středa
7. prosince 2022
svátek slaví Ambrož, Benjamín
Čechoaustralanka Barbara Semenov
© Soukromý archiv



Česká kultura před Sametem a po Sametu / Barbara Semenov

ČR-ZAHRANIČÍ: S Barbarou se známe už řadu let, když se po roce 1989 začala z Austrálie opět vracet do milované Prahy. Poznala jsem ji nejdřív jen jako novinářku a vydavatelku časopisu Čechoaustralan, kterému vtiskla nezaměnitelnou tvář a držela jej na vysoké úrovni. Po pár týdnech či měsících vždy opět zmizela do svého druhého domova v Melbourne. V Praze jsme se potkávaly na krajanských konferencích, v divadle i na koncertech a bylo jen otázkou času, kdy dojde krom rozhovorů soukromých i na nějakou novinářskou spolupráci. Postupně se mi skládaly i další dílky Barbařina života, v němž byla také zdravotní sestrou (Havaj), letuškou mezi téměř všemi světadíly (se základnou v různých místech USA) a úspěšnou producentkou (v Austrálii). Hybným momentem k tomuto rozhovoru se konečně stalo nedávné vydání Barbařiny knížky, které dala zvláštní název: Má říše kupodivů.

Autor článku: 
Martina Fialková

Někteří lidé, když přehlížejí zpětně svůj život, mohou mít pocit, že se s tím nebo s tou, která byla na samém začátku, nepoznávají. Byl, byla jsem to já, to dítě, to důvěřivé mládě, ten, ta na prahu dospělých dní, kdo na mne dnes hledí do zrcadla? Nebo to byl někdo jiný? A odkud vyrůstám, z jakých kořenů? To se v ní Barbara Semenov ptá sama sebe. Příběh jejích prarodičů, rodičů, a hlavně pak její vlastní sledujeme téměř se zatajeným dechem. V následujícím rozhovoru nechci kopírovat témata z knížky, kterou si můžete přečíst, ale spíš je doplnit a zeptat se i něco navíc.  

 

Co myslíš, že ti dali tví rodiče do vínku?

Táta moudrost, lásku k umění a světovost. Máma odvahu, ctižádostivost a perfekcionismus.

 

Vyrostla jsi v rodině, která měla díky tatínkovu povolání lékaře, vysílaného v 60. a 70. letech na zahraniční mise, možnost – i když ne vždy – cestovat a pobývat v zahraničí. Jak moc tě to ovlivnilo? Netoužila jsi už tehdy, v dětském a dívčím věku zůstat někde v cizině, když třeba jednou z vašich "štací" byla pohádková Indie, kde jsi chodila do anglické internátní školy?

Moje cesty po světě začaly skutečně hodně brzy, bylo mi šest let, když jsem se dostala s rodiči do Severní Koreje, do Číny, na Transsibiřské magistrále jsme tři týdny projížděli celé Rusko. Táta pracoval pak také jako námořní lékař, tak jsme se s ním dostali do přístavů – ovšem jen zemí socialistických. Za Železnou oponu stát nikdy nepustil celou rodinu. V Indii jsem žila s rodiči, když mi bylo třináct až šestnáct let, ty tři roky se myslím hodně otiskly na mém dalším dospívání. Píšu o tom ve své knize a jsou to krásné vzpomínky, i když Indie rozhodně není pohádková, je to země nepředstavitelných rozdílů. To se musí vidět a prožít na vlastní oči. V šedesátých letech tam byl stále patrný silný anglický vliv, chodila jsem do anglické klášterní školy, a potom strávila rok v internátní. Na to padl celý plat jednoho z rodičů! Byly to nezvyklé zážitky pro školou povinného českého teenagera. Bylo to zajímavé, dnes bych řekla až fascinující, ale už tehdy jsem věděla, že nechci žít nikde jinde než v Praze. Je to možná zvláštní, ale vysvětlila jsem to ve své knize.

 

Když jsi pak znovu v Praze zakotvila a hledala vysokou školu, co tě dovedlo na žurnalistiku? Také jsem o ní kdysi sama uvažovala, ale odrazovalo mne, že bych se musela podřizovat tehdejšímu překrucování reality. Doma jsem od dětství slýchala něco jiného, než nám říkali ve škole a psalo se v novinách.

Na žurnalistiku jsem původně vůbec nechtěla. Mým velkým snem byla DAMU. Měla jsem herecký talent, vyhrávala jsem veškeré recitační soutěže. Ale neměla jsem protekci, která byla v sedmdesátých letech nezbytná. Moc jsem tíhla k divadlu, kultuře, průmyslu zábavy, a tak jsem si myslela, že přes žurnalistiku se k němu nakonec přece jen nějak dostanu. Plánovala jsem, že z redakce televizních novin přejdu do redakce kulturních a zábavných programů. Nakonec jsem uvízla v novinařině. Na jednu stranu to bylo fajn, protože psaní mi šlo vždy dobře, navíc na tehdejší fakultě žurnalistiky se z toho řemesla člověk hodně naučil. Měli jsme některé úžasné profesory – spisovatele, dramaturgy, herce, kameramany. Byla to žurnalistika na vysoké úrovni, která se dnes už nevidí. Půlka studijní náplně se stala mojí celoživotní novinářskou průpravou. Na druhé straně půlka studia byla úplně zbytečná, vlastně úplně scestná. Dělali jsme zkoušky z naprosto nesmyslných předmětů, jako byl vědecký komunismus, marxismus-leninismus, ateismus, politická ekonomie… Fakulta žurnalistiky byla bizarní svým politickým zaujetím, které jsme ovšem plně pochopili až v praxi. Žurnalistika v období normalizace byla zcela poplatná totalitnímu režimu země.

 

Vrcholem tvé novinářské kariéry před odchodem z Československa byla práce v televizním zpravodajství. To byl přelom 70. a 80. let, jak jsi to tehdy vnímala? A co tě nakonec přimělo k rozhodnutí emigrovat?

V knize jsem toto období popsala v kapitole Kufr iluzí. Jak jsem vyrazila do profesního života s kufrem plným iluzí a jak jsem je všechny poztrácela. Už jsem říkala, jak bylo zpravodajství podřízeno politice státu. Pamětníci si vzpomenou, že tomu období se říkalo „normalizace“, nové generace nemají ani ponětí, co to znamená. Na takzvané normalizaci nebylo totiž vůbec nic normálního. Takže ani ta novinařina. A televizní zpravodajství, to byla špice vrcholné komunistické propagandy. Stačí se podívat na archivní záběry, které občas televize vysílá. Pravda byla neomaleně překrucována, a s tím se prostě nedalo žít, natož být nástrojem všech těch lží. A já se jím vlastně stala. Uvědomila jsem si nakonec, že jsem měla tři možnosti. Mohla jsem se dál přetvařovat a budovat si prospěchářsky svoji televizní kariéru, což se mi vůbec nechtělo, nebo jsem mohla být hrdinka, říct, že nesouhlasím s komunistickou propagandou a skončit někde v kotelně, což se mi teda, taky přiznám, moc nechtělo. Anebo jsem mohla emigrovat, začít úplně znovu, jinde, jinak. To mi připadalo v té složité situaci asi nejlepší. Bylo to nejspíš taky nejtěžší řešení.

 

Emigrovala jsi se sestrou. Měly jste na začátku emigrace nějaký konkrétnější plán nebo opěrný bod? V tvé knize ty první roky popisuješ jako jedno velké dobrodružství bez zmínky o stesku, vzpomínkách na domov, rodiče.

Musely jsme emigrovat obě, kdyby tu jedna z nás zůstala, měla by ze života peklo. Tak už to bylo. A bylo dobře, že jsme emigrovaly spolu, dalo nám to sílu, odvahu, byly jsme si jedna druhé oporou v těch často krušných prvních dobách emigrace. Konkrétní plán jsme určitě neměly, ale osudově jsme potkávaly lidi, kteří nás směrovali dál. To bylo až neuvěřitelné, a proto se lidé podivují dobrodružnému sledu událostí, na které vzpomínám ve své knize. V emigraci jsem vyzkoušela všechno, co bych si asi stěží vůbec kdy mohla představit, kdybych neodešla. V Západním Berlíně jsem třeba našla nejdřív práci barmanky v bordelu, pak, jako v nějaké bondovce, u známé špionské organizace. A když jsme odešly ještě o kus dál – do Států, tak jsem se na Havaji přeškolila na zdravotní sestru. Přitom jsem pracovala navíc ještě ve dvou dalších zaměstnáních – jako instruktorka ve fitnessu a jako manekýnka havajské oděvní firmy. Nakonec jsme ale se sestrou skončily obě jako letušky u jedné z největších amerických leteckých společností, Continental (teď United), se kterou jsme prolétaly většinu světa.

Ptáš se na stesk po domově, po rodičích. Samozřejmě, že rodiče jsme moc postrádaly, ale byly jsme s nimi pořád ve spojení a oni nás ve všem na dálku morálně hodně podporovali. Kromě toho za námi pak přijeli, dokonce i přiletěli do Ameriky. To už neměli jako důchodci pro socialistický stát žádnou cenu, tak je pustili na Západ. A co se stýskání po Československu nebo po Praze týče, to jsme si hned v prvních okamžicích emigrace musely přísně zakázat. Věděly jsme, že by nás jakékoliv ohlížení se zpátky brzdilo v úspěšné integraci, v přežití a v novém životě, pro který jsme se jednou rozhodly, a z kterého nebyla už možnost návratu.

 

Píšeš a vzpomínáš na svou kariéru letušky. Létala jsi hodně a ve své knížce jsi dokázala popsat to povolání ze všech stran. Nejen z té pozlátkové, která láká mladé dívky, nebo která je nejspíš vidět. Součástí té práce je i schopnost řešit opravdu krizové situace. Vlastně jsem se tě nikdy nezeptala, jestli k nějaké takové zásadní během tvého „létacího" období došlo?

Ke krizové, tedy nouzové situaci naštěstí na mých letech nedošlo. Byla jsem na ni ovšem profesně připravena. Když jsme se s kolegy školili na toto povolání, které s sebou nese jistá rizika, bylo nám řečeno, že strávíme většinu života v ocelové trubici – že to budeme milovat, protože uvidíme svět (a ještě za to dostaneme dobře zaplaceno), ale druhá strana mince byla, že budeme muset být připraveni na nebezpečné situace a vědět, jak se v takovém případě umět zachránit. A zachránit nejen sebe, ale především své pasažéry. Je zajímavé, že právě tato zodpovědnost za bezpečí druhých nás vlastně zbavila případného strachu z létání. V těch krizových situacích, na které jsme byli připraveni, převezme roli adrenalin záchranné akce. Osobně nemám ráda třeba turbulence, které mohou být velmi nepříjemné, ale když jsem pracovala na letadle, brala jsem je jako součást svého povolání a nijak mě nevzrušovaly, naopak jsem aktivně zajišťovala bezpečí ostatních cestujících a vůbec mě nenapadlo strachovat se o sebe samu.

 

V emigraci musí být člověk připraven na všechno, možná i na to, vždy znovu "zvednout kotvy". Hlavně zpočátku asi nemůže cítit pevné zázemí, půdu pod nohama, jako ji máme doma, když máme kolem sebe své blízké, své přátele. Vazby se budují roky a stojí na předchozích vazbách a kořenech. Ty jsi tu pevnou půdu našla zřejmě až po letech v Austrálii, u protinožců. Není to trochu "postavené na hlavu?"

Není, byl to jen logický proces mé emigrace. I když jak správně říkáš, v jisté fázi hledání nového domova jsem měla pocit, že jsem natolik vykořeněná, že každý nový přesun představoval už jen pouhé sbalení kufru, zaplacení nájmu a spálení dalšího mostu. Takže ze Západního Berlína jsem se lehce přemístila do Honolulu, odtud do Portlandu, pak do Denveru, New Yorku a tak dál a dál. Bylo to svým způsobem vzrušující, jako skok s padákem – ten pocit úzkosti, strachu z neznáma, šílený volný pád, který byl vzápětí vystřídán vznášením se v napjatém očekávání věcí příštích. Pevnou půdu pociťuje člověk určitě tam, kde má své blízké, svou rodinu a přátele. Já měla sestru, se kterou jsme se neskutečně sblížily v začátcích emigrace, protože jsme si byly navzájem tím jediným opravdovým zázemím. Ale věděly jsme, že spolu nebudeme žít pořád. Moje velké štěstí bylo, že si mě našel můj osudový muž, který mi dal lásku, domov, se kterým jsem mohla založit vlastní rodinu. Byl usazený v zemi protinožců, a proto jsem tam nakonec zapustila nové kořeny. To je tak v kostce. Jak ale víš z mé knihy, byl to příběh neobvyklého hledání pevné půdy a hodně „kupodivu“.

 

Vyhledávala jsi pak v Austrálii spíš české společenství nebo naopak?

Nové kamarády a přátele jsem si udělala v Austrálii jak mezi Čechy, tak mezi Australany. Pavel – manžel, který žil v Melbourne už devatenáct let před tím, tam měl partu báječných Čechů, bylo nás šest párů, se kterými jsme dělali úžasné akce. Já jsem do této naší malé české společnosti přinesla kulturní vyžití – prožili jsme dobrých dvacet Silvestrů pod mojí taktovkou – hrávali jsme ten večer různá divadla, muzikály, opery – dodnes na to všichni vzpomínají a pouštějí si videa z těch večírků. Byla to velká legrace. Podobnou skupinu, která vznikla na základě školy, do které chodily naše děti, jsem měla s australskými přáteli. Co se ale té kultury týče, jak jsem popsala v celé jedné kapitole své knihy, jsem v Austrálii založila skutečnou producentskou společnost, která realizovala řadu koncertů, muzikálů a společenských akcí na profesionální úrovni. Pro naše krajany jsem se podílela na organizaci turné českých a slovenských zpěváků – Karla Gotta, Heleny Vondráčkové, Olympiku, Petera Nagye a dalších, to bylo moc fajn. Ale to už bylo samozřejmě po roce 1989.

 

Co všechno jsi v Austrálii dělala a zažila, si čtenář může přečíst v tvé knížce. Co se tam však nedočte, jak a proč vznikl časopis Čechoaustralan, který jsi roky vydávala. A co pro tebe ta práce znamenala.

Krajané v Melbourne vzpomínali se slzou v oku na jediný pamětihodný krajanský list, který tam kdysi měli – Hlas domova, vydávaný do roku 1979 únorovým emigrantem Františkem Váňou. Pak docházelo ke snahám vydávat něco podobného, ale nikdy to nebylo dostatečně kvalitní a obsažné jako ten slavný list. Doba se změnila, nedostávalo se intelektuálních autorů, kteří pro něj dříve psali. Zbyl z nich jen tehdy nejmladší Miloš Ondrášek, zvěrolékař a spisovatel. Ten mi dal vlastně podnět založit časopis na podobné úrovni. Udělala jsem průzkum mezi krajanskou komunitou, zda by měla zájem, a protože jsem se setkala s dobrou odezvou, rozhodla jsem se vydávat Čechoaustralana. List začal vycházet o skromných šestnácti stránkách v květnu 2008 a postupně se rozrostl na čtyřicet stran, myslím, hodně výživného žurnalismu. Podařilo se mi totiž kolem listu shromáždit skvělé dopisovatele ze všech koutů světa. Redakční porady neexistovaly, nemohly - autoři našich článků žili v Melbourne, v Sydney, v Perthu, na Tasmánii, ale také v Praze, na Českomoravské vrchovině i na úpatí Orlických hor, dále v Kanadě, v Německu, ve Švýcarsku, v Rakousku… Díky jejich světovému rozhledu se Čechoaustralan stal obsahem o to víc bohatší. Ohlasy čtenářů z celého světa potvrzovaly, že se jedná o časopis mimořádného charakteru. Přitom hlavním účelem listu byla především snaha dosáhnout lepšího vzájemného porozumění a pomáhat těm z krajanů, kteří měli potřebu kontaktu, potřebu vztahu ke své komunitě, k rodné zemi a ke svým kořenům. Zakládala jsem si i na tom, že Čechoaustralan byl tištěn na kvalitním papíře a rozesílán do celého světa včetně České republiky. Líbilo se mi, že v Česku mají lidé zájem o ten pohled „z venku“, a o zkušenosti a názory lidí, kteří odešli do zahraničí. Na druhé straně měli zahraniční Češi díky Čechoaustralanu aktuální přehled o tom, co se děje v jejich staré domovině. Myslím, že to byla hodně smysluplná a naplňující činnost. Práce na časopisu byla náročná, ale dělala jsem ji ráda, nevadilo, že nebyla výdělečná. Dnes je časopis Čechoaustralan archivován jako jedno z významných světových krajanských periodik.

 

Také mám několik čísel schovaných doma a mohu potvrdit. Ty jsi v posledních letech trávila vždy část roku v Česku a tu druhou pak v Austrálii, a v Čechoaustralanovi pak mohly vycházet i tvé články a recenze kulturního dění tady u nás. Když máš možnost srovnávat, je v něčem česká divadelní a muzikálová scéna (to tě vždy zajímalo nejvíc) srovnatelná s tou australskou?

Česká divadelní a muzikálová scéna je překvapivě mnohem lepší než australská. Je to dané tím, že Austrálie je především zemí sportu, kultuře se tolik nevěnuje, ale když na ni dojde, dokáže v ní rovněž excelovat. Ale jinak než my nebo Evropa, případně USA. Není to náhoda, že většina těch nejlepších australských herců nebo zpěváků odchází do amerického Hollywoodu nebo do Londýna, kde se teprve proslaví jako světové špičky, a že jich je – Nicole Kidman, Kate Blanchett, Hugh Jackman, Russell Crowe, Olivia Newton John, Kylie Minogue, Bee Gees… Píšu o tom také ve své knize, i o tom, jak jsem narážela na překážky, když jsem se snažila přivézt něco z naší kultury. Australané jsou v jejím vnímání méně nároční, mají rádi jednoduchost. Jen si představ, třeba náš slavný muzikál Dracula, který se stal už evergreenem díky brilantní hudbě Karla Svobody a duchaplným textům Zdeňka Borovce, považovali Australané za příliš sofistikovaný, komplikovaný, zatímco mnozí u nás si myslí, že je to umění pro nenáročného diváka. Takže i to chápání umění je odlišné. V Austrálii jsou stále populární muzikály Pomáda, Chicago, Šumař na střeše. Nic proti této klasice, ale je už trochu zastaralá a přežitá, aby byla donekonečna vytahována ze šuplíku starých hitů. Australané přijímají celkem ochotně vše, co uspěje na londýnském West Endu nebo na Broadwayi. Sami vytvoří jen zřídka něco velkolepého. Ale jak jsem řekla, vynikají zase v jiných oblastech. Při svých návratech do republiky jsem tak většinu večerů strávila v pražských divadlech, abych si vynahradila dlouhý „absťák“ umění. A pak jsem o tom psala recenze do Čechoaustralana. Musím ale pochválit australský balet, který je vynikající. Jak by taky ne, když ho vlastně v Austrálii založil před osmdesáti lety rodák z Přerova Edouard Borovanský. Český otisk dali Australskému baletu i tam kdysi působící Zora Šemberová a Jiří Kylián.

 

Zůstaňme už v Praze. Ta se znovu – již natrvalo – stala tvým domovem. Bylo to tak v plánu, případně co tě k tomu dovedlo?

Těžko říct, zda to bylo v plánu, ale nějak krásně to celé vyplynulo díky tomu, že se naše země stala svobodnou. Znáš mě už dlouho, a tak víš, jaká jsem vlastenka. Česká republika a Praha jsou pro mne ta nejkrásnější místa, jsem s nimi navždy spjatá. Byla jsem skutečně emigrant politický, po jiných zemích bych se nedívala, maximálně jako turista, kdyby naši zemi neovládal totalitní režim. Takže po Sametové revoluci jsem se začala vracet do Prahy stále častěji a častěji. Úplně mě blažilo, jak začala celá země vzkvétat, i když to mělo svá úskalí jako každý přerod společnosti. Ale to bylo normální. Dnes se zde krásně žije, a lidé si to neuvědomují, často si toho ani neváží, jako by zapomněli. Bojím se, aby si to zase nepokazili.

 

Tvá kniha, která vyšla v září, tě dovedla až do současných dní, do doby covidové. Jak jsem ten závěr četla, připadá mi, že jsi se s touto, v mnohém naše osobní svobody omezující dobou docela smířila a vlastně jsi ji dokázala využít. Co jsi v tom posledním čase zjistila o nás, o společnosti v Česku, a také o sobě?

Pandemie je celosvětová a omezuje osobní svobody lidí na celém světě. Je to omezení nezbytné pro uzdravení a možná i ozdravení dnešní společnosti. Problém je v tom, že lidé byli rozmazlení veškerým blahobytem a vymoženostmi, které přinesl neuvěřitelně rychlý pokrok a vývoj poslední doby. Považovali jsme vše za samozřejmost, celkem nic nás netrápilo. A najednou taková nečekaná pohroma. Nikdo a nikde ve světě ji ještě nezvládl. Země se pořád potýkají s tím, jak čelit stále novým a novým vlnám a mutacím. Politici toho dokonce někdy i zneužívají a rozdělují lidi – nejen v Česku, ale všude jinde. V Austrálii, v našem státě Viktoria měli tento rok tvrdý lockdown, který trval tři čtvrtě roku. Ale ne takový lockdown, na jaký u nás nadávají Češi a dělají si stejně, co chtějí. Lockdown v Austrálii chvílemi připomínal až totalitní režim – pouta a vězení pro demonstranty, pokuta 4 tisíce dolarů za nenošení roušky (to je 65 tisíc korun), 5 tisíc dolarů za překročení čtyřkilometrové vzdálenosti. Vše bylo důsledně hlídáno a pokuty skutečně udělovány. Dnes je v Austrálii ale už léto, kdy jak známo covid zeslábne, a život se vrací do normálních kolejí. Během pár měsíců se Australané v klidu proočkovali už z devadesáti procent bez jakýchkoli dramat. Asi jedna z těch lepších ze tří možností, které se nám nabízejí – promořit se, proočkovat nebo umřít.

Česká společnost se stále ještě učí, jak zacházet se svobodou. V současnosti musí být bohužel absolutní svoboda jedince podřízena celkovému zájmu svobodné společnosti. Zjistila jsem, že osobně, na základě svých životních zkušeností, vidím zásadní rozdíl mezi svobodou a nesvobodou. Existuje totiž tenká hranice, kterou je třeba si uvědomovat, než se rozhodneme, zda se považovat za svobodné nebo nesvobodné. Jakmile začne být svoboda omezována, aby vzrostla něčí moc k ovládání druhých, pak se jedná o nesvobodu vedoucí k totalitě. To se myslím, na rozdíl od nesvobody v době vlády komunistů, v době covidu neděje. Ale to je na dlouhou debatu. Pandemie je asi to mírnější zlo ze strašných věcí, které se, tak jako dějiny, neustále opakují.  Myslím teď na války, pogromy, živelní katastrofy, ekonomické krize… Uvažujeme-li stoicky, časem pomine, tak jako pandemie předešlé. Přeju nám, aby to bylo už v roce 2022. Ale nestane se tak bez našeho přičinění.

 

 

Mohlo by vás také zajímat...

BRNO: Vydavatelství Radioservis představuje CD Moravia Brass Band V PŮLNOČNÍ HODINU. Moravia Brass Band je největší žesťové těleso v ČR a rezidenční orchestr Brno Brass Festu. Třicet hudebníků v čele s šéfdirigentem Chuheiem Iwasakim popularizuje hru na žesťové nástroje, představuje jedinečné programy a aranžmá, zve výjimečné hosty, a především vytváří specifické uskupení: žesťový orchestr – brass band.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Hudba
Co se děje
07.12.2022

ČR-BRUSEL: Pod názvem Umění spojuje se včera večer 5. prosince uskutečnil v Bruselu u příležitosti Českého předsednictví v radě EU slavnostní koncert žáků základních uměleckých škol z různých krajů ČR. Koncertu předcházelo slyšení zástupců členských států v Evropském parlamentu na téma uměleckého vzdělávání. Právě systém základního uměleckého školství a rozsáhlá síť základních uměleckých škol patří ke světovým unikátům. V Bruselu jej odprezentuje Irena Pohl Houkalová, ředitelka celostátního festivalu ZUŠ Open, který pořádá Nadační fond Magdaleny Kožené s cílem zviditelnit význam ZUŠ. Na koncertě přímo v Evropském parlamentu vystoupili žáci i pedagogové z pražských ZUŠ Jana Hanuše a ZUŠ Popelka, Ostravské ZUŠ Mariánské hory, ZUŠ J. B. Foerstera v Jičíně, ZUŠ Bystré, ZUŠ Teplice, ZUŠ Liberec, ZUŠ Kroměříž a ZUŠ Havlíčkův Brod. Program akcentoval virtuositu a zapálení nejmladších generace a byl sestaven z ikonických děl mistrů české klasické hudby i světových autorů s přesahem do filmové a populární hudby a soudobé autorské tvorby.

Celá ČR, zahraničí
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Hudba, Soutěže a festivaly
Co se děje
06.12.2022

ČR: Novinkové CD Příští stanice muzikálová má poměrně zajímavou genezi svého vzniku. Jeho sólisty jsou Bára Basiková a Jakub Hübner. Bára se s Jakubem potkala několikrát na koncertech, kde oba vystupovali. Například na koncertě Muzikál expres 30 v Hudebním divadle Karlín. Postupem času mezi oběma vznikl vzájemný respekt i sympatie. První jejich společnou nahrávkou byla skladba Byl den a padla noc, která vyšla loni na Jakubově vánočním CD a je i bonusem toho dnešního. Muzikál expres se tedy rozhodl dát ve své letošní produkci se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu prostor právě jim.

Celá ČR
Hudba
Co se děje
06.12.2022

VYSOKÉ MÝTO: Na počátku roku 1901, přesně 22. ledna, se narodil ve Vysokém Mýtě Ota Vohryzek. Tatínek Max byl vysoké a mohutné postavy, maminka Hermína drobná, okatá a velmi půvabná. Na kraji města společnou silou provozovali obchod s železem a sedlačili. O dva roky později se narodila ještě mladší Anna. A celá rodina spokojeně žila v přízemním domě s průjezdem do dvora, na který navazovala dlouhá zahrada s ovocnými stromy.

Pardubický kraj
Instituce a kulturní zařízení, Ostatní, Památky
Co se děje
07.12.2022