úterý
9. srpna 2022
svátek slaví Roman

Články a komentáře

Články a komentáře

Ekotenisky z odpadu Evy Klabalové jsou jedinečným uměleckým dílem

HOLEŠOV: Kdo by nechtěl mít na léto krásné nové tenisky? Vybíráte v běžných obchodech s obuví, nebo dáváte přednost originalitě? Pokud patříte k těm, kteří navíc o původu věcí, jež kupují, přemýšlejí a podle svých možností upřednostňují lokální výrobce a udržitelný způsob produkce, seznamte se se značkou tenisek Kave. Z odpadních a zbytkových materiálů je ve zlínské továrně na původních baťovských strojích vyrábí obuvní návrhářka MgA. Eva Klabalová. Její tenisky jsou nepřehlédnutelné, hýří barvami a navíc díky speciálnímu způsobu výroby podešve mají větší trvanlivost, jen tak je neprošlapete. Každý pár lze vnímat jako jedinečný designový kousek, vytvářený v limitovaných kolekcích také ve spolupráci s umělci jako Eliška Podzimková nebo tatér Ondrash. Než tedy vyrazíte na prázdninový výlet, podívejte se s námi do zákulisí jednoho obuvnického malopodnikání.

Autor článku: 
Irena Koušková

Evo, pojďme si na začátek říci, co vlastně sděluje váš slogan „Tenisky bez morální kocoviny“…? Jak je váš koncept upcyklace vymyšlen?

Tenisky KAVE vyrábíme u nás v Čechách (přesněji ve Zlíně) z odpadních nebo recyklovaných materiálů, na původních strojích s použitím již existujícího vybavení. Jak svršky, tak podešve jsou zhotoveny v jednom továrním areálu a spojeny dohromady zcela bez lepidla, vulkanizací. Krabice z recyklovaného papíru pak máme ze 20 km vzdálené továrny. To vše v sobě skrývá právě slogan „vyrobeno bez morální kocoviny“. Zákazník prostě ví, že kupuje lokální jedinečný produkt, který má minimální dopad na životní prostředí. A to, že tenisky takové opravdu jsou, bylo potvrzeno i velmi podrobnou analýzou, zpracovanou odborníky z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze pro potřeby právě probíhající výstavy ECO?, kterou pořádá Czech Design. Tato výstava zavítá i do Berlína, Bratislavy, Bukurešti, Budapešti, Milána, Stockholmu a Varšavy.

 

Značka Kave Footwear ale není jediná. Na českém trhu v segmentu značek s udržitelnou obuví je už z čeho vybírat. Stoupá počet zákazníků? Neperete se tak trochu o ně? V čem je vaše konkurenční výhoda? Kolik párů bot jste loni prodala? Jak váš obchod ovlivnily vlny pandemií covidu? Kdo jsou vaši zákazníci?

Jsem moc ráda, že značek, pro které jsou principy udržitelnosti důležité, přibývá. Já sama se ale pojmu „udržitelnost“ vyhýbám, jelikož se tento termín stal prázdným marketingovým slovem používaným v kampaních, které jsou často greenwashingem (pozn. red.: záměrné klamání spotřebitele o ekologické prospěšnosti produktu, služby či celé firmy). Sama se snažím, aby tenisky byly vyrobeny s co největším ohledem na životní prostředí i lidi, kteří je vyrábějí.

Koncept KAVE je založen na výrobě limitovaných kolekcí, často pouze 100 párů od modelu. Jakmile se vyprodají, nejsou už nikdy vytvořeny znovu ty stejné tenisky. (Nicméně několik neutrálnějších modelů už dnes opakujeme s různými obměnami.) Za minulý rok se prodalo cca 3500 párů. Už teď vím, že letos to bude kolem 4000, což je pro mě maximum. Více párů vyrobeno nebude. Značka není směřovaná na růst. Jde mi hlavně o to, zachovat originalitu, unikátnost a také určitou nedostupnost. (V některých velikostech zhotovíme třeba jen čtyři páry). Tenisky KAVE jsou opravdu jen pro vybranou klientelu. (úsměv)

O zákazníky se s jinými značkami určitě nepereme. Já sama jsem je nikdy nevnímala jako konkurenci. Každá značka je něčím specifická a má své zákazníky.

Moje konkurenční výhoda? Tenisky jsou vyrobeny v limitovaných kolekcích. Díky speciální technologii výroby je každá teniska barevným unikátem. Žádná není nikdy stejná. Proto je číslujeme třeba jako grafické tisky (1/100, 2/100 atd.). Jednoduše si je koupí člověk, který chce být originální, chce vystoupit z řady a chce nosit produkt, o němž ví, kdo a kde ho vyrobil. Je to člověk se silnou osobností.

A pandemie? Ta mě ovlivnila velmi pozitivně. Tenisky se už od založení značky prodávaly výhradně jen online přes eshop. Už před covidem jsem je posílala do celého světa. Hned při startu pandemie se zvedl počet objednávek a jsem velmi ráda, že se stále držíme i v této stále těžší době.

 

Uživí vás dnes již značka Kave Footwear, nebo ještě stále pracujete pro zahraniční firmy jako designer a product developer? Jak vaše malé podnikání vlastně funguje?

Ano, značka mě už několik let živí. Je ale pravdou, že někdy přijmu i nějakou další zakázku. Je pro mě důležité si udržet rozhled. A ten mi poskytuje právě práce externího designéra. (úsměv)

Na značku jsme teď momentálně tři holky. Já, Venda, která se stará o eshop a kompletuje balíčky, a Petra, která má pod palcem sociální média. Dále kolem sebe máme skvělé lidi, na něž se můžem vždy obrátit, když je potřeba. Třeba na Toma a Pepu, kteří vždy rádi pomůžou s technickou stránkou webových stránek.

 

Vystudovala jste Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, poté magisterský program designu obuvi na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a také školu v Nizozemí. Studijně jste hodně pobývala na pracovních stážích v zahraničí, pracovala pro velké firmy jako designérka, ale také v továrnách s obuví na směny jako dělnice. Podnikat sama za sebe jste začala v roce 2015 a v současné době v rámci doktorského studijního programu přednášíte také na univerzitě. Jak jste v sobě jako kreativec objevila podnikavého ducha a jak se vám ve 32 letech učí? Udělala byste dnes něco jinak? Co studenty učíte?

Začít podnikat pro mě bylo naprosto přirozené. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych si měla hledat zaměstnání. A to také učím studenty. To, že na ně po škole nikdo nečeká. Že neexistuje jejich vysněné pracovní místo, že realita je jiná než vytvořená představa. Pokud chceme být v životě opravdu spokojení, musíme si to své pracovní místo vytvořit na míru. Jít si za svým snem. Tak to vidím já. (úsměv) Oficiálně ale učím technologii a konstrukci střihu produktu.

Zda bych udělala něco jinak? Vůbec ne. Každé rozhodnutí, které uděláme, má nějaký smysl a posune nás v životě dál. I když se něco může zdát jako chyba, já to vidím jako něco, co bylo třeba vyřešit. A právě ta zkušenost mě vždy posunula nejdál.

 

Bota je pro vás kombinací fashion, průmyslového designu a sochařství. Platí to i pro obyčejné tenisky, kecky? Vámi navržených extravagantních kozaček si všiml i prestižní časopis Vogue… Přesto jste začala vyrábět právě tenisky… Nabízíte pod svou značkou také další zboží?

Určitě to platí i pro kecky. Bota prostě musí fungovat, jinak by se nedala nosit. Musí to být dokonalá harmonie funkčnosti a designu. Je pravdou, že zatím pod značkou KAVE najdete jen tenisky, ale plánuji představit také nové produkty. Uvidíme. (úsměv)

 

Často se u příběhu vaší značky zdůrazňuje, že vytváříte veganské tenisky, do podešví přidáváte např. odpad z kávy, kávovou sedlinu jinými slovy, že každá bota obsahuje jednu dávku espressa apod. Do jaké míry je to marketingová strategie a do jaké míry jde opravdu o inovaci, která má vliv na praktické vlastnosti vašich bot? Proč jsou vaše tenisky odolnější vůči opotřebení?

Určitě to ovlivňuje praktické vlastnosti. Káva působí jako plnivo, díky kterému je třeba použít mnohem méně nového materiálu. Tenisky jsou také lehčí. Díky zpětné vazbě od zákazníků také víme, že když si tyto tenisky večer zují, tak nohy tolik nezapáchají. (úsměv)

Až zákazník tenisky donosí, tak mi je může poslat zpět (dostane jako odměnu 15% slevu na boty nové). Já ty staré vyperu, pak se rozdrtí a drť se použije pro výrobu tenisek nových. Tím se mi daří krásně vyrábět plátěnky na principech cirkulární ekonomiky.

Samotnou mě vždycky štvalo, že se mi každé tenisky brzy prošoupaly zespodu na patě a objevily se díry a pod nimi jakási mřížka, kde se zasekávaly kamínky. Moje tenisky mají tu výhodu, že žádnou takovou mřížku nemají. Podešev je homogenní blok materiálu, který se jen tak neprošoupe.

 

Děláte tenisky v limitovaných kolekcích cca 100 párů. Každá bota je trochu jiná a číslujete je stejně jako třeba grafické tisky. Zaujaly mě třeba Zlíňanky v modré a zlaté, v barvách Zlína, vyrobené k letošnímu 700. výročí města. Chcete se do budoucna orientovat ještě více na custom produkci (drobné zakázky pro firemní klientelu nebo i jednotlivce)?

Výrobě pro firemní zákazníky se věnuji stále. V minulosti to byl třeba Oktagon (MMA), CoffeeSpot nebo teď poslední třeba Kofola. Tato práce mě neskutečně baví. Co se týká jednotlivců, tak na to bohužel nemám prostor a ani by to finančně nedávalo smysl. Takové tenisky by totiž musely stát mnohem více.

 

V soutěži Creative Business Cup se vaše značka stala za rok 2021 druhým nejlepším startupem (další ocenění jste posbírala jako Živnostník roku). Porota ocenila ekologické tenisky vyrobené ze zbytkových materiálů a podešve vytvořené z kávové sedliny. Co je klíčem k úspěchu firmy a jak vidíte její budoucnost?

Klíčem je určitě dělat to, co milujete a dělat to srdcem. Když děláte svou práci s nadšením a láskou, tak to ostatní poznají. Když svému produktu věříte, ostatní mu budou věřit také. Já prodávám vlastně sebe. (úsměv)

Do budoucna bych určitě chtěla pracovat na dalším vývoji použití recyklovaných materiálů a pomoci tak k ochraně našeho životního prostředí.

 

Zdá se, že jste zvyklá žít v rychlém tempu a vysokém pracovním nasazení. Přijímáte výzvy a neustále se učíte. Netrpí tím ale váš osobní život? Pomýšlíte už na vlastní rodinu?

Postupně se učím pracovat méně a dovolit si mít osobní život. Ještě nedávno jsem ale pracovala 16 hodin denně… Dnes už vím, že práce není všechno. Na vlastní rodinu se už určitě těším.

 

Jaké boty nejraději nosíte a volíte podle nich i oblečení, tedy vylaďujete celý outfit podle obutí a přizpůsobujete ho tak, aby vynikla právě obuv?

Většinou mě potkáte oblečenou celou v černé. Má to mnoho důvodů. Černou miluju, je praktická, nemusím přemýšlet nad kombinováním jednotlivých kousků. Vlastně mi usnadňuje život. Černý outfit ráda doplňuji právě barevnými teniskami. Miluju ty nejbarevnější, které vznikly ve spolupráci s Ondrou Konupčíkem (alias Ondrash - pozn. red.) a Radimem Kašpárkem.

 

https://www.kavefootwear.com/

 

SRDCAŘI / Malé velké příběhy lidí kolem nás / Pavel Karal

LUŽE: Mezi námi žijí ti, kteří svůj volný čas i finanční prostředky bez mrknutí oka a bez nároků na potlesk dlouhé roky věnují činnosti prospěšné okolí. Žijí mezi námi, jen o nich možná nevíme. Lidé se srdcem na dlani. Ochotní pomáhat tam, kde je to právě zapotřebí. V novém cyklu Srdcaři přinášíme jejich příběhy, které mohou být inspirací. Tentokrát vám Soňa Krátká představí Srdcaře Pavla Karala.

Autor článku: 
Soňa Krátká

Nejsem si jistá, zda bychom se my dva za normálních okolností vůbec měli šanci potkat blíže. Pavel Karal – sportovec. Soňa Krátká – absolutní nesportovní talent. Ale Pavel a jeho přátelé organizovali charitativní akci pro mého těžce postiženého a životem zkoušeného spolužáka ze školy. Od té doby stále odolávám a říkám si, že jednoho dne chůzi změním v běh, pokud za mnou poběží medvěd. Ale kdo ví….

 

Dětství, mládí, rodina

Pavel Karal se narodil ve Vysokém Mýtě v roce 1970. Takže silný ročník ´70, Husákovo dítě. Většinu života tráví v malebném východočeském městečku Luže, má to tu rád a k místu má velmi pevný vztah. Základní školu vychodil právě tady a se zdravým jádrem spolužáků se pravidelně potkává každý rok. Rozhodnutím rodičů zkusil rok na střední škole stavební ve Vysokém Mýtě, ale studium se ukázalo být dosti náročným. A tak přestoupil na učiliště v Chrudimi a vyučil se zámečníkem. S láskou vzpomíná na nezapomenutelné dětství u babičky v tatínkově rodné vísce Doubravice.

 

Rok 1989 – pro někoho demonstrace v Praze, pro Pavla rok nástupu na vojnu

Na jaře 1989 Pavel dostal povolávací rozkaz – cílová stanice Michalovce. Ani pořádně nevěděl, kde to místo je. A tak nastoupil v podivné zlomové době pádu starého režimu a příchodu toho nového demokratického na vojnu. Jaké to vůbec bylo? Narukoval na dva roky, ale během služby došlo ke krácení. Nakonec z toho bylo dvacet měsíců. Ze Slovenska putoval na opačný konec Československa – do Stříbra.

Být na vojně v roce 1989 bylo zvláštní, nic jsme nevěděli. Jediné, na co jsme se mohli dívat, byly zprávy, ale i ty v krizové listopadové době přestaly. Pro mě to byla navíc smutná doba. Na začátku listopadu mi zemřela maminka a já jel vlakem přes Prahu na pohřeb. A tam bylo divné rušno, ale já neměl náladu zjišťovat, o co jde. Po návratu už televize vůbec v kasárnách nevysílala, jen nám velitelé řekli, že možná budeme muset být jako armáda nasazeni, spali jsme v maskáčích a nevěděli jsme proč. Na vojně bylo všechno zpožděné, ani ne v řádech týdnů, spíš měsíců jsme se dozvídali, co se venku děje. Byla to zvláštní a pro vojáky ne zrovna příjemná doba.“

Po vojně se Pavel oženil. Manželka Renata pochází z nedaleké vesnice. Společně vychovali tři děti a těší se ze dvou vnoučat. Letos oslaví třicet let společné cesty životem. Životem, který nebyl vždy zalitý sluncem, a proto je Pavel za tu třicet let trvající oporu skutečně hodně vděčný.

 

Sportovec na dně

Pavel od útlého dětství hodně sportoval, fotbal byl jeho vášní. A kolem něho bylo hodně lidí, kteří byli přesvědčeni, že před sebou má slibnou kariéru. Ale on si moc nevěřil. Sám říká, že asi nedokázal talentu plně využít. Ve sportu je hodně důležité si věřit, vést správnou životosprávu. Ale Pavlův život nebyl zrovna urovnaný a jeho nedílnou součástí se stal alkohol. Na tuhle těžkou životní etapu Pavel není zrovna pyšný, ale je to dodnes kus jeho příběhu, který nelze vymazat ani obejít. Jedinou možností je, jej přijmout. A tím se se vším vyrovnat. Velkou oporou byla tehdy Pavlovi rodina. A podle jeho vyprávění bylo také moc zajímavé sledovat chování okolí. Přesně se ukázalo, kdo je skutečný kamarád, a kdo ne. Kdo se vysmívá, a kdo se snaží skutečně pomoct odrazit se topícímu se zoufalci od dna. Zlomovým okamžikem byla chvíle, kdy samotnému Pavlovi došlo, že musí něco udělat, pokud se nechce utopit. Sám začal chtít, a ode dna se odrazil plnou silou. Došlo mu, že za jeho trable nemůže svět a lidi kolem, že náprava je v jeho rukách. Uvědomil si, že hodně lidí na světě je na tom hůř než on a že nemohou najít správnou cestu. Pavel se přestal litovat. Bylo mu něco přes čtyřicet a jeho život nabral nový směr. Ze dne na den přestal pít, aniž podstoupil léčení, a vše zkusil zvládnout sám.

„Jak říkám, je super, když má za sebou člověk lidi, co za ním stojí, ale nejde to bez toho, aby sis to sám uvědomil. Každý tu šanci má a vše je v jeho rukách.“

Pavel měl nadváhu. Bývalý sportovec začal běhat. V zimě. Ve tmě, aby ho nikdo neviděl. A na několik pokusů, protože je těžké začít. Vydržel vždy dny, týdny, měsíc… až najednou překonal tu zrádnou začáteční fázi, kdy se člověk často trápí, a našel si své tempo. Pochopil, že při běhu se člověk může kochat. Najednou překvapeně objevoval známé město ze zcela nových úhlů. A běh se stal pro něho závislostí. Dlouho běhal sám a vyhovovalo mu to. Byl rád sám se sebou.

„I kdybych měl najít jednoho člověka, kterého běh těší, tak je to fajn. A to byl začátek skupiny Rozběháme Luži.“

Když Pavel tehdy sám na sobě zjistil, že běh je prima, rozhodl se, že zkusí najít podobné šílence. Psal se rok 2019 a Pavel na Facebooku založil skupinu Rozběháme Luži. Čekal, co se bude dít. Začali se ozývat zájemci o společné běhání. A postupně se nabalovali další a další, lidé, kteří se časem poznávali. Jejich společnou vášní nebylo nečinné sledování televize z kanape, ale pohyb. A pak se jednou skupina nadšenců rozhodla vše posunout dál. Slovo „rozběhat“ dostalo nový rozměr. Tedy rozpohybovat se nejen pohybem, ale také kulturně historicky.

 

Charitativní běhy, kulturně společenské akce

Mezi městem Luže a hradem Košumberk vyrostla na počátku 20. století léčebna doktora Františka Hamzy. Léčebna pro děti s tuberkulózou. Později se přeměnila na léčebnu růstových poruch páteře. Dnes se v Hamzově ústavu léčí dospělí a děti po těžkých úrazech a chorobách. A zde hledali členové skupiny fanoušků běhu osoby vhodné pro charitativní běh. První akcí byl Běh pro Patrika. Tehdy nikdo neměl zkušenost, jen odhodlání pomáhat během. Ze skupiny nadšenců se stal oficiálně zapsaný spolek Rozběháme Luži. Od té doby se snaží nejen rozpohybovat stojaté vody malého městečka.

Velkých charitativních akcí bylo šest a podařilo se vybrat skoro milion korun. Velké akce mají velké finále, s koncertem a bohatým kulturním programem pro každého. Výrazným počinem byl den věnovaný připomínce pilota RAF a místní osobnosti – plukovníka Josefa Koukala. Den do poslední minuty pečlivě rozplánovaný začínal mší v kostele, pokračoval pietním ceremoniálem na náměstí v Luži a během do Jenišovic. Tam také probíhal program a pak hlavně celodenní program s přednáškami v budově sokolovny. O téhle události se skutečně hodně mluvilo.

Další aktivitou spolku jsou menší akce pro děti a dospělé, např. Strašidýlkový běh, Valentýnský běh, Výzoběh. Členové věnují čas a energii přípravám, neváhají si přehodit směnu nebo vzít si dovolenou. Odměnou všem je pak spokojenost a radost účastníků.

Dnes to už to není skupina nadšenců kolem Pavla Karala. Z původní komunity se stal rovnocenný tým, který společně probírá nápady, na pravidelných schůzích hledá cestu k řešení, jak a komu efektivně pomoci. Jedinec je tady dílek skládačky – skupiny. Zdravé jádro tvoří 20 osob. Skupina má na sociálních sítích téměř 900 sledujících. A to byla původní Pavlova myšlenka – nakopnout kohokoli k aktivitě. Pavel má očividně běhání rád, ale chápe, že ne každému je tato aktivita souzena. Věří ale, že mnoho lidí on a jeho přátelé dokázali inspirovat.

A proto jsem vděčná za to, že zakladatel skupiny Rozběháme Luži, Srdcař Pavel Karal, byl ochotný se o svůj příběh podělit. Zároveň ale nechtěl, aby tohle vyprávění bylo jen o něm. A tak bude závěr trochu netradiční. Klobouk dolů Pavle, Renato, Karle, Míro, Romane, druhý Pavle, druhá Renčo, obě Moniky, Terezo, Sabino, Petře, Jano. A taky Matěji, Pavlíno a Liduško. Vy všichni moc dobře víte, že nelze pomoci každému. Ale na vlastní kůži si při přípravě akcí stále uvědomujete, že každý může pomoci někomu. Stačí jen chtít. A pro vás, které text inspiroval k běhání, mám od Pavla Karala vzkaz: Nejtěžší je naučit se běhat pomalu.

 

Z cestovního deníku spisovatele a humoristy Benjamina Kurase aneb Kdyby s námi tehdy Janáček večeřel

ČR–VELKÁ BRITÁNIE–ITÁLIE: Léto – a vůbec prázdniny – jsou jedinečnou příležitostí prožít nečekané zážitky, vnímat rozmanitost krajin, jiných kultur, společenských zvyklostí a dokonce i zvláštnosti konverzačních stylů v té či oné zemi. Máte-li, tak jako spisovatel a humorista Benjamin Kuras, dobrou jazykovou výbavu, můžete si komunikační zvyklosti "domorodců" opravdu vychutnat.    

Autor článku: 
Bejnamin Kuras

Před nějakými dvacet lety jsem trávil kousek léta posedáváním na pláži Forte dei Marmi u toskánského městečka Pietrasanta, kam se sjíždívá hodně sochařů, protože tam jsou nejlepší kameníci a slévači na světě, staré řemeslnické rody už od starého Říma. Jedním z takových sochařů je můj někdejší spolužák, moravský rodák, francouzský občan a milovník Itálie Ivan Theimer. Při jednom posedávání nad rybí večeří v baru přímo na pláži se odehrává scéna, při níž si uvědomím rozdíl mezi stylem konverzace italské, anglické a české. Anglický konverzační styl a úzus spočívá v tom, že někdo položí otázku a nechá druhého domluvit do konce, vyslechne ho, pokusí se pochopit, co řekl, a pak v námětu pokračuje nebo přejde na další. Italové a Češi si skáčou do řeči, ale dělají to každý jinak. Češi se hádají a překřikují, Italové se doplňují a dělají jeden druhému nápovědu, i když na první poslech, a hlavně nerozumíte-li italsky, vám i italská konverzace může připadat jako hádka.

Naše italské sezení u večeře na pláži probíhá tak, že někdo nakousne nějaký námět a začne vyprávět, druzí mu neustále skáčou do řeči krátkými větičkami. Abychom si to ilustrovali, vymysleme si jako příklad stručnou příhodu, jak by ji odvyprávěl Angličan:

„Tak vám tuhle jdu po náměstí, v tlačenici, jak se lidi vracejí z práce, a najednou zakopnu o něcí nohu. Otočím se, abych se omluvil, případně někomu vynadal, a ona to jedna moje spolužačka, s kterou jsem se na studiích párkrát pomazlil a patnáct let jsem ji pak neviděl. Sedí u stolku na chodníku kavárny, sundá si sluneční brýle a chechtá se. Nebudu vás nudit dalšími podrobnostmi, ale domů jsem se dostal až druhý den ráno.“

Soustolovníci by pár vteřin mlčeli, aby si ověřili, že skončil, pak by chvilku přemýšleli, zda se ho mají ptát na podrobnosti oné noci, nakonec by si řekli, že jim do toho nic není, do Angličanova soukromí se neleze. A pak by někdo řekl:

„Zajímavé.“

A pak by si možná rozebrali filozofické, politické a morální aspekty příběhu a udělali by si z toho srandu. Proto má angličtina tak málo oper a tolik muzikálů.

V italštině by totéž proběhlo velmi svižně takto (a hlavního řečníka si napišme kurzivou, abychom si ho odlišili od ostatních spolusedících, jimi jsou muži i ženy):

„Tak vám tuhle předevčírem jdu…“

„Kde?“

„Piazza del Campo.“

„Dopoledne nebo odpoledne?“

„K večeru.“

„Svítí slunce nebo prší?“

„Neprší, ale je pod mrakem.“

„K večeru jako na konci pracovního dne?“

„Jo.“

„To už musí být na ulici velká tlačenice.“

„Davy.“

„To znám, já to mám každý den na cestě z práce.“

„A hlavně okolo Piazza del Campo, tam to nebývá k hnutí.“

„Ty to tam znáš?“

„Jistě, mám kancelář hned za rohem.“

„A navíc se to tam hemží turisty.“

„No, skoro tam nezaslechneš italské slovo.“

„A kavárny jsou tam předražené.“

„Ty už jsou dnes předražené všude.“

„Samí zloději.“

„Za to může to euro, všecko nám zdražilo.“

„Že.“

„Staré dobré liry.“

„Právě, každý z nás byl tehdy milionářem.“

„A tak ty ses, Giancarlo, tou tlačenicí protlačoval směrem, kterým to, vlastně?“

„Z ulice dei Fiori…“

„Tam máš kancelář?“

„Jo.“

„Šel jsi sám nebo s tou svou krásnou sekretářkou, co jsem tě s ní nedávno přistihl na večeři v Drago Verde?“

„Sám.“

„Škoda.“

„Chudáček, úplně sám.“

„Tu jsem ti záviděl, měl bys mě s ní seznámit.“

„Na tu si dávej pozor, ona jde jen po boháčích.“

„Jako ty?“

„Já nejsem žádný boháč.“

„Podle toho, s kým se srovnáváš.“

„Neblbni, jen se slušně živím.“

„To dnes bohatě stačí.“

„Kdo se dneska slušně uživí.“

„Že, s těmi horentními cenami.“

„Šels po té straně, jak je pojišťovna, nebo kino?“

„Kino.“

„Co dávali?“

„Nevšiml jsem si, dost jsem spěchal

„Toho posledního Antonioniho dávají.“

„Tys to už viděla?“

„Ne, jen jsem četla kritiku v Corriere della Sera.“

„Ty čteš Corriere della Sera, takový pravicový plátek?“

„Nepatří Berlusconimu?“

„Dobrá kritika?“

„Taková trochu rozpačitá.“

„Ale že Corriere patří Berlusconimu?“

„Nepatří.“

„Určitě?“

„Na beton. Hergot, tohle je dobrá ryba.“

„Co to je?“

„Zubatec.“

„Jo, zubatec, to je naše nejlepší ryba.“

„A nejlíp takhle jednoduše na grilu.“

„Skvělá.“

„A kam jsi to vlastně spěchal?“

„Domů, měl jsem hodně práce k dodělání. A jak tak spěchám, najednou vám…“

„Do někoho vrazíš.“

„Zakopnu…“

„Nepovídej, o co?“

„To budou ty špatně udržované chodníky, člověk o ně zakopává pořád.“

„O nohu. Takhle jednoduše politá dobrým olivovým olejem, skvělá.“

„Noha?“

„Ryba.“

„Že, žádné komplikované omáčky jako Francouzi.“

„Nebo obalovaná jako Angličani.“

„Někdo ti nastavil nohu?“

„To snad ne, to musela být nehoda.“

„Nebyla to nehoda.“

„Bylo to schválně?“

„Jo.“

„Dals mu hned facku?“

„Ne.“

„Ale alespoň jsi mu vynadal?“

„Ne, byla to ženská.“

„Ženě bys přece nevynadal.“

„Na to nespoléhej.“

„Krásná?“

„Ne úplně na první pohled, ale jo, ještě docela hezká.“

„Hergot, mně hezká ženská podrazit nohu, tak ji hned obejmu.“

„Taky jsem ji hned objal.“

„Jen tak, cizí ženskou?“

„Copak neznáš našeho Giancarla, ten nenechá žádnou ženskou na pokoji.“

„Nebyla cizí.“

„Tys ji znal?“

„No, byli jsme spolu na univerzitě.“

„A byli jste spolu taky jako, víš, co myslím?“

„No, byli, no, párkrát.“

„Jenom tak párkrát?“

„No, nevím, šestkrát.“

„Takže žádná velká láska?“

„Sedmkrát vlastně.“

„Takže velká láska přece jen.“

„A že si to tak přesně pamatuješ?“

„Včera jsme si na to vzpomínali.“

„Včera? Neříkals předevčírem?“

„Předevčírem jsme se potkali. Včera ráno jsme na to vzpomínali.“

„Jo vy jste jako hned tohle?“

„Přece znáš Giancarla.“

„Jo tak proto mně včera u tebe v kanceláři řekli, že jsi nemocný, když jsem ti volal.“

„Hergot, ta ryba je dobrá.“

 

V tomhle stylu nějak podobně útržkovitě probíhala naše konverzace na žádné konkrétní téma při večeři na pláži Forte dei Marmi. Kdyby takhle někdo skákal do řeči Angličanovi, naštval by se a už by s ním nikdy nemluvil. Kdybyste naopak nechali Itala doříct celou větu, chraňpánbůh dovyprávět celý příběh bez přerušování, urazil by se, že ho neposloucháte. V angličtině je přerušování nezdvořilost, v italštině spoluúčast.

Tu a tam se mezi hovorem něco zeptali Ivana i mě, aby nás udržovali v partě. Ivan odpovídal stručně několika slovy, já jsem se sice dost dobře, ale anglickým konverzačním stylem, snažil skutečně odpovědět, na co se mě ptali. Nejpozději na začátku druhé věty mě pokaždé usekli a přeskakovali na něco jiného. Když se mně to stalo popáté, obrátil jsem se na Ivana s otázkou:

„Proč se mě na něco ptají, když mě nenechají odpovědět?“

„Ale vždyť oni se nás na nic neptají. To oni si jen tak zpívají.“

„Jak zpívají?“

„My umíme oba dobře italsky mluvit, ale neumíme to po italsku zazpívat. Italské společenské konverzace nejsou o tom, že by se někdo od někoho chtěl něco dozvědět nebo někomu něco sdělit. Nikdo neposlouchá přesně, co říkáš, a nikdo si nebude pamatovat, cos řekl. Tak se neobtěžuj jim něco vysvětlovat.“

„Tak o čem to je?“

„O pospolitosti. O harmonii kamarádství. O společné veselosti a dobré náladě. Vykašli se na to, co říkají, nic to neznamená, poslouchej radši tu jejich muziku.“

Mlčím a poslouchám. Po chvíli se mě Ivan ptá, co slyším.

„Rossiniho.“

„No vidíš. A ty jim do toho zpíváš Janáčka.“

 

Kdyby s námi tehdy Leoš Janáček večeřel, zapisoval by jako blázen. A pak by z toho napsal operu. Klasickou italskou. Jako jeho téměř přesný vrstevník Puccini. Ale protože místo toho celý život poslouchal a zapisoval kdejaký plk na Moravě, my dnes musíme poslouchat Jenůfu.

----------------------------------

Pozn. redakce: Aby nedošlo k omylu, nutno dodat, že Benjamin Kuras je velkým ctitelem Leoše Janáčka. Vždyť mu také věnoval knížku nazvanou Klestění zarostlého chodníčku aneb Janáček pro samouky.

 

Vizitka

Benjamin Kuras - "humorista, jehož berou vážně" (The Prague Post)

Spisovatel, dramatik, novinář, esejista, překladatel. Ve své tvorbě se řídí přístupem 4P– pobavit, poučit, a přimět k přemýšlení.

Je autorem 19 her, 40 knížek a více než 3000 článků.

Narozením (1944) Zlíňan, od tří let Olomoučan (absolvent tamní anglistiky), od podzimu 1968 po většinu života Londýňan (řadu let v BBC, anglicky psané hry uváděné v 5 zemích), dnes Pražan.

Od roku 1990 pravidelně okořeňuje českou žurnalistiku a publicistiku v periodicích Respekt, Český deník, Bajt, Xantypa, Reflex, Playboy, na internetu Neviditelný pes.

 

 

 

Herečka Kristýna Janáčková na cestách – z mámy poutníkem

ZAHRANIČÍ: Před časem se nám divadelní, filmová herečka a dabérka Kristýna Janáčková, rodačka ze Vsetína, v rozhovoru svěřila, že je také nadšenou cestovatelkou a že absolvovala třeba poutní cestu do Santiaga de Compostela nebo putovala s manželem napříč Himálajemi. Ze svých výprav si odnáší spoustu zážitků, které se otiskují v jejích autentických denících, a tak jsme ji požádali v čase prázdnin a dovolených o malou inspiraci a ukázky záznamů. Nahlédneme také do zatím nevydaného cestovatelského deníku Z mámy poutníkem, v němž popisuje, jak se s krosnou na zádech vydala po mateřské dovolené na očistnou pouť Španělskem za hledáním sebe sama. Vyznává tzv. intuitivní cestování, kdy nic nemáte naplánováno, jen určité body a necháte se vést intuicí, která přináší neskutečná poznání a nezapomenutelné zážitky. Kristýna k tomu říká: „Putování mi pomohlo se paradoxně zastavit a nalézt zpět svou cestu.“

Autor článku: 
Kristýna Janáčková/ika

Jmenuji se Kristýna Janáčková. Jsem herečkou. Ženou. A mámou. Jsou však chvíle, kdy se vydávám s krosnou na zádech hledat své příběhy a stávám se tak po ten čas intuitivní cestovatelkou.

Vše začalo poutní cestou do Santiaga de Compostela a skončilo Tibetem. Zatím. Nyní jsem na mateřské. Ale jakmile mi děti povyrostou, čekají mě mé další vysněné poutě.

Během nich si vedu detailně cestovní deníky, ve kterých se zpovídám ze svých pocitů, do kterých zaznamenávám vše důležité. Je to taková má Terapie cestováním. A tak se stane, že z nich pojednou vznikne kniha. Jako zatím ta nevydaná o poutní cestě do Santiaga de Compostela s názvem Z mámy poutníkem.

Kniha je intimním příběhem. Mým příběhem. Příběhem o ženě, která se rozhodla zanechat doma své tříleté dítě a svého muže, aby se vydala se svou kamarádkou Lucií na poutní cestu do Santiaga de Compostela s cílem najít opět samu sebe a uzdravit vše, co ji tížilo a komplikovalo být dobrou matkou a ženou. Kniha je nejen o poznání a uvědomění si, o potkávání andělů v podobě lidí, o zázracích, jež se dějí, o snech, které se plní, ale i o radosti a různých kuriozitách, které vás na této cestě provázejí. Protože nic se neděje náhodou. Natož na této pouti.

Moje ukázka z této knihy pojednává o čtvrtém dni cestování, kdy jsem zdaleka nebyla ještě ani v půlce, ale moje tělo už mi pomalu vypovídalo službu a já si psychicky sáhla na pomyslné dno:

Pršelo a byly jsme opět první poutnice, které vyrazily zdolat další kilometry a přiblížily se tak k vysněnému městu Santiagu. První jsme, jako obvykle, nebyly dlouho. Brzy nás zdravili dobře známým poutnickým pozdravem ,buen camino ́ jiní poutníci, kteří nás svižnou chůzí míjeli. Naštěstí jich v tomhle období nebylo mnoho.

,,To chci okamžitě taky!!,“ zvolala jsem a co nejrychlejším tempem, které mi jen kyčle dovolily, jsem se dokulhala k zázračné mušli z kamene. Objala jsem ji svými pažemi a nechala kapky deště, aby nás spojily. Zavřela jsem oči a tím i pomyslné brány okolního světa. Bylo mi tak dovoleno svobodně si říkat, co chci.

Nejdříve jsem ale stála mlčky. Potřebovala jsem nabrat dech. Přece to jen bude dlouhý monolog. A taky jsem se modlila, aby byla z dostatečně pevného kamene a tu tíhu bolesti a stesku vydržela.

Vše začíná ránem. Jakmile se probudím, už mám pocit, že se nezvednu. Vstává se mi hodně těžce a to mě čeká cesta do koupelny, kde musím zvládnout ranní hygienu a po ní si téměř hodinu ošetřovat bolavé nohy plné odřenin a puchýřů. Sedím pokaždé někde v koutku společenské místnosti a přeji si, ať mě u toho nikdo nevidí a taky ať zvládnu ujít naplánované kilometry. Pokaždé mi totiž dlouho trvá, než se rozchodím a najdu přijatelné tempo, které mi uleví při chůzi.

Ani dnešní ráno nebylo výjimkou. Slzy mi tekly proudem už při pouhé představě, že si obuju boty a půjdu minimálně dvacet pět kilometrů. A slzela jsem dál u kamenné mušle, zatímco jsem snila o tom, že se mi jde radostně a lehce.

A tak jsem ji při loučení prosila nejen o sílu, ale i o to, aby už ta fyzická bolest utichla společně s bolestí v srdci, protože se mi neskutečně moc stýskalo po domově. Kamenná mušle však neodpovídala. Logicky. Tiše dál mokla, společně se mnou. Poděkovala jsem jí tedy za vyslechnutí a případný zázrak a vydala se za Lucií, která se už svým tempem vzdalovala od ruiny. Změnu jsem zatím necítila. Naopak. Měla jsem pocit, že mě tělo bolí mnohem víc než před tím, a tak jsem se nepřestávala modlit a prosit své tělo, aby mě v těchto těžkých chvílích neopustilo a pomohlo mi zdolat náročnou pouť, na kterou jsem se dobrovolně vydala. Slibovala jsem mu po návratu domů luxusní wellness a poprvé k němu pociťovala nesmírnou vděčnost a úctu.

A začalo se dařit. Buď byly mé modlitby vyslyšeny, nebo se už ti nahoře nemohli dívat na podivně kulhající postavu, nebo spíše krosnu, za kterou jsem byla důkladně schovaná, navíc před deštěm zahalená do mohutného ponča, takže mi byly vidět pouze trekové boty, které mi pomáhaly držet přijatelné tempo.

Do první zastávky.

Moc se mi nechtělo zastavovat, ale pravdou bylo, že jsme ještě nesnídaly a káva s džusem z čerstvých pomerančů přišla vhod. Navíc zde měli vařená domácí vajíčka, nejen lepkové potraviny, tak jsem si mohla dát i něco k jídlu.

Zprvu jsem pocítila vděčnost, že se mi po sundání krosny chodí dobře a moc nekulhám, ale jakmile se zastávka prodlužovala, nohy začaly slábnout. Zároveň jsem zjistila, že se mi roztrhl řetízek a můj anděl z ametystu na něm nebyl. Lucie mi sdělila, že jsem do svého přívěsku natahala hodně negativní energie a tím, jak kámen nemyju pod tekoucí vodou, abych ho očistila, tak to nezvládl a opustil mě. Tak dík. Uklidnila mě alespoň myšlenka, že můj přívěsek najde někdo, komu udělá radost.

Během svého přemítání o osudu krásného ametystu jsem snědla tři vajíčka, vypila fresh juice, záhy lahodnou kávu a chystala se společně s Lucií k odchodu, když tu jsem si všimla, že u vedlejšího stolu sedí poutníci. Na tom by snad nebylo nic tak zvláštního, kdyby s neskrývaným zaujetím nezkoumali naše krosny, které se chlubily dvojnásobnou velikostí, než měly ty jejich, což jsem vůbec nechápala, protože v těch našich bylo opravdu jen to nejnutnější. Hrdě jsem si svou krosnu, která byla nejvíce středem pozornosti, hodila na záda a se vztyčenou hlavou šla dál, předstírajíc, že je to ta nejlehčí krosna na světě. Samozřejmě, že nebyla.

A to se i po pár metrech projevilo. Nohy mi bohužel zeslábly mnohem více, než jsem čekala. K tomu se začala ozývat pravá kyčel a to natolik, že mě okamžitě napadlo jet kus cesty autobusem. Bylo mi zároveň jasné, že bych se pak sama sobě nemohla podívat do očí, a tak jsem raději hledala způsob, jak nejlépe ulevit kyčli a nemuset danou situaci řešit tím nejkrajnějším způsobem.

Bylo mi stydno, když jsem se svou neidentifikovatelnou chůzí procházela kolem jednoho páru, který mě při svém odpočinku sledoval. Brala jsem to jako své selhání a v duchu se sama sebe ptala, proč právě já? Proč já mám tady prožívat takové bolesti? Co se mi tím chce říct? A takových proč jsem si řekla nespočet a možná bych i pokračovala, kdybych nespatřila Lucii, jak kousek od cesty sbírá pod rozkvetlými stromy spadlé pomeranče. Sedla jsem si se svým zoufalstvím do trávy a obdivně se dívala, s jakou lehkostí se pohybuje. Přistihla jsem se, že jí to závidím, protože já nemůžu. A chtěla bych. Přišlo mi krásný, jak vkládá pomeranče do svého trička jako do zástěry. Fleky, které po sobě na jejím bílém triku zanechaly a které mi pak smutně ukazovala, mi přišly bezvýznamné a nepodstatné. Byl to okamžik, který za to stál. A triko je jen materiální věc.

Z hromady pomerančů, které mi nabízela, jsem si vybrala dva a s námahou je snědla. Pozorovala jsem přitom milenecký pár, který nás míjel, a který před několika minutami pozoroval mě. Když jsem spolkla poslední sladké sousto plné vitaminů, poprosila jsem Lucii o věc, o které jsem si myslela, že ji nikdy nebudu potřebovat. Lék proti bolesti. Věděla jsem, že bez něj už neujdu ani krok. Lucie mi soucitně věnovala celé plato ibuprofenu, abych měla do zásoby.

Ulevilo se mi brzy. Tedy ne úplně, ale aspoň tak, abych mohla pokračovat v cestě.

Opět jsem hledala léčivou energii, kterou jsem nejvíce nacházela ve svých myšlenkách. Dávaly vzniknout láskyplným příběhům, ve kterých měl hlavní roli můj syn Luis Frederik společně se svým otcem Michalem. Vždy jsem z nich čerpala tolik sil, kolik bylo potřeba. Zároveň jsem se nad nimi tak hezky dojala, že se mi pokaždé zaleskly oči. I tentokrát. Šla jsem tedy ke studánce, která mi vstoupila do cesty, abych si mohla opláchnout obličej. Byla osvěžující, i když plná řas. Nad sebou měla kamennou stříšku. Položila jsem si na ni pravou ruku, abych si opřela své rozpálené čelo. Vychutnávala jsem si chlad, který z ní šel. Zavřela jsem oči pro silnější prožitek. Poslouchala jsem šum lesa a mlčky odpočívala.

V prvních dnech po návratu domů jsem se cítila jako na obláčku. Pohybovala jsem se po domě i po venku jako náměsíčná. Neustále jsem se usmívala a pojídala mléčnou čokoládu. Pozorovala jsem své dítě, jak si bezstarostně hraje a užívá si mé přítomnosti. Téměř vůbec jsem nemluvila a když, tak jsem nad každou větou neobvykle dlouho přemýšlela a následně ji vyslovovala nezvykle tiše, a k tomu spisovně a s rozvahou. Nikam jsem nespěchala. Nebyl důvod. Radovala jsem se z každé maličkosti, která se mi stala, kterou jsem spatřila, nebo procítila, a byla vděčná za přírodu, která mě obklopovala. Chránila mě milosrdně nejen před ruchem civilizace, ale také mi připomínala poutní cestu do Santiaga de Compostela, po které se mi už velmi stýskalo. Kamkoliv jsem pak jela autem mimo Prahu, vždy jsem si představovala, jaké by to bylo krásné a osvobozující jít tu cestu pěšky s krosnou na zádech. Musela jsem se pousmát nad tím, jak dokážu rychle zapomínat, jak si už zdaleka nepamatuji na vůni propoceného oblečení a na silnou bolest v nohou, která mě během poutě provázela.

Pozorovala jsem se, jak jsem po návratu mnohem vnímavější ke všem detailům, které jsem měla kolem sebe, jak jsem citlivější k energiím, které proudily kolem mě, a pozornější ke znamením, která mi neúnavně vstupovala do cesty. Jak se přestávám uzavírat do své ulity, prosycené klamnými představami a příběhy, a jak otevírám své srdce, abych mohla bez podmínek milovat sebe a tím všechno v mém životě. Jak ctím své tělo a denně mu děkuji za vše, co pro mě dělá.

Nestal se však okamžitý zázrak, jak jsem si před poutní cestou do Santiaga de Compostela představovala, ale otevřela mi mnoho dveří, které jsem od raného dětství až doposud v sobě uzavírala. A tím mě naplnila bezbřehou láskou, štěstím a vděčností.

Pochopila jsem pojednou spoustu věcí a upravila si žebříček svých hodnot. Ale co bylo nejdůležitější, začala jsem mít ráda samu sebe. Z mé nelásky k sobě, jak jsem si později uvědomila, pramenila většina mých problémů a neporozumění. Od té doby nenastal den, kdybych na sobě nepracovala a nepoučila se z chyb, kterých jsem se dopouštěla. Tahle pouť však nebyla mou poslední. Moje dobrodružná duše se i nadále nechávala a nechává vtahovat do dalších cest, u kterých jsem věděla a vím, že jsou nezbytné pro můj osobní růst.

Nebýt však poutní cesty do Santiaga de Compostela, nezačala bych zřejmě s ozdravným procesem a neudělala bych tak velký pokrok, jaký jsem doposud udělala. Poutní cesta do Santiaga de Compostela byla tak počátek všeho.

 

,,Nikdy není pozdě na to začít žít svůj sen.

Stačí jen vykročit s odvahou a věřit v něj.

Hodně štěstí a lásky na své cestě měj.´´

 

Ale největší vliv a neutichající sílu lásky, klidu a míru ve mně přeci jen zanechal Tibet. To putování s mým mužem napříč Himálajemi, spaní ve velmi skromných příbytcích domorodců, pobývání mezi nimi, to bylo nezapomenutelné. Nepopsatelně silné a dechberoucí. Dojemné a obohacující. Něco, co ve mně bude žít navěky. Něco, co mě proměnilo k lepšímu. Něco, co mi dalo vnitřní svobodu. Něco, za co každý den děkuji.

A i zde jsem si psala deník.

 

Jsme v cíli. 3776 m.n.m. Neuvěřitelný. Stojíme tam. Jen tak. A přijímáme kouzlo okamžiku, který nám byl dán. Nezapomenutelný. Silný. Magický. Jako celý dnešní trek. Byla jsem dojatá. Vděčná. Užívala jsem si každou minutu a nemohla uvěřit svým očím. Stojíte tam nahoře. A před sebou máte ten nejúžasnější výhled, jaký jen můžete mít. Člověk by si až myslel, že je to pouhá kulisa, namalovaná tím nejtalentovanějším malířem všech dob. Ale byla to skutečnost.
Roztřesenou rukou jsem ti pomohla natáhnout naše modlitební vlaječky, které jsme si pořídili ve městě Leh a nechali je rovnou posvětit místním mnichem, abychom je zde, na samém posvátném vrcholu hory Fokhar, pověsili za celou naši rodinu. Byl to nejnáročnější výstup, jaký jsme doposud absolvovali. Tolik valašských písní, abych zahnala svůj strach z výšek, jsem ještě snad nezazpívala. V těchto chvílích jsi moc dobře věděl, že mi máš být na blízku a dávat mi sílu a energii, kterou jsi mnohdy sám těžce hledal. Ale i přese všechno to byl magický zážitek, který v nás zůstal navždy. Vůbec se nám nechtělo jít dál. Seděli jsme vedle sebe, na samém vrcholu hory, a sledovali to kouzlo. Ten zázrak. Tu nádheru. To nebezpečí. Himaláje, které pro nás měly ještě jedno překvapení.

Klášter vytesaný přímo do skály a hluboké skalní otvory kolem něj, které sloužily k meditacím. V těch nejhlubších z nich jsi objevil velice skromnou, do skály vytesanou kuchyň. Byla propojená se spací místností a oltářem, nad nímž se nacházely další otvory. Do nich ses už ale nevydal kvůli nebezpečně kluzkému povrchu. I když ses musel k ústupu celkem přemlouvat, protože jsi byl jimi přímo fascinován. Do samotného kláštera jsme tak vešli společně, abychom se v něm záhy plazili po čtyřech. Tak byly ty vnitřní prostory malé a nízké. A taky temné. Plálo v nich pouze věčné světlo, které nás dovedlo až k oltáři se šesti Future Buddhami, Stupou a meditační místností. V ní byly další sošky Buddhů, které díky své menší velikosti byly vystavené ve skalních výklencích. Sundal sis boty, abys usedl na tvrdou zem a uchýlil se ke své osobní meditaci a modlitbě za nás za všechny. Usedla jsem vedle tebe a byla jsem pyšná, jak úžasného a vnímavého mám muže. A jako symbol díků a vděčnosti jsem závěrem na oltář pověsila bílou šálu a šla tě čekat ven. Rozhodl ses totiž vrátit do těch nejmenších místností v klášteře. Sám. Abys nikým nerušen vnesl do svého srdce vše, co máš.

Průvodce na nás už čekal, aby nás vyzval k návštěvě místního posvátného domu, na jehož dveřích jsme si však přečetli: Jsem momentálně v hluboké meditaci, prosím nerušit. A tak jsme jen v blízké místnosti, ve které voněl olej a větrem praskala střecha, zapálily vonné tyčinky a svícen a vydali se zdolat nebezpečně krásnou a malebnou soutěsku.

 

https://cs-cz.facebook.com/kristynajanackovaofficial

 

Česká kultura před Sametem a po Sametu /s Dagmar Takácsovou

ČR-SLOVENSKO: Dagmar Takácsová je profesí oční lékařka. Má dvě dospělé děti, raduje se i z vnoučat. Se svým slovenským manželem žije už několik desetiletí v Košicích.  Celou svoji profesní dráhu se však věnovala nejen svému oboru a rodině, ale ještě stíhala a doposud stíhá intenzivně organizovat velkou část českých aktivit na východním Slovensku, kde žije. Je hybnou silou Českého spolku v Košicích, kde s kolegy neúnavně každoročně připravuje největší přehlídku české kultury u našich sousedů, multižánrový festival Dny české kultury na Slovensku, zasahující i do Prešova, Martina, Michalovců, Staré Lubovně a dalších míst. Ale zdaleka nejen to. Dagmařina činnost za roky trvání spolku musela obsáhnout mnohem víc. Všechno, co dělá, ale dělá zásadně s úsměvem a s láskou. Její aktivity byly již také oceněny Českou republikou, a to v roce 2013 cenou Gratias Agit udělovanou Ministerstvem zahraničních věcí, přímo z rukou Karla Schwarzenberga. Považuji si za čest, že se známe, a že jsem do její „české spolkové kuchyně“, ale snad i trochu do jejího českého srdce, mohla nahlédnout.

Autor článku: 
Martina Fialková

Žiješ v mnohonárodnostních Košicích, průmyslové, ale i kulturní metropoli na východě Slovenska. Co máš na svém městě a kraji kolem nejraději?

Košice jsou příjemné místo pro život, je to město tolerantní ve všech směrech, s dobrou nabídkou kultury. Já osobně oceňuji zejména úroveň klasické hudební kultury ve Státní filharmonii. Pravda, nikdy jsem v útlém mládí nepomyslela na to, že tu budu žít, ale stalo se, osud v podobě manželství mě sem zavál. Přiznávám však, že i po tolika letech se mi občas zasteskne po rodném kraji, někdy se mi o něm v noci i zdává. Není divu. Pocházím z Náchoda, a to je krásný kraj. Naši chalupu v kopcích severně od Košic ale považuji za neskutečnou oázu klidu a tam se cítím moc dobře.

 

Co bylo z tvého dětství, mládí nejdůležitější pro to, aby ses na Slovensku adaptovala a uplatnila? I když to bylo ještě ve společném státě, Československu, přece jen to musela být dost velká změna, příjít až sem, na jeho východ. 

Před padesáti lety, když jsem se sem dostala s manželem, to byl velký rozdíl, jiné podmínky života. Já jsem ale nikdy nebyla rozmazlená. Rozhodující pro náš nový život v Košicích byla možnost okamžitě získat podnikový byt. To byl pro nás, začínající prakticky od nuly, velký bonus. Nastoupila jsem do práce do nemocnice, udělala jsem si atestaci, po čase druhou, narodily se děti, přišly obyčejné starosti o rodinu a domácnost, tak jsem si nějak zvykla. Trvalo mi to ale dost dlouho. Ten absolutní pocit sounáležitosti, že patřím sem a ne jinam, ten jsem ale nikdy neměla a ani už mít nebudu.

 

V Košicích jsi se stala opěrným bodem pro tamní Čechy, tou, která vede velký český spolek, kolem kterého se koncentruje vše české. Angažuješ se i na celoslovenské úrovni. Jaké má v současnosti postavení česká menšina na východním Slovensku a na Slovensku vůbec?

Česká menšina v porovnání s ostatnými menšinami na Slovensku je mladá, po rozdělení státu jsme si všechny struktury museli vybudovat od základu. Do té doby jsme byli součástí jednoho z dvou státotvorných národů, a že budeme někdy menšinou, to nás ani nenapadlo. Když jsme se ale do tohoto postavení dostali, bylo jen na nás, jak rychle se s tím dokážeme vyrovna. Myslím, že jsme obstáli se ctí. Jazyková blízkost a vzájemná srozumitelnost, i když pro mladou generaci to už tak úplně neplatí, je pro samotnou českou kulturu na Slovensku pozitivní. Slovenská veřejnost bez problému konzumuje českou kulturu i ve slovesné formě, česká kultura je díky tomu vnímána v daleko větší šířce než jiné menšinové kultury. A protože české kultury na Slovensku ubývá ze západu směrem sem na východ, přidává to zdejší české menšině na společenské a kulturní prestiži. Myslím, že česká menšina je tu plně respektovanou částí společnosti.

 

Vraťme se ještě do tvého rodného Náchoda, který mají mnozí zakódovaný jako rodné město Josefa Škvoreckého a znají jej zprostředkovaně z jeho Zbabělců, z povídek Prima sezony a dalších jeho literárních děl. Každý si však neseme svůj vlastní obraz rodného místa. Jaký je ten tvůj a co se v něm shoduje se Škvoreckým?

Rodné město a kraj, jedinečná vzpomínka, jedinečný vztah, který si člověk nese s sebou celý život. Nevelké město, kde skoro každý každého znal, poklidné, obklopené kolem dokola zalesněnými kopci, které se na jednu stranu táhnou až k podhůří Orlických hor a k pohraničním vrchům Polska, na druhou stranu klesají do roviny k Hradci Králové. Lesy plné borůvek a malin, jako děti jsme za den ručně natrhaly třeba 8–9 litrů a co se nespotřebovalo v domácnosti, prodalo se za pár korun, tenkrát vzácných. Z rozhledny turistické Jiráskovy chaty na blízkém vrchu Dobrošově – díla architekta Dušana Jurkoviče, máte jako na dlani celý ten nádherný kraj – Krkonoše a Podkrkonoší, Jestřebí hory, Adršpašsko-teplické skály, Orlické hory a samotný Náchod, okolní městečka a vesnice, to všechno stejné, jako za doby Josefa Škvoreckého. A asi i v tom vztahu k tomuhle kousku země bychom se se Škvoreckým shodli. Velká vodní plocha nádrže Rozkoš u České Skalice tam tenkrát samozřejmě nebyla. V září, když je nejlepší viditelnost, vidíte i královéhradecké věže sv. Ducha. Jen dvě panoramata mám tak hluboko v duši, to z Dobrošova a druhé je výhled z Novotného lávky na Pražský hrad.

 

Po gymnáziu jsi studovala medicínu v Hradci Králové. Co tě z kultury i tehdejšího dění formovalo v té době nejvíc?  

U nás doma všichni hodně četli, zejména maminka, a po večerech jsme to potom rozebírali. Maminka měla velký přehled a vytříbený literární vkus, četla se kvalitní literatura česká i světová, dobře jsme znali i literaturu katolické moderny, to všechno mě hodnotově formovalo. Nezanedbatelný vliv mělo i působení několika profesorů Jiráskova gymnazia v Náchodě, na kterém jsem studovala. Přes to, že doba nebyla příznivá, dávali nám ze sebe to nejlepší, naučili nás všeobecně i v literatuře umění analýzy a opětovné syntézy a kritickému myšlení. Bylo mi pět let, když jsem se poprvé postavila na divadelní prkna, a divadlu jsem zůstala věrná až do maturity, potom už při studiu medicíny na to nebyl čas. V době krátkého politického uvolnění v šedesátých letech jsme měli Divadelní studio mladých, vedl nás dnes už zesnulý Stanislav Zindulka, jezdívali jsme hrát po širokém okolí, hráli jsme i na Jiráskově Hronově. To bylo druhé, co mě, kromě antikomunistické rodinné výchovy, formovalo. A třetí byla hudba a sborový zpěv. Ve třinácti jsem přišla do chrámového sboru u sv. Vavřince a o rok později do náchodského pěveckého sboru Hron. Hudební život byl v Náchodě vždy velmi čilý a životaschopný. Krásná a nadějná šedesátá léta ukončil rok osmašedesátý – to už jsem byla na vysoké škole, a ten jen utvrdil mou hodnotovou orientaci.

 

Když se teď znovu přeneseme do současnosti a do Košic, které jsou kousek od hranic s Ukrajinou, jak vnímáš jejich atmosféru? Myslíš, že pro dnešní mladé lidi bude střet s realitou blízké války podobně stěžejní, jako byl pro tehdejší mladé lidi v Československu rok 1968? 

Nevím, co bude dál. Hodně mladých, schopných, inteligentních lidí odchází studovat do České republiky nebo jinam do zahraničí a už se nevrátí, Školství a bohužel také rodinná výchova mají na Slovensku obrovské, celá desetiletí trvající mezery. Tahle generace vyrostla v relativním materiálním blahobytu, ale hodně z nich také ve velké duchovní a hodnotové chudobě. Mnozí z nich by bývali potřebovali trochu důslednější rodinnou výchovu. Jestli je bude další vývoj měnit k pozitivnímu, to si lze jen přát, vždycky ale už to bude učení se z vlastních chyb. Je velká škoda, když mladý člověk nedostane od narození všechny přirozené příležitosti na utváření zdravého a správného názoru na svět, když se tak co možná nejlépe nevyvíjí jeho společenské a kulturní vazby, jeho vzorce vzdělávání, chování, myšlení a rozhodování a to všechno kolem. Takovým klasickým pozitivním příkladem v mém životě, kromě už uvedeného, byl jev absolutní důvěry mezi studenty medicíny na lékařské fakultě v Hradci Králové, kam jsem odešla po maturitě, a jejich vyučujícími. Od nich jsme získali vztah k umění medicíny a pacientovi i k stálému vzdělávání v oboru jako vztah obrovské celoživotní osobní zodpovědnosti. To všechno nám odevzdávali s velkou láskou.

 

K utváření hodnot, přinejmenším v české menšině na Slovensku, se snažíš přispívat i ty. Jsi členkou a nyní už dlouhé roky předsedkyní Českého spolku na Slovensku, který vznikl po rozdělení Československé republiky. I když dělení na dva nové státy proběhlo mírumilovně a příkladně, mělo přesto velmi zásadní dopad na vás, kteří jste tam už dříve zdomácněli. Jaké to bylo v té době?

Češi žijící na Slovensku v době společného státu neměli žádné jiné zásadní problémy než ostatní obyvatelé státu. Část z nich dobrovolně postupně začala používat slovenštinu, část mluvila dál česky a část mluvila podivnou směsí těch dvou řečí. Přišlo rozdělení státu, které většina z nás nechtěla a snášeli jsme ho mimořádně špatně. Tušili jsme, že přijdou velké problémy, obávali jsme se  nacionalismu, v té době hodně vybičovaného, a také důsledků vlády Vladimíra Mečiara. Ukázalo se záhy, že jsme se nemýlili a k tomu se dostavila ještě celá řada praktických následků nedbale a narychlo realizovaného rozdělení, Problémy se zdravotním a sociálním pojištěním, s důchody, s uznáváním dokladů osobních i o vzdělání, se slovenským občanstvím a používáním slovenštiny jako podmínkou pro výkon některých povolání.

Nejpalčivějším problémem byl tlak na volbu slovenského občanství, protože to mělo tenkrát za následek ztrátu českého.Ten, koho k tomu okolnosti donutily, zvolil si tedy občanství slovenské, ale značná část si ponechala občanství české a žili jsme na Slovensku v cizineckém režimu, dokud se nepodařilo po několika letech úpravou české legislativy dosáhnout možnost občanství dvojího. První status přinášel podvědomý pocit zrady národní identity, druhý kopec praktických problémů občanského a společenského života. Nikdy mi z paměti nevymizí pohled na to, jak pláčou i muži na jednom z prvních setkání české menšiny v Košicích, kdy se blížil termín ukončení možnosti volby občanství. Štěstím v neštěstí bylo, že i pro ostatní české krajany ve světě bylo dvojí občanství podstatné a naléhali na příslušnou legislativní úpravu, a tak se to nakonec povedlo.

 

I na řešení těchto problémů se váš spolek a ostatní české orgranizace na Slovensku podílely – a asi to nebylo jednoduché, přičemž my doma jsme o tom téměř nic nevěděli. Dá se říct, že vás to spojilo? 

V té tíživé situaci prvních let po rozdělení, která nás hodně spojila, bylo založení občanského sdružení české menšiny logickým jednáním. Podařilo se to udělat velmi rychle, nejen založit regionální sdružení, která se po určitém čase stala samostatnými subjekty, ale i vybudovat prostorové a materiálové zázemí a zajištění financování. Položili jsme základy pro naši kulturní činnost a tu jsme od začátku otevírali i veřejnosti. To se později se ukázalo, jako velmi prozíravé rozhodnutí. Naše spolky se staly nejen kulturním, vzdělávacím a společenským místem setkávání pro českou komunitu, ale také centrem pozitivních vztahů česko-slovenských. Velmi výrazně spolky pomohly při obnovení a udržování úrovně používání českého jazyka. Zažívali jsme mnohdy velmi komické situace, kdy se Češi, používající léta jen slovenštinu, začali znovu učit česky a vytvářeli velmi zajímavé novotvary. Jak se vám líbí například slovo „taníře“, vytvořené ve snaze dát slovenskému slovu „ taniere /česky talíře/“ správnou českou podobu? Chtělo to čas, ale u členů spolku se čeština postupně výrazně zlepšila. Pomohli jsme také tlačit na potřebné úpravy zákonů, dokud se nepodařilo dořešit všechny podstatné problémy běžného občanského života menšiny. 

 

Kolik členů, případně poboček má vlastně váš spolek nyní a jak se to mění v čase? A co jsou vaše hlavní aktivity?

V současnosti máme na Slovensku 8 Českých spolků v regionech, ten v Košicích je se svými 380 členy největší a má i svůj místní klub v Michalovcích. Dále tu máme Českou omladinu, která se věnuje pouze práci s dětmi a mládeží komunity a zastřešující Český spolek na Slovensku, s jeho koordinační funkcí. Problém je, že stárneme a mladá generace se o spolkový život příliš nezajímá a zejména není ochotná ho organizovat.

Charakter činnosti v jednotlivých spolcích většinou souvisí s jejich velikostí. Některé se soustřeďují spíš na drobné kulturní, společenské a vzdělávací programy pro své členy, některé – jako Košice a Bratislava – realizují daleko širší aktivity – koncerty, výstavy, literární večery, přednášky, poznávací zájezdy do České republiky a mnoho svých programů otvírají veřejnosti. Mezi stěžejní programy Českého spolku v Košicích patří například každoroční celoměsíční festival Dny české kultury, velký slavnostní program slova a hudby České Vánoce, dlouholetý vzdělávací cyklus Slovo domova, pravidelné výtvarné semináře pro členy spolku – neprofesionální výtvarníky, cykly minivýstav Česká kultura v malém a další. Pro členy i pro prezentační účely vydáváme také spolkový český dvouměsíčník Stříbrný vítr. Klasickou, krásně vedenou kroniku máme digitalizovanou a bez webové stránky bychom se v dnešní době už neobešli.

 

Vím, že tvojí srdeční záležitostí je váš ženský sbor. Spolupracujete i s vynikajícími profesionály, jezdíte koncertovat do Česka, ale nejen tam. Co se vám nejlepšího za dobu existence podařilo a jaké máte plány?

Košický spolek, jako jediný z českých menšinových sdružení, má také vlastní umělecký soubor – pěvecký ženský sbor. V příštím roce oslaví 25 let činnosti. Zpíváme tvorbu klasickou, včetně sakrální, ale také lidové písně v umělých úpravách, velká část našeho repertoáru je česká. Koncertuje doma i v zahraničí, hodně v České republice, ale také v Maďarsku, Rakousku, Polsku, dvakrát jsme byli ve Švýcarsku. Máme i několik zajímavých CD a DVD, protože spolupracujeme také s komorními orchestry a se sólisty opery Státního divada v Košicích. Dva covidové roky sbor hodně poznamenaly. Koncerty se nemohly realizovat, v pravidelných zkouškách byly opakovaně víceměsíční pauzy. Teď právě se pokoušíme činnost sboru opět revitalizovat. Snad se to podaří.

 

To bych vám moc přála. Ale co by sis přála ty sama, aby se v blízké době splnilo? 

Především, aby už skončila válka za našimi hranicemi, která ohrožuje a těžce poznamenává celou Evropu a aby lidé začali trochu víc upřednostňovat vlastní rozum před kdejakou pitomostí na sociálních sítích. Dále, aby se z výchovy a vzdělání mladé generace stala jedna z priorit jak pro stát, tak pro rodiče. A v neposlední řadě, abychom já i všichni moji blízcí byli zdraví a aby se Českému spolku dařilo pracovat, dokud to česká menšina na Slovensku bude potřebovat.

Stopy v písku / spisovatel, básník a diplomat Viktor Fischl

ČR-IZRAEL:„Viktor Fischl je klenot v pokladnici české literatury,“ řekl o něm jeho kolega Arnošt Lustig. „Jako spisovatel se stal ještě za svého života klasikem. Všechno, co napsal, prošlo prověrkou času. Jeho umění vyzrálo v minulém století, přešlo s fanfárami i bez fanfár do nového tisíciletí. Napojeno tím nejlepším, co je ve Starém zákoně, a tím nejlepším, co v sobě má česká země, nám odevzdal dílo, které bude žít stejně dlouho, jako bude žít česká literatura.“ – Český a izraelský básník, spisovatel a diplomat Viktor Fischl se narodil před 110 lety, 30. června 1912, v Hradci Králové (zemřel 28. května 2006 v Jeruzalémě). V cyklu Stopy v písku na setkání s ním vzpomíná rozhlasová dokumentaristka a publicistka Jitka Šestáková.

Autor článku: 
Jitka Šestáková

Teď už ne ve snu, a přece jen / jako by se mi to všechno jenom zdálo – napsal Viktor Fischl po svém návratu do Prahy. Město, v němž kdysi žil a které měl velmi rád, neviděl čtyřicet let. SNY O PRAZE se jmenuje jedna z básní, které vytvořil v letech odloučení.

Někdy hrajeme na čísla pražských čtvrtí

a někdy na to, jak šly za sebou

krámy od Můstku po Národní

anebo po Příkopech dolů k Poříčí.

 

A někdy počítáme kašny a někdy

sochy a morové sloupy

a někdy …někdy stromy v alejích

a někdy lávky v parcích.

 

A někdy, někdy už jen hroby.

 

„Chodil jsem teď tři hodiny po Praze. Nevím, jestli se to slovo ještě užívá, ale my jsme tomu říkali „trhák,“ řekl Viktor Fischl 9. února 1990, když jsme se sešli k rozhovoru. Do Prahy přiletěl předchozího dne jako čestný člen izraelské vládní delegace, vedené Moshe Ahrensem, která měla podepsat obnovení diplomatických styků s Izraelem. Čekala jsem tehdy na letišti. Stihla jsem to taktak. Ráno jsem dostala zprávu, že delegaci doprovází moje spolužačka a kamarádka z fakulty Táňa Štěpánková-Hoffmanová. Žila v Izraeli od roku 1968. Přivítaly jsme se, krátce promluvily, byla tu už podruhé. Poprvé přiletěla na Nový rok 1990. A pak mě to najednou napadlo:   

„Není s vámi Viktor Fischl?“ zeptala jsem se.

„Je,“ přikývla Táňa. “Ten šedovlasý pán.“

Dodala jsem si odvahu, představila se a požádala o rozhovor. Muž se přívětivě usmál a řekl nádhernou, melodickou češtinou: „Já ještě nevím, jaký budeme mít program, ale snad by to šlo zítra dopoledne v jedenáct hodin.“

Jako by nebylo nic jednoduššího. Jako by nebylo nic snazšího než domluvit se na rozhovoru. Jenom pod tím vším zela čtyřicetiletá propast. Zmizeli v ní lidé, knihy, instituce, věci, vztahy…jež nesměly být přítomny v komunistické současnosti. Pro nás, kteří jsme celý život prožili v “táboře socialismu“, to byl svět, který skončil. Neměl pokračování. Jako civilizace, jež se propadla do hlubin. A jenom občas jako bychom po ní zahlédli nějaké stopy. K šedovlasému muži, do chvíle, v níž jsme se potkali, vedly pro mne v té temnotě jenom dvě. Pár zažloutlých stránek v zásuvce psacího stolu. Opis opisu. Někdy na počátku sedmdesátých let jsem si těch několik úryvků z jeho„Hovorů s Janem Masarykem opsala od známého ze stejně zažloutlých stran.

Nesmíte nikdy zapomenout, že komunismus se skládá z 10% z ideologie a z 90% z taktiky. Komunisti a jezuité mají moc společného. Věří na chlup, že všechny prostředky jsou posvěcené, když slouží jejich cíli.“

„Ona v nich není špetka pokory, lítosti a porozumění pro člověka. Co chcete s takovými lidmi dělat. Věřte mi, já dělám, co můžu. A někdy se mi zdá, že se mi podařilo jednoho nebo druhého přesvědčit, že člověk musí být na lidi trpělivý, rozumět jim a mít s nimi slitování. Ale pak všemohoucí partaj vydá rozkaz a přestanou z nich být lidi a stanou se z nich disciplinovaní straníci, a když partaj poručí, pověsí vlastní mámu.“

„Můj táta byl filosof. Byl proti každému materialismu. Můžeš si napást nácka, říkal, ale co pak. Já rozhodně nejsem filosof. Ale jsem proti každému, kdo si myslí, že logika a rozum jsou všechno. Potíž s komunisty je v tom, že věří v psychologii jen potud, pokud to potřebují pro vlastní taktiku. Jinak s lidskou duší nepočítají.“     

„I kdybych mohl spolknout všecko, co kdy Marx a Engels a Lenin a Stalin a všichni ti ostatní papeži a kardinálové dohromady napsali, pořád by mě ještě museli poslat na Sibiř nebo likvidovat při první čistce. Nikdy bych nedokázal spolknout metody, kterých komunisti užívají a asi musí užívat, aby to všechno mohli provádět prakticky. Já bych se vždycky znovu ptal: Stojí to opravdu za tu cenu? Stojí to za všechny ty tisíce a miliony nešťastných lidí? Stojí to za ukradenou svobodu? Mě by museli pověsit. Přesvědčit mě by bylo pro ně moc těžké.“

Opravdu někdy a někde existoval svět, v němž bylo možné tohle říkat, psát a publikovat? říkávala jsem si nad těmi zažloutlými stránkami a se směsí souhlasu, úžasu a bolesti, kterou jsem při tom cítila, jsem si nevěděla rady.        

A pak jsem na počátku osmdesátých let zaslechla v praskajícím vysílání Svobodné Evropy vyprávění kohosi, kdo je izraelským diplomatem a přitom píše česky…Zaujal mě klidný, přívětivý tón jeho hlasu, který nemohlo zrušit ani soptění komunistických rušiček, jež měly zabránit, aby se k nám za dráty nedostaly nějaké nepovolené informace. Kdo to může být? říkala jsem si tehdy.

„Já se vám přiznám, že jsem čtyřicet let sice čekal na tuto chvíli, ale vlastně jsem nevěřil, že se mi splní,“ usmíval se na mne onoho únorového dne roku 1990 osmasedmdesátiletý muž a stejně klidným a přívětivým hlasem vyprávěl o svém životě, o svých knihách, o plánech na jejich vydání.

Jako by nebylo nic jednoduššího než se sejít k rozhovoru. Jenomže žádná z těch knih, o nichž vyprávěl, do té chvíle nemohla být vydána v zemi, jejímž jazykem byla napsána. Ani Píseň o lítosti, za kterou dostal Viktor Fischl v roce l947 cenu Evropského literárního klubu.

„Peníze nemusíš vracet, ale kniha už nevyjde!“ řekli mu po únoru 1948. Zápisy ze svých rozhovorů s Janem Masarykem, v jehož blízkosti pracoval během druhé světové války v Anglii, odvážel Viktor Fischl s sebou do Izraele. Po “vítězném“ únoru se rozhodl odejít z Československa.

„Šel jsem za Clementisem, se kterým jsem se znal z Londýna a mohl mluvit velice otevřeně: ´Vy víte, že nejsem komunista, nikdy jsem nebyl a nikdy nebudu a nechci být občanem druhého řádu. Vždycky jsem byl sionista a rád bych odešel tam, kde jsem už vlastně měl být.´

Clementis souhlas slíbil, ale žádal nejdříve dokončení práce na přípravě mírové konference s Německem, která se nakonec stejně nekonala. Do Izraele tedy odjížděl Viktor Fischl se svou ženou a dvěma malými syny v listopadu 1949. Rok a půl poté, co bylo roztříštěné tělo Jana Masaryka nalezeno pod okny Černínského paláce.  Rok a půl předtím, než Vladimír Clementis zemřel na šibenici, na kterou ho poslali jeho soudruzi.

„Včera jsem byl znovu v Černínském paláci,“ sklonil hlavu šedovlasý muž přede mnou. Hlas byl ještě tišší a trochu se chvěl. „Bohužel jsem nemohl navštívit Janův byt, prý se opravuje. Snad tedy příště…“

Na chvíli se odmlčel a laskavé modré oči se zarudlými víčky se poprvé dívaly někam mimo přítomnou chvíli únorového dne roku 1990.

„Hovory s Janem Masarykem“ vyšly poprvé v Tel Avivu v roce 1951. U nás musel do jejich vydání uplynout ještě rok. Vydala je Mladá fronta 1991.

„Já osobně nevěřím, že to byla sebevražda. Jan Masaryk nebyl ten typ, který by spáchal sebevraždu. Ale dokázat to nemohu a myslím, že nikdy nebudeme vědět plnou pravdu.“

Ještě o mnohém jsme mluvili toho únorového dne. O Hradci Králové, o Izraeli, o novém jméně, jež Viktor Fischl přijal v Izraeli, o rodině, o literatuře – a také o lásce, jež patřila v životě Viktora Fischla k největším.

„Vy jste mimo Československo vlastně půl století, když započítáme ještě váš pobyt za války v Anglii, proč jste zůstal češtině věrný?“ zeptala jsem se.

„Protože je to jediný jazyk, ve kterém jsem opravdu doma,“ rozjasnily se modré oči se zarudlými víčky. „Jediný jazyk, ve kterém mohu přesně říct všechno, co chci říct!  Já sice ovládám ještě asi půl tuctu jazyků, ale zdaleka ne s takovým bohatstvím. Vždycky se mě lidi ptají, jak je možné, že jsem po tolika letech neztratil schopnost vyjádřit všechno, co chci, v češtině a já jim říkám: Když člověk něco miluje, tak to v něm zůstane. Nemůže se toho zbavit!“

Jakoby každým slovem, které pronesl melodický hlas, povstával ke světlu stále větší díl té pevniny, jež zmizela v hlubinách. Byla bych poslouchala donekonečna, ale čas ubíhal a izraelská delegace měla další program.

„Chtěl bych přijet ještě někdy v květnu, červnu, a hlavně bych rád přivezl s sebou rodinu, protože moji synové – už jsou to velcí klackové a jeden z nich se narodil dokonce v Praze, druhý v Londýně – chtěl bych jim ukázat, a taky snad svým vnukům, co je to ta Praha!“

 

SNY O PRAZE – pojmenovala jsem rozhlasový pořad, který vznikl z našeho prvního rozhovoru. Vysílal se v září 1990 na stanici Vltava.

Viktor Fischl svůj úmysl naplnil. Vrátil se, a nejen v květnu. Vracel se v následujících letech stále a těch, kteří ho osobně poznali, přibývalo. Začaly vycházet jeho knihy, nejprve ty, jež byly už napsány, a potom další, které teprve vznikly v následujícím desetiletí. Především překlady z hebrejštiny. Básnické knihy bible – Píseň písní, Kniha žalmů, Kniha přísloví.

„Bylo pro mne největším štěstím přelévat z hluboké moudrosti hebrejské řeči do krystalicky čistého poháru češtiny,“ řekl básník na slavnostním večeru v Karolinu.

Přišla také ocenění. Udělení Řádu Tomáše Garrigua Masaryka, čestného občanství rodného města Hradce Králové, čestného doktorátu Univerzity Karlovy, odhalení desky na rodném domě a mnohá další. Ale hlavně Viktor Fischl poznal obdiv a vděčnost tisíců čtenářů, kteří se konečně mohli seznámit s jeho optimisticky a humanisticky orientovaným dílem, vyznávajícím hodnoty soucitu, věrnosti, slušnosti. A také neúnavného tázání po smyslu našich činů a lidského bytí. Konečně se jeho dílo mohlo stát tím, čím odjakživo bylo – součástí české literatury.

Setkávali jsme se při těch návratech. Jednou jsem ho doprovázela do studia Českého rozhlasu v Karlíně, kde měl natáčet autorské čtení svých veršů. V parčíku před Invalidovnou se zastavil: „Tady jsem měl v březnu 1939 schůzku kvůli obstarání víz do Anglie pro sionistické rodiny, jež byly nejvíc ohroženy.“

A potom se ve studiu poprvé po padesáti letech setkal s režisérem a překladatelem Josefem Schwarzem-Červinkou, s nímž se poznali během války v BBC. Co si říct při takovém setkání? Pánové se pozdravili, prohodili pár vět a potom jeden z nich, už opravdu nevím který, řekl: „Pamatuješ na tu Polku, jak hlásila zprávy? To byla krásná ženská!“ A oběma se rozzářily oči.

Jindy jsme šli po Vltavském nábřeží. Viktor Fischl ukázal rukou na řeku: „Ty labutě tu nebývaly!“

Začala jsem cosi vykládat o stavbě přehrad na Vltavě, která teď už nezamrzá… „Ne ne ne!“ přerušil mne s nezvyklou prudkostí. „Tohle nechci vědět! To je přece tajemství! Ty labutě tu nebývaly…,“ později jsem tu větu našla v jedné z jeho básní. – Kolik podob mají návraty a mosty přes půlstoletou propast?

Během slavností v Karolinu, jež doprovázely udělení čestného doktorátu Univerzity Karlovy, Ceny Jaroslava Seiferta nebo oslavu spisovatelových 90. narozenin, stejně jako při slavnostních událostech v Hradci Králové, jsem vždycky cítila vděčnost a hluboké štěstí.  Konečně. Konečně jsem svědkem toho, že ocenění dostává člověk, jenž je mu práv. Jenž je získává pro své umění, slušnost a věrnost demokratickým hodnotám.  A jakoby z nás všech, kteří jsme té chvíle byli přítomni, někdo smýval ponížení, urážky a bolest těch minulých let a desetiletí. Jakoby nám ten drobný, štíhlý a již opravdu stárnoucí šedovlasý muž podával ruku a ze všech svých sil, které mu ještě zbývaly, se nás snažil převést přes tu temnou a tak strašně hlubokou propast.

Pokaždé, když jdu podél vltavského břehu, zaslechnu najednou ten tichý, přátelský, melodický hlas: „Ty labutě tu nebývaly…“

Zůstane ve mně už navždycky.      

 

----------------------------

Viktor Fischl – Povídky ze starého cylindru  (autorova předmluva k rozhlasové četbě ze stejnojmenné knihy)

Lidé se mne často ptají proč, ač jsem žil po většinu času ve světě velkých – míní tím státníky, umělce, diplomaty a spisovatele, s nimiž jsem se v životě sešel a stýkal – píši většinou o drobných lidech. Odpovídám vždy totéž. Že mne ti malí, prostí lidé víc zajímají, protože se mi vždy zdálo, že malí lidé ve skutečnosti nejsou tak malí, své životy prožívají daleko živelněji, že si tykají s životem i smrtí, jsou nějak hmatatelně bližší svému osudu, a proto je v nich, zdá se mi, nakonec i víc moudrosti.

Píši tedy většinou o drobných, prostých lidech, ale to se ví, toulá-li se člověk po světě tak dlouho jako já, žije-li v tolika zemích a setká se s tolika lidmi, najde i v tom světě takzvaně velkých nejednu zajímavou postavu s osudem, při němž trochu citlivého autora svědí dlaň, protože ty osudy přímo prosí o to, aby byly zaznamenány a přetvořeny a ztvárněny do vhodné literární formy. Tak vznikly Povídky ze starého cylindru.

V době, kdy jsem byl aktivním diplomatem, jsem toho mnoho nenapsal. Nebyl ani čas, ani možnost soustředění a bez těchto dvou předpokladů prostě psát nedokáži. Našel jsem ty povídky jako najdeme jahody v trávě anebo spíš jsem je vydloubl jako hříbky z lesní půdy. Každou jsem jen zaznamenal ve stručném náčrtu. Když jsem však skončil svou kariéru diplomatickou – bylo to v roce 1977 – měl jsem těch námětů, záznamů a poznámek nastřádáno tolik, že jsem se mohl hned dát do psaní a knížek rychle přibývalo.

Byly knihy, které pro mne z různých důvodů byly důležitější. Kuropění, protože tam bylo mé krédo. Dvorní šašci pro svou tematiku. A jiné knihy. A tak Povídky ze starého cylindru přišly na řadu mnohem později a dostaly konečnou formu až v roce 1991, kdy kniha vyšla hebrejsky v nakladatelství „Sifriat Poalim“ v Tel Avivu.

Vyložil jsem v úvodní povídce, že se život velvyslanců neskládá jen z intervencí, protestních nót a koktejlů. Každý má i svůj osobní osud, který měl pro mne hlubší význam než ten společný jmenovatel. Šlo mi jen a jen o vyprávění těch příběhů, které mne každý svým způsobem dojímají. Mohu jen doufat, že něco řeknou i těm, kdož těm příběhům budou naslouchat…  


 

 

Známý neznámý Klášter Sázava – s kastelánkou Jaroslavou Matoušovou

SÁZAVA: Sázavský klášter, bývalý benediktinský klášter, národní kulturní památka spojená s poustevníkem a českým zemským patronem sv. Prokopem, centrum slovanské liturgie i působivé poutní místo… Ale zbystřete, v posledních letech se stalo magnetem také pro teenagery… O tajemstvích, jež skrývají starodávné zdi, i o novinkách, které se v klášteře Sázava chystají, jsme si povídali se zdejší dlouholetou kastelánkou Jaroslavou Matoušovou z Národního památkového ústavu.

Autor článku: 
Irena Koušková

Neohromí vás svou velikostí, ale o to intenzivněji tu na každém kroku dýchá stěží představitelná tisíciletá historie začátků českého státu. Mnoho vjemů a důvodů, proč sázavský klášter navštívit a poznat i část krásného kraje na břehu řeky Sázavy. Navíc se sem dostanete snadno, kousek od kláštera stojí autobusy MHD i vlaky. Přijeďte se vnitřně zastavit, relaxovat, načerpat životní sílu či najít útěchu, procítit genius loci tohoto posvátného místa nebo se konečně ocitnout tam, kde se to odehrávalo...

 

Paní kastelánko, lze klášter Sázava stále považovat za dosud neobjevenou památku? Je to tak, že všichni o něm vědí, ale málokdo tu byl?

Ano, tohle vnímám především u starší generace, u výprav seniorů, kterým povědomí o sázavském klášteře vštípili učitelé do paměti. U mladých je to jinak, tady vděčíme za zájem jedné úspěšné videohře z roku 2018, o níž bude řeč dále. Myslím si, že hodně lidí sem přichází také proto, aby zjistili, jestli tu mohou zažít život mnicha. Hledají opravdový klášter s celami. V tom je musíme zklamat, benediktini dnes už v klášteře nežijí. Nadšené tu jsou všechny duše umělecké.

 

V dobách totality bylo místo nazýváno především střediskem slovanské vzdělanosti a význam sv. Prokopa ve všech jeho podobách byl poněkud upozaděn…

Ano, za komunistů jsem tu provázela a označení středisko slovanské vzdělanosti v souvislosti s naším klášterem bylo klišé. Dle dochovaných památek zde probíhala bohoslužba ve staroslověnském jazyce prvních sto let.

V našem klášteře najdete faksimile některých slovanských rukopisů, které slovanští benediktini v Sázavě využívali. Velmi zdařilou kopií jsou například Kyjevské listy, nejstarší staroslověnský rukopis, který má svůj původ na Velké Moravě. Originál je uložen v Kyjevě a dokládá propojenost Sázavy s Kyjevskou Rusí. Pokud jde o Kyjevské listy, nečekejte žádný velký a obsáhlý kodex, jedná se o staroslověnský hlaholský text na sedmi pergamenových oboustranně popsaných listech opravdu malého formátu. Kyjevské listy jsou častým důvodem, proč k nám míří školní výpravy.

Jsem ráda, že teď se ta historická provázanost Ukrajiny a Sázavy obnovuje. Před pár týdny jsme ubytovali dvě ukrajinské rodiny a v současné době v klášteře přebývají čtyřiaosmdesátiletá „bábuška“ Nadia z Kyjeva, o kterou se stará její syn Andrej. 

Za totality se význam svatých upozaďoval. Na sv. Prokopa se můžeme dívat z různých úhlů pohledu. Jeden z nich nám nabízejí legendy. O Sázavě se mluví jako o místě, kde poustevník Prokop nabídl vodu knížeti Oldřichovi a ta se proměnila ve víno, nebo jako o místě, kde sv. Prokop oral s čerty. Musím se přiznat, že raději mám tu druhou. Je v ní totiž ukryta samotná podstata mnišského života: boj s démony, se zlem v jakékoliv podobě, to je celoživotní náplň mnicha.

 

Prokop ale nebyl pouze poustevník, stal se po vzniku kláštera jeho prvním opatem. 

Ano, to je hodně raná historie. Klášter na Sázavě byl založen začátkem 11. století z popudu knížete Oldřicha. Původní poustevnická „vesnička“ vytvořená Prokopem a jeho spolubratry se s pomocí knížete Oldřicha institucionalizovala, proměnila se v benediktinský klášter. Prokop jako poustevník tam ale přišel o dvacet let dřív. V jeho době tu byly stavby pouze dřevěné, až další generace jím vychovaná vystavěla na dnešní zahradě uprostřed sídliště laiků první kamennou stavbu pro křty, pohřby, svatby. Jedná se o objevené základy kostela sv. Kříže zvláštní tím, že nejde o obvyklou rotundu, ale tzv. tetrachonchu, odkazující ke kapli Vzkříšení v Jeruzalému. Velkolepý gotický kostel z červeného pískovce, nikdy nedostavěný, vznikal od konce 13 století. Husitské války stavbu tohoto nádherného chrámu na dlouhá léta zastavily, po obnově kláštera ho benediktini rozšiřovali a přestavovali. Za Josefa II. byli pak benediktini vyhnáni a světští majitelé si ho upravovali podle svého gusta.

Myslím si, že svatý Prokop je i v naší uspěchané době vzorem, jak hledat rovnováhu mezi tichem vnitřního života a aktivním životem ve prospěch všech slabých a potřebných.

 

Co zde, v benediktinském klášteře, třetím nejstarším mužském klášteře v Čechách, má největší uměleckohistorickou hodnotu?

V polovině 17. století byl areál odkoupen zpět do rukou benediktinů, mnichy z kláštera v Břevnově, kteří v následujících letech objekt opravovali. Ráda říkám, že benediktinskou řeholi by si měl přečíst každý pořádný manažer. Dozvěděl by se, jaký by měl být hospodář. Řehole je jako směrnice, přitom ponechává hodně vnitřní svobody. Ale pojďme zpět k vaší otázce.

K nejcennějším památkám bývalého mužského kláštera patří určitě kapitulní síň, jedna z nejkrásnějších prostor kláštera, kde se mniši scházeli každé ráno na pravidelných shromážděních zvaných kapitula. Její architektura je z roku cca 1340, z doby Karla IV. Nástěnné malby inspirované životem Panny Marie spadají do začátku slohu krásných Madon, tedy let 1360 –1380.

Nejvíce lidé obdivují naši Madonu Sázavskou, kárající malého Ježíška. Není obvyklé a ani v evangeliích se nedočteme o Panně Marii a tří nebo čtyřletém dítěti, většinou je zobrazována pouze s miminkem. Jakou symboliku v tom tedy můžeme v mužském benediktinském klášteře spatřovat? Opat jako otec se setkává se svými duchovními syny a vychovává je s láskou tak, jak to dělá Madona sázavská. Benediktinská řehole s jejím heslem „Ora et labora“ – modli se a pracuj – významně pozitivně ovlivnila středověkou Evropu. Mariánské téma je pro kapitulní síně obvyklé, ale tady se ukazuje Mariino lidství, nikoli božská adorace. Stejně tak v dalším vyobrazení těhotné Madony v naději.

 

Situaci u vás komplikují složitější majetkoprávní vztahy – část klášterního komplexu je farní, část státní a benediktinů. Farní část, náležící církvi, je aktuálně po čerstvé rekonstrukci, státní objekty rekonstrukce čeká. Kdy začne a na co se mohou návštěvníci těšit?

Chystáme novou prohlídkovou trasu, která návštěvníkům ukáže opatskou kapli, půdy a dovede je až do vyhlídkové neorenesanční věže. V ní plánujeme novou expozici, ve které budou velkoformátové fotografie, jak Sázava před sto lety vypadala. Rádi bychom tu také dali prostor k výstavám i regionálním umělcům. Otevřena by mohla být do tří let, během letošního roku práce začnou. Letos chceme obnovit také gotická sklepení pro nové expozice. Dokončujeme projekty na úpravu Svatoprokopské jeskyně nad řekou, odkud podle legendy poustevník Prokop vyhnal tisíc démonů, a projekty na obnovu okolních zahrad. Věříme, že se nám pro ně podaří získat evropské dotace.

 

Co je dnes klíčem k propagaci kláštera? Jak najít jeho hodnotu a místo v současném světě?

Věřím, že má jít především o místo duchovní. Vše je tady výjimečné. Nechceme se lacině podbízet turistům. Tento prostor sv. Prokop „zpokojnil“, má lidské rozměry a tomu odpovídá i naše nabídka. Nejsme velké poutní a turistické místo. Klášter ani není dimenzovaný pro davy. V pol. 18. století po rozsáhlém požáru už nebyl komplex obnoven v celém rozsahu. Chceme vyprávět příběh poustevníka se silným charismatem a jeho následovníků.

Zatím nepravidelně pořádáme i zážitkové prohlídky pro menší skupiny lidí s chorálovou hudbou, harfou, lucernami, v mnišských kápích. Věříme, že křesťanské umění by nemělo hlučet, ale působit svou krásou. Takové kontemplativní prohlídky nejsou pro širokou veřejnost.

 

Sázavskému klášteru loni kvůli koronavirové pandemii klesla návštěvnost zhruba o 35 procent. Hibernovali jste, nebo chystali nové projekty?

Ano, naše průměrná návštěvnost je běžně 12 tis. lidí ročně, což odpovídá malým objektům tohoto typu. Návštěvnost v posledních letech klesala kvůli covidu, nyní se obáváme, že ji ovlivní vysoké ceny energií. Kvůli jejich zdražení se dostávají správci památek do stejně komplikovaných situací jako každý z nás. Musíme šetřit téměř na všem, třeba i na tradiční nabídce kulturních akcí, jako jsou koncerty vážné hudby.  

Na léto nicméně chystáme videoaudioprohlídku inspirovanou známou počítačovou hrou Kingdom come: Deliverance, o které jsme mluvili hned v úvodu a která věříme, že bude atraktivní nejen pro její mladé vyznavače. Příběh hlavního hrdiny Jindřicha se odehrává roku 1403 na Sázavě a jejím blízkém okolí v době, kdy český král Václav IV. je v zajetí a jeho bratr Zikmund usiluje o ovládnutí Českého království. Část návštěvníků si poté, co se hra objevila na trhu, našla cestu také k nám, aby viděla na vlastní oči místa známá z virtuálního světa hry. Kingdom come udělal jednu úžasnou věc – rodiče většinou nutí děti, aby šly na prohlídku pamětihodností s nimi. Díky této hře se ale stal pravý opak – návštěvu iniciují děti a my s průvodci jen pozorujeme, jak se rodiče usmívají, a společně prohlídky absolvují. Jdou po stopách Jindřicha nejen do kláštera, ale i po posázavském okolí. Hra zvedne mládež všeho věku od obrazovek, i to má dnes svůj význam, i když historici by určitě řekli, že je v ní řada nepřesností.

 

Od léta 2021 je v kostele svatého Prokopa a jeho přilehlých částech otevřena nová expozice Český patron svatý Prokop provozovaná farností, tento okruh je o pátcích a o víkendech otevřen i v zimě. Zároveň Národní památkový ústav provozuje expozici Svatoprokopská Sázava. Co je k vidění? Na jaký okruh jít a proč?

Přijďte se podívat. Rádi vám doporučíme okruh podle vašich preferencí. Je potřeba počítat s tím, že v areálu jsou dvě pokladny – jedna k farní části poutního chrámu, druhá k okruhu NPÚ. Ideálně zkombinujte klášterní i chrámovou prohlídku.

Klášterní prohlídku v exteriérech i interiérech – zahrada, kapitulní síň, křížová chodba, refektář, expozice „Svatoprokopská Sázava“ zajišťuje Národní památkový ústav – správa kláštera v Sázavě. Její součástí není poutní chrám sv. Prokopa.

Poutní chrám sv. Prokopa s kryptou a jeho prvním patrem s varhanami a výstavou svatoprokopských památek spravuje a provozuje jako samostatný prohlídkový okruh Římskokatolická farnost Sázava.

 

Jako bývalá pedagožka umíte pracovat s dětmi a pro školní kolektivy tu máte zajímavé programy a dílny. Jak jsou postavené, aby děti bavily?

Oblíbené jsou samozřejmě programy, kdy si děti mohou něco samy vyzkoušet a zažít. Na to pamatujeme v edukačním programu inspirovaném životem v klášteře a poutnictvím. Žáci oblečení v poutních pláštích procházejí klášterem a plní různé úkoly, které jim pomáhají seznámit se s dobou středověku i se životem poustevníka i mnicha žijícím v klášteře, s jeho ctnostmi a s jeho bojem proti zlu. Program může využít práci s pracovními listy. Při programu je důležité zapojit všechny smysly, rozum i zkušenost a společně vyvodit poznání.

Praktické dovednosti je pak možné vyzkoušet v rozmanitých dílnách – písařské, archeologické, restaurátorské, vitrážové… Jejich soupis najdete zde: https://www.klaster-sazava.cz/cs/programy-pro-skoly-a-jine-skupiny

 

Máte jako kastelánka dostatečné pravomoci, jak ovlivnit rozvoj objektu? Na jaké uskutečněné projekty jste mimořádně hrdá? Zůstávají některé vize do budoucna zatím nesplněné? Co by nemělo kastelánovi v dnešní době chybět? Řeší podle vás kastelán kláštera jiné zapeklitosti než kastelán hradu nebo zámku?

Rozvoj kláštera vždy byl a je týmovou záležitostí, ať již v dobách historických nebo i dnes. I sv. Benedikt, který v 6. století sepsal svou zkušenost do Řehole pro své následovníky, nabádá opaty, aby naslouchali mladým a nechali jejich myšlenky prověřovat lidsky i duchovně vyzrálými mnichy. Na obnovách, opravách, kulturních aktivitách i já spolupracuji s mnoha odborníky, ale i dobrovolníky. Inspirace přinášejí i naši návštěvníci nebo lidé do genia loci Sázavského kláštera „zamilovaní“. Jako svůj úkol vnímám všem dobrým nápadům, myšlenkám a záměrům pozorně naslouchat a ty, které je možné rozvíjet a v čase, jenž je mi dán, uskutečňovat. Někdy je to snazší, jindy to vyžaduje velkou trpělivost, čekání na „kairos“. Ty, které ještě nedozrály k plnému uskutečnění, předat jednou svému nástupci. Ne všechno lze provést hned a nejde jen o nedostatek financí. Když „doba“ nepřeje velkým počinům, přeci jen se dají realizovat drobná zpestření a předávat nebo sdílet s návštěvníky radost.

Osobní radost mám z nedávno restaurátorským průzkumem objevených maleb v křížové chodbě kláštera a z jejich postupného odkrývání zpod až jedenácti pozdějších jednotvárných výmaleb, které je v 19. a 20. století překryly. Radost mám ze svých skvělých spolupracovníků, se kterými se nám v průběhu deseti let podařilo připravit studie a projekty obnov svatoprokopské jeskyně, hlavní klášterní budovy s novými návštěvnickými trasami i obnovy přilehlých zahrad, které ještě nikdy nebyly návštěvníkům přístupné. A právě nastává čas jejich postupného uskutečňování.

Naopak obnovy bývalého opatství se já ve službě kastelánky jistě nedočkám a předám ji za pár let svému nástupci. V budově se nedávno také objevily vzácné zabílené malby, malované trámové stropy, potkává se tu gotika s barokem i úpravami 19. století a bude velmi složité najít způsob té nejcitlivější památkové obnovy. Zkrátka, jak jsem již říkala, všechno má svůj čas. A kastelán musí být natolik pokorný, aby snahou o rychlá řešení místu s tak bohatou a komplikovanou historií neublížil a nechtěl si z důvodu jakýchsi osobních ambic připsat do svého životopisu všechny zásluhy.  

K tomuto postoji mě přivedlo právě již dvacetileté působení v Sázavském klášteře jako kastelánky a jako mladičké průvodkyně – začínala jsem jako brigádnice v roce 1988. I krásné dřívější nápady mých předchůdců v době socialismu nebylo možné naplňovat. Místa spojená se svatými muži a ženami, křesťanskou krásou nebyla podporována. Po sametové revoluci se více než dvacet let řešily restituční záležitosti a zdá se, že až nyní budeme moci realizovat to, co již dlouhá léta bylo přítomno jen v touhách a přáních. A já mám jen štěstí být u toho.

Neznamená to ale, že roky, kdy se na první pohled nic nedělo, se skutečně nic nedělo. Ve skrytosti vše zrálo a propojovalo se a dnes jsme tedy připraveni k zásadním obnovám. A není to jen má osobní zkušenost. Také v historii Sázavského kláštera jsou etapy, kdy všechno kypělo a střídalo se s časy, kdy zase uvadalo nebo stagnovalo, aby přišlo období dalšího vzmachu. Přála bych si, aby toto živé dobrodružství s námi sdíleli i naši návštěvníci a o to se snažíme i ve výkladu nebo spíše ve vyprávěních o dávných i nedávných dějinách kláštera sv. Prokopa v Sázavě.

Unikátnost příběhu Sázavského kláštera, na jehož počátku stál svérázný charismatický ženatý kněz, benediktinský mnich, poustevník, opat a jak svědčí dávní legendisté, především Boží muž, je natolik výjimečný, že ačkoliv kláštery bývají návštěvníky méně spontánně vyhledávané než například hrady, zříceniny nebo velké zámky, bývá pak člověk v případě návštěvy a prohlídky kláštera natolik uchvácen, že se k nám opakovaně a rád vrací.

A to se týká i mě. Velmi ráda jednou týdně odjíždím ze Sázavy do Prahy, za přáteli nebo na výlet, ale stejně tak ráda se sem vracím. Jako by si mě sv. Prokop sám přivolával.

 

Poutní místo je centrum náboženského a duchovního života obvykle spojené s nějakým zázrakem, soukromým zjevením, nebo životem či místem hrobu daného světce. Dějí se na Sázavě stále zázraky na přímluvu sv. Prokopa bojujícího s démonem, muže, který přemohl Zlého ducha? Genius loci kláštera i jeho historie na návštěvníky skutečně působí. Na jakém místě toto pociťujete nejsilněji?

Dnes už těžko říci, jsem v tom moc ponořená. Všude. Severní zahrada, kapitulní síň, Svatoprokopská jeskyně. Chodí k nám na zatím příležitostné speciální prohlídky i vyloženě hodně citliví lidé, kteří v jeskyni zažívají vnitřní odevzdání; zastavení nebo modlitba v ní prohlubují jejich duchovní život. Pro všechny ale zůstává Sázavský klášter jako takový místem pokoje a síly duchovní.

 

www.klaster-sazava.cz

 

Jindřich Fialka a jeho Q Designers zakládají 100 dětských skupin

ČR-PRAHA: Pražské inovační studio Q Designers nedávno na tiskové konferenci představilo novou neziskovou organizaci Sto dětských skupin. Dětské skupiny mají doplnit chybějící místa ve školkách, a nezisková organizace už jich připravuje ke spuštění několik desítek. Je to ale běh na dlouhou trať´. Její začátek je v mladém týmu, kterým Q Designers disponuje, na konci by za 3-5 let měly být tisíce dobře socializovaných, spokojených dětí, maminek a ekonomický prospěch celé společnosti. A v neposlední řadě ukrajinské rodiny integrované do českého prostředí. Projekt by také měl mít dlouhodobou životnost a pokračovat i v dalších letech. Zeptali jsme se Jindřicha Fialky, zakladatele Q Designers a autora původního nápadu, který teď jeho tým realizuje. 

Autor článku: 
Anna Řežábková

Představte prosím v kostce, co je váš projekt 100 dětských skupin?

V České republice je v tuhle chvíli kolem 70 000 dětí předškolního věku, pro která nejsou místa ve školkách. Neziskovku Sto skupin jsme založili proto, abychom podpořili zakládání dětských skupin (něco jako malá školka v bytě) a rychle doplnili chybějící kapacity. Zároveň ale držíme vysokou kvalitu péče a do deseti let chceme posunout kvalitu předškolního vzdělávání v Česku. 

 

Vedete inovační studio, které pracuje pro firmy jako IKEA, pro kterou jste vymysleli a postavili projekt Druhý život nábytku, nebo pro firmu Rohlík, které připravujete nový design mobilní aplikace a jejích funkcí. Co vás vedlo k tak odlišnému projektu zakládání dětských skupin? 

Když začala válka na Ukrajině, chtěli jsme pomoct s řešením krize. Jako inovační studio se specializujeme na design nových produktů a služeb s pozitivním dopadem na lidi a na svět, takže kdo jiný by měl pomoct, když ne my. Od prvního dne jsme se soustředili na dlouhodobé dopady. Udělali jsme si výzkum a zjistili, že máme v Česku dlouhodobě nedostatek míst ve školkách. Jen vloni odmítly kolem 40 000 žádostí. A s uprchlickou krizí přišlo dalších cca 30 000 dětí předškolního věku, které pravděpodobně zůstanou delší dobu v Česku. A z toho dost jasně vyšlo, že by se měl objevit někdo, kdo začne posilovat kapacity předškolního vzdělávání ve velkém.

 

Je to poměrně nový přístup, zakládat skupiny takto "ve velkém". To se dosud nedělo. Co všechno jste museli po cestě promýšlet? 

Ještě promýšlíme. Děláme na tom každý den. Nejdřív jsme hledali, jak se vlastně o děti dlouhodobě a kvalitně starat. Zakládat nové školky je moc pomalé. Lesní školky mají svá omezení. Mikrojesle jako právní forma končí… Jako nejlepší cesta nám vyšly dětské skupiny.

Teď řešíme, jak jich založit a spustit 100 během jednoho roku, a dodržet při tom právní normy, hygienické předpisy, a hlavně kvalitu péče o děti.

 

To je velký balík nejrůznějších činností. Jakým způsobem řešíte ve firmě rozdělení prací a kde získáváte potřebné informace, ze kterých vycházíte?

Máme vlastní výzkumníky, designéry, projektové manažery, dokonce máme v týmu dvě fotografky a právníka. Takže většinu činností pokryjeme sami. Ale samosebou vycházíme z dat a informací dalších organizací. Sledujeme MŠMT a MPSV, výborné výzkumy k tématu dělá agentura PAQ, jsme v kontaktu s dalšími neziskovkami a Skauty atp.

 

V jaké je nyní projekt fázi, co se už podařilo? 

Máme 7 skupin v provozu a dalších 21 připravujeme ke spuštění. Např. v Praze, Brně, Ostravě, Karviné, Karlových Varech, Zruči n. S. atd. Do roka a do dne bychom jich měli stihnout celou stovku.

Jeden z největších úspěchů je, že jsme minulý týden domluvili partnerství s IKEA. Ta vybaví nábytkem prvních 100 dětských skupin, které založíme. Pro představu to je 100 kuchyní, 1 200 židliček, 800 stolečků, 3 600 sad nádobí… v celkové hodnotě 9,8 milionu korun.

 

Kde narážíte na největší problémy, jaká jsou momentálně úskalí?   

V prvním měsíci jsme se potýkali s nedostatkem vhodných lokací. Volných prostorů, kde bychom mohli založit dětské skupiny, teď v Česku moc není. Ale už jich máme desítky a náš problém jsou teď spíš úřednické obstrukce. Někde nás brzdí hygiena, někde hasiči. Dnes nám soud potřetí (!) zamítnul založení osmi nových dětských skupin kvůli formální chybě v papírech (které předtím několikrát prošly)... Takže teď nás nejvíc brzdí byrokracie.

 

Dovedu si představit. Ale v různých místech jsou jistě i různé podmínky, a některé prostory – asi většina – nejdou využít hned, musí se přizpůsobit, někde i rekonstruovat, vymalování je asi to nejmenší… Kdo toto vše řeší a koordinuje? Tady už musíte velmi konkrétně spolupracovat s obcemi, majiteli objektů atd.. 

Náš lokační a produkční tým v čele s Frantou Pfannem. Má teď, tuším, 11 lidí a sám dělal profesionálně produkci několik let, takže to zvládá. Ale je fakt, že toho není málo. Někde jednáme s majiteli, někde s obcemi, jinde třeba s církví nebo s univerzitou...

 

Váš tým je docela velký, máte ambice zakládat skupiny po celé republice a už se to i děje, mezitím pracujete i na dalších projektech. To jsou obrovské náklady personální. Ale na vytipovaná místa, kde mají další skupiny vzniknout, musíte i jezdit, což jsou další náklady. Nabízí se otázka na financování.

Prozatími všechno hradíme z rozpočtu našeho studia. Minulý týden jsme dostali první finanční dar od společnosti Blindshell – vyšší desítky tisíc korun. Rovnou jsme díky nim zaměstnali první vedoucí skupin na Karlovarsku. Ale hledáme další partnery a celkem potřebujeme řádově vyšší jednotky milionů korun.

 

Ke spolupráci jste vyzvali také Nadaci Terezy Maxové. Už víte, jak bude tato spolupráce vypadat? 

Tu jsme domluvili také minulý týden. Díky finanční podpoře od Nadace Terezy Maxové dětem budeme moci zaměstnat prvního člena týmu mateřské neziskovky Sto skupin a výhledově pomůže i s medializací a propagací dalších aktivit.

 

Vraťme se ještě na začátek, k úvahám, že jsou to právě dětské skupiny, co nejvíc pomůže mladým českým rodinám i ukrajinským maminkám začít znovu pracovat. Proč jich u nás doposud vznikalo tak málo a kde jste našli ten klíč k řešení problému?

Založit dětskou skupinu není práce na víkend. Potřebujete schválení od hasičů a hygieny, potřebujete znát nazpaměť zákon o jejich provozu a dvě vyhlášky, které ho dál upravují. Taky založit neziskovku, zažádat o podporu, vést účetnictví, vyškolit personál, správně postavit provozní řád a vzdělávací program na celý rok…  Když děláte první skupinu, je to peklo. Ale když jich zakládáme sto, můžeme hodně z toho používat opakovaně. Pořád potřebujeme stovku lokálních týmů a razítek od stovky různých hygienických stanic, ale třeba provozní řád nám stačí jeden. Stavíme takovou neziskovou franšízu.

 

A začlenění ukrajinských dětí? Jak to bude personálně pokryto, jaký jste zvolili klíč, případně je tam nějaká regule státu, kterou se musíte řídit? 

Výuka v dětských skupinách musí ze zákona probíhat v českém jazyce. Ministerstvo školství už nějakou dobu slibuje, že je otevře i pro Ukrajince, ale ještě se to nestalo. Pokud se to podaří, máme připravené chůvy i učitelky, které ovládají jeden nebo i oba jazyky.

 

Nabízí se otázka, jak fungují vaše první, už existující dětské skupiny, co jste z jejich provozu zjistili a bude užitečné pro ty další. Stíháte zpětnou vazbu? 

Spojili jsme se s Radkem Eliškou, který vede sedm dětských skupin už několik let, a na jeho zkušenostech dál stavíme. Přebíráme dobrou praxi z vedení a provozu, denní aktivity, smlouvy o péči s rodiči a dokonce i fyzické rozvržení prostorů. Bez Radka a jeho dětských skupin bychom stovku nových nikdy nemohli založit.

 

A na závěr: Jak mohou pomoci čtenáři, kteří si teď možná řeknou. Aha, taky u nás nejsou místa ve školkách, založení takové skupiny by se moc hodilo i v našem městě/obci. Co pro to mohou udělat?

Nejlepší se podívat na web stoskupin.cz a na stránku Podpořte nás, kde jsou aktuální věci které právě řešíme. Stále hledáme další prostory po celé republice, hledáme vedoucí skupin, potřebujeme 100 počítačů (do každé skupiny jeden na sledování docházky a provozu), hledáme mediální partnery i dobrovolníky… A v první řadě hlavně finanční partnery. Každý může přispět přes portál darujme.cz a každá koruna pomůže. Ideální je pravidelný dar, třeba 200 měsíčně. Čím víc peněz vybereme, tím víc skupin založíme.



Vizitka


Jindřich Fialka studoval nejprve na Pedagogické fakultě UK, pak tři roky na Fakultě humanitních studií. V praktickém životě za svoji výbavu vděčí mj. i řadě let strávených ve skautském oddílu. Svůj čas později nestíhal dělit mezi studia a firmu, které dal přednost. Prvním výrazným úspěchem jeho startupu byla prezentace designových svítidel z recyklovaných materiálů na největší světové výstavě EXPO v roce 2015 v Miláně, Využitím recyklovaných materiálů v designu se zabýval i v jiných směrech. Dalším jeho úspěšným projektem je pak The Greenest Company, která měří kvalitu pracovního prostředí v kancelářích a zlepšuje ji pomocí speciálních bezúdržbových zelených stěn. Jindřich je zakladatelem a šéfem inovačního studia Q Designers, spojujícího kreativitu a byznys. V jeho týmu už vznikly inovace pro IKEA, Rohlík, ČSOB a další. V současné době je již dobře rozběhnutý i vzdělávací projekt Den pro školu, který v Q Designers postavili pro Nadaci České spořitelny. Ve své vlastní vizitce JIndřich o sobě říká: Hodně čtu, trochu píšu, občas přednáším. Jako mentor pomáhám startupistům v inkubátorech Impact HUB, ESA BIC a Google Launchpad. Jeho krédem, které přenáší na všechny členy týmu, je: Stavíme inovace s pozitivním dopadem na lidi a na svět”  :-)

SRDCAŘI / Malé velké příběhy lidí kolem nás

ČR: Mezi námi žijí ti, kteří svůj volný čas i finanční prostředky bez mrknutí oka a bez nároků na potlesk dlouhé roky věnují činnosti prospěšné okolí. Žijí mezi námi, jen o nich možná nevíme. Lidé se srdcem na dlani. Ochotní pomáhat tam, kde je to právě zapotřebí. V novém cyklu Srdcaři přinášíme jejich příběhy, které mohou být inspirací. O první z nich jsme požádali naši redakční spolupracovnici Soňu Krátkou.  

Autor článku: 
Soňa Krátká

František Bárta

Můj tip na srdcaře? Muž, jehož znám vlastně jen krátce, přesněji pár let. Přesto jsem o něm už hodně slyšela. František Bárta. Muž, který byl a je zapojen do celé řady společenských a kulturních akcí, a nepochybně, jak mu to jen zdraví dovolí, v tom hodlá pokračovat. A není na to sám. Stojí při něm i jeho rodina, manželka a děti. V mnoha akcích zkrátka „mají prsty“ společnou měrou.

 

Dětství, mládí, rodina

František Bárta se narodil v domě, kde dodnes bydlí, v maličké východočeské vesničce Doly nedaleko Luže. Hned mi ukazoval místo, kde dříve stával gauč – přesné místo jeho příchodu na svět. 10. červenec 1953. Do školy chodil v nedalekém Brdě, a když končil pátou třídu a odcházel na druhý stupeň, byla škola s konečnou platností uzavřena. Vyučil se soustružníkem kovů na učilišti ve Vysokém Mýtě. Jak už to tak v životě občas bývá, tomuto povolání se věnoval v podstatě jen pár let, do nástupu výkonu vojenské služby. Po návratu z vojny nastoupil do Skutče do cejchovny elektroměrů a tam zůstal až do svatby. Oženil se v roce 1976 a jeho celoživotní družkou se stala Ludmila, děvče z města Ústí nad Orlicí. Manželka je katolického vyznání, a tak František v rámci příprav na svatbu přijal víru také. Po svatbě začal pracovat v ČSAD Skuteč, ačkoli mohl nastoupit do Karosy ve Vysokém Mýtě, kde se v té době vyráběly autobusy. V jeho rozhodování hrálo roli jedno důležité ALE.

V žádném případě jsem nesouhlasil s okupací sovětských vojsk v roce 1968, těžko jsem to nesl a ta současná situace je vyvrcholení toho všeho. Nesouhlasil jsem s okupací tehdy, stejně jako dnes tvrdě odmítám okupaci Ukrajiny.“

Od roku 2013 si František užívá důchodu. Vychoval s manželkou sedm dětí a teď se raduje z dvanácti vnoučat.

 

František Bárta a znovuobnovení skautingu v Luži

Na samotném počátku roku 1990 proběhlo v kostele sv. Bartoloměje setkání zájemců o obnovení činnosti Junáka v Luži. Zde bylo vzápětí ustaveno první vedení střediska. Vůdkyní byla zvolena Ludmila Bártová. Úkolu zajistit tee-pee pro samostatný tábor skautů se ujal František Bárta a sám jich dokonce sedm ušil. Iniciátorkou zapojení do skautingu byla Ludmila, ta totiž zažila v rodném městě krátké období povolení činnosti organizace v roce 1968. Manželé ruku v ruce realizovali putovní tábory podél hranic a dodnes vzpomínají na přátelskou atmosféru a otevřené dveře příbytků zcela neznámých lidí. Ekonomická situace rodiny se sedmi dětmi nebyla lehká, a tak pobyt na táboře brali jako společnou dovolenou. František si nikdy nepotrpěl na funkce, prostě dělal vše, co bylo potřeba. Dodnes činnost skautů s manželkou podporují.

 

Kostel Zvěstování Panně Marii v Janovičkách u Luže

Také prvotní impuls k postupným opravám kostela v Janovičkách nedaleko Dolů vznesla opět Ludmila. Jezdila kolem chátrající ruiny dvakrát za den do práce a zpět domů a vůbec netušila, co je to za kostelík. Ale pohled na chátrající ruinu ji skličoval a doma o tom stále mluvila. Kostel byl sice zamčený, ale ve zdi sakristie zela obrovská díra, kterou se bez problémů dalo projít dovnitř. V podlaze chyběly dlaždice, snad tam někdo něco hledal. A tak se František domluvil s panem farářem a díru vlastnoručně zazdil. Ve svatostánku tou dobou už nebyl téměř žádný mobiliář, střechou zatékalo a strop se propadl. Není bez zajímavosti, že na opravách kostela se v rámci družby podíleli vysokomýtští vojáci ze sovětské posádky, k tomu došlo těsně po roce 1968. Tehdy navezený materiál a veškeré opravy ale dlouhých třicet let čekaly opět na Františka a také jeho kamaráda Pavla Vodvárku z Luže. Přidali se další a v rámci brigád postupně vyklidili kostel. Jejich hlavní motivací bylo pokusit se vrátit chátrající budově její původní funkci a obnovit alespoň konání pouti (první neděli po Velikonocích) a posvícení (první neděli v listopadu). Tehdejší kněz ve Skutči, pod kterou patřil i kostelík v Dolích, byl nadšen z myšlenky revitalizace místa. Kostel byl ale v havarijním stavu. A tehdy sehrál důležitou roli jeden z pěti synů manželů Bártových – Jan. Podařilo se mu zajistit dotace a v letech 2010–2015 proběhla v několika etapách rozsáhlá oprava. František s partou brigádníků stále pracoval, pomáhal, dělal vícepráce. Za ušetřené peníze se postupně dařilo opravit okna, dveře, položit podlahu v sakristii nebo realizovat omítky. A pomocníků přibývalo. Přidali se i místní hasiči.

Kostel se podařilo zachránit a dnes svítí novotou do širokého okolí. Slavnostní otevření proběhlo 8. listopadu 2015 při příležitosti posvícenské mše svaté.

 

Nešťastný úraz

V červenci 2015 se v rodině připravovala svatba. Jeden z Bártových synů se chystal ženit právě v kostelíku Zvěstování Panně Marii. František měl napilno. Ještě poslední rychlé dodělávky, když v tom se s ním převrhly štafle a následoval pád. Po nárazu na vchodové dveře si zlomil nohu a ruku. A přece si svatbu ujít nenechal. O tři týdny později ho do kostela vezla rodina na invalidním vozíku. Ludmila se při vzpomínce na Františkovu rekonvalescenci rozesměje a tvrdí, že má železného muže, protože končetiny bylo nezbytné sešroubovat.

Prvotní záměr znovuobnovení kostela se nepochybně zdařil. Spolek Janovičky tu každoročně organizuje kulturní akce, probíhají zde svatby, křtiny i pohřby. Přicházejí noví mladí lidé, kteří se na místo nabalují a zázračně se sem vrací. Není se čemu divit, protože kostel s nedalekým malebným hřbitůvkem má své kouzlo, čemuž napomáhají i půvabné místní pověsti. Kdo jednou zavítá, rád se vrací. Návštěvníka sem dovede silnice, lesní pěšina a třeba i znovuobnovená úvozová cesta, i u obnovy pěšiny v lukách stál František s nápadem pojmout ji po vzoru poutní cesty, která přivede chodce k nápravě.

Jak říká František: „Nejsou to jen zdi a kamení a střecha, je to místo, které někdo někdy postavil, protože věřil. To místo je pro nás poslání a v tom duchu by se mělo dál pokračovat.

 

Současnost – 2022

František Bárta je člověk velmi citlivý a vnímavý. Aktuální situace na Ukrajině ho tvrdě zasáhla. V současné době se vzpamatovává z mozkové příhody a manželka je přesvědčená, že válečný konflikt má výrazný podíl na jeho zdravotním stavu.

Když ve vsi slaví sto let sbor dobrovolných hasičů, pomáhá František Bárta. Když se na návsi staví tradiční májka, opět je u toho on. A jinak tomu nemůže být ani na konci května, právě během našeho vyprávění. František se synem Janem a ženou Ludmilou májku pokácí. A na kácení si připraví drobný vinš. Dokonce zapojí i mě, abych ho přečetla. Odjíždím z našeho setkání a těším se, až se s ním, a mnoha dalšími místními nadšenci opět setkám. Už bzry – během Noci kostelů.

Pokud hledáte typ na poetickou štědrovečerní cestu pro betlémské světlo, pak jeďte do Janoviček u Luže. Tady nejsou jen zdi a kamení, ale místo, kam se člověk musí vracet.

 

 

 

 

 

 

WASBE 2022 – Orchestr amerických prezidentů a další prestižní dechová symfonická tělesa se setkají v Praze

PRAHA: Podruhé v historii bude Praha hostit ve dnech 19. – 23. 7. 2022 mezinárodní konferenci WASBE, celosvětově nejvýznamnější akci symfonické dechové hudby. Do srdce České republiky se sjedou zahraniční a domácí orchestry, dirigenti, muzikologové a příznivci symfonické dechové hudby z celého světa. Na 20. ročník mimořádné konference, kterou spolupořádá Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, NIPOS, zveme rozhovorem s Plk. MgA. Václavem Blahunkem, Ph.D., šéfdirigentem Hudby Hradní stráže a Policie ČR, který je zároveň jako jediný Čech členem předsednictva WASBE.
 

od 19.07.2022 do 23.07.2022
Autor článku: 
Irena Koušková

WASBE (The World Association for Symphonic Bands and Ensembles) je světová asociace symfonických dechových orchestrů a souborů se sídlem v USA. Sdružuje organizace i individuální členy z padesáti zemí světa. Je jedinou celosvětovou organizací, která se věnuje rozvoji symfonické dechové hudby prostřednictvím konfrontace hudební kultury jednotlivých míst. Sdružuje profesionální i amatérské tvůrce a interprety dechové symfonické hudby a má enormní vliv na prosazování národních kulturních tradic.

 

V roce 2016 hostila Česká republika WASBE poprvé. 1500 hudebníků z celého světa během 4 dní odehrálo 29 koncertů na 6 pódiích. Letos se zde uskuteční podruhé. V čem bude aktuální konference jiná? Jaké jsou letošní novinky?

Letošní Mezinárodní konference WASBE v Praze nese označení „Sounds of Žofín“, v čemž je obsaženo vše, jak místo konání, tak skutečnost, že se jedná o hudební festival. Událost bude jedinečná zvláště oslavou 101. narozenin Karla Husy, kdy každý den na Žofíně zazní minimálně jedna jeho dechová partitura, a také v kvalitě zúčastněných orchestrů, jak profesionálních, tak studentských či mládežnických. Za pozornost stojí také odborná muzikologická část konference o současných trendech metodických, pedagogických či dramaturgických. Součástí bude též výstava prestižních výrobců hudebních nástrojů a vydavatelství. Sounds of Žofín nabídne přehlídkou toho nejlepšího z celého světa, co dechová symfonická hudba v dnešní době nabízí. K největším novinkám řadím samozřejmě tři koncerty orchestru amerických prezidentů US Marine Band „The President´s Own“, který do Prahy a vůbec České republiky zavítá poprvé ve své 224 let dlouhé historii!

 

Letošní ročník vzdá hold česko-americkému skladateli Karlu Husovi (1921 – 2016), nositeli Pulitzerovy ceny. Husova Hudba pro Prahu 1968 je ve světě nejhranější moderní symfonickou skladbou vůbec a její označení PRAGUE dělá Praze a České republice ve světě to nejlepší renomé. Dá se tedy říci, že Česká republika patří v oboru symfonická dechová hudba ke světové špičce? Jací další interpreti a autoři nám dělají tak skvělé jméno?

Česká symfonická dechová hudba je ve světě pojem, který rezonuje jak samostatně, tak díky věhlasu české hudby obecně. Jména jako Antonín Dvořák, Leoš Janáček, Julius Fučík, Rudolf Nováček, Karel Husa, Václav Nelhýbel, Zdeněk Lukáš, Pavel Staněk, Evžen Zámečník ad. slaví úspěch po celém světě a jsou vždy zárukou kvality. Ještě ke Karlu Husovi chci dodat, že byl v roce 2008 jako historicky jediný skladatel oceněn světovou asociací WASBE za svou tvorbu a celoživotní přínos symfonické dechové hudbě. Ze současných autorů bych vyzdvihl Jana Zástěru, který na poli liturgické hudby nemá ve světě srovnání. Česká hudba je náš nejlepší vývozní artikl. Mezi interprety patří několik mládežnických dechových orchestrů moravských i českých, dále Národní dechový orchestr ČR, a pak tři profesionální tělesa: Ústřední hudba Armády ČR s dirigentem Jaroslavem Šípem, Posádková hudba Olomouc s dirigentem Gustavem Foretem a Hudba Hradní stráže a Policie ČR, která se věnuje současné české symfonické dechové hudbě pravidelně.    

 

Hlavním dějištěm festivalu bude palác Žofín, kde se odehraje nejen přednáškový program konference, ale především festival dechové hudby Sounds of Žofín. Sjede se zde spousta souborů zahraničních. Co bude jeho hlavním lákadlem?

Každý koncertní blok bude jiný, každý bude svým způsobem atraktivní. Dechová symfonická hudba je totiž neglobalizovaný fenomén. Každý orchestr přináší svou vlastní repertoárovou nabídku a vždy poněkud odlišnou specifiku zvukovou a estetickou. A tím, že se zúčastní deset orchestrů zahraničních a pět domácích, tak hlavní lákadlo vidím v oné mezinárodní pestrosti s dominancí pěti těles amerických a dále po jednom z Holandska, Španělska, Německa, Švýcarska a Jižní Koreje v hlavních koncertních slotech na Žofíně. K tomu ještě přibude nabídka mixu 15 různých orchestrů na open-air koncertech ve Valdštejnské zahradě Senátu, více zde: Wasbe Conference Prague 2022 – Wasbe Conference Prague 2022 (wasbe2022.com)

 

Jste jako jediný Čech členem předsednictva WASBE. Jak náročné bylo v této době WASBE do Prahy opět přivézt? Mimořádné je také vystoupení US Marine Band, protokolárního orchestru amerických prezidentů, který se v České republice představí úplně poprvé. Jak se vám to podařilo?

Pandemie nás o rok posunula, proto oslava Husových 100+1. narozenin. Mezinárodní bienále konference WASBE se koná po čtyřicet let ve světových kulturních centrech. Ona z roku 2016 v Praze byla ze světa nahlížena jako regionální „baby step“, zdali ji my, Češi, dokážeme zorganizovat. Povedlo se a s čistým svědomím mohu prohlásit, že nad uspořádáním letošní Mezinárodní WASBE konference v Praze „k poctě Karla Husy“ nikdo z 15členného boardu nikdy nevznesl žádnou námitku či pochybnost a zároveň, že tím hlavním lákadlem byla a je Praha jako město a česká hudba jako pojem, jak jsem již zmínil výše. Kolegové dirigenti a hráči z orchestru US Marine Band chovají neskutečnou úctu a obdiv k české hudbě. Můj největší dík však patří pořadatelskému týmu: The Prague Concert Co., Nipos – Artama Praha, Český Goodwill−Hlavatý Partners a Policii České republiky. Bez jejich nadšení, přispění a vzájemné spolupráce by se žádná WASBE konference v Praze nikdy nemohla uskutečnit.

 

Kromě toho, že jste šéfdirigentem Hudby Hradní stráže a Policie ČR, vedete také Národní dechový orchestr a hostujete ve studentských orchestrech…. Za NIPOS, který podporuje neprofesionální umělecké aktivity, se chci zeptat: Dá se symfonická dechová hudba dělat na amatérské úrovni? Jak velká je v České republice základna symfonických dechových orchestrů?

Když kultivovaní amatéři hrají s láskou, často se vyrovnají profesionálům. I studentský orchestr typu „nároďáku“ musí hodně pracovat, aby z něj bylo stmelené těleso. Odpovědnost je na každém jednotlivém hráči. Užívám si práci s mladými lidmi, má pro mě a snad i pro ně smysl. Základna dechové symfonické hudby je u nás velice malá. Pramení z našeho školství, kdy se na žádném stupni hudebně vzdělávacího systému, až na pár výjimečných ZUŠ, nesetkáte s pojmem symfonická dechová hudba, a to v rovině interpretační ani skladatelské, natož s nějakou ucelenou koncepcí, která zcela běžně již desítky let existuje v zahraničí. Vše, co u nás v tomto oboru funguje, pochází z čisté lásky kultivovaných amatérů.

 

Jak jste se dostal k dechové hudbě a proč jste následně šel právě na Vojenskou konzervatoř?

V deseti letech jsem si ke klavíru přibral klarinet a v tu chvíli jsem začal chodit do dechovky, tj. velkého dechového orchestru ZUŠ v Olomouci, kterou vedl kultivovaný amatér Josef Hanák, t. č. sólo trumpetista Moravské filharmonie. Vojenskou konzervatoř jsem si zvolil, abych se mohl hudbě věnovat co nejintenzívněji.

 

Vaše cesta za dirigentský pultík vedla nejprve přes hru na klarinet. Máte vztah jako rodák z Olomouce také k lidové písničce, folkloru?

Samozřejmě, vždyť jsem si u muziky našel svou nevěstu, houslistku Daňulku, která tehdy hrála v cimbálovce mé sestry Zuzany. Vrzal jsem s nimi občas na klarinet. Lidová hudba mě/nás provází neustále a zcela mimochodem lidová hudba a její stylizace je všude ve světě základem repertoáru symfonických dechových orchestrů.

 

V čem podle vás spočívá kouzlo symfonické dechové hudby?

V barevnosti.

 

Platí také v případě symfonické dechové hudby, že hudba je univerzálním jazykem? Jazykem, který propojuje lidi z nejrůznějších koutů světa?

Jak by ne! Tak např. v rámci „Sounds of Žofín“ vznikne WYWO = WASBE Youth Wind Orchestra, který vytvoří více než 70 studentů ze 17 zemí celého světa, od USA a Kanady přes Kolumbii a Chile, Jižní Koreu, Thajsko a Čínu až po Itálii, Francii, Španělsko, Německo, Estonsko, Polsko, Chorvatsko, Irsko, Švýcarsko a Českou republiku. Bude je řídit matador symfonické dechové hudby, anglický dirigent Dr. Tim Reinish a mladý český talent Marek Prášil. Kromě angličtiny se jediným společným jazykem WYWO stane právě symfonická dechová hudba. Jejich koncertem zakončí celá pražská WASBE Mezinárodní konference, a to v sobotu 23. července 2022 od 20:00 ve Velkém sále Paláce Žofín. Přijďte se sami přesvědčit, jak si hráči rozumějí!   

 

https://www.wasbe2022.com/

 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře