Články a komentáře

<p>BZOVÁ (432 obyvatel): Když jsem se dozvěděla, že se v obci Bzová otvírá rekonstruovaný sál, který plní funkci kulturního domu, nemohla jsem jinak, než oslovit starostku a vyzpovídat ji.</p> <p>Kulturní zařízení, které se slavnostně otevřelo dne 5. února 2010 za přítomnosti hejtmana Středočeského kraje Davida Ratha, se nachází v budově ze 70. let. V té době zde v rámci akce „Z“ vyrostl komplex sestávající z prodejny Jednoty, restaurace a kulturního sálu. V majetku obce byl a dodnes je pouze sál, který až do roku 2008 v podstatě nijak nespravovala, a stejně tak si nevěděla rady s otázkou jeho využívání. Tehdejší nájemce prodejny Jednota odmítal při příležitostných akcích v sále obsluhovat, a navíc zde chybělo sociální zařízení. </p> <p>V roce 2008 však nastala změna a díky dotaci Středočeského kraje mohla obec opravit střechu kulturního sálu. Během roku 2009 se podařilo získat další peníze z fondu Středočeského kraje a ze státního rozpočtu, a tak k opravám přibyla i přístavba a přestavba sálu na standardy odpovídající požadavkům dnešní doby. Sál dnes disponuje vlastním sociálním zařízením, které pamatuje i na handicapované, klubovnou a výčepem. Obec vybrala vlastního nájemce s živnostenským listem pro restaurační služby, který zajišťuje obsluhu v době akcí. Aby obec dostála podmínkám dotace, které stanovují, že objekt nelze po dobu pěti let komerčně pronajmout jinému provozovateli, nejedná se o pronájem nemovitosti, ale pouze movitého zařízení. Dále byly peníze z dotace použity k rozčlenění prostoru, čímž vznikla vstupní hala a zázemí šaten. </p> <p>Sál pojme až 220 lidí a od jeho znovuotevření se v něm konaly svatby, plesy, večírky nebo schůze spolků, celkem osm akcí. Programová náplň se řídí především potřebami a zájmy místních, ale i občanů z okolí. Velmi slušnou návštěvnost měly tři plesy, přičemž na jeden dorazilo více jak 200 hostů. Na dětský maškarní bál zavítalo 80 malých návštěvníků s doprovodem. </p> <p>V letošním roce vyčlenila radnice na provoz sálu 84 000 korun, ale doufá, že v budoucnu získá další finanční prostředky jeho vlastní činností. Za tím účelem hodlá nabídnout tyto prostory k pronájmu, perfektně se totiž hodí např. pro pořádání maturitních plesů, jeho doménou je poměrně velké přísálí a zvláštností balkon, který se u staveb tohoto typu na malé obci nevidí často. </p> <p>Děkuji paní starostce Václavě Flaišmanové za laskavé poskytnutí všech informací.<br /> Kateřina Vedralová</p>

<p>LHOTKA: Tato obec, kterou v současné době osídlují především „víkenďáci“, má mezi objekty s nejstaršími popisnými čísly jednu velkou raritu, kterou je možné od loňského května obdivovat i zevnitř.</p> <p>Jedná se o skalní obydlí sestávající ze dvou ke skále přilehlých objektů. Toto minihospodářství vtěsnané do jednoho pískovcového skalního bloku patří na Kokořínsku k těm nejzajímavějším a nejdéle obývaným. Pozornost kolemjdoucích upoutává nejen co se kvality provedení týče, ale nově i z hlediska ekologického. Teplota uvnitř se totiž pohybuje v rozmezí 10 až 20 stupňů Celsia po celý rok. Vzduch, který kdysi ohřívala v hlavní místnosti instalovaná kachlová kamna, se naakumuloval do zdí, což zajistilo tepelnou pohodu na delší dobu. </p> <p>Lhoteský skalní byt není jen jakousi garsonkou bez příslušenství, ale je miniaturním hospodářským dvorem s kůlnou, chlévem a sklepem. Jeho světnici zvenku označuje obílená stěna se dvěma okny. Jedny vstupní dveře vedou do síně a druhé do chléva, z něhož je možné sestoupit do sklípku, nebo vystoupat do sýpky v prvním patře. Toto pískovcové hospodářství je dokladem šikovnosti našich předků, ale přesné datum jeho vzniku není známo. Jisté však je, že jako poslední zde žila paní Marie Holubová, jejíž prarodiče (Jan Beneš s manželkou) tuto skalní „chaloupku“ koupili pravděpodobně v roce 1859. Od nich ji získal jejich syn Josef Beneš (otec paní Marie Holubové) v roce 1889. V roce 1924 pak přešla postupní smlouvou na Marii a Bedřicha Holubovi. Proto se také někdy nazývá U Holubů. Na podrobnosti o této zajímavé stavbě, která je od roku 1958 zapsána do Ústředního seznamu kulturních památek, jsem se zeptala Miroslavy Havlíčkové, ředitelky Regionálního muzea Mělník, které tento objekt patřící Středočeskému kraji spravuje. </p> <p>Poslední obyvatelkou byla v osmdesátých letech minulého století M. Holubová. Kdo a jak po ní tento byt využíval?</p> <p>Byla zde umístěná malá instalace archeologických nálezů z okolí, část nábytku, nádobí a nářadí, které sem věnovali převážně občané ze Lhotky. Přilehlé objekty (bývalou řezárnu a chlévky s kurníkem) a venkovní prostor užívaly děti z turistického oddílu Kokořík, které se o ně společně s vedoucím oddílu a pod dohledem našeho muzea staraly.</p> <p>Turistický oddíl se sice staral, ale v jakém celkovém stavu se oba ke skále přilehlé objekty na přelomu 19. a 20. století nacházely?</p> <p>Pochopitelně, že se na nich zub času projevil. Měly zchátralou střešní krytinu i některé dřevěné prvky střešní konstrukce. Protože dovnitř začalo zatékat, požádali jsme mělnický stavební úřad o schválení stavby a zároveň také orgán památkové péče, neboť se jedná o státem chráněnou kulturní památku. Akci prováděla mělnická firma a cena včetně DPH se vyšplhala na 93 239 Kč. Fakturu zaplatilo naše muzeum s tím, že jsme z programu ISO MK ČR (Integrovaný systém ochrany movitého kulturního dědictví – pozn. red.) získali dotaci ve výši 50 000 Kč.</p> <p>Skalní obydlí můžete po telefonické domluvě navštívit i v pracovní dny, od 1. května do 30. září pak vždy od 10 do 12 a od 13 do 17 hodin.<br /> Základní vstupné činí 15 Kč, snížené 8 Kč.<br /> Hromadné objednávky pokladna@muzeum-melnik.cz, tel. 315 630 936.<br /> Návštěvu je možné spojit s prohlídkou expozic Regionálního muzea Mělník a s ochutnávkou vín v jeho prostorách.</p>

<p>OLOMOUC: Na jeden týden od 13. do 18. dubna se bývalý jezuitský konvikt zaplnil spoustou studentů, filmařů, vědců a návštěvníků všech věkových kategorií.</p> <p>Kaple Božího těla spatřila věci nevídané, projekční sály zapraskaly ve švech, podkrovím konviktu zavoněly palačinky, káva a čaj. Nad hlavní portál byl zavěšen transparent.</p> <p>Začal 45. ročník Mezinárodního festivalu populárně-vědeckých a dokumentárních filmů Academia Film Olomouc.</p> <p>AFO se představuje<br /> Academia Film Olomouc (AFO) je jediným filmovým festivalem svého druhu u nás. V současné době patří mezi nejvýznamnější festivaly věnující se populárně-vědeckému a dokumentárnímu žánru v Evropě. Jeho cílem je nejen prezentovat pomocí audiovizuálního média nejnovější poznatky z přírodovědných, sociálně-vědních a humanitních oborů, ale také přesvědčit diváky o tom, že „věda není žádná nuda“.</p> <p>„Je už načase zvrátit tradiční představu vědy jako uzavřeného či nesrozumitelného prostoru a vědců coby jejích suchopárných arbitrů. Festival AFO je výsostným experimentem, který už několik let boří mýty o „neatraktivnosti“ vědy a skrze esteticky kvalitní snímky razantně ukazuje, že věda je především dobrodružstvím ducha a svrchovaným kulturním gestem,“ uvádí hlavní dramaturgyně festivalu Veronika Klusáková.</p> <p>Festival probíhá od roku 1966, kdy byl založen ze společné iniciativy Krátkého filmu Praha, Univerzity Palackého a Československé akademie věd. Od té doby prošel celou řadou proměn, měnila se nejen podoba festivalu a jeho koncepce, ale i způsob financování, termín a prostory konání či samotný název. Navzdory všem politickým a jiným změnám však festival přetrval. V současné době spolupracuje AFO s občanským sdružením JSAF, pořadatelem Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, přičemž se snaží, aby programy obou festivalů nebyly dublovány. Pořadatelé festivalu se snaží zvýraznit jeho mezinárodní charakter, prostor dostávají pořady produkované BBC či Discovery. AFO chce být „uměleckou encyklopedií poučných a inspirujících zážitků“, mottem se stává sousloví „Vidět a vědět“. Se svojí osobitou koncepcí a dialektickou a interaktivní – „workshopovou“ – povahou je festival v evropském měřítku unikátem.</p> <p>Kdo, co, kdy, kde a jak<br /> Hlavním pořadatelem AFO je Univerzita Palackého v Olomouci, funkci ředitele festivalu vykonává v současné době Petr Bilík z Katedry divadelních, filmových a mediálních studií, která zajišťuje organizaci festivalu. AFO sice probíhá na akademické půdě, to však není limitujícím faktorem. Naopak, festival je otevřený nejširšímu okruhu návštěvníků, kteří se tak mohou setkat nejen s filmovými profesionály a vědeckými odborníky z celého světa, ale i s otevřeným a kreativním studentským prostředím. Zároveň činí festival přístupnější i skutečnost, že akreditace účastníků (akreditace vám otevírá dveře do promítacích sálů a zároveň slouží organizátorům k přehledu o počtu návštěvníků, pozn. aut.) je bezplatná, při včasném vyřízení lze získat po dobu konání festivalu i ubytování (taktéž zdarma).</p> <p>Festival probíhá tradičně v jarních měsících. Hlavním místem konání AFO je Umělecké centrum Univerzity Palackého (budova bývalého jezuitského konviktu), program však probíhá i na jiných místech v Olomouci, jakými jsou např. Divadlo hudby, Mozarteum (v prostorách Arcidiecézního muzea) či olomoucké kluby (Jazz Tibet Club, Klub 15minut, U-KLUB).</p> <p>Organizátoři se snaží o co nejpestřejší program, a tak v něm každý rok najdeme nejen projekce dokumentárních filmů, s nimiž jsou často spojeny odborné přednášky a diskusní bloky, ale také koncerty, výstavy, workshopy a další doprovodné aktivity. Pořádáním projekcí pro školy pamatují i na nejmenší diváky a mládež a nezapomínají ani na nejširší veřejnost – během festivalu se promítá také přímo na olomouckém Horním náměstí. </p> <p>Festivalový program je rozdělen do několika tematických bloků (programových sekcí). Letos věnovali pořadatelé pozornost bioakustice, poruchám autistického spektra, anarchismu, squattingu, předchůdcům dnešního člověka, nechyběly dokumenty z oblasti „gender“ a whiteness studies“; diváci mohli poodhalit tajemství fraktálů, dozvědět se, jak vznikají fotografie korony slunce a následně si je prohlédnout v rámci unikátní výstavy.<br /> Zároveň také během festivalu probíhá Česká a Mezinárodní soutěž, kdy jsou oceňovány nejlepší populárně-vědecké počiny uplynulého roku, a to v kategoriích Nejlepší český populárně-vědecký dokument, Nejlepší světový populárně-vědecký dokument, Nejlepší snímek z produkce FAMU (Cena děkana FF UP pro nejlepší snímek z produkce FAMU), Cena diváků, Cena studentské poroty, Cena časopisu Vesmír a Cena časopisu Dějiny a současnost. Požadavky, podle kterých porota snímky posuzuje, se týkají nejen odborné úrovně, ale i dosažení určitého stupně estetičnosti a progresivity, kteréžto složky by měl kvalitní snímek ve vyvážených poměrech obsahovat.<br /> AFO také každým rokem hostí mnohé významné české i zahraniční vědecké odborníky, kteří jsou projekcím osobně účastni. Návštěvníci festivalu pak mají jedinečnou možnost vyslechnout jimi pronášené přednášky či se zúčastnit debat a diskuzí. Hlavním hostem letošního ročníku festivalu byl lord Robert Winston, britský lékař, vědec, gynekolog, emeritní profesor a televizní moderátor pořadů z produkce BBC.</p> <p>Jak se připravuje festival<br /> Přípravy dalšího ročníku AFO začínají v mnoha ohledech záhy poté, co předchozí ročník skončil; to se týká především fundraisingu, produkce či domlouvání účasti zahraničních hostů (např. návštěva lorda Winstona byla domluvena již na jaře loňského roku). Se začátkem zimního semestru (přelom září a října) vstupují do příprav festivalu studenti olomoucké univerzity (výraznou měrou se zde podílejí především studenti Katedry divadelních, filmových a mediálních studií), kteří prostřednictvím festivalového praktika dostávají příležitost získat nové zkušenosti. Podle svého zájmu a zaměření si pak vybírají, na čem by se v rámci přípravy festivalu chtěli podílet.<br /> AFO se zaměřuje především na problematiku, která není příliš reflektovaná, a kterou by bylo dobré zviditelnit. Témata programových sekcí pak navrhují jak organizátoři, tak studenti, někdy se však téma vynoří zcela nečekaně; takovým způsobem vznikla letošní sekce Svět podle Rainmana věnovaná poruchám autistického spektra, kdy prvotní impulz vyšel od rodiče dítěte s touto diagnózou, který vyjádřil názor, že této problematice není věnována dostatečná pozornost.<br /> S výběrem témat úzce souvisí i výběr jednotlivých filmů. Ten je podřízen několika kritériím: přímá souvislost s daným tématem, kvalita dokumentu, časový rozsah (stopáž), cenová i jiná dostupnost apod. K vyhledávání slouží specializované databáze, poté přichází na řadu kontakt a komunikace s jednotlivými produkcemi, žádosti o zaslání kopií, zhlédnutí filmů a jejich následné (ne)zařazení do užšího výběru. „Bohužel filmů je vždy více než času, takže je to někdy docela zajímavý boj,“ říká s úsměvem Veronika Klusáková.<br /> Filmy do Mezinárodní a České soutěže přihlašují jejich tvůrci (producent, režisér) či distributor, přičemž snímky musejí splňovat stanovené podmínky. O tom, které filmy budou vybrány do soutěže, rozhoduje programová rada festivalu. Verdikt o vítězných snímcích pak vynáší v průběhu samotného festivalu odborná porota. Letos se do soutěže přihlásilo asi 150 – 200 českých snímků a 250 – 300 filmů zahraniční produkce; z nich postoupilo do soutěží 32 snímků (z obou kategorií rovným dílem 16 snímků).<br /> Festival je třeba také nějak financovat. Fundraising probíhá po celý rok. AFO podporuje v první řadě Univerzita Palackého coby hlavní organizátor a místní správa – Statutární město Olomouc, Olomoucký kraj. Další prostředky poskytuje Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a Ministerstvo kultury. Soukromými sponzory festivalu jsou pak zpravidla organizace a firmy, které mají nějaký vztah k univerzitě nebo sídlí v Olomouci či Olomouckém kraji; již tradičním partnerem je tak např. firma OHL ŽS. Organizátoři jsou si vědomi, že sehnat dostatečné množství financí nebude ani nadále příliš snadné. „Sponzorů je čím dál méně a méně. Myslím, že i pro příští rok bude extrémně těžké přesvědčit sponzory, že má smysl investovat peníze do akce typu Academia Film Olomouc,“ podotýká dramaturgyně festivalu. Rozpočet letošního ročníku činil asi 4,5 mil., což je oproti minulému roku mírný propad.</p> <p>Vidět, slyšet, přečíst… a vědět<br /> Festival má také své mediální partnery; těmi hlavními byli pro letošní rok Česká televize, server Aktuálně.cz či ATHENA WEB. O dění během festivalu informují festivalový deník AFOhled, ve spolupráci s Českou televizí jsou vysílány festivalové minuty (letos mimořádně povedené, pozn. aut.).<br /> Pravidelně vycházejí tiskové zprávy, které jsou následně v anglické verzi prostřednictvím festivalové databáze rozesílány do zahraničí. „Touto cestou se nám letos podařilo získat jednoho z hlavních mediálních partnerů, jímž je právě ATHENA WEB,“ sděluje media manager Tomáš Jirsa. Jedná se o vědeckou společnost disponující obrovskou internetovou databází populárně-vědeckých snímků, která mj. monitoruje světové festivaly jako je AFO. „Byli bychom rádi, kdyby se nám podařilo navázat hlubší spolupráci,“ dodává Jirsa.<br /> Nepominutelnou složkou propagace je samozřejmě tisk, zájem médií, který v posledních letech k radosti organizátorů vzrůstá – navzdory tomu, že jde o akci poněkud jiného rázu, než je v našem prostředí běžné.<br /> Další způsob, jak o sobě dát vědět, představuje internet. Kromě oficiálních webových stránek tak mohou potenciální zájemci najít AFO na Facebooku či YouTube, jiný pohled na festivalové dění pak nabízí studentský blog.<br /> A naopak, prostřednictvím internetu získávají organizátoři zpětnou vazbu od návštěvníků. Někdy jsou ohlasy diváků bezprostřední, jindy přicházejí až po skončení festivalu v podobě e-mailů. Podle organizátorů převažují pozitivní reakce: „Moc nás potěšilo, když přišel vedoucí guestservisu děkovný mail od lorda Winstona, který byl velmi nadšený z návštěvy Olomouce a festivalu. Což je něco, čeho si velmi vážíme.“</p> <p>Když festival skončí…<br /> Po skončení festivalu přicházejí na řadu festivalové ozvěny, které se konají jak v ČR, tak i na vybraných místech v Evropě. Ty ale nedosahují takového rozsahu, jak by si organizátoři představovali. „Je obtížné filmy pro ozvěny znovu sehnat a zafinancovat práva. Rádi bychom to ale změnili a ozvěny poněkud rozšířili, aby i lidé, kteří na festival do Olomouce nemohli dorazit, měli možnost se s filmy seznámit.“<br /> Další plány se týkají hledání větších prostor, kde by bylo možné festival pořádat, neboť současné kapacity jsou se zvyšujícím se počtem návštěvníků nedostačující a sály během projekcí přímo praskají ve švech. „Rádi bychom také rozvíjeli i naši vlastní publikační činnost spojenou s populárně-vědeckým žánrem, který u nás ještě stále není příliš známý, ať už ve své současné či minulé podobě,“ podotýká Veronika Klusáková. Tomáš Jirsa pak hovoří o své představě vydávání tematických sborníků spojených s programovými sekcemi. „Všechno to jsou záležitosti, které jsme chtěli realizovat už dříve, ale nebyly na to prostředky ani kapacity. Podobně je škoda, že vítězné filmy nemohou vyjít např. v edici nějakého časopisu či vydavatelství. Na tom bychom také rádi zapracovali, je to pro nás výzva,“ dodává.</p> <p>Festival skončil… ať žije festival!<br /> Jaký tedy byl 45. ročník Academia Film Olomouc?<br /> Festival slavnostně začal v kapli Božího těla, kde byla předána hlavnímu hostu festivalu lordu Robertu Winstonovi Cena za celoživotní přínos popularizaci vědy. Později zde festival i skončil předáváním cen vítězným filmům, přičemž letos poprvé nebyla udělena Cena studentské poroty. Oba slavnostní akty se nesly v „experimentálním“ duchu, kdy britský chemik a popularizátor vědy Michael Londesborough názorně předvedl, jak vytvořit hmotu podobnou zemskému jádru či připravit zmrzlinu pomocí kapalného dusíku.<br /> Kaple však po zahajovacím symbolickém výbuchu zažila i další nečekané události. Vzhledem k tomu, že první polovinu festivalu poznamenalo nepříznivé počasí, byly např. koncerty, které se měly konat na nádvoří Uměleckého centra UP, přesunuty právě do kaple Božího těla. Návštěvníci měli jedinečnou příležitost zjistit, jak to vypadá, když barokním prostorem s honosnou výzdobou zazní beatbox a elektronická hudba. V pátek se ale počasí umoudřilo a projekce pod širým nebem tak mohly na Horním náměstí sledovat stovky diváků.<br /> Zájem ze strany veřejnosti byl letos enormní: všech filmových projekcí, besed, výstav a koncertů se zúčastnilo 13 800 diváků a oproti loňskému se roku se zvýšil i počet akreditovaných diváků, který dosáhl úctyhodného čísla 1919. Bylo promítnuto 127 snímků, přičemž velký zájem ze strany návštěvníků podnítil opakované projekce vybraných filmů, především ze sekce o autismu.<br /> Na festival dorazilo všech 106 hostů, kteří přislíbili svoji účast. Situace v letecké dopravě zapříčiněná výbuchem islandské sopky sice zkomplikovala jejich příjezd na festival a následný návrat, nakonec ale všichni v pořádku dorazili do své vlasti.<br /> O všechno se pak staral pracovní štáb čítající asi 150 lidí – ředitelem festivalu počínaje a studenty roznášejícími noviny konče, přičemž se nesmí zapomenout ani na personál improvizované kAFOpalačinkárny a čajovny.<br /> Jako největší úspěch hodnotí organizátoři účast lorda Winstona, který vzhledem ke své časové vytíženosti mohl pobýt v Olomouci pouze dva dny. „Jsme rádi, že pozvaní hosté přijeli a strávili s námi v Olomouci skvělý týden. Byli velmi příjemní, komunikativní a velmi ´nehvězdní´, ačkoli většina z nich patří mezi špičky ve svém oboru,“ podotýká Veronika Klusáková. Další radost přichystaly organizátorům divácky úspěšné bloky o anarchismu a squattingu, přičemž panelové diskuze trvající více než dvě hodiny se účastnilo nejen spousta diskutujících diváků, ale i osobnosti jako Michael Kocáb a Matěj Stropnický, dorazili dokonce i samotní squatteři, kteří se zpravidla podobným akcím spíše vyhýbají. Až nečekaně divácky úspěšné byly také sekce o autismu a také bioakustice. „Z této sekce mám osobně velkou radost, naplňuje totiž to, čeho se snažíme už od začátku dosáhnout, propojuje přírodovědné a humanitní obory, přičemž nazírá problematiku z mnoha úhlů pohledu,“ pochvaloval si Tomáš Jirsa.</p> <p>Pro ty z vás, kteří se na festival nedostali, je tu dobrá zpráva:<br /> Příští ročník festivalu Academia Film Olomouc se bude konat již tradičně ve druhé půli dubna a organizační tým udělá opět vše pro to, aby ukázal to nejlepší ze světa populárně-vědeckého filmu a přivezl do Olomouce špičkové odborné kapacity, které přesvědčivě ukazují, že věda je především fascinujícím dobrodružstvím ducha.</p> <p>Více informací na www.afo.cz</p>

<p>ZAHRÁDKA: V roce 1969 padlo rozhodnutí o stavbě vodního díla Želivka, zásobárny pitné vody pro Prahu a část Středočeského kraje.</p> <p>Při realizaci záměru musela být zbořena také obec Zahrádka, z níž dnes zůstalo jen několik drobných artefaktů a kostel sv. Víta.</p> <p>Kostel lze označit za dnes již jediného svědka 700leté existence zmizelého městysu Zahrádka. Nachází se v těsné blízkosti okraje vodní hladiny, která tak zasahuje polovinu původního území obce. Její druhá část musela být právě pro svou blízkost vodní hladině a kvůli přísným hygienickým opatřením v rámci prvního ochranného pásma srovnána se zemí také. Zdá se, že kostel zachránil jeho historický význam a dodnes stále neurčené vnitřní výmalby. </p> <p>Jeho původ můžeme datovat přibližně do 12 století. O sto let později král Přemysl Otakar I. postupuje písemně ves s kostelem a přilehlým újezdem pražské Vyšehradské kapitule. Jedná se tedy o první přímou zprávu o kostele. V druhé polovině sedmdesátých let v něm proběhl archeologický průzkum, který odhalil gotické nástěnné malby ze 14. století. Názory na jejich symboliku se různí, ale jedna z teorií se zmiňuje o možnosti, že by zde mohl být vyobrazen genealogický cyklus přemyslovského rodu, což by z něj činilo památku významem srovnatelnou s rotundou sv. Kateřiny ve Znojmě. Tuto teorii prosazoval především historik umění Karel Stejskal, známý především svými studiemi nástěnných cyklů císaře Karla IV. na Karlštejně, která se nám dnes dochovala jen v renesančních kopiích. </p> <p>V současnosti se určením výmalby v kostele sv. Víta zabývá Petr Severa z restaurátorského oddělení Národního památkového ústavu, územního pracoviště v Telči. NPÚ jako vlastník kostela současně intenzivně spolupracuje s občanským sdružením Přátelé Zahrádky, do jehož činnosti se zapojila i rodina Čihákových. Jan Čihák zná Zahrádku od dětství, kdy zde trávil prázdniny, a s místními rodáky zůstává v kontaktu. Ti se tu dvakrát v roce, na „dušičky“ a na svátek sv. Víta, setkávají. Zhruba třem stovkám pamětníků a přátel Zahrádky vytváří právě kostel zázemí. K významným datům jeho osudu patří i rok 1975, kdy měl být formálně odsvěcen, ale jak to však s odsvěcováním bývá, nikdo přesně nezná podobu takového úkonu. Nikdo z aktérů již není mezi námi, takže dotázat se na okolnosti tehdejšího odsvěcení není možné. Se Zahrádkou je neodmyslitelně spjat také její rodák Mons. Karel Vrána, který však v jejích posledních letech působil v Římě. Při současných setkáních se v kostele slouží mše, avšak původní oltář, který byl přenesen do nedalekého kostela v Košeticích, při obřadu připomíná už jen jeho fotografie. </p> <p>Hlavním záměrem o.s. Přátelé Zahrádky je zřízení památníku zátopové oblasti vodního díla Želivka. Kostel sv. Víta by měl být využit nejen jako prostor pro expozici o své historii a uměleckém významu, ale i o životě v dnes již zatopené oblasti. Její součástí by se měly stát například fresky sejmuté z kostela v Dolních Kralovicích, který v zátopovém území vodní nádrže zanikl spolu s celou obcí. Potíže s realizací tohoto projektu vypracovaného už v roce 1983 se vyskytují v zásadě dvě. První a obvyklou jsou finanční prostředky, druhou umístění kostela v prvním ochranném pásmu, které podléhá přísným hygienickým a bezpečnostním normám, což ovlivňuje možnost přístupu ke kostelu.</p> <p>Realizace projektu by nejprve vyžadovala téměř milionovou investici nezbytnou jen k aktualizaci dnes již poměrně zastaralého projektu. S postupujícím časem navíc rostou nutně náklady na opravy omítek a na fixaci nástěnných maleb, neboť kostel je od roku 1975 nevyužívaný a vlhkost na nejohroženějších stěnách dosahuje až do výšky dvou metrů. Přes tři miliony korun se odhadují výdaje spojené s vyřešením problémů s bezprostřední blízkostí vody. Další položky v seznamu tvoří úpravy okolí kostela (oplocení, zpevnění ploch, přilehlá zeleň) a doplnění mobiliáře kostela. Celkové náklady se tak patrně vyšplhají až k deseti milionům korun.</p> <p>Žádat takovou částku pro stavbu, která má dnes velmi omezené využití, a k níž je navíc špatný přístup, není snadné. Současný vlastník, tedy Národní památkový ústav, jí nedisponuje a peněz v krajských fondech je příliš málo. Možností tak zůstává jen zařazení kostela do Programu záchrany národního kulturního dědictví ministerstva kultury, kde však klíčovou otázkou zůstává identifikace nástěnných výmaleb. Samozřejmě by byl větší zájem je zachránit, pokud by se prokázalo, že se jedná o unikátní přemyslovský genealogický cyklus. Druhou variantou záchrany by se mohlo stát získání pro věc soukromého investora. Bohužel korporátní podpora kultury nebo tzv. korporátní sociální odpovědnost není u nás zatím příliš rozšířená. (Ve světě známá CSR corporate social responsibility, kdy velké obchodní společnosti na sebe berou odpovědnost za vliv svých aktivit na životní prostředí kulturu nebo další oblasti veřejné sféry. Viz např. článek Strojírenská firma a mistr SANTINI <p>Kostel se bez finančních prostředků nachází v situaci, kdy jeho problematická poloha šanci na jejich získání jenom snižuje. Dostává se tak bohužel do začarovaného kruhu, kde jediným východiskem nakonec může být určení významu maleb, které však každým rokem stále více chátrají.</p>

CHEB: K příležitosti 950. výročí první písemné zmínky o Chebu, které si město připomene v příštím roce, vzniká reprezentativní kniha mapující historii chebského divadla. Kniha přiblíží čtenářům vývoj zdejšího divadelnictví od středověku, přes baroko a 19. století, které bylo na divadelní události nadmíru bohaté, až po současnost. Už v 15. století se v Chebu hrály slavné pašijové hry. První stálá scéna zde vznikla před 250 lety. Kniha bude o to zajímavější, že autor do ní vloží také osudy zdejších slavných herců nebo dramatiků, jejichž kusy se v Chebu hrály. "//V chebském divadelnictví, a tedy ani v publikaci, nemůžou chybět ochotnické aktivity, protože zvláště po válce měly v regionu nezastupitelný význam,"// říká její autor, bývalý ředitel Západočeského divadla František Hromada a dodává "//knihu připravuji od loňského dubna, ale materiály týkající se chebského divadelnictví shromažďuji již od 80. let, takže těch pramenů, ze kterých čerpám, je opravdu spousta. Vše se snažím konfrontovat i s lidmi, abych věděl, co je bude zajímat."// Na vzniku knihy se vedle F. Hromady spolupodílejí historik a v tomto případě překladatel Jaromír Boháč, dramaturgyně Marta Ljubková, která mapuje poslední desetiletí, a autorka anglického resumé Rostislava Gordon-Smith. Publikace vyjde v květnu příštího roku a k dnešnímu dni je hotovo zhruba 85 procent základního textu. Zatím není jisté, zda kniha bude rozšířena i o německý překlad. To záleží na tom, zda-li se podaří získat příspěvek z Česko-německého fondu budoucnosti, odkud by měla přijít zpráva již v těchto dnech. Město vyčlenilo na zpracování publikace půl milionu korun, z fondu by mohlo dostat 250 až 300 tisíc korun. Počítá se s tím, že kniha s pracovním názvem Historie chebského divadla vyjde v nákladu 2 tisíc kusů. A ještě nakonec několik slov F. Hromady: //"Chci především, aby ta kniha byla důstojná. Její vydání už podpořilo několik sponzorů, kterým trochu s nadsázkou říkám fanklub. Pokud by měl zájem někdo další, tak mě může kontaktovat prostřednictvím e-mailu f.hromada@email.cz."//

<p>HRADEC KRÁLOVÉ: Z hlediska české moderní architektury a urbanismu se Hradec Králové těší výjimečnému postavení, což v letošním roce město připomíná speciálním programem.</p> <p>Protože jsem se chtěla o projektu dozvědět více, poslala jsem na Magistrát města Hradec Králové několik otázek týkajících se projektu. Ujal se jich vedoucí odboru kultury, sportu a cestovního ruchu Aleš Mokren.</p> <p>Ze zprávy na stránkách města vyplývá, že Rok architektury vyhlásilo město. Jaký je oficiální název a přesné časové ohraničení konání projektu?</p> <p>Oficiální název je „1910 – 2010, 100 let moderní architektury v Hradci Králové“. Termín konání je v průběhu celého roku 2010, na rok 2011 bude vyhlášeno nové téma.</p> <p>Z čeho vychází myšlenka na pořádání projektu?</p> <p>Myšlenka vznikla vzhledem k výročí narození i úmrtí architekta Josefa Gočára, který se významně podepsal na současné podobě našeho města. Navíc existuje snaha podtrhnout fakt, že Hradec Králové se rozvíjí i v současnosti a vznikají zde nová architektonická díla, která jsou ceněna veřejností i odborníky.</p> <p>Je stanoven rozpočet na projekt a z jakých zdrojů je financován?</p> <p>Město podporuje akce související s tímto programem prostřednictvím tematických grantů na rozvoj cestovního ruchu a v rámci cyklu Calendarium Regina. Program nemá pevně stanovený rozpočet, kraj ani privátní subjekty se na něm přímo finančně nepodílejí.</p> <p>S jakými subjekty je projekt realizován?</p> <p>K tomuto tématu je plánováno, nebo už proběhlo více akcí s různými pořadateli. 1. dubna došlo v rámci vítání turistů otevření 4. Procházkového okruhu – Současná architektura, který vznikl ze spolupráce mezi Statutárním městem Hradec Králové a občanským sdružením Civitas per Populi. Dne 18. května proběhne vernisáž výstavy nerealizovaných děl Josefa Gočára, která vzniká za spolupráce s Muzeem východních Čech a dalšími odborníky. Bílé noci na Malém náměstí je cyklus akcí, které spočívají ve výtvarném a světelném oživení rekonstruovaného prostoru Malého náměstí a jejichž organizátorem je občanské sdružení Poco a poco animato. Běžně nepřístupné památky se návštěvníkům otevřou 25. dubna za pořadatelství Heleny Rezkové. Do programu projektu se zapojila architektka Vladimíra Šilhánková jako garant výstavy současné tvorby architektů v Hradci Králové. Posledních sto let architektonického vývoje Hradce Králové zhodnotí ve dnech 8. – 9. září Symposium Gočár.</p> <p>Naplňuje koncepce projektu Úmluvu o ochraně architektonického dědictví Evropy z roku 1985?</p> <p>Jsme toho názoru, že doprovodné akce jsou v souladu s výše uvedenou úmluvou, zejména v čl. 10, odst. 3, čl. 12 a čl. 15. (Revidovanou verzi Úmluvy o ochraně architektonického dědictví Evropy naleznete v odkazu zde <p>Děkuji za odpovědi.</p> <p>Několik souvisejících informací:<br /> Velkou zásluhu na architektonicky výsostném postavení Hradce Králové nese osvícený starosta z počátku dvacátého století František Ulrich, který nejprve zaměstnal mladého architekta Jana Kotěru, a poté pro systematickou spolupráci získal Josefa Gočára. Na mezinárodní výstavě bydlení v Paříži konané v roce 1947 představilo město svou rozvojovou koncepci navrženou Gočárovými žáky, architekty Josefem Havlíčkem a Františkem Bartošem.<br /> Z 21. století je nutné zmínit soubor staveb v areálu Fakultní nemocnice, kde architekti Michal Juha a Jan Topinka realizovali budovu interní kliniky, organicky tvarované výukové centrum Lékařské Fakulty a pavilon urgentních příjmů.<br /> Za současnou nejvýznamnější a nejdiskutovanější stavbu lze označit novou budovu Studijní a vědecké knihovny, která vzešla z odborné soutěže a v roce 2009 získala ocenění Stavba roku.</p> <p>Přehled doprovodných akcí a dalších událostí na stránkách města v odkazu zde nebo portálu Calendarium Regina zde

<p>FRÝDLANT: Město, v němž žije 7,5 tisíc obyvatel a které je přirozeným centrem celého Frýdlantského výběžku, je dodnes úzce provázáno s významnou osobností – Albrechtem Václavem Eusebiem z Valdštejna.</p> <p>Valdštejn byl nejvyšším velitelem císařsko-ligistických vojsk během třicetileté války (1618 až 1648), kdy bojoval na straně císaře proti Protestantské unii. Později však upadl v nemilost a byl císařskými důstojníky úkladně zavražděn. Na jeho zdejší působení, kdy tu nezískal pouze majetek, ale také vojenské a feudální tituly (například od císaře Ferdinanda II. obdržel titul knížete z Frýdlantu), dodnes upomínají třeba Valdštejnské slavnosti konané v každý sudý kalendářní rok. </p> <p>Pohled do historie města</p> <p>Osídlení Frýdlantska spadá do 6. století našeho letopočtu, kdy tudy vedla významná zemská stezka, kterou nejprve chránila jen strážní věž, později – kolem čtyřicátých let 13. století – přestavěná na hrad. Dalšímu rozvoji již nic nebránilo, a tak pod hradem vznikla malá osada s kostelíkem a tržištěm, která byla již koncem 13. století povýšena na město. V roce 1278 koupili panství od Přemysla Otakara II. Bibersteinové, kteří ho vlastnili až do poloviny 16. století. Po bitvě na Bílé hoře získal frýdlantské panství již zmíněný Albrecht z Valdštejna, za jehož vlády prošel kraj nebývalým hospodářským rozvojem. V této době bývalo Frýdlantsko označováno termínem Terra felix – Šťastná země. Po Valdštejnově smrti se zde usídlil rod Gallasů, později Clam-Gallasů, kterým panství patřilo do 20. století. </p> <p>Frýdlant se pyšní řadou památek, například státní hrad a zámek jsou výraznou městskou dominantou, která představuje ideální spojení středověkého hradu a renesančního zámku, dále pseudorenesanční radnice pocházející z konce 19. století a konečně kostel Nalezení sv. Kříže postavený v polovině 16. století, který prošel řadou přestaveb a který patří k našim nejhezčím renesančním památkám. Opomenout nelze ani pravoslavný kostel sv. Maří Magdaleny, dům purkmistra Zestermanna či morový sloup na náměstí. Ostatně celé historické centrum bylo vyhlášeno městskou památkovou zónou. </p> <p>Jak vzniklo muzeum</p> <p>Kde jinde by zájemci o historii tohoto města mohli nalézt příslušné informace než ve zdejším muzeu. Ale i to má svou specifickou minulost. Začíná rokem 1893, kdy hrnčířský mistr Julius Kraus na popud starosty Johanna Krause (shoda jmen není chybou v textu) muzeum založil a stal je jeho prvním kustodem. Sbírky byly nejprve uloženy ve špitálské kapli, do nynějších prostor ve druhém patře frýdlantské radnice byly přemístěny až v roce 1910. Později – v padesátých letech minulého století – se muzeum stalo okresním a jeho zřizovatelem okresní národní výbor ve Frýdlantě. Po zrušení tohoto okresu v roce 1960 se muzeu vrátil přívlastek městské. </p> <p>Muzejní sbírky se představují</p> <p>V květnu 2003 bylo muzeum, které je organizační složkou města a spadá pod Odbor kultury, památkové péče a cestovního ruchu Městského úřadu Frýdlant, po rozsáhlé renovaci znovu otevřeno. O jeho chod se starají dva pracovníci a sbírkové předměty jsou v šesti sálech uspořádány v tematických celcích. Náš fond tvoří kolem dvanácti tisíc předmětů a jeho zaměření je kulturně-historické. Jde o kombinované sbírky, všeobecné a se vztahem k regionu. Konkrétně se jedná o obrazy, grafiku, sklo, kovy, militaria a o přírodovědné sbírky, vyjmenovává vedoucí muzea Iva Beranová. </p> <p>Velkému zájmu návštěvníků se těší model staré radnice (viz foto), meč frýdlantského kata, kopie obrazu s nejpravděpodobnější podobou Albrechta z Valdštejna a další předměty vztahující se k této výrazné osobnosti našich dějin. Obdiv sklízejí také vandrovní knížky, turistické hole, celodřevěné hodiny z 18. století a další exponáty. </p> <p>Muzeum a veřejnost</p> <p>Do muzea ročně zavítá kolem 4500 návštěvníků. S velkým ohlasem se v loňském roce setkala Muzejní noc, na niž se přišlo podívat asi tisíc zájemců. V roce 2009 bylo zrealizováno 16 výstav, v roce letošním jich má být ještě o jednu více. Místem jejich konání je výstavní síň nacházející se na nádvoří frýdlantské radnice. </p> <p>Již tradičně zájem přitahují muzejní komentované prohlídky a přednášky přibližující historické památky Frýdlantu. K bohatým aktivitám vedoucí muzea E. Beranová ještě doplňuje: V rámci spolupráce se školami jsme připravili akci Postavme si frýdlantský betlém. Děti, ale i široká veřejnost, během tří neděl podle šablon vytvořili přes 500 lidských i zvířecích postav s cílem podpořit sbírku na náš betlém. Potom jsme figurky připravili na putovní výstavu nazvanou Neztrácejme víru… Dále mj. spolupracujeme s technickou univerzitou v Liberci v rámci Evropského historického dědictví (akce ke Dni stromů).<br /> Muzeum dříve participovalo na výstavách pořádaných Železničním muzeem ve Frýdlantu (ŽMF), nyní jde spíše o drobnou pomoc jako je zapůjčení vitrín nebo o propagaci. </p> <p>Finančních prostředků není nikdy dost</p> <p>Město na činnost muzea v letošním roce přispěje částkou 720 tisíc Kč (včetně mezd pro zaměstnance). Muzejníci se však snaží získat finance i z jiných zdrojů, většinou žádají Liberecký kraj o granty. Uspěli například s projektem Den stromů nebo se jim podařilo získat 250 tisíc Kč na vybavení muzejní badatelny. V současné době je podána žádost o dotaci z fondů Evropské unie na rekonstrukci špitálské kaple, kterou zde nechala postavit Kateřina z Redernu v roce 1607 jako útulek pro všechny choré a nemohoucí. V této kapli by měly vzniknout další muzejní prostory. </p> <p>Frýdlantský betlém se také hlásí o své</p> <p>Betlémy patřily v našich krajích k vánočním svátkům již od 16. století. Zprvu byly k vidění pouze v kostelech, ale později se začaly stavět i v domácnostech. Autorem toho frýdlantského je zemědělec Gustav Simon (1873 až 1953), který se betlemářství věnoval téměř šedesát let.<br /> K jeho obyčejným papírovým figurkám postupem času stále více přibývaly postavičky vyrobené ze dřeva a sádry. Takto vystavěný betlém byl původně nepohyblivý, avšak později došlo k zabudování hodinového stroje a přes sto figurek se dalo do pohybu. </p> <p>Frýdlantský betlém se nachází v podstávkovém hrázděném domě klasicistního původu postaveném na počátku 19. století. V roce 2007 jsme byli prohlášeni kulturní památkou pod názvem Venkovský dům s mechanickým betlémem. Vlastníkem je paní Kubátová, se kterou má s městem sepsanou smlouvu o pronájmu na dvacet let. Město se zavázalo, že na hrazení stavebních a restaurátorských prací poskytne prostředky ze svého rozpočtu, a tak se s celkovou rekonstrukcí mohlo začít již v loňském roce. Stavební práce si vyžádaly 1,5 milionu Kč a restaurátorské (odborné rozebrání, zaevidování a prvotní šetření) kolem 60 tisíc Kč. Letos pokračují za cca 500 tisíc Kč další stavební práce, naplno se rozjedou práce restaurátorské. Jedna restaurátorka provede zásah na papírových částech betléma, další restaurátor se bude věnovat těm dřevěným a stavbě nové nosné konstrukce, třetí se zaměří na jeho pohyblivé části. Protože jde o kulturní památku, mohou vše provádět pouze restaurátoři s platným povolením získaným od ministerstva kultury. Na restaurování půjde částka kolem 650 tisíc Kč, říká Věra Sobotová z Městského úřadu ve Frýdlantu a dodává: V roce 2009 byla na stavební práce poskytnuta dotace z Fondu kulturního dědictví Libereckého kraje ve výši 200 tisíc korun a z Programu obnovy kulturních památek prostřednictvím obcí s rozšířenou působností vyhlašovaného ministerstvem kultury něco málo přes 300 tisíc. Oslovili jsme i jiné případné dárce, třeba Lesy ČR. </p> <p>Další finance by mohla přinést i městem Frýdlant vypsaná veřejná sbírka nazvaná „Zachraňme frýdlantský betlém“. Přispěvatelé na opravu si sami mohou zde vybrat konkrétní figurku, domek, mlýn nebo pilu, zkrátka to, co se rozhodnou „sponzorovat“. Další variantou je poslat finanční prostředky přímo na účet.<br /> Sbírka potrvá do 15. 5. 2012.</p> <p>Eva Veselá</p>

<p>POLIČKA: Nově založené občanské sdružení Náš Martinů uskutečnilo první krůček ve svém záměru přiblížit dílo poličského rodáka široké veřejnosti.</p> <p>Ve čtvrtek 18. března proto byl v hudebním sále Centra Bohuslava Martinů zahájen dlouhodobý cyklus poslechových večerů nazvaný Pojďme na Martinů. Cílem je přivést k poslechu jeho hudby i návštěvníky, kteří vážnou hudbu obvykle neposlouchají, mají pocit, že jí „nerozumí“, a nebo z mnoha dalších důvodů mají dojem, že pro ně není. Přitom dílo Bohuslava Martinů je tak stylově rozmanité, že má velký potenciál oslovit posluchače různého hudebního vkusu. Jádro pořadu spočívá v poslechu krátkých hudebních ukázek doplněných jejich stručnou charakteristikou a prezentací bohatého obrazového materiálu.</p> <p>Tématem prvního večera byly Kantáty a oratoria. Na úvod zazněla tajemná až hororová hudba z balady Svatební košile, záhy byla vystřídána idylickou ukázkou z cyklu na slova lidové poezie Kytice. Následovaly čtyři kantáty na texty básníka Miloslava Bureše včetně jedné z nejznámějších a nejoblíbenějších skladeb Martinů věnované „našemu kraji“ – Otvírání studánek. Společně s návštěvníky byl toho večera přítomen i sám Martinů. S lehkým úsměvem totiž vše sledoval jako „Navarhanyhrajícípedályšlapající“ z autokarikatury na zdi sálku. A zdá se, že byl spokojen. </p> <p>Díky obdivuhodnému badatelskému výkonu a poutavé formě přednesu zapáleného milovníka hudby Jaroslava Novotného se posluchači dověděli zajímavosti, o kterých neměl tušení možná ani sám skladatel. Snad se tedy chvílemi červenal, určitě se ale dobře bavil a od srdce zasmál. Rozhodně měl radost z toho, že se v Poličce jeho hudba poslouchá. Večer uzavřelo hlasování v hitparádě hudebních ukázek, kterých bylo patnáct, stejně jako otázek závěrečného dobrovolného testu. Posluchači tak měli možnost vyhrát drobné ceny, které do soutěže věnovalo město Polička, Městská knihovna v Poličce a Centrum Bohuslava Martinů. </p> <p>Příští poslechový večer se bude konat ve čtvrtek 22. dubna a jeho tématem bude druhý díl kantátové tvorby. </p> <p>Lucie Jirglová</p>

<p>KARLOVY VARY: Při vyslovení jména tohoto západočeského města nám okamžitě vytane na mysli lázeňství a hotelnictví, ale poslední dobou je přece jen více skloňováno v souvislosti se svátkem kinematografie – Mezinárodním filmovým festivalem.</p> <p>Letos v létě se zde filmoví fanoušci sejdou již po pětačtyřicáté a otevře se pro ně celkem 14 kinosálů, které se nacházejí v hotelích Thermal a Pupp, v lázeňských domech a ve dvou divadelních sálech. Promítá se i na parkovišti hotelu Thermal, v kině Panasonic (dříve Drahomíra) a především v oficiálním promítacím sále festivalu – v kině Čas. Přesto se ředitel festivalu Jiří Bartoška domnívá, že tento počet je třeba ještě více rozšířit. Tomuto požadavku vyšlo vstříc rozhodnutí Rady karlovarského magistrátu, která v roce 2007 odsouhlasila výstavbu multifunkční haly v MČ Tuhnice s trvale zabudovaným kinosálem. Hala dostala do vínku název KV Arena a již během loňského ročníku MFF sloužila k velkoplošným projekcím jak pro odbornou, tak pro širokou veřejnost. Podobně bude podle dosavadních jednání s organizátory festivalu využita i během ročníku letošního, kdy se opět očekává několik doprovodných festivalových akcí i filmové projekce. </p> <p>O nových kinosálech se uvažuje v Císařských lázních, které město před dvěma lety převedlo na Karlovarský kraj, a v sále Orfeum v Národním domě. Ten však na rekonstrukci, po které by zde vznikl další multifunkční společenský sál, stále čeká a podle slov tiskového mluvčího magistrátu Karlovy Vary Jana Kopála je obnova obou těchto objektů spíše hudbou budoucnosti. Císařské Lázně se o dotaci na svou rekonstrukci hlásí coby v nejbližší době oficiálně uznaná národní kulturní památka a objekt Národního domu se letos po několikaletých soudních průtazích snad konečně dočká alespoň zahájení rekonstrukce. Otázka znovuzprovoznění letního kina u Poštovního dvora zatím není zcela uzavřena, nicméně z odpovědi tiskového mluvčího Kopála vyplývá, že se s jeho obnovou už nepočítá: Letní kino u Poštovního dvora není v provozu již mnoho let, podle statického průzkumu je nestabilní a naprosto nevhodné k veřejnému užívání. Samotné uvedení do provozuschopného stavu by představovalo náklady ve výši pravděpodobně mnoha desítek milionů korun. Za to by však město získalo pouze areál, který by mohl být v provozu − vzhledem k počasí – jen několik večerů v roce. To se v současné situaci, kdy i běžně fungující městská kina mají problém udržet návštěvnost, jeví jako značně neekonomické.</p> <p>Situace mimo festival</p> <p>Poté, co po skončení MFF většina jmenovaných kinosálů osiří, zůstávají – kromě občasného promítání na zdejším koupališti – celoročně v provozu dvě kamenná kina, a to Panasonic a Čas. První jmenované má privátního provozovatele, a přestože ve své nekomerční části programu zahrnuje festivaly, představení pro děti, seniory i menšiny, přímé přenosy z Metropolitní opery, Filmový klub apod, musí si na sebe víceméně vydělat samo. A tak jeho provozovatel každoročně získává prostředky na základě žádostí podaných karlovarskému magistráte i Evropské unii o dotaci a spoléhá na příspěvky od sponzorů. Podle tiskového mluvčího magistrátu letos městské zastupitelstvo jedná o navržené dotaci 200 tis. Kč na projekt tohoto kina nazvaný Filmové umění pro všechny. </p> <p>Dnes již premiérové KINO ČAS se pyšní nejen 3D projekcí, ale bohužel i spletitou historií co se nájemních vztahů týká. O stručnou rekapitulaci jsme požádali jeho bývalého nájemce a provozovatele v letech 1991 až 2007 Františka Volfa. Ten popisuje situaci v oblasti majetko-právních vztahů na počátku devadesátých let minulého století jako poměrně dramatickou: Poté, co přijal nabídku od vedení odborného učiliště, které sídlilo v téže budově jako kino Čas (a považovalo se za vlastníka celé budovy), na jeho pronájem, se jako vlastník budovy přihlásilo město a vyhlásilo výběrové řízení na nového nájemce a provozovatele zároveň. Vyhrála společnost Lucernafilm (dnes Bontonfilm), ale vzhledem k dosavadním dobrým výsledkům zde F. Volf zůstává jako „podnájemník“. Po necelém roce Lucernafilm od smlouvy odstupuje a následuje uzavření smlouvy mezi F. Volfem a městem na 15 let. Bohužel, tehdy začala vysílat televize Nova a kina se na dva roky téměř vylidnila, než lidé pochopili, že nové filmy na Nově opravdu nebudou. Když se konečně situace zlepšila, město pronajalo dvůr vedle kina společnosti, která stavěla obchodní pasáž Alfa. Takže se tu po celý rok sekaly základy stavby do skály a provoz kina nikoho nezajímal …, vzpomíná F. Volf a dodává: …ale budova samotná ano, a proto byly všechny mé návrhy a žádosti na úpravy kina blokovány… Po vzájemných neshodách uzavírá po roce 2006 F. Volf s náměstkem pro kulturu dohodu především o tom, že kino městu předčasně vrátí a na oplátku dostane zpět investice, které do oprav sám vložil. Nakonec jsem souhlasil i s podhodnocenou částkou, abych už měl celou anabázi ukončenou. Město ovšem dohodu nedodrželo a tuto částku mi nikdy nezaplatilo. Proto jsem podal žalobu na neplatnost dohody, vysvětluje F. Volf. Následuje „ping-pong“ se střídavými výsledky mezi okresním a krajským soudem, nyní i soudem nejvyšším. </p> <p>Soudní síně tedy raději opusťme a vraťme se ještě k provozu kina a k jeho financování: V roce 1994 jsem začal s nájmem ve výši 160 tisíc ročně, postupně mně ho město valorizovalo až na částku 238 tisíc korun za rok. Dotace na provoz kina jsem nedostával a z výsledku hospodaření jsem byl schopen platit náklady na elektrickou energii, teplo, mzdy i na propagaci, vypočítává bývalý nájemce. </p> <p>V současnosti je kino v majetku města, provozuje ho o.p.s. Karlovarské divadlo a nového vzhledu se přece jen dočkalo. Nejprve město zainvestovalo Dolby Digital a novou vzduchotechniku. V lednu 2010 pak byla spuštěna digitální projekce a v Karlových Varech tedy diváci mohou – jako v posledním z velkých měst regionu – sledovat nejnovější tituly v 3D perspektivě. Tato technika stála 4,5 milionu korun, 1,25 milionu však přispěl Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie MK v rámci podpory digitalizace kin. Oproti klasickému 35mm filmu jsou náklady na výrobu a distribuci digitálních kopií minimální a navíc premiérové tituly mohou být uváděny ve více kinech najednou. Po této úpravě se kinu Čas mnohonásobně zvedla návštěvnost a není výjimkou, že mají několikrát za sebou zcela vyprodáno. Digitalizaci kina uvítali i organizátoři MFF, protože se zde budou moci představit i ty filmy, které nemají klasický formát. Promítačky na pětatřicetimilimetrový film však zůstávají i nadále v provozuschopném stavu. </p> <p>Na to, co se odehrává v kinosále Času a v jeho dalších prostorách mimo festivalové dny, magistrátní tiskový mluvčí odpovídá, že vše, co bylo v plánu, se postupně realizuje. Běží školní představení pro děti z Varů i okolí, sál sloužil i jako dějiště pěvecké soutěže místního gymnázia, kapacity kina průběžně nabízíme ať už pro soukromé či specifické projekce, ale také pro konference, prezentace apod. Atraktivita prostoru pro firmy se podle našeho odhadu mnohonásobně zvýší na jaře, kdy začne provoz kavárny. Od dubna kino spustí program projekcí pro seniory, vyjmenovává.</p> <p>O kmenovém kině Čas víme vše, ale jaké je mimosezonní využití dalších „festivalových kinosálů", na to odpovídá opět J. Kopál: Dovolím si komentovat především ty, které patří městu Karlovy Vary: městské divadlo slouží během roku především pro divadelní představení, stejně tak Husovka – zde působí divadlo D3, klub Paderewski, Karlovarské hudební divadlo a sál je využíván i pro další kulturní akce. Prostory v lázeňských domech mají vícero využití. Například sál v Lázních III – Koncertní síň Antonína Dvořáka – využívá pravidelně Karlovarský symfonický orchestr. Sály hotelu Thermal jsou podle mých informací využívány mimo jiné pro kongresy a konference, podobně v Grandhotelu Pupp a Parkhotelu Richmond. Kino Espace Dorleans je „nafukovací“, takže po festivalu je sbaleno a odvezeno, během roku je na jeho místě hotelové parkoviště.</p> <p>Peníze na závěr</p> <p>Mezinárodní filmový festival potřebuje nejen vhodné promítací sály (jejich úplný přehled naleznete na http://www.kviff.com/cz/kina/), ale tou zásadní věcí pro jeho dobré fungování jsou finanční prostředky. Roční rozpočet festivalu se pohybuje mezi 120 až 130 miliony korun. Například 25 % loni hradilo ministerstvo kultury ze Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinamatografie, 10 % Karlovarský kraj spolu s městem Karlovy Vary, zbytek věnovali sponzoři, k nimž patří především energetická společnost ČEZ. Letos s ní společnost Film Servis Festival Karlovy Vary uzavřela smlouvu o prodloužení sponzorské spolupráce na období 2011 až 2014. Jedná se o částku 88 milionů korun, což činí 22 milionů za rok. Výše ročního příspěvku ČEZ je podobná jako v předchozích deseti letech, kdy na oplátku získával pozici generálního partnera festivalu. A jakou finanční částkou letošní MFF podpoří karlovarský magistrát? Podle sdělení jeho tiskového mluvčího Jana Kopála to bude 6,4 milionu korun. </p> <p>Eva Horníčková</p>

<p>HABARTOV: Na podzim minulého roku bylo ve městě otevřeno za pomoci finančních prostředků z Evropské unie Muzeum bezpečnostních sborů. Pod jednou střechou s ním najdete služby dalších dvou kulturních složek.</p> <p>O tom, že zaměření habartovského muzea má své opodstatnění, svědčí události ze září roku 1938. Pro pořádek však nejprve ve zkratce zmíníme oficiální historii Habartova, která začíná rokem 1339 první písemnou zmínkou. Po vystřídání několika majitelů byl od roku 1790 pouze samostatným statkem s jedinou vsí. V této době ho koupili habartovští poddaní, a až později se v jeho držení vystřídalo několik měšťanských podnikatelů. Na konci 19. století měl Habartov díky rozvoji těžby uhlí a zpracování nerostů 1500 obyvatel a jejich počet se během třiceti let zvýšil o další dva tisíce. V současné době ve městě žije přes pět a půl tisíce lidí.</p> <p>Boj o četnickou stanici</p> <p>Dne 12. 9. 1938 naslouchali obyvatelé Habersbirku (dnešního Habartova) slovům Aldolfa Hitlera, který tehdy přednesl na sjezdu NSDAP v nedalekém Norimberku jednu ze svých plamenných řečí. Poprvé v ní otevřeně vystoupil proti demokratickému Československu. Právě tento projev byl sjednaným signálem pro členy SdP (Sudetendeutsche Partei), kteří se do té doby pečlivě připravovali na boj proti československé státní moci. Hlídky tzv. ordnerů (Dobrovolná ochranná služba) bezprostředně po tomto projevu obsadily křižovatky i obec samotnou, a druhý den byla na výzvy předáků SdP zastavena práce v nedalekých dolech. Dne 13. 9. 1938 se u četnické stanice shromáždil rozvášněný dav sudetských Němců (tehdy ještě stále československých státních občanů), kteří nad hlavami mávali motykami, obušky, krumpáči a se vztyčenými pravicemi pokřikovali zakázaná hesla. Demonstranti požadovali, aby se osazenstvo četnické stanice vzdalo, čímž by došlo k formálnímu předání moci nad městem.<br /> Četníci však tyto požadavky kategoricky odmítli. Po malé potyčce mezi povstalci a četníky padl uvnitř stanice první výstřel a její velitel, praporčík Jan Koukol, se zasažen skácel k zemi. Četníkům se následně povedlo vytlačit útočníky ven na ulici, kde se vzápětí rozpoutala divoká přestřelka.</p> <p>Ordnerům se mezitím podařilo obsadit místní poštovní úřad, ze kterého vyvlekli manželku jednoho z četníků, paní Růženu Pardusovou. Poštovní úřednice byla na místě odsouzena k smrti a odvedena do svého bytu, kde její matka hlídala roční vnučku. Oběma ženám se i s dítětem sice podařilo utéci oknem, ale zanedlouho byly opět zadrženy a pod pohrůžkou zastřelení uvězněny.</p> <p>Četníci mezitím sváděli nerovný boj o své životy a pomalu jim začalo docházet střelivo. Přestřelka trvala zhruba dvě hodiny, zraněn byl strážmistr Matěj Příbek, ale náporu povstalců, kteří pochopili, že hrdinné obránce československé suverenity silou zřejmě nepřemůžou, se stále dařilo odolávat. Povstalci tedy změnili strategii a před budovu četnické stanice přivedli Růženu Pardusovou, kterou ihned začal německý dav lynčovat, a žádali složení zbraní pod pohrůžkou jejího zastřelení. Teprve tato skutečnost donutila obránce ke kapitulaci. Jako první vyšli ze stanice zranění a otřesení strážmistři Matěj Příbek a Antonín Křepela, který se vzápětí pokusil o útěk. Dav zběsilých nacistů jej však za obcí dohnal. Později byl strážmistr Křepela nalezen zavražděný, s mnohačetnými zraněními, s proraženou lebkou a střelnou ranou v těle. Jako poslední vyšel z budovy štábní strážmistr Pardus. Navzdory tomu, že měl ruce nad hlavou, po něm bylo několikrát vystřeleno. Když padl k zemi, ihned se na něj vrhlo několik fanatiků, kteří ho začali brutálně lynčovat. Strážmistr Pardus upadl do bezvědomí.<br /> První část boje o Habersbirk byla u konce. Do města však právě přijížděla posila četnického pohotovostního oddílu ve Falknově (dnešní Sokolov). Tento oddíl měl za úkol osvobodit své bojující kamarády a obnovit pořádek ve městě. Po příjezdu k prvním domům ho však uvítala palba, kterou nepřežili četař Vladimír Černý a desátník Stanislav Roubal. Klid ve vzbouřeném městě zajistil až příchod dalších posil z Karlových Varů. Bilance habartovského incidentu byla děsivá. Čtyři mrtví četníci, těžce zranění manželé Pardusovi a četnický strážmistr Matěj Příbek. Na straně druhé v Haberspirku padli čtyři ordneři a další tři byli zraněni. Ostatní viníci a iniciátoři tragédie uprchli na území Říše, kde se jim dostalo náležitého uvítání jako hrdinů.<br /> V květnu 1945 se před československým soudem zpovídala už jen část vzbouřenců. Někteří během války padli, další zmizeli. Na tragickou událost dnes v centru Habartic upozorňuje pomník, který byl v roce 2007 díky dotaci od Karlovarského kraje zrekonstruován. </p> <p>Od myšlenky k vlastní realizaci</p> <p>Od loňského roku události, kterým je více než 70 let, připomíná také Muzeum bezpečnostních sborů. Okolnosti týkající se jeho vzniku nám přiblížil starosta Habartova Ivo Zemek: Když se v roce 2006 v místní části Kluč uvolnila školní budova postavená v roce 1927, která byla mimo jiné ve své době jedinou českou školou ve zdejším regionu, zrodila se myšlenka na zřízení muzea věnovaného událostem z 13. září 1938. Návrh byl projednán na zasedání Zastupitelstva města Habartov a konečné rozhodnutí padlo v dubnu 2008 na semináři regionální rady Karlovy Vary. Bylo nám oznámeno, že na náš záměr můžeme vypracovat projekt a s ním se ucházet o dotaci. Schválilo se podání žádosti o zajištění předfinancování projektu. K podpisu smlouvy, která potvrdila získání finančních prostředků z evropských fondů, došlo v listopadu 2008.</p> <p>Projekt nazvaný „Přestavba objektu ZŠ na muzeum, knihovnu a infocentrum, Habartov – Kluč, Národní, č.p. 400“, spadá do prioritní osy „9.4. udržitelný rozvoj cestovního ruchu, oblast podpory 9.4.1. budování a rozvoj atraktivit a infrastruktury cestovního ruchu“.<br /> Po vypracování potřebných podkladů proběhla vlastní rekonstrukce budovy včetně přístavby výtahu, vybudování příjezdových cest a zařízení budovy. Tyto práce skončily v březnu 2009. Během dubna a května se sem přestěhovala knihovna a informační centrum, od června do října se stěhovalo muzeum včetně muzejních sbírek a slavnostní otevření Muzea bezpečnostních sborů se konalo 13. září, dodává starosta Habartova.</p> <p>Celkové náklady byly v původně podávaném projektu vyčísleny na necelých 13 mil. Kč, z toho dotace z Evropské unie představovala přes 10 mil. Kč. K jejich dodatečnému navýšení však došlo v průběhu stavby kvůli skutečnostem, které nebylo možné dopředu předvídat. Celkové výdaje se nakonec vyšplhaly na téměř 17 mil. Kč. Město Habartov projekt financovalo částečně ze svého rozpočtu a částečně z poskytnutého úvěru od Komerční banky, a. s. Partnery projektu jsou Krajské muzeum Karlovarského kraje, PO, a občanské sdružení Klub 1938 – Četnická stanice Habersbirk. Oba subjekty se podílely na vytváření muzejní expozice. Členové o.s. Klub 1938 navíc každou druhou neděli v měsíci provádějí návštěvníky muzea v dobových četnických uniformách. </p> <p>Co projekt přináší pro veřejnost?</p> <p>Především výhodu soustředěných služeb tří kulturních složek pod jednou střechou. Knihovna zajišťuje klasické knihovní služby, má 350 registrovaných čtenářů a její knihovní fond čítá 25 tisíc svazků. Nabízí i možnost využívat čítárnu nebo veřejný internet a samozřejmostí je bezbariérový přístup.</p> <p>Infocentrum obstarává provoz informačního portálu, připravuje programové nabídky pro cykloturisty, k dispozici má propagační materiály, mapy, suvenýry, je zde možné využívat internet nebo službu úschovny zavazadel. </p> <p>Muzeum bezpečnostních sborů zve do stálé dobové expozice vztahující se k událostem roku 1938, ale do budoucna se ještě počítá s venkovní přehlídkou vojenské techniky. Klasickými muzejními aktivitami pak jsou semináře a přednášky. A dodejme, že muzeum se pyšní nominací na udělení ceny „Kulturní událost Karlovarského kraje roku 2009“, pořádané deníkem Mladá fronta DNES, v níž získalo první místo. </p> <p>Muzeum, knihovna a informační centrum jsou součástí Městského kulturního střediska, příspěvkové organizace zřízené městem Habartov, které letos na jeho provoz přispívá 1,75 milionu Kč.</p>