sobota
11. července 2020
svátek slaví Olga
Výtvarnice Eva Horská
© Archiv Evy Horské



Nejsem soutěživý typ, říká o sobě výtvarnice Eva Horská

HRADEC KRÁLOVÉ-ČR: Eva Horská (*1981) je sochařka, grafička a ilustrátorka, která se letos objevila v nominacích na prestižní cenu Czech Grand Design v kategorii Ilustrátor roku 2019 za ilustrace pro karetní hru OPI (https://www.upupaepop.cz/obchod/OPI-p125951702). Výtvarnice z Hradce Králové je spojena především s vizuální podobou Open air festivalu, na kterém pracuje od roku 2014 se svým manželem Jakubem z ruční tiskárny a studia s nevyslovitelným názvem Upupæpop. Její práce jste mohli vidět i na několika výstavách – mj. v Galerii města Pardubic nebo v brněnském knihkupectví ARTMAP. Mimo volné tvorby se věnuje i zakázkám. V současnosti připravuje knihu o primátech, kteří se jí dostali pod kůži.

Autor článku: 
Ilona Machová

Její talent vypozorovala už Evina babička, která si od ní „objednávala“ novoročenky pro příbuzné a známé. V současnosti ale autorčin specifický rukopis zdobí plakáty, webové stránky, pohlednice, kalendáře i hrací karty.

Jak ses dostala k ilustraci? Byla jsi takové to dítě, které se od pastelek nehne, nebo to byla náhoda a svedly tě jiné cesty? A jaký obor jsi vlastně vystudovala?

Já se v té svojí historii docela ráda prohrabuji. Už během základní školy jsem se dověděla o nějakých zážitcích, které si už sama nepamatuji. Chodila jsem s jedním spolužákem z mateřské školy i na základku. Ten mi před časem vylíčil, že si u mě zadával obrázky zvířátek na objednávku. To byly asi takové první zakázky. Moje babička u mě zase objednávala PF a posílala je příbuzným.

Už ve školce si mě vyhlédla paní učitelka Harvilková ze ZUŠ Střezina, která mě přivedla na výtvarný obor, což mě lapilo. Jako introvertnímu dítěti mi to tam vyhovovalo a byla jsem úplně spokojená. A pak už se se mnou tvoření táhlo.

Nakonec jsem se tam ale zase tak dlouho nezdržela, protože jsem zjišťovala, že se musí postupovat podle zadání, a já vlastní tvorbu cítím jinak. Začala jsem tápat a časem jsem tam už tak pravidelně nechodila. Až na střední škole jsem si uvědomila, že jsem si možná měla místo gymnázia vybrat nějakou výtvarnou školu. Ale byla jsem ve 3. ročníku, takže jsem školu dokončila a po maturitě jsem se přihlásila na Textilní tvorbu na UHK.  Zde jsem si utvrdila správnost rozhodnutí, a touha tvořit mě dovedla na UMPRUM v Praze a po bloudění po různých ateliérech jsem absolvovala s diplomem z oboru Veškeré sochařství u Kurta Gebauera. Takže ilustraci jsem vůbec nestudovala, ale vystřídala jsem hodně různých oborů. Teprve po škole jsem si uvědomila, že vše, co ty obory spojuje a co mě baví, je ilustrace.

 

A jak se vyvíjela tvoje cesta po škole?

Měla jsem už během studia nějaké brigády – kreslila jsem pro časopis, občas jsem dělala menší grafiky na zakázku. Potom jsem učila na ZUŠkách. Když jsem se potom potkala s Kubou (současný manžel, grafik a pedagog – pzn. autora), tak to zapadlo. Založili jsme grafické studio. Jakub už měl v té době vlastní studio Indie Paper. A když jsem se k němu nasáčkovala já – asi v roce 2013 – začali jsme zkoušet spolupráci a Upupæpop vzniklo asi o rok později.

 

Jaké jsou tvoje nejvýraznější projekty – ať už tvé vlastní nebo s Kubou?

Zásadní je pro nás tvorba pro Open air a divadelní festival v Hradci. Je pro nás opravdu důležitá a má i kontinuitu (od roku 2014 do současnosti). Tu práci jsme převzali před lety od Jindřicha Pavlíčka a v tuhle chvíli to už děláme komplet spolu s Jakubem, a je pro nás stále zajímavá.

Taky jsme dělali vlastní malé kolekce. S Kubou jsme se sešli jako dva velcí milovníci zvířat a lesa. Takže jsme realizovali různé vizuální hry na toto téma, které jsme tiskařsky zpracovali.  

Nejdůležitější jsou pro mě teď ty opice. Původně jsem měla v plánu dělat něco, na co jsem dlouho myslela, ale nebyl čas se tomu věnovat. Sice jsem to nakonec i tak nezrealizovala, ale zakořenilo ve mě téma opic, a tak jsem udělala opičí karty, abych to ze sebe dostala.

 

Pamatuji se, že před časem jste vystavovali v Bio Central příběhy zajímavých žen…

Ony to nebyly jen ženy. To byly příběhy cestovatelů – dvanácti dobrodruhů, mezi nimiž byly i nějaké ženy. Tehdy jsme ale zas tolik žen nenašli. Objevovat se začaly až potom, co jsme ty „Dobrodruhy“ vystavili.  Původně jsme měli záměr, že to budou sběratelské karty s diářem, do kterého se budou vkládat každý rok nové karty jako do „carisbloku“. Mysleli jsme, že v tom projektu budeme pokračovat další sadou, ale pak už na to nebyl čas. Možná se k nim ale vrátíme v budoucnu, protože tyhle první cestovatelské příběhy jsou neuvěřitelně pestré a dobrodružné.

 

Co je pro tebe zdrojem inspirace?

Od dětství mám asi nějaký nevyřešený rozpor – nevím, jak to nazvat… Moji rodiče mi dali jméno Eva a já jsem to hodně řešila ve vztahu k pramáti Evě a kladla jsem si otázku, co je to ráj. A v myšlenkách se často obracím k panenské přírodě a změnám, které se dějí na planetě. Vlastně se asi prostřednictvím tvorby snažím přehlušit to, čemu se teď říká environmentální žal. Chci si to nějak odpracovat, a protože nic jiného neumím – nejsem biolog ani ekolog, tak si říkám, že to vykreslím. A třeba ty Opice jsou dělané s tím vědomím, že vedle nás žijí druhy, které nám jsou hodně podobné, ale na druhou stranu jim my, jako lidský druh, ubíráme jejich prostor a jiní lidé se jim zase snaží pomoct, což vytváří jakési napětí.

U opic mě baví právě podobnost s člověkem. Dělala jsem dokonce i nějaké sošky, které měly různé výrazy, které se jen trochu proměňovaly. Nakonec se opice jen více nebo méně podobají lidem – podle toho, jak mají vystouplé čelisti nebo jiné rysy. Baví mě, že jednou může evoluce třeba vést k tomu, že na příklad šimpanzi tu s námi budou normálně sedět a bavit se v kavárně…

 

Máš v tuhle chvíli rozdělaný nějaký projekt nebo něco chystáš?

V současnosti mám hlavně v hlavě ty Opice, protože o nich připravuji knížku. Snažím se proto načíst to, co studují primatologové a nasát co nejvíc informací, abych mohla vybrat to nejzajímavější. Teď už se těším i na nějaký úplně odlišný projekt – třeba to, co spolu řešíme spolu – továrny a dílny (projekt, na kterém chceme v budoucnu pracovat, pozn. autora), což je úplný opak. Je to pro změnu kulturní a městské a já potřebuji mít svoje projekty trochu v kontrastu.

 

V tuhle chvíli pracuješ převážně v tandemu s manželem a máte rozdělené role. Ty spíše jako ilustrátor a výtvarník, Kuba jako tiskař a grafik. Co je pro tebe zásadní na práci ve dvojici? Vyhovuje ti to tak nebo vyhledáváš spíš samostatnou práci?

My jsme se s Kubou vzácně sešli. Zajímají nás podobná témata, a tak můžeme věci spolu sdílet. A po zkušenostech s jinými grafiky jsem si uvědomila, že je pro mě lepší, když spolupracujeme právě s Kubou, protože sedíme naproti sobě a můžeme si vše říct. A ne vždycky je potřeba to vůbec řešit, protože oba už víme, jak si to ten druhý představuje a nemusím to vysvětlovat někomu cizímu. Ale to není nutně tak, že už budu dělat všechno jen s Kubou, i když je to pro mě nejjednodušší a pracujeme spolu rádi.

V současnosti chystáme spolu knížku o Opicích, na kterou se oba těšíme, protože vím, že s tím budeme „mazlit“.

 

Co se týká tvé nominace na Czech Grand Design – co pro tebe taková nominace znamená? Může to pro tebe přinést nějakou změnu?

Z nominace jsem byla velmi překvapená. Nejsem vystudovaná ilustrátorka a v té kategorii Ilustrace jsem se objevila vedle lidí z ilustrátorské elity, kterou obdivuji, třeba lidi z ateliéru Juraje Horvátha. Trochu jsem se bála, že mezi tyto lidi nepatřím, protože se většinou pohybuji v jiných oborech.

Mám pocit, jako by se mi otevřely dveře do oboru ilustrace. Jde vlastně o jakousi satisfakci za moji snahu. Přemýšlím taky o tom, že nominaci právě hry OPI způsobilo, že jsem si  téma potřebovala zpracovat. Na jednu stranu jsou to „obyčejné karty“…

Já bych si přála, abych se třeba přes tuto nominaci dostala i k dalším zajímavým lidem a projektům, ale nechám se překvapit…

 

Už jsi dostala nějaké ocenění?

Já vůbec nejsem soutěživý typ. Když jsem se jednou chtěla zúčastnit jedné soutěže, musely se tehdy nahrávat práce na CD. A mně se to podařilo nahrát a poslat, a pak odjet na delší dobu mimo ČR. Z té soutěže mi potom volali, že to CD je prázdné a mně už se to nepodařilo napravit, takže moje jediná soutěž, do které jsem se přihlásila, dopadla takto.

Soutěží se vlastně bojím, protože to špatně zvládám psychicky – to, že je tam nějaké semifinále a finále, mi vlastně zabírá část mozku, protože na to myslím. Takže to, že mě někdo nominoval, je důvod, proč jsem v této soutěži (směje se).

Eva Horská nakonec nominaci na cenu neproměnila. Rozhovor jsme vedly ještě před vyhlášením výsledků, které se kvůli koronaviru přesunulo termínově, a nakonec i do online verze. Letošní vizuál Open air programu divadelního festivalu, na kterém Eva Horská pracovala, už se letos nevyužije. Nahradil ho minimalistický vzhled, který rezonuje i se současnou situací, kvůli které se v Hradci Králové uskuteční jen zkrácená – třídenní verze festivalu.

 

Koronapandemie zasáhla do našich životů a její důsledky se ještě nějakou dobu budou projevovat.. Jak ovlivnila tahle nouzová situace tvůj život a práci?

Ano, v našem oboru nejsme hrdinové 1. linie, takže jsme to brali jako takovou bojovku. Děti si oblíbily nošení roušek jako pokračování karnevalové sezóny. Zpočátku se zdálo, že se toho pro nás moc nemění. Pracujeme převážně doma, skoro všechno lze vykomunikovat na dálku. Ale postupně začaly odpadávat práce pro dva festivaly a různé živé akce. Ta nejistota, co se bude dít, kam se jako společnost ubereme. Jak si nahradíme společenské akce. Děti doma, domácí škola, museli jsme si úplně přebudovat denní režim. Trošku to občas zaskřípalo, ale teď si to užíváme. K tomu přišlo jaro, to mě vždycky uklidní. Sejeme, sázíme. Dokonce vychází i některé pranostiky, což je dobré znamení. Nakonec se po tom nejistém vakuu rozhýbala kola a mlýn zase mele. Přišly nové popudy a pořád něco děláme, máme kolem sebe – ač na dálku – skvělé akční lidi.

Aktuálně vyšla brožura s ilustracemi Evy Horské o Boženě Němcové. Její internetovou podobu můžete vidět na stránkách https://kladskepomezi.cz/bozenanemcova

Mohlo by vás také zajímat...

PRAHA: U Letiště Václava Havla vznikla v květnu 2020 jedna z největších venkovních maleb na světě. Myšlenku zkrášlit a vizuálně zpestřit nejen industriální haly, ale i celé průmyslové zóny, přineslo ilustrátorské studio Drawetc. V roce 2017 vyhlásilo mezinárodní soutěž Art Wall a tím odstartovalo postupnou proměnu velkých ploch po republice. K malbě v Humpolci se v květnu přidala Praha a v červnu i Plzeň. Díky svému úspěchu u nás se soutěž o velkoformátové malby na industriálních plochách ujala také v Maďarsku.

Hl. m. Praha, Kraj Vysočina, Plzeňský kraj
Instituce a kulturní zařízení, Výtvarné umění, Soutěže a festivaly
Co se děje
09.07.2020

ZLÍN: Koncem května byl do Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně předán depot 74 zlatých mincí, který náhodně našel Tomáš Melich v lesích Hostýnských vrchů. Archeologové ze zlínského muzea společně s nálezcem i svými kolegy z Ústavu archeologické památkové péče v Brně a Muzea Komenského v Přerově na svahu pod místem uložení depotu mincí objevili ještě tři zlaté dukáty. Při prospekci blízkého okolí nálezu pak čekal další poklad...

Zlínský kraj
Instituce a kulturní zařízení, Ostatní
Co se děje
08.07.2020

ZLÍNSKÝ KRAJ, ČR: Čeští filmaři právě natáčejí celovečerní hraný snímek Hrana zlomu na pomezí hororu a thrilleru. V jedné z hlavních rolí se objeví mladá herecká hvězda Štěpán Kozub. Hrana zlomu je temnou příběhovou mozaikou, v níž je všechno jinak, než se na první pohled může zdát. Podle tvůrců má jít o projekt navýsost autorský a žánrově vyhraněný. Film vstoupí do českých kin na jaře 2021. Natáčí se i ve Zlínském kraji, a to v Rožnově pod Radhoštěm.

Celá ČR, Zlínský kraj
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média
Co se děje
07.07.2020

ČR: Na Kavčích horách skončilo první kolo konkurzu do chystaného pokračování pořadu Peče celá země. Nejlepší amatérští pekaři a cukráři budou vybráni po letních prázdninách, natáčení druhé řady začne příští rok na jaře.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média
Co se děje
07.07.2020