Články a komentáře

<p>KOPIDLNO: Město (2039 obyvatel) vybuduje kulturní a vzdělávací centrum v bývalé školní budově, postavené v letech 1851 – 1853 a zapsané na seznamu kulturních památek. Naposledy pod střechou tohoto objektu působilo muzeum, ale kvůli havarijnímu stavu je již několik let prázdný.</p> <p>K rozhodnutí vybudovat zde kulturní a vzdělávací centrum přispělo jistě to, že se rýsovala šance získat evropské dotace. Na muzeum se peníze získat nepodařilo a s jeho obnovením se tedy v dohledné době nepočítá.<br /> „Ještě v sedmdesátých letech minulého století muzejní sbírky obohatil rozsáhlý archiv hudebního skladatele a řídícího učitele Josefa Straky. Počátkem osmdesátých let však bylo muzeum, které zřizovalo město, uzavřeno. Důvodem byl špatný technický stav budovy. Většina exponátů je dnes uložena v Regionálním muzeu a galerii v Jičíně, písemnosti pak v jičínském státním okresním archivu. Město plánuje pořádat pouze krátkodobější výstavy s jejich zapůjčením, a to při významných příležitostech a výročích,“ vysvětluje místostarosta Kopidlna Václav Šimůnek.</p> <p>Kopidlnu se podařilo získat z Regionálního operačního programu NUTS II Severovýchod 21 milionů, přičemž celkové náklady na rekonstrukci objektu včetně vybudování dětského hřiště na zahradě za domem dosáhnou 23 milionů korun. Vlastní úpravy byly zahájeny na podzim loňského roku a mají trvat asi jeden a půl roku.</p> <p>„Projekt má za cíl vytvoření moderních prostor pro volnočasové aktivity našich občanů, dále pro činnost mateřské a základní školy, spolků a občanských sdružení. Vznikne tu víceúčelové zařízení s informačním centrem, knihovnou, vzdělávacím centrem a potřebným zázemím a také prostory pro společenské a kulturní akce. Školicí místnost se zázemím pro občerstvení v přízemí budou moci používat i místní spolky k pracovním setkáním. Městskou knihovnu najdou její čtenáři v prvním patře, druhé patro nabídne ateliér a malou scénu, obojí vhodné jak pro školicí a vzdělávací kurzy, tak pro využití místními zájmovými organizacemi. Bezbariérový přístup do všech částí budovy je samozřejmostí,“ dodává místostarosta V. Šimůnek. </p> <p>Organizační složka města, Sportovní a kulturní zařízení Kopidlno, spravuje od svého zřízení v listopadu 2009 majetek víceúčelové sportovní haly a zajišťuje její provoz. Po vzniku kulturního a vzdělávacího centra se také stane jeho provozovatelem.</p>

<p>KARLOVY VARY: V Karlovarském kraji se za pomoci evropských zdrojů chystá vznik nové kulturní instituce, která využije prostor historického objektu Becherovy vily.</p> <p>Součástí karlovarské luxusní lokality nazývané Westend je objekt rodinné vily Johanna Gustava Bechera, vystavěné v roce 1914 podle projektu arch. Karla Kellera. Budova se svým významem zasloužila o zapsání do seznamu nemovitých kulturních památek Ministerstva kultury ČR, neboť se zde dochovalo značné množství uměleckořemeslných prvků a zbytků malířské výzdoby interiérů ve stylu art deco.<br /> Nicméně za dobu své existence si vila neprošla zrovna šťastnými obdobími. Do roku 1989 sloužila jako Dům pionýrů a mládeže, následující desetiletí zůstala zavřená a nevyužívaná. Současně sice proběhl pokus o její oživení, ale částečná rekonstrukce s úmyslem zřídit v ní hudební školu nepatří k příliš zdařilým krokům, neboť historickou hodnotu domu spíše degradovala a díky nedokončenosti, absenci správy a údržby začal objekt nakonec chátrat.</p> <p>V roce 2006 byla Becherova vila svěřena do správy Galerie umění v Karlových Varech, která zajistila projektovou dokumentaci a nechala vypracovat projekt na realizaci Interaktivní galerie Karlovy Vary – Becherova vila, jehož celkové náklady se odhadují téměř na 89 miliónů korun.<br /> Rekonstrukcí objektu získá ovšem Karlovarský kraj polyfunkční prostory pro galerijní, kulturní a společenské účely. Změna vnitřních dispozic a interiérového vybavení umožní budoucímu provozovateli, tedy Galerii umění Karlovy Vary, zajistit výtvarné dílny a odbornou knihovnu, dále víceúčelový sál se zázemím (spolu s pokladnou, šatnami atd.), výstavní sály, galerii, místnost pro depozitář a komunikační prostory. Plány rovněž počítají s bytem správce, dvěma příležitostnými apartmány a kanceláří. Rekonstrukcí bývalé garáže vznikne venkovní ateliérová dílna. Veškeré práce budou financovány z prostředků Evropské unie, programu ROP NUTS II Severozápad.</p> <p>Evropské peníze ve výši 77 miliónů tvoří 69 % z celkové plánované investice. Celkem 11 miliónů uhradí kraj, který také projekt kompletně předfinancuje.</p> <p>Koncepce přestavby sestává ze dvou etap. První stavební část, která zahrnuje komplexní rekonstrukci vlastního objektu vily, zahájila v listopadu 2009 a její ukončení se předpokládá v květnu 2010. V druhé etapě proběhnou od června 2010 do června 2011 především sadové úpravy, rekonstrukce altánu, oplocení a vybavení interiéru galerie.</p> <p>Zajištěním realizace je pověřena Agentura projektového a dotačního managementu Karlovarského kraje, která zodpovídá za řádný průběh přípravných prací, propagaci, administraci a řádné vyúčtování projektu po jeho ukončení.</p>

<p>UHERSKÉ HRADIŠTĚ: Slovník spisovného jazyka českého definuje kroj jako „oděv výrazných znaků vyznačující obyvatele určitého kraje…“ Na Moravě se nošení kroje uchovalo podstatně déle než v Čechách.</p> <p>I dnes se tam při výjimečných příležitostech jako jsou například hody nebo poutě nosí sváteční oblečení. Kromě toho je velká poptávka po krojích z řad členů folklorních souborů. To přináší potřebu šití nových, ale také nutnost údržby těch starých. Božena Habartová z Uherského Hradiště to vše zvládá na jedničku, a právě proto vloni převzala z rukou ministra kultury ocenění Nositel tradice lidových řemesel v oboru výroba mužských lidových krojů.</p> <p>Šití soukenných součástí mužského kroje nebyla nikdy jednoduchá a lehká záležitost. I v minulosti tyto práce prováděli jen opravdu dobří krejčí, kteří kromě znalosti šití klasických pánských obleků museli zvládat i množství dalších speciálních technik typických pro zdobení mužských krojů. Například šlo o výšivky ornamentů pomocí textilních stužek. Ty se hned v několika šířkách uplatňují zejména na nohavicích. Vzniklá výšivka je sice plastická, avšak barevně nenápadná.</p> <p>Na počátku byla práce ve Slovači</p> <p>Božena Habartová se vyučila dámskou krejčovou v odborném učilišti ve Vizovicích. Poté nastoupila do družstva umělecké výroby Slovač v Uherském Hradišti, kde pracovala v oddělení tzv. těžké krejčoviny, což znamená šití mužských krojů. Počátky družstva Slovač spadají do roku 1936 a jeho hlavní pracovní náplní se již tehdy stalo šití krojových součástek. Se vznikem Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV) po roce 1945 začal Slovač zajišťovat šití krojů pro celé území naší republiky.<br /> „Ve Slovači jsem pracovala v letech 1982 až 2003, pak jsem se osamostatnila a šití mužských krojů se věnuji na základě živnostenského listu. Kromě vlastní výroby krojů musím zvládat i další práce, například nákup vhodného materiálu. A není to věc nikterak lehká. Zprvu jsem získávala sukno od Valašky ve Valašských Kloboucích, nyní spolupracuji hned s několika dodavateli. Zatímco získat potřebné plátno je dnes relativně jednoduché, velkým oříškem jsou naopak knoflíky. Každý kroj vyžaduje jejich určitý druh, a tak je doslova sháním, kde se dá,“ vysvětluje nositelka titulu. </p> <p>Kroje mají stále své příznivce</p> <p>Základní typy krojů se na Moravě v podstatě shodují s etnografickými regiony. Slovácké muzeum v Uherském Hradišti vydalo „Mapu krojů na Slovácku“, která přehledně seznamuje s kroji na území od Hlohovce na Břeclavsku na jihu až po Vlachovu Lhotu na Zlínsku na severu. A právě Slovácko je co se rozmanitosti krojů týče nejbohatší.<br /> Božena Habartová dobře zná kroje Uherskohradišťska a k jejich tvorbě žádné podklady nepotřebuje. Ovšem z dalších oblastí naší republiky šije na základě přinesené předlohy. Kroje z nejrůznějších regionů zhotovila například pro brněnský folklorní soubor Ondráš, který na svých vystoupeních představuje lidové písně a tance z mnoha oblastí. Pod jejíma rukama vznikal podle předlohy i kroj, který se nosí na slovenské Myjavě. </p> <p>„Kromě souborů si kroje objednávají i jednotlivci. Nejdále se můj výrobek dostal do Brazílie, ale šila jsem i pro krajany v Holandsku. Na Slovácku rodiče pořizují kroje i malým dětem. Většinou jde o děti od osmi let, ale měla jsem zakázku i pro jeden a půlletého chlapce,“ dodává B. Habartová.<br /> Šití krojů je náročné na zručnost, ale i na čas. Například uherskohradišťský mužský kroj si vyžádá 32 hodin práce na zhotovení kordulky (jde vlastně o typ kratší nebo delší vestičky) a 30 hodin na nohavice. Ale jsou i kroje s kordulkou daleko složitější a na ni je potřeba až 45 hodin práce.</p> <p>Také pánové se rádi představí ve slavnostním</p> <p>Slavnostní kroje se nosí k různým příležitostem, ponejvíce náboženským. Na Slovácku je tradicí přijít v kroji na první svaté přijímání nebo biřmování, stejně jako na poutě nebo velikonoční svátky. Zvykem se stalo nošení krojů při radostných událostech jako jsou například hody, fašanky, svátky vína nebo folklorní slavnosti a výjimečně i svatby, ale i při těch neradostných jako pohřeb mladého člověka. </p> <p>Stejně jako ženský má i mužský kroj svoji letní a zimní podobu. Kalhoty – nohavice, košili a kordulku doplní v zimě kacabajka, což je dlouhý kabát ušitý ze sukna. Nedílnou součástí je i pokrývka hlavy a vysoké boty vyrobené z kůže, v podhorských oblastech pak obuv zvaná krbce. </p> <p>Eva Veselá</p>

UNIČOV: Královské město Uničov, v němž dnes žije 12,5 tisíc obyvatel, založil v roce 1213 moravský markrabě Vladislav Jindřich. Tuto skutečnost dokládá nejstarší městská listina na našem území. Svědkem někdejší slávy jsou do dnešních dnů také dochované gotické hradby, Medelská brána, bývalá zbrojnice, farní kostel Nanebevzetí Panny Marie, pseudorenesanční radnice, barokní kašny i starobylé náměstí. V současné době je Uničov spojován především s každoročně pořádanou mezinárodní přehlídkou tvorby mladých filmařů Mladá kamera, ale odehrává se tu řada dalších kulturních akcí. Jejich bohatou paletu vytváří Městské kulturní zařízení (MKZ), příspěvková organizace zřizovaná městem, které na jeho činnost v letošním roce poskytlo 6 milionů Kč. Toto kulturní zařízení zastřešuje kino a kulturní dům, který sídlí v budově kina, knihovnu, koncertní síň spojenou s galerií, informační centrum a muzeum. Hledání vhodných prostor Původní spolkový dům, který sloužil kultuře, byl postaven v 19. století. Před rokem 1989 ho vlastnily Uničovské strojírny (dnes UNEX, a.s.), které ho prodaly. Dnes se tu pořádají pouze plesy a komerční akce. Město tenkrát o koupi budovy zájem nemělo, protože se plánovala výstavba zcela nového kulturního domu. Avšak vzhledem k celkové finanční náročnosti ke stavbě vůbec nedošlo. A tak byla vypracována jiná koncepce rozvoje kultury ve městě, která počítala s přestavbou stávajícího uničovského kina na víceúčelový objekt. Bohužel i tato realizace byla z finančních důvodů prozatím odložena. Úspěšnost tohoto projektu je závislá na tom, zda se podaří získat podporu z EU. Jeho nesporná výhoda spočívá ve sloučení kina a kulturního domu do jednoho celku, čímž se markantně sníží provozní náklady. Město si také klade podmínku, že toto kulturní středisko musí svou činnost směrovat tak, aby jeho pořady nebyly prodělečné. Multifunkční kino Stavba budovy uničovského kina byla zahájena v roce 1972 a probíhala v rámci Akce Z. První promítání se uskutečnilo v květnu 1975, a to prostřednictvím dvou promítacích strojů MEO4, které později – v roce 1985 – nahradily modernější promítačky MEO5X. K pohodlí a spokojenosti návštěvníků tehdy sloužil bar se šatnou. Koncem osmdesátých let došlo k výměně podlahové krytiny a také všech sedaček, do nichž dnes může usednout až 435 diváků. V loňském roce se zde odehrálo 446 představení, jedno promítání navštívilo v průměru 22 diváků a cena vstupenky se pohybovala kolem 65 korun. Promítaly se filmy v rámci artkina či Projektu 100. Děti pozval „Bijáček“ na pásmo pohádek desetkrát do roka, projekce pro seniory proběhly dvakrát. V současné době kino disponuje ozvučením DOLBY DIGITAL a je připraveno na digitalizaci. Během dvou až šesti let by chtělo získat potřebné finance formou grantu ze Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie. Do Uničova totiž jezdí diváci z širokého okolí, a to i poté, co bylo v Olomouci otevřeno multikino. (Městu Uničov chybí letní kino, a tak chce MKZ v rámci kulturního léta koupit nebo pronajmout maringotku vybavenou potřebnou technikou, která by umožnila promítat filmy nejen ve městě, ale také v okolních vesnicích.) Na podzim 1996 v kině proběhla instalace scénického osvětlení, takže sál je nyní i vhodným místem pro konání kulturních pořadů. Například během Kulturního léta zde MKZ zajišťuje koncerty. V loňském roce se jich konalo šestnáct a navštívilo je kolem 5 tisíc posluchačů. Na pořádání přispěl Olomoucký kraj částkou 100 tisíc Kč. Tradici má dvoudenní přehlídka ochotnických divadel. Dále Kruh přátel hudby (KPH) spolu s dalšími KPH z okolních měst a obcí uspořádal na podzim Hudební festival, a to za podpory Nadace B. Martinů, Nadace L. Janáčka a pod záštitou Arcibiskupství olomouckého. V MKZ nachází zázemí také dvě občanská sdružení – Dechový orchestr Haná a Filmový kroužek, který připravuje Uničovské postřehy, s nimiž se mohou diváci setkat před filmovými představeními. Další činnost pod křídly MKZ vyvíjí Smíšený pěvecký sbor a Dětský pěvecký sbor Rosička. Nechybí ani pořádní kurzů a dalších akcí. K tomu se využívá menší sál s kapacitou 100 míst. Letos proběhl v prostorách MKZ již 35. ročník mezinárodního festivalu filmové tvorby mladých autorů do třiceti let Mladá kamera, jehož pořadatel je Sdružení pro film a video Uničov. Soutěží zde amatéři, studenti nebo absolventi filmových škol a cílem přehlídky je představit amatérské filmaře, motivovat je k další tvorbě, nabídnout jim kritické odborné i laické hodnocení, popularizovat filmové aktivity, a tím také obohatit kulturní život uničovského regionu. Na Mladou kameru přispělo ministerstvo kultury 50 tisíci a Olomoucký kraj 40 tisíci korunami. Koncertní síň a galerie se nachází v křížové chodbě mezi klášterem minoritů a základní školou, v místech, kde se až do konce osmdesátých let skladovala zelenina. Během roku se tu uskuteční až 12 výstav, které navštíví kolem tří a půl tisíce osob. Zatím největší úspěch sklidila výstava repliky tzv. Ďáblovy bible. Výtvarná díla jsou navíc vhodným rámcem pro pořádaní koncertů, ať již jde o vystoupení žáků zdejší základní umělecké školy, gymnázia nebo různých spolků. Kapacita prostoru je 300 míst a díky výborné akustice se tu dokonce pořizují hudební nahrávky. Knihovna Pod Městskou knihovnu Uničov spadá i šest knihoven v místních částech. Je umístěna ve zrekonstruované bývalé sokolovně, v níž dříve působilo kino. Zaregistrováno má 1500 čtenářů, kteří si vloni vypůjčili 87 svazků. Prostřednictvím meziknihovní výpůjční služby bylo realizováno 110 objednávek. Celkový knihovní fond čítá 42 tisíc jednotek, k dispozici je připojení k internetu, pořádají se zde kurzy výuky práce s počítačem určené seniorům nebo matkám na rodičovské dovolené. Pro děti se uskutečnilo 600 knihovnických lekcí, dále množství výstav, proběhl týden knihoven a také například Noc s Andersenem. Městské informační středisko je v současné době umístěno nedaleko městského centra a kromě jiného tu lze zakoupit vstupenky, použít czech-point atd. Nabízených služeb denně využije v průměru 35 zájemců. V budoucnu se počítá s tím, že po rekonstrukci bývalých prostor klubu důchodců se infocentrum přestěhuje tam. Muzeum U Vodní branky Městské muzeum vzniklo v roce 1906 spojením se sbírkami tehdejšího ostrostřeleckého spolku. Zakladatelem, mecenášem i správcem byl dlouhá léta MUDr. Emil Miller, kterého ve dvacátých letech minulého století vystřídal ing. Vinzenz Reimer. Muzeum sídlilo v objektu kláštera, ale v padesátých letech bylo zrušeno, a tak sbírky našly svůj nový domov v muzeích ve Šternberku a Olomouci. V roce 1955 pak vznikla na Masarykově náměstí pobočka šternberského muzea, ale vzhledem ke špatnému stavu budovy byla i ta v sedmdesátých letech převedena do Olomouce. V současné době muzeum sbírkový fond nemá, vlastní jen expozici vážící se k dějinám města. Připravilo ji Vlastivědné muzeum v Olomouci a umístěná je v bývalé městské zbrojnici. Část zbývajících ploch se využívá k výstavním účelům. V minulém roce sem zavítalo 800 návštěvníků. V Uničově se připravuje zpřístupnění ještě dalších zajímavých prostor. Městu se totiž podařilo získat z evropských fondů dotaci 80 milionů Kč, které chce použít na rekonstrukci náměstí, galerie a městské šatlavy. Její přestavba již započala a po dokončení, které je plánováno na letošní rok, bude hostit expozici vězeňství.

ŠTERNBERK (14 tis. obyvatel): Kultura v tomto historicky významném místě spjatém s Přemyslem Otakarem II. se nachází ve správě Městských kulturních zařízení, příspěvkové organizace města, jejíž vedení sídlí spolu s knihovnou v budově kulturního domu. Kromě zmíněného KD, spravuje MKZ také Městský klub, Galerii Šternberk, Městskou knihovnu, kino Oko a Tylovo divadlo. Nutno podotknout, že kino prošlo v minulém roce rekonstrukcí v hodnotě 300 tisíc korun, a v současné době se v něm promítá zatím jednou týdně, ale jak říká ředitelka Kulturních zařízení Svatava Heřmanovská: „Zkoušíme to“ a sál bývá na toto představení většinou naplněn. Naproti tomu zavřené je Tylovo divadlo, a to díky technickému stavu. Vedení se zaobírá myšlenkou na jeho odprodej a potýká se přitom s nesouhlasem stran šternberských občanů. Divadelní představení se proto v současnosti konají v prostorách kina. Při mé návštěvě působila ředitelka ve funkci pouze několik týdnů, tak mi nemohla poskytnout všechny informace o kulturním domě, které by mě zajímaly, zejména z jeho historie a o technických datech týkajících se budovy. Dozvěděla jsme se ale pikantnost o atomovém krytu, který se nachází v podzemí kulturního domu. Musí se s ním počítat při rekonstrukci, která už je naplánovaná do čtyř fází a první z nich si vyžádá investici ve výši 200 tisíc korun. Rekonstrukcí bude mimo jiné řešena předimenzovanost prostor. Hlavní náplní činnosti Městských kulturních zařízení je zajišťování kulturních a duchovních hodnot a společenského života občanů. Jedná se tak o organizování programů a pořadů pro veřejnost, odborných kurzů, školení a jiných vzdělávacích akcí, realizování výstav uměleckých děl, pořádání filmových představení a provozování knihovny včetně poskytování internetu pro veřejnost. V neposlední řadě organizace vydává periodikum Šternberské listy v nákladu 330 tisíc výtisků za rok. Roční příspěvek od města na činnost MKZ činí něco kolem 5 milionů korun, z toho 3,7 milionů tvoří výdaje na mzdy. Galerie Šternberk sídlí v bývalém Domě osvěty a v současnosti se zde připravuje rozsáhlý projekt s názvem Expozice času, který získal regionální i vládní podporu v České republice, ale kooperující partnery nalezl i v Německu a Švédsku. Následně formou grantu získal i podporu Evropské unie ze zdrojů Culture 2000. Projekt se snaží obsáhnout vše, co se času jakýmkoli způsobem dotýká, od jeho vesmírného zrození k atomovým hodinám a nejmodernějším metodám jeho měření. Téma samotné je se Šternberkem a jeho historií úzce spjato, neboť se zde v minulosti hodiny skutečně vyráběly. Expozice času se má zaměřit na rodinného návštěvníka, ale i mládež základních a středních škol, jimž má zprostředkovat poznatky z mnoha oborů, a to i z tak zdánlivě nesouvisejících, jako je například ochrana životního prostředí. Autorem libreta expozice je Ladislav Kopecký Tvůrci projektu již požádali instituce a organizace z této oblasti, aby zpracovali otázky ochrany přírody – odpad a čas potřebný k jeho rozpadu, nebo trvale udržitelného rozvoje – využití energetických zdrojů v daném časovém úseku. Počítá se také s doprovodnými programy, které má zajistit jak Galerie Šternberk, tak mají vzejít z kooperace či výměn s jinými muzei. Dialog se již podařilo navázat s Vlastivědným muzeem v Olomouci, Národním technickým muzeem a Uměleckoprůmyslovým muzeem v Praze. Spolupráci dále přislíbily velké muzejní domy ve Velké Británii a v Německu. S žádostí o pomoc při získávání kontaktů pro rozvíjení prezentace multikulturní diverzity bylo požádáno 15 velvyslanectví v Praze. Do kompetence MKZ ve městě spadá šternberský dechový orchestr, který dostává pravidelné dotace od města, dále Smíšený pěvecký sbor města Šternberka, soubor dechové hudby Šternberanka a seznam by mělo brzy rozšířit také ochotnické divadlo ŠOK, které se zaměřuje na mladé publikum. Zařízení rovněž provozuje Klub přátel hudby, který má dvacet stálých členů, a v jehož rámci se vypravují asi dvakrát za měsíc autobusy do Olomouce na zajímavá hudební představení. Z pravidelných akcí MKZ pořádají festival Šternberský kopec a dnes již pátý ročník charitativní akce Koncertu pro Vincentinum. Na rok 2010 byla vybrána pro organizování větších kulturních akcí agentura. Programové snahy o oživení se ve formě besed a přednášek mají objevit v oblasti knihovny, která v minulém roce využila finančních dotací grantů ministerstva kultury, nakoupila pět nových počítačů a dnes poskytuje obyvatelům Šternberka internet zdarma. Kulturní zařízení spolupracuje se všemi školami, které se ve městě nacházejí a s Domovem dětí a mládeže. V MKZ celkově pracuje 12 lidí, z toho čtyři naleznete v knihovně, dva v Kulturním domě a jednoho v kině. Dále se jedná o dvě uklízečky, správce a galeristu. Šternberské listy připravuje jeden redaktor.

STŘELICE: Nárůst počtu muzeí v obcích s méně obyvateli zaznamenáváme především od devadesátých let, ale historie mnohých z nich se začala psát již daleko dříve. Jmenujme například Vesnické muzeum ve Střelicích (dnes městská část města Uničov). Obec Střelice je poprvé zmiňována v listině vydané biskupem Jindřichem Zdíkem v roce 1131, což svědčí o tom, že je dokonce starší obcí než samotný Uničov. Dlouhou historii dokládá například kaple zasvěcená sv. Janu Nepomuckému postavená v roce 1825, dva mariánské sloupy a dva kamenné smírčí kříže. Převážná část zdejších obyvatel se živila zemědělstvím a po stránce národnostní šlo o obec ryze českou, protože v ní žily jen dvě až tři německé rodiny. Střeličtí byli velice činorodí a již v roce 1870 založili čtenářsko-pěvecký spolek Bořivoj, Sbor dobrovolných hasičů byl zřízen roku 1886. V roce 1912 byla ustavena tělovýchovná organizace Sokol a o deset let později si její členové dokonce postavili vlastní sokolovnu. Střelice byly samostatnou obcí do roku 1976 a v budově, v níž se dnes nachází muzeum, pošta, mateřská škola, knihovna a své stanoviště zde našli také dobrovolní hasiči, tehdy sídlil místní národní výbor. Je chvályhodné, že Střelice i přesto, že tuto povinnost jako místní část Uničova nemají, vedou obecní kroniku. A s kronikářstvím souvisí i zrod střelického muzea. Jak muzeum vznikalo V roce 1978 zorganizoval tehdejší kronikář Břetislav Pluskal spolu s dalšími nadšenci výstavu k 50. výročí založení ČSR. Místem konání se staly prostory v bývalém německém a později zkonfiskovaném statku (z roku 1878), přestavěném v polovině šedesátých let minulého století. Zprvu byly exponáty umístěny ve dvou a později ve třech místnostech v prvním patře. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let tu byla otevřena síň tradic zdejšího jednotného zemědělského družstva, které také na její provoz finančně přispívalo. Když v roce 1991 obecní kronikář – správce muzea – onemocněl, předal klíče od expozic předsedovi Sokola Josefu Trávníčkovi, který byl dlouhá léta jeho spolupracovníkem. Poté však vyvstala nezbytná otázka, jaký bude další osud sbírek. Odpověď na ni dalo občanského sdružení „Spolek přátel muzea Střelice“, které vzniklo v roce 1993. Toto občanské sdružení se stalo zřizovatelem muzea a během doby rozšířilo expozice až do šesti místností. V současné době má spolek přátel muzea dvanáct členů ve věku 40 až 80 let. Budova je majetkem města Uničova, muzeum v ní neplatí ani nájem, ani energie. Letos spolek získal na základě podaných žádostí na činnost, zahrnující i drobnou údržbu, finanční prostředky ze tří zdrojů. Od osadního výboru 5 tisíc, od města Uničov 35 tisíc a Olomoucký kraj poskytl 25 tisíc Kč. Překvapivě bohatá expozice Zpočátku kurátoři pro prezentaci muzejních sbírek získávali potřebné vědomosti ve Vlastivědném muzeu v Olomouci nebo v Městském muzeu v Litovli, podnětná byla i účast na odborné konferenci pořádané pod názvem Lidová kultura na Hané v roce 1993. Ústředním exponátem střelického muzea je hodinový stroj z dílny místního kováře a v části nazvané Proměny vesnice nalezneme na fotografiích dřívější a současnou podobu Střelic. Muzeum získalo i přírodopisné sbírky ze zdejší zrušené základní školy, řada předmětů potvrzuje spolkovou činnost, fotografie, plakáty a pozvánky zase přibližují společenské i rodinné akce, doloženy jsou i události spojené s německou okupací, osvobozením nebo se socializací vesnice. K vidění tu je i řada předmětů používaných v domácnostech anebo nezbytných při práci v hospodářství či řemeslných dílnách. Obdivovat lze například žehličky, nádobí, nábytek, a dokonce i dřevěné loutky. Vystavena jsou také hasičská vědra nebo sportovní náčiní. Tyto předměty se během let podařilo získat od zdejších občanů formou darů. Všechny sbírkové předměty pak jsou očíslovány a zapsány v přírůstkové knize. Pokud se vám tu bude líbit nebo budete mít k expozicím nějaké připomínky, k dispozici je samozřejmě kniha návštěv. Funguje tu i malá odborná knihovna. Největšímu zájmu se muzeum těší každoročně 16. května, kdy se ve Střelicích konají hody. Podílí se také na Dnech evropského dědictví. Návštěva je možná až po telefonickém objednání u pana Zdeňka Fryčáka na telefonním čísle 585 054 758 nebo 603 439 186.

VELKÉ KARLOVICE (2680 obyvatel): Na cestu na Valašsko do Velkých Karlovic, které svou rozlohou 82 km² patří mezi největší obce České republiky, jsme se vydali vloni koncem října. Byl jeden z posledních opravdu teplých víkendů toho roku, ale obyvatelé v podhůří Javorníků a Beskyd se již připravovali na nadcházející zimu. Nás ale zajímalo klima kulturní... Na Obecním úřadě, který působí jako útulný rodinný dům, nás přivítal místostarosta Jiří Jurečka a velmi ochotně se s námi pustil do rozhovoru o kultuře v obci. Dozvěděli jsme se mimo jiné, že obec nevypisuje granty a ani není jmenovaná komise pro záležitosti kultury. Výdaje na kulturu byly pro rok 2009 plánovány zhruba na 3 miliony korun a město z nich financovalo příspěvkové organizace, které zřizuje. Jsou jimi kino, muzeum a knihovna a informační centrum. Všechny příspěvkové organizace zaměstnávají celkově 5 pracovníků, ale během letní sezóny se tento stav rozšíří ještě o 3 - 4 průvodce. IC, které zajišťuje činnost souborů, jako sbor žen Karlovjanky, ochotnický sbor a dětský sbor Valášek, obdrželo v loňském roce na své aktivity od města příspěvek ve výši 1 milion 700 tisíc korun. Obci se v loňském roce podařilo získat 50 tisíc kč z Fondu rozvoje kultury a dále 80 tisíc z ministerstva kultury na opravu kapličky. Prostředky na opravy ostatních drobných sakrálních staveb pochází z 90 % z kraje. Úspěšný byl také příhraniční projekt místní školy ve spolupráci s jejich protějškem ze Slovenka, který obec podpořila. Muzeum sídlí v kupeckém domě, z něhož pochází poslední karlovský fojt Karel Barvič a dnes zde naleznete expozici o historii obce, zemědělské a salašnické výrobě a soubor řezbářských prací. Samostatnou expozici tvoří historie výroby zaniklých skláren. Na akce, které připravuje muzeum ve spolupráci s informačním centrem, např. předvánoční, přispělo město v loňském roce částkou 20 tisíc korun (v roce 2008 to bylo 50 tisíc korun). Mezi jinak než městem zřizované kulturní organizace patří karlovská farnost s kostelem Panny Marie Sněžné a fojtství, které se nachází v kompetenci Valašského muzea v přírodě. Budova fojtství pochází již z roku 1793 a spolu s kostelem je nejhonosnější stavbou v Karlovicích. Ke zrušení úřadu fojta došlo ve Velkých Karlovicích v roce 1848. Prostředí karlovského fojtství posloužilo k natáčení mnoha filmů, mimo jiné se zde točily Stíny horkého léta. Významný je i farní kostel Panny Marie Sněžné. Jedná se o památkově chráněnou stavbu s originální půdorysnou koncepcí řeckého kříže ve stylu lidového baroka, která je perlou valašské architektury. Mluvíme-li o Velkých Karlovicích, potom nelze pominout vrch Soláň, který již od 30. let minulého století lákal velikány českého umění. S kopcem, kterému se také říká Valašský Olymp, jsou dnes neodmyslitelně spjaty zdejší osobnosti výtvarného umění jako František Podešva, Alois Šneiderka, Jan Kobzáň nebo Karel Hofman. Některé z děl Karla Hofmana je možné spatřit v galerii nazvané Valašský ateliér u Hofmanů. Na vrcholu Soláně se nachází Zvonice, která vznikla rozvedením původní myšlenky Františka Podešvy vytvořit architektonickou dominantu upozorňující na kořeny duchovního života Valachů. Slouží jako informační a výtvarné centrum, kde probíhají nejrůznější výstavy. Pod hotelem Tatra ve Velkých Karlovicích se také nachází Minigalerie zdejší akademické malířky Marie Mikulcové. Velké Karlovice bývají označovány za obec lidových umělců a řemeslníků. Za jedny z nejznámějších zdejších lidových umělců lze považovat otce a syna Stoklasovy, kteří se proslavili tradiční výrobou štípaných holubiček. (Článek Vyletěla holubička... v časopise Místní kultura 2007, č.1, str. 29) Práce se dřevem je u nich rodinnou tradicí a Petr Stoklasa vedle holubiček ze smrkového dřeva vyrábí také dětské řehtačky, drobné figurky do betlémů a pokouší se o reliéfní tvorbu. Je také členem výtvarné skupiny Urgatina, která ve Velkých Karlovicích sídlí a byl mu udělen titul Nositel tradice lidového řemesla. Obec proslavili také výrobci šindelů, vyšívačky šátků na jemné tkanině, nazývané tibet. Dále zde ze současných řezbářů působí Karla Dorotíková a Bohumil Vašut. V části Jezerné má Galerii pod Soláněm otevřenou řezbář Ladislav Borák. Mezi dalšími je nutné jmenovat Tomáše Dujku, Františka Papeže a Víta Kašpaříka, který se proslavil výrobou hudebních nástrojů a v loňském roce také získal titul Nositel tradice. (Článek o Vítu Kašpaříkovi připravuje kolegyně Eva Veselá) Město se snaží všechny tyto aktivity podporovat, přičemž vychází z Koncepce rozvoje místní kultury Zlínského kraje. Lidovým umělcům také poskytuje zázemí informačního centra, kde je jejich práce prezentována a návštěvníci Velkých Karlovic si mohou jejich díla zakoupit. Jednotlivý aktéři mají v dnešní době pochopitelně škálu možností k čerpání finančních prostředků, podle místostarosty však ovládají své řemeslo, ale méně zběhlí jsou již v administrativě potřebné k dosažení na tuto podporu. Řešení místostarosta vidí ve vzniku příslušného občanského sdružení.

Na stránkách http://ces.mkcr.cz to jde snadno a rychle. Česká republika patří k zemím, v nichž má sběratelství a následně tvorba sbírek muzejní povahy dlouhou tradici. Shromážděné sbírky jsou bohaté a obdivuhodně dochované. K jejich tvorbě přispěly mimo jiné velmi dobré majetkové poměry šlechty v 19. století, kdy do českých zemí byly přiváženy také předměty kulturní hodnoty z jiných zemí, včetně mimoevropských. Výsledkem je více než 65 mil. věcí movitých, lidských výtvorů a přírodnin. Tito svědkové dávných i nedávných jevů a událostí jsou uchovávány ve sbírkách jako významný zdroj historické paměti. Spolu s archiváliemi, kulturními památkami a dalšími předměty kulturní hodnoty tvoří sbírky movité kulturní dědictví společenství, které Českou republiku po staletí obývalo a obývá. V roce 2000 přijal Parlament České republiky zákon č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů. Tento právní předpis, který nahradil někdejší zákon o muzeích a galeriích, stanoví práva a povinnosti vlastníků sbírek a zavedl centrální evidenci sbírek (CES) vedenou na Ministerstvu kultury ČR. Je to veřejně přístupná databáze sbírek, která vypovídá o bohatosti významné části movitého kulturního dědictví v České republice. Do centrální evidence sbírek (dále jen "CES") zapsalo ministerstvo kultury všechny sbírky ve vlastnictví státu, krajů a obcí, jejichž správci - muzea a galerie - měli ze zákona povinnost o zápis sbírek požádat. Do CES byly zapsány i sbírky jiných právnických a fyzických osob, pokud se jejich vlastníci rozhodli o zápis požádat. Záznamy o sbírkách jsou ve spolupráci se správci sbírek průběžně aktualizovány a doplňovány o písemné záznamy, a v poslední době je evidence doplněna také obrazovými informacemi o sbírkách, o jednotlivých sbírkových předmětech, o muzeích a galeriích, případně jsou přidány odkazy na další stránky. V evidenci sbírek obsahuje 338 záznamů a v databázi podsbírek je 2440 záznamů. Důležité je zdůraznit, že CES je přístupná každému zájemci, ale přitom se zdá, že veřejností je zatím využívána jen zřídka. Přitom vyhledávání na stránkách je velmi jednoduché a přehledné, a pokud jsou již přiložené fotografie, tak i velmi atraktivní. Co se z centrální evidence sbírek dozvíte V seznamu sbírek zapsaných v CES najdete: • název sbírky • údaje o vlastníkovi sbírky • údaje o správci sbírky, kterým je většinou muzeum nebo galerie (muzeum výtvarného umění) • oborové, samostatně evidované, části ("podsbírky"), které sbírku tvoří • charakteristiku každé "podsbírky", která obsahuje: o označení území, z něhož "podsbírka" převážně pochází o jaké časové období "podsbírka" převážně dokumentuje a stručnou historii "podsbírky" o jaké druhy předmětů a materiálů jsou v "podsbírce" zejména zastoupeny o označení, zda součástí "podsbírky" jsou kulturní památky nebo archiválie Pokud by vás zajímalo, kde se ty sbírky vzaly a jakými cestami se muzejnictví ubíralo až do dnešních dnů, dozvíte se také na webu CES: http://ces.mkcr.cz/cz/sbirky.php.

ČESKÝ BROD: Kulturní dům v Českém Brodě sice není, ale zato zde funguje Městské kulturní a informační centrum (MKIC), svou činností navazující na dlouholetou tradici obdobných kulturních, osvětových a společenských institucí, které ve městě v minulosti působily. Centrum je příspěvkovou organizací města a zajišťuje celou řadu kulturních a informačních služeb pro obyvatele Českého Brodu a jeho okolí, jakož i pro další návštěvníky a turisty. MKIC sídlí ve staré gotické budově čp. 1 pocházející ze středověku – radnici, kterou město vystavělo už před r. 1402 na dnešním Náměstí Arnošta z Pardubic (na fotografii). Během času sloužila k různým účelům, od r. 1960 je zasvěcena kultuře a osvětě. V roce 1996 byla budova zařazena do seznamu kulturních památek ČR a započalo se s její rekonstrukcí. V první fázi to znamenalo obnovu střešní konstrukce a krytiny. Po statickém zajištění budovy následovala rekonstrukce interiérů vstupního prostoru, chodeb a schodiště. Současně byl vybudován samostatný vchod do podzemí. V roce 1998 byla první fáze rekonstrukce zakončena obnovou fasádního pláště, klempířských prvků a kamenných prvků fasády a interiérů. Městské orgány rozhodly, že pod její střechou najde sídlo středisko kulturně informačních služeb města. Bylo zrekonstruováno sociální zařízení v přízemí i v prvním podlaží. Obnova pokračovala úpravou čtyř kobek původní městské šatlavy a přilehlé chodby. Z nich po úpravách vznikly menší výstavní prostory - minigalerie „Šatlava“, sloužící k příležitostným výstavkám regionálního charakteru. V objektu staré radnice dnes sídlí kromě MKIC také Městská knihovna, která má ve městě velmi dlouhou tradici. Český Brod měl městskou knihovnu už před r. 1458. Novodobou městskou knihovnu zřídilo obecní zastupitelstvo z podnětu redaktora Jozefa Miškovského v r. 1888. Je zde také kontaktní místo sociální podpory a Spolku pro ochranu kulturních a historických památek Českobrodska. Spolková činnost je v posledních letech utlumena, i když spolek oficiálně stále existuje. K jeho obnovení zřejmě chybí to správné nadšení pro „své“ město, které se čas od času probouzí… Městské kulturní a informační centrum je jako příspěvková organizace zřízená Městem Český Brod financováno z rozpočtu města. Má na starosti kulturní program a přednášky, ale zajišťuje také zájezdy do pražských divadel. Zastřešuje také Informační centrum a kino Svět. V současnosti se zejména k tanečním zábavám a kurzům využívá sál Sokolovny. Dlouhá léta sloužil kultuře sálek divadélka J. K. Tyla a sál Lidového domu (dříve restaurace se sálem), který mělo ve správě Městské kulturní středisko. Budova divadélka J. K. Tyla byla převedena na ZUŠ, která ji stále využívá. O objekt Lidového domu, kde se nacházela restaurace a sál využívaný k pořádání tanečních kurzů, tanečních zábav a kulturních pořadů nemělo město, jako majitel, zájem a objekt prodalo. Dnes je v soukromém vlastnictví, a opět funguje jako restaurace s názvem u Černého koně. K různým pořadům slouží také kino Svět, kde bylo za tímto účelem počátkem 90. let vybudované pódium a provedeny drobné úpravy. Jinak je kino zastaralé, má jedno z nejstarších promítacích zařízení v republice (Dresden D2), ozvučení přes reprobedny. Na pořady je najímán zvukař, který využívá přenosný mixážní pult s mikrofony + CD přehrávač. Budova kina Svět byla vybudována v roce 1939 – 40 Spolkem Švehlův dům, a promítá se zde od roku 1947, od roku 1969 širokoúhle. Kino prošlo částečnou rekonstrukcí přístupového schodiště do budovy s úpravou pro vozíčkáře. Úpravy WC proběhly v roce 1999 z rozpočtu MKIC, sponzorsky byl získán dar od Středočeské plynárenské cca 80 tis. Kč. Kapacita sálu kina 220, počet obyvatel 6900. V plánu je celková přestavba a rekonstrukce budovy kina na víceúčelové zařízení, modernizace sálu a promítacího zařízení s úpravou i pro divadelní zázemí, úprava přilehlých venkovních prostor. Na otázku O kterou kulturní nabídku je největší zájem, odpovídá ředitelka MIKS, Zdenka Bočková, které děkujeme i za všechny podklady k tomuto článku: "Zájem o kulturní pořady se každoročně snižuje, nejvíce navštěvované jsou nyní akce pro děti a rodiče."

PLZEŇ: Na počátku prosince proběhlo v sále Měšťanské besedy slavnostní vyhodnocení soutěže nazvané „O nejlepší kroniku Plzeňského kraje“, jejíž iniciátorkou byla hejtmanka Plzeňského kraje Milada Emmerová. Své kroniky přihlásilo celkem 58 obcí. Nejvíce byl zastoupen okres Klatovy se třinácti a okres Plzeň-sever s dvanácti kronikami. Soutěžilo se ve dvou kategoriích Své kroniky prezentovaly zejména obce s menším počtem obyvatel, pro něž byly vytvořeny dvě kategorie. Do první – s počtem obyvatel do 500 – se zařadilo 28 obcí, do druhé kategorie – s počtem obyvatel nad 500 – pak 30 obcí.Největším městem v této kategorii byl Hrádek, v němž žije 2877 obyvatel. Funkce předsedy šestičlenné hodnotitelské komise se ujal ředitel Státního oblastního archivu v Plzni, Mgr. Petr Hubka. Kritéria pro hodnocení: Obsahová a stylistická úroveň Soulad s právními předpisy (zákon č. 132/2006 Sb. o kronikách obcí) Grafické ztvárnění (ručně psané nebo zpracované na počítači), popř. ilustrace Struktura kroniky (tematické členění) Kvalita dokumentace současného dění v obci Přílohy ke kronice (fotografie, výstřižky z novin, plakáty, pohlednice atd.). Kronikáři získali i čestná uznání Členové hodnotitelské komise neměli snadný úkol, protože kroniky měly vysokou úroveň, a vybrat z nich ty nejlepší bylo opravdu nelehké. Plzeňský kraj také ocenil všechny přihlášené kronikáře knihou a originálním plnicím perem značky REGAL. Obdivuhodná kvalita zápisů, fotodokumentace a příloh vedla také k tomu, že se hodnotitelská komise rozhodla udělit i několik čestných uznání. Za stavební a historickou dokumentaci vývoje obce je získal Nehodív, Útušice, Jarov a Přívětice, za výstižnou dokumentaci současného života Kovčín, za komplexní dokumentaci Zdemyslice. Dále si ocenění odnesly obce Chrást, za bohatou dokumentaci a popularizační činnost, Koryta, za strukturovanou kroniku se sociologickým dokumentem, Líně, za estetický vzhled kroniky a Němčovice, za bohatou dokumentaci současného života obce. Kronikáři pak obdrželi sadu značkových kuličkových per a publikaci. Šest nejlepších kronik Ocenění nejlepším kronikářům a zástupcům obcí předávala při závěrečném slovu sama hejtmanka Milada Emmerová. První místo bylo ohodnoceno odměnou v hodnotě pět tisíc, druhé třemi tisíci a třetí dvěma tisíci korun. Kronikáři dále získali kaligrafickou sadu se značkovým perem, násadky a pečetidlo a také odbornou publikaci. V první kategorii do 500 obyvatel se nejlépe umístil Štichov z okresu Domažlice. Jeho kronika má smysluplné desetinné třídění, dokumentace je pečlivě popsána a kronika i její přílohy výstižně mapují život malé komunity (79 občanů) s reflexí významu mezilidských vztahů. Nechybí ani propojení popisu současnosti s historickými exkurzy a navíc se úroveň jejího vedení neustále zvyšuje. Druhé místo získaly Mlečice s 256 obyvateli, okres Rokycany. Zápisy v jejich kronice mají všechny náležitosti, jsou přehledné, věcné a strukturované. Ke snadné orientaci přispívá označení jednotlivých kapitol na okraji zápisů. Kronika je psána ručně a krasopisně. Text doprovází bohatá fotodokumentace, která navíc zachycuje jak všechny stávající objekty, tak průběžně i další stavební vývoj. Za zmínku stojí i ta skutečnost, že samostatnou kroniku vede i část obce Mlečice, a to Prašný Újezd s pouhými 39 obyvateli. Třetí místo připadlo obci Sulislav se 185 obyvateli, okres Tachov. Text této kroniky je přehledný a dobře vystihuje dění v obci. K tomu přispívá metodicky pozoruhodné desetinné třídění umožňující navíc další rozšiřování témat. Kronika je psána ručně, cituje zdroje informací, přibližuje kulturní, demografické i přírodní poměry. Velmi kvalitní přílohy přinášejí kromě informací o současnosti i řadu historických materiálů, a to buď originálních, nebo v kopiích, a také ohlasy a komentáře z regionálního tisku komentující dění v této obci. Detailní obraz života Sulislavi dotváří bohatá a rozsáhlá fotodokumentace. V druhé kategorii nad 500 obyvatel obdržela první místo obec Strašice s 2379 obyvateli, okres Rokycany. Strašická kronika je zajímavě rukopisně vedená a má vynikající estetickou úroveň. Kronikář se věnuje památkám, osobnostem a přírodě, nechybí retrospektiva starých řemesel nebo informace o již zaniklém průmyslu. Opomenuta není ani historie zdejších objektů. Krasopisně psané záznamy doprovází řada ilustrací a bohatá fotodokumentace. K přehlednosti textu přispívá rejstřík. Po formální a uživatelské stránce jde o přátelskou kroniku s kontinuálním systémem zápisů. Druhé místo získala obec Petrovice u Sušice s 611 obyvateli, okres Klatovy. Záznamy v její kronice přinášejí hodnotnou reflexi současného života a informace jsou vzájemně provázané. Materiály vztahující se k historii obce jsou výstižně a pečlivě popsány, zápisy mají vysokou informační hodnotu. V kronice navíc nalezneme dobře zpracované téma zdejších rodáků. Text doprovází řada ilustrací. Kladně hodnotila komise také četnost příloh, i těch monotematických, a jejich obsáhlý seznam. Ke kvalitě a přehlednosti kroniky přispívá značení jejích kapitol. Na třetím místě stanula obec Mochotín s 925 obyvateli, okres Klatovy. Tato fundovaně psaná kronika kladoucí důraz na hodnotu informací přináší i plánek obce a místních částí nebo topograficky věcný popis. Její text má velice pěknou úpravu, doplňují jej ilustrace, nechybí ani označení kapitol. Zápisy jsou provázány s dokumentační přílohou formou odkazů. Vzorně je vedena fotodokumentace, bohaté přílohy obsahují např. i přehled společenských organizací působících v obci do roku 2004. Fotodokumentace spolu s přílohami tak vytvářejí „papírové muzeum“ originálních dokladů. Shrnutí Odbornou přednášku nazvanou „Význam kronik pro regionální sebevědomí“ přednesla ředitelka Galerie a muzea severního Plzeňska v Mariánské Týnici PhDr. Irena Bukačová, členka hodnotící komise. Mgr. Petr Hubka, ředitel Státního okresního archivu v Plzni a předseda hodnotitelské komise, pak zobecnil poznatky získané během práce komise s kronikami přihlášenými do soutěže. Redaktorka časopisu Místní kultura (internetovou verzi vydává Národní informační a poradenské středisko pro kulturu v Praze) Mgr. Eva Veselá, která se problematikou kronik dlouhodobě zabývá, se jako členka hodnotící komise soustředila na metodické vedení kronik. Velkým kladem celé soutěže byla i skutečnost, že všechny hodnocené kroniky byly v sále vystaveny. Kronikáři tak dostali příležitost seznámit se s prací svých kolegů z téměř celého Plzeňského kraje a navíc si mohli navzájem vyměnit své zkušenosti a poznatky. Slavnostní rámec Vyhlášení výsledků proběhlo za účasti nejvyšších představitelů Plzeňského kraje – hejtmanky Milady Emmerové, náměstka hejtmana pro oblast regionálního rozvoje, fondy EU a informatiku – Ivo Grünera a dále člena rady pro oblasti školství, mládeže a sportu – Jiřího Stručka. Právě jejich účast potvdila skutečnost , že si kraj potřebné, ale nelehké a mnohdy nedoceňované práce obecních kronikářů váží. O vynikající organizaci a moderování akce se postaral odbor regionálního rozvoje Krajského úřadu Plzeňského kraje, jmenovitě vedoucí Ing. arch. Miloslav Michalec, člen hodnotící komise, a jeho zástupkyně Ing. Alena Svobodová, která působila jako tajemnice hodnotící komise. Kulturní program zajistili Terezka Michalcová hrou na flétnu a Petr Vacek na akordeon. V neposlední řadě k výbornému průběhu této soutěže přispěl i výběr místa konání, tedy působivého historického prostředí sálu Měšťanské besedy. A všichni kronikáři Plzeňského kraje se již mohou těšit na druhý ročník, který proběhne v roce 2011.