neděle
1. srpna 2021
svátek slaví Oskar

Články a komentáře

Články a komentáře

Stopy v písku / Emerich RATH – náčelník Šedivý vlk

BROUMOV-ČR: Emerich Rath (5. 11. 1883 Praha – 21. 12. 1962 Broumov), německo-český olympionik, všestranný sportovec, tramp, člověk pevných morálních zásad a ideálů. Jeho jméno mělo být zapomenuto. Nevešlo se totiž do žádné škatulky. „Člověk s neuvěřitelně silnými ideály a mravností, člověk tak svobodomyslný, že vadil každé totalitní moci – nejprve nacistům a později komunistům“ (Radovan Lipus). Jeho osud před časem zaujal nejen divadelní režiséry, ale také filmaře Tomáše Hodana. Nevšední hrdinství Emericha Ratha ztvárnil ve fimu Poslední závod, který vstoupí do českých knih v únoru 2022. Poslední závod je filmem o přátelství a odvaze lyžařů Hanče, Vrbaty a Ratha.

Autor článku: 
Lenka Jaklová (s použitím článku Petra Hnyka)

Teprve po třiceti letech, až po roce 1989, začali Rathovu osobnost systematicky objevovat členové broumovského spolku Stěnava. Dnes jej připomíná SKI-MUZEUM v Hronově, od roku 2001 lyžařský Přejezd Javořích hor či přespolní běh v Broumově. Na domě, kde žil, je umístěna pamětní deska s nápisem „Olympionik, všestranný sportovec, Evropan“. V roce 2004 mu Klub fair play při Českém olympijském výboru udělil Cenu fair play in memoriam. Však si ji také zasloužil. Nejen pro své pozoruhodné sportovní úspěchy motivované krédem „Sport je práce v hávu radostném“, ale především za nasazení vlastního života při poskytnutí úkrytu židovskému příteli před holocaustem a také ve snaze o záchranu nejslavnějšího českého lyžaře té doby – Bohumila Hanče. Byl to právě on, kdo o Velikonocích roku 1913 nalezl ve sněhové vánici osudného krkonošského závodu vysíleného sportovce, ale sám už mu nedokázal pomoci.

Na tuto neprávem opomíjenou postavu upozornili tvůrci úspěšných broumovských divadelních inscenací: HRA-NIC-e (2015) a Cesta Emericha Ratha (2018).

Rathův sportovní rejstřík je dodnes imponující: atletika, plavání, pozemní a lední hokej, kanoistika, rychlobruslení, fotbal, box… Za Rakousko-Uhersko běžel na olympijských hrách v letech 1908 a 1912 maraton. Zatímco mnozí němečtí závodníci české závody bojkotovali, on se jich pravidelně účastnil. Mluvil i psal stejně dobře česky jako německy a mezi českými závodníky měl několik nejlepších přátel. Za Československo vyhrával mistrovství kajakářů. Po roce 1945 jako antifašista nebyl odsunut. 

Romantik, od mládí hltající dobrodružné romány, se v první polovině 20. století stal průkopníkem trampingu a vegetariánství. Jeho srub na Sázavě, Rathův Ranč, proslul abstinencí, sportováním, indiánskými atributy a otužilstvím. Své záliby uplatnil i v profesi. V Praze si zřídil obchod se sportovním vybavením, který byl však po únoru 1948 znárodněn a zlikvidován. Ratha, coby obchodníka, ale i propagátora skautingu a amerického způsobu života, internovali do převýchovného tábora pro „buržoazní živly“ ve Sv. Janu pod Skalou.

Po propuštění byl nucen živit se jako metař a stavební dělník; přesto nerezignoval.  V roce 1960 si předsevzal, že na olympiádu do Říma pojede na kole a po návratu o své cestě uspořádá přednášky. Ačkoli obdržel oficiální pozvání, výjezdní dokumenty od československých úřadů nedostal.

Město Broumov se mu stalo osudem. Tady jako kluk vyrůstal, tady začal svou vášnivou sportovní kariéru (nejprve jako průkopník lyžování) a tady se také kruh jeho života uzavřel. Svůj „poslední maraton“ doběhl v broumovské nemocnici, kde ve svých 79 letech zemřel na infarkt.  

Zdroj: Článek Petra Hnyka, Teplice nad Metují.

 

Řekli o Emerichu Rathovi:

Radovan Lipus, režisér inscenace HRANIC-e (premiéra: 26. srpna 2015 v sále Dřevník, v zahradě broumovského kláštera)

Historie Broumovska, byť jakkoli pojatá hravě, je přece jen plná křivd a animozit. Určitě nebylo snadné vyvážit na lékárenských vahách všechno to hořké a drsné i jinými ingrediencemi…

Bylo to opravdu těžké, protože jsme nechtěli něco zásadního pominout, a zároveň jsme nechtěli zabřednout do obvyklých stereotypů, takže bylo jasné, že se nevyhneme otázce vyhnání Němců. Ale já jsem Renatě (pozn. redakce: básnířka Renata Putzlacher, scénáristka hry HRA-NIC-e) říkal: „Dobře, když vyhnaní Němci, tak nejdřív musí být vyhnaní Češi, to je jednoduché, to je A – B – C, tak to jde za sebou. Nemůžeme vypíchnout výhradně jednu jednotlivost, jednu křivdu a bolest. A současně tomu musíme dát i nějaké světlo, postavy, které představení prozáří a odlehčí.“ Volba padla na Aloise Jiráska, o kterém je celkem známo, že v Broumově studoval, míň už se ví o Arnoštu z Pardubic, a paradoxně nejzapomenutější a neprávem opomíjený je Emerich Rath, postava přímo bytostně spjatá s tamní krajinou, člověk s obdivuhodně silnými ideály a mravností, který se mimo jiné s nasazením vlastního života snažil zachránit Hanče a Vrbatu a který představuje neobyčejně zvláštní propojení toho česko-německého. – Neuvěřitelná postava téměř na hranici charakteristiky všestrannosti Járy Cimrmana. Člověk tak svobodomyslný, že vadil každé totalitní moci nejprve nacistům a později komunistům. Emerich Rath se v naší hře objevuje jako partner oživené ženské figury, mýtické a personifikované Hranice."

 

Anotace k představení Cesta Emericha Ratha (premiéra: 22. července 2018 v sále Dřevník, v zahradě broumovského kláštera)

Původní divadelní představení o broumovském hrdinovi...

Kde zemřel poslední český indián? Fiktivní příběh mapuje (nejen) poslední dny života všestranného sportovce Emericha Ratha, jeho poslední závod s časem a velmi starostlivými sestřičkami. Když hrdinové zestárnou a vypráví o svých činech, přecházíme to často mávnutím ruky, jako by šlo o pouhé výplody stařecké fantazie. Ale i ve starých lidech kdysi hořel oheň – a některé z nich vypálil zevnitř do tvrdosti keramické sošky. Zemřel opravdu Emerich Rath v poklidu domova důchodců? Nebo zemřel jinde? Jinak? Zemřel vůbec...

 

Poslední závod, film o tragické smrti Hanče a Vrbaty, připomene hrdinu Emericha Ratha (plánovaná premiéra: ČR, 24. února 2022)

Tomáš Hodan, režisér a scénárista:

Původně mě to zajímalo ze sportovního hlediska, pak když jsem se ponořoval do historických materiálů, objevil jsem postavu Emericha Ratha, což je Němec. Po válce se nehodil do toho příběhu, takže z něho byl vymazán.

Byl to Emerich Rath, kdo našel polomrtvého Hanče a snažil se ho zachránit. Necelý kilometr ho táhl na zádech na krkonošskou Labskou boudu. Pravdivý příběh německého hrdiny se neobjevil ani ve filmu Synové hor, který v roce 1956 natočil režisér Čeněk Duba.

Marek Adamczyk, filmový představitel Emericha Ratha

„Emerich Rath si zaslouží, aby ten příběh znovu zazněl a aby se v příběhu vyjevila jeho linka, protože tam sehrál obrovskou roli a je to hrozně zajímavá postava.“

Cestou na Seznam – výroba ozdob ze skleněných perlí jako kulturní dědictví

ČR: Fakt, že jsou do seznamů UNESCO zapisovány architektonické památky, je všeobecně známý. Již méně se ví, že sem patří také tradice, které skupina obyvatel pokládá za své kulturní dědictví a předává je dalším generacím. Podmínkou pro zápis do mezinárodního reprezentativního seznamu UNESCO je předchozí uvedení na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který nyní čítá 28 položek. V roce 2015 unikátní listinu rozšířila Lidová tradice výroby vánočních ozdob ze skleněných perliček, která se před pár měsíci (17. prosince 2020) probojovala, už ale pod přesnějším názvem Ruční výroba ozdob z foukaných skleněných perlí pro vánoční stromek, i mezi památky UNESCO jako mistrovské dílo ústního a nemateriálního dědictví lidstva.

Autor článku: 
Irena Koušková

Nominace vznikla v gesci Muzea Českého ráje v Turnově za spolupráce České komise pro UNESCO, Národního ústavu lidové kultury, ministerstva kultury a Libereckého kraje. Naší průvodkyní nelehkou, ale vítěznou cestou na Seznam proto bude tehdejší ředitelka Muzea Českého ráje v Turnově, regionálního odborného pracoviště pro péči o tradiční lidovou kulturu v Libereckém kraji, PhDr. Vladimíra JAKOUBĚOVÁ.

Pod tzv. nemateriální kulturu řadíme vedle folkloru zvyky, obřady, oblast tzv. lidové religiozity, kam spadají vědomosti a představy o člověku, přírodě a vesmíru, o nadpřirozených silách, magie, věštby, pranostiky; léčení a hygienu. V širším pojetí potom problematiku rozličných společenství, rodinných a příbuzenských vztahů, sociálních vazeb v určité komunitě nebo skupině.

 

Jak cesta perlařského řemesla na „Seznam“ vlastně začala? Jak jste jako muzeum otevřeli téma perlí a jejich výroby coby kulturního dědictví hodného nominace? Co bylo impulsem, že se právě v roce 2015 této starodávné rukodělné tradici opět dostalo pozornosti? 

Tradiční rukodělná a řemeslná výroba a její dokumentace v regionu je jednou z oblastí, kterou se Muzeum Českého ráje dlouhodobě zabývá.  Od vzniku regionálního pracoviště pro tradiční lidovou kulturu v roce 2004 jsme se zaměřili především na dokumentaci technologií, které jsou pro náš kraj specifické a jedinečné. K nim jednoznačně patří sklářství. Tradice toho oboru v Krkonoších a Jizerských horách sahá do v 16. století, kdy na území hor přišly sklářské rody ze Saska, které hledaly vhodné regiony pro sklářskou výrobu. Od té doby bylo sklářství typickou formou obživy místních lidí. V rámci tohoto široce zaměřeného oboru v našem regionu se v průběhu staletí vyvinuly technologické postupy, které jsou velmi specifické. A právě k nim se řadí rukodělná výroba vánočních ozdob z foukaných skleněných perliček, která má nepřetržitou tradici v obci Poniklá od počátku 20. století, a to při zachování původních starších řemeslných postupů. To bylo hlavním důvodem, proč jsme jmenovanou technologii, která vznikla ve vesnicích v Podkrkonoší, navrhli na zápis na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury Libereckého kraje a současně na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky. Po konzultaci s Ministerstvem kultury a Českou komisí pro UNESCO jsme došli k závěru, že produkce ponikelských perlařů je natolik unikátní, že se pokusíme i o zápis na Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO. 

 

Vaše cesta na „Seznam“ opravdu nebyla přímočará. Úspěšná byla až druhá nominace. Pomohl vám fakt, že v září 2020 byla Česká republika zvolena na čtyřleté mandátní období za člena mezivládního Výboru pro zachování nemateriálního kulturního dědictví? Vycházeli jste z původní dokumentace pro národní seznam? Co a jak bylo třeba přepracovat v podkladech první nominace z roku 2017? Jak moc vám v tom byla nápomocna Česká komise pro UNESCO?

Nominace byla jenom jedna. V roce 2017 jsme ji předložili, v hodnotícím cyklu 2017/2018 však schválena nebyla. Za nedostatečné hodnotitelé považovali vysvětlení vztahů mezi „manufakturou“ (společností Rautis) a ostatními nositeli tradice. Projevili obavu z monopolu „manufaktury“ na danou řemeslnou techniku a upozornili na přílišný komerční aspekt nominovaného prvku. Zástupci české strany sice dostali možnost na jednání výboru se k uvedeným nedostatkům vyjádřit, a zdůvodnění naplnění všech sporných kritérií obhájit. Po konzultaci členů České komise pro UNESCO a ředitele NÚLK ve Strážnici se však jevilo prozíravější přepracovat část nominace a revidovanou verzi předložit v řádném termínu do 31. 3. 2019 a vyčkat na projednání Výboru v roce 2020. Evaluační orgán tento návrh akceptoval a navrhl předložený dokument přepracovat a doplnit.

Ve spolupráci s MKČR, NÚLK ve Strážnici a Českou komisí UNESCO jsme textovou část upravili a doplnili o doprovodnou dokumentaci. Ta měla názorně poukázat na širší zapojení podomáckých foukačů perlí, navlékačů, vzorkařů a dalších domácích řemeslníků do výroby a distribuce ozdob. Společně s manufakturou  Rautis jsme připravili katalog s prezentací osobních vyjádření širšího počtu praktikujících řemeslníků (nositelů tradice). Řemeslníci v něm popsali vztah k nominovanému statku, někteří z oslovených vyjádřili i svůj osobní zájem na zachování řemesla spolu s návrhy na ochranná opatření, která zajistí životaschopnost této tradice (např. předávání know-how na úrovni jejich vlastních rodin nebo případným zájemcům o perlařské řemeslo). Upravená a doplněná nominace byla předložena Sekretariátu UNESCO v březnu 2019.

Naše spolupráce s Českou komisí UNESCO i s celým týmem lidí, který se podílel přepracování sporných bodů a na doplnění nominace, byla skvělá, což potvrdilo i jednání Mezivládního výboru pro zachování nehmotného kulturního dědictví, který na svém zasedání v prosinci 2020 České republice poblahopřál k příkladnému způsobu vypořádání všech připomínek a nominaci v revidovaném znění doporučil k zápisu. Nemyslím, že by to ovlivnila skutečnost, že se Česká republika stala na čtyřleté mandátní období členem mezivládního Výboru pro zachování nemateriálního kulturního dědictví. Podle mého názoru se podařilo všechny nejasnosti správně pojmenovat.  

 

Co bylo na přípravě podkladů nejtěžší nebo nejsložitější?

Při přípravě nominace se nejvíce diskutovalo o tom, jak výstižně popsat systém organizace a dělby práce podomáckých dělníků s firmou Rautis, která foukačům, řezačům a navlékačům stejně jako její předchůdci v minulosti obstarává a zajištuje surovinu a materiál pro výrobu vánočních ozdob. Výroba zdánlivě jednoduché ozdoby je poměrně složitá, není to dílo jednotlivce. Rodící se vánoční ozdoba postupně prochází rukama mnoha podomáckých dělníků, z nichž každý má v rámci pracovního postupu jiný úkol. Popsat tento systém tak, aby byl srozumitelný všem hodnotitelům v limitovaném počtu znaků byl trochu oříšek. 

 

V roce 2017 byly za Českou republiku podány dvě nominační žádosti, kromě vánočních perličkových ozdob z Poniklé také technologie výroby modrotisku, která byla ovšem předložena jako nadnárodní, a uspěla. Neuvažovali jste o tom jít podobnou cestou?

O tom jsme vůbec neuvažovali, protože vánoční perličkové ozdoby jsou světovým unikátem, který skutečně vznikl v Jizerských horách a Krkonoších. Z kulturně-geografického hlediska je to ojedinělý fenomén, neboť nikde jinde na světě stejnou ani podobnou technologii rukodělné výroby tradičních vánočních ozdob nenajdeme. Partnera pro nadnárodní nominaci bychom nenašli.

 

Jsou světovým unikátem samotné perličky, nebo jejich výroba? Co je na ní jedinečné?

Unikátní je vlastní vánoční ozdoba. Předtím, než perlaře napadlo vyrobit z tohoto polotovaru vánoční ozdobu, se duté tenkostěnné skleněné perličky foukaly nad kahanem pro bižuterní produkci. Zručný perlař (tzv. foukač) tak mohl „z ruky“ nafoukat 200 až 300 tuctů perel za den. Později se k foukání perel využívaly dřevěné nebo kovové formičky a foukací strojky s formou, které umožnily vyfouknout naráz až 36 perliček. To výrobcům umožnilo výrazně výrobu rozšířit.  V souvislosti s tradičním obyčejem zdobení vánočního stromku, který se v horách na severu Čech rozšířil na přelomu 19. a 20. století, přišli perlaři s nápadem navlékat jednotlivé perličky na drátky, formovat z nich různé tvary, a použít je ke zdobení vánočních stromků. Obliba těchto ozdob velmi rychle rostla a centrem jejich výroby se stala malá obec Poniklá. Výrobou vánočních ozdob se tu zabývaly celé rodiny, ve kterých se rodily nové tvary i nové způsoby zdobení. Vlastní technologický postup se však příliš neměnil a je dodnes stejný. Začíná foukáním tzv. klaučat (řada dutých perel) ze skleněných trubic, následuje stříbření, barvení, malování a řezání perlí. Z takto připravených perel se ozdoby montují. Perlaři k práci používají stále stejné foukací strojky a formy. Hořáky sice už nejsou na petrolej či benzín, ale na plyn, a místo měchu se používají dmychadla, avšak foukání perliček je stejně jako v minulosti závislé více na zručnosti a zkušenostech foukače, než na dokonalé technologii. Podobně jako na počátku minulého století většinu pracovních procesů zajišťují podomáčtí dělníci.  

 

Řemeslo foukání skleněných perlí a výroby perličkových vánočních ozdob má v Poniklé na Semilsku tradici už od roku 1902. Firma Rautis sídlící přímo v domě původního majitele manufaktury navazuje na faktorskou firmu založenou Stanislavem Hornou. Co to je faktorská manufaktura, jak se tu pracuje? Jak je možné, že se faktorský způsob práce udržel až do dnešních dní?

Organizace výroby perličkových ozdob probíhá tzv. faktorským způsobem, kdy faktor (zprostředkovatel) zásobuje domácí výrobce potřebným materiálem, rozděluje práci mezi jednotlivé pracovníky a po dokončení díla odebírá od podomáckých dělníků hotové ozdoby, které dále expeduje do obchodní sítě. Tak probíhala organizace výroby v minulosti a probíhá tak i dnes. První faktorie specializované na produkci dutých perliček a později i vánočních ozdob vznikaly v Poniklé na přelomu 19. a 20. století. Vedle Stanislava Horny tu byli další faktoři, které výroba perličkových vánočních ozdob živila - Michal Plůch, Jan Hajn, Josef Šír, František Černý, Jan Nechanický nebo Josef Kopal. Největší rozkvět této produkce v Poniklé a okolí zažily ve 20. letech 20. století. Světová hospodářská krize a konkurence levnějšího zboží z dovozu však tento vývoj zastavila. Z jednoho tisíce perlařů tu zbyly na počátku 30. let dvě stovky, z osmi set domácích dělníků pracujících v Poniklé a Vítkovicích jich zůstalo padesát. Po roce 1948 se situace ještě zhoršila. Faktorie v Poniklé byla znárodněna a jako okrajový obor začleněna do provozů podniků Skleněná bižuterie a Železnobrodského sklo. Teprve po roce 1989 se podařilo provozovnu v Poniklé, sídlící v původních Hornových budovách, privatizovat, výrobu vánočních ozdob z perliček oživit, obnovit síť podomáckých dělníků a vánoční ozdoby z perliček vrátit do obchodů nejen u nás, ale i v zahraničí. Manufaktuře Rautis se navíc povedlo zachovat technologii výroby perličkových vánočních ozdob podle tradičních postupů a navázat tak na dlouhodobou tradici, kterou perličkové ozdoby v Poniklé a okolí mají.

 

Jedna z podmínek zápisu na seznam UNESCO zní, že se tradice nesmí zakonzervovat, ale dále rozvíjet, sleduje se, jestli existence nemateriálního statku není v ohrožení kvůli nedostatku pokračovatelů, zda není využíván pro komerční účely nebo infiltrován cizorodými prvky. Platí pro rodinnou firmu Rautis manželů Kulhavých, která vánoční ozdoby vyrábí a prodává, nějaká omezení v souvislosti s podmínkou využívání pro komerční účely?

To si nemyslím. Pravdou je, že na jedné straně je tu tradiční způsob výroby – na druhé straně se i manufaktura Rautis musí přizpůsobit poptávce na trhu. Každý rok tak v kolekci Rautisu najdeme něco nového. A bylo tomu tak vždycky. I v minulosti přibývaly nové kolekce a nové vzory. Jejich návrháři nebo lépe řečeno vzorkaři nebo ti, kteří výzdoby doma montují, tak reagují na různé módní vlny. Důležité je, že technologický postup rukodělné práce zůstává neměnný, a že vzorkaři při tvorbě nových typů ozdob plně respektují původní tradici. Stále pracují se starými matricemi forem, které je limitují při výrobě polotovarů. Ozdoby jsou jen trochu jinak „smontované“. Nicméně z osobní zkušenosti vím, protože i v našem muzejním obchodě perličkové ozdoby prodáváme, že nejoblíbenější jsou ty klasické, vyráběné podle původních starých vzorů – hvězdičky, kočárky, letadýlka, řetězy a mnohé další. A co se týče ohrožení statku – síť podomáckých dělníků v Poniklé je dnes tak početná, že v případě, že by manufaktura Rautis měla nějaký závažný problém, a musela svoji činnost omezit, nebo dokonce ukončit, což vůbec nepředpokládám, určitě by se mezi nositeli statku, tj. mezi podomáckými dělníky, našel jedinec, který by na její práci navázal.  

 

Jaká je spolupráce vašeho muzea s firmou Rautis, která pořádá prohlídky výroby a funguje tak do jisté míry také jako muzeum? Podílíte se aktuálně na nějakém projektu?

My jsme se ke spolupráci zavázali již v době, kdy se nominace připravovala. Snažíme se každý rok připravit jednu větší výstavu nejen v našem muzeu, ale i v jiných paměťových institucích. Těch výstav již proběhlo pět, a kdyby byla v loňském roce normální situace, tak by přibyla další. Z důvodu probíhající pandemie jsme ji přesunuli na závěr letošního roku. Rautis nám pro tyto účely poskytl velkou kolekci perličkových ozdob i doprovodný materiál – formy, dokumentaci, vzorníky, ad.

Celoročně pořádáme v našem muzeu kreativní dílny z polotovarů, které nám Rautis poskytuje, a učíme návštěvníky všech věkových kategorií ozdoby z perliček montovat. V současné době ve spolupráci s Libereckým krajem sestavujeme pracovní skupinu, která by měla manufaktuře pomoci v popularizaci a širší prezentaci tohoto kulturního statku. Společně jsme zapojeni do projektu Libereckého kraje Křišťálové údolí.  

 

Od zápisu uběhlo zatím jen pár covidových měsíců, ale přesto je již dnes z vašeho pohledu patrné, že uvedení na prestižním seznamu pomáhá rozvoji tradice a vede k rozkvětu lokality? Firma Rautis má jistě velký vliv na místní kulturní dění, turistický ruch a kvalitu života v Poniklé.

Na takové hodnocení je opravdu ještě moc brzo. Po zápisu v prosinci roku 2020 vzrostl zájem různých kulturních institucí o perlařské řemeslo, zejména o výstavy a kreativní dílny. Nicméně v Poniklé vzhledem k dlouhému uzavření dílen a prodejny pro veřejnost se nemohlo nic konat. Uvidí se po letošní sezóně. Každopádně ten zájem ze strany veřejnosti se očekává a jak my, tak i ponikelští proto uděláme co nejvíc.

 

Jaká záchranná opatření na eliminaci rizik zániku statku byla zatím přijata?

Už jsem zmiňovala zapojení do projektu Křišťálové údolí, ale faktorie je i členem skupiny Originální produkt – Krkonoše. Podle vzoru MKČR i Liberecký kraj pro nositele a statky, které jsou zapsané v krajském seznamu nemateriálního kulturního dědictví, vytvořil dotační program. Liberecký kraj také spolu s naším muzeum prezentuje perličkové vánoční ozdoby na svých stránkách i na portále www.krajnaseveru.cz/pomahame. S grantovou podporou MKČR vydala Barbora Kulhavá, spolumajitelka manufaktury, o perlařině poutavou a působivou knihu Perličkové ozdoby z Poniklé i s jednoduchými návody, jak si ozdobu z polotovarů zhotovit. Novinkou letošního roku je navíc iniciativa Libereckého kraje na vytvoření dvou pracovních skupin, které by společně s manufakturou řešily jednak její investiční záměry a záměry obce Poniklá, jednak prezentaci a propagaci tohoto jedinečného řemesla.  

 

S vlastním zápisem na seznam UNESCO i národní seznam je spojena nejen zasloužená prestiž, ale i možnost prostřednictvím nejrůznějších dotačních programů čerpat finanční prostředky na propagaci či podporu vzdělávání další generace. Jak je v těchto žádostech úspěšný Rautis?  

Co se týče dotačních programů ve spojení s UNESCO a národním seznamem, manufaktura pravidelně žádá o finanční prostředky z dotačního programu MKČR, a z něj pravidelně každý rok čerpá (např. na vydání knihy, pracovní listy pro exkurze, rozvoj technologie zlacení perlí, modernizace barvírny). Dále bývá úspěšná v dotačních titulech Libereckého kraje, program turistický ruch a regionální výrobky. Tyto tituly ale nejsou určeny primárně pro nemateriální kulturní dědictví, zapsané na Národní seznam a seznam UNESCO. Dotace, které manufaktura získá, pomáhají hlavně ve vytváření nových možností, jak dostávat povědomí o perlařině mezi veřejnost.

 

Když jste společně s kolegy muzejníky shromažďovali materiály o tradici výroby vánočních perličkových ozdob v Podkrkonoší, co vás osobně zajímalo nejvíce? Historie výroby, technologie vzniku výrobků nebo příběhy řemeslníků? Překvapilo vás něco?

Sledovali jsme všechno – historický vývoj, technologické postupy, způsob organizace práce sítě podomáckých dělníků. Zajímaly nás i vztahy mezi perlaři v rodinách – rodinná posloupnost ve znalosti řemesla, jejich sociální postavení, vztah k práci. A taky lidová slovesnost. To bylo tak trochu překvapení − i když v kraji písmáků pod horami se to dalo čekat. Perlaři byli v době slávy svého řemesla uznávanými mezi ostatními řemeslníky, měli relativně stálé příjmy, a byli proto žádanými ženichy. O této skutečnosti svědčí poměrně málo známé lidové písně z Podkrkonoší. Není jich mnoho, ale v jedné z nich se zpívá přímo o perlařích z Poniklé:

Na Poříčí jednou při šejdouci

nabíral mě k tanci Véna – krejčí.

Holájdá, diadola, holájdium, holájdiá, holájdium.

Namluvila sem si však jinýho,

přišli tam perlaři z Poniklýho,

Kdepak dnes krejčí a na vesnici,

ti asi zaniknou po přeslici.

Perlařům možno však záviděti,

uživí ženu a tucet dětí.

A tak jsem jednomu sedla na lep,

ten asi bude mít na oddavek.

Holájdá, diadola, holájdium, holájdiá, holájdium

 

Perličkové vánoční ozdoby, ať už klasické hvězdy či vločky, nebo motivy andělů, autíček, letadel, panenek známe často v zašlé podobě z vánočních stromečků našich babiček. Předpokládám, že ani vám, navíc jako místní patriotce, doma nechybějí. Máte k nějaké zvlášť osobní vztah? Co se vám vybaví, když si ji vezmete do ruky?

Můj děda byl sklář, vyráběl vinuté perle. Ke sklu jsem proto odmala měla hodně blízko. Vánoční stromeček se nám v době mého dětství třpytil různými ozdobami. Kašírovanými domečky a andílky, kouličkami s barevnými výdutěmi, papírovými mačkanými kolečky. A mezi nimi se třpytilo pár perličkových hvězdiček a jeden kočárek. Vůbec nevím, odkud se dostaly do té prazvláštní pestré a barevné rodinné kolekce. Děda mi říkal, když jsem ten kočárek jako malá holka „hrozně potřebovala“, že není na hraní, že patří jen na stromeček, že mu to říkala už jeho maminka. Jako správný muzejník jsem kočárek i s ostatními starými ozdobami věnovala do muzejní sbírky. Dnes už mám doma perličkovou kolekci novou. Některé ozdoby jsme si s vnučkami už smontovaly samy z ponikelských polotovarů a doplnily jsme jimi stromeček, který už ozdobený přinesl Ježíšek.  

 

rautis.cz

https://www.muzeum-turnov.cz/

Bermudský Δ, jízda krajinou Českého středohoří. Zážitek pro diváky, adrenalin pro tým

ÚSTÍ NAD LABEM: Spolek Kult byl založen v roce 2002 v Ústí nad Labem. Přináší do kraje severozápadních Čech jedinečné projekty, do nichž zapojuje lokace Českého středohoří, místní historii i novodobé dopravní prostředky. O jejich zatím nejnovějším projektu Bermudský Δ, současné situaci a plánech do budoucna jsme si povídali s Honzou Kvasničkou, ředitelem spolku, a Lenkou Havelkovou, která má na starosti produkci a PR.

od 20.07.2021 do 14.08.2021
Autor článku: 
Hana Galiová

Jak vypadají aktuální přípravy vašich letošních projektů a jak vůbec hodnotíte současnou situaci pořadatelů kulturních akcí?

Honza Kvasnička: Rozjelo se to rychle, rozjelo se toho hodně, což je problém asi všech, kteří byli postiženi lockdownem, že předtím měli nastavené procesy, předem daný časový harmonogram rozvržený do celého roku a měli k dispozici stálý ověřený tým, se kterým spolupracovali. A to se teď sesypalo, někde víc, někde míň. Většina z nás dohání minulý půlrok tím, že akce různě popřesouvala do druhého půlroku nebo se mezitím rozjely ještě jiné projekty a jiné závazky. Někteří z nás si našli další práce a mají toho teď víc, než je příjemné. Na druhou stranu entuziasmus vyplývající z toho, že se konečně můžeme vrátit k tomu, co chceme dělat, přináší velmi pozitivní emoce.

Lenka Havelková: Souhlasím s tím, že teď je největší problém udržet stabilní tým. Mnoho lidí, se kterými spolupracujeme, je zapojených do jiných projektů i mimo obor divadla, třeba naši technici, a je někdy těžké se domluvit. Já sama jsem už zaměstnaná na plný úvazek jinde. Myslím si, že víc lidí se teď nemůže spoléhat čistě na kulturu, protože je možné, že na podzim se situace a podmínky pro realizaci kulturních činností zpřísní.

Honza: To svým způsobem souvisí i s tím, jak lidi teď přemýšlí, chtějí mít někde jinde rezervu, aby spláceli hypotéku a nedostali se do kritických situací. Spousta kulturních institucí se přiblížilo k existenční hranici, některé vyčerpaly své zdroje, někdo si musel půjčit či zastavil své projekty. Jakmile by přišel další lockdown, pak už není, kde brát. Nejistota lidí, kteří jsou na práci v kultuře navázaní, je poměrně pochopitelná. Taky si myslím, že svoji roli sehrál i stát, jenž sice kompenzoval pomocí covidových balíčků, kde bylo možností poměrně dost, ale myslím si, že nebyly správně udělané. Jednak byly nepřehledné, jednak byly různě selektivní. Například pro lidi, kteří mají různorodé typy příjmů z vícero aktivit. Stát je vrhnul tím směrem, že si mohli zažádat v jednom programu a ten kompenzoval jednu z aktivit a ty další ne, takže úbytek příjmů byl pak docela dramatický. Tím chci říct, že nejistota lidí v kultuře je logická.

Lenka: V prvním půlroce se toho bohužel nedalo mnoho realizovat, proto organizátoři některých festivalů posunuli termín na podzim. Druhá polovina roku bude více než kdy jindy kulturou nabitá. Což pro pořadatele není moc výhodné. Konkurence vzroste, ale počet lidí, kteří přijdou do divadla, se nezmění, možná jich bude dokonce míň, protože porostou obavy nebo strach z nákazy.

 

Bude se váš divadelní festival Kult na podzim krýt s nějakým dalším festivalem?

Honza: V tom trochu spoléháme na pud sebezáchovy jiných pořadatelů. V Ústí nad Labem patří Kult k největším akcím, a to je naše výhoda, že si každý dvakrát rozmyslí, jestli nasadí ve stejném termínu něco proti nám.

Lenka: Problém může přijít už mnohem dříve. Některá divadla hrají i přes prázdniny, diváci tak mají možnost jít na něco, co budeme mít v programu i my, během léta. Proto na to reagujeme tím, že předprodej letos začíná už v červenci, a ne až v září, jak jsme zvyklí. Rádi bychom, aby naši diváci věděli, na co se můžou těšit na KULTu, a v rámci jiných festivalů zajít na něco, co u nás nenajdou.

Honza: Lidi, co mají divadlo rádi, kromě toho, že v Ústí můžou jít na pár skvělých věcí od Činoheráku, si zvykli jezdit i do Prahy. Řada mých kamarádů se mě proto už ptala, co budeme mít na KULTu.

Lenka: V minulých letech jsme také víceméně znali chování našich diváků. Byly inscenace, které lidi chtěli vidět, a byly vyprodané dlouho dopředu. My jsme se pak snažili oslovit širší spektrum lidí i na ostatní program. Teď je obecně prodej vstupenek trochu vlažnější. Osobně si myslím, že lidé čekají do poslední chvíle a plánují na kratší dobu dopředu. Pořád všichni cítíme určitou nejistotu a možná panují obavy, co přinese podzim, což je pochopitelné. I když jak já říkám, my se neradi bojíme.

Honza: Na propagaci jsme se snažili vždycky docela šetřit a sázeli jsme spíše na adresné oslovování diváků, přes mailing list z předchozích objednávek a podobně. A také jsme spoléhali na facebook, kde oslovíme cílovku, která nás sleduje. Proto jsme velkou promotion nedělali, protože jsme si říkali, že peníze ušetříme a dáme je do kvality programu. V momentě, kdy nám něco hořelo, a vstupenky se prodávaly míň, přitlačili jsme a začali jsme víc promovat. Tohle bude, jak říkala Lenka, letos záležitost, kterou nepůjde moc realizovat, protože letos se lidi rozhodují na základě jiných věcí.

Lenka: Vnímám to například na předprodeji Bermudského Δ. Prodej vstupenek není tak rychlý jako v loňském roce nebo u projektu Kredenc. Doufám, že se všechna místa nakonec zaplní, myslím, že jsou lidé jen opatrnější.

 

Bermudský Δ je váš aktuální projekt na prázdniny. Lenko, zmínila jsi, že jste ho uváděli už loni. Co jste od loňského roku do letoška změnili? Bude zajímavý i pro diváka, který už představení viděl?

Honza: Změnilo se nám trochu obsazení.

Lenka: A neplánovaně.

Honza: To souvisí s tím vším. Všichni potřebují mít jistotu a peníze, a kdo dřív přišel a obsadil herce, tak ten je dostal. My jsme pak horko těžko dali dohromady devět termínů, abychom představení odehráli. Chtěli jsme deset, ale to se nepovedlo. I devět termínů jsme udělali tak, že jsou tam alternace. Tři lidi, kteří s námi byli loni, jsme letos nezískali. Ani alternace jsme nebyli schopní naplánovat tak, aby pokryly všech devět termínů, o jednu roli se někdy dělí ještě dva další herci. Režisér Filip Nuckolls šije hercům role na míru, s novými lidmi přišly jiné schopnosti, jiné přednosti, proto Filip drobně upravil některé obrazy.

Řeší se i jiné lokace, tým je objíždí, a někde je ještě více variant. Filip má pro různé varianty vymyšlené různé obrazy. Zavrhl jeden obraz, který byl loni v Levíně v hospodě, přišlo mu, že v tom počtu lidí, kteří vystoupí z autobusu, nebyli diváci úplně vtaženi do děje. Někteří v Levíně ještě nikdy nebyli, tak jim spadla brada až ke kotníkům a kochali se. Do toho jsme měli dramatickou scénu plnou krve a k tomu měl být krvavý západ slunce. Někdy lidi koukali na výjevy přírody víc než na divadlo.

 

Jinak budou lokace stejné?

Honza: Budou, jen kvůli jedné objížďce pojede autobus trochu jinudy.

 

Celé představení končí v Encovanech, v budově zámku, který je kulturní památkou, ale je v současnosti spíše v zchátralém stavu… Jak vycházíte s majiteli?

Honza: Majitelkou je paní Zdenka Buláková a je ochotná, vychází nám vstříc. Jsme rádi, že památka, kterou moc lidí nezná, se otevírá veřejnosti.

 

Jak je představení dlouhé?

Honza: Skoro 2, 5 hodiny. Tím, že je v něm víc vlivů, podnětů, lidé občas vystoupí z autobusu, jsou na čerstvém vzduchu, uběhne představení rychle. Během celého večera se najede okolo 40 km.

 

Bermudský Δ se odehrává v Českém středohoří. Někteří lidé, kteří tuto krajinu neznají, možná vnímají okolí více než všechny prvky děje. Diváci pak projekt můžou brát jako zájezd obohacený o obrazy. Není to proti vašemu záměru?

Honza: Obrazy částečně vycházejí z historie míst, měly by historii reflektovat atmosférou. Takže na vědomé bázi to třeba nesecvakne, ale na té podvědomé ano. Snad to nebude znít, že celý náš koncept shazuju, ale já mám vlastně docela rád pojem zážitkové divadlo, i když vím, že je vnímaný lacině. Snažíme se, aby představení nebylo laciné a podbízivé. Důležité je, aby lidi odjeli s tím, že se jim něco dostalo pod kůži. Jestli si odnesou zážitek ze scenérie krajiny, děje nebo všechno dohromady, to už je na nich. Můj hlavní cíl je, aby si na to někdy vzpomněli.

Lenka: Je pravda, že se někteří diváci na místa, která s námi projeli, vracejí. Mají pak krajinu navždy spojenou s naším představením.

Honza: Myslím si, že i poučenější diváci, kteří na Bermudský Δ jedou, tak jim dojde, že neudržíš v takovémto prostředí kompaktní divadelní tvar, který tě vcucne v prvních vteřinách, vstoupíš do jiného světa, za hodinu vylezeš a jsi jiný. To tady úplně nefunguje, protože vjemy přicházejí různorodě. S tím se počítá.

 

Když mluvíte o divácích, máte přehled, odkud jsou?

Honza: Jsou to jednak naši kmenoví diváci, co chodí na všechny akce, o ně se můžeme vždycky opřít, podrží nás na začátku. Těch si myslíme, že byly loni dvě třetiny. Pak přijelo hodně lidí z Prahy. Také proto, že herci, kteří v projektu vystupují, mu dělají ve svých komunitách propagaci. Představení je jiné a herec, který v něm účinkuje, ho umí dobře prodat, protože tomu dá emoci, kterou sám cítí, takže naláká další lidi. Loni se diváci rekrutovali hlavně z těchto dvou skupin. Letos se vše mění, letos to bude „per huba“. Noví diváci se o Bermudském Δ dozvědí od těch, kteří ho viděli loni. Další návštěvníky pochytáme skrze propagační nebo reklamní kanály. Nebo půjdou ti, co to loni nestihli. Zatím máme málo odehraných repríz, aby se dalo kvantifikovat, jaká je spádová oblast nebo odkud se diváci sjíždějí. Lépe se to ilustruje na případu Kredence, což je představení, které jsme odehráli asi 36krát, to znamená, že diváků bylo podstatně víc. Tam víme, že diváků dorazilo hodně z Prahy, ale i z Hradce, z Plzně, z Ostravy, z Hamburku, z Drážďan, se kterými spolupracujeme v rámci jiných projektů. Kredenc fungovala jako projekt, jenž má potenciál stahovat sem lidi z celé republiky. To byla i jedna z našich argumentací na kraji, aby projekt podporoval − kraji děláme dobrou reklamu, protože sem jezdí lidi z celé republiky.

 

Tři roky jste měli Kredenc, která se odehrávala ve vlaku, teď děláte druhým rokem Bermudský Δ v autobusu. Budete hrát za dva roky představení třeba na lodi?

Honza: Loď přijede už teď, Loď Tajemství bude v Ústí nad Labem v půlce července, s ní spolupracujeme… My ani nevyhledáváme cíleně dopravní prostředky, nás spíš zajímají lokace Českého středohoří a dopravní prostředky nám umožňují se tam přemisťovat. Slýcháme fórky, že bude loď, pak letadlo a nakonec raketa, která poletí jednosměrně…

V tuhle chvíli máme schválený projekt z Norských fondů, který se jmenuje Robo Pop. Jedná se o projekt, který bude zpracovávat témata umělé inteligence, ztráty duchovna, budoucnosti. Zapojí objekty kostelů, které se nevyužívají pro svůj původní záměr, ale hledají svůj obsah. Ten se tam pokusíme dočasně dosadit touto inscenací. Režie se ujme Miřenka Čechová, dramaturgie Petr Boháč, měl by tam hrát Radim Vizváry, v jednání je Lenka Dusilová. Představení by mělo mít premiéru příští rok, pravděpodobně v květnu, termíny se ještě ladí.

 

Chtěli byste i v příštím roce pokračovat s Bermudským Δ?

Honza: Doufám, že to bude s každým rokem ještě zrát a dopilovávat nebo přijdou nové impulsy, které nás posunou ještě dál. Byl bych rád, kdyby se hrál třeba pět let nebo dokud potrvá zájem diváků. Kredenc se hrála tři roky, prodávala se sama, neměli jsme s tím problém, dali jsme to na facebook a za hodinu bylo vyprodáno. Zájem násobně převyšoval kapacitu, kterou jsme byli schopní nabídnout. Ta byla omezená finančními zdroji, na každé repríze jsme prodělali sto tisíc. Prostředky na dofinancování jsme sháněli odjinud. Proto jsem se snažil přesvědčit kraj, že má smysl, aby projekt podporoval.

Společnost AŽD Praha, která vlastní Švestkovou dráhu, a byla partnerem projektu, nám vyšla ve všem vstříc, lidi byli profíci, neměli jsme problém cokoli vyřešit. Třeba v neděli večer spadly troleje, běžně se opravují dalších 24 hodin, a oni to měli za hodinu a půl nahozené i s revizí. Je to společnost velkých frajerů. Povedlo se jim na Švestkovou dráhu vrátit běžný provoz, a tím pádem se už do grafikonu nevejdeme, protože jsme s Kredencí jednokolejnou dráhu na tři hodiny zacpali. Tříhodinové okno už tam teď zkrátka není. Kredenc musela tedy skončit dřív. Filip Nuckolls by se rád vrátil k něčemu, kde jsou motorové vlaky, nabízí se třeba obnova trati do Lovečkovic. To je ale zatím píseň budoucnosti.  

 

Bermudský Δ se blíží, jaký máte letos tým?

Honza: Na tomhle projektu pracuje kolem 25 lidí, z toho činí 18 umělecké profese a 7 lidí dělá zázemí.

Lenka: Lidí pohybujících se kolem projektu je mnoho. Když bychom počítali i fotografy, umělce, kteří pro nás připravují videa, mixují hudbu a další, kteří nám třeba pomáhají s organizací ve Staňkovicích, tak by to mohlo být kolem 40 lidí, s nimiž spolupracujeme.

Honza: Máme totiž zázemí ve Staňkovicích, u Honzy Löbla, což je objekt, který kdysi býval zájezdním hostincem. Zázemí je hodně důležité.

Pro představu, je nás pětadvacet lidí, ráno se vstane a po snídani se hned vyráží na různá místa představení. Každé místo musí být připravené z několika úhlů pohledu. I scénograficky, v permanenci je i kosa, někde musíme vysekat například přerostlé kopřivy. Místo je nutno upravit, aby bylo dobře vidět. Pak jezdí čtyři doprovodná auta a ta by zase neměla být pozorovatelná z autobusu, aby to diváky nerušilo. Auta jezdí i jinými cestami a musí to mít timing, aby vše do sebe zapadalo. Navíc některé trasy, kde se vozidla pohybují, nejsou úplně cesty, takže se musí předem připravit, aby byly sjízdné.

Stalo se nám ale také, že se místa mění v čase, den ode dne. Loni na Víťově vyhlídce jsme měli vysoký porost, za kterým se herci před začátkem scény schovávali, pak jsme jeden večer přijeli, když už se hrálo, a všechno bylo vysekané. Museli jsme narychlo řešit, kam herce schováme. Naštěstí je tam terénní zlom, za nímž to šlo, ale herci museli být přikrčení. Takováto překvapení se stávají, někdy může sprchnout a auto nevyjede po cestě. Adrenalin je pak velmi silný. Jakmile jedno z aut nebo autobus klekne, celé se to sesype. I když loni jezdilo jedno záložní auto, tak to nejde pak narychlo vyřešit. Auta jsou na začátku vybavená rekvizitami i kostýmy, herci se v nich převlíkají. Kdyby se něco stalo, při půlminutových rezervách se nedá vše přestěhovat do jiného auta, to se celé zbourá. Sám sobě jsem si zakázal nad černými scénáři moc přemýšlet, říkal jsem si, že čím míň o tom budu dumat, tím víc musím věřit. Totéž platí i pro letošní rok.

 

 

Honza Kvasnička

Honza založil festival KULT, vybudoval a pět let provozoval klub Circus a podílel se na organizaci několika tisíc kulturních akcí převážně na Ústecku.

 

Lenka Havelková

Od roku 2016 má ve spolku na starosti produkci a PR. Je hlavní produkční festivalu KULT.

 

Bermudský Δ

Nejtajemnější místo leží v Sudetech! Říká se, že severočeská krajina je záhadná, nabitá energií, magická. Že zdejší temná historie neskončila, ale přetéká do současnosti. Ale co když je to pravda? Stojíme o to dozvědět se, co se skrývá pod vrcholy kopců, mezi skalami a v rozpadlých budovách?  Zjistit, co se stane, když se síly země propojí se silami lidské mysli? Můžeme si pak být jistí, že se vrátíme tam, odkud jsme vyjeli? Karosou vyrazíme z Litoměřic až tam, kam se ještě nikdo nevydal.  Další unikátní projekt divadla KULT je poctou severočeským Sudetům, tentokrát ale hrajeme na temnou strunu. Autobusem za hranice reality!

 

Spolek Kult

KULT, spolek jako zastřešující organizace nejen Festivalu KULT, vznikl v roce 2002, přesně pět let po prvním ročníku festivalu. Od začátku svého působení na ústecké scéně uspořádal více než 2700 akcí, které celkem navštívilo přes 300 000 diváků a představili se na nich umělci z více než 40 zemí světa.

Jeho největší akcí je zmíněný Festival KULT, který vždy během října oživuje kulturní život v Ústí nad Labem výběrem aktuálně nejzajímavějších představení tuzemských i zahraničních divadel a bohatým doprovodným programem.

 

Chystané akce:

Bermudský Δ 20.–25. července a 12.–14. srpna, Sudety, vyjíždí se z Litoměřic

Divadelní Pouť, Dolní Zálezly, 25. 9. 2021

Kult 24, divadelní festival, 13.–23. 10. 2021, více na https://www.festivalkult.cz/

www.kultprodukce.cz

Depozitář muzea v Dobrušce „vydává“ poklady v podobě děl Věry Jičínské

DOBRUŠKA: Interiér nejednoho bytu v Dobrušce letos zdobí nástěnný kalendář s barevnými reprodukcemi třinácti výtvarných děl malířky Věry Jičínské (1898-1961). A není to vůbec náhoda. Život a dílo této výtvarnice, od jejíž smrti uplynulo šedesát let, jsou s Dobruškou i krajem Orlických hor a Podorlicka velice úzce spjaty.

Autor článku: 
Dana Ehlová

Věra Jičínská se narodila roku 1898 v Petřkovicích. Absolvovala šestileté dívčí lyceum v Brně, odkud si mimo jiné odnesla základy kreslení a dějin umění a kde studovala také francouzštinu a němčinu, které později využila na svých uměleckých cestách. Vždy se chtěla stát malířkou. Po studiích na uměleckoprůmyslové školev Praze u prof. Kysely (1916-1922) se vydala do zahraničí. Dva roky strávila na Königliche Kunstgewerbeschule v Mnichově v ateliéru knižní úpravy a knižní grafiky. A v roce 1923 jí otevřela náruč Paříž, město zaslíbené kultuře a výtvarnému umění obzvlášť.

Ve Francii nejen pokračuje ve studiu a maluje, ale také hodně cestuje (Normandie, Bretaň, Provence, navíc Španělsko, Skotsko, Anglie) a později i vystavuje. Osm let spojených s Paříží a Francií nesmazatelně prostoupilo její tvorbou. Právě tato éra patří mezi úspěšné. Pravidelně se účastní tamních výtvarných salonů, věnuje se rovněž svému původnímu zaměření, tj. grafice. Díky vrozené systematičnosti opakuje zásadní motivy nejen v kresbě a malbě, občas je zachytí rydlem. Nejvlastnější formou jejího výtvarného výrazu se ale stal pastel, v němž dokázala zajímavě ztvárnit krajinu, architekturu i portrét.

V Paříži se přátelí se spoustou významných osobností. Silvestr tráví v ateliéru na Rue Vercingétorix ve společnosti Mary Durasové, Marty Jiráskové, Jana Zrzavého, Bohuslava Martinů, Františka Muziky, Bedřicha Feuersteina a dalších. Bohémský život však nepodporovala rodina Věry Jičínské, a tak z tohoto pohledu vše vyřešilo setkání se spolužákem z umělecké školy Prokopem Laichterem, rodákem z Dobrušky, za kterého se vdala 15. listopadu 1930. V květnu následujícího roku pak manželé opouští Paříž a zabydlují se v Praze.

V té době začíná dobrušská éra v životě výtvarnice, neboť Laichterova rodina vlastnila ve městě pod Orlickými horami dům. „Jezdila sem od roku 1931 nejprve jen s manželem, později i s dcerou,“ přiblížila Mgr. Pavla Skalická, vedoucí vlastivědného muzea a doplnila: „Podle vzpomínek její dcery Dany přijížděli do Dobrušky vždy měsíc před prázdninami a zůstávali až do konce září. Dcera tady chodila dva měsíce i do školy.“

V závěru svého života ale Dobruškou spíše projížděla, protože po válce si rodina pořídila (stejně jako mnoho výtvarníků a lidí z umělecké branže) chalupu v Říčkách, kde zhruba od roku 1947 prožívala hodně volného času. Poté, co se v roce 1952 při zřícení lešení během restaurátorských pracích malířka těžce zranila, v Orlických horách především relaxovala. Následky úrazu však postupně snižovaly její pracovní a umělecké možnosti, až jim nakonec podlehla.

Věra Jičínská zemřela 27. března 1961 v Praze. Několik let nato Prokop Laichter věnoval rodnému městu rozsáhlý rodinný archiv a značnou část díla Věry Jičínské. „Ve dvou následných etapách v roce 1967 a potom v sedmdesátých letech nám byla darována celá pozůstalost Věry Jičínské. Jednak zarámované obrazy, jejichž počet se blíží ke čtyřem stovkám, dále zhruba 1500 kreseb na papíru nebo maleb, které nejsou v rámech a jsou uloženy v nekyselém papíru v depozitáři. Některé z nich již byly zarámovány v rámci nynějšího restaurování,“ uvedla vedoucí muzea a pokračovala: „Máme i osobní korespondenci s příbuznými, přáteli, manželem, dcerou. Jsou tam i deníky, protože Věra Jičínská byla tak pečlivá, že si celý život téměř každý den zapsala nějakou poznámku, někdy se týkala cest, jindy osobního života. To jsou pro nás cenné prameny. Získali jsme  i skicáře a také velké množství fotografií z cest nebo ze života. Málo se totiž ví, že byla výbornou fotografkou. Cennou součástí jsou i fotografie, podle nichž malovala.“

Mezi další sbírkové předměty patří novinové výstřižky s texty o absolvovaných výstavách, pokladní doklady, legitimace spolků, ve kterých byla výtvarnice zapojena. Nechybí ani keramika, kterou vyráběla zřejmě z finančních důvodů.

Pavla Skalická odpověděla také na otázku, zda byl rozsáhlý dar spojen s nějakým odkazem či přáním: „Součástí daru byl i rodný dům rodiny Laichterovy, konkrétně Jana Laichtera. S tím souviselo  přání, že by měl dům sloužit jako muzejní expozice, ve které by byly (ideálně) umístěny obrazy manželky. Expozice zde krátce na to dle jeho přání instalována byla, ale v 80. letech byla zrušena, protože nebyla navštěvována a prostory nesplňovaly hygienické a jiné normy. V objektu například není voda ani WC. Dům ani není pro tento typ expozice příliš vhodný, proto pracujeme na jeho využití spíše formou památníku rodiny Laichterových než galerie.“

Předzvěstí letošního výročí Věry Jičínské se staly aktivity spojené se sbírkou. „Na podzim minulého roku převezlo dobrušské muzeum k restaurování prvních 22 obrazů Věry Jičínské a jeden její portrét, který namaloval manžel Věry, Prokop Laichter. Restaurování provedl Mgr. art. Luboš Machačko, restaurátor s povolením ministerstva kultury, a studenti 3. ročníku Fakulty restaurování Univerzity Pardubice pod jeho vedením,“ upřesnila vedoucí muzea Pavla Skalická a dodala: „V první etapě se restaurovala díla pro připravovanou výstavu Věra Jičínská – Doma v Dobrušce. V budoucnu by muzeum chtělo takto restaurovat minimálně deset obrazů ročně, vždy podle aktuálního zájmu vystavitelů. Plánujeme restaurovat pařížské práce autorky, které pak budou k dispozici pro zapůjčení galeriím. Prostředky na renovaci se podařilo získat z rozpočtu města, požádali jsme také o dotace z Ministerstva kultury ČR a Královéhradeckého kraje.“

Avizovaná výstava obrazů Věry Jičínské musela být s ohledem na pandemickou situaci odložena z března na září letošního roku. Je naděje, že by ji mohli navštívit i potomci rodiny Laichterovy, kteří již vloni zavítali do města svých významných předků a kteří jsou zároveň vlastníky budovy pražského Laichterova nakladatelství, vyprojektované architektem Janem Kotěrou: „Chtěli by tam vytvořit památník Jana Laichtera a jeho rodiny. Štěpán Laichter (potomek z druhé linie od bratra manžela Věry Jičínské – Jana Laichtera) je velice jazykově, počítačově a graficky nadaný, tak je schopný připravit projekt z velké části sám,“ sdělila vedoucí dobrušského muzea.

Navíc zpoza Atlantiku sleduje dění v muzeu dcera Věry Jičínské, která je s muzeem od loňského roku v pravidelném kontaktu: „Má radost, že pracujeme na sbírce její matky. Sdělila, že nás podporuje ve veškeré činnosti. To je důležité, protože ona je držitelkou veškerých autorských práv,“ vysvětlila Skalická s tím, že dnes 84letá paní Dana Laichterová-Görnerová uchovává v paměti řadu vzpomínek, které jsou provázány s obrazovou sbírkou.

Je dobře, že díla malířky Věry Jičínské opouští po desítkách let depozitář, že se jim dostává zasloužené pozornosti i péče a že se s nimi budou moci seznámit nejen obyvatelé Dobrušky, ale také obdivovatelé výtvarného umění z celé republiky.  

 

 

 

 

 

Na kávě s Ivanou Leidlovou: Deset let v čele Festivalu Jarmily Novotné

LITEŇ: Původně bankéřka, která po narození dvou synů vyměnila svět korporátní klientely za práci v neziskové sféře. Spjatá již více než deset let se zámeckým areálem v Litni nedaleko Karlštejna, kde kdysi pobývala se svým mužem baronem Jiřím Daubkem i hvězda Národního divadla i newyorské Metropolitní opery Jarmila Novotná. Postupně objevovaný příběh této skutečné světové celebrity začal Ivanu Leidlovou fascinovat, a možná ještě více fakt, že doma byla slavná pěvkyně prakticky neznámá. To se ale podařilo postupně změnit neziskové organizaci Zámek Liteň, z. s., kterou v roce 2012 mecenáška založila. Pořádá mimo jiné multižánrový Festival Jarmily Novotné. Vrcholnou událostí jeho jubilejního 10. ročníku se letos stane mimořádný open air projekt Rusalka v parku.

28.08.2021
Autor článku: 
Irena Koušková

Každý rok se pyšní Festival Jarmily Novotné nějakou mimořádnou událostí. V roce 2014 jste pořádali open air koncert Pocta Jarmile Novotné pod vedením Jiřího Bělohlávka, za účasti světově uznávaných českých operních pěvců. Letos je to uvedení rovněž venkovního projektu Rusalka v parku… a opomenout nemůžeme ani pěvecké kurzy.

Hlavním projektem letošního roku, a tedy 10. jubilejního ročníku Festivalu Jarmily Novotné, je zrealizovat velký open air koncert Rusalka v parku. 28. srpna v zámeckém parku v Litni zazní nejznámější části opery Rusalka Antonína Dvořáka, která letos slaví 120 let od své premiéry, v podání Symfonického orchestru Českého rozhlasu, pod taktovkou Roberta Jindry. Zpívat budou vynikající pěvci K. Kněžíková, R. Samek, J. Martiník a J. Kurucová. Režisér Michal Caban do projektu přidá taneční čísla, která doprovodí hudbu a zpěv, budou probíhat na rozdílných místech areálu zámku v Litni a chceme je přenášet na hlavní scénu pomocí videoprojekce. Přijďte se podívat, bude to krásné!

Jelikož jsme náš koncert naplánovali na konec léta, věřím, že v té době se situace okolo covid již zklidní a také se zvýší proočkovanost, abychom mohli projekt uskutečnit tak, jak zamýšlíme!

Jsme rádi, že nám bylo umožněno uskutečnit letošní pěvecké kurzy. Ty proběhly ve druhé polovině června. Pro spolupráci se nám podařilo získat světově uznávanou lektorku operního zpěvu Margreet Honig, která je zároveň autorkou knihy o technice zpěvu. Tu jsme vydali v překladu renomované české mezzosopranistky Markéty Cukrové v roce 2019. Když jsme paní Honig jeli knihu ukázat a představit se, líbilo se jí, jaké aktivity děláme a dohodli jsme se, že uspořádáme její kurzy v Litni. Za věhlasnou odbornicí míří všechny světové hvězdy na hodiny zpěvu a ona i vzhledem ke svému věku již jezdí každé léto pouze na své kurzy do Rakouska. Pro nás udělala výjimku a společně s oceňovanou sopranistkou Simonou Houda Šaturovou vedla kurzy pro mladé pěvkyně právě v Litni. Na konci kurzů se uskutečnil tradiční koncert všech účastníků, který se i navzdory nutným opatřením povedl a návštěvníci byli za možnost živého kulturního zážitku po dlouhé prodlevě obzvláště vděční.

 

Jak pokračuje obnova kulturních památek zámeckého komplexu?

V liteňském areálu se nachází šest kulturních památek. Jsou to zámek, Čechovna, Oranžerie, Salla Terrena, zámecký park, kovárna a pivovar, které se snažíme z různých zdrojů opravit. Zámek Liteň se podílel obzvláště na rekonstrukci zámeckého parku a instalaci zámeckých hodin. 

Park

Východiskem pro revitalizaci historického parku byl stav jeho posledních úprav z roku 1922 dokumentovaný „Plánem parku při zámku pana J. Daubka v Litni“, který navrhl Ing. Drahoslav Šonský, CSc., (mimo jiné rovněž projektant a zakladatel dendrologické zahrady a parku v Průhonicích). V parku se nachází více než 200 vzrostlých dřevin s velkým podílem zajímavých exemplářů (celkem 29 druhů listnatých stromů a 11 druhů jehličnanů).  Bohužel obnova parku nám dala zabrat více, než jsme čekali.

Těsně před ukončením prací, v průběhu prvních deseti červencových dnů roku 2013, zasáhly Liteň a zejména zámecký park povodně. Na celé spodní části parku se vytvořila souvislá vodní plocha, ve které pluly například i ryby z jezírka. Voda vymyla a odplavila všechnu zrekultivovanou a nově navezenou zeminu, včetně osiva. Ve spodní části zahrady stála voda v cca 30cm sloupci.

Následné extrémně vysoké teploty a nedostatek dešťů, které postihly Českou republiku koncem července 2013, zkomplikovaly zejména péči o travní plochy. Pro záchranu stromů a porostů v parku bylo nutné ručně zalévat každý strom týdně 100 litry vody, dále pak denně 3 000 litry vody azalky a rododedrony a téměř 7 000 litry vody všechny nové výsadby, třezalky před Čechovnou a levandule v bludišti.

A to nebylo vše – začátkem srpna se parkem prohnala ničivá větrná bouře. Poškodila koruny ošetřených stromů, zanechala je se zachycenými ulomenými větvemi, některé v havarijním stavu. Okamžitou odbornou eliminací škod se podařilo navrátit zámecký park do původního stavu.

 

Zámecké hodiny

Původní zámecké hodiny byly instalovány v roce 1902 za rodiny Daubků. Hodiny spravedlivě měřily čas všem v Litni až do druhé poloviny 90. let, kdy byly zcizeny. Osobně považuji odpočítávání času za téměř magické, takže jsem usilovala o to, aby se hodiny navrátily na své původní místo co nejdříve.

Již v roce 2012 jsem začala s průzkumem společností, které se zabývají věžními hodinami, a tak jsem narazila na firmu Hainz. Když jsem zjišťovala reference firmy, dostalo se mi odpovědi, že společnost dlouhodobě spravuje rovněž Staroměstský orloj…  Ještě větší překvapení nastalo, když současná majitelka firmy, paní Nesnídalová, vylezla na zámeckou věž v Litni a sdělila mi, že dle technologie, která na místě zůstala, je zřejmé, že i původní hodiny musel před více než 100 lety instalovat její pradědeček, který v té době rodinnou firmu Hainz řídil. Firmě Hainz byl za předchozího režimu zabaven celý archiv, takže oni ztratili přehled o svém historickém působení. Na ciferníku, který směřuje do areálu, jsme ponechali původní letopočet 1902, aby připomínal historickou instalaci, a na ciferník směřující ven z areálu jsme nechali vyrýt letopočet 2013, aby připomínal novou instalaci hodin a měřil čas novodobé historie zámku.

 

Jste příjemci covidových dotací?

Požádali jsme koncem loňského roku o náhradu alespoň části nákladů, které jsme vložili do přípravy kulturních aktivit pro loňský ročník Festivalu Jarmily Novotné. Bohužel jsme získali kompenzaci pouze malé části vložených prostředků, ale to se nedá nic dělat, všichni jsme na tom podobně.

 

Jaké jsou se zámeckým areálem v Litni plány pro nejbližší budoucnost?

V současnosti je naším nejbližším plánem dobře a úspěšně připravit jubilejní 10. ročník Festivalu Jarmily Novotné a tomu podřizujeme všechno. Letní open air koncert Rusalka v parku je opravdu velký projekt.

Z dlouhodobějších plánů se nyní snažíme zrealizovat obnovu oranžerie, která by měla sloužit jako zázemí po výtvarné umělce. Bývalá oranžerie je krásný přízemní prostor v zámeckém parku s krásným světlem. Kdyby se její renovace podařila, a my tak mohli nabídnout kurzy nebo workshopy výtvarným umělcům, bylo by to krásné.

Celý loňský rok jsme rovněž finalizovali přesun pozůstalosti Jarmily Novotné do České republiky, což se nám podařilo.

 

Kdo spravuje pozůstalost Jarmily Novotné? Jaký je v ní nejcennější nebo nejzajímavější předmět? Je stále co o jejím životě objevovat?

Pozůstalost Jarmily Novotné spravoval její syn Jiří Daubek, který žije v Americe. Během posledních několika let se pod vlivem naší spolupráce a na náš popud rozhodl celou pozůstalost projít, uspořádat a nakonec ji také kompletní předal do správy naší neziskové organizaci. Toto se nám podařilo uskutečnit na přelomu letošního roku. Jedná se opravdu o velké množství krabic, dokumentů, deníků, alb, fotografií apod., takže doposud jsem neměla možnost projít všechny materiály.

Mezi předměty, které jsem však již prostudovala, mě velmi zaujaly fotografie z roku 1947. Do Litně za Jarmilou Novotnou tehdy přijeli novináři ze známého amerického společenského časopisu Life. Na fotografiích je s nimi zachycena Jarmila Novotná před Čechovnou a zámkem v Litni a na procházce na Karlštejn… (viz obrazová příloha – pozn. red.)

 

Jaký je příběh Daubkových ve vztahu k Litni? Kdy jste se prvně kontaktovali?

Poprvé jsem se setkala s potomky rodiny Daubků v roce 2011 a tato schůzka byla pro mě klíčová. Vedla k tomu, že jsme synovi Jarmily Novotné po prvním setkání dali dárek k narozeninám, a to pozvání celé jeho rodiny do Litně, do jeho bývalého domova. Došlo k němu na konci léta 2012 a my jsme na jejich počest uspořádali výstavu v zámku a malý kulturní víkend – Festival Jarmily Novotné. Tím to celé začalo!

Pan Daubek až po setkání s námi a následných aktivitách Festivalu Jarmily Novotné začal procházet a organizovat materiály z pozůstalosti svých rodičů, která zde byla od smrti Jarmily Novotné v roce 1994, a na základě toho svou maminku a tatínka snad i lépe pochopil…

 

Za vlasteneckou a podnikatelskou rodinou Daubkových jezdili do Litně snad všichni umělci generace Národního divadla…

Daubkové byli velcí mecenáši umění, na svém panství v Litni nechávali žít a tvořit celou škálu umělců Národního divadla. Umělci jako František Ženíšek, Josef a Quido Mánes nebo Josef Václav Myslbek byli pravidelnými hosty na zámku v Litni a také zde vytvořili mnoho děl, která nyní zdobí stěny Národní galerie.

 

Jak to bylo s Ženíškovou oponou pro Národní divadlo, jejíž návrh rovněž vytvořil v Litni?

Návrh opony pro Národní divadlo (té, která shořela při požáru Národního divadla v roce 1881) vytvořil František Ženíšek u nás v Litni a visel v bývalé jídelně na zámku až do 90. let. Pak byl tento návrh – plátno o velikosti cca 3 x 4 m zcizen. My jsme se stali vlastníky až následně a bohužel jsme v zámku našli již jen dřevěný rám a odřízlé zbytky plátna původního návrhu… Je to hrozná škoda.

 

Proč jste opustila rozjetou kariéru v bance? Jaká je oproti tomu práce v neziskovém sektoru? Co jste se musela kvůli fungování neziskovky naučit? Zažila jste i chvíle, kdy jste si říkala, že jste si s ní vzala paradoxně moc velké sousto?

Já jsem opustila banku kvůli mateřské dovolené. Hned od začátku mi bylo jasné, že pokud to půjde, ráda bych s dětmi skutečně byla na mateřské, abych si je užila a dala jim svůj čas.

Chvílí, kdy jsem si říkala, že jsem se snad musela zbláznit, když jsem se vrhla do neziskového sektoru, bylo nespočet… Ale pak vždycky přišel nějaký hezký projekt, který se povedl, dopis od návštěvníka koncertu nebo úspěch absolventa pěveckých kurzů, a to mi nalilo zpět energii do žil!  

Vedení neziskové organizace mě naučilo pokoře, protože se nedá udělat vše a hned, je potřeba být trpělivý a vybrat si jen nějaké projekty a těm se věnovat plně, není možné omezené finanční zdroje a energii rozmělnit, to by se pak neuskutečnilo nic. Před lety mi při jednom setkání W. Lobkowicz řekl, vyberte si jeden projekt a ten dělejte, ať je krize, vichřice, bez ohledu na další příkoří, jenom tak dosáhnete velkých věcí. Toho se snažím držet. 

 

Do jaké míry vás starost o záchranu i nové oživení zámku Liteň osobně proměnilo? V profesi bankéřky šlo přece jen o jiné definování hodnot...

Víte, dříve za mnou do banky chodily firmy a žádaly o úvěry, nyní jsem já ta, která chodí do firem a žádá je o příspěvek na kulturu… Tak v tom je samozřejmě velký rozdíl!

Ale k těm hodnotám, víte, já se domnívám, že hlavní hodnoty vám dají do vínku rodiče. Ale to, co mě naučila práce v bance, byl profesionální přístup, umění dotáhnout věci do konce, zhodnotit realisticky plusy a minusy, dělat vše na 100 %. To jsou všechno hodnoty, které se vám hodí jak v byznysu, tak v neziskovém sektoru.

 

Kdyby nebylo dětí a mateřských dovolených, byla by nezisková organizace Zámek Liteň? Kolik let je dnes vašim dětem? Do čeho vkládáte nejvíce energie nyní?

Já nemám ráda kdyby… Zámek Liteň si mě našel nebo já jej, a KDYBY nebyla nezisková organizace Zámek Liteň, buď bych byla dále v bance, nebo by kolem mě prošlo něco jiného, čemu bych se začala věnovat…

Každopádně nejvíc energie vkládám mimo práce do své rodiny. Je to to nejlepší, co mě v životě potkalo. Synům je 12 a 13, takže máme stále veselo!

 

Velmi sympatická je vaše podpora mladých umělců, ať už se jedná o mistrovské pěvecké kurzy pro mladé pěvce, nebo o happening základních uměleckých škol ZUŠ Open pro Středočeský kraj… Budete tyto aktivity ještě rozšiřovat?

Jarmila Novotná, obzvláště na sklonku své kariéry, věnovala hodně času mladým, začínajícím umělcům. Není tedy překvapením, že i pro Zámek Liteň se jedním z pilířů našich aktivit stala podpora mladých umělců v počátcích jejich kariér nebo během jejich studia. Kromě již zmíněných pěveckých kurzů, které jsou naší vlajkovou lodí v této oblasti, jsme například převzali udílení Ceny Jarmily Novotné na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Tu získává každoročně nejlépe umístěná česká pěvkyně v této soutěži. Dále jsme zaštítili udílení ceny v rámci Písňové soutěže Bohuslava Martinů. 

V loňském roce jsme také poprvé upořádali fotografické kurzy pro mladé fotografy se světově uznávaným Tonem Stanem. Rádi bychom mladým rovněž nabídli výtvarné workshopy, proto se snažíme uskutečnit projekt opravy oranžerie, která by měla právě sloužit jako zázemí pro výtvarné umění.

Do budoucna bychom chtěli zvát studenty i na výtvarné a sochařské workshopy, které by se měly konat v budově oranžerie v parku. Její rekonstrukce je nyní naší velkou prioritou.

 

Proč se o Jarmile Novotné dříve nemluvilo? Tolik vadil její úspěch ve Státech, nebo byl ještě jiný důvod? 

Myslím, že těch důvodů bylo více. Skutečně, její úspěch v Americe, její světové renomé, její přesah z hudebního do nejvyššího společenského života v USA, to, že byla ženou barona, byla podporována TGM a přátelila se s celou jeho rodinou, a zvlášť s jeho synem Janem, to vše byly věci, které v komunistickém režimu nezapadaly do obrazu „socialistické ženy“. 

 

V čem vás osobně Jarmila Novotná inspiruje a co o ní vědí vaši synové?

Jarmila Novotná mě inspiruje svým přístupem k životu, svým sebevědomím, přitom pokorou a snahou se stále celý život zlepšovat a učit nové věci. Ona věděla, jaká je hvězda, přitom se celý život vzdělávala a chodila na hodiny zpěvu, aby svůj hlas uchovala a nevložila do svého zpěvu zlozvyky.

Moji synové toho o Jarmile Novotné vědí hodně, přeci jenom prakticky vyrůstají s tímto jménem skloňovaným všemi pády v naší rodině. Myslím, že hlavní devizou je, že zjistili, že se nemusí pracovat vždy jen za peníze, že by každý člověk v rámci svých možností měl nějak „příspívat“, vybrat si nějakou oblast a v té pomoci.

 

Kdybyste měla příležitost dát si s Jarmilou Novotnou šálek kávy, o čem byste si s ní chtěla povídat především? 

Občas tak přemýšlím, co by asi říkala našim aktivitám… Zajímala by mě spousta otázek: Jak bylo těžké opustit rodnou zem s několika kufry a dvěma malými dětmi? Co prožívala, když opouštěla na večery a dlouhé týdny své děti, když musela živit v Americe celou rodinu? Jak se cítila, když jim znárodnili celý jejich majetek? Jaká byla její setkání se slavnými osobnostmi? Jak ji ovlivnil TGM a jeho syn Jan, její velký přítel… Co bylo nejtěžší, aby si udržela kariéru v Metropolitní opeře celých dlouhých 16 sezón a proč se nechtěla vzdát hudby a věnovat se více hollywoodské kariéře atd. atd. Bylo by to na opravdu dlouhou kávu!

 

http://www.zamekliten.cz/

Kladské pomezí / Krajina příběhů

KLADSKO: Kladské pomezí – tak se nazývá kraj mezi Krkonošemi a Orlickými horami, obklopený z části skalami i lesy, kraj, ve kterém žilo a jistě i žije spousta zajímavých osobností – bratři Čapkové, Božena Němcová, Alois Jirásek, Josef Škvorecký, Egon Hostovský a další. Místní spisovalé ke své tvorbě často hledali předlohu mezi lidmi z okolních městeček, vesnic i samot. Proto se Kladské pomezí nazývá i „krajinou příběhů“. O slávu a dobrou pověst Kladského pomezí se stará už od roku 1997 také stejnojmenná společnost. Její provoz zajišťují dvě skvělé ženy – Markéta Venclová a Lenka Lembejová. Jaký je jejich vztah k tomuto kraji, co dělají, aby se o Pomezí vědělo a bylo vyhledávaným místem výletů a dovolených? A jak to vše zvládají?

Autor článku: 
Ilona Machová

Jak byste popsaly Kladské pomezí a kde tedy přesně leží? Jaký je váš vztah k němu?

Lenka: Kladské pomezí je malebný region mezi Krkonošemi a Orlickými horami na česko-polské hranici se spoustou přírodních krás, památek a šikovných lidí. Můj vztah k němu je samozřejmě ovlivněn tím, že jsem se tu narodila a žiji tady. Jsem patriotka, mám to tu moc ráda a jsem pyšná, že odtud vzešly takové osobnosti, které jsou zmíněny už v úvodu.

Markéta: Je to část mojí vlasti, kde jsem se narodila a trávím zde i celý svůj život. Je vstupní branou do Polska na východě Čech, je to příjemně zvlněná krajina s vodní nádrží Rozkoš i malebnými údolími, kde narazíte na zámky, vojenské památky a zajímavá muzea.

 

Krajina příběhů – to pojmenování je vskutku trefné – vznikaly tu moderní Čapkovy pohádky o havlovickém vodníkovi, pejsku Oříškovi i loupežníku Lotrandovi, Jirásek o zdejším kraji napsal kroniku U nás a Němcová tady našla inspiraci pro své povídky. Ale tento přívlastek jste si vymyslely vy? Nebo…

Lenka: Přívlastek vznikl při přípravě jednoho – do té doby největšího projektu – už před více než deseti lety. Já jsem nastoupila do společnosti až při jeho realizaci, ale souhlasím, Krajina příběhů je v našem případě opravdu trefné pojmenování.

 

Co všechno děláte proto, aby se potenciální návštěvník – výletník dozvěděl o Kladském pomezí?

Lenka: No, ve zkratce řečeno, využíváme veškerý marketing se všemi jeho nástroji. O tom určitě povypráví Markéta. Ale nejvíce se nám, i podle šetření, osvědčuje osobní doporučení spokojených návštěvníků. To je to nejlepší ocenění kvality našich služeb. Ochota a vstřícnost, produkty, ve zkratce – udělat pro spokojenost návštěvníků maximum, aby měli důvod se k nám vracet.

Markéta: Využíváme celou paletu moderních nástrojů marketingu. V současnosti se vše přesouvá stále více do virtuální podoby – tedy do „on-linu“. Posledních pět let jsme se intenzivně věnovali zviditelnění odkazu našich národních literárních velikánů, kterých máme v Kladském pomezí opravdu hojně. Naším velkým počinem byl vznik stránky www.karelcapek.cz , která propaguje místa spojená se sourozenci Čapkovými z celého Královéhradeckého kraje. Také se dlouhodobě věnujeme nabídce pro rodiny s dětmi, ta je k dispozici na stránkách www.toulavybatoh.cz, a podporujeme vznik zážitkové turistiky na česko-polské hranici – www.festivalzazitku.cz . V loňském roce jsme ale žili také projektem BOŽENA 200. Je toho tolik, že by to tady zabralo hodně místa – vše o naší činnosti najdete na www.kladskepomezi.cz.

 

A tohle všechno děláte vy dvě? Na to musíte být skutečně sehraný tým!

Lenka: To si pište. Já pracuji ve společnosti už jedenáctým rokem. Markéta, i když s přestávkami, snad ještě déle. Pokud je společnost pouze o dvou lidech, v každodenním kontaktu, skutečně si musí „sednout“. O ničem jiném to není. Musí mít podobný náhled na věci, stejnou chuť posouvat je dál a povahově si vyhovovat. Za sebe můžu říci, že mě tahle práce opravdu baví, a to i díky tomu, že mou kolegyní je právě Markéta. Ale na výsledcích naší činnosti se nepodílíme jen my. Za tím je obrovská spousta lidí…

Markéta: Skutečně spolu pracujeme už řadu let a stále nám to skvěle klape. Bez toho by mi práce nedávala smysl. Podporujeme se a baví nás vymýšlet nové a nové věci a někam se stále posouvat.

 

Kdo vás tedy ještě podporuje?

Markéta: Moc si vážíme podpory naší členské základny, bez ní by Kladské pomezí nemohlo existovat. Ta čítá více než 40 členů z řad turistických atraktivit, služeb, měst a obcí. Také se opíráme o pevnou vazbu s informačními centry. Podporuje nás i krajský úřad.

 

V minulém roce se díky situaci s COVID-19 hodně věcí změnilo. Jednou z nich byla skutečnost, že cestování mimo Českou republiku nebylo tak jednoduché jako dříve. Co to znamenalo pro vás? Pocítily jste nějaký vliv na návštěvnost regionu?

Markéta: Na návštěvnost měla epidemiologická situace velký vliv. Přestože letní měsíce byly velmi silné, tak návštěvnost za celý zbytek roku se podařilo dohnat jen na několika málo místech. O 24 % více návštěvníků oproti předminulé ještě „necovidové“ sezóně bylo v roce 2020 v Domku Boženy Němcové v Červeném Kostelci. Téměř stejnou návštěvnost mělo Muzeum Boženy Němcové v České Skalici, skvěle si vedla také Stálá historická expozice v Josefově. Návštěvníků tam přibylo o více než polovinu. Je to tím, že v Josefově pořádali různé akce a zavedli společnou vstupenku s ostatními turistickými zajímavostmi ve městě. V průměru ale poklesla návštěvnost dalších turistických cílů v roce 2020 oproti minulému roku o čtvrtinu.

 

Teď se jsme na začátku turistické sezóny. Co jste na letošní rok připravily?

Markéta: Naší největší snahou je pomoci našim členům a podporovatelům maximalizovat návštěvnost tak, aby se dopady epidemie co nejvíce zmírnily. Konkrétně jsme připravily projekt Festival zážitků. Je to série speciálně vytvořených zážitkových akcí seznamujících s tradicemi regionu. Budeme pokračovat také v představování míst spojených s Boženou Němcovou, které má zcela novou obnovenou expozici, kde veřejnost uvidí zajímavé předměty z její pozůstalosti.

 

Kam nebo na co byste určitě pozvaly návštěvníky Kladského pomezí?

Lenka: Za sebe mám samozřejmě místa v Kladském pomezí, která preferuji, ale pozvání bych formulovala obecně. Přijeďte za námi do Kladského pomezí – krajiny příběhů a vytvořte si tu svůj vlastní příběh, ať už tu strávíte několik dnů nebo jen hodin. Zážitky a vzpomínky vám nikdo nikdy nevezme.

Markéta: K tomu nemám co dodat. Snad jen, že letos v létě, když k nám do Kladského pomezí přijedete, tak tu pro vás bude hotový Festival zážitků!

 

 

 

www.kladskepomezi.cz

Kraj, který nadchne každého svojí rozmanitostí – členitá krajina protkaná systémem opevnění, místa poskytující nádherné výhledy, romantická údolí řek, světoznámá skalní města, památky z různých stavebních epoch, hustá síť turistických stezek a cyklotras, lyžařské vleky a upravované stopy pro běžecké lyžování.

 

 

 

Cestou na Seznam – Hýlom, hýlom, počúvajte, Jízda králů

ČR: Fakt, že jsou do seznamů UNESCO zapisovány architektonické památky, je všeobecně známý. Již méně se ví, že sem patří také tradice, které skupina obyvatel pokládá za své kulturní dědictví a předává je dalším generacím. Podmínkou pro zápis do mezinárodního reprezentativního seznamu UNESCO je předchozí uvedení na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který nyní čítá 28 položek. Jako poslední přibyly na národní seznam v roce 2019 Tradiční hody s právem na Uherskohradišťsku. Naopak prvenství má od roku 2009 Slovácký verbuňk, který jsme již připomněli zde, následovaný Jízdou králů na Slovácku − oba statky se coby mistrovské dílo ústního a nemateriálního dědictví lidstva probojovaly i mezi památky UNESCO.

Autor článku: 
Irena Koušková

Nominaci Jízdy králů chystal Národní ústav lidové kultury ve Strážnici. Požádali jsme proto o rozhovor bývalého vedoucího Centra lidových tradic Jana Blahůška, který měl přípravu nominační dokumentace na starost, a současnou vedoucí tohoto odborného oddělení NÚLK Jarmilu Teturovou, odpovídající za agendu nehmotného kulturního dědictví dnes.

 

Pod tzv. nemateriální kulturu řadíme vedle folkloru zvyky, obřady, oblast tzv. lidové religiozity, kam spadají vědomosti a představy o člověku, přírodě a vesmíru, o nadpřirozených silách, magie, věštby, pranostiky; léčení a hygienu. V širším pojetí potom problematiku rozličných společenství, rodinných a příbuzenských vztahů, sociálních vazeb v určité komunitě nebo skupině.

 

Jak probíhala příprava na nominaci Jízdy králů? Zúročili jste cenné zkušenosti z úspěchu zápisu Slováckého verbuňku, nebo byla situace o pár let později zcela jiná? (pozn. red.: Slovácký verbuňk byl zapsán na Seznam UNESCO v roce 2005, Jízda králů v roce 2011.)

Nominace Jízdy králů k zápisu do Seznamu UNESCO vlastně navazovala na předchozí nominaci Slováckého verbuňku. Součástí dokumentace u verbuňku byl totiž také seznam dalších pěti kulturních statků, které by mohly být navrženy k zápisu v dalších letech. A Jízda králů byla jedním z nich. Všechno se muselo ale dobře naplánovat a připravit. A protože se jízdy králů kromě Vlčnova jezdí v ostatních obcích na Slovácku /pozn. redakce: v Hluku, Kunovicích a Skoronicích/ v několikaletých intervalech, práce na dokumentaci musely být rozloženy do několika let.  Nevěnovali jsme se totiž jen samotnému obyčeji a jeho průběhu, ale všem souvisejícím aktivitám. Ve Vlčnově např. kompletní ročník jezdců jízdy králů – tzv. legrútů – žije přípravou tohoto výročního obyčeje v podstatě celý předchozí rok. Kluci se aktivně účastní již jízdy králů v roce předchozím, pak vybírají krále pro následující ročník, organizují taneční zábavu, jsou představeni na krojovém plese, chodí společně i s budoucím králem na Velikonoce, stavějí máj, učí se jezdit na koních… Do přípravy celé akce je ale zapojen daleko širší okruh lidí – rodiny krále a všech jezdců, které vytvářejí ozdoby na koně, musí se vypálit dobrá slivovice, vyrobit nebo nakoupit víno, upéct koláčky a zajistit občerstvení pro všechny hosty, připravit kroje, doprovodné programy, vyzdobit obec. Je toho samozřejmě ještě mnohem víc, ale už z uvedeného výčtu můžete vidět velký rozměr celé akce. Toto všechno jsme se také snažili zachytit a zdokumentovat, abychom pro přípravu podkladů do UNESCO mohli vybrat to nejdůležitější. Nominační dokumentaci musely doplnit také souhlasy nositelů této tradice, které byly deklarovány zastupitelstvy jednotlivých obcí. Tehdejší starostové proto patřili do širšího týmu zpracovatelů nominace, kterou se nakonec v roce 2010 podařilo zkompletovat a předložit v Paříži.

Pokud bych měl tedy srovnávat přípravu nominace Slováckého verbuňku s přípravou Jízdy králů, bylo to, podle mého názoru, u Jízdy mnohem, mnohem náročnější a do celého procesu muselo být zapojeno daleko více lidí. Na druhou stranu jsme měli zkušenosti z předchozích let, a tak zase jako o něco snazší vidím formální stránku celé věci. Moc rád na tohle období vzpomínám a jsem rád, že se vše podařilo dotáhnout do úspěšného konce.

 

V rozhovoru pro Místní kulturu (https://mistnikultura.cz/ozenil-jsem-se-s-unesco) zmínil Michal Beneš, který stál u zápisu většiny památek na seznamy UNESCO, následující vzpomínku: „Když byla vyhlašována Jízda králů za součást světového nemateriálního kulturního dědictví lidstva, tak v Kunovicích před plným sálem zazněla věta a přítomní ji okamžitě pochopili. ͵Uvědomme si, že svět se uklonil před Jízdou králů v Kunovicích.ʹ To je přece fantastické. Poprvé se, obrazně řečeno, na mapě světa v této souvislosti objevila jména Kunovic, Vlčnova, Hluku a Skoronic.“ Jak na atmosféru této chvíle vzpomínáte?

Na tomto konkrétním večeru v Kunovicích jsem bohužel nebyl, ale konal se pravděpodobně až nějakou dobu po samotném hlasování Mezivládního výboru, kde se o zápisu Jízdy králů do Reprezentativního seznamu UNESCO rozhodlo. Toto jednání výboru probíhalo v roce 2011 na Bali v Indonésii a tam je vzhledem k jinému časovému pásmu o šest hodin více než u nás. O zápisech do Reprezentativního seznamu se tam rozhodovalo během dopoledního bloku, proto mi, stejně jako dalším kolegům, kteří se na přípravě nominační dokumentace podíleli, přišla zpráva od našich zástupců někdy nad ránem SMSkou. Měl jsem samozřejmě obrovskou radost, kterou ještě umocnilo doplňující sdělení, že nominace, již jsme několik let připravovali, byla v podkladech pro hlasování a pak i samotným předsedajícím vyhodnocena jako jedna z nejlépe zpracovaných. Současně mě ale trochu mrzelo, že jsem se nemohl tohoto slavnostního a mimořádného okamžiku účastnit osobně. Původně jsem měl totiž na jednání Mezivládního výboru na Bali letět také, ale několik měsíců před tím jsem změnil zaměstnání a z NÚLK ve Strážnici přešel řešit projekt založení Muzea v přírodě Rochus do Uherského Hradiště. Ministerstvo kultury proto k zastupování na jednání vybralo někoho jiného. Určitě musel být ten okamžik jedinečný. Sám jsem to zažil o rok dříve v Nairobi, kdy jsem byl přítomen při hlasování Mezivládního výboru, na kterém byl schválen zápis Masopustních obchůzek a masek na Hlinecku. Po každém schvalujícím verdiktu následuje potlesk celého sálu a zástupci jiných zemí, sedících v sále poblíž, delegaci státu, jehož kulturní statek byl právě k zápisu schválen, blahopřejí. A vy máte jako první tu čest, poslat skvělou zprávu domů…

 

Jedna z podmínek zápisu na seznam UNESCO zní, že se tradice nesmí zakonzervovat, ale dále rozvíjet, sleduje se, jestli existence nemateriálního statku není v ohrožení kvůli nedostatku pokračovatelů, zda není využíván pro komerční účely nebo infiltrován cizorodými prvky. Jak se za deset let od zápisu tradice jízdy králů proměnila? Pomohl zápis jejímu rozvoji?

Jízdu králů, stejně jako všechny ostatní statky zapsané do Reprezentativního seznamu, průběžně každoročně monitorují pracovníci Národního ústavu lidové kultury. V případě jízdy králů sledujeme rizikové faktory, kterými jsou populačně slabé ročníky jezdců, protože se nerodí tolik dětí, jako tomu bylo dříve. Dále musíme počítat vysoké náklady na zajištění koní zapůjčených ze soukromých stájí. S tím také souvisí nutnost jezdeckého tréninku jezdců, protože koně už nejsou součástí hospodářství, takže chlapci většinou nemají možnost se doma naučit na nich jezdit. Se zvyšujícím se zájmem návštěvníků na jízdách králů pozorujeme riziko komercializace akce, protože lidé shánějí ubytování, stravování, potřebují parkovací plochy, mají zájem o nákup suvenýrů, což nedokážou služby v obcích, kde se jízda králů jezdí, pokrýt. Ulice jsou pak přeplněny diváky i fotografy, proto někdy může dojít k narušení přirozeného průběhu jízdy králů. V tomto se právě potkávají pozitivní i negativní vlivy zápisu statku do Reprezentativního seznamu. Na straně jedné stojí popularizace a žádoucí zvýšení povědomí o existenci jízdy králů, na straně druhé právě komercializace a problémy se zvládáním přívalu turistů.

 

V současné době se jízda králů udržuje už jen v několika málo lokalitách. Nejpopulárnější a nejokázalejší je asi ta ve Vlčnově, která v nepandemických časech každoročně přiláká tisíce návštěvníků…

Dá se říct, že jízda králů ve Vlčnově je asi nejznámější. Jako jediná se koná pravidelně každý rok. S náporem diváků se však stále více potýkají i další jízdy králů – např. jízda ze Skoronic, která se jezdí v rámci festivalu Slovácký rok v Kyjově jednou za čtyři roky. Je samozřejmě dobře, že lidé mají zájem vidět tento fenomén lidové kultury, ale s určitou mírou komercializace se zde opravdu setkáváme. Myslím, že si tuto skutečnost organizátoři uvědomují, snaží se nepodléhat tlaku návštěvníků a zachovat důstojný průběh jízdy.

 

Ve tříletém období 2019-2021 se agentura CzechTourism věnovala otázce tradic a zvyků, tedy nehmotnému kulturnímu dědictví, i v rámci své nové strategie, vznikl k tomu web http://www.tradicemasmysl.cz/ Zaznamenali jste, že by došlo ke zvýšení zájmu o jízdu králů mezi českými i zahraničními návštěvníky? Co vůbec přinesl zápis na Seznam obcím na Slovácku a na Hané?

V současné době zaznamenáváme v České republice zvyšující se trend zájmu o projevy lidové kultury obecně. Tento vývoj byl samozřejmě nyní zpomalen celosvětovou epidemií koronaviru. Zápisu jízdy králů do Reprezentativního seznamu byla věnována pozornost celostátních médií, takže se to projevilo také v návštěvnosti těchto jízd bezprostředně po zápisu ve všech dotčených obcích. Navíc se jedná o statek vizuálně velmi atraktivní, během kterého diváci spatří nazdobené koně, krásné kroje, uslyší dechovou hudbu nebo cimbálovou muziku. Často je pro ně připravený doprovodný folklorní program. Na Hané je situace trochu jiná. Těchto jízd se zápis netýká, proto není obecné povědomí o jejich existenci. Jízda králů tam stále probíhá v menším rozsahu, v poklidu, pouze v rámci místní komunity, bez většího zájmu turistů.

 

Jaká záchranná opatření na eliminaci rizik zániku statku byla přijata?

Opatření k zachování jízdy králů bylo přijato několik. Pro pořadatele jsou jistě velmi důležité grantové systémy Ministerstva kultury ČR i příslušných krajských úřadů, v jejichž rámci mohou žádat o finanční příspěvky na realizaci jízdy králů. Dále se jedná o pravidelnou dokumentaci statku a podávání zpráv o jeho stavu nejen ministerstvu kultury, ale také UNESCO. K cílené popularizaci přispívají např. přednášky pro žáky základních a středních škol, které nabízí Národní ústav lidové kultury. V neposlední řadě se snažíme propagovat jízdu králů prostřednictvím putovní výstavy prezentující jízdu králů ve výstavních prostorách po celé České republice.

 

S vlastním zápisem na seznam UNESCO i národní seznam je spojena nejen zasloužená prestiž, ale i možnost prostřednictvím nejrůznějších dotačních programů čerpat finanční prostředky na propagaci či podporu vzdělávání další generace. Jak jsou v těchto žádostech úspěšní nositelé statku?

Dovolím si tvrdit, že dotační programy jsou velmi dobře nastavené tak, aby spravedlivě finančně podpořily organizátory ze všech obcí, které mají jízdu králů zapsanou v Reprezentativním seznamu. Žadatelé mají možnost dosáhnout na finance nezbytné zejména na zapůjčení koní a tréninkové jízdy, které by bez těchto prostředků jen těžko sháněli.

 

Jak se vlastně proměňuje význam jízdy králů, jedná se stále o iniciační obřad, při němž jsou osmnáctiletí chlapci vítáni mezi dospělé občany obce? Proč se dnes jízda králů odehrává, má v soudobém spolkovém životě ještě nějakou další funkci?

Jízda králů se transformovala v minulosti a proměňuje se stále i v současnosti. Změny se týkaly v případě obcí Hluk a Skoronice termínu posunutého z letničního období (konce května) na červenec, srpen, příp. září z důvodu vazby na folklorní festival nebo sjezd rodáků, dále také nastavení několikaletého cyklu jízdy v Kunovicích, Hluku i Skoronicích, až po zapojení ženatých mužů jako jezdců, zatímco dříve tuto úlohu zastávali pouze svobodní mládenci. V případě obce Vlčnov se zachovává stále pevný letniční termín, rovněž se jízdy účastní pouze chlapci (kromě role krále, který je mladší) ve věku osmnácti let – tzv. legrúti /pozn. red.: odvedenci – tímto pojmem se v minulosti označovali chlapci v daném roce odvádění do základní vojenské služby/. Ve Vlčnově tak zůstává dávná forma iniciačního obřadu stále aktuální. Hlavní význam jízdy králů v současnosti vidíme v její identifikační funkci, která přispívá ke stmelení dané vesnické komunity, v kontinuálním předávání dědictví předků dalším generacím vedoucí ke společnému prožívání obřadnosti celé události.

 

Jak se vybírá nový král? Je to pořád tak prestižní událost pro vybraného chlapce a jeho rodinu, cosi jako privilegium − ocitnout se v hlavní roli jízdy králů? Něco, na co bude on (i jeho rodina) po celý život vzpomínat?

Krále si volí většinou skupina mladých chlapců v obci ze svého středu. Je tedy určen přímo svými vrstevníky. Poté se žádají rodiče budoucího krále o svolení. Myslím, že rodiny krále si stále považují toho, že byl právě jejich syn vybrán do role krále, přestože to pro ně znamená určitou ekonomickou zátěž a časovou náročnost na přípravu všech nezbytností. Lze říct, že se jedná o prestižní událost v každé obci, kde se jízda králů koná.

 

V úvodu jsme si vypůjčili ohlašovací verše jízdy králů: „Hýlom, hýlom! Počúvajte, horní, dolní, domácí aj přespolní, co vám budu povídati." Jedná se o úvod kanonizovaného textu, který zazní ve stejné podobě všude tam, kde se jízda králů odehrává, nebo zde neplatí tak přísná pravidla? Co vlastně „hýlom“ znamená?

Vyvolávka „Hýlom, hýlom!“, příp. „Hýlom, hálom!“ je ustálenou formulí nejen na samotný úvod jízdy králů, ale používá se průběžně při dalších krátkých, veršovaných vyvolávkách směřujících na obyvatele jednotlivých domů, ke kterým jezdci zajíždějí a vybírají od nich drobné finanční příspěvky (např. „Hýlom, hýlom, počúvajte, před týmto domkem sa voda točí, že táto panenka má pěkné oči!“). Někteří etnografové se přiklánějí k myšlence, že slovo „hýlom“ pochází z maďarštiny, odvozením ze slova „hivóm“ – volám.

 

Součástí Jízdy králů ve Vlčnově je také vystoupení verbířů. Jako statky nemateriálního kulturního dědictví se Jízda králů a Slovácký verbuňk prezentují zvlášť. Do jaké míry spolu ale obě tradice souvisejí?

Regionální kolo Soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku na Uherskobrodsku se koná pravidelně v pátek večer jako jeden z několika doprovodných programů slavnosti Jízda králů již několik let. Důvody jsou spíše organizační, kdy mohou pořadatelé regionálního kola využít zázemí v Klubu sportu a Kultury ve Vlčnově, a také mají jistotu, že tuto akci navštíví dostatečné množství diváků, protože samotná soutěž je provázána s dalším kulturním programem. Společným prvkem je pak skutečnost, že se jedná o dva velmi významné a atraktivní fenomény tradiční lidové kultury.

 

Jak žije jízda králů v těchto pandemických dnech? Jaký byl loňský ročník tradičních akcí a jak probíhají přípravy letos? Účastníte se vy sami těchto slavností, ať už v Kunovicích, Hluku, Skoronicích nebo Vlčnově pravidelně? Kam jezdíte nejraději a proč?

JT: Jízda králů se v loňském roce nemohla uskutečnit, bohužel, žádná. Byla nastavena přísná hygienická opatření proti šíření nemoci covid-19, proto organizátoři odložili akce na rok letošní s nadějí, že se pandemická situace zlepší. Nyní však vidíme, že problémy stále pokračují. Pořadatelé znovu velmi pečlivě zvažují, jakým směrem se v přípravách vydat. Zásadní pro ně je nastavený limit počtu osob, které se mohou setkávat, protože při jízdě králů dochází ke kumulaci velkého počtu lidí v malém prostoru. Některé obce uvažují o posunu termínu, nebo dalším ročním odložení, některé se přiklánějí ke komornímu provedení jízdy s vyloučením diváků. Toto vynucené přerušení tradice může mít negativní dopad na zachování obřadu v budoucnosti.

Měla jsem možnost navštívit jízdy králů ve všech uvedených obcích. Každá je v něčem odlišná, ale všechny mají společnou krásnou atmosféru provázející tento obřad. Nemůžu říct, že bych si oblíbila některou více a jinou méně. Vnímám nasazení všech organizátorů, jejich obětavost a zájem na realizaci jízdy králů, stejně tak snahu samotných jezdců i jejich rodin, aby vše proběhlo podle zažitých zvyklostí ke spokojenosti celé obce.

 

JB: U mě do jisté míry poznamenalo vztah k jízdě králů mé bydliště. Pocházím totiž z Uherského Brodu, a proto jsem vlčnovskou jízdu králů navštěvoval daleko dříve před tím, než jsme se v NÚLK ve Strážnici začali věnovat dokumentaci a přípravě nominace. Při studiích na střední škole jsem měl spolužáka, jehož otec byl předsedou vlčnovské Společnosti Jízdy králů, a tak jsem se dokonce již ve třetím ročníku gymnázia zapojil do organizačního zabezpečení akce. Jiný kamarád vlastní ve Vlčnově „vinnú búdu“, řadu let jsem proto mohl zažívat sobotní podvečer před jízdou králů u sklenky vína v této vinné trati s řadou malých vinařských lidových staveb nad Vlčnovem, a pak se nocí u cimbálu prozpívat do nedělního slavnostního dne.

Příprava nominace ale samozřejmě znamenala osobní účast ve všech obcích s jízdou králů, a také osobní setkání s desítkami lidí, kteří nám s přípravou dokumentace pomohli. A některá z těchto přátelství trvají dodnes. Proto si nenechám účast na jednotlivých jízdách nikdy ujít a beru na ně i své děti, aby mohli také prožít tu nádhernou atmosféru a přivonět k tajemství, které postava mladého krále v dívčích šatech a s růží v ústech v sobě nese.

 

Jízda králů v Kunovicích se uskuteční dne 11. 7. 2021. Vedení města se společně s dalšími organizátory dohodlo, že nadále dodrží pro pořádání Jízdy králů dvouletý interval, který teď bude vycházet nově vždy na liché roky. V únoru 2021 rozhodli zastupitelé ze sousedního Hluku, že jízdu králů pro rok 2021 ruší, ve Vlčnově akce proběhla v termínu 28.-30. 5.

 

www.jizdakralu.cz

 

Aktuálního kunovického krále, kterému loňskou jízdu zhatila pandemie, Daniela Kozelka (13 let) a jeho maminky, místostarostky Kunovic, jsme se zeptali:

 

Jak prožívá/prožíval Daniel Kozelek přípravy na svůj velký den?

Daniel je velký flegmatik, takže přípravy bere stejně jako přípravu do školy (7. třída), trochu povinnost, ale nechce to odbýt – jak říká.

 

Podle čeho vybrali organizátoři k tomuto prestižnímu úkolu právě jeho?

Když se Daniel narodil, doma jsme se s manželem shodli, že by bylo pěkné, kdyby byl jednou králem, protože já sama jsem ve folkloru aktivní. Zpívám v Ženském sboru Kunovice, tančím ve folklorním souboru písní a tanců Handrlák, jsem vedoucí dětského folklorního souboru Malý Handrláček, takže folklor je srdcová záležitost.

Organizátorovi Milanovi Staškovi jsme to takto podali, on s tím souhlasil a zapsal si Danka „do pořadníku“ (úsměv), a když se v roce 2020 jízda nemohla konat a přesunula se do dalšího roku, tak i role krále byla posunuta o rok…

 

Není mezi chlapci o královský post rivalita?

O rivalitě se asi nedá hovořit, rozhodnutí je spíše věcí rodičů, kteří tuto roli svého syna berou jako rodinnou prestiž.

 

Zajímáš se, Dane, o národopis, chodíš do kroužků, do lidušky, nebo máš úplně jiné koníčky, které s folklorem nesouvisejí?

Chodil jsem do folklorního souboru Věneček s maminkou, pak do souboru Malý Handrláček, který vedla moje mamka, od září jsem začal docházet do starší skupinky − do souboru Kunovjánek. Folklorní písničky u nás doma pořád hrají a mamka stále něco tancuje. Navštěvuji také kurzy verbuňku. Mimo to chodím do ZUŠky, kde hraji na klarinet, a také do oddílu stolního tenisu.

 

Máš nějaký vzor?

Mým vzorem jsou někteří hráči počítačových her a youtubeři, na počítači trávím taky dost času.

 

Kdy a čím vlastně povinnosti pro „krále“ začínají? Co všechno přípravy obnášejí jak pro něj, tak celou rodinu po stránce časové, finanční…?

Přípravy na jízdu králů 2020 jsme zahájili už na podzim roku 2019, kdy jsme s Danielem jeli do stájí , učit se jezdit na koni. Hned u vstupní brány uviděl Daniel bílé zvíře a oznámil: „Na tomto teda pojedu, to bude mazané.“ Nebyl to kůň, ale lama, což je mezi jeho vrstevníky hanlivý výraz pro někoho, kdo není zrovna „dokonalý“. No ale jízdu na koni zvládl, tak už jen pořídit ten kroj. Dědečci nechali vypálit slivovicu, tatínek Bronislav udělal nový plot, vymalovali jsme doma, začali se shánět stromky v lese, krušpánek ¨/lidově zimostráz – pozn. red./ a ochotné tetičky dělaly zdobení na koně. V březnu 2020 se objevily první informace o COVIDu, vůbec nás nenapadlo, že by se jízda králů nekonala, že kultura a ostatní akce budou na dlouho zakázány. Když jsme pak na radě města situaci probírali, usnesli jsme se, že jízdu králů o rok odložíme, že zachováme dvouletý cyklus, ale v lichých letech, že na rok 2021 vychází významné výročí 250 let o první zmínce o kunovském banderiu /tj. existenci jízdní skupiny mužů na koních ve slavnostním průvodu – pozn. red./, že ten rok pro jízdu králů připravíme bohatý program atd. Nicméně scénář z minulého roku se opakuje i v roce 2021.

Po dohodě s organizátory zapsaného spolku Jízdy králů jsme přesunuli termín z května na 10. – 11. července 2021. S dalšími přípravami jsme doma opatrní, máme vymalováno, budeme dělat další část plotu, slivovica zůstala schovaná ve sklepě. Finální úpravy na kroji jsou pozastaveny, jelikož nám Daniel během jednoho roku porostl o tři konfekční velikosti, bude švadlena paní Božena Habartová kroj dokončovat, až se jízda králů skutečně přiblíží. Dnes je Danielovi třináct let, je v sedmé třídě, na vysvědčení měl dvojku z českého jazyka, měří 180 centimetrů, váží 82 kilogramů a velikost jeho nohy je č. 45. To bude asi největší z králů. Tyto jeho míry nás doma taky vedly k myšlence, že pokud by se jízda králů v roce 2021 nekonala, vzdá se Daniel čestné role ve prospěch mladšího kolegy, který už na svou úlohu jistě netrpělivě čeká a popřeje mu hodně štěstí a jeho rodičům pevné nervy a přípravy bez starostí, protože starosti si z jízdy králů děláme s manželem již čtrnáctým rokem a možná zbytečně.

Jinak k povinnostem patří i propagace rodiny a celé akce, rozhovory pro tisk, natáčení v televizi či rozhlase, které slouží i jako pozvání na akci. Slavnostní představení krále – kulturní pořad, kde se prezentuje celá jezdecká družina.

S nějakou finanční zátěží musí rodina počítat, ale je vždy tak vysoká, kolik jsme ochotni tomu věnovat. Řešíte dilema půjčit kroje, nebo nechat ušít nové vlastní, to je otázka financí. Opravit dům, fasádu, vymalovat? Kvůli jízdě králů nebo už to doma volá po rekonstrukci bez ohledu na tuto kulturní akci? Pozveme rodinu na oběd v neděli nebo u nás budou po celý víkend, sezveme ty nejbližší nebo se chceme vidět i s těmi, které vídáme zřídka a pozvání na jízdu králů pojmout jako příležitost se zase všichni potkat? Ale každopádně se jedná o prestiž rodiny, která je nositelem této významné UNESCO tradice. A proto tu peníze nehrají roli, spíše rodinná pospolitost.

www.mesto-kunovice.cz

 

Antré s Karlem Šefrnou

HRADEC KRÁLOVÉ-ČR: Antré/s divadelníky o divadle. To je nový stream, který se od letošního roku objevuje každý čtvrtek v 18.00 hod. na video platfotmě YouTube. Antré připravuje Volné sdružení východočeských divadelníků (VSVD). Bezmála hodinové povídání je živě přenášeno z Galerie Václava Havla v Hradci Králové. Hostem streamu Antré byl 14. února divadelník a loutkář, zakladatel a vůdčí osobnost soubor „C" Svitavy Karel Šefrna. Držitel mnoha ocenění, výrazná a všestranná osobnost.

Autor článku: 
Kateřina Fikejzová Prouzová

„Loutkáře pojí přátelství a společné povahové rysy,“ říká Karel Šefrna

Moderátor Josef Jan Kopecký strávil téměř hodinu posloucháním půvabných historek z divadelního života. „Kdo vlastně jsem? Lékař, muzikant, divadelník, rybář, lyžař, i otec jsem a dlouho již i děd, praděd, samozřejmě občan, také soused vlastně,“ tak sám sebe popsal v knize Ostrovy splněných přání aneb Život jde dál.

 

Plná nůše metálů

Karel Šefrna získal v roce 2000 cenu klubu Laurus, je nositelem zlatého odznaku Josefa Skupy a zlatého odznaku J. K. Tyla. V roce 2001 obdržel Cenu ministerstva kultury. V roce 2016 získal Cenu města Svitavy a roce 2020 se stal osobností Pardubického kraje. (A to není zdaleka všechno!)

Co pro něj všechny ty ceny znamenají? „Ono se to hezky poslouchá, ale není to to podstatné. Podstatné je to, že to divadlo, které jsem dělal od dětských let, pro mě byl takový způsob života. To je daleko cennější než nějaké metály,“ myslí si Karel Šefrna.

 

Na jevišti od dětství

Ve čtvrté třídě obecné školy měla naše paní učitelka ve třídě divadýlko a já jsem se tam přihlásil, začal jsem hrát marionetový divadýlko, pak jsem se dostal do městského divadla Jitřenka, tam jsem byl do maturity,“ vzpomíná Karel Šefrna.  Málokdo ví, že zkusil také klasickou činohru. Ale neprošel konkurzem. Prý se projevil jako absolutní dřevo. Rozloučili se s ním s lítostí a se slovy, že z něj nikdy žádný divadelník nebude, protože zkrátka nemá talent. Činohru zkoušel i v Sokole a na střední škole. Nebyla mu ovšem souzená. Na vysoké škole si odskočil tancovat a zpívat do moravsko slováckého folklorního souboru Javorina.

 

Návrat k loutkám

„Oženil jsem se tři dny po promoci a měsíc na to jsem šel na vojnu. Dopisoval jsem si se svou první ženou Evou. A ona mi napsala, že začala chodit do divadla, kde jsem kdysi působil. Mě vůbec nenapadlo, že bych ještě hrál, ale když jsem se vrátil z vojny, moje žena mě tam dovedla zpátky,“ říká Karel Šefrna. Tím to ve Svitavách v roce 1961 celé doopravdy začalo. Loutkový soubor se jmenoval Jitřenka a byl tehdy velmi úspěšný.

 „My jsme s tím starým souborem tenkrát vyhráli Loutkářskou Chrudim. Dostali jsme takový skleněný pohár. Tenkrát se ještě doopravdy soutěžilo. Byli jsme zkrátka nejlepší. To byl rok 1967,“ vzpomíná Karel Šefrna. Zkoušeli tenkrát černé divadlo a brzy na to přijely do Československa ruské tanky. „V souboru jsme se strašně pohádali. Část kamarádů tuhle okupaci neodsoudila. Já jsem to odsuzoval vehementně. Pak jsme dva roky nedělali nic. A když přišel čas znovu začít dělat divadlo, zjistili jsme, že už nemůžeme být spolu. Tak vznikly dva soubory,“ uvádí Karel Šefrna. To byl impuls ke vzniku legendárního svitavského „Céčka“.

 

Na Loutkářské Chrudimi jsme se hodně naučili

Céčko se vydalo na celostátní přehlídku Loutkářská Chrudim poprvé v roce 1971 a jezdí tam dodnes. Účastnilo se více než padesátkrát, což je naprosto neuvěřitelné. Navíc v drtivé většině soubor přivezl domů nějaké ocenění.

V čem je chrudimský festival pro Karla výjimečný? „Nás loutkářů je málo. Ale je mezi námi velké přátelství. Držíme spolu. Máme dokonce hodně společných povahových rysů. Další věc je, že jsme se tam neustále vzdělávali. Jezdili tam úžasné osobnosti,“ říká Karel Šefrna a vyjmenovává jednu legendu za druhou. Například s Janem Dvořákem společně osm let provozovali loutkářskou konzervatoř. Karel byl nejdřív jejím studentem a později druhým lektorem.

„Karel Šefrna jako režisér uplatňuje svou bohatou metaforickou představivost založenou na asociačních spojitostech. Jedná se o totálně syntetické divadlo,“ napsal další významný český loutkář Luděk Richter.

Režisérské řemeslo Šefrna odkoukal hlavně v královéhradeckém Divadle Drak. Co viděl, dál na tom pracoval a rozvíjel to. Dával důraz na výtvarnou složku, využil každé příležitosti si na jevišti muzicírovat.

 

Bez rodiny a přátel to nejde

Karel Šefrna vyzdvihnul význam rodiny, který je podle něj nejdůležitější. „Mám čtyři děti, dvě manželky – jedna už tedy není. Takže mám ženu Blanku a je to člověk naprosto úžasný. Mám fůru přátel v práci i v divadle. Mám své žáky. Všechno to jsou krásné bytosti. Myslím, že to je nejpodstatnější.“

Karel Šefrna ve streamu Antré udělil i pár praktických rad o scénickém svícení. Vyslechl si vzkazy od svých obdivovatelů. A poradit divadelníkům, jak přežit blbou dobu covidovou.

„Myslím, že by se to mělo dělat, jak se o to pokoušíme my. Nemělo by se o tom moc mluvit, protože my (amatéři) nemůžeme zkoušet. Jsou ovšem způsoby, kterými se to dá nahradit. Například, že to zůstane v rodině. Máš syna a se synem se můžeš setkávat. Takže zkoušíme Citadelu od Exupéryho. Matěj to napsal, složil k tomu muziku. Dáváme to dohromady spolu. Sedneme si, on hraje na klávesy a já k tomu na housle. Dál zkoušíme s mojí dcerou Hanou. Jdeme na jeviště, protože v tom divadle nikdo není. Zkoušíme nastavit reflektory. Ve dvou se to dá dělat. Jeden kouká, druhý dělá herce. - Takže poselství je, hrajte s rodinou,“ uzavírá společné povídání ve streamu Antré.

 

Stopy v písku / Otakar Španiel

JAROMĚŘ-ČR: Je to už 140 let, co se v Jaroměři (13. 6. 1881) narodil sochař, řezbář, medailér a vysokoškolský profesor Otakar Španiel. Ve dvacátých letech minulého století, v době první Československé republiky, mimo jiné autor originálních kovových mincí, jejichž výtvarné motivy inspirovaly celou Evropu. Rysy tváře Otakara Španiela po letech zaujaly sochařku a výtvarnici Janu Bačovou Kroftovou natolik, že ho s chutí ztvárnila v řadě 14 portrétů významných osobností z východních Čech pro publikaci Tváře první republiky (vydal Královéhradecký kraj v roce 2018). Přečtěte si víc v následujícím díle našeho seriálu Stopy v písku.

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Mince pro republiku

V pražském trojúhelníku, který tvoří Klárov, náměstí před Rudolfinem a blízké nábřeží Vltavy, stojí díla tří znamenitých východočeských sochařů, jaroměřských rodáků. Pomník druhému odboji od Vladimíra Preclíka, socha Antonína Dvořáka od Josefa Wagnera a Josef Mánes – dílo Otakara Španiela. Jaroměř je zkrátka líhní sochařů. Možná i proto, že tu svou stopu kdysi zanechal sochařský velikán, v Čechách zdomácnělý Tyrolan, Matyáš Bernard Braun.  

Z oken domu U Tří kaprů, v němž Otakar Španiel v Jaroměři prožil svá raná léta, byl vidět Braunův Mariánský sloup. A snad ho malý Otakar musel pokaždé, když ho míjel, tiše obdivovat. Dům už je dávno zbořen a po Španielovi zbyla na fasádě domu na náměstí busta od jeho žáka Milana Knoblocha.

„Trochu málo, že? Přesto zůstane Otakar Španiel jedním z největších umělců pocházejících z východočeského kraje,“ uvedl ve vzpomínce akademický sochař Vladimír Preclík.

„Sotva narozená Československá republika mu ve dvacátých letech naložila na bedra jako mladému sochaři kupu závažných úkolů. Razily se kovové mince podle jeho vítězných soutěžních návrhů. Soubor mincí od dvouhaléře, pětihaléře, desetihaléře až po korunu. Zdá se, že postupně ovlivnil celou Evropu výtvarnými motivy dosud neužívanými klasy, snopy, architektonickými prvky. Dvoukorunu později navrhl Josef Wagner, autorem pětikoruny byl Otto Gutfreund. Proboha, Východočeši, buďte na své sochaře hrdí!“ (Preclík Vladimír. Otakar Španiel, Královéhradečtí Evropané, Hradec Králové 2007)

Nejvýrazněji se zapsal do dějin světového medailérství. Rozhodující vliv na něho mělo studium na pražské Akademii u J. V. Myslbeka, a především tvůrčí pobyt v Paříži. Osm let v energií nabitém pařížské ovzduší, ve výtvarné mekkce, utvářelo jeho osobitý styl. V Paříži se věnoval medailím, plaketám, reliéfům a portrétům. Tady se také naučil nosit baret, v němž později rád pózoval fotografům. Účastnil se tu všech nejdůležitějších výstav přístupných cizincům. Také později, po návratu domů, každoročně vystavoval na světových výstavách. Francouzská vláda zakoupila jeho plakety pro muzeum Luxembourgh již v roce 1906.

Po vyhlášení Československa se mu mimořádně dařilo, stal se členem České akademie věd, Spolku výtvarných umělců Mánes a v roce 1927 byl zvolen rektorem Akademie výtvarných umění.   

K mincím a medailím brzy přibyly i portréty významných jedinců první republiky. Vytvářel busty národních velikánů (J. Vrchlický, B. Smetana, M. Aleš, A. Jirásek) a pomníky (T. G. Masaryk, J. Mánes, J. Plečnik). Zvítězil také v soutěži na výzdobu hlavních dveří katerály sv. Víta na Hradčanech.     

Úspěšnou uměleckou dráhu přerušila nacistická okupace. V roce 1942 ho spolu s manželkou zatklo gestapo za účast jeho syna v zahraničním odboji. Po návratu z koncentračního tábora v roce 1945 se dozvídá, že Ivan padl už před rokem v bitvě u Rýna.

Po válce byl poúnorovým režimem sice uznáván, ale musel se vykoupit medailemi k výročí Stalinova narození. Ocenění v zahraničí však získával dál. Jeho mimořádný přínos české kultuře ocenil známý historik V. V. Štech v publikaci Otakar Španiel (Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1954). Jistě zadostiučinění pro sochaře, který o rok později (15. 2. 1955) umírá.

V Jaroměři jsou některá z jeho děl k vidění v galerii městského muzea a jímavé funerální plastiky na zdejším hřbitově (např. sousoší Mater Dolorosa na hrobce rodiny Polických či plastika na hrobce rodiny Zouzalovy aj.).

 

Tváře první republiky / Portréty kresbou

Akademická sochařka a výtvarnice Jana Bačová Kroftová kresbami do publikace Tváře první republiky navázala na svůj pozoruhodný cyklus osobností Každý den / Every day: www.janabacovakroftova.com

Projekt vznikl v roce 2013 spontánně nahromaděním skepse a smutku z aktuálního politického dění. Rozhodla jsem se, že si zlepším náladu tím, že si každý den připomenu někoho, kdo byl něčím výjimečný a inspirativní, někoho, na koho stojí za to se dívat. Portréty žen a mužů z Královéhradeckého kraje jsou dalším příspěvkem do armády ozbrojenců proti hlouposti, agresivitě, nenávisti, závisti, sobectví, aroganci, zbabělosti, neznalosti souvislostí, neschopnosti rozeznat dobré a zlé, pošetilosti, nelásce, netoleranci…Stavím ji proti nám všem, stavím ji i proti sobě a svým nedokonalostem. A armáda sílí!“

 

Jak jsem je portrétovala

Kresby vznikaly podle dostupných fotografií. Někdy však snímky byly tak nejasné, že jsem si musela tváře domýšlet. Velkou pomocí v takovém případě byly informace a vyprávění z různých zdrojů o povaze portrétovaných osobností.

S každou z nich jsem strávila příjemný čas, dozvěděla se víc o nich samých a také o dobových souvislostech. Práce na portrétech by se dala charakterizovat slovy: setkání, pozorování, vcítění se. Někdy mě výsledek samotnou překvapil.

Otakara Španiela jsem kreslila podle filmového záběru z roku 1920, pořízeného během slavnosti na Bílé hoře. Rysy jeho tváře jsou natolik výrazné, že jsem si portrét domýšlela s lehkostí, k níž mi pomáhala i znalost jeho sochařských prací. Na střední škole jsem sekala podle jeho busty T. G. Masaryka do kararského mramoru. Masarykovo čelo mi výrazně připomnělo čelo samotného Španiela. Jeho tvář se mi zdála vyvážená, se skvělým reliéfem, hodným brilantního medailéra, jakým Španiel vskutku byl.

Jana Bačová Kroftová, akad. sochařka a výtvarnice

 

Česká kultura před Sametem a po Sametu / Jarmila Mucha – Plocková

ČR: Žena s tichým hlasem, kultivovaným a skromným vystupováním je v posledních dnech často citována médii. Architektka, výtvarnice, vnučka Alfonse Muchy vystoupila ze soukromí a stále odhodlaněji vyslovuje svůj názor na vlastnictví Slovanské epopeje a staví se na stranu Prahy ve sporu s Johnem Olmondem Muchou. Přesto, že hlavní město pro Epopej za mnoho desítek let dosud nenašlo důstojné umístění, jaké by si Alfons Mucha přál, paní Jarmila se nepřipojila k žalobě Johna Muchy a nezpochybňuje darování tohoto světově ojedinělého díla městu. Své důvody i komplikované rodinné vazby vysvětlila nedávno v zásadním obsáhlém rozhovoru (6. 4.) pro Lidové noviny. Na něj (a také na můj text o Geraldině Muchové, manželce Jiřího Muchy, který vyšel zde v Místní kultuře 17. 3. t.r.) dnes navazujeme. Zvídavému čtenáři doporučujeme nalézt si oba texty a dát si je do souvislostí.

Autor článku: 
Martina Fialková

Zde s paní Jarmilou budeme hledat odpovědi na další „muchovské“ otazníky. Sama je úspěšnou výtvarnicí. Zděděné geny, dětství a mládí prožité v uměleckém prostředí, vzdělání a neobyčejné životní zkušenosti jí umožňují žít bohatým životem, který však není bez zatáček. Vyrostla v rodině vynikajícího houslisty a později pedagoga Alexandra Plocka, ale jejím biologickým otcem byl známý spisovatel a novinář Jiří Mucha, syn Alfonse Muchy.

 

Že je Jiří Mucha vaším skutečným otcem, jste se dozvěděla, až když vám bylo 18 let. Jak se o takových věcech mluví na veřejnosti a jaký byl váš vztah k Alexandru Plockovi, který vás vychoval?

Nejsem člověk protřelý médii, ale od doby, kdy bylo soudy prokázáno, že jsem dcera Jiřího Muchy, už různé věci postoupily a dokážu o tom mluvit lépe a urovnaněji. Ale můj první rozhlasový rozhovor před lety, vlastně první výpověď o mém vztahu k Jiřímu, kterého jsem znala odmalička, to bylo dost těžké. Alexandr Plocek ale stále zůstává mým „otcem“, měla jsem ho velmi ráda a vzhlížela k němu s obdivem, vlastně asi tak jako vzhlížel Jiří Mucha ke svému otci Alfonsovi. Alexandr Plocek byl slavný houslista, oblíbený ve společnosti, oduševnělý, velice krásný člověk. Taková směsice Garyho Coopera a Gregory Pecka. Byl velice vzdělaný v hudbě, historii a literatuře. Vedle akademického vzdělání hudebního vystudoval také právnickou fakultu, takže byl i doktor práv, i když tuto profesi nikdy neprovozoval.

 

Některé dětské zážitky nikdy nevymizí, jaké byly ty vaše?

Moc mne bavilo, když otec s maminkou s oblibou vedli doma intelektuální přestřelky, v nichž se navzájem zkoušeli z historie a literatury. Otec byl členem slavného Českého tria. U nás doma se často zkoušelo, a tak jsme s mým starším bratrem toto museli uctivě respektovat. Nesměli jsme rámusit a křičet. Do tatínkova pokoje, odkud se linula ta kouzelná hudba, jsem směla jen po zaklepání. Velice jsem ho uctívala, byla jsem na něj pyšná a dodnes si ho nesmírně vážím. Byl to čestný a přímý člověk a za minulého režimu to mnohokrát prokázal. Nikdy se před ním neohnul, otevřeně se přihlásil k jeho kritice. Pro své pedagogické kvality na Akademii mohl zůstat, ovšem jeho zahraniční působení bylo takřka nulové.

 

A váš vztah k mamince, když jste se dozvěděla, kdo je vaším skutečným otcem?

Na mém vztahu k ní se nezměnilo nic. Možná jsem jí trochu zazlívala, že jsem se o svém pravém otci dověděla pozdě. Ale asi to bylo dobře, protože bych v dětském věku hodně věcí nedokázala pochopit. S maminkou jsme Jiřího navštěvovaly v jeho domě na Hradčanském náměstí, ale to jsem ještě netušila… považovala jsem ho už dřív za přítele rodiny. Jako dospělá slečna se svými láskami a vlastním životem jsem se s tím pak vyrovnala poměrně snadno. Už tehdy jsem chápala, že mnoho dětí se nenarodí v té správné konstelaci. Moji rodiče se stýkali s mnoha dalšími umělci. Chodil k nám i Jiří, vídala jsem se s ním vlastně nepřetržitě. Otec Alexandr Plocek se ke mně vždy báječně choval. Nechtěla jsem ho zraňovat, a proto jsem se pak s Jiřím stýkala tajně. Až když otec v roce 1981 zemřel, začali jsme se stýkat a spolupracovat otevřeně. V roce 1976 jsem se vdala do zahraničí. Dvanáct let jsem žila se svým španělským manželem a dvěma dcerami v Barceloně. V té době jsme se s Jiřím vídali často. Zvláště když pobýval v Paříži. Jezdila jsem za ním, on za mnou, cestovali jsme po světě. A on mne začal stále více zasvěcovat do všeho kolem Alfonse Muchy a jeho díla, spolupracovala jsem s ním po výtvarné stránce při přípravě Alfonsových výstav a přesto, že jsem vystudovala architekturu a pracovala v tomto oboru, začala jsem navrhovat a vyrábět šperky inspirované Alfonsovými předlohami.

 

Francouzi si Muchu někdy přivlastňují, mnozí možná ani nevědí, že to byl Čech.

Alfons Mucha tím, že ve Francii tak dlouho žil a dovedl francouzskou secesi do její konečné, krásné podoby, byl vlastně faktickým tvůrcem francouzské secese. Oni tak nepátrají po kořenech, ale po jeho práci.

 

Objevovalo se i ve Španělsku jméno Mucha v době, kdy jste tam žila? Cítila jste, že je tam alespoň v některých kruzích známé nebo to ještě tak nebylo?

Barcelona je město plné secese, takže cítila. Jiří mne kdysi pověřil jít po Alfonsových stopách v Barceloně, ale konkrétní vazby se mi najít nepodařilo, i když určitě tam byl. Dokonce jeden čas připravoval ilustrované dějiny Španělska, myslím si, že se potkal s Gaudím. Zanechal tam smlouvu s tamní čokoládovnou a dodnes se na hlavní třídě prodávají čokolády s obrázkem od Alfonse Muchy. Dnes je tam opět velmi populární, zejména poté, co se v Barceloně konala velká výstava, kterou uspořádal lichtenštejnský Mucha Trust (a která objela celou Evropu).

 

Pro vás musí být vyčerpávající vědomí, že vy jste vlastně skutečnou dědičkou jména Mucha, což donedávna bylo přehlíženo, a přitom s dědictvím manipuluje a spory vede někdo jiný.

Mně nevadí, když se o Muchovo dědictví stará instituce. Není to ani možné jinak. Je to v pořádku. Nesdílím ale rozhodnutí, že touto institucí je Trust se sídlem v Lichtensteinu, a tedy veškerý umělecký odkaz vlastence Alfonse Muchy je dé facto v majetku Lichtensteina. Je smutné, že převod byl uskutečněn v rozporu s přáním otce Jiřího Muchy (plánoval velké muzeum společně s Medou Mládkovou) a dle jeho prohlášení nepokrevním synem, který není potomkem malíře. Často mám dojem (a nejsem sama), že na prvním místě je otázka peněz. Cítím to na každém kroku. Respekt a úcta k autorovi, k jeho dílu, zvlášť v kontextu hledání místa pro Muchovu Epopej, výrazně chybí.

 

Spory se týkají nejen vašich práv, ale především i vás osobně. Co vám dává sílu takto dlouhodobě, už řadu let bojovat, je to vaše vlastní tvorba?

Určitě. A také to, že od začátku, kdy jsem byla vlastním otcem Jiřím jaksi přinucena pracovat s Alfonsovou tvorbou, cítím závazek vůči rodině, a hlavně vůči autorovi samotnému. Možná tak jako šlechta vnímá závazek vůči svým předkům, musí pokračovat a spravovat jejich dílo v dobré vůli a nejlepším způsobem, tak cítím, že je moje povinnost vystupovat ve jménu autora. Vím o Alfonsovi hodně, hodně jsem si přečetla, hodně jsem si vyslechla od otce. Proto myslím, že musím bránit jeho vůli, ctít jeho dílo a pokusit se udělat všechno pro to, co on by si asi přál. A to mne stále popohání.

 

Geraldina Muchová, manželka Jiřího Muchy, mi v rozhovoru kdysi říkala, že to byl právě on, kdo znovu v zahraničí Alfonsovo dílo v 70. letech prosadil…

Ano, to je pravda. Otec se v pozdějších letech věnoval naplno odkazu svého otce. Napsal jeho životopis Kankán bez svatozáře, pořádal výstavy, vzkřísil tak Alfonse Muchu po celém světě, to byla jeho zásluha.

 

Znáte velmi dobře Alfonsovo dílo, ale neměla jste možnost se s ním setkat. Přemýšlela jste o tom, na co byste se Alfonse Muchy zeptala, kdyby to šlo?

Bylo by toho moc. V první řadě bych ráda strávila aspoň jeden den v jeho ateliéru. Chtěla bych ho vidět při práci. Zajímalo by mne, jak postupoval, od skici po konečnou litografii. Ráda bych slyšela jeho komentáře, proč to či ono dělá. Zeptala bych se ho, jaký měl vlastně vztah k novým uměleckým směrům na přelomu 19. a 20. století. Přátelil se například s Gauguinem, Kupkou a měl kolem sebe v Paříži mnoho umělců, kteří pokročili dál. Alfons byl sice stále jejich dobrým přítelem, sledoval jejich práci, ale k nim se nepřipojil. Nikdo mu to ale nevyčítal, neútočil na něho, tak jako někteří umělci a intelektuálové v Čechách, když se Mucha vrátil do vlasti, aby pro ni tvořil a pracoval. Zajímalo by mne, proč nenechal v plné síle propuknout to, co v něm zřejmě svádělo umělecký boj, co částečně odkryl například v některých svých pastelech. Imprese, exprese. Proč se stále vracel do pozice bravurního a nevšedního ilustrátora? Jak hodnotil nové malířské směry?

 

A stejná otázka: Na co byste se ráda ještě zeptala Jiřího Muchy? Strávili jste spolu sice dost času, ale možná nebylo vyřčeno vše…

Měla bych spoustu otázek. Například na jeho vztah ke skladatelce Vitce (Vítězslavě) Kaprálové. Když jsem si přečetla Podivné lásky, přemýšlela jsem, jak to bylo ve skutečnosti, protože v té knize asi trochu fabuloval. Prošla jsem místa, kde se v Paříži seznámili, kde spolu žili. Navštívila jsem nemocnici, kde v roce 1942 Vitka zemřela, a přemýšlela jsem o všech okolnostech. Ten bouřlivý a tragický vztah uprostřed příprav na válku a před okupací Paříže mě přitahuje. V té době to musela být napjatá atmosféra. A pak, samozřejmě, bych se ho ptala na období po válce, v Československu. O tom on nechtěl příliš mluvit.

Jak probíhalo jeho zatčení v roce 1951 a pak propuštění po třech letech? Jeho maminka Maruška zemřela až v roce 1959. V té poválečné době žila s ním a s Jiřího ženou Geraldinou; i jich bych se ptala. On ale se mnou nechtěl mluvit o své minulosti. Říkal sám: „K minulosti se nerad vracím. Zajímá mě současnost nebo budoucnost.“ Zato jsem se ho ráda ptávala na jeho cesty, protože i já ráda cestuju. A on rád vyprávěl. Když psal Lojdovu hlavu (cestopisně laděný román ze čtyř kontinentů), to jsem s ním hodně prožívala. Promítali jsme si fotky, diapozitivy. Ale zajímala by mne i jeho činnost válečného zpravodaje BBC a letce, kdy prošel africkou frontou, působil i v Asii. O jeho románu Oheň proti ohni říká pan Mottl, že to je bible válečných zpravodajů. Jiří byl velmi vzdělaný, zkušený, zcestovalý, a to vše se v textu odráží. Je čistý, strhující.

 

Po roce 1948 byl ale Jiří Mucha právě pro své zahraniční styky a zkušenosti i příliš svobodomyslný život trnem v oku komunistickému režimu. V zinscenovaném procesu byl odsouzen do vězení, a tam, zřejmě pod nátlakem podepsal spolupráci s StB. Jeho žena Geraldina mi říkala, že Jiří si pro ně svá hlášení ale vymýšlel. Tím, že byl spisovatel s fantazií, snažil se „tajné“ takzvaně vodit za nos. Jak se s tím vědomím jeho spolupráce vyrovnáváte vy?

Jiří byl někdo, kdo žil vedle mne. Tím, že mne nevychovával, vnímám ho stále mnohem víc jako rodinného přítele a spíš ho jakoby studuji zvenčí. (Něco jiného je ale s Alfonsem, tam má vliv asi to spříznění uměním a mám k němu daleko osobnější vztah.) Protože z diskusí a debat s Jiřím vím, jak smýšlel, tak si myslím, že to bylo tak, jak říkala Geraldina. Neznám jedinou osobu, kterou by svým jednáním poškodil, zato znám desítky lidí, kterým nějak pomohl, třeba i dostat se do zahraničí. To nebyla jeho nátura, někoho udat, provést někomu nějakou špatnost. Ano, vzpomínám si, že to říkala i moje maminka. Jemu ta „spolupráce“ umožňovala žít, tak jak potřeboval, cestovat. Věděl, že má navrch, a se svou fantazií a inteligencí dovedl pracovat. Byl duší dobrodruh. Sledoval reakce ostatních, pohrával si se svými vyšetřovateli. Autorka biografie Jiřího Muchy, Jolana Šopovová, našla v archivech i záznamy jeho komunikace s vedením Stb, včetně zápisů, které vypovídaly o tom, jak jeho “nadřízení” byli zoufalí, že se s Muchou vůbec nedá spolupracovat. Dělá si z nich legraci a nikdy není jisté, co je pravda. Později spolupráci z těchto důvodů ukončili. Ale ani takto to nemuselo být. Proto bych se ptala a ptala. „Řekni mi, jak to bylo?“ V roce 1991, kdy ještě žil, se o jeho příběh nikdo nezajímal. Mnohem atraktivnější téma byly jeho proslulé “večírky” v jeho palácovém bytě na Hradčanském náměstí. 

 

A do třetice, na co byste se zeptala muže své maminky, Alexandra Plocka, který vás vychoval?

V osobní rovině bych se ho ráda zeptala, jestli skutečně věděl, že nejsem jeho dcerou. Nebo zda měl pochybnosti, což si myslím, že měl. Manželství s mou maminkou bylo nahlodané od začátku. Ale každopádně bych mu ráda vzdala hold za to, jak se ke mně choval, protože něco tušit asi musel. A moc ráda bych se ho zeptala na mnoho věcí kolem hudby. Ta byla u nás stále doma. Otec byl přísný, akurátní. Asi tím, že současně vystudoval i práva. Kromě houslového virtuoza byl i JUDr. To není zrovna obvyklé, že? Byl velký introvert, nerad mluvil o svém dětství. Neměl je dobré. Záhy ztratil maminku a byl vychováván sestrami a otcem, který byl velký morous. Proto pro něj byla zřejmě hudba očistou, utíkal do ní.

 

Pouštíte si jeho nahrávky?

Někdy ano. Když je teď poslouchám, cítím z jeho interpretace, jak se hudbě odevzdal a jak  silně ji prožíval. Mám v rodině i další výborné muzikanty. Díky propojení rodin se stýkáme se syny klavíristy Josefa Páleníčka (další člen Českého tria, v němž Alexandr Plocek hrál). Jan Páleníček je členem Smetanova tria, jeho manželka Jitka Čechová je vynikající klavíristka. V rodině Páleníčků jsou ale i další hudební pokračovatelé. Před pár lety jsme společně uspořádali výstavu a koncert jako poctu našim otcům v místě, kde naše rodiny mají po léta chalupy, v Jizerských horách.

 

Při své vlastní práci vycházíte z Alfonse Muchy. Pracujete ale někdy i tak, abyste si řekla, to je něco jiného, to jsem jenom já?

Zpočátku jsem vycházela z tvorby Alfonse. Tím mě doslova pověřil Jiří, protože potřeboval, abych mu pomáhala. Měl spoustu nabídek k realizaci Muchových návrhů a bylo třeba, aby si tuto práci někdo vzal na starost. Jinak bych se možná sama jako architektka například k tvorbě šperků asi nedostala. Tím, že jsem pod dohledem Jiřího kreslila šperky, modelovala pro různé zahraniční ateliéry, automaticky jsem přešla k vlastní tvorbě. Před abstraktními vzory dávám přednost přírodě, mám ráda měkké linie a ráda se nechám inspirovat lidovými motivy. Vždy se objeví nějaká přírodní linka, zvířecí nebo rostlinný motiv. A to považuji za vliv Alfonsova díla.

 

Pomohla vám nějak kovidová doba v soustředění k práci nebo na vás působila spíš negativně?

Zlenivěla jsem, protože jsem předtím byla workoholik. Ale už se pomalu rozjíždím. Připravuji malou kolekci pro světovou výstavu v Abu Dhabi. Ráda bych vytvořila několik skleněných váz ve spolupráci s firmou Moser. Měl by to být Mucha v moderním “kabátě”. A to je přesně to, co mne zajímá. Připravuji nové textilie. Jezdívám do dílen ve Francii a Itálii, kde na místě vybíráme materiály a barvy. A dokončuji novou sérii vánočních ozdob. K mému překvapení – zpočátku jsem ani nevěděla, jestli se tomu chci opravdu věnovat – jsou velice úspěšné. Je to sice maličkost, ale pro mne díky tvaru zajímavá výzva. (Ukazuje sérii v dárkovém balení vzniklou ke 100. výročí republiky) Teď připravuji další, aby se mohly přes léto vyrobit.

 

Vraťme se ještě k Alfonsovi a jeho Slovanské epopeji. Znovu a znovu se vynořuje problém, kam s ní a čí tedy je. V rozhovoru, který jste poskytla Lidovým novinám, vše od začátku vysvětlujete. Proč myslíte, že je to potřeba, není problém dostatečně jasný?

To, co jsem zveřejnila, je stále pouhý extrakt, tak desetina toho, co by se mělo vědět. Vše shrnout jsem se rozhodla proto, že nedávno Městský soud v Praze rozhodl o tom, že Slovanská epopej nepatří Praze. John Mucha před lety podal žalobu na Prahu z důvodu nesplněné darovací podmínky. Po několika odvoláních Městský soud skutečně znění jeho žaloby potvrdil. Ještě se nerozhodovalo, kdo je majitelem, ale pochopitelně z toho plyne, že po právoplatném rozsudku by Epopej patřila rodině. Tj. majitelé díla bychom byli já a John Mucha, jediní žijící dědici. K žalobě Johna Muchy jsem se já nepřipojila, nesouhlasím s ní a v tom rozhovoru vysvětluji proč. Druhým impulsem bylo 30. výročí úmrtí mého otce, Jiřího Muchy (zemřel 5. 4. 1991), po jehož smrti se vše kolem dědictví, převodů na lichtenštejnský Mucha Trust, který založili John s matkou Geraldinou, a kolem mé příslušnosti k rodině rozjelo. A třetím spouštěčem mé výpovědi byla informace, že Slovanská epopej bude umístěna v srdci Prahy, v podzemí budoucího obchodního centra Savarinu s největším fast foodem, drahými voňavkami a prádlem. V prostorách, které městu ani nepatří. Rozhodnutí magistrátu za zvláštních okolností a do naprosto nevhodného místa. Velice mě to pobouřilo, jelikož se vedení Prahy v součinnosti s IPREM doposud bránil tomu, aby Epopej byla v centru města, které je přehuštěné turisty i institucemi až k neúnosnosti. To byly hlavní důvody, která mne přiměly se ozvat. (Znovu odkazujeme na LN z 6. 4. 2021.)

 

Vždy se mluvilo o tom, že Praha musí pro toto dílo postavit vhodný pavilon nebo Epopej jinak vhodně umístit, jenom na tom místě nebo stavbě nějak není už 90 let shoda…

Dílo by dokončeno v roce 1928 a poprvé bylo Pražanům předvedeno v tehdy novém Veletržním paláci při příležitosti 10. výročí oslav nové republiky. Alfons Mucha zemřel v roce 1939, začala válka. Během ní byla Epopej ukrytá, chráněná. Pak ale přišel impulz z Moravského Krumlova poblíž Muchova rodiště Ivančic, a bylo rozhodnuto, že dočasně bude přemístěna tam, na zámek. Praha vhodný prostor neměla a v 50. letech minulého století neměl Mucha, navrátilec z Paříže a Ameriky, s dílem plným pohanských symbolů, nijak dobrou pozici. Plátna se stěhovala na Moravu, i když je nebylo možné vystavit. Mezitím Epopej chtěly i Muchovy rodné Ivančice a také další místa, protože v Moravském Krumlově na zámku dílo dlouho strádalo. Podmínky nebyly vůbec vhodné pro dlouhodobé vystavení. Přesto tam epopej zůstávala, srolovaná na válcích, dokonce i v zámeckém gambitu za deště i mrazu. Po dlouhých 18 letech byl celý cyklus konečně v krumlovském zámku představen veřejnosti. Smlouva se stále prodlužovala, a byla i období, kdy ani řádná smlouva nebyla a dílo jaksi levitovalo na základě dohod, a možná i bez pojištění.

I v Praze se však občas místo hledalo, s každou výměnou vedení města. Jednou jsem to počítala a těch návrhů bylo za všechny ta léta už kolem 70! Ale těch pět let, kdy byla Epopej v Národní galerii, znovu v místě, kde byla vystavena poprvé, a které sám vybral kdysi Alfons, bylo podle mne nejlepším umístěním. Bylo to velmi působivé. Plátna v čisté architektuře byla krásně nasvícena a myslím, že po Krumlovu to byla úplná kulturní senzace. Doktor Srp a Dr. Lenka Bydžovská, kteří expozici připravil, se řídili dobovým rozmístěním pláten a za celou expozici jim patří dík. Následná půlroční zápůjčka do Tokia byla obrovsky úspěšná. Od výstavy v Japonsku je Epopej opět bezpečně uložená v depozitáři a město znovu hledá, kam s ní. Byla podepsána nová dočasná smlouva na 5 let s Moravským Krumlovem, kde by celý cyklus měl být zpřístupněn pro veřejnost od září t. r. A teď se trochu bojím, že se může cokoli stát, protože zámek stále ještě prochází rekonstrukcí. Navíc se zatím necestuje, takže návratnost výdajů na rekonstrukci zámku, pojištění provoz atd. je s otazníkem a krátká doba pěti let také. Po zkušenosti s obstrukcemi ze strany Moravského Krumlova při návratu díla do Prahy se obávám, že Epopej jen tak v metropoli neuvidíme.

 

Myslím, že všichni, kdo se o věc zajímají a kolem Epopeje se pohybují, už teď – zejména po výstavě v Tokiu a zájmu z dalších zemí – pochopili, že její cena je mnohem větší, než bylo vnímáno před rokem 1989. Jak umělecká, tak historická.

Pokud vím, byla hodnota všech 20 pláten oceněna na 7-8 miliard korun. Proto se velmi obávám nové instalace v Moravském Krumlově, kde je jisté nebezpečí nějaké nenadálé události. Příkladem může být požár Notre Dame v Paříži nebo Sovových Mlýnů u nás v Praze. K nenávratnému poškození stačí jen kouř.

 

Mám dojem, jako by se Muchovu dílu stále nechtěla přiznat autorita, jako by se spíš stalo součástí popkultury…

Je to tak. Všichni známe Muchu jen prostřednictvím plakátů a panó – a to je strašně málo. Jeho tvorba vlastně nikdy nebyla vystavena v celku. To by uměli udělat Francouzi třeba v pařížském Grand Palais. Byla bych moc ráda, kdyby Alfons Mucha byl představen v celé své osobnosti, s akcentem na jeho niterný život. Začít od dětství, mládí, kdy se něm zakořenila veliká láska k rodné Moravě, později touha pozvednout svůj národ na úroveň národů ostatních. Celý život si světem nesl lásku k domovu, ve svých dílech používal slovanské motivy, dívky z plakátů mají slovanské tváře… Po roce 1918, po svém návratu do nové republiky, pro ni udělal tolik věcí zadarmo… Byl to unikát.

 

Přesto, nezlobte se, mi někdy připadá, že je tady všude kolem Muchy někdy až moc…

Souhlasím, neustálé vystavování a reprodukování plakátů a panó mu vlastně škodí. Jsou líbivé, ale některé z nich mi připadaly, už když jsem byla mladá holka, až kýčovité. A myslím si to dodnes. Sice se jimi přiblížil i obyčejným lidem, bylo to vlastně reklamní umění, ale on sám si tohoto svého tvůrčího období příliš nevážil. O další komerční tvorbu už neměl zájem, i když byl o ni stále žádán. Jeho cílem bylo něco docela jiného. Toužil se pustit do velkoplošných obrazů, do malby, která by zprostředkovala světu jeho vysněnou myšlenku, Slovanskou epopej. Je to absurdní, protože to, co vůbec nepovažoval za svůj umělecký vrchol, a mělo sloužit spíš k jeho obživě, je nejvíc prezentováno a reprodukováno.

Pro mě osobně jsou nejzajímavější kresby, skici a divoké pastely ještě z doby, kdy údajně navštěvoval ateliér po Lautrecovi. Ty tryskaly přímo z nitra. Je to úsek Alfonsovy tvorby málo známý, kde se ocitá až na pomezí expresionismu. Nádherné jsou také ilustrace Otčenáše. A vrcholem jeho tvorby je Slovanská epopej. I v ní překvapí a v detailu se představuje jinak, než ho známe. Kdybyste některé plátno rozřezali na malé části, byly by to někdy úžasné až impresionistické obrazy. Jsem si jistá, že doba Slovanské epopeje ještě přijde a ona dozná zaslouženého ocenění.

 

 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře