středa
26. ledna 2022
svátek slaví Zora

Články a komentáře

Články a komentáře

Stopy v písku / Bože, ochraňuj královnu

VELKÁ BRITÁNIE-ČR: Nedávné dvacetileté výročí, které uplynulo od premiéry prvního fimu o Harry Potterovi, znovu potvrdilo, jak moc se lidé na celém světě zajímají o anglickou historii, literaturu i anglickou kulturu. Pozornost poutá také podivuhodná symbióza britské demokracie a dědičné monarchie, jejíž tváří je už sedmdesát let Alžběta II. Velkolepé oslavy vlády své královny chystá Británie kvůli lepšímu počasí až na letní měsíce. Ve skutečnosti královna usedla na trůn 6. února roku 1952. V této souvislosti se dnes znovu objevuje otázka, zda britská monarchie není jen přežitkem. Přečtěte si názory a zkušenosti nakladatele a politologa Alexandera Tomského, který v exilu ve Velké Británii prožil jednadvacet let svého života. 

Autor článku: 
Alexander Tomský / jal

Je to už více než půl století od mého prvního nejistého kroku na anglické půdě. Přiznám se, že mi trvalo dlouhá léta, než jsem objevil pravý smysl a význam monarchie. Já znal jen pyšné princezny a popletené krále z pohádek a filmových romantických limonád. Královnu Alžbětu a jejího syna jsem registroval jen díky vzbouřeným levicovým studentům. Ti se vysmívali tradiční rodině, morálce, společenské etiketě, imperiální minulosti a monarchii považovali za přežitek. Karikaturisté se předháněli v zesměšňování královské rodiny. Pamatuji se na obrázek královny na nočníku oblečené do britské vlajky a věčně rozšklebeného korunního prince Karla s netopýříma ušima. V divadle, kině, televizi i rozhlase zrušili hymnu Bože, chraň královnu, kterou končilo večerní představení nebo vysílání. Točili se filmové komedie o potrhlých Angličanech, nepochybně monarchistech, nejznámější satirou byl Monty Pythonův létající cirkus. Postupně se z úšklebku stala smrtelně povinná politická „korektnost” považující minulost za hnus a britskou koloniální říši za největší zločin v dějinách lidstva. Budoucnost státu měla být multietnická a multikulturní, jako je lidstvo, a předvojem lidstva měla být právě Evropská unie. Nezapomínejme, že tenkrát došlo ke generační výměně. Za normálních okolností by změna nebyla tak drastická, ale otcové a dědové mých kolegů prohráli impérium i svůj tradiční svět. Není divu, že mi v té revoluční atmosféře konstituční monarchie připadala jako zbytečný přílepek k demokracii, jako prapodivný relikt minulosti. A přesto neviditelná moc dějin a sláva tisícileté ostrovní tradice nakonec zvítězila.

Po studiu jsem tři roky pracoval ve stavebním průmyslu a měl jsem příležitost pozorovat, jaký pozoruhodný vliv má onen čistě formální status královny, který Walter Bagehot, slavný odborník na nepsanou ústavu, kdysi nazval „dobře uváženou nečinností”. Tak jako každý patriotismus, který neupadl v bombastický šovinismus, je i ten anglický velice stydlivý a nerad mluví o lásce k vlasti. Pochopil jsem, že živé apolitické zosobnění státu v osobě královny, jedním slovem majestát, znamená něco hlubšího než pouhý konstituční formalismus. Naivně jsem se kdysi – naštěstí soukromě – zeptal, jak lze sloučit úctu k dědičné monarchii, tedy k privilegiu pouhého narození, s demokratickou, rovnostářskou a občanskou společností. Soused cosi zamumlal a po chvíli váhavě vykoktal něco jako: „No víte, je to jistota, taková stabilita, nepřipadá vám, že ten francouzskej volenej prezident je komediant? A půlka národa, co ho nevolila, ho nenávidí. Za pár roků si na něj už nikdo ani nevzpomene.”

V tu chvíli jsem si vybavil, kolikrát jsem v anglických domácnostech viděl nad krbem hrneček s různými jubilejními, korunovačními nebo svatebními portréty královského páru. Jednou mi stařenka od vedle vyprávěla nějakou příhodu ze života a mimoděk poznamenala, že to bylo tenkrát, když královna slavila stříbrné výročí svatby. Pochopil jsem, že se ti alžbětinci vztahují ke královským narozeninám, výročím, křtinám a slavnostním pohřbům, neboť události ze života královské rodiny článkují i jejich prožitek doby na rozdíl od pouhé politické pěny dní. A kolik radosti okázalé královské ceremonie přinášejí do jinak chmurných zpráv. A kolik barev pod věčně olovnatou anglickou oblohu.

V dětských kvízech se objevují zábavné otázky, která osoba nepotřebuje pas, jak se nazývá jediný nejmenovaný stát na poštovních známkách světa. Kdy má královna narozeniny – v dubnu, nebo v červnu? Státní svátek královských narozenin se kvůli počasí slaví za každého panovníka ve stejný den. Děti už ze školy vědí, že bez královny by se v Británii život zastavil. To ona jmenuje premiéra i vládu, „otevírá” parlament a vyhlašuje vládní program, to u ní jednou za týden povinně sedává premiér a nechává si v přísném utajení radit. Jejího veličenstva je vláda i opozice. Je hlavou státní církve. Zvláštní, že od doby nešťastné občanské války v sedmnáctém století, kdy krále popravili, si Angličané republiku tak absolutně vtělili do ryze formální monarchie. A ovšem nejen státní pošta, soudy, galerie, univerzity či nemocnice mají přídomek monarchie – královská je i společnost zahradníků, královské jsou různé spolky, charity, organizace i památné rozložité duby. Královský totiž znamená nejen anglický nebo britský, ale i starý, milý a osvědčený.

Politické reformy se často chlubí návratem do minulosti, dnes například obnovou tradičních gymnázií nebo vystoupením z Evropské unie. Neboť jen to, co je staré, je skutečně milované, tak jako můj starý přítel či má stará škola. Slyšel jsem i spojení moje stará dívka, „my old girl“, tak jako se kdysi na Moravě říkalo má „starodávná milá“. Zatímco my si připíjíme na zdraví a mnoho let spokojeného života, konzervativní Angličané se ohlížejí a přejí si hodně šťastných návratů a vznášejí přípitek královně. A ona, na rozdíl od mrtvých královských klenotů, je živým zosobněním tisícileté národní kontinuity. Je také příkladem veřejné etikety a nepřímo politiky vybízí ke zdvořilému chování. Královna je apolitická, je majestátem státní moci, tak nějak jako živá socha. A kdo viděl film Královna, musel obdivovat to ohromné odhodlání a sebezapření této křehké a stále usměvavé ženy v tak náročné ceremoniální roli. Dokázala být osobní i odosobnělá.

Budoucnost krále z boží milosti je dnes samozřejmě nejistá. Nejspíš vždycky bude záviset na osobních kvalitách nositele koruny. Miliony přistěhovalců a jejich dětí se dnes ovšem nepovažují za součást britského národa a jejich počet rapidně stoupá. Téměř nikdy nepotkáte pákistánskou nebo černošskou rodinu na návštěvě hradu nebo zámku. Nemohou uctívat slavnou minulost, na níž se jejich předci nepodíleli. Zatím však ještě většina šťastných ostrovanů holdem královně obnovuje svůj slib, že patří do jedné rodiny mrtvých, živých i budoucích. Jen národ, jenž uctívá své velikány a svou slavnou minulost, může mít budoucnost.

 

Zdroj: Lenka Jaklová, Věčná vzpoura v srdci konzervativce (nakl. LEDA 2021)

 

Maska klepny, hlava koně, ale také Shreka nebo Krampuse – Ruční výroba masopustních masek v Zákupech (II)

ČR: Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR aktuálně čítá 30 položek. V předchozím díle jsme vám představili tu s pořadovým číslem dvacet – Ruční výrobu papírových masopustních masek v Zákupech, která byla v prosinci roku 2017 na návrh Národní rady pro tradiční lidovou kulturu zapsána na tzv. „národní“ seznam. V dnešním pokračování se od nominace zákupských masek na prestižní listinu posuneme dál. Naším průvodcem bude tentokrát přímo Ing. Zdeněk Rydygr ze zákupské společnosti PVO, poslední v Evropě, která masky tradičním způsobem vyrábí.

Autor článku: 
Irena Koušková

Oslovili jsme nositele statku, Ing. Zdeňka Rydygra, jednatele PVO s.r.o. (Papírenská výroba a obchod)

„Papírenská výroba v Zákupech trvá nepřetržitě od roku 1884 a je po papírně ve Velkých Losinách nejstarší produkcí u nás. Je také jedinou a poslední svého druhu v Evropě, neboť všechny podobné zahraniční společnosti skončily činnost kvůli levnému čínskému dovozu do Evropy po roce 2000.“

 

Jak dlouho se zabýváte výrobou masopustních masek? A od kdy v roli majitele firmy?

Pocházím z Hradce Králové, zde jsem absolvoval střední průmyslovou školu a pak vystudoval Vysokou školu strojní a textilní v Liberci, dnes Technickou univerzitu v Liberci. Když jsem vracel v roce 1980 podklady na diplomovou práci na téma „Skladové hospodářství OPMP Mimoň – závod 216 Zákupy“, nabídl mi tehdejší vedoucí provozovny Jaroslav Kopp práci a v brzké době podnikový byt. Považoval jsem to tehdy za vtip. V porovnání s výstavným Hradcem Králové, Kotěrovým „salónem republiky“, působily Zákupy tehdy plné sovětského vojska všedně a šedě. Ale stalo se, dostali jsme podnikový byt 2+1 v paneláku v České Lípě a začal jsem v roce 1981 pracovat v Heldovce jako strojní technik. V roce 1986, po odchodu vedoucího provozovny Jaroslava Koppa do papíren v Hostinném, mne jmenovali do funkce vedoucího po něm. Po nezdařeném přímém prodeji továrny do německých rukou ministerstvem pro státní privatizaci šla Heldovka do dražby, kde ji v roce 1994 koupila společnost PVO s.r.o., jež ji vlastní dodnes. S tím rozdílem, že nás bylo na počátku pět společníků a dnes, po osmadvaceti letech, je to malá rodinná firma. Do roku 2000 jsme vyváželi velké objemy do Holandska. Pak sem Evropská unie vpustila Čínu s jejími dumpingovými cenami a my se rázem ocitli v situaci, že tu Číňané prodávali lampiony, serpentýny a další výrobky za cenu, za kterou jsme u nás nekoupili ani materiál na tyto výrobky. Museli jsme přeorientovat výrobu na kooperace a produkci reklamního zboží, padal export, neboť se řízeně zvyšovala minimální mzda a rostly ceny vstupů.

 

Navazujete ve své činnosti na První rakouskou továrnu na patentní listy a luxusní papír, založenou roku 1884 sudetoněmeckým továrníkem Eduardem Heldem. Čím vás inspiruje?

Helda a jeho rodiny si vážím proto, že ač pocházel z chudých poměrů (otec zedník, matka chovala kozy a vyráběla z jejich mléka sýry), vybudoval největší firmu na vánoční a masopustní zboží v Rakousku-Uhersku. Za první republiky měl 360 zaměstnanců a 6 obchodních zástupců v Evropě, dodával do USA i Indie. Rád bych se ho třeba zeptal, co říká dnešní situaci a „Green Dealu“.

 

Výroba masek se udržela i v době, kdy jste pod Severočeskými papírnami vyráběli miliony mávátek a lampionů. Jaký sortiment převládá dnes?

V současnosti tvoří původní výroba včetně masek asi čtvrtinu až pětinu produkce. Abychom ekonomicky přežili, většinu výroby činí zakázky na reklamní zboží a kooperace. Vloni jsme třeba dělali v největší zakázce průhmaty na papírové pytle na ekologický odpad do Švédska a myslivecké reklamní klobouky pro Lesy České republiky s.p. Vyrábíme i nejrůznější krabičky pro malé firmy a živnostníky. Část areálu také pronajímáme.

 

Kolik masek ročně vyrobíte? Kdo jsou vaši odběratelé? Změnilo se u vás v tomto směru něco po zápisu na Národní seznam?

Ročně vyrobíme několik tisíc masek, více je polotovarů, tzn. bílých masek pro dílničky a akce. Odběratelé jsou obchody, sdružení, školy. Hned po zápisu do seznamu se u nás objevila některá média, poskytovali jsme interview nejrůznějším časopisům, točila zde televize (Láďa Hruška) a nyní v lednu nás čeká „Hobby naší doby“ s Jiřinou Bohdalovou. Skutečnost je taková, že o nás lidé a média více vědí po zapsání na seznam, ale finančně nás stát podporuje minimálně. V covidové době přežíváme − zvládáme firmu udržet jen díky rodinné soudržnosti.

 

S vlastním zápisem na Národní seznam je spojena nejen zasloužená prestiž, ale i možnost prostřednictvím nejrůznějších dotačních programů čerpat finanční prostředky na propagaci či podporu vzdělávání další generace. Jak jste v těchto žádostech úspěšní?

Vzhledem k tomu, že jsou naše výrobky “na seznamu” regionálních výrobků Libereckého kraje, můžeme žádat o dotace určené těmto výrobcům. Úspěšně jsme tak získali stotisícovou dotaci na opravu strojů a dotaci v řádech desetitisíců na propagaci. U těchto dotací je standardní, že 70 % je příspěvek ze státního rozpočtu, 30 % si hradíme ze svých prostředků. Pravidelně nám také poskytuje dotaci město Zákupy ve výši okolo 20 tis. Kč ročně. Tyto finanční podpory jsme však získávali i před zapsáním na Seznam nemateriálního kulturního dědictví. Nemáme pocit, že by nám prestižní zápis na seznam "otevřel dveře" k dalším grantům. Politika státu nebyla až doposud vstřícná k malému a střednímu podnikání a v posledních letech kraj vypisuje granty, které nám obsahově neumožňují se jich účastnit.

 

Od roku 2008 provozujete také soukromé firemní muzeum. Budete do budoucna více cílit na turisty? Co pro to děláte?

Naše soukromé muzeum vzniklo v květnu 2008 jako doplněk činnosti firmy a příspěvek ke zvýšení turistického ruchu v Zákupech. Na expozici se podílelo mimo nás a zaměstnanců mnoho dalších lidí darováním předmětů pro vystavení. Josef Stahl nám třeba věnoval pozůstalost po svém otci Antonu Stahlovi, který byl vrchním strojníkem na rakousko-uherském dreadnoughtu (bitevní lodi) Prinz Eugen.

Po několika letech jsme otevřeli další „Expozici mizejícího času“ o místních sudetských Němcích, za kterou stála nápadem i provedením členka místního DS Havlíček Ivana Urbanová s manželem. A do třetice jsme přede dvěma lety otevřeli trvalou výstavu o vzniku paradesantního vojska zde v Zákupech včetně historie letiště Hradčany u Mimoně. Muzeum jsme spojili s dílničkami (workshopy), kde si návštěvníci, především děti, namalují masky, velikonoční vejce, vánoční ozdoby nebo postaví létající draky.

Bohužel i zde nám zasadil ránu čínský virus, kdy jsme po vládním zákazu mohli až téměř po roce teprve znovuotevřít muzeum s dílničkami. Během nuceného zavření muzea jsme doplnili expozice a Ivana Urbanová vytvořila tři seskupení oblečených postav s našimi nasazovacími hlavami – masopustní průvod, karnevalový průvod a čerty a Mikulášem a andělem. V muzeu můžete spatřit několik unikátů získaných v posledním roce, které nemají ani v renomovaných muzeích. Máme třeba originální pianino z roku 1910 včetně mosazných lamp od firmy Franz Kammer, Böhmisch Leipa, jež zanikla po vypuknutí světové války, kopii Mnichovské dohody z roku 1938 nebo originální výsadkářskou blůzu – „kamuflážku“ z roku 1947 od MUDr. Iva Mráze z Blatné spolu s osobními věcmi izraelských dobrovolníků, kteří se zde tenkrát vycvičili. Obdrželi jsme také soubor obrazů, jehož autorem je bývalý ředitel Státního statku Zákupy ing. Mospan. Muzeum si získalo vlastní okruh návštěvníků doslova z celé republiky a má svou regionální perspektivu.

Náš archiv poskytl podklady pro studentské a diplomové páce několika studentům, muzeálně úzce spolupracujeme s VMG Česká Lípa, Oblastním muzeem v Děčíně a Muzeem Českého ráje v Turnově. Po dobu činnosti jsme uskutečnili desítky samostatných výstav nejen u nás, ale po celé republice a jednu dokonce v roce 2011 v Düsseldorfu.

Od června 2021 také nově nabízíme převážně pro turisty ubytování v naší secesní manufaktuře. Dva čtyřlůžkové pokojíky s výhledem na unikátní morový sloup Nejsvětější Trojice jsou umístěny v prostorách, kde žila rodina zakladatele firmy Eduarda Helda. Byli jsme překvapeni velkým zájmem o ubytování a odměnou nám byly pozitivní recenze od našich zákazníků. Manufaktura má svoji originální atmosféru a Zákupy s okolím jsou ideální pro výlety. Odkaz: www.ubytovanizakupy.cz

 

Kde se dají vaše masopustní masky koupit? Jaké typy masek nabízíte? Prodáváte také do zahraničí? O co je největší zájem?

Masky a hlavy dodáváme v celém sortimentu uvedeném na webových stránkách www.karnevalove-zbozi-masky.cz do velkoobchodů, pokud si je objednají. Berou od nás i jednotlivé prodejny. Máme také e-shop, bohužel poštovné často přesahuje cenu výrobku. Obracejí se na nás lidé s nejrůznějšími přáními, které se, pokud je to jen trochu možné, snažíme splnit. Do zahraničí jsme nejvíce dodávali hlavy, masky v poslední době výjimečně. Největší na objemy jsou klasicky čerti, andělé a Mikuláši, i když je to jen zlomek dřívějších počtů. Místo ručně vyrobených masek, a tudíž za odpovídající peníz, raději rodič zakoupí u Vietnamců čínské blikající plastové rohy za 39,90 a trochu načerní dítěti obličej. Největší jednotlivou objednávkou byly lišky pro Českomoravskou stavební spořitelnu.

 

Vyrábíte také masky na zakázku. Ocenění "Českolipský výrobek roku 2020" jste obdrželi za nasazovací hlavu Krampuse. Také zakázková výroba? Museli jste už nějakou zakázku odmítnout, protože byla rasistická, xenofobní, vulgární apod.? Držíte v maskách stálý tradiční sortiment nebo reagujete na současný vkus a poptávku i v sériové výrobě?

Krampuse navrhla a vyrobila naše výtvarnice v počtu šesti kusů, každý jiný. Jsou na skladě. Jinak jsme třeba vyráběli na objednávku tvůrců hry „Chyťte Bureše“ hlavu Babiše, pro pivovar Radegast kdysi několik hlav Radegasta, pro ČT1 hlavy pánů Svěráka a Uhlíře pro vzpomínkový pořad a další. Nejneobvyklejší byla zakázka na hlavu Minotaura. Když jsem zákazníkovi psal, že nemáme takové rohy, přišel mi záhy balík. Doslova pochodoval po stole – když jsem jej otevřel, obsahoval rohy i s kusy masa plného červů někde z jatek. Rohy skončily v popelnici, sehnal jsem pak preparované rohy z afrického buvola od jednoho lovce z Českého Dubu, podle kterých jsme Minotaura dodělali. Jinak obskurní či rasistickou poptávku jsme nikdy nedostali. Hlavy se dělají ze stávajících forem, nebo šikovností naší výtvarnice z více forem. Nové formy na masky byly jen Shrek a liška pro tehdejší ČMSS.

 

Jinak pracujete s původními sádrovými formami starými téměř sto let. Zaujalo mě, že se dříve nevyráběly pouze masky na hlavy, ale také hudební nástroje, ruce, nohy…

Stoleté formy si opatrujeme jako oko v hlavě. Před rokem 1981, kdy jsem nastoupil do tehdejšího OPMP, nechal jeden z předchozích vedoucích provozu vyvézt značnou část těchto forem na skládku. Takže třeba hudební nástroje už neexistují. Ruce a nohy se zachovaly, i obří papírová vesta. Všeobecně dříve, kdy nebyly takové možnosti zábavy, se lidé bavili jinak. Dnes, kdy máte televizi, chytré telefony a možnosti cestovat z kontinentu na kontinent, skončily lidové zábavy, maškarní plesy a zbyly jen masopusty.

 

Jak řešíte nedostupnost kvalitního papíru? Jakou trvanlivost masky mají? Jsou oblíbenější ty papírové nebo gázové?

Zhotovujeme papírové masky a obří nasazovací hlavy, z organtýnu (gázy) masky. Organtýn naštěstí vyrábí tuzemská firma, jež přežila jako jedna z mála. Před lety jsme organtýnové masky skoro více než pro tuzemský trh vyváželi do Holandska, posledních pár let Holanďané neberou. Naši čeští a moravští zákazníci preferují papírové masky. Hlav jsme před čínským virem vyráběli přes 40 ks do roka, většinou na zakázku. V roce 2018 a 19 šla téměř polovina do Francie. U nás si hlavy objednávají malá sdružení a obce, za rok třeba jednu, dvě. Hlavy mají neomezenou trvanlivost, nedoporučujeme je ale nosit za deště, i když jsou několikrát lakovány. A v certifikátu píšeme zákazníkovi, aby po celodenním nošení nechal hlavu u topení otvorem nahoru, aby se vypařila vlhkost z lidského dechu.

Další otázkou je papír na masky. Před rokem 1989 jsme brali papír z dlouhovláknité buničiny z Jindřichova u Šumperka. Po třiceti letech 95 % papírenských firem u nás skončilo a brali jsme tzv. květinový papír z Krkonošských papíren. Tehdy jsme měli jednou papír skvělý, podruhé, pokud byl ze sběrového papíru s příměsí křídového papíru, jenž je pro hladkost natírán kaolínem, úplně nanic – po něm se masky rozlepují. Když jsme dodavateli dali specifické podmínky na dlouhovláknitou buničinu, obratem napsal, že je není schopen zajistit. Dnes bereme papír z Velkých Losin a zatím nám vyhovuje.

 

Jak je to dnes v Zákupech a v nejbližším okolí s masopusty a dalšími lidovými veselicemi?

V Zákupech jsme před více než deseti lety obnovili tradici masopustu, kterou přede dvěma roky převzalo město Zákupy a poslední masopust pořádalo již pod svou záštitou. Nadstandardní vztahy máme se skanzenem v Zubrnicích, Víseckou rychtou v Kravařích, která je pobočkou VMG Česká Lípa a pořadatelem akcí ve městě Úštěk. Zde se zúčastňujeme výstavkami masopustních hlav a masek a jejich prodejem. V loňském roce bohužel i zde zasáhl lockdown kvůli čínskému viru a prodej masek na masopusty se přiblížil nule.

 

Jak vás postihla opatření proti šíření pandemie?

Třeba v roce 2019 jsme absolvovali během roku akce, na které přišlo několik tisíc dětí, které malovaly naše masky! Když stát nezvládl koncem roku 2020 a v první polovině 2021 druhou vlnu čínského viru, skončily workshopy a stát zavřel na dlouhou dobu naše hlavní odběratele – papírnictví, divadla a restaurace s hotely. Netočily se filmy, pro které jsme dodávali inventář. Dětské cestovky, které k nám vozily školáky, do jedné zkrachovaly. Obnovit původní obchod a vztahy bude velmi, velmi složité. S tím souvisí i podnikání – ono je jednoduché podnikat s jedním počítačem ve vlastní nebo pronajaté místnosti nebo s jednou dodávkou vozit zboží, než mít výrobu v areálu na strojích. Pokud jste ve vlastním objektu a v našem případě sakra velkém „brownfieldu“, tak jsou provozní náklady vysoké. Stát dlouhodobě zatěžuje malé a střední podnikatele včetně nás různými požadavky, kontrolami, revizemi, které nás stojí spoustu času a musíte je hlavně zaplatit. Kdybych se rozepisoval, co musíme vše splňovat, vydalo by to minimálně na jednu stránku.

Opatření s byrokratickou zátěží jsou a mohou být posledním hřebíčkem do rakve pro řadu hlavně malých firem. Zatím díky rodinné sounáležitosti současnou situaci zvládáme. Snažíme se nabízet kromě výrobků i nové služby a pronájmy, abychom pokryli propad tržeb. Ale pokud již existujete, vyrábíte a bojujete s konkurencí, určitě vás „potěší“ třeba zpráva, že bylo s velkou slávou 30. října 2017 otevřeno železniční spojení Praha – Yiwa v Číně a nákladní kontejnerové vlaky tuto trasu zvládnou za 16 až 18 dní. Po roce 2021 plánují Číňané vypravovat do Evropy pět tisíc takových vlaků ročně... A kdyby vám toto nestačilo, vězte, že již přes 55 % respondentů z České republiky pravidelně objednává zboží z čínských e-shopů, které do hodnoty 22 euro přicházelo celých 20 let (až do 1. 7. 2021) objednavateli z EU domů bez účtování cla a DPH (clo se platí u zásilek dokonce až od 150 euro výše)!!! Nám Česká pošta doručuje třeba masku za 80 korun v tuzemsku za cenu od 120 Kč za balíček výše a na Slovensko od 200 Kč výše.

 

Jedna z podmínek zápisu na seznam je i to, že statek nezanikne, ale bude zajištěna jeho kontinuita. Máte pokračovatele? Jaké jsou jejich plány dalšího rozvoje?

I přes úbytek zaměstnanců máme v současnosti dvě pracovnice, které proces tvoření masek od vylepení až po malování dokonale znají. Dále to záleží na poptávce trhu a jak jsem již řekl, i na chování lidí po čínském viru. Podnikání ve výrobě je bohužel dnes pro mladé riziková záležitost, do kterého se nehrnou, ani se jim nedivím. Co bude dál, ukáže další vývoj, velikou výzvou je nárůst cen energií a materiálů. Snažíme se proto, aby naše aktivity byly co nejpestřejší. Mimo výroby karnevalového zboží a práce na strojích, chceme dále provozovat muzeum, pořádat workshopy, rozšířit možnosti pronájmu a nabízet ubytovací služby, s kterými jsme začali nově.

 

https://www.karnevalove-zbozi-masky.cz/

https://www.facebook.com/karnevalzakupy/

 

Cestou na Seznam – Ruční výroba masopustních masek v Zákupech (I)

ČR: Fakt, že jsou do seznamů UNESCO zapisovány architektonické památky, je všeobecně známý. Již méně se ví, že sem patří také tradice, které skupina obyvatel pokládá za své kulturní dědictví a předává je dalším generacím. Podmínkou pro zápis do mezinárodního reprezentativního seznamu UNESCO je předchozí uvedení na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který aktuálně čítá 30 položek. Nyní vám představíme tu s pořadovým číslem dvacet – Ruční výrobu papírových masopustních masek v Zákupech, která byla v prosinci roku 2017 na návrh Národní rady pro tradiční lidovou kulturu zapsána na tzv. „národní“ seznam. Našimi průvodci nelehkou, ale vítěznou cestou na tuto prestižní listinu proto budou PhDr. Vladimíra Jakouběová z Muzea Českého ráje v Turnově a Ing. Zdeněk Rydygr ze zákupské společnosti PVO, poslední v Evropě, která masky tradičním způsobem vyrábí.

Autor článku: 
Irena Koušková

Pozn. red.: Ing. Zdeněk Rydygr se stane naším průvodcem v pokračování článku, které přineseme příští týden.

 

Pod tzv. nemateriální kulturní dědictví řadíme vedle folkloru (který představuje například lidová hudba, tanec, zpěv či vyprávění) zvyky, obřady, oblast tzv. lidové religiozity, kam spadají vědomosti a představy o člověku, přírodě a vesmíru, o nadpřirozených silách, magie, věštby, pranostiky; léčení a hygienu. V širším pojetí potom problematiku rozličných společenství, rodinných a příbuzenských vztahů, sociálních vazeb v určité komunitě nebo skupině.

 

Oslovili jsme autorku návrhu nominace, PhDr. Vladimíru JAKOUBĚOVOU, tehdejší ředitelku Muzea Českého ráje v Turnově, regionálního odborného pracoviště pro péči o tradiční lidovou kulturu v Libereckém kraji

 

Jak probíhala příprava na nominaci zákupských masopustních masek na tzv. Národní seznam? Co stálo u zrodu této myšlenky? Kdo ji inicioval?

Návrh na zapsání tohoto výjimečného kulturního statku, kterým se může pyšnit Liberecký kraj, podalo regionální pracoviště pro péči o tradiční lidovou kulturu Muzea Českého ráje v Turnově na jaře roku 2017 po předchozím zápisu výroby masopustních masek na Krajský seznam nemateriálního kulturního dědictví Libereckého kraje. To, že je technologie ruční výroby masopustních masek jedinečná a zasloužila by si být zapsána na Národní seznam, jsme si uvědomili při prvních rozhovorech s pamětníky při zpracování nominace na krajský seznam. Práce na nominaci na Národní seznam tak navázala na náš předchozí průzkum v terénu i v archivu.

Původní krajskou nominaci jsme doplnili o doklady, které prokazovaly výjimečnost této technologie výroby v rámci České republiky. Zaměřili jsme se především na podrobnou dokumentaci výrobního postupu ručního vylepování obličejových a celohlavových masek papírem nebo papírmaší do negativní sádrové formy a obličejových masek tvarovaných z organtýnu na pozitivní sádrovou formu. Popsali jsme podrobně i konečnou úpravu masek ručním malováním. V místně příslušných archivech jsme získali řadu nových materiálů a dokumentů o výrobě tohoto zboží od konce 19. století do současnosti. Podařilo se nám také zajistit další rozhovory s pamětníky, a především se zaměstnanci, kteří dnes pracují ve firmě PVO s Ing. Rydygrem. Takto zpracovaná nominace byla v roce 2016 postoupena k hodnocení NÚLK ve Strážnici.

Na základě doporučení oponentních hodnotitelů PhDr. Ilony Vojancové, tehdejší ředitelky Souboru lidových staveb Vysočina, a PhDr. Jiřiny Langhamerové, bývalé ředitelky Národopisného muzea v Praze, byla námi předložená nominace Národní radou pro tradiční lidovou kulturu v prosinci roku 2017 panu ministrovi kultury doporučena ke schválení. Schválením pana ministra se ruční výroba masopustních masek ze Zákup stala již třetím kulturním statkem z území Libereckého kraje, který je na Národním seznamu nemateriálního kulturního dědictví zapsán. (pozn. red.: jedná se o České loutkářství /2014, za Liberecký kraj/, Perličky z Poniklé /2015/, v roce 2021 přibyl čtvrtý statek – Ruční výroba skla, nominaci podalo Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou)
 

V čem je ruční výroba masopustních masek v Zákupech unikátní?

V severočeském městě Zákupy se papírové masopustní, karnevalové a vánoční zboží vyrábí od druhé poloviny 19. století. V současnosti je PVO Zákupy jedinou a asi i poslední firmou, která se v Evropě ruční výrobou tohoto zboží zabývá. Podniky či dílny, které podobnými technologickými postupy vyráběly masopustní či karnevalové masky, svoji činnost ukončily. Vlastní výroba unikátních masopustních nasazovacích celohlavových masek, celoobličejových masek a škrabošek z papírmaše a organtýnu i polotovarů masek, které si může zákazník sám domalovat, je od počátku 20. století velmi úzce spojena s konáním masopustních průvodů a mikulášských obchůzek především ve městech v severních a jižních Čechách. Výroba tohoto papírového zboží má v této pohraniční oblasti silnou tradici a je spojena s někdejším působením německého obyvatelstva.

Znalost výroby papírového zboží si s sebou do Čech z německé papírny přinesla Antonie Heldová, manželka zakladatele firmy Eduarda Helda. Ta zahájila výrobu v roce 1884 jako První rakouská továrna na patentní listy a luxusní papír (Erste österreichische patehenbrief und luxuspapier-fabrik). Největšího rozkvětu dosáhla ve 20. letech 20. století, kdy výrobu řídil Eduard Held mladší. V té době už měla pobočky ve Vídni, Budapešti a v Záhřebu, které vyráběly a nabízely vedle papírenského zboží i papírové vánoční ozdoby, masopustní masky, girlandy, konfety a podobné zboží. Firma prosperovala až do konce 2. světové války. V roce 1949 byla znárodněna a postupně začleněna do n. p. Severočeské papírny, v roce 1951 do n. p. Děčínské papírny. V roce 1960 se závod stal součástí Okresní podniku místního hospodářství v Mimoni. Podle zprávy ČTK závod v polovině 60. let produkoval na 160 tis. karnevalových masek a nasazovacích hlav, 190 tis. škrabošek a 800 tis. papírových čepic. V roce 1994 byl závod privatizován.

Od roku 2005 se majitelem společnosti Papírenská výroba a obchod (PVO) Zákupy stal Ing. Zdeněk Rydygr. Jeho snahou je, aby se charakter výroby masopustních masek neměnil, aby výroba probíhala stále stejným, kompletně rukodělným způsobem. Společnost PVO s.r.o. tak kontinuálně navazuje na původní rukodělnou výrobu papírových masek firmy Held. Působí ve stejném objektu, k hotovení masek využívá původní sádrové formy z počátku 20. století, které se panu Rydygrovi podařilo zachránit před likvidací. Nové formy vytváří ojediněle na zakázku nebo podle původních typů ve spolupráci s výtvarníky. Pracovní postup se od počátku výroby nezměnil, probíhá stejným způsobem jako před více než sto lety. 

 

Čemu bylo třeba v nominačních podkladech věnovat nejvíce péče?

Při zpracování nominačních podkladů jsme se snažili především podrobně popsat tradici této rukodělné výroby v místním prostředí. Zpracovali jsme podrobně historii výroby masopustního a karnevalového zboží v Zákupech od roku 1884 do současnosti, hodně jsme se věnovali jednotlivým technologickým postupům. Velmi nám v tom pomohl pan Ing. Rydygr, který se nezabývá pouze výrobou a prodejem svého zboží, ale také historií nejen svého podniku, ale celého města. Hodně informací jsme tak získali v jeho soukromém firemním muzeu.  

 

Na konci 19. století žilo v Zákupech 90 % německého obyvatelstva, sám zakladatel firmy masopustního a karnevalového zboží v Zákupech Eduard Held byl sudetský Němec. Měla tu masopustní tradice jinou podobu než jinde v Čechách a na Moravě? Objevují se tu spíše maškary s obličejovou papírovou maskou než s pomalovaným obličejem?

Masopustní průvody a obchůzky v libereckém regionu měly v minulosti rozdílnou podobu především v prostředí vesnice a v prostředí velkých měst. Masky vyráběné zákupskou firmou, které najdeme například ve firemním katalogu z roku 1939–1940, byly určeny především pro účastníky masopustních průvodů ve městech. Bez ohledu na skutečnost, zda v nich převažovalo české či německé obyvatelstvo. V některých lokalitách libereckého regionu, které byly až do konce 2. světové války osídleny z větší části německým obyvatelstvem, vykazovaly masopustní průvody a reje více společných znaků s karnevaly, během nichž se symbolicky vyháněli zlí démoni a duchové zimy, vrchnost si vyměňovala místa se sluhy a všude vládlo bujaré veselí. Již od druhé poloviny 19. století se v nich promítly tendence každoročně témata a typy masek přizpůsobit společenskému dění. Proto bylo možné v průvodech vedle tradičních postav Bakchuse, Turka, Žida, Smrti aj. potkat masky zvířecí nebo tzv. komické figury. Charakter těchto masek – četníka, fotografa, hrobníka, bubeníka, kominíka, vojáka či vězně často reflektoval dobové události.

Na vesnicích tomu bylo jinak. Lidé si tu podobně jako v jiných regionech zhotovovali masky a převleky sami, z materiálů, které pro ně byly dostupné – dřeva, slámy, kůže, hrachoviny apod. Jejich výběr měl v mnoha případech symbolickou vazbu k plodinám souvisejícím s hospodářským cyklem. Papírové masky a škrabošky na vesnicích účastníci masopustní obchůzky nenosili, nebo jen v omezené míře. V posledních padesáti letech se tyto rozdíly postupně stírají. Jak na vesnici, tak ve městě potkáme v masopustním průvodu maškary s pomalovaným obličejem a vedle nich maškary s obličejovou papírovou maskou. Výjimečně i masky celohlavové, nasazovací. 

 

Za statek v ohrožení se dle instrukcí Ministerstva kultury považuje takový, jehož nositel nemá následovníky, který je užíván pouze a ryze pro komerční účely související zejména s turistickým ruchem, jehož autenticita je ohrožena silným nánosem cizorodých prvků nebo ztratil své původní sociální a kulturní funkce či přestal být integrální součástí života svých nositelů a společenství. Ruční výroba masopustních masek v Zákupech do této kategorie nepatří. Přesto, co existenci statku ohrožuje nejvíce a jaká záchranná opatření na eliminaci rizik zániku statku byla v souvislosti se zápisem přijata?

Vzhledem k tomu, že si Ing. Zdeněk Rydygr si vychoval svého nástupce, kterým je jeho dcera, které postupně předává veškeré znalosti o technologii tradiční ruční výroby masopustních masek, je zde předpoklad, že se ve výrobních postupech v následujících letech nebude nic podstatného měnit a tato jedinečná technologie bude zachována. Nicméně to, co může ohrozit existenci statku, je samotná poptávka po tomto zboží, které je s ohledem na náročnost a velký podíl ruční práce dražší než levnější zboží lisované z plastu, dovážené z asijských zemí. Pro zachování statku je proto velmi důležitá jeho popularizace a osvěta a rozšíření povědomí o této unikátní výrobě mezi širokou veřejnost.

Muzeum Českého ráje v Turnově proto s nositelem statku spolupracuje na programech, výstavách a animacích, které návštěvníky a účastníky seznamují nejen s historií této unikátní výroby, ale i s užitím masopustních masek v reálné skutečnosti. Takovými akcemi jsou např. Masopust na Dlaskově statku v Dolánkách u Turnova nebo Staročeské řemeslnické trhy či muzeem připravovaný výtvarný Salon. Zároveň spolu se zkušenými lektory naše pracoviště připravuje workshopy a dílny, na nichž si účastníci mohou jednotlivé technologické postupy vyzkoušet. Podobnou spolupráci nositel statku navázal také s Vlastivědným muzeem v České Lípě, kde se účastní akcí např. na Vísecké rychtě v Kravařích, s Muzeem Milevských maškar v Milevsku a dalšími institucemi. Stejné aktivity realizuje i v soukromém firemním muzeu.

K záchovným opatřením se také zavázal Liberecký kraj, který tento statek využívá k propagaci lidové kultury svého regionu. Tradici ruční výroby masopustních masek v Zákupech zařazuje jako významný prvek lidové tradiční kultury v propagačních materiálech a publikacích souvisejících s cestovním ruchem.

 

Výroba masopustních masek je přímo závislá na existenci samotných masopustů. Jak se jim daří ve vašem regionu? Kdy letos masopusty vypuknou, pokud epidemiologická situace dovolí?

Tradici masopustních obchůzek v tomto regionu silně ovlivnila normalizace v 50. letech 20. století. V souvislosti s ní z vesnického prostředí řada lidových obyčejů vymizela nebo byla nahrazena jinými. Konkrétně místo masopustních obchůzek se konaly tzv. dětské karnevaly, pro dospělé maškarní bály nebo Vepřové hody. Tradici se na některých místech podařilo oživit až po roce 1990. Důkazem toho jsou masopustní obchůzky, které dnes organizují v řadě měst i vesnic v celém regionu místní spolky nebo hasiči, popř. skanzeny či muzea. Proto doufáme – ostatně jako ostatní pořadatelé, že po loňském zákazu se letošní masopustní obchůzky uskuteční.

Masopust na Dlaskově statku v případě, že nebudou vydána nějaká omezující opatření, se bude konat 12. února. V současné době už pracujeme na scénáři, podle kterého bude probíhat. Na Dlaskově statku a v obci Bukovina ho pořádáme s kolegy muzejníky a kamarády z folklórních souborů už téměř třicet let. Na masopust se chystají i v mnoha obcích a městech v našem okolí, ve kterých se v posledních třiceti letech podařilo tradiční masopustní obchůzky vrátit do života místních lidí. Některým pořadatelům, jimiž jsou buď obce nebo různé spolky, jsme trochu pomohli s přípravou a organizací nebo s maskami, někde jen oprášili kostýmy, které měly uložené po léta na půdě u babičky a poradili si sami. V mnoha vesnicích a městech v Pojizeří se až do roku 2020 masopusty konaly a my se všichni těšíme, že se konat zase budou.  

 

Jaká je spolupráce vašeho muzea s firmou PVO? Od roku 2008 tu provozují soukromé firemní Eduard Held muzeum, nazvané podle zakládající osobnosti první továrny s papírenským zbožím v Zákupech. Participujete aktuálně na nějakém projektu?

Spolupráce s nositelem statku je více méně standartní. Stejně tak s muzeem, které firma PVO s.r.o. založila a provozuje. Muzeum i firma žije svým životem, realizuje workshopy, komentované prohlídky a další akce. Také vydává místní zpravodaj. Spolupracuje s řadou muzeí – např. se skanzenem v Zubrnici, s muzeem v České Lípě nebo s Muzeem milevských maškar. My se snažíme ve spolupráci s Libereckým krajem unikátní výrobu papírových masek především prezentovat a propagovat, např. v programech, které pořádáme, v přednáškové činnosti, v dílnách pro školy i pro veřejnost apod. V současné době pracujeme na zcela nové databázi všech statků Libereckého kraje zapsaných na krajském i Národním seznamu. Aktualizovaná prezentace PVO Zákupy bude samozřejmě její součástí.

 

Rukodělná výroba masopustních masek v Zákupech byla na Národní seznam zapsána společně s Milevskými maškarami. Šlo o souhru náhod? Co oba statky spojuje?

Náhoda to trochu byla. O tom, že budeme nominovat výrobu masopustních masek ve stejném roce, jako byly nominovány Milevské maškary, jsme nevěděli. Potkali jsme se až při představování obou nominací na jednání Národní rady pro tradiční lidovou kulturu na Ministerstvu kultury. Ale bylo to moc fajn, protože právě Masopust v Milevsku je klasickou ukázkou toho, jak a kde se masky vyráběné ve firmě PVO Zákupy uplatňují. V době, kdy jsme nominaci připravovali, také firma pana Rydygra vyráběla několik nasazovacích celohlavových masek pro rodící se Muzeum milevských maškar. S touto institucí dodnes úzce spolupracuje, zejména při přípravě workshopů a dílen. 

 

https://www.muzeum-turnov.cz/

Štědrost srdce – inspirace Soni Krátké

ČR-PARDUBICE: Přijímám výzvu Lenky Krejzové, šéfredaktorky deníku Místní kultura, a na prahu počátečního měsíce nového roku 2022 se touto cestou, a pro mne zcela netradičně, zpovídám veřejně ze svého příběhu. Na počátku výzvy byl jednoduchý dotaz. Tedy, kde se v člověku bere chuť pomáhat jiným? Přiznám se, musela jsme se chviličku zamyslet a delší dobu mi pak trvalo, než jsem se s vysvětlením smířila. Alespoň v mém případě bude za mojí opakovanou chutí pomáhat jiným zřejmě skutečnost, že u rodičů a prarodičů se přílišnou měrou neholdovalo a dodnes neholduje zájmu a pomoci o osoby mimo úzký okruh příbuzných. Tak, a sebekritické přiznání mám celkem rychle za sebou a ulevilo se mi.

