Články a komentáře

PRAHA: V první polovině listopadu se v přednáškovém sále ministerstva kultury uskutečnil druhý ročník konference PRO památky, kterou pořádá Institut pro památky a kulturu o.p.s. Jejím tématem se staly budovy venkovských far, které jsou rozeseté po českém a moravském venkově. Často jsou cennými památkami, přesto mnohé z nich chátrají. Cílem konference bylo zmapovat situaci kolem těchto vzácných objektů, určit příčiny jejich neutěšeného stavu a navrhnout cesty řešení a možnosti nových využití.

Na našem území se nachází 775 farních, památkově chráněných budov. Snadno si je můžete splést se školami, neboť k jejich stavbě docházelo ve stejné době, tedy v období tereziánských reforem a rozvoje vzdělávací struktury.

Na konferenci její organizátoři přizvali zástupce škály oblastí, které se tématu dotýkají. Za církev promluvil litoměřický biskup Jan Baxant, za historiky zaměstnanec ú.o.p. Národního památkového ústavu v Českých Budějovicích Vlastislav Ouroda, problematiku far z pohledu stavební obnovy přiblížil Václav Girsa z Fakulty architektury ČVUT a z pohledu kulturního managementu se tématu věnoval Jiří Patočka.

Jako zdroj informací o podobě a funkci farních budov v minulosti nám slouží inventáře, korespondence s jejich dodavateli nebo patrony, pamětní knihy kostelů a nakonec i fara samotná. Za zlatý věk rozvoje sítě far jako správních jednotek lze označit období baroka. Proto se také většina far na našem území dochovala v tomto stavebním slohu. V době josefínských reforem se politicko-správní zájmy dostávají do popředí před zájmy teologické, a tak spolu s rušením kostelů prochází proměnou i celá farní síť.

V první polovině 20. století však fary a jejich hospodářství ještě stály ve středu života obyvatelstva měst, a stejně tak v církvi sloužilo tolik duchovních, že lze v této souvislosti hovořit o nadbytku. Až ve druhé polovině 20. století dochází k totální destrukci tradičních sociálních vazeb na venkově, po zabavení majetku ztrácí církev nástroje k financování a provozu far a kostelů, odkud vedla cesta k dnešnímu dluhu v údržbě, který je patrný prakticky na všech farách. Stejně tak vnímáme důsledky zásahu, jímž byly fary vytrženy ze svého kontextu a odsunuty na periferii zájmu komunity. Vlastislav Ouroda osobně spatřuje jako dobré každé využití fary směřující k záchraně hodnot, duchovní a kulturní přesah a jeho šíření v okolní komunitě považuje za přidanou hodnotu.

Jan Baxant přiznal, že katolická církev v této otázce poměrně tápe a vyzývá ji k větší nebojácnosti a otevřenosti novým a neobvyklým řešením. Podle jeho slov nemá být dům, vzezřením spíše podobný zámku, příbytkem služebníka božího, neboť vždy fungoval především jako pastorační místo a prostor pro setkávání lidí. Navíc se v rámci každé fary vykonávaly činnosti ve jménu státu, a tak sloužila i jako kancelář a farní úřad. Lidé se však dnes již setkávají jinak a jinde.

Jednu z příčin tíživé situace, v které se venkovské fary nacházejí, vidí v žalostném nedostatku duchovních. Lze uvést, že v litoměřické diecézi, v které po roce 1945 zůstalo 10 % původního obyvatelstva, se dnes nachází 450 farností, z nichž v každé stojí fara. Z tohoto počtu mohou jen asi sto obsadit kněží, více jich prostě není. Představa Jana Baxanta o budoucnosti těchto památkově cenných objektů přesto není pesimistická. Uvítal by, pokud by se v nich zabydleli  nadšenci pro evangelium či mladé rodiny, jejichž prostřednictvím by nedocházelo jen k oživení objektu, ale i k oživení kraje a venkova. V jazyce církve jde o misijní působení zdola.

Jiří Patočka prezentoval poněkud širší pohled na společenské a kulturní vlivy v problematice far. Jejím klíčovým tématem se stala ateizace společnosti, která z nich, jakožto míst každodenní potřeby, činí mnohem závažnější a složitější otázku než je tomu u velkých církevních objektů. Vedle ateizace se je tu taklé problém lokalizace. Dnes, kdy většina obyvatelstva žije na periferiích měst, stává se objekt historické fary v centru těžko dosažitelným. Z filosofického hlediska můžeme poukázat i na problematiku kýče a autenticity. Ve své původní funkci byla fara obydlím kněze, zázemím kulturního a duchovního života obce a hospodářství. Jestliže z ní uděláme cokoli jiného, vytrácí se pravdivost. Svou daň si rovněž vybírá diskontinuita, a to jak v oblasti ekonomického provozu (do cestovního ruchu je například zapojeno 0,3 % celkového množství far), tak v oblasti památkové péče, kdy sledujeme množství jednorázových, státem financovaných oprav svědčících jen o celkovém neporozumění charakteru a potřebám konkrétní památky. Ve srovnání se zahraničím disponují také české municipality malým množstvím nástrojů k podpoře rozvoje (např. daňové úlevy). Svou výpovědní hodnotu má i fakt, že kultura zaujímá 17 – 20 místo popularity v žebříčku preferencí zastupitelů i občanů.

V dnešní době nových ekonomických trendů, míní Jiří Patočka, bychom fary mohly využívat jednak jako symbol, čímž by se jako nová urbanistická centra stala podstatnými identifikačními místy identity, ale také jako ekonomické a stabilizační prvky, které zachycují zbytky sociální a kulturní infrastruktury.

Při uchovávání památek je třeba dodržovat základní zásady, kterými účastníky konference provedl Václav Girsa. Jedná se za prvé o šetrnost, což v praxi znamená, že je nutné se vyvarovat přeceňování poruch stavby. Historické materiály jsou často trvalejší, než si přiznáváme, a tudíž provedené zásahy nejsou mnohdy nezbytné. Za druhé je nutné respektovat vývojovou vrstevnatost, tedy následnost stavebních slohů, dále bedlivě diferencovat a rozlišovat hodnoty a nakonec dosáhnout věrohodného ztvárnění a celistvé prezentace. Zde je nutné mít na zřeteli, že památka je komplexní dílo a každá její část či prvek má svůj význam. Co se interiérů týče, je především nutné rozpoznat a respektovat původní prostorové uspořádání. Jako dobrý pomocník v této oblasti může posloužit kniha Základů památkové péče od Břetislava Štorma.

Nakonec došlo k představení Investiční podpory sociální ekonomiky z Integrovaného operačního programu Ministerstva práce a sociálních věcí a Programu rozvoje venkova ČR 2007 – 2013 Ministerstva zemědělství jako dvou příležitostí pro čerpání peněz na činnost, jež by rovněž mohla souviset s využíváním historických objektů far.

Další informace naleznete na webových stránkách Institutu pro památky a kulturu www.propamatky.cz

 

Kateřina Vedralová

NOVÉ MĚSTO NAD METUJÍ: Dnes Vám nabízíme rozhovor s panem Pechanzem, který je podbarven silným životním příběhem. Obrátil se na nás s tím, že vyrobil betlém, a protože jej chtěl vystavit, hledal skrze Místní kulturu kontakt. Samozřejmě, že jsme jej zprostředkovali, ale zároveň jsme se  betlémáře - amatéra  snažili chytit do své sítě a poslali mu pár otázek.

Odpovědi najdete níže, ale on připojil také článek z MfD, o  smutném životním příběhu, který se ho bytostně týká stejně jako jeho manželky. Popsán ve zkratce je o  tom, že manželé Pechanzovi nesou na svých bedrech důsledky z nevydařeného vztahu a podnikání potomka. Jsou ve věku, kdy už ostatní jsou nebo pomýšlejí na zasloužený odpočinek, a pokavaď se nemusejí prát s nepřízní osudu, může se jednat o jedno z nejkrásnějších období v lidském životě. Jenomže takové štěstí Pechanzovi nemají, musí umořovat dluh svého syna a měsíčně splácet obnos, který je nad jejich síly. Navíc pod neustálou hrozbou ztráty vlastního domu.

O to více je třeba smeknout a vyjádřit obdiv nad tím, že pan Pechanz se právě nyní  pustil do výroby betlémů, tedy artefaktu, ze kterého na ostatní  sálá  pohoda, klid a mír.

 

Usuzuji správně, když se domnívám, že výroba betlémů je Váš koníček?

Mým koníčkem je rukodělná práce se dřevem. Je to také vypalování a zhotovování různých dekorativních předmětů, třeba ze špejlí. Výrobě betlémů jsem se začal věnovat až v poslední době.

 

Co Vás k tomuto koníčku přivedlo?

Tímto koníčkem se zabývám již od dob mé vojenské základní služby, kdy jsem se pro špatné chování rok a půl nedostal ven z kasáren, a tak abych tu zlou dobu vydržel, začal jsem vyrábět malé výrobky ze špejlí, např. malé kopie Eiffelovy veže nebo různé rámečky na fotky. Tyto výrobky jsem pak za velmi malý peníz prodával svým kamarádům!

 

A kolik betlémů jste dosud vyrobil?

Dnes je mi 60 let, takže po dobu 39 let jsem sice  pár výrobků stvořil a prodal takříkajíc za výrobní cenu, ale  tento betlém (viz fotografie) je můj první. Nápad jsem dostal po návštěvě Německa a zhlédnutí několika betlémů v nákupních centrech. Rozhodl jsem se, že ho zkusím též vyrobit, a třeba ho daruji v budoucnu své vnučce na památku. Teď zhotovuji další betlém pouze samotný bez figurek, a na třetí mám již materiál nachystán.

 

Jakou techniku resp. materiály používáte?

Pouze dřevěné a přírodní materiály, např. kůru ze stromů, kameny, samorosty atd.

 

Dají se u Vás některá díla koupit? V tom případě, můžete prozradit, jak hluboko do kapsy musí zájemce sáhnout a kam se má obrátit?

Ten první větší betlém nabízím v internetovém obchodě (www.bazos.cz) kompletní za 8000 Kč a adresa je Pechanz Jiří, Třešňová 733, Nové Město nad Metují.

 

Do Vánoc je málo času a Vy píšete, že jich ještě několik stihnete vyrobit. Jak dlouho Vám výroba jednoho betlému trvá?

Na tom prvním jsem pracoval přesně jeden týden, a teď vyrábím samostatné betlémky menší a zatím bez figurek (ty později zakoupím v Německu!) A snad jich ještě do Vánoc několik vyrobím...

 

Hodně štěstí

Ludmila Kučerová

 

HODONÍN: Keramika provází lidstvo od nepaměti a její existenci dokládají četné archeologické nálezy. Během doby se zdokonalovala technologie její výroby, k užitkové hodnotě hrnčířského zboží se postupem času přidával stále více také výtvarný prvek. I když keramika našla mocného konkurenta v porcelánu, její obliba se udržela až do dnešních dnů.

Od mládí se jí věnuje Karel Hanák z Hodonína, kterému v letošním roce udělil ministr kultury titul Nositel tradice lidových řemesel v oboru habánská fajáns.

 

Na počátku stáli novokřtěnci

Umění výroby fajánse k nám přinesli příslušníci náboženské skupiny, tzv. novokřtěnci. Novokřtěnectví bylo jedním z reformních křesťanských náboženských hnutí vzniklých v 16. století po porážce německé selské války. Jeho členové kladli důraz na morální a etické hodnoty a zastávali názor, že člověk má být pokřtěn až tehdy, kdy už je schopen si uvědomit závažnost tohoto kroku. Novokřtěnci, zvaní též habáni nebo toufaři, přicházeli z německy mluvících zemí a u nás nacházeli nový domov zejména na jižní Moravě – na panstvích moravské šlechty. Stavěli si společné domy, v nichž žilo vždy několik rodin pohromadě, a počet jejich členů čítal i s dětmi přes 300 osob. Měli jednu společnou kuchyň, pekárnu, řemeslnické dílny, nemocnici, lázně a školu. Školní docházka byla povinná jak pro chlapce, tak i dívky.

Novokřtěnci byli šikovnými řemeslníky. Kromě hrnčířství se zabývali tkalcovstvím, tesařstvím, byli mezi nimi také zedníci či zahradníci. Pro jejich keramické výrobky silně ovlivněné italskou majolikou je typická bílá neprůlinčitá glazura, na kterou se následně nanášela malba. Jako náměty sloužily rostlinné a heraldické prvky, které později doplnily i figurální výjevy. Takovéto výrobky si však mohla dovolit pouze šlechta nebo bohatí měšťané.

Co se výroby keramiky týče, byli habáni autory řady novinek. Jmenujme například ležaté pece, malbu štětcem, bohatou barevnost, pravděpodobně používali i rychlotočivý hrnčířský kruh a své nádoby opatřovali značkami. (Tuto tematiku přibližuje moravský habánolog Jiří Pajer v publikaci Studie o novokřtěncích vydané v roce 2006 ve Strážnici. Podrobnosti o působení novokřtěnců v Trstěnicích na Znojemsku najdete na www.trsteniceumorkrumlova.cz.)

Na habánské fajánse navázalo počátkem 18. století lidové džbánkařství, které převzalo jejich barevnost – barvu bílou, žlutou, zelenou, modrou a mangan (po vypálení v peci jde o černohnědou, červenou až fialovou barvu). Střediskem džbánkařství se stala střední, jižní a východní Morava. Koncem 18. století, v době největšího rozkvětu, se sice výrobě věnovala více než stovka dílen, ale později mnohé z nich velmi rychle zanikly. I v tomto období bylo vlastnictví malovaných keramických výrobků výsadou majetnějších vesničanů. K běžnému dennímu stolování se nepoužívaly, ale sloužily spíše jako dekorace.

 

Řemeslo se v rodině dědí

Karel Hanák, Nositel tradice lidových řemesel v oboru habánská fajáns, se narodil na Slovácku – v Násedlovicích. Jeho otec je malířem a grafikem, a tak se i on rozhodl pro uměleckou dráhu. Nejprve nastoupil jako učeň do keramické dílny v Ratíškovicích. Tu vedl mistr Karel Němec, který spolupracoval s našim předním keramikem Pravoslavem Radou. Po roce se dílna přestěhovala do nedalekých Dubňan a jejím mistrem se stal Jaroslav Neduchal.

„Po vyučení jsem začal studovat na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a věnoval jsem se i nadále keramice a také sochařské tvorbě pod vedením profesorů Vlacha a Groše. Po základní vojenské službě jsem se do keramické dílny v Dubňanech vrátil a pracoval tam jako mistr a později i vedoucí. Výrobním sortimentem byla majolika tupeského typu, jejímž základním dekorem je růže ve žluté, modré, zelené, červené a hnědé barvě. Přestože naše produkce za poptávkou zaostávala, snažil jsem se navíc zavádět nové vzory inspirované habánskou fajánsí, které by sortiment ještě obohatily,“ vypráví o svých začátcích Karel Hanák. Správnost jeho směrování potvrdil další vývoj. Po roce 1989 zájem o dubňanskou majoliku postupně upadal a v roce 1993 byla keramická dílna zrušena úplně. Karel Hanák si poté otevřel vlastní keramickou dílnu v Násedlovicích nedaleko Hodonína. Měl velkou výhodu v tom, že dům v Násedlovicích je po generace v majetku rodiny. Pozornost zaměřil především na repliky habánské fajánse a na italskou majoliku.

V dílně s ním dnes pracuje jeho dcera Nikola, která se věnuje zejména malování dekorů. Průpravu získala také na uherskohradišťské Střední uměleckoprůmyslové škole, kde vystudovala obor výtvarné zpracování keramiky u stejných profesorů jako její otec.

 

Od italské majoliky k habánské fajánsi

Termínem fajáns označujeme keramické výrobky, jejichž základním znakem je bílá neprůlinčitá glazura sloužící jako základ pro malbu. Nejstarší a asi i nejznámější fajánsí je italská majolika. Její původ můžeme hledat ve Španělsku, odkud se v 15. století dostala přes ostrov Mallorcu (z toho vzniklo označení „majolika“) do Itálie. Největšími centry se stala města Florencie, Urbino, Castel Durante, Benátky, Faenza (z toho vznikl termín „ fajáns“).

Od druhé poloviny 16. století začínají díky italským řemeslníkům vznikat na území severně od Alp dílny zabývající se výrobou majoliky. Během doby pak majolika získává tvary a barevnost charakteristickou pro konkrétní místo vzniku. Jiná je třeba v našich zemích či Německu nebo Francii.

Pod rukama Karla Hanáka dnes vznikají repliky staroitalské fajánse, základem jejichž dekoru jsou výjevy nebo detaily čerpající z děl mistrů – A. Dürera, Tiziana a dalších. S nimi se setkáváme na talířích, mísách, džbáncích, květináčích, kalamářích, lavabech (sestava keramické nádoby na vodu s umyvadlem a to vše osazené v dřevěném stojanu) i šperkovnicích.

Tato práce je časově velmi náročná. Například výroba starého renesančního kalamáře zabere neuvěřitelných 100 až 120 hodin práce. Karel Hanák získal studiem literatury a zkoumáním archeologických nálezů i dalších dokladů řadu znalostí vztahujících se k habánské fajánsi, které dnes využívá při tvorbě replik. Talíře, mísy, čepáky, džbány, kachle a další předměty jsou zdobeny dekorem, který se striktně předlohy nedrží, ale ducha habánských fajánsí, jejichž původní tvůrci převzali z italské majoliky technologii a část rostlinných dekorů, musí zachovávat.

 

Cesta od tvůrce ke spotřebiteli

„Základní materiál, tedy hlínu a potřebné glazury, kupuji v Tupesích. K vytáčení předmětů používám elektricky poháněný hrnčířský kruh. Po ručním vytočení nádoby doplním detaily, následuje vysušení a přežah v elektrické kruhové peci. Po vylití vnitřku nádoby glazurou namočím i vnější stranu a po zaschnutí předkreslím vzor a vlastní dekor. Habánská fajáns se zdobí čtyřmi barvami – žlutou, zelenou, manganovou a modrou, u italských majolik je barevná paleta neomezená. Po ručním kolorování, které zajistí osobitý styl a plastičnost, je dalším krokem překrytí transparentní glazurou a práci ukončí druhý výpal v peci,“ popisuje ve stručnosti svou práci nositel titulu.

Dnes má své stálé odběratele, mnohdy jde o sběratele i ze zahraničí, kteří dokáží ocenit um a práci vloženou do výrobku. Často vytváří díla přímo na objednávku a také zásobuje několik prodejen a galerií, například v Brně, Vrchlabí, Mikulově a ve Znojmě, nejcennější věci pak prodává na aukcích. Ve ždánické tvrzi a v milotickém zámku pořádal spolu s dcerou výstavy, ve Vídni se zúčastnil prezentace Jihomoravského kraje, pro generálního tajemníka OSN při příležitosti výstavy v Paříži připravil talíř a drobnosti z jeho dílny vezl orchestr FOK na zájezd do Japonska. Jeho výrobky vlastní i řada významných osobností, například herečka Jiřina Bohdalová nebo generální ředitel České televize Jiří Janeček.

Eva Veselá

HRANICE: Myšlenka na vznik muzea se ve městě zrodila už  v roce 1904. Lidé tehdy začali přinášet předměty, které se staly základem muzejních sbírek, a o rok později již muzeum vzniklo z iniciativy manželky tehdejšího starosty Amálie Šromotová a městského tajemníka JUC. Františka Janíka. Muzeum tehdy nemělo svou vlastní budovu, a tak se sbírkové předměty ukládaly do jedné místnosti ve zdejší škole. Během let se jejich počet navýšil tak, že se muzeum rozšířilo na celé jedno školní křídlo. To však muselo být později, za mobilizace, vyklizeno, a tak muzejní předměty putovaly do skladiště a na hranickou radnici.

Problém muzejních prostor tehdy překvapivě vyřešil Karl Kettner, dosazený německý vládní komisař města Hranice v letech 1941 až 1945. Po odsunu Židů  zprostředkoval opravu zdejší synagogy, která v roce 1864 byla podle návrhu vídeňského architekta Franze Machera v maursko-byzantském stylu postavena na místě starší "dřevěné".  Finanční prostředky na stavební úpravy a zařízení Kettner obstaral například od hranických továrníků či obchodníků.

V letech 1943 až 1944 mohla být v  rekonstruované Synagoze  – za podpory zdejších středoškolských profesorů – vytvořena expozice, která vydržela s malými úpravami až do sedmdesátých let 20. století.

Ovšem na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století se hranické muzeum stalo součástí Vlastivědného ústavu v Přerově (dnešní Muzeum Komenského), kam byly všechny jeho sbírky přestěhovány. Nešlo však jen o pouhá depozita, například v letech 1974 – 1994 zde slavila úspěch zajímavá expozice hranické fajánse doplněná nábytkem či obrazy.

Na začátku devadesátých let město Hranice požádalo Muzeum Komenského v Přerově o navrácení svých sbírek, k čemuž došlo na přelomu let 1993/94. Dne  1. ledna 1994 město zřídilo příspěvkovou organizaci Městské muzeum a galerie, ale synagoga , opravená během 2. světové války, potřebovala v té době generální rekonstrukci. K té skutečně v letech 1994/1995 došlo, když síly  své finanční síly spojily vlastník objektu Církev československá husitská, město a ministerstvo kultury.

Muzeu se několik let poté naskytla příležitost získat další kvalitní prostory na radnici. To když město Hranice opravilo zámek (přebudovaný ve druhé polovině 16. století z původního hradu a upravený v 19. století) a v roce 1998 do něj přestěhovalo svůj městský úřad. Budova takzvané staré radnice patří k nejkrásnějším projevům stavebního ruchu 16. století. Stavební a ostatní práce na ní byly dokončeny roku 1544 a tímto letopočtem je opatřen i její kamenný portál. Ve čtyřicátých letech 19. století došlo k jejímu rozšíření a reprezentativní úpravě, ale v následných šedesátých letech, při užitkové přestavbě, byla radnice touto necitlivou opravou  a přestavbou sice stavebně sjednocena, ale umělecky ochuzena. Až v letech 2000 až 2001 byla radniční budova nově zrekonstruována a v současné době zde kromě Městského muzea a galerie a jeho řeitelství, zde  sídlí městská knihovna, základní umělecká škola a městské informační centrum.

Ročně muzeum uspořádá kolem desítky výstav, a to v obou výstavních prostorách, tj. v synagoze, kde se navíc konají i příležitostné koncerty, a ve staré radnici.

Muzejníci by však uvítali další úložné prostory, a to na depozitáře a na ukládání zařízení sloužícího k instalaci výstav.

Pestrá činnost muzea

V bývalé radnici může zájemce navštívit expozici akvarelů z počátku 20. století. Jejich autor – profesor kreslení na gymnáziu Jan Pinkava – na nich zachytil podobu města v letech 1900 až 1923. Naopak miniexpozice nazvaná „Dělo se v Hranicích“ přibližuje na fotografiích významné osobnosti, oslavy a další akce konané ve městě. Hranice se navíc mohou pochlubit i malou obdobou Langweilova modelu Prahy. Jde o papírový model městského historického jádra zhotovený podle zástavbových plánů z roku 1750, který postupně vytváří amatérský archeolog a historik Stanislav Miloš.

Velkou pozornost věnují muzejníci spolupráci se školami. Na první pololetí letošního školního roku připravili animační programy, které přiblíží dvě muzeem zorganizované výtvarné výstavy.

Pracovníci muzea dříve ještě zajišťovali prohlídky historického městského jádra, ale v současné době se této činnosti zhostilo městské informační středisko (součást městské knihovny). Autorství odborných textů však i nadále patří muzeu.

Město na provoz přispívá ročně částkou přes 2 miliony Kč, o činnost zařízení se stará šest stálých pracovníků a během topné sezony je zde zaměstnán ještě topič. Sbírkový fond čítá kolem 28 tisíc položek, jde zejména o předměty z oboru společenských věd – od archeologie až po užité umění –  přírodní vědy zastupuje mineralogická sbírka.

Eva Veselá

ROZTOKY:  Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy pořádá volný cyklus tematizovaných betlémářských přehlídek, jehož smyslem je postupně představit široké veřejnosti produkci výrazných betlémářských oblastí či různé zajímavé typy betlémů. V letošním roce se v pořadí již čtvrtá výstava z tohoto cyklu zabývá betlémy skříňkovými.

V minulých letech ji předcházely výstavy věnované tvorbě z Ústí nad Orlicí, Třebíče a Králík, proto byl pro výstavy zvolen i sjednocující název Betlémy, tentokrát … , kde se dosadí konkrétní obsah.

V rámci tradičního betlémářství představují skříňkové betlémy jeho specifickou odnož. Na rozdíl od stavěcích betlémů, které vznikaly opakovaně každý rok s většími či menšími obměnami podle přání a možností majitele, jsou skříňkové betlémy svým obsahem, velikostí i tvarem jednou provždy dány. Neumožňovaly sice doplňování o nově získané figurky nebo vylepšování krajinné stafáže, jako to bylo obvyklé u stavěcích betlémů, přesto však jejich estetický účin, zapříčiněný miniaturizací a uzavřením scény do schránky, nebyl o nic menší.

Z historického hlediska jsou skříňkové betlémy mladší než stavěcí. Kromě přirozených vývojových tendencí mohly být jednou z inspirací k jejich vzniku barokní ceroplastiky (plastiky zhotovené z vosku), které se od počátku 18. století šířily z prostředí klášterů v podobě voskových relikviářových obrazů s vyobrazením světce nebo samostatných Jezulátek, vždy však chráněných před poškozením zpravidla dekorativním proskleným obalem.

Scénické kompozice s betlémskou tematikou zpracované ve vosku či v kombinaci s textilem se objevují od 2. poloviny 18. století, ovšem jako exkluzivní předměty určené pro šlechtické nebo církevní kruhy. Podobně tomu bylo zpočátku i v jiných materiálech, např. terakotě a dřevě, které se ostatně stalo nejčastěji používaným materiálem v betlémářství vůbec. Ve větší míře se skříňkové betlémy rozšířily až v 2. polovině 19. století, kdy pronikaly do měšťanského i vesnického prostředí. Kromě dřeva v něm nacházely uplatnění také figurky tlačené do forem z tragantu, papíroviny, sádrových a chlebových hmot či kašírované, tedy takové, které pro svou křehkost a zranitelnost nebyly široce používány u betlémů stavěcích. Skříňkové betlémy se zhotovovaly prakticky na celém našem území, některá tradiční betlémářská centra byla proslulá paralelní výrobou jak skříňkových kompozic, tak souborů pro stavěcí betlémy (Podkrkonoší, Krušnohoří, Králíky, Třebíčsko i jinde). V menší míře se objevovaly také pohyblivé betlémy opatřeně pohonným mechanismem, a nebo betlémy vybavené hracím strojkem s vánočními skladbami.

Výstava představuje na 30 betlémů z období od poloviny 18. století do počátku 20. století, které byly určeny pro různá sociální prostředí. Pocházejí jak z profesionálních dílen, tak i z neškolených rukou lidových betlémářů. Exponáty shromážděné z celé řady muzeí dokládají používanou materiálovou skladbu i různorodost výtvarného provedení skříňkových betlémů. Zastoupeno je také několik exemplářů určených pro šlechtické (případně církevní) kruhy, jako např. scéna Klanění tří králů z poslední čtvrtiny 18. století, tvořená oblékanými figurkami s hlavičkami z vosku, umístěná ve skříňce se stěnami obloženými zrcadly (ze sbírek Muzea východních Čech v Hradci Králové), nebo neobvykle velký tříkrálový betlém s vyřezávanými polychromovanými figurkami z přelomu 18. a 19. století (ze sbírek Muzea Mladoboleslavska).

Velmi vzácný je také barokní betlém s voskovými oblékanými figurami, adjustovaný v původní bohatě vyřezávané a zlacené skříňce (ze sbírek Muzea Podblanicka ve Vlašimi), či voskový relikviářový obraz s Klaněním pastýřů ze sklonku 18. století (ze sbírek Středočeského muzea v Roztokách u Prahy).

Mezi betlémy lidové provenience se objevují některé významné regionální typy jako příbramský s chlebovými figurkami, králický s charakteristicky vyřezávanými figurkami či typy s ručně malovanými figurkami z Třebíčska a řada dalších, jež reprezentují určitý výběr z hlediska regionální produkce i používaných materiálů. Toto spektrum doplňuje i amatérsky zhotovený betlémek v prosté dřevěné bedničce s figurkami vystřiženými z tištěného archu, který sloužil při dětských koledních obchůzkách o Vánocích.

Ivana Kubečková

 

Výstava potrvá ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy do 3. leden 2010 (denně mimo pondělí 10 – 18 hodin).

Fotografie: Betlém z východních Čech (pravděpod. Broumovsko), polychromovaná dřevořezba, karton, přírodniny, konec 19. století, ze sbírek Středočeského muzea v Roztokách u Prahy. Fotografie se kliknutím zvětší!

VESELÍ NAD LUŽNICÍ: Uprostřed jižních Čech, na soutoku Lužnice a Nežárky, leží město, které vzniklo spojením původního Veselí a Mezimostí. Obě tyto staré části, jejichž osudy se díky těsnému sousedství prolínají, existovaly na svém počátku jako tvrze vzdálené od sebe jen několik stovek metrů. Veselská tvrz stávala na místě zvaném „Na Talíři“, pod ní postupně vznikala osada Veselí. Název skutečně pochází od rozjařených Rožmberků, kteří sem jezdívali pořádat různé kratochvíle a veselice.

První písemná zmínka o Veselí se datuje do roku 1259, kdy jej vlastnil Vok z Rožmberka jako tehdy poměrně soběstačnou osadu. Majitelem Mezimostí byli rovněž Rožmberkové. Roku 1362 povýšil Karlem IV. Veselí na komorní město, zatímco Petr z Rožmberka povyšuje Mezimostí na městečko a titulu města se Mezimostí dočkalo až v roce 1908 od císaře Františka Josefa I., neboť v té době dosahovalo jako jeden z nejvýznamnějších železničních uzlů v zemi strategického významu a počtem obyvatel přesahovalo sousední Veselí. To se mezitím stále vyrovnávalo s úpadkem, jakého zaznamenalo po období husitských válek a převzetí města Schwarzenbergy. Po Bitvě na Bílé hoře zůstává ve Veselí 53 lidí a v Meziměstí pouhých 16 usedlíků. Navíc Veselí postihl požár, který zničil radnici, městský archiv, pivovar a čtyři velké domy, a necelých 15 let později ho následoval další, který se rozšířil i do sousedního Mezimostí.

Tendencím ke sloučení obou měst odolávali jejich obyvatelé s patriotskou houževnatostí až do fašistické okupace, kdy k němu došlo nařízením. Stalo se tak 1. ledna 1943.

V dnešním Veselí nad Lužnicí žije přibližně 6500 obyvatel. Z minulosti mu jako hmatatelní svědkové zbyly renesanční domy na náměstí. Muzeum Weissův dům s psaníčkovými sgrafity a dům na západní straně náměstí se třemi renesančními štíty. V centru města se nachází původně gotický kostel Povýšení sv. Kříže a mezi významné památky jistě náleží i secesní sokolovna.

 

KULTURA VE MĚSTĚ

Na kulturní klima ve městě jsem se zeptala a podrobně vyzpovídala jeho místostarostu, pana Václava Matějů. Dozvěděla jsem se, že samostatnou koncepci kultury město zpracovanou nemá a komise zabývající se otázkami školství, kultury a sportu dnes již neexistuje, protože výsledky její práce nebyly uspokojivé. Na městském úřadě byste nenašli ani odbor kultury. Příslušné problémy se rozhodli řešit přímo starosta Jaromír Novák a místostarosta, ve spolupráci s Kulturním domem, v  čele s jeho ředitelkou Marcelou Rybářovou. Oblast kultury je však podle místostarosty nedílnou součástí souhrnné koncepce města, které kultuře přičítá velikou váhu. Vedení města podle něj podporuje rozšiřování a zkvalitňování nabídky kulturního vyžití pro občany a návštěvníky města.

Město rovněž nevypisuje granty, ale soustředí se na grantovou nabídku kraje, přičemž žádosti týkající se oblasti cestovního ruchu připravuje infocentrum. Za všechny je možné uvést dva příklady: opakovanou cyklisticko-turistickou akci Putování po hrázích rybníků v Chráněné krajinné oblasti Třeboňsko, Krajem rybníků a cykloturistickou jízdu blatskou krajinou a přes vesnice mikroregionu Veselsko s typickou blatskou architekturou Jaro na Blatech.

Výdajová část letošního městského rozpočtu je schválena ve výši 83 milionů korun, z toho 6,7 milionu směřuje do kultury. V případě, že během roku dojde k navýšení výdajů, profituje z toho i oblast kultury, zejména podaří-li se získat finanční prostředky z dotací a grantů vypsaných státem, krajem nebo z evropských fondů. Například v minulém roce celkové plánované výdaje 75 milionů se zvýšily na 87 milionů korun, a kultura místo 6,2 milionů dostala o 700 tis. víc.

Při získávání dotací sehrávají svou roli i partnerská města z Rakouska a Švýcarska. V rakouském Yspertalu se podařilo navázat kontakty mezi tamější Vyšší odbornou školou pro životní prostředí a ekonomiku a veselskou Střední odbornou školou pro ochranu a tvorbu životního prostředí již asi před deseti lety. Dohoda o partnerství obou měst, která byla podepsána v roce 2006, umožňuje oběma zúčastněným stranám snáze čerpat finanční prostředky z EU na společné projekty. Veselí nad Lužnicí je také členem klubu „Veseláků“, který sdružuje všechna města, která mají Veselí ve svém názvu.

Když se řekne výdaje na kulturu, znamená to pro Veselí n. Lužnicí finanční podporu především městské příspěvkové  organizaci Kulturní dům, která je hlavním garantem kultury a v jejíž gesci ja také kino a knihovna. Další peníze směřují do infocentra, měsíčníku Veselsko a na podporu sboru pro občanské záležitosti.

Mládež město dotuje hlavně prostřednictvím Domu dětí a mládeže a sportovní organizace TJ Lokomotiva. Dále přispívá na konání každoročních Veselských slavností (v letošním roce částkou 400 tisíc korun) a veřejně prospěšné činnosti společenských organizací jako jsou třeba včelaři, rybáři, sbor dobrovolných hasičů, přátelé historie, baráčníci, klub důchodců, chrámový sbor, Rolnička a Červený Kříž.

Vysoké finančí výdaje si vyžádá rekonstrukce budovy kulturního domu, která v roce 2010 oslaví 30. výročí od svého otevření. V současné době je v přípravných fázích projekt, a město počítá s tím, že vznikne zařízení schopné nabídnout kulturní vyžití odpovídající dnešním i budoucím potřebám občanů.

Město také podporuje projekty péče o památky v soukromém vlastnictví. Jedná se zejména o objekty ve vlastnictví místní římsko-katolické církve.

V době nedávné došlo k opravě původně gotického kostela Povýšení sv. Kříže, kaple sv. Floriána a částečně i kaple sv. Marka. Oprava kostela Povýšení sv. Kříže byla financována z dotací ministerstva kultury. Na památky zasažené povodní v roce 2002 byly použity finanční prostředky z fondů ministerstva pro místní rozvoj.

 

Tímto panu místostarostovi děkuji za jeho čas a laskavé přijetí.

Kateřina Vedralová

KOLÍN NAD RÝNEM: V minulém týdnu proběhl pro návštěvníky dosud nejpřitažlivější ze čtyř ročníků Mezinárodního obchodního veletrhu zaměřeného na muzea, konzervaci a kulturní dědictví. Ten se za poměrně krátkou dobu své existence rychle rozrostl a neustále posiluje svou pozici největšího veletrhu muzeí v německy mluvících zemích.

Kolínské události, která se uskutečnila mezi 17. – 20. listopadem 2009 se zúčastnilo 238 společností z 24 zemí, z čehož 27 % se rekrutovalo z jiných států, než z Německa.

Většina zahraničních účastníků veletrhu pocházela z Velké Británie, Rakouska a Holandska. „Jsme potěšeni, že jsme na EXPONATEC COLOGNE 2009 mohli kromě již známých tváří přivítat také velké množství nováčků," řekl viceprezident pořadatelského Koelnmesse Service GmbH Markus Oster,  „tento rok se jednalo o 63 nových vystavovatelů, včetně společností ze Spojených států a Kanady."

Kolínský EXPONATEC vzniká za partnerské podpory odborných společností. Hlavními partnery jsou tři velké nestátní organizace z oblasti kulturního dědictví – EUROPA NOSTRA, The Best in Heritage a Sdružení německých muzeí. Veletrh také výrazně podporují německé a mezinárodní obchodní organizace. Tento rok tak učinili Sdružení německých muzeí, Státní svaz pro vzdělávání v muzeích, Sdružení švýcarských muzeí/ICOM Švýcarsko, Svaz muzeí Porýní, ICOM Německo, Svaz restaurátorů umění, Europa Nostra a Asociace evropského dědictví.

Německý svaz restaurátorů umění navíc vyjádřil důvěru, kterou v EXPONATEC COLOGNE vkládá tím, že si ho poprvé zvolil za místo každoročního setkání svých členů.

Ústřední témata letošního ročníku zahrnovala odvětví restaurátorství, nových médií (informační technologie, video, stereo a multimédia), návštěvnických informačních systémů, naváděcích návštěvnických systémů, digitálních archivačních systémů, designu a organizace výstav, zabezpečení a dopravy.

Mezi registrovanými se objevili významní hráči v oblasti restaurování, včetně Deffner + Johann GmbH, Kremer Pigmente GmbH & Co KG, Long Life for Art a C. Walter, stejně jako společnost na hubení škůdců Rentokil Initial GmbH Division a IRT, Inovative Restaurierungs Technik (Inovační restaurátorská technika). Nové společnosti posílili také oblasti zabezpečení a dopravy, uchovávání a skladování a osvětlovací techniky.

Doprovodný program na letošním ročníku EXPONATEC COLOGNE 2009 předvedl škálu akcí a služeb se zaměřením na kulturní a sociální otázky. Europa Nostra uspořádala ve spolupráci s Německou nadací pro ochranu památek a Německou asociací zámků konferenci na téma „Loby a památky v Německu“, která se zaměřila na následující otázky: Ochrana památek se nachází na rozcestí – potřebujeme ještě silnější lobby? Kdo může sjednotit snahy jednotlivců? Kdo je schopen vidět širší rámec a stát se uznávaným a respektovaným partnerem ve vyjednávání? Cílem konference bylo zvážit možné způsoby uplatnění vlivu a nezbytné postupy akcí.

Hlavním bodem programu na EXPONATEC COLOGNE 2009 se stala akce nazvaná „Klub Excelence" organizovaná asociací Best in Heritage. Přímo se zúčastnili zástupci muzeí z Vietnamu, Islandu, Slovinska, Velké Británie, Rakouska, Španělska, Polska, Norska a Švédska.

Ve dnech 19. a 20. listopadu proběhl ve výstavním areálu Koelnmesse další důležitý „vzdělávací“ bod programu v podobě "Diplomních dnů" Kolínské university aplikovaných věd. Diplomovaní studenti Institutu restaurování a konzervačních technik v jejich rámci prezentovali širokou škálu témat od představení nových konzervátorských a restaurátorských metod k výčtu projektů z oblasti ochrany památek.

S platformou EXPOCASE – novou platformou pro výstavní design – přichází zaměření na vysoce aktuální téma „interakce“ ve spojení s otázkami médií a hmatové zkušenosti po boku řešení pro muzea a výstavy. Klíčem se stávají interakce a účast. Z toho důvodu se EXPOCASE snaží přizvat lidi, aby se zapojili jak na teoretické, tak praktické úrovni. Tento přístup zároveň provokuje a aktivizuje, a tak má na diskusi trvalý vliv. Svou roli sehrají i nejlepší řečníci, kteří na EXPONATEC COLONE přijali pozvání. Například Beat Hächler (Stapferhaus Lenzburg, Švýcarsko) promluví na téma „Současné prostory. Přístupy v sociální scénografii ve výstavnictví“. Dinah Casson (Casson Mann Designers, Londýn) se rozhovoří o tom, jak interakce ve vědeckých centrech začala ovlivňovat muzea umění. Valentin Spiess (iart interactive ag, Bazel) přednesl ve čtvrtek 19. listopadu řeč nazvanou "Interaktivní média sdělující nedostupné".

Překlad tiskové zprávy z www.exponatec.com

Kateřina Vedralová

HRANICE (19 tis. obyvatel): Kulturu v Hranicích zajišťuje příspěvková organizace Městská kulturní zařízení (MKZ). Její roční příspěvek se pohybuje ve výši 3,5 milionů korun. Hlavní činnosti definuje zřizovací listina jako veřejné předvádění audiovizuálních autorských děl, dále organizování a zajišťování dalších kulturních, vzdělávacích a společenských akcí. Tuto činnost provozuje organizace v prostorách kina Svět, letního kina a Zámeckého klubu.

Situace kolem kina Svět je ale poněkud složitá, protože na budově z padesátých let minulého století, kterou vlastní stát, se podepsal zub času a přestává být vyhovující.

Zato Zámecký klub je zřejmě největší chloubou, o kterou organizace pečuje. Nachází se v historickém sklepení hranického zámku s klenutým stropem, který zaručuje dobrou akustiku zejména při hudebních produkcích. Tyto prostory prošly v roce 2007 zásadní rekonstrukcí, nicméně slabou stránkou klubu je pódium, které nemá žádné zákulisí nebo technický prostor. Účinkující se musejí přes publikum prodírat na jeviště i z něj. Zejména hudebníci to mají těžké, když přes hlavy diváků musí pronášet nástroje a techniku. Na druhou stranu se při rekonstrukci pamatovalo na handikepované, takže klub má bezbariérový přístup.

Průměrná návštěvnost akcí Zámeckého klubu se v roce 2008 pohybovala v rozmezí 50 – 60 lidí za večer z celkové kapacity 100 míst. V případě pořádání akce Hranická scéna bývá klub zcela zaplněn. Nutno dodat, že hudební akce jsou ve městě nejžádanějším typem nabízené kultury.

Vzhledem k omezeným prostorovým možnostem klubu uvažuje vedení MKZ o využití přilehlých ploch. Jedná se o malou, ale příjemnou terasu přímo před vstupem a zejména část zámecké zahrady ještě pod jeho úrovní, vhodnou pro divadelní či hudební představení.

Z venkovních akcí pořádá zařízení pravidelně festival Evropské jazzové dny, Kulturní hranické léto, Vánoční jarmark, Oslavy výročí založení republiky a Lampionády. Nevšední atmosféru skýtá velkolepá dvorana zámku se skleněným zastřešením. Mnohé akce se konají na náměstí a některé probíhají pravidelně v letním kině s kapacitou tisíc míst. Tolik diváků dokážou přitáhnout větší akce, ale Bijáček pro děti nebo Mezinárodní festival outdoorových filmů, které se zde také konají, navštíví jedno představení v průměru 45 lidí.

Vzhledem k tomu, že MKZ nemohou pronajímat prostory, což vyplývá z jejich zřizovací listiny, zůstává příspěvek od města jediným finančním zdrojem.

Organizace se všemi svými objekty a agendou zaměstnává pět lidí na plný úvazek, a to včetně její ředitelky Heleny Votavové. O jejich pracovním nasazení svědčí například situace, kdy šéfka obstará svým kolegům oběd, aby se polední pauzou příliš nezdržovali. Můžete ji či její zástupkyni občas spatřit před představením také v šatně, při kontrole čistoty toalet, nebo je během některých hudebních produkcí zastihnout za barem.

Další pracovní síly jako zvukaři, uvaděči a promítači pracují v MKZ na částečné úvazky. Při opravdu velkých akcích se MKZ obracejí na Pracovní úřad města, kde hledají brigádníky mezi nezaměstnanými. Stejně tak využívají i pracovní síly ve výkonu trestu, ovšem s vědomím nezbytných rizik.

Problém, s kterým se Městská kulturní zařízení Hranice také potýkají představuje sídlo organizace. Jedná se o jednu místnost v budově Městského úřadu,  která je zároveň kanceláří ředitelky, její asistentky a produkčního. Vedle toho slouží i jako jednací místnost.

Podmínky to nejsou vůbec lehké, nicméně svou práci všichni dělají rádi, což zůstává mnohdy jedinou a nejdůležitější motivací zůstat. A energická a elánem překypující ředitelka to prostě nevzdává.

Kateřina Vedralová

 

PRAHA 15: Hned na začátku musím čtenáře upozornit, že jde o velmi dlouhé čtení. Text ovšem podrobně mapuje zárodky kulturních center v minulosti, ale i dnešní stav v Městské části Praha 15, která  vznikla v roce 1994 spojením katastrálních území Horní Měcholupy a Hostivař. Dnes má toto správní území bezmála 30 tisíc obyvatel.

Text koresponduje s lesčím, co již bylo k problematice kulturních domů řečeno, ať už o prostorách, dění či lidském faktoru (hasiči, Sokolové, spolky atd.).

Po druhé světové válce devastovaly spolkový život režimy, v současnosti je to televize a hektický životní styl. Ale i v textu níže najdete zmínku o tom, že (možná pomalu, ale přece) zažíváme renesanci spolkových činností.

V našem seriálu o kulturních domech a centrech mapujeme prostory, ale s kulturním hemžením je možné se potkat na nejrůznějších místech, ať už jsou to školy, kluby, lodě, fabriky, stadiony a jiné venkovní prostory či  soukromé byty. Podobně je tomu na Praze 15, kde jako výstavní prostor slouží také chodba radnice. "Patnáctka" je navíc dopravně velmi dobře spojená s vnitřní Prahou, takže její občané mají kromě lokální nabídky, ještě mnoho dalších možností vyrazit za kulturou "do města".

Ačkoliv obvykle texty krátíme, tento zveřejňujeme jen s minimálními úpravami pro jeho systematické uspořádání a ucelenou historickou hodnotu. Poskytla nám jej Marie Zdeňková, asistentka  zastupitelstva, ale také kronikářka a autorka několika publikací o Praze 15.

Děkujeme.

 

 

Horní Měcholupy

Historie:

Hostinec a Kulturní sál „U Nykodýmů“ (nyní parkoviště u obchodu Varta – v roce 1984 bylo čp. 12, na rohu bývalých ulic Uhříněveské, Petrovické a Hostivařské, zbořeno)

V obejktu byl první hostinec ve vsi, zvaný U Nykodýmů a po nástavbě, snad v 30. letech minulého století, získal v prvním patře i společenský sál. Dům je zachycen již na Indikační skizze Stabilního katastru z roku 1841 a podle nízkého čp. lze usuzovat, že na místě stála chalupa již v roce 1770, kdy došlo k prvnímu číslování objektů. Z roku 1862 pochází zápis o „koupi hostince bez polí“ Janem Nykodýmem.

Dne 2. prosince 1898 zde proběhla ustavující valná hromada vznikajícího Sboru dobrovolných hasičů Horní Měcholupy, kteří zde následně měli spolkovou místnost, odehrávaly se zde schůze a každoroční slavné hasičské plesy s tím, že první se konal 28. ledna 1900. Později se v sále konaly i pouťové (kolem 27. června) a posvícenské (28. října) a další taneční zábavy.

Mezi zakládajícími členy SDH nechyběl samozřejmě ani hostinský Jan Nykodým. Od roku 1907 si zde hasiči pořídili vlastní knihovnu. V únoru 1931 byla na hostinci umístěna i tabulka sboru. Při velkých oslavách hostil objekt často velké množství lidí, např. při 40. výročí sboru po divadelním představení následovala taneční zábava, nebo v květnu 1958 uspořádal U Nykodýmů kronikář sboru velkou výstavu k 60. výročí, která byla první svého druhu z okolí. Po hasičích následoval v roce 1903 vznik Dělnického podpůrného a vzdělávacího spolku Pokrok, 1918 vznik tělocvičné jednoty Sokol, 1932 tu byl založen fotbalový klub a 9. prosince 1933 na slavnostním koncertě v hostinci U Nykodýmů vznikl Okrašlovací spolek.

V podstatě veškerý kulturní život obce se minimálně do roku 1933, kdy vznikl druhý sál U Hervertů, odehrával U Nykodýmů.

V 30. letech zde vznikl Ochotnický divadelní spolek Karel Havlíček Borovský, který vystupoval v sále, případně v zahradě nedalekého velkostatku a v okolních obcích. Poslední dochovaný plakát na Klicperovu hru Zlý jelen zve do sálu U Nykodýmů v listopadu 1950. O dva roky později skončila působnost hornoměcholupského divadelního spolku K. H. Borovský úplně. V letech 1979 – 1984 sloužil objekt také jako místní národní výbor. (Z důvodu výstavby panelového sídliště Horní Měcholupy došlo k demolici desítek domů kolem návsi, včetně domu U Nykodýmů).

 

Současnost:

Hostinec a Kulturní sál U Hervertů – nyní Restaurace U Čouků.

Druhý objekt restaurace s kulturním sálem byl postaven za pouhý rok a čtvrt a dne 1. 5. 1934 slavnostně otevřen v Uhříněveské, nyní Holoubkovské ulici čp. 72, panem Antonínem Hervertem. A protože byl p. Hervert v letech 1931 – 1944 současně i starostou obce, sloužil objekt kromě bydlení majitele i jako radnice a místní knihovna současně. Ještě v červnu 1945 zde proběhlo ustavení místního národního výboru, který se až v roce 1946 přestěhoval do jiného objektu. V říjnu 1937 vznikl v těchto prostorách vlastenecko-podpůrný spolek Obec baráčníků. Spolek zřídil také divadelní odbor, který na velkém podiu v sále nebo na přilehlé zahradě, sehrál mnoho divadelních her.

Mezi oblíbené taneční zábavy U Hervertů, v období první republiky, patřily tzv. Zástěrkové, které pořádala Obec Baráčníků. Její členové v krojích zahajovali taneční zábavu Besedou, kterou si sami nacvičili. Každá žena přinesla vlastnoručně vyšívanou zástěru, jejichž dražba bývala zlatým hřebem večera. Občas to prý manžele stálo dost peněz. Poslední zástěrková zábava se konala v roce 1948.

Dále zde působil Dělnický divadelní spolek a mnoho let byl sál útočištěm i pro Místní sdružení chovatelů hospodářského zvířectva. V roce 1951 se asi na 4 roky v celém objektu zabydleli vojáci a důstojníci (cca 200 lidí), kteří stavěli protiletadlový bunkr Na Kozinci. Zabrali sál i celý dům a majitelé se museli na tu dobu nastěhovat k jiným lidem ve vsi. Po válce ustávala spolková činnost. Baráčníci zde ještě v roce 1963 oslavili 25. výročí trvání a 17. ledna 1966 uspořádali společně se zahrádkáři ples.

V současnosti je sál opět využíván na taneční odpoledne a slavnostní setkávání Klubu důchodců a SDH Horní Měcholupy zde např. v listopadu 2008 oslavil 110 let svého trvání. Restaurace se sálem je v soukromém vlastnictví vnuka p. Herverta a po něm je dnes pojmenována U Čouků.

 

Kulturní centrum Varta (Boloňská čp. 310)

Historie původního dvora, který stál na stejném místě jako stojí administrativní budova a přilehlý sál s restaurací, sahá do poloviny 14. století. Původně zde sídlili vladykové z Měcholup a postupně dvůr střídal majitele. Roku 1880 celou usedlost koupil krajský hejtman baron Ludvík Malovec z Hradce Králové, který významně budovu přestavěl a vnější novogotická podoba vytvářela dojem zámečku.

Po roce 1945 byl velkostatek znárodněn, správu převzala organizace Státní statek a objekt značně zpustl. Od roku 1978 procházely Horní Měcholupy velkou proměnou. Kvůli výstavbě nového sídliště byly demolovány desítky domů a domků, ušetřena nezůstala ani náves. Z původního dvora zůstala zachovaná čtvercová budova ukončená cimbuřím, a k ní se přistavoval sál budoucího kulturního střediska Varta. Nakonec odpovědní rozhodli, že se zboří i tento objekt. Na jeho místě v letech 1984 – 1988 vyrostla administrativní budova, ve které od dubna 1989 do června 1993 působila část Místního úřadu MČ Praha – Horní Měcholupy. Následně sloužila pro kurzy a zájmové kroužky, především hudební. Kulturní dům Varta se otevřel v roce 1988. V březnu 1997 byla Varta převedena z majetku MČ Praha 10 do majetku MČ Praha 15.

Od 1. 7. 2000 procházel celý objekt rozsáhlou rekonstrukcí ve třech etapách, včetně výměny oken, zateplení objektu a nové fasády za 7,5 mil. Kč, z toho 2 mil. Kč přispělo účelovou dotací hlavní město Praha.

Sál pro cca 150 lidí a restaurace s kapacitou cca 60 hostů se slavnostně otevřely 17. 1. 2001 a poslední etapa rekonstrukce skončila v roce 2002. Sál je využíván k pořádání koncertů, divadelních představení, zábav a plesů, k různým komerčním akcím, ale probíhají zde také zasedání zastupitelstva.

Kulturní centrum Varta má v nájmu soukromá osoba, která provozuje restauraci a zajišťuje kulturní náplň sálu.

 

Hostivař

Historie:

Hostinec a sál Na Kovárně (Kozinova ul. čp. 26, zbořeno) Toto společenské centrum patřilo k nejstarším v Hostivaři. Dům je poprvé zmíněn roku 1567 v pozemkové knize, kdy usedlost zdědil či koupil Jan Kovář. V roce 1626 je doloženo, že se jedná o „chalupu slove na kovárně, krčmu vejsadní“. V roce 1713 je majitelem Jiří Šulc kovář, v roce 1790 se uvádí, že jde o „stavení velké i malé, špejchárek i sklep, též stodola, vše tuze sešlý za 130 zl.“. Nejprve krčma a později hostinec či restaurace sloužila svému účelu po celá staletí až do demolice objektu. Spolkovou místnost zde mívali jak dobrovolní hasiči (později U Červených a pak Na Budíně), tak Spolek vojenských vysloužilců v Hostivaři a okolí, Spolek pěstitelů drobného hospodářského zvířectva a přátel přírody a další. Hrálo se zde divadlo, sál byl využíván na plesy a zábavy, na spolkové slavnosti a valné hromady. V 19. století, ještě před výstavbou radnice, zde zasedala obecní rada. V roce 1967 se historický hostinec objevil ve filmu Jiřího Menzela Rozmarné léto. Deset let na to se začala výstavba sídliště Košík. Mezi lety 1977 až 1982 vyrostlo přes 1600 nových bytů a z důvodu výstavby základní školy, došlo v těchto letech k demolici celé západní strany Kozinovy ulice, na jejímž konci u Botiče hostinec stával.

 

Hostinec a sál Na Budíně (U města Budína) (dříve Selská, nyní ulice K Horkám čp. 13, zbořeno) Kolem roku 1697 vystavěl chalupu čp. 13 Daniel Jozífek. Od roku 1751 je uváděno, že se v ní nachází masný krám a pivní šenk, přičemž jako řezník je její majitel Daniel Jozífek uveden už roku 1713. Hostinec s velkým sálem v prvním patře, byl v 19. století a první polovině 20. století hojně využíván především na spolkovou činnost, lidové veselice, jubilejní slavnosti, koncertní a taneční zábavy, ale i valné hromady a sportovní exhibiční vystoupení. Kromě Čtenářské besedy zde měli své působiště např. dobrovolní hasiči, Klub národně socialistické mládeže Havlíček (třetí spolek v Hostivaři založený 1906), Vzdělávací a podpůrný spolek Svornost a další až po Akční výbor občanstva Hostivaře, Zahradního města, Na Padesátým, Strašnic a přilehlých kolonií pro spojení elektrickou drahou s vnitřním městem. Odehrávala se zde většina významných slavností, zakončených tanečními zábavami. A ještě po válce se sem chodilo tzv. do tanečních. Dům byl zbořen v 80. letech minulého století.

 

Hostinec a sál U Pešautů, U Červených, U Šoušů nebo U Slezáků – Lidové divadlo dnes Billiard Club Sogaard (v Selské ul. čp. 114) Pravděpodobně původně stodola od čp. 22 (chalupa zapsána již v r. 1567 v pozemkové knize) byla v polovině 19. století přestavěna na hospodu s prostorným sálem. Hostinec s velkým sálem býval obdobně dějištěm mnoha významných událostí, stejně jaké Budín. Spolkovou místnost zde měla Vzdělávací a podpůrná beseda Barák a SDH Hostivař. V její více jak stoleté existenci se vystřídalo několik držitelů a hostinských, podle nichž postupně získávala jméno. Kromě hojně navštěvované spolkové místnosti a restaurace s letní zahradou, se v sále hrálo ochotnické divadlo (převážně Baráčníci) a vystupovaly zde i pojízdné tzv. kočovné divadelní soubory. Jedním z prvních hostivařských spolků, který U Červených pořádal divadelní představení, plesy, zábavy, ale i přednášky a hudební večírky byl Sbor dobrovolných hasičů v Hostivaři, který vznikl v roce 1874, jako Hasičsko-sokolská jednota.

 

Malé divadlo – sál a kulturní dům – centrum Hostivaře (dnes Norma, ul. Hornoměcholupská čp. 289, zrušeno)

Malé divadlo působilo již v 30. a 40. letech a hrálo v hostinci Na Kovárně (na dnešním Kozinově nám.). O téměř profesionální úrovni tohoto ochotnického souboru svědčí i několikerá účast na Jiráskově Hronovu. Drdovým dramatem Městečko na dlani dosáhl vrcholového umístění. Každé představení se několikrát opakovalo a nenašlo se prázdné sedadlo.

Asi v roce 1948 se Malé divadlo přestěhovalo do budovy na Hornoměcholupské ulici (dnes Norma). Tuto budovu postavil stavitel Ing. Arch. Bauer v Mostě a po válce asi hned v roce 1945 ji rozebral a nechal převézt do Hostivaře, kam se sám nastěhoval. Pamětníci pamatují, jak se z těchto částí postavil Kulturní dům, kde byl sál asi o 400 místech. V této budově se v 50. a 60. letech kromě divadelních představení konaly i plesy a zábavy. Koncem 60. let (1967 – 8) byl kulturní dům zrušen a upraven na kancelářské prostory nejprve podniku Vydavatelství úřadu pro normalizaci a měření, později přejmenován na Institut pro vydávání norem, který zde sídlí dodnes.

 

Současnost:

Švehlova sokolovna (U Branek čp. 674)

Základní kámen byl položen 28. října 1931 a 15. května 1932 se budova s tělocvičnou, velkým divadelním sálem a zázemím pro občerstvení, slavnostně otevřela. Moderní funkcionalistický objekt architekta Ladislava Machoně sloužil jako tělovýchovné, ale i společensko-kulturní centrum Hostivaře. Členové Sokola zde hráli divadlo (cca 50 titulů her, operet i oper), probíhaly zde koncerty, bohaté plesy a Šibřinky. Později (60. až 80. léta) divadelní sál sloužil jako kino.

Po roce 1989 v sále  trénovali již jen zápasníci. Po roce 1995 došlo ke znovuobnovování dřívějších tradic. Nejprve vzniklo loutkové divadélko Frydolín, kolem kterého se sešla výborná parta lidí, které se podařilo rozpohybovat dění kolem Švehlovy sokolovny. Dnes prošel interiér i exteriér budovy rozsáhlými rekonstrukcemi – lépe řečeno, byla obnovena původní architektura a zrušeny následné vestavby a přístavby.

Nyní budova opět slouží původnímu záměru a po rekonstrukci sálu a obnovení pódia je sál využíván na společenské akce, divadelní představení, koncerty, přednášky, výstavy apod. Sál pojme cca 200 diváků. Dále je v objektu Galerie V Chodbě, kde každý měsíc již asi 5 let probíhají výstavy fotografií a obrazů. Objekt, který patří Obci sokolské, je především určen sportovnímu vyžití, ale kromě uvedených kulturně-společenských akcí zde působí ještě mateřské centrum Frydolínek a loutkové divadlo Frydolín.

PRAHA 6: Způsob likvidace odpadů vznikajících při lidské činnosti vypovídá o kulturní, sociální a technické úrovni dané společnosti. Například většina měst starověkého Řecka i Říma byla vybavena poměrně dokonalou sítí stok, z nichž nejznámější je římská Cloaca maxima. Již v antických dobách probíhaly první pokusy likvidovat centrálně svedenou odpadní vodu metodou přirozeného čištění, která se v současnosti opět začíná uplatňovat.

Raritou v tomto směru byla dnes již více než stoletá čistírna v Praze - Bubenči autora W. H. Lindleyho a stavitele Quido Bělského, která tehdy neměla v Evropě konkurenci ani co se úrovně čištění vody týče. To zde probíhalo třístupňově bez jakýchkoli chemických přísad. (Pouze v době epidemií se přidávalo vápenné mléko a síran hořečnatý.) Roční zkušební provoz zahájil dne 27. 6. 1906 a úřední kolaudace proběhly v květnu a červnu roku 1907. Přestože její kapacitní životnost byla naplánována do třicátých let minulého století, sloužila svému účelu až do roku 1967 a ještě počátkem osmdesátých let fungovaly původní usazovací nádrže na kal.

Tou dobou objevili tento skvost industriální architektury z období průmyslové secese nadšenci, kteří mu chtěli znovu navrátit zašlý lesk, a tak se pustili do vyklízení nánosů říčních naplavenin, jakož i do obnovy strojního vybavení.

Prvotním záměrem bylo postupně zpřístupnit podzemí čistírny a návštěvníky „přímo na místě“ seznamovat s historií pražského stokování a čištění odpadních vod. Renovace stále probíhá a objekt se od roku 1991 postupně zpřístupňuje. Zprvu to bylo jen dvakrát až třikrát do roka při akcích, které tehdy organizoval Klub přátel staré čistírny, až posléze se podařilo rozšířit návštěvní hodiny pro veřejnost, a to o víkendech od dubna do října.

Objekt je od roku 1991 technickou kulturní památkou a ze skupinky nadšenců vznikla v roce 1992 Nadace ekotechnického muzea. Později se transformovala v dnešní obecně prospěšnou společnost Ekotechnické museum, která má tříčlennou správní a dozorčí radu a spolupracuje s více než dvěma desítkami osob.

Ještě že jsou muži hračičkové

Domácí kutilství a pěstování všemožných koníčků je stále výsadou mužů. Opačné pohlaví na jejich záliby sice trochu žehrá, ale na druhé straně, která matka by svému zvídavému potomku odepřela návštěvu pohyblivého sto let starého betléma, nově zprovozněného tradičního vodního mlýna, jízdu historickým vlakem či exkurzi do ojedinělé technické památky. A právě díky mužům-hračičkům a bezpočtu hodin, které své zálibě věnovali, mohou české ratolesti zažívat neopakovatelná dobrodružství.

Klub přátel staré čistírny v Bubenči sdružuje asi dvacet lidí se zájmem o historii, parní stroje, kanalizaci a o historickou techniku vůbec. Jejich různorodé profese jsou spíše technického zaměření, věkový průměr je 33 let a pro všechny bez výjimky je čistírna pouze koníčkem. Šest z nich vás i během příští sezony bude provázet při vašich výpravách do podzemního království postaveného z třikrát pálených cihel z jemně plavené hlíny. Projdete se nimi podzemním labyrintem schodišť, chodeb, průchodů a vodních můstků. Uchvátí vás šest metrů hluboký a devadesát metrů dlouhý rezervoár s průzračně čistou vodou (a takových „bazénů“ má bubenečská čistička dokonce deset), který by se s celkovým objemem 1200 m³ vody mohl srovnávat s velkými rekreačními bazény. Jen s tím rozdílem, že ani v létě teplota vody nepřesáhne osm stupňů celsia.

Ale s představou nadcházejících plískanic se raději zmíním o zcela jiné části čističky – o kotelně, jíž dominují dva plamencové parní kotle. Odtud je vedena pára nahoru do ocelového srdce čistírny – strojovny. Zdejší a dodnes funkční čerpací soustrojí vyrobila v roce 1903 firma Breitfeld & Daněk. Nablýskané stroje jsou přímo uměleckými díly. Všechny jejich součástky jsou vytvarovány tak, aby lahodily oku. Sloužily až do konce dvacátých let minulého století, kdy zde proběhla elektrifikace, ale například při letošním „Zamykání kanálů Staré čistírny“ je kvalifikovaní strojníci uvedli na čas opět do chodu. Za pleskání řemenic, syčení páry a tlumeného předení strojů zde dokonce vystoupilo dívčí Trio MUSES (soprán, violoncello, housle). Místo je to pro takovou produkci vskutku netradiční, ale před nápadem spojit tyto dva naprosté protiklady je nutno smeknout.

Tiskového mluvčího obecně prospěšné společnosti Ekotechnické museum, Ing. Tomáše Nováka, jsem při příležitosti uzavírání sezony poprosila o další informace.

Kolik zájemců k vám odhadem o víkendu zavítá?

Návštěvnost Staré čistírny se mění v průběhu muzejní sezony a s ohledem na akce, které zde probíhají. Řádově jde o desítky až stovky osob. Na letošní „Zamykání kanálů“ přišlo více než 700 návštěvníků.

Co se v čistírně odehrává mimo sezonu?

Ani v období mimo muzejní sezonu se areál před návštěvníky úplně neuzavírá. V muzeu probíhají individuálně dohodnuté prohlídky, zejména pro školy. Dále se plánují a připravují akce na novou sezonu a probíhají rekonstrukce, které nejsou možné v běžném provozu uskutečnit.

Jaká je finanční situace společnosti?

Objekt čistírny v Bubenči je v majetku hlavního města Prahy a Ekotechnické museum, o.p.s., jej na základě smlouvy o nájmu spravuje. Provoz není financován z rozpočtu hl. m. Prahy ani z jiných veřejných zdrojů a většinu prostředků si muzeum získává vlastní činností. Kromě prohlídek a exkurzí do podzemí provozní budovy společnost prostory také pronajímá pro nejrůznější firemní a společenské akce, výstavy, natáčení, a dokonce i pro svatební hostiny. Další aktivitou jsou servisní a poradenské služby v oblasti historických, zejména parních strojů.

Využili jste nějaké granty?

V tuto chvíli žádné granty nečerpáme.

Jak vás podporuje MČ Praha 6?

Praha 6 věnovala cenu výherci soutěže parních stříkaček v rámci akce „Parou proti ohni“. Akce úspěšně proběhla letos v létě.

*

Muzeum má otevřeno od 25. dubna do 25. října, vždy v sobotu a v neděli. Prohlídky začínají v 10.30, 12.30, 14.30 a v 16.00 hodin.

Mimo tuto dobu je prohlídka možná pouze pro skupiny na základě předchozí objednávky.

Minimální počet osob ve skupině je deset.

Vstupné: dospělí 100 Kč, studenti a důchodci 50 Kč, rodina 200 Kč.

Více informací a objednávky na tel. čísle +420 777 170 636, info@stara-cistirna.cz

a na www.stara-cistirna.cz.

Eva Horníčková