Články a komentáře

Městys ŠTĚKEŇ:  Letošní rok je pro Pěvecké sdružení pražských učitelů (PSPU) jubilejní. Právě před 100 lety ho založil dirigent České filharmonie, prof. František Spilka, rodák z jihočeské Štekně. Při příležitosti oslav této události bude PSPU poprvé zpívat i v rodišti svého zakladatele – ve štěkeňském zámku. Zdejší kulturní aktivisté nezapomínají ani na druhou významnou osobnost spojenou s místním regionem – na spisovatele Karla Klostermanna. Letošní rok je spojen s kulatým výročím jak jeho narození, tak i úmrtí (před 160 lety se narodil, před 85 lety umřel), a proto je rok 2008 vyhlášen Rokem Karla Klostermanna.

Připomínka 100. výročí založení PSPU i ve Štěkni

Minulý rok proběhly oslavy 130. výročí narození skladatele, dirigenta, sbormistra a organizátora hudebního života na počátku 20. století, Františka Spilky, jemuž vděčí za svůj vznik a činnost řada českých hudebních těles (Pěvecké sdružení pražských učitelů, Pěvecké sdružení pražských učitelek, Pražský pěvecký sbor Smetana, pěvecký sbor Škroup, učitelské kvarteto Máj atd.). A právě Pěvecké sdružení pražských učitelů, kterým za léta prošly tisíce amatérských pěvců, si již od loňského října naplánovalo historicky první koncert v rodišti prof. Františka Spilky. Bude se konat 14. 6. 2008. „Koncert je pro městys Štěkeň velkým svátkem a pro členy PSPU velkým závazkem. I zde bychom chtěli demonstrovat, do jaké šíře a hloubky se rozrostla myšlenka nesmírně pracovitého, houževnatého a hluboce vzdělaného učitele z počátku XX. století. Jsme hrdí na to, že jsme dokázali jeho ideály přenést až do počátku našeho století – do XXI. století. Náš zpěv na zámku ve Štěkni bude znít na jeho počest,“ řekl předseda PSPU František Zumr. Slavnostní koncert ve Štěkni je jednou z akcí jubilejního roku PSPU (nad nimiž převzal záštitu ministr kultury Václav Jehlička) i tradičního štěkeňského festivalu Spilkovo léto, jehož 12. ročník se chystá.

Česko-německé oslavy Klostermannovské oslavy začaly

O zachování památky na další štěkeňskou osobnost – K. Klostermanna – se systematicky a se zaujetím stará kronikář Městyse Štěkeň pan František Sáček. Spisovatel se narodil v rakouském Haagu jako syn lékaře ve službách – nám Čechům nechvalně známého – knížete Alfréda I. Kandida Windischgraetze, majitele místního panství. Již jako hoch si KK Štěkeň zamiloval a ve stáří se sem vrátil jako profesor plzeňské reálky v. v. V rámci širších oslav, které zaštiťují Plzeňský i Jihočeský kraj, se uskuteční více než 80 akcí, které spisovatele připomenou: například uskuteční se osm různých výstav, věnovaných životu i dílu KK, vyjdou čtyři knižní publikace, tj.nová vydání románů i povídek KK a taky jeho portrétní monografie, bude uveden hodinový filmový dokument. V Prachaticích proběhne literární konference a v plánu jsou také městské a obecní slavnosti. Regionální význam a zaměření autora lze dnes samozřejmě také dobře spojit se zájmy turismu. Jeho putování po kraji inspirovalo k vybudování nových naučných stezek v národním parku a na dalším území Šumavy. Stezky budou vyznačeny letos na jaře, ale již v půlce února se právě štěkeňští přátelé odkazu KK vydali na celodenní výlet po umělcových rakouských stopách. Navštívili nejen jeho rodný dům v Haagu, kde již tradičně položili věnec ze Štěkně, ale i místa spojená s širší Klostermannovou rodinou. Na zámku Feldegg – Pram, který patřil v letech 1850 až 1852 spisovatelově babičce Karolině Hauerové, se uskutečnilo setkání rakouských a českých přátel KK. Kromě oficiálního přijetí městskými a spolkovými zástupci bylo na programu čtení Klostermannových děl v češtině i v němčině a uskutečnil se křest nové pivní značky, kterou Měšťanský pivovar Strakonice po spisovateli nazval.

Mária Uhrinová

KRNOV: Městské informační a kulturní středisko v Krnově ve spolupráci s městem Krnov, Asociací českých filmových klubů, za přispění Ministerstva kultury a Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie pořádá ve dnech 18. až 20. dubna 3. ročník přehlídky 70mm filmů. Právě krnovské kino Mír 70 je nyní zřejmě jako jediné v zemích Visegrádské čtyřky schopné promítat 70mm formát filmové kopie s původním záznamem zvuku na plátno o ploše 105 m². První ročník přehlídky v roce 2006 se zaměřil zejména na sovětskou produkci, ale i na západní sci-fi. V následujícím roce byla u nás poprvé uvedena 70mm kopie filmu Doktor Živago z produkce USA, polský historický velkofilm Potopa, jedinečný německý dokument Létající Clipper.

 Letošní přehlídka přinese osm celovečerních filmů, několik fragmentů a jeden širokoúhlý film s magnetickým zvukem záznamu. Všechny filmy (např. West Side Story, Spartakus, Lawrence z Arábie) budou uvedeny v původním znění s českými nebo slovenskými titulky. Podrobnosti na http://www.70mmfilm.wz.cz/.

Pohled do historie

V roce 1955 ve Spojených státech amerických uvedl Michael Todd na trh systém Cinerama, který umožnil promítat na zakřivené plátno pás široký 70 mm a nechal pro něj v témže roce vyrobit muzikál Oklahoma!, jehož premiéra se konala v říjnu 1955 v kině Rivoli v New Yorku. Plátno mělo rozměry 8,2 x 19,2 m. O rok později vznikla Cesta kolem světa za 80 dní, v 60. letech např. filmy Kleopatra, Báječní muži na létajících strojích. V roce 1956 představil tehdejší Sovětský svaz (SSSR) věrnou kopii zmíněného amerického systému a nazval ji Kinopanorama. V Evropě vznikl obdobný systém nazývaný Superpanorama 70, který přinesl filmy Létající Clipper či mayovku Old Shatterhand. V SSSR se alternativa tohoto evropského systému nazývala Sovscope 70, v tehdejší Německé demokratické republice (NDR) pak DEFA 70.

V polovině 60. let bylo známo kolem devíti širokoúhlých formátů. Zpočátku v USA existovalo kolem šedesátky 70mm kin a jeden film se v jediném z nich hrál řadu měsíců. Později už počet filmů natočených na 70mm pás nedostačoval, a tak na něj byly zvětšovány i snímky jiných formátů. V tehdejším socialistickém bloku bylo nejvíce filmů natočeno v SSSR – ročně šlo o několik titulů s válečnou tematikou, o adaptace klasických literárních děl, pohádky i díla přibližující současnost. Přestože stejnojmenná, znamenala sedmdesátá léta ve světě paradoxně konec formátu 70 mm. V této době už většina promítaných filmů vznikala „přepisem“ z běžného 35mm filmu. Výroba poslední distribuční 70mm kopie je svázána s rokem 1992. Systém Dolby Stereo používaný od roku 1974 pak ukončil éru šestikanálového stereofonního zvuku, který k 70mm filmům nerozlučně patřil.

„Sedmdesátka“ v Československu

První sedmdesátkou u nás bylo kladenské kino Sokol. Během druhé poloviny 70. let minulého století vzniklo v tehdejším Československu několik desítek kin s touto projekcí. Podle brožury „Kino Mír 70 Krnov“, kterou vydalo v minulém roce Městské informační a kulturní středisko v Krnově, z více než padesáti 70mm kin v Česku má necelá dvacítka z nich nejméně jedno funkční zařízení k projekci takovýchto filmů. Další kina už nepromítají či byla zrušena – např. kino Vysočina v Jihlavě nebo kino Eden v Plzni byly v rámci restituce vráceny původním majitelům a jejich prostory dnes slouží ke zcela jiným účelům. Také dvě pražská 70mm kina potkal podobný osud – z Alfy se nezachovalo nic a velký sál kina Moskva se změnil v Multikino Ládví. U nás se jako první sedmdesátka promítal sovětský snímek Optimistická tragédie. Československá produkce přinesla dva krátkometrážní dokumenty a v roce 1974 celovečerní hraný snímek nazvaný Vysoká modrá zeď, který však byl zvětšeninou z 35 mm. Stejně tomu bylo u filmu Osvobození Prahy. Sedmdesátkovými filmy, vzniklými formou koprodukce, byla dvoudílná epopej Vojáci svobody (SSSR, ČSSR, Polsko, NDR, Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko) a taktéž dvoudílný Boj o Moskvu (SSSR, ČSSR). Z u nás promítaných snímků jich pocházelo nejvíce z produkce SSSR (kolem padesáti) a přes 40 filmů bylo americké provenience. Nechyběla ani díla z Francie, Španělska, Velké Británie, NDR, Polska a dalších.

Krnovské kino Mír 70

Budova, v níž se dnešní kino nachází, byla postavena v roce 1903 původně jako Dělnický dům. Na přelomu 50. a 60. let prošla již jako kino rozsáhlou rekonstrukcí. V květnu 1969 zde byla slavnostně uvedena do provozu 70mm projekce a k názvu kina Mír se přidala číslovka 70. Filmovým trhákem se stali Báječní muži na létajících strojích, které najednou zhlédlo až 545 diváků. V roce 1993 se částečně zrekonstruovala promítací kabina a kapacita hlediště se snížila na 355 míst. V letech 1969 až 1992 měli krnovští diváci možnost navštívit přes 140 filmových snímků formátu 70 mm.

70mm promítání chce obnovit i Varnsdorf

Varnsdorfské kino Panorama bylo postaveno na přelomu 60. a 70. let minulého století. Jeho střecha byla zavěšena na ocelových lanech (tato metoda byla do té doby použita pouze při výstavbě olympijského stadionu v německém Mnichově) a součástí tohoto na svou dobu originálního komplexu byl i hotel, restaurace, vinárna a taneční sál. Těchto veřejných prostor se v roce 1991 dotkla  privatizace a nový majitel je bohužel nechal zchátrat. Vzhledem k tomu, že celý objekt měl jednu společnou kotelnu, muselo být promítání v kině ukončeno. Koncem 90. let město prodalo za symbolickou 1 Kč kino novému majiteli – velkému filmovému nadšenci. Ten svépomocí zahájil rozsáhlou rekonstrukci, na niž si vzal úvěr a navíc od Ministerstva kultury získal grant ve výši 1 milionu Kč. První promítání se uskutečnilo v únoru 2005, velký sál s kapacitou 557 míst mají ještě doplnit dva malé sály s méně než 50 sedadly. Připravuje se i znovuzprovoznění původního 70mm formátu ve velkém sále, v němž má promítací plátno plochu 110 m². Denně tu jsou k vidění nejméně 3 tituly a zájemci si mohou vybírat z 6 až 12 různých promítacích časů. Klasický provoz kina doplnila řada služeb – od občerstvení přes výběr filmů na VHS a DVD až po dětský koutek, víceúčelové salonky a podobně. A právě přeměna klasického kina na takovéto kulturní centrum vedla i ke změně názvu na Centrum Panorama.

Eva Veselá

ŽĎÁR NAD SÁZAVOU: Zaznamenat a tím zachovat události, myšlenky lidí, historické zlomy i každodenní život obyvatel konkrétního místa odpradávna umí pouze lidé osobití a nadšení – kronikáři. Oni dokáží pověstného Genia loci – Ducha místa, jehož vnímají možná víc než ostatní aktéři dění, dramaticky podtrhnout nebo naopak zjemnit poezií. Většina pamětnických záznamů má standardní formu, některé však pro svojí nevšednost dostanou knižní podobu. „Kosinkova žďárská kronika“, která byla psaná jako pamětní rodinný zápis místním patriotem a všestranným člověkem Josefem Kosinkou, vydalo knižně v nákladu tisíc výtisků město Žďár nad Sázavou.

Portrét patriota  

Jméno autora Josefa Kosinky, které dominuje i v názvu publikace, je ve městě Žďár nad Sázavou stále živé a zdejší obyvatelé a pamětníci si letos připomenou 100 let od jeho narození. Josef Kosinka (1908 – 1983) byl člověkem všestranným a nadaným. Kromě toho, že měl rád motorismus (podnikal v osobní autodopravě a byl také známým motocyklovým závodníkem, ve třicátých letech jezdil závody na ploché dráze a patřil k nejlepším československým jezdcům), miloval také umění. Fotografoval, sbíral známky, maloval. Podílel se také na společenském životě. Spolupracoval se žďárskými ochotníky, připravoval kulisy pro jejich divadlo i dekorace pro plesy a různé zábavy. V roce 1945, už jako zralý muž, začal na pražské AVU studovat krajinomalbu ve třídě profesora Otakara Nejedlého a ústředním tématem jeho obrazů se stalo rodné Horácko. Do povědomí obyvatel Žďáru se dostal především jako malíř, grafik a autor sgrafit, kterými dekoroval vnější fasády mnohých žďárských domů. Za svého života se zúčastnil více než 50 výstav a zabýval se také knižní ilustrací. Akademický malíř Josef Kosinka se rovněž zajímal o historii, jezdil po Vysočině a sháněl exponáty pro žďárské muzeum, kterému v letech 1957 až 1963 též řediteloval.

Jak se stane z kroniky kniha

Kosinkovy rodinné kroniky se ujala a pro knižní vydání upravila text spisovatelka Věra Rudolfová, která na okolnosti vzniku knihy vzpomíná takto: „Před dvěma lety se na mě obrátila malířova dcera, paní Věra Horáková. Přivezla mi z Prahy dvě rukou psané otcovy kroniky s prosbou, zda bych nepřipravila jejich knižní vydání. Zpočátku jsem váhala – každý člověk má přece jiný styl psaní a já jsem ho nechtěla porušit. Ale když jsem se do rukopisu začetla, opravdu mě zaujal, protože nejde jen o rodinnou kroniku. Zápisy Josefa Kosinky jsou propojeny i s děním ve městě a republice.“

Jako výborný znalec místa a jeho dějin popsal J. Kosinka ve své kronice události z let 1900 až 1945.

K práci využil dokumentárních materiálů v podobě křestních listů, dobových fotografií, úředních smluv, výpisků z matrik, novinových článků a podobně. Vedle dobových materiálů pracoval s výpověďmi pamětníků i současníků. I když se jedná o rodinnou kroniku, je zároveň zajímavým letopisem města a jeho okolí. V kronice nalezneme pečlivě zpracované postřehy z politického, kulturního, společenského i sportovního života obyvatel města. Vedle osudů obyčejných lidí autor popisuje i celospolečenské změny a také návštěvy význačných hostů. Zaznamenává např. návštěvu prezidenta T. G. Masaryka, lorda Runcimana a jiných osobností. Kronika je zakončena dokumentárním záznamem popisujícím konec II. světové války ve Žďáru nad Sázavou na přelomu dubna a května 1945.

Kritika, nadhled, ale hlavně láska

Práci na svých zápiscích Josef Kosinka uzavřel v roce 1976 a už se k ní nevracel.  „Udělat z kronikářského záznamu čtivou knihu dá dost úsilí,“  říká editorka a upravovatelka textu Věra Rudolfová, a vysvětluje: „Pokud jde o jednotlivé kapitoly, nevynechala jsem žádnou. Musela jsem však podstatně krátit ty části kroniky, které se týkaly motorismu – tedy automobilových a motocyklových závodů. Josef Kosinka popisuje velmi podrobně vývoj motorismu v tehdejší republice, typy strojů a podobně. Jedná se o velice zajímavé informace, mohl by je v budoucnu zpracovat některý odborník z této oblasti.“ I když kronika byla psána jako soukromé záznamy, u kterých se nepředpokládalo zveřejnění, rukopis má všechny náležitosti dokumentu, ale současně je to velmi zajímavé čtení. Autor události v rodině i ve Žďáře glosuje s nadhledem, nevyhýbá se ani kritickým postřehům, ale zároveň o lidských chybách píše s porozuměním. Ze všech stránek kroniky je však cítit jak hluboký vztah měl kronikář k rodnému městu a kraji. Když byl jako odvedenec na Moravě, napsal domů: “V rovinaté jihomoravské krajině mi bylo teskno. Stýskalo se mi po Vysočině.“  Jak blízko měl J. Kosinka k tomuto regionu je patrné i z ilustrací, kterými kroniku doprovodil. Čtenář se zde setká s mnohými dosud nepublikovanými kresbami žďárských zákoutí.

Spisovatelka Věra Rudolfová již ohlásila, že pracuje na své nové knížce, která přiblíží osobnosti Vysočiny. Autorka počítá, že do ní zařadí také portrét „kronikáře“ Josefa Kosinky. „Byla to obdivuhodná osobnost, dokonale o tom svědčí jeho žďárská kronika,"  řekla spisovatelka, která unikátní kronikářské dílo zprostředkovala čtenářům.

Publikace vyšla za finanční podpory Fondu Vysočiny a finančního příspěvku města Žďár nad Sázavou a lze ji zakoupit v Informačním centru Žďáru nad Sázavou a v regionálních knihkupectvích.

Mária Uhrinová

Dosud jsme vám představili situaci v okresech Olomouc, Prostějov, Přerov a Šumperk. Dnes k nim přidáváme poslední okres tohoto kraje. Okres Jeseník

Po roce 1989 začaly přípravy na osamostatnění bývalého okresu Jeseník od šumperského okresu. Do té doby měl kronikáře takzvaně pod křídly pracovník jesenické pobočky Okresního vlastivědného muzea v Šumperku. Se vznikem okresu Jeseník v roce 1996 byl také obnoven Státní okresní archiv Jeseník (SOkA). „O dva roky později (v roce 1998) jsme provedli odborné a metodické dohlídky na všech 24 obecních úřadech na Jesenicku. To znamenalo zkontrolovat stav kronik a ve skartačním řízení převzít staré obecní německy psané kroniky a kroniky národních výborů, u nichž již uplynula skartační lhůta,“ sděluje Mgr. Květoslav Growka, zástupce ředitelky SOkA.

Spolupráce SOkA s kronikáři pokračovala školeními, na tom prvním se v roce 2000 sešlo 18 kronikářů a zástupců obcí. Tématem byly základní informace k obsahové a formální stránky obecní kroniky, pracovník Okresního úřadu Jeseník hovořil o zásadách finančního odměňování kronikářů. Na dalším semináři si 12 kronikářů v roce 2003 rozšířilo své obzory pokud jde o získávání potřebných informací na internetu. Zástupce Vlastivědného muzea Jesenicka také kronikářům poradil, jak mají správně umístit své kronikářské zápisy na obecní webové stránky.

Všechny obce v okresu obdržely brožuru «Archivní fondy a literatura o obcích Jesenicka v SOkA Jeseník – Metodický materiál pro kronikáře». „Součástí tohoto setkání s kronikáři byla i výstavka «vzorových» obecních kronik a exkurze po našem archivu. Všichni kronikáři nám také předložili k posouzení své kroniky a v anketě byl vybrán vítěz, který získal knižní odměnu,“ dodává Mgr. Growka.

Ani po vydání zákona č. 132/2006 Sb., o kronikách obcí nedošlo k zásadním změnám. V několika menších obcích se totiž kroniky stále nevedou, protože jejich zástupci se spíše věnují svým webovým stránkám. Řadu informací a potřebných kontaktů mohou obecní kronikáři získat i na webu SOkA Jeseník (www.archives.cz/je), kde je také umístěn soupis všech kronik. Spolupráce Vlastivědného muzea Jesenicka s kronikáři, jako je například pořádání seminářů či jednotlivých konzultací, skončila koncem devadesátých let 20. století. Stalo se tak po úmrtí jeho tehdejšího ředitele Zdeňka Brachtla, který se této problematice dlouhodobě věnoval.

Eva Veselá

Torzální architektura - zříceniny hradů, zámků, tvrzí, klášterů, kostelů, stejně tak torzální architektura odkrytá v průběhu záchranných archeologických výzkumů, představují významnou součást národního kulturního dědictví. Některá  občanská sdružení a nadace si kladou si za cíl péčovat o konkrétní lokality, především zříceniny hradů.[1]

V jakém stavu se nachází hradní zřícenina, než o ní začne občanské sdružení pečovat?

   - Je to zřícenina ohrožená převážně jen vlivy povětrnostními a vegetačními, případně důsledky těžby dřeva či vandalismu neukázněných návštěvníků, měnící se bez adekvátních konzervačních zásahů v hromadu sutin, která je zarostlá vegetací (nutno podotknout, že právě sutina ukrývá a konzervuje významná torza na první pohled zcela zničené zříceniny), včetně movitých archeologických nálezů.

   - Je to zřícenina, na které proběhl archeologický výzkum, díky kterému došlo k odkrytí torzálně dochovaných částí zaniklých architektur, aniž by se dále zohlednila nutnost konzervace odkrytého zdiva, nebo jeho další zasypání. Mementem zůstávají hrady Vízmburk, Věžka, ale i Helfenburk v severních Čechách, kde důvodem provádění většiny prací Občanského sdružení Hrádek byla sanace odkrytých situací v průběhu archeologického výzkumu. Právě v případě hradu Helfenburk se nabízí otázka, jaký by byl stav předmětné kulturní památky, pokud by dotyčné sdružení neexistovalo. Odpověď poskytuje řada hradních lokalit v severních Čechách, na nichž takto zodpovědné občanské sdružení nepůsobí, např. hrad Tolštejn. V těchto případech je aktivity občanského sdružení nutné směrovat „k úklidu“ – k zasypání sond, sehnání peněz na konzervaci či jinou údržbu odhaleného zdiva atd. Namístě jsou dotazy, jak je možné, že i sami archeologové – badatelé poškozují svými badatelskými zájmy hradní zříceniny? Žel, ne každá ze zřícenin je kulturní památkou. Památkářům samým na různých úrovních odborné organizace památkové péče chybí nástroje k tomu, aby zabránili dobře motivovanému badateli oprávněné organizace v provádění archeologického výzkumu hradní ruiny, podpořeného v mnoha případech grantem ministerstva kultury.

Do jakého stavu se dostane hradní zřícenina díky činnosti občanského sdružení?

   - Je to udržovaná zřícenina zbavená náletové zeleně, s udržovanými korunami zdiva pod drnem suchomilných rostlin, udržovaná, aniž by docházelo k masivním, z hlediska zásad péče o torzální architekturu, nežádoucím zásahům do její hmoty a do její destrukce, zřícenina s informačním systémem, zapojená do naučného chodníku nebo cyklistické stezky.

   - Je to zřícenina, zbavená až na podloží terénních vrstev a destrukce, zřícenina s dostavěnými nikdy neexistujícími objekty, poznamenaná neadekvátními ahistorickými zásahy, zřícenina s lapidáriem kamenných článků, aniž by bylo jasné, ze které části hradu jednotlivé kusy pocházejí a kde, v jaké vrstvě, se našly. Negativa amatérských aktivit – aktivit občanských sdružení v procesu péče o torzální architekturu hradů byla mnohokrát popsána a zdůrazněna. [2] Aby nedocházelo ke škodám, bylo by dobré, držet se (minimálně) následujících tří zásad:

První zásada: partnerství památkáře/archeologa a občanského sdružení

Občanské sdružení je schopné vykonat kus užitečné práce, pokud je jeho činnost směrována požadovaným směrem. Zpravidla sdružuje pel-mel lidí různých profesí, zkušeností, možností a kontaktů. Tento fakt může významně přispět k finančnímu zajištění obnovy té či oné hradní ruiny, respektive zlevnit práce související s její obnovou. Pro památkovou péči by tedy občanská sdružení měla být partnerem, nikoliv trpěným vetřelcem. Výhoda je, že na rozdíl od památkářů, pro které je státní kapsa takřka vyždímaná a ta privátní takřka zašitá, mohou občanská sdružení žádat o nejrůznější dotace, čili získat tak finanční prostředky z netušených a pro památkáře nedosažitelných míst. Pro mnohá občanská sdružení je zásadní, aby jejich hrad stál v hezkém a stabilizovaném stavu a neměl z jejich hlediska nepatřičné - zbytečné otvory, nepatřičné zbytečné zásypy destrukce, ošklivé rozpadávající se omítky (v mylné víře, že středověké stavby se neomítaly), aby vypadal tak, jak asi vypadal, i když ikonografické podklady k tomu chybí a aby vypadal dostatečně romanticky, jako zřícenina. Tady vidím možné jádro sporů památkářů s občanskými sdruženími. Pro občanské sdružení není problém akčně zajistit cokoliv. Postoje památkářů se jim často zdají (zbytečně) konzervativní a postupy krkolomné.

Z toh vyplývá druhá zásada: zásada osvěty

Působí-li na hradní zřícenině občanské sdružení, je asi nutné jeho zástupcům trpělivě a pro ně pochopitelným způsobem vysvětlovat všechny kroky, rozhodnutí a postupy, třeba i to, že i drobné udržovací práce na objektu, který je kulturní památkou, nemohou probíhat bez stavebního povolení a bez závazného stanoviska výkonného orgánu státní památkové péče vypracovaného na základě vyjádření odborné organizace státní památkové péče (§ 14 zákona 20/1987 Sb.), nebo že by nemělo docházet ke zbytečnému odhalování částí torzálních architektur uchovaných v zemi, nebo v destrukci, protože tato je pro ně nejpřirozenější ochranou (nabádá k tomu i Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy, tzv. Maltská konvence. Maltská konvence je nejen naším mezinárodním závazkem, ale ve smyslu čl. 10 Ústavního zákona č. 395/2001 Sb. je součástí našeho právního řádu, a v případě nesouladu se zákony ČR, tedy i se zákonem 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění je mu nadřazena.). Destrukce ruiny obsahuje navíc, coby plnohodnotná archeologická situace, množství informací a také movité archeologické nálezy – kamenné články, zlomky kachlových pecí a další. Čeho je nutné se ve vztahu s občanskými sdruženími vyvarovat je „vrchnostensky“ povýšený postoj, v jehož rámci se zdůrazňují mimořádné vědecké kvality badatele archeologa, kastellologa, který není ochoten mrhat svůj čas na dovzdělávání laiků, případně zdůvodňovat svá rozhodnutí. Tenhle postoj badatele/archeologa totiž vede k jedinému: občanské sdružení se uzavře samo do sebe a koná jak myslí, následně i za cenu nezvratných zásahů do křehkého organismu hradní zříceniny. Nikdo s nikým nemluví a pak už přijde jen... kdo? Blaničtí rytíři těžko, takže zbývají pracovníci památkové péče, v horším případě Památkové inspekce Ministerstva kultury České republiky.

Třetí zásada: Malé cíle tvoří velký výsledek

S druhou zásadou souvisí i zásada třetí: je-li to možné, je dobré plánovat a realizovat obnovu tak, aby občanské sdružení vidělo, že za ním něco hmatatelného zůstává. Je to pobídkový systém velké spousty malých výsledků. Je jasné, že to vždy nejde, ale kvůli motivaci je výhodné, když občanské sdružení vidí konkrétní výsledky toho, o co se zasazuje. Pokud musí jít obnova tím způsobem, že je zapotřebí 2 - 3 roky investovat práci, finanční prostředky, čas, než je vidět hmatatelný výsledek, musí s tím být občanské sdružení srozuměno a mělo se s  ním o tom  průběžně diskutovat – jinak se může stát, že ztratí trpělivost a od rozdělané práce odejde.

Jak může občanské sdružení pomoci hradním zříceninám?

Nejširší veřejnost může při péči o torzální architekturu sehrát významnou roli. Předpokládá to úctu k objektu jako historickému prameni a pochopení hranic působnosti laické pomoci. Mimořádný význam zájmových sdružení při ochraně a záchraně torzální architektury je v účasti na dlouhodobé průběžné údržbě. I když výše jmenované aktivity jsou z pohledu více romanticky založených sdružení a spolků nepříliš zajímavé, ba dokonce urážející, jsme svědky toho, že množství památek zaniklo právě v důsledku nedostatečné dlouhodobé péče. Pomoc občanského sdružení, za dodržení zákona 20/1987 Sb., spočívá: v nedestruktivní dokumentaci hradní zříceniny, zdiva, kamenných článků, zbytků stavebních dřev a dalších; v průběžné údržbě zříceniny, sečení trávy, odstraňování náletových porostů; ve sledování stavu dochování torzální architektury a upozorňování na změny; ve shromažďování informací o hradě, o jeho historii, o historii jeho okolí; v údržbě drnů pokrývajících koruny zdiva a jejich udržování a nahrazování v případě odumření; v realizaci a údržbě informačních tabulí přibližujících historii hradu a jeho okolí; v průběžném sledování zříceniny a její ochraně před zloději s detektory kovů; Dlouhodobá průběžná údržba hradní ruiny členy občanských sdružení vykonávaná ve spolupráci s památkáři má daleko větší význam než různé nekvalifikované pokusy o opravy či dokonce dostavby. V případě, že se občanské sdružení rozhodne pro více, než je dlouhodobá průběžná údržba hradní zříceniny, není možné tak činit bez existující důkladně promyšlené, především však reálné, koncepce, záměru projektové dokumentace a bez následné realizační projektové dokumentace, a také bez závazného stanoviska výkonného orgánu státní památkové péče a bez stavebního povolení a konečně bez účasti týmu odborníků – památkářů, architektů, statiků, archeologů, školených zedníků a dalších. Tento postup zaručí, že se zájem občanského sdružení setká s pochopením a podporou a pomůže zachovat některou z torzálně dochovaných staveb pro generace, které přijdou po nás. [3]

V Praze, 4. 4. 2006, na základě příspěvku, který zazněl na konferenci v Rosicích, dne 19. ledna 2006.

Milan Jančo

Poznámky:

 [1] Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy, tzv. Granadská konvence (č. 73/2000 Sb. m. s), v čl. 6, odst. 3 nabádá podporovat soukromé iniciativy v oblasti údržby architektonického dědictví.

[2] Durdík, T. 1998: Torzální architektury jako historický pramen a problematika její vypovídající schopnosti. In: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana. Příloha časopisu Zprávy památkové péče, ročník 58, 27-32; Varhaník, J. 1998: K památkové ochraně zřícenin. Torzální architektury jako historický pramen a problematika její vypovídající schopnosti. In: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana. Příloha časopisu Zprávy památkové péče, ročník 58, 37-43.

[3] Za přečtení textu a jeho korekturu děkuji Jiřímu Hrabcovi (NPÚ ÚP Praha).

BRNO: Navzdory mnoha kritickým hlasům odborníků i veřejnosti zaniklo koncem minulého roku Design Centrum ČR (DC ČR). V jeho opuštěných prostorách na Radnické ulici v Brně se smutně válí zbytky poslední výstavy. Některé  činnosti DC převzala CzechTrade, která prohlásila, že míní dále spolupracovat s designérskou obcí a bude jednotlivé kroky s odborníky konzultovat.

Kontinuita je když

Po více než dvou měsících neexistence DC ČR stále neustávají hlasy, že zrušení této příspěvkové organizace Ministerstva průmyslu a obchodu ČR (MPO) bylo chybným krokem. A že v době, kdy nám ostatní země naše centrum záviděly a EU začala sama finančně podporovat workshopy, které v DC ČR už zdárně probíhaly, si jeho činnosti všimli i ministerští úředníci a „za odměnu“ jej zrušili. Je s podivem, že i např. na chudším Slovensku, kde se obdobným problémem zabývalo už v roce 2005 pravicové ministerstvo kultury, si na otázku zrušit nebo ne, odpověděli jinak: Několik ušetřených milionů by bylo příliš velkou cenou za přerušení nastartované kontinuity ve slovenské designové tvorbě. Co k tomu říci? Naše celospolečenská realita dává za pravdu výroku senátora Tomáše Töpfera: „Jediná kontinuita, kterou si můžeme být v Čechách jisti, je kontinuální přerušování každé existující kontinuity.“

Transformace je když

V souvislosti se zánikem DC ČR  padlo rozhodnutí, že některé jeho dosavadní činnosti přejdou na Českou agenturu na podporu obchodu – CzechTrade. Tisková zpráva agentury o tom říká: „Základním zaměřením služeb CzechTrade v této oblasti bude podpora aplikace designu v průmyslové výrobě, která bude zahrnuta do souboru služeb "Design pro export". Malé a střední firmy získají zacílený servis  rozdělený do dvou segmentů – rozvoj designu a propagace designu. CzechTrade se zaměří  na vzdělávání formou seminářů a workshopů, které podnikatelům přiblíží, jak efektivní je aplikování kvalitního designu na jejich výrobcích. Individuální poradenství se bude orientovat výhradně na průmyslový a výrobkový design…“ Oslovený ředitel odboru PR a propagace CzechTrade Mgr. Aleš Řiháček nám tuto transformaci přiblížil: „CzechTrade není nástupnickou organizací Design Centra ČR. Tou je podle rozhodnutí ministra Římana Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR. CzechTrade bude nově poskytovat firmám služby spojené s podporou aplikace průmyslového designu ve výrobě. Kromě již vzpomínaného vzdělávání začne CzechTrade od druhé poloviny roku 2008 rovněž nabízet individuální službu malým a středním firmám umožňující za výhodných podmínek využít služby designérů na zpracování analýzy designu produktů.“

Efektivita je když

Rozpočet DC ČR byl 20 milionů (mzdy s veškerými odvody, provoz, výstavy, soutěže, administrativa programu Design a časopis) a 10 milionů na program Design. Jakou finanční částku CzechTrade s novým pověřením obdržel a na co ji použije? Tiskový mluvčí říká: „Projekt "Design pro export" má z MPO schválený rozpočet cca 10 milionů Kč. Tato částka zahrnuje personální a provozní náklady, zajištění vlastních služeb pro podporu průmyslového designu, marketing a propagaci.“ Na otázku, kdo se této  činnosti ujme, odpověděl: „Žádné zvláštní oddělení nevzniká. V rámci Odboru prodeje je vytvořen nový prodejní tým, který se bude na službu "Design pro export" primárně zaměřovat. V rámci ministerstvem schváleného projektu bude CzechTradu navýšena kvóta o 5 tabulkových míst.“ Zde se nabízí otázka: Přechází pod CzechTrade instituce s agendou i bývalí zaměstnanci DC ČR? „S některými zaměstnanci DC jednáme o zaměstnaneckém poměru, případně o jiné formě spolupráce,“  doplňuje tiskový mluvčí.

Růst oboru je když

Pokud si položíme otázku, jak tedy vypadá podpora designu jako uměleckého oboru v ČR od ledna 2008, z odpovědí CzechTradeu vyplývá: „Naše služby nebudou zaměřeny na designéry, my nijak nemůžeme ovlivňovat jejich aktivity a vývoj českého designu. Naším úkolem je podporovat aplikaci průmyslového designu ve výrobě.“ Aktivity, které propojují podniky s designéry, přešly tedy pod CzechTrade, ostatní aktivity, tedy vzdělávací, osvětové, výstavní činnost a soutěže zanikají. Kdo tedy pomůže designérům, studentům, kdo se postará o propagaci jejich činnosti na výstavách atd.? „To je otázka pro MPO jakožto nástupnickou organizaci DC ČR,“ tvrdí A. Řiháček. Ministerští úředníci však říkají, že pokud někdo chce v těchto aktivitách pokračovat, ať zkusí oslovit ministerstvo školství nebo kultury, pod MPO tyto aktivity nespadají.

Realizace je když

Zda tedy bude uplatňování designu u českých výrobků pod záštitou CzechTrade efektivnější, ukáže čas. Nicméně přinášíme alespoň pár informací, které jsou konkrétním naplněním projektu ´´Design pro export´´: První odborný seminář na téma Užití průmyslového designu v rámci nové služby plánuje CzechTrade uskutečnit 27. března na brněnském veletrhu Mobitex, a to za účasti předních českých průmyslových designérů a zástupců malých a středních firem. Seminář na téma Průmyslový design jako konkurenční výhoda při pronikání na nové trhy se uskuteční v pražské centrále CzechTrade 22. května. V rámci služby ´´Design pro export´´ CzechTrade v příštím roce plánuje nabídnout firmám 6 – 10 specializovaných seminářů (na odborných veletrzích i samostatně). Ve spolupráci s vývozní Aliancí design, která funguje s podporou CzechTrade, se v projektu ´´Design pro export´´ počítá s účastí českých designérů na dvou specializovaných veletrzích v zahraničí.

Mária Uhrinová

JIHLAVA: Na počátku roku 1990 působilo na našem území 1285 stálých kin, během dalších pěti let se jejich počet snížil na 947, v roce 2000 následoval další pokles na 643 kin a podle zatím poslední Zprávy o české kinematografii za rok 2006, vydané Ministerstvem kultury, bylo v provozu 497 stálých kin. Prvním multikinem u nás se stala v dubnu 1996 pražská Galaxie s osmi sály, koncem roku 2006 statistiky vykazují již  19 multikin. Obdobný trend zaznamenala letní kina – v roce 1990 jich u nás působilo 172, v roce 2006 již jen stovka. Kina zpočátku zanikala především v menších obcích, ve větších městech až později, a zejména s nástupem multiplexů. Nejvíce multikin bylo v roce 2006 v Praze, a to 11, v Brně 2 a po jednom mělo 6 krajských měst.

Tento trend platí i pro Jihlavu: ze tří stálých kin hraje jedno, druhé prochází rekonstrukcí, letní kino je mimo provoz a multikina se město dočká příští rok.

Kino Vysočina a Dukla

V centru kraje Vysočina – v Jihlavě (52,4 tis. obyv.) – působila v roce 1993 tři kina, soustředěná v příspěvkové organizaci Městská kina. Kino Vysočina, které se v roce 1966 změnilo na 70mm, však bylo v restituci vráceno Lidovému bytovému družstvu, a tak se kinosál změnil v komerční prostor. Technické vybavení bylo převezeno do kina Dukla, které do pronájmu získal od města soukromý subjekt. Promítat se zde přestalo v únoru letošního roku. Podle Koncepce jihlavské kultury a kulturních aktivit statutárního města Jihlavy v letech 2008 – 2011 se bývalé kino Dukla změní na Centrum dokumentárního filmu (CDF). Již letos v říjnu by zde měl proběhnout 12. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava (MFDF), což je největší událost svého druhu ve střední a východní Evropě. CDF bude zajišťovat klasický filmový program, veřejně přístupnou videotéku nejlepších našich i světových dokumentárních filmů a knihovnu s příslušnou odbornou literaturou.

Město počítá i s vybudováním expozice Dějiny českého a světového dokumentárního filmu, a to zřejmě v prostorách připravovaného Centra environmentální výchovy. „Odhadovaná cena celkové rekonstrukce a potřebného vybavení CDF byla původně vyčíslena na 55 milionů Kč. Z výběrového řízení ale vzešla cena nižší – cca 40 milionů Kč bez DPH. Město by rádo získalo pro tento účel finanční prostředky i z jiných zdrojů, a proto zpracovává žádost o příspěvek od ministerstva kultury. Po skončení úprav město nepočítá s tím, že by se CDF stalo příspěvkovou organizací. Provozovatele zřejmě určí výběrové řízení,“ vysvětluje mluvčí jihlavského magistrátu Radek Tulis. CDF nabídne dva sály s kapacitou 60 a 160 míst, promítačky 35 mm a 16 mm doplní nejmodernější dolby stereo sound systém i možnost projekce z různých analogových a digitálních formátů. Svým zaměřením, zejména na nekomerční tvorbu, se stane určitým protipólem multikina, které naopak nabídne komerční snímky. Návštěvníci jistě také využijí možnosti odpočinout si a posedět v moderní kavárně a zúčastnit se dalších nabízených aktivit. Centrum tedy bude veřejnosti přístupné i mimo běžnou promítací dobu.

Kino Sokol

Toto kino, které v restituci získali zpět sokolové, je zde v současné době jediným hrajícím kinem. Přestěhoval se do něho i Filmový klub, který působil od roku 1963 v Domě kultury odborů a poté v kině Dukla. Kino Sokol sídlí v památkově chráněném funkcionalistickém objektu. „Mohlo by být přebudováno na jiný prostor, který v Jihlavě chybí, např. na alternativní scénu. Pokud dojde k dohodě s vlastníkem, rekonstrukce by mohla být financována částečně z evropských peněz,“ sděluje tiskový mluvčí magistrátu.

Produkce pod širým nebem

Letní kino, umístěné v blízkosti zdejší zoologické zahrady, mělo původně kapacitu 10 tisíc míst a naposledy se v něm promítalo v roce 1995. „Město má zpracovanou studii, která počítá s rozsáhlými celoplošnými úpravami. Předpokládá se, že půjde o první projekt, který bude spolufinancovaný z regionálního operačního programu. Nejprve se vybudují nové lávky, chodníky a osvětlení a v druhé etapě by měl být v areálu vytýčen samostatný prostor, oddělený od velké scény, pro pořádání menších akcí. Příslušný odbor jihlavského magistrátu v současné době připravuje výběrové řízení na studii II. etapy. Ta by měla řešit to, co dělá kino kinem. Tedy úpravu hlediště a promítací kabiny, možnost uzavření areálu a nové parkovací plochy,“ doplňuje tiskový mluvčí Radek Tulis.

Očekává se nástup multikina 

Koncem roku 2008 by mělo být v rámci komplexu City Park otevřeno multikino se 4 sály a s celkovou kapacitou 501 míst. Zatím je nejbližší multikomplex v téměř 100 km vzdáleném Brně.

 Eva Veselá

PLZEŇ: Již 17. rok mapuje naše redakce místní kulturu v celé republice, a bezmála 9 let je plzeňskému divadlu PLUTO. Přesto se naše cesty ještě nikdy nezkřížily. Až nedávno na sebe divadlo upozornilo prostřednictvím mailu a mezi mnoha zajímavými informacemi o tom, čemu se věnuje a co všechno svým příznivcům nabízí, byla také zmínka, že  svou činnost vyvíjí bez stálých dotací. Že je to jde, jsme z textu pochopili, ale chtěli jsme zjistit za jakých okolností je to možné. Provozovat divadlo bez finanční podpory nebo úplně bez ní, znamená jednak pracovat v permanentní nejistotě, ale také vykonávat devatero řemesel (desátá bída, praví přísloví). Takových subjektů, které nikdy nepoznaly přepych stálé dotace, je v republice jistě více, jiným tento stav teprve hrozí (např. Činoherní studio v Ústí nad Labem, nebo některá pražská divadla). Divadlo PLUTO zápasilo o přežití devět let. Třikrát se ucházelo o granty v tzv. OBČANSKÉ VOLBĚ, ve které v určité fázi rozhodují pouze občané, ale komise nedoporučila jeho projekt do výběru. „Nejsem sama, kdo je přesvědčen o tom, že kdyby PLUTO dostalo šanci, aby o něm rozhodovali obyvatelé Plzně a jejího okolí, vyšlo by z této soutěže vítězně s většinou hlasů,“  říká ředitelka divadla, Mgr. Jindřiška Kikinčuková-Crhová, jejíž škála profesí, které v souvislosti s chodem divadla vykonává, je obdivuhodná. Ona to je, kdo zpracovává projekty a podává žádosti o další granty, ona má na starosti vše – od technické, propagační, distribuční, provozní činnosti až po tu uměleckou, tvůrčí i hereckou. Z rozhovoru, který jsme spolu vedly, byla znát únava, ale nikoli beznaděj.  Principálka divadla PLUTO vysílá důležité poselství pro stejně "postižené":  nevzdáváme to!

Jaké je programové zaměření divadla Pluto?

Kabaretní divadlo v Plzni zahájilo svoji existenci v dubnu 1999 v Lochotínském pavilonku. Už v 50. letech se snažil Josef Koenigsmark (otec Alexe K.) svými kousky (např. BAPOPO) oživit starou a kdysi věhlasnou tradici tzv. „kabaretního divadla“. Jako dramaturg plzeňské operety jsem měla štěstí poznat pana Josefa Koenigsmarka osobně a právě toto setkání mě natolik ovlivnilo, že jsem se rozhodla pokračovat v tom, co on již nemohl dokončit. Věřila jsem, že pokud tento bezmála zapomenutý druh divadla získá svého diváka, bude městem podpořen. Protože tehdy, a myslím, že i teď, je to ojedinělý druh divadla u nás, ve kterém je krom jeviště stolová úprava  a herci hrají v bezprostřední blízkosti diváků nejen na jevišti, ale i mezi stoly. Na repertoáru jsou různé formy komedie prošpikované písničkami. (Většinou z dílny M. B. Karpíška). Začínali jsme opatrně – jednou za tři týdny v Lochotínském pavilonku – Němcovými Soudničkami s názvem AŽ SE TREFILA ANEB JAK SE VÁLČÍ NA PAVLAČI. Recenze byly více než příznivé a ohlas u diváků ohromný. Tohoto úspěchu jsme docílili prakticky bez reklamy. (Bohužel, kvůli nedostatku financí je reklama a propagace stále stejná bolest.) Po prázdninách se hrálo už každé dva týdny, později každý týden pro stále vyprodané hlediště, někdy i měsíc dopředu. Němcovy Soudničky se střídaly s komedií M. Horníčka DVA MUŽI V ŠACHU, kterou výborné písničky J. Grubera "přeonačily" na minimuzikál. Vzkříšený kabaretní žánr a jeho úspěch u širokého věkového i společenského spektra diváků dal podnět k přípravě dalšího svérázného představení na motivy Haškova Švejka – tzv."ŠVEJKYJÁDY aneb POSLUŠNĚ HLÁSÍM". Premiéru mělo 29. května 2000 za účasti významných představitelů města Plzně a zástupců medií: Nechyběli ani vzácní hosté Dr. Radko Pytlík a přímí potomci Jaroslava Haška a Josefa Lady, kteří od tohoto představení patří mezi věrné příznivce našeho divadla. (Nechci, aby to vypadalo, že se vychloubám, ale Dr. Pytlík viděl ŠVEJKYJÁDY několikrát a prohlásil i v recenzi napsal, že spolu s operou DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK  je "pluťácké" představení nejzdařilejší divadelní zpracování Haškova románu.) Stejně nadšený tímto představením byl například i režisér Petr Novotný. Teoretik, profesor PHDr.Viktor Viktora, který viděl bezmála všech 12 titulů PLUTA, své dojmy a postřehy vyjádřil ve velmi pochvalné recenzi. Od té doby máme za sebou dalších deset úspěšných premiér rozličných komediálních i hudebních žánrů. Na jaře tohoto roku jsme premiérově uvedli naprosto zapomenutou Offenbachovu operetu NÁVRAT ODYSSEA. Rázovitost představení včetně stolové úpravy, hravost a především velmi osobitý druh zábavy je unikátní divadelní formou. Herci v symbióze s diváky vytváří představení prodchnuté jiskřící atmosférou radosti ze hry i vzájemného potěšení. Do c.k. Divadla PLUTO se sjíždějí diváci nejen z celého západočeského regionu, ale i ze vzdálenějších měst (např. Prahy, Sedlčan, Berouna, Brna, Protivína a dalších).

Co znamená c.k. v logu divadla?

Zkratka se dá vyložit několika způsoby, vyberte si: a) Začáteční písmena jmen Crhová-Kikinčuková (moje jméno za svobodna a po sňatku) b) "K" – symbolizuje trojlístek jmen zakládajících členů PLUTA (mimo mne) Kikinčuk, Kubišta, Karpíšek. c) c.k. – tak trochu se snaží napodobit dobu „zlaté éry“ kabaretů a vůbec malých soukromých divadélek komediálních žánrů.

Je v divadle angažován stálý soubor?

Divadlo PLUTO má stálý soubor profesionálních herců, zpěváků a hudebníků. Základ je tvořen pěti členy. Další pak jsou stálými hostujícími „členy“. S nimi se v PLUTU střídá cca 16 profesionálů. Dále zaměstnává jednoho člověka jako obsluhu v divadelním baru, jednoho uklízeče a jednu sílu na technickou výpomoc – na stavbu scény, obsluhu světelné i zvukové techniky apod. Pořadatelskou službu a službu v šatně divadla obstarávají dvě důchodkyně. Celkem tedy 5 osob tzv. technického personálu . V Plutu v malých roličkách účinkují i žáci STUDIA DIVADELNÍCH ŘEMESEL, které provozuje Občanské sdružení Klubu přátel c.k. Divadla PLUTO. (O.s. založili „skalní“ diváci našeho divadla jako výraz podpory a v reakci na to, že se nám  po léta nedařilo získat granty.)

Jak velké prostory má divadlo k dispozici?

PLUTO obývá prostor bývalého "D" Klubu v OD Centrum na Doubravce. Do sálu s příjemnou a vyhovující akustikou je u stolů 150 míst. (Na Silvestra či premiéry až 170). Stoly jsou po 6 nebo 8 místech. Pohoštění (pivo, utopenci, preclíky) je zdarma v ceně vstupenky, která stojí od 155,- Kč do 195,- Kč. K dispozici máme ještě několik dalších prostor:

a) předsálí se šatnou pro cca 200 diváků

b) divadelní bar s několika stolečky pro hosty (z baru se vchází do divadelního sálu

c) s divadelním sálem sousedí prostor pánské a dámské šatny a tzv. skladový prostor kulis, kostýmů rekvizit (cca 50 m čtverečních)

d) za zadní stěnou divadelního sálu je velká promítací kabina, která slouží osvětlovací a zvukové technice a další šatna pro herce a tzv. malá zkušebna cca 25 m čtverečních.

Ucházíte se o městské granty a s jakým úspěchem. Případně jak se daří bez nich?

Ucházíme se každý rok. Ovšem divadlo PLUTO, jako soukromý subjekt, nemá v Plzni nárok na podporu města, které prý soukromý sektor nepodporuje. Tak mi to alespoň před dvěma roky napsal tehdejší primátor Kalous. Proto vzniklo již zmíněné občanské sdružení, které má větší šanci na získání grantové podpory. Na pořádání akcí pro děti a seniory získalo v posledních dvou letech dotaci ve výši 20 a 25 tis. Kč. Velkou vzpruhou pak byl příspěvek od Úřadu městského obvodu 4 ve výši 100 tis. Kč. Občanské sdružení si od divadla Pluto pronajímá prostory na pořádání vlastních aktivit, mezi kterými jsou i společenské večery se známými osobnostmi, a nepřímo tak pomáhá divadlu i po finanční stránce.

Jaká je spolupráce se sponzory a jak se dá obstát v konkurenci podporovaných divadel ve městě, které aspiruje na titul Evropské město kultury.

 V konkurenci podporovaných divadel je složité a velmi namáhavé obstát. Nicméně svérázným projevem, obsahem a formou si PLUTO zachovává přízeň diváků už 9 let. Sponzorů není příliš mnoho, částky, které PLUTO od nich občas získává sotva pokryjí polovinu ročního nájmu. Takže na provozní a inscenační náklady si PLUTO musí našetřit z tržby a případných půjček od přátel a rodinných příslušníků. Vzhledem k tomu, že jsem zajišťováním  provozu divadla  naprosto přetížena,  časově náročnou komunikaci se sponzory již nezvládám.

Žádné divadlo bez stálé dotace nemůže vedle státem podporovaných divadel obstát. Proto jsme se rozhodli v letošním roce zaktivovat zbytky posledních sil a zlepšit marketing i organizaci týkající se provozu divadla a v neposlední řadě zlepšit prostředí pro diváky. Pokusíme se najít generálního sponzora, který by byl pro nás základní finanční jistotou a také vlajkovou lodí při dalších jednáních. Je to velmi těžké, ale věříme, že se nám to podaří a divadlo získá takové finanční zajištění, aby mělo důstojné podmínky pro svou existenci. PLUTO svým repertoárem vyplňuje již od roku 1999 mezeru v kulturním divadelním spektru celého západočeského regionu, a přestože od svého vzniku doposud nezískalo stálou podporu, věřím, že pokud se splní naše plány, pak zůstane stálou součástí života občanů Plzně i celého širokého okolí. Mým velkým přáním je, aby stejně jako dotované divadlo mohlo i to naše  nabídnout svým divákům kromě kvalitní zábavy i různé slevy (pro seniory, handicapované i sociálně slabé jedince) nebo zvýhodněnou dopravu autobusy.

Je Pluto nějak zapojeno do příprav kandidatury Plzně na získání titulu Evropské město kultury?

Zatím bohužel  nijak, ale tuto možnost bychom uvítali.

Existuje pro malý divadelní soubor nějaká možnost jak získat evropské peníze?

Hlavně z časových důvodů jsme ještě možnost získat peníze z EU nezkoumali , ale rozhodně bychom se o to chtěli pokusit.

Co nabízíte seniorům?

Divadlo má bezbariérový přístup a od začátku až do dnešních dnů je na každé představení část vstupenek (od 6 kusů nejméně) věnována seniorům a tělesně postiženým či jinak handicapovaným občanům. Pravidelně a nejméně 4x za sezónu probíhají tzv. představení pro seniory (lístky stojí po cca 50% slevě od 80 do 100 Kč). Dále pořádáme pro seniory a domovy důchodců besedy a vystoupení. Chtěli bychom jim nabídnout mnohem víc, je to ale problém zejména finanční.

Můžete nás seznámit s dalšími aktivitami divadla a klubu?

V současné době vrcholí přípravy 2. ročníku MINIFESTIVALU ČESKY HEZKY, jehož cílem je působit převážně na děti a mládež (ale i na dospělé) zábavnou formou divadelní poetiky v oblasti mluveného slova, poezie, prózy, tance i hudby, a zvýšit tak jejich zájem o mateřský jazyk a podpořit rozvoj komunikačních dovedností. Zároveň se snažíme přispět ke zpestření kulturního života na území města Plzně, osvěžit správné vyjadřování v českém jazyce a v neposlední řadě pobavit. Obeslali jsme MŠ, ZŠ i SŠ celého západočeského kraje, použili jsme i další možnosti, jak na akci upozornit, ale odezva byla bohužel nepatrná - jen deset MŠ, ZŠ a jedna SŠ.  To pro nás znamená kontaktovat školy, které nereagovaly, ještě telefonicky. Chtěla bych zdůraznit, že festivalu se mohou zúčastnit i mimoplzeňské školy.

Za zmínku stojí "Divadélko Rolnička" (angažují se v něm žáci Dramstudia), které spolu s kurzy stepu, tance a historického šermu spravuje občanské sdružení Klubu přátel Divadla PLUTO. To také připravuje pro svoje členy klubová představení nebo setkání s význačnými osobnostmi českého divadelnictví, o kterých už jsem se zmínila. V nejbližší době chystá uvedení nové pohádky Nejkrásnější hádanka režiséra Zdeňka Trošky, který je rovněž čestným členem Klubu „Pluťáků“ a 2. dubna poctí členy svoji návštěvou.

Dalšími hosty klubových večerů budou neméně slavné osobnosti českého divadla jako je Květa Fialová, Ondřej Vetchý, Martin Dejdar, Naďa Konvalinková a další. Členem Klubu se může stát každý příznivec našeho divadla, který obdrží přenosnou legitimaci, díky níž se může zúčastnit speciálních klubových představení pro členy a ještě  získá slevu ve výši 20 % na všechna představení Divadla PLUTO. Členský poplatek je od 1000 Kč ročně.

Divadlo nabízí také řadu představení která obohacují školní  osnovy. Za všehcny jmenujme pořad EROTIKA NENÍ EXOTIKA aneb O SEXU BEZ HECU (od 8. třídy ZŠ výše) s odborným výkladem Mudr. RADIMA UZLA, prošpikovaný scénkami P. Kikinčuka.

Ludmila Kučerová 

Pozn. redakce:

Na téma aktivit Divadla PLUTO a jeho klubu by se dalo popsat ještě mnoho „papíru“. Lepší bude, když se sami přesvědčíte  na webových stránkách: pluto.webz.cz

Jednou z nevíce očekávaných světových událostí letošního roku jsou olympijské hry v Číně, díky nimž se výrazně mění tvář čínského hlavního města Pekingu. V této metropoli už vzniklo a stále vzniká několik velkých projektů v duchu nejmodernější světové architektury. Nová budova čínské televize, kterou navrhlo holandské architektonické studio, bude po Pentagonu údajně druhou největší stavbou na světě. Architekti ze Švýcarska zase vytvořili olympijský stadion. Třetí letištní terminál, který rozšíří kapacitu mezinárodní přepravy, je dílem britského architekta Normana Fostera.

Jednou z pozoruhodných dominant se stala také nová budova Národního  divadla. Tento  nedávno otevřený a pro celou zemi významný kulturní stánek  je vnímán dvěma způsoby: Jako zázrak nebo jako velmi kontroverzní dílo.

Moderna vedle paláců

Budovu Národního divadla vyprojektoval výrazný francouzský architekt Paula Andreu, jehož odvážné a provokativní stavby stojí v mnoha metropolích světa (letiště Pudong v Shanghaji, letiště Charlese De Gaulle v Paříži nebo francouzský terminál v tunelu pod průlivem La Manche).  Už samo umístění stavby na Náměstí Nebeského klidu je průlomové, neboť podle legendy se uprostřed Pekingu rozprostírá pomyslné tělo posvátného draka, který je ochráncem města. Hlavu má v jižní bráně, srdce v zakázaném městě a ocas v severní části hradeb. Čínští památkáři po léta bojovali o to, aby žádná budova nenarušila kouzlo tradiční architektury s červenými sloupy a zlatými stříškami, jenomže rozvoji nové architektury nezabránili.  Národní divadlo stojí krok od náměstí Tian An Men, hned vedle monumentální budovy parlamentu z 50. let a proti vstupu do středověkého Zakázaného města. Je předmětem obdivu i  zavržení.

Co je čínské, to je velké

Realizace projektu byla dlouhá, technicky náročná a nákladná, a tak si stavbu přibližme několika fakty. Koncem roku 1999 začaly úpravy vybrané lokace a připravovalo se staveniště. Samotná stavba byla zahájena o rok později, přičemž termín dokončení byl naplánován na prosinec 2005. Nakonec se však v důsledku obrovských finančních problémů (celkové náklady činí 325 milionů dolarů) posunul až o dva roky a stavba byla veřejnosti odevzdána na konci minulého roku. Honosná budova, která celkem zabírá 150 000 m² plochy, má tři hlavní části: operní sál (2416 míst), koncertní sál (2017 míst) a divadelní sál (1040 míst). V podzemí se nachází galerie s expozicí o historii čínského i světového divadla.

Čistý tvar se snoubí s tradiční zdobností

Stavbu už od počátku provázela zvýšená pozornost odborníků i médií. Architekt i investoři čelili kritice, která ji přirovnávala k UFO či k vejci, nadšenější novináři ji poeticky a vzletně přirovnali k perle ležící na vodní hladině. A skutečně: skleněný a titanový elipsoid se zrcadlí na vodní hladině umělého jezera jako nádherný šperk. Jeho půvab nejvíce vynikne při slavnostním večerním nasvícení, kdy použitý obklad vytváří iluzi rozhrnující se divadelní opony. Voda, tato typická součást tradičního čínského urbanizmu, zde hraje vskutku zajímavou roli. Návštěvníky, kteří vstupují skleněným podchodem umístěným pod hladinou, obklopuje ze všech stran. O interiéry divadla se naopak zasloužili především čínští umělci – stěny jsou obloženy hedvábnými tapetami s tradičními i moderními motivy a na podlahy bylo použito 20 druhů mramorů.

Nová urbanistická tvář města čeká na přijetí

Všechny zmíněné stavby kromě obdivu sklidily i kritiku a vyvolaly v čínské veřejnosti diskusi mimo jiné proto, že jsou dílem cizinců a působí cize. Jejich zastánci tvrdí, že co je v Číně, je čínské. Televizní věž CCTV je vnímána jako novodobý div Číny, “ptačí hnízdo“ olympijského stadionu se už stalo součástí autobusových turistických tras v Pekingu a taky divadlo mnozí už vzali na milost. (Jak je vidět, novostavby to mají všude těžké.) Obyvatelé čínského hlavního města kritizují především to, že moderním budovám musely ustoupit ty staré, tradiční. Projektanti však věří, že i když čínští lidé nejsou ochotni akceptovat novou architekturu hned, za deset let  se stane uznávanou a  neoddělitelnou součástí Pekingu.

Mária Uhrinová

 Náš seriál na toto téma postoupil do dalšího kraje. Zatím jsme představili situaci v okresech Olomouc a Šumperk, dnes k nim přidáváme další dva.

Okres Prostějov

Muzeum Prostějovska v Prostějově zcela nepřerušilo po roce 1989  spolupráci s kronikáři . „V rámci tzv. Poradenského střediska pro kronikáře jsme jednou až dvakrát ročně pořádali semináře a setkání na různá témata – historie, aktuální otázky, stylistika zápisu atd. A při této příležitosti si jednotliví kronikáři své zkušenosti vyměňovali mezi sebou. V současné době bohužel nemáme pracovníka, který by se této problematice věnoval. Také zájem kronikářů, respektive obcí, o spolupráci je minimální. Vzhledem k tomu, že tato činnost byla oboustranně zajímavá a přínosná, uvažujeme o nějaké nové formě oslovení kronikářů a obcí,“  říká ředitel prostějovského muzea Václav Hruška. Státní okresní archiv (SOkA) v Prostějově přichází do styku s kronikáři většinou při pořizování retrospektivních zápisů, kdy kronikáři potřebují nahlédnout do starších svazků kronik uložených v archivu či prostudovat písemnosti týkající se obce. „Při skartačních řízeních u obecních úřadů upozorňujeme starosty na povinnost ukládat dopsané svazky kroniky do archivu. Vysvětlujeme jim výhody tohoto kroku, avšak ne vždy se nám to daří. V poslední době se osvědčilo, že obcím nabízíme pořízení kopie kroniky. Ta pak zůstává obci, zatímco originál je bezpečně uložen u nás,“  sděluje ředitelka SOkA PhDr. Dagmar Roháčková.

Okres Přerov

Z působnosti Muzea Komenského v Přerově byla po roce 1989 práce s obecními kronikáři vyjmuta. Ve spolupráci s tehdejším Okresním národním výborem v Přerově se ještě v roce 1993 uskutečnil seminář, jehož se účastnilo 56 kronikářů. „Na jejich žádost se na něm hovořilo zejména o osobnosti kronikáře a o problémech spojených s vedením kroniky. Písemnou formou také kronikáři obdrželi základní pokyny jak vést zápisy a jak naložit s dopsaným svazkem. Získali i heslový ukazatel k ročnímu zápisu. Od té doby však muzeum není s obecními kronikáři v kontaktu,"  vysvětluje Mgr. Milan Chumchal, vedoucí oddělení regionální historie přerovského muzea. Státní okresní archiv v Přerově (SOkA) kontakty s kronikáři před rokem 1989 neudržoval. V rámci předarchivní péče bylo vždy zjišťováno, zda se v té které obci kronika vede, jak jsou uloženy její jednotlivé svazky, které do SOkA nebyly dosud předány, a tato praxe trvá i nadále. Po roce 1989 SOkA převzal k uložení evidenci kronikářů, kterou vedla metodička pro kroniky v Muzeu Komenského v Přerově. „My semináře pro kronikáře nepřipravujeme, ale když na podzim roku 1999 organizoval Městský úřad v Hranicích setkání kronikářů z Hranicka, připravili jsme pro ně přednášku o zpracování dějin obcí. Náš archiv kronikáři průběžně navštěvují, protože zde mohou získat potřebné informace z archivních pramenů. Výsledky studia jim pak poslouží k doplnění zápisů v kronice, popř. ke zpracování dějin obce. Na vyžádání také podáváme jednotlivé informace o vedení kroniky, o archivních pramenech k dějinám obce či předkládáme kroniky k nahlédnutí. Snažíme se pořídit kopie kronik, které nejsou u nás uloženy. Velice se nám osvědčila praxe, kdy město Přerov pořizuje dva exempláře kroniky, z nichž jeden je určen pro nás,"  říká PhDr. Jiří Lapáček, ředitel přerovského SOkA.

 Eva Veselá