CHRUDIM: Již v loňském roce jmenoval ministr kultury Václav Jehlička komisi s úkolem navrhnout transformaci kulturních organizací, které ministerstvo kultury zřizuje. Je jich v současnosti 32, přičemž do budoucna by se tento počet měl zredukovat s cílem omezit finanční výdaje resortu. V médiích se ministr zmínil také o možnosti některé příspěvkové organizace sloučit, jiné převést na kraj. A právě posledně jmenovaná varianta se jeví jako nejpravděpodobnější pro Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi. Zřizovatelských funkcí této ojedinělé instituce, spravující unikátní sbírku loutek od konce 18. století až do dnešních dnů, by se měl ujmout Pardubický kraj. Ovšem je potřeba docílit shody a brát zřetel na to, že zásadní zásah do živého organizmu, jakým jistě muzeum je, může být riskantní a zcela logicky vyvolá emoce a obavy zainteresovaných. Nemůžeme se divit, že na ochranu „svého muzea“ sepsali loutkáři nesouhlasnou petici, i když ještě není o ničem rozhodnuto. Pokud jsou změny nevyhnutelné, měly by proběhnout co nejrychleji, citlivě a kvalifikovaně. Na to, jak vnímají očekávané změny týkající se Muzea loutkářských kultur (MLK), jsme se zeptali několika kompetentních lidí, mezi nimi i ředitelky Mgr. Aleny Exnarové:
Ministr kultury V. Jehlička se vloni vyjádřil, že MLK má lokální charakter, a proto by se o něj měl postarat Pardubický kraj. Co si o tom myslíte?
Nedomnívám se, že tomu tak je. Muzeum bylo založeno nejen díky úsilí prof. Dr. Jana Malíka, mezinárodně uznávaného loutkářského praktika, teoretika, historika a pedagoga, ale také přičiněním mezinárodní loutkářské organizace UNIMA, která od okamžiku svého založení v roce 1929 usilovala o vznik mezinárodního loutkářského muzea. V Československu tak chtěla učinit proto, že naše republika byla a dosud je považovaná za loutkářskou velmoc. Vzhledem k vývoji politické situace byla tehdy činnost UNIMA dočasně utlumena, ale i přes nové ideové rozdělení světa po 2. světové válce se její aktivity znovu obnovily. Tato dnes největší světová divadelní organizace (v současné době sdružuje přes devadesát zemí) začala znovu prosazovat založení muzea, které by mapovalo světové loutkářství. Prof. Malík usilovně hledal prostory a bylo logické, že je nabídla Chrudim, kde má loutkářství velkou tradici – od roku 1951 se zde každoročně koná celostátní (občas mezinárodní) festival amatérů Loutkářská Chrudim. Základem expozice muzea se tedy stala nejen soukromá sbírka Prof. Malíka, ale také dary jednotlivých národních center UNIMA (slavnostní otevření se uskutečnilo 2. července 1972, pozn. red.). V současnosti máme ve sbírkách muzea loutky z více než čtyřiceti zemí světa a další sbírkové předměty (fotografie, tiskoviny, výtvarné návrhy a podobně) z více než sedmdesáti zemí.
Konzultuje s vámi ministerstvo případné změny týkající se vaší instituce?
S námi nikdo nejednal ani nejedná, vše probíhá bez nás. O záměru pana ministra „zbavit se“ našeho muzea jsme se dočetli na přelomu června a července 2007 v MF Dnes a první reakce představitelů kraje a města, kteří se to dozvěděli stejně jako my, byly pochopitelně rozpačité. Na můj dopis panu ministrovi, v němž jsem vysvětlovala okolnosti vzniku muzea a žádala o schůzku, odpověděl po více než měsíci pověřený náměstek JUDr. František Mikeš v tom smyslu, že byl ustaven tým, který má za úkol řešit transformaci příspěvkových organizací. A že v určité fázi budou do tohoto procesu zapojeni i ředitelé dotčených organizací. Dosud se tak nestalo, a tak se o probíhajících jednáních dozvídám víceméně náhodně.
Máte informace o tom, jak se k eventuálnímu převzetí staví kraj? 
Poslední informaci, kterou mám, je, že Pardubický kraj by muzeum od státu převzal. Ovšem mělo by se tak stát na základě zákona o převodu a s tím, že ministerstvo zainvestuje alespoň nejnutnější opravy Mydlářovského domu, historické budovy, kde muzeum sídlí a jehož vlastníkem je stát. Dům je v havarijním stavu a potřebná částka na opravu je vyčíslena na 350 milionů. Věřím, že zákon stanoví jasná pravidla pro financování a pro rozdělení kompetencí. Osobně se domnívám, že pokud by sbírky zůstaly státu a stát je propůjčil kraji nebo městu pouze proto, aby je mohly vystavit, bude to de facto znamenat konec muzea. Protože muzeum bez vlastních sbírek není muzeem.
A co říkáte možnosti přesunout sbírky jinam...?
Loutky patří do Chrudimi. Jak prof. Malík, tak i národní centra UNIMA, poskytli loutky do sbírek konkrétně pro muzeum v Chrudimi a stejně tak je někteří loutkáři poskytují dodnes. My o ně pečujeme, opravujeme je, a protože je naše sbírka zaevidovaná v CES (centrální evidence sbírek), musíme dostát všemu, co je dáno příslušným zákonem. A není toho zas tak málo a něco to stojí. To, co je v našem muzeu vystaveno, je jen zlomek sbírkového fondu, který čítá přes 42 tisíc inventárních čísel sbírkových předmětů, z toho přes 8 tisíc loutek. Kromě tří objektů v Chrudimi, z nichž ve dvou jsou prostory pro návštěvníky a ve třetím pracovní prostory a jeden depozitář, máme ještě dva velké depozitáře mimo Chrudim, kde je převážná část sbírek uložena. To vše se musí brát do úvahy při případných změnách.
Co se týče případného přesunu loutek jinam, viděla bych to jako neúctu k lidem, kteří se o založení muzea a budování sbírky zasloužili. Něco jiného je zápůjčka, v tomto čase např. do Českého Krumlova, kam jsme zapůjčili exponáty pro dlouhodobé vystavení. To je jistě přínosné, protože Krumlov je oblíbeným turistickým cílem, a tak se s naším loutkářským uměním seznámí mnoho návštěvníků včetně těch zahraničních. Domnívám se, že jim je jedno, kdo loutky vystavuje, oni jdou za zážitkem.
Existuje podobná instituce někde v sousedství a případně jak funguje a kdo ji financuje?
Muzea loutek nebo samostatné loutkářské sbírky při větších muzeích existují, ale pokud je mi známo, až na výjimky se soustřeďují většinou na mapování loutkářské kultury svého národa či významné osobnosti. Jedním z muzeí, které má i mezinárodní sbírky, je například německé Puppentheatermuseum im Münchner Stadtmuseum v Mnichově. Financování těchto institucí se řídí zvyklostmi té které země.
Na otázku Jak pokročilo jednání odborných transformačních komisí ve věci chrudimského muzea?
odpovídá vedoucí tiskového odboru Ministerstva kultury Daniel Herman:
Jednání na toto téma není ještě zdaleka uzavřeno. Ministerstvo kultury je přesvědčeno, že ve finální fázi předloží veřejnosti návrhy, které významným způsobem přispějí ke zvýšení dostupnosti a kvality veřejných kulturních služeb. Cílem transformace státních příspěvkových organizací není rušení činností, které vykonávají, ale především hledání efektivnějšího organizačního rámce pro jejich zajišťování. Prosincové schůzky, která proběhla na Ministerstvu kultury u 1. náměstka JUDr. Františka Mikeše, se zúčastnili zástupci Pardubického kraje i města Chrudim. Tam se mluvilo, že Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi přejde pod správu Pardubického kraje. Komise ministerstva kultury v této chvíli připravuje podklady pro převod některých příspěvkových organizací na jednotky samosprávy.
Oficiální stanovisko Pardubického kraje, které nám tlumočil náměstek hejtmana Roman Línek, vyjadřuje ochotu kraje převzít Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi a také Soubor lidových staveb Vysočina na Chrudimsku, ovšem za předpokladu, že od státu získá stejné finanční částky, jaké do institucí až dosud plynuly. Převod by se podle něj mohl uskutečnit speciálním zákonem možná k 1. lednu 2009.
O vyjádření k danému problému jsme požádali také PhDr. Ninu Malíkovou, dceru Prof. Jana Malíka, teatroložku, pedagožku DAMU, předsedkyni Českého střediska UNIMA a šéfredaktorku časopisu Loutkář:
„Současná muzeální sbírka povstala ze soukromé kolekce mého otce, a tak mám k celému Muzeu loutkářských kultur opravdu osobní vztah. Vzpomínám si, s jakým zápalem bojoval o získání prostorů pro své věhlasné loutky, jak přesvědčoval donátory a nakonec i představitele města, že expozice patří právě do Chrudimi. Pokud by se měla sbírka tříštit, a nebo nedej bože někam ‚přifařit‘, byla by to rozhodně škoda – a to nejen pro Chrudim, ale pro loutkáře a divadelníky vůbec.“
Mária Uhrinová
Letos je tomu sto let, co dirigent České filharmonie, prof. František Spilka, založil Pěvecké sdružení pražských učitelů. Při příležitosti oslav této události přichystalo sdružení řadu koncertů a vystoupení. Leden i únor byly pro členy výboru sdružení spojeny s horečným vyjednáváním a zajišťováním všeho, co je s oslavami výročí spojeno. Mimo jiné se této významné události snažili zajistit podporu neméně významných osobností. Podařilo se, a oslavám poskytl osobní záštitu ministr kultury Václav Jehlička, který, jak uvádí v dopise, si velmi váží kulturních aktivit Pěveckého sdružení pražských učitelů. Záštitu poskytli též ministr školství, mládeže a tělovýchovy, Ondřej Liška a primátor hlavního města Prahy, MUDr. Pavel Bém.
Dnes je počet aktivních zpěváků PSPU poloviční oproti začátkům v roce 1908. V 70. a 80. letech však mělo 80 až 90 členů. Rapidní úbytek nastal po "sametové revoluci" i v ostatních mužských tělesech. Proto došlo koncem 20. století ke spojování pěveckých sborů. I PSPU dnes spolupracuje s Pražským pěveckým sborem Smetana a Pěveckým sborem Typografia jako Pražské mužské sbory a toto seskupení vystupuje v počtu 40 členů.
