Články a komentáře

Jak vznikl projekt vzdělávacích krabic pro děti Ani-Muk? S vámi vystudovaným oborem produkce na DAMU projekt moc společného nemá. Proč jste se rozhodla dát přednost vlastnímu podnikání? Co byl ten hlavní důvod?

Projekt Ani-Muk začal v době, kdy jsme bydleli v Německu, manžel tam získal práci. Já jsem čekala své první dítě, Emu, a do toho jsem studovala DAMU v Praze. Divadelní produkce je ale hodně časově náročná a už z toho, co jsme probírali ve škole jsem zjistila, že s malými dětmi nepůjde skloubit. Přemýšlela jsem, co bych mohla dělat a zjistila, že v Německu tenkrát fungoval projekt, ve kterém posílali dětem co měsíc novou krabici s vyráběním na určité téma. To mě zaujalo. Zjistila jsem, že u nás nic takového není a tak jsem spojila síly se sestrou mojí spolužačky z DAMU, která tou dobou studovala ilustraci. Nejprve jsme vyrobily pilotní krabice pro děti s Downovým syndromem v komunitním centru Ovečka v Českých Budějovicích. Hned poté jsme šly do ostrého provozu Ani-Muku.

 

Co je hlavní myšlenkou vašeho projektu vzdělávacích krabic pro zvídavé děti? Změnila se od začátku projektu?

Od začátku se hodně vyvíjí. Nejdříve jsme chtěly krabice dělat tak, aby to byla spíše tvořivá krabice. Kladly jsme důraz na to, aby rodič do tvořivého procesu dítěti nevstupoval, aby mělo svobodu v tom, jak bude krabice poté vypadat a vyhrálo si s ní samo. To považujeme stále za důležité, ale posunuly jsme se více k tomu, aby témata krabic byla jak tvořivá, tak ale i více vzdělávací. Kvůli tomu jsme rozšířily cílovou skupinu i na menší děti, rodiče nám často psali, že mají děti od tří let a chtěli s nimi krabice zkoušet. Od začátku také tvoříme krabice na principu, že vše, co je potřeba k vyrábění, je v krabici již přítomno a rodiče se tak nemusí starat o nic dalšího. K některým krabicím přibalujeme i hlínu, pokud je k vyrábění potřeba. Ne každý má doma zahradu.

 

Jak krabice Ani-Muk pro děti vypadá a jak dlouho trvá ji vymyslet?

Některé nápady na krabici přicházejí samy, s jinými se dlouho lopotíme. Nápad na krabici intenzivně ladíme dva až tři týdny, poté sháníme materiál a dodavatele pro obsah. Krabice má vždy jedno téma a obsahuje tři sady. Trvá tak měsíc, měsíc a půl, než dáme celou krabici dohromady. Snažíme se, aby byla v krabici vždy jedna aktivita s hrou, kterou si děti mohou zahrát samy nebo s rodičem, další činnosti jsou více vyráběcí. Každá krabice se něčím odlišuje. Některé jsou spojeny s tím, aby je dítě mohlo prozkoumat venku, jiné jsou více na doma.

 

Kolik dětí si v Česku hraje se vzdělávacími krabicemi Ani-Muk?

Fungujeme pátým rokem a první krabici jsme posílaly asi deseti dětem, z toho polovina byla děti kamarádů. Pak přicházely další a další, celkově jsme krabice doručily do více jak tří tisíc dětských rukou.

 

Kdybyste měla projekt porovnat v jeho začátcích a teď, co všechno se změnilo?

Ze začátku to byl „punk“ v celém podnikání. Byl to zcela jiný svět oficiálních záležitostí a formalit. Hodně jsme zápasily s hledáním dodavatelů, abychom mohly vyzkoušet materiály, které jsme potřebovaly. Potřebovaly jsme také odhadnout, kolik nám vše zabere času. Vše teď zvládáme lépe a efektivněji. Dříve jsme dělaly také tvořivé dílny, kde bylo často na rodičích vidět, jak jsou zvyklí na to, že dostali pro dítě šablonku, jak má výtvor vypadat nebo návod říkající: „Tohle dělej.“ My k tomu přistupujeme obráceně. Náš přístup k podnikání se od začátku celkově změnil. Nechceme „tlačit na pilu.“ Vybudovaly jsme si určitou komunitu zákazníků, které za Ani-Muk krabice chce danou částku dát a přijde jim to smysluplné.

 

Jak ovlivnily projekt Ani-Muk vaše tři děti, Ema (7), Oleg (4) a Cyril (2)?

Celý projekt se snažíme uzpůsobovat tomu, že mám děti. Dáváme si pomalé cíle. Na práci mám tolik času, kolik děti dovolí. Je pro mě důležité, aby obojí bylo udržitelné ve vzájemné harmonii, aby podnikání fungovalo s ohledem na děti.

 

Jak zvládáte podnikání a rodinu zároveň?

Ze začátku jsem hodně pracovala po večerech a po nocích. To už teď nedělám, nebo se snažím to omezit, protože už to prostě nejde a ani nic takového už dělat nechci. Ema už je ve škole, Oleg je tři dny v týdnu ve školce a pro dvouletého Cyrila mám dvakrát týdně na pár hodin hlídání. Pracuji tak v tímto vymezenou dobu. Člověk se naučí dělat věci mnohem efektivněji a rychleji, protože prostě musí.

 

Poskytují vám vaše děti inspiraci pro další tvoření?

Nápadů máme hodně, ale podněty mi dává i moje dcera. Poslední dva, tři roky s Emou také krabice testuji.  Je to přirozená věc, že člověk s vlastními dětmi přichází snadněji na to, co by zajímalo i ostatní děti. Ema nám dává dobrou zpětnou vazbu v tom, zda jsou instrukce nebo pravidla krabice pochopitelná. Je hodně těžké uzpůsobovat je tomu, aby byly pochopitelné pro děti ve věku 6 až 10 let.

 

Řídíte se ve vašem podnikání spíše rozumem nebo srdcem? Myslíte si, že je to tak správně a proč?

Řídila jsem se ze začátku pouze intuicí, rozum jsem do podnikání vůbec nezapojovala, ale určitě by se rozum do podnikání měl zapojovat hned na začátku (smích). Vůbec jsme si nespočítaly náklady, abychom věděly, kolik by krabice měly stát. Myslím, že se člověk takto hrozně rychle vyčerpá. I když vás podnikání baví, potřebujete vidět, že dává smysl a uživí vás.

 

Existuje v tomto druhu podnikání v Česku konkurence či případně vás vnímají jako konkurenta jiní autoři podobných „hravých“ projektů pro děti?

Za tu dobu, co projekt Ani-Muk existuje, vznikly v Česku tři projekty na stejném principu, ale všechny zanikly. Nesetkala jsem se s tím, že bychom vnímali jeden druhého jako konkurenci. Existuje americká firma podobná našemu projektu, která doručuje i k nám. I ty tři podobné projekty dělaly maminky s dětmi na rodičovské, a to se do podnikání myslím i promítá. Nikdo nezakládá podobný projekt s tím, že je to zlatý důl, který ponese spoustu peněz.

 

V týmu projektu Ani-Muk jste celkem 4 ženy. Jak máte rozdělené jednotlivé role?

S Emmou jsme nejužší tým, vymýšlíme nápady pro nové krabice. Emma dělá grafiku a ilustrace, Lucka pomáhá v dílně balit krabice. Instagramový svět spravuje Gábi.  A já se navíc starám o provoz a zákazníky.

 

Zažila jste nějaké vyloženě špatné období ve vašem podnikání?

Z poslední doby takový nejšílenější zážitek byl, kdy jsem náhodou zjistila, že jiný web zcela opsal naše vlastní texty. Překvapilo mě, že někdo nemá zábrany něco podobného udělat. Hned, jak jsem to zjistila, ohradila jsem se a text z webu stáhli.

 

O čem je váš nový projekt online/offline hry Podivousy?

Rodiče dostanou každý den na email tajná čísla, která znamenají různé suroviny v plánku. Ze surovin staví poté děti svou vesnici, budovy. Pravidla nejsou nijak náročná, stavby papírových domečků jsme dětem poslaly, je zde tak propojení virtuální a rukodělné hry, kdy děti něco reálně vyrábí. Podivousy se hrají deset dní, mají deset kol.

 

Trochu mi pointa vaší online-offline hry pro děti, navrácení života do vsi, který se najednou vytratil, připomíná nynější stav v Česku vyvolaný pandemií koronaviru Covid-19. Je to jen náhoda?

Není to náhoda. Podivousy nás napadly poté, co bylo nařízeno plošné omezení pohybu a zavřely se školy a školky. Děti jsou tak každý den doma nám přišlo jako dobrý nápad je každý den něčím rozptýlit. Chtěly jsme, aby rodiče s dětmi dělali něco jiného, než jenom povinné úkoly a vyrušily bychom tak denní stereotyp, který musí děti hrozně ubíjet. Podivousy jim mají pomoci alespoň na chvíli vypnout a na něco se těšit. Děti hra hrozně baví, posílají nám fotky, jaké budovy postavily, z toho jsme nadšené. Píší nám, že hrají s kamarády ze školy, a že jsou moc rádi, že v této chvíli, kdy nás zasáhla karanténa, mohou mít nějakou společnou aktivitu, když se nemohou sejít.

 

A jak vaše podnikání ovlivnila současná situace spojená s novým koronavirem?

Když začalo omezení pohybu a zavřela se většina obchodů, myslela jsem si, že nikdo nebude nic objednávat, protože lidé budou zvažovat každou korunu. Pak objednávky hrozně vzrostly, po chvíli se usadily do lepšího průměru. Lidé musí zůstat doma s dětmi a snaží se je zabavit, zároveň je ale jasné, že naše produkty nejsou nezbytné. Jsem tedy zvědavá, jak to bude dál. Tato situace nás hodně nutí vymýšlet právě různé online/offline hry. Kdybychom teď nebyli všichni zavřeni doma, nevyšly by ani Podivousy. Snažíme se hodně našich produktů přesouvat, aby byly dostupné online. V tomhle na nás má nastalá situace dobrý dopad. Rodiče nám teď dokonce píší, že mají konečně na naše krabice čas.

 

Zažila jste někdy chvíle, kdy jste si říkala, že podnikat přestanete?

Takové chvíle mám poměrně často, když se dostaneme do časové tísně a podobně, ale nikdy to nemyslím úplně vážně. Za dva, tři dny se vrátím zpátky k tomu, že projekt má smysl a pokračuji dál. Nikdy jsme neměly nějaký zásadní moment, že bychom si řekly: „Teď je to poslední krabice a konec.“ Podle mě jsou takové vlny normální, vzhledem k tomu, že podnikáme už pátým rokem.

 

Nemělo na vás někdy okolí narážky, že jako pracující matka se vaším třem dětem málo věnujete?

Ano, třeba moji blízcí mají tenhle pocit od začátku.  Myslím, že moc nerozumí tomu, proč mám potřebu mít svou vlastní práci, když mám vlastně dost práce s dětmi. Z okolí nebo od kamarádů podobné názory nezaznívají. Když jsem začínala, měla jsem jenom Emu. Potom už bylo podnikání natolik rozjeté, že mi nedávalo smysl ho najednou ukončovat jen proto, že děti u nás doma přibývaly.

Naopak, kombinace vlastního podnikání se mi dost osvědčuje. Mohu zůstat s dětmi doma, když jsou nemocné a ano, pak naskakuje ta práce po večerech. Nemusím se ale stresovat, že za chvíli zavírá školka a já jsem teprve na cestě z práce. Jsem moc ráda, že práci mohu přizpůsobit dětem a nečekaným situacím, které do života přináší.

 

Kam projekt Ani-Muk směřuje do budoucna? Chystáte nějaké přelomové novinky nebo byste chtěly expandovat do jiné země?

Expandovat chceme již delší čas, ale nějak se pořád zasekáváme. Některá témata vycházejí z českých reálií a nevíme přesně, jak je uchopit pro zahraniční děti. Potřebujeme také přeložit návody a další tištěné materiály. Nic z toho nejsou věci, co by se nedaly zvládnout, jen zatím nebyl čas je udělat. Chtěly bychom také navázat spolupráci s institucemi nebo se školami. Nedávno jsme měly schůzku v Národním muzeu, chtěly bychom vytvořit krabici přímo pro muzeum. V minulosti jsme již zkoušely krabici na téma Galerie, to bylo s brněnskou galerií. Člověk tak dostane jiné nápady od lidí kolem sebe, kteří se v daném prostředí reálně pohybují, krabice pak má úplně jiný rozměr. Také bychom chtěly rozšířit cílovou věkovou skupinu, která momentálně zahrnuje děti do deseti let, a zpracovávat tak témata, o kterých se běžně nemluví, a která přitom v dětech vzbuzují otázky – i rodiče sami tápou, jak s dětmi taková témata otevírat. Jednou z takových oblastí by mohlo být i to, jak se vyrovnávat s odchodem blízkého člověka. Doufáme, že i rodičům by mohlo pomoci, kdyby se děti mohly ze smutné události a pocitů třeba vypsat a tak je zpracovat.

Jaký byl mezi tebou a Tomášem vztah, když jste byli malí?

Čtyři roky jsou přece jen značný věkový rozdíl. Každý z nás měl už v dětství svůj okruh zájmů, a tak jsme občas – byť bráchové – žili spíš vedle sebe než spolu. A občas jsem ho – jako každý starší sourozenec – upřímně nenáviděl. Měl jsem pocit, že je trvale zvýhodňován, že stačí, aby uhranul rodiče, a to, co jsem si já tak složitě vybojovával, on směl mnohem dřív. Samozřejmě říkám to napůl z legrace, ale určitý osten tam byl.

 

Chceš říct, že díky tomuto „zvýhodnění“ se Tomáš začal zajímat o divadlo dřív než ty?

Ne, k divadlu jsme se dostali oba stejně, protože jsme museli absolvovat nejrůznější soutěže tvořivosti mládeže. Táta nám tehdy vyrobil takové zvláštní loutky, které se posazovaly na hlavu – v mém případě na starou hokejovou helmu. Samozřejmě se brzy ukázalo, že Tomáš po tátovi podědil, co mohl: veškerou manuální zručnost, výtvarné cítění, ale hlavně řemeslný grunt. Vlastně všechno to, co ho předurčovalo k loutkářství.

 

Nešlo samozřejmě jenom o geny, které se hlásily ke slovu, ale také o určité milieu. V prostředí, ve kterém jste vyrůstali, se asi divadlu nedalo uniknout…

Nedalo, a to doslova. Dokud jsme bydleli v Praze v Římské ulici, hned naproti divadlu, často k nám chodil Miloš Kirschner a traduje se, že kvůli mně dostal cukrovku. Jako dítě jsem vůbec nejedl a on po mně dojídal sladké krupicové kašičky, a tím si prý způsobil tuhle chorobu.

 

Táta si vlastně jen odskakoval přes ulici do divadla…

A máma taky. Ta si zase odskakovala přes ulici domů, protože já jsem měl na postýlce připevněný mikrofon a do divadla vedly dráty, které přes ulici natáhli divadelní technici. Byla to vlastně jedna z prvních „chůviček“. Když jsem se probudil a začal řvát, máma to hned slyšela a přišla mě ukonejšit. Pracovala jako Skupova sekretářka, a protože peníze byly potřeba, vrátila se do práce brzy po tom, co jsem se narodil.

 

V té době působil táta s Milošem Kirschnerem v tvůrčí skupině Salamandr – a alfou a omegou u vás doma asi bylo loutkové divadlo.

Loutkové divadlo - a pak se k němu ještě přidal loutkový film. Natáčelo se u nás v kuchyni a pamatuji si jako kluk, jak tam svítily reflektory. Nebyl to přímo kreslený ani loutkový film, říkalo se mu papírkový. Loutky vystříhané z papíru měly zespodu upevněné kovové části. Pak už jen stačilo umístit je na desku a pohybovat pod ní magnety. Animace tak byla mnohem rychlejší, než když se natáčelo klasicky.

 

V tomhle rodinném prostředí bylo zřejmě od počátku jasno, že vy dva se budete věnovat spíš humanitním zájmům, než abyste si zašli někam „začutat s mičudou“?

Naopak, já jsem se tenkrát pokoušel hrát fotbal za žáčky Dukly a brácha – ten byl vůbec velký sportovec! Také později v Hradci Králové, kde ještě stačil prožít důležitý kus dospívání, se věnoval judu a sportovní gymnastice. Není pravda, že by nás v dětství nejvíc bavilo loutkové divadlo, nebo že by nás k němu rodiče cíleně směřovali. Ani jeden z nás se vlastně nijak extra divadlu věnovat nechtěl.

 

Táta netoužil po tom, abyste šli v jeho stopách?

Ne, on nás do ničeho nenutil. Byl jako zkušený vinař, který nechá všechno pořádně vykvasit v dobrých podmínkách. Ale aby do toho přidával tu cukr nebo něco jiného…? To se prostě nedělá. V tomhle byla jeho výchova fantastická. Trpělivě čekal, až dospějeme, až dozrajeme a sami si zvolíme, čemu se chceme věnovat. Takže brácha šel na kamenickou školu do Hořic a divadlo ho opravdu dlouho netáhlo. Také já jsem se mu téměř programově vyhýbal. Hlavně v pubertě, kdy se chce člověk osamostatnit – tak proč jít v otcových šlépějích? Proč hrát divadlo? Moje plány byly docela jiné.

 

A Tomáš?

Ten se najednou rozhodl během té hořické průmyslovky. S tátou jsme si pak dělali srandu, že dodatečně zjistil, že s tím kamenem je to těžký, zato s loutkami to jde. Tehdy ještě fungovala Loutkářská katedra DAMU, ne jako dneska alterna, jak říkají loutkáři trošku pohrdavě, protože mají pocit – a myslím, že dost oprávněný –, že těch loutek je tam čím dál tím míň a že už to není ono. Tak si řekl, že to zkusí, a vytáhl básničku, se kterou absolvoval všechny soutěže tvořivosti mládeže. On se snad nikdy jinou ani neučil – Okarínu od Jaroslava Seiferta.

 

Přeskočme do let, kdy už jste oba tak či tak působili v divadle. Kdy a jak začala vaše tvůrčí spolupráce?

Budiž řečeno, že jsem nikdy nebyl Tomášovým hlavním dodavatelem textů. Dlouhodobě a úspěšně spolupracoval především s dramaturgyní Naivního divadla Liberec Ivou Peřinovou. V tomhle tvůrčím tandemu vznikla spousta krásných textů jak pro Liberec – třeba slavná trilogie: Bezhlavý rytíř, Alína aneb Petřín v jiném dílu světa a Alibaba a čtyřicet loupežníků, tak pro plzeňské divadlo, např. fantastické představení Jeminkote, Psohlavci.

Když Iva „odešla“, stal se jeho „dvorním“ autorem její syn Vítek. Pokud jde o mne, nepředstírám, že mám cit pro loutky a pro akci. Jsem člověk slova, mou doménou jsou texty založené na slovním humoru. Když Tomáš takovou hru potřeboval, obrátil se na mě a řekl mi, co by chtěl. S jedinou výjimkou přišel nápad ode mě, ale trvalo léta, než jsem ho prosadil. Tomáš byl skeptický, tvrdil, že předloha není pro loutky vhodná. Pak se ukázalo, že měl pravdu.

 

O co šlo?

Pes baskervillský, moje oblíbené téma. Naivně jsem si myslel, že v loutkovém divadle krásně vyzní. Jenže loutky přece jen nedovedou věrohodně interpretovat tolik textu, kolik u tak brilantní detektivky musí odeznít. Byla to moje první věc pro loutkové divadlo, na které jsem se učil. Několikrát jsem text musel předělávat, aby byl Tomáš jakž takž spokojený. Vybavuji si, že se pořád jen škrtalo a já jsem trpěl a trpěl.

 

Hrálo se to vůbec?

Hrálo, řekněme s takovým průměrně slušným úspěchem. Byla to naše první společná inscenace.

 

Co bylo dál?

Po několika letech mi nabídl Kiplinga, autora, kterého jsem nikdy neměl příliš v lásce, vlastně jsem od něho znal jen Knihu džunglí. Jenže Tomáš přišel s povídkou a ta mě hned zaujala. Rikki-tikki-tavi – příběh Munga, který bojuje s kobrou. Zalíbilo se mi prostředí anglické rodiny žijící v Indii, ta konfrontace divočiny a anglického klidu, nadhledu a jistoty, že správného Angličana nic nesmí vyvést z míry – a tak jsem spáchal adaptaci. A jak už jsem byl vycvičený ve škrtání, text mi vyšel moc krátký. Aby hra měla patřičnou délku, musel jednu scénu dopsat plzeňský dramaturg Pavel Vašíček a udělal ji skvěle, naprosto se trefil do mého stylu. Inscenace se moc líbila – a nejen publiku, ale i divadelním kritikům. Petr Pavlovský o ní tehdy napsal krásnou recenzi do Loutkáře, kde ji vychválil do nebes. Dokonce jsem za úpravu Kiplingovy povídky dostal cenu na Skupově Plzni a Tomáš byl tamtéž oceněn za režii jiné inscenace. Tehdy jsem viděl našeho tátu strašně pyšného na oba své syny.

 

Jak se vaše spolupráce vyvíjela dál?

Tomáš se jednou za čas, když něco potřeboval, ozval s tím, že vždycky přišel s konkrétním nápadem. Jednou to byl Dlouhý, Široký a Bystrozraký, z toho jsem měl velkou radost, potom verze pohádky Sedm jednou ranou a zatím poslední realizovaná adaptace byla podle pohádky Ivana Binara Kilo jablek pro krále. Tam se to ale poprvé zadrhlo. Když jsem začal psát, umřel táta a já jsem opravdu nebyl ve stavu, kdy bych měl chuť pokračovat. Trvalo rok a půl, než jsem to vstřebal. A pak se totéž přihodilo ještě jednou. Hrozně se mi líbili Lichožrouti od Pavla Šruta. Tentokrát jsem přišel s nápadem já a brácha kupodivu souhlasil. Ale do toho zase umřela máma a já už se k textu nechtěl vrátit. Najednou jsem měl pocit, že vždycky, když na něčem začnu pracovat, stane se něco takového.

 

To je tvé definitivní rozhodnutí?

Upřímně řečeno, dnes už se mi do psaní ani nechce. Já nejsem autor, který vymýšlí příběhy nebo velká témata, nejsem kumštýř, ale řemeslník. A možná už jsem použil všechny slovní fóry a nerad bych se vykrádal. Ale rodina je rodina, a pokud se brácha ozve, tak si třeba spolu ještě dáme labutí píseň.

 

Tomáš je zapřisáhlý loutkář, který hraje především s marionetami…

Tomáš je dnes jedním z posledních už téměř vyhynulých gruntovních loutkářů, který ještě věří loutkám, protože ten alternativní způsob divadla je prostě válcuje. Ale hraje nejen s marionetami, využívá všech typů loutek. Stejně jako já nepřekračuju svůj stín, a když píšu pro loutky, jako bych psal pro „živý lidi“, tak brácha právě opačně. Jakmile režíruje ve velkém činoherním divadle, uplatňuje loutkářské principy a cpe tam buď celé loutkářské výstupy, nebo aspoň výtvarnost a pózy loutkového divadla.

 

Vybavilo se mi tátovo krédo, že divadlo – to je především humor a blaho. Není to také Tomášův „vývěsní prapor“?

Ano, a v jeho případě to neplatí jenom o divadle, ale obecně o životě. On všechno dělá s takovou činorodostí a takovým gustem, že je to až nakažlivé.

 

Kdybys měl charakterizovat, v čem jste vy dva přes všechny spojitosti odlišní, co bys řekl?

Stačí se podívat, jak docela jinak se chováme, když jdeme na ryby. Zatímco já si sednu, medituju, koukám se okolo a čekám, jestli nějaká čudla zabere, brácha vezme prut, nasadí sveřepý výraz a jde! Vzhůru po potoku nebo řece, brodí se po pás ve vodě, pustí se do těch nejnepřístupnějších tůní, kde není možné nahodit, ale on se tam dostat musí, aby se fyzicky utahal, aby měl ten dobrý pocit. A já právě naopak. My jsme takové zosobněné aktivum a zosobněné pasivum. On se prostě pořád s něčím musí rvát.

 

Rozhovor byl publikován v knize o režiséru Tomáši Dvořákovi - Tichý, Zdeněk A. a kol. Jak s Tomášem Dvořákem šily všechny loutky. Pimprlová komedie o čtyřech dějstvích. Divadlo Alfa, Plzeň, 16. 12. 2016., a ve zkrácené verzi v časopise Loutkář, roč. LXVI, 4/2016.

 

 

Dvořák Tomáš (1. 6. 1956, Havlíčkův Brod)

Loutkoherec, loutkářský technolog, výtvarník a divadelní režisér.

Je synem známé české loutkářské osobnosti Jana Dvořáka (v letech 1965–976 ředitele Východočeského loutkového divadla DRAK, viz heslo Jan V. Dvořák). K divadlu však nezamířil přímočaře. Nejprve vystudoval v Hořicích Střední průmyslovou školu kamenickou, kde maturoval v roce 1975. O čtyři roky později absolvoval obor loutkoherectví na loutkářské katedře DAMU. Ročníkovým pedagogem byl Emil Havlík. Poslední rok studia už působil v plzeňském Divadle Alfa, kde také zůstal. Jen v roce 1989 strávil jednu sezonu v libereckém Naivním divadle, s nímž dodnes spolupracuje.

Jeho režijní debut z roku 1982 se uskutečnil ještě ve spolupráci se souborem přátel Pedluke Padluke. S marionetami Petra Kavana a Jakuba Krejčího nastudoval Posvícení v Hudlicích, oblíbený kus jeho otce, ve kterém sám účinkoval. 

Celý svůj profesní život spojil s Divadlem Alfa; nejprve jakou loutkoherec, technolog loutek, později jako režisér a umělecký šéf. Jeho první samostatnou  režií na domovské scéně byla rozhlasová adaptace muzikálu Ivo Fischera My se vlka nebojíme, 1985. V následujících letech přibyly dvě další pozoruhodné inscenace:  Mauglí (a: R. Kipling, úprava: Jan V. Dvořák, 1986) a Oberon (a: A. Dudková a F. Váša, 1988). Od roku 1990 už pracoval výhradně jako režisér a v dubnu 1991 se stal i šéfem uměleckého souboru.

Ačkoli sám tíhne k prostředkům tradičního loutkového divadla, které ovšem staví do nového kontextu, vždy dbal o to, aby herci a diváci měli šanci poznat i jinou poetiku. Proto zval k hostování do plzeňského divadla i renomované činoherní režiséry (J. Kačer, J. A. Pitínský, A. Goldflam, R. Lipus).

Patří mezi „ortodoxní loutkáře“ – „je snad jediným skutečným pokračovatelem tradičního českého iluzivního loutkového divadla, často navíc experimentuje s tím, co všechno ´loutky na scéně dovedou´.“ (Kateřina Lešková-Dolanská, in http://www.divadelni-noviny.cz/treti-gong-aneb-loutky-hraji-divadlo-recenze.)

Četné gagy, které jsou doménou jeho režií, umí na loutkové scéně naplno rozehrát a má cit pro jejich načasování a gradaci.

Charakteristickým rysem jeho režijní tvorby je rovněž týmová spolupráce. Její princip formuloval už ve své diplomové práci: „Současná situace v loutkových divadlech stále víc vyzdvihuje ideál ´týmové spolupráce´. Co to znamená? Režisér opouští svoji nedotknutelnou skořápku a od samého začátku živě diskutuje s výtvarníkem, komponistou a choreografem.“ (Tichý, Zdeněk A. Jak s Tomášem Dvořákem šily všechny loutky. Pimprlová komedie o čtyřech dějstvích. Divadlo Alfa, Plzeň, 16. 12. 2016.)

Mezi jeho spřízněné tvůrčí duše dlouhá léta patřila dramaturgyně a scénáristka Iva Peřinová. Spolu se scénografem Ivanem Nesvedou (pracoval na více než polovině Dvořákových inscenací) uvedli v Naivním divadle v Liberci inscenace navazující na komediálnost českých marionetářů, např.: Bezhlavý rytíř, 1993, Alibaba a čtyřicet loupežníků, 1994, Alína aneb Petřín v jiném dílu světa, 1996, Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla, 2005, Labutí jezírko, 2009.

Téměř pět desítek textů pro něho upravil či napsal plzeňský kolega, dramaturg Pavel Vašíček, ke spolupráci několikrát přizval také svého bratra Jana (A. C. Doyle: Pes baskervillský, R. Kipling: Rikki-tikki-tavi, J. J. Dvořák: Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Ivan Binar: Kilo jablek pro krále).

Skvěle sehraný tým později vytvořil i se scénáristou Vítem Peřinou a výtvarníkem Markem Zákosteleckým (např. James Blond, 2009, oceněný mj. oborovou loutkářskou cenou Erik; U kanónu stál aneb Bitva u Hradce Králové, 2011).

Z jeho plzeňských režií zcela mimořádného úspěchu dosáhla inscenace hry Ivy Peřinové – Jeminkote, Psohlavci (režie: T. Dvořák, výprava: P. Kalfus, hudba: J. Koptík, dramaturgie: P. Vašíček), jež byla Nadací Alfréda Radoka prohlášena „hrou roku 1999“. Na 23. Skupově Plzni získala tato inscenace sedm cen z jedenácti. Byla zvána i na mezidruhové přehlídky od DIVADLA ´99 po Divadlo evropských regionů. Úspěch měla i na Slovensku, v Maďarsku, ve Francii a v Japonsku. Natočila ji Česká televize.

Tento úspěch o sedm let později ještě předčila inscenace maňáskové grotesky podle A. Dumase: „Tři mušketýři“ (sezóna 2005/2006; scénář: T. Dvořák – I. Nesveda – P. Vašíček, režie: T. Dvořák, výprava: I. Nesveda, hudba: M. Vaniš, texty písní: B. Josephová-Luňáková, dramaturgie: P. Vašíček), která za 4 roky získala 26 ocenění v ČR i v zahraničí (mj. byla prohlášena inscenací r. 2006, získala 2 nominace na cenu A. Radoka, oborovou cenu ERIK, 5 cen na SP 2006, 4 ceny na festivalu „PIF“ v chorvatském Záhřebu atd.). Divadlo s ní hostovalo ve více než 20 zemích.

Za režii inscenace Labutí jezírko (a: Iva Peřinová) Tomáš Dvořák získal cenu Českého literárního fondu 2009.

Mimo domovské divadlo a libereckou scénu hostoval např. v pražském Divadle Minor (Voda čerstvosti, 2000), Divadle Drak v Hradci Králové (U kanónu stál aneb Bitva u Hradce Králové, 2011), dvakrát režíroval v zahraničí (Štětín, Kráska a zvíře, 1989; Drážďany, Aladinova kouzelná lampa, 1992). Vyzkoušel si také režii činohry a muzikálu, např. v plzeňském Divadle Josefa Kajetána Tyla (Limonádový Joe, 2007 a Fantom Moorisvillu, 2011) nebo v Městském divadle v Karlových Varech, kde samozřejmě nemohly chybět loutky.

„Jakmile režíruje ve velkém činoherním divadle, uplatňuje loutkářské principy a cpe tam buď celé loutkářské výstupy, nebo aspoň výtvarnost a pózy loutkového divadla.“ (Jan Dvořák, in Jaklová, Lenka. Tomáš se musí pořád s něčím rvát. Loutkář, roč. LXVI, č. 4/ 2016, s. 10– 11)

 

Medailon pro Encyklopedii loutkářů (NIPOS), autorka: Lenka Jaklová

 

 

 

 

 

Jak ses dostala k ilustraci? Byla jsi takové to dítě, které se od pastelek nehne, nebo to byla náhoda a svedly tě jiné cesty? A jaký obor jsi vlastně vystudovala?

Já se v té svojí historii docela ráda prohrabuji. Už během základní školy jsem se dověděla o nějakých zážitcích, které si už sama nepamatuji. Chodila jsem s jedním spolužákem z mateřské školy i na základku. Ten mi před časem vylíčil, že si u mě zadával obrázky zvířátek na objednávku. To byly asi takové první zakázky. Moje babička u mě zase objednávala PF a posílala je příbuzným.

Už ve školce si mě vyhlédla paní učitelka Harvilková ze ZUŠ Střezina, která mě přivedla na výtvarný obor, což mě lapilo. Jako introvertnímu dítěti mi to tam vyhovovalo a byla jsem úplně spokojená. A pak už se se mnou tvoření táhlo.

Nakonec jsem se tam ale zase tak dlouho nezdržela, protože jsem zjišťovala, že se musí postupovat podle zadání, a já vlastní tvorbu cítím jinak. Začala jsem tápat a časem jsem tam už tak pravidelně nechodila. Až na střední škole jsem si uvědomila, že jsem si možná měla místo gymnázia vybrat nějakou výtvarnou školu. Ale byla jsem ve 3. ročníku, takže jsem školu dokončila a po maturitě jsem se přihlásila na Textilní tvorbu na UHK.  Zde jsem si utvrdila správnost rozhodnutí, a touha tvořit mě dovedla na UMPRUM v Praze a po bloudění po různých ateliérech jsem absolvovala s diplomem z oboru Veškeré sochařství u Kurta Gebauera. Takže ilustraci jsem vůbec nestudovala, ale vystřídala jsem hodně různých oborů. Teprve po škole jsem si uvědomila, že vše, co ty obory spojuje a co mě baví, je ilustrace.

 

A jak se vyvíjela tvoje cesta po škole?

Měla jsem už během studia nějaké brigády – kreslila jsem pro časopis, občas jsem dělala menší grafiky na zakázku. Potom jsem učila na ZUŠkách. Když jsem se potom potkala s Kubou (současný manžel, grafik a pedagog – pzn. autora), tak to zapadlo. Založili jsme grafické studio. Jakub už měl v té době vlastní studio Indie Paper. A když jsem se k němu nasáčkovala já – asi v roce 2013 – začali jsme zkoušet spolupráci a Upupæpop vzniklo asi o rok později.

 

Jaké jsou tvoje nejvýraznější projekty – ať už tvé vlastní nebo s Kubou?

Zásadní je pro nás tvorba pro Open air a divadelní festival v Hradci. Je pro nás opravdu důležitá a má i kontinuitu (od roku 2014 do současnosti). Tu práci jsme převzali před lety od Jindřicha Pavlíčka a v tuhle chvíli to už děláme komplet spolu s Jakubem, a je pro nás stále zajímavá.

Taky jsme dělali vlastní malé kolekce. S Kubou jsme se sešli jako dva velcí milovníci zvířat a lesa. Takže jsme realizovali různé vizuální hry na toto téma, které jsme tiskařsky zpracovali.  

Nejdůležitější jsou pro mě teď ty opice. Původně jsem měla v plánu dělat něco, na co jsem dlouho myslela, ale nebyl čas se tomu věnovat. Sice jsem to nakonec i tak nezrealizovala, ale zakořenilo ve mě téma opic, a tak jsem udělala opičí karty, abych to ze sebe dostala.

 

Pamatuji se, že před časem jste vystavovali v Bio Central příběhy zajímavých žen…

Ony to nebyly jen ženy. To byly příběhy cestovatelů – dvanácti dobrodruhů, mezi nimiž byly i nějaké ženy. Tehdy jsme ale zas tolik žen nenašli. Objevovat se začaly až potom, co jsme ty „Dobrodruhy“ vystavili.  Původně jsme měli záměr, že to budou sběratelské karty s diářem, do kterého se budou vkládat každý rok nové karty jako do „carisbloku“. Mysleli jsme, že v tom projektu budeme pokračovat další sadou, ale pak už na to nebyl čas. Možná se k nim ale vrátíme v budoucnu, protože tyhle první cestovatelské příběhy jsou neuvěřitelně pestré a dobrodružné.

 

Co je pro tebe zdrojem inspirace?

Od dětství mám asi nějaký nevyřešený rozpor – nevím, jak to nazvat… Moji rodiče mi dali jméno Eva a já jsem to hodně řešila ve vztahu k pramáti Evě a kladla jsem si otázku, co je to ráj. A v myšlenkách se často obracím k panenské přírodě a změnám, které se dějí na planetě. Vlastně se asi prostřednictvím tvorby snažím přehlušit to, čemu se teď říká environmentální žal. Chci si to nějak odpracovat, a protože nic jiného neumím – nejsem biolog ani ekolog, tak si říkám, že to vykreslím. A třeba ty Opice jsou dělané s tím vědomím, že vedle nás žijí druhy, které nám jsou hodně podobné, ale na druhou stranu jim my, jako lidský druh, ubíráme jejich prostor a jiní lidé se jim zase snaží pomoct, což vytváří jakési napětí.

U opic mě baví právě podobnost s člověkem. Dělala jsem dokonce i nějaké sošky, které měly různé výrazy, které se jen trochu proměňovaly. Nakonec se opice jen více nebo méně podobají lidem – podle toho, jak mají vystouplé čelisti nebo jiné rysy. Baví mě, že jednou může evoluce třeba vést k tomu, že na příklad šimpanzi tu s námi budou normálně sedět a bavit se v kavárně…

 

Máš v tuhle chvíli rozdělaný nějaký projekt nebo něco chystáš?

V současnosti mám hlavně v hlavě ty Opice, protože o nich připravuji knížku. Snažím se proto načíst to, co studují primatologové a nasát co nejvíc informací, abych mohla vybrat to nejzajímavější. Teď už se těším i na nějaký úplně odlišný projekt – třeba to, co spolu řešíme spolu – továrny a dílny (projekt, na kterém chceme v budoucnu pracovat, pozn. autora), což je úplný opak. Je to pro změnu kulturní a městské a já potřebuji mít svoje projekty trochu v kontrastu.

 

V tuhle chvíli pracuješ převážně v tandemu s manželem a máte rozdělené role. Ty spíše jako ilustrátor a výtvarník, Kuba jako tiskař a grafik. Co je pro tebe zásadní na práci ve dvojici? Vyhovuje ti to tak nebo vyhledáváš spíš samostatnou práci?

My jsme se s Kubou vzácně sešli. Zajímají nás podobná témata, a tak můžeme věci spolu sdílet. A po zkušenostech s jinými grafiky jsem si uvědomila, že je pro mě lepší, když spolupracujeme právě s Kubou, protože sedíme naproti sobě a můžeme si vše říct. A ne vždycky je potřeba to vůbec řešit, protože oba už víme, jak si to ten druhý představuje a nemusím to vysvětlovat někomu cizímu. Ale to není nutně tak, že už budu dělat všechno jen s Kubou, i když je to pro mě nejjednodušší a pracujeme spolu rádi.

V současnosti chystáme spolu knížku o Opicích, na kterou se oba těšíme, protože vím, že s tím budeme „mazlit“.

 

Co se týká tvé nominace na Czech Grand Design – co pro tebe taková nominace znamená? Může to pro tebe přinést nějakou změnu?

Z nominace jsem byla velmi překvapená. Nejsem vystudovaná ilustrátorka a v té kategorii Ilustrace jsem se objevila vedle lidí z ilustrátorské elity, kterou obdivuji, třeba lidi z ateliéru Juraje Horvátha. Trochu jsem se bála, že mezi tyto lidi nepatřím, protože se většinou pohybuji v jiných oborech.

Mám pocit, jako by se mi otevřely dveře do oboru ilustrace. Jde vlastně o jakousi satisfakci za moji snahu. Přemýšlím taky o tom, že nominaci právě hry OPI způsobilo, že jsem si  téma potřebovala zpracovat. Na jednu stranu jsou to „obyčejné karty“…

Já bych si přála, abych se třeba přes tuto nominaci dostala i k dalším zajímavým lidem a projektům, ale nechám se překvapit…

 

Už jsi dostala nějaké ocenění?

Já vůbec nejsem soutěživý typ. Když jsem se jednou chtěla zúčastnit jedné soutěže, musely se tehdy nahrávat práce na CD. A mně se to podařilo nahrát a poslat, a pak odjet na delší dobu mimo ČR. Z té soutěže mi potom volali, že to CD je prázdné a mně už se to nepodařilo napravit, takže moje jediná soutěž, do které jsem se přihlásila, dopadla takto.

Soutěží se vlastně bojím, protože to špatně zvládám psychicky – to, že je tam nějaké semifinále a finále, mi vlastně zabírá část mozku, protože na to myslím. Takže to, že mě někdo nominoval, je důvod, proč jsem v této soutěži (směje se).

Koronapandemie zasáhla do našich životů a její důsledky se ještě nějakou dobu budou projevovat.. Jak ovlivnila tahle nouzová situace tvůj život a práci?

Aktuálně vyšla brožura s ilustracemi Evy Horské o Boženě Němcové. Její internetovou podobu můžete vidět na stránkách https://kladskepomezi.cz/bozenanemcova

V době té největší koronakrize jsme se dočítali zprávy, že byli i tací hudebníci, kteří zabalili svoji muzikantskou obživu a šli se živit jinak. Myslíš si, že se tenhle fakt nějak projeví na kvalitě, že věrni té obživě hudbou, což u nás vůbec není jednoduché, zůstanou ti nejlepší? Nebo ty nejlepší soubory, festivaly?

Rozhodně ne, to tak nikdy nebylo. Je potřeba rozlišovat, co je sebeprezentace a co skutečný osobní problém. Většinou je to tak, že když má někdo skutečný problém, nechce se mu to moc ventilovat. A co bude dál, jestli zůstane to lepší nebo to horší, (a to neplatí jen pro hudbu) se neodvážím predikovat. Rozhodně si myslím, že taková krize je vždycky šance. Ale jak tu šanci uchopíme jako společnost, to je tak 50 na 50. Do starých kolejí se asi nevrátíme, může to být lepší, ale také horší… Ale na to je ještě moc brzy hodnotit.

 

Byla tato krize ve tvém konkrétním případě k něčemu dobrá?

Určitě. Jak víš, máme velkou rodinu, takže jsme žili nesrovnatelně intenzivněji rodinným životem, což bylo zdravé. A pak jsou další věci. Měl jsem čas cvičit na flétnu s rozmyslem a daleko větší koncentrací, protože jsem věděl, že mě nečeká žádný konkrétní koncert, že jsem tu jen já a ten nástroj. Takže jsem si našel zase nějaké nové přístupy k celoživotnímu pěstování své hry. Co se týká skládání, něco jsem udělal, i když myslel jsem si, že udělám daleko víc. Skládání je věc tajemná a je také často reflexí nějakých zážitků, a ty vlastně chyběly, i když pobyt doma byl příjemný. Korona neznamená sama o sobě žádnou inspiraci. Spíš jsme z ní byli všichni zpočátku vykolejení, takže i mně chvilku trvalo, než jsem si na ten stav zvykl. Komponování většinou také přichází po nějakém vnitřním překousání, se zpožděním. Tak ještě uvidíme.

 

V květnu jsi oslavil kulatiny, padesátku. A kvůli koronaviru ses rozhodl prozatím odložit i „narozeninový“ koncert z vlastních skladeb, který jsi plánoval. Určitě byl ale čas se trochu zamyslet nad tím, co těch prvních pět desetiletí přineslo a jak by to mělo pokračovat.

Celý život čekám na nějaké zmoudření, prozření nebo něco takového. Nepřišlo ani teď s tou padesátkou. Nemůžu ti říct žádný plán. Můžu ale říct, co nechci. Velkou část života jsem strávil všelijakými hudebními aktivitami, které měly hlavní cíl vydělat peníze. Tohle bych si přál, abych už nemusel dělat, a přitom se uživil... Stále víc je mi jasné, že tvůrčí práce vyžaduje koncentraci. A té já nejsem schopen, když dělám hodně věcí najednou. Proto si přeju intenzivněji se věnovat skládání hudby a skutečně se koncentrovat na svůj způsob hraní na flétnu. Dokonce bych rád svou metodu tvoření tónu zpracoval pro další zájemce. Všechno chce svůj čas a já, pokud mohu říct, že o sobě už něco vím, tak že nejsem sprinter. Snad jsem si to uvědomil ještě ne úplně pozdě.

 

Pojďme ale na začátek. Tvůj tatínek byl sládek, pivovarník, jako otec Bedřicha Smetany. Jak po hudební stránce vypadalo tvé dětství?

Už jako dítě jsem chtěl být hudební skladatel. Vzpomínám, že už v pěti letech jsem nechtěl nic jiného dělat. Slyšel jsem v hlavě stále nějaké zvuky, připadalo mi to kouzelné a do toho světa zvuků, které byly jakoby “moje”, jsem se často a rád utíkal. A to se od té doby vlastně nezměnilo.  Když jsem zjistil, že Smetanův otec byl pivovarníkem jako můj táta, měl jsem z toho radost. Vnímal jsem totiž pro sebe negativně to úsloví, že jablko nepadne daleko od stromu. Protože já jsem padnul dost daleko. U nás v rodině žádná hudební tradice není.

 

Ani amatérská?

To ano, ale to jsem zjistil až později. Děda z máminy strany například hrál na trombon v pražských bigbandech a táta zase hrál na kytaru a moc pěkně zpíval. Byl dokonce členem první sestavy Spirituál kvintetu, protože byl na vojně s panem Tichotou, kde tehdy kapela vznikla. Neznal ale noty.

 

Chtěli tví rodiče, abys byl profesionálním muzikantem, nebo to bylo jinak?

Rodiče chtěli, abych měl hudební vzdělání. Bydleli jsme na sídlišti v malém bytě, kde se o pianinu nedalo uvažovat. A zobcová flétna stála tehdy v NDR 3 marky, což bylo asi 9 korun. Takže bylo tak nějak logické, že jsem asi v pěti letech, už ve školce, začal na flétnu. Přál bych si housle, ale rodičům někdo řekl, že je u houslí důležité, jakého dostanu kantora. Když špatného, tak že se tím celý život člověk trápí. Ale přesně to se stalo u té flétny, a navíc byl učitel alkoholik. Takže v mých dvanácti, třinácti to vypadalo, že s flétnou skončím.

 

Co zapřičinilo, že jsi neskončil?

Paralelně jsem chodil do Kühnova dětského sboru a to mne udrželo. Sborové prostředí – jakási umělá konkurence mezi dětmi – mi sice nedělalo dobře, ale otevřelo mi to hudební svět. Dostali jsme se se sborem k České filharmonii, účinkovali jsme v Národním divadle, poznal jsem zkrátka hudbu. Vzpomínám si, když jsme už v tom nejvyšším, koncertním oddělení sboru, to mi bylo asi deset, studovali Martinů Otvírání studánek. Já jsem téměř nemohl spát, jaká to byla pro mne krása. Ty harmonické spoje – harmonický průběh Martinů hudby. Vnímal jsem to velmi emotivně.

 

Tak nějak se asi rodí skladatelská duše. Dá se vlastně tato činnost – komponování, nějak popsat?

Já si myslím, že to je taková dětská představivost. Popravdě řečeno o tom nerad mluvím, protože to jsou velmi křehké věci. Mám někdy dojem, že když se o tom mluví, může se to tím zabít. Já bych to popsal jako takový pramen živé vody, který je strašně malinký. Člověk, když není pozorný, tak ho ani nevidí, a může ho i zašlápnout… To je to, co jsem miloval v dětském sboru, kde jsem sice neměl rád prostředí, ale miloval jsem ty zvuky. A probudilo to ve mně schopnost se na hudbu koncentrovat.

 

Pamatuješ si na svou skladatelskou premiéru?

Mohlo mi být tak dvanáct. Jezdili jsme na chalupu k přátelům, kde měli také hudební děti. A já jsem měl vždy dojem, že tam musím přivézt nějakou svoji skladbičku jako dárek, když jedeme na návštěvu. Vždy to bylo pro flétnu, pro housle a pro violu, nástroje, na které jsme my děti hrály. Hudební produkce se odehrávaly venku, pod stromem, snad lípou, mezi dvěma chalupami, přišli tam lidi z vesnice…

 

Tvá studia flétny tedy pokračovala a skončilo to tak, že dnes jsi jedním z našich nejvyhledávanějších sólových flétnistů a také už řadu let vedoucí sekce fléten v orchestru Národního divadla.

Různými peripetiemi jsem se tehdy dostal k profesoru Vlastimilu Cerhovi, který byl výborným pedagogem. Zahrál jsem mu a on řekl mámě, že to je tragédie, ale něco na tom klukovi je… A tak jsem v hudebce začal s ním úplně od začátku, zbavoval mě různých zlozvyků. Navíc jsem ho měl téměř jako dalšího dědečka, protože to byl velice laskavý člověk, i když přísný a náročný. Vydával ze sebe všechno. Na odstranění zlozvyků jsem měl rok do přijímaček na konzervatoř. Udělal jsem je, ale nevzali mně. Tak jsem čtrnáct dní chodil na elektroprůmyslovku, pak na Keplerovo gymnázium a za rok na přijímačky na konzervatoř znovu – ale na skladbu. Dostal jsem se do třídy profesora Jindřicha Felda, rovnou do druhého ročníku. A další rok taky rovnou do druhého ročníku na flétnu. A takhle kontinuálně jsem v obou oborech pokračoval i na AMU. Skladbu jsem ale nedokončil – víceméně proto, že se tam propagovaly různé ultramoderní směry…. 

 

Znám od tebe několik skladeb, a všechny se poslouchají velice dobře. Myslím, že žádný, ani méně obeznámený posluchač, s nimi nemusí mít problém. Máš vůbec nějakou skladbu, která by byla právě tou tzv. modernou?

Ne. Možná je to tím, že jsem ten flétnista, praktický hudebník, tak jsem se nikdy nedokázal ztotožnit s prázdným intelektualismem, který je z toho často cítit. Ale to je tenký led… Mám rád, když je hudba v dobrém smyslu napsaná na efekt, aby působila na emoce, a je mi jedno, jaký je to styl. Přitom může být i velice moderní.

 

Kdo nebo co tě při skládání nejvíc ovlivňuje?

Asi nejvíc Bohuslav Martinů – odmalička. Vždycky jsem si přál od dědečka k Vánocům desku, a tak jsem dostal postupně všechny symfonie Bohuslava Martinů. Hned první den jsem si je dokolečka pouštěl, až jsem desku málem zničil. Svět Martinů hudby mne zcela fascinoval a ve třinácti, čtrnácti jsem o něm věděl všechno – až to bylo možná nepřirozené na ten věk. Po Martinů jsem propadl Janáčkovi a vedle toho i francouzské hudbě 20. století, takzvané Pařížské šestce a hudbě Messiaena, Joliveta. To je to, z čeho dělám těsto mé muziky. Výrazně mne taky ovlivnil téměř dvouletý pobyt v Brazílii.   

 

Jak se to přihodilo? Brazílie nebyla a stále není zrovna moc častá destinace.

Na AMU byl vypsán konkurz na flétnu (běžně jich nebývá mnoho) do Brazílie, do města Belém, který se ovšem konal v Praze. To bylo v roce 1990. V Belému totiž v hudbě působila skupina českých emigrantů, kteří lobbovali u nového guvernéra. Vznikl tak projekt revitalizace a rozšíření tamní hudební konzervatoře. Nadace, která ji zřizovala, měla pod sebou také orchestr a mezinárodní hudební festival. A k tomu navíc koncertní řadu v místním nádherném divadle, které je o pár let starší než naše Národní divadlo. Pracovní náplň toho místa, na které byl konkurz, byla jak učit, tak hrát. Já jsem ale nebyl nijak připravený odjet do Brazílie, chtěl jsem si spíš jen zkusit ten konkurz.

 

Kolik ti tehdy bylo a s jakými pocity jsi tam jel?

Když mi gratulovali, že jsem vyhrál, tak jsem říkal – ale já tam vlastně nechci. Bylo mi ani ne 22 let a byl jsem už krátce ženatý, mé ženě Lence bylo 20.  Ale řekli jsme si pak, že by bylo dobré se postavit na vlastní nohy a nějak se učit žít sami. Byl to risk, ale zkusili jsme to.  Bylo to krásné období. Odletěl jsem nejdřív sám, Lenka za mnou přijela po třech měsících. A díky náhodě i ona tam získala místo – záskok v komorním orchestru za nemocného hráče na violoncello. My jsme se totiž poznali na konzervatoři, kde také studovala.

 

V Brazílii se ale mluví portugalsky, což jsi asi neovládal. Jak to tedy bylo s dorozumíváním?  

Byl jsem mladý a moji studenti byli často téměř vrstevníci, tak to šlo přirozenou cestou, docela dobře a rychle. Podobně i u Lenky.

 

Co ti dal ten pobyt po lidské stránce? A po hudební?

Především jsme se spolu se ženou naučili žít. Přivezli jsme si odtud první dceru, a také jsem získal několik velmi kvalitních přátelství. Byla tam ta malá česká komunita, ale my jsme se stýkali především s Brazilci, žili jsme jako oni. Přátelili jsme se velmi úzce s jednou starší rodinou, která nás přijala téměř jako své další děti. Měli svoje jen o něco mladší, než jsme byli my. Díky nim jsme se stali tak trochu Brazilci.

Po hudební stránce je Brazílie úplně jiný, nádherný svět. Působil jsem tam jako pedagog, flétnista i skladatel. Asi by to chtělo tam být déle, i z toho důvodu, že jsem tehdy nebyl ještě úplně hotový skladatel. Ale velmi jsem brazilskou muziku vnímal, zahrál si se spoustou vynikajících muzikantů a natáčel tam, poznal jsem jejich hudbu – nejen tu vážnou. A to byly a dodnes jsou velké podněty. 

 

Nepřišel ale zpočátku přeci jen kulturní šok?

Vícekrát jsem pak i přemýšlel, jak se cítili dříve Češi, kteří emigrovali před rokem 1989. Vzpomínám si na přílet do Beléma, města v deltě Amazonky, odkud je do hlavní metropole několik tisíc kilometrů. Když letadlo přistálo, strašně pršelo a byla tma. Řekl jsem si: Teď jsi prostě na konečné a jinak než tím letadlem se odtud nedostaneš. Byl to zvláštní pocit, taková lehká deprese. Ale ubytovali nás v krásném hotelu, a pak to byly fantastické roky u vědomí všech těžkostí.

Kulturní šok to ale nebyl. V jistém ohledu to tam bylo téměř civilizovanější než tady. Co se týká životní úrovně vrstvy, ve které jsem se pohyboval, tak to byl šok vlastně opačný, velké překvapení.

 

Vy jste se ale se ženou vrátili zpátky. Proč ses tak rozhodl?

Měl jsem pocit, že je potřeba být tady – jsem trochu vlastenec. Bylo to v roce 1993, všechno tu vznikalo a rodilo se nové. Přijel jsem zpátky a brzy jsem udělal konkurz do orchestru Národního divadla. Přitom stále vystupuju i jako sólista s jinými orchestry doma i v zahraničí. Tady nejčastěji s Pražskou komorní filharmonií, opakovaně taky s Komorní filharmonií v Pardubicích nebo v Teplicích, Talichovým komorním orchestrem, se souborem Martinů Strings Prague a Jaroslavem Šonským.

 

Tvá žena ale už s hudbou nepokračovala, máte pět dětí. Co jste vlastně teď, s tvojí padesátkou slavili?    

Lenka je o dva roky mladší než já, ale máme narozeniny ve stejný den, slavila tedy také. Když jsme se brali, byli jsme strašně mladí. Neměli jsme zpočátku žádné plány, jak velkou rodinu mít, co od života chtít. Řekl bych to tak: Život byl daleko těžší, než jsme si ho uměli představit, a to v každém ohledu. A vzhledem k mému zaměstnání, povaze, životnímu stylu hudebníka, i k tomu, že jsem se živil dvoukolejně, jako muzikant a zároveň jsem se nikdy nevzdal toho skládání, tak se mnou měla ten život fakt strašně těžký. Péče o rodinu byla z 99% na ní, já jsem dodával jen ty peníze, a někdy ani to ne… Ale jsem moc rád, že to se mnou vydržela.  

 

Mluvíš v minulém čase. To vypadá, že už se to lepší...

No jistě, děti už vyrostly, čtyři z pěti jsou už plnoleté, takže teď si to manželství začínáme užívat.  Příští roky by měly být odměnou a snad tomu leccos už nasvědčuje (smích).   

Mít pět dětí není úplně obvyklé. Jsou ti také nějakou inspirací v tom, co děláš?

To snad ani ne, spíš jsou mi zrcadlem. Uvědomil jsem si, že všechny jsou nějaké moje lepší já. Dokonce dva mají i hudební talent, nejstarší Terezka hraje krásně na cello, a syn Tonda studuje také kompozici na konzervatoři a je to velký talent. Až na to, že je líný a nemá žádnou pracovní morálku (směje se), ale takový talent bych chtěl mít, co má on.

 

Vašich pět potomků ale není to jediné, čím trochu vybočuješ. Vím, že taky jezdíš do Národního divadla od Berouna, kde bydlíte, na kole.

V chladných měsících už nejezdím, jen v létě. Nedělalo mi to dobře kvůli nátisku na flétnu. Ale jezdím dost na lyžích, ty mám rád odmala, dokonce jsem měl kdysi i instruktorské zkoušky. A taky rád chodím po horách nebo jezdím na horském kole. I proto jsem si pořídil byt v Jizerských horách, kde bývám nejradši sám. Nejvíc v létě, když mám volno na komponování, takže moje skladby vznikají hlavně tam. Hory vlastně vnímám podobně jako hudbu. Nejradši mám tu krajinu, kde končí les a začíná kleč. Působí na mne podobně jako Martinů symfonie. Čisté tvary kamení, trávy a nízkého porostu. Jakoby ta příroda nebo Bůh byl tím zahradníkem.

 

Co tě tedy inspiruje při skládání nejvíc?

Příroda, a určitě i náboženská orientace – jsme katolická rodina. Dlouho jsem se bál psát duchovní hudbu, protože myslím, že na to musí mít člověk už opravdu krásný, vyzrálý hudební jazyk. Ale v jeden moment jsem si řekl, že už jsem dost starý, i když hudbu píšu pořád stejně, a že to zkusím.

 

To je asi podobné jako se symfoniemi nebo operami, ke kterým skladatelé taky obvykle přistupují až později. Myslíš, že i na to dojde?

Opera mne láká, ale to je velmi závislé na libretu. O kvalitní je nouze a opera je obrovská práce. Představa, že něco napíšu na špatné libreto mne děsí. Ale oslovil jsem už jednoho literárně činného kolegu, takže snad časem společně něco spácháme.

 

Když mluvíme o duchovní hudbě, je třeba připomenout, že tvoje jméno je hodně spojené s Janem Jakubem Rybou, jehož Českou mši vánoční slyšel snad každý. Přiznejme si ale, že většina z nás od tohoto skladatele moc jiného nezná.

Pro Rybu mám slabost. Podílel jsem se na založení „rybovského“ festivalu v Rožmitále, jehož třetí ročník se bude letos konat, a který má připomínat jeho – vlastně většině lidí neznámé – dílo. Kromě té krásné a jednoduché České mše vánoční Ryba totiž zkomponoval řadu velice hodnotných, nádherných a mnohem náročnějších skladeb. Jsem dost velký vlastenec a jeho osud pro mne znamená něco ne úplně pozitivního v našem národě. Dost často zašlapáváme svůj potenciál. Kdyby Raby žil třeba v německém nebo francouzském prostředí (mimochodem ovládal šest jazyků), určitě by takhle neskončil. Jeho osud a život učitele – novátora v Rožmitále je naprosto fascinující. Byl naprosto neadekvátní jeho schopnostem.  A kdo uvidí v Rožmitále v místním muzeu expozici Rybovi věnovanou – je udělaná s velkou láskou a erudicí – toho zasáhne. Je patrné, že Rybu skutečně zabily tehdejší české poměry. I moje přátele z Brazílie to zasáhlo, když jsem je tam vzal.

 

V Česku i dnes působí tisíce profesionálních hudebníků, výborných i průměrných. A desítky hudebních skladatelů. Česká hudba je jedním z našich nejlepších vývozních artiklů. Přestože jsou stále platy profesionálních hudebníků mnohde pod průměrem a hraní je tvrdá řehole, mají své povolání rádi. Počet různých vážnohudebních akcí, koncertů i festivalů v Česku je ve srovnání s mnoha jinými evropskými zeměmi úctyhodný, i když oficiální podpora státu často kulhá. Co bychom vlastně měli víc chtít, krom těch lepších honorářů pro hudebníky i skladatele?

Svět vážné hudby je bohužel nemocný. Ta nemoc se nedá jednoduše vyjádřit pár větami. Symptomy jsou velmi dlouhodobé a je jich hodně. Například PR klasické hudby tu zaostává obrovským způsobem. Můžeme si to uvést na příkladu soudobé hudby.

Když se podíváme do minulosti, tak byla vždy pilířem hudebního života. A veškerá starší hudba, která byla provozovaná, se hrála ve smyslu srovnání s tou soudobou. Mluvím tu o době Smetany, Dvořáka, Čajkovského… Samozřejmě, že Smetana jako kapelník také uváděl Beethovena, ale pouze jako kvalitativní protipól soudobé hudby. A ta byla akcentovaná, aniž by se o tom nějak diskutovalo, byla přirozenost ji uvádět a poslouchat. My jsme ale úplně v jiné situaci, téměř opačné.

Je otázka, jestli to neustálé omílání klasické, starší hudby, její různá interpretace – poučená, nepoučená, která dává akcent na technické nebo výrazové provedení, stačí na to, aby motor hudebního života běžel dál. Protože ten motor vytváří energii, ze které hudba žije, a živí ho tvořivost. Jenže interpretace není tvořivost v pravém slova smyslu.

Aby se mohla současná hudba stát motorem hudebního života, musela by snést srovnání s díly minulosti. O tom, že je Smetanova Vltava srovnatelná s jakýmkoli jiným dílem světové hudební literatury, není pochyb. Ale nejsem o tom přesvědčen o dílech současnosti. Myslím, že jsme tu příliš v zajetí ambicí a kariér, ale myslíme málo na ten celek. Hudba se stala příliš často pódiem pro sebeprezentaci a přestává být řemeslem. I skladatel je řemeslník – v dobrém slova smyslu. A to řemeslo musí být uděláno velice kvalitně.

 

Co tedy napadá skladatele v současné době, když je mu 50? Je snad toto, co jsi řekl, bilančním zamyšlením nad stavem ve tvém oboru?

Ano, to je to, na co myslím vlastně už více let, a snažím se o tom mluvit i s některými kolegy. To, že občas provedeme nějakou soudobou skladbu, tu situaci nevytrhne. Je potřeba se na problém podívat z hloubky a ne povrchně. Jakákoli věc se začíná řešit v momentě, kdy se o ní začíná diskutovat. A k tomu jsem vybízel už několikrát a zatím se ty podněty nesetkaly s valným úspěchem. Toto by mělo být tématem na akademické půdě a v kulturních institucích. Někde je ukryté řešení, nějaký klíč, ale já ho neznám. Možná je i velice jednoduché. Jen si myslím, že dobrá cesta je ve vzdělávání. Nikoli v jednorázovém vzdělání. A to jak u profesionálních hudebníků, kde je v průběžném vzdělávání velká absence, tak u publika.

Na rozdíl od jiných žánrů hudby má totiž ta klasická jednu úžasnou vlastnost. Funguje jako permanentní autobaterie. Disponovaný člověk, který má nějaký estetický rozhled, může přijít k mistrovským dílům minulosti a čerpat z nich stále a zase znovu životní energii. A v tom je právě ta nadčasová hodnota. Je to jako perpetuum mobile. Autor tu energii do svého díla vložil a každý si ji z něj může vzít – a znovu a znovu. Prokazatelně to pomáhá, sám jsem toho svědkem a tu životní sílu to dodává i mně. Hodnota vážné hudby je nezastupitelná. Ale problém je ten, že aby k té síle člověk měl přístup, mohl ji konzumovat, musí k tomu být disponován, vzděláván.

 

Takže tím říkáš, že to je jakýsi zdroj energie, životní síly, který bohužel není využitý, jak by mohl být? A že lidé, kteří k té konzumaci nejsou disponováni, o mnoho přicházejí? 

Ano, a to je škoda. Takových zdrojů nemáme moc. Je to příroda, jsou to mezilidské vztahy, a je to vážná hudba. Ten svět, aspoň takový, jaký byl před koronakrizí, nás slušně vyždímával a tady je fantastická možnost, jak sílu můžeme dočerpat. Ale jsou tu obrovská celospolečenská manka. 

 

Některé tvé skladby byly různě oceněné, hrají se i v zahraničí, jsou úspěšné. Nedávno jsi byl například požádán, abys složil znělku k letošní Noci kostelů. Loni soutěžící v oboru flétny v Mezinárodní soutěži Pražského jara hráli tvoji virtuosní skladbu ve finále, a soutěžní skladby jsi pro Pražské jaro psal už dříve, i pro jiné nástroje. Dá se tedy říct, že i tvoje dílo vytváří ty zdroje energie, ze kterých lze čerpat. Máš ještě další představy do svých dalších skladatelských padesáti let kromě opery?  

Přiznám se, že bych se rád více věnoval duchovní, liturgické hubě, po letech jsem se k tomu odvážil a trochu se v ní i našel. Už z let 2008-2009 je moje největší a dosud neprovedená skladba – Missa de Belem, pro sóla, sbor, orchestr a varhany. Jinak si moc cíle nedávám, ono to takhle u mne vůbec nefunguje. Jeden přesto už dávno mám, a to je akcent na kvalitu. Opravdu mi hodně záleží na tom, abych se za noty, které po mně zůstávají, nemusel stydět.

 

 

 

MOJE VĚRA

Když jsem se předposlední srpnový večer roku 2016 dozvěděla od Věřina syna Martina, že se jeho máma vydala za svými kamarády do nebe, proletěl mi hlavou filmový sestřih jejích gymnastických přeskoků a vzletů z bradel. Věděla jsem, že na cestě vzhůru už nebude bolavá, bude krásná, dokonalá a smířená, protože zanechá v našem slzavém údolí všechny křivdy, které na ní spáchali malí, zlí, přihrbení lidé. Možná ví, že je oplakávána lidmi uznalými, dobrými a vznešenými, kteří si váží toho, že česká země zrodila mimořádnou ženu, která pro svoji vlast vykonala ve světě víc než armáda diplomatů.

Poprvé jsme se s Věrou sešly před dvaceti lety při natáčení jejího životního příběhu do cyklu GEN. Tehdy v roce 1996 vrcholil soudní proces s jejím synem Martinem, kterého ve zmanipulovaném procesu obvinili z úmyslného zabití otce s trestem čtyř roků vězení.  Stalo se na venkovské hospodské tancovačce, kde se Josef Odložil dostal do potyčky s mladíkem, na jehož slečnu sahal. Martin je od sebe odtrhnul, a došlo k osudovému otcovu pádu s následkem smrti. Žádost o milost podali olympionici a Spolek na ochranu nespravedlivě stíhaných Šalamoun. Václav Havel v mém filmu Věra 68 říká: „Dostal milost, protože jsme věděli, že to nebyla žádná vražda, ale nešťastná náhoda.“

Bojovnice Věra vnímala, jak je proti intrikám a nespravedlnosti bezmocná. Ona, která pomáhala všem, kteří pomoc potřebovali, nedokázala pomoci vlastnímu synovi, a psychicky se zhroutila. Mocná Věra byla zasažena neodvolatelnou bezmocí. Natáčení GENu trvalo čtyři hodiny, depresívní Věra se dokázala na jedno odpoledne postavit na nohy, čišela z ní její bojovná energie, ale pod příkrovem nekonečného smutku. 

Nastalo nejbeznadějnější a nejkrutější období v jejím životě, které trvalo šestnáct let. Věra žila na pokraji života a smrti. Lékaři nad ní lámali hůl.

V roce 2009 vstala, jak sama říká, ze záhrobí. Zavolala mi, sešly jsme se v hospodě, a tam mě požádala, abych jí natočila filmové Rekviem, protože nechce žádný uplakaný pohřeb. Řekla jsem ano, ale nejdřív musíme natočit film, abych měla záběry. Tak vznikl filmový příběh Věra 68. Rekviem Věra neviděla, protože jsem svůj slib za jejího života nesplnila. Rekviem vzniklo čtyři dny po Věřině odchodu.

Nápad natočit o Věře životopisný film existoval už dřív. Věra mi ukázala dopis, který jí 9. května 2007 napsal Václav Havel.

Milá Věro,

už jsem Ti sice posílal sms, ale pro jistotu ještě písemně opakuji, že se mi ohromně líbil Tvůj velký rozhovor pro Magazín Dnes, že mě na několika místech dojal. Totéž platí o Dáše. Dlouho jsme o tom mluvili a dospěli jsme k názoru, že vůbec nejlepší by bylo, kdyby místo filmu o milosti pro Martina natočili film o Tobě. Tvá životní dráha je závratná, dramatická a je zdokumentována, jak sama píšeš, mnoha televizemi světa. Domnívám se, že by z toho mohl být velmi zajímavý film. Zda by se lehce dotkl i Vaší rodinné tragédie, či zda by ji zcela opominul, by mělo záviset jen a jen na Tvém rozhodnutí a Tvé domluvě s filmaři. Já jsem připraven v této věci udělat, cokoli bude v mých silách. Zdraví Tě, Vašek

Během dvouletého natáčení filmu se zrodilo naše přátelství, které trvalo do posledního dne. Stala jsem se součástí rodiny, byly jsme sestry, které si vzájemně pomáhají, které chodí do kaváren, divadel, i na demonstrace, které se spolu smějí a hádají se. 

V září roku 2010 dostala Věra pozvání od mexického prezidenta Felipe Calderón Hinojosa na oslavu dvousetletého výročí nezávislosti Mexika.

Věra držela v rukou pozvání, a řekla mi, já už nikam nechci jet, už jsem se nalítala v životě dost. Ale já řekla rozhodně – jedem!

V Mexico City, kde před dvaačtyřiceti lety v dramatickém roce 1968 oslnila publikum svými gymnastickými výkony a získala čtyři zlaté olympijské medaile, byla vítána jako přítelkyně této země, která si ji zamilovala, a po její velkolepé svatbě v katedrále Zócalo ji nazývala nevěstou Mexika. Při oficiálních příležitostech byla mezi vysokými reprezentanty dalších zemí vřele uvítána mexickým prezidentem, jeho manželkou Margaritou Zavala, a ministryní zahraničních věcí Patricií Espinosa Cantellano. Jako čestná předsedkyně Českého olympijského výboru navštívila za velkého zájmu novinářů a mexické televize prezidenta Mexického olympijského výboru Felipe Muñozem Kapamasem. Nejenom pro její sportovní slávu, ale i konzistentní politické postoje, byla na každém kroku přijímána s úctou a láskou. Mexičané, právě tak jako Japonci po tokijské olympiádě v roce 1964, na ni dodnes nezapomněli.

Naposledy byla Věra v Mexiku na začátku osmdesátých let. Tehdy byla vyměněna za uhlí. Mexičané se dohodli s Rusy, že budou místo nich dodávat Kubě uhlí, ale za to žádají Čáslavskou. Trénovala sto mexických holčiček, zahrnována jejich láskou a úctou.

Se sedmi z nich jsme se sešli na náměstí Garibaldiho v Mexico City. Za nostalgické písně muzikantů zvaných mariachi se Věra roztančila. Jakmile dotančila, rozpršelo se, a náměstí se vylidnilo. Tomu se říká dokumentaristické štěstí. Seděli jsme všichni v kavárně, kde Věra ukazovala svým bývalým svěřenkám hromadné fotografie z jejich dětství.

Věra měla organizátorský talent, na všechno myslela dopředu. Představte si, že letí do Mexika, setkáním se svými tehdy malými gymnastkami si nemohla být jistá, a přesto ty fotografie s sebou vzala.

Věra toužila podívat se do haly, kde tak slavně vítězila. Auditorio nazionale jsme nemohly najít, protože vypadalo jinak než tehdy. Ale opět si nás všimlo dokumentaristické štěstí, když Věřina dcera Radka úplnou náhodou potkala před budovou šéfku kulturní sekce Veroniku, která jako dvacetiletá viděla v roce 1968 Věru při jejích gymnastických výkonech. Tehdy byla studentkou, která zažila krvavé potlačení demonstrujících studentů, těsně před olympiádou. 2. října se na náměstí Tří kultur shromáždilo pět tisíc studentů. Požadovali obnovení svobody shromažďování a osvobození politických vězňů. Místo toho policie a armáda vyzbrojená transportéry a tanky po západu slunce na protestující zaútočila. Masakr, kterému podlehlo 200 až 300 lidí, pokračoval po celou noc.

Ve filmu Veronika skládá hold Věře: „Byla jste pro nás ikonou. Jako byste byla jednou z nás, protože v té době ve vaší i naší zemi docházelo ke studentským revoltám. To, že jste vyhrála, posílilo vazbu mezi všemi utlačovanými lidmi. Budete navždy v našich srdcích.“

Na jednom z obědů, pořádaných prezidentem Calderónem, seděla Věra vedle bývalého britského premiéra Johna Majora. Při večeři nám pak vyprávěla, jak se Major pod stolem dotýkal jejího kotníku. Smáli jsme se, a já vím, že Věra byla velká pábitelka, dělalo jí poťouchlou radost vymýšlet historky na pokraji skutečnosti.

Navštívili jsme pyramidy Teotihuacán, které patřily k největším indiánským sídlům. Věra se slzami v očích říkala: „Naposledy je pohladím pohledem, vím, že už je nikdy neuvidím.“

Vrcholným občanským, ba politickým gestem Věry na mexické olympiádě byl její protest proti brutální ruské okupaci Československa, která  zlomila naděje československého národa na svobodnější život dva měsíce před olympiádou. Věra jela do Mexika s nezlomnou vůlí porazit ruské gymnastky, představitelky okupujícího impéria. Příležitost dostala při vyhlašování vítězek v kategorii prostná. Získala stejný počet bodů jako sovětská gymnastka Larrisa Petrik, které porota dodatečně přidělila další bod.

Při sovětské hymně Věra odklonila hlavu od sovětské vlajky, a toto gesto okamžitě zahraniční média nazvala Tichým protestem. Po návratu domů jí tento protest u komunistických mocipánů přitížil, a z olympijské vítězky z Tokia a Mexika se stala persona non grata. 

Pět let neměla práci a chodila mýt schody do nuselských činžáků. Charakteristické pro Věru je, že nelitovala tolik sebe, jako šance, kterou jako nejlepší sportovkyně světa roku 1968 měla, aby pomohla naší zemi svým angažmá, svými známostmi, kterými by získala konkrétní sociální a zdravotní pomoc.

Trápilo mě, že do filmu stále nemám kvalitní filmový záznam Tichého protestu. V Mexiku jsme oslovili tamní televizi, ale bezvýsledně. Ale zase pomohla vždycky angažovaná Věra, a to dvojnásobně. Při rozhovoru, který dělala s novinářem z BBC, zjistila, že tam kvalitní záznam mají. Slíbil, že ho pošle. A já mu zase pošlu Věřiny fotografie, které jsem naskenovala. Fotky jsem odeslala, a filmový záznam protestu stále nepřicházel. Pomohla náhoda, které se říká defekt efekt. Opominula jsem mu poslat fotografii Věry stojící před ruskými okupačními tanky. Když o ni žádal, napsala jsem mu, že ji pošlu, až pošle Tichý protest. A tak se stalo. 

Kvalitní záznam jsme měli, ale neměli jsme práva, která vlastní Mezinárodní olympijský výbor, a která jsou drahá. A zase pomohla Věra. Napsala prezidentu MOV, který nám dal tato práva gratis. Před Věrou se otevíraly všechny dveře s nebývalou samozřejmostí. Těch dveří byly stovky.

Ale za tím kouzelným klíčem od dveří byly hodiny a léta dřiny a odříkání, Věřina inteligence a nápaditost, okamžitá připravenost pomoci, a to známým i bezejmenným. 

Věra mi byla při natáčení filmu partnerkou, která nosila nápady, a byly to nápady dokumentaristické, nikoliv amatérské. Při posledním natáčecím dni jsme točili Věru, jak tančí v kuchyni na hudbu svých mexických prostných, na lidovou píseň El rancho grande. A najednou Věra říká: „Mohla bych vytančit bosa ven do sněhu a udělat provaz.“  Zděsila jsem se, bála se, že si ublíží. Řekla potom kameramance: „Olinko, ukaž mi ten záběr. To není dobrý úhel, uděláme to znovu, aby ten provaz byl efektnější.“ Byl to poslední natočený záběr filmu, který jsem ve filmové skladbě použila také jako poslední, závěrečný.

Když v květnu roku 2015 roku diagnostikovali Věře rakovinu slinivky, sešla se v Černošicích s mnoha přáteli, kterým dodávala optimismus svou zářivou osobností.

V nemocničním pokoji IKEMu ji přišel před operací obejmout doktor Martin Oliverius, který pak společně s ní podstoupil osmihodinovou operaci. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy s Věřinou dcerou Radkou máváme Věře, kterou odvážejí na nemocničním lůžku k výtahu. Věra se směje a mává nám.

Na konci mého filmu říká: "Musím teď dohnat všechno, co jsem za těch skoro čtyřicet let, které mi vzali, propásla.“ Před takovou větou stojí člověk v úžasu. Neznám nikoho, komu byly házeny klacky pod nohy nejprve komunistickou zvůlí, a po dvaceti letech nespravedlností demokratického soudnictví, kdo by vykonal víc. 

Věra byla přírodní úkaz, zázrak přírody a nejrozvinutějšího lidství. Těší mě, že jsem viděla tolik dobrých a uznalých lidí, kteří pláčou nad odchodem ženy, která symbolizovala lásku k vlasti, odpor proti potlačování svobody a sílu svědomí, které řeklo ďáblovi NE.

Stále vidím Věřiny krásné modré oči, a tak vím, že tady zůstává, aby nás povzbudila a inspirovala k obhajobě svobody, kterou si při vzpomínce na ni, na Václava Havla a stovky dalších českých hrdinů musíme uhájit.

 

 

S novou deskou „Love is Gold“ jste měla určitě v plánu jet také koncertní turné. Přesunula jste se plně do online světa? Jak nucenou izolaci snášíte? Máte recept na to, jak z ní vykřesat něco dobrého?

Snáším to dobře, jsem ráda se svými dětmi a manželem, užíváme si, že můžeme být takhle intenzivně spolu. Samozřejmě nás to zasáhlo po finanční stránce, oba jsme s manželem muzikanti a na koncertech z velké části stojí náš příjem, zároveň nás to nutí hledat jiné cesty. Manžel je i skvělý studiový bubeník, takže si doma zařizuje studio a může točit z domova. Já píšu nové písničky, natočili jsme teď live stream pro Vogue a řeší se další možnosti, jak dostat hudbu online k lidem. Je to svým způsobem výzva.

 

Mimořádnost situace v čase koronaviru vedla u řady z nás k přehodnocení některých životních hodnot. Je to tak, že krize přinášejí nové šance? 

Je to situace, která nás nutí přemýšlet, možná přehodnocovat, měnit a vybočovat ze zajetých kolejí. Naše zahlcená mysl má prostor na trochu jiné myšlenky, máme šanci  zpomalit…z toho může vzniknout něco inspirujícího. Já už mám třeba dvě nové písničky.

 

Posloucháte vůbec Amy Winehouse nebo Christinu Aguileru, k nimž vás jedno období přirovnávali? Jak se od té doby změnil váš hudební projev?  

Christina Aguilera snad ne :)) Poslouchala jsem ji, ale co se týká přirovnávání, slýchala jsem Amy, Gwen Stefani nebo Lady Gaga… Myslím, že jsem se od dob Toxique posunula jinam. Vzhledem k tomu, že mě s mojí první sólovkou Home hodně ovlivnila Patty Smith, je ten posun zřejmý. 

 

Jak vlastně přeložit název desky Love is Gold co nejpřiléhavěji? Co na ní akcentujete oproti předešlému albu Home? Stále se držíte angličtiny?

Překládám to jako „láska je poklad“. Celá nová deska akcentuje život jednotlivce, který se obrací sám do sebe a snaží se žít sám se sebou spokojeně, je to láska, kterou obracíme na sebe, je to láska k tomu, co děláme, k naší práci… Home byla hodně o rodině, vesnici…

 

Prošla jste dlouhou cestu, kterou lemuje rozpad Toxique, nový projekt Klara, porotcování hudební soutěže, přestěhování na venkov, rodina. Nestýská se vám někdy po dobách největší popularity, respektive chtěla byste se vrátit do stejného pracovního tempa, v němž jste žila v období Toxique? Jaké jsou nyní vaše profesní ambice?

Řekla bych, že mám pořád stejné pracovní nasazení. Složit a nahrát desku – to byly dva roky poměrně intenzivní práce. Myslím, že jako máma mám samozřejmě méně času, ale když si ho najdu, pracuju výrazně intenzivněji než kdy před tím. Je pravda, že jsem ořezala mnoho VIP večírků, odkud jsou výstupy do médií, ale z velké části mě to nenaplňuje a já zkrátka ráda dělám to, co mě baví, a hodně si vybírám. Ambice mám snad jen takové, abych pořád milovala svoji práci a měla inspiraci, na kterou si vlastně díky dětem nemůžu stěžovat, dávají mi jí mraky. A bydlím sice na vsi, ale půl hodiny od centra Prahy, takže město si nadávkuju tak, jak je třeba, je to pro mě ideál.
 

Dá se u vás vůbec uspokojivě kloubit práce a rodina?

Dá, ale je to samozřejmě náročný time management. Máme s manželem sdílený google kalendář a aktivity si dáváme do prázdných políček. Ten druhý je s dětmi, takže kdo první zaplní volné pole v kalendáři, je to jeho pracovní čas… Když jsou hraní venku, bereme často děti s sebou. 

 

Jak prožíváte současná omezující opatření doma s dětmi? Chodí už starší dcera do školy? Co děláte, aby se děti doma nenudily?

Emilka do školy ještě nechodí. Užíváme si to, nepotřebujeme úplně nalajnovaný program, pořád máme nějakou akci, pečeme muffiny, stavíme lego, modelínu, holky se mnou třídí oblečení, hrajeme si na baletky, princezny…, já jsme královna většinou:) Máme dům se zahradou, teče nám tu potok…, v téhle době je zahrada poklad.

 

Vystudovala jste zpěv na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Váš tatínek Vladimír Vytiska je muzikant. Jak jste s hudbou začínala? Chodila jste do lidušky? 

Na housle, devět let, pak čtyři roky na saxofon, pak piano.

 

Váš manžel Roman Vícha je také muzikant, bubeník. Vedete k muzice také svoje dcery?

Hodně doma posloucháme hudbu, každé ráno většinou zapínáme gramofon a jedeme elpíčka. Holky milujou tanec, ostatně jako všechny děti. Řekla bych, že děti přirozeně na hudbu reagujou tancem už od miminka. Nemáme ambice, naše holky jsou malé, spíš se snažíme zatím jen pozorovat, co je baví a v tom je maximálně podpořit.

 

Je pro vás zkušenost mateřství spíše omezující nebo inspirující? Co jste se díky mateřství o sobě dozvěděla?

Inspirující! Jednoznačně, moje dcery jsou moje múzy, díky každé z nich se dozvídám něco jiného. Děti jsou fantastické zrcadlo, jen to musíte přijmout, uvědomit si, že se učíte, posouváte navzájem.

 

Potkala vás během mateřské profesní krize? Neuvažovala jste o tom, že třeba skončíte s muzikou a budete se živit jinak? Pakliže ano, co vás přivedlo zpět? Jak se udržujete ve své branži „in“?  

Během ne, spíš před, mateřství mě vlastně usvědčilo v tom, že miluju to, co dělám, že miluju být na volné noze, ale zároveň vím, že kdykoliv mě to přestane bavit, můžu zkusit něco jiného. Muzikou se živím. A neustále „in“ mi přijde všechno, co je autentické a pravdivé.

 

Ve videoklipech sdílíte i své intimní chvilky s rodinou. Nebojíte se o své soukromí? 

Písničky na desce Home jsou všechny o mé rodině. Oni mi dali inspiraci k tomu, abych tu desku napsala, a proto jsem si neuměla představit, že do klipu s tak intimní tematikou obsadím herce. Teď jsou ale témata jiná.

 

Jste pověstná svými extravagantními outfity, nápadným líčením a vůbec kladete důraz na celkovou image. Změnil se nějak váš styl? Sympatizujete s konceptem udržitelné módy? Kde nakupujete oblečení?

Změnil se výrazně, oblékám se jinak, mám ráda výrazné kusy oblečení, ale kombinuju je s jednoduššími, líčím se mnohem méně, jdu více po své podstatě. Miluju módu, udržitelnost je pro mě zásadní, i téma recyklace a vracení věcí do oběhu. Mám ráda kvalitní džínovinu, věci, které vydrží, tady mi vyhovuje třeba Levi´s, značka prověřená časem. Stále nakupuju věci v bazarech a sekáčích a miluju klasická trika z fantastických materiálů od českých návrhářů.

 

Žijete v Úněticích, kousek od Prahy, kde jste i vyrůstala. Jsme z Místní kultury, sledujete místní kulturní život? Podílíte se na něm nějak?

Ano, určitě. Únětice jsou v tomhle ohledu hodně aktivní, děje se tu toho mnoho už od mého dětství. Často se zde pořádají koncerty, buduje se aktuálně komunitní hřiště, je toho mnoho, což je skvělé.

 

Vaše nová deska je venku. Víte už, jaké téma rozpracujete na té další?

Nikdy nevím, kam mě to povede, řekla bych, že pro mé psaní písniček bude hodně směrodatné tohle zvláštní období…

 

www.klaravytiskova.cz

 

Na začátku rozhovoru na dálku, který jsme původně chtěli doladit osobně v Praze, ale koronavirus to zařídil jinak, píše Milan svým typickým stylem:

Nemůžeme předstírat, že rozhovor vznikl před tímhle průšvihem. Myslím na lidi, kteří žijí od výplaty k výplatě. Na ty miliony skutečně postižených ekonomicky. Lidi umírají a zbohatne spousta šíbrů. Možná to ale společnost probudí z konzumní cvokařiny. Co začít tak, že se oba pokusíme vzpomínkami přivést čtenáře na jiné myšlenky?

Pokusíme se tedy:

Jaký byl život v reálném socialismu? Proč a za jakých okolností emigroval s manželkou Jarmilou a dvěma dětmi do Kanady téměř v padesáti? Co život v Kanadě přinesl a odnesl, o tom jsou Matějčkovy knihy Umírat se má na lačno a Cesta za svobodou. Loni pak vyšel jeho třetí opus, příběh Miláček osudu se značně biografickými rysy. Milan Matějček a jeho žena Jarmila se také stali osobnostmi dokumentu České kořeny ve Vancouveru, který jste mohli vidět v České televizi.

 

Narodil ses v Praze, roky dětství prožil na Kampě a Malé Straně. Od deseti let to však byly roky bez maminky. Jaké je vyrůstat jenom s tátou, a ještě na přelomu padesátých let?

Jarda, můj táta, byl báječný kamarád. I při výprasku jsme to řešili tak, že předcházela přátelská úvaha, zda si vinu uvědomuji a jestli s několika ranami přes zadek souhlasím. Když se v době Pražského povstání všude kolem ozývala střelba a Jarda se vždy jen na chvilku odněkud vracel přesvědčit se, že jsme s maminkou v pořádku, připadal mi jako vzor statečnosti. Vidím ho stále v důstojnické uniformě, s pistolí a granáty u pasu. Po maminčině smrti jsem spad do studený vody života bez záchranné vesty. (Promiň, Jardo, že tě jako záchrannou vestu neuvádím.) Táta ale našel řešení a dostal mě na, teď již proslulou, internátní školu do Poděbrad, kde vládla spartánská výchova i výuka. Ve skutečnosti jsem žil v jakési mlze, kde se mi ztratily všechny vzpomínky na mámu. Neumím si ji od té doby vybavit, ale cítím ji kolem sebe celý život a nad jejím hrobem jí vždy děkuji za všechno, co ke mně patří, a za téměř dokonalé zdraví.

 

Internátní školu v Poděbradech navštěvovali třeba i Václav Havel nebo Miloš Forman, ale také další český spisovatel žijící dnes ve Vancouveru, Jan Drábek. Zajímavé je, že oni na ni vzpomínají každý o dost jinak. Jaké jsou tvoje vzpomínky? 

Tu školu jsem měl moc rád, vyprávím o ní na českých školách studentům a vždy se na to těším. Na skoro čistý papír mého dětství, jedináčka téměř bez kamarádů a rodinného zázemí, se začala psát úplně nová kapitola. Internát s ložnicemi pro deset kluků. Nekompromisní prostředí dětí nepromíjející žádné “protispolečenské” prohřešky. Základní atributy přežití; zcela rovné jednání, empatie, všestranná otužilost. Výborní kluci a profesoři i vychovatelé v jedné osobě s námi žili pod jednou střechou Poděbradského zámku a na krátký čas mi nahradili rodinu. Osmileté gymnázium mělo i truhlářskou, zámečnickou a knihařskou dílnu s odborným vedením. Z jednoho oboru, který si žák oblíbil, by si s maturitním vysvědčením odnesl i výuční list.  

Jako známý “průšvihář” jsem ochutnal všechny kázeňské tresty, stříhání vlasů do hola, oficiální výprasky řemenem na “holou” starším spolužákem a podobně. 

Po Vítězném únoru ale ministr Zdeněk Nejedlý usoudil, že je třeba školství předělat a vznikly osmiletky. Báječný ředitel, zakladatel školy pan doktor Jahoda, byl poslán do dolů a škola zanikla. Při náhodném setkání, mnohem později v Praze, jsem mu upřímně za všechno poděkoval. Moc bych si přál, aby se podobnou školu ještě někdy podařilo vybudovat.  

 

Ale co ti tvoji, dnes tak známí spolužáci, dalo se odhadnout, co z nich bude?

Václava Havla, i když jsme seděli tři roky ve stejné třídě, si moc nepamatuji. Tichý, nesportovní a v bodování všech školních aktivit z devadesáti školáků někde vzadu. A Forman? Neuvěřitelná sranda v jeho studentských divadelních inscenacích v poděbradském divadle Na kovárně. Některé popěvky si vybavuju dodnes a ještě před několika lety na mé zabroukání za zády Miloš okamžitě zareagoval. Můj současný vancouverský „soused“ Honza Drábek, později diplomat a spisovatel, tam byl jen krátce a dělila nás i propast studijního roku. Vnímám ho tedy spíš z jeho aktivit v dospělém věku. Majitel krásného smyslu pro humor a moudrý člověk, který ze sebe nikdy nic nedělal. Se všemi jsem se později někde potkal a vždy bylo na co navázat. Závěr: výbava do další existence k nezaplacení.

 

Pak ale přišel zlom, únor 1948, a všechno bylo jinak. Jak se padesátá léta, kdy jsi dospíval, podepsala na tvé budoucnosti?

Dá se říct, že padesátá léta mi nasměrovala život až do emigrace. Dědeček byl ředitelem zemské celnice, kde pracoval i táta, a ten si po únoru zpestřoval nějaký čas život v kriminále, ve vyšetřovací vazbě. Absolutně neúplatný a poctivý Jarda seděl po udání, že pomáhal přeživším židům vyvážet majetek do vznikajícího Izraele. Strana a vláda tedy usoudila, že moje dvě dvojky na vysvědčení jsou nejlepší kvalifikace na horníka, ale usmlouval jsem to na tesaře. Stín rodiny nešlo bez legitimace komunistů překročit a v regulérní školní lavici jsem tedy seděl naposled v osmé třídě základní školy. Jsem sice k tomu tesař i aprobovaný učitel a stavební inženýr, ale za jakou cenu? Všechno při práci, dálkově. A můj sen – klasické vzdělání? Poslyš, nemáš nějakou lepší otázku? 

 

Pokud vím, měl jsi – a stále máš rád sport. Co jsi dostal do vínku po této stránce?

Táta byl velký sportovec, a i krátké chvíle života, kdy jsme byli spolu, mne naučily sport milovat. Válečné letní měsíce jsem trávil s mámou pod stanem na dnes zatopeném úseku Vltavy, na ostrově, „Tajemňák“, a v kanoi mne snad rodiče už i přebalovali. Bez lodě jsem pak nikdy nebyl a moje současná holka, kevlarová krasavice, je na kanadských jezerech mou stálou společnicí.

Nejtvrdší sportovní zkušenost byly ale závody na deblkanoi Budějovice – Praha (za 13,5 hodiny), který jsme s kamarádem Vláďou Fialou absolvovali třikrát a byli jsme dvakrát ve svých kategoriích druzí, o šedesát vteřin za první lodí. Žádná psychicko-fyzická zátěž už mne v životě nemůže moc překvapit. A pak lyže. Pracoval jsem celou jednu zimu vysoko na svazích Krkonoš a odtud byl jen krůček do závodních branek. Postupem času jsem vyjížděl první výkonnostní třídy ve všech sjezdových disciplínách. Teď jsme si koupili s mojí sportovní ženou Jarmilou k padesátému výročí svatby nové sjezdovky a jsou výborné. Nějak se moc vytahuju… Ale co, ptala jsi se. 

 

Když jsem předtím tebe i tvou ženu blíž poznala při natáčení dokumentu České kořeny ve Vancouveru, bylo to s pádlem v ruce nebo na tvém člunu. V kulisách mořských zálivů a jezer ukrytých v lesích. Pak jsme se úplně náhodou a neplánovaně potkali v úplně jiných kulisách v Praze, v hledišti Státní opery. Vybavuješ si, co v počátcích formovalo tvůj vztah ke kultuře? 

Překvapilo tě, že nás potkáváš v opeře? Kanadský dřevorubce? Snobizmu jsem vzdálen, ale krásu vnímáme s Jarmilou v celé její pestrosti a v míře úměrné ji vyhledáváme při většině příležitostí. A co tedy formovalo můj vztah ke kultuře? Knížky…hodně knížek. Pod vánočním stromečkem jsem se jimi nejprve netrpělivě prokutával k nějakým hračkám. A pak tátova krásná čeština. Hovořil vždy správně a u mne nestrpěl žádné prohřešky. Bydleli jsme kousek od Karlova mostu v bezpečí starého paláce Maltézských rytířů a v rozlehlém bytě byly u nás velmi časté návštěvy. Já jako to neškodně si hrající dítě všechno poslouchal. Jarda byl velmi sečtělý a s oblibou prokládal řeč latinskými citáty. A pokud si pamatuji mámu, tak s knížkou v ruce. I později jsem měl štěstí na partu přátel, kde spontánní rozhořčená reakce Pohleď, jak jsi mne potřísnil! místo Polil´s mi kalhoty, pitomče! nebyla nic nevšedního.

 

Živit ses ale musel rukama – jako tesař na střechách? Jak ještě?

Bude problém se vyhnout teatrálnímu výčtu, ale zkusím to. Táta šel z vazby k lopatě, ale nějakým neuvěřitelným paradoxem se stal mechanizátorem, a tedy hlavní postavou stavby supertajného vojenského letiště u Plzně. Měl organizační schopnosti a kádrování šlo stranou. Kryt „tajným posláním“ jsem k horníkům nenastoupil, a protože mne Jarda neměl kam dát, šel jsem s ním. Řidičská oprávnění v uzavřeném prostoru stavby nebyla potřeba, a tak jsem v patnácti letech “brigádničil” na všem, co mělo kola nebo pásy. Rozvážel beton sklápěčkami, trápil buldozer nebo zkoušel, co vydrží bagr. V dílnách jsem dělal všechno možný, a to v milých dvanáctihodinových směnách. Únava a bláto. Sám jsem si ale zařídil místo pomocníka na podnikové chatě v Krkonoších, kde jsem pracoval i déle než těch dvanáct hodin denně. Výborný základ k odporu k práci. Musím to nějak zkrátit, dál tedy už jen heslovitě: Tesařské učiliště. Tesař. Řidičské zkoušky na autobusy a všechna nákladní auta. Svářečské zkoušky. Večerní maturita. Večerní aprobace na výuku v dílnách na školách druhého stupně. Učitel. Dálkové studium ČVUT. Inženýr v Divadelním studiu. Divadelní technik. Herec. Soukromník – výroba heraldických erbů – pod Jednotným zemědělským družstvem /JZD/. Pomocný dělník n. p. Barvy – laky. Soukromý podnikatel – opravy střech – Místní národní výbor Chodov. Stačí to do emigrace? Mě už z toho bolí ruce. Že by pomohl jediný podpis na některé z nabídnutých přihlášek ke komunistům a život by se mi změnil, nemusím snad podotýkat. Ale ani omylem.

 

V Československu v 60. letech minulého století se vzedmula vlna úžasných nápadů: Laterna magika, Černé divadlo, Semafor a další divadla malých forem. Ty jsi na tu vlnu nastoupil. Jak jsi to vnímal?

Byla to hlavně hektická doba mého dálkového studia, kdy i milované lyže musely šest let odpočívat, ale klíčová představení populárního Semaforu a Činoherního klubu jsem viděl. Člověka z půdy s Horníčkem zapomenout nejde. Každá zašifrovaná narážka proti režimu byla odměňována frenetickým potleskem a scény tím žily. Vtipná představení s vynikajícími zpěváky, na které se chodilo. Mladý život byl ještě bez pout internetu. Po promoci jsem vzal místo ve Státním divadelním studiu, ale nikoliv z lásky k umění nebo penězům, protože hůř placené místo by se těžko hledalo, ale z romantiky. Ve všech ročních dobách jsem totiž mohl chodit do kanceláře s výhledem na Vltavu přes Karlův most. A jsme u té nejčistší „kultury". Nenahraditelné zážitky – žiji z nich dodnes. S partou dělníků jsem udržoval v chodu technické vybavení divadel malých forem: Reduta, Činoherní klub, Semafor. Černé divadlo nemělo stálou scénu, ale prostory mé kanceláře byly součástí jeho přístavu, když byl soubor mezi zahraničními zájezdy doma. Často jsem se zájmem také postával v portálech divadel a pozoroval průběh zkoušek. Množství vjemů však setřelo jednotlivosti. Žádný zajímavý osobní kontakt s nikým ”slavným”, žádná fotografie. 

 

V Černém divadle jsi pak působil se svou ženou Jarmilou. Našli jste se ale jinde…

Znali jsme se už dřív, než jsem šel do Divadelního studia. Dostala se tam pak na regulérní konkurz, a teprve po jejím úspěchu jsem přijal nabízené místo já. Jinak bych to nevzal. Žádný vztah nepřežil odloučení a styl divadelního života. Černé divadlo byla sice vzrušující, ale přece jen pouze životní epizoda. Na seberealizaci málo. Pro mne je nejdůležitější až současné období života, kdy se dostávám k psaní, které bylo mým snem od prvních povídek v mládí.

    

Přesto – z tehdejšího hlediska musela být možnost pracovat pro divadlo a pak i hrát úžasná. Jaké to byly pocity, když ses dostal na jeviště a pak i do světa? Měl jsi předtím šanci cestovat někam za hranice komunisty zadrátovaného státu, uvažovali jste o emigraci?

Dlouho jsem cítil bázeň před mystikou prostoru jeviště a celé atmosféry divadel, která postupem let ustupovala radosti z kontaktu s divákem. Svět jsem vnímal prizmatem divadelní práce jako krásnou a zajímavou kulisu. Když ale nežiješ déle na jednom místě, nemůžeš tu zemi stejně poznat. Předtím jsem byl jen v Polsku. My o emigraci ještě neuvažovali. A i kdyby – Jarmile emigrovali oba bratři a jí úřady odebraly pas. Situaci vyřešil jeden můj bývalý zaměstnanec v Divadelním studiu, rovný chlap se stranickou legitimací hodně nízkého čísla, a chtěl podat ruku na to, že se vždy vrátíme. Slib bychom nikdy neporušili. 

 

Co tobě a tvé ženě při zpětném ohlédnutí Černé divadlo dalo?

Léty práce jsme se sice stali profesionály, ale já to stále beru jenom jako nahlédnutí do zajímavé sféry umění. Jarmile umožnilo divadlo rozvíjet pohybové, pocitové a hudební schopnosti a jako společenský člověk si užívala prostředí dobré party, kdy jsme ještě naštěstí nevěděli, kdo z nás o dění v souboru informuje StB. Také se jí splnil dávný sen vidět Paříž a vnímá divadlo jako jedno z nejzajímavějších období života. To skutečně bylo a znamenalo i společenský a ekonomický přínos. Svět jsme poznali skoro celý. 

 

Tu etapu jste ale oba později dobrovolně sami ukončili. Co vaše rozhodnutí ovlivnilo?

Já byl v divadle, myslím, deset let a Jarmila s různými alternativními záskoky téměř čtrnáct. Svět je veliký, nové premiéry nebyly tolik potřeba a já začal mít špatný pocit z rutiny. Na jeviště se jenom pro peníze chodit nemá. Další podstatný důvod byla nová nutnost, podávat písemná hlášení o stycích v zahraničí. Žádné jsem nikdy nenapsal. Odchod byl ovšem i finanční ztráta. Hlásil se také věk, a rodinu již nebylo rozumné odkládat. Jarmila hrála ještě v pokročilém těhotenství. 

 

Přišly tedy děti, syn a pak ještě dcera. Ale přiblížil se taky váš – původně neplánovaný odchod do emigrace. Docela odvaha, když si spočítám, že vám bylo už kolem čtyřiceti a padesáti? Musel to být asi pádný důvod….

Žít v Československu “rovně” tehdy šlo nejlépe při manuální práci. Snesitelná daň za relativní klid. A první impulz? Náš sedmiletý Petr nesměl být přijat do třídy s výukou angličtiny, protože jme nebyli v KSČ. A co další školy? Stejné jako za našeho mládí? Rodinné opevnění však dostalo přímý zásah až smrtí Jarmilina bratra, Jana Pohla, amnestovaného emigranta a rakouského občana. Pomáhal tehdy polskému odboji Solidarity a sledován StB byl v Polsku zabit. To byl zlom. Zažádali jsme několikrát o legální vystěhování, již tehdy „možné“ podle Helsinských dohod, ale vždy bylo zamítnuto. V té době Jarmilu hodně vystrašil anonymní telefonát, abychom si dávali pozor na děti. Za Petrem pak skutečně vjelo auto na chodník a srazilo ho z kola. Přežil s modřinami. Vyklízeli jsme dům pomalu. Zemřel Jarmilin táta a bylo třeba podstoupit riziko, že svou zem už nikdy neuvidíme. Zděděný dům v Pikovicích, nové auto, dům v Praze pak už komunistům stačily. Za tyto konfiskáty jsme směli na “dovolenou” do Jugoslávie.  

 

Proč jste zvolili pro emigraci zrovna Kanadu a co byl pro tebe největší šok po vašem příchodu? Vzpomínám, že Jarmila nám ve filmu vyprávěla, jak v Ottawě chodila po ulicích, byla zoufalá z angličtiny a říkala si: To tady mne nikdy nevstřebá… 

Kanadu jsme znali z divadla jako krásnou a k novým lidem vstřícnou zemi. A v neposlední řadě tam žil druhý Jarmilin bratr s rodinou, emigrant z roku 1968. Přímo o šoku nelze hovořit, ale o tom, do čeho jdeme, jsme věděli hodně málo. Tedy snad jen pocity: pro nás nezvyklé pracovní nasazení šest dní v týdnu, stále přítomný fenomén peněz, bariéra řeči, mrazy. “Velká” kultura oper a koncertů finančně nedostupná. Pomáhala mi hodně čeština přátel, exilové časopisy a svobodné knížky od Škvoreckých.  

 

Vaše první pracovní příležitosti asi nebyly bůhvíjaké.....Jaký sis tehdy udělal názor na novou zemi? 

Neměli jsme zázemí nějakého předem dojednaného místa a probíjeli se doslova odspodu. Jarmila stále studovala angličtinu potřebnou na značné úrovni i pro začínající sestru v nemocnici. Ve volném čase uklízela domy a hlídala děti. Já začal pomáhat tesařům zatloukat hřebíky. Tehdy jsem rozhodně neměl na Kanadu názor žádný, kromě obdivu k přírodě, pokud jsem ji měl čas a možnost vnímat.  
 

Vím, že pro Jarmilu se v Kanadě později konečně otevřela možnost studovat milovanou medicínu. Že na doktorská studia už si kvůli věku netroufla, ale zvýšila si původní kvalifikaci zdravotní sestry z Československa na maximální úroveň. Čím ty jsi myslel, že uživíš rodinu? 

Bylo to velké riziko a nerad na to vzpomínám. Na obhájení titulu stavaře, v profesi, kterou jsem nikdy nedělal, nebylo v mém věku ani pomyšlení. V životě mi vždy ale vycházela improvizace a podvědomě jsem na ni sázel. Zatím bylo třeba brát druhou a často i třetí práci po zaměstnání večer a spát jenom nezbytné penzum.  

Nesmírně ale obdivuji Jarmilu, protože nesla, jako zodpovědný strážce peněz, celé břemeno účtů a měla lví podíl na výchově dětí. K těžkému studiu na nejvyšší stupeň samostatně pracující registrované sestry se dostala až mnohem později. Odejít trochu dřív, udělala by medicínu jistě.  

 

Dostal jsi pak příležitost z Ottawy se za prací přesunout do Vancouveru. Jak vám to změnilo život?

Bylo to až v roce devadesát a tahle “příležitost” ho změnila, i na můj vkus dobrodruha, trochu moc. Měl jsem totiž v cizím kosmopolitním městě, kde je někdy těžké se vůbec dorozumět, postavit továrnu pro čtyřicet zaměstnanců. Bez jakýchkoli kontaktů, jenom s telefonním seznamem. To je: navrhnout budovy, výrobní linku, vše zadat, ale za poloviční cenu, než požadovala švýcarská firma. Půl roku sám bez rodiny. Pro mne rozhodně největší životní pracovní nápor a snad i úspěch. Na můj kanadský patent uvolnila vláda pro firmu milion dolarů. Továrna byla hotová a začala expedovat dřevěnou stavební desku do Evropy za devět měsíců. Účetní bylo nutné propustit, ale Jarmila se neuvěřitelně rychle naučila na začínajících kompjůtrech dělat výplaty, platit faktury a dala vše do pořádku. Stala se i nepostradatelnou jako psycholog zaměstnanců pěti národností. Tedy zase spolu. Už to ale zkrátím. Moji dva naivní společníci, čeští ekonomové, nedokázali opatřovat ani materiál ani zajistit odbyt v Evropě. Továrna zkrachovala, přišli o peníze, ze dne na den zmizeli z Vancouveru a nám ze života. Závěr: zůstali jsme bez práce a bylo nutné prodat dům. /Úrok hypotéky 12%/ Blížící se šedesátka. Děti v nákladném věku studentů. Pozitiva: nestal se žádný pracovní úraz, neocenitelná byznysová zkušenost, finanční rezerva a krásný Vancouver, na který ale zatím nebyl čas. 

Období tvrdé práce ale prosvěcovaly návštěvy výborných představení skvělého českého ochotnického souboru ve Vancouveru, Divadla za rohem, které tehdy vedl lékař Josef Skála, dnes náš velmi dobrý přítel. 

 

To už se ale převalil rok 1989 a přišla možnost návratu, alespoň dočasného. Proč ne trvalého, když to vlastně nebylo zase tak dlouho, abyste si úplně odvykli? Příležitosti byly skvělé i v Česku... 

Deset let intenzivní práce v neznámém prostředí a v cizí řeči změní víc než půl života v normálním rytmu. Máš ale pravdu, příležitosti lákaly. Přijel jsem nejdříve sám a nestačil se divit. Komunistické klany si rozebíraly stát, ale bylo možné realizovat i zcela čistý byznys a skládka zeminy pro dálniční okruh takový byl. (Drobností bylo dvacet tři razítek na povolení stavby.) Jarmila s Adélkou se do Prahy přistěhovaly za mnou, ale Petr již studoval na vancouverské univerzitě. Firma splnila svůj účel a znova jsme stáli na rozcestí. Stačilo by nám jenom hromadit v Česku peníze v nejistém právním prostředí? Volby jasně ukázaly na nutnost charakterové rekonvalescence velké části společnosti. Soud o náš dům, v majetku manželů, samozřejmě příslušníků StB, podle všeho prohrajeme. Pro děti bude víc možností venku. Hodně nám chyběly úsměvy cizích lidí, v Kanadě běžné. Vrátili jsme se tedy do Vancouveru a udělali dobře. Dnes, po třiceti letech, řídí Českou republiku opět lidé, před nimiž jsme odcházeli, a volí je každý třetí člověk, kterého na ulici potkáváme, a to je moc. Výjimkou potvrzující pravidlo je primátor Prahy pan Hřib, hájící sebeúctu národa ve vztahu k Číně, a nesl bych ho do Vancouveru na rukách. Ale hlavně – návštěvám rodné země už nic nebrání.

 

Ta možnost neustálého srovnávání obou zemí a kultur musí být zajímavá, ale možná i psychicky náročná. Jak jste se naučili vyrovnávat se s tím, že některé věci jsou asi nepřenosné a něco je pro vás lepší v Kanadě a něco jiného tady? Bylo i to příčinou nutkání začít psát? 

Začnu tím psaním. Byl to můj dávný sen a už nanečisto realizovaný v mládí mnoha povídkami, o jejichž publikaci jsem ale nikdy neusiloval. Potom mne pohltil vír života a teprve svoboda a jistý ekonomický komfort mi daly ten správný prostor. Ze střídání zemí žádný stres necítíme. Zkušenosti jsou skutečně nepřenosné a bereme lidi tam i tady takové, jací jsou. Za mluvenou kulturou, která je mi v češtině bližší, jezdíme pravidelně do Čechie, která se nám už tím názvem víc vzdaluje, a opery s hudebními produkcemi světových umělců jsou ve Vancouveru výborné. Pražské výstavy nám trochu chybí, ale ve Vancouveru je asi jen špatně hledáme. V Praze víme, kam jít. Moje milovaná Malá Strana pod invazí turistů umlkla, ale Vltava je stejně krásně upovídaná jako kdysi. Můžeme k pochovaným rodičům a vše má, myslím, svůj snesitelný řád. Kultura existence je spokojenost. A ty nejsilnější “kulturní” zážitky, prožívám na svém kanadském jezeře bez pout signálu.

 

Jsi dnes autorem tří knih (viz úvod rozhovoru), členem Umělecké besedy a českého PEN klubu. Píšeš česky pro českého čtenáře. Styl tvého psaní se dá vytušit i z našeho rozhovoru. V každé ze svých knih se vracíš k tématům (ne)svobody, demokracie, k osobní zkušenosti z doby před rokem 1989. Myslíš, že kanadské čtenáře by to nezaujalo?

Píšu jenom o tom, co znám, a to je bezesporu vlastní život. V jednom rozhlasovém rozhovoru byla má knížka, Umírat se má na lačno, povýšena na učebnici českého dějepisu. Tedy moje malá pomoc demokracii.

Druhá kniha, Cesta za svobodou, popisuje problém spojený s globalizací – adaptaci na cizí prostředí. Část je přeložena do angličtiny a moje děti jí pomáhají do světa.
Proč přeložena? Pro mne je angličtina jenom šperk za matným sklem mé neschopnosti se ji pořádně naučit, ale, i kdybych ji uměl dokonale, nepsal bych v ní. Tvrdím totiž, že dělat v cizím jazyce literaturu, bez spolupráce rodilého mluvčího, nejde. Lidé to sice dělají a už to asi nevadí, ale… Vnímání vůně pojmů v geneticky utvářeném mateřském jazyce nelze ničím nahradit. Dobří rodilí korektoři a překladatelé tu duši již vdechnout umí.

Třetí kniha, Miláček osudu, je román čerpající z mých hlavních oborů: dobrodružství, ženy a stavařina. Uvidíme.
Čtvrté dítě bude přenošené o šedesát let a narodí se “šuplíkové” povídky. Nevím ovšem, co na to vir a nakladatel.

 

V knize Cesta za svobodou se v jedné pasáži tvé postavy dostávají v debatě až někam k podstatě existence. Co bys řekl tady sám za sebe?

Smyslem psaní je nabízet pohledy a doufat, že pomohou dotvořit myšlenky jiných. Já nemám to štěstí, abych se uměl spolehnout na držadlo nějaké nabízené víry, ale kompas desatera vítám. Když otáčím globem ve své pracovně a přivírám oči… Co je to? Koule obalená vodou, místy suchá. Povrch prosycen fenoménem život. V pojmech geologického času je to ale jen chvilkový stav bezvýznamné kuličky letící čímsi nepochopitelným. Za okamžik podmínky k životu pominou, ten zanikne a zůstane snad jen stopa v kosmickém prachu.
Ale to přece vůbec nevadí! Je třeba vítat s radostí každý den, využívat všech příležitostí mít z něčeho radost, a nedělat si zbytečné starosti. A to ani s tím, jak to skončí. Mně už to skoro jde.
 

 

 

PAVEL FISCHL, mladší bratr spisovatele a diplomata Viktora Fischla (1912-2006), se narodil 23. února 1922 v Hradci Králové, zemřel v Tel Avivu 28. března 2008. Na rozdíl od svého bratra nestačil odejít do emigrace a prošel několika nacistickými tábory. V Terezíně se sblížil s mladými umělci, především s Ortenovým přítelem Gustavem Schorschem, nadaným divadelním režisérem, jedním z organizátorů terezínského kulturního života. Právě v ghettu, kde hrál v několika inscenacích, začalo jeho celoživotní uhranutí divadlem. Po osvobození působil v „Déčku“ E. F. Buriana, později pracoval na Barrandově jako scenárista. V roce 1949 ilegálně emigroval do Izraele, kde vystřídal práci herce, režiséra i dramaturga. V roce 1960 odešel do New Yorku, kde vystudoval psychologii. Poté se vrátil zpět do Izraele a pracoval jako terapeut. Je autorem řady básní, scénářů a dramatických děl. Pod svým hebrejským jménem Gabriel Dagan napsal divadelní hry Jediná země (1948, premiéra v Burianově Déčku), Sambation (1958), Akvárium (1965), Setkání (1990) a Vražda jako poznaná nutnost (1991), seriál pro izraelskou televizi Rodiče a děti (1978) aj., s bratrem spolupracoval na románu Hodinář z uličky zvěrokruhu (1992).

 

Auschwitz mně stačil na celý život

 

Jak se vám daří, pane Dagane?

Chcete skutečně vědět, jak se mi daří?

 

Samozřejmě.

Víte, před lety v New Yorku mi šéf psychiatrického oddělení, kde jsem pracoval, položil stejnou otázku: „How are you?“ A dodal: „Ale to vás nezdravím, já se ptám, jak se doopravdy máte?“ – Tak jsem mu odpověděl, že všechno je v pořádku kromě jedné věci, kromě života. A on se na mne pozorně podíval a pak řekl: „Se mnou je to stejné, ale můj problém je v tom, že já kromě života nic jiného nemám, ale vy, pane Dagane, vy máte ještě tolik jiných věcí…“

 

Co jste rozuměl těmi jinými věcmi? 

Především smrt. Od té doby, co jsem byl v koncentračních táborech, je mi smrt velice blízká a velice jí žiju, v různých podobách. Taky jsem skutečně několikrát zemřel…

 

Prosím?

To bylo v Terezíně, měl jsem zápal plic a víc než dva týdny hroznou horečku. Moje kamarádka mě ošetřovala, ale neměla vůbec žádné léky, tak mě alespoň balila do studených prostěradel. A pak už jsem asi pět dní nemohl mluvit ani šeptat, pravděpodobně jsem měl taky zavřené oči, a zdálo se, že umírám. A najednou slyším, jak doktor mé kamarádce říká: „Podívej, Trůdo, nemá cenu, abys tu zůstala další noc, Paťa – lidé mi říkají Paťa, pro každého jsem Paťa – už ráno nebude. Už mu nemůžeme nijak pomoci.“ Chtěl jsem říci, počkejte, ale nevydal jsem ze sebe ani hlásku. A ráno jsem otevřel oči a překvapené Trůdě zašeptal, aby zavolala doktora. A povídám mu: „To už víckrát neříkejte vedle lidí, že nebudou žít, protože z toho člověk může umřít, víte?“

Tak to bylo poprvé, kdy jsem se potkal se smrtí, podruhé se mi to přihodilo v Auschwitzu, tedy v jakési filiálce Auschwitzu, vzdálené odtud asi 20 kilometrů. Patnáctého ledna roku 1945 nás Němci vyhnali z lágru na pochod bez jídla, bez pití, bylo možná dvacet stupňů pod nulou, sníh, vítr – no hrůza. Po válce jsem se dozvěděl, že nás chtěli zavést do plynových komor jiného koncentráku.

Nikdy nezapomenu, jak jsme šli a šli – tři nebo čtyři dny a tři nebo čtyři noci – a ty, kdo už nemohli, na místě zastřelili. Nakonec se rozhodli, že to skončí s námi všemi. Do čtyř stran postavili kulomety a začali střílet do několika set bezbranných zubožených lidí. Padali všude kolem mě, do sněhu, který se barvil jejich krví. V hrůze jsem taky upadl, ale nebyl jsem zraněný. Až za velmi dlouhou dobu jsem se odvážil vstát, stejně jako těch dvacet třicet, kteří přežili. Byli mezi nimi taky dva moji kamarádi. Napadlo mne, že se Němci možná ještě vrátí. Nedaleko stálo malinké dřevěné stavení, navrhl jsem, abychom se tam ukryli. Uvnitř byla postel. Instinktivně jsme pod ní hledali bezpečí. A za několik hodin opravdu vešel nějaký esesák v holínkách, ale nesehnul se a nepodíval se pod postel. Od té doby mám něco s těmi holínkami. Pokaždé, když je vidím, musím na tu chvíli myslet.

A před pěti lety jsem přežil svou třetí jistou smrt tady v Izraeli. Měl jsem rakovinu. Byl jsem operován a operace – jak se říká – se podařila, ale pacient zemřel. Čtyři týdny jsem byl v bezvědomí, a když už si všichni mysleli, že budu podle plánu mrtvý, probral jsem se a zeptal se, jak si vedl nejslavnější izraelský basketbalový tým Makabi při utkání. - Tak tady s vámi sedím a všechno je v pořádku, ale někdy říkám manželce, že počtvrté se to už té smrti asi podaří…

 

Co radíte jako psychoterapeut svým klientům - trpělivost, pasivní rezistenci, nebo vůli k životu?

To je naprosto individuální. Když jsem končil studia v New Yorku, ptal se můj profesor, který vyučoval systémy psychoterapie, kdo z nás bude tzv. „freudiany“, kdo „jungiany“ atd. A studenti se hlásili k tomu či onomu, jenom já jsem neodpověděl. Když se mne profesor zeptal, jaký je můj systém, řekl jsem, že já můžu být jenom „daganiany“. Co mám dělat? Já můžu být jenom já, ale to přitom neznamená, že nemůžu převzít nějaké poznatky od pana Freuda nebo od pana Junga. A kromě toho tvrdím, že já nemám systém, ale styl, a ten se mění podle klienta, který sedí naproti mně. S každým je jiný dialog a je úžasně zajímavé, jak se tady v tom pokojíku čtyřikrát denně odehrává něco jiného.

Já nejsem schopen je oslovovat jako pacienty. Pro mě jsou to klienti, asi proto, že mě skutečně zajímají. Lidí mě zajímají ze všeho nejvíc. Ne že by mi s nimi bylo nejlépe, je mi daleko lépe s mořem, když jsem s ním sám, nebo s lesy v Čechách, ale lidé mě zajímají víc než to moře a víc než ty lesy. Myslím, že oni to cítí a že je jim se mnou taky dobře. Ale přitom jim vždycky říkám: „Lidičky, já vám nemůžu pomoc, já vám při nejlepším můžu pomoci, abyste si sami pomohli…“

 

Stín smrti, s nímž žijete, vás něčím obohacuje, nebo jen svazuje?  

Nesvazuje, obohacuje. Především vědomím, že smrt je evidentní, že nám všem je souzeno zemřít. Když se narodil můj jediný syn, doktor mi řekl: „Gratuluji vám, narodil se vám syn.“ Ale on taky mohl říct: „Tak vám gratuluji, váš syn právě začal umírat.“ – Když se narodíme, zároveň přece začneme umírat. Začínáme ten oblouk ke smrti. Jenže to je absurdní a s tím něco musíme dělat. A já jsem si vědom smrti a taky toho, že život je jen jeden a že je velice krátký. Tak žiju co nejvíc a co nejintenzivněji – v každém smyslu. A za to říkám děkuju.

 

Souvisí s tímto životním názorem váš odchod z Československa v roce 1949?

Bylo mi úplně jasné, že pod komunistickým režimem se nedá žít, dá se existovat, snad živořit, ale žít ne. Byl jsem tři roky v koncentráku a tuhle zkušenost jsem už nechtěl opakovat. Pracoval jsem tehdy na Barrandově jako scénárista, když tam přišel nějaký pan Ždanov a vysvětloval, že Shakespearův Hamlet je revizionistická hra namířená proti dělnické třídě. Chtěl jsem křičet! „Ty, vole, prosím tě, přestaň, vždyť je to úplná blbost!“ Ale věděl jsem, že bych také mohl odjet rovnou na Sibiř. A mně Auschwitz stačil na celý život, tak jsem volil Izrael. Tehdy to už byla svobodná země, země Židů, no a já jsem byl Žid, tady na ruce mám číslo z koncentráku. Podívejte: B 12 703. V šestačtyřicátém roce jsem na něj zkoušel hrát v loterii, ale nic jsem nevyhrál…

 

I tady v Izraeli jste si nechal říkat Paťo?

Dokud mi lidé říkají Paťo, Paťulko, je se mnou všechno v pořádku. To je můj základní životní postoj – být v pořádku, být sám sebou. Předpokladem je dělat to, co je správné, a pak je člověku dobře. V padesátých letech jsem v Izraeli hrál divadlo, režíroval, pracoval jako dramaturg, měl jsem úspěch, ale ve skutečnosti jsem nebyl spokojený. Vzpomněl jsem si tehdy na setkání v Čechách s překladatelem a spisovatelem Pavlem Eisnerem. Zeptal se mne: „Co teď po osvobození budete dělat?“ Řekl jsem, že jsem v Terezíně začal hrát divadlo a že v tom chci pokračovat. A on se na mne tak smutně podíval a povídá: „Musíte?“ – Ne, nemusím, já chci. - A on se zaradoval: „Tak to je dobrý, tak to je v pořádku.“

Na to jsem nikdy nezapomněl. Já přece nemusím dělat to, v čem nejsem šťastný. A to byl důvod, proč jsem ve svých 38 letech odešel do New Yorku studovat psychoterapii.

 

A pak zase z New Yorku zpátky do Izraele. Proč? 

V Americe jsem byl sedm let a dařilo se mi, platy tam jsou pětkrát takové jako v Izraeli. Ale narodil se nám syn a já věděl, že nechci, aby můj syn byl Židem v Americe anebo Židem někde jinde. A jak já rozumím tomuhle světu – a já mu moc nerozumím – tak jsem věděl, že kdekoli Žid žije, tak je to ten český Žid nebo německý Žid nebo rakouský, americký – vždycky trošku jiný…

 

Odlišný?

Ano, odlišný. Tady je sice jeden vedle druhého odlišný, ale všichni spolu nejsme odlišní, protože Izrael je zemí těch odlišných.

V mém rodném listě je napsáno Pavel Gabriel Fischl. Když jsem začal po válce psát básničky a hrát divadlo u E. F. Buriana, tak jsem zapomněl na toho Fischla a byl jsem Pavel Gabriel, což je už méně židovské. Můj syn se jmenuje Michael Filip Dagan. Proč? Bude-li někdy Dagan znít příliš hebrejsky nebo židovsky, no tak ať se jmenuje jenom Michael Filip v Americe nebo Michel Filip ve Francii, a ať zapomene na to židovské příjmení, které mu všude jinde – kromě Izraele – může vadit.

 

A jak to zatím vnímá váš syn?

Je mu třicet let, pracuje jako novinář, ale on vůbec neví, o čem mluvím. Jeho generace už nezažila tu odlišnost, rozumíte? On by řekl: „Vy jste Češka a já jsem Izraelec. Tak co? My jsme stejní.“ On žije úplně normální svobodný život, jaký jsem já vlastně nikdy nezažil. Já jsem vždycky cítil – už když jsem byl malé dítě –, že jsem jiný. Když přišel pan farář vyučovat náboženství, nesměl jsem zůstat ve třídě. Proč? Mě to hrozně zajímalo. „Ne, ty máš své náboženství s panem rabínem,“ řekli mi. V tu chvíli jsem byl pro ně někdo jiný, ale já jsem nikdy nechtěl být někdo jiný a ani dnes nemyslím, že jsem někdo jiný…

 

Vraťme se k vaší profesi a současnosti vaší země. Zajímáte se jako psychoterapeut, který poznal mnoho lidských povah, jak – a jestli vůbec – je v Izraeli možné předejít palestinským teroristickým útokům?

To zajímá v této zemi každého, i když nepracuje v oboru psychologie. Podle mého soudu má pravdu bývalý náměstek starosty v Jeruzalémě pan Ben Beništy. Specializoval se na studium arabských jazyků a měl také mezi Araby mnoho přátel. Považuji ho za velice rozumného a moudrého člověka. Nikdy nezapomenu, jak před několika lety odpovídal na podobnou otázku televiznímu novináři: „Co se s tím dá dělat?“ – „Nic, to je c´est cette la condition – podmínka života tady. Já mám souseda Araba, jsme dobří přátelé, léta k němu chodím na kafe, on ke mně chodí léta na kafe. Před několik měsíci před mým domem explodovala bomba. Naštěstí nebyl nikdo zraněn. Policie zjistila, že pachatelem byl syn mého přítele. Zavřeli ho a odsoudili na několik let do vězení. Po čase se ženil jeho druhý syn a pozval mě na svatbu. Co myslíte, že jsem udělal? Samozřejmě, že jsem šel, protože to je ta podmínka, s níž tu žijeme. Nehledejte v tom žádnou logiku. To jsem se měl zlobit na svého přítele, že mi jeho syn dal přede dveře bombu? Něčemu by to pomohlo? A možná ten syn, který je budoucí lékař, jednou zachrání životy mých židovských dětí.“

Když jsem hrál divadlo venku v kibucech, nejméně čtyřikrát na mě palestinští teroristé stříleli. Tak jsem si na jevišti na pár minut lehl a pak jsem znovu pokračoval v hraní. Já už mám tři blízké přátele, kteří ztratili po jednom dítěti. Ale otázka stojí tak: Chcete tady žít? Pak se musíte naučit žít i s touto podmínkou – c´est cette la condition.

 

Tehdy v Osvětimi a dnes v Izraeli – vlastně stále žijete ve stínu smrti…

Snad… Podívejte, já jsem nezačal věřit v osud nebo v Boha. Já říkám – a o tom jsou taky ty moje tři smrti –, že všecko v životě a taky ve smrti je otázkou, za jakých podmínek dojde k setkání. A to setkání může být s lidmi, se zážitky, ale taky třeba se psem na ulici nebo s bouřkou. A protože podmínkou setkání mezi Židy a Araby jsou i nějací teroristé, no tak tady máme teroristy. Někdy se dají ty podmínky změnit a někdy se změnit nedají. A já doufám, že budu mít dost rozumu rozpoznat, kdy se věci nedají změnit, a pak nebudu vydávat žádnou energii, a že naopak vydám hodně energie, když budu vědět, že je možné něco změnit.

 

Ovšem změnit realitu v Izraeli je jen nepravděpodobně možné…

Ale to je v pořádku. To nepravděpodobně není důležité, to možné je důležité…

 

Nestýská se vám někdy po Čechách?

Jedna moje přítelkyně – Češka – mi řekla: „Víš, pro mě krajina Izraele a ta poušť tady je víc a víc moje.“ No tak pro mě vůbec ne. Krajina – to jsou pro mě lesy na Šumavě, hory a potoky a říčky a řeky v Čechách, to všechno ke mně mluví. Izraelská poušť ne.

Když se vystěhujete ze země, kde jste se narodili a kde jste mluvili svou mateřštinou, tak se samozřejmě musíte smířit s tím, že je to ohromná ztráta kousku vašeho já. Ale ve srovnání se svobodou, kterou tím získáte… Samozřejmě se mi pořád vybavuje Čelakovského třída v Hradci Králové a dům, kde jsem prožil dětství. Na rohu Masarykova náměstí stával tatínek a díval se vždycky na hodinky, jezdil jsem okolo na koloběžce a on mě povzbuzoval k větším výkonům. A teď se podívejte – a zase asi budu mít slzy v očích –, vyprávěl jsem vám o pochodu smrti, dny a noci jdeme sněhem a je nám hrozná zima a nemáme co jíst a co pít a najednou si vzpomenu, jak za mnou tou Čelakovského třídou běží tatínek, já jedu na koloběžce, a on na mě volá: „Dopředu, dopředu, Paťulko.“ – A tak já jsem šel a šel a šel…

 

Není přece jen jistá spravedlnost v tom, že člověk se bolestí protrpí do určité vnitřní krásy a hloubky?

Nikdy jsem na to nemyslel jako na jistou spravedlnost, ale myslel jsem na to jako na fakt, který je, existuje. Možná, že skutečnost, že dnes žiju mnohem hlubší život, než bych snad žil bez té blízkosti smrti, bez té bolesti nad ztrátou všech mých přátel, tetiček, strýčků a bratranců, kteří se nikdy nevrátili z koncentráku, je opravdu něco jako kompenzace. Ale ono by jistě bylo daleko lepší žít bez toho. Možná bych nepřišel do takových hloubek, ale měl bych lepší a lehčí život…

 

 

 

 

 

 

 

Dříve se hry předávaly z generace na generaci, žádné návody nebyly třeba. Proč se to podle vás přerušilo?

Děti všech generací se kdysi potkávaly venku. Každý den. Bez dospělých. Někdy kolem revoluce se začaly naše životy měnit a tím nemyslím jen příliv úžasných hraček ze Západu, které obyčejné hry s nejobyčejnějšími pomůckami, jako jsou kámen, klacík, míč nebo guma do tepláků, začaly vytěsňovat. I rodiče se postupně mění a dnes jsou úplně jiní než ti naši. To, jak jsem žila jako dítě, je dávno pryč.

Nyní jsou rodiče často ustrašení, nejspíš i vinou médií, kde jednou za čas proletí zpráva o uneseném dítěti. Podle statistik se to sice děje výjimečně, ovšem většina dnešních rodičů se bojí nechávat děti venku samotné a argumentují únosy nebo úchyláky, kteří nazí v baloňáku čekají u dětského hřiště a odhalují se před každým dítětem, které jde kolem. Ale tak to určitě není a venku je rozhodně tisíckrát bezpečněji než doma bez jakéhokoliv dohledu online na síti.

Je škoda, že se dnešní rodiče bojí „světa venku“ (rozhovor vznikl ještě před pandemií koronaviru - pozn. red.). Na kočárcích mají zavěšené lahvičky s dezinfekcí, nepouští děti do trávy kvůli klíšťatům, nenechají je chodit bosky, skákat v loužích a ušpinit se v blátě a hlavně je nenechávají ani chviličku o samotě. Svět se pro mnoho rodičů stal obrazem zkázy a všudypřítomného nebezpečí. Asi i proto se průměrná vzdálenost dítěte od domova, kterou denně ujde samo bez dozoru dospělých, snížila z 6,5 km v roce 1925 na alarmujících 100 m na přelomu tisíciletí, jak uvádí ve své studii Tim Gill, britský odborník na dětskou hru z organizace Rethinking Childhood.

Místo volné hry venku jsou dnes děti „překroužkované“, rodiče je vozí z jednoho kurzu na druhý, se školou a zájmovými kroužky to mají často jako full time zaměstnání a nemají čas běhat jen tak venku a potkávat se s ostatními. Takže kde by vůbec takové vytížené dítě s rodiči za zadkem potkalo kamarády, kteří by s ním hodiny a hodiny skákali gumu nebo házeli čáru s céčky?

 

Proč se dnes retro opět vrací do módy? Jak přiblížit hry maminek, tatínků a prarodičů dnešním dětem?

Ty nejobyčejnější hry mají pořád stejné kouzlo. Stačí je dětem ukázat. To jsem sama vyzkoušela snad stokrát, a když jsem začala já, všechny děti kolem se radostně přidaly. A nejen děti. Uvědomili jsme si, že naši generaci zahřejí vzpomínky na dětství, protože na ně rád vzpomíná skoro každý. Jen jsem cítila, že nejefektivněji můžu retro šířit online a právě přes rodiče a jejich emoci z dětství.

Nestačilo vytáhnout gumu z tátových tepláků a dát ji do igeliťáku s vytištěnou A4 s pár skoky. Vyrobili jsme a dál vyrábíme designové kousky s krásnými ilustracemi Lukáše Fibricha. Kvalitní balení a opravdu hodně vytuněný návod je pro nás od začátku základ. Vytváříme hry tak, jak by se v dnešní době líbily i nám samotným. Trvanlivé, z kvalitních materiálů, vše vyrobené v ČR, líbivé a designové. Propojujeme kouzlo starého s novým, protože jsme staré zábavě dali moderní formu.

Generace Husákových dětí si díky našim hrám vzpomněla, jak si kdysi hrávala, a začala si hrát a učit to své děti. Díky videím na YouTube se podle našich videonávodů učí i mnohé děti samy, třeba přebírání provázku. Na tomto kanálu máme statisíce zhlédnutí, na Facebooku milióny. Jen to virální video, které jste zmiňovala, má už 2,5 milionu zhlédnutí. Pracujeme na propagaci naší značky 4 Kavky, jsme vidět v médiích, píšeme články, dáváme hromadu obsahu zdarma a radíme, jak si hrát jako kdysi. No a po čtyřech letech práce to začalo fungovat a staré hry se vracejí. Teď díky mé knize Retrohraní by se kouzlo her z našeho dětství mohlo rozšířit ještě víc.

 

Alice, nechce se mi věřit, že by staré známé hry nejen Husákových dětí zůstaly v literatuře úplně nepopsány a že by se je nikdo předtím nepokusil uvést na trh…

Retrohry coby produkt v roce 2016, když jsem začínala? Objevila jsem jednu českou značku, která dřív vyráběla skákací gumu s miniaturním návodem, kuličky a tak, ale v té době už nebyla k dostání. Zbyly jen fotky na netu. Byly tu k dostání gumy z dovozu bez návodů, daly se koupit hliněnky i skleněnky, ale opět bez návodů. A to je u polozapomenutých her stejné, jako byste si koupila auto bez volantu.

A retro v knihách? Poslední, kdo systematicky sbíral dětské hry a encyklopedicky je popisoval a vydával knižně, byl Miloš Zapletal. Sbíral je po celém světě 40 let, vydal metry knih ve statisícových nákladech u nás i za hranicemi a jeho dílo nemá obdoby. Z jeho knih jsem hodně čerpala, protože je to úctyhodná sbírka. Jenže pan Zapletal skončil se sepisováním her zhruba v době, kdy jsem byla malá. Takže ty nejzásadnější hry, které vznikly v době mého dětství, už nezachytil. Skákání gumy, přebírání provázku, tleskačky, Městečko Palermo a další. 

Existuje pár vizuálně, obsahově i materiálově chuďounkých publikací, které letem světem mapují různé retrohry mého dětství. Ale nic z toho pro mě nebylo použitelné. Sešitek, kde jsou ošklivé obrázky a špatně popsaná hra bez hlavy a paty, pro mě není nic, díky čemuž bych si šla radostně hrát. K dostání je i česká publikace o přebírání, ale text mě mátl, fotografie a jejich řazení ještě víc.

Podoba publikace přitom může usnadnit pochopení obsahu a přinést radost čtenáři, proto vkládáme spoustu peněz do grafik, ilustrací, fotografií i materiálů. Chtěli jsme, aby naše hry byly plně funkční, ryze české a ještě potěšily i smysly, jako jsou zrak a hmat. Potkali jsme se dokonce osobně i s Milošem Zapletalem a moc se mu líbilo, co a jak děláme, což bereme jako největší ocenění naší práce.

 

Kde jste čerpala informace, když jich tu bylo tak málo?

K některým starším hrám mi pomohly knihy ulovené v desítkách českých antikvariátů, stařičké kousky, které byste dnes už běžně nekoupili. Knih o hraní mám doma asi metr. Nejdůležitějšími zdroji k novějším hrám byla především moje paměť a paměť kamarádů, rodiny a komunity na sítích.

Na českém YouTubu a internetu tehdy taky skoro nic nebylo. Mnoho sestav skákání přes gumu i tleskaček či přebírání jsem nasbírala v terénu. Po hospodách, v parcích, na trzích, kde jsem prodávala své zboží a celý den si vedle stánku hrála a lidi se přidávali. Pomohly i zahraniční zdroje, překládala jsem si z anglických publikací i retroher, které jsem nakupovala po celém světě. Mám myslím docela slušný přehled, jak se kde retro vyrábí, většinou jsou to jen komponenty ke hře a žádný nebo chuďounký návod. Takže jsme si evidentně vybrali dost náročnou cestu. Na designové řešení, jako máme my, jsme fakt nikde jinde ve světě nenarazili.

 

Vaší Pruženky (tak se v galanterii říká prádlové gumě) se už prodalo mnoho tisíc kusů. V čem spočívá i přes vyšší cenu její úspěch? V čem je vaše edice her jedinečná?

Nemyslím si, že cena je vysoká. Ostatně dneska zaplatíte za oběd s kávou v restauraci klidně dvě stovky a za jakékoliv zábavy s dětmi mnoho stovek nebo tisíc. Jen si vzpomeňte, kolik jste platili naposledy třeba v kině. Jídlo sníte, film zhlédnete, ale hry pro děti vám zůstanou a můžou je dědit i další generace. Tomu cenovému očekávání se říká cenová kotva - lidé mají nějaké vzpomínky a těmi se řídí. Když to stálo za socialismu 10 korun, tak myslí, že to tak bude stát i dneska. Ale tak to není s žádným produktem a je to naprosto normální.

Kdyby lidem stačila guma z galanterie nebo provázek z bavlny, už bychom na trhu dávno nebyli. Jenže srdcem našich produktů jsou návody, které se lidem stejně jako mně vypařily z hlavy a zůstala vzpomínka, že to bylo boží. A tuhle vzpomínku našimi produkty resuscitujeme. Do návodů píšeme i povídání o vzniku hry, přidáváme řadu sestav, k tomu obrázky a čistou, jednoduchou návodnou grafiku, jak se skáče nebo cvrnká. A to se samo neudělá, zabere to čas a kvalitní výroba taky něco stojí.

Zákazníci u nás nakupují, protože se jim líbí, co děláme. Navíc jsme rodinná značka, sami hry hrajeme, točíme videa a spoustu obsahu nabízíme zdarma. No a teď vyšla v Albatros Media moje kniha Retrohraní a tam je detailně popsaných více než 200 her, s hraním vám pomůže přes 100 grafických herních schémat a třeba i velká tabulka na přebírání provázku, kterou jsem dávala hodně dlouho dohromady. A k tomu vaše oko potěší 100 krásných barevných ilustrací. Lidi už nám věří, že vše děláme s láskou, o tom už nikoho nemusíme přesvědčovat a hejty na cenu her už v podstatě nezažíváme.

 

Ke hrám jste se dostala díky dětem. Mimochodem co vás na hrách po čtyřicítce nejvíc baví?

Jsem starší máma, první dítě jsem měla ve 33, druhé v 35 letech, jsem unavená, líná a navíc na malé děti moc nemám talent a trpělivost. Ale když poporostly do věku, kdy jsem si s nimi mohla začít hrát, stala jsem se matkou roku. Protože hraní mě celý život baví. Třeba deskovky s sebou vozím běžně i do hospody s kamarády. Takže když jsem mohla dceři ukázat skákání přes gumu, byla jsem ve svém živlu.

 

Ale samotné video, které zafungovalo jako virální reklama, vás ještě nemuselo přivést na cestu podnikání. Jak jste v sobě objevila obchodního ducha? Proč jste se nevrátila do práce v televizi? Jakou roli v tom hrálo vaše rodinné zázemí?

To virální video byl jen záblesk, mohl mě osvítit a mohla jsem zůstat ve tmách. Chytila jsem šanci za pačesy a začala se učit podnikat se svým prvním produktem. Byla jsem na mateřské, která zrovna končila, takže jsem hledala práci na částečný úvazek, abych dobře kloubila čas na práci s časem, kdy mě potřebovaly děti. Vrátit se do televize nepřicházelo v úvahu, tam to sežralo celého člověka a děti bych viděla jen v rámečku na pracovním stole. Muž vydělával dost na to, abych mu děti „odstínila“, jak tomu říkáme.

Flexibilní úvazky nerostou, a tak jsem vlastně jako znouzectnost začala pracovat jako OSVČ. Nikdy jsem po tom netoužila, mám ráda jistoty, za celý život jsem vlastně předtím měla jen dvě práce, 7 let v divadle coby herečka a 7 let v televizi jako reportérka. Opravdu jsem nebyla fluktuant a pracovní dobrodruh. Najednou jsem byla na volné noze a zkoušela se uživit výrobou a prodejem skákací gumy. Nezní to jako sci-fi? 

 

S čím jste na začátku nejvíce bojovala?

Byl šok stát na vlastních nohou a rozhodovat o sobě i své práci sama. Nést tu zodpovědnost, riziko. Ale jak jsem se učila jednu dovednost za druhou, bylo to stále lehčí a čím dál víc mě to těšilo. Nakonec jsem zjistila, že jsem se našla a že poprvé v životě dělám, co mě opravdu baví, ale s tím, že nad tím mám vládu. Mám startupové myšlení, a to se v korporaci, jako byla televize, ani v divadle nenosí.

V každé práci jsem měla tisíce nápadů a tvrdě dřela, ale nestačilo to. Na volné noze jsem svým vlastním pánem, v pondělí si udělám poradu, naplánuju strategii na celý týden a v pátek se pochválím, jak jsem vše hezky splnila, a jdu si koupit něco za odměnu. Dělám doma, v kanceláři nebo třeba jen s tabletem v kavárně. A hlavně můžu poslouchat své tělo i duši a vyjít jim naproti. Abych mohla podnikat, musím mít vyladěné tělo i hlavu, takže se o sebe starám jako nikdy v životě. Moc nepařím, hodně spím, hodně lenoším, hodně jsem někde zalezlá a pracuju, plánuju strategii, s manželem vymýšlíme nové zajímavé projekty a produkty.

 

Jako herečka a novinářka jste se musela s rolí podnikatelky spoustu věcí naučit sama. Jak velké to bylo dobrodružství s dvěma malými dětmi?

Z podnikání jsem neuměla nic. Dovednosti naučené z divadla a novinařiny sice dodnes v mnoha ohledech využívám, samy o sobě jsou ale jen zlomkem toho, co musím umět a znát. Ve své knize 21 Insights for 21st Century Creatives píše Mark McGuinness, že podnikání je „Fear Safari“, tedy safari strachu. Souhlasím, je to fakt nářez. Musela jsem se naučit a stále se učím tunu věcí. Ale dřít a pokorně se učit jednu věc za druhou, to umím, osobní růst je pro mě hobby a trochu už i závislost. Bez toho to nejde. Svět se mění a já musím stíhat jeho tempo. I když je mi 44 a mám dvě malé děti (7 a 10 let). Pomohly školky, hlídání u babiček nebo ségry, někdy jsem makala se řvoucími dětmi v zádech. Jinak se to na počátku udělat nedalo.

 

Dá se vůbec uspokojivě skloubit role pracovní s rolí matky?

Tím, že moje práce souvisí s hraním, dají se do ní děti docela dobře zapojit. Všechny hry vlastně vznikaly postupně pro naše děti. Pruženka pro dceru Bertu, Kuličník pro syna Jáchyma. Pak nám chyběly hry na cesty a vznikly kostky Cézarky a karetní hra Žralovci. Nakonec přebírání provázku s názvem Inujitka a sady her. Děti si s námi hrají, testují hry, fotí, točí videa, což je oba baví. Jsou zvyklé, že na dovolené se před vykoupáním v moři musí nafotit „produktovky“ a natočit pár videí na „jutůbko“. Děti s námi chodí i do televize hry ukazovat, pomáhají napytlíkovat skleněnky nebo spojovat céčka do řetězu. Jako budoucí možní „dědicové impéria“ musejí vidět pod pokličku (smích).

S těmi dědici si dělám legraci, děti už to často dost otravuje, když vylezou na horu Říp a místo aby se kochaly a šly si koupit zmrzlinu, chci po nich, aby u kapličky skákaly gumu. Ale povídáme jim, co to je podnikání a že ta dovolená nebo dárek nebo oblečení platím z peněz, které vydělám za naše hry. Děti už toho podnikatelského ducha taky chytly a myslím, že tomu rozumí. Navíc je baví, že máma je „jutůberka“. To je v jejich očích nejvíc (smích).

 

Na mateřské jste zkoušela více podnikatelských projektů. Jak se podnikání vyvíjelo? Jak jste řešila krizové momenty? Kdy vás začaly hry opravdu živit?

Při dětech jsem se nudila, i když jsem vlastně padala na hubu a nestíhala. Ale hlava chtěla potravu a ta chyběla. Tak jsem vymýšlela a testovala kde co, ale nic se nechytlo. Až retrohry. To už děti začaly chodit do školky a mohla jsem se tedy věnovat sobě a práci.

Jak jsem řešila krizové momenty? Byla jich hromada, od špatné spolupráce s kamarádkou, přes šílené dodavatele, nekvalitní materiály, neplatiče, hejtery, konkurvenci (tak říkáme nekalé konkurenci) a sprosté plagiátory, kteří nám kradli naše nápady a kopírovali je od A do Z. Jenže morální stránka podnikání je pro mě alfa a omega. Dala jsem fakt hodně peněz do ochrany značky a proti nekalé konkurenci tvrdě vystupuju. Špatné dodavatele jsem vyměnila za lepší a postupně vybudovala tým skvělých lidí a produktovou řadu, na kterou můžu být pyšná. Celé to trvalo skoro 4 roky, ale dnes už mě má práce i živí. „Kopírky“ už se neobjevují, laciné dovozové retrohry už spíš jen podporují naši misi a obchodně nám nevadí.

 

Čtyři roky po klikaté cestě k úspěchu?

Tak nějak. Nejdřív bylo virální video a supersukces s Pruženkou, ale za půl roku trh zaplavila konkurence lacinými čínskými dovozovými gumami bez návodu a bylo po prodejích. Druhý rok jsme vyrobili další tři hry, pořádně jsme se zadlužili, ale konkurence nás dohnala a zase nám snížila prodeje lacinými čínskými šunty. Pustili jsme se tedy do něčeho, co konkurence nikdy dělat nebude. Povedlo se. Obsah zdarma, který stojí čas i peníze, nás oddělil od stáda a znovu jsme se dostali na výsluní. Vznikla naše značka 4 Kavky.

Půl roku života jsem pod novou značkou věnovala tvorbě obsahu, točení videí, psaní článků. Třeba i těch odborných o podnikání. Pro blog portálu Na volné noze Roberta Vlacha jsem napsala opravdu hodně dlouhý článek o podnikání v handmade od nápadu až k produktu a úspěšnému prodeji. Psala jsem ho měsíc, ale vyplatilo se - díky němu mě např. oslovila VŠE, kde podle článku přednáším pro budoucí podnikatele. Prostě jsme vidět a slyšet a to už teď i v rámci komunity českých volnonožců, našich nových kolegů a kamarádů.

Pro lidi jsme čitelní a uvěřitelní. „4 Kavky, jo jo, to je ta rodina, co skáče se svými dětmi gumu a točí o tom videa, je to ta bláznivá paní s růžovou hlavou, co tak strašně rychle mluví, znáš ji přece, ne?“. Ze všeho, co děláme, už je cítit náš příběh, naše mise: že chceme vrátit staré hry dnešním dětem. A rodina? Jsem nejšťastnější, co jsem kdy byla, nejvíc srovnaná sama se sebou. Děti to cítí a oceňují. I manžel samozřejmě. Oba jsme podnikaví a moc si spolu rozumíme, většinu věcí vymýšlíme a vyvíjíme spolu. Pomáhala jsem muži s jeho knihou, on zas mně s tou mojí a tak je to se vším. Jsme super tým.

 

Celkem logickým vyústěním vašeho úsilí najít informace k retrohrám je kniha Retrohraní s podtitulem přes 200 her z doby, kdy nebyly mobily. Už víte, co bude následovat? Na čem nyní pracujete, ať už jako podnikatelka nebo autorka?

Kniha. To bylo sousto. Bylo to 10 000 hodin práce, kterou vám nikdo nezaplatí. Rok rešeršování, rok psaní. A že psaní bolí. Musíte si denně prostě odsedět 8-10 hodin. A tak den za dnem třeba rok. Jinak se prostě kniha napsat nedá. Ale i když to bolelo, z knihy mám obrovskou radost. Výsledkem je pořádná herní encyklopedie, která může hrdě stát v knihovně vedle Zapletalových děl.

No a následovat bude neméně tvrdá práce při propagaci knihy. To je teď můj hlavní úkol. Autor, který se v dnešní době neumí nebo nechce o svou knihu postarat, nemá velkou šanci na úspěch. Své knize musíte dělat manažera, marketéra, píáristu i obchodního zástupce v jednom. Tomu se teď věnuju skoro denně. Dělám rozhovory, chystám přednášky o podnikání, kde zmiňuji i knihu, výstupy v médiích s ukázkami retroher, kde propaguji knihu apod. Priorita je pomoci prodejům knihy.

Mimochodem, s manželem jsme si uvědomili, že autorská gramotnost a autorský marketing je možná něco, co mnoho českých autorů neovládá. Rozhodli jsme se proto, že tyto dovednosti začneme taky školit. Individuálně i v kurzech. Už nám rukama prošlo pár oveček a moc nás to baví, věřím, že coby autoři dvou bestsellerů máme co nabídnout.

Moje kniha vyšla v říjnu 2019 a doteď jí bylo vytištěno 8 000 kusů a prodáno už je zhruba 7 000, takže další dotisk není daleko. A to jsme snad teprve na začátku. Kniha je sice plná starších her, ale má velice moderní zpracování, vznikl k ní i videoportál Retrohraní, který je s knihou propojen 60 QR kódy, takže si třeba čtete o skákací sestavě přes gumu s názvem Pekařky a rovnou z knihy si pomocí mobilu načtete video. Retrohraní je prostě moderní interaktivní encyklopedie.

 

Děti vám vyrůstají. Zůstanete na volné noze?

Volnou nohu miluju a do zaměstnání už bych se asi nikdy nevrátila. Utvrdila jsem se v tom, když jsem nedávno vedle podnikání vzala půlúvazek v jedné startupové líhni coby redaktor a editor blogu jejich nového projektu (lákali mě tam snad už rok). Z firmy se vyklubala jen další korporace a nijak to nezměnil fakt, že to tam byl samý hipster, sedělo se na pařezech a na stěnách byly pozlacené hlavy jelenů. Vedení ani inovativní být nechtělo, blog byl jen reklamní kanál a mě nakonec nepotřebovali. Výpověď mi šéf poslal zprávou přes Facebook v den mých narozenin a už jsem ho nikdy neviděla. Takže ani flexibilní úvazek v „sexy hipsta“ firmě vám nezaručí slušné zacházení.

Na volné noze se mi nic takového už neděje, ladím tým dodavatelů i spolupracovníků, se kterými se k sobě chováme extrémně slušně, protože jen tak to může dlouhodobě fungovat. Na volné noze si nemůžu dovolit chovat se k někomu, jako by neměl přijít zítřek. Dobré jméno je velmi cenný kapitál, který tvoří významnou část značky. Těžce ho budujete, lehce ztratíte. 

S mužem jsme na volné noze oba a naprosto nám to vyhovuje. Je to práce, která vás podrží v horších časech. Teď jsem třeba prožila menší vyhoření a z přemíry stresu a problémů jsem „chytla nerva“. Zánět trojklanného nervu. Nikomu bych to nepřála. Než se přišlo na to, co mi je, žila jsem 10 týdnů s úpornou bolestí pravé tváře. Ale e-shop hezky šlapal dál, já se 2x týdně vyhrabala z peřin a odeslala balíčky. Z postele psala rozhovory, postovala věci na socky a libovala si, že už je podnikání tak dobře nastavené, že se má indispozice zákazníků ani obchodních partnerů nedotkne. 

 

Jste aktivní v online světě. Vytvořila jste kolem sebe početnou komunitu. Od blogu pro ženy na mateřské Maminátor jste se posunula k blogu o osobním rozvoji PodniKavka (mimochodem velmi nápadité) a dáváte dohromady komunitní vůdkyně… 

PodniKavka je můj blog o osobním rozvoji. Však podnikám a jsem Kavková, tak se to nabízí a tím pádem se k vám opravdu hezky hodím (smích). Tím spíš, že ten bezva obrázek s matkou - chobotnicí, co na stránkách máte, ilustroval náš dvorní ilustrátor Lukáš Fibrich. No a jsem to celá já. Na PodniKavku píšu články o zajímavých knihách a věcech, díky kterým v životě rostu. Třeba byste tam našli seriál o metodě správné komunikace Respektovat a být respektován nebo o metodě, jak se nenechat deptat ostatními od Erica Berneho a jeho knihy Jak si lidé hrají aneb transakční anlýza mezilidských vztahů. Komunitu vlastně buduji nevědomky, prostě se vždy věnuji do hloubky nějakému tématu a lidi, které to samé zajímá taky, si mě najdou. 

A komunitní vůdkyně? S těmi mě propojila kamarádka Miriam Vránová, dělá pro neziskovku Spiralis a už léta mě láká do nejrůznějších projektů. Na mateřské jsem u nich prošla kurzem Řídím svůj projekt s jedním svým „mrtvým koněm“, tedy produktem, který se neujal. Ale Spiralis jsem si zamilovala. Teď mentoruji holky a kluky, kteří prochází kurzy pro lídry komunit všeho druhu. Jako mentor pomáhám s budováním komunit na sockách, osobním rozvojem, ochranou značky, budováním brandu, marketingem vlastní knihy či produktu atd. Spiralis se věnuje především znevýhodněným ženám a dělá to výborně už od roku 1999. Myslím, že je to jedna ze zásadních neziskovek v ČR. Že by tip na další ženu pro vyzpovídání? (smích)

 

Mluvíte o sobě jako o maminkatelce, dvojmatce. Jako bych slyšela vašeho manžela Martina Kavku, který stojí za internetovým slovníkem novotvarů Čeština 2.0. Oba s manželem jste podnikaví a k tomu už i autoři. V čem je to výhodné a kdy je toho příliš?

U nás není příliš nikdy ničeho, my jsme vážně skvělý tým. Už 13 let. Potkali jsme se, zamilovali snad první večer, za půl roku byla svatba a teď jsme spolu doma a pracujeme vedle sebe už 10 let. Když něco skřípe, najdeme pomoc, naučíme se novou vyjednávací techniku nebo vztahový fígl a jedeme dál. V mnohém jsme si podobní, oba se rádi ponoříme do práce, oba máme milion nápadů a oba potřebujeme to nejdůležitější dotáhnout do konce. Do produktu nebo služby. Jinak by nápady byly jen „psí prd“, jak říkáme.

Já 4 roky sbírám hry, které lidi zapomněli, on 12 let sbírá slangová a nově vytvořená slova, která lidé používali, ale v žádném slovníku nebyla. Vytvořil pro ně online slovník Čeština 2.0, který jste zmiňovala, a 10 let sbíral spolu s dalšími uživateli slovníku slovíčko za slovem. V roce 2018 to nejlepší ze slovníku vydal knižně u Jan Melvil Publishing.

Kniha Hacknutá čeština je bestseller, už je jí na světě 19 000 kusů a měla dokonce svůj vlastní stejnojmenný pořad na Streamu. I třicetidílný TV pořad jsme vlastně brali jako marketing knize. Že by můj muž introvert toužil vykročit ze své komfortní zóny a mluvit před kamerou, se opravdu říct nedá. Ale tady se hodily moje divadelní i televizní dovednosti, proškolila jsem ho, podporovala, rok byla u každého natáčení a hlídala výslovnost, grimasy v obličeji i každičké gesto, dolívala mu vodu a pudrovala nos.

Jsme prostě tým. A když nás baví naše práce a uživí nás, naše děti mají veselejší rodiče a třeba i peníze na dovolenou. To bylo v počátku mého podnikání nemyslitelné, všechny úspory jsem vložila do retroher a ještě si půjčila spoustu peněz. Jsem rodině vděčná, že mě za to nekopla někam, protože prvních pár let jsem nám všem trochu škrtla zábavu. Ale překonali jsme to, rodina mě podržela, a teď už to šlape, jak má. I když jsem matka roku jen občas, doma nemám moc naklizeno a jídlo kupuju hotové nebo rozmrazuju polotovary, jsem spokojená se životem, jaký žijeme. Miluju svého muže a kdo to po 13 letech může s jistotou říct?

Děti jsou čím dál samostatnější a to mě baví. Chodí samy ven a umí tolik starých her, že je učí další děti, když nějaké venku potkají. Kolem nás se zase skáče guma, provázek se přebírá v celé ČR, tleskačky snad nikdy nevymřely, tak je jen připomínáme. Chtěla jsem vdechnout život něčemu, co bylo zapadané prachem na staré půdě. Jako herní archeoložka (tak si fakt říkám) jsem se smetáčkem a kladívkem vykutala staré hry ze zapomnění a snažím se a budu se dál snažit je ukázat co nejvíce dnešním dětem.

Za 4 roky jsem se z frustrované dvojmámy na mateřské stala volnonožkou, která se sama uživí a dělá to, co jí dává smysl. V životě se mi hodně věcí nepovedlo, žádný partnerský vztah mi nevycházel, v práci jsem nikdy nebyla úplně šťastná, málo lidí mi opravdu rozumělo, nemohla jsem se najít. To se všechno změnilo před 13 lety, když jsem potkala svého muže. Myslím, že dobrý vztah se pozná tak, že vám ten druhý umožní a pomůže najít svoje nejlepší možné já. Nevím tedy, jestli jsem mohla totéž udělat pro manžela, protože ten už nejlepší byl, když jsem ho potkala (smích).

E-shop: www.4kavky.cz 

Videoportál: www.retrohrani.cz

Magazín o hrách: www.magazin.4kavky.cz 

Více o mně na: www.alicekavkova.cz

Když vstoupíte do Suchardova domu v Nové Pace „ještě dnes to tam voní sádrou, klihem a lípou. A když ne právě lípou, tak tedy nějakým jiným vzácným českým dřevem, neboť těm, kteří se sem přes půl století slétávali (i jejich synům a vnukům) – je dřevo nad mramor“, to napsal takřka před půl stoletím Adolf Branald.

Suchardovská tradice je v českém, ba i světovém výtvarném umění asi těžko opakovatelná. Vždyť zakladatel umělecké tradice rodu Jan Sucharda nejstarší se narodil ve Staré Pace (1740– před rokem 1826), na něj navázal Jan Sucharda starší (1772–1820). Už jako mladý obdivoval řezbáře při práci v klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Nové Pace. Byl vrcholně šťastný, když ho přijali do klášterní huti, kde se naučil řezbářskému a malířskému řemeslu. V roce 1789 si založil ve Staré Pace vlastní dílnu, ale ve světnici si pro jistotu nechal tkalcovský stav. Zakázek měl však dost nejen v Pace, ale i širokém okolí. Jan Sucharda mladší (1798–1861) už tkalcovský stav rozštípal a věnoval se pouze umění. Jeho řezby a plastiky jsou rozsety po širokém okolí. Dodnes můžeme obdivovat sochu Amphitrité na kašně v Jičíně, pomníky a náhrobky. Je také autorem maleb střeleckých terčů a vytvořil půvabný návrh grafiky „Požár klášterního chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Nové Pace". Měl osm dětí, z nichž většina zemřela v mládí na tuberkulózu.

Výtvarnému umění se věnovala Kristýna Suchardová (1833–1865), která byla omylem přes noc zamčena ve vídeňském Belvederu, kde kopírovala obrazy, a následkem nervové choroby zemřela. Sochařem se v Drážďanech stal její bratr Karel Sucharda (1840–1864). Jejich smrtí prakticky vymřela jedna suchardovská větev.

V umělecké tradici rodu pokračoval o patnáct let mladší Janův bratr, Antonín Sucharda starší ( 1812–1886), ale to už působili Suchardové v Nové Pace pro klášter. Staropacký loutkoherec Majzner seznámil Antonína s Václavem Klimentem Klicperou, kterýnavštívil Suchardy v Pace, a řekl, jaká škoda, že nedělají loutky podobné sochám. V sedmnácti letech se Antonín Sucharda starší setkal s Klicperou v Hradci Králové a ukázal mu náčrty loutek, které Klicpera pochválil. Tady někde je počátek doby, kdy Suchardové začali dělat loutky i betlémové figurky. V roce 1848 zhotovil Sucharda odznaky pro Národní gardu. Vyřezal na sta loutek - „ klacků“, které byly až 1 m vysoké a vážily až 6 kg. Kupovali je od něj Kellnerové, Třískové, Finkové, Majznerové a další. Majzner sám prý říkal: „Takovej charakter loutce nedá nikdo, leda packej Sucharda.“

Antonín Sucharda starší byl řezbářem, kreslířem a malířem. Včas rozpoznal talent svého syna Antonína a po vyučení ho poslal na studia do Prahy. Antonín Sucharda mladší (1843–1911) sochařskou a řezbářskou dílnu svého otce skutečně pozvedl. Během pražského pobytu zhotovil podle Mánesova návrhu plastiku sokola na žerď sokolského praporu. K sokolskému hnutí měl vřelý vztah a po návratu do Nové Paky zde byl v letech 1870–1876 náčelníkem a jako starosta Sokola působil v letech 1881–1897. Byl otcem slavného sochaře Stanislava Suchardy. Opět včas rozpoznal jeho talent a vyzval ho ke společné studijní cestě do Itálie. Tam je okouzlila renesance natolik, že si po návratu do Nové Paky postavili dům a dílnu v novorenesančním slohu.

Antonín Sucharda mladší byl spoluzakladatelem spolku Mánes. V Nové Pace uspořádal první přednášku o spiritismu, kde přednášel pozdější vůdce spiritistů Karel Sezemský. Sucharda dokázal do své dílny vybrat zdatné dělníky. Mezi jeho nejlepší řezbáře patřil Jan Mádle (l848–1920), který mimo jiné vytvořil množství krásných loutek a betlémů.

Bratrem Antonína Suchardy mladšího byl řezbář a sochař Jaroslav Sucharda (1851–1897). Příliš o něm nevíme, vydal se za prací do Německa, kde prý vytvořil mnoho zajímavých věcí, zemřel v Erfurtu.

Synem Antonína Suchardy mladšího byl akademický sochař Stanislav Sucharda (1866–1916). Stanislav se nejdříve, jak bylo zvykem, vyučil u svého otce. Potom studoval v Pardubicích a po kratším pobytu na vídeňské akademii studoval figurální sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze u J. V. Myslbeka. Již v roce 1892 získal ve Vídni Reichlovu cenu za lunetu „Ukolébavka“. Vytvořil řadu nádherných plaket a medailií, které vycházely z pohádkových a poetických motivů. V podobném duchu vytvořil dekorativní práce pro pražskou spořitelnu, Zemskou banku, Wilsonovo nádraží, Novou radnici, Národní dům v Prostějově, muzeum v Hradci Králové a na dalších místech. Jeho vrcholným dílem je však pomník Palackého v Praze, za jehož návrh obdržel I. cenu v roce 1898. Na pomníku pracoval až do roku 1912. Stanislav Sucharda byl dlouholetým starostou spolku Mánes. V roce 1915 byl jmenován profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze. 

Mladší sestrou Stanislava Suchardy byla akademická malířka Anna Boudová – Suchardová (1870–1940). V letech 1889–1893 studovala Uměleckoprůmyslovou školu v Praze u profesora J. Schikandera. Věnovala se malbě a kresbě zátiší s květinami a vytvářela návrhy dekorativních výplní, ilustrovala, pracovala s keramikou, malovala dekorativní festóny ve dvoraně Wilsonova nádraží. V roce 1896 byl v Nové Pace dostavěn Suchardův dům právě kvůli její svatbě s profesorem Aloisem Boudou. Svědky na svatbě byli Mikoláš Aleš a Stanislav Sucharda.

Synem Anny Boudové byl slavný grafik a ilustrátor Cyril Bouda ( 1901–1984 ). Spolu se svým bratrem Jaroslavem (který v mládí nešťastně zahynul) projevoval od dětství veliké výtvarné nadání. V roce 1923 absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze a poté, v roce 1926, grafickou školu Akademie umění jako žák profesora Maxe Švabinského. V roce 1929 se stal asistentem na grafické speciálce prof. Šimona na Akademii výtvarného umění v Praze. Ačkoliv působil většinou jako grafik a ilustrátor, věnoval určitá období svého života malbě, ale navrhoval i mozaiky, známky, vitráže a goblény. Za svůj život vyzdobil asi 700 knih a  vytvořil na 1600 grafických listů. Jeho synem je grafik a ilustrátor Jiří Bouda (1934). Zabývá se volnou a užitou grafikou, vytvořil řadu ilustrací populárně naučného charakteru s dopravní tematikou.

Synem Antonína Suchardy mladšího a bratrem Stanislava Suchardy a Anny  Boudové byl akademický sochař Vojtěch Sucharda (1884–1968). Nejdříve se vyučil u svého otce. V letech 1899–1902 studoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. V letech 1905–1912  spolupracoval se svým o sedmnáct let starším bratrem, mimo jiné i na pomníku Palackého v Praze. V letech 1907–1934 navrhl a uskutečnil 250 hlavic pilířů Svatovítského chrámu v Praze. V roce 1919 založil loutkovou scénu „Říše loutek“, pro kterou vyřezal 350 loutek a vypravil 137 her. Věnoval se i restaurování plastik (například v letech 1938–1940 restauroval pražskou Loretu). V letech 1945–1947 vytvořil návrh na vnější výzdobu ke konci války poškozeného Staroměstského orloje. Pro orloj vyřezal nové plastiky apoštolů. Vojta Sucharda se ve své tvorbě lišil od noblesního díla svého bratra Stanislava a nejvíce navázal na lidové řezbářské tradice Podkrkonoší a sochařskou a řezbářskou dílnu svých předků.

Dcerou Vojtěcha Suchardy byla malířka a grafička Anna Podzemná-Suchardová  (1909–1996). V letech 1925–1932 studovala na UMPRUM v Praze, na Academii Julien v Paříži   (1933) a u prof. Maxe Švabinského na Akademii výtvarných umění v Praze (1933–1936). Byla členkou SVU Mánes a tvůrčí skupiny Index. Věnovala se malbě, kresbě, grafice, keramice, textilu, plakátové, známkové tvorbě (více než 35 let soustavné práce v tomto oboru) a realizacím v architektuře. Její dcerou je malířka, grafička a restaurátorka Radana Hamsíková (1941).

Tolik tedy jen stručně a faktograficky o některých členech uměleckého rodu Suchardů. Je zajímavé a krásné sledovat, jak starší generace vycházely z místních lidových řezbářských tradic a jejich potomci dosáhli věhlasu především díky tvorbě Stanislava Suchardy, jehož spolupráce s architektem Janem Kotěrou nás nadchne i na budově muzea v Hradci Králové.