Články a komentáře

STRMILOV: Město Strmilov (1,5 tis. obyv.) se nachází v jižní části Českomoravské vrchoviny. Vzhledem k drsným klimatickým podmínkám se tady chovaly ovce a pěstoval len. Proto část obyvatelstva získávala obživu právě zpracováním vlny a lnu. Během doby však ruční práci na stavu nahradily stroje a do dnešních dnů se ve městě uchovala pouze firma Zdeňka Kubáka, který  v roce 2003 obdržel z rukou ministra kultury titul „Nositel tradice lidových řemesel v oboru tradiční tkaní látek“.

Zpočátku byli strmilovští tkalci příslušníky tkalcovského cechu v Jindřichově Hradci, v roce 1718  založili samostatný cech ve Strmilově. Po jeho zániku na konci padesátých let 19. století nastoupil faktorský a manufakturní způsob výroby a v té době vyráběly zdejší tkalcovské firmy pestrou paletu zboží. Díky nedostatku finančních prostředků, vzdálenosti od center, neexistenci průmyslu a absenci dostupných dopravních tepen se v této části Vysočiny zachovaly malé rodinné podniky.

Ránu tkalcovskému řemeslu však přinesla hospodářská krize ve třicátých letech 20. století. V únoru 1948 byly ve Strmilově v provozu pouze tři tkalcovské dílny.

Dílna rodiny Kubákovy aneb Řemeslo, které se dědí

Zdeněk Kubák získal praktické znalosti přímo v dílně pod otcovým vedením a navíc absolvoval i studium na ÚLUV. Prošel všemi fázemi výroby, včetně návrhářství a o vzniku rodinné tkalcovské tradice vypráví se zaujetím: „V roce 1870 můj prapradědeček František Kubák založil vlastní tkalcovství. Vyráběl látky z přírodního hedvábí, bavlněné orientální šátky a šály, ložní pokrývky i stolní soupravy. Od něj převzal dílnu v polovině devadesátých let 19. století jeho syn František, který založil další dvě faktorie na výrobu bouretových, vlněných a bavlněných pokrývek a nábytkových látek. V roce 1898 zavedl samostatnou výrobu dekoračních látek v uměleckém provedení. Můj dědeček Ferdinand převzal rodinnou štafetu v roce 1910 a pod jeho rukama vznikaly i látky pro ARTĚL (České umělecké družstvo působící v období 1908 - 1935, pozn. red.), dodnes uchovávané ve sbírkovém fondu pražského Uměleckoprůmyslového muzea. V padesátých letech se tkalcovny ujal můj otec Ferdinand a v jejím čele setrval dalšího půl století. Snažil se o rekonstrukci starých lidových tkanin a o jejich využití v současné textilní tvorbě.“

Vzhledem k politické situaci spadala dílna pod Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV). Strmilovské výrobky získávaly řadu ocenění – například na Světových výstavách ve Švédsku a Belgii, s úspěchem se setkalo i 13 vzorů potahových a dekoračních tkanin na výstavě v Moskvě, Rize a Petrohradě. V roce 1964 došlo k dalšímu obohacení sortimentu o výrobu vysoce kvalitních vlněných přikrývek.

Další osud dílny popisuje Z. Kubák slovy: „V roce 1991 nám byla dílna v rámci restituce sice vrácena, ale z původního inventáře se dochovala budova, cívečnice (slouží pro podávání osnovy, vlákna se do ní vkládají ve špulkách a k podávání do stavu dochází jejím odvalováním − pozn. red.) a snovadlo (dřevěný rám s kolíčky, který usnadní přípravu osnovních nití pro tkalcovské stavy − pozn. red.). Za stroje a další budovy jsme museli zaplatit téměř 3 miliony Kč. A tak vznikla firma, kterou jsem nazval Zdeněk Kubák – umělecká tkalcovna v.o.s. Vlastním ji od roku 1992 spolu se sestrou Janou Bradovou. Zdá se, že štafetu rodinné tradice předám synovi, který studuje obor umělecké zpracování textilií na jihlavské uměleckoprůmyslové škole.“

Od pokrývek po kravaty

Tkalcovská dílna dokáže kompletně zpracovat rouno přes spřádání, barvení až po tkaní a speciální úpravu počesáním. Většina strojového vybavení je v provozu již delší dobu – např. stav značky Schwabe pochází z roku 1936. Až čtyřbarevná tkanina může vznikat na stroji, který se programuje vkládáním nestejně děrovaných válců. Z materiálů se používají přírodní vlákna, zejména vlna, nakupovaná od výrobců přízí. Je opatřena příslušným atestem a tvoří ji směs novozélandské a australské vlny. Barevnost vychází z tzv. režného stylu.

Tkalcovna spoluprace  také chovateli ovcí a zhotovuje jim z dodaného ovčího rouna vlnu. Dnešní sortiment tkalcovny tvoří malé série vlněných počesaných přikrývek, ponč, tašek, přehozů, koberečků, polštářů či prostírek. Na přání zákazníka se připravuje lněná látka na kravaty.

Jak se dříve tkalcům žilo

Ferdinand Kubák připravil také část expozice muzea tkalcovství, která je naproti rodinné tkalcovské firmě, v domě jeho rodičů. Návštěvník tak může nahlédnout do interiéru tkalcovské chalupy se zařízením, která přibližuje všední život i nelehké řemeslo z období počátku 20. století. Základním exponátem je žakárový stav z 18. století, o vyráběném sortimentu vypovídají dochované vzorníky, z nichž ten nejstarší je z roku 1875, nechybí ani učební sešity.

Do muzea, které je v provozu od roku 1996 a jehož budování stále pokračuje, chodí zejména školní výpravy, ale i další zájemci. Snahou Z. Kubáka je nabídnout pohled do chalupy jihočeského tkalce a co nejvíce přiblížit způsob jeho života a práce. Návštěvníci se mohou rozhodnout i pro exkurzi v rodinné tkalcovně.

Tkaní jako koníček

Zdeněk Kubák organizuje také  řadu kurzů, v nichž si frekventanti učí základům tkaní, předení na kolovratu, tkaní tapisérií na rámech a osvojují si techniky tkaní na karetkách, tkaní na stuhovém stávku, krosienku atd. Je také autorem pracovní knihy s názvem "Domácí tkaní", která je praktickou pomůckou pro všechny zájemce o tkaní, od začátečníků až po pokročilé. „Moje firma Arttex se zaměřila na výrobu dřevěných tkalcovských stavů a potřebných doplňků. Na dvoulistovém stavu je možné tkát plátno, na čtyřlistovém navíc i keprové vazby,“  doplňuje nositel titulu.

Eva Veselá 

V letošním roce přibylo na seznamu světového dědictví UNESCO 27 památek z různých koutů světa. ČR se  může pyšnit dvanácti zápisy, což ji řadí vzhledem k velikosti území na jedno z předních míst. Přesto se u nás obejvují další uchazeči o toto prestižní označení. Zatím naposledy to se na území Česlé republiky podařilo v případě židovského města a baziliky sv. Prokopa v Třebíči, která se ne seznamu octla v roce 2003.

Kdo letos uspěl

V současné době se může pochlubit zápisem na seznamu UNESCO 878 objektů ve 145 zemích světa. Z Česka se letos snažily o prestižní ocenění lázně Luhačovice s ojedinělou architekturou Dušana Jurkoviče, ale bohužel bez kladného výsledku.

Úspěch naopak slavilo např. Slovensko s dřevěnými kostelíky ze 16. až 18. století, ležícími na východě jeho území, nebo pohraniční opevnění ve Francii, postavené Sébastienem Le Prestre de Vauban − vojenským architektem krále Ludvíka XIV.

O nové kandidáty není nouze

Zájem o zapsáni na seznam UNESCO má u nás v kratším či delším časovém horizontu řada subjektů. Od úvahy k podání žádosti a jejímu vyřízení však vede nelehká a časově zdlouhavá cesta. Zájem mají např. představitelé města Znojma, kteří by rádi na mapě nejcennějších kulturních a přírodních památek viděli Znojmo a Podyjí. Mělo by jít o spojení historického centra města s jedinečnou rotundou sv. Kateřiny a napojení na lesoparky a o Národní park Podyjí. I když je podle mínění Ministerstva životného prostředí (MŽP) zapsání málo reálné, Znojmo se nechce vzdát. Podobný úmysl již dříve projevilo např. České Švýcarsko nebo Český ráj. Proto MŽP zadá studii, která vybere území, u nichž se bude uvažovat o možnosti podání žádosti k zapsání na prestižní seznam.

V poslední době se hodně hovoří o dalším zájemci, o objektu na Ještědu, národní kulturní památce, který v sobě slučuje vysílač, hotel a restauraci. Autor projektu Karel Hubáček získal v roce 1969 za stavbu mezinárodní prestižní Perretovu cenu. Současným majitelem jsou České radiokomunikace, které ji v roce 2000 koupily za 75 milionů Kč a do její opravy vložily 30 milionů Kč. Jako prodávající si kladou jedinou podmínku – přístup k vysílači na vrcholku objektu. V současné době odsouhlasila rada Libereckého kraje záměr odkoupit 93 m vysoký hyperboloid za zůstatkovou cenu cca 75 milionů Kč. Pokud záměr schválí i krajské zastupitelstvo, budou platby rozvrženy do dvou let. Stavba však potřebuje nutné opravy za desítky milionů Kč – např. bez nové kanalizace nebude možné provozovat restauraci. Finanční prostředky se snažily České radiokomunikace získat z tzv. norských fondů, ale bez úspěchu. Kraj jako vlastník bude mít mnohem výhodnější pozici. Pokud se má dostat areál na Ještědu na seznam UNESCO, bude např. nutné obnovit původní interiéry. Nábytek bude možné zčásti restaurovat a zčásti vyrobit podle zachovalých kusů.

Eva Veselá

STARÉ MĚSTO: Památník Velké Moravy patří mezi nejvýznamnější národní kulturní památky naší vlasti. Byl postaven v letech 1959 – 1960 nad základy první objevené a uznané stavby z doby velkomoravské – kostela Na Valách. Areál památníku bohužel dodnes nebyl dostavěn do původně plánované podoby a rozsahu. V důsledku toho současná stálá expozice již nevyhovuje standardním potřebám domácích i zahraničních návštěvníků. Dispozice objektu rovněž neumožňuje zveřejňování výsledků nových archeologických výzkumů, konání vědeckých pracovních setkání a v neposlední řadě neposkytuje téměř žádné zázemí pro návštěvníky a badatele.

Vzhledem k významu Uherskohradišťska pro etnogenezi Slovanů, dějiny Velké Moravy a počátky křesťanství v naší zemi přistoupil Zlínský kraj, Slovácké muzeum v Uherském Hradišti a Moravské zemské muzeum v Brně k přípravě rekonstrukce a dostavby památníku. Vedle nezbytných oprav střechy, elektroinstalace a oken zde dojde k modernizaci stálé expozice, vybudování moderního prezentačního a obslužného zázemí i vhodných prostor pro vědecko-výzkumné středisko s centrálními studijními depozitáři, odbornou tematickou knihovnou, studijními prostory a zázemím archeologického výzkumu. Vznikne tak ojedinělé Archeologické centrum Velké Moravy středního Pomoraví. V kontextu vznikajícího nového náměstí s kostelem sv. Ducha ve Starém Městě a bezprostřední blízkosti areálu Památníku Velké Moravy s archeologickými pracovišti se tak nabízí jedinečná příležitost ke zrodu významného duchovně-kulturního centra, oslovujícího odbornou i laickou veřejnost nejen naší republiky.

V rámci rozvoje cestovního ruchu Zlínského kraje se rovněž plánuje propojení významných slezských, moravských a slovenských archeologických lokalit formou mezinárodní turistické stezky „Od Velké Moravy k počátkům české státnosti“, přičemž jejím pilotním pracovištěm se stane právě Památník Velké Moravy. Staré Město se tak zařadí mezi velmi atraktivní cíle českých i zahraničních turistů a dostane impulz pro svůj další rozvoj.

Rekonstrukce a dostavba památníku si vyžádá velké finanční prostředky. Ty se snaží poskytnout Zlínský kraj, Slovácké muzeum v Uherském Hradišti a Moravské zemské muzeum v Brně ze svých i cizích zdrojů. Realizace první etapy začne v srpnu letošního roku a potrvá do konce roku 2009. Jde o rekonstrukci objektu památníku a o instalaci nové multimediální expozice. Podařilo se nám získat podporu ze Zlínského kraje ve výši 13,602 milionu Kč. Podpora grantu z Islandu, Lichtenštejnska v rámci Finančního mechanismu EHP a norského finančního mechanismu (zkráceně Norské fondy) představuje 13,307 milionu Kč. Druhá etapa bude obsahovat přístavbu Památníku Velké Moravy s výstavními sály pro aktuální krátkodobé výstavy, přednáškovými sály, zázemím pro dětské programy, informačním centrem atd. Svůj domov zde najde i Archeologické centrum Velké Moravy středního Pomoraví – půjde o specializovanou knihovnu, studijní depozitáře a pracovny archeologů. Termín realizace a způsob financování není dosud znám. Zvažuje se období let 2010 – 2015 a finanční krytí by mohlo být s podporou strukturálních fondů EU, Zlínského kraje a státního rozpočtu.

PhDr. Ivo Frolec,

ředitel Slováckého muzea v Uherském Hradišti

ROŽĎALOVICE: Tomuto malebnému městečku v nymburském okrese vévodí především barokní kostel svatého Havla z 18. století a barokně přestavěný renesanční zámek. Z významných rodáků je třeba uvést především renesančního knihtiskaře a nakladatele Jiřího Melantricha z Aventina (1511 – 1580), jehož nejznámější tisky jsou Mattioliho Herbář a bible Melantriška. Zatímco Melantrich z Aventina vešel ve známost spíše obsahem svých knih, o čtyři století později naopak jiný slavný rodák − knihař a výtvarník Jenda Rajman − proslavil Rožďalovice jedinečnými knižními vazbami v dílně, kterou založil spolu se svým otcem v roce 1925. A právě v ní dnes najdeme originální muzeum.

Díky svému umění poznal umělecký knihař Jenda Rajman řadu známých českých výtvarníků, hlavně malířů. Jeho knihařskou dílnu navštěvoval například Cyril Bouda, velmi často na návštěvě pobýval grafik Karel Kinský nebo malíř a grafik Pavel Šimon. Mistr Rajman se hojně stýkal i s Antonínem Majerem (1882 − 1963), který si velmi oblíbil rožďalovická zákoutí a měl tu svůj letní ateliér. Přátelství ho též pojilo s Maxem Švabinským, který ale Rožďalovice nikdy nenavštívil. (Zuzana Švabinská-Vejrichová však v roce 2002 převzala záštitu nad vznikem Nadačního fondu Jendy Rajmana.)

Rajman v těchto dobrých časech zaměstnával tři dělníky a k ruce měl tři učedníky. Poslední učnicí byla jeho dcera Blanka Hančarová-Rajmanová, která je dnes pokračovatelkou více než 120leté knihařské rodinné tradice.

Ale vraťme se ještě do roku1953, kdy se dílna dostala pod rožďalovické komunální služby, které do ní již dále neinvestovaly a paradoxně ku prospěchu ji ponechaly v nezměněném stavu. A tak zde najdeme všechny původní stroje, jako je například řezačka z roku 1900 nebo tzv. zlatička, což je vlastně lis na výzdobu desek knih, v němž se zdobící rytiny dříve ohřívaly dřevěným uhlím před tím, než se buď pouze teplem, nebo přes zlatou fólii vypálily do kožené desky. Chloubou dílny je také skříň s poličkami, kde je vystaven doslova poklad − soubor „tlačítek“, tedy raznic, jimiž se zdobí desky knih. Mají nejrůznější tvary, formy, styly i slohy, tak jak je shromáždily čtyři generace knihařů.

Dnes je provozovatelem muzea a knihařské dílny v původních prostorách společnost Rajmanova dílna, s.r.o., založená v roce 2003, spolu s Nadačním fondem J. R. (správcem jeho uměleckého a řemeslného odkazu). Jedním z podnikatelských záměrů je projekt nazvaný Svaž si svoji knihu, který umožní poznat klasické postupy vazby knih. Zájemce obdrží čtyři nesvázané archy s vytištěnými Rajmanovými vzpomínkami na rok 1945 v Rožďalovicích, sám si navrhne desky a svou knihu si vlastnoručně sváže. Samozřejmě že si každý může pod vedením zkušené knihařky svázat i jakoukoli svou knihu. Pro zájemce a turisty zdaleka  je hned vedle luxusní apartmán, který nabízí Rajmanova dílna, s.r.o.

Rodina dcery knihaře, paní Hančarové, má ještě v plánu uspořádat trvalou expozici kreseb, maleb a zápisů významných hostů, kteří je tu jako poděkování zanechali v Knize návštěv. Na tradici tvůrčích setkání, kdy dílna bývala malým kulturním a osvětovým centrem, chce rodina také navázat.

O dalším podnikatelském záměru a o jeho financování jsme si povídali s předsedou správní rady Nadačního fondu J. R. Ing. Pavlem Hančarem.

"V současné době jsou opraveny dvě z celkem tří sousedních budov, jichž Mistr Rajman užíval. Domek pro učedníky se změnil v ubytování pro turisty s luxusně vybaveným bytem a garáží. Druhá budova je zrekonstruovaná knihařská dílna s malou expozicí krásných knižních vazeb. Třetí, největší budova na svou opravu teprve čeká. Záměrem rodiny je zbudovat v prvním podlaží expozici krásně vázaných knih, kreseb a maleb vážících se k Rajmanově dílně, rodině či obecně k Rožďalovicím a výstavu právě založené sbírky starých pohledů a fotografií městečka. V prvním patře by pak měly vzniknout další ubytovací kapacity pro větší skupiny turistů a v podkroví pak archiv a depozitář nevystavených věcí," předestírá plány do budoucna P. Hančar a pokračuje informacemi o tom,  co je pro jejich uskutečnění nezbytné, tedy o finančních prostředcích: "Rekonstrukce byla dosud financována ze soukromých rodinných zdrojů, na úpravu třetí nemovitosti se pokusíme získat podporu z tzv. evropských fondů. Středočeský kraj nám přispěl na propagaci částkou 50.000 Kč, Nadační fond pak každý rok dostává finanční dary od právnických i fyzických osob. Také se těšíme podpoře současného vedení Rožďalovic a Středočeský kraj nám s Polabským muzeem v Poděbradech, které spravuje, přislíbily spolupráci při plánovaném budování velké expozice v domě, který zatím není opraven."

Do muzea je možno zavítat ve všední dny od 10 do 16 hodin, v turistické sezoně pak od středy do neděle ve stejný čas.

Eva Horníčková

Náš seriál věnující se uvedené problematice postoupil do Ústeckého kraje a minule přiblížil situaci v okrese Litoměřice. Nyní se zaměříme na okresy Louny a Teplice.

Okres Louny

Oblastní muzeum v Lounech spolupráci s obecními kronikáři přerušilo po roce 1989 a přestalo pro ně také pořádat pravidelná setkávání. Poslední seminář muzejníci zorganizovali v roce 1991 a jeho součástí byla i možnost nahlédnout do různých obecního kronik. Hovořilo se zde též o ukončení proplácení zápisů v kronikách lounským muzeem a zúčastnilo se ho kolem 80 % kronikářů. „Spolupráce s kronikáři nám přinášela informace o dění v terénu a pomáhala i při sbírkotvorné činnosti. V současnosti se metodické pomoci nebráníme, bude-li o ni zájem. Bohužel mnoho let k tomu nedošlo,“  sděluje ředitel Oblastního muzea v Lounech PhDr. Bedřich Štauber.

Státní okresní archiv v Lounech (SOkA) poskytuje pomoc obecním kronikářům individuálně na základě jejich žádostí. Kronikář přijede do archivu a jeho pracovníci s ním proberou, co by mělo být v kronice zaznamenáno. „Vedení kroniky je obcím uloženo zákonem a podle mého názoru ji vedou asi tři čtvrtiny z nich. Pokud nám v minulosti některé obce kroniky předaly, potěšilo mne to, ale nikdy jsem je po nich nevyžadoval. Kronika samozřejmě patří obci – ta financuje její vznik, vystavuje ji při srazech rodáků atd. V současnosti vznikají obrovské datové sklady, kde jsou archivovány webové stránky, i ty obecní, a tam se nalezne vše podstatné,“  říká ředitel SOkA v Lounech PhDr. Bohumír Roedel.

Okres Teplice

Oblastní muzeum v Teplicích spolupráci s kronikáři přerušilo po roce 1989 a ani v pozdějších letech ji neobnovilo. Státní okresní archiv v Teplicích (SOkA) v 90. letech minulého století kooperaci s kronikáři nijak výrazně nezměnil. Vždy probíhala a i dnes probíhá víceméně individuálně, a to jak s jednotlivými pisateli obecních zápisů, tak i s představiteli obcí. Semináře pro kronikáře SOkA nepořádá. „Podle archivního zákona je prvořadým posláním archivu provádět skartace a v jejich průběhu získávat archiválie. Kronikáři nám v tomto směru mohou pomoci jen velmi okrajově, a to pokud se dovědí o existenci nějaké písemnosti, která by se archiválií mohla stát. To se však stává jen ojediněle,“  vysvětluje ředitel SOkA v Teplicích PhDr. Karel Vilím a dodává: „Získávání kronik do archivu se nám daří se střídavými úspěchy (a to se týká i kronik školních), protože kronika je majetkem obce či města a fakticky záleží jen na nich, zda nám kroniku do úschovy předají. Donutit příslušnou samosprávnou instituci k dodržení metodického pokynu, který říká, že ukončená kronika patří po určité době do archivu, není v naší moci. Zbývá jen vyjednávání, které pro nás ne vždy skončí úspěšně.“

Pracovníci SOkA v rámci provádění kontroly spisové služby na obecních nebo městských úřadech mají možnost hovořit i s kronikáři a nabídnout jim pomoc. Většina kronikářů také dochází do SOkA coby badatelé, a tak mohou s archiváři hovořit a udržovat určitý kontakt.

Eva Veselá

ROŽNOV POD RADHOŠTĚM: Na začátku června se v místním kině Panorama uskutečnila veřejná diskuse na téma víceúčelového kulturního centra (VKC). Několik desítek občanů vyjádřilo podporu myšlence výstavby moderního kulturního stánku, který by měl vzniknout přestavbou stávajícího kina, resp. vyrůst na tomtéž místě.

Město již v minulých týdnech vyhlásilo na řešení VKC architektonickou soutěž. Právě na základě podmínek soutěže několik občanů budoucí podobu centra připomínkovalo. „Všemi podněty se budeme zabývat a vyhodnotíme je,"  ubezpečil tehdy občany Jan Kučera, vedoucí oddělení projektového řízení z MěÚ. „Snažili jsme se zjistit, zdali je možné připomínky občanů ještě dodatečně zařadit do vyhlášené soutěže. Všichni, kteří se do soutěže přihlásili, obdrží doplnění podmínek na VKC,"  uvedla místostarostka Rožnova Markéta Blinková.

 Oproti plánované jedné klubovně pro nejrůznější místní spolky a sdružení budou klubovny tři. Do studie by měly být zapracovány nově i krojovna a zrcadlový sál, který by sloužil jak folklorním spolkům, tak gymnastice a příbuzným disciplínám. „Kapacita kavárny by se měla navýšit na 60 míst. Navíc není podmínkou, že by se muselo nutně jednat jen o kavárnu. Klidně by mohlo jít o restauraci s letní zahrádkou. Z důvodu pořádání koncertů a dalších akcí bychom zde rádi měli i kuchyň,"  informovala ředitelka T klubu – kulturní agentury Lenka Vičarová, pod kterou kino spadá. Tomuto rozšíření však muselo ustoupit původně plánované ubytování pro účinkující.

Další postup na projektu vybudování VKC ovlivnila také Česká komora architektů (ČKA), která poukázala na složení vyhodnocovací komise, kterou označil ředitel Kanceláře ČKA Martin Turek za závislou pro nedostatečné zastoupení nezávislých odborníků. Vedení města na výtku zareagovalo a část hodnotící komise obměnilo. „Místo úředníků byli do komise nominováni čtyři nezávislí architekti,"  sdělila Blinková. Nedá se však předpokládat, že tento krok stanovisko ČKA změní. Komora prohlásila celou soutěž za neregulérní a zakázala svým členům účast v ní. Město totiž komoru obešlo a vyhlásilo soutěž samo, nikoli prostřednictvím ČKA. „Jako nejvýhodnější vůči veřejným prostředkům města a nejefektivnější se jevila a jeví varianta vyhlášení vlastní soutěže, která bude respektovat zákon o zadávání veřejných zakázek, bude transparentní a nediskriminační. Takto postupovalo několik měst v okolí v posledních letech – jedná se o standardní postup,"  konstatoval Kučera. Podle jeho názoru tím soutěž nijak neutrpí a město navíc výrazně ušetří. Došlo také ke změně názvu soutěže – již se nejedná o veřejnou architektonicko-urbanistickou soutěž, ale o veřejnou ideovou soutěž. Ačkoli to zprvu vypadalo, že městská knihovna bude součástí VKC, nyní to již tak jisté není. Myšlenka zakomponovat do VKC knihovnu se na veřejné diskusi příliš nezamlouvala ani občanům. „Architektonická studie by měla prokázat, zdali je existence knihovny v kontextu VKC vůbec reálná. A to jak z hlediska ufinancovatelnosti objektu a projektu, z hlediska nemalých nároků na prostor, které knihovna má a zejména jejího umístění v takovémto komplexu vůbec. Byla by škoda, kdyby na úkor knihovny přišly zkrátka kulturní aktivity, jež mají ve VKC své místo, a naopak nemůžeme slevovat z nároků, jež knihovna má,"  uvedl ředitel knihovny Pavel Zajíc. Nové VKC by mělo podle prvotních odhadů přijít na sto milionů korun (včetně knihovny). Město Rožnov bude žádat o finanční injekci EU. Stavba by se měla realizovat nejdříve v roce 2010.

Lukáš Martinek

TŘEBÍZ: Národopisné muzeum Slánska v Třebízi, které veřejnosti otevřelo své brány v roce 1975, je součástí Vlastivědného muzea ve Slaném, příspěvkové organizace zřizované městem. Jde tedy o jediný středočeský skanzen financovaný z rozpočtu města. Navíc se může pochlubit i další zvláštností, protože jeho objekty jsou rozesety v „živé“ vesnici.

Pohádková náves

Třebíz, o níž se první zmínky datují na počátek 14. století, představuje typickou českou náves s rybníkem uprostřed a s více či méně výstavnými objekty kolem. Nechybí ani kostel, zasvěcený sv. Martinovi, malá zvonička a kaplička Nejsvětější Trojice s kašnou. Střed obce byl v roce 1995 prohlášen vesnickou památkovou rezervací. Půvab vesničky okouzlil i režiséra Zdeňka Trošku, který zde natočil část své nejnovější pohádky Nejkrásnější hádanka.

Od Cífkova statku k rodnému domku spisovatele V. B. Třebízského

Skanzen, u jehož zrodu stála skupinka nadšenců, přináší pohled na lidovou kulturu západní části středních Čech. Muzejním účelům slouží objekty z období 17. až 18. století a vedle největšího statku je možné nakouknout i do skrovných poměrů řemeslníků nebo výměnkářů. Prohlídková trasa začíná v areálu Cífkova statku s číslem popisným 1, což je nejcennější lidová barokní stavba na Slánsku. V tomto zděném objektu sídlil rychtář a dnes je možné nahlédnout do šenkovny, černé kuchyně i do „parádního pokoje“. Zachovala se také klasicistní konírna, zděný špýchar se sklípkem nebo nová stodola se zemědělským inventářem. Malá selská usedlost skrývá interiér vesnického krámu, další chalupa se změnila v ševcovskou dílnu, vybavení výměnku opodál pochází z počátku 19. století.

Rodný dům kněze a spisovatele Václava Beneše Třebízského (čp. 19) je jedním ze tří řemeslnických domků zachovaných v původní zástavbě návsi. V patře, přístupném ze dvora po dřevěných schodech s pavláčkou, jsou vystaveny památky na spisovatele včetně jeho díla. O založení Památníku V. B. Třebízského se zasloužil v roce 1904 Jindřich Šimon Baar, který byl v té době farářem v sousedních Klobukách.

Skanzen je otevřen od května do konce října a na příchozí tu čekají i dvě výstavy – Dřevěné sochy ze Skalice (jde o díla umělců ze slovenské Skalice, s níž má město Slaný přátelské vztahy) a Loutky a keramiky Lucie Štědroňské. Pro školy muzejníci vždy v červnu připravují akci nazvanou „Muzeum na dvoře“. Ta seznamuje s životem na vesnici v pěti okruzích, a to s vývojem zemědělství, vesnickými řemesly, lidovými stavbami na Slánsku, lidovou výrobou a lidovým uměním a konečně s kuchyní našich prababiček.

Skanzen a finance

„Všechny výše uvedené stavby, v nichž jsou expozice, má v majetku obec Třebíz a my je využíváme na základě smlouvy. Pouze čp. 64 se ševcovnou bylo vráceno v restituci a slánské muzeum platí majiteli nájem. Středočeský kraj na provoz skanzenu nepřispívá, poskytuje jen granty. Naposledy to bylo v roce 2006 na opravu fasády Cífkova statku. Šubrtův statek čp. 2 využíváme jako depozitář a je i potřebným zázemím. Jeho areál spravoval Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a v lednu letošního roku ho převedl na město Slaný, tedy na našeho zřizovatele. Oprava potrvá řadu let a bude záviset na výši získaných finančních prostředků. Obec Třebíz si v souvislosti s opravami dalších památkových objektů sestavila seznam a ještě letos začne opravovat kapličku Nejsvětější Trojice s kašnou a kostel sv. Martina,“  říká vedoucí Vlastivědného muzea ve Slaném Božena Franková.

Střední Čechy – ráj skanzenů

U nás se nejvíce skanzenů nachází na území Středočeského kraje. Polabské národopisné muzeum v Přerově nad Labem, součást Polabského muzea v Poděbradech, jsme vám představili v časopise Místní kultura číslo 5/2004 na straně 25. O Muzeu vesnických staveb středního Povltaví ve Vysokém Chlumci, pobočce Hornického muzea v Příbrami, jsme psali v roce 2006 v čísle 11 na straně 28. Zbývá nám ještě představit Muzeum lidových staveb v Kouřimi, detašované pracoviště Regionálního muzea v Kolíně. (Jeho úvodní část byla otevřena v roce 1976.) Zřizovatelem všech tří výše zmíněných muzeí je Středočeský kraj.

Skanzen v Přerově nad Labem je nejstarším v Čechách – pro veřejnost byl otevřel v roce 1967. Titulem „nejmladší skanzen“ se naopak může pochlubit soubor lidových staveb ve Vysokém Chlumci, do něhož byla první stavba přenesena v roce 2000.

Eva Veselá

Město Nový Bor (12,3 tis. obyv.) je po staletí úzce svázáno se sklářskou tradicí. Hlavní část zdejšího kulturního života (zejména divadelní a filmová představení) organizuje od roku 2006 společnost Kultura Nový Bor s.r.o. Zapojeny jsou i organizační složky města a nemalý podíl mají občanské kulturní aktivity. Bohatou historii dokládá i fakt, že v roce 1992 tu byla vyhlášena městská památková zóna čítající kolem padesáti památkově chráněných objektů.  

Nový Bor se nachází na území bývalých vřesovišť, která také původní osadě – Haida (německy Heide) dala jméno. Počátkem 17. století vznikla na místě tehdy opuštěného dvora vesnice, která se začala díky své výhodné poloze na obchodní cestě z Prahy do Německa a díky rozmachu sklářství rychle rozvíjet. Archeologický průzkum totiž doložil existenci sklářských hutí na zdejším území již ve 13. století. Na vlastní sklářskou výrobu navázal obchod se sklem soustředěný do tzv. sklářských kompanií, které měly zastoupení po celé Evropě. V polovině 18. století pak Marie Terezie osadu povýšila na město, které má od února 1948 úředně stvrzený český název Nový Bor. Tvoří ho pět místních částí – Arnultovice, Bukovany, Janov, Nový Bor a Pihel.

Město, finance, kultura

Letošní rozpočet hospodaří na straně výdajů s částkou 160 704 600 Kč, z toho je pro oblast kultury vyčleněno 6 850 000 Kč. Z této sumy jde 330 000 Kč na granty – ucházelo se o ně 9 projektů, úspěšných bylo 7. Kultura spadá na MěÚ pod odbor školství, kultury a sportu, do jehož kompetence byla nedávno přesunuta i správa památek. Při zastupitelstvu města pracuje pětičlenný Výbor pro kulturu a občanské záležitosti. Projednává přípravu kulturních akcí pořádaných městem, jejich rozpočty a programy, zabývá se granty v kultuře a ostatními s kulturou souvisejícími záležitostmi. Výbor se schází podle potřeby, obyčejně jednou za měsíc, a na svá jednání zve často ty, kteří kulturu ve městě nejvíce ovlivňují – tedy vedení Kultury s.r.o., vedoucí odboru školství, kultury a sportu, vedoucí občanských sdružení, jejichž činnost směřuje do této oblasti, starostu a místostarostu atd.

Organizačními složkami města jsou: Sklářské muzeum (letošní rozpočet činí 355 000 Kč), Městská knihovna (hospodaří letos s 361 000 Kč) a Turistické informační centrum (hospodaří s 250 000 Kč). Uvedené částky u těchto organizačních složek jsou bez mzdových prostředků. Ještě je třeba zmínit Kulturu Nový Bor s.r.o. Všechny objekty výše uvedených kulturních zařízení jsou majetkem města. Kulturní dům Bohemia, bývalý jednotný klub pracujících Novoborských strojíren a Crystalexu, prodalo město soukromému vlastníkovi. Sál zůstal zachován pro pořádání kulturních akcí, je využíván formou pronájmů, ale jeho současný stav volá po potřebné rekonstrukci. Z částky na činnost odboru školství, kultury a sportu jde do oblasti kultury navíc cca 50 %, tedy 394 000 Kč.

Kultura Nový Bor s.r.o.

Společnost vznikla v lednu 2006 a funguje se 100% účastí města. Zastřešuje městské divadlo, Navrátilův sál, městské a letní kino i výstavní galerie v těchto zařízeních. „Prioritou vzniku společnosti bylo snížení provozních dotací od města, a to jak vlastní kulturní činností, tak i příjmy z pronajatých nebytových prostor spravovaných zařízení. Sdružení kulturních prostředků má přispět ke zkvalitnění řízení a transparentnímu hospodaření. Financování kultury se stalo vícezdrojové a přivedlo do kultury více peněz. Peněžní prostředky se daří získávat od ministerstva kultury, Libereckého kraje i z vlastních zdrojů. V prvním i druhém roce se podařilo ušetřit zhruba půl milionu Kč a tyto částky byly ponechány v kultuře. Díky úsporám se mohlo doplnit a obnovit zastaralé technické vybavení, rozšířil se kulturní program a došlo ke zvýšení využívání stávajících objektů – např. Navrátilova sálu,“ vysvětluje vedoucí odboru školství, kultury a sportu RNDr. Alena Forgáčová a dodává: „Společnost nabízí nejen kvalitní zájezdové pořady, ale troufá si také do městských kulturních zařízení přivádět nové objevy na poli hudebním, výtvarném, divadelním i filmovém. V letošním roce získala zmíněná s.r.o. z městského rozpočtu 713 000 Kč na pořádání kulturních akcí a 4 447 000 představovaly provozní dotace.“ Objekt divadla (původně kina) byl postaven v místní části Arnultovice v roce 1926 a současná podoba je výsledkem dvou rozsáhlých rekonstrukcí. Kapacita sálu je kolem 300 míst.

Navrátilův sál se nachází v bývalém měšťanském domě č.p. 45 na třídě TGM. Malbami jej Josef Navrátil vybavil v padesátých letech 19. století. Dnes se zde konají zejména výstavy, besedy a koncerty.

Místní rámec překračuje svojí činností městské kino. Současný jednatel Kultury s.r.o. − Radovan Novotný − je zakladatelem a prezidentem Novoborské akademie spojených kinematografií, která již osm let sdružuje vedoucí kin v celé ČR. Do její činnosti spadá i každoroční udílení cen nejlepším českým filmům, hercům a režisérům. Náklady na tuto akci jsou hrazeny z účastnických příspěvků a poplatků. Kino bylo slavnostně otevřeno na podzim roku 1926, koncem osmdesátých let prošlo zásadní rekonstrukcí a dnes do hlediště může usednout téměř 300 diváků. Na pořízení bezbariérového přístupu (včetně hydraulické zvedací plošiny a bezbariérového sociálního zařízení) v hodnotě 993 tisíc Kč přispělo ministerstvo kultury dotací 837 tisíc Kč a zbylou částku uhradilo město. Nový Bor má ještě letní kino s kapacitu 500 míst, umístěné v centru města.

Jak si stojí kultura ve městě

„Radnice si velmi váží různých občanských kulturních aktivit, které jsou vizitkou toho, že Nový Bor žije kulturně – jde např. o Sklářskou muziku, taneční soubor Boráček, pěvecký soubor Camela (město jej významně finančně podporuje, protože mu zajišťuje dobrou propagaci i v zahraničí), ochotnický divadelní soubor Nopoď atd. Všechny soubory jsou samostatnými subjekty. Právě podpora takovýchto pravidelných aktivit je cestou, jak přivést ke kultuře více občanů. Provozujeme jedno z nejlepších divadel na severu Čech, které díky solidní nabídce nemá nouzi o stálé návštěvníky,“ sděluje vedoucí odboru školství, kultury a sportu MěÚ. Mezi přední kulturní akce patří Sklářské slavnosti, Mariánská pouť, Divadlo za sklem – třídenní přehlídka pouličního divadla atd. Na příští rok se připravuje pěvecký festival Crystal Chor, konaný v dvouletém intervalu, na který bude nemalou částkou přispívat město.

Eva Veselá

VSETÍN − MAŠTALISKA: V květnu 2008 dokončený projekt nazvaný Podnikatelský inkubátor Vsetín si vyžádal náklady v celkové částce 103,6 milionu Kč. Byl spolufinancován evropským fondem pro regionální rozvoj a Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR z programu Prosperita. Dotace poskytnutá Agentuře pro ekonomický rozvoj Vsetínska o.p.s. činila 77,7 milionu Kč. Dominanta zdejšího Horního náměstí zvaná Maštaliska má bohatou historii a sloužila k nejrůznějším účelům.

Původní objekt byl v roce 1708 za vpádu Kuruců sice zničen, ale vzápětí na jeho místě vznikl dům nový. Nejprve jako zemědělská usedlost s konírnou, ale třeba za napoleonských válek byl přeměněn na lazaret. Charakter dominanty však Maštaliska získala až po rekonstrukci do novorenesančního stylu v roce 1897. V objektu se pak nacházely úřednické byty, ale od padesátých let již rychle chátral. Postupně sloužil také jako dílna či výrobna rakví. V 80. letech minulého století se začala zvažovat rekonstrukce, dokonce zde měla vzniknout galerie i s parkovištěm, ale rok 1989 tyto plány na čas přerušil.

Od této doby vsetínská radnice hledala možnosti, jak památku opravit a jak ji efektivně využít. Uvažovalo se o bytech, knihovně, čajovně či dokonce o smuteční obřadní síni, ale nakonec byla Maštaliska pouze staticky zajištěna. Poté se město rozhodlo čekat na kvalitní záměr, na který by se mohly čerpat evropské dotace. Projekt Agentury pro ekonomický rozvoj nazvaný Podnikatelský inkubátor Vsetín a Centrum transferu technologií všechna potřebná kritéria splnil, a tak se podařilo památku obnovit a vdechnout jí nový život, přestože při zahájení rekonstrukce nebyl na objektu jediný kousek zdravé konstrukce a někteří pesimisté dokonce chátrající budovu dopředu odepisovali.

Navzdory škarohlídům září od loňského roku Maštaliska již zdálky novotou a dnes se v nich odehrávají kulturní, vzdělávací a společenské akce, ale především jako Podnikatelský inkubátor poskytují zázemí začínajícím podnikatelům.

Co se pro nezasvěcené pod tímto názvem skrývá, na to jsem se zeptala Miroslava Evjáka, ředitele Agentury pro ekonomický rozvoj Vsetínska, o.p.s., která vítězný projekt vypracovala.

„Naše společnost byla založena městem Vsetín za účelem řešení nezaměstnanosti podporou podnikání a ekonomického rozvoje. Firmám umístěným v Podnikatelském inkubátoru nabízíme komplexní služby, protože v náplni naší činnosti je mj. poradenství v otázkách grantů a dotačních titulů, zprostředkovávání kontaktů na výzkumná a vývojová střediska a univerzity u nás i v zahraničí. To znamená například koordinaci v oblasti marketingu či aplikovaného výzkumu a vývoje mezi akademickou a výrobní sférou. Samozřejmě podporujeme příliv nových investorů do našeho regionu a pochopitelně pořádáme vzdělávací akce, semináře a poskytujeme kompletní informační servis.“

Eva Horníčková

ROŽNOV POD RADHOŠTĚM: Ředitel Městské knihovny Pavel Zajíc, vedoucí projektového oddělení MěÚ Jan Kučera, místostarostka města Rožnov pod Radhoštěm Markéta Blinková, ředitelka T klubu – kulturní agentury Lenka Vičarová, dramaturg kina Panorama Pavel Jakubík a někteří další představitelé města byli připraveni zodpovědět dotazy, nápady, podněty a připomínky občanů na diskuzním fóru, jehož tématem byla plánovaná výstavba víceúčelového kulturního centra.

O malé překvapení se postaral ve své úvodní prezentaci Pavel Zajíc, který shrnul klady a zápory pro případ, že městská knihovna bude, resp. nebude součástí víceúčelového kulturního zařízení. Poukázal na skutečnost, že oprava budovy knihovny měla proběhnout již před 15 lety, došlo však pouze k první etapě rekonstrukce. Rovněž si posteskl nad nedostatečnými prostorami v nynější budově. Přesto by byl raději, kdyby knihovna zůstala tam, kde je. „Lidé jsou naučení do knihovny chodit. Kdyby knihovna přesídlila do centra, lidé by přišli o možnost kulturu navštěvovat na více místech. Vznikl by tak jakýsi kulturní monolit, který já osobně považuji za přežitek,„ řekl Zajíc. Zároveň dodal, že zrekonstruovat současnou budovu knihovny je ekonomicky mnohem výhodnější než začlenění jejích prostor do plánované stavby.

Zajícovu myšlenku podpořila také většina občanů, která se do diskuse zapojila. „Zatím není vůbec jisté, jestli knihovna bude nebo nebude součástí víceúčelového kulturního centra. Čekáme na to, co vzejde ze soutěže na architektonickou studii,„ vyjádřil se k zařazení knihovny do centra Jan Kučera. Z necelé stovky přítomných občanů se do diskuse zapojilo asi deset lidí. Nikdo z nich se nevyslovil proti výstavbě centra. Jejich nejčastější výtka se týkala sálu pro 350 lidí. Tato kapacita se jim jevila jako nedostatečná. „Z hlediska ekonomického provozu je tato kapacita rozumným kompromisem. Při úpravě na stání se kapacita sálu zvýší odhadem na 500 míst,„ vysvětlila Lenka Vičarová. Protože víceúčelové centrum, které by mělo vyrůst na místě současné budovy kina Panorama a mělo by sloužit prakticky všem neziskovým organizacím, souborům a spolkům, občané se zajímali také o kapacitu klubovny, ptali se, jestli se v rámci centra plánuje výstavba zrcadlového sálu, a na další záležitosti.

„Námětů je hodně a máme stále prostor upravit požadavky na to, co by v centru mělo být. Všemi těmito podněty se budeme zabývat a vyhodnocovat je,"  ujistil přítomné Kučera. Budova kina Panorama je v havarijním stavu. Město, jakožto majitel budovy, vyhlásilo v dubnu architektonickou soutěž na studii realizace víceúčelového kulturního centra. Hodnota centra, které by mělo vyrůst v příštích letech, je prozatím odhadována na 100 milionů korun.

Lukáš Martinek