středa
7. prosince 2022
svátek slaví Ambrož, Benjamín

Články a komentáře

Články a komentáře

S devadesátkou na krku / Jiráskův Hronov slaví unikátní jubileum (3)

HRONOV, BOLERADICE: Festival Jiráskův Hronov patří k mezinárodně uznávaným značkám. Jde vůbec o nejstarší divadelní festival na světě. Od roku 1931 se konal každoročně, a to i za těch nejobtížnějších podmínek. Během druhé světové války, po únoru 1948… Dokonce i v letošním, podivuhodném „koronapandemickém roce“ přivítá s otevřenou náručí vybrané soubory. Jiráskův Hronov je totiž „festivalem festivalů“. Už sama přítomnost na Hronově je potvrzením špičkové úrovně divadelních inscenací. Ale nejde jen o to zúčastnit se. Součástí přehlídky jsou také dílny a semináře − pravé kolbiště názorů, zkušeností a dovedností. Jak vnímají atmosféru festivalu a příležitost být jeho aktéry, jsme se zeptali členů Divadelního spolku bratří Mrštíků z Boleradic. Za všechny odpovídala paní Iva Kahounová, předsedkyně správní rady DS, která činnost spolku s výmluvným nadšením představila.

Autor článku: 
Irena Koušková

Jste z jihomoravských Boleradic, obce, která nemá ani tisíc obyvatel. Kdy a za jakých okolností váš divadelní spolek vznikl, resp. byl obnoven? Jaké byly motivace a důvody k jeho založení?

Divadlo v Boleradicích má více než 120letou tradici. U jeho zrodu stál horlivý vlastenec, učitel Cyril Metoděj Hladký, jenž během několika let založil v Boleradicích hasičský a potravní spolek, veřejnou knihovnu, vedl chrámový sbor a uskutečnil první ochotnické divadelní představení. Tím byla v roce 1897 divadelní hra Karolíny Světlé Kříž u potoka. To vše na půdě Orelské jednoty a za vydatné podpory faráře Filipa Toufara.

Po jeho smrti v divadle pokračovali místní studenti, kteří nacvičovali a hráli divadlo, některé hry i v přírodě. Potom na sebe divadelní činnost nakrátko strhl místní odbor Národní jednoty, ale pak již suverénně nastoupili Sokol a Orel, dva věční rivalové v aktivitě. V době 2. světové války nastává útlum, po roce 1945 se opět čile hrálo na obou jevištích. Repertoár byl orientován na vlasteneckou tematiku. Novinkou se stalo loutkové divadlo. Zásadní negativní vliv do divadelního ruchu vnesly poúnorové poměry roku 1948. Oba hlavní aktéři ochotnické činnosti se dostali do stagnace. Orel nuceně zákazem činnosti, Sokol po reorganizaci. Teprve po čase se začíná hrát pod hasičskou jednotou, nově vytvořenou Osvětovou besedou a svůj křest na divadelních prknech si odbývají mládežníci. Avšak politické ovzduší jara 1968 udělalo své a do roku 1981 tak bylo málo premiér a na dlouhou dobu téměř přerušena činnost souboru Osvětové besedy. Sokol a Hasičská jednota divadelní činnost ukončily úplně. Na počátku 80. let dochází k uvolnění politického tlaku a divadlo začíná znovu oživovat. V tomto ovzduší vznikla inscenace Maryša (režie Jan Horák a Alena Chalupová). Představení bylo v roce 1982 navrženo k účasti na Národní přehlídku vesnických divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou. Bylo to vůbec poprvé v celé historii divadla okresu Břeclav, že se některý soubor celonárodní přehlídky účastnil. Tento úspěch povzbudil a následovaly další.

Od roku 1983 se režijní práce ujímá učitelka Alena Chalupová a do roku 2015 je kmenovou režisérkou souboru. Stojí za nejúspěšnějšími počiny divadelního souboru (čtyři účasti na Jiráskově Hronově, 16 her z 20 na Krakonošově divadelním podzimu). Od roku 2000 se jako režiséři postupně přidávají Stanislav Svoboda, Jiří Merlíček, Iva Kahounová, Jiří Brabec, po jedné režii Radim Sokolář, Luboš Straka, Juraj Háder).

 

Nakolik aktivní činnost vyvíjíte? Kolik premiér do roka připravíte? Jsou mezi nimi i vlastní autorská představení? Jak často hrajete? Jakých cílů chcete prostřednictvím spolku dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění?

V několika posledních letech připravujeme dvě premiéry ročně. Vlastní autorská představení nemáme. Naší snahou je přivést do divadla také mladší generaci diváků, v čemž vidíme značné rezervy. Ale snažíme se být hybateli širšího kulturního dění, a to nejen v naší obci. Tam už je to samozřejmostí. Každoročně pořádáme reprezentační divadelní bál (letos už 27. v pořadí), výstavy obrazů, fotografií, besedy se zajímavými osobnostmi, zapojujeme se do projektu Noc divadel. Divákům nabízíme pravidelně dvě abonentní řady: Jarní předplatné a předplatné Rodiče s dětmi do divadla. Nyní máme před sebou velkou výzvu. Zápis nemateriálního statku Ochotnické divadlo v Jihomoravském kraji do Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury Jihomoravského kraje, kterému se někdy také přezdívá „malé UNESCO“, je bezesporu také příležitostí pro spolupráci při ochraně a rozvoji této naši společné hodnoty. Proto Divadelní spolek bratří Mrštíků jako navrhovatel a iniciátor zápisu tohoto nemateriálního statku, připravuje na téma „Ochrana a rozvoj nemateriálního statku“ seminář, který se uskuteční v rámci letošní Noci divadel. Na seminář pozveme zástupce ochotnických souborů Jihomoravského kraje a pokusíme se najít cestu, po které bychom se mohli, alespoň někdy, ubírat společně. Uvidíme, jaká témata se nám otevřou.

 

Oslovujete všechny věkové skupiny? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog? 

Toto je oblast, ve které máme ještě co dohánět. Náš herecký soubor stárne a mladé lidi se nám daří získávat jen na přechodnou dobu.  Zapojí se na rok, dva a divadlo opustí – z nejrůznějších důvodů, většinou děvčata se vdají, mají děti a do souboru se už nevrátí, nebo odejdou studovat a dojíždět nechtějí… Ale otázka zněla jinak. Snažíme se oslovit širokou skupinu diváků, ale nejlépe se nám to daří právě u věkové skupiny, která odpovídá věkovému složení našeho hereckého souboru. Tedy střední a starší věk. Mládež navštěvuje naše představení méně. Malé děti v mladším školním věku chodí s rodiči v rámci dětského předplatného, tam ale účinkují cizí soubory. Náš domácí soubor pro děti hraje velmi málo, pohádku máme na repertoáru zřídka.

 

Co vás na této práci těší a co vám ji naopak komplikuje?

Na tuhle otázku mohu odpovědět pouze sama za sebe. Divadlo je pro mě celoživotní láskou, někdy i posedlostí. Rodiče mě odmalička brali s sebou na zkoušky, brzy jsem začala vystupovat v dětských rolích ve školním souboru, později v mládežnickém a dospělém. Moje herecké kroky vedla maminka (Alena Chalupová), dlouholetá režisérka našeho souboru. Časem jsem začala s režisérskými pokusy také já. Miluji divadelní zkoušky, ať už v roli herečky nebo režisérky, protože mám ráda tvoření, hledání, vývoj. Rozčiluje mě, když to někteří herci cítí jinak a brání se změnám. Nesnáším nedochvilnost a nesoustředěnost. Divadlu často podřizuji a přizpůsobuji svůj soukromý i rodinný život. Mám obrovské štěstí, že moji nejbližší také „uvízli drápkem“, tedy chápou.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Od roku 1997 jsme divadelní spolek s právní subjektivitou.

 

Kolik členů soubor sdružuje? Jaké jsou věkové, profesní a genderové charakteristiky členů spolku? Jaké jsou jejich povinnosti?

V současnosti máme 60 členů, muži a ženy jsou zastoupeni rovnoměrně. Za členy spolku považujeme ty, kteří dovršili 18 let (a platí členské příspěvky), ale spolupracují s námi samozřejmě i mladší lidé. Profese našich členů jsou velmi pestré. Působí u nás učitelé, studenti, zedníci, elektrikáři, programátoři, projektanti, administrativní pracovníci a řada dalších profesí. Ptáte se na povinnosti člena spolku. Vzhledem k tomu, že do spolku každý vstupuje dobrovolně, protože divadlo je jeho koníček, předpokládá se, že se bude aktivně zapojovat do činnosti a nebude poškozovat zájmy spolku. Funguje to tak….

 

Jaký je váš vztah k obecnímu zastupitelstvu/magistrátu? Máte jejich podporu?

Otázka možná měla znít obráceně – jaký vztah má vedení obce k spolku… Řekla bych, že si v podstatě nemůžeme stěžovat. Spolek přežil už několikero vedení obce. Začínali jsme, když starostou byl náš člen, který dokázal na činnost spolku své kolegy v zastupitelstvu dobře naladit. Další vedení obce projevovalo vztah vlažný, následující zase vřelejší. Současné vedení obce, jmenovitě starosta i místostarosta, naši činnost podporují, ostatně, oba prošli našimi řadami. Takže ano. Podporu obce máme, a to i ve formě každoroční dotace na činnost.

 

S jakými dalšími organizacemi spolupracujete? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Nejužší spolupráce je s Jednotou Orel Boleradice, protože ta je majitelem budovy divadla, ve které jsme v exkluzivním nájmu. Exkluzivita spočívá v tom, že v divadle nejen zkoušíme a hrajeme, ale také se kompletně o budovu staráme, což zahrnuje opravy, údržbu, zákonné revize. Výdaje hradíme z dotací, které získáváme od obce a Jihomoravského kraje, ale především z peněz, které vyděláme z provozu divadla. Během roku odehrajeme kolem 30 vlastních představení a dalších zhruba 30 představení odehrají hostující soubory. Divadlo navštíví během sezóny kolem 6 tisíc diváků. Další spolupráci navazujeme nejčastěji s místní základní školou a základními uměleckými školami v okolí.

 

Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní? Hostovali jste také v zahraničí? Jaká inscenace z vašeho repertoáru je nejvíce reprízovaná? Co se ne/povedlo? Na čem pracujete nyní?

Pokud jako hledisko úspěšnosti budeme brát účast na národních přehlídkách, byl by to dlouhý výčet. Vůbec první nominace našeho souboru na národní přehlídku Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou byla v roce 1982 s dramatem Maryša (režie Alena Chalupová a Jan Horák). V následujících letech sem soubor postoupil ještě devatenáctkrát (např. se hrami Naši furianti, Noc na Karlštejně, Paličova dcera, Past na myši, Cikánský baron, Zvonokosy, Revizor,  Divá Bára, naposled loni Počestné paní aneb Mistr ostrého meče). Vůbec nejvyšší mety v ochotnickém divadle – účasti na Jiráskově Hronově – dosáhl soubor čtyřikrát: v roce 1992 s Lucernou, 1997 s Rokem na vsi, 2002 s muzikálem Pygmalion aneb My Fair Lady ze Zelňáku, 2016 s Divou Bárou.

Hostování v zahraničí, to je příjemná kapitola. Na doporučení švédské asociace pro amatérské divadlo pozval folklorní taneční soubor Gusselbydansarna z Lindesbergu  v roce 1992 náš DS se hrou Františka Kožíka Šavle a píseň, spolu s cimbálovou muzikou Vonica, na desetidenní turné do oblasti středního Švédska. V roce 1994 jsme se stejnou hrou hostovali v největším amatérském divadle v Anglii – The Questors Theatre Londýn. Další zahraniční výjezd se uskutečnil v roce 1999 opět do Švédska, tentokrát s pásmem lidových zvyků – Rok na vsi. V roce 2000 jsme byli Společností pro vědy a umění pozváni k dvanáctidennímu pobytu v New Yorku. Divadelníci opět společně s CM Vonica se představili s úspěšným pásmem Rok na vsi. Další spolupráci jsme navázali se sousedními státy – Rakouskem a Slovenskem, kde jsme několikrát uváděli svoje představení, např. ve Vídni na pozvání Rakousko-české společnosti a Školského spolku Komenský, v slovenských Tlmačích či Zohore. Divadelní soubory ze Slovenska a Vlastenecká omladina z Vídně jezdí zase hostovat k nám.

Nejvíc repríz – 46, máme zaznamenáno u hry Noc pastýřů, která byla na repertoáru v letech 2012 – 2015. Cikánského barona jsme hráli 39krát, Maryšu 38krát, Divou Báru 35krát, Rok na vsi 32krát…

V současné době máme na repertoáru tři kusy: Počestné paní aneb Mistr ostrého meče, Duchové Vánoc, Kulhavý mezek aneb Výbuch na jičínském zámku.

 

V roce 2004 se vám také splnil sen…

V roce 2002 se mezi boleradickými ochotníky zrodilo heslo a veřejná sbírka „Pomozte nám splnit sen“. Důvodem byl neutěšený stav bývalého kina, ve kterém se divadlo tehdy hrálo. Posledním představením hraným ve staré budově byl muzikál Pygmalion aneb My Fair Lady ze Zelňáku. S touto úspěšnou inscenací v roce 2002 potřetí stanuli ochotníci z Boleradic na prknech Jiráskova divadla.

Sen se splnil. Díky organizaci Orel a poslanci Ladislavu Šustrovi se podařilo získat několikamilionovou dotaci na rekonstrukci a dostavbu budovy.  V sobotu 19. června 2004 byla budova orlovny – divadla slavnostně otevřena. První premiérou uvedenou na novém jevišti byla česká báchorka Josefa Kajetána Tyla – Strakonický dudák.

 

 Jak vaše plány na letošní rok zkomplikovala současná mimořádná situace? Vzešlo z ní také něco dobrého? Zůstali jste v kontaktu s diváky i přes nucené uzavření divadla? Letos jste poprvé organizovali krajskou soutěžní přehlídku amatérského divadla Mrštíkovo divadelní jaro s postupem do Vysokého nad Jizerou… Jaký o ni byl zájem i přes nouzová opatření?

Nouzový stav v souvislosti s pandemií v podstatě zrušil celý program divadla v březnu, dubnu, květnu, včetně regionální přehlídky. Využili jsme neplánované volno k uspořádání video archívu a zveřejňovali pro své diváky dva záznamy starších her týdně. Další aktivitou se stalo točení čtených pohádek pod názvem Bylo, nebylo aneb Herci divadla Boleradice čtou dětem. Přidali jsme se také k výzvě Nakresli duhu… No, a začali jsme také dávat do pořádku divadelní budovu, protože jsme doufali, že se nám podaří uspořádat divadelní přehlídku alespoň v náhradním termínu (původní termín přelom března a dubna). Podařilo se. Mrštíkovo divadelní jaro proběhlo, i když pouze v úsporné verzi, bez doprovodného programu. Diváků přišlo samozřejmě méně než v běžném provozu, ale přišli a udělali soutěžícím tu správnou atmosféru. Vzešla nominace na Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém, úkol jsme splnili. Všichni doufáme, že další ročník už bude moci proběhnout se vší parádou…

 

Na letošním jubilejním Jiráskově Hronově jste získali Cenu Pavla Dostála za přínos českému amatérskému divadlu. Co to pro vás znamená? Jezdíte sem rádi a s jakými pocity?

Cena Pavla Dostála je pro nás pochopitelně úžasná pocta. Je to obrovské poděkování desítkám lidí, kteří se o rozvoj ochotnického divadla v Boleradicích zasloužili a velice si tohoto ocenění vážíme. Na Pavla Dostála máme milou vzpomínku – zúčastnil se slavnostního otevření zrekonstruované budovy orlovny – divadla v roce 2004, tehdy jako ministr kultury.

A jestli sem jezdíme rádi? Být v programu Jiráskova Hronova je přece nejvyšší možnou metou pro amatérské soubory naší země. Alespoň já a moji kamarádi ze souboru to tak vnímáme. Zkrátka, hrát v Hronově je pocta.

https://boleradice-divadlo.cz/

Alois Jirásek by se vedle Sienkiewicze stydět nemusel

HRADEC KRÁLOVÉ: V souvislosti s kulatým jubileem festivalu amatérského divadla Jiráskův Hronov a 90. výročím úmrtí slavného spisovatele si publicistka Ilona Machová klade otázky týkající se další ikony české literatury a tuzemských školních osnov – Aloise Jiráska. Co o něm vlastně víme?

Autor článku: 
Ilona Machová

Napsat článek o Aloisovi Jiráskovi byla výzva. Jak velká, jsem si ale uvědomila až během rešerší o jeho životě. Totiž – o Čapkovi víme asi všechno, o Máchovi i to nejintimnější, o Němcové to, co nám kdo řekl, a o Jiráskovi skoro nic.

Autor, jehož si nejčastěji spojujeme s metry a metry hřbetů knih v zašlých knihovnách našich babiček a dědečků, je znám spíše prostřednictvím svého díla a možná i díky slavné fotografii od Františka Drtikola, než jako člověk s vlastním příběhem. Jako by snad ani nikdy nebyl jiný – věkovitý zachmuřený stařec s bílými vousy… Gandalf národního obrození. Moudrý a sečtělý.

Když jsem začala studovat Jiráska, často mě napadlo, proč psal takové stohy textů. A jak to stihnul? Nakonec jsem si ale položila jinou otázku: Byl Alois Jirásek vůbec někdy dítě? Mladík? Byl z masa a kostí? Jaký měl život? Napsal všechna ta díla sám, nebo existoval ještě nějaký „stínový“ Jirásek, který mu pomáhal? Jeho spisovatelské nasazení bylo stejně obdivuhodné, jako jeho působení v roli profesora a buditele národa. A přesto – nebo právě proto – je nám tak vzdálen jako člověk.

Alois Jirásek se narodil ve východočeském Hronově v roce 1851 ve skromném domku s pekárnou. Měl osm sourozenců. Rodiče ho zapsali nejdříve na obecnou školu, poté navštěvoval německé i české gymnázium a nakonec vystudoval Univerzitu Karlovo-Ferdinandovu v Praze. Odtud se jako mladý učitel přestěhoval do Litomyšle, kde se seznámil se svou budoucí ženou Marií. Přivedli na svět osm dětí. Později se znovu přestěhovali do Prahy, kde Jirásek působil a žil až do své smrti v roce 1930.

Mezitím toho ale stihl opravdu hodně. Cestoval po českých zemích, na Slovensko, do Itálie a Kostnice, do Drážďan i do Slovinska. Obvykle šlo o studijní cesty do míst spojených s jeho dílem.

V roce 1917 podepsal Manifest českých spisovatelů, v němž podpořil myšlenku samostatného československého státu. A už o rok později to byl on, kdo vítal projevem prezidenta Masaryka, který se vracel do vlasti. Později se Jirásek věnoval politice aktivně – stal se poslancem a senátorem a s Masarykem se pravidelně setkávali.

Jako autor byl několikrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu. I přes téměř padesátiletou spisovatelskou zkušenost se na nominace necítil a žádnou z nich neproměnil.

V roce 1921 vystoupil z římsko-katolické církve a až do smrti zůstal bez vyznání. Jeho pohřeb se proto nemohl odbývat za přítomnosti kněze a církev zakázala zvonit na jeho počest na zvony. Byl mu ale vypraven velký „národní pohřeb“ v Pantheonu Národního muzea. Na poslední cestě ho doprovázely tisíce lidí. Pochován byl o několik dní později v rodném Hronově.

Jiráska, stejně jako mnoho spisovatelů jeho období, čekal nezáviděníhodný osud autora, který udělal mnoho pro svůj národ, ale zároveň se během několika desítek let stal nástrojem propagandy a později spisovatelem, jehož si mnoho lidí spojuje především s naddimenzovaným dílem, které zabírá místo v knihovnách a v antikvariátech a sedá na něj prach. Hronovský rodák ale přitom jen naplňoval tehdejší představu o důležitosti samostatného českého státu, soudržného společenství Slovanů, kteří nepodléhají vlivu římsko-katolické církve nebo rakousko-uherského soustátí a vlastním přičiněním budují něco velkého, co si národ s tak bohatou minulostí zaslouží. Národní obrození ovšem ze svých autorů – zejména Jiráska a Němcové – učinilo sice nejpopulárnější spisovatele své i pozdější doby, zato jim ale pro následující generace propůjčilo punc poněkud přepjatého snažení. Hrdinové a hrdinky Němcové i Jiráska byli tzv. obyčejní lidé, jejichž charakterové vlastnosti a morální síla často převyšovaly jejich protivníky – příslušníky aristokracie, církevní hodnostáře nebo švitořivé německé paničky. To se líbilo Jiráskovým současníkům, a později posloužilo komunistům. Ale všeho moc škodí. Díky několikerému vydání autorových spisů s předmluvou Zdeňka Nejedlého bylo prostě přejiráskováno.

V období národního obrození se zrodil obraz ideální Babičky Boženy Němcové i Jiráskovi superhrdinové – bojovník za pravdu Jan Hus, nadšený buditel F. L. Věk a statečný rebelant Jan Kozina, ale také superpadouchové – Lomikar, Koniáš nebo „militantní“ jezuité. I když jejich předobrazem jsou historické osoby, přesto jsou tu líčeny spíše černobíle, vždy ve prospěch „obyčejných“ hrdinů, bojovníků za práva svá, svého lidu a zejména českého národa. A právě tato, dost možná nevědomá snaha za každou cenu vynášet slovanský národ na piedestal, činí tato díla neobjektivními a svým způsobem plochými a blíží se spíš pohádce o věčném souboji dobra a zla.

 

Jirásek byl především beletrista

Sám přiznával, že jeho cílem není vytvářet historicky pravdivé příběhy, ale čtivou prózu, i když v jeho prospěch mluví poctivé studium historických pramenů. Skrze jeho postavy se mu dařilo dokonale popsat ducha doby, pro niž byly charaktery zastoupené silnými hrdiny signifikantní. Například jezuitského kněze Koniáše z Jiráskova Temna si dodnes spojujeme s nepopulárními opatřeními, jakými bylo pálení knih nebo vytvoření „černé listiny“ nevhodné literatury. Páter Koniáš se tak chtě nechtě stal jedním ze symbolů české rekatolizace, za což vděčí právě Jiráskovi.

Jiráskovo usilovná spisovatelská píle vzbuzovala emoce už za jeho života. V jedné z knih, z níž jsem čerpala, jsem našla posměšný epigram od tehdejšího redaktora humoristického časopisu Mé krákory Jana Váni. Krátká básnička z roku 1893 (Jiráskovi bylo tehdy 42 let), mluví jasně:

Zvířátko jsem ondy viděl,

hlava malá, tělo velké, nekonečný ocásek,

říci jsem se to hned styděl,

ale zdá se, že je to náš veleplodný Jirásek.

 

Proč byl ale Jirásek tak výkonným autorem?

Za prvé – už na studiích se rozhodl, že bude spisovatelem. A hned taky začal. Usoudil, že pouze z autorských honorářů se neuživí, proto vystudoval vysokou školu a stal se nejprve učitelem a poté i profesorem. Psaní se pak věnoval nepřetržitě až do své smrti. Od roku 1909, kdy jako pedagog odešel do zaslouženého důchodu, měl na tvorbu spoustu času.

Za druhé - Jirásek pocházel z velké a skromné rodiny. Během studií byl odkázán mimo jiné na stipendia, každá odměna za otištěnou povídku byla vítaným přivýdělkem. Jako mladý učitel sice neměl vždy podporu svého nadřízeného, ale ani práce navíc, kterou dostával ve škole a za kterou nebyl odměňován, mu nebránila, aby se věnoval vysněnému povolání. Během svého pobytu v Litomyšli psal pilně do tzv. Laciné knihovny a postupně se stal i jejím redaktorem.

Laciná knihovna (celým názvem: Ottova laciná knihovna národní: spisy pro zábavu a poučení), i když byla určena široké čtenářské obci českých čtenářů, patřila k velmi zajímavým počinům. Šlo o publikování děl slovanských a českých autorů v levném vydání, která si mohl dovolit každý. Díky tomu v Čechách v té době vycházela například díla bulharských, lužicko-srbských nebo ruských autorů (mj. Gogola).

Jirásek si získal velkou oblibu také jako učitel. Proslul novátorským přístupem k učení. Vybavuji si film Cesta do hlubin študákovy duše, scény, v nichž studenti z paměti biflují celé pasáže z učebnic, aby je následně doslova odříkali svým učitelům. Tento způsob učení byl v té době považován za standardní. Jirásek spíš než na memorování upozorňoval na schopnost porozumět tématu. Z toho důvodu se prý snažil učit vlastními metodami – živě a zajímavě. Není proto divu, že se studenti, kteří se dozvěděli, že je Jirásek učit nebude, vzbouřili a požadovali, aby ho také měli za profesora. Jak jim bylo, či nebylo vyhověno, jsem se sice nedočetla, ale Jan Amos by na něj byl jistě právem hrdý.

 

A jak obstojí Alois Jirásek u dnešních čtenářů?

S jistou shovívavostí k autorově úsilí „obrodit“ český národ a slovanstvo a bez nároku na pravdivost je i dnes možné číst jeho knihy jako akční historický román, napínavou fantasy, sondu do života studentstva nebo dokumentární svědectví o dlouhém boji protestantů proti katolíkům.

Vedle autorů jako byl Henryk Sienkiewicz (jeho současník a nositel Nobelovy ceny za literaturu) nebo Walter Scott, by se tak ani v současnosti Alois Jirásek stydět nemusel.

 

Pozn. redakce:

Hronovský rodák Alois Jirásek se otevření divadla (slavnostně otevřeno bylo 28. září 1930) nesoucího jeho jméno, nedožil. Když 12. března 1930 zemřel, byl pohřeb na místní hřbitov vypraven z dosud nedostavěného divadla a zúčastnilo se ho množství ochotnických spolků.

O rok později se konal první Jiráskův Hronov, tehdy jako přehlídka ochotnických inscenací Jiráskových her. Záštitu nad ním převzal prezident T. G. Masaryk. Nejstarší amatérský divadelní festival na světě letos oslavil rovných 90 let od svého založení.

Stopy v písku / Jarmila Cmíralová, herečka, recitátorka a pedagožka

HRADEC KRÁLOVÉ: V bloku domů za Pražským mostem, vedle známého novorenesančního objektu U Královny Elišky, je čp. 305. V prvním patře měla byt herečka a prozaička Jarmila Cmíralová. Tady se připravovala na role výrazných žen pro hradecké divadlo, psala povídky a rozhlasové hry, adaptovala texty pro regionální rozhlas a zdokonalovala svou metodu hlasové výchovy určenou nejen adeptům divadelní, ale i rozhlasové a televizní profese. Byla příkladem osobnosti, která se snadno nevzdává. Tak si jí ostatně pamatuje její rodina, její přátelé a kolegové: Jana Dražďáková, Pavel Krejčí, Carmen Mayerová a Jan Pěta.     

Autor článku: 
Lenka Jaklová a kol.

Jarmila Cmíralová očima neteře, někdejší dlouholeté ředitelky Divadla Drak v Hradci Králové, Jany Dražďákové

Jarmila byla sestrou mé maminky, a protože mezi nimi byl velký věkový rozdíl, byla jen o deset let starší než já. Milovala jsem ji už jako dítě a vzhlížela jsem k ní jako k velkému vzoru. Jarmila pravděpodobně zdědila své herecké nadání po své mamince, která celý život hrála v ochotnickém spolku v Praze ve Vršovicích.

Své herecké zkušenosti začala získávat v Divadle Míly Melanové v Praze na Žižkově. Dodnes si pamatuji na představení „Čapí mládě“,  které jsem tam viděla jako sedmiletá holčička. Později byla v angažmá v Divadle na Kladně a následně v Hradci Králové. Provdala se zde za Miroslava Švejdu a měli spolu holčičku Janu. A protože nechtěla opustit divadlo, přestěhovala jsem se ve svých patnácti do Hradce já  a pomáhala se tak vedle školy starat o malou sestřenici. Byly to krásné roky nádherného divadla. Ředitelem a současně režisérem byl v divadle Milan Pásek a divadlo se mohlo pyšnit skvělými inscenacemi. Jarmila patřila mezi špičkové herečky..

Bohužel do svého života si přinesla nemoc kyčelních kloubů a po narození druhého dítěte, syna Mirka, musela podstoupit první operaci. Endoprotézu pak ještě opakovala na druhé noze, a protože ani po operacích nebyl stav dobrý, musela z divadla odejít.

Velmi si jí vážím za to, jak tuto situaci dokázala překonávat. Začala psát povídky, pracovala v rozhlase a učila jevištní řeč. Jednou z jejích žákyň byla Carmen Mayerová. Do konce svého života se velmi zajímala o veškeré kulturní dění a její názory a cítění nijak nezestárly.

Jarmila pro mne byla velkým vzorem. Vzbudila ve mně nejen velkou lásku k divadlu, ale i touhu ji následovat. Pokusila jsem se o zkoušky na AMU, bohužel neúspěšně. Ale divadlo jsem nechtěla opustit. A měla jsem obrovské štěstí, že se v té době právě otevíralo v Hradci Králové loutkové divadlo. Chtěla jsem být u toho, ať už jen v roli administrativní pracovnice, účastnit se tohoto procesu. Tehdejší ředitel Vladimír Matoušek mě přijal jako sekretářku. Byla jsem šťastná . Postupně jsem přebírala další a další povinnosti organizačně provozního charakteru a po revoluci jsem se stala ředitelkou.

Pozn. redakce: Paní Jana Dražďáková odešla do penze v sedmdesáti letech, dodnes je v kontaktu se svými kolegy z Divadla Drak. 

 

Jarmila Cmíralová očima rozhlasového režiséra Pavla Krejčího

S Jarmilou Cmíralovou jsem se seznámil v „oněch dobách“ normalizace za kuriózních okolností. Psal se rok 1976, což byl také začátek mé kariéry rozhlasového režiséra v Československém rozhlase Hradec Králové. Blížil se 1. květen a s ním spojený tradiční májový průvod městem. Můj tehdejší šéf režisér Igor Froněk mně dal za úkol (z pověření KV KSČ) natočit báseň Vítězslava Nezvala Zpívám zpěv míru. Ta měla zaznít z ampliónů před začátkem májového průvodu. A ať si herce vyberu sám, že mám tzv. volnou ruku. Nezvalovu notoricky známou báseň recitovali vždy jenom muži. Chtěl jsem tradici porušit tím, že tentokráte obsadím ženu.  

S královéhradeckými herci jsem se v té době teprve seznamoval, moc jsem jich ještě neznal. V legendární „přípravně herců“ v 1. patře královéhradeckého studia ve Vrchlického ulici (už si nepamatuju od koho) jsem zaslechl jméno Jarmila Cmíralová. Prý připravuje adepty herectví ke zkouškám na DAMU a výborně recituje. To bylo pro mě “znamení“. Produkční paní Nováková (rád na její pečlivost a starostlivost vzpomínám, bohužel pro svůj postoj k srpnovým událostem roku 1968 musela z rozhlasu záhy odejít), mně ochotně paní Cmíralovou pozvala k natáčení.

Samozřejmě jsem měl před ní veliký respekt, ona respekt taky vzbuzovala, ale její interpretace Nezvalovy básně byla znamenitá. Žádný velký patos, spíše civilní, neokázalé pojetí, přesně takové, jaké jsem si představoval. Nadšeně jsem jsem jí nabídl další spolupráci. Odpověděla: „Opravdu? Copak se stalo?“ Nechal jsem její otázky bez odpovědi. Za několik dní jsem natáčel s vynikající herečkou Dagmar Felixovou, která už ve dveřích zkušebny na mě volá: „Tak Jarmila už může? My jsme ji slyšeli v průvodu z ampliónů a nevěřili svým uším.“ Od Dáši Felixové jsem se pak dozvěděl, že Jarmila Cmíralová je pro své postoje v roce 1968 na indexu! Tehdejší ředitel královéhradeckého rozhlasu, kovaný komunista, horlivý vykonavatel nařízení KV KSČ, si mě kupodivu na koberec nepozval! Ještě v květnu téhož roku přijela na návštěvu do královéhradeckého rozhlasu Jiřina Švorcová předsedkyně SČDU (Svaz českých dramatických umělců), a šéfrežisér Igor Froněk za ní zašel, aby se pokusil „zlegalizovat“ další účinkování Jarmily Cmíralové v rozhlase. Jiřina Švorcová slíbila pomoc a opravdu už příští týden přišlo oficiální povolení.

Od té doby jsme spolu natočili stovky pořadů, jak pro královéhradecké studio, tak pro stanice Praha nebo Vltava – rozhlasové hry, literárně dramatická pásma, četby, pásma poezie. Jarmila Cmíralová byla i znamenitá autorka, adaptátorka rozhlasových her a upravovatelka četeb, její cyklus pásem poezie Nádherná nacházení patři do zlatého fondu Českého rozhlasu. Na divadelní prkna se, bohužel, pro zdravotní komplikace už nikdy nevrátila. Trpěla bolestmi kyčlí a prodělala několik operací, po kterých se statečně znovu a znovu vracela k autorské a rozhlasové práci.

Milovala mateřštinu a těžce nesla její deformaci. Pro redaktory, moderátory, podnikatele a herce napsala skvělou publikaci Učte se mluvit, natočil jsem k ní zvukovou kazetu se cvičeními. Dodnes podle ní učím začínající rozhlasové a televizní redaktory a moderátory. 

Jarmila Cmíralová připravila ke zkouškám na konzervatoř a DAMU řadu adeptů herectví. Mezi nimi byla i vynikající herečka a skvělý člověk Carmen Mayerová. Ta začínala svou hereckou kariéru právě na prknech královéhradeckého divadla. S Carmen Mayerovou jsem také natočil desetidílnou četbu Jarmily Cmíralové Vyprávěnky – vyznání divadlu a byť nelehkému životu.

Děkuju Nejvyššímu, že jsem mohl být Jarmile Cmíralové nablízku.          

 

Jarmila Cmíralová očima své žačky a herecké kolegyně Carmen Mayerové

Divadelní máma – to je pojem, který většině lidí nic neřekne, ale v naší divadelní branži je to herečka, která vezme pod svá křídla mladé děvče, které přišlo k divadlu plné ideálů a touhy hrát, ale krom toho nic nezná a neumí. Takovou dívkou jsem před šedesáti lety byla já a mou divadelní mámou se stala Jarmila Cmíralová–Švejdová. Byla to vynikající herečka a skvělý pedagog. Milovala český jazyk, velmi se mu věnovala a vytvořila skvělou metodiku práce s hlasem. Docházela jsem k ní pravidelně a ona mě krom techniky dýchání, hereckého řemesla zasvětila do toho krásného tajemství, kterému se říká práce s textem. Byla to žena velice krásná a laskavá. A jak jsem se už zmínila, výborná herečka, kolegyně. Její osobnost je pro mne inspirující po celý život. Bohužel  komplikovaný zdravotní stav ji donutil předčasně ukončit hereckou kariéru. Ale Jarmilka s pílí sobě vlastní se začala věnovat literatuře. Nadále propracovávala svou metodu hlasové výchovy, zdokonalovala se ve své milované češtině a psala. Celý život jsem s ní byla v kontaktu a ona prožívala s naší rodinou vše dobré i zlé. Byla mi vždy rádkyní a oporou. Vzpomínám na ni s úctou a láskou.

 

Jarmila Cmíralová očima bývalého ředitele Městské knihovny v Hradci Králové Jana Pěty

Autor jí věnoval medailon ve svém Literárním průvodci Hradce Králové (Knihovna města Hradce Králové, 2016).

Jarmila Cmíralová (* 25. 8. 1930 Praha, † 22. 12. 2007 Hradec Králové) přišla do Hradce Králové v roce 1950 – tehdy dostala angažmá ve zdejším Krajském oblastním divadle (později Divadlo Vítězného února, dnes Klicperovo divadlo). Až do roku 1974 patřila k nejvýraznějším osobnostem jeho uměleckého souboru; v letech 1975–1980 spolupracovala s divadlem externě. Ztvárnila zde mnoho vynikajících rolí, např. Medeiu nebo Kassandru v inscenacích antických dramat v režii Milana Páska (1958, 1964), matku Asse v Peer Gyntovi (1965), Marii Stuartovnu ve stejnojmenné hře (1965) ad. Jejím životním partnerem byl dlouholetý hradecký herec Miroslav Švejda. Účinkovala také v rozhlasových pořadech, v Českém rozhlase Hradec Králové působila jako asistentka režie a hlasová poradkyně (1974–1980).

V hradeckém nakladatelství Kruh vydala dvě povídkové sbírky. První z nich, Byla jednou jedna neděle (1983), je autobiografický text, příběh Jarmily Cmíralové a její rodiny, který se z větší části odehrával v Hradci Králové. Kniha je místních reminiscencí plná; např. v části, nazvané Hledání domova uvádí autorka čtenáře k Labi v centru města a do svého bytu na Eliščině nábřeží; v kapitole Zvony od Svatého Ducha líčí návštěvu v ateliéru hradecké malířky Dany Sokolové. Druhá sbírka Deset slitovníčků (1985) představuje kaleidoskop vyprávění o různých smolařích a lidech osudem všelijak postižených a trápených. Povídka Andula se odehrává v kulisách historického centra Hradce v dobách socialismu. K Hradci Králové se vztahuje i řada textů z rukopisného souboru, který zůstal v pozůstalosti. V jednom z těchto „minipříběhů“, nadepsaném Letěly, letěly, ale nedoletěly, vzpomíná Jarmila Cmíralová na návštěvu své maminky a na atmosféru proslulého hradeckého Grandhotelu.

Její divadelní hru Šatra uvedlo pražské Divadlo E. F. Buriana (1989). Byla odborníkem v hlasové pedagogice; napsala příručku Učte se mluvit (1978, 1980, 1992).

 

 

Jarmila Cmíralová: Letěly, letěly, ale nedoletěly  

Ze sbírky Minipříběhy, která je součástí rukopisné pozůstalosti autorky.

Grandhotel se nacházel v trojúhelníku mezi divadlem, kantýnou a hereckým domem, bývalou Ymkou, naším tehdejším domovem. Kavárna působila tehdy sice už značně zvetšele, zato náramně útulně. Cestou z oběda nás přímo lákala k lelkování svými plyšovými ve vínové barvě vyvedenými dosti prosezenými boxy s výhledem na místní křižovatku. Jak skvěle se tu po zkoušce klábosilo! Občas si dovolili někteří pohrdnout kantýnskou stravou a zvolili pro oběd jídelnu. To prošli kavárnou a ocitli se v prostoru okouzlujícího secesního stylu i vybavení, s těžkým nábytkem, černoušky z ebenového dřeva – hlídači vůní, masivními zdobnými květinovými vázami, pár palmami. Prostor přímo zářil bílými ubrusy, damaškovým prostíráním a sváteční náladou i ve všední den. Kde zůstal upachtěný a propocený socialismus! Číšníci se pohybovali decentně, hudba hrála jemně jen do podkresu. První vítala hosty servírka ve věku, kdy vypadala, že pamatuje založení podniku, ale vždy perfektně upravená a úslužná. Byla Němka, z těch, kterým i po desetiletích činila čeština potíže, každého se nejdřív zeptala: „Je libo k pitý číček nebo pivíčko?“ Střik, ovocný či vinný stříček se nikdy nenaučila vyslovovat, a tak jsme jí i přezdívali: „Číček“. Všechno u ní bylo drobné: sacherdortík, srnkové khafíčko, desertík.

Většinou jsme zůstávali v první části restaurace, ceny byly kulantní, podávalo se zde jídlo na lístky. Neošizené, chutné, i plíčky na smetaně považovány za lahodnou pochoutku. Za velmi příznivého stavu financí se dalo jíst i bez potravinových lístků na takzvaném volném trhu, stačilo vystoupit v klenuté jídelně o schůdek výše a u čtyřech stolů, oddělených od ostatních nízkými pulty z leštěného dřeva plných dekorativních předmětů a květin, se podávalo menu zcela volné. Monumentální obraz pokrývající celou stěnu od slavného malíře Preislera dotvářel atmosféru, skleněná vitráž v lunetovém pozadí na do modra laděném podkladu znázorňovala bílé letící labutě nebo snad husy a prostor půlkruhem uzavírala. Netušili jsme, že ptáci zakletí do mozaiky hlavně zabraňují výhledu do nevábného dvora. I kdybychom znali pragmatický důvod jejich existence, stejně by nás okouzlovaly. V takovém milieu vepřové žebírko s oblohou bylo povýšeno do šlechtického stavu a dodnes chuťově nemá konkurenci.

Husy, bělostné husy, kam se vlastně rozletěly?...

… na sklonku roku devítistého čtyřicátého devátého …. rozeslala jsem nabídky na všechny strany a rozhodla se, že odkud přijde první odpověď, tam půjdu. Přišla z Hradce Králové.

Maminka byla nešťastná, že jdu tak daleko, v Praze chodila na každou mou premiéru. Navíc po Únoru, když nám vzali živnost, musela nastoupit do práce, ačkoliv měla těžké srdeční potíže s ošklivými nočními záchvaty. ….

Když jsem začínala v Hradci na začátku roku padesát, maminka mohla za mnou přijet až za čas, na představení Čechovova Racka, hrála jsem Ninu Zarječnou. Myslím, že byla se mnou spokojená, a obě jsme byly šťastné. Žádné pusinkování, pár kritických připomínek jsem také schytala i za další roli v Shakespearově Komedii plné omylů. Rozplývat se nad dcerou neměla ve zvyku. Ale její srdce tlouklo pro mne silně a neokázale a já tu její lásku vnímala všemi póry. Chtěla jsem jí udělat s něčím radost, uctít ji. Druhý den ráno jsem sice musela do zkoušky, ale daly jsme si rande v jídelně Grandhotelu na dvanáctou hodinu, protože už odpoledne se vracela vlakem do Prahy. Ještě spolu v klidu poobědváme, popovídáme si, já ji doprovodím na nádraží, potěšíme se.

Matka se oblékala velmi skromně, spíš venkovsky, vlastně jsme byli velmi chudí v onom čase. Rovně zastřižené prošedivělé vlasy hladce sčesávala dozadu, měla výrazné vysedlé lícní kosti, již dosti propadlé tváře, nápadné velké upracované ruce, v těle zhublá, vypadala o mnoho starší. Jen oči byly mladé, tmavě hnědé, s chytrým a vědoucím světlem. Tak seděla v ten den v jídelně téměř nepohnutě u jednoho „číčku“ a čekala.

A já si na potvoru v den její návštěvy u mne dala pěkně na čas. Matka sice měla pochopení, ale musela si tam připadat sama jako nahá v trní. Kdepak byla dvanáctá hodina! Režisér vyžadoval, aby na připomínky zůstali všichni, když říkám všichni, tak všichni! Na konci zkoušky jsem se dozvěděla, že ten hrnek, ze kterého v druhé scéně piju, je příšerný, pane rekvizitáři, dejte jí do ruky něco inteligentního! „Mohu už jít?“ pípla jsem nenápadně se snahou se vypařit. „Nikoliv,“ zařičel, „mám ještě plno poznámek!“ mávaje popsanými útržky z bloku. Mluvil pak půlhodiny, mne se netýkalo vůbec nic, svými kritickými poznámkami se strefoval do jiných kolegů. Občas si na některé herce zasedl a tepal je za kdeco. Vytvářela jsem jen nutné publikum, aby co nejvíce lidí bylo přítomno potupě těch nešťastníků. Co všechno si kolikrát musí dát komediant líbit!

Zatím v restauraci u prostřeného stolu pro dvě osoby trčela má matka a obětavě vyčkávala, vyhlížejíc svou roztoulanou dceru. Protože si nic neobjednávala, kroužili kolem ní číšníci i servírka Číček se sacherdortíky, mezitím hosté u okolních stolů se střídali. Ale ta žena, která se do tohoto prostředí tolik nehodila, personál znervózňovala. Ti, co se vždycky nejdřív před každým zlomili v pase, než vyslechli jeho přání, začali si vyměňovat pohledy, ze kterých se dalo jasně odečíst, cože tady ta stará obyčejná ženská vysedává, jestli by ji snad neměli slušně ale nekompromisně vykázat.

Přilítla jsem až před druhou hodinou, málem už jídelnu zavřeli. Místo, abychom zažily klidnou hezkou chvilku, v chvatu jsme poobědvaly a ze slavnostního zážitku zbyl jen chuchvalec zbrklých úkonů a trapnosti. Na vlak šla matka sama, musela jsem, musela jít na schůzi.

Mnohé se mi chce po celé půlstoletí vzít zpátky. Když jsem ten rok přijela domů na Vánoce, maminka ležela už v nemocnici. Třetího března jsem měla premiéru komedie Jak je důležité míti Filipa, a protože jsem věděla, jak se mnou dýchá i na nemocniční posteli, v květinářství jsem na dálku objednala kytku s bílým šeříkem, milovala ho, a do telegramu napsala „Milá maminko, přeji Ti ke své dnešní premiéře všechno nejlepší, hlavně aby ses mi brzo uzdravila. Tvá dcera Jarmila.“ Ve středu nato ve spánku vpodvečer tiše zemřela. Kytku jí položili přes sepjaté ruce.

A husy? Nikam nedoletěly, dopadly dost tvrdě a neslavně. V bloku do dvora, kde mnoho let nyní bydlíme, hledím denně i na jejich odvrácenou tvář, není už tak oslňující jako v minulosti. Budova je desítku let v rekonstrukci, vitráž zabednili, aby se při stavebních pracích nepoškodila. Jenže časem se z jednoho okna pár prken odlouplo a z rubu obnažená labuť, jedna jediná na mne z dálky mává bílým křídlem na pozadí tušené modré louže. Výhled na ni je částečně skryt vzrostlými břízami, plevelným podrostem, kterým celý dvůr zavřeného a tím i zakletého hotelu zarůstá, mizí, stejně jako můj herecký osud. Vytrácíme se ze života.

Jaká byla cena, kterou jsem platila? Příliš velká, nebo malá?

 

S devadesátkou na krku / Jiráskův Hronov slaví unikátní jubileum (2)

HRONOV: Festival Jiráskův Hronov patří k mezinárodně uznávaným značkám. Jde vůbec o nejstarší divadelní festival na světě. Od roku 1931 se konal každoročně, a to i za těch nejobtížnějších podmínek. Během druhé světové války, po únoru 1948… Dokonce i v letošním, podivuhodném „covidovém roce“ přivítá s otevřenou náručí vybrané soubory. Jiráskův Hronov je totiž „festivalem festivalů“. Už sama přítomnost na Hronově je potvrzením špičkové úrovně divadelních inscenací. Ale nejde jen o to zúčastnit se. Součástí přehlídky jsou také dílny a semináře - pravé kolbiště názorů, zkušeností a dovedností. Pravidelnými hosty tu bývají i profesionální divadelníci, často v roli lektorů. Jak vidí Jiráskův Hronov „z druhého břehu“, jsme se zeptali několika z nich.          

od 31.07.2020 do 08.08.2020
Autor článku: 
ika

Fenomén Jiráskův Hronov

Mgr. Lenka Lázňovská

ředitelka Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu, působí pravidelně v porotách amatérského divadla

 

Pojmenujeme-li něco jako fenomén, chceme tím naznačit, že to považujeme za něco jedinečného. Ráda přinesu několik argumentů pro své tvrzení, že tuto přehlídku amatérského divadla za fenomén považuji.

Letos se festival pojmenovaný po hronovském rodákovi A. Jiráskovi dožívá úctyhodných devadesáti let. Jedná se určitě o nejstarší kontinuálně trvající (nikdy od r. 1931 nebyl přerušen) festival na světě. V počtu ročníků se přátelsky přetahuje se Scénickou žatvou Martin. Ta však ve svých dokumentech neoznačuje ročník festivalu, nýbrž ročník soutěží ochotnického divadla. Teď je mezi námi rozdíl pěti let, a pokud bychom chtěli jít slovenskou cestou, tak bychom žatvu ještě o čtyři roky překonali. Nevím, proč bychom to měli dělat.

Festival od svého založení je celostátní výběrovou přehlídkou. To znamená, že se na Jiráskův Hronov nelze přihlásit, soubor musí být vybrán. Současná koncepce stanovuje, že jde o festival festivalů, tedy výběr provádějí lektorské sbory jednotlivých druhových celostátních přehlídek (např. CP činoherního divadla Piknik Volyně, Loutkářská Chrudim, Dětská scéna apod.). Od r. 1991 je přehlídkou multižánrovou. Řadu let před tím byl přehlídkou pouze činoherního divadla. Složitý klíč postupu vysvětluje, že být vybrán, znamená pro soubor potvrzení, že jejich inscenace je opravdu kvalitní. Hronov dnes nepotřebuje žádné ceny, neboť vyhráli všichni.

Od poválečného období doprovázejí přehlídku dílny a semináře, trvající po celý festival. Jejich počet (cca 15) i počet seminaristů převyšující dvě stovky není něco běžného. Vidím, s jakým údivem se tato informace setkává u každého zahraničního hosta festivalu.

Přestože v běžném (tedy ne v pocovidovém) ročníku se celkový počet představení za deset dnů festivalu pohybuje kolem stovky, jsou všechna (každé se dává minimálně dvakrát) vyprodána. Návštěvníci se totiž sjíždějí z celé republiky. Ani to není běžné, takže např. chorvatští hosté položili následující vážně míněnou otázku: „Odkud svážíte diváky a jak to organizujete?“ Nechtěli věřit, že to opravdu pořadatelé dělat nemusejí.

Během festivalu se často setkáte s osobnostmi z českého divadla, tedy s autory (např. Milan Uhde, Daniela Fišerová, Pavel Němec a další), profesionálními režiséry (např. Milan Schejbal, Adam Doležal, Petr Hašek a další), profesionálními dramaturgy (např. Jan Šotkovský, Luděk Horký a další), profesionálními scénografy (např. Kateřina Baranowská, Petr Kolínský a další). V loňském ročníku zde hostoval světový mim Radim Vizváry. Nesmím zapomenout na doyena české teatrologie pana profesora Jana Císaře, který se o amatérské divadlo zajímá doslova celý život. Jednou kdosi řekl, že se první srpnový týden Jiráskův Hronov stává mekkou českého divadla. Byť je to asi trochu nadnesené, něco na tom je. Obecně totiž pořád platí, že se k amatérskému divadlu hlásí především ti z profesionálů, kteří z něj vyšli. A divadelníků s amatérskými kořeny nemůže být v ČR vzhledem k počtu souborů málo.

Festival nikdy ve své historii nebyl mezinárodní (podle pravidel by polovina účastníků musela pocházet ze zahraničí). Ostatně ani dnes k tomu netenduje, neboť čeští divadelníci se prostoru, který jim festival poskytuje, nechtějí vzdát. Přesto je známý nejen v Evropě. Před třemi lety jej mezinárodní nevládní organizace amatérského divadla AITA/IATA vyznamenala mezi sedmi nejuznávanějšími festivaly na světě.

Je to fenomén? Rozhodněte si sami.             

 

Otázky pro lektory Jiráskova Hronova

 

Doc. Mgr. Milan Schejbal (1952)

režisér a umělecký šéf Divadla A. Dvořáka Příbram, pedagog DAMU (katedra činoherního divadla, obor režie a dramaturgie), lektor a porotce řady seminářů a přehlídek amatérského divadla

 

Co si myslíte o současném amatérském divadle? Čím se liší od divadla v 80. letech? Je dostatečně podporováno?

Myslím, že současné amatérské divadlo se vyznačuje v zásadě dvěma proudy svého působení. Jednak je to snaha o reflexi našeho současného světa, snaha o výpověď, jak je tento svět vnímán a jak jej lze změnit. Tento trend se objevuje především u mladých (generačních) divadelních kolektivů, ale je pro mě potěšitelné, že nejenom u nich (např. V.A.D. Kladno, Divadýlko na dlani Mladá Boleslav, AD HOC atd.)

Druhou skupinu pak tvoří soubory, jejichž hlavní snahou je realizovat divadlo jako svého koníčka, uvádět na divadelní prkna texty z klasického i moderního divadelního repertoáru. I tento druh divadelního vyjádření je pro mě cenný, neboť ve svých špičkových inscenacích znamená obohacení a inspiraci pro celé české divadelnictví a plní rovněž velmi důležitou funkci spolkovou a osvětovou.

 

V čem spočívá svoboda amatérského divadla?

Svoboda amatérského divadla vychází především z výběru témat (nejen u souborů tzv. autorského divadla) a potažmo divadelních předloh, které mají amatérští divadelníci touhu uvádět. V tomto jim profesionálové mohou i závidět, neboť ti jsou často omezováni ekonomickými a provozními nároky, které jsou mnohdy nekompromisní.

 

Co vám osobně jako lektoru divadelních přehlídek práce s mladými divadelníky přináší?

Díky práci s mladými divadelníky poznávám, jak tito vnímají současný svět, co jsou pro ně palčivá témata a problémy dneška. Člověk pracující každodenně v profesionálním divadelním provozu totiž logicky časem částečně ztrácí kontakt s tzv. normálním světem, což pro divadelní umění bývá nevýhodou.

 

Pokud jde o vaše působení v neprofesionálním divadle, označil byste sám sebe za ochotníka? Jak je to dnes s pojmy ochotník a amatér? Jsou podle vás zcela synonymní?

Já sám jsem se nikdy netajil a netajím tím, že jsem vyšel z amatérského divadla, rád se k tomu hlásím, protože vím, že na tomto poli se můžu setkat a setkávám s řadou kreativních a inspirativních lidí. Proto mám amatérské divadlo rád a rád jej sleduji. Řada divadelníků rozlišuje pojmy amatér a ochotník v tom smyslu, že amatéři hledají témata, kterými se chtějí vyjádřit k současnosti, zatímco ochotníci „jen“ chtějí hrát divadlo. Jsem přesvědčen, že je to zcela mylné rozlišování, já to neřeším. Divadlo může být jen dobré anebo špatné.

 

Do jaké míry se podle vás dnes amatérské a profesionální divadlo překrývají? Můžete uvést příklad ze své praxe?

Myslím, že profesionální a amatérské divadlo dnes žije v daleko větší symbióze, než tomu bylo dříve, zejména před rokem 1989. Na českých divadelních scénách dnes působí řada tzv. poloprofesionálních souborů, kde vedle sebe existují bez problémů profesionální i amatérští tvůrci. Mnozí profesionální režiséři spolupracují s amatérskými soubory (to se nárazově týká i mě, pokud to čas dovolí - a toho, bohužel, mnoho není) a setkávám se i s tím, že profesionální herci vystupují v amatérských inscenacích. Jsem přesvědčen, tato spolupráce je velmi prospěšná pro obě strany.

 

 

Mgr. Alena Zemančíková (1955)

absolventka DAMU (obor dramaturgie), dramatička, spisovatelka, dramaturgyně literárně-dramatického vysílání Českého rozhlasu 3 – Vltava a lektorka krajských a celostátních přehlídek

 

V 70. a 80. letech jste byla aktivně činná v amatérském divadle. Co pro vás jako jeho tvůrkyni tehdy znamenalo?

70. a 80. léta byla pro mě ve vztahu k amatérskému divadlu dvě zcela odlišná období. 70. léta pro mě jsou spojená s Divadlem Dominik, což byl ambiciózní podnik našeho velmi raného mládí; z Dominiku jsme většinou směřovali na umělecké školy, stýkali jsme se v Plzni s progresivními příslušníky umělecké scény předchozí generace, v tu dobu vesměs odstavenými od svých profesí, představovali jsme naději do budoucna. Proti postupující normalizaci jsme se vzpírali divadlem poezie. V 80. letech jsem se po několikaleté přestávce, během níž se narodily moje tři starší děti, k amatérskému divadlu vrátila, ale celé to mělo úplně jiný smysl. Byla to typická volnočasová aktivita, členové Divadla Pod lampou byli všichni pracující (a v některých případech i ve velmi náročných pozicích) a ani jsme nebyli téhož divadelního smýšlení. Já jsem pak dostala angažmá v Západočeském divadle v Chebu a tím moje přímá účast v amatérském divadle skončila.

 

Co si myslíte, že přináší svým tvůrcům dnes?

Myslím, že to je pořád stejné: někteří, opravdu umělecky založení lidé, si jím tříbí a vyhraňují svůj vztah k umění, estetický názor i názor na společnost. Pro mnohé – tenkrát jako dnes – je to odrazový můstek do sféry profesionálního divadla a příbuzných oborů. Hybným momentem je tady kreativita.

Pro jiné je amatérské divadlo hlavně společenstvím, kolektivní aktivitou, která spojuje jednotlivce, kteří by se jinak dohromady nedali, a dává jejich setkání smysluplnou náplň.

Pro oba typy je důležité i společné pobývání s publikem, možnost něco sdělit nebo se třeba jen předvést na veřejnosti. V dnešní době rozdělené společnosti je to jeden ze spolehlivě fungujících způsobů vzájemného kontaktu.

 

Představuje amatérské divadlo stále zajímavé osobnosti?

Samozřejmě. Tvůrčí osobnosti zde mají možnost se představit v autorské i interpretační rovině zcela nezávisle na tlaku profesionálního provozu. A nesmím zapomenout, že představuje také neobyčejně zajímavé osobnosti pedagogické, které obzvlášť mají můj obdiv.

 

Je něco, čím může amatérské divadlo obohatit i české divadlo jako celek?

Když pominu, že z jeho prostředí odcházejí lidé do profesionálního divadla (to je to evidentní, co se dá říci vždy a vždy to tak bylo, stačí si přečíst několikery herecké memoáry), může sloužit jako laboratoř a dílna nových postupů a přístupů. Příkladů najdeme v historii Jiráskova Hronova dost.

 

Mgr. Luděk Horký (1974)

absolvent divadelní vědy na FF UK, dramaturg, režisér a pedagog. Vede Centrum dramaturgie tvorby pro děti a mládež v České televizi. Působí jako pedagog a režisér dětského divadla a divadla pro děti v pražském Divadle RADAR. Jako divadelní lektor a metodik dlouhodobě spolupracuje s NIPOS ARTAMA.

 

Patříte k mladší generaci divadelníků. Proč se amatérskému divadlu věnujete a co vám přináší?

Děkuju za lichotku. Za čtyři roky mi bude 50 let. Pokud jsem skutečně vnímán jako reprezent mladší generace divadelníků, tak pánbůhsnámi. 

Ale vážně. K mladší generaci nepatřím, ke střední se hrdě hlásím. V Divadle RADAR, které je jedním z velkých pražských center dramatické výchovy a amatérského divadla, vedu různé dramatické kroužky a divadelní soubory nepřetržitě od roku 1993. Od roku 1994 jezdím navíc každoročně v létě jako vedoucí na dětské divadelní tábory. A na Jiráskově Hronově jsem v pozici lektora už pojedenácté v řadě. Amatérské divadlo mám moc rád. Má láska k němu je natolik iracionální, že je nesnadné ji vysvětlit. Určitě má co dělat se skutečností, že amatérské divadlo umožňuje dokonale skloubit uměleckou tvorbu s kamarádstvím. A já měl na lidi, s nimiž se amatérskému divadlu věnuji, vždycky štěstí. A taky velký vzor v Milanu Schejbalovi, který mi kdysi coby adeptovi dramaturgie nabídl angažmá v Městských divadlech pražských, čímž odstartoval mou profesionální kariéru. Přes deset let jsem mu koukal pod ruce při práci v Divadle ABC a obdivoval jsem, jak vyrovnaně dokáže investovat svou energii do profesionálního a současně do amatérského divadla. 

 

Profesně jste se pohyboval i ve světě profesionálního divadla. V čem spočívá svoboda toho amatérského?

V nezávislosti na vstupném.

 

Pokud jde o vaše působení v neprofesionálním divadle, označil byste sám sebe za ochotníka? Jak je to dnes s pojmy ochotník a amatér? Jsou podle vás zcela synonymní? 

Ó jé, zase ta nekonečná salonní diskuze o tom, co je to být amatér a co ochotník.  

Jako divadelní profesionál nemusím tohle úsměvně palčivé dilema řešit. Ovšem doma jsem v amatérském divadle RADAR/Hrobeso. Pojmem ochotníci jsme se nikdy neoznačovali. Fakticky vzato je slovo amatér jenom modernějším a univerzálnějším výrazem pro totéž. Označuje neprofesionála, tedy toho, kdo divadlo dělá, ale ne za peníze. Neživím se jím. Slovo amatér zahrnuje všechny aspekty zájmové umělecké činnosti, vykonávané "mimo profesi". Slovo ochotník selektivně zdůrazňuje aspekt jediný, a sice lásku k divadlu. Že je smysl divadla z ochoty založený na čisté lásce k dramatickému umění, to nelze popřít. Podle mě je předpoklad, že amatér divadlo miluje čistší láskou než profesionál, poněkud sentimentálně zkreslený, zbytečně nostalgický. Znám mnoho amatérů, pro které je divadlo především médiem, platformou k vyjádření názorů na svět. Nejde v první řadě o lásku k herectví, nýbrž o to, řešit prostřednictvím divadla společně s diváky otázky a problémy současného světa. A v neposlední řadě je ochotník slovo lehce archaické. Když vznikla v roce 1886 Ústřední matice divadelních ochotníků českých, slovo amatér nepoužíval v souvislosti s divadlem nikdo. Dnes bych řekl, že je na ústupu pro změnu pojem ochotník. Slovo amatér vystihuje ochotnickou činnost komplexněji. A je mnohem rozšířenější. Zkuste si slovo "ochotník" přeložit do angličtiny, do němčiny nebo do francouzštiny! Vždy se vám z něj vyklube amatér. Jinak je tomu ve slovanských jazycích. Tam hraje láska k divadlu prim, jak dokládá ruský любитель.  

 

Do jaké míry se podle vás dnes amatérské a profesionální divadlo překrývají? Můžete uvést příklad ze své praxe?

Překrývají se velmi. Řada posluchačů a absolventů divadelních škol jako je DAMU či JAMU má své kořeny v některém z českých amatérských divadel. Naopak mnoho divadelních profesionálů v českém prostředí s amatéry velmi ochotně spolupracuje. A v posledních dvaceti letech se hned několik známých amatérských divadel zprofesionalizovalo (VOSTO5, Geisslers Hofcomedianten, Kámen, Semtamfór a další). Šedá přestupní zóna mezi českým amatérským a českým profesionálním divadlem je široká a nepřehledná, protože se dynamicky vyvíjí. A to je dobře.

 

Mgr. Radovan Lipus (1966)

divadelní, televizní a rozhlasový režisér, spoluautor cyklů Šumná města a Šumné stopy, pocházející ze slezského Třince. Lektor řady dílen na přehlídkách amatérského divadla.

 

Kdybyste měl vyjádřit, v čem se liší spolupráce s amatérskými divadelníky a profesionály?

V ničem. Pokud zkoušejí s vášní, rozumem i srdcem. Amatéry může sice občas zrazovat technika, ale některým technicky vybaveným profesionálům zase na oplátku někdy nasazení a smysl uniká. Odpověď ve dvou slovech je tam i tady skrytá. Důležitá je: žitá intenzita.

 

V čem spočívá svoboda amatérského divadla?

Člověk je tu možná přece jenom trochu více pánem toho co, kde, s kým a jak. Na přesné datum premiéry či předplatné není zas tak neúprosný tlak, byť to mnohdy může paradoxně komplikovat práci. Neboť často bývá právě neúprosný termín největší inspirací. Jinak si myslím, že svoboda spíš souvisí s každým konkrétním člověkem, a ne s profesním statusem. Svobodný Lipus je mezi amatéry i profesionály stále svobodným Lipusem (úsměv).

 

Jak vzpomínáte na své hostování na Jiráskově Hronově s inscenací HRA-NIC-e?

HRA-NIC-e byla pro mne především zázrakem společného setkání s Broumovem, lidmi i krajinou. Vydat se naproti a neminout se navzájem. Křehký a nesamozřejmý plod, co za plotem klášterní zahrady dozraje za intenzivních společných šestnáct dnů a nocí. Herci a herečky z celé republiky. Profesionálové, amatéři, naturšcici, děti a nesmím zapomenout ani na skvělé hudebníky pod vedením Kamila Remeše. Tři roky po sobě jsme se o prázdninách dychtivě sjížděli do kraje pod Hvězdou, snad nejen sobě k potěše. Přijetí v Hronově bylo jako důvěrné vstoupení do laskavého proudu Metuje. Díky za Jiráskův Hronov! Ještě nejmíň dalších devadesát let s námi ať tu je!

 

 

MgA. Jan Šotkovský, Ph.D. (1982)

absolvent dramaturgie na JAMU, pedagog muzikálového herectví, dramaturg BuranTeatru a Městského divadla Brno, příležitostný dramatik a překladatel. Pravidelně působí jako porotce na amatérských divadelních přehlídkách různých úrovní.

 

Patříte k mladší generaci divadelníků. Proč se amatérskému divadlu věnujete a co vám přináší?

Díky za váš optimismus, s čtyřicítkou na krku člověka potěší, když pořád ještě spadá do „mladší generace“. Amatérskému divadlu se věnuji pouze jako porotce. Co mi to přináší? Inspiraci, nahlédnutí do světa jiných hodnot (divadelních i lidských), trénink dovednosti formulovat srozumitelně svůj názor tak, aby „porotovaného“ inspiroval a k něčemu ponoukl. 

 

Profesně se pohybujete i ve světě profesionálního divadla. V čem spočívá svoboda toho amatérského?

V existenční nezávislosti. Amatérské divadlo netrpí tlaky zřizovatele, sevřením dramaturgického plánu a předplatitelského systému, nepotřebuje pokrýt vysoké produkční náklady, splnit plán návštěvnosti atp. Ale to jsou všechno samozřejmě všechno jen předpoklady, které ke skutečné vnitřní svobodě amatérské divadlo využít může a nemusí.

 

Pokud jde o vaše působení v neprofesionálním divadle, označil byste sám sebe za ochotníka? Jak je to dnes s pojmy ochotník a amatér? Jsou podle vás zcela synonymní?

Z mé zkušenosti pojmy ochotník i amatér mohou vyznít pejorativně, ale u ochotníka to asi hrozí víc. Ve svých textech používám výraz „amatérské divadlo“, nikoliv divadlo ochotnické.

 

Do jaké míry se podle vás dnes amatérské a profesionální divadlo překrývají? Můžete uvést příklad ze své praxe?

Už patnáct let dramaturguji v brněnském nezávislém souboru BuranTeatr, kde si užívám té výše zmíněné „amatérské svobody“. Daní za to jsou podmínky (zejména finanční), které jsou jednoznačně amatérské, i když nás diváci i kritika berou jako profesionály a sami se za ně považujeme. Výsledkem je tudíž ASPD − amatérský soubor profesionálních divadelníků. Tam i renomovaní, ba hvězdní profesionálové jsou de facto ochotníci, neboť tvoří opravdu především „z ochoty“.

 

http://www.jiraskuvhronov.eu/

Podnikavky na mateřské: s Terezou Janišovou

PRAHA: O žánr fantasy se často pokoušejí mladí autoři a občas se některým z nich poštěstí vydat svou literární práci knižně. Před deseti lety se to poprvé povedlo i tehdy dvacetileté Tereze Janišové s úvodním dílem trilogie Erilian. Zavedla v něm čtenáře/ky do města čarodějů, kde své příběhy prožívají právě dospívající hrdinky. Třetí díl s názvem Erilian - Střípky hvězd se dokonce dostal do nominací za nejlepší beletrii pro mládež v soutěži Zlatá stuha v roce 2015. K magii a světu kouzel má Tereza blízko, o čemž svědčí i zatím poslední její literární počin, historický fantasy román Lvářka, který vystudované architektce a někdejší šéfredaktorce odborného časopisu vyšel během její mateřské dovolené. Také na něj jsme se ptali čerstvé maminky syna Samuela…

Autor článku: 
Irena Koušková

Absolvovala jste výtvarně zaměřené gymnázium. Co vás přivedlo ke psaní?

Od dětství mě bavilo představovat si a vymýšlet věci. V předškolním věku jsem si je kreslila, vystřihovala z papíru nebo patlala z hlíny. Když jsem se naučila psát, došlo mi, že je to mnohem pohodlnější způsob záznamu myšlenek a nápadů. Dalo by se tedy říct, že k psaní mě přivedla moje vlastní lenost. Pokud bych měla být méně cynická, asi bych řekla, že to byla moje celkově literárně laděná rodina a taky dva kantoři češtiny (jmenovitě paní učitelka Tučková na základce a pan profesor Štor na gymplu). Záliba ve výtvarném umění se mě ale nepustila a zůstala se mnou (spolu se zálibou psací) až dodnes.

 

V roce 2015 jste promovala na Fakultě architektury ČVUT v Praze. O Erilianu jste tehdy mluvila jako o terapii proti stresu během náročného studia na VŠ. Jak a za jakých životních okolností vznikala Lvářka?

Terapií proti stresu byl v pravém slova smyslu asi jen první díl erilianské trilogie. Ten jsem psala bez jakékoli ambice na publikování a byla to jen ryzí zábava. Odreagování se ve volných chvílích mezi rýsováním deskriptivy a neobratnými pokusy o první architektonické návrhy. Byl to pro mě úplně nový vesmír. Zážitky a dojmy z nástupu na vysokou školu jsem zasazovala do svého fantasy světa, kde i hlavní hrdinka nastoupila do prvního ročníku (čarodějné) univerzity. Další dva díly Erilianu jsem psala už poté, co jsem měla za sebou největší vyhazovací strašáky (deskriptivu a matiku) a vysokoškolský vesmír už pro mě nebyl až tak nový a šokující. Lvářku jsem napsala až pět let po posledním dílu Erilianu. Životní okolnosti byly úplně jiné, nové, proto vznikla i úplně jiná, nová kniha. Měla jsem dostudováno, vrátila jsem se do Prahy z pracovní stáže v Londýně, začala pracovat v redakci architektonického časopisu, hodně cestovala a postupně si zařizovala život podle svých představ.

 

Název románu je neobvyklý, svádí ke čtení „lhářka“. Můžete prozradit, aniž bychom odtajnili nějakou důležitou zápletku příběhu, proč to nezvyklé pojmenování?

Slovo lvářka jsem si nevymyslela. V rudolfínské době, do které je příběh částečně zasazený, se tak říkalo ošetřovatelkám císařových šelem. Jedna z nich hraje v mojí nové knize důležitou roli. Když jsem zmínku o lvářkách objevila, velmi mě to téma zaujalo. To, že tak důležitou funkci zastávaly v šestnáctém století ženy, mi přišlo na tu dobu pokrokové a sympatické. Začala jsem se pak o chov šelem a exotických zvířat na dvoře Rudolfa II. zajímat více do hloubky a po spojení s dalšími inspiračními střípky se vyloupl námět na příběh.

 

Lvářka je zasazená do našeho světa i do historického kontextu Prahy v době vlády Rudolfa II. Čerpala jste tentokrát ze skutečné historie opravdového místa, a nemohla se tudíž spolehnout jenom na svou fantazii, co vás k tomu vedlo?

V prostředí historické Prahy jsem vyrostla a strávila tam prvních dvacet let svého života. Když si jako dítě místo na hřišti uprostřed paneláků hrajete mezi hradčanskými paláci, lezete po stromech na Petříně nebo běháte uličkami Nového Světa, dostane se vám tohle prostředí pod kůži. Čarodějné město Erilian jsem si sice vymyslela, ale stejně se v něm do značné míry odráží kouzlo staré Prahy. U Lvářky pak asi nějak dozrál čas na zasazení příběhu do skutečného místa a skutečné doby. Bylo to právě prostředí, historický kontext a staré pražské legendy, z jejichž podhoubí příběh Lvářky víceméně samovolně a organicky vyrostl.

 

U Lvářky dozrál čas na změnu? Souvisí to nějak s menší potřebou úniku od reálného světa, které fantasy nabízí? Jinými slovy, cítíte, že jste se posunula dál a už tolik utíkat nepotřebujete?

Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Píšu to, co mě zrovna nejvíc baví, z čeho mám radost a při čem se dostávám do takzvaného stavu "Flow". Nikdy jsem navíc nepotřebovala z reálného světa doopravdy unikat. Psaní prvního Erilianu jsem sice brala jako jistou formu terapie před školním zápřahem, ale když nad tím tak přemýšlím, slovo terapie je možná v tomto kontextu trochu přepálené. Kdo někdy neměl trochu toho vysokoškolského stresu? Spíš než terapie to byl odpočinek, změna činnosti, příjemná prokrastinace. Někdo si jde zaběhat nebo kouká na film, já psala knížku. I po deseti letech od napsání mé první knihy se do žánru fantastiky ráda vracím. Čarodějného vesmíru jsem si užila dosyta ve třech svých předešlých knihách, teď jsem si chtěla vyzkoušet něco nového.

 

Fantasy je literární žánr s širokou čtenářskou oblibou, ovšem jeho díla jsou často terčem kritiky pro opakující se schémata a ohraná klišé. Máte recept na to, jak nepodlehnout vlivu svých literárních vzorů?

Vliv literárních vzorů nemusí být sám o sobě nutně špatný. Důležité je pouze nekopírovat, ale brát si od oblíbených autorů kvalitní prvky jejich tvorby, ty pak zkombinovat se svou vlastní invencí a nápady. Vytvoříte tak mozaiku poskládanou ze střípků různorodých vlivů našich (takzvaných) vzorů doplněnou o naši vlastní kreativitu. Pak může (ale taky nemusí) vzniknout nová a kvalitní záležitost.

 

Do jaké míry musí mít spisovatel i obchodního ducha a marketingové myšlení, aby se prosadil v konkurenci? Zabýváte se tím, nebo necháváte propagaci na nakladateli?

Obchodní duch a marketingové myšlení je autorovi jistě ku prospěchu. Můžete napsat skvělou knihu, když se ale o ní její potenciální čtenáři nedozvědí, a tudíž se k nim nedostane, je to škoda. Bohužel často nastává i opačná situace, kdy je marketing a PR zvládnutý perfektně, propaguje ovšem literaturu, jejíž kvalita je přinejmenším diskutabilní. Věnovat se propagaci svých knih mě baví, proto mi není proti srsti věnovat jí svůj čas a energii. Když si v tomto ohledu s nakladatelem sednete (v mém případě tomu tak je, za což jsem moc ráda), může to být dobrá kooperace.

 

Vaše knihy Vám pomáhají propagovat i veřejně známé osobnosti – Barbora Hrzánová, Jiří Lábus, Miloň Čepelka a objevila jste se také ve Všechnopárty Karla Šípa. Jak k takové spolupráci došlo? Máte svého píáristu, nebo je oslovujete sama?

Říká se, že přes šest lidí se znáte se všemi lidmi na planetě. Bráno v tomto měřítku, je Praha docela malý plácek, kde se zná skoro každý s každým. O lidech od kumštu to platí dvojnásob. S Jiřím Lábusem a Miloněm Čepelkou mě seznámili naši společní známí (z literární a divadelní branže), s Bárou Hrzánovou se znám díky naší společné lásce ke zvířatům. A protože byly dotyčným mé knížky snad alespoň trochu sympatické, byli tak milí a trochu pomohli s jejich propagací. Bára Hrzánová je patronkou knihy Lvářka. Nedávno ji také načetla a letos v srpnu vyjde jako audiokniha u vydavatelství Supraphon, z čehož mám velkou radost.

 

Myslíte při psaní na své čtenáře?

Nesnažím se být poplatná nějaké skupině lidí, takzvané cílovce. Píšu to, co mě baví, těší a naplňuje. Snad je to na textu poznat. Občas si při psaní vzpomenu na některé budoucí čtenáře z řad mých známých a kamarádů. Při psaní Lvářky jsem si například jednou mimoděk pomyslela, že ta a ta známá by asi preferovala spíše jednu z vedlejších postav místo hlavního hrdiny. Jindy jsem si zase vzpomněla na známého, který jistě ocení filmové a jiné popkulturní odkazy, které jsem do Lvářky zakomponovala.

 

Je v kategorii young adult literatury nebo fantasy literatury pro mladé velká konkurence?

Autorů píšících fantasy pro mladší věkovou kategorii určitě není málo. Myslím ale, že tady nefunguje konkurence v pravém slova smyslu. Když koupíte auto nebo lednici, s největší pravděpodobností další hned tak kupovat nebudete. Výrobci a značky se tudíž o vás budou prát a navzájem si budou konkurencí. Když si koupíte knihu, jistě nezůstanete jen u jedné. Přečtete nějakou tu postapo sci-fi /postapokalyptická sci-fi – pozn. red./ a druhý den už máte nos zabořený v elfí romantice nebo steampunkové detektivce. Jména rozličných autorů se v klidu vyjímají na hřbetech knih vedle sebe v jednom regálu, aniž by se (většinou) měla tendenci poprat.

 

Jaká architektura je vám bližší – moderní, nebo spíše starobylá? Může být i moderní architektura magická?

Existuje tolik různorodých architektonických slohů a směrů, že rozhodně nemůžu říct pouze „nová architektura ne, stará ano“ nebo naopak. Některá období jsou mi sympatičtější než jiná, ale své architektonické oblíbence mám jak v dávné historii, tak v historii novodobější i v současné době. Určitě nepatřím k architektům vehementně prohlašujícím, že „ornament je zločin“ /studie architekta Adolfa Loose: Ornament je zločin – pozn. red./. Díky své zálibě ve fantastických světech je mi hodně blízká secese. Tu většina současných architektů příliš neopěvuje, naopak filmová architektura (především sci-fi, fantasy a historická) z ní čerpá do značné míry (například elfí stavby v Pánovi prstenů jsou velmi secesní). Mám ale velmi ráda i promyšlenou a precizní práci dnešních dánských a holandských architektů. Architektura může (a měla by!) být magická v každé její době a podobě.

 

Jak vypadá váš proces psaní? Dá se s nadsázkou říci, že stavíte své příběhy jako architekt domy?

Snažím se o to. Vlastně to ani jinak neumím. Někteří autoři sednou a začnou spontánně psát. Mají jen hrubou představu o ději, ale v zásadě se nechávají překvapit, kam je příběh, který si tak trochu žije vlastním životem, zavede. To není můj případ. Nápady a náměty se mi sice v hlavě líhnou většinou samovolně a živelně. Pokud ale některý z nich dospěje do fáze, že se rozhodnu ho sepsat, chopím se ho zcela pragmaticky a konstruktivně. Podobně jako při návrhu domu. Od prvních poznámek, přes hrubou a následně detailně rozpracovanou kostru, až po finální text. Musím dopředu přesně vědět, co se kdy, jak a v jaké části knihy odehraje. Pokud tomu tak není (taky už jsem takový způsob párkrát zkoušela), většinou mě poměrně rychle opustí motivace v psaní pokračovat.

 

Svět čar, kouzel a magie vás evidentně přitahuje. Nyní jste na mateřské dovolené. Je toto období pro vás magické a spíše inspirující, nebo omezující? Povedete jednou i svou ratolest do světa fantasy literatury?

Na začátku mateřské jsem byla ráda, když jsem dokázala obstarat základní životní funkce toho zbrusu nového tvora, který s námi jednoho dne začal bydlet a nikdo mi k němu nedal návod k obsluze. Po několikaměsíční pauze se ale opět začalo ozývat mé literární nutkání a líhnout nové nápady. Mateřství je jistě velmi inspirujícím obdobím, ovšem svým osobitým způsobem. Syn byl do fantasy literatury zavlečen ještě v prenatálním stavu, protože román Lvářka jsem mu věnovala. Pokud na něj bude mít naše knihami přeplněná domácnost podobný vliv, jaký měla sbírka sci-fi a fantasy literatury mých rodičů na mě, budu samozřejmě ráda. Rozhodně mu ale nechci nic vnucovat. Svou vášeň, ať už to je cokoli, musí každý objevit sám.

 

Vaše příběhy jsou plné silných ženských osobností. Máte vy sama nějaký velký ženský vzor, třeba literární?

Pro mě je jednou z nejsilnějších a zároveň paradoxně nejkřehčích ženských osobností moje babička. Nebyla to spisovatelka, ale knihovnice a lásku k literatuře mám určitě do značné míry i od ní. Ona sama dávala přednost spíše literatuře faktu, ovšem člověk, který v mládí zažil to, co ona, sci-fi ani fantasy literaturu nepotřebuje. Za války přežila pobyt v několika koncentračních táborech, včetně Osvětimi. Vždy mi o svých tehdejších zážitcích vyprávěla věcně, bez ostychu, někdy i se špetkou humoru. Když jsem se jí později ptala, jak je možné, že to všechno bere tak lehce a s nadsázkou, řekla: „Pokud se z toho nechci zbláznit, jinak než lehce a s nadsázkou to brát ani nemůžu. A koneckonců, jsem tady, živá a stará. Mám velký štěstí.“

 

Máte nějaký sen, který byste si ve svém profesním životě chtěla splnit?

Vydání mých knížek v zahraničí a jejich zfilmování. Už jsem si v životě párkrát vyzkoušela, že sny mají sklon plnit se. Snad si tuhle jejich vlastnost budu na vlastní kůži ověřovat i nadále.

 

Tereza Janišová se narodila v roce 1989 v Praze. Hradčany, Petřín a křivolaké uličky Malé Strany byla místa, kde prožila dětství, a dodnes jsou pro ni velkým zdrojem inspirace. Po výtvarném gymnáziu vystudovala Fakultu architektury ČVUT, poté strávila nějaký čas v Londýně, kde pracovala v místním architektonickém ateliéru. Největší radostí ale pro ni vždy bylo psaní. Je autorkou čarodějné trilogie Erilian a historického fantasy románu Lvářka. Kromě psaní knih se Tereza věnuje architektonické žurnalistice, miluje tanec, kočky a cestování.

 

Web www.terezajanisova.cz , Facebook www.facebook.com/terezajanis , Instagram www.instagram.com/terezajanisova

Trailer k románu Lvářka - https://youtu.be/8iS_BbzlNt8

S devadesátkou na krku / Jiráskův Hronov slaví unikátní jubileum (1)

HRONOV: Festival Jiráskův Hronov patří k mezinárodně uznávaným značkám. Jde vůbec o nejstarší divadelní festival na světě. Od roku 1931 se konal každoročně, a to i za těch nejobtížnějších podmínek. Během druhé světové války, po únoru 1948… Dokonce i v letošním, podivuhodném „covidovém“ roce přivítá s otevřenou náručí vybrané soubory. Jiráskův Hronov je totiž „festivalem festivalů“. Už sama přítomnost na Hronově je potvrzením špičkové úrovně divadelních inscenací. Ale nejde jen o to zúčastnit se. Součástí přehlídky jsou také dílny a semináře - pravé kolbiště názorů, zkušeností a dovedností. Pravidelnými hosty tu bývají i profesionální divadelníci, často v roli lektorů. O úvodní pohled na Jiráskův Hronov „z druhého břehu“ jsme v našem miniseriálu požádali Alenu Zemančíkovou, dramatičku, spisovatelku a dlouholetou dramaturgyni ČRo Vltava.         

od 31.07.2020 do 08.08.2020
Autor článku: 
Alena Zemančíková/jal, ika

Alena Zemančíková

Jiráskův Hronov jako zrcadlo společenských změn

Vrcholná přehlídka českého amatérského divadla Jiráskův Hronov byla založena jako jeden z posledních aktů českého národního obrození. Zní to (hronovské divadlo bylo otevřeno v roce 1930) neuvěřitelně, ale bylo to tak. Architekt československého funkcionalismu Jindřich Freiwald (který vypracoval plány divadla zdarma a ani další práce svého ateliéru neúčtoval) při poklepu na základní kámen zarýmoval: „Stavme divadlo hezké, naše, české.“

Hronovský rodák Alois Jirásek se otevření divadla, nesoucího jeho jméno, nedožil. Když 12. března 1930 zemřel, byl pohřeb na místní hřbitov vypraven z dosud nedostavěného divadla a zúčastnilo se ho množství ochotnických spolků.

Divadlo bylo slavnostně otevřeno 28. září 1930, slavnostními hosty byli sociálnědemokratický předseda Národního shromáždění  František Tomášek, básník a senátor Viktor Dyk a guvernér Pospíšil. Poslanec Tomášek divadlu přál, aby „bylo vedeno v Jiráskově duchu, bylo lidové, sociálně spravedlivé a všem vrstvám přístupné, aby vzdělávalo a poučovalo.“

O rok později se konal první Jiráskův Hronov, tehdy jako přehlídka ochotnických inscenací Jiráskových her. Záštitu nad ním převzal prezident T. G. Masaryk, projev pronesl Jaroslav Kvapil, zúčastnilo se 3000 milovníků divadla.

Jiráskův Hronov jako vrcholná přehlídka amatérského divadla prošel pochopitelně mnohými peripetiemi.[1] Ostatně samo amatérské divadlo se rovněž rozrůznilo, od 60. let 20. století přestalo v malých poměrech napodobovat velké poměry profesionální a stalo se svého druhu výraznou občanskou i uměleckou aktivitou. Protože divadlo stojí u vzniku české národní kultury nejen jako složka formování jazyka, ale i jako prvek občanský a státotvorný, nesli divadelní amatéři i v časech totalitních režimů a reglementovaných estetik ve své činnosti étos demokracie, nezávislosti a svobody tvorby, jíž se profesionálům v oněch časech nedostávalo.

Nastupující generace progresivních tvůrců českého profesionálního divadla po roce 1989 se zákonitě a výraznou měrou zformovala z tvůrců (zejména režisérů, ale i herců), kteří prošli amatérským divadlem konce 70. a 80. let. Byli to Petr Lébl ( amatérský soubor DOPRAPO, později Jak se vám jelo, ještě později Jelo Praha) a J. A. Pitínský (Ochotnický kroužek Brno).1 Divadelní činnost ukončil a do televize přešel Zdeněk Potužil ( Divadlo Na okraji Praha), jehož soubor, hrající v klubu Rubín, byl už v roce 1989 plně profesionální. Výraznou hereckou osobností amatérského divadla 80. let, která po roce 1989 přešla do profesionálního provozu a pokračovala v díle nejen hereckém, ale i autorském, režijním, překladatelském a svého času i ředitelském, byl Jaroslav Achab Haidler (Činoherní studio Ústí nad Labem).[2] Jejich inscenace prošly Jiráskovým Hronovem, vzbudily senzaci i diskuzi a u současníků formovaly nárok na osobitost a nonkonformitu autentického divadelního umění. Jistá míra amatérismu byla vnímána jako přednost, jako součást autenticity díla vznikajícího z přesvědčení uměleckého i občanského. S touto „zátěží“ amatérismu se české profesionální divadlo potýkalo celá devadesátá léta a s jejími zbytky vstoupilo do 21. století, v němž poměry mezi amatérským a profesionálním divadlem nabyly nových parametrů, už nikoli obsahových, jako spíše provozních a produkčních. O tom bude řeč ještě později. 

Po roce 1989 se pro amatérské divadlo změnilo takřka vše – spolu s naprostou svobodou vyjádření i spolčování se v prvních letech po převratu takřka rozpadly všechny možnosti k jejímu naplnění amatérskou divadelní činností. Privatizace smetla někdejší zřizovatele a zlikvidovala hrací prostory. Nové možnosti i nároky profesního uplatnění si vyžádaly volný čas, kterého je k amatérské tvorbě třeba, a společnost sama se svými změnami se stala tak výrazným tématem, že bylo těžké najít téma, pro něž by stálo zato se angažovat umělecky. Vypadalo to dokonce, že se rozpadnou i organizační struktury, a v mnohých místech se tak i stalo. Naštěstí se podařilo udržet národní instituci pro amatérské umění, bohužel pod nesrozumitelným jménem-zkratkou Nipos-Artama, jednu z příspěvkových organizací Ministerstva kultury ČR, která v nových podmínkách české amatérské divadelnictví sleduje, zajišťuje, dokumentuje, organizuje vzdělávací činnost, a je s městem Hronov i spolupořadatelem Jiráskova Hronova. Ten byl po roce 1990 definován jako mezioborová přehlídka amatérského divadla, kam jsou ze všech oborových přehlídek inscenace závazně nominovány, ale i doporučovány tak, aby vznikla reprezentativní, žánrově pestrá a  inspirativní  roční bilance dění v amatérském divadle.

Na přelomu tisíciletí se amatérské stalo prostorem sebevýpovědí různého druhu, mnohdy tak nekorektních, že by v prostředí dobového maloměšťáckého konsensu neměly vůbec šanci. Každoročně jsem vyhlížela, kdy amatérské divadlo začne hovořit také o věcech, o nichž se v divadelních institucích nemluví, kdy uvidím kus společenského života, nahlédnutý mimo oficiální rastr. Pro mě poprvé tak učinila improvizující skupina kolem filmaře Petra Marka Láhor Soundsystém, když zahrála pod názvem Diskrétní den sebeironickou improvizovanou komedii o krizi středního věku a pádu jedné subkultury do jámy konformismu.[3]


Podruhé rozbouřil vody diváckého přijetí René Levínský se spolkem zvaným Nejhodnější medvídci ve své punkovým jazykem napsané hře Harila, v níž se filozoficky zapletl s idejemi svobody, ochrany utlačovaných, s feminismem a komerčním zneužitím toho všeho.[4] Tyhle dvě komedie ukázaly přesvědčivěji než cokoli na profesionálních jevištích, co se to s námi v aktuálním čase děje. Jedna inscenace zásadně škobrtala v improvizovaných dialozích (byť pevně stanoveném ději a situacích), druhá se vyjadřovala slovníkem plným vulgarismů (byť vyslovovala filozofické a ekologické sentence), obě pro tyto vlastnosti narazily i na nepřijetí a odpor, pro běžného konvenčně vychovaného konzumenta byly nepoživatelné.

Amatérského statutu se ale drží i divadelní díla, která setrvávají mimo provoz z opačných důvodů, než právě zmíněné improvizované a drastické kousky. Výtvarnice a loutkářka Hana Voříšková z Chocně vytváří tak decentní a soustředěné jevištní obrazy ( někdy i na miniaturním jevišti), že se nikterak nedají zarovnat do mantinelů provozu divadla, a to ani toho pro děti. [5]

Ukázalo se, že právě konformně konzumní svět je prostorem, vůči němuž se amatérské divadlo po roce 1990 vymezuje nejen svými tématy, ale především svou vlastní existencí. Systém dotací a grantů, vyžadující návštěvnost a zdatnou produkci ovládl veřejný prostor do té míry, že na místo ředitele profesionálního divadla musí dnes aspirovat osobnost s výraznými producentskými a manažerskými rysy. Amatérské divadlo má ovšem jedinečnou svobodu v tom, že se nemusí podřizovat tlaku pravidelného provozu, nemusí se zodpovídat z návštěvnosti a vyčíslovat v procentech soběstačnost. Svou hmotnou existenci řeší amatérští divadelníci jinak. Tak se setkáváme s inscenacemi, které jsou vynikající, jejich tvůrci suverénně ovládají herecké i režijní umění, ale nejsou součástí  nelítostného provozu. Následkem této situace se rozpoutal spor, který vedeme na Jiráskově Hronově už několik let, totiž do jaké míry mají inscenace, často vytvářené profesionálními divadelníky, ale pro amatérský provoz, právo být na Jiráskově Hronově vedle inscenací studentských, sousedských, spolkových a klubových souborů. Spor ten nemá konce a moje úvaha o proměně kritických reflexí na Jiráskově Hronově ho nechá v tuto chvíli stranou.


Amatérské divadlo dělají často vysoce vzdělaní a nadaní lidé, profesionálně zakotvení v jiných oborech (přírodovědci, matematici, dokonce i představitelé komunální politiky, nemluvě o učitelích, kteří to mají v tradici své profese). Jejich inscenace, jakkoli třeba nedokonalé, jsou mimořádně citlivým indikátorem toho, co se v kultuře té které doby děje, kam se ubírá její poetika a estetika. V nejlepších případech předjímají myšlenkový vývoj.

…To ovšem, pokud jde o Jiráskův Hronov, není všechno. Už v 70. letech 20. století se na Hronově zavedly praktické divadelní semináře pro mladé divadelníky. Seminář byl všeobecný a jeden (v roce 1975 jsem se ho zúčastnila, od té doby se datuje mé přátelství s režisérkou Jaroslavou Šiktancovou, tehdy Odvárkovou). Po roce 1989 se zásluhou metodika zmíněného Nipos –Artama Milana Strotzera a týmu kolegů a spolupracovníků podařilo rozšířit koncepci Hronova o řadu uměleckých dílen (bývá jich 12 až 15). Společnou prací pod vedením odborných lektorů a odpoledními návštěvami inscenací a debatami o nich se podařilo vytvořit na Hronově jedinečnou přátelskou, ale i přísně kritickou atmosféru, dochází zde ke vzniku nových projektů a k nim sestavených týmů, diskutuje se o žánrech a formách, nejen v kuloárech a hospodách, ale také v teoretických a diskusních klubech.

Jiráskův Hronov přestal být důstojnou státotvornou oficiální událostí a přirozeně se stal místem tvůrčího i myšlenkového pohybu, demokratickým místem setkávání a vzájemného poznávání. Dnes se Jiráskova Hronova účastní ve značném počtu i studenti uměleckých a uměnovědných škol, kteří si zde na poli amatérského divadla formulují i trénují své postupy a myšlenky. Hronov, malé město ve východních Čechách, se na deset dnů stává středem české divadelní kultury- a to myslím vážně, bez nadsázky. Nalezením nového programu se podařilo tvůrčím způsobem rozvést zakladatelskou myšlenku, uchovat její patos a opustit svazující oficióznost.

 

[1] Odkazuji zde na stránky http://www.amaterskedivadlo.cz/, kde lze najít informace do nejmenších detailů.

1 Franz Kafka – Petr Lébl: Přeměna. Jak se vám jelo Praha. JH 1989.

   Jan Antonín Pitínský: Matka. Ochotnický kroužek Brno. JH 1989.

[2] Ladislav Fuks – Jaroslav Achab Haidler: Pan Theodor Mundstock. Prem.1984, dodnes na repertoáru

   Činoherního studia Ústí nad Labem.

[3] Na 77. Jiráskově Hronově r. 2009

[4]  Na 75. Jiráskově Hronově  r. 2007

[5] Na Jiráskově Hronově 2012 O zlaté rybce, 2013 Pohyblivé obrázky, 2015 a 2016 doprovodný program  po celou dobu festivalu

Sonda do života spolků v obcích do 3 tis. obyvatel - Dobrš

DOBRŠ: Česká republika je „kulturním národem“ a má se v tomto ohledu čím pochlubit, jeho velká „síla“ tkví v hojném kulturním a uměleckém dění v menších sídlech a obcích. V několika dílech vám budeme přinášet příklady toho, jak zanícení dobrovolníci ze všech koutů republiky věnují svůj volný čas právě těmto činnostem ve prospěch rozvoje míst, na nichž jim záleží. Dnes vám představíme Dobrš, jihočeskou vesničku v půvabné krajině Strakonicka, s necelou čtyřicítkou stálých obyvatel, která patřila v období renesance ke kulturním a společenským centrům kraje. O její vzkříšení se zasazuje Sdružení pro obnovu Dobrše, z. s. Předsedovi spolku, architektovi Ivo Kramlovi jsme položili několik anketních otázek u příležitosti konání festivalu, který v srpnu i přes nepřízeň letošních okolností pořádají.

Autor článku: 
ika

O Dobrši

Dobrš je jihočeská vesnička, sice malá svojí rozlohou, ale velká svojí bohatou historií, a to i kulturní. Můžeme o ní právem hovořit jako o perle šumavského Podlesí. Leží na vyvýšenině 18 km jihozápadně od Volyně ve výšce 710 metrů nad mořem. Turisticky je tato oblast regionu Strakonicka velmi atraktivní, krajina má velký půvab. Do velké míry její současnou podobu předurčil rod Koců z Dobrše. Dva cenné románské kostely ovšem svědčí o tom, že historie místa sahá až do raného středověku.

Dobršská tvrz se nachází opodál. Byla to původně gotická stavba, k jejíž věži byla v r. 1707 přistavěna ranně barokní dvoupatrová zámecká budova. Ta prochází rekonstrukcí, interiér se nově upravuje na galerii a regionální muzeum. Další cennou památkou, tentokrát z doby renesanční, je vstupní brána do zámeckého areálu, která byla restaurována r. 1996. Právě v době renesanční se Dobrš těšila jako kulturní a společenské centrum kraje velkému rozkvětu.

Až pojedete kolem Dobrše, zastavte se během roku alespoň v jedné z několika památek, kam se běžně návštěvník bez průvodce nedostane, v letní sezoně pak určitě na výstavě v galerii CoCo. Nenechte si ujít výstup do krovu a věže zvonice sv. Jana a Pavla a prohlídku tří zvonů, především pak zvonu Maria, druhého největšího v jižních Čechách, který se před několika lety ocitl i na české poštovní známce.  Zážitek vizuální se propojí se zážitkem akustickým, když zazní úder srdce tohoto prastarého věžního klenotu.

Další zajímavostí malinké obce je festival, který také oživuje tradici hudebních produkcí v 60. a 70. letech minulého století, kdy byl sál budovy hostince „U Dražných“ na návsi, jenž je také kulturní památkou, centrem hudební produkce neoficiálního proudu, ideově a politicky tehdy nežádoucího. V tomto sále se ještě dříve – v době mezi válkami  –  také díky místnímu Čtenářsko-ochotnickému spolku Svornost hrálo i ochotnické divadlo.

Dobrš má své pozoruhodné historické osobnosti. Mezi ně patří barokní kazatel a literát Ondřej Jakub de Waldt, který zde jako kněz působil na přelomu 17. a 18 století dlouhých 42 let a sepsal zde zásadní část svého díla – především barokních kázání. Na jeho činnost v nedávných letech navázal politický vězeň, skaut, nositel Řádu TGM Páter Martin František Vích, který zde byl farářem více než 41 let. Od roku 1993 do roku 2008 pravidelně vydával farní zpravodaj List z Pošumaví.

 

Byla už Dobrš součástí Sudet? Dá se říci, že úpadek nastal po válce a spolu s ní i odchod obyvatel a chátrání budov, které pokračovalo i za socialismu? Na co navazujete, za jakého stavu jste se o obnovu začali pokoušet?

Dobrš, ač relativně blízko německých hranic, nebyla součástí Sudet, tedy odchod obyvatel spojený s chátráním budov se jí ve velké míře díky této skutečnosti vyhnul. Nevyhnul se jí už tak jako u mnoha jiných obcí úpadek života kulturního, způsobený nástupem komunismu a socialistického zřízení, spojeného s kolektivizací vesnice. I přes toto období si Dobrš udržela do značné míry svoji autenticitu a genius loci, i když místní obyvatelé na ně v drtivé většině rezignovali a tato skutečnost nese své ozvěny v mysli některých obyvatel i dnes.  

V sedmdesátých a částečně i osmdesátých  letech minulého století pak z ponurosti doby a úpadku kultury Dobrš stále vyčnívala, a to díky duchovní a skautské činnosti P. Martina Františka Vícha nebo pravidelné hudební produkci, kterou umožňovali majitelce ve zdejším hostinci U Dražných. Připomenout je vhodné rovněž osvětovou činnost „rytíře“ Josefa Menšíka, který získal od Schwarzenbergů část tvrze, kde zřídil malé muzeum,  provázel skautské výpravy,  vyjížděl v brnění na koni na místní jarmarky a pouti.  To − ale ne jen − jsou důležité ozvěny z minulosti, inspirace místních významných osobností, na které se snažilo do jisté míry navázat občanské sdružení v době svého vzniku.         

 

Otázky ke spolkům v obcích do 3 tis. obyvatel

Kdy a za jakých okolností spolek vznikl, resp. byl obnoven? Jaké byly motivace a důvody k založení spolku? Co bylo katalyzátorem?

Sdružení pro obnovu Dobrše, z.s., je dobrovolným občanským sdružením, které vzniklo na podzim roku 1996. Jeho cílem je osvětová a kulturní činnost ve vztahu k Dobrši jako zcela výjimečné vesnické lokalitě, získávání finančních prostředků na projekty, odborné posudky a související dokumentaci pro obnovu, provoz, opravy a údržbu areálu zámku a tvrze v Dobrši, ostatních kulturních památek i jiných staveb a prostorů v obci a jejím intravilánu se nacházejících.

Základní motivací a myšlenkou vzniku bylo provozování a využití areálu dobršského zámku a tvrze, jehož hlavní část byla tehdy (1996) nabízena obci k prodeji, následné obnovení jeho společenské funkce a propojení jeho jednotlivých částí s cílem vytvořit prostor pro soužití lidí různých zájmů, věku, vzdělání i přesvědčení se zaměřením na uměleckou činnost, setkávání, výuku, poznávání, společnou zábavu a alternativní kulturu. 

 

Nakolik aktivní činnost vyvíjíte? Jakých cílů chcete prostřednictvím spolku dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění?

Spolek zajišťuje dokumentaci, odborné posudky a dobrozdání pro udržování historicky cenných objektů, stejně tak jako veškerou dokumentaci nutnou k získání finančních prostředků k záchraně, obnově či opravě objektů v soukromém nebo obecním vlastnictví. Cílem je vnést do historického prostředí nový adekvátní obsah se soudobými prvky. Spolek také podporuje spolupráci institucí, spolků a jednotlivých autorů v oblasti výtvarného umění včetně pořádání výstav. Dále organizuje kulturní a společenské akce, sympózia, soutěže a práce spojené s obnovou (rehabilitací) obce, a to nejen místního významu, na nichž vyzdvihuje a osvětluje myšlenku obnovy funkce areálu zámku a vztahu k jeho okolí, vzájemné propojení a doplňování se jednotlivých prvků včetně širších prvků krajinotvorných. Působí rovněž v oblasti profesionálního hudebního umění, publicistiky a vydávání odborných periodik.

Konkrétně lze zmínit například výstavní činnost v zámecké galerii CoCo, vydávaní občasníku Volné listy dobršské, iniciaci a návrhový proces rozhledny „Schody do nebe“ nad Dobrší, poutní stezky šumavským Podlesím, projekt obnovy historické cesty Dobrš - Dřešín, ale také akci s vysoce neregionálním až mezinárodním přesahem, jíž je Mezinárodní hudební festival Dobršská brána. Čtvrtý ročník dvoudenního festivalu, který zavede návštěvníky na známá historická místa, se právě připravuje.

 

Oslovujete všechny věkové skupiny? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog? 

Spolek se snaží oslovovat lidi bez ohledu na generace. Dokladem toho může být například uspořádání Letní výtvarné školy pro děti, vydání Pohádek ze šumavského Podlesí od Josefa Křešničky a oproti tomu například vydání beletrie pro dospělé s názvem Jiná jména smrti od téhož autora. Tyto aktivity propojuje napříč generacemi třeba právě hudební festival, kdy jeho program je dramaturgicky sestavován i se zřetelem na tento aspekt.

 

Co vás na této práci těší a co vám ji naopak komplikuje?

Radost z práce nám přináší právě zpětná vazba, ohlas na pořádané akce napříč generacemi, stoupající návštěvnost v galerii i na srpnovém hudebním festivalu. Nepřehlédnutelný je i zvětšující se zájem médií a odborné hudební a umělecké veřejnosti. Práci snad stěžuje částečně mnohdy administrativně komplikovaná grantová politika. Někdy je získaná částka neadekvátní vůči administrativnímu a časovému úsilí na její vyúčtování. Velkou otázkou a neznámou bude v tomto roce, jak ovlivní – zkomplikuje činnost systém evidence ekonomických tržeb (EET), kdy například právě festival by měl podléhat též této povinnosti.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Sdružení pro obnovu Dobrše je od svého vzniku evidovaná právnická osoba. Bez tohoto statutu by nemohlo plně rozvinout své aktivity, jednat s jednotlivými partnery včetně státních institucí či samosprávních celků.

 

Kolik členů spolek sdružuje? Jaké jsou věkové, profesní a genderové charakteristiky členů spolku? Jaké jsou povinnosti člena spolku?

Spolek v současné době sdružuje asi 17 členů. V době jeho vzniku jich bylo až čtyřicet. Jak to tak bývá, po jistém nadšení a počátečním entuziasmu přicházely výzvy, s tím spojené práce a povinnosti, a tak sítem času prošli jen někteří, jiní spolek opustili, ale noví se zájmem zas přicházejí, aby nezištně pomohli.

 

Jaký je vztah spolku k obecnímu zastupitelstvu/magistrátu? Máte jejich podporu?

Za téměř dvacet pět let existence prošel vztah k obci překotným vývojem. Z počátku, v době založení, byl spolek zcela přehlížen a ignorován, nabídky na spolupráci nenacházely odezvu, a když ano, tak jen formální a vše končilo bez hmatatelných výsledků. Proto jsme se rozhodli navázat v té počáteční době existence mezi roky 1996 až 2009 intenzivní spolupráci při obnově a záchraně památek s administrátorem Římskokatolické farnosti Dobrš Páterem Martinem F. Víchem, který spolupráci, založenou na vzájemné důvěře, respektu i empatii vítal. Díky tomu se podařilo administrativně napomoci k záchraně renesančního epitafu, vzácné gotické Madony, opravě fasády fary, či známého zvonu Maria v dobršské zvonici. Dodnes jako vzpomínka na tuto spolupráci zůstává například socha Zmrtvýchvstání Krista, kterou do dobršského kostela věnoval jeden ze zakládajících členů spolku, akademický sochař Tomáš Vejdovský.

Spolupracujeme nakonec ale i s obcí, s jejímž zastupitelstvem se po letech podařilo nalézt prostor pro dialog a kooperaci, i když tento vztah má ještě velký potenciál pro svůj rozvoj. A tak druhý ročník mezinárodního hudebního festivalu podpořila obec částkou cca 7 tisíc. Kč, oproti tomu pro třetí, loňský ročník spočívala podpora v nabídce zapůjčení jednoho kusu mobilního WC ve vlastnictví obec. Letos se za takové situace jako organizátoři logicky poněkud zdráháme se žádostí o podporu na obec obrátit.

 

S jakými dalšími organizacemi spolek spolupracuje? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Spolek například spolupracuje díky jednomu ze zakládajících členů Josefu Křešničkovi s regionálním Čestickým kulturním spolkem. Pan Křešnička byl významným členem dobršského spolku, katalyzátorem jeho činnosti v prvních letech existence. I proto spolek uděluje nepravidelně pamětní plaketu s jeho podobiznou „Za kulturní počin na Podlesí“ významným osobnostem, které napomáhají kultuře v regionu. Zmínit lze také dobrou spolupráci mimo regionální, a to se spolkem Stará škola z Vraného nad Vltavou.

 

Jaké projekty jste realizovali? Co se ne/povedlo? Na čem pracujete nyní? Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní?

Některé z projektů byly již výše zmíněny. Z těch poněkud nepovedených (alespoň pro zatím) lze uvést ty, které vyžadovaly konkrétní spolupráci a participaci s obcí, a tedy rozhlednu nad Dobrší či projekty související s obnovou krajiny. Mezi ty povedené je možno snad zařadit a vyzdvihnout kromě několika sympózií (např. na téma Město a venkov, na téma památkové péče nebo kazatele Ondřeje Jakuba de Waldta, který významně ovlivnil ducha Dobrše v době barokní) výstavní činnost v galerii CoCo, ztělesněnou několikaletým cyklem s příznačným názvem „Místo působení Dobrš“. Asi nejvýznamnější akcí bude již dříve představený hudební festival, který má v podtitulu názvu „Dobršská brána – brána do světa hudby“. Během tří ročníků se povedlo dostat festival do veřejného i odborného povědomí, respektují jej hudební znalci i odborná hudební média, povzbudivé reakce na jeho program přicházejí i ze zahraničí, akci podporuje např. Ministerstvo kultury, Jihočeský kraj. To vše nás opravdu těší, motivuje, ale i zavazuje zároveň.

 

Připravujete nějakou stěžejní akci či aktivitu na rok 2020, o které byste chtěli čtenáře informovat?

Stěžejní akcí roku 2020 bude bezesporu čtvrtý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Dobršská brána.

Přehlídka ve dvou srpnových dnech opět nabídne osvěžující vhled do světa soudobé hudby bez dramaturgických kompromisů a formálního žánrového zařazení interpretů. Ti ve své tvorbě volně přecházejí mezi žánry a kombinují prvky lidové hudby s jazzem a komorní hudbou. Tomu odpovídá i konkrétní dramaturgie festivalu a jeho motto „Brána do světa hudby“. Posluchači i hudebníci se tak seznámí s Dobrší a jejími památkami zblízka.

Festival navazuje a zapadá do celosvětového trendu hledání nových souvislostí mezi tradiční, klasickou a soudobou hudbou a vytváří tak svým charakterem jedinečnou hudební událost, která by na české hudební scéně těžko našla srovnání. Přehlídka současně dává nový impulz k setkávání světových hudebníků a českého publika na místě pro mnohé návštěvníky netradičním, přesto s dlouhou historií, a to také hudební, a mimo známé české metropole. Jednotícím prvkem čtvrtého ročníku festivalu je tentokrát nástroj „harmonika“, a sice akordeon a harmonika foukací. Ty uslyšíme v různých kombinacích, ve volné improvizaci. Zazní tak jazz různorodý, ve všech podobách a barvách, lidové písně, skladby komponované na odkazu národního folkloru i kompozice určené přímo pro ty které konkrétní interprety nebo interpretky.

Známí čeští či zahraniční muzikanti a uskupení se představí ve skladbách s historickým původem, ale také v těch, využívajících improvizaci a národními lidovými písněmi (např. Finsko, Francie, Itálie, Rakousko, Německo a ČR), prostor dostanou představení improvizace, intonace a celkové hudební pohotovosti. Bude znít hudba stará i zcela aktuální, vznikající právě v okamžiku vystoupení.

 

Web: www.dobrs.cz

www.dobrsskabrana-fest.cz

Podnikavky na mateřské: Kateřina Piliarik, autorka projektu Ani-Muk

ČR: Kateřina Piliarik vystudovala produkci na pražské DAMU, její život se ale stočil k docela jiné činnosti. Před pěti lety založila projekt kreativně-edukativních krabic pro zvídavé děti Ani-Muk. Zároveň je Kateřina Piliarik také matkou třech dětí – Emy (7), Olega (4) a Cyrila (2). Projekt Ani-Muk si zakládá na samostatném prožitku dítěte. Hrou, která dítě naučí mnohé, co se mu bude hodit i v reálném životě, ho tak neprovází rodiče. Dítě se pomocí vzdělávací krabice odpoutá od trávení volného času na tabletu či notebooku a učí se myslet nejenom samostatně, ale také kreativně.

Autor článku: 
Markéta Pánková

Jak vznikl projekt vzdělávacích krabic pro děti Ani-Muk? S vámi vystudovaným oborem produkce na DAMU projekt moc společného nemá. Proč jste se rozhodla dát přednost vlastnímu podnikání? Co byl ten hlavní důvod?

Projekt Ani-Muk začal v době, kdy jsme bydleli v Německu, manžel tam získal práci. Já jsem čekala své první dítě, Emu, a do toho jsem studovala DAMU v Praze. Divadelní produkce je ale hodně časově náročná a už z toho, co jsme probírali ve škole jsem zjistila, že s malými dětmi nepůjde skloubit. Přemýšlela jsem, co bych mohla dělat a zjistila, že v Německu tenkrát fungoval projekt, ve kterém posílali dětem co měsíc novou krabici s vyráběním na určité téma. To mě zaujalo. Zjistila jsem, že u nás nic takového není a tak jsem spojila síly se sestrou mojí spolužačky z DAMU, která tou dobou studovala ilustraci. Nejprve jsme vyrobily pilotní krabice pro děti s Downovým syndromem v komunitním centru Ovečka v Českých Budějovicích. Hned poté jsme šly do ostrého provozu Ani-Muku.

 

Co je hlavní myšlenkou vašeho projektu vzdělávacích krabic pro zvídavé děti? Změnila se od začátku projektu?

Od začátku se hodně vyvíjí. Nejdříve jsme chtěly krabice dělat tak, aby to byla spíše tvořivá krabice. Kladly jsme důraz na to, aby rodič do tvořivého procesu dítěti nevstupoval, aby mělo svobodu v tom, jak bude krabice poté vypadat a vyhrálo si s ní samo. To považujeme stále za důležité, ale posunuly jsme se více k tomu, aby témata krabic byla jak tvořivá, tak ale i více vzdělávací. Kvůli tomu jsme rozšířily cílovou skupinu i na menší děti, rodiče nám často psali, že mají děti od tří let a chtěli s nimi krabice zkoušet. Od začátku také tvoříme krabice na principu, že vše, co je potřeba k vyrábění, je v krabici již přítomno a rodiče se tak nemusí starat o nic dalšího. K některým krabicím přibalujeme i hlínu, pokud je k vyrábění potřeba. Ne každý má doma zahradu.

 

Jak krabice Ani-Muk pro děti vypadá a jak dlouho trvá ji vymyslet?

Některé nápady na krabici přicházejí samy, s jinými se dlouho lopotíme. Nápad na krabici intenzivně ladíme dva až tři týdny, poté sháníme materiál a dodavatele pro obsah. Krabice má vždy jedno téma a obsahuje tři sady. Trvá tak měsíc, měsíc a půl, než dáme celou krabici dohromady. Snažíme se, aby byla v krabici vždy jedna aktivita s hrou, kterou si děti mohou zahrát samy nebo s rodičem, další činnosti jsou více vyráběcí. Každá krabice se něčím odlišuje. Některé jsou spojeny s tím, aby je dítě mohlo prozkoumat venku, jiné jsou více na doma.

 

Kolik dětí si v Česku hraje se vzdělávacími krabicemi Ani-Muk?

Fungujeme pátým rokem a první krabici jsme posílaly asi deseti dětem, z toho polovina byla děti kamarádů. Pak přicházely další a další, celkově jsme krabice doručily do více jak tří tisíc dětských rukou.

 

Kdybyste měla projekt porovnat v jeho začátcích a teď, co všechno se změnilo?

Ze začátku to byl „punk“ v celém podnikání. Byl to zcela jiný svět oficiálních záležitostí a formalit. Hodně jsme zápasily s hledáním dodavatelů, abychom mohly vyzkoušet materiály, které jsme potřebovaly. Potřebovaly jsme také odhadnout, kolik nám vše zabere času. Vše teď zvládáme lépe a efektivněji. Dříve jsme dělaly také tvořivé dílny, kde bylo často na rodičích vidět, jak jsou zvyklí na to, že dostali pro dítě šablonku, jak má výtvor vypadat nebo návod říkající: „Tohle dělej.“ My k tomu přistupujeme obráceně. Náš přístup k podnikání se od začátku celkově změnil. Nechceme „tlačit na pilu.“ Vybudovaly jsme si určitou komunitu zákazníků, které za Ani-Muk krabice chce danou částku dát a přijde jim to smysluplné.

 

Jak ovlivnily projekt Ani-Muk vaše tři děti, Ema (7), Oleg (4) a Cyril (2)?

Celý projekt se snažíme uzpůsobovat tomu, že mám děti. Dáváme si pomalé cíle. Na práci mám tolik času, kolik děti dovolí. Je pro mě důležité, aby obojí bylo udržitelné ve vzájemné harmonii, aby podnikání fungovalo s ohledem na děti.

 

Jak zvládáte podnikání a rodinu zároveň?

Ze začátku jsem hodně pracovala po večerech a po nocích. To už teď nedělám, nebo se snažím to omezit, protože už to prostě nejde a ani nic takového už dělat nechci. Ema už je ve škole, Oleg je tři dny v týdnu ve školce a pro dvouletého Cyrila mám dvakrát týdně na pár hodin hlídání. Pracuji tak v tímto vymezenou dobu. Člověk se naučí dělat věci mnohem efektivněji a rychleji, protože prostě musí.

 

Poskytují vám vaše děti inspiraci pro další tvoření?

Nápadů máme hodně, ale podněty mi dává i moje dcera. Poslední dva, tři roky s Emou také krabice testuji.  Je to přirozená věc, že člověk s vlastními dětmi přichází snadněji na to, co by zajímalo i ostatní děti. Ema nám dává dobrou zpětnou vazbu v tom, zda jsou instrukce nebo pravidla krabice pochopitelná. Je hodně těžké uzpůsobovat je tomu, aby byly pochopitelné pro děti ve věku 6 až 10 let.

 

Řídíte se ve vašem podnikání spíše rozumem nebo srdcem? Myslíte si, že je to tak správně a proč?

Řídila jsem se ze začátku pouze intuicí, rozum jsem do podnikání vůbec nezapojovala, ale určitě by se rozum do podnikání měl zapojovat hned na začátku (smích). Vůbec jsme si nespočítaly náklady, abychom věděly, kolik by krabice měly stát. Myslím, že se člověk takto hrozně rychle vyčerpá. I když vás podnikání baví, potřebujete vidět, že dává smysl a uživí vás.

 

Existuje v tomto druhu podnikání v Česku konkurence či případně vás vnímají jako konkurenta jiní autoři podobných „hravých“ projektů pro děti?

Za tu dobu, co projekt Ani-Muk existuje, vznikly v Česku tři projekty na stejném principu, ale všechny zanikly. Nesetkala jsem se s tím, že bychom vnímali jeden druhého jako konkurenci. Existuje americká firma podobná našemu projektu, která doručuje i k nám. I ty tři podobné projekty dělaly maminky s dětmi na rodičovské, a to se do podnikání myslím i promítá. Nikdo nezakládá podobný projekt s tím, že je to zlatý důl, který ponese spoustu peněz.

 

V týmu projektu Ani-Muk jste celkem 4 ženy. Jak máte rozdělené jednotlivé role?

S Emmou jsme nejužší tým, vymýšlíme nápady pro nové krabice. Emma dělá grafiku a ilustrace, Lucka pomáhá v dílně balit krabice. Instagramový svět spravuje Gábi.  A já se navíc starám o provoz a zákazníky.

 

Zažila jste nějaké vyloženě špatné období ve vašem podnikání?

Z poslední doby takový nejšílenější zážitek byl, kdy jsem náhodou zjistila, že jiný web zcela opsal naše vlastní texty. Překvapilo mě, že někdo nemá zábrany něco podobného udělat. Hned, jak jsem to zjistila, ohradila jsem se a text z webu stáhli.

 

O čem je váš nový projekt online/offline hry Podivousy?

Rodiče dostanou každý den na email tajná čísla, která znamenají různé suroviny v plánku. Ze surovin staví poté děti svou vesnici, budovy. Pravidla nejsou nijak náročná, stavby papírových domečků jsme dětem poslaly, je zde tak propojení virtuální a rukodělné hry, kdy děti něco reálně vyrábí. Podivousy se hrají deset dní, mají deset kol.

 

Trochu mi pointa vaší online-offline hry pro děti, navrácení života do vsi, který se najednou vytratil, připomíná nynější stav v Česku vyvolaný pandemií koronaviru Covid-19. Je to jen náhoda?

Není to náhoda. Podivousy nás napadly poté, co bylo nařízeno plošné omezení pohybu a zavřely se školy a školky. Děti jsou tak každý den doma nám přišlo jako dobrý nápad je každý den něčím rozptýlit. Chtěly jsme, aby rodiče s dětmi dělali něco jiného, než jenom povinné úkoly a vyrušily bychom tak denní stereotyp, který musí děti hrozně ubíjet. Podivousy jim mají pomoci alespoň na chvíli vypnout a na něco se těšit. Děti hra hrozně baví, posílají nám fotky, jaké budovy postavily, z toho jsme nadšené. Píší nám, že hrají s kamarády ze školy, a že jsou moc rádi, že v této chvíli, kdy nás zasáhla karanténa, mohou mít nějakou společnou aktivitu, když se nemohou sejít.

 

A jak vaše podnikání ovlivnila současná situace spojená s novým koronavirem?

Když začalo omezení pohybu a zavřela se většina obchodů, myslela jsem si, že nikdo nebude nic objednávat, protože lidé budou zvažovat každou korunu. Pak objednávky hrozně vzrostly, po chvíli se usadily do lepšího průměru. Lidé musí zůstat doma s dětmi a snaží se je zabavit, zároveň je ale jasné, že naše produkty nejsou nezbytné. Jsem tedy zvědavá, jak to bude dál. Tato situace nás hodně nutí vymýšlet právě různé online/offline hry. Kdybychom teď nebyli všichni zavřeni doma, nevyšly by ani Podivousy. Snažíme se hodně našich produktů přesouvat, aby byly dostupné online. V tomhle na nás má nastalá situace dobrý dopad. Rodiče nám teď dokonce píší, že mají konečně na naše krabice čas.

 

Zažila jste někdy chvíle, kdy jste si říkala, že podnikat přestanete?

Takové chvíle mám poměrně často, když se dostaneme do časové tísně a podobně, ale nikdy to nemyslím úplně vážně. Za dva, tři dny se vrátím zpátky k tomu, že projekt má smysl a pokračuji dál. Nikdy jsme neměly nějaký zásadní moment, že bychom si řekly: „Teď je to poslední krabice a konec.“ Podle mě jsou takové vlny normální, vzhledem k tomu, že podnikáme už pátým rokem.

 

Nemělo na vás někdy okolí narážky, že jako pracující matka se vaším třem dětem málo věnujete?

Ano, třeba moji blízcí mají tenhle pocit od začátku.  Myslím, že moc nerozumí tomu, proč mám potřebu mít svou vlastní práci, když mám vlastně dost práce s dětmi. Z okolí nebo od kamarádů podobné názory nezaznívají. Když jsem začínala, měla jsem jenom Emu. Potom už bylo podnikání natolik rozjeté, že mi nedávalo smysl ho najednou ukončovat jen proto, že děti u nás doma přibývaly.

Naopak, kombinace vlastního podnikání se mi dost osvědčuje. Mohu zůstat s dětmi doma, když jsou nemocné a ano, pak naskakuje ta práce po večerech. Nemusím se ale stresovat, že za chvíli zavírá školka a já jsem teprve na cestě z práce. Jsem moc ráda, že práci mohu přizpůsobit dětem a nečekaným situacím, které do života přináší.

 

Kam projekt Ani-Muk směřuje do budoucna? Chystáte nějaké přelomové novinky nebo byste chtěly expandovat do jiné země?

Expandovat chceme již delší čas, ale nějak se pořád zasekáváme. Některá témata vycházejí z českých reálií a nevíme přesně, jak je uchopit pro zahraniční děti. Potřebujeme také přeložit návody a další tištěné materiály. Nic z toho nejsou věci, co by se nedaly zvládnout, jen zatím nebyl čas je udělat. Chtěly bychom také navázat spolupráci s institucemi nebo se školami. Nedávno jsme měly schůzku v Národním muzeu, chtěly bychom vytvořit krabici přímo pro muzeum. V minulosti jsme již zkoušely krabici na téma Galerie, to bylo s brněnskou galerií. Člověk tak dostane jiné nápady od lidí kolem sebe, kteří se v daném prostředí reálně pohybují, krabice pak má úplně jiný rozměr. Také bychom chtěly rozšířit cílovou věkovou skupinu, která momentálně zahrnuje děti do deseti let, a zpracovávat tak témata, o kterých se běžně nemluví, a která přitom v dětech vzbuzují otázky – i rodiče sami tápou, jak s dětmi taková témata otevírat. Jednou z takových oblastí by mohlo být i to, jak se vyrovnávat s odchodem blízkého člověka. Doufáme, že i rodičům by mohlo pomoci, kdyby se děti mohly ze smutné události a pocitů třeba vypsat a tak je zpracovat.

Tomáš se musí pořád s něčím rvát / S Janem Dvořákem (nejen) o jeho bratru Tomášovi

PLZEŇ-HRADEC KRÁLOVÉ-ČR: Tomáš Dvořák, režisér a umělecký šéf plzeňského Divadla Alfa, se loučí. Od nové divadelní sezóny "loutkář na penzi" bude ve svém domovském divadle působit externě. Jeden z posledních „téměř vyhynulých gruntovních loutkářů, který ještě věří loutkám“, v nedávné premiéře (9. 6. 2020) představil Jenovéfu, hru lidových loutkářů. Kromě úpravy původního textu pro ni navrhl a vyrobil půvabné loutky z věcí nalezených v garáži nebo v domácnosti. Ke dvěma inscenacím Johanes Doktor Faust a Don Šajn, které už řadu let sklízí úspěchy na mezinárodní scéně, tak přiřadil další  „parádní kus“ českých kočovných loutkářů. Jak se Tomáš Dvořák kdysi infikoval láskou k marionetám, vypráví v následujícím rozhovoru jeho starší bratr Jan. Nutno dodat, že otcem Jana a Tomáše byl Jan Dvořák - režisér, dramaturg, herec a někdejší dlouholetý ředitel světově proslulého divadla DRAK v Hradci Králové.

 

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Jaký byl mezi tebou a Tomášem vztah, když jste byli malí?

Čtyři roky jsou přece jen značný věkový rozdíl. Každý z nás měl už v dětství svůj okruh zájmů, a tak jsme občas – byť bráchové – žili spíš vedle sebe než spolu. A občas jsem ho – jako každý starší sourozenec – upřímně nenáviděl. Měl jsem pocit, že je trvale zvýhodňován, že stačí, aby uhranul rodiče, a to, co jsem si já tak složitě vybojovával, on směl mnohem dřív. Samozřejmě říkám to napůl z legrace, ale určitý osten tam byl.

 

Chceš říct, že díky tomuto „zvýhodnění“ se Tomáš začal zajímat o divadlo dřív než ty?

Ne, k divadlu jsme se dostali oba stejně, protože jsme museli absolvovat nejrůznější soutěže tvořivosti mládeže. Táta nám tehdy vyrobil takové zvláštní loutky, které se posazovaly na hlavu – v mém případě na starou hokejovou helmu. Samozřejmě se brzy ukázalo, že Tomáš po tátovi podědil, co mohl: veškerou manuální zručnost, výtvarné cítění, ale hlavně řemeslný grunt. Vlastně všechno to, co ho předurčovalo k loutkářství.

 

Nešlo samozřejmě jenom o geny, které se hlásily ke slovu, ale také o určité milieu. V prostředí, ve kterém jste vyrůstali, se asi divadlu nedalo uniknout…

Nedalo, a to doslova. Dokud jsme bydleli v Praze v Římské ulici, hned naproti divadlu, často k nám chodil Miloš Kirschner a traduje se, že kvůli mně dostal cukrovku. Jako dítě jsem vůbec nejedl a on po mně dojídal sladké krupicové kašičky, a tím si prý způsobil tuhle chorobu.

 

Táta si vlastně jen odskakoval přes ulici do divadla…

A máma taky. Ta si zase odskakovala přes ulici domů, protože já jsem měl na postýlce připevněný mikrofon a do divadla vedly dráty, které přes ulici natáhli divadelní technici. Byla to vlastně jedna z prvních „chůviček“. Když jsem se probudil a začal řvát, máma to hned slyšela a přišla mě ukonejšit. Pracovala jako Skupova sekretářka, a protože peníze byly potřeba, vrátila se do práce brzy po tom, co jsem se narodil.

 

V té době působil táta s Milošem Kirschnerem v tvůrčí skupině Salamandr – a alfou a omegou u vás doma asi bylo loutkové divadlo.

Loutkové divadlo - a pak se k němu ještě přidal loutkový film. Natáčelo se u nás v kuchyni a pamatuji si jako kluk, jak tam svítily reflektory. Nebyl to přímo kreslený ani loutkový film, říkalo se mu papírkový. Loutky vystříhané z papíru měly zespodu upevněné kovové části. Pak už jen stačilo umístit je na desku a pohybovat pod ní magnety. Animace tak byla mnohem rychlejší, než když se natáčelo klasicky.

 

V tomhle rodinném prostředí bylo zřejmě od počátku jasno, že vy dva se budete věnovat spíš humanitním zájmům, než abyste si zašli někam „začutat s mičudou“?

Naopak, já jsem se tenkrát pokoušel hrát fotbal za žáčky Dukly a brácha – ten byl vůbec velký sportovec! Také později v Hradci Králové, kde ještě stačil prožít důležitý kus dospívání, se věnoval judu a sportovní gymnastice. Není pravda, že by nás v dětství nejvíc bavilo loutkové divadlo, nebo že by nás k němu rodiče cíleně směřovali. Ani jeden z nás se vlastně nijak extra divadlu věnovat nechtěl.

 

Táta netoužil po tom, abyste šli v jeho stopách?

Ne, on nás do ničeho nenutil. Byl jako zkušený vinař, který nechá všechno pořádně vykvasit v dobrých podmínkách. Ale aby do toho přidával tu cukr nebo něco jiného…? To se prostě nedělá. V tomhle byla jeho výchova fantastická. Trpělivě čekal, až dospějeme, až dozrajeme a sami si zvolíme, čemu se chceme věnovat. Takže brácha šel na kamenickou školu do Hořic a divadlo ho opravdu dlouho netáhlo. Také já jsem se mu téměř programově vyhýbal. Hlavně v pubertě, kdy se chce člověk osamostatnit – tak proč jít v otcových šlépějích? Proč hrát divadlo? Moje plány byly docela jiné.

 

A Tomáš?

Ten se najednou rozhodl během té hořické průmyslovky. S tátou jsme si pak dělali srandu, že dodatečně zjistil, že s tím kamenem je to těžký, zato s loutkami to jde. Tehdy ještě fungovala Loutkářská katedra DAMU, ne jako dneska alterna, jak říkají loutkáři trošku pohrdavě, protože mají pocit – a myslím, že dost oprávněný –, že těch loutek je tam čím dál tím míň a že už to není ono. Tak si řekl, že to zkusí, a vytáhl básničku, se kterou absolvoval všechny soutěže tvořivosti mládeže. On se snad nikdy jinou ani neučil – Okarínu od Jaroslava Seiferta.

 

Přeskočme do let, kdy už jste oba tak či tak působili v divadle. Kdy a jak začala vaše tvůrčí spolupráce?

Budiž řečeno, že jsem nikdy nebyl Tomášovým hlavním dodavatelem textů. Dlouhodobě a úspěšně spolupracoval především s dramaturgyní Naivního divadla Liberec Ivou Peřinovou. V tomhle tvůrčím tandemu vznikla spousta krásných textů jak pro Liberec – třeba slavná trilogie: Bezhlavý rytíř, Alína aneb Petřín v jiném dílu světa a Alibaba a čtyřicet loupežníků, tak pro plzeňské divadlo, např. fantastické představení Jeminkote, Psohlavci.

Když Iva „odešla“, stal se jeho „dvorním“ autorem její syn Vítek. Pokud jde o mne, nepředstírám, že mám cit pro loutky a pro akci. Jsem člověk slova, mou doménou jsou texty založené na slovním humoru. Když Tomáš takovou hru potřeboval, obrátil se na mě a řekl mi, co by chtěl. S jedinou výjimkou přišel nápad ode mě, ale trvalo léta, než jsem ho prosadil. Tomáš byl skeptický, tvrdil, že předloha není pro loutky vhodná. Pak se ukázalo, že měl pravdu.

 

O co šlo?

Pes baskervillský, moje oblíbené téma. Naivně jsem si myslel, že v loutkovém divadle krásně vyzní. Jenže loutky přece jen nedovedou věrohodně interpretovat tolik textu, kolik u tak brilantní detektivky musí odeznít. Byla to moje první věc pro loutkové divadlo, na které jsem se učil. Několikrát jsem text musel předělávat, aby byl Tomáš jakž takž spokojený. Vybavuji si, že se pořád jen škrtalo a já jsem trpěl a trpěl.

 

Hrálo se to vůbec?

Hrálo, řekněme s takovým průměrně slušným úspěchem. Byla to naše první společná inscenace.

 

Co bylo dál?

Po několika letech mi nabídl Kiplinga, autora, kterého jsem nikdy neměl příliš v lásce, vlastně jsem od něho znal jen Knihu džunglí. Jenže Tomáš přišel s povídkou a ta mě hned zaujala. Rikki-tikki-tavi – příběh Munga, který bojuje s kobrou. Zalíbilo se mi prostředí anglické rodiny žijící v Indii, ta konfrontace divočiny a anglického klidu, nadhledu a jistoty, že správného Angličana nic nesmí vyvést z míry – a tak jsem spáchal adaptaci. A jak už jsem byl vycvičený ve škrtání, text mi vyšel moc krátký. Aby hra měla patřičnou délku, musel jednu scénu dopsat plzeňský dramaturg Pavel Vašíček a udělal ji skvěle, naprosto se trefil do mého stylu. Inscenace se moc líbila – a nejen publiku, ale i divadelním kritikům. Petr Pavlovský o ní tehdy napsal krásnou recenzi do Loutkáře, kde ji vychválil do nebes. Dokonce jsem za úpravu Kiplingovy povídky dostal cenu na Skupově Plzni a Tomáš byl tamtéž oceněn za režii jiné inscenace. Tehdy jsem viděl našeho tátu strašně pyšného na oba své syny.

 

Jak se vaše spolupráce vyvíjela dál?

Tomáš se jednou za čas, když něco potřeboval, ozval s tím, že vždycky přišel s konkrétním nápadem. Jednou to byl Dlouhý, Široký a Bystrozraký, z toho jsem měl velkou radost, potom verze pohádky Sedm jednou ranou a zatím poslední realizovaná adaptace byla podle pohádky Ivana Binara Kilo jablek pro krále. Tam se to ale poprvé zadrhlo. Když jsem začal psát, umřel táta a já jsem opravdu nebyl ve stavu, kdy bych měl chuť pokračovat. Trvalo rok a půl, než jsem to vstřebal. A pak se totéž přihodilo ještě jednou. Hrozně se mi líbili Lichožrouti od Pavla Šruta. Tentokrát jsem přišel s nápadem já a brácha kupodivu souhlasil. Ale do toho zase umřela máma a já už se k textu nechtěl vrátit. Najednou jsem měl pocit, že vždycky, když na něčem začnu pracovat, stane se něco takového.

 

To je tvé definitivní rozhodnutí?

Upřímně řečeno, dnes už se mi do psaní ani nechce. Já nejsem autor, který vymýšlí příběhy nebo velká témata, nejsem kumštýř, ale řemeslník. A možná už jsem použil všechny slovní fóry a nerad bych se vykrádal. Ale rodina je rodina, a pokud se brácha ozve, tak si třeba spolu ještě dáme labutí píseň.

 

Tomáš je zapřisáhlý loutkář, který hraje především s marionetami…

Tomáš je dnes jedním z posledních už téměř vyhynulých gruntovních loutkářů, který ještě věří loutkám, protože ten alternativní způsob divadla je prostě válcuje. Ale hraje nejen s marionetami, využívá všech typů loutek. Stejně jako já nepřekračuju svůj stín, a když píšu pro loutky, jako bych psal pro „živý lidi“, tak brácha právě opačně. Jakmile režíruje ve velkém činoherním divadle, uplatňuje loutkářské principy a cpe tam buď celé loutkářské výstupy, nebo aspoň výtvarnost a pózy loutkového divadla.

 

Vybavilo se mi tátovo krédo, že divadlo – to je především humor a blaho. Není to také Tomášův „vývěsní prapor“?

Ano, a v jeho případě to neplatí jenom o divadle, ale obecně o životě. On všechno dělá s takovou činorodostí a takovým gustem, že je to až nakažlivé.

 

Kdybys měl charakterizovat, v čem jste vy dva přes všechny spojitosti odlišní, co bys řekl?

Stačí se podívat, jak docela jinak se chováme, když jdeme na ryby. Zatímco já si sednu, medituju, koukám se okolo a čekám, jestli nějaká čudla zabere, brácha vezme prut, nasadí sveřepý výraz a jde! Vzhůru po potoku nebo řece, brodí se po pás ve vodě, pustí se do těch nejnepřístupnějších tůní, kde není možné nahodit, ale on se tam dostat musí, aby se fyzicky utahal, aby měl ten dobrý pocit. A já právě naopak. My jsme takové zosobněné aktivum a zosobněné pasivum. On se prostě pořád s něčím musí rvát.

 

Rozhovor byl publikován v knize o režiséru Tomáši Dvořákovi - Tichý, Zdeněk A. a kol. Jak s Tomášem Dvořákem šily všechny loutky. Pimprlová komedie o čtyřech dějstvích. Divadlo Alfa, Plzeň, 16. 12. 2016., a ve zkrácené verzi v časopise Loutkář, roč. LXVI, 4/2016.

 

 

Dvořák Tomáš (1. 6. 1956, Havlíčkův Brod)

Loutkoherec, loutkářský technolog, výtvarník a divadelní režisér.

Je synem známé české loutkářské osobnosti Jana Dvořáka (v letech 1965–976 ředitele Východočeského loutkového divadla DRAK, viz heslo Jan V. Dvořák). K divadlu však nezamířil přímočaře. Nejprve vystudoval v Hořicích Střední průmyslovou školu kamenickou, kde maturoval v roce 1975. O čtyři roky později absolvoval obor loutkoherectví na loutkářské katedře DAMU. Ročníkovým pedagogem byl Emil Havlík. Poslední rok studia už působil v plzeňském Divadle Alfa, kde také zůstal. Jen v roce 1989 strávil jednu sezonu v libereckém Naivním divadle, s nímž dodnes spolupracuje.

Jeho režijní debut z roku 1982 se uskutečnil ještě ve spolupráci se souborem přátel Pedluke Padluke. S marionetami Petra Kavana a Jakuba Krejčího nastudoval Posvícení v Hudlicích, oblíbený kus jeho otce, ve kterém sám účinkoval. 

Celý svůj profesní život spojil s Divadlem Alfa; nejprve jakou loutkoherec, technolog loutek, později jako režisér a umělecký šéf. Jeho první samostatnou  režií na domovské scéně byla rozhlasová adaptace muzikálu Ivo Fischera My se vlka nebojíme, 1985. V následujících letech přibyly dvě další pozoruhodné inscenace:  Mauglí (a: R. Kipling, úprava: Jan V. Dvořák, 1986) a Oberon (a: A. Dudková a F. Váša, 1988). Od roku 1990 už pracoval výhradně jako režisér a v dubnu 1991 se stal i šéfem uměleckého souboru.

Ačkoli sám tíhne k prostředkům tradičního loutkového divadla, které ovšem staví do nového kontextu, vždy dbal o to, aby herci a diváci měli šanci poznat i jinou poetiku. Proto zval k hostování do plzeňského divadla i renomované činoherní režiséry (J. Kačer, J. A. Pitínský, A. Goldflam, R. Lipus).

Patří mezi „ortodoxní loutkáře“ – „je snad jediným skutečným pokračovatelem tradičního českého iluzivního loutkového divadla, často navíc experimentuje s tím, co všechno ´loutky na scéně dovedou´.“ (Kateřina Lešková-Dolanská, in http://www.divadelni-noviny.cz/treti-gong-aneb-loutky-hraji-divadlo-recenze.)

Četné gagy, které jsou doménou jeho režií, umí na loutkové scéně naplno rozehrát a má cit pro jejich načasování a gradaci.

Charakteristickým rysem jeho režijní tvorby je rovněž týmová spolupráce. Její princip formuloval už ve své diplomové práci: „Současná situace v loutkových divadlech stále víc vyzdvihuje ideál ´týmové spolupráce´. Co to znamená? Režisér opouští svoji nedotknutelnou skořápku a od samého začátku živě diskutuje s výtvarníkem, komponistou a choreografem.“ (Tichý, Zdeněk A. Jak s Tomášem Dvořákem šily všechny loutky. Pimprlová komedie o čtyřech dějstvích. Divadlo Alfa, Plzeň, 16. 12. 2016.)

Mezi jeho spřízněné tvůrčí duše dlouhá léta patřila dramaturgyně a scénáristka Iva Peřinová. Spolu se scénografem Ivanem Nesvedou (pracoval na více než polovině Dvořákových inscenací) uvedli v Naivním divadle v Liberci inscenace navazující na komediálnost českých marionetářů, např.: Bezhlavý rytíř, 1993, Alibaba a čtyřicet loupežníků, 1994, Alína aneb Petřín v jiném dílu světa, 1996, Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla, 2005, Labutí jezírko, 2009.

Téměř pět desítek textů pro něho upravil či napsal plzeňský kolega, dramaturg Pavel Vašíček, ke spolupráci několikrát přizval také svého bratra Jana (A. C. Doyle: Pes baskervillský, R. Kipling: Rikki-tikki-tavi, J. J. Dvořák: Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Ivan Binar: Kilo jablek pro krále).

Skvěle sehraný tým později vytvořil i se scénáristou Vítem Peřinou a výtvarníkem Markem Zákosteleckým (např. James Blond, 2009, oceněný mj. oborovou loutkářskou cenou Erik; U kanónu stál aneb Bitva u Hradce Králové, 2011).

Z jeho plzeňských režií zcela mimořádného úspěchu dosáhla inscenace hry Ivy Peřinové – Jeminkote, Psohlavci (režie: T. Dvořák, výprava: P. Kalfus, hudba: J. Koptík, dramaturgie: P. Vašíček), jež byla Nadací Alfréda Radoka prohlášena „hrou roku 1999“. Na 23. Skupově Plzni získala tato inscenace sedm cen z jedenácti. Byla zvána i na mezidruhové přehlídky od DIVADLA ´99 po Divadlo evropských regionů. Úspěch měla i na Slovensku, v Maďarsku, ve Francii a v Japonsku. Natočila ji Česká televize.

Tento úspěch o sedm let později ještě předčila inscenace maňáskové grotesky podle A. Dumase: „Tři mušketýři“ (sezóna 2005/2006; scénář: T. Dvořák – I. Nesveda – P. Vašíček, režie: T. Dvořák, výprava: I. Nesveda, hudba: M. Vaniš, texty písní: B. Josephová-Luňáková, dramaturgie: P. Vašíček), která za 4 roky získala 26 ocenění v ČR i v zahraničí (mj. byla prohlášena inscenací r. 2006, získala 2 nominace na cenu A. Radoka, oborovou cenu ERIK, 5 cen na SP 2006, 4 ceny na festivalu „PIF“ v chorvatském Záhřebu atd.). Divadlo s ní hostovalo ve více než 20 zemích.

Za režii inscenace Labutí jezírko (a: Iva Peřinová) Tomáš Dvořák získal cenu Českého literárního fondu 2009.

Mimo domovské divadlo a libereckou scénu hostoval např. v pražském Divadle Minor (Voda čerstvosti, 2000), Divadle Drak v Hradci Králové (U kanónu stál aneb Bitva u Hradce Králové, 2011), dvakrát režíroval v zahraničí (Štětín, Kráska a zvíře, 1989; Drážďany, Aladinova kouzelná lampa, 1992). Vyzkoušel si také režii činohry a muzikálu, např. v plzeňském Divadle Josefa Kajetána Tyla (Limonádový Joe, 2007 a Fantom Moorisvillu, 2011) nebo v Městském divadle v Karlových Varech, kde samozřejmě nemohly chybět loutky.

„Jakmile režíruje ve velkém činoherním divadle, uplatňuje loutkářské principy a cpe tam buď celé loutkářské výstupy, nebo aspoň výtvarnost a pózy loutkového divadla.“ (Jan Dvořák, in Jaklová, Lenka. Tomáš se musí pořád s něčím rvát. Loutkář, roč. LXVI, č. 4/ 2016, s. 10– 11)

 

Medailon pro Encyklopedii loutkářů (NIPOS), autorka: Lenka Jaklová

 

 

 

 

 

Nejsem soutěživý typ, říká o sobě výtvarnice Eva Horská

HRADEC KRÁLOVÉ-ČR: Eva Horská (*1981) je sochařka, grafička a ilustrátorka, která se letos objevila v nominacích na prestižní cenu Czech Grand Design v kategorii Ilustrátor roku 2019 za ilustrace pro karetní hru OPI (https://www.upupaepop.cz/obchod/OPI-p125951702). Výtvarnice z Hradce Králové je spojena především s vizuální podobou Open air festivalu, na kterém pracuje od roku 2014 se svým manželem Jakubem z ruční tiskárny a studia s nevyslovitelným názvem Upupæpop. Její práce jste mohli vidět i na několika výstavách – mj. v Galerii města Pardubic nebo v brněnském knihkupectví ARTMAP. Mimo volné tvorby se věnuje i zakázkám. V současnosti připravuje knihu o primátech, kteří se jí dostali pod kůži.

Autor článku: 
Ilona Machová

Její talent vypozorovala už Evina babička, která si od ní „objednávala“ novoročenky pro příbuzné a známé. V současnosti ale autorčin specifický rukopis zdobí plakáty, webové stránky, pohlednice, kalendáře i hrací karty.

Jak ses dostala k ilustraci? Byla jsi takové to dítě, které se od pastelek nehne, nebo to byla náhoda a svedly tě jiné cesty? A jaký obor jsi vlastně vystudovala?

Já se v té svojí historii docela ráda prohrabuji. Už během základní školy jsem se dověděla o nějakých zážitcích, které si už sama nepamatuji. Chodila jsem s jedním spolužákem z mateřské školy i na základku. Ten mi před časem vylíčil, že si u mě zadával obrázky zvířátek na objednávku. To byly asi takové první zakázky. Moje babička u mě zase objednávala PF a posílala je příbuzným.

Už ve školce si mě vyhlédla paní učitelka Harvilková ze ZUŠ Střezina, která mě přivedla na výtvarný obor, což mě lapilo. Jako introvertnímu dítěti mi to tam vyhovovalo a byla jsem úplně spokojená. A pak už se se mnou tvoření táhlo.

Nakonec jsem se tam ale zase tak dlouho nezdržela, protože jsem zjišťovala, že se musí postupovat podle zadání, a já vlastní tvorbu cítím jinak. Začala jsem tápat a časem jsem tam už tak pravidelně nechodila. Až na střední škole jsem si uvědomila, že jsem si možná měla místo gymnázia vybrat nějakou výtvarnou školu. Ale byla jsem ve 3. ročníku, takže jsem školu dokončila a po maturitě jsem se přihlásila na Textilní tvorbu na UHK.  Zde jsem si utvrdila správnost rozhodnutí, a touha tvořit mě dovedla na UMPRUM v Praze a po bloudění po různých ateliérech jsem absolvovala s diplomem z oboru Veškeré sochařství u Kurta Gebauera. Takže ilustraci jsem vůbec nestudovala, ale vystřídala jsem hodně různých oborů. Teprve po škole jsem si uvědomila, že vše, co ty obory spojuje a co mě baví, je ilustrace.

 

A jak se vyvíjela tvoje cesta po škole?

Měla jsem už během studia nějaké brigády – kreslila jsem pro časopis, občas jsem dělala menší grafiky na zakázku. Potom jsem učila na ZUŠkách. Když jsem se potom potkala s Kubou (současný manžel, grafik a pedagog – pzn. autora), tak to zapadlo. Založili jsme grafické studio. Jakub už měl v té době vlastní studio Indie Paper. A když jsem se k němu nasáčkovala já – asi v roce 2013 – začali jsme zkoušet spolupráci a Upupæpop vzniklo asi o rok později.

 

Jaké jsou tvoje nejvýraznější projekty – ať už tvé vlastní nebo s Kubou?

Zásadní je pro nás tvorba pro Open air a divadelní festival v Hradci. Je pro nás opravdu důležitá a má i kontinuitu (od roku 2014 do současnosti). Tu práci jsme převzali před lety od Jindřicha Pavlíčka a v tuhle chvíli to už děláme komplet spolu s Jakubem, a je pro nás stále zajímavá.

Taky jsme dělali vlastní malé kolekce. S Kubou jsme se sešli jako dva velcí milovníci zvířat a lesa. Takže jsme realizovali různé vizuální hry na toto téma, které jsme tiskařsky zpracovali.  

Nejdůležitější jsou pro mě teď ty opice. Původně jsem měla v plánu dělat něco, na co jsem dlouho myslela, ale nebyl čas se tomu věnovat. Sice jsem to nakonec i tak nezrealizovala, ale zakořenilo ve mě téma opic, a tak jsem udělala opičí karty, abych to ze sebe dostala.

 

Pamatuji se, že před časem jste vystavovali v Bio Central příběhy zajímavých žen…

Ony to nebyly jen ženy. To byly příběhy cestovatelů – dvanácti dobrodruhů, mezi nimiž byly i nějaké ženy. Tehdy jsme ale zas tolik žen nenašli. Objevovat se začaly až potom, co jsme ty „Dobrodruhy“ vystavili.  Původně jsme měli záměr, že to budou sběratelské karty s diářem, do kterého se budou vkládat každý rok nové karty jako do „carisbloku“. Mysleli jsme, že v tom projektu budeme pokračovat další sadou, ale pak už na to nebyl čas. Možná se k nim ale vrátíme v budoucnu, protože tyhle první cestovatelské příběhy jsou neuvěřitelně pestré a dobrodružné.

 

Co je pro tebe zdrojem inspirace?

Od dětství mám asi nějaký nevyřešený rozpor – nevím, jak to nazvat… Moji rodiče mi dali jméno Eva a já jsem to hodně řešila ve vztahu k pramáti Evě a kladla jsem si otázku, co je to ráj. A v myšlenkách se často obracím k panenské přírodě a změnám, které se dějí na planetě. Vlastně se asi prostřednictvím tvorby snažím přehlušit to, čemu se teď říká environmentální žal. Chci si to nějak odpracovat, a protože nic jiného neumím – nejsem biolog ani ekolog, tak si říkám, že to vykreslím. A třeba ty Opice jsou dělané s tím vědomím, že vedle nás žijí druhy, které nám jsou hodně podobné, ale na druhou stranu jim my, jako lidský druh, ubíráme jejich prostor a jiní lidé se jim zase snaží pomoct, což vytváří jakési napětí.

U opic mě baví právě podobnost s člověkem. Dělala jsem dokonce i nějaké sošky, které měly různé výrazy, které se jen trochu proměňovaly. Nakonec se opice jen více nebo méně podobají lidem – podle toho, jak mají vystouplé čelisti nebo jiné rysy. Baví mě, že jednou může evoluce třeba vést k tomu, že na příklad šimpanzi tu s námi budou normálně sedět a bavit se v kavárně…

 

Máš v tuhle chvíli rozdělaný nějaký projekt nebo něco chystáš?

V současnosti mám hlavně v hlavě ty Opice, protože o nich připravuji knížku. Snažím se proto načíst to, co studují primatologové a nasát co nejvíc informací, abych mohla vybrat to nejzajímavější. Teď už se těším i na nějaký úplně odlišný projekt – třeba to, co spolu řešíme spolu – továrny a dílny (projekt, na kterém chceme v budoucnu pracovat, pozn. autora), což je úplný opak. Je to pro změnu kulturní a městské a já potřebuji mít svoje projekty trochu v kontrastu.

 

V tuhle chvíli pracuješ převážně v tandemu s manželem a máte rozdělené role. Ty spíše jako ilustrátor a výtvarník, Kuba jako tiskař a grafik. Co je pro tebe zásadní na práci ve dvojici? Vyhovuje ti to tak nebo vyhledáváš spíš samostatnou práci?

My jsme se s Kubou vzácně sešli. Zajímají nás podobná témata, a tak můžeme věci spolu sdílet. A po zkušenostech s jinými grafiky jsem si uvědomila, že je pro mě lepší, když spolupracujeme právě s Kubou, protože sedíme naproti sobě a můžeme si vše říct. A ne vždycky je potřeba to vůbec řešit, protože oba už víme, jak si to ten druhý představuje a nemusím to vysvětlovat někomu cizímu. Ale to není nutně tak, že už budu dělat všechno jen s Kubou, i když je to pro mě nejjednodušší a pracujeme spolu rádi.

V současnosti chystáme spolu knížku o Opicích, na kterou se oba těšíme, protože vím, že s tím budeme „mazlit“.

 

Co se týká tvé nominace na Czech Grand Design – co pro tebe taková nominace znamená? Může to pro tebe přinést nějakou změnu?

Z nominace jsem byla velmi překvapená. Nejsem vystudovaná ilustrátorka a v té kategorii Ilustrace jsem se objevila vedle lidí z ilustrátorské elity, kterou obdivuji, třeba lidi z ateliéru Juraje Horvátha. Trochu jsem se bála, že mezi tyto lidi nepatřím, protože se většinou pohybuji v jiných oborech.

Mám pocit, jako by se mi otevřely dveře do oboru ilustrace. Jde vlastně o jakousi satisfakci za moji snahu. Přemýšlím taky o tom, že nominaci právě hry OPI způsobilo, že jsem si  téma potřebovala zpracovat. Na jednu stranu jsou to „obyčejné karty“…

Já bych si přála, abych se třeba přes tuto nominaci dostala i k dalším zajímavým lidem a projektům, ale nechám se překvapit…

 

Už jsi dostala nějaké ocenění?

Já vůbec nejsem soutěživý typ. Když jsem se jednou chtěla zúčastnit jedné soutěže, musely se tehdy nahrávat práce na CD. A mně se to podařilo nahrát a poslat, a pak odjet na delší dobu mimo ČR. Z té soutěže mi potom volali, že to CD je prázdné a mně už se to nepodařilo napravit, takže moje jediná soutěž, do které jsem se přihlásila, dopadla takto.

Soutěží se vlastně bojím, protože to špatně zvládám psychicky – to, že je tam nějaké semifinále a finále, mi vlastně zabírá část mozku, protože na to myslím. Takže to, že mě někdo nominoval, je důvod, proč jsem v této soutěži (směje se).

Eva Horská nakonec nominaci na cenu neproměnila. Rozhovor jsme vedly ještě před vyhlášením výsledků, které se kvůli koronaviru přesunulo termínově, a nakonec i do online verze. Letošní vizuál Open air programu divadelního festivalu, na kterém Eva Horská pracovala, už se letos nevyužije. Nahradil ho minimalistický vzhled, který rezonuje i se současnou situací, kvůli které se v Hradci Králové uskuteční jen zkrácená – třídenní verze festivalu.

 

Koronapandemie zasáhla do našich životů a její důsledky se ještě nějakou dobu budou projevovat.. Jak ovlivnila tahle nouzová situace tvůj život a práci?

Ano, v našem oboru nejsme hrdinové 1. linie, takže jsme to brali jako takovou bojovku. Děti si oblíbily nošení roušek jako pokračování karnevalové sezóny. Zpočátku se zdálo, že se toho pro nás moc nemění. Pracujeme převážně doma, skoro všechno lze vykomunikovat na dálku. Ale postupně začaly odpadávat práce pro dva festivaly a různé živé akce. Ta nejistota, co se bude dít, kam se jako společnost ubereme. Jak si nahradíme společenské akce. Děti doma, domácí škola, museli jsme si úplně přebudovat denní režim. Trošku to občas zaskřípalo, ale teď si to užíváme. K tomu přišlo jaro, to mě vždycky uklidní. Sejeme, sázíme. Dokonce vychází i některé pranostiky, což je dobré znamení. Nakonec se po tom nejistém vakuu rozhýbala kola a mlýn zase mele. Přišly nové popudy a pořád něco děláme, máme kolem sebe – ač na dálku – skvělé akční lidi.

Aktuálně vyšla brožura s ilustracemi Evy Horské o Boženě Němcové. Její internetovou podobu můžete vidět na stránkách https://kladskepomezi.cz/bozenanemcova

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře