Články a komentáře

PRAHA 15: Hned na začátku musím čtenáře upozornit, že jde o velmi dlouhé čtení. Text ovšem podrobně mapuje zárodky kulturních center v minulosti, ale i dnešní stav v Městské části Praha 15, která  vznikla v roce 1994 spojením katastrálních území Horní Měcholupy a Hostivař. Dnes má toto správní území bezmála 30 tisíc obyvatel.

Text koresponduje s lesčím, co již bylo k problematice kulturních domů řečeno, ať už o prostorách, dění či lidském faktoru (hasiči, Sokolové, spolky atd.).

Po druhé světové válce devastovaly spolkový život režimy, v současnosti je to televize a hektický životní styl. Ale i v textu níže najdete zmínku o tom, že (možná pomalu, ale přece) zažíváme renesanci spolkových činností.

V našem seriálu o kulturních domech a centrech mapujeme prostory, ale s kulturním hemžením je možné se potkat na nejrůznějších místech, ať už jsou to školy, kluby, lodě, fabriky, stadiony a jiné venkovní prostory či  soukromé byty. Podobně je tomu na Praze 15, kde jako výstavní prostor slouží také chodba radnice. "Patnáctka" je navíc dopravně velmi dobře spojená s vnitřní Prahou, takže její občané mají kromě lokální nabídky, ještě mnoho dalších možností vyrazit za kulturou "do města".

Ačkoliv obvykle texty krátíme, tento zveřejňujeme jen s minimálními úpravami pro jeho systematické uspořádání a ucelenou historickou hodnotu. Poskytla nám jej Marie Zdeňková, asistentka  zastupitelstva, ale také kronikářka a autorka několika publikací o Praze 15.

Děkujeme.

Horní Měcholupy

Historie:

Hostinec a Kulturní sál „U Nykodýmů“ (nyní parkoviště u obchodu Varta – v roce 1984 bylo čp. 12, na rohu bývalých ulic Uhříněveské, Petrovické a Hostivařské, zbořeno)

V obejktu byl první hostinec ve vsi, zvaný U Nykodýmů a po nástavbě, snad v 30. letech minulého století, získal v prvním patře i společenský sál. Dům je zachycen již na Indikační skizze Stabilního katastru z roku 1841 a podle nízkého čp. lze usuzovat, že na místě stála chalupa již v roce 1770, kdy došlo k prvnímu číslování objektů. Z roku 1862 pochází zápis o „koupi hostince bez polí“ Janem Nykodýmem.

Dne 2. prosince 1898 zde proběhla ustavující valná hromada vznikajícího Sboru dobrovolných hasičů Horní Měcholupy, kteří zde následně měli spolkovou místnost, odehrávaly se zde schůze a každoroční slavné hasičské plesy s tím, že první se konal 28. ledna 1900. Později se v sále konaly i pouťové (kolem 27. června) a posvícenské (28. října) a další taneční zábavy.

Mezi zakládajícími členy SDH nechyběl samozřejmě ani hostinský Jan Nykodým. Od roku 1907 si zde hasiči pořídili vlastní knihovnu. V únoru 1931 byla na hostinci umístěna i tabulka sboru. Při velkých oslavách hostil objekt často velké množství lidí, např. při 40. výročí sboru po divadelním představení následovala taneční zábava, nebo v květnu 1958 uspořádal U Nykodýmů kronikář sboru velkou výstavu k 60. výročí, která byla první svého druhu z okolí. Po hasičích následoval v roce 1903 vznik Dělnického podpůrného a vzdělávacího spolku Pokrok, 1918 vznik tělocvičné jednoty Sokol, 1932 tu byl založen fotbalový klub a 9. prosince 1933 na slavnostním koncertě v hostinci U Nykodýmů vznikl Okrašlovací spolek.

V podstatě veškerý kulturní život obce se minimálně do roku 1933, kdy vznikl druhý sál U Hervertů, odehrával U Nykodýmů.

V 30. letech zde vznikl Ochotnický divadelní spolek Karel Havlíček Borovský, který vystupoval v sále, případně v zahradě nedalekého velkostatku a v okolních obcích. Poslední dochovaný plakát na Klicperovu hru Zlý jelen zve do sálu U Nykodýmů v listopadu 1950. O dva roky později skončila působnost hornoměcholupského divadelního spolku K. H. Borovský úplně. V letech 1979 – 1984 sloužil objekt také jako místní národní výbor. (Z důvodu výstavby panelového sídliště Horní Měcholupy došlo k demolici desítek domů kolem návsi, včetně domu U Nykodýmů).

Současnost:

Hostinec a Kulturní sál U Hervertů – nyní Restaurace U Čouků.

Druhý objekt restaurace s kulturním sálem byl postaven za pouhý rok a čtvrt a dne 1. 5. 1934 slavnostně otevřen v Uhříněveské, nyní Holoubkovské ulici čp. 72, panem Antonínem Hervertem. A protože byl p. Hervert v letech 1931 – 1944 současně i starostou obce, sloužil objekt kromě bydlení majitele i jako radnice a místní knihovna současně. Ještě v červnu 1945 zde proběhlo ustavení místního národního výboru, který se až v roce 1946 přestěhoval do jiného objektu. V říjnu 1937 vznikl v těchto prostorách vlastenecko-podpůrný spolek Obec baráčníků. Spolek zřídil také divadelní odbor, který na velkém podiu v sále nebo na přilehlé zahradě, sehrál mnoho divadelních her.

Mezi oblíbené taneční zábavy U Hervertů, v období první republiky, patřily tzv. Zástěrkové, které pořádala Obec Baráčníků. Její členové v krojích zahajovali taneční zábavu Besedou, kterou si sami nacvičili. Každá žena přinesla vlastnoručně vyšívanou zástěru, jejichž dražba bývala zlatým hřebem večera. Občas to prý manžele stálo dost peněz. Poslední zástěrková zábava se konala v roce 1948.

Dále zde působil Dělnický divadelní spolek a mnoho let byl sál útočištěm i pro Místní sdružení chovatelů hospodářského zvířectva. V roce 1951 se asi na 4 roky v celém objektu zabydleli vojáci a důstojníci (cca 200 lidí), kteří stavěli protiletadlový bunkr Na Kozinci. Zabrali sál i celý dům a majitelé se museli na tu dobu nastěhovat k jiným lidem ve vsi. Po válce ustávala spolková činnost. Baráčníci zde ještě v roce 1963 oslavili 25. výročí trvání a 17. ledna 1966 uspořádali společně se zahrádkáři ples.

V současnosti je sál opět využíván na taneční odpoledne a slavnostní setkávání Klubu důchodců a SDH Horní Měcholupy zde např. v listopadu 2008 oslavil 110 let svého trvání. Restaurace se sálem je v soukromém vlastnictví vnuka p. Herverta a po něm je dnes pojmenována U Čouků.

Kulturní centrum Varta (Boloňská čp. 310)

Historie původního dvora, který stál na stejném místě jako stojí administrativní budova a přilehlý sál s restaurací, sahá do poloviny 14. století. Původně zde sídlili vladykové z Měcholup a postupně dvůr střídal majitele. Roku 1880 celou usedlost koupil krajský hejtman baron Ludvík Malovec z Hradce Králové, který významně budovu přestavěl a vnější novogotická podoba vytvářela dojem zámečku.

