pátek
29. března 2024
svátek slaví Taťána

Články a komentáře

Články a komentáře

"Havel je pro Tchajwance neuvěřitelný symbol," říká sinoložka Táňa Dluhošová

ČR-ZAHRANIČÍ: Orientální ústav letos slaví sté narozeniny. V čele této jedné z nejstarších institucí svého druhu v Evropě stojí od podzimu 2021 Táňa Dluhošová, sinoložka a šéfredaktorka časopisu Archiv orientální, který Orientální ústav vydává. Ve své odborné práci se Táňa Dluhošová věnuje kultuře a dějinám Tchaj-wanu. Její doménou je tchajwanská literatura, kterou nahlíží z pohledu sociologie. V šíření povědomí o tchajwanské literatuře ve střední Evropě je klíčovou osobností a byla za tuto svou činnost také v roce 2012 oceněna výroční cenou Francouzsko-tchajwanské kulturní nadace při Académie des science morales et politique. Přečtěte si víc v rozhovoru Lucie Němečkové.

Autor článku: 
Lucie Němečková

Předpokládám, že vám lidé často předhazují onen legendární citát Jana Wericha o rozvržení rolí v domácnosti, kdy „Manželka rozhoduje o takových maličkostech jako například: co s penězi, které vydělám, kdy mám odejít z domova, kdy se mám vrátit, co na sebe, kdy bude oběd, kdy bude večeře... A takový zásadní věci jako například: jaký je náš poměr k Tchaj-wanu, to dělám já.“ Říkal pro pobavení Werich…

O tom se zatím nikdo nezmínil (smích). Ačkoli Tchaj-wan v 50. letech, kdy tato předscéna vznikla, geograficky vzdálený ostrov, který měl s událostmi v Československu jen málo společného, byl díky sílící studené válce přítomen v denním tisku. Proto generace našich rodičů bezpečně zná jméno prezidenta Čankajška. Kolegyně Hilbertová z Masarykovy univerzity sleduje, jak byl Tchaj-wan a zejména prezident Čankajšek zobrazován v časopise Dikobraz v rámci politické satiry. Takže Werichův výrok do tohoto kontextu krásně zapadá.

 

Vy to ale rozhodně ve vaší rodině máte obráceně, protože právě Tchaj-wan je vaší odbornou specializací, a to především jeho moderní literatura…

Můj partner je sinolog. Studoval na Tchaj-wanu, kde jsme působili v naší kanceláři a společně se synem tam tři a půl roku žili. (Pozn.: Výzkumné centrum Orientálního ústavu na Tchajwanu působí od prosince 2015 při Institute of History and Philology, Academia Sinica v Taipei. Jeho smyslem je sloužit jako platforma ke zprostředkovávání a posilování akademické výměny mezi českými a tchajwanskými badateli a institucemi. Táňa Dluhošová vedla toto výzkumné centrum v roce 2019.) Takže v naší rodině jsme odborníci na Tchaj-wan všichni, i když přes literaturu asi jen já.

 

Když se teď pokusím Werichův výrok parafrázovat slovy: Jaký je náš český poměr k tchajwanské literatuře – co mi odpovíte?

Přímé vztahy mezi literaturami lze nejlépe sledovat na překladové literatuře. První sbírka povídek Ranní jasmín vyšla až v roce 2001, což je poměrně pozdě, vzhledem k tomu, že obě země se demokratizovaly zhruba ve stejné době, na konci 80. let. Sborník redigovala Zdenka Heřmanová, jazyková odbornice a bývalá pracovnice Orientálního ústavu, která patří ke generaci žáků prof. Průška (Pozn.: zakladatel tzv. Pražské sinologické školy a v padesátých letech 20. století dlouholetý ředitel Orientálního ústavu).

Druhá sbírka z roku 2006, Chuť jablek, navazovala na tu první. Editovala ji doc. Lucie Olivová, která sice sama není odbornicí na tchajwanskou literaturu, ale často na Tchaj-wanu pobývala, a tak se s jeho literaturou a kulturou seznámila. V obou případech se jednalo o průřezový výběr, který vznikl ve spolupráci s Národním muzeem tchajwanské literatury.

Od roku 2011 se však objevuje nová generace překladatelů a překladatelek, kteří společně překládají sbírky povídek, ale vznikají i překlady románů. Zde je třeba vyzdvihnout úsilí Jany Benešové Šimonové, která získala doktorát z čínské a tchajwanské ženské literatury na Národní univerzitě v Čcheng-čchi, a práci Pavlíny Krámské, která svou disertaci zaměřila na tchajwanskou ekologickou literaturu. Tyto dvě dámy stojí za dvaceti knihami vydanými od roku 2011, z nichž čtrnáct vyšlo  v jejich překladu. Všechny tituly najdete ve dvou nakladatelstvích, s nimiž překladatelky spolupracují: Mi:lu publishing a IFP publishing.

 

A co překlady v opačném gardu? Nakolik znají na Tchaj-wanu českou literaturu?

Česká literatura se na ostrov dostává třemi způsoby. Jedním z nich jsou překlady čínských bohemistů v ČLR, které lze zakoupit i na Tchaj-wanu. Nejlepším příkladem jsou Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (2008), ačkoli nedávno vyšel na Tchaj-wanu překlad z němčiny. Druhou možností je překlad prostřednictvím jiného světového jazyka. Kunderovo dílo bylo pochopitelně překládáno tímto způsobem. V neposlední řadě se jedná o překlad přímo z češtiny. Takovým počinem se nedávno stala Erbenova Kytice (2021), kterou přeložila prof. Melissa Lin (Lin Shi-hui) z Ústavu slovanských studií na Národní univerzitě Čcheng-čchi.

K nejpopulárnějším autorům patří Kafka, Hrabal a samozřejmě Václav Havel. Jejich dílo rezonuje s historickou zkušeností Tchajwanců, kteří rovněž žili v autoritativním režimu, toužili po svobodě a demokracii. Havel je pro Tchajwance neuvěřitelný symbol. Jeho morální integrita a odvaha postavit se nadvládě moci je stále živá také kvůli neustálému tlaku ze strany ČLR.

 

Existují mezi čínskými a tchajwanskými autory a autorkami nějaké vazby? Jak se navzájem ve své tvorbě ovlivňují?  

Ve dvacátých letech 20. století hledali tchajwanští intelektuálové pod tíhou japonské asimilační politiky inspiraci na pevnině, ale od třicátých let začali rozvíjet svou literární tradici převážně v japonštině. O deset let později byla do čínštiny přeložena některá tato tchajwanská díla.Po roce 1945 a zejména po roce 1949, kdy se Čankajšek se svými stoupenci přesunul na ostrov, zaplavili tchajwanskou scénu čínští autoři, kteří vytvořili jiný styl. Tito spisovatelé byli i v zahraničí vnímáni jako autoři čínské literatury z Tchaj-wanu.

Domácí spisovatelé se, ať už z jazykových nebo politických důvodů, odmlčeli. Napětí mezi nově příchozími a původními obyvateli tchajwanské společnosti se odrazilo i v literatuře a svým způsobem vyvrcholilo koncem sedmdesátých let 20. století v debatě o literatuře rodné půdy, nebo jinak řečeno o specifičnosti tchajwanské literatury ve vztahu k čínské literatuře. Po demokratizaci ostrova se naplno rozvinula debata o kulturní identitě ostrova. Mladší generace spisovatelů už napětí mezi oběma skupinami nevnímají, protože se cítí být Tchajwanci.

 

Můžete uvést nějaká konkrétní díla, která se v tomto čínsko-tchajwanském kontextu zvláště vyjímají?

Přestože obě území byla až do devadesátých let 20. století vzájemně uzavřena a cenzura hrála na obou stranách průlivu významnou roli, neznamená to, že se některá díla nestala fenoménem. Je příznačné, že se to podařilo právě literatuře populární, žánrové. Jedním z takových zjevení byl autobiografický cestopis tchajwanské spisovatelky San Mao Příběhy ze Sahary, kde nějaký čas pobývala se svým španělským manželem. Exotické obrazy, tajemství a úvahy o smyslu života našly v nesvobodné Číně ohlas u mladé generace a tuto knihu četly celé generace čtenářů – San Mao se však nikdy do kánonu tchajwanské literatury nedostala.

Druhým vynikajícím příkladem je spisovatel Ťin Jung (Jin Yong). Narodil se v roce 1924 v Číně, ale působil v Hongkongu, který byl díky svému statusu britské kolonie mostem mezi Čínou a Tchaj-wanem. Jin Yong v období 50.-70. let psal bojové hrdinské romány, wu-sia. Odehrávaly se v císařském období, hlavními postavami byli bojovníci s vysokým morálním kreditem, prožívající různá dobrodružství. Z tohoto fiktivního prostředí čerpá i známý film režiséra Anga Leeho Tygr a drak z roku 2000. Ťin Jung napsal dvanáct románů a dvě novely, které vycházely na pokračování nejprve v Hongkongu. ČLR i Čínská republika na Tchaj-wanu jeho dílo zpočátku z politických důvodů zakázaly, takže bylo na Tchaj-wanu šířeno aspoň samizdatově. V roce 1979, kdy se tchajwanský režim začal postupně uvolňovat, vyšlo dílo Ťin Junga knižně a stejně jako v případě San Mao ovlivnilo generace čtenářů. V ČLR publikoval Ťin Jung v osmdesátých letech nejprve časopisecky a knižně až po úplném otevření v roce 1994. V roce 1995 se v Singapuru objevilo další vydání pro čínskou komunitu v jihovýchodní Asii. 

Tchaj-wan je v současnosti jedním z posledních čínsky mluvících území, které není pod kontrolou Komunistické strany Číny. Po masových demonstracích v Hongkongu v roce 2020 se sem uchýlilo mnoho hongkongských intelektuálů a tchajwanská nakladatelství již nějakou dobu představují jedinou možnost publikování spisovatelů na pevnině zakázáných.

Tchajwanští autoři, kteří nejsou nijak kontroverzní, mohou odjet do Číny a vydat tam svá díla v zjednodušených znacích. Je to obrovský trh a pro mnohé velká příležitost. Na druhou stranu tito autoři vědí, že jejich dílo je interpretováno jako čínská literatura z Tchaj-wanu. Jejich přítomnost v ČLR je v podstatě podmíněna latentním přijetím principu jedné Číny. Alespoň tak tomu bylo před několika lety. Nevím, jak se to změnilo v posledních letech, kdy vztahy mezi oběma zeměmi značně ochladly.

 

Čína samu sebe a svou kulturu ráda prezentuje jako národnostně jednotnou, i když její podstata je multikulturní. Jak je tomu na Tchajwanu?

Žádná jasně definovaná tchajwanská národnost neexistuje. Obyvatelstvo Tchaj-wanu tvoří z velké části etničtí Číňané. Ti se dělí podle toho, kdy přišli na Tchaj-wan. Tedy na: osadníky – mluvící čínskými jazyky (Hoklo, Hakka), kteří bývali historicky i kulturně odlišní, a čínské přistěhovalce – ti přišli po roce 1945 spolu s Čankajškem a až do demokratizace ostrov ovládali. Další skupinou je původní austronéské obyvatelstvo ostrova – tvoří asi jen 2 %. Současná tchajwanská národnostní politika, definovaná v devadesátých letech 20. století, je inkluzivní, zahrnuje všechny skupiny a podporuje multikulturalismus – to je rozdíl oproti čínskému přístupu. I když je třeba říci, že skupina čínských přistěhovalců byla zpočátku marginalizována, aby byl dán prostor dříve utlačovaným etnickým skupinám. V poslední době se začalo diskutovat také o specifikách této skupiny a o novější historii Tchaj-wanu.

V současnosti vláda čelí výzvě, jak se vypořádat s novými migranty, což jsou ekonomičtí migranti z oblasti jihovýchodní Asie. Zde tato inkluzivita pocítila své limity, ale pod tlakem občanské společnosti se situace řeší. Opět něco, co byste v Číně pravděpodobně nenašli.

 

A jak se tento multikulturní obraz Tchaj-wanu odráží v současné literatuře?

Tchajwanská literatura tyto společenské trendy kopíruje. Od devadesátých let 20. století máme literaturu etnických skupin Hakka a Hoklo, které se vymezují svým jazykem či dialektem. Stejně tak literatura původních obyvatel. Zpočátku se jednalo o záznamy ústní literatury, ale dnes máme několik osobitých spisovatelů. V českém překladu vyšly Badai, Láska bílého jelena (IFP Publishing 2018), Oči nebes od Syamana Rapongana (IFP Publishing, 2017) a Horští nosiči od Salizana Takisvilainana (Mi:lu Publishing, 2021). Tato literatura je většinou psána čínsky s některými variantami, které záměrně ukazují, že standardní čínština není mateřským jazykem autorů.

 

Jakou pozici zastávají v moderní tchajwanské literatuře ženy?

Myslím, že v současné době docela významnou. Pokud ale mluvíme o celé moderní literatuře od dvacátých let 20. století, tak tomu tak samozřejmě není. Stejně jako v jiných společnostech i zde v literatuře dominovali muži. Tchajwanská společnost byla silně ovlivněna konfuciánským myšlením, které ve veřejném životě upřednostňovalo muže. V patriarchální společnosti bylo postavení žen pevně dáno rodinnými vazbami, které zůstaly nezměněny navzdory probíhající modernizaci mnoha oblastí života (např. dostupnost vzdělání a medicíny, rozvoj průmyslu a finančnictví atd.). Po válce byly ženy organizovány do různých svazů, podobně jako tomu bylo v Československu – šlo o nástroj státu k ovládání jedné (ne zrovna malé) skupiny obyvatelstva. 

Ženská literatura zažila svůj první velký rozmach v padesátých letech 20. století. Týkalo se to "brakové" literatury, která byla pod rozlišovací schopností cenzury, a proto měla možnost se rychle šířit. Romantickými příběhy však probleskovala závažná témata týkající se každodenního rodinného života, jako je nedostatek jídla, výchova dětí, ale i taková témata jako nucená prostituce, uzavření sňatku v důsledku tíživé ekonomické situace, uvěznění ženy v pevných rodinných vazbách a tradičních hodnotách apod. Tato literatura vytvořila podhoubí pro další vývoj. Některé literární přílohy vedly schopné redaktorky, které s autorkami přepracovávaly jejich rukopisy tak, aby měly šanci na vydání. Jejich zásluhou se později objevila silná generace spisovatelek.

 

Takže dnes můžeme mluvit vyloženě o feministických autorkách?

Feministické hnutí se na Tchajwanu začalo formovat jako součást vznikající občanské společnosti v sedmdesátých letech. Vedla jej Annette Lu (Lü Hsiu-lien), aktivistka, politická disidentka a později, v letech 2000 a 2004, viceprezidentka nominovaná do té doby opoziční Demokratickou pokrokovou stranou. Annette Lu spolu s dalšími aktivistkami založila feministické sdružení Probuzení, dnes Awakening Foundation. Annette Lu byla významnou osobností a zastávala radikální postoje. Protože se zapojila do zakázaného demokratického hnutí, byla v roce 1979 spolu s dalšími aktivistkami zatčena. Do čela feministického hnutí se v osmdesátých letech dostala Lee Yuan-chen, literární vědkyně, zastávající mírnější přístup. Ten zahrnoval osvětu, založení časopisu a nakladatelství, jehož prostřednictvím by se šířily informace o právech žen. Sdružení dále zřídilo anonymní linku pro týrané ženy a pomáhalo jim. Zneužívání a znásilňování v manželství se ignorovalo, rozvod byl společenským tabu, žena byla ve společnosti ostrakizována a po rozvodu zůstaly děti manželovi.

Pokud vás zajímá literární zpracování tohoto tématu, doporučuji román tchajwanské spisovatelky Li Ang Řezníkova žena (Pozn.: česky vyšel v překladu Jany Benešové Šimonové v nakladatelství IFP v roce 2013). Novela byla autorčiným prvním románem a vyšla v roce 1983, tedy dlouho před demokratizací ostrova. Otevřeně popisuje sexuální násilí v manželství, kvůli němuž byl nejdřív zakázán. Jedná se o nejpřekládanější tchajwanské dílo, které se zároveň stalo významným mezníkem v tchajwanské ženské literatuře.

 

 

Knihovna ve Statenicích a její proměna v Obývák vesnice

STATENICE: Ministerstvo kultury každoročně uděluje ocenění Knihovna roku. V kategorii "základní knihovna" obdržela za rok 2021 hlavní cenu Obecní knihovna ve Statenicích za zásadní ovlivnění kulturního, společenského, ale i politického dění v obci a za přispění k znovuobnovení společné činnosti venkovské komunity. Jak se stalo, že z malé obecní knihovny J. M. Hovorky vzniklo díky aktivitě dvou maminek Zuzany Brychtové Horecké a Barbory Černohorské příjemné komunitní místo pro setkávání dětí i dospělých? Jak takový Obývák vesnice (pod tímto označením najdete knihovnu na internetu) vlastně vypadá? Přinášíme inspiraci nejen pro malé venkovské knihovny, ale také pro hybatele místního komunitního dění a všechny, kterým dobrovolnictví přináší potěšení.

Autor článku: 
Irena Koušková

Malou ospalou venkovskou knihovnu ve středočeské obci s 1600 obyvateli jste změnily přímo od podlahy. Co vás přimělo k tomu svůj volný čas a energii jako dobrovolnice věnovat právě tomuto prostoru? Co vám v obci chybělo?

Z dnešního pohledu bychom řekly, že jsme (v roce 2017) byly ve správný čas na správném místě. Tehdejší knihovnice paní Květa Englerová se rozhodla knihovničení pověsit na hřebík a svěřila se s tím Zuzce, která do knihovny přišla s dětmi na čtení pohádek. My dvě jsme se ještě moc neznaly, naše malé holky ale chodily spolu do 1. třídy v jedné pražské škole. To, že obě bydlíme ve Statenicích, jsme zjistily až v průběhu školního roku. Protože se holky začaly kamarádit, občas jsme se viděly i my dvě. Zuzka se mi jednou svěřila s nápadem, že by se ráda pustila do knihovničení ve Statenicích. Nadchlo mě to, a tak jsme se daly dohromady. Já jsem tehdy měla dvouletého syna a práci na malý úvazek v neziskové organizaci Aperio, kde jsem se věnovala fundraisingu. Zuzka měla malé miminko a grafické studio Kultivar. Když malé děti spaly, setkávaly jsme se, snily a vymýšlely podobu a fungování komunitní knihovny ve Statenicích. Také jsme se postupně velmi spřátelily a společně knihovnu prožívaly. V naší obci chybí škola i školka, není tu ani kostel. Funguje tu Kavárnička na náměstí a hospoda Statenka, místní TJ Sokol, je tu pěkné dětské hřiště. Chyběl tu tedy funkční prostor pro společné setkávání, tvoření, kulturní zážitky a vzdělávání. Díky knihovně již obec má své propojovací, kulturní, kreativní a vzdělávací centrum.

 

Co pro vás osobně znamená komunitní knihovna?

Komunitní knihovna Obývák vesnice pro nás představuje bezpečné inspirativní místo, kde jsou všichni vítání a od nápadu k jeho realizaci není třeba urazit dlouhou cestu. Síla soudržné a funkční komunity se například projevila teď, když je na Ukrajině válka, a knihovna plní také koordinační funkci pomoci ukrajinským občanům v obci. Naše pomoc se opírá o několik žen, které odvádějí skvělou práci na dobrovolnické bázi. Patří jim velký dík. Stateničtí vnímají knihovnu jako místo, kde se dá číst, pořádat příměstský tábor pro děti, uspořádat divadlo, cvičit jóga, ale také velmi rychle zřídit centrum pomoci pro lidi v nouzi. Díky tomu všemu se ve Statenicích můžeme cítit opravdu doma. Knihovna v naší obci lidi spojuje.

 

Jak byla vašemu nápadu knihovnu modernizovat, vést ji jako komunitní a více do ní investovat nakloněná obec? Jak jste získaly důvěru zastupitelů? Co vedení přesvědčilo vás podpořit? Jak jste získaly první finanční dotace? Kde všude jste žádaly o granty?

Měly jsme plán, jak knihovnu oživit. Tehdy (v r. 2017) obec z rozpočtu vyčlenila pro knihovnu 10 000 Kč na nákup nových knih (jako každý rok). Knihovnice pracovala dobrovolnicky. Bylo nám jasné, že to na proměnu nebude stačit. Náš záměr ale krásně zapadal do grantového programu Živá komunita od Nadace Via. Bylo možné žádat až o 100 000 Kč. Součástí žádosti bylo i potvrzení od vedení obce se souhlasem s proměnou prostoru knihovny. Sjednaly jsme si schůzku s paní starostkou a nápad ji představily. Paní starostka byla tehdy trochu skeptická ke čtenářství, ale souhlas nám dala a s ním i pomyslné klíče od knihovny a našeho společného snu. Grant jsme na jaře získaly a pustily jsme se do práce. Od září už jsme se Zuzkou v knihovně půjčovaly knížky a pořádaly akce my. Koncem roku jsme na zasedání zastupitelstva referovaly o dění v knihovně a naznačily, že bude třeba do knihovny investovat více obecních finančních prostředků. Myslíme si, že důležitá byla počáteční důvěra paní starostky a také fakt, že jsme dokázaly pro knihovnu získat peníze a věnovaly jsme spousty našich hodin práce bez nároku na honorář. Nová knihovna se osvědčila, lidé začaly do knihovny chodit více než dříve a obec neměla důvod naši činnost nepodpořit. Postupně jsme začaly pracovat na dohodu a od loňského roku už jsme zaměstnankyně obecního úřadu a knihovna má otevřeno 3 dny v týdnu. Granty jsou jistě vhodným doplňkem financování knihovny. V minulosti jsme čerpaly např. z programu Malý přemyslovský měšec, VISK3 nebo Erasmus+ a další.

 

Co všechno je i v takové malé místní knihovně možné dnes uskutečnit? Jak se mění role knihovnic? Jak pracujete s komunitou?

Řada venkovských knihoven stále funguje v duchu dob minulých. Je otevřeno jednou týdně na 2−3 hodiny, prostoru dominuje pult, za kterým sedí a vládne většinou paní knihovnice, v knihovně je ticho a prostor je cítit více či méně zatuchlinou ze starších knih. Na zemi je lino, které už ledasco pamatuje. V knihovně se nesmí jíst, hlasitě se bavit a děti jsou sice vítány, ale jen tak trochu, pokud si způsobně čtou a neruší. Děti totiž rády běhají, pláčou, smějí se a všemožně jinak narušují klid chrámu vědění, kterým každá knihovna přeci je. A ti jejich rodiče si je neumějí zkrotit… tak takhle to u nás nechodí.

Pracujeme v knihovně u stolů, kam si mohou příchozí přisednout. Nemáme žádnou kancelář ani pult. Když je otevřeno, jsme tu pro všechny příchozí. Někdo přichází pro knihu, jiný si chce popovídat nebo se svěřit s trápením, pro někoho jsou důležité informace o dění v obci a někdo má chuť jen tak pobýt v hezkém prostoru a dát si čaj nebo kávu. Malé děti si s oblibou za naší asistence samy načítají půjčené knihy na své čtenářské konto pomocí čtečky a jsou na sebe náležitě hrdé, že se odvážily. Máme přebalovací pult, svačit je u nás také dovoleno a když přijdete se psem, nenecháváme ho štěkat venku. Řada lidí přichází do knihovny s nápadem na akci nebo kroužek pro děti. Program knihovny se tak krásně poskládá a rozhodně vše nevymýšlíme jen my dvě.

Knihovna už se dávno neomezuje jen na své vnitřní prostory. Plánujeme akce všude možně po vesnici. Oslava svátku sv. Martina probíhá na louce pod zámkem, dětské příměstské tábory se odehrávají v přilehlém lese, vyrazili jsme s lidmi malovat zámek na plenér. Také bojovky a rodinné pátrací hry v terénu se staly běžnou součástí programu.

V knihovně se cvičí jóga, učí se jazyky, probíhají hudební lekce a koncerty, přespává se během Noci s Andersenem, píše, kreslí a maluje, čte se a hraje divadlo. Knihovna je také místním co-workingovým centrem a centrem pro lidi z Ukrajiny, kteří k nám uprchli před ruskou agresí. V knihovně zasedá zastupitelstvo a proměňuje se ve volební místnost.

A my knihovnice? My organizujeme, koordinujeme, propojujeme a pečujeme o naše dobrovolníky a dobrovolnice, o prostory knihovny i o uživatele a uživatelky.

 

Na diplomu k ocenění Knihovna roku 2021 stojí mimo jiné to, že knihovna zásadně ovlivnila politické dění v obci. Co si pod tím představit?

Před komunálními volbami v roce 2018 jsme v knihovně uspořádaly řadu veřejných besed na témata, která byla v obci aktuální - územní plán, chátrající zámek, absence školy a školky nebo třeba dopravní situace. Tehdy si do knihovny našli cestu lidé, kteří se zajímali o to, co se v obci děje nebo co se chystá. Zjištěné skutečnosti byly natolik alarmující, že se zrodila nová kandidátka do voleb pod názvem Sousedství. Uspořádaly jsme tehdy v knihovně veřejnou předvolební debatu lídrů a lídryň všech kandidátek s nezávislou moderátorkou, aby se mohli místní lidé lépe rozhodnout, koho volit. Sousedství nakonec volby vyhrálo a vzešla z něj i současná starostka obce, paní Apolena Novotná. Obec pod jejím starostováním postupně napravuje desetiletí zanedbané skutečnosti. Ukázalo se, že i když je knihovna neutrální, má velkou moc ovlivnit politické dění v obci. Knihovna také funguje jako spojka mezi obecním úřadem a občany obce. Někdy je snazší zeptat se knihovnic než úřednic. (úsměv) Knihovna je totiž neformálním místem, kde je čas na debaty a diskuze. Na úřad se spíše chodí věci vyřídit. Lidé tam mají tendenci trávit co nejméně času.

Nabízí se otázka, jestli může být venkovská knihovna apolitická. V knihovnickém prostředí nepanuje shoda. To, že jsme dostaly ocenění i za ovlivnění politického dění v obci, vnímáme jako průlomové a naznačuje to i směr, kterým se budou úspěšné venkovské knihovny ubírat. Ambice malých knihoven především půjčovat knihy a sem tam udělat výtvarnou dílničku už jsou totiž dávno překonané a lidé by se s takovým konceptem neměli spokojit. Uživatelé/ky by po vedení obcí měli chtít od svých knihoven a jejich knihovnic/íků více. Vždyť v ČR je knihovna pomalu v každé vesnici. Jejich potenciál je obrovský, využijme ho! 

 

Knihovně je 102 let, funguje již od roku 1920. Do roku 2020 sídlila v přízemí statenického úřadu, dnes má svou vlastní budovu v malém domku hned vedle úřadu, který prošel díky evropské dotaci rekonstrukcí podle návrhu renomovaných architektů. Měly jste společně s obcí konkrétní představu, jak by měl prostor vypadat, aby i svým řešením odpovídal konceptu obýváku vesnice? Povedlo se?

Do nové budovy se knihovna stěhovala v březnu 2021. Jednalo se ale o starší projekt z roku 2014, který dlouho ležel v šuplíku, a který jsme my jako knihovnice neměly šanci nijak ovlivnit. Rekonstrukce dopadla moc dobře a prostory jsou vyhovující a navíc krásné a reprezentativní. Zbývalo doladit jen některé prvky v interiéru. Něco se přestěhovalo ze staré knihovny, něco málo dokoupilo. Interiér jsme konzultovaly s designérkou Markétou Cermanovou, která také žije ve Statenicích a už nám pomohla s proměnou knihovny v roce 2017. Máme velkou radost, že se v obci podařilo knihovnu udržet více než 100 let a tato nová budova je krásným narozeninovým dárkem. Dík patří všem knihovnicím a knihovníkům, kteří ji po celé století utvářeli a vtiskávali vždy trochu jinou tvář a směřování. Věříme, že renesanční člověk Václav Březina, který knihovnu při obecní škole zakládal v roce 1920, by byl dneska pyšný. 

 

V roce 2018 jste získaly i cenu Středočeský Kramerius pro nejlepší neprofesionální knihovníky a knihovnice kraje. Nyní jste už profesionální knihovnice. Co se od r. 2018 z plánů na rozvoj knihovny povedlo a co ještě ne? Jaké jsou vize do budoucna?

Rozdělení knihoven na profesionální a neprofesionální je dáno otevírací dobou knihovny, tedy počtem otevřených hodin pro veřejnost. V profesionální knihovně tedy nemusí pracovat ani profi knihovník a naopak. (úsměv) Vždy jsme spadaly pod obecní úřad, jsme obecní knihovna. Většinou děláme plán na rok dopředu, který se opírá o větší osvědčené a smysluplné akce pro veřejnost, doplněné o komornější akce pro malé publikum. Je třeba myslet na děti, dospělé i seniory a seniorky. Vše je třeba projednat s vedením obce, což je někdy pro obě strany náročné. Proto ladíme efektivní způsob vzájemného informování a pružného rozhodování. Do budoucna bychom rády začaly více kooperovat s okolními obcemi a jejich knihovnami. Nedávno jsme se vrátily z krátké pracovní stáže z dánského Aarhusu a jsme plné dojmů a inspirace. Rády bychom ještě více zapojily místní seniory. Věříme, že knihovna zůstane i v budoucnu otevřenou liberální platformou pro místní komunitu.

 

Jak v souvislosti s příběhem vaší knihovny vnímáte dobrovolnictví? V zahraničí je mnohem více běžnou součástí života normálních lidí. U nás je stále trochu výstřední…

Knihovna v našem podání je založená na zapojení dobrovolníků a dobrovolnic. Možná to může z dálky vypadat, že sedíme v knihovně a chodí za námi lidé a nabízí pomoc. Tak to funguje jen částečně. Během sedmi let se kolem knihovny vytvořila silná komunita lidí, kteří sem rádi chodí a sledují, co se chystá nebo mají nápady, co by se v knihovně dalo dělat. Když děláme větší akci, rovnou se ptáme, kdo by měl chuť pomoci. Taky už se známe a víme, kdo co rád dělá. Někoho baví pracovat s dětmi, jiný rád vaří a peče, někdo může darovat peníze nebo piano, připravit bojovku a jiný pravidelně vracet meziknihovní výpůjčky do Kladna. Všech našich dobrovolníků/ic si považujeme, protože každá maličkost je důležitá. Obzvlášť při velkých akcích bychom to samy dvě nezvládly. Všichni, kdo pomáhají, se mohou najít také na našem webu v sekci “Podpora”. Vnímáme, že zapojení dobrovolníků/ic je u nás v jistém smyslu unikátní a máme radost, že žijeme ve společnosti lidí, kterým není lhostejné místo, kde žijí a dávají to najevo.

Možná ale není až tak překvapující zapojení místních lidí, vždyť akce knihovny děláme ve Statenicích především sami pro sebe. Navíc je známo, že lidé bývají rádi součástí úspěšných projektů a když cítí, že se něco daří a dobře funguje, mají větší chuť přiložit ruku k dílu. Obývák vesnice vznikl na dobrovolnické práci a po celou dobu své činnosti se o ni opíráme. Těší nás, že už se začínají zapojovat po vzoru dospělých i děti. Letos starší kluci pomohli s noční bojovkou při Noci s Andersenem. Pomáhat tam, kde je potřeba, je normální. Tak to ve statenické knihovně cítíme.     

 

www.obyvakvesnice.cz

 

Najdi si svého spisovatele. Rozhovor se spisovatelkou, výtvarnicí, překladatelkou a učitelkou Světlanou Glaserovou

ČR: Světlana Glaserová si do naší rodiny našla cestu možná trochu netradičním způsobem. Syn František, nyní třináctiletý, si na prvním stupni ZŠ, snad ve třetí třídě, vybral v knižní nabídce pro školy od vydavatelství Albatros titul s názvem Trosečník sibiřský. Čtení dětí a s dětmi samozřejmě podporuji, a tak jsem knihu objednala. Letmo jsem pak pročetla obsah. Knihu jsme četli spolu nahlas. Abych věděla, na co se připravit, četla jsem si ji s předstihem, vždy kapitolu napřed. Příběh nás zcela pohltil. A protože moderní technologie umožňují vyhledat osobnosti na sociálních sítích, zkusila jsme to i já. Napsala jsem neznámé spisovatelce poděkování. A obratem obdržela potěšenou odezvu. A co víc, zjistila jsem, že Světlana s mužem Bedřichem a zvířátky bydlí v malém domku v nedaleké Seči. Na Seč jezdíme pravidelně a vždy se potkáváme. Dokonce jsem s paní spisovatelkou (a výbornou řečnicí) zařídila pro synovu třídu besedu. A tak se stalo, že mám přítelkyni spisovatelku. A nejen spisovatelku, ale také ilustrátorku, animátorku a překladatelku – jak se postupně ukázalo. Dalším povedeným dílem je historické fantasy Osiánův cestovní kotlík. V téhle knize pro děti se volně protne svět Keltů s naším světem. V knize pod pozměněnými jmény vystupují rodinní příslušníci. Syn František i já mám v téhle veselé knize malé roličky, na což jsem samozřejmě nesmírně pyšná.

Autor článku: 
Soňa Krátká

Světlana Glaserová (rozená Kličková) se narodila v roce 1956. Tatínek Václav byl spisovatel, narozený českému otci legionáři a ruské matce v Sovětském svazu. Co víc si člověk může přát, že? V roce 1937 čekalo tatínka zatčení, a tak malý Vašík absolvoval s rodinou strastiplnou (v očích malého chlapce také dobrodružnou) cestu do Československa. Deníky malého Vašíka později dcera Světlana převyprávěla v knize Trosečník sibiřský. Světlana se narodila v Praze, po základní škole absolvovala na SUPŠ obor animaci a krátce pracovala v České televizi.

 

Světlano, naše cesty se spojily díky knize Trosečník sibiřský. Jaký význam má pro tebe tahle kniha a její příběh?

Vzhledem k tomu, že s námi táta od mých dvanácti let nežil a jeho syna z druhého manželství, tedy mého bratra Václava, jsem objevila až po jeho smrti, byly pro mne tátovy paměti zjevením. Pár historek jsem sice znala už z vyprávění od své babičky a něco z toho mi táta vyprávěl, když jsem byla malá, ale jak spletité a dobrodružné dětství měl, jsem se dozvěděla až z jeho pamětí. Tyhle paměti, čítající skoro 700 stran psaných na stroji, našel na půdě bratr Václav a donesl mi je, abych s tím zkusila něco udělat, když už je ze mě ta spisovatelka Mívala jsem tátu hodně moc ráda, takže realizace této knihy byla pro mne nejen zajímavou zkušeností, ale i možností se k otci více přiblížit a pochopit ho.

 

Proč ses rozhodla přiblížit tak těžké téma jako je bolševické Rusko v první polovině 20. století právě dětskému čtenáři?

Původně se vůbec nemělo jednat o knihu pro děti. Šlo mi jen o to, přepracovat tátovy sáhodlouhé paměti (byl tak trošku, spíš hodně, grafoman), do čtivé podoby. A jak jsem tak přepisovala jednotlivé kapitoly, nachomýtla se mi zrovna k tomu má vnoučata ve věku kolem 12-13 let, která byla u nás na Seči na prázdninách. Těm jsem pak jednotlivé kapitoly předčítala nahlas, a tak se stalo, že jsem právě kvůli jejich uším vypustila lechtivější historky z otcova mládí a nabídla jsem pak své hotové dílo Albatrosu, jako četbu pro děti od dvanácti let. V knize jsou události doby (od roku 1928-1941) viděny očima chlapce ve věku od tří do šestnácti let a jsou překryty událostmi všedních dnů s dětskými starostmi a radostmi. Navíc to nejdrastičtější je vnímáno jen jakoby zpovzdálí. Nemyslím si, že by se jednalo o jakkoli chmurné čtivo. Nejmladší generaci by mohla ovšem tato kniha – Trosečník sibiřský, přiblížit dobu SSSR se všemi represemi vůči vlastnímu lidu i v kontextu k událostem dnešní doby, aby pochopili, že v podstatě nejde o nic nového pod sluncem a že Putinovo jednání má dalekosáhlé historické kořeny.

 

Co bylo podnětem k napsání tvé knihy Kdopak by se šmejdů bál?

Šmejdi to byla moje prvotina, kterou jsem spáchala v mých 59 letech. Do té doby mě nikdy nenapadlo psát knihy. Zajímal mne spíše film a párkrát jsem se pokusila (neúspěšně) nabídnout své scénáře k celovečerním filmům i České televizi, nebo do soutěže RWE Barrandov. Jen jednou to vypadalo, že na tomto poli prorazím a to, když jsem v roce 2000 svůj dočista první scénář poslala do soutěže Sundance institutu nadace Roberta Retforda a ocitla se nějakým zázrakem mezi šesti finalisty. Ale vrátím se k těm Šmejdům. Když to hodně zkrátím, tak šlo o to, že jsme při prodeji domu naletěli podvodníkům z realitní kanceláře Prolux, kteří okrádali své klienty ve velkém. Nezbývalo mi tedy, než se do nich obout a zlikvidovat je. No, a když pak ten tři roky trvající kolotoč kolem soudů, jednání s Českou obchodní inspekcí, kriminálkou, dokonce i s BISkou, a v neposlední řadě s mnoha politiky, skončil, přišlo mi líto svoje zkušenosti jen tak zahodit a rozhodla jsem se je literárně zpracovat. Poslala jsem tehdy prvních 20 stran asi šesti nakladatelstvím, abych se ujistila, že to vůbec někoho bude zajímat, a když jsem zjistila, že ano, podepsala jsem smlouvu s Euromedia Groupe, a tak jsem se stala spisovatelkou z leknutí.

 

Světlano, znáš dokument Silvie Dymákové Šmejdi?

Ano, dokumentární film Šmejdi od Sylvie Dymákové byl uveden v květnu 2013. Dozvěděla jsem se o něm prostřednictvím mohutné mediální kampaně společnosti Ringier Axel Springer, a. s. V té době se zrovna schylovalo k závěrečnému soudnímu jednání stran naší hromadné žaloby na Prolux, jejíž projednávání se táhlo již od září 2010. A tak mě napadlo, zda bychom nemohly s paní Dymákovou spojit síly k osvětě. Naše sdružení totiž v té době již pomáhalo nejen bývalým klientům Proluxu, ale účinně jsem třeba i já sama pomohla mnoha lidem poškozeným jinými podvodníky tím, že jsem pro ně psala žaloby i zastupovala je jako obecný zmocněnec u soudů. Mimo jiné jsem pomohla i několika důchodcům, z předváděcích akcí. Šlo o to, že záměrně vytvořené pohledávky byly opatřeny rozhodčími doložkami, o kterých tehdy pro úvěrovou společnost Essox rozhodovalo Sdružení rozhodců a.s., kterému šéfoval JUDr.Tomáš Sokol (čili poměrně silný protivník). Nám s Davidem Ondrejkovičem se ovšem tehdy povedlo, že v roce 2012 bylo uzákoněno, že rozhodčí doložky (bez jmenování rozhodců) se staly absolutně neplatnými. Což málo lidí vědělo, a proto se nebránili. Snažili jsme se sice o změnu legislativy tak, aby byly rozhodčí doložky ze spotřebitelských smluv vyjmuty celé, ale i tento dílčí úspěch nám pomohl zachránit mnoho lidí. To jsem ovšem odbočila od paní Dymákové. Takže mě napadlo, že bychom mohly spojit síly a zatelefonovala jsem jí. Paní Dymákové se můj nápad líbil, ale než mi řekne definitivní ano, zeptá se prý svého mediálního partnera. Hned druhý denjsem pak dostala velmi nehezký e-mail od Jana Jukla, ve kterém mi psal, že prý chci parazitovat na Šmejdech, a dokonce mi vyhrožoval soudem, pakliže jakkoli použiji (z jeho pohledu – zneužiji) ve své kampani výraz Šmejdi (na které měl údajně licenci). Později jsem pak právě proto svou knihu nazvala tak, jak jsem ji nazvala, abych právě Juklovi ukázala, že se ho nebojím a celou tuto historku jsem rovněž do knihy Kdopak by se šmejdů bál?, začlenila. V podstatě jsem chtěla Jukla vyprovokovat k tomu, aby splnil svou výhružku a zažaloval mě a ... ztrapnil se. Jo a ještě k tomu bezzubému zákonu, ke kterému pohnula legislativce paní Dymáková. Tak ten byl nastaven doslova tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Dosáhla totiž jen toho, že Šmejdi měli povinnost své akce předem hlásit na ČOI, což v podstatě nic neřešilo. Účinné bylo spíš to, že se tohle téma otevřelo širší veřejnosti a lidé si začali dávat více pozor.

 

Vím o tobě, že si knihy  také ilustruješ. Kdy tě napadlo, že vlastně není třeba hledat vhodného kreslíře?

Hledat ilustrátora mě tak nějak ani nenapadlo. Studovala jsem kdysi na SUPŠ, takže výtvarno by v podstatě mělo být víc má parketa než psaní. Nikdy jsem se ale jako výtvarnice prosadit nesnažila, takže žádný ustálený rukopis jsem si ani nikdy nenašla a podle toho mé ilustrace i vypadají. Ale jsou moje a jsou pro mne důležité, protože často vznikají dříve než text.

 

Jsme teď hodně ovlivněni jako národ válkou na Ukrajině. Nepochybuju o tom, že pomáháš, jak to jen jde. Co přesně je teď tvojí hlavní náplní?

Ano, jsem teď zaměstnaná u nás na Seči, jako asistent pedagoga v první třídě a vedení, které jsem hojně zásobila svými knihami, o mě pochopitelně ví, že umím dobře rusky. Takže když k nám začaly ukrajinské maminky přivádět do školy své děti, stala jsem se náhle velmi žádanou osobou už při jejich zápisu. A v současnosti pravidelně několikrát za den učím šest dětí z prvního stupně češtinu. Bohužel jsou některé hodiny i na úkor mých prvňáčků, ale to se nedá nic dělat.

 

Vím, že jsi také pracovala na dvou překladech a stačila jsi napsat i novou knihu. O jaké tituly jde a kdy se můžeme těšit na vydání?

Loni v zimě se na mě obrátil nakladatel Lubor Maťa s prosbou, abych přeložila knihu Tříska od sovětského spisovatele Vladimíra Zazubrina. Nikdy dříve jsem se do žádného překladu nepouštěla, ale byla to výzva, a ačkoli je ta kniha opravdu strašlivá (odehrává se totiž v prostorách ČEKA, tedy tajné policie a na každé stránce se člověk brodí potoky krve), byla to nedocenitelná zkušenost. Překládání se mi pak natolik zalíbilo, že jsem se hned pustila do překladu jedné novely exilového ruského spisovatele Ivana Šmeljova, která vyšla v ruštině v Praze roku 1925 v nakladatelství Plamja. Jednalo se zase o jakousi úlitbu mému tátovi, který měl tuhle novelu moc rád a mluvil o tom, že by ji rád přeložil. Tříska měla ovšem vyjít už loni v květnu a vzápětí i Teorie plukovníka Babukina, taky měl ještě Maťa vydat biografickou knihu, kterou jsem napsala o mém manželovi malíři a animátorovi Bedřichu Glaserovi. Vzhledem k problémům s papírem, způsobeným covidem, však všechny tyto tři tituly stále ještě čekají, kdy spatří světlo světa. Tříska snad konečně vyjde teď v květnu a pak postupně i Teorie plukovníka Babukina a Bedřich z Ořecha. Nyní mimo ostatních aktivit pracuji na dalším překladu románu jednoho známého ruského autora, ale mám od Mati zakázáno o té knize psát, nebo mluvit na veřejnosti, takže to bude překvapení, které snad vyjde počátkem příštího roku.

 

 

 

 

Cestou na Seznam – Jak se vodí jidáš? Poznejte unikátní velikonoční obyčej z východních Čech

ČR: Fakt, že jsou do seznamů UNESCO zapisovány architektonické památky, je všeobecně známý. Již méně se ví, že sem patří také tradice, které skupina obyvatel pokládá za své kulturní dědictví a předává je dalším generacím. Podmínkou pro zápis do mezinárodního Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO je předchozí uvedení na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který nyní čítá 30 položek. V roce 2012, před deseti lety, byl do tzv. národního seznamu začleněn obyčej „Vodění jidáše“. Co tomuto výjimečnému ocenění předcházelo, jak se připravuje taková nominace a co z ní pro nositele tradice následně vyplývá? Naší průvodkyní po Cestě na Seznam bude za nominační tým PhDr. Ilona Vojancová, tehdejší ředitelka správy Souboru lidových staveb Vysočina, s níž se díky této unikátní východočeské tradici snadno naladíme na přicházející čas Velikonoc.

Autor článku: 
Irena Koušková

Pod tzv. nemateriální kulturu řadíme vedle folkloru zvyky, obřady, oblast tzv. lidové religiozity, kam spadají vědomosti a představy o člověku, přírodě a vesmíru, o nadpřirozených silách, magie, věštby, pranostiky; léčení a hygienu. V širším pojetí potom problematiku rozličných společenství, rodinných a příbuzenských vztahů, sociálních vazeb v určité komunitě nebo skupině.

 

Vodění jidáše je doprovázeno tímto popěvkem (případně jeho obměněnou variantou) a nám poslouží zároveň jako motto k následujícímu rozhovoru.

„Ó, Jidáši nevěrný, cos to učinil,
žes svého mistra Židům prozradil?

Budeš ty se trápiti, ve věčném pekle hořeti,
s Luciferem ďáblem tam přebývati.

My školáci chodíme a jidáše vodíme
a o dárky prosíme.“

 

Prastarý obyčej Vodění jidáše patřil dříve běžně k Velikonocům stejně jako koledování vajíček a pomlázka. Dnes jej zná ale málokdo. Jak se tedy odehrává a co symbolizuje? Proč se zvyk udržel pouze v několika obcích? V čem je tato tradice unikátní?

Průvody s maskovanou postavou zvanou jidáš se konají na Bílou sobotu dopoledne. Tvoří závěr obchůzek, kdy chlapci od Zeleného čtvrtku nahrazují zvuk umlklých zvonů klapáním a hrkáním. Průvod hrkačů a klapačů, v jehož čele se pohybuje maska jidáše, obchází vesnici a při každém zastavení před domy děti odříkají nebo odzpívají výše uvedený popěvek. Dospělí lidé vycházejí ven a předávají odměnu v podobě syrových vajíček, sladkostí a peněz. Po skončení obchůzky chlapci na předem daném místě odstrojí jidáše, část jeho kostýmu spálí a spravedlivě si rozdělí odměnu. Vzhledem k tomu, že se vodění jidáše koná na Bílou sobotu, chodí chlapci o Velikonočním pondělí na koledu s pomlázkou. Zvyk byl rozšířen i v jiných lokalitách naší vlasti, ale v této podobě se udržel právě jen v části Pardubického kraje. Zvláštností tradice je, že ji udržují děti (většinou chlapci) ve věku od 5 do 15 let. V dotčených lokalitách se zvyk koná téměř bez přerušení. Vodění jidáše náleží k jarním zvykům, kořeny sahají hluboko do minulosti. Patří k obyčejům, které se vážou k přelomovým okamžikům v roce a měly zřejmě společnost očistit od všeho špatného a zlého (obřadní pálení kostýmu masky) před začátkem jara – nového hospodářského roku.

 

Jak postava jidáše vypadala dříve a jak dnes? Z čeho se jeho odění vyrábělo a vyrábí? Jaký magický význam maska nesla? Podle fotografií se zdá, že unést takový „kostým“ musí být docela náročný fyzický výkon…

Kostým jidáše se zhotovuje z rostlinných materiálů. Obvykle ze žitné slámy, ale také sena, rákosu nebo koudele. Rostlinný materiál upomíná na víru našich předků v to, že sláma, seno nebo koudel jako součást kostýmů masek má zajistit dostatek úrody. Kostým je velmi nepohodlný, špatně se v něm pohybuje – zvláště, když k němu patří i vysoká čepice, která má zakrývat téměř celý obličej. Uvědomíme-li si, že v kostýmu je oblečený 15–16letý chlapec, který v něm obejde celou vesnici, jedná se určitě o sportovní výkon hodný obdivu.

 

Jak se vybírá nový jidáš? Jedná se o podobně prestižní událost pro vybraného chlapce a jeho rodinu, jako tomu je v případě Jízdy králů? Něco, na co bude on (i jeho rodina) po celý život vzpomínat? Jaké další role se obsazují v doprovodném průvodu?

Představovat masku jidáše je prestižní záležitostí, chlapec ji může absolvovat jen jednou za život. Vlastně se k této poctě „prokoleduje“. Musí totiž začínat v útlém věku tím, že bude chodit s ostatními klapat a hrkat od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty. Jak roste, může se stát pomocníkem představitele jidáše – tedy jeho párovníkem nebo pánem. Pokud ho v kolektivu chlapců vnímají jako autoritu, je jimi vybrán a může obléct kostým jidáše. Pro celou rodinu se jedná o radostnou událost. Jestliže chlapec v masce jidáše dokáže obejít celou vesnici, jsou na něho všichni pyšní. Představovat jidáše sice není pro jeho rodinu tak finančně náročné jako pro rodinu krále při Jízdě králů, ale prožívaná radost a úcta je naprosto srovnatelná.

 

Nositeli statku jsou většinou chlapci ve věku do 15 let. Je ještě jiný takový statek na národním seznamu, jehož jedinými nositeli by byly děti? Dochází i zde k posunu obyčeje a chlapce čím dál více doplňují dívky? Jak populární mezi dětmi zvyk je? Dokážu si představit, že se při obchůzce s řehtáním, kdy vydávají ohlušující rachot, pěkně vyřádí…

Na národním seznamu jsou od roku 2016 zapsané i Velikonoční obchůzky s Jidášem na Bučovicku, které jsou podobné obyčeji Vodění jidáše. V některých vesnicích, kvůli malému počtu chlapců v příslušném věku, doplňují hrkače a klapače i děvčata. Je to však vnímáno jako výjimka. Je nemyslitelné, aby dívka oblékla kostým jidáše. Mezi dětmi je tradice živá a je součástí jejich života. Vstávají dobrovolně v časných ranních hodinách, aby mohly jít klapat a hrkat. Pouze s oblékáním masky jidáše a zajištěním materiálu na její zhotovení pomáhají rodiče, obvykle tatínkové a dědečkové.

 

Jak probíhala příprava nominace Vodění jidáše na tzv. národní seznam? Co stálo u zrodu této myšlenky? Kdo ji inicioval?

Na začátku byly výzkumy kolegů z Regionálního muzea v Litomyšli a Východočeského muzea v Pardubicích, které mě upozornily na existenci tohoto obyčeje. Pak vlastní setkání s průvodem v obci Vraclav, kdy mě obyčej ohromil. Bylo to ještě v 80. letech 20. století a děti mi vyprávěly o tom, co pro ně vodění jidáše znamená. Jak celou dobu, kdy chodí hrkat a klapat, spí starší chlapci na „utajeném“ místě v šatně školy (s tichým souhlasem jejího vedení). Jak si vybírají představitele jidáše a jaký to má pro ně význam. Když jsem poznala obchůzky s maskou jidáše v dalších vesnicích a viděla jsem, že jsou obyvateli dotčených obcí vnímány jako sváteční součást jejich životů, dohodla jsem se s představiteli obcí a začala připravovat nominaci.

 

Čemu bylo třeba v nominačních podkladech věnovat nejvíce prostoru?

Myslím si, že popisu statku a představení nositelů. Dále pak vyřešení situace, kdy se právě skupina nositelů poměrně rychle mění, a navíc se jedná o nezletilé osoby.

 

Co existenci statku ohrožuje nejvíce a jaká záchranná opatření na eliminaci rizik zániku statku byla v souvislosti se zápisem přijata?

Největším ohrožením je úbytek dětí v některých vesnicích a případná ztráta jejich zájmu o tento obyčej. Záchovná opatření jsou zaměřena na osvětu a také práci s dětmi v lokalitách s tradicí daného obyčeje. V tomto směru spolupracujeme s kolegyní Bc. Soňou Krátkou z Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě na realizaci programů pro školy. Mají jednak zprostředkovat informaci o obyčeji ostatním dětem a upozornit na skutečnost, jak důležité je jeho udržení pro další generace. Rovněž jsme společně připravili na toto téma výstavu, která byla v loňském roce v našem muzeu a nyní je k vidění v muzeu v Luži, jež sídlí na hradě Košumberk. Právě v okolí Luže se nachází několik vesnic, v nichž se Vodění jidáše koná.

 

S vlastním zápisem na národní seznam je spojena nejen zasloužená prestiž, ale i možnost prostřednictvím nejrůznějších dotačních programů čerpat finanční prostředky na propagaci statku, jeho podporu a rozvoj. Jak těchto možností využívají nositelé statku?

Pomoc se zajištěním, která se týká především obstarání materiálu na kostým masky jidáše, většinou přináší příslušný obecní úřad nebo třeba sbor dobrovolných hasičů. Obvykle i tyto instituce žádají o dotace. Některé lokality využívají možnosti dotačních titulů poskytovaných Pardubickým krajem na propagaci obyčeje. Vydávají pohlednice, kalendáře nebo publikace. Myslím, že zatím žádná lokalita nevyužila možnosti dotačních titulů poskytovaných Ministerstvem kultury. Do podpory se zapojuje i naše muzeum. Již dvakrát jsme obstarali žitnou slámu na kostým jidáše v konkrétních vesnicích. Dokonce moji kolegové slámu spletli do dlouhého povřísla na historickém povříslovači.

 

Jak se za deset let od zápisu na tzv. národní seznam tradice Vodění jidáše proměnila? Pomohl jejímu rozvoji?

Je velmi potěšitelné, že se Vodění jidáše od zápisu nijak neproměnilo. Myslím, že si lidé v příslušných obcích této tradice ještě více váží. Dokonce jsme zaznamenali případ, kdy se obchůzka s jidášem v jedné lokalitě obnovila.

 

Na několika místech jsem se dočetla, že tradice je zapsána na seznam UNESCO, ale není tomu tak. Uvažovali jste o tomto návazném kroku? Je běžné, že lidé zápis na národní seznam a seznam UNESCO zaměňují?

Setkáváme se s tím, že si lidé oba seznamy pletou. A to i novináři. Často ani nevědí o existenci národního seznamu, o krajských seznamech ani nemluvím. Nejen naše Muzeum v přírodě Vysočina, které je regionálním pracovištěm pro tradiční lidovou kulturu v Pardubickém kraji, se snaží o osvětu v tomto směru. Děje se tak, samozřejmě, ze strany Ministerstva kultury, Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici a ostatních krajských regionálních pracovišť. Ale stále to není dost. Nevzdáváme se a pracujeme na různých způsobech prezentace. K tomu přispíváte i Vy svými články. Dále bych zmínila dokumenty, které natáčí paní Renata Šáchová pro Českou televizi, v nichž se systematicky věnuje jednotlivým jevům z národního seznamu i seznamů krajských.

O zápisu Vodění jidáše na světový seznam jsme zatím neuvažovali. Podle nové metodiky nominací by to nebylo vůbec jednoduché. Nominace by zřejmě musela zahrnovat širší území s výskytem takového obyčeje.

 

Budete letos vodit jidáše i na Veselém Kopci?

Ano. Letos k nám v rámci velikonočního programu na Veselém Kopci přijedou děti z vesnice Vinary, aby předvedly, jak se u nich vodí jidáš. Ale přijedou až o Velikonočním pondělí, protože na Bílou sobotu musí vodit jidáše doma, ve Vinarech.

 

www.nmvp.cz

https://www.stradoun.cz/obec-1/tradice-vodeni-jidase/

https://www.obec-jaroslav.cz/nase-obec/historie/

http://www.obecvinary.cz/historie-obecni-symbolika-tradice/

 

Stanislav Potapenko – mezi Kyjevem a Prahou

UKRAJINA-ČR: Válka zuřící na Ukrajině přivádí do České republiky a do Prahy tisíce lidí. Ano, jsou to uprchlíci, ale především jsou to lidé s nejrůznějšími osudy, životními příběhy, zkušenostmi, které je nutno za každým z nich vidět a vnímat. Jen tak bude zachována jejich lidská důstojnost, o kterou by mělo v situaci, kdy se ocitají v nejistotě nové země, jít především. K dnešnímu rozhovoru svolil Stanislav Potapenko z Kyjeva, výzkumník a specialista s mezinárodními zkušenostmi ve vedení velkých ekologických projektů. Protože už podle data narození nepodléhá vojenské povinnosti, rozhodli se se ženou Ilonou po delším váhání opustit svůj domov v obléhaném hlavním městě a vydat se na strastiplnou 12 hodinovou cestu přeplněným vlakem do Lvova. Během ní se navíc ujali ještě staršího nemocného muže z Charkova, vysíleného chemoterapií, jehož předali na ukrajinsko-polských hranicích dceři. Po složitých peripetiích Stanislav a Ilona přijeli do Prahy, kde jim moji přátelé nabídli nejprve prozatímní a nyní už i trvalou možnost ubytování. Se Stanislavovou ženou Ilonou jsme v roce 1988 společně strávily 14 dní v Praze a na výletech po České republice. Naše přátelství dál však ponejvíc probíhalo v dopisech a telefonicky. Stanislava jsem potkala jen jednou, koncem 90. let, kdy tu byl na služební cestě. Nynější setkání s oběma nepostrádalo proto dojetí a sentiment, jen okolnosti bychom si všichni bývali přáli úplně jiné…

Autor článku: 
Martina Fialková

Ty i tvoje žena, jste byli zvyklí celkem často cestovat do zahraničí – služebně nebo i na zajímavé dovolené. Tentokrát je to ale jiná cesta. S jakými pocity jste se na ni vydávali?

Tato cesta předčila svou extrémností a nepředvídatelností všechny ostatní. I se všemi našimi zkušenostmi by to bylo velmi těžké, kdybychom během ní nepotkali mnoho milých a ochotných lidí. Jak na předměstí Kyjeva, kde jsme trávili u známých první dny války, a kde jsme byli štědře zásobeni nezbytnými a již nedostatkovými potravinami na cestu, tak ve Lvově, kde nám místní dobrovolníci pomohli rychle a pohodlně se dostat k polským hranicím. Také pak v Bavorsku, kam jsme se přepravili a celý týden jsme byli chráněnci rodiny našeho nemocného souputníka z Charkova. A samozřejmě v České republice, kde se nám dostalo pomoci a díky přátelům jsme rychle našli slušné bydlení a také se zaregistrovali v centru pro pomoc Ukrajincům. To nejhorší ale bylo, rozhodnout se k tomu, abychom opustili svou zemi a město, protože vzhledem ke svému věku a zdraví sice už nemohu bojovat, ale zároveň jsem se musel postarat o bezpečí své rodiny.

 

V Praze nejsi úplně poprvé. Jaká to byla příležitost, kdy jsi tu pobýval v 90. letech?

Poprvé jsem do Prahy přijel před 30 lety, když jsem se vracel ze stáže na jedné z holandských univerzit, a už tehdy jsem si město a jeho obyvatele zamiloval. Pak jsem tu byl znovu na konferenci o úpravě vody a na setkání s kolegy z jedné americké nevládní organizace.

 

Ted´ se zde rozhlížíte se ženou ne jako turisté, ale jako budoucí obyvatelé. Jaké jsou vaše první dojmy?

Tato návštěva byla pro nás nečekaná. Je proto skvělé být obklopen péčí přátel. Všechny problémy se získáním víza, zařizováním nového bydlení a prostým sháněním potřebných věcí jsou tak mnohem jednodušší. Stejně jako dříve Praha ohromí krásou a také pohodlím pro život. Všude je přitom vidět množství ukrajinských vlajek a cítit touhu obyčejných Čechů pomoci Ukrajincům v pro ně těžkých chvílích. Ne nadarmo se podle nedávného průzkumu mezi Ukrajinci Česká republika zařadila mezi pět zemí nejpřátelštějších k naší zemi.

 

Důležitý je také jazyk. Snažíte se rozumět češtině a chcete se přihlásit do nějakého kurzu nebo myslíš, že si zatím vystačíte s ruštinou a angličtinou, které oba ovládáte?

Samozřejmě nám pomáhá pomoc nových přátel. Na druhou stranu naše znalost ukrajinštiny a ruštiny značně usnadňuje vám rozumět. A také spousta Čechů mluví dobře anglicky. Mimochodem, jak při cestě do České republiky, tak při návštěvách zdejších obchodů, a dokonce i v domě, kde nyní bydlíme, jsme potkali trvale zde žijící Ukrajince, kteří s námi sympatizovali a pomáhali nám, jak mohli. Jazykový kurz se nám ale bude velmi hodit, až si začneme hledat práci. 

 

Jak jsi mi vyprávěl, měl jsi už ve školních letech, které jsi prožil ještě v době tehdejšího Sovětského svazu, určité zkušenosti ze zahraničí. Jaké?

Počátkem 70. let pomáhal můj otec jako vedoucí skupiny sovětských specialistů v Bulharsku s rozvojem celulózového a papírenského průmyslu. Několik let jsem proto studoval střední školu při velvyslanectví SSSR v Sofii a žil tam na internátě. V naší třídě byly děti z mnoha zemí tehdejšího socialistického bloku včetně dvou kluků z Československa, Dušana a Františka. (Kdepak asi jsou?) Ve třídě vládla přátelská atmosféra a přístup Bulharů k sovětským občanům byl uctivý. Ale ve škole se nás všechny snažili přesvědčit o přednostech sovětského způsobu života a učitelé skrývali jeho nedostatky i temné stránky historie.

 

Když jsi se pak vrátil domů, ještě do Sovětského svazu, jak jsi to cítil?

To byla těžká doba, kdy jsem musel docela změnit vlastní představy o své zemi. Uvědomil jsem si, že i v Bulharsku jsem se při komunikaci s vrstevníky – i když ze socialistického tábora – cítil uvolněněji a svobodněji než pak doma. V té době bylo na Ukrajině, stejně jako v celém Sovětském svazu, nebezpečné se otevřeně vyjadřovat ke společenskému i politickému vývoji, a to vyvolávalo deprese a touhu vymanit se ze zajetí. O pouhých 10 let později, během tzv. perestrojky, svitla naděje na změnu a po rozpadu SSSR se stala mnohem silnější.

 

Ty jsi v Kyjevě vystudoval Polytechnický institut a pak ještě postgraduálně Institut koloidní chemie a vody v Národní akademii věd Ukrajiny. Celý život ses zaměřoval na ekologii, včetně velkých mezinárodních projektů. Které byly pro tebe nejzajímavější?

Takových projektů bylo mnoho, všechny byly inovativní a první svého druhu v Ukrajině, v zemích bývalého SSSR a dokonce i ve světě. Mezi nimi například zavedení plnohodnotné anaerobní biotechnologie pro zpracování odpadních vod v kvasnicovém průmyslu Ukrajiny. Projekt byl financován Holandskem. Nebo zakládání a koordinace sítí mezinárodních dárců a nevládních organizací zabývajících se změnou klimatu v Ukrajině. Také příprava řady energeticky šetrných projektů v průmyslu Ukrajiny za účasti místních energetických společností (podporovala vláda USA). Pracoval jsem i na několika projektech ohledně snížení emisí skleníkových plynů při distribuci plynu v sítích Gruzie a Uzbekistánu (v rámci Kjótského protokolu), což podporoval největší soukromý klimatický fond Velké Británie.

 

Jaký byl v současné Ukrajině zájem aplikovat zahraniční poznatky a zlepšit tak životní prostředí u vás?

I přes určitý zájem ukrajinského státu, organizací i soukromých firem jsme často při zavádění zahraničních postupů v této oblasti naráželi na byrokracii a korupci. Proto jsme často museli vynaložit značnou vynalézavost k motivaci manažerů či majitelů společností, aby plnili své povinnosti v souladu se zákony. Například zavedení nové technologie úpravy vody v Kyjevě, která výrazně zlepšila její kvalitu, se podařilo prosadit až po tříleté veřejné kampani vedené v ulicích města občanskými iniciativami a zapojení nejlepších odborníků a médií v rámci mého působení u Greenpeace. 

Motivace pro implementaci zahraničního vývoje ve velkém měřítku je možná až po přechodu Ukrajiny na ekostandardy EU a dalších vyspělých západních zemí.

 

Současná válka hodně změní. Napáchá nezměrné škody nejen na lidských životech a zdraví, ale také na infrastruktuře Ukrajiny. Až skončí, bude nejdříve nutné likvidovat ekologické škody, než bude možné znovu jít dopředu. Myslíš, že i tady se Ukrajině nabídne tak obrovská mezinárodní pomoc, jakou vidíme nyní ve válce?

Obyvatelé Ukrajiny nyní platí obrovskou cenu za své vlastní politické chyby a krátkozrakou politiku řady západních zemí. Škody na ekonomice a ekologii budou obrovské. Řada západních politiků mluví čím dál hlasitěji o „Marshallově plánu“ na obnovu Ukrajiny, ale na skutečné řešení všech problémů včetně životního prostředí bude potřeba mnohem více investic. A kolosální dluh by zde mělo splatit Rusko jako země agresora.

 

Jsi vysoce kvalifikovaný ve svém oboru. Jak si představuješ své (dočasné) působení v České republice?

Přijeli jsme do Česka s manželkou teprve nedávno. Nejprve bylo třeba získat dlouhodobé vízum a pojištění, zajištění bydlení a života, a trochu rekonvalescence po únavné cestě. Ale to by brzy mělo být vyřešeno a já budu schopen zaměřit se na hledání zaměstnání. I když je těžké představit si, co to bude. Nějaké nabídky jsem už dostal od svých zahraničních kolegů a snad bude možné najít nějakou dočasnou práci v českých organizacích i firmách, která by byla užitečná také mojí zemi.

K tomu držíme palce

Překlad rozhovoru, který vznikl v ruském jazyce: autorka

 

Douška ke vzniku rozhovoru:

Text, který jste dočetli, původně nechtěl být příliš osobním. Do médií by se soukromé záležitosti neměly plést a profesionální přístup k tématu by to redaktorům i autorům neměl dovolit. Okolnosti, díky nimž vznikl, a hlavně celá historie vztahu autorky k manželům Iloně a Stanislavovi však jsou natolik neobvyklé, že nepsaný zákon tentokrát alespoň v doušce překročím.

Celá historie se začala někdy v hluboké totalitě, kolem roku 1975. Tehdy jsem dostala na hodině ruského jazyka, pro všechny povinného, adresu školačky mého věku z Kyjeva. Jiní spolužáci ze třídy dostali jiné adresy dětí z tehdejšího Sovětského svazu a všichni jsme měli napsat svým protějškům v ruštině dopis. Škola naše dopisy hromadně odeslala, a za nějaký čas na ten můj už k nám domů do schránky dorazila odpověď´.  Pár řádek od kyjevské dívky o tom, co dělají tatínek a maminka, že má mladšího bratra a za babičkou jezdí „v děrevňu“ – tedy na venkov. Tak jako my z Prahy. Tehdy, v páté třídě, mi připadalo ohromně dobrodružné, dostávat z takové dálky dopisy v azbuce, s tištěnými obrázky místo známek na obálkách. A nejen to – už od dětství jsem byla vždy „psavá“, takže v dopisování jsme s Ilonou na rozdíl ode všech mých spolužáků, pro které to splněným úkolem skončilo, pokračovaly. Také Ilona hbitě vždy odpovídala a čím se moje jazykové znalosti košatily, tím byly naše dopisy delší a zajímavější. Moji rodiče už tehdy tušili, že Ilonin tatínek – inženýr (zase shoda) a jeho rodina podle všech indicií asi nebudou nijak velkými stoupenci brežněvovské ideologie, která tvrdě vládla v tehdejším Sovětském svazu, a tak k mé zálibě v ruské korespondenci neměli žádné ideologické připomínky. Přestože jsme doma měli názorově jasno, tak platilo „kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem“, a jazyk za politiku nemůže. O ukrajinštině jsme měli ponětí, že existuje, ale ruština byla jednoznačným dorozumívacím prostředkem. A už tehdy mi rodiče říkali: „Oni ti Ukrajinci budou jiní, ne jako Rusové. Jsou nám zkrátka blíž.“

V dopisech jsme si s Ilonou jako náctileté dívky vyměňovaly zcela nezávadné informace, a poznávaly se tak na dálku víc a víc. K novému roku vždy obousměrně putovaly krabice s nějakým menším dárkem – z Kyjeva dorazil pěkný vlněný šátek, nebo dokonce i velká textilní, ale přitom mrkající panenka. Kdepak ji asi tehdy sehnali?. Já jsem zase z Prahy vyslala lidovou vyřezávanou holubičku a kousek modrotisku z tehdejší Krásné jizby nebo jiné zajímavosti, které už mi z paměti dnes vypadly, ale Ilona si na ně teď, po mnoha letech, vzpomněla.

Rok střídal rok, obě jsme studovaly střední školu a pak i vysokou – a světe div se! Dopisy mezi Kyjevem a Prahou stále putovaly. A v nich i něco důvěrných informací o našich tehdejších láskách (přestože stručně, ale vzpomínám, že i o nich). A občas fotografie naše a našich blízkých, takže jsme samozřejmě obě věděly, jak ta druhá v běhu času vypadá. To jsme si psaly už dobrých 10 let – bez jediného telefonátu, natož pak setkání!

Ale ledy se hýbaly, přišla Gorbačovova perestrojka a naše dospělost. Ilona dostudovala, já jsem se mezi studiemi vdala. Psal se rok 1988 – a my se v dopisech domluvily na našem prvním setkání. Čekala jsem už první dítě, a tak jsme s mužem pozvali Ilonu do Prahy. Kupodivu dostala pas a vízum a přijela v létě na dlouhých 14 dní. Dodnes si pamatuji, s jakým bušením srdce jsem jí šla naproti na Hlavní nádraží, kam dorazila sama s kufříkem po x hodinové jízdě z Kyjeva. Statečné děvče! Poznaly jsme se na peróně hned a skočily si do náruče, jako bychom se znaly odjakživa. Však to tak bylo, i když jen z dopisů, které nás spojovaly dlouhých 13 let.  

Přes moje počáteční skryté, ale přece jen obavy, jaké ty dva týdny s Ilonou budou, se z ní vyklubala opravdu bezprostřední, skromná, chytrá, milá a veselá holka, přesně tak, jaký dělala dojem z těch mnoha řádků naší korespondence. Vodila jsem ji po Praze, kterou byla okamžitě okouzlená, navštívili jsme moje rodiče. S manželem jsme ji vzali autem i za babičkou do té „děrevně“.  A k řece Berounce. A pak ještě na výlet do Karlových Varů a Františkových Lázní. Koupili teplé lázeňské opatky… A do Mělníka – na soutok Labe s Vltavou. A taky k manželovým rodičům na Vysočinu, a tam dokonce na vesnickou zábavu, kde se pilo pivo, tancovalo za zvuků ohlušujícího venkovského rocku a hrozně moc kouřilo. To všechno s námi nadšeně absolvovala, obdivovala, komentovala, vyprávěla, co a jak u nich. A po nabitých dvou týdnech ze stejného nástupiště zase odjela do Kyjeva.

Loučení bylo smutnoveselé, slibovaly jsme si, že se příště uvidíme u nich. Jen co já porodím, děcko trošku povyroste a budu je moci nechat pár dní mamince, že s mužem přijedeme na návštěvu. Přišly však jiné časy. Zlom roku 1989, první nadšené výlety do Vídně a jiné nové plány. Rozpad Sovětského svazu a svobodná Ukrajina. Jenže tamní demokracie v plenkách, přesně v době, kdy jsme se s mužem odhodlávali k oné dlouhé cestě naším novým Favoritem, se dostala do první krize. Já jsem už čekala druhé dítě a mí rodiče začali mít obavy z toho, abychom tak dalekou cestu do ještě nestabilní země v mém stavu podnikali. Nedalo se nic dělat, návštěvu Kyjeva jsme odložili na neurčito. A protože i tam i u nás začal docela nový život, a já se starala už o čtyřčlennou rodinu, možnosti dalšího setkání se pořád nějak rozplývaly. I dopisy v překotném běhu pracovních i domácích starostí ubývaly. Ale nikdy nezmizely docela. Stále jsme o sobě věděly.

V nastalé éře internetu občas přišel i e-mail. Ilona byla také vdaná. A její manžel, Stanislav, měl být služebně v Praze! To už byl konec 90. let. Chodila jsem do práce, jeho program byl také nabitý, tak setkání proběhlo jen během obědní pauzy u nás v kanceláři. Výměna dárečků, pozdravů, nějaké novinky. Sympaťák, říkám si, a pracuje pro Greenpeace. Jen tak dál. Roky opět ubíhaly, od Ilony s manželem občas přišla fotka, tu z Paříže, tu odjinud. Já jsem se také snažila. Děti rostly, změnila jsem zaměstnání a nastoupila na volnou nohu. S kolegy jsme začali pracovat na filmovém projektu dokumentů o pozoruhodných Češích v zahraničí, těch, kteří emigrovali do západního světa před rokem 1989 za svobodou. Čas na cestu do Kyjeva se pořád nějak nedal najít, i když myšlenky na setkání v obou našich hlavách zůstávaly. Dopisy nahradil internet, a dokonce i možnost volat si zdarma. Pravda, třeba jen jednou za rok, ale stále jsme byly ve spojení. Až přišel Majdan v roce 2014. Od Ilony jsem dostávala hrůzostrašné fotky a informace o krvavém dění v Kyjevě, a ruském vpádu na ukrajinské území. Využila jsem je i ve své práci. Držela jsem Ukrajině palce, ale víc se dělat nedalo. Nedalo?

Letošní obvyklý telefonát po novém roce byl už jiný. Za hranicemi Ukrajiny číhala ruská armáda a v Evropě panovaly obavy, co se stane. Stále jsme se však zdráhali věřit tomu, že ty hranice překročí. Po telefonu jsme probíraly rodinné události. Ale nedalo mi to a za několik dní volám znovu: „Ilonka, priezžajte. Zdes v Prage najdjom pomošč.“ „Spasibo, dorogaja, my govorili ob etom. No Stanislav dumaet, cto oni ne prichodjat. – Počkáme ještě. Já bych letěla hned, letenky jsou, a ne drahé, dívala jsem se. Ale bude lepší setkat se v klidu později, až to přejde. Vše naplánujeme a letos v létě už určitě přijedeme. Slibuji.“ 

Uplynuly asi čtyři dny a bylo to jasné. Válka. Letecké spojeni bylo přerušeno.  Ilona se Stanislavem po prvních útocích na Kyjev odjeli na tamní předměstí ke známým, do většího bezpečí. Denně jsme si volaly, sledovala jsem z mobilu, jak nad tamními střechami létají ruské rakety. Po týdnu ostřelování Kyjeva, přibližování se ohromné ruské kolony tanků a požárů v těsné blízkosti padlo rozhodnutí: Pojedeme, tak jak tu jsme. S jedním kufrem a jedním batohem, ani domů do bytu už se vrátit nelze. A tak jsou tady. Živí a zdraví. Dál už to znáte. Jsme obě šťastné, že jsme se po 35 letech od našeho jediného setkání a téměř 50 letech dopisování konečně znovu sešly. I když okolnosti bychom si přály jiné. Na peróně hlavního nádraží v Praze jsme si padly do náruče, jako bychom se znaly odjakživa. Vždyť taky ano.  

 

 

 

 

 

Falzum nebo originál? Ptá se NG Praha i další veřejné umělecké instituce

PRAHA: V listopadu loňského roku otevřela Národní galerie Praha pozoruhodnou výstavu věnovanou českým i zahraničním padělkům významných uměleckých děl z období od 15. do poloviny 20. století. Vystavuje na ní nejen falza v konfrontaci s originály, ale ukazuje i metody odhalování falzifikátů a představuje nejznámější světové padělatele. Zároveň upozorňuje, že na cestě mezi falzem a originálem je řada mezičlánků a že ověřovatelé pravosti děl musí posoudit také důvod jejich vzniku. A že je to téma nejen detektivní, ale i nadmíru aktuální, potvrzuje jak návštěvnický zájem o výstavu, tak současný tuzemský trh s uměleckými díly, který je falzy zahlcen. S obdobným výstavním projektem přišla už v říjnu 2020 také Galerie moderního umění v Hradci Králové, jež se zaměřila na umění od první poloviny 20. století do současnosti. Na pražskou výstavu Falza? Falza!, kterou můžete navštívit až do 1. 5., zveme rozhovorem s její kurátorkou PhDr. Olgou Kotkovou, Ph.D., ředitelkou Sbírky starého umění NG.

od 19.11.2021 do 01.05.2022
Autor článku: 
Irena Koušková

Paní doktorko, vaši výstavu v NG už vidělo více než 11 tis. lidí. Proč vzbuzuje takový zájem i mezi těmi, kteří běžně do galerií nechodí, co na ní návštěvníci nejvíce oceňují? Je to v historii Národní galerie poprvé, co se k takovému počinu – odhalit falza z vlastních sbírek – odhodlala? Jde o mimořádnou událost v kontextu zahraničních galerií? Co bylo spouštěcím momentem ji v době pandemie a nejrůznějších restrikcí připravit, jak to bylo obtížné?

Falza bývají běžně skryta v útrobách depozitáře. V NGP je to zcela poprvé, kdy se k odhalení falz odhodlala. V zahraničí už samozřejmě výstavy falz byly – např. v Londýně či v Bruggách. Toto je mimořádná příležitost prohlédnout si vedle sebe kopii, originál a falzum a mít možnost srovnání. Výstavu jsem připravovala s cílem naučit návštěvníky posoudit umělecké dílo, pomoci jim, aby dokázali falzum sami poznat.

Výstava je výsledkem dlouhodobé, pro běžné zájemce neviditelné práce, kdy odborně zpracováváme společně s restaurátory a chemiky rozsáhlé fondy NG. Děje se tak při probírání určitých souborů a soupisových katalogů. Když jsem se při přednáškách na výstavách setkávala s návštěvníky a zmínila se o falzech, která jsou běžně schovaná, bylo vidět v jejich očích zklamání, že je nemohou vidět. I to mě vedlo k nápadu výstavu falz realizovat.

Připravovali jsme ji tedy v období pandemie, které bylo i pro nás velmi obtížné. Při homeoffice, když jsme o výpůjčkách vyjednávali třeba i se zahraničními galeriemi, jsme naráželi na dílčí komplikace. Např. když se nedá zajít do depozitáře, bylo nemožné zjistit přesné rozměry díla, tloušťky rámu apod. Zasekla se na tom třeba výroba vitrín. Na místě se zjistilo, že exponát je větší než vitrína. Drobné zádrhely provázely tuto výstavu ve větší míře, než je obvyklé.

 

V čem spočívala největší část vaší práce, potažmo vašich kolegů?

Je to vlastní zpracování rozsáhlých fondů NG, průzkumy uměleckohistorické, restaurátorů a chemiků. Šli jsme s kůží na trh, potřebovali jsme jistotu, že víme všechno o vystavených předmětech. Doplňovali jsme průzkumy, dohledávali provenience, intenzivně studovali v archivech.  

 

Výstava je doplněna i řadou výpůjček ze zahraničních galerií, a také od soukromých sběratelů. Najdeme na ní kromě napodobenin středověkých obrazů, soch a kreseb, falz připomínající holandské mistry 17. století nebo padělků obrazů známých českých malířů 19. století a počátku 20. století i práce nejslavnějšího falzifikátora v dějinách, Nizozemce Han van Meegerena, který se v první polovině 20. století specializoval na napodobování Jana Vermeera. Jsou pro vás jeho práce oním pomyslným vrcholem výstavy?

Ano, jsou to ikonická falza. Han van Meegeren se stal svým životním osudem celebritou. Tím, že podvedl nejbližšího spolupracovníka Adolfa Hitlera, „druhého muže“ nenáviděné třetí říše Hermanna Göringa, získal si po dlouhém soudním procesu velký obdiv Nizozemců. Podstrčil Göringovi falzum Cizoložnice před Kristem, které máme na výstavě zastoupené, je půjčené ze Zwolle.

Dalším highlightem výstavy je určitě také Icilio Federico Joni, původem italský restaurátor, který dokázal skvěle napodobit mistry staré italské malby. Jeho práce máme půjčené ze Západočeského muzea v Plzni.

 

Jména českých falzifikátorů, kteří padělali např. Schikanedera, Zrzavého nebo Čapka, na výstavě, která návštěvníkům umožňuje konfrontovat padělky s originály těchto slavných českých autorů, neuvádíte. Proč?

U vystaveného Schikanedera autora falza neznáme. U dalších falz jde o nedávné kauzy, kdy jména říkat nechceme. Vypátrat je ale lze. Cením si malířů, kteří si vydali vlastní cestou. Jejich jména chci šířit dál.

 

Proč jste výstavu omezili první polovinou 20. století?

Věnuji se především umění starých mistrů. Mohla jsem se spolehnout na práce skvělých kolegů, výborných historiků umění, kteří ochotně dohledali ve svých sbírkách falza, na která už sami přišli. Šlo vždy o padělky již dříve důkladně prozkoumané. Při výběru jsme tak došli k Zrzavému. Po polovině 20. století se používá úplně jiná metodologie výzkumu a na jednu výstavu by to už bylo moc. Výstava v Hradci Králové navázala tématem padělání současného umění.

 

Tématu falz a padělků uměleckých děl se v posledních měsících věnují i další kulturní instituce, ať už je to zmíněná královéhradecká galerie nebo Akademie věd s expozicí Kopie a falzifikáty v portrétní miniatuře. Je to náhoda? Proč podle vás toto téma více institucí otevírá de facto zároveň?

Téma výstavy jsem poprvé v NG představila už v roce 2016. Fenomén padělání je velmi rozšířený, takže se nedivím, že ho chtěly podchytit i jiné instituce a já jsem tomu jedině ráda.

 

Chcete výstavou také říci, že imitace, padělky, kopie do všech veřejných uměleckých sbírek prostě patří, byť jako druhořadý umělecký materiál? Jsou ještě další důvody, proč se ze sbírek nevyřazují? Jak tenká je hranice určování, co je padělek a co kopie? Jak je možné, že díla analyzovaná v 80. letech jako pravá, jsou dnes označená za padělky a naopak?

Imitace, padělky i kopie patří nejen do veřejných sbírek, ale i těch soukromých. I kopie může být velmi zajímavá a důležitá a sběratelé touží kopie mít. Rudolf II. chtěl třeba práce nějakého nedostupného mistra, např. Hieronyma Bosche. Ale když nebyly na trhu jejich originály, musel se spokojit s kopiemi.

Zbavit se falz v NG by bylo strašně obtížné. Administrativa je nesmírně složitá. Falza jsou navíc cenný studijní materiál. Kdybychom pustili falza ven, vrátili bychom je tak na trhu s uměním do oběhu. Věřte, že to, čeho bychom se dnes zbavili, by se objevilo jako originál tak za deset patnáct let. A my nechceme, aby se už přiznaná falza opět prodávala jako originál.

Věda jde dopředu. Možnosti poznání jsou důkladnější. V 80. letech se třeba u vystaveného Schikanedera – Pohled na Týnskou uličku – udělal základní průzkum, jímž prošel jako pravé dílo, pozdější podrobnější chemický průzkum odhalil falzum.

Proč to může být i naopak, tedy že dnes označíme za originál původně detekované falzum? Při zběžném rámcovém průzkumu, pokud se např. objevila mezi pigmenty pruská modř, pak se automaticky předpokládalo, že toto dílo muselo vzniknout později než originál, za který se vydává. V případě komplexního průzkumu ale můžeme dojít k tomu, že při retuších, při opravách, druhotných zákrocích se tam mohl pigment dostat, např. jako součást opravy a neznamená to nutně, že nejde o originál. Jinými slovy obraz starého mistra může obsahovat novější pigmenty, které pocházejí z nějaké opravy.

 

Jaké metody zkoumání pravosti obrazů slibují dnes nejlepší výsledky? Je možné, že by se i dnes mohla do NG dostat falza stejně jako třeba ještě v 90. letech? Odhalili jste během přípravy výstavy některá falza?

Základem je komplexní, celkové prozkoumání díla. Prohlídku pouhým okem doplní restaurátoři provedením rentgenu, analýzu pigmentů vyhodnotí chemici a nezbytné je také archivní studium, jaké má dílo historii. Nebezpečné je kupovat artefakt, který nemá známou historii posledních osmdesáti let, pakliže je to dílo starého mistra. I u současných malířů se vyplatí ptát se, co se s dílem od jeho vzniku dělo. Doporučuji co nejvíce komplexní průzkum, vše musí do sebe zapadat.

Je třeba si uvědomit, že kopie vznikaly i s dobrým úmyslem, např. časté madony á la Rafael. Padělek je naproti tomu podvrh, s jasnou snahou kupce oklamat. Právníci říkají, že v takovém případě musí být zastoupen moment, že se dílo zobchoduje jako padělek, s cílem někoho oklamat a na transakci vydělat.

Falza se do NG dnes díky popsaným komplexním průzkumům obecně nedostanou. Může se ale stát, že někdo sbírku odkáže, což se musí do určité doby vyřídit a průzkum je pak nutno provést ve zrychleném režimu. Součástí daru může být i padělek, což lze ve větším souboru přehlédnout, časem se ale na to přijde. Mohu vás ale ujistit, že u děl v řádech milionů, jsou zkoumání opravdu důkladná.

Při přípravě výstavy jsme mezi vystavenými obrazy falza neobjevili, ale u mnohých děl jsme měnili připsání. Pokud jsme při průzkumu neviděli záměr podvodu, označili jsme dílo za imitaci. Hnacím motorem vzniku zde není zisk podobně jako u kopie. Obraz jsme tedy nesvěsili, ale změnili k němu popisku. Kopie může být poučná a je dobré ji na výstavě vidět. Stará kopie je cenná, hodnotná. Autorská replika může být v expozicích vystavená.

 

Jakými cestami se falza do sbírek NG vlastně postupně dostávala? Nedělaly se dříve tak podrobné expertizy? Zatímco ve starých, šlechtických sbírkách je údajně padělků minimálně, nejvíce falz pochází z 20. a 30. let z tehdejších takzvaných svozů konfiskovaných artefaktů. V době hospodářské krize se soukromé sbírky zaplnily falzy uměleckých děl, protože si bohatí lidé chtěli uložit devalvující měnu do něčeho se stálou hodnotou, čehož využili podvodníci. Jak to bylo s cestami falz do sbírek NG po válce a dál?

Po válce se navážely konfiskované sbírky ve velkém. Nejprve se prováděla jen základní evidence, ale ke cti kolegů předchůdců můžu říct, že systematicky je zpracovávali už ve složité době 50. let a v 60. letech již existovalo odborné zhodnocení a odhalení falz.

Zajímavým příkladem je příběh ikony, kterou můžete na výstavě spatřit. Předmět, jednalo se o Narození bohorodičky, byl prohlášen za kulturní památku. Aby se nevyvezl do ciziny, koupil se do státních sbírek ve zkrácené lhůtě za cenu 200 tis. korun v roce 1996. Spěchalo se. Dr. Konvička, náš největší znalec, ji zpracoval a ohodnotil jako práci ze 17. století. Posléze došlo na podrobný průzkum a ten vyvolal zděšení: ve stratigrafii (nauka o vrstvách – pozn. red.) se ukázala pruská modř, pigment, který v 17. století ještě neexistoval. Ikona skončila v depozitáři. Průzkum jsme podrobili v souvislosti s výstavou revizi a výsledkem je, že se o falzum nejedná. Ikona imituje styl 17. století, ale vznikla ve století 19. Nebylo to bezcenné falzum, které vzniklo jen proto, aby na něm někdo vydělal. V tom je velký rozdíl. Ikona z Ruska neměla nikoho napálit. Podle typu poškození byla původně součástí ikonostasu. Má své místo ve sbírce NG jako imitace. Patří jí jen jiné finanční ohodnocení. Z toho vyplývá, že před koupí do sbírek se vyplatí spolupráce s restaurátory a chemiky.

Nicméně v oblasti současného umění je situace jiná, historické expertizy jsou tu bezzubé. Musí se o to více sledovat orální historie objektu. Kriminalisté říkají, že umělci si po letech nepamatují, co kdy namalovali. Někteří malíři si proto zakládají podrobný archiv, což se pak vyplácí, např. při správě pozůstalosti. Když v archivu dílo není, jedná se o napodobeninu nebo falzum.

 

Dnes se opět stává výtvarné umění vyhledávanou investiční komoditou. Jak eliminovat riziko, že coby drobný sběratel pořídím padělek? Práce jakých českých autorů se nejčastěji objevují na trhu s uměním a je mezi nimi přitom nejvíce falz? V čem může být pro sběratele návštěva výstavy užitečná?

Než si pořídím umělecké dílo, je třeba si zjistit informace, je to stejné jako u čehokoli jiného. Kupovat na internetových aukcích je velmi rizikové. Lépe se spolehnout na renomovaného obchodníka a používat obyčejný selský rozum a být poučený. Zjistit si historii předmětu, kde byl, proč se prodává, dobře si ho prohlédnout.

Mezi falzy se na trhu objevují žádaní, moderní autoři, co se líbí – Lada, krajiny z přelomu 19. a 20. století. Pokud jsou drahé originály, i padělky se budou prodávat.

Pro sběratele je výstava přínosná, stejně jako pro normální lidi. Umožňuje bezprostřední srovnání. Vnímavého člověka výstava navede, aby poznal rozdíl, vycizeluje jeho úsudek, otevře mu oči, naučí ho správně se dívat. Díky ní zjistí, proč se jedná o padělek, kopii, vše najde v popiskách, je to poučné. Odhadne pak lépe sám, co je kvalitní, jak se stanovuje hodnota.

 

Je těžší odhalit padělek moderních děl nebo těch od starých mistrů, kteří jsou vaší specializací? Dočetla jsem se, že např. většina autorů české moderny nemá souborné katalogy. Pokud není u obrazu známá jeho historie ve sbírkách nebo pokud není na fotografiích s umělcem v ateliéru, jeho pravost se obtížně prokazuje. Jak se tedy potom v případě moderních děl postupuje?

Je to jiné. Metodologie odlišná. Zpracování souborných katalogů probíhá dlouhá léta. Monografické výstavy jsou proto tak důležité. Umělci by si měli kartotéky dělat systematickým soupisem, důkladnou evidenci – fotka, rozměry, popis.

U moderních děl se zkoumá paměť majitele. Je důležité, odkud dílo získal, jeho orální historie. Pokud se nedá nic najít a objeví se i další pochybnosti, o akvizici bych přestala uvažovat, což je ale jen můj názor.

 

Mnohdy galerii nestačí ani špičkově vybavená chemická laboratoř a musí přijít na pomoc i specializované metody detekce falz a spolupráce s odborníky z Ústavu jaderné fyziky AVČR nebo Kriminalistickým ústavem Policie ČR. Můžete uvést nějaký příklad, kdy musela NG využít spoluúčasti kriminalistů?

Určité specializované průzkumy děláme. Nicméně v případě této výstavy nám pomohli kolegové z Ústavu jaderné fyziky. U dotčených soch nebyl podklad ani polychromie. Stratigrafie by nepomohla, vrstvy tu chybí. Nezbylo, než se pokusit datovat dřevo pomocí dendrochronologie. Jedná se o metodu, kterou je možné určit stáří podložky obrazu nebo stáří materiálu, z něhož je dílo zhotoveno. Podmínkou ale je, že na něm musí být letokruhů více, krátká sekvence nepostačuje. Další metodu, již jsme použili u soch, které nebyly polychromovány – představuje rozpad pomocí radioaktivního izotopu uhlíku 14C. U jedné ze soch se prokázalo, že jde o práci z 19. století. U dalších vyšlo, že dřevo je staré. Pro padělky ale pachatelé používají právě staré dřevo. Chtějí vzbudit dojem stáří a oklamat analýzu materiálu. Další průzkumy jsou proto nesmírně důležité. Stratigrafie pak vychází jinak, než by odpovídalo stáří dřeva. Vše je třeba vyhodnotit a provést doplňující zjištění.

Kriminalisté s NG spolupracují, když potřebují řešit běžící kauzy, provést srovnávací analýzy, nahlédnout do databáze falz apod. Je to pro obě strany obohacující. Nicméně výstavou bych chtěla dosáhnout toho, že se nebude tolik padělat.

 

K výstavě byly vydány nejen dva samostatné katalogy jako podrobný a stručný průvodce výstavou, ale také ji provází řada přednášek, komentovaných prohlídek a dalších akcí. Jedna z přednášek se bude 7. 4. zabývat také tím, jak s uměleckými díly nakládá soudobý trh a co přináší nový fenomén NFT neboli možnosti certifikace digitálního umění pomocí tzv. NFT tokenů ve virtuálním světě. Na jakou z doprovodných akcí byste naše čtenáře pozvala vy?

Škála doprovodných přednášek a programů je opravdu široká. Chtěla bych upozornit třeba na online přednášky programu On Air, které jsou volně dostupné k přehrání na Facebooku Národní galerie. Můžete je sledovat z počítače večer přímo u vás doma. Doporučuji třeba natočenou přednášku našich restaurátorek Lucie Kouřilové Bobkové a Zuzany Žilkové k průzkumu obrazů nebo chemičky Radky Ševců ke zkoumání pigmentů. Přístup k falzům je komplexní, snad to výstava ukázala, i když téma vyčerpané rozhodně není. Na to jedna výstava nestačí. Na závěr přeji nám všem, aby padělky zmizely v propadlišti dějin, aby se tvořily jen samé originály.

 

https://www.ngprague.cz/

Vyznání Hance. Příběh nadané malířky Hanky Pickové a prof. Ladislava Cejpa ve stínu tragiky 2. světové války

VYSOKÉ MÝTO-ČR: Letošní letopočet plný dvojek je připomínkou smutných transportů židů do koncentračních táborů v roce 1942. Čím více se bude blížit konec roku, tím víc bude  přibývat připomínek jako je tato. A to je dobře. Aktéři mého příběhu sice již nejsou mezi námi, ale dokud po zemi chodí lidé, kteří jsou schopni a ochotni vyprávět příběhy takových lidí, pak všichni stále "žijí". Takhle pojmenoval Arnošt Lustig onu lidskou nesmrtelnost, když se na prahu roku 2008 loučil se svým přítelem. Snad necháte i mě zhostit se pro tuto chvíli role vypravěče a vydáte se se mnou oživit osoby a dobu.

Autor článku: 
Soňa Krátká

Příběh, který se možná protne.

Dějství prvé – deska

V roce 1991 vyšel ve vysokomýtských oblastních novinách krátký článek – v něm si jeden z přeživších holocaustu posteskl, že jeho rodiště nemá žádnou pamětní desku, která by upomínala na existenci a tragický osud místních židů. Ano, deska tu sice byla osazena v roce 1968, po okupaci sovětskými vojsky ale rychle zmizela, a dodnes se ji nepodařilo nalézt. V textu se autor snaží některá jména oživit: „jako by má maminka nikdy v Mýtě nežila, jako by nikdy nebyl můj brácha, který tak rád proháněl mýtská děvčata, jako by nikdy nebyla malířka Hanka Picková se svou tak vřele opětovanou láskou ke statečnému profesoru Cejpovi…“

Nadaná malířka Hanka Picková – ano, tu přece znám, ale profesor Cejp je velkou neznámou. Zkusím zapátrat, jde to těžce, ale výsledek se dostaví. Tedy pojďme dál…

 

Dějství druhé – nadaná malířka Hanka

Holčička Hanička přišla na svět 20. března 1918 jako druhé dítě manželů Bohumila a Idy Pickových. Narodila se do židovské rodiny obchodníků Pickových. Její dědeček Sigmund a babička Arnoštka jsou se svojí rozvětvenou rodinou zaevidováni ve sčítacích listech obyvatel již v 80. letech 19. století. Rodina žila v průběhu let na několika adresách, ale nejdéle je můžeme zaznamenat na té nedaleko náměstí, v ulici Vladislavově čp. 86. Zde rodina nejen bydlela, ale také provozovala velkoobchod s lihem a vínem a vyráběla v továrně jemné likéry, přičemž z bohatého sortimentu byl vyhlášený zejména višňový likér – zvaný Marasca. V tomto oboru byli Pickovi oceněni celou řadou diplomů a medailí a jejich vyobrazení se tak ocitlo na fakturách a dalších úředních dokumentech. 

Hanička vyrůstala obklopena rodinou, v čele s rodiči a bratrem Ottou, bratranci, tetou a strýcem. Pár let navštěvovala vysokomýtské gymnázium, ale zřejmě už v dětství u ní byl patrný výtvarný talent. Po maturitě pokračovala ve studiu na výtvarné akademii. Dnes víme o třech obrazech, z nichž jeden je v soukromém majetku, dva zbývající jsou uloženy ve sbírce Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě. Obrazy Hanka malovala na počátku 40. let 20. století – tou dobou představovalo malování jednu z posledních radostí a útěch, zákazy a omezení pro židy stále přibývaly. Hanka portrétovala sousedku Irenu a kamaráda Františka. Někdy v té době se Hančin bratr rozhodl uprchnout do Anglie, kde až do konce války působil jako tlumočník RAF. Osud Hanky, její rodiny a tisíců židů v protektorátu byl zpečetěn. Příbuzní těch, kterým se podařilo emigrovat, jsou vězněni a vyslýcháni v táboře ve Svatobořicích u Kyjova. Hanka má v kolonce povolání v evidenční kartě z doby pobytu ve Svatobořicích uvedeno: malerin. Zmínku o ní máme díky dopisu jednoho z místních přeživších (Otta Schwarz, červen 1945, manžel Hančiny sestřenice), a tak mi jistě dovolíte, abych mu teď předala slovo:

„Ještě se teď zmíním o Hance Pickové a její matce. Tyto dvě ženy byly zatčeny v září 42 (tehdy byly zatýkáni příslušníci rodin těch, kteří odjeli do Anglie – bohudíky rodičům ani nikomu z nás se nic podobného nepřihodilo) … a odvlečeny tak do tzv. internačního tábora ve Svatobořicích. Pro židy sed tento internační tábor proměnil v nejhorší koncentrák a byli jsme zděšeni pohledem na tyto ženy, když byly k nám dopraveny do karantény našeho transportu v Pardubicích...“

Hanka s ostatními židy z Pardubic pokračovala do Terezína, na počátku září 1943 pak do Osvětimi, z transportu Dl přežilo 32 osob, Hanka mezi nimi nebyla. V noci ze 7. a 8. března 1944 zemřela Hanka i Ida a tisíce dalších nevinných duší v plynových komorách koncentračního tábora. V tu noc šlo o největší hromadné vraždění československých občanů.

Neznáme její podobu, jediným hmatatelným důkazem jsou obrazy. A také – možná – jedno nenápadné věnování.

 

Dějství druhé – profesor anglistiky Ladislav Cejp

„Hanka chodila s jedním středoškolským profesorem, který chodil mezi nás, nebál se. Chodil mezi nás a hlásal nám komunismus a marxismus. Ironií osudu je, že zrovna tenhle člověk spáchal nakonec po roce 1945 sebevraždu."

Na úvod dějství používám citaci z rozhovorů přeživšího holocaustu z Vysokého Mýta, profesora Jiřího Fraňka. Ladislav Cejp se narodil ve Vysokém Mýtě 12. června 1910, a jak zmiňuje ve svém curriculum vitae, zde trávil své dětství. Vzdělání získával postupně ve Vídni a v Praze. Pedagogickou dráhu započal jako středoškolský profesor na obchodní akademii nejprve v Trenčíně, později v Praze a Mladé Boleslavi. První nepatrné vlásky spojení mezi příběhem Hanky a Ladislava tu máme – stejné rodiště, přeživší zmiňují středoškolského profesora téhož jména.

Pro přiblížení osoby bylo nutné prostudovat složku uloženou v archivu rektorátu Univerzity Palackého v Olomouci. Tam Ladislav zanechal stopy od roku 1950 jako literární historik, zabýval se hlavně anglickou poezií s profesním zaměřením na 14. století. Ladislav studoval v Praze na filozofické fakultě slavné Karlovy univerzity, jako vědecká síla zde působil u svého učitele profesora Viléma Mathesia, přednášel v Lingvistickém kroužku v Praze, byl autorem mnoha odborných prací z oblasti anglické literatury a slovesnosti. Do Olomouce přišel v polovině roku 1951 a nejprve na Univerzitě Palackého pracoval jako odborný asistent, později docent a naposledy profesor. Na konci roku 1946 si Ladislav Cejp vzal za manželku Marii a o celých deset let později se jim narodila jediná dcera Monika. Prozatím v příběhu nefiguruje žádná Hanka – a máme tu další vlásek propojení.

Bez zajímavosti není, že Ladislav psal básně a používal pseudonym Václav Suda. Naopak, pro náš příběh má tato skutečnost zásadní význam. Ladislav Cejp zemřel tragicky v létě 1959.

 

Dějství třetí – Sonety pro Loučnou

Po antikvariátech putují mezi tisíci různých knih i dvě malé útlounké brožury, autorem básní je Václav Suda. Vlastním nákladem vydal v roce 1940 sbírku Lyrika, první báseň Kameje nese vročení 1933.

 

                Stará vila

Spí stará vila v stráni smrků, modřínů a bříz,

S vikýři, v kterých tlí paprsky jeseně,

Na terase se ticho sluní, chásku míz

Kolíbe vítr, babí léto v doméně

Své kreslí črtou stříbrnou nejkřehčí vlys –

               Spí stará vila.

 

A kroky dozněly, nešumí o jméně

Té píseň větru, která bloudila tu kdys,

List zazvonil na stín se proměně.

 

Výspo minulých něh, komu jen chtěla bys

Lhát hudbou graciézní trav tak tlumeně.

Čí chtěla v soumraku vykouzlit tváře rys –

               Spí stará vila.

 

Těmito verši začíná druhá básnická sbírka pojmenovaná Sonety pro Loučnou. Drobný spisek není datován, taktéž nemáme povědomost o místu vydání. O to víc zapůsobí věnování na konci: HANCE k dvacátým sedmým narozeninám v 50 výtiscích! První žena tohoto jména, prokazatelně spojená s životem Ladislava. Ale Hanka Picková se svých 27. narozenin nedožila, zahynula v Osvětimi. V tomto místě jsem si dovolila poprvé opustit rovinu historických informací a přecházím do roviny beletrie – co když, možná, snad, měl autor básně dívku Hanu tak rád, že jí dílo věnoval, jako by žila dál, i když věděl, že tomu tak není??

Vlásky, které se postupně splétají v pramínek. V pramínek Loučné a příběhu, který se možná odehrál někde kolem. Řeka stejného jména přitéká do Vysokého Mýta z Litomyšle, dál pokračuje přes Dašice a v Sezemicích se spojí s Labem. V obsahu se tedy autor Václav Suda či Ladislav Cejp (jak je komu libo) zcela jistě odkazuje na místa svého dětství. Netušíme, zda se do rodiště někdy vrátil, jako osobnost se z povědomí obyvatel zcela vytratil. A tak splácím tímto vyprávěním dluh nejen jedné zmizelé malířce Hance Pickové, ale také zmizelému básníku.

 

Autorka děkuje Mgr. Věrce Slavíkové a Mgr. Pavle Dubské, Ph.D. z Univerzity Palackého v Olomouci za pomoc a vstřícnost.

 

Stopy v písku/ Karel Poláček

RYCHNOV NAD KNĚŽNOU: Před 130 lety (22. března 1892) se v Rychnově nad Kněžnou narodil Karel Poláček. Spisovatel, humorista, novinář a filmový scénárista s židovskými kořeny, jehož krédo "humor pročisťuje zrak" zůstává stále platné.

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Existují dva typy zábavné literatury, které snesou vysoká umělecká hlediska. Detektivní román a humoristická literatura. K mistrům onoho druhého žánru patří Karel Poláček, ačkoli tomu zpočátku mnoho nenasvědčovalo. Jako student neměl právě oslnivý prospěch, v kvintě propadl a jeho „vzdorovité chování“ mu přineslo vyhazov z rychnovského gymnázia. Maturitní zkoušku získal až v Praze v roce 1912. „V mnohém ohledu byl sice bohém a sám se pokládal za lenocha, ale když usedl k psaní, byla každá věta kus poctivé práce,“ napsal o něm jeho vrstevník, spisovatel Viktor Fischl.

Karel Poláček měl dar, který ho učinil nesmrtelným – dokázal odpozorovat a parodovat hloupost, vnitřní prázdnotu svých hrdinů, pronikavě zaznamenat skutečnost, mísit humor se smutkem.

Jeho literární styl se tříbil za první republiky v redakcích satirických časopisů Štika venkova a Nebojsa a zejména Lidových novin, kam jej v roce 1920 přizvali bratři Čapkové. Pro Lidovky psal úspěšné sloupky a soudničky. Na žurnalistickou dráhu nedal dopustit a prohlásil, že kdyby se znovu narodil, pak by chtěl být zase novinářem. V roce 1934 vydal s předmluvou Karla Čapka Žurnalistický slovník, ve kterém zesměšňuje soudobou novinářskou frázi.

Poláčkova jazyková komika, smysl pro paradox a výstižná charakteristika hrdinů s jejich malichernými slabostmi našla odezvu také ve filmu. Z jeho knih byli nejprve zfilmováni Muži v ofsajdu. Do hlavní role prosadil herce Národního divadla Hugo Haase, a rozhodl tak o jeho příštím osudu filmové hvězdy. Následovaly prózy: Dům na předměstí, Edudand a Francimor, Hostinec u Kamenného stolu. Spolupracoval i na řadě filmových scénářů a námětů (např. U nás v Kocourkově, 1934).  V roce 1994 se dočkal skvělého televizního zpracování autorův nejúsměvnější román Bylo nás pět.

Poláček v něm zobrazil dění na maloměstě očima dítěte. Příhody pěti chlapců „psané groteskní kombinací hovorového jazyka a obratů z dobrodružné četby a slohu povinných školních prací“ stvořil v nejtísnivější době, kdy čekal na transport do koncentračního tábora, jako vzpouru proti neznámé budoucnosti, proti strachu ze smrti.

Naštěstí se mu podařilo zachránit alespoň dceru Jiřinu. Klíčovou roli při vyřízení jejího odjezdu v roce 1939 do Velké Británie sehrála Poláčkova životní láska – právnička Dora, s níž byl 5. července 1944 deportován do terezínského ghetta. Poté následovaly továrny na smrt: Osvětim, Hindenburg-Zabrze, koncentrační tábor Dora severně od Buchenwaldu. Podle dostupných informací se Karel Poláček ještě zúčastnil pochodu smrti a zahynul pravděpodobně 21. ledna 1945 v táboře v Gliwicích.

V jeho rodném Rychnově nad Kněžnou mu věnovali sousoší Bylo nás pět a stálou expozici v tamní synagoze. Čtenářům ho však připomíná především kouzlo jeho vypravěčského umění. Poláčkův život po životě.

 

Zdroj: Krulichová Marie. Karel Poláček, Život a dílo, Katalog stálé expozice Židovského muzea Podorlicka a památníku Karla Poláčka v Rychnově nad Kněžnou, 1995.

Tváře první republiky, Královéhradecký kraj, 2018

http://svet-literatury.wz.cz

Podnikavky na mateřské: Herečka Kristýna Janáčková a její deníková terapie láskou

ČR: Kristýnu Janáčkovou, sympatickou drobnou brunetku, leckterý televizní divák zná buď jako pohádkovou princeznu, nebo problematickou zdravotní sestřičku z Ordinace. Rodačka ze Vsetína je ale zároveň divadelní, filmová herečka a dabérka, která si cestu k herectví na osudu tak trochu vyvzdorovala. Pomohl jí k tomu třeba i festival amatérského divadla Jiráskův Hronov. Herectví není ale její jedinou vášní. Jako nadšená cestovatelka o sobě dává vědět i na literárním poli, ať už jako spoluautorka cestovatelského deníku, nebo nově interaktivním deníkem pro maminky, nazvaným S LÁSKOU, MÁMA, protože její svět už dnes naplňují také dva malí synové.

Autor článku: 
Irena Koušková

Kristýno, vlastní mateřské deníkové zápisy vás inspirovaly k vydání návodného deníku pro ženy, které tápou, jak všechna ta poprvé se svými dětmi co nejlépe zaznamenat. Na trhu je v tomto sortimentu, z čeho vybírat. Vy jste si mezi deníkovými tituly nevybrala? Co vám na nich chybělo? Jak jste ho koncipovala vy? Jakou etapu v životě dítěte deník, který vydává Albatros, vlastně postihuje?

Na trhu jich je zřejmě hodně, ale všechny pro mě příliš strohé, neosobní, jednotvárné, nebo vás tlačí do představy někoho jiného. Když jsem nějaký takový výtisk dostala, vlastně mě znervózňovalo vyplňovat jejich stránky. Nebylo by tam stejně nic, co by mě nyní jako dospělou ženu zajímalo, pokud bych takový deník od své mámy dostala. Chybělo by mi tam to nejzásadnější, emoce, pocity, prožitky, zážitky. A tak jsem se vždy vracela ke svým deníkům, které synům píšu od početí každý den. Dodnes. Mají tu veškeré památeční věci, první ustřihnuté vlásky, náplasti z bolístek a tak. Popisuji v nich veškeré své pocity a emoce, jejich pocity a emoce, pokroky, zkušenosti, zážitky. Náš příběh je doplněn také fotkami, které vše krásně podkreslují.

Na jejich základě jsem se rozhodla zrealizovat svůj dávný sen − interaktivní deník S láskou, máma, který se zaměřuje nejen na pocity dítěte, ale i maminky, na kterou se často a tak rádo zapomíná. Nechala jsem se svými deníky inspirovat, abych do něj vložila to nejdůležitější. Je zde zahrnuto období od početí až do konce školky. Každé období je zakončeno Dopisem Tobě, kde může ještě maminka či tatínek napsat dopis svému dítěti, a Prostorem pro maminku, která se zde může dítěti vypsat ze svých pocitů a povyprávět, jaký čas dopřává sobě samé, aby byla spokojená, protože, co si budeme povídat, spokojená máma, spokojené dítě. Čas jen pro NI samou je velmi důležitý. Měla být zahrnuta i škola, ale odevzdala jsem nakladatelství přes 700 stránek, tudíž bylo nutné škrtat. Ale věřím, že vynechané období i otázky budou ještě jinak použity.

 

Co vás přimělo ke psaní deníků svým oběma synům? Může za to jen izolace na mateřské dovolené? Využila jste tak tvůrčím způsobem covidovou dobu, kdy nebylo možné živě hrát? Jak podrobné deníky píšete? Ve věku miminek se obvykle zapisuje hodně, ale později už frekvence záznamů většinou klesá. Vy ale píšete stále…

Nejstaršímu synovi je osm let. Jakmile jsem zjistila, že jsem těhotná, což jsem poznala ještě v ten den, kdy se to stalo, jsem vzala do ruky tužku a deník a začala jsem psát. Každý den. A stále píšu. Všechno. Co jsme spolu prožili a prožíváme, jak jsme se cítili a cítíme, jaké měl a má pokroky. Je to takové vnitřní nutkání psát. Možná taková má terapie. Neumím vysvětlit, proč tomu tak je. Něco mě prostě žene vpřed. I když mě od toho rodina mnohdy odrazovala, nikdy jsem nepřestala. Nešlo to. Luis jich má nyní už 49. Elliot, který brzy oslaví první narozeniny, zase osm. Věřím stále, že to jednou ocení, že se do nich začtou a kdo ví, třeba v nich najdou důležité odpovědi na své otázky.

Poslední lockdown jsem tedy využila jen k tomu, abych si splnila svůj dávný sen na popud maminek-fanynek, které mi říkaly i psaly, že by také rády „deníkovaly“, ale nevědí jak na to. A tak, když mi opět zavřeli divadla a já nemohla hrát, pod srdcem Elliota, ležela jsem ve své posteli a říkala si co teď? Já nemůžu jen tak ležet. Potřebuji tvořit! A v tu chvíli mě to napadlo a už to jelo. A bylo to krásné. Chystat se na Elliota, prožívat v klidu své těhotenství a do toho tvořit interaktivní deník S láskou, máma s úžasnou ilustrátorkou, kterou jsem oslovila, s Bárou z Nikolajky.

 

Patříte spíš ke sluníčkovým mámám, které vzpomínají jen na to krásné, nebo v deníku motivujete ženy, aby se nebály přiznat i negativa spojená s mateřstvím? Jak to případně vybalancovat, aby výsledkem byl krásný příběh pro dítě, které si jednou zápisy bude samo číst? Má podle vás význam vracet se k deníkové terapii i po letech?

Žádná máma není čistě sluníčková, každá máme své výkyvy, své slabší stránky, svoje emoce, své dny. A je důležité o nich mluvit. Já, s těžkým srdcem samozřejmě, píšu do svých deníků i negativní emoce, okamžiky, situace, za které se následně omlouvám. Ale jsme jen lidé. I tohle může být opravdu neocenitelné pro naše děti. Já těm, které se tváří, jak mají vše dokonalé, vztah, děti, mateřskou, všechno, nevěřím. Naopak. Cítím to jen jako sebeklam, přesvědčování se o něčem. Mateřství není jen procházka růžovou zahradou. To si přiznejme. A je důležité mluvit o všem. Vždyť to dítě není hloupé, ono všechno vycítí. Klamaly bychom nejen sebe, ale především jeho. A to přeci žádná máma nechce. V dospělosti mnohdy řešíme sami se sebou spoustu věcí. V těch denících můžou být pro naše děti odpovědi nebo návody, proč něco je tak, jak je a jak se s tím dá naložit. Tím, jak sama docházím na terapie už několik let, mi právě deníková terapie přijde jako velmi nedocenitelná záležitost.

 

Vedla si také vaše maminka, když jste byla v období raného dětství, podobné záznamy? Případně − pokud ne, snažila jste se v dialogu s ní vyplnit tuto mezeru?

Nevedla. A bohužel není ani moc vzpomínek, což mě mrzí. Velmi by mě zajímaly její pocity v těhotenství, při porodu i po něm, jaké byly mé první okamžiky na světě a i ty roky potom. S postupem času už bývají vzpomínky, pokud tedy ještě nějaké jsou, více a více zkreslené.

 

Máte herectví v rodině? Nemůžeme nezmínit, že vaším bratrem je divadelní režisér a dramaturg Zdeněk Janáček a jeho manželkou herečka Aňa Geislerová. Váš partner je hudebník. Tušíte už herecké či umělecké vlohy i u svých synů?

Herectví v rodině nemáme, ale bydleli jsme v Karolince, naproti Valašskému národnímu divadlu, kde jsme v létě pomáhali s bráchou a za to v něm mohli zkoušet divadelní hry. Tak možná proto, že už od kolébky jsem se dívala na divadlo (úsměv). Máma a děda hráli něco málo ochotnicky, ale to je tak vše.

U Elliota zatím nic samozřejmě nepozoruji, ale Luis je velmi šikovný tanečně. Chodí do taneční školy Danceway a nepřestává mě překvapovat. Zaměřují se tam na hip hop, streetdance. Tady vidím velký talent. Jednou se mnou hrál ve filmu Jako letní sníh, syna Jana Amose Komenského. Tam mě fascinoval, jak byl bezprostřední. Dokonce sám nabízel panu režisérovi možnosti, jak situaci zahrát. Byl disciplinovaný, i když byla náročná nočka, tzn. natáčení v noci. Ale když pak dostal nějaké nabídky ze seriálů, tak ty už odmítl (úsměv).

 

Jak jste se vlastně dostala k herectví? Ovlivnil vaši další hereckou kariéru také festival amatérských divadel Jiráskův Hronov? Jakou svou divadelní nebo filmovou roli považujete za stěžejní? Co jste musela cestě za svým snem obětovat?

Moje cesta nebyla úplně jednoduchá. Pocházím z vesnice, ze které jsme se pak přestěhovali do malého města Vsetín. Jediné, co vím, je, že nikdy jsem neuvažovala o jiné cestě. Od školky jsem hrála divadlo, recitovala, chodila na dramatický kroužek, milovala jsem vůni divadla, kostýmů, fascinovalo mě to prostředí. A tak, i když mi nevyšla vysoká herecká škola, nevzdala jsem se. Odešla jsem do Zlína, kde jsem při soukromé herecké škole hostovala v divadelních hrách pod režijním vedením úžasných režisérů, jakým je třeba J. A. Pitínský, Petr Štindl aj., po třech letech jsem získala angažmá v Komorní scéně Aréna v Ostravě, kde jsem hrála krásné role, ale nejvíce ve mně asi zůstala Panočka ve stejnojmenné velmi úspěšné divadelní hře. Po dalších třech letech jsem odešla na volnou nohu do Prahy, kde jsem neznala nikoho. Ani jsem neměla nic dopředu domluveného, jen jsem věděla, že musím odejít. Celá herecká cesta je o štěstí, o kontaktech, o známostech. Někdy je to velmi těžké, ale stále bych neměnila.

A ohledně Jiráskova Hronova, na něj mám moc krásné vzpomínky. Jezdila jsem tam s partou kamarádů, se kterými jsme hrála v dramatickém kroužku na gymplu ve Vsetíně. Účastnila jsem se jen seminářů, nikdy jsem tam nehrála, ale vůbec mi to nevadilo, naopak jsem si vše velmi užívala. Bavilo mě to. Mělo své kouzlo spát v tělocvičně s ostatními, chodit na semináře, představení a následné večírky neměly také chybu. Vznikla i spousta přátelství. Jako zásadní beru seznámení s režisérem Petrem Léblem, za nímž jsme poté jezdili s bratrem, který se také účastnil Jiráskova Hronova a byl u něj v semináři, každý měsíc na víkend do Divadla Na zábradlí. Zde jsme spali na půdě a chodili na všechna jeho představení i několikrát za sebou, a také na představení J. A. Pitínského, se kterým jsme se díky Petrovi seznámili. Dodnes mám schované všechny programy a hluboko v srdci nesmazatelné vzpomínky. Bylo to nádherné období, které na mě mělo obrovský vliv, a také vzácný čas s Petrem Léblem a povídání si s J. A. Pitínským.

 

Když bylo vašemu prvnímu synovi tři roky, šla jste poutnickou Svatojakubskou cestu, což je dnes velmi populární a řadu lidí k tomu vede potřeba celkové duševní očisty. Byla jste na ní sama? Šlo o reakci na náročné období intenzivně prožívaného mateřství? Z této výpravy vznikla dokonce publikace Svět je láska – deník intuitivního cestovatele, kterou jste napsala společně s Lucií Biedermann Doležalovou, lektorkou automatického psaní a kresby, která navazuje kontakt s anděly. Co to znamená být intuitivním cestovatelem? Máte blízko ke spiritualitě, bylinkám, duchovnu, ezoterice díky mateřství, nebo jste to tak měla už odjakživa?

Svatojakubskou cestu jsem měla dlouho vysněnou, ale stále jsem ji odkládala, až jsem potkala Lucii a ta mě tzv. vykopla. Šla jsem s ní, i když jsme vlastně byly víceméně samy. A i zde jsem psala deník, cestovatelský, na základě kterého jsem připravila knihu Z mámy poutníkem, ale bohužel mi kvůli pandemii nakonec nevyšla, nakladatelství muselo pozastavit novinky. Ale stále věřím, že vyjde.

Ano, potřebovala jsem se vymanit z mateřství, kterému jsem se zcela poddala a ztratila se. Putování mi pomohlo se paradoxně zastavit a nalézt zpět svou cestu, a navrátit si tak svou sebehodnotu, sebelásku. Ale největší zlom mi přinesla až cesta do Tibetu. A co znamená Intuitivní cestování? Že nic nemáte naplánováno, jen určité body. Jinak se necháte vést intuicí, která vám přinese neskutečná poznání a nezapomenutelné zážitky.

Já mám velmi blízko už od dětství k nadpřirozeným věcem. Kdybych poslouchala svou intuici od samého počátku, myslím, že jsem zdaleka někde jinde, než jsem teď, vše se nyní učím znovu. Ale společnost vám moc nedovoluje se projevit, zvlášť když jste dítě, to mají všichni pocit, že vás musí vést. A děje se to stále. Děti se nenechávají v klidu růst a projevovat se. Je to stále musíš, měl bys, nemůžeš. Někdy mě drtí i ten systém školství.

Ano, věřím na energie, sílu myšlení, v mocné kouzlo přírody. Díky tomu, že ač v Praze, přeci jen bydlíme jakoby na vesnici, v přírodě, našla jsem vztah k bylinkám, ze kterých celé jaro, léto i podzim něco vyrábím, kuchtím, léčím se z nich. Poznávám je. Já miluju přírodu, věřím v její sílu, věřím, že je mocná a umí uzdravit vše, jen jí to dovolit svým postojem a myšlením, což je v našem civilizovaném světě velmi těžké.

 

Jak těžké je ve vaší branži skloubit mateřství a kariéru? Vnímáte více nebo méně hereckých příležitostí?

Myslím, že mi je těch pracovních příležitostí naděleno právě tak, abych to mohla skloubit s mateřstvím, abych od dětí neodcházela často, abych mohla být nyní co nejvíce s nimi, protože mě teď opravdu potřebují, žádnou chůvu. Ale je pro mě důležité si také odskočit zahrát, nabít se, tvořit, být mezi svými kolegy a neztratit nit. Miluji svou profesi a chyběla by mi. Ale bez muže, který je nápomocen a o naše syny se v době mé nepřítomnosti postará a podporuje mě, dává mi svůj prostor, svou lásku a porozumění, bych to nezvládla.

 

Objevujete se také na módních přehlídkách, kde vynášíte modely začínajících značek. Máte nějaké další ambice, které byste chtěla v oděvním nebo jiném oboru realizovat?

Ambice v oděvním oboru nemám. Navíc je toho teď tolik, že by mě to ani netěšilo. Neobjevuje se kolem mě nic, co by mě momentálně překvapovalo, fascinovalo, až táhlo k vlastní tvorbě. Jediné, co bych ráda dokončila a co by mě i bavilo, je merch (pozn. red.: oblečení a věci každodenní potřeby, které fanoušci kupují, aby dali najevo náklonnost určité značce nebo umělci) k mému interaktivnímu deníku. Tak snad mi bude přát štěstí a budu jej moci nabídnout všem maminkám a jejich dětem.

 

https://cs-cz.facebook.com/kristynajanackovaofficial

„Ian McEwan mi dává zabrat,“ říká překladatel Ladislav Šenkyřík

ČR: Do češtiny přeložil už více než sto knih, na svém překladatelském kontě má řadu zajímavých autorů. Věnuje se také psaní fejetonů. Má velký smysl pro humor – hlavně ten suchý – a o překládání umí hovořit s velkým zaujetím, hravostí i nadhledem. Nahlédněte spolu s námi pod překladatelskou pokličku Ladislava Šenkyříka v rozhovoru, který vznikl jednoho pošmourného prosincového dne v broumovské klášterní kavárně.

Autor článku: 
Kateřina Ostradecká

Přehled autorů, které překládáte (Singer, Bukowski, Vonnegut, Poe, Nabokov, McEwan, Rowlingová alias Galbraith), je úctyhodný – je mezi nimi nějaký oblíbenec, který vám přirostl k srdci?

Myslím, že největší můj oblíbenec – po mladistvém okouzlení Charlesem Bukowskim – je asi Ian McEwan. Už jsem od něho přeložil třináct knih, letos na podzim vydává novou, právě jsem dostal rukopis. Je o trochu starší než já, ne o moc, a přesto, že je z Anglie, tak u něho cítím velkou duševní spřízněnost.

 

A v čem tato spřízněnost spočívá?

V pohledu na svět… Takový ten Angličanům blízký skeptický vztah k životu spojený se suchým humorem – možná až moc suchým. Někteří mí přátelé ho považují za suchara. Takže možná i mě.

 

A je mezi vašimi autory některý, u jehož překladu jste se – lidově řečeno – řádně zapotil?

Právě Ian McEwan mi dává zabrat, ale velmi potěšujícím způsobem. A pak se mi také jednou stalo – já tedy překládám pouze věci, které chci překládat – že jsem jednu knihu před překladem pouze proletěl, bylo to takové převyprávění Bible, celkem tlusté, protože to bylo převyprávěno docela důkladně. Nebudu autora jmenovat, ale byla to strašná kniha, zpozdil jsem ji nakladateli o dva roky, protože to bylo špatné. Takže nejtěžší výzva je překládat špatné knihy. Obdivuji všechny překladatele harlekýnek, kteří to dělají dobře.

 

Jak vůbec probíhá takový překladatelský proces? Nejdřív knihu přečtete jako čtenář a pak se dáte do překladu?

Je to přesně tak. Člověk si musí text nejprve důkladně přečíst. Když knihu přečte a zjistí, že by ji rád přeložil, což považuji za opravdu důležitý základ dobrého překladu – tedy že to chci udělat, protože kvůli bohatství se to dělat nedá –, a potom je většinou průběh následující: těžší autory, například právě Iana McEwana, čtu až třikrát – nejprve v rukopise, pak když kniha vyjde, a pak znovu, než začnu knížku překládat, ale běžně čtu před překládáním knihy jednou až dvakrát, včetně detektivek. Tam se překladatel nemůže těšit na to, jak se zápletka rozuzlí, musí to vědět dopředu, podobně jako autor.  Já jsem pomalý a snažím se překládat vždy načisto. Když pak s odstupem člověk po sobě text čte, což je nutné, tak vidí, že to čisto má ještě k čistotě hodně daleko. Musí text upravit a pak ho dát ještě druhým očím, redaktorovi, který je taky velmi důležitou fází překladatelského procesu.

 

Musel jste někdy své překlady konzultovat přímo s autorem?

To je různé. U těch hodně slavných, jako je třeba J. K. Rowlingová, je osobní přístup k autorovi prakticky nemožný, což je škoda. Hlavně tedy jejich, pochopitelně. Ale z hlediska překladu samého je kontakt nutný pouze v případě, že si chce člověk ověřit nějaké drobnosti, jak je nějaká formulace přesně myšlena, nebo když přijdete na chybu, nad jejíž opravou váháte. Jinak je přátelský kontakt s autorem samozřejmě příjemný, ostatně jako každé přátelství. Konzultovat text s původním autorem může být někdy až zavádějící, k tomu mám jednu zábavnou historku.

 

Sem s ní…

Můj kamarád, polský bohemista, překládal Sestru Jáchyma Topola a napsal mi zoufalý e-mail s přibližně třístránkovým seznamem výrazů, jestli nevím, co to znamená. Nevěděl jsem to ani v jednom případě, tak jsem mu odepsal, proč se nezeptá raději Jáchyma, a přišla mi zoufalá odpověď: „Toho jsem se už ptal, on to neví…“

 

Žijete svými překlady natolik, že se vám o nich třeba zdá?

Já nemám moc živých snů, a zvláště s postupujícím věkem, což je zajímavé, se mé sny čím dál víc blíží realistické činoherní výpravě, takže mám opravdu podivné sny jen v tomto ohledu, a myslím, že o překladu se mi ještě nezdálo… Nejvíc jsem žil asi jedním ze svých prvních překladů, to jsem překládal ještě pro samizdat. Šlo o román Isaaca Bashevise Singera Otrok. A tam jsem se opravdu na nějaký čas stal chasidským židem a myslím, že to tehdy trochu pocítila i rodina.

 

Absolvoval jste matematicko-fyzikální fakultu UK – to se zdá být překladatelskému oboru celkem vzdálené. Jaká byla cesta k překladatelství?

To máme společné s Magdou Vašáryovou, jak jsem teď s ní slyšel o Vánocích rozhovor, ale ona na rozdíl ode mě tou matematikou žila… Já musím říct, že jsem na matematiku asi musel mít talent, když jsem ji vystudoval, i když jak dodávám, za dodnes nevyjasněných okolností, čímž nemyslím ani tak to, že jsem byl mizerný student, jako spíš to, že mě z té školy vyhodili, a nakonec mně ji nechali dokončit. Ale spis je skartován, takže to už se zřejmě nikdy nikdo nedozví… A k matematice jsem se dostal takto: měl jsem na ni talent, nikdy jsem se ji nemusel učit, a to dokonce ani na vysoké škole. Šlo to samo, v komunistickém Československu jsem studium na vysoké škole považoval především za formu oddalování nástupu na vojnu, kterou bych, jak jsem byl přesvědčený, v devatenácti letech nepřežil. Ona fakulta měla navíc pověst velmi liberálního prostředí, na rozdíl od fakulty filozofické, kam bych asi normálně směřoval svými zájmy, ale vyhodili by mě mnohem dřív…

 

A jak jste se od matematiky přesunul k překladatelství?

V mládí bylo mým hlavním zájmem divadlo, měli jsme amatérské divadlo v Olomouci, pak jsme unikali přes Brno až do Prahy. Velmi záhy jsme se stali terčem pronásledování, přestože jsme se nechtěli věnovat politickým tématům. No ale hrajte absurdní divadlo v absurdní společnosti… Nicméně definitivně ho zlikvidovala až demokratická revoluce, ale za to jsme si už mohli sami. Když už jsme hrávali kvůli zákazům jen velmi sporadicky, tak jsme se pustili do vydávání časopisu, kam jsem začal záhy přispívat i překlady. A když jsem si uvědomil, že sám pro sebe nejsem nijak zvlášť zajímavý, přestal jsem víceméně psát vlastní literární texty. K překladům jsem se dostal přirozenou cestou – neuspokojovala mě výuka na gymnáziu a chtěl jsem vědět, o čem Dylan či Joni Mitchell zpívají, tak jsem se do toho musel pustit sám.  Měl jsem také velké štěstí na učitele na pražské Jazykové škole.

 

Máte rád detektivky?

Abych neříkal jen samé bonmoty… Já je nečtu, jenom je překládám. Nejsem takový příznivec detektivek, že bych je nějak vyhledával. Mám rád hodně věcí, ale ve své hierarchii se k jejich četbě příliš nedostanu. Nemám moc rád takzvanou oddechovou četbu.

 

Jak se vám tedy překládala série značně objemných detektivek od Roberta Galbraitha, alias J. K. Rowlingové?

To jsou dvě věci. Paní Rowlingová, nebo tedy pan Galbraith, nemá až tak jednoduchý jazyk, jak to na první pohled vypadá. Ale na druhou stranu musím říct, že alespoň pro mě to dneska není žádná nepřekonatelná překladatelská výzva. Ono se to překládá – i přes onu objemnost – docela dobře a relativně rychle. Pak se mi líbí, že navzdory mnoha stranám jsem zatím neměl pocit, že by tam byla nějaká vata. Vždycky mi připadá, že je román velmi dobře vystavěný a na místě redaktora bych asi špatně hledal místa, kde by se dalo škrtat. Takže se to překládá pěkně.

 

V prosinci jste byl na měsíční literární rezidenci v broumovském klášteře. Můžete vysvětlit, co taková rezidence obnáší?

Rezidence je výrazně pracovní, člověk se snaží udělat víc práce než za běžných okolností, což ale většinou nevyjde. Protože je to velice milé prostředí, takže člověk musí navštívit kavárnu, restauraci, koncerty, divadla. Ale přestože člověk udělá trošku víc práce než normálně, tak je hlavně o hodně víc odpočatý…

 

Kdesi jsem se dočetla, že k literárním grantovým pobytům máte zdravě odtažitý anglosaský vztah… Co si pod tím představit?

Připadá mi, že člověk by neměl jakoukoliv svou pozici považovat za samozřejmou a že má na ni nárok. Že třeba chce být spisovatelem a má na to nárok. Já jsem na jednu stranu strašně vděčný nejen Broumovu, že takové pobyty existují. A samozřejmě ještě důležitější jsou pro původní autory, kteří se psaním mohou živit jen velmi výjimečně. A onen odtažitý vztah? Nechci nadávat na mladou generaci, ale cítím zvláště u mladších kolegů, že ten nárok někteří mají. Že prostě „já mám právo dělat to, co si v životě usmyslím“. Já se domnívám, že člověk má dělat v životě to, co si usmyslí, to je důležité, ale zároveň má počítat s tím, že nemá automaticky nárok dělat to za peníze, jaké si třeba představuje. Grantová podpora je jistě dobrá věc, ale ke grantovým „profesionálům“ chovám jistou skepsi. Anglosaský grant pak vypadá většinou tak, že máte k dispozici postel a knihovnu, ale špagety s kečupem už si musíte uvařit za své. Ale pro člověka, který třeba nemůže v klidu pracovat doma, je samozřejmě i tohle k nezaplacení.

 

V Broumově jste byl na rezidenci už podruhé – byl tento pobyt něčím jiný?

Ano, především absencí sněhu. Když jsem v Broumově byl poprvé, tak jsem se do Broumovska naprosto zamiloval, včetně toho, že jsem málem umrzl v Broumovských stěnách, protože celý leden bylo minus dvacet, fučelo, sněžilo a já zabloudil. Všechno bylo nádherné, zasypané sněhem. Mělo to pro mě úplně pohádkové kouzlo. Tak to se při druhém pobytu neopakovalo, ale myslím, že se budu zase velmi rád vracet.

 

Na čem jste v Broumově pracoval?

Doháněl jsem termíny. Robert Galbraith, alias Rowlingová, napsal/a zatím nejtlustší díl, skoro tisíc stran. Pátá kniha, bude se jmenovat Neklidná krev. A jsou tam epigrafy z eposu Královna víl od alžbětinského básníka Edmunda Spensera – původně jsem doufal, že to přeloží alespoň někdo jako Martin Hilský, ale nikoho nesehnali, tak to musím překládat taky, a tak jsem se uchýlil do Broumova.

 

Ona vlastně všechny díly této detektivní série uvádí jinými citacemi, že?

Ano, myslím, že si to vytkla za jisté intelektuální cvičení, které jí zatím vychází. A je to hezký nápad. Zdá se mi, že čím dál víc přitvrzuje. Napřed to byla třeba metalová kapela s písničkami. V předposledním díle už to byl Henrik Ibsen, jedna jediná divadelní hra, a ona v ní vždy najde odpovídající citát, který s danou kapitolou souvisí. A totéž teď má s Edmundem Spenserem – je to hra se čtenářem.

 

Odvezete si z Broumova domů nějaký nečekaný zážitek, stejně jako před třemi lety, kdy jste málem umrzl v Broumovských stěnách?

Když jsem tam šel tentokrát, nebyla vánice ani metelice. Hvězda byla pořád jasně viditelná, takže to byl z turistického hlediska v podstatě banální výlet, nicméně krásná procházka… Opět mě překvapilo, jak v „chudém kraji“ mají lidé správně srovnané hodnoty. Dva dny před Štědrým dnem už byly prakticky všechny krámy zavřené a visela na nich oznámení, že otevřou někdy v prvním lednovém týdnu.

 

Vizitka

Ladislav Šenkyřík se narodil v roce 1957 v Žarošicích. Absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Žije v Praze. Překládá z angličtiny (Ian McEwan, I. B. Singer, Ch. Bukowski, K. Vonnegut, E. A. Poe, V. Nabokov, A. Burgess, M. Amis), věnuje se především překladům moderní anglosaské literatury.

 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře