středa
7. prosince 2022
svátek slaví Ambrož, Benjamín
Motto projektu Krabice od bot: Když děti darují dětem. Sběrné místo se pomalu plní.
© Soukromý archiv SK



Štědrost srdce – inspirace Soni Krátké

ČR-PARDUBICE: Přijímám výzvu Lenky Krejzové, šéfredaktorky deníku Místní kultura, a na prahu počátečního měsíce nového roku 2022 se touto cestou, a pro mne zcela netradičně, zpovídám veřejně ze svého příběhu. Na počátku výzvy byl jednoduchý dotaz. Tedy, kde se v člověku bere chuť pomáhat jiným? Přiznám se, musela jsme se chviličku zamyslet a delší dobu mi pak trvalo, než jsem se s vysvětlením smířila. Alespoň v mém případě bude za mojí opakovanou chutí pomáhat jiným zřejmě skutečnost, že u rodičů a prarodičů se přílišnou měrou neholdovalo a dodnes neholduje zájmu a pomoci o osoby mimo úzký okruh příbuzných. Tak, a sebekritické přiznání mám celkem rychle za sebou a ulevilo se mi.

Autor článku: 
Soňa Krátká

Považuji se za osobu celkem obyčejnou. První náznak čehosi, co vlastně také pomáhá lidem, přišel náhodou, ačkoli prvotní záměr byl zcela jiný. Většina z nás má obavu z lékařů, nemocničnímu prostředí se snaží vyhýbat, seč to jde. Já se bála injekcí. A tak jsem se rozhodla čelit strachu celkem radikálně – pokusem darovat krev. Nemám problém omdlít, kde to jen trochu jde, ale kupodivu po odběru se mi to nikdy nestalo. Pocit, který se po každém úbytku krve dostaví, je nádherný. Postupně jsem přidala i darování plazmy. Proč? Odběr krve je rychlovka a člověk se ani neusadí a už aby šel zase pryč. Přiznám se, prostě si na lehátko chodím odpočinout. Nejvíc jsem tento odpočinek uvítala na mateřské dovolené. A protože i děti se bojí injekcí, beru ty své občas s sebou, aby zjistily, že to nebolí a co víc, neumírá se při tom. Ratolest pokonverzuje s personálem, pojí něco pečiva a popije něco sladkého čaje. A kdo ví – třeba se jednou i z nich stanou spokojení dárci.

Už je to hodně let, co jsem si poprvé přičichla k možnosti pomáhat jako dobrovolník lidem v okolí, a jak už to tak bývá, i za tím prvním přičichnutím byla náhoda. K narozeninám jsem dostala svého prvního a posledního psa – černého labradora, vyloženého flákače a povaleče. Jednou sedím u kadeřnice a krátím si čas čekáním četbou časopisu. Přiznejme si ženy čtenářky, v kadeřnické dílně většinou nalezneme „holčičí“ čtení. Já tehdy narazila na noviny s inzerátem, ve kterém canisterapeutické sdružení hledalo nové členy. Článek vysvětloval, v čem je canisterapie důležitá jako terapie s pomocí psa. Napadlo mne, že právě touto cestou by se dal můj povalečský pes využít. A opravdu. Ze psa se stal dobrý léčící pes, dokázal nehybně polohovat s postiženými a na pokojích eldéének trpělivě poslouchat stesky a vzpomínky babiček a dědečků.

Naše služba začínala často už ve vrátnici, protože pes v nemocnici působí jako terapeut nejen pro pacienty, ale i pro personál. Jsou chvíle, na které nikdy nezapomenu… třeba když jsme přišli ve chvíli úmrtí jednoho z pacientů, jindy zase v době skonu jedné ze zdravotních sester. Nikdy nevíte, do jaké situace vás osud zavane, a tak jsme dokonce pomáhali i cestou z vycházky při automobilové nehodě, kdy pes dostával z šoku osádku automobilu. Nejkrásnější ale byly cesty za klienty stacionářů. S dobrovolničením jsem přestala postupně a nerada – s narozením prvního syna (nyní 13 let) a s postupující nemocí psího parťáka. Dalšího psa jsem už nechtěla, protože Bára by to už nebyla.

Bez psa – a co tedy dál? Doba pokročila a objevila se celá řada dalších možností, jak pomoci tam, kde se péče nedostává tolik. A tak jsem se stala na chvíli asistentem vozíčkáře, s rodiči postižených jsem ráda vyměňovala madla od mého kočárku za madla invalidního vozíku a pro obě strany to bylo vyloženě terapeutické. Díky tomu, myslím, mají mé děti vztah k postiženým přátelský, s lidmi, kterým jsme asistovala, se dodnes potkávám a pamatují si mě.

Zkoušela jsem být i Ježíškovo vnouče. Splnit přání se mi bohužel nepodařilo. Senior chtěl vyvézt v invalidním vozíku na okružní cestu po městě. Kdo z vás má doma osobu upoutanou na invalidní vozík, dá mi za pravdu – cestovní a výletní možnosti se často scvrknou a jsou místa, kam se najednou dostat nemůžete, a přitom jsou nadosah.  Klient chtěl do města, k řece, do muzea. Akce probíhá v zimě, vzhledem k počasí jsem se tehdy domluvila s Domovem seniorů, že procházku zrealizujeme až roztaje sníh a led. Pán (ačkoli se jinak těšil velmi dobrému zdraví) do jara zemřel. I to se stává. Logicky mi vytane poučka, nabízející se z děje textu. Notoricky známá a pravdivá, obzvláště vhodná pro předsevzetí – tedy „co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítra“. Konec této části vyprávění ale není tak smutný, jak by se na první pohled zdálo. Muzeum, se kterým jsem tehdy domlouvala návštěvu s „mým“ seniorem, mi vyšlo krásně vstříc. A co víc – kolegové se nechali inspirovat do té míry, že začali organizovat spolu s domovem pro seniory obdobné návštěvy. Riskovat další trápení jsem už ale nechtěla a tak se mi do cesty připletla akce Krabice od bot.

Kartonová krabice se zaplní věcmi ne nutně novými, ale v perfektním stavu, a to vždy s ohledem na předem zvolený věk a pohlaví dítěte. Takto podarovaným je děvče, chlapec nebo maminka a tatínek v sociálně znevýhodněné rodině. Nejdřív jsem zabalené krabice sama nosila na sběrné místo. A protože mě to nebavilo, zkusila jsem si takové místo otevřít u sebe doma. Zcela vážně a upřímně – je to náročné. Během posledního listopadového a prvního prosincového týdne se v naší garáží postupně sejde od dárců kolem tří set krabic pro děti právě narozené až po náctileté. Krabice přebírá celá moje rodina, děti si přivykly na rychlé večeře prokládané odbíháním k dárcům. Každý rok se zapovídám, protože lidi zajímá, kam dárky putují a zda znám cílové děti a jejich příběhy. Než se vypovídám, občas se palačinka nebo lívanec k večeři lehce připálí. Ale zatím jsme to všichni bez úhony zvládli. Jsem ráda prostředníkem mezi dárcem a dítětem, ale jsem velmi ráda, že nemusím být přímo tím, kdo dárky dětem dává. Tuto část vždy nechám na sociálních pracovnicích, které děti i příběhy jejich rodin znají. A tak jsme každý rok s mými dětmi a manželem pomocníky Ježíška a ta pravá vánoční atmosféra u nás začíná až poté, co krabice opustí naši garáž. Teprve pak je čas na úklid, cukroví a podobné zbytečnosti. Každý rok je pro mě největší odměnou to, že na konci každého balíčku, který mi dárci přinesli do sběrného místa, je dítě. Dítě, pro které je často právě tenhle balíček tím jediným dárkem, který dostane. Naše domácí sběrné místo vydá takto dětem každý rok kolem tří set krabic – tedy udělá radost stejnému množství dětí. To vědomí mě popohání pořád dál – třeba k tomu vybíhat tři patra schodů z garáže do bytu každý večer sběru třeba dvacetkrát – vždyť trocha pohybu před svátky neškodí. Těší mě ale i jiná věc. Mám podíl (a jsem na to náležitě pyšná) na založení dvou dalších míst v okolí.

Závěr je tedy jednoduchý a prostý. Jsme všichni obyčejní lidé, všichni z masa a kostí, byť každý trochu jiný na pohled. Ale můžeme být navzájem inspirací. I když stále častěji slýchám o nedostatku času na to i ono, zkusme si v nadcházejícím roce najít chvilku. Chvilku na věci třeba první pohled méně zajímavé nebo důležité. Často právě z takových činností pramení největší potěšení. Radujme se z nich. Navíc, nikdy nevíte, odkud a jakou cestou k vám dojde inspirace k budoucímu života běhu. A prosím, všímejme si víc lidí kolem sebe a nechme se jimi inspirovat. Dárce krve nemusí nutně mít vizáž svalovce nebo hasiče, může vypadat i jako nedochůdče. Na invalidním vozíku se může ocitnout kdokoli z nás a problém sociálně slabých rodin není záležitost pouze vyloučených lokalit, tedy míst vzdálených. Mohou to být naši sousedé, kolegové, spolužáci našich dětí. A dobrovolník? Nemusí být nutně spojován s vírou a náboženstvím. Já například jsem bezvýhradná ateistka – až se bojím, že mě za to jednou Pán Bůh potrestá.

Na začátku mého vyprávění byl přiznání si, že můj zájem o bližní možná pramení z absence takového citu v rodině. No a co? Není to sice žádné terno, ale to, čím celé roky procházím, za tu rodinnou absenci citu, myslím, stojí.

Veselý rok 22 plný milých a inspirativních zvratů přeje

Soňa

 

Vizitka

Soňa Krátká je kurátorkou sbírek v Regionálním muzeu ve Vysokém Mýtě, kde se specializuje na tradiční lidovou kulturu. Podílela se mj. na úspěšném zápisu Vodění jidáše na krajský i republikový seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury. Žije v Pardubicích. Je maminkou tří školáků. Ve zbytku vyvzdorovaného volného času – jak potvrzuje tento článek – dělá dobré skutky. 

 

Mohlo by vás také zajímat...

BRNO: Vydavatelství Radioservis představuje CD Moravia Brass Band V PŮLNOČNÍ HODINU. Moravia Brass Band je největší žesťové těleso v ČR a rezidenční orchestr Brno Brass Festu. Třicet hudebníků v čele s šéfdirigentem Chuheiem Iwasakim popularizuje hru na žesťové nástroje, představuje jedinečné programy a aranžmá, zve výjimečné hosty, a především vytváří specifické uskupení: žesťový orchestr – brass band.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Hudba
Co se děje
07.12.2022

ČR-BRUSEL: Pod názvem Umění spojuje se včera večer 5. prosince uskutečnil v Bruselu u příležitosti Českého předsednictví v radě EU slavnostní koncert žáků základních uměleckých škol z různých krajů ČR. Koncertu předcházelo slyšení zástupců členských států v Evropském parlamentu na téma uměleckého vzdělávání. Právě systém základního uměleckého školství a rozsáhlá síť základních uměleckých škol patří ke světovým unikátům. V Bruselu jej odprezentuje Irena Pohl Houkalová, ředitelka celostátního festivalu ZUŠ Open, který pořádá Nadační fond Magdaleny Kožené s cílem zviditelnit význam ZUŠ. Na koncertě přímo v Evropském parlamentu vystoupili žáci i pedagogové z pražských ZUŠ Jana Hanuše a ZUŠ Popelka, Ostravské ZUŠ Mariánské hory, ZUŠ J. B. Foerstera v Jičíně, ZUŠ Bystré, ZUŠ Teplice, ZUŠ Liberec, ZUŠ Kroměříž a ZUŠ Havlíčkův Brod. Program akcentoval virtuositu a zapálení nejmladších generace a byl sestaven z ikonických děl mistrů české klasické hudby i světových autorů s přesahem do filmové a populární hudby a soudobé autorské tvorby.

Celá ČR, zahraničí
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Hudba, Soutěže a festivaly
Co se děje
06.12.2022

ČR: Novinkové CD Příští stanice muzikálová má poměrně zajímavou genezi svého vzniku. Jeho sólisty jsou Bára Basiková a Jakub Hübner. Bára se s Jakubem potkala několikrát na koncertech, kde oba vystupovali. Například na koncertě Muzikál expres 30 v Hudebním divadle Karlín. Postupem času mezi oběma vznikl vzájemný respekt i sympatie. První jejich společnou nahrávkou byla skladba Byl den a padla noc, která vyšla loni na Jakubově vánočním CD a je i bonusem toho dnešního. Muzikál expres se tedy rozhodl dát ve své letošní produkci se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu prostor právě jim.

Celá ČR
Hudba
Co se děje
06.12.2022

VYSOKÉ MÝTO: Na počátku roku 1901, přesně 22. ledna, se narodil ve Vysokém Mýtě Ota Vohryzek. Tatínek Max byl vysoké a mohutné postavy, maminka Hermína drobná, okatá a velmi půvabná. Na kraji města společnou silou provozovali obchod s železem a sedlačili. O dva roky později se narodila ještě mladší Anna. A celá rodina spokojeně žila v přízemním domě s průjezdem do dvora, na který navazovala dlouhá zahrada s ovocnými stromy.

Pardubický kraj
Instituce a kulturní zařízení, Ostatní, Památky
Co se děje
07.12.2022