V 9. století se Uherské Hradiště a jeho okolí stalo politicko-správním centrem tehdejší Velkomoravské říše. Duchovní střed, jehož původní jméno neznáme, ležel pravděpodobně v prostoru dnešního Velehradu a má se za to, že právě sem v roce 863 přišli z Byzance věrozvěsti Cyril a Metoděj. Přemyslovci zde založili cisterciácký klášter a o několik století později – 27. listopadu 1228 – za účasti českého krále Přemysla Otakara I. zde vysvětil olomoucký biskup Robert klášterní kostel. Velehrad prošel mnoha stavebními úpravami a dnes je jeho dominantou barokně přestavěný kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje – známá jako velehradská bazilika minor. Sakrální prostor i lapidárium, umístěné v katakombách pod ním, v současnosti velmi strádají. Jaká je dnešní bazilika minor na Velehradě a jaké má vyhlídky, na to jsme se zeptali profesora Cyrilometodějské teologické fakulty PhDr. Miloslava Pojsla, velehradského rodáka a předního odborníka na církevní dějiny u nás.
Dá se říct, že je v současnosti nejrenomovanějším znalcem dějin a stavebního vývoje Velehradu, dále je autorem mnoha publikací o tomto místě a také autorem scénáře muzeální expozice, která se v lapidáriu nachází. Profesora Pojsla, člověka citově zainteresovaného i odborníka (mimo jiné člena olomoucké arcibiskupské umělecké komise), jsme se zeptali i na jeho pohled na dění kolem velehradské baziliky.
Všeobecně se má zato, že kostely vlastní církev.
Formulace církevní vlastnictví je sice běžná, ale mylná. To, co si často lidé představují pod pojmem církev, ztotožňují s Vatikánem (úředně Stato della Città del Vaticano – Stát Vatikánské město). To však není ani zdaleka jedno a totéž. Církev je však obecné společenství křesťanů. Právnickými osobami, které mohou být vlastníky nebo správci majetku u nás, jsou jednotlivé místní církve, tedy biskupství, nebo taky konkrétní farnosti. U řádových společenství, což jsou církevní organizace, se za právnické osoby považují instituce spojeny s jednotlivými kláštery, kolejemi a domy. Katolická církev tedy nevlastní katedrálu sv. Víta, jak se už po léta píše v novinách, jejím vlastníkem je Arcibiskupství pražské.
Kdo je vlastníkem velehradské baziliky? 
Vlastníkem baziliky a přilehlého bývalého kláštera je Arcibiskupství olomoucké. Od roku 1890 (18. prosince) má bývalý velehradský klášter, kostel a farnost ve správě řád Tovaryšstva Ježíšova (jezuité). V roce 1990 bylo toto pověření prodlouženo na dalších sto let a řád – tedy správně jezuitská kolej, která sídlí na Velehradě, která je právnickou osobou - má právní subjektivitu ke všem stavebním, finančním, správním a dalším úkonům.
Má označení bazilika minor kromě statutárního i jiný význam?
Plyne z tohoto charakteru stavby nějaké pravidlo pro církev, stát, obec? Velehradský kostel je bazilikou jednak po stránce stavební (původní románský trojlodní klášterní kostel měl bazilikální charakter) a ani barokní přestavba tento charakter v podstatě nezměnila. Titul „basilica minor – bazilika menší“ je čestný titul pro významné a důležité římsko-katolické kostely. Z hlediska světského z něho neplyne žádný praktický důsledek, a už vůbec ne v oblasti státu nebo obce.
Může naše církevní organizace/řády počítat s pomocí nadnárodních církevních společností, případně řádů, působících v okolních zemích?
V jednotlivých církevních řádech si mohou kláštery vzájemně pomáhat personálně, finančně apod., a to jak v rámci provincie (většinou se dnes kryje s hranicemi státu), tak v kontextu celého řádu (hlavní představitel jezuitů, tzv. generál sídlí v Římě, kde je úřad generála, tedy generalát). V současné době však už naše země nepatří do oblastí, jimž je třeba pomáhat. Naopak se předpokládá a často i žádá, aby naše církevní organizace projevily solidaritu a více přispívaly na rozvojové země nebo země s totalitními režimy, kde církev působí nesvobodně (jak tomu bylo před tím u nás).
Poznámka red.: V roce 2006 byla znovu obnovena Matice velehradská, veřejně se prezentující jako organizace, která se nejvíce pokouší o obnovu Velehradu. Toto občanské sdružení si jako dlouhodobý plán činnosti si vytýčilo tyto priority: podporu cyrilometodějské tradice (informovat, vytvářet vztahy, popularizovat), péči o hmotný Velehrad (podpora stávajících aktivit – poutě, Stojanov, gymnázium, poutní areál), vlastní program pro Velehrad (tento se má realizovat v podobě vzdělávání, kulturních projektů a hledání dialogu – slaďování všech snah s Velehradem spojovaných).
Jste členem Matice velehradské? Jak se díváte na její činnost?
Na Velehradě působila řada spolků. Matice velehradská z roku 1862 však pro dlouhodobé neplnění své funkce v roce 1922 fúzovala s dalším spolkem „Družstvem Velehrad“, které bylo po nástupu komunismu zrušeno. Podle mne je současná Matice novým spolkem, který byl nedávno založen a o jeho znovuobnovení jsem se dověděl z tisku. Členem Matice velehradské nejsem a její aktivity nechci komentovat. Pod historickým názvem spolku se dnes nachází uskupení, které dělá na Velehradě nepřehlednou politiku. Při vší skromnosti, mám asi v současné době největší přehled o dějinách a stavebním vývoji Velehradu. Kdyby jezuité stáli o mou spolupráci a vědomosti, asi by mne sami vyzvali ke členství. Nejsem ješitný, ale v mém věku a postavení nemám potřebu, abych se někam vnucoval nebo doprošoval o členství. Svoboda a nezávislost, zejména ve věcech duchovních jsou pro mne cennější než lidská sláva, pozornosti nebo členství v nějaké organizaci.
Myslíte tedy, že aktivity Matice velehradské bazilice nepomáhají?
Matici považuji za spolek zbytečný. To je však můj osobní názor. Co spolek vykoná pro obnovu Velehradu, to se ukáže (nebo neukáže) časem. Z velkohubých plánů se zatím nesplnilo nic. Mnohé se na Velehradě zanedbalo a mnohé se i zničilo (ohradní zdi, typická zeď se sochami světců a další). Velmi mne vadí stálé spoléhání se na evropské peníze, na různé cizí fondy apod., a to i v obecné rovině. Bezmála dvě desetiletí se promrhala nekoncepčností a nekompetentností, a to nejen na Velehradě. Tady ale skutečně nebyla od Listopadu ani jedna církevní osobnost, která by se snažila místu porozumět a něco pro něj skutečně udělat. Řeči, plány, úvahy – „sypou se jako písek všech pouští světa, ale ducha nemají“. Papouškují se hesla: „Velehrad – most mezi Východem a Západem“, ale ani jeden zatím neprokázal, že této myšlence rozumí, jinak by ji nemohli jen tak bezhlavě opakovat.
Jak se podle vás projevila správa jezuitů na bazilice?
Když se v roce 1990 jezuité na Velehrad vrátili, okamžitě chtěli všechno restituovat. Bez ohledu na to, zda je to smysluplné, racionální, rentabilní apod. Tehdejšímu faráři Josefu Hladišovi jsem tenkrát všemožně vymlouval, aby nežádal po Slováckém muzeu v Uherském Hradišti navrácení vykopávek (lapidária) pod správu farního úřadu. Jezuité si naivně mysleli, že zde budou vydělávat miliony. Věděl jsem, že žádná taková zpřístupněná památka není ekonomicky aktivní. Dnes naříkají, hledají peníze a cizí fondy. Slovácké muzeum, které se o vykopávky vzorně staralo, mohlo nyní z jiných státních položek celou rekonstrukci provést. Jezuité by měli o jednu velkou starost a vydání méně.
Jednou do roka Velehrad vstoupí prostřednictvím televize málem do každé domácnosti. Přináší podle vás toto jeho zviditelnění nějaký užitek?
Každá propagace, nebo chcete-li reklama, je užitečná. Jaký má ale duchovní užitek, se dá jen obtížně vyjádřit. Tradice Koncertů dobré vůle nepochybně získala oblibu a rovněž účast politiků na slavnostních bohoslužbách o svátku sv. Cyrila a Metoděje má oboustranný význam. O tom, zda televize tímto programem proniká do českých myslí a srdcí, bych poněkud pochyboval. Naše sekulární společnost zatížená nejrůznějšími animozitami a historickými i novodobými předsudky vůči katolicismu se velehradskou poutí strhnout nedá. Se znalostí situace v naší společnosti to vůbec není pohled pesimistický, spíš silně realistický.
Vidíte nějakou konstruktivní cestu, jak se s tím vším vypořádat?
Jsem smutný z toho nesmírného mrhání. Časem, penězi, důvěrou… Jak jsem říkal, mnoho toho bylo na Velehradě zanedbáno a zničeného, paradoxně s požehnáním těch, kteří by měly památku chránit. Dnes tito„památkáři“ bazírují na maličkostech, a před lety nic neviděli, nebo se snad báli vidět? No, bylo to hned po Listopadu, ani bych se nedivil. Za dvě desetiletí se na Velehradu nevytvořil ani náznak poutního areálu, po němž všichni zainteresovaní volají. Vypracovávaly se nekonečné projekty, což stálo spoustu času a peněz, ale žádný nebyl k realizaci. I když to vypadá, že jen kritizuji, naopak: myslím si, že nic není nikdy ztraceno. Všechno se dá napravit. Je k tomu ovšem potřeba velké osobnosti, jak tomu bylo na přelomu 19. a 20. století a pak v meziválečném období. Mezi velehradskými jezuity byli tehdy velcí mužové, např. A. C. Stojan a řada dalších. Osobnost, která by se s Velehradem a jeho potřebami doslova ztotožnila a měla by konkrétní představu o budoucnosti duchovního i památkového areálu, zatím chybí a ani není v dohledu. Experimentování už bylo dost. Planého tlachání také. Komise a spolky nic nevyřeší. V nich, nebo za ně, se pouze schovávají nerozhodní jedinci bez nápadů a osobní odvahy. Nyní je třeba přijít s vizí a za ní systematicky jít.
Plynou z neblahé situace kolem Velehradu nějaké obecné skutečnosti, kterých by se měli majitelé/správci sakrálních objektů vyvarovat?
Velehradská problematika je dost specifická. Málo církevních památek u nás bychom mohli alespoň v těch hlavních rysech s Velehradem srovnávat. Na druhé straně přece jen některé skutečnosti nebo jevy bychom mohli zobecnit. Jako člen umělecké komise při Arcibiskupství olomouckém i jako editor publikace Církevní památky mohu říct, že častým jevem, zejména v církevním prostředí, je nepřipravenost a malá profesionalita. Velmi často jsem svědkem toho, že „za pět minut dvanáct“ si farnosti nebo faráři vzpomenou na nějaké výročí nebo jinou příležitost, a pak chtějí během několika měsíců všechno zvládnout. Zapomínají na různá správní řízení (stavební povolení, které je často podmíněno souhlasem památkového orgánu apod.), projekční přípravu a další. A především: Kněží by se měli věnovat duchovním povinnostem; v tom je jejich role nezastupitelná. Stavební problémy by měli s důvěrou ponechat odborníkům z farnosti nebo si zaplatit a získat tak například právníky, architekty, experty a další. Chtějí-li dělat všechno, jako na Velehradě v 90. letech, pak určitě mnoho pokazí a nestihnou. A zejména ke škodě duchovní oblasti. Neměli by se dělat tak důležitými a nepostradatelnými v praktických věcech farnosti. Dále bych doporučoval vyvarovat se kolektivnímu rozhodování (komise, farní rady apod.). Bohužel tato tendence se drží z minulosti a schovávání se za nejrůznější komise je např. mezi pražskými památkáři velmi časté. Někdo to dělá z neschopnosti, jiný z alibismu. Členové komisí se vypovídali, každý stál na svém stanovisku (z odborné prestiže a nejrůznějších dalších subjektivních důvodů) a investor byl stejně bezradný jako před tím. Co má vlastně dělat? Jak vlastně pokračovat v restaurování nebo stavební činnosti? Za všechna rozhodnutí musí někdo konkrétní nést odpovědnost. Ano a se všemi riziky! Snad s příchodem ing. Homoláčové (pracovnice velehradské farnosti, odpovědná za investice a stavebně-obnovovací projekty), bude tato stránka problému na Velehradě odstraněna. Přeji panu faráři, aby měl šťastnou ruku.
Děkujeme za váše názory.
Redakce získala i názor PhDr. Ivo Frolce, ředitele Slováckého muzea (SM) v Uherském Hradišti, který sdílí s prof. Pojslem stejné obavy o Velehrad. Ředitel Frolec nám sdělil, že v případě Lapidária – výstavní expozice středověkých stavebních fragmentů, o které se SM desítky let staralo, nejde o klasický archeologický nález, který by ze zákona náležel státu. Od roku 1950, kdy odešli jezuité, převzal všechny prostory stát. Ten v podzemí zřídil expozici (autor prof. M. Pojsl), několikrát ji obnovil a před Listopadem zaplatil zcela novou instalaci. V 90. letech minulého století měli jezuité nárok na vrácení baziliky, stejně tak na Lapidárium. SM nabízelo novému správci spolupráci, tým odborníků chtěl i nadále – za určitých smluvních podmínek – výstavní předměty konzervovat, ale řád jezuitů nabídku odmítl.
Redakce rovněž oslovila k vyjádření názoru představitele Matice velehradské, faráře P. Petra Přádku a Ing. Vieru Homoláčovou, která s řádem jezuitů spolupracuje. Snad jejich stanovisko budeme moci zveřejnit v nejbližším čase.
Máme také připraveno prohlášení, objasňující postoj Zlínskeho kraje, který je strategickým partnerem velehradské farnosti při obnově velehradského areálu a v letech 2005 – 2007 poskytl farnosti už 1 070 000 Kč. Kraj rovněž garantuje potřebnou spoluúčast (15% finančních prostředků), jenž je nutná pro získání grantových peněz ve III.výzvě EHP/Norska, o které se velehradská farnost uchází.
Mária Uhrinová
Torzální architektura - zříceniny hradů, zámků, tvrzí, klášterů, kostelů, stejně tak torzální architektura odkrytá v průběhu záchranných archeologických výzkumů, představují významnou součást národního kulturního dědictví. Některá občanská sdružení a nadace si kladou si za cíl péčovat o konkrétní lokality, především zříceniny hradů.[1] 
ve všech roubených objektech lidového skanzenu Betlém v Hlinsku. Expozice přibližuje tradiční lidové obyčeje spojené s jarní rovnodenností a velikonočními svátky.
Výstava ČESKOSLOVENSKÉ LEGIE 1914 - 1920 se koná v jízdárně teplického zámku. 
Nadace Občanského fóra vydala výzvu v rámci 13. ročníku grantového programu Opomíjené památky. Smyslem programu je podpořit záchranu opomíjených památek v České republice prostřednictvím občanských iniciativ. O grant si mohou zažádat pouze právnické osoby, za předpokladu, že prokáží občanskou iniciativu při péči o památku. (např. regionální nadace, občanská sdružení, církevní právnické osoby, poskytující sociální, zdravotnické, vzdělávací a kulturní služby. Příspěvkové organizace musejí prokázat svojí finanční spoluúčast minimálně 50 %). Letos nebudou granty poskytnuty obcím! 
CHLUMEC NAD CIDLINOU - zámek KARLOVA KORUNA: Občanské sdružení Kulturně smýšlející a zámek Karlova koruna pořádají první koncert letošní koncertní sezony. V prostorách zámeckého Mramorového sálu se bude 22. března 2008 v 16h konat Velikonoční koncert. Na programu jsou responsoria Jana Dismase Zelenky, jednoho z nejvýznamnějších českých skladatelů vrcholného baroka. Dále posluchači uslyší skladby Palestriny, Turnovského, Rachmaninova a Goudimela. Součástí programu jsou i další zajímavé skladby - gruzínský a jidiš folkór. Účinkujícím hudebním tělěsem je pražský pěvecký sbor Královská obora, jehož dirigentem je Václav Lahodný.
