pátek
7. května 2021
svátek slaví Stanisla

EDITORIAL

Slovo šéfredaktorky

Aby náš svět byl v pořádku, musíme pečovat o kulturu

ČR: Pravou hodnotu těch skutečně důležitých věcí či vztahů obvykle objevíme teprve tehdy, když se jich musíme vzdát. Tak je to dnes i s kulturou. Kdy se znovu vrátí do našeho života, v tuto chvíli není jasné. Ale o tom, jak na ní lpíme, už víme své. Přečtěte si názory těch, kteří se bez ní neobejdou. A nejsou to jen profesionální umělci.

Autor článku: 
Lenka Krejzová

"Myslím, že jako většina lidí, už prostě potřebuju žít, bavit se a potkávat se s lidmi, které mám ráda. Kéž by to bylo už brzy!"

Lada Bartošová, zakladatelka muzea čokolády v Kutné Hoře a nejnověji ředitelka Dusíkova divadla Čáslav, s.r.o.

 

„Přejme si, aby se to během tohoto roku skutečně vyřešilo a abychom kromě zdraví neztratili to cenné, co jsme dosud měli – svobodu.

Bylo by neomluvitelné (ne)pracovat a předpokládat, že už nic nebude. Kromě jiného bychom se uzavřeni doma zbláznili, ale hlavně kultura není jen o koncertech, výstavách, divadlech apod. Společenský život je právě svým způsobem o kontaktech, také o edukaci a kultivaci lidí, zkrátka o rozšíření obzorů… Různé vědecké práce a výzkumy dnes potvrzují, že se tonotopické mapy v mozku tvoří podle toho, co a jak posloucháme. Jinými slovy - poslech kvalitní živé hudby je nenahraditelný. Jde o alikvotní tóny a prožitek, který má nečekaně významný vliv na mozky hráčů i posluchačů. Zní to podivně, ale skutečně mohu jen doporučit.“ 

Pavel Svoboda, ředitel Komorní filharmonie Pardubice

 

A do třetice zamyšlení, které redakci Místní kultury adresovala Petra Glosr Cvrkalová, sbormistryně a zakladatelka neziskových organizací, mj. Nadačního fondu Vrba, jehož je ředitelkou.

 „Kultura a hlavně hudba je pro mě velice důležitá. Dává mi prostor pro vyjádření nevyslovitelných emocí, je pro mě dorozumívacím prostředkem, je to svět, kde se člověk cítí pochopen a naplněn. Aby byl svět v pořádku, musíme o kulturu neustále pečovat. Tím budeme pečovat i sami o sebe.“

 

PF 2021

Autor článku: 
Redakce Místní kultury

ČR: Vážení a milí čtenáři, zůstaňme v kontaktu i v letošním roce, s nadějí, že on-line setkávání znovu obohatíme o bezprostřední dialog a lidskou blízkost. Šťastné putování rokem 2021 Vám přeje redakční tým Místní kultury.

Adventní zamyšlení

ČR: Nežijeme právě v jednoduché době. Koronakrize tak či onak zasáhla každého z nás. S tím, jak se prodlužuje doba pandemická, stupňuje se mezi lidmi únava, nejistota, úzkost i podrážděnost. „Malé věci řešte rukou mávnutím,“ nabádal kdysi v jedné semaforské písničce Jiří Suchý. Ne každý to však dokáže. A tak se z původně drobných nedorozumění časem začne vršit hora zahořklosti a touha oplácet ve stylu „oko za oko, zub za zub“. 

Autor článku: 
Lenka Krejzová, šéfredaktorka

Nedávno jsem se v takové spirále nevyžádané sousedské „pozornosti“ sama ocitla. A začalo to nevinně – soused mi přestal odpovídat na pozdrav. Když jsem se v obavách zmínila jeho ženě, namítla, že přece o nic nejde, že si toho nemám všímat, že svět je i bez toho už dost naruby.“  

Ta odpověď mě přiměla k zamyšlení.   

Co jiného  je „svět na ruby“ než vychýlení. Chaos. A co způsobuje chaos? Porušení harmonie, řádu. A není na každém z nás přijmout aspoň díl odpovědnosti za to, aby se náš svět v chaosu neocitl? Nepodílí se na vychýlení z harmonie mj. naše lhostejnost, neochota naslouchat, nechuť ke spolupráci, nevůle přijmout zodpovědnost a namísto toho jen snaha dožadovat se "svých" práv? 

Proč se Židé dodnes zdraví starozákonním pozdravem„shalom“? Navzájem si tak přejí mír a pokoj. Mír a pokoj. U tohoto zdánlivě prostého pozdravu začíná každodenní úsilí o rovnováhu v rodině, v nejbližším okolí, v sousedské komunitě…

Slušnost není slabost. Naopak. Adventní čas je příležitostí si to připomenout.  

 

 

Odešel prof. Rudolf Zahradník – rytíř udatného srdce

ČR-PRAHA: Letošní oslavy 17. listopadu – Dne boje za svobodu a demokracii – budou v mnohém jiné. Vzhledem k pandemii koronaviru velmi komorní. I přesto by jejich étos měl zůstat naléhavý: Svoboda opravdu není samozřejmostí! Bohužel odchází generace, pro kterou tento imperativ byl žitou zkušeností. Patřil k ní i profesor Rudolf Zahradník (zemřel poslední říjnový den tohoto roku ve věku 92 let), spoluzakladatel kvantové chemie, první polistopadový předseda Akademie věd České republiky, syn prvorepublikového československého důstojníka, celoživotní skaut a patriot.

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Jeho život přes všechny překážky dané minulým režimem byl vzrušující, intenzivní a naplněný. Jistě i proto, že se ani na okamžik necítil být obětí ani si nenárokoval ráj na zemi. Neptal se, co chce od života, ale co chce život od něho.

V roce 1997 mi tehdejší ředitel nakladatelství Academia Alexander Tomský nabídl, abych s panem profesorem napsala knižní dialog. Publikace vyšla o rok později při příležitosti jeho 70. narozenin. Moje počáteční obavy – a také respekt, že usednu proti strohému, hyperracionálnímu vědci, s nímž si sotva porozumím, se záhy rozplynuly. Rudolf Zahradník byl všechno jiné. Noblesní, galantní, otevřený i vtipný muž s celoživotním zájmem o kulturu a svět kolem sebe. Zvědavé otázky, které jsem kladla z hlediska své generace, rozhodně nebyly krotké. Jejich provokativní tón ho však bavil a náš dialog chránil před přílišnou pietností, která v takovém případě hrozí.

Nakonec to nejtěžší, jak se ukázalo, bylo najít pro knihu výmluvný a současně přitažlivý název. Přála jsem si, aby z něho bylo zřejmé, že jde o portrét vědce posedlého tvorbou, který myslí nemyslitelné, o člověka spjatého s osudem své země v dobách dobrých i špatných, o život žitý s vášní a udatností. Ostatně obě slova - vášeň a udatnost - patřila k častým výrazům v páně profesorově slovníku. Tenhle oříšek mi pomohl rozlousknout teatrolog Vladimír Just. Dodnes jsem mu za to vděčná. A titulek? Myšlení jako vášeň.

Ráda bych ocitovala z rozhovorů s prof. Rudolfem Zahradníkem myšlenku, která se mi vryla pod kůži. Potvrzuje, že jsou slova, která nestárnou, a tahle k nim patří.

„Mnozí si myslí, že vhodnou dobou pro vyjádření udatnosti byl bolševismus nebo nacismus. Tvrdím, že i ta nejbožštější demokracie s bujně či přebujele kvetoucím liberalismem trvale vyžaduje jistou udatnost. Totéž pochopitelně platí i ve vědě. Pokud jste přesvědčeni o správnosti svých argumentů, pak je musíte vhodným způsobem obhájit i proti tvrzení profesorské autority.“  

 

 

 

  

Písničky jako penicilin

ČR: Místní kultura je v dnešní době vzácně pozitivní médium - tenhle kompliment nám věnoval tým mladých lidí z Ústí nad Labem, z projektu Malá místa ve velkém městě. Moc si ho ceníme. Upřímně řečeno, rádi bychom ve zvoleném stylu setrvali, ale snadné to není. Dnes a denně nám přicházejí do redakční pošty zprávy, které se podobají jako vejce vejci. Kulturní akce je zrušena, termín divadelní přehlídky, konference, premiéry, koncertu či vernisáže se odkládá na jaro, na léto, na neurčito… A co teprve jobovka - zpívání je riziková aktivita!

Autor článku: 
Lenka Krejzová

Nikdy mne nenapadlo, že něco takového uslyším. Vybavila jsem si setkání s nezapomenutelným textařem a muzikantem Jaroslavem Jakoubkem. Rád si zpíval své písničky sám, jen tak u klavíru, a tvrdil, že jsou to takové „plísničky“. Hojivé písně pro duši, které léčí jako penicilin.

V jednom rozhlasovém pořadu ho textařka Jiřina Fikejzová představila posluchačům jako otce českého šansonu. „No jo, ale kdo je v tom případě matka?“ zareagoval pohotově Jaroslav Jakoubek. Samozřejmě měl na mysli svou skvělou kolegyni. Jiřina Fikejzová psala texty na tělo nejen Haně Hegerové, Juditě Čeřovské, Marii Rottrové, ale i mužským interpretům jako Milan Chladil, Rudolf Cortéz, Waldemar Matuška, Václav Neckář, Karel Gott i Miloš Kopecký. Největším uznáním pro ni bylo, že mnohé její písně obstály ve zkoušce času.

Někdy mám pocit, že lidé odcházejí na prahu událostí, kterých už nechtějí být účastni. Jiřina Fikejzová zemřela 2. září letošního roku ve věku 93 let.

Bylo mi velkou ctí, že jsem s ní řadu let směla spolupracovat jako publicistka i jako dramaturgyně (pro Český rozhlas Dvojku psala báječné fejetony). Měla šarm, byla inteligentní a přátelská. Setkání s ní bylo zážitkem pro každého gurmána českého jazyka. Češtinu milovala a hluboce si jí vážila, neboť, jak říkala, je tak chytrá a vtipná. Žena, která nepustila text písničky z ruky, dokud si nebyla naprosto jista, o ní uvedla i toto:

„A co ještě navíc – z takového morálního hlediska – v češtině jsou ty nejošklivější lidské vlastnosti, které ovlivňují vztahy mezi lidmi, jako třeba závist, záludnost, zášť, zloba, zlomyslnost, zákeřnost, až na konci abecedy. Není to fascinující? Klidně by se to všechno mohlo škrtnout, vždyť je to až na okraji.“

 

Fenomén Jiráskův Hronov

ČR-HRONOV: Festival Jiráskův Hronov patří k mezinárodně uznávaným značkám. Jde vůbec o nejstarší divadelní festival na světě. Od roku 1931 se konal každoročně, a to i za těch nejobtížnějších podmínek. Během druhé světové války, po únoru 1948… Dokonce i v letošním, podivuhodném „covidovém roce“ přivítá s otevřenou náručí vybrané soubory. Jiráskův Hronov je totiž „festivalem festivalů“. Už sama přítomnost na Hronově je potvrzením kvality divadelních inscenací. Ale nejde jen o to zúčastnit se. Součástí přehlídky jsou také dílny a semináře – pravé kolbiště názorů, zkušeností a dovedností.

od 31.07.2020 do 08.08.2020
Autor článku: 
Lenka Krejzová

Své o tom ví Lenka Lázňovská, ředitelka NIPOSu (spolupořadatel festivalu), lektorka a mj. srdcem a duší amatérská divadelnice, která na festivalu nemůže chybět.

 „Od poválečného období doprovázejí přehlídku dílny a semináře, trvající po celý festival. Jejich počet (cca 15) i počet seminaristů převyšující dvě stovky není něco běžného. Pamatuji se, s jakým údivem se tato informace setkává u každého zahraničního hosta festivalu.

Přestože v běžném ročníku se celkový počet představení za deset dnů festivalu pohybuje kolem stovky, jsou všechna představení (každé se dává minimálně dvakrát) vyprodána. Návštěvníci se totiž sjíždějí z celé republiky. Ani to není běžné, takže např. chorvatští hosté položili následující vážně míněnou otázku:´Odkud svážíte diváky a jak to organizujete?´ Nechtěli věřit, že to opravdu pořadatelé dělat nemusejí.“

Častými hosty na přehlídky jsou nejen amatéři – divadelníci z libosti, ale také osobnosti české profesionální divadelní scény.

„Jednou kdosi řekl, že se první srpnový týden Jiráskův Hronov stává Mekkou českého divadla. Byť je to asi trochu nadnesené, něco na tom je. Obecně totiž pořád platí, že se k amatérskému divadlu hlásí především ti z profesionálů, kteří z něj vyšli. Divadelníků s amatérskými kořeny nemůže být v ČR vzhledem k počtu souborů málo.

Festival nikdy ve své historii nebyl mezinárodní (podle pravidel by polovina účastníků musela pocházet ze zahraničí). Ostatně ani dnes k tomu netenduje, neboť čeští divadelníci se prostoru, který jim festival poskytuje, nechtějí vzdát. Přesto je známý nejen v Evropě. Před třemi lety jej mezinárodní nevládní organizace amatérského divadla AITA/IATA vyznamenala mezi sedmi nejuznávanějšími festivaly na světě.“

Redakce Místní kultury přinese během letních měsíců k úctyhodnému jubileu Jiráskova Hronova miniseriál S devadesátkou na krku.

 

Zpátky do křesel!

Autor článku: 
Lenka Krejzová

ČR- PRAHA: Do kin, divadelních a hudebních sálů se znovu vrací život. Ochutnala jsem ho v minulých dnech v pražském Divadle pod Palmovkou. Byť ještě v rouškách a v limitovaném počtu jsme my návštěvníci opakovaně vyvolávali na pódium herce, kteří v představení Žítkovské bohyně předvedli opravdu strhující výkon. Potud předvídatelný divácký zážitek. Co bylo ale docela jiné, opojné, vzrušující a současně dojemné – ta neskrývaná radost a vděčnost herců, že po dlouhých měsících znovu mohou vést dialog s divákem. Upřímně přiznávám, že tak silný zážitek jsem okusila vůbec poprvé.     

Kultura v karanténě

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Jestli je něco, co nám v této mimořádné situaci dodává naději, pak je to úžasná schopnost adaptovat se na nepředvídatelné podmínky. Kulturní instituce – divadla, galerie, muzea, knihovny přecházejí v těchto dnech na on-line aktivity. Herci, muzikanti, umělci přinášejí svůj talent a umění k nám domů, po síti. Mnozí z nich se zapojili do šití roušek, spolupracují s neziskovými organizacemi v pomoci seniorům, nešetří laskavým slovem, vybízejí k ohleduplnosti a podpoře těm, kdo stojí v první linii – především lékařům, zdravotníkům, pracovníkům sociálních služeb, hasičům, policistům, prodavačům….

I tato doba je příležitostí něco nového si uvědomit. Především, že nikdo z nás není ostrov, že se to týká nás všech. Neztrácejme naději, bude líp.

O nesamozřejmosti svobody

ČR: V loňském roce jsme Vám v cyklu Česká kultura před Sametem a po Sametu přinesli rozhovory s významnými osobnostmi převážně z oblasti neprofesionální kultury. O tom, jak listopadové události roku 1989 zasáhly do jejich osudů, vyprávěli mj. dramatik, disident a bývalý politik Milan Uhde, filozof a disident Jan Sokol, teatrolog Vladimír Just, sochař Václav Fiala, dramaturgyně a publicistka Alena Zemančíková, ale také čeští krajané jako např. galeristka Máša Exnarová, žijící ve Švýcarsku, (Pirátka) Dana Guthová-Seidlová, propagátorka českého skautingu ve švýcarském exilu, či hudebník Jaroslav Šonský, jehož druhým domovem se stalo Švédsko.

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Zajímavý pohled na „žité dějiny“ nabídla redakční spolupráce se zástupci generace narozené už do demokracie - se studenty střední školy Sion High School v Hradci Králové. Text jsme publikovali pod titulkem Třicet let v demokracii.

Velmi nás těší ohlasy čtenářů, které potvrzují, že seriál přinesl cenné podněty k přemýšlení o nesamozřejmosti svobody. Bez ní se žádná demokracie neobejde.

Z Brna k nám například doputoval e-mail od paní Zuzany V: „V dnešní médii ovládané době by se mohlo snadno zdát, že morálních autorit ve společnosti mnoho není. Já pevně doufám, že je jich stále mnoho (nebo se pohybuji ve zdravé sociální bublině?) a kdykoliv si poslechnu nebo přečtu něco ze vzpomínek na minulý režim, je mi jasné, že hledání inteligence a utváření názorů máme ještě zatraceně snadné. Jen nebýt líný myslet a hledat!

Váš rozhovor s Milanem Uhdem mne dovedl k vyhledání si informací o osobnostech disentu, divadle, následně časovému zařazení některých událostí, zmapování politické situace 90. let nebo znovuotevření Kapesního průvodce od pana Tigrida (který mi i dříve dokázal vysvětlit návaznosti). Hlavně nás ale s dětmi pošťouchl k povídání o komunismu, demokracii, politice, vlivu, ale i bibli a tóře. Zkrátka, pár dní jsme nebyli líní myslet a hledat."

Vzhledem k tomu, že jsme zdaleka nevyčerpali příběhy obdivuhodných žen a mužů, hodláme v „sametovém“ cyklu pokračovat i letos. Stejně tak i nadále budeme přinášet rozhovory s tvořivými maminkami pod redakční značkou Podnikavky na mateřské. Nově jsme zařadili cyklus Stopy v písku (příběhy z rodinných kronik) a prostor dáme také uměleckým spolkům přispívajícím ke kulturnímu životu v regionech. V této oblasti rádi přivítáme Vaše náměty a spolupráci.

 

Tak tedy příjemné čtení po celý letošní rok.

Lenka Jaklová, šéfredaktorka Místní kultury

 

 

 

Jak nepromarnit svůj talent

Podle vědců z NASA je 98 procent dětí kreativních, zatímco v pětadvaceti letech jsou to už jen dvě procenta populace, za což z velké míry může škola. Není to škoda? A můžeme to později ještě ovlivnit? Ano, pokud člověk své schopnosti a talent vědomě rozvíjí, a to i v nové životní situaci. V redakci Místní kultury nás toto téma zajímá hned ve dvou rovinách.

Autor článku: 
Lenka Jaklová

V seriálu rozhovorů Podnikavky na mateřské chceme dát prostor aktivním a šikovným ženám, které se během tzv. mateřské dovolené pustily do tvořivé činnosti. Zúročily ji a dokonce proměnily v profesní úspěch. Věříme, že jejich příběhy Vás zaujmou.

I doba tak vyšinutá a nenormální, jakou byla normalizace v Československu, nemohla zabránit vytváření spřízněných a hravých komunit. Není náhodou, že zejména amatérští divadelníci se po Sametové revoluci začali aktivně angažovat v občanském životě - zakládali spolky, občanská sdružení nebo rovnou vstupovali do politiky. Zkrátka „měli natrénováno“. Tato zkušenost jim ale zásadně změnila život. Jejich osudy, které současně zrcadlí 30 let ve svobodě, přiblížíme v cyklu Česká kultura před Sametem a po Sametu, zejména z pohledu neprofesionálního umění. Inspirativní čtení a tvůrčí naladění po celý rok Vám za redakci Místní kultury přeje

                                                                                                                                           Lenka Jaklová

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - EDITORIAL