Pilnikářství – málo známé tradiční řemeslo
JIHLAVA: Ručně vyráběné pilníky a rašple vznikají pod rukama Drahomíra Smejkala v nevelké dílně na okraji Jihlavy. Je jedním z mála řemeslníků, kteří se této činnosti věnují. V roce 2005 ocenil jeho práci ministr kultury udělením titulu Nositel tradic lidových řemesel v oboru ruční výroba pilníků a rašplí.
Zmíněné dva nástroje mají svůj počátek v období před 20 tisíci lety, nynější podobu a tvar získaly v 1. polovině 18. století. U nás působili jejich výrobci od poloviny 19. do poloviny 20. století zejména na Svatecku (okres Žďár nad Sázavou). V období druhé světové války se pilnikářství soustředilo do Jihlavy, do továrny TONA.
Nyní se strojovou výrobou pilníků a rašplí zabývá jihlavský podnik AJAX. Pilnikářů, kteří se věnují ruční výrobě, působí v celé Evropě jen pár desítek. U nás je to kromě D. Smejkala a jeho syna ještě jeden dělník v jihlavské továrně.
Řemeslo zvolené náhodou
„Původně jsem se chtěl vyučit truhlářem. Ale dostal se mi do ruky letáček, který nabízel dvouletý učební obor pilnikář, který se experimentálně otevřel při továrně TONA. Potřebné dovednosti jsem získával od starých mistrů pilnikářů, kteří přišli do Jihlavy zejména z obce Křižánky, a výuční list jsem dostal v roce 1972. Ruční sekání pilníku a rašplí se mi tak zalíbilo, že jsem v továrně kromě dvouleté přestávky na vojně pracoval až do léta 1992. Poté jsem si zařídil živnostenský list a začal se této práci věnovat doma. Garáž jsem si přestavěl na malou dílnu, protože k vlastní výrobě potřebujete relativně malý prostor. Dnes pracuji společně se synem, kterého jsem sám vyučil,“ pyšní se na závěr Drahomír Smejkal.
Jihlavský AJAX rozhodně nevidí v soukromém pilnikáři konkurenci, naopak mu prodává potřebné polotovary a zajišťuje distribuci jeho výrobků i do zahraničí. Zájem o ručně vyráběné nástroje mají například v Německu i v USA.
Každý výrobek je originál
Pilník se od rašple liší jemnějšími zuby a slouží zejména k opracovávání kovů. Rašple je naopak ostřejší a používá se hlavně na dřevo. Oba nástroje mohou mít různé tvary, například plochý, polokulatý nebo rotační. Hroty se na nich vysekávají jeden po druhém, ale na pilníku od špice ke stopce a na rašpli opačně. U rašple se počítá hrubost zubů na 1 cm², u pilníku počet seků na 1 cm délky. Nástroje se dříve uplatňovaly při práci mnoha řemeslníků jak v kovovýrobě (např. podkováři), tak při práci se dřevem a dokonce při tvorbě hudebních nástrojů. V pozdější době se přidaly další obory jako výroba dřevěných protéz, protetická chirurgie nebo dřevomodelářství.
Vybavení pilnikářovy dílny není příliš bohaté. Stačí kovadlina, svěrák a potěh, olověné podložky, dláta potřebná pro výsek a pilnikářská kladiva. Dílna může být nevelká a jednoduchá, ale jedno nesmí chybět, a to šikovné ruce a potřebný fortel. Pilnikář totiž musí perfektně zvládat množství různých pracovních úkonů. Některé z nich však bývají přísně střeženým výrobním tajemstvím, tak jak tomu ostatně je u mnoha dalších řemesel.
Z dílny Drahomíra Smejkala vychází série maximálně 100 kusů, většinou však jde o speciální zakázky na dva až tři výrobky.
Eva Veselá
Mohlo by vás také zajímat...
ČR: V zásadních chvílích pro Československo a Česko jsme se vždy shromažďovali na Václavském náměstí pod monumentální sochou sv. Václava, obklopeného patrony české země. Svátek 1. máje symbolizuje zase pro Pražany socha Karla Hynka Máchy na Petříně. Obě sochy jsou dílem Josefa Václava Myslbeka (1848–1922), a ještě mnoho dalších – například mohutná sousoší na Vyšehradě inspirovaná postavami z naší nejstarší historie. Co víme o jejich autorovi? Nejvíce si cenil druhého místa na pařížském Salonu za dílo Krucifix, které se nedávno stalo středem pozornosti nejen na pražské AVU, kde už přes 100 let visí jeho další odlitek, a kterou Myslbek spoluzakládal.
Milada Myslbeková, pravnučka zakladatele moderního českého sochařství, se už loni rozhodla připomenout svého slavného předka velkou výstavou. Proběhla v Praze v Obecním domě a byl to docela husarský kousek, protože jinak se podobnou činností nikdy nezabývala. Ale podařilo se a energické dámě se splnil sen, o kterém si teď vyprávíme, a který by měl mít i pokračování. Vždyť Josef Václav Myslbek je zakladatelem českého moderního sochařství a jako takový by měl mít pevné místo v naší národní paměti. Je to ale tak?
ŘEHLOVICE: Kulturní centrum Řehlovice je významným místem setkávání umělců a komunity z Česka i Německa. Zaměřuje se na propojení umění a kultury prostřednictvím různých projektů, včetně divadelních produkcí, výtvarného sympozia Proudění – Strömungen a dalších kulturních akcí. Důležitým prvkem je také podpora česko-německého dialogu, který reflektuje geografické i historické souvislosti místa. S úctou k historii a snahou o zachování autentické architektury se Kulturní centrum Řehlovice, nedaleko Ústí nad Labem, stalo nejen místem inspirace, ale i tvůrčího rozvoje pro širokou veřejnost. Lenka Holíková, zakladatelka a ředitelka centra, mě provedla všemi jeho objekty v letošním nejdelším dni roku, 20. června. Po prohlídce jsme v centru vedly rozhovor nejen o tom, jak Lenka s neúnavnou energií a podporou svých spolupracovníků a dobrovolníků již 25 let proměňuje téměř zchátralý statek v oázu kreativity a kulturního dění.
KRAJ VYSOČINA: V letošním roce probíhá již jedenáctý ročník Ceny Národního památkového ústavu Patrimonium pro futuro, jejímž cílem je vyzdvihnout zásluhy o záchranu kulturních památek, významné objevy a nálezy, příklady kvalitních oprav či restaurování a úspěšné prezentace kulturního dědictví. Za Kraj Vysočina soutěží dva nominované počiny, které navrhlo územní odborné pracoviště Národního památkového ústavu v Telči: Restaurování kaple sv. Petra a Pavla v Bílém Kameni (okres Jihlava) a Obnova a zpřístupnění zámku Červená Řečice veřejnosti. Do 30. září bude mít široká veřejnost možnost zvolit si svého favorita v online hlasování Památky děkují.
UHERSKÉ HRADIŠTĚ: Uherské Hradiště, centrum Slovácka, město vína, folklóru a historických památek, se jednou do roka stává na několik dní i městem filmu. V čem se liší zdejší Letní filmová škola od Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, jaká je její historie, co čeká na návštěvníky v letošním roce a čím je právě tento ročník výjimečný - o tom všem si budeme povídat v podcastu Místní kultury s ředitelkou filmovky Radanou Korenou.
Za dlouhá léta existence této velké kulturní události se podařilo shromáždit mnoho nadšených spolupracovníků, kteří pomáhají s organizací akce i s programem. Filmomilové letos opět uvidí klasiku, novinky, ale také kuriozity, ke kterým by se jinde nedostali.
"Díky podpoře Ministerstva kultury jsme tentokrát mohli připravit vůbec nejdražší sekci všech dob, sekci japonských němých filmů. Bude to velká specialita, která ještě v Česku nebyla, a navíc s japonskou klavíristkou a doprovodným vypravěčem. Návštěvníci tak zažijí na našich projekcích stejnou atmosféru, jako zažívali diváci ve 30. letech minulého století, " upozorňuje Radana Korená na jedno z lákadel Letní filmové školy.
Místní kulturu vydává Národní informační a poradenské středisko pro kulturu - NIPOS
ISSN 1803–2818