čtvrtek
28. března 2024
svátek slaví Soňa

Články a komentáře

Články a komentáře

Cestou na Seznam – Krajkové Velikonoce ve Vamberku

VAMBERK, ČR: Něžná krása krajky se jemně snoubí s křehkostí nastupujícího jara i symboly velikonočního období… Zasnívám se v kuchyni nad chystanými dekoracemi k největším křesťanským svátkům v roce a automaticky si vzpomenu na Vamberk, město krajky. Snad by souhlasila i místní rodačka a etnoložka muzea krajky Mgr. Martina Rejzlová, která nás jejím příběhem i muzejními expozicemi provede. Zároveň v rámci redakčního cyklu Cestou na Seznam přiblížíme, jak se na listinu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR dostala i Tradice krajkářství na Vamberecku“ a zda má nakročeno také na zápis na seznam nehmotného dědictví UNESCO.

Autor článku: 
Irena Koušková

Fakt, že jsou do seznamů UNESCO zapisovány architektonické památky, je všeobecně známý. Již méně se ví, že sem patří také tradice, které skupina obyvatel pokládá za své kulturní dědictví a předává je dalším generacím. Podmínkou pro zápis do mezinárodního Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO je předchozí uvedení na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který nyní čítá 33 položek. V roce 2020 přibyla do tzv. národního seznamu „Tradice krajkářství na Vamberecku“. Co tomuto výjimečnému ocenění předcházelo, jak se připravuje taková nominace a co z ní pro nositele tradice následně vyplývá? Naší průvodkyní po Cestě na Seznam bude za nominační tým Mgr. Martina Rejzlová z Muzea krajky ve Vamberku.

 

Tradice paličkované krajky na Podorlicku nepřetržitě žije již čtyři sta let. V polovině 17. století podorlické panství získal císařský plukovník Kašpar z Grambu. Jeho manželka Magdaléna, provdaná Grambová, byla dobře obeznámena se západoevropským krajkářstvím a zavedla mezi zdejším obyvatelstvem paličkování jako robotní povinnost. V roce 1889 zde byla dokonce založena i krajkářská škola, která od té doby nikdy nepřerušila svoji činnost. Muzeum krajky vzniklo v roce 1929 a před deseti lety prošlo rozsáhlou rekonstrukcí podle návrhu architekta Davida Vávry.

Na počátku 20. století při zprůmyslňování kraje přestalo být paličkování hlavním zdrojem obživy místních obyvatel a těch, kteří se tomuto řemeslu věnovali, ubývalo. Po 2. světové válce došlo k založení uměleckého družstva Vamberecká krajka (11. 5. 1946), které v době největšího rozkvětu zaměstnávalo na 400 krajkářek. Jeho pokračovatelem se v roce 2003 stala společnost Vamberecká krajka CZ. V letech 20072018 existovala obecně prospěšná společnost Svět vamberecké krajky, jejímž neuskutečněným cílem bylo vytvořit ve Vamberku víceúčelové kulturní zařízení věnované sběru, dokumentaci, prezentaci a propagaci vamberecké krajky. V současnosti tradici ve městě udržují Krajkářská škola a také Muzeum krajky.

 

Krajky jsou nejen paličkované, ale také šité, háčkované či pletené a vyrábějí se z různých materiálů. Liší se také svými tradičními vzory. Největšího věhlasu dosáhla bruselská nebo benátská krajka. Také u nás se této rukodělné řemeslné tradici dařilo, a to i v dalších regionech, především v Krušnohoří. V čem je vamberecká krajka unikátní a světová a v čem zůstala provinční?

Své zvučné jméno si krajky z Vamberka vydobyly bohatými vzory na tzv. vláčkových krajkách. To jsou nejjemnější paličkované krajky, které byly užívány pro zdobení nákladných oděvů, později i lidových krojů. Po jedné straně je pruh krajky rovný, po druhé straně vytváří typické zuby. Krajky se dodávaly do mnoha koutů Evropy a dělaly čest regionu, ze kterého pocházely. Opravdovou světovost však vamberecké krajky získaly až ve dvacátém století, kdy opustily staré vzory a jejich výraz držel krok s moderním výrazovým stylem. V přechodu k modernitě byly české krajky světově první a dodnes jsou na špičce. Starobylá technika výroby se plně přizpůsobila soudobému výtvarnému umění.  

 

Jako vamberecké rodačky a etnoložky Muzea a galerie Orlických hor, pod které vamberecké Muzeum krajky spadá, se vás musím zeptat, jestli ovládáte nelehké umění ručního paličkování krajky? Je to rodinná tradice?

V naší rodině vím o pěti generacích, které se paličkování věnovaly a beru to jako přirozenou součást života. Maminku, Janu Štefkovou, která je jako jediná krajkářka v zemi nositelkou ocenění Nositel tradice, jsem odmala vídala za herdulí a při zvuku klapajících paliček jsem usínala. První krajky jsem začala dělat v pěti letech.

 

Souhlasíte s tím, že český přínos v případě paličkované krajky spočívá v tom, že z ní dokážeme vyrobit věci, které nikdo jiný na světě neumí? Co to případně dokládá? Jaké nejcennější exponáty má vaše muzeum ve sbírkách? Je možné si také paličkování vyzkoušet?

Jsou to právě moderní krajky, dnes třeba i abstraktní, které znamenaly přelom ve vnímání této rukodělné techniky. Historické krajkářství, to je užité umění. I když se jednalo o luxusní zboží, stále mělo jasnou funkci – zdobit oděv, zdobit textil. Krajka se vyráběla jako metráž a z dnešního pohledu na časovou náročnost v neuvěřitelném množství. Když ale díky průmyslové revoluci vznikly stroje, jež začaly chrlit metráž za zlomek ceny, měla krajka na mále. Jen díky odklonu k umělecky zpracovaným vzorům a složitým tvarům, které i nadále musely být zhotovovány ručně, přežila. Česká moderna a několik generací skvělých výtvarníků a výtvarnic pak tuto techniku vyzdvihly do sféry umění v jeho nejčistší podobě.

    

Vamberecké krajkářky realizovaly nejen krajky oděvní, ale také umělecké na náměty předních českých výtvarníků a výtvarnic. Česká moderní krajka reprezentovala Československo na světových výstavách EXPO Brusel 1958 a EXPO Montreal 1967. Dosáhla vamberecká krajka na podobný velký úspěch také v poslední době? Stagnuje nebo se v něčem dále vyvíjí?

Bohužel si musíme přiznat, že doba největší slávy už minula. V poválečných desetiletích se sešlo několik významných faktorů – na jedné straně tu byly desítky či spíše stovky starých poctivých krajkářek, které měly řemeslo v rukách. Ty dokázaly upaličkovat nejsložitější vzory a krajkářství pro ně vedle přivýdělku bylo i životním posláním. Na druhé straně pak stálo mnoho významných výtvarníků a výtvarnic, kteří si krajku vybrali jako výrazový prostředek pro svou tvorbu. Krajka jako umělecký předmět se vyučovala na vysokých školách a stát podporoval vznik monumentálních děl.

   

Jak probíhala příprava nominace Tradice krajkářství na Vamberecku na národní seznam? Co stálo u zrodu této myšlenky? Kdo ji inicioval?

Musím poděkovat zřizovateli našeho muzea, Královéhradeckému kraji a zejména tehdejšímu hejtmanovi Jiřímu Štěpánovi, kteří si plně uvědomovali, že krajkářství na Vamberecku a zejména jeho nepřerušená čtyřsetletá tradice je v celostátním měřítku unikátní a pro náš kraj příznačná. To bylo velkým impulzem pro nominaci. Pak už stačilo vše dát, jak se říká, na papír.

  

Čemu bylo třeba v nominačních podkladech věnovat nejvíce prostoru? Co bylo na přípravě podkladů nejtěžší nebo nejsložitější?

Samotná nominace je hodně odborný text. Nejdůležitější je zachytit to podstatné z tradice, nejen historii, ale i to, jak promlouvá k dnešku. Jde o přirozenost, s jakou lidé k tradici přistupují, o zvyk v pravém slova smyslu, když je někdo na něco „zvyklý“. Nic umělého.

 

Kdo jsou vlastně nositelé statku? Přináší jim tento zápis nějaké přímé výhody kromě zasloužené prestiže?

Jak jsme uvedli v nominačním textu, tzv. nositeli statku jsou ženy i muži z našeho regionu, a nemusí to být jen aktivní krajkářky či krajkáři, kteří se věnují řemeslu a přímo paličkují. Všímáme si i pasivní stránky věci, tedy že dotyční stále cítí jistou sounáležitost řemesla a regionu, že se zde krajky tvořily a stále tvoří, že dotyční vnímají, že Vamberk a krajka zkrátka patří k sobě.

    

Tradice má díky zápisu na tzv. národní seznam otevřenou cestu mezi památky nehmotného dědictví UNESCO. Je to na pořadu dne? Půjde se opět cestou nadnárodního projektu?

V tuto chvíli je zápis na UNESCO nejčastěji zmiňován novináři, kteří se ptají „a co dál?“. Zápis ale není cíl. Naší snahou je, aby krajkářství žilo, aby bylo dost dětí, které mají o tuto aktivitu zájem a dost rodičů, kteří je v tom podpoří, protože vidí, že tradice má smysl a že upaličkovat pěknou krajku je zkrátka fajn. A že se třeba jednou, až budou v důchodu a budou mít více času na tuto zálibu, k herduli vrátí. 

 

Doba uměleckým řemeslům moc nepřeje. Patří krajkářství mezi ohrožená řemesla? Byla jedním z důvodů nominace obava o udržení tradice? Co existenci statku ohrožuje nejvíce a jaká záchranná opatření na eliminaci rizik zániku statku byla v souvislosti se zápisem přijata? Jaké závazky v souvislosti se zápisem přibyly? Daří se spolupráce se školami?

Paličkování, to jsou především hodiny a hodiny trpělivé práce. Uživit se dnes paličkováním je proto možná nejtěžší, co kdy bylo. Ale naštěstí je zde volnočasová sféra, ve které rukodělné činnosti zažívají dobré časy. Možná si lidé chtějí odpočinout od všech technologií a rychlého způsobu života, protože u paličkování vládne klid a pohoda a uspokojení z výsledku je velké. I díky tomu má Krajkářská škola ve Vamberku dostatek žáků, jak z řad dětí, tak dospělých, převážně seniorů.

 

Je v dnešní době ruční paličkování krajek stále živým prvkem v kultuře místních obyvatel, nebo jen pouhou připomínkou dávné tradice, a co to dokládá? Můžete pozvat na Krajkářské slavnosti Vamberk i XI. Bienále české krajky, případně aktuální a připravované výstavy v muzeu?

Pevně věříme, že krajka žije a opustit scénu se nechystá. Dnes díky technologiím se samozřejmě svět propojuje a krajkářky jsou v kontaktu s paličkováním v ostatních zemích. Zprostředkovat tento kontakt a ukázat, jak se to dělá jinde, si kladou za cíl Mezinárodní krajkářské slavnosti o posledním červnovém víkendu, na kterých lze vidět tvorbu z mnoha zemí. Výkladní skříní je pak Bienále české krajky, sloužící jako soutěžní prostor pro přehlídku současné krajkářské tvorby. Bude se na co dívat. Všichni jste srdečně zváni.

 

Budou u vás Velikonoce krajkové?

Jak jinak. Paličkovaná krajka je k výzdobě ideální. Nejrůznější krajkoví zajíčci a vajíčka, to prostě ke svátkům patří. Neřekla bych, že máme nějaké typické vzory právě pro Velikonoce, ale spíše nás těší, že můžeme použít právě paličkovanou krajku pro sváteční výzdobu. Velký hit aktuálně představuje kombinace příze s drátem či gympou, což je textilií ovinutý drátek, neboť tyto materiály dodají krajce pevnost a umožňují tvořit trojrozměrně. Vznikají tak různé zápichy do květináčů, což se skvěle hodí do velikonočního osení. V regionu pak lze potkat řadu krajkářek na velikonočních výstavách, kde předvádějí své umění a výtvory s touto tematikou. 

 

www.moh.cz/muzeum-krajky

 

Proč bychom si netančili 2024

ČR: Celý letošní rok se nese ve znamení 200. výročí narození Bedřicha Smetany (2. 3. 1824–12. 5. 1884). Při té příležitosti se sluší připomenout, že jeden z nejvýznamnějších českých hudebních skladatelů nebyl jen zakladatelem české národní hudby, ale také vyhlášeným tanečníkem a mnoho tanečních prvků se vyskytuje i v jeho díle. Proto se pod hlavičkou projektu Smetana200 kromě řady hudebních akcí koná též mimořádná celostátní soutěž, určená neprofesionálním tanečníkům ve věku od 6 do 26 let. Iniciátory celého projektu jsou choreografka a taneční pedagožka, zakladatelka konzervatoře Duncan centre, paní Eva Blažíčková a Aleš Březina, hudební skladatel a muzikolog, ředitel Institutu Bohuslava Martinů, autor koncertní, divadelní a filmové hudby a v neposlední řadě kreativní ředitel projektu Rok české hudby.

11.05.2024
16:00
Autor článku: 
Irena Koušková

Proč bychom si netančili je název celostátní soutěže pro neprofesionální skupiny současného tance, jejímž pořádáním bylo pověřeno Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS), jako jedné z akcí Roku české hudby. Byla obdobná taneční soutěž součástí oslav Smetana 100 už v roce 1924? Proč si myslíte, že je třeba moderní tanec do široké programové nabídky primárně hudebního projektu také zahrnout? A proč takto odspoda, od základů amatérského tanečního umění? 

Eva Blažíčková: Tanec a hudba mají organický vztah. Proto a s vědomím toho, mohou oba obory mnoho získávat a je potřeba to stále připomínat. Podle některých teorií dokonce hudba z tance vznikla – z rytmických podnětů člověka přejala rytmický tvar i stavbu.

Ve dvacátých letech minulého století byl ale současný tanec v plenkách, pro podobnou soutěž ještě nenastal čas. Jen díky tanečním velikánům z přelomu devatenáctého a dvacátého století v čele s Isadorou Duncan, přesvědčenou o vnitřní síle tance, známe cesty, po kterých se současný tanec na celém světě může ubírat. Tanec v sobě skrývá magickou sílu, která kultivuje a harmonizuje člověka. Proč to tedy nenabídnout právě mladým lidem?

Aleš Březina: Pokud vím, podobná akce nejenže nebyla součástí oslav stého výročí narození Bedřicha Smetany, ale vlastně se dosud neuskutečnila vůbec nikdy. Je to až překvapivé, když se vezme celková tanečnost mnohých Smetanových skladeb, jeho vášnivý zájem o polku, pro niž chtěl podle svých slov udělat tolik, co Chopin pro mazurku (a podle mého soudu se mu to povedlo). Projekt Smetana 200, respektive Rok české hudby 2024, je sice opravdu většinově zaměřen na hudební produkce, ale obsahuje i řadu aktivit, jež hudbu přesahují – připomenu zejména hraný film České televize s Václavem Neužilem v hlavní roli, který má být premiérově uveden na podzim 2024, sborník z mezinárodní muzikologické konference Smetana a evropská opera, která se uskutečnila v červnu 2023 v Litomyšli a kniha vyjde letos na podzim v plně anglické verzi v německém nakladatelství vědecké literatury Königshausen und Neumann. Již o mnoho měsíců dříve ale vydá svou netrpělivě očekávanou popularizační monografii B. Smetany přední český spisovatel a historik Pavel Kosatík. A jedna krásná publikace dokonce již vyšla, je jí nádherně ilustrovaná monografie Bedřicha Smetany od Veroniky Bílkové. V Čechách i v zahraničí se uskuteční řada výstav, zaměřených nejen na osobnost a dílo Bedřicha Smetany, ale také třeba na historické kostýmy z dávných nastudování jeho oper. A takto bych mohl pokračovat ještě dlouho, takže ano, jde primárně o hudební akci, ale nechceme, aby se zaměřila jen na milovníky a návštěvníky koncertů klasické hudby. Smetana je totiž svou hudbou i jejími tématy bytostně prorostlý do DNA české společnosti a byla by škoda tuto významnou část jeho aktivit opomenout.

 

Polka je pro Bedřicha Smetanu podobně typickou kompoziční formou jako polonéza a mazurka pro Chopina nebo valčík pro rodinu Straussů. Umělecká stylizace polky provází skladatele již od jeho kompozičních začátků a vrací se k ní i ve své zralé tvorbě. A právě vlastní choreografie v rozsahu 4–6 minut na polky Bedřicha Smetany v jejich původní nebo v jakékoliv klasické i neklasické autorské úpravě se stala předmětem soutěže. Překvapilo vás, že se do ní přihlásilo 101 choreografií? Jaká ze Smetanových polek se stala nejčastější inspirací k tanečním kreacím mladých tanečníků? Převažují mezi nimi žáci a soubory ze ZUŠ?

Eva Blažíčková: Je velmi potěšující, že se do soutěže přihlásilo tak velké množství choreografií. Ukazuje to, že současným tancem se zabývá čím dál více mladých lidí a nejen v základních uměleckých školách, ale i v různých tanečních studiích a souborech. Viděli jsme dokonce i práce dvou uskupení, která se kvůli naší soutěži vytvořila a nevedla si vůbec špatně. Hudba Bedřicha Smetany zazněla v nejrůznějších úpravách i v původních verzích a stejně tomu bylo u nejoblíbenější, tedy nejčastěji zvolené Jiřinkové polky. Celkově se na seznamu ze 101 choreografií objevila 22krát!

Hodně zajímavé bylo (na základě informace z NIPOS), že téměř polovina soutěžících se v běžných pravidelných přehlídkách neobjevuje. Pokud to znamená, že výzva s konkrétním zadáním motivuje, je důležité to vědět a pracovat s tím. 

Aleš Březina: Pro mne bylo největším překvapením, jak mnoho ze soutěžících si vybralo Smetanovy polky v jejich původní podobě, tedy v žádné moderní coververzi, ať již vlastní, nebo převzaté – to jsem opravdu nečekal.

 

S projekty, které se snaží dostat současný tanec do širšího obecnějšího povědomí kulturně zainteresované veřejnosti, máte své bohaté zkušenosti. Narážím např. na taneční představení Kytice na hudbu Bohuslava Martinů s texty F. Sušila a K. J. Erbena v choreografii a režii Evy Blažíčkové, které se uskutečnilo na Malostranském hřbitově v roce 2014, nebo na představení Špalíček, spojující současný tanec s živou orchestrální tvorbou a sborovou interpretací, které vyvrcholilo představením v Kongresovém centru Praha k 50. výročí úmrtí skladatele B. Martinů. Byly pro vás přímou inspirací i pro tento projekt Proč bychom si netančili?

Eva Blažíčková: Ano i ne. Co se týká propojení tance a hudby tak ano, ale v soutěži Proč bychom si netančili jde i o něco jiného. Tady soutěží děti a mladí lidé, kteří se uměním už v nějaké formě dlouhodobě a pravidelně zabývají, zatímco v projektu Špalíček Bohuslava Martinů jsme chtěli dokázat, že umění nezbytně nutně patří do vzdělávacího procesu, a že je obrovská chyba, že tomu tak není. Myslím tím umění v co největší šíři, protože každý žák je nadán pro něco jiného, ale působení umění na jeho osobnost by ho nemělo v průběhu školní docházky minout. Myslím tím uměleckou tvorbu, praktické konání, ne teoretické výklady nebo interpretaci umění. V tom je obrovský rozdíl – zarecitovat báseň, nebo napsat báseň, poslouchat vsedě v lavici hudbu s výkladem, nebo hudbu zatančit. Doufali jsme, že lidé, kteří nesou odpovědnost za program vzdělávání, si všimnou proměny, jíž děti v průběhu projektu Špalíček prošly, protože ta proměna byla obrovská. Děti, které se nikdy předtím s ničím takovým nesetkaly, měly příležitost usilovně pracovat na závažné věci a prožít naplno veliký úspěch. Byly šťastné a krásné.

Aleš Březina: Do jisté míry ano, a sice v tom, že jsem si přál po letech opět spolupracovat s Evou Blažíčkovou, ústřední osobností moderního tance a nesmírně inspirativní a příjemnou bytostí.

 

Zaujalo mě, že mezi podmínkami k přijetí do soutěže stojí, že je vypsána pro neprofesionální tanečníky současného tance, tudíž nebyla určena pro folklorní soubory. Co vás k tomu vedlo?

Eva Blažíčková: Důvodem naší soutěže bylo zjistit, jak se s takto konkrétním zadáním vyrovnají pedagogové a choreografové, kteří dlouhodobě s mladými lidmi pracují a něžně připomenout, že takzvaná vážná hudba má v sobě nesmírnou hodnotu, na niž ke své škodě zapomínají. Naše soutěž ukázala, že to byl z mnoha důvodů velmi dobrý nápad. Polka, jako taneční tvar, sice je původně folklorní tanec, ale polky Bedřicha Smetany představují vysoce stylizovanou hudbou, kterou může scénické zpracování s případným dalším zpracováním hudebním ještě dál posouvat. Při rozhovorech s choreografy jsme se ale dozvěděli, že někdy se děti i bránily jakýmkoliv úpravám Smetanovy hudby, chtěly tančit „čistého Smetanu“.

Aleš Březina: Folklor je krásná disciplína, ale nás s Evou vždy fascinoval ještě více soudobý výrazový tanec a taneční divadlo, tedy disciplíny, založené na úplně jiných základech. Nechtěli jsme žádné muzeum.

 

Sedm krajských postupových kol bylo realizováno na celkem šesti místech v republice (Jihlava, 2x Praha, Zašová, Hronov, Ostrava, Litomyšl). Finalisté krajských kol byli vyhlášeni 2. 3. – v den 200. výročí narození Bedřicha Smetany. Kdo byl osloven k práci v porotě? Kdy se dozvíme absolutního vítěze soutěže a co ho následně čeká?

Eva Blažíčková: Mezinárodní porota zasedala vždy v šestičlenném složení. I když se v některých případech museli jednotliví členové vystřídat, vždy byl přítomen také hudební skladatel a divadelník. Oslovili jsme odborníky z oblasti tance, kteří sice mají české kořeny, ale buď v zahraničí dlouhodobě pracují, nebo mají v tanečním oboru zahraniční zkušenost a nejsou nijak provázáni se zdejšími přehlídkami. Potřebovali jsme co nejobjektivnější názor. Oslovena byla Eva Taverna, Markéta Perroud, Sára Koluchová. Za skladatele byl přizván Martin Smolka, z divadelní oblasti Lenka Lázňovská, já jsem byla jmenována garantkou soutěže a také její členkou. Plné obsazení poroty včetně profesních životopisů je zveřejněno na webu Smetana200. Společnost to velmi rozmanitá i co do věkového rozložení.

Při závěrečném rozhodování o postupu do finále byli přítomni všichni členové poroty, tedy i ti, kteří pracovali nárazově v rolích „zástupců“. Tato celkem desetičlenná porota rozhodne také o absolutním vítězi soutěže.

Soutěž Proč bychom si netančili vyvrcholí 11. května 2024 veřejnosti přístupným finále v pražském divadle ARCHA+. Součástí tohoto odpoledního představení, jež začne v 16 hod., bude koncert hudebních skladatelů, kteří pro soutěž připravili úpravy některých polek Bedřicha Smetany. Závěrem představení vyhlásíme absolutního vítěze soutěže.

Je v plánu, že vítěz bude pozván prezentovat svou práci také na oficiálních oslavách v Litomyšli, na přehlídce Tanec, tanec v Jablonci nad Nisou, v Kutné Hoře, na festivalu ZUŠ Open a dočká se také profilového pořadu na ČT art. Již se ale rýsuje mnoho dalších příležitostí, protože vidět dvanáct vybraných finalistů v jednom bloku pro nás byl výjimečně silný zážitek. 

 

Celkem desetičlenná porota rozhodla, že finalisty jsou:

Tereza Burešová s dílem KÓTA 370,5

Adéla Ernekerová s dílem VIA NIVIS

Monika Golianová s dílem ŠVITOŘENÍ

Lenka Halašová a Jaruška Kubinová s dílem SPOLU

Tereza Herynková s dílem JSOUCNO

Alena Hofmannová s dílem JEDEN PRAMÍNEK VLASŮ

Simona Mikešová s dílem JIŘINKY

Štěpán Nlasa Mfuta s dílem VSTŘÍC PROUDEM SE ŽEŇ

Markéta Pucová s dílem PÍP

Jana Trubačíková s dílem SPOLU

Jana Trubačíková s dílem PROTI

Markéta Vančurová s dílem PINKO, LINKO

 

Veřejnosti přístupný Koncert finalistů se slavnostním vyhlášením absolutního vítěze soutěže Proč bychom si netančili 2024 se uskuteční v předvečer zahájení Pražského jara, v sobotu 11. května v 16:00 hod. v pražském divadle ARCHA+.

 

https://www.nipos.cz/proc-bychom-si-netancili-2024/

https://www.duncancentre.cz/proc-bychom-si-netancili-2024/

https://www.rokceskehudby.cz/tanecni-soutez

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Stopy v písku / Jaměřská rodina Wenke

JAROMĚŘ: Rodinný příběh, který v sobě ukrývá šumění moře v mušličkách, dodnes ceněnou architektonickou „perlu“ v podobě obchodního domu navrženého architektem Josefem Gočárem i vůni motorového benzínu aut Aero a motocyklů Indian, je spjatý s Jaroměří. Díky nové expozici městského muzea opět ožívá a může být pro mnohé inspirací, jak bylo možné od píky vybudovat prosperující firmu na řemeslu, které nemělo ve vnitrozemí žádnou tradici. A můžeme někoho přivádět k úžasu nad tím, že na mušličkách se dá zbohatnout.

Autor článku: 
Martina Vítková, kurátorka Městského muzea v Jaroměři

Jak to všechno začalo

Počátky příběhu musíme hledat v 70. letech 19. století v Třebechovicích pod Orebem. Právě zde se seznámil Albert Wenke (1844–1905), rodák z kladského lázeňského města Bad Reinerz – dnešních polských Dušníků, s Annou Vitouškovou (1845–1923). Anna byla dcerou místního majitele koželužny a žila u rodičů s malým synem Josefem (1868–1929). Jejich setkání velmi pěkně popisuje rodinná kronika, kterou sepsal v 60. letech 20. století vnuk Karel: „Vincík Probušků (pozn. synovec Anny Vitouškové) byl v tom čase vyslán do lázní Dušníků-Reinerz, kde se měl učit německy. Jednou přišel domů na svátky a přivedl s sebou svého přítele z Dušníků Alberta Wenke, pouhého Němce. V Třebechovicích ale neuměl skoro nikdo německy. A tu „die Anna“, která němčinu znamenitě ovládala, dělala mu tlumočníka i společnici. Za nějaký čas přišel milý pan Wenke z Dušníků pěšky do Třebechovic za milou Aninkou, což se pak opakovalo několikráte, až se z toho stala známost.

 

Příchod do Jaroměře

Albert s Annou se rozhodli v létě roku 1872 přestěhovat do Jaroměře. Možná za lepšími podmínkami pro obchodování, Jaroměř v té době zažívala vzestup společenského a kulturního života, ale také na pozvání Anniny starší sestry Josefíny. Ta se postarala o zajištění podnájmu na Pražském předměstí v blízkosti Etrichovy továrny na zpracování juty. Deník Josefa Wenkeho uchoval vzpomínku na stěhování zachycenou místy až poeticky: „Po neurovnané a málo používané okresní silnici, vedoucí z malého ale útulného městečka Třebechovic pod Orebem, směrem k pevnosti Josefovu, kodrcal se v roce 1872 těžce formanský povoz, vysoko naložený nábytkem, slunce nemilosrdně pražilo na prachu plnou silnici, tak že celá příroda jen těžce dýchala.“ Jsou zde zachyceny ale i emoce, které tehdy tříletý chlapec prožíval. Jak těžké pro něho bylo opustit milované prarodiče, řeku, kam chodil s dědečkem na ryby, a místo, které bylo doposud jeho domovem.  A nové bydliště se mu moc nelíbilo.: „Hošík zatím rozhlížel se po dvoře a nejbližším okolí ze vrat, ale nějak smutně sedl si na patník a mnoho nescházelo a dal se do pláče, nějak se mu to zde nelíbilo.“ Malý Josef nemohl tehdy tušit, že se jednou sám vepíše do historie Jaroměře, neboť v letech 1904–1907 zasáhne do proměn města ve funkci radního pro stavební záležitosti a nelehkým výzvám bude čelit ve funkci starosty města v letech 1914–1918.

 

Založení firmy a svatba Alberta a Anny

V roce 1872 Albert zakládá svou vlastní firmu na výrobu mušlového zboží a ozdobné kartonáže. Rozhodl se usadit v cizí zemi, jejíž jazyk neovládal, a uživit sebe i rodinu řemeslem, které nemělo ve vnitrozemí žádnou tradici. Jeho firma se stala první svého druhu v Českém království. Dne 30. října téhož roku potvrdil svůj vztah s Annou Vitouškovou v třebechovickém kostele sv. Ondřeje. O mnoho let později vnuk Karel, ke svatbě svých prarodičů v rodinné kronice poznamenal: „Bylo od babičky odvážným krokem vdát se za muže tak podivného řemesla, které neskýtalo záruku výnosu a tím spokojeného a klidného živobytí.

V pronajatém bytě začal Albert vyrábět své první předměty zdobené mořskými mušličkami. Kde se takovému řemeslu naučil, není známo. Rodinné paměti se zmiňují o pobytu u moře, odkud si dovezl na památku několik mušlí. Patrně tam uviděl oblíbený sortiment upomínkových předmětů z mušlí a našel inspiraci pro svou budoucí práci. Výrobě papíru a kartonáže se mohl vyučit v papírně v Dušníkách. Nejraději prý vyráběl montované předměty s velkými mušlemi, svícny, ořezávače doutníků, stojánky na doutníky, popelníky, teploměry s kotvou na mušli, závěsy do oken s andělíčky a mnohé jiné ozdobné zboží. Nepoužíval žádný stroj, vše zhotovoval pouze ručně. Mušle dovezené převážně z Jaderského a Středozemního moře objednával v Hamburku od firmy Umlauff. Na práci s mušlemi a jejich následné třídění vzpomíná Josef Wenke ve svém deníku, kdy to byla právě jeho pravidelná činnost po návratu ze školy: „[…] obyčejně došla bedna dráhou, mušle v papírových sáčcích po 2–5 kg. Na hranicích zásilku vždy rozbednili, mušle docházely beze cla, a aby nemuseli každý sáček zvlášť otevírat, roztrhli jednoduše papír a viděli obsah. Ale dírou tou se mušle vysejpaly a v bedně bylo pak všechno smíchané. To byla pak práce Pepova, aby když přišel ze školy rozdružil mušle a přesypal do plátěných pytlů, v kterých jsme doma mušle skladovali. Přesto se vždy Wenke náramně zlobil na bezohlednost celních úředníků.

Odbyt Albertových výrobků měla na starosti manželka Anna. Dohodla se na prodeji s jaroměřskými kupci a brzy se ukázalo, že o zboží je zájem. Dle rodinné kroniky přinesla úspěch též účast na výstavě v Pardubicích roku 1873, kde se „nejen dobře prodávalo, ale výrobky byly oceněny i výstavní medailí. Následovaly další úspěšné výstavy a rozhodnutí Anny zažádat o povolení k podomnímu obchodování. V obchodní knížce vystavené 18. dubna 1874 ve Dvoře Králové se nacházejí záznamy o navštívených městech a lázních, a to až do roku 1879. Podle dochovaného Annina lístku se jí prodej dařil a přinesl s sebou i jistý zisk. S přibývající poptávkou a vzrůstajícím odbytem již Albert nestačil vše vyrábět sám. Výrobní činnost vyžadovala větší prostor a bylo nutné přijmout i dělnici, která by se naučila „mušlovat“, což znamenalo lepit mušličky na krabičky, fotorámečky, křížky a soustruhované předměty zhotovované místními řemeslníky. Ve firmě od svých 14 let aktivně působil i mladý Josef. V prosinci roku 1882 se Albertovi a Anně narodila dvojčata – Emma (1882–1966) a Bedřich (1882–1884).

