pondělí
27. září 2021
svátek slaví Jonáš

EDITORIAL

Slovo šéfredaktorky

Předvolební

Autor článku: 
Ludmila Kučerová

<p>Už poněkolikáté jsme před volbami oslovili politické strany, u kterých předpokládáme, že by mohly v nadcházejícím čase významně ovlivňovat kulturu, abychom zjistili, co přinášejí nového, nebo zda alespoň slibují, že splní již dříve slíbené.</p> <p>Dva největší političtí rivalové, tedy ODS a ČSSD, na naše otázky zatím neodpověděli, ač jsme se snažili získat informace už od února letošního roku.Opovědi TOP 09, Strany zelených, Věcí veřejných a KDU-ČSL najdete mezi články – Ptáme se.<br />
Na webu ODS se po zadání slova „kultura“ neobjeví téměř nic, program pro tuto oblast jsem také nenašla. Pouze cca týden víme, že ji má na starosti Miroslava Němcová, vedle problematiky rodinné. A také už z dřívější doby je známo, že ODS se snaží pro oblast kultury omezit roli státu, na rozdíl od ČSSD, která ve svém volebním programu uvádí, že kultura jako celek nemůže být samofinancovatelná a obec, region ani stát se nemohou zbavit zodpovědnosti za její rozvoj. ČSSD chce podporovat rozvoj moderní i tradiční lidové kultury, ale také věnovat péči menšinové, lokální a regionální kultuře.<br />
Co mě v kapitole věnované kultuře ve volebním dokumentu ČSSD zaujalo, je výrok: Sociální demokracie si uvědomuje důležitost uchování a neustálé kultivace národního jazyka pro rozvíjení kulturních aktivit a tvorbu kulturního dědictví. Škoda, že má pouze proklamační charakter a není alespoň naznačeno, jakými cestami se chce strana vydat k cíli. Velmi přínosné by bylo, kdyby političtí reprezentanti, kteří se vyjadřují na veřejnosti, začali v tomto ohledu u sebe. Nepříjemně a nekultivovaně působí v projevech politiků velmi časté nadužívání některých obratů a slovních spojení. Spisovně vyjádřené výroky nejsou u mnohých pravidlem a rovněž se správným použitím slov z hlediska jejich významu mají často problém.</p> <p>To, že se nyní téměř ze všech volebních programů (kromě KSČM) vytratilo „1 %“, jsme vás informovali už před volbami, které se nekonaly. A uvádím to pouze pro ilustraci, jak strany se sliby zacházejí. I když si jej vzaly za vlastní všechny strany, jejichž kandidáti později zasedli do poslaneckých lavic, slib zůstal jen na papíře. Na potřebě naplnit tento závazek se přesto shodli zástupci poltických stran, kteří se sešli včera 25. 5. 2010 v Praze na Nové scéně ND, aby diskutovali o programech a prioritách v oblasti kultury.<br /> Zúčastnili se experti za SZ Marta Smolíková, za KSČM Ivana Levá, za VV Marie Hakenová, za TOP 09 Marie Reslová, za ČSSD Tomáš Hájek, za KDU-ČSL Jaromír Talíř a ODS zde reprezentoval František Mikeš.<br /> Za pozornost stojí nepříliš častý jev, a sice převaha diskutujících političek nad politiky. To byl ale jediný zajímavý aspekt diskuse, kterou moderoval Michal Prokop. Je škoda, že vyzněla velmi povrchně, že se političtí experti na kulturu mohli vyjádřit k daným tématům jen heslovitě, a že na volební programy a sliby vůbec nedošlo. A už vůbec se moderátor nesnažil srovnat současné volební programy těchto stran s těmi předešlými.<br />
Napadlo mě při tom, že by si měli voliči před každými volbami vyžádat alespoň u subjektů, které chtějí volit, inventuru splněných a nesplněných stranických příslibů, protože takhle to vypadá, že některé strany předkládají své volební programy bez návaznosti na ty minulé či budoucí a za každým volebním obdobím udělají tlustou čáru.<br /> K diskusi se sluší ještě uvést, že ji uspořádala Nová scéna ND ve spolupráci s katedrou produkce DAMU. To, že byl sál poloprázdný, jistě nepotěší, ale převaha mladých v hledišti ano. </p> <p>Letošní předvolební programy a rétorika mají jednu novinku (v diskusi viz výše se nedostala na program), a tou je osud ministerstva kultury. Více stran mluví o spojení s jiným rezortem. Zcela výjimečně a spíše v minulosti zněly hlasy na jeho zrušení. V roce 1999 to např. připustila i M. Němcová (ODS), která ale v roce 2006 odpověděla na naši otázku: „Zaslouží si“ podle vás kultura vlastní ministerstvo?: „…Osobně jsem přesvědčena, že samostatné ministerstvo kultury má opodstatnění.“<br /> Na stejnou otázku odvětil tehdy budoucí ministr kultury za ČSSD Vítězslav Jandák z ČSSD: „Jistěže si kultura zaslouží své vlastní ministerstvo…“ a dodal, že jeho úkolem je mimo jiné hájit a rozvíjet českou kulturu na mezinárodním poli.<br />
Mezi variantami existence ministerstva kultury je spojení s problematikou školství nebo cestovního ruchu. První možnost jsem dlouho považovala za rozumnou, po čase jsem ale změnila názor. Myslím si, školství i kultura potřebují osvícené ministerské úředníky a učitele. MŠMT má i nyní nástroje, jak učitele navigovat a motivovat, a nemusí se zrovna uchýlit k takové autoritativní formě, jakou použila slovenská armáda, resp. její velení, když vydalo rozkaz, že při přemísťování musí vojáci zpívat lidové písně. Ale kupodivu vojáci zpívají s chutí a nasazením.<br />
Na to, aby se dětem školou povinným i žákům na stupních vyšších dostaly systematicky utříděné informace o kulturních kořenech rodné země, o současném umění i duchovním dění, není nutně třeba spojovat ministerstva. A jakkoli je žádoucí, aby se školy věnovaly kultuře v mnohem větší míře, je tu ještě velká množina kulturních problematik netýkajících se školních škamen.<br />
Spojení kultury s cestovním ruchem je variantou další a logickou, ale je třeba podotknout, že i když hraje kultura v cestovním ruchu velmi významnou roli a získává ve spojení s ním pro HDP nemalé finanční částky, není jediná, která s touhou po poznání cizích krajů souvisí.<br />
Každopádně systémová změna spojení dvou (či více) ministerstev není jednoduchá a asi ani levná záležitost. Musí se zmapovat příslušné agendy a úkoly a zvážit všechny související aspekty. Pak by měla přijít na řadu odborně zpracovaná analýza a její vyhodnocení. A v neposlední řadě je nutné, stanovit cíle a dosáhnout společenské a politické shody, aby se po dalších volbách nehledal nový nebo staronový model spravování věcí kultury.</p>

200 000 za 2 roky

Autor článku: 
Ludmila Kučerová
Možná jste si také všimli, že počítadlo návštěvnosti internetového časopisu Místní kultura zaznamenalo více jak 200 tisíc návštěv. Za dva roky a cca dva měsíce je to v okamžiku, kdy píši tyto řádky, přesně 200 685 čtenářů. Za tu dobu jsme zveřejnili více jak 2000 zpráv, přes 300 článků a 24 odborných textů. Nejvíce zveřejněných textů se týká Prahy, na druhém místě v tomto pomyslném žebříčku je Česká republika a třetí nejvyšší počet zpráv či článků je z Jihočeského kraje. Zveřejněné akce neumí zatím náš web spočítat, ale těch je opravdu hodně. Na mail dostáváme mnoho informací o tom, co se kde děje, a my se snažíme každou z nich zpracovat a zveřejnit. Může se ale stát, že akci, kterou jste nám avízovali na mail, jste na našich webových stránkách nenašli. Je to pouze proto, že jsme ji nestihli včas zpracovat. To ovšem můžete sami změnit. Časopis Místní kultura má celorepublikovou působnost a naše personální možnosti jsou limitované. Někdy jsme zprávami zavaleni, z čehož máme na jedné straně radost, na druhé straně stres, že nezvládneme všechny zpracovat. Protože jsme si tohoto problému vědomi a je nám líto každé zprávy z kultury, která zapadne, je náš web koncipován tak, že avízo na akci můžete vložit a zveřejnit vy sami. Mnoho organizátorů této možnosti už běžně využívá, dokonce i některé subjekty ze zahraničí. Vítáme každou zprávu z kultury, ale těší nás, že na stránkách Místní kultury najdou prostor k propagaci svých kulturních aktivit pořadatelé, kteří ji mnohdy marně hledají jinde. Pro ty, kteří to ještě nezkusili, mám vzkaz: akci, kterou vložíte na náš web, zároveň zveřejníte, a to bez našeho zásahu: je to snadné, rychlé a zdarma. Co ce týče zpráv a článků, které rovněž vítáme, ty podléhají zveřejnění naším administrátorem. Pokud byste měli s vložením textu problém, pište na redakce@mistnikultura.cz. A protože je náš web od začátku nového roku v novém kabátě, budeme vám vděční za každý postřeh, který by vedl k vylepšení časopisu. Všem čtenářům, zejména těm pravidelným, děkuji za zájem a spolupráci. A nakonec mám jednu prosbu; je možné, že o Místní kultuře některé subjekty neví, a tak dojdete-li k názoru, že by pro ně mohl být tento prostor vhodný, dejte jim, prosím vědět. Díky Ludmila Kučerová

Památková péče je věc veřejná

Autor článku: 
Ludmila Kučerová

<p>Do mediální kampaně Národního památkového ústavu patří tematicky zaměřené tiskové konference věnované odborné péči. Plánované jsou po kvartálech, přičemž první setkání vedení NPÚ s novináři věnované ohroženým památkám již proběhlo v lednu 2010. Postupně pak přijdou na řadu další témata: Průzkumy památek, Historická zeleň a historické parky a konečně ve čtvrtém čtvrtletí Novostavby v historickém prostředí.</p> <p>Památky jsou nadneseně řečeno ohroženy všechny a nejrůznějšími způsoby. NPÚ je jedinou institucí svého druhu v celé ČR, s detašovanými pracovišti ve všech krajích, ale nemá dostatek účinných nástrojů k jejich ochraně. Možná tím více cítí morální povinnost upozorňovat na problémy. Existuje ale také mnoho pozitivních příkladů v přístupu k ohroženým památkám ze strany obcí, občanských sdružení či jednotlivců, a i na ně hodlá mediální kampaň NPÚ upozornit.<br /> Důvodů k chátrání památek je více a lze je zobecnit. Například opuštění objektu, kriminalita, ztráta původního účelu nebo nepřiměřená změna využití. Ohroženy mohou být celky i celá města, vylidňují se centra, zanikají dvory, dvorky a nádvoří a další místa s geniem loci. V současnosti může k poničení historických objektů, zejména jejich oken a fasád, přispět necitlivý přístup a nepřiměřenost rekonstrukcí v rámci programu Zelená úsporám.<br /> Před některými zásahy neochrání památku ani tak zákon, jako spíš zájem a tlak občanů. Současná legislativa sice umožňuje určitými kroky donutit vlastníka, aby se o památku staral, ve výjimečném případě lze přistoupit k vyvlastnění, ale těchto paragrafů zákona, které jsou v kompetenci stavebních úřadů, je využíváno málo. Důležitou úlohu při tom hraje postoj a pochopení samospráv. </p> <p>„Změna myšlení a přístupu k záchraně nejrozmanitějších kulturně-historických hodnot je věcí celé společnosti,“ znělo na tiskové konferenci jako jednotící prvek. </p> <p>Arch. Miloš Solař uvedl, že spoluúčast a pochopení veřejnosti je nezbytné k tomu, aby se kulturní dědictví zachovalo. Památková péče je založena na odpovědnosti a spoluúčasti mnoha institucí a občanů.</p> <p>„Kýžených výsledků hodlá NPÚ docílit osvětou, přesvědčováním a spoluprací,“ vysvětlila jeho generální ředitelka Naděžda Goryczková a dodala, že je možné podávat trestní oznámení, ale je to krajní cesta, a NPÚ k tomu není personálně, finančně či jinak vybaven. Nakonec ani společnost není připravena, aby touto cestou řešila kulturní škody. NPÚ spoléhá na to, že veřejnost problematice porozumí prostřednictvím médií.</p> <p>Nemusí vždy jít o kulturní památku, ale vše, co vykazuje kulturně-historické aspekty, je hodno ochrany, a každý krok k záchraně kulturního dědictví je legitimní. To jsou slova náměstkyně generální ředitelky Věry Kučové, která upozornila na Úmluvu o architektonickém dědictví Evropy, v České republice málo využívanou. Platí od roku 2002 a mimo jiné se v ní říká, že veškeré dědictví, které může být použito v nové společnosti mírnou adaptací, je předmětem ochrany. Každá ze stran, která se k dokumentu připojí, se zavazuje, že předejde znetvoření chráněných statků, nebo že zajistí, aby se porušování zákona chránícího architektonické dědictví setkávalo s náležitou odezvou ze strany příslušného úřadu. </p> <p>Tak tedy shrnutí: Ke všemu co, vykazuje kulturně-historické hodnoty, by se společnost měla chovat slušně, přičemž úspěch v tomto ohledu je závislý na společenském uvědomění a na politickém klimatu. Mimochodem ochrana, záchrana, citlivá adaptace a přiměřené využívání obejktů je moderním způsobem jednání společnosti, navíc ekologické.</p>

Vážení čtenáři,

Autor článku: 
Ludmila Kučerová
Místní kultura má za sebou druhý rok v internetové podobě, a do roku třetího vchází v novém „kabátě“. Web získal novou grafickou tvář, ale hlavní přínos je v pružnější a snazší „obsluze“. Profilace obsahu se nemění. V roce 2009 jsme se věnovali kulturním domům, ale vzhledem k tomu, že je to oblast velmi rozsáhlá, zůstane naším hlavním tématem i v roce 2010. Dalším okruhem našeho zájmu se stane digitalizace kin, ale samozřejmě, že stejně jako v minulosti nám žádné kulturní téma nezůstane cizí. Původně jsem chtěla věnovat svoje poslední letošní řádky určité rekapitulaci stavu místní kultury, rozepsat se o tom, jak mění či nemění přístup ke kultuře stát, jaký právní rámec stanovil, které potřebné legislativní návrhy spadly pod stůl, či jak umožnil čerpat evropské dotační prostředky. Měla jsem rovněž v úmyslu popsat, jak daleko je v našich končinách od slova k činu a od úmyslu k realitě, a o tom, jak se nekonečně dlouho a stále znova jedná o jediné problematice, např. o novém návrhu Památkového zákona, o asignacích, nebo o otáčku v českém Krumlově, aniž by se docílilo konečného rozhodnutí. Mínila jsem také vyjádřit svůj dobrý pocit z přístupu krajů ke kultuře, protože zaznamenávám pozitivní posun a vyvozuji z toho, že když ne většina, tak mnoho lidí kulturu k životu potřebuje, občané nejsou lhostejní k památkám, sami se angažují a zároveň se jim lépe daří vyvíjet tlak na své komunální představitele, což jde určitě snadněji, než v případě ministerských úředníků, poslanců a vládních činitelů. Připadalo mi ovšem, že bych se opakovala a že to vlastně všichni vidí a vědí, a mnozí mají navíc vlastní zkušenosti. Slova ztrácejí váhu, a abychom mohli lépe a významněji ovlivňovat věci veřejné, ohlídat si nakládání se státními finančními prostředky, ochránit je před korupčními výdaji a nasměrovat je správným směrem, musíme se nejdříve naučit dát to velmi důrazně najevo. Takže místo mudrování nad stavem věcí, chci našim čtenářům poděkovat za přízeň, ocenit organizátory akcí, kteří sami na stránkách Místní kultury zveřejňují avíza na akce, autory článků a další spolupracovníky. Dík patří také těm, kteří nám informace poskytují a věnují čas otázkám našich redaktorek. Doufám, že příští rok bude pro všechny lepší než letošní, ale kdyby se přece jen někomu zdálo, že množina špatných zpráv, která se na nás valí, přesáhla míru únosnosti, nechť se upne k těm pozitivním. Určitě je najde na stránkách Místní kultury, ale i jinde. Mě nedávno potěšily dva projekty. Souvisejí s hudbou a s obyčejnou lidskou touhou pomáhat. Jsem přesvědčená, že každý, kdo si otevře tyto stránky, se dostane do povznesené a optimistické nálady. (Stručný popis projektů i s odkazy najdete v příloze.) Přeji do nového roku všem našim spřízněným duším zdraví a hodně podnětů k dobré mysli. P.S. Ještě nakonec mi dovolte, abych vysvětlila, proč jsme v poslední době zveřejnili na webu Místní kultury minimální množství příspěvků. Bylo tomu tak záměrně v souvislosti s převáděním obsahu do nového prostoru. Tento deficit se budeme snažit v nejbližší době dohnat. Technický problém ovšem zůstane u dříve zveřejněných fotografií, za což se velmi omlouvám.

NPÚ: rok pod novým vedením

Začátkem prosince roku 2008 byla ředitelkou NPÚ jmenována Ing. arch. Naděžda Goryczková. Stalo se tak poté, co na vlastní žádost odstoupil z této funkce Pavel Jerie. Důvodem k jeho rezignaci byla údajně nemožnost reorganizace ústavu. O něco později se ukázalo, že to není důvod jediný a zřejmě asi ani nejpodstatnější.

„Nové vedení převzalo ústav v neuspokojivém stavu s elementárními nedostatky v oblasti řízení, komunikace, disciplíny a mnohdy i profesionality," konstatuje  ředitelka.

Po nástupu do funkce se pustila do reorganizace podle koncepce, kterou připravila a v níž deklarovala snahu o modernější památkovou péči a efektivní správu objektů ve správě NPÚ. Dokument byl projednán a podpořen zřizovatelem, tedy ministerstvem kultury.

Stručně vyjádřené základní cíle koncepce:

- Definovat řídící strukturu a stanovit kompetence, které budou zajišťovány z centrální úrovně, a které z regionů;

- formulovat priority v oblastech ochrany, dokumentace a evidence, oborového výzkumu a uplatnění jeho výstupů;

- definovat a popsat koncepční model efektivní a autonomní správy;

- zlepšit mediální obraz NPÚ.

Reorganizace v těchto dnech skončila a o změnách, kterými ústav v posledním období prošel, informovala minulý týden generální ředitelka novináře za účasti nejbližších spolupracovníků, odborné náměstkyně Ing. arch Věry Kučové a hlavního kastelána Mgr. Milana Svobody.

V 1. polovině roku 2009 proběhly změny na samotném ústředním pracovišti, následovaly zásahy na územních pracovištích, z nichž některá byla personálně posílena.

V rámci celé organizace skončil pracovní poměr 28 pracovníkům, 3 odešli dohodou a 133 zaměstnancům byla změněna pracovní smlouva. Naopak nové pozice vznikly, a to především ve prospěch ekonomického řízení, interního auditu, mediální prezentace a v oblasti řízení správ památkových objektů. Celkový počet zaměstnanců NPÚ zůstal stejný, pro zajímavost je jich 1952.

Reorganizace umožnila vznik centra pro ekonomické řízení celého NPÚ, posílení vnitřního auditu a nastavení procesů kontroly.

Zlepšení informovanosti uvnitř firmy, což je jeden z důležitých faktorů pro její úspěch, zavedla ředitelka pravidelný tok informací směrem k zaměstnancům a interní dialog. Na dokreslení může sloužit např. historicky první konference kastelánů, nebo Kolegium generální ředitelky, tedy pracovní setkání s řediteli územních pracovišť.

Ke stejnému účelu slouží web, jehož obsah je prospěšný jak pro zaměstnance, tak pro odbornou i laickou veřejnost. Návštěvnost webových stránek NPÚ je také pozoruhodná, přičemž v současnosti probíhají práce na přípravě nové prezentace, jejíž spuštění se plánuje na první čtvrtletí příštího roku.

Důraz na zlepšení mediálního obrazu a na komunikaci s veřejností vedl k aktivizaci tiskového oddělení. Je obsazen post tiskové mluvčí ústředního pracoviště, která pravidelně informuje o činnosti NPÚ. Nová organizační struktura s platností od 1. 1. 2010 počítá s postem mediálního koordinátora na včech územních pracovištích. Jejich úkolem bude nejen prezentace daného pracoviště, ale i intenzivní komunikace v rámci NPÚ jako celku.

Zajímavým konceptem prezentace NPÚ jsou velké mediální tematické celky s cílem představit veřejnosti činnost ústavu ve všech podobách a na všech úrovních. V jejich rámci probíhají odborné semináře, přednášky, výstavy a exkurze týkající se tématu a umožňující participaci veřejnosti. Prvním z nich, který právě vrcholí, je Industriální podzim.

V příštím roce se počítá s tématy:

Ohrožené památky (leden – březen),

Průzkumy a poznávání památek (duben – červen)

Památková péče a současná architektonická tvorba (říjen – prosinec).

NPÚ se může také pochlubit reprezentativní publikací, která jako celek představuje soubor hradů, zámků a jiných objektů ve správě NPÚ. Mnoho dalších záměrů je v přípravě, z nichž některé hodlá NPÚ financovat z evropských fondů, u kterých se uchází o nemalé finanční prostředky.

Nebylo účelem těchto  řádků vyjmenovat všechny  plány, aktivity a splněné cíle. Důležité je zdůraznit, že generální ředitelka Naděžda Goryczková se ujala vedení NPÚ koncepčně a po krátké době je možno zaznamenat pozitivní změny. Do budocna lze očekávat lepší péči o národní kulturní bohatství, k čemuž je ovšem mimo již řečeného zapotřebí, aby si NPÚ, jako  pracoviště s vysoce odborným potenciálem, získalo respekt nejen u veřejnosti, ale i u strážců veřejných pokladen. Mně se jeví, že pod novým vedením dvou erudovaných žen je to možné.

 

Ludmila Kučerová

 

Projektu NPÚ: „Edukativní centra“.

S rokem 2010 přijdou jasná pravidla

PRAHA: V červnu letošního roku, bez jakékoli společenské odezvy, přijalo pražské zastupitelstvo materiál s názvem Grantový systém hl. m. Prahy na léta 2010 – 2015. Zpracoval jej Poradní sbor expertů, který zřídil primátor Pavel Bém po dlouholetých tahanicích okolo pražského rozdělování grantů. Na jednání červnového zastupitelstva se měla projednávat též aktualizace pražské kulturní politiky a další etapa transformace příspěvkových organizací.

V těch probíhá v současnosti audit, a tak bylo toto téma, ale i koncepční úpravy, odloženy. Radní pro kulturu Milan Richter předložil návrh na ukotvení nových grantových pravidel, který byl s minimálními připomínkami, týkajícími se zejména financování na základě partnerství Prahy s pořádajícími subjekty, přijat 55 hlasy pro. (5 se zdrželo z 67 dle prezenční listiny přítomných zastupitelů).

Radní upozornil na základní pilíře nově přijaté koncepce, kterými jsou: aplikace bodového sytému, dvoukolové hodnocení a zdůvodnění rozhodnutí. Dodal, že se pro oblast rozdělování grantů nepodařilo oddělit ziskový a neziskový sektor, což ale nepovažuje za podstatné a nutno s ním souhlasit, protože nahlíženo z pozice příjemce kulturních služeb je skutečně jedno, jaký subjekt a s jakým právním statusem ji nabízí. Problém spočívá spíše v tom, že konkurenční boj byl z řady důvodů nerovný. Příspěvkové nebo transformované organizace žily v relativní finanční jistotě a zároveň umělecké svobodě, a jejich představitelé nebyli nuceni v takové míře jako soukromé subjekty hledat další zdroje financování, shánět sponzory či vymýšlet netradiční zajímavé a komerční aktivity.

Předesílám, že nový grantový systém Prahy stojí za povšimnutí. (Najdete jej v příloze) Osobně jej považuji za velmi dobrý a doporučuji se s ním seznámit. Zastupitel Jiří Witzany se dokonce o něm vyjádřil slovy, že směřuje k dokonalosti.

Na první pohled upoutá preambule dokumentu, ve které se praví, že cílem koncepce je vytvoření přirozeného konkurenčního prostředí, v němž by nové kulturní subjekty mohly vznikat, tvořit a rozvíjet se, ale kde by vyčerpání jejich tvořivého potenciálu znamenalo i jejich zánik. Takové prostředí může vzniknout pouze za předpokladu existence samostatných, za sebe odpovědných a samostatně hospodařících subjektů.

Úvodní slovo tvůrců nového grantového systému končí slovy: Jsou navrženy takové principy rozhodování o přidělení dotace, které jsou transparentní a propojují posouzení odborné (umělecké), ekonomické a politické, přičemž základním nástrojem rozhodování o dotacích zůstává proces výběrového a grantového řízení.

Mezi nejdůležitější ustanovení patří z mého pohledu  to, že peníze se poskytují na základě smlouvy, která mimo jiné stanoví povinnost transparentně vykazovat hospodaření instituce. Smlouvami bude zajištěno, že žadatelé vytvoří poskytovateli (hl. m. Praze) podmínky k provedení kontroly v souladu se zákonem a magistrát se ujme pravidelných kontrol. Pokud se projekt uskuteční dodavatelským způsobem, musí příjemce grantu postupovat podle zákona o veřejných zakázkách.

Jako zcela zásadní vidím to, že podmínkou pro udělení grantu je naprostá transparentnost hospodaření včetně rozkrytí mzdových nákladů (jsem toho názoru, že do mezd nikomu nic není jen v případech, že nejde o veřejné peníze). Dalším podmiňujícícm faktorem je zveřejnění výročních zpráv, a to s platností i pro subjekty, kterým tato povinnost nevyplývá ze zákona. A pokud se žadatel uchází o peníze opakovaně, musí předložit podrobné vyúčtování dotace předešlé.

U čtyřletých grantů se předpokládá, že výběrové řízení proběhne tak, aby jeho výsledek byl znám na konci třetího roku působení provozovatele v dotčeném prostoru, tedy jinými slovy neúspěšný žadatel dostane možnost vyrovnat se se situací s dostatečným časovým předstihem.

Pozoruhodné je ticho kolem nových grantových pravidel. Část pražské umělecké veřejnosti pořádala v několik uplynulých letech protestní akce, iniciovala podepisování petic, vysílala do světa někdy až poplašné zprávy o likvidaci pražské kultury a mobilizovala kulturní lid z regionů. Dejme tomu, že to bylo dobře, protože konfrontace obecně přispívá k pozitivnímu posunu. Logická by ale byla jakákoli reakce dřívějších kritiků, a to právě nyní a nikoli až tehdy, kdy bude koncepce v praxi uplatňována.

Je naděje, že nový grantový systém posune stav věcí k větší objektivitě a spravedlnosti. Jestliže obstojí, mohl by se stát vzorovým dokumentem pro další města, obce i kraje. Základní předpoklad ovšem je, že jejich volená reprezentace si udělá jasno v tom, co chce podpořit, a své záměry zpracuje do kulturní koncepce. Jedno ze vstupních a veskrze koncepčních kritérií nového pražského grantového systému je totiž souvislost projektu s cíli kulturní politiky města.

Samozřejmě, že je na místě krotit nadšení, protože slova na papíře ještě neznamenají úspěch, ale dobrá koncepce je pro něj nezbytnou výchozí platformou.

Ludmila Kučerová

 

Pozn.:

Městská rada zrušila s účinností ke dni 22. 9. 2009 komisi Rady hl. m. Prahy pro udělování grantů hl. m. Prahy v oblasti kultury a umění, zřídila komisi novou a jmenovala její členy. Složení komise zde.

 

Mají malá muzea problémy? A jestli ano, tak jaké?

Muzea jsou v České republice velmi rozšířenou kulturní institucí, a přibývají další. Zpravidla jde ale o muzea malá. Trend doby i jim káže neomezovat muzejní aktivity pouze na péči o sbírky, ale otevírat se široké veřejnosti, prezentovat výsledky vědecké činnosti, nabízet doprovodné interaktivní programy zajímavé nejen pro místní, ale i pro turisty.

Problematice malých muzeí chce časopis Místní kultura věnovat v letošním roce větší prostor. Na začátku je ale třeba říci, jaká máme na mysli. Nebudou to velká muzea ani malé soukromé sbírky, které vznikly ze záliby a z touhy „pochlubit se“, jejichž vlastník má k dispozici vlastní prostory, jež občas zpřístupní veřejnosti. My se zaměříme na muzea zřizovaná veřejnými institucemi, která působí v malých prostorách a s malým počtem zaměstnanců, ale ve všech ohledech naplňují definici sbírkotvorné instituce.

Plní-li muzeum dobře své společenské úlohy včetně badatelské, jsou nároky na jeho chod vysoké. Mluvíme-li o problémech malých muzeí, nevyhneme se problematice finanční. Jsou to organizace silně dotované s velmi nízkou finanční soběstačností. Není tedy divu, že od roku 1989 se neobjevily snahy o jejich privatizaci, a to z žádné strany. A o peníze také šlo, když se stát nedávno zabýval myšlenkou „předat“ muzea, která zřizuje, obcím.

Máme-li pojmenovat problém, začněme u zřizovatelů a návštěvnosti, kterou je u jiných zařízení možné měřit úspěšnost managementu. Zastupitele by možná finanční dotace ve prospěch muzeí „bolely“ méně, kdyby návštěvnost a vybrané vstupné byly vysoké. Ale zatímco kina, knihovny, divadla nebo třeba kulturní domy (všechny jmenované instituce jsou dotované, a co se týče financování nesoběstačné) mají možnost často obměňovat programovou nabídku a lákat zákazníka opakovaně k návštěvě během krátké doby, muzea, byť mají bohaté „zásoby“ v depozitářích, mohou nové expozice a výstavy nabízet jen omezeně.

Navíc mnoho času musí zaměstnanci věnovat právě sbírkám; jejich uložení, evidenci, ošetřování, rozšiřování atd. Ostatní aktivity jsou nejen časově, ale i prostorově náročné…

Důležité je také, v jaké lokalitě se instituce nachází, pro kolik občanů je snadno dostupná a jak čilý turistický ruch v místě panuje. Samozřejmě vedle toho základního, tedy sbírek a formy jejich prezentace.

Otevřít se veřejnosti a dostat více zájemců přes muzejní práh, o to se snaží většina muzeí. Způsobů je mnoho, ale vždy souvisí s financemi, prostorami, personálním obsazením a v neposlední řadě s kreativitou.

Problém těch malých je zastupitelnost, omezené možnosti přijmout nejen dostatek odborníků na jednotlivé obory, ale i další potřebné zaměstnance. A zaplatit je… Pro české muzejníky do puntíku platí pořekadlo – devatero řemesel, desátá bída, protože jak je všeobecně známo, co se jejich platů týče, zaujímají na pomyslné stupnici jednu z nejnižších pozic.

Přitom se od nich očekává, že se nejen vyznají ve svém oboru, ale že se dokáží vypořádat se základní legislativou a osvojí si úřednické a počítačové dovednosti. Že se alespoň příležitostně budou vzdělávat a sledovat oborové trendy, a za tím účelem si občas přečtou odborné publikace. Že někdo z malého kolektivu zvládne komunikaci se zřizovatelem, s veřejností, se školami, dobrovolníky a případnými kýženými sponzory. Že se najde alespoň jeden, který bude schopen publikovat a naplňovat tak jedno ze základních poslání muzea, a sice šířit získané poznatky a ovlivňovat vzdělanost obyvatel a jejich vztah k lokalitě. Že se někdo ujme vyplňování žádostí o dotace a občasných přihlášek do soutěží, propagace, popularizace a informování veřejnosti. A očekává se také, že muzejní personál bude sršet vtipem a nápady, a že dobrá nálada jej neopustí ani v případě nutnosti zaskočit za nemocnou uklízečku.

Zkusila jsem s trochou nadsázky shrnout problémy malých muzeí, viděné z vnějšku. Možná jich mají mnohem více a závažnějších, ale to už by nám museli napsat sami jejich představitelé.

 

Problematice malých muzeí se již několik let věnuje Asociace muzeí a galerií (AMG). Na svých webových stránkách má k tomu účelu připravený prostor, který má sloužit k informování veřejnosti, zatím je ale prázdný. K problematice uspořádala také seminář a již v roce 2005 iniciovala pracovní skupinu, jejímž cílem bylo připravit koncepční materiály a publikaci. Poté, kdy byl první výstup komise odmítnut, snažili se její členové zapojit ty, kterých se to týkalo, tedy představitele malých muzeí. To se ovšem nepodařilo.

 

Na AMG jsme se obrátili s dotazem, zda by nám mohla zprostředkovat určitý vhled do problematiky a pojmenovat alespoň základní problémy malých muzeí. Na naši prosbu reagovala PhDr. Jana Hutníková, členka exekutivy AMG, která sama působí v tzv. "malém" muzeu a v rámci AMG se jimi zabývá. Napsala nám:

Malá muzea tvoří, vedle velkých a středních, podstatnou část členské základny AMG a bylo tak jen logické, že se objevil požadavek zabývat se více jejich specifickými problémy. Požadavek občas zazníval z jejich strany v kuloárech, vnímalo jej však také vedení AMG. Problematika místních muzeí byla diskutována již před mikulovským sněmem v roce 2006 a již v roce 2005 vznikla pracovní skupina, která si kladla za cíl vytvořit příslušný  koncepční materiál. Přípravné práce však ukázaly, že problém je komplikovanější, než se původně předpokládalo.

Složité je už jen definovat „malé“ muzeum. Jsou to subjekty značně odlišné co do právního postavení, velikosti a významu sbírek, expozic i výstavních a jiných prezentačních akcí, ale i co do oboru činnosti či majetkových poměrů. V podstatě jediným společným jmenovatelem je tak počet zaměstnanců do deseti. Sněm proto zavázal exekutivu zabývat se tímto problémem důkladněji.

Občas z řad malých muzeí probleskl požadavek na vytvoření příručky. Ale nebylo úplně zřetelné, zda ji opravdu chtějí, a hlavně, co by  měla obsahovat. Vznikly dva koncepty případné publikace. Mezi „malými“ muzei proběhlo jednoduché dotazníkové šetření, aby se zjistily skutečné potřeby této skupiny členů AMG. Z cca 150 obeslaných organizací, reagovala asi čtvrtina. Odezva byla tedy velmi malá.

Problému se v roce 2007 věnoval také jeden z bloků kolokvia „Muzea a současné legislativní prostředí II“, jež se konalo na podzim téhož roku v Brně. V roce 2008 byl v čísle 2 Věstníku AMG publikován shrnující materiál, který seznámil s průběhem i výsledky statistického šetření stejně jako se závěrem, ke kterému došel senát AMG a to, že jako metodický materiál nejen pro místní muzea budou sestavena skripta Školy muzejní propedeutiky.

Za zajímavý a úspěšný počin v této oblasti lze považovat pracovní setkání pracovníků tzv. malých muzeí na půdě Muzea hlavního města Prahy na podzim roku 2008. Pořádala jej komise muzejního managementu AMG a formou řízené diskuse zde zástupci muzeí konzultovali konkrétní zkušenosti a problémy. Ohlas setkání ukazuje, že obdobná jednodenní, na čas nenáročná, setkání mají pro danou cílovou skupinu velký význam. Na podzim letošního roku je již připravováno další.

Předčasné volby, krize a kultura

Zatímco mi před minulými volbami dalo trochu víc práce hledání společných průsečíků ve volebních programech několika, co se vstupu do parlamentu týče, nadějných stran, nyní je společný rys zřetelný na první pohled: strany pro oblast kultury víceméně  neslibují nic (s výjimkou KSČM).

Na skok se k volebním programům z roku 2006, resp. k jejich hlavní prioritě, vrátím. Všechny vládnoucí i některé nově se etablující strany slibovaly pod tlakem veřejnosti nasměrovat 1% ze státních výdajů do kultury. Prosadit to mínili uchazeči o poslanecký post z ODS, ČSSD, Strany zelených a KSČM. KDU-ČSL byla sice opatrnější, nicméně oznamovala, že bude usilovat o to, aby se výdaje na kulturu 1 % alespoň přiblížily. Z toho jsem tehdy mylně vyvodila, že není důvod, aby na konci volebního období v roce 2010 nevykazovala výdajová část státního rozpočtu minimálně jednoprocentní podíl ve prospěch kultury.

Není rok 2010 a je krize. Tehdejší slib se vytratil z myslí a zřetele politiků, ale asi i veřejnosti. Stát je  po uši zadlužen a dluhy špatným hospodařením nepřetržitě narůstají.

 

A jak tedy strany pojímají kulturu ve svých aktuálních volebních programech?

ČSSD: Hodlá podporovat všechny druhy umění bez ohledu na žánr, popularitu, kvantitativní nebo věkový dopad. Chce se zasadit o zlepšení podmínek pro financování a činnosti nestátních neziskových organizací.

 

ODS: V dokumentu volebního programu jsem našla slovo kultura nejdříve v souvislosti s dluhy: Nebezpečná kultura dluhu. A pak v kapitole pro mladé: Chceme co nejsvobodnější prostor pro pestré kulturní aktivity, včetně nezávislé kultury. Role státu proto musí být omezená, nemůže stanovovat, co kultura je, či není, a nemůže určovat, jakou roli v našem životě má mít. To patří do výlučné sféry individuálního občanského rozhodování.

 

Strana zelených: Vzděláním a kulturou proti nárůstu extrémismu

Zatímco peněz pro školství a kulturu je rok od roku méně, extremismus a násilí ve společnosti narůstá. Všeobecné vzdělání a kulturní rozhled považujeme za základ prevence proti nárůstu neonacismu. Zelení prosazují, aby ani v době krize investice do vzdělání, vědy a kultury neklesaly. Bereme si příklad z Finska, kterému se taková strategie vyplatila. Jen díky vzdělaným lidem můžeme obstát v celosvětové konkurenci. Nabídneme vysokoškolákům nový systém grantů a stipendií. Bez odstranění sociálních nerovností v přístupu ke vzdělání nelze o zavedení školného ani uvažovat. Podpoříme stáže mladých vědců na zahraničních univerzitách. Státní podpoře kultury dáme transparentní pravidla.

 

Nejvíce slibů předložila KSČM:

- Zajistit dostupnost kulturních a sportovních akcí a hodnot, podporu původní české tvorby všech forem; 1 % státního rozpočtu pro resort kultury; minimálně v době krize nekrátit výdaje na vlastní kulturu (bez výdajů na církve);

- Postupně zvyšovat úroveň kultury a umění ve všech jejich formách a pro všechny skupiny občanů; nepodporovat projevy přehnané komercionalizace umění;

- Usilovat o to, aby krácení výdajů na kulturu nepoškodilo rozvoj amatérské kultury a s ní spojených institucí; zachovat potřebnou podporu kultuře národních a lidových tradic;

- Usilovat o zavedení slev vstupného na hodnotné kulturní akce u vybraných skupin občanů (děti, mládež, zejména studenti a učňové, senioři, zdravotně handicapovaní občané);

- Prosazovat, aby v kultuře nedocházelo k ekonomické, politické či ideologické diskriminaci; podle toho upravit systém grantů a dotací, posílit včasnost a pružnost rozhodování o finančních prostředcích tak, aby o prostředcích pro kulturu spolurozhodovali tvůrci a ne pouze úředníci a politici; jako významné kriterium pro poskytování grantů a dotací zařadit podporu mladých tvůrců;

- Prosadit restituční tečku a zastavení jakéhokoliv dalšího vydávání majetku církvím.

 

Naopak TOP 09 nevábí voliče na žádné konkrétní vějičky pro oblast kultury:

Vláda vzešlá z předčasných voleb bude především muset vyvést zemi z ekonomické krize a v tomto smyslu být nejen vládou vysoce kompetentní, ale i vládou „krizového řízení". Nebude to rozhodně vláda, která smí slibovat nové výdaje, nové sociální jistoty, další investice či snižování daní. Za této situace považujeme za poctivé koncipovat náš volební program čistě jako náš pohled a naše řešení hlavních problémů dnešní České republiky, a nikoliv jako detailní popis všech našich dlouhodobých programových cílů pro jednotlivá ministerstva.

 

Myslím, že za stavu, v jakém se naše země nyní nachází, a při vědomí, že se může zásadně zhoršit, lze taková slova akceptovat s jednou výhradou.  Hlavní prioritou pro dny příští je určitě vyvedení země z krize, ale nejen ekonomické, ale i duchovní. Pokud se to některé straně či koalici povede, pokvete i  kultura, aniž by k tomu potřebovala sliby, natož plané.

Ludmila Kučerová

Fejeton, který s Místní kulturou souvisí málo, ale s místní kulturou velmi

Před několika lety jsem vyrazila na horu Říp. Ze všech zážitků mi utkvěl jeden jediný, a to z toalety u kiosku s občerstvením. Nepomohla přednáška v rotundě o historii místa, ani krásná jarní příroda, dokonce ani lokální genius loci. Už tehdy jsem si pomyslela, že tu hrůzu musím veřejně popsat, pocity sdělit.

Předpokládala jsem, že kdyby na onu místnost musel zajít (či by se alespoň o něm dozvěděl) ministr kultury, nebo některý z předsedů stran, kteří mají toto mýtické a mystické místo v oblibě pro demonstraci češství, že by se snad zasadili o jeho revitalizaci. Fandila bych jim i kdyby použili nepopulární zákon o vyvlastnění , protože jestli se nemýlím vyvlastňuje se ve veřejném zájmu.

A tohle musí být ten případ, protože na horu Říp nestoupají jen čeští poutníci a straníci, ale poutníci a straníci z jiných zemí, zkrátka zahraniční turisté. Zajímala jsem se, kdo místo provozuje a byla informována, že občerstvovací stanice na vrcholu Řípu je údajně v režii nějakého turistického oddílu.

Nevím, jestli nemají jeho členové v úmyslu vybudovat zde skanzen a uchovat sociální zařízení běžné někdy na konci 19 stol. případně v dobách komunistických. Nevím, jestli nechtějí jít s dobou a držet se trendu, že ve skanzenech se uchovává vše funkční a živé. Nevím, jestli neusilují o přiřazení tohoto místa k, rovněž moderním, produktům cestovního ruchu známé pod pojmem zážitková turistika. A není mým úmyslem pátrat, zda skutečně suché WC na Řípu patří turistům.

Ať už je to kdokoli, kdo za tento (případně tehdejší) stav odpovídá, určitě musí vědět, jaké služby jsou jinde v cestovním ruchu poskytovány a jak důležitou roli hrají. A stát, který nařizuje jednou to a jindy ono, by si měl najít cestu, jak zjednat pořádek. Kdyby už mu bylo jedno, jak to vnímá našinec, i to jak nás tato latrína prezentuje v zahraničí, mohl by vzít alespoň v potaz hygienu.

A chcete vědět, proč to dávám na "papír" až nyní? Tak tedy vězte, že jsem otevřela webové stránky: http://www.lacultura.cz/ - Kulturní dění jinak - a našla zde odkaz na anketu, jejímž prostřednictvím se hledá nejhorší veřejná toaleta v ČR.

Řipské suché WC mi naskočilo okamžitě plasticky a v barvách. Chtěla jsem ho tam připsat, jenže jsem trochu znejistěla a řekla si, co když už se s ním po letech stalo něco pozitivního. Jenže ono v anketě figuruje na docela slušném čtvrtém místě. Na prvním jsou veřejné toalety na brněnském hlavním nádraží.

Pochybuji, že ti, co hlasovali ve “prospěch“ Brna, byli někdy na Řípu. Pokud ano, neměli podle mě potřebu. Je také možné, že se instinktivně uchýlili ještě k historičtějším praktikám a zatížili přírodu. Nevylučuji ani, že třeba na Řípu skutečně došlo k nějakému posunu: je sice hrozné, ale už ne tolik.

L.K.

P.S: Ale,co udělá Brno, druhá největší (kulturní) metropole v Česku, s tímto prvenstvím (byť průběžným)?

Kulturní domy jsou výhradně záležitostí obcí

V rámci našeho letošního tématu, kterým jsou kulturní domy a podobná zařízení, jsme se obrátili také na odbory kultury krajských úřadů a položili jim čtyři otázky. Odpovědi, které se daly předpokládat, jsou obdobné.  Dosud reagovalo osm ze čtrnácti krajů, což je nadpoloviční většina, a proto si hned na začátku dovolím učinit z informací, které jsme získali, několik zobecnění. Samotné odpovědi předkládám našim čtenářům v příloze.

– Připadá mi, že největší motivaci i příležitost vytvořit přehledy kulturních domů mají kraje. Téměř všechny se ale shodnou na tom, že je velmi těžké takové seznamy založit a udržet je aktuální. Zejména pak s ohledem na obtížnost definice KD. Ale kraje, které evidenci, byť neoficiální, vedou, si s tím poradily. Zahrnuly do ní subjekty s nejrůznějšími názvy, ale s obdobnými rysy a činnostmi: osvětové besedy, kluby, sokolovny, společenská centra atd. Pozn.: Bezesporu zajímavý by byl i přehled těch objektů, které vznikly proto, aby plnily funkci zprvu společenských, spolkových a osvětových center, později KD, jejichž dnešní účel využívání se oproti minulosti diametrálně změnil, nebo bez užitku chátrají.

– Ani jeden z krajů není zřizovatelem KD či podobného zařízení.

Pozn.: S určitými výhradami by se mezi ně mohl počítat IMPULS v Hradci Králové. Jeho zřizovatelem je Královéhradecký kraj a oficiálně se jedná o Středisko amatérské kultury. Je nástupnickou organizací zprvu okresního posléze krajského kulturního střediska, které se zaměřuje na podporu a vytváření podmínek pro neprofesionální aktivity. Ale jak nám sdělila ředitelka Jarmila Šlajsová v roce 2003, jeho cílem je také obohatit kulturní dění v místech konání akcí a rozvíjení a uchování národní kultury a tradic.

– Kraje ve své většině nepřispívají KD systematicky. Šance mají  pouze v rámci již vyhlášených grantových programů, v nichž se mohou ucházet o finanční příspěvky na akce a aktivity. Na rekonstrukce budov pak v případě, že se jedná o kulturní památku. Výjimkou je Jihomoravský kraj, který vyhlašuje speciální program jako ušitý na tělo KD. Je určen kulturním zařízením na stavební úpravy, pořízení movitého majetku včetně technického vybavení a na modernizaci.

– Žádný další kraj o speciálním grantovém programu určeném KD neuvažuje.

– Velkým oříškem bude zjistit počet kulturních domů, resp. odhadnout jejich množství. Z informací, které jsme získali z osmi krajů (viz příloha) vyplývají velmi rozdílná čísla. Např. kraj Pardubický (zřejmě jako jediný pověřil vedením evidence a její aktualizací konkrétní subjekt: Krajskou knihovnu v Pardubicích), uvádí nejvyšší počet KD (a podobných zařízení) – cca 80 + 20 sokoloven. Královéhradecký cca 40 a Jihomoravský a Liberecký přes deset. V několika krajích si seznamy vytvářejí odborní referenti pro svoji potřebu a jaksi nad rámec svých povinností. A v dalších se prostě už z důvodů výše řečených žádná nevede.

 

Ludmila Kučerová

 

P.S. Všem zástupcům krajů, kteří nám poslali odpovědi děkujeme, a pokud naši prosbu vyslyší další a pošlou odpovědi, zařadíme je do přehledu v příloze.

 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - EDITORIAL