Články a komentáře

KROMĚŘÍŽ (29,9 tis. obyv.): Město nazývané hanáckými Athénami, je známé především jako město studentů a památek. Zdejší komplex zahrad a zámku byl v prosinci 1998 zapsán do listiny světového dědictví UNESCO. V Kroměříži však najdeme zdařilé stavby s daleko pozdější dobou vzniku. Patří k nim i Dům kultury, příspěvková organizace zřizovaná městem. Dům kultury (DK) byl v Kroměříži uveden do provozu v roce 1963 a v jeho těsném sousedství tehdy ještě působilo i letní kino. Povodně, které Moravu zasáhly v létě 1997, se na stavu budovy bohužel neblaze podepsaly. Stavba byla tehdy staticky narušena, a tak havarijní výměr přikázal její zpevnění. V této chvíli se město muselo rozhodnout zda objekt opraví, či zbourá. Naštěstí zvítězila první alternativa, proběhla architektonická soutěž a v roce 2002 zahájily první práce.

Opravy rozdělené do etap – finanční nutnost

Rekonstrukce objektu DK zatím stála přes 152 miliony Kč, z toho 64,25 milionů činila dotace ze státního rozpočtu. Zlínský kraj opravy DK finančně nepodpořil. V roce 2002 byly podchyceny základy a proběhlo statické zajištění za 11,328 mil. Kč (z toho dotace 11 mil. Kč), v roce 2003 následovalo rozšíření provozního zázemí. Vznikla tak zadní přístavba za 15,657 mil. Kč (z toho dotace 10 mil.  Kč).

V dalším roce se uskutečnila rekonstrukce plynové kotelny v ceně 4,651 mil Kč. V letech 2004 a 2005 byla vybudována ještě jedna přístavba – administrativní část – a nové sociální zařízení, to vše za 36,827 mil. Kč (z toho dotace činily 15 mil. Kč). V letech 2005 a 2006 přibyla restaurace a víceúčelový sál v boční přístavbě za 41,815 mil. Kč (z toho dotace 8,25 mil. Kč). A konečně roky 2006 a 2007 znamenaly rekonstrukci staré budovy. Jednalo se o vstupní část, prosklené stěny a o rozvody inženýrských sítí. Náklady dosáhly téměř 42 mil. Kč (z toho dotace 20 mil. Kč).

„Letos nás čeká oprava požární signalizace v ceně něco málo přes 1 milion Kč,“  plánuje Ing. Josef Koplík, vedoucí odboru rozvoje města MěÚ Kroměříž, a dodává: „Až se nám podaří získatdalší finanční prostředky ze státního rozpočtu nebo z fondů EU, zahájíme další etapu. Celá rekonstrukce skončí, až dořešíme některé stavební úpravy prostranství před DK a v technickém zázemí. Jde zejména o šatny pro účinkující, vzduchotechniku, elektroinstalaci, rozvody topení, sadové úpravy, kašnu před objektem. Projektovou dokumentaci máme již zpracovanou. Rozpočtové náklady jsou kolem 60 mil. Kč a realizace by měla proběhnout maximálně ve dvou etapách.“ 

DK získal stolařské dílny, kulisárnu a malý sál využívaný zejména na kurzy a pohybové aktivity, dále kanceláře, terasu s malým salonkem. Významným přínosem se stalo vybudování hudebního sálu pro 200 lidí a s výbornou akustikou. Slouží také pro vystoupení tzv. malých forem. Úpravou prošla i pokladna a sklad. Letní kino, poškozené při povodních, již obnoveno nebylo.

Rozšíření nabídky

„Provedené opravy umožnily získat DK nejen důstojné pracovní zázemí, ale zejména přinesly nové prostory vhodné k pořádaní dalších kulturních programů. Lidé si oblíbili např. besedy u cimbálu, taneční pro dospělé, menší hudební formy. Nyní disponujeme společenským, divadelním a hudebním sálem a řadou kluboven. Výhodou je i možnost pořádat dvě akce současně. Díky dvěma samostatným vchodům se totiž naši návštěvníci navzájem nesetkávají. Předností je i kompletní bezbariérový přístup v celém objektu,“ pochvaluje si ředitel DK Mgr. Vlastimil Dvořák. A v neposlední řadě dům kultury využívá řadu kluboven, v nichž se konají jazykové a pohybové kurzy, taneční aktivity a společenské akce komornějšího charakteru, v přízemí Posádkového domu, který se jako součást bývalých Žižkových kasáren stal majetkem města.

Od zájmové činnosti po významné akce

V Kroměřížském kulturním domě nachází zázemí 14 kroužků a souborů. Například Fonoklub, Fotoklub, Klub amatérského filmu, dechový orchestr Kroměřížanka, divadelní soubor Nezávislá scéna či loutkářský Říše loutek. Všem město poskytuje cílené dotace, které procházejí přes rozpočet DK, jehož součástí jsou i příjmy ze vstupného. Soubory zdarma vystupují na všech akcích pořádaných městem a DK. Jednou z nich je Mezinárodní tematická výběrová soutěž neprofesionálního filmu a videotvorby o umění, animované tvorby, videoartu a experimentů ARSFILM Kroměříž, která byla původně profesionální, a jednak mezinárodní filmové přehlídky Seniorforum, která je zas omezena věkem účastníků. Zaměstnanci DK se také podílejí na Mezinárodním festivalu vojenských hudeb, který pořádá Armáda ČR spolu s městem Kroměříž.

Na letošním již 15. ročníku, který se uskuteční v srpnu, se představí dechové orchestry z celého světa. Ty se pak na závěr vždy sejdou na Velkém náměstí ke společnému monstrkoncertu.

Eva Veselá

VSETÍN: První kulaté výročí slaví v těchto dnech vlastivědná revue s názvem Valašsko, kterou vydává vsetínské Muzeum regionu Valašsko. Vychází již deset let pravidelně dvakrát ročně, a tak je nyní právě v prodeji dvacáté číslo. Tentokrát s mimořádnou přílohou – multimediálním DVD plným zajímavých informací o regionu, jež by nebylo možné v tištěné podobě publikovat.

Tento ojedinělý časopis přináší odborné, ale též laické veřejnosti na přibližně padesáti stranách pestré a zajímavé čtení z minulosti i současného života našeho kraje.

 „Lidé zde naleznou odborné i populárně naučné články z oblasti historie, národopisu, přírody, umění, muzejních sbírek, ze života obyvatel a aktuální kulturněspolečenské události,“ přiblížila revue jeho výkonná redaktorka Hana Jabůrková. Časopis navíc obsahuje bohatou fotodokumentaci a barevnou uměleckou přílohu.

V posledním, tj. 20. čísle, se tak čtenáři například mohou dovědět spoustu zajímavostí o vsetínských řeznících za dob dávno minulých, o Janu Antonínu Baťovi, o životě básníka Františka Táborského z Bystřice pod Hostýnem, který by letos oslavil již 150. narozeniny, o léčivých rostlinách na Valašsku či o zajímavých exponátech v muzejních sbírkách. „V pravidelné rubrice Historickým objektivem pak publikujeme nejstarší fotografie Vsetína a Vsetíňanů, jejichž autorem je první profesionální vsetínský fotograf Ludwig Ulrichs, dále přinášíme rozhovor s básníkem žijícím na Vsetíně Karlem Vysloužilem nebo představujeme uměleckého fotografa Miloslava Stibora,“ přibližuje dále redaktorka obsah jubilejního vydání, v němž nechybí ani veselé historky, vyprávění či vzpomínky na mladá léta psaná ve valašském dialektu.

Přílohou posledního vydání je kompletní bibliografie veškerých článků a příspěvků, které byly dosud otištěny ve všech číslech revue, a bonusem je multimediální nosič se spoustou audiovizuálních příspěvků. „Nechybí v něm ani umělecké, dokumentární a reportážní filmy, ukázky vážné, lidové i současné tradicí inspirované hudby, vyprávění, pověsti, pohádky či stále vyhledávanější interaktivní počítačové hry pro zábavu a poučení školní mládeže i dospělých,“ vyjmenovala některé ze souborů na DVD Hana Jabůrková.

Vlastivědnou revue začalo tehdejší Okresní vlastivědné muzeum Vsetín vydávat v roce 1998 jako nástupce muzejního Zpravodaje, který vycházel jednou ročně a nebyl určen pro širší okruh čtenářů. Obsahoval totiž odborné články vztahující se k činnosti muzea, ke sbírkám, k práci přírodovědců a podobně a byl určen pro historiky, etnografy či přírodovědce z jiných muzeí. „Nový časopis jsme tak chtěli více přiblížit veřejnosti a také jsme chtěli navázat na tradici uchovávání minulosti i obrazu přítomnosti ve věstníku Naše Valašsko z 30. let minulého století a v časopise Valašsko z 50. až 60. let,“ vysvětlila redaktorka.

Vlastivědná revue je plně financována z prostředků Muzea regionu Valašsko a je k dostání nejen v historických objektech muzea – na vsetínském zámku či v zámku Kinských ve Valašském Meziříčí, ale také ve vybraných knihkupectvích s regionální literaturou.

Eva Stejskalová

ROŽNOV POD RADHOŠTĚM: Zřejmě nejrevolučnější změnu v oblasti městské kultury v tomto miléniu čeká rožnovské kino Panorama. To v příštích letech nahradí moderní víceúčelové kulturní centrum (VKC). Rozhodnutí radních předcházela zdlouhavá jednání, během nichž se formovaly představy o tom, jak by vlastně mělo VKC vypadat.

„Každý architektonický a stavební počin má několik fází svého vývoje, během kterých dílo vzniká, a na základě kterých jej pak dlouhodobě a spokojeně užívají lidé, pro které byl vytvořen – v našem případě tedy převážně občané města. Na začátku je úvaha, nápad vznikající nejčastěji z obecné potřeby. V určitém momentu je ovšem verbální vyjádření nedostačující, jelikož v lidské rozdílnosti si každý udělá jinou představu. Tady přichází ten vhodný a správný okamžik, pro uchopení myšlenky a její ztvárnění do virtuální budovy, protože jen smyslově vnímatelný výstup nás může posunout blíže k vytyčené metě a ukázat, jestli jdeme správným směrem,“ objasnil smysl architektonické soutěže městský architekt Aleš Jílek.

Kino je v letošním roce svědkem již druhé radikální změny. V loňském roce se s ním po dlouhých desetiletích rozloučila Vlasta Nováková a novým provozovatelem se stal T klub – kulturní agentura. Právě spojení kina a T klubu přineslo zrod myšlenky na VKC.

„Kino samo o sobě je již řadu let v kritickém stavu. Prováděly se v něm vždy jen nezbytně nutné opravy v případě, že hrozily havárie,“ vysvětlila Vičarová.

T klub – kulturní agentura spoustu let pořádá nejrůznější kulturní akce. Přímo v její budově sice funguje malý sál, svou kapacitou je však dle slov Vičarové nevyhovující pro pořádání větších akcí. Ty se pořádají zejména v sále Společenského domu a v restauraci Harcovna, kde však musí agentura platit nájem. Ani tyto prostory však nejsou zdaleka vyhovující. „Pro akce, které pořádáme, nemají tyto prostory z dlouhodobého hlediska dostatečné technické ani kapacitní zázemí. Rovněž podmínky pro účinkující nejsou zcela vyhovující. Velmi ošidné je i to, že jsme prakticky neustále odkázáni na libovůli vlastníků těchto prostor a platíme nájem. Nedávno například nemohl divadelní soubor gymnázia odehrát své představení, protože elektrárenská společnost odpojila sál od přívodu elektřiny a my jsme to nemohli nijak ovlivnit,“ řekla Vičarová.

V moderní víceúčelové budově najde své útočiště kromě kina také Městská knihovna a poputují sem i pracovníci T klubu – kulturní agentury včetně redakce Spektra Rožnovska. Knihovna získá díky větším prostorám hudební oddělení a učebnu výpočetní techniky. Sál poslouží nejen k promítání filmů, ale také pro pořádání koncertů a divadelních představení. V budově by měla vzniknout rovněž výstavní galerie, která v Rožnově doposud chybí. Na své si přijdou také vyznavači méně formální kultury – naleznou zde kavárnu a hudební klub. Počítá se také s klubovnou pro neziskové organizace, kde se budou moci jejich členové scházet. Na tyto požadavky by měla reflektovat vítězná studie.

Na vybudování takto pojatého VKC bude podle prvotních odhadů nutná částka kolem 110 milionů korun. „Je třeba zdůraznit, že se jedná skutečně o odhad. Teprve až na základě konkrétní studie bude možné vykalkulovat skutečné náklady,“ sdělil Jan Kučera z oddělení projektového řízení MěÚ Rožnov. Třetina přitom připadá na vybudování knihovny, zbývající část na víceúčelové centrum. Podle slov Kučery je čistě na uvážení architektů, zdali využijí stávající budovu, nebo navrhnou postavit zcela novou.

Výměra pozemku, na němž by mělo VKC stát je zhruba 5000 m². Město nežádá nápady architektů zadarmo. Na soutěž uvolnilo 325 tisíc. „Vítěz získá 150 tisíc,“ potvrdil Kučera s tím, že studie umístěná na druhém místě získá 75 tisíc, na třetím pak 50 tisíc.
Provoz kina to v letošním roce nejspíš nijak nepoznamená. „Studie vyhodnotíme na podzim, poté budeme muset zpracovat projektovou dokumentaci pro změnu územního rozhodnutí. Žádost o dotaci podáme až v roce 2009. Na projekt je možné získat až 85 % finančních prostředků z EU,“ informoval Kučera.

Protože se jedná o velký projekt, zorganizovaly dotčené organizace ve spolupráci s vedením radnice veřejné diskusní fórum, které se odehrálo 4. června, příhodně v kině Panorama.

Zde mohli občané města vyjádřit svůj názor na projekt, popřípadě se dotázat na věci související s VKC přímo těch nejkompetentnějších. 

 „Rožnov má velký a nedoceněný kulturní potenciál. Navštěvuji velkou spoustu kulturních akcí, ale tyto nikdy nevyzní tak, jak by měly. Vždy jim něco chybí. Ať už jde o ozvučení či reprezentativnost prostor, jinými slovy o zázemí. Jak účinkující, tak návštěvníci akcí si VKC zaslouží,“ je přesvědčena místostarostka města Markéta Blinková.

Lukáš Martinek

Pozn. redakce: Výstavbu VKC v Rožnově pod Radhoštěm nepustíme ze zřetele a průběžně budeme  naše čtenáře informovat o tom, jak se daří záměr realizovat.

BRATISLAVA: Na levém břehu Dunaje se nad slovenským hlavním městem tyčí Bratislavský hrad. Dnes na něm sice nevlaje prezidentská standarta, nicméně s nejvyšší politikou středoevropského prostoru je spojován už odpradávna. Tato dominanta Bratislavy, která momentálně prochází rozsáhlou rekonstrukcí, zůstává navždy pojítkem mezi Čechy a Slováky: v hradních sálech, kterým pomohl vrátit zašlou slávu český architekt Alfred Piffl, byl v roce 1968 podepsán Zákon o československé federaci.

První písemná zmínka o Bratislavském hradě, vypínajícím se na skále 85 metrů nad hladinou Dunaje, se dochovala z 10. století. Město, které během staletí měnilo své jméno (Istropolis, Pozsony, Pressburg aj.), se v polovině 16. století stalo svědkem korunovací uherských vládců. Na hradě sídlil panovník, konala se tady zasedání Uherského sněmu a v korunovační věži byly uloženy klenoty uherských králů. Lesk mu dodala hlavně vláda císařovny Marie Terezie a časté návštěvy jejího manžela Františka Lotrinského, který v Horních Uhrách (nynější Slovensko) rozšiřoval svoje – dnešním slovníkem řečeno – podnikatelské aktivity. Když se císařský dvůr přestěhoval do Vídně, staly se palácové budovy sídlem Generálního semináře, kde studovali mnozí významní vzdělanci té doby. V roce 1811 objekt vyhořel a v troskách pak zůstal až do poloviny minulého století.

Neúnavný český profesor

Ještě počátkem roku 1953 stála na hradním vrchu pouhá zřícenina a nikdo nevěděl, co s ní. Okamžik změny přinesl až český architekt Alfred Piffl (1907 – 1972), který se do obnovy trosek pustil. Do Bratislavy přišel v roce 1947 přednášet dějiny architektury a stal se prvním vedoucím nově založené Katedry teorie a dějin architektury Slovenské vysoké školy technické. Právě jeho tým si vzal za své zachránit bratislavský hradní palác. Piffl organizoval archeologický výzkum, sám odkrýval a dokumentoval středověké zdivo, vypracoval projekt na obnovu stávajících částí i na dostavbu, vedl stavební práce. Po náročné rekonstrukci, která probíhala v letech 1956 až 1968, stál nad Dunajem zcela nový hradní areál. Projektové a stavební práce vedl prof. Piffl až do srpna 1957, kdy byl za svou neústupnost při prosazování některých rekonstrukčních prací obviněn komunisty. Stal se nepohodlným a byl zatčen StB. O příčinách   tohoto kroku se dodnes vedou dohady: jedna z verzí říká, že Piffl vykopal z hradní studny tajnou chodbu až do Rakouska, kudy měl přenést cenné korunovační klenoty a předat je svému příbuznému, kardinálu Pifflovi. Přestože se s ním nikdy nesešel, byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen na dva roky vězení. Po návratu z vazby se přes různé dělnické profese dostal do Archeologického ústavu Slovenské akademie věd a svůj poslední čas věnoval milované památkářsko–výzkumné práci. Počátkem sedmdesátých let 20. století zdokumentoval 49 metrů hlubokou středověkou studnu na hradě Děvín u Bratislavy. Zmapoval zde vrstvu po vrstvě, kámen po kameni. Identifikoval a zakreslil víc než čtyři sta gotických kamenářských značek. Slovenská historička umění Magda Kvasnicová hodnotí roli prof. Piffla vysoko.Jím projektované hradní rekonstrukce jsou označovány jako charakteristický příběh památkové ochrany na Slovensku s dodnes otevřeným koncem. Jeho životní dílo se dočkalo úspěšného konce, i když slávu žali jiní. Alfred Piffl zemřel náhle uprostřed své práce roku 1972 v Bratislavě.

Je autorem několika knih, více než tisíce obrazů, kreseb a litografií. „Nejenom turisté, ale ani mnozí Bratislavané nevědí, jak chlouba města vypadala před pětapadesáti lety a kdo se o její obnovu zasloužil," řekl médiím Jan Piffl, syn architekta. Neúnavný profesor má od roku 1991 v Bratislavě svou ulici. Nachází se v Petržalce a je z ní vidět na Pifflův milovaný hrad.

V minulém roce – u příležitosti stého výročí architektova narození – vyšel zajímavý knižní dokument s názvem „Zápas o Bratislavský hrad – Alfred Piffl“. Zachycuje období, kdy architekt spolu s malířem Jankem Alexym inicioval obnovu Bratislavského hradu, posléze pracoval na jeho obnově a rekonstrukci. Publikace, která obsahuje kolem 200 kreseb, litografií a fotografií autora, vyšla na Slovensku v nakladatelství PT – Albert Marenčin.

Na svého rodáka si vzpomněli i v Ústí nad Orlicí: v červnu loňského roku se v Galerii pod radnicí uskutečnila výstava Pifflových obrazů, kreseb a grafiky a umělci byla udělena Cena města Ústí nad Orlicí in memoriam.

Oprava bude stát 2 miliardy

Po „zmrtvýchvstání“ hradu se na bratislavském návrší dělaly celá desetiletí dílčí zásahy. Zdi se opravovaly naposledy v roce 1988, v letech 1996 – 1997 se měnila střecha. Nad bratislavskými hradními věžemi dnes prapor nevlaje – slovenský prezident zde totiž nesídlí. Hrad spravuje parlament, slouží ke státní reprezentaci a do konce minulého roku zde byly  instalovány expozice Slovenského národního muzea, které jsou nyní v depozitářích.  Počátkem května se objekt na dva roky zavřel, aby se uskutečnila rozsáhlá rekonstrukce, která má stát téměř dvě miliardy slovenských korun. Z letošního státního rozpočtu je na ni vyčleněno 300 milionů a v současnosti už probíhají stavební práce, které postupně z nádvoří odstraní památkářsky nevhodné železobetonové fasády, postavené v sedmdesátých letech. Investice také počítá s odstraněním statických závad hradu, s opravou podmáčených zdí, výměnou elektrických rozvodů, s vybudováním nové vzduchotechniky a se zásadními úpravami vnitřních prostor. Pod severní terasou ještě vznikne parkoviště pro 220 automobilů. Nyní je sice bratislavský hradní areál od Leopoldovy brány až po východní terasu oplocený, ale turisté mají přístup na přilehlé prostranství, odkud je výhled na město a na Dunaj.

Mária Uhrinová

JIHLAVA: Ručně vyráběné pilníky a rašple vznikají pod rukama Drahomíra Smejkala v nevelké dílně na okraji Jihlavy. Je jedním z mála řemeslníků, kteří se této činnosti věnují. V roce 2005 ocenil jeho práci ministr kultury udělením titulu Nositel tradic lidových řemesel v oboru ruční výroba pilníků a rašplí.

Zmíněné dva nástroje mají svůj počátek v období před 20 tisíci lety, nynější podobu a tvar získaly v 1. polovině 18. století. U nás působili jejich výrobci od poloviny 19. do poloviny 20. století zejména na Svatecku (okres Žďár nad Sázavou). V období druhé světové války se pilnikářství soustředilo do Jihlavy, do továrny TONA.

Nyní se strojovou výrobou pilníků a rašplí zabývá jihlavský podnik AJAX. Pilnikářů, kteří se věnují ruční výrobě, působí v celé Evropě jen pár desítek. U nás je to kromě D. Smejkala a jeho syna ještě jeden dělník v jihlavské továrně.

Řemeslo zvolené náhodou

„Původně jsem se chtěl vyučit truhlářem. Ale dostal se mi do ruky letáček, který nabízel dvouletý učební obor pilnikář, který se experimentálně otevřel při továrně TONA. Potřebné dovednosti jsem získával od starých mistrů pilnikářů, kteří přišli do Jihlavy zejména z obce Křižánky, a výuční list jsem dostal v roce 1972. Ruční sekání pilníku a rašplí se mi tak zalíbilo, že jsem v továrně kromě dvouleté přestávky na vojně pracoval až do léta 1992. Poté jsem si zařídil živnostenský list a začal se této práci věnovat doma. Garáž jsem si přestavěl na malou dílnu, protože k vlastní výrobě potřebujete relativně malý prostor. Dnes pracuji společně se synem, kterého jsem sám vyučil,“ pyšní se na závěr Drahomír Smejkal.

Jihlavský AJAX rozhodně nevidí v soukromém pilnikáři konkurenci, naopak mu prodává potřebné polotovary a zajišťuje distribuci jeho výrobků i do zahraničí. Zájem o ručně vyráběné nástroje mají například v Německu i v USA.

Každý výrobek je originál

Pilník se od rašple liší jemnějšími zuby a slouží zejména k opracovávání kovů. Rašple je naopak ostřejší a používá se hlavně na dřevo. Oba nástroje mohou mít různé tvary, například plochý, polokulatý nebo rotační. Hroty se na nich vysekávají jeden po druhém, ale na pilníku od špice ke stopce a na rašpli opačně. U rašple se počítá hrubost zubů na 1 cm², u pilníku počet seků na 1 cm délky. Nástroje se dříve uplatňovaly při práci mnoha řemeslníků jak v kovovýrobě (např. podkováři), tak při práci se dřevem a dokonce při tvorbě hudebních nástrojů. V pozdější době se přidaly další obory jako výroba dřevěných protéz, protetická chirurgie nebo dřevomodelářství.

Vybavení pilnikářovy dílny není příliš bohaté. Stačí kovadlina, svěrák a potěh, olověné podložky, dláta potřebná pro výsek a pilnikářská kladiva. Dílna může být nevelká a jednoduchá, ale jedno nesmí chybět, a to šikovné ruce a potřebný fortel. Pilnikář totiž musí perfektně zvládat množství různých pracovních úkonů. Některé z nich však bývají přísně střeženým výrobním tajemstvím, tak jak tomu ostatně je u mnoha dalších řemesel.

Z dílny Drahomíra Smejkala vychází série maximálně 100 kusů, většinou však jde o speciální zakázky na dva až tři výrobky.

Eva Veselá

LITOVEL: (10 tisíc obyv.) V budově bývalé městské střelnice u řeky Moravy stojí muzeum. Od roku 2004 má podobu organizační složky města. Kromě klasických muzejních činností přináší i další kulturně výchovné aktivity.

Počátky zdejšího muzejnictví spadají do devadesátých let 19. století, kdy byl v Litovli ustaven Národopisný odbor, který v roce 1900 nahradila Místopisná komise městské rady.

Ta se v roce 1906 změnila na Krajinskou muzejní společnost, pod níž přešla správa muzea. U počátku těchto snah stál MUDr. Jan Smyčka, jenž byl velkým sběratelem. Jeho sbírky se staly základem muzejního fondu archeologie. Muzeum se během času několikrát stěhovalo, ale do současných prostor se přemístilo již v roce 1919. O rok později převzalo péči o muzeum a archiv město Litovel. Sbírkový fond se zaměřil zejména na archeologii, numismatiku, národopis, jistě zajímavý byl i soubor 4301 kramářských písní, z nichž nejstarší pocházela z roku 1681. Krajinská muzejní společnost zakoupila v roce 1911 i krápníkové jeskyně v nedaleké Mladči. V padesátých letech bylo město nuceno předat objekt i sbírky do správy Okresního národního výboru v Litovli (ONV). Poté, co tu byl ONV zrušen, přešlo celé muzeum do správy Vlastivědného ústavu v Olomouci (VÚO) a stalo se jeho pobočkou.

Na počátku šedesátých let minulého století se tak veškeré sbírkové fondy přesunuly z Litovle do Olomouce. V roce 1991, na základě zákona o majetku obcí, vyzvalo město Litovel VÚO k vrácení sbírek i objektu. Podařilo se získat zpět pouze budovu. Jednání o sbírkách probíhala během 90. let několikrát, ale pokaždé bez úspěchu. V lednu 1999 došlo k uzavření litovelské pobočky muzea a ani v roce 2002 ji Vlastivědné muzeum v Olomouci (dříve VÚO), jehož zřizovatelem se stal Olomoucký kraj, nemělo zájem znovu provozovat. Také sbírkové předměty nebyly navráceny.

Jak se znovu rodí muzeum

Stav navrácené budovy bývalé městské střelnice, postavené v první čtvrtině 19. století, byl velice špatný, navíc se na něm podepsaly i povodně, které Litovel postihly v létě 1997. Nezbytná celková rekonstrukce proběhla ve dvou etapách. Původní střelnici dnes připomíná domovní znak v průčelí muzejní budovy. Depozitář, který nyní muzeum užívá, je umístěn v sousední budově. Na jeho modernizaci se snaží muzejníci zajistit potřebné finanční prostředky. Město Litovel se své muzejní instituce nechtělo vzdát, a tak zastupitelstvo schválilo počátkem roku 2004 zřizovací listinu muzea. Jen díky velkému pracovnímu nasazení se jej podařilo 11. září 2004 slavnostně otevřít. První návštěvníci se tehdy seznámili s dokumentací o řádění přírodních živlů v Litovli – o tornádu a povodních. V únoru 2005 pak byla zpřístupněna stálá expozice Litovelská řemesla 1. poloviny 20. století. V jednotlivých odděleních jsou představena nejrůznější řemesla i s příslušnými nástroji a komentářem. Řadu předmětů zapůjčili či darovali občané z Litovle a z okolí. Expozici během roku vždy doplňuje několik výstav – např. v roce 2005 se sjeli sběratelé z celé republiky na výstavu nazvanou „Ořezávátka, tužky a mazací pryže“. Další se zaměřují na historii i současnost Litovle a blízkého regionu, zájmovou a spolkovou činnost, významná výročí apod. Velký úspěch slavily např. „120 let železnice Červenka – Litovel“ a „Letem pivním světem“. Letos připravilo muzeum mimo jiné i výstavu věnovanou letopočtům v našich dějinách končících číslicí osm. Ve stálé expozici se každoročně o Vánocích na Štěpána pořádá akce Oživlá řemesla, na níž krajkářky, dráteníci, tkalci, ševci předvádějí téměř zapomenuté, dříve běžné dovednosti. Všechny práce spojené s přípravou výstav, sbírkovým fondem, dalšími aktivitami a provozem zajišťují čtyři pracovníci. Navíc o víkendech muzeum funguje i jako informační středisko. Letošní rozpočet je ve výši 1 milion 500 tisíc Kč, z toho na nákup sbírkových předmětů půjde 40 tisíc Kč. V současné době má muzeum kolem 900 sbírkových předmětů dokumentujících zejména vývoj řemesel a 15 „nejcennějších“ z nich je zapsáno v Centrální evidenci sbírek, vedené na ministerstvu kultury. Ve městě dodnes působí továrna, která jako jediná v České republice do dnešních dnů vyrábí gramofonové přístroje, a tak muzeum zvažuje stálou expozici věnovanou například klasickým vinylům a gramofonům ještě dále rozšířit. Muzejní společnost Krajinská muzejní společnost působila v Litovli po celou dobu 1. republiky a měla přes 200 členů. Její činnost skončila násilně v roce 1942 a po 2. světové válce zanikla úplně. V březnu 2004 byla založena Muzejní společnost

Litovelska jako občanské sdružení, jehož cílem je seznamovat občany s historií města a okolí, podílet se na sbírkové činnosti a spolupracovat s litovelským muzeem. Pořádá přednášky, věnuje se propagační a publikační činnosti, průvodcovské službě a organizuje tematické zájezdy. V současné době má přes 30 členů a také nemálo sympatizantů. Zájem projevují všechny věkové kategorie, nejmladšímu příznivci je 10 let. Členský příspěvek činí na rok 100 Kč, pro studenty 50 Kč.

 Eva Veselá

Ve dnech 14. až 17. května 2008 se na výročním zasedání Evropského muzejního fóra v irském Dublinu rozhodovalo, která instituce ze sedmi desítek přihlášených muzeí a galerií obdrží letos Cenu pro Evropské muzeum roku – The European Museum of the Year Award (EMYA). Jako jediný český reprezentant se do finálového klání zařadilo Arcidiecézní muzeum Olomouc. I když titul nezískalo, již účast na takto reprezentativním fóru svědčí o tom, že patří k evropské elitě.

Českým finalistou bylo Arcidiecézní muzeum Olomouc

V soutěži, vyhlašované Radou Evropy od roku 1977, se v letošním užším výběru objevilo naše Arcidiecézní muzeum Olomouc (AMO). Jedním z impulzů ke vzniku tohoto duchovně sakrálního muzea, které svým charakterem a funkcí nemá doposud v českých zemích obdoby, byla návštěva papeže Jana Pavla II. na Moravě v roce 1995. AMO vzniklo v roce 1998 coby součást Muzea umění (MU) Olomouc, t. č. příspěvkové organizace města, a je unikátním společným projektem právě MU, olomouckého arcibiskupství a českého státu. Celkově si jeho zřízení vyžádalo 270 milionů korun, z větší části je investoval český stát prostřednictvím MK ČR, další finanční prostředky poskytl Olomoucký kraj. Expozice, která byla otevřena v červnu 2006, sídlí ve zrekonstruovaných prostorách někdejšího Přemyslovského hradu a představuje přes 300 děl od románského slohu po baroko včetně slavné Šternberské madony či kočáru biskupa Troyera.

Muzeum kromě stálé expozice pořádá i krátkodobé výstavy a doprovodné akce. Velkou pozornost věnuje i lektorské činnosti pro všechny typy škol. Právě charakter těchto aktivit evropské porotce nejvíce zaujal. Historik umění Ondřej Jakubec, který AMO v Dublinu zastupoval, upřesňuje: „Soutěž pro nás začala už vloni. Naše muzeum navštívil komisař, který hodnotil především služby pro veřejnost. Ve stejném duchu probíhalo i dublinské finále. Odborná porota kladla největší důraz na míru vstřícnosti vůči návštěvníkovi, rozsah, kvalitu a přátelskost nabízených služeb.“   

Setkání podle něj probíhalo ve velmi přátelské atmosféře a Jakubec rovněž informoval o navázaných kontaktech a možné spolupráci například s oceněným utrechtským muzeem nebo kolegy ze Slovinska. Olomoucké muzeum v irském Dublinu získalo certifikát, který výslovně oceňuje výjimečnou kvalitu muzea i jeho sbírek. Pavel Zatloukal, ředitel Muzea umění Olomouc, které AMO spravuje, zhodnotil účinkování olomouckého muzea v soutěži takto: „Některá z hlavních cen by nás samozřejmě velice potěšila, ale přesto jsme spokojení. Postup do finále je pro nás potěšující, protože důležitým hlediskem výběru byla tzv. public quality, tedy způsob, jak vychází muzeum vstříc návštěvníkům a jejich požadavkům, a tady jsem zaujali. Pozitivní hodnocení Evropského muzejního fóra zvyšuje náš kredit v celostátním i v evropském kontextu. Navíc díky kontaktům s evropskou špičkou získáváme nové zkušenosti, inspiraci a směr k dalšímu zlepšování."

Že je Arcidiecézní muzeum v Olomouci výjimečnou institucí, můžeme zjistit z výčtu již obdržených ocenění: Cena Olomouckého kraje za přínos v oblasti kultury v roce 2006 (Cena za výjimečný počin v oblasti ochrany a popularizace kulturních hodnot), Stavba roku Olomouckého kraje 2006 v kategorii „Stavby občanské vybavenosti“, Gloria musealis 2006 – II. místo v kategorii „Muzejní počin roku 2006“, Cena Evropské unie pro architekturu, Stavba roku 2007 – jedna z pěti hlavních cen Nadace pro rozvoj architektury a stavitelství a jiné.

EMYA 2008 zamířila do estonského Tallinnu

V konkurenci 70 institucí se letos stalo absolutním vítězem prestižní ankety estonské muzeum Kumu Art Museum v Tallinu. Snaha vybudovat zde odpovídající sídlo pro sbírky moderního umění se odvíjela od konce první třetiny minulého století, ale až po šedesáti letech se skutečně povedlo záměr realizovat. Veřejná soutěž na budovu se uskutečnila v letech 1993 – 1994 za účasti architektů z deseti zemí. Vítězný návrh pocházel z ateliéru finského architekta Pekka Vapaavuori a stavba byla zahájena v roce 2002. Budova Kumu Art Musea má sedm pater s celkovou rozlohou 23 900 m² a návštěvníkům se otevřela v únoru 2006. Kromě titulu „Evropské muzeum roku“ pro hlavního laureáta udělila letos porota v Dublinu ještě zvláštní uznání těmto institucím: Catharijneconvent Museum (Utrecht, Nizozemsko), Museo de Almería (Almeria, Španělsko) a The Wimbledon Lawn Tennis Museum (Londýn, Velká Británie).

Tři ceny nejlepším

Každý rok odborné muzeální kruhy udělují tři nejprestižnější ceny a představitelé předních světových muzejních institucí vědí, že už pouhou nominací v soutěži odborný kredit jejich organizace roste. Zviditelněním již zmiňované Ceny EMYA je artefakt vytvořený známým britským sochařem Henry Moorem pro absolutního vítěze. Z českých institucí ocenění a sošku získalo v roce 1996 Prácheňské muzeum v Písku a v roce 2001 bylo evropskou komisí EMYA na cenu nominováno Muzeum Českého ráje v Turnově. Podobně prestižní je Cena Rady Evropy – The Council of Europe Award, kterou může obdržet muzeum, které výrazným způsobem přispělo k popularizaci a hlubšímu porozumění evropskému kulturnímu dědictví. Tato cena je udělována Komisí pro kulturu, vědu a vzdělání Parlamentního shromáždění Rady Evropy na základě seznamu, vybraného porotou Evropského fóra muzeí, a laureát si odnáší sochu vytvořenou Joanem Miró. (Letošním nositelem této ceny je nejsevernější muzeum na světě – ve Svalbardu na Špicberkách v Norsku. Představuje 400letou svaldbarskou historii a osvětluje faktory, které přispěly k zachování života a činností v arktické zóně.)

Do třetice je to Michelettova cena – The Micheletti Award, udílená Nadací Luigi Michelettiho z Brescie, určená pro nejlepší technické nebo průmyslové muzeum.  (Této soutěže se zatím žádná česká instituce neúčastnila.)

Mária Uhrinová

BRODEK U KONICE: Zvonečky, šišky, srdíčka, labutě, ale i ryze praktické věci jako prostírky, ošatky různých tvarů a velikostí, chlebovky kulaté i obdélníkové a mnoho dalších výrobků ze slámy vzniká v Brodku u Konice (Olomoucký kraj) v dílně Miloslavy Zatloukalové. Její tvůrčí invenci i řemeslnou zručnost ocenil v roce 2006 ministr kultury udělením titulu Nositel tradic lidové výroby v oboru pletení z lýka a slámy.

 Sláma odedávna sloužila k výrobě předmětů běžně užívaných v domácnosti i v celém hospodářství. Naši předkové z ní vytvářeli například ošatky na kynutí chleba, tradiční dožínkové věnce, sotůrky (tašky, brašny) a klobouky, ale i včelí úly či zásobnice na obilí. Malými kousíčky slámy se pak zdobily velikonoční kraslice, a dokonce i nábytek.

Na počátku je žito

„Žitná sláma, kterou používám, nesmí být sklizená kombajnem, ale tradiční metodou – kosou. S místním zemědělským družstvem mám takovou přátelskou dohodu, že si obilí na slámu sami sklidíme a klásky jim potom vrátíme. Obilí se po nasečení dává do snopů a na jednu fůru (pozn. red.: fůra je množství, které se vejde na vůz určený pro těžký náklad) se jich vejde kolem sto čtyřiceti. Ročně tak zpracuji asi dvě fůry slámy. Snopy svezeme na dvůr, slámu vyčistíme od plevele a tu polámanou vyhodíme. Zbytek se pak skladuje na půdě, kde musí být stálý přívod vzduchu, aby se zamezilo plesnivění. Stébla se potom oloupou, očistí a rozdělí na jednotlivá kolínka. No a potom již následuje bělení a případně i barvení,“ přibližuje fyzicky nejnáročnější část práce M. Zatloukalová.

Fortel i zaujetí se dědí

Matka paní Zatloukalové pracovala léta pro zdejší pobočku Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV), která se specializovala na pletené výrobky ze žitné slámy. „Takřka od narození jsem sledovala, jak vznikají slaměné předměty, a tak bylo jen otázkou času, kdy i já podlehnu jejich kouzlu. Samozřejmě, že jsem neodolala. Nejdříve jsem začala s jednoduchými výrobky a pomalu jsem k nim přidávala stále nové a složitější. Dnes se téhle práci věnuje i moje dcera a podle potřeby pomáhá ještě maminka,“ popisuje počátek své životní cesty nositelka titulu a doplňuje: „Původně jsem pracovala v kanceláři, po zániku Státního statku jsem nastoupila jako účetní do firmy v Prostějově. Ale já se chtěla hlavně věnovat výchově dvou dospívajících dětí, a tak jsem se rozhodla pro domácí práci. Zprvu šlo jen o vylepšení rodinného rozpočtu, a až později jsem založila firmu a zaměstnávala několik pracovnic původně z ÚLUV. Dnes v mé dílně pracují jen rodinní příslušníci.“

Přírodní materiály, šikovné ruce a dostatek fantazie

Pod rukama M. Zatloukalové vznikají předměty, které interiéru vtisknou neopakovatelné kouzlo. Kromě slámy zpracovává také lýko a březové proutí, k dozdobení poslouží textilní ústřižky, šišky, kukuřičné šustí, o Velikonocích kraslice, a další přírodniny. Lýko se hlavně splétá do copánků a jejich sešíváním pak vznikají např. ošatky, ale je vhodné i na panenky či prostírky. Březové proutí se používá zejména na velikonoční dekorace. Při zpracování uvedených materiálů jsou nezbytné nůžky, nitě a drát, pokud jde o zachování stejného tvaru u více produktů, jsou nepostradatelnou pomůckou různé dřevěné formy. Sláma se zpracovává dvojím způsobem. Tím prvním je pletení, čímž vznikají zejména vánoční ozdoby a figurky, a další možností je používání strojově sešívaného pásku, s nímž se setkáváme zejména na ošatkách, taškách a chlebovkách. A kde se bere inspirace? „Některé náměty si sama vymýšlím, jiné odkoukám a doplním svým vlastním nápadem. Vyrábím dekorace zaměřené na velikonoční nebo vánoční období, ale i předměty, které jsou neutrální, a mohou tak interiér zdobit po celý rok. Aby byli zákazníci opravdu spokojeni, nabízím jim kromě klasické přírodní barvy třeba oranžovou, červenou, zelenou, hnědou či modrou. Toho dosahuji použitím speciálních barev na přírodní materiály. A co se časové náročnosti týče, tak nejjednodušší je vytvořit hvězdičku, nejsložitější jsou pletená zvířátka. Bez přípravy trvá upletení jednoho výrobku kolem půl hodiny,“ zasvěcuje do tajů práce se slámou nositelka titulu.

Jak se plete ze slámy

 M. Zatloukalová si nenechává své znalosti jen pro sebe. Je členkou Sdružení lidových řemeslníků a výrobců a předvádí své umění na řadě míst po celé republice. S úspěchem se setkala i prezentace této ruční práce v Německu. Pro zájemce pořádá kurzy pletení ze slámy, ale maximální počet účastníků, kteří kromě zasvěcených rad dostanou i potřebný materiál, může být najednou pouze deset. Zájem projevují školy, ale i různé spolky a další subjekty. A o které výrobky je největší zájem? Více než polovinu produkce tvoří vánoční ozdoby, jejichž součástí jsou i řetězy a špice. Jsou oblíbené jak u nás, tak v zahraničí, kam v loňském roce z Brodku u Konice putovala značná zásilka.

Eva Veselá

Síť obchodů s lidovou uměleckou tvorbou byla v době předchozího režimu rozsáhlá a v každém větším městě na hlavní ulici kolemjdoucí lákala výloha s označením Krásná jizba nebo ÚLUV. Co se pod těmito názvy skrývalo a jaký je osud obchodů s lidovými uměleckými předměty dnes?

Prozíravost předků, invence následovníků

Jak důležité a odpovědné je zachovávat techniky rukodělných a řemeslných výrob pro budoucí pokolení, věděli naši prozíraví předkové velmi dobře.

 Uvědomovali si, že jde o velké hodnoty, jimiž se ovlivňuje kultura a estetika ve společnosti. Založení ateliéru pro výtvarnou práci ARTĚL v roce 1908 přineslo do organizování domácké a uměleckořemeslné práce jasnou koncepci. Novým organizacím Družstevní práce, Svaz českého díla a Krásná jizba, které vznikly později (v roce 1927), šlo v první řadě o vytvoření důstojných a trvale kvalitních podmínek pro lidovou uměleckou výrobu. Po druhé světové válce bylo prezidentským dekretem založeno Ústředí lidové a umělecké výroby (ÚLUV) a o dva roky později se otevřely vzorkové dílny v Uherském Hradišti. Zásadním východiskem činnosti této organizace bylo podporovat, prezentovat a podněcovat lidové výrobce zpracovávající přírodní materiály rukodělnými technikami. Tato praxe přinášela osobitá díla: lidové artefakty i užitkové předměty (textilie, oděvy, keramiku, nábytek, bytové doplňky). Současně s vlastní návrhářskou činností se v této době začala rozvíjet i aktivita na úseku výzkumu a dokumentace, byl prováděn důkladný průzkum terénu a mapován stav rukodělné výroby hlavně na Moravě a Slovensku. Výsledky z těchto cest přinesly cenné materiály a napomohly k vybudování bohatého dokumentačního fondu.

I když padesátá léta zúžila aktivity ÚLUV pouze na ochranu tradiční lidové umělecké výroby, v pozdějším období se zrodila zajímavá spolupráce mezi etnografy, designéry, výrobou a obchodem, v socialistických zemích nevídaná. V působnosti ÚLUV bylo designérské studio s výbornými textilními výtvarníky, keramiky, řezbáři aj., jejichž výrobky získávaly řadu mezinárodních a domácích ocenění. Po celém tehdejším Československu se rozšířila síť výrobních a prodejných míst (před rokem 1989 ÚLUV vlastnilo 45 vzorkových dílen a 15 prodejních výtvarných síní, které všichni znali pod názvem Krásná jizba). Mnoho lidí starší i střední generace přiznává, že právě setkávání se s fenoménem ÚLUV ovlivnilo jejich pohled na kulturu bydlení, na výtvarnou kulturu jako takovou i jejich osobní vkus.

Je paradoxem, že instituce, která bez újmy přežila protektorátní režim i dobu socialismu, v době po listopadu ´89 dostala smrtelnou ránu, po které se už nevzpamatovala. I když zkušenosti z civilizovaných kulturních evropských států potvrzují, že rozvoj v oblasti lidové a uměleckořemeslné výroby je možný pouze tam, kde existují organizace pod patronací státu, české ministerstvo kultury tento názor nesdílelo. (Například na Slovensku ÚĽUV – Ústredie ľudovej umeleckej výroby stále existuje jako příspěvková organizace ministerstva kultury.) Další okolnosti už pouze urychlily konec dramatu: vzorkové dílny se vrátily  původním majitelům (nebo prošly privatizací), privatizační projekt na vytvoření akciové společnosti, jejímž majitelem by byl z 95 % stát a dále soukromí výrobci, nenašel pochopení u kompetetntích, dům v Praze, kde instituce sídlila, byl prodán přímým prodejem soukromému subjektu, který na Národní třídě už vlastnil jiné domy. V roce 1995 ÚLUV svůj boj definitivně prohrál – byl zlikvidován.

Kam s historickými dokumenty?

Mezi kompetentními odborníky, folkloristy i mezi laickými příznivci lidového umění nebylo člověka, který by neželel zániku této organizace. (Bohužel likvidační scénáře se opakují neustále: koncem minulého roku zaniklo Design Centrum a mluví se o  likvidaci dalších kulturních institucí slučováním, redukcí financí a omezením kompetencí.) Ředitel Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici PhDr. Jan Krist mluví v souvislosti se zánikem ÚLUV o fatálním omylu a nenapravitelné škodě. Argumentuje tím, že neexistence podobné kulturně-výrobně-obchodní organizace je citelná a že v současnosti nikdo v oblasti uměleckořemeslné výroby nezaštiťuje tolik aktivit a v takové kvalitě jako kdysi ÚLUV.

Pracovníci této organizace nashromáždili za málem 70 let velké množství odborné, výtvarné a fotografické dokumentace týkající se nejen výroby, ale i ostatních aspektů lidského života. V devadesátých letech tedy zákonitě vyvstala otázka kam s cennými historickými fondy? Z rozhodnutí ministerstva kultury se materiály české oblasti přesunuly do Národopisného oddělení Národního muzea v Praze (kde jsou uloženy, ale bohužel veřejnosti nepřístupny) a dokumentace převážně z Moravy, Slezska a Slovenska přešla do správy Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, které umožňuje studium těchto pramenů jak odborníkům, tak laikům.

Má lidové řemeslo zlaté dno?

Ani po neslavném konci ÚLUV, jedné z nejúspěšnějších „socialistických firem“, která patřila v kontextu socialistického ekonomického marasmu k nejprogresivnějším a k permanentně prosperujícím, však řemeslníci, prodejci a ostatní milovníci lidového umění nerezignovali. Ale je otázka, jak dlouho přežijí. Několik oslovených lidových výtvarníků na tuto fatální otázku shodně odpovídá: "Držíme se, jak se dá. Bohužel, některé obory vymírají, některé už neexistují. Řada z nás takový nápor nezvládla: aby se člověk mohl zabývat rukodělnou činností, jsou nutné jakési podmínky (materiál, stroje, kapitál…), což je v našich podmínkách moc náročné. Prezentovaní vlastní tvorby jednotlivcem je složité a drahé a tím se cesta výrobků mezi lidi komplikuje."

Jaké jsou tedy cesty lidových řemesel bez nástupnické zastřešující organizace?

Vědecký etnografický výzkum provádějí a sbírky spojené s lidovým řemeslem spravují konkrétní vědecké a muzeální instituce (Národní ústav lidové kultury ve Strážnici, Národopisné oddělení Národního muzea v Praze). NÚLK kromě jiného každoročně zabezpečuje agendu a průběh nominací na ocenění ministra kultury "Nositel tradice lidových řemesel". Titul je ohodnocením konkrétního lidového tvůrce za dovednosti, znalost postupů a technologií tradičních lidových řemesel a za snahu o jejich zachování, prezentaci na veřejnosti a předávání budoucím generacím. Všechna regionální muzea v rámci své specifikace, ale i mimo ni, pořádají systematické vzdělávání v rukodělných technikách s praktickými ukázkami.

Konkrétní řemeslná výroba se stala předmětem podnikání mnoha jednotlivců i malých společností. Tito mají od roku 1992 svou dobrovolnou nezávislou společenskou organizaci Sdružení lidových řemeslníků a výrobců. Toho času sdružuje asi 80 řemeslníků z celé České republiky (lidové řezbáře, košíkáře, výrobce lidových textilií a textilních technik, kožedělných výrobků, kováře, kovolijce, keramiky, perníkáře, nožíře, brouskaře, výrobce kraslic, medoviny a další).

I když nic nekoupí, aspoň se potěší…

Po zániku sítě Krásných jizeb se prodeje s lidovým sortimentem ujali soukromí obchodníci a dnes se na trhu ustálilo několik firem specializovaných na nabídku tohoto zboží (ČNP Manufaktura, Domestika, UVA, LUTA, Jizba a jiné.) Jaký je o lidové výrobky zájem, to jsme zjišťovali přímo na místě – v brněnské prodejně LUTA na České ulici. Na tomto místě obchod s lidovým uměním vždy byl, a tak obyvatele města i jeho návštěvníci změnu značky zaregistrovali pouze okrajově. (Z malé ankety mezi kolemjdoucími jsme se dověděli, že název Krásná jizba je natolik zažitým pojmem, že je vnímám jako všeobecné pojmenování prodejen s lidovou tvorbou.) Majitelka prodejny paní Jana Makarová před 15 lety, kdy se rozhodla vstoupit do podnikání s uměleckořemeslnými předměty, o tomto druhu obchodu nic nevěděla. Dnes však je odbornicí na slovo vzatou, registruje značný posun v sortimentu i v zákaznickém zájmu a ochotně nás svým prostorem, který je něco mezi galerií a velkoprodejnou s lidovými výrobky (nabídka čítá několik stovek položek), provedla. „Chodí sem hlavně starší a střední generace, z toho je 30 % stálých zákazníků, 20 % cizinců, zbytek jsou náhodní zájemci. Zvýšený zájem o lidové výrobky registrujeme před tradičními svátky, kdy se lidi obdarovávají. Rovněž se tyto předměty prodávají jako ceněné suvenýry, které našinci vozí s sebou při cestách do zahraničí,“ říká obchodnice. I když jsou ceny v těchto obchodech vyšší a vyhledávají je pouze solventnější zákazníci, po rozmluvě s několika prodejci se nám potvrdilo, že zájem o lidovou řemeslnou tvorbu trvá a některé rodiny navštěvují tyto prodejní galerie už v několikáté generaci.

Brněnská LUTA většinu produktů bere přímo od výrobců a její majitelka se pokouší stimulovat zájem návštěvníků i tím, že pořádá předvádění konkrétních technik přímo v prodejně. “Za posledních 18 let se vkus Čechů a jejich vztah k vlastním tradicím velmi změnil. Zájem o původní řemesla už není jako za mého mládí, ale stále sem chodí lidi, kteří preferují originalitu. I když nic nekoupí, alespoň se potěší pohledem na něco krásného,“ říká paní Makarová.

Mária Uhrinová

ČASTOLOVICE:  Osmička na konci letopočtu se letos stala téměř symbolem naší historie, ale značně významná je také pro městys Častolovice – 666 let od první zmínky o obci, 100 let od otevření staré budovy školy a 30 let stávající budovy mateřské školy.

 Program oslav začne v pátek 30. května

v sále restaurace U Lva pořadem  „Setkání nad knihou o Častolovicích“  autora Jiřího Václavíka. Tam také bude zahájen prodej této zajímavé knihy, ve které se dozvíte o historii i o minulosti obce.

V sobotu se otevře základní škola, v níž se návštěvníkům nabídnou historické dokumenty a srovnání se způsoby současné výuky prostřednictvím audiovizuální techniky.

Dále návštěvníci uvidí práce a projekty žáků, trofeje a ocenění, získaná v různých soutěžích, výrobky keramické dílny a další. Souběžně s prohlídkou základní školy bude proběhne i den otevřených dveří v mateřské škole, kde se nejmenší děti pochlubí svými výtvory, a program zpestření také loutková pohádka „O perníkové chaloupce“.

Ve 14 hodin zahájí v sále U Lva „Akademie školy“,kde se představí ti nejmenší z mateřské i školáci ze ZŠ ai ZUŠ. V průběhu celého dne budou moci návštěvníci zajít do areálu Sokolské zahrady na „Staročeský jarmark“ a milovníci dechové hudby si určitě přijdou na své při poslechu dechového orchestru „Opočenka“. Příjemnou tečku udělá taneční zábava s vyhlášenou hudební skupinou „Koplaho Band“.

Neděle proběhne spíše ve sportovním, soutěživém a zábavném rázu. V 9 hodin se malí a velcí mohou vypravit do okolí Častolovic na turistický pochod „Pohádková cesta“ nebo se stát diváky či herci v maňáskovém divadle. A chystají se další zábavné atrakce, jako elektrické rodeo, skákací hrad, soutěživé hry, ukázky výcviku psů apod. Živo bude také u myslivecké chaty, chystá se střelba ze vzduchovek či ukázky mysliveckých trofejí, a rybáři  na obecním rybníku překvapení. Od 17 hodin se odehraje na fotbalovém hřišti velké klání starých gard Sparta vs. Slavie.

„Po celou dobu oslav bude zajištěno občerstvení. Všichni pořadatelé, účinkující a členové místních spolků se těší na vaši návštěvu a věří, že každý si určitě najde nějakou část programu, která ho zaujme, potěší a připraví pěkně prožitý květnový víkend. Srdečně k nám zveme,“  dodal jeden z organizátorů oslav, ředitel ZŠ Častolovice Jiří Kalousek.

Publikace o Častolovicích

Kniha formátu A4 o 500 stránkách (z toho na 170 stranách reprinty historických pohlednic zhruba do roku 1950),  která vychází k tomuto výročí nákladem 1000 kusů,  je výsledkem dlouhodobé poctivé práce mladého nadšeného amatérského pracovníka bez vysokoškolského vzdělání v oboru historie Jiřího Václavíka. Je členěna logicky a má bohatý poznámkový aparát i seznam použité literatury. V rámci vlastivědných prací regionálního dosahu jde o dílo mimořádné hodnoty nejen pro obyvatele městyse Častolovice, ale má velkou vypovídací a dokladovanou hodnotu jak pro široké okolí (Rychnovsko, Týnišťsko, Kostelecko a Třebechovicko), tak pro obecně kulturní povědomí. V tomto směru jsou kvalitně zpracované medailonky osobností, spojených s tímto městysem, jako byli např. Bohuslav Balbín, Josef Dobrovský, František Palacký, Antonín Hudeček, Ladislav Beneš a z novodobých např. olympionik Josef Matoušek. Objevně je tu uveden medailonek principálky slavné Zöllnerovy společnosti Elišky Zöllnerové a pro čtenáře neočekávaně i generálplukovníka Vladimíra Janka. Autor věnuje velkou pozornost historii i majitelům častolovického panství, zámku i parku, píše např. o technické památce náhonu Alba, o stavbě dráhy, řemeslech i o odrazu válečných konfliktů. Z hlediska současného tu autor snesl množství vypovídajícího materiálu, ať už se týká bytové a průmyslové výstavby, obyvatelstva, obchodu a služeb, školství či zdravotnictví. Ze spolkového života je v této práci nejvíc informací o místním sboru dobrovolných hasičů. Z hlediska propagace Častolovic jsou tu uvedeny i důležité poznámky o exteriérových plastikách Vladimíra Peška „Ryba“ v parčíku u kruhové křižovatky a „Cyklista“, „Vážka“, Čáp“ v zámeckém parku. Mimořádně vysokou vypovídací hodnotu, a to nejen pro městys Častolovice, obsahují v kapitole Církevní stavby rozsáhlejší informace o kapli svatého Václava s přilehlým barokním špitálem a následném zničení. Tato část může demonstrovat i v celočeském kontextu komunistickou zhůvěřilost.

(Kaple dále chátrala až do doby, kdy bylo rozhodnuto o jejím zbourání. Její odstřel provedl 25. dubna 1975 Ingstav. Následně s úpravou křižovatky a stavbou nového mostu dochází k nejdrastičtějšímu zásahu do historického jádra Častolovic. Zaniká panský dům, špitál, kaple svatého Václav, pálenka i panské zahrady).

Josef Krám