Podzimní Karlínské jeviště s klasikou i kabaretem

Jednou z nejrozsáhlejších akcí amatérského divadla v České republice je přehlídka Karlínské jeviště. V rámci jejího jubilejního X. ročníku, který se v listopadu 2007 a v lednu 2008 konal v Praze, se představilo celkem 27 amatérských souborů z hlavního města, středních, severních i jižních Čech a z Vysočiny. Recenzním příspěvkem přiblížíme vystoupení alespoň některých z nich.

Divadlo Bez Obav, Praha: Břídilové 

Ukázat úpornou lidskou snahu změnit osobnostní nastavení člověka se pokusilo v představení Břídilové pražské Divadlo Bez Obav. Introvertní programátor postrádající jakékoli předpoklady k divadelní práci se zapíše do hereckého kurzu u vyhlášeného učitele. Oba musí vynaložit mnoho práce, aby si dokázali, že „to dokážou“: učitel naučit člověka bez talentu herectví, programátor překonat v sobě zábrany a najít sílu k veřejnému prezentování se. Divadelní tvar, který se svou podobou notně přiblížil metodické příručce k vyučování herecké profese, střídavě vyvolával obavy o zdravotní stav křehkého představitele programátora a naopak zase úsměv nad moudry zasloužilého pedagoga. Je až s podivem, jak si někteří divadelníci představují výuku na uměleckých školách a jak se divadelníci „Bez obav“ pokusili tento specifický theater mundi aplikovat na obecná lidská traumata.

DS Hálek, Nymburk: HAŠLER aneb Co ty na to, národe?

Život a smrt legendy meziválečné Prahy, písničkáře Karla Hašlera, oslovily už několik autorů. Text dramatika Vlastimila Venclíka HAŠLER aneb Co ty na to, národe? pojal DS Hálek z Nymburka vskutku pro oko opulentně, pro hlavu mnohovýznamově. Příběh, mapující poslední období hudebníkova života, se odehrává v kulisách nádvoří koncentračního tábora, odkud se spolu s písničkářem v jeho vzpomínkách dostáváme do pražských lokálů a gestapáckého vězení. Režisérka inscenace Eva Hrubá otevřela základní téma hry jednoznačně s přihlédnutím k věku všech protagonistů a k jejich dispozicím v různých jevištních projevech. Žijí v současnosti, a tak si interpretují slova odvaha, zrada a vlastenectví současným jazykem. Násilí a agrese nacistů jsou podtrženy break dancem, myšlenky na svobodu scénickým tancem na new age hudbu. Chce se mi říct: pohled značně kontroverzní, ale legitimní. Rovněž se mi ale chce říci: méně někdy znamená více.

DS Refektář, Jinonice: Řád

Jednoaktovka ŘÁD, napsaná podle stejnojmenné povídky A. P. Čechova, v podání divadelního souboru Refektář Jinonice patřila ke stylově nejčistším představením letošní přehlídky. Na jednoduché dobově naznačené scéně se odehraje anekdota o lži a o tom, jak je důležité lež používat. Dva adepti na ženění a na docela pěkné věno chtějí své „skóre“ zvýšit falešným vyznamenáním. Jak se vylhat jeden před druhým a před budoucím tchánem, který je kupcem, tedy mistrem podvodu a přetvářky, nám úsporným herectvím přiblížili ženiši (V. Milčinský a J. Procházka). Mazaný Špičkin J. Vymětala by si mohl obrazně řečeno „opékání nápadníků na rožni“ vychutnat víc. Tím by zvýšil grotesknost, která je ruskému dramatikovi tak vlastní.

DS  DrMol, Praha: Jarní vody

Duch Ruska, který divákům poskytla inscenace Řád, zcela postrádalo představení inspirované rovněž ruskou klasikou, a to novelou Jarní vody I. S. Turgeněva v provedení DS DrMol z Prahy. Panoptikální nástup postav dramatu sliboval zajímavý zážitek, neboť kostýmní charakterizace hrdinů byla zvládnuta víc než profesionálně (Lucie Písáříková). Bohužel však následné dění postrádalo řád a divák sledoval už jenom řadu pracně komponovaných obrazů, kde neživé figurky naplňovaly retrospektivní vyprávění hlavního hrdiny. Jediné divadelně silnější momenty je možné registrovat, jen když stárnoucí Sanin vstupuje do svých vzpomínek. Jevištní metafora nabývá na hloubce a nostalgie nad ztraceným životem je uvěřitelnější. Bohužel této inscenaci rovněž velmi škodí špatná hudební dramaturgie: nejenom že je hudebního doprovodu až příliš mnoho, ale stylově je absolutně neadekvátní. Pokud skutečně existuje k Jarním vodám autorská scénická hudba, jak tvrdili členové souboru, a režisérka by rezignovala na vnějškovou obraznost a otevřela hercům více z nitra postav, může se inscenace stát zajímavým pohledem na ruskou klasiku.

DS  Kocábka, Chocerady: Šmajchle

Představení choceradského souboru Kocábka přineslo do festivalové přehlídky zajímavý pokus o autorské divadlo. Jejich Šmajchle mají podtitul To přece vůbec nejde a jedná se (chvílemi) o zábavné mírně dadaistické povídání dvou chlapů v letech o tom, jaké by to bylo kdyby… Mlátilík a Plácal se sešli někde na půl cesty mezi fuškou a hospodou, a jak je patrno už z jejich jmen, moc filozofie divákům nenabídnou, o to víc poodhrnou roušku do světa věčného chlapectví, které si muži neradi přiznávají. Jejich klučičí hrátky v jakémsi dílenském prostoru, který se postupně mění na smetiště, jsou narušovány neorganickým vstupem hysterických žen, které jejich svět bortí. K milým momentům inscenace patří vytváření identity jakési „ideální !?“ ženy a následně jejího „fyzického těla“ z odpadků kolem. Inscenace postrádá jasně určenou dramaturgickou linku, a proto i když z jeviště znějí písně, v nichž aktéři pojmenují po svém zásadní lidská témata a v textu zaznívá občas zajímavá absurdita, divák se v dění ztrácí a následně se nudí. To, co bylo nejprve hravé, je později trapné. Bohužel tuto skutečnost si pánové neuvědomují, neboť oni se stále baví. Bez ohledu na diváka. A tak spolu s nimi křičím: To přece vůbec nejde!

Divadelní sdružení OLDSTARS, Praha: V zahradě jsou s láskou svou: Don Perlimplim s Belisou

K nejpříjemnějším a k nejpřepracovanějším inscenacím letošního KJ patřilo vystoupení občanského sdružení OLDSTARS, pozůstávajícího z absolventů uměleckých škol, ale hlavně z bývalých členů, tj. ze „starých hvězd“ Dětského rozhlasového Dismanova sboru. Lorcova poetická básnická hříčka V zahradě jsou s láskou svou: Don Perlimplim s Belisou byla skutečným osvěžením ve festivalovém kolotoči. Modifikovatelná výtvarná scéna v teplých žlutých a červených tónech tvořila několik autentických prostředí příběhu, který rozehráli tři dívky a mladík s kytarou. Jejich precizní přednes přiblížil básníkovy verše srozumitelně, živě a s divadelním obloukem, podtrhujícím rytmičnost a vášnivost zobrazovaného příběhu. Ani básnický jazyk, ani celková stylizace inscenace nebránily Odlstars oživit na scéně charakter: Marcolfa v podání Ašky Košťálové byla opravdovou milující ženou, která má o osud svého svěřence strach. I když dramatické finále postrádalo „španělské napětí, které by se dalo krájet“, pro mě byl potěšující jak zvolený titul, tak způsob interpretace.

DS Rachtámiblatník, Praha: Právo na hřích

Zcela jiný žánr přinesl na scénu soubor Rachtámiblatník z Prahy. Salonní prvorepubliková komedie Právo na hřích byla v čase svého vzniku velmi populární a tehdejší mondénní atmosféru přenesl soubor i na dnešního diváka. Pomohla mu v tom důsledná dobová scénografie a náležitý hudební doprovod. Situační komiku, která je základem tohoto kusu, herci zvládli technicky, bohužel udržení stylovosti v jednání a zvoleném interpretačním projevu pokulhávalo. Náročnost této hry by dala zabrat i profesionálům, proto bylo třeba přijmout chvílemi upadající celkový rytmus inscenace a nevýrazný závěr. Nicméně Antonis Arabadzis jako doktor Rudolf a režisér inscenace předvedl záviděníhodný temperament a sklidil zasloužený potlesk.

Mária Uhrinová