 

První obchod a stěhování na hlavní jaroměřskou třídu

První obchod zřídili Albert s Annou nedaleko svého bydliště. V dubna roku 1884 koupili protější dům čp. 49 s velkou ovocnou zahradou. Už od dva roky později plánovali dům přestavět a rozšířit. Nakonec se ale manželé rozhodli přestěhovat na hlavní jaroměřskou třídu. V roce 1887 koupili dům čp. 81 na dnešní Husově třídě, kde se v přízemí nacházela velká kartonážní a mušlařská dílna se skladem mušlí. V přilehlém krámku probíhal prodej zboží. Poptávka po ozdobných mušlových předmětech, ale i po jiném druhu sortimentu stoupala, a vznikla potřeba většího prostoru pro výrobu i obchod. Albertovy mušlové kartonáže, ozdobné rámečky a zrcadla prodávali s úspěchem podomní obchodníci. Žádaným zbožím těchto obchodníků na cestách bylo drobné zboží jako například hřebínky, zrcátka, kartáčky na vousy a špičky k dýmkám nebo plechové hračky, tzv. „špileraj“. S výrobci tohoto galanterního a hračkářského zboží navazoval Josef Wenke kontakty na veletrhu v Lipsku a snažil se tak rozšiřovat prodejní nabídku rodinné firmy.

V dubnu roku 1892 si Albert s Annou nechali vedle svého domu čp. 81  zakreslit parcelu pro výstavbu nového domu. Byl postaven v historizujícím stylu místním stavitelem Josefem Sehnoutkou. Do přízemí byly naplánovány prodejní místnosti, kam velkými výkladními skříněmi pronikal dostatek denního světla, zatímco večer nasvítily vystavené zboží plynové lampy. První patro sloužilo rodině. Za domem vznikl výrobní areál postavením budov pro sklady a dílny. Albertova firma tehdy zaměstnávala již přes 20 lidí.

 

Josef Wenke společníkem firmy a přeměna názvu firmy na A. Wenke a syn

Dne 28. října 1893 se v chrámu sv. Mikuláše v Jaroměři uskutečnila svatba Josefa Wenkeho a Anny Sehnoutkové. Josef se stal spolumajitelem firmy s třetinovým podílem a dosavadní jméno firmy se změnilo na A. Wenke a syn – továrna a velkoobchod galanterní. Byl to právě mladý Josef, který přišel s myšlenkou rozšíření prodeje zboží pomocí zásilkového obchodu a proměny malé firmy na velkoobchod. Novinkou se také stalo rozesílání obrázkových katalogů zákazníkům společně s objednaným zbožím. Firma je vydávala v češtině, němčině a některé také v chorvatštině. Rodinný obchod si postupně vytvořil pevnou síť stálých drobných odběratelů v rámci rakousko-uherské monarchie i mimo ni.

V létě 1905 byl Albert Wenke stižen mozkovou mrtvicí a nedlouho poté zemřel. V závěru svého života mohl sledovat, jak se firma, kterou od píky budoval, slibně rozvíjela. Když se do Jaroměře stěhoval, byl vlastníkem toho, co se vešlo na jeden formanský vůz. Svým dědicům zanechal tři domy a prosperující firmu s výrobním areálem. V dědickém řízení, které proběhlo 16. prosince 1905, získal firmu a dům čp. 91 s továrními budovami Josef Wenke.

 

Cesta k obchodnímu domu

V době, kdy Josef firmu přebíral, počet objednávek a tím i počet expedovaných zásilek stále stoupal. V roce 1905 bylo odesláno 15 208 zásilek a o rok později jejich počet stoupl na 19 841. To byl také jeden z důvodů, proč začal přemýšlet o nové obchodní budově. Plánoval postavit reprezentativní budovu sloužící obchodu, který by zároveň zahrnoval dostatečný pracovní prostor pro zaměstnance i důstojné podmínky pro práci. Josefův nejstarší syn Karel v rodinné kronice uvádí, že otec často říkával, že „nepotřebuje vilu za městem, ale pěkné prostředí, ve kterém on i personál po celý den žije, vila na spaní není zapotřebí“. Ze svých mnohých cest si přivážel cenné informace o současných trendech v obchodování a též inspiraci pro pozdější stavební záměr. Navštěvoval výstavy a zajímal se o nové proudy v architektuře. V době léčebného pobytu v německém Bad Nauheim, v červenci roku 1903, navštívil Frankfurt nad Mohanem, kde si koupil vytoužený fotoaparát značky Kodak a prohlédl si obchodní dům Schmoller. Možná tehdy se rodila jeho představa obchodního paláce, kde by nevěsta nakoupila celou výbavu.

Josef se nakonec rozhodl svůj obchodní dům postavit v místě rodinné zahrady v proluce mezi domy, které patřily rodině. V září roku 1908 požádal v dopise sestru Emmu o prodej zahrady. V říjnu roku následujícího byly všechny úřední náležitosti dokončeny a ze zahrady se stala stavební parcela. Jelikož měl Josef v rodině dva stavitele – tchána Josefa Sehnoutku a švagra Josefa Mášu – mohl čerpat z jejich zkušeností a ve stavitelství se velmi dobře orientoval. Své poznatky si zapisoval a zakresloval do deníku, který se zčásti zachoval. Na přelomu října a listopadu roku 1909 Josef sepisuje své několikastránkové požadavky na obchodní dům a vykresluje svoji představu. Projekt na stavbu svého obchodního domu zadal postupně dvěma jaroměřským stavitelům. Prvním byl ředitel místní řemeslnické školy Josef Hofman. Projekt nesoucí se v duchu historismu s prvky secese, nesplňoval Josefovu představu. Proto Josef oslovil svého švagra Josefa Mášu. Ten s využitím podkladů od Josefa Hofmana vytvořil návrhy, které již více odpovídaly Josefově představě. Ale ani s těmi nebyl náročný stavebník zcela spokojen. Problémem byla podoba přední fasády a schodišťového prostoru uvnitř stavby. Josefovy představy dokázal zhmotnit až mladý architekt Josef Gočár. Žák Jana Kotěry, který v té době pracoval již ve vlastním ateliéru a měl za sebou i několik samostatných prací. Tehdy pracoval i v nedalekém Hradci Králové, kde vznikalo podle jeho návrhu železobetonové schodiště z armovaného betonu. Gočárovy návrhy už Josefovi lépe zapadaly do jeho vize a z obchodní cesty do Vratislavi si mohl do svého stavebního deníku poznamenat: „Nic zvláštního či nového jsem nenašel. Podobný portál jako my budeme mít tam není.“

Celkové náklady na stavbu činily 111 371 K. Gočárův honorář byl 1 050 K. Slavnostní otevření obchodního domu, jehož se zúčastnilo přes 3 000 návštěvníků, proběhlo 16. května 1911. K zahájení provozu prodejního paláce byla vydána reprezentativní brožura, která seznámila čtenáře s výstavbou domu a jeho tvůrci, podrobně popsala všechna jeho oddělení a současně představila kancelářské zázemí a výrobní prostory. Firemní prezentaci nového obchodu doplnilo vytištění několika verzí pohlednic.  V dobovém tisku vyšly pochvalné články i nadšené zprávy: „V Jaroměři otevřen byl velkolepě postavený obchodní dům, který svou velkoměstskou stavbou jest jediný svého druhu snad na celém českém venkově, takže Jaroměř byla obohacena o jednu přednost oproti druhým městům.

 

Osudy firmy po postavení obchodního domu

V době otevření obchodního domu se firma A. Wenke a syn nacházela na vrcholu své prosperity. Obchodem „žila“ celá rodina včetně Josefových synů Karla, Oldřicha a Vladimíra. Firma nadále prosperovala až do začátku 1. světové války. Výkladní skříně obchodu namísto obvyklých hraček zaplnily po čtyři léta vojenské předměty. S důsledky rozpadu habsburské monarchie se firma vyrovnávala těžce. Vznikem Československa se narušily dosavadní obchodní vztahy, z nichž mnohé již nebylo možné obnovit. Obchod přišel až o 85 % odbytišť. Zavedení nových prodejních odvětví a zaměření firmy na tuzemské odběratele mělo nahradit snížený odbyt v zahraničí. Nabídku zboží, kterou dříve obstarával Josef Wenke sám, zajišťovali nyní obchodní cestující - Rudolf Cejnar a Alois Seliger, jimž pomáhali také Josefovi synové Karel a Oldřich.

Obchodní dům byl v té době rozdělen do tří oddělení. Rodinnou specialitou firmy zůstával i nadále prodej mušlového zboží, který tvořil první oddělení. Mušlové předměty se vyráběly  v objektech, postavených na dvoře za domem čp. 91, v nichž pracovalo téměř 50 dělníků.  Zboží se vyváželo do Anglie, Severní Ameriky a na pobřeží Jaderského moře. Zhotovovaly se též přepychové kartonáže a kazety různých druhů. Ve druhém oddělení se prodávalo galanterní zboží a plechové předměty včetně kuchyňského nádobí a hraček. Nové zákazníky mělo přilákat reklamní heslo „Vše pro kuchyň“. Ve třetím oddělení, s vlastní kanceláří a samostatnou účtárnou, se prodávala obuv. Od roku 1917 měla firma A. Wenke a syn uzavřenou dohodu s obuvnickou firmou T. & A. Baťa ze Zlína. Obuv se prodávala přímým spotřebitelům, ale i obchodníkům a majitelům továren pro dělníky. V květnu 1919 byla nově otevřena filiální prodejna obuvi v Trutnově, jejíž schopný obchodní zástupce Johann Russ „doslova zaplavil obuví Krkonoše“. Obuv se dobře prodávala nejen v Trutnově, ale i v Jaroměři. Nejstarší syn Josefa Wenkeho Karel do firemní kroniky poznamenal, že „tehdy činil obrat těchto dvou prodejen asi 1/5 celého obratu Baťova v Čechách“.

 

Osud firmy po smrti Josefa Wenkeho

Na konci roku 1928 se zdravotní stav Josefa Wenkeho zhoršil. Ve firmě tehdy působili už všichni tři synové. Prostřední z nich, Oldřich se od 1. ledna 1928 stal společníkem firmy. Nejstaršího z bratrů Karla otec učinil společníkem již v roce 1923. Nejmladší Vladimír byl studentem strojního inženýrství na Českém vysokém učení technickém v Praze a z důvodu otcovy nemoci studium přerušil, aby bratrům ve vedení obchodu pomohl. Na jaře 1929 Josef Wenke zemřel. Obchod převzali synové Karel a Oldřich. Nechali si vypracovat obchodní bilanci, která ukázala, že firma nevykazuje zisk a je pasivní. Bratři se rozhodli rodinný podnik zachránit a potřebný kapitál získali formou bankovního úvěru. V roce 1931 ve firmě pracovalo 27 dělníků, 15 úředníků a 11 prodavačů. Cena skladových zásob činila 1 milion korun a roční obrat dosahoval 10 milionů. Na začátku 30. let se však začaly projevovat důsledky hospodářské krize. V roce 1932 došlo k více jak dvojnásobnému snížení  produkce zboží oproti roku 1929 a o dvě léta později byla dokonce šestkrát nižší.

Jelikož byli všichni tři  bratři vášnivými motoristy vsadili kartu na prodej motocyklů a automobilů, který měl firmě pomoci k prosperitě. Založili sportovní oddělení a Vladimír se stal oficiálním zástupcem motocyklů Indian pro oblast východních Čech. Brzy následovalo i zastoupení automobilů Aero továrny na výrobu letadel dr. Kabeše z Prahy Vysočan, které po roce 1936 vystřídalo zastoupení automobilů „Z“ Československé zbrojovky v Brně. V prodeji motocyklů došlo později i na výrobky České zbrojovky ze Strakonic. Nově bratři založili i několik nových filiálních obchodů, které měly také přispět ke zlepšení hospodářského výsledku. Ale ani zřízení prodejny v Hradci Králové, do níž sourozenci vkládali mnoho nadějí, nepřinášelo potřebný zisk. Vzniklé dluhy byly nakonec umořeny dražbou firemních budov 4. listopadu 1938. Objekty získala Občanská záložna v Jaroměři.

Karel Wenke poté pracoval jako dělník v jaroměřském textilním závodu Lina a na podzim svého života se rozhodl sepsat rodinnou kroniku i uspořádat rodinný archiv. Zachránil tím mnoho informací – o chodu firmy, o svých prarodičích, rodičích a mušlové výrobě – o které bychom byli dnes ochuzeni. Nepodařilo se mu zachránit rodinný podnik, ale podařilo se mu zachránit historickou paměť. Přesto si v rodinné kronice povzdechl: „Musel jsem občas vyslechnout pomlouvačné řeči, nebo štiplavé poznámky o tom, že synové utratili to, co jim otec našetřil, ale nesnažil jsem se něco vymlouvat. Těžko by někdo pochopil mnohaletý boj o zachování podniku a dobrého jména, a tak mi zbývalo jen vnitřní uspokojení, že jsem zachránil, co se dalo.“ Bratr Oldřich odešel za protektorátu do Prahy a později se stal soudním znalcem v oboru motoristiky. Nejmladší Vladimír se snažil pokračovat v provozování autoškoly, kterou s pomocí bratrů v druhé polovině 30. let zřídil. Provoz autoškoly se mu podařilo udržet až do roku 1943, kdy byla Němci uzavřena, a on byl i se svými spolupracovníky nasazen do firmy Junkerswerke ve Dvoře Králové. Po roce 1945 autoškolu nakrátko obnovil. Jako instruktorka zde tou dobou působila i Vladimírova manželka Františka, se kterou se oženil v létě roku 1943. V roce 1948 musel autoškolu předat národní správě a byl pověřen jejím vedením. V létě 1953 byl i s rodinou vystěhován z Jaroměře do nedaleké vesnice Dolany a pracoval v dělnických profesích.

 

Podcast Místní kultury / s Jindřichem Čapkem, ilustrátorem

ČR: Ilustrace Jindry Čapka milují děti i jejich rodiče po celém světě. V posledních desetiletích se více dostávají také k našim čtenářům, protože Jindra Čapek se po letech strávených v Německu vrátil domů a spolupracuje i se zdejšími nakladateli.  V Českém Krumlově, kde dnes žije, pokřtil nedávno spolu se Zdeňkem Svěrákem jeho knihu pro děti nazvanou Čerti nejsou, s egyptologem Miroslavem Bártou zase připravuje vydání Sinuhetova cestopisu. Přestože vloni oslavil sedmdesátku, je stále v plné práci. „Já jsem se vlastně díky malování i narodil,“ směje se. „Můj otec sloužil na vojně na Zelené Hoře u černých baronů, a protože výborně kreslil, dali mu lampasáci za jeho veduty Zelené Hory opušťák. Tak navštívil moji mámu a vznikl jsem já - díky obrazům.“

Kde jsou začátky jeho výtvarné tvorby, co mu řekla babička, když jako malý kluk studoval kresbu lidského těla na ženských aktech, jak se jeho ilustrace líbily Bohumilu Hrabalovi a proč se nerad loučí se svými díly: o tom všem si můžete poslechnout v našem podcastu, jehož autorkou je Hana Soukupová. 

Autor článku: 
Hana Soukupová

 

Poslouchejte nás také na:
Google Podcasts Logo Anchor.fm Logo Spotify Logo Apple Podcasts Logo Amazon Music Logo RSS Logo

Listen on Google Podcasts

Stopy v písku / Blanka Karlsson a Bedřich Smetana ve Švédsku

ŠVÉDSKO-ČR: Česká historička Blanka Karlsson, žijící od roku 1984 se švédským manželem v Norrköpingu, patří k těm obětavým duším, které „na oltář vlasti“ dokážou přinést ohromnou spoustu času. K těm, kteří nelitují vlastních prostředků a s celoživotním zápalem se věnují svému vyvolenému tématu. Tím je pro ni zcela logicky mapování švédských pobytů dvou mimořádných postav české kultury a historie: Jana Amose Komenského a Bedřicha Smetany. Smetanovo 200. výročí narození 2. 3. 1824 dalo také vznik našemu dnešnímu rozhovoru na dálku.

S Blankou se známe díky natáčení dokumentu České kořeny ve Švédsku (2009) a dalším četným kontaktům, které se od něj odvíjely. Mohla jsem tak zblízka poznat její ryzí vlastenectví, které u mnohých často probudí až pobyt v zahraničí; ne tak u ní. Má jej zkrátka v krvi.

Výsledky svého třicetiletého bádání o Smetanovi ve Švédsku shrnula do své publikace vydané ve vlastním vydavatelství Blanka Pragensis.  

Autor článku: 
Martina Fialková

Jaká byla tvoje první setkání se Smetanovou hudbou a osobností? Myslím tím v dětství a mládí, které jsi prožila v Československu. Byla ti hned tehdy jeho hudba blízká, i když jsi ještě netušila, kam tě život zavede a že se Smetanou jednou budeš zabývat i jako historička? 

V naší rodině se stále mluvilo o Smetanovi. Moje maminka vystudovala operní zpěv na konzervatoři (a po celé dětství do dospělosti baletila sólově na špičkách). Ale po absolutoriu se rozvedla a musela u soudu prokázat, že uživí nás – dvě dcery. Obětovala tedy kariéru a nastoupila do kanceláře. Dala nám však kulturní výchovu. Doma hrála na klavír a zpívala a již od našeho předškolního věku jsme chodily pravidelně na opery do Smetanova divadla (dnes Státní opera). Do dneška, když tam přijdu – a to je při každém našem pobytu s manželem v Praze – cítím sílu dětských vzpomínek a maminčinu blízkost. Své syny jsem brala na opery také od čtyř let, vnoučata téměř také, ale to je zase jiná kapitola.

Také si vzpomínám, že když jsme měly první televizi, právě vysílali film o Smetanovi Z mého života, kde ho představoval Karel Höger. Jeho herecký výkon i tehdejší práce filmových maskérů mě dodnes fascinují. Podoba herce byla se Smetanou téměř totožná.

V opeře Libuše, když kněžna věští budoucnost národa, jsem vždy čekala s napětím na živé obrazy nad scénou. Ale nejvíce se mi vrylo do paměti maminčino vyprávění obsahu Šárky, kdy nám vysvětlovala každý tón tak, jak to učili i ji ve škole. Já jsem pak Šárku pouštěla z desky kamarádkám a popisovala to celé, jak každý tón mluví. 

Maminka na nás přenesla obdiv k jeho hudbě i po svém dědečkovi, který byl dirigentem Hlaholu v Poděbradech, a také o Smetanovi přednášel.

Po dlouhých letech jsem pak hudbu ze symfonické básně Šárka zařadila do naší dramatizace historického šermu. Měli jsme asi 45minutový program s hudbou, například na festivalu Jičín – město pohádky nebo na týdenních rytířských hrách švédského zámku Skokloster. A chtěla bych tu hodně zdůraznit, co asi může vědět jen šermíř: již hluchý Smetana vystihnul zde hudbu boje tak perfektně, že to bylo v šermu velice efektní. Do rytmu se i s tříkilovými meči a velkými štíty dobře šermovalo, zvláště ke konci, kdy se drama hudby stupňuje.  

 

V době tvých studií v Praze byl ještě v čerstvé paměti komunistický ministr kultury Zdeněk Nejedlý, který Smetanovu hudbu propagoval až příliš a na úkor (pro něj příliš internacionálního) Dvořáka. Až tím způsobil i mezi tehdejšími hudebníky pravý opak. Mnozí Smetanovu hudbu nevyhledávali a její význam někdy i snižovali, takže Nejedlý Smetanovi vlastně uškodil. Jak se tehdejší atmosféra dotkla tebe? 

Taková propagace Smetanovy hudby mi nepřišla na mysl, protože ta hudba je prostě geniální a nemůže být zprofanovaná nějakým politikem, to byl můj názor. V naší rodině byl vždy k jeho hudbě krásný vztah, a to byla ta síla, kterou nikdo nemohl zeslabit.

 

Studovala jsi původně herectví – součástí toho je i studium zpěvu. Netoužila jsi zkusit zopakovat to, co maminka, která se, jak říkáš, kariéry vzdala? 

Studovala jsem herectví na DAMU v Karlově ulici v Praze. Karel Höger nás učil v předmětu herectví před kamerou. Ovládnutí jevištního pohybu a recitace se mi pak hodilo v umění přednášet na veřejnosti, což je vlastně také tak trochu herectví. 

Věděla jsem, že mám čistý soprán, zpívala jsem hodně již od dětství, ale vždy jsem chtěla být jen herečkou, ne pěvkyní. Ale i zpěv jsem také o mnoho let později uplatnila – například při uspávání dánských vnoučat, kdy jsem jim zpívala právě Smetanovy ukolébavky z Hubičky.

 

V Praze ses seznámila se svým budoucím mužem, který pracoval pro švédskou ambasádu. Vzali jste se a žili zpočátku v Československu, narodil se vám tu i první syn. Co jsi vlastně v té době dělala, než jste z Československa odešli? Směřoval tvůj zájem už k historii? 

Manžel Stellan vlastně nebyl diplomat, nýbrž obchodník ve Švédské obchodní kanceláři ve Štěpánské ulici, patřící pod velvyslanectví Švédska. Měl diplomatický pas, který dostal i náš syn Robert. Svatba byla v roce 1975, ale žili jsme v Československu až do roku 1984, kdy jsme se stěhovali do Švédska. Bylo nutné se rozhodnout, která ze dvou našich vlastí bude naším domovem.

Já jsem před svatbou měla práci v agentuře Made in Publicity při ČTK (pořádali obchodní veletrhy v Praze) a přitom jsem po večerech chodila na kursy psaní strojem, těsnopisu, angličtiny a němčiny. Státnice z psaní strojem a těsnopisu jsem měla jako jediná z úřednic, a tak když generální ředitel agentury hledal sekretářku, vybral si mne. Byl to fajnový pán ze staré školy, který mne pak vzal s sebou na Univerzitu Karlovu na nově založenou katedru agenturní žurnalistiky a propagace (tj. obor reklamy, nikoli propagandy). Následně jsem působila i jako sekretářka časopisu Univerzitní zprávy v Karolinu. Potom jsem pracovala v Muzeu hl. m. Prahy na Poříčí v depozitáři.

V té době jsem začala studovat externě FF UK obor bohemistiky a anglistiky a po 4 letech studia jsem přešla na obor bohemistiky a historie, kde jsem napsala diplomovou práci vedoucí k první ze tří promocí.

Diplomka byla na téma Válečná propaganda a reálná politika v přípravě švédského zásahu do třicetileté války(švédská verze je i v soukromé knihovně Bernadottebibliotek švédského krále Carla XVI. Gustafa). 

Můj zájem o historii pocházel opět z rodiny a byl podepřen rodinnými hovory o slávě českých králů, a tak jsem byla jaksi odkojena i Smetanou i Karlem IV., (což jsem přenesla i na mé dvojjazyčné syny, kteří jsou oba hudebníky a cítí se doma i v české i ve švédské kultuře).

Syn Robert se nám narodil v době mého externího studia na FF UK, takže manžel Stellan chodil okolo fakulty s kočárkem a já jsem skládala zkoušky. Když jsem dělala zkoušku ze staré angličtiny, rozbor gramatiky z Beowulfa (Com on wanre niht scridan sceadugenga...), profesor mi řekl: Naučte se lépe staroanglická slovesa a přijďte ještě za týden. Byly to boje, studovat takto, jen s právem konzultace u profesorů… 

 

Když jste se pak z velmi kulturní Prahy celá rodina přesunuli do Švédska, nestýskalo se ti po české opeře nebo divadle? Norrköping, kde žiješ, bylo přece původně hodně průmyslové město...

Nemuselo se mi stýskat, měla jsem naštěstí možnost jet kdykoliv do Prahy za maminkou a přirozeně za českou kulturou a často jsme cestu plánovali pode repertoáru Národního divadla. Norrköping, kdysi opravdu hodně průmyslový, je dnes kulturní město s vlastním městským symfonickým orchestrem a krajským divadlem, takže jsme měli kultury dostatek.

 

Jak se ti tam zpočátku žilo? Měla jsi asi výhodu znalosti jazyka, který ses už mohla naučit v Praze.

Moje začátky v Norrköpingu byly velice příjemné. Chodila jsem i do kurzu švédštiny pro cizince, přestože jsem švédsky uměla, ale chtěla jsem si ji vylepšit. Švédové se chovali jako přítel, který tě vítá.

Náš druhý syn Richard se už narodil ve Švédsku. Mluvila jsem s ním od porodu jen česky a v porodnici jsem sestřičkám vysvětlovala moje myšlenky o dvojjazyčnosti. A byl to speciální pocit v té cizí porodnici mluvit česky a vidět, že tohle dítě v té postýlce je právě moje. Čeština ten pocit zesílila. (Oba naši synové mluví výborně česky.)

 

Tady se musím zeptat znovu: Jak ses poprvé setkala se Smetanovou hudbou ve Švédsku, kdy a kde, vzpomínáš si? Nebo se Smetanou vůbec...

Ve Švédsku bývá často na programu symfonických orchestrů Vltava. V Göteborgu slavili Smetanu v r. 1974 koncertem právě v den jeho narozenin 2. 3.: hráli Vyšehrad. V roce 1993, 5. 9. hrál houslový virtuoz Jaroslav Šonský Smetanovu skladbu Z Domoviny na zámeckém koncertě v Mauritzberg.  

Doma mám magnetofonovou nahrávku, kterou jsem si sama nahrála ze švédského rozhlasu v roce 1986. Pořad se jmenoval Avskedsmiddag för Smetana – Večeře na rozloučenou se Smetanou. Byla to dramatizace se švédskými herci o Smetanovi v Göteborgu v roce 1861. Doklady o mnohých provedeních Smetanovy hudby ve Švédsku v průběhu let jsem pak nacházela všude ve švédských archivech.

 

Co tě tedy ve tvém novém domově dovedlo k tomu, že ses začala hlouběji zabývat Smetanovým pobytem ve Švédsku?

Cíl jsem si určila sama: bádat po stopách známých a neznámých Čechů ve švédských archivech. Ovšem začala jsem těmi známými – Komenský a Smetana, a oni mě pak přivedli k těm neznámým, kteří o nich ve Švédsku psali. Když jsem v roce 1991 obdržela finance z fondu švédského krále na bádání o Komenském a Smetanovi ve Švédsku, bylo to jasné potvrzení, že moje bádání o nich je vítáno.

Smetanův pobyt ve Švédsku (v letech 1856–1861/ještě návštěva 1862) mě ovšem zaujal dávno dříve, když jsem až do roku 1984 žila ve vlasti a jezdila do Švédska na dovolenou. Tehdy jsem v Göteborgu navštívila Městskou knihovnu a také Divadelní historické muzeum, kde mi přinesli sešit výstřižků o něm a v 90. letech 9 krabic. Po zrušení muzea byl Smetanův archiv přesunut do Městského muzea (tehdy Göteborgské historické muzeum) a tam jsem se ptala, kde je ten červený šanon... Přinesli jej a založili desátou krabici.

V 90. letech jsem připravovala svou švédskou publikaci o Smetanovi v Norrköpingu a ve Valentinském archivu a tuto čerstvě vydanou jsem pak v roce 1994 vezla na kongres Severských slavistů v dánském Aarhusu.

 

A jak tvoje bádání probíhalo?

Jezdila jsem bádat i do Stockholmu, nejprve ve Švédském hudebně historickém archivu, kde mi archivářka Inger Enquist dopisem dne 14. 2. 1991 sdělila, kde se ve Švédsku nacházejí prameny o Smetanovi.

Bádala jsem dále v Hudebně-historickém muzeu ve Stockholmu, odkud byl Smetanův archiv později přestěhován do Hudební a divadelní knihovny/archivu. Nejlepší místo jsem našla v Královské knihovně ve Stockholmu v rukopisném oddělení, a to byl Valentinský archiv.

A ovšem Norrköping – místo mého bydliště. Tam jsou v městském archivu uloženy Norrköpingské noviny, nejstarší noviny Švédska, založené 1758, které komentují Smetanovu návštěvu a koncert ve městě 2. 5. 1861. 

Mé návštěvy v archivech byly vždy domluvené předem, takže mi archiváři připravili materiály na stůl. Všechny archivy jsem navštívila vícekrát, a vyplatilo se to. Například po letech se v krajském archivu v Göteborgu objevilo Smetanovo potvrzení o honoráři psané vlastní rukou, které jsem při první návštěvě archivu v ruce neměla.

Před lety se archiválie kopírovaly a kopie dokumentů byly ve skutečné velikosti, zatímco dnes jsou digitální archiválie přístupné přes internet. To ale není to pravé, jako když držíte v ruce kopii programu coby velikou papírovou "plachtu". Například Valentinský archiv ze Stockholmu jsem před lety objednala okopírovaný, přišel mi pak poštou, takže jsem to celé mohla svěřit Národnímu archivu v Praze.

Souběžně se Smetanou jsem se ale zabývala i jiným bádáním, zejména o Komenském. Podařilo se mi najít anonymní latinský rukopis (ukrytý 350 let): 22 stran Předmluvy a Dedikace třem královstvím Komenského Obecné porady o nápravě věcí lidských. Rukopisu jsem dala jméno Finspongský a označila jakožto rukopis Komenského. Následovaly tištěné studie, vydání knihy kritické edice (r. 2000) a nakonec kniha Komenský a Finspongský rukopis – Sebrané spisy o Finspongském rukopise 1991-2017...(756stran). Ještě předtím, v roce 1998 jsem začala psát disertační práci, kterou jsem obhájila a vydala 2001, 2005, 2008 česky, švédsky, německy pod titulem Komenský a jeho dílo ve Švédsku 1630–2000.  V roce 2006 jsem založila vlastní vydavatelství Blanka Pragensis Förlag. Zároveň jsem jezdila na kongresy a také jsem se věnovala i s rodinou veřejné kulturní činnosti v historickém šermu a folkloru. Vždy jsem se ale ke Smetanovi vrátila a pokračovala v bádání a vydávání studií o něm.

 

Co podstatného jsi při všech svých návštěvách archivů o Smetanovi zjistila? Co nového, o čem jsme my doma v Česku dosud nevěděli? 

Jak jsme se učili na Univerzitě Karlově, bádání začíná historiografií, aby člověk věděl, co o tématu napsali jiní, aby "neobjevoval Ameriku". Dne 7. 2. 1991 byl datován dopis, který jsem dostala od Muzea B. Smetany v Praze s otázkou, kde a u koho se nacházejí Smetanovy dopisy psané I. P. Valentinovi (1812–92), které vlastnil ještě ve 40. letech 20. století Dr. Valentin ve Stockholmu.

Rodina Valentin byla jedna z těch bohatých rodin v Göteborgu, kde Smetana učil jejich dcery, které byly do Smetany všechny zamilované a potom měly v rodinném majetku vzácné památky na něj, které chovaly jako oko v hlavě. Český profesor A. Kraus (1875–1933) hledal dosud žijící pamětníky, setkal se s některými, jakož i s českým houslistou, kapelníkem Čapkem, který v Göteborgu žil a se Smetanou i koncertoval. Zachoval se Krausův dopis dceři I. P. Valentina, jménem Charlotta (1848–1930), která nechtěla svého učitele ztratit, a tak jela do Prahy se svou tetou Fanny, bydlely u Smetanů a Charlotte dostávala hodiny klavíru. Z Prahy napsala podivuhodný dopis psaný „mřížkovaně“ ale v kosočtvercích, a to bylo překvapení a úkol, kde začít číst, ze které strany a kterým směrem. Píše o Smetanovi samé superlativy. A že neviděla tolik věží jako v Praze, o trhu s ovocem a zeleninou, o broskvích, které velmi chutnaly, že na lekci hrála šest polek.    

První kroky soupisu, popisu a posouzení Valentinského archivu jsem provedla ve své švédské publikaci vydané v roce 1994. V roce 2005, 2006 vyšla její česká verze. Některé prameny z tohoto archivu však vydal český badatel Řezníček v Norsku již v roce 1974. Dnes je Valentinský archiv známý, ale teprve v roce 1997 vyšla doktorská práce švédského badatele stejného jména jako já, avšak s pravopisem s C.: Anders Carlsson a teprve v roce 2011 vyšla v Praze Smetanova korespondence.

Dále se mi podařilo objevit podrobnosti ke Smetanovu koncertu v Norrköpingu, kde žiji. Že zde Smetana koncertoval, bylo známo, ale v městském archivu jsem našla fotografie těch,  kteří Smetanu znali a originální výtisky několika Norrköpingských novin, jak byla očekávána jeho návštěva ve městě. Je zde i nádherný popis Smetanovy hry na klavír, to jsem četla a vydala opravdu s radostí. Nedávno jsem přednášela o Smetanovi v Norrköpingské městské knihovně a tam jsem ty noviny ukazovala na vlastní mini výstavě. Přečetla jsem recenzi a přehrála pro posluchače Smetanovu Polku Fis dur, kterou hrál právě v Norrköpingu.

 

Byla také nějaká překvapení v rámci tvého bádání?

Překvapení mě vždy přepadlo při studiu archiválií, jaké množství jich je. Například v těch deseti krabicích v městském muzeu v Göteborgu jsem napočítala celkem 557 archiválií. Nejlepší prameny najdeme ve Valentinském archivu v Královské knihovně ve Stockolmu a v Regionálním archivu v Göteborgu, tj. primární prameny z doby Smetanova života, z nichž nejdůležitější je originální korespondence a programy koncertů. Všude po archivech jsou výstřižky většinou z doby konce 19. a z 20. století a jejich obsah dobře mapuje uvádění Smetanova díla na švédských operních a koncertních scénách i švédsko-české vztahy hudebníků atp..

Další můj nález v archivu Hudební a divadelní knihovny ve Stockholmu: dvě krabice s originálními fotografiemi Smetany i jiných osob. Snímky jsou to většinou známé z odborné literatury, ale já jsem je vydávala i na rubu, takže např. na snímku B. Smetany je na rubu
jeho věnování slečně Christině Nilsson. Byla Smetanovou žákyní a později se stala slavnou pěvkyní ve švédské i světové hudební historii. Takže již jen tyto snímky ukazují česko-švédské hudební kontakty.

Zajímavý byl také archiv houslisty, kapelníka a hudebního skladatele Josefa Čapka, který byl členem Královské hudební akademie. Ve Švédsku se psal Czapek a žil tam až do konce života.  Smetanu znal dobře a koncertoval s ním. V knize jsem vydala některé archiválie o Čapkovi.

V budově Göteborgské burzy bývalo tzv. Smetanovo muzeum (instalované právě českými pracovníky jako dar od Prahy), které jsem ještě zažila, ale potom hledala, kam zmizelo. Ukázalo se, že je přemístěno do tamního Dicksonského paláce, který je ovšem nepřístupný veřejnosti. Ani já jsem tam nesměla, ale jedna pracovnice vedení města tam došla a poslala mi fotografie, které jsem pak vydala v knize a napsala jí tam poděkování.

V archivech jsem také našla konfliktní dialogy mezi dvěma švédskými badatelkami, autorkami spisů o BS, kde jedna tvrdí, že dům, kde je pamětní deska o Smetanovi, v době Smetanova pobytu ještě nestál. Já jsem o tom nebádala a nevím, jak je to v české smetanologii dnes.

Smetanova busta má být údajně v budově staré opery (divadla) v Göteborgu. V archivu jsem našla dopis jednoho Čecha z r. 1976, který nabízí další a v korespondenci mezi Švédy je otázka, co s tím, když jednu už máme v divadle.

Můj hlavní úkol – soupis, seřazení, opis a posouzení archivů o Bedřichu Smetanovi – jsem splnila v naději, že je to cesta pro další badatelské generace.

 

A otázka poslední: Jaký význam měl podle tebe pro Smetanu jeho švédský pobyt?

Zde mohu klidně tlumočit názory švédského badatele Erica Hemlina, protože mám stejný názor i na základě svého bádání v archivech: Göteborgská léta Bedřicha Smetany mu dala možnost vyvíjet se jakožto skladatel a vedoucí kulturní osobnost, např. jako dirigent Harmonické společnosti. Smetanovy koncerty byly absolutními úspěchy. Jeho přínos spočíval v organizaci stabilního orchestru ve městě, což bylo v té době neobvyklé. Uvedl do Göteborgu romantickou a novoromantickou hudbu a např. neznámého Wagnera. Svými žáky byl milován a zbožňován, finančně se mu zde vedlo dobře. Ale nechtěl v Göteborgu zůstat celý život, byl však vděčen tomuto městu, které ho tak přátelsky přijalo.

 

Architekt Jan Blažej Santini-Aichel v čítance pro děti českých krajanů

ČR, ZAHRANIČÍ: V současné době registruje MZV ČR ve světě cca 120 českých krajanských škol a přes 300 tradičních krajanských spolků. Především pro ně založil spolek Moje česká škola v roce 2020 společnou platformu, stejnojmenný portál pro rodiče a učitele dětí českých krajanů. Na jednom místě zde najdou přehledně informace a materiály, které pomáhají učit děti česky a udržovat kontakt s českou kulturou a národní identitou. Letos o sobě opět dává vědět vydáním speciální čítanky věnované geniálnímu architektovi Janu Blažeji Santinimu-Aichelovi, od jehož úmrtí uběhlo v loňském roce tři sta let. Více o novém materiálu i činnosti spolku přinášíme v rozhovoru s Mgr. Radkou Polenskou, Mgr. Ivanou Rocca Kovářovou a PhDr. Markétou Ševčíkovou z Mojí české školy.

Autor článku: 
Irena Koušková

Skončený rok 2023 patřil také připomínkám výročí 300 let od smrti geniálního architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Na území naší republiky najdeme až 80 staveb, u nichž je potvrzeno jeho autorství. Dvě z nich patří mezi památky UNESCO – poutní Kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře a Kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele v Sedlci u Kutné Hory. Proč jste si k pokračování knižní edice Čti česky vybrali právě tuto osobnost české i světové kultury?

Radka Polenská, místopředsedkyně spolku: Z požadavků, které MŠMT klade na certifikované školy v zahraničí, vyplynul náš obnovený ediční plán, který se soustřeďuje jednak na národní pověsti, a jednak na krajská města a kraje ČR. V čítankách doplněných pracovním listem a výkladovým slovníčkem se snažíme propojit historii, zeměpis, kulturní bohatství a osobnosti toho kterého místa. Se Santinim se náš záběr rozšířil i o významné osobnosti inspirující vícejazyčné děti v jejich snaze zvládnout češtinu jako jejich mateřský nebo nově nabytý jazyk.  

J. B. Santini představoval speciální výzvu! V první fázi to byl nápad naší kolegyně ze spolku Mgr. Lenky Kropáčové, která žije v Plasích, kde pomáhá organizovat místní kulturní dění. To ona našla výzvu Santini od Ministerstva kultury ČR a přišla s tím, že by obce, v nichž jsou příslušné Santiniho stavby, uvítaly podobnou čítanku, jakou jsme udělaly o Praze a Brně.

Oslovil nás mj. fakt, že Santini je mimořádná, solitérní historická osobnost. Výzvou byla také skutečnost, že jsme tentokrát neměli k dispozici původní text určený ke zjednodušení od Ludmily Bakonyi Selingerové alias Pohádkové Lídy, která s námi spolupracovala na předchozích čítankách Stověžatá Praha a Betálné Brno.

Lenka napsala žádost o grant, který byl na ministerstvu přijat právě pro svou jinakost. No a já vytvořila text, který se kolegyním líbil a pustily jsme se do jeho cizelování.

 

Jedná se o poměrně náročné téma. V čem jste našli klíč a inspiraci k jeho předání dětem, navíc s omezenými čtenářskými zkušenostmi?

Radka Polenská: Klíčem pro nás od počátku bylo to, co spojuje Santiniho s naší obvyklou cílovou skupinou. I vícejazyčné děti potřebují vzory. Santini-Aichel takovým vzorem je: český architekt s německými a italskými kořeny, hovořil minimálně čtyřmi jazyky, žil a tvořil v mezinárodní komunitě. Pobýval neustále na cestách, a to navzdory faktu, že byl fyzicky postižený. Zanechal za sebou pavučinu 80 originálních staveb, které podtrhují krásu české a moravské krajiny. Ty promlouvají nadnárodním jazykem a originalitou barokně gotického slohu.

Náš tradičně tříčlenný tým pracuje metodou intuitivního zjednodušování textu. Já dodávám informace a vtípky, střežím obsah. Souvětí s čárkou je pro mne jasnou výzvou k převodu do jasnějších vět jednoduchých. Specialistkou na formu je kolegyně Jana Nahodilová, MPhil., která vede Českou a slovenskou školu Okénko v Londýně. Ta chrání lexikum. Slovní zásoba dětí je z pohledu jejich vícejazyčnosti několikanásobná, ale zároveň je ohniskem konkrétního jazyka omezená. Pro zjednodušování použité slovní zásoby využíváme český národní korpus, ale především naše letité zkušenosti z výuky i z výchovy vícejazyčných dětí. Ivana Rocca Kovářová, místopředsedkyně spolku a ředitelka české školy v irském Dublinu, má dar jednoduše vyjádřit komplikované téma a provázat tak formu s obsahem. Při práci na Santinim jsme tým rozšířili o Inge Němcovou, která se stala patronkou pracovních cvičení a výkladového slovníčku. Pro tentokrát jsme se totiž nemohly vyhnout ani tak obtížným tématům, jako jsou náboženství, církev a víra nebo smrt. Inge se nelekla ani numerologie. Odbornou garantkou celého textu byla Mgr. Radka Ranochová, Ph.D.        

Neodmyslitelnou součástí veškeré práce spolku je výrazná grafika Elišky Vojtěch, která se stala spolkovou značkou. Zejména v čítankách je Eliščin přínos zásadní. Drobné obrázky rozbíjejí delší text, dotvářejí vtipy a jasně zobrazují, co by si děti jen těžko představovaly z popisu, naučily jsme se využívat její svébytné spojení obrazové i textové grafiky s fotografiemi. To vnáší do cvičení lehkost a usnadňuje orientaci v textu. 

 

Vaše čítanka je mezioborová. Jak tedy vypadá?

Radka Polenská: Santini propojil dva významné historické slohy za pomoci přesných matematických propočtů, ale cíle měl duchovní. Byl to hluboce věřící člověk, který považoval sebe a své dílo za prostředek k oslavě lidského umu jako Boží prozřetelnosti.

Je fantastické, s jakou lehkostí využíval fyzikálních a přírodních zákonů. On přesně věděl, proč, kdy a kam bude dopadat světlo vstupující do místnosti. Uplatňoval ve své práci znalosti stavitelů velkých katedrál, numerologii, mystérium kabaly a pravidla optiky. Je nesmírně inspirativní všímat si toho, jak umístil stavbu do krajiny. A tak, když „jenom“ následujete jeho osobního a profesního příkladu, propojí se vám příběh se zeměpisnými a matematickými cvičeními.

No a pro „výklad” jsme angažovaly dva létající zvířecí prostředníky. Moudrého sýčka Josefa Strýčka a polétavého popletu netopýra Pýra. Pýr klade dětsky naivní otázky všeho druhu a sýček trpělivě vysvětluje pojmy i fakta. Pokud se podaří, že Santiniho osobnost a dílo pochopí netopýr Pýr, pak by to měly zvládnout i děti z prvního stupně ZŠ v České republice.

 

S jakou odezvou se setkaly předchozí knižní počiny této edice – Pověst o Horymírovi a Šemíkovi a Stověžatá Praha? Původní idea celého projektu byla vytvořit sérii Města, ve které hlavní hrdinové Eliška a Vítek putují po zajímavých městech v ČR a Evropě. Připravujete čítanku o Brně?

Ivana Rocca Kovářová, místopředsedkyně spolku a ředitelka České školy Dublin: Na naše čítanky máme spoustu pozitivních ohlasů. Učitelé a rodiče si je mohou na našich webových stránkách stáhnout zdarma, čehož hojně využívají. Čítanky vyzkoušela ve své výuce celá řada českých škol v zahraničí, ale své místo nacházejí i v práci místních škol v ČR. Obě řady čítanek budou mít plánovaná pokračování. Ta s názvem Betálné Brno je těsně před dokončením, jen na chvíli musela ustoupit intenzivní práci na Santinim. Momentálně s Eliškou Vojtěch dolaďujeme grafiku a, jak název napovídá, děti se v ní dozvědí i něco málo o brněnském hantecu. Vyjít by měla na přelomu února a března. Svého následovníka dostane i Pověst o Horymírovi a Šemíkovi. Jako další v pořadí chystáme pověst Rytíři z hory Blaník.

 

Vraťme se v čase ještě o kousek zpět a pojďme ke kořenům. Jak a proč vůbec vznikl váš spolek?

Markéta Ševčíková, zakladatelka a předsedkyně spolku: Myšlenka na vznik našeho spolku přišla v průběhu roku 2019. Žila jsem v té době s rodinou druhým rokem v Kodani a dcera měla začít chodit v České republice do 1. třídy. Začala jsem zjišťovat, co vše je třeba pro vzdělávání v českém systému udělat, a také se objevily první projevy toho, co život s dětmi v zahraničí udělá. Jak rychle mohou ztrácet jazyk, vztahy, kulturní kontinuitu.

V Dánsku funguje skvělý spolek, který pořádá akce pro děti, ale není zde žádná víkendová česká škola, kam by děti chodily za klasickou výukou.

Dostala jsem se tak ke dvěma bodům – jak získat relevantní informace, jako člověk/krajan, který není nikde organizován (kromě Facebooku, kde různé skupiny zabývající se bilingvní výchovou sice existují, ale informace rychle mizí a nejsou strukturované). A také co udělat pro to, aby naše děti zůstaly hrdými a vědomými Čechy, byť vyrůstají v mezinárodním prostředí. 

Napadl mě tak portál, kde by byly všechny informace na jednom místě a člověk by věděl, kam má v případě potřeby sáhnout. Co má dělat, když s dětmi do zahraničí odjíždí, když tam žije, či když se vrací zpět. Pokud potřebuje rady logopeda nebo psychologa, kde relevantní osoby najde. Existuje mnoho užitečných odkazů, které jsou pro české děti žijící v zahraničí skvěle využitelné, ale kde je všude hledat? 

Šlo mi o to, aby prvotní rešerši informací, rad či materiálů udělal odborník. Zájemce – ať už rodič nebo učitel, který se k podobným k informacím dostane přes svoji mateřskou organizaci – je může dále využít. Vzdělávací texty, jako čítanky zjednodušeného čtení, pak přišly samy, záhy po založení spolku, jako skvělý učební materiál. Stejně tak i soutěže mají perfektní sekundární přesah.  

Oslovila jsem svoji dobrou kamarádku a profesionálku, Hanku Valentovou, která mne v mojí myšlence podpořila a navrhla oslovit pana Jiřího Krátkého, zvláštního zmocněnce pro krajanské záležitosti na MZV. Pan Krátký byl skvělý, v nespočtu ohledech mi dal plno zajímavých rad a doporučení, včetně tipu na Aničku Paap, která se stala třetí osobou našeho zakládajícího týmu.

A tak náš spolek vznikl – já, Hanka a Anička. Tři nadšenkyně, které v myšlence viděly smysl a neváhaly tomu obětovat mnoho času. Portál teď vypadá velmi jednoduše, ale jsou za tím nekonečné hodiny a hodiny on-line callů, realizace úžasného on-line dotazníkového šetření, na které odpovědělo téměř 400 Čechů z celého světa, včetně mentoringové spolupráce s Jirkou Sekerou a Evou Pavlíkovou z Česko.Digital. Velkou roli sehrála také naše dvorní grafička, Eliška Vojtěch, která nám udělala úžasné logo a vizuální identitu – podíváte-li se na logo pořádně, obsahuje vše zásadní, co je s českou kulturou spojené – lidový modrotisk, stavebnice Merkur, Wichterlova kontaktní čočka, Baťova bota a Čapkův robot. 

 

Co vám chybělo v dosavadních portálech pro krajany?

Markéta Ševčíková: Jednak vůbec existence všech těchto informací na jednom místě. Také asi stručnost, jednoduchost a networking. Mám akademické zázemí, a tak i na portál jsem šla formou maximálního rešeršování tématu. Při přípravě portálu bylo zajímavé sledovat, jaké je nastavení krajanské komunity po celém světě – USA a Kanada je nejdál – s ohledem na dějiny emigrace jsou řekněme „nejvyspělejší“, tj. nejotevřenější, informace rádi sdílejí a spolupracují. Evropa je v tomto ohledu trochu uzavřenější, i když se samozřejmě najdou výjimky a situace se v posledních dvou letech hodně změnila.   

Co máme také stále v hlavě, je vytvoření sdíleného HUBu pro všechny solitérní učitele, kde by bylo možné nabídnout různé vzdělávací materiály. Učitelé, kteří nejsou nikde organizovaní (tj. nemají k dispozici materiály ze své mateřské organizace) se pracně připravují na své hodiny, upravují podklady podle momentální úrovně svých žáků a je škoda, že tyto – po nocích vyprecizované zdroje – zůstávají v šuplíku. Zjišťovaly jsme, kdo by s námi do spolupráce na HUBu šel, velmi pozitivní odezvu jsme měly právě z USA a Kanady, ale zatím jsme to z časových důvodů nebyly schopny uskutečnit. 

  

Krajánek ve světě už existuje od r. 2018… V čem je práce vašeho spolku jiná?

Markéta Ševčíková: Krajánek odvádí neuvěřitelný kus práce – vydává časopis, organizuje online distanční výuku, tábor. Na poli krajanské komunity mají zcela nezastupitelnou roli! Řekla bych, že hlavním rozdílem je to, že Krajánek cílí přímo na děti – my cílíme primárně na rodiče a další vzdělavatele.

 

O co je největší zájem ze strany krajanů? Jakým způsobem s nimi spolupracujete?

Markéta Ševčíková: Krajané si rádi stahují naše čítanky zjednodušeného čtení. Ty jsou nejen využitelné pro české děti žijící v zahraničí, ale i pro děti cizinců, které pobývají v Čechách a mají problémy s českým jazykem. Texty jsou psané zjednodušenou formou, což vyhovuje oběma skupinám. Krajané se také rádi zapojují do soutěží, reagují na příspěvky na našem Facebooku. Neváhají odpovídat na dotazníková šetření – i letos chceme jeden průzkum uskutečnit. Poté uvidíme, jak se nálada mezi krajany s ohledem na vzdělávání změnila.  

 

Ve spolku jste samé ženy, často vícečetné matky bilingvních dětí, s učitelskou zkušeností. Některé z vás žijí v zahraničí. Můžete krátce rozvést, jak je někdy složité udržet u dětí ve vícejazyčném prostředí znalost češtiny a nebo ji dokonce dále rozvíjet?

Ivana Rocca Kovářová: Určitě neplatí, že stačí na děti mluvit česky a vše půjde samo, protože „děti jsou jako houby“. To je názor, se kterým se stále často setkávám a mnoho rodičů pak bývá zklamáno, že to zase tak jednoduché není. Důležité je minoritní jazyk děti nejen učit, ale umožnit jim v něm každodenně žít. Není to vždy jednoduché. Když chybí podpora širší rodiny nebo dokonce partnera, pak může rodiče podržet krajanská komunita v zemi, kde žije. Mně se u mých tří dětí osvědčilo je češtinou co nejvíce obklopit, dokud byly ještě malé, než nastoupily do školy. Češtinu vnímaly odmalička jako něco naprosto běžného a přirozeného, česky jsem na ně mluvila v jakékoliv situaci i před lidmi, kteří mluví jiným jazykem. Samozřejmě jsme četli české knížky, dívali jsme se na českou televizi, ale také u nás například prakticky neustále hrál český rozhlas. Snažila jsem se vybudovat pevné základy, na kterých půjde stavět, až do světa dětí stále více začne zasahovat angličtina ze školy a od kamarádů. Dnes je mým dětem 13, 11 a 10 let, mluví, čtou a píší česky, italsky (jazyk otce) a anglicky (jazyk prostředí) a hlavně se cítí jako doma ve všech třech kulturách, což považuji za obrovské bohatství. 

 

www.mojeceskaskola.cz

 

 

 

 

 

Jaroměřské MAsoPusTní rejdění, které pomáhá, a festival Jařinec

JAROMĚŘ: Pojďte si s námi zazpívat, zatancovat, zasmát se a podpořit Domov sv. Josefa v Žirči! I tak lákají k nespoutanému veselí ve východočeské Jaroměři, kde tradiční masopustní průvod organizuje už po patnácté Základní umělecká škola F. A. Šporka. Masopust zde začíná už dnes 13. února a my na něj zveme společně s učitelkou literárně-dramatického oboru Jaroslavou Holasovou, Barborou Maksymovovou, absolventkou školy a členkou přípravného výboru Jařince, i ředitelem ZUŠ Vlastimilem Kovářem.

13.02.2024
Autor článku: 
Irena Koušková

Masopust představoval v minulosti období mezi dvěma postními dobami. Byl oficiálním svátkem hodování, během kterého bylo třeba se dosyta najíst, protože následovalo období čtyřicetidenního půstu. Doba Masopustu nastává po svátku Tří králů a její konec je závislý na datu Velikonoc, končit tedy může od poloviny února až do počátku března o Masopustním úterý před Popeleční středou. Probíhaly během ní taneční zábavy, zabijačky a také svatby. Toto období vrcholí na Tučný čtvrtek, kdy bývala zabíjačka a hostina a v poslední tři dny (neděle, pondělí, úterý), které se nazývají Končiny, Ostatky, Fašank nebo přímo Masopust, se konají různé rituální úkony, průvod masek, scénické výstupy a taneční zábavy. Počátky Masopustu a Masopustních obchůzek je třeba hledat v předkřesťanském kultu zimního slunovratu. Původně šlo o pohanské svátky – antické slavnosti, tzv. saturnálie, což je jeden z nejvýznamnějších a nejradostnějších svátků římského náboženství slavený na zimní slunovrat k poctě Saturnově. Karneval tedy souvisí patrně s předkřesťanskými oslavami obnovy přírody na začátku jara. (Zdroj: Zuškoviny, 6. číslo, 17. ročník, 2023)

 

Jarka Holasová je učitelkou literárně-dramatického oboru v ZUŠ F. A. Šporka, Jaroměř. LDO ve škole v září 1988 zakládala. Zároveň hraje loutkové pohádky podle klasických autorů v mateřských školách. Je členkou Odborné rady pro loutkové divadlo NIPOS-ARTAMA jako lektorka praktických dílen spolupracovala s různými organizátory dalšího vzdělávání pedagogů v Česku a ve Slovinsku. Je členkou Spolku pro podporu tradic loutkářství a Volného sdružení východočeských divadelníků, se svými žáky založila školní měsíčník „ZUŠkoviny“, který řídí doteď. Pod jejím pedagogickým vedením se školní loutkářské soubory pravidelně a často úspěšně účastní krajských přehlídek dětského, loutkového a studentského divadla.

 

Masopustní veselice se konají na mnoha místech naší země a mají různý průběh, délku, charakter… Jak probíhá ta vaše? Jaké tradiční masopustní postavy, maškary a děje u vás nesmějí chybět?

Jarka Holasová: U nás se už za tu dobu, co s masopustním průvodem chodíme, ustálil čas na masopustní úterý. Některé roky nám to překazily jarní prázdniny, potom jsme vyšli už na Tučný čtvrtek. Mezi maškarami nechybějí klibna, bába s nůší, velký a malý medvěd, smrtka a pak různí řemeslníci a profese jako řezník, kuchařky, kominík, pekař... Většinou se namaškaříme za babky a dědky nebo kluky a holky z Ladových obrázků. Kostýmy spidermanů a princezen zůstávají doma ve skříni. Každoročně vyrážíme podpořeni muzikanty z hudebního oboru a lidovými písničkami v jejich podání. Děti z dramaťáku potom předvádějí scénicky zpracovaná lidová říkadla a masopustní zvyky. Prodáváme klibnu, která umí různé kousky, na povel se dokáže změnit ve velblouda nebo zatančit letkis, letos poprvé bude mít šest nohou. Aby narostlo hodně brambor a vysoký ječmen, musí si každá hospodyně skočit s medvědem mazurku. Za tu všechnu legraci nám už v prvním ročníku (rok 2006) chtěli diváci platit. Druhý rok jsme tedy vzali s sebou do průvodu na případné příspěvky charitativní kasičky. A tak vznikla tradice našich Masopustních ohlédnutí v Domově sv. Josefa v Žirči, kam každoročně s masopustním programem zajedeme a finanční dary z jaroměřského průvodu předáme. Jde jen o malý příspěvek klientům nemocným roztroušenou sklerózou, ale hlavně o veselé chvilky strávené s nimi.

 

Kostýmy, hudba, divadelní výstupy, scénky… Liší se jednotlivé ročníky něčím? Připravili jste si tentokrát něco nového?

Jarka Holasová: Máme základní masopustní „výbavu“, která se postupně rozšiřuje, co se týče repertoáru i kostýmů. V dramaťáku to funguje jako to kdysi bývávalo… všichni umějí všechno, v rolích se střídají, podle toho, kdo je zrovna po ruce nebo kdo zrovna může. A role a funkce si děti postupně předávají, to mě na tom hodně baví. Holčička, která začínala jako babka s nůší, když vyroste, chodí v kostýmu smrtky nebo prodává koně. Medvědem bývá nejvyšší kluk, většinou po tanečních, což tančící hospodyně také rády ocení. Program je připraven v základních bodech, ale improvizovat je také hodně potřeba. Nejdříve bavíme pana starostu, protože nám ferulí udělí tzv. povolení. Za ty roky na nás před radnicí už diváci čekávají. A potom se vydáme i po obchodech. Před lety se k nám přidal místní spolek Pronáměstí, který připívá k atmosféře stánky s občerstvením a veselými diváky.

 

Zažili jste jistě už masopust mrazivý, deštivý, covidový… Děti na poslední chvíli onemocní, musí se improvizovat. Vzpomínáte si na nějakou opravdu veselou nebo náročnou chvíli?

Jarka Holasová: Ona je to celé veselá chvíle… a protože je masopust, vše je dovoleno! Takže si to s vrchností i pěkně hlasitě vyříkáváme. Leckterý řidič je zaskočen, když uprostřed silnice zastavuje provoz smrtka nebo strážníkům městské policie věští budoucnost cikánka. Za tu dobu nám pršelo jednou, zachraňovalo nás podloubí. A když byla covidová distanční výuka, vymysleli jsme Masopust z obýváků, rodiče posílali své domácí videopříspěvky a vznikl dlouhý, ale moc pěkný pořad.

Masopust z obýváku - YouTube

 

Ještě se musíme zastavit u multižánrového alternativního festivalu Jařinec, který se letos na jaře (10. 12. 5. 2024) bude konat v souměstí Josefov-Jaroměř už popáté. Také na něm má literárně dramatický obor ZUŠ F. A. Šporka zásadní podíl…

Barbora Maksymovová: Již popáté a určitě ne naposledy! Multižánrový rodinný festival Jařinec organizují absolventi Literárně-dramatického oboru ZUŠ F. A. Šporka v Jaroměři. Všichni jsme spolu chodili na dramaťák k Jarce Holasové, které se podařilo udělat z nás velkou partu přátel, která se i v profesním životě rozhodla věnovat divadlu v různých formách. Stále nás ale spojuje Jarka, ZUŠka a Jaroměř, kam chceme každoročně dovést zajímavé projekty, inscenace, workshopy a kapely, které nás během roku zaujmou a myslíme si, že by o ně Jaroměř neměla být ochuzena. Jařinec je specifický i svou lokací, celá sobota a nedělní dopoledne se odehrává v umělecké kolonii Bastionu IV., jenž má své kouzlo a díky němuž má Jařinec pohodovou a rodinnou atmosféru mezi pávy.

 

Jaká je dramaturgie letošního ročníku? Opět se soustředí hlavně na loutkové a experimentující divadlo amatérů i profesionálů? V minulých letech vystoupili například fyzický básník Petr Váša, divadelní soubor Geisslers Hofcomoedianten, písničkářky Bára Zmeková a AN-NA nebo třeba klezmerová kapela Mi Martef. Na co se můžou těšit návštěvníci tentokrát?

Barbora Maksymovová: S radostí můžu oznámit, že dramaturgii pro letošní ročník máme již kompletně potvrzenou a lákadel je opravdu hodně! Celý náš program si opět držíme v alternativní rovině. Určitě srdečně zveme na loutkové pohádky od souborů TMEL, DAMÚZA nebo od žáků z jaroměřské ZUŠ. Dále naše pozvání přijal spisovatel Pavel Novotný, sbor Veselé chvíle, jazzová kapela Hlas kontrabas, indie rockový Island Mint a trocha balkánské hudby dorazí s kapelou Yamaha oriental. Každý rok také zasazujeme do dramaturgie důležitou událost pro naše město. Minulý rok jsme sázeli dub s cílem vysadit dalších 150 do historické pozice na jaroměřské bažantnici, na místo, kde před 150 lety stálo 700 dubů a byly vykáceny za účelem zřízení fondu ke kulturním a jiným potřebám. V letošním roce považujeme za zásadní výročí 650 let od první písemné zmínky o školství v našem městě. Plánujeme součinnost s místními školami, pro které dovezeme do Městského divadla profesionální představení, nicméně výsledek spolupráce bych ráda nechala jako překvapení.

 

Obnova josefovského opevnění získala na sklonku loňského roku cenu Národního památkového ústavu Patrimonium pro futuro. Před pár dny jsme přinesli tiskovou zprávu, že se chystá rozsáhlá revitalizace josefovské pevnosti. Máte jako ZUŠ s tím spojené nějaké plány, sny a vize?

Vlastimil Kovář: Myšlenka revitalizace tzv. „čtvercáků“, obrovské budovy čtvercových kasáren, přišla už před několika lety. Možnost zachránit jedinečnou součást josefovské pevnosti navrhl sám Královéhradecký kraj. K hledání vize, jakým způsobem oživit prostor kasáren, byli pozváni nejprve zástupci z kulturní oblasti města, později celá veřejnost. Nápadů se sešla obrovská kupa a i naše ZUŠka několika přispěla.

Případné nové prostory by pomohly s tím, že nám současná školička začíná být malá. Zároveň by pro svou specifičnost otevíraly další možnosti využití ve výuce všech uměleckých oborů školy. Naše soubory pořádají často víkendová soustředění a ono je sice spaní ve škole vždycky jedinečný zážitek, ale pokud bychom měli kvalitní zázemí ve „čtvercácích“, bylo by to ještě lepší. Také bychom mohli pro Literárně dramatický obor, který patří mezi nejlepší u nás, mít odpovídající zázemí s divadelním prostorem a se skladem kulis, loutek. Protože všechny kulisy si naši dramaťáci vyrábějí v rámci výuky, mohli by mít i opravdové dílenské zázemí. Ve výtvarném oboru, který sdílí jednu učebnu, bychom mohli mít učebny zvlášť pro plošnou tvorbu, zvlášť pro sochařinu, keramické studio a ještě k tomu učebnu pro počítačovou grafiku. A také výstavní prostor by se nám hodil. Všechny tyto oblasti se na naší zušce vyučují a vězte, že srovnat je do jedné místnosti je často velmi těžké.

A hudební obor, kde funguje řada souborů, zaplňuje náš koncertní sál do poslední minuty. Kdybychom mohli mít zkušebnu zvlášť pro sbor, zvlášť pro velký dechový orchestr a big band, ale také smyčcový orchestr a zkušebnu pro rockové kapely – to by bylo jedinečné. Každý ze souborů totiž pro svoji práci potřebuje odlišně vybavený prostor, především co se týká akustického nastavení. Také bychom mohli mít učebnu – nahrávací studio, která by sloužila nejen pro potřeby zušky, ale mohl by se v ní vyučovat předmět elektronické zpracování hudby. Prostory by mohly ožít nejen výukou, ale i akcemi, koncerty, představeními, festivaly, výstavami pro veřejnost. Tím vším by bylo možné velkorysý objekt kasáren naplnit a oživit. A zabralo by to jeho nepatrnou část. Takže plány, sny a vize máme.

 

Festival Jařinec pořádá Kolegium hraběte Šporka. Spolek byl založen jako občanské sdružení v říjnu 2008 s cílem podporovat rozvoj kulturních a uměleckých aktivit mládeže v Jaroměři a okolí a získávat granty a finanční příspěvky, o které nemůže žádat základní umělecká škola. Asi největší akcí, kterou uspořádal, byl mezinárodní projekt nastudování dětské opery Brundibár Hanse Krásy a Adolfa Hoffmeistera v roce 2009, tedy před patnácti lety. Můžete přiblížit aktuální činnost spolku?

Vlastimil Kovář: V každém školním roce jsme pod hlavičkou Kolegia, které funguje při ZUŠ F. A. Šporka, Jaroměř, uspořádali několik akcí. Spolek totiž může realizovat akce, které jsou mimo možnosti zušky. Byli jsme třeba s žáky na velkém projektu v Turecku, vystupovali jsme v Albánii, také v rumunském Banátu. Tradičně na podzim jsme pořádali jazzový minifestival JAZZOMĚŘ. V současné době tvoří páteř činnosti aktivity spojené s pořádáním multižánrového festivalu Jařinec, které se začínají rozprostírat nejen na dny, kdy festival probíhá. Jednou z nich je projekt ke znovu osázení Dubiny, místa, z něhož byly před desítkami let pokáceny desítky vzrostlých dubů a prostředky z jejich prodeje potom město investovalo do jaroměřského školství a kultury. A byla to dobrá investice. Tak ji chceme naší činností za pomoci ostatních aspoň trochu vracet.

 

www.zus-jaromer.cz

Kolegium hraběte Šporka | Facebook

 

 

Podcast Místní kultury /s Vladimírem Justem, teatrologem a publicistou

PRAHA-ČR: Přednášky profesora Justa začnou v novém semestru určitě v náhradních prostorách. "Přímo pod okny mé posluchárny se studenti schovávali na římse," vzpomíná Vladimír Just na loňskou tragickou událost na FF UK v Praze. "Střílelo se právě v našem patře. Já jsem tam tou dobou nebyl, protože jsem zmeškal schůzku, ale byli tam moji kolegové a kolegyně." V podcastu Místní kultury připomene profesor Just hrdinství Tomáše Hercíka, který varoval před střelcem a riskoval při tom vlastní život. Řeč ale bude i o běžném životě fakulty, výuce na katedře  divadelní vědy FF UK a o Justových studentech. Dostane se i na floskule, teatralitu politiky nebo divadelní inscenace, které inspirovala naše současnost.  

Autor článku: 
Hana Soukupová

 

Poslouchejte nás také na:
Google Podcasts Logo Anchor.fm Logo Spotify Logo Apple Podcasts Logo Amazon Music Logo RSS Logo

Listen on Google Podcasts

Srdcaři / Barbora Urbanová z iniciativy Pod svícnem

ČR: Energická usměvavá poslankyně za STAN Bára Urbanová tvoří polovinu dvojice s Michaelou Studenou. Obě mladé ženy společně založily ve svém volném čase iniciativu Pod svícnem a natáčejí střídavě podcasty s oběťmi domácího násilí, které se postupně objevují na serveru Novinky. Jejich sledovanost je překvapivě obrovská a loni za ně získaly ocenění Nejlepší podcast roku. Smyslem jimi založené iniciativy je odtabuizovat toto téma a přitáhnout k němu pozornost veřejnosti. Ale nejen to. Obě by byly rády, kdyby jejich iniciativa Pod svícnem (kde je nejvíc tma) přispěla i k legislativním změnám, a dokonce i k posunu vnímání této problematiky jak obecnou, tak odbornou veřejností. Protože tam je začátek všeho.

Autor článku: 
Martina Fialková

Jen ta civilizace přežije, kde je naděje na spravedlnost

Podcasty jsou obecně poslední dobou velice populární. Vytvářejí je různá média, kulturní instituce nebo známé osobnosti, jsou zaměřené na vzdělávání, kulturu, bývají spíš příjemné na poslech. To svým tématem Pod svícnem není. Čím si vysvětlujete ten zájem? Myslíte, že vás poslouchají i jiní lidé než ti, kterých se nějak domácí násilí týká, ať už osobně nebo profesně?  

Myslím, že jsou to všichni, které ta problematika zajímá. A jsem moc ráda, že nás poslouchá odborná veřejnost. A to je asi i důvod, proč to ocenění „Podcast roku“. Myslím, že jsme dost přispěly k tomu, že došlo k destigmatizaci obětí. Že si najednou uvědomují, že oni nejsou ti špatní, že naopak je to ten násilník a agresor, a oni se nemají za co stydět, a proto mohou i vystoupit z anonymity, pokud chtějí.

 

Musím se přiznat, že některé výpovědi, které jsem si poslechla, ve mně vzbudily téměř až fyzickou reakci a vyvolaly pocit hrůzy a děsu, čeho je člověk schopen vůči svým nejbližším. Nic ani vzdáleně podobného jsem dosud kolem sebe nezaznamenala a nejsem asi moc otrlá. Kde vy jste se osobně s domácím násilím setkala poprvé? Bylo to někde blízko, že vás to vyprovokovalo k založení Pod svícnem?  

Ne, to ne, ale už před více lety jsme si s mou dnešní kolegyní Míšou Studenou, tehdy jako kamarádky, psaly o tom velmi smutném případu utýraného malého chlapečka. Jmenoval se Mareček, byl z Loun, a byl to hodně medializovaný případ. Ona byla tehdy těhotná, takže se jí to velmi dotklo, byly kolem velké emoce. A já, když jsem kandidovala do poslanecké sněmovny, dala jsem si téma domácího násilí jako jedno ze svých priorit. Mám ráda složitější témata, která z mého pohledu nikdo neřeší. Řešit například odpady je taky dobrá věc, ale celkem vzato, administrativně jednoduchá. Kdežto řešit domácí násilí – to se týká hned několika ministerstev. A když jsem se pak poslankyní stala, řekly jsme si s Míšou, že teď už se do toho opravdu můžeme dát. Ale nečekaly jsme samy, k jakým informacím se dostaneme, jak závažný ten problém je. Když jsme si jako první věc nechaly zpracovat průzkum, zjistily jsme, že se domácí násilí týká kolem 20 % lidí. 

 

To je opravdu vysoké číslo, ale přesto si myslím, že ve svém okolí o ničem takovém nevím. Nebo je to tak dobře skryté…

Můžete mít štěstí, ale i já jsem byla překvapená, když jsme se tématem začaly zabývat, co se objevilo. Například jedna z mých nejlepších kamarádek, které doma jeden z rodičů ubližoval, až z toho měla modřiny. Já jsem je tehdy viděla, ale nikdy by mne nenapadlo, co za nimi bylo. Jsou lidé, kteří to neřeknou nikdy, jsou jiní, kteří se svěří. A to nejdůležitější pro ně je ta první odpověď. Kohokoli, komu to řeknou. A pokud zní „nevěřím ti“, což je jasná bagatelizace toho problému, nebo pokud daná osoba sice vyslechne, ale neprojeví zájem o problém, je to pro tu oběť jen další trauma. Ten člověk musí slyšet, že jsme tu pro něj, že ho neodmítneme, když už se odhodlal svěřit.

 

Kolik podcastů Pod svícnem jste už natočili?

Bude jich už kolem 50, ale nejsou to jen podcasty s obětmi domácího násilí, kterým my říkáme hrdinové, protože když to násilí dokážou přežít a ještě se takto veřejně o své zkušenosti podělit, tak hrdiny opravdu jsou. Děláme podcasty i s odborníky v této oblasti.

 

Nejsou si v tom množství příběhy už příliš podobné? Nacházíte stále ještě nové varianty mezi těmi smutnými případy?

Ano, člověk je tvor kreativní, a samotnou mne často překvapí, v co všechno se to zlo u někoho dokáže vyvinout. Hodně tam funguje transgenerační přenos, a to chceme naší aktivitou vysvětlit. A proto je potřeba s tím bojovat. Děti nemohou vyrůstat v tyranizujícím prostředí, protože si z toho odnesou, že to budou dělat taky, nebo si v dospělosti najdou partnera, který jim bude násilí tolerovat. Jsou to opakující se vzorce, které je těžké artikulovat, ale vidíte je tam. Často ti pachatelé měli také sami špatné dětství.

Domácí násilí, jak popisují odborníci, nezačne tím, že je někdo fyzicky silnější nebo v něčem zdatnější. Začne to tím, že dojde k nerovnováze moci. Pachatel se snaží tuto nerovnováhu pořád prohlubovat, obnovovat. Snaží se tu oběť dostat „pod sebe“. Neustále toho druhého ponižuje, deptá. Někdy je to rychlé, než přijde první rána nebo zákaz kamarádky, někdy do toho patří stalking, někdy to dojde i do sexualizované formy, vynucování sexu i znásilnění – ale někdy to trvá třeba i pět let, než toto násilí přestoupí nějakou mez, kdy se oběť´ rozhodne se svěřit. Ale často se oběť nesvěří vůbec. A to potřebujeme změnit.

A pak u dospělých jsou také vztahy, kterým někteří říkají „Itálie“. Lidé v tom sice někdy dokážou žít, ale musíte rozlišovat jemné nuance, jak takový vztah funguje. I v tom najdete toxické vzorce. Např. paní docentka Čírtková, respektovaná viktimoložka (viktimologie – věda o obětech trestných činů), často mluví o tzv. párovém násilí, kdy oba po sobě házejí nádobí, křičí na sebe. Ale jenom jeden z nich přesáhne nějakou míru, že řekne tomu druhému něco, co ho nejvíc bolí. A to je právě to nejhorší, když váš partner použije to nejintimnější, co spolu sdílíte, proti vám.

 

Ale pak musí ten druhý sebrat odvahu něco s tím udělat. Protože bud’ si to necháte líbit, nebo ne.

Kolikrát to není o odvaze, ale spíš o nástrojích. Protože oběti, které někdy celý život žijí v tom, že jsou k ničemu, neschopné, když jim třeba snižovali sebevědomí už rodiče, tak ten nástroj k odporu nemají. A to pak ten partner využije.  

 

Možná, jak říkala už vaše kolegyně, nejde jen o ten moment rozhodnutí od takového partnera odejít, ale uvažovat také, co přijde potom. Protože to často ta oběť nemá rozmyšlené, nezvládá to, a její situace se po takovém rozchodu ještě zhorší – psychicky i ekonomicky. A tam vy se snažíte pomáhat, to sebevědomí napravovat, poskytovat odborné rady….

Ano, je to tak. My se snažíme vysvětlovat veřejnosti i těm postiženým, co je domácí násilí a ukazovat na konkrétních příbězích. Já si obrovsky vážím lidí, kteří nám svůj příběh – při všem, co mají za sebou, svěří proto, aby se to jinému nestalo. Ale zjišťujeme, že nejen musíme ty věci ventilovat v médiích a ukazovat příběhy. My musíme také vysvětlovat, co se stane nebo může stát potom, a nabízet i následnou pomoc. Protože této pomoci v krizových situacích tady moc není nebo nefunguje, není rychlá nebo dostupná.

 

Abychom tento rozhovor také spravedlivě vyvážili, musím se zeptat: Obracejí se na vás i muži? I oni se jistě někdy stávají oběťmi.

Ano, samozřejmě. Často to nemá sexualizovanou, ale ekonomickou formu. Například manžel přišel o práci, manželka mu to neustále předhazuje a nedává mu žádné peníze, ani na jídlo. On se pak stydí jít kamkoli, nemůže za nic zaplatit, takový příběh tu byl. Ten muž v podstatě živořil. A pak jde o druhou skupinu mužských obětí, a to je bohužel ta sexualizovaná. Trauma zneužívání chlapce z dětství například vedoucím na táboře. V podcastu máme i příběh zpěváka Radka Bangy, velice komplexní a zajímavý. Pro muže je jakékoli domácí násilí velká stigmatizace a já naprosto chápu, proč se svými příběhy nechodí na veřejnost. Je tedy pravděpodobné, že těch mužských příběhů je daleko víc, protože muži se automaticky považují za silnější pohlaví. Ti, co se přihlásí, tvoří zlomek.

Ona ta dvě pohlaví, tím, co dnes ve společnosti znamenají, mají různé problémy. Pro ženy už to není taková stigmatizace a jejich problémy se tolik nebagatelizují, jako to bylo dříve. Ale kvůli ustálenému pohledu společnosti, že žena přece „má vařit tu večeři, nemá být hysterická, má být manželovi po vůli“, je pro ně složitější, se z kolotoče domácího násilí dostat. U mužů není možná tak složité se z problémů dostat, protože se na ně nepohlíží tímto pohledem. Ale naopak je pro ně složitější říct nahlas, že se jim něco děje. Protože pak získají razítko, že jsou neschopní.  

Ten problém je ale stejně závažný. A pak jsme zase u toho, že máte-li problém, jdete vždy jako první za někým blízkým: Za kamarádkou, kamarádem, někým z rodičů… a ten první kontakt je obrovsky důležitý, protože na jeho reakci nejvíc záleží.

Člověk, kterému se takto někdo svěří, a je prvním kontaktem, by ale neměl hned radit: tak se odstěhuj! Musí se počítat s tím, že to vždy nějakou dobu trvá, než se oběť rozhodne – a i další kroky je třeba promýšlet.

 

Dá se říci, že je už i vidět nějaký konkrétní efekt vaší iniciativy Pod svícnem?

Snažíme se opravdu dostat do zákonů, co je z tohoto hlediska potřeba: Například do zákona o domácím násilí jsme prosadili definici tzv. znásilnění z podstaty.

Dnes to je tak, že dojde-li k sexuálnímu násilí na dítěti do 15 let, systém to může vyhodnotit buď jako pohlavní zneužití, za které padaly často pouze podmínky, nebo za znásilnění, za které už hrozí vyšší tresty nepodmíněné. Ale velmi často se v trestním řízení stávalo, že ten čin byl kvalifikován pouze jako pohlavní zneužití. My jsme ale prosadili, že do 12 let věku dítěte bude jakýkoli sexuální styk s dítětem vždy vyhodnocen jako znásilnění, a tedy trestán vyšší sazbou. Už tedy nebudou padat ty podmínky. (Původní návrh Ministerstva spravedlnosti obsahoval jen hranici 5 let věku.)

Druhá hmatatelná věc, kterou nyní protlačujeme do zákona, je definice domácího násilí. Co to přesně je. A iniciativa Pod svícnem a její příběhy tomu výrazně pomáhají. Protože při jakémkoli civilním sporu (rozvodové řízení, péče o děti…) s člověkem, který vás týral, nebylo dosud nikdy přihlíženo k tomu, že na druhé straně sporu je oběť. Takže soud často oběti nutil k nesmyslným věcem typu: předávat děti týden co týden člověku, který vás mlátil. Chodit na společné mediace… Prosadíme-li do občanského zákoníku definici domácího násilí, mělo by se k těmto věcem přihlížet.  

 

Z vašeho podcastu jsem si vyslechla příběh maminky, která dlouhodobě zažívá nejen šikanování partnerem, s nímž je již v rozvodovém řízení, ale navíc také doslova šikanu ze strany instituce. A zažívá přesně to, co zmiňujete. Je soudem nucena vyhovovat v předběžných opatřeních, které stanovil ohledně partnerova styku s dětmi, ale prakticky ji tato předběžná opatření uvrhla do ekonomické bezmoci a závislosti na rozmarech partnera, který ji předtím psychicky dlouhodobě týral a prostřednictvím soudních rozhodnutí v tom pokračuje.   

To se stává docela často. Odchodem od násilníka, odstěhováním, únikem od něj, se oběti vlastně samy uvrhnou do situace, kdy jsou nucené pak s ním nadále kvůli dětem a rozvodu jednat a tím vznikají další a další problémy. Případ této maminky je ale ještě jiný, ona se navíc brání nejen proti psychickému týrání a vydírání svým bývalým partnerem, ale brání se i rozhodnutí soudu, který bohužel nepřihlížel k posudkům nejrůznějších odborníků, přestože je měl k dispozici.

 

Jak je vlastně možné, že k tomu soud nepřihlíží?

To, s čím bojujeme, je tendence, kdy lidé, ale i stát a soudy pohlížejí na oba účastníky řízení jako na vyrovnané. Ale oni od začátku nejsou. Ta oběť je od začátku v jiném postavení, „pod“ tím pachatelem. Hledáme racionalitu v naprosto iracionálním chování. Já nikomu nevyčítám, že si třeba nenastuduje psychologii oběti a pod.. Ale vyčítám, že se tu nedodržují zákony. A pokud je někdo například obětí znásilnění, podle zákona o obětech trestných činů je takzvaně zvláště zranitelnou obětí, a musíme na ni takto nahlížet a s tím člověkem takto zacházet, dokud se neprokáže opak. Nelze na ni nahlížet stejně jako na toho druhého vedle ní, ona mu není rovna, je to násilníkova oběť.

Jde tady především o změnu v náhledu, o kterou se všemi kroky snažíme. Tu změnu nenapíšete do zákona, ale musíte ji prosadit v mnoha směrech, profesích, u všech lidí, kteří se těmito problémy zabývají. U policie, soudů, státních zástupců, na OSPOD (orgán sociálně právní ochrany dětí). Už to částečně probíhá, ale funguje to velmi pomalu a závisí to velmi i na změně veřejného mínění. Takže když mám například kamarádku, jejíž manžel pracuje u policie, a mluvíme spolu o těchto věcech, ona to může předat dál. A podobně v dalších směrech. Lidé v těchto profesích musí také mít zájem se vzdělávat (např. u soudců je vzdělávání pouze dobrovolné podle zákona.)

 

V minulých dnech otřásl veřejností případ otčímem dlouhodobě znásilňované dívky Aničky. Pachatel byl nejprve odsouzen k trestu odnětí svobody na tři roky, ale odvolací soud rozsudek změnil na podmínku. Dívka má zničený život a to, že pachatel by téměř nebyl potrestán, jí určitě znovu se postavit na nohy nepomůže. Znovu se ptám, jak se vůbec něco takového může u soudu stát – a kdo s tím může ještě něco dělat?

(Tady je na místě zmínit, že vy osobně jste prostřednictvím vaší iniciativy Pod svícnem zorganizovala tu velmi úspěšnou sbírku pro Aničku, aby měla alespoň finanční prostředky nutné pro léčbu, psychoterapeutickou pomoc a další existenci.) 

Konkrétně k tomuto případu, ale také obecně... Jedná se o rozhodnutí soudu druhé instance, jehož oficiální odůvodnění ještě stále neznáme. Opravné prostředky jsou velmi omezené, ale existují a všichni odpovědní je maximálně využívají. Vidíme v přímém přenosu, že to, o čem dlouhodobě mluvíme v oblasti systémových selhání ve vztahu k obětem, o tom, že systém je na straně pachatele a ne obětí, a tím jí ještě víc trápí a trestá, může mít takhle fatální následky, jakými jsou další pokus o sebevraždu po seznámení se s rozsudkem...



Jak může taková oběť vůbec získat pocit, že stát má (prostřednictvím soudu) zájem na potrestání takového hrozného činu a na tom, aby se její poničený život zlepšil?
Potřebujeme záchrannou síť. Jistotu, že se má na koho obrátit, že jí bude velmi rychle a efektivně poskytnuta pomoc terapeutů, ale taky kvalitních a v této oblasti vzdělaných advokátů, že bude mít kam jít, kde bydlet a hlavně podporu státu, aspoň pro ten začátek...

 

Neschází tedy ještě něco dalšího k tomu, aby dotčené instituce a soudy mohly konat spravedlivě?   

Je tu ještě jeden problém daný tím, že např. oproti Velké Británii, kde, pokud je někdo obětí domácího násilí a podá trestní oznámení, tak všechny procesy se dějí společně. Kdežto my máme trestní řízení a civilní spor (např. rozvod) odděleně, a ta provazba vlastně neexistuje. Nedávno jsem byla na britské ambasádě, kde jsem mluvila s profesorem trestního práva, který se tomu velmi podivoval a ptal se, jak to vlastně zvládáme. No nezvládáme…

Pokud u nás oběť násilníka nezažaluje, tak se opravdu má za to, že se jí nic neděje. A pokud zažaluje, musí mít obrovské štěstí, že policie případ neodloží pro nedostatek důkazů. Rada obětem často zní: Tak podejte trestní oznámení! Ale to je tak traumatizující! Musíte mít tu sílu na to, peníze…. A důkazy často nejsou přímé. A i když je třeba máte, tak se stává i to, že policisté například přijdou za obětí do nemocnice, kde leží se zlomenou nohou, a zpochybňují, že je to následek domácího násilí, kdy ji partner strčil ze schodů.

 

Jako poslankyně se ale jistě nemůžete zabývat jen tímto tématem. Čím ještě? 

Témata jsou předurčena tím, v jakých jste výborech. Já jsem místopředsedkyně zahraničního výboru, takže do mé práce patří i mezinárodní zpravodajovaní, komunikace s ambasádami, takže to je poměrně příjemné téma. Samozřejmě ale když dojde k něčemu takovému, jako je invaze Ruska na Ukrajinu nebo útok na Izrael, jsme v tu chvíli tím také konfrontováni. Pak se zabývám také exekucemi a insolvencemi, protože si myslím, že předlužená společnost je také velký problém. A často to i s domácím násilím souvisí. Pachatel domácího násilí může být někdo, komu se vše hroutí, kdo ztratí práci, je alkoholik, a pak týrá rodinu. A to nemusí být jen fyzicky, ale i tím, že ji zadluží atd… Ale je důležité říkat, že to stejně tak mohou páchat i na první pohled úspěšní a bohatí lidé. Není to problém jen nějaké části společnosti, je to často v osobnosti – a mluvily jsme už o generačním přenosu.

 

Projde podle vašeho názoru novela občanského zákoníku, která obsahuje vaše návrhy a je nyní před schvalováním ve sněmovně?

Někteří konzervativní politici mají pocit, že to není potřeba. Že už zasahujeme do výsostného území rodin a dostáváme se za zavřené dveře. Na tím ještě vedeme debatu, a já už začínám být trochu nervózní, aby se to ještě v tomto volebním období stihlo, protože takto jednoduchý zákon tady řešíme už dva roky. Je to podobný evergreen jako korespondenční volba. Ale věřím, že obojí se povede.

 


 

 

Barvy, loutky, Návštěva

BRNO: Do brněnského Terénu, jedné ze scén Centra experimentálního divadla, se od října 2022 chodí na Návštěvu. Hostitelka, snad bylinkářka a výtvarnice, bydlí v prostoru se zvířaty, houbami a snovými bytostmi, skřítky. Vaří barvy z květin, bylin, ovoce nebo koření a ráda maluje. Zázrak vlastního vzniku barvy vařením, louhováním, drcením z přírodnin dodává celému procesu malování úplně novou perspektivu, kterou ocení právě malí návštěvníci. Loutky se doplňují s ilustracemi v netradiční divadelní inscenaci. Jsme svědky tvůrčího setkání dvou svébytných umělců, malířky a ilustrátorky Veroniky Vlkové v roli hostitelky a loutkáře a scénografa Roberta Smolíka. Nejen o jejich brněnské spolupráci, ale také dalších samostatných projektech je následující rozhovor.

Autor článku: 
Irena Koušková

Robert Smolík
Výtvarník Robert Smolík, se věnuje především tvorbě loutek, ilustraci & scénografii. Podílel se např. na loutkách pro film Kuky se vrací a za film Čertí brko byl nominován na Českého lva v kategorii filmová scénografie. Spolupracuje s řadou divadel jako Alfred ve dvoře / Motus a souborů, např. Buchty a loutky nebo divadelní skupinou Handa Gote Researchand Development. Smolík bydlí v Jičíně, kde založil společně s Veronikou Svobodovou loutkové divadlo s názvem Škrobotník, Šlundra a Šibrová – Skupina ŠŠŠ. Momentálně působí jako odborný asistent na DAMU na Katedře alternativního a loutkového divadla.

Veronika Vlková
Umělkyně Veronika Vlková se věnuje především ilustraci knih pro děti, které tvoří ve spolupráci s výtvarníkem Janem Šrámkem. Mezi jejich poslední knihy patří oceňované To je metro čéče nebo Apolenka z modrotisku, za kterou dvojice získala cenu ilustrátor roku v Czech Grand Design, 2020. Působí v ateliéru Malba 3 na Fakultě výtvarných umění v Brně.

 

Jak byste inscenaci Návštěva popsali vlastními slovy? Dětský divák je, jak známo, upřímný a spontánní, ale také přísný soudce, jak děti na netradiční koncept reagují? Není to pro ně moc náročné na soustředění? Kolik repríz máte za sebou? Předpokládám, že každé představení je trochu jiné. Kdy si řeknete, tak dnes se to opravdu povedlo?

Robert Smolík: Nemyslím si, že je správné cokoliv popisovat, ale můžu říct, o co jsme se snažili. A to bylo vytvořit prostor pro soustředění se na tu chvíli, kdy se štětec dotkne papíru a zanechá otisk. Chtěli jsme pro návštěvníky vytvořit místo, kde by tento okamžik mohli zažít znovu poprvé. A zdá se mi, že děti i jejich rodiče na tuto nabídku reagují s vděkem a tichým soustředěním.

Veronika Vlková: Je to o jednoduchém pozorování člověka při práci, do kterého zároveň vstupují ještě jiné, tajemné nebo vtipné děje. Potvrdila se původní domněnka, že pro malé děti koukat na to, co dospělí dělají, je přirozené. Děti sedí blízko sebe, okolo stolu, kde divná hostitelka pracuje a kde samy postupně pomáhají. Vše se odehrává v tichu a pokud se ho podaří nenarušit zvuky, pak jsem většinou spokojená. Dost mě taky baví, když děti komentují, co vidí. Někdy říkají: „kdy už bude to divadlo?“ A pak na to rychle zapomenou. Repríz bylo cca 50 a pokaždé vznikne úplně jiná nálada, často se chechtáme, jindy mi všechno padá a děti se lekají, někdy je to úplně jemné, jen v úžasu. Některé děti s rodiči se opakovaně vracejí. Za nejméně povedené považuji, když pod okny CEDu byly vánoční trhy a musela jsem přetlačovat píseň Hallelujah od Leonarda Cohena.

 

Jedním z uměleckých záměrů Terénu je iniciovat tvůrčí setkání autorů performativního umění s umělci z jiných uměleckých oblastí. Návštěva je toho jistě dokladem. Svedla dohromady v autorské inscenaci scénografa v oblasti loutkového divadla a ilustrátorku knih pro děti. Terén ke spolupráci na představení pro děti oslovil nejprve Roberta. Měl jste volnou ruku, koho si přizvat? Znal jste tvorbu Veroniky už předtím? Má podle vás performativní charakter? Kdy jste se rozhodl, že to bude ono?

Robert Smolík: Tvorbu Veroniky jsem až na ilustrace neznal, ale když ji Matyáš Dlab (umělecký ředitel Terénu – pozn. red.) nabídl, jako možnost, hned jsem souhlasil. Jinak on to byl spíše můj požadavek, že chci pracovat s někým mimo divadlo, než že by to vyžadoval Terén, spíše jsme se na tom rychle shodli a stejně tak rychlá byla i domluva s Veronikou.

Ona z mého pohledu má každá tvorba performativní charakter. 

 

Umělci z různých uměleckých oborů často vzájemně nekomunikují a nezajímají se o sebe. Proč by to měli dělat? Sledujete jako divadelník výtvarníky a sledujete jako výtvarnice dění v divadelním světě?

Robert Smolík: Já si myslím, že umělci se o sebe zajímají až moc. Za sebe musím říct, že sleduji výtvarné umění mnohem víc než divadlo, což je dané tím, že divadlo nesleduji skoro vůbec.

Veronika Vlková: Aktivně sleduji hlavně okrajové projekty a tvůrce na české scéně, která je malá a kde jsme všichni docela propletení.

 

Veroniko, jak se Vám hrála hostitelka? Nemáte jako výtvarník spíše introvertní sklony? Byl to pro vás oříšek, jak tu křehkost tvoření předvést?

S účastí jsem souhlasila jen pod podmínkou, že nebudu muset hrát. Vystupuju sama za sebe, introvertně. Byla to pro mě samozřejmě výzva, a zároveň jsem ráda, že můžu zkoumat a trošku aspoň pochopit, jak to funguje, například jak moc souvisí můj klid a soustředění se soustředěním dětí a že nejde jen o to, že se udělají nějaké úkony na scéně, ale o zpřítomnění mentálního pole a obrazů tělem a o jakémsi zhypnotizování. To je dobrodružné.

 

Budete v nějaké formě spolupráce dále pokračovat?

Robert Smolík: No to bychom myslím oba chtěli.

Veronika Vlková: Pár nápadů máme.

 

Oba tvoříte ve dvojicích muž – žena. Veronika s Janem Šrámkem, Robert s Veronikou Svobodovou. Je to náhoda nebo jak vnímáte výhody takové spolupráce?

Robert Smolík: Takhle jsem o tom nikdy neuvažoval. Já asi spíš vím, že někoho k té práci potřebuju, že bez toho rozhovoru mi to nedává smysl.

Veronika Vlková: To je asi spíš náhoda. Pro mě znamená dobrá spolupráce, když vše vzniká s lehkostí, ať už je to s kýmkoli. Naše propojení s Robertem vnímám hlavně jako příklad dramaturgické geniality Lukáše Jiřičky (dramaturg CED – pozn. red.) a Matyáše Dlaba.

 

Na čem aktuálně pracujete? Co vás nejvíce zaměstnává v Jičíně, Brně, Praze nebo úplně jinde?

Robert Smolík: Připravuji inscenaci s Aničkou Klimešovou do Naivního divadla a nějaké svoje věci pro ŠŠŠ. Ale na ty nespěchám. Loni jsem dodělal Pitvu po více než šesti letech nesoustavné práce, tak asi tak.

Veronika Vlková: Už rok se snažím dokončit projekt pro děti o umělci Josephu Beuysovi. S Janem se také chystáme na knížku o skejtování. Tento týden budu dělat drobnější ilustrace do knihy o historii budovy sochařského ateliéru v Ořechovce a současných aktivitách centra pro umění a ekologii UMPRUM Kafkárna, na to se těším. Kateřina Vídenová mě oslovila ke spolupráci právě poté, co byli u nás v Brně na Návštěvě.

 

Roberte, v rodném Jičíně jste byl dlouho aktivní ve Valdštejnské lodžii, poslední roky se spolu s rodinou, přáteli a studenty soustředíte na projekt Balbineum, jehož cílem je oživení jezuitské koleje v Jičíně. Jak si v současnosti stojí?

Projekt Balbineum stále pokračuje, abych to vysvětlil, jde o snahu vytvořit udržitelný program v dlouho uzavřené Jezuitské koleji v Jičíně, letos budeme otevřeni třetí sezónu a snažíme se vytvořit místo pro odpočinek uměním a odpočinek umělců. Takže tam pořádáme dílny, rezidence a výstavy. Taky jsme začali vydávat knihy. Je to časově náročné a uvidíme, jak se to vyvine.

 

Veroniko, jste známá svými jemnými akvarelovými kresbami, ilustrovala jste řadu knih, zabýváte se také hudbou a vytváříte multimediální performance. Ráda bych se zastavila u oceňované knihy, kterou jste ilustrovala společně s Janem Šrámkem, To je metro, čéče! i Pokrok nezastavíš, čéče! Připomeňme, že Galerie výtvarného umění v Chebu hostí až do 7. dubna výstavu Vašich ilustrací ke knize. Zaujalo mě, že jste dcerou revizorky a řidičky MHD v Brně. To je minimálně krásná souvislost. Pomohlo Vám to nějak při práci na ilustracích?

Hodně jsem s postavou Karla vzpomínala na situace z mého dětství z máminy práce. Vybavovala jsem si, když jsem v létě trávila dny s ní v tramvajích a byla ohromená, jak sebevědomě jedná s lidmi a kolik je kolem toho adrenalinu. Fascinující byly také návštěvy depa nebo různí zábavní a strašidelní zaměstnanci dopravního podniku. Když máma chodila na večerní školení jeden její kolega mi kreslil zvýrazňovači z kanceláře postavičky kačera Donalda a Mickeyho Mouse. Určitě se to tam trochu propsalo. 

 

jasuteren.cz

www.ced-brno.cz

 

 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře