čtvrtek
30. května 2024
svátek slaví Ferdinand
Z rekonstrukce 24 hodin všedního života příslušníků hraničářských pluků v o
© Jakub Tabery



Boj v těžkém opevnění – kniha o fenoménu českých vojenských opevnění a jejích obráncích

ČR: Historik Jan Hrubecký se spolu se svým kolegou Ing. Jiřím Vaněčkem rozhodli k půlkulatému výročí vzniku i zániku první československé republiky napsat knihu, která v české historiografii dosud chybí. Knihu o obráncích československého stálého těžkého opevnění, největšího stavebního projektu státu i jeho právních nástupců do dnešních dob. K rozhovoru o mužích s hraničářskými psi na límcích, kteří v roce 1938 stáli na hranicích Československa připraveni bránit republiku, demokracii a jejich vlastní domov, jsme přizvali jednoho z autorů – Jana Hrubeckého.

Autor článku: 
Lenka Krejzová

V čem je vaše kniha "Boj v těžkém opevnění" jiná?

Jiří to jednou velmi výstižně vyjádřil, když řekl, že o československém opevnění se už nedá nic napsat. A přesto jsme se pokusili…  

Toto  opevnění je vůbec největší moderní stavbou našeho státu. Podle mého názoru s ním nesnesou srovnání ani jaderné elektrárny a Vltavská kaskáda. Když se podíváte na počet lidí, kteří ho realizovali, na počet vybudovaných staveb, na ohromné organizační úsilí, které za tím je, na dobu vzniku a kvalitu těch objektů, na jejich geografické rozprostření – jak rád říkám, od hladiny Vltavy po hřebeny Krkonoš, od Plzně po Podkarpatskou Rus –, a to vše za necelé tři roky, tak jsem přesvědčen, že jsme nikdy nic většího na našem území nezvládli.

Není divu, že když se o něm opravdu svobodně mohlo začít mluvit (byť velká porce publikační činnosti byla vykonána už v 80. letech), což je éra 90. let a přelomu tisíciletí, tak byly chrleny první technicky laděné publikace. A fandové, kteří objevovali vesměs zapomenuté železobetonové stavby v pohraničních horách, je doslova hltali.

My jsme se na těžká opevnění, pěchotní sruby a tvrze, které dnes tak obdivujeme, ale chtěli podívat jinak. Naším cílem bylo odkrýt život uvnitř objektů. A chtěli jsme také upozornit na taktické know how opevnění, které projektovali podle svých představ naši konstruktéři za pomoci francouzských zkušeností. V tomto smyslu sehrál důležitou roli Vojenský atašé československé exilové vlády v USA, francouzský legionář, major generálního štábu Karel Lukas – po únoru 1948 vůbec první oběť komunistických čistek z řad československé armády.

Karel Lukas byl v lednu a únoru 1937 vyslán na Maginotovu linii. Vedle mohutnosti betonových stěn a stropů pevnostních objektů ho ale především zajímal životní rytmus vojáků. Co jedí, jestli je jejich strava přizpůsobena specifickým podmínkám, jak se myslí na jejich životní podmínky. Byl to právě Karel Lukas, který do Československa přivezl toto velmi důležité know how. Ve své knize se zbýváme i touto reflexí. 

 

Na jedné fotografii publikované v knize pózujete jako velitel pěchotního srubu. Jak důležité je pro historika toto převtělení? A hrálo nějakou roli při koncipování vaší knihy?

Určitě ano. Knihu jsme s Jiřím začali psát ve druhé vlně pandemie v roce 2021 jako určitou vzpouru proti té nemohoucnosti, kdy člověk jinak nemohl nic, než být zavřený doma. Najednou jsme získali čas na zpracovávání četných archivních dokumentů.  

S Jiřím Vaněčkem jsme se potkali v Soukromém muzeu československého  opevnění na Dolní Moravě pod Kralickým Sněžníkem. Jiří tam působil jako nadšenec, který tamní pevnost přiváděl k životu. Já tam shodou okolností v letech 2020-2021 uspořádal dva ročníky akce určené pro členy vojensko-historických klubů (druhý ročník dokumentoval Jakub Tabery, dokumentarista a vnuk ruského legionáře a filmového herce Zdeňka Štěpánka), jejímž cílem bylo zrekonstruovat 24 hodin všedního života hraničářů v opevnění.

Prostřednictvím archivních pramenů jsem sestavil denní rozkazy a rozvrhy činnosti, takže posádka v reálných počtech strávila v mohutné železobetonové stavbě noc, vzbudila se v 5 hodin ráno, vojáci byli vyhnáni ven do půl těla svlečení, každý se svou puškou, a stejně jako jejich předchůdci zahájili den sokolskou rozcvičkou. Jedli reálné jídlo, pili vodu z funkční studny a myli se v původních umývárnách ve studené vodě. 

Tenhle experiment mi přinesl další cennou zkušenost. Už předtím za svých vysokoškolských studií v letech 2012-2017 jsem na pěchotním srubu K-S 5 „U potoka“ strávil řadu měsíců jako brigádní průvodce. Tehdy jsem tam žil sám v týdenních cyklech. Provázel jsem návštěvníky, po večerech si topil a trávil ve srubu noci. Po týdnu jsem si dopřál oddych v civilizaci a hned se zase vrátil zpět.

V té době dolní Morava pod Králickým Sněžníkem byla divokým a malebným krajem. Ještě tam nefungovala dnešní turistická infrastruktura, rozsáhlý lyžařský rezort a v oblacích visutý most. Rád na ty časy vzpomínám. Byla to ta nejlepší studentská brigáda, jakou si student historie mohl přát.

 

Tenkrát jste asi ještě netušil, že se vojenské historii jednou budete věnovat i profesionálně?

Upřímně řečeno, já v to doufal. Pak přišlo období mého života, kdy mým největším dilematem bylo najít profesní uplatnění. Ale měl jsem štěstí. Dnes dělám to, co mám opravdu rád. 

Důkazem je i tato kniha. S Jiřím jsme do ní promítli i naše autentické prožitky. V okamžiku, kdy se do toho příběhu začnete nořit jako Čech, kterému dané téma není lhostejné, nutně budete konfrontováni s vlastními emocemi. Jak jednou poznamenal dr. Pavel Šrámek – pevnosti jsou prakticky to jediné, co nám z té velké československé armády zůstalo. Bohužel ve srovnání s pevnostními liniemi po celém světě jsou v žalostném stavu. Pohled na ně je pro mne velmi bolestivý. Vidím pevnosti poškozené nejen německými zkouškami z doby druhé světové války, ale i několikerou devastací z časů bývalého komunistického režimu. Na druhé straně se jako Češi zaklínáme mohutností toho systému a tím si vlastně léčíme „mnichovský komplex“.

Historie je i není empirická věda. Pokud se ale chcete dostat pod povrch, musíte jít k tvrdým faktům. My jsme věděli, co se v pevnostních objektech dělo i nedělo – že leckde opravdu nepadl jediný výstřel, jak dlouho tam osádky reálně žily, že to taky byli jenom lidé, kteří měli své koníčky, že tam například nelegálně chovali zvířata, ať už se jednalo o zpěvné ptáky nebo o psy. A věděli jsme také že, někteří z hraničářů spáchali sebevraždu a že ne vždycky její motivací bylo zoufalství po Mnichovu. A tohle všechno jsme se snažili reflektovat a z toho všeho nám rostla kniha.

 

Jako historik nemáte rád „co by kdyby“. Ale laika vždy bude zajímat, co by se stalo, kdyby se Československo v roce 1938 bránilo. Jak dlouho by asi dokázalo vzdorovat německé armádě? A byly by vojenské pevnostní objekty funkční?

Ona to vždycky bude hypotéza. Ale dnes už existují seriózně podložené studie. Například v německých archivech jsou přístupné dokumenty o rozložení vojenských jednotek podle našich hranic. K dispozici jsou i přesvědčivé podklady nejenom o technických zkouškách (např. zkoušce stavebního materiálu), ale i o zkouškách taktických. To znamená, jak německá armáda zkoušela pevnosti dobývat a jak simulovala útok. Nasazení vojáci s kompletní výstrojí, kteří se k objektům opevnění velmi opatrně přibližovali za umělého zadýmování a během náletu letectva. To vše se v současnosti stává předmětem publikovaných studií. A z toho lze mnohé usuzovat.

My už dvacet let víme, jak Němci reflektovali všechny tyto zkušenosti pro svá další válečná tažení. Na tvrzích našeho těžkého opevnění v Orlických horách se cvičili němečtí výsadkáři, kteří pak dobývali pevnosti v Belgii, Maginotovu linii aj. Jsou zaznamenány rozhovory s německými pamětníky, kteří se o československém opevnění vyjadřují v superlativech.

Cenné je například svědectví poručíka Rudolfa Witziga, velitele útočné skupiny Granit německých výsadkářů. Ten během jediného dne dokázal s 55 vojáky dobýt největší belgickou tvrz Eben-Emael, střežící Albertův kanál (jednalo se o úvod k celému západnímu tažení; za pouhých 6 týdnů si Němci podrobili celý Benelux a Francii). Witzig uvedl, že když v zimě 1939-1940 trénoval na československých opevněních, tak mu ve srovnání s tímto tréninkem připadal ostrý útok v Belgii jako dětská hra.

 

Promarnilo tedy Československo svou šanci, když po mnichovském diktátu složilo zbraně?    

Nepromarnilo, ale je třeba vnímat širší geopolitický kontext. Co především ovlivnilo strategické myšlení Československa?

Naši generálové realisticky předpokládali, že válka bude koaliční. Nikdy si nepředstavovali, že bychom izolovanou válku s Němci vyhráli sami. Nikdy to tak nemělo být. Ani ve dvacátých letech 20. století, ani v roce 1938. To je první věc, kterou si musíme uvědomit.

A ta druhá, že Československo jako nástupnický stát Rakousko-Uherska bylo  dědictvím první světové války, respektive Versailleského mírového systému. To znamená, že s tímto systémem bylo kauzálně, existencionálně spjato. Pokud by se Západ rozhodl jej opustit, Československo by ztratilo svůj zahraničněpolitický mandát. A Československo bez strategického partnera nemohlo přežít. Dovolím si troufalou analogii, a sice jako kdyby dnes Spojené státy odešly z NATO.    

 

Jak byste rozptýlil skepsi z tzv. mnichovského komplexu? Můžete uvést příklad, kdy Češi opravdu statečně bojovali?

Tak za prvé – 17. září 1938 Německo nasadilo proti ČSR Sudetendeutsche Freikorps, který Norimberské procesy kodifikovaly jako nacistickou zločineckou organizaci a postavily jej na roveň SS. Čs. exilová vláda v Londýně již r. 1941 přijala v rámci úsilí o oduznání Mnichova mezinárodně právní princip, že nasazením Freikorpsu proti nám se Německo dopustilo válečné agrese a tedy došlo k vyhlášení válečného stavu mezi ČSR a Třetí říší retroaktivně, tedy zpětně.

Československo bylo vůbec první zemí světa, kterou Německo napadlo. Všichni ti, kteří na podzim roku 1938 položili život – především příslušníci Stráže obrany státu – jsou prvními bojovníky druhé světové války. A není podstatné, že v té době ještě protihitlerovská koalice neexistovala.

Za druhé – československý domácí odboj (a uvědomme si, že ne každá společnost k němu nutně musí dospět) okamžitě věděl, co má dělat. Odbojáři jednoznačně identifikovali nacismus jako totalitní zlo. Spolu s polskou Zemskou armádou (Armijou Krajovou) a francouzským hnutím odporu (FFI) patří Obrana národa mezi tři největší odbojové organizace v Evropě za druhé světové války.

A pak také nesmíme zapomenout na pozici občanskou, která se úzce váže i k městu Hradec Králové. 28. říjen roku 1939. Mně hrozně vadí, že s výjimkou několika historiků v občasných televizních diskusích se o této události nehovoří. 28. říjen 1939 je v naší historické paměti vytěsněn 17. listopadem 1939, Janem Opletalem a jeho smrtí. A přitom jde o vůbec největší občanský protest v nacisty podrobené zemi. Nikdy si Francouzi v takových počtech nešli připomenout pád Bastily, nikdy Dánové, Holanďané, Belgičané, Lucemburčané, Norové aj. Evropané nešli s holýma rukama v den zakázaného státního svátku do ulic, aby protestovali proti odebrané státnosti. To se stalo pouze 28. října 1939 v protektorátu Čechy a Morava. Takže já bych se k tomu hlásil stejně, jako se hlásíme k demonstracím v listopadu 1989.

 

Jednou z motivací vaší knihy bylo složit hold českým hraničářům…

Je to tak. Zásluhou historiografie 90. let a přelomu tisíciletí příslušníci hraničářských pluků získali jistý elitní status. My tuto historiografii nenapadáme, ostatně, z jejích kořenů vyrůstalo i naše počáteční fandovství, ale i tady je třeba dívat se objektivně. Že tyto útvary reálně existovaly rok a dva měsíce, že byly výsledkem určitého organizačního zápasu československé armády, že neexistoval precedens, že zkrátka nebyly dokonalé. Na druhou stranu jejich příslušníci byli na označení ZU, tj. „zvláštního určení“, patřičně hrdi.

Když byly k 15. listopadu 1938 všechny hraničářské jednotky rozpuštěny, 1 600 jejích příslušníků bylo převeleno na Slovensko a Podkarpatskou Rus, kde se zapojili do boje proti maďarským teroristům. Existují archivní doklady o tom, že vojáci si na svých uniformách ponechali insignie svých už neexistujících útvarů.

Patří k silným zážitkům probírat se plukovními alby a soukromými památníky. Najdete v nich spoustu emotivních vzpomínek – krásné perokresby pevnostních objektů, ale také dojemná vyznání hraničářů, kteří o nich píší s láskou.  

Přitom ve většině případů šlo o další léta v uniformě. Za první republiky se  chodilo na vojnu v 21 letech, což tehdy byla plnoletost, a vojenská služba trvala dva roky. Zatímco průměrný věk hraničářů byl 24 let.

Naší snahou bylo představit je lidsky. Také proto jsme do knihy začlenili úsměvné příběhy o hostincích, které hraničáři takříkajíc vybílili v opilosti, nebo o tom, jak byli v opevnění fascinováni tekoucí vodou a splachovacími záchody.

Ale zajímali nás i jejich pozdější, často velmi dramatické osudy. Jedním ze sedmi statečných v Reslově ulici v Praze byl Jan Kubiš, hraničář.  A jak dopadli velitelé hraničářských pluků po válce? Většina z nich musela odejít do penze. Jsou známy i případy popravených hraničářů z politických důvodů a dalších, kteří byli odsouzeni na dlouhá léta do vězení. Na druhou stranu tu najdete i lidi, kteří se v 50. letech houževnatě drželi uniformy, a stejně jim ta ideologická konverze nakonec nepomohla. A tohle všechno jsme se do naší knihy snažili zahrnout.

 

A díky knize jste zřejmě také mnohem snadněji zvládli karanténu během covidu...

Přiznám se, že ano. Byla to  porce kreativity, kterou člověk v tom zoufalém čase potřeboval.

 

Děláte si starost o budoucnost pevnostních objektů v České republice?

Nejsem naivní, ale chovám naději, že tyto objekty budou patřit k historické paměti České republiky místo toho, aby se z nich stávaly skládky. Rozumím tomu, že stará infrastruktura ustupuje nové, ale někdy jde o příliš násilný proces. Velká škoda, že ani 35 let po Listopadu nemáme legislativní normu, která by tyto stavby chránila. Sám jsem měl možnost bojovat za jejich památkovou ochranu a  implementaci. Vnímám, že se tady střetává řada zájmů – a nejsou to jenom zájmy rozvoje infrastruktury, někdy jde i o záležitosti týkající se životního prostředí. Ale jsem přesvědčen, že se mohlo udělat víc!

 

Čas pracoval proti vám, možnost setkat se s pamětníky jste už nedostali. Pokusili jste se kontaktovat alespoň některé potomky hraničářů?

Dnes již nikdo z hraničářů nežije. Předmluvu pro naši knihu sepsal Ing. Čech, syn poručíka Čecha, velitele pěchotního srub K-S 5, který svoji manželku poznal při evakuaci českých rodin z Králík. Pan inženýr je tak „dítě opevnění a Mnichova“. Díky jemu jsme mohli čerpat z pozůstalosti pana poručíka a víme tak např. symbolicky bolestný fakt, že jako příkladný voják a domácí odbojář se na svůj srub v poválečném období s největší pravděpodobností nevrátil, byť rodina na Králicko často jezdila. Stejně tak přispěli další pamětníci – fotografiemi a poznámkami svých otců, strýců a dědů. Jejich poděkování za udržování paměti na generaci připravené na hranicích k obraně ČSR pro nás znamená nejvíce.

 

Nestálo za vámi žádné velké nakladatelství. Jak se vám podařilo knihu vydat? A jaký je o ni zájem?

Myslím, že se nám podařilo využít „díru na trhu“ generovanou tím, že v posledních letech mnoho literatury věnované našemu pevnostnímu systému nevyšlo. Nejnáročnější kapitolou realizace byl tisk, na který jsme se rozhodli vyhlásit sbírku, propagovanou FB stránkou internetového časopisu o opevnění Pevnostní rozhledy, který Jiří vydával a prostřednictvím České televize. Tato sbírka nám umožnila vydat 1000 kusů, které se prodávají ve specializovaných e-shopech, pevnostních muzeích, ale také v Národním památníku II. světové války v Hrabyni. Od konce února 2024, kdy jsme knihu představili na tvrzi Hanička, se prodaly více než dvě třetiny nákladu.

 

 

 

 

 

 

Mohlo by vás také zajímat...

ČR: Nakladatelství Petr Štengl v těchto dnech vydává sbírku fejetonů Jana Sterna nazvanou Bestie a orgie. Pětašedesát hravých textů se vypořádává s tématy ze sociálních a humanitních věd: sociologie, politologie, filozofie, ba i teologie.

Celá ČR
Knihy, literatura, média, Ostatní
Co se děje
29.05.2024

ČR: Tvůrci série Iveta a dokumentární triptychu Málo mě znáš, které oba mapují život Ivety Bartošové novým pohledem, připravili ve spojení s neziskovou organizací Nevypusť duši a TV Nova spotovou kampaň Hejt není názor. Cílem je ukázat, že předmětem veřejného zájmu je dnes potenciálně každý. A že když už někdo je veřejně známý, neznamená to automaticky, že je připraven snášet nenávistné urážky, nebo, že se jej osobně nedotýkají. Za spotem stojí kreativní producent TV Nova Matěj Podzimek a producentka Barletta Productions Maja Hamplová.
Spot si můžete stáhnout na tomto odkazu.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Ostatní
Co se děje
29.05.2024

ČR: I přesto, že v roce 2022 došlo ke značnému oživení návštěvnosti kulturních zařízení s meziročním nárůstem o 62 %, stále šlo o pouze 79 % úrovně návštěvnosti roku 2019. Celkový hospodářský výsledek kulturních organizací rok 2019 sice nominálně překonal, po započtení výše inflace ale reálně poklesl o 2 %. Průměrná mzda v kultuře se v roce 2022 pohybovala okolo 38,2 tis. Kč a dlouhodobě se drží pod celostátním průměrem.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Ostatní, Vzdělávání
Odborné studie a recenze
28.05.2024

PRAHA: O třetinu navýšený program 29. ročníku mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Praha přilákal na Výstaviště Praha od čtvrtka 23. do neděle 26. května na 60 tisíc malých i velkých čtenářů. Mezi nejpopulárnější autory patřila dle očekávání manželská dvojice Alexandra a Alexander Ahndorilovi a irský romanopisec John Boyne. Velkému zájmu se těšila berlínská vypravěčka Olivie Wenzelová, německá spisovatelka Lin Rinová, rusky píšící spisovatelka arménského původu Narine Abgarjanová, kreslíř a ilustrátor Nicolas Mahler, německý prozaik Bernhard Schlink, francouzský autor komiksů Alexis Nolent alias Matz, nebo jeden z největších současných švýcarských spisovatelů Peter Stamm. Z českých spisovatelů zazářila Karin Lednická, Radka Denemarková, Bianca Bellová, básník Petr Borkovec, scifista Ondřej Neff či vítězka letošní Magnesie Litery Alena Machoninová. Laureátkou ceny Jiřího Theinera se na dálku stala Elif Şhafaková. Svou popularitu potvrdila sekce určená dětem a mládeži. Téma Literatura jako hlas svobody opět rezonovalo se současnou společenskou a politickou situací ve světě, stejně jako program ukrajinské literatury, který nadále pomáhá ukrajinským uprchlíkům v udržování kontaktů s jejich jazykem a literaturou. Nadcházející jubilejní 30. ročník se odehraje na Výstavišti Praha 15. – 18. května 2025. Čestným hostem bude Portugalsko.

Hl. m. Praha
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Soutěže a festivaly
Co se děje
27.05.2024