Od Starých pověstí českých k příběhům českých letců v RAF

Jste všeobecně znám jako regionální historik. Co vás přivedlo k zájmu o historii?

Začalo to už v dětských letech. Na tehdejší národní škole jsme měli bezvadnou paní učitelku Kohoutkovou. S několika dalšími spolužáky jsme se triumfovali, kdo je lepší ve znalosti českých dějin.  Když tři až čtyři z nejlepších najednou vyvolala na stupínek, jeli jsme tzv. rozstřel. Leckdy jsem ho vyhrál. Na začátku byl tedy dobrý učitel dějepisu. 

A ještě něco. V Dobrušce vznikl v roce 1951 Vojenský topografický ústav, který pořádal sportovní soutěže pro děti. Jednou z nich byly závody v běhu na lyžích v dobrušském parku. Byl jsem zvyklý jezdit na koloběžce, hýbat se, a tak jsem závod vyhrál a jako vítěz dostal Staré pověsti české ilustrované Mikolášem Alšem. Nejdřív jsem v nich jen listoval, jakmile jsem uměl trochu číst, začal jsem je číst. Možná právě tahle kniha se na mě “podepsala“.

…tady vidím základ, to, co nastartovalo můj zájem o historii.

 

Vysvětlíte rozdíl mezi historikem a regionálním historikem?

Historik je každý, kdo se trochu dívá za sebe – co bylo včera, je dnes historií. Historie je to, co za námi zůstává. Pražští historikové uchopí velké téma, při práci ale stejně musí vycházet z regionálních zjištění a studií.

Regionální historik je člověk, který se orientuje ve všech směrech od archeologie až po současné moderní dějiny. Nemůže být ale odborníkem do detailů. Má svá vytyčená témata, kterým se věnuje, a přitom musí znát všechno okolo. Přirovnal bych to k obvodnímu lékaři, který ovládá základy jednotlivých medicínských oborů. Regionální historik je takový obvoďák s určitou specializací v daném regionu.  

 

Přibližte tedy region, jemuž se věnujete.

Skoro každý si vytvoří vztah ke svému rodišti i ke kraji, kde žije a kde se cítí doma. Já jsem celý život (kromě vojenské služby a pražských studií) prožil v trojúhelníku mezi řekami Orlice a Metuje, které se stékají v Hradci Králové,  a Orlickými horami. Tady se odehrával můj život a také život mých předků. Náš rod pochází z Dobřan v Orlických horách, děda tam měl hospodu, pak ji prodal a přestěhoval se do Dobrušky, kde jeho syn vedl jatka.

Proto je pro mě nosný tento region a snažím se sledovat, co se v mém rodném kraji, který mám rád, událo. Kdo zná historii jednotlivých lokalit, nabyde k nim důvěrného vztahu.  Obecně mě zajímá oblast od Hradce Králové po Velkou Deštnou s přesahem až do Kladska, kde existoval český koutek.

 

Pracoval jste jako pedagog. Jaký obor jste vystudoval?

Od dětství jsem se věnoval sportům – házené, stolnímu tenisu a dalším, které se daly v Dobrušce provozovat. Patřil jsem také mezi zakladatele místního oddílu cyklistiky a dosud jsem stále ještě aktivním členem Tri clubu Dobruška. Vystudoval jsem průmyslovku, ale v oboru jsem nechtěl pokračovat. Lákal mě pobyt v přírodě a pohyb. Podal jsem si přihlášku na tělocvik na Univerzitě Karlově, a přestože jsem udělal přijímačky, nevzali mě, protože jsem nedostal doporučení ze školy, která mi dala umístěnku jinam.

Nakonec jsem tělocvik vystudoval spolu se speciální pedagogikou – defektologií. Vzhledem k přetrvávajícímu zájmu o historii jsem na Filosofické fakultě UK ještě vystudoval historii. Přes dvacet let jsem pak učil v Hradci Králové. 

 

K čemu především jste vedl své žáky?

Učil jsem na střední a vyšší zdravotnické škole, a tak se většinou jednalo o žákyně. Byla to procházka růžovým sadem, protože měly zájem o vybraný obor – většinou chtěly být zdravotní sestrou.

Dějepis ale nebyl maturitní předmět, a tak je tolik nelákal. Snažil jsem se je k historii přitáhnout jinak a předat jim co nejvíc z českých dějin se vztahem k rodišti a bydlišti, lidem kolem sebe. To se mi snad povedlo. Říkal jsem: „Pro mě začínají dějiny tím, když přišel praotec Čech na Říp.“ Bazíroval jsem na tom, aby znaly české dějiny, aby z nich byly vlastenky. Uměly si udělat i svůj rodokmen. V době Vánoc dostaly za úkol jít za svými prarodiči, vyzpovídat je a potom předložit alespoň nástřel rodokmenu. Kdo nezná svůj rod, nemůže znát národ. Je třeba postupovat od bližšího ke vzdálenějšímu. Znaly i desatero jako  základní normu křesťanské civilizace. Každé téma jsem pojal jako příběh.

Působil jsem také na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové jako fakultní učitel.  

 

Vraťme se k regionální historii. Pod kolika publikacemi či sborníky jste podepsán?

Napsal jsem třicet publikací, každý rok jednu. Buď zpracuji něco z mých zájmů anebo na objednávku -  například dějiny oboru určité firmy. Zpracoval jsem např. historii cukrovaru v Českém Meziříčí. Dál vzniklo přes 400 odborných a vědeckých i popularizačních článků nebo recenzí. Celková bibliografie se blíží pěti stovkám.  

 

Mnoho z nich se dostalo k milovníkům historie díky vašemu vlastnímu vydavatelství Expedice F. L. Věka. Kdy a s jakým cílem jste ho založil?   

V roce 1991 za všeobecného nadšení, že všichni budou soukromě podnikat, jsem založil „jednomužné“ vydavatelství. Velká nakladatelství tehdy nebrala regionální tisky, nebylo, kde je uplatnit, tak jsem si musel s povolením ministerstva kultury založit svoje vydavatelství. Nazval jsem ho Expedice F. L. Věka podle Krameriovy České expedice, kterou tady šířil František Vladislav Hek. Snažil jsem se svoji vydavatelskou činnost zajistit sám. Jak jsem již zmínil, od té doby mi vyšlo třicet titulů. Původně jsem si myslel, že budu mít v Dobrušce vydavatelství, antikvariát  a budu vydávat i Kulturní kalendář (dnešní zpravodaj). Pak jsem ale dostal zajímavou nabídku na místo učitele v Hradci Králové a působil tam dvacet let.

Jinak jsem knihomil, vlastním na tři tisíce titulů převážně odborné a regionální literatury.

 

Kterou knihu jste vydal jako první?   

První knihou vydanou vlastním nákladem bylo Dobrušské pivovarnictví. Předtím jsem vydal několik publikací jako editor nebo autor. Zatím poslední je Město Dobruška sběratelsky. 

 

Byla vám některá témata, jimiž jste se zabýval, obzvlášť blízká?

Vždycky jsem tíhl k tématům spjatým s místy, kde žiju. Náš rod se dostal do Dobrušky asi v roce 1895. Já jsem se narodil, podobně jako František Kupka, v Opočně. Máme stejný osud – jeho odvezli do Dobrušky, když mu bylo půl roku, mě, když mi bylo šest dní. Soustředil jsem se hlavně na Dobrušku.

Dál mě zaujaly příběhy západních letců, kteří působili v RAF, ale před rokem 1990 byli bohužel tzv. na indexu. Nejdřív jsem se snažil zpracovat dobrušské západní letce, které jsem publikoval v Kulturním kalendáři. Pak jsem okruh rozšířil na okres Rychnov nad Kněžnou. Zpracoval jsem osudy více než třiceti osobností, které odsud odešly do západního letectva.

A co mě zajímalo v poslední době? Poměrně svízelné téma, na kterém jsem strávil zhruba dva roky – třetí odboj na Chrudimsku. Na objednávku tamního okresního archivu jsem chodil po politických vězních – někteří se se mnou o tomto těžkém období chtěli bavit, jiní ne. Vydal jsem publikaci Perzekuce občanů okresu Chrudim v letech 1948–89. Političtí vězni – hrdinové III. odboje, která je místními velmi ceněná.         

 

Historie Dobrušky je spjata s mnoha mimořádnými, ale mnohdy málo známými, osobnostmi.

Neznámým osobnostem se vztahem k Dobrušce jsem se cíleně věnoval. Dobrušťáci si zaslouží, aby věděli, které zajímavé osobnosti se tu pohybovaly. Z neznáma jsem jich „vykutal“ asi dvacet. Publikoval jsem o nich především v Dobrušském zpravodaji, ale i v odborném tisku a sbornících.

 

O jednom z nich – léčiteli Janu Mikoláškovi – vznikl film Šarlatán. Zajímal jste se i o něj? 

I Jana Mikoláška jsem „vyďoubal“ úplně z neznáma, protože tady o něm nikdo nevěděl, než se začalo mluvit o filmu Šarlatán. Naproti mému domu bydlela paní Mikolášková, manželka léčitele. Dva až tři týdny, když ho pustili z basy, krátce pobýval v Křovicích u Dobrušky. Pak ve Vysokém Újezdě a v Bědovicích u Třebechovic. Vše, co jsem o něm zjistil, hlavně ve vztahu k Dobrušce, jsem publikoval v dobrušském Almanachu č. 4. Je podle mě škoda, že se ve filmu objeví pouze jedna věta, že žil také v Dobrušce. Přitom tady byl ženatý zhruba devět let.

 

Světově nejznámějším obyvatelem vašeho města je ovšem František Kupka, který v Dobrušce strávil dětství a mládí. Pátral jste v archivech po informacích o Kupkovi?

Existuje zajímavá hypotéza, jak to je s původem Františka Kupky. Ale vše se musí ještě ověřit. U novorozenců je matka známa skoro vždycky, otec téměř nikdy. I u Kupky je to trochu zamlžené a budu se snažit to rozplést, pokud mi čas a síly budou stačit…

Pro mě je důležité, že se k němu (a právem) hlásí obě města – Opočno i Dobruška. Především ale dobrušský starosta Archleb se zasloužil o to, že Kupka je dnes světový a uznávaný malíř.

 

Vaším velkým koníčkem je sběratelství, o čemž svědčí členství v Klubu sběratelů kuriozit. Co všechno sbíráte?

Sběratelství mě „popadlo“, když jsme jezdili na výlety se školou. Kupoval jsem si pohledy hradů a zámků a posílal si je i domů., abych je měl orazítkované poštou. Později, v roce 1969, vznikl při ZK JAS v Dobrušce Klub sběratelů kuriozit, pořádaly se i sběratelské burzy. Při studiích v Praze jsem vstoupil do Klubu sběratelů kuriozit, tam se konaly celorepublikové burzy. 

Začal jsem tedy s pohlednicemi – co se týče dobrušských, mám kromě dvou všechny, které byly vydány. Postupně mě začalo zajímat všechno, co se týká Dobrušky – materiály listinné povahy i trojrozměrné. Věci jsem se snažil koupit, vyměnit, což je dnes finančně náročné. Sběratelství není snaha hromadit majetek, někdy dokonce o majetek přicházíte. 

 

V roce 2020 jste vydal knihu Město Dobruška sběratelsky. Jaké předměty jste v této unikátní publikaci představil? 

U příležitosti výročí 700 let města jsem přesvědčil vedení Dobrušky, že by bylo dobré takovou publikaci vydat. Starosta i zastupitelé na publikační činnost slyší, což je dobře. V knize jsem představil zhruba pětinu sbírky. Vydání knihy předcházela velká dvouměsíční výstava mých sbírkových předmětů.

Sběratelství je pro mě užitečná činnost, muzea většinou o podobné drobné věci nemají zájem. Nyní postupně předávám část listinné sbírky a publikací do našeho muzea, aby sloužila všem.

Loučím se s dobrušským pozdravem: „To vám řek´ F. L. Věk.“

 

 

VIZITKA

Dr. Josef Ptáček (*1945/†2021) vystudoval speciální pedagogiku a tělocvik a historii na Univerzitě Karlově v Praze. Pracoval v DVÚ v Kostelci nad Orlicí. Po změně režimu učil dvacet let na střední a vyšší zdravotnické škole v Hradci Králové a navíc na Pedagogické fakultě UHK. Je autorem 30 publikací a více než 400 textů. Jeho celoživotním koníčkem byl sport, především cyklistika.