Odborné studie a recenze

GDPR je obecné nařízení na ochranu osobních údajů a nějakým způsobem, avšak v rozdílné míře, se dotkne každého, kdo shromažďuje nebo zpracovává osobní údaje občanů EU. Týká se právnických osob, ale teoreticky i jednotlivců, pokud pracují s osobními údaji, třeba zaměstnanců nebo klientů.

Nařízení ve své podstatě vlastně má přinést určitou kulturní a etickou změnu v nakládání s osobními údaji.

S přijetím Nařízení je spojena určitá míra všeobecného vyděšení, jsou pořádány nejrůznější semináře a workshopy, které jsou ve valné většině akcemi placenými. Napsal mi předseda divadelního spolku z Vysočiny. Na e-mailovou adresu spolku přišla nabídka. Nabídli mu seminář. Inu a on neví, má zaplatit pro spolek nemalou částku,vzít si v zaměstnání dovolenou a vydat se do hlavního města za vzděláním. Bojí se aby něco nezanedbal, ale spolek má peněz málo. Musí si koupit seminář, když by potřebovali spíš materiál na kulisy? Nechci bagatelizovat význam celoživotního vzdělávání a potřebnost obecného právního povědomí, ale v tomto případě bych upřednostnila nákup kulis.

Nová unijní úprava totiž většinou spíše zpřesňuje úpravu stávající. Zkrátka kdo dnes dodržuje zákon 101/2000 sb. O ochraně osobních údajů nemá důvod k vyděšení. A dopad například na spolky působící v regionální kultuře bude opravdu minimální, ne-li reálně nulový. Dopad Nařízení totiž pocítí zejména velcí správci a zpracovatelé osobních údajů, kteří pracují s velkým množstvím osobním údajů. Dále pak společnosti zabývající se marketingem, sledováním chování spotřebitele a cílenou reklamou, dále pak sociální sítě, také např. příspěvkové organizace anebo třeba právnické osoby, které pracují s citlivými údaji.

Určitou pozornost nadcházejícím změnám budou muset věnovat zaměstnavatelé, tedy i spolky jsou –li zároveň zaměstnavateli. Ovšem i zde platí,že kdo dodržuje již dnes určitá pravidla, míním tím zejména dodržuje-li zákon 101/2000 sb. O ochraně osobních údajů, nemá se čeho bát.

I dle tohoto zákona totiž například platí, že zpracovatel musí přijmout vhodná technická a organizační opatření k ochraně zpracovávaných osobních údajů, a to s přihlédnutím k rizikům, která toto zpracování představuje a s ohledem na technické a finanční možnosti. Správce i zpracovatel jsou už dle stávající právní úpravy povinni přijmout taková opatření, aby nemohlo dojít k neoprávněnému nebo nahodilému přístupu k osobním údajům, k jejich změně, zničení či ztrátě, neoprávněným přenosům, k jejich jinému neoprávněnému zpracování, jakož i k jinému zneužití osobních údajů. Tato již platí a platí i po ukončení zpracování osobních údajů.

Zaměstnavatel zpracovává osobní údaje zaměstnanců většinou z několika různých zákonem definovaných důvodů.

Osobní údaje se vždy vyskytnou na pracovní smlouvě, a ta má být adekvátně uložena v elektronické či listinné podobě u zaměstnavatele. Zaměstnavatel poskytuje ze zákona osobní údaje zaměstnanců například správě sociálního zabezpečení, a to za za účelem řádné evidence (důchodové pojištění např.). Osobní údaje zaměstnanců jsou zaměstnavateli poskytovány např. zdravotním pojišťovnám. V těchto oblastech nezavádí GDPR nařízení pro zaměstnavatele žádné nové povinnosti. Oproti tomu, pokud bude chtít spolek (zaměstnavatel), zveřejnit osobní údaje svých zaměstnanců na spolkovém webu, tak bude třeba, aby takový spolek jakožto zaměstnavatel k tomuto kroku získal výslovný souhlas zaměstnanců, pokud souhlas nezíská, osobní údaje nebude moci zveřejnit.

Nařízení tedy zachovává další právní základy zpracování, jako je dodržení právní povinnosti správce (zaměstnavatel může a vlastně musí i nadále předávat relevantní informace správě sociálního zabezpečení), i nadále bude možné si např. originál smlouvy, která obsahuje osobní údaje) pro vlastní potřebu, třeba z důvodů aby mohla být tato smlouva řádně plněna atd. Každému je přece jasné, že když s někým podepíšu třeba smlouvu o provedení divadelního vystoupení, tak si tím obě strany sice vzájemně poskytnou potřebné osobní údaje a přesto je záhodno, aby si smlouvu z různých důvodů uschovaly (třeba proto, aby věděly co, kdo a jak má plnit, nebo pro případ různých kontrol třeba ze strany poskytovatele dotace atp. K takovému uschování netřeba zvláštního souhlasu. Pokud ale chci druhé straně smluvního vztahu v budoucnu posílat např. reklamní e-maily, nebo jiná upozornění na různé akce, tak k tomu už souhlas potřeba je.

Pokud tedy např. spolek má zaměstnance, pak zpracovává jejich osobní údaje, a ty musí již nyní adekvátně chránit podle zákona. Stejně tak musí chránit osobní údaje všech, kdo s ním spolupracují a v rámci spolupráce osobní údaje poskytnou. Stejně tak pokud si spolek vede nějakou databázi, třeba klub abonentů či klub přátel, pro vedení takové databáze získal jejich osobní údaje a těmi musí již dnes náležitě nakládat. Pokud v nakládání s osobními údaji spolek (nebo jiná NNO), dodržuje základní pravidla slušnosti a etiky a zákon 101/2000 sb. O ochraně osobních údajů, který platí a měl by být dodržován již řadu let, pak je více než pravděpodobné, že se do rozporu s GDPR nedostane.

Spolky mají členy a mají tedy povinnosti týkající se ochrany osobních údajů svých členů. Jsou tedy povinny zajistit si souhlas svého člena ke zpracování osobních údajů pro účely činnosti spolku (vedení seznamu členů apod.). Nařízení říká, že souhlas musí být svobodný(dobrovolný a nevázaný na přijetí nabídky), konkrétní(jasně a srozumitelně popsáno proč se souhlas uděluje), informovaný . Souhlas musí být udělen prohlášením nebo zjevným potvrzením ,ideálně třeba podpisem.

Spolky mají též určitou informační povinnost vůči svým členům, měly by tedy informovat členy třeba o tom, že jsou shromažďovány jejich osobní údaje pro účely činnosti spolku, v jakém rozsahu (jméno, příjmení, rodné číslo,ztotožnitelný e-mail atd.) a komu tyto údaje mohou být zpřístupněny. Výše uvedené povinnosti jsou však již dnes obsaženy v zákoně O ochraně osobních údajů,GDPR v podstatě jen zpřesňuje podobu a některé náležitosti souhlasu se zpracováním osobních údajů.

Pokud spolek nezpracovává tak říkajíc ve velkém určité zvláštní kategorie údajů např. rasový a etnický původ, politické názory, náboženské vyznání, údaje o sexuální orientaci,údaje o zdravotním stavu apod.(takový spolek si nedovedu představit) nemusí si jmenovat ani jmenovat pověřence na ochranu osobních údajů. Povinnost jmenovat pověřence na ochranu osobních údajů,se však naopak pravděpodobně bude týkat například příspěvkových organizací .

Zjednodušeně lze říci,že povinnost jmenovat pověřence na ochranu osobních údajů, se bude týkat velké části „ státního“ sektoru,zatímco většiny nestátních neziskových organizací se týkat nebude.

Je však vždy vhodné (tak říkajíc pro vlastní klid) si sednout a interně si zrevidovat,s jakými osobními údaji třeba konkrétní spolek pracuje a zda plní všechny své povinnosti podle současného zákona o ochraně osobních údajů, který je s GDPR vcelku kompatibilní. Stačí tedy zdravý rozum,slušnost ,dodržování již dnes platného zákona a uživatelská počítačová gramotnost.

Principál z Vysočiny,nebo od jinud, potřebuje spíše ty kulisy než seminář a pevné nervy ,aby vydržel a nesekl s tím vším,až mu zase přijde e-mail s jakousi nabídkou,která jej vyděsí.

Držím palce všem takovým principálům,sbormistrům malých dechovek,spolkům tvořivosti všeho druhu, zkrátka všem těm, kteří ve svém volném čase tvoří a chtějí tvořit. Bez nich by se česká kultura totiž neobešla.

Mgr. Kateřina Vítová
právní expert NIPOS

Takový orchestr může mít právní formu třeba i "nadační fond", ale o této variantě až příště. Zvolená právní forma zakládané „neziskovky“, jakákoli nová právnická osoba, bude potřebovat sídlo, a spolek spolupracující se školou, často chce mít svoje sídlo v budově školy, a to z mnoha praktických důvodů. Sídlo musí být určeno celou adresou. Zde je potřeba myslet také na to, že aby rejstříkový soud danou adresu zapsal, je nutno přiložit souhlas vlastníka nemovitosti s úředně ověřeným podpisem. S umístěním sídla spolku nebo jiné právnické osoby tedy musí souhlasit vlastník nemovitosti, ve které má sídlo být umístěno. Tento souhlas vlastníka nemovitosti musí podepsat ten, kdo je jako vlastník zapsaný v katastru nemovitostí. Pokud je škola příspěvkovou organizací, pak vlastníkem budovy, jíž užívá je obvykle zřizovatel. Budu hovořit o příspěvkových organizacích územně samosprávných celků (obcí, krajů) s nimiž se čtenáři Místní kultury jistě běžně setkávají.

Ředitel školy tak ve valné většině případů nemůže dát souhlas s umístěním sídla spolupracující právnické osoby a § 14 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících, k tomu říká:

(1) Navrhovatel při návrhu na zápis doloží právní důvod užívání prostor, v nichž je umístěno sídlo osoby, jíž se zápis týká; to neplatí, je-li právní důvod zjistitelný z informačního systému veřejné správy nebo jeho části, která je veřejnou evidencí, rejstříkem nebo seznamem.

(2) K doložení právního důvodu užívání prostor postačí písemné prohlášení vlastníka nemovitosti nebo jednotky, kde jsou prostory umístěny, popřípadě prohlášení osoby oprávněné s nemovitostí, bytem nebo nebytovým prostorem jinak nakládat, že s umístěním sídla osoby souhlasí. Prohlášení nesmí být starší než 3 měsíce a podpisy na něm musí být úředně ověřeny.

(3) Zapsaná osoba musí mít právní důvod užívání prostor uvedených v odstavci 1 po celou dobu, po kterou jsou tyto prostory zapsané ve veřejném rejstříku jako její sídlo.

Rozhodující pro souhlas s umístěním sídla je tedy zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí. V případě, že je vlastníkem právnická osoba musí být souhlas podepsán osobou oprávněnou jednat za právnickou osobu – typicky statutárním orgánem. Pokud je vlastníkem zřizovatel školy, jakožto příspěvkové organizace, tedy třeba obec nebo kraj, tak by souhlas vlastníka měl podepisovat ten, kdo podepisuje za zřizovatele- obvykle je to starosta popř. hejtman, a to po předchozím souhlasu příslušného orgánu obvykle Rady obce či kraje.

Příspěvkovým organizacím totiž jejich zřizovatel majetek svěří k užívání a ve zřizovací listině si vymezí, co všechno může ta která příspěvková organizace se svěřeným majetkem dělat samostatně a k čemu už potřebuje souhlas toho zřizovatele. Ve většině případů má příspěvková organizace právo svěřený majetek držet a užívat k zajištění předmětu svojí činnosti, uzavírat nájemní smlouvy, likvidovat (movitý) majetek atd. Ostatní práva vlastníka svěřeného majetku ve většině případů vykonává primárně zřizovatel té příspěvkové organizace (např. základní umělecké školy), a ta je oprávněna vykonávat tato ostatní práva vlastníka, jen po předchozím souhlasu zřizovatele.

Takže, pokud se chystáte založit právnickou osobu, která by měla mít své sídlo v objektu užívaném příspěvkovou organizací, nebo pokud už existujete a fungujete a hodláte si z jakéhokoli důvodu přemístit sídlo do nemovitosti užívané příspěvkovou organizací, pak nejprve nahlédněte do katastru nemovitostí a také si pečlivě přečtěte zřizovací listinu dané příspěvkové organizace. Prostě proto, abyste zjistili, kdo je vlastníkem, kdo má svěřena jaká práva a v jaké míře, jen tak totiž zjistíte, kdo vám může nebo naopak nemůže podepsat např. souhlas vlastníka nemovitosti s umístěním vašeho sídla.
U řady příspěvkových organizací je to tak, že jejich statutární orgán (ředitel/ka)sice může například spolku samostatně podepsat nájemní smlouvu a poskytnout tak k činnosti potřebné prostory, protože k tomu obvykle souhlas zřizovatele nepotřebuje.
Ale souhlas s umístěním sídla může ředitel/ka příspěvkové organizace udělit, jen tehdy má li toto oprávnění dáno výslovně ve zřizovací listině. Pokud tomu tak není, může ředitel/ka příspěvkové organizace, udělit souhlas s umístěním sídla např. spolupracujícímu spolku, obvykle pouze s předchozím souhlasem zřizovatele. Tedy poté co se příslušný orgán zřizovatele sejde a rozhodne, že souhlasí, aby ředitel/ka příspěvkové organizace XY udělila souhlas s umístěním sídla spolku ZZ.

Udělení souhlasu s umístěním sídla se tak může poněkud protáhnout.

Pamatujte však, že nikdo vám nemůže poskytnout více práv než má sám.

Mgr. Kateřina Vítová
právní expert NIPOS

Může být člen statutárního orgánu spolku zároveň zaměstnancem tohoto spolku?

Člen statutárního orgánu  spolku (například předseda) může být současně i zaměstnancem spolku a to tak, že náplň pracovní činnosti nesmí být shodná s činností, kterou člen statutárního orgánu  spolku vykonává jako statutární orgán spolku. Pokud chce člen statutárního orgánu spolku pro spolek například spravovat a dotvářet web, je asi nejvhodnější uzavřít smlouvu například v režimu zákoníku práce dle mého názoru nejlépe DPP či DPČ.

Činnost, která stojí mimo výkon funkce statutárního orgánu, může například člen statutárního orgánu  spolku pro spolek takto vykonávat i  v pracovněprávním vztahu-  na základě té DPP či DPP.

Považuji za vhodné, aby uzavření každé  takové smlouvy mezi spolkem a členem jeho statutárního orgánu, kdy tento člen statutárního orgánu bude pro spolek  něco vykonávat mimo vykonávání své funkce a spolek mu za to bude platit, předem schválil nejvyšší orgán spolku. Předejde se tak možným mezi členským sporům ve spolku.

Jiná situace by ovšem nastala, pokud by člen statutárního orgánu  spolku spolku byl spolkem zaměstnán třeba jako „předseda“, tedy v pracovně právním vztahu by vykonával  činnost, kterou vykonává jako člen statutárního orgánu spolku. Člen statutárního orgánu spolku totiž musí vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí, samostatně a s péčí řádného hospodáře. Člen statutárního orgánu je odpovědný za řádný výkon funkce do níž byl zvolen.  Statutární orgán by tedy neměl vykonávat funkci v pracovněprávním vztahu. Překážkou je právě obsah pojmu závislá práce tak jak vyplývá z § 2 a 3 Zákoníku práce. U pracovně právních vztahů je zcela zásadní vztah nadřízenosti a podřízenosti, zejména pak osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele podle pokynů zaměstnavatele a na jeho odpovědnost.  Taková míra závislosti je pro výkon funkce člena statutárního orgánu spolku, zcela nevhodná. Na výkon funkce statutárního orgánu spolku, se proto obecně se doporučuje např. smlouva o výkonu funkce.  Statutární orgán spolku tedy nejčastěji předseda, též může vykonávat funkci předsedy spolku i bez smlouvy - pouze na základě volby či jmenování do funkce. Toto řešení je vhodné zejména tehdy, je li funkce člen statutárního orgánu  spolku vykonávána bezplatně, bez nároku na odměnu.

Pokud je člen statutárního orgánu spolku, spolkem za výkon svojí funkce placen, nějaká smlouva by s ním být uzavřena měla, a já to velmi doporučuji. V takovýchto případech je například  možné uzavřít  se spolkem smlouvu podle § 1746 odst.2 zák. 89/2012 sb., občanského zákoníku, v platném znění a nazvat ji kupříkladu „Smlouva o výkonu funkce předsedy spolku XY“. Nebo smlouvu příkazního typu  podle § 2430 a násl. 89/2012 sb., občanského zákoníku.

Mgr. Kateřina Vítová
právní expert NIPOS

V této souvislosti přišel šéfkurátor AJG David Kubec s návrhem dát příležitost realizovat kreativní výstavní projekty, jejichž autory by byli právě studenti dějin umění. Ředitele AJG Aleše Seiferta i pedagogy z Jihočeské univerzity tato idea oslovila, a tak mohly pozvolna začít přípravy na  nový projekt.
Univerzita vychovává budoucí nadějné kurátory a AJG zase disponuje rozsáhlou sbírkou umění a také atraktivními  výstavními prostory, které by bylo možné pro tyto účely využít.
V nedávné době AJG spustila nový výstavní projekt jehož primárním cílem je poskytnout návštěvníkovi kulturní prožitek v alternativním výstavním prostoru. Ve staronovém  otevřeném suterénu (nebo-li  též terénu) tak bude po nějaký čas docházet k uměleckým experimentům, jenž by měly nalézt nové možnosti pro co nejkreativnější formu prezentace moderního a současného umění. Pokud vše dobře dopadne, pak by se právě v těchto prostorách mohla uskutečnit výstava,  jejíž  téma, koncept osloví majoritní většinu poroty a její autoři ji dokážou přesvědčivou argumentací obhájit před ostatními. Šanci na úspěch budou mít všechny projekty naprosto stejnou, to znamená, že jim bude ponechána volnost co do tematického zaměření a konceptu, jedinou podmínkou bude vycházet ze sbírek Alšovy jihočeské galerie.
 

Rýsuje se tedy zajímavý vzorec  pro oboustranně výhodnou součinnost. Galerie získá příležitost prezentovat veřejnosti i ta díla, která bohužel po většinu času uchovává ve svém depozitáři a studenti dějin umění si budou moci vyzkoušet kurátorskou činnost v praxi. Nakonec by mohlo dojít i k zajímavým objevům. Již v rámci minulých ročníků, kdy studenti připravovali své výstavní projekty s vědomím, že nebudou uskutečněny, ale přesto do nich vložili veškeré úsilí, byla ve sbírkách této instituce objevena díla významného českého umělce ve službách světové vědy – Luďka Peška (narozen roku 1919 v tehdejším Československu, zemřel roku 1999 ve Švýcarsku, kde žil a pracoval třicet let). Významný malíř, ilustrátor, spisovatel a fotograf, byl absolventem Akademie výtvarných umění v Praze a členem Svazu českých výtvarných umělců, ze kterého byl v roce 1971 vyloučen spolu s dalšími umělci, kteří po sovětské intervenci v roce 1968  zůstali mimo území ČSSR.
Od roku 1969 do roku 1986 pak pracoval pro National Geographie Magazine a Smithsonian National Air and Space Museum ve Washingtonu, D. C., jako ilustrátor objevů, které koncem šedesátých a v průběhu sedmdesátých let učinila NASA. Postupem času se stal jedním z předních představitelů Space artu. Space Art nebo Astronomical Art, jakožto originální projev moderního umění, je spjat s vědou a s průzkumy vesmírného prostoru. Svou inspiraci čerpá z expedic NASA (Americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku).

Podobně jako ostatní umělecké žánry, také Space Art má mnoho podob a odvětví, která zahrnují vesmírný realismus (Lucien Rudaux, Luděk Pešek, David A. Hardy a další), vesmírný surrealismus a symbolismus (Luděk Pešek, Michael Böhme a další), kosmický hardware a kosmické modelování skulptur (mezi známé představitele patří Artur Woods – důraz je kladen především na proces tvorby jako takové, který se odehrává („ve stavu beztíže“) . Vesmírný prostor je sám o sobě zdrojem rozmanité inspirace pro vizuální média. Díky možnostem moderní techniky lze pozorovat a zkoumat vesmír, pomocí nejmodernějších technologií. Moderní umělci věnující se Space Artu, kteří jsou mimochodem zčásti i vědeckými pracovníky (astronauty v praxi) tak mohou využít jedinečných příležitostí, jež umělci stojící u samého počátku tohoto uměleckého odvětví neměli. I přes tento handicap však dokázali položit pevné základy tomuto druhu umění, na nichž je dodnes stavěno a na jejichž umělecký odkaz současní umělci navazují.

Umělci, kteří se věnují tomuto druhu umění, nacházejí největší možnosti seberealizace na poli vizuálních médií (vědecké a science fiction magazíny), kde  své odborné statě často doprovází vlastními ilustracemi. Řeč je o odborných magazínech Leonardo, Geo, Starlog, Science, Kosmos nebo Future Life. Dále se stále častěji uplatňují také jako tvůrci vizuální podoby počítačových her a programů.

Umělci IAA (International Association of Astronomical Artists) věnující se kosmickému realismu, jako například  David A. Hardy, Don Dixon, Kim Poor nebo Michael Carroll, čerpají z uměleckého odkazu Luďka Peška, jehož  uměleckými vzory byli francouzský astronom, umělec a otec Space Artu Lucien Rudaux (1874 – 1947), jakož i  Američan Chesley Bonestell (1888 - 1986), známý svými ilustracemi pro science fiction časopisy, stejně tak jako knihami o dobývání vesmíru, o průzkumu Marsu či o sluneční soustavě.

V úvodu této práce jsem uvedla, že těmi nejvýraznějšími následovníky Luďka Peška na poli Space Artu jsou David A. Hardy, Artur Woods a  Michael Böhme. V současné době je role astronomických umělců mnohem rozmanitější stejně jako jejich úkoly v oblasti vizuální propagace vesmírného prostoru prostřednictvím tištěného, ale i hraného média.

Názorným příkladem je právě David A. Hardy, který je autorem vizuální podoby několika počítačových her, programů a obalů hudebních CD (Hawkwind – jedena z prvních space rockovýh skupin), dále televizních filmů (například The Neverending Story) a kultovních televizních seriálů (jako například Blake's Seven, Tomorrow's World, Cosmos, Horizon, etc.).

Výzvou by bylo také najít současné umělce, kteří se Peškovou tvorbou nebo Space artem volně inspirují  a nejsou  umělci IAA. Mezi takové by mohl patřit Máté Kamarás, rodák z Miskolcu v Maďarsku pocházející z umělecky založené rodiny. Jeho otec byl fotograf a grafik a matka pocházela z rodiny ve které hrála důležitou roli hudba a literatura.  

O Kamarásovo dílo je velký zájem napříč světem (oblíbený je doma v Maďarsku, Rakousku, Německu a neobvyklý zájem vzbudilo jeho dílo zejména v Japonsku). Máté Kamarás je nejenom úspěšným malířem, ale především muzikantem a známým muzikálovým zpěvákem (ztvárnil například Smrt ve slavném muzikálu Elisabeth, Herberta v Tanz der Vampire nebo Jacka Rozparovače v muzikálu Lulu). Stejně tak, jako charaktery postav, které Máté Kamarás ztvárňuje ve světově úspěšných muzikálech, tak i jeho obrazy jsou tematicky velmi rozličné.  Čitelný je v nich impresionismus, mysteriózní a snové kompozice, magické planety jakož i abstraktní expresionismus, v němž je nevíce patrná podobnost, a tudíž i možná inspirace Space artem, respektive pozdní tvorbou Luďka Peška. Ovšem to, zda Máté Kamarás nebo někdo jiný rozšíří řady umělců, které přímo nebo volně ovlivnil odkaz Luďka Peška je otázkou na umělecko-historickou studii. 

Ať tak či onak, jedno je jisté, a sice, že v obrazech Matého Kamaráse se mísí životní energie, jakož i motivy hudby, literatury, vesmíru, spirituality a mystiky.  A právě tato charakteristika spojuje Mátého Kamaráse a Luďka Peška. Jde-li o pouhou náhodu nebo je v tom něco více zůstává otázkou do budoucna. Ostatně nejlépe to vystihuje výrok samotného umělce: „Jede Form der Kunst hat eine gemeinsame Wurzel. Der Ausdruck, die Intention, die Energie und Individualität der Seele macht lediglich den Unterschied.“ Mate Kamaras

V současné době zároveň vzniká i diplomová magisterská práce s názvem Luděk Pešek a Space art, která by měla dát vzniknout stylové charakteristice Peškova umění s pomocí analýzy české tvorby a tvorby v exilu. Zároveň by také měl být položen základ pro vytvoření umělcovy kompletní biografie. A kdo ví, možná, že nakonec i studenty nadcházejícího ročníku zaujme osobnost Luďka Peška natolik, aby se pokusili připravit výstavní projekt, jehož ústředním tématem bude právě jeho umělecký odkaz. Každopádně všem budoucím kurátorům přejeme hodně úspěchů s výstavními projekty i v pracovním procesu.    

Odkazy a zdroje :

Použitá literatura
Miroslava Hlaváčková,  Luděk Pešek; obrazy, kresby, grafika, Galerie moderního Umění, Roudnice Nad Labem, 2003   
David A. Hardy, Visions of Space, Paper Tiger, A Dragon's World Imprint, 1989
Lucien Rudaux, Sur Les Autres Mondes, Auge, Gillon, Hollier-Larousse, 1937
Noel Cramer, Ludek Pesekś role as Space Artist, Organizations and Strategie : in Astronomy, Volume 5, Observatoire de Genéve,  2004  

Internetové zdroje
International Association of Astronomical Artist [b. r.], http: www.iaaa.org [přístup 27. 5. 2016]
Space Artist Ludek Pesek Website [b. r.], http://www.ludekpesek.ch/[přístup 27. 5. 2016]
David A. Hardy - AstroArt.org | Hardy Profile[b. r.], http://www.astroart.org/#!hardy-profile/c1a9q/ [přístup 27. 5. 2016]

Facebookové stránky Mate Kamaras Art
https://www.facebook.com/mate.kamaras.3?fref=ts[přístup 30. 7. 2016]

Výstava Mateho Kamarase : "OTTHON - WIEDER DAHEIM" z roku 2013
http://www.galerie-time.at/2013/10/28/ausstellung-von-mate-kamaras/ [přístup 30. 7. 2016]

Česká rozvojová strategie zahrnuje kulturu a tvorbu identity do klíčové oblasti „Lidé a společnost, které nám umožní uspět v 21. století“ s tématy jako práce, vzdělání, sociální nerovnosti, zdraví a udržitelná spotřeba. Aby do přípravy dokumentu byli zahrnuti zástupci a zástupkyně různých sektorů, uspořádalo ve čtvrtek 28. dubna 2016 Oddělení pro udržitelný rozvoj Úřadu vlády diskusní kulatý stůl. Nejprve byly metodou tzv. world café shrnuty aktuální trendy v jednotlivých oblastech, poté následovaly diskuse ve skupinách nad možnými opatřeními a cíli.

Téma kultury a tvorby identity v diskusi velmi rezonovalo a díky tomu bude mít v chystané strategii větší význam, než jak vyplývalo z podkladového materiálu, kde byla kultura zmíněna jen několika větami, a nebyly jí určeny žádné strategické cíle. Částečně se dařilo vyvracet mechanické pojetí kultury jako pouhého automatického „dědictví minulosti“. Sofistikovanější debatu a odbornější formulace opatření ovšem omezovala účast zástupců z jiných oblastí (zemědělství, doprava, zdraví …) se kterými bylo třeba nejprve najít společný jazyk. Na druhou stranu, téma kultury se tak promítlo i do dalších oblastí. Například pod téma „důstojné práce“ bylo zahrnuto zvýšení respektu k profesím v oblasti kultury a také k dobrovolnictví. Potřeba rozvíjení tzv. kulturní gramotnosti, která koresponduje s klíčovou kompetencí „kulturní povědomí a vyjádření“ Evropského programu pro kulturu, byla zmíněna v oblasti vzdělání.

Z debat o kulturním dědictví vyplynula potřeba mít na zřeteli rovněž nehmotné kulturní dědictví, a také se soustředit nejen na zachovávání zděděného bohatství, ale i na jeho prezentaci a rozvíjení. Potřeba zaměřit se na budoucnost, inspirovat se v zahraničí a zajistit dostupnost kultury pro všechny platí pro podporu kreativity obyvatel ČR. Diskutéři také zdůrazňovali význam rodiny jako prvotního tvůrce lidské identity, v rámci strategie udržitelnosti by se kultura rovněž mohla stát pro rozvíjení vztah obyvatel republiky k místu a domovu. Důležitým cílem, který vyplynul z diskuse, je posilování respektu k vlastní kultuře jako předpokladu respektu k ostatním kulturám.

Strategii udržitelného rozvoje Česká republika 2030 by měla být Vládou schválena do konce roku 2016. Základní verze dokumentu bude pravděpodobně hotová na přelomu letošního srpna a září, kdy ji bude možné připomínkovat. Jako u každé strategie je ovšem zásadní její uskutečňování, které závisí na vůli a odhodlanosti politiků. I když je pro přípravu strategie důležité zapojení expertů, domnívám se, že při řešení problémů je nutné počítat s jejich politickým rozměrem. Analýza situace např. v udržitelné výrobě a spotřebě proto není možná bez analýzy fungování a účinků globálního kapitalismu. Podobně zvyšování nebo snižování sociálních nerovností, a s ní související míra asymetrie v dostupnosti kvalitních kulturních služeb, je politickou otázkou. Rozšiřování kulturní nabídky v ČR v posledních dekádách totiž nedoprovází rozšiřování její dostupnosti. Tento trend souvisí s potlačováním kvalitativního hodnocení kultury a upřednostňováním rétoriky nedotknutelnosti osobního vkusu. To zvyšuje riziko, že se kulturní služby stanou faktorem sociálního vyloučení, protože skutečně kvalitní kultura bude dostupná jen v metropolích skupinám s vyšším příjmem a s odpovídajícími kulturními kompetencemi a návyky. Proto je klíčové rozvíjet kulturní infrastrukturu na regionální a místní úrovni.

Podle Strategie regionálního rozvoje ČR 2014 - 2020 zde máme hustou síť kulturních organizací různého charakteru. Regionální kulturní centra (divadla, kulturní domy) ale nedisponují dostatečným vybavením, odpovídající právní formou a dostatkem financí a know-how. Kulturní pracovníci a vzdělavatelé na místní úrovni nejsou důstojně zaplaceni a mají omezený přístup k aktuálním zahraničním poznatkům a metodám, jak zprostředkovávat a rozvíjet kulturní hodnoty, a jak začleňovat do kultury vyloučené skupiny. Zatímco počet zpřístupněných památkových objektů se zvyšuje, počet návštěvníků nepatrně klesá. Proto je jejich atraktivitu potřeba zvyšovat doprovodnými programy. I přes rovnoměrné rozložení kulturního potenciálu, klesá jeho využití se vzdáleností od krajských center. I přes opatření se nedaří využít kulturně-turistického potenciálu řady oblastí, přičemž v sociálně a ekonomicky zaostalých oblastech, například v Jeseníkách, jde často o jediné řešení udržitelného rozvoje. Investice do regionální kulturní infrastruktury jsou totiž nedostatečné. Na místní úrovni je třeba zlepšit hlavně podmínky pro volnočasové kulturní aktivity, využití lokálního kulturního potenciálu a jeho propojení s dalšími oblastmi pro povzbuzení místních iniciativ a komunitního života. Pro důstojný život je zásadní rozšiřování a zkvalitňování kulturní nabídky, zejména pro děti a seniory. Jak strategie regionálního rozvoje konstatuje, tato opatření se ovšem neobejdou bez posílení strategických a koncepčních nástrojů a přístupů k místnímu a regionálnímu rozvoji, a bez zvýšení reálného využívání strategických dokumentů a kvalitnějšího plánování. Proto je důležité, aby právě připravovaná Strategie udržitelného rozvoje Česká republika 2030 propojila existující strategické dokumenty, využila již formulovaných relevantních cílů a pomohla je uskutečnit.

Kulturu lze v perspektivní udržitelnosti pojmout také pomocí paralely s úvahami o reformě vzdělávání: není nutné kulturu omezovat na „povinné rozvíjení dědictví“ nebo „společenské vyžití“; péče o zděděné má smysl jen spolu s rozvojem kompetencí a postojů, které povedou k pochopení vztahu kultury k současnosti a nynějším společenským výzvám, a které rozvinou vyjadřovací schopnosti a tvořivost občanů. Ze strategických dokumentů a deklarací (Agenda 21 pro kulturu, Soulská agenda UNESCO, zprávy Eurydice a OECD, dokumenty EK, EP ke klíčové schopnosti č. 8), je zřejmé, že rozvoj tzv. kulturního povědomí a vyjádření významně přispívá k aktivnímu občanství a vzájemné spolupráci, posiluje schopnosti představit si lepší svět, vede k úctě k rozmanitosti, vytváří příznivé předpoklady k sociálnímu a mezigeneračnímu dialogu a dalším schopnostem a oblastem, které tmelí společnost.

Problematiky, kterými se studie zabývají:

-          stěhování knihoven, muzeí ad.

-          depozitářů

-          správného umístění kulturního objektu.

Mezi jinými pozvání přijali například Dott.ssa Klára Paclíková (předmět odborného zájmu - archeologie antického období a podmořská archeologie se specializací na proces technické dokumentace podmořských objevů) a Mgr. et Mgr. Michal Preusz (předmětem odborného  zájmu - historie a archeologie raného novověku, tzv. post-medieválního období ),  jenž od roku 2013 provádí výzkumy v areálech antických měst Castrum Novum a Pyrgi ve spolupráci s Laboratoří archeobotaniky a paleoekologie Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity a Archeologického ústavu Filozofického ústavu téže univerzity. Přednáška obou specialistů v daném oboru se věnovala právě podmořské archeologii a podle hojné účasti z řad studentů se ukázala býti velmi atraktivním tématem jak pro současnou, tak budoucí generaci.    

Mezi hlavní důvody pro organizaci programu Zvaných specialistů nepochybně také patřil záměr představit studentům magisterského oboru možnosti, v nichž by se někteří z nich po dokončení studia mohli případně sami realizovat či situace, v nichž by se eventuálně jako odborníci v daném oboru mohli ocitnout. Například, pokud by se některý z nich v budoucnu rozhodl pro výkon kurátorské činnosti.

Snad také proto, že tato možnost není zcela vyloučená, ba naopak je více než pravděpodobná, přednáška připravená docentkou Ladou Vackovou-Hubatovou, která proběhla 7. dubna 2016, byla na téma Užití, využití i zneužití folkloru a lidového umění. Ve své podstatě šlo o jakési zpětné ohlédnutí a do jisté míry i kritické zhodnocení nedávno ukončené výstavy Budování státu. Reprezentace Československa v umění, architektuře a designu.   Expozice, pořádaná Národní galerií v Praze a Vysoko školou uměleckoprůmyslovou v Praze, jež byla k vidění v prostorách Veletržního paláce od 20. listopadu 2015 do 7. února 2016, se bohužel setkala s  chladným přístupem návštěvníků, a nedočkala se ani příliš kladného hodnocení z řad kritiků umění.. Tento výstavní projekt byl podporován Ministerstvem kultury České republiky v rámci programu  NAKI (aplikovaný výzkum a vývoj národní a kulturní identity) .

V závěrečné diskuzi došlo k nastínění možných důvodů tak kontroverzních ohlasů obecné kritiky výstavy, vůči kterým se nejednou byli nuceni ohradit i samotní členové realizačního týmu výstavního projektu. Za prvé hlavním cílem výstavy bylo ukázat jak chtěl stát budovat svou identitu prostřednictvím umění, architektury a designu, přičemž umění financované státem, které plnilo reprezentační funkci na oficiálních státních výstavách v tehdejší Československé republice, ale i v zahraničí, nemuselo vždy mít vtisknutý punc „zaručené kvality“.  Tehdy vysloveně nešlo o to, aby se umění vyznačovalo kvalitou, autenticitou či inovací, což jsou kritéria pro to, z jaké pozice je umění hodnoceno v dnešní době. Koneckonců sami členové realizačního týmu uznali, že možná pávě na tento aspekt nedostatečně poukázali a nevyzdvihli jej.  

Další vlna negativní reakce na výstavu se zaměřila na práci architekta Tomáše Svobody, který byl kritizován za jednoduchost, prostost až úspornost architektonického řešení výstavních prostorů. Ovšem právě ona kritizovaná jednoduchost byla napůl skrytým, napůl veřejným záměrem dané výstavy, které šlo o deratizaci oficiálního stylu. Z části tento záměr cílené „úspornosti“ vzešel i z nutnosti vyjít z omezených finančních prostředků, které byly pro výstavu uvolněny.

Zkrátka a dobře, kurátor výstavy přijímá v profesním životě jakousi roli režiséra, který se po uvedení filmu do kin stává hlavním terčem kritiky. V konečném výsledku záleží vždy jenom na něm, jak se k této roli, případně k následkům plynoucím z povinnosti této role postaví.

Dodatek článku:  Reakce Jindřicha Vybírala, historika umění, profesora Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze a spoluautora výstavy Budování státu. Reprezentace Československa v umění, architektuře a designu. na jednu z recenzí k dané výstavě najdete zde: http://artalk.cz/2016/01/06/re-vystava-budovani-statu-v-ng-v-casopise-respekt-512015/

Hlavním cílem tohoto projektu je analyzovat, jakými způsoby jedinci či zájmové skupiny (zastupitelé města, šlechtických rodin či různých náboženských skupin ) utvářeli veřejný prostor prostřednictvím obrazů, fundací památníků, církevních či profánních stavebních počinů a nebo rozličných efemérních architektur. Případně jaké politické ambice pomocí využití takovýchto akcí, které počítali s určitou vizuální zkušeností pozdně středověké a ranně novověké společnosti mohli dávat najevo. Jednotlivé případové studie se věnují následujícím vybraným jihočeským městům – Český Krumlov a Jindřichův Hradec jako feudální sídelní města, Dačice, Slavonice a Soběslav jako feudální nerezidenční města, České Budějovice a Prachatice jako královská katolická města a Tábor a Písek jako královská utrakvistická města. Pozornost je věnována samozřejmě i Praze, jakožto královskému rezidenčnímu městu a Hornímu Rakousku, kde jsou zkoumána města Freistadt a Weitra. 
Hlavní řešitelkou tohoto výzkumného mezioborového projektu je PhDr. Kateřina Horníčková, Ph.D. Na projektu také spolupracují doc. Ph.Dr. Michal Šroněk, CSc., Ph.Dr.Bc. Jan Ivanega, Mgr. Kateřina Pražáková, Ph.D., Bc. Petr Adámek, Bc. Jana Doktorová, Bc. Veronika Polnická a Dr. Elizabeth Gruber z Vídeňské univerzity.

Výstupy z projektu Tváře komunity budou mít v mnoha případech velký potenciál přispět k rozvoji místního  turistického ruchu a podpořit tak možnosti kulturního vyžití v daném místě a jeho blízkém okolí. Tuto devízu velmi ocenilo město Dačice a v zastoupení Mgr. Naděždy Mastné, vedoucí odboru kultury a cestovního ruchu projevilo zájem o možné využití případové studie zabývající právě tímto městem.
Obsahově je práce zaměřena na zdejší významný stavební počin minulosti, jenž se v rámci stavební produkce církevních staveb stal i projevem protireformace města v 17. století. Řeč je o založení bývalého františkánského klášterního komplexu (1660 – 1664) s kostelem sv. Antonína Paduánského (1672 – 1677) . V centru pozornosti  stojí  jedna z nejvýznamnějších osobností historie tohoto města - Matěj Jiří Kapeta (1598 – 1672), zakladatel klášterního komplexu, bohatý obchodník se suknem a doživotní primátor města.  Kapeta se do paměti místních obyvatel zapsal především jako velký mecenáš a obnovitel města po hrůzách Třicetileté války.
Od svého založení prošel klášter v průběhu staletími vývojem . V závislosti na kuturně-historický kontext  a  časté změny politické situace docházelo k proměnám jeho funkce.  
Tyto proměny jsou často zaznamenány na bohatém ikonografickém materiálu. Například během první světové války byla v budově františkánského kláštera v Dačicích zřízena pomocná nemocnice Červeného kříže. Za první republiky, konkrétně v  letech 1919 – 1920, našel v prostorách františkánského kláštera zázemí ve městě dočasně dislokovaný prapor 35. pluku italských legií. Po roce 1950 byly prostory kláštera využity jako kasárna vojáků a docházelo zde k případům těžkého vandalismu. V letech 1959 - 1995 převzaly klášterní prostory funkci muzea. V současnosti  obývá prostory kláštera řád bosých karmelitek.
Konkrétní forma využití studie za účelem podpory rozvoje místního turistického ruchu je dosud v jednání. Uvažuje se o tištěném tématickém turistickém průvodci a přednášce pro širokou veřejnost.

Druhý velký projekt vznikl v rámci partnerských vztahů Jihočeské univerzity a Univerzität Passau v oblasti exaktních věd, konkrétně informatiky a IT. Jedná se o projekt Digital Humanities, financovaný ze zdrojů Evropské unie. 
V roce  2014 tomu bylo přesně sto let od doby jednoho z nejkrvavějších konfliktů v dějinách lidstva – první světové války. Za účelem připomenutí společné historie a kulturní paměti České republiky a Svobodného státu Bavorsko byla vybudována Laboratoř Digital Humanities, v jejímž rámci podnikli studenti cestu po Bavorsku (zemské okresy Regen a Freyung – Grafenau) a České republice, kde navštívili okresy Prachatice, Český Krumlov a České Budějovice. Právě zde se nachází kulturní instituce uchovávající paměti národa, jako například muzea v jejichž archivech jsou uloženy cenné dobové prameny (z osobní korespondence, fotografie, tiskovin, atd. ).
Díky svědomité a obětavé práci všech lidí, kteří se na projektu podíleli bylo možné rekonstruovat životní příběhy a osudy lidí, jenž na bitevních polích první světové války položili své životy  .

Se svolením majitelů těchto pramenů  k jejich záznamu na moderní nahrávací vybavení  za účelem jejich uchování pro budoucí generaci nakonec došlo k vytvoření veřejné databáze tiskovin, fotografií, a dalších dokumentů pocházejících z období první světové války.

Řešitelský tým na české straně koordinoval vedoucí Ústavu aplikované informatiky na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity,  RNDr. Libor Dostálek ve spolupráci s Ing. Martou Vohnoutovou. 

Jelikož primárním cílem projektu Digital Himanities bylo uchování kulturně-historické paměti za pomoci vizuálních médií, což je z podstaty věci úzce provázané s principálním řešením projektu Tváře komunity, tak v současné době probíhají práce na vzájemném propojení  těchto projektů pod zastřešením jedné webové stránky, která vznikla v rámci výzkumu Digital Humanities. V konečném důsledku by to  představovalo komfortní a kvalitní dostupnost jak písemných, tak obrazových informací pro budoucí vědecká bádání obdobného charakteru. 

Aktuální výsledek snah Asociace profesionálních divadel České republiky představuje zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře. Jeho přijetí sice bylo zahrnuto do programového prohlášení vlády a figuruje v jejím plánu legislativních prací na první pololetí letošního roku. Návrh ale nakonec v lednu předložili senátoři v čele s Jiřím Šestákem a Senát první březnový týden jejich návrh přijal a přikázal jeho projednání ve výbrorech. (Senátní návrh je zde, podrobněji k návrhu z pohledu divadel viz Divadelní noviny 18/2015). Vedle možnosti spoluzakladatelství (např. krajem společně s obcí), odpolitizování vedení organizací (ustavením správních rad), uvolnění tarifních mezd a možnost víceletého financování (místo provozního příspěvku na kalendářní rok) má zákon zachovat výhody „příspěvkovek“ (kterým hradí ztrátu zřizovatel).

Hlasy oprávněně volající po komplexní změně podmínek existence kulturních organizací vždy zesílí během konfliktů mezi zřizovatelem, vedením divadla nebo souborem. Několika nedávným případům těchto excesů věnovaly České středisko Mezinárodní asociace divadelních kritiků, Sdružení českých divadelních kritiků a Herecká asociace debatu „Divadlo ve světě bez pravidel“. Uspořádaly ji ve spolupráci s Asociací profesionálních divadel České republiky, českým střediskem Mezinárodního divadelního ústavu a Institutem umění – Divadelním ústavem v úterý 23. února 2016 v tamním sále (Záznam debaty je dostupný na stránkách časopisu Svět a divadlo).

Právě absence solidních pravidel pro důstojný a kultivovaný vztah mezi zřizovateli a divadly tvořila rámec únorové debaty. Převyprávění jednotlivých kauz (podrobně popsaných např. v Divadelních novinách), výměna názorů mezi stranami konfliktu v Městském divadle Kladno a konkrétní otázky vyvolané např. nedávným rozdělením grantů hl. m. Prahy převážily nad o úvahami o tzv. „pravidlech hry“ a jejich změnou. Zúčastnění měli možnost znovu zhodnotit známé argumenty z jednotlivých kauz či se dozvědět nové, spíš než aby popsané příklady vedly k zobecnění (o které se snažili moderátoři Karel Král spolu s Jiřím Hromadou).

Teze, že divadla potřebují pravidla (pro vybírání ředitelů, vzájemnou komunikaci atd.) byla jak východiskem, tak i závěrem besedy. Závěrem besedy tak spíše zazněly novinky z kulturní politiky měst. Například pražský radní pro kulturu Jan Wolf uvedl, že hrubá verze nové kulturní koncepce Prahy, jejíž platnost skončila v roce 2015, bude připravena na konci letošního března. Také byly připomenuty již známé komentáře ke změně kulturní infrastruktury: advokát Rudolf Leška varoval před „legislativním optimismem“ a upozornil, že žádná právní forma nevyřeší špatné vztahy mezi zřizovatelem a divadlem a neodstraní neochotu k dohodě mezi krajem a obcí. Leška připomněl, že některá očekávání spojená s novým právním předpisem mohou splnit již existující právní formy, jako např. s. r. o.

Žádný zásadní nový pohled na změnu kulturní infrastruktury v debatě nezazněl. Přesto lze z dílčích tvrzení sestavit celkový a rozporuplný obraz, který umožní přehodnotit dosavadní situaci veřejných kulturních institucí a jinak nahlédnout snahy veřejných divadel o překonání krunýře „příspěvkovky“. Činoherní studio Ústí nad Labem, o. p. s. i Městské divadlo Kladno, s. r. o. nejsou příspěvkové organizace. V obou příkladech souviselo náhlé odvolání uměleckého šéfa (Kladno) a neudělení finanční podpory (Ústí) s nelibostí radnice s uměleckým programem, změny měly i praktické důvody. Fakt, že za neúspěšnou rekonstrukci divadla a špatné plánování harmonogramu sezóny nebyla odvolána ředitelka (jednatelka společnosti), ale umělecký šéf, dokumentuje nekompetentnost politiků tohoto středočeského kulturního centra. Institut správních rad, které mají být podle návrhu zákona o veřejnoprávní instituci v kultuře „ochranným štítem“ proti politické svévoli, v Ústí nefungoval.

Odborné složení výběrové komise také nezajistí výběr dobrého ředitele, jak se ukázalo nedávno v Opavě. Komise vybírající ředitele tamního Slezského divadla sice nedoporučila žádného z kandidátů, přesto se jím nakonec díky své přičinlivosti stal Karel Drgáč. I když hodlal umělecky pozvednout opavské divadlo, znepřátelil si většinu souboru a nakonec byl po krátké době a za dramatických okolností odvolán a Opava opět hledá ředitele divadla.

Na druhou stranu, forma s. r. o. již teď umožňuje spoluzakladatelství a kooperativní financování kraje a obce: úspěšným příkladem je zlínská Filharmonie Bohuslava Martinů. Národní filharmonie v čele s Davidem Marečkem ukazuje, že např. zvýšení platů na důstojnou úroveň lze vyjednat i v příspěvkových organizacích.

Jiná, než politická síla zřejmě nevyřeší dobře známý pražský paradox, na který v diskusi upozornila Jana Machalická: Praha relativně levně pronajímá svůj palác Adria komerčnímu Divadlu Bez zábradlí, a zároveň platí soukromníkovi vysoké nájemné za jednu ze svých klíčových scén – Divadlo v Dlouhé. Spoluúčast krajů a obcí při financování významných kulturních institucích (např. Národního divadla Brno) je také výsostně politickou otázkou a nezaručí ji žádná koncepce. Jak upozornil Bohumil Nekolný, přeceněný je rovněž argument o výjimečně husté divadelní síti České republiky, která má podle Jiřího Hromady klást příliš velké nároky na své udržení. Podle Nekolného je zdejší divadelní síť svým rozsahem prostě standardní.

Co dělat? Jak zaznělo v diskusi, podporovat rozmanitost a kvalitu a kultivovat politiky. Jak? Domnívám se, že jinak než dosud. Členka výboru Asociace profesionálních divadel a ředitelka Dejvického divadla Eva Kajkrtová Měřičková sama připomněla, že dlouhodobá iniciativa Asociace se dosud setkala jen s minimálním úspěchem. Zákon o veřejnoprávních institucích v kultuře by mohl být alternativou k „příspěvkovce“ nebo soukromoprávním formám, změna je však možná už nyní a bez nového předpisu.

Dosavadní přístup divadelníků – a to jak v oblasti veřejnou správou zřizovaných i nezřizovaných organizací – lze shrnout heslem: „klid na práci“. Zřizovatelé omezují uměleckou svobodu, nedostatečně formulují umělecká zadání, anebo jej svévolně mění v průběhu funkčního období ředitelů, nezajišťují důstojné pracovní a hlavně finanční podmínky pro tvorbu, podrývají autoritu a sebevědomí umělců, demotivují diváky, urážejí umění a v důsledku likvidují kulturu jako takovou. Tento temný obraz není v některých případech daleko od pravdy. Myslím si ale, že realitu lépe vystihují slova „lhostejnost“, „neznalost“, „rutina“, než představa zlomyslných politiků dusících vše nonkonformní a hodnotné.

Kultura není důležitým resortem, protože vztah umění a společnosti není veřejným tématem. Veřejné je to, co sdílíme a o co společně usilujeme. Čeští tvůrci se ke své smůle neradi organizují a těžko hledají společnou řeč. Domnívám se, že nynější stav částečně způsobila strategie usilování o „klid na práci“ a snaha o depolizitaci kultury (kterou má podle Asociace profesionálních divadel zajistit mj. nový zákon). Tato strategie má své historické oprávnění, jejími aktéry jsou osobnosti se zkušeností s direktivním řízením kultury v minulém autoritářském režimu. Reprezentanti veřejných kulturních institucí ale nebyli schopni za čtvrt století ve svobodných poměrech vytvořit strategickou koalici s jinými oblastmi kultury a umění, ani nezískali pro svou věc politické osobnosti a strany, které by reprezentovali jejich zájem. Neocitli se ve schizofrenní situaci, kdy posilovali hegemonii nové moci, která však byla vůči nim lhostejná až nepřátelská?

Pokud se podaří přijmout zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře, bude to významnou, ale smutnou výhrou jedné generace v situaci, kdy se výrazně o slovo hlásí generace nová. Ta navíc působí v těžších podmínkách, kdy jsou tzv. karty již rozdány. Podporuji přijetí tohoto zákona, jsem ale přesvědčený, že je pouze částečným a nesystémovým řešením založeným převážně na technokratické argumentaci efektivitou a depolitizací. Česku především chybí důsledné určení veřejného zájmu, zákon o veřejné prospěšnosti nebo zákon o kultuře, které by položily skutečné základy reformy veřejných kulturních služeb. Rovněž aktuální úsilí ministra Hermana a odborů o zvýšení platů v kultuře je důležitým, ale dílčím krokem, protože se týká jen zaměstnanců státu.

Pro zlepšení podmínek kulturní práce je třeba vytvořit novou strategii. Jsem přesvědčený, že má být založena na politizaci kultury, ovšem bez resentimentů a strašení opakování minulostí. Pokud lze něco opakovat, pak teze manifestu Demokracii pro všechny z října v 1988: prostor politiky musí být rehabilitován – a to i pro kulturu. Ostatně prosazování návrhu zákona o veřejnoprávní instituci v kultuře výrazně pomáhá bývalý ředitel Jihočeského divadla Jiří Šesták svým angažmá v Senátu. Veřejná politika vycházející z pluralitního univerzalismu, ne jednotlivé oborové platformy a kuloáry, by se měla stát místem prosazování umělecké svébytnosti a svobodného přístupu ke kultuře pro všechny. Ve jménu rozmanitosti je důležité rozšiřovat dostupnost, nejen nabídku, a zahrnovat do kultury ty, kteří jsou nyní bez podílu.

S přehodnocením dosavadního postupu ke změně kulturní infrastruktury souvisí také změna úhlu pohledu na vztah veřejného, estetického a politického. Způsoby zobrazení jsou bytostně politické, protože stanovují, jaká skutečnost bude, nebo nebude vnímána. Příklady z Polska nebo německojazyčných zemí ukazují, že tematizace „veřejného“ kulturními institucemi přitahuje pozornost k otázkám kulturní politiky, přináší nová témata a nové problémy do debaty o společnosti a v důsledku vede také k objevování nových estetických prostředků. Dobré uspořádání kulturní sítě, právní a pracovní podmínky odpovídající evropskému standardu nebo rozšiřování dostupnosti veřejných kulturních služeb má být formulováno jako společenský problém, který vyžaduje vpravdě politické, nikoliv pouze expertní, dílčí, oborové řešení.

Martin Bernátek
odborný pracovník Útvaru koncepcí a metodiky NIPOS

<p>ČR: V rámci statistických šetření sleduje Národní informační a poradenské středisko pro kulturu /NIPOS/ od roku 2007 mimo jiné i činnost kulturních zařízení v České republice. Statistická šetření provádí z pověření Ministerstva kultury ČR a Českého statistického úřadu. Součástí je sledování vzdělávací a kulturní činnosti, kterou pořádají kulturní zařízení, příp. kulturní komise a referáty městských a obecních úřadů, občanská sdružení, nově spolky, subjekty zřizované církvemi či obchodní korporace. Statistický výkaz se zpravodajským jednotkám rozesílá od roku 2007. Obsah se i nadále propracovává a upravuje, jak šetřená problematika, částečně z vůle zadavatele, částečně podle ohlasů a připomínek z terénu, vyžaduje.</p> <p>K 30. 6. 2014 bylo do databáze zařazeno cca 1050 zpravodajských jednotek (dále ZJ), z nichž se v roce 2013 statisticky šetřilo 521. Je nutné nadále doplňovat zejména sféru podnikatelskou a skupinu občanských sdružení, obecně prospěšných společností, církevních organizací a také více zapojit sdružení etnických menšin, které nám prozatím unikají.<br />
V České republice je cca šest tisíc sídel, i když prozatím obce s méně než tisícem obyvatel do šetření nezapojujeme, je zde mnoho měst s více kulturními zařízeními, dále stále vznikající sdružení, resp. spolky, a obchodní korporace, které se kulturní činností zabývají jak amatérsky, tak profesionálně.<br />
Statistický výkaz o kulturně vzdělávací a zájmové umělecké a neumělecké činnosti obsahuje řadu údajů, ze kterých lze vyvodit a čísly podložit různá tvrzení, která by se do budoucna mohla využít v kulturní politice státu, v programu grantů a dotací, hlavně v jeho účelném nasměrování do různých projektů, k vytvoření vývojových analýz apod. Ukážou reálnou podobu „žijící“ regionální kultury především na venkově. To je ovšem ideální stav, ke kterému je nutné se propracovat. Což znamená trpělivou a dlouhodobou práci.</p> <p> Chtěla bych upozornit na některé aspekty, které je nutné respektovat, aby daná čísla mohla být správně interpretovaná. Nelze vše zaškatulkovat podle čísel, je nutné se na ně podívat i z jiných úhlů.<br />
Vzhledem k tomu, že prozatím nemáme ve statistickém šetření všechny ZJ pořádající kulturní aktivity, může být výsledkem jen obecná analýza problematiky. Není možné ani příliš sumarizovat a srovnávat situaci v krajích, okresech atp. A není to jen kvůli nedostatečné databázi. Je nutné brát v potaz i další odlišnosti. ZJ není možné zařadit do typizovaných skupin podle počtu obyvatel, zaměstnanců, ekonomických podmínek apod. Vždy se budou subjekty v podobných sociologických, demografických a ekonomických podmínkách v závěru lišit.<br />
Jako obecný příklad uvádím tři obce se stejným počtem obyvatelstva: První obec je v příměstské oblasti, tzv. noclehárně Prahy, kam občané většinou dojíždějí za prací a jejich děti do škol, případně i za zábavou. Druhá je typická vinařská obec na Moravském Slovácku se silnou folklorní tradicí a sídly postavenými paprskovitě kolem velké návsi a třetí je horská obec v Krkonoších s lyžařskými vleky a zástavbou lemující horské cesty.</p> <p> Osobně se domnívám, že záleží ještě na dalších aspektech. Například na historickém a etnografickém dědictví, na typu osídlení – starousedlíci žijící zde po staletí či pováleční „přišelci“ a reemigranti (zvláště ve vysídlených oblastech pohraničí), příhraniční menšiny, které se snaží zachovat si svoji svébytnou národní kulturu (Poláci, Němci), příp. Řekové migrující před desetiletími z politických důvodů, nebo nově přibyvší Vietnamci, Ukrajinci a obyvatelé Ruska. I Slováci, kteří primárně přišli za prací, se zde časem zabydleli a zůstali i s rodinami. Dalším ovlivňujícím činitelem je zemědělský, hornický nebo průmyslový ráz krajiny. A samozřejmě velmi záleží na lidském faktoru, jeho aktivitách, schopnostech a potřebě se organizovat, bavit, pracovat pro blaho sousedů či krajanů. To vše je nutné mít vedle čísel na zřeteli.<br />
Stále více se projevuje vliv současné ekonomické situace na organizování všech sledovaných typů zájmové kulturní činnosti. Např. vzdělávací kurzy neorganizuje již více než polovina ZJ. Ovšem je nutné podotknout, že některá kulturní zařízení sice vzdělávací kurzy nepořádala, ale pronajímala své prostory pro tyto účely, především jazykovým a hudebním školám, příp. jednotlivým lektorům.<br />
Některé ZJ zase kvůli zhoršení své finanční situace snížily počet zaměstnanců na minimum, příp. mají pouze dobrovolné pracovníky. Jedná se především o menší obce, drobnější obchodní korporace či živnostníky a sdružení. Tento trend se stále šíří.<br />
Kulturní život v menších a malých obcích či městských obvodech organizují stále větší měrou jednak podnikatelské subjekty a podnikatelé (obce prodávají či pronajímají svá kulturní zařízení), jednak nejrůznější tradiční organizace (TJ Sokol, TJ Orel, Sbor dobrovolných hasičů, baráčníci, svazy žen, selské jízdy atd.), divadelní soubory a sdružení typu „za obec krásnější“. Především občanská sdružení organizují kulturní, společenský a sportovní život v obcích s cílem udržet tradiční, etnické a folklorní zvyklosti (lucky, masopust, vynášení Smrtky, máje, hody). Obce na kulturní aktivity přispívají pouze pronájmem svého kulturního zařízení, většinou zdarma. Je to jeden z důvodů, proč ze statistického šetření tyto obce a města vřazují. Dalším je osamostatňování se stále více uměleckých souborů (především divadelních, hudebních a folklorních a tanečních) jako právního subjektu, tím ovšem také „vypadávají“ ze statistického šetření. Stojí za úvahu přetvořit výkaz tak, aby databáze podchytila kulturní život i těchto subjektů.</p> <p> I z ekonomických tabulek je patrné, jak se mění finanční toky vynaložené na kulturní aktivity. Vzhledem k tomu, že dle zákona nelze zveřejňovat ekonomické informace, všimněme si pouze několika obecných údajů.<br />
V r. 2012 mělo o 71,2 % ZJ více o 27,6 % větší výnosy než v roce 2007, v roce 2013 mělo o 82,8 % ZJ více o 23,7 % větší výnosy než v roce 2007. Jak vyplývá z vypočteného percentuálního výsledku, příjmy se i přes zvětšující se počet šetřených jednotek stále zmenšují.<br />
Ještě výraznější vývoj se ukázal v dalších položkách. Zhoršené ekonomické podmínky se nejrazantněji projevily ve výši státních příspěvků. V krajských a obecních dotacích, příspěvcích a grantech se sice v tabulkách projevuje růst, ale nelze zapomenout, že počet ZJ je vyšší, tzn., že výše příspěvků se každým rokem snižuje.<br />
Snad jen výše darů a sponzoring tento trend nepodporuje. Ale začíná se také omezovat. Takže musíme konstatovat, že i přes mírné zvýšení částky sponzoring a dary ve svém objemu klesají.<br />
Domnívám se, že sponzoring se obrací obecně spíše k sportovním činnostem. Lze to doložit plánovanými i uskutečněnými stavbami sportovních hal v městečkách a obcích, ve kterých se občas organizují i kulturní akce. Ale stěžejní činnost je obrácena ke sportu.</p> <p> V konečném důsledku to znamená zanikání kulturních zařízení, rušení jejich pronájmů, prodej pro komerční využití, snižování zaměstnanců a dokonce i změnu statusu zpravodajské jednotky. Mění se totiž i právní forma některých subjektů. Z příspěvkové organizace se transformují v organizační složku úřadu, příp. se stávají jeho přímou součástí. Druhým trendem je změna v občanské sdružení, o.p.s. nebo společnost s r.o. Je to zatím spíše náznak dalšího vývoje, ale stále sílící. Zároveň se již druhým rokem objevují vyplněné výkazy malých obcí a sdružení, které kvůli špatným ekonomickým podmínkám nemohou během roku zorganizovat žádnou kulturní akci.<br />
Jako pozitivně se rozvíjející trend se ukazuje získávání finančních prostředků ze zahraničí, resp. z fondů EU. I když v posledních 2 letech tok peněz výrazně poklesl. Přesto tento vývoj ukazuje a potvrzuje rozšiřující se emancipaci a povědomí kulturních pracovníků a aktivistů o projektech a možnostech kulturní spolupráce v rámci EU.<br />
Výše uvedená tvrzení by měla podpořit a potvrdit nová tabulka, týkající se přeshraniční a mezinárodní kulturní spolupráce sledovaných subjektů, která byla zařazena do výkazu již pro rok 2014, resp. její následná analýza. Tyto kulturní aktivity jsou organizovány v nezanedbatelném počtu po celém příhraničí (mezinárodní kulturní kontakty jsou i ve vnitrozemí), je proto potřebné vědět, jakým způsobem a v jakém množství jsou vydávány finanční prostředky poskytnuté především z fondů EU.<br />
Dalším plánovaným objektem šetření budou kulturní aktivity minoritních společností žijících v České republice: Poláků, Němců, Romů (resp. Cikánů), Vietnamců, Řeků, Bulharů a dalších, které mají vlastní kulturní organizace pořádající především kulturní život svých krajanů, na nějž mimo vlastní prostředky (sponzoring, příspěvky apod.) získávají finanční podporu od ministerstva, krajů i obcí a měst, kde se realizují (tedy ze státního rozpočtu). První sdružení jsou již v databázi zařazená, jejich dohledávání je úkolem dalších let.<br />
NIPOS každoročně zveřejňuje v sešitě Základní statistické údaje o kultuře v České republice, tabulky a z nich vyplývající analýzy za posledních 5 let, tzn. letos v rozmezí let 2009 až 2013. Díky tomuto krátkodobému úseku není tolik patrný poměrně strmý pád finančních prostředků, se kterými zpravodajské jednotky disponují. V letech 2007 a 2008 byly finanční prostředky vyšší, takže je vidět zlom v letech 2010 až 2011. </p> <p>Literatura:<br />
Základní statistické údaje v kultuře v České republice 2009. Edukace a veřejná osvěta. IV. díl, Praha, NIPOS, 2010<br />
Základní statistické údaje v kultuře v České republice 2012. Edukace a veřejná osvěta. IV. díl, Praha, NIPOS, 2013</p>