnímu dědictví a tradicím? Které město směřuje většinu společných aktivit k trvalému rozvoji kulturní oblasti města se zapojením všech významných místních subjektů? Které z měst mobilizuje své občany a příznivce, aby světlo světa spatřily nové kulturní projekty? Kteří představitelé měst se komplexně věnují vytvoření ideálních podmínek pro místní kulturní život? Bylo jen několik měst z celé ČR, která si troufla přihlásit se, a už za to jsou hodna obdivu. V souvislosti s přihláškou měla velké množství práce, a ač vše směrovala k získání evropských vavřínů, obohaceni jsou hlavně místní občané. Genialita projektu spočívá v tom, že ač poraženi, přece vítězí. Na poli kultury určitě. Navíc obě města deklarovala, že ať už prioritu získá kterékoli z nich, od druhého se mu dostane podpory. A to je v našich končinách zřídka viděný, o to více vítaný, postoj.

Moravský Krumlov to nevzdal

Autor článku: 
Ludmila Kučerová
MORAVSKÝ KRUMLOV: Městský úřad dnes, tedy v pondělí 26. 7. 2010, rozhodl, že cyklus obrazů Alfonse Muchy s názvem Slovanská epopej se nebude stěhovat do Prahy a zůstane na místním zámku do té doby, než soud určí vlastníka uměleckého díla. Starosta Jaroslav Mokrý se ztotožnil s výrokem právníků, kteří tvrdí, že v této kauze jde o takzvané "ležící dědictví" a Slovanská epopej vlastníka nemá. Darovací smlouva ze začátku minulého století je podle této teze platná, ale nikdy nebyla naplněna. „Praze“ se to samozřejmě nelíbí, protože s obrazy se nesmí hýbat do doby, než soud určí vlastníka sbírky. Přitom termín vystavení Muchova souboru v pražském Veletržním paláci je stanoven na konec září. Dnes se mělo začít balit a přípravovat Slovanskou epopej na transport do Prahy. Poté ji čekalo umístění ve Veletržním paláci, tedy v provizoriu. Protestovali nejen studenti a veřejnost v Moravském Krumlově, ale i odborníci, a také John Mucha, vnuk malíře Alfonse Muchy, který je toho názoru, že epopej by byla v ohrožení. Kauza se v poklidu odehrává už dlouhá léta. Nyní se ale dostala do patové situace a zároveň vyhrotila. Nutí člověka zamyslet se nad tím, která strana je v právu. Moravský Krumlov nebo Praha? Zamýšlím se nad tím i já. Epopej jsem ještě neviděla a bydlím v Praze, takže kdyby se obrazy přemístily sem, měla bych cestu k nim jednoduchou. Jenže ač neodborník, myslím si, že stěhování by obrazům neprospělo, a kdoví, kolikerá by je ještě čekala. Ale nefandím Praze také proto, že sliby a dohody se mají plnit. A Praha je porušila v tomto jediném případě přinejmenším dvakrát: dostala obrazy s podmínkou, kterou nedokázala za bezmála století splnit (postavení pavilonu) a za druhé v Programovém prohlášení Rady hlavního města Prahy pro volební období 2006 – 2010 se současné politické vedení pražské radnice zavázalo, že galerii Alfonse Muchy pro umístění unikátní Slovanské epopeje zřídí, dokonce i s termínem: 31. 12. 2009! Kdyby galerie stála, protistrana by neměla argumenty. Škoda jen, že s nimi nepřišli Moravskokrumlovští již dříve, předtím, než podepisovali oficiální zápůjčky od vlastníka, za kterého Prahu zřejmě považovali. S využitím informací Mediafax.cz

Zkusím to, říká kandidát na ministra kultury

Autor článku: 
Ludmila Kučerová

<p>Jiří Besser je profesí stomatolog. Po roce 1992 začal podnikat v oblasti obchodu, realit a reklamy. Stal se prezidentem berounského hokejového klubu a sportovní záliby jej provázejí od dětství dodnes.</p> <p>Je známý jako příznivec hokejového klubu Berounští medvědi a údajně je také prezidentem Asociace inline hokejových klubů extraligy ČR. Server Aktuálně.cz uvedl, že v roce 1989 vstoupil do KSČ. Nyní je už třetím obdobím starostou Královského města Berouna. V komunální politice se etabloval jako bezpartijní kandidát prostřednictvím tehdejší středově levicové strany LSNS či Nezávislí Berouňáci – ČSNS.<br />
To je několik údajů, které se objevily v médiích poté, co byla veřejnost seznámena s potenciálním ministrem kultury. Další najdete např. na wikipedii, kde má berounský starosta svou stránku />
Ve funkci starosty Berouna je Jiří Besser už od roku 1994, a podle všeho město vzkvétá. Vloni např. získalo titul Historické město roku. V tom případě může být nepodstatné, že na oficiálním webu města není (dohledatelná) koncepce kultury, zdá se, že neexistuje kulturní komise a granty se přidělují ad hoc, těm kteří předloží nějaký vyhovující projekt.<br />
Nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že kandidát na post ministra kultury byl veřejnosti představen jako poslední. Post zbyl na Jiřího Bessera, i když sám se zdráhá to takto pojmenovat. O tento rezort se sám nehlásil a své působení viděl spíše na ministerstvu pro místní rozvoj, nicméně je nyní podle svých slov rád.<br /> Čím více se seznamuje s problematikou, tím více se na tu práci těší. Tyto informace zazněly v pořadu ČT24 Před půlnocí vysílaném 7. 7. 2010, a díky němu jsme měli možnost dozvědět se o budoucím ministru kultury něco více, i když mnohé podstatné problémy zůstaly neprodiskutovány. Ale to je pochopitelné, protože po rezortu se adept na ministra rozhlíží teprve deset dní.<br />
Mimo jiné řekl, že vidí obrovské rezervy ve vlastní struktuře a organizaci ministerstva, které je podle něj zastaralé. Úřad hodlá profesionalizovat a zřídit poradní sbor ministra, od něhož očekává pomoc s povznesením činnosti ministerského úřadu i kultury samotné.<br />
Na výzvu aby, aby pojmenoval pět oblastí, které trápí kulturu, odpověděl: Národní galerie, Česká filharmonie, Národní knihovna, (zatím z důvodu, který nezná), organizační struktura ministerstva a konečně dlouhodobá podfinancovanost. Po chvíli ještě uvedl problém, který chce prioritně řešit, a sice vztah státu k církvím a majetkové vypořádání s nimi.<br />
K již zmíněné reorganizaci ministerstva uvedl, že k jejímu provedení je třeba čas a odvaha, přičemž oboje má. Pozornost chce věnovat také kontrole příspěvkových organizací. Zasadí se o to, aby se pro českou kulturu našlo víc peněz, a to nejdříve cestou vlastních finančních úspor. Některé rezervy vidí už nyní. V nebližší době se zaměří na vypořádání se s rozpočtem 2011, který má být stejně jako v jiných rezortech krácen.<br />
Ovšem cestu k rozvoji kultury nevidí pouze přes příslušné ministerstvo, protože např. posílení rezortu školství, které avizovala budoucí vládní koalice, považuje za správný krok, jenž prostřednictvím vzdělaného obyvatelstva pomůže i kultuře samotné. Ostatně na další otázku týkající se jeho kvalifikace pro výkon ministra kultury odpovídá, že jsou to předně manažerské dovednosti, získané během výkonu funkce starosty, a pak také role konzumenta kultury žijícího v kultivované společnosti.<br />
Několik let „propírané“ 1 % Besser komentuje slovy: „Je to veliký cíl, ale když se výdaje budou blížit 0,8 %, všichni zatleskají…“<br />
Takže nakonec malý dovětek: Ačkoli to vypadá, že má kandidát na ministra kultury mnohem blíže ke sportu, a ke kultuře vztah pouze konzumentský, není vyloučeno, že pokud najde a obklopí se odborníky na vytvoření dobrých podmínek pro kulturu, využije svých manažerských schopností a zapojí selský rozum, bude dobře. Možná i lépe, chceme-li vnímat symboliku příjmení budoucího ministra.</p> <p>Rozhovor s Jiřím Besserem

Proč se nikdo nepere o ministerstvo kultury?

Autor článku: 
Ludmila Kučerová

<p>Vždy po volbách je situace stejná. Jakmile se strany začnou dohadovat o obsazení ministerstev, slyšíme o spravedlnosti, obraně, financích, o ministerstvu vnitra nebo pro místní rozvoj. Na funkce ministrů těchto rezortů má každý volební subjekt minimálně jednoho kandidáta. O kulturu se nikdo nepere ani nehlásí.</p> <p>Post ministra kultury je obsazen vždy nakonec, jakoby do počtu. Ani před volbami se nám nepodařilo zjistit, s kým strany počítají na tuto funkci.<br />
Že by v jejich řadách chyběly odbornice a odborníci na kulturu? Že by neměly vůbec žádné ambice vytvářet vhodný prostor pro využití ekonomického kulturního potenciálu? Že by nechtěly ovlivňovat klima pro živé umění a přijmout úlohu zachránce našeho kulturního dědictví? Že by nestály o to, pokusit se změnit rezort kultury v oblast, která místo pouhé spotřeby peněz pozitivně ovlivňuje HDP? Že by je nelákalo dokončit roky rozpracované záměry a mít přímý vliv na plnění svého volebního programu týkajícího se kultury?<br />
Nebo je to proto, že je toto ministerstvo společensky nahlíženo jako nedůležité či dokonce za podřadné.<br />
Samé otazníky a žádné odpovědi.<br /> Můžeme tedy pouze doufat, že to s kulturou dopadne dobře, což nevylučuje výše napsané, a přát si, aby osobnost, která se funkce nakonec ujme, byla nejen ministrem a šikovným manažerem v jedné osobě, ale i kvalifikovaným a uznávaným mistrem svého oboru.</p>

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - EDITORIAL