Články a komentáře

BRNO: Úvahy o nutnosti vystavět v moravské metropoli  nový divadelní dům se vedly už od šedesátých let. Jedna z nich – postavit nové hudební divadlo ve dvoře Divadla Bratří Mrštíků v Lidické ulici – se nakonec po moha letech zrealizovala. Městské divadlo v Brně, které  dnes patří k nejprogresivnějším v republice, má sice statut moravské metropolitní scény, ale jeho přesah je vysoce nadregionální a s přihlédnutím k odvážným mezinárodním koprodukcím, můžeme tvrdit, že i nadnárodní.

Dlouhá cesta s dobrým koncem

Přední brněnská scéna známá dnes jako Městské divadlo Brno (MD), byla založena koncem května 1945 a její začátky byly víc než krušné. Soubor začal působit pod označením Svobodné divadlo v dnes již zaniklém prostoru na tehdejší Falkensteinerově ulici (nyní Gorkého). Instituce časem měnila nejen budovy, ale i uměleckou koncepci a samotný název. V padesátých letech se  přejmenovala na Městské a oblastní divadlo, později na Krajské oblastní divadlo, ze statutu kterého plynula povinnost rozvážet divadelní kulturu do konkrétních moravských regionů. V  roce 1962 bylo divadlo pojmenováno po bratřích Mrštících a toto jméno si udrželo až do roku 1988, kdy bylo násilně sloučeno se dvěma dalšími brněnskými scénami – Večerním Brnem a Loutkovým divadlem Radost. Monstrózní celek nazvaný Brněnská divadla se po listopadu ´89 rozpadl a opětovně se vymaněný soubor „Mrštíkovců“ začal hrát pod současnou značkou Městské divadlo Brno. V devadesátých letech je už tato scéna spojována se jménem současného ředitele a šéfrežiséra Stanislava Moši, který není pouze výrazným autorem a inscenátorem, ale patří k nejúspěšnějším divadelním manažerům posledních desetiletí. Pod jeho vedením divadlo nejenom zásadně změnilo umělecký kurz, ale divadelníci kolem Moši přesvědčili brněnskou radnici, že k odvážným divadelním projektům jsou potřeba nové divadelní prostory. A tak Činoherní scéna MD na Lidické ulici prošla v roce 1995 rozsáhlou přestavbou (nynější kapacita 350 diváků) a na pozemku za ní se v letech 2001 – 2004 stavěla nová budova Hudební scény pro 700 diváků. V roce 2004 tato architektonicky i technicky výjimečná stavba získala 1. místo v soutěži o nejlepší stavbu Jihomoravského kraje a taky čestné uznání za nejlepší investici roku 2004 v soutěži TOP INVEST.

Oáza živého divadla

Přesvědčení o tom, že v Brně je potřeba vystavět nový městský divadelní dům, vyslovili odborníci a představitelé moravské metropole vlastně poprvé už šedesátých letech. Uvažovalo se o mnoha variantách, včetně té, že po rekonstrukci bude sloužit hudebnímu divadlu koncertní sál historické Reduty. Od tohoto záměru se posléze ustoupilo, protože možnosti historického objektu jsou pro každodenní divadelního provoz nedostačující. Neexistence reálné platformy pro soudobé hudební divadlo ve druhém největším českém městě byla stálým a palčivým problémem a tak se v roce 2001 brněnský magistrát rozhodl tuto skutečnost změnit: vybudování nové scény si tedy stanovil jako prioritu. Brno získalo od ministerstva kultury potřebnou investici na divadelní budovu, zatímco město zaplatilo výlohy spojené s úpravou okolí. Toho času tedy Městské divadlo Brno pobývá v komplexu budov na Lidické ulici č.12 – 18 (činoherní scéna, správní a hospodářské zázemí) a v nové budově (hudební scéna), která stála 380 milionů Kč a byla slavnostně otevřena 4. 10. 2004 představením muzikálu Vlasy. Velkoryse pojatá stavba navrhnutá architektonickou kanceláří 1. Černopolní skrývá ve svých prostorách nejen sál s flexibilní sedadlovou úpravou, který patří k nejlépe technicky vybaveným prostorům v Čechách, skvěle disponované jeviště a zákulisí, ale i nadstandardní divácké zázemí. Pohodlí a příjemnou atmosféru svěží oázy nabízí už vstupní divadelní dvorana, dále pak restaurace Boulevard, bary, zahradní posezení pod zelenými vinnými listy, divadelní klub Nekonečno a mnoho dalšího. Všechny nemovitosti, které divadlo spravuje, včetně správních budov, skladů, herecké ubytovny a služebních bytů, jsou v majetku města Brna. Restaurační prostory divadlo ještě dál pronajímá komerčním subjektům dle platných právních úprav.

Volání po více zdrojích

Instituce takového charakteru, jakou je Městské divadlo v Brně se 400 stálými zaměstnanci a málem 1000 externisty, potřebuje pro fungování dostatečné prostředky (cca 200 mil. Kč na sezo nu). Jeho činnost, zasahující daleko za hranice města Brna, jihomoravského kraje, ale i Moravy jako takové, si zaslouží širší podporu, než mělo a má doposud. Za inscenacemi MD Brno přijíždí diváci ze vzdálených moravských a českých měst, a proto se vedení divadla stejně jako brněnský magistrát domnívají, že podobné organizace by měly mít rozpočet pocházející z více zdrojů. Proto všichni zúčastnění pociťují jako neuralgický bod momentální situaci, kdy do divadla přitékají finance v nedostatečném objemu pouze od zřizovatele – statutárního města Brna. Byť brněnský magistrát své městské divadlo podporuje jak může, stále to není dost. Proto ředitel Stanislav Moša spolu s dalšími členy Asociace ředitelů českých divadel volá po zahraničním modelu financování podobných uměleckých institucí, kdy výrazné finanční toky zabezpečuje jak stát, tak příslušné město, ve kterém umělecká instituce sídlí a v adekvátní míře vyšší územní celek, tj. v našich podmínkách Jihomoravský kraj. V dnešních číslech MD Brno dostává od města Brna 60 % , z ministerského Programu pro podporu profesionálních divadel 1 %, z Jihomoravského kraje 0,5 % celkových nákladů. Zbylých 40 % prostředků (80 mil.) divadelníci vydělají prodejem vstupenek a dalšími aktivitami (pronájmy, vydavatelská činnost). Aby na vlastní samofinancování přispívali co nejvíce, uskutečňují 10 premiér ročně (5 činoherních, 5 muzikálových). Hudební scéna je od svého otevření permanentně vyprodaná. Divácký zájem a neustálá 100% návštěvnost umožnily nastavit v MD vyšší ceny vstupenek, než je v městských divadlech zvykem (činohra 240 – 320 Kč, muzikál 500 – 600 Kč). Divadlo nabízí 19 předplatitelských skupin, slevy pro důchodce, studenty a děti. Kromě již vzpomenutých aktivit – vlastní divadelní činnost, pronájmy aj. – se MD věnuje vydávání zvukových nosičů z jednotlivých muzikálových inscenací, a to jak z původní české muzikálové produkce, tak z muzikálových titulů světových autorů a brněnští nezapomínají ani na operetní žánr.

Dobrý soubor + zajímavý repertoár = skvělé výsledky

Divadlo dělá divadlem herecký soubor a ředitel Stanislav Moša se může chlubit kádrem těch nejkvalitnějších interpretů. Jejich umělecké dispozice jsou tak všestranné, že jednotlivé soubory (činohra, muzikál, zpěvohra/klasická opereta) se prostupují, v projektu činohry tančí členové muzikálu a naopak činoherci hrají v hudebních produkcích. Proto je možné odehrát 40 představení měsíčně: denně naplnit dva sály a ještě hrát na zájezdě.Vedle repertoáru činohry (světová klasika i současná světová dramatická tvorba), stojí dramaturgie Hudební scény MD Brno hlavně na původních muzikálových titulech českých libretistů a skladatelů (M. Uhde, M. Štědroň, S. Moša, Z. Merta, D. Fikejz, P. Ulrych a jiní). Prestiž a umělecké výsledky souboru mu umožňují zapojit se do mezinárodních koprodukcí. Z posledních vzpomeňme alespoň slavný muzikál Kabaret, nastudovaný režisérem S. Mošou s německými, rakouskými, anglickými, slovinskými a českými divadelníky. Neopomenutelná je i skutečnost, že umělci z MD Brno jsou mezi diváky nesmírně oblíbení a jejich mimořádné herecké, pěvecké a taneční výkony jsou každoročně odměňovány vítězstvím v divadelních soutěžích a anketách (Ceny Thálie, Talent roku aj.).

Mária Uhrinová

BOHUŇOV: Když jsem byl v lednu 2003 jmenován kronikářem Bohuňova – Janoviček, zdaleka mě nenapadlo, že se nově založená kronika zaplní během čtyř let. Rozsáhlá retrospektiva za léta 1978 – 2002, při které bylo využito mj. i svědomité práce bohužel již zesnulých kronikářů a pamětníků Aloise Pokorného a Ignáce Mičína, však spolu úvodem nakonec zabrala 70 % z pětisetstránkové knihy formátu 30 x 38 cm. Při průměrné délce 30 – 40 stran každoročního zápisu (od zápisu za rok 2003) proto nepřekvapí, že zapsáním roku 2006 jsme kroniku v loňském roce ukončili. Druhá kniha, jejíž první zápis byl v čistopise před několika dny právě dokončen, by tak při zachování stávajícího rozsahu měla obsáhnout léta 2007 – 2020.

Na základě metodické spolupráce se Státním okresním archivem ve Žďáru n.S. jsem prakticky hned na začátku své kronikářské práce propracoval strukturovanou podobu ročního zápisu, který je členěn do osmi hlavních kapitol, začínajících politickým a veřejným životem (samospráva) a pokračující takovými oblastmi jako je obyvatelstvo, hospodářství, vzhled obce, kultura a sport, spolky, klimatický průběh roku a „různé“, reflektující výběrově dění v okolí a v regionu. Dodržovaný systém, nevylučující ovšem průběžná vylepšení, činí kroniku přehlednou a dává budoucímu čtenáři jistotu pravidelně očekávaných informací.

Základem hodnověrnosti je citace informačních zdrojů, uváděná průběžně pod čarou. Nedílnou součástí zápisů je výtvarná koncepce kroniky, kterou jsem založil na ručním psaní, od roku 2005 ve stylu italiky a směřující ke kaligrafii, a na vlastní ilustraci, výběrově s dekorativním rámováním stran. Tím získává kronika 21. století atraktivnost a atmosféru starých ručně psaných pamětních knih současně. Časově náročnější záležitost ve svém výsledku dodává kronice duchovní rozměr ve smyslu estetické kultivace i mimo kulturní témata. Ke kolorovaným perokresbám postupně přibyly výběrem dekorativně rámované stránky, hledajících principiálně inspiraci v dávné tradici knižního malířství. Bordura (tj. ornamentální pás rámující stránku) současné kroniky přirozeně uplatňuje motivy vycházející z dnešního obrazu vesnice nebo uplatňuje obecnější výtvarné prvky, každopádně v realistickém pojetí. A tak zatímco např. stránka k hodům 2005 nebo k Janovičkám 2007 využívá přírodní ornament tzv. vegetativní (rostlinný), stránku věnovanou rekonstrukci kapli 2006 lemuje ornament předmětný jako opakující se křížek z výzdoby nově odlitého a v roce 2006 osazeného zvonu. Právě dokončovaný zápis za uplynulý rok obohacuje takto pojaté stránky o kombinaci s motivem zoomorfním (zvířecím) nebo částečně stylizovaným ornamentem předmětným, který je např. tvořen barevně kontrastním pásem opakujícím stínovanou siluetu putovního poháru pro vítěze amatérského fotbalového turnaje okolních obcí, který má v obci již pětiletou tradici. Nebylo by však obsahově vyváženého zápisu bez ochoty soukromých subjektů a osob poskytnout kronikáři, tedy obci, informace. A tak poděkování patří – mimo již tradičnímu dopisovateli ze zemědělské výroby – Společnosti Bohuňov, a.s.  i soukromým zemědělcům hospodařícím v obou vesnicích, stejně tak podnikatelům v nezemědělské výrobě a službách, spolkům i jednotlivcům z řad občanů. Ocenění za vzorné vedení kroniky v konkurenci 42 obcí krajského kola Vesnice roku 2006 je toho důkazem.

Způsob získávání příspěvků do kroniky (mimo působnost obecního úřadu) je založen na metodě dotazníku, ve kterém se ujasní obsah žádaných informací (hospodářský život), u ostatních oblastí života v obci (spolky, sport, zájmové úspěchy) je ponechán volnější prostor k sepsání zprávy, na jejímž základě kronikář provede konečnou formulaci a stylistické sjednocení. Příprava zápisu probíhá též ústním dotázáním na některé detaily či upřesnění. Mimo přímé spolupráce jsou občané prostřednictvím webových stránek obce a zpravodaje informováni o přípravě zápisu a vyzváni k podnětům. Závěrečné projednávání zápisu před čistopisem nevyžaduje v obcích malého měřítka zakládat zvláštní letopiseckou komisi, a proto u nás probíhá projednávání přímo na zasedání zastupitelstva. Vzhledem k rozsáhlosti ročního zápisu je upuštěno od podrobného čtení statistických údajů a výpisů z usnesení zastupitelstva, nicméně přítomní jsou seznámeni se vším, co zápis obsahuje včetně ocitování např. hodnotících formulací.

„Dobře vedená kronika má být věrným, nezkresleným zrcadlem obce ve všech jeho složkách, mravním svědomím současníků a spolehlivým poučením budoucích pokolení,“  napsal František Roubík v Příručce vlastivědné práce v roce 1947. Krásná inspirující slova však patrně nebyla inspirací našim zákonodárcům, když schvalovali zákon o kronikách obcí č. 46/2006 Sb. Vždyť již samotné uložení povinnosti obce vést kroniku a ustanovit k tomu kronikáře nový zákon přinejmenším jen naznačil. Nechť běžný čtenář a bez právnického vzdělání posoudí, která z formulací, mezi nimiž stojí 86 let, je konkrétnější. Zákon č. 20 z 30. 1. 1920 říká v §1 “Každá politická obec jest povinna založiti a vésti pamětní knihu obecní“ a v §2 pokračuje „K založení a vedení pamětní knihy obecní zřízena budiž v každé obci komise. Zápisy provádí kronikář ustanovený obecním zastupitelstvem, za přiměřenou odměnu“ A co zákon ze 14. 3. 2006?: v §1 „Každá obec vede kroniku obce, do níž se zaznamenávají zprávy o důležitých a pamětihodných událostech v obci pro informaci i poučení budoucím generacím“ a v §3 „Zápis do kroniky se provádí nejméně jedenkrát za kalendářní rok. O obsahu zápisu rozhoduje obec.“

Osoba kronikáře je pak zmíněna pouze v souvislosti s dohledem při nahlížení do originálu a bylo by jistě důstojnější, uvést jeho funkci právě v § o pořizování zápisu. Kronikáři by tak získali i sebevědomější právní východisko, že po zvolení do funkce jsou to právě oni, kdo dává této práci smysl a známku odborné kvality, tak jako v první republice zpravidla představovali zosobnění kulturního života a osvěty v obci. Nová legislativa, nahrazující 85 let účinný zákon č. 80/1920Sb. z. a n. nejen, že nesplnila očekávání a nepřipravila řadu potřebných podrobností, nýbrž se stala ještě mlhavější a co více, neobsahuje zmocnění k vydání prováděcí vyhlášky. Přitom se starým zákonem bylo zrušeno i vládní nařízení č. 169/1932 Sb. z. a n., které praktickými konkrétnostmi mohlo být podnětné pro podobný předpis k zákonu současnému. Nařízení z roku 1932 totiž zaručovalo obsahovou vyváženost přístupem kronikáře k údajům, když se v §3 odst. 4 mj. uvádělo „Veřejné úřady a ústavy jsou povinny, aby kronikáře v této činnosti podporovaly, oznámily mu na požádání úřední data... jestliže kronikář potřebuje dat nebo informací od místních spolků, správ velkostatků, průmyslových podniků apod., a nedosáhne jich sám, jest na politické obci, aby smírně zakročila, popřípadě požádala dozorčí úřad o zprostředkování.“

Ze zásadních novinek tak byla prakticky jen zakomponována možnost vést kroniku v elektronické podobě a nahlížet do ní (což by šlo jistě připojit k zákonu původnímu), zatímco byla téměř vypuštěna osoba kronikáře, kterému zákon z roku 1920 dokonce přiznával nárok na přiměřenou odměnu. Na úskalí kronikářské práce upozornila před rokem televizní reportáž ČT v událostech z regionů (9. 4. 2007), kde se hovořilo s otazníkem o vymírání této činnosti v naší zemi. To zatím nehrozí, čehož jsou dokladem setkávání a školení kronikářů, ale lidem, kteří tuto práci vykonávají zpravidla ve svém volném čase, práce ulehčena nebyla a bohužel se jí nedostává ani potřebné a důstojné popularizace. Bylo by dějinným paradoxem, kdyby se ve svobodných podmínkách vývoje naší společnosti zatím ne zcela doceněná činnost kronikářů vytrácela.

Kvalitně vedená kronika se stává autentickým pramenem historického poznání, neboť předkládá fakta a současně se snaží vyprávět. Jsou-li tyto dvě roviny vhodně provázány, včetně vedení foto aj. dokumentace, dostáváme jedinečný obraz naší historie v kompletním spektru jednotlivých oblastí života vesnické či městské společnosti, který nemohou nahradit izolovaně ani statistická data, ani videozáznam či na druhé straně ani samotná vyprávění, které i přes svoji barvitost nemusí vždy obsahovat všechny souvislosti.

PhDr. Martin Šikula,

 nezávislý zastupitel a kronikář obce Bohuňov

Pozn. redakce:

V příloze najdete vásledky ankety, která byla umístěná na předešlých webovvých stránkách Místní kultury. Zúčastnilo se jí pouze 40 respondentů, ale výsledek je jednozančný: Kronikářů si naše společnost neváží.

ROŽNOV POD RADHOŠTĚM: Městská knihovna kromě běžné knihovnické činnosti věnuje velkou pozornost i vzdělávacím a kulturním akcím. Nachází nová, aktuální a zajímavá témata a díky tomu se stále více dostává širšího povědomí zdejších občanů.

Motto knihovny, uveřejněné v úvodu výroční zprávy za rok 2007, zní: „Knihovna je místem vzájemného setkávání všemožných názorů, myšlenek i jejich nositelů. Rozhodně ji nelze vnímat jako pouhé skladiště knih stojící na okraji zájmu společnosti. Tím bychom se ocitli v 18. století.“ 

Za těmito slovy si zaměstnanci Městské knihovny v Rožnově pod Radhoštěm (MěK) stojí, a tak v loňském roce uspořádali pro děti 174 besed, knihovnických lekcí a soutěží, pro dospělé pak 171 večerních či odpoledních besed, výstav a dalších pravidelných klubových akcí.

Děti chodí do knihovny nejen za knihami

Knihovní fond oddělení pro děti a mládež tvoří cca 12,5 tisíc knih, k dispozici jsou čtyři internetové stanice, které využívají také handicapovaní občané. V knihovnickém kroužku Louskáček se tu schází dvakrát za měsíc kolem patnácti dětí ve věku od 9 do 12 let. Akcí s nejdelší tradicí, jejíž 13. ročník proběhne letos, je lampionový průvod nazvaný „Putování s broučky“. Tradici má Noc s Andersenem – ta letošní proběhla pod názvem „Pejskování s bratry Čapky“. V pořadí 8. ročníkem se může pochlubit literární a výtvarná soutěž „O poklad strýca Juráša“, což je součást celostátní soutěže „Kde končí svět“. V jejím rámci vychází každoročně jeden až dva almanachy. V minulém roce sborníky „Cesty a cestičky bez bariér“ a „Cesty a cestičky“ podpořilo ministerstvo kultury. Projekt „Kurnik šopa co se děje za humny“, který se uskutečnil v roce 2006, překročil státní hranice, protože přinesl dětské literární práce z Valašska a slovenských Kysúc. Finanční podporu na sborník vybraných prací poskytla Evropská unie z Fondu mikroprojektů spravovaného Regionem Bílé Karpaty. MěK vypisuje každý měsíc soutěž pro děti – ta dubnová s názvem „O posledního mamuta z Dolních Věstonic“ se zaměřila na knihu Eduarda Štorcha Lovci Mamutů. Pozornost je věnována i poezii, takže se každoročně pořádají tzv. „výstavy poezie“, které umožňují publikovat na webu knihovny v rubrice „Otevřeno poezii“. Své příznivce si našly i „Večerníčky na kamenech“, které probíhají na prostranství za budovou MěK prvních pět dnů v červnu. Zprvu se tu četly práce z výše uvedených almanachů, ale protože knihovníci zjistili, že na akce chodí rodiče i s malými dětmi, připravili program zaměřený spíše na ty nejmenší, v němž se hovořilo, hrálo a zpívalo zejména o zvířátkách. Zájem předčil očekávání, protože denně sem zavítalo 30 až 40 dětí. „Neknihovnických“ aktivit jsme uvedli hned několik, ale v jejich výčtu by se ještě dalo pokračovat.

Děti a senioři spolu

Rožnovským knihovníkům se podařilo výborně skloubit zájmy dvou generací – té nejmladší a nejstarší. Na počátku tohoto záměru stál internet a snaha seniorů o proniknutí do jeho tajů. Knihovníci vytipovali stránky, které by pro ně mohly být zajímavé, a děti se na jednu hodinu vžily do role přednášejících. Toto „školení“ bylo přijato s velkým oboustranným nadšením a určitě přispělo ke zlepšení vztahů a porozumění mezi oběma věkovými skupinami. Zůstaňme však ještě u seniorů. V polovině minulého roku byla MěK vybrána nadací Open society fund (OSF) k realizaci projektu „Město v mé paměti“, který je součásti programu „Senioři vítáni“.  Probíhá od září 2007 do srpna 2008 a finančně ho podpořil OSF a Nadace České spořitelny.  Cílem je dosáhnout toho, aby se senioři sami stali aktivními. Na půdě MěK se mohou dvakrát do měsíce společně sejít, vzájemně se inspirovat a o tom, co zajímavého ve svém městě zažili, napsat. Že je to dobrý nápad, potvrzuje stále stoupající počet příchozích. Zpočátku se účastnilo přibližně 8 seniorů, nyní jich do knihovny zavítá 25 až 30. Jejich zásluhou pak vzniká ojedinělý projekt, v němž se proplétají osobní příběhy s historií města. Výstupem se stane tištěný netradiční průvodce Rožnovem, na nějž navážou besedy pro školy. Senioři, kteří zatím psali do „šuplíku“, mají na setkáních možnost seznámit se svou tvorbou ostatní, mohou získat lektorské znalosti atd. V rámci programu „Senioři vítáni“ proběhlo vloni i setkání rožnovských a kysuckých dětí a dospělých nad Velkými Karlovicemi nazvané „S knížkou v batůžku po pašeráckých stezkách“, na němž se také podílela Kysucká knižnica v Čadci. Městská knihovna v Rožnově pod Radhoštěm se tak stává místem setkávání všech, kteří jsou duchem mladí, aktivně se zajímají o literární činnost, historii města a chtějí se učit stále něco nového.

Eva Veselá

„My zme děcka ze Zubřího, z téj metlářskej dědiny, mama doma metly krútí, tata strúže žebřiny…“  Tak zní úvodní slova zuberské hymny, vzniklé v polovině 20. století. Valašská obec Zubří (5,4 tis. obyv., Zlínský kraj) je proslulá zejména sportovními výkony zdejších házenkářů a gumárenským podnikem. Starší období připomíná kromě zuberské krajky také metlařství, které bylo intenzivní zejména od poloviny 19. století. Výrobě metel se jako koníčku ještě dnes věnuje Jiří Ondřej, jehož um ocenil v roce 2005 ministr kultury udělením titulu Nositel tradice lidové výroby v oboru vyrábění březových metel.

Bříza bělokorá, plevelný strom nazývaný latinsky Betula pendula, byla u nás nejvíce rozšířena po konci doby ledové. Poté nastal její ústup a opětovný návrat přinesla kolonizace ve 13. a 14. století. Na Valašsku se bříza rozšířila zejména v 16. až 18. století v rámci pasekářské kolonizace. Z břízy se nejvíce využívalo březové proutí k výrobě metel. Proutí – základ metly Lidé během času zjistili, že nejvhodnější doba pro řezání březového proutí je ta, kdy strom nemá listy – tedy na jaře a na podzim. Za nejkvalitnější bylo považováno proutí mladé, pevné a pružné, ze stromů starých 5 až 7 let. Ze starších stromů se získávaly větvičky z vršku stromu, který se přitáhl pomocí zahnutého bidla. Nařezané větve se svázaly a nosily se domů na zádech, vozily na „trakači“ a větší množství pak na povozu. Doma se materiál složil pod střechu, protože na něj nesmělo svítit slunce a ani pršet. Zpracovávaly se jen větvičky náležitě vyschlé. Výrobci metel si proto někdy pomáhali tím, že otýpky proutí sušili na peci. To zejména když chtěli zpracovat podzimní proutí a metly prodat ještě před Vánocemi.

Pohled do historie

Málokdo dnes ví, že metla byla součástí středověkých mučících nástrojů. Provinilci s ní dostali pořádně zavyučenou. Nejčastěji se však používala k úplně jiným úkonům, totiž k úklidu domácnosti. Po opotřebení se však nevyhodila, protože dobře posloužila ve chlévě a na dvoře. Zprvu si metly většinou každá rodina vyráběla sama, a zejména od druhé poloviny 18. století začali dělat metly zejména nemajetní lidé. Výhodou totiž byl jednoduchý pracovní postup, dostupnost přírodního materiálu a jen pár potřebných pomůcek a nástrojů. Metly tehdy sloužily jako doplněk obživy – jejich výrobci je prodávali, a nebo směňovali za potraviny. Pokud se však našlo vhodnější živobytí, metlaři po něm ochotně sáhli. Jiří Ondřej říká: „Metly vyráběl už otec mé matky a její prastrýc, ale já jsem se vyučil nástrojařem. Metlařství se mi stalo pouze způsobem trávení volného času. Dříve metly uměla celá rodina. Vázali je rodiče i děti, které připravovaly zejména lipové lýko a březové větvičky. Já jsem také začínal tak, že jsem pomáhal otci a během let jsem se naučil celý pracovní postup. Dnes vyrobím kolem stovky metel, většinou pro sousedy a známé, ale jsou i vítanou odměnou například v plesové tombole. Toto tradiční řemeslo pravidelně předvádím ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhostěm a také na každoročním metlářském jarmarku v Zubří, který se koná již od počátku 90. let vždy koncem května. Výrobu tradiční zuberské metly jsem také předváděl na různých folklorních festivalech v Německu, Rakousku a Francii.“

Pracovní postup prověřený generacemi

Kvalitní očištěné proutí a pružné a pevné lýko získané z kůry mladých větví lípy – to jsou výchozí suroviny. K nim se přidá speciální nůž „křivák“, pilka a dobrý provaz, který se zavěsí nahoře na fošnu a dole se uchytí do desky zvané „stahovačka“. Základ metly, pojmenovaný „duša“, tvoří drobné proutí. Svázané dlouhé proutí vytvoří „skrutek“. Obě části se dají na půl roku schnout. Následně se vezme pět dlouhých prutů, nahoře se vloží „duše“ a vše se sváže. Tak vznikne „hlavička“. Dvě „hlavičky“ se spojí dohromady, doprostřed se vloží prostředek rukojeti – „hykl“, což je kolík ze smrkového dřeva, a metla se pětkrát ováže lipovým lýkem. Zbývá jen ořezáním upravit dvě třetiny rukojeti, aby byla hladká a dobře padla do ruky. Životnost jedné metly, jejíž výroba trvá něco přes hodinu, se pohybuje kolem půl roku a závisí na četnosti použití. Nedoceněné řemeslo Podpora, kterou u nás věnovala podomácké produkci (např. košíkářství, zpracování slámy) v první polovině 20. století Zemská rada živnostenská a od padesátých let 20. století Ústředí lidových uměleckých řemesel, se výrobě metel zcela vyhnula. Opomíjela ji také národopisná dokumentace. Mizení metlařských dovedností bylo impulzem ke grantovému projektu, který pod názvem „Zuberští metlaři jako forma domácké výroby“ realizovalo v letech 2002 – 2005 Valašské muzeum v přírodě. Díky tomu se podařilo zdokumentovat tuto činnost na východní Moravě a ve Slezsku.

Eva Veselá

RYCHNOV N. KNĚŽNOU: Zdejší Muzeum hraček, které letos 15. dubna zahájilo již čtvrtou sezonu, sídlí na Starém náměstí v 1. patře historické radnice z roku 1804. Letos je jeho expozice obohacena o typicky český fenomén – domácí loutková divadla. Jsou zde vystavena čtyři, a to i s dobovou dokumentací a loutkami, kterých k jednomu divadlu bývalo až 130, včetně vlka v babiččině čepci. Mezi vystavenými exponáty je i divadlo Vojtěcha Suchardy z Nové Paky.

Expozici hraček, která zahrnuje období od roku 1880 do šedesátých let 20. století, najdeme ve třech místnostech. V první na nás čeká stovka panenek s porcelánovou hlavičkou, mj. nádherná 120 cm vysoká panna v dobovém oblečení. K vidění jsou převážně německé, protože jejich výrobci žili především v Německu kolem Sonnenbergu u Waldhausu a tradici tam totalitní systém neporušil tak jako u nás. Další zemí, kde se tyto panenky vyráběly, byla Francie. Mezi vzácnými exponáty jsou zde i panenky české. V okolí Karlových Varů bylo 80 porcelánek, které se výrobou porcelánových panenek také zabývaly. U nás ale spíše šlo o menšinové výrobce při těchto porcelánkách, přičemž těla s kloubovýma rukama a nohama vyráběli domáčtí dělníci. Bohužel takových panenek se zachovalo málo. Příchozího nejspíše překvapí panenky charakterové, vyrobené podle skutečného dítěte či osoby. Vystaven je tu třeba habešánek, jehož prodejem ve třicátých letech 20. století podporovali naši lidé Habešany proti italským fašistům, ale také panenka jako Shirley Templová (dětská hvězda amerického filmu) či panenka – jeptiška.

Oblíbené byly elegantně, módně oblečené textilní panenky budoárové – "panenky na pohovku" – do interiéru dvacátých a třicátých let 20. století. Byly určeny jen jako dekorace do bohatých domácností a tomu taky odpovídala jejich výbava, jako bylo převlečení no noc a na vycházky. Ve druhé místnosti najdeme exponáty do třicátých let 20. století. Zaujme nás dobový pokojíček z roku 1930 s funkčním osvětlením a původním nábytkem, ale i zde na nás čekají panenky, tentokrát celuloidové, které byly v té době běžné. Vyráběly se vedle těch porcelánových už od přelomu 19. a 20. století, ale kolem roku 1900 byl celuloid daleko dražší než porcelán. Panenky, určené spíše pro chudé děti, byly z tzv. papírmaše (papierpmache). Forma na ně se používala stejná jako u porcelánových, ale plnila se právě touto papírovou masou. Co do krásy si však s těmi porcelánovými nezadaly. Často měly i mrkací oči. Rozdíl? Tyhle panenky jsou ohrané, s porcelánovými si kolikrát děti ani nesměly hrát. Čeští výrobci úzce spolupracovali s Francií, a tak naše panenky ze třicátých let jsou podobné panenkám francouzským.

Ve třetí místnosti jsou k vidění kočárky ze čtyřicátých, padesátých i počátku šedesátých let. (Jeden z nich patřil rodině továrníka z Třebechovic pod Orebem.) Dále tu najdeme knihy ze třicátých let, např. Marbulínci, Hráčci a nechybí ani Ferda mravenec. Kuchyňská „linečka“ je identická s kuchyní, co měla maminka. Je v ní uhláček, v pokojíčcích kamínka, a dokonce tenkostěnný porcelánový servisek. Expozice je doplněná dvěma funkčními parními strojky, z nichž jeden byl v dosti zbědovaném stavu, ale dnes je provozuschopný. Dále zaujme originální stavebnice Märklin i s původními přebaly, další vláček z padesátých let, kompletní české Štorchovo loutkové divadlo z doby kolem roku 1930, včetně bedny se zasunutými kulisami, divadélko s plochými loutkami, maňásci. V bohatém výčtu ještě jmenujme obchod z roku 1930, který se vyráběl v Ústí nad Orlicí, k tomu pohádkové knížečky reklamy, co se dávaly ke každému zboží (z jedné strany byla reklama, z druhé pohádka), formičky na cukroví, dřevěné kostky v původní krabici, precizně vyrobenou houpačku pro panenky z přelomu 19. a 20. století.

„Naše muzeum se věnuje hlavně českým hračkám, které obklopovaly české děti do roku 1965. Je tu proto i miniaturní dětská televizka s kompletními pohádkami, které se uvnitř posunovaly na kotoučcích. Holčičky určitě zaujme původní a dosud funkční fén na plochou baterii, kterým se krášlily vlásky panenek,“  dodává na závěr prohlídky muzea průvodkyně paní Pecháčková, která začala sbírat panenky kolem roku 1990. A dodává: „Přijďte se k nám podívat, otevřeno máme od úterý do pátku od 10 do 12 a po polední pauze od 13 do 16 hodin. V sobotu a neděli se na vás budeme těšit od 13 do 16 hodin.“

Josef Krám 

Redakčně upraveno

ROZTOKY U PRAHY: V letošním roce uplyne 150 let od narození Zdenky Braunerové (1858 – 1934), významné osobnosti v oblasti výtvarného umění, ale také neúnavné organizátorky kulturního života. Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, příspěvková organizace zřizovaná Středočeským krajem, nabízí návštěvu jejího ateliéru i výstavu nazvanou Zdenka Braunerová aneb (ne)obyčejný život malířky na přelomu století (1858 – 1934). Zdenka se narodila v pražské patricijské rodině. Otec František August Brauner patřil mezi přední pražské advokáty a byl členem říšské rady ve Vídni. Vypracoval, předložil a obhájil zákon o zrušení roboty. Matka Augusta, rozená Neumannová, měla velký smysl pro krásu a  patřila mezi první sběratelky starožitností.

Přestože pocházela z německé rodiny, byla horlivou českou vlastenkou. Právě ona organizovala salony, které se konaly v jejich pražském bytě. Tady se scházeli význační představitelé nejen českého kulturního a společenského života. Zde získávala malá Zdena vztah k výtvarnému umění, ale i k literatuře. Po matce zdědila malířské nadání, po otci houževnatost. Navštěvovala Vyšší dívčí školu v pražské Vodičkově ulici, spolu se sestrou a matkou byly členkami Amerického klubu dam. Při kreslířských začátcích jí pomáhala matka, další znalosti získala ve škole a následným studiem např. u Františka Ženíška.

Od obrazů ke grafice

První malířská díla Z. Braunerové jsou svázána s Roztokami a Prahou. Venkovská krajina nejen z okolí Prahy, ale také ze Slovácka, Českého ráje a Slovenska, městská zákoutí i motivy z cest do zahraničí, to vše ožívalo v jejích dalších obrazech. Na přelomu století soustředila svůj zájem spíše na grafiku – snad nejznámější jsou pražské motivy z míst, která později musela ustoupit nové výstavbě. Její život výrazně ovlivnilo několik mužů – základy krajinomalby jí přinesla spolupráce s Antonínem Chittussim, básník Julius Zeyer jí byl po celý život rádcem a oporou, pro spisovatele Viléma Mrštíka (po určitou dobu uvažovali o společném životě) ilustrovala jeho Pohádku máje a knižní ilustraci se poté intenzivně věnovala. Její dřevoryty a lepty k dílům Miloše Martena, Růženy Jesenské, Otokara Březiny a dalších přispěly k renesanci české knihy.

Okouzlení Francií

První delší pobyt Z. Braunerové ve Francii se uskutečnil v osmdesátých letech 19. století. Nemálo podnětů získala od manžela své starší sestry Elémira Bourgese, seznámila se s řadou francouzských malířů a sochařů, studovala na soukromé akademii Collarassi. Pravidelně zasílala svá díla na pařížský Salon na Champs de Mars, účastnila se na ženské výstavě v Champs Elysées a v roce 1892 organizovala a navrhla český pavilon Výstavy „ženských umění“ v Paříži. Snažila se představit Francouzům půvab českého lidového umění. V Čechách pomáhala organizovat výstavu francouzskému sochaři Augustu Rodinovi.

Inspirace lidovou kulturou

Od dětství tíhla Z. Braunerová k lidovému kroji, oblíbila si lidové výšivky a textílie. Pod vlivem cest na Moravu se začala věnovat malbě ornamentů na sklo, vytvářela fantaskní pomalované skleněné figurky, navrhovala vázy, nápojové soupravy, malbou zdobila nábytek atd. To vše se později odrazilo ve vybavení a výzdobě roztockého ateliéru.

V roli organizátorky a mecenášky

Na počátku 20. století trávila malířka většinu času v Čechách. V roztockém mlýně, který rodina vlastnila, si v letech 1903 – 1904 nechala podle svého návrhu postavit ateliér, který v sobě skrýval prvky anglického domu i venkovské chalupy. Uměleckou dílnu s obytnou částí však využívala pouze v letním období, zimu trávila v pražském bytě. Během života se stýkala s celou řadou významných představitelů uměleckého a společenského života, např.s F. Halasem, D. Jurkovičem, manžely Kramářovými, R. Svobodovou, bratry Mrštíkovými, M. Švabinským. Podporovala mladé umělce jako např. F. Bílka, J. Zrzavého, F. X. Šaldu, J. Úprku, a to radou i finančně. Svým životem vlastně předběhla dobu, zcela se vymykala tehdejším představám o životě dcery z dobré rodiny. Výrazným způsobem se zapsala do dějin novodobé české grafiky a knižní ilustrace. Naopak do románového zpracování jejího života se můžeme začíst ve dvou knihách Františka Kožíka – Na křídle větrného mlýna a Neklidné babí léto.

Rok ve znamení Z. Braunerové

Roztocký ateliér koupilo Středočeské muzeum v Roztokách v roce 1974. Celková rekonstrukce do původního vzhledu proběhla po ničivé povodni v létě 2002. Návštěvníci tak dnes mohou obdivovat stálou expozici s řadou předmětů připomínajících významné osobnosti, vcítit se do atmosféry doby, kdy v ateliéru Z. Braunerová žila a tvořila. K vidění je řada jejích děl, například malované sklo i nábytek, obrazy, užitkové předměty, ale i bibliofilské výtisky knih. Ateliér je přístupný od dubna do října mimo pondělí vždy od 10 do 18 hodin. Ve výstavní síni v bývalé roztocké tvrzi mohou zájemci do 10. srpna 2008 (otevírací doba je stejná jako u ateliéru) navštívit výstavu věnovanou životu a dílu této neobyčejné ženy. Na panelech se tu seznámí se všemi etapami jejího života, k vidění jsou skicáky, fotografie, dopisy, ukázky ze sbírek lidového umění, obrazy, grafiky atd. Pro vážné zájemce bylo vydáno přes 10 grafických listů zachycujících zejména pražské motivy. Výstava s názvem „Zdenka mezi námi“, která se uskuteční od 29. května do 30. října, přinese fotografie z divadelních představení a dalších akcí na téma Zdenka Braunerová. Doplněna bude výtvarnými pracemi dětí z ateliéru sdružení Roztoč.

 Na konci roku 2007 bylo založeno občanské sdružení Salon Zdenky Braunerové, které připravuje ve spolupráci se Středočeským muzeem a městem Roztoky na sobotu 17. května „Salon Zdenky Braunerové – Má dívenka jak růže jest“. V 10 hodin se uskuteční zádušní mše v kostele sv. Klimenta na Levém Hradci, od 13 do 16 hodin proběhne Garden party u roztockého ateliéru, na ni naváže v prostorách roztockého zámku koncert pěvkyně Zdeňky Kloubové, v 17.30 pak vystoupí opět na zahradě u ateliéru cimbálová muzika.

„Salon Z. Braunerové podruhé“ je připravován na 21. září a také Den Středočeského kraje 28. října ponese název „Návštěva u Z. Braunerové“.

Eva Veselá

Jednou z nejrozsáhlejších akcí amatérského divadla v České republice je přehlídka Karlínské jeviště, jejíž jubilejní desátý ročník se uskutečnil ve dvou termínech – v listopadu 2007 a v lednu 2008. Představilo se na něm 27 amatérských souborů z Prahy, středních, severních i jižních Čech a z Vysočiny. Přehlídka Karlínské jeviště (KJ) vznikla z iniciativy občanského sdružení Divadlo a Život (DaŽ) a od počátku bylo jejím spolupořadatelem a místem konání karlínské Spektrum – Dům dětí a mládeže (DDM) hl. m. Prahy.

Deset let v kostce

Duchovním otcem přehlídky je PhDr. Vladimír Veselý, dlouholetý vedoucí divadelního souboru Divadlo a Život, který v době vzniku přehlídky pracoval v karlínském DDM na úseku vzdělávání. Jako zkušenému divadelníkovi a účastníku mnoha přehlídek mu vadil tehdejší přístup poroty na těchto akcích. Někteří „porotci“ souborům při rozborech inscenací velmi často vnucovali své pojetí a zbytečně tvrdým hodnocením řadu z nich odrazovali od další práce. Proto se V. Veselý se svými spolupracovníky z mateřského občanského sdružení, Jiřím Stolařem a Milanem Špale, pokusil vytvořit divadelní dílnu, kde soubor i lektorský sbor vystupují jako partneři. Po zhlédnutí každé inscenace v následném rozhovoru vedou dialog, přičemž ale lektoři vycházejí z podmínek, v nichž soubor pracuje, důsledně respektují jeho zvolené pojetí a dbají na to, aby v hodnocení nechyběly motivační prvky. První ročník přehlídky v roce 1998 přinesl nejen definování festivalu jako přátelského setkávání se amatérů mezi sebou a s odborníky, ale poskytl i zásadní vklad do technické úrovně divadelního sálku, kde se přehlídka uskutečňuje. Když tehdejší náměstkyně pražského primátora Darina Martinovská zjistila, jaké technické vybavení mají pořadatelé a soubory k dispozici, slíbila při závěrečném setkání účastníků přehlídky, že se pokusí sehnat peníze na vybudování zvukařské a světelné kabiny a na moderní jevištní techniku. Své slovo splnila a další ročník se již konal v opraveném a vybaveném prostoru. V tomto roce se dalšími partnery KJ staly Magistrát hl. m. Prahy a Amatérská divadelní asociace. Průlomem ve vývoji přehlídky byl rok 2002. Tento ročník se poprvé uskutečnil v podzimním termínu, a to v jinak prázdné budově Karlínského spektra, která právě procházela rekonstrukcí po ničivých záplavách. Karlínské jeviště bylo první akcí v DDM po povodních a uskutečnilo se pod heslem “Karlín opět žije“. Výtěžek dobrovolného vstupného byl rozdělen mezi soubory působící v Karlínském spektru, které následkem velké vody přišly o většinu svého majetku. Dá se říci, že od té doby jeho prestiž i zájem ze strany souborů stále roste, dokonce natolik, že se organizátoři rozhodli v roce 2007 rozdělit přehlídku do dvou termínů – do podzimního a zimního.

K nadšení je nutno přidat finance

Na úspěšném rozvoji přehlídky, jejíž celkový počet představení se za deset let vyšplhal už na 162, se od počátku společně podílejí ti samí pořadatelé z DaŽ a spolu s nimi také další generace spolupracovníků z řad amatérských divadelníků. I lektorský sbor má již stálé obsazení – jak zkušené amatéry, tak profesionály, kteří však ochotníkům velmi dobře rozumějí. „To vše by se ovšem nedalo uskutečnit bez pomoci Magistrátu hl m. Prahy. Sdružení DaŽ žádalo o podporu celkem osmkrát, z toho grantovou podporu od pražské radnice dostalo čtyřikrát. Vždy šlo o polovinu požadované částky, ale to je obvyklá praxe,“ říká tajemník DaŽ, o.s. Milan Špale. „Několikrát jsme žádali i Úřad městské části Praha 8, protože náš soubor zde sídlí, ale neuspěli jsme,“ dodává. Naštěstí se podařilo získat velmi spolehlivého komerčního partnera, který aktivity divadelníků z DaŽ pomáhá zachovat a zlepšovat.

Dobrá rada lektorů

I když je KJ nepostupovou amatérskou divadelní přehlídkou, kromě začínajících souborů se jí pravidelně zúčastňují  i zkušenější soubory. Často jsou to divadla té nejvyšší úrovně, která mají ambici se utkat s jinými divadelníky v různých soutěžních kláních. Karlínské jeviště proto všem zájemcům kromě bezprostředního rozboru přímo po představení nabízí už čtvrtým rokem nadstavbový divadelní seminář s odborným lektorem „Karlínské jevištní povídání“. Uskutečňuje se zpravidla dva až tři týdny po přehlídce a zabývá se výhradně těmito vybranými inscenacemi. Z představení sehraných během přehlídky Karlínské jeviště jsou pořízeny nahrávky na DVD a ukázky z nich jsou pak následně analyzovány a prodiskutovávány. Amatérští divadelníci vždy rádi přivítají reflexi své jevištní tvorby, a proto připojujeme recenzní pohled na obě části posledního Karlínského jeviště 2007 – 2008.

Související články na:

http://mistnikultura.cz/?q=lednovemu-karlinskemu-jevisti-vevodila-bezdomovkyne

http://mistnikultura.cz/?q=podzimni-karlinske-jeviste-s-klasikou-i-kabaretem

Mária Uhrinová 

František Štangl, radní Jihočeského kraje pro kulturu, v příspěvku otištěném v časopise Grand BIBLIO shrnuje aktivity kraje ve prospěch knihoven, a tím i ve prospěch jeho obyvatel z hlediska dostupnosti k informacím v tištěné i elektronické podobě. Vedle vytvoření informačního portálu veřejných knihoven by mělo dojít také na přestavbu a dostavbu hlavní budovy Jihočeské vědecké knihovny (JVK) v Českých Budějovicích.

Krajská knihovna lídrem i partnerem

Síť knihoven v Jihočeském kraji tvoří 83 profesionálních knihoven s 57 pobočkami a 504 neprofesionálních knihoven s 38 pobočkami. Na pomyslném vrcholu stojí JVK, jejímž zřizovatelem je ze zákona od roku 2001 Jihočeský kraj. Více jak 120letá historie knihovny a skutečnost, že se jedná o největší knihovnu v jižních Čechách, poskytuje této instituci přirozenou vážnost. Současně však zavazuje, neboť jejím posláním je nejen úspěšné fungování, ale i aktivní podíl na rozvoji knihovnických služeb na celém území kraje. K tomu účelu knihovna plní a koordinuje tzv. regionální funkce. Dlouhodobá koncepce knihovny a její status daný zřizovací listinou umožňuje knihovně zaujímat vůči veřejnosti roli garanta služeb a vůči zřizovateli roli lídra i partnera významných projektů. Spolupráce a v mnoha případech i společné hledání dalších způsobů vícezdrojového financování zajišťuje knihovně otevřenou podporu ze strany zřizovatele a posiluje její vnímání u veřejnosti. Tento fakt hraje významnou roli nejen při tvorbě rozpočtu knihovny, ale i při plánování velkých a finančně náročných projektů, které by nebylo možné bez vícezdrojového financování realizovat.

Internetizace knihoven Jihočeského kraje

V roce 2005 se otevřela možnost využít evropských prostředků na rozvoj informačních a komunikačních technologií v regionech, která korespondovala se záměrem internetizace knihoven v duchu zákona č. 257/2001 Sb., o knihovnách. Kraj této možnosti využil k podání žádosti na realizaci Projektu internetizace knihoven Jihočeského kraje, spolufinancovaného ze strukturálních fondů EU a státního rozpočtu. Na přípravě i realizaci projektu se významnou měrou odborně i metodicky podílela právě JVK. Hlavním cílem projektu bylo udržet síť knihoven v kraji, rozšířit jimi poskytované služby a v neposlední řadě pomoci malým obcím a knihovnám, které často představují jediné kulturní centrum v oblasti, při naplňování povinností vyplývajících z knihovního zákona. Praktické naplnění projektu znamenalo vybavit knihovny obcí moderní výpočetní technikou, plošně rozšířit technologie pro širokopásmový přístup k internetu, a zajistit tak rovný přístup obyvatel k informacím v elektronické podobě. Zpřístupnění moderních technologií v 255 knihovnách a jejich pobočkách v celkem 220 partnerských obcích kraje tak přispělo nejen k posílení informační vzdělanosti obyvatel, ale i k odstranění relativní odlehlosti některých oblastí regionu.

Co přinese budoucnost?

V návaznosti na úspěšnou internetizaci knihoven připravuje nyní Jihočeský kraj ve spolupráci s JVK projekt na vytvoření internetového portálu veřejných knihoven. Jeho záměrem je shromáždit odkazy na webové stránky profesionálních jihočeských knihoven a zároveň vytvořit souborný katalog jejich knižních fondů. Zájemce nebo čtenář by tak získal rychlou informaci o všech profesionálních knihovnách v kraji i o veřejných knihovnách s veřejně přístupným internetem. Jednotný portál nabídne přehled o dokumentech, které se nacházejí ve fondech jednotlivých knihoven včetně údajů o provozní době a pořádaných akcích. Uvažujeme i o možném využití on-line přístupu pro služby veřejné správy, vzdělávání a cestovní ruch v mikroregionech. Jihočeský kraj zároveň plánuje přestavbu a dostavbu hlavní budovy JVK, která se nachází v ne zcela vyhovujícím adaptovaném objektu, původně určeném k muzejním účelům. Knihovna by tak získala nové prostory pro volný výběr z části fondu, studovny, výstavní prostory, vzdělávací a informační centrum pro poskytování služeb a přístup k internetu. Dostavba by umožnila lepší využití interiéru knihovny a jeho rozvržení do různě velkých uzavřených celků, spojujících funkce dosavadních studoven a specializovaných oddělení knihovny.

František Štangl, radní Jihočeského kraje pro kulturu

Pozn. redakce: Článek uveřejňujeme se svolením autora i redakce časopisu Grand BIBLIO.

Malíř spojený se secesí

Alfons Mucha se narodil 24. července 1860 v Ivančicích u Brna. Během svého života působil zejména v Paříži, krátce tvořil ve Spojených státech amerických a v roce 1908 se definitivně vrátil do Čech. Zemřel 24. července 1939, nedlouho po okupaci Československa fašistickým Německem, následkem těžkého výslechu na gestapu.

Tento přední představitel slohu zvaného secese, někdy nazývaného „Le style Mucha“, je znám široké veřejnosti zejména svými plakáty a také malířským cyklem historických obrazů Slovanská epopej. S jeho prací se můžeme setkat i v pražském Obecním domě, jehož interiéry z větší části vyzdobil, je tvůrcem okna v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Neopomíjel ani historická témata, užitou či knižní grafiku, účastnil se příprav světové výstavy v Paříži v roce 1900 a působil jako pedagog. Po vzniku Československa v roce 1918 se vrátil ke svému osobitému stylu z konce 19. století. Mimo jiné navrhl první bankovky, poštovní známky i vlajku nové republiky. Věnoval se i plakátové tvorbě, kterou úspěšně zahájil spoluprací se Sarah Bernhardtovou v Paříži. Dnes jsou jeho díla zastoupena v řadě našich i zahraničních muzeí a mezi přední soukromé sběratele patří např. i tenista Ivan Lendl.

Jak vznikala historická sága

Alfons Mucha maloval Slovanskou epopej v letech 1908 až 1928 a potřebné peněžní prostředky se snažil vydělat prací v USA. Právě tady získal i finanční podporu mecenáše a slavjanofila (milovníka Slovanů) Charlese R. Cranea, který ještě před 1. světovou válkou založil na chicagské univerzitě katedru slovanských nauk, na níž později přednášel i T. G. Masaryk. Mnoho let před zahájením vlastní práce však A. Mucha věnoval studiu podkladů a navštívil také řadu slovanských zemí. Původně předpokládal, že bude s prací hotov do pěti let. Skutečnost však byla jiná – z několikametrového lešení téměř dvacet let malíř prakticky denně až deset hodin pracoval na svém díle. Během let také vzniklo velké množství skic, které pomocí pauzovacího papíru a čtverečků zvětšoval a přenášel na velká plátna. Předpokládal i stěhování rozměrných obrazů, a proto používal takovou techniku malby (příměs vaječného bílku), která umožňovala svinutí a transport bez popraskání malby. Celá Epopej vznikala na zámku Zbiroh, v prostorném sále se skleněnou střechou. Polovina obrazů přibližuje dějiny českého národa, druhá se zaměřuje na mytologii a dějiny slovanských národů. Sedm největších pláten má rozměry 8,10 x 6,10. Další plátna jsou menší – 6,10, resp. 4,80 x 4,10 m. Důvod, proč vznikaly obrazy menších rozměrů, byl zcela prostý – vypukla 1. světová válka a bruselskou továrnu na lodní plachty, která dodávala plátno, obsadili vojáci. Proto si autor musel pomoci jinak. Slavnostní předání Slovanské epopeje městu Praze proběhlo v září 1928, kdy byl komplet pláten bez záměrně nedokončeného 20. obrazu "Přísaha omladiny" poprvé a naposled v Praze vystaven v Průmyslovém paláci na pražském Výstavišti v Holešovicích.

Cesta Epopeje do Moravského Krumlova

Alfons Mucha již v roce 1909 oslovil pražského primátora s tím, že maluje cyklus, který daruje městu, a žádá jej, aby Praha postavila příslušný výstavní pavilon. Podle jeho představy mělo jít o půlkruhovou síň s vrchním osvětlením, umístěnou někde na Petříně. Prvních 11 obrazů mohli zájemci vidět v roce 1919 v pražském Klementinu. Poté se s nimi seznámili návštěvníci na počátku 20. let minulého století v USA – v New Yorku a v Chicagu. Několik obrazů Slovanské epopeje bylo i na výstavě Muchova díla v Paříži v roce 1936. Období 2. světové války přečkaly svinuté obrazy díky Galerii hlavního města Prahy. Ta je uschovala v Anežském a Strahovském klášteře i v zemském archivu. V roce 1950 se nevědělo, co si s plátny počít. O tom se dozvěděli nadšenci z Moravského Krumlova a v čele s kulturním radou tehdejšího okresu nabídli prostory moravskokrumlovského zámku.  Slovanská epopej tedy byla zapůjčena do Moravského Krumlova, města deset kilometrů vzdáleného od Ivančic, rodiště Alfonse Muchy. Zdevastovaná – vlhká a plesnivá – plátna byla díky řadě příznivců a pochopení místních úřadů postupně restaurována. V roce 1963 mohli zájemci vidět prvních 8 vystavených a od roku 1968 jsou všechna trvale umístěna ve zdejším zámku – v Rytířském sále a v kapli. Vloni si monumentální plátna přišlo prohlédnout 26 tisíc návštěvníků. Zámek prošel po převratu 1989 privatizací a nový vlastník jej použil jako bankovní zástavu za velký úvěr. V roce 2004 zámek koupila v dražbě za 14 milionů Kč INCHEBA s.r.o. Praha, která je i nájemcem pražského Výstaviště v Holešovicích.

Postaví Praha potřebný pavilon?

Možností, kam v Praze umístit Slovanskou epopej, bylo zvažováno několik – Průmyslový palác na Výstavišti, Klementinum a nejnověji i Křižíkovy pavilony na Výstavišti (iniciativa INCHEBY). O výstavbě budovy, v níž by našly obrazy domov, se hovoří již řadu let. V roce  2004 pražští radní rozhodli, že objekt pro tento účel vznikne  na místě vyhořelého Bruselského pavilonu na Výstavišti v pražských Holešovicích. Návrh budovy autorů Jindřicha Smetany a Tomáše Kuklíka z ateliéru Anima, má mít tvar krabičky od zápalek postavené na delší hranu a obrazy by tu měly mít ideální mikroklima. Cena stavby s ocelovou konstrukcí se z původních 100 vyšplhala na 150 milionů Kč. Výstavba měla začít v roce 2005 a rok od roku se její zahájení odsouvá.  O délce stavebních prací rozhodne i skutečnost, zda bude nutné přeložit stávající inženýrské sítě. Na www.praha.eu se 6. února 2008 objevila informace Milana Richtra, radního pro kulturu pražského magistrátu, v níž se mimo jiné píše: „Doufám, že Pražané uvidí Epopej letos. Už se pracuje na projektové přípravě výstavby nového pavilonu, kde by měla být umístěna“. V textu se dále můžeme dočíst, že v roce 2006 se kvůli přípravě stavby zmíněné budovy změnila hranice chráněné přírodní oblasti Královská obora.

Praha nebo Moravský Krumlov
INCHEBA má však v úmyslu postavit na Výstavišti novou multifunkční výstavní halu, největší ve střední Evropě. Podle sdělení starosty Moravského Krumlova Ing. Jaroslava Mokrého má město se správcem Epopeje – Galerií hlavního města Prahy – smlouvu o výpůjčce do konce roku 2008 a o odvozu s nimi nikdo nejednal. „Stanovisko INCHEBY je jasné: jednak nechce na Výstavišti speciální pavilon pro Epopej, jednak bude spíš bourat (divadlo Spirála a část Křižíkových pavilonů) v zájmu budoucí obrovské stavby, než umožňovat městu, aby si v pronajatém areálu hospodařilo s pavilony a obsazovalo je obrazy,“ sdělil starosta Moravského Krumlova. Podle něj není reálný předpokládaný počet návštěvníků – Praha uvažuje až o 3 milionech ročně. Pokud však Epopej bude otevřena po 300 dnů v roce, uvidí ji denně pouze 240 lidí. Výklad v cizím jazyce trvá 1,5 hodiny a obrazy si může prohlížet vždy jen jedna skupina. Z tohoto propočtu vychází, že počet potencionálních návštěvníků se může pohybovat kolem 72 tisíc osob. Otázkou ovšem zůstává, jakou pozici a na jak dlouho si získá v konkurenci mnoha dalších pražských památek. Je pravdou, že Muchovo muzeum, provozované soukromým subjektem, navštíví ročně kolem 100 tisíc osob – má však jedno velké plus: nachází se v samém centru Prahy, v Panské ulici. V článku z 9. 11. 2007 nazvaném Nejistá budoucnost (http://www.zrcadlo.info ) se píše: „…pan Rozin (Ing. A. Rozin, CSc., generální ředitel firmy INCHEBA a.s. Bratislava, holdingové „matky“ nájemce Výstaviště – pozn. redakce) stále trvá na svých plánech: Bude-li v Moravském Krumlově vystavována Slovanská epopej i nadále, stojí za to zámek opravit jako středoevropské centrum secesní kultury s potřebným konferenčním, stravovacím i ubytovacím zázemím“. Z toho se dá odvodit, že INCHEBA nemá zájem na přesunu Epopeje do Prahy.
Co se stane, pokud Praha do roku 2009 potřebný výstavní objekt nepostaví? V tom roce uplyne 70 let od umělcova úmrtí a se Slovanskou epopejí zřejmě budou disponovat dědici A. Muchy. Je otázkou, jak se zachovají. Podle mého názoru jde o dílo natolik svázané s českými dějinami, že by se těžko vystavovalo v cizině. A pokud by ho dědicové ponechali v Moravském Krumlově, bude lákadlem a zároveň důvodem jak pro občany ČR, tak pro cizince, proč navštívit i tuto část naší země.

Eva Veselá

Pozn. redakce:

V programovém prohlášení vedení pražské radnice je uvedeno, že  zřídí galerii Alfonse Muchy pro umístění unikátní Slovanské epopeje  s termínem: 31. 12. 2009. Radního Milana Richtera jsme se mimo jiné zeptali, zda má hlavní město stále zájem o přemístění těchto velkoformátových obrazů do Prahy. Případně, v jaké fázi se tento záměr nachází a s jakou finanční částkou se k tomuto účelu počítá. Hned, jak nám pan radní pošle odpovědi, předložíme je našim čtenářům. 

KARLOVY VARY: O zkušenosti a postřehy získané při své  kronikářské práci se s námi podělil Květoslav Kroča, jmenovaný radou města do funkce kronikáře  v lednu 2004.  Do roku 2003 vedl kroniku padesátitisícového města karlovarský patriot Vladislav Jáchymovský (1923), zkušený urbanista, historik a muzikolog. Strukturu kroniky rozčlenil do 40 tematických kapitol a 300 podstatí. Například: 31 Kultura: 31.1 Všeobecně, 31.2 Městské divadlo, 31.3 Ostatní divadelní soubory, 31.5 Karlovarský symfonický orchestr, 31.10 Galerie umění, 31.12 Muzea atd. K. Kroča převzal po svém předchůdci nejen funkci,  ale (s menšími obměnami) i systém členění.  

Kronikář je něco mezi historikem a novinářem, píše K. Kroča.  Měl by v místě, jehož dění zaznamenává, bydlet delší dobu a mít k němu vztah, měl by splňovat odborné předpoklady, být při zápisech objektivní (i když to jde někdy ztuha) a nehledět na čas. Mé kronikářské pracovní vytížení několikrát přesahuje smluvní úvazek (20 hodin týdně) a až po čtyřech letech jsem si dopřál čtrnáctidenní dovolenou. Jsou prostě události, při kterých kronikář nesmí chybět, aby podal svědectví, často i s kritikou (problémy města i kraje).

Můj předchůdce a přítel V. Jáchymovský (bohužel zemřel loni při dopravní nehodě) se skromně považoval za „písmáka.“ Objektivem svého fotoaparátu zachycoval řadu událostí, ale text psal stále na stroji, což už v dnešní době nebylo ideální. A tak jsem se já – v 66 letech – naučil zacházet s počítačem (i když jsem jako ředitel muzea nechal v této profesi vyškolit své spolupracovníky už před lety). V současnosti začínám používat i neskonale výhodnější digitální fotoaparát. A co se rozsahu týče, kronika za pololetí téměř pravidelně obsahuje: textovou část (do 400 stran) v písemné podobě a na CD-ROMu, dva šanony s 600 až 700 fotografiemi adjustovanými dvoustranně ve fóliích, obálku s negativy, dokumentaci (plakáty, pozvánky, brožury, vzorky regionálního tisku a výstřižky) rozčleněnou obvykle do 15 svazků o celkové váze cca 20 kg. Dále šest CD se záběry významných událostí ve městě, které pořizuje každý měsíc TV Duha Karlovy Vary na objednávku magistrátu.

Potřebným, ale filtrovaným zdrojem informací jsou pro mne média, zvláště regionální tisk, zápisy z jednání rady a zastupitelstva města i kraje. Uvádím schválený rozpočet jako nejdůležitější body (zdravotnictví, doprava, školství, kultura) a sleduji pak jejich plnění. Používám i údaje z výročních zpráv (lázeňství) nebo ze statistických ročenek. Snažím se zúčastňovat všech významných jednání i akcí ve městě, zkoumám a cituji názory zdejších občanů.

 Nezbytným pomocníkem při zjišťování potřebných chybějících údajů je internet. Po pádu totality a návratu do Karlovarského muzea jsem našel mj. velké mezery v dokumentaci části odvětví kultury města. Proto jsem po odchodu do penze napsal Kroniku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary 1946 až 2001, kterou každoročně aktualizuji. A tato má vůbec první kniha o po Benátkách (1932) druhé nejstarší filmové přehlídce na světě byla kladně přijata odbornou i laickou veřejností (Cena Města K. Vary 2003). Vypracoval jsem i návrh projektu Muzea filmových festivalů (MFF, Fresh Film Fest, Tourfilm, Tour Region Film), které by se mohlo stát novým turistickým magnetem lázeňského města s unikátní stoletou filmovou tradicí.

Vedení kroniky většího města dnes přesahuje rámec tradiční kronikářské práce a stává se permanentní, kontinuální a náročnou dokumentární činností za pomoci těch nejmodernějších metod. Také karlovarští občané mají často zájem o zápisy v kronice, které hodnotí kulturní komise a schvaluje rada města. Jednou z vhodných forem jak těmto požadavkům vyhovět bude zveřejnění alespoň jejich části na internetových stránkách magistrátu.

Mgr. Květoslav Kroča,

kronikář města Karlovy Vary