středa
7. prosince 2022
svátek slaví Ambrož, Benjamín

Články a komentáře

Články a komentáře

Sonda do života uměleckých spolků v obcích do 3 tis. obyvatel – kapela Tlupa Tlap

PILNÍKOV: Česká republika je „kulturním národem“ a má se v tomto ohledu čím pochlubit, jeho velká „síla“ tkví v hojném kulturním a uměleckém dění v menších sídlech a obcích. Oficiální statistika kultury tuto oblast nesleduje. Často se však setkáváme s dotazy, kolik lidí v České republice se vlastně věnuje ve svém volném čase umění a kultuře, a zda a jak by se této oblasti dalo pomoci. Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS), příspěvková organizace Ministerstva kultury, oslovil proto s žádostí o spolupráci knihovny, které bývají v obci centrem kulturního dění nebo mají o kulturním dění v dané lokalitě ucelenější přehled. Dnes představíme jejich hudební tip, „šťavnatou muziku z podhor“, tedy kapelu z města Pilníkov nedaleko Trutnova v krkonošském podhůří, říkají si Tlupa Tlap.

Autor článku: 
Irena Koušková

Tlupa Tlap, z. s.: hudební kapela, Pilníkov, okres Trutnov, Královéhradecký kraj, 1300 obyvatel

Na anketní otázky odpovídá Martin Pachl - jeden ze zakladatelů spolku, v souboru kytary, zpěv

 

Představte se… Proč „šťavnatá muzika z podhor“? A proč Tlupa Tlap? Jakou muziku děláte?

Proč TLUPA TLAP? Tak TLUPA nejspíš pro naše přesvědčení, že sedmičlenná kapela je natolik početná, že už si tak může beze studu klidně říkat. Navíc se považujeme primárně za primáty, kteří jsou schopni scházeti se i mimo jakoukoliv hudbu.

No a TLAP? To by se dalo nejspíš vysvětlit naší, možná až dětinskou, radostí z toho, že máme všichni − ještě stále − všechny ruce (14 ks) ověnčené − ještě stále − plným počtem prstů (70 ks). A vlastně taky proto, že při vyslovení to zní celkem rytmicky, a dá se to zahrát třeba i na buben, a to bez jakéhokoliv hudebního vzdělání.

„Šťavnatá muzika z podhor“ nám přišel jako dobrý nápad pro slogan. (smích)
 

Ale vážně. Tlupa tlap byl výsledek dlouhých debat o našem novém názvu. Dříve jsme se jmenovali Kaluže, ovšem po změně hudebního stylu (dříve jsme hráli folk), bylo záhodno změnit i název. Teď hrajeme vícežánrovou muziku – vlastně jakýsi crossover. Máme jednu velkou výhodu a to v tom, že jsme v kapele čtyři autoři – když má někdo tvůrčí krizi, tak to ani není tolik znát.

 

Kdy, kde a za jakých okolností váš soubor vznikl? Jaké byly motivace a důvody k založení spolku? Co bylo katalyzátorem?

Kapela vznikla a vyvíjela se postupně. Dříve v roce 1996 jsme fungovali jako trio – kytara, basa, flétna, zpěvy. Důležité pro nás bylo (a je) tvořit nové písně. Postupně jsme na sebe „nabalili“ další členy a členky – saxofony, bicí nástroje, trumpeta. Nyní je nás už sedm a myslím, že se to už jen tak nezmění.

 

Nakolik aktivní činnost s kapelou vyvíjíte? Jakých cílů chcete dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění?

Jsme poměrně aktivní kapela, stále je o čem psát a tvorba nových písní nás stále neskutečně baví. Rádi bychom oslovili i mladší publikum. Snažíme se o moderní zvuk. V současné době začínáme provozovat ve spolupráci s městem Pilníkov i malý klub, ve kterém chceme místním obyvatelům přiblížit i různé jiné žánry, buď poslechovým večerem, nebo živým vystoupením spřátelených umělců.

 

Oslovujete všechny věkové kategorie? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog? 

Na naše koncerty chodí lidé cca od 20 let až po důchodcovské posluchače. Párkrát na našem koncertě byli i hluchoněmí. Bavilo je prý pozorovat, jak společně „klapeme“ ústy ve vokálních partech (smích)

 

Co vás na hraní a zpívání těší a co vám „dělání muziky“ naopak komplikuje?

Asi nejvíce nás baví pozorovat reakce publika po odehrané skladbě. Je to velká satisfakce, když se nám skladbu podaří technicky, energicky i citově zahrát. Trochu nám dělání muziky komplikuje skutečnost, že jsme „rozstrkaní“ po takřka celém kraji, ale už jsme si na to celkem zvykli a docela se daří zkoušky i koncerty organizovat.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Jsme zapsaný spolek – a hrdí majitelé IČa.

 

Kolik členů spolek sdružuje? Jaké jsou věkové, profesní a genderové charakteristiky členů sdružení? Jaké povinnosti z členství vyplývají?

V současnosti má náš spolek sedm členů. Čtyři muži a tři ženy. Věkově jsme si velmi blízcí. Mezi nestarším a nejmladším členem je rozdíl cca 12 let. Profesně je to velký guláš. Od psychologa přes učitele hudby, „ajťáka“, vychovatele až po obráběče…každý člen má hlavní povinnost odehrát co nejlépe na zkoušce a na veřejném vystoupení.

 

Jaký je vztah spolku k obecnímu zastupitelstvu/magistrátu? Máte jejich podporu?

Vztah s obecním zastupitelstvem máme velmi dobrý. Těšíme se z jejich podpory, a to nejen finanční, už několik let. I my se snažíme městu Pilníkov tuto podporu vracet, např. pořádáním akcí pro veřejnost, pořádáním koncertů cizích kapel, tvoříme i vlastní kulturní pořady ve zkušebně – mini-klub Obývák.

 

S jakými dalšími organizacemi spolupracujete? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Asi nejvíce spolupracujeme s libereckou indie-folk-rockovou legendou Jarret. Navzájem se již 20 let zveme na koncerty, navštěvujeme se i mimohudebně. Finanční podporu dostáváme už řadu let od městského úřadu. Výdaje na nástroje a techniku si ale hradíme sami, nebo z honoráře za vystoupení. Největší finanční zátěž je vždy práce v nahrávacím studiu. To se snažíme sehnat ještě navíc nějaké jednorázové mecenáše – většinou se potřebnou částku sehnat podařilo.

 

Jaké projekty jste realizovali? Co se ne/povedlo? Na čem pracujete nyní? Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní?

Velkým projektem je pro nás natočení alba. V roce 2001 jsme vytvořili první album pod názvem Vločky se s ničím netajou. V roce 2005 jsme udělali druhé album s názvem Šedé cédé. Pak jsme měli od nahrávání osm let pauzu, neb se většina kapely rozrodila a museli jsme se starat více o děti. V roce 2013 jsme navázali spolupráci s legendárním muzikantem a producentem Zdeňkem Vřešťálem (ex Nerez, posléze Neřež). Vzniklo album Tlupa tlap. Měli jsme dva společné koncerty, při kterých jsme se na pódiu vystřídali s Marií Rottrovou. To byl veliký zážitek zahrát si před nabitým sálem. Poslední album jsme natočili v nejlepším studiu, co jsme kdy byli, a to ve Voticích (u Benešova). Pokřtili jsme ho v roce 2018 a dodnes se radujeme z opravdu kvalitního zvuku. Album nese název Skladem.

 

Jaké písničky mají u vašich posluchačů největší úspěch a čím to je? Prozradíte text nějakého hitu?

Větší úspěch mají zpočátku ty přímočařejší písně, časem se už některým lidem ohrajou a začnou více vnímat ty, které nám dají více zabrat, ovšem jsou dle mého názoru trvalejší. Těch zajímavých textů máme, si myslím, docela hodně.

Poměrně dost s dobrou odezvou (i prvoposluchačů) hrajeme třeba Antabus blues.

 

ANTABUS BLUES

(Ondřej Paděra)

 

1. Zas jedna noc, kdy nejsem pod parou, ale přímo v páře

Někdo zaklepal mi ramenem a řekl „nespi, noc má ještě plýny“

Prej že to bude Boží mejdlo a u vchodu na věšáku vážně svatozáře

A toho žrádla, chlastu a plno holek, co do poslední všechny byli 

hlíny…

 

2. Klasický mecheche, co pořádají firmy vždy ke konci roku

Takový ty běžný kecy tipu „já se na to můžu… a do výše platu“

Ňákej sťatej svatej třískal do kytary Bednu od Whisky a znal jen

první sloku

Na stole tancovala svatá Anna - časně z rána, už skoro bez šatů

 

Ref:

Dnes v noci jsem to zapích, na mejdanu svatých

Nade mnou pleskala křidýlka andílků prdelatých

Prej mám velký škvíry v dodávkách víry

A bůh předal mi barevnou pozvánku od rohatých

 

3. Až k ránu všimnul jsem si postavy, co tam stála tiše jako pěna

Byla otočená ke mně zády a splívala s okolním stínem

Odhrnul jsem ňáký flašky a pak mi došlo, že je to má žena

Pomalu se ke mně otočila čelem, měla rudý oči a byla cejtit plynem

 

4. Na tváři znepokojivě vyrovnanej výraz a z toho, co mi řekla

Chtělo se my utýct anebo přinejmenším vycpat mozek vatou

Že prej mi moc a moc děkuje za těch pětadvacet let pozemskýho

pekla

A že díky těm rokům byla dneska v noci prohlášená svatou…

 

Ref:

A tak jsem to zapích, na mejdanu svatých

Nade mnou pleskala křidýlka andílků prdelatých

Prej mám velký škvíry v dodávkách víry

A bůh předal mi barevnou pozvánku od rohatých

 

A tak jsem to zapích na mejdanu svatých

Ve vlastních blitkách pod stolem – no prostě hnus

Hlavy Kerbera štěkly a já tu v předpeklí

Ječím to svoje ubohý ….. ANTABUS BLUES.

 

 

Jak vaše plány na letošní rok zkomplikovala současná mimořádná situace? Vzešlo z ní pro vás také něco dobrého?

Letos bychom našim posluchačům předvedli pět nových skladeb. Vznikli právě tím způsobem, že jsme byli zavření doma před koronavirem a byla spousta času na tvorbu. To si myslím, že ujde, ovšem takovéto roky nejsou pravidelné, což je vlastně dobře. Melodie a texty čekají na svůj čas.

 

https://www.facebook.com/tlupatlap/
http://www.tlupatlap.cz/
http://bandzone.cz/tlupatlap

Podnikavky na mateřské: s Barborou Barteckou

JESENICKO: Pokud fandíte regionálním značkám, řemeslným výrobkům a původním technologiím a fascinuje vás, jak lidé dokážou nápaditě zpracovat tradiční produkty v současných trendech, tak už jste sami objevili skvělý způsob, jak dodat osobitou, originální a přitom důvěrně známou atmosféru svátkům, kterým říkáme nejkrásnější v roce. My vám k tomu přinášíme příjemné čtení, vánočně laděný rozhovor s Barborou Barteckou, která provozuje na Osoblažsku voňavou živnost, bylinkový ranč Majoránek.

Autor článku: 
Irena Koušková

Barbora má svůj eshop s bioprodukty, malý obchod na ranči a nabízí také gastroslužby. Letos své podnikatelské aktivity pozvedla ještě o úroveň výš, když získala certifikaci Jeseníky, originální produkt. Maminka roční holčičky už odmala tíhla k bylinkám a vaření z nich, a protože léčivé rostliny a potažmo jídlo souvisí s tělem, pohybem, pak až tolik nepřekvapí, že další profesní oblastí jejího zájmu je terapeutický tanec. Vystudovala ovšem technický obor, stavební statiku, která, jak přiznává, ji stále hlavně živí. Zkrátka energická a zdravě cílevědomá žena, jež v sobě propojuje do značné míry protichůdné oblasti, se našla i v obchodě a všem, co s tím souvisí.

 

Máte bylinkový ranč na Osoblažsku v Horních Povelicích, v turistické oblasti Jeseníky v Českém Slezsku, v okrese Bruntál. Jak byste tento kraj charakterizovala? Jste rodačka? Čím vás přesvědčil, že jste se tu usadila, a neopustila jej jako řada mladých vzdělaných lidí při cestě za obživou?

Nenarodila jsem se v Jeseníkách, jsem rozená Ostravačka. Ale jezdili jsme sem s rodinou celé dětství, převážně do Rychlebských hor a okolí. Hranici od Bílé Vody po Jeseník máme prošlapanou a sudetská atmosféra mi od dětství není cizí. I proto mi nedělalo problém se tady usadit. Lidé se vracejí často tam, kde jim jako dětem bylo dobře. Kraj Osoblažska je ale hodně specifický. Charakter a povahu lidí tady není možné změnit, existuje zde pomyslná neviditelná hranice, která dělí toto místo od okolního světa jak sociálně, tak mentálně. Místní lidi částečně chápu. I přesto, že s mnohým nesouhlasím, respektuji je. Možná i proto jsme zde tak nějak „zapadli“ a berou nás neutrálně. Odsouzení čehokoliv nového či jiného je tady totiž mnohdy hodně rychlé.

 

Vystudovala jste technický obor a pracovala jako statik ve stavebnictví, působila jste i v uměleckém světě jako lektorka terapeutického tance… Co vás nakonec přivedlo k bylinkám, půdě, přírodě?

Ano, stavebnictví a statika mne živí dosud. Stále aktivně pracuji a je to hlavní zdroj naší obživy. Umělecký svět je už mnoho let mým únikem, kde nejsem sama v kanceláři, ale naopak s lidmi. Poslední dva roky jsou ale hodně mírné, jelikož se mi vloni narodila dcerka a některé pohybové činnosti šly do útlumu. Letos pro změnu zasáhl covid a nerozběhly se žádné kurzy. Bohužel vývoj nevypadá pro lektory dobře ani dále. Každopádně bylinářství, příroda, to jde se mnou také od dětství. Kuchyně a kulinářství s mámou mě bavilo už jako malou holku. Sbírala jsem si recepty, vystříhávala z časopisů a zakládala vše, co se mi líbilo. Jídlo a byliny souvisí s tělem, pohybem. Ono to všechno do sebe zapadá a jedno podporuje druhé. V kulinářství jsem ale vymýšlela pořád nové a další věci, z nichž se pak vyklubal zárodek našeho dnešního obchodu. Chtěla jsem praktické věci, ale pěkné a velmi chutné, které by nepřipomínaly nic z toho, co se dá běžně koupit. 

 

Jaké věci nikde jinde nemají?

Většina našeho zboží jsou takové dobrůtky, které bez problémů můžete někomu věnovat. Myslím, že máme i několik specialit, jež jsem zatím u nikoho jiného neviděla. Lidé hodně kupují medové pochoutky. Kombinace bylin, ořechů a ovoce v medu je opravdu delikatesa. Stoupá ale zájem i o bylinné maceráty k vaření. Prodej kořenicích směsí je jako dárek pak klasika, která neomrzí.

 

Zítra máme Štědrý den. Voní u vás doma Vánoce bylinkami?

Samozřejmě. Začíná to na plotně purpurou, bylinným čajem, mlékem se skořicí a badyánem a končí rybou na bylinách. Samozřejmě si připravuju i pár kousků vlastního cukroví, do kterého si přidávám šalvěj, černý bez nebo levanduli.

 

Nedáte na bylinky dopustit nejen v kuchyni, ale i při léčbě těla a duše?

Samozřejmě. Jdu ale na to jiným způsobem. Když si někdo požádá o bylinnou léčbu, povídáme si. Chci znát, co je to za člověka, jak žije, jak jí, jaký má režim a psychický stav. Hlavně si musíme i vzájemně sedět, důvěra je zásadní.

 

Na webu píšete, že nabízíte netradiční catering a specializované kulinářství. Co si pod tím představit? Jsou tyto služby žádané i v předvánočním čase?

No, to je zvláštní otázka. Mně to připadá normální, ale když přinesu lidem svůj klasický catering, tak se jim většinou rozzáří obličej úsměvem i překvapením. Půjčuji vlastní keramiku, dřevěné nádobí, servíruji v kusech dlabaných dýní nebo na listech. Do jídla běžně přidávám jedlé rostliny i květy, k tomu peču vlastní pecny chleba. Když vařím, používám své kulinářské produkty. Ještě obvykle přidávám deserty a mlsky nakonec, třeba celozrnné vafle podle vlastního receptu doplněné místní marmeládkou či pampeliškovým medem. Samozřejmostí je ručně psaný jídelní lístek, který lidem píšu, a výjimka není pohoštění o sedmi až deseti chodech. Prostě pestrý a pěkný stůl.

 

Zdá se, že opravdu dokážete pečlivě připravit nevšední hostinu krásnou i na pohled. Vycházíte také z receptů našich předků?

Částečně ano. Spíš se inspiruji a přetvářím si to po svém. Jsou ale věci, kterých se držím pevně. To se týká třeba řemeslného zpracování chleba, o ten je poslední dobou u nás velký zájem. Také se mi líbí některé klasické kombinace masa a omáček, které používaly naše babičky. Našla jsem omáčky z šípků, jeřabin i černého bezu jako klasicky používané.

 

Najde se u vás nějaká tradiční krajová specialita?

Tady bylo několik krajových specialit, pocházely především z tradic německé kuchyně. Bohužel se mi zdá, že s financemi zmizela z Osoblažska občas i ochota pestrého vaření a vynalézavosti v kuchyni. Lidé hledí na nejlevnější suroviny. Na české straně se tady ale s kvalitou většinou v běžném obchodě neshledáte.

 

Vraťme se ještě k začátkům. Kde se ve vás vzal podnikavý duch? Dodělávala jste si nějaké vzdělání? Jak se vaše drobné podnikání vyvíjelo? Na co jste pyšná? Byly krizové momenty?

Vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo. Jsem jediný podnikatel v rodině a zřejmě i za všechny vzhledem k počtu aktivit. (smích) Ryze podnikatelské a manažerské vzdělání jsem si nedoplňovala, snažila jsem se jen sledovat některé lidi, kteří mne inspirují, jak pracují. Informace sbírám všude, kde je možno. Díkybohu mám (snad) i vrozeno to, že ráda komunikuji s lidmi. Vlastně všeobecně mám lidi v oblibě, ráda se s nimi bavím, zajímám se, co kdo dělá. Pořád mám pocit, že toho vím a umím málo a hledám, co se ještě můžu naučit.

Vývoj mého podnikání byl postupný, jelikož v rodině máme zakořeněno, že podnikatelé jsou … no… (smích) Než jsem se osvobodila od přesvědčení, že všichni kradou, trvalo mi to nějakou dobu. Ale ten pocit, že chci něco dělat, byl prostě silnější. Začala jsem pomalu a postupně přidávat další a další věci. Čekala jsem, jak budou lidi reagovat a jak se v tom cítím já.

Krizových momentů bylo mnoho. Chodí to ve vlnách, jednou se daří a pak s tím chcete praštit. A byly úplně ve všech odvětvích. Sedíte vyčerpaná po mnoha měsících, kdy pořád něco vymýšlíte, kdy skoro nespíte, a přemýšlíte, jestli vám to fakt za to stojí. Nikdo vám nerozumí, protože si všichni myslí, že vám to jde přece úplně samo. Navenek se vše tváří, že to prostě frčí, a nikdo nevidí to, že jste stále jako hnací motor, který je občas totálně unavený, sám a smutný. Kolikrát jsem si řekla, jestli by nebylo lepší se nechat někde zaměstnat a mít klid. Podnikání je zkouška trpělivosti, no, hlavně teď s miminkem. Vždycky se ale v takové té největší krizi objevil někdo zásadní, kdo byl jako znamení, že to má pokračovat dále.  

 

Začala jste s podnikáním až na mateřské dovolené nebo už předtím? Je mateřská dovolená při podnikání spíše omezující nebo inspirující? Co jste se musela naučit?

Podnikala jsem několik let při zaměstnání, kdy se mi to pomalu rozbíhalo. S přechodem na mateřskou jsem ale opustila definitivně i stálé zaměstnání a od té doby podnikám naplno. S malým miminkem je to omezující a inspirující zároveň, protože člověk se musí naučit fungovat ve značném omezení. Už tak maminky málo spí. No a když dítě usne, tak přemýšlíte, jestli padnete únavou, nebo si rovnou sednete k práci, a kdy vlastně pak opečujete tu domácnost (smích) Mám naštěstí opravdu chápavého muže. Naučit jsem se musela snad ještě větší trpělivosti, než jsem měla, abych z toho občas nezešílela. To asi ale všechny mámy znají dobře. Někdy je ale velmi náročné, když zrovna má dítě svou chvilku a vy musíte zvednout pracovní hovor a deset minut odborně hovořit. Mezitím dítě převrací naruby půl pokoje a při obědě plánujete objednávky a děláte inventury. Na pracovní cesty jezdím i s dítětem, lidé reagují naprosto bez problémů. Díkybohu už je to běžná věc, že mámy na mateřské pracují. Malá je součást mne, jezdí se mnou v 95 % případů a hlídat ji nechávám opravdu jen výjimečně. Babičku máme daleko, tak se prostě zúčastňuje veškerého našeho pracovního života. Evidentně jí to vůbec nevadí a nás to všechny spojuje.

 

Nedávno jste získala certifikaci Jeseníky, originální produkt. Tato značka garantuje zejména místní původ výrobku a vazbu na region Jeseníků, ale také jeho kvalitu a šetrnost k životnímu prostředí. Co pro vás šetrnost k životnímu prostředí znamená? Vracíte se k tradičním technikám výroby? Co to konkrétně obnáší a co jste při certifikaci musela předložit?

Certifikace a hlavně odezva, které se mi při ní dostalo, je tak trochu odměnou za mnoholetou práci, která kolem toho byla. Šla jsem to prostě zkusit, protože jsem si řekla, že na Osoblažsku není nikdo, kdo by dělal takové věci se záměrem vysoké kvality a specializace v gastronomii. Bylinné kulinářství je velmi zaujalo nejen produkty, ale i tím, co jsem kolem toho vytvořila. Celkově se hodnotí produkt, jeho záměr, originalita, zdroje, kvalita, vazby na region a další věci. Nikdy mě nelákalo mít velkovýrobu, ztrácí se v tom moje osobní přítomnost být za vším, co vyrábím. Vzhledem k šetrnosti a přírodě je třeba myslet na to, že není nutné vyrábět na sklady a můžeme používat více ruce místo strojů.

 

Kdo jsou vaši zákazníci? Slyší na Osoblažsku, které patří v rámci republiky spíše k chudším lokalitám, na nabídku bioproduktů, které nabízíte? Co pro vás znamená být bio? Máte konkurenci? A naopak s kým spolupracujete?

Ze začátku jsme měli minimum místních zákazníků. Většina zájemců byli turisté nebo nakupující přes eshop. Postupem času se ale před námi pomalu otevřela komunita místních, kteří jsou tu sice ve značné menšině, ale fungují podobně jako lidi ve větších městech. Ryze místní na naši nabídku neslyší vůbec. Ze začátku jsme uvažovali o distribuci do obchůdků zdravých výživ apod., dokonce jsme některé už oslovili a navázala se komunikace. Ale nakonec jsem od toho upustila. Něco mi našeptávalo, ať to nedělám. Ukázalo se to jako správné rozhodnutí, protože jsme vázáni na toto místo, lidé si jezdí sem a hlavně oceňují osobní kontakt přímo s výrobcem.

Spolupracuji s místními lokálními výrobci a využívám regionální produkty z Jesenicka. Teď už jsme se dostali do fáze, kdy si můžeme vybírat, s kým budeme v součinnosti. S obchodníky a partnery si musíme sednout především po stránce osobní. Vytváří to dobrý obchodní prostor. Co se týče konkurence, tak nevnímám, že by tu nějaká byla. Jsou tu lidé, kteří dělají podobné věci, ale jinak. S většinou z nich nějakou formou také obchoduji a vím, že každý zákazník slyší na něco jiného. Proto jsem i ráda, že je tu větší výběr a lidé se rozhodnou, ke komu půjdou. Pro občerstvení a rauty využívám z velké části i biopotraviny včetně ovoce a zeleniny. Pro mne žít „bio“ znamená větší rozsah než jen na talíři. Souvisí to také s šetrným nakupováním, ekologickým hospodařením v domácnosti i na zahradě, tříděním odpadu, recyklací oblečení.

 

Jste občansky aktivní v oblasti udržitelného způsobu života?

Dalo by se říct, že ano. Snažím se sdílet nějakou osvětu, jak to děláme u nás a inspirovat lidi, aby to zkusili. Když k nám někdo dojede, provedu ho po zahradě a seznámím ho s místem, historií, prací a tím, jak to tu funguje. Hned jim dojde, že se o jistou udržitelnost a ekologii snažíme, co to jde.

 

Co pro vás znamená odpovědný marketing?

To je zajímavá otázka. Snažím se, aby Majoránek zvenčí vypadal takový, jaký je uvnitř. Přirozenost, průhlednost a lidský přístup, především osobní. Nechci, abychom byli konzumní, raději malí a jedineční. Propagace je jedna věc, ale ne vždy to u některých firem odpovídá realitě. Dávám do éteru reálné fotografie, jaké to u nás je a píšu vše sama. Pokud se pár lidí zamyslí nad tím, že není nutné být jen konzumní, že je fajn být přátelský a smát se, myslet i trochu ekologicky a vrátit se zpět k přirozenému životu, tak to považuji za úspěch části svého odpovědného marketingu.

 

Osoblažsko je alespoň mezi výletníky známo parní osoblažskou úzkokolejkou. I tady ve vlaku se dají nakoupit vaše produkty… To je celkem vynalézavý způsob, jak se dostat k návštěvníkům kraje. Jak se vůbec propagujete?

Parní vlak na úzkorozchodné dráze je podle mne největší turistická atrakce Osoblažska. Dostali jsme se ke gastrovozu poměrně velkou náhodou. Ředitel hledal někoho, kdo by se o vůz postaral, protože se za celou dobu jeho historie nepodařilo najít provozovatele, který by tam vydržel. Přes doporučení nás oslovil a ihned po první sezóně bylo jasné, že není poslední. Udělali jsme radikální změny, vyměnili úplně všechno počínaje pivem, kávou přes občerstvení a přidali i produkty z Osoblažska jako suvenýry. Přímo na vláčku obsluhuji často osobně a hosté někdy dojedou až k nám na ranč. Je to úžasné setkávání přímo s turisty, s koncovým zákazníkem a jejich názor a odezva je pro mě zásadní. Dostaly se k nám ale informace i zvenčí a byly velmi pozitivní. Ke konci sezóny jsme zkusili otevřít i Bistro na kolejích, páteční podvečery k nám jezdili hosté na otočku i 100 km jen kvůli zážitku a jídle ve stylovém místě. Tam jsem byla vždy osobně a byly to krásné pracovní dny. Ta příprava za to vždy stojí. Informace proudí o našich akcích převážně na Facebooku, jelikož jsem v rámci své práce přikovaná k počítači. Mezi výpočty obsluhuju weby a facebook, píšu si s lidmi a tvořím pozvánky.

 

Určitě za svým podnikáním nestojíte sama. Pomáhá vám manžel? Jak máte v podnikání rozdělené role?

Za svým podnikáním stojím převážně sama. Teď už ale některé věci musím delegovat. Do party nám přibyla jedna paní, která u nás začíná pracovat. Muž samozřejmě pomáhá, především s fyzickou prací a péčí o dítě. Spolu také jezdíme na festivaly, obsluhujeme, prodáváme. Organizační záležitosti, komunikaci, výrobu, weby, prodeje a vše, co souvisí s obchodem, jsou jen na mně. Práce statika je ovšem vyloženě moje záležitost. Muž je nezastupitelný v péči o dům a zvířata. To je jeho velmi důležitá role, do té já téměř nezasahuji a jsem tam jen plánovač.

 

Dá se uspokojivě skloubit podnikání, domácnost, rodina a další aktivity? Jak dobíjíte baterky?

Někdy to moc uspokojivé není, ale skloubit se to dá. Napětí doma je občas velmi silné, ale vždycky si musíme říct, proč to vlastně děláme. Snažím se udržovat si vztah s blízkou rodinou – s rodiči a sourozenci. Hledám vždy čas na návštěvu k nim. Jinak odpočíváme fyzickou prací na zahradě a s koňmi. Pokud se nám podaří i vycházka nebo vyjížďka, je to zázrak. Ale i cvičit s nimi je už svým způsobem relax. Já samozřejmě dobíjím uměním, tancem a občas i malováním.

 

Jak funguje bylinkový ranč mimo sezónu?

Ano, funguje. Máme tu malý obchůdek, lidé mohou přijít normálně nakoupit. Kromě vlastních produktů tu najdou také už poměrně široké zastoupení ostatních kolegů z regionálních značek. Zastavují se tu i na kávičku, teplou čokoládu a ke zvířátkům. Na příští rok chystáme nové zookoutky, které i rozšíříme. Také nějaké zajímavosti do bylinkové zahrady a tak.

 

Jak váš život ovlivnila letošní vlna pandemie?

Letos jsme se na jaře připravovali na vstup na farmářské trhy a velké jarmarky. V době, kdy jsme v únoru začínali investovat do zboží, sklenic, bylin a dalších surovin k výrobě, se začala přibližovat informační vlna o pandemii. Zastavila se pak celá výroba, prodeje, také na nějakou dobu nejezdil parní vlak. Okamžitě jsme síly přetransformovali jinam a vrhli se na budování. Práce se nesměla zastavit. Přes léto se to nějakým způsobem rozběhlo, ale zase se to mění. Kdoví, jak vše bude dále.

 

Jaké jsou vaše další plány?

Plány nosím v hlavě už několik let a přesto, že se všem zdály naprosto šílené, tak je postupně realizuju. Sice ne v takové podobě, jaké měly být, ale lidé si vždy řeknou, jak to vlastně chtějí. Z těch nejbližších se jedná určitě o dokončení zahrady a její celkové otevření. Také jsou na spadnutí mini farmářské trhy – prodej ze dvora, na nichž spolupracuji s některými místními obchodníky. Rozvoz začíná být časově náročný a někteří si rádi udělají výlet s nákupem k nám. Obchůdek u nás je maličký, ale naprosto dostačující. No a ty větší plány si ještě nechám pro sebe (úsměv), určitě to ale bude pro některé pecka!

 

www.majoranek.cz

Stopy v písku / Marie Terezie Macháčková - osud dvojčete

ČR: Paní Kateřina Brožová žije uprostřed široce rozvětvené rodiny, jejíž kořeny lze dokumentovat napříč staletími. Jako vedoucí knihovny NIPOS (Národní informační a poradenské středisko pro kulturu) je obklopena publikacemi, jež se dotýkají i jejích slavných předků. Tentokrát se musela při svém pátrání "po stopách v písku" ponořit do mnoha svazků. „V dnešním příběhu se jedná o krátké první manželství mého pra- pradědečka Josefa Tilsche, který si poté vzal za ženu Rosu Urbánkovou. Jejich prvorozená dcera byla Anna Maria Tilschová, spisovatelka. Vlastně jsem spřízněná s potomky Macháčkovými pouze přes děti vzešlé z manželství Vladislava Tilsche (bratra Josefa Tilsche) a Jindřišky Macháčkové. Ti jediní zachovali jméno Tilsch do dnešních dnů. Jiní potomci Macháčkových nejsou.“

Autor článku: 
Kateřina Brožová

Obrozenecká vlna ve druhé polovině 19. století přinesla mnoho politických, společenských a kulturních změn. Projevila se však také v soukromých životech známých osobností a jejich dětí.

V rodině vlastence, buditele a úspěšného podnikatele Josefa Macháčka[1], který se do probíhajících změn zapojil plnou měrou, se v roce 1847 narodila dvojčata Marie Terezie a Terezie Marie. V Macháčkově pohostinné domácnosti, ať v Praze v Thurn Taxisově paláci, nebo na zámečku v Králově Dvoře u Berouna, se setkávali politici, vlastenci, umělci a další rodinní přátelé. Sestry denně obklopovaly zprávy z divadelního života, neboť bratr jejich matky, Josef Sklenář, byl tajemníkem Prozatímního divadla. Do rodiny téměř patřila jeho chráněnka herečka Otýlie Malá, která byla o pouhé tři roky starší než dvojčata. Otýlie se stala již ve dvaceti letech hvězdou českého divadla a zůstala jí po celých 40 let.

 

Kmotrami sokolského praporu

Uvolnění politické represe spustilo lavinu obrozeneckého dění, do kterého se Josef Macháček plně zapojil. Nechyběl ani u zrodu Sokola, neboť Macháčkovi patřili k českým rodinám, s nimiž se Fügnerovi stýkali. Přátelství s Macháčkovými významně posílilo Fügnerův vlastenecký postoj.

Není tedy divu, že se dvojčata stala spolu s dalšími dívkami z vlasteneckých rodin kmotřenkami prvního praporu sokolského, který navrhl Josef Mánes. Prapor byl Sokolu[2] předán na slavnosti dne 1. června 1862. Prapor věnovaly pražské dámy, za něž promluvila Karolina Světlá. Terezie Marie a Marie Terezie už tehdy upoutaly ještě dětským, nicméně jímavým zjevem. Týden poté se společnost sokolská během jedné z prvních organizovaných akcí zastavila i v Králově Dvoře, kde společnost uvítaly dvě kmotry sokolského praporu. Sokolům se dívky zapsaly do srdcí tak, že ještě po letech na ně vzpomínali.[3]

 

Průvod Shakesperovský[4]

Významný kulturní počin Umělecké besedy, nově vzniklého uskupení, jehož cílem bylo propojení jednotlivých tvůrčích odvětví, představoval Průvod ke slavnostem Shakespearovým v roce 1864.[5] Živé obrazy ze Shakespearovských her defilovaly na scéně Novoměstského divadla. Jak Umělecká beseda proklamovala, spojily se při přípravě průvodu především malířské dovednosti Karla Purkyně, hudební Bedřicha Smetany, divadelní a herecké Františka Kolára. Kromě návrhů kostýmů zachytil Karel Purkyně také průvod v  osmi podélných skicách velké barevné krásy. Na jedné z nich najdeme i dvojici Macháčkových dcer v kostýmech Violy a Sebastiana.

Příbuzenství s Josefem Sklenářem[6] a důvěrné přátelství s Otýlií Malou, přirozeně vedlo k účasti sester Macháčkových na slavnosti. Tentokrát se k nim přidala i jejich mladší sestra Jindřiška. Dívky se odmalička  pohybovaly ve společnosti, vždy budily pozornost  a jistě jim lichotil obdiv, který vzbuzovaly. To, jak zapůsobily na veřejnost během slavnosti, ale muselo překonat všechna, snad i bláhová, očekávání.

“Ač jsem u divadla zestárnul, neviděl jsem ještě tolik půvabu a tolik podobnosti zároveň. Kdyby  byl tato dvojčata znal Shakespeare, pak bych pochopil,  proč napsal Večer tříkrálový, “ vyjádřil své nadšení ředitel Novoměstského divadla Thomé [7], když spatřil blíženky v rolích Sebastiana a Violy.

 

Terezie Marie a Jan Neruda

Úspěch celé akce, které měla mimo jiné vyzvednout propojení české scény se světovým divadelnictvím, byl nesmírný. Jedním z dopadů významných pro českou poezii bylo milostné vzplanutí Jana Nerudy k jedné z dvojčat - Terezii Marii. Vztah s Terezií Marií - Rézinkou je v nerudovské literatuře popsán obšírně. Nečekaně prudká láska vlévá Nerudovi do žil  elán a naději na nový začátek po neuspokojivém vztahu s Karolínou Světlou.

Korespondenci mezi dvěma zamilovanými zprostředkovávali Josef Sklenář a Otýlie Malá, která byla dobrou Nerudovou přítelkyní. Po letech se však k lásce mladé Rézinky ve svých pamětech stavěla poněkud blahosklonně. “Měla jsem mladou, sličnou příbuznou[8] dcerku velice vážené rodiny; zbožňovala jej s horoucností, jaké schopna jest jen blouznivá mysl dívčí. Byla to láska platonická, milování z dálky, Dobře vím, že se oba vůbec nesešli. Avšak dopisovali si, a já byla poslíčkem něžných vzkazů, květinových i psaných.”[9]

Láska zůstala nenaplněna. Z jedné strany bránila vztahu rodina ze  společenských, možná i politických důvodů, hlavní překážku však představovalo Rézinčino onemocnění tuberkulózou. Několikaměsíční námluvy, zprostředkované a uložené v dopisech, ukončila Rézinčnina smrt 9. října 1865. Slavný pohřeb, při kterém u kostelíčku v Počaplech[10] drželi sokolové stráž, smutně zdůraznil marnou ztrátu mladého života. Poslední rozloučení s Rézinkou mělo tragickou dohru. Fügner, který při držení stráže na počápelském hřbitově prochladl, na následující komplikace zemřel.

Osud Terezie Marie Macháčkové je tedy díky Nerudovi znám. Nenaplněná láska mladičké Rézinky a Jana Nerudy  přinesla české literatuře novou hloubku básníkovy tvorby. Díky Nerudovi se Rézinka stala nesmrtelným symbolem lásky a odevzdání. Jaký byl osud Márinky?

 

Nápadník Josef Tilsch

Co prožívala v době Nerudovy lásky k Rézince její sestra Marie Terezie? Nebyla snad stejně půvabná, neměla tedy také nápadníka či nápadníků několik? Tak, jako planulo srdce Nerudovo, jistě i jiní by se rádi stali nápadníky některé z dvojčat. K Nerudovu vyznání na plese Národní besedy v únoru 1865 nedošlo, protože začínající tuberkulóza zabránila Rézince v účasti. Vyznal zde svoji lásku Márince její nápadník Josef Tilsch?

Josef Tilsch se narodil jako šesté dítě bohatého obchodníka s plátnem z Mezilečí u Hořiček. V druhém otcově manželství byl však synem prvorozeným, a tak se mu dostalo stejného vzdělání jako prvorozenému synovi z prvního manželství, tedy právnického. Studia absolvoval s vyznamenáním již ve dvaceti třech letech. Mezi přáteli rodiny Macháčkovy se objevil kolem roku 1862 snad jako známost Fügnerova,  možná jako právnická známost Sklenářova. Byl velmi činorodý, pracoval pro Sokol a byl u zrodu Právnické jednoty. Podnikateli Macháčkovi poskytoval právnické rady a do rodiny pravidelně docházel a přivedl tam i svého mladšího bratra Vladislava.

 

Zásnuby

Smutek za Rézinkou sice omezil společenský život Macháčkovy rodiny, ale  ubytování pruských důstojníků během prusko-rakouské války v roce 1866 v Králově Dvoře nakonec vedlo k veselému společenství, jak popisuje Otýlie Malá v Idyle za pruské války[11]. Jak rozdílný je to obrázek od popisu bitvy u Sadové a útěku zaměstnanců tamního  cukrovaru. Jak mohou být rozdílné vzpomínky na otřesnou válečnou zkušenost.

Náklonnost k Márince necítil jenom Josef Tilsch, ale i v zámečku ubytovaný pruský důstojník Brüllow. Dokonce spisovatelka Popelka Biliánová matně vzpomínala, že Márinku z nešťastné lásky pruský důstojník snad zastřelil. To se nestalo. Brüllow zůstal nevyslyšen, zásnuby slavil s Márinkou Josef.

Josef pro rodiče představoval ideálního nápadníka. Právník z bohaté rodiny, se zajištěnou budoucností a ve správném věku se navíc projevoval jako pracovitý a cílevědomý muž. Márinka byla velmi společenská, však její účast na divadelních představeních, sokolských vystoupeních a společenských akcí byla hojná a úspěšná. Sňatek představoval pro Márinku úplnou, ale snad šťastnou, změnu života. Zcela jistě uspokojoval rodičovské a společenské ambice jejích rodičů.

 

Smutný  konec

Skromná svatba v mrazivém lednovém dni u svatého Štěpána v roce 1867 naznačila, jakým směrem se bude ubírat život mladé paní. Odklon od společenského výsluní k rodinnému životu, kdy většinu času trávily spolu dva páry - sestry Márinka a Jindřiška s bratry Josefem a Vladislavem. Márince osud dopřál pouhé tři roky klidného, bezpečného a pohodlného manželského života rozděleného mezi Králův Dvůr, Prahu a Meziléčí u Hořiček.

Márinka podlehla tuberkulóze 29. září roku 1870. Byla pohřbena vedle své sestry na počápelském hřbitově. Tak téměř mizí její stopa. Vše, co zbylo, je pár lístků, prstýnek, vějíř, portrétní fotografie, dopis zamilovaného Brüllowa a dušičková vzpomínka Jana Nerudy z roku 1878: “Obě pochovány venku na osamělém počápelském vršíku berounském. Venek dal ty lesklé zjevy českému našemu životu, když tento počal rozkvétat ideálně; vzal si je zase zpět, než život zapadl v pozdější náš společenský hnus.”

Josef Tilsch vrátil rodině věno a výbavu, protože dříve v témže roce zemřel i otec dvojčat Josef Macháček, a situace vdovy a zbylých osmi dětí, jimž se Josef stal poručníkem, nebyla lehká. V roce 1872 převedl poručnictví na bratra Vladislava, zřejmě proto, že se Vladislav oženil s Jindřiškou Macháčkovou, mladší sestrou dvojčat, která jako jediná z deseti Macháčkových dětí založila rodinu. Josef Tilsch se podruhé oženil v roce 1873. Vzal si Rosu Urbánkovou, dceru cukrovarníka, obrozence a nadšeného vlastence, Ferdinanda Urbánka, společníka Macháčkova ve zdickém cukrovaru. Prvorozená dcera Josefa Tilsche,  Anna Marie, se stala spisovatelkou.

 

Poznámky k textu:

[1] Josef Macháček (1818-1870): život a činnost průkopníka českého průmyslu. Karel Sklenář. In: Minulostí Berounska: sborník Státního okresního archivu v Berouně / Beroun: Státní oblastní archiv v Praze pro Státní okresní archiv Berouně Roč. 17, (2014), s. 216-271.

[2] Památník vydaný na oslavu dvacetiletého trvání tělocvičné jednoty Sokola pražského. V Praze: Sokol pražský, 1883. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:d12d5870-aef6-11dc-9872-000d606f5dc6

[3] Památník vydaný na oslavu dvacetiletého trvání tělocvičné jednoty Sokola pražského. V Praze: Sokol pražský, 1883. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:d12d5870-aef6-11dc-9872-000d606f5dc6

[4] Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy Dostupné na: http://kramerius.nkp.cz/kramerius/MShowPageDoc.do?id=2527740

[5] POCHE, Emanuel, LÍBAL, Dobroslav a REITHAROVÁ, Eva. Praha národního probuzení: architektura, sochařství, malířství, užité umění. 1. vyd. Praha: Panorama, 1980. s. 389-391.

[6] Josef Sklenář byl tajemníkem obou scén nepřetržitě od roku 1865 až do své smrti v roce 1890.

[7] NERUDA, Jan a PRAŽÁK, Přemysl. Milejší o celé milování: Jan Neruda Rezince Macháčkové: [na uctění 50. výročí smrti velkého básníka]. Králův Dvůr u Berouna: Museum Králova Dvora, 1941. 80 s.

[8] V té době ještě nebyla Malá provdaná za Sklenáře a mohla s Nerudou protancovat nejeden večer. 

[9] SKLENÁŘOVÁ-MALÁ, Otýlie. Z mých vzpomínek. Praha: Šimáček, 1912. Str. 169

[10] ZELINKA, František Václav. Farní osada "Podčápelská": obraz minulosti a přítomnosti: se čtyřmi vyobrazeními. V Praze: F. V. Zelinka, 1900. 44 s.

[11] SKLENÁŘOVÁ-MALÁ, Otylie. Z mých vzpomínek. Praha: Šimáček, 1912. 185 s.

 

 

Publikace v knihovně NIPOS se vztahem k příběhu Marie Terezie Macháčková - osud dvojčete

BARTOŠ, Jan. Dějiny Národního divadla I: národní divadlo a jeho budovatelé. Praha: Průmyslová tiskárna, 1933. 359 s

HAVLÍČEK, Věnceslav. Jindřich Fügner. 1. vyd. Praha: Orbis, 1948. 36 s. Kdo je; 90.

HELLER, Servác: Jubileum velké doby: obraz našeho národního rozmachu před padesáti lety. [Praha] : Servác Heller, 1918. 142 stran

JANDÁSEK, Ladislav. Stručné dějiny sokolstva : 1862-1912. Praha: Československá obec sokolská, 1946. 67 s.

KŘIŽÍK, František. Paměti: paměti Františka Křižíka, českého elektrotechnika. Praha: Technicko-vědecké vydavatelství, 1952. 256 s.

PETRUS, Jan. Statečná žena: román života velké ženy Renáty Tyršové. 2. vyd. Ml. Boleslav: Národní správa nakladatelství Hejda & Zbroj, 1946. 292 s.

POCHE, Emanuel, LÍBAL, Dobroslav a REITHAROVÁ, Eva. Praha národního probuzení: architektura, sochařství, malířství, užité umění. 1. vyd. Praha: Panorama, 1980. str. 497

PRAŽÁK, Přemysl. Milejší o celé milování: Jan Neruda Rezince Macháčkové. Králův Dvůr: Museum Králova Dvora, 1941. 80 s.

PURKYNĚ, Karel a VOLAVKA, Vojtěch, ed. Karel Purkyně: Monografie. Praha: Orbis, 1950. 17, [136] s.

SKLENÁŘOVÁ Malá, O.: Z minulých dob. In Osvěta: listy pro rozhled v umění, vědě a politice..  Vlček, Václav, ed. Praha: Václav Vlček, Ročník 18, díl 1, 1988, str. 402-421.  ISSN 1212-026X

TYRŠOVÁ, Renata. Jindřich Fügner: paměti a vzpomínky na mého otce. Díl 1. Praha: Český čtenář, 1924. 120 s. Český čtenář; roč. 16, sv. 1.

VLADYKA, Josef. Můj Beroun: jeho místo v kulturním proudění národa. Josef Vladyka. Beroun: Městský osvětový sbor, 1938. 600 s.

Karla Čapka vnímám jako svůj vzor. Nikdy bych se s ním nedovolil srovnávat…

ČR: Hasan Zahirović je rodák z bývalé Jugoslávie. Z dnešní Bosny a Hercegoviny přišel do České republiky na podzim roku 2006. Žije v Praze, přednáší na Slezské univerzitě v Opavě, jako herec působí v Divadle D21. Nejvíce času ale věnuje svému koníčku – bádání o životě Karla Čapka a jeho rodiny. Předvánoční rozhovor pro Místní kulturu s ním připravila naše externí spolupracovnice, publicistka Ilona Machová.

Autor článku: 
Ilona Machová

Proč jsi odešel z Bosny a jak tě napadlo odstěhovat se zrovna do České republiky?

V té době bylo krátce po válce v Jugoslávii. A poválečná situace v Bosně a Hercegovině nebyla zrovna růžová – kolektivní vina, smiřování se s minulostí. Mnozí říkali, že proces odpouštění a vyrovnávání mezi lidmi bude trvat minimálně dalších padesát let, což mě jako někoho, kdo prožil čtyřletou válku a komu byli také zabiti příbuzní, sousedé a přátelé, nemotivovalo k tomu, abych tam zůstal.

Také jsem cítil potřebu pokračovat ve svém vzdělávání, cestování a veselejším životě, ale v jiné zemi. Vzhledem k tomu, že jsem spolupracoval na několika projektech s Českým velvyslanectvím v Sarajevu, český národ jsem si oblíbil. Česká republika mě zaujala svou kulturní tradicí, především divadelní.  Netušil jsem, že po opuštění Bosenského národního divadla v Zenici budu v ČR pracovat ve své umělecké branži, hrát a překládat divadelní hry, a ještě k tomu učit divadlo. Nejprve jsem působil v Olomouci a Brně, později jsem se odstěhoval do Prahy.

 

Jak ses potkal s Karlem Čapkem?

Během mých studií jsem objevil v Městské knihovně v Sarajevu knihu Válka s mloky, kterou jsem kvůli nepovedenému překladu nedočetl celou (dnes tuto látku hraji v pražském divadle D21). Na stejné poličce jsem našel knihu Obrázky z domova, kterou editoval dr. Miroslav Halík, a díky ní jsem se seznámil se zajímavou cestopisnou fejetonistikou Karla Čapka. Kdo ví, možná to byl ten okamžik, kdy jsem si zamiloval do té doby neznámou československou krajinu.

Od té doby mě Karel Čapek doprovází přes mé magisterské studium na Masarykově univerzitě až po doktorát na DAMU. V roce 2010 mě na čapkovské konferenci Divadla na Vinohradech oslovila skupina členů výboru Společnosti bratří Čapků a zanedlouho poté jsem se stal jeho členem a čapkovským aktivitám už není konce. Jsem za to velmi vděčný, je to můj život, mé štěstí…

 

Dílo Karla Čapka je přeloženo i do bosenštiny. Jaká je obliba jeho děl u vás v Bosně a Hercegovině?

Mezi dvěma světovými válkami se téměř všechna Čapkova dramata uváděla. Těsně před německou okupací byla v Sarajevu zakázaná Matka. Měla ale velký úspěch u partyzánských divadelních ansámblů během II. světové války. Po válce se kromě Pošťácké pohádky, coby povinné četby pro druhý ročník základní školy, Čapek příliš nepřekládal, ani neuváděl v divadlech. V posledních deseti letech se situace změnila. S kolegyní Adisou Zuberović jsme vydali v Bosně a Hercegovině všech pět her Karla Čapka a tři společně napsané s jeho bratrem Josefem. Spolu s dalšími kolegy jsme udělali mnoho rozborů textů, přednášek, mediálních vystoupení, několik inscenací, Loutkové divadlo v Mostaru bylo dokonce pojmenováno po Karlovi Čapkovi. Nejvíce mě těší, když mi kolegové z bývalých jugoslávských států posílají práce svých studentů o Čapcích. Dokonce jsem spolupracoval na dramaturgii Bílé nemoci v makedonském Skopje v roce 2018, kterou uvedla místní Fakulta dramatických umění.

 

Mají Čapkova díla význam i pro bosenského čtenáře? Vidíš nějakou spojnici mezi čapkovým dílem a bosenským prostředím?

Karel Čapek byl vždy aktuální. V každém díle je něco objevného i konkrétního. Jeho hra Matka je Čechům v současnosti hodně vzdálená. Naopak v Bosně je aktuální, jako by byla psána pro dnešní bosenskou realitu. Každá matka ze Srebrenice ztratila syny a manžela. Osobně znám případy žen, které pochovali i šest blízkých, což je více než pět synů Čapkovy matky – Dolores.

 

Jaké je tvoje nejoblíbenější Čapkovo dílo?

Vždy se můžu vracet k noetické trilogii, zejména mám na mysli novely Povětroň a Obyčejný život, pořád bych se toulal krajem Devatera pohádek. Novinařinu mám rád také, stále v ní mám co objevovat, a jakoukoliv Čapkovu korespondenci mohu číst stále dokola.

 

Ty sám překládáš české autory do bosenštiny. Jaké české knihy mimo děl Karla a Josefa Čapka se do Bosny dostávají?

Snažím se nabídnout to, co mě osobně zajímá, a v čem vidím překladatelské příležitosti. Snažím se pomoci divadlům vyhledat dramaturgii, která by uspokojila „jugoslávské“ prostředí.

Sto jedna básní Jana Skácela byla vydána Dobrou knihou v Sarajevu. Jejím přebásněním jsem chtěl poděkovat Moravskému kraji za stipendium. Snažím se nabídnout nakladatelům i někoho jiného, nepřeloženého, protože každý u nás zná například Kunderu, Kafku, Haška… Kromě čapkovského divadelního souboru her se mi podařilo uspořádat a vydat antologii současného českého dramatu. Z mých románových překladů sklidil úspěch Hrdý Budžes. Překladatelů české literatury je v Bosně a Hercegovině málo.

Vznikly u nás ale i zajímavé překlady historických knih spojených s českými badateli z rakousko-uherského období, například Čtení o Bosně a Hercegovině Ludvíka Kuby. Já osobně jsem editoval a přeložil sborník práce o Alfonsu Muchovi a jeho zásluze na výzdobě Bosenského pavilonu na světové výstavě v Paříži.

Naopak z prostředí bývalé Jugoslávie rád vyhledávám nové texty a podněty pro české divadelnictví.

 

Nejsi zrovna člověk, který se nudí. Vystupuješ na přednáškách, hraješ divadlo, přispíváš do různých periodik. Navíc čas od času provázíš zahraniční hosty na cestách za Karlem Čapkem nebo naopak jezdíš přednášet do ciziny. Kde nejdále jsi byl za Čapkem?

Asi v Japonsku. Potkal jsem se s profesorem Shunsukem Nakatou, který mi objevil současný tokijský čapkovský svět. V knihkupectví jsem našel police plné překladů Karla Čapka, kavárna Dášeňka žila svým životem, a kouzelná čajovna pojmenovaná po Karlu Čapkovi je také zážitek. Viděl jsem divadla, ve kterých se uváděly hry Karla Čapka. Pan profesor Nakata mi říkal, že Čapek je kosmopolita, a proto nás cizince tak oslovuje. Z evropských cest bratří Čapků jsem byl v každém jím navštíveném místě, mimo Anglii – a to dokonce několikrát.

 

Současná doba cestování ani potkávání nepřeje. Jak pociťuješ přesun vzdělávacích a kulturních aktivit do on-line světa?

I v on-line prostředí se velmi snadno dá pracovat, organizovat, zpracovávat množství záležitostí. Některé jsou pro mě dokonce jednodušší. A tak se ptám, má ještě smysl dělat některé věci kontaktní formou?! Jinak je to tak, že kdo byl zodpovědný před tímto on-line obdobím, bude poctivý i nyní. Technologie jsou budoucností světa vzdělávání. Kulturní aktivity se dají on-line dělat jen omezeně – třeba divadlo tato forma nenahradí.

 

Stejně jako Karel jsi i ty nadšeným sběratelem uměleckých předmětů, věnuješ se cestování i zahradničení. Co ještě máš společného s Čapkem?

Stále něco dělám, a jak říká sám Čapek, když nemám co dělat, pracuji… Také si myslím, že jsem nadprůměrně zvídavým člověkem. Stejně jako on mám rád pořádek, ale samozřejmě mezi námi je i spousta odlišností. Nikdy bych si nedovolil se s ním srovnávat. Vnímám ho spíš jako svůj vzor.

 

Jaké jsou tvé plány do roku 2021?

Leden 2021 začíná velmi „roboticky“. Budeme vzpomínat na sto let od inscenování R.U.R. V této souvislosti budu vystupovat na třech konferencích, na které jsem byl osloven Divadelním ústavem, Ústavem pro českou literaturu Akademie věd ČR a také University of Cambridge.  Budu se mj. také zabývat knihou Umělý člověk Josefa Čapka. V lednu mě čeká premiéra Kuby Kubikuly, mého milovaného pátečníka Vančury, a v dubnu Kafkova Amerika. Obě premiéry budou v kmenovém divadle D21. Také vytvářím studijní materiály a skripta pro kombinované studium Kulturní dramaturgie na Slezské univerzitě v Opavě. Slíbil jsem pro bosenský divadelní časopis zmapovat novou bosensko-hercegovinskou dramatiku v České republice a dokončit překlady her několika jihoslovanských současných dramatiků. Poslání jménem Mlýn Papírna v Hronově (mlýn, ve kterém bydlela část rodiny Čapkových, pozn. autora) musí dále pokračovat. Sice jsme čapkovský mlýn od prodeje zachránili, ale je třeba pracovat na myšlence vzniku čapkovského památníku právě v Hronově. Rád bych také dokončil knihu korespondence z exilu Bohuslavy Bradbrookové a Otokara Vočadla (badatelka a autorka monografie o Karlu Čapkovi a osobní přítel Karla Čapka, pozn. autora). Byl to můj slib dr. Bradbrookové, s níž jsem spolupracoval v posledních letech jejího života.

V příštím roce bych snad měl získat české občanství, které mi umožní mj. bezvízovou cestu do Anglie za Čapkem. V dalším roce budu rád propagovat výstavu věnovanou bratřím Karlu a Josefu Čapkovým, kterou jsem připravil pro Trmalovu vilu. Nově jsem začal spolupracovat se Střední školou logistickou v Karlových Varech, a to se ani neptejte, kolik projektů tam plánuji vytvořit…

Pro Společnost bratří Čapků nadále píšu scénáře pro jejich literární pořady a jsem zodpovědným redaktorem jejich Zpráv. Stačí?!

 

Co bys popřál čtenářům Místní kultury k letošním Vánocům?

Aby si užili ještě barevnější a veselejší Vánoce než doposud, navzdory „covidovému“ roku. Aby si znovu uvědomili, že laskavost, důvěra, trpělivost a láska k druhým je to zásadní, co je třeba k fungování vesmíru. Že je potřeba poslouchat přírodu, jelikož ji potřebujeme. Ona bez nás může existovat, ale my bez ní nikoliv! Život nám stačí tak dlouhý, jaký je, a je jen na nás, jak kvalitně ho naplníme.

 

 

Mgr. Hasan Zahirović, Ph.D

*28. ledna 1975 (Brčko, Bosna a Hercegovina)

Vystudoval Filozofickou fakultu v Sarajevu, obor pedagogika, a Fakultu humanitních studií v Mostaru, obor herectví. V roce 2006 se přestěhoval do České republiky, kde absolvoval magisterské studium divadelní vědy na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity a doktorské studium na DAMU, obor Scénická tvorba a teorie scénické tvorby. Pracuje jako pedagog - obor Kulturní dramaturgie Slezské univerzity, působí jako herec v pražském Divadle D21, věnuje se životu a dílu rodiny Čapkových a rozvíjení jejich odkazu. Dále překládá knihy a divadelní hry, přednáší, atd.

Stopy v písku / Emanuel a Josef Zímovi

ČR-BUDAPEŠŤ: V listopadu 2017 jsme s kolegou natáčeli v Budapešti pro TV cyklus Babylon. Díky laskavosti českého velvyslanectví jsme byli ubytováni v jeho budově (sídlí zde i České centrum Budapešť) a měli možnost hovořit s tehdejším velvyslancem ČR, Jurajem Chmielem. Před naším odjezdem nás pan velvyslanec pozval na kávu, ale také na prohlídku sklepení. Zvědavě jsme sestoupili do podzemí, kde je technické zázemí budovy, kotelna a prostor, v němž kdysi bývaly složené velké hromady uhlí. S úžasem jsme pak vyslechli příběh, jehož dějištěm se v době II. světové války stalo právě toto sklepení, v době naší návštěvy docela prázdné. Zde, přímo pod nohama německých nacistů, kteří tehdy v budově sídlili, dva úplně obyčejní Češi, otec a syn Zímovi, zachránili dvanáct maďarských a slovenských Židů před jistou smrtí.

Autor článku: 
Martina Fialková

Zcela zapomenutý příběh odvahy a solidarity začal znovu ožívat poté, když bratislavský novinář Martin Mozer náhodou narazil na jeho slovenskou stopu. To bylo v roce 2013. Během svého pátrání komunikoval s českým velvyslanectvím a informoval zde o svých poznatcích. Výsledkem bylo nejprve odhalení pamětní desky na budově. V roce 2018, při příležitosti 100. výročí republiky, byla pak ve sklepě otevřena trvalá výstava, která hrdinství Emanuela a Josefa Zímových, a také příběhy zachráněných připomíná. Jejím autorem je Juraj Chmiel, velvyslanec v Budapešti v letech 2014–2019. Když jsem se letos v Budapešti ocitla znovu, bylo mi jasné, že výstavu musím vidět a dozvědět se ještě víc. A s těžko uvěřitelným příběhem seznámit i čtenáře.

 

Místo děje

Budova dnešního velvyslanectví České republiky, kde se vše událo, stojí na rohu ulic Szegfü a Rozsa, jen pár metrů od jedné z hlavních budapešťských tříd. Zajímavé je, že bývalý palác hraběte Zichyho zakoupil pro Československo za účelem zřízení velvyslanectví Hugo Vavrečka, dědeček Václava Havla. Ten se stal také prvním československým velvyslancem v Budapešti v letech 1922–1926. Výstavnou budovu s dvoranou bylo samozřejmě třeba průběžně udržovat, vytápět a opravovat, a proto bylo nutné najmout šikovného domovníka a údržbáře, který by nad provozem budovy měl dozor. Tím se v roce 1928 stal pan Emanuel Zíma, narozený 19. 12. 1881 v Březových Horách u Příbrami. Rok po sňatku se s manželkou odstěhoval do Budapešti, a než přijal práci domovníka na ambasádě, pracoval tu v různých profesích, i jako pekař nebo cukrář. Zímovi měli dva syny, staršího Eduarda (maďarsky Ede) a mladšího Josefa. Otec Emanuel byl u pracovníků velvyslanectví velmi oblíbený jako vstřícný, šikovný a hodný člověk. Stal se dobrou duší ambasády, v jejíž budově pracoval 20 let, až do roku 1948, kdy se rodina vrátila do Prahy. Ve válečném období však československého velvyslance vystřídal v budově jiný nadřízený. Palác Zichy si totiž pro sebe zabrali nacisté a sloužil také jako součást jejich ambasády. Jenže i oni potřebovali domovníka, a tím zůstal ten, kdo znal budovu a její složité technické zázemí do posledního detailu – Emanuel Zíma. Pracoval zde dál, i když asi ne zrovna nadšeně. Doba však byla zlá a bylo nutno živit rodinu a starat se o postonávající ženu. Pak ale vážně onemocněl i pan Zíma a musel se podrobit operaci. V židovské nemocnici ho zachránila lékařka Mária Flammová. Vděčný Zima nabídl lékařce pomoc, kdyby ji někdy potřebovala ona.

 

Peklo Budapešť

Na židovské obyvatelstvo v Maďarsku (země byla od roku 1940 spojencem Německa), byly aplikovány protižidovské zákony ještě tvrdší, než byly ty německé, zvané Norimberské. Po zvratu v maďarské politice, kdy bylo Maďarsko v březnu 1944 obsazeno německou armádou, se situace ještě radikálně zhoršila. Nejprve na venkově, v červenci pak i v samotné Budapešti, kde bylo na 70 000 Židů soustředěno v otřesných podmínkách v ghettu. Následně byli vyhnáni na pochod smrti nebo rovnou v hlavním městě vražděni příslušníky tzv. Šípových křížů, maďarskými fašisty. Hrůzy, kterým bezbranní lidé neměli možnost nijak čelit, předčily vše, co si jen dovedeme představit. Svědectví o tehdejším utrpení Židů v Budapešti podává mj. příběh švédského diplomata Wallenberga, který se jim snažil dlouhodobě pomáhat, za což nakonec zaplatil životem – paradoxně v sovětském gulagu. (www.holokaust.cz).

 

Pod svícnem tma

Za této situace prosí lékařka Mária Flammová pro sebe, bratra - politika, který je šéflékařem Univerzitní nemocnice, a pro jeho ženu o pomoc Emanuela Zímu. Český domovník – je mu tou dobou už 63 let – se dlouho nerozmýšlí. Někdy koncem června 1944 je ukrývá přímo v budově, kterou tak dobře zná, a jejíž jedno křídlo je již poškozené bombardováním. V bytě ve II. patře, který nebyl kvůli tomu využíván, v jednom objektu s nacisty, kteří tu přes den úřadují. Jako pod pověstným svícnem… V noci však může Zíma chodit pomáhat. Ještě v červenci k Flammovým přibývají jejich příbuzní, Margit Keményová a její muž Gábor, kterému se podařilo uprchnout z nucených prací. Ukrývaní slýchají hovor Němců na chodbách budovy po několik týdnů, ale daří se jim nijak se neprozradit. Pak kvůli bombardování Němci budovu na čas vyklízejí a stěhují se do Šoproně, domovníka Zimu chtějí vzít s sebou. Ten má ale doma vážně nemocnou manželku, a tak se mu podaří vymluvit a nakonec odjet nemusí. Naopak, nyní může ještě rozšířit svou záchrannou aktivitu.

To, že budova velvyslanectví je vyklizena, ale pro ukrývané vůbec neznamená větší bezpečí, protože v okolních ulicích zuří boje a němečtí okupanti i maďarské jednotky při nich vtrhnou i do budovy. Zázrakem však úkryt neobjeví. A k dosavadním pěti lidem ještě přibývají další – celkem se tu ukrývá už dvanáct lidí. Je tu Hillel Kornfeld, o kterém mnoho nevíme, a také celá rodina Rosenthalových. Tibor Rosenthal – Rival, dříve vojenský lékař, který nacistům utekl při převozu vězňů z náklaďáku, a jeho žena a dvě děti. A také Aron Grünhut s manželkou, obchodník a významný člen židovské samosprávy v Bratislavě. Grünhutovi již dříve uprchli do toho času bezpečnější Budapešti, ale když se zhoršila situace, ačkoli Grünhut v Bratislavě pomáhal jiným, potřeboval nyní sám pomoc.

Emanuel Zíma, když již sám na všechno shánění nestačí, zasvětí do záchranné mise i mladšího, tehdy třicetiletého syna Josefa. O ukrývaných nikdo další nic neví, ani žena a starší syn, a tak to zůstane. Jeden z ukrývaných, Gábor Kemény, později vzpomínal, že když nemohl přijít Emanuel Zíma, donesl základní potraviny Josef. Byl prý to čestný muž, který svému otci tuto nebezpečnou činnost nikdy nerozmlouval.

Další úkryt je nyní ve sklepě, bezpečnějším před zásahy bomb, kde je kotelna a nejzadnější místnost, plná uhlí až po strop. Tady Emanuel Zíma všechny své chráněnce shromažďuje a v zimních měsících s nimi zůstává v budově. Dokonce se mu podaří odvrátit i návrat Němců z velvyslanectví, které přesvědčí, že budova po bombardování již není bezpečná, a najde jim jinou možnost, kde se usadit. A stále své chráněnce s největší opatrností zásobuje potravinami, teplým oblečením i léky, pokud je v katastrofální situaci sežene. Za hromadou uhlí, kde se, kdoví jak, všichni vejdou, přežívají další dlouhé týdny. Zvenčí do sklepa jde světlo a vzduch jen ze tří úzkých průduch ve zdi do ulice, pár centimetrů nad chodníkem. Představuji si, jak se tu lidé musí tísnit v hrozném strachu, ve tmě a v mouru, který dýchají. Na jaře 1945 se v Budapešti objevuje Rudá armáda, a opět hrozí, že pokud Rusové všechny najdou, ukrývaní to nepřežijí.

Konečně válka v dubnu 1945 pro Maďarsko končí a zachránění po tři čtvrtě roce mohou ze tmy vyjít ven, na světlo, na svobodu. Jejich cesty se rozcházejí, mnozí si nechávají své vzpomínky pro sebe. Jeden z nich, Aron Grünhut, se ale později dostává do Izraele a tam, když vzniká památník Jad Vašem, oznamuje jména svých zachránců. V roce 1971 stát Izrael uděluje Emanuelovi i Josefu Zímovým ocenění, které má velkou váhu. Titul „Spravedlivý mezi národy“ je udělován těm statečným nežidovského původu, kteří se, nehledě na svůj život a bezpečí své rodiny, zasloužili o záchranu židovských životů v době holokaustu. Nikdo v Izraeli ale netuší, jak Zímovy vypátrat, protože v Budapešti již nejsou k nalezení a Emanuel v té době bohužel již ani nežije. O významném ocenění se rodina Zimových proto vůbec nedozví. Až po mnoha letech nachází jméno Arona Grünhuta při jiném pátrání novinář Martin Mozer v Bratislavě. Hledá totiž „Wintonovy děti“ ze Slovenska a Aron Grünhut je otcem jednoho z nich, Bennyho. Od jména Grünhut a setkání s Bennym pak vede první nitka, za niž se začíná po mnoha letech rozmotávat klubko zapomenutého hrdinství Emanuela a Josefa Zimových. A postupně se vyjevují i příběhy těch, které ukrývali ve sklepě československého velvyslanectví v Budapešti.

 

Detektivní pátrání Martina Mozera

Benny Grünhut z Wintonova vlaku si ale jméno budapešťského zachránce svého tatínka nepamatuje. Martin Mozer pátrá logicky nejprve mezi Slováky v Budapešti, ze seznamu zaměstnanců velvyslanectví ale vyplývá, že jediným domovníkem byl tehdy Čech, Emanuel Zíma. Rodina Zímových se po válce vrátila znovu do Prahy, kde Emanuel zemřel v roce 1963. Syn Josef se dožil roku 1984, v Praze (snad) působil jako hudebník, houslista a violista, rodinu neměl. Mladší syn Ede, který jediný zůstal v Budapešti, tam zemřel roku 1998. Koho se tedy dál ptát, kde a koho hledat? Martin Mozer vzpomíná, jak vyzkoušel snad všechny budapešťské archivy, pomoc přišla až od historika Pala Šalamona z Centra pro výzkum holokaustu. Adresa, kterou objevili v telefonním seznamu, ale už neexistovala, dům byl mezitím zbourán. Naštěstí se ale našla nová adresa Zimových v Tökolyho ulici, v domě, který byl postaven v roce 1963 pro pracovníky československé ambasády, kde tou dobou pracoval i Eduard (Ede) Zima (psán již maďarsky, s krátkým i) . A tam Martin Mozer nakonec objevil Idikó Beliczovou, pravnučku Emanuela Zímy, a na jiném místě v Budapešti pak vypátral i jejího bratra Miklose. Ani jeden z nich nic o pradědečkově a prastrýcově odvážném skutku, který zachránil životy dvanácti lidí, netušili. Strýc Josef z Prahy prý je občas navštěvoval, ale nikdy se o ničem takovém nezmínil. Kruh se tedy uzavírá. Miklos a Idikó jsou pochopitelně překvapení a jejich statečného činu si váží. Později přijímají pozvání velvyslanectví nyní již jen České republiky, na slavnostní otevření výstavy v červnu 2018. Mozer se ale snaží hledat i potomky těch, které oba Zímovi zachránili.

 

Výstava místo uhlí

Dnešní sklepení bývalého paláce Zichy, v současnosti budovy velvyslanectví, je čisté a vyklizené. Potichu tu pracuje moderní systém vytápění a po uhlí není ani památky. Bíle vymalované chodby, kotelna i místnost, kde se tehdy ukrývalo dvanáct lidí. A v ní výstava, která tuto historii připomíná. Vstupuji sem v lednu 2019 už podruhé, při mé první návštěvě tu byly jen holé stěny. Dnes na nich visí fotografie, historické listiny a dokumenty z památníku Jad Vašem, a ovšem velký portrét Emanuela Zimy, postaršího muže s knírkem. Prý dovedl zachovat klid i ve vypjatých situacích, a vždy si věděl rady – tak jej popisoval ve vzpomínce jeden ze zachráněných. A tak i rozvážný pohled jeho očí na fotce působí.

Hlavním impulzem ke vzniku výstavy byla iniciativa Martina Mozera, to on na stopu příběhu narazil a v roce 2013 jej začal rozplétat. Pátrání věnoval spoustu času. Díky informacím z archivů a z rozhovorů s rodinnými příslušníky, které hledal na několika místech Evropy i v Izraeli, se mu pozvolna dařilo spojovat jednotlivé články. O svém pátrání informoval českou stranu a velvyslanectví na základě zjišťovaných skutečností začalo příběh Zimových připomínat. Nejprve v roce 2014 slavnostním předáním ocenění Spravedlivý mezi národy dvěma prapravnukům Emanuela Zímy, Idikó Beliczové a Miklosovi Zimovi. Stalo se tak 50 let poté, kdy medaile se jmény Emanuela a Josefa byla v Izraeli uložena ad acta proto, že nikdo z rodiny nebyl nalezen. Proces obnovení případu v Jad Vašem opět inicioval Martin Mozer.

V roce 2015 byla odhalena i pamětní deska na budově velvyslanectví. Najdete ji vedle vchodu na český konzulát a do Českého centra (Szegfü utca 4). V roce 2016 pak byla jména Emanuela a Josefa Zímových připsána na pamětní tabuli „Pravda světa” v parku u synagogy v centru Budapešti (Dohány utca). A vyvrcholením snah připomenout trvale tento příběh a jeho hrdiny, je současná výstava, zahájená v červnu 2018. Tehdy se vernisáže zúčastnila také novinářka Judita Matyášová, která o setkání s potomky Zimových a o celém příběhu napsala pěkný článek do Lidových novin. Cituji z něj na závěr:

„Byl to zvláštní pocit, vidět své příbuzné na seznamu hrdinů,“ říká Miklós Zima na vernisáži výstavy. „Mrzí mě, že o té ceně nevěděli, určitě by je to potěšilo. Až na webu jsem si přečetl, co se tady dělo za války. Vůbec jsem netušil, co se Židům v Maďarsku stalo. Já jsem chodil do školy v osmdesátých letech a nikdo nám nevyprávěl o deportacích. Teprve teď mi dochází, jaká to byla statečnost a jak moc riskovali. Snažil jsem se to vysvětlit i svým synům. Jenže jsou to puberťáci, tak je to nebere. Až včera, na té slavnosti, se mě začali ptát. To bylo poprvé v životě, kdy se zajímali o naši rodinnou historii.“

Martin Mozer i po otevření výstavy pokračuje ve svém pátrání. Jeho výsledky, o které se se mnou podělil pro tento článek, umožní výstavu ještě doplnit. Přibudou i další fotografie a při této příležitosti by měli být pozváni i další nalezení příbuzní zachráněných. Doma v Bratislavě natočil pro RTVS dokument o Aronu Grünhutovi, obchodníku a funkcionáři ortodoxní židovské náboženské obce. Grünhut dokázal sám zachránit ještě před odchodem do Budapešti na 1 300 židovských spoluobčanů, kterým zajistil možnost odplout po Dunaji do Izraele. A díky práci na tomto tématu vyšla najevo i budapešťská historie Zímových. Není tedy na čase natočit ještě další dokument?  

Poznámka na závěr:

Výstava je přístupná po dohodě s konzulátem ČR Budapešť.

 

Autorka tohoto textu děkuje: 

Martinu Mozerovi za poskytnutí nově zjištěných i ověření dřívějších informací a některých fotografií

Juditě Matyášové za svolení k práci s informacemi z jejího článku vydaného v LN /2018

Českému velvyslanectví v Budapešti za součinnost a poskytnutí fotografií z výstavy

Juraji E. Chmielovi, autoru výstavy, t. č. velvyslanci v Ljublani, za propojení s ostatními v Budapešti

Evě Molnárové z Přátelského kruhu Bohemia v Budapešti za poskytnuté kontakty a podporu

 

„Jsem velký fanoušek silných, magických příběhů,“ říká básník Radek Malý

ČR: Miluje poezii, píše knihy pro děti, překládá německé autory a vyučuje semináře kulturní publicistiky a tvůrčího psaní. Seznamte se s bohemistou, básníkem a překladatelem Radkem Malým.

Autor článku: 
Kateřina Ostradecká

Ve své tvorbě se zaměřujete na poezii – za sbírku básní Větrní jste dostal cenu Magnesia Litera. Čím vás v dnešní digitalizovaně nepoetické době tento – pro mnohé čtenáře okrajový – žánr oslovuje?

Poezií jsem se začal z jakési intuitivní vnitřní potřeby zabývat už asi ve čtrnácti letech a od té doby mě neopustila. V každé době si najde své místo, i když proměňuje své podoby.

 

A jak jste si k poezii našel cestu? „Způsobila“ to nějaká konkrétní sbírka, nebo šlo o pozvolný proces?

V mládí, ale v dospělosti se až jakási potřeba psaní básní ustálila. Šlo a jde o proces velmi pozvolný, domnívám se, že nikdy nekončící.

 

Vzpomínáte na první sbírku poezie, která se vám dostala do rukou a opravdu vás ohromila, nadchla nebo něčím překvapila?

V babiččině knihovničce měla pro mě zvláštní místo sbírka dětských básní Zdeňka Kriebla s tajuplným názvem Stradivárky z neonu. Posměšky na plot. Rozuměl jsem máločemu, ale fascinoval mě řád, symetrie, ale i narachie, které v těch verších panovaly.

 

A „leží“ vám poezie i na nočním stolku, nebo se oddechově věnujete spíš jiné literatuře? Která kniha vás v poslední době zaujala?

Jsem velký fanoušek silných, magických příběhů. Na nočním stolu mám aktuálně Bizarní povídky Olgy Tokarczukové a Safírové ledňáčky Bogdana Trojaka.

 

Byl jste žákem Ludvíka Kundery. Jak vás ovlivnil? Byl a je pro vás dodnes inspirací?

Pan Ludvík byl literárně všestranným mužem, který mě s naprostou samozřejmostí vedl k tomu, že je v pořádku poezii psát, překládat, redigovat i bádat o ní. Vzácný muž, dotek minulého století.

 

Kromě vlastní tvorby se zabýváte i překlady středověkých německých milostných písní. Kolik už jste jich přeložil?

Asi tři písně jsem přeložil před mnoha lety na přání jednoho nakladatele. Projekt ovšem nedopadl.

 

A narazil jste při jejich překladu na nějaký středověký překladatelský oříšek?

Jedna z nejstarších německých milostných písní si rafinovaně zahrává s genderem, kdy není jasné, jestli je mluvčím muž nebo žena. V češtině to bohužel fungovat nemůže, překladatel se musí rozhodnout.

 

Stává se někdy, že je překlad do češtiny „neuskutečnitelný“? Nebo natolik komplikovaný, že musíte kontaktovat autora originálu a překlad s ním konzultovat?

To je docela běžná situace u současné poezie. Překládám pro Drážďanskou cenu lyriky a bez konzultace s autory by básně nebylo často možné vůbec pochopit.

 

Vracíte se – nejen v překladech z němčiny – do světa, ve kterém v Československu žili a tvořili Češi a Němci?

To bylo mé dětství, počátek osmdesátých let na olomouckém sídlišti Povel. Zdejší hřbitovy byly a jsou plné německých jmen. Až mnohem později jsem pochopil, že tuto část Olomouce Němci obývali.

 

Jak vás ovlivňuje vaše dvojjazyčnost?

Dvojjazyčný nejsem, protože němčinu stále vnímám jako cizí jazyk. Ale mám dvojjazyčné děti a rád se jimi nechám opravovat.

 

Jste autorem učebnic češtiny pro děti – můžete přiblížit, jak taková učebnice vzniká a jaké těžkosti musí autor při její tvorbě překonávat?

Učebnice vzniká v pedagogickém nakladatelství a vyžaduje především získání tzv. doložky Ministerstva školství – aby mohla fungovat v systému právě jako učebnice.

 

Vdechl jste do učebnic i něco ze své poetiky?

Mé první básně pro děti vznikaly právě do učebnic, takže předpokládám, že ano.

 

Vyučujete tvůrčí psaní… Myslíte, že se dá spisovatelskému „řemeslu“ naučit?

Jistě, stejně jako jakémukoli umění. Velkou výhodou je ovšem talent.

 

Máte nějaký oblíbený tvůrčí trik či fígl, který doporučujete svým studentům?

Krátit!

 

Nedávno jste přijal pozvání k rezidenčnímu pobytu v Literárním domku broumovského kláštera. Jaký význam pro vás tento pobyt měl? A vyhýbáte se, či naopak vítáte setkání se čtenáři?

V Broumově jsem pobýval v tandemu s ilustrátorem Matějem Formanem a společně jsme tvořili jakousi básnickovýtvarnou mapu celého kraje. V tomto ohledu jsou rezidenční pobyty nenahraditelné jako místo inspirace, kontemplace, ale i klidu na práci, ke které se spisovatel v běžném provozu dostane zřídka. S broumovskými čtenáři jsme se setkali na besedě v klášterní kavárně a myslím, že setkání bylo oboustranně obohacující.

 

 

Vizitka

Radek Malý (*1977, Olomouc) je bohemista, básník, překladatel, autor knih pro děti a vysokoškolský pedagog. Na Univerzitě Palackého v Olomouci vystudoval bohemistiku a germanistiku, kde byl žákem spisovatele Ludvíka Kundery. Je držitelem Ceny Jiřího Ortena a dvou ocenění Magnesia Litera. Je autorem šesti básnických sbírek: LunovisVraní zpěvyVětrníMalá tmaSvětloplaší a Všehomír. Pro děti napsal knihy František z kaštanu, Anežka ze slunečnic, Kam až smí smích, Poetický slovníček dětem v příkladech, Příhody matky Přírody, Listonoš vítr, Moře slané vody, Kamarádi z abecedy a Všelijaké řečičky pro kluky a holčičky.  Je autorem antologií německé poezie Držíce v drzých držkách cigarety a Malé lalulá, dále autorského Slabikáře s ilustracemi Matěje Formana a spoluautorem učebnice českého jazyka a literatury pro 1. stupeň základních škol.

Noc literatury v turbulencích pandemického roku 2020

ČR: Začátkem října proběhl již 14. ročník literárního happeningu, který opět představil současnou evropskou literaturu v nových českých překladech na netradičních lokacích. Osmnáct evropských zemí tím symbolicky vstoupilo nejen do pražských prostorů ve Vršovicích a Vinohradech, ale také do řady měst po celé republice. Milovníci čtení, knih a psaných příběhů o své dostaveníčko navzdory všem komplikacím nepřišli ani v letošním roce, jenž rozhodně setkávání a společnému sdílení zážitků nejrůznějšího druhu nepřeje. Literáti to stihli za pět minut dvanáct a znovu zažili propojení jedinečného účinku čteného slova v podání populárních herců či regionálních osobností a genia loci míst pečlivě vybíraných tak, aby doplnila atmosféru přednášeného textu. Do organizačního zákulisí celé akce, ústředního projektu Českých center, nás zasvětila hlavní koordinátorka Noci literatury PhDr. Adriana Krásová. Jaké výzvy jim tento ročník přichystal a jak se s nimi popasovali?

Autor článku: 
Irena Koušková

Kdybyste měla jedním slovem popsat přípravy letošního ročníku – jak by znělo?

Jedním slovem to vyjádřit nelze, ale možná je to nejistota.

 

Pandemie koronaviru je problém zasahující do všech činností a oblastí. Do jaké míry se dotkla příprav Noci literatury? Vzešlo z ní také něco pozitivního?

Museli jsme se rozhodnout, zda a kdy Noc literatury uspořádáme. Když jsme se shodli na podzimním termínu, narazili jsme na obtíže s komunikací, protože hlavní část příprav připadla na dobu dovolených a prázdnin. Také původně domluvení herci měli často v novém termínu jiné závazky, musela se změnit i čtecí místa. A objevila se řada dalších problémů.

Získaný čas jsme naopak využili k přípravě nové webové stránky, kterou jsme už dlouho potřebovali, anebo práci na velmi vydařené kampani na sociálních sítích. Ohromným přinosem byly krátké a nápadité videospoty, jež vytvořila mladá Františka Bakošová. Každý týden jsme tak představili na facebooku dvě knihy. A získali jsme skvělé stážisty, kteří pracovali spolehlivě a samostatně.

 

Akce přes všechny překážky proběhla úspěšně, o čemž svědčí nadšené ohlasy návštěvníků, a za pět minut dvanáct… Měli jste plán „B“, kdyby platily restrikce?

O streamování jsme neuvažovali, lidé jím byli v říjnu už přesyceni. Plánem B bylo natočit jednotlivá čtení v přednesu domluvených herců na příslušných místech, ale bez posluchačů, abychom Noc alespoň takto zaznamenali. Měli jsme určité plány, jak bychom s takovými záznamy naložili dále, ale naštěstí jsme to nemuseli řešit. S tím souvisí i další pozitivum letošní Noci literatury, navázali jsme totiž spolupráci s FAMU. Studenti z průběhu večera natočili záznam všech čtení a skvěle zachytili atmosféru celé Noci.

 

Co všechno obnáší práce hlavního koordinátora ústředního projektu?

Je to práce poměrně náročná už vzhledem k tomu, že partnerů ze strany institutů či ambasád EUNIC (Sdružení  národních kulturních institutů EU), které se ho účastní,  bývá okolo dvaceti a se všemi je třeba jednat individuálně.  Před první schůzkou pro nový rok už je v  Praze zvolená městská část a domluvená spolupráce. Začíná výběr knih, mapování městské části, příprava grafiky a ukázek, oslovení regionálních knihoven, výběr stážistů… Práce je opravdu hodně a jednotlivé kroky na sebe navazují, nelze je přeskakovat.

 

Na jaký moment vzpomenete jako Moment s velkým M optikou organizátora události? 

Moment M je vždy 18 hodin, kdy se najednou projekt na všech dvaceti čtecích místech spustí.

 

Jak probíhá výběr herců a míst?

Po té, co jsou vybrané ukázky, se sejdeme s dramaturgem a začíná naše nejmilejší práce. Probíráme typologii postav a prostředí, kde by se měly jednotlivé ukázky číst. Když se domluvíme na typech herců, začínám je podle toho oslovovat. Není to snadné, protože herci mívají práci naplánovanou dlouho dopředu a vzhledem k tomu, že výběr knih a ukázek vyžaduje určitý čas, často musí nabídku odmítnout a je třeba pátrat dál. V té době už jsou také vytipované lokace, které k ukázkám přiřazujeme, a snažíme se vytvořit logickou trasu a místa mezi sebou propojit. Někdy je ale třeba hledat dál, aby prostředí s textem určitým způsobem souznělo.

 

Kdo se stará o „úryvky“?

Ukázky připravuje dramaturg projektu Ondřej Kavalír z nakladatelství Labyrint. Ten spolu se zástupci kulturních institutů či ambasád a překladateli vybírá knihy – jedná se o nové překlady zahraničních titulů do češtiny. Domluví se na pasáži, z níž se ukázka připraví, často je ale kniha teprve ve fázi překladu, takže se vše protáhne. Pak začne Ondřej ukázku připravovat a zpracovávat tak, aby její přečtení trvalo 10−15 minut, aby byla čitelná, měla ucelenou podobu a umožnila posluchačům udělat si o knize určitou představu. Když jsou všechny texty připravené, posíláme je do regionů a můžeme se posunout do další fáze příprav, tedy výběru herců a míst.

 

Jak vypadá Noc literatury v regionech? Letos neobvykle probíhá v různých termínech. Mají města zájem se zapojit? Většinou jsou pořadateli knihovny, ale najdou se i výjimky? Máte z nějakého místa v regionech mimořádný ohlas? Někde Noc pojímají jako literární procházku městem…

Před začátkem pandemie se do projektu přihlásilo rekordních 72 měst a míst v České republice. Zájem je nejen ze strany knihoven, ale i divadel či místních kulturních organizátorů. Postupně se jejich počet v důsledku současné situace snížil, někteří organizátoři přesunuli konání na pozdější, bezpečnější termín. Všem zasíláme připravené ukázky a z nich si místní organizátoři podle svých možností vybírají. Měli by si vybrat minimálně tři a číst by je měli alespoň na třech různých místech. Také jim posíláme připravený vizuál, ale ostatní necháváme na nich, protože oni sami nejlépe znají své prostředí a vědí, jak nejlépe Noc literatury ve svém místě uspořádat. My se pak těšíme na jejich fotografie a zprávy. Tradičně má velký ohlas plzeňská Noc literatury, letos se četlo např. i v Moravských Budějovicích, Jindřichově Hradci, Chlumci nad Cidlinou, Kutné Hoře, Choceradech, v Ústí nad Labem, Dačicích, Litoměřicích, Jihlavě a řadě dalších míst, informace teprve zpracováváme.

 

Populární herci čtou literaturu v Praze. Jak je to v regionech? Kdo tam předčítá?

Do některých míst pozvou organizátoři známé herce a současně využijí místní osobnosti, jinde čtou herci z místních divadel či představitelé města, učitelé, členové kulturních sdružení, je to velmi pestré.

 

Co vás letos nejvíce překvapilo?

Mám vždy radost, když mají provozovatelé míst zájem, aby u nich akce proběhla. Někdy je třeba dlouhé vysvětlování, ale letos mne mile překvapila jejich vstřícnost a zájem. A nesmírně nás všechny potěšila spolupráce studentů z FAMU a záznam letošní Noci.

 

Kdo jsou návštěvníci akce? Jak byste typického fanouška literárního happeningu charakterizovali? Mění se to postupem času?

Máme řadu věrných návštěvníků, kteří na Noc literatury chodí každý rok. Typickým příznivcem Noci bývaly spíše ženy střední generace, ale v průběhu let se publikum mění a přibývají muži a zástupci mladé generace. To bylo vidět zejména letos a moc nás to potěšilo.

 

Je Noc literatury českým vynálezem?

Noc literatury v této podobě je českým vynálezem. Vznikla v roce 2006 a jejím specifikem je propojení několika vjemů: zajímavého místa, originálního přednesu a kvalitního textu z děl současných evropských autorů.

 

Jak letos probíhala Noc literatury v zahraničí?

V zahraničí Noc literatury původně plánovala řada Českých center, některá musela myšlenku opustit, jiná přizpůsobila formát současné situaci. Noc literatury uspořadala Česká centra v Bratislavě, Budapešti, Sofii, Amsterdamu, Paříži a v listopadu se k nim přidá New York.

 

Jaké postavení má Noc literatury mezi projekty, které Česká centra organizují?

V České republice je Noc literatury největším projektem Českých center.

 

Čtrnáctý ročník je za námi, půlkulatá „patnáctka“ je vlastně za dveřmi. O čem bude?

Nechci předbíhat, teprve vydechujeme po tom letošním. Ale určitě bude stát za to.

 

Ohlednutí za letošní pražskou Nocí literatury a procházku po jednotlivých čtecích místech natočily čtyři štáby studentů a studentek FAMU. Podívejte se, jak se jim podařilo zachytit atmosféru letošního ročníku na Praze 10: https://www.youtube.com/watch?v=qV_ZDxO32TQ&feature=youtu.be

 

www.nocliteratury.cz

 

Stopy v písku / Jiří Tomáš Kotalík

ČR: Je těžké přivyknout a myslet na Tomáše Jiřího Kotalíka v čase minulém. Žil, psal, působil, učil, propagoval, dychtil, inicioval, inspiroval, sloužil…. Ještě v prosinci loňského roku rozeslal svým přátelům novoročenku, která v sobě skrývá řadu symbolů. Autorova neumělá, jako by dětská kresba zobrazuje uprostřed zelené louky menhir, opodál zakutálený míč, nad horizontem lesů se vznáší vzducholoď a v oblacích letí trojice ptáků. - Někdejší generální ředitel Národního památkového ústavu, rektor AVU, předseda Spolku výtvarných umělců Mánes, ale i popularizátor architektury J. T. Kotalík vždy upozorňoval na to, že kultura ve společnosti je základna, nikoli nadstavba. A oponoval politikům prosazujícím názor, že skutečný umělec je jen ten, kdo je i ekonomicky zdatný. Ze své zkušenosti věděl, že dobří kumštýři zpravidla nemají průbojnost a obchodní talent, zatímco druzí, kteří ho mají, většinou nebývají dobrými umělci. -Vybrala jsem z archivu střípky rozhovorů, které jsme po léta vedli. Spolupracovali jsme na řadě publikací i projektů, byl nadšeným stoupencem Revitalizace Kuksu i novodobé sochařské křížové cesty, v roce 2008 přijal mou nabídku k účasti na sympoziu o Františku Kupkovi v Hradci Králové a přispěl k prosazení tohoto malíře do širšího povědomí. Naposledy jsme se sešli nad kalendářem pro Královéhradecký kraj „Socha v krajině“. Byl mi přítelem, rádcem, oporou. R. I. P.

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Kuks a jeho génius loci

Proč myslíte, že hrabě František Antonín Špork miloval podzim - a zvláště na Kuksu?

Kuks je krásný po celý rok, ale pravdou je, že podzim ho ozlatí, ozdobí a prozáří. Na podzim příroda působí barevně jinak a jinak také funguje světlo. A to světlo tady dělá zázraky!

 

Co vám na Kuksu bere dech?

Duch místa. Pokaždé, když se postavím na most přes Labe, nebo nejlépe na terasu před Hospitalem, uvědomím si velkolepost a velkorysost myšlenky, která je na tomto místě tak zakořeněná, že přes všechny nepřízně času a dob, kdy to tady spláchla řeka, Šporkův zámek padl popelem a Kuks chátral, tak i fragmenty barokního komplexu mají jedinečnou výpovědní hodnotu. Bylo to právě baroko, které v 17. a 18. století natrvalo spojilo obyvatele této země s přírodou. Jsem si jist, že každý, kdo má v sobě trochu citu, to pochopí.

Já se na Kuks vracím pravidelně, v intervalu dvou tří let. Přijíždím se studenty podle předem daného scénáře. Do Braunova Betléma se vypravíme těsně před setměním. Posadíme se u kašny, já otevřu knížku Dojmy a potulky od Miloše Jiránka (pozn. redakce: výtvarný teoretik, malíř a spisovatel), kde je  neuvěřitelná pasáž o Braunovi a Brokoffovi. A zatímco čtu, zvolna zapadá slunce, takže dvě poslední věty už odříkám v houstnoucím šeru zpaměti. Okolo nás balvany, stromy a příroda najednou působí jako věci s poselstvím. A to je to usebrání – okamžik vytržení, který dokáže vyjádřit jen umění.

 

A zmíněné Jiránkovy věty?

České země měly štěstí na velké sochaře. A pánové Brokoff a Braun dali české zemi to nejlepší, co mohli!

 

Historik architektury je v Čechách vzácnější než anglický král

Působíte jako historik architektury a těch – na rozdíl od historiků umění -  je u nás jako šafránu. Jak jste se k této profesi dostal?

Můj tatínek, historik umění, byl dlouhá léta ředitelem Národní galerie, takže já jsem v podstatě vyrostl mezi obrazy a knížkami. Ale původně jsem chtěl být stavitelem lodí a taky chemikem. Doma jsem měl různé křivule a odebíral jsem časopis ABC, lepil modely a chodil do Národního technického muzea a do holešovických loděnic. Tatínek si toho moc nevšímal, až teprve v roce 1967, když  mi bylo šestnáct let, tak mě na čtrnáct dní odvezl do Paříže – jen já a on – a ukázal mi Paříž, jak ji znal. A to byl naprostý gejzír galerií, muzeí a návštěv. Byli jsme u malíře Josefa Šímy, ale taky třeba ve vyhlášené kavárně U Dvou Magotů: „Pozor, tamhleten pán je slavný Giacometti a támhle je Fernard Léger!“ Tatínek byl gurmán, takže následoval festival nejrůznějších šneků a francouzských sýrů. Vzpomínám si, že jsme pořád seděli v kavárnách, pili aperitivy a zásadně jsme se přesouvali taxíkem. Celých těch čtrnáct dní jsem byl jako u vytržení.

Po návratu tatínek poznamenal: „No, jmenuje se to dějiny umění, a když tak – studuje se to na filozofické fakultě.“ Zbystřil jsem. (smích) Tatínek nelenil a příští rok udělal to samé ještě s Itálií. Takhle mi věnoval dvakrát čtrnáct dní prázdnin, a tím mě prostě dostal.

Taky mě hodně ovlivnilo, že jsem se narodil na Malé Straně. Starou Prahu a její historii jsem měl moc rád. V josefovské škole pod kopulí sv. Mikuláše jsme měli turistický kroužek mladých průvodců Prahou a zúčastňovali jsme se orientačních her Poznej a chraň památky. Později jsem se kromě dějin umění a historie začal zajímat také o památkovou péči, která s architekturou souvisí. Hlavně jsem se ale chtěl odlišit od svého tatínka. Zatímco on se věnoval modernímu umění, především malbě a sochařství,  já si umínil, že se budu orientovat na architekturu a baroko. Když se uvolnilo místo historika architektury na Akademii výtvarného umění, kde jsem čtyři roky externě působil, tatínek, který byl velmi potěšen, mi řekl: „No, toho si hodně važ! Protože těch, kteří v dějinách Akademie přednášeli dějiny architektury, bylo míň než anglických králů!“ Pak jsem si jednou prolistoval školní almanachy a skutečně jsem zjistil, že od založení Akademie jsem teprve pátým pedagogem, který tam přednáší.

 

Nomen omen (jméno znamení)

Jak jste přišel ke svému křestnímu jménu Tomáš?

To je velmi prosté. Moje maminka pocházela z jižní Moravy, která je dosud takovou výspou tradice a víry. Můj dědeček se jmenoval Graubner, a když přijel do Prahy zhlédnout svého čerstvě narozeného vnoučka, zjistil, že není pokřtěn. Velice se  rozčilil, protože podle jeho vědomí, svědomí a výkladu světa bylo nutno okamžitě zjednat nápravu. S nikým se nebavil a s otcovskou autoritou vůči své dceři (mé matce) zašel do nejbližšího kostela na Malé straně, kde s tamním s farářem okamžitě domluvil křtiny. Pak povolal mého strýčka, svého syna Emila z Plzně,  společně mně šli za kmotry a pokřtili mě. A protože to bylo v kostele sv. Tomáše, dostal jsem křestní list, kde je napsáno Jiří Tomáš Kotalík. Já jsem o tom samozřejmě dlouho nevěděl, až jsem jednou ten křestní list našel. Tak jsem se zeptal, tuto historku vyslechl, a když jsme se v určité fázi mého života začali profesně s otcem překrývat a z hlediska citací a publikací nastal problém, neboť lidé si nás pletli a já se nechtěl chlubit cizím peřím, tak jsem své křestní jméno, nejčastěji jako zkratku, začal používat jako podpis pod autorské texty. Ale mělo to ještě jeden zajímavý moment. Maminka mi občas říkala i Tomášku, a tak jsem slavil dva svátky. (smích)

 

Platí, že jméno utváří naši identitu?

Musím říct, že když jsem zjistil, že moje křestní jméno se odvozuje od Tomáše Akvinského, že tedy jde o duchovno a filozofii, že mně to velmi povzbudilo. Ale původně jsem se měl jmenoval Krok. Protože tatínek v době, kdy jsem se narodil, bádal o českém pohanství a jméno Krok mu připadalo důstojné. Maminka mu v tom samozřejmě zabránila. I když jmenovat se Krok Kotalík – asi by to bylo nepřehlédnutelné! (smích)

 

Zaznělo ještě jiné jméno - příjmení Graubner, které je na Moravě hodně známé.

Ano, zejména ve Strážnici, odkud pochází polovina mé rodiny. Můj pradědeček Ludvík, úspěšný kožešník, měl tři syny. Všichni se stali významnými podnikateli. V té době byla Strážnice důležitým centrem obchodu, vzdělání a prosperity. Ale ti tři bratři, i když se jim dobře dařilo, se nesnášeli. Nemluvili spolu, ačkoli bydleli nejenom v jednom městě, ale dokonce v jedné ulici a v sousedních domech.

 

Možná je nakonec přece jen propojila doba – drsná padesátá léta...

To je pravda, všichni přišli o své živnosti. Zejména tvrdě byl postižen strýc, který provozoval největší textilní závod ve Strážnici. Když mu ho znárodnili, sbalil kufry a emigroval do Francie. Druhému strýci zase združstevnili kožešnický závod. A železářství, jehož vlastníkem byl můj třetí strýc, převzala Osvobozená domácnost Brno. Ale toho se už naštěstí pradědeček nedožil.

Jméno Graubner má na Moravě dodnes svůj zvuk, protože jeden člen tohoto klanu usedl do křesla arcibiskupa olomouckého, metropolity moravského. Jan Graubner je můj bratranec z druhého kolena, což znamená, že naši dědečci byli sourozenci.

 

Dávej a bude ti dáno

Spolu se členy Řádu maltézských rytířů se vracíte do nejznámějšího křesťanského místa – do Lurd a během cesty pomáháte hendikepovaným poutníkům. Co vám přináší tato služba?

Nejsem rytíř, ale pouhý maltézský dobrovolník. Jednou za čas v květnu se vydávám do poutních míst – ostatně to je i velké téma barokní architektury a vůbec české kulturní krajiny; něco z té tradice ještě zůstává na jižní Moravě. Přál jsem si tu pouť jednou zažít, ne však jako turista, ale jako účastník s aktivním úkolem. Shodou okolností mě jedna moje známá pověděla o maltézských poutích do Lurd. Stačí jen zaplatit si cestu, převzít starost o jednoho těžce fyzicky postiženého pacienta, kterému se dobrovolně týden věnujete, vozíte ho na rikše, doprovázíte na obřady. Do Lurd se sjedou stovky takových lidí z celého světa, postižení jsou nadšeni, že o ně pečujete, že s nimi komunikujete. Je to nepopsatelný zážitek, neuvěřitelné zklidnění. A všichni si to náramně užívají a jsou na sebe hodní. Tak jsem si to jednou takhle odpracoval a od té doby se do Lurd inkognito jednou za čas rozjedu pro duchovní očistu. Myslím, že v dnešní uspěchané době je to zvláště důležité.

 

Jaká je odměna pro člověka, který slouží?

Odměna je nad všechny odměny. Jednak vidíte okamžitou zpětnou reakci lidí, kterým pomůžete, které respektujete, a kteří i za drobnost, již si v chvatu dnešního dne neuvědomujete, dokážou být nesmírně vděční.

A druhý dojem? Uvědomíte si sounáležitost s ostatními lidmi, kteří uvažují obdobně. A není ani tak důležitá víra, ale především solidarita, porozumění a pomoc. Maltézský řád má ve svém erbu právě toto spektrum činností, které jsou jistě chvályhodné a důležité: Pomáhat, pečovat.

 

Heslo dnešní společnosti je spíš ber, zatímco vy jste to vzal z druhého konce. Dávej…

To je jednoduché. Dávej a bude ti dáno. 

 

Vybaví se vám z maltézských poutí do Lurd konkrétní zážitek?

Vzpomínám na ten úhelný okamžik, svíčkový průvod, kdy lidé ze všech koutů světa vytvoří poutnické formace, setkají se na horním náměstí v Lurdech. Večer za zpěvu mariánské litanie jej obcházejí kolem dokola, takže vlnící davy připomínají mořskou hladinu, která vás nadnáší, a vy se stanete součástí kosmu, všech jeho elementů - nebe i země, vody…  

 

Co kromě jmenovaného poslání Pomáhej a pečuj vás na Řádu maltézských rytířů přitahuje?

Maltézský řád je nejstarším rytířským řádem na světě. Také v Čechách má svou historickou tradici, mimo jiné i jako podporovatel umění. Od svého počátku, tj. od dob románských, zaujal strategické místo na levém břehu Vltavy u paty Juditina mostu, aby ho chránil a bránil. Celá čtvrť kolem dnešního Maltézského náměstí byla dokonce vyňata z jurisdikce Malé strany a spadala pod jeho jurisdikci. Maltézský řád inicioval významné architektonické stavby románské i gotické. Kostel Panny Marie pod Řetězem v Praze na Malé Straně, který husitské války nedovolily dokončit, je dílem parléřovské huti. Jeho barokní přestavba následovala po třicetileté válce podle projektu Carla Luraga, hlavní oltářní obraz chrámu je dílem Karla Škréty. Maltézští rytíři zaměstnávali Matyáše Bernarda Brauna, velké majetky měli v jižních Čechách, a tam, kam vstoupili, vždy po nich něco zůstalo: Strakonický hrad s gotickými freskami, Radošov a řada velkolepých barokních poutních projektů v jižních Čechách. Řád maltézských rytířů, který obnovil svou činnost v Čechách v roce 1989, v kontextu mé profese a mého zaměření znamená skutečně mnoho.

 

Poutníkem po vlastním osudu

Může být člověk v dnešním slova smyslu poutníkem i bez toho, že by se stal dobrovolným členem řádu maltézských rytířů?  

Samozřejmě, a každému tuto zkušenost doporučuju. Pouť můžete učinit i tak, že půjdete na procházku k nějakému místu, které je ve vašem okolí. A když je tam poutní kostel nebo kaple, tím lépe, nebo jenom prostá boží muka, kříž na kopci, i taková cesta stojí za to. To ovšem neznamená, že tam přijedete autem, vystoupíte, vyfotografujete to místo a hned zase odjedete. Ten akcent cesty je nesmírně důležitý, vlastně je symbolem života a jeho pokračování. A takový duchovní prožitek je přístupný každému, ale jen za podmínky, že se tomu duchovnímu zážitku otevřete, že ho připustíte.

 

V roce 2008 ve Stanovicích u Kuksu byla zpřístupněna sochařská křížová cesta tří generací současných českých sochařů -"Příběh putování a nadějí člověka". I pro  nás, kteří jsme vyrůstali v sekulární společnosti, může jít o naléhavou metaforu života. Tato křížová cesta je ovšem zvláštní tím, že je otevřená. Není zřejmé, kde je její konec a kde počátek. Je to, či není výhoda?

Já myslím, že je to reakce na dnešní dobu a že je zcela na místě. Není to křížová cesta ve smyslu liturgickém, není dána konkrétními zastaveními s konkrétním obsahem. Je to skutečně metafora, symbol. Výsek životní pouti, která vždy vede mezi radostí a strastí. Cesta, která je naplněním lidského života. To, že věnujete svoje léta a energii tomu, že něco prosazujete... A ta cesta má, měla by mít, logické směřování. Možná je materiálně a fyzicky neuchopitelné, ale spočívá v tom, že má kontinuitu. Svět běží a my jsme jeho součástí. A před námi byli jiní jeho součástí a po nás budou zas jiní, a všichni společně, ať chceme nebo ne, jsme součástí tohoto světa a této civilizace. A to je ta paralela cesty, cesty žalu a utrpení, cesty radosti a spásy.

 

A cesty člověka k člověku, nebo v dnešní době spíš osamělého poutníka?

To je zajímavá otázka. Pouť v minulosti a v tradici vždy znamenala sdílení. Putovaly celé skupiny, putovaly davy, člověk s člověkem v nějaké vazbě, v nějakém celku…

 

To citované moře?

Ano. Samozřejmě si vybavíme ve vztahu k přírodě romantického osamělého poutníka Karla Hynka Máchu, ale ta skutečně duchovní záležitost je záležitost lidská a ta vždy nabízí sounáležitost. Moře lidí, kteří stejně cítí, stejně dýchají, je obrovskou vzpruhou a povzbuzením na naší cestě životem. Prostě, že je nás víc…

 

Dominika Jana Bohušová, dominikánka / Setkání v Lurdech

Poprvé jsem tam byla ještě se svou maminkou, která krátce po návratu zemřela. Pro mě jsou Lurdy setkáním s maminkou – s maminkou nebeskou, i s mojí vlastní maminkou, a proto je to pro mne velmi svaté místo. A tak jsem byla moc ráda, když jsem se po letech mohla znovu vrátit, tentokrát jako doprovod pana Dominika Duky, tehdy královéhradeckého biskupa, který pouť vedl. A najednou jsme v tom množství lidí zahlédli známou tvář pana Kotalíka. Otec biskup k němu přistoupil a oba si podali ruce. Potěšilo nás, že jsme při té pouti společně. Vzpomínám si, že nás zaskočila jeho pokora. Vždyť docent Jiří Tomáš Kotalík je člověk, který má ve společnosti významné postavení a jemuž je prokazována úcta. A tento muž oblékne kombinézu a od tkaniček od bot až po nakrmení lžící jako jeden z mnoha, nepoznán, dnem i nocí pomáhá nemohoucímu. A je třeba říci, že taková péče je opravdu náročná, že jde o tvrdou řeholi. A to, že pan docent Kotalík slouží, pokorně slouží, je i naplněním poslání Řádu maltézských rytířů. (Praha, 2008)

 

Jiří Tomáš Kotalík (narozen 14. 2. 1951 - zemřel 2. 7. 2020)

Český historik umění a architektury, rektor Akademie výtvarných umění, v letech 2003–2004 generální ředitel Národního památkového ústavu, od roku 2008 předseda Spolku výtvarných umělců Mánes, autor řady publikací propagujících architekturu, např.: Deset století architektury, Obrazy z dějin české architektury, Socha domu Jiřího Kaloče, Drobné perly české architektury aj. Spoluautor monografie o Josefu Gočárovi.

 

S devadesátkou na krku / Jiráskův Hronov slaví unikátní jubileum (4)

HRONOV, DOBŘICHOVICE: Festival Jiráskův Hronov patří k mezinárodně uznávaným značkám. Jde vůbec o nejstarší divadelní festival na světě. Od roku 1931 se konal každoročně, a to i za těch nejobtížnějších podmínek. Během druhé světové války, po únoru 1948… Dokonce i v letošním, podivuhodném „koronapandemickém roce“ přivítal s otevřenou náručí vybrané soubory. Jiráskův Hronov je totiž „festivalem festivalů“. Už sama přítomnost na Hronově je potvrzením špičkové úrovně divadelních inscenací. Ale nejde jen o to zúčastnit se. Součástí přehlídky jsou také dílny a semináře − pravé kolbiště názorů, zkušeností a dovedností. To můžou potvrdit i členové Dobřichovické divadelní společnosti (DDS), která se na Hronov probojovala už podruhé. Za všechny na anketní otázky odpovídali Kateřina Filla Věnečková a Petr Říha.

Autor článku: 
Irena Koušková

Jste z Dobřichovic. Jak se tu daří divadlu?

Naše městečko má speciální atmosféru různých spolkových činností, kulturních akcí, společného scházení. Pořád se tady něco děje – kromě našich letních divadelních slavností se tu pravidelně konají vinařské slavnosti, Food festival, farmářské hudební koncerty a festival staré hudby, soutěž o nejlepší svíčkovou, závody dračích lodí, je toho opravdu hodně. Často slyšíme od návštěvníků Dobřichovic, že by tady chtěli žít. Krásné prostředí zámku v údolí řeky Berounky příjemnou atmosféru ještě podtrhuje. Daří se nám tady dobře. Potýkáme se jen s jedním pro nás významným faktem, že totiž nemáme vlastní divadlo, budovu, kde bychom hráli, zkoušeli, scházeli se, ukládali ceny a diplomy z divadelních přehlídek, kulisy a rekvizity.

Hrajeme v létě venku na nádvoří dobřichovického zámku (Residence Řádu křížovníků), kde je sice úžasná atmosféra, nezaměnitelný genius loci, ale počasí ovlivnit neumíme.

 

Kdy a za jakých okolností váš divadelní spolek vznikl, resp. byl obnoven? Jaké byly motivace a důvody k založení spolku?

DDS se v letošním roce dožívá dvanácti let svého trvání. Základem všeho je láska k divadlu. U samého počátku byla parta spřízněných duší, scházející se ve vinárně U Caldů, která měla ráda divadlo. Někteří ho provozovali amatérsky, třeba v Řevnicích nebo na dobřichovických zahradách k oslavám narozenin, někteří byli i profesionály. U lahvinky vína se to krásně plánuje, a tak slovo dalo slovo a vznikla Dobřichovická divadelní společnost. Principálem se stal a stále je Petr Říha. V  červnu jsme uvedli naše první divadelní představení a od té doby stále zkoušíme – hrajeme – zkoušíme...

S naší divadelní činností navazujeme na naše předky, ale historie zdejšího ochotnického divadla není zatím dobře zmapována, abychom mohli říct, kdy a kde jsou přesné počátky.

 

Nakolik aktivní činnost vyvíjíte? Kolik premiér do roka připravíte? Jak často a kde hrajete? Máte i vlastní autorská představení? Jakých cílů chcete prostřednictvím spolku dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění?

V každém roce připravujeme jednu až dvě premiéry, a ty obvykle představíme na Dobřichovických divadelních slavnostech, které se pravidelně konají od konce června do konce července. Během roku hrajeme u našich sousedů – v řevnickém kině nebo v Praze, kde si pronajímáme profesionální divadla, jako například ABC, Semafor, Rokoko, Divadlo Bez zábradlí, Divadlo Járy Cimrmana, Divadlo Radka Brzobohatého apod. Jezdíme také po našich vlastech českých – tam, kde nás pozvou, nebo se domluvíme na recipročním představení.

Vedle pozvaných hostujících amatérských i profesionálních divadelních spolků a hudebníků z celé republiky, předvedeme během prázdninových měsíců asi deset vlastních představení. Hrajeme převzaté tituly, téměř vždy se jedná o komedie, ale nechybí ani muzikály s živým orchestrem. Uveďme třeba nestárnoucí Zvonokosy, premiéru navštívil scenárista Petr Markov, Světáci, pohádka Byl jednou jeden král či výpravný „skoromuzikál“ Tři mušketýři. Autorkou scénáře i textů písní je naše členka Alena Říhová.

Naším cílem je kromě vlastního potěšení z přípravy a realizace her také propagace amatérského divadla jako takového a v neposlední řadě i reprezentace našeho krásného městečka. Dá se říct, že se podílíme i na dalším kulturním dění Dobřichovic – jsme účastníky i spolupořadateli Královského průvodu Karla IV., naši členové působí např. v dámské vokální skupině Cabinet, vedou dětské divadlo Kukadýlko, hrají už deset let představení s Poberounským souborem, např. v muzikálu Noc na Karlštejně či v Postřižinách s profesionálními herci a zpěváky, vedou herecké kurzy pro seniory, jejichž zakončením bylo absolventské představení kabaretu, též organizovali pokus o největší piknik do Guinessovy knihy rekordů, sjezd korvet z celé republiky, akce Milionu chvilek, akce k výročí republiky nebo sametové revoluce apod. Náš principál Petr Říha se v době výročí republiky představil v roli prvorepublikového ministerského předsedy Karla Kramáře nejen v Dobřichovicích, ale i v rodném městě tohoto politika, ve Vysokém nad Jizerou.

 

Oslovujete všechny věkové skupiny? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog? 

V našich hrách účinkují děti, mladí herci, herci střední generace i senioři. V publiku se objevují také všechny generace, nedá se říct, kdo převažuje. Snad se nám daří i mezigenerační dialog – dovedeme se dohodnout, i když někdy je to složité. Vždycky ale vyhraje to, že máme divadlo opravdu rádi a že chceme dojít ke společnému cíli.

 

Co vás na této práci těší a co vám ji naopak komplikuje?

Těší nás tato práce sama – od přípravy až po konečné ztvárnění her. Všichni dělají všechno. Připravujeme kulisy, rekvizity, kostýmy, někdy vypomáhají profesionálové, jako např. scenáristka Jitka Nejedlá apod. Existuje samozřejmě tzv. „zdravé jádro“, které je mnohem aktivnější než ostatní, ale na tom asi není nic zvláštního. Někdy je trochu „o nervy“ sladit termíny zkoušek, všichni jsou dost vytíženi v zaměstnáních. No a musím opakovat největší problém našeho souboru – nemáme budovu, kterou můžeme využít k naší činnosti.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Dobřichovická divadelní společnost vznikla jako občanské sdružení se schválením stanov Ministerstvem vnitra. Po změně zákona figuruje jako zapsaný spolek v rejstříku spolků.

 

Kolik členů spolek sdružuje? Jaké jsou jejich věkové, profesní a genderové charakteristiky a jaké povinnosti?

V současné době má DDS 38 členů. Jde o divadelní amatéry různého věku a povolání, přibližně stejný počet mužů a žen. Povinnosti členů spolku vycházejí ze stanov DDS.

 

Jaký je vztah obecního zastupitelstva/magistrátu ke spolku? Máte jejich podporu?

Od naší obce pravidelně získáváme finanční podporu, rovněž tak od kraje. Tři starostové po sobě jdoucí jsou členy DDS a všichni si několikrát zahráli v malých rolích v našich představeních.

 

S jakými dalšími organizacemi spolek spolupracuje? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Spolupracujeme s Poberounským souborem amatérů a profesionálů, dětským divadlem Kukadýlko, agenturou Gei-Ša, dámskou vokální skupinou Cabinet a dalšími. Naše výdaje hradíme z grantů od města a kraje, ze vstupného, darů od sponzorů a členských příspěvků.

 

Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní? Jaká inscenace z vašeho repertoáru je nejvíce reprízovaná? Na čem pracujete nyní?

Na co jsme nejvíc pyšní? Na to je jednoduchá odpověď. Dvakrát jsme se probojovali na celostátní přehlídku amatérských divadel v Hronově, a to s představeními Peklo v hotelu Westminster (2018) a Je úchvatná (2020). Tam jsme zažívali asi vrchol našeho snažení. Ale hrát na prknech, která znamenají svět, například v Semaforu nebo v ABC – to je také nezapomenutelné. Nejvíc repríz měla představení Peklo v hotelu Westminster a Brouk v hlavě. Dvakrát jsme se s úspěchem zúčastnili Bratislavského kulturního léta.

V současné době připravujeme inscenaci známé komedie Charleyova teta. Vzhledem k pandemii zatím další hru nenacvičujeme.

 

Jak vaše plány na letošní rok zkomplikovala současná mimořádná situace? Vzešlo z ní pro vás také něco dobrého? Zůstali jste v kontaktu s diváky i přes nucené uzavření divadla? Jak se vám v téhle zmatené době daří plánovat věci příští?

Doba koronavirová nám zkomplikovala přípravu nové inscenace komedie Charleyova teta, už teď je dvakrát odložená premiéra. Moc radosti nám to nepřináší, ale nedá se nic dělat, musíme se s tím smířit. Samozřejmě nám odpadla i některá představení. Před létem, kdy jsme připravovali naše divadelní slavnosti, nám několik souborů odmítlo účast na přehlídce z důvodu obav ze zavedených antikoronavirových opatření. Museli jsme dát hlavy dohromady a připravit slavnosti s trochou rizika jinak – za účasti tří profesionálních divadelních souborů a tří hudebních skupin. Nevěděli jsme, zda přijdou diváci, zda to všechno poplatíme, ale nakonec to dopadlo výborně, dokonce nad naše očekávání. Mohu zmínit úspěšné představení Lakomec Divadla Radka Brzobohatého, Boss Babiš Divadla RePublika, Drahá legrace Agentury Harlekýn, koncerty Jitky Vrbové, Tomáše Kluse a Bratří Ebenů. My sami jsme předvedli dvě představení, celkem v osmi reprízách.

 

Spolupracujete s Tomášem Klusem. Jak to vzniklo?

Tomáš Klus se svoji Cílovou skupinou u nás letos vystoupil poprvé. Jan Seidel, jeho manažer, je členem DDS a zároveň jedním z nejobsazovanějších herců. Tamara, žena Tomáše Kluse, se v Dobřichovicích narodila, takže jeho účast u nás vyplynula celkem přirozeně. Bylo jen otázkou času, kdy k tomu dojde. A my si toho velmi vážíme, jeho koncert byl skvělý a účast posluchačů byla mimořádná.

 

Spadá pod vás i provoz Zámeckého dobřichovického letního kina?

Zámecké dobřichovické letní kino vzniklo zásluhou dvou členů DDS Jiřího Geisslera a Petra Širce. Letní kino v Dobřichovicích chybělo a byla by škoda nevyužít nádherného prostředí zámeckého nádvoří právě pro promítání pod širým nebem. První film jsme zhlédli letos v rámci divadelních slavností, tři dny po premiéře byl uveden film Havel. Nádvoří praskalo ve švech, lidé seděli na dekách nebo jen na trávě a vznikla tady nezapomenutelně přátelská, sdílená atmosféra. Ale jinak provoz letního kina pod divadelní společnost nespadá.

 

Slovo na závěr…

Divadlo nám přináší radost, umožňuje nám zapomenout na každodenní starosti a bolesti. I když před premiérou je to často doslova k zbláznění, nadšený potlesk diváků dává na všechno zapomenout a dodává nám sílu k další činnosti.

Největším naším snem je mít už konečně k provozování divadla to hlavní – střechu nad hlavou. Ať žije divadlo a to naše zvlášť! (naše heslo)

 

http://www.divadlodds.cz

 

Vizitky

Mgr. Kateřina Filla Věnečková (1964)

Absolvovala pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem. Celý život pracuje s dětmi jako učitelka angličtiny, společenských věd a lektorka dramatických a výtvarných kurzů. V posledních letech také učí jógu pro dospělé. Dobrovolně pracuje pro nadační fond Ecolibri, kde pomáhá vzdělávat se dětem mayských indiánů. V Dobřichovické divadelní společnosti je produkční, amatérská herečka, kostymérka, nápověda, podle toho, co je třeba. Kromě divadla se ve volném čase věnuje zpěvu v dámské vokální skupině Cabinet a hodně ráda cestuje do cizokrajných zemí, hlavně v Africe.

 

JUDr. Petr Říha (1947)

Absolvent Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Amatérskému divadlu se věnuje od svých 15 let, jeho první rolí byl Karel ve hře Příliš štědrý večer. Za svůj pětapadesátiletý ochotnický život sehrál mnoho velkých i menších rolí, např. Falstafa, Demetria, Švandu dudáka, Argana, Doollitla, Karla IV., krále Ubu a další. Posledních patnáct let se věnuje i režii, pracoval na titulech jako Lucerna, Pygmalion, Brouk v hlavě, Dámský krejčí, Ten, kdo utře nos, Suchého Já jsem otec Bemle a já matka Žemle, Mátový nebo citron, Bordel na ministerstvu, Řeči, Peklo v hotelu Westminster, Nerušit, prosím a další. Založil v r. 2008 Dobřichovickou divadelní společnost, v níž je dodnes principálem, podílí se  každoročně na divadelní přehlídce Dobřichovické divadelní slavnosti. Získal mnoho cen za herectví, ale v poslední době zejména za režii, na krajských i národních přehlídkách. 

Česká kultura před Sametem a po Sametu /s Markem a Beatrix Jeriovými

ČR-ŠVÝCARSKO: Švýcarsko-český pár spojila hudba a osudová láska ze studentských let, která musela překonat řadu složitostí doby před rokem 1989. Plynně česky hovořící Beatrix, nejprve houslistka, pak také trojnásobná maminka, je dnes uznávanou organizátorkou komorních koncertů ve Švýcarsku. A především manažerkou světově proslulého Guarneri tria Prague, ve kterém Marek Jerie hraje už 34 let na violoncello. Úzká pouta manžele proto pojí i s dalšími členy tria, s houslistou Čeňkem Pavlíkem a pianistou Ivanem Klánským. (Název tria vznikl dle vzácných historických nástrojů z dílny Guarneri, na které Marek Jerie a Čeněk Pavlík hrají – a trio slyšet, je skutečně zážitek na celý život.)

Autor článku: 
Martina Fialková

Beatrix a Marek Jerie – švýcarsko české souznění

Marek je výjimečný hudebník, přes všechny úspěchy na světových podiích skromně působící. Na pražské HAMU byl v oboru komorní hudby žákem Antonína Kohouta a violoncello studoval u pedagogů hudební fakulty té doby. Jeho umění dále formovaly světové osobnosti, violoncellisté Pablo Cassals, André Navarra či Mstislav Rostropovič. Své zkušenosti předával řadu let studentům na Vysoké hudební škole v Lucernu, dnes stále na soukromých kurzech. S paní Beatrix oba rádi vzpomínají na dobu, která zformovala jejich hudební cítění, i na své česko-švýcarské začátky. Vznikl tak „dvojrozhovor“, který si žádá trochu čtenářské trpělivosti, slibuje však mnoho zajímavého.

 

Pokud vím, ani jeden z vašich rodičů nebyl hudebníkem, ale umělecké geny ve vaší rodině byly…

Marek Jerie: Ano, můj otec byl sochař – samouk. Vystudoval Vysoké učení technické v Praze a po roce 1953 musel živit rodinu jinak než sochařinou, které se ale stále věnoval. Maminka byla učitelkou eurytmie, což je druh pohybového umění, které se snaží zobrazit hudbu nebo zviditelnit řeč pohybem. (Wikipedie uvádí, že eurytmie vznikla nejprve jako jevištní umění, od roku 1919 se stala součástí waldorfské pedagogiky jako protiklad klasické tělovýchovy a později se prosadila i jako léčebný obor.) Byla ale za okupace Němci zakázána, a stejně tak později i komunisty.

 

Bylo v ní příliš svobody? 

Učení vycházelo z filosofie Rudolfa Steinera, rakouského filosofa, pedagoga a sociálního myslitele, a ten byl pro svůj monistický ale protimaterialistický názor zakázán. Maminka učila eurytmii ještě před válkou v Praze v tzv. Eurythmeu, později vedla doma soukromé kurzy. Když nás pak komunisti v roce 1953 vysídlili do Raspenavy, mohla ji kupodivu učit na hudební škole.  V té zasunuté oblasti to naštěstí nikdo neprověřoval. Napsala také tři knihy pro děti, všechny vyšly ještě před koncem války v Topičově edici.

 

Jak je jméno Topič spojeno s vaší rodinou?

Paní Milada Topičová, vdova po nakladateli Jaroslavu Topičovi, byla blízkou přítelkyní naší rodiny, moji maminku podporovala na studiích. Byla to velice vzdělaná žena, překládala, hovořila sedmi jazyky, velmi ovlivnila naši rodinu, v Raspenavě s námi pak i žila. Nám dětem vyprávěla třeba pohádku o Jurovi, chlapci, který z malé české vesnice prošel celý svět, a tak nás seznamovala s různými kulturami. Byla to velká osobnost, která se velmi zasloužila o literaturu a výtvarné umění, v Praze před válkou vedla mj. známý Topičův salon. Přátelila se s mnoha světovými spisovateli, např. se Selmou Lagerlöfovou. 

 

Vaše rodina vlastnila na Vinohradech, kde si povídáme, tento dům. Vy jste pak ale mládí prožil v pohraniční Raspenavě, kterou už jste zmínil. Proč? 

V tomto domě bydleli mí prarodiče a rodiče, dědeček Jerie tady vedle měl malou čokoládovnu. Bonboniéry Jerie byly docela známá značka. Můj otec se tam již neúčastnil, protože vstoupil určitým podílem do Topičovy edice, ale měl podíl na vinohradském domě a ten byl pak včetně dílen znárodněn. Naše rodina byla vystěhována v tzv. akci B. Přišel zkrátka příkaz, vytipovala nás místní domovnice (ty dámy tehdy referovaly úřadům). Důvody byly nasnadě. Rodiče neměli razítko v občance, že jsou někde zaměstnáni, měli svobodná povolání. Otce nepřijali do tvůrčí skupiny Purkyně, proto ho neregistrovali ani v Díle, což byl jediný (a státní) řetězec galerií, takže on tam nemohl prodávat. Po vystěhování do Raspenavy si musel sehnat jakékoli zaměstnání. Pracoval jako lesní dělník a později se jako vystudovaný inženýr chemie uchytil v laboratoři v Krajské hygienické a epidemiologické stanici v Liberci a dělal například odběry vody. 

 

Je tedy jasné, že u vás geny i rodinné prostředí vedly zákonitě k citu pro umění. Byla ale hudba jasnou volbou od počátku, nebo jste měl někdy v mládí pocit, že byste chtěl dělat něco jiného?

Jako malý jsem měl různé nápady, že budu lékařem nebo lékárníkem. Asi v páté třídě jsem si myslel, že budu kouzelník. Měli jsme ve škole kouzelnická představení a já jsem si pak nastudoval všechna možná kouzla, byl jsem v tom velmi úspěšný. Ale asi od šesté třídy bylo úplně jasné, že chci být hudebníkem, violoncellistou, a moji rodiče to velmi podporovali. Bylo jim jasné, že pouze v tomto oboru je možné mít i za komunistů řadu osobních svobod.

 

Jaké bylo dětství v Raspenavě? Pro vaše rodiče, usazené v Praze, to musel být obrovský kontrast…

Byl jsem dítě, mně se tam dařilo dobře. Byla tam krásná příroda, měl jsem řadu kamarádů. Tehdejší tíživou situaci rodičů, kteří byli odříznuti od kulturního dění, jsem nevnímal, netušil jsem, co předtím vytrpěli. Měl jsem velmi rád tátovy sochy, kterými jsem byl obklopen. Bratrovi a mně vyřezal kolébku i dětskou postýlku, pak také dřevěné divadlo a loutky, které moje maminka s paní Topičovou oblékly. Byl jsem u toho, když táta tvořil, měl doma svůj ateliér. Každý rok dělal nejen novoročenky, ale i pozdrav k Velikonocům jako dřevoryt, a ty jsme s bratrem tiskli na lisu. S každým tím kouskem jsme museli tím lisem zatočit…a zase zpátky.

 

Do Prahy jste se vrátil až v době studií na konzervatoři a HAMU. Bydlel jste tedy na koleji? Co Praha té doby mladému člověku přinášela?

Bylo to období radostné. Že fasády jsou špinavé nebo že pouliční lampy skoro nesvítí, to mi nevadilo, protože jsem nevěděl, že to má být jinak. Ale jezdily tu tramvaje s otevřenými plošinami a do nich jsem naskakoval za jízdy (ovšem jen bez violoncella). Měl jsem okruh kamarádů, mezi nimi byl i starší spolužák Jiří Bělohlávek, tehdy také violoncellista. A ten mne první dovedl do baru. Seděli jsme tam, mně to připadalo velice nepatřičné, objednali jsme si polévku a zase jsme šli….

Bydlel jsem u tety, což byla matka houslisty Ivana Štrause, spolu s dvěma dalšími bratranci v jednom pokoji a ve shodě. Problém byl jen, že druhý bratranec byl klarinetista a museli jsme se střídat ve cvičení. A když jsem třeba dělal úkoly na hodiny harmonie, při jeho klarinetovém cvičení to moc nešlo. Třetí bratranec už naštěstí nerušil, ten studoval chemii.

 

Kdy jste se poprvé seznámila s Prahou a Československem?

Beatrix Jerie: Chodila jsem doma do waldorfské školy a v osmé třídě jsme nastudovali se spolužáky Grillparzerovu hru Libuše. V té jsem dostala hlavní roli (samozřejmě v němčině), a tehdy jsem objevila Prahu.

 

Takže když jste přednášela „Vidím město veliké… “, řekla jste si, že byste se tam měla jet někdy i podívat? Nebo jste sem přišla za českou hudbou?

Za českou hudbou? Ne, to byl Marek (úsměv). S Markem jsme se seznámili už v roce 1966, v té době totiž studoval tři roky v Basileji. I já jsem tam studovala hru na housle. Ale znala jsem už svého profesora, Ivana Štrause, ke kterému jsem jezdila do Prahy v létě na hodiny houslí. Na HAMU do Prahy jsem nastoupila až v roce 1970.  

 

Pro vaše příbuzné ve Švýcarsku to musel být exotický vztah. Nesetkávala jste se doma s nepochopením? 

Ne, moji rodiče Markovi velice fandili už v době jeho studií ve Švýcarsku. Báli se zpočátku hlavně zdejšího režimu. Poprvé tu byli ještě předtím, než jsem v Praze začala studovat, a to udělali špatnou zkušenost. Čtyři hodiny je vyslýchali na hranicích, protože si koupili něco, co se nesmělo převážet přes hranice, a to oni nevěděli. Pak řekli, že sem už nikdo z rodiny nepojede. Měla jsem hodně práce je přesvědčit po celý další rok, a byl to velký boj. Ale pak za námi přijeli i na návštěvu.

 

Co pro vás, jako mladou, hudbymilovnou Švýcarku z lékařské rodiny, studia v Praze znamenala?

Byl to pro mne obrovský objev. Doma jsem vyrůstala „ve skleněném paláci“, bezstarostně, všechno bylo – a všechno bylo možné. Ale tady jako bych se znovu narodila, tady jsem poznala život. Chtěla jsem žít jako druzí, chodit do menzy, nechtěla jsem být někým jiným… Poznala jsem tu hodně přátel, které mám dodnes.

 

Hrála jste tady s Pražskými komorními sólisty, i váš muž se od počátku věnoval komorní hudbě. Byli jste typickým hudebním manželstvím. Vystupovali jste někdy i spolu?

Ano, třeba jsme hrávali duo Martinů, Ravela, nebo Luboše Fišera pro housle a cello. Jednou, to už jsme měli dvě děti, hráli jsme s Pražskými komorními sólisty u sv. Václava na Smíchově, Marek jako sólista. Vzali jsme děti s sebou, hlídaly je tam tety. Ladili jsme a tříletý Lukáš, když mne uviděl na podiu, volal: „Máma, máma!“ Pak začal koncert, ale on se najednou rozběhl za mnou. Museli jsme přestat hrát. Kostelník ho pak odvedl dozadu a do přestávky ho tam krmil čokoládou.

 

Jak jste v Praze uvažovali o dalším společném životě? Cestovat a hrát na Západě bylo pro mnoho českých hudebníků problematické, někdy i za cenu jisté spolupráce s tehdejším komunistickým režimem.

Marek Jerie: Já jsem zažil nejméně dva výslechy na StB, a nebyl jsem sám. Bylo to nepříjemné. Každý z mých kamarádů, kteří měli podobnou zkušenost, měl na to jinou metodu. Já jsem se jim snažil dokázat, že jsem hudebník celou duší, myslím jen na hudbu a jsem pro ně úplně nepoužitelný. Pak jsem šel za naším právníkem, kterému jsem se svěřil, a chtěl jsem poradit. Říkal jsem mu, že jsem si od nich nechtěl vzít ani kafe, aby mi tam něco nepřimíchali. On se smál, že to jsem si klidně mohl dát, ale jinak že jsem to udělal dobře.

Beatrix Jerie: I mne jednu dobu hlídali muži v žigulíku, který byl zaparkovaný před naším domem. Opravdu jsem nevěděla, co mám dělat, když jsem šla třeba ven s dětmi. Bála jsem se, nakonec mi v jedné situaci pomohli na švýcarském velvyslanectví. Nevěděli jsme také, co by děti v budoucnu vlastně v Česku mohly dělat. A ta schizofrenie, když něco jiného se říkalo doma a něco jiného ve škole, že se o mnoha věcech nesmělo veřejně mluvit, musí mít hrozné následky na dětskou psychiku. To jsme nechtěli dopustit.

Beatrix Jerie: Rozhodli jsme se, že se přesuneme do Švýcarska, až první dítě půjde do školy. To se stalo v roce 1984

 

Co bylo pro vás v této zemi těžké, přestože jste prostředí už znal z dřívějška?

Marek Jerie: Těžká je švýcarská němčina. Tu jsem se naučil, protože pak je člověk lépe přijímán. Je tu i spousta detailů v běžném chování, kterým jsem se musel přizpůsobit, ale přestože se říká, že Švýcaři jsou chladnější, tak to nemohu potvrdit. V rodině hudebníků si ale často nemusíte nic vykládat, přes hudbu se komunikuje snadněji.

Také jsem si na začátku uvědomil, že si moc nezahraju. V Basileji byla komorní společnost, ale kdybych si domluvil, že mne pozvou, bude to trvat 5-10 let, než mne pozvou znovu.  A to vedlo Beatrix k tomu, že v roce 1985 založila cyklus Komorní hudba o půl osmé, a tam jsme pak začali hrát i s Guarneri triem Prague. Ten nápad přišel odsud z Česka, protože ve Švýcarsku začínaly koncerty vždy až ve 20.15. Ale už nezačínají, postupně se i další pořadatelé přizpůsobili té půl osmé, Beatrix tu tradici změnila.

Beatrix Jerie: Nedávno jsme slavili 35. výročí těchto koncertů. Staly se součástí hudebního života v Basileji.

 

Mluvili jste s vašimi dětmi i ve Švýcarsku česky? 

Beatrix Jerie: První roky v Česku jsme s dětmi mluvili převážně švýcarsky. Náš tříletý Lukáš chtěl rozumět švýcarskému dědečkovi. Ale pak ve Švýcarsku jsme to přehodili a mluvili s dětmi česky. Všichni tři hovoří výborně.

 

Ale vaše čeština je obdivuhodná!

Beatrix Jerie: Tehdy jsem také dva roky chodila na soukromé hodiny, protože česká gramatika je opravdu složitá. Nejvíc mi pomohla latina, kterou jsem se učila dříve. Mám dojem, že teď mluvím hůř než v době, kdy jsme tu začínali.

Marek Jerie: To není pravda, jedině delší dopisy, které Beatrix napíše, jí někdy pro jistotu zkontroluji. Ale naši přátelé mají radost z toho, jak Beatrix tvoří v češtině nová slova, třeba: „Já jsem z toho jelenová“ nebo „to je moc slušivá holka“.  

 

Švýcarsko je obklopeno hudebními velmocemi – Německem, Rakouskem Itálií, Francií, a vlastně i Česko bychom mohli považovat za další hudební velmoc. Švýcarsko zdaleka nemá tolik hudebních skladatelů, ale vše se tam taví. Jak s tím Švýcaři zacházejí?

Marek Jerie: Oni vědí, že mají svého Artura Honeggera, i když Francouzi jim ho nechtějí dát. Známých skladatelů sice tolik není, kdyby to tak ale nebylo, co by jinak česká země mohla dát? Je dobře, že máme svého Dvořáka, Janáčka a také třeba Martinů… Ve Švýcarsku je dnes ale celá řada vynikajících souborů a sólistů.

 

Basilej, kde žijete, je poblíž místa, kde právě Bohuslav Martinů pobýval na počátku své světové kariéry, a také později zemřel.

Ano, podporoval ho dlouhodobě švýcarský mecenáš Paul Sacher, který takto pomáhal i dalším skladatelům. Tuto podporu Martinů, který mu byl i přítelem, můžeme považovat za obrovský přínos české hudební kultuře. Osobně jsem se setkal s paní Charlotte Martinů, vdovou po skladateli… Byla to roztomilá stará dáma, potkali jsme ji v pražském hotelu U Tří pštrosů. Tehdy už nemohla moc chodit na koncerty, tak jsme pro ni s Ivanem Štrausem hráli Martinů první duo pro housle a violoncello. A pak na jejím pohřbu v Poličce s pianistou Josefem Páleníčkem jsem hrál Variace na slovenskou píseň, což je poslední skladba, kterou Martinů napsal.

 

Stěžejní ve vaší kariéře je působení ve známém Guarneri triu Prague, které vzniklo v roce 1986 a hrajete v něm s houslistou Čeňkem Pavlíkem a pianistou Ivanem Klánským. S triem jste dosáhli na nejvyšší mety ve světové komorní hudbě. Jak v době před rokem 1989 mohlo fungovat, když už jste žil ve Švýcarsku?

Měl jsem český pas a švýcarskou ženu, nebyl jsem emigrantem, mohl jsem jezdit do Česka. A hra v klavírním triu má tu obrovskou výhodu, že zatímco smyčcové kvarteto nemůže bez pravidelného cvičení existovat kvůli nácviku intonace, klavírní trio může zkoušet intenzivně a pak může mít třeba dva nebo tři týdny pauzu. Je to spíš logistický problém, kde se bude zkoušet. Často se nám proto stávalo, že před koncertem přišel pořadatel a divil se, co to hrajeme, že to není na programu koncertu, ale my jsme zkoušeli něco jiného už na pozítří… 

 

Vy jste přestala s aktivním hraním a věnovala se rodině. Vytváříte ale také zázemí pro manželovy hudební aktivity, vedete jeho agendu.

Beatrix Jerie: To se tak nějak přihodilo. Jsem zkrátka dívka pro všechno (úsměv).

Marek Jerie: Někdo přece jen musí poslat fotky, texty, životopisy ke koncertům všem těm agentům po světě, někdo musí spojovat ty nitky, aby byly informace aktuální. A to je také náročná práce.

 

Hudba naplňuje váš život v největší míře. Ve Švýcarsku stále ještě soukromě učíte, hrajete v triu, v duu s klavírem i jiné koncerty. Dá se ještě při tak dlouhé kariéře objevovat pro váš nástroj nebo i pro klavírní trio něco nového a zajímavého? 

Určitě ano. Je celá řada skladatelů, kteří nejsou tak známí, ale mají skvělá díla. Pro nás v triu je samozřejmě základem Beethoven, který napsal 13 klavírních trií. Natočili jsme všechna, a také všechna další podstatná tria klasicko-romantického repertoáru: Mozartova, Dvořákova, tria Mendelssohna, Brahmse… Z těch současných jsme vždy moc rádi hráli trio Luboše Fišera, které na publikum zapůsobí už při prvním poslechu. Vypadá složitě, ale hudebníkům se dobře hraje. Hodně jsme s Lubošem Fišerem spolupracovali i u jiných jeho skladeb, vždy si rád zkontroloval, jestli se to dá dobře zahrát, což ne každý skladatel dělá. 

 

Jak jste prožili zlom v roce 1989? Náš rozhovor vyjde k 28. říjnu, tedy na svátek republiky, a odtud není do 17. listopadu daleko. Jak vzpomínáte na tehdejší událostí?

Beatrix Jerie: Pro nás to bylo velice intenzivní období. Žili jsme už čtyři roky ve Švýcarsku, ale naše starší děti, Renata a Lukáš, měli už z dřívějška v Česku kamarády, a měli o ně strach. Nikdo nevěděl, jak se to vyvine, jestli třeba nezasáhne armáda.

Marek Jerie: V prosinci jsme měli plánovanou soukromou cestu do USA, ale 4. prosince jsme ještě letěli do Prahy, chtěli jsme se také zúčastnit. Další den byla demonstrace na Václavském náměstí a dostali jsme se tam na střechu jednoho z domů, byl to úžasný zážitek. Dokonce za mnou po návratu do Basileje přišli reportéři švýcarského rozhlasu a ptali se mne, kdo myslím, že bude prezidentem. Jestli Čestmír Císař nebo někdo jiný. Já jsem řekl, že jsem přesvědčen, že to bude Václav Havel, protože za ním stojí studenti, mladí lidé, což je naše budoucnost. To se pak stalo. Ale představte si, že za mnou pak ve Švýcarsku přišel tajný policista a zjišťoval, jak to, že mám takové dobré informace.

 

V Česku trávíte opět hodně času, obě země střídáte a máte tak kontinuální srovnání. Co byste importovala do Česka ze Švýcarska?

Beatrix Jerie: Samozřejmě děti a vnoučata, máme jich už sedm. A když se tu dívám na ten politický systém, tak bych si přála, aby tu byla ta upřímnost, která je u švýcarských politiků. Přestože i tam se dějí různé věci, tak toto je velký rozdíl. Před 30 lety tu byly velké naděje, které se nenaplnily.

 

Co máte ráda z české kultury? 

Samozřejmě je mi blízká česká hudba, ale i malířství, ráda chodím i do divadla a mám tady i přátele a mé nejbližší kamarádky, Helenu Konstantinovou, malířku, a Janu Kuhnovou, která pracuje na švýcarském velvyslanectví. Známe se už ani nevím, jak dlouho – a to jsou velmi úzká spojení. Jsem v Praze a v Česku moc ráda. (Zde nutno podotknout, že v roce 2018 paní Beatrix obdržela z rukou ministra kultury ČR ocenění Gratias Agit za vytrvalou propagaci české hudby ve světě.)

 

Ve Švýcarsku kromě vašich basilejských koncertů pořádáte každoročně i další zajímavou hudební událost...

Ano, je to letní festival ve Wengenu, v menším alpském středisku. Převzala jsem ho po 10 letech existence a už sedm let je v mé péči. Chtěla jsem ho pozvednout na vyšší úroveň a udělat z něj takovou malou švýcarskou Mekku pro komorní hudbu. Letos to bylo složité, můj tým si v dubnu myslel, že festival budeme muset zrušit. Umělci ale měli „hlad“ si zahrát. Také jsem přidala ještě před začátkem festivalu mistrovské kurzy. A přestože bylo letos cestování omezené, výborně se vydařily. Z českých umělců letos vystoupili duo Milan Al-Ashab s Adamem Skoumalem, a samozřejmě Guarneri trio Prague. Pokračuji i s komorní řadou O půl osmé v Basileji. Koncerty se vrátily do komorního sálu zrekonstruovaného Stadtcasina Basel a vánoční koncerty se konají v kostele sv. Martina.

 

S triem hrajete po celém světě, teď je to komplikované pandemií v Evropě, ale i v zámoří. Guarneri tria Prague se ale dotkla i politika jedné Číny, kdy vám byly už předtím zrušeny koncerty kvůli Praze v názvu souboru…

Marek Jerie: Je hrubá chyba, když se hudba promísí s politikou, k tomu nemá dojít.

 

Ani v tom dobrém smyslu, kdy hudba pomáhá při nějakém výročí například zvýšit povědomí o našem národě, jeho kultuře?

To určitě ano, protože hudba nepotřebuje překlad. Ale toto chování Číny bylo zneužitím kultury. A má příchuť pomsty, která je levná. Když se zruší turné Pražské komorní filharmonie nebo našeho tria, tak je to dobře vidět, ale ekonomické důsledky nejsou tak velké, jako když se zruší nějaký obchodní kontrakt a obě stany přijdou o velké miliony. Do Číny už nepojedeme. 

 

Co má Guarneri trio Prague před sebou?

V dnešní době nejde moc plánovat, ale v příštím roce máme jet do Jižní Ameriky a na podzim do Japonska. Cestou tam nebo zpět bychom mohli zahrát i v Tchai-Pei na Tchaj-wanu, kde se nyní budují dobré vztahy. A také 10. listopadu 2021 vystoupíme v Rudolfinu, ve Spolku pro komorní hudbu na oslavu 35. jubilea našeho souboru. Je pro nás velmi krásné, že budeme moci oslavit toto pro nás důležité jubileum doma v Praze, v Rudolfinu, které je pro komorní ansámbl tím nejvýznamnějším pódiem v celém Česku, na které může dosáhnout. Budeme hrát skladby pouze českých skladatelů: Suk, Smetana, Dvořák.

Beatrix Jerie dodává: Marek tomu říká „naše písničky“.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře