neděle
1. srpna 2021
svátek slaví Oskar

EDITORIAL

Slovo šéfredaktorky

Časopis Místní kultura slaví třicátiny

ČR: První číslo bulletinu vyšlo 31. března roku 1991 a působí ještě skromně, téměř jako samizdat. Tehdejší ministr kultury Milan Uhde nové periodikum sice uvítal, ale zároveň okomentoval jeho název s tím, že sousloví „místní kultura“ nemá rád. „Znamená v mých očích něco podřadného. Spíš bych byl pro označení kultura, která je ´přímo odněkud´.“ Vydavatel NIPOS (Národní informační a poradenské středisko pro kulturu) mu za pravdu nedal a tištěný časopis pod tímto názvem přešel i do 21. století. Už třináct let existuje v internetové podobě (www.mistnikultura.cz) a jeho součástí je i facebook, na němž je od listopadu 2019 registrováno více než 2000 fanoušků.

Autor článku: 
Lenka Krejzová

Původně informační zdroj, jehož hlavní poslání spočívalo v seznamování okresů, měst a obcí se zkušenostmi a přístupy k řešení problémů v lokální kultuře včetně zákonných norem a vyhlášek, se časem proměnil i v publicistické médium. Místní kultura v současnosti informuje o kulturních událostech z domova, představuje tvůrčí osobnosti ČR a zajímavým tématům se věnuje v souvislostech. Stručně řečeno: informuje, propaguje, vysvětluje a inspiruje.

Denně aktualizované webové stránky přinášejí velké množství článků, zpráv, pozvánek na akce a dalších textů. Na web je mohou vkládat také sami pořadatelé. V poslední době vzrůstá zájem o poskytování mediálního partnerství vybraným organizacím a akcím, a to v širokém spektru uměleckých oblastí – od divadel a festivalů přes galerie, muzea, spolky i významné události.

V rámci FB událostí je časopis spolupořadatelem různých akcí, pravidelně pořádaných např. Muzeem středního Pootaví Strakonice, Krajské vědecké knihovny v Hradci Králové nebo Centrem uměleckých aktivit Hradec Králové.

Anglický filosof, spisovatel a novinář G. K. Chesterton kdysi poznamenal: „Co je dnes na světě tak špatné? Špatné je, že se neptáme, co je dobré.“  Na privilegiu přinášet dobré zprávy si Místní kultura zakládá. V informačně přehlcené době jde o vzácně pozitivní médium, což v průběhu koronakrize  čtenáři ocenili mimo jiné tím, že výrazně stoupla návštěvnost webu a také sledovanost facebooku.

 

Nosná témata Místní kultury v roce 2021

Cestou na Seznam – představujeme unikátní statky nemateriální tradiční lidové kultury ČR zapsané v UNESCO nebo na „národním seznamu ČR“, který v současnosti čítá 28 položek (např. Verbuňk, Jízda králů, Hlinecké masopusty, Východočeské loutkářství, Ochotnické divadlo v České republice, aj.).

Podnikavky na mateřské – seriál orientovaný na mladou generaci, přinášející podnikatelské zkušenosti tvůrčích maminek na mateřské dovolené.

Stopy v písku – zapomenuté příběhy z rodinných kronik.

Sonda do života uměleckých spolků – a to v nejmenších obcích České republiky do 3000 obyvatel.

Česká kultura před Sametem a po Sametu – cyklus přibližující osudy osobností zejména z neprofesionální umělecké sféry před „Listopadem“ a po roce 1989.

Antré / s divadelníky o divadle – ve spolupráci s Volným sdružením východočeských divadelníků (VSVD) publikujeme stream, který se od letošního roku objevuje každý čtvrtek v 18.00 hod. na video platfotmě YouTube.

Kultura v časech pandemie – na reflexi kulturní a umělecké scény navážeme pokračováním úspěšné ankety tentokrát nazvané Kultura po pandemii – cesta z krize.

 

www.mistnikultura.cz

https://www.facebook.com/mistnikultura

 

Nový redakční cyklus Cestou na Seznam

ČR-ZAHRANIČÍ: „Napadá mě, že právě v tý výlučnosti je asi pocit domova,“ napsal ve své knize Deníky malíře srdcem Josef Jíra. Malíř, který ač puzen touhou putovat po světě, se vždy znovu vracel do míst pod Malou Skálu, kde žil a maloval, s přesvědčením, že každý člověk je odněkud, že někam patří. Ten pocit výlučnosti utvářejí minulé generace, které tu zanechaly otisk svého života, i generace přítomné, které jej opatrují a rozvíjí. Vědomí, že jsme zdědili něco, co je dobré uchovat, upevňuje jemná vlákna společenství lidí. Jinými slovy, vědomí vlastních kořenů a identity.

Autor článku: 
Lenka Krejzová

Od roku 1989 UNESCO věnuje pozornost také péči o nemateriální a kulturní dědictví, jehož součástí je mimo jiné tradiční a lidová kultura. Fenomén výlučnosti zrcadlící přirozený řetěz tradice a kreativity našeho kulturního bohatství.

V globálně propojeném a unifikovaném světě „je pestrost cenná a obohacující“, říká etnografka Ilona Vojancová, „protože utváří barevnost a mnohovrstevnatost lidstva“.

V novém redakčním cyklu Cestou na Seznam se budeme věnovat právě těmto unikátním statkům nemateriální lidové kultury ČR, a nejen těm, které už jsou zapsány na Seznamu UNESCO, ale i na tzv. Národním seznamu ČR.

Příjemné a inspirativní čtení Vám přeje redakce Místní kultury 

Aby náš svět byl v pořádku, musíme pečovat o kulturu

ČR: Pravou hodnotu těch skutečně důležitých věcí či vztahů obvykle objevíme teprve tehdy, když se jich musíme vzdát. Tak je to dnes i s kulturou. Kdy se znovu vrátí do našeho života, v tuto chvíli není jasné. Ale o tom, jak na ní lpíme, už víme své. Přečtěte si názory těch, kteří se bez ní neobejdou. A nejsou to jen profesionální umělci.

Autor článku: 
Lenka Krejzová

"Myslím, že jako většina lidí, už prostě potřebuju žít, bavit se a potkávat se s lidmi, které mám ráda. Kéž by to bylo už brzy!"

Lada Bartošová, zakladatelka muzea čokolády v Kutné Hoře a nejnověji ředitelka Dusíkova divadla Čáslav, s.r.o.

 

„Přejme si, aby se to během tohoto roku skutečně vyřešilo a abychom kromě zdraví neztratili to cenné, co jsme dosud měli – svobodu.

Bylo by neomluvitelné (ne)pracovat a předpokládat, že už nic nebude. Kromě jiného bychom se uzavřeni doma zbláznili, ale hlavně kultura není jen o koncertech, výstavách, divadlech apod. Společenský život je právě svým způsobem o kontaktech, také o edukaci a kultivaci lidí, zkrátka o rozšíření obzorů… Různé vědecké práce a výzkumy dnes potvrzují, že se tonotopické mapy v mozku tvoří podle toho, co a jak posloucháme. Jinými slovy - poslech kvalitní živé hudby je nenahraditelný. Jde o alikvotní tóny a prožitek, který má nečekaně významný vliv na mozky hráčů i posluchačů. Zní to podivně, ale skutečně mohu jen doporučit.“ 

Pavel Svoboda, ředitel Komorní filharmonie Pardubice

 

A do třetice zamyšlení, které redakci Místní kultury adresovala Petra Glosr Cvrkalová, sbormistryně a zakladatelka neziskových organizací, mj. Nadačního fondu Vrba, jehož je ředitelkou.

 „Kultura a hlavně hudba je pro mě velice důležitá. Dává mi prostor pro vyjádření nevyslovitelných emocí, je pro mě dorozumívacím prostředkem, je to svět, kde se člověk cítí pochopen a naplněn. Aby byl svět v pořádku, musíme o kulturu neustále pečovat. Tím budeme pečovat i sami o sebe.“

 

PF 2021

Autor článku: 
Redakce Místní kultury

ČR: Vážení a milí čtenáři, zůstaňme v kontaktu i v letošním roce, s nadějí, že on-line setkávání znovu obohatíme o bezprostřední dialog a lidskou blízkost. Šťastné putování rokem 2021 Vám přeje redakční tým Místní kultury.

Adventní zamyšlení

ČR: Nežijeme právě v jednoduché době. Koronakrize tak či onak zasáhla každého z nás. S tím, jak se prodlužuje doba pandemická, stupňuje se mezi lidmi únava, nejistota, úzkost i podrážděnost. „Malé věci řešte rukou mávnutím,“ nabádal kdysi v jedné semaforské písničce Jiří Suchý. Ne každý to však dokáže. A tak se z původně drobných nedorozumění časem začne vršit hora zahořklosti a touha oplácet ve stylu „oko za oko, zub za zub“. 

Autor článku: 
Lenka Krejzová, šéfredaktorka

Nedávno jsem se v takové spirále nevyžádané sousedské „pozornosti“ sama ocitla. A začalo to nevinně – soused mi přestal odpovídat na pozdrav. Když jsem se v obavách zmínila jeho ženě, namítla, že přece o nic nejde, že si toho nemám všímat, že svět je i bez toho už dost naruby.“  

Ta odpověď mě přiměla k zamyšlení.   

Co jiného  je „svět na ruby“ než vychýlení. Chaos. A co způsobuje chaos? Porušení harmonie, řádu. A není na každém z nás přijmout aspoň díl odpovědnosti za to, aby se náš svět v chaosu neocitl? Nepodílí se na vychýlení z harmonie mj. naše lhostejnost, neochota naslouchat, nechuť ke spolupráci, nevůle přijmout zodpovědnost a namísto toho jen snaha dožadovat se "svých" práv? 

Proč se Židé dodnes zdraví starozákonním pozdravem„shalom“? Navzájem si tak přejí mír a pokoj. Mír a pokoj. U tohoto zdánlivě prostého pozdravu začíná každodenní úsilí o rovnováhu v rodině, v nejbližším okolí, v sousedské komunitě…

Slušnost není slabost. Naopak. Adventní čas je příležitostí si to připomenout.  

 

 

Odešel prof. Rudolf Zahradník – rytíř udatného srdce

ČR-PRAHA: Letošní oslavy 17. listopadu – Dne boje za svobodu a demokracii – budou v mnohém jiné. Vzhledem k pandemii koronaviru velmi komorní. I přesto by jejich étos měl zůstat naléhavý: Svoboda opravdu není samozřejmostí! Bohužel odchází generace, pro kterou tento imperativ byl žitou zkušeností. Patřil k ní i profesor Rudolf Zahradník (zemřel poslední říjnový den tohoto roku ve věku 92 let), spoluzakladatel kvantové chemie, první polistopadový předseda Akademie věd České republiky, syn prvorepublikového československého důstojníka, celoživotní skaut a patriot.

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Jeho život přes všechny překážky dané minulým režimem byl vzrušující, intenzivní a naplněný. Jistě i proto, že se ani na okamžik necítil být obětí ani si nenárokoval ráj na zemi. Neptal se, co chce od života, ale co chce život od něho.

V roce 1997 mi tehdejší ředitel nakladatelství Academia Alexander Tomský nabídl, abych s panem profesorem napsala knižní dialog. Publikace vyšla o rok později při příležitosti jeho 70. narozenin. Moje počáteční obavy – a také respekt, že usednu proti strohému, hyperracionálnímu vědci, s nímž si sotva porozumím, se záhy rozplynuly. Rudolf Zahradník byl všechno jiné. Noblesní, galantní, otevřený i vtipný muž s celoživotním zájmem o kulturu a svět kolem sebe. Zvědavé otázky, které jsem kladla z hlediska své generace, rozhodně nebyly krotké. Jejich provokativní tón ho však bavil a náš dialog chránil před přílišnou pietností, která v takovém případě hrozí.

Nakonec to nejtěžší, jak se ukázalo, bylo najít pro knihu výmluvný a současně přitažlivý název. Přála jsem si, aby z něho bylo zřejmé, že jde o portrét vědce posedlého tvorbou, který myslí nemyslitelné, o člověka spjatého s osudem své země v dobách dobrých i špatných, o život žitý s vášní a udatností. Ostatně obě slova - vášeň a udatnost - patřila k častým výrazům v páně profesorově slovníku. Tenhle oříšek mi pomohl rozlousknout teatrolog Vladimír Just. Dodnes jsem mu za to vděčná. A titulek? Myšlení jako vášeň.

Ráda bych ocitovala z rozhovorů s prof. Rudolfem Zahradníkem myšlenku, která se mi vryla pod kůži. Potvrzuje, že jsou slova, která nestárnou, a tahle k nim patří.

„Mnozí si myslí, že vhodnou dobou pro vyjádření udatnosti byl bolševismus nebo nacismus. Tvrdím, že i ta nejbožštější demokracie s bujně či přebujele kvetoucím liberalismem trvale vyžaduje jistou udatnost. Totéž pochopitelně platí i ve vědě. Pokud jste přesvědčeni o správnosti svých argumentů, pak je musíte vhodným způsobem obhájit i proti tvrzení profesorské autority.“  

 

 

 

  

Písničky jako penicilin

ČR: Místní kultura je v dnešní době vzácně pozitivní médium - tenhle kompliment nám věnoval tým mladých lidí z Ústí nad Labem, z projektu Malá místa ve velkém městě. Moc si ho ceníme. Upřímně řečeno, rádi bychom ve zvoleném stylu setrvali, ale snadné to není. Dnes a denně nám přicházejí do redakční pošty zprávy, které se podobají jako vejce vejci. Kulturní akce je zrušena, termín divadelní přehlídky, konference, premiéry, koncertu či vernisáže se odkládá na jaro, na léto, na neurčito… A co teprve jobovka - zpívání je riziková aktivita!

Autor článku: 
Lenka Krejzová

Nikdy mne nenapadlo, že něco takového uslyším. Vybavila jsem si setkání s nezapomenutelným textařem a muzikantem Jaroslavem Jakoubkem. Rád si zpíval své písničky sám, jen tak u klavíru, a tvrdil, že jsou to takové „plísničky“. Hojivé písně pro duši, které léčí jako penicilin.

V jednom rozhlasovém pořadu ho textařka Jiřina Fikejzová představila posluchačům jako otce českého šansonu. „No jo, ale kdo je v tom případě matka?“ zareagoval pohotově Jaroslav Jakoubek. Samozřejmě měl na mysli svou skvělou kolegyni. Jiřina Fikejzová psala texty na tělo nejen Haně Hegerové, Juditě Čeřovské, Marii Rottrové, ale i mužským interpretům jako Milan Chladil, Rudolf Cortéz, Waldemar Matuška, Václav Neckář, Karel Gott i Miloš Kopecký. Největším uznáním pro ni bylo, že mnohé její písně obstály ve zkoušce času.

Někdy mám pocit, že lidé odcházejí na prahu událostí, kterých už nechtějí být účastni. Jiřina Fikejzová zemřela 2. září letošního roku ve věku 93 let.

Bylo mi velkou ctí, že jsem s ní řadu let směla spolupracovat jako publicistka i jako dramaturgyně (pro Český rozhlas Dvojku psala báječné fejetony). Měla šarm, byla inteligentní a přátelská. Setkání s ní bylo zážitkem pro každého gurmána českého jazyka. Češtinu milovala a hluboce si jí vážila, neboť, jak říkala, je tak chytrá a vtipná. Žena, která nepustila text písničky z ruky, dokud si nebyla naprosto jista, o ní uvedla i toto:

„A co ještě navíc – z takového morálního hlediska – v češtině jsou ty nejošklivější lidské vlastnosti, které ovlivňují vztahy mezi lidmi, jako třeba závist, záludnost, zášť, zloba, zlomyslnost, zákeřnost, až na konci abecedy. Není to fascinující? Klidně by se to všechno mohlo škrtnout, vždyť je to až na okraji.“

 

Fenomén Jiráskův Hronov

ČR-HRONOV: Festival Jiráskův Hronov patří k mezinárodně uznávaným značkám. Jde vůbec o nejstarší divadelní festival na světě. Od roku 1931 se konal každoročně, a to i za těch nejobtížnějších podmínek. Během druhé světové války, po únoru 1948… Dokonce i v letošním, podivuhodném „covidovém roce“ přivítá s otevřenou náručí vybrané soubory. Jiráskův Hronov je totiž „festivalem festivalů“. Už sama přítomnost na Hronově je potvrzením kvality divadelních inscenací. Ale nejde jen o to zúčastnit se. Součástí přehlídky jsou také dílny a semináře – pravé kolbiště názorů, zkušeností a dovedností.

od 31.07.2020 do 08.08.2020
Autor článku: 
Lenka Krejzová

Své o tom ví Lenka Lázňovská, ředitelka NIPOSu (spolupořadatel festivalu), lektorka a mj. srdcem a duší amatérská divadelnice, která na festivalu nemůže chybět.

 „Od poválečného období doprovázejí přehlídku dílny a semináře, trvající po celý festival. Jejich počet (cca 15) i počet seminaristů převyšující dvě stovky není něco běžného. Pamatuji se, s jakým údivem se tato informace setkává u každého zahraničního hosta festivalu.

Přestože v běžném ročníku se celkový počet představení za deset dnů festivalu pohybuje kolem stovky, jsou všechna představení (každé se dává minimálně dvakrát) vyprodána. Návštěvníci se totiž sjíždějí z celé republiky. Ani to není běžné, takže např. chorvatští hosté položili následující vážně míněnou otázku:´Odkud svážíte diváky a jak to organizujete?´ Nechtěli věřit, že to opravdu pořadatelé dělat nemusejí.“

Častými hosty na přehlídky jsou nejen amatéři – divadelníci z libosti, ale také osobnosti české profesionální divadelní scény.

„Jednou kdosi řekl, že se první srpnový týden Jiráskův Hronov stává Mekkou českého divadla. Byť je to asi trochu nadnesené, něco na tom je. Obecně totiž pořád platí, že se k amatérskému divadlu hlásí především ti z profesionálů, kteří z něj vyšli. Divadelníků s amatérskými kořeny nemůže být v ČR vzhledem k počtu souborů málo.

Festival nikdy ve své historii nebyl mezinárodní (podle pravidel by polovina účastníků musela pocházet ze zahraničí). Ostatně ani dnes k tomu netenduje, neboť čeští divadelníci se prostoru, který jim festival poskytuje, nechtějí vzdát. Přesto je známý nejen v Evropě. Před třemi lety jej mezinárodní nevládní organizace amatérského divadla AITA/IATA vyznamenala mezi sedmi nejuznávanějšími festivaly na světě.“

Redakce Místní kultury přinese během letních měsíců k úctyhodnému jubileu Jiráskova Hronova miniseriál S devadesátkou na krku.

 

Zpátky do křesel!

Autor článku: 
Lenka Krejzová

ČR- PRAHA: Do kin, divadelních a hudebních sálů se znovu vrací život. Ochutnala jsem ho v minulých dnech v pražském Divadle pod Palmovkou. Byť ještě v rouškách a v limitovaném počtu jsme my návštěvníci opakovaně vyvolávali na pódium herce, kteří v představení Žítkovské bohyně předvedli opravdu strhující výkon. Potud předvídatelný divácký zážitek. Co bylo ale docela jiné, opojné, vzrušující a současně dojemné – ta neskrývaná radost a vděčnost herců, že po dlouhých měsících znovu mohou vést dialog s divákem. Upřímně přiznávám, že tak silný zážitek jsem okusila vůbec poprvé.     

Kultura v karanténě

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Jestli je něco, co nám v této mimořádné situaci dodává naději, pak je to úžasná schopnost adaptovat se na nepředvídatelné podmínky. Kulturní instituce – divadla, galerie, muzea, knihovny přecházejí v těchto dnech na on-line aktivity. Herci, muzikanti, umělci přinášejí svůj talent a umění k nám domů, po síti. Mnozí z nich se zapojili do šití roušek, spolupracují s neziskovými organizacemi v pomoci seniorům, nešetří laskavým slovem, vybízejí k ohleduplnosti a podpoře těm, kdo stojí v první linii – především lékařům, zdravotníkům, pracovníkům sociálních služeb, hasičům, policistům, prodavačům….

I tato doba je příležitostí něco nového si uvědomit. Především, že nikdo z nás není ostrov, že se to týká nás všech. Neztrácejme naději, bude líp.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - EDITORIAL