středa
7. prosince 2022
svátek slaví Ambrož, Benjamín

Články a komentáře

Články a komentáře

Ve Vamberku vznikne skanzen paličkované krajky

VAMBERK: Zcela unikátní ruční krajka vyráběná tradiční technikou k Vamberecku patří už po staletí. Podnik Vamberecká krajka má za sebou šedesátiletou existenci. Svou tradici, založenou na čtyřsetleté historii krajkářství v regionu, chce prezentovat v nově připravované expozici. Originální skanzen paličkované krajky by měl být otevřen v květnu 2009.

Je čím se chlubit

 Město má eminentní zájem na zachování výroby krajek i na tom, aby tento fenomén, za kterým do regionu přijíždí mnoho turistů, byl co nejlépe prezentován. Sídlí zde například Muzeum krajky, které je součástí Muzea a galerie Orlických hor (zřizovatelem je Krajský úřad v Hradci Králové). Proslulou krajkářskou školu, založenou zde v roce 1889, vamberská radnice dodnes intenzivně podporuje. Známým a hojně navštěvovaným se také stalo každoročně organizované setkání krajkářek, které má každý druhý rok také mezinárodní účast a je doplněno Bienále české krajky. V soutěžním klání vybírá odborná komise  nejlepší krajku. Vítěznou práci město odkoupí a ta se následně stane součástí muzeálních sbírek.

Tradice řemesla úspěšně pokračuje

V současné nabídce podniku je široký sortiment výrobků od obrazových a závěsných krajek přes bižuterii a ozdoby až po oděvy a interiérový textil. Díky spolupráci s významnými umělci a návrháři předměty z pravé vamberecké krajky (tato je chráněna mezinárodně platnou ochrannou známkou) ani po letech neztrácejí na ceně, ale naopak získávají historicko-uměleckou hodnotu. A právě společnost Vamberecká krajka CZ iniciovala myšlenku na zřízení unikátního skanzenu. Následně se pak projekt připravoval ve spolupráci s hradeckým Centrem evropského plánování. Vloni vznikaly architektonické návrhy, v současnosti se pracuje na konkrétních částech nové expozice. Rovněž se jedná o přesunu současného Muzea krajky Vamberk, jehož sbírky zůstanou i nadále v majetku Královéhradeckého kraje, z náměstí do zamýšleného areálu. Ve skanzenu by se měla prohlídková trasa rozšířit o depozitáře a výtvarný ateliér, kde budou vamberecké krajkářky, umělci i návrháři předvádět své dovednosti. Jak uvedla mluvčí společnosti Vamberecká krajka CZ Eva Kijonková, v audiovizuálním sálu se bude promítat nový dokumentární film o výrobě ručně paličkovaných krajek, nebude chybět ani sál pro pořádání konferencí a seminářů a malé informační centrum zaměřené na tradici a současnost vamberecké krajky. „Rádi bychom tímto způsobem nabídli každému zájemci o vamberecké krajky prostor pro realizaci. Chceme přitáhnout zejména mladé návrháře a výtvarníky,“ zdůraznila mluvčí.

Svět vamberecké krajky bude stát hodně peněz

Na financování projektu i na provoz areálu bude dohlížet nově založená obecně prospěšná společnost „Svět vamberecké krajky“. (Pod tímto názvem projekt taky vstoupil do povědomí veřejnosti.) V dozorčí radě o.p.s. zasedají tři zástupci Městského úřadu Vamberk a dva zástupci Krajského úřadu Královéhradeckého kraje. Náklady, které se mají pohybovat kolem 50 milionů korun, hodlají organizátoři získávat z více zdrojů. Věří, že projekt pdopoří i Evropská unie z fondů zaměřených na rozvoj cestovního ruchu. Na projektovou dokumentaci bylo dáno 100 tisíc korun ze soukromých zdrojů, stejně tak jako dalších 300 tisíc korun na vypracování podkladů a na práce spojené s podáním žádosti o dotaci.

Mária Uhrinová

Archeologické památky jsou nenahraditelné

ÚSTÍ NAD LABEM, PRAHA: Se stále stoupající stavební aktivitou se mnohem častěji dovídáme o nových archeologických objevech, které jsou jednak chráněny zákonem, ale vyžadují také ohleduplný přístup. Mohou se stát předmětem obrovského zájmu nejen našich občanů, ale i turistů. Například odkrytá židovská pohřebiště, která dnes navštěvují ortodoxní rabíni z celého světa. V souvislosti s novu výstavbou a nezbytným archeologickým průzkumem vznikají stavebníkům nepříjemné prostoje a prodražení stavby, ale je to nutná daň za záchranu toho, co se nedá ničím nahradit. 

Historie Zdaru, Zdar Ústeckým

Vyzvednutí vzácného gotického portálu ze 14. stoletíÚSTÍ nad LABEM: „Komunisté zbourali snad polovinu historické zástavby v našem městě a své udělalo i spojenecké bombardování. proto je třeba si historii připomínat,“  řekl primátor města Ústí nad Labem Jan Kubata krátce poté, co speciální jeřáb s protizávažím vyzvedl nad úroveň terénu vzácný gotický portál ze čtrnáctého století. Archeologové ho našli předloni v prostoru Mírového náměstí, kde má stát palác Zdar, a město se rozhodlo historicky cenný vstup do gotického sklepa zachránit. Z jednání s investorem vyplynulo, že portál se zapustí  do země, nasvítí a přikryje skleněnou deskou. Památka bude spolu s fotografiemi z archeologického průzkumu vystavena na místě nálezu, tedy v paláci Zdar. Celkové náklady na záchranu stavebního fragmentu se odhadovaly na 20 milionů korun, práce si vyžadovaly soustředěnost a použití nadstandardní techniky, příprava na transport trvala dva týdny. Dělníci totiž museli zpevnit podloží pro jeden z největších jeřábů v republice, který dokázal na jaře 2007 vyzdvihnout osmdesátitunovou památku a přesunout ji do středu staveniště. A v listopadu, po dostavbě přízemní části paláce, odborníci portál přestěhovali podruhé, tentokrát už na jeho konečné místo. Portál však zůstane až do konce výstavby v ochranném pouzdře.

Díky důslednému průzkumu našli archeologové řadu dalších unikátních nálezů, které například potvrzují, že v centru Ústí nad Labem existovala osada lovců mamutů. Našel se zde i neolitický rondel, 6900 až 6200 let stará svatyně z mladší doby kamenné. Ukončení stavby se však muselo posunout až na léto roku 2008: „Veřejnost bude moci gotický portál obdivovat hned po dokončení stavby," uvádí na městském webu náměstek primátora Jan Řeřicha a dodává: „Myslím si, že díky portálu bude přízemí objektu velmi atraktivním místem. Chceme v jeho blízkosti umístit i městské informační centrum. V současné době máme informační stánek nedaleko vlakového nádraží, rádi bychom ho posunuli směrem k centru." Záchrana archeologické památky přišla celkem na 18,7 milionu korun. Městu Ústí nad Labem na ni 10 miliony přispěl stát a 3 miliony Ústecký kraj.

Je nutná prezentace památky za každou cenu?

Pražské PalladiumPRAHA: Na náměstí Republiky můžeme z jednoho bodu pozorovat hned několik architektonických slohů, a to od gotiky až po obchodní dům Kotva. V jeho blízkosti stojící nedávno otevřený pražský obchodní palác Palladium vyrostl podobně jako mnohé stavby tohoto charakteru. Do zbylé obvodové zdi kasáren Jiřího z Poděbrad v novogotickém stylu dal investor vestavět novou budovu. Přestože objekt stojí v místech za tehdejšími městskými hradbami, a žádný významný archeologický objev se tedy neočekával, byly zde odkryty pozůstatky románského paláce.

Jak naložili s objevem investoři a jaký signál vyslali k výkonným stavebním složkám? Po návštěvě prostoru kosntatujeme: Nezainteresovaný se nic nedozví, poučený se diví. Několik fragmentů gotického zdiva dnes zcela volně stojí v prodejních interiérech. V kavárně obsluhující personál pokládá na  archeologiocky cennou "zeď" nádobí bez toho, že by to považoval za něco neadekvátního. Žádné označení, natož podtrhnutí výjimečnosti stavební památky. Na tento podivný způsob prezentace památky upozornila na konferenci Urbes 2007 odbornou veřejnost pracovnice Odboru památek MK ČR Mgr. Martina Veselá. Jak sama poukázala, tyto kulturní památky „zatím(!) stojí“, jsou ale nezakonzervovány a ve zcela nevyhovujícím režimu a jsou používány jako odkladní plochy.

Mgr. Veselá poskytla laskavě naší redakci vlastní snímky, které doprovodila následujícím komentářem: Interirér pražského Palladia

"Na příkladu základů honosného románského domu z 12. století na náměstí Republiky lze prezentovat kacířskou otázku, zda jakákoli prezentace je lepší než žádná. Nejenom odborníka, který náhodou zabloudí do nově otevřeného obchodního centra Palladium, které se svou více než předimenzovanou hmotou důstojně tyčí za sice zachovaným, leč dnes již bez souvislostí stojícím zdobným průčelím bývalých jezdeckých kasáren, musí nutně napadnout otázka, zda prezentace románského zdiva veřejnosti zde není spíše výsměchem. Rozpadající se opuková hmota, ve které nově a překvapivě objevené zděné předlokační osídlení na území Nového Města pražského vidí málokdo, zde slouží spíše jako podřadná a až svou hrubostí obtěžující kulisa, která se zcela nečekaně vynořuje v prostoru přízemní restaurace mezi tím vším sklem a kovovou konstrukcí. Tento způsob prezentace snad už nelze nazvat ani jako nešťastný. Je to pro odkaz našeho architektonického dědictví nedůstojný kompromis mezi investorem a Magistrátem hlavního města Prahy, který o této věci rozhodoval. A co víc, jedná se o skandální postoj společnosti, o které toho tato ´kauza´ vypovídá více než dost. A rozhodně to není výpověď nejenom směrem k dalším generacím lichotivá."

Mária Uhrinová

Na česko-polské hranici je živo

KRŇOVICE: Na statku U Kynosů – vedle nového skanzenu v Krňovicích u Třebechovic pod Orebem – zasedala v pondělí 18. února rada „Sdružení Euroregionu Pomezí Čech, Moravy a Kladska – Euroregionu Glacensis“. Zazněly tu informace nejen ze společného zasedání česko-polské rady EG v polském Valbřichu (kde se předsedou obou částí euroregionu stal Miroslav Kocián a starosta obce Bílá Voda u Jeseníku), ale také o již zrealizovaných i plánovaných projektech, o činnosti mezivládní komise a pracovní skupiny pro euroregiony. Rada také schválila plán činnosti na rok 2008. Euroregion Glacensis, největší euroregion na česko-polské hranici, sdružuje jen na české straně 103 členů.

„Svazek obcí 1866“ (název byl zvolen podle historické události, neboť právě v tomto kraji se odehrály nejkrutější boje Prusko–rakouské války z roku 1866) z něho sice vystoupil, ale nově se z trutnovského okresu přihlásilo město Pilníkov a obec Suchý Důl, z Jičínska pak obec Vrbice. V programu Interreg IIIA bylo v období 2004 až 2006 k dispozici 847 tisíc eur a podpořeno bylo 107 projektů. Na období 2007 až 2013 bude na rozdělování v rámci Fondu mikroprojektů díky programu Cíl 3 (nástupce programu přeshraniční spolupráce Interreg IIIA) k dispozici bezmála 5 milionů eur.

Pro zajímavost přinášíme plány do budoucna dvou starostů a místostarostky zdejších obcí a měst:

Miroslav Kocián, starosta obce Bílá Voda u Jeseníku: „Jednali jsme o spolupráci s česko-kladskou komisí i o výuce češtiny a polštiny v obou příhraničních pásmech. Projekt bude v první (přibližně roční etapě) zaměřen nejprve na pracovníky úřadů a zastupitelstev.“

Petr Hudousek, starosta Rokytnice v Orlických horách: „Nám jde především o výměnu informací s polskou stranou. Protože vychází spousta informačních materiálů, dal jsem radě Euroregionu Glacensis návrh na pořádání veletrhů cestovního ruchu. Navrhl jsem také střídavé konání na obou stranách, a to za účasti jak odborníků, tak veřejnosti. Vše by doprovázel kulturní česko-polský prezentační program Euroregionu Glacensis.“

Hana Horynová, místostarostka Trutnova: „Na loni realizovaný projekt pokračování naučné stezky po bojištích války 1866 na Trutnovsku Via belli jsme získali 850 tisíc korun. Do programu Cíl 3 připravujeme dva projekty. První ve spolupráci s polským městem Kamienna Góra, kde budou obnoveny podzemní chodby, a my zase zrekonstruujeme sklepení jednoho historického domu v městské památkové zóně v blízkosti Krakonošova náměstí na výstavní síň. Druhý projekt připravujeme ve spolupráci s polským městem Świdnica – oni opraví v tamním městském parku altán a my kapli v obci Babí. První projekt je za více než 5 milionů korun a druhý za 1,5 milionu.“

Josef Krám

Střípky z Rožnova

Slavnostní akt vložení dokumentů ROŽNOV POD RADHOŠTĚM: Výstava o rekonstrukci báně kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm, která proběhla na konci roku 2007 v GALERII NA RADNICI v je nyní k dispozici na webových stránkách. http://www.tka.cz/index.htm#stripky

Jedná se o mimořádnou záležitost opakující se pouze jednou za 150 let. Vy můžete být u toho prostřednictvím internetové výstavy, která  byla slavnostně "otevřena" v pondělí 25. 2. 2008. Máte možnost zhlédnout výjimečnou a originální výstavu, která je během našeho života zřejmě neopakovatelná. V roce připomínky 740 let od prvé písemné zmínky o Rožnovu došlo snad kouzlem nechtěného ke generální rekonstrukci báně rožnovského kostela Všech svatých a k nalezení dokumentů, jejichž prostřednictvím můžeme nahlédnout do více než sto let staré historie města.

Město Rožnov pod Radhoštěm je od svého založení historicky úzce spjato s církví. Vždyť také první zmínky o Rožnovu spadají do druhé poloviny 13. století a souvisí s kolonizováním této odlehlejší části východomoravských hor. Nedílnou součástí města je také kostel Všech svatých blízko rožnovského náměstí. Nový zděný kostel, který nahrazoval předchozí kostely dřevěné, byl postaven v letech 1745 – 1750, kvůli probíhajícím nepokojům byl však definitivně včetně interiérů dokončen až v roce 1752.

Od doby své výstavby prošel rožnovský kostel řadou větších i menších oprav a rekonstrukcí. Z historických materiálů lze například vyčíst, že při opravě v roce 1805 byla vyměněna kopule, v roce 1876 pak nahrazena plechová střecha šindelem. Dalších oprav se kostel dočkal po druhé světové válce, za které byla zrekvírována střešní krytina i zvony na válečné účely.

I v současné době byla nutná rekonstrukce horní části kostelní věže a díky tomuto se za krásného počasí v pátek 10. srpna 2007, za pomoci pracovníků provádějících její opravy na věži, snesla po lanech stará makovice z kostelní věže na půdu před rožnovskou farností. Zde už na ni netrpělivě čekala desítka odborníků i zástupců města Rožnova p. R., protože se předpokládalo, že bude ukrývat pro naši generaci nějaké tajemné zprávy. V kopuli kostelní věže se našly celkem tři tubusy a malá měděná schránka. Při jejich otevírání bylo ve vzduchu cítit napětí z očekávání, jaké zprávy zanechali naši předci a z jakého nejstaršího letopočtu jsou.

Vše se můžete dozvědět díky této výstavě. Jsou představeny  dobové dokumenty z let 1876 a 1909 a také vybrané historické předměty z věže. Součástí výstavy je také fotoreportáž z rekonstrukce věže kostela a organizátoři nezapomněli na uvedení dárců, kteří na rekonstrukci přispěli. Dále jsou vedle fotografií známých míst z doby minulé zdokumentována stejná místa ze současnosti a fotografie kontrastují vedle sebe. V neposlední řadě můžete nahlédnout do seznamu, ve kterém jsou zapsány nové soudobé materiály, které se uložily do obnovené věže, včetně původních dokumentů.

Dne 19. října 2007 proběhl na Radnici MěÚ v Rožnově slavnostní akt vložení dokumentů do tubusů, který provedli pracovníci Valašského muzea v přírodě a tubusy byly odborně uzavřeny. Stalo se tak v pondělí 22. října 2007. V průběhu Všesvatského jarmarku v pátek 26. října. 2007 byly tubusy vloženy do makovice v báni kostela. Z rekonstrukce horní části kostelní věže vznikla publikace s názvem Rožnovská věž, jejímiž autory jsou pánové Richard Sobotka, Daniel Drápala, Pavel Jaška a Jiří Polášek. Představení publikace proběhlo v kostele Všech svatých v rámci posledního adventního koncertu a za přítomnosti pozvaných hostů v neděli dne 23. prosince v roce 2007. Střípky z historie Rožnova najdete ve fotogalerii umístěné rovněž na výše uvedené webové adrese.

Lenka Vičarová,

ředitelka TKA 

Ukázková propagace regionální kultury

ČASTOLOVICE:  (Na okraj nové publikace o Častolovicích) Městys Častolovice slaví v tomto roce 666. výročí první písemné zmínky o obci, a to v listině Jana Lucemburského z roku 1342, kterou udělil obci právo konat trhy. K tomuto výročí se v sále místního hostince U Lva připravuje na 30. května sraz rodáků s promítáním dobových fotografií a dokumentů. Při té příležitosti se budou konat následující sobotu a neděli dny otevřených dveří na úřadu městyse, v Hudečkově galerii, základní škole (ta v tomto roce slaví 100. výročí svého vzniku) a v hasičské zbrojnici. K výročí je také připravena publikace o Častolovicích z pera místního amatérského badatele Jiřího Václavíka – 500stránková kniha vyjde letos na jaře nákladem 1000 kusů, z toho na 170 stranách budou reprinty historických pohlednic zhruba do roku 1950.

V této souvislosti podává právě nyní Úřad městyse Častolovice žádost o grant rady Královéhradeckého kraje, který nese název Podpora publikační činnosti a literatury. K tisku připravená publikace formátu A4 (v tiskárně Uniprint Rychnov nad Kněžnou) je výsledkem dlouhodobé poctivé práce mladého nadšeného amatérského pracovníka bez vysokoškolského vzdělání v oboru historie Jiřího Václavíka. Je členěna logicky, má bohatý poznámkový aparát i seznam použité literatury. V rámci vlastivědných prací regionálního dosahu jde o dílo mimořádné hodnoty nejen pro obyvatele Častolovic, ale má velkou vypovídací a dokladovanou hodnotu také pro široké okolí Rychnovska, Týnišťska, Kostelecka i Třebechovicka. N neposlední řadě je prospěšné i pro obecně kulturní povědomí.

V tomto směru jsou kvalitně zpracované medailonky osobností, spojených s Častolovicemi, jako byli např. Bohuslav Balbín, Josef Dobrovský, František Palacký, Antonín Hudeček, Ladislav Beneš (včetně apologetické poznámky), a z novodobých např. olympionik Josef Matoušek. Objevně je tu uveden také stručná stať o principálce slavné Zöllnerovy společnosti Elišky Zöllnerové a pro čtenáře neočekávaně i o generálplukovníkovi Vladimíru Jankovi (údaje o něm najde čtenář v části Hřbitovy). Autor věnuje velkou pozornost historii i majitelům častolovického panství, zámku i parku, píše např. o technické památce náhonu Alba, o stavbě dráhy, řemeslech (zvláštní kapitolky jsou o mlynářství a pivovarnictví) i o odrazu válečných konfliktů. Z hlediska současného tu autor snesl množství vypovídajícího materiálu, ať se to týká bytové a průmyslové výstavby, obyvatelstva, obchodu a služeb, školství či zdravotnictví. Ze spolkového života je v této práci nejvíc informací o místním sboru dobrovolných hasičů (autor pracuje v oboru). Z hlediska propagace Častolovic jsou uvedeny i důležité poznámky o exteriérových plastikách Vladimíra Peška „Ryba“ v parčíku u nové kruhové křižovatky a „Cyklista“, „Vážka“, Čáp“ v zámeckém parku. Mimořádně vysokou vypovídací hodnotu, a to nejen pro městys Častolovice, mají v kapitole Církevní stavby rozsáhlejší informace o kapli svatého Václava s přilehlým barokním špitálem a následném zničení.

Tato část demonstruje i v celočeském kontextu komunistickou zhůvěřilost (cituji: Kaple dále chátrala až do doby, kdy bylo rozhodnuto o jejím zbourání. Její odstřel provedl 25. dubna 1975 Ingstav. Následně s úpravou křižovatky a stavbou nového mostu dochází k nejdrastičtějšímu zásahu do historického jádra Častolovic. Zaniká panský dům, špitál, kaple svatého Václava, pálenka i panské zahrady).

Václavíkova práce Častolovice je ve svém zaměření a provedení dílem kvalitním a pro propagaci české kultury v daném regionu nezastupitelným. V širokém okolí takovouto novou práci nemá žádná obec ani městys.

Josef Krám

Zlínský kraj má bohatství, na které láká turisty

Zámek, Valašské meziříčíVelký potenciál památek, přírodních krás i folklorních aktivit – tím vším se může chlubit Zlínský kraj. Aktivní propagací spojenou s pestrou nabídkou se snaží přilákat k návštěvě regionu turisty od nás i ze zahraničí.

Na podzim minulého roku zahájila svoji činnost o.p.s. Centrála cestovního ruchu Východní Moravy (CCRVM), marketingová agentura zaměřená na cestovní ruch. Jejím jediným zakladatelem je Zlínský kraj, který jmenuje členy správní i dozorčí rady a jejich prostřednictvím vykonává své pravomoce. V letošním roce poskytne kraj na její provoz 28,5 milionu Kč. Převážná část – přes 20 milionů Kč – se mu vrátí, protože o.p.s. bude do roku 2013 čerpat prostředky z Regionálního operačního programu.

Z loňské revize programu rozvoje cestovního ruchu ve Zlínském kraji vyplynulo, že aktivity jsou nedostatečně koordinované. Tento nedostatek má odstranit právě zmíněná o.p.s., jejímž hlavním posláním je sladit i řídit jednotlivé turistické oblasti a zajišťovat jednotný marketing kraje. Ke spokojenosti turistů přispívá 36 informačních center či středisek, z nichž je 8 má řádné členství v Asociaci turistických informačních center ČR a 3 se angažují v síti turistických informačních center regionu Slovácko. Dvě „íčka“ najdeme v krajském městě Zlín, další v bývalých okresních městech, ale i v menších obcích, např. ve Velkých Karlovicích, Vlčnově, Strání. Jsou zásobena řadou propagačních materiálů – např. Léto plné rozmanitostí, Kraj lázní a relaxace, jejichž vydání podpořil projekt Společná propagace turistických oblastí Zlínského kraje, probíhající v letech 2005 až 2007. Na celkové náklady projektu ve výši cca 15,5 milionu přispěly EU 75 % a Zlínský kraj 25 %. Turistům jsou pomáhají také velice přehledné a k uživateli přátelské webové stránky kraje http://www.kr-zlinsky.cz/, které přinášejí množství potřebných informací.

Východní Morava jako na dlani

Pod tímto názvem byl počátkem letošního roku, na veletrhu Regiontour v Brně, představen nový turistický informační portál Zlínského kraje www.vychodni-morava.cz. Projekt si vyžádal náklady ve výši 5,6 milionu Kč, z toho opět 75 % uhradila EU a 25 % se podílel Zlínský kraj. První práce na něm byly zahájeny ve druhé polovině roku 2005 a podle vyjádření krajského hejtmana Libora Lukáše má jít o jeden z nejdůležitějších nástrojů jak do kraje přivést více turistů. Tento krajský portál je provázán s webovými stránkami v místech a návštěvník si může vybírat z několika způsobů virtuálního cestování po regionu. Své informace tu najdou mladí, rodiny s dětmi i senioři, návštěvu mohou směrovat na Slovácko, Zlínsko a Luhačovicko, Valašsko či Kroměřížsko, kde si přesně na míru sami vytvoří trasu své dovolené.

Moravská jantarová stezka

Tento projekt je zaměřen na rozvoj turistiky na území Zlínského a části Jihomoravského kraje. Jeho realizace probíhá od října 2006 do dubna 2008. Celkový rozpočet činí 6.896 500 Kč – z toho EU jako v předchozích případech 75 %, státní rozpočet 15 %, Zlínský kraj 7 % a jiné zdroje uhradí zbytek – tedy 3 %. Na lednovém Regiontouru v Brně podepsali hejtmani čtyř moravských krajů – Jihomoravského, Moravskoslezského, Olomouckého a Zlínského memorandum o vzájemné spolupráci v oblasti cestovního ruchu. Zmíněné kraje dostanou díky projektu Moravská jantarová stezka, jehož nositelem je Zlínský kraj, šanci masivně zvýšit počet turistů, zejména z oblasti východní a střední Evropy. Výhradním prodejcem tohoto produktu je cestovní kancelář Amber travel. Té se podařilo již koncem minulého roku uzavřít smlouvy s významnou ukrajinskou cestovní kanceláří, a tak už v lednu přijeli první návštěvníci do lázní Luhačovice. V další nabídce je putování za vínem, tradicemi a folklorem, ale i zimní dovolená či golf. Nabídky jsou šity na míru – např. Rusové, na něž je produkt hlavně zaměřen, preferují lázně a památky. Projekt sbírá ocenění, po třetím místě za nejlepší turistický produkt v soutěži Náš kraj 2007 následovala prestižní cena Grand Prix na Regiontouru v Brně.

Klíčem k úspěchu je spolupráce

Kromě výše zmíněné spolupráce moravských krajů dochází i k dalším kontaktům. Hejtmani Zlínského a Jihomoravského kraje podepsali již v roce 2004 „Dohodu o spolupráci mezi Jihomoravským a Zlínským krajem“, která zahrnuje i koordinaci v oblasti cestovního ruchu. V červnu 2007 na ni navázalo memorandum o vzájemné spolupráci na rozvoji vodní cesty Baťův kanál. Při té příležitosti nastínil hejtman Zlínského kraje možnost využít právě Baťův kanál jako součást nové turistické značky „Velká Morava“.

Rožnov pod Radhoštěm, skanzenKoncem ledna 2008 se uskutečnilo společné jednání Rady dvou krajů – Zlínského a Moravskoslezského, na němž se hovořilo o realizaci tzv. zrcadlových projektů v oblasti Valašska a Beskyd na území obou regionů. V lednu se formou vzájemných jednání a návštěvy několika kulturních zařízení Zlínského kraje uskutečnilo setkání tří desítek ředitelů kulturních zařízení a odborů kultury Trenčínského samosprávného kraje a Zlínského kraje.

Kraj se umí propagovat

Na brněnském Regiontouru se kraj představil prostřednictvím Centrály cestovního ruchu Východní Moravy o.p.s. Prezentovalo se zde Valašsko, Slovácko, Kroměřížsko a Luhačovicko. Na veletrhu proběhl slavnostní křest nového propagačního materiálu moravských krajů „Průvodce po nejkrásnějších místech Moravy a Slezska“, který byl vydán ve čtyřech jazykových mutacích. Po účasti na pražském Holiday World či výstavách v Lysé nad Labem a dalších, čeká letos kraj účast na 26 akcích. Např. ve Vídni, Drážďanech, Bratislavě, Miláně, Budapešti Mnichově, Moskvě.

 Eva Veselá

PROČ ZACHOVAT REGIONÁLNÍ FUNKCI MUZEA?

Článek je přetištěn z Muzejního  čtvrtletníku č. IV/07, který vydává Muzeum Českého ráje v Turnově.

Autor článku PhDr. Michal Babík, historik Muzea Českého ráje v Turnově PhDr. Michal Babík

TURNOV: Během několika posledních měsíců jsme mohli v Česku vysledovat nenápadnou snahu zřizovatelů některých muzeí organizačně „zahýbat” s jejich statuty. Výrazně se to projevilo například v Karlovarském kraji, kde „optimalizace“ postoupila zřejmě nejdále. Nicméně to, co na karlovarském krajském úřadu chápou úředníci jako optimalizaci, by pracovníci jednotlivých muzeí mohli chápat spíše jako „centralizaci” či „slučování”. A v takovém výkladu se nám již zřetelně objevují podobné tendence, které budou zřejmě aktuálně hýbat školstvím v Libereckém kraji. Proto se pokoušíme alespoň zčásti sumarizovat naše představy o tom, proč je nutné zachovat regionální funkci našeho muzea a proč by bylo přímo škodlivé dělat z něj například pobočku jednoho velkého (krajského?) muzea, či ho například převádět pod jiného zřizovatele (město?).

 Podíváme-li se do nedaleké minulosti, zjistíme, že regionální muzea a galerie, které byly původně zřizovány státem (MK ČR a OkÚ), přešly v souvislosti s reformou veřejné správy na základě zákonů č. 157/2000 Sb. a 290/2002 Sb. pod krajské úřady. Důvodů pro to bylo několik. V obecném rozměru šlo o uchování a posílení regionálních funkcí těchto institucí v historicky daných regionech. Kraje se staly zřizovateli, neboť přirozeně především v jejich zájmu bylo zachovávat a dále rozvíjet regionální funkce těchto institucí. Jednotlivá regionální muzea představují historicky vzniklé subjekty s dlouhodobou tradicí. Např. část názvu muzea – „Českého ráje“ – není pouze kosmetickým doplňkem názvu, ale zrcadlí se v něm širší – regionální – působnost naší instituce v oblasti zahrnující katastry několika měst a obcí, jejichž společensko-historický vývoj a přírodní charakter jsou navzájem propojené.

Regionální muzea přirozeně pomáhají některým místním regionálním aktivitám a v mnoha případech se stávají také metodiky a garanty vzniku některých nových expozic. Sbírky, které uchovávají jednotlivá muzea Libereckého kraje, se do velké míry odlišují (Liberec – uměleckoprůmyslové sbírky; Česká Lípa – přírodovědné a etnografické sbírky; Turnov – geologicko-mineralogické, národopisné a historické sbírky), což svědčí o prospěšné specializaci. Tyto sbírky dosahují nikoliv regionálního, ale v mnoha případech také nadregionálního a nadstátního významu.

Například v Českém ráji jsou to unikátní hodnoty geoparku, který je jedinečný v rámci celé naší planety. Tyto sbírky, jakožto základní prvek každého muzea, vyžadují speciální zacházení, péči i režim uložení, a to je zakotveno také v legislativě. Domníváme se, že například města nejsou schopna zajistit adekvátní podmínky pro disponování s nimi. Myslíme si, že města by nebyla v budoucnu schopná zajistit specializované muzejní odborníky, včetně restaurátorů, preparátorů a konzervátorů – to je možné jen na úrovni kraje, přirozeně také s vlastní grantovou aktivitou jednotlivých muzeí.

Dalším, a velice závažným důvodem, proč je nutné zachovat stávající strukturu, je archeologická památková péče. Ta je zajišťována archeologickými pracovišti pověřených regionálních muzeí po řadu let v jasně vymezených oblastech Libereckého kraje. S ohledem na stavební aktivity v regionu je současný stav personálního obsazení těchto pracovišť na hranici únosnosti. Městská zařízení by v rámci dané legislativy tyto činnosti zajišťovat nemohla. Bez využití stávající sítě regionálních muzeí by vznikl závažný problém, kdo bude záchranné archeologické výzkumy provádět. Muzea spravují rozsáhlé archeologické sbírky, které se mnohonásobně zmnožily zejména díky záchranným a předstihovým výzkumům v posledních letech. Pouze regionální muzea jako jediné specializované instituce zajišťující archeologickou sbírkotvornou činnost jsou schopna zajistit deponování nálezů, jejich konzervaci, evidenci a následnou prezentaci ve smyslu muzejního zákona.

Ovšem výčet zdaleka nekončí – nezmínili jsme se například o tom, že v rámci téměř všech regionálních muzeí existují specializovaná pracoviště pověřená činnostmi celokrajskými s dopadem do celé republiky. Dnes takto pracuje například pověřené regionální pracoviště pro plnění vládního programu Koncepce účinnější péče o tradiční lidovou kulturu v Libereckém kraji, pracoviště dokumentace světových ložisek drahých kamenů a broušených drahých kamenů, koordinační pracoviště pro Geopark Český ráj UNESCO, pracoviště pro ekologickou výchovu v Libereckém kraji, pracoviště Integrovaného systému ochrany movitého kulturního dědictví, přírodovědná monitorovací pracoviště pro projekty Natura 2000, pracoviště dokumentace sakrálních, funerálních, technických a lidových památek, pracoviště speleoantropologie, které je svým zaměřením unikátní v celé ČR, a další.

Nastínili jsme pouze některé naše obavy, které by mohly reálně vyvstat při možné změně statusu našeho muzea. Domníváme se, že jsou v případě jakékoliv takovéto změny zcela oprávněné a že by tak mohly být regionální funkce muzea eliminovány, ne-li přímo zrušeny. Došlo by tak s největší pravděpodobností i k likvidaci dvousložkové muzejní sítě v Libereckém kraji, která je zakotvena v přijaté dlouhodobé „Koncepci kultury kraje”.

Michal Babík

Ohlédnutí za Spilkovým hudebním létem na zámku ve Štěkni

 Do překrásného sálu štěkeňského zámku jsem se poprvé podívala na podzim roku 2006, když jsem doprovázela vynikající českou pěvkyni Gabrielu Pechmannovou na schůzku, která měla zásadním způsobem rozhodnout o bytí či nebytí nově vznikajícího hudebního festivalu na počest štěkeňského rodáka Františka Spilky, profesora Pražské konzervatoře, hudebního teoretika a skladatele, dirigenta České filharmonie a zakladatele Pěveckého sdružení pražských učitelů. Schůzku inicioval pan František Sáček, hlavní a neuvěřitelně aktivní zdroj nápadů a energie.

G. PechmannováSetkali jsme se se sestrami z ženského řádu Congregatio Jesu ve Štěkni a jejich představenou sestrou Terezií, se zástupci obce Štěkeň a právě zvoleným starostou Ing. Miroslavem Koštou. S obavami jsme v sále otevírali víko stařičkého klavíru a pohled na kostrbatou klaviatura s několika klávesami dokonce bez potažení nevěstil nic dobrého. Bude-li hrát, bude ho také slyšet? A podaří se ho uvést do takového stavu, aby vyhovoval umělcům zvyklým na koncertní křídla? Navzdory obavám se přece jen ozvaly první tóny z originálů partitur profesora Spilky a shromáždění bylo dojato. Po dlouhých desetiletích se do zámeckého sálu vrátila hudba, a dokonce od rodáka ze Štěkně. Ve chvíli, kdy ladič klavírů učinil malý zázrak a klavír postavil na pomyslné nohy, se patrně rozhodlo o tom, že rok 2007 bude plný kulturních zážitků. V rámci Spilkova hudebního léta ve Štěkni se zde konalo neuvěřitelných dvanáct koncertů (přehled najdete na http://sweb.cz/Spilka.Frantisek/) za nečekaně vysoké účasti publika, a to i ze vzdálenějších měst jako třeba Sušice či Klatovy.

Festival zahájil benefičním koncertem pěvkyně Gabriely Pechmannové právě den, kdy se Štěkeň stala po několika desetiletích oficiálně znovu městysem, což na místě doložil pan starosta úředními listinami. Výtěžek z koncertu (účinkující vystoupili bez nároku na honorář) byl věnován, stejně jako veškeré výtěžky z dalších koncertů, řádu Congregatio Jesu na opravy zámku, ve kterém dříve sídlil domov důchodců a socialistické hospodaření se na řádovém majetku nepěkně podepsalo. V současné době trápí řádové sestry nejvíce nedostatek prostředků na opravu střechy, kde v krovu řádí dřevomorka. Je nutně potřeba několik milionů, třeba tento článek pomůže najít dárce…

Díky profesionální úrovni a kvalitě vystoupení na tomto koncertu vešel festival ve všeobecnou známost a všechny koncerty měly vysokou návštěvnost. Za všechny připomenu říjnový koncert, při kterém byla uvedena k poctě paní Zdenky Sulanové, české herečky a zpěvačky, píseň Ty lesovské stráně, což byl ve své době opravdový hit filmu Madla zpívá Evropě. V publiku seděl jako host i syn filmové hvězdy pan Aleš Novák. Vazbu paní Sulanové ke Štěkni vypátral způsobem hodným Sherlocka Holmese kdo jiný, než pan František Sáček. (Trochu se bojím, že zanedlouho v emailové schránce najdu od Františka vzkaz, že i Sherlock Holmes se narodil ve Štěkni …)

Závěrečný koncert Spilkova hudebního léta se protáhl až do prosince, kdy proběhl v kostele sv. Mikuláše adventní koncert Gabriely Pechmannové za laskavé podpory pátera Ing. Viktora Frýdla z Římskokatolické farnosti ve Strakonicích Koncerty ve Štěkni podpořily známé osobnosti z prácheňského kraje. Říjnový koncert se konal pod záštitou a s finanční podporou senátora Prácheňska pana Ing. Josefa Kalbáče, prosincový pod záštito a s podporou jihočeského radního pana Ing. Pavla Pavla. Oba politici koncerty také navštívili a podle svých slov si je i velmi užili. To vše zvýšilo prestiž festivalu a jeho pořadatelé chtějí tradici kulturních setkání na zámku udržet a pokračovat dalším ročníkem, ve kterém se potkáme například s Pěveckým sdružením pražských učitelů, nebo s panem Rudolfem Měřínským, který interpretuje loutnové dílo dalšího štěkeňského rodáka Joannise Antonia Losy z Losymthalu. Vytvořit tradici koncertního místa je nádherná myšlenka, ale i umění potřebuje finanční zázemí. Něco stojí pořádání koncertů, brzy bude třeba investovat do klavíru – historický nástroj je třeba vyměnit za mladší a odolnější křídlo dobré technické úrovně. Potom si publikum ve Štěkni třeba dopřeje i samostatný klavírní recitál některého ze špičkových klavíristů. Jestli si tyto řádky přečte někdo, koho už přestalo bavit sponzorovat pouze fotbal a hokej, může pomoci pořadatelům ve Štěkni.

Na závěr chci ještě zmínit něco neobvyklého, a to, jak také může v dnešní době vypadat neformální spolupráce státu a církve. Na zámku ve Štěkni se to můžete naučit při „školení“: pohostinné řádové sestry po koncertech dokázaly při kávě, čaji a domácím občerstvení posadit k jednomu stolu umělce, vzácné hosty i státní a církevní představitele. A vznikl zde nejeden nápad, který snad v blízké budoucnosti obohatí naše životy o další umělecké zážitky. Přejme všem ve Štěkni, aby jim toto krásné sousedství vydrželo a aby dále rozvíjeli přátelství vznikající v tvůrčí atmosféře uměleckých setkání, která potvrzují, že hmotný dostatek není ani pro moderního člověka tím nejdůležitějším.

Jitka Kutišová

Pozn. redakce: O Štěkni, festivalu i o panu Sáčkovi nadejte článek také v Místní kultura č. 10/2007

Jak zviditelnit svoji obec

Dáša HonsnejmanováMOKRÉ: Jednou z cest, jak upozornit na obec jsou jistě webové stránky. Ty musí být příjemné, aktuální a nápadité, a když je na nich ještě zveřejněna kronika, získávají další body. Takové má obec Mokré. Jejich webmasterem je Dáša Honsnejmanová, která zastává ještě další funkce; působí jako účetní, knihovnice a v neposlední řadě vede obecní kroniku. Mokré leží kousek od Opočna pod Orlickými horami. Obec je sice malá (162 obyvatel), ale není zcela neznámá. Například se již několikrát zúčastnila soutěže o nejlepší webovou stránku obcí a měst a nejlepší elektronickou službu Zlatý erb. Vloni obec získala celostátní Cenu veřejnosti a v letošním roce do této soutěže přihlásila všechny své webové stránky: www.obecmokre.cz, www.obecmokre.cz/knihovna, www.obecmokre.cz/kronika.

 

 

Co předcházelo umístění obecní kroniky na web, o tom, jak se shánějí podklady, jak je třeba kronikářskou práci prezentovat a mnoho dalších zajímavých skutečností popisuje kronikářka D. Honsnejmanová na následujících řádcích:

Dát obecní kroniku na webové stránky není vůbec jednoduché a vzhledem k nepřebernému množství informací by to snad ani nemělo být možné. Přesto mně tato myšlenka nedala spát a já o tom dlouhou dobu musela stále přemýšlet. Jako webmaster internetových stránek obce Mokré a Knihovny U Mokřinky v Mokrém jsem si vytvořila svůj vlastní projekt na to, jak by měly stránky vypadat, jaký by měly mít rozsah, jaké množství informací by měly zhruba obsahovat. Když jsem měla svou představu již pevně danou, mohla jsem se vrhnout do samotného zpracovávání stránek. Smyslem všeho bylo seznámit s naší obcí nejen internetové surfaře, kteří mají k Mokrému vztah, ale i ty, kteří na web jen zabloudí. Aby si dokázali představit, kde obec je, jak je velká, aby se dozvěděli něco o její historii i současnosti, jací v ní žijí lidé, také něco o kronikářské práci, anebo se jen pobavili. Kronika totiž není pouhý soupis vážných informací, ale ukrývá v sobě také perličky humorného vyprávění, které jsem našla v časech minulých. A tak webové stránky kroniky Mokrého spatřily světlo světa 16. září 2007. Návštěvníci se zde seznámí s charakteristikou obce, získají informace o jejím vzniku, o zdejších archeologických nálezech, o vývoji počtu obyvatel, ale také se dočtou o zrodu obecní kroniky a o práci kronikáře. Potěší se neodolatelným kouzlem starých fotografií a pohlednic a dozvědí se o osobnostech, které spojily život s naší obcí, ale také o současných setkáních se zajímavými lidmi. Tento oddíl je mi obzvlášť milý, protože zde jsou zmiňováni lidé, se kterými jsem se osobně seznámila, některé i více poznala a jichž si vážím.

Dalším důležitým oddílem je historie hřbitova, mateřské školy, školy, rybolovu a myslivectví a jiné události. Pro pobavení je tu i oddíl s humornými historkami a zvláštními událostmi. Toto vše a ještě víc lze najít na www.obecmokre.cz/kronika. Dnes, téměř půl roku po spuštění stránek, už mohu konstatovat, že to byl skvělý nápad. Ohlasy na tyto stránky jsou totiž více než pozitivní. Lidé se i dnes snaží pátrat v minulosti, dojít ke svým kořenům, hledají historii svých rodin a předků a někdy jim v tom i maličkost může pomoci.

A jak jsem se stala kronikářem? Vlastně to bylo úplně náhodou. Kronikář, který vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu chtěl svou kronikářskou práci ukončit, se v roce 1996 obrátil na obecní zastupitelstvo. Tehdy jsem jeho členem byla i já a zdejší společenský život (přestože jsem byla přistěhovalec, místním názvem označována jako „naplavenina“) mně nebyl lhostejný. Najít nového kronikáře bylo nutné co nejrychleji, a tak jsme to veřejně vyhlásili. No, velký zájem nebyl, našla se sice jedna paní, ale i ta si to nakonec rozmyslela. Mě to nedalo a dlouho jsem přemýšlela, co s tím. V obci se nikdo další nenašel a já si stejně doma psala poznámky o dění v obci, tak jsem se nabídla, že kronikařinu zkusím… To se psal rok 1997 a od té doby se kronice věnuji naplno. Ze začátku jsem neměla žádné zkušenosti, ale v hlavě spoustu nápadů a také značné odhodlání. Psát kroniku totiž není lehká práce, jak by si někdo mohl myslet. Někteří lidé si představují, že je to jen o tom, napsat pár řádků… Ve skutečnosti je to práce časově velmi náročná, od psaní poznámek, fotografování událostí přes shánění starých fotografií a informací až k jejich třídění. A v obci, kde se pořád něco děje, je toho víc než dost. Nehledě na to, že tuto práci vykonáváte až po svém hlavním zaměstnání. Především to tedy děláte z lásky, protože o nějakém zvláštním finančním ohodnocení nemůže být ani řeč. Mým prvním úkolem bylo vytřídit a vyhodnotit staré zápisy, fotografie a kroniky. To se mi nakonec podařilo do té míry, že jsem dala staré kroniky a celý soubor fotografických příloh okopírovat a svázat, což nám zajistil Státní okresní archiv v Rychnově nad Kněžnou. Tím jsme lidem v naší knihovně umožnili, že si mohou zapůjčit kopie kompletní historie Mokrého. Jsem ráda, že obec psaní kroniky od začátku velmi podporuje, protože obec bez vlastní kroniky nemá žádnou historii. Dnes již mám k dispozici i digitální fotoaparát, a tak se aktuální fotografie z akcí téměř okamžitě objeví na webových stránkách. Ti, kteří se zabývají grafikou, úpravou fotografií na počítači, vědí, jak je to časově i technicky náročné. V Rychnově nad Kněžnou je Státní okresní archiv, se kterým spolupracuji již několik let. Kompletní originální obecní kronika je zde uložena a je možné si ji kdykoli zapůjčit. Jsou zde skvělí odborníci, kteří mě jako kronikářce vycházejí ochotně vstříc. Ale nejenom mně. Mezi nádherné, nevšední, ale i poučné akce patří každoroční setkání kronikářů Rychnovska, které se vždy koná na nějakém zajímavém místě zdejšího regionu. Pokud je to jen trochu možné, vždy se těchto setkání s radostí účastním. Dozvím se zde nejen důležité informace potřebné při psaní zápisů, ale především si na toto téma vyměním zkušenosti s kolegy kronikáři s vedením kronik. A to je k nezaplacení. Jako kronikářka se snažím prezentovat obec v regionálním tisku, a to víceméně pravidelnými příspěvky. Začínala jsem v Orlickém týdeníku, dnes jsou již i Rychnovský deník, Opočenské noviny, Knihovnicko-informační zpravodaj Královéhradeckého kraje U nás a v neposlední řadě i čtvrtletní zpravodaj Královéhradeckého kraje U nás v kraji.

Někdy mě však mrzí, že jsou lidé, kteří tuto práci stále nedokáží ocenit. Naštěstí je víc těch, kteří si bez kroniky neumí život své obce už ani představit. To jsem poznala na první výstavě kroniky, kterou jsem uspořádala v roce 2004. Byla to moje první velká akce, její příprava mi zabrala několik měsíců, ale vše se mně vrátilo v podobě velkého návštěvnického ohlasu. Ochotní lidé mi k této příležitosti darovali nebo zapůjčili své dokumenty, které jsem mohla dát ofotografovat, a tak je zachovat pro další generace. Mezi ty zajímavé patří například osobní složka pana Václava Valeše, pilota RAF, který padl ve druhé světové válce, nebo různé kupní smlouvy, výuční listy, staré pohlednice atd. Dalšími klenoty jsou více než stoletý herbář, sbírka smutečních oznámení od konce 19. století (i nadále ji doplňuji), dále sbírka svatebních oznámení zdejších obyvatel. Je to však neustále o tom, jak lidi oslovovat a přemlouvat, jak s nimi diskutovat a komunikovat… Získat fotografie a jiný zajímavý materiál není vůbec jednoduché. Někdy lidé ani pořádně nevědí, co mají doma za poklady, a tak ty staré a nepotřebné věci prostě vyhodí. A to je nenapravitelná škoda. V současné době již přemýšlím o další výstavě, kterou bych ráda uspořádala u příležitosti 120. výročí naší knihovny. Toto jubileum sice připadne až na rok 2009, ale organizace takovéto události se nesmí nechat na poslední chvíli. Tak již dnes v hlavě spřádám, co všechno bude potřeba zařídit, například připravit grafické návrhy propagačních materiálů, propočítat předběžný rozpočet a také oslovit sponzory, kteří by nám pomohli tuto akci finančně zabezpečit. Práce až nad hlavu. Ale přesto se těším. V první řadě ale na návštěvníky, kteří jsou pro mě tou největší odměnou. Co říci na závěr? Přestože je tato práce velmi časově náročná a já si někdy při rovnání a lepení stovek fotografií říkám už dost, to stačí, ostatní si lenoší a já bych vlastně taky mohla, neudělám to. Lenošit? Snad až později.

Poznámka redakce:

Podařilo se nám získat dopis, který zaslal pan Dr. Josef Juza, ředitel Státního okresního archivu v Rychnově nad Kněžnou, na obecní úřad Mokré. Protože pro paní kronikářku Honsnejmanovou je: „Největším oceněním radost i pochvala lidí, obzvlášť těch, kteří tomuto řemeslu víc než rozumějí,“ jak sama řekla, připojujeme tento dopis na závěr článku:

Vážená paní starostko,

zdravím Vás a tímto způsobem sděluji svůj názor, opírající se o konkrétní poznání, na práci kronikářky Vaší obce, paní Dagmar Honsnejmanové. Kronikářka Vaší obce náleží svou prací kronikářky a naplňování jejího poslání k nejlepším v rychnovském regionu a domnívám se, že v některých činnostech slouží ostatním kronikářům jako vzor vztahu kronikářky ke své obci. Její výsledky vycházejí z přirozeného zájmu o dobrý výsledek nejen její činnosti, ale především obce Mokré samotné. Jmenovaná dala do pořádku kroniky a jiné písemné záznamy a dokumenty trvalé hodnoty, které byly její pečlivostí urovnány, svázány do knih a slouží v obecní knihovně čtenářské veřejnosti. Příkladná je i její činnost dopisovatelky do regionálních tiskovin. Vedle toho plní úlohu společenskou v obci pořádáním různých akcí, o kterých se ví v celém regionu . Dovolte, abych vyjádřil uspokojení nad činností kronikářky a vyjádřil poděkování. S úctou a pozdravem Dr. Josef Juza

Krása a um zakleté do nití

Ing. Hana BuchtelováMALÁ VRBKA: Zpracování konopí, lnu a později i bavlny pro potřeby odívání má tisíciletou tradici. U nás ji dokládají také nálezy z období Velkomoravské říše. Na předtkalcovské techniky – např. pletení na rámu, tkaní na destičce či karetkách, sloužící k výrobě oděvních doplňků navázalo – ruční tkaní na tkalcovském stavu a na dlouhé období se stalo jediným způsobem výroby látek. Po nástupu tovární výroby se počet tkalců snižoval a dnes ovládá práci na tkalcovském stavu jen úzký okruh lidí. Mezi ně patří také absolventka vysoké zemědělské školy ing. Hana Buchtelová z Malé Vrbky (Jihomoravský kraj), která v minulém roce přijala z rukou ministra kultury ocenění Nositel tradice lidových řemesel v oboru textil – ruční tkaní na tkalcovském stavu.

 

Tkalci se od konce 14. století sdružovali do cechů a až v polovině 18. století bylo tkalcovství prohlášeno svobodným povoláním. Tkaní látek pro vlastní potřebu – od hrubého plátna sloužícího na prostěradla, ručníky atd. přes jemnější na sukně, živůtky, zástěry až po nejjemnější na ženské sváteční košile či obřadní a sváteční plachty skončilo v 2. polovině 19. století. Jako doplňková podomácká výroba se udrželo zcela výjimečně, a to zejména v horských oblastech – u nás pak například na Horňácku, na pomezí Moravy a Slovenska.

Ze zahradní architektky tkadlenou

„Tkalcovský stav, který používám, má svou historii. Už jako vyřazený ho zakoupil můj pradědeček, který odešel do Ameriky za prací a vrátil se po 1. světové válce. Od čtyř let jsem pak při tkaní sledovala dědečka. Dlouhou dobu pracoval pro Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV) a pod jeho rukama vznikaly polštáře, prostírky a další bytové doplňky. Já jsem se na stavu naučila pracovat až jako studentka gymnázia,“ vypráví nositelka titulu a dodává: „můj první výrobek – malá dečka, vznikl právě v tomto období. Tehdy jsem uměla jen základy a až během dalších let jsem do tajů tkalcovského řemesla pronikala stále hlouběji. Před nástupem na mateřskou dovolenou jsem pracovala v Technických službách ve Veselí nad Moravou a po mateřské jsem se v roce 1995 neměla kam vrátit, protože můj úsek byl zrušen. A tak bylo rozhodnuto. Mým zdrojem obživy se stane tkalcovský stav. Zpočátku jsem pár let dodávala výrobky do ÚLUVu, ale od poloviny devadesátých let pracuji na živnostenský list.“

Od ptáčků až po ubrusy

Kromě již zmíněného původního stavu má ing. Buchtelová ještě druhý, který je jeho kopií, ale má užší osnovu. Na něm se dají využít zbytky různobarevných přízí, které zůstávají při tkaní velkých kusů. Tak zde vznikají kouzelní ptáčci, rybičky, panenky, záložky do knih, obaly na skleničky na koštování vína, pouzdra na mobilní telefony či kabelky na doklady. Další sortiment představují oděvní doplňky – tašky a kabelky různých tvarů a velikostí, ale i kravaty, motýlci, náramky. Na stavu se dají tkát látky o maximální šíři 75 cm, a tak rozměrnější výrobky vznikají sešíváním těchto šířek. Mezi velké kusy patří kromě ubrusů i závěsy, přehozy na postele, ale i kompletní textilní vybavení pro evangelický kostel v Hrubé, vytvářené podle starých předloh, ale s nově vymyšlenými vzory. Zatím nejdražším výrobkem byl ubrus zhotovený na zakázku do Chorvatska – měl rozměry 300 x 150 cm. Zájemci o výrobky pak mohou vybírat podle své „kapsy“. Ty nejlevnější se dají pořídit i za 15 Kč, na větší je pak potřeba několik stokorun. Každý výtvor je však originálem, kterého se dotýkala lidská ruka, která mu vtiskla neopakovatelný výraz. To ho zcela odlišuje od továrních produktů.

Tradice přetavená pro potřeby dneška

Při tvorbě vychází ing. Buchtelová z tradiční lidové tkaniny zvané horňácká činovať. Ta představuje vrchol lidového tkalcovského projevu na Moravě, a to jak po technické stránce, tak i ve vzorech a barvách. Na výrobcích se můžeme setkat zejména s přírodními odstíny šedé, s černou, červenou, bílou, žlutou, modrou barvou a odstíny hnědé. „Na osnovu používám bavlnu, ke tkaní útku pak bavlnu nebo len a někdy i jutu, která nahrazuje dříve užívané konopí. Nákup surovin není bez problému, protože pro dodavatele je malé množství, které já potřebuji, nezajímavou zakázkou.“ Tkalcovství bylo dříve spíše chlapskou záležitostí, protože v zimě nemohli pracovat na poli, a tkaním si tak přivydělávali. Navíc bylo Horňácko vždy po zemědělské stránce chudým krajem. Ženy svým mužům pomáhaly tím, že na kolovrátku spřádaly nitě a potom zpracovávaly hotové plátno podle potřeby. Paní Haně Buchtelové při tkaní pomáhá celá rodina. „Manžel mně natahuje osnovu, protože tenhle úkon vyžaduje fyzickou sílu. A navíc se chystá vyrobit stav, který bych mohla používat při předváděcích akcích na jarmarcích nebo ve skanzenech. Syn mně zase pomáhá s přípravou materiálu a dcery už taje tkaní také zvládají,“ uzavírá spokojeně ing. Buchtelová.

Eva Veselá

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře