Odborné studie a recenze

Institut umění ve spolupráci s ProCulture uspořádaly 15. června 2009 v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR moderovanou diskuzi na téma Umění, kultura a kreativní ekonomika aneb Jak posílit roli umění a kultury v rámci české politiky?

Cílem diskuze bylo reflektovat výstupy konference Fórum pro kreativní Evropu, která se uskutečnila v Praze v rámci předsednictví ČR v EU v březnu tohoto roku a zohlednit je pro český kontext.

Diskuze se týkala pochopení role umění a kultury jako primárního zdroje rozvoje kulturních a kreativních průmyslů a upozornila na jejich význam pro širší ekonomiku. Setkání bylo určené odborné veřejnosti, zástupcům veřejné správy a politikům.

Se svými stanovisky vystoupili zástupci kulturních iniciativ, platforem a další představitelé kulturní obce. Akce byla součástí projektu Institutu umění zabývajícího se sociálně-ekonomickým potenciálem kulturních a kreativních průmyslů v ČR.

Tiskové zprávy, diskuzní příspěvky a další výstupy najdete na zde.

CHOTĚBUZ: Archeologická sezóna v roce 2008 navazuje na výzkum prováděný v předchozím roce. Sonda byla situována u paty valu 1. předhradí. Délka sondy činila cca 18,2 m a šířka byla 4 m. Po odstranění drnové vrstvy byla odkryta mocná vrstva do červena propáleného štěrku, v němž bylo nalezeno množství úlomků mazanice a také, především ve spodní části této vrstvy, spálená dřeva, z nichž byly odebrány vzorky nejenom na určení druhu dřeva, ale i pro dendrochronologické datování.

Již v této vrstvě byla zachycena hliněná pražnice obdélníkovitého tvaru se zaoblenými rohy, o rozměrech 140 x 110 cm. Tato pražnice byla vyrobena z velmi nekvalitně vypálené, nebo spíše jenom vysušené hlíny, což značně stěžovalo její odebrání. Zjištěno bylo i to, že pražnice byla v jedné části podložena keramickými střepy a původně patrně ještě před vysušením byla formována na trámech, o čemž svědčí otisky na její spodní části. Přímo na pražnici byl nalezen železný hrot kopí a pod ní železný nožík, který ovšem souvisel spíše s výplní objektu situovaného vedle pražnice. Pod červenou štěrkovitou vrstvou bylo zachyceno cca 8 celých rozbitých nádob a byly odkryty 4 objekty, z nichž byl jeden halštatský a ostatní raně středověké.

V objektu situovaném u pražnice byly nalezeny 2 celé rozbité nádoby a jeví se dosti pravděpodobné, že byl v jisté funkční souvislosti s tímto zařízením. Otázkou zůstává, jak dlouho tato pražnice sloužila ke svému účelu a jakým způsobem byla využívána. Objekty byly většinou vyplněny červenou štěrkovou vrstvou a na jejich dně byla tenká černá uhlíkatá vrstvička. V objektu, který byl situován ve čtverci č. 2 bylo nalezeno množství spálených trámků souvisejících snad s jeho nadzemní konstrukcí. Mezi shořelými dřevy byl nalezen i pozoruhodný konstrukční prvek, v podobě dřevěného kolíčku, který poukazuje na spojování dřevěných konstrukcí.

Kromě toho bylo zachyceno i několik kůlových jamek, některé byly patrně součástí jednotlivých objektů. Celková hloubka byla u vyššího z profilů cca 180 cm u nižšího cca 80 cm. Kromě výše zmíněných nálezů bylo nalezeno množství keramických fragmentů především z hradištního období a v menší míře i ze starší doby železné, dále železářská struska, drobné a většinou téměř strávené úlomky kostí a několik drobných železných předmětů jako např. nožík.

Mgr. Ondřej Tůma, archeolog Muzea Těšínska

Celostátní sympozium o taneční výchově na přelomu tisíciletí - závěrečná zpráva.

Sympozium o taneční výchově proběhlo ve dnech 22. – 25. května 2008 v Kutné Hoře. Zahájení akce se neslo v duchu předání Ceny ministra kultury Za dlouholetou činnost věnovanou rozvoji tanečního umění paní Marcele Látalové. Slavnostní akt proběhl v audienční síni Vlašského dvora za přítomnosti zástupců MKČR (1. náměstka ministra kultury dr. Františka Mikeše a ředitelky ORNK dr. Zuzany Malcové).

Více v příloze

PRAHA: Na pozvání ředitele Národního divadla Ondřeje Černého proběhla v Klubu Národního divadla 28. května 2008 v podvečerních hodinách panelová diskuze na téma „Kultura a společnost“. Akce se konala v rámci Dnů neklidu, vyhlášených v souvislosti s vývojem podpory rozvoje kultury v hlavním městě.

Hosty této diskuse byli Jaroslav Vostrý, Milan Uhde, Yvona Kreuzmannová, Dan Merta, Jiří Peňás, Marta Smolíková a Eva Žáková, mezi přítomnými byly další osobnosti české kultury (Michal Pavlata, Jan Kačer, Jan Hančil, Jiří Stránský, Táňa Fischerová, Doubravka Svobodová, Daniel Hrbek, Ondřej Zajíc, Petr Svojtka, Tomáš Šimerda. Petr Zuska, Michal Dočekal, František Skřípek, Bohumil Nekolný, Karel Tománek, Daria Ullrichová, Iva Klestilová, Lenka Kolihová Havlíková, Miloš Nesvadba, Zuzana Sílová a další).

V úvodu zdůraznil ředitel ND Ondřej Černý, že cílem neformální debaty by nemělo být negativistické hledání nejrůznějších pochybení v minulosti, ale soustředění se na vzniklou situaci v širším kontextu, vyslovení otázek a argumentů, a tedy otevření cesty k dalším diskusím a řešením.

Jako první se ujal slova Jaroslav Vostrý. Ve svém příspěvku se zmínil o tom, že už obrozencům šlo o českou kulturu v její komplexnosti,  která je rovnoprávnou součástí kultury evropské i světové. Zdůraznil, že je potřeba příslušná stratifikace a dělení na umění, které je potřeba dotovat, a na umění, na kterém lze vydělávat. Podle něho na divadlech dotovaných spočívá to, čemu se ve vědě říká „základní výzkum“. Divadla zisková (ale i televize a film) pak zužitkovávají výsledky tohoto „výzkumu“. Podle Jaroslava Vostrého je u nás zažitá tradice ansámblového divadla, v němž je základ kultivace hereckého umění. Ve svém příspěvku připomněl fakt, že se koncem 60. let hovořilo o Praze jako o hlavním městě divadelní Evropy, které by i do budoucnosti by mělo pečovat o zachování této kontinuity."Není důvod, aby se na divadelní tvorbu nahlíželo jinak než na jiné památky, které dokládají pamět českého národa," řekl Vostrý a varoval před ideologií neoliberalismu, která může přejít do vulgárního ekonomismu. Jako první z diskutujících se Jaroslav Vostrý zmínil o kultuře ve smyslu duchovní ekologie.

Milan Uhde zahájil svůj příspěvek slovy, že je příznivcem trhu. Podtrhl však, že se svobodou trhu k nám vtrhla masová kultura s cílem bavit, zatímco autentická kultura na svou zábavnost nehleděla. Tím ovšem vznikla mezi ní a „spotřebiteli“ problematická vzdálenost. Masová kultura produkující zisk si přivlastňuje výsledky úsilí vzešlé z autentické kultury, jejímž úkolem je (slovy Hamletovými) „nastavení zrcadla životu“. Podobně jako výzkum má i autentická kultura svůj smysl. Její podpora je spojena s nesnadnou orientací, s rizikem omylu a vyžaduje ohled na to, že ani souhrn nejrůznějších měřítek a hledisek nezaručuje mechanicky použitelná hodnotová kritéria. „Není důvod dát se bít korunou ve svobodné společnosti! Složky lidské kultury, které na prodej nebyly a nejsou, můžemem považovat za kvantitativně nejvzácnější , ale většinou i  za kvalitativně nejpodstatnější. Zračí se v nich nejhlubší smysl toho, proč se člověk už v zárodku své existence začal projevovat tvořivě a proč usiluje o nové umělecké výtvory i dnes. Toto umělecké úsilí má být ve shodě s evropskou kulturní tradicí dotováno z veřejných zdrojů!“

Eva Žáková promluvila o kulturní politice v rámci Evropské unie. Kromě jiného vyslovila názor, že široká veřejnost neví, co to vlastně kultura je a proč ji podporovat. Podobně jako J. Vostrý přirovnala kulturu k ekologii, resp. označila ji jako vnitřní ekologii každého člověka. Seznámila účastníky s faktem, že v evropských dokumentech našla kultura oficiální místo až v roce 1991 a to v "článku 151 Smlouvy o EU". V něm se akcentuje hlavně rozmanitost a různorodost různých kultur. Tato priorita byla v roce 2006 ukotvena v dokumentu "Úmluva o podpoře rozmanitosti kulturních projevů". V textu se kromě jiného říká, že kulturní projevy a statky si zaslouží zvláštní opatření a režim. (Vláda ČR zatím dokument nepodepsala.) Zásadní strategický materiál EU byl přijat v roce 2007 a jedná se o EVROPSKOU AGENDU PRO KULTURU, která má tyto 3 cíle:

a) podpora kulturní rozmanitosti a mezikulturního dialogu

b) podpora kultury jako katalyzátoru kreativity v rámci Lisabonské strategie

c) podpora kultury jako životně důležitého prvku mezinárodních vztahů EU

Právě bod b) mluví o partnerství umění a ekonomiky, podtrhuje rozhodnutí Lisabonské strategie o podpoře těch informačních a komunikačních technologií, které mají obsah. „Masová kultura se uživí…, ale nesmí se zapomínat, že umění je základem růstu kulturního kreativního průmysl a masmédií,“ řekla E. Žáková. Dále zdůraznila, že kultura prochází horizontálně všemi dalšími rezorty a zasahuje významně také podnikatelskou sféru. Pokud se posiluje kultura, vytvářejí se i předpoklady nejen ke společenskému, ale také ekonomickému růstu.

Další diskutující – Yvona Kreuzmannová – se rozhovořila o rozdílu mezi ziskovou a neziskovou organizací a o vymezení statutu veřejné prospěšnosti. Připomněla, že nezisková organizace je charakterizována čtyřmi základními rysy:

a) je dobrovolná a organizovaná

b) je samosprávná

c) má jasně vymezený účel svého založení, kterým není podnikání ve smyslu soustavné činnosti za účelem dosažení zisku 

d) nerozděluje zisk mezi vlastníky či vedení

Y. Kreuzmannová jmenovala ukazatele, které jsou sledovány pro přiznání statutu veřejné prospěšnosti (účel založení subjektu, způsob fungování, způsob nakládání se ziskem, cílové skupiny – široký a neomezený okruh příjemců, úroveň platů, cena služeb, transparentnost, povinná registrace, závazná úprava ekonomických činností a nevyvíjení politické činnosti). Během další debaty zdůraznila nutnost dobré legislativy. Kromě jiného také vyslovila obavu, že dobré divadelní adresy ve smyslu divadelních budov mohou být pro podnikatele velkým lákadlem.

Jiří Peňás vyslovil otázku, jejíž zodpovězení by mohlo nastartovat další diskuse – proč jsou argumenty současné neziskové kultury tak nepřesvědčivé, a jak přesvědčit establishment a veřejnost o nutnosti podpory. Vyslovil také názor, že za podporu kultury bojuje pouze menšina s označením „kulturní fronta“, nicméně, že on se k této menšině hrdě hlásí.

Dan Merta, který zastupoval Fórum profesionálních galerií, upozornil na fakt, že rozbití existující kulturní koncepce se netýká jen divadel, ale celého kulturního sektoru. Kultura podle něho zajímá pouze malé procento populace. Je potřeba se postarat, abychom Prahu pouze nenazývali městem kultury, ale abychom ji jako město kultury vnímali my i návštěvníci. Politikům chybí podle něho vize, kam má město po kulturní stránce směřovat.

Marta Smolíková podtrhla ve svém projevu fakt, že od revoluce uplynulo 20 let, tedy stejná doba jako mezi 1. a 2. světovou válkou, a srovnala tak vývoj kultury a společnosti prvorepublikové a dnešní. Uvedla, že po vstupu do EU řada mezinárodních organizací a nadací přestala poskytovat finace na naši kulturu, což si vynutilo potřebu jiného přístupu. Podle jejích slov není spravedlnost  v tom, že všichni mají stejně, ale že všichni mají přiměřeně. Kromě jiného také připomněla, že u nás zatím nebyla dokončena transformace veřejných služeb. Vyslovila nesouhlas s názorem, že o kulturu se zajímá jen menšina veřejnosti. S tím, že kultura je menšinová záležitost, nesouhlasil v pozdější diskusi ani Milan Uhde. Do diskuse také vstoupil moderující Ondřej Černý s tím, že předmětem diskuse není množství finančních prostředků, které se v Praze věnují na kulturu. Zmínil se o i tom, že Národní divadlo uvažuje o možném pokračování debat.

Bohumil Nekolný upozornil na to, že je nutné zachovat síť veřejných divadel. Zdůraznil, že třetina financí, která se dá na kulturu, se nakonec vrací zpět do veřejného rozpočtu, takže spíše než o dotaci by se mělo hovořit o investici.

Jiří Stránský svým krátkým projevem označil za nutné přejít k razantnějšímu postupu. K němu se později připojil také Jiří Peňás.

Herec Michal Pavlata jako pravicový volič před odchodem na představení „otevřeným dopisem“ vyzval primátora Pavla Béma, aby v zájmu výsledků příštích voleb inicioval odvolání Milana Richtera.

Režisér a herec Jan Kačer se přihlásil k odpovědnosti za to, že ho nenapadlo po listopadu 1989, kdy byl v Parlamentu, prosazovat kulturu, kterou tehdy považoval za samozřejmost.  Připomněl, že do Prahy se většinou nejezdí na nákupy, ale stále ještě za kulturou. Podle jeho slov je potřeba mít na paměti, že kultura jako taková je všude kolem nás.

Jan Hančil hovořil o zavádějícím pohledu na ekonomiku a kulturu např. v USA a nevidět stav tamního divadla.

Tomáš Šimerda upozornil na divadla mimopražská a potřebu dívat se na vše v celostátním měřítku. Dan Hrbek se zmínil o skutečnosti, že samotné v orgány hl. města Prahy nedodržují svá vlastní usnesení, tj. přijetí Deklarace o kulturní politice.

Podle Darii Ullrichové je nutné vnímat vše, co se děje v dnešní kultuře, jako symptom naší doby.

Závěrem Ondřej Černý opět připomněl, že cílem debaty nebylo vyslovení konkrétních závěrů, ale šlo o diskusi, která můžeotevřít prostor pro další jednání. Rozhovory pokračovaly ještě v malých kroužcích po oficiálním ukončení diskuse.

Zpracováno z audiozáznamu debaty a dalších zdrojů: 

(http://www.za-prahu-kulturni.cz/tisk.php?c=228;

http://www.narodni-divadlo.cz/default.aspx?jz=cs&dk=Aktualita.aspx&ai=373&pn=254affcc-cb43-4078-86fe-c5544619cf67

Pod petici Za Prahu kulturní se do 29. 5. 2008 podepsalo více než 26 500 občanů.

Petice pokračuje a je možné ji i nadále podepsat na www.tydenika2.cz/petice

Mária Uhrinová 

Chceme-li se zamyslet nad současným stavem  našich nářečí, bylo by dobré hned v úvodu připomenout Úmluvu o zachování nemateriálního kulturního dědictví, kterou, jak je obecně známo, přijala organizace UNESCO již v roce 2003 ve snaze zabránit poškození, popřípadě zničení nemateriálního kulturního dědictví, k němuž by mohlo dojít v důsledku globalizačních procesů probíhajících v současné Evropě. Cílem této úmluvy je mj. nemateriální kulturní dědictví zachovat, zajistit úctu k němu a zvýšit vědomí o jeho důležitosti.

„Zachováním se rozumějí opatření, jejichž cílem je zajistit životaschopnost nemateriálního kulturního dědictví, včetně jeho identifikace, dokumentace, výzkumu, udržení, ochrany, podpory, zhodnocování, předávání…“ Potud citace z úvodních partií Úmluvy.

Každý z nás ví z vlastní zkušenosti, že nářečí českého jazyka postupně zanikají, ať již masivním působením sdělovacích prostředků, častějšími vzájemnými kontakty obyvatel i ze vzdálenějších částí naší vlasti, nebo i vlivem nejrůznějších dalších nivelizačních faktorů – to je dnes obecně probíhající proces, kterému nelze zabránit. V dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR se čas od času setkáváme s názory veřejnosti, že je třeba „obrozovat“ nářeční mluvu, vyučovat ve škole místní nářečí (třeba jako další volitelný „cizí“ jazyk), napsat učebnice jednotlivých místních nářečí a podobně. Je třeba přiznat, že všechny tyto požadavky pocházejí od lidí, kteří mají o svou mateřštinu opravdový zájem a kteří s obavami sledují, jak řeč jejich rodičů a prarodičů upadá v zapomnění. Jak se ale říká, tudy cesta nevede. Veškeré aktivity orientované tímto směrem by vlastně postupovaly proti jazykovému vývoji a v praxi by se s úspěchem nesetkaly.

Řešení problému jak se v dané situaci zachovat, mimochodem plně v souladu s výše uvedenou Úmluvou, není ovšem nijak objevné a rozhodně ne nové. Nářečí je třeba popisovat, zaznamenávat, vědecky zpracovávat a tak jako unikátní kulturní dědictví zachovávat pro další generace. Není bez zajímavosti, že nejrůznější snahy o zachycení našich nářečí se začaly objevovat již před více než dvěma sty lety, v druhé polovině 19. století. Za první vědecky orientované dílo tohoto druhu lze právem pokládat práci A. V. Šembery Základové dialektologie československé vydanou v roce 1864. Od té doby pak vznikla řada dalších popisů tradičních teritoriálních dialektů i několik regionálních nářečních slovníků, je ovšem pravda, že většina z nich nebyla publikována. Tyto rukopisné práce, které dialektologické oddělení Ústavu pro jazyk český získalo buď přímo darem od autorů či z jejich pozůstalostí, však byly vyexcerpovány a staly se součástí nářečních kartoték. K jejich rozhojnění v průběhu let přispívali i četní externí dopisovatelé, kteří posílali (a doposud ještě občas zašlou) nejrůznější soupisy „zvláštních“ slov, popřípadě i další zápisy typických jevů své místní mluvy. Je ovšem třeba přiznat, že do dialektologických kartoték se vzhledem k rozdílné úrovni těchto příspěvků dostanou obvykle jen některé vybrané části. Přesto si těchto aktivit velice ceníme, protože dokazují zájem mluvčích o jazyk a o osudy našich nářečí. Obsáhlé lexikální kartotéky lze nyní pokládat prakticky za uzavřené. Doplňují se sice příležitostnou excerpcí studentských prací věnovaných místním dialektům, ale možnost jejich budoucího obohacení větším množstvím nářečních výrazů je vzhledem k současné nářeční situaci již méně pravděpodobná. Proto budou postupně převáděny do elektronické podoby a stanou se materiálovou základnou připravovaného celoúzemního nářečního slovníku.

Výzkumy a popisy našich nářečí, o nichž jsme se zmínili výše, byly převážně výsledkem snah jednotlivců. Systematický výzkum našich nářečí je spjat až se založením Ústavu pro jazyk český v roce 1947, jehož pracovníci ještě koncem čtyřicátých let zorganizovali (podle oblastně zaměřených dotazníků sestavených již dříve Českou dialektologickou komisí) korespondenční ankety zjišťující některé znaky nářečí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. V jejich průběhu byl ve spolupráci s učiteli takřka ze všech školních obcí získán poměrně bohatý materiál poskytující rámcové informace o základním územním členění nářečí českého národního jazyka. Na jeho základě vznikly pak např. regionální monografie J. Voráče Česká nářečí jihozápadní I (1955), II (1976) a S. Utěšeného Nářečí přechodného pásu česko-moravského (1960).

Protože většina zemí (nejen slovanských) se mohla v té době již prezentovat nářečními jazykovými atlasy, stála česká dialektologie před nelehkým úkolem tento náš národní „deficit“ vyrovnat. Bylo tedy především třeba sestavit výzkumnou síť bodů a dotazník pro terénní výzkum, který by postihoval typické nářeční znaky všech jazykových rovin (od hláskosloví přes tvarosloví a tvoření slov až po skladbu), navíc takové, které se na území českého jazyka různí, a budou tedy vytvářet dobrý základ pro pozdější kartografování. Počet těchto jevů musel být redukován natolik, aby připravovaný dotazník měl rozsah zajišťující dobrou práci výzkumníků v terénu. Na základě těchto náročných kritérií byla v roce 1965 sestavena konečná podoba Dotazníku pro výzkum českých nářečí, určená pro Český jazykový atlas (dále ČJA). Tento Dotazník byl jednotný pro celé jazykové území i pro české jazykové ostrovy v Polsku, Rumunsku i bývalé Jugoslávii a umožňoval tak potřebné srovnávání a vyhodnocování získaných dat.

Výzkum s Dotazníkem probíhal přibližně do roku 1976, zprvu ve vesnických lokalitách (výzkumnou síť tvořilo 420 obcí) v oblasti tradičního osídlení a později i v 57 městech, z nichž 20 leželo v pohraničí. Prováděli ho školení dialektologové a za informátory si vybírali vesnické starousedlíky, obvykle ve věku nad sedmdesát let s cílem zachytit nejstarší zjistitelný stav tradičního teritoriálního dialektu. Následný výzkum ve městech zahrnoval pak kromě nejstarších mluvčích i mluvu mládeže, aby bylo možno postihnout určité vývojové tendence. Z toho to hlediska byl přínosný zejména výzkum v pohraničí, které bylo po 2. světové válce dosídleno obyvatelstvem nářečně různorodým. V průběhu výzkumu byly podle možností pořizovány i magnetofonové nahrávky souvislých vyprávění vybraných nářečních mluvčích. Ty byly později převedeny na kompaktní disky a staly se základem archivu nářeční mluvy. Výběrem reprezentativních autentických ukázek českých nářečí ze základních nářečních oblastí vznikl kompaktní disk Jak se mluví v Čechách (Academia 1999) a z promluv českých obyvatel v zahraničí CD Jak se mluvilo v českých vesnicích v cizině (Academia 2002).

Po dokončení náročného terénního výzkumu pro ČJA bylo třeba shromážděný materiál vyhodnotit a posléze vybrané nářeční jevy namapovat, tedy na mapách zachytit, jak se na území českého národního jazyka různí. V této fázi práce se ukázala jako neobyčejně výhodná skutečnost, že ČJA vznikal mezi atlasy ostatních slovanských zemí jako poslední. Jeho zpracovatelé tak mohli zúročit četné zkušenosti svých kolegů. Mapy byly původně připravovány jako značkové, tj. každý sledovaný jev byl na mapě vyznačován určitou značkou. Metoda značkového kartografování byla v té době v naší dialektologii detailně propracována – byly tak např. zpracovány už rukopisné mapy někdejších korespondenčních anket. Připravovaný ČJA však měl splňovat několik základních požadavků, pro něž značkové kartografování (jak dokládaly jiné slovanské atlasy) nevyhovovalo. Od počátku bylo totiž jasné, že mapy musejí být pouze dvoubarevné (v konečné podobě jsou do červené podkladové mapy jazyková data zakreslena černě), přehledné a obsahově srozumitelné nejen pro dialektology, a navíc z praktického hlediska se musí formát atlasu blížit velikosti běžně užívaných publikací. Proto byla v naší dialektologii vypracována nová zobrazovací metoda – tzv. syntetizující způsob mapování, který spočívá v kombinaci bodových a plošných technik, tj. na mapách se kombinují značky a areály, jež jsou vyznačené šrafováním nebo izoglosami a nápisy. Tento v historii jazykového zeměpisu unikátní způsob kartografování se ukázal jako plně nosný a v roce 1992 byl publikován první díl Českého jazykového atlasu.

ČJA je dílo pětisvazkové (vydávalo ho nakladatelství Academia v rozmezí let 1992-2005), jeho první tři díly jsou věnovány slovní zásobě vybraných věcněvýznamových okruhů (ČJA 1: člověk, domácnost a místní prostředí, ČJA 2: zahrada, živočišstvo, rostlinstvo, krajina, počasí, vesnice dříve a nyní, zábavy a zvyky, ČJA 3: hospodářství, hospodářská usedlost, polní práce, dobytek a drůbež), průběžně je v nich zachycováno i tvoření slov. Čtvrtý díl je zaměřen na tvarosloví a poslední pátý díl na hláskosloví a některé jevy syntaktické. Novem v jazykovězeměpisném zpracování nářečí je jeho závěrečná část představující mapy izoglosových svazků, které přinášejí nový pohled na příčiny vzniku nářečních hranic.

Jazykové mapy jsou v ČJA doplněny komentáři vypracovanými podle jednotných pravidel. V nich najdeme mimo jiné soupis zachycených podob, charakteristiku jazykovězeměpisné situace a charakteristiku mapovaných výrazů, doklady ze zahraničních obcí a odkazy na jiné slovanské atlasy. V současné době byl předán do nakladatelství rukopis Dodatků k ČJA obsahující svodné rejstříky a ostatní doprovodný aparát ke všem pěti dílům. Součástí Dodatků jsou i dva kompaktní disky s ukázkami vyprávění nářečních mluvčích nazvané Nářečí v Čechách a Nářečí na Moravě a ve Slezsku.

Bez nadsázky lze tvrdit, že Český jazykový atlas, který je výsledkem badatelských snah několika generací našich dialektologů, je vrcholným dílem tohoto druhu nejen u nás, ale i v širším mezinárodním kontextu. Přináší detailní pohled na územní rozrůznění našich nářečí i běžné mluvy a postihuje jejich hlavní vývojové tendence. Představuje zároveň nenahraditelnou kulturněhistorickou hodnotu, protože zachycuje naše nářečí v jejich poslední vývojové fázi. Je významnou pomůckou nejen pro studium českého národního jazyka, ale i pro další oblasti společenských věd, je vysoce oceňován lingvistickými pracovišti v zahraničí. Jak jsme si objasnili, nářečí českého národního jazyka odborníci podrobně zkoumali. Výsledky výzkumu byly zpracovány jazykovězeměpisnou metodou v Českém jazykovém atlase, lexikální položky obohatily nářeční kartotéky, z původních magnetofonových nahrávek vznikla moderně archivovaná fonotéka nářečních promluv. Na zpracování dosud čeká plánovaný slovník českých nářečí. Je tedy možno konstatovat, že archaický stav našich nářečí je v maximální možné míře zachycen a průběžně popisován. Domnívám se, že tím se naše dialektologie se ctí vyrovnává s požadavky Úmluvy o zachování nemateriálního kulturního dědictví.

Jarmila Bachmannová, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.

PRAHA 8: Jednou z nejrozsáhlejších akcí amatérského divadla v České republice je přehlídka Karlínské jeviště. V rámci jejího jubilejního X. ročníku, který se v listopadu 2007 a v lednu 2008 konal v Praze, se představilo celkem 27 amatérských souborů z hlavního města, středních, severních i jižních Čech a z Vysočiny. Recenzním příspěvkem přiblížíme vystoupení alespoň některých z nich.

Divadlo Bez zábran, Praha: Hry (ne)laskavé / Vzpomínáme z láskou

Inscenaci Hry (ne)laskavé tvořily původně tři části. Šlo o jevištní provedení tří zcela stylově a žánrově odlišných textů, které však tématem vypovídají o tom samém lidském pocitu: o osamělosti člověka mezi lidmi a neschopnosti se dorozumět ani mezi těmi nejbližšími, o různých podobách lásky a míjení se jedinců, kteří chtějí milovat a být milováni. Původní scénář tedy obsahoval scénu z klasického Moliérova dramatu Don Juan, fragment ze současné hry německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga Push-up a domácím režisérem Markem Fričem přepracovaný scénář rozhlasové hry Robertovi s láskou autorů Henke – Longinová, uváděný pod názvem Vzpomínáme s láskou. Z technických a personálních důvodů nebyl na Karlínském jevišti předveden celý triptych, ale jen jeho posledně jmenovaná část Vzpomínáme s láskou, která však má všechny atributy samostatné jevištní výpovědi. Monodrama starší osamělé ženy, která přišla o rodinu i o domov, začíná příchodem hlavní protagonistky Drahuše přes hlediště. Přesvědčivá autenticita hereckého projevu její představitelky a již poněkud běžná zkušenost diváků, kteří se s bezdomovci setkávají na každém kroku, se podílí na úvodní zmatenosti publika. To nejprve vskutku věří, že do sálu pronikla bezdomovkyně, ale po chvíli přijme Hru na … Posléze diváci házejí po ženě mincemi, někteří s ní vstupují v dialog. Svůj smutný příběh v rozhovoru s publikem rozvádí hrdinka dál, až se zponenáhlu začne propadat do vzpomínek na krásnější chvíle svého života. Pavlína Kotasová modeluje Drahuši od ucourané vyhaslé bezdomovkyně k plnokrevné mladé ženě, vědomé si své ceny. Při tvorbě charakteru odkrývá celou škálu ženské emocionality: od prvotního okouzlení mužem po marnivou sebelásku, od tichého mateřského citu k všeplatnému láskyplnému objetí staré tchýně. Její výkon, který patřil k nevýraznějším hereckým kreacím Karlínského jeviště za celou dobu trvání přehlídky, byl odměněn opakovaným potleskem. Režie Marka Friče vede diváka dramatickou krajinou lidského života s úžasným vhledem a empatií. Divák je motivován tak, aby byl vždy na straně hrdinky. Je-li šťastná, nebo na kolenou. Problematický závěr „na několikrát“, kdy vysílená žena při stmívajícím se světle usíná nebo umírá, aby o několik momentů do znovu nabytého svitu opět vstala, bere ve finále inscenaci napětí a výpovědi sílu.

Divadelní soubor TYL, Čelákovice: Treperendy

Goldoniho Treperendy patří k vděčným titulům, které divadelníky baví zkoušet, a publikum zase baví se na ně dívat. Ale jen pokud se povedou. I když Čelákovičtí udělali „výpravu“ z toho, co dům dal, kostýmy, herectví i hudební složka byly pouhopouhou stylovou změtí, jejich představení bylo kvalitním lidovým divadlem v tom nejlepším slova smyslu. Zaplnili scénu lidičkami, jejichž mnohobarevné charaktery rezonovaly nejenom s předlohou, ale i s dneškem.

Divadlo a Život, Praha: Nebe na zemi

Představení Nebe na zemi hostitelského souboru DaŽ, pocházející z dílny slavných W+V, bylo 150. představením přehlídky KJ a viděli jsme jej uprostřed jubilejního 10. ročníku. Inscenace postavená v duchu prvotní interpretace bez dalších vykladačských ambicí stojí na dobře zvládnutých hereckých výkonech, a to hlavně Milana Špaleho, který jak svým majestátním vzezřením, tak i hlasovým projevem velmi připomíná Jana Wericha. Stylizovaná scéna adekvátně a pragmaticky utváří rámec inscenace. Kvalitní předloha dává velké možnosti, které režie někdy dostatečně, jindy vůbec, nerozkrývá (situační i slovní komika bez pointy, kolísavý rytmus celku…). DaŽ je zajímavým seskupením lidí více generací, kteří se nejen divadlem baví, ale mají jej rádi tak, že v sobě našli dostatek energie a zaujetí organizovat rok co rok přehlídku, kde i ostatní amatéři mohou předvést, jak Thálii milují.

Divadlo Na kopečku, Jihlava: Poslední léto

I když jsem hru Johna Murrella Poslední léto Sáry Bernhardtové viděla na jevišti s takovými herečkami jako Božidara Turzonovová a Marta Vančurová, skláním se před odvahou i před mistrovstvím jihlavské Sáry, paní Evy Čurdové. Úsměvná hra zachycující poslední momenty života slavné francouzské herečky přelomu 19. a 20. století nejen poodkryje roušku soukromého života, ale v podání E. Č. jasně naznačí temperament a i ve stáří otevřený svobodomyslný životní postoj Sáry-člověka. Protihráč, komorník Pitou v podání Pavla Holíka, je jejím důstojným partnerem. Stylově čistá inscenace (režie Petr Soumar) pracuje se secesní dekorací, v níž oba protagonisté, kteří jsou už i jen typově zajímavými divadelními „objekty“, jednáním i pohybem dotvářejí zajímavou pitoreskní mnohobarevnou „secesní“ atmosféru.

Kabaret Červená 3, Praha: Z extrému do ekzému

Představení, které jsem si pro sebe nazvala „Takové nedělní DA-DA“, se konalo v neděli dopoledne. Nevím, zda to mám připsat svému ještě nedostatečně probuzenému vnímání, nebo zda to, co jsem viděla, bylo skutečně nedomyšleným konceptem trojice vcelku pohledných a nápaditých mladých mužů, kteří se rozhodli pohrát si se svou i diváckou invencí. Hodinka připomínala všem co studují, nebo mají už tento blahý věk za sebou, studentskou recesi s podtitulem „Přidejte se, neboť nejde o nic“. Koláž pracující s mystifikací, autorskými texty i písněmi byla zajímavou studií, ale bohužel její bezbřehost a nejasná koncepce zbortila i to, co mohlo obstát. Přihlížející diváci, kteří byli mimochodem skutečně aktivní složkou dopoledne, mohli s podezřením, zda tady vůbec o něco šlo, na divadelníky vznesenou otázku: To byl ale fór, co?? odpovědět: Žádný fór! Byla to nuda!

Divadelní sdružení Herci I. generace, Beroun: Dovolená s rizikem

Často hraná a oblíbená komedie Dave Freemana, známá pod názvem Postel plná cizinců, je skutečně pořádným soustem pro amatérské divadelníky. I když byla napsaná v sedmdesátých letech, její příběh má stále mnoho příznivců a jak je vidět také v Berouně, kde ji uvádějí pod názvem Dovolená s rizikem. Tato situační komedie se odehrává v jednom pokoji pronajatém lstivým hoteliérem několika hostům najednou. Berounští zachovali původní situaci (Angličané si vyjeli do Německa), ale děj je posunut do současnosti. A tak se v oprýskaném interiéru hotelového pokoje pohybují lidé ze začátku 21. století s odpovídající kulturní zkušeností i vizáží. Herecké ztvárnění jednotlivých postav je umírněné a charakteristika figur trefná. Dvojhodinová podívaná plná zvratů a změn byla nejen ke koukání, ale dokonce i velmi zábavná, a to se o většině nastudování tohoto titulu, provedených profesionály, říci nedá.

Recenzní pohled na první část přehlídky, konané v listopadu 2007, si můžete přečíst v této samé rublice pod názvem: Podzimní Karlínské jeviště s klasikou i kabaretem 

Mária Uhrinová

Jednou z nejrozsáhlejších akcí amatérského divadla v České republice je přehlídka Karlínské jeviště. V rámci jejího jubilejního X. ročníku, který se v listopadu 2007 a v lednu 2008 konal v Praze, se představilo celkem 27 amatérských souborů z hlavního města, středních, severních i jižních Čech a z Vysočiny. Recenzním příspěvkem přiblížíme vystoupení alespoň některých z nich.

Divadlo Bez Obav, Praha: Břídilové 

Ukázat úpornou lidskou snahu změnit osobnostní nastavení člověka se pokusilo v představení Břídilové pražské Divadlo Bez Obav. Introvertní programátor postrádající jakékoli předpoklady k divadelní práci se zapíše do hereckého kurzu u vyhlášeného učitele. Oba musí vynaložit mnoho práce, aby si dokázali, že „to dokážou“: učitel naučit člověka bez talentu herectví, programátor překonat v sobě zábrany a najít sílu k veřejnému prezentování se. Divadelní tvar, který se svou podobou notně přiblížil metodické příručce k vyučování herecké profese, střídavě vyvolával obavy o zdravotní stav křehkého představitele programátora a naopak zase úsměv nad moudry zasloužilého pedagoga. Je až s podivem, jak si někteří divadelníci představují výuku na uměleckých školách a jak se divadelníci „Bez obav“ pokusili tento specifický theater mundi aplikovat na obecná lidská traumata.

DS Hálek, Nymburk: HAŠLER aneb Co ty na to, národe?

Život a smrt legendy meziválečné Prahy, písničkáře Karla Hašlera, oslovily už několik autorů. Text dramatika Vlastimila Venclíka HAŠLER aneb Co ty na to, národe? pojal DS Hálek z Nymburka vskutku pro oko opulentně, pro hlavu mnohovýznamově. Příběh, mapující poslední období hudebníkova života, se odehrává v kulisách nádvoří koncentračního tábora, odkud se spolu s písničkářem v jeho vzpomínkách dostáváme do pražských lokálů a gestapáckého vězení. Režisérka inscenace Eva Hrubá otevřela základní téma hry jednoznačně s přihlédnutím k věku všech protagonistů a k jejich dispozicím v různých jevištních projevech. Žijí v současnosti, a tak si interpretují slova odvaha, zrada a vlastenectví současným jazykem. Násilí a agrese nacistů jsou podtrženy break dancem, myšlenky na svobodu scénickým tancem na new age hudbu. Chce se mi říct: pohled značně kontroverzní, ale legitimní. Rovněž se mi ale chce říci: méně někdy znamená více.

DS Refektář, Jinonice: Řád

Jednoaktovka ŘÁD, napsaná podle stejnojmenné povídky A. P. Čechova, v podání divadelního souboru Refektář Jinonice patřila ke stylově nejčistším představením letošní přehlídky. Na jednoduché dobově naznačené scéně se odehraje anekdota o lži a o tom, jak je důležité lež používat. Dva adepti na ženění a na docela pěkné věno chtějí své „skóre“ zvýšit falešným vyznamenáním. Jak se vylhat jeden před druhým a před budoucím tchánem, který je kupcem, tedy mistrem podvodu a přetvářky, nám úsporným herectvím přiblížili ženiši (V. Milčinský a J. Procházka). Mazaný Špičkin J. Vymětala by si mohl obrazně řečeno „opékání nápadníků na rožni“ vychutnat víc. Tím by zvýšil grotesknost, která je ruskému dramatikovi tak vlastní.

DS  DrMol, Praha: Jarní vody

Duch Ruska, který divákům poskytla inscenace Řád, zcela postrádalo představení inspirované rovněž ruskou klasikou, a to novelou Jarní vody I. S. Turgeněva v provedení DS DrMol z Prahy. Panoptikální nástup postav dramatu sliboval zajímavý zážitek, neboť kostýmní charakterizace hrdinů byla zvládnuta víc než profesionálně (Lucie Písáříková). Bohužel však následné dění postrádalo řád a divák sledoval už jenom řadu pracně komponovaných obrazů, kde neživé figurky naplňovaly retrospektivní vyprávění hlavního hrdiny. Jediné divadelně silnější momenty je možné registrovat, jen když stárnoucí Sanin vstupuje do svých vzpomínek. Jevištní metafora nabývá na hloubce a nostalgie nad ztraceným životem je uvěřitelnější. Bohužel této inscenaci rovněž velmi škodí špatná hudební dramaturgie: nejenom že je hudebního doprovodu až příliš mnoho, ale stylově je absolutně neadekvátní. Pokud skutečně existuje k Jarním vodám autorská scénická hudba, jak tvrdili členové souboru, a režisérka by rezignovala na vnějškovou obraznost a otevřela hercům více z nitra postav, může se inscenace stát zajímavým pohledem na ruskou klasiku.

DS  Kocábka, Chocerady: Šmajchle

Představení choceradského souboru Kocábka přineslo do festivalové přehlídky zajímavý pokus o autorské divadlo. Jejich Šmajchle mají podtitul To přece vůbec nejde a jedná se (chvílemi) o zábavné mírně dadaistické povídání dvou chlapů v letech o tom, jaké by to bylo kdyby… Mlátilík a Plácal se sešli někde na půl cesty mezi fuškou a hospodou, a jak je patrno už z jejich jmen, moc filozofie divákům nenabídnou, o to víc poodhrnou roušku do světa věčného chlapectví, které si muži neradi přiznávají. Jejich klučičí hrátky v jakémsi dílenském prostoru, který se postupně mění na smetiště, jsou narušovány neorganickým vstupem hysterických žen, které jejich svět bortí. K milým momentům inscenace patří vytváření identity jakési „ideální !?“ ženy a následně jejího „fyzického těla“ z odpadků kolem. Inscenace postrádá jasně určenou dramaturgickou linku, a proto i když z jeviště znějí písně, v nichž aktéři pojmenují po svém zásadní lidská témata a v textu zaznívá občas zajímavá absurdita, divák se v dění ztrácí a následně se nudí. To, co bylo nejprve hravé, je později trapné. Bohužel tuto skutečnost si pánové neuvědomují, neboť oni se stále baví. Bez ohledu na diváka. A tak spolu s nimi křičím: To přece vůbec nejde!

Divadelní sdružení OLDSTARS, Praha: V zahradě jsou s láskou svou: Don Perlimplim s Belisou

K nejpříjemnějším a k nejpřepracovanějším inscenacím letošního KJ patřilo vystoupení občanského sdružení OLDSTARS, pozůstávajícího z absolventů uměleckých škol, ale hlavně z bývalých členů, tj. ze „starých hvězd“ Dětského rozhlasového Dismanova sboru. Lorcova poetická básnická hříčka V zahradě jsou s láskou svou: Don Perlimplim s Belisou byla skutečným osvěžením ve festivalovém kolotoči. Modifikovatelná výtvarná scéna v teplých žlutých a červených tónech tvořila několik autentických prostředí příběhu, který rozehráli tři dívky a mladík s kytarou. Jejich precizní přednes přiblížil básníkovy verše srozumitelně, živě a s divadelním obloukem, podtrhujícím rytmičnost a vášnivost zobrazovaného příběhu. Ani básnický jazyk, ani celková stylizace inscenace nebránily Odlstars oživit na scéně charakter: Marcolfa v podání Ašky Košťálové byla opravdovou milující ženou, která má o osud svého svěřence strach. I když dramatické finále postrádalo „španělské napětí, které by se dalo krájet“, pro mě byl potěšující jak zvolený titul, tak způsob interpretace.

DS Rachtámiblatník, Praha: Právo na hřích

Zcela jiný žánr přinesl na scénu soubor Rachtámiblatník z Prahy. Salonní prvorepubliková komedie Právo na hřích byla v čase svého vzniku velmi populární a tehdejší mondénní atmosféru přenesl soubor i na dnešního diváka. Pomohla mu v tom důsledná dobová scénografie a náležitý hudební doprovod. Situační komiku, která je základem tohoto kusu, herci zvládli technicky, bohužel udržení stylovosti v jednání a zvoleném interpretačním projevu pokulhávalo. Náročnost této hry by dala zabrat i profesionálům, proto bylo třeba přijmout chvílemi upadající celkový rytmus inscenace a nevýrazný závěr. Nicméně Antonis Arabadzis jako doktor Rudolf a režisér inscenace předvedl záviděníhodný temperament a sklidil zasloužený potlesk.

Mária Uhrinová

V rámci českokrumlovského divadelního festivalu Miraculum se koncem října uskutečnila premiéra dalšího titulu Divadla Continuo s názvem Klobouk, hvězdy, neštovice aneb Rozhovory s nenarozenými dětmi. Představení je reálným výstupem loňské mezinárodní divadelní laboratoře, kterou již několik let Continuo pořádá.

Tento autorský projekt našel inspiraci v Maeterlinckově Modrém ptákovi. Vznikl ve čtyřjazyčné podobě (z jeviště zní kromě češtiny také slovenština, polština a ruština) a inspirace Maeterlinckem zcela splývá s invencí souboru. Na otázky nenarozených – jaké je to narodit se na Zem, jak často se zde pláče a jaké je to dostat neštovice – herci odpovídají a sdělují též k čemu je například dobrý klobouk a že voda, která padá z očí, je důležitá. To vše s pestrými výrazovými prostředky v rytmu živé hudby, inspirované 80. lety, kdy protagonisté byli ještě dětmi (skladatel J. Kořán). Hraje se kolem jednoduchého dřeveného stolu (scéna H. Štouračová, K. Patková ), který zde stojí jako prazáklad pro lidské společenství, pro rodinu, do níž se děti lásky rodí. Civilně odění herci se jakoby náhodou sešli a přinesli s sebou dřevěné loutky, jimiž začali vyprávět příběh. Režisérem Pavlem Štouračem přesně nadávkovaná a obdivuhodná mnohost výraziva je dovedena k dokonalosti při tanečních kreacích, které celek zhutňují a otevírají nové významy. Rovněž umně použité světlo umocňuje sugestivní atmosféru prenatálního času, ve kterém se rozhovory vedou. Continuo je jedinečným seskupením lidí, kteří vytvářejí divadlo zcela originálně v netradičních prostorách i v přírodě. Komorní téma představení Klobouk, hvězdy, neštovice, které naplňují mladší herci vlastní dětskou zkušeností, ti zralejší už zkušeností rodičovskou, potřebuje skutečně uzavřenější prostor. Umělci, jejichž domovem je bývalá zemědělská usedlost Švestkový Dvůr v jihočeské vesnici Malovice, dokázali, že je inspiruje i intimita malého divadelního sálu. V březnu se uskutečnila další premiéra Continua, nová inscenace, která vznikla podle stejnojmenné básně K. J. Erbena, nese jméno Vrba. Stejně jako recenzované představení, tak i tuto novinku je možné zhlédnout v pražském Divadle v Celetné, v českokrumlovském divadle a na přehlídkách či festivalech.

Mária Uhrinová

Ve dnech 17. až 18 .3 .2008 se v Athénách na pozvání vlády Řecka a UNESCCO konala odborná konference pro státy, které jsou členy Mezivládního výboru pro podporu návratu kulturních statků do země jejich původu nebo jejich restituci v případě jejich nelegálního přisvojení.

Takovou zemí je od listopadu 2007 i Česká republiky, která do výboru byla zvolena 34. zasedáním Generální konference UNESCO, a zástupci ministerstva kultury se tohoto jednání zúčastnili. Hlavním tématem konference bylo prohloubit znalosti zainteresovaných vládních orgánů o stavu nelegálního dovozu a vývozu kulturních statků a nelegálního převodu jejich vlastnictví v mezinárodním měřítku, o otázkách mezivládních restitucí a řadě jiných okolností včetně pozic a funkcí zmíněného výboru.

Účastníci konference přijali závěry, kterým se obracejí mimo jiné i ke sbírkovým institucím. Závěry Aténské mezinárodní konference o navracení kulturních statků do země jejich původu. Experti na problematiku navracení předmětů kulturní hodnoty do států jejich původu, kteří se zúčastnili první mezinárodní konference konané v Aténách ve dnech 17. - 18. března 2008, dospěli v rámci setkání spoluorganizovaném Mezivládního výboru pro podporu návratu kulturních statků do země jejich původu nebo jejich restituce v případě nezákonného přivlastnění a řeckým Ministerstvem kultury, a v přítomnosti zástupců členských států zastoupených ve výboru, k následujícím závěrům:

Je důležité, aby UNESCO organizovalo mezinárodní konference, vedoucí k zintenzivnění činnosti expertů zkoumajících otázku navracení kulturních statků do států jejich původu, s cílem dospět ke schůdným a realistickým řešením. Kulturní dědictví tvoří nedílnou součást vědomí národa o sobě a o vlastním společenství tím, že působí jako spojovací článek mezi současností, přítomností a budoucností. O této záležitosti je třeba informovat veřejnost, zejména mladší generaci, a zvýšit její povědomí o stávajícím problému. V tomto smyslu by mohla být velmi účinná informační kampaň. Některé kategorie kulturního dědictví jsou nezvratně dány kulturním prostředím, ve kterém vznikaly (jedinečná a výjimečná umělecká díla a památky, rituální předměty, národní symboly, ostatky předků, rozdělené části význačných uměleckých děl atd.). Autentičnost a jedinečnou hodnotu jim dodává právě jejich původní prostředí. Úlohu Mezivládního výboru pro podporu návratu kulturních statků do země jejich původu nebo jejich restituce v případě nezákonného přivlastnění je třeba posilovat nezbytnými prostředky, zdroji a infrastrukturou. Je třeba vynaložit úsilí na podporu zprostředkovávání sporů výborem nebo jiného způsobu zprostředkování. Žádosti a vyjednávání o navrácení kulturních statků mohou posloužit jako nástroj pro spolupráci, součinnost, sdílení, společný výzkum a ekonomický pokrok. V posledních letech se začala projevovat jasná tendence k navracení kulturních statků z právních, sociálních a etických důvodů. Navracení kulturních statků přímo souvisí s právy lidstva (zachování kulturní identity a zachování světového dědictví). Muzea by měla dodržovat etické kodexy. Měla by být na tomto základě připravena zahájit dialogy o navrácení důležitého kulturního vlastnictví státu nebo společenství jeho původu. Mělo by k tomu docházet dle etických, vědeckých a humanitárních zásad. Spolupráce, partnerství, dobrá vůle a vzájemné porozumění mezi příslušnými stranami by mohlo vést ke společným výzkumným programům a výměně odborných znalostí.

Zdroj: Richter Vít Vit.Richter@nkp.cz