Po roce 1945 byl velkostatek znárodněn, správu převzala organizace Státní statek a objekt značně zpustl. Od roku 1978 procházely Horní Měcholupy velkou proměnou. Kvůli výstavbě nového sídliště byly demolovány desítky domů a domků, ušetřena nezůstala ani náves. Z původního dvora zůstala zachovaná čtvercová budova ukončená cimbuřím, a k ní se přistavoval sál budoucího kulturního střediska Varta. Nakonec odpovědní rozhodli, že se zboří i tento objekt. Na jeho místě v letech 1984 – 1988 vyrostla administrativní budova, ve které od dubna 1989 do června 1993 působila část Místního úřadu MČ Praha – Horní Měcholupy. Následně sloužila pro kurzy a zájmové kroužky, především hudební. Kulturní dům Varta se otevřel v roce 1988. V březnu 1997 byla Varta převedena z majetku MČ Praha 10 do majetku MČ Praha 15.

Od 1. 7. 2000 procházel celý objekt rozsáhlou rekonstrukcí ve třech etapách, včetně výměny oken, zateplení objektu a nové fasády za 7,5 mil. Kč, z toho 2 mil. Kč přispělo účelovou dotací hlavní město Praha.

Sál pro cca 150 lidí a restaurace s kapacitou cca 60 hostů se slavnostně otevřely 17. 1. 2001 a poslední etapa rekonstrukce skončila v roce 2002. Sál je využíván k pořádání koncertů, divadelních představení, zábav a plesů, k různým komerčním akcím, ale probíhají zde také zasedání zastupitelstva.

Kulturní centrum Varta má v nájmu soukromá osoba, která provozuje restauraci a zajišťuje kulturní náplň sálu.

Hostivař

Historie:

Hostinec a sál Na Kovárně (Kozinova ul. čp. 26, zbořeno) Toto společenské centrum patřilo k nejstarším v Hostivaři. Dům je poprvé zmíněn roku 1567 v pozemkové knize, kdy usedlost zdědil či koupil Jan Kovář. V roce 1626 je doloženo, že se jedná o „chalupu slove na kovárně, krčmu vejsadní“. V roce 1713 je majitelem Jiří Šulc kovář, v roce 1790 se uvádí, že jde o „stavení velké i malé, špejchárek i sklep, též stodola, vše tuze sešlý za 130 zl.“. Nejprve krčma a později hostinec či restaurace sloužila svému účelu po celá staletí až do demolice objektu. Spolkovou místnost zde mívali jak dobrovolní hasiči (později U Červených a pak Na Budíně), tak Spolek vojenských vysloužilců v Hostivaři a okolí, Spolek pěstitelů drobného hospodářského zvířectva a přátel přírody a další. Hrálo se zde divadlo, sál byl využíván na plesy a zábavy, na spolkové slavnosti a valné hromady. V 19. století, ještě před výstavbou radnice, zde zasedala obecní rada. V roce 1967 se historický hostinec objevil ve filmu Jiřího Menzela Rozmarné léto. Deset let na to se začala výstavba sídliště Košík. Mezi lety 1977 až 1982 vyrostlo přes 1600 nových bytů a z důvodu výstavby základní školy, došlo v těchto letech k demolici celé západní strany Kozinovy ulice, na jejímž konci u Botiče hostinec stával.

Hostinec a sál Na Budíně (U města Budína) (dříve Selská, nyní ulice K Horkám čp. 13, zbořeno) Kolem roku 1697 vystavěl chalupu čp. 13 Daniel Jozífek. Od roku 1751 je uváděno, že se v ní nachází masný krám a pivní šenk, přičemž jako řezník je její majitel Daniel Jozífek uveden už roku 1713. Hostinec s velkým sálem v prvním patře, byl v 19. století a první polovině 20. století hojně využíván především na spolkovou činnost, lidové veselice, jubilejní slavnosti, koncertní a taneční zábavy, ale i valné hromady a sportovní exhibiční vystoupení. Kromě Čtenářské besedy zde měli své působiště např. dobrovolní hasiči, Klub národně socialistické mládeže Havlíček (třetí spolek v Hostivaři založený 1906), Vzdělávací a podpůrný spolek Svornost a další až po Akční výbor občanstva Hostivaře, Zahradního města, Na Padesátým, Strašnic a přilehlých kolonií pro spojení elektrickou drahou s vnitřním městem. Odehrávala se zde většina významných slavností, zakončených tanečními zábavami. A ještě po válce se sem chodilo tzv. do tanečních. Dům byl zbořen v 80. letech minulého století.

Hostinec a sál U Pešautů, U Červených, U Šoušů nebo U Slezáků – Lidové divadlo dnes Billiard Club Sogaard (v Selské ul. čp. 114) Pravděpodobně původně stodola od čp. 22 (chalupa zapsána již v r. 1567 v pozemkové knize) byla v polovině 19. století přestavěna na hospodu s prostorným sálem. Hostinec s velkým sálem býval obdobně dějištěm mnoha významných událostí, stejně jaké Budín. Spolkovou místnost zde měla Vzdělávací a podpůrná beseda Barák a SDH Hostivař. V její více jak stoleté existenci se vystřídalo několik držitelů a hostinských, podle nichž postupně získávala jméno. Kromě hojně navštěvované spolkové místnosti a restaurace s letní zahradou, se v sále hrálo ochotnické divadlo (převážně Baráčníci) a vystupovaly zde i pojízdné tzv. kočovné divadelní soubory. Jedním z prvních hostivařských spolků, který U Červených pořádal divadelní představení, plesy, zábavy, ale i přednášky a hudební večírky byl Sbor dobrovolných hasičů v Hostivaři, který vznikl v roce 1874, jako Hasičsko-sokolská jednota.

Malé divadlo – sál a kulturní dům – centrum Hostivaře (dnes Norma, ul. Hornoměcholupská čp. 289, zrušeno)

Malé divadlo působilo již v 30. a 40. letech a hrálo v hostinci Na Kovárně (na dnešním Kozinově nám.). O téměř profesionální úrovni tohoto ochotnického souboru svědčí i několikerá účast na Jiráskově Hronovu. Drdovým dramatem Městečko na dlani dosáhl vrcholového umístění. Každé představení se několikrát opakovalo a nenašlo se prázdné sedadlo.

Asi v roce 1948 se Malé divadlo přestěhovalo do budovy na Hornoměcholupské ulici (dnes Norma). Tuto budovu postavil stavitel Ing. Arch. Bauer v Mostě a po válce asi hned v roce 1945 ji rozebral a nechal převézt do Hostivaře, kam se sám nastěhoval. Pamětníci pamatují, jak se z těchto částí postavil Kulturní dům, kde byl sál asi o 400 místech. V této budově se v 50. a 60. letech kromě divadelních představení konaly i plesy a zábavy. Koncem 60. let (1967 – 8) byl kulturní dům zrušen a upraven na kancelářské prostory nejprve podniku Vydavatelství úřadu pro normalizaci a měření, později přejmenován na Institut pro vydávání norem, který zde sídlí dodnes.

Současnost:

Švehlova sokolovna (U Branek čp. 674)

Základní kámen byl položen 28. října 1931 a 15. května 1932 se budova s tělocvičnou, velkým divadelním sálem a zázemím pro občerstvení, slavnostně otevřela. Moderní funkcionalistický objekt architekta Ladislava Machoně sloužil jako tělovýchovné, ale i společensko-kulturní centrum Hostivaře. Členové Sokola zde hráli divadlo (cca 50 titulů her, operet i oper), probíhaly zde koncerty, bohaté plesy a Šibřinky. Později (60. až 80. léta) divadelní sál sloužil jako kino.

Po roce 1989 v sále  trénovali již jen zápasníci. Po roce 1995 došlo ke znovuobnovování dřívějších tradic. Nejprve vzniklo loutkové divadélko Frydolín, kolem kterého se sešla výborná parta lidí, které se podařilo rozpohybovat dění kolem Švehlovy sokolovny. Dnes prošel interiér i exteriér budovy rozsáhlými rekonstrukcemi – lépe řečeno, byla obnovena původní architektura a zrušeny následné vestavby a přístavby.

Nyní budova opět slouží původnímu záměru a po rekonstrukci sálu a obnovení pódia je sál využíván na společenské akce, divadelní představení, koncerty, přednášky, výstavy apod. Sál pojme cca 200 diváků. Dále je v objektu Galerie V Chodbě, kde každý měsíc již asi 5 let probíhají výstavy fotografií a obrazů. Objekt, který patří Obci sokolské, je především určen sportovnímu vyžití, ale kromě uvedených kulturně-společenských akcí zde působí ještě mateřské centrum Frydolínek a loutkové divadlo Frydolín.

PRAHA 6: Způsob likvidace odpadů vznikajících při lidské činnosti vypovídá o kulturní, sociální a technické úrovni dané společnosti. Například většina měst starověkého Řecka i Říma byla vybavena poměrně dokonalou sítí stok, z nichž nejznámější je římská Cloaca maxima. Již v antických dobách probíhaly první pokusy likvidovat centrálně svedenou odpadní vodu metodou přirozeného čištění, která se v současnosti opět začíná uplatňovat.

Raritou v tomto směru byla dnes již více než stoletá čistírna v Praze - Bubenči autora W. H. Lindleyho a stavitele Quido Bělského, která tehdy neměla v Evropě konkurenci ani co se úrovně čištění vody týče. To zde probíhalo třístupňově bez jakýchkoli chemických přísad. (Pouze v době epidemií se přidávalo vápenné mléko a síran hořečnatý.) Roční zkušební provoz zahájil dne 27. 6. 1906 a úřední kolaudace proběhly v květnu a červnu roku 1907. Přestože její kapacitní životnost byla naplánována do třicátých let minulého století, sloužila svému účelu až do roku 1967 a ještě počátkem osmdesátých let fungovaly původní usazovací nádrže na kal.

Tou dobou objevili tento skvost industriální architektury z období průmyslové secese nadšenci, kteří mu chtěli znovu navrátit zašlý lesk, a tak se pustili do vyklízení nánosů říčních naplavenin, jakož i do obnovy strojního vybavení.

Prvotním záměrem bylo postupně zpřístupnit podzemí čistírny a návštěvníky „přímo na místě“ seznamovat s historií pražského stokování a čištění odpadních vod. Renovace stále probíhá a objekt se od roku 1991 postupně zpřístupňuje. Zprvu to bylo jen dvakrát až třikrát do roka při akcích, které tehdy organizoval Klub přátel staré čistírny, až posléze se podařilo rozšířit návštěvní hodiny pro veřejnost, a to o víkendech od dubna do října.

Objekt je od roku 1991 technickou kulturní památkou a ze skupinky nadšenců vznikla v roce 1992 Nadace ekotechnického muzea. Později se transformovala v dnešní obecně prospěšnou společnost Ekotechnické museum, která má tříčlennou správní a dozorčí radu a spolupracuje s více než dvěma desítkami osob.

Ještě že jsou muži hračičkové

Domácí kutilství a pěstování všemožných koníčků je stále výsadou mužů. Opačné pohlaví na jejich záliby sice trochu žehrá, ale na druhé straně, která matka by svému zvídavému potomku odepřela návštěvu pohyblivého sto let starého betléma, nově zprovozněného tradičního vodního mlýna, jízdu historickým vlakem či exkurzi do ojedinělé technické památky. A právě díky mužům-hračičkům a bezpočtu hodin, které své zálibě věnovali, mohou české ratolesti zažívat neopakovatelná dobrodružství.

Klub přátel staré čistírny v Bubenči sdružuje asi dvacet lidí se zájmem o historii, parní stroje, kanalizaci a o historickou techniku vůbec. Jejich různorodé profese jsou spíše technického zaměření, věkový průměr je 33 let a pro všechny bez výjimky je čistírna pouze koníčkem. Šest z nich vás i během příští sezony bude provázet při vašich výpravách do podzemního království postaveného z třikrát pálených cihel z jemně plavené hlíny. Projdete se nimi podzemním labyrintem schodišť, chodeb, průchodů a vodních můstků. Uchvátí vás šest metrů hluboký a devadesát metrů dlouhý rezervoár s průzračně čistou vodou (a takových „bazénů“ má bubenečská čistička dokonce deset), který by se s celkovým objemem 1200 m³ vody mohl srovnávat s velkými rekreačními bazény. Jen s tím rozdílem, že ani v létě teplota vody nepřesáhne osm stupňů celsia.

Ale s představou nadcházejících plískanic se raději zmíním o zcela jiné části čističky – o kotelně, jíž dominují dva plamencové parní kotle. Odtud je vedena pára nahoru do ocelového srdce čistírny – strojovny. Zdejší a dodnes funkční čerpací soustrojí vyrobila v roce 1903 firma Breitfeld & Daněk. Nablýskané stroje jsou přímo uměleckými díly. Všechny jejich součástky jsou vytvarovány tak, aby lahodily oku. Sloužily až do konce dvacátých let minulého století, kdy zde proběhla elektrifikace, ale například při letošním „Zamykání kanálů Staré čistírny“ je kvalifikovaní strojníci uvedli na čas opět do chodu. Za pleskání řemenic, syčení páry a tlumeného předení strojů zde dokonce vystoupilo dívčí Trio MUSES (soprán, violoncello, housle). Místo je to pro takovou produkci vskutku netradiční, ale před nápadem spojit tyto dva naprosté protiklady je nutno smeknout.

Tiskového mluvčího obecně prospěšné společnosti Ekotechnické museum, Ing. Tomáše Nováka, jsem při příležitosti uzavírání sezony poprosila o další informace.

Kolik zájemců k vám odhadem o víkendu zavítá?

Návštěvnost Staré čistírny se mění v průběhu muzejní sezony a s ohledem na akce, které zde probíhají. Řádově jde o desítky až stovky osob. Na letošní „Zamykání kanálů“ přišlo více než 700 návštěvníků.

Co se v čistírně odehrává mimo sezonu?

Ani v období mimo muzejní sezonu se areál před návštěvníky úplně neuzavírá. V muzeu probíhají individuálně dohodnuté prohlídky, zejména pro školy. Dále se plánují a připravují akce na novou sezonu a probíhají rekonstrukce, které nejsou možné v běžném provozu uskutečnit.

Jaká je finanční situace společnosti?

Objekt čistírny v Bubenči je v majetku hlavního města Prahy a Ekotechnické museum, o.p.s., jej na základě smlouvy o nájmu spravuje. Provoz není financován z rozpočtu hl. m. Prahy ani z jiných veřejných zdrojů a většinu prostředků si muzeum získává vlastní činností. Kromě prohlídek a exkurzí do podzemí provozní budovy společnost prostory také pronajímá pro nejrůznější firemní a společenské akce, výstavy, natáčení, a dokonce i pro svatební hostiny. Další aktivitou jsou servisní a poradenské služby v oblasti historických, zejména parních strojů.

Využili jste nějaké granty?

V tuto chvíli žádné granty nečerpáme.

Jak vás podporuje MČ Praha 6?

Praha 6 věnovala cenu výherci soutěže parních stříkaček v rámci akce „Parou proti ohni“. Akce úspěšně proběhla letos v létě.

*

Muzeum má otevřeno od 25. dubna do 25. října, vždy v sobotu a v neděli. Prohlídky začínají v 10.30, 12.30, 14.30 a v 16.00 hodin.

Mimo tuto dobu je prohlídka možná pouze pro skupiny na základě předchozí objednávky.

Minimální počet osob ve skupině je deset.

Vstupné: dospělí 100 Kč, studenti a důchodci 50 Kč, rodina 200 Kč.

Více informací a objednávky na tel. čísle +420 777 170 636, info@stara-cistirna.cz

a na www.stara-cistirna.cz.

Eva Horníčková

POHOŘELICE: Toto město se 4,5 tisíci obyvateli najdeme 25 kilometrů jižně od krajského města Brna. Včetně dvou městských částí Nová Ves a Smolín jsou Pohořelice součástí mikroregionu Čistá Jihlava, od roku 2003 pak obcí s rozšířenou působností pro okolních 13 obcí.

Archeologické nálezy dokládají zdejší osídlení již od mladší doby kamenné, první písemná zmínka se datuje rokem 1222.

Pohořelice – byť jako jedno z nejmenších královských měst na Moravě – se mohou pochlubit řadou památek. Mezi ně patří například kostel sv. Jakuba Staršího, což je trojlodní, v jádru gotická stavba, jejíž nejstarší částí zřejmě bude presbytář postavený před rokem 1323.

Pozdně barokní až raně klasicistní budova fary byla postavena kolem roku 1769 za přispění knížete Ditrichštejna a k její historii patří také fakt, že v listopadu 1805 zde strávil noc – kromě velitelů ruských a rakouských armád – i Napoleon, táhnoucí se svou armádou ke Slavkovu.

Lovecký zámeček Leopoldsrube je cennou ukázkou typu loveckých zámků a hodnotnou architektonickou památkou, která prochází rekonstrukcí a v níž dnes najdeme Dům na půl cesty, což je adaptační centrum pro mladé lidi vyšlé z dětských domovů.

Původně barokní Paarův zámeček si po roce 1693 nechala postavit za tzv. Malým dvorem (dnes areál základní školy na ulici Lidické) hraběnka Marie Paarová, dědička části židlochovického panství.

Dominantní je další barokní budova, jedna z nejstarších dochovaných světských staveb ve městě, která dříve sloužila jako hostinec i jako hotel Pfann, s rozsáhlým hospodářským zázemím v podobě stájí a kočárového přístřešku. První záznam o tomto objektu je z roku 1598. V současnosti se částečně opravuje, aby mohl pro stejné účely sloužit i nadále.

Opomenout nelze ani zdejší rozlehlý židovský hřbitov, kde je možné spatřit nejstarší náhrobky pocházející z druhé poloviny 17. století.

Kultura je soustředěna na staré radnici

Takzvanou starou radnici nalezneme v samém centru města. Byla postavena počátkem 20. století v historizujícím duchu jako dvoupodlažní objekt s velmi bohatě zdobenou štukovou fasádou. Díky tomu, že pohořelický městský úřad získal pro své potřeby budovu bývalého výzkumného ústavu, mohlo se toto donedávna správní centrum obce po přestěhování úřadu v roce 2004 změnit v kulturní centrum sjednocující pod svou střechou kulturní sál, obřadní síň, výstavní prostory, restaurace a zázemí pro spolkovou činnost. Své sídlo zde má také nedávno vzniklé Kulturní informační centrum (KIC), které má podobu organizační složky města.

Zdejší sál se štukovou výzdobou prošel během čtyř let zásadní obnovou. V případě potřeby se může rozšířit o předsálí a jeho kapacita čítá 200 až 250 míst. Na pódiu se střídají dovážená představení, první krůčky před diváky tu absolvují děti ze Základní umělecké školy a Ateliéru. Zájemci si mohou vybírat z koncertů, divadelních představení, tanečních zábav, plesů nebo zajít na výstavu. Dá se říci, že každá akce má své příznivce a návštěvníky.

Zázemí na staré radnici našly i pohořelické spolky. Nejvíce místností využívá muzejní spolek založený v roce 2001, který se zabývá historií města i regionu a získává historický či národopisný materiál. Občanům se prezentuje ve třech výstavních sálech. Stálá expozice zahrnuje historické fotografie a pohlednice, dobové hasičské materiály, ale i keramiku, mince atd. Expozici doplňují příležitostné tematické výstavy. V dalších výstavních místnostech představuje své aktivity místní základní škola i občanské sdružení Amis Art, které sdružuje místní umělce – malíře, fotografy. Další občanské sdružení – Divadelní spolek POHoDa má kolem dvacítky členů spíše mladšího věku. Ti se prezentují zejména programem „Mládež v akci“, který je financován z prostředků Evropské unie a probíhá současně v pěti zemích. Dvacetičlenný sbor Mužáků z Pohořelic se účastní řady akcí ve městě, ale i širokém okolí. Taneční kroužek Novoveská štístka při Středisku volného času vznikl v druhé polovině devadesátých let minulého století, nyní má kolem osmdesátky tanečních párů a vystupuje po celém území naší republiky i v zahraničí. Řadu ocenění získal soubor mažoretek při Základní škole v Pohořelicích, jehož historie se začala psát v roce 1996. Výčet aktivit doplňuje Školní žákovský taneční orchestr Junior Band a Dětská cimbálová muzika ZUŠ Pohořelice.

Finanční prostředky na pořádání kulturních akcí se daří získávat i pořádáním prezentačních akcí, školeními atd. Na činnost KIC je vyčleněna jedna pracovnice, které při větších akcích pomáhají další zaměstnanci zdejšího městského úřadu a také brigádníci.

Akce s tradicí

Od roku 2005 pořádá město „Slavnosti města Pohořelice a okolí“. Na této červnové víkendové akci vystupují naši přední profesionální umělci spolu s nejlepšími amatérskými tanečními, divadelními a hudebními soubory z Pohořelic a okolí. Nemalou zásluhu na úspěšném pořádání mají i sponzoři z řad zdejších firem. Folklorní tradici připomíná Hodové zpívání šesti až sedmi mužských a ženských sborů. Letos poprvé proběhne setkávání harmonikářů, na které kromě našich hudebníků přijedou i dva účastníci z Rakouska. Zájem o tuto akci je zejména z řad střední a starší generace a Pohořeličtí by z ní rádi udělali další městskou tradici.

Knihovna a kino jsou pod jednou střechou

Městská knihovna je umístěna v prvním patře budovy kina, postavené v polovině minulého století. Zatímco knihovna, organizační složka města, nabízí přes 22 100 svazků krásné i naučné literatury pro dospělé i děti a 34 titulů časopisů, kino, nacházející se v přízemí, má v současné době omezený provoz – promítá jedenkrát do měsíce. Pohořeličtí filmoví fanoušci proto za filmy jezdí do nedalekých Velkých Němčic nebo do Brna.

Eva Veselá

Mnoho výzkumů provedených v minulosti ve Spojených státech na téma návštěvnost divadel prokázalo, že se jedná především o elitářskou aktivitu, do které se zapojuje jen malé množství mladých Američanů, málo příslušníků jiné než bílé rasy a těch, kteří mají nízké příjmy.

Podle nové studie má šanci tento stav změnit a do divadel přilákat nové diváky program s názvem Volná noc.

Výzkum prokázal, že Volná noc divadla, kterou pořádá TCG (Theatre Communications Group New York), přivádí do divadel netradiční diváky, kteří se poté vracejí.

Zadavatel studie

Studii inicovala skupina pro komunikaci v divadle (TCG), státní servisní organizace pro profesionální nezisková americká divadla, která se snaží posilovat, prosazovat a pečovat o profesionální nezisková divadla v Americe. Iniciativa TCG zahrnuje řadu umělecký, řídících, mezinárodních a advokátních programů. Množství jejích publikací poskytuje zdroj odkazů, názorů a diskusí o divadle a hereckém umění dneška.

Umělecké programy TCG podporují členská divadla a divadelní umělce ročním udělením zhruba 2 milionů dolarů v grantech na podporu rozvoje a nabízejí umělcům programy pro obohacení jejich kariéry. Stejně jako Americké centrum mezinárodního divadelního institutu (ITI) tak činí po celém světě, TCG podporuje mezikulturní výměny a spolupráce. TCG registruje téměř 500 členských divadel.

Co je Volná noc v divadle?

Otázku návštěvnosti považovala americká nezisková divadla dlouhou dobu za jeden z nejtíživějších a nejtrvalejších problémů v této oblasti. Za daných podmínek dnešního ekonomicky nejistého prostředí nemohla být snaha přivést do divadel nové diváky snad nikdy důležitější.

Volná noc divadla byla představena jako pilotní program pro tři města s cílem zvýšit povědomí veřejnosti o divadelním společenství v zemi a zároveň postupně přilákat nové a netradiční typy diváků. V roce 2008 se programu, který během měsíce října distribuoval divadelní vstupenky zdarma, zúčastnilo 120 měst a 650 divadel.

Provádění výzkumu

Průzkum provedla Shugoll Research, která je jednou z vedoucích společností na poli výzkumu v oblasti umění a zábavního průmyslu ve Spojených státech. Mezi její klienty se řadí mnoho neziskových divadelních či operních společností, sborů, hereckých center a servisních organizací a asociací z celé země.

Společnost vedla online rozhovory s téměř šesti tisíci lidmi, kteří se v roce 2008 programu Volné noci zúčastnili. Tyto rozhovory proběhly v květnu 2009, tedy asi šest měsíců po realizaci Volné noci, aby se mohlo ukázat, zda program motivoval jeho účastníky k dalším návštěvám divadla. Studie potvrzuje, že Volná noc divadla slaví úspěchy ve všestranném rozvíjení amerického divadelního obecenstva.

Nejdůležitější zjištění

Návštěvníci, kteří v rámci programu Volná noc přijali pozvání zdarma navštívit divadelní představení, tvoří různorodější skupinu než typičtí divadelní diváci. Program přitáhl občasné návštěvníky, mladé lidi, méně vzdělané, barevné i ty s nižšími finančními příjmy.

Konkrétně 31 % účastníků Volné noci navštívilo za poslední rok divadlo nejvýše dvakrát, 35 % se nacházelo pod hranicí 35 let, 20 % nemělo dokončenou ani střední školu, 30 % návštěvníků bylo jiné než bílé rasy a 36 % přiznalo nižší příjem než 50 000 dolarů.

Divadla mají šanci získat nové pravidelné návštěvníky, kteří je objeví právě skrze tento program.

Volná noc vytváří zájem o divadlo v budoucnu. Vedle toho, že se rozšíří spektrum diváků,  velká část se jich do divadla vrací - 78 %, z čehož 42 % navštěvovalo  divadlo dříve nepravidelně (0 – 2 krát za poslední rok). Především ale 34 % účastníků uvedlo, že navštěvují divadlo častěji a 84 % z nich tam chodí díky své zkušenosti z Volné noci.

Volná noc v divadle vzbuzuje v pravidelných návštěvnících divadla chuť otevřít se novým zážitkům. Webové stránky programu jim umožnily vyzkoušet něco nového, v podobě návštěvy události nebo společnosti, kterou dosud neviděli, nebo zhlédnutí hry, na kterou by obyčejně nešli. Dva ze tří účastníků (69 %) si zvolilo divadlo, v kterém dosud nebyli, což dokládá schopnost programu zajistit pro zúčastněná divadla nové diváky. Mnozí přiznali, že významnou roli v rozhodování k účasti na Volné noci pro ně hrál fakt, že mohou zkusit něco nového bez obav, že by cena vstupenky neodpovídala kvalitě představení. Uvedli například, že přišli na představení, o kterém neslyšeli, dokud nebylo zadarmo (64 %), mohli vyzkoušet nové divadlo, aniž by se museli obávat ceny (49 %), nebo mohli zhlédnout takový typ představení, který by si obvykle nevybrali (46 %). Malé, přesto významné množství (18 %) přiznalo, že jim Volná noc poprvé po dlouhé době zase umožnila zavítat do divadla.

Vyzkoušením nového divadla během Volné noci se často získá zákazník, který se vrací. Z těch, kteří během Volné noci vyzkoušeli nové divadlo, se jich 34 % poté vrátilo, aby si zakoupili lístky, z čehož 3 % požadovalo abonentní vstupenku. Tato skutečnost opět podtrhuje přínos, jaký pro divadla účast na programu má.

Vstupné zdarma funguje. Některá divadla vznesla námitky, že rozdávání volných vstupenek nemůže motivovat lidi, aby si kupovali lístky v budoucnosti, že v nich tento postup naopak jen pěstuje tendenci k podhodnocování ceny za návštěvu divadla. Průzkum však napovídá, že taková obava je zcela bezpředmětná. Z těch, kteří se po účasti na Volné noci v divadle opět vrátili, jich většina  (40 %) zakoupila vstupenku v plné ceně nebo abonentní lístek (9 %). Zbylá část si zakoupila nějakou formu zlevněného vstupného (51 %), v mnoha případech se jednalo o slevu speciálně určenou dané demografické skupině (jako třeba zlevněné studentské vstupné). Procento prodeje zlevněných vstupenek bylo sice po Volné noci vyšší než u většiny ostatních divadel, průzkum se však odehrával v době, kdy ekonomika zaznamenávala pokles a různé nabídky slev se na trhu rozšiřovaly. Zlevňování přesto zůstává vhodnou strategií jednotlivých divadel napomáhající motivovat k opakované návštěvě.

Z výsledků výzkumu vyplývají strategie pro vytvoření opakovaných obchodních příležitostí. Zatímco cena vstupenky je hlavním důvodem, proč respondenti nechodí do divadla častěji (65 %), jejich návštěvnost je limitována ještě obavami, že utratí své peníze za něco, co se jim nebude líbit (23 %), nedostatkem času (19 %), což má za následek neschopnost se dopředu zavázat k pravidelným návštěvám   (18 %), stejně jako nízkou informovaností o nabízeném programu (16 %). Vedle redukce ceny je další strategií ke zvyšování návštěvnosti také možnost změny data vstupenky v případě časové kolize, tedy něco se zaměřením na hektický životní styl (49 % by chodilo do divadla častěji, pokud by se jim tato možnost nabízela), dále dostupnost informací o aktuální nabídce na jedné centrální webové stránce, tedy možnost dozvědět se dopředu více o uváděných hrách, a tak překonat obavu z toho, že zaplatím za něco, co se mi nebude líbit  (47 %). Dále pokud by mohly zrušené rezervace být prodávány se slevou v den konání představení, což se opět dotýká hektického životního stylu a zábran k závazku docházet pravidelně (34 %) a pokud by se návštěvník mohl dozvědět více o představení, což znovu poukazuje na obavu z utrácení za něco, co se nemusí líbit (28 %).

Překlad ze zprávy TCG (www.tcg.org).

Kateřina Vedralová

Pozn. redakce: Jistě jste se setkali  s tím, že na ulici nabízí firma své zboží zdarma. Je to zřejmě účinný marketinkový nástroj, ale za předpokladu, že produkt je kvalitní.

HODONÍN(26 tis. obyvatel): Hodonínský Dům kultury je příspěvková organizace města založená v roce 1991. Do její správy spadá budova samotného Domu kultury a kina. Do její kompetence by mělo patřit také bývalé sídlo radnice, v němž Dům kultury zvažuje zřídit tzv. Regionální expozici.

Ve městě sice sídlí Masarykovo muzeum, které se specializuje na osobnost T. G. Masaryka a regionální historii, nenaleznete v něm však také materiály věnované výhradně samotnému Hodonínu, případně prezentaci okolního národopisu. A právě ty by měla pojmout nová regionální expozice. Všechny zmíněné objekty vlastní město.

Dům kultury sídlí v 21 let staré budově, která původně patřila pod Jihomoravskou armaturku jako součást shromažďovacího prostoru pro jihomoravský výbor strany a sloužit měla především jako zařízení pro pořádání konferencí. Vzhledem k tomuto původnímu určení se dnes Dům kultury při pořádání akcí potýká s dispozičními překážkami. Chybí dostatečné zázemí pro účinkující, skladovací prostory pro dekorace, jeviště nemá technický přístup pro zvukovou a divadelní techniku i pro umělce samotné. Budova je značně opotřebená a provoz energeticky velmi náročný, a to zvláště v zimním období. Potřebná by byla co nejbližší rekonstrukce, jejíž projektová dokumentace je již zpracovaná. Díky propadu současné ekonomické situace se ale ředitel Domu kultury Zdeněk Grombiřík obává, že prostředky od města nedostane ani na nutné opravy ani na zajištění provozu budov i kulturních akcí pořádaných mimo svěřené prostory.

V minulém roce činil celkový rozpočet organizace 15 milionů korun, z čehož zhruba polovinu hradil zřizovatel. Ostatní příjmy pocházejí ze vstupného a krátkodobých či dlouhodobých pronájmů prostor. Organizace zaměstnává 25 zaměstnanců a 45 externistů.

Hlavní činností Domu kultury je pořádání kulturních akcí, a to i mimo budovy, které spravuje a slouží jako servisní organizace města v oblasti kultury. Na druhou stranu často vstupuje do spolupráce s hodonínskými neziskovými organizacemi či občanskými sdruženími. Při pořádání kulturních akcí se jim snaží vyjít vstříc a podpořit je zvýhodněním ceny nákladů na provoz této činnosti, například při zapůjčování techniky a prostor. Vedení KD podporuje aktivity, které vznikají ve v občanském sektoru a opírá se o filosofii vzájemného pomoci a spolupráce. K naplňování strategie a cílů přistupuje tato příspěvková organizace neformálně.

Z nabídky je největší zájem o divadla, ale i o koncerty. Oblíbeným žánrem je dechová hudba, jejíž milovníci dokáží zaplnit celý sál. V případě koncertů a divadelních představení pojme zařízení až 750 lidí, plesů se může zúčastnit 800 – 900 lidí. Budova navíc disponuje multifunkčním sálem s výsuvným hledištěm pod balkonem. Jedná se o šikmé hlediště, které bylo zbudováno jako jedno z prvních na našem území. Dnes je tři roky po částečné úpravě a dokáže tak pružně reagovat využívat kapacitu dle předpokládaného zájmu návštěvníků, či dle typu nabízeného pořadu. Sál s tímto vybavením pojme včetně míst k stání až 1200 lidí. Ročně navštíví všechny akce v budově asi 100 tisíc lidí.

Díky této vysoké kapacitě hostí kulturní zařízení pravidelně akce velkých rozměrů. Bienálně se zde koná Mezinárodní soutěž dechových orchestrů, zdomácněl tu i Seriál dechových hudeb. Jednou za dva roky se místo stane dějištěm jedné z největších výstav betlémů ve střední Evropě.

Ze stálých folklorních souborů působí v Domě kultury soubor Dubina, který reprezentuje město, a Místní chasa udržující zdejší folklórní tradice. Již několik let je Hodonín také hostitelem krajských přehlídek amatérského divadla a na seznamu pravidelných akcí se nachází Hodonínská zahrada a Svatovavřinecké slavnosti.

Budova kina prošla v nedávné době četnými úpravami financovanými jak z rozpočtu města, tak z grantů ministerstva kultury. Pokrýt dokázaly digitalizaci, výměnu sedadel a zřízení bezbariérového přístupu. Kino tak naštěstí odolává náporu multiplexů, bez dotace na provoz by se však obejít nedokázalo. Nabídku každé léto zpestřuje promítání na zdejším atletickém stadiónu se zastřešenou tribunou.

Další aktivitou je provoz informačního internetového portálu Hokus, který je zdrojem informací pro novináře a občany města. Je na něm umístěn mimo jiné kulturní kalendář, sestavovaný také na základě informací od pořadatelů. Předchází se tak situacím, kdy by docházelo ke kolizi zajímavých událostí.

Velkolepý záměr na vybudování Vodního království

Nejaktuálnějším projektem se značným přesahem do budoucnosti je svět Vodního království. Jedná se o myšlenku inspirovanou oslavami 780. výročí udělení městských práv Hodonínu královnou Konstancií Uherskou, které proběhly v roce 2008. Právě Vodní království má být pokračováním bohaté historie královského města.

Jedná se o parafrázi Valašského království, jejímž cílem je také rozvíjení a propagace domácího regionu. Vodní království je pohádkovým příběhem, který na sebe nabaluje spoustu zajímavých akcí. Aby toto království získalo své fyzické sídlo, zrodil se nápad zbudování vodní tvrze v bývalém vojenském prostoru na řece Moravě.

V minulých dobách Hodonín vodní tvrz měl. Voda městu přinášela nejen obživu, ale i ochranu. Historie i současnost se však podepsala pod její definitivní ztrátou a nostalgie se stala hnací silou k jejímu obnovení. Replika této tvrze se může stát spojovacím článkem hlavního toku Moravy s jejími přilehlými, odumírajícími a slepými rameny.

V areálu by kromě zázemí království, jehož součástí je královský dvůr, v čele s královnou a jejími dvořany mohl vzniknout přírodní amfiteátr, muzeum vodní plavby a ekocentrum.

Vyhlídková věž zakomponovaná do opevnění tvrze je zamýšlena jako rozhledna, a to nad výškovou úrovní přilehlého Lužního lesa. Laguna umístěná v těsné blízkosti tvrze by měla zajistit zatím chybějící prostor pro parkování lodím plujícím po Baťově kanálu. Nakonec plánovaným areálem vede budoucí cyklostezka, počítá se i s kempem a sportovištěmi.

Město v současnosti vlastní již všechny pozemky a na vybudování světa Vodního království schání peníze. V areálu se už konají Oslavy Vodního království s celodenním programem hlavně pro děti.

Jednu z významných myšlenek projektu tvoří snaha přiblížit v rámci pořádaných akcí zábavnou formou řemeslnou šikovnost a dovednost předků Hodonínska. Mezi partnery se tak objevují například i Střední škola řemesel a služeb v Jablonci nad Nisou, Střední odborná škola oděvní a SOU ve Strážnici a Integrovaná střední škola v Hodoníně.

Kateřina Vedralová

VALAŠSKÁ BYSTŘICE:

Na počátku je dřevo, sekera, další potřebné nářadí a především fortel. Výsledkem je statická stavební konstrukce, jednoduchý nábytek nebo dřevěné stroje určené zejména pro vodní mlýny, pily a hamry.

Díky nutným opravám starých objektů, ale i stavbě replik, nemají ani dnes tesaři a sekerníci o práci nouzi. O významu těchto řemesel pro lidové stavby vypovídá i skutečnost, že ministr kultury udělil v roce 2003 Josefu Kopčanovi z Valašské Bystřice titul Nositel tradic lidových řemesel v oboru tesařská a sekernická výroba .

Od výučního listu k prestižnímu ocenění

Josef Kopčan se již v 2. ročníku oboru tesař úspěšně účastnil celoevropské tesařské soutěže v tehdejší Jugoslávii a výuční list získal v Ostravě v roce 1967. Zde byl také krátce zaměstnán, ale v roce 1972 se přestěhoval do svého nynějšího bydliště a začal tu pracovat pro družstvo Portáš, které bylo specializované zejména na výrobu žebříků, násad a nejrůznějšího domácího nářadí.

Nové možnosti se mu však otevřely až o tři roky později, s nástupem do Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm (VMP). Nevšední nadání a cit pro práci se dřevem zde mohl skvěle uplatnit v oddělení obnovy památek, kde také od roku 1982 stál včele zdejších tesařů. Odbornou specializaci tesař – památkář pak získal na kurzu v tehdejším Okresním vlastivědném muzeu v Šumperku a současně se začal intenzivněji věnovat i dalšímu oboru zabývajícímu se zpracováním dřeva – sekernictví.

V hlavní roli dřevo

Beskydy vždy nabízely díky svým lesům hodně dřeva, které se zpracovávalo k různým účelům, a většina zdejších obyvatel práci s ním dokonale ovládala. Ti nejšikovnější tesaři a sekerníci si troufli i na stavbu roubených domů, hospodářských budov a technických staveb jako mlýny či hamry. Josef Kopčan pronikl do tajů původních postupů, které využívá zejména při opravách a při stavbách replik ve třech areálech VMP. V nejstarší části valašského muzea, v Dřevěném městečku, se jednalo o transfer a stavbu sýpky z Heřmanic nebo o výstavbu amfiteátru.

Valcha či olejna, vodní mlýn a pila, včetně vybavení potřebnou technologií, postavené v Mlýnské dolině, byly prubířským kamenem jeho znalostí a dovedností, které získal od starých sekerníků. V poslední době se Valašská dědina rozrostla ještě o kostelík, který původně stával v Huslenkách, o školu z Velkých Karlovic a přibyl také hostinec z obce Zděchov. Jak při opravách stávajících roubenek, tak při výstavbě replik nebo při přenášení historických staveb z terénu, byly využity autentické postupy, technologie i nástroje. Také na těchto, a mnoha dalších stavbách, se nemalou měrou J. Kopčan podílel.

Vodní kolo, zvonička i kolovrátek

Pastorky, hřídele, paleční kola nebo hasačert – to vše jsou názvy pro součásti potřebné k provozu ve vodním mlýnu. Právě jejich výroba je vrcholem mistrovství každého sekerníka. J. Kopčan však ovládá i další práce se dřevem. S fortelem vyrábí šindele, dřevěné okapní žlaby nebo kolovrátky a troufne si i na nábytek. S jeho zvoničkami se mohli návštěvníci setkat v polovině devadesátých let minulého století v expozici Festival of American Folklore ve Washingtonu nebo v roce 2000 na výstavě EXPO v německém Hannoveru. Stopy své práce, zejména na technických objektech, zanechal i ve skanzenu v severočeských Zubrnicích, v Muzeu vesnice ve Strážnici na východní Moravě nebo v Muzeu lidové architektury v Martině na Slovensku.

Ve svém oboru je uznávanou autoritou a své znalosti a zkušenosti předává dál, především učňům v dílně valašského muzea. Spolupracuje také s Učňovským střediskem mládeže ve Valašském Meziříčí, kde působí jako odborný poradce pro učební obor tesař. Tesařem se vyučil i jeho syn, a tak pokračuje v rodinné tradici.

Eva Veselá

BRNO:  Ministerstvo kultury ve spolupráci s jednotlivými kraji  vytvořilo tzv. indikativní seznam 19 projektů, ze kterých by se měla stát prestižní kulturní centra. V rámci Integrovaného operačního programu je na jejich realizaci možné čerpat přes 250 milionů eur.  Zatím jsme vám z nich představili „Terra didactica – revitalizace zámku Veltrusy“ a „Národní centrum zahradní kultury v Kroměříži“.

Na seznam byl v roce 2007 zařazen také projekt:  „Technické muzeum v Brně – Metodické centrum konzervace a centrální depozitáře“ (MCK), který vám přiblížíme dnes.

Pro MCK, ale i pro centrální depozitáře získalo muzeum v 2. polovině roku 2004 bezúplatným převodem od Ministerstva obrany ČR areál bývalých kasáren v Brně – Řečkovicích z 50. let  minulého sotletí, když předtím muselo opustit objekt vrácený v restituci. V současnosti tvoří Metodické centrum konzervátorsko-restaurátorská pracoviště a nově vybudované vysoušecí a sterilizační pracoviště.

Pohled do historie

Počátky historie konzervování a restaurování v Technickém muzeu v Brně (TMB), příspěvkové organizace zřizované ministerstvem kultury, spadají do přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. V roce 1996 padlo rozhodnutí napřít síly k vytvoření základny pro rozvoj konzervátorsko-restaurátorské činnosti v ČR.

V roce 1999 se technické muzeum muselo přestěhovat z objektů vrácených v restituci do zrekostruované budovy v Brně - Kkrálově Poli, ale už v roce 2000 připravili muzejníci ve spolupráci brněnskými školami projekt "Národní centrum pro výzkum a konzervaci hmotného kulturního dědictví přírodovědnými metodami", který však nebyl realizován.

O několik let později na základě vládního dokumentu o kulturní politice státu a v návaznosti na Koncepci účinnější péče o movité kulturní dědictví v České republice na léta 2003 – 2008, která počítá se vznikem „Školicího a metodického centra konzervace při technickém muzeu v Brně“ vzniká "Dlouhodbý program rozvoje muzejní konzervace v TMB" .

Jeho realizace se začíná rýsovat  po  povodních, které postihly Moravu v roce 2002. Na základě Usnesení vlády ČR č. 216 ze dne 3. 3. 2003 k řešení situace povodněmi zasažených dokumentů státních organizací a organizací spravujících kulturní dědictví padlo rozhodnutí vybudovat v technickém muzeu metodické centrum s tím, že prioritním úkolem pro léta 2004 – 2008 se stane ošetření fondů postižených povodní.

Jak metodické centrum vzniká

Projekt je rozdělen do několika etap a klade si za cíl konsolidovat a rozšířit působnost  jednotlivých pracovišť. V první etapě, ve které se muzeum uchází o finanční prostředky v rámci Integrovaného operačního programu, jde o rekonstrukci dvou objektů včetně dvou dostaveb. První budova má poskytnout místo pro vlastní pracoviště pro konzervaci a restaurování, výukové centrum s laboratořemi a zázemí.

Druhý objekt má sloužit jako úložný prostor pro manipulaci s ošetřenými předměty a jako dočasné záchytné úložiště.

TMB zatím z vlastních zdrojů financovalo přípravné práce (ideologický projekt, architektonická studie, náklady na provoz, personální zajištění) vedoucí k podání projektu do kontinuální výzvy, která byla ukončena koncem září. Další postup je v kompetenci ministerstva kultury, kterému byl projekt předložen.

Co projekt přinese

Metodické centrum nabídne různým subjektům – v prvé řadě pak muzeím, která mají své sbírky zapsané v Centrální evidenci sbírek dle zákona č. 122/2000 Sb. – metodický servis a poradenství při konzervaci a restaurování. Bude zkoumat předměty kulturního dědictví analytickými metodami, provádět restaurování a konzervování vybraných předmětů kulturní hodnoty a poskytovat vzdělávací servis z oblasti konzervace a restaurování pro odbornou i laickou veřejnost. A konečně zajistí publikační servis, a to vydáváním odborné literatury, monografií, sborníků a periodik zabývajících se tematikou ochrany předmětů kulturního dědictví. Má také poskytovat informační servis, který by umožnil snazší přístup k informacím z oblasti konzervace a restaurování, a to prostřednictvím odborné knihovny TMB a on-line anotované bibliografie. V neposlední řadě by měl napomoci při řešení nenadálých krizových situací – tedy eliminovat případné škody a účinně sanovat jejich následky, včetně nabídky na dočasné uložení sbírek v prostorách záchytného úložiště.

Eva Veselá

PLZEŇ: Neslyšící nemají velkou možnost kulturního vyžití, většina akcí jako například festivaly, divadelní představení, literární setkání apod. nejsou tlumočeny do znakového jazyka  Pokud je navštíví, nemají  pro ně žádný efekt. Nerozumí většině mluveného slova a nemůžou se ani aktivně zapojit. Projekt Znaková kultura, který realizuje Plzeňská unie neslyšících (PUN), vychází z toho, že většina neslyšících má problémy s psaným textem, kterému často nerozumí a má problémy s jeho pochopením.

Unie chce neslyšící aktivně zapojit do kulturního života. Navazuje přitom na podařený loňský projekt "Plzeň mluví i rukama"  a připravuje v nové kavárně a kulturním centru s neslyšící obsluhou rozsáhlou literární osvětu s cílem rozvinout  kulturní inteligenci všech neslyšících lidí použitím jejich formy dorozumívání.

Počítá se např. s autorským čtením a s autogramiádami současných známých a čtivých autorů za účasti tlumočníka do znakového jazyka. Znakované čtení se natočí  na video a v kavárně bude k dispozici i těm neslyšícím, kteří se autorského čtení nezúčastnili.

Snahou PUN je vytvořit kvalitní a rozsáhlou databanku současných literárních děl, která bude přístupná sluchově postižené veřejnosti.

Hluchota není vidět a neslyšící se neustále setkávají s velkými problémy. Proto je jedním z dalších cílů projektu seznámit slyšící veřejnost se sluchovým postižením jako takovým a s problémy, které toto postižení obnáší.

Autoři projektu chtějí také informovat slyšící o nemožnosti kulturního vyžití neslyšících lidí. Pokud se tento projekt osvědčí, chtěli by v něm pokračovat i v dalších letech.

Pierot Café kavárna s neslyšící obsluhou byla slavnostně otevřena 30. září 2009 na adrese:

Palackého náměstí 3 v Plzni.Má statut chráněné dílny a zaměstnané jsou zde  čtyři servírky, které věří, že jejich provozovna obstojí v silné konkurenci plzeňských kaváren.

Více na: www.pierotcafe.cz

PLZEŇ: OBRAZY Z VÝTVARNÉHO MALÍŘSKÉHO SYMPOZIA NA ZÁMKU V DOLNÍ LUKAVICI

Ve vstupním prostoru Amerického centra v Dominikánské ulici v Plzni jsou až do konce října vystaveny obrazy dvanácti autorů z celého světa, kteří se zúčastnili ve třetí dekádě měsíce srpna Mezinárodního malířského sympozia „Mezi světy“ na zámku v Dolní Lukavici. Jedná se o výsledky společného výtvarného úsilí na dané téma ve vybraném prostoru.

Název Mezi světy i tematické zaměření tvorby během trvání workshopu spočíval nejen v geografické různorodosti původních i současných domovů zúčastněných autorů. Rodné země účastníků se nacházejí na třech kontinentech světa, v Evropě, Asii a Americe. Každý z nich si nese ve své mysli historii své země, její kulturu i její současný život. Mnozí z nich si vybrali pro svůj život jinou zemi, než ve které se narodili. Dostali se do konfrontace s jiným prostředím, s jiným způsobem myšlení, s odlišným pojetím světa. Během sympozia se při společné tvorbě a během desetidenního soužití vzájemně umělecky propojili, ovlivnili i konfrontovali.

Rozlehlý barokní zámek v Dolní Lukavici, obci severně vzdálené 20 kilometrů od západočeské metropole, přivítal ve druhé polovině srpna tohoto roku dvanáct výtvarníků ze zemí různých kontinentů světa. Toto setkání malířů v zámku, ve kterém Joseph Haydn složil svoji Lukavickou, jež se následně rozletěla do celého světa, stavěl na opačném efektu. Ten připoutal do tohoto místa s poutavým geniem loci výtvarné umělce z různých částí světa. Idea uspořádání tohoto výtvarného uměleckého setkání se zrodila při společném myšlenkovém propojení majitelů zámku Dolní Lukavice Victorie Duphenieux a Zoltana Duphenieux a dvou kurátorů: z Dánska Ruhula Amina Kajola a z České republiky Heleny Fenclové.

Cílem tohoto nekonvenčního setkání bylo propojení různých umělců a různých kulturních a uměleckých zázemí při společné tvorbě v magickém prostředí barokního zámku v Dolní Lukavici. Malíři z Itálie, Dánska, Bangladéše, Německa, USA, Moldávie, Kolumbie a Číny spolu s českými kolegy zde vytvářeli svá díla inspirovaná prostředím zámku, zámeckého parku i okolní přírodou.

Američan Glen Garner se inspiroval prostorem zámecké kaple. Spolu s ním se v kapli věnoval tvorbě svého textilního artefaktu zhotoveného z materiálů nalezených v objektu zámku i Bangladéšan žijící v italském Milánu, Shafigul Kabir. Milan Kasl, žijící v Dolní Lukavici, Ruben Dario Martinez z Kolumbie, Igor Sava z Moldávie a Uttam Kumar Karmaker žijící v Římě, vytvořili výtvarné variace objektu zámku. Dojmy z prostředí zámku a přírodních zákoutí se prolnuly do obrazů Němce Petera Goetze a Dána Torbena Von Deyena.

Čínský umělec Qiu Bin a malíř z německého Regensburku Kalle Lind vytvořili ve svých obrazech a objektech reminiscence na život v zámku v průběhu skutečných i tušených dávno minulých let. Pražská malířka Michaela Poková, stejně jako Bangladéšský umělec Kajol žijící v dánské Kodani svými obrazy vyjádřili vlastní vidění fenoménu mezi světy.

Důležitými účastníky setkání byli i indická autorka Juma, majitelé zámku Viktorie a Zotlan Duphenieux z Francie a RaKajol z Dánska, kteří chuťově iluminovali celkovou atmosféru sympozia odkrýváním tajemství indické a francouzské kuchyně.

Symposium se těšilo během celého svého trvání velkému zájmu z řad široké veřejnosti i umělců.

Desetidenní tvůrčí období bylo na závěr korunováno instalací společné výstavy zde vytvořených děl a jejich slavnostní vernisáží v zámecké kapli a v zámeckých sálech. Výběr děl z výstavy v prostorách zámku byl přenesen do Amerického centra v Plzni, kde potrvá do konce října.

Další pokračování výstavy se chystá v partnerském německém městě Regensburku.

V Plzni dne 1. října 2009

Helena Fenclová – kurátorka projektu