Co říkáte tomu, že někteří z pamětníků událostí roku 1989 jsou přesvědčeni o tom, že "sametová revoluce" byla předem připravena, a dokonce koordinována z exilu právě Pavlem Tigridem?
To je typický příklad absurdní konspirační teorie. Což o to, Pavel Tigrid o Havlovo zvolení za prezidenta vehementně usiloval a o průběh událostí se i zasloužil, říkalo se, že ve vysílání rádia Svobodné Evropy vyzýval studenty k demonstracím a nechal vyrobit „pecky” s nápisem „Havel na Hrad”. Ale daleko větší vliv na dění měla sama existence vysílání rozhlasových stanic Svobodné Evropy, BBC a Hlasu Ameriky, jež disidenty podporovaly a o vývoji odporu v komunistickém bloku dlouhodobě informovaly. Všichni, kdo jsme sledovali, co se dělo, jsme věděli, že bez podpory Sovětského svazu budou jednotlivé komunistické režimy padat jak kostky domina. Při oslavách čtyřicátého výročí založení Východního Německa (NDR) v říjnu 1989 Michail Gorbačov naznačil, že berlínská zeď nemusí být trvalá. A to už bylo čtyři měsíce po volbách v Polsku a vzniku disidentské vlády Solidarity s komunisty. Spikleneckou teorii o převratu posílila také skutečnost, že se k privatizovanému státnímu majetku dostali mnohdy komunisté a také, že nedošlo k vyrovnání s minulostí a pohlaváři režimu nebyli odsouzeni. Že byl převrat naplánovaný, šířili i někteří zklamaní funkcionáři komunistické strany jako Miroslav Štěpán.
Připomeňte, za jakých okolností jste se v emigraci s Pavlem Tigridem setkal…
Už jako chudý student jsem si předplácel Svědectví a nedočkavě očekával nové číslo, pokaždé bylo jako zjevení. Jediné, co mne mrzelo, že ten čtvrtletník někdy vyšel jen třikrát za rok. Po mém nástupu na Keston College (pozn. redakce: soukromý politologický institut založený v Londýně roce 1969 anglickým pastorem Michaelem Bordeaux) jsem objevil, že Tigridova žena Ivanka vydává pro Francouze informační bulletin o střední Evropě. Tak jsem ji nechal zasílat náš zpravodaj a časem se některé mé články objevovaly francouzsky. Tigrid mi pomohl s financováním čtyř knížek Václava Havla. On totiž dávno před Chartou rozpoznal jeho mezinárodní potenciál. Jako dramatik měl Havel podporu PEN klubu a tím i západních levicových intelektuálů a jeho vůdčí role mezi disidenty byla po Chartě zřejmá. Snad už od poloviny osmdesátých let v něm Tigrid viděl budoucího prezidenta. O brzkém rozpadu komunistického impéria také nepochyboval, svou neochvějnou intuicí všechny překvapoval. Když si proberete jednotlivá čísla Svědectví, jak šla za sebou, všimnete si, že v osmdesátých letech nabírají čím dál sebevědomější tón. Sovětský svaz a jeho satelity ekonomicky i politicky chřadly. Na jedné straně zoufalá expanze do Afgánistánu, na druhé hospodářský úpadek a ideologická stagnace, tak typická pro normalizační Československo. Ideologický režim bez víry, který vyžadoval pouze rituální konformismus (Obnovení pořádku, Milan Šimečka), dávno přestal snít o přesvědčování svých poddaných. Příznaky konce už byly zvenčí patrné, zůstávalo otázkou, jak dlouho to ještě potrvá.
Během osmdesátých let také výrazně přibývalo přispěvatelů do Svědectví – z exilu i z domova. Snad na každé univerzitě v Británii a v Americe působil nějaký Čech, který měl co objevovat a o čem psát. Tigrid si autory pečlivě vybíral, aby neztratil punc umírněné levicovosti, budování mostů mezi Východem a Západem. Nám bojovným konzervativcům jeho taktické manévry připadaly někdy za hranou, ale kvalita příspěvků a jejich politický dopad byl nepopiratelný.
Do Svědectví přicházeli turisté, kteří riskovali, že je zachytí kamery, hlavně mladí lidé, v nichž Tigrid spatřoval budoucnost republiky. Na čas zaměstnal Jana Pelce, autora kultovní knihy českého undergroundu A bude hůř, na jejíž drsný jazyk a nihilistický postoj k životu jsem neměl žaludek.
Jednou nás doma v Londýně Pavel Tigrid navštívil a překvapivě mi nabízel finanční pomoc. Propovídali jsme celé hodiny a on nechal čekat taxík, jako kdyby mu na penězích vůbec nezáleželo. Udivilo mne, že se ubytoval v Hiltonu, nejdražším hotelu v Londýně. Možná tím chtěl dát najevo, že na půjčku pro mou rodinu má.
Kdy jste se viděli naposledy?
Naše poslední setkání v exilu se odehrálo v mnichovské kavárně. Měl tam schůzku s hrabětem Richardem Belcredim, který mu pomáhal organizovat frankenská setkání (pozn. redakce: neformální sjezd spisovatelů, novinářů a nakladatelů, kteří pracovali v exilu "pro českou věc", pořádaná v bavorském Frankenu z iniciativy opata Anastáze Opaska a jeho OPOUS BONUM ve spolupráci s Pavlem Tigridem). Belcredi nás dva s poťouchlým výrazem v oku chvíli pozoroval a pak řekl: „Nemáme my šlechtici s vámi Židy vlastně něco společného? Také stojíme stranou společnosti, nemyslíte? Tigrid na něho nakysle pohleděl a tím svým kamarádským, plebejským stylem mu odpověděl: „No, ty možná, ale já rozhodně ne!
Jak byste ho charakterizoval?
Po Ferdinandu Peroutkovi a Karlu Čapkovi byl Pavel Tigrid náš nejlepší komentátor a novinář. Razantní, jazykově vynalézavý, čtivý, dramatický. Za války působil v českém vysílání rozhlasové stanice BBC. Dokonce se tam seznámil s Grahamem Greenem a později tvrdil, že pod jeho vlivem konvertoval ke křesťanství. No, mám jisté pochybnosti, katolicky jeho životní styl rozhodně nepůsobil. Byl rozený homo politicus, perfektně odhadoval politickou situaci, včas utekl před nacisty v roce 1939 i před komunisty v roce 1948. Časopis Svědectví dokázal přitáhnout nalomené komunistické intelektuály, předpověděl pád režimu i zvolení Havla prezidentem. Tigrid vynikal pozorovacím a literárním talentem, z novinařiny vykutal drama, uměl zdařile vyjádřit obecné konkrétním. Jeho kniha Vzestup a pád naivního marxisty Alexandra Dubčeka perfektně ilustruje, že totalitní režim nelze liberalizovat. Politická svoboda je nedělitelná. To už věděli staří Římané, kteří heslo vynalezli. Ta buď je, nebo není. Poloviční svoboda je oxymorón. Podobně bystrým pozorovatelem byl i Josef Škvorecký. Jedna z postav v jeho románu Mirákl o Dubčekovi říká: „No víte, von to byl takovej hodnej vůl.“ To žádný politolog netrumfne.
Všimněte si, že ti nejlepší spisovatelé a novináři bývají velcí introverti, moc toho nenamluví, o to víc pozorují dění kolem sebe. V tomhle byl ovšem extrovertní Tigrid naprostou výjimkou. Jedním z velkých témat, které přispělo k rozkolu československého politického exilu, bylo poválečné vyhnání českých Němců. Pavel Tigrid se k němu kriticky vyjádřil už v Praze jako šéfredaktor Vývoje, lidoveckého časopisu pro mládež, kam ve stejném duchu jednou přispěl i můj otec. Oba považovali nařčení z kolektivní viny za nemorální, žádné šovinistické úvahy o nemožnosti života v jednom státě je nemohou ospravedlnit.
K tématu vyšlo celé jedno číslo Svědectví s důkladným rozborem vyhnání a popisem devastace Sudet od slovenského disidenta a historika Danubia (Jána Mlynárika). Zajímavé bylo, že komunisté a šovinisté v exilu tenkrát vytvořili zuřivou jednotnou frontu. Čeští komunisté tíhli k národnímu socialismu, koneckonců i v Rusku se po internacionální fázi prosadil ruský imperiální nacionalismus. Hitlerismus a stalinismus byla dvojčata.
V roce 2000 dostal Pavel Tigrid Velký kříž s hvězdou, nejvyšší německé vyznamenání, získal jej za zásluhy o porozumění mezi národy. Existuje krásná fotografie, jak po dekorování líbá ruku manželce, sedící vedle něho. Ve Franken jsem si všiml, s jakou svůdnou grácií se chová k ženám. Podlamovala se jim kolena. Bez něho by setkání ve Frankenu neměla ten pravý náboj. Měl v sobě ukrytý vulkán duševní energie. Jakmile předstoupil před publikum a promluvil, přímo z něho sálala. Přitom nedosáhl univerzitního vzdělání. Za války studovat nemohl a pak už na to nikdy neměl čas ani peníze. V Americe začínal jako číšník a myl nádobí. Dokázal se prosadit svou vůlí a možná trochu hraným kamarádstvím, jakému se tam naučil. Připomínal mi Woodyho Allena, který byl také s každým zadobře. Jako rozený politik ke všemu, o čem se mluvilo, dodal něco pozitivního, a zároveň vždy narýsoval vektor budoucnosti. Jeho projevy posluchače fascinovaly. Za normálních okolností by se pravděpodobně stal premiérem nebo prezidentem Československa.
