Články a komentáře

<p>ÚSTÍ NAD ORLICÍ: O Asociaci sdružení pro ochranu a rozvoj kulturního dědictví ČR (ASORKD) je v poslední době hodně slyšet a její úspěchy se stávají výraznou morální posilou pro občanskou společnost v naší zemi.</p> <p>Mezi členy ASORKD patří také občanské sdružení Nádraží nedáme! (viz související článek), které již několik let bojuje za záchranu nádražní budovy v Ústí nad Orlicí. Vystavěly ji rakouské c.k. Společnosti státní dráhy a Rakouské severozápadní dráhy v roce 1874. Projekt ve stylu romantického historismu vypracoval hlavní architekt Rudolf Frey. Dnes jsou vlastníkem budovy České dráhy, a.s., a spolu s městem stojí na straně pomyslné barikády mezi těmi, kteří chtěli budovu zlikvidovat, přičemž předstvitelé města dlouho trvdili, že je to jediné řešení.</p> <p>Sdružení Nádraží nedáme! se však nejen podařilo nádražní budovu zachránit před demolicí, ale nakonec pro ni získat i památkovou ochranu. Podporu mu v tomto snažení vyjádřila např. režisérka Olga Sommerová, tehdejší děkan PřF UK v Praze Pavel Kovář a proděkan fakulty architektury a umění na Technické univerzity v Liberci (TUL) Jiří Suchomel, a přidali se k nim domácí i zahraniční odborníci.<br /> S jejich podporou členové o.s. hledali možnost, jak docílit modernizace trati (to byl argument pro lividaci budovy) a přitom „starou dámu“, jak se nádražní budově přezdívá, zachovat. Ke společnému závěru dospěli tehdy jak tehdejší ministr dopravy Petr Bendl, tak investorská SŽDC, a sice, že budova nejenže nemusí ustoupit novým kolejím, ale může rovněž plnit funkci budovy výpravní.<br /> Problematickým v tomto bodě vývoje kauzy zůstal pouze nezměněný postoj města Ústí nad Orlicí. Starosta města Richard Pešek uvedl, že pokud se na opravu staré budovy neseženou peníze, bude její demolici nadále prosazovat. Ve svých postojích dospěl až k extrémní výhrůžce zablokování projektu výstavby rychlostního koridoru, pokud se součástí nádraží nestane výpravní budova, která by odpovídala standardům dnešní doby. </p> <p>Tato etapa boje za záchranu nádražní budovy má šťastý konce pro ochránce památek. Správní řízení ve věci udělení statusu kulturní památky, k němuž dal v roce 2007 podnět předseda Nádraží nedáme!, o.s., a viceprezident ASORKD Martin J. Kadrman, prokázalo nespornou památkovou hodnotu budovy. Potvrdil ji i ministr kultury Jiří Besser, když dne 26. srpna 2010 vydal rozhodnutí, kterým s konečnou platností potvrdil prohlášení nádražní budovy v Ústí nad Orlicí za kulturní památku.</p> <p>Martin J. Kadrman to okomentoval slovy: „Ministerští úředníci čelili nepředstavitelným tlakům Českých drah. Dokonce i bývalý ministr dopravy Gustáv Slamečka se netajil zájmem na demolici budovy. To, že ministerstvo ataky úspěšně odráželo, a nakonec rozhodlo ve prospěch nádraží, je pro veřejnost pozitivním signálem.“ </p> <p>Své, jistě oprávněné, nároky hájí ale město i nadále. Trvá na nové výpravní budově, kde bude<br /> vytápěná čekárna, otevřená pokladna, úschovna zavazadel, WC a další služby potřebné pro cestující,<br /> jako jsou na jiných nádražích (nejspíš v přesvědčení, že ve staré tohoto standardu nelze docílit). Místostarosta Zdeněk Ešpandr na stránkách Měsíčníku pro občany města Ústí nad Orlicí říká, že smysluplné bude zachování staré budovy pouze tehdy, pokud se začne využívat. Město také vydalo výzvu signatářům petice Nádraží nedáme o.s.!, ve které volají všechny, kteří ji podepsali, k odpovědnosti za zachráněnou budovu a vyzývají k aktivitě, která povede k jejímu využití. Najdete ji zde <p>Před sdružením Nádraží nedáme! tak nyní leží další úkoly. Ač není vlastníkem budovy a celá věc by pro něj mohla tímto skončit, určitě se někdo bude muset postarat o „nechtěné dítě“, tedy o „nechtěnou starou dámu“, a zajistit finance na rekonstrukci a postarat se o její využití. </p> <p>Úspěch může přijít tehdy, pokud všichni dotčení, tedy vlastník objektu, ministerstvo dopravy, Pardubický kraj a představitelé města Ústí nad Orlicí spojí své síly ve snaze problematiku vyřešit a najdou-li přitom schopnost ke kompromisu. </p> <p>Webové stránky sdružení Nádraží nedáme!

<p>ÚSTÍ NAD LABEM: Zhruba před rokem (k 1. 7. 2009) se Galerie E. Filly přestěhovala z městského centra ve Velké Hradební do Jateční ulice, která leží víceméně na okraji města.</p> <p>Nachází se v prostorách bývalého areálu Severočeské armaturky, který nyní patří Schifer – AC. Pro zajímavost; ve stejné budově a na stejném patře sídlí dvě instituce stejného zaměření – kromě Galerie Emila Filly zde působí také Galerie armaturky.<br />
Přestože galerie E. Filly získala hezčí a o cca polovinu větší prostory (600 m2), není to podle jejího manažera Radka Jandery zcela ideální. Vyjádřil to slovy: „V zimě se to nedá vytopit a v létě je tam 50° C,“ a doplnil, že dovnitř zatéká. Dodal ještě, že pokud by byla možnost vrátit se zpět do centra města, Galerie by ji určitě využila.<br />
Z jiného pohledu se na věc dívá ředitelka instituce Vendula Fremlová. Přestože je nyní Galerie mimo centrum města, návštěvnost je podle ní vyrovnaná a neklesla. Říká: „Jsme kousíček od vysokoškolských kolejí nebo od Gymnázia v Jateční ulici. Takže k nám chodí odpovídající spektrum návštěvníků.“ Vyslovuje ještě domněnku: „Návštěvnost je možná o něco lepší také proto, že v Domě kultury jsme byli ve třetím patře, bez výtahu.“<br />
Dům kultury, o kterém je řeč, patří městu, a v současné době se rekonstruuje. Od září zde mimo jiné bude působit Dům dětí (viz související článek).<br />
Město Galerii E. Filly podporuje a ani návrat do bývalých prostor v kulturním domě nevylučuje. Potvrdil to náměstek ústeckého primátora Jan Řeřicha když řekl, že s Galerií bude město o jejím umístění v rekonstruovaném domě kultury ještě jednat. Její eventuální návrat je však možné počítat v řádu let.<br />
Prostory, ve kterých nyní Galerie sídlí, si pronajímá Univerzita Jana Evangelisty Purkyně (UJEP) v Ústí nad Labem, která ji tam nechává působit a tím ji podporuje. </p> <p>Minulý rok se celkové náklady Galerie vyšplhaly na 1 360 819 Kč, přitom výdaje z této částky za energii, opravu, údržbu, úklid, poštovné, telefon a internet činily 42 992 Kč. Podle slov ředitelky má Galerie jednoho zaměstnance, a to paní sekretářku, která je současně kustodem, což znamená, že také vpouští návštěvníky na výstavy. „Ve skutečnosti jsme tým asi tří lidí, ale regulérního zaměstnance máme jen jednoho,“ upřesnila ještě.<br />
Dotace od města Ústí nad Labem činily 620 000 Kč, od Ministerstva kultury 487 800 Kč a od ÚP (Úřad práce) Most 50 000 Kč. Celkový příjem dosáhl 1 362 657 Kč, a jsou v něm zahrnuté také tržby za vstupné, časopisy, katalogy a také peníze za poskytnuté služby – a to ve výši 84 542 Kč. Galerie Emila Filly žije tedy převážně z dotací.<br />
Loňská návštěvnost dosáhla (podle výroční zprávy) 2679 návštěvníků. Pro zvýšení návštěvnosti umožnila Galerie středeční vstupy zcela zdarma. „Mimo období prázdnin navštíví výstavu zhruba 450 až 500 lidí,“ uvedla Fremlová s tím, že každá výstava běží měsíc, někdy měsíc a půl. Nejnižší návštěvnost měla minulý rok výstava Exit, kterou navštívilo pouze 273 návštěvníků, ta ovšem probíhala o vánočních prázdninách.</p> <p>A že to v Galerii E. Filly žije, lze dokumentovat na několika nejbližších akcích. Např. 8. září zahajuje mezinárodní výstavu s názvem ‚Artist in Art Society‘, tedy ‚Umělec v umělecké společnosti‘, v jejímž rámci proběhnou různé workshopy. Na její přípravě se podílí dvě zahraniční instituce a potrvá do poloviny října.<br /> V listopadu a prosinci zde bude vystavovat ústecký umělec Jiří Kubový.<br /> Více informací na www.gef.cz. </p> <p>Pozoruhodný je jistě fakt, že v téměř stotisícovém městě Ústí nad Labem nepůsobí žádná galerie zřízená městem. Přesto má město řešení; v Informačním středisku Ústí nad Labem, které zřizuje, mají umělci, a to i nezavedení, možnost vystavovat své práce. Navíc funguje ve městě hned několik soukromých galerií. Uveďme například Galerii Ivu, jež sídlí ve Velké Hradební, Galerii Bergr, dále Galerii APB, NF, KAMI, Suterén, Duet nebo Galerii Evy Vágnerové.</p>

<p>PRAHA: Asociace sdružení pro ochranu a rozvoj kulturního dědictví ČR (ASORKD) si za svou poměrně krátkou existenci stihla připsat některé významné úspěchy.</p> <p>Hlavním cílem a nepochybnou doménou Asociace se stal záměr sjednocovat občanská sdružení, která spojuje snaha o ochranu a rozvoj hmotného i nehmotného kulturního dědictví ČR. Jak se lze dozvědět z webových stránek Asociace, mnoho sdružení se v regionech setkává s arogancí a neochotou tamějších úřadů, a občanským iniciativám chybí právní i jiné odborné poradenství. A právě to je schopna ASORKD poskytnout.<br />
U jejího založení stáli dokumentarista a režisér Pavel P. Reis, který se dlouhodobě věnuje problematice ojedinělého souboru bývalých lázní Kyselka, a který jako první upozornil širokou veřejnost na jejich současný tristní stav. Dále Martin J. Kadrman, předseda Nádraží nedáme! o.s. bojujícího za zachování historické nádražní budovy v Ústí nad Orlicí a čembalista a restaurátor hudebních nástrojů Petr Štefl. Právní servis zajišťuje Petr Kužvart, známý svým bojem proti developerskému projektu mrakodrapů na pankrácké pláni v Praze. Další aktivní osobou je Libuše Hrubá, která se snaží před demolicí zachránit barokní stavbu ve Stránčicích u Prahy. Ve výčtu nesmí chybět ani tesař, restaurátor a autor středověkého jeřábu na Pražském hradě, Petr Růžička. Externí poradenství pokytuje pro ASORKD přední český kunsthistorik a rektor Akademie výtvarných umění v Praze prof. Jiří T. Kotalík.</p> <p>Bezpochyby nejvýrazněji se z aktivit Asociace zapsal do povědomí občanů boj za záchranu Karlova mostu. Petice, která vznikla za účelem zastavení necitlivých oprav na jednom z našich nejvýznamnějších monumentů, podepsalo 43 tisíc lidí. V současné době je tolik diskutovaná rekonstrukce zastavena a její poslední fáze odložena na neurčito. Na zahájení poslední etapy plánované opravy kamenného pláště mostu včetně kleneb a pilířů, se vlastník, tedy hlavní města Praha, zavázal pečlivě připravit. V tomto místě nelze nezmínit webové stránky, které se na internetu objevily pod téměř stejným názvem jako ty, jež provozuje ASORKD. Podstatně se však od nich liší svým obsahem. Jejich tvůrce Bohuslav Hatina označuje členy ASORKD za škůdce stavby, kteří na opravu reagují „v agresivním a zoufalém stylu“ a používají nejrůznější PR triky, aby na veřejnost zapůsobili a přesvědčili ji, že dochází k poškozování památky. Z pochopitelných důvodů se členové Asociace blíže podívali na to, kdo stojí za iniciativou, která jejich činnost zpochybňuje. Podařilo se jim zjistit, že webové stránky Bohuslava Hatiny hostí společnost IGNUM s.r.o., na jejichž serveru naleznete mimo jiné také stránky Pavla Béma. Ve svém boji za záchranu cenných památek a kulturních hodnot, a ve styku s mnohými úřady se ostatně již setkali s lecčíms. Nenechali se však odradit.</p> <p>S několika otázkami jsem se obrátila na viceprezidenta a jednoho ze zakladatelů Asociace Martina J. Kadrmana: </p> <p>Jak vznikla idea na založení Asociace, a kdo byl jejím iniciátorem?<br />
V polovině roku 2009 jsem se náhodou seznámil s dokumentaristou Pavlem P. Reisem, který na akci podpořené ministerstvem kultury přebíral ocenění za svoji synopsi o zdevastovaném areálu Lázní Kyselka. Sám jsem obdržel cenu za záchranu historické budovy nádraží v Ústí nad Orlicí (Sdružení uspělo ve snaze prosadit zapsání nádražní budovy do seznamu kulturních památek – poznámka redakce). Vyměnili jsme si kontakty, ale ani jeden z nás nenalezl čas k setkání nad kávou. Po několika měsících nás cesty osudu opět svedly – necitlivou opravu Karlova mostu nešlo přejít mlčením. Na ustavující schůzi ASORKD v září roku 2009 jsme se všichni shodli na stejných zkušenostech – aroganci a nezájmu úředníků. Začali jsme společně tříbit své názory a zjišťovat, že boj za památky lze vést i jinak, než nic neřešícími kulatými stoly.</p> <p>V kterých místech České republiky působíte?<br />
Sídlo máme v Praze, ale kauzy řešíme na základě závažnosti, nikoli dle územní působnosti.</p> <p>Kolik občanských sdružení v současné době Asociace sjednocuje?<br />
V současné době se jedná o pět sdružení. Nečerpáme granty ani dotace, takže pro Asociaci pracujeme až po skončení zaměstnání.</p> <p>Jakým způsobem pomáhá Asociace těmto sdružením?<br />
Poradenstvím, což znamená vytyčením strategie pro dosažení kýženého výsledku – tedy záchrany památky. Mám-li více odhalit roušku tajemství, jedná se o konkrétní rady, jakými nástroji zmobilizovat veřejnost, jak v pozitivním slova smyslu vyvinout tlak na příslušné orgány atd. Většina sdružení nemá tušení, na jakých principech úřady fungují, a potom rok nebo dva stráví obíháním dveří jednoho úřadu. Snažíme se je toho ušetřit.</p> <p>Jak získáváte prostředky na vaši činnost?<br />
Náklady na naši činnost nejsou velké. Úřadujeme každý ze svého domu a samozřejmě bez nároku na sebemenší plat. Hradit je třeba poštovné a další režijní výlohy, které však nyní pokryjeme prostředky z našeho transparentního účtu, který jsme v rámci petice Za záchranu Karlova mostu zřídili. Bavíme se tady ale o desetikorunách. Hodně lidí překvapí, že umíme udělat „za málo peněz hodně muziky“. Netěší to však některé stavební firmy či státní úředníky. Ti by nás nejraději viděli zaháčkované v grantech. I z toho důvodu jsme již na ustavující schůzi zamítli možnost čerpání finančních prostředků z veřejných zdrojů.</p> <p>Existujete zatím poměrně krátkou dobu, můžete však již nyní jmenovat některé vaše úspěchy?<br />
Všichni jsme se plně angažovali v projektu Zachraňte Karlův most. Ten považujeme za úspěšný. Dalšímu sdružení pomáháme v záchraně barokního domu ve Strančicích, který má ustoupit bytové výstavbě. V nejbližší době chystáme také vystoupení s dalšími kauzami v oblasti památkové péče.</p> <p>Jaká je nyní situace v případě Karlova mostu?<br />
Dokončuje se etapa opravy mostovky a kamenného zábradlí, navazující oprava kamenného pláště, kleneb a oblouků se odložila do doby, kdy bude majitel – hlavní město Praha – schopný provádět zásahy citlivě a s ohledem na kulturní význam stavby. Tato etapa by se měla zahájit do dvou let, původní termín představoval však červen letošního roku.</p> <p>Najdou se tací, kteří aktivity Asociace zpochybňují a snaží se je napadat. Jak to vnímáte?<br />
Každá akce vyvolá reakci. Praha začala ničit Karlův most, a my jsme se za něj postavili. Reakcí jsou placené PR články formou inzerce v novinách i paralelní internetové stránky. Každý, kdo si takový článek přečte či navštíví „osvětové“ stránky, je mu jasné, o co jde. Neznepokojuje nás to.</p> <p>Pražskému magistrátu byla udělena pokuta za dosavadní postup při opravě. Jak ten se k tomuto rozhodnutí staví?<br />
Magistrát veškerá pochybení odmítá. Proti rozhodnutí plzeňského krajského úřadu se odvolal. (Viz související článek – poznámka redakce)</p> <p>Co vy osobně vnímáte jako nejvýraznější problém v naší společnosti? Na jakou překážku v kauzách nejčastěji narážíte?<br />
Obrovským problémem je apatie a odevzdanost lidí. Vládnoucí „elita“ na to spoléhá a prosazuje projekty, které by se ve vyspělé občanské společnosti nikdy nemohly dočkat realizace. Když už se někdo ozve, je mu sděleno, že je pozdě, někdy je dokonce veřejně zesměšňován jako potížista nebo obviněn, že jedná v zájmu skrytých skupin. Většina lidí tento tlak neustojí a svou snahu vzdá.<br />
Na mnoha úřadech vládne budovatelský syndrom. Jedná se o paralelu s výstavbou socialismu. Tehdy se prosazovaly tzv. pokrokové projekty a ve jménu rozvoje a modernizace se ničily úžasné památky. Mohu zde vzpomenout nešťastnou a zbytečnou demolici novorenesanční budovy železniční stanice Praha – Těšnov, která patřila k nejkrásnějším nádražním stavbám střední Evropy. S podobným přístupem se setkáváme i dnes. V obci, ze které pocházím, otloukl majitel na cihlu před deseti lety opravenou fasádu novorenesanční stavby mateřské školy. A to jen proto, aby mohl získat krajem přidělovanou dotaci na zateplení mateřských školek. Ve výsledku se na polystyren nalepily prefabrikáty napodobující nadokenní římsy. Na rekuperační jednotku (vysvětlení pod článkem – poznámka redakce) již peníze nezbyly, proto se nyní ve více jak stoletém objektu tvoří plísně.<br />
Mám-li jednoduše pojmenovat problémy, s kterými se v našich kauzách setkáváme, jedná se jednoznačně o aroganci mocných, hledání nejjednodušších řešení, osobní selhání politiků a úředníků, obava o ztrátu zaměstnání či grantů, což vede k akceptování rozhodnutí, která by úředník či odborník nikdy nepodepsal. V neposlední řadě se jedná o již zmiňovaný nezájem veřejnosti. Ta se mnohdy probouzí pozdě a má-li se v kauze dosáhnout úspěchu, volí se velmi agresivní a tvrdá kampaň za záchranu objektu či zastavení prací.</p> <p>Děkuji za odpovědi,<br />
Kateřina Vedralová</p> <p>Další podrobnosti o ASORKD se dozvíte na jejich webových stránkách www.zachrante-karluv-most.cz</p> <p>Rekuperace je děj probíhající tak, že teplý odpadní vzduch z budovy není bez užitku odveden pryč z domu, ale v takzvaném tepelném výměníku předá většinu své tepelné energie čerstvému vzduchu, který proudí zvenku. V dnešní době se o tomto ději hovoří často v souvislosti s tzv. pasivními domy.</p> <p>P.S. A ještě než jsme stačili článek zveřejnit, vydalo ministerstvo kultury v pátek 27. 8. 2010 tiskovou zprávu, která oznamuje že:<br /> Ministr kultury MUDr. Jiří Besser vydal dne 26. 8. 2010 rozhodnutí, kterým zamítl rozklad společnosti České dráhy, a.s. a potvrdil rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 5. 5. 2010, kterým byla budova železniční stanice Ústí nad Orlicí prohlášena za kulturní památku.<br /> Ministerstvo kultury vedlo v uplynulých letech správní řízení, ve kterém prokázalo, že nádražní budova má nesporné památkové hodnoty, a to i přes nesouhlas vlastníka objektu společnosti České dráhy, a.s.<br />
Podnět na prohlášení nádraží za kulturní památku podal na Ministerstvo kultury v roce 2007 Ing. Martin J. Kadrman, jeden ze zakladatelů ASORKD</p> <p>Celá TZ

<p>ÚSTÍ NAD LABEM – Rozsáhlý objekt Domu kultury v Ústí nad Labem prochází rekonstrukcí, která dle odhadu skončí začátkem roku 2012, informuje jeho vedoucí Zdeněk Ečer.</p> <p>V minulosti se na maturitních plesech zde pořádaných bavilo až 850 lidí, na větší plesy si přišlo zatančit 1100 lidí. Letos z důvodu rekonstrukce společenská sezona, která trvá od září do dubna, neproběhne a hrozí i výpadek sezony příští.<br />
Opravit už ale Dům kultury, kdysi velmi oblíbený a hojně navštěvovaný, potřeboval.<br />
„Až do začátku rekonstrukce, která začala loni na jaře, tu působila spsolečnost s r.o. Dům kultury byl do té doby finančně nezávislý,“ prozradil Ečer. Upřesnil však, že si kulturák vydělal na svou vlastní údržbu, nikoliv však na rekonstrukci.<br />
Od 1. ledna 2010 je Dům kultury součástí Kulturního střediska v Ústí nad Labem, což je příspěvková organizace, a kvůli rekonstrukci v něm skončily aktivity 31. 12. 2009. Také počet zaměstnanců se zmenšil; z 25 stálých a dalších externistů, kteří měli na starosti především večerní akce, například šatnářky, technici atd., zůstala šestice, která objekt v současné době udržuje.<br />
Dům kultury je rozsáhlý a skládá se z pěti částí – A, B, C, D a E. V minulosti se v části A nacházela restaurace, šatny a sál, ve kterém se konaly různé kongresy, plesy a taneční, část B sloužila jako divadelní sál. Sekce C se využívala především k administrativním účelům a v D byly menší sály k tancům. Dům kultury žil z 50 % procent z dlouhodobých pronájmů různých firem, druhá polovina byla složkou čistě kulturní.<br />
Nyní je část C a D po rekonstrukci a bude sloužit jiným účelům než dosud, a sice stane se Domem dětí a mládeže, a už od září začne fungovat. Koncem srpna a začátkem září se sem děti přestěhují a těšit se mohou na nové klubovny, ale i kinosál. Vila, ve které byly děti dosud, přestala být vyhovující.<br />
Přední část DK je zrekonstruována. Na modernizaci však ještě čeká budova A, kde i v budoucnu budou sály, klubovny a restaurace. S rekonstrukcí sekce E se prozatím nepočítá. Nachází se v ní učiliště.</p> <p>Potud text Světlany Kadeřábkové.</p> <p>Vzhledem k tomu, že se již druhým rokem redakce Místní kultury zabývá kulturními domy, chtěli jsme získat více informací. Obrátili jsem se proto na magistrát města Ústí nad Labem, konkrétně na náměstkyni Zuzanu Kailovou, a položili jí několik doplňujících otázek. Za odpovědi děkujeme. </p> <p> Bylo zřizovatelem KD jako společnosti s r.o. město? A od kdy nemovitost vlastní?<br />
Město s.r.o. nezřídilo, s touto právní formou ji zakoupilo v roce 2005. Předtím šlo o Dům kultury chemiků s.r.o. DK je nyní součástí příspěvkové organizace Krajského střediska města Ústí nad Labem, ale s.r.o. se připravuje k likvidaci.</p> <p> Které důvody vedly k začlenění KD pod Kulturní středisko?<br />
Organizační a finanční</p> <p> Co všechno pod Kulturní středisko patří a jaké cíle plní?<br />
Pod KSmÚL patří Kulturní dům, Národní dům a Letní kino, a plní kulturně společenské úkoly, jako pořádání kulturních akcí (koncertů, festivalů atd./. Zabezpečuje také reprezentativní akce města.</p> <p> Jak velký je Dům kultury<br />
Pozemky patřící k DK mají celkovou rozlohu 12 900 m2. Zastavěná plocha je 5250 m2. V DK se nachází 7 sálů a přísálí. Největší, velký sál má max. kapacitu pro plesy 430 míst, pro koncerty 800 míst. Celkový počet možných návštěvníků v DK je 1000 osob.<br /> Po rekonstrukci je v části určené pro DDM 5 sálů.</p> <p> Podle informací v článku od naší dopisovatelky byl KD jako s.r.o. finančně soběstačný. Můžete to, prosím, potvrdit a informovat naše čtenáře, jak to vidíte do budoucna s jeho financováním?<br />
V minulosti bylo s.r.o. DK finančně soběstačné, protože nepořádalo žádné kulturní akce. Pouze pronajímalo prostory, což stačilo na udržování prostor DK, ale nestačilo na pořádání kulturních akcí nebo na větší opravy a rekonstrukce.<br />
Dnes je nemožné docílit finanční soběstačnosti, protože přibližně polovina prostor DK se změnila na Dům dětí a mládeže města Ústí n. L. a odešli skoro všichni podnájemníci, kteří financovali s.r.o. </p> <p> Kolik dosud stála rekonstrukce a s jakými investicemi ještě počítáte?<br />
Dům kultury – vynaložené investiční prostředky odborem investic:<br />
Výstavní síň E. Fily 2 472 148 Kč<br />
Zázemí scény 892 386 Kč<br />
Sociální zařízení 12 372 412 Kč<br />
Fasáda, střecha, demolice lávky,<br />
úprava přilehlých ploch 94 073 075 Kč<br />
Objekt C,D 181 756 196 Kč </p> <p> Celkem 291 566 217 Kč </p> <p>Náměstkyně Kailová ještě dodává, že na objekt C,D získalo město dotaci z EU. Rekonstrukci Domu kultury zařadilo část A do Integrovaného plánu rozvoje města – Centrum, tato rekonstrukce bude také dotovaná EU a měla by začít během příštího roku.</p>

<p>ÚSTÍ NAD LABEM: Hrad Střekov je od nepaměti symbolem města Ústí nad Labem. Od konce 17. století chátral, ale pozornosti se mu znovu dostalo v 19. století s vlnou romantismu.</p> <p>Sloužil jako inpirace např. Karlu Hynku Máchovi nebo Johannu Wolfgangu Goethovi. Nadšený jím byl i Richard Wagner, který Střekov navštívil v roce 1842. Hudebník byl údajně hradem okouzlen natolik, že ho inspiroval k napsání slavné opery Tannhäuser.<br />
Minulý rok hrad navštívilo 27 143 zájemců. „Letošní červenec je v návštěvnosti srovnatelný s předchozími sezonami, a to i přes vedra a deště, které byly,“ řekl kastelán hradu. Připustil však, že celkově je návštěvnost přeci jenom o něco nižší než v dřívějších sezonách. „Nelze však hovořit o velkém propadu,“ dodal kastelán s tím, že odhadem se počet návštěvníků snížil o 10 %. Důvodem je podle něj současná ekonomická situace.<br />
Ubylo i cizinců, kterým hrad nabízí k zapůjčení tištěné průvodce v 11 textových mutacích; kromě anglických a německých např. v italštině, holandštině, španělštině nebo ruštině.<br /> Hrad Střekov se snaží více návštěvníků nalákat na různé „akce“http://www.hradstrekov.cz/media/pages/akce.html. V letošním roce se konal již druhý ročník Střekovského hudebního léta, a zájem o koncerty byl podle kastelána vyšší než v prvním ročníku. Program zde připravují také pro děti v podobě Nedělních královských pohádek, které mohly být realizovány díky velkorysému finančnímu daru manželů Kateřiny a Martina KRÁLOVSKÝCH.<br />
V jedné z uplynulých sezon se snažili zaměstnanci hradu „vylepšit návštěvnické skóre“ také tím, že památku zpřístupnili pro veřejnost i v pondělí, nakonec se však vrátili k zaběhané praxi, a zavřená zůstává v tento den i hradní restaurace.<br />
Přitáhnout další zájemce může tajemná a legendami opředená historie hradu. První zmínky o hradu pocházejí z roku 1319. V té době chtěl český král Jan Lucemburský, aby na skále vznikla strážní stanice. Se stavbou začal na pokyny krále, ale na vlastní náklady, pražský měšťan Pešek z Veitmile. Stavba byla natolik nákladná, že postavil pouze Velké stavení a po pouhém roce jej prodal Vartenberkům. Po nich se tu vystřídala celá řada majitelů.<br />
Od roku 1563 až do roku 1953 patřil hrad Lobkowiczům, kterým byl v roce 1992 vrácen v restituci. (Od roku 1953 do roku 1992 byla nemovitost ve vlastnictví státu.) Ač v soukromém vlastnictví, je zřícenina hradu, kterou spravuje společnost L. E. Holdings s.r.o., i nadále běžně přístupná veřejnosti.</p>

<p>CHOMUTOV: Centrum krušnohorského lidového umění – Skanzen Stará Ves – je součástí Podkrušnohorského zooparku, příspěvkové organizace zřizované městem Chomutov. Může se pochlubit řadou zajímavých staveb.</p> <p>S myšlenkou vybudovat v Chomutově národopisné muzeum – skanzen, který by ukázal stavby typické krušnohorské vesnice a připomněl zdejší lidové umění, přišel v minulém století Walter Markel.<br /> V roce 1975 zinicioval založení rozsáhlého zooparku – tehdy ještě nazývaného lesopark – poblíž chomutovského Kamencového jezera. Jeho záměrem bylo také vybudovat skanzen, ten se ale začal realizovat až po roce 2005, až když se podařilo získat finanční prostředky od Evropské unie prostřednictvím projektu „Společný regionální operační program“, z „Programu INTERREG IIIA Česká republika – Svobodný stát Sasko“ a z dotačního Programu Cíl 3 na podporu příhraniční spolupráce mezi Českou republikou a Svobodným státem Sasko pro roky 2007 – 2012. V posledně zmíněném programu uspěly s projektem Podkrušnohorský zoopark oblastní muzea v Chomutově a Mostě a město Chomutov.<br />
Projekt byl rozdělen na dvě etapy. Do roku 2009 proběhla první, druhá, kterou finančně podpořilo Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, poběží v letech 2010 až 2012. Výstavba Skanzenu má tedy zelenou a může pokračovat dál.<br />
Partnerem na německé straně je město Annaberg-Buchholz, které získalo 2,66 milionu eur. Ty použije na projekt nazvaný „Manufaktura snů“. Půjde o rozšíření muzejní expozice, a zejména o konkrétní ukázky řemesel a tradiční výroby. Uskuteční se také rekonstrukce vlastního objektu muzea. Chomutovský Podkrušnohorský zoopark pak obdrží téměř milion eur a dvě zúčastněná muzea a město Chomutov zrealizují zbývající části projektu, a to za necelých 200 tisíc eur. „V současné době čerpáme prostředky na oplocení celého areálu, na vybudování vstupních turniketů se čtecím zařízením a na vstupenky v podobě čipových karet. Dále se buduje stodola s řezbářskou dílnou, kde se návštěvníci seznámí s výrobou dobových loutek. Také se dostavuje roubenka, jejíž stáří se odhaduje na více než sto let. Jde o původní dřevěnou stavbu s vyzděným přízemím a se střechou krytou došky. Její dřevěná část pochází ze Soběnic u Úštěka a je dokladem kombinace dvou typů staveb, a to hrázděných a roubených. V ní najdou návštěvníci informační centrum, zatímco špejchar nabídne sociální zázemí. V současné době je prostavěno zhruba 10 milionů Kč,“ říká ředitelka Podkrušnohorského zooparku Bc. Iveta Rabasová a dodává: „Město Chomutov se podílí na naší činnosti a prostředky na investice plynou z jeho pokladny. Skanzen bude dostavěn v roce 2012. Na vybudování rozvodných sítí jako kanalizace, plyn, elektřina a voda jsou využívány dotace z dalších programů.“ </p> <p>Od kapličky po statek<br />
Ve skanzenu je již řada dokončených staveb. První z nich je kopie hrázděné kaple z 19. století původně postavené v dnes již zaniklé obci Krupice v Doupovských horách. Dříve byla zasvěcena Matce boží, nyní sv. Antonínovi. Na její obnově se finančně podílely i Severočeské doly.<br />
Pozornost dozajista upoutá replika větrného mlýna holandského typu, která však dostala „do vínku“ funkční technologii, a je na ní možné předvádět mletí obilí. V přízemí tohoto mlýna je umístěná expozice o zaniklých obcích.<br />
Na Chomutovsku bývaly mlýny dva, v širším regionu jich mlelo pravděpodobně osm, ale žádný z nich se bohužel nedochoval.<br />
Hrázděný statek krušnohorského typu je muzejní expozicí věnující se zemědělství, sadařství a mizejícím lidovým řemeslům. Má plně funkční vybavení, dají se tady vařit různé pokrmy nebo péct chleba. Ke statku přiléhá ovocný sad, ve kterém najdeme stromy, jejichž rouby byly odebrány ze zahrad zdejších zaniklých vesnic. Tím jsou zachovány staré odrůdy stromů i připomenuty osudy obcí nacházejících se ve vojenském prostoru Doupov. Na statek se opět navrátila zvířata, která se dříve v Krušnohoří a Čechách chovala, v obnoveném rybníku se čile prohánějí ryby, hnízdí tu vodní ptactvo a nově vysazenou lipovou alej uzavírá nedávno zrekonstruovaný a poté sem přemístěný sloup Nejsvětější trojice. </p> <p>Podkrušnohorský zoopark tvoří tři části<br />
Jednou je vlastní zoopark, druhou Eurosafari a třetí skanzen. Součástí zooparku je např. i přestavěná konírna sloužící jako expozice hospodářských strojů, jejichž bohatou sbírku se podařilo získat od nezištných dárců. Na opravě konírny se podíleli žáci zdejších středních škol a učilišť.<br /> A jedna lahůdka: před výjezdem z Eurosafari totiž nemůžeme neminout raně středověká staroslovanská i starogermánská obydlí, na jejichž zbudování se účastnili studenti českých a německých středních škol. Také na tuto stavbu se podařilo získat finanční prostředky z Evropské unie.<br />
Třetí část – skanzen – se po dokončení stane místem pro konání řady kulturních i výchovných programů, zejména pro různé věkové kategorii školních dětí. Jistě je zaujme například přiblížení života na statku, podrobnosti o chovu domácích zvířat nebo prohlídka původní zemědělské techniky nebo návštěva mlýna. </p> <p>„Mám radost z toho, že nám lidé darovali věci, které jsme mohli využít při vybavování konkrétních interiérů. Zajímavých exponátů není nikdy dost, a tak uvítáme třeba věci spojené s včelařstvím, vařením a chodem domácnosti, chovem drobného ptactva a s hospodařením všeobecně,“ sděluje ředitelka Podkrušnohorského zooparku. </p> <p>Zoopark však má v rukávu ještě další eso – repliku ahníkovského zámku. Ten byl ukázkou nejčistší saské renesance na našem území. Šlo o jednopatrovou dvoukřídlovou budovu s třípatrovým věžovým arkýřem v hlavním průčelí. Byl postaven v letech 1615 – 1620, ve druhé polovině 17. století následovala přístavba severního bočního křídla, další úpravy probíhaly v 18. a 19. století. V osmdesátých letech 20. století však musel zámek i celá obec Ahníkov ustoupit těžbě uhlí. Ze seznamu památek byl vyňat s podmínkou, že jeho pískovcové prvky budou sejmuty a osazeny na nový náhradní skelet. Ideálním místem byl určen právě Krušnohorský zoopark a povinnost tuto dohodu dodržet připadla Severočeským uhelným dolům. V novém objektu by mělo být zřízeno muzeum, galerie, vzdělávací a kongresové centrum pro cca 150 osob (včetně stravování a ubytování). </p> <p>Život našich předků na tomto území představí i Ströherská sbírka</p> <p>Zapůjčila ji švýcarská sběratelka Dr. Erika Pohl-Ströher, zakladatelkou však byla její babička – Marie Ströhel. Návštěvníci se s touto sbírkou budou moci setkat na německé straně v muzeu v Annabergu-Buchholzi, u nás v Oblastním muzeu v Chomutově a v Oblastním muzeu v Mostě (obě jsou příspěvkové organizace zřizované Ústeckým krajem).<br />
Chomutovské muzeum zpřístupní Ströherskou sbírku od 6. listopadu 2010 v nové expozici nazvané „Svět Krušných hor“ umístěné v upravených prostorách domu Jiřího Popela z Lobkowicz, součásti bývalé jezuitské koleje.<br />
Mostecké muzeum otevře Ströherskou sbírku v listopadu 2010 a zde ji zájemci mohou navštívt ještě tři měsíce poté. Muzeum v Mostě má jako jediné v regionu bohatou sbírku krušnohorských hraček, která tuto výstavu doplní. Návštěvníkům se tak nabídne možnost srovnání hraček z české a německé strany Krušných hor. </p> <p>Obě muzea zprostředkují vědecké diskuze, iniciativně podpoří uplatnění výstavy i v dalších oblastních muzeích Ústeckého, Libereckého a Karlovarského kraje a budou se podílet na tvorbě muzejně-pedagogických materiálů, které vzniknou ve prospěch příhraničního cestovního ruchu a ke zdůraznění společné tradice.</p>

<p>LIBOCHOVICE: Historie zámku začíná ve 14. století, kdy v Libochovicích stála tvrz a Libochovice krátce vlastnil král Jan Lucemburský. Posledními majiteli zámku se stali Herberstejnové.</p> <p>Vlastnili jej až do roku 1945, kdy zámek zkonfiskoval stát. Současní potomci libochovické větve Herberstejnů žijí převážně v Rakousku a léta se snaží získat svůj majetek zpět. Vzhledem tomu, že sympatizovali s Hitlerem, jsou jejich šance na jeho znovunabytí značně sníženy. V současnosti spravuje zámek, který se v roce 2002 stal Národní kulturní památkou, NPÚ v Ústí nad Labem.<br />
Návštěvnost v posledních letech klesá téměř na všech kulturních památkách. Výjimkou bohužel není ani zámek Libochovice, který se snaží nalákát návštěvníky na různé akce. „Už tolik nejezdí zájezdy, ať už důchodců, dětí nebo cizinců. Ale to je už letitý trend,“ řekla pokladní zámku Libochovice Vlasta Vačiljová s tím, že již zhruba pět let návštěvnost nejde nahoru. A dodala: „Myslím si, že lidé nemají peníze.“<br />
Přitom ceny vstupenek jsou přijatelné – dospělí 70 Kč, studenti, důchodci a děti od 6 let 50 Kč, za děti do 6 let přijdou rodiče o 10 Kč. V nabídce jsou i další zvýhodněná vstupné, např. rodinné za 190 Kč. Cizincům půjčuje zámek cizojazyčný text, pokud však trvají na výkladu v cizím jazyce, musí si připlatit o 100 % více, než činí běžné vstupné.<br />
V minulém roce si zámek dle Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu prohlédlo 23 253 lidí. Vzhledem k současné ekonomické krizi a s přihlédnutím k povodním je pravděpodobné, že nynější sezona bude ještě slabší.<br />
Zámek pořádá např. výtvarné dílny a za povšimnutí jistě stojí nabídka noclehu přímo na zámku – v zámecké turistické ubytovně, umístěné v tzn. v Arkádovém domě. Je vytápěná a k využití celoročně.<br />
Lidé ale přijíždějí do města také díky dalším zábavám. Například o víkendu 14. – 15. srpna se zde konala Libochovická pouť. Bohužel také s menší návštěvností, než v minulých letech, a to i přesto, že vstup je na ni stále zdarma. Ubylo nejen lidí, ale také stánků. Zároveň na zámku proběhly již tradiční výstava květin a květinová show, tentokráte v duchu svatebních kytic.<br /> A čím jsou Libochovice ještě významné? Říká se, že se na zámku v Libochovicích v roce 1787 narodil český vědec Jan Evangelista Purkyně, jehož jméno nese Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.</p> <p> O kulturních akcích zámku se dozvíte zde />
Více o historii zámku. />
O posledních Herberstejnech

<p>Inspirace z cest Vysočinou: „Ježišmarjá, do ubytovny? Vždyť tam jsou všelijaký Mongolové a kdo ví kdo ještě. Nechcete si sehnat lepší bydlení?“ Pravila paní ajzbonová, v Hlinsku, když jsem se na nádraží ptal, kde je Máchova ulice.</p> <p>Seděl jsem, čekal a poslouchal dva Takycestující: „Dneska slouží ta, co má prsa v čistírně.“ Volové. Nemaj žádnou ale hlavně, že jsou kritičtí.<br /> Přišla paní ajznbonová, přinesla mi mapu a vysvětlovala a ukazovala, kde je Máchova ulice. Stejně jsem ji moc nevnímal, protože jsem na ní koukal, jak je to s tou čistírnou. Říkám – volové. Docela pěkná ženská. Než jsem si stačil uvědomit půvab malých prsou, zastavil vlak, vystoupila moje žena a sprdla mne, že leje, neboť lilo.<br /> Pak na protest odmítla deštník. V náležitém lijáku jsme šli do mongolské ubytovny zahájit dovolenou. Říkám – pohoda. Tiše jsem se těšil, že si konečně popovídám s živým Mongolem, abych trochu pochopil českou spisovatelku Petru Hůlovou, která o Mongolsku píše.<br /> Na celé turistické ubytovně pochopitelně nebyl jediný Mongol. </p> <p>O Hlinsku<br /> Je to tady krásně pohromadě. V Betlému roubené či jinak staré baráčky, vedle paneláky. Chrudimka krásně hučí – poeticky přitažlivě, auta rámusí – odpudivě. Silnice tu vede prostředkem města, protože všude jinde jsou kopce. Kdo chce jít po rovině, musí podle řeky. Jenomže řeka, když se naštve, tak se vyleje. To vadí. Když klesne, tak zůstane alespoň bláto. To taky vadí. Rozumný člověk tím blátem nechodí, sedí na prdeli a pije pivo Rychtář. Mají ho tu v několika stupních, až po patnáctku. Mají ho tu skoro všude, protože se mají pívat místní piva. A taky jsou tu správní patrioti.</p> <p>Vyznat se<br /> tu v kraji je obtížné. Mnohé je tu dvojmo. Dvě Borové, dva Ždírce, dva Petrkovy. Ale taky dvoje Milovy, dvoje Křižánky. U Borové je to jasné. Jedna Havlíčkova, jedna u Poličky. U Křižánků a Milov je nacionalismus. Jedny Moravské, jedny České. A při tom oboje jen takové malé díry. Chce se říct – čím menší význam, tím nabubřelejší název. Ne. Krása, pohoda. Nemapovat, jen chodit a moc nepřemýšlet. Tak se Vysočina vychutná nejlépe. A hledat místa s názvy jako Zalíbené, Samotín, Radostín.</p> <p>Tím blátem<br /> Chci ukázat Há Vysočinu. Krása. Dlouhé táhlé stráně, semtamstrom. Nebo skupina stromů. (Sem tam papír, nebo petláhev, nebo skupina papírů. Bohužel – i tu). Uklidňující. Ani jeden Karlštejnkřivoklát se spoustou stánků a dvěstěkorunovým vstupným.<br /> Domorodý lid je vlídný, perfektně poradil, popsal. Řekl – je tam trochu napadaného dřeva a skála, ale ta se dá obejít. Všechno sedělo. Chrudimka po dešti úžasně tekla. Nejen korytem, trochu i vedle. Čvachtáme tím vedlem. Logicky si říkáme – krásné chaty, tam musí být cesta a lidi. Ani jedno. Asi tu chaty zůstaly z prvorepublikového trampského hnutí, kdy nebyla auta. Teď zase nejsou trampové, kteří by poradili. Na bahno si zvykáme, hluboká voda potůčků přitékajících, často nepřeskočitelných, nás vede ke stavbě mostů z napadaných větví. Paráda. Há říká – kdybych tam spadla, tak bys mne nevytáh. Nejsem si jist, ale raduju se, že naše manželství takové zkoušce podrobeno nebylo.<br /> Pak už jen dva parádní kozáci a hospoda U Podrožků, kde jsme houby vyměnili za dvě piva Rychtář dvanáctistupňová i když bylo už zavřeno.</p> <p>Rukopis Zelenohorský<br /> Je úžasné, když povinná četba najednou vstoupí do běžného života. Ten podvrh, jak říkal už Masaryk, musel být někde tady na Zelené hoře, nebo pod ní, nalezen. Není to skvělé, být tak trochu u toho?<br /> Jan Blažej Santini, který si ještě říkal Aichl, si pozval své taliánské gastarbaitry, když stavěli tu úžasnost na Zelené hoře. A oni bydleli a jedli v hospodě pod horou, na které stavěli. Dnes se hospoda jmenuje Táferna. Slyšíte tam tu italskou tavernu (= česky hospodu)? Tak, tam jsme pili pivo Rebel a přemejšleli si o Johánkovi z Pomuku, kterému je kostel zasvěcen a jehož kousíček jazyka je prý k kostele v relikviáři ukryt. Hlavně ale o panu architektovi. Santini se dožil pouhých šestačtyřiceti let. A vyučil se na malíře. Takže jako architekt samouk, páni akademici! S vašimi doktoráty před jménem a za jménem. Neměl ani letadlo, první montgolfiéra taky vzlétla až posléze. Přesto si přesně dovedl představit, jak bude dnešní pohled z éra vypadat.<br /> Kostel a ty ambity okolo postavil fantasticky. Pořád jdeš okolo, občas mrkneš dovnitř na bílý kostel, ale nakonec nevíš, jestli jsi ho už obešel. Jdeš podruhé, nebo teprve končíš první kolo. Je to kruh, nebo hvězda deseticípá, a mně se téměř podařilo ztratit vlastní ženu. Bohužel – zase si mě našla.<br /> Dole v klášteře Muzeum knihy. A Mácha tu v mnoha vydáních a ilustracích. Inu, asi snem každého malíře je ilustrovat Máchu, namalovat Poslední večeři a ke konci života Křížovou cestu. Na to pozor. Jako Komárek. Namaloval – a umřel. Teda, on se pak i probral, jak vyprávěl, nad ním ti doktoři v bílém… O své první smrti řekl otcovi Kordíkovi: „Pane faráři, byl jsem tam, nic tam není.“<br /> Tak takovéhle myšlenky mě napadaly při Komárkových ilustracích Máchy v jedinečném Muzeu knihy v cisterciáckém klášteře u Žďáru nad Sázavou.<br /> Na konci expozice se podivně sešli architekt Gočár s dřevorytcem Váchalem. Skrze toho, že tam jest obou nábytek? Nebo skrze kubizmus? Skříň, truhlice a další jarmary Váchalovy, pestrých barev. Naproti jednobarevná pohovka. Knihař a architekt. Gočár jistě s množstvím zakázek, a Váchal který spíš rozuměl psům, než byznysu s obrazy. Vykládal lomnický pan Mikule, jak si šel, dávno tomu, do Studňan koupit něco od Váchala a ten ho vyhodil, ať přijde, až bude doma Macková. Tak přišel jindy – a zase Macková doma nebyla. Tedy, Váchal tvrdil, že nebyla.<br /> Ale i obchod byl. V roce 68 mistr dřevorytec píše: „Slavná knihovna Národného muzea. Děkuji Vám, že dočkal jsem se přece vašeho nákupu mých pěti knih. Ohledně sdělení „čísla Vašeho účtu“ sděluji Vám, že nic podobného nemám, anžto důchodci nic podobného nevedou.“<br /> Taková všelijaká poznání a myšlenky…<br /> Ano, správně, moudrý čtenáři: Rukopis Zelenohorský pochází ze Zelené hory u Nepomuku. Ale jak je to s myšlenkou? Někdy stačí podnět malý a rozvine se úvaha veliká. </p> <p>Malíř a spisovatel<br /> V Kameničkách jsme si říkali: „Vidíš tady to zvláštní světlo?“ Neviděli. Vidět nemohli. To uměl vidět jen mistr Slavíček. A ostatní mistři, kterých tady prošlo moc.<br /> Před památníkem v Kameničkách dvě busty. Slavíček, Rais. Dva pánové s knírkem, možná si i trochu podobní. Přátelé. K. V. Rais tu blízko v Hlinsku učil. Zprostředkoval Slavíčkovi bydlení. Ten tu namaloval na sedmdesát obrazů. Nebyla to, věru snadná práce: „Je to jako Sibiř, jako kolonie trestanecká, jako kraj, na nějž pánbůh zapomněl. Ty věci, jež tam udělám, budou asi čím dál drsnější a teprve se nebudou lidem zdáti – vše se mi plete do cesty, co jsem kdysi se naučil.“ Tak píše Slavíček v roce 1904.<br /> Dnes, v roce 2010 svítí slunce. Uvnitř modrooká dívka střeží obrazy, kopie dopisů. Ona se chystá na vysokou. Mistr Antonín Slavíček v roce 1910 zjistil, že po mrtvici ho pravačka neposlouchá a s tím, co namaloval levou, nebyl spokojen. A tak vzal zbraň. Ještě mu nebylo ani čtyřicet. Vedle na hřbitově u kostela, vše vzorně udržované, je fotogenická márnice. Za ní ty louky s tím slavíčkovým osvětlením. Tam někde je potřeba sednout a nechat si všechno procházet hlavou. I o tom, co pro člověka znamená jeho dílo, zodpovědnost vůči okolnímu světu. A taky, jak kraj tohle všechno umocní.</p> <p>Schikaneder<br /> Malíři a Vysočina patří k sobě a, chválabohu, stále to platí. V létě objevuje se v městěch, městečkách, ale i vsích spousta výstav – a ne ledajakých. V Hlinsku je až do páteho září kousek díla Jakuba Schikanedera. Kdo vstoupí, dostane se do jiného světa, než je ten náš upospíchaný a ne příliš citlivý. Ano, může někdo hovořit o přecitlivělosti, snaze po líbivosti. Ať povídá, neboť on není schopen hlubšího ponoru. Jak to občas v dnešním světě bývá.<br /> Ale taky je možné chvíli posedět na některé z nemnoha židlí, či v rohu na zemi a jen se dívat. Molo vede do moře. A dva tam jdou… Kam dojdou? Dívka zhroucená na lavičce, vedle uzlík s věcmi na cestu. Kněz, který učinil poslední pomazání, odchází. Žena se dívá za ním. Je rozhodnuto… Věru, není to veselý příběh. Ale zvěst o nás, o lidech, umocněná barvou, světlem. Nálada, melancholie. Takhle vskutku umí málokdo.<br /> V životopise uveřejněném na výstavě je věta o roce 1926: „Poté upadlo jeho jméno na dlouhou dobu v zapomnění.“</p>

SOBĚSLAV: Město Soběslav a Knihkupectví U sv. Víta si Vás dovolují pozvat na prohlídku věžního hodinového stroje, který byl uložen ve věži soběslavského kostela. Restaurovali ho manželé Skálovi (pan Skála pracuje jako orlojník Staroměstského orloje) a ukázalo se, že se jedná o unikátní, nádherný stroj, mnohem starší, než se původně myslelo. Tak tohle je výňatek z poměrně stručného oznámení, které jsem našla na webu města. Jenže pak mě napadlo, že zpráva skrývá mnoho zajímavého nevyřčeného. Obrátila jsem se tedy na Ludmilu Zbytovskou ze soběslavského Knihkupectví U sv. Víta a požádala ji o více podrobností k hodinovému stroji, který vznikl pravděpodobně v 15 století. A tady jsou: Stroj patří městu Soběslav, stejně jako věž kostela Petra a Pavla, kde byl uložen. Restaurování probíhalo od podzimu minulého roku do června roku letošního v ateliéru manželů Skálových a stálo cca 70 000 Kč. Dosud se restaurují některá vedlejší zařízení. Autor sice znám není, ale první zmínka o něm je v purkmistrových účtech z roku 1484, jedná se o částky na jeho údržbu a provoz. Předpokládá se, že nejméně rám je z této doby. Unikátnost spočívá v tom, že je to kompletně zachovaný hodinový stroj, unikátně stavěný na výšku. Nádherná kovářská práce. Hlavní stroj (pro chod a bití celých hodin) váží asi 160 kg. Všechny součástky jsou původní, pouze byly vyčištěny a konzervovány, a stroj je v tomto stavu schopen chodu. Po opravě bude vystaven; občanské sdružení Virtuální muzeum hodin, o.s., připravuje jeho instalaci v prostorách věžní klenotnice, společně s dalšími exponáty, jako malé věžní muzejíčko. Tak ještě dodejme, že v roce 1959 byl nasazen nový kompletní hodinový stroj Elektročas (Hainz) se čtvrťovým bitím. Staré hodiny byly demontovány a pečlivě uloženy v prostoru věžní klenotnice. I díky péči členů místního Aeroklubu, kteří věž spravovali, tam vydržely až do roku 2009, kdy je k restaurování převzal Ateliér restaurování věžních hodin restaurátora, soudního znalce a nyní pražského orlojníka akademického sochaře Petra Skály a jeho ženy ak. soch. Melánie Skálové. Od roku 2010 může toto mistrovské kovářské dílo obdivovat každý. A ještě více informací najdete "zde":http://www.orloj.eu/cs/vystava_u_vita.htm.

<p>MOKRÉ/DARUVAR: Knihovna U Mokřinky v Mokrém se může pochlubit spoluprací s chorvatskou knihovnou. Lépe řečeno s první českou knihovnou na území Chorvatska, Knihovnou Franty Buriana v městečku Daruvar.</p> <p>A jak to vše začalo?</p> <p>Když jsem v roce 2007 navštívila poprvé Daruvar, vrátila jsem se domů úplně nadšená. Ze všeho nejvíce mi přirostla k srdci celá Knihovna Franty Buriana, vlastně hlavně knihovnice. Tak jsem si při odjezdu sama sobě slíbila, že musím něco pro své krajany udělat… Svůj slib jsem splnila. Podařilo se mi pro knihovnu získat knižní dary i od dalších nadšenců, např. od sdružení Rodný kraj Františka Kupky Opočno, Nakladatelství Fragment Praha nebo od České zemědělské university Praha. </p> <p>S knihovnou jsme navázali přátelství a vzájemně se prezentujeme. Měla jsem tu čest tuto knihovnu prezentovat i na naší výstavě v roce 2009, pořádané u příležitosti 120 let vzniku knihovny U Mokřinky Mokré. </p> <p>V červenci tohoto roku jsem obdržela pozvání paní Libuše Stráníkové, místopředsedkyně Svazu Čechů v Chorvatsku a šéfredaktorky Jednoty – Novinově-vydavatelské instituce v Daruvaru – na slavné české Dožínky v Chorvatsku. Pozvání jsem s radostí přijala a při této příležitosti jsem mohla navštívit i naši družební Knihovnu Franty Buriana, Městskou knihovnu a čítárnu v Daruvaru a Ústřední knihovnu pro českou národnost v Chorvatsku. Ze své cesty jsem pořídila spoustu fotografií a získala další informace, se kterými bych vás ráda seznámila.</p> <p>Městečko Daruvar s četnými termálními prameny leží zhruba ve středu severovýchodního Chorvatska. Rozkládá se na úpatí jednoho z hlavních masivů Slavonského pohoří. Díky zdejším termálním pramenům a zeměpisné strategické poloze bylo území kolem dnešního Daruvaru osídleno již v pravěku. V době antické zde bylo rozsáhlé sídlo, doložené velkým množstvím archeologických nálezů. Město po pádu římské říše pravděpodobně zaniklo. V polovině 17. století dochází znovu k založení vsi, která nese jméno jednoho ze středověkých městeček – Podborje, které tu ve středověku vznikly. </p> <p>Zásadní změnu provedl po roce 1760 nový majitel panství – hrabě Antun Jankovič – velmi osvícený šlechtic. Dal postavit impozantní barokní zámek a pod ním upravit rozsáhlý terasovitý park. V té době dochází k výraznému rozvoji lázeňství a patrně už na přelomu 18. a 19. století zde vznikl dnešní lázeňský park.<br /> Mezi městy vnitrozemního Chorvatska zaujímá Daruvar přední postavení jak z hlediska stavebně historického vývoje, tak i z hlediska kulturního. Na území města se nachází velké množství chráněných antických a středověkých archeologických lokalit. Jádro města je památkovou zónou se značným počtem chráněných kulturních památek, které dokládají stavitelské umění své doby. </p> <p>Z kulturně historického hlediska je Daruvar významnou lokalitou, které by měla být věnována náležitá pozornost jak ze strany vědecké, tak i širší veřejnosti. </p> <p>Zajímavé stavby a objekty:<br />
• Zámek hrabat Jankoviců<br />
• Římskokatolický farní kostel Nejsvětější Trojice<br />
• Fara<br />
• Klášter Milosrdných sester sv. Vincence z Pauly<br />
• Srbský pravoslavný kostel 318 bohonosných otců<br />
• Evangelický kostel<br />
• Antunovy lázně – Švýcarská vila a Arcadia – lázeňské budovy<br />
• Ivanovy lázně<br />
• Badehotel – vrchnostenský hostinec<br />
• Restaurace Terasa<br />
• Mariiny lázně<br />
• Termální prameny v lázeňském parku<br />
• Stará pošta<br />
• Pivovar<br />
• Hotel Slavonia<br />
• Tiskárna F. Čimice … a další zajímavé budovy…</p> <p>Dlouholetá nepřetržitá kulturní a osvětová činnost Svazu Čechů v RCH a všech spolků, které jsou v něm sdruženy, probíhá v několika oblastech. Nejstarší, a kdysi hlavní, je divadelní ochotnictví a knihovna. Každá beseda měla svou knihovnu, dnes je největší krajanská knihovna Franty Buriana v Daruvaru a knihovna záhřebská. O všechny pečuje Ústřední knihovna české menšiny při daruvarské Městské knihovně a čítárně, která do května 2007 působila v Bjelovaru. Dnes hraje hlavní roli v krajanských spolcích lidový tanec, píseň a hudba. Několik besed má své dechové hudby. Kulturní činnost doplňují výtvarníci, recitátoři, literáti, loutkáři, sóloví zpěváci a hudebníci. Kdysi měly besedy i sportovní kroužky, dnes je vystřídaly sekce technické a informatické, audiovizuální a v Daruvaru výborní radioamatéři – Radioklub Jan Hus. V mnoha oblastech krajanské činnosti se konají menšinové přehlídky a pořádají se tradiční kulturní akce.</p> <p>Daruvar je město s největším počtem českých krajanů. První Češi přišli na Daruvarsko už v polovině 18. století a systematické stěhování trvalo více než 150 let. Češi tvoří téměř 18 % celkové populace v Daruvaru, což je zhruba 2500 lidí.</p> <p>Knihovny v Daruvaru:<br />
• Městská knihovna a čítárna<br />
• Ústřední knihovna pro českou národnost v Chorvatsku<br />
• Knihovna Franty Buriana</p> <p>Městská knihovna a čítárna: ředitelkou knihovny je Romana Chorvatová. V knihovně, která je určená především Chorvatům, je oddělení věnované českým knihám a časopisům. Od roku 2007 při místní knihovně sídlí Ústřední knihovna pro českou národnost v Chorvatsku. </p> <p>Ústřední knihovna pro českou národnost v Chorvatsku: vedoucí je Fanynka Stehnová. Knihovna měla své sídlo do roku 2007 v Bjelovaru. </p> <p>Knihovna Franty Buriana: byla založena 14.7.1907, je otevřená dvakrát týdně a navštěvuje ji přes 90 čtenářů. Vedoucí je Albína Součková. Dnešní knihovna má přes 10 tisíc svazků beletrie v češtině, řadu knih pro děti a slušnou sbírku video kazet a DVD s nahrávkami českých filmů a dokumentárních snímků z besedních programů a krajanských přehlídek. Sídlí v Českém domě. Téměř celý knižní fond je získán z darů a všichni knihovníci až doposud v ní pracovali a pracují dobrovolně. Knihovnice pořádají pravidelně výstavy a přednášky k různým kulturním výročím, besedy. V péči knihovnic je i pamětní síň F. Buriana, který se velmi zasloužil o rozvoj knihovny. Zajímavostí je, že všechny knihovnice – Milada Rašeticová, Věra Sigalová, Marie Selicharová, Zora Sigalová – jsou původním povoláním učitelky.</p> <p>České Dožínky v Chorvatsku</p> <p>K mým největším zážitkům patřily slavné české Dožínky, kterých jsem se zúčastnila jako host. Dožínky v Daruvaru se konají jednou za dva roky a jsou v celém světě naprosto nevídanou událostí propagující češství a kulturní tradice Čechů v Chorvatsku. Dožínky jsou největší manifestací české menšiny. Je to přehlídka veškeré kulturní, osvětové, ale i hospodářské činnosti Čechů. Oslava konce žní a výraz rolnické radosti, že o úrodu je postaráno a do dalšího roku je zajištěn blahobyt. Je to oslava úspěšné sklizně obilí, požehnání chleba – základu životní existence. Je to rej mládí a krásy, ukázka pestrosti krojů, ale i pestrosti národnostního života. </p> <p>Od prvních daruvarských dožínek v roce 1925, vůbec prvních českých dožínkových slavností v Chorvatsku, uplynulo již mnoho let. Dožínky se těší velké oblibě krajanů i mnoha návštěvníků z domova i zahraničí. Oslava dožínek, dožaté nebo také obžínek se konala na selském hospodářství po sklizni obilí již ve středověku. Věnec, upletený z různých druhů obilí a ozdobený kvítím a stuhami, a vonící chléb jsou podnes trvalými symboly. </p> <p>V současnosti jsou dožínky velkolepá dvoudenní slavnost s bohatým tanečním a hudebním folklorním programem, krojovaným průvodem s alegorickými vozy, historickými, etnografickými a výtvarnými výstavami, tradičním českým jarmarkem s ukázkou řemesel a ochutnávkou jídel. </p> <p>Letošní Dožínky proběhly ve dnech 17. a 18. 7. 2010.</p> <p>Zahájení se konalo na terase domu Jednoty – Novinově-vydavatelské instituce, jejímž cílem je šíření česky psaného slova v Chorvatsku. Program zahájil místní ženský pěvecký sbor, který má víc než 20 členů a zpívá trojhlasně. Následoval přednes básně Antonína Sovy Žně skvělým recitátorem panem Jaroslavem Brendlem. Poté všechny návštěvníky přivítala Leonora Janotová, předsedkyně Svazu Čechů v Chorvatsku. Přítomno bylo mnoho hostů, jak z České republiky, tak z Chorvatska. Českou republiku prezentoval především velvyslanec ČR v Chorvatsku pan Karel Kühnl. Paní Janotová zdůraznila význam nejen Dožínek, ale především práce české menšiny, která je nezanedbatelná a všichni jsou na ni právem pyšní. </p> <p>Následujícím programem byla vernisáž dějepisné a etnografické výstavy, na níž mohli návštěvníci zhlédnout materiály ze života českých rolníků. Např. jak se pekl chléb, zařízení kuchyně, ukázky nářadí, oblečení a další dokumenty. </p> <p>Korunou dožínek je vždy slavnostní večerní program, který se konal na Stadionu Sokol pod názvem „Obilí jsme vymlátili“. Zahájení se opět ujala paní Leonora Janotová a ke slovu se dostali i všichni významní hosté. Z rukou rolníků pak převzala dožínkový věnec. Je to starý český zvyk odevzdání symbolického věnce – kolik klásků, zrneček a kvítků na dožínkovém věnci, tolik blahobytu, hojnosti a radosti v hospodářově rodině a domácnosti. Na jevišti se pak vystřídaly folklorní soubory, které hýřily pestrostí krojů, zpěvem a tancem. Závěrem všichni účinkující zatančili slavné „Horácké kruhy“. Atmosféra byla úžasná a potlesk přímo strhující. </p> <p>Nejpůsobivější částí dožínek je dožínkový průvod krojovaných skupin a alegorických vozů. V čele průvodu jsou symboly dožínek: věnec upletený z různých druhů obilí a ozdobený kvítím a stuhami, chléb se solí – výraz úcty, vstřícnosti a přátelství ke všem dobrosrdečným lidem, a dožínková májka, kterou společně nesou představitelé všech Českých besed Svazu Čechů v Chorvatsku. </p> <p>Na vozech ozdobených obilím se předvádí setí, žnutí, mlácení obilí cepy, ruční mlátička obilí, fofr, kamenný mlýn, kovárna, chlebová pec. K tomu patří i odpočinek na poli, nabízení buchet, lidová veselice a česká hospoda. S vozy se střídají skupiny tanečníků se zpěvem a tancem v původních i stylizovaných krojích. Moderování celé dopolední akce přijal moderátor a recitátor pan Jaroslav Brendl, který přijel z Čech a který se tohoto úkolu se svou kolegyní zhostil víc než na výbornou. </p> <p>V samotném průvodu se tisícům diváků představilo 904 krojovaných účastníků, 13 dechových hudeb a 11 folklorních hudebních skupin.</p> <p>Nedělní odpolední folklorní programy probíhaly na několika místech. Návštěvníci mohli zhlédnout přehlídku tanečních a hudebních skupin Českých besed, ale představili se také hosté z České republiky, k nimž patřil například velmi známý a oblíbený taneční soubor Pramínek z Jihlavy. </p> <p>Během celého nedělního odpoledne probíhal i staročeský jarmark, na kterém mohli návštěvníci vidět stará řemesla a poznat, jak se kdysi tlouklo máslo, vařila povidla v kotli, pekly bramborové placky na plotně, buchty, domácí chléb… A všechno bylo možné ochutnat. Nechybělo tu pivo, víno ani slivovice. Na stáncích se prodávaly i drobné ruční práce a suvenýry. </p> <p>Po oba večery se konala na místním hřišti lidová veselice s pivem a bramboráky.</p> <p>Dožínky roku 2010 se vydařily. Počasí přálo a návštěvníci se rozcházeli v pozdních večerních hodinách unavení, ale spokojení. Snad každý si nesl na památku kytičku z obilí, ozdobenou květy v národních barvách – modrá chrpa, červený vlčí mák a bílá kopretina, nebo panenku z kukuřičného šustí či lahvičku slivovice. Co si však každý odnesl určitě, byl zážitek z celého dne, pocit sounáležitosti, přátelství a přání, aby tato tradice trvala ještě hodně dlouho. </p> <p>Závěr? </p> <p>Bylo moc příjemné se vrátit na místa, která jsem si pamatovala. Mohla jsem si prohlédnout Městskou knihovnu, Ústřední knihovnu pro českou národnost v Chorvatsku a hlavně jsem se těšila do Knihovny Franty Buriana. Měla jsem možnost pohovořit s knihovnicemi, setkat se s dalšími lidmi, navázat nová přátelství. Vrcholem však byly samotné dožínky, které mne uchvátily. Nejen svou krásou a nadšením všech účinkujících, ale také perfektní organizací.<br />
Myslím, že kdo jednou navštíví Daruvar a dožínky, určitě se sem zase vrátí. Je to i mým přáním.<br /> Závěrem bych chtěla ještě jednou poděkovat za pozvání a všem, kteří se mi během mého pobytu ve městě věnovali. Také za článek, zveřejněný v týdeníku Jednota, vydaný u příležitosti Dožínek.</p> <p>Související odkazy: </p> <p>Svaz Čechů v Chorvatsku je nepolitická, samostatná organizace dobrovolně sdružených Českých besed, škol, menšinových institucí, klubů a jednotlivců v oblasti kultury, osvěty, umění, vědy a sportu. Dnešní ústřední instituce české menšiny v Chorvatsku je nástupcem někdejšího „Československého svazu“, který od roku 1921 sdružoval krajany v tehdejším Království SHS.<br />
Sídlo Svazu je v Daruvaru, lázeňském městě, ležícím v Bjelovarsko-bilogorském županství, kde žije většina Čechů v Chorvatsku. Činnost Svazu je bohatá a rozvětvená. Spočívá v různých akcích během celého kalendářního roku a je zaměřená na pěstování vlastní české kultury, jazyka a zachování identity. Besedám a školám přitom pomáhají rady – školní, kulturně-osvětová, divadelní, historická, vydavatelská a informační. Česká krajanská komunita v Chorvatsku finanční prostředky na svou činnost čerpá z chorvatského státního rozpočtu prostřednictvím Rady pro národnostní menšiny v RCH, z regionálních a lokálních samospráv a České republiky.<br />
Svazu Čechů v Chorvatsku byla v roce 2002 udělena Cena Jana Masaryka Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky tak ocenilo dobrovolnou, nadšeneckou práci našich krajanů, kteří dělají něco navíc a tím kultivují v lidské komunitě prostředí porozumění a tolerance.<br /> V současné době Svaz Čechů v Chorvatsku sdružuje 26 Českých besed. Předsedkyní Svazu je Leonora Janotová.<br />
Více informací o činnosti a o všech českých besedách je na http://savez-ceha.hr</p> <p>Jednota – Novinově-vydavatelská instituce je samostatná organizace, jejímž cílem je šíření česky psaného slova v Chorvatsku. Kromě stejnojmenného týdeníku Jednota – zrcadla všech krajanských událostí, který vychází od roku 1946, ale navazuje na tradici Jugoslávských Čechoslováků, novin, které v Daruvaru vycházely od roku 1922, Jednota NVI vydává měsíčník pro děti Dětský koutek, dále ročenku Český lidový kalendář a publicistický časopis Přehled. Jednota se soustavně stará o prezentaci krajanské literární a badatelské tvorby – každý rok vycházejí 1 až 2 tituly. Zvláště náročným programem je vypracování a vydávání originálních učebnic pro výuku češtiny v českých školách v Chorvatsku a překlady chorvatských učebnic do českého jazyka.<br /> Šéfredaktorkou je Libuše Stráníková<br /> Více informací na www.jednota.hr </p> <p>Daruvar leží zhruba ve středu severovýchodního Chorvatska. Rozkládá se na úpatí jednoho z hlavních masivů Slavonského pohoří. Díky zdejším termálním pramenům a zeměpisné strategické poloze bylo území kolem dnešního Daruvaru osídleno již od pradávných dob.<br /> Webové stránky města www.daruvar.hr </p> <p>Jaroslav Brendl je recitátor, příležitostný herec a moderátor. Provázel slovem „Dožínkový průvod“ 2010.<br /> Více informací na http://www.ezopagency.cz </p> <p>Zdroje informací:<br /> Miloslav Sohr – Daruvar. Stavebně-historický vývoj města<br /> Dožínky 1925 – 1995<br /> Dožínky – Daruvar 2008<br /> Webové stránky Jednoty a Svazu Čechů v Chorvatsku</p> <p>Fotografie z Dožínek a návštěv knihoven je možné zhlédnout na www.obecmokre.cz/knihovna nebo www.jednota.hr, http://savez-ceha.hr, které jsou v českém jazyce.<br /> V knihovně U Mokřinky je možné prezenčně zhlédnout knihy a další materiály o životě českých krajanů v Daruvaru. </p> <p>Prosba<br />
Touto cestou bych chtěla požádat všechny, kteří by chtěli Knihovně Franty Buriana darovat knihy, mohou je zaslat na adresu:</p> <p>Knihovna U Mokřinky,</p> <p>Mokré 12,</p> <p>517 71 České Meziříčí </p> <p>Knihy zde sbíráme a ve spolupráci s Jednotou dopravíme do Daruvaru. Knihovna by měla zájem především o současnou beletrii, literaturu pro mládež, povinnou školní četbu, také regionální literaturu, ale není to rozhodně podmínkou. Knihy nemusí být nové, ale nesmí být poškozené. Všem případným dárcům děkujeme! Dotazy rádi zodpovíme na adrese knihovna.u.mokrinky@seznam.cz.</p>