Autor článku: 
Soňa Krátká

Považuji se za osobu celkem obyčejnou. První náznak čehosi, co vlastně také pomáhá lidem, přišel náhodou, ačkoli prvotní záměr byl zcela jiný. Většina z nás má obavu z lékařů, nemocničnímu prostředí se snaží vyhýbat, seč to jde. Já se bála injekcí. A tak jsem se rozhodla čelit strachu celkem radikálně – pokusem darovat krev. Nemám problém omdlít, kde to jen trochu jde, ale kupodivu po odběru se mi to nikdy nestalo. Pocit, který se po každém úbytku krve dostaví, je nádherný. Postupně jsem přidala i darování plazmy. Proč? Odběr krve je rychlovka a člověk se ani neusadí a už aby šel zase pryč. Přiznám se, prostě si na lehátko chodím odpočinout. Nejvíc jsem tento odpočinek uvítala na mateřské dovolené. A protože i děti se bojí injekcí, beru ty své občas s sebou, aby zjistily, že to nebolí a co víc, neumírá se při tom. Ratolest pokonverzuje s personálem, pojí něco pečiva a popije něco sladkého čaje. A kdo ví – třeba se jednou i z nich stanou spokojení dárci.

Už je to hodně let, co jsem si poprvé přičichla k možnosti pomáhat jako dobrovolník lidem v okolí, a jak už to tak bývá, i za tím prvním přičichnutím byla náhoda. K narozeninám jsem dostala svého prvního a posledního psa – černého labradora, vyloženého flákače a povaleče. Jednou sedím u kadeřnice a krátím si čas čekáním četbou časopisu. Přiznejme si ženy čtenářky, v kadeřnické dílně většinou nalezneme „holčičí“ čtení. Já tehdy narazila na noviny s inzerátem, ve kterém canisterapeutické sdružení hledalo nové členy. Článek vysvětloval, v čem je canisterapie důležitá jako terapie s pomocí psa. Napadlo mne, že právě touto cestou by se dal můj povalečský pes využít. A opravdu. Ze psa se stal dobrý léčící pes, dokázal nehybně polohovat s postiženými a na pokojích eldéének trpělivě poslouchat stesky a vzpomínky babiček a dědečků.

Naše služba začínala často už ve vrátnici, protože pes v nemocnici působí jako terapeut nejen pro pacienty, ale i pro personál. Jsou chvíle, na které nikdy nezapomenu… třeba když jsme přišli ve chvíli úmrtí jednoho z pacientů, jindy zase v době skonu jedné ze zdravotních sester. Nikdy nevíte, do jaké situace vás osud zavane, a tak jsme dokonce pomáhali i cestou z vycházky při automobilové nehodě, kdy pes dostával z šoku osádku automobilu. Nejkrásnější ale byly cesty za klienty stacionářů. S dobrovolničením jsem přestala postupně a nerada – s narozením prvního syna (nyní 13 let) a s postupující nemocí psího parťáka. Dalšího psa jsem už nechtěla, protože Bára by to už nebyla.

Bez psa – a co tedy dál? Doba pokročila a objevila se celá řada dalších možností, jak pomoci tam, kde se péče nedostává tolik. A tak jsem se stala na chvíli asistentem vozíčkáře, s rodiči postižených jsem ráda vyměňovala madla od mého kočárku za madla invalidního vozíku a pro obě strany to bylo vyloženě terapeutické. Díky tomu, myslím, mají mé děti vztah k postiženým přátelský, s lidmi, kterým jsme asistovala, se dodnes potkávám a pamatují si mě.

Zkoušela jsem být i Ježíškovo vnouče. Splnit přání se mi bohužel nepodařilo. Senior chtěl vyvézt v invalidním vozíku na okružní cestu po městě. Kdo z vás má doma osobu upoutanou na invalidní vozík, dá mi za pravdu – cestovní a výletní možnosti se často scvrknou a jsou místa, kam se najednou dostat nemůžete, a přitom jsou nadosah.  Klient chtěl do města, k řece, do muzea. Akce probíhá v zimě, vzhledem k počasí jsem se tehdy domluvila s Domovem seniorů, že procházku zrealizujeme až roztaje sníh a led. Pán (ačkoli se jinak těšil velmi dobrému zdraví) do jara zemřel. I to se stává. Logicky mi vytane poučka, nabízející se z děje textu. Notoricky známá a pravdivá, obzvláště vhodná pro předsevzetí – tedy „co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítra“. Konec této části vyprávění ale není tak smutný, jak by se na první pohled zdálo. Muzeum, se kterým jsem tehdy domlouvala návštěvu s „mým“ seniorem, mi vyšlo krásně vstříc. A co víc – kolegové se nechali inspirovat do té míry, že začali organizovat spolu s domovem pro seniory obdobné návštěvy. Riskovat další trápení jsem už ale nechtěla a tak se mi do cesty připletla akce Krabice od bot.

Kartonová krabice se zaplní věcmi ne nutně novými, ale v perfektním stavu, a to vždy s ohledem na předem zvolený věk a pohlaví dítěte. Takto podarovaným je děvče, chlapec nebo maminka a tatínek v sociálně znevýhodněné rodině. Nejdřív jsem zabalené krabice sama nosila na sběrné místo. A protože mě to nebavilo, zkusila jsem si takové místo otevřít u sebe doma. Zcela vážně a upřímně – je to náročné. Během posledního listopadového a prvního prosincového týdne se v naší garáží postupně sejde od dárců kolem tří set krabic pro děti právě narozené až po náctileté. Krabice přebírá celá moje rodina, děti si přivykly na rychlé večeře prokládané odbíháním k dárcům. Každý rok se zapovídám, protože lidi zajímá, kam dárky putují a zda znám cílové děti a jejich příběhy. Než se vypovídám, občas se palačinka nebo lívanec k večeři lehce připálí. Ale zatím jsme to všichni bez úhony zvládli. Jsem ráda prostředníkem mezi dárcem a dítětem, ale jsem velmi ráda, že nemusím být přímo tím, kdo dárky dětem dává. Tuto část vždy nechám na sociálních pracovnicích, které děti i příběhy jejich rodin znají. A tak jsme každý rok s mými dětmi a manželem pomocníky Ježíška a ta pravá vánoční atmosféra u nás začíná až poté, co krabice opustí naši garáž. Teprve pak je čas na úklid, cukroví a podobné zbytečnosti. Každý rok je pro mě největší odměnou to, že na konci každého balíčku, který mi dárci přinesli do sběrného místa, je dítě. Dítě, pro které je často právě tenhle balíček tím jediným dárkem, který dostane. Naše domácí sběrné místo vydá takto dětem každý rok kolem tří set krabic – tedy udělá radost stejnému množství dětí. To vědomí mě popohání pořád dál – třeba k tomu vybíhat tři patra schodů z garáže do bytu každý večer sběru třeba dvacetkrát – vždyť trocha pohybu před svátky neškodí. Těší mě ale i jiná věc. Mám podíl (a jsem na to náležitě pyšná) na založení dvou dalších míst v okolí.

Závěr je tedy jednoduchý a prostý. Jsme všichni obyčejní lidé, všichni z masa a kostí, byť každý trochu jiný na pohled. Ale můžeme být navzájem inspirací. I když stále častěji slýchám o nedostatku času na to i ono, zkusme si v nadcházejícím roce najít chvilku. Chvilku na věci třeba první pohled méně zajímavé nebo důležité. Často právě z takových činností pramení největší potěšení. Radujme se z nich. Navíc, nikdy nevíte, odkud a jakou cestou k vám dojde inspirace k budoucímu života běhu. A prosím, všímejme si víc lidí kolem sebe a nechme se jimi inspirovat. Dárce krve nemusí nutně mít vizáž svalovce nebo hasiče, může vypadat i jako nedochůdče. Na invalidním vozíku se může ocitnout kdokoli z nás a problém sociálně slabých rodin není záležitost pouze vyloučených lokalit, tedy míst vzdálených. Mohou to být naši sousedé, kolegové, spolužáci našich dětí. A dobrovolník? Nemusí být nutně spojován s vírou a náboženstvím. Já například jsem bezvýhradná ateistka – až se bojím, že mě za to jednou Pán Bůh potrestá.

Na začátku mého vyprávění byl přiznání si, že můj zájem o bližní možná pramení z absence takového citu v rodině. No a co? Není to sice žádné terno, ale to, čím celé roky procházím, za tu rodinnou absenci citu, myslím, stojí.

Veselý rok 22 plný milých a inspirativních zvratů přeje

Soňa

 

Vizitka

Soňa Krátká je kurátorkou sbírek v Regionálním muzeu ve Vysokém Mýtě, kde se specializuje na tradiční lidovou kulturu. Podílela se mj. na úspěšném zápisu Vodění jidáše na krajský i republikový seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury. Žije v Pardubicích. Je maminkou tří školáků. Ve zbytku vyvzdorovaného volného času – jak potvrzuje tento článek – dělá dobré skutky. 

 

Česká kultura před Sametem a po Sametu / Barbara Semenov

ČR-ZAHRANIČÍ: S Barbarou se známe už řadu let, když se po roce 1989 začala z Austrálie opět vracet do milované Prahy. Poznala jsem ji nejdřív jen jako novinářku a vydavatelku časopisu Čechoaustralan, kterému vtiskla nezaměnitelnou tvář a držela jej na vysoké úrovni. Po pár týdnech či měsících vždy opět zmizela do svého druhého domova v Melbourne. V Praze jsme se potkávaly na krajanských konferencích, v divadle i na koncertech a bylo jen otázkou času, kdy dojde krom rozhovorů soukromých i na nějakou novinářskou spolupráci. Postupně se mi skládaly i další dílky Barbařina života, v němž byla také zdravotní sestrou (Havaj), letuškou mezi téměř všemi světadíly (se základnou v různých místech USA) a úspěšnou producentkou (v Austrálii). Hybným momentem k tomuto rozhovoru se konečně stalo nedávné vydání Barbařiny knížky, které dala zvláštní název: Má říše kupodivů.

Autor článku: 
Martina Fialková

Někteří lidé, když přehlížejí zpětně svůj život, mohou mít pocit, že se s tím nebo s tou, která byla na samém začátku, nepoznávají. Byl, byla jsem to já, to dítě, to důvěřivé mládě, ten, ta na prahu dospělých dní, kdo na mne dnes hledí do zrcadla? Nebo to byl někdo jiný? A odkud vyrůstám, z jakých kořenů? To se v ní Barbara Semenov ptá sama sebe. Příběh jejích prarodičů, rodičů, a hlavně pak její vlastní sledujeme téměř se zatajeným dechem. V následujícím rozhovoru nechci kopírovat témata z knížky, kterou si můžete přečíst, ale spíš je doplnit a zeptat se i něco navíc.  

 

Co myslíš, že ti dali tví rodiče do vínku?

Táta moudrost, lásku k umění a světovost. Máma odvahu, ctižádostivost a perfekcionismus.

 

Vyrostla jsi v rodině, která měla díky tatínkovu povolání lékaře, vysílaného v 60. a 70. letech na zahraniční mise, možnost – i když ne vždy – cestovat a pobývat v zahraničí. Jak moc tě to ovlivnilo? Netoužila jsi už tehdy, v dětském a dívčím věku zůstat někde v cizině, když třeba jednou z vašich "štací" byla pohádková Indie, kde jsi chodila do anglické internátní školy?

Moje cesty po světě začaly skutečně hodně brzy, bylo mi šest let, když jsem se dostala s rodiči do Severní Koreje, do Číny, na Transsibiřské magistrále jsme tři týdny projížděli celé Rusko. Táta pracoval pak také jako námořní lékař, tak jsme se s ním dostali do přístavů – ovšem jen zemí socialistických. Za Železnou oponu stát nikdy nepustil celou rodinu. V Indii jsem žila s rodiči, když mi bylo třináct až šestnáct let, ty tři roky se myslím hodně otiskly na mém dalším dospívání. Píšu o tom ve své knize a jsou to krásné vzpomínky, i když Indie rozhodně není pohádková, je to země nepředstavitelných rozdílů. To se musí vidět a prožít na vlastní oči. V šedesátých letech tam byl stále patrný silný anglický vliv, chodila jsem do anglické klášterní školy, a potom strávila rok v internátní. Na to padl celý plat jednoho z rodičů! Byly to nezvyklé zážitky pro školou povinného českého teenagera. Bylo to zajímavé, dnes bych řekla až fascinující, ale už tehdy jsem věděla, že nechci žít nikde jinde než v Praze. Je to možná zvláštní, ale vysvětlila jsem to ve své knize.

 

Když jsi pak znovu v Praze zakotvila a hledala vysokou školu, co tě dovedlo na žurnalistiku? Také jsem o ní kdysi sama uvažovala, ale odrazovalo mne, že bych se musela podřizovat tehdejšímu překrucování reality. Doma jsem od dětství slýchala něco jiného, než nám říkali ve škole a psalo se v novinách.

Na žurnalistiku jsem původně vůbec nechtěla. Mým velkým snem byla DAMU. Měla jsem herecký talent, vyhrávala jsem veškeré recitační soutěže. Ale neměla jsem protekci, která byla v sedmdesátých letech nezbytná. Moc jsem tíhla k divadlu, kultuře, průmyslu zábavy, a tak jsem si myslela, že přes žurnalistiku se k němu nakonec přece jen nějak dostanu. Plánovala jsem, že z redakce televizních novin přejdu do redakce kulturních a zábavných programů. Nakonec jsem uvízla v novinařině. Na jednu stranu to bylo fajn, protože psaní mi šlo vždy dobře, navíc na tehdejší fakultě žurnalistiky se z toho řemesla člověk hodně naučil. Měli jsme některé úžasné profesory – spisovatele, dramaturgy, herce, kameramany. Byla to žurnalistika na vysoké úrovni, která se dnes už nevidí. Půlka studijní náplně se stala mojí celoživotní novinářskou průpravou. Na druhé straně půlka studia byla úplně zbytečná, vlastně úplně scestná. Dělali jsme zkoušky z naprosto nesmyslných předmětů, jako byl vědecký komunismus, marxismus-leninismus, ateismus, politická ekonomie… Fakulta žurnalistiky byla bizarní svým politickým zaujetím, které jsme ovšem plně pochopili až v praxi. Žurnalistika v období normalizace byla zcela poplatná totalitnímu režimu země.

 

Vrcholem tvé novinářské kariéry před odchodem z Československa byla práce v televizním zpravodajství. To byl přelom 70. a 80. let, jak jsi to tehdy vnímala? A co tě nakonec přimělo k rozhodnutí emigrovat?

V knize jsem toto období popsala v kapitole Kufr iluzí. Jak jsem vyrazila do profesního života s kufrem plným iluzí a jak jsem je všechny poztrácela. Už jsem říkala, jak bylo zpravodajství podřízeno politice státu. Pamětníci si vzpomenou, že tomu období se říkalo „normalizace“, nové generace nemají ani ponětí, co to znamená. Na takzvané normalizaci nebylo totiž vůbec nic normálního. Takže ani ta novinařina. A televizní zpravodajství, to byla špice vrcholné komunistické propagandy. Stačí se podívat na archivní záběry, které občas televize vysílá. Pravda byla neomaleně překrucována, a s tím se prostě nedalo žít, natož být nástrojem všech těch lží. A já se jím vlastně stala. Uvědomila jsem si nakonec, že jsem měla tři možnosti. Mohla jsem se dál přetvařovat a budovat si prospěchářsky svoji televizní kariéru, což se mi vůbec nechtělo, nebo jsem mohla být hrdinka, říct, že nesouhlasím s komunistickou propagandou a skončit někde v kotelně, což se mi teda, taky přiznám, moc nechtělo. Anebo jsem mohla emigrovat, začít úplně znovu, jinde, jinak. To mi připadalo v té složité situaci asi nejlepší. Bylo to nejspíš taky nejtěžší řešení.

 

Emigrovala jsi se sestrou. Měly jste na začátku emigrace nějaký konkrétnější plán nebo opěrný bod? V tvé knize ty první roky popisuješ jako jedno velké dobrodružství bez zmínky o stesku, vzpomínkách na domov, rodiče.

Musely jsme emigrovat obě, kdyby tu jedna z nás zůstala, měla by ze života peklo. Tak už to bylo. A bylo dobře, že jsme emigrovaly spolu, dalo nám to sílu, odvahu, byly jsme si jedna druhé oporou v těch často krušných prvních dobách emigrace. Konkrétní plán jsme určitě neměly, ale osudově jsme potkávaly lidi, kteří nás směrovali dál. To bylo až neuvěřitelné, a proto se lidé podivují dobrodružnému sledu událostí, na které vzpomínám ve své knize. V emigraci jsem vyzkoušela všechno, co bych si asi stěží vůbec kdy mohla představit, kdybych neodešla. V Západním Berlíně jsem třeba našla nejdřív práci barmanky v bordelu, pak, jako v nějaké bondovce, u známé špionské organizace. A když jsme odešly ještě o kus dál – do Států, tak jsem se na Havaji přeškolila na zdravotní sestru. Přitom jsem pracovala navíc ještě ve dvou dalších zaměstnáních – jako instruktorka ve fitnessu a jako manekýnka havajské oděvní firmy. Nakonec jsme ale se sestrou skončily obě jako letušky u jedné z největších amerických leteckých společností, Continental (teď United), se kterou jsme prolétaly většinu světa.

Ptáš se na stesk po domově, po rodičích. Samozřejmě, že rodiče jsme moc postrádaly, ale byly jsme s nimi pořád ve spojení a oni nás ve všem na dálku morálně hodně podporovali. Kromě toho za námi pak přijeli, dokonce i přiletěli do Ameriky. To už neměli jako důchodci pro socialistický stát žádnou cenu, tak je pustili na Západ. A co se stýskání po Československu nebo po Praze týče, to jsme si hned v prvních okamžicích emigrace musely přísně zakázat. Věděly jsme, že by nás jakékoliv ohlížení se zpátky brzdilo v úspěšné integraci, v přežití a v novém životě, pro který jsme se jednou rozhodly, a z kterého nebyla už možnost návratu.

 

Píšeš a vzpomínáš na svou kariéru letušky. Létala jsi hodně a ve své knížce jsi dokázala popsat to povolání ze všech stran. Nejen z té pozlátkové, která láká mladé dívky, nebo která je nejspíš vidět. Součástí té práce je i schopnost řešit opravdu krizové situace. Vlastně jsem se tě nikdy nezeptala, jestli k nějaké takové zásadní během tvého „létacího" období došlo?

Ke krizové, tedy nouzové situaci naštěstí na mých letech nedošlo. Byla jsem na ni ovšem profesně připravena. Když jsme se s kolegy školili na toto povolání, které s sebou nese jistá rizika, bylo nám řečeno, že strávíme většinu života v ocelové trubici – že to budeme milovat, protože uvidíme svět (a ještě za to dostaneme dobře zaplaceno), ale druhá strana mince byla, že budeme muset být připraveni na nebezpečné situace a vědět, jak se v takovém případě umět zachránit. A zachránit nejen sebe, ale především své pasažéry. Je zajímavé, že právě tato zodpovědnost za bezpečí druhých nás vlastně zbavila případného strachu z létání. V těch krizových situacích, na které jsme byli připraveni, převezme roli adrenalin záchranné akce. Osobně nemám ráda třeba turbulence, které mohou být velmi nepříjemné, ale když jsem pracovala na letadle, brala jsem je jako součást svého povolání a nijak mě nevzrušovaly, naopak jsem aktivně zajišťovala bezpečí ostatních cestujících a vůbec mě nenapadlo strachovat se o sebe samu.

 

V emigraci musí být člověk připraven na všechno, možná i na to, vždy znovu "zvednout kotvy". Hlavně zpočátku asi nemůže cítit pevné zázemí, půdu pod nohama, jako ji máme doma, když máme kolem sebe své blízké, své přátele. Vazby se budují roky a stojí na předchozích vazbách a kořenech. Ty jsi tu pevnou půdu našla zřejmě až po letech v Austrálii, u protinožců. Není to trochu "postavené na hlavu?"

Není, byl to jen logický proces mé emigrace. I když jak správně říkáš, v jisté fázi hledání nového domova jsem měla pocit, že jsem natolik vykořeněná, že každý nový přesun představoval už jen pouhé sbalení kufru, zaplacení nájmu a spálení dalšího mostu. Takže ze Západního Berlína jsem se lehce přemístila do Honolulu, odtud do Portlandu, pak do Denveru, New Yorku a tak dál a dál. Bylo to svým způsobem vzrušující, jako skok s padákem – ten pocit úzkosti, strachu z neznáma, šílený volný pád, který byl vzápětí vystřídán vznášením se v napjatém očekávání věcí příštích. Pevnou půdu pociťuje člověk určitě tam, kde má své blízké, svou rodinu a přátele. Já měla sestru, se kterou jsme se neskutečně sblížily v začátcích emigrace, protože jsme si byly navzájem tím jediným opravdovým zázemím. Ale věděly jsme, že spolu nebudeme žít pořád. Moje velké štěstí bylo, že si mě našel můj osudový muž, který mi dal lásku, domov, se kterým jsem mohla založit vlastní rodinu. Byl usazený v zemi protinožců, a proto jsem tam nakonec zapustila nové kořeny. To je tak v kostce. Jak ale víš z mé knihy, byl to příběh neobvyklého hledání pevné půdy a hodně „kupodivu“.

 

Vyhledávala jsi pak v Austrálii spíš české společenství nebo naopak?

Nové kamarády a přátele jsem si udělala v Austrálii jak mezi Čechy, tak mezi Australany. Pavel – manžel, který žil v Melbourne už devatenáct let před tím, tam měl partu báječných Čechů, bylo nás šest párů, se kterými jsme dělali úžasné akce. Já jsem do této naší malé české společnosti přinesla kulturní vyžití – prožili jsme dobrých dvacet Silvestrů pod mojí taktovkou – hrávali jsme ten večer různá divadla, muzikály, opery – dodnes na to všichni vzpomínají a pouštějí si videa z těch večírků. Byla to velká legrace. Podobnou skupinu, která vznikla na základě školy, do které chodily naše děti, jsem měla s australskými přáteli. Co se ale té kultury týče, jak jsem popsala v celé jedné kapitole své knihy, jsem v Austrálii založila skutečnou producentskou společnost, která realizovala řadu koncertů, muzikálů a společenských akcí na profesionální úrovni. Pro naše krajany jsem se podílela na organizaci turné českých a slovenských zpěváků – Karla Gotta, Heleny Vondráčkové, Olympiku, Petera Nagye a dalších, to bylo moc fajn. Ale to už bylo samozřejmě po roce 1989.

 

Co všechno jsi v Austrálii dělala a zažila, si čtenář může přečíst v tvé knížce. Co se tam však nedočte, jak a proč vznikl časopis Čechoaustralan, který jsi roky vydávala. A co pro tebe ta práce znamenala.

Krajané v Melbourne vzpomínali se slzou v oku na jediný pamětihodný krajanský list, který tam kdysi měli – Hlas domova, vydávaný do roku 1979 únorovým emigrantem Františkem Váňou. Pak docházelo ke snahám vydávat něco podobného, ale nikdy to nebylo dostatečně kvalitní a obsažné jako ten slavný list. Doba se změnila, nedostávalo se intelektuálních autorů, kteří pro něj dříve psali. Zbyl z nich jen tehdy nejmladší Miloš Ondrášek, zvěrolékař a spisovatel. Ten mi dal vlastně podnět založit časopis na podobné úrovni. Udělala jsem průzkum mezi krajanskou komunitou, zda by měla zájem, a protože jsem se setkala s dobrou odezvou, rozhodla jsem se vydávat Čechoaustralana. List začal vycházet o skromných šestnácti stránkách v květnu 2008 a postupně se rozrostl na čtyřicet stran, myslím, hodně výživného žurnalismu. Podařilo se mi totiž kolem listu shromáždit skvělé dopisovatele ze všech koutů světa. Redakční porady neexistovaly, nemohly - autoři našich článků žili v Melbourne, v Sydney, v Perthu, na Tasmánii, ale také v Praze, na Českomoravské vrchovině i na úpatí Orlických hor, dále v Kanadě, v Německu, ve Švýcarsku, v Rakousku… Díky jejich světovému rozhledu se Čechoaustralan stal obsahem o to víc bohatší. Ohlasy čtenářů z celého světa potvrzovaly, že se jedná o časopis mimořádného charakteru. Přitom hlavním účelem listu byla především snaha dosáhnout lepšího vzájemného porozumění a pomáhat těm z krajanů, kteří měli potřebu kontaktu, potřebu vztahu ke své komunitě, k rodné zemi a ke svým kořenům. Zakládala jsem si i na tom, že Čechoaustralan byl tištěn na kvalitním papíře a rozesílán do celého světa včetně České republiky. Líbilo se mi, že v Česku mají lidé zájem o ten pohled „z venku“, a o zkušenosti a názory lidí, kteří odešli do zahraničí. Na druhé straně měli zahraniční Češi díky Čechoaustralanu aktuální přehled o tom, co se děje v jejich staré domovině. Myslím, že to byla hodně smysluplná a naplňující činnost. Práce na časopisu byla náročná, ale dělala jsem ji ráda, nevadilo, že nebyla výdělečná. Dnes je časopis Čechoaustralan archivován jako jedno z významných světových krajanských periodik.

 

Také mám několik čísel schovaných doma a mohu potvrdit. Ty jsi v posledních letech trávila vždy část roku v Česku a tu druhou pak v Austrálii, a v Čechoaustralanovi pak mohly vycházet i tvé články a recenze kulturního dění tady u nás. Když máš možnost srovnávat, je v něčem česká divadelní a muzikálová scéna (to tě vždy zajímalo nejvíc) srovnatelná s tou australskou?

Česká divadelní a muzikálová scéna je překvapivě mnohem lepší než australská. Je to dané tím, že Austrálie je především zemí sportu, kultuře se tolik nevěnuje, ale když na ni dojde, dokáže v ní rovněž excelovat. Ale jinak než my nebo Evropa, případně USA. Není to náhoda, že většina těch nejlepších australských herců nebo zpěváků odchází do amerického Hollywoodu nebo do Londýna, kde se teprve proslaví jako světové špičky, a že jich je – Nicole Kidman, Kate Blanchett, Hugh Jackman, Russell Crowe, Olivia Newton John, Kylie Minogue, Bee Gees… Píšu o tom také ve své knize, i o tom, jak jsem narážela na překážky, když jsem se snažila přivézt něco z naší kultury. Australané jsou v jejím vnímání méně nároční, mají rádi jednoduchost. Jen si představ, třeba náš slavný muzikál Dracula, který se stal už evergreenem díky brilantní hudbě Karla Svobody a duchaplným textům Zdeňka Borovce, považovali Australané za příliš sofistikovaný, komplikovaný, zatímco mnozí u nás si myslí, že je to umění pro nenáročného diváka. Takže i to chápání umění je odlišné. V Austrálii jsou stále populární muzikály Pomáda, Chicago, Šumař na střeše. Nic proti této klasice, ale je už trochu zastaralá a přežitá, aby byla donekonečna vytahována ze šuplíku starých hitů. Australané přijímají celkem ochotně vše, co uspěje na londýnském West Endu nebo na Broadwayi. Sami vytvoří jen zřídka něco velkolepého. Ale jak jsem řekla, vynikají zase v jiných oblastech. Při svých návratech do republiky jsem tak většinu večerů strávila v pražských divadlech, abych si vynahradila dlouhý „absťák“ umění. A pak jsem o tom psala recenze do Čechoaustralana. Musím ale pochválit australský balet, který je vynikající. Jak by taky ne, když ho vlastně v Austrálii založil před osmdesáti lety rodák z Přerova Edouard Borovanský. Český otisk dali Australskému baletu i tam kdysi působící Zora Šemberová a Jiří Kylián.

 

Zůstaňme už v Praze. Ta se znovu – již natrvalo – stala tvým domovem. Bylo to tak v plánu, případně co tě k tomu dovedlo?

Těžko říct, zda to bylo v plánu, ale nějak krásně to celé vyplynulo díky tomu, že se naše země stala svobodnou. Znáš mě už dlouho, a tak víš, jaká jsem vlastenka. Česká republika a Praha jsou pro mne ta nejkrásnější místa, jsem s nimi navždy spjatá. Byla jsem skutečně emigrant politický, po jiných zemích bych se nedívala, maximálně jako turista, kdyby naši zemi neovládal totalitní režim. Takže po Sametové revoluci jsem se začala vracet do Prahy stále častěji a častěji. Úplně mě blažilo, jak začala celá země vzkvétat, i když to mělo svá úskalí jako každý přerod společnosti. Ale to bylo normální. Dnes se zde krásně žije, a lidé si to neuvědomují, často si toho ani neváží, jako by zapomněli. Bojím se, aby si to zase nepokazili.

 

Tvá kniha, která vyšla v září, tě dovedla až do současných dní, do doby covidové. Jak jsem ten závěr četla, připadá mi, že jsi se s touto, v mnohém naše osobní svobody omezující dobou docela smířila a vlastně jsi ji dokázala využít. Co jsi v tom posledním čase zjistila o nás, o společnosti v Česku, a také o sobě?

Pandemie je celosvětová a omezuje osobní svobody lidí na celém světě. Je to omezení nezbytné pro uzdravení a možná i ozdravení dnešní společnosti. Problém je v tom, že lidé byli rozmazlení veškerým blahobytem a vymoženostmi, které přinesl neuvěřitelně rychlý pokrok a vývoj poslední doby. Považovali jsme vše za samozřejmost, celkem nic nás netrápilo. A najednou taková nečekaná pohroma. Nikdo a nikde ve světě ji ještě nezvládl. Země se pořád potýkají s tím, jak čelit stále novým a novým vlnám a mutacím. Politici toho dokonce někdy i zneužívají a rozdělují lidi – nejen v Česku, ale všude jinde. V Austrálii, v našem státě Viktoria měli tento rok tvrdý lockdown, který trval tři čtvrtě roku. Ale ne takový lockdown, na jaký u nás nadávají Češi a dělají si stejně, co chtějí. Lockdown v Austrálii chvílemi připomínal až totalitní režim – pouta a vězení pro demonstranty, pokuta 4 tisíce dolarů za nenošení roušky (to je 65 tisíc korun), 5 tisíc dolarů za překročení čtyřkilometrové vzdálenosti. Vše bylo důsledně hlídáno a pokuty skutečně udělovány. Dnes je v Austrálii ale už léto, kdy jak známo covid zeslábne, a život se vrací do normálních kolejí. Během pár měsíců se Australané v klidu proočkovali už z devadesáti procent bez jakýchkoli dramat. Asi jedna z těch lepších ze tří možností, které se nám nabízejí – promořit se, proočkovat nebo umřít.

Česká společnost se stále ještě učí, jak zacházet se svobodou. V současnosti musí být bohužel absolutní svoboda jedince podřízena celkovému zájmu svobodné společnosti. Zjistila jsem, že osobně, na základě svých životních zkušeností, vidím zásadní rozdíl mezi svobodou a nesvobodou. Existuje totiž tenká hranice, kterou je třeba si uvědomovat, než se rozhodneme, zda se považovat za svobodné nebo nesvobodné. Jakmile začne být svoboda omezována, aby vzrostla něčí moc k ovládání druhých, pak se jedná o nesvobodu vedoucí k totalitě. To se myslím, na rozdíl od nesvobody v době vlády komunistů, v době covidu neděje. Ale to je na dlouhou debatu. Pandemie je asi to mírnější zlo ze strašných věcí, které se, tak jako dějiny, neustále opakují.  Myslím teď na války, pogromy, živelní katastrofy, ekonomické krize… Uvažujeme-li stoicky, časem pomine, tak jako pandemie předešlé. Přeju nám, aby to bylo už v roce 2022. Ale nestane se tak bez našeho přičinění.

 

 

ETERLE – tři generace žen, jejichž osudem se stalo sběratelství

TURSKO: Jedním z trendů letošních Vánoc je také vintage, styl bydlení, který pracuje se starým nábytkem a dekoracemi. Vintage ale rozhodně neznamená staromódní, ba naopak, o čemž se můžete snadno přesvědčit, když se podíváte na fotografie z realizací, které má firma „Eterle“ za téměř pět let existence za sebou. Nika Puci, Lia Frouzová a Zdeňka Kuncová, v pořadí dcera, maminka, babička, zkrátka mají v genech vkus, cit pro design, sběratelskou vášeň a jednu velmi cennou vlastnost − umějí kombinovat nekombinovatelné. V jejich podání se pak z harampádí, krámů a veteše, jako jsou staré židle a stoly, vany, konve, lustry, lampy, vázy atd., stávají nadčasové moderní designové kousky, které dokážou spojit v neotřelé vybavení interiérů. Není to také péče o kulturní dědictví, co říkáte?

Autor článku: 
Irena Koušková

Na otázky odpovídá Nika Puci, organizátorka projektu Eterle

 

Jaké okolnosti vedly k tomu, že jste se rozhodly svou sbírku kus po kusu skládanou více než třicet let půjčovat?

Impulsy pro založení fundusu ETERLE byly asi dva. Moje svatba, kterou jsem si vysnila podle obrázků z Pinterestu a následně jsem zjistila, že podobné vybavení je v Čechách nedostupné. Jídelní stoly jsem si nakonec nechala vyrobit na míru a nyní jsou součástí našeho inventáře. Oříškem byly také židle, které jsem nakonec měla zapůjčené z restaurace a nechala jsem si přečalounit sedáky. Nyní máme ve fundusu k zapůjčení už stovky vlastních vintage židlí. Dalším podnětem byla rekonstrukce našeho domu, který zaplnily až po půdu „poklady“ a který bylo nutno vyklidit. Vášeň mojí maminky pro sběratelství nám takřka do slova přerostla přes hlavu a něco prodat ani vyhodit nepřipadalo tehdy v úvahu. Tyto dvě události nás přivedly na myšlenku založit půjčovnu nevšedního nábytku a dekorací.

 

Začínaly jste jako půjčovna dobového nábytku, nádobí, nejrůznějších dekorací a doplňků z rodinné sbírky. Co všechno nabízíte nyní? V čem se lišíte např. od tradičních starožitnictví nebo eventové agentury?

Vždy se mi hledá obtížně slovo, kterým bych Eterle označila. Nemyslím, že jsme „jen“ půjčovna, vždy jsme se snažily přesáhnout hranice pouhého vydávání ze skladu a slovo fundus zase lidé mimo film moc neznají a zní to trochu jako funus. Navíc poměrně nedávno jsme se rozhodly i ke kroku, který jsme dříve zcela odmítaly, a to je prodej. K přiblížení Eterle mi tedy nepostačí pouhé slovo a budu to muset vzít více ze široka…

Jsme rodinná firma, která už po tři generace miluje staré věci a jejich kouzlu jsme propadly natolik, že jsme jich nahromadily více, než kdy dokážeme samy upotřebit. Jenže protože jsme více sběratelé než obchodníci, zavrhly jsme na začátku prodej a rozhodly se pro půjčování. Vždy jsme se snažily, aby v tom bylo víc. Na začátku jsme neměly ani online katalog, protože jsme chtěly být co nejvíce v kontaktu se zákazníkem. Nicméně, později se ukázalo, že pro mnohé je to komplikace a zdlouhavé a tak jsme alespoň část věcí nechaly nafotit a spustily online půjčovnu. Holt svět přeje digitalizaci… Máme radost z každé objednávky, ale především nás těší, pokud můžeme být zapojeni i do procesu výběru a kreativní části tvoření konceptu.

Domnívám se, že náš koncept je zcela jiný než tradiční starožitnosti či eventová agentura. Nefungujeme jako klasický obchod. Máme eshop, kde se ale produkty snažíme prezentovat specifickým stylem, např. vázy i s aranžmá květin, aby si lidé uměli lépe představit, jak budou v reálu vypadat. Pořádáme také vintage markety, které se zase snažíme ladit tematicky a s určitým přesahem, například na vánočním jsme měly foodtruck a workshop adventních věnců. Zároveň i na bazarech se snažíme o prezentaci zboží v určitém seskupení, naaranžované tak, jak se dle nás k sobě jednotlivé kousky hodí. Co se týče srovnání s eventovou agenturou, tak my především vůbec nezařizujeme produkci. Velmi rádi pomůžeme s konceptem a výběrem nábytku a dekorací, ale nezajišťujeme ostatní subdodavatele či organizaci eventu jako takového. Troufám si také říci, že máme velmi individuální přístup. Sama jsem poměrně náročný klient a tak si velmi zakládám na přístupu k zákazníkům.

 

Zaujalo mě, že nábytek a dobovou výzdobu jste dodávaly třeba do Winternitzovy vily, Divadla Royal, Čistírny odpadních vod, Vily Tugendhat… To musela být krásná práce v různorodém prostředí… Co vás na ní bavilo nejvíce?

Je úžasné vidět naše věci na tak krásných a rozdílných místech. Myslím, že z vašeho výčtu je i dobře patrné, že vintage nábytek a dekorace se dají zasadit do nejednoho stylu. Často jsem měla pocit, že si lidé (především ve svatebním světě) spojují vintage s takzvaným boho stylem, ale to je jen jeden směr, jak se dají naše věci uchopit. Celkové vyznění strašně záleží na vzájemné kombinaci a ostatních dekoracích, často jsou to detaily a drobnosti utvářející celkový výjimečný dojem.

 

Dokážete si v tom množství udržet přehled, co všechno vůbec máte k půjčení a prodeji? Proč je na eshopu k mání jen pár kousků z bohaté nabídky?

Popravdě, když vidím to nashromážděné množství, tak někdy také přemýšlím, jak se to tak seběhlo a nakupilo. Ono když dáte mámě prostor, ať je jakkoliv velký, dokáže ho velmi rychle zaplnit. Však už nám začíná být i areál v Tursku malý, což je také jeden z mnoha důvodů, proč jsme přistoupily k prodeji. Lhala bych, kdybych řekla, že si pamatuji každou z našich židlí a je pravda, že někdy když procházím mezi nábytkem, jsem překvapena, co objevím. Je to ale také tím, že maminka přes zákaz nakupovat pořád vozí nové věci, ale dělá to tajně a doufá, že na to nepřijdu…Nicméně si myslím, že přehled máme. Pokud někdo shání určitý styl, myslím, že jsme schopny říct, zda dokážeme poptávku naplnit.

Proč je na eshopu jen pár kousků? Jednak s půjčovnou nekončíme, eshop je jen další větev businessu Eterle, takže k prodeji není vše, co naše sbírka skýtá. Eshop jsme navíc spustily teprve na konci srpna, takže jsme zatím testovaly, jak bude prodej úspěšný. A v neposlední řadě příprava produktů na eshop je časově i finančně poměrně nákladná, některé produkty se vůbec nevyplatí sem dávat.

 

Podle čeho si vaše maminka, posedlá sběratelskou vášní, věci vybírá? Jaké kousky ji oslovují? Kde je objevuje? Mezi značkovými poklady se u vás dají najít i slavná jména, jako jsou Rosenthal, Winterling, Seltmann, Thomas, Thunn, Haas a Czjzek…, ale značka není podmínkou kvalitního designu, souhlasíte?

Já bych byla posedlá také, ale nemohu si to ještě dovolit. Jak říkala máma v jednom videu: „Myslím, že už jsem ve věku, kdy si mohu dělat, co chci.“, no a já v něm holt ještě nejsem a cítím, že někdo v té firmě musí být trochu zodpovědný a bohužel to břímě padlo na mě. (úsměv) Máma vybírá věci především citem, co ji osloví a chytne za srdce. Až následně třeba zjistí, že jde o renomovanou firmu nebo známého návrháře. Pokud jsou věci k prodeji, pak samozřejmě přihlíží i k tomu, co si momentálně lidé žádají. Ráda má především porcelán, oblíbenou značkou je Rosenthal, a to jak klasický, tak moderní. Nejraději nakupuje na burzách, první byl Buštěhrad před 40 lety, nyní už jich je ale více a přibyl také internet, kde hledá hlavně nábytek. Sporadicky vyhledává i ve starožitnostech.

Částečně souhlasím. Značka není podmínkou kvalitního designu, ale je to už určitý předpoklad kvality. Pokud je nějaký design dobrý, tak si jméno vybuduje. Ale tak jako v ničem, ani zde to neplatí stoprocentně. Můžete tedy objevit i krásné věci bez zvučného jména. Ne každý, kdo má tvůrčího ducha a cit pro design je i dobrý obchodník, a tak jeho jméno nemusí nikdy prorazit.

 

Dokážete dodat v perfektním stavu nábytek, který byl sesbíraný po bazarech a anticích. Zaměstnáváte řemeslníky? Jste schopné vyrobit věci i na zakázku?

Nemáme vyučené restaurátory, ale šikovné pomocníky, kteří zvládnou vše. Dříve jsme zaměstnávaly i truhláře, ale nyní s ním spolupracujeme jen externě, stejně tak jako s čalouníkem. Věci na zakázku nevyrábíme, ale občas realizujeme vlastní návrhy.

 

Showroom jste zpřístupnily v bývalém zemědělském areálu v Tursku, kousek od Prahy. V únětickém kravíně zase každoročně organizujete vintage markety… Co si odtud lidé nejčastěji odnášejí domů? Jaký je o akci zájem?

Naše únětické bazary jsou zatím takové pravidelně nepravidelné. V listopadu proběhl první vánoční bazar, kde jsme přizvali i La Porchetta di Simone foodtruck a květinové studio Lukash florist. Chceme lidem nakupování zpříjemnit, aby šlo o celkový hezký zážitek. Pokud bude akce úspěšná, zvažujeme zavedení opravdu pravidelných bazarů v průběhu roku. V září nám vyšlo krásné počasí a celý víkend se nesl ve velmi příjemné atmosféře. Lidé se i po nákupu zdržovali na zahradě a někteří se k nám během víkendu vraceli. Nyní vidíme na facebookové události celkem velký nárůst a zájemci nám i píší, že už se k nám moc těší. Před Vánocemi se dobře prodává sklo a porcelán a spíše nábytek v hezkém stavu. Zkrátka možné dárky pod stromeček či servis na sváteční tabuli.

 

Jak vnímáte rozdíl mezi vintage, retro a antique?

Nevím, zda je pro to nějaká odborná definice, ale já vnímám retro jako 60.−80. léta, vintage tak 30.−50. léta a antique vše starší.

 

Vyrůstala jste mezi starými věcmi, tak je asi přirozené, že k nim máte vstřícný vztah. Spolupracujete ale také s designéry, architekty, umělci, vaše věci se objevily na Designbloku. Jaký současný design je vám blízký nebo práce jakého designéra?

Ano, ke starým věcem chovám více než vstřícný vztah, ale velmi ráda kombinuji staré s moderním. Máme například novou kuchyň s dominantním dřevěno-betonovým ostrůvkem, ale doplněna je o vintage židle a mám vyhlídnutý i retro jídelní stůl. Současný design se mi líbí a nebráním se mu ani doma. Můj pětiletý syn má třeba v pokojíčku nad retro skříňkou 3D tapety letadel od Daniela Piršče a osvětlení v podobě závěsných balónků od Borise Klimka. Zůstanu-li u vybavení domu, tak mě oslovuje design Lucie Koldové a také italská studia Agape (koupelny) a Depadova (nábytek). Šperky mě hodně baví od Zdeňka Vacka, jak jeho starší kolekce pod studiem Zorya, tak jeho nová řada pod vlastním jménem.

 

Sofa z litinové vany, staré kropicí konve jako květináče, svetr jako povlak na polštáři… Dokážete dát nový život starým věcem, což je dnes velmi trendy a odpovídá to společenské potřebě po šetrném způsobu života. Není třeba kupovat nové, ale stylové! Proč je dnes vintage styl tolik oblíbený?

Jde o celosvětový trend napříč odvětvími. Udržitelnost je dnes pro některé možná jen trendy, pro jiné styl života a někdo možná nepohlíží na vintage věci ve smyslu recyklace a udržitelnosti, ale prostě má rád tento styl. My jsme obě vyrostly obklopeny vintage a starožitnými věcmi a vybudovaly jsme si k nim vztah. Máme rády jejich historii, kterou vypráví, kvalitu zpracování a i skutečnost, že i když se třeba dříve jednalo o sériovou výrobu, dnes už takový kousek nenajdete v každé domácnosti. Domníváme se, že lidé, kterým je vintage styl blízký, v něm hledají podobné hodnoty.

 

Jak váš byznys ovlivnila doba covidová? Lidé investovali do nemovitostí, chalup a chat a s tím je spojené také jejich vybavování stylovým nábytkem a doplňky. Svezly jste se na této vlně zájmu nebo jste naopak zaznamenaly pokles poptávky?

Myslím, že jsme tu největší vlnu, kdy lidé renovovali a zútulňovali si svá bydlení, trochu prošvihly. Řádný eshop jsme spustily až na konci srpna. V době největších omezení fungovalo Eterle především jako půjčovna a zde jsme utrpěly hodně. Poptávka velmi klesla. Letos v létě jsme se opět trochu dostaly k realizacím, ale způsob fungování se velmi změnil. Lidé většinou objednávali na poslední chvíli, stále přetrvával strach, že by se svatba nemusela uskutečnit, a tak mnoho zakázek bylo spíše menších.

 

Máte pětiletého syna, začala jste tedy s firmou jako maminka na rodičovské dovolené. Jaké byly vaše podnikatelské začátky? Zažila jste i chvíle, kdy jste si říkala, že podnikat přestanete? Co jste se musela kvůli fungování rodinné firmy naučit?

Já podnikavého ducha určitě nemám, jsem na to moc opatrná, ale můj manžel se do všeho vrhá po hlavě. Přišla jsem s myšlenkou fundusu a už ani nevím, jak se to seběhlo, ale najednou jsme měly sklady v Turksu a firmu. (úsměv) Člověk se školí stále za pochodu a mnohdy si ani neuvědomí, že se něčemu přiučil. Myslím, že když začnete sami podnikat, lépe si uvědomíte, jaké množství práce se skrývá za tím, co je vidět navenek. Kolik kroků, času a lidí se třeba podílí na tom, aby se objevil jeden hrneček na eshopu. Věřím, že jsme se toho naučily již hodně, ale já ze své povahy vidím spíše to, co všechno bych se ještě naučit měla… Dle mého manžela by to mělo být především, jak odpočívat. (úsměv) Skloubit práci a rodinu je někdy náročné, obzvlášť když jste perfekcionista, a občas je to vykoupeno jen pár hodinami spánku.

 

Vánoce u vás doma – budou vintage? Co ve vánoční výzdobě nesmí chybět? Můžete dát našim čtenářům nějaký tip na nevšední vánoční výzdobu inspirovanou vintage stylem?

Asi po třiceti letech se naše Vánoce přesunou z chalupy do domu v Praze. Poprvé jako dospělá je oslavím v domě svého dětství. Výzdoba bude tedy letos asi hodně jiná oproti letům předešlým. Ještě jsem nepřemýšlela o slavnostní tabuli, nejspíš zajedu do Turska a vyberu něco z naší sbírky. Co se ale týče vánočního stromečku, ten ponechám tradiční, tak jak ho znala moje babička, maminka, já a i náš syn. Budeme mít živý stromeček až do stropu, se svíčkami a prskavkami (ty nesmějí chybět) a ozdobičkami všech barev, velikostí a tvarů.

Nevíme, zda se jedná o vyloženě nevšední vánoční tip, ale napadá nás třeba zateplení špaletových oken kostkovanou červenou dekou a na ní položit větvičky a skleněné ozdoby. Na zahradu rodinného domu můžete dát staré lyže a sáňky s ovčí kůží. Jako výzdobu na dveře se nebojte použít i staré brusle a pletené palčáky. V interiéru můžete využít i krásné staré broušené skleničky. Pokud je třeba štíplá, není nutné ji vyhazovat, stačí do ní dát místo alkoholu svíčku a máte krásný elegantní svícen. Máma vymyslí využití asi pro jakoukoliv starou i rozbitou věc, jen aby ji nemusela vyhodit. Přijďte příště na náš bazar, tam takové dekorace uvidíte na vlastní oči.

 

Máte ideální možnost obměňovat své domovy, své soukromé interiéry. Děláte to čas od času, nebo raději „konzervativně“ setrváváte v tradici?

Jsem poměrně konzervativní člověk a hlavně jsem smutný příklad rčení kovářovic kobyla chodí bosa. Už tři roky bydlíme v zrekonstruovaném domě a jeho interiér stále není hotový. Těším se ale, že bych mohla mít brzy z větší části hotovou kancelář, která slouží zároveň jako hostinský pokoj. Dlouho jsem nemohla sehnat adekvátní rozkládací gauč, nyní už ale čeká u truhláře na renovaci…

 

Na Moravě je dodnes zvykem, že na vánoční stůl bývá prostřeno i pro členy rodiny, kteří v tom roce odešli. Víte o tom? Bývají s vámi u vašeho štědrovečerního stolu tak či onak přítomni vaši blízcí?

Vím, že taková tradice je, ale nevěděla jsem, že pochází z Moravy. Tento zvyk se u nás v rodině netraduje. Myslím, že by pro nás byl pohled na prázdný talíř příliš bolestivý. Letos by bohužel toto místo patřilo mé babičce, která s námi každoročně Vánoce slavila. Máme ale tradici, která se u nás u štědrovečerního stolu přísně dodržuje. Jakmile se usedne ke stolu, nikdo už ho nesmí opustit, než se prohlásí večeře za ukončenou. Říká se totiž, že kdo by odešel od stolu, do roka odejde od rodiny. I kdybychom zapomněli na kapra a bramborový salát, tak přes tento zákaz u nás vlak nejede a k večeři bude jen knedlíčková polévka a vánočka.

 

https://eterle.cz/

https://www.facebook.com/FundusEterle

 

Nebojme se přiznat si emoce

ČR: Rozhovor s Danielou Kovářovou vznikl během letošního října na úvod nového cyklu besed pořádaných Studijní a vědeckou knihovnou v Hradci Králové, nazvaného Vztahy, vztahy a zase vztahy. Ne náhodou byla jeho prvním hostem tato všestranná žena, advokátka, pedagožka, komentátorka věcí veřejných i zakladatelka Unie rodinných advokátů, která je zároveň neuvěřitelně výkonnou spisovatelkou. Její poslední, v pořadí už osmnáctá kniha – Vztahy, 7+1 osudových omylů – je věnovaná právě této problematice_ Na otázku, jak by autorka vyjádřila jedním slovem svůj život, bez rozmýšlení odpověděla: Tvořivost. Přijměte tedy pozvání k nahlédnutí do tvůrčího života Daniely Kovářové.   

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Britští akademici vedle odborných knih často publikují také detektivky. Jde o skvělý literární trénink, jehož výsledkem jsou čtivě napsaná vědecká pojednání. V Čechách, pokud vím, jste jako píšící právnička bílou vránou...

To je pravda, já jsem takový netypický právník. Právníci obvykle sedí za stolem, jsou hodně precizní, dbají na každou čárku, každé slovíčko, a to mě tak úplně nebaví.

 

Psala byste beletrii, i kdybyste nepůsobila v justici?

Určitě. Spíš si dovedu představit, že bych se v životě věnovala jiné profesi. Původně jsem chtěla dělat divadlo. Hrála jsem na různé nástroje, zpívala, chodila do ochotnického souboru a moc si přála vystupovat v televizi. Dokonce jsem chtěla zkusit přijímačky na Divadelní akademii múzických umění, ale mým rodičům – lékařům se to nelíbilo. Představovali si, že půjdu na medicínu, ale já jsem si řekla just ne. A tak se stalo, že jsem absolvovala práva. Ale dovedu si sama sebe představit v mnoha jiných povoláních – snad kromě práce v zemědělství.

 

Z vašich knih je zřejmé, že vás vaše profese výrazně ovlivnila. Nejen proto, že čtenáři často nabízíte i trochu toho rodinného práva, které je vaší specializací, ale prozrazuje to i váš spíše věcný autorský styl. I když fabulujete, děj příliš nekošatíte. 

To je zajímavé, že na vás tak působím, protože já jsem všechno jiné než věcná. Já jsem extrovert, jdu po povrchu, všechno mě zajímá, vždycky se nadchnu pro něco nového a do toho se vrhnu. A přitom se snažím udělat si v tom svém bláznivém životě plném lidí a dětí, zahrad a baráku a psů a aktivit pořádek. Když píšu, používám spoustu excelových tabulek, seznamů a nástěnek a na pracovním stole si průběžně dělám hromádky, abych to proboha všechno našla. Ve skutečnosti jsem chaotička a je to jen můj způsob, jak se se vypořádat se světem. A vůbec nejhorší pro člověka mého typu je psát detektivky. To je opravdu zvláštní forma sadomasochismu! V detektivce do sebe musí všechno zapadnout jako puzzle. Nesmíte udělat žádnou botu, protože čtenář je vždycky chytřejší než autor, a navíc se v příběhu může vracet.

 

Jak jste přišla na téma, které jste zpracovala ve vaší první detektivce Mrtvá z golfového hřiště?

Jednoduše. Ráda bych se svým mužem žila spokojeně i ve stáří, proto jsem hledala nějakou společnou aktivitu. A golf mi připadal ideální. Naivně jsem si myslela, že budeme chodit po zelených pláních, budeme popíjet, kouřit a já občas prásknu do míčku. Ale netušila jsem, jaká je to dřina naučit se hrát golf.  A když už jsem byla hodně zoufalá a brečela na hřišti, napadlo mne, že napíšu detektivku a za trest zavraždím mistryni klubu. Zajímavé je, že v okamžiku, kdy jsem ji nechala zabít, najednou mi ten golf začal jít. Takže mám vyřízeno, hotovo a můžu se věnovat něčemu jinému.

 

Čerpáte náměty i ze své advokátní praxe? A dokážete napsat knihu, která má i dobrý konec?

Samozřejmě, příběhy z mé praxe mě inspirují. Třicet let za mnou přicházejí lidé a svěřují mi svá trápení. A já mám tu výhodu, že se ze všech těch frustrací svých klientů mohu vypsat. To jenom vystavíte příběh, vymyslíte nějakou zajímavou zápletku a na konci je mrtvola. Kdysi jsem se pokusila o love story, takovou tu ženskou literaturu, dokonce celá jedna moje kniha se jmenuje Láskyplné povídky, a tehdy jsem si řekla, že napíšu jen dobré konce. Jenže to je plané. Dobrý konec prostě příběhu nedá šťávu. Skutečně zajímavý příběh je ten, když je na konci mrtvola. Ostatně, Láskyplné povídky jsou „láskyplné“ v uvozovkách, kromě dvou povídek končí špatně. A to je fajn, protože se to hezky píše a hezky čte.

 

Je váš muž vaším prvním čtenářem?

Zdvořilostní odpověď pro literární nadšence je ano, a také, že je mým prvním kritikem, ale ono to tak není. I když američtí autoři to o svých manželkách rádi tvrdí. Můj muž je inženýr. Inženýři čtou inženýrské příručky. A můj muž je navíc tak trochu Sheldon Cooper z Teorie velkého třesku. Introvert, který je myslí pořád někde jinde. Nad mou novou knihou obvykle řekne – no dobrý, dobrý –, a tím to končí. Ale pravdou je, že mě podporuje a nechá mě dělat, co chci. Myslím, že asi dvou nebo třech křtů mých knih se zúčastnil.

 

Nad vaší knihou Jak chovat muže aneb Manuál pro otrlé jsem se upřímně bavila. Vyzkoušela jsem si, že stojí za to číst ji nahlas, nejlépe spolu s dalšími ženami, kamarádkami. Tahle inteligentní, vtipná, nekorektní a tu a tam také sarkastická příručka radí, jak dosáhnout „domácího klidu“. Ale vážně – pokusila jste se touto knihou maskovat svou závislost na mužích? 

Ano, přiznávám, že mám muže strašně ráda a že byly doby, kdy jsem je měla radši než všechny ženy kolem sebe. Muže potřebuji ke svému životu. Takže tahle kniha vůbec není proti nim, ale právě naopak. Jde o druhý díl z mé volné trilogie. První knížka, kterou jsem napsala se sexuologem Radimem Uzlem, se jmenuje Jak se žije padesátkám a je určena ženám, které překročily tuto metu.  Vždycky jsem si myslela, že žena, která dosáhne padesáti let, je pro své okolí mrtvá… Například, když moje máti měla padesátku, nechápala jsem, proč si dala šít novou sukni. Přece je jí padesát! Tak k čemu nová sukně?! Mé matce je teď 86 let a je mladší než já, nosí barevnější oblečení, má gelové nehty, permanentní make-up a tak. Teprve když jsem sama oslavila padesátku a zjistila, že se nic neděje, že moje tělo je pořád stejné, vyřídilka stejná, že mi chutnají stejné věci, dál se mi líbí muži, tak jsem s Radimem Uzlem napsala tuto knihu. A o rok později vznikla další – Jak chovat muže, v níž jsem si vylila srdce, jak to mám doma s tím mým Sheldonem Cooperem těžké. Současně je to ale i kompliment, protože já svého muže miluju. Takže jde o úsměvný pohled na to, jak ženy chovatelky mají muže „chovat“, aby jim bylo dobře.

 

Jako jednu z osvědčených taktik na cestě „k domácímu klidu“ doporučujete svým čtenářkám vyvarovat se tzv. Velké výslechové pětky…

Ano, to jsou otázky, které je třeba si jednou provždy zakázat:

Kam jdeš?

Kdy přijdeš?

Kdes byl tak dlouho?

Proč jsi mi nezavolal?

A zejména: Na co myslíš?

Je zábavné, že tuhle knihu nejčastěji kupují maminky a tchyně svým dcerám a nevěstám. Představuji si, jak ty mladé holky–feministky jsou asi z téhle kníždy nadšené.

 

Vy jste si ale také prošla feministickým obdobím. Jak vzpomínáte na své působení v roli ministryně spravedlnosti ve vládě Jana Fišera?

To období bylo hodně hektické a bolestné. Domnívala jsem se, že je třeba, aby se každá žena vyrovnala mužům stejnými zbraněmi, takže jsem se jim snažila dokázat, že jsem taky dobrá. Přitom jsem musela překonat pochybnosti, jestli jestli jsem na politiku dost chytrá. Myslela jsem si, že na těch nejvyšších místech jsou ti nejlepší, nejvzdělanější, nejchytřejší, ti s tou vizí, ti, co přesně vědí, jak to má být, a dokonce jsem doufala (na základě všech těch knih a amerických filmů), že mnoho kroků dopředu vědí, jak se to bude dělat. Až tam jsem zjistila, že jsem si s tím vůbec nemusela dělat starosti. A že i tady, stejně jako všude jinde, platí Gaussova křivka.

Časem jsem pochopila, že když budu bojovat s muži jejich zbraněmi, sedět na nekonečných jednáních a hodiny a hodiny debatovat, přestanou mě brát jako ženu. A samozřejmě, buďto se pak ze mě stane muž, anebo prohraju, protože s těmi mužskými zbraněmi to neumím. Tehdy jsem nosila výhradně kalhotové kostýmy, odpustila jsem si hluboké výstřihy a svoje typická gesta. Chtěla jsem vypadat tak, jak má vypadat správný ministr. A chtěla jsem se zalíbit všem. Dnes si myslím, že je skvělé být ženou a že my ženy máme zbraně, na které si muži netroufnou.

 

Co byste poradila nastupujícímu ministru spravedlnosti Pavlu Blažkovi?

Pavlu Blažkovi radit nemusím, protože on problematiku justice a soudnictví dobře zná. Proto také ví, že justice je konzervativní oblast a že nemá smysl pouštět se do nějakých systémových změn.

 

Jste mimo jiné zakladatelkou Unie rodinných advokátů. Proč je dnes pro rodinného advokáta tak těžké odhadnout, jak může dopadnout případ jeho klienta?

Zatímco před třiceti lety jsme měli poměrně jasné právo a klientům jsme mohli říci: tohle je ve shodě s právem, suďte se a vyhrajete, nebo naopak: tohle jste promlčel, k soudu vůbec nechodťe, ušetříte si peníze, v současnosti neexistuje jasný řád. Právo je natolik různorodé, neustále se mění a je ho tolik, že se v něm žádný právník nemůže zcela orientovat. Takže když za mnou dnes přijde klient, řeknu mu: možná vyhrajete, možná ne. Záleží na tom, jestli se v čase mění zákon, který soudce to dostane, jestli použije ten nebo tamten judikát. V mé specializaci na rozdíl od jiných oblastí je maličko práva ve smyslu paragrafů a zákonů – tak deset patnáct procent, zbytek jsou vztahy, psychologie, komunikace, což jiné kolegy děsí. Mne to naopak inspiruje k tomu, abych nastavila taktiku a strategii. Moje první otázka klientovi, který se chce rozvést, je, co je jeho cílem. Řada lidí má totiž zkreslenou představu. Příklad: většina dnešních tatínků chce střídavou péči. A když ten tatínek pracuje deset dvanáct hodin, tak jak ji chce realizovat? Takže rozebíráme, jestli opravdu touží po střídavé péči, anebo jestli toho chce dosáhnout jen na papíru, protože tak to mají jeho kolegové a kamarádi, anebo tím chce vyhrát nad maminkou. Velmi často zjistím, že klient by rád dosáhl hned několika cílů, které ale není možné zvládnout. Pak terapeuticky hledáme cesty, jak k tomu cíli dojít.

V Unii rodinných advokátů se snažím vychovávat své kolegy tak, aby se zastavili, nespěchali s právními cestami, protože když jeden z účastníků rozjede spor, už neexistuje možnost, jak vztahy zlepšit.

 

Do jaké míry může znesvářeným rodičům pomoci metoda tvz. mediace?

Princip mediace spočívá v tom, když odborník, který umí lidi otevřít, zjišťuje jejich zájmy a snaží se je navést tak, aby zvolili oboustranně přijatelné řešení. K tomu je ale třeba, aby obě strany sporu přistupovaly k řešení dobrovolně. Pokud soud nařídí v rodinných vztazích mediaci, tak se ta dobrovolnost vytrácí. A když jeden z účastníků hraje nějakou hru a přišel na setkání jen proto, aby vytáhl informace z toho druhého, tak se mediace nepovede. Obecně má tato metoda velký efekt například ve sporech zaměstnavatel – zaměstnanec anebo ve sporech zdravotnických, protože tam existuje oboustranný zájem. Ale v rodinných vztazích je úspěšnost jen kolem čtyřiceti procent.

 

Všímá si Unie rodinných advokátů toho, že někteří advokáti během rozvodových řízení vystupují tak, jak jsou zvyklí z oblasti obchodního práva? Že často volí agresivní metody, které ještě přispívají k naprostému rozbití vztahu mezi rodiči dětí?

Máte úplnou pravdu. Dříve si advokáti mezi sebou obvykle stěžovali na soudce nebo na vlastní klienty. A dnes? Největší průšvih je, když se do rodinného sporu pustí kolega z jiné oblasti, třeba obchodní právník, nebo někdo, kdo dělá trestní věci, a myslí si, že rodinné právo je úplná brnkačka, protože je to přece jen pár paragrafů. A že tedy klidně může rozvádět nějakého manažera. Takový advokát, který nezná zvyky, terminologii a u soudu vystupuje agresivně, nadělá velikou škodu. Ovlivní klienta, ten jde jeho zásluhou špatnou cestou a vyjednávání obou stran se nedaří. Unie rodinných advokátů se snaží dosáhnout toho, aby se advokáti, podobně jako je tomu například u lékařů, drželi své specializace.  

 

Vždycky mě zajímalo, jestli má advokát potíže se svědomím, když obhajuje řekněme tu Mirka Dušína a tu Mažňáka…

K tomu máme tříletou koncipientskou lhůtu. Ještě předtím, než právník po škole složí advokátní zkoušky, projde si kolečkem u soudu a tam se velice brzy ukáže, zda je schopen hájit vraha nebo jiné pachatele trestné činnosti. Pokud ne, pak směřuje do jiné oblasti práva. Ale je třeba si uvědomit, že my advokáti nehájíme vraždu, ale pomáháme člověku využít všechny zákonné prostředky, které má. A obdobné je to v obchodní oblasti. Mně by třeba dělalo velký problém napsat nevyváženou smlouvu, což je dnes běžné. Přijde za vámi klient a řekne, napište mi smlouvu s mým obchodním partnerem, abych ji mohl vypovědět jenom já. To my umíme. Aby se ta smlouva na první pohled tvářila jako vyrovnaná, a přitom byla jednostranná. A v rodinném právu to funguje tak, že ti nemorální rodinní advokáti zastupují klienta tak, jak si přeje. Například pokud jeden z rodičů chce úplně odříznout druhého rodiče od výchovy dětí. To já nejsem schopna udělat, protože vidím, že pro to dítě je nejlepší, když se stýká s oběma rodiči.

 

Ačkoli nejste psycholožka, pustila jste se do knihy s názvem Vztahy, 7 + 1 osudových omylů. Co vás k tomu přimělo?

Žijeme v unikátní době, v první době na světě vůbec, která hovoří o emocích. Ve skutečnosti to, co jsme, z nás dělají emoce. V Japonsku a jiných asijských zemích to vědí, a proto učí děti rozpoznávat emoce už na základní škole. Vyplatí se to, protože, to, jak vycházíme ve vztazích – a neplatí to jen pro manžele, ale i pro sourozence, pro děti a rodiče –, to všechno souvisí s našimi emocemi. Základních emocí je asi 7, ve skutečnosti je jich na 120.

 

Dáváte čtenářům své knihy nějaké doporučení?

Ano, zkoumejte, co se s vámi uvnitř děje. Jak vám je teď. Je dobré vědět, že do každého našeho rozhodnutí se promítají silné emoce a že úspěšného kompromisu lze dosáhnout pomocí komunikace.

Na celém světě lidé rádi sledují americký seriál Přátelé. Proč? Protože jeho hrdinové jsou srozumitelní. I když anglicky nerozumíte ani slovo, už na první pohled z výrazu hercovy tváře pochopíte, jakou právě prožívá emoci. Jeden z přátel má radost, druhý je naštvaný, další je vyděšený… Jenže my nejsme herci. Trpíme předsudkem, že jsme pro okolí čitelní. Ne, nejsme. Naše mimika často nezrcadlí to, co se odehrává v naší mysli. Z toho plynou velké komunikační problémy. My vlastně netušíme, co se v tom druhém děje. Nevíme to, protože jsme neprošli žádným výcvikem a protože se nebabráme ve svých emocích. Nenaučili nás to. Za den nás potká spousta emocí. Emoce mají všichni, dokonce i můj introvertní muž, na kterém není vidět vůbec nic. Budťe v klidu, všechny emoce jsou v pořádku.

A teorie o emocích říká: přiznejte si je aspoň sobě. My starší jsme z generace, kdy se emoce moc nepodporovaly. Copak ty radostné, ty úsměvné! Ty dáváme najevo. Ale ty bolestné?  Když nám někdo ublíží ve vztazích… Dnes už víme, že když se lidé hodně trápí a neodžijí si negativní emoce, nedostanou je ze sebe, tak onemocní nebo se zraní anebo si založí na nějaký problematický životní scénář. Často dokonce opakují model, který do nich do jejich čtyř pěti let vložili rodiče.

Moje maminka mi například říkala: ovládej se. Nesmí to na tobě nikdo vidět. Takže i kdyby mě teď bolelo břicho, tak já se na vás budu usmívat, protože hraju nějakou roli. Pokud vám ale tyhle životní scénáře, v nichž se ocitáte jako ve spirále, nevyhovují, pak je můžete změnit.

Tato kniha vypráví z mého pohledu o největších chybách a omylem v našem životě nebo špatných předpokladech, s nimiž vstupujeme do partnerského vztahu. Tohle je teorie varování. A ta teorie objasňuje, s jakými lidmi se dáváme dohromady.

 

Vyzkoušela jste si mnohé, o čem v knížce píšete, na vlastní kůži? Dokážete si třeba uhlídat své hranice a říci ve vztahu NE?

Dnes je to tak, že žádné normy pro vztahy neexistují. Abyste dostala aspoň kapičku práva, tak vám tady ocituji můj oblíbený paragraf 3 odst. 1 z nového občanského zákoníku. On vlastně není úplně nový, ve skutečnosti je inspirován americkou ústavou: „Každý má právo jít za svým štěstím.“ My právníci jsme si tenkrát říkali, taková pitomost, no jo, tak ať to tam je, vždyť je tam 3 000 paragrafů, na jednom nesejde. Ale ve skutečnosti je to ta největší změna od roku 2014, odkdy platí nový občanský zákoník. Chcete vědět proč? Protože v době před dvaceti třiceti lety existoval jasný společenský úzus, jak se k sobě lidi chovají. Jak se chovají muži k ženám, rodiče k dětem, jak se chovají slušně vychované děti a jak mají rodiče vychovávat děti, aby z nich vyrostly slušné děti. A jak je tomu v současnosti? Podle paragrafu 3 odst. 1 má každý z nás právo hledat vlastní štěstí, z čehož plyne, že žádné štěstí není lepší než moje.

Tenhle paragraf, který v rodinném právu působí tolik komplikací, je paradoxně oporou pro to, abyste se ptali sami sebe, jaká je vaše představa o tom, jak má váš vztah vypadat. Jestli máte jako žena vařit, nebo nemáte. Zeptejte se sami sebe, jestli to chcete. A pokud ano, tak to udělejte. Problém ve vztazích není v tom, že bychom se neměli rozcházet, problém je v tom, že se neptáme, co chceme. Že často děláme to, co se od nás očekává. Anebo to, co chce ten druhý. Například já jsem mnoho let ve vztahu s mým mužem hrála sportovkyni a čekala jsem, že to ocení. A přitom jsem žila v mylném přesvědčení. On je ten maličko ovládající a já jsem ta maličko submisivní, takže jeho by vůbec nenapadlo jít recipročně se mnou na procházku, protože on to nechce. A mně trvalo třicet let, než jsem byla schopna říct, že já na to kolo dnes nepojedu.

 

Co je ještě horší než to, že nám zrovna nefungují vztahy?

Tuhle knihu jsem psala v období pandemie a jako extrovert jsem si uvědomila, jak moc mi vadí ta odlidštěnost během lockdownu. To, že musím být zavřená doma, že nemůžu jít do kavárny, do restaurace, že se nemůžu volně pohybovat po městě. Moje maminka v důsledku lockdownu přestala vycházet z domu. Jakmile přestala vycházet, zhoršila se jí pohybová schopnost, takže teď je z ní taková vetchá babička. Na moje doporučení, aby denně alespoň 500 x obešla byt anebo si na chvilku vyšla ven, sílu prostě neměla. Tehdy jsem si uvědomila, že je pořád lepší, když se trápíme se vztahy a pokud je zbabráme, trpíme, protože vůbec to nejhorší, co nás může potkat, je osamělost.

 

 

Vizitka

Daniela Kovářová

Česká advokátka a spisovatelka. Vystudovala právnickou fakultu v Brně a od roku 1990 je advokátkou, v letech 2008-2012 řídila Justiční akademii, 14 měsíců působila jako  ministryně spravedlnosti v úřednické vládě Jana Fischera. Vyučuje právo na vysoké škole, vede advokátní kancelář v Praze zaměřenou na právo rodiny, stojí v čele Unie rodinných advokátů a přednáší etiku advokátním koncipientům. V denním tisku komentuje veřejné dění a popularizuje právo a justiční problematiku. Beletrii píše od mládí, Vztahy, 7+1 osudových omylů jsou její osmnáctou knihou.

Sonda do života uměleckých spolků v obcích do 3 tis. obyvatel – Štítinská akademie múzických umění

ŠTÍTINA: Česká republika je kulturním státem a má se v tomto ohledu čím pochlubit, jeho velká síla tkví v hojném kulturním a uměleckém dění v menších sídlech a obcích. Často se v Národním informačním a poradenském středisku pro kulturu (NIPOS) setkáváme s dotazy, kolik lidí v České republice se vlastně věnuje ve svém volném čase umění a kultuře, a zda a jak by se tomuto sektoru dalo pomoci. Oslovili jsme proto s žádostí o spolupráci knihovny, které bývají v obci centrem kulturního dění nebo o něm mají v dané lokalitě ucelenější přehled. Dnes představíme jejich tip z oblasti ochotnického divadla, Štítinskou akademii múzických umění (ŠAMU).

Autor článku: 
Irena Koušková

Štítinská akademie múzických umění - ŠAMU: ochotnický divadelní spolek obce Štítina, Štítina, okres Opava, Moravskoslezský kraj, 1 200 obyvatel

Na anketní otázky odpovídá Ing. Václav Benda, zakladatel divadelního souboru, herec, režisér, organizátor

 

Ochotnické divadlo má ve Štítině více než osmdesátiletou tradici. Novodobá historie štítinských ochotníků se ale začala znovu psát v roce 2001, kdy se tu zformoval nový amatérský soubor nazvaný ŠAMU - Štítinská akademie múzických umění.

 

Principál se představuje…

Když jsem se dozvěděl o požadavku z Vysokého nad Jizerou (město, kde se koná celostátní přehlídka venkovských ochotnických souborů Krakonošův divadelní podzim), že máme poslat článek o režisérovi a o souboru ŠAMU, bylo mi hned jasné, že oba články budu muset napsat sám. Ten o souboru, protože jsem nejstarší pamětník, který byl u všeho divadelního dění od obnovení činnosti v r. 2000, a ten o režisérovi, aby se do Větrníku dostala jen samá pozitiva o mé osobě. Jinak by tam herci napsali, že na zkoušky chodím pozdě, že všechno dělám na poslední chvílí a že jedinou spolehlivou jistotu mají v tom, že jsem často nespolehlivý.

Tudíž začínám aspoň něco málo. Narodil jsem se v roce 1954 v Opavě a žiju ve Štítině. V 70. letech jsem byl činný v místním divadelním ochotnickém souboru, v pěveckém souboru, aktivní ve skupině mládenců – podíl na programech štítinské Mládenecké (pozn. red.: slavnost přijímání do Cechu svobodných mládenců tu probíhá každoročně již od roku 1850), v národopisném souboru Bejatka, … Zkrátka kde se ve Štítině dělalo něco s kulturou, tam jsem nechyběl.

Myslím si, že lépe než pouhý výčet rolí a režií mě charakterizují následující řádky, ve kterých jsem se představil v srpnu 2008 v našich okresních novinách:

 „Co mě vždy silně popudí, je tvrzení některých polistopadových ͵cestovatelůʹ, že u nás je všechno špatné, že by se už nikdy nevrátili, že tady doma zůstali jen… tvrzení těch, kteří se k Čechům hlásí pouze tehdy, když hokejisté vyhrají olympiádu nebo Šebrle udělá světový rekord v desetiboji. Na rozdíl od nich jsem já patriot. Především patriot Štítiny, pak Severní Moravy a nakonec i Česka. Jsem hrdý na to, že jsem Štítiňák, že jsme byli v roce 2004 vesnicí Moravskoslezského kraje a třetí v republice, že máme ve Štítině Mládeneckou s dlouholetou tradicí, že zvyky našich dědečků a babiček oživují Bejatky – národopisný soubor, ... a že ke všem úspěchům jsem mohl tou svojí troškou přispět. Těší mě, že jsem součástí obce, která podporuje společenský život, a kromě jiného poskytuje svým občanům i plné vyžití v oblasti kultury.“

A navíc bych chtěl dodat, že Štítina je rodiště generála Heliodora Píky, nevelká obec s cca 1200 obyvateli, a že v této malé vesnici jsem v r. 2001 založil a pomohl udržet tradici oblastní licencované přehlídky venkovských ochotnických souborů Štivadlo, která už letos oslaví 20té výročí svého založení.

 

Kdy a za jakých okolností vznikla ŠAMU?

V roce 2000 se slavila 150. mládenecká. V té době byla víceúčelová sportovní hala před dokončením. Stará tělocvična měla být přebudována na sál s jevištěm. A právě program 150. mládenecké, ve kterém se objevily po dlouhé době scénky s charakterem režírovaného programu, byl tou iniciační událostí ke znovuobnovení ochotnické činnosti. Především na základě podnětu p. Karla Ulricha jsem vybral hru bulharského autora Georgie Danailova Neseriózní komedie. První čtená zkouška se uskutečnila v září 2000 a premiéra byla odehrána 6. 1. 2001, v měsíc zpřístupněném novém sále staré tělocvičny. V režii Ing. Václava Benda a Mgr. Marie Dominikové vystoupilo 12 herců, z nichž dvě třetiny nikdy divadlo nehrály. Neseriózní komedie měla premiéru a 4 reprízy ve Štítině a 4krát byla sehrána v okolních vesnicích. Kolem divadla se kromě herců znovu utvořil kolektiv nadšených lidí. Maximální pomoc byla ochotníkům poskytována i Obecním úřadem ve Štítině, pod jehož hlavičkou ochotníci vystupují.

Pro vysvětlení, Štítinská Mládenecká je akce, která nemá nejenom v okolí, ale ani v republice obdobu. V letošním roce oslavila svých 171 let a já tvrdím, že je to unikát. Něco jako jízda králů na jižní Moravě.

 

Štítinská akademie múzických umění? Na první pohled příliš troufalé označení pro venkovský ochotnický soubor… Co vás k tomu vedlo?

S hrou „S tvojí dcerou ne“ jsme v r. 2002 objížděli okolní vesnice. Místní uváděč nám vždycky položil otázku, koho má představit nebo jak se jmenuje náš soubor. To, co dostává každé malé dítě hned po narození – jméno, nám ale chybělo. Hledal jsem pár písmen spojených v jedno slovo, ve kterých by byla a nebyla Štítina, do nichž by byl schován divadelní kumšt a která by všechny přesvědčila o smyslu pro humor těch, jež divadelní spolek tvoří. Odmítal jsem pokusy několikaslovných spojení, v nichž bylo jméno významného českého divadelníka, místního rodáka nebo „zpatvařené“ jméno Štítiny (např. „Soubor Štítiňan“). Jméno hledali všichni, až se konečně našlo. Z poznámek našich hereček nad návrhy diplomů, připravované pro Štivadlo 2002 (kdo že ty diplomy uděluje?, která akademie?), složila Ing. Dana Bendová jméno souboru ŠAMU - Štítinská Akademie Múzických Umění.

Bezejmenný soubor dostal jméno, vyhrál první ročník přehlídky Štivadlo 2002 a s hrou „S tvojí dcerou ne“ se poprvé zúčastnil 33. ročníku Krakonošova divadelního podzimu, kde odborná porota (předsedou byl p. Císař) čestným uznáním ocenila režii (Václav Benda a Marie Dominíková)  a cenou mužský herecký výkon (Jaromír Glabazňa). Hra „S tvojí dcerou ne“ měla nakonec 39 repríz a vidělo ji více než 6000 diváků.

Jako dovětek a vysvětlení, Dana Bendová je moje manželka, takže zřetelnou stopu ve štítinském divadelním dění vyšlápla celá rodina.

 

Jak jste se k ochotničení vlastně dostal?

Jako žák základní školy jsem přednášel na různých akcích. Můj strýc byl jednou z hlavních postav štítinského divadla a ten mě jako studenta obsadil do hry „Noci na Zvíkově“, kterou režíroval. Pak to bylo ještě několik rolí, jež jsem si zahrál jako student. Po svatbě jsem stavěl dům, takže ochotničení muselo jít stranou. V době, kdy všechny moje děti, jak nejstarší dcera, tak i oba synové dorostli do věku, kdy byli dítky školou povinné, řekl jsem si, že s nimi nacvičím divadlo. Našel jsem si hru „Z pekla štěstí“ a kromě vlastních dětí jsem obsadil i jejich spolužáky. Manželka dělala nápovědu, já jsem režíroval a ve hře jsem si zahrál i krále.

Pak ale přišla sametová revoluce a s ní i možnost podnikání. Takže ochotničení bylo odsunuto na druhou kolej. Po roce 2000 jsem zase začal ochotničit, k čemuž přispěla 150. mládenecká. Ale to už jsem popsal výše.

 

Vy i syn působíte v roli režisérů. Jak řešíte divadelní neshody, pokud se objeví?

Neshod je minimum a pokud nějaké jsou, pak rozumnější vždycky ustoupí. A pokud se ptáte, kdo je rozumnější, pak jednou TEN a příště zase ONEN. Jinými slovy, neshody téměř nemáme, což je hlavně asi tím, že drobnosti neřešíme a podstatné věci jsme si schopni „vyargumentovat“.

 

Co vás na ochotničení těší a co vám práci naopak komplikuje?

Těší mě všechno, co k ochotničení patří:

  • ochotní a tvořiví herci, se kterými je radost spolupracovat,
  • vlastní vytváření inscenace,
  • nadšení lidé, kteří nám hercům tvoří zázemí,
  • vlastní způsob fungování „ochotnického spolku“. Do uvozovek jsem uvedl „spolek“ z toho důvodu, že jsme organizační složkou obce a ne spolkem. To má pro ochotníky ve Štítině mnoho výhod a řekl bych, že zatím jsem nenašel ani jednu nevýhodu.

Druhá část otázky, týkající se komplikací:

  • spolupráce s obecním úřadem – výborná,
  • spolupráce se základní školou, kde zkoušíme a hrajeme, a především s ředitelem – nadstandardní,
  • spolupráce s ostatními kulturními spolky ve Štítině – oboustranně vstřícná.

Snad jednu komplikaci bych mohl jmenovat, a tou je problém s obsazováním rolí štítinskými občany. Jelikož je kulturní život ve Štítině velmi bohatý (národopisná skupina Bejatka, skupina country tanců Stopaři, SSM – Spolek Skvělých Mužů, Mládenci, Zumba, …) většině „kulturníků“ schází volný čas, který by mohli ještě věnovat divadlu. A navíc, ve Štítině vědí, jak náročné je připravit inscenaci, která může vyhrát oblastní přehlídku Štivadlo, postoupit na celostátní přehlídku Krakonošův divadelní podzim a z ní se nominovat nebo získat doporučení na Jiráskův Hronov. Takže výsledkem je hledání lidí i v okolních obcích, což nám pak ale někteří Štítiňáci vyčítají.

 

Jak byste hodnotil uplynulých deset let ve vedení spolku? Co se podařilo a co ne?

Shnuji ve výčtu:

  • V souboru nejsou významově důležité konflikty. Samozřejmě se někdy objeví drobný mráček, ale blesky z něho nelítají a to je to podstatné. Herci by nebyli osobnostmi, kdyby se vším souhlasili a tomu bohudík tak není. Jinak bychom totiž nebyli schopni společně tvořit a vymýšlet nová inscenační řešení, drobné fórky a především situační i slovní humor, kterými se nejprve bavíme sami a pak jimi úspěšně pobavíme i naše diváky.
  • Podařilo se připravit několik inscenací, které snesly porovnání na republikové úrovni.
  • Pořádání oblastní přehlídky Štivadlo, která umožnila ostatním souborům z naší oblasti předvést před odbornou porotou své umění, a především vyslechnout si postřehy a náměty divadelních profesionálů a posunout se v ochotničení o stupeň výš. Důkazem tohoto tvrzení je skutečnost, že účast souborů z Moravskoslezského kraje na Krakonošově divadelním podzimu se postupně zvyšuje.
  • Ve spolupráci s SČDO MSO (Svaz českých divadelních ochotníků – Moravskoslezská oblast), jehož je ŠAMU členem, jsme uspořádali ve Štítině několik divadelních seminářů.
  • Přispěli jsme ke zvýšení divadelní kultury v obci a především i k divadelní výchově štítinského diváka. Příkladem budiž to, že součástí přehlídky Štivadlo je i Slunečník – bulletin, který je vydáván v průběhu přehlídky každý den. Kromě odborného posouzení inscenace jsou součástí i postřehy diváků, které se každým rokem stávají poučenějšími. Objevuje se divácká kritika kostýmů, jevištní řeči, scény a jiných inscenačních prvků, které jsme v začátcích Štivadla nezaznamenávali. Tehdy to byly pouze poznámky týkající se textu hry, text pobavil/nepobavil. Zajímavý posun je možno vidět i v kuličkiádě. To je divácké hodnocení, kdy divák při odchodu ze sálu vloží kuličku do jednoho ze tří otvorů – Velmi spokojen, Spokojen, Nespokojen. Stanoveným algoritmem se vypočítá divácká spokojenost s představením, která se s přibývajícími ročníky Štivadla stále přibližuje hodnocení odborné poroty.   

 

ŠAMU se vypracovala mezi respektované neprofesionální divadelní scény. Jak se vám daří na přehlídkách? Probojovali jste se už na Jiráskův Hronov? Kudy vedla podle vás cesta k úspěchu?

Dá se říct, že teď už se na přehlídkách daří. Lépe řečeno, už neděláme inscenace, které by byly na přehlídkách propadákem.

Na Jiráskově Hronově jsme byli třikrát, z toho dvakrát jsme postoupili z Krakonošova divadelního podzimu jako absolutní vítězové.

A cesta k úspěchu? Ta vede přes pokoru a uvědomění si toho, že profesionál má větší zkušenosti a znalosti než já, laik. Jsem domácí kutil, takže trošku umím se dřevem, trošku s masem, trošku se železem, trošku práci zednickou, trošku klempířskou a zemědělskou. Ale uvědomuji si, že nikdy nemám šanci dosáhnout na umění profíka, který to dělá každý den.

Opět příklad z vlastní zkušenosti. S jednou hrou jsme postoupili na Krakonošův divadelní podzim, získali doporučení na Jiráskův Hronov a náš hlavní herec získal Cenu odborné poroty za mužský herecký výkon. Zkrátka bomba. Před termínem Jiráskova Hronova onemocněl a my hledali záskok. Oslovili jsme v té době „neznámého“ herce Plzeňského divadla Marka Adamczyka, který tu roli hrál v Plzni. Nabídku přijal. Jedna zkouška a jeli jsme na Hronov. A tehdy jsme si všichni uvědomili, jak se může lišit výkon profesionála a našeho výborného amatéra. Ještě jednou musím Markovi poděkovat za jeho vstřícnost a ochotu a klobouk dolů před jeho výkonem. Teď když je Marek v televizi, tak všichni divadelníci ve Štítině se chválí, že „toho herce znají“ a ti co s ním hráli, tak ho berou jako svého hereckého kolegu.

Proto ve světle výše uvedeného obracím oči v sloup, když vidím podrážděnou reakci začínajícího ochotnického režiséra nebo herce na kritiku odborné poroty. Jak mohou mít něco proti jeho výkonu nebo celé inscenaci ti „chytrolíni“, když u nich doma publikum „řvalo“ smíchy?

Zkrátka, mnohým chybí pokora, a to je myslím to hlavní, co nás posouvá dál. Recept je jednoduchý. Pokud už mám možnost si vyslechnout názor odborníka, pak ho nesmím umlčet podrážděnou reakcí, ale v klidu ho vyslechnout. Všechny jeho připomínky zvážit a z 10 si třeba vybrat jen polovinu. Ta zbylá polovina může být pro nás nepoužitelná, např. nemáme dostatek financí na realizaci historických kostýmů, případně technické vybavení je pro „tuto“ inscenaci nedostatečné, nesehnali jsme typově odpovídajícího herce, … Pokud ale některý z herců „ukončí“ kritické postřehy poroty svou reakcí, pak je to vždycky na škodu pro celý soubor. Měli jsem takové osoby v souboru, ale ty jsem s patřičným důrazem na další hodnocení a rozbor už nepustil.

 

V roce 2002 jste založili krajskou postupovou přehlídku vesnických ochotnických souborů - ŠTIVADLO. Ze ŠTIVADLA je přímý postup na celostátní přehlídku vesnických ochotnických souborů KDP - Krakonošův divadelní podzim. Co vás k tomu přimělo?

V roce 2002 jsme byli už velcí „umělci“ a s hrou Antonína Procházky „S tvojí dcero ne“ jsme sklízeli potlesky publika v okolních obcích. „Byli jsme tak dobří“, že jsem si řekl, že se „musíme předvést na Hronově“. Zavolal jsem tam a dozvěděl se, že nejprve musíme vyhrát nějakou postupovou soutěž. „No, tak ji vyhrajeme“. Ale všude už měli plno a nikde za hranicemi okresu „nevěděli, jak jsme vynikající“, takže nás nevzali. „Když nás nechtějí, tak si uděláme vlastní postupovku“ a založili jsme Štivadlo.

Uvozovkami jsem označil všechny své naivní představy, se kterými jsem Štivadlo zakládal. Naštěstí jsem narazil na Vaška Mȕllera, nadšeného ochotníka, čímž mu posílám vzpomínku do hereckého nebe, který nás provedl prvním a pak následujícími x-ročníky Štivadla.

Štivadlo se musí řídit pravidly pro postupové přehlídky, tzn. soubory z vesnic – sídel do 6000 obyvatel, minimálně pět soutěžních souborů, aby mohla porota udělit nominaci (nominovaný soubor musí být zařazen do programu Krakonošova divadelního podzimu, z doporučených souborů programová rada doplňuje soubory do programu), minimálně tříčlenná porota, z níž jeden porotce musí být na seznamu porotců, kteří znají podmínky Krakonošova divadelního podzimu.

 

Jak to bylo letos?

Letos Štivadlo nebylo, protože soubory nenacvičily.

Covid si v roce 2020 vybral krutou daň v podobě nejenom zrušeného Krakonošova divadelního podzimu, kdy několik herců covid „jenom upostelil“, ale co bylo horší, pár z ochotníků už díky covidu na jeviště nevystoupí vůbec.

Naštěstí se letos konal Krakonošův divadelní podzim, na kterém se mohly předvést soubory, kterým to covid v r. 2020 nedovolil. Tady musím pochválit organizátory letošního Krakonošova divadelního podzimu (KDP) a doporučit je jako poradce ministru zdravotnictví. Jasnozřivě předpokládali letošní podzimní covidovou situaci a termín konání celostátní přehlídky posunuli o měsíc dopředu. V opačném případě si myslím, že by KDP nebyl ani letos. Vždyť i tak jedno soutěžní představení covid zablokoval.

 

Do jaké míry je pro vás inspirativní stanovisko poroty (lektorů) na Krakonošově divadelním podzimu? Jak moc vás stanoviska poroty posouvají vpřed?

Jednoznačně posouvají.

A hlavně, na KDP se vždy na večer koná rozborový seminář shlédnuté inscenace pod vedením zkušeného profesionálního divadelníka. Tomu setkání se říká Půdička podle místa jeho konání. Většinou rozbor začíná známkováním inscenace od 1 do 5, jako ve škole, kdy známkujeme my, ochotničtí herci a režiséři. Pak musíme svou známku zdůvodnit. A nakonec nás lektor vede, dává nám za pravdu, nebo naopak s námi nesouhlasí. Na konec Půdičky mnozí odcházejí s pocitem, že jsme mohli tak špatně známkovat, a to buď v pozitivním nebo negativním slova smyslu. Ráno čekáme na rozbor, který provádí odborná porota a jen ve výjimečných případech nebo spíš v detailech se Půdičkáři s porotou rozcházejí.  

 

Nestává se často, aby ochotníci několikrát vyprodali hlediště opavského Slezského divadla. Jak velký především finanční risk to byl pronajmout si divadlo, do kterého se vejde přes 350 lidí? Jak vás to vůbec napadlo?

Risk bych ani neřekl. Spíše jsme měli jistotu, že to finančně ustojíme, protože v pokladně jsme měli dost na to, abychom pokryli případnou ztrátu. A hlavně jsem si chtěl zahrát v nádherném divadelním prostředí a vyzkoušet si profesionální možnosti. Úmyslně zdůrazním, že já jsem si chtěl se ŠAMU zahrát v nádherném divadelním prostředí, protože někteří herci takovou „odpovědnost a stres“ nemají rádi. Už jenom to prostředí – obrovské jeviště, samet a zlato v hledišti, vnitřní pocit odpovědnosti před diváky, kteří jsou zvyklí na „profíky“, to všechno přispívá k jejich vnitřní nervozitě, takže raději hrají na vesnických scénách, kde mají pocit, že jim divák mnohou nedokonalost omluví.

Pro mě, a myslím si, že nejenom pro mě, to byl jistý typ adrenalinu, který stál za to.

A když už jsme si to jednou vyzkoušeli a neprodělali, tak jsme to na základě diváckého ohlasu zkusili znovu.  

 

Co říkáte úsilí o zápis „amatérského divadla (tedy i ochotnického)“ jako kulturního fenoménu na seznam UNESCO? Jaký přínos kromě prestiže by to mohlo mít přímo pro vaše divadlo?

Podporuju všechno, čím se může naše republika ve světě zviditelnit, takže plně podporuji i snahu o zápis amatérského divadla na seznam UNESCO. A jaký to bude mít přínos pro náš soubor? Tak to si zatím neumím představit.

 

Kde a jak často vůbec hrajete? Kolik vás je? Kde na to berete čas?

Hlavně ve Štítině, kde máme zázemí. Kolem divadla se točí cca 60 lidí. S jednou malou obcí jsme domluvili autobusy s jejich diváky.

Nebráníme se ale ani vystoupením v okolních obcích, protože k ochotnickému divadlu patří sousedská setkání a pulka něčeho dobrého v průběhu přestávky. Pokud někdo v Čechách neví, co je to pulka, pak malá pulka je 0,02 a velká pulka má 0,05. Ve Vysokém nad Jizerou je to šťopička, jinde kelíšek nebo pohárek. Jiní si dají 2 decky bílého a pro děcka nějakou čokoládu. No a přestávka trvá tak dlouho, dokud bufet neprodá.

A počet repríz? Maximálně do 20. Doby, kdy jsme jednu hru zahráli 40krát, jsou už minulostí. Důvodem není málo možností hrát. Důvodem je ta spousta času, které to ochotničení vyžaduje. Málo lidí si uvědomí, že jedno představení je minimálně půlka jednoho víkendového dne. Nejprve zkouška (alespoň mluvená neboli paměťová), pak nakládání kulis, jejich postavení, vlastní hraní a bourání kulis, převoz a uložení kulis na své místo. Na představení, které začíná v 18:00 hodin se scházíme ve 14:00 hod. tak, abychom minimálně dvě hodiny před představením byli na místě, naložíme, převezeme, postavíme, odehrajeme, zbouráme, uložíme a když jsme ve 22:00 hod. v posteli, tak jsme to krásně stihli.

 

Kolik premiér do roka připravíte? Jak byste charakterizoval současný repertoár?

Nacvičujeme jednu hru ročně a zaměřujeme se hlavně na hry, které lidi pobaví. I když musím říct, že jsme si zahráli i historickou hru nebo detektivku.

 

Jak vypadá spolupráce s obcí?

Všechno, co potřebujeme k divadelní produkci, využívá celá obec. My se pouze o některé svěřené věci staráme.

Světla, zvuk, zařízení sálu, to všechno využívají nejenom všechny spolky v obci. Zumba se cvičí za moderního rachotu, country tance se napojí na bedny v sále, relaxační cvičení žen dříve narozených doprovází relaxační hudba. Zkrátka stačí si donést flešku, notebook, nebo jiný libovolný přehrávač, rozsvítit v sále a můžete začít.

Já ale jako největší přínos do budoucna vidím v tom, že celou divadelní techniku může především využívat škola, protože divadelní sál je součástí školy. Venku prší, takže družinář udělá odpoledne dětem v sále diskotéku s barevnými světly. Výsledek: nahrazení mobilů a počítačů přirozeným pohybem, poskakováním, nadšením, a nakonec spokojeným úsměvem. Škola pořádá soutěž „Štítina má talent“ a malí umělci berou záři reflektorů jako samozřejmost. Loutkové představení, tma a najednou malý osvětlovač rozsvítí „dělo“ (výkonný reflektor) s blesky a z reproduktorů pustí jiný malý zvukař hromy.

Tady se musím ještě jednou zmínit o podpoře školy, a především o podpoře všech kulturních akcí ředitelem školy. Mgr. Matyášek má velké pochopení jak pro kulturní, společenské, tak ostatní dění ve Štítině.

 

S jakými dalšími organizacemi spolupracujete? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje? Máte sponzory, nebo se jim stále bráníte?

Podporuje nás obec a jejím prostřednictvím stát. Snažíme se každý rok získat přes obec dotace na přehlídku Štivadlo. V letošním roce jsme získali dotaci na nové ozvučení, díky němuž budeme schopni ozvučit i venkovní prostory.

Jiné sponzory nemáme a nesháníme. Já sponzoring považuju za moderní formu žebrání, a proto ho cíleně nesháním. Samozřejmě se sponzoringu nebráním, a pokud přijde nabídka na podporu ŠAMU, pak ji příjmu. Samozřejmostí je, že pro sponzora a jeho zaměstnance, případně jeho známé zahrajeme nebo mu minimálně poskytneme „volňásky“.

 

Jak moc vás zasáhla současná mimořádná situace? Mimochodem proč nemáte vlastní web?

Ať už bych uvedl cokoliv k vlastnímu webu, pak by to byly jenom výmluvy. Zkrátka se ještě nenašel ochotný ochotník, který by to udělal. A já, ani můj syn jsme na to zatím netlačili.

A co se týče začátku otázky. Během lockdownu jsme „hibernovali“. Jednou jsme se sešli a udělali si první čtenou zkoušku. Pak se ale zase situace zhoršila, a tudíž jsme scénáře odložili. Máme vybranou další hru, kterou bych chtěl režírovat, ale pro tu platí to, co je uvedeno výše. Navíc je to velké obsazení. Herci jsou vybráni, scénáře namnoženy, ale situace je nadále špatná. A zkoušet něco déle než půl roku, to pak ztrácí „tah“. Většinou připravujeme inscenaci 3-4 měsíce, a to by v dnešní době asi nebylo splnitelné. Takže opět divadelní „hibernace“.

 

Vaši předchůdci prý chtěli za první republiky inscenovat operu, což svědčí o tom, že nebývalé divadelní nadšení místních obyvatel má v obci velkou tradici. Neuvažujete o dotažení tohoto odvážného plánu? Nepřemýšleli jste o spolupráci s profesionály?

Ta druhá hra, o které jsem výše mluvil, je hra s písničkami. V té hře bych chtěl spolupracovat nejenom se zpěváky profesionály, ale i s choreografy a s muzikanty. Na operu to zatím nevidím, i když Marek Eben jako Jeník v Prodance mě silně nadchl. Takže jak řekl jeden moudrý, nikdy neříkej nikdy.

 

Na čem právě pracujete?

Na ničem. A někdy je pauza fajn.

 

https://www.facebook.com/samustitina/

Od Starých pověstí českých k příběhům českých letců v RAF

KRÁLOVÉHRADECKÝ KRAJ-DOBRUŠKA: Téměř celý život dr. Josefa Ptáčka se odehrál v kraji ohraničeném řekami Orlice a Metuje a hřebenem Orlických hor. Objevoval a zviditelňoval příběhy neznámých osobností, mapoval historii zajímavých domů, firem i spolků, byl vášnivým sběratelem všeho, co souviselo s „jeho“ Dobruškou, a část své sbírky dokonce publikoval v knize. Svoji práci regionálního historika díky šířce záběru trefně přirovnal k práci obvodního lékaře. _Setkali jsme se v pátek 5. listopadu a bylo patrné, že ho zájem Místní kultury velice potěšil. O týden později, kdy rozhovor autorizoval, si přál odlehčení na závěr, a tak vyslal do éteru humorně laděný pozdrav. Nemoc, s níž bojoval od začátku roku, mu radost ze zveřejnění bohužel nedopřála. Zemřel 25. listopadu.


 

Jste všeobecně znám jako regionální historik. Co vás přivedlo k zájmu o historii?

Začalo to už v dětských letech. Na tehdejší národní škole jsme měli bezvadnou paní učitelku Kohoutkovou. S několika dalšími spolužáky jsme se triumfovali, kdo je lepší ve znalosti českých dějin.  Když tři až čtyři z nejlepších najednou vyvolala na stupínek, jeli jsme tzv. rozstřel. Leckdy jsem ho vyhrál. Na začátku byl tedy dobrý učitel dějepisu. 

A ještě něco. V Dobrušce vznikl v roce 1951 Vojenský topografický ústav, který pořádal sportovní soutěže pro děti. Jednou z nich byly závody v běhu na lyžích v dobrušském parku. Byl jsem zvyklý jezdit na koloběžce, hýbat se, a tak jsem závod vyhrál a jako vítěz dostal Staré pověsti české ilustrované Mikolášem Alšem. Nejdřív jsem v nich jen listoval, jakmile jsem uměl trochu číst, začal jsem je číst. Možná právě tahle kniha se na mě “podepsala“.

…tady vidím základ, to, co nastartovalo můj zájem o historii.

 

Vysvětlíte rozdíl mezi historikem a regionálním historikem?

Historik je každý, kdo se trochu dívá za sebe – co bylo včera, je dnes historií. Historie je to, co za námi zůstává. Pražští historikové uchopí velké téma, při práci ale stejně musí vycházet z regionálních zjištění a studií.

Regionální historik je člověk, který se orientuje ve všech směrech od archeologie až po současné moderní dějiny. Nemůže být ale odborníkem do detailů. Má svá vytyčená témata, kterým se věnuje, a přitom musí znát všechno okolo. Přirovnal bych to k obvodnímu lékaři, který ovládá základy jednotlivých medicínských oborů. Regionální historik je takový obvoďák s určitou specializací v daném regionu.  

 

Přibližte tedy region, jemuž se věnujete.

Skoro každý si vytvoří vztah ke svému rodišti i ke kraji, kde žije a kde se cítí doma. Já jsem celý život (kromě vojenské služby a pražských studií) prožil v trojúhelníku mezi řekami Orlice a Metuje, které se stékají v Hradci Králové,  a Orlickými horami. Tady se odehrával můj život a také život mých předků. Náš rod pochází z Dobřan v Orlických horách, děda tam měl hospodu, pak ji prodal a přestěhoval se do Dobrušky, kde jeho syn vedl jatka.

Proto je pro mě nosný tento region a snažím se sledovat, co se v mém rodném kraji, který mám rád, událo. Kdo zná historii jednotlivých lokalit, nabyde k nim důvěrného vztahu.  Obecně mě zajímá oblast od Hradce Králové po Velkou Deštnou s přesahem až do Kladska, kde existoval český koutek.

 

Pracoval jste jako pedagog. Jaký obor jste vystudoval?

Od dětství jsem se věnoval sportům – házené, stolnímu tenisu a dalším, které se daly v Dobrušce provozovat. Patřil jsem také mezi zakladatele místního oddílu cyklistiky a dosud jsem stále ještě aktivním členem Tri clubu Dobruška. Vystudoval jsem průmyslovku, ale v oboru jsem nechtěl pokračovat. Lákal mě pobyt v přírodě a pohyb. Podal jsem si přihlášku na tělocvik na Univerzitě Karlově, a přestože jsem udělal přijímačky, nevzali mě, protože jsem nedostal doporučení ze školy, která mi dala umístěnku jinam.

Nakonec jsem tělocvik vystudoval spolu se speciální pedagogikou – defektologií. Vzhledem k přetrvávajícímu zájmu o historii jsem na Filosofické fakultě UK ještě vystudoval historii. Přes dvacet let jsem pak učil v Hradci Králové. 

 

K čemu především jste vedl své žáky?

Učil jsem na střední a vyšší zdravotnické škole, a tak se většinou jednalo o žákyně. Byla to procházka růžovým sadem, protože měly zájem o vybraný obor – většinou chtěly být zdravotní sestrou.

Dějepis ale nebyl maturitní předmět, a tak je tolik nelákal. Snažil jsem se je k historii přitáhnout jinak a předat jim co nejvíc z českých dějin se vztahem k rodišti a bydlišti, lidem kolem sebe. To se mi snad povedlo. Říkal jsem: „Pro mě začínají dějiny tím, když přišel praotec Čech na Říp.“ Bazíroval jsem na tom, aby znaly české dějiny, aby z nich byly vlastenky. Uměly si udělat i svůj rodokmen. V době Vánoc dostaly za úkol jít za svými prarodiči, vyzpovídat je a potom předložit alespoň nástřel rodokmenu. Kdo nezná svůj rod, nemůže znát národ. Je třeba postupovat od bližšího ke vzdálenějšímu. Znaly i desatero jako  základní normu křesťanské civilizace. Každé téma jsem pojal jako příběh.

Působil jsem také na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové jako fakultní učitel.  

 

Vraťme se k regionální historii. Pod kolika publikacemi či sborníky jste podepsán?

Napsal jsem třicet publikací, každý rok jednu. Buď zpracuji něco z mých zájmů anebo na objednávku -  například dějiny oboru určité firmy. Zpracoval jsem např. historii cukrovaru v Českém Meziříčí. Dál vzniklo přes 400 odborných a vědeckých i popularizačních článků nebo recenzí. Celková bibliografie se blíží pěti stovkám.  

 

Mnoho z nich se dostalo k milovníkům historie díky vašemu vlastnímu vydavatelství Expedice F. L. Věka. Kdy a s jakým cílem jste ho založil?   

V roce 1991 za všeobecného nadšení, že všichni budou soukromě podnikat, jsem založil „jednomužné“ vydavatelství. Velká nakladatelství tehdy nebrala regionální tisky, nebylo, kde je uplatnit, tak jsem si musel s povolením ministerstva kultury založit svoje vydavatelství. Nazval jsem ho Expedice F. L. Věka podle Krameriovy České expedice, kterou tady šířil František Vladislav Hek. Snažil jsem se svoji vydavatelskou činnost zajistit sám. Jak jsem již zmínil, od té doby mi vyšlo třicet titulů. Původně jsem si myslel, že budu mít v Dobrušce vydavatelství, antikvariát  a budu vydávat i Kulturní kalendář (dnešní zpravodaj). Pak jsem ale dostal zajímavou nabídku na místo učitele v Hradci Králové a působil tam dvacet let.

Jinak jsem knihomil, vlastním na tři tisíce titulů převážně odborné a regionální literatury.

 

Kterou knihu jste vydal jako první?   

První knihou vydanou vlastním nákladem bylo Dobrušské pivovarnictví. Předtím jsem vydal několik publikací jako editor nebo autor. Zatím poslední je Město Dobruška sběratelsky. 

 

Byla vám některá témata, jimiž jste se zabýval, obzvlášť blízká?

Vždycky jsem tíhl k tématům spjatým s místy, kde žiju. Náš rod se dostal do Dobrušky asi v roce 1895. Já jsem se narodil, podobně jako František Kupka, v Opočně. Máme stejný osud – jeho odvezli do Dobrušky, když mu bylo půl roku, mě, když mi bylo šest dní. Soustředil jsem se hlavně na Dobrušku.

Dál mě zaujaly příběhy západních letců, kteří působili v RAF, ale před rokem 1990 byli bohužel tzv. na indexu. Nejdřív jsem se snažil zpracovat dobrušské západní letce, které jsem publikoval v Kulturním kalendáři. Pak jsem okruh rozšířil na okres Rychnov nad Kněžnou. Zpracoval jsem osudy více než třiceti osobností, které odsud odešly do západního letectva.

A co mě zajímalo v poslední době? Poměrně svízelné téma, na kterém jsem strávil zhruba dva roky – třetí odboj na Chrudimsku. Na objednávku tamního okresního archivu jsem chodil po politických vězních – někteří se se mnou o tomto těžkém období chtěli bavit, jiní ne. Vydal jsem publikaci Perzekuce občanů okresu Chrudim v letech 1948–89. Političtí vězni – hrdinové III. odboje, která je místními velmi ceněná.         

 

Historie Dobrušky je spjata s mnoha mimořádnými, ale mnohdy málo známými, osobnostmi.

Neznámým osobnostem se vztahem k Dobrušce jsem se cíleně věnoval. Dobrušťáci si zaslouží, aby věděli, které zajímavé osobnosti se tu pohybovaly. Z neznáma jsem jich „vykutal“ asi dvacet. Publikoval jsem o nich především v Dobrušském zpravodaji, ale i v odborném tisku a sbornících.

 

O jednom z nich – léčiteli Janu Mikoláškovi – vznikl film Šarlatán. Zajímal jste se i o něj? 

I Jana Mikoláška jsem „vyďoubal“ úplně z neznáma, protože tady o něm nikdo nevěděl, než se začalo mluvit o filmu Šarlatán. Naproti mému domu bydlela paní Mikolášková, manželka léčitele. Dva až tři týdny, když ho pustili z basy, krátce pobýval v Křovicích u Dobrušky. Pak ve Vysokém Újezdě a v Bědovicích u Třebechovic. Vše, co jsem o něm zjistil, hlavně ve vztahu k Dobrušce, jsem publikoval v dobrušském Almanachu č. 4. Je podle mě škoda, že se ve filmu objeví pouze jedna věta, že žil také v Dobrušce. Přitom tady byl ženatý zhruba devět let.

 

Světově nejznámějším obyvatelem vašeho města je ovšem František Kupka, který v Dobrušce strávil dětství a mládí. Pátral jste v archivech po informacích o Kupkovi?

Existuje zajímavá hypotéza, jak to je s původem Františka Kupky. Ale vše se musí ještě ověřit. U novorozenců je matka známa skoro vždycky, otec téměř nikdy. I u Kupky je to trochu zamlžené a budu se snažit to rozplést, pokud mi čas a síly budou stačit…

Pro mě je důležité, že se k němu (a právem) hlásí obě města – Opočno i Dobruška. Především ale dobrušský starosta Archleb se zasloužil o to, že Kupka je dnes světový a uznávaný malíř.

 

Vaším velkým koníčkem je sběratelství, o čemž svědčí členství v Klubu sběratelů kuriozit. Co všechno sbíráte?

Sběratelství mě „popadlo“, když jsme jezdili na výlety se školou. Kupoval jsem si pohledy hradů a zámků a posílal si je i domů., abych je měl orazítkované poštou. Později, v roce 1969, vznikl při ZK JAS v Dobrušce Klub sběratelů kuriozit, pořádaly se i sběratelské burzy. Při studiích v Praze jsem vstoupil do Klubu sběratelů kuriozit, tam se konaly celorepublikové burzy. 

Začal jsem tedy s pohlednicemi – co se týče dobrušských, mám kromě dvou všechny, které byly vydány. Postupně mě začalo zajímat všechno, co se týká Dobrušky – materiály listinné povahy i trojrozměrné. Věci jsem se snažil koupit, vyměnit, což je dnes finančně náročné. Sběratelství není snaha hromadit majetek, někdy dokonce o majetek přicházíte. 

 

V roce 2020 jste vydal knihu Město Dobruška sběratelsky. Jaké předměty jste v této unikátní publikaci představil? 

U příležitosti výročí 700 let města jsem přesvědčil vedení Dobrušky, že by bylo dobré takovou publikaci vydat. Starosta i zastupitelé na publikační činnost slyší, což je dobře. V knize jsem představil zhruba pětinu sbírky. Vydání knihy předcházela velká dvouměsíční výstava mých sbírkových předmětů.

Sběratelství je pro mě užitečná činnost, muzea většinou o podobné drobné věci nemají zájem. Nyní postupně předávám část listinné sbírky a publikací do našeho muzea, aby sloužila všem.

Loučím se s dobrušským pozdravem: „To vám řek´ F. L. Věk.“

 

 

VIZITKA

Dr. Josef Ptáček (*1945/†2021) vystudoval speciální pedagogiku a tělocvik a historii na Univerzitě Karlově v Praze. Pracoval v DVÚ v Kostelci nad Orlicí. Po změně režimu učil dvacet let na střední a vyšší zdravotnické škole v Hradci Králové a navíc na Pedagogické fakultě UHK. Je autorem 30 publikací a více než 400 textů. Jeho celoživotním koníčkem byl sport, především cyklistika. 

Mravenčí chůva – ta pravá knížka pro každé dítě existuje

ČR: Mezi projekty, které vznikly na podporu dětského čtenářství, se objevil během covidové pandemie nováček. Internetová platforma, kterou založily dvě kamarádky, maminky malých dětí, nadšené čtenářky a skautky. Chtějí pomoci dětem, rodičům, učitelům či knihovníkům zorientovat se v knižních novinkách dětské literatury, a vzaly proto na sebe nelehký úkol doporučovat knížky, které z nepřeberného množství titulů stojí za přečtení. Pečlivě je vybírají podle zájmu, věku a čtenářské úrovně dětí i dospívajících. Pokud tedy při výběru té správné knížky pod stromeček pro své ratolesti momentálně tápete a nechce se vám procházet webové stránky jednotlivých nakladatelů, dejte si poradit od Mravenčí chůvy.

Autor článku: 
Irena Koušková

Můžete se blíže představit? Ovlivnilo nějak váš vztah ke knihám a čtení členství ve skautu? 

Mravenčí chůva je projekt, kterému bude už rok a půl a který se snaží provázet světem literatury pro děti. Věnujeme se také tématu čtenářství a v současnosti se přímo zaměřujeme na to, jak zažehávat lásku ke čtení u malých děti.

Julie Dominika Zemanová: Skaut měl na můj vztah ke čtení velký vliv. V našem dívčím oddíle byly totiž samé vzdělané ženy, které hodně četly. Jako dítě jsem vnímala, že součástí jejich vzdělanosti, což jsem tehdy obdivovala, byly právě knihy. Mám i konkrétní zážitek z jednoho letního tábora, na němž jsem vyhrála knihu Miloše Zapletala. Byl to jeden z prvních románů, jež jsem držela v ruce. Knihu jsem zhltla a chtěla pak pokračovat dál. 

Marie Podvalová: Také vzpomínám na společné čtení na skautských táborech nebo salesiánských chaloupkách. Moc se mi líbilo, že jsme mohli skrze příběhy proplouvat cizími světy, zažívat dobrodružství, která jsme neznali. Mezi moje první oblíbené knížky patřily právě dobrodružné romány, jimiž mě zásobovala rodinná knihovna nebo výběr staršího bráchy. 

 

Proč právě název Mravenčí chůva, na co odkazujete? Jaký impuls vás vedl k jejímu založení?

Názvem děkujeme a odkazujeme k jedné z výrazných autorek literatury pro děti − Daisy Mrázkové a její knize Písně mravenčí chůvy. Spojuje to, co je pro nás na literatuře pro děti důležité. Její knihy mají silné a dobré příběhy a ilustrace s nimi komunikují a jsou s nimi v souhře, jsou také hravé a líbí se nám i dětem. 

Když byla koronakrize na začátku, s napětím jsme sledovaly, co se v knižním světě děje. Měly jsme obavy, aby to nezávislí knihkupci a nakladatelé ustáli a mohli dál pracovat na kvalitních knihách pro děti. Ty totiž tvoří významnou součást našich životů. Přály jsme si to nejen pro sebe, ale i pro ostatní děti a rodiče. Vytvořily jsme tedy anketu mezi nakladatelkami, redaktorkami, blogerkami a dalšími a tak vznikla doporučení na 119 knih, které dotazované považovaly za nejlepší ve čtyřech věkových kategoriích. Výsledky jsme sdílely na nově vytvořeném profilu Mravenčí chůva. Tu anketu si stále můžete z našeho webu stáhnout jako e-book. 

Mělo to velký ohlas. Chtěly jsme pokračovat v práci dál. Vnímaly jsme, že tu chybí prostor, v němž by bylo možné najít komplexní informace o literatuře pro děti a mládež. Narážely jsme také na to, že ročně vychází velká spousta knih a není lehké se v nich orientovat. Zpráva o českém knižním trhu z let 2019/2020 říká, že dětských knih vyšlo 2716. Co má z nich smysl číst a s kým? 

 

Můžete být ještě konkrétnější? Je spousta projektů na podporu dětského čtení, ať už je to Celé Česko čte dětem, Rosteme s knihou, Nejlepší knihy dětem, Zlatá stuha, Noc s Andersenem ad. Co vám na nich scházelo? Zaplnily jste nějakou mezeru na informačním trhu o knihách?

Zmíněné projekty považujeme za skvělé a důležité. Zaměřují se však buď na výběr nejkvalitnějších knih, nebo jsou to živé akce či kampaně. My jsme chtěly vytvořit online prostor, ve kterém by se potkával širší výběr knih, myšlení o literatuře pro děti, atd. Chtěly jsme také, aby tu byl informační kanál, jenž napíše, např. když jsou známí výherci Czech Grand Design nebo Ragazzi Award. 

 

Co všechno tedy nabízíte? 

V současnosti u nás najdete několik služeb. První z nich je Online magazín o knihách pro děti, ve kterém pravidelně zveřejňujeme doporučení na konkrétní knihy a články zaměřené na knihy a téma čtenářství. Hned první rok se nám do něj podařilo udělat několik dobrých rozhovorů s lidmi z celého světa, např. s Maryanne Wolf, která se zabývá vlivem čtení na mozek, nebo také s italským autorem Andreou Antinorim, jemuž v nedávné době vyšla krásná kniha O životě lemurů v češtině. Rozhovory děláme ale i s domácími tvůrci, lektory, učiteli a považujeme to za obrovský zdroj inspirace. Povídáme si o tom, jak zažehnout v dětech vášeň pro čtení, jak s knihami pracovat v knihovnách i ve školách. A to je jen malý střípek toho, o čem píšeme nebo natáčíme videa a podcast.

A teď nově chystáme čtenářskou výzvu pro dospělé a děti předškolního věku, ve které se zaměříme právě na téma, jakým způsobem můžeme u dětí zažehávat lásku ke čtení.

Prodáváme také knižní balíčky na různá témata, jako je intimita pro kluky a pro holky, domov, houby nebo první knížky pro nejmenší. Před prodejem vždy uděláme rešerši toho, co na trhu je, knihy přečteme, vybereme ty nejlepší a ty zařadíme do balíčků. V každém z nich nejsou jen samotné knihy, ale i doplňující materiály či tipy na aktivity. 

O všem důležitém píšeme na sítě − když jsou známí výherci Zlaté stuhy, Magnesia Litery i dalších domácích, ale i zahraničních ocenění, když vyjde něco mimořádného atd. 

Máme Fb skupinu Čtení je brána do světa, ve které doporučujeme knihy, radíme, když někdo shání titul na konkrétní téma nebo pro konkrétní dítě, dáváme prostor k diskusi o tématech spojených se čtenářstvím u dětí.

 

Podle čeho knihy doporučujete, pomocí jakých kritérií je vybíráte? Je ve vašich silách všechny knižní novinky dětské literatury, které ročně vyjdou, opravdu přečíst? (Skladujete je pak v redakci, nebo doma?)

Našimi kritérii jsou dobrý příběh v beletrii nebo podání a správnost informací v naučných knihách, kvalita ilustrací a grafického zpracování, chyby v textu, celkové poselství knihy. 

Každý měsíc uděláme rešerši toho, co za posledních třicet dní vyšlo. To zpracujeme do Měsíčního přehledu. Jedná se o knihy, které jsme už stihly přečíst, ale většinou jsou to takové, o nichž si myslíme, že by za přečtení mohly stát. Orientujeme se podle autorů a autorek, edic, nakladatelství, překladatelů a překladatelek, ilustrátorů a ilustrátorek a dalších kritérií. 

Tyto knihy pak objednáme a přečteme. Teprve potom jdou do Přehledu knih. Tam si můžete být jistí, že je někdo z redakce přečetl a Mravenčí chůva za nimi stojí. Titulů, které nám takto měsíčně projdou rukami, je kolem třiceti. 

Knihy skladujeme doma (úsměv). 

 

Jak vypadá redakce? Jak vytváříte obsah? S kým spolupracujete? Jste v redakci pouze ženy, a pokud ne, je to pro vytváření obsahu stránek důležité?

Redakce má šest stálých členů a jednu korektorku. Scházíme se na online poradách, na nichž diskutujeme, které knihy vybereme pro recenze, jaká témata by bylo dobré zpracovat, s kým se domluvit na rozhovory atp. Vše je výsledkem konsenzu. V redakci je ředitelka knihovny, t. č. na rodičovské, vedoucí dětského oddělení knihovny, lektorka současné literatury pro děti a mládež, pedagožka a my dvě zakladatelky Mravenčí chůvy. 

V redakci jsme bohužel samé ženy. Zatím se nám nepodařilo najít muže, jehož bychom mohly pro spolupráci oslovit. A myslíme si, že je to důležité. Ačkoli mezi průvodci literaturou pro děti jsou převážně ženy, snažíme se to kompenzovat alespoň tím, že muže oslovujeme pro rozhovory. 

 

Sympatické je, že knížky u vás hodnotí nejen profesionálové – redaktoři, knihovníci, pedagogové, ale také samotné děti… 

Ano, od začátku jsme myslely na to, že je zásadní, aby měli slovo i ti klíčoví recipienti literatury pro děti a mládež. Takže jsme pomalu začaly oslovovat děti v našem okolí, postupně i ty, které jsme samy neznaly, přes jejich rodiče a vznikla celá jedna sekce Online magazínu − Recenze dětí. A funguje to skvěle.

 

Jak se jako čtenářský start up zatím vyvíjíte? Jakou odezvu projekt má? Obsah byl původně zdarma. Kdy jste si řekly, že je načase část zpoplatnit? O co je mezi příznivci největší zájem? Jaké jsou další plány rozvoje?

Myslíme si, že projekt má dobrou odezvu. Přibývá čtenářů na všech frontách. Velmi si vážíme toho, že mezi pravidelnými čtenáři Online magazínu jsou odborníci z univerzit, knihkupkyně zaměřující se speciálně na literaturu pro děti, inspirativní učitelé a knihovníci. Obsah byl zdarma, dokud jsme ho dělaly jen na sítích. Když jsme se ale zavázaly, že budeme pravidelně publikovat hodnotný text do Online magazínu nebo prodávat knižní balíčky, nebylo už možné to dál dělat zdarma. Z něčeho potřebujeme zaplatit práci korektorky, grafičky, někoho, kdo všechno pečlivě vkládá na web, autory textů, správu webu, koordinaci velkého množství lidí nebo třeba publikování na sítích a v emailingu. Provoz Online magazínu je i možný díky podpoře Ministerstva kultury a Státního fondu kultury, za což jim děkujeme.

Našimi dalšími plány je mít u každé knihy v Přehledu knih proklik do dvou vynikajících knihkupectví zaměřených právě na literaturu pro děti a mít tak možnost si u nás pomocí štítků vybrat knihu a následně koupit. Obě knihkupectví jsou zdroji lokální kultury, v online prostoru zase propagují kvalitní knihy. Toto jsme chtěly podpořit a zároveň přinést další peníze pro rozvoj našich služeb. 

Největším plánem je již zmíněná čtenářská výzva. Doporučujeme sledovat naše sítě nebo se rovnou přidat do Fb skupiny Čtení je brána do světa a nic vám neunikne. 

 

Co vás jinak živí? 

Práce je tolik, že už to dávno opravdu není volnočasová aktivita. Jsme ale jinak s našimi dětmi doma. Julie je ještě šéfredaktorkou Ben Já Míny - časopisu pro předškoláky.

 

Opravdu dnes děti nečtou? Knihy často v konkurenci her a sociálních sítí ztrácejí na atraktivitě. Je nějaký věk dětí, kdy se to může zlomit? Co pro to můžou rodiče udělat? 

Výzkumy říkají, že to není tak, že by vůbec nečetly. Záleží určitě na tom, jaká máme očekávání. My nechceme stavět knihy proti hrám a sítím. Myslíme si, že mohou vedle nich koexistovat a hlavně, že nemá smysl dětem říkat: „Radši si čti knihu, než abys hrál tady tu blbou hru.“ Chceme hledat cesty, jak dětem ukazovat, že knihy nás mohou vtáhnout do úžasných světů, přinášet spoustu zajímavých informací, že nás mohou bavit a být nám oporou. 

Co pro to rodiče mohou udělat? Především si s dětmi číst. Již zmíněná Maryanne Wolf říká, že zážitek z předčítaného a zážitek z vlastního čtení se může srovnat až ve dvanácti letech. A to, že máme dobrý zážitek, že nás čtení baví, je pro celkový vztah ke knihám zásadní. Proto dětem čtěme − do dvanácti, do patnácti, čtěme si spolu i později v dospělosti − prostě jak o to budou mít zájem. 

 

Jaké jsou nejnovější trendy v literatuře pro děti? Zvyšuje se její úroveň? Sledujete i zahraniční nakladatele? 

Zdá se nám, že jedním z trendů je to, že vznikají knihy na čím dál minoritnější témata a my jsme za to moc rády. Otázka po úrovni je složitá − vzniká spousta velmi kvalitních titulů, ale trh je také zahlcen balastem, knihami, které nám přijde, že by vyjít vůbec nemusely. 

Sledujeme vybrané zahraniční nakladatele a zahraniční ocenění. Pravidelně čteme newslettery z podobně zaměřených portálů, jako je ten náš. 

 

Jaké jsou nejčastější předsudky a omyly nás rodičů při výběru knížek pro děti?

Vypomůžeme si tu citací spisovatele Neila Gaimana: „Neexistují špatní autoři knih pro děti, pokud je děti mají rády a chtějí je číst a vyhledávají je, protože každé dítě je jiné.“

Opakovaně se setkáváme se dvěma typy názorů. Prvním z nich je ten, že něco je brak, i když to dítě baví. Myslíme si, že je dobré si ponechat otevřenou hlavu. Nemůžeme nikdy přesně úplně vědět, co dítěti kniha přináší, a myslíme si, že ani nemáme nárok to nějak negativně hodnotit. A také nikdy nevíme, zda se nepročte k něčemu dalšímu. Druhý se týká toho, že je některá kniha moc „designová“ a dítě ji určitě nebude chtít číst. Máme s tím osobně spoustu zkušeností, kdy nás děti překvapují tím, co je baví. 

 

Jak se pozná kvalitní komiks? Některé děti se k těm kvalitním knihám potřebují pročíst. Souhlasíte?

Má dobře vystavěný příběh, kvalitní výtvarnou podobu i grafické zpracování a funguje jako komiks, tj. využívá svoje specifické výrazové prostředky. Ale především nás baví. To musí být alfou a omegou jakékoliv knihy. Určitě neplatí, že jen proto, že jde o komiks, tak si budou děti rády číst o významných historických událostech či osobnostech. Souhlasíme s Pavlem Kořínkem, předním odborníkem na komiks, že: Komiks sice na první pohled možná působí jako jednoduché čtení, ale zas tak jednoduché není. Člověk musí vnímat oba kódy, text i obraz, a pokud přečteme jen text v bublinách, uteče nám množství obsahu v obrázcích. Ke čtení literatury ale člověka komiks podle mě nepřipraví.“ (zdroj: https://vltava.rozhlas.cz/pavel-korinek-komiks-sice-neni-jednoduche-cteni-ale-na-vysokou-literaturu-8125898

Některé děti se opravdu mohou ke kvalitním knihám pročíst, ale jiné mohou zůstat u něčeho, nad čím my dospělí máme někdy tendenci ohrnovat nos. Pokud ale chceme děti ve čtení podpořit, chceme v nich zažehávat lásku ke knihám, pak je dobré nechat na nich, co si přejí číst a podle jejich zájmů jim třeba knihy nebo komiksy doporučovat. 

 

V dotazníku se ptáte svých čtenářů: Co pro vás znamená kniha v životě dítěte? V jakých situacích je pro vás důležitá? Jak byste odpověděly samy?

Julie: Na můj život mají knihy obrovský vliv. Když se nedařilo v rodinných vztazích, když jsem měla problémy v dospívání, když se mi nedařilo jako matce, vždycky jsem nacházela velikou oporu právě v knihách. Tím jak je to pomalá činnost, mám u nich vždy možnost zaslechnout svoje vlastní hlasy a průběžně o tématu přemýšlet. Čtu ale pochopitelně i jen tak pro radost. A moje děti mě při čtení mohly mnohokrát vidět. Vidí, že je to něco, co mi pomáhá, naplňuje a baví. Když se narodily, přirozeně jsem to s nimi chtěla sdílet. Chtěla jsem jim ukázat, jak úžasné knihy mohou být. Chtěla jsem tu radost zažívat s nimi. A myslím, že se to podařilo předat. Všechny tři děti v naší rodině mají knížky rády, jsou součástí jejich života. Učíme se z nich, přináší potěšení, pomáhají v náročných situacích. Navíc ten čas plný blízkosti, jakéhosi spiklenectví nad příběhem, který nevíme, jak dopadne… to je prostě veliké kouzlo. 

Marie: Pro mě je kniha i v dnešním rychlém světě skvělým průvodcem. Mohu díky ní poznat různé situace a názory druhých, mohu se zastavit a přemýšlet, daleko víc než když se dívám na film. Při čtení s dětmi mám prostor se nad jednotlivými informacemi nebo situacemi zastavit a povídat si o nich. Jsem tip čtenáře, který nečte vše, co mu přijde pod ruku, hodně si vybírám a moje děti to mají stejně. Proto je o to důležitější vědět, kam sáhnout a pomoci jim najít knihy, jež nasednou na téma, které je zajímá, a na jejich čtenářskou úroveň. O to větší radostí pak je vidět, když se to daří, když samy postupně poznávají knihu, přemýšlejí nad ní a těší je to.

 

Školní seznamy s doporučenou četbou často počítají jen s beletrií pro děti. Řada dětí ale raději sáhne po moderních encyklopediích a populárně naučných knihách na vybraná témata. Proč tomu tak je?

Jednoduše proto, že je to zajímá. Že je víc než příběhy zajímá, jak svět kolem nich funguje. 

 

Jak vybíráte knihy pro své děti?

Julie: Než vznikla Mravenčí chůva, řídila jsem se jejich zájmy a vývojem. Také jsem domů pořizovala knihy, které oslovovaly mě a kterými jsem jim chtěla zprostředkovat něco, co mi připadá zajímavé nebo důležité a bez knih by se mi to těžko dělalo. Kdybych měla být konkrétní, tak jsou to knihy o migraci, smrti, nemoci, ale i umění, geologii nebo chemii například.

Díky Mravenčí chůvě dětem projde rukami mnohem více knih, ale ten klíč, podle kterého vybíráme, je vlastně stále stejný. A někdy jsem dost překvapená, co je zaujme. Třeba prostřední pětiletý syn je už několik měsíců fascinovaný knihami Miroslava Šaška. Přijde mi, že to není úplně jednoduché čtení, ale on v nich z nějakého důvodu našel veliké zalíbení. 

Marie: Když byly děti úplně malé, vybírala jsem knihy, které se mi líbily a které jsem chtěla mít doma, protože mi připadaly vizuálně atraktivní a podnětné pro daný věk. Nevěděla jsem ale úplně, co bude děti bavit, a tak jsem se záhy nechala hodně vést právě jejich výběrem. Často chodíme do knihovny a vybíráme společně, stejně tak i při nákupu knih v knihkupectví. Knížky si také půjčujeme od známých a vyměňujeme si již přečtené. Některé knihy vybírají děti a jiné volím já, protože mi připadají důležité, např. vzhledem k tématu, které nás aktuálně baví, příběhem nebo zpracováním. Snažím se také půjčovat knížky s novým stylem nebo žánrem, abychom poznávali nové typy knih. Než jsme začaly s projektem Mravenčí chůvy, tak jsme více hledali v knihovně a knihkupectví již to, co jsme si dopředu vybrali nebo nám doporučili přátelé. Nyní máme možnost vyzkoušet i více nových knih, které můžeme poznat, ochutnat a zjistit, jak se nám líbí. 

 

https://mravencichuva.cz/

https://www.facebook.com/groups/ctenijebranadosveta

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře