Našimi průvodci budou tentokrát samotní nositelé tradice, zástupci dvou tuzemských modrotiskových dílen, Gabriela Bartošková ze Strážnice a Jiří Danzinger, ml. z Olešnice.

 

Modrotisková dílna rodiny Danzingerů je nejstarší zachovaná u nás. Její založení se datuje v Olešnici na Moravě do roku 1816, provozuje ji už jedenáctá generace, a to v poslední původní dílně modrotisku v Čechách i na Moravě.

 

Jiří Danzinger, ml.: Modrotisk Danzinger − tradiční výroba modrotisku Olešnice

 

Co vám zápis do UNESCO, od listopadu roku 2018, přinesl?

Asi nepřekvapí, že prestiž, nové zájemce, dělá to na lidi zkrátka dojem. Svět se o nás začal více zajímat, jezdilo k nám natáčet více zahraničních štábů, lépe se jedná s partnery, nově jsme se dostali do hledáčku třeba Czech Tourismu. To všechno samozřejmě cca rok, protože potom začal covid.

Co se vlastních zakázek týče, tak přímý dopad na zvýšení tržeb to nemá. Poslední léta jsme prožívali luxusní období, roku 2019 říkáme růžový v našem modrém světě − prodeje stoupaly, ale museli jsme se trochu držet zpátky. Jsme totiž kapacitně omezeni, takže už třeba nebylo možné brát po zápisu do UNESCO nové prodejce, ačkoli zájem samozřejmě vzrostl.

Pamatuji se na ten den, kdy 28. 11. došlo k zápisu. Bylo to naprosto fatální. U nás je vždy tohle období náročnější, protože se řeší předvánoční objednávky. Co ale následovalo následující víkend, jsme ještě nezažili. Objednávky vystřelily, bylo to šílený, celá rodina balíkovala.

Musím k tomu říct, že my nechceme jít cestou zvětšování, rozrůstání výroby ani přílišných modernizací, chceme zachovat a udržet unikátní rodinnou tradici se vším, co k tomu patří. Udržet stávající ale neznamená zakonzervovat. Náš výrobní program dál žije, vyvíjí se a reaguje na současné trendy. Před dvaceti lety byste u nás našli hlavně pracovní oblečení, přehozy, zástěry, šátky. Od devadesátých let jsme začali také šít praktické věci do kuchyně, už se neprodávala pouze metráž, ale také suvenýry pro turisty. V roce 2008 a 2009 jsme zažívali krušné období, byla hospodářská krize, lidé šetřili a my neměli co dělat. Tehdy jsme vymysleli nový sortiment výrobků. Zařadili jsme praktické látkové tašky, výběrové oblečení z konfekce jako košile, sukně, dále dětské hračky. Touto cestou jdeme i nadále.

Vzhledem k tomu, že jsme malá dílna, kterou provozujeme už v jedenácté generaci, rozhodli jsme se věnovat hlavně výrobě a prodeji, nikoli prezentaci a zážitkovým edukačním workshopům, i když je o ně velký zájem. Pro nás by to ale znamenalo pronajímat si další prostory a nabaluje se na to spousta dalších činností, na něž už nemáme prostě čas.

Změna možná přijde s novou generací. Synovi Jiřímu nejmladšímu bude brzy dvanáct let a zatím ho to baví. 

    

Právě ve vaší dílně vznikla podle návrhu Zuzany Osako modrotisková látka použitá na vějíře, které se staly součástí nástupního oblečení našich olympioniků v Tokiu. Máte v prodeji metráž se vzorem, který měli čeští sportovci? Co na něm bylo?

S paní Osako jsme již spolupracovali na předcházejících kolekcích, takže si nás vybrala z toho důvodu. Rád bych zdůraznil, že není tak podstatné, jaká ze dvou českých modrotiskových dílen látku vyrobila, ale že se díky světové účasti modrotisku na olympijských hrách stává český modrotisk pojmem.

Případné zájemce o olympijskou metráž ale musím zklamat, není prodejná. Forma, kterou vytvořil Milan Bartoš, je už odvezená olympijských výborem, byla to smluvená limitovka. Na látce coby vzor najdeme postavičky sportovců znázorňující doskok Věry Čáslavské a klasické modrotiskové kytičky.

 

Jak žije olešnická modrotisková dílna v těchto pandemických dnech?

Musím říct, že si velmi vážíme podpory našich zákazníků, především zkraje roku, kdy není tolik zakázek, dodalo nám to pozitivní energii. I v této těžší době nakupovali přes eshop, my balíkovali, takže nás restrikce existenčně nezasáhly, ačkoli jsme nemohli pořádat exkurze do výroby. Přes léto byla návštěvnost dobrá, omezení kapacit příchozích se nás netýká, máme stejně malé prostory.

 

Jak vidíte budoucnost modrotisku v Olešnici? Do čeho chcete investovat především?

O odbyt se vůbec nebojím, ten bude. Starosti mi trochu dělají suroviny, aby bylo indigo na barvení a plátno za nákupní ceny, které neprodraží výsledný výrobek natolik, že se stane neprodejný. Velmi bych si přál předat rodinnou dílnu další generaci, aby mohla tradice pokračovat dál.

Co se investic týče, tak už jsme je zahájili. Renovujeme ve spolupráci s našimi formíři velké množství původních forem. Začali jsme kolem roku 1994 a v tuto chvíli máme už asi polovinu hotovou. Připravujeme je tak pro další generaci, které by mohly vydržet dalších zhruba 150 let.

 

https://www.modrotisk-danzinger.cz/

 

Rodina Jochová se věnuje výrobě modrotisku více než 110 let. V současnosti se snaží v rámci rodinné firmy Arimo o uchování této tradice již pátá generace. Jak se staví k modrotisku nejmladší pokolení tiskařů barvířů? V čem vidí Gabriela Bartošková, prapravnučka zakladatele Cyrila Jocha, potenciál této tradiční výroby?

 

Gabriela Bartošková – Strážnický modrotisk, Arimo, spol. s r.o.

 

Co vám zápis do UNESCO přinesl?

Zápis pro nás především znamená obrovskou prestiž a dělá modrotisku dobré jméno i reklamu. Byli jsme zavaleni neskutečným zájmem médií, a tak se o nás dozvědělo více lidí, což se odrazilo na počtu spoluprací a hlavně i na šíření modrotisku do světa. Na druhou stranu se díky zvýšené popularitě zahltil trh právě modrotiskem falešným, a to je v současnosti jeden z našich největších bojů. Ale věřím, že zápis napomůže k zachování této techniky, což je ze všeho nejdůležitější.

 

Vaše modrotisková dílna spolupracuje s velkou řadou návrhářů a designérů. Otevíráte modrotisku uměleckou cestu? Máte v tomto směru vyšší ambice?

Ano, dílnu veřejnosti otevírám už dlouhou dobu, také studentům nebo různým experimentům k odhalení zaniklých technik. Lidé mají modrotisk spjatý především s folklorem a krojem. Zapomínají už ale, že modrotisk má své místo ve světě designu a umění. Může mít miliony podob a právě na tom s umělci pracujeme. Díky jejich práci se modrotisk nejen připomíná, ale zároveň i posouvá dál, a vlastně tvoříme historii. Mými ambicemi v tomto směru je hlavně dostat modrotisk do světa umění jako techniku, se kterou se dá donekonečna pracovat a rozvíjet ji.

 

Přes léto připravujete s Romanou Košutkovou z Galerie výtvarného umění v Hodoníně workshopy modrotisku pro děti. Vznikla z toho knížka Apolenka z modrotisku, která zaujala i odbornou veřejnost a krásně ilustrovaná publikace, která propojila modrotisk, akvarel a příběh pro nejmenší, získala Cenu Czech Grand Design v kategorii Ilustrace. V čem je z vašeho pohledu knížka výjimečná?

Je to vlastně úplně první pohádka o modrotisku vůbec, začalo se na ní pracovat i vyšla dřív než Modrotisková pohádka, což je další ilustrovaná knížka pro děti, ale Apolenka byla první. Navíc ty ilustrace jsou opravdu nádherné, autoři si cenu jistě zaslouží. Z mého pohledu modrotiskařky můžu jednoznačně říct, že celý příběh je neuvěřitelně krásně a něžně zpracován. Jde z něj poznat, jak moc má paní Košutková modrotisk ráda, až mi to vehnalo slzy do očí.

 

Může zákazník poznat na první pohled rozdíl mezi tradičním modrotiskem a jeho imitací?

Laik určitě ne. My v dílně jsme už modrotiskem úplně pohlceni, odhalíme ten falešný na kilometry daleko. (úsměv) Ale běžný zákazník bývá bohužel často oklamán. A vlastně ani není divu, často se stává, že na folklorních trzích vytahují stánkaři falešný modrotisk a nikoho opravdu nenapadne, že na takovém místě by se mohly objevit nějaké podvodné imitace. Nevím, proč to organizátoři dovolí.

Proto lidi na workshopech, přednáškách a exkurzích učím čtyři základní pravidla, jak modrotisk poznat: 1. Cena − každého hned udeří do očí, že modrotisk je drahý. Je to tak, má vysoké náklady, jde o ruční práci a prvotřídní kvalitu, kterou přísně hlídáme. 2. Modrotisk je ruční práce, proto v tisku najdete drobné chyby a vzor se nikdy neopakuje na chlup stejně jako u strojového tisku, navíc ve vzoru objevíte obtisky malých hřebíčků, které pomáhají při jeho navazování. 3. Rubová strana opět prozradí ruční práci, vzor je všelijak propitý a při barvení mohou vzniknout fleky. 4. Ptát se prodejce, která dílna mu modrotisk poskytla, popřípadě si to ověřit, což není nic těžkého.

 

Jak žije strážnická dílna v těchto pandemických dnech? Kolik lidí zaměstnáváte?

Nejtvrdší zákazy nám samozřejmě zasadily velkou ránu, hlavně zrušení veškerých trhů. I když už byla celé léto opatření mírná, spoustu akcí, kterých jsme se v minulosti zúčastnili, nikdo nepořádal. Případně „vyšoupli“ pouze řemeslníky, jako třeba na strážnickém vinobraní, a tak jsme tam nemohli prodávat. Na druhou stranu jsme navštívili spoustu jiných trhů a míst, a to nás hodně podpořilo. V současnosti se nějak držíme, zájem mezi lidmi je, takže věřím, že to zvládneme. Na modrotisk je nás dohromady šest, když počítám i bráchu, který s modrotiskem velmi pomáhá.

 

Poslední roky modrotisku spíše přály. Jak vidíte budoucnost své dílny? Do čeho chcete investovat především?

V budoucnost modrotisku pevně věřím. Proto dílnu otevírám všem, kteří mají zájem. Myslím, že je velmi důležité zachovat tradici a spolu s ní tradiční kroje i vzory a techniky. Zároveň ale musíme jít s dobou a právě přes umění a design udržet modrotisk stále aktuální. Nebojím se experimentů a výzev, a právě v tom vidím budoucnost. Navíc mě samotnou vzdělává a obohacuje kontakt s umělci, díky čemuž mohou vznikat opravdu překrásné věci. Koneckonců řemeslo musíte dělat hlavně srdcem a já věřím, že takové věci přežijí.

Investovat chceme především do tiskařských forem a jejich oprav, ať můžeme fungovat. Do budoucna mám ale vize různých vzdělávacích projektů a spoluprací s dalšími řemeslníky. Nápadů je plná hlava, jen ten den není nafukovací. (úsměv)

 

Obléknete se někdy vy sama do modrotisku? Jen pro propagaci firmy nebo i pro běžné nošení?

Když jsem začala s modrotiskem pracovat, tak jsem byla typická kovářova kobyla (úsměv),  neměla jsem ani tašku nebo čelenku. To už jsem ale všechno dohnala, takže modrotisk nebo doplňky z něj nosím úplně běžně, ale samozřejmě jej oblékám i na různé akce k propagaci. Jednak lidi vidí, že se toho opravdu nemusejí bát a můžou modrotisk nosit skutečně kdykoliv kamkoliv, a jednak se v modrotisku cítím opravdu dobře a ráda ho nosím nebo v něm i spím. A samozřejmě až se jednou vdám, tak jedině v modrotisku. (smích)

 

https://www.straznicky-modrotisk.cz

 

 

 

Začínal rok 1977. Zrovna jsem se vrátil z jakési stáže na univerzitě a v televizi v Lipsku, kam nás vyslali coby studenty pražské fakulty žurnalistiky. Z mého tehdejšího pohledu jedinou důležitou věcí, kterou jsem si z Lipska přivezl, byl dlouhý objektiv, po němž jsem už léta prahnul. A taky jsem ho hned chtěl vyzkoušet.

Z pražské koleje Větrník, kde jsem tenkrát nocoval, jsem se po ránu vydal k plochodrážnímu stadionu Na Markétě, odkud se ozýval kravál, tentokrát však méně obvyklý než hluboké basy plochodrážních strojů. V tamním depu nesmyslně túrovali malé motorky s odšroubovanými výfuky. Cvak. Nezajímavé. Nevysoko nad hlavou mi přeletěl vrtulník a zamířil nad nedaleký hřbitov Břevnovského kláštera. Cvak. U hřbitovní zdi se potloukalo pár chlápků. Na jednom místě byla ke zdi navezena hromada štěrku a z ní chlapík se super kamerou, jakou jsem neviděl ani v televizi, točil, něco za zdí. Stoupl jsem si vedle něj. Kolega, říkal jsem si. Cvak. Byl to pohřeb. Nedaleko za zdí jsem u hrobu zahlédl několik povědomých tváří. Cvak, cvak, cvak… Divný funus, kde pár kroků od rakve kvůli řevu motorek a kraválu vrtulníku neslyšíte slova kněze. Sebral jsem se a zamířil pryč, když se mi jeden z těch obejdů, dvoumetrové hovado, postavil do cesty se slovy: „Dej sem ten film.“

„Co si to dovolujete?“

„Dej sem ten film!“

Po krátké trapné konverzaci mi došlo, že ho neukecám, nepřeperu ani jim neuteču. S třesoucí se rukou jsem vyndal z aparátu kazetu a pak z kapsy občanku. S gustem vytáhli z kazety film a vrátili mi ho, takže mi vlastně nic nevzali. Jen ve škole, kde už jsem to měl tak dost polepené, mohl být další průšvih.

Pár týdnů po pohřbu profesora Patočky, jednoho z duchovních otců Charty 77, jsem měl skládat zkoušku z historie české žurnalistiky. Přednášela ji docentka Beránková, svérázná osůbka, která byla chvíli zábavná a chvíli pouštěla hrůzu. Kdo u ní chtěl obstát, nestačilo mu nastudovat skripta, ale musel mít načteného jejího milovaného Karla Havlíčka Borovského. Já v té době četl Kerouaca, Bondyho a tak.

Četba z donucení. Ale vyletět jsem nechtěl.

Měl jsem štěstí. První Havlíčkův text, který se mi dostal do ruky, byly Epištoly kutnohorské. Odmala mě obě babičky braly do kostela, před spaním jsem musel odříkávat Andělíčku, můj strážníčku… a korunu tomu nasadil táta, o jehož víře silně pochybuju, ale ze mně chtěl mít ministranta. Podle mne otec bral kostel vyloženě jako společenskou záležitost, myslím, že nejvíc se mu líbilo, když tam vozil zpěvačky (byli jsme ekumenická rodina, táta Volyňák jezdil do pravoslavného – Hospodin pomííílúúúj…). Moje ministrování naštěstí nemělo dlouhého trvání a farář, který si mne vyhlédl, mě navíc později jako člověk, natož jako duchovní tuze zklamal. Od té doby sice víru, lásku a přátelství považuju za nejkrásnější lidské city, ale ústřední výbor víry k tomu nepotřebuju.

A teď jsem měl v ruce text autora, který to viděl podobně. Dokonce vstoupil do semináře, z kazatelny chtěl „pracovat ku prospěchu národa svého,“ ale za rok, nejdéle za dva, měl jasno a dal se na dráhu žurnalistickou. V Epištolách navázal na myšlenky Husovy, tedy mimo jiné, že kšeftování s hříchem je zlo, ale šel dál. Celibát je podle něj protivení se přírodě, staví propast mezi laikem a duchovním. Všímal si toho, že z každého náboženství se dřív nebo později pro určitou skupinu lidí stane řemeslo a obživa. Že absolutismus církevní není nic jiného, než poduška absolutismu světského. A za největší kacířství považoval nepoctivost, kdy se někteří lidé schovávají za boha, aby mohli podvádět jiné, ale taky hloupost, když se jiní lidé takhle podvádět nechají.

Paní docentka byla spokojená, oči jí zářily. Věděl jsem, že zkoušku mám, a tak jsem si dovolil být aktuální: „Jen mi vrtá hlavou, že tenhle z tehdejšího pohledu kacíř a rozvratník absolutismu, který nedělal nic jiného, než že se v rámci sice oktrojované, vnucené ústavy, snažil bojovat proti absolutismu státnímu i církevnímu, tedy mimo jiné i proti jakémusi ústřednímu výboru víry, byl za svůj zákonný odpor potrestán luxusním hotelem v Alpách s plným zaopatřením, zatímco jeho skoro jmenovec Václav Havel, který se 130 let poté dožaduje dodržování Helsinského protokolu podepsaného generálním tajemníkem ústředního výboru komunistické strany, sedí na Pankráci."

Paní docentka zvážněla. Pohlédla ke dveřím, jakoby se chtěla ujistit, že jsou zavřené, a řekla: „Ale – nepletu-li se – o tomhle jsme na přednáškách nemluvili.“ Vzala index a napsala mi známku – už ani nevím, jakou.

Byl jsem rád, že zkoušku mám a že mě z fakulty nevyrazí. Ale to nejdůležitější je – proč to celé vyprávím – že se od té doby čas od času přistihnu, jak porovnávám současnou žurnalistiku a politiku Havlíčkovým metrem. Říkám si, proč se často tak neohrabaně pitváme v něčem, co on už dávno jasně a srozumitelně formuloval a není na tom třeba nic měnit. Ti, co znají víc než Krále Lávru a víc než onu ostudnou legendu o brixenském mučedníkovi (jestli tam něčím trpěl, pak hlavně tím, jak rychle na něj doma všichni zapomněli) vědí, že tohle je skutečný zakladatel moderní české žurnalistiky a moderní české politiky.

„Byl to on, kdo založil to, čemu se později začalo říkat nepolitická politika nebo občanská společnost. To znamená, jak si počínat v situacích, kdy nemáme šanci měnit stav věcí, kdy prohráváme. On měl okamžitě praktické plány co dělat. Bylo-li to možné, tak se šlo přes politiku, když to možné nebylo, tak přes osvětu. V tomto smyslu Havlíčka objevil Masaryk,“ řekl mi nedávno při natáčení rozhlasového pořadu o Havlíčkovi politik a historik Petr Pithart.

Mluvili jsme i o Havlíčkově vztahu k Rusku. O tom, jak rusofil, který ve velké zemi na východě nějaký čas žil, poté, co poznal bídu tamního venkova, nadřazenost takzvaných elit a sebestřednost mnoha intelektuálů, za pár měsíců vystřízlivěl. Přestal věřit v pomoc velkého slovanského bratra a raději začal uvažovat o modernizaci zkostnatělé monarchie. Jak je možné, že v myslích řady současných politiků ty sentimentální úvahy o bezpečí pod ruskými křídly přetrvávají? Aniž by tam jeli a přesvědčili se na vlastní oči jako Havlíček nebo později Masaryk.

I na populismus, který tolik hýbe současnou politikou, měl Havlíček čich:

„…při všech politických bouřkách a zmatcích vždy mnozí lidé nepoctiví jako hmyz se objevují a pro sebe něčeho urvati se snaží. Ti pak zapletou všechno mnohem více a pokazí tolik, že to ani celý věk napraviti nedovede. Jest ale prostředek proti takovým lidem. O každém, který se vám v politických a veřejných záležitostech za rádce nabízí, hleďte se vždy strany jeho domácího a privátního života přesvědčiti, je-li zachovalý muž. Kdo je ničema sám osobně a nedovedl si mezi těmi, kteří jeho domácí život z předešlých a nynějších let znají, ani jméno poctivého a řádného muže zachovati, ten také jistě se nemíchá do politiky z poctivých úmyslů, a musí míti nějaké tajné, ale jistě nečisté ohledy. Také jest jistá jiná známka: Kdo sám sebe, svou rodinu zachovalým a řádným způsobem živiti neumí, nevěřte mu, že dovede radu dáti, jak by se zlepšil stav celé země. A právě mnoho takových lidí se nejvíc roztahuje a potlouká ve veřejném životě, jistě jenom ke zkáze země a národa.“ (Karel Havlíček Borovský: Vysvětlení nynějších okolností, Národní noviny 1849)

Havlíčka nemučednického a inspirativního jako první objevil tehdejší univerzitní profesor Tomáš Garrigue Masaryk. Svou knihu Karel Havlíček – snahy a tužby politického probuzení napsal v devadesátých letech předminulého století krátce poté, co se poprvé v životě pokusil vstoupit do politiky. Byla to politika mladočeská a ten pokus tenkrát příliš úspěšný nebyl. Zato Havlíčka načetl Masaryk velmi pozorně, kriticky, nicméně nakonec se vyznal:

„Přiznávám, že Havlíček je mně osobně velmi milý. Byl to člověk čistý duší a ryzí charakterem. A cením ho velmi. A právě to kladu tak vysoko, že podal politickou filozofii, jak sám o sobě říkal, zdravého rozumu, stoje při tom vcelku na poznání lepších autorit své doby. To má cenu svou zvláštní, a právě tím stal se buditelem všeho českého lidu v době nad jiné důležité. Jeho jasnost, určitost a celkovost právě v rozčilení roku 1848 měla vliv tím větší a vliv dobrý. Tím Havlíček posud může a má mít vliv co nejširší.“

(T. G. Masaryk: Karel Havlíček – snahy a tužby politického probuzení, 1896)

Uplynulo dvacet let a Masaryk začal uskutečňovat to, oč usiloval Havlíček. – Ale zpátky k té mé příhodě s paní docentkou. Když jsem po letech sám na nějaký čas stanul před studenty a hledal zdroje, sáhnul jsem i po skriptech Mileny Beránkové. Je to historie zhruba od doby rudolfínské po vznik republiky, tam se nic moc měnit nedá. Samozřejmě jsem si všímal drobných úlitbiček a vynechávek, ovšem – podotýkám – nikterak zásadních. Sotva asi paní docentka mohla psát o tom, jak Havlíčka štval Marx svým pohrdáním malými slovanskými národy, jimž předvídal brzký zánik. Byla přece doba prvomájových průvodů, v jejichž čele se nosily i vousaté podobizny taťky světového proletariátu. Čím dál častěji jsem ale uvažoval o tom, jak nás paní docentka nutila číst Havlíčka a přemýšlet o tom, co psal. A říkám si, nebo spíš chci věřit, že se nám tím snažila říct, co se v letech nejtužší normalizace na školách říkat nesmělo.

 

Poznámka redakce: Havlíček na vlnách Čro 3 Vltava

Rozhlasový pořad autora tohoto textu nazvaný TGM: Můj Havlíček, ve kterém o tom, čím mohl Karel Havlíček Borovský inspirovat Tomáše Garrigua Masaryka a v čem mohl být Masaryk Havlíčkovým pokračovatelem, uvažují politik a historik Petr Pithart a publicista Pavel Kosatík, si můžete poslechnout na stanici ČRo Vltava 28. října od 17 do 18 hodin. Pořad bude k poslechu i na webových stránkách Vltavy.

 

V roce 2000, kdy si svět připomínal 500. výročí geografického „objevení“ Jižní Ameriky (resp. přistání portugalského mořeplavce Cabrala u břehů pevniny později nazvané Brazílie), také já a můj manžel jsme „objevili Ameriku“. Půl století po smrti manželova dědečka A. V Friče (ani jeden jsme ho nepoznali, zemřel dlouho před tím, než jsme se narodili, v roce 1944) jsme zjistili, že kdesi v nitru kontinentu, v „zeleném pekle“ paraguayského Gran Chaka žije naše skoro stoletá indiánská tetička, která se jmenuje Herminia Fric Ferreira. Dcera AVF a jeho čamakokské milé Lorai, o které kdysi napsal něžnou povídku „Měla mne ráda, zvěděl jsem to pozdě“. To „pozdě“ bylo na jeho zpáteční cestě do Evropy, kdy si uvědomil, že tak krásný cit, který k sobě pocítili během krátkého setkání v kulisách dramatické povodně zkraje roku 1905, už asi nikdy nepozná. Možná svou Lorai vyhledal při svých dalších dvou pobytech v Americe, možná ji už nikdy nepotkal (její nomádský kmen se pohyboval po nedozírných pustinách Gran Chaka), možná ji schovali její příbuzní, aby si ji nebo její dceru neodvezl do neznáma jako Čerwuiše. Od Hermíny jsme se na konci jejího života (zemřela v roce 2009) dozvěděli, že maminka na tatínka pořád čekala, byla smutnější a smutnější, až nakonec umřela na nějaké „neštovice“, když ona byla ještě dítě. Vychovával ji potom Fričův starý přítel Magpiota, a AVF už víckrát nepřijel (v dalších cestách za indiány mu zabránila první světová válka, a pak už šel jeho osud jinudy). Také Hermína čekala. Už se nedozvíme, jestli o ní její otec věděl. Ona neznala ani jeho křestní jméno ani zemi, odkud pocházel. Pořád ale věřila, že se její neznámá evropská rodina k ní jednoho dne přihlásí a vysvětlí jejím potomkům všechny ty divné nové věci, které je během dlouhého dvacátého století potkaly a změnily jejich život k nepoznání.

Co si počít s takovým dědictvím po dědečkovi? Co si počít s dopisem, v němž vám z nebe spadlý indiánský bratranec Rodolfo děkuje za laskavost bavit se s ním a jeho rodinou, i když jsou jen „špinaví indiáni“? Jak se po naší první návštěvě v Gran Chaku (2002) postavit k Rodolfově prosbě: „Přál bych si, abyste informovali vládu ve vaší zemi, že v Paraguayi existují indiáni českého původu, kteří potřebují pomoc a podporu svých krajanů, aby mohli začít žít jako ostatní civilizovaní lidé. Tuto pomoc nežádám po vás, protože vím, že sami máte rodinu, o kterou se musíte starat. Vím velmi dobře, že život bělochů je těžší, složitější a nákladnější než náš, a proto bych nechtěl, abychom pro vás byli přítěží. Představuji si to tak, že byste sestavili nějakou listinu a dali ji nějakému úřadu, který má na starosti chudé lidi. Věřím, že to zvládnete, protože se vyznáte ve městě a umíte zacházet s těmi vašimi papíry.“

Po další návštěvě příbuzenstva na konci světa (2004), kam jsme se jich jeli zeptat, jak by si naši pomoc a svou civilizovanou budoucnost představovali, po důkladném průzkumu, jak (ne)fungují různé rozvojové projekty, a po velkém váhání, zda si komplikovat život a riskovat dědečkovo i naše vlastní jméno pro nějaké Čamakoky z 21. století, kteří mají hodně daleko k romantickým Vinnetouům, jsme v roce 2005 založili sdružení Checomacoco. Dodnes jsme v něm jen tři dobrovolníci: já s manželem a překladatelka Andrea.

Jsme zajedno v tom, že nikomu nic nenabízíme, nedáváme nevyžádané rady, nevyvážíme naše geniální nápady ani chytrá zařízení, která jsou často přímo pro „třetí svět“ vymýšlena. Zato se hodně zajímáme o jejich názory, důvody a zkušenosti, a jak to vidíme my, jim vysvětlujeme, jen když se ptají. Pouštíme se pouze do věcí, o které sami bez úspěchu a dlouhodobě usilují, ale nedaří se jim z důvodů finančních, organizačních nebo byrokratických. Odpovědnost za výsledek nesou sami, my jen pořád dáváme najevo, že nás zajímá, jak to dopadne. Většinou je to velká zkouška naší trpělivosti.

Poprvé jsme pochopili rozdíl v náhledu na to, co je potřeba, když jsme zjistili, že v žádné z pěti čamakokských vesnic není pitná voda, že se pije z řeky a hlouběji ve vnitrozemí z louží a že nejčastější příčinou úmrtí je tam dehydratace z průjmu. Za nás to bylo jasné: postaráme se o čistou vodu! Jenže oni to odmítli. Nebyla to jejich priorita, takhle žijí odnepaměti. Potřebovali od nás něco jiného: krávy. Vlastnit jich pár v každé rodině a mít tak perspektivu, že nepůjdou žebrotou, když jim ekologové půl roku z roku zakazují lovit ryby (jediná možnost výdělku v pustém kraji) a když jim paraguayské úřady do vesnice nedoručí žádnou potravinovou pomoc, léky, školní pomůcky, sociální dávky nebo úplatky před volbami. Občas jim nějaká nevládní organizace ve vesnici zasadí stromy, postaví školu nebo zdravotní středisko. Žádný učitel ani doktor tam ale s holýma rukama dlouho nevydrží. S každou vážnější nemocí se musí do hlavního města, tisíc kilometrů, pokud seženete nějaký transport a peníze na ošetření.         

A. V. Frič zastihl před sto lety Čamakoky jako pravěké lidi s tajemnými rituály, kteří neznali zemědělství, neměli trvalá obydlí a kromě hliněného hrnce, luku a šípů žádný majetek; úlovky, lesní ovoce a celá krajina patřily všem. Dnes jsou lesy vykácené a nově vzniklé pastviny si oplotili bohatí farmáři. Důležitým majetkem je mobil: na Facebooku každý vidí, jak je třeba žít, oblékat se, k jakému Bohu se modlit.

V jejich kraji, větším než Česká republika a zabydleném jako poušť (žije tam celkem 15 000 obyvatel), není žádná pracovní příležitost, snad jedině nárazové pomocné práce na farmách nebo v domácnostech movitějších Paraguayců. Někteří mladí indiáni zkoušejí najít zaměstnání v hlavním městě Asunciónu, ale prosadit se tam je bez protekce obtížné, i když chcete být zednický přidavač nebo ochranka v supermarketu. Paraguay je druhou nejchudší zemí jihoamerického kontinentu a šestina obyvatelstva žije za míň než dva dolary denně. Kdo začne vydělávat, stává se podporovatelem široké rodiny. Do hlavního města musí také ti, kdo pochopili, že cesta vede přes vzdělání. „Chci někým být, abych pomohl sobě a své rodině,“ končí skoro každý dopis, který nám posílají žadatelé o podporu ve studiu. Jeden za všechny: „Seděl jsem na břehu řeky a přemýšlel, jestli tam skočím dnes, nebo až zítra. Ale teď s vaší pomocí studuji na učitele. Chci dát naději dětem, jako jsem ji dostal já.“

To je nejviditelnější změna za posledních patnáct let, kdy jsme s našimi Čamakoky v nepřetržitém spojení. Na začátku se rodiče divili, že by jejich desetileté děti měly dál zbytečně sedět ve škole, když už se naučily číst a trochu psát. Je toho potřeba tolik dělat kolem domu, starat se o početné mladší sourozence, nosit vodu, shánět dříví na vaření, pomáhat na rybách. Dnes má většina dětí kompletní devítiletku a ti nadaní pokračují na colegiu. Někteří maturanti z venkovské školy se tam ale nenaučí ani znát hodiny nebo malou násobilku a neumějí napsat životopis. Ti, kteří vzdělání myslí vážně, musí zase do Asunciónu. Těší nás, že řada z nich si (v Paraguayi plně placené) studium už může dovolit, protože jejich rodiče nebo prarodiče úspěšně chovají dobytek. Z našeho původního daru (140 krav a tři plemenní býci) jsou dnes dvě úctyhodná stáda. Některá rodina dobytek prodala pro krátkodobý zisk, ale někteří s ním hospodaří podle vzoru paraguayských farmářů (v zemi je velkochov dobytka oporou ekonomiky). Někdy se u toho hádají a vytvářejí soupeřící koalice, někdo pracuje víc a někdo se jen veze, asi jako na každé vesnici tvořené mnoha příbuznými rodinami. Ale děti jsou svorně jejich naděje a pýcha. I naše.

„Naší“ první absolventkou vysoké školy byla Soledad, někdejší z Asunciónu vyjukaná studentka pedagogické fakulty. Dnes je z ní učitelka v předměstské indiánské škole a rázná autorita tamního indiánského „ghetta“. Její dvě sestry absolvovaly vojenskou akademii a slouží v rodném kraji jako policistky, bratr studuje veterinu, další sestra sice nedostudovala, ale pracuje jako streetworkerka s bezprizornými dětmi z indiánských komunit, které byly definitivně odsunuty ze svých původních teritorií. Čamakokové mezi nimi naštěstí nejsou. Svoje území jsou odhodlaní si udržet, právě v těchto dnech podávají určovací žalobu na neoprávněné užívání části jejich půdy. Sepsal ji „náš“ Santiago, vloni dostudovaný právník. Na práva chodí i jeho další dvě sestřenice, ale největší zájem je o obor diplomovaná zdravotní sestra. Podporujeme několik studentek, v době covidové jim například kupujeme respirátory, rukavice, dezinfekce atd., co po nich vyžadují jejich školy, aby je mohly poslat na praxi do nemocnic nebo očkovacích center. Lékařku máme zatím jednu, další mladík studuje poslední ročník medicíny na Kubě – dostal vládní stipendium pro mimořádné studijní úsilí a touhu pracovat ve prospěch své komunity. Pomáháme každému individuálně, podle jeho aktuálních potřeb a podle stavu našeho účtu. Skládají se na ně dárci z České republiky, kterým se líbí, že naše pomoc je adresná a transparentní. Studenty upozorňujeme, že nedáváme stipendia, na které má uchazeč nárok po splnění určitých kritérií, ale že podporujeme podle našich možností ty, kteří jsou ochotní být s námi v průběžném kontaktu, sdílet s námi svoje kroky a nebát se obtíží a překážek. Ti, kteří se pod vlivem různých projektů naučili dělat ze své etnicity výhodu bez odpovědnosti, většinou po prvním kontaktu a seznámení se s našimi pravidly odpadnou.

Aniž jsme o to zvlášť stáli, stali jsme se prostředníky mezi „dvěma světy jedné země“, jak zní podtitul té nové brněnské hry. Máme výhodu, že nás rodina naší indiánské tetičky Hermíny (dnes čítá asi 200 lidí) od počátku bere jako příbuzné, takže můžeme být otevření. Hodně věcí si musíme vyjasňovat – často si nerozumíme, nejen kvůli španělštině. Naše otázky je občas štvou, ale většinou je baví, že se ptáme, na co se jich nikdo bílý zatím neptal. Také oni nás někdy štvou, třeba tím, že nazývají českou pomoc „zrnkem písku“ (a to už jsme do Paraguaye naposílali skoro 4,5 miliónu korun!) a že někdy ani nepoděkují. Jenže, jak popsal ve své knize Indiáni Jižní Ameriky už jejich legendární (prapra)dědeček: podle indiánské etikety, když někoho obdaruji, zavazuji ho tím k povinnosti dar opětovat. Když obdaruji někoho něčím, co mi plnohodnotně oplatit nemůže, je to pro něj ponižující. Pak je slušné dar nekomentovat a tvářit se, že je bezvýznamným „zrnkem písku“, aby se dárce necítil zahanben, že zahanbuje obdarovaného.

Myslím, že je užitečné zajímat se o jinakost, člověk se o sobě hodně dozví. Naši dárci se snad zahanbeně necítí, vždyť jen vyslyšeli Rodolfovo přání: „Kéž nezapomenete na své bratry, české indiány, zvané Išir ybytoso neboli po bělošsku Čamakoko“.

 

www.checomacoco.cz

číslo transparentního účtu sdružení Checomacoco: 2800123841/2010

 

Pod tzv. nemateriální kulturní dědictví řadíme vedle folkloru (který představuje například lidová hudba, tanec, zpěv či vyprávění) zvyky, obřady, oblast tzv. lidové religiozity, kam spadají vědomosti a představy o člověku, přírodě a vesmíru, o nadpřirozených silách, magie, věštby, pranostiky; léčení a hygienu. V širším pojetí potom problematiku rozličných společenství, rodinných a příbuzenských vztahů, sociálních vazeb v určité komunitě nebo skupině.

První zmínky o voroplavě na Vltavě jsou datovány do 11. století. Ačkoliv dnes již komerční voroplavba zanikla, tradice spojená s vorařským řemeslem a zejména s výrobou vodních plavidel je ve středních Čechách stále udržována. Podíl na tom mají vltavanské spolky v Praze, Davli, Štěchovicích a Purkarci, které na tradice vorařů a šífařů navazují. Tradice tohoto řemesla nezahrnují jen techniky výroby a plavby, ale rovněž projevy slovesného a obřadního folkloru.

V pražském Podskalí byl 11. června 1871 v plavecké hospodě „U Heyduků“ založen Spolek Vltavan v Praze pod plným názvem Spolek vzájemně se podporujících plavců, rybářů a pobřežných Vltavan. Hlavním účelem spolku přitom bylo z příspěvků členů a výtěžku akcí spolkem pořádaných podporovat nemocné členy, poskytovat příspěvek na pohřeb člena zesnulého, podporovat vdovy a sirotky pozůstalé po členech spolku. Dnes dominují aktivity kulturní a sociální, naučné a vzdělávací.

 

 

Proč je vlastně voroplavba na Vltavě zařazena mezi nemateriální statky tradiční lidové kultury ČR? Jaké kulturní dědictví následujícím generacím přináší? A zeptám se trochu provokativně, proč by měla další generace znát řemeslné postupy stavby voru a jeho ovládání, případně vorařský slang a písně, když Vltava už kvůli výstavbě přehrad dávno není pro vory splavná a obnovení plavby dřeva po ní je dnes nepředstavitelné. Proč je třeba pečovat o zmizelé řemeslo, které bylo ve své době tolik uznávané a vážené?

O zápis voroplavby na řece Vltavě a jejích přítocích usilovaly všechny vltavanské spolky a chtěly uchovat tuto tradici plavení dřeva pro příští generace. V tehdejší době se jednalo nejen o velmi vážené a uznávané řemeslo, ale také finančně dobře ohodnocené. V současnosti se zasazujeme o udržení tradice spojené s plavením dřeva. Ať už o tradiční vázání vorových tabulí nebo plavecké písničky a plavecký slang. Pro dnešní generaci mladých lidí asi nebude zajímavá znalost a dovednost tehdejších plavců, také řeka se hodně změnila, ale udržení a pokračování v tradicích plavby a plaveckého řemesla možná ano. A právě o zachování tradice, plaveckých písní, slangu, který provázel vltavské plavce, o to také jde.

 

Letos v březnu byla předložena nadnárodní nominace vorařství sekretariátu UNESCO. Společně ji sestavily Česká republika, Lotyšsko, Německo, Polsko, Rakousko a Španělsko. Tradice vorařství na Vltavě má tudíž šanci získat mezinárodní ochranu UNESCO, pokud bude na konci roku 2022 úspěšně zapsána společně s ostatními na reprezentativní mezinárodní seznam. Kdy a jak začala Cesta na Seznam? Co jí předcházelo?

Nejde jen o prestiž voroplavby na Vltavě, ale o uznání tohoto unikátního řemesla a tradice v celé Evropě a na všech evropských a světových řekách, kde se dopravovalo tímto způsobem nejen dřevo pro stavbu, ale i veškeré další zboží.

Cesta za přípravou nominace začala v podstatě prvním zápisem spolku Vltavan v Praze v roce 2015 na krajský seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury hl. m. Prahy. Postupně byly na tyto krajské seznamy zapsány i ostatní vltavanské spolky a v roce 2017 byla „Tradice vorařství na řece Vltavě“ uvedena na národní seznam nehmotného kulturního dědictví České republiky. Až poté došlo k jednání s ostatními spolky, sdruženými v Mezinárodní vorařské asociaci o přípravě možné nominace na seznam UNESCO. Zhruba od začátku roku 2018 se začalo pracovat na společném projektu, který vyvrcholil podáním žádosti na UNESCO. 

 

Spolek Vltavan spojil síly s ostatními vltavanskými spolky a stal se jako Vltavan Čechy členem Mezinárodní vorařské asociace (MVA). Byl tento krok nutný k tomu, aby se mohla Česká republika o zápis tradice vorařství na seznam UNESCO vůbec pokusit?

K založení Vltavanu Čechy došlo daleko před tím, než jsme vůbec začali uvažovat o zapsání vorařství na seznam UNESCO. V roce 1999 jsme zahájili jednání o společném vystupování vltavanských spolků při mezinárodních setkáních a připravovali stanovy svazu. V lednu r. 2000 na společné valné hromadě zástupců jednotlivých spolků v Purkarci pak vznikl Vltavan Čechy, svaz vltavanských spolků Prahy, Davle, Štěchovic a Purkarce, jak zní oficiální název.

 

Vycházeli jste z původní dokumentace pro národní seznam? Co a jak bylo třeba přepracovat? Žádost měla být předložena už v roce 2018, proč došlo k posunu? Jak náročná byla koordinace všech zemí? Co vše je potřeba doložit a zdokumentovat? Co vám dalo nejvíce práce?

Dokumentace pro přípravu nominace na zápis UNESCO, kterou zpracovával společně Vltavan Čechy, byla zcela jiná. Použili jsme jen některé dokumenty týkající se historie jednotlivých spolků a část fotografického materiálu. Mezinárodní spolupráce byla při nominaci zásadní, jednotlivé země by asi neměly šanci na úspěch. Právě pro velké množství materiálu z jednotlivých zemí, které bylo potřeba k této nominaci připravit, se celá žádost posunula o téměř dva roky až do letošního března. Musel být natočen a zpracován film, na kterém se podílely jednotlivé země, musel být opatřen anglickým doprovodným komentářem a spousta dalších dokumentů bylo potřeba k této žádosti přeložit do angličtiny a přiložit, a to vše v době probíhající covidové situace. Uspořádali jsme několik videokonferencí, abychom se mohli dohodnout na dalších postupech. Vše se podařilo úspěšně zvládnout a 30. března letošního roku byl návrh nominace předán na UNESCO. Následně v dubnu jsme obdrželi informaci, že náš společný návrh šesti zemí byl přijat.

 

Tradice vorařství je živá třeba i v Kanadě. Co spojuje ve společné nominaci jednotlivé evropské uchazeče a v čem se liší? Dochovaly se všude znalosti a řemeslné dovednosti v takové míře jako na Vltavě? V čem je česká tradice unikátní, čím obohatí světový seznam?

Součástí Mezinárodní vorařské asociace je i Kanada. Evropské uchazeče spojují přibližně stejné řemeslné prvky používané při stavbě jednotlivých vorů. Vory (prameny) se liší jen v některých prvcích při vázání. Ve většině evropských zemí se používaly a používají při vázání vorových tabulí „houžve“ (to jsou napařené a zkroucené mladé smrčky), protože mají velkou pružnost a pevnost. Jinde si při vázání berou i dráty a také skladba jednotlivých vorových tabulí se liší, někde se pracuje s tzv. kulatinou, tedy dřevem neopracovaným, jinde se vorové tabule vážou již ze zpracovaného dřeva.

 

Jedna z podmínek zápisu na seznam UNESCO zní, že se tradice nesmí zakonzervovat, ale dále rozvíjet, sleduje se, jestli existence nemateriálního statku není v ohrožení kvůli nedostatku pokračovatelů, zda není využíván pro komerční účely nebo infiltrován cizorodými prvky. Jaká záchranná opatření na eliminaci rizik zániku statku se připravují? Co tradici vorařství z vašeho pohledu ohrožuje nejvíce? Vltavan i ostatní spolky bojují se stárnoucí členskou základnou, nedostatečnou propagací svých aktivit a s tím spojeným nedostatkem financí. Jak tuto situaci a nepříznivý vývoj řešíte?

Ano, tradice se nesmí zakonzervovat, to máte pravdu, proto se snažíme pokračovat aktivně. Nejen Vltavan Čechy, ale i ostatní spolky a asociace, se kterými jsme se podíleli na přípravě nominace, usilují o to, aby předvedly plavecké řemeslo mladé generaci v původní technologii, tedy tak, jak se kdysi vory vázaly, s ukázkami stavby vorů a jejich splavením, ať u nás nebo v jiných zemích. Všechno samozřejmě závisí na finančních prostředcích, které se podaří sehnat na přípravu stavby jednotlivých vorů, není to jednoduchá záležitost. Můžu potvrdit, že v zemích, které tradice opravdu dodržují více než u nás, se přípravy vorů a jejich splavení zúčastní opravdu široká veřejnost. Ovšem jsou i jednotlivci nebo organizace, které se na této „tradici vorařství“ snaží přiživit a staví různé „jakoby vory“ jen proto, aby finanční výsledek byl co nejlepší. Dnešní plavební předpisy takové „vory“ bohužel podporují, ne ty tradiční, které zde fungovaly po generace. Jde o bezpečnost provozovatelů i cestujících.

Mladí lidé v dnešní době mají jiné zájmy a řemeslo, které živilo několik generací našich předků, je tolik neláká. Udržujeme ale i kontakty s několika školami, které se zabývají zpracováním dřeva a které nám pomohly, ať už s výkresovou dokumentací a přípravou stavby repliky vltavského „šenáku“, tak vytvořením modelu nákladního šífu v přesném měřítku podle dokumentace z první republiky. Samozřejmě máme velký problém v členské základně, členové stárnou a nový pokračovatelé se nehrnou, ale doufáme a věříme, že tradice a plavecké řemeslo se neztratí a následovníci se najdou.

 

S vlastním zápisem na národní seznam je spojena nejen zasloužená prestiž, ale i možnost prostřednictvím nejrůznějších dotačních programů čerpat finanční prostředky na propagaci či podporu vzdělávání další generace. Jak je v těchto žádostech úspěšný Vltavan?

Samozřejmě, že zápis na Národní seznam otevírá možnost čerpání jistých dotací, ale ty jsou podmíněny přípravou kvalitních programů, a i tak není dotace jistá. Některé dotace i přes několikaměsíční přípravu nevyjdou.

 

Co k vám mladé lidi přece jen přivádí? Rodinná tradice? Může vůbec pro ně v dnešní době být atraktivní cechovní sdružení, nejstarší dosud činný profesní spolek v Praze, s přesnými regulemi, kroji, insigniemi připomínající doby hrdé manifestace češství a spolkové výlučnosti, které už jsou dávno ty tam? Kolik členů dnes spolek sdružuje? Jaké jsou věkové, profesní a genderové charakteristiky členů spolku? Žijí ještě pamětníci voraři a potomci starých podskalských rodů?

Převážná část nových členů opravdu pochází z řad rodinných příslušníků, ale hlásí se i zájemci ze škol, s nimiž jsme spolupracovali. Je pravda, že Vltavan v Praze je nejstarším profesním spolkem v Praze. Se svým tradičním krojem, který se inspiroval v uniformě francouzského obchodního loďstva a byl představen a schválen na valné hromadě spolku v roce 1872, tuto, jak říkáte hrdou dobu češství, připomíná. Ostatní vltavanské spolky mají podobné kroje, liší se jen nepatrně, pokrývkou hlavy nebo jinými košilemi. V době vzniku spolku mělo členství jiný význam než dnes. Spolek byl svojí činností charitativní a podpůrný a na tehdejší dobu výjimečný. Na konci roku svého vzniku měl 198 členů, postupem let dosáhla členská základna 390 členů. Členové byli převážně plavci, rybáři, ale i dělníci v dřevařských ohradách, či obchodníci s dřevem v Podskalí, později lodníci, strojníci i kapitáni Pražské paroplavby. V dnešní době má spolek 75 členů. Současná členská základna je různorodá. V srpnu letošního roku zemřel ve věku 91 let poslední skutečný „plavec“, pan Václav Husa. Ale jsou u nás i členové, kteří se podíleli na stavbě a plavbě posledního voru z Vyššího Brodu v roce 1971. Tehdy ho „splouval“, to je takový plavecký slang používaný hlavně v jižních Čechách, jako vrátný Bohumil Sypal se svojí partou.  

 

Činnost Vltavanu je úzce propojena nejen s vorařstvím a „lidmi od vody“, ale také s místem, s Podskalím, Výtoní, původní rázovitou chudou čtvrtí, která kosmopolitní Praze pomáhá uchovat lokální identitu. Jedná se o jeden z důležitých argumentů pro ochranu statku?

Ano, činnost spolku byla a je úzce spjata s Podskalím a touto rázovitou pražskou čtvrtí. Většina členů spolku pocházela právě z této části Prahy, protože zde se soustřeďovala většina obchodu s dřevem. Členové byli ale i ze Smíchova, Františku, Buben či Libně. V Podskalí skončila svoji pouť převážná většina pramenů, které připluly z jižních Čech, ale i zboží, které se na vorech přivezlo. A právě vybraní podskalští plavci, kteří měli vrátenské patenty na dolní Vltavu a Labe, pak přebírali některé prameny a pluli s nimi až do Hamburku. A proto i my, v dnešní době, kdy už se vory dávno po Vltavě neplaví, se snažíme s ostatními spolky tuto tradici plaveckého řemesla stále připomínat a občas i postavit plující vory.

 

Vltavanské spolky ovšem pořádají spoustu zajímavých a divácky atraktivních podívaných, ať už jde o projížďky repliky vltavského šífu nebo plesy či tryzny za utonulé na českých řekách. V letošním roce zaujala také ve spolupráci s Muzeem města Prahy pořádaná akce Výtoň zblízka, oživující Podskalí doprovodným programem nebo jubilejní slavnost a výstava ke 150. výročí založení Vltavanu… Jaké další aktivity spolek Vltavan v současné době vyvíjí, o které je největší zájem?

Vyjmenovala jste velkou část našich aktivit v dnešní době. Připomeňme ještě společnou úspěšnou stavbu repliky vltavského „šenáku“ v roce 2018, který v první polovině minulého století plul ve Svatojánských proudech a vozil pražské výletníky. Bohužel to bylo ještě v lepších časech, kdy se dalo plánovat dopředu. Spousta projektů, které jsme měli naplánované, se musela odložit nebo zrušit úplně. Poslední akcí pro veřejnost byl ples v roce 2019.  

V roce 2020 jsme museli stornovat výstavu v Paříži, která měla podpořit nominaci na UNESCO. Jen v krátké době loňského uvolnění se podařilo uskutečnit Country parník. Tryzna za utonulé proběhla už jen v úzkém kruhu členů. I v letošním roce, v roce našeho jubilea, jsme museli zrušit ples, ale podařilo se nám připravit výstavu ke 150. výročí Vltavanu v Národopisném muzeu v Kinského sadech na Smíchově. Výstava, na které se podílely i ostatní vltavanské spolky, bude prodloužena až do ledna roku 2022. Její otevření ovšem bylo také posunuto, stejně jako oslava našeho 150. výročí založení, která měla být původně 11. a 12. června a proběhla až ve dnech 24. a 25. září. Na podzim připravujeme tradiční „Tryznu za utonulé na českých řekách“ a doufejme, že se podaří uskutečnit náš 150. jubilejní spolkový ples v lednu příštího roku, o který bývá velký zájem.

 

Jubilejní slavnost ke 150. výročí založení Vltavanu se uskutečnila před pár dny. Jaké jsou vaše bezprostřední dojmy?

Jak už jsem zmínil, účast členů i členů ostatních spolků a příznivců byla kupodivu velká, obávali jsme se nezájmu kvůli strachu z covidu. K vydařené akci jistě přispělo i pěkné počasí. Velký zájem byl i o projížďky šífu po Vltavě pro širokou veřejnost. Při této příležitosti obdržela Městská část Praha 2 titul „Vorařská obec“, který uděluje Mezinárodní vorařská asociace IATR obcím a městečkům podporujícím činnost plaveckých spolků, které udržují tradice vorařského řemesla.

 

Zasáhla vás současná mimořádná situace? Jaké aktivity chystáte pro nejbližší období, ať už v Čechách, nebo na mezinárodním poli?

Nejbližší aktivitou bude již zmíněná Tryzna za utonulé a jubilejní ples. Co se týká mezinárodních aktivit, budeme si držet palce, aby se podařila nominace dotáhnout do konce a „Timber rafting in Europe“ byl zapsán na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Dále si přejeme, aby se podařilo uskutečnit i příští velké vorařské setkání, protože letos se konala jen jubilejní konference ke 30. výročí založení Mezinárodní vorařské asociace IATR v Praze.

 

https://www.vltavan.cz/

https://www.vltavan-praha.cz/

 

Loutkový soubor Ještěd - Sdružení divadelních souborů Český Dub, z. s.: ochotnický soubor loutkového divadla, Český Dub, okres Liberec, Liberecký kraj, 2 800 obyvatel

Na anketní otázky odpovídá Mgr. Ladislava Chvalinová, principálka LS Ještěd Český Dub

 

Kdy a za jakých okolností vzniklo Sdružení divadelních souborů Český Dub? Jaké byly motivace a důvody k založení spolku?

Sdružení divadelních souborů Ještěd vzniklo v roce 2014 spojením dvou amatérských souborů – divadelního Vojan a loutkového Ještěd. Dříve oba soubory spadaly pod Osvětovou besedu, poté pod Kulturní klub, Středisko kulturního zařízení a zpět pod Kulturní klub. Loutkový soubor byl založen už v roce 1972. Můj manžel letecko-amatérský modelář mi vnukl myšlenku, abych si také našla „koníčka“. A najednou tu byla vzpomínka. Rozpálená kamna, přítmí, písnička „Jenom ty mě můj koníčku…“, vínová opona a malá holčička, která se těšila, až se rozhrne opona. To bylo v sokolovně, loutkové divadlo Sokola. A také loutkové divadlo (o něco menší) v Husově sboru.

 

Kam až sahá historie loutkového divadla v Českém Dubu a kdy zde vznikl stálý loutkový soubor?

Loutkové divadlo v Českém Dubu má dlouholetou tradici. Za 1. republiky se na Českodubsku hrálo na několika místech česky i německy. Místní sokolové si založili své loutkové divadlo. První jeho představení bylo v r. 1924, a už v r. 1927 si členové vybudovali divadélko v nově postavené tělocvičně a my v něm hrajeme dodnes. Účinkovali pravidelně a poslední záznam je z r. 1936. Po válečné přestávce obnovili loutkáři činnost v jiném složení, v šedesátých letech chvíli existoval dětský loutkový soubor, ale po úmrtí dvou pánů, kteří soubor vedli, přestal pracovat. My jsme na toto sokolské divadlo navázali v roce 1972.

 

S loutkovým divadlem v Českém Dubu jste spjata od mládí a vlastně jste ho znovu postavila na nohy. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Ještě dnes vzpomínám, když jsem poprvé vstoupila do divadla. Nejdříve jsem zjistila, že klíče jsou na městském úřadu. Ochotně mi je zapůjčili. Potom bylo potřeba sehnat zájemce. Oslovila jsem učitelky u nás ve škole a poté i učitelky MŠ. Také ve Zpravodaji Osvětové besedy vyšel inzerát. Samé ženy. Děvčata MŠ přemluvila doma své manžele, přihlásili se ještě mladí kluci − zvukař a osvětlovač. Nakonec se nás sešlo 15 a loutkový soubor byl na světě. Žádný z nás neměl zkušenosti s divadlem, hlavně s voděním loutek. To bylo nejtěžší, ještě k tomu marionety na dlouhých nitích (loutka a nitě 240 cm). Po velkém úklidu a zjištění, jaké máme na půdě kulisy, loutky, pohádky, začala oprava a úprava loutek a kulis, dále rozdělení, kdo bude mluvit a kdo vodit. Mluviči seděli na podlaze pod jevištěm tak, aby viděli na loutky. Naše první pohádka byla Oklamaný hastrman. Tu samou sezónu jsme nacvičili ještě dvě další pohádky. Jak se to zvládlo, sama nevím. Teď dokážeme novou pohádku za sezónu jen jednu. Asi, že jsme byli mladý soubor, kolem třiceti let. Hráli jsme pro veřejnost, pro děti ze ZDŠ, MŠ, děti Plastimatu Liberec, Liazu Hodkovice, ale i pro důchodce.

Další rok jsme připravili ještě dvě pohádky se starými loutkami a využili jsme staré kulisy. Protože jsme měli šikovného Vláďu, doma v obyváku zhotovil 5 kulis (rozměr 200 x 140 cm, na pohádku Čertimlýn používáme stále). Potom vyráběl další, také náš znak, Kašpárka, oponu a kreslil do kroniky. V létě se pět členů jelo podívat do Chrudimi. Tam jsme uviděli krásné loutky z Moravské ústředny Únanov. Jelikož na jejich nákup jsme neměli peníze, obrátili jsme se na organizace ve městě a podařilo se vybrat 4000.- Kčs. Shodou okolností tři rodiny loutkářů jely na společnou dovolenou ke Znojmu. Navštívili jsme ústřednu loutek a hned jsme si tam objednali první čtyři loutky, právě na pohádku Čertimlýn. Postupně jsme nakupovali další a ty staré, historické jsme věnovali do depozitáře našeho Podještědského muzea. V roce 1974 jsme jeli na naši první přehlídku – 1. Žatecké hrátky na nitích. Naposledy jsme tam byli v roce 1988. Do Žatce jsme cestovali moc rádi. Divadlo patřilo Šroubárnám Žatec a bylo perfektně zařízené. Příjemní lidé, principál Jitřenky pan Kuřák, porota paní Kovaříčková, Pražáková, pan Anton a Lander a další přátelé. Navázali jsme spolupráci s loutkovým souborem Klubíčko Cvikov. Později se Spojáčkem z Liberce, se Sluníčkem Mnichovo Hradiště. Principálem Sluníčka byl František Pešan. Moc nám pomáhal. Od něho máme několik loutek a první scénu pro hraní s loutkami na krátkých nitích, abychom mohli vyjíždět za dětmi do okolí. Protože hrát jsme mohli pouze doma, nebo tam, kde měli podobné divadlo − Žatec, Cvikov, Libouchec, Mnichovo Hradiště, Liberec a opačně.

V sedmdesátém šestém roce začala rekonstrukce divadla, zateplovalo se jeviště a půda, zvětšoval se prostor nad jevištěm, předělávala se elektrika a získali jsme lavičky do hlediště. Stali jsme se členy SČDO- SAL, účastnili jsme se soutěží ZUČ. Jezdili jsme po okolí a hráli na přehlídkách. Uspořádali jsme 11 výstav (ta poslední v roce 2014 − 90 let loutkového divadla v ČD), 11 přehlídek + 3 přehlídky pro pořadatele ČSDO SAL Loutkářské letnice. Získali jsme další přátele z divadla Na Židli z Turnova a velmi dobrými kamarády jsou členové LS Rolnička z Benátek nad Jizerou. Čtyři členové souboru byli oceněni městem OSOBNOST ČESKODUBSKA. V roce 2019 vyšel almanach Jana Nováka Fenomén českého loutkářství − historie 84 nejstarších loutkářských souborů − zde má své zastoupení i LS Ještěd Český Dub.

 

Nakolik aktivní činnost se souborem vyvíjíte nyní?

Zapojujeme se do kulturního dění ve městě, spolupracujeme se Sokolem na akci MDD, v předvánočním čase jezdíme na zájezdy atd. Za těch skoro padesát let jsme toho udělali hodně. Teď jen dožít se společně těch padesáti a sehnat na vystřídání nás seniorů někoho mladšího. Kromě nás se o kulturu ve městě ještě starají Podještědské muzeum a knihovna, dva amatérské divadelní soubory, Husův sbor, škola a MŠ.

 

Kde a jak často hrajete? Kdo je autorem loutek? Proč jste zůstali věrni marionetám? Jaké má tato technika výhody?

Zůstali jsme věrni marionetám. Jak na dlouhých nitích (alespoň jedna pohádka v kukátku), tak i na krátkých na volné scéně v kombinací s živými herci nebo vypravěčkou. Jak jsem už řekla, můžeme vyjíždět.

 

Kolik premiér do roka připravíte? Jaká hra je nejvíce reprízovaná? Jak byste charakterizovali současný repertoár? Hlásíte se v názvu k Ještědu, to je kraj Karolíny Světlé…, pracujete nějak s místními reáliemi?

Teď už připravíme jen jednu premiéru za rok. Musíme vybírat pohádky pro hodně malé diváky a také s malým počtem herců. Vynechali jsme třeba Aladinovu kouzelnou lampu, Sůl nad zlato a další. To jsou pohádky na 40–45 minut a pro malé děti je to dlouhé. Ze starých pohádek hrajeme třeba Míčka Flíčka, Skákavou princeznu, Bubáka Káju nebo Líného Honzu. Ten už čeká celý rok na peci, kdy budeme moci pokračovat. Z naší tvorby pak Budulínka, Kašpárek a zvířátka, Vlci a kůzlátka… I nadále si scénu tvoříme sami. Máme dalšího šikovného výtvarníka J. Havelku. Dělá scény a hlavně také loutky. O zvuk se nám stará náš nejmladší člen Ondra. Návrhy na scény připravujeme společně. Hlásíme se k názvu Ještěd, protože byl nakreslený na původní oponě. V logu máme na tričku Kašpárka. Občas vyjde článek ve Zpravodaji. Někdy i ve zpravodaji Sdružení rodáků a přátel K. Světlé.

 

Jaký je v současné době zájem diváků o loutkové divadlo? Co je přivádí? Pro jak staré děti nejčastěji hrajete? Musíte přizpůsobovat klasické pohádkové náměty vkusu současných dětí? Hrála se třeba Šípková Růženka jinak před třiceti lety než dnes? Máte prý úžasný smysl pro humor… Hrajete i pro dospělého diváka?

Máme většinou plné divadla (80 míst). Jak jsem řekla, přibývá hodně malých dětí a jsou kouzelné. Pokud jde o Šípkovou Růženku, hrajeme už s modernější scénou, jsme blíž k divákům a můžeme reagovat na jejich reakce. Největší smysl pro humor měl náš výtvarník Vláďa, který mluvil i Kašpárka a teď nám drží palce na obláčku, jako i další tři úžasní chlapi. Pro dospěláky nehrajeme, ale chtěli jsme nacvičit operetku, ale nikdy k tomu nedošlo.

 

Jakou loutku byste si vzala s sebou na pustý ostrov?

Klauna. Byl to dárek od Fr. Pešana, seděl se mnou ve škole v kabinetu a nyní mě hlídá v ložnici.

 

Oslovujete svým divadlem všechny věkové skupiny? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog?

Ke konci školního roku hrajeme pro děti z MŠ a pro 1. a 2. třídy ZŠ. Nabídli jsme loutkový kroužek pro žáky na 2. stupni, ale nebyl zájem.

 

Co vás na ochotničení těší a co vám práci naopak komplikuje?

Těší nás zájem dětí i rodičů a dobrá parta. A co nám práci komplikuje? Skloubit práci a divadlo u zaměstnaných, hlavně když máme někde v sobotu hrát. A u důchodců to je zapomínání a bolavé nohy.

 

Kolik členů spolek sdružuje?

Členů, kteří prošli divadlem, bylo 55. V současné době je nás 12, 7 žen a 5 mužů, z toho 6 členů zakládajících divadlo. Průměrný věk 65 let, z toho 7 seniorů, nejstarší 85, nejmladší 38.

 

Jaký je vztah obecního zastupitelstva/magistrátu ke spolku? Máte jejich podporu?

Vztah obecního zastupitelstva k nám byl a stále je výborný. Před Vánocemi jsou zástupci organizací zváni ke starostovi na hezké posezení. Každý rok dostáváme dotace podle potřeby. Další finance máme ze vstupenek a ze zájezdových představení.

 

S jakými dalšími organizacemi spolupracujete? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Spolupracujeme s TJ Sokol, muzeem, knihovnou, s divadelním souborem Vojan, školou.

 

Letos se uskutečnila 70. Loutkářská Chrudim. Probojovali jste se někdy na tento největší festival amatérského loutkového divadla u nás? Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní?

Úplně na začátku jsme měli o Chrudim zájem. Třikrát jsme se tam byli podívat. Ale když jsme zjistili, že jsme soubor, který si úplně vše musí udělat sám a je i bez odborné pomoci a musel by obětovat část dovolené (tenkrát dovolená byla 14 dní a všichni jsme měli malé děti), upustili jsme od toho. Na jaký výstup jsme pyšní? Na několika přehlídkách byli někteří členové hodnoceni za herecký výkon, scénu atd.

 

Jak moc vás zasáhla současná mimořádná situace? Vzešlo z ní pro vás také něco dobrého? Zůstali jste v kontaktu s diváky? Uvažovali jste o přenesení živých vystoupení do virtuálního světa třeba na sociálních sítích apod.?

Loni na jaře se uzavřela sokolovna a tím i naše sezóna skončila. Hrajeme od září do června. O prázdninách to nejde (babičky hlídají vnoučata). V září nám onemocněla první členka a my šli do karantény a hned nato se opět uzavřela sokolovna. Přišli jsme vlastně o jednu a půl sezóny. Nezkoušeli jsme, zkoušky online nepřipadají v úvahu. Někteří nemají doma počítač. Novou pohádku, kterou připravujeme, se každý učí sám doma a má také doma loutku. Divadlo, i to loutkové, před COVIDem bylo a bude i po něm.

 

Myslíte si, že loutkové divadlo hrané doma mohlo v těchto lockdownových dnech zažívat renesanci? Nezvou si vás lidé přímo domů? 

Do rodin nejezdíme. To je pro jednotlivce. Naše divadlo není vhodné na domácí prostředí.

 

Na podzim 2012 oslavil soubor 40 let své činnosti. Přichystal výstavu loutek a kulis a uspořádal 10. loutkářskou přehlídku. Příští rok vstoupíte do jubilejní 50. sezony. Plánujete něco mimořádného? Připravujete se už nyní? Na čem právě pracujete?

50 let. Rychle to uteklo. Každopádně uspořádáme přehlídku. Také posezení členů souboru se zastupitelstvem, se zástupci, s nimiž spolupracujeme, a s bývalými členy souboru. Dáme vědět veřejnosti prostřednictvím Zpravodaje, možná vyjde DVD nebo Almanach.

 

Vzpomínat by se dalo dlouho a dlouho. Zažili jsme společně mnoho krásných chvil. Na to se nedá zapomenout. Jen škoda, že léta přibývají a síly a lidé ubývají.

 

http://www.lsjested.com/

V osmdesátých letech minulého století Alexander Tomský působil jako politolog v Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu a náboženské opozice ve střední Evropě. Institut vydával publikace, které po celé Anglii ochotně distribuovali dobrovolníci z řad studentů. V jejich řadách Tomský získal také pašeráky do Československa, odkud přiváželi samizdatová periodika. Ukázalo se, že disidenti chtějí jako protihodnotu exilové publikace, a to byl i jeden z důvodů, proč v roce 1981 vzniklo nakladatelství Rozmluvy. Mnohé, doma žádané knihy byly dávno vyprodané a manželé Škvorečtí neměli finanční odvahu jít do reprintu. Tomský jako první knihu vydal novelu Zdeny Salivarové (Škvorecké) Honzlová. Ta se vzápětí – zvláště v Praze – stala „trhákem“. 

 

Takže román Zdeny Salivarové Honzlová z vás vlastně udělal nakladatele?

To by byla nadsázka jak hrom, nakladatelství vzniknout muselo už kvůli Rio Preisnerovi a disidentům. Byla to ale moje první vydaná kniha v roce 1981 a ihned komerčně úspěšný titul. Vydávat české knihy na malém trhu, čistě na komerční bázi, ovšem nemohlo uživit rodinu. A to jsem se měl řídit zájmem domácích disidentů? Ke svému údivu jsem zjistil, že právě reedice nejžádanějších knížek doma jako byla „Honzlová” nebo romány Škvoreckého, (zejména Mirákl) odpovídaly zájmu českých čtenářů i na Západě, ztrátové nebyly, částečně i proto, že se dalo ušetřil za sazbu. Proto jsem vydal humoristický „bestseller” Vladimíra Škutiny „Tak jsem tady s tím vápnem, pane Werich”, Švandrlíkovy slavné „Černé barony”, zakázanou buržoazní kuchařku Marie Janků-Sandtnerové. Ukázalo se, že mám ke čtenářům v Mnichově, ve Vídni a Curychu, kde se soustředila česká emigrace, podstatně blíž než torontské nakladatelství, a s „imprimé”, poštovní slevou na zásilky knih a časopisů v Evropě, přijdou „reprinty” podstatně laciněji než v severní Americe. Tenhle populár (náklad 2 000 od titulu, marže zisku vysoká) postavil podnik finančně na nohy a umožnil vydávat i ztrátovou poezii a filosofii. Na téměř neprodejný časopis to pochopitelně nestačilo, ten ale naštěstí získal dotaci.

V Keston College jsem měl možnost číst v samizdatu celé svazky zakázaných spisovatelů, kteří v exilu většinou nevycházeli, a ve mně se opět probudilo poetické nadšení z objevu Demla, Reynka, Zahradníčka, Čepa nebo mně tehdy neznámého básníka Františka Daniela Mertha. Zatímco živí autoři, pokud mají silnou vůli psát do šuplíku, pro samizdat nebo vydávat v exilu, mají šanci přece jen působit, ti mrtví sami sebe neprosadí. A tak jsem se soustředil, jak to trefně pojmenoval básník Antonín Brousek, na botanizování na hřbitově. Hodlal jsem do české literatury vrátit velké zakázané literární osobnosti dvacátého století. A to se mi alespoň symbolicky v malém podařilo. Vydal jsem Durychovy skvělé povídky Rekviem, Reynkovy sebrané básně, Jana Zahradníčka, Josefa Palivce a Jakuba Demla.

 

V Anglii jste se rozpomenul na „českou poetickou revoluci šedesátých let a její – smrtící sílu slova“?  

Ano, spojenectví poezie a politického protestu – jak jsem to zažil osobně v šedesátých letech u nás – bylo také, jak jsem zjistil, velkou inspirací sovětských disidentů. A jakou neobyčejnou morální sílu vyzařovalo Solženicynovo umělecké slovo, jak dramaticky zněl jeho vášnivý protest proti nelidskému režimu ze Souostroví gulagu nebo pamfletu Nežít se lží. Jakkoli historiograficky důkladná byla Solženicynova dokumentace komunistických táborů otrocké práce, síla tohoto monumentálního eposu spočívá v morální výzvě k odporu! Uvědomil jsem si v těch depresivních sedmdesátých letech, že nic není ztraceno. Působil jako věštec, když s neotřesitelnou jistotou prohlásil, že se vrátí do vlasti. Od toho dne jsem věděl, že v nedobrovolném exilu nezemřu, že je dočasný a je zapotřebí pilně pracovat na porážce sovětského totalitarismu

Do smrti nezapomenu na televizní rozhovor v roce 1976 s vychrtlým, rtuťovitým, vrásčitým a zdevastovaným Solženicynem po jeho vyhoštění ze Sovětského svazu. Vypadal, jako by se právě vynořil z pekla Gulagu. Kritizoval politiku uvolňování, západní zbabělost a poukazoval na to, že na sověty platí jen brutální síla. Nelze vyjednávat v dobré vůli s někým, kdo usiluje o vaše zničení a světovou nadvládu. To podstatné řekl ovšem svým dílem: „Každé velké zlo se ospravedlňuje ideologií. Inkvizice zachraňovala křesťanství, kolonizátoři civilizaci, nacionalisté slávu otčiny, nacisté rasu a jakobíni, ti dávní i dnešní budovatelé rovnosti a bratrství, zachraňují celé lidstvo… Bez nich by nikdy Gulag nepovstal.”

 

Další zbraní ve vaší válce s komunisty byla filosoficko-literární revue Rozmluvy. O co usilovala a na jaké čtenáře se orientovala?  

K založení časopisu mě inspiroval křesťanský historik a filosof Rio Preisner, který doufal, že v exilu vznikne důsledně antikomunistická, antiosvícenská a antimarxistická platforma. Rozmluvy svým zaměřením měly zachraňovat to nejlepší ze samizdatové produkce, nejen katolické, a tím likvidovat hranici mezi exilem a domovem a přinášet ukázky ze západní konzervativní politologie. Vycházely proto souběžně v malém pašovacím formátu. Shodou okolností jsem právě začal přednášet sovětologii a objevil francouzského myslitele Alaina Besancona, Rio mě upozornil na filosofa dějin Erica Voegelina a v Keston College jsem měl na starosti archiv samizdatu a poznal mnoho polských a ruských antikomunistických spisovatelů.

Někdy v roce 1981 jsem se seznámil s filosofem Rogerem Scrutonem, který mě uvedl do anglosaské konzervativní tradice, a já začal studovat dílo Edmunda Burka. Rozmluvy měly domácímu publiku rozmlouvat tradiční český socialismus i ateismus, vysvětlovat podstatu totalitarismu a obhajovat tržní hospodářství. Mým hlavním spolupracovníkem se stal Jiří Gruša, jenž se právě objevil na Západě. Shodli jsme se, že je třeba formulovat konzervativní myšlení pro všechny (dnes bych řekl zejména kulturní křesťany), pokud možno bez explicitního odkazu na víru a teologii. Oba jsme s potěšením kvitovali českou renesanci křesťanství, která mohla vytvořit „paralelní polis” a zrodit silnou, politickou opozici vůči komunistickému náboženství, jak nás přesvědčoval Václav Benda. Ohromným příkladem bylo samozřejmě Polsko a papež Jan Pavel II. Když si dnes s odstupem času pročítám svůj úvod k prvnímu číslu, připadá mi, že jsme význam křesťanství v Čechách hodně přecenili. Daleko větší lákadlo představoval západní supermarket a turistika.  

Hned první číslo byl karambol, a zároveň záchrana. Preisner svým úvodním esejem v Rozmluvách zatratil evropskou kulturu, potažmo i tu českou, protože od racionalismu osvícení je smrtelně postižená nelidským utopismem. Samizdat ani opozice skutečnou křesťanskou alternativu nepředstavují. Nemají tudíž význam. To první číslo jsem disidentům poslat nemohl. Preisnerův esej Grušu zklamal a otevřeným dopisem autorovu apokalyptickou tezi zamítl.

Co se ale nestalo! Navštívila mě ředitelka velké mezinárodní charitativní nadace na podporu pronásledovaných křesťanů Kirche in Not (Církev v nouzi), která sídlila v Německu. K mému překvapení jsem se od ní dozvěděl, že nadace finančně podporuje i protestantský Keston College. Někdo si u nich nechal udělat posudek na Rozmluvy a oni se rozhodli financovat vydávání časopisu a zejména jeho pašování do Československa. Z Reaganovy Ameriky už také přicházely objednávky na nákup knih pro domov, což mě nutilo aktivně organizovat pašování. Netrvalo dlouho a nadace mě jmenovala ředitelem své pobočky v Británii a chudá rodina se sedmi dětmi byla zajištěna. 

 

Kdo vlastně přišel s názvem Rozmluvy?

Spisovatel Josef Jedlička, v šedesátých letech se proslavil antitotalitárním básnickým textem Kde život náš je v půli se svou poutí, v exilu pracoval v rádiu Svobodná Evropa. Název myslel jako ekvilibristiku na udržení rovnováhy. Rozmlouvat někomu něco. Rozmlouvat individualistický liberalismus, rozmlouvat liberálně levicovou teologii, rozmlouvat třetí cestu mezi socialismem a kapitalismem a koncepci pečovatelského sociálního státu… Samozřejmě to nikdo nepochopil a novináři často místo rozmluvy psali rozhovory, anebo se domnívali, že vyhlašujeme dialog.

 

Klíčovým spolupracovníkem nakladatelství Rozmluvy byl básník a spisovatel Jiří Gruša, spoluzakladatel časopisu Tvář a Sešity nebo samizdatové Edice Petlice, s nímž vás pojil i bytostně konzervativní a antikomunistický postoj ke světu a rovněž uhranutí poezií. 

Samozřejmě velkou roli v mém nepokrevním příbuzenství s Grušou, o němž on ani nevěděl, hrálo rodinné curriculum vitae. Vždyť i můj otec, kterému zachránili život za války v hradeckém semináři, ztratil zaměstnání i svou profesi, protože neuhnul, a snad jako kvazi-seminarista na čas získal i katolickou víru. Vražedné metafyzice pozemského ráje na zemi jsme doma dobře rozuměli.

Osud nebo náhoda, či vtip prozřetelnosti, tomu chtěl, že po nuceném vyhnání, obloukem přes Ameriku se někdy v roce 1981 Jiří Gruša usadil v Bonnu a začal pilně spolupracovat na edici i časopisu Rozmluvy, jehož první neumělé číslo jsem právě vydal v Londýně. Stal se mým mentorem, hlavním redaktorem a učitelem stylistiky, kolegou, organizátorem, pašovatelem a dodavatelem samizdatových, říkával ineditních děl tehdy zakázaných autorů, které s neobyčejnou bravurou editoval. Bylo neuvěřitelné sledovat jeho práci s textem včetně redakce/redukce. Po zkrácení upovídaného románu Ivana Klímy (právě se naučil psát na počítači) z 1 160 stran na 640, který vlastně z gruntu a podle indicií škrtů přepsal a přejmenoval na Soudce z milosti, nám autor poslal děkovný dopis s přípisem, že teď je kniha o třídu lepší.

Gruša to v Německu neměl lehké, přestože dostal azyl, občanství a vyšly mu knihy. O úživnou obživu bylo těžko a exilové vydávání nevynášelo. A ke všemu tu vládla pokroková literární fronta ostpolitiky, budovatelů mostů na východ, prošpikovaná agenty Stasi. Párkrát ho sice, dokud byl mediálně známý, na nějaké to placené sympozium pozvali, ale když zjistili, že je básníkem negace, byl i tady konec. S cílem komunistického inženýrství – rovnost, sociální péče a bratrství souhlasili, chtěli reformovat, nikoli bourat. A našim bývalým českým soudruhům, v exilu dobře etablovaným, byl rovněž trnem v oku, zvláště když inicioval a zorganizoval na dálku Dálkový výslech a knihu vydal v pravicovém (reakčním) londýnském nakladatelství.

Gruša, podobně jako jeho vzor Josef Palivec, žil v zakletí slov. Stejně jako Angličané miloval jejich náhodné konfigurace a jiskření kalambur (puns), a protože byl skvělý pozorovatel, dokázal je chytat jako neviditelné motýly ze vzduchu a okolí. Neustále vymýšlel neologismy – má někdejšice, předválečný mezimír, deo-svět, ismus-stát, Gottwaldjugend, kosmopolicismus a samozřejmě i oxymorony jako pěší ptáci, mír bez míry či udobřování zla a polepšovatelé světa. Trávil mnoho času ve své sluji slov, kde jako Hefaistos svářel i kul, a tak nenapsal mnoho a jeho prózy se občas zauzlily. Bylo mu posláním, „miřte jim na obličej“ (těm pachatelům dobra) a posléze i mužná lyrika.

Byl věrný svému údělu nežít se lží, byl básníkem negace, negace pekla, a držel se statečně.

 

Kolik knih jste v londýnských Rozmluvách vydal?

Myslím, že osmdesát šest a sedm čísel Rozmluv, ale krk bych za to nedal. Nakladatelství vlastně skončilo dost předčasně, v největším rozmachu. Kdyby ten režim – tedy nedej pámbu – vydržel ještě deset let, byla by se nakladatelská činnost jistě pořádně rozběhla. Měl jsem připravenou filosofickou edici a také edici básnickou. Jmenovala se Kra a vedl ji Gruša. Samozřejmě jsme vůbec nezvládali vydat záplavu knih, které samizdat v osmdesátých letech produkoval. On spočítal, že jich exilová nakladatelství publikovala nanejvýš třicet procent, což mě připadalo poměrně dost, zdaleka ne všechno ale stálo za vydání.  

 

Jak se vaše knížky a časopisy dostávaly do Československa?

V Keston College jsem přicházel do styku se studenty, kteří chtěli pomáhat. Tradice charitativní dobrovolné práce je v Anglii velmi silná, podporovaná školou a monarchií (cena prince Filipa, vévody z Edinburghu), a mladí lidé také toužili zažít dobrodružství. Byl jsem ve výhodě, protože jsem měl víc než dost kandidátů ochotných knihy pašovat – posílal jsem je letadlem přímo do Prahy nebo výletním víkendovým autobusem z Mnichova. Ten byl obzvlášť výhodný, stačilo přijít ráno o něco dřív a strčit neoznačený kufr do hloubi úložného prostoru, tašku s osobními věcmi si ponechat u sebe a ke kufru se v případě zjištění nehlásit. Nebezpečí ale nehrozilo. Celníci na hranici samozřejmě nekontrolovali všechna zavazadla, podívali se tak nanejvýš do pěti nebo do šesti a když byli pilní, prohledali jich dvanáct. Jenže kufrů a ruksaků bylo čtyřicet i víc. Byli mírně podplacení, aby turisty nezdržovali. Měl jsem v Německu předplatitele Rozmluv a ti sháněli někoho mezi příteli, kdo by byl ochoten jet o víkendu na výlet do slavného Die Goldene Stadt nad Vltavou. Měli zaplacenou cestu i hotel. Dobrovolníků bylo ale málo, získali jsme jen pár dívek, které chodily s chlapci emigrantů, žádného muže nelegální činnost v době německého „budování mostů a spolupráce” nelákala. Jednu svou zaměstnankyni z lékarny mi dohodil můj bratr z Tübingenu a ani mi neprozradil, že se s ní hodlá oženit. Zato angličtí studenti, kteří mají dobrodružnější povahu než Němci, se jen hrnuli. Chtěli vidět zemi za "železnou oponou" a někteří dokonce doufali, že je zatknou. Režimu se pochopitelně nebáli, byl už zesláblý a unavený, psala se osmdesátá léta a pašerákům nanejvýš hrozilo, že je po výslechu pošlou zpátky. Ale to se často nestávalo, během deseti let pamatuji jen tři případy zadržení. Ovšem některé situace spojené s transportem knih působily až zázračně.

 

Můžete být konkrétní?

Snažil jsem se, jak to jen šlo, vyhnout se kontrolám. Jednoho z kurýrů jsem vyslal na Silvestra, předpokládal jsem, že pohraniční stráž bude o půlnoci namol. Můj kolega ze školy, fyzicky zdatný mladík, cestoval se dvěma kufry, jeden vážil snad třicet kilo, kvůli nadváze cestoval vlakem, dva by na letišti neprošly. Oba umístil na polici nad sebou. O půlnoci vešla do kupé zcela střízlivá policistka, ale kurýra ani kufry nevnímala. Zkontrolovala jeho dva spolucestující a jemu nedala ani razítko do pasu, jako by ho vůbec neviděla, jako by tam neseděl. Když se vracel z Československa, měl problém vysvětlit, proč nemá v pase razítko. Byl katolík a na tu noc si objednal tři řádové sestry, aby se za něj modlily. Jakmile přejel hranici, šly spát. Když se jich později zeptal, v kolik hodin, řekly ve 12.05. Na minutu přesně.

O takových věcech ovšem nemá smysl mluvit, protože většina lidí řekne, že je to pitomost a že jsem si to vymyslel. Ale život je daleko dobrodružnější než literatura. Beletrie musí být uvěřitelná. Komickou příhodu zažila Jean, má kestonská spolupracovnice, na hranici v Rozvadově. Dost jsem se na ni zlobil, když za mnou o prázdninách přijela do Tübingenu s tak malým autem naládovaným předměty a stanem na táboření, pod nimiž ukrývala cyklostyl. Měla ohromnou kliku. Mladý celník, narvaný do těsných módních kalhot, se při prohrabávání rekvizitami příliš nahnul, kalhoty mu vzadu praskly a obnažily špinavé spodky. Za huronského smíchu okolostojících utekl a policisté ji odmávli, ať jede.

 

G. K. Chesterton říká, že nepřekvapivější na zázracích je, že se opravdu dějí. V tomto kontextu působí i nástup prezidenta Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové do světové politiky.

Opravdu to vypadalo jako naprostý zázrak! Měl tři stupně jako v nějaké pohádce. V říjnu 1978 byl zvolen papežem neohrožený Polák Karol Wojtyla – Jan Pavel II, v květnu 1979 vyhrála volby Margaret Thatcherová neboli „železná lady” a v listopadu 1980 se stal americkým prezidentem Ronald Reagan, který se netajil tím, že je zásadovým  antikomunistou, ačkoli dobře věděl, že v pokrokových kruzích jde o nadávku. Ve snu by mě tenkrát nenapadlo, že je možné zmobilizovat Západ k odporu a odmítnutí „ušlechtilé mírové” politiky uvolňování vztahů se Sovětským svazem.

Pro mne osobně Reaganova politika znamenala ohromnou životní změnu. Z nakladatele jsem se najednou stal pašovatelem. Prostřednictvím americké podpory jsem mohl dostávat všechny exilové knihy a časopisy zadarmo a ty své, pokud se expedovaly do Československa, mohl vyúčtovat jakémusi literárnímu centru v New Yorku podléhajícímu Kongresu, aby se neřeklo, že diverzi podporuje kontrarozvědka CIA. Objednávky spravoval spolupracovník Pavla Tigrida, velký vlastenec, Vilém Brzorád. Z Ameriky mě pravidelně navštěvoval tajuplný muž, tajný agent nebo možná důstojník CIA, jmenoval se George Minden, původně rumunsky Mindenescu, který inicioval intelektuální podporu americké politice už od padesátých let a měl na starosti tajné financování zejména liberálních a levicových časopisů antistalinské orientace. Je to smutné, ale bez americké podpory by vynikající klasicky liberální měsíčník jako např. britský Encounter nikdy nevznikl a totéž platilo pro převážně židovský americký časopis Commentary nebo katolický Communio.

V Londýně jsem se s Mindenem vídal zhruba dvakrát do roka. Nevolal z hotelu, ale z budky, a setkávali jsme se v parku a účtovali na lavičce. Byl to velice vzdělaný, distingovaný muž středního věku, v perfektně padnoucím obleku. Padli jsem si okamžitě do oka. I moji kurýři na něj udělali výborný dojem. Když jsem zanedlouho získal další finance na cestovní náklady také od katolické nadace Kirche in Not, posílal jsem 12–15 studentů ročně, každého s dvaceti kilogramovým kufrem, výjimečně se dvěma. Miniaturní formát knížek obnášel roční kontraband téměř tisíc výtisků. A nejen to. Kurýři získávali adresy odvážnějších občanů, na které bylo možné zasílat poštou krabice Persilu s vloženou knihou nebo pěti šesti miniaturami zasypanými pracím práškem. Číst tak mrňavé písmo pod lupou bylo samozřejmě nepohodlné, ale mnozí to rádi podstoupili.

Protože jsem v ústavu organizoval i sbírku polského samizdatu, vypravoval jsem cestovatele také do Polska. Našel jsem za hranicemi dvě fary, které s radostí přijímaly dvacetikilogramové zásilky, polskou cenzuru totiž české knihy nezajímaly. Největší pašovací terno byl ale německý kulturní atašé před penzí, Wolfgang Scheuer, s nímž se ještě před svým vyhoštěním z republiky seznámil Gruša. Ten byl ochoten nechat si zasílat do Prahy objemné zásilky diplomatickou poštou z Bonnu, čímž samozřejmě porušoval diplomatický protokol i západoněmeckou oficiální ostpolitiku „spolupráce a zmírňování napětí.” Dožil se pádu režimu a za zásluhy obdržel od Václava Havla řád T. G. Masaryka.

Nakladatelství samozřejmě fungovalo na koleně. Ústav měl dobrovolné spolupracovníky a nijak nenamítal, že pomáhali i mně. Moje žena vedla účetnictví prodeje a neúnavně – i při pěti a později sedmi dětech – balila a vozila knihy na poštu. Redakční práci jsem dělal po večerech, honoráře se autorům neplatily, sklad v garáži nic nestál. Finance jsem potřeboval jen na grafika, sazbu, korektury a tisk. A každoročně přibývalo návštěvníků z Československa, kteří byli ochotni riskovat celní prohlídku a pár knih si domů odvézt. Všichni přítomní u nás byli vítáni, dostali do batohu knihy, někdy povečeřeli nebo i přespali. Měli jsme velký dům s hostinským pokojem. V posledním roce režimu nával nezvaných hostů už začínal být nad naše rodinné možnosti.

I když jsem měl k ruce pomocníky, většinu rutinní administrativní práce jsem musel vykonávat sám. Byl jsem doslova zavalen zásilkami nebojácných grafomanů z domova i těmi z emigrace, jimž jsem postupně přestal na dopisy odpovídat. Nedovedl jsem – jako někteří nakladatelští kolegové – nad jejich výtvory jásat a vymluvit se na zoufalou finanční situaci. Zato velkou posilou ducha přinášely literární skvosty, padaly nečekaně z nebe, a druhé potěšení přinášely v materiální podobě vytištěné knížky. Patřila k nim kompletní poezie Bohuslava Reynka, Hrabalovy zakázané Proluky, paměti Josefa Hiršala nebo vynikající Machoninův překlad Kolymských povídek Varlama Šalamova, jež jsem už nestihl vydat. Zadal jsem do Prahy překlad Dějin dvacátého století Paula Johnsona a těšil se, jaká to bude senzace, až vyjde. Jednou nás pošta překvapila objemným balíkem snad čtrnácti svazků Demlových sebraných spisů poslaných, světe div se, až z Tahiti. Ty jsem už také vydat nestihl. 

 

Kdo z autorů z politického hlediska byl pro nakladatelství Rozmluvy tím nejdůležitějším? 

Jednoznačně Václav Havel – a nejen pro mne, pro celý politický exil. Vybudoval si prestižní nadstranickou pozici mezi rozdělenými skupinami v disentu a Chartě 77, ale navzdory propagaci Svobodné Evropy jej širší veřejnost téměř neznala, jak jsem zjistil během letního rozdávání knih českým a slovenským rekreantům v Jugoslávii. Už si nepamatuji, kdo ten stánek pro Čechy a Slováky na jadranském pobřeží založil. Střídali jsme se tam o prázdninách, kempy byly někde u města Šibeniku, a já si tam dal schůzku s evangelickým pastorem a chartistou Alfrédem Kocábem. Překvapil mě svým pesimismem ohledně možné změny režimu. Zdálo se mi, že je protestantská opozice chmurná a katolická příliš optimistická. O Havlovi mezi davy československých turistů ale slyšel málokdo. Proto jsme s neúnavným Vilémem Prečanem, zakladatelem dokumentačního střediska českého samizdatu v bavorském Scheinfeldu, v roce 1984 připravili k vydání objemný svazek Havlových fejetonů, esejí, úvah a polemik pod názvem O lidskou identitu. Když pak dostal ve Francii čestný doktorát univerzity v Toulouse, obdivuhodný organizátor Gruša přišel s nápadem udělat s ním na dálku knihu rozhovorů. Jiří tenkrát bydlel v Bonnu a přemluvil ke spolupráci zkušeného novináře Karla Hvížďalu, žijícího někde poblíž. Než se ale podařilo shromáždit komplikovanou diplomatickou poštou prostřednictvím Scheuera všechny Havlovy odpovědi, uplynul víc než rok, a tak kniha sice pod názvem Dálkový výslech vyšla, ale až k Havlovým padesátinám v říjnu 1986, které autor trávil ve vězení. Vyprodala se rychle a o dva roky později jsem mohl vydat reprint, ale ten už se prodával převážně v Praze.

 

Následovaly autorovy další knihy a také divadelní hry. Vyrozumění dokonce uvedl anglický divadelní soubor. Vzpomínáte si na ten zážitek?

Vydal jsem zajímavý komentář Sidonia (Zdeněk Neubauer) k šestnácti Havlovým filosofickým dopisům manželce Olze z vězení na Borech pod názvem Výzva k transcendenci. K dopisům jsme s Jiřím Grušou přidali také Havlovu přednášku pro univerzitu v Toulouse, klíčový esej Politika a svědomí, o antipolitické politice disidentů a „moci bezmocných”. Václav Havel byl bystrý pozorovatel společnosti a jeho charakteristika totalitarismu, oné „bytostně jiné moci”, je nepřekonatelná.

Ano, nadchlo mě anglické divadelní představeni Vyrozumění (The Memorandum) v richmondském divadle Orange Tree Theatre a hned jsem se rozhodl vydat tři dramatikovy hry z šedesátých let. Angličané bývali největšími divadelníky světa (dokud nepodlehli diktátu politické korektnosti) a v Havlově hře o ideologizaci jazyka („ptydepe”) jako nástroje k moci, rozehráli fantastickou frašku o záludnostech byrokracie, jakou známe ze seriálu „Jistě, pane premiére.“

 

K autorům, jejichž knihy jste vydal nejen v Londýně, ale po návratu domů také v Čechách, patřil Ivan Klíma. Přispěl jste k jeho prosazení na Západě?

Když koncem sedmdesátých let vyšly u Škvoreckého v Torontu povídky Má veselá jitra, byla to pro politický exil událost. Ivan Klíma se stal teprve třetím spisovatelem, který se odvážil vydat knihu v českém exilovém nakladatelství. Prvenství s románem Štěpení měl Karel Pecka. Bývalý mukl, vězeň padesátých let, považoval normalizační režim bez vnitřního motoru marx-leninské víry za ochablou udržovací mašinérii totalitarismu a vůbec se ho nebál. Druhou knihou, dodanou autorem z domova, byly paměti Václava Černého. Ale teprve vydání Klímových povídek způsobilo převrat a s rukopisy se roztrhl pytel. Počet zakázaných či nepublikovatelných spisovatelů v republice jsme odhadovali téměř na stovku, a to jsme všechny ani neznali. Klímovy povídky v čapkovské tradici se smyslem pro detail byly velkou obžalobou režimu. Odehrávaly se v chmurné atmosféře nesvobody a popisovaly vedle apatické většiny, plné vzájemné nedůvěry a nevraživosti, činorodou profízlovanou společnost zlodějů, flákačů a šíbrů. Všeobjímající šeď potlačené spontánnosti na mě padala i z českých filmů, nejvíce ale z normalizačních veseloher. Elán kinematografie let šedesátých normalizace přetvořila na křečovitý rádoby humor.

Klíma nepodepsal Chartu 77, nicméně jeho odsudek režimu byl jednoznačný. Politická moc jej sice sledovala a odposlouchávala, ale tolerovala, a nechala ho žít ze zahraničních honorářů, jako by byla ráda, že nechodí mezi lidi do zaměstnání. Podobně se snažila izolovat i chartisty. Veselá jitra se relativně dobře prodávala (1 500 výtisků během pěti let), a tak jsem po letech mohl vydat pro exilový „evropský trh” druhé vydání v Londýně. Náhoda tomu chtěla, že ve vedlejší čtvrti bydlel redaktor Jiří Theiner. Za druhé světové války absolovoval v Anglii elitní gymnázium a během své druhé emigrace se stal šéfredaktorem časopisu Index on Censorship, který se specializoval na ukázky z tvorby pronásledovaných spisovatelů z celého světa. Jednomu malému nakladateli doporučoval k vydání zakázané autory a tahle sbírka se mu zamlouvala pro její přesvědčivý tíživý popis situace, jaká se sotva dala na Západě někomu vysvětlit. Později jsem se od Klímy dozvěděl, že si knížku přečetl šéf největšího nakladatelství Allan Lane, známého slavnou edicí paperbacků Penguin (beletrie) a Pelican (literatura faktu), a navštívil ho v Praze. A tak se Ivan Klíma stal slavným spisovatelem nejen ve Švédsku.

Vydal jsem ještě jeho čtyři prózy a objemný román Soudce z milosti, který jsem doporučil k vysílání na pokračování rozhlasové stanicí Svobodná Evropa. Po návratu do Prahy vyšla Má veselá jitra už začátkem února 1990 jako první knížka Rozmluv ve stotisícovém nákladu a lidé stáli v kilometrové frontě na mrazu od knihkupectví Na můstku v dolní části Václavského náměstí až k Hybernům. Po zkušenostech s řízenou ekonomikou netušili, že by si ji bez potíží mohli koupit později, protože záhy následoval padesátitisícový dotisk. Stihl jsem pak vydat už jen dvě z jeho knih, Klíma totiž velice spěchal, aby jeho díla vyšla co nejdříve, a poskytl je i jiným nakladatelům. Tehdy měly ještě státní tiskárny omezenou kapacitu, byly zahlcené objednávkami, papíru nedostatek a on dobře věděl, že konjunktura na disidentskou literaturu, reflektující zaniklý svět socialismu, brzy pomine.

 

Není podivuhodné, že svatořečení Anežky Přemyslovny předjímalo události listopadu 1989?

Ano, i to možná patří do kategorie zázraků. Anežka Přemyslovna byla už ve středověku prohlášena za blahoslavenou, což je v katolické církvi první stupeň svatořečení. Jistě měla vlivné přímluvce ve svých špitálských bratřích, jediném mužském řeholním řádu na světě, který založila žena. Není to zvláštní, že se Rytířskému řádu křižovníků s červenou hvězdou po sedm století nepodařilo tento bohulibý úmysl prosadit? 

O legendě, že její svatořečení přinese do vlasti svobodu, jsem se dozvěděl v Římě; letěl jsem tam se dvěma kufry knih pro české poutníky. V osmdesátých letech se ve Vatikánské knihovně našla její korespondence se svatou Klárou, a to u papeže Jana Pavla II. rozhodlo; možná mu o té středověké legendě také řekli. Režim zcela nečekaně pustil na slavnost do Říma několik tisíc lidí a ti brali zakázané knihy útokem. Nikdo už se nebál. A na hranicích je kupodivu neprohlíželi. Tahle událost měla vliv i na Václava Havla. Už jako prezident prosadil padesátikorunu s portrétem Anežky Přemyslovny. Škoda, že zanikla, ale inflace papírové bankovky vytlačuje a nahrazuje kovem, mince vydrží v oběhu i sto let.

 

Je možné říci, že vám londýnské nakladatelství Rozmluvy dalo křídla?

Ano. Všechny mé nechtěné, okolnostmi vynucené osudové strasti jako by byly k dobrému a směřovaly k cíli – polština i ekonomie, exil i uhranutí poezií. Nestýskalo se mi, už od dětství jsem měl svůj domov v hájemství básnických obrazů a metafor. Iluzí, že prací v exilu jsem pro kolektivní dobro národa něco podstatného vykonal, jsem nikdy netrpěl. Svobodu přinesli jiní: Thatcherová, Reagan a Jan Pavel II. A národ si s ní musí poradit, jak umí. Mnohým lidem však exiloví nakladatelé předali Slovo, z něhož vytryskla radost i nová naděje. Občas ty lidi potkávám.

                                        

                                    

 

 

Z Bělé do Bruselu přes Volgograd a Vídeň  

 

Nejprve zásadní otázka: Napovídalo už tvoje dětství, jakou cestou v životě půjdeš? Co jsi dostala doma „do vínku“?  

Pocházím z vesničky Bělá u Staré Paky. Od svých čtyř let jsem v podstatě hlídala své dva bratry, žádné školky a jesle na vesnici v mém dětství neexistovaly, mateřská tehdy nebyla, maminka vždy jen odskočila z práce nás zkontrolovat a nakrmit. V šesti letech jsem proto neuměla držet tužku v ruce, o nůžkách nemluvě. Zato jsem uměla dost básniček a lidových písniček, protože naši měli rádi hudbu. Táta hrál na trubku a na akordeon – „heligonku“ a často se u nás zpívalo. Proč o tom všem vyprávím? Protože mě to přivedlo k tomu, čím jsem dosud. Škola mi dala vzdělání a situace v rodině způsobila, že mám celoživotní potřebu starat se o ostatní lidi kolem sebe.

 

Jsi povoláním učitelka – ale co tvé vlastní školní začátky?

Nastoupila jsem do první třídy v září 1961. Tehdy fungovala v Bělé jednotřídka. A naše, tehdy na škole nová učitelka, mi otevřela kouzelná dvířka do světa vzdělání. Dodnes před ní smekám. Ve třídě nás bylo ve čtyřech ročnících osmnáct. Dodnes nechápu, jak dokázala vyučování organizovat tak, aby nás všechny naučila číst, psát a počítat, a čtvrťáky musela taky učit ruštinu. Často jsem nedokončila úkol, protože jsem poslouchala, co dělají ti starší a později zase ti mladší než já. Ve škole se mi líbilo tolik, že jsem si pak na ni chtěla s bratry hrát i doma.

Od páté třídy jsem dojížděla vlakem do tzv. „měšťanky“ ve Staré Pace, a pak na gymnázium do Nové Paky. Hodně jsme se učila ve vlaku, jednotřídka a domov – až do mých 16 let jsme měli doma jen dvě místnosti – mě naučily soustředit se i v neklidném prostředí. Když vás ale to, co musíte dělat, baví, tak vám to nevadí, ani když vás považují za „šprtku“ (směje se).  

 

Jak potom přišel nápad jít studovat zrovna do Ruska? A co všechno jsi tam studovala?

Ten nápad vůbec nebyl z mé hlavy. I na střední škole jsem byla nesmělou holkou z vesnice,  vůbec by mě nenapadlo jít někam do světa. Až si ředitelka pozvala čtyři vybrané studenty včetně mne do ředitelny. Ve Žďáru nad Sázavou se měly otevírat experimentální 4. ročníky gymnázia jako příprava na studium v Sovětském svazu. Jeden z nabízených oborů bylo učitelství ruština a angličtina, a já učit chtěla, což paní ředitelka asi věděla, a navíc jazyky jsem měla ráda.  

Na rozmyšlenou byl jen víkend. Mamka spráskla ruce, že bych měla jít tak daleko, táta řekl, ať jen jdu. Já jsem věřila, že mě, obyčejnou holku ze zapadlé vesnice, stejně nevyberou a že nemám co ztratit. Těžký život perfekcionistky… Stále máte pocit, že to ještě není ono! Tak jsem přihlášku podala. Určitě tam hrály svou roli studijní výsledky a má snaživost. Moji rodiče ve straně nikdy nebyli, já jsem sice vedla pionýry, ale to bylo spíš na zábavu dětí z vesnice, a byla členkou SSM, ale jen formálně. Život je ale často plný náhod a většinou si ani neuvědomujeme, jak nás některé naše rozhodnutí ovlivní na celý další život. Přijali mne, dopis přišel na můj svátek.

 

A když ses pak dostala do Ruska? 

Nevím, zda to má tak každý, ale já mám pocit, že se do mého života připletla spousta paradoxů: ruskou okupaci v roce 1968 jsem brala jako podraz od někoho, kdo nám měl pomáhat, jak nás učili ve škole. Proč jsem se přesto rozhodla tam jet? Snad abych se podívala a přesvědčila se, jací Rusové opravdu jsou. 

V našem ročníku ve Volgogradě pak nás bylo asi 80, z toho polovina Rusů. Pětiletý studijní program byl hodně náročný, učilo se i v sobotu. Studovali jsme všechny aspekty současného ruského jazyka, i obecnou lingvistiku, staroslověnštinu a latinu (ta byla snadná, protože jsem měla latinu 4 roky na gymnáziu, ale studovat ji přes ruštinu byla jiná věc). Podrobně jsme studovali ruskou literaturu. Na angličtinu jsme měli opravdu výborné profesory. Samozřejmě jsme měli všechny předměty související s pedagogikou a psychologií, didaktiku a metodiku vyučování a taky politické vědy a historii komunistické strany SSSR, ale i Československa.  

První dva ročníky byly opravdu těžké. Domů jsme létali jen 2x ročně. Dostávali jsme na místní poměry docela vysoké stipendium, ale kromě suvenýrů a knih často nebylo co koupit.

 

Jak vypadal studentský život?

Bydlela jsem s Ruskami. Ruské dívky mluvily velmi slušně, byly dost tiché a stydlivé. Přestože byly o dva roky mladší, tak my, Češky, jsme si připadaly bezstarostnější, hravější a veselejší. Také jsem zpívala v tanečním souboru Bohemia a byla na zájezdu s několika vystoupeními v Ázerbájdžánu.

Ve Volgogradě v prvních letech našeho studia chyběla spousta potravin. Když bylo horké jaro, slunce ve stepi všechno spálilo a úroda byla ztracená. Nedaleko za řekou Volhou směrem na východ už začínala polopoušť. Počasí bylo vskutku vnitrozemské, v zimě až minus 30, (od - 25 stupňů se nevyučovalo), v létě i čtyřicítky. To jsme se učily s mokrým ručníkem na ramenou a s nohama v lavoru.

Díky stipendiu jsme si ve vyšších ročních mohli občas dovolit zajít do restaurace, kde bylo vždy plno a později už i dost velký výběr kvalitních jídel. A k tomu živá hudba a tanec, Rusové se rádi bavili. V září bývalo všeho dost: trhovci z Gruzie prodávali šťavnatá rajčata, hromady velmi chutných melounů.

 

A Rusové samotní? Jak se ti tehdy jevili?

V domácnostech, které jsme navštívili, nás Rusové hostili vším, co měli. Mnozí byli hodně sečtělí, hlavně co se klasické literatury týče. Co nás šokovalo, že si někteří mysleli, a to včetně našich profesorů, že ČSSR znamená Československá sovětská socialistická republika, a že jsme se doma učili v ruských školách, jako tomu bylo v jiných sovětských republikách. Teprve ve třetím ročníku jsme mohli naší profesorce ruštiny vysvětlit, že tomu tak nebylo.

I když jsme se s Rusy společně bavili, slavili a tancovali, přece jen každý víc tíhl ke svým. Slavili jsme české a slovenské Vánoce, které byly v Rusku zrušené. Na Štědrý den i na vánoční svátky se normálně chodilo do školy, ale na kolejích jsme to večer patřičně oslavili. 

V rámci praxe jsme často chodili do škol na besedy a vyprávěli o Československu. I na okupaci přišla dost často řeč, ale oni opravdu netušili, že nám tím nepomohli. Naopak se leckdy stalo, že znali někoho, kdo u nás v 68. roce zahynul. A to pak bylo samozřejmě citlivé a bolestivé téma. Ve volném čase nás ale spojovala řeka Volha. Po vyučování nebo ve zkouškovém období jsme se koupali, opalovali se a studovali na pláži. Co ale bylo šíleně těžké – fandit našim hokejistům, když se s námi na televizi dívali Rusové.

 

Co si dnes s odstupem myslíš, že ti tvé ruské zkušenosti daly?

Studium v Rusku mě naučilo vážit si mnohých materiálních věcí, které bych jinak asi považovala za samozřejmost. A vážit si přátelství. Když s někým takto prožíváme dobré i zlé, jsou z nás přátelé na celý život. A utvrdilo mě to také v tom, co už jsem znala ze své rodiny a ze své vesnice, že nejdůležitější jsou mezilidské vztahy, důvěra mezi lidmi, pravdomluvnost a upřímnost.

 

V té době ale přišlo i osudové setkání na letišti, jak vím už díky dokumentu, který jsme o tobě a tvém muži Georgovi natáčeli....

A zase jako na začátku: Mám věřit na osud nebo ne? Setkali jsme se v Moskvě na letišti Domodědovo 1. září 1977, když jsem se vracela po prázdninách do dalšího ročníku. Měla jsem tam být o den dřív, jenže kvůli poruše tatínkova auta mi v Praze uletělo letadlo. A díky tomu jsem se – ale až za několik let – vdala. Jmenoval se George, pocházel z Pensylvánie v USA a letěl jiným letadlem do Náběrežnych Čeln, kde tehdy Američané stavěli slévárnu pro továrnu vyrábějící nákladní automobily Kamaz – byl totiž tlumočníkem.

Když už jsme měli nastoupit do letadla, George mě najednou zavolal zpátky a požádal o adresu. Vždy, když si na ten moment vzpomeneme, přejede nám mráz po zádech, protože jsme mohli naši poslední a jedinou šanci propásnout!

Takže jsme si dopisovali. George se pak vrátil do USA. Já měla před sebou ještě dva roky studia, on se rozhodl jít na rok na univerzitu a získat titul MBA. Oba jsme promovali v červnu 1979. V jednom z dopisů George psal o tom, že před pár lety procestoval severní, západní a jižní Evropu, ale nikdy nebyl v Československu. Na to se nedalo reagovat jinak než pozváním. Často ho zlobím, když mu říkám, že se vlastně pozval sám (smích).

Absolutně jsem si tehdy neuměla představit, že bych si někdy vzala za muže cizince a už vůbec ne Američana a George. Navíc jsem v té době už moc dobře chápala, že svazek muže a ženy není nikdy jednoduchý a že i přes velkou lásku nese s sebou všelijaká trápení a nedorozumění. A s cizincem by to bylo ještě mnohem složitější, takže od toho raději dál. Přece si nebudu komplikovat život víc, než je třeba!

 

Ale stalo se, jak už víme. Zase osud?

Musím hodně vynechat, ale: George přijel do Prahy 5. srpna večerním rychlíkem z Mnichova. Po prohlídce hlavního města jsem ho přivezla k nám domů do Bělé. Celá vesnice o jeho příjezdu už věděla. Chápala jsem, že jim přišlo divné, že po pěti letech v Rusku za mnou přijede jako první na návštěvu Američan! Ale vzít si ho? Ani nápad! Já jsem přece ráda, že jsem konečně doma a splním si životní sen – budu od září učit. Měla jsem nastoupit na gymnázium právě do Nové Paky, kde jsem předtím studovala. Tak jaképak teď vdávání? Přes oceán ale křižovaly spousty dopisů. I když sám George v USA pár měsíců pochyboval a vyzkoušel si jiný vztah, nakonec se znovu objevil v Československu, a to za víc než dva roky, zrovna před Vánocemi 1981. A já se tehdy doopravdy zamilovala.

Ale neztratila jsem obezřetnost. Kde budeme bydlet? Já přece nechci nikam do zahraničí a George nemůže přijet bydlet do Československa! Že by to nebylo navždy, pro mě absolutně nepřipadalo v úvahu. A tak jsme se pár měsíců trápili a hledali v dopisech nějaké řešení. Na další návštěvu k nám přijel George koncem dubna 1982. Naše ředitelka mu dovolila účastnit se mých hodin ruštiny i angličtiny, a dokonce mi dala jeden den volno, abych ho vzala na výlet do Českého ráje. Jeli jsme tedy vlakem do Sobotky, navštívili Humprecht a Kost a prošli se romantickým údolím Plakánkem. Na jednom domě na komíně hnízdili čápi a nejspíš předznamenali, co nás ten rok čeká. George šel s námi na oplátku na prvomájový průvod (smích).

 

Co tedy rozhodlo o místě, kde budete žít?

Abych se mohla lépe rozhodnout, zda můžu žít v Americe, pozval mě George na návštěvu. Nebylo to tehdy jednoduché vyřídit, ale podařilo se. S malou dušičkou jsem seděla v letadle ČSA do New Yorku. Pár dní jsme tam zůstali a pak odletěli do Pittsburghu, kde nás čekal Georgeův tatínek a odvezl nás na malou rodinnou farmu mezi Pittsburghem a Erijským jezerem. George je nejstarší z deseti dětí, seznámila jsem se skoro se všemi. Všichni tam na mě byli opravdu milí, v obchodech prodavači ochotní a usměvaví. Nedokázala jsem nikomu vysvětlit, proč tak silně, ale pouze intuitivně cítím, že v téhle zemi žít nemohu, proč mi ta země připadala jako Sovětský svaz naruby. Nepřipadala jsem si tam nijak svobodná. Navíc pak George na úřadech zjistil, že bych v Americe nemohla učit, protože jsem z komunistické země. Risknout by si to prý mohla leda jen nějaká soukromá škola. Vzdát se svého životního snu? To by byl můj konec.

Naštěstí firma právě plánovala přeložit George do Vídně, a to už nebylo tak daleko, tak nám svitla nová naděje. Mezitím jsme si čile vyměňovali dopisy, co a jak zařídit, protože jsem po návratu zjistila, že jsem otěhotněla. Že by to zařídili ti čápi z Plakánku?

 

Řešit v dopisech přes oceán svatbu, potomka, bydlení atd. bylo asi složité?

Spíš ošidné. V podstatě to dopadlo tak, že jsme se rozhádali a rozešli. George k nám na Vánoce nepřijel a trávil je s přáteli v Římě, zatímco já jsem mu nadále pletla svetr. Sešli jsme se znovu v Praze až koncem ledna a 11. února 1983 jsme si v Libštátě podali žádost o uzavření sňatku. Problém byl v tom, že se při svatbě s cizincem muselo tehdy čekat celé tři měsíce a termín porodu byl na konci dubna. Takže syn Martin, který se narodil na Georgeův svátek, byl už samozřejmě mezi svatebčany. Takový „postup“ tehdy ještě nebýval tak běžný jako dnes. Když náš příběh někomu vyprávíme, vždycky se smějeme, že se náš vztah vyvíjel opačným směrem, než je to obvyklé. Že jsme měli rozvod už před svatbou, takže nám v podstatě už nic nehrozí.

Po svatbě jsem si začala zařizovat papíry potřebné k vystěhování do Rakouska, což se v tehdejší době podařilo oficiálně až za rok. George pracoval pro americkou firmu, která měla ve Vídni pobočku, byl tam tedy cizincem. A když na úřadech nezapadáte do připravených kolonek, je řešení jakékoliv situace složité a zdlouhavé i dnes.

 

Dalším řízením osudu jste se ale za dva roky ocitli v Belgii, když byl George nucen hledat nové místo. A znovu pro vás oba nová země s úplně jinou kulturou, a ještě k tomu vícejazyčnou. K vaší angličtině a ruštině nutně musela přibýt francouzština, ale přibyly také děti. Jak jsi to zvládala?

Pro George problém nenastal, francouzsky se učil už na střední škole a se svojí ruštinou, němčinou, španělštinou a italštinou byl tedy i na mnohojazyčnou Belgii vybavený opravdu dobře. Moje němčina na přežití ve Vídni stačila, ale že bych jazyk ovládala plynule, to se říct nedalo.

Rozhodli jsme se hledat bydlení na jih od Bruselu, nájem za řadový dům se zahrádkou poblíž známého Waterloo byl stejný jako za dvou – třípokojový byt v Bruselu. Stěhovali jsme se v lednu 1987. Francouzsky jsem tehdy uměla jen „Bonjour“, „Merci“ a „Je t’aime“. Koupila jsem si tedy učebnici pro samouky a řekla si, že se svými zkušenostmi s jazyky to snad zvládnu. Motivace byla silná. To jsem ovšem netušila, o jak komplikovaný jazyk se jedná. Ta nejjednodušší věta ve všech jazycích, tedy Co je to? – Qu’est-ce que c’est? má ve francouzštině 14 písmen, dva apostrofy a jednu pomlčku. Dodnes se musím pořádně soustředit, když to chci napsat správně. V podstatě to doslova znamená „Co je to, co to je?“ A ve výslovnosti slyšíme jen sedm hlásek, tedy [keskese]!!! Pomyslela jsem si, že francouzština jako diplomatický jazyk nemůže být jednoduchá, aby se ji každý hlupák mohl jen tak lehce naučit. To, že čeština je ještě složitější, aniž by byla jazykem diplomacie, jsem pochopila až později, když jsem začala učit česky cizince (smích).

Mé obavy, jak nás v Belgii jako cizince přijmou, byly liché, k mladé rodině s dětmi byli velmi vstřícní. Složitější to bylo s mojí domluvou, málokdo tu tehdy uměl dostatečně anglicky nebo německy, musela jsem se tedy snažit. U lékaře, ve školce, všude. Připadala jsem si jako neplavec, kterého hodili do hezky hlubokého bazénu.

 

Belgie byla pro tebe už třetí kulturou…Co bylo nejtěžší?

Asi to, že kvůli jazykové neznalosti jsem si nemohla popovídat s ostatními maminkami. Když nemáme možnost sdílet své rodičovské zkušenosti, můžeme mít pocit, že jen my máme problémy. Všechny ostatní děti mi tehdy připadaly dobře vychované a jen ty moje se zdály zlobivé a neposlušné. Byl to také útok na mé pedagogické ego: učitelka a neumí vychovat vlastní děti! Můj muž pracoval dlouho do noci, někdy i o víkendech, často cestoval, tak bylo všechno na mně. 

Krajany jsem neznala a nevěděla ani, kde je hledat, (internet neexistoval), svěřit děti cizím lidem nepřipadalo v úvahu. Syn Martin nastoupil do školky dva týdny pro příjezdu do Belgie a dcera Irenka až na podzim, když jí bylo dva a půl. To už jsme čekali třetí dítě, dcera se narodila v květnu 1988. Čekala jsem, až i Zuzanka (Susanne) nastoupí do školky, což bylo až téměř za 4 roky po našem příjezdu do Belgie. Teprve pak jsem mohla začít studovat v kurzu francouzštinu. Závěrečnou zkoušku jsem udělala v dubnu 1994, den před narozením našeho čtvrtého dítěte, Antoníčka (Anthonyho).

S druhým belgickým úředním jazykem, vlámštinou, jsem se v praxi skoro nesetkávala, bydlíme ve Valonsku. V rámci loajality k Belgii jsem se však později, když i poslední naše „miminko“ začalo chodit do školky, přihlásila na kurz vlámštiny.

Zda to vše bylo náročné? Určitě bylo, kontakt s rodinou a přáteli v Československu byl možný pouze pomocí dopisů. A trvalo dost dlouho, než jsem mohla normálně komunikovat s lidmi ve svém okolí a našla kontakt na krajany. Spoléhat jsem se musela pouze na sebe. Naštěstí to, co nás nezničí, nás posílí.

 

Jak jste vychovávali děti, v jaké řeči? Byly s jazykovou výchovou potíže? Vím, že s Georgem doma mluvíte anglicky. Vlastně ses francouzštinu učila zároveň s dětmi…

Otázku jazykové výchovy dětí jsem naštěstí řešila jen teoreticky před narozením našeho prvního dítěte. Tehdy nebylo vůbec snadné najít si informace o bilingvismu, a pokud člověk něco našel, byla to spíš výstraha. Že vícejazyčná výchova má negativní vliv na analytické myšlení dítěte, že se s druhým jazykem nemá začít dřív, než dítě bezpečně ovládá první jazyk atp.  Není divu, že jsem si kvůli tomu dělala starosti: angličtina, němčina je taky samozřejmost (to, že v Rakousku nezůstaneme, mě tehdy vůbec nenapadlo) a čeština byla v této situaci absolutním luxusem, něčím navíc. Otázky jako: zvládne to moje dítě intelektuálně, psychicky i emocionálně? - mě pronásledovaly celé těhotenství. Když se však syn narodil, všechny  zázračně zmizely. Úplně samozřejmě jsem s ním od první chvíle mluvila česky. Jak bych taky mohla předat dítěti svou lásku, své city v jazyce, který jsem se naučila ve škole pomocí intelektu, a ne v tom, který jsem se učila od svých rodičů svým srdcem a vlastně celou svou bytostí?

V žádném naučeném jazyce neznám říkanky, básničky a písničky pro děti, ukolébavky a tolik přísloví – a že jsem je opravdu často při výchově používala – jako ve své mateřštině. Dokonce ostatní jazyky podezřívám, že jich ani tolik nemají nebo je rodiče prostě nepoužívají či neznají. A co teprve všechna ta láskyplná slovíčka, která máme v češtině. A kolik si jich můžeme díky košatému tvoření slov ještě sami vymyslet! Opomenout nemohu ani zdrobněliny: slovo „ručička“ se do francouzštiny i angličtiny přeloží jako „malá ruka“ – to přece vůbec není stejné! Neumím si představit, že bych mluvila s malými dětmi bez zdrobnělin!

Mnozí Češi, kteří z Československa odešli, mluvili se svými dětmi jazykem země, ve které žili. Snad z obavy, aby zvládaly učivo nebo pod tlakem okolí. Mnozí belgičtí učitelé ještě před desítkou let odrazovali rodiče – cizince, aby s dětmi mluvili svou řečí. Já bych nedokázala mluvit s vlastními dětmi anglicky, i když jsem angličtinu studovala a pak i vyučovala:

 

Jak konkrétně tedy u vás rodinná konverzace probíhá? Ty Češka, muž Američan, děti narozené v Česku a Belgii. Z natáčení a návštěvy u vás už ovšem vím, že čeština tvého muže George je vynikající!

S Georgem spolu dosud mluvíme jen anglicky, výjimečně, v přítomnosti návštěv, česky nebo francouzsky. Na děti jsem mluvila a stále mluvím zásadně jen česky a české byly i jejich odpovědi. Když začaly chodit do školy, stále častěji používaly mezi sebou francouzštinu. U našeho stolu mluvilo a stále mluví třemi jazyky: se mnou mluví všechny děti česky, s mužem anglicky a mezi sebou francouzsky. Francouzština je jejich nejsilnějším jazykem. Problémy ve studiu kvůli vícejazyčnosti nikdo z dětí neměl. Nejstarší syn a mladší dcera jsou dnes již sami rodiči. Je samozřejmé, že jejich čeština není bezchybná, ani v mluvnici, ani v pravopise Ale se svými malými dětmi mluví zásadně česky, i když by pro ně bylo jednodušší mluvit francouzsky. A to je obdivuhodné. Ani jsem nečekala, že se k tomu odhodlají, i když bych se vlastně divit neměla. Mají chápavé partnery, kteří se také učí aspoň základy češtiny a kterým se náš jazyk a kultura líbí. V jazykové výchově vnoučat se sama hodně angažuju, často je hlídám, jsou ještě malé: 4, 2 a 1 rok. Všichni mají rádi české knížky, říkadla, písničky, hlavně ty s tanečky. 

 

Ty jsi ale chtěla pracovat. Jak jsi svoji kvalifikaci učitelky jazyků v Belgii uplatnila?

Pracovní povolení jsem v Belgii dostala až po 10 letech. Práci jsem si hledala ovšem už dřív, když jsem se naučila francouzsky a všechny děti už chodily do školy nebo do školky. Chtěla jsem samozřejmě učit, ale nenapadlo mě zkoušet to s češtinou, protože jsem ji nevystudovala. Rodilých mluvčích v angličtině zde bylo víc než dost. Ptala jsem se tedy na ruštinu: po příchodu Gorbačova a rozpadu Sovětského svazu byl o ni docela zájem. Ale to jsem už čekala další dítě a pracovní zařazení zase muselo pár let počkat. Vyučovat češtinu jsem začala tedy až v září 1997, ve večerních kurzech při bruselské Vysoké škole pro překladatele a tlumočníky, kde se vyučovalo na 25 jazyků. Učila jsem tam do roku 2013. V tomtéž roce jsme otevřeli večerní kurzy pro dospělé cizince při České škole bez hranic, kterou založil náš krajanský spolek Beseda v roce 2010. Také jsem vyučovala češtinu na živnostenský list v různých jazykových školách a firmách. Párkrát se mi naskytla možnost pracovat v evropských institucích v Lucembursku nebo v Belgii, ale nedokázala jsem své studenty opustit, i když má učitelská práce nebyla finančně správně ohodnocena.

Kvůli hlídání vnoučat od září 2020 v ČŠBH v Bruselu již neučím, dosáhla jsem zároveň důchodového věku, který činí v Belgii pro muže i pro ženy 65 let, pro mě ovšem bez nároku na penzi. Nadále tedy učím zájemce o češtinu na živnostenský list.

 

S čím jste v Belgii s Georgem nejvíc bojovali? A nenapadlo vás někdy vrátit se – ať už do USA, odkud pochází on, nebo do Československa, hned po 1989? Vždyť to bylo jen pět let po tom, co jsi odešla.

S čím jsme bojovali? George hlavně se stresem v práci. Já s neznalostí zeměpisu a dějepisu u Belgičanů, která byla opravdu propastná. Když se válčilo v Jugoslávii, mysleli si, že to je u nás. Stále nás strkali a občas ještě strkají do východní Evropy, na to jsem dost háklivá, vždyť je Praha od Bruselu vzdálená jen 750 km. Vídeň ve východní Evropě není, a přitom se nachází východněji než Praha. Jednoduše zaměňovali Evropu politickou a zeměpisnou. Děti ve škole narážely na poznámky spolužáků, že jsme chudí. Po roce 1989 se totiž dělaly sbírky oblečení a dalších potřeb na Polsko a Rumunsko a my jsme prostě spadli do stejného pytle, i když se do Československa nic neposílalo.

Když měl syn někdy v 6. třídě připravit referát o Československu a jediný materiál, který ve školní knihovně našel, byl časopis s článkem, který začínal větou „Československo je kus odtržený od Rakousko-Uherska.“, myslela jsem, že to nepřežiju. Materiál jsem mu zakázala použít a pomohla mu připravit referát se vším všudy – historie od Velké Moravy přes Husa a Karla IV. až do současnosti. Kultura a umění, průmysl, vynálezy i sportovní úspěchy. Na neznalosti okolí jsem narazila i ve škole, kde jsem se učila francouzštinu. Když naše profesorka jmenovala maďarštinu coby slovanský jazyk, rozhodlo to o tématu mého referátu: klasifikace evropských jazyků, óda na mou mateřštinu a slova, která mají ve francouzštině z češtiny.  Na druhou stranu musím říct, že se Belgičané rádi nechávali poučit a měli zájem poznat nás blíž.

Není to tak dávno, kdy jsem si uvědomila, proč se v Belgii cítím tak dobře. Lidé jsou zde otevření a přijímají bez problému cizince, nikdo se nepozastavuje nad tím, že mluvíte ve společnosti svým jazykem. Na našem malém náměstíčku, kde je 21 domů, žijí lidé deseti různých národností. A taky je to malá země jako ta moje. Ve velké zemi, jakou je třeba Francie nebo Německo, stejně tak v USA, bych se cítila nicotná. Navíc je George v posledních letech s vývojem v jeho vlastní zemi sám nespokojený.  

Vrátit se do Československa nebo Česka pro mě nepřipadalo v úvahu z jednoho prostého důvodu: můj muž naši zemi miluje, obdivuje ji a chválí. Kdybychom tam žili, určitě by se našla spousta důvodů ke stěžování a láteření, a to bych rozhodně nepřežila. Kritika poměrů v Česku mi nevadí, jistě toho bylo vždy (a bohužel stále je) ke kritizování víc než dost, ale od svého muže bych ji přijmout nemohla.

Lidi se mě často ptali, zda se v důchodu neodstěhujeme do Česka, když jsem taková vlastenka. Myslím, že každý se víc cítí Čechem v zahraničí než doma v Česku. A když navíc chceme probudit alespoň částečné češství u svých dětí, musíme je projevovat dost silně. V Česku mám stále příbuzné a přátele, moc ráda za nimi jezdím. No a teď, když máme v Belgii vnoučata, to je asi ten nejpádnější důvod, proč tu zůstat navždy. Georgeova případná kritika místních poměrů mě vůbec nezraňuje a jsme tu šťastní.        

 

Během úprav rozhovoru se v duchu přenáším k Olžinu kuchyňskému stolu, plnému plechů na pečení s kynoucími rohlíčky. Přestože text vznikal na dálku, mám až fyzický pocit, jako bychom spolu rozprávěly u Schmalzriedů doma, v pozdním večeru nebo noci. To je čas, kdy Olga nejen připravuje akce spolku Beseda nebo sestavuje čtvrtletník Zpravodaj, který spolek vydává. Jindy, kvůli jazykovým kurzům a péči o stále se rozrůstající rodinu, zkrátka není čas. Olga v noci často i peče, aby bylo na druhý den něco dobrého nejen doma. České dobroty nosí i svým žákům do kurzů, kde se pak stávají předmětem konverzace, nebo na akce Besedy. A podobně nakažlivým způsobem předává i své zaujetí českou kulturou, tradicemi, historií i současností. Mezi Čechy v Belgii zavedla u nich v kuchyni společné pečení vánoček nebo pravidelné charitativní akce. Na téma spolku Beseda bychom mohly sepsat ještě druhý rozhovor. Není tu místo pro všechny její aktivity, ale jednu věc, kterou mi kladla na srdce, ještě zmínit musím: Olga v posledním mailu píše: Další shodou náhod – či osudem? – jsem se v roce 1999 stala předsedkyní Besedy v den mých narozenin. Ale opravdu fascinující bylo pozdější zjištění, že Beseda byla v roce 1904 založená také v den mých narozenin. Byla mi asi už tehdy souzena, ač jsem ještě dávno nebyla na světě. Dojmu, že mne můj osud jakoby všude nastrčil, kam jsem původně sama nechtěla, se už asi nezbavím.

 

Malířství je jako posedlost

René Pradez (5. března 1933–26. března 2013), někdejší scénograf Národního divadla v Belgii, malíř a profesor výtvarného umění, přišel do Puteax počátkem šedesátých let minulého století. Poznal idylickou atmosféru francouzského venkova, s typickou zástavbou stylových vil obklopených rozlehlými zahradami, a prožil i jeho bouřlivou proměnu v nejmodernější pařížskou čtvrť s hypermoderní architekturou 21. století. – V namodralém skleněném plášti jednoho z mrakodrapů, který nese jméno Kupka, se zrcadlí plující mraky. Nedaleko odtud, v ulici Lemaître číslo 7 v domě s ateliérem, žil a tvořil František Kupka. René Pradez jej už bohužel nezastihl, stačil se však spřátelit s jeho sousedem, malířem Jacquesem Villonem, vůdčí osobností Malířské školy Puteaux, k níž patřil i František Kupka.  

 

Jaké jsou vaše vzpomínky na Jacquese Villona?

Vybavuji si distingovaného, poněkud zdrženlivého muže s krásnými rysy, nesobeckého a vstřícného vůči druhým lidem. Kupka a Villon nikdy opravdovými přáteli nebyli, pouze se vzájemně respektovali. Měli příliš rozdílnou povahu. Villon jako citlivý racionalista usiloval o přesnost v malbě, toužil dosáhnout kompoziční dokonalosti. Dlouho nebyl doceněn, dnes je považován za významného představitele francouzského malířství 20. století. 

Kupka se Villonovou tvorbou nijak neinspiroval. Byl velmi osobitým malířem, individualistou se slovansky lyrickou duší. Vyšel z dokonale zvládnutého klasického umění. Distancoval se od kubismu a nechtěl patřit k žádnému malířskému proudu. Neúnavně pokračoval ve svém hledání pohybu, barev a dynamiky formy. Náměty ke svým abstraktním obrazům často čerpal z hudebních zdrojů, zejména z Bachových skladeb.

 

Co o něm víte jako o člověku?

Nic zvláštního. Na rozdíl od dnešních umělců, kteří nadělají “mnoho povyku pro nic”, žil nesmírně asketicky, pracoval v ústraní a soustředěně. O jeho tvorbě neexistují ve Francii téměř žádná pojednání.

 

Jak byste definoval Malířskou školu Puteax?

Jejím základem byla určitá racionalizace malby procházející počátky kubismu, který byl ovlivněn primitivním africkým uměním. Nejednalo se však o předem promyšlenou teorii, jak se domnívají někteří kunshistorici. Africké umění také nevlastnilo předepsané šablony. Malíř přece nemaluje proto, aby ilustroval nějaký koncept, ale díky emoci, spontánnosti a silnému instinktu formuluje problematiku, z níž se třeba během tvorby vyloupne smysl. Teorie přichází na řadu až mnohem později. Pokud je obraz ilustrací teorie, nejedná se už o malbu.

Za otce kubismu je všeobecně považován Picasso. Ve skutečnosti je jeho nejznámějším představitelem, nikoli zakladatelem. A pokud jde o umělce patřící k jádru Malířské školy Puteaux, scházeli se nejen v ateliéru u Jacquese Villona, ale také u Camilla Renaulta, majitele vyhlášené restaurace a mecenáše moderního umění. Není nadsázkou, že umění v Puteax nejprve procházelo žaludkem.

 

Byl jeho vliv skutečně tak zásadní?

Nepochybně. Díky Renaultovi, který měl vytříbený sběratelský vkus a úžasnou intuici, sem přicházela spousta umělců. Camille Renault si uvědomil, že může získat plátna výměnou za prostřený stůl, a tato pověst se rychle roznesla i mezi montparnasskými a ostatními význačnými malíři, kteří jeho restauraci začali pravidelně navštěvovat, aby tu diskutovali o umění.

 

Poznal jste Camilla Renaulta osobně?

Měl jsem to štěstí. Namaloval jsem asi šedesát jeho portrétů. Byl to muž, který uměl žít. Při jeho výšce 195 cm a váze 250 kg ho nešlo přehlédnout. Byl nesmírně inteligentní, s krásně formovaným obličejem a pronikavě modrýma očima. 

V roce 1925 otevřel legendární podnik v Puteaux, kde se na nekonečných večírcích scházela vytříbená klientela z nejrůznějších oblastí: výtvarní umělci a jejich kritici, sběratelé, obchodníci s obrazy, divadelní a filmoví herci, politici, lékaři i advokáti. Kromě jeho sousedů Villona a Kupky měli v jeho restauraci stále prostřeno Pablo Picasso, André Lhote, Marcel Gromaire, Georges Braque, Guillaume Apollinaire a další. Renault – přezdívaný Big Boy nebo také Dobrotivý král Renault – hostil své přátele výměnou za obrazy na různá témata: koně, ženy, ale nejčastěji žádal o vlastní portrét. 

Renault přicházel se stále novými, originálními nápady. Hostům servíroval vybrané lahůdky ve stylu avantgardního malířství. Chtěl docílit chuťové a zároveň barevné harmonie, a proto zařazoval na jídelníček pokrmy nezvyklých názvů i chutí: Kuře Picasso, Slepice Gauguin, steak Utrillo nebo Křupavá langusta F. Kupka.

V roce 1952 koupil v Normandii bývalou farmu, k níž přistavěl „Hospodu U Kamenné lodě“. Část domu tvořil hotel s patnácti pokoji. Každý z nich nesl jméno uznávaného malíře a byl vyzdoben jeho obrazy. 

V Kamenné lodi byla i prostorná kruhová místnost, v jejímž středu stála stolička podobající se křeslu Francise Bacona, nazvaná ironicky samotným Renaultem “narcissium”. Stěny pokoje byly ověšeny jeho portréty. Rád sedával na stoličce a zálibně si je prohlížel.

Strávil jsem v Normandii tři měsíce. Spal jsem v pokoji s Villonovým obrazem. Znám ho do nejmenšího detailu, dnes je vystaven v muzeu v Rouen. Vždy dopoledne jsem Renaulta portrétoval, v poledne jsme si dopřáli pauzu. Můj mecenáš mi naservíroval něco dobrého k snědku a nikdy nezapomněl na láhev skvělého archivního vína. V jeho společnosti jsem se naučil ocenit výtečnou kuchyň a kvalitní víno.     

 

Existuje Renaultův portrét také od Picassa či Kupky?

Od Picassa ano, ale netuším, kdo ho dnes vlastní. František Kupka jej, myslím, nikdy nemaloval. Renault byl skutečně výjimečný sběratel, jeden z nejprestižnějších znalců moderního malířství té doby. Vlastnil na 15 000 pláten: 1000 z nich bylo význačných, 100 pozoruhodných a 50 mimořádných. Téměř všechny obrazy z jeho sbírky byly prodány v dražbě, protože neměl dědice. Zlomek z nich vlastní město Puteaux, mezi nimi i tři Kupkova figurativní plátna. Na jednom z nich jsou zobrazeny koně; jde  o mimořádný kompoziční styl a mistrné vyjádření pohybu.

       

Bylo hledání “jiné reality” pro umělce soustředěné v Malířské škole Puteaux nevyhnutelné?

Ano, ale nebyli za ně zodpovědní jen malíři, nýbrž i poptávka na trhu – velcí obchodníci s uměním a finančníci. Chtěli nabídnout něco nového, šokujícího. Sám Picasso byl nejen mimořádným umělcem, ale i výborným obchodníkem. Vytvořil krásné a zajímavé věci, ale stal se také obětí komerční frašky. Vše mu padalo do klína. Měl zvláštní vztah k penězům. Představovaly pro něj živoucího tvora, dýchaly…

 

Pane Pradezi, vy jste závislý na sluníčku, že?

Stejně tak jako ostatní malíři… Ale zajímavá jsou i jiná osvětlení.

 

Stále zpracováváte tentýž motiv – tváře, hlavy, které vystupují z vašeho nitra?

Ano, ale námět není to nejdůležitější. Podstatná je forma, jejímž prostřednictvím vyjadřujete zakladní malířské hodnoty: světlo, kompozici a harmonii. Pokud malba akcentuje pouze předmět, ať už více či méně dobře vyvedený, ale neuchvátí diváka světlem nebo duchem, jde o pouhou ilustraci.

 

Vypovídá obraz o kvalitě emocí autora?

Malířská práce je na ní založena. Malba jde za jazyk, za řeč, za smysly. Lze o ní diskutovat hodiny, týdny a měsíce, a nevyčerpáte námět. Je to metajazyk, odehrávající se mimo racionální sféru.

 

Takže divák nemusí obraz chápat, stačí když ho vnímá citem?

Do jisté míry. Malířská plátna vyzařují energii, vlnění, které zatím nedokážeme identifikovat. Proč jsou někteří lidé před určitým plátnem vzrušeni a dojati k slzám, a proč jiní ne? 

 

Je pro vás důležité být zařazen k nějakému stylu?

Mé malby nepatří k žádnému proudu. Všechna ta třídění jsou falešná. Pokud studujete moderní umění, narazíte na četné škatulky, které jsou výsledkem intelektuálního pojetí, to však nezachycuje emoce.

 

Jako roli hraje skutečnost, že kritiky bývají obvykle ti, kteří nikdy nedrželi v ruce paletu a štětec?

Zásadní – a je velice důležité se o tom zmínit. Existují odborné vědecké, lékařské, politické aj. časopisy vydávané profesionály.  Ať už píší o čemkoli, vždy mají příslušné vzdělání. Ale o malířství se vyjadřují lidé, kteří nikdy nic nenamalovali. Co by tedy měli vykládat? Často jsou odsouzeni k předkládání hloupostí.

 

Malujete svá plátna po delším promyšlení, nebo k nim přistupujete spontánně? 

Je k tomu třeba to či ono. Dobrý obraz se neobejde bez tvůrčí svobody i přísné kompozice. Je nutné se odvážit, ostatní přijde až potom. Ale je velmi těžké slovy vyjádřit to, co umělec cítí při tvorbě. Snad by se malba dala přirovnat ke stavu, jaký prožívají velcí mystikové, jako např. Svatá Tereza z Avily, Jean de la Croix aj. Těm se nejlépe daří přiblížit emoce.

 

Drží vás tvorba při životě?

Kdybych nemaloval, zemřel bych. Už řadu let  trpím Parkinsonovou nemocí. Zničila mi velkou část fyzických sil. Mé obrazy na dřevěných podkladech jsou velmi těžké, zatímco dřív jsem je přemisťoval sám, dnes jimi nepohnu ani o centimetr. Naštěstí jsem si ještě uchoval duševní sílu. Maluji na menší formáty, a tak se mohu soustředit na jemnost a subtilnost malby.

 

Jste posledním tvořícím malířem v Puteaux. Je možné říci, že po určitou dobu se tu dařilo malířství, ale že šlo pouze o propůjčený okamžik?

To je velmi zajímavá otázka, která by si zasloužila analýzu z geografického hlediska. Malířství se vylíhlo v mírném podnebném pásu. V současnosti se sice maluje všude, ale v mnoha případech se jedná spíš o obchodní záležitost. Za Gibraltarem například nelze mluvit o malířství. V Africe nikdy nebyli malíři, zato tam jsou mimořádní sochaři. Stejně tak ve Skandinávii. Je tedy zřejmé, že malířství vyžaduje zvláštní podnebí, polojasnou oblohu, rozptýlené světlo. Proč se v Řecku neobjevili velcí malíři? Řecké umění vychází z monumentální, stále stejně modré oblohy. Pro malířství tam nikdy nebyly příznivé světelné podmínky. Není tedy vyloučeno, že se malíři jednoho dne do Puteaux vrátí...

 

Je malířství posedlost? Musel František Kupka tvořit?

Ano. Svým způsobem. Malířství je hledání sebe sama, je to proces zrání vyžadující spoustu trpělivosti. Něco jako poslání. Výzva, která před vámi naskicuje cestu, a vy ji postupně objevujete.

 

Z francouzštiny přeložila Darja Favart

 

                                                                                                        

 

V případě modrotisku se jednalo o nominaci nadnárodní pod názvem BLAUDRUCK / MODROTISK / KÉKFESTÉS / MODROTLAČ, rezervážní ruční tisk a barvení indigem v Evropě. Společná nominace pěti předkladatelských zemí – České republiky, Maďarska, Německa, Rakouska a Slovenska byla koordinována rakouskou stranou. Za naši českou se na přípravě podílely nejenom obě modrotiskové dílny (Modrotisk Danzinger a Arimo), ale i Národní ústav lidové kultury, Ministerstvo kultury a další. Našimi průvodci nelehkou, ale vítěznou cestou na Seznam proto budou etnoložka a autorka textu národní nominace Mgr. Klára Jurková, Ph.D., Iva Bartošková ze strážnické modrotiskové dílny a Jiří Danzinger, ml. z Olešnice (se zástupci obou modrotiskových dílen se setkáme v dalším pokračování).

Pod tzv. nemateriální kulturní dědictví řadíme vedle folkloru (který představuje například lidová hudba, tanec, zpěv či vyprávění) zvyky, obřady, oblast tzv. lidové religiozity, kam spadají vědomosti a představy o člověku, přírodě a vesmíru, o nadpřirozených silách, magie, věštby, pranostiky; léčení a hygienu. V širším pojetí potom problematiku rozličných společenství, rodinných a příbuzenských vztahů, sociálních vazeb v určité komunitě nebo skupině.

 

O modrotisku je v poslední době slyšet z médií poměrně často a dostává se mu širší pozornosti i ocenění. Velkou roli v tom hrála samozřejmě olympijská kolekce Zuzany Osako a bouřlivé diskuse, které jí navržené nástupové oblečení českých sportovců vyvolalo, ale také řada dalších okolností a prezentací modrotisku na výstavách a folklorních akcích. U příležitosti 100. výročí vztahů mezi Japonskem a Českou republikou budeme moci např. už na podzim zhlédnout výstavu „Móda v modré. Tradice a současnost indiga v japonském a českém textilu“ v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Modrotisk nás reprezentuje také na přehlídkách krásy – na letošní Miss Universe vynesla česká miss Klára Vavrušková model od Yvony Leitner, která pro výrobu národního kostýmu použila tradiční látky s modrotiskem. Vloni se pro změnu bruselský čurající chlapeček, který symbolizuje belgickou metropoli, poprvé oblékl do modrotiskového českého kostýmu u příležitosti výročí vzniku Československa. V neposlední řadě musíme zmínit také knížky pro děti. Jak unikátní tradici barvení látek atraktivně představit našim nejmenším, už vědí čtenáři titulu Apolenka z modrotisku, jemuž se dostalo ocenění i v rámci Czech Grand Design 2020 v kategorii ilustrátor roku pro Veroniku Vlkovou a Jana Šrámka. Zajímavostí je, že nejde o jedinou knížku pro děti přibližující tradiční výrobu modrotisku, další knižní počin Modrotisková pohádka vyšel také koncem loňského roku v nakladatelství Pointa.

 

Zeptali jsme se etnoložky Mgr. Kláry Jurkové, Ph.D., která se specializuje na problematiku modrotisku a je autorkou textu národní nominace:

 

Jak probíhala příprava na nominaci modrotisku na tzv. Národní seznam? Co stálo u zrodu této myšlenky? Kdo ji inicioval? Mysleli jste už od počátku na možnost nadnárodní nominace a následný cíl pokusit se o zápis na Seznam UNESCO?

K přípravě nominace jsem byla přizvána Evou Kuminkovou, která léta spolupracuje s UNESCO v záležitostech českého kulturního dědictví. Tehdy, na začátku roku 2014, působila na Národním ústavu lidové kultury a měla na starosti seznamy nemateriálních statků. Předešlý rok se ve Vídni zúčastnila setkání středoevropských expertů zajišťujících naplňování Úmluvy o zachování nehmotného kulturního dědictví UNESCO, ke které se všechny státy střední Evropy hlásí. Cílem setkání byla vzájemná diskuze a hledání možností účinné ochrany společných kulturních prvků. Nezávisle na sobě označili účastníci právě modrotisk za vhodného představitele společně sdíleného kulturního odkazu, který by měl být zapsán na reprezentativní seznam UNESCO. Tak vznikla myšlenka nadnárodní nominace, která má velký význam v propojování jednotlivých lokálních tradic výroby modrotisku a jeho chápání v širším evropském kontextu. Podmínkou této nominace je předchozí zapsání jevu na národní seznamy všech zastoupených zemí. V této fázi jsem byla oslovena, abych se podílela na přípravě národní nominace. V dané době jsem se již modrotisku hlouběji věnovala, vyšla mi kniha Modré z kypy pojednávající o tradici a současnosti rodinné dílny Jochových ve Strážnici, v kontaktu jsem byla také s olešnickou modrotiskovou dílnou. K nominaci jsem přispěla tvorbou textu a částečně obrazové přílohy i komunikací s výrobci modrotisku, která je vždy velmi důležitá. Eva Kuminková dohlížela na formální náležitosti, korigovala i obsahovou část, protože s nominacemi a s tím, na co je při jejich hodnocení kladen důraz, měla větší zkušenost než já.

 

Čemu bylo třeba v nominačních podkladech věnovat nejvíce času?

Nejnáročnější pro mě bylo formulovat text jako zdůvodnění, proč modrotisk na seznam patří, hledat co nejvíce argumentů. Na to jsem tehdy nebyla zvyklá. Zásadním bodem potom byla komunikace s nositeli statku, se samotnými modrotiskaři, aby se se zápisem a vším, co z něj plyne, ztotožnili. Za tímto účelem se konalo setkání zástupců NÚLK a obou modrotiskařských rodin v dílně Danzingerových v Olešnici na Moravě. Zde byla společně diskutována zejména záchovná opatření – otázky zachování kontinuity výroby, propagační a osvětové činnost.

 

Jedna z podmínek zápisu na seznam UNESCO zní, že se tradice nesmí zakonzervovat, ale dále rozvíjet, sleduje se, jestli existence nemateriálního statku není v ohrožení kvůli nedostatku pokračovatelů, zda není využíván pro komerční účely nebo infiltrován cizorodými prvky. Jak se za pár let od zápisu život v modrotiskových dílnách podle vás proměnil? Pomohlo uvedení na prestižním seznamu jejich rozvoji? Zvýšil se zájem turistů a zákazníků o modrotiskové výrobky? Neovlivnilo to nějak tradiční výrobní postupy, případně výsledné produkty a jejich nabídku?

Zásadní pro tradiční modrotisk je zachovávání původní technologie. To je základ, bez kterého by modrotisk nebyl modrotiskem. A žádný ze současných modrotiskařských mistrů i v zájmu zachování svého dobrého jména by si nedovolil udělat špatný nebo ošizený modrotisk (ono to ani moc nejde měnit původní postup), naopak se snaží technologii stále zdokonalovat. Velký zájem veřejnosti způsobený nejen získanými oceněními, ale i celosvětovým trendem obracejícím se k pomalé kvalitní ruční práci, lokální výrobě i ekologickým tématům nutí výrobce stále rozšiřovat nabídku, zkoušet nové materiály, techniky a to vnímám nanejvýš pozitivně.

 

S vlastním zápisem na seznam UNESCO i národní seznam je spojena nejen zasloužená prestiž, ale i možnost prostřednictvím nejrůznějších dotačních programů čerpat finanční prostředky na propagaci či podporu vzdělávání další generace. Jak jsou v těchto žádostech úspěšní nositelé statku?

Modrotiskaři mají možnost čerpat finanční podporu nejen jako nositelé statku zapsaného na národní a světový seznam UNESCO, ale i v rámci podpory programu Nositel tradice lidových řemesel. Této možnosti, pokud vím, využívají nejvíce, zejména na opravu modrotiskových forem. V případě, že je žádost dobře zpracovaná, je šance získat dotaci velmi vysoká.

 

Modrotiskaři by se neobešli bez formířů, což je v České republice jedno z ohrožených řemesel…

Samozřejmě a také se na ně často v souvislosti s modrotiskem zapomíná. Ono se to má s formíři tak, skutečný mistr vám vyrobí formu, která vydrží více než sto let. Není to jako s modrotiskem, který se vám po nějaké době ošoupe, a potřebujete nový. Proto formíři větší zakázky nedostávají často, s výjimkou oprav. Vzhledem k tomu oceňuji tvůrčí postup například Petry Gupta Valentové nebo Zuzany Osako, které návrhem vlastních modrotiskových vzorů daly příležitost nejen modrotiskařům, ale také formířům ukázat své umění. Na řemeslnou dovednost posledních českých formštechrů upozornila také Alice Klouzková ve svém projektu Dědictví nebo ministerstvo kultury udělením titulu Nositel tradice lidových řemesel.

 

Dříve se modrotiskem barvilo v každém městě, obci, proč se do dnešních dnů zachovaly jen dvě dílny? Kdy měl modrotisk ve své novodobé historii nejhorší dny a kdy se mu dařilo nejlépe? Jaká záchranná opatření na eliminaci rizik zániku statku byla v souvislosti se zápisem přijata?

Dílny začaly jednoznačně mizet s rozmachem textilního průmyslu v druhé polovině 19. století, dalším mezníkem se staly obě světové války a poslední ránu zasadil nástup komunistického režimu, který nejen že provozovny likvidoval, ale díky nastolené radikální společenské proměně docházelo ke konečnému odkládání tradičního oděvu a tím i ke ztrátě odbytu modrotiskařských dílen. Obě moravské dílny přetrvaly zásluhou nejvýznamnější československé organizace v oblasti péče o tradiční rukodělnou výrobu druhé poloviny 20. století, Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV). A s tím také souvisí období prosperity a úpadku těchto dílen.

Obecně se dá říct, že vývoj modrotisku po celou dobu probíhá ve vlnách, v závislosti na společenských a hospodářských podmínkách se mu jednou daří více, jindy méně. Nejhůře se určitě v novodobé historii cítili modrotiskaři v první polovině 50. let, kdy byli jako živnostníci upozaďováni a vůbec nebylo jisté, zda bude kontinuita výroby modrotisku zachována. Vzestup pak přišel se zařazením do ÚLUV, které na vysoce profesionální úrovni usilovalo o uchování a aktualizaci rukodělné výroby. V tomto ohledu mohou současní modrotiskaři hovořit i o určité dávce štěstí, že byly vybrány právě jejich dílny. Komplikace nastaly po politickém převratu v roce 1989, kdy byl ÚLUV zrušen, dílny tak procházely procesem privatizace a těžkostmi spojenými s kapitalisticky orientovanou společností, s níž se pojil pokles zájmu veřejnosti o jejich práci, zejména na přelomu tisíciletí. Naopak velký vzestup zažívá modrotisk právě nyní.

 

Modrotisk byl dříve znám především z lidových moravských krojů nebo z výrobků spjatých s folklorem, zajímavé je, že původně ale vůbec nejde o textilní řemeslo vycházející z lidového prostředí… Dnes už je sortiment výrobků z modrotisku širší a v poslední době se mu daří mezi návrháři a designéry…

To je takové to stereotypní vnímání modrotisku, které se s kolegy snažíme změnit. Přitom dosah modrotisku je daleko širší a hlubší. Modrotisk se v Evropě rozšířil v průběhu 18. století a vycházel ze znalostí negativního tisku a barvení indigem v jihovýchodní Asii. Jako novinka zpočátku vyvolal velký ohlas a stal se prestižní záležitostí společensky výše postavených vrstev. Jeho vzory reagovaly na aktuální módu baroka, rokoka, klasicismu či emíru. Od 19. století se v souvislosti s chemickými objevy začal zhotovovat i modrotisk s vícebarevnými vzory, ne jen bílými. V této době jej nosili nejen měšťané, ale masově se rozšířil také mezi rolnické obyvatelstvo. Vzory převzaté z oficiální slohové módy pak byly upravovány podle lokálního vkusu a potřeb. Pro lidový modrotisk je typická také kontinuita, stávající vzory nevyšly z módy, ale byly užívány spolu s novějšími typy, popřípadě pozměňovány podle aktuální situace. Modrotisk rozšířený po celém území (nejen) České republiky byl následně od druhé poloviny 19. století vytlačován průmyslovou výrobou, nejdříve v okolí velkých městských a industriálních center. Nejdéle se jeho výroba udržela v zemědělských a horských oblastech (Šumava, východní Čechy, regiony Horácka, Valašska, Slovácka).

V současné době vidím dvě cesty, kudy by se měl modrotisk ubírat, aby zůstal stále prosperující a životaschopný. První směr spočívá v otevření se široké veřejnosti zhotovováním moderních, ale po finanční i stylové stránce dostupných výrobků. Tuto potřebu naplňují samotné modrotiskařské dílny, ale například i zdařilé počiny krejčové Miroslavy Psotkové. Velmi důležitý je osobní zážitek s modrotiskem prostřednictvím exkurzí pořádaných oběma dílnami i velmi oblíbených modrotiskových workshopů. Příkladem komplexního uchopení může být projekt Malované šaty z modrotisku Dagmar Benešové, v rámci něhož si účastníci navrhnou oděv, namalují či jinými technikami vytvoří vzor a po obarvení ve strážnické dílně si ve spolupráci se švadlenou ušijí šaty, které pak prezentují na závěrečné přehlídce a dále běžně nosí.

Dalším z hlediska rozvoje techniky nezbytným přístupem je tvorba profesionálních textilních a oděvných návrhářů, kteří jsou vybavení k tomu, aby hledali nové možnosti uplatnění. Obzvláště cenná je pak jejich práce nikoli s formou (aby to vypadalo jako původní modrotisk, kroj...), ale s obsahem, se základními tradičními hodnotami, jako je technologie, materiál, praktičnost, univerzálnost. Tyto hodnoty se pak v souladu s moderními trendy snaží zúročit ve své módní tvorbě. Uvedený přístup díky své snaze o promyšlenost a nadčasovost zůstane vždy aktuální a inspirativní. V této souvislosti bych ráda uvedla jména dvou umělkyň, Alice Klouzkové a Petry Gupta Valentové, jimž se nejedná pouze o samotnou tvorbu, ale i o hlubší proniknutí do problémů současných tradičních řemesel a jejich vnímání v širším kontextu.

 

Na území České republiky aktuálně fungují dvě rodinné modrotiskové dílny. Podle bohatství kraje se prý liší používané vzory. V čem jsou jiné tradiční vzory látek tištěné v Olešnici a jak vypadají ty, které vznikají o pár kilometrů dál ve Strážnici? A jak je to v rámci dalšího srovnání s rakouským, maďarským, slovenským nebo německým vzorováním látek a tamější tradicí modrotisku?

To je otázka, jejíž odpověď by vydala na celou knihu. (úsměv) Obecně a ve stručnosti můžeme říct, že tradici jednotlivých středoevropských dílen ovlivňuje stáří motivů a lokální vlivy. K nejstarším patří figurální vzory s náboženskou tematikou provedené jemnou dřevořezbou, s těmito dezény od doby svého vzniku na počátku 18. století dodnes pracují německé dílny v Einbecku a Drážďanech a jedná se o unikátní doklad kontinuální tradice. Také na Slovensku se uchovaly figurální světské i náboženské motivy původem z 18. století, zde ale získaly zlidovělou podobu hrubější dřevořezby. Díky málo industrializovanému a hornatému prostředí Slovenska se užívání staršího typu dřevěných forem na lněných textiliích uchovalo ve větší míře až do poloviny minulého věku. V 19. století dřevořezbové formy doplnily, v případě Německa, Rakouska, Čech a Maďarska spíše vytlačily matrice s jemnými propracovanými rostlinnými vzory vybíjenými hřebíčky a plíšky. V druhé polovině 19. století v reakci na tovární konkurenci převládly na výrobu jednodušší a rychlejší jednobarevné drobné motivy. Podíváme-li se na místní specifika, potom je pro současnou hornorakouskou dílnu Wagner typické užívání lnu a pro provozovnu Josefa Koó z rakouského Burgenlandu oboustranný tisk a pásové vzory s ostrými liniemi. V Maďarsku se například ve velké míře vedle ručního tisku užívá mechanizovaný tisk perrotinou a barvení látky jak tradičním indigem, tak novějším indanthrenem.

 

Jaká další specifika mají obě české modrotiskové dílny? Liší se podle vás přístupem k uchování tradice?

Motivy Danzingerových v Olešnici na Moravě ovlivnil pozdější vývoj a převažují drobné či jemné propracované dezény tištěné kovovými formami, které reagovaly na vkus obyvatel zdejšího kraje. Vzory měly být malé a nenápadné. Na tradičních vzorech strážnické dílny se odráží její poloha mezi Čechami a Slovenskem. Dezény se tisknou sice kovovými formami, jsou ale výraznější, často pásově uspořádané. Také za sebe mohu říct, že dávám přednost výraznějším motivům. Unikátní pro strážnickou produkci je užívání modrotiskových matric navržených a vytvořených pracovníky ÚLUV. Právě ony často lákají současné textilní návrháře ke spolupráci. Oproti tomu olešnická dílna, která je podstatně starší než strážnická, přibližuje atmosféru starých malých rodinných provozoven a zakládá si na práci s původními lokálními motivy.

 

Americké vydání časopisu Forbes zařadilo českou olympijskou kolekci oblečení ušitého také z modrotisku za jednu z nejzdařilejších na letošních světových hrách. Objevilo se tu i vlastní slovo modrotisk vedle mezinárodního blueprint. Bude svět vnímat český modrotisk jinak než dosud?

Nepochybně se jedná o velké zviditelnění modrotisku v očích širokém veřejnosti po celém světě. Jde o nanejvýš prestižní záležitost, o které se pravděpodobně žádnému tradičnímu modrotiskaři nesnilo. Důležité však je, co bude pro svět pojmem modrotisk (nebo jeho ekvivalenty v jiných evropských jazycích) znamenat, zda si pod ním představí cokoli s bílým (obvykle drobným) vzorem na tmavě modrém podkladu nebo jej budou chápat jako produkt tradičního řemesla s unikátní a nezaměnitelnou technologií. V tomto ohledu se mi zdá uchopení a především prezentace olympijské kolekce nešťastné. Její autorka Zuzana Osako přirozeně zvolila modrotisk za prvek propojující tradice naší a hostující země, ocenit lze také opakované upozorňování na práci lidových řemeslníků podílejících se na kolekci, na které mnohdy oděvní návrháři při svých prezentacích zapomínají. Neuvedla však (minimálně o tom v rozsáhlé mediální odezvě dostupné široké veřejnosti nepadla až na výjimku zmínka), že se o skutečný modrotisk jedná pouze v případě vějíře, a oděvní součástky − sako a jupka jsou ušity z moderní textilie zdobené stejným vzorem jako modrotisk, provedené ale digitálním tiskem. To je problém, ke kterému se jako etnolog nemohu nevyjádřit. Již tak zmatená česká respektive evropská veřejnost byla ve své inklinaci k zaměňováním pravého modrotisku s jeho nápodobami a obdobami utvrzena. Máme-li chránit kulturní dědictví, jemuž se dostalo tak vysokého ocenění, jako je zápis na reprezentativní seznam UNESCO, musíme dbát na správné používání termínu modrotisk, protože oceněn byl pouze skutečný modrotisk. Není to kritika práce paní Osako jako takové, ale poukaz na to, že by se v tak choulostivé záležitosti mělo postupovat zodpovědněji. I pouhý doplněk jako vějíř nebo například současná kšiltovka by stačil u tak výrazné textilie, jakou je modrotisk, k tomu, aby splnil svůj symbolický význam. Oděvy z funkčních materiálů se pak i svými vzory mohly hlásit k moderním textiliím, aby byla zachována stylová čistota a nedocházelo k záměně s modrotiskem.

Počátek zimy 1942 znamenal pro drtivou většinu osob židovské víry z měst i vsí Pardubického kraje definitivní ztrátu posledních nadějí na svobodu a život. Do té doby snad ještě existovala jakási jiskřička, byť plná zákazů (pohybu na veřejných prostorách, cokoli cenného vlastnit) a příkazů (nakupovat ve vymezený čas, nosit židovskou hvězdu). Teprve převzetím výzvy k nástupu do transportu veškeré naděje zhasly. Z Pardubického nádraží vedla strastiplná cesta do Terezína a pak zpravidla životy mužů, žen, dětí i starců končily v Osvětimi. Různá místa a jména, osudy stejně zdrcující. Tento příběh – příběh vysokomýtské rodiny Picků – je ale v něčem nepatrně odlišný. Nezištná pomoc zde dokáže nemožné: zachrání lidské životy.

Historie rodiny Pickovy ve Vysokém Mýtě se začíná psát už v 2. polovině 19. století, tou dobou v čele rodu stojí otec Sigmund a matka Arnoštka. Dlouhá desetiletí vlastní prosperující továrnu na jemné likéry a velkoobchod s lihem a vínem. V domě nedaleko centra s nimi žijí rodiny synů Arnošta a Bohumila. Nikdo z dosud popisovaných se nástupu do transportu nedožil. Bohužel této tragédii musely čelit vdovy po Sigmundových synech – Olga se synem Karlem a dcerou Evou, a Ida s dcerou Hanou. Hanin bratr Otto stihl uprchnout do Anglie, kde v RAF působil jako tlumočník. Ida a Hana byly tři měsíce vězněny v koncentračním táboře ve Svatobořicích, kde gestapo separovalo a vyslýchalo příbuzné osob, jež stihly emigrovat za hranice. Ze svatobořické věznice byly obě ženy „propuštěny“ v zuboženém stavu a k ostatním transportovaným se přidaly v Pardubicích. Vzpomínka očitého svědka je více než vypovídající: „Ještě se teď zmíním o Hance Pickové a její matce. Tyto dvě ženy byly zatčeny … a odvlečeny do tzv. internačního tábora ve Svatobořicích. Pro židy se tento internační tábor proměnil v nejhorší koncentrák a byli jsme zděšeni pohledem na tyto dvě ženy, když byly k nám dopraveny do karantény..“

Známe i osudy druhé rodiny Pickovy – vdova po Arnoštovi Olga šla do transportu s oběma dětmi; se synem Karlem a již vdanou dcerou Evou (a jejím mužem Ottou Schwarzem).

Karel Pick (1916) byl drobný pohledný chlapec, ve sbírce vysokomýtského muzea nalezneme jeho tvář například na skupinovém snímku odvedenců z roku 1936. Víme také, že o rok dříve maturoval na vysokomýtském gymnáziu. A také, že se přátelil, mohli bychom říci „chodil“, s jistou Evou Koudelovou (1921).

Eva Koudelová se narodila do úřednické rodiny, otec pracoval jako pokladní Československé průmyslové banky ve Vysokém Mýtě. Roku 1940 také maturovala na reálném gymnáziu ve Vysokém Mýtě. O Evině činnosti, spočívající v obětavé a nezištné pomoci potřebným během 2. světové války a těsně po jejím konci, bychom ve Vysokém Mýtě vůbec nevěděli. Mladá dívka pravděpodobně o své činnosti neuvažovala jako o výjimečné, naopak jako zcela automatické – jejím cílem bylo pomoci milému chlapci a jeho rodině. Nikomu také nevyprávěla, co se jí, a zřejmě i její rodině v nebezpečných válečných letech událo. Informace o její nezištné pomoci známe díky svědectví Otty Schwarze. Eva Koudelová je v dopisech Otty Schwarze z června 1945 (dopisy uchovává rodina dodnes) popsána jako přítelkyně Karla Picka. V korespondenci je označována jako osoba, která zásobovala deportované balíky zasílanými, pokud to okolnosti dovolovaly, do různých koncentračních táborů. Také po návratu z lágrů našli u Koudelových útočiště ti šťastní, kteří se v lágrech dožili osvobození.

Nechme vyprávět dopis, ve kterém Otta svému bratrovi do londýnského exilu dává na vědomí, že přežil. Přináší svědectví o válečných útrapách širokého příbuzenstva. Z tohoto dopisu je použit i samotný název tohoto článku: „Staří lidé a celkem nepracující, nemocní atd., kteří nedostávali balíčky, trpěli v Terezíně hladem. O Evu a o mne se starala Eva Koudelová z Vysokého Mýta (dívka Kajova) a to takovým nádherným způsobem, že mohu bez nadsázky říci, že jí vděčím a rovněž tak má Eva za svůj život."

O několik listů dále najdeme další zmínku: „O týrání, mlácení hnusnými esesáky ani nemluvím. A opět mne zachraňuje svými balíčky, jež konečně nám jsou povoleny, Eva Koudelová. Od ní se též dovídám, že má Eva žije a že jí posílá též balíčky."

Na konci dlouhého a smutného psaní pak poslední citace: „Jsem zde již měsíc, usídlil jsem se u skvělých Koudelových v Mýtě, dostal jsem zatím nemovitý majetek nazpět...“

O Evě Koudelové lze překvapivě nalézt repliku i ve zcela jiném svědectví přeživší. Na webovém portálu Centropa lze pročítat zachycené vzpomínky mnoha stovek osob z celého světa – osob, které během 2. světové války trpěly pro židovský původ. Zde nalezneme i rozsáhlou vzpomínku Anny Mrázkové (rozené Polákové) z nedaleké Luže. Opět narážíme na jméno Eva Koudelová, její rodina poskytla azyl, nocleh a občerstvení navrátivším se z koncentračního tábora. Zmínka také naznačuje, že Eva Koudelová působila jako přirozená kontaktní osoba i pro další navrátilce z koncentračních táborů.

 

Co říci závěrem o osobách našeho příběhu?

Olga Picková – zavražděna, Karel Pick – zavražděn, Eva Picková provdaná Schwarzová a manžel Otto se po válce shledali a vrátili do Luže. Tam se jim v roce 1946 narodil syn Jan, rodina o tři roky později emigrovala do Izraele.

Jan – Benyamin – Schwarz je velmi dojat skutečností, že v polovině září roku 2021 budou jeho zavraždění předci ve Vysokém Mýtě a v Luži pietně připomenuti položením stolpersteinů před domy, kde rodiny dlouhá desetiletí spokojeně žily.

Ida Picková – zavražděna, Hana Picková, talentovaná malířka – zavražděna. JUDr. Otto Pick přežil válku ve službách RAF, později působil v Mnichově v rádiu Svobodná Evropa. Roku 1999 jako jediný přeživší z rodiny vyplnil evidenční listy zavražděných pro svoji matku a sestru – zůstanou navždy uloženy v památníku Yad Vashem.

Eva Koudelová během pohnutých let 2. světové války nezištně pomáhala, pomáhala i v době, kdy věděla, že se milý Kája již nevrátí. O svém životě nikdy nemluvila. Prožité události ji však pravděpodobně poznamenaly do té míry, že zůstala svobodná a bezdětná. Z Vysokého Mýta se odstěhovala v roce 1947 do Prahy, kde na počátku 90. let 20. století zemřela.

Rok 2022 bude představovat smutnou vzpomínku na 80 let od zahájení židovských transportů, většinou bez šance na přežití. Někteří měli ale štěstí jako naše Eva a Otto, po jiných zůstaly jen fotografie, drobnosti a polozapomenuté vzpomínky. I po tolika letech mohou díky trpělivosti badatelů tváře ze starých snímků ožít, stejně jako postavy v tomto příběhu.

 

(Citované archiválie se nachází dodnes v majetku rodiny, fotografie jsou ze sbírky Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě.)

Na okraj příběhu: Badatelka Soňa Krátká, autorka tohoto článku, si před časem dodala odvahu a zprávu o Evě Koudelové a její pomoci zaslala do Izraele do Yad Vashem. V tuto chvíli čeká, zda po prověření informací dojde k rozhodnutí o případném udělení titulu Spravedlivý mezi národy.