úterý
30. listopadu 2021
svátek slaví Ondřej
Tomáš Czernin
© Archiv TC



Česká kultura před Sametem a po Sametu / S Tomášem Czerninem

ČR: Tomáš Czernin je příslušník starobylého českého šlechtického rodu, zmiňovaného od 12. století, jeho tzv. vinořské linie. Kromě správy znovu navráceného rodového majetku, zámku v Dymokurech, kde žije, a příslušných pozemků, se věnuje i službě veřejné – politice. Je místopředsedou TOP 09 a v Senátě předsedou Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí. Takto jsme se setkali na nedávné konferenci, kde jsem jej požádala o rozhovor. Nebude ale politický, nebo jen maličko, chci uklidnit čtenáře. Tomáš Czernin je především charismatický muž s pocitem zodpovědnosti nejen za svoji rodinu, rodové dědictví, ale i za svoji zemi, v níž vyrostl, vystudoval (stavební fakultu na ČVUT) a nyní této své zemi slouží. Jaké bylo pozadí jeho životních rozhodnutí? K tomuto zaměření nás přivedlo plánované datum zveřejnění rozhovoru, státní svátek – Den boje za svobodu a demokracii – 17. listopad.

Autor článku: 
Martina Fialková

Byl jste už v mládí „homo politicus“, nebo to přišlo až s vývojem po listopadu 1989?

Politika byla doma vždycky tématem. V západních Čechách, kde jsme žili, nám šla západoněmecká televize lépe než ta československá, a tak se tatínek díval na Tageschau (zprávy ARD). Když pak jel se sanitkou na noční a povídal si o tom s lékařem, s kterým měl službu, byl jsem na něj pyšný, že má lepší přehled než doktor. Měl vždy na věci vlastní názor, takže když nastalo pražské jaro, nijak ho nepřekvapilo, že v srpnu přišli Rusové. Věděl, že tehdejší představa otevřít se Západu, ale kamarádit i se Sovětským svazem, to zkrátka nejde dohromady. 

Já jsem samozřejmě poslouchal Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Rád bych byl se do nějakého dění i zapojil, ale než jsem přišel do Prahy, vzdálenost to moc neumožňovala. Když jsem pak přinesl domů do Rudné u Nejdku prohlášení Několik vět a opisoval jsem je přes kopírák, tatínek mi nejdřív vynadal, ať beru ohled na své čtyři mladší sourozence. Když jsem přijel příště, prohlásil: Přines mi to taky!

S kamarádem jsme pak podepsali Několik vět a hodili přímo do schránky Václavu Havlovi, na což jsme byli samozřejmě hrdí. Ale naše jména na Svobodné Evropě nakonec nečetli. Každý podpis totiž měl mít svého ručitele, což jsme nevěděli.

Přemýšlel jsem samozřejmě i o emigraci. Když ve Vídni zemřel můj dědeček a já tam jel, mluvil jsem tam s Karlem Schwarzenbergem. Řekl jsem mu, že jednou taky zůstanu na Západě. On mi tehdy vynadal, že mám být rád, že jsem v Československu. Věřil, že se věci změní, a že já pak budu mít náskok před těmi, kdo se budou vracet z ciziny.

 

Náš rozhovor vzniká krátce po dušičkách. A taky před 17. listopadem, kdy má přesně vyjít. To je čas, kdy hodně vzpomínáme. Co se vám vybavuje z tohoto ročního času před rokem 1989?

Když jsem byl malý, jezdili jsme s rodiči za babičkou a dědečkem, kteří byli ze zámku v Dymokurech komunisty přestěhovaní do nedaleké cihelny v Činěvsi. Nebyla tam ani elektrika a oni tam byli hlídáni bedlivým sousedem, který zapisoval, kdo je navštěvuje. Nakonec v roce 1964 emigrovali do Vídně a my jsme pak jezdívali do Dymokur jen jednou za rok na dušičky. Hroby, ty nám sebrat nemohli. Bývalo sychravé počasí, a přestože jsem byl zvyklý – bydleli jsme s našimi u Nejdku v Krušných horách – tak mi v Dymokurech, v té nížině, byla vždycky zima. Snad tím vzduchem, který byl daleko vlhčí, než „u nás“ na horách. Taky v Polabí vždy probíhala řepná kampaň, na silnicích bylo plno bláta a zablácený byl i náš žigulík. Musím říct, že mě Dymokury v dětství neokouzlily. Ani ty dubové, světlé lesy se mi nelíbily. Za pořádný les jsem považoval hustý, tmavý, smrkový, jako byl u nás na horách. Dnes v těch krásných dubových lesích hospodařím a nevyměnil bych je za nic na světě.

 

Snad všichni, kdo jsme tu dobu zažili, si přesně pamatujeme svůj 17. listopad 1989 a dny následující. Jak na něj vzpomínáte vy?

17. listopad 1989 jsem strávil dost výjimečně. Celý ten rok byl zvláštní a já jsem v něm s nově nabytou svobodou republiky spojil svůj nový, rodinný život. 

Začalo to už na podzim 1988, kdy jsem byl propuštěn z vojny. Tehdy každý vysokoškolák musel po absolutoriu na rok na povinnou vojenskou službu. Atmosféra už se měnila. V březnu 1989 jsem jel za babičkou do Vídně a při té příležitosti jsem se na nějaké večeři seznámil se svou budoucí ženou. Na podzim jsem tam přijel ještě jednou a neplánovaně jsme se opět potkali. A tehdy to mezi námi zajiskřilo. Když jsem se 28. října vracel zpátky do Československa, byl jsem veselý a zamilován. Hned potom, začátkem listopadu jsem s maminkou odjížděl do Říma na svatořečení sv. Anežky České. A tato dívka z Vídně mi zavolala do práce, že do Říma jede také – překládat pro české skauty z Vídně (překládala jim Italštinu x němčinu). Tak jsme se potkali opět, tentokrát v Římě.

Po svatořečení Anežky jsme se teprve 17. 11. vrátili z Itálie do Bavorska. Tam jsme se dozvěděli, že padla Berlínská zeď a že se v Praze také něco děje. Večer 18. 11. jsme dojeli do Plzně, kde bydlela moje druhá babička. Jenže u ní v bytě tehdy nešla elektřina a nemohli jsme si tak pustit ani rádio ani televizi. Teprve když jsem další den jel z Plzně do Prahy do práce, potkal jsem na nádraží známého, který byl vyslán podpořit stávkující studenty v Praze. A ten mi řekl, co se děje.

 

Takže jste ty přelomové události měl s dvoudenním zpožděním... Co je ve vašem případě následovalo?

Po návratu z Itálie jsem si plně neuvědomoval, o co jde. Pracoval jsem tehdy v Pražském projektovém ústavu a musel jsem kvůli nějakému pracovnímu vyjádření dojít na policii, tak zvanou Veřejnou bezpečnost. Tam byl pěkný shon, běžely vysílačky… Odbyli mne, že snad chápu, že se přeci teď nemůžou zabývat nějakým zemním valem na Jižním městě, který jsem projektoval….

Ale pak už mi volala má budoucí žena z Vídně, že už má vízum a jede se sestrou do Prahy. Celý následující týden jsme spolu strávili na demonstracích na Václavském náměstí, na Letné, a také na té slavné děkovné mši za svatořečení Anežky. Prožívala se mnou tady u nás i všechny další historické okamžiky, i volbu Václava Havla. Vzali jsme se hned v létě 1990.

 

Jak na ten historický zlom reagovala vaše rodina?

Po novém roce jezdily nějakou dobu vlaky z českých hranic zdarma do Vídně, několikrát jsem to využil. A hned poprvé jsem šel navštívit babičku. Byla to má první návštěva Rakouska po převratu.  Její reakce na moji neohlášenou návštěvu byla dost překvapující: „Já jsem tě čekala. A co už má táta zpátky?“ Oponoval jsem jí: „Kdo by se teď staral o majetek? Teď máme ideály, zbavujeme se bolševiků…“ Ale ona zase: „Hlavně se postarejte o cukrovar! Zámek ať táta nechá být, ten stojí milion ročně…“

Dopadlo to naopak. Zámek stojí, já jsem jeho otrokem (smích), cukrovar nám nevrátili, dokonce už je zbouraný. Přiznávám, že se můj život dost obrátil naruby. Celé mládí jsem snil o tom, že se vše změní, a já svůj život prožiji obráceně než můj dědeček. On stále ztrácel. Strkal hlavu do oprátky už před válkou, tím, že spolu s dalšími zástupci české šlechty vyjádřil dvakrát loajalitu s ohroženým Československem a poté prohlášením o sounáležitosti s českým národem (Pozn. MF. Deklarace zástupců české šlechty na obranu československého státu a národa 1938 a 1939 přednesené prezidentům Benešovi a Háchovi.)  Tito lidé byli samozřejmě v hledáčku Gestapa a dědeček byl při první příležitosti uvězněn. Komunisti pak dědečka s babičkou v roce 1948 přestěhovali do cihelny a zabrali zámek. Když potom prarodiče emigrovali, byli odkázáni na pomoc jiných příbuzných. Dědeček přišel o domov, o majetek, o vlast… nakonec i o zdraví a tím, že nás dělil ostnatý drát, i o rodinu.

Takže to, co on ztrácel, já jsem díky listopadu 1989 postupně znovu nabyl. Zámek, ke kterému patří i ty krásné lesy, pole a rybníky, byl vrácen mému otci. Dnes na nich hospodařím já a mí dva synové se připravují, aby pokračovali po mně. Proto jsem si uvědomil, že když se mi splnila všechna přání, měl bych také něco udělat pro tuto zemi. Napřed jsem kandidoval nejprve v Dymokurech do místního zastupitelstva, nějakou dobu jsem byl i místostarostou. Stále jsem zastupitelem, ale také jsem se stal senátorem našeho obvodu Jičín – Nymburk a místopředsedou TOP 09.

 

Změna v listopadu 1989 musela být pro vás, a hlavně pro vašeho otce satisfakcí. Váš tatínek asi nesl důsledky toho, že neemigroval, do všech detailů…

Naše rodina žila jakoby ve svém vlastním světě, ve vnitřním exilu. Pro společnost jsme byli beznadějný případ. Rodiče koupili starý rozbitý domek po Němcích v pohraničí, v Rudné u Nejdku. Táta jezdil se sanitkou, maminka byla v domácnosti, protože nás bylo pět dětí. Pomalu domek dávali dohromady, peníze nebyly. Pravda doma byla jiná než ta ve škole, to jsem velmi vnímal. A celé mládí jsem strávil tím, že jsem přemýšlel o dědečkově osudu, a jak se nám mohlo stát, že žijeme v komunistickém režimu.

Z jedné strany byla v naší rodině určitá hrdost na to, co nám nikdo nevezme – na náboženskou výchovu, návštěvu bohoslužeb. Ale z druhé strany tu byla i určitá ostražitost, ohled rodičů na nás děti. („Do ničeho se nepleť, máš čtyři sourozence.“) Doma byla výchova ke skromnosti, úctě ke starším a autoritám. Dnes si uvědomuju, že to vlastně nebyla úplně nejlepší příprava na moji politickou budoucnost. Ale jsem za ni vděčný.

Vzpomínám, jak táta na zahradě vysázel břízky a představoval si, jak pod nimi bude v důchodu bafat z fajfky. Ale když se v roce 1990 ta doba opravdu blížila, tak skočil do žigulíku, odjel do Dymokur a začal se starat – začal svůj nový život. Zpočátku přespával v Činěvsi na faře. Pamatuju se, jak jednou přijel odtud domů do Rudné a neměl peníze na naftu do nějakých strojů. Tehdy už maminka pracovala v léčebně dlouhodobě nemocných. Dala mu celou výplatu. Postupně byla navrácena pole, lesy a rybníky a hospodářství se začalo obnovovat. Zámek přišel na řadu jako úplně poslední. Když se nenašlo jiné využití, padlo rozhodnutí jej opravit, aby se v něm dalo opět bydlet. Tatínek tedy poslední roky života strávil tam, kde jej začal, a zemřel v roce 2015.

 

Jste bývalý projektant, byla to pro obnovu zámku výhoda? Dočetla jsem se, že v něm bylo jednu dobu i skladiště munice a bylo možná i štěstí, že se nic nepřihodilo?

Snažil jsem se zpočátku svou profesi uplatňovat, ale jednou mi otec řekl: „Ty bys pořád všechno projektoval, ale ono se to musí udělat!“ 

Po svatbě v létě 1990 jsem se odstěhoval za manželkou do Vídně. Myslel jsem si, že tam budu nějakou dobu sbírat zkušenosti, pracovat, a že vydělám také nějaké peníze. Ale tatínek v lednu 1992 zavolal: „Přijeď, už tě tady potřebuju!“ Nebyl jsem v první chvíli úplně šťastný, ale žena rozhodla, že půjdeme raději dřív než později… Stavařinou se už 30 let neživím. Dnes bych řekl spíš, že mne pohltilo víc lesnictví nebo zemědělství.

 

V době vašeho vídeňského intermezza jste tedy byl sám na chvíli také českým „krajanem“. Alespoň krátká průprava na činnost, kterou se nyní zabýváte v Senátu.

O to, abych převzal v Senátu péči o komunikaci s Čechy v zahraničí, mne požádal před koncem svého mandátu Tomáš Grulich, můj předchůdce v úřadu. On byl etnolog a v práci se zahraničními Čechy našel naplnění, byl mezi nimi velmi oblíbený. Já určitě takové znalosti jako on nemám. Ale on si uvědomil, že mám v zahraničí mnoho kontaktů, které mohou pomoci. A měl pravdu, navíc mě ta práce velmi baví a těší.

Tehdy ve Vídni jsem se s tamními Čechy moc nestýkal, dával jsem si pozor, protože někdy nebylo jasné, kdo odtud tehdy donášel do Prahy. I když samozřejmě nějaké pozitivní české zážitky jsem měl (úsměv). Třeba návštěvu proslulé české zahradní restaurace v Prateru, kterou vlastnil pan Kolařík a dodnes ji vlastní jeho rodina. Nebo když jsme potřebovali doma sehnat rychle instalatéra, paní v obchodě, do kterého jsem šel, poznala, odkud jsem, a hned začala mluvit česky. Navíc moje žena žila ve Vídni v X. obvodě, kde žilo vždy velké množství vídeňských Čechů a byly tam české školy.

 

Co přesně má senátní Stálá komise pro Čechy v zahraničí, kterou vedete, na starosti?

Snaží se podporovat kontakt Čechů v zahraničí s domovem. A naopak doma podporovat uvědomění o tom, co pro nás Češi v zahraničí znamenají. Všechny vlny obyvatel, které kdy do zahraničí odcházely, spojuje jedna věc: Jsou to odvážní lidé. Ne každý má odvahu k tomu, aby odešel do neznámého prostředí. A jsou to většinou lidé vzdělaní, většina z nich něčeho v zahraničí dosáhla.

Myslím si dokonce, že my Češi máme takovou vlastnost, že i když někdy doma nedokážeme vystoupit z davu, tak v cizině to dokážeme. Tito lidé jsou úžasní ambasadoři naší země, šíří její dobré jméno, díky nim má naše země v zahraničí dobrou pověst. Ceníme si jejich práce. Proto v Senátu podporujeme nejen jejich spolkovou činnost, ale také, a to považuji skoro za nejdůležitější, vzdělávání českých dětí v zahraničí. Mnoho lidí totiž odjíždí do ciziny za prací i s rodinami, takže jde o to, aby se české děti v cizině mohly učit češtinu a české reálie a po návratu domů mohly pokračovat v běžných školách.

 

Potřeby zahraničních Čechů se za dobu 32 let od listopadu 1989 dost proměnily, takže se už neřeší problémy kolem restitucí nebo navracení občanství, ale i jiné – třeba právě to vzdělávání. Ale co ještě?

Ani tyto problémy s občanstvím ještě neskončily. Je totiž řada lidí, kteří si až nyní, podle aktuální situace v jejich zemi, postupně uvědomují, že mají český původ a že by chtěli české občanství. Český pas je totiž velice ceněný – občan ČR je zároveň i občanem EU. Někdy musíme řešit velké paradoxy. Například předkové žadatele třeba z Brazílie nebo Venezuely kdysi žili na českém území, ale byli to Němci. Tady se dostáváme do sporu, co je vlastenectví a co příslušnost k národu. Mají tedy na občanství nárok?

Po staletí jsme tu v českých zemích žili v symbióze s obyvatelstvem německým i židovským a vlastenectví bývalo spojené se zemí. Je to smutný důsledek národovectví 19. a 20. století.

 

Překvapilo vás něco v této práci pro Čechy v zahraničí?

Přesto, že mám po světě tolik kontaktů, neuvědomoval jsem si donedávna, kde všude Češi žijí. Navštívil jsem pracovně nedávno českou vesničku v Moldávii, kde po 150 letech stále zpívají české písničky a užívají český jazyk. Žijí tam velice skromně. Jeden starý pán mi tam řekl: „Já jsem spokojený člověk. Peníze nepotřebuji, mám co dělat, mám své slepice, svoje včely.“ Byl jsem až dojatý, když jsem slyšel, že jim vlastně ani nic ke štěstí neschází, a porovnal jsem to s tím, v jakém my zde žijeme blahobytu.

Jindy mne překvapilo, když mi přišel poděkovat pravý australský Maor v typickém oděvu z peří, který mohl získat české občanství, protože jeho tatínek byl Čech. Je si toho vědom a k naší zemi se hlásí. Prezentoval u nás v češtině maorské tance a kulturu. Tento konkrétní případ ukazuje, že se podařilo, aby české občanství mohly získat i děti českých rodičů narozené v cizině.

Když se ještě vrátím k těm úkolům naší komise, je to především osvěta. Je zde například rozšířený názor, že lidé, kteří odešli z republiky, na ni zanevřeli. Že o naši zemi již nemají zájem, neplatí zde daně, a proto by o ní neměli rozhodovat.

Opak je pravdou! Samotného mne to velmi překvapilo. Byť jen z ekonomického pohledu je jejich přínos obrovský. V roce 2019 činily remitence 89 miliard Kč (prostředky, které přicházejí díky aktivitám zahraničních Čechů do země). Pro srovnání – rozpočet ministerstva obrany byl 55 miliard. Kulturní a intelektuální přínos těchto lidí je pak naprosto nezměřitelný.

 

Jste jedním z těch, kdo se v naší politické reprezentaci ujali úkolu prosadit možnost korespondenční volby pro Čechy v zahraničí, po které mnozí už dlouho volají. Na nedávné konferenci pořádané Senátem, kde se sjelo mnoho představitelů českých spolků a organizací v zahraničí, jste shrnul celý několikaletý postup, který opakovaně v parlamentu neměl úspěch. Už to vidíte nadějně?

Ted’, po volbách, už je to na nejlepší cestě. Senát je možnosti zavedení korespondenční volby dlouhodobě nakloněný. Za předsednictví mých předchůdců byla tato možnost už třikrát navržena a Senátem schválena. Nepodařilo se ji ale prosadit v Poslanecké sněmovně. Nyní jsme v Senátu schválili nový návrh korespondenční volby a věříme, že tento konečně i projde Poslaneckou sněmovnou, která má po volbách zásadně jiné složení. Největší překážkou ve skutečnosti bylo to, že v minulé sněmovně měly většinu strany, které by Češi v zahraničí zřejmě příliš nevolili – komunisté, SPD, ANO. Je pochopitelné, že tyto strany o korespondenční volbu neměly zájem. Různé řeči o zneužitelnosti tohoto způsobu volby byly samozřejmě spíše výmluvou. Vše se dá ošetřit tak, aby tento způsob volby byl průkazný a nezneužitelný. Máme mnoho příkladů z jiných zemí, kde se korespondenčně dávno volí. Česká republika je jedna z posledních zemí v Evropě, kde to dosud možné není. To považuji za ostudný dluh nejen vůči lidem, kteří žijí v zahraničí dlouhodobě, ale i vůči těm, kteří tam třeba studují, pracují, či jsou pouze na výletě.

 

Co vám dělá v současné době starost a z čeho máte největší radost?

Největší radost mám pochopitelně z toho, jak dopadly nedávné volby. Je to pořád ještě taková povolební euforie, vzhlížím s nadějí k tomu, kam se naše země bude ubírat, a že je pevnou součástí NATO a EU. Doufám, že jsme se stihli vyléčit z tohoto východního kurzu a nebudeme napodobovat některé naše buditele před 150 lety, kteří kdysi vzhlíželi k Rusku (i když i oni se většinou z tohoto „snu“ stihli probudit). Byl bych rád, kdybychom si opravdu uvědomili, že se musíme více angažovat a hrát větší roli v EU. Že ne nějací Oni – ale my jsme Evropa.

Nečekal jsem, že bude trvat celých 32 let, než se v parlamentu zbavíme komunistů. To, že nám tak dlouho zasahovali do veřejného dění, bylo určitým zklamáním. Doplácíme na to, že jsme se nevyrovnali s minulostí a nebyl tu komunismus odsouzen tak jako nacismus v Německu, přestože ta ideologie je stejně zločinná.

 

Vaše děti jsou narozené všechny po roce 1989. Jak myslíte, že vnímají současnou realitu?

Vyrostly jako kosmopolitní občané, ale spojitost s Českou republikou jasně cítí, přestože tři ze čtyř jsou narozené ve Vídni. Řekl bych, že jsou to světoobčani s českým srdcem. Jedna z dcer se ve Vídni věnuje barokní hudbě, druhá vystudovala po právech Diplomatickou akademii. V současnosti pracuje v Bruselu. Synové studují tady v Praze v Suchdole na České zemědělské univerzitě, protože jsou si vědomi, že musí převzít to, co dělám já – zkrátka aby mohli pokračovat v hospodaření na polích, v lese a na rybnících.

 

Mohlo by vás také zajímat...

KRÁLOVÉHRADECKÝ KRAJ: Za zrušený XXXII. Muzejní adventní trh Muzea východních Čech v Hradci Králové, který se měl konat poslední listopadový víkend, připravuje muzeum  alternativní náhradu.

Královéhradecký kraj
Instituce a kulturní zařízení, Lidová kultura
Co se děje
30.11.2021

HRADEC KRÁLOVÉ: Otevřený dopis ministru kultury České republiky Lubomíru Zaorálkovi.

Královéhradecký kraj
Instituce a kulturní zařízení, Lidová kultura, Ostatní
Co se děje
29.11.2021

ČR: Kniha amerického muzikologa Daniela E. Freemana, předního zahraničního odborníka na hudební kulturu v českých zemích osmnáctého století, vychází v nakladatelství Vyšehrad v souvislosti s připravovaným filmem Petra Václava Il Boemo. Josef Mysliveček (1737–1781), syn pražského mlynáře, se díky svému nadání stal jedním z nejznámějších skladatelů vážné opery v druhé polovině osmnáctého století. Dosáhl oslnivých úspěchů v Itálii a ovlivnil mladého Mozarta, s nímž se několik let přátelil. U nás je však dnes Mysliveček znám hlavně díky pozdějším legendám inspirovaným jeho dobrodružným životem a předčasnou smrtí.

Celá ČR
Knihy, literatura, média, Hudba
Co se děje
30.11.2021

PLZEŇ: Krátký propagační film o plzeňských Loosových interiérech zvítězil na mezinárodním cestovatelském filmovém festivalu Amorgos Tourism Film Festival, který se konal ve dnech 4. – 9. listopadu 2021 na řeckém ostrově Amorgos. Promosnímek s názvem Adolf Loos Plzeň: Vydejte se za osudy unikátních interiérů od plzeňského studia Petrohrad obdržel hlavní cenu v kategorii Tour destination – Countries a obstál v konkurenci filmů z 37 zemí světa.

Plzeňský kraj
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Soutěže a festivaly
Co se děje
26.11.2021