úterý
12. listopadu 2024
svátek slaví Benedikt

Články a komentáře

Články a komentáře

Podcast Místní kultury / se Zuzanou Satori, autorkou knihy Zažila jsem nebe a peklo

ČR: Vyšla kniha, která je hodně potřebná, ale nečte se snadno. Jmenuje se Zažila jsem nebe a peklo a najdete v ní celkem 14 příběhů žen, které se staly oběťmi psychického násilí v partnerském vztahu. " Kdo to nezažil na vlastní kůži, těžko pochopí, jak devastující účinek může psychické násilí mít," myslí si autorka knihy Zuzana Satori. Přesto se tomuto často skrytému druhu domácího násilí stále ještě nevěnuje dost pozornosti, velmi těžko se dokazuje a nezřídka se i bagatelizuje. "Česká republika je unikátní v tom, jak jsme vůči psychickému násilí tolerantní," říká Zuzana Satori. "Ponižování, sprostá slova, nadávky, to všechno se děje v rodinách docela často, nemluvě o technikách, jimiž mohou manipulátoři dostat ženy do vážných depresivních  stavů." Z podcastu se dozvíte, jak se manipulativní partner ke své oběti chová, jakými technikami se ji snaží ovládnout a zdeptat a jak manipulativní chování rozpoznat, dokud je čas. 

Autor článku: 
Hana Soukupová

 

 

Poslouchejte nás také na:
Google Podcasts Logo Anchor.fm Logo Spotify Logo Apple Podcasts Logo Amazon Music Logo RSS Logo

Listen on Google Podcasts

Stopy v písku / Vladimír Preclík, Alois Preclík

ČR: Byl to ten nejveselejší “dušičkový“ rozhovor, jaký jsem kdy vedla. Mým hostem v rozhlasovém studiu byl sochař, malíř, spisovatel a pedagog Vladimír Preclík. Vyprávěl o slavnosti v Den mrtvých v Mexiku, o tradici plné barev, hudby, zábavy a radosti. O pár let později – už o poznání vážněji – jsme se k tématu vrátili v knižním dialogu Sochařům se netleská. Tehdy jsem si uvědomila, jak důležité je připomínat si své blízké, a dokonce klást jim i dosud nezodpovězené otázky. Tak jako Vladimír Preclík svému otci Aloisovi v následujícím textu.

Autor článku: 
Lenka Jaklová

V minulosti jste přijal několik funerálních zakázek. Není to příliš morbidní téma?

Proč morbidní? Hrob je stejně tak sochařská záležitost jako třeba portrét. To, že ho dnes dělají převážně kameníci – a na kšeft, je jiná věc. Běžně vznikají sériové pomníky bez nápisu, jeden jako druhý. Když člověk umře, stačí jen doplnit údaje. To je nedůstojné, přímo zrůdné. Pomník by měl být výrazem doby, výpovědí o zemřelém i jeho rodině, dlouhodobou vzpomínkou na konkrétního člověka.

 

Byť smutnou vzpomínkou?

Všichni přece víme, že život musí skončit. Někdo dokonce říká, že smrt je pokračováním života, ale s tím já se ztotožnit nemohu. Pokud dostanu nabídku, abych udělal pomník, beru to jako poctu, zvlášť když jde o tak velké mužské, jako byli Voskovec a Werich. Jsem rád, že jsem mohl odhalit jejich památník na Olšanech.

 

Jak k tomu došlo?

Vlastně mě o to požádal Jan Werich. Chodíval ke mně do ateliéru na Žižkově sedět modelem. Jednou jsme v rozhovoru zabrousili na hřbitovy a on rezolutně povídá: „To není můj šálek čaje. Já ani ´George´ je nemáme rádi. Hřbitov je nám strašně vzdálený, hřbitova se bojíme.“ Už jsem chtěl změnit  téma, když najednou povídá: „Víte, pane Preclík, ale od vás bych si hrob udělat nechal!“ Oba jsme se zasmáli a tím to pro nás skončilo. Po letech jsem si Werichovu větu vybavil a sám pro sebe stanovil přetěžký úkol, jak bych asi vyjádřil svůj obdiv a úctu k tak výjimečným osobnostem. Udělal jsem několik návrhů a jeden z nich přijala Nadace Život Umělce. Vypsala veřejnou sbírku a zadala výrobu hrobu V+W Družstvu kámen v Ostroměři přesně podle mého návrhu.  

 

Myslíte, že by byl Jan Werich byl spokojený?

Jedno jsem věděl jistě: klasický pomník nepřichází v úvahu. Werich by se zlobil. Je to tedy spíš architektura. Dva velké žulové bloky, které se dotýkají v horní části a vycházejí z písmen V+W. Ze vzniklého trojúhelníku vybíhá zlacená křivka. Charakterizuje lidskou i tvůrčí nerozlučnost dvou českých klaunů. Plastická písmena obou jmen Voskovec a Werich mají tvar úsměvu. Myslím, že je to jediný náhrobek v Evropě, který se usmívá.    

 

Rozloučil jste se náhrobkem či pomníkem s někým, koho jste osobně znal?

Vůbec první funerální plastikou byl hrob mého otce v Jaroměři z bílého mramoru. Vztyčil jsem kamenný rám, který obvykle spočívá na zemi, a v něm vysekal stuhu. Tak jsem vyjádřil myšlenku, že po odchodu blízkého člověka zůstane prázdno. Později jsem na ni navázal pomníkem malíři Bohumíru Matalovi v Lomnici u Tišňova. Mašli nahrazuje jméno Matal, ztvárněné velkými, takřka půlmetrovými písmeny, která se dotýkají. Z písmene T uprostřed jména jsem udělal kříž. Jde o komponovaný hrob z bílého mramoru, zasazený do hřbitovního svahu.

Pro mne jsou funerální plastiky sochařskou výzvou. Důkazem, že existují i jiná řešení než banální hroby, jejichž hlavním motivem jsou záhlavní desky se jménem zemřelého. Zepředu leštěné, zezadu odfláknuté.  

Hřbitovy jsou vlastně vizitkou města i země. Ještě v devatenáctém století bývaly krásné, naši předci jim věnovali velkou pozornost. Když někdo umřel, stal se skoro posvátným. Kdežto dnes? Šup s nebožtíkem do díry. A aby se poznalo, kdo tam leží, tak se mu za hlavu vrazí uniformní deska… Trápí mě, že hřbitovy v Čechách svou tradiční atmosféru a monumentalitu kousek po kousku ztrácejí.

Ve světě je to jinak. Například slavný hřbitov Père Lachaise v Paříži – to  je dodnes procházka kulturní historií. Pánové Balzac a Zola jsou tu pěkně pohromadě. A jejich pomníky? Úžasné svědectví a odraz doby. Mně – na rozdíl od Jana Wericha – hřbitovy nevadí. Tak jako jiní jezdí v zahraničí do galerií, moje první cesta vede na hřbitov.      

 

Je sochař v pokušení navrhnout si vlastní náhrobek? Třeba proto, aby ho někdo jiný nepokazil?

To se ví, že jo. Stává se, že si sochař postaví hrob a vyseká na něm své jméno. Zbývá jen doplnit letopočet úmrtí, až přijde čas. Nedávno jsem dokončil návrh na rodinný hrob v Jaroměři, odkud pocházejí moji prarodiče a rodiče. Snad tam bude místo i pro mě. Aspoň mám jistotu, že mě nerozpráší po silnici.

 

Netušila jsem, že volba místa k „poslednímu odpočinku“ může být hotovým rébusem.

Pro mě ano. Před několika lety jsem dostal neobyčejně zajímavou nabídku, zda si nechci nalézt místo na vyšehradském hřbitově v Praze. Jak čas plynul, dospěl jsem k názoru, že mi ani tak nezáleží na tom, jestli budu mezi slavnými na Vyšehradě, ale záleží mi na tom, abych byl mezi svými, v rodném kraji. V nejhorším případě budu mít hroby dva. Napíšu na ně: Vladimír Preclík, díl první a druhý.

 

V knize „Trojhlas“ vzpomínáte, že jste na pohřbu svého tatínka neplakal, zatímco na pohřbu E. F. Buriana ano. Není to zvláštní?

Může to tak působit. Ale já jsem dlouho nemohl uvěřit, že táta nežije. On byl ohromně veselej, vtipnej mužskej a mně připadalo, že je to jeden z jeho fórů. Navíc jsem v té době patřil k těm, kteří vůbec nepláčou.

 

Proč? Pro chlapa se to neslušelo?

Ne, že by se to neslušelo… Stává se, že když člověk zdolá těžkou chorobu, odnaučí se plakat. Nemoc vás zocelí, ale zanechá i tuhý krunýř, takže si odvyknete dávat najevo emoce.

Při loučení s E. F. Burianem jsem byl v docela jiné životní situaci. Jednak to bylo o pár let dřív a pak – na jeho pohřeb mě pustili rovnou ze sanatoria. Zpráva o Burianově smrti mě rozlítostnila, přišla nečekaně jako blesk. Vždyť Burian byl člověk plný dynamiky, energie z něho přímo sršela. Ač malého vzrůstu, budil respekt. Stačilo jen, aby se podíval nebo promluvil. Vděčím mu za inspiraci, nebýt jeho sotva bych se pustil do portrétů České avantgardy. On sám byl první velkou osobností, s níž jsem měl možnost mluvit o umělecké práci z očí do očí. Také zahajoval mou první výstavu.

Bojím se říct, že pro mě tehdy znamenal víc než můj otec, ale asi jsem to tak cítil. Jeho ztrátu jsem nesl těžce – jako velikou nespravedlnost.         

         

Měl jste o svého otce někdy strach?

Za války. Nebylo snad dne, abychom se o něho nebáli. Žili jsme poblíž Sudet a jaroměřské nádraží bylo důležitým železničním uzlem. Otec pracoval jako strojvůdce, řídil nákladní – ostře sledované vlaky –, jak píše Hrabal, které převážely vojenskou výzbroj a munici. Kvůli nim střežili Němci dlouhý železniční most mezi Josefem a Jaroměří, protože hrozilo nebezpečí podminování. Jednou se táta vrátil s rozstřílenou mašinou. Spojenečtí letci-hloubkaři obvykle nalétávali nízko nad vlakovou soupravu a signalizovali, aby zastavila. Jakmile posádka vyskákala z vozu, rozstříleli kotle parní lokomotivy a znemožnili další transport. Když splnili úkol, odlétli.   

 

Jak si otce vybavujete nejčastěji?

Vidím ho, jak sedí u stolu, usíná únavou a vyrábí hlavičky těch svých kašpárků. Vedle něho maminka šije loutkám šatičky. Moji rodiče byli nesmírně pracovití, nikam nejezdili, nerekreovali se, pořád jen práce a práce. Dnes bychom řekli, že byli workholici. To mám po nich. Po tátovi jsem snad zdědil i důslednost a šikovné ruce. 

 

Proč kluk, kterému šlo tak snadno učení, nepokračoval ve studiu na gymnáziu? Nemrzelo vás to později?

Nejvíc byli překvapeni moji učitelé a otci domlouvali: „Pane Preclík, váš hoch se dobře učí, měl by studovat, budete z něho mít radost.“ Táta vyslechl dobrou radu, ale neřídil se jí. Tvrdil, že řemeslo má zlaté dno. My s bratrem jsme později sice říkali, že má i posraný víko, ale jen potichu, tenkrát se otcům odporovat nesmělo. Otec byl nezpochybnitelná autorita, s ním se nediskutovalo. Ne že bychom se ho s bratrem báli, ale nedovedli jsme mu říct – a on nám také ne – něco laskavého. Nevzpomínám si, že by mně třeba pochválil: „Tak to mám radost, to se ti povedlo!“ anebo „To je fajn,“ a vzal by mě kolem ramen nebo pohladil. Něco takového bylo nemyslitelné. A přitom jsme necítili žádnou újmu. Nevím, jestli bych se choval jinak, kdybych měl syna. Možná taky ne. Rodinný příklad člověka hodně ovlivní.

A jestli mě mrzelo, že jsem nešel na gymnázium jako třeba spolužák Miroslav Ivanov? Upřímně řečeno, moc jsem o tom nepřemýšlel. Doma jsem pořád čuchal piliny a měl jsem děsnou radost, když táta něco vyráběl. Byl sice neškolený, ale velice schopný lidový talent. Uměl z hrudy sádry vykouzlit hlavičku Chaplina nebo třeba Grety Garbo. Stačilo, aby několikrát zašel do biografu a už škrabal jako divý. Škrabal – ne modeloval. To slovo jsme doma nepoužívali.

Až teprve v Hořicích jsem pochopil, že ve mně zůstala touha po vzdělání. Hltal jsem každé slovo svých kantorů – češtináře dr. Bohumila Brejníka nebo Jaroslava Nováka, byl jsem lačný poznání a měl jsem co dohánět. Nejvíc mě zajímaly humanitní předměty: literatura, dějiny umění, dějiny vůbec, zeměpis. V Hořicích jsem se utvrdil v tom, že chci dělat sochařství, a naivně jsem si myslel, že táta povolí, když bude vidět výsledky.

 

Proč vám tolik bránil, abyste se stal sochařem?

Táta byl mužem práce, fyzicky zdatný a nesmírně praktický člověk, který umění k životu nepotřeboval. Živit se uměním, to byl pro něho skoro hřích. Hlavně ale měl asi strach, aby jeho syn nedřel bídu. Jednou jsem přijel domů a on mě překvapil poznámkou: „V inzerátech píšou, že hledají účetního, prodavače, tam zase soustružníka, ale že by někdo chtěl sochaře, to jsem si ještě nepřečet´.“

Nezapomeňte, že mluvím o době po druhé světové válce. To byl úplně jiný svět. Když se tenkrát na malém městě řeklo „umělec“, bylo to podezřelé. Něco jako komediant. Herci nebyli respektováni tak jako dnes, natož malíři nebo nedej bože sochaři. Kdo dovedl něco víc než okolí, budil nedůvěru. Ne že by dnes neexistovala. Talent může být požehnáním, i prokletím. Odtrhne vás od sousedů, izoluje od většiny, a být sám je výhoda i Kainovo znamení. Buď kejklíř nebo hadrník, buď polobůh nebo šarlatán. Buď náš pan umělec či obejda. Nic mezi tím. Buď – anebo.    

         

Neříkejte, že otec neměl radost, když jste byl vybrán do Montrealu mezi padesátku sochařů celého světa? To byl přece ohromný úspěch!

Možná že radost měl, ale najevo ji nedal. V létě roku 1966 jsem začal dělat dvě třímetrové dřevěné sochy, abych mohl vybrat tu lepší a poslat ji do Kanady. Protože v žižkovském ateliéru bylo málo místa, požádal jsem tátu, jestli můžu pracovat v Josefově. Souhlasil. Na zahradě jsem zbudoval provizorní přístřešek a začal sekat dvě sochy naráz na téma Staré provensálské město. Musel jsem si počínat zručně a pořádně se ohánět palicí. Táta mě pozoroval, ale mou práci nekomentoval. Jen jednou, když jsem vyřezával obrazce, řekl: „Ten třetí odleva máš menší.“ To bylo všechno. Samozřejmě, že jsem toužil po tátově uznání, ale on nikdy neřekl: „Hele, kluku, to se ti povedlo.“ A přitom by to dokázal říct tak, že bych se neurazil, ani nezpychl. 

Jednu sochu jsem dělal z javoru a druhou z babyky. K té babyce jsem přišel náhodou. Moje účast mezi hvězdami sochařského nebe se díky médiím brzy roznesla po Československu a mnozí lidé mi začali nabízet tu to, tu ono. A mezi nimi jeden zahradník: „Nechcete babyku?“ Namítl jsem, že babyku znám jako keř. Ale on řekl: „To není keř. To je kmen, který má v průměru čtyřicet centimetrů. Přijďte se na něj podívat!“

V literatuře jsem si nalistoval, že babyka je odrůda javoru a její tvrdost je někde mezi javorem a dubem. A taky že má jednu nepříjemnou vlastnost – při zpracování páchne, protože je v ní hodně třísla. Což jsem pak poznal na vlastní kůži, když jsem do kmene vpaloval rozpáleným železem strukturu.   

Ta socha z babyky nakonec poněkud komplikovaně putovala do Montrealu. Byla mořená, napuštěná vším, co tehdy bylo k sehnání. A moc toho nebylo. Z Jaroměře odjela po silnici do Hamburku a odtud lodí. Musela si pospíšit, protože v podmínkách organizátorů stálo půvabné upozornění, že zásilka musí být nejpozději do 21. října v ústí řeky sv. Vavřince. Druhý den prý řeka zamrzá a další transport je možný jen psím spřežením. Pomyslel jsem si, že jde o žert. Teprve když jsem byl hostem v Kanadě,  pochopil jsem, že řeka sv. Vavřince skutečně už dvě stě let vždy 22. října zamrzá. Naštěstí jsme termín stihli a moje socha pak byla skoro tři čtvrtě roku vystavena v Montrealu.

V Kanadě jsem zůstal dva měsíce a udělal si dobré jméno, protože jsem obstál mezi sochařskými hvězdami.

 

Jak se to poznalo?

Podle kritik v katalozích, kde mě brali jako rovnocenného autora. Jenže abych se jim vyrovnal i v budoucnu, musel bych vystavovat  v zahraničí, což bylo velice složité, ve Francii takřka nemožné. Jednou se mi podařilo otevřít expozici v Bochumu díky spolupráci tamější galerie a Národní galerie v Praze.

Kdybych měl možnost svobodného pohybu po Evropě, mohla ze mne montrealská výstava udělat světoznámého sochaře. Místo toho jsem se vrátil domů, kde mě mnozí záviděli, přestali mi odpovídat na pozdrav a málem mě lynčovali za to, že mi život dopřál tuhle šanci. Dlouhá léta to byla spíš má nevýhoda než naopak.

 

Ovlivnila vás montrealská zkušenost umělecky?

Dala mi odvahu. Zjistil jsem, že česká sochařina je srovnatelná s ostatním světem. Ale že bych se nějak nafoukl, to rozhodně ne, spíš jsem si začal uvědomovat větší odpovědnost. Protože jsem žil v této zemi, stále jsem musel někomu něco dokazovat.

 

Vraťme se ještě k tátovi – vzal vás někdy na milost? Když ne jako kumštýře, tak aspoň jako chlapa?

Vzpomínám si na zvláštní okamžik spříznění. Už jsem byl hotový sochař, jezdil jsem z Prahy domů jen občas, tak jednou za tři měsíce. Což je doba dost dlouhá na to, aby mužskýmu narostli vousy. Když mě táta uviděl, celý se rozzářil: „Ty máš vousy!? Nech si je!“

Neskrýval radost, možná proto, že sám nosil knírek. Bylo to vůbec poprvé, co jsme se objali jako chlapi. Měl široká ramena, takže to byla docela fuška. Vzpomínám si, že ten den jsem měl šťastnou, povznesenou náladu. 

Celá léta mě deprimovalo, že vlastně nevím, co si táta o mé práci myslí. Zatímco matka dávala najevo, že ji těší mé úspěchy a že se o mně mluví, táta nikdy. Ale abych nekřivdil, teď si vybavují, že jsem se jednou přece jen dočkal zadostiučinění. Jeli jsme s rodiči o Dušičkách na hřbitov do Hořic a já si všiml, že z protějšího auta vystupuje profesor Wagner. „Hele, tati, tamhle je náš pan profesor!“ 

Táta vzhlédl a k mému naprostému zděšení mu šel vstříc rychlým krokem. Jen jsem vydechl: „Mami, proboha, co chce táta udělat?“

A v tom jsem zaslechl, jak na něho přátelsky volá. Pak si oba srdečně potřásli pravicí a chvíli spolu hovořili. Táta se odporoučel a vracel se k nám. Celý zkoprnělý jsem se zeptal: „Cos tam dělal?“

„Přece jsem musel poděkovat za to, že tě vyškolil,“ odpověděl.

„No a co ti řekl?“

„Že seš dobrej!“

A dost. Dali jsme kytičku na hrob a víc už se o tom nemluvilo. Až později jsem se dozvěděl, že se táta s Wagnerem znali už jako kluci z jaroměřské ulice.

 

Dokážete po letech vidět v otcově rezervovanosti i určitou výhodu?

Dnes už ano. Tím, že mi bránil stát se sochařem, mi vlastně nejvíc prospěl. Mladí přece nerespektují zákazy otců. A že mi neuhrabával a neleštil cestičku? Člověku dodá sebevědomí, že to, čeho dosáhl, získal bez pomoci rodiny. Sám voják v poli. Samota bývá sice trpká, ale nutná. Jen tak mohu myšlenku domýšlet a cizelovat. Ale když mi do toho bude hodně lidí kecat… Proto někteří umělci do ateliéru zásadně nikoho nepouštějí.    

 

Stojíte ještě vůbec o chválu?

Není snadné slýchat slova chvály a uznání, je to skoro tak těžké jako poslouchat odsudky a pochybnosti. Ty samozřejmě vězí v mysli déle než radost. Mají ostřejší drápky, zatímco chvála mívá jemné tlapky. Po těch se mysl rozplývá, ale po ostrých drápech zbydou často jizvy.

Zdálo by se, že podobná slova nesluší chlapáckým sochařům, co se ohánějí kladivy a palicí. Nenechte se mýlit. Sochaři jsou citliví a snadno zranitelní lidé. Snad právě proto, že jejich práce vyžaduje tolik fyzické námahy, mívají pocit, že do ní dávají i víc, než je u jiných uměleckých disciplín zapotřebí.

 

Kdybyste si dnes mohl s tátou promluvit, na co byste se ho zeptal? Zůstalo mezi vámi něco nedořečeného?

Nejspíš bych se zeptal: „Hele, táto, proč jsi mně tak stěžoval můj vstup do výtvarného světa?“

A on by asi řekl: „Protože jsem měl strach, z čeho se budeš živit.“

„A ty si myslíš, že se nelze uměním uživit? Vždyť je tolik malířů, tolik sochařů!“

A on by namítl:„No jo, ale kde máš jistotu, že bys mezi ně patřil zrovna ty?“

Já bych řekl: „Nebál bych se mezi ně pustit, vždyť mám talent po tobě.“

A táta by určitě měl poslední slovo: „A to je právě to, z čeho bych měl strach!“

 

A kdyby vám otec položil otázku: Co se vám v životě podařilo?

Chlap má za svůj život zplodit syna, postavit dům a zasadit strom. Já jsem postavil dům, zasadil několik stromů, ale syna jsem nezplodil, ač jsem se o to dlouho a poctivě snažil. Nikdo není dokonalý. Stromy sázím rád a sem tam ještě něco postavím. Bůh mi jistě odpustí, že nejsem stoprocentní.

Možná ale se mi podařily jiné věci. Když jsem si koupil starou stodolu ve Velkých Popovicích u Prahy a přestavěl ji na ateliér, vymyslel jsem speciální horní osvětlení. Nakoupil jsem tisíc skleněných bobrovek a vyskládal jimi části střechy, takže vznikly tři veliké plochy, které mi dávají dokonalé světlo. Světlo tlumené, příznivé pro sochařskou práci a bez nebezpečí zatékání, jak je tomu skoro vždy u vložených světlíků. Dnes už se, myslím, skleněné bobrovky nevyrábějí, takže za pár let střecha mé stodoly bude mít šanci stát se technickou památkou.

Taky se mi podařilo dovést do konce stavbu jedenácti rodinných domků s ateliéry ve formě družstevní výstavby. Málem jsem to zdravotně odskákal. Vést deset let k danému cíli jedenáct umělců i s jejich manželkami je riskantní a takřka nemožné. Kdo nikdy „nevelel“ skupině umělců, neporozumí.

Podařilo se mi ve zdraví přežít i poslancování v České Národní Radě a profesuru na Vysokém učení technickém v Brně a dostal jsem za tuto činnost několik vzácných metálů. Nosím je jen v neděli.

Ještě se mi podařilo přežít sedmdesátku, ač to před lety vypadalo, že nevydržím do příštích švestek.

A pokud jde o sochy – snad můžu říct, že jsem se nezpronevěřil sobě, ani profesoru Wagnerovi. Vždycky jsem zůstal svůj. Nikdy jsem nedělal, co jsem nechtěl. Ani věci, které minulý režim od umělců očekával.

Snad by měl táta radost.

 

 

Alois Preclík (1899-1968)

Strojvedoucí, tvůrce loutek a hraček. Původně vyučený strojní zámečník, od roku 1929 strojvedoucí v Jaroměři. Otec sochaře Vladimíra Preclíka, manžel Anny, rozené Kuchařové z Jaroměře, s níž se stal zakladatelem rodinné firmy na výrobu loutek. Jejich produkce představuje jeden z posledních výbojů ve výrobě loutek pro rodinná divadla. Firma vznikla v roce 1929, o tři roky později dostala Anna Preclíková oficiální povolení, v roce 1936 získaly jejich loutky ochrannou známku APAS, tj. A. Preclíková a synové. Tvůrci zhotovovali závěsné loutky a usilovali o osobitý výraz tváří, dokonalý bezhlučný pohyb i prodloužení životnosti loutek, zejména hlaviček. Té docílil Alois Preclík, který hlavy sám modeloval, unikátní směsí plavené křídy, dřevěných pilin, klihu a formalinu. Poměrně robustní marionety dosahovaly velikosti 18 a 25 cm. Mnohé z nich byly vybaveny „klapačkami“, tj. pohyblivými čelistmi, technologií typickou jen pro tento druh loutek. K odběratelům patřili hlavně pražští knihkupci. O loutky byl velký zájem i v zahraničí. Putovaly až do USA, Maroka, Izraele, Rhodesie, Holandska, Německa a dalších zemí. Po roce 1950 se A. Preclík zabýval hlavně výrobou dřevěných hraček a suvenýrů. V 90. letech minulého století (až do roku 2008) se pokusil vzkřísit slávu josefovské firmy APAS syn Jiří. (Zdroj: Uhlíř, Jiří, Osobnosti Jaroměře, Liberec 2011)   

 

    

Vladimír Preclík (1929-2008)

Sochař, malíř, spisovatel a pedagog. Narozen v Hradci Králové. Studoval na Vyšší škole sochařsko-kamenické v Hořicích a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, ateliér prof. J. Wagnera. Než vstoupil na umělecké školy, učil se řemeslo řezbářské v Hradci Králové. V roce 1967 byl vybrán mezinárodní porotou mezi největších 50 sochařů světa. Je zastoupen ve všech krajských galeriích v České republice i ve významných muzeích v zahraničí (Centre Pompidou v Paříži, Middelheim v Antverpách aj.). Od roku 1990 působil jako profesor sochařství na VUT v Brně a spoluzakládal tamní Fakultu výtvarných umění, jejímž byl prvním děkanem. Inicioval vznik sochařských sympozií v Hořicích a založil Interlignum (sympozium) pro dřevo v Deštném v Orlických horách a Letní školu pro mladé sochaře na Orlíku. Byl řadu let předsedou S.V.U. Mánes, předsedou Unie výtvarných umělců ČR a poslancem ČNR.  V roce 1998 mu bylo otevřeno muzeum v Bechyni. V roce 2008 daroval výběr ze své tvorby rodnému Hradci Králové (dnes k vidění v Galerii moderního umění v Hradci Králové a v Městském muzeu v Jaroměři).

     

Studio Paměť: Ostrov undergroundu v centru Prahy zahájil desátou sezonu

PRAHA: Nebylo jim ještě ani třicet let a začali společně ve svém volném čase provozovat klub, sklepní prostor v pražské Soukenické ulici, který si za předchozích majitelů získal pověst místa alternativní, „undergroundové“ kultury, ojedinělého útočiště nekomerčních kulturních aktivit. S Oskarem Hulcem a Milanem Dederou se setkáváme u příležitosti výročí deseti let od založení Spolku pro oživení Paměti právě po noci, kdy opět sklepní prostory komorního klubu zatopila do pěti čísel voda. Ano, není to poprvé, co se podnik potápěl a opět vynořil nad hladinu. Jak se plave v rozbouřených vodách menšinové kultury současným provozovatelům?

Autor článku: 
Irena Koušková

Jste ostrůvek nezávislé kultury v komerčním centru města, kousek od Dlouhé ulice. To s sebou nese určité těžkosti a výzvy…

Milan: Ano, náš základní argument pro všechna jednání o provozování Studia Paměť vychází z prostého faktu, že jsme protipólem komerčním aktivitám, útočiště nezávislé kultury v centru, přitom cenově a kulturní nabídkou dostupní pro lidi, kteří se zajímají o méně mainstreamová témata. Udržet klub takových rozměrů je dnes docela unikátní. Naše kapacita činí 30 osob. Jsme místo nesmírně důležité pro spoustu začínajících umělců nebo těch, kteří se věnují okrajovým žánrům. Stage s touto velikostí, jež by dlouhodobě fungovala, skoro neexistuje. Přitom nabízíme zcela mimořádný zážitek v komorní atmosféře.

Navíc jsme aktivní v komunitních akcích Petrské čtvrti. Zastřešujeme společně s Tour de Petrská např. Zažít město jinak nebo Burzu desek na náměstí v našem bezprostředním sousedství.

Cítíme k tomuto prostoru a místu jistou zodpovědnost. Chceme, aby fungovalo dál, klidně bez nás, ale čelíme samozřejmě nejrůznějším tlakům, které se zatím vždy podařilo ustát. Další sklad tu zatím město mít nechce.

 

Začínáte 10. sezonu, opět s dramaturgií postavenou zejména na současném autorském divadle a soulové/bluesové hudbě. Jak vypadalo Studio Paměť před vámi? Na co jste navazovali?

Oskar: Budu teď mluvit především za sebe jako garanta divadelního programu. V sezoně 2014/2015 jsme vystřídali Divadlo na tahu Andreje Kroba. Žádnou tlustou čáru za jejich érou jsme ale dělat nechtěli, naopak jsme si přáli navázat na ducha klubu a vytvořit takový program, který osloví jak starší generaci vzpomínkovými večery na legendární interprety, tak náročnějšího mladého diváka neotřelou dramaturgií a autorskými projekty, ale konaly se tu a konají i absolventské večery studentů. V současnosti je Paměť domovskou scénou divadla Ojebad a Nejhodnějších medvídků.

Studio původně zakládali v devadesátkách manželé Vovsovi spolu se Sabinou Adamczykovou a jejich občanským sdružením Paměť – Společnost pro šíření a záchranu kulturních hodnot. Zvlášť Saša Vovsová byla duší celého podniku, sedávala u baru s whisky v ruce a mimoděk spoluvytvářela pohodovou atmosféru celého prostoru, kterou si prý držíme i my. (úsměv) Jsme zkrátka stále ostrov undergroundu a paměti v centru. Jen možná ten underground už definujeme jinak.

 

Šli byste do toho dnes znovu?

Oskar: S Milanem cokoli. Oba jsme vystudovali Arts management na VŠE, známe se dlouho a dokážeme si spočítat, že je Paměť náš velký koníček, který sponzorujeme vlastním časem a energií. Na provoz si vyděláme hlavně vstupným. Máme vícezdrojové financování, podporu jsme získali od Státního fondu kultury, z grantů…

Já mám na starosti divadelní program, zůstalo to v rodině, můj otec je divadelní kritik Vladimír Hulec. Milan v Paměti výrazně rozjel koncept hudební. Od čeho jsme naopak ustoupili, je provozování kavárny s celodenním provozem. Divadelní kavárna a bar jsou k dispozici v době konání akce. Před covidem jsme jich uspořádali i 4–5 týdně, teď už méně.

Jestli tu výzvu vzít znovu? Asi to bude znít jako totální klišé, ale když lidé věří tomu, co dělají a chtějí to dělat nezištně, tak se to nakonec povede. Prostě jsme věřili a byli citliví ve vnímání svých oborů, okolí, na poptávku. Jestli něco poradit mlaďochům v podobné situaci, jako jsme tehdy byli my, tak nebýt přehnaní, klidná síla je důležitá, což vlastně navazuje na ducha undergroundu. Zdá se mi, že mladí jsou dnes často moc „vyhajpovaný“. (úsměv)

 

Co je vlastně pro vás ta „Paměť“?

Milan: No, asi jsme trochu staromilci. Mám rád hudbu 60. a 70. let, takže v návaznosti na otázku můžeme mluvit o paměti hudby. Např. jsme tu dělávali každý rok v lednu vzpomínkový večer na tvorbu Nerez. Zdeněk Vřešťál pro nás vymyslel speciální set, který jinde kapela nehraje. S touto myšlenkou jsme je oslovili a povedlo se. Vzpomínku na Zuzanu Navarovou pro nás připravila i Markéta Burešová společně s Máriem Bihárim. To, co vzniklo tady, už skromné rozměry našeho klubu přerostlo a úspěšné pořady vyprodávaly zavedené prostory typu Malostranská beseda a další větší sály. Hudebních poct je X, ale my se je snažíme dělat jinak, nápaditě, aby měly osobitý styl a vlastní invenci protagonistů.

Přitom si můžeme dovolit oslovovat menšinové publikum. Udělali jsme tu např. poctu polským rockovým hudebníkům ze 60. a 70. let a připomněli beatové skupiny, což velmi kvitovala početná polská komunita, která v Praze žije. V tom jsme právě jedineční, to je ta P/paměť, propojování starých věcí a nového publika.

 

Zdejší prostor byl dříve využíván nejvíce jako nezávislá galerie a později jako divadelní scéna. Vy jste hodně posílili hudební složku, vzniklo dokonce vydavatelství Memory Records Prague…

Oskar: Milan se organizačně podílel už na škole na prestižní celorepublikové soutěži hudebních skupin Global Battle of the Bands (Pozn. red.: The Global Battle of the Bands je mezinárodní hudební soutěž, do které se zapojují kapely ze všech kontinentů z celého světa. Je otevřena amatérským i profesionálním kapelám všech hudebních žánrů a věkových kategorií; existují pouze dvě hlavní podmínky účasti: žádné převzaté písně a žádné předem nahrané skladby). 

Milan: Ano, tam někde vznikl nápad založit vlastní hudební vydavatelství. Memory Records Prague má ale stále rozměry koníčku, děláme to proto, že nás muzika baví, ne kvůli komerčnímu potenciálu.

Náš koncept spočívá v tom, že jsme jediné české vydavatelství, které se věnuje soulové hudbě v češtině. První desku jsme vydali Jaromíru Löfflerovi, který mimo jiné zpíval i s kapelou Flamingo, v níž účinkovala také česká lady soul Marie Rottrová. V roce 1968 ale emigroval do Švýcarska. Jeho nahrávky tady byly zakázané, a my jsme je vydali po padesáti letech na desce. Supraphon to udělal jen online, ale nikdy na vinylu. Dostat se ke kvalitní kopii nebylo mimochodem vůbec jednoduché, pomohl až jeden sběratel.

Jsme vinylový label. Děláme to trochu jinak než ostatní, podobně jako naše vzpomínkové večery. Jako v 60. letech, kdy si lidi hrající soul vzali písničku z Ameriky, přetextovali ji do češtiny a vydal se cover. Také my teď vezmeme písničku, co se nám líbí, s Oskarem ji přetextujeme a nahrajeme s kapelou labelu a vydáme na desce. Ano, máme labelovou kapelu. Naše výstupy se dají koupit v obchodech s deskami. Navíc exportujeme hudbu v češtině do zahraničí. Hlavní potenciální zákazníci jsou v zahraničí v obchodech s hudebními nosiči. Děláme to pro komunitu sběratelů po celém světě, pro lidi, co jsou stejně úchylní jako my. (smích)

Když jsem říkal, že nemáme velké komerční cíle, tak třeba právě té první Löfflerovy desky se prodalo cca 300 kusů. Vydáváme covery současných soulových umělců tvořících převážně v Americe. Je skvělé, že s nimi můžeme být v kontaktu. Např. velmi známý zpěvák a muzikant Aaron Frazer pak cover sdílel na Instagramu a info o naší nahrávce se rozšířilo přes jeho fanoušky do zahraničí.

Oskar: Milan prostě patří do komunity sběratelů a je to DJ. Cíle své dovolené si vybírá podle blešáků s deskami, networking dělá v obchodech. (smích)

Milan: Proto pořádáme také Burzu desek jednou ročně na Petrském náměstí. Už to nejsou jen elpíčka starých mániček. Rád chodím třeba na blešák na Kolbence a lovím staré hudební poklady. Mám asi 5 tisíc desek. Jako teenager jsem poslouchal rap a hiphop. Tahle hudba ale má kořeny v soulu, blues, funku, rozšířil jsem si obzory a zjistil, že je svým způsobem strašně autentická. Soul je vlastně tematicky naprosto jednoduchý – zlomená srdce, láska, ale s prožitkem takové autenticity, že je to stejné jako v rapu. Vyprávíš o svém životě silnou starou hudbou v novém kabátě, blues a rap.

 

Jak vypadá pro změnu vaše divadelní dramaturgie?

Oskar: V programové nabídce se snažíme o vyváženost, aby divadlo a hudba byly zastoupeny půl na půl. Stálou scénu tu má DS Ojebad se svými improvizacemi i Nejhodnější medvídci René Levínského, matematika, ekonoma a dramatika. Prostor u nás dostávají i další mladá divadla a studenti.

Výjimkou zde nejsou ani literární večery a setkání s nejrůznějšími známými osobnostmi. Měli jsem tu všestranného Přemysla Ruta, znovu po 20 letech, pořádali jsme poctu hudebníkovi Jiřímu Bulisovi. Navštívil nás scénograf Tomáš Bambušek, z fotografů např. Bohdan Holomíček.

 

Kdybyste měli možnost sami natočit desku, nazkoušet divadelní představení, přivézt do klubu kteroukoli osobnost, s kým a jak, o čem?

Oskar: Kohokoli? Pak bych chtěl mít v Paměti Filipa Topola.

Milan: Někoho ze současného soulu – třeba Aarona Frazera. V dnešní době už není nereálné skoro nic. Přál bych si, aby tu vystoupila kapela z Ameriky, aby měla zvuk, o který se snažíme. To by byl můj sen. Komorní koncert pro pár lidí nějakého soulového nebo jazzového velikána, třeba Gregoryho Portera… My nemáme malé ambice v hudbě. Tady vystupují i lidi zvyklí na velká pódia, např. Vladimír 518, PSH, ale my to tolik nerozlišujeme.

 

Vlastně se mi nevybavuje nikdo, kdo by tu dělal český neosoul…

Milan: Ano, žádné větší jméno, jen okrajové kapely. Líbilo by se mi udělat cover s Ewou Farnou, projevem by na to měla, ale musím přiznat, že u nás tenhle styl nejede. Když se dělá alternativa, je to elektronická indie hudba, 80kový synth-pop, divný rap. Alternativa v soulu, kterou známe odjinud v zahraničí, tady vůbec neexistuje. Lidi ji neposlouchají. Je to dáno i tím, že tahle hudba u nás nemá své kořeny. Na rozdíl třeba od české country. Proto zkoušíme zařazovat i domácí country a folk, tedy žánr, jenž se podle mě začíná vracet, znám spoustu mladých folkařů. Pro ně chystáme tzv. songwriter´s Night, kde zatím vystoupili např. Severní nástupiště, Člověk krve, Michal Bystrov, Jiří Burian, Jiří Šlupka Svěrák…

 

Měla jsem u vás možnost slyšet a užít si znamenitý koncert Justina Lavashe, původem Angličana, kytarového virtuóza a osobitého zpěváka s výrazným bluesovým hlasem. Na jakou další lahůdku buď hudební, nebo divadelní byste naše čtenáře pozvali?

Oskar: Pozval bych na pátek 15. 11. na premiéru u nás nazkoušeného představení "S.d.Ch.: Umění kultury. Jako proměny horského hermafrodita. Inspirované hermetické drama ve čtyřech aktech." Jedná se o divadelní hru zahalenou do žánru absurdní grotesky, která klade palčivou otázku, kdo je tu vlastně umělec.

Milan: Pozval bych na koncert Gwyna Ashtona, velšského kytaristy, zpěváka a bluesmana, který si zahrál i před B. B. Kingem a ve středu 16. října se představí u nás ve Studiu Paměť.

 

http://www.studiopamet.cz

 

 

 

 

 

 

Sonda do kulturního života Poniklé – se starostou Tomášem Hájkem

PONIKLÁ: Česká republika je kulturním státem a má se v tomto ohledu čím pochlubit, jeho velká síla tkví v hojném kulturním a uměleckém dění v menších sídlech a obcích. Dokládá to např. krkonošská obec Poniklá, v níž žije cca 1100 obyvatel. Klíčovou osobností, motorem skvělého kulturního života je tamní starosta Tomáš Hájek. Právě on bude jedním z řečníků, který vystoupí na konferenci Kulturní infrastruktura jako základ lokální a regionální kultury. Dne 9. října ji pořádá Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, NIPOS. Jaké jsou podmínky rozvoje kultury v obcích a regionech a jak naplno využít místní kulturní potenciál? Několik otázek jsme panu starostovi Poniklé, který je ve své funkci už čtvrté volební období, položili už zde.

 

09.10.2024
Autor článku: 
Irena Koušková

Pane starosto, kulturní život v Poniklé je mimořádně čilý, aniž byste měli nějaké obecní kulturní instituce typu kina, knihovny... Nebo právě proto? Jak to u vás i bez tradiční kulturní infrastruktury financované z obecního rozpočtu funguje a v jakých prostorách?

Klasické kulturní instituce sice nemáme, ale prostory pro kulturu ano, byť zdaleka ne ideální. Vlajkovou lodí je kulturní dům s poetickým názvem „Kantýna“, neboť původně sloužil i jako závodní jídelna a internát. Jeho interiér je poplatný době vzniku před 70 lety, ale díky velkokapacitní kuchyni a ubytovně pod jednou střechou můžeme třeba pořádat loutkářskou přehlídku „Budiž stín“ téměř v bačkorách. Kantýna by zasloužila přestavbu. Plány máme, deset milionů zatím ne. Zatím. Vedle toho ale u nás najdete naopak i nový komorní prostor přímo u školy, menší kino sloužící i pro výuku škole a zde působící dramaťák i hudební obory k nám dojíždějící ZUŠ. Koncert může být také v kostele, disponujeme pojízdným venkovním pódiem, a hlavně jsme si zvykli zabydlovat tu naši ves nějakou legráckou i v plenéru. 

 

Uvádíte, že největším bohatstvím Poniklé je v dnešní svrchovaně individualistické době rozmanitá činnost aktivních spolků, sousedský ráz života vsi. Každý váš občan figuruje snad najednou v pěti spolcích… Sám jste toho dokladem. Kolik spolků vlastně máte a jak činné jsou? Nepředběhli jste už místní spolkový život první republiky?

To je úplný poklad, 17 spolků pokrývajících možnost popracovního vyžití ve škále od sportovních aktivit přes společenské družby až po vyloženě ty kulturu pěstící. Nápad srovnání třeba s první republikou je zajímavý, ale také dost ošemetný. Lidé dnes totiž mají nepoměrně více volného času, ale také nepoměrně širší možnosti vyžití, které se nadto ani zdaleka nemusí omezit jen na naše údolíčko. A také je dnes ohromná škála koníčků, které ani nevyžadují sdružovat se kvůli nim do spolků, protože si potřebné vybavení dokáže při současném blahobytu obstarat každý sám. Ale abych odpověděl – veřejných kulturních událostí dnes bude méně, přece jenom individualismus zavítal i k nám. A také nás tu dnes žije už jen polovina proti době těsně před první válkou.    

 

Jste místním rodákem, vystudovaný zeměměřič, ale jinak srdcem a duší divadelní ochotník, člen divadelního souboru v Poniklé a zabýváte se i studiem a zpracováváním historie místního bohatého divadelního života. Vaše Bažantova loutkářská družina z Poniklé je pravidelným úspěšným účastníkem divadelních přehlídek s loutkovým stínovým meotarovým divadlem. Kus Nelkej, Čechie!, veskrze vlastenecké fiktivní historické drama o hašení Národního divadla za účasti ponikelského sboru, bude uveden i na pražské konferenci. Jak vypadaly zdejší zlaté divadelní, potažmo společensko-kulturní časy a jak různorodě žije divadlo v obci dnes?

Divadelní spolek byl od počátku tahounem nejen místní kultury, ale spolkového života vůbec hned od svého založení roku 1864. Byl totiž prvním a dlouho také zdaleka nejbohatším spolkem, který svými dary pak pomáhal zakládat spolky jiné. A přitom mu vždy zůstávaly i značné prostředky, které mohl velmi štědře věnovat na dobročinnost, zejména místní. Však i další spolky, když potřebovaly nutně peníze, hrávaly před sto lety divadlo. Dokonce i pan farář musel při opravách kostela škádlit se svými farníky Thálii! Rozdíl byl v tom, že vše se „jen doma upeklo a jen doma snědlo“, spolky jen minimálně vyjížděly hrát a koncertovat jinam – a i přespolní kultura byla velmi vzácná.

Zlatý věk spolkové činnosti bych hledal na sklonku blahé Habsburské monarchie, ochotníci předvedli za rok patnáct i více premiér. A velmi plodná byla ještě i první republika, kdy mezi zhruba deseti premiérami ročně probleskovaly i velkolepé podniky až o 70 účinkujících (legionářský Bílý lev) a kdy se při venkovních divadlech stavěly realistické kulisy o velikosti celých domů. Vedle divadla se v Poniklé pěstila i kvalitní muzika a zpěv. A to ještě před elektrifikací obce, tedy bez konkurence rozhlasu a později i televize.

Ale abychom jen nevzpomínali, dnes máme klasický ochotnický spolek hrající vesnickou činohru, dále loutkářský pidispolek a k mé velké radosti zkouší děti divadlo i v mateřské škole a nově i v literárně-dramatickém kroužku v základní škole. A kulturu obohacuje i pěvecký sbor Satori. Kulturní akce pořádá většina spolků, protože jsou skvělou příležitostí dát o sobě vědět, pobavit se, a zároveň si vydělat na svůj vlastní chod.

 

Spolkový život má v obci dlouholetou tradici. Bylo snadné na ni navázat? Ve svých 27 letech jste byl v roce 2010 zvolen poprvé starostou. Jak to tehdy bylo, čím jste zaujal a přesvědčil místní napříč generacemi? Jaký byl váš program a jak vypadalo vaše místní národní obrození?

Především jsem si neplánoval, že bych se měl ve 27 letech stát starostou. Do té doby jsem ani nebyl v zastupitelstvu a naše partaj „Ponikelské obrození“ měla v sobě hlavně dost recese. Ale pak tu byla ta hozená rukavice a já ji (dnes už vím, že hodně drze!) zvedl. Ale na spolkový život to zase takový vliv nemělo, ten je u nás hluboko zakořeněn a myslím, že by mu živnou půdu umetal kdokoliv, kdo by vedl naši obec. Co by mu také zbývalo?

 

Jak se vám vůbec podařilo aktivizovat ponikelskou veřejnost? Co Ponikelákům chybělo? Otevřená radnice, participativní nástroje, komunitní setkávání a plánování. Je řada způsobů, jak lze aktivnější účast lidí na veřejném životě podněcovat… Jak jste na to šli u vás? Prý v obci výborně spolupracuje „intelektuální tým“ starosta, učitel, farář… 

Ponikelská veřejnost aktivní byla, je a bude, tedy alespoň ta část jejich, řekněme, elit, které pak utvářejí její obraz. A zdaleka nejde jen o nějaký úzký triumvirát. V každém spolku objevíme spousta šikovných a kvalitních sousedů. A koneckonců, třeba v našem patnáctičlenném obecním zastupitelstvu nesedí nikdo, kdo by nebyl členem některého z obecních spolků, většinově jsou naopak angažováni hned v několika z nich. Takové ty moderní participativní nástroje takto vůbec nepojmenováváme. Na malé obci jsou totiž přímo v genech obecní správy, na které se podílí procentuálně veliká část občanů. Když uvážíme, že každý zastupitel má rodinu a příbuzenstvo, musí pak být na místní správě skutečně poměrně silně zastoupeny procentuálně velké skupiny občanů. A vidíme si tu do talířů až dost, to k té otevřenosti a dennodennímu osobnímu střetávání. Naše besední programy nad rámec zastupitelstva se jmenují „Obecní uši dokořán“ a nápady z nich vzešlé se také snažíme promítnout do praxe. Někdy to i jde.

 

Zkušenosti z jiných míst ukazují, že se sounáležitost obyvatel začíná budovat od návsi. Jak vypadá ta vaše?

Ach ano, Tuláčkova náves, náš „pupek světa“, prošla v posledních letech docela velkou změnou, takže se postupně stala příjemným a přirozeným středem vsi. Máme na ní školu, kostel i krámek s možností koupi dobré kávy, k tomu dětské hřiště a malý parčík, nedaleko pak i hospodu. V minulém roce jsme také omezili prostor pro parkování a část povrchů vydláždili a vymezili jen pro pěší, což pomohlo třeba i bezpečnosti před školou. Tuláčkova náves se postupně stala jedním z míst, které je dobře vybaveno pro oblíbené venkovní trachtace.

 

Zaujalo mě, že stíháte být také rychtářem Kabinetu krkonošské slovesnosti. Připomínáte tedy v Poniklé podkrkonošské nářečí? Co se lidové kultury týče, máte také soukromé Krkonošské muzeum řemesel a v jedné z roubených chalup prý žila ponikelská bába kořenářka z Krakonošových pohádek Marie Kubátové… Chybí v Poniklé ještě něco, co by dokládalo pestrost společenského života místních lidí v minulosti?

Poniklá, ač na jazykovém pomezí, byla vždy českou vesnicí, takže nás nezasáhla výměna obyvatel po druhé světové válce. Mnoho rodin se tak zde drží po staletí, nebo žijí jen v blízkém okolí a přetrvává u nich vztah k regionu. A také to jsou svým způsobem srdcaři, když pobytem zde, na tom našem vídrholci, si programově utrhávají od úst mnohé výdobytky v žírné nížině položeného velkoměsta. Odkazy na tradice u nás mají dlouhou historii, hned po revoluci třeba vznikla tzv. Krakonošova strana, na níž později navázalo zmíněné soukromé muzeum Krkonošských řemesel. Také se u nás desítky let v létě pořádají řemeslné kurzy. No a hlavním lákadlem bytostně spojeným s místní historií je manufaktura na výrobu skleněných  foukaných perličkových vánočních ozdob. Perlařina je zapsána na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO a Poniklá je jediným místem na světě, kde se ještě provozuje a kde ji lze také prostřednictvím exkurse v Rautisu poznat. A kabinet kerkonošské slovesnosti, ten se tradicemi a rodáky zabývá programově od roku 2011, kdy jsme s přáteli dospěli k názoru, že spolková forma je mnohem výhodnější, než původně zamýšlená oficiální – obecní! 

 

A jak u vás žije současná kultura? Myslíte také na rodiny s dětmi? Koná se u vás třeba hudební festival nebo je kam jít do kina?

Rozhodně bych se nemohl dopustit výroku, že je u nás kultury dost. To není, za specifickou se musí vycestovat. Ale většina akcí, které už se u nás konají, má mezigenerační charakter, takže se pokud možno snaží obsáhnout zájem všech věkových kategorií. Je to logické, neboť i jednotlivými spolky prostupují všechny generace. Standardní kino se nachází 8 kilometrů v Jilemnici, ale jako jeho pobočka letos začalo oficiálně fungovat i to naše školní, zatím zkusmo s jedním titulem měsíčně.

 

Poniklá byla oceněna jako Vesnice roku 2022 v Libereckém kraji a na celostátní úrovni jste skončili třetí. Gratulujeme k tomu úspěchu, který je spojený i s milionovou dotací. Jak jste ji využili?

Dohromady jsme díky odměnám v krajském i celostátním kole obdrželi přes dva miliony korun. A jelikož to byla výhra, troufli jsme si ji využít na projekt čistě pro radost a dokončili jsme za ni vybavení dříve zmíněného školního kina o takový malý bar a hlavně prostorový zvuk a lepší osvětlení. To školní kino tak vyšlo úhrnem možná na 10 milionů, ale díky kombinaci pěti různých dotací a výher jsme si ho mohli dovolit i my. Jasně, pro tak malou obec je to ekonomicky, rozpočítáno na počet akcí, holý nesmysl. Což je na venkově problém vždy. Ale není to mrtvá věc, využívá ho škola i veřejnost.

 

Daří se vám to, co v obci oživíte, také uživit? Mají spolky právní subjektivitu? V jakých prostorách fungují a z čeho je jejich činnost financována? Kolik peněz z rozpočtu obce jde do spolkové činnosti? Jste úspěšní při získávání dotací? Nebojíte se získávat a vést větší dotační projekty?

Nestavíme zimní stadiony. A dotace se daří, naše paní místostarostka je totiž profesí dotační manažerka, takže ví, jak na to!  Navíc obvykle opravujeme něco, co už je za zenitem, a co stejně bylo třeba udělat. Na údržbu pak počítáme i s aktivní účastí spolků, které od nás dostávají ročně úhrnem 500 tis. Kč na své projekty, což jim, zdá se, stačí. A případně umí žádat i „výše“. Právní subjektivitu některé spolky mají úplně svoji, jiné jsou pobočnými spolky, někteří si to třeba i trochu zjednodušují…

 

Řada malých měst a obcí čelí odlivu obyvatel do větších center. Především mladí a vzdělaní odcházejí. Platí to také u vás a pokoušíte se to nějak zvrátit?

Platí to bohužel pro nás, jakož i pro celý venkov vyjma prstenců kolem krajských měst. Čelit tomu úplně neumíme. Hraje proti nám spousta faktorů, ve kterých městu nedokážeme konkurovat. A vše je u nás strašně zesíleno vysokými cenami nemovitostí, protože ač na jejich patě, leží Poniklá v Krkonoších. To šponuje ceny nemovitostí a zároveň dává omezené možnosti další výstavby. Pro nás pak ale třeba hraje to, že stále držíme dvoustupňovou školu a fungují nám ty tolikrát již zmíněné spolky. Takže kdo si tu v mládí vybuduje přátelství a zaháčkuje se do společenského dění, zůstal by tu rád. Jen to zdaleka ne vždy jde.

 

Hybatelkami kulturního a společenského dění v obcích bývají často ženy, mámy na rodičovských dovolených. Máte stejnou zkušenost?

U nás jsou spolky typicky vícegenerační, ale třeba zrovínka u „holek Sokolek“ si všímám, že maminky přemýšlejí cíleně, jak svá dítka (a to i po mateřské) zabavit a tvořit program i pro ně.

 

Jestli se něčím Poniklá stala světovou, pak je to díky zápisu Lidové tradice výroby vánočních ozdob ze skleněných perliček od r. 2020 na Seznam nemateriálního dědictví lidstva UNESCO. Rautis, tedy manufaktura manželů Kulhavých, která vánoční ozdoby vyrábí a prodává, jistě přispívá k popularizaci a širší prezentaci vaší obce. Jak vnímáte zvýšený turistický potenciál Poniklé po zápisu do UNESCO? Do jaké míry je pro vás zachování autentičnosti místa zavazující?

Jsme opatrní. A máme štěstí, že i manželé Kulhaví jsou velmi rozumní lidé a uvědomují si, že když by se moc šlapalo na plyn, stane se z turistického ruchu opravdu ošklivá věc. Příkladů kolem sebe máme v našich horách až dost. Takže se snažíme ve shodě rozvíjet obec ne primárně pro turisty, ale i s ohledem na ně, abychom tu vedle sebe mohli fungovat. Jsme hrdí na perlařskou tradici, rádi se jí pochlubíme, rádi přijmeme benefity od turistů, ale lunapark si z vesnice dělat nechceme.

 

Co vám ve funkci starosty nejvíce ztrpčuje život a co vám dodává energii? Jaká je vaše vize pro Poniklou budoucnosti?

S údivem sleduji, jak se rok od roku zašmodrchává a zesložiťuje každá i relativně neškodná agenda. Kolik dat je třeba sbírat, jak je vše třeba komplikovat v zájmu vyšších cílů a jak se pak musí také vše následně násobně kontrolovat. Ale ještě horší je plíživý, ale naprosto zhoubný vliv negativních útržkovitých po senzacích jdoucích mediálních zpráv. Jako by se pak ztrácel z obecného povědomí klidný „normál, průměr a kompromis“, takové to vědění, že nic není jen černé, ani jen bílé. A energii mi dává vše opravdové a živé! Zní to jako klišé, ale setkávání s lidmi. A to na vesnici funguje. Tady jdu na akci, kde téměř každého znám a můžeme si popovídat o něčem konkrétním. Jít cizím městem, potkávat jen anonymy, o kterých nic nevím, to mne netěší.

A co s tou naší Poniklou? Chci uhrát z mála víc. Chci, aby vesnice nebyla jen nocležnou, nebo víkendovým zábavním podnikem. Aby tu žila komunita lidí, která se i v místě může přiměřeně bavit a uskutečňovat své sny. A která také pozná, že v době „globálního všeho“ bude volba horské vesnice tou nejchytřejší strategií pro příjemné bytí.

 

www.ponikla.cz

 

 

 

Srdcaři / Malé velké příběhy lidí kolem nás / Děti z Vysokého Mýta

VYSOKÉ MÝTO: Kdo je srdcař? Pro mne člověk, který plný odhodlání ochotně pomáhá tam, kde je to právě zapotřebí. Tito lidé žijí všude kolem nás, jen o nich možná nevíme. Jejich příběh pro nás může být inspirací, zvláště když se jedná o malé srdcaře. Děti z jedné základní školy. A jak se záhy přesvědčíte, mají opravdu srdce na dlani. A dokonce větší než mnozí dospělí. Tenhle příběh si mne našel náhodou díky jedné diskusi na sociální síti. A protože jsem přesvědčená o tom, že si vaši pozornost dětští hrdinové zaslouží, pustím se do vyprávění.

Autor článku: 
Soňa Krátká

Základní škola Javornického ve Vysokém Mýtě je jednou ze dvou místních „základek“. Sídlí v krásné neorenesanční budově v centru města v těsné blízkosti kostela Nejsvětější Trojice. Budova byla postavena jako škola měšťanská a první žáčky brána ústavu přivítala v září 1906. Dnes sem pravidelně dochází téměř 700 dětí. Tolik stručná data. Ale pojďme k malým velkým srdcařům. Některé z nich znám, vídáme se pravidelně. Povídala jsem si o všem s osobou nejpovolanější – ředitelkou školy paní Janou Vavřinovou.

 

Jak se to vůbec stane, že děti začnou dělat něco nad rámec obvyklých aktivit?

„Za rozjezd musím paradoxně poděkovat covidové pandemii. Ta nás všechny přinutila čelit něčemu zcela novému a nějak se s tím vším popasovat. Děti měly výuku nevýuku, stejně tak učitelé a asistenti. Však si to všichni pamatujeme. Během pandemie se na mě obrátil starosta města a poté ředitel jednoho z místních domovů pro seniory. Výpadek personálu v domově seniorů vyvážily školní asistentky. Senioři trpící zákazy návštěv byli doslova uvězněni ve svých pokojích. Bylo potřeba je jakkoliv rozptýlit. Pan ředitel domova Naděje chtěl vědět, zda by škola byla ochotna pomoci. Proč ne? Děti se zcela automaticky zapojily se svými rodiči, asistenty a pedagogy. Postupně vznikaly dopisy dětských autorů adresované zcela neznámým seniorům.

´Ahoj babičko, ahoj dědečku, jmenuju se Tonda, je mi sedm let a chodím do základní školy. Bydlím ve vesnici kousek od města a doma mám malou ségru, mámu, tátu a kočku ... a  tak dále.´

Senioři ale překvapivě odepisovali, a tak zavládl mezi oběma stranami čilý korespondenční ruch. A nezůstalo jen u toho. Na vánoční svátky jim děti přišly zazpívat před domov, senioři směli mít otevřená okna, poslouchat a sledovat zpěváčky. Později si některé seniory týmy dětí a dospělých doslova adoptovaly. Nakupovaly dárky, psaly přáníčka, navštěvovaly je.

Děti dokonce vykonávaly jakési pochůzky. Občas vyslechly postesknutí. Příbuzní byli daleko, sami přijet nesměli, senior si přál navštívit rodinný hrob ve Vysokém Mýtě, ale nemůže tam dojít. Děti se staly prostředníky a chodily navštěvovat do té doby zcela neznámé hroby. Někteří z nich se dost možná právě v tuto chvíli ocitli na hřbitově poprvé. Zajímavé bylo, že přátelství takto náhodně a v nouzi navázaná, vydržela i po uvolnění restrikcí a vymizení pandemie. Děti dostaly nabídku pracovat, nebyl to úkol či rozkaz. Dobrovolnost se v případě téhle výzvy stonásobně vyplatila.“

Na hřbitově ještě hodnou chvíli našeho povídání zůstáváme, protože právě v tuto chvíli jsem do příběhů dětí, učitelů i rodičů vstoupila já – pracovník místního muzea. Hřbitov znám, snažím se připomínat zapomenuté osudy kdysi slavných osobností, nebo naopak osob, jež znalo celé město, ačkoli slavní nebyli.

S čistým svědomím píšu veřejně: díky sociálním sítím! Na síti se objevily snímky zachycující podobu hrobu jedné skutečně významné osobnosti, a jak už to bývá, zvedla se obrovská vlna kritiky v komentářích. Jak je možné, že květiny na hrobě nejsou udržované, kdo je za to zodpovědný, čí je to vina? Tehdy jsem nabídla řešení – pojďme a místo kritiky vezměme nářadí a vyřešme problém. Pak se spolu můžeme po hřbitově projít (takové vycházky pro lidi dělám moc ráda). Konstruktivní reakce padla jedna jediná. Autorkou byla (pro mě tehdy ještě neznámá) paní ředitelka školy Javornického. Pojďme to vyřešit. Sama jsem pak záležitost, z níž se vyklubala malicherná drobnost, vyřešila.

Ale co se nestalo? Ozvala se mi opět paní ředitelka Vavřinová. Vyprávěla mi o tom, jak děti z jejich školy navázaly dialog se seniory. Zkrátka a dobře – pokud by se na hřbitově nacházel nějaký hrob, který by zasloužil péči a údržbu, rády se ho ujmou. V rámci pěstitelských prací i mimoškolně. Zrealizovali jsme tedy setkání s dětmi a jejich učiteli. Vybrala jsem několik zajímavých míst posledního odpočinku osob, převyprávěla příběhy životů. Školáci si vzali chvíli na rozmyšlenou a pak si – k mému velkému překvapení – vybrali nejvíc zarostlý pomník z celého hřbitova. Hrob učitele a fotografa amatéra Vratislava Votrubce. A přidali ještě místo s pomníkem, které odkazuje na hrob s pozůstatky ze hřbitova již zrušeného. Začaly se dít věci, o jejichž průběhu mě informovali nejen aktéři, ale také místní hrobník a správce. Opakovaně mi líčil, jak ho šokovalo, když uviděl při práci (oděnou do slušivého teplákového úboru) v čele dětí, a mezi dalšími pedagogy, i samotnou paní ředitelku. To už jsem byla stále víc a víc zvědavá a nadšená.

Místo, které si tým dětí vybral, vzorně opečovává dodnes. Pamatujete si, Husákovy děti, letní prázdniny a službu na pozemcích? I ty dnešní dělají něco podobného. Domluvily se, kdo a kdy v průběhu prázdnin zaběhne a zalije květiny, kterými hrob osadily. Šok místního hrobníka musel být opravdu veliký, protože i on začal zalévat a děti sledovat. Tím by mohl příběh končit, ale není tomu tak. Děti se chlubí doma, vodí k hrobu rodiče a vypráví, kdo byl Vratislav Votrubec.

Škola realizuje velké množství akcí pro děti a rodiče. Pravidelnou akcí jsou „kavárny“. Jejich hosty jsou významné osobnosti z oblasti vědy nebo medicíny. Ta listopadová bude letos už podruhé Dušičková. Na tu jsem pozvaná já.  A moc mě to těší. Děti vyrábí lucerničky a po programu ve škole se spolu s rodiči a učiteli odeberou na hřbitov. Projdeme ho společně a u několika míst našich velikánů se zastavíme. Odvyprávím životní pouť člověka a výklad doplním fotografiemi, obrazy. Děti se pak pochlubí se svým dílem.

Vratislav Votrubec byl skutečně velikán. Profesor, jemuž učarovala fotografie, většinu svého času trávil putováním po vsích v okolí a fotil na skleněné desky zevnitř i zvenčí staré venkovské chalupy, kostely a také kroje. Vratislav Votrubec celý život zasvětil dětem, svým i cizím. Smutnou hříčkou osudu se stalo, že jeho stejnojmenný syn Vratislav děti neměl a dcera zůstala svobodná. On sám zemřel v roce 1903. A tak po více než sto letech malí školáci pečují o jeho hrob místo potomků.

 

Co napsat závěrem?

Díky náhodám! Opravdu z celého srdce za ně díky. Vlastně díky za onu kritiku na začátku. Nebýt jí, tyhle fajn děti a učitele neznám. A především vřelé díky dětem – malým velkým Srdcařům, kteří s pomocí dospělých ve škole i doma dokázaly udělat neskutečný kus práce. A cestou, jaksi mimoděk, postupně zjišťují, že před stářím nikdo neunikne, že před ním nemá smysl zavírat oči ani odvracet hlavu. Svého volného času využily úctyhodným způsobem.

Podcast Místní kultury / se Zdeňkem Vejvodou, folkloristou

ČR: Zdeněk Vejvoda je hudební folklorista, který rozhodně netráví čas jenom u pracovního stolu. Naopak, je to i aktivní muzikant a tanečník, vedoucí folklórních souborů a také pedagog. V novém podcastu Místní kultury vysvětluje, proč je důležité, aby se děti už od útlého věku seznamovaly s lidovými písničkami. "Dobře vybraná lidová píseň je vlastně to nejlepší, na čem můžeme dítě hudebně, rozumově a emocionálně rozvíjet," tvrdí. A  jak vlastně definovat lidové písně, jak je upravovat a interpretovat a kde hledat ty dávno zapomenuté? O tom všem bude následující rozhovor.

Autor článku: 
Hana Soukupová

 

Poslouchejte nás také na:
Google Podcasts Logo Anchor.fm Logo Spotify Logo Apple Podcasts Logo Amazon Music Logo RSS Logo

Listen on Google Podcasts

Laskavý skeptik Josef Škvorecký. Před 100 lety se narodil jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů 20. století

ČR: Výročí Josefa Škvoreckého připomene v sobotu 28. září Český rozhlas 3 Vltava. Od 9 hodin bude vysílat pořad publicisty Milana Duse nazvaný "Co jsme nevěděli o Dannym aneb Josefa Škvoreckého život první", ve kterém budou hovořit literární historik Michal Přibáň a z archivních nahrávek Josef Škvorecký.

Proč stojí za to vracet se i v současnosti k Josefu Škvoreckému, se v následujícím textu zamýšlí autor zmíněného rozhlasového pořadu. 

 

Autor článku: 
Milan Dus

Začínala sedmdesátá léta minulého století. Husákův režim utahoval šrouby, a třebaže profesoři na gymnáziu byli většinou fajn, jisté výhybky ve výuce dělat museli. Co se literatury týče, měl jsem naštěstí kamaráda, který doma tu a tam sáhl do knihovny a zalovil v zadních, na první pohled neviditelných řadách. Půjčil mi třeba Londonovo Doznání, od Mňačka Jak chutná moc nebo Zbabělce od Josefa Škvoreckého. Londona jsem dočetl až o dvacet let později, neboť u kamaráda doma zjistili, že knížka zmizela a bylo zle. Tenhle zdroj vyschl.

V případě Zbabělců jsem měl větší štěstí a dočetl jsem je, spíš dohltal, celé. Dodnes si vybavuju šok, který mi způsobil jazyk, jímž Škvoreckého hrdinové mluví. Byla to moje řeč, ale v knihách jsem se s ní nikdy před tím nesetkal. Nic proti Čapkovi, Vančurovi, Poláčkovi – stále je ctím, Čapkovými články občas listuju před spaním, ale tohle bylo něco úplně jiného. A pak ono nečernobílé vidění událostí na sklonku války. Ve škole, v rádiu, v televizi nám tenkrát tyhle věci líčili poněkud jinak. Ani slovo o tom, že krutí a nelidští nemusí být jen nacisté, že s osvobozením nutně nemusí přicházet svoboda…

Josef Škvorecký psal Zbabělce v letech 1948 a 1949. Kdyby se je v té době pokusil vydat, vystavil by sám sobě cejch nepřítele lidu, ne-li rovnou vstupenku do kriminálu. Zbabělci skončili v autorově šuplíku, stejně jako Konec nylonového věku, Tankový prapor a desítky povídek. Utajený spisovatel – kvalitu jeho textů v té době znalo jen pár spřízněných duší (mezi nimi František Halas, Jindřich Chalupecký, Jiří Kolář, Jan Zábrana) –, se tak mohl stát nakladatelským redaktorem. A coby vystudovaný anglista čeřit vody stalinistické literární žumpy prosazováním, někdy i překlady Hemingwaye, Faulknera, Bradburyho nebo Chandlera. Mimo jiné byl i jedním z těch, kteří stáli u zrodu dodnes ceněného časopisu Světová literatura.

Ale jednou to přijít muselo.

Když Škvorecký koncem padesátých let v Československém spisovateli nabídl k vydání Konec nylonového věku, cenzura knihu zatrhla. Neradostné vyhlídky někdejší zlaté mládeže v éře nastupující vlády dělnické třídy podle cenzorů rozhodně nebyly tím, o čem by se mělo číst. Jenže nadaný autor měl v šuplíku i jiné texty, tak to v nakladatelství zkusili znovu. A cenzura, snad v domnění, že za autorem někdo musí stát, když mu pořád něco chtějí vydávat, polevila v ostražitosti.

Tak vyšli Zbabělci.

Skandál.

Ředitele a šéfredaktora nakladatelství to stálo místa, cenzorka slízla mastnou pokutu a Škvoreckého postavili na pranýř. V rodném Náchodě – knižní přejmenování na Kostelec nebylo nic platné – mu vmetli, že město zhanobil. A proti autorovi vyrukovali stalinističtí kulturtrégři.

„Román je celým svým duchem hluboce cizí naší krásné demokratické a humanistické literatuře. Veliká historická událost národních dějin, kterou naše literatura zobrazila v řadě svých vynikajících děl s nejpravdivějším a nejkrásnějším patosem, mu posloužila jen jako křiklavě pomalovaná kulisa k líčení milostného tažení páskova. Na něm je založena celá kompozice románu. Vyzývavé hromadění výrazových hrubostí spolu s erotickým exhibicionismem příběhu dokazují, že tu neběží o žádnou uměleckou originalitu, ale o lacinou pomlouvačnou senzaci, o cosi jako československý bestseller,“ hřímal v roce 1959 na konferenci Svazu československých spisovatelů rudý sekerník české literatury Ladislav Štoll.

Spisovatel Karel Nový tenkrát v anketě Literárních novin přirovnal Škvoreckého ke kotěti napadenému prašivinou a doporučil urychlenou léčbu zvěrolékařem.

Režim měl na spisovatelskou prašivinu standardní lék – zákaz publikování. Ten trval několik let. Škvorecký ale psal a překládal dál, často společně s přítelem Janem Zábranou, texty však podepisoval pouze Zábrana.

Jak známo, zakázané ovoce chutná nejvíc – ostatně to byl o pár let později právě ten důvod, proč jsme s kamarády „lovili“ v zadních řadách knihoven našich rodičů – takže čtenářský zájem o Škvoreckého to spíš posílilo. Jakmile se s nastupujícími šedesátými léty poměry uvolnily a klatba pominula, stal se jedním z nejpopulárnějších autorů.

Asi ho příliš netěšilo, že vlastně všechno, co v šedesátých letech doma vydal, bylo poměřováno právě Zbabělci. „Je to zajímavé, ale Zbabělci to nejsou,“ četl nebo slýchal poměrně často. Jistá tvůrčí krize se dostavila, se svým novým románem Lvíče se trápil mnohem déle, než by si přál, ale je otázkou, do jaké míry s autorovou duší zacvičily klatba, pranýřování a hledání schůdnějších témat na přelomu padesátých a šedesátých let.

Pořád tu ale ještě byl Škvoreckého šuplík, ve kterém čekal třeba Tankový prapor. A kdyby nic jiného, úvahy o tvůrčí krizi spolehlivě vyvrátila novela Bassaxofon, která autorovi vynesla asi největší ohlas ve světě.

Do mnohem větší krize pak nejen autora, ale celé Československo v roce 1968 uvrhly sovětské tanky. Stejné tanky, na které už v pětačtyřicátém roce s nedůvěrou hleděl Danny Smiřický, hlavní hrdina Zbabělců.

„Bylo mi šestačtyřicet a měl jsem na vybranou. Buď spáchat sebekritiku a začít psát podle stranické linie, což jsem přirozeně nechtěl, nebo jít zase do undergroundu, jako jsem byl už v padesátých letech. To se mi nechtělo, protože jsem na to byl už dost starý. Taky jsem se mohl odmlčet a nepsat, což mi ale není dáno, protože když nepíšu, nejsem na světě šťastný. Tak jsem se rozhodl, že to risknu, půjdeme na Západ a já se pokusím se tam nějak uživit a pokračovat v psaní,“ vzpomínal v devadesátých letech Josef Škvorecký, proč se s manželkou, spisovatelkou a nakladatelkou Zdenou Salivarovou rozhodli odejít z republiky.

Roky přibývaly, rodiče už před námi knížky neschovávali, vlastně už ani nebylo proč. Zajímaly nás nové věci, samizdat, exilová vydání. Jako svátost jsem tenkrát opatroval Příběh inženýra lidských duší, který kamarád přivezl přímo z Toronta od Škvoreckých. Z exilového nakladatelství 68 Publishers, které tam počátkem sedmdesátých let založili.

A zase šok.

Ten jazyk už jsem znal. Danny sice dospěl, stal se profesorem na univerzitě v Kanadě, ale byl to pořád on. Kluk vracející se ve vzpomínkách do Kostelce, kde se i za války hrál jazz a holky byly mladé a krásné. Ale taky zralý muž pohybující se v komunitě emigrantů, což rozhodně nebyla selanka, jakou jsme si vykreslovali doma, když nám nedali devizový příslib potřebný k výletu za železnou oponu. Ani tam si Danny nebral servítky.

„To je charakteristický rys psaní Josefa Škvoreckého: umí být ironický až jízlivý, často bývá skeptický, ale nikdy zlý. Na své hrdiny vždycky nahlíží laskavě,“ říká literární historik Michal Přibáň, jeden z editorů Škvoreckého spisů a autorův přítel, kterému v těchto dnech v nakladatelství Host vychází první část obsáhlé monografie Errol. Josefa Škvoreckého život první 1924 – 1969.

Měl jsem to štěstí, že když Škvorečtí na jaře roku 1990 poprvé přijeli z exilu, mohl jsem je několik dní doprovázet s rozhlasovým mikrofonem z Prahy do Náchoda. Byly to hektické dny. Každý je chtěl pozdravit, podat jim ruku, nechat si podepsat knížky… Večer co večer Josef Škvorecký padal únavou.

„Jsem unavenej, ale krásně unavenej,“ dodával.

Jeho čtenáři na něj nezapomněli.

Doba vyhrabávání knížek ze zadních řad v knihovnách, doba samizdatu a exilových nakladatelství skončila. Ivo Železný vydával jednoho Škvoreckého za druhým a my ho mohli číst a vrátit tam, kam patří.

Čteme ho ještě?

„Josef Škvorecký byl v devadesátých letech vůči nakladatelům velkorysý. Ochotně poskytoval práva k vydávání svých knih, takže své čtenáře poměrně rychle uspokojil. Porovnáme-li to třeba s Milanem Kunderou, který nechával české čtenáře na své knihy dlouho čekat, čímž se učinil vzácnějším, může to být jedno z vysvětlení, proč je dnes o jeho knihy větší zájem. Nicméně ten Škvoreckého přístup je mi jako nedočkavému čtenáři sympatičtější,“ říká Michal Přibáň.

Vracet se ke Škvoreckému rozhodně není na škodu. Už proto, že „hořkej svět“ a černobílé vidění tu budou stále. Stále budou přicházet hlasatelé té jedné jediné, správné pravdy. Jeden z mnoha důvodů, proč nestrkat Škvoreckého knihy někam do zadních řad knihoven.

Umění sebepropagace VI. – Zlínský zvěřinec

ČR: Všechny v kulturním sektoru zajímá, jak se účinněji propagovat, ale někde to umějí lépe… Koncem loňského roku se na Ministerstvu kultury konal seminář věnovaný novým trendům v marketingu a propagaci kulturních zařízení a paměťových institucí. Ukázalo se, že sdílení zkušeností a úspěšných praxí je pro všechny, kteří mají oblast marketingu a propagace na starosti, velmi cenné. Proto jsme v Místní kultuře připravili anketu, která nabízí možnost „podívat se“, jak to dělají jinde. Chceme přinést konkrétní příklady vynalézavé, nápadité, ale hlavně fungující sebepropagace a dobře zvolené komunikační strategie vybraných projektů z oblasti kultury. Jaký je váš příběh? Co pomohlo ke zvýšení návštěvnosti, prodejnosti, sledovanosti? Čím můžete inspirovat ostatní? Zeptali jsme se Jana Tomšů ze spolku Zlínský zvěřinec.

Autor článku: 
ika

Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, NIPOS, který seminář „Marketing, fundraising a management kulturních zařízení v kontextu proměny vnímání a motivace návštěvníka“ pořádal, připravuje pokračování na pondělí 25. listopadu 2024. Jeho lektorkami opět budou doc. Ing. MgA. Lucie Pešl Šilerová, Ph.D., vedoucí Katedry hudební produkce Hudební fakulty JAMU, a doc. PhDr. Ingeborg Radok Žádná, rektorka Akademie múzických umění v Praze.

 

Anketa Místní kultury – Zlínský zvěřinec

Zvěřinec je kreativní dobrovolnický spolek působící na Zlínsku, který má za cíl otevírat region uměleckým projektům zvenčí a zároveň podporovat lokální kulturní podhoubí. Pořádá koncerty, divadelní představení, workshopy, přednášky a zlínskému publiku tak zpřístupňuje současnou kulturní scénu. (Zdroj: zverine.cz)

 

V jakém kraji ČR působíte?

Jako spolek fungujeme výhradně ve Zlínském kraji, ale aktivity jednotlivých členů sahají daleko za něj a často jsou se spolkem propojeny, takže ta hranice je těžko určitelná.

 

Kolik lidí má propagaci vaší organizace, instituce, akce na starosti? Kolik členů má „marketingový tým“? Jak si dělí práci?

Naší strategií je generování několika menších a dvou větších festivalů ročně. Každá událost má specifické marketingové požadavky a ty se snažíme připravovat individuálně pro každý ročník zvlášť. V současné době se o marketing staráme tři a občas přizveme externí grafičku nebo grafika. Práci dělíme na grafiku, copywriting a správu sociálních sítí a webu.

 

V jakém finančním rozmezí se pohybuje výše rozpočtu na marketing na daný rok 1) 50 000–250 000 Kč, 2) 250 000–500 000, 3) 500 000 –1 mil. 4) 1 mil. a více.

Spadáme spíše do kategorie 0–50.000 Kč. (úsměv)

 

Jaké jsou pro vás nejužitečnější nástroje sebepropagace? Bez přímého využití internetu? S přímým využitím internetu?

Velmi se nám osvědčila kontaktní kampaň pomocí různých letáků a osobního přístupu. Největší dosah mají ovšem sociální sítě, a to v případě, kdy v rámci jedné akce propagujeme i akci následující. Pracujeme s určitou periodicitou, a tudíž jsme schopni data událostí určovat minimálně rok dopředu.

 

Co je brandem vaší organizace? Kým chcete být? Čeho chcete dosáhnout? Jaké jsou vaše hodnoty? Kdo by měli být vaši fanoušci? Jak chcete, aby vás vnímali? Kdo je vaše konkurence a jak se můžete odlišit?

Na většinu těchto otázek odpovědi neustále hledáme a jejich nalezení není náš cíl. Brandem Zvěřince může být například flexibilita a schopnost na sebe vázat různé  komunity, s nimiž následně spolupracujeme. Tímto způsobem pracujeme na zlepšení kulturní infrastruktury ve Zlíně, a to bych za jeden z našich abstraktních cílů vlastně označit mohl. Metodou k dosažení by mohla být naše eklektická dramaturgie a hmatatelným důkazem náš sdílený prostor pro umění a řemesla ve 44. budově, který provozujeme společně s Centrem řemesel a univerzitním projektem Robota, z něhož se snažíme vytvořit ve všech směrech udržitelný projekt, nezbytný pro moderní město.

Souvisí s tím i další meta, a to podporovat dialog univerzity Tomáše Bati a jejího studenstva s děním ve Zlíně. Aktivity této kreativní a rychle se rozvíjející instituce zatím působí spíše separovaně a dle mého názoru se Zlín nedá považovat za plnohodnotné univerzitní město. Tuto otázku pravidelně vnášíme do veřejného prostoru a spolupracujeme s jednotlivými departmenty UTB na boření této zbytečné bariéry.

V oblasti, ve které působíme, fenomén konkurence moc nefunguje. Spíše spolupracujeme navzájem a díky tomu fungujeme. S uměleckou platformou Lofofora jsme byli v tak intenzivní součinnosti, že teď moc nevím, kde jeden spolek končí a začíná druhý. Takto kooperujeme i s různými jinými organizacemi, jak už jsem zmínil na začátku.

 

Good Practictices: Představte jeden váš projekt, který byl mimořádně úspěšný svou návštěvností, prodejností, sledovaností. Proč byl úspěšnější než jiné?

Je to blížící se událost, která naši aktivitu na Zlínsku započala. Jedná se o Kutilské symposium Lukovská jizva. Jde o festival kutilství, udržitelnosti a umění. Jeho úspěch tkví pravděpodobně v jeho naprosté unikátnosti a způsobu, jakým je tvořen. Nemůžu říct, že má přesně definovaná pravidla či dramaturgii. Každý rok se mění a hledá a doufám, že to tak zůstane.

Letos tento náš nejprodělečnější a nejdražší festival vypukne 10. 10. a předchází mu čtyřdenní umělecká rezidence. Nepředvídatelná dramaturgie, spojení různých komunit a generací a genius loci v údolí na konci kosmopolitního Lukova je pravděpodobně ten recept. Je to nejněžnější příprava na apokalypsu a v tom spočívá i odpověď na otázku po úspěšnosti.

Ještě je třeba zmínit rozvíjení spolupráce s obcí Lukov. Do našich aktivit jsou postupně začleněni jednotlivci a spolky a budujeme si tak i důvěru lokálního obecenstva. Důležité je, že v lokalitě bydlíme a zapojujeme se do jejího života i v jiných rovinách, než je naše kulturní činnost. Zastupitelstvo obce nás podporuje finančně i materiálně a toho si velmi vážíme a uvědomujeme si nestandardnost našich počinů. Určitě se na povědomí o Lukovu, který je znám především díky historické památce v lesích nad obcí, podílíme spíše pozitivně. Nejen v mediálních výstupech se hrdě hlásíme k tomu, že můžeme tvořit právě zde.

 

Vyplatila se vám investice do kampaně? Testujete si úspěšnost svých komunikačních strategií? Jak testujete, jaké nástroje k tomu využíváte, jaké ukazatele vás zajímají, podle čeho určujete úspěšnost/neúspěšnost? Monitorujete konkurenci, jak? Pokud jste v minulosti ukončili nějaké propagační aktivity, z jakého důvodu?

Snažíme se náš marketing posouvat kupředu, ale narážíme na nedostatek financí a tím i lidských kapacit. Zároveň necítím, že by našim cílem bylo nyní soustředit se na tuto oblast. Síly cílíme především na dramaturgii, produkci a fundraising. Přesto naše sociální sítě částečně spravují profesionálové v oboru. To je taková mantra Zvěřince obecně. Na testování vůbec nemáme čas, běží jeden festival a my pracujeme minimálně na dvou následujících. Za sebe se ohlížíme jen díky feedbacku, který sepisujeme bezprostředně po festivalu a letmo do něj za rok nakoukneme. Propagační aktivity stavíme pro konkrétní událost zvlášť, tudíž se užitá média ne vždy opakují. Nějaké programové zrušení si nevybavuji, spíš na něco prostě zapomeneme.

 

Sbíráte kontakty na své cílové skupiny? Jak a kde?

Tvoříme různé komunitní chaty na různých komunikačních platformách, kontakty máme i z předprodejů vstupenek na konkrétní událost.

 

Jak intenzivně využíváte sociální sítě? Jaký typ obsahu tvoříte? Kterou ze sítí vaše cílová skupina preferuje? Kde jsou fanoušci nejvíce aktivní?

Je to náš základní mediální komunikační kanál a snažíme se o autentický obsah, ať už to v marketingové hantýrce znamená cokoli. Myslím, že nejsilněji u nás funguje Facebook, ale je to i z důvodu, že Instagram jsme docela opomíjeli z důvodu nedostatečných kapacit. To se nyní docela změnilo.

 

Máte uzavřená mediální partnerství? Co z toho pro vás plyne? Jaká plnění nabízíte a co od partnerů očekáváte?

Žádné oficiální partnerství jsme neuzavřeli, máme spíše okruh spřátelených médií, se kterými spolupracujeme. Dělají to z důvodu, že jsou jim naše aktivity sympatické a logo v rámci virtuální propagace a plakátů postačí.

 

Připravujete pro své příznivce nějaké speciální akce nad rámec běžné činnosti, díky kterým si upevňujete vzájemné vztahy – například soutěže, setkání s herci, akce pro děti? Je o tyto aktivity ze strany vašich cílových skupin zájem? A ten roste, klesá, drží se na stejných číslech? Máte nějaké domácí, případně zahraniční vzory?

Snažíme se v rámci fundraisingu v soukromém sektoru nabídnout speciální akce pro mecenáše, ale s touto strategií teprve začínáme a na výsledky si musíme ještě chvíli počkat. Mám radost, že se nám také daří rozvíjet dobrovolnictví u našich projektů. Několik lidí se k nám přidalo právě touto cestou a už se stali plnohodnotnými členy spolku a podílí se na většině akcí.

Čerpáme inspiraci z různých zdrojů, pro náš spolek jsou to určitě velmi blízká Lofofora či Luhovaný vincent. Ze vzdálenějších olomoucká Hlubina nebo pražská Alta. Ze zahraničních mne velmi oslovila bratislavská Nová Cvernovka nebo UfaFabrik v Berlíně.

 

Myslíte si, že se vám povedlo něco, co by mohlo být inspirací i pro další píáristy? Nemusí to být celá komunikační strategie, někdy stačí drobnost, nápad, vychytávka…, které vedly ke zvýšení prodeje, sledovanosti, návštěvnosti…

Již zmíněná kontaktní kampaň, kdy mám neustále u sebe nějaké letáčky, pozvánky nebo samolepky. A pokud má událost v sobě nějakou pravidelnost, termín jejího pokračování oznámený v rauši po ukončení jiné, silně rezonuje.

 

https://zverine.cz/

Veselé chvíle svým Triomphez v Trojském zámku zachycují barokní esenci

PRAHA: Už druhým rokem uvádí sbor Veselé chvíle složený ze studentek a studentů DAMU a absolventů školy v okázalých působivých prostorách Císařského sálu Zámku Troja hudebně-divadelní představení s názvem Triomphez. Na jeden z těchto inscenovaných koncertů jsem přicházela vstupem od dolní brány okrasné barokní zahrady, na jejímž konci se nachází vlastní vznešený palác s dvouramenným schodištěm a vstupem do impozantního sálu velkoformátových barokních maleb. Chvíli trvá, než po usednutí všechny intenzivní vizuální vjemy zpracujete, a vlastní zážitek v podobě interpretované barokní hudby vás teprve čeká... Na práci s barokní operou, vlastní sborové zpívání, a to i v dalších projektech mladých tvůrců, jsme se ptali za inscenační tým režisérky Anny Datiashvili a sbormistryně Veroniky Holcové.

od 22.09.2024 do 14.10.2024
Autor článku: 
Irena Koušková

Předně vám chci pogratulovat k působivému představení, které znamenitě propojuje složku hudební s divadelní i výtvarnou. Na začátku jsem si podle minimalistických paruk a jedné obrovské, která vypadala jako chobotnice, a igelitů na jako by nedodělaných kostýmech myslela, že půjdete cestou jakési veselé parodie barokní estetiky, ale opak byl pravdou… Vážné i znevažující v jednom. Jak byste Triomphez charakterizovali? Jakou myšlenku divákům předáváte? Proč Triomphez – Já jsem a žádný jiný není!? Chtěli byste žít v době baroka?

Triomphez je večerem zachycujícím barokní esenci. V našem inscenovaném koncertu se zabýváme tématy jako moc, sebestřednost, touha vyniknout a zbožšťování člověka. „Já jsem a žádný jiný není!“ odkazuje na potřebu jednotlivce vyniknout a urvat si veškerou pozornost pro sebe. Věta vychází z biblického textu Starého zákona. Všechny zmínky o Hospodinu jsme vyškrtli a text vztáhli k člověku samotnému.

V době baroka bychom žili kvůli hudbě a umění, ale z pohledu dnešní doby, jinak ne.

 

Zdá se, že doba barokní dnes inspiruje nejen vás. Zmíním např. komediální Geisslers Hofcomoedianten nebo na letošním festivalu queer divadelního umění WILD! Beautiful Confusion Collective. Proč jste se rozhodli po předchozích dvou zcela jiných projektech sáhnout právě po baroku? Čím vás barokní opera nebo barokní estetika obecně okouzlila, v čem vám přijde aktuální?

Hlavním důvodem výběru byla barokní hudba, která nás již delší dobu lákala. Naše skupina se nezabývá pouze jedním druhem hudby, s každým projektem se věnujeme něčemu jinému. Vždy se však jedná o zkoumání vztahů, které člověka obklopují a které navazuje. V prvním projektu nás zajímaly lidové rituály, v druhém spiritualita a vztah k Bohu, v Triomphez zase vztah člověka a moci.

Barokní estetika nás okouzlila svými kontrasty, barokní operní gestikou a opulencí. Paralelu k dnešní době nacházíme mimo jiné ve vizuální stránce, kdy se používalo výrazné líčení a extravagantní oděv bez ohledu na gender.

 

Sbor tehdy v roce 2019 ještě bezejmenný, dnes Veselé chvíle, z.s., vznikl na Divadelní fakultě AMU v Praze s cílem posouvat hranice sborového zpěvu. Jak tomu rozumět? Můžete sami sebe představit, vaše umělecké vedení? Kolik máte aktuálně členů? Rozeznala jsem tváře známé z Malé inventury, My kluci, co spolu chodíme…

Sbor se skládá primárně z členů, kteří mají herecké vzdělání, ale sami prošli klasickým sborovým zpěvem. Automaticky tedy vyplynulo, že jeho umělecké směřování se bude snažit hledat hranice mezi divadlem a sborovým zpěvem. Umělecké vedení se skládá z absolventky Katedry alternativního a loutkového divadla Anny Datiashvili a absolventky Hudební výchovy a sbormistrovství Veroniky Holcové. Aktuálně máme 30 členů zapojujících se průběžně v inscenačním procesu. Jsou mezi námi herci a herečky, kteří působí v jiných již profesionálních skupinách či organizacích. Sbor není jenom umělecká skupina, ale komunita kladoucí důraz na pospolitost a dobré vztahy.

 

Jak inscenace vznikala? Bylo to přímo pro Trojský zámek? Co bylo na její přípravě nejtěžší? Co vás na ní nejvíce baví?

Souběžně s hudební dramaturgií vznikala i ta divadelní. Začali jsme nastudováním jednotlivých skladeb, učili jsme se baroknímu pohybu a reáliím. Společně jsme tvořili scénář. A poté jsme vše umístili do prostoru. Inscenace byla vytvořena na míru Císařského sálu Trojského zámku, který nás oslovil svou výmalbou a přirozenou scénografií.

Nejtěžší bylo najít autenticitu a svou vlastní přirozenost v tak stylizovaném umění, jako je barokní opera či estetika. Zároveň nás právě toto nejvíce bavilo objevovat.

 

Jste především sbor a základem představení jsou skvěle přednesené sborové party ze závěrů barokních oper mistrů (Carissimi, Caccini, Händel, Purcell). Nejednoho diváka ale překvapí, že ho nikdo neřídí, chybí viditelný sbormistr, na rozdíl od kapelníka barokního orchestru…

Tím, že je sbor tvořen herci a herečkami, jsou zvyklí na jevišti fungovat samostatně a nacítit se na prostor a lidi kolem. Proto je pro ně jednodušší a přirozenější fungovat bez dirigenta/sbormistra.

 

Když odmyslíme dobu covidovou, uvedli jste každý rok nový projekt v roce 2021 měla premiéru vaše první inscenace Veselé chvíle v životě lidu (českého). Odsud i váš současný název. O rok později meditativní inscenovaný koncert s názvem Beracha (modlitba za dobrý odpočinek), ve kterém tematizujete židovský den odpočinku šabat. Letos jste zpomalili. Znamená to, že chystáte opět něco nového? Jakou dobu, její hodnoty, tradice, estetiku, hudební kulturu si osvojíte tentokrát?

Na příští rok samozřejmě chystáme nový projekt, který je zatím ve fázi vývoje. Už nyní ale víme, že se hodláme tentokrát zabývat spojením sborového zpěvu a elektronické hudby. Budeme pracovat se zcela autorskou hudbou. Naším novým tématem je vztah člověka a přírody. Diváci se mohou těšit na premiéru na jaře 2025.

 

Sympatické především pro čtenáře Místní kultury je, že s Triomphez také cestujete po regionech. Představili jste se např. v kostele sv. Mikuláše v Žíželevsi v rámci festivalu Theatrum Kuks. Náš článek vychází 11. 9. Je možné projekt ještě v této sezoně do konce roku vidět?

Ano, čekají nás čtyři podzimní reprízy Triomphez – 22. a 23. září a 13. a 14. října v Zámku Troja, kam všechny moc zveme. Těšíme se na viděnou!

 

https://www.veselechvile.cz/

 

 

Podcast Místní kultury / s Ladislavem Langrem

PODĚBRADY-ČR: FEMAD neboli Festival mladého amatérského divadla v Poděbradech dává druhou šanci souborům, které se neprobojovaly do hlavních programů vrcholných domácích  přehlídek, ale přesto mají své kvality a stojí za to je vidět. Letos je součástí tohoto zářijového svátku ochotnického divadla řada představení, několik seminářů, ale třeba i Bienále ochotnického plakátu spolu s výstavou. Ředitel festivalu Ladislav Langr připomíná v podcastu Místní kultury více než padesátiletou historii FEMADu, tradici  "salonu odmítnutých" i jeho specifika: "Například tady nemáme porotu. Každý soubor vyšle svého delegáta, který musí být na všech představeních. Na závěr potom delegáti před diváky hlasují, co bylo nejlepší. Takže tady už nemůžeme říkat 'Ta porota nám to nandala', tady si to nandají sami ochotníci." Součástí festivalu je i seminář s lektorem, kde se tříbí a formulují názory na představení. "Snažíme se, aby odtud nikdo neodcházel s pocitem, že byl uražen, že byl zmařen jeho záměr, že byl nepochopen," doplňuje Ladislav Langr. V podcastu zmíníme i jeho velkou práci o regionálních osobnostech a četné kulturní a sportovní akce, které neúnavně organizuje. A v čem se komunální politika, ve které už mnoho let působí, podobá divadlu? Poslechněte si náš nový podcast.

Autor článku: 
Hana Soukupová

 

Poslouchejte nás také na:
Google Podcasts Logo Anchor.fm Logo Spotify Logo Apple Podcasts Logo Amazon Music Logo RSS Logo

Listen on Google Podcasts

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře