Články a komentáře

Co myslíte – žena se herečkou stává, nebo se jí rodí?

Každý se rodí s nějakými předpoklady a řekněme talenty. Jak s nimi naložíme dál – to už rozhodne naše píle, ctižádost a další povahové vlastnosti. Taky štěstí ovšem. Kdosi z moudrých řekl, že v herectví je třeba 30 procent talentu a 70 procent píle. Bez talentu to ovšem nejde, ale bez píle také ne.

Když jsem byla velmi mladá, dostaly se mi do ruky úvahy básníka Rilkeho o verších. Co všechno musí člověk zažít a poznat, aby napsal jeden verš, protože verše – to jsou vlastně zkušenosti. Myslím, že to platí nejen o poezii, ale o každém umění. Pro jeden verš – jak říká Rilke – je třeba prožít mnoho nocí lásky, z nichž žádná se nepodobá druhé, a je třeba sedět u lože umírajících a také u lože šestinedělek. A pak všechny ty prožitky zas musíme zapomenout, aby se staly součástí nás samých. A ve vzácné chvíli se ty zdroje v nás otevřou a vznikne první slovo verše. Já to říkám velmi hrubě, samozřejmě Rilke to napsal tak, že za celý svůj život až dodneška jsem se o umělecké tvorbě nic dokonalejšího nedozvěděla.

 

Vy jste doslova kotel energie a já vás trochu podezřívám, že těch dvacet let vynucené abstinence v totalitním režimu, kdy jste nesměla hrát, že to byla doba dlouho střádané energie…

Jednu výhodu to opravdu přineslo – neměla jsem čas se ve své herecké profesi opotřebovat. Pořád mám čerstvé oko, pořád mě všecko překvapuje. A to jsem si myslela, že mám oddiveno. Tedy v mém věku, v jistém smyslu člověk má, ale díky abscencím a novým začátkům se pořád divím a strašně mě to baví. Má milovaná Olga Scheinpflugová říkavala: „Já jsem na světě ze zvědavosti.“ – Tak to je můj případ.

 

Přesto asi nebylo jednoduché vrátit se k divadlu po tak dlouhé odmlce…

Váhala jsem celé dva roky. 17. listopadu 1989 mně bylo třiašedesát let, a teprve v pětašedesáti jsem se opravdu vrátila. Mezitím jsem říkala: už jsem moc stará, mně nemusíte vypravovat, co je divadlo, já to znám, to je řehole a strašlivá práce a je tu dvacetiletá mezera. Já nevím, jak to bych zvládla! A pak jsem pochopila, že jestli se o to nepokusím, nikdy nebudu mít pokoj. Ovšem to je, jako když se vrací vrcholový sportovec po těžkém úrazu znovu na olympiádu. Tak v tom smyslu je to náročné. A aniž bych se chtěla pokoušet o paralelu – vzpomínám na běžkyni Deversovou, která se po čase po nemoci vrátila na běžeckou dráhu a už se zdálo, že vyhraje svou disciplínu, ale shodila poslední překážku, upadla a zlatá medaile jí o vlas unikla – dostala ji až později. A ona ležela na zádech a strašně vzlykala. A já si pamatuju, že jsem vzlykala s ní, protože se mi zdálo – v metaforickém smyslu –,  že o tom něco malinko vím. Když se odhodláte k takovému návratu, tak musí vyjít, v opačném případě jde o sebevražedný pokus.

 

Ale možná jste měla pár přátel, kteří vám návrat usnadnili…

Jistě, Ivan Rajmont, který mě do činohry Národního divadla angažoval, a svou první roli jsem hrála právě u něho: Anežku Přemyslovnu v Hilbertově hře „Falkenštejn“. A ovšem starý přítel, režisér Luboš Pistorius – s ním jsem dělala hned na začátku nádhernou roli v Luigi Pirandellovi „Je to tak – chcete-li“.

Hned v listopadu 1989 mi pomohl Miroslav Macháček. To on mě poprvé po těch dlouhých letech doprovázel na jeviště v Národním divadle. Nikdy nezapomenu, jak mi řekl: „Tak se zastav, rozhlídni se“ – a ukázal směrem k hledišti: „Podívej se na diváky, kteří sem přišli, uvědom si, kde vlastně jsme, co si teď povídáme, vychutnej si to!“ On mi vlastně zrežíroval můj návrat, a dokonale, jak on to uměl. A já si tu chvíli skutečně vychutnala, diváci tleskali, bylo to úžasné. Když pak ale po mně chtěl, abych vyjádřila stav své duše, nemohla jsem promluvit, jak mi z toho rozčilení vyschlo v krku.

Teď si vybavuji jeho nádherný bonmot. Rád vyprávěl – a to ještě nevěděl, že to bude platit i o mně –, jak se ho jednou ptali na nějakou herečku, jestli ještě vůbec žije. „Nežije, ale hraje!" Tak to je můj případ, já taky hraju. Sebeironie člověka zachraňuje, když na něj jdou nějaké nostalgické vzpomínky, jako třeba teď. My jsme se s Miroslavem Macháčkem hodně přátelili. Škoda, že už jsme pak spolu neměli čas spolupracovat. Brzo po mém návratu na divadelní prkna zemřel. A když jsem poprvé přišla do Národního divadla, vzpomněla jsem si na verše paní Scheinpflugové, které jsem recitovala v roce 1968 u její rakve ve Strašnicích, a najednou se mi všechno prolnulo, její osud a můj život, a připadalo mi, že ty verše souzní se stavem mé duše, na což se mě Macháček tenkrát ptal, protože ona říká:

„Za všechny tresty tvrdých slov krupobití,

živote, děkuji ti.

Je krásné moci věřit v mravní řád,

Vědět, že za hříchy se nikam neuteklo.

Tvor tresty znavený se může lehčej smát,

Než kdo jim unikl a jehož čeká peklo.

Za všechny tresty zasloužený pláč.

Spravedlnosti času, jsem tvůj vyznavač.“

 

Jak byste označila ten kus, ve kterém jste herečkou vlastního osudu?

Můj život byl nesmírně pestrý a můžu říct i bohatý – bohužel i na tragédie. Ale když člověk prožije skutečný žal a skutečné katastrofy a skutečné tragédie, tak má smysl i pro veselohru. Takže kdybych měla označit žánr, řekla bych, že je tam rozhodně antická tragédie, ale i Franz Kafka – tedy absurdity – a nechybí ani situační komika. V mém životě bylo prostě všechno.

Když se mě jednou zeptal František Pavlíček, jestli bych mohla divadelními tituly vyjádřit své dlouholeté soužití se svým mužem Stanislavem Milotou, řekla jsem: „No, to bych snad mohla. A začala bych třeba tím, že to byla Zkouška ohněm a on by mi jistě skočil do řeči a řekl by podle Shakespaeara, že to bylo Zkrocení zlé ženy, já bych ho doplnila, že to byla Marná lásky snaha a pak zase Komedie plná omylů, a abychom to zakončili znovu Shakespearem, tak že teď už je to taková Zimní pohádka a možná, že Konec všechno napraví…“

 

Čtenáře vašich memoárů "Vlasta Chramostová“, který si už přivykl na váš dar sebeironie, nečekaně zasáhne prostá věta: „Domov je tam, kde je ten druhý…“ – To, že jste potkala vašeho muže, byla asi veliká životní klika…

Jistě, mám-li zabrousit do tak intimních osobních věcí… Víte, ženu nemůže potkat snad větší tragédie, než ztráta vlastního dítěte, a já jsem při autohavárii ztratila jediného syna. Sama jsem utrpěla těžké zranění, z něhož jsem se léčila čtyři roky, a to mně pak bylo dvaačtyřicet let, tak už se to nedalo napravit. Nebo přesněji -  nechala jsem to osudu. A v takové chvíli, kdy se člověk topí v rozbouřené vodě, už už ho stahuje vír a někdo mu podá ruku a zachrání ho, tak v té chvíli se neptá, kolik bere měsíčně, ani jaké je jeho vzdělání a politické přesvědčení, vlastně ani co dělá, a přesto o tom člověku ví to nejdůležitější, co pak zakládá možnost takového dlouhodobého vztahu, jaký máme my dva s mým mužem. Jemu vděčím za to, že mě v nejtěžších dobách podržel.

Pak jsme spolu prožili mnoho krásného a samozřejmě mnoho dramatického, neboť se ukázalo, že naše politické názory jsou velmi blízké, naše povahy jsou značně konfliktní, takže jsme se dostali do všeho, do čeho jsme se dostali. On na dvacet let přestat točit filmy a já na dvacet let přestala hrát divadlo.

 

Vaším posledním společným filmem, na kterém jste spolupracovali, byl – pokud  vím – Spalovač mrtvol…

Ano. My jsme se při natáčení sešli několikrát, ale v roli samostatného kameramana jsem s ním poprvé a naposledy pracovala ve filmu Spalovač mrtvol v režii Juraje Herze. Můj muž za něj tenkrát dostal cenu Trilobita s přihlédnutím k tomu, že natáčel i události srpna 1968 v ulicích Prahy. Ten film režíroval jistý Leonid Brežněv, točili jsme ho u pražského rozhlasu a já svému muži dělala asistentku. Ale to je zase jiný příběh.

Ve filmu Spalovač mrtvol je scéna, kdy Rudolf Hrušínský oběsí svou ženu v koupelně. Hrála jsem jeho židovskou manželku, a protože jsem si to technicky neuměla představit, zeptala jsem se Juraze Herze a svého muže: „Jak to, pánové, chcete udělat – to jako že mě tam pověsí?“  A můj muž se na mě podíval manželským cynickým okem a pravil: "No, jako tvůj poslední záběr!“ On je pověstný tím, že si pro žert nechá ne vrtat koleno, ale useknout nohy nebo hlavu. Ale ani on tenkrát netušil, že to bude nejen můj poslední záběr, ale taky náš poslední film. Pak už nikdy netočil a já jsem se k filmu vrátila až po třiceti letech ve filmech Je třeba zabít Sekala a Kuře melancholik.

 

A ten návrat stál za to. Za oba snímky jste byla nominována na Českého lva za ženský výkon.

To jste připomněla něco pro mne důležitého. Já si toho opravdu považuji, protože o nominacích na Českého lva rozhoduje sto lidí nejrůznější generace, nejrůznějších uměleckých a já nevím jakých názorů, a já si myslím, že jejich výběr je relativně spravedlivý. V užším kole už samozřejmě hrají roli všelijaké osobní i producentské zájmy, ale to není podstatné. Pro mne to byla jedna z malých, drobných, hřejivých věcí, za které jsem vděčna.

 

Po kom máte tak vzdorovitou, energickou povahu?

Ta energie je, myslím, z chramostovského rodu. Měla jsem takovou tetičku. Byla to zřejmě nejstarší sokolská náčelnice na území tehdejšího Československa. Byla už v mém věku a ještě cvičila na moravské dědině – Rouchovany se to tam jmenuje – mladší cvičenky a obcházela je, aby nejlajdaly. Říkala jim: „Holky, jen se dostavte!“ A pak je drezurovala. Těm holkám bylo tak bratru šedesát, pětašedesát i víc. Často vzpomínám na tuhle tetu Blážu, protože ta tedy měla energie za deset. Byla to stará venkovská kantorka a měla velkou autoritu. Možná, že někde tam jsou moje kořeny, ale nejen u ní. Někteří moji předkové byli velmi energičtí.

 

Ve dvaačtyřiceti letech jste odešla z Divadla na Vinohradech na protest proti tomu, že ředitele Františka Pavlíčka zbavili jeho místa, což byl po srpnových událostech roku 1968 politický akt. Vlastně jste tak riskovala svou existenci, to už se dnes moc nenosí…

Vždycky jsem si myslela, že jsem bytostně herecká povaha, což se taky potvrdilo při mém návratu. Je ale pravda, že jsem během těch dlouhých let abstinence pro sebe objevila prkno psacího stolu, které je pro mě neméně důležité. Kdo ale jednou propadl Thálii, už se bez divadla těžko obejde. Ale tehdy v šedesátém osmém roce se prolnulo mnoho věcí najednou. Měla jsem už za sebou určité lidské, politické i společenské zkušenosti a já jsem si tenkrát uvědomila, že i když pro mne divadlo tolik znamená, že tu jsou ještě důležitější věci, a zdálo se mi, že je to hodina H, kdy jde o všecko včetně národní existence. Prostě jsem nedokázala stát stranou. Ostatně občansky jsem se angažovala už během šedesátých let. A když přišla vojska pěti armád a my jsme s mým mužem prožili nejvypjatější okamžiky u rozhlasu, byli jsme na Hradě a všude, kde se něco dělo, tak po nás nikdo nemohl chtít, abychom ten šedesátý osmý rok jakkoli odvolali, což jsme taky neudělali. V této souvislosti vzpomínám na film Bílá paní, který režíroval Zdeněk Podskalský. Já tam s Vlastimilem Brodským plavu ve vodě a říkám mu- a to je závěrečná replika filmu – „drž hubu a plav“. A pak mě potkávali lidé a dlouho mi připomínali: „Vy jste sice takhle radila, ale sama jste se tím neřídila." A já jsem na to říkala: „No, neřídila, však jsem taky dvacet let neplavala!"

 

Když se člověk dívá na cizí lidský příběh, připadá mu přehledný, asi proto, že mezní chvíle, v nichž se ten druhý musel těžce rozhodovat a bolestně volit, ty jako by tam vlastně zaznamenány nebyly. A když se o někom řekne, že měl odvahu, nepomyslíme na to, že mohl mít – a taky asi měl – strach. Přitom odvaha a strach k sobě nerozlučně patří.

Já měla v životě mockrát strach, a musím říct, že ten pocit strachu je pro mě něco nesnesitelného, že ho musím rychle překonat. Ve stavu strachu nedokážu setrvat dlouho. Hrozně jsem se třeba bála v srpnu 1968 u pražského rozhlasu, kde vybuchl autobus naložený municí a byli tam mrtví. Ale vůbec jednu z nejhorších situací jsem prožila ve chvíli, kdy jsme s mým mužem leželi na břiše na rampě muzea a nad námi svištěly ruské kulky. Pražané to později komentovali po svém, říkali, že „El Grečko“ zaznamenával do těch pískovců fresky. A ty jsou při bedlivém pohledu vidět ve zdech muzea dodnes. Tehdy jsem měla takový strach, že ani nevím, jak se mi odtud podařilo doběhnout k nám domů do Čelakovských sadů. Mám prostě v paměti bílé místo.

Můj muž pořád toužil natočit z pohledu od muzea stejný záběr, jaký pořídil filmový kameraman v pětačtyřicátém roce. Je na něm vidět rozkročený esesman a ve výřezu jeho nohou jedou zespodu z Václaváku nacistická vojska. Čekal na tentýž záběr s ruskými vojsky a představoval si, že mezi to dá jenom píseň Lili Marlen a Moskevské večery a vejdou se tam celé české dějiny. Tak ten záběr jsme málem nepřežili…

Dneska se nikdo nezamyslí nad tím, že dvacet let v historii je doba jistě krátká. Jenže dvacet let trvala první republika - a co všecko úžasného se stačilo udělat! Dvacet let trvala normalizace – a co všecko se stihlo pokazit a zničit. V lidském životě je dvacet let ovšem doba velmi dlouhá. Musím ale říct, že jsem sice přišla o divadlo, ale zase jsem potkala lidi, které bych za jiných okolností nikdy nepotkala. Jak jsme tak na sebe blikali nad bažinami temných časů, sblížila jsem se s lidmi, které jsem třeba dříve neznala, ale v krizových situacích se přátelství stávají velmi těsnými. Platí se za ně vysokou cenou.

A ještě jednu situaci si vybavuji, když je řeč o strachu: bylo to na jaře roku 1989 a přišlo mi oznámení, že se mám s dr. Šilhánovou dostavit k soudu kvůli účasti na Palachovu týdnu. Trošičku se mi rozklepaly ruce. A pak jsme si s mužem uvařili kávu a pustili Svobodnou Evropu, protože na chalupě byla dobře slyšet. A tehdy zrovna hráli Karla Kryla. To mě tak uklidnilo, že jsem si řekla – ať se bude dít cokoli, vím, že jsem na správné straně, že si myslím správné věci a je jenom důležité, abych u toho soudu obstála.

Na Karla Kryla vzpomínám často. On byl katolík, hluboce věřící člověk, ale žádný dogmatik. Osmašedesátník, který nikdy nebyl v komunistické straně a přitom měl sociální cítění. A ačkoli exulant, byl mi bližší než mnozí, kteří bydleli třeba v sousedství. Prostě veliká nezařaditelná osobnost. To naše dnešní škatulkování je tak primitivní, na skutečné osobnosti se vůbec nehodí. Kryl hned počátkem devadesátých let začal protestovat a viděl v našem politickém a veřejném životě věci, které okamžitě pojmenoval. Dnes už se říká totéž, možná hůř, ale tehdy, v počáteční euforii to bylo zcela nepřijatelné a mnozí ho za to neměli rádi.

 

Hercům vaší generace se často vytýká jistá přemíra patosu. Zvláštní je, že u Karla Kryla jsem nic podobného nevycítila, ačkoli jeho projev má velkou vnitřní naléhavost…

Za prvé – Kryl nebyl herec a za druhé – byl o celou generaci mladší než já. A přesto je patos moje zamilované téma. Když mi patos vyčítali, nikoho nenapadlo, že jinak hraju Anežku Přemyslovnu ve Falkenštejnovi, postavu z dramatu z roku 1903, která je už svou podstatou jako každý fanatik patetická, a samozřejmě docela jinak hraju na kameru ve filmu. A že bych sotva byla nominovaná na Českého lva za roli v „Sekalovi“, kdybych byla patetická. To je věc profese, ale mě zajímá téma patosu jako takové.

Když Jaroslav Seifert ve zralém věku dostal Nobelovu cenu, měl potřebu ve své řeči, která je právě o patosu, sdělit cosi velmi důležitého. Říká, že má pocit, že nám patos chybí, a pokud to slovo vůbec použijeme, tak jen s ostychem, protože nám připadá takové prošlé jako špatné deklamování a zvetšené jako kulisy starého divadla. Jako bychom zapomněli, že jde o dramatický stav tenze, o odhodlané, energické, cílevědomé prahnutí. Ne ovšem po hmotných statcích nebo dokonce statcích spotřebních, nýbrž prahnutí po spravedlnosti a pravdě. Vysvětluje, že patos je rysem heroismu a ten je připraven strádat a je připraven i k oběti, bude-li třeba. Když Seifert mluví o heroismu, nemá na mysli heroismus dějepisu a školních čítanek, heroismus válečný, nýbrž jeho podobu novodobou – heroismus, který nemává zbraněmi, ale je neokázalý, nenápadný, často úplně tichý, zobčanštělý. A mně se líbí ten termín „zobčanštělý“. Moje životní zkušenost mu musí dát za pravdu, protože žádné důležité společenské události se nikdy neodehrají bez určitého patosu, étosu, který zůstává skryt uvnitř. Dnes se všichni ptají, co z toho budu mít? Ale velké společenské zvraty se nikdy nestanou bez jakéhosi neokázalého rozhodnutí a připravenosti k oběti.

 

Proč se dnes na divadelní scénu tak často vracejí hry, které vypovídají o ďábelském namlouvání: například Goethův Faust, Bulgakovův Mistr a Markétka, Dostojevského Něžná? Jestliže je divadlo už od dob Shakespearových barometrem stavu společnosti, co nám dnes taková dramaturgie sděluje?

V žádném případě nejde o jev individuální, je to věc obecně cítěná. Vnímám ji jako výzvu všem cynickým pragmatikům a mravním relativistům. Já bych byla hrozně nerada, kdyby mně někdo podezíral z nějakého moralizování, taky můj život o tom vůbec nevypovídá, nemám na to právo a ani k tomu netíhnu, ale všechno má své meze, a ten mravní relativismu, který dnes tak bují, nejen u nás – je to celosvětový jev – je velmi nebezpečný. Kriminalita mládeže nebo cynismus jako rys osobnosti mnoha lidí, to jsou jen některé z jeho projevů. Ďábel má vždycky novodobé podoby a možná, že ten ďábel dneška má šaramantní intelektuální půvab takového mravního relativisty. A tomu já za svou osobu vyhlašuju nepřátelství.

 

V roce 1976 jste stvořila bytové divadlo, zdaleka nešlo jenom o alternativní řešení v době, kdy jste veřejně nemohla hrát. Jedním z důvodů, proč mnozí lidé nenáviděli Chartu 77, je, že ukázala, že se lze postavit moci v totalitním režimu…

V mém životě bylo mnoho náhod, takových nenáhodných, které se později ukázaly být čímsi zákonitým a logickým. Blížily se pětasedmdesáté narozeniny Jaroslava Seiferta – už jeho sedmdesátiny se nesměly oficiálně slavit – a my jsme si říkali, že by to byla veliká hanba, kdybychom nepřipomněli tohoto doyena české poezie. Když říkám my, tak mám na mysli skupinu lidí, většinou spisovatelů, která tvořila jakési umělecké jádro Charty 77, tedy jednoho z mnoha jiných takových „center“. Takže mě jednoho dne u Havlů na Hrádečku Pavel Kohout, který věděl o mé korespondenci s básníkem, pověřil, ať zprostředkuji slavnostní večer s Jaroslavem Seifertem.

Vzpomínám si, jak jsem pak seděla na Ladronce a ptala se pana Seiferta, co by ho potěšilo, aby nám dal svoje požehnání, že chceme udělat na jeho počest uzavřenou oslavu. A on říká: „Něco bych tady měl, paní Vlastičko, ale jsou to takové prózy,“ pravil, „a možná se mi to i trochu povedlo.“ No, tak my už dnes víme, že se mu to hodně povedlo, ale já jsem tenkrát málem upadla ze židle a pomyslela si: To je úžasné, prózy od Seiferta, a ještě nikdo je nezná! Byly to Všecky krásy světa, asi osm set stran textu, a v samizdatu vyšly až později.

 

Napadlo vás v tu chvíli, zda by je přece jen neměl interpretovat muž?

Napadlo, a taky jsem se za to omluvila na úvod večera – bylo to 2. října 1976, trošku jsme datum oslav posunuli –, a řekla jsem, že si mě ta doba prostě vybrala a že snad mou omluvou je, že pan Seifert, jak všichni víme, je feminista, takže já samozřejmě tlumočím i texty, které jsou spíš pro mé pánské kolegy.

 

Ten večer byl výjimečný i proto, že vstupenkou na představení byla odvaha…  

Ano, je to tak. V hledišti bylo asi třicet diváků a seděli tam takoví výtečníci jako František Pavlíček, Václav Havel, Pavel Kohout, Pavel Landovský, Jana Seifertová, Ludvík Vaculík, pan profesor Patočka – a každý z nich si přivedl svého příslušníka StB. Korzovali před naším domem a my jsme je poznali podle zvláštních rysů: měli například oranžové košile a takové nepatřičné polobotky. Byli jsme tak naivní, že jsme si mysleli, že se asi velmi diví, jak se tak před tím naším domem náhodou sešli. Oni se vůbec nedivili. Teprve po letech jsme se z přísně tajných materiálů StB dozvěděli, že tam bylo 22 dva příslušníků a dvě auta. Jsou tam i záznamy o tom, co jedli v Demínce; zdrcující je, že guláš stál pouhých jedenáct korun.

Ten večer jsme se vznášeli kdesi v první republice, ve vzpomínkách a v poezii Jaroslava Seiferta. Bylo to nádherné a v tu chvíli nám bylo jedno, že ti dole korzují pod okny našeho bytu. Cítili jsme se šťastni, protože jsme udělali něco, co jsme chtěli – kulturu, jak jsme si ji představovali. A já jsem najednou pochopila, že s tím neskončím, že nezůstane jen u jednoho představení.

Pozoruhodné na premiéře Všech krásˇsvěta, jak se později ukázalo, bylo i to, že se tam setkala určitá společnost, tak dobře zakonspirovaná, že se její členové vzájemně neprozradili, k čemu se chystají. Většina z přítomných totiž o pár měsíců později podepsala Chartu 77.

A jakmile to propuklo – 7. ledna 1977 – nastal hon na čarodějnice. Původně jsem předpokládala, že by na seifertovské večery mohli přijít nejen básníkovi příznivci, ale i moji herečtí kolegové, protože ne všichni mě v těch těžkých dobách opustili. Jenže situace po Chartě byla natolik vyhrocená, že to bylo příliš riskantní. A tak se na všech 22 představeních, která se uskutečnila v různých bytech, chalupách, na půdách a ve sklepích, v Olomouci a v Brně, většinou setkávali lidé, kteří měli za sebou vězení nebo vyhazov z práce. Byli to disidenti a chartisté. Přece ale přišlo pár statečných herců: Miroslav Macháček, Josef Kemr, Jan Hartl, tehdy ještě mladíček, samozřejmě Ilja Racek – moji přátelé. Všecky krásy světa se mnou připravil režisér Luboš Pistorius a později také režíroval Pavlíčkovo monodrama Dávno, dávno již tomu – Zpráva o pohřbívání v Čechách.

Měla bych ještě zakončit vzpomínkou na Macbetha. Po jednom představení mě odvezli k výslechu na policii a první otázka zněla: „Kdo to napsal?" „Shakespeare,“ odpověděla jsem popravdě, ale moc jim to neřeklo. A skutečně, i když hru zkrátil a upravil Pavel Kohout, nebylo tam jediné slovo navíc. Pomyslela jsem si, jaký je to paradox, že už je zase William Shakespeare škodlivý autor. Ale bylo jasné proč. Je to přece hra o moci, o vražedném zápase o korunu a je tam i důležitý verš, v němž se praví: „I nejtemnější noc se změní v ráno.“ Kvůli této větě byl Shakespeare v hluboké normalizaci tak nesnesitelně provokativní.

 

Jak jste se vyrovnávala se zklamáním, že tolik vašich kolegů – herců podepsalo Antichartu?

Nemám důvod nevěřit interpretaci Rádia Svobodná Evropa, že komunisté proti Chartě postavili tzv. Antichartu, kterou podepsalo asi 70 národních umělců a na 400 zasloužilých, zatímco Chartu podepsal jediný národní umělec – Jaroslav Seifert a já jako jediná zasloužilá umělkyně. Byli jsme tak nebezpeční, že se k nám nikdo nehlásil, neboť strach fungoval dokonale, taková byla dobová atmosféra.

Ale já se necítím oprávněna, abych někomu něco vyčítala, co kdo dělal, jak zachraňoval svoji kariéru. Mně nevadí, jak si ten či onen sám sobě ublížil, protože nejvíc člověka svými chybami zklame sám sebe, ale pro mě je důležité, co z toho kdo dnes vyvodí. Takže nemám ráda ty různé křiklouny, kteří tvrdí, jak byli za normalizace hrozně stateční, když víme, že tomu tak není.

Tady ve střední Evropě je to taková křižovatka, kde je vždycky po dvaceti letech úplně nová situace, a kumštýři a lidé, kteří veřejně vystupují, si tak vlastně píšou své dějiny na velmi drsném struhadle a jednoho dne se jim to vrátí.

A já myslím, že neexistuje žádná sebetlustší čára a že nepřekročíme minulost, nebudeme-li si říkat, jak věci jsou, což ještě neznamená, že si máme vyčítat. Já vyznávám s panem profesorem Patočkou ducha pravdy a hledání pravdy a ne ducha pomsty.

 

Jak se vám dnes spolupracuje v divadle a ve filmu s lidmi, kteří vám jsou generačně tak vzdáleni?

Teď třeba budu hrát babičku v Jiráskově Lucerně a jsem velmi zvědavá, jak tuhle českou klasiku nahlídne Vladimír Morávek, režisér nejmladší generace. A říkám si, v čem vlastně spočívá nesmrtelnost některých děl? Vždycky v tom, že osloví novou generaci, a třeba se nám to nelíbí, co z toho ji zaujalo. Vzpomínám si, když na „Provázku“ udělali Babičku, jak jsem si já, pro kterou je Božena Němcová klíčové téma, myslela, že to nepřežiju, když ji nebude hrát herečka, ale herec. A jak jsem nakonec byla nadšená!

Co se vlastně děti ve škole dozvědí o Boženě Němcové? Že řekla Karlu Havlíčku Borovskému, když ji varoval, že by se s ním možná neměla takhle zastavovat na Národní třídě: „Eh, z vlády já si nic nedělám!“ Člověk si v dětství přečte Babičku a vrátí se k ní, když už se smráká, a to jsou pak nostalgie. Ale podstata nesmrtelnosti Němcové je v něčem jiném. V tom, jak oslovila Františka Halase nebo Jaroslava Seiferta, jak uhranula herce na „Provázku“ nebo nás, kteří jsme dělali bytové divadlo, a mně se tehdy zdálo, že jí strašně rozumím. A o to jde, o nový osobitý pohled dalších generací talentovaných tvůrců. A je až podivuhodné, jak se navzdory všem politickým a společenským vlnám a katastrofám vždycky objeví noví lidé a ti vyhrají ty bitvy. Jen velké umělecké dílo vyhrává.    

 

Vlasta Chramostová  (narozena 17. 11. 1926, zemřela 6. 10. 2019) se symbolicky rozloučila se svou profesí herečky rolí ve filmu Václava Havla Odcházení (2011).

 

Návrat Ladislava Sutnara do vlasti a rodné Plzně

Ladislav Sutnar byl ve své vlasti bývalým režimem prakticky vymazán z kulturních dějin. Teprve státním vyznamenáním za zásluhy v oblasti kultury uděleným in memoriam prezidentem Václavem Havlem, pražskými retrospektivními výstavami a vydáním monografie začala po sametové revoluci jeho umělecká rehabilitace. I tak Ladislav Sutnar zůstal širší veřejnosti dlouho neznámý. K jeho jménu se nehlásily umělecké školy, neexistovala zde galerie nebo muzeum nesoucí jeho jméno. Ani občané Plzně, kteří jsou hrdí na slavná jména významných osobností, jejichž osud byl nějakým způsobem spojený s tímto městem, po sametové revoluci Ladislava Sutnara neznali. To byl smutný výsledek působení totalitní propagandy.

Když uplynulo dvacet let od pádu železné opony a situace se neměnila, uvědomil jsem si, že moje přání získat jeho jméno pro fakultu a galerii možná není tak nereálné. Přivedlo mne to k myšlence vrátit Ladislavu Sutnarovi jeho rodiště a Plzeňanům vrátit jejich slavného a významného rodáka, který měl být zapomenut. Později jsem projekt nazval „Návrat Ladislava Sutnara“.

Na přelomu let 2010/11 jsme začali komunikovat s panem Radoslavem L. Sutnarem, jeho synem. Získat jeho důvěru zpočátku nebylo snadné, tím spíše, že se v Čechách našli lidé, kteří se naši školu snažili v Sutnarových očích pošpinit. On se ale nenechal zmanipulovat. Informoval se o nás na internetu a úroveň naší školy jej přesvědčila, že nemusí mít nejmenší obavy o kredit slavného jména Sutnar. A tak pan Radoslav L. Sutnar přijal pozvání k návštěvě naší školy.

Jakmile jsme obdrželi svolení k použití jména Ladislava Sutnara, nechal jsem zrekonstruovat Univerzitní galerii, kterou jsme spravovali, a přejmenoval ji na Galerii Ladislava Sutnara. Výlohy galerie jsme označili logem Ladislava Sutnara, které nám jeho syn nabídl též k dispozici. Galerie Ladislava Sutnara byla otevřena 6. května 2011 vernisáží výstavy 21 litografií Roberta Rauschenberga „Tribute.“ Na mapě plzeňských galerií se tak ocitla vedle Galerie Jiřího Trnky, galerie dalšího světoznámého Plzeňana - Galerie Ladislava Sutnara, prestižní galerie orientovaná především na užité umění a design s mezinárodním programem. To byla první etapa projektu, první krok Sutnarova symbolického návratu.

Radoslav L. Sutnar, který nás se svojí ženou Elaine v létě téhož roku navštívil, samozřejmě zavítal i do galerie věnované jeho otci. Byl jsem napjatý očekáváním, jak budou on a jeho paní s prostorem spokojeni a velmi se mi ulevilo, když jsem slyšel slova uznání a chvály.

Chválou Sutnarovi nešetřili, ani když hovořili o úrovni naší školy. V průběhu tohoto historicky prvního setkání jsme jednali o další spolupráci. Radoslav L. Sutnar měl několik podmínek, které musíme splnit, než nazveme naši budoucí fakultu jménem jeho otce. Chtěl, abychom definovali vnitřní vazbu programu školy s odkazem Ladislava Sutnara – jakýsi manifest. Další podmínkou byla přítomnost předmětu deskriptivní geometrie ve výuce. Ta byla předem splněna, protože se u nás deskriptivní geometrie vyučuje. Manifest jsem později ve spolupráci s Radoslavem Sutnarem zkoncipoval.

V průběhu jednání jsme se dohodli, že fakulta bude každoročně udělovat Cenu Ladislava Sutnara. Tato cena je určena umělcům, designérům a pedagogům, nebo institucím za jejich přínos na poli užitého umění a designu. Cenu reprezentuje plaketa navržená doc. Petrem Vogelem. Je složena z několika vrstev černého a bílého kovu prořezaných laserem a jedná se o transponované logo L. Sutnara „Ležící S“. Cenu každoročně vyhlašuje Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara a z návrhů, které obdrží, vybírá maximálně pět kandidátů Umělecká rada fakulty. Cenu pak předává děkan fakulty  (v prvních letech i Radoslav L. Sutnar) na podzim - přibližně v době, kdy si připomínáme výročí jak narození, tak i úmrtí L. Sutnara. Vzhledem k tomu, že fakulta jmenuje do Umělecké rady ty nejvýznamnější ze svých pedagogů a nejvýznamnější ze svých externích pracovníků, je zde záruka, že komise, rozhodující o ocenění, bude vždy odborně na výši a nezávislá na vnějším prostředí, na politické situaci apod. Statut Ceny L. Sutnara se stal součástí Statutu Fakulty designu a umění L. Sutnara Západočeské univerzity v Plzni, k jehož eventuální změně je potřeba rozhodnutí Akademického senátu naší fakulty i Akademického senátu Západočeské univerzity. Domnívám se tedy, že tento statut poskytuje maximální záruky, že Cena L. Sutnara si v budoucnu udrží vysoký kredit.         

Cena Ladislava Sutnara zásluhou jeho syna Radoslava získala prakticky okamžitě vysoké mezinárodní renomé. V průběhu následujících let si přijeli pro cenu osobnosti i instituce z řady zemí Evropy i z USA, jako např. Steven Heller, Anton Beeke, Richard Saul Wurman, Cooper Hewitt Museum of Design, The J. Paul Getty Trust, Art Institute of Chicago, MoMA, Pratt Institute, Gerrit Rietveld Academy a další. Založení Ceny L. Sutnara bylo další etapou projektu „Návrat Ladislava Sutnara“.

Ceny byly poprvé předány při slavnostním zahájení provozu nové budovy naší fakulty dne 18. října 2012, která byla též nazvána po L. Sutnarovi. Na slavnostní otevření se dostavil také Radoslav L. Sutnar se svojí ženou a osobně předal některé ceny. Byl to „Sutnarovský den“ plný významných událostí. Pan primátor Martin Baxa udělil Ladislavu Sutnarovi in memoriam čestné občanství města Plzně. Ladislava Sutnara zde zastoupil jeho syn Radoslav. Poté pan primátor v Dominikánské ulici odhalil bronzovou plaketu na rodném domě L. Sutnara. Autorem plakety je student ateliéru Socha a prostor profesora Jiřího Beránka. Téhož dne odpoledne proběhla v Galerii L. Sutnara vernisáž plakátů Ladislava Sutnara. To byly další etapy „Návratu…“. 

Několik dnů, které u nás strávil Radoslav L. Sutnar, nám pomohlo blíže se poznat a stali jsme se přáteli. Po jeho návratu do USA jsme si e-mailovali téměř každý den, a tak jsme dokázali pružně projednávat další projekty. Radoslav L. Sutnar přijal opravdu naši fakultu a město Plzeň za své a rozhodl se podpořit stěžejní kulturní projekt Plzeň - Evropské hlavní město kultury 2015 darem studie L. Sutnara k obrazu „Venuše­ - Plzeň je žena“. Radoslav takto upravil název kompozice podle jednoho z hesel kandidatury města Plzně na zmíněný titul. Později v listopadu 2014 Radoslav L. Sutnar daroval městu Plzeň již rozměrný obraz na totéž téma.

Poté, co zemřel Radoslavův bratr, objevily se v naší korespondenci úvahy, jak do budoucna naložit s ostatky Radových rodičů. Nabídl jsem mu, že naše fakulta nesoucí Sutnarovo jméno se bude starat o hrob, který bychom mohli pro jeho rodiče zřídit v Plzni. Projednal jsem tuto záležitost s panem primátorem. Mgr. Martin Baxa okamžitě jednal a nabídl možnost uložit urny pana Sutnara a jeho choti v čestném hrobě města Plzně. S Radoslavem jsme se dohodli, že v rámci zimního semestru v roce 2013 proběhne v akademické obci naší fakulty soutěž na řešení náhrobku L. Sutnara na Ústředním hřbitově v Plzni. Vítězný návrh doc. Petra Vogela vycházel z jeho dřívějšího designu Ceny L. Sutnara. I zde je vertikální těleso pomníku tvořeno několika vrstvami silných nerezových desek, ve kterých průřezy vytváří známé Sutnarovo logo „Ležící S“. Tato stéla stojí na vodorovné desce z černého kamene, na níž je vyrytý text. Ve spolupráci s vedením hřbitova jsme s doc. Vogelem nalezli pro hrob překrásné místo nedaleko kaple sv. Václava. V této části Ústředního hřbitova jsou situovány hroby dalších významných osobností, jejichž život byl nějakým způsobem propojený s městem Plzní. Je to takový malý plzeňský Slavín.

Odstěhovat občana Spojených států amerických po smrti mimo jejich hranice není jednoduchá záležitost. Rozhoduje o tom soud a celý proces je zdlouhavý. Musel jsem do USA napsat dopis, ve kterém jsem vahou svého úřadu garantoval, jak bude s ostatky amerického občana nakládáno. Od prvotní myšlenky až do chvíle, kdy se na stole v mé pracovně objevila zásilka s urnami, uplynul téměř rok. Byl to zvláštní pocit. Sedmdesát pět let od chvíle, kdy opustil svoji vlast, vrátil se Ladislav Sutnar nazpět. Nazpět do své země, do svého rodného města, které se hlásí k jeho odkazu. Vrátil se tam, kde se narodil, kde strávil své dětství, navštěvoval základní školu a vynikající gymnázium. Do města, kde začal kreslit a malovat, kde se zamiloval do své Františky, která se později stala jeho manželkou, partnerkou na celý život. Ladislava a Františku jsme uložili do hrobu dne 5. 11. 2014 po malém obřadu v kapli sv. Václava na Ústředním hřbitově v Plzni. Byl to krásný, milý obřad, při kterém pan primátor předal Radoslavu L. Sutnarovi Pečeť města Plzně a Radoslav přivítal svého otce a matku v jejich rodném městě a mne jim představil jako svého bratra. 

A to byl další velký krok „Návratu Ladislava Sutnara“. Nikoliv ovšem poslední. Plzeň a její návštěvníci měli možnost poznat také duchovní – umělecký odkaz Ladislava Sutnara. Proto jeho dílo v roce 2015 postupně zaplnilo výstavní prostory Evropského hlavního města kultury. V interiéru Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni se objevila prezentace plakátů z mezinárodní studentské soutěže „Hommage à Sutnar - Evropa, kultura“.

V naší Galerii Ladislava Sutnara následovala výstava „Ladislav Sutnar a kniha“. Galerie města Plzně představila Sutnarovy Venuše a v Západočeském muzeu byla otevřena velká expozice Sutnarovy designérské tvorby. V Plzni byl rovněž odhalen pomník Ladislava Sutnara – kompozice zvětšených dílů stavebnice Build the Town a v Západočeském muzeu byla zpřístupněna stálá expozice Ladislava Sutnara. V Galerii města Plzně proběhla velká výstava Sutnarových Venuší. Bylo vydáno několik knih o životě a díle geniálního designéra – pro odborníky, pro veřejnost i pro děti. V jubilejním roce 120. výročí od narození Ladislava Sutnara byla v Plzni založena nadace SUTNAR - NADACE RADOSLAVA A ELAINE SUTNAROVÝCH ( viz http://www.designcabinet.cz/nadace-sutnar). Název nadace připomíná zásluhu Radoslava a Elaine Sutnar, kteří desítky let pečovali o odkaz Ladislava Sutnara a podpořili rehabilitaci a rozvoj jeho odkazu v České republice.

Je mi velmi líto, že 21. února letošního roku Elaine Ford Sutnar po dlouhé a těžké nemoci zemřela.

Nejnověji k popularizaci Ladislava Sutnara u široké veřejnosti přispívá  interaktivní Bedekr Plzní Ladislava Sutnara (https://bedekr.fdu.zcu.cz/). Cílem projektu bylo vytvoření virtuální mapy míst, jež jsou spjata s osobností Ladislava Sutnara v Plzni a která by mohla veřejnost systematicky objevovat.

Velkou radost mám také z publikace Sutnar Shapes I. a Sutnar Shapes II. Za její koncepcí stojí Radoslav Sutnar a Steven Heller, grafickou úpravou řešila vedoucí ateliéru grafický design Kristýna Fišerová a prof. Rostislav Vaněk. Kniha inspirovaná Sutnarovým dílem je plná návrhů písem, fotografií, plakátů a ilustrací našich studentů a prací studentů newyorské School of Visual Arts, vzniklých pod vedením Stevena Hellera. Publikace v roce 2018 získala významné designové ocenění Red Dot.

A k čemu se v současnosti upínají moje naděje a očekávání? Sutnarka/ Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara disponuje největší sbírkou sutnarovských děl a největším archivem Ladislava Sutnara v Evropě. Věřím, že se v blízké době dočkáme i Sutnarova kabinetu – jeho stálé expozice v plánované nové budově Západočeské galerie v Plzni. Tedy další významný krok v projektu „Návrat Ladislava Sutnara“.

Vše, o čem se v článku zmiňuji, včetně velké prezentace světového designéra v roce 2015, bylo a je samozřejmě možné realizovat pouze díky výrazné pomoci statutárního města Plzeň, především Mgr. Martina Baxy, společnosti Plzeň 2015, o. p. s., a Plzeňského kraje. A především, díky přátelství, které se rozvinulo mezi mnou a mým novým bratrem Radoslavem L. Sutnarem a jeho velkorysým darům a aktivitám, za které obdržel v roce 2018 Cenu města Plzně. 

 

LADISLAV SUTNAR

Narozen 9. 11. 1897 v Plzni, zemřel 13. 11. 1976 v New Yorku.

Designér, typograf, avantgardní umělec, "génius kompozice".

Studium: Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, České vysoké učení technické v Praze, Univerzita Karlova v Praze

Od roku 2013 je po něm pojmenována Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni, zvaná Sutnarka.

 

SUTNARKA / Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni vznikla 1. září 2013 transformací Ústavu umění a designu, čímž se završil rozvoj unikátní školy, která si za dobu své existence vybudovala pevné postavení mezi ostatními vysokými uměleckými školami nejen v České republice.         

Od akademického roku 2012/13 FDULS působí v nové moderní budově, která nese název po významném plzeňském rodákovi a mezinárodně uznávaném česko-americkém designérovi Ladislavu Sutnarovi, jehož inspirativní odkaz je základem vize této umělecké fakulty. V duchu nejnovějších světových trendů připomíná nová budova průmyslovou halu a díky jedinečné dispozici ateliérů, studií a dílen působí jako továrna na umění.          

Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara ZČU je vyhledávanou vzdělávací institucí v oblasti výtvarného umění a designu. Studenti zde pod vedením řady významných českých umělců získávají bakalářské a magisterské vzdělání v širokém spektru oborů zaměřených na design, aplikované a užité umění.

Slýchávala jsem, že v období komunistického temna byla Uhříněves pouze noclehárnou, když se do Prahy jezdilo za prací, nakupovat i za kulturou. Takto to určitě nevidí paní Libuše Votavová, uhříněveská rodačka a patriotka, která říká: „V Uhříněvsi není kultura popelkou, a nikdy nebyla. Vždy se našli zájemci u udržování kultury. V Uhříněvsi se o kulturu od první republiky starala Osvětová beseda, která byla aktivní přes nacistickou i komunistickou totalitu. Pouze po "Sametu" se ozval hlas, že by měla být zrušena, ale nestalo se, funguje stále. Divadlu se v minulosti věnovali členové Sokola, DTJ  a hasičů,“ říká a dodává: „Dnes podporuje kulturu také a především OSU (Občanské sdružení Uhříněves), jehož je sama zakládající a aktivní členkou.
Nutno dodat, že paní Libuše Votavová je mimo jiných ocenění nositelkou Nejvyššího vyznamenání ČČK - Medaile Alice Masarykové z r. 2010 a za celoživotní dobrovolnou činnost držitelkou ocenění KŘESADLO. Mnoho projektů iniciovala, na mnoha se podílela, a činí tak dodnes i přes svůj úctyhodný věk. Je osobou, bez které se Uhříněves ani žádná lokalita, která ctí a udržuje tradice, podporuje talentované spoluobčany a kulturně společenský život, neobejde.

 

Jak vnímá kulturní dění v Uhříněvsi, se ptáme také zástupce střední generace, rovněž rodáka a kulturně aktivního člověka, Ing. Michala Klicha, ředitele uhříněveského muzea:

 

Zásadní věc je podpora kultury. Nechci rozvinout debatu zda ano či ne, ale zajímalo by mě, jestli můžete fundovaně, ale třeba i pocitově popsat, jak to bylo v Uhříněvsi před „Sametem“ (1989) a nyní. 

Jak kdesi píše paní Votavová, lidská paměť je krátká a za těch 30 let si jen matně vzpomínám na to, jak jsme zde kulturně žili před rokem 1989. V té době jsem byl studentem vysoké školy a „měl jiné starosti“. Z předlistopadové kultury si vzpomínám na kino v nové sokolovně, které promítalo 3 x týdně a jak doba postupovala, kvalita promítání se zhoršovala. Vzpomínám na výstavy zahrádkářů, které se konaly v klubovně ZO SSM při VÚŽV a sále nad pivovarskou restaurací. V mé mysli se také objevuje vzpomínka na plakáty TJ SOKOL, fotbalistů, hasičů, zvoucí na jejich plesy do sokolovny. Do téhož prostoru jsme chodívali na koncerty DPS Raketa, dnes Jiskřička.
Po roce 1989 se pomalu začaly měnit i poměry v oblasti kultury. Během 30 let vše dospělo do stadia, kdy tu kromě zmíněné Jiskřičky působí Uhříněveské muzeum, Divadlo U22, ZUŠ Lyra a další. 

 

Je kultura ze strany veřejné správy v současnosti podporována dostatečně, nebo by si zasloužila více finančních prostředků, případně jiné podpory? A co je ve vaší městské části podporováno nejvíce?

Městská část Praha 22 vynakládá na kulturu nemalé finanční prostředky, ale financí není nikdy dost. Nicméně díky za to, co je. Na druhou stranu má finanční podpora v naší městské části zvyšující se trend. Nejvíce je podporována činnost Divadla U22, činnost místních spolků a pořádání akcí pro děti a seniory. V rámci finančních možností se snažíme o rozmanitý program. Doufám, že si každý z občanů v bohatém programu najde to, co ho zaujme a potěší.

 

Nositeli kultury v místech jsou ve velké míře občanská sdružení a spolky. Kolik jich existuje v Uhříněvsi a podle jakého principu jsou finančně podporované?

Co se týče počtu spolků, je jich několik desítek. Některé jsou vidět více a některé méně, ale většina jich je zaměřena na šíření kultury a sportu. Mezi ty nejviditelnější patří TJ SOKOL, TJ Uhříněves, SHM Klub, ZUŠ LYRA, OS Uhříněves. Pro spolky každoročně vypisuje radnice dotační program na kulturní akce, kde mohou být přiděleny nemalé finanční prostředky. Každá z výše uvedených organizací má již jakýsi tradiční „příspěvek“ v oblasti kultury (divadelní spolek UCHO, PO-PO-LES, Uhříněveská pouť, koncerty v Divadle U22, Svatomartinský pochod apod.). V době před rokem 1989 byly spolky pod vedením Osvětové besedy, a jak financování tehdy probíhalo mi není známo.

 

Pečuje městská část o kulturu ve všech jejích projevech včetně podpory talentů, snahy o uchování místních tradic či podpory dobrého sousedského klimatu, které je podle mě semeništěm dobrých nápadů? 

Podpora městské části směřuje především DPS Jiskřička a žákům ZUŠ LYRA, kteří dosahují nemalých úspěchů nejen doma, ale i v zahraničí. Co se týká podpory dalších kulturních projevů včetně uchování místních tradic, tkví podle mě v tom, že každoročně v rámci dotačního programu jsou přidělovány neziskovým organizacím finanční prostředky na pořádání tradičních akcí (Uhříněveská pouť, PO-PO-LES, fotbalový turnaj apod.).

 

Určitě pýchou Uhříněvsi je divadlo, resp. rekonstruovaná budova bývalého, a kdysi už u vchodu nevlídně působícího místního kina. Jakým je nyní přínosem pro kulturní občany v Uhříněvsi, ale i přespolní?
 

Ano, Divadlo U22 je pýchou naší městské části. Vzniko v roce 2007 rekonstrukcí budovy nové sokolovny postavené v roce 1931. Nyní zde mohou probíhat divadelní představení, ale funguje rovněž jako kino. Po roce 1948, kdy byla potlačena činnost TJ SOKOL, přešla budova do majetku města, a po roce 1989 byla opět navrácena Sokolům. Vzhledem k nemalým finančním nákladům na provoz byly obě sokolovny v roce 2005 prodány městské části a proběhla nákladná rekonstrukce. Po ní se obě budovy staly centrem kulturního a sportovního života Uhříněvsi, vlastně nejen Uhříněvsi. Budovu Divadla U22 má v pronájmu Dům dětí a mládeže Dům UM a starou sokolovnu  TJ SOKOL Uhříněves. Financování je tím pádem z velké části zajištěno nájemci. V rámci nájemních smluv a prodejní smlouvy mezi MČ a TJ SOKOL přispívá městská část určitou částkou na energie.
V divadle probíhají cca 2 divadelní a 2 filmová představení (film je promítán již 2 dny po oficiální premiéře) týdně, a to nejen pro uhříněveské občany, ale i pro obyvatele širokého okolí (Kolovraty, Říčany, Královice, Benice, Nedvězí, Jižní Město, Petrovice). Díky tomu „širokému záběru“  bývá hlediště divadla dostatečně zaplněné. U kina je to trochu horší, nicméně návštěvnost postupně roste.

 

Čím se může Uhříněves v oblasti kultury ještě pochlubit?

Myslím si, že je to muzeum. Pravda, jde o malé regionální muzeum, které „bojuje“ především s nedostatkem prostor, ale za dobu svého trvání od roku 2003 se stalo mnohé. Do konce roku 2018 ho navštívilo přes 60 000 více či méně spokojených návštěvníků (někteří opakovaně). Uspořádali jsme 100 příležitostných výstav (obrazy, lidové umění, fotografie, sochy, objekty, kovářské výrobky, tematické výstavy k výročím). Vystavovala se zde díla umělců známých nejen doma, ale i v zahraničí (Blanka Bohdanová, Iva Hüttnerová, Tomáš Vosolsobě, Zdeněk Bareš, Libuše Kaplanová, Jiří Trnka, Zdeněk Smetana, Adolf Born, Zdeněk Podhůrský st. a jiní). Uskutečnilo se tu přes 60 komorních koncertů a 70 odborných přednášek (cestopisné, historické, včelařství, diplomacie, fotografování, numismatika, stavebnictví, zdravověda apod.).
Co se týká dalších úspěchů, pak např.  divadelní spolek UCHO založil tradici adventních akcí na Novém náměstí, SHM Klub zase každoročně pořádá Svatomartinský pochod v okolí Nového náměstí. Nelze pominout aktivity Občanského sdružení Uhříněves, které mimo jiné vydalo knihu o historii UHříněvsi a okolí a podílelo se na vydání dalších drobných publikací. V současnosti sdružení připravuje vydání vzpomínkové brožury na události roku 1989 v Uhříněvsi, která by měla vyjít v nákladu 1000 ks a bude zdarma distribuována mezi občany při oslavách o víkendu 15. 11. – 17. 11. 2019. Čtenáři v ní najdou především vzpomínky pamětníků a tehdejších představitelů politického dění v Uhříněvsi. Dále bude obsahovat přehled starostů s jejich krátkým představením od listopadu 1989 do současnosti a také seznam všech členů rady a zastupitelstva ve stejném období.

 

Zjišťuje městská část, jaké mají její občané kulturní potřeby? Případně je nějakým způsobem zajištěna participace občanů na kulturním dění v místě? 

Jak městská část, tak i neziskové organizace několikrát pořádaly různé ankety, ve kterých mohli občané vyjádřit svůj názor na to, co jim chybí nejen v oblasti kultury, ale i například v sociální oblasti, v oblasti obchodu a služeb. Poznatky z těchto anket se pak snaží aplikovat do své činnosti. Na základě ankety vznikla mimo jiné veřejná WC, která podle mě patří také do oblasti kultury, protože „péče“ o tuto oblast lidského života ukazuje, jak jsme kulturní; zda podpoříme výstavbu moderních toalet nebo budeme přehlížet nevábná a páchnoucí zákoutí. Na základě ankety bylo znovuobnoveno promítání kina, byla rozšířena nabídka akcí při Uhříněveské pouti apod.

 

Můžete vysvětlit, jaká je filosofie udílení grantů v Uhříněvsi

Mohu odpovědět pouze ze svého pocitu, protože z důvodu „střetu zájmů“ nejsem členem dotační komise. Jak ale pozoruji, myslím si, že již dlouhá léta si městská část váží práce neziskových organizací, protože ve velké většině v nich pracují dobrovolníci. Z tohoto důvodu každoročně pro ně vypisuje dotační programy a snaží se navyšovat finanční částku, kterou rozděluje tak, aby bylo uspokojeno co nejvíce žadatelů.

 

Pokrývá uhříněveská kulturní nabídka široké generační spektrum?

Myslím si, že ano. Jak jsem už výše uvedl je zde široké spektrum organizací, které se starají o kulturní potřeby našich občanů. Některé jsou tu především pro rodiny s dětmi (SHM Klub), některé pro všechny generace (OS Uhříněves) a některé pro seniory (Klub seniorů). Ty pořádají již své tradiční akce, které si za ta léta už našla pravidelné účastníky.

 

Nyní vás poprosím o subjektivní hledisko a sice, co vám osobně na poli kulturním v Uhříněvsi chybí, co byste vy sám prioritně podpořil, kdybyste měl neomezené množství financí? 

Kdybych měl neomezené množství peněz, tak bych se snažil rozšířit činnost Uhříněveského muzea, sehnat patřičný depozitář, zařídit ho odpovídající technikou. Zajímavá by byla i letní divadelní scéna pod širým nebem.

 

Aktuálně má MČ Uhříněves cca 11 500 obyvatel, což je velikost menšího okresního města. Do čela radnice byli v posledních volbách zvoleni starosta Vojtěch Zelenka a místostarostka Kateřina Erbsová. Jsou mladí a v těchto funkcích jsou poprvé. Na kulturní klima má zásadní vliv i vedení obce, proto několik otázek směřovalo i na ně:

 

Má MČ pro oblast kultury sponzory a nadšence - jedince, ale i firmy, které zde  podnikají?

Vojtěch Zelenka: „Sponzora“ máme v tomto ohledu jen jednoho, a to ještě píši v uvozovkách. Městská část má uzavřenou smlouvu se společností Metrans, na základě které každoročně tato společnost přispívá přes rozpočet MČ 400 000 Kč na provoz divadla U22 a jiné kulturní akce. Je nutné podotknout, že divadlo má nyní svého vlastního provozovatele, který se stará o to, aby byl rozpočet ke konci roku v černých číslech. Z peněz od Metransu tak např. MČ dokrývá ztráty za některá představení. Jde o jistou formu dotací, aby byla kultura v Uhříněvsi finančně udržitelná.

 

Můžete vysvětlit, jaká je filosofie udílení grantů v Uhříněvsi. Podle jakého principu je v oblasti kultury to či ono podporováno, případně, jaké jsou místní priority.

Katka Erbsová: Máme tři dotační programy, ve kterých bylo letos rozděleno bezmála 1,1 mil. korun mezi místní organizace, spolky i jednotlivce. Hlavním cílem je podporovat takové akce a spolky, do kterých pořádající vloží nejen peníze, ale i vlastní práci a nápady. Kultury se týkají dva dotační programy, jeden jde na podporu kulturního a  společenského života a druhý na reprezentaci městské části. Program na reprezentaci je letos úplnou novinkou, snažíme se jím podporovat talenty mezi námi. Záběr je velmi široký od účasti na mezinárodních soutěžích, až po tisk básnické sbírky.
Velmi těžké je stanovit obecná kritéria, podle kterých budou granty udělovány. Jedna organizace má 400 členů a druhá jen 5, ale udělá akci pro několik set lidí. V příštím roce chceme objem peněz do grantových programů rozšířit.

 

Po „Sametové revoluci“ bylo obecným tématem spolufinacování (např. kraj x obec). V Uhříněvsi by se mohlo jednat o divadlo, které navštěvují i přespolní. Participují  vedlejší městské části na financování divadla, muzea případně na nějakých jiných projektech a akcích? 

Vojtěch Zelenka: O nic podobného se nesnažíme a ani snažit nebudeme. Návštěvnost divadla či muzea se totiž špatně prokazuje ve vztahu k tomu, kde kdo bydlí. Kromě toho ostatní městské části pořádají své lokální kulturní akce, takže přispívat do našeho rozpočtu by se jim asi nechtělo. Podobné nároky můžeme na okolní MČ vznášet např. v oblasti školství, kde jsme schopni prokázat, kolik na každého "přespolního" žáka ročně doplácíme z našeho.

 

Daří se vám získávat dotace na kulturní projekty? Podporuje místní kulturu hl. m. Praha či stát? 

Vojtěch Zelenka: V minulosti se tu nikdo koncepčně kulturními granty nezabýval, což je potřeba změnit. V letošním roce jsme pomáhali našim spolkům žádat Magistrát hl. města Prahy o finanční podporu na akce spojené se 30 lety od Sametové revoluce nebo na hudební festival 50 let bigbítu v Uhříněvsi. Budeme žádat také ve spolupráci s místní farou o grant na opravu poničených soch.

 

Můžete našim čtenářům sdělit, jaké procento z celkového uhříněveského rozpočtu jde letos na kulturu?

Vojtěch Zelenka: V minulém roce šlo na kulturu cca 4,4 % procenta. Je nutné ale zmínit, že se jednalo o rok, kdy se konaly komunální volby a bývalé vedení k tomu tak i přistupovalo. Z těchto peněz se bohužel hradily i akce, které měly ke kvalitní kultuře velmi daleko a jednalo se spíše o „kupování voličů“. My bychom chtěli vrátit výdaje na kulturu na nějakých 2 – 2,5 %, aniž by utrpěla kvalita. Zavrhli jsme pořádání akcí přes agentury a vše si děláme vlastními silami. Od návrhu programu až po samotnou produkci.

 

Nyní vás poprosím o subjektivní hledisko a sice, co vám osobně na poli kulturním v Uhříněvsi chybí, co byste vy sám (sama) prioritně podpořil(a), kdybyste rozhodoval(a) sám(sama) a měl(a) neomezené finanční možnosti?

Vojtěch Zelenka: Plánů a vizí je celá řada. Na některých už nyní pracujeme. Jde především o přeměnu Uhříněveského muzea a výstavní síň s koncertním a co-workingovým prostorem. Součástí plánů na přeměnu je také přesunutí místní knihovny do nových prostor. Jako vhodná se nám zatím jeví uhříněveská synagoga, která má nyní naprosto nedůstojné využití. Jako součást celkové revitalizace synagogy počítáme i s přístabou ve dvoře, kde chceme vytvořit v návaznosti na Cukrovarský rybník odpočinkovou klidovou zónu pro pořádání koncertů, veřejných čtení či menších divadelních představení. Uhříněvsi dále chybí nějaké kulturní vyžití na náměstí, které je mimo hlavní špičku mrtvé. O víkendu by např. náměstí slušela veřejná tančírna s parketem. Spíše než chození za klasickou kulturou bychom chtěli rozvíjet akce, smyslem kterých bude nejen načerpat nějaké kulturní zážitky, ale také se setkat se sousedy.

Katka Erbsová: Kromě kultury v úzkém slova smyslu, bych byla ráda, aby za námi zůstala kultura i v tom širším slova smyslu. To znamená kultura v chování a k přístupu k občanům, což se nám myslím zatím daří měnit k lepšímu. Otevíráme úřad veřejnosti, zpřístupňujeme materiály nad rámec zákona, děláme veřejná projednání a další kroky směrem k aktivní občanské společnosti. Za druhé bych byla ráda, aby za námi zůstala i kultura prostředí, ve kterém žijeme. Aby se měnily velké věci jako je revitalizace Cukrovarského rybníka nebo Náměstí bratří Jandusů, ale i detaily. Aby byla jednotná vizuální identita města, aby město bylo průchozí i jinak než ulicí Přátelství, aby se prostranství otevírala a mizely zbytečné bariéry a ploty. Hezký veřejný prostor je jednou z cest jak vylákat lidi do ulic, aby se v Uhříněvsi také bavili a žili, ne jen přespávali. 
A kdybych si mohla dělat co bych chtěla bez ohledu na finance? Dala bych na náměstí piano, aby tam mohl kdokoliv hrát. A knihbudku a pítko. A v divadle bych chtěla opravdovou divadelní kavárnu, která by fungovala v režimu na půl cesty, pracovali by tam handicapovaní a byla by v provozu celý den, nejen před představením. Nejsou to přání nereálná, takže se jednou možná splní...

 

Všem moc děkuji za odpovědi

Ludmila Kučerová 

 

 

Co se ti vybaví jako obraz dětství z komunistického pohraničí, kde jsi vyrůstal?

Obrazů je víc. Jako dítě rozdílnost žití v pohraničí a mimo ně neprožíváš. Znáš pouze to, kde jsi doma a připadá ti to normální. Až dneska, s odstupem času, samozřejmě vím, že to normální úplně nebylo. Žil jsem na sídlišti úplně na konci Chebu, kolem nás ze tří stran byla kasárna a kousek za sídlištěm už cedule POZOR HRANIČNÍ PÁSMO. Mně to ale přišlo normální. Rád vyprávím kamarádům, kteří žili mimo, o branných cvičeních, kde nám demonstrovali, jak pes loví lidi. Dodneška si živě pamatuji, jak nám to pohraničníci chodili ukazovat stejně, jako dnes sokolníci předvádí cvičení dravců. Vrcholem byl samozřejmě rozzuřený vlčák útočící na ruku člověka v zesíleném vycpaném rukávu uzpůsobeném pro tyto účely. Také jsme byli neustále obklopeni vojáky, se školou jsme chodili do kasáren recitovat básničky a vedoucí pionýru byl také voják. Nepřišlo mi to nenormální.

 

Myslela jsem, že jsi vyrůstal v Aši.

Jsem rodák z Chebu. Do Aše jsem šel až s nabídkou učitelského místa s bytem. V té době už jsem měl malou dcerku a s manželkou jsme oba byli učitelé, takže logicky jsme šli na místo s bytem. Sehnat hned po fakultě místo na střední škole bylo vlastně příjemné, i když to byla poslední střední škola v Čechách, protože dál už nic nebylo.

Z let mých studií na fakultě v Českých Budějovicích mám jednu historku. Vydávali jsme legální časopis, který byl však pod kontrolou. Tenkrát jsem do něj napsal jednou mírně erotickou báseň. V důsledku toho jsem byl pozvaný před tehdejšího proděkana pro politické věci. Bylo mi vytknuto, že je má báseň nemravná. Vtipné na tom bylo to, že se tento proděkan jmenoval Svoboda. Když se mě pak ptal, kam půjdu po fakultě, a já mu odpověděl, že už vlastně místo mám – v Aši, koukal na mě, jako že jsem spadl z višně. Původně mi vyhrožoval podmínečným vyloučení, ale slovo Aš fungovalo tak, jako že je vše v pořádku. Kdo by chtěl jít učit do Aše, že?

 

Vnímal jsi jako dítě nějaké zásahy režimu do tvého života?

Jako úplně maličký jsem chodil do skautu. Bylo to možné díky tomu, že byl v roce 1968 skaut obnoven, ale v roce 1971 byl opět zakázaný. Tohle si dobře pamatuji, protože pro mě vlastně z ničeho nic skaut skončil. Někteří lidé to zkoušeli obnovit v podobě jakéhosi vodáckého nebo turistického oddílu, spaní venku a podobně. Když jsme si v lese stavěli bunkry, museli jsme si jen hlídat, kde je hraniční pásmo, aby tam na nás nikdo nepřišel. Vždycky ale nějaký vedoucí někam zmizel, emigroval, ale vesměs mám na toto období velmi radostné vzpomínky. Co si pamatuji ale asi nejvíc, bylo, že mi můj veliký kamarád Luděk odešel do ciziny.

 

Kolik ti bylo?

Byl jsem asi v osmé třídě. Jeho tatínek byl vojenský lékař, významný ortoped a sportovní doktor, ale jeho působení mu komunisti strašně ztěžovali. Bylo to proto, že v době okupace v roce 1968 se chebská posádka odmítla vzdát sovětským tankům. Všichni důstojníci potom museli odejít. Tohle všechno jsem tenkrát samozřejmě nevěděl. Luděk chtěl být námořníkem, což samozřejmě s jeho profilem nešlo. Takže jednou prostě nepřišel do školy, a pak už se neobjevil. Na gymplu mi odešla zase jedna hodně blízká kamarádka a zároveň přítelkyně mojí budoucí ženy – taky zmizela zničehonic. Takové věci se děly.

 

V době tvého studia na gymnáziu jsi poprvé „přičichl“ k divadlu?

Divadlo jsem začal dělat s panem profesorem Petřivalským. Také jsem měl hodně rád výtvarku s paní profesorkou Tesařovou. To byli lidé, kteří pořádali výběrové semináře. Pravidelně jednou za půl roku jsme jezdili do Prahy do galerie, do divadla – nejvíc jsme chodili do divadla Na Okraji na Potužila, Pavelku, Machoninovou a Salzmannovou. To bylo naše setkání s divadlem poezie. Jinak se však jednalo o naprosto klasické gymnázium, kde se „nesmělo zlobit“. Když tenkrát třída mé ženy odmítla podepsat souhlas s rozmístěním sovětských raket, vyhrožovali jim, že neudělají maturitu. To byl takový napínavý moment, který jsme prožívali. Vedli jsme jakýsi paralelní život. Pořádali jsme kulturní akce, diskotéky, koncerty, literární čtení, chodili jsme hodně do chebského divadla a do divadelního klubu, kde jsme se skamarádili například s Pavlem Markem. On nám následně ve čtvrťáku pomáhal s naším amatérským představením. Také jsme měli soubor, který vedl pan profesor Petřivalský, kde se pořádalo hodně literárních večerů. Byly to dva rozdílné světy – jeden na veřejnosti a druhý v soukromí.

 

S vaším divadlem z gymnázia jsi se také poprvé dostal na Wolkrův Prostějov.

Jeli jsme tam s pásmem divadla poezie z Jiřího Šotoly a dostali jsme tam strašně na frak. Pamatuji si ale, že to bylo hrozně super. Byly tam vynikající diskuze. To jsem byl ve druháku, ve třeťáku a do teď si pamatuji představení Gulliver Hanáckého divadla. Tam jsem poprvé viděl Arnošta Goldflama. Byl to pro mě velký zážitek. Pak už se nám tam chtělo jezdit pořád, i když osmihodinová cesta z Chebu až do Prostějova byla hrozivá. To byl myslím rok 1976 nebo 1977.

 

Jaké to bylo, když jsi pak odešel do Budějovic?

Začal jsem si uvědomovat, že řada věcí je jinak než u nás v Chebu v pohraničí.

 

Co například?

Třeba vesnice. Všude to tam bylo takové malebné. Já znal jenom vesnice z okolí Chebu, vybydlené, ušmudlané. Důležité pro mě bylo také setkání s Františkem Zborníkem, který mě na fakultě učil didaktiku. On nám ukázal, že v didaktice češtiny se dá pracovat jinak. Na výšce jsme měli partu, kterou si František docela oblíbil a tím, že jsme mu někteří padli do oka, jsme mohli jezdit na zkoušky jeho divadelní skupiny Šupina. Vždy jsme měli na jejich představení volný vstup, i když ta představení byla vesměs velmi narvaná. Zůstali jsme přátelé pak na celý život.

 

Jak jsi se v Aši dozvěděl o revoluci?

V té době, přesně 17. listopadu, jsem byl se svými studentkami ze střední školy na výměnném pobytu v Plavně ve východním Německu. V té době už bylo po pádu Berlínské zdi. Stále se nás tam ptali, jak to vypadá u nás, protože viděli demonstrace v televizi. Slyšeli, že je v Praze nějaký mrtvý student… Vůbec jsem nevěděl, co se děje. Holky si tam tenkrát potřebovaly nakoupit boty, které si pak přes celnici všelijak schovávaly a balily do triček, aby na ně celníci nepřišli, ale celnice byla otevřená, nikdo nás nekontroloval. To bylo hodně zvláštní. Do Aše jsem přijel až v neděli 19. listopadu, a to už všechno běželo. U nás doma byly letáky, informace jsme získávali od lidí, kteří přijeli z Prahy.

Buď listopadové události sami zažili, nebo o tom jenom slyšeli. Někteří žáci také přijížděli do Aše ze Středočeského kraje a přiváželi další zprávy o tom, co se tam děje. A důležitý zdroj informací byla německá televize, na kterou jsme všichni odmalička koukali.

Důležitou roli v tomto seriálu sehráli také ašští železničáři, protože přes ně k nám chodily zprávy i první letáky. Plánovali jsme udělat promítání ze zásahu na Národní třídě, protože okamžitě vznikaly nahrávky. Přemýšleli jsme, kde to budeme promítat. Na nádraží tenkrát byla kulturní místnost, kterou nám pan přednosta Kubíček dal k dispozici. Začali jsme shánět video, zjišťovali jsme, kdo přinese velkou televizi na nádraží (kdo ji vůbec má), a když došlo na promítání, objevila se tam Veřejná bezpečnost. Pan Kubíček je ale odmítl pustit dovnitř s odůvodněním, že se jedná o majetek Českých drah a že tam nemají co dělat. A oni odjeli. To byl asi 21. listopad.

Velkým zlomem v Aši byla generální stávka, 27. listopadu. Tenkrát se v letním kině, v té zimě, sešla opravdu celá Aš. Já jsem se potom následně dostal jako mladý člověk do vedení rady města Aše jako zastupitel města.

 

Takhle rychle po revoluci?

Ano. Ti, co tam byli doposud, odstoupili a byli tam dosazení lidé z venku.

 

Jakou změnu jsi po revoluci zaznamenal ve společnosti?

Všechno potom hrozně frčelo, strašně rychle se vše měnilo. Byl jsem například součástí týmu, který obnovil ašský gympl. Naposledy byl gympl v Aši v šedesátých letech. Všichni žáci do té doby jezdili na gymnázium do Chebu, takže jeden z prvních plánů byl, že se obnoví v Aši gymnázium a já tam vlastně byl prvním učitelem. Zažil jsem pád textilního průmyslu – to vše bylo v devadesátých letech. Zároveň se otevřely hranice. Začaly se objevovat bordely a prostitutky v ulicích, kasina, privatizace všeho – byl to opravdu hukot. Mezitím jsme si konečně mohli dělat, co jsme chtěli. Takže jsem založil v Aši divadelní partu, zinscenovali jsme Lysistratu podle Vladimíra Renčína (adaptace, pozn. red.). Podílelo se na ni hodně lidí, měli jsme veliký sbor se zpěvy – bylo to takové zdravě naivní představení, na které chodila spousta lidí a byl to opravdu velký úspěch. 

 

Co ti přineslo působení v politice?

Tím, že jsem působil v politice, jsem si začal všímat, jak se společnost diferencuje. Začalo se tam hrát o hodně velké peníze a v pohraničí obzvlášť. Krachovaly podniky, rostly bordely, vojáci odešli a stavby po nich se ničily, … byl to opravdu takový zvláštní moment.

 

Jak ses dostal do Plzně jako učitel na pedagogické fakultě?

Sešlo se tehdy několik momentů. Dostal jsem nabídku od přátel: Dany Jandové, Jaroslava Řezáče a Evy Lukavské. Moje žena měla v Aši konflikt s vedením školy, a tak jsme vyrazili. Přesídlili jsme do Merklína, kde moje žena začala učit a dostala učitelský byt, a já začal dojíždět do Plzně na fakultu.

 

Politicky jsi se angažoval i v Plzni, kdy jsi kandidoval za Stranu zelených. Když porovnáš politiku tenkrát a politiku, kterou jsi zažil teď?

Tenkrát to bylo takové živelnější. Lidé to moc neuměli, vše bylo hodně osobní a emocionální. Všichni se znali, a pak se třeba přátelství rozpadala. Kultura v té době nikoho moc nezajímala. První dva tři roky jsem se věnoval spíš politice a víc jsme pracovali například na založení školy, na divadlo nebyl takový čas.

To, co jsem zažil teď, je víceméně stabilizované. Začala platit spousta pravidel, všechno je složitější, byrokracie se ustálila, nabobtnala. Pro mě politika fungovala od roku 2005 do vzniku Jižního předměstí Moving Station (plzeňská nádražní budova přestavěná na kulturní prostor, pozn. red.) – to je stále ještě dozvuk té porevoluční doby – to, co tenkrát šlo, by dneska už nešlo.

 

V současné době pracuješ hodně s mladými lidmi. Jaký cítíš potenciál současné mladé generace – těch, kteří se například už narodili do svobody. Vnímáš ten rozdíl?

Ano! Mám teď opravdu velkou aktuální zkušenost. Například Fridays for Future, kdy mladí lidé vystoupili do veřejného prostoru navzdory škole, která je neučí se organizovat, neučí je připravovat si petice, schůze atd., a oni toto všechno umí. To je dobrá vizitka.  (FFF je mezinárodní projekt, jehož cílem je dostat téma klimatické změny co nejvíce do povědomí lidí. Za tímto projektem stojí převážně středoškoláci, pozn. red.) V poslední době jsem se účastnil mnoha akcí. Byl jsem v létě na Klimakempu s hnutím Limity jsme my, což jsou mladí lidé, zároveň jsem v Polsku dělal představení na jednom festivalu, kde byla přesně takováto generace mezi 18 až 25 lety a viděl jsem, jak tito mladí lidé umí vše řešit, jsou otevření, spolupracující, nesoutěží, snaží se být nehierarchičtí, … Samozřejmě, že jsou vedle toho děti, které jsou zacvaklé na mobilech a mají tu hlavu „vymaštěnou“ jinými věcmi, ale cítím, že lidé, kteří naši budoucnost budou ovlivňovat, jsou už tady a jsou docela dobře připraveni. Potřebují jen dostat tu příležitost. 

 

 

Jaký vliv má vizuální smog na pocity lidí?

Myslím si, že v reklamou zamořeném prostředí se člověk podvědomě necítí komfortně. Kdyby byly dvě zhruba stejné ulice, kterými proudí lidé, z čehož jedna by byla očištěna nebo kultivovaná a druhá plná reklamy, jsem přesvědčen o tom, že lidé budou raději chodit tou první. Vizuální smog se týká i pocitu bezpečí, který je převážně v poslední době živým tématem. Dokazuje to i hypotéza známá pod pojmem Teorie rozbitého okna. Jejím velkým zastáncem byl například starosta New Yorku z devadesátých let Rudolph Giuliani. Tato teorie říká, že zanedbané prostředí, odpadky, posprejované zdi a rozbitá okna podporují protispolečenské jednání a drobnou i vážnější kriminalitu. V prostředí, o něž se zjevně nikdo nestará, ztrácejí lidé zábrany, které by jim v čistém a uklizeném prostředí bránily odhazovat odpadky nebo ničit cizí majetek. Pokud je v ulici rozbité okno nebo posprejovaná zeď, s největší pravděpodobností za chvíli přibyde další graffiti nebo další rozbité okno. Proto je důležitá důslednost. Když se něco takového stane, je vhodné to hned opravit a dát do pořádku. Ačkoliv náprava stojí náklady a mnohdy je to vyčerpávající, z dlouhodobého hlediska se vyplatí a prostředí se zlepší. To samé lze vztáhnout i na kultivovanou a umírněnou reklamu ve veřejném prostoru.

 

Iniciativy proti vizuálnímu smogu v mnoha městech už fungují. Čeho chtějí dosáhnout, čím konkrétně se zabývají?

V první řadě nebojujeme proti reklamě jako takové. Ta je součástí veřejného prostoru odjakživa a vždy bude. Jde nám především o její kultivaci, o vytvoření harmonie mezi podnikáním a přívětivým městským prostředím. Nejprve se snažíme prosadit vytvoření Manuálu dobré praxe reklamy a označování provozoven. Ten by měl v širším centru Plzně definovat jednoduchá pravidla označování provozoven a venkovní reklamy. Není to forma regulace nebo zákazu, manuál má celý proces tvorby reklamy usnadnit a inspirovat.

 

Jaké jsou další kroky? Čeho přesně se vizuální smog týká?

Za mě vizuální smog obsahuje přibližně deset bodů. Nejsou to pouze nejvíc proklamované billboardy – to je jedna setina toho všeho, která je nejviditelnější. Vizuální smog je úplně všude kolem nás. Například reklamy přes celé budovy, které zakrývají okna. Kvalitní dům, který je postaven v 19. nebo 20. století je zakryt jednoduchou levnou síťovinou nebo plachtou s reklamou. Nejvíce se to objevuje v blízkosti hlavních tahů, kudy projíždějí auta. O to víc musí být reklama větší, aby za krátkou chvíli dokázala přilákat pozornost řidičů. Také hodně přibývá LED obrazovek, které jsou na křižovatkách, protože se tam čeká na světla. Tím jsou pro mě nebezpečným prvkem.

 

Jak je to s billboardy u silnic?

U dálnic nesmí být jakýkoliv billboard do vzdálenosti 250 metrů a u silnic první třídy do 50 metrů. Toto je dlouhodobý problém, protože se nelegální billboardy nedaří odstraňovat a je složité majitele finančně postihnout. Ministerstvo dopravy musí nejprve majitele zařízení k odstranění vyzvat. Ten většinou nereaguje a výzvu neuposlechne. Pak ministerstvo billboard musí zakrýt a až pak na své náklady odstranit s tím, že to později bude vymáhat, ale většinou se toho nedočká.

 

To jsou tedy reklamy, které útočí na řidiče. Jak je to s reklamou, kterou potkávají běžně chodci ve městech?

V pěších zónách se často objevují tzv. áčka, lákající na nabídku například restaurací. V pěší zóně ve Smetanově ulici je těchto áček zhruba patnáct. V tomto okamžiku už jde spíše o překážkovou dráhu, nemluvě o riziku pro nevidomé. Další věc jsou reklamní kostky. V Plzni jsou základní válcové stavby reklamní plochy, které jsou v ulicích umístěné napevno. To je v pořádku – jedná se o povolenou stavbu, která má jednotný historizující design a zapadá do vizuálu města. Pak tu máme ale další reklamní kostky, které na pevno nestojí a spravují je různé reklamní agentury, kulturní instituce či politické strany. V několikerém počtu se tyto kostky objevují opět na pěších zónách. Nejhorší situace nastává před volbami, kdy městská část povoluje všechno a tyto reklamní plochy se mohou postavit téměř kamkoliv bez jakékoliv regulace.

 

Vděčnou plochou k pronájmu reklamy jsou také vozy dopravních podniků.

Chápu, že Dopravní podnik města Plzně má z reklamy na svých vozech nějaký příjem, ale v celkovém rozpočtu, kdy město každoročně na provoz PMDP doplácí 950 miliónů, se jedná o zanedbatelnou částku. Mělo by se rozhodnout, zda je příjem adekvátní tomu, jak to v konečném výsledku vypadá. Kdyby moje dítě například jezdilo do školy tramvají, která je polepena reklamou s nápisem „Jeďte do kasina“, tak mi to vadí. Proč nemůže být trolejbus zelený, autobus červený a tramvaj žlutá?

 

Co dalšího vás ve veřejném prostoru trápí?

Reklamní lavičky. Je to problematika sama o sobě a nebude úplně jednoduché se v tom nějak posunout. Jedná se o reklamní lavičky, ze kterých město nemá ani korunu. Je to zkrátka v rámci „všeobecného bezplatného dobra“- reklamní agentura poskytne městu zcela zdarma městský mobiliář a jen tak mimoděk na tom také něco vydělá. Tento nápad se v českých městech začal objevovat v druhé polovině 90. let. Například jen na území MO Plzeň 3 je na 275 reklamních laviček. Reklamní subjekty mají s jednotlivými městskými obvody uzavřené smlouvy o jejich bezúplatném umístění ve veřejném prostoru. Obvyklá argumentace těchto firem je, že provádí službu občanům (sezení) a město nemusí vynakládat veřejné finance na pořízení a údržbu laviček. Cena pronájmu jedné plochy na této lavičce se pohybuje od 1000 Kč do 2600 Kč měsíčně. Lavičky jsou ale primárně umisťovány jako reklamní plochy, někdy paradoxně na místa, která k posezení zrovna nelákají. Reklamní lavičky zadarmo je provizorium a jsou často ve špatném technickém stavu. Tento stav v žádném případě nesmí představovat standard městského mobiliáře ve městě jako je Plzeň.
 

 

Objevují se reklamy ještě na jiných místech ve veřejném prostoru, kam podle vás nepatří?

Například levná „cirkusácká“ sololitová reklama na každé zastávce. Na místě, kde stojí sloup s jízdním řádem, jsou secvaknuté dva sololity s reklamou. Nejprve jsem myslel, že se jedná o černou nelegální reklamu, ale dopravní podnik takovou reklamu prodává.

 

Kapitolou samo o sobě je pak nelegální reklama. Je velmi těžké dotáhnout vše do konce až k finančnímu postihu. To je další věc, kterou bychom chtěli zlepšit – zkoordinovat odstraňování nelegální reklamy.

 

Proč je to tak složité?

Dám vám příklad. Plzeň má aplikaci Plzni.to – skvělá věc! Když je někde nějaký problém, například vysypaný koš nebo takováto nelegální reklama, můžete to vyfotit, fotku přes aplikaci poslat a město to vyřeší. Jenže město může dosáhnout pouze na reklamu, která se objeví na městském majetku. Jelikož Plzní vedou silnice první třídy, tak všechny mosty a zábradlí patří Ředitelství silnic a dálnic. Pak tu máme ještě krajské silnice a ty tu mají také své mosty a tak dále – to zase udržuje Správa a údržba silnic Plzeňského kraje, a nakonec má město svůj majetek. Městem dále prochází železnice. Něco patří SŽDC a něco patří Českým drahám – budovy, transformátory, …ploty u dráhy zase patří Správě železnice. Ve chvíli, kdy upozorníte na nějakou nelegální reklamu na Plzni.to, tak vám mohou odpovědět, že ačkoliv je to na území města, její odstranění není v jejich kompetenci. Informaci si už nepředají. Pomohla by například smlouva o tom, že město veškerou nelegální reklamu na území města bude odstraňovat, i když to není v jejich správě.

 

Co se týče reklamy ve městě, jak přesně rozpoznat, co je špatně, co v nás ten špatný dojem vyvolává?

To, co vnímáme jako chodci, jsou převážně plochy obchodů a domů. Používání příliš mnoha barev, duplicita informací (výprodej, výprodej), kombinace několika druhů písma – reklama, která nectí základní pravidla typografie, polepy celých výloh, ... Jedná se o naprostou neúctu k architektuře!

 

Co s tím dělat? Jaké je řešení?

Nemusíme prošlapávat úplně novou českou cestu. Jedná se o věc, která funguje dokonce už i v několika českých městech. Například Manuál dobré praxe reklamy a označování obchodu využívají ve Znojmě, v Uherském Hradišti, v Brně – střed, kde je zpracován vizuální manuál úplně nejlépe.

 

Manuály si města zadávala sama?

Určitě. Veronika Rut Nováková, která na tento problém začala v Brně upozorňovat, pak na toto téma vypracovala diplomovou práci a přesvědčila město, aby si zadalo požadavek. Podíleli se na tom skvělí grafici, nejlepší architekti, proto je brněnský manuál v takové kvalitě.

Dokument v Uherském Hradišti má pouze 12 stránek, je s ručními ilustracemi a celý je neskutečně milý, i s úvodníkem pana starosty. Nutno podotknout že v Uherském Hradišti to není závazná a vymahatelná věc. Město zde není drábem, aby říkalo: bude to tak a tak. Jedná se o zcela dobrovolnou věc a pan starosta sám v úvodníku píše: pojďme udělat hezké prostředí pro podnikatele, přívětivé pro obyvatele a pojďme se zkusit tímto dokumentem řídit.

 

Kde v České republice jsou ještě dobré příklady měst, které s vizuálním smogem úspěšně bojují?

Kromě Uherského Hradiště, Znojma a Brna – střed také v Olomouci a v Litomyšli. Pomalu vizuální smog začíná řešit i Praha, i když zde je řešení složitější v závislosti na rozloze města.

Myslím si, že nastává doba, kdy si stále více všímáme, co dýcháme, co jíme a pomalu i toho, na co se koukáme.

 

Jak mohou pomoci sami lidé – obyvatelé měst? Upozorňovat na tento problém, apelovat na politiky?

Je přirozené, že se politik začne hýbat až ve chvíli, kdy vidí, že toto téma občany zajímá. Tím pádem zde vidí jistý potenciál hlasů. Pokud nějaký občan chce tento problém řešit, může například napsat email či dopis městu ve smyslu: Viděla jsem reportáž a uvědomila jsem si, že mně to hrozně vadí a bylo by fajn, kdyby se s tím něco dělalo. Věřím, že to je okamžik, kdy politik začne tuto problematiku vážněji vnímat a zabývat se jí. Kvalita života ve městě se totiž neodvíjí pouze od vybudování například nového aquaparku. Nechtějme v Plzni jen bydlet, ale i spokojeně žít.

 

 

Brzy to bude třicet let od událostí v listopadu 1989. Jak s tou vzpomínkou naložíš?

V australské Sydney na proslavené pláži Bondi Beach se rok co rok vždy na podzim koná úžasná mezinárodní sochařská přehlídka „Sochy kolem moře / Sculptores by the Sea“. Její ředitel přišel s myšlenkou, že letošní ročník připomene třicet let od sametové revoluce v Československu. Spolu s několika dalšími lidmi z Čech pozval k prezentaci i mne. Považuje mě totiž za velmi typického autora. Sametová revoluce pro mne znamenala zásadní změnu v životě, protože jsem se až po roce 1990 začal naplno věnovat tomu, čemu se věnuji…

 

Sochařství?

No, sochařem byl třeba florentský Donatello…. Já se trošku stydím takhle se nazývat. Ale fakt je, že sametová revoluce to byl životní zlom. Kdyby nepřišla, tak bych se do toho asi nikdy nepustil. 

 

To myslíš vážně? 

Ano, žil jsem v Klatovech a neměl zdání, že existuje nějaká jiná umělecká kultura než ta oficiální. Znal jsem jen to, co nám komunisti do veřejného prostoru nacpali. Taková z travertinu vysekaná žena, která měla paže jako stehna - tak to mě absolutně nezajímalo. A pak - někdy v roce 1990 -  jsem jel s přáteli do Amsterodamu na výstavu Vincenta van Gogha. Zašli jsme také do The Stedelijk Museum, tehdy tam právě probíhala výstava “Energieen”. Netušil jsem, co tam může být, ale zašel jsem dovnitř a zažil něco neuvěřitelného. Chodil jsem vyjeveně galerií s otevřenou pusou... Nevěděl jsem, že i takhle mohou vypadat sochy. 

Anselm Keifer tam měl z olova udělané letadlo přes celý sál, Luciáno Fablo na schodišti minimalistické mramory, Frank Stella tam měl úplně bláznivé velkorysé kompozice a nejvíc mě uzemnil  Walter de Maria! Po celém sále v přesném řádu ležely vyleštěné bronzové tyče – něco jako sochařská modlitba. Zíral jsem na to v blaženém úžasu. Tohle všechno nám bolševik neumožnil ani spatřit. Byl to přímý zásah!

Sochařství je báječné dobrodružství a nejen travertinové mávající soudružky. Ty mají se sochou společného pramálo.

 

To už jsi začal tušit, že by ses mohl začít věnovat sochařství?  

Vůbec ne. Tehdy jsme v Klatovech založili Galerii U bílého jednorožce, galerii moderního umění. V domě na náměstí, který soudruzi dokončili krátce před revolucí jako muzeum dělnického hnutí a revolučních tradic na Klatovsku. Samozřejmě v regionu nikdy žádné dělnické hnutí neexistovalo, takže expozici bylo třeba dohnat velkoplošnými fotografiemi, Gottwaldovými citáty a podobnými pitomostmi. Nicméně dům byl krásně opravený, čistý, koberce nesešlapané, protože do něho nikdo nechodil. Řízením osudu tam můj kamarád pracoval jako údržbář. A do toho přišla revoluce. Kamarád měl klíče a já nápad. Najednou jsem byl aktivně zatažen do pořádání výstav. První dva roky, než se z toho stala oficiální galerie – dnes Galerie Klatovy-Klenová –, jsme s kamarádem dělali výstavy na koleně, tak nějak pirátsky. A pak, v roce 1992, jsem najednou prožíval divné prázdno. Už mě nebavilo malovat chmurné obrazy, na kterých jsem vyprávěl svůj životní příběh. Na to se už nedalo koukat. Tak jsem přestal úplně tvořit. Přitom jsem se ale angažoval veřejně, pomáhal se zmíněnou galerií. Živil jsem se jako grafik. Dělal jsem grafické úpravy, např. pro festival Pražské jaro. S historikem umění Jaromírem Zeminou jsem spolupracoval na výstavách a publikacích umělců z jeho okruhu. Díky tomu jsem se seznámil s tou nejlepší uměleckou garniturou – s Adrienou Šimotovou, sestrami Válovými, Věrou Janouškovou, Václavem Boštíkem a mnoha dalšími. V roce 1992, to už mi bylo 37 let, jsem se motal v plzeňské Škodovce, v místní svářecí škole, kolem jednoho tvořivého sympozia. Zpočátku jsem jen povzbuzoval kamarády, ale nakonec mi to nedalo a vyrobil jsem jakýsi výtvarný objekt. Strašně mě to zasáhlo a zcela pohltilo. Organizátoři mě pozvali na další sympozium do rakouského Schwarzenbergu. Jmenovalo se "Překročitelé hranic" a po revoluci obíhalo Rakousko, Německo a Československo. A tam jsem zažil totální přerod. Hned po návratu jsem dal v práci výpověď. Usoudil jsem, že sice nevím, jak to budu dělat, protože jsem neměl žádné znalosti, žádné vzdělání v oboru a netušil jsem, jak se uživím, ale bylo mi jasné, že přesně tohle dělat chci. Kdyby nebylo sametové revoluce, tak bych opravdu chodil dál se svěšenou hlavou kolem těch travertinových postav mezi paneláky... 

 

Myslíš, že máme v sobě cosi předurčeno? Je možné, že jsi jen podvědomě čekal na tuto příležitost?

Já věřím na univerzum. Dokud jsem byl pyšný, zablokovaný svým egem a pořád jsem si myslel, že jednou budu tím největším malířem na světě, tak jsem jen narážel na zdi. Teprve když jsem poslechl vnitřní signál, najednou všechno šlo. Ačkoli jsem neměl žádnou průpravu, žádné sochařské vzdělání -  neuměl jsem ani nalít benzín do motorové pily nebo si koupit správnou brusku -, potkával jsem ty správné lidi a všichni ke mně byli kolegiální a přátelští. Dodnes jsem jim za to vděčný. Mezi sochaři nevládne závistivá rivalita. Naopak, navzájem se respektujeme. Nemusíme souhlasit s uměleckým názorem toho druhého, ale podporujeme se, protože dobře víme, co za tím stojí. Sochařství je pracné, časově a finančně náročné a ekonomicky nevýhodné, protože sochy - až na výjimky - nikdo moc nekupuje. Ale je to zážitek, který nelze popsat nikomu, kdo to nezažil. Najednou jsem se ocitl ve vznešené rodině sochařů a jsem za to univerzu vděčný. Říkám si, jaký to je zázrak a snažím se tomu nezpronevěřit. Pracuji na hranici svých možností, což vzbuzuje dojem, že pracuju moc. Jenže když se pracuje málo, tak se člověk nikam moc neposune...

 

Proč si vlastně vybíráš ty nejtěžší materiály, ten nejtvrdší kámen, jakým je žula? To je přece výzva za výzvou.

Já to takhle nevnímám. Nemám rád měkké materiály, nemodeluju, a když vidím hlínu, dělá se mi skoro špatně. Nemůžu na ni ani sáhnout. (smích) Prostě jen odebírám materiál, a protože dělám s jazykem geometrickým, tedy redukovaným, vyhovuje mi tvrdý kámen. Nedělám barokní sochy, ale spíš ty přísné tvary. 

 

Když si vzpomenu na některé z tvých prezentací, jako by tam nebylo nic navíc. Což jistě podmiňuje také materiál, o kterém mluvíš. 

Ano, protože pokud pracuješ s tvrdým materiálem, jako je kámen nebo železo, tak tě to drží v mantinelech. A dokonce čím je opracování náročnější, tím jsou mantinely přísnější. Mně to takhle vyhovuje. Tam si nemůžu vymýšlet vlající drapérii, ani mi to není blízké. Čím jsem starší, tím víc inklinuji ke kameni a dřevo opouštím. Dřevěných soch jsem udělal velké množství. Dnes jsou už skoro všechny rozpadlé.

 

I to je jeden z důvodů, proč volíš kámen? Rád bys, aby tu tvoje sochy zůstaly navěky? 

Ne, ten důvod je jiný. Mě vzrušuje, když socha komunikuje s okolím. Když si dáš malou sochu do pokoje, komunikuje s tvým klavírem, s tvým parapetem, s tvou skříní – s tebou. Ale když ji umístíš do parku, na náměstí nebo jinam, tak komunikuje s geniem loci toho místa. Se všemi lidmi, i s těmi, kteří tě nemají rádi. A to je obrovská výzva. Pokaždé, když vztyčím velkou sochu ve veřejném prostoru, tak se něco odehraje. Něco, co se dá jen těžko popsat. Je to jen okamžik, ale vždycky závratný.  

 

Není to přece jen příliš riskantní? Znám sochaře, kteří byli za svá díla veřejností málem lynčováni, a jejich socha z veřejného prostoru musela zmizet. 

Samozřejmě, občas jde o obrovské riziko. Každý divák má jiný názor, každému se líbí něco jiného. Dílo ve veřejném prostoru je velmi snadné kritizovat. Já ale dělám z velké míry memoárové věci, tedy pomníky. 

 

Memoárové věci - to je odborný termín?  

No, já jsem si to tak nazval: Memory – Paměť. A jsem přesvědčený, že jsou to závažné úkoly. Někteří moderní sochaři jimi pohrdají. „Pomníky jo? Ty děláš pomníky?“ – „Ano, já dělám pomníky a dělám je strašně rád.“ A ty nemohou být ze dřeva ani z plastu, ty musí být z definitivního materiálu. A protože nemodeluju, neodlévám do bronzu, zbývá mi jenom kámen a ocel – a ještě nějaké další drobné možnosti, což samozřejmě ovlivňuje i moji volnou tvorbu.

Musím se přiznat, že mám strašný problém, když vidím výstavu profesionálního výtvarníka, která je z polystyrénu. Takovou sochu bych nikdy nevystavil. Prostě doma si dělej, co chceš, zkoušej si v ateliéru, řezej si polystyrén, kašíruj si, jak chceš, ale pro veřejnou prezentaci ji musíš mít v definitivním materiálu. Ale připouštím, že můj názor se může mnohým jevit jako přežitý.

 

A jiná otázka … socha v barvě, barva v soše. Zdá se, že v Čechách tato myšlenka stále ještě nezdomácněla… 

Sochy se vždycky kolorovaly, polychromovaly. Všechny barokní sochy byly kdysi barevné, stejně tak antické sochy. 

 

Jen jsme na to zapomněli? 

Najednou jsme začali ctít materiál ve své prvotní podstatě a považujeme to za správné. Když dřevo, tak nenatřené, stejně tak kámen. Rád pracuji s českou žulou – tady na Klatovsku je spoustu lomů – a před pěti lety jsem začal zkoumat, jak by se ten šedý kámen dal přetvořit tak, aby ve mně vyvolával jiný dojem. Když v černém gabrodioritu uděláte hranu, třpytí se a vytvoří ostrý stín, ale když ji uděláte v žule, tu hranu skoro nevidíte. A tak mne napadlo použít barvu. Začal jsem vstupovat do žulových soch pop-artovými pastelovými barvami a teď už mám první dvě realizace. Lidi to zpočátku vnímali jako svatokrádež. „Ty natíráš kámen barvou? A to na něm barva drží?“ ptají se udiveně. – „Ano, já natírám kámen barvou. A používám stejnou barvu, jakou máte vy na vašem autě. Rozdíl je v tom, že vám auto časem zreziví, ale můj kámen ne.“ Lidé mají dojem, že když se kámen natře, tak se zničí. Spolupracuji s profesionálem, který mi barvy připravuje a míchá. Jeho zásluhou jsou barevné vrstvy naprosto dokonalé. 

 

Zažil jsi situaci, kdy se ti v této souvislosti podařilo změnit názor veřejnosti?  

Ano. Loni jsem zjistil, že moje rodné město vypsalo soutěž na pomník padlým v první světové válce. V Klatovech takový pomník kdysi byl. Osmnáct let jsem se snažil, aby se obnovil. K tomu ale nedošlo. Zhotovil ho Vilém Glos, dnes už zapomenutý zdejší sochař. A byl to monumentální pomník. Shromáždil jsem veškerou dokumentaci i to, co se z pomníku zachovalo, ale radní se rozhodli jinak a vypsali soutěž na pomník nový. I to je možná cesta, což nezpochybňuji. Když jsem se o tom dozvěděl, byl jsem ale trochu smutný, že jsem nebyl osloven. Protože se jednalo o anonymní soutěž přes komoru architektů, našel jsem si podklady a na poslední chvíli jsem se zúčastnil. Navrhl jsem monolit skoro sedm a půl metru vysoký na trojúhelníkovém základu, který přechází do barevné vlajky. Použil jsem takový jednoduchý fór – napadlo mne, když ten trojúhelníkový obelisk nahoře seříznu, z čelního pohledu vznikne česká vlajka. Ta samozřejmě musela být pojednaná v barvě. Soutěž jsem vyhrál a byl jsem překvapen, že i odpůrci, kteří nesnášejí, když používám barvu na kámen, hlasovali pro. A teď tady v Klatovech stojí natřený kámen. (smích)

 

Stále platí, že doma není nikdo prorokem…

Samozřejmě, ale pravda je, že působím v nějakém regionu – a teď nechci, aby to znělo pyšně, ale těch lidí, kteří jsou schopni dělat do veřejného prostoru velké věci a realizovat nejrůznější typ zadání, zas není tak moc. Já tady žiju, mám to tady rád, jsem nepřetržitě okouzlen touto krajinou, tak holt tady rozsévám... Když někdo přijde, že chce udělat malinký boží muka do vesničky, tak je samozřejmě udělám. Jiný chce originální plot, nebo dlažbu, vrata, cokoli… neošklíbám se nad žádným typem práce. To všechno je sochařská zakázka. 

Takovým nejparadoxnějším zážitkem byl klatovský kruhový objezd, kolem kterého jsi přijížděla. V Klatovech je asi patnáct kruhových křižovatek. Navrhl jsem městu, že by na nich vznikla galerie současného umění. Na každém z nich by dostal prostor jeden významný umělec. Ale nezískal jsem od radních podporu. Místo toho začaly na křižovatkách vznikat různé divnosti, reklamy apod. A pak se objevil nový kruháč na příjezdu z Plzně a starosta mě vybídl, abych se sešel se zástupcem firmy, která ho realizovala. Navrhl jsem řediteli, aby jeho firma udělala velké gesto a vytvořila v prostoru kryptogram města Klatovy na způsob Stonehenge v Anglii. Pětimetrové kameny ve tvaru písmen po obvodu kruhu.  Jemu se to líbilo, udělal výběrové řízení v lomech a nápad zrealizoval. Já jsem ho dozoroval. Pak se to postavilo a vyvolalo to takovou bouři nenávisti, až se Klatováci rozdělili na dvě poloviny. Dostal jsem asi osmdesát anonymů, ve kterých mi lidi hrozně nadávali. Stupidní cedule nebo reklamy jim nevadí, ale tahle žulová písmena dodnes vzbuzují emoce. Zaskočilo mě to. Dokonce jsem s rodinou na pár dní odjel z města, a ještě dodneška to ve mně doznívá. Ale po dvou letech si lidé začínají zvykat a klatovský Stonehenge má dokonce svůj fanklub. Lidi mi píšou, že jezdí několikrát dokola, aby si to užili. Ti méně bystří se mě ptají, proč je to do kruhu, že se to špatně čte. (smích)

Vždycky před Vánoci zdejší ženy pořádají výstavu z vánočních perníčků, které samy napekly. Loni instalovaly vitrínu s nápisem dominanty Klatov a vystavily klatovskou Černou věž, Bílou věž a perníkový kruháč s nápisem Klatovy. (smích)

 

Pomohlo by, kdyby autor veřejnosti předem vysvětlil příběh svého díla? 

Myslíš, že by bylo správné, aby u každého díla byla vysvětlující cedule? Co je, sakra, nepochopitelného na žulových písmenech naskládaných v kruhu do nápisu KLATOVY? 

Já nikdy nevyprávím obsah díla. Jsem přesvědčen, že je to velmi intimní věc. Buď z něj divák má nějakou emoci, nebo nemá.  Ale rád vyprávím, co se dělo kolem sochy. Co předcházelo a co se stalo potom, když dílo vzniklo. A protože se jedná o sochy do veřejného prostoru, pokaždé se něco přihodí. Uragán neuvěřitelných zážitků. Člověk jen žasne, jak do sebe nakonec všechno zapadne. A když už si říkám, že se nic nestane, najednou bum! 

Před mnoha lety jsem přijel do jednoho městečka v americkém New Hampshire - na pozvání Paula Andrise, což je sběratel a fanda do umění. Koupil tam místní horu, jmenuje se Hora velkého medvěda, postavil studio pro sochaře a horu pokrývá sochami. Každý rok pozve pár sochařů – já byl jeden z prvních. Strašně jsem tam trpěl, protože jsem odjížděl s tím, že zhotovím dřevěnou sochu. Jenže hned po příjezdu mě uvítal nápis "Stone symposium". A já měl s sebou jenom motorovou pilu. Nakonec jsem velmi komplikovaně vyrobil dílo, které mne napadlo na místě. Nazval jsem ho Slza pro West Fargo. Z ničeho nic se mi vybavil dávný zážitek. Jako malý kluk jsem chodil do kina na černobílé americké kovbojky. Vždycky na konci filmu se opakoval záběr na odjíždějící dostavník s nápisem West Fargo Company. Nevěděl jsem, co to znamená, ale zdálo se mi, že je to moje odjíždějící dětství. Tak jsem udělal kamenné kruhy, takový rozlámaný dostavník, jako by ho vykopal archeolog, a umístil jsem na něj kamennou slzu. Nazval jsem to Slza pro West Fargo. Netušil jsem, že West Fargo byla banka, která rozvážela peníze stavitelům železnice, a že do dneška funguje. A teď si představ, že jsem tu sochu postavil na skalní terasu. Už probíhala vernisáž, všichni popíjeli víno, hrála hudba, a já ještě jezdil s malým bagříkem a bagroval základy pro sochu. Měl jsem zpoždění a byl jsem úplně vyřízený. A najednou ke mně přišel sympatický vousatý chlap, začal mě objímat a zeptal se, jestli vím, že tam v dálce je městečko, kde se vyráběly dostavníky pro West Fargo Company a že je tam muzeum dostavníků a že on je restauruje. Myslel si, že jsem si to všechno nastudoval a s tím také přijel na Horu velkého medvěda. Ale já jsem o tom neměl ani ponětí. To univerzum mi poslalo poselství. A takové se mi dějí věci...

Nebo jiný příběh – památník nazvaný Nakloněný obelisk. Samota Dubeč u Nepomuku, hájovna, kde během války spadlo sestřelené americké letadlo Liberator. Z jedenácti vojáků, kterým bylo kolem dvaceti let, deset z nich na místě zemřelo. Po roce 1989 se najednou objeví Čechoameričan z Oregonu a říká: „Bydlím ve městě, kde žijí ´děti´ toho pilota. Poslali mě, abych se sem jel podívat. A našel jsem jenom tůň, ve které leží kusy plechu, a malý křížek. Neudělal byste tady nějaký pomník?“ Napadlo mě, že udělám nakloněný obelisk. Mezi stromy umístím nerezový, tak osm metrů vysoký hranol, mírně nakloněný do epicentra pádu toho letadla, který se zároveň bude třpytit a symbolizovat cestu někam nahoru. A to se taky podařilo. 

Obec se rozhodla, že udělá slavnostní odhalení. A byla to veliká sláva, lidé byli dojatí. V Americe vypátrali toho jediného letce, který byl tehdy zachráněn– Raymond Noury, boční střelec. Už v bezvědomí se mu otevřel padák, byl vyvržen otvorem po ustřeleném křídle a spadl do sněhu, kde ho našel syn hajného. A tenhle americký voják po mnoha letech přišel odhalit obelisk kamarádům, kteří neměli takové štěstí. 

 

To je opravdu silný, emotivní příběh.   

Jak už to při takových příležitostech bývá, zazněla spousta děkovných slov od mnoha lidí, kteří si vzájemně děkovali, jako by to všechno byla jejich zásluha. (smích) Na závěr dostal slovo i Raymond Noury. Na sobě měl starou vojenskou uniformu. Nesmírně milý a šťastný starý pán. Přišel, aby poděkoval člověku, kterého nikdo neznal. Pak se ukázalo, že děkuje tomu, tehdy čtrnáctiletému klukovi, který ho našel ležet v bezvědomí na sněhu u samoty Dubeč. Ti dva se konečně po tolika letech znovu setkali a objali. 

 

Není to jen nadsázka - skutečně mohou sochy člověku změnit život?

Není. V mém případě zásadně. Dokonce jsem se z pesimisty stal mírným optimistou. Změnil se mi životní řád i životní program. Moji kamarádi si mne často dobírají a říkají: „Ty jsi ekonomický zázrak ze Šumavy. Protože kdo by tady potřeboval sochu do veřejného prostoru? (smích) Ty jsi měl dávno umřít hlady!“ A já se tím přesto živím, a když je nejhůř, přihodí se nějaký zázrak a zas to chvíli jde... Samozřejmě už nejsem tak těkavý jako v minulých letech, kdy jsem přijímal všechna pozvání, takže jsem cestoval napříč celým světem – do Severní Karoliny, do Austrálie, Spojených států, kamkoliv. Byla to ale dobrá škola života. Musel jsem dělat díla v improvizovaném prostředí, ve stísněném časovém limitu a tehdy jsem si uvědomil, že stres mi vlastně vyhovuje. Takže když se účastním nějaké soutěže, jdu na doraz. Například v pátek se návrh odevzdává, ve středu se začnu potit, všechno se ve mně se zmobilizuje a dostanu nápad. Doslova prosím zadavatele, dejte mi limit– prostě potřebuji adrenalin. 

 

Volná socha – ta se z pohledu laika přece dá postavit kdekoli. Je opravdu konkrétní veřejný prostor pro sochařské dílo tak určující? 

Samozřejmě, že sochu lze postavit kdekoliv, i to je možnost. Ale lepší je udělat konkrétní sochu na konkrétní místo. Uvedu to na příkladu. Jel jsem v roce 2004 do Austrálie vystavovat na "Sculptores by the Sea". Podmínkou výstavy je, že si účastníci dopraví a vystaví sochu na své náklady. Každý rok je jich kolem stovky. Ale já jsem – logicky – odtud nemohl žádnou sochu vézt. Tak jsem ji vyrobil na místě v nedalekém buši z eukalyptu. Tím jsem pochopitelně získal určitou výhodu, protože jsem sochu z místního materiálu „ušil“ přesně na dané místo, na horizont modré hladiny oceánu, do prostoru, který jsem znal. A ti lidé ji najednou vnímali úplně jinak. Získal jsem hlavní cenu Sydney Sculptores Prise. Díky tomu mě pozvali do Sydney další rok opět a mělo to podobný průběh. Jenže už tam o mně věděli, a když jsem zas pracoval v buši obklopen lesem, ovcemi a kravami, přiletěla jednoho dne ze Sydney helikoptéra a různí zájemci o umění se přiletěli podívat, co zas ten Fiala dělá. Když si na tu helikoptéru, která přistává na palouku vedle mé rozdělané sochy, vzpomenu, cítím pokaždé povzbuzení.

Když se mě někdo v Praze soucitně zeptá: „Jo, ty jsi v těch Klatovech, to je daleko, viď?“, pomyslím si své. Z Prahy do Klatov je to jen hodina a půl. Máme to holt v naší zemičce jinak nastavené. Před dvěma lety ta parta, co za mnou letěla do buše, přijela do Klatov. Rektor univerzity, ředitel Národní galerie, ředitel světové sochařské přehlídky a další, kteří mají rádi umění. Stálo jim to za to, aby za mnou jednoho dne do Klatov přiletěli na oběd.  

 

O čem bude tvoje příští knížka?

Právě jsem vydal svou monografii, ale správně tomu říká Jiří Kotalík, že je to bilanční katalog. Moje sochy jsou rozptýlené po světě, často už o nich ani nevím, chtěl jsem je dát dohromady, abych zjistil, jestli mám nějaký názor, proč to vůbec dělám a co je hlavní. Celou zimu jsem pracoval, až vznikla tahle kniha, kde je přes 400 soch. Na konci jsem už měl jasno. Napsal jsem to do úvodu knihy a můžeš to klidně ocitovat. Není pro mě důležité společenské uznání typu, že o mně bude kurátor někde v Mnichově dělat výstavu a že budu zastoupen ve sbírce tam a tam. To je profesně příjemné, ale nepodstatné. Za důležité považuji to, jaký život žiji, koho potkávám, kdo tvoří mé okolí, co prožívám a jak to ovlivňuje celou rodinu. A mnohdy taková činnost ovlivňuje i široké okolí.... To je prostě fascinující. I to, jak naše malé děti vnímají sochu. Všechny sochy dělá tatínek. Takže, když vidí cizí sochu, která pro mě není typická, ošívají se: „Tak tahle se ti moc nepovedla!“ (smích) 

Ale když se ptáš na mou další knihu, tak až budu mít čas na psaní… Jedna se bude jmenovat "Z deníčku zastupitele". Příběhy z časů, kdy jsem byl čtyři roky v komunální politice, což mě úplně vysálo, protože jsem pro tuto činnost zcela nevhodný. Umělec je svobodomyslný, rozhoduje se sám za sebe a nemusí dělat žádné kompromisy. Na můj vkus bylo na radnici těch kompromisů a divných věcí příliš. Ještě to musím nechat trochu uležet, abych byl nad věcí, trochu zábavný a bez hořkosti. Ale už mám asi deset příběhů napsaných. Pak mám rozepsanou knížku - zatím se jmenuje "Dopisy odněkud". Formou imaginárních dopisů vyprávím příběhy svých soch. A rád bych napsal ještě jednu, má název "Básně stavebnímu úřadu", to proto, že jsem se proti své vůli stal básníkem. Jak se to přihodilo? Součástí mých projektů je také volný popis díla. Když jsem například prosazoval úpravu zanedbaného renesančního dvorku v městském domě na náměstí, kde donedávna byly jen popelnice a starý moped, předložil jsem návrh a k němu napsal text - báseň nazvanou „Dosud v Klatovech nebylo místo, kde bych si v klidu přečetl Ovidia“. Tenhle text je mimo jiné součástí klatovského poeziomatu - tedy veřejného automatu na poezii, kde jsou ale jinak zastoupeni opravdoví básníci. 

 

Třicet let od listopadu 1989 a jako by to bylo včera…  O této události se bude ještě hodně mluvit. Myslím ale, že stojí za to připomenout, že to, co dnes vnímáme jako samozřejmost, je ve skutečnosti nesamozřejmé: Svoboda. Bez ní se nedá tvořit ani občansky naplno žít….

Každý povzdech, který slyším od lidí, že je hrozná doba a tak podobně, mě popouzí. Oni už zapomněli, co je to hrozná doba. Vždyť my si teď žijeme skoro v ráji. Samozřejmě různí blbečkové to kazí a otravují vzduch, ale principiálně je to úžasný. A z mého pohledu? Já jsem byl z toho režimu utrápený, bojoval jsem proti němu po svém, snažil jsem se vymezit si tu svobodu. Člověk spaloval tolik energie na něco, co má být samozřejmost. Fakt nechápu, proč to ještě některým nedošlo.

Kdykoli přejíždím za kopcem bavorskou hranici, kam se vydáváme minimálně jednou týdně, pokaždé si vzpomenu – na ty kalašnikovy, na ty ruce na spoušti, na toho vojáka, jak mi prohledává batoh. To fakt nebylo normální, co jsme zažívali. A dnes? Zázrak. Žijeme v neuvěřitelně dobré době. A to mě nikdo nezkazí. 

 

A pokud jde o umění?

Vnímám, jak se společnost kultivuje. Přichází stále mladší a mladší generace, která už je zkušená, má zážitky z cestování po světě, z demokracie, z jiného způsobu myšlení. Ještě v devadesátých letech na mě lidi křičeli, posmívali se, uráželi mě, když jsem někde v parku dělal sochu, teď už to tak není. Přijdou, zeptají se, podají ruku a popřejí mi hodně zdraví, což je obrovský posun za těch třicet let. 

 

Z monografie Václava Fialy SOCHY 

„Dlouho jsem nevěděl, jakou podobu téhle knize dát. Jak sochy členit a jak je vybírat. Nakonec jsem si uvědomil, že kniha by měla vypadat podobně jako můj život: trochu živelná, trochu úsměvná, trochu emotivní. 

Sochy umístěné v jednotlivých kapitolách mohou být klidně zařazené v kapitolách jiných. Rád se podvoluji pocitům, rád reaguji na nové místo či na nečekané zadání. Vše se prolíná. Vybrat jen práce, které odpovídají jednomu názoru, by znamenalo ochudit se o rozmanitost, kterou život nabízí. 

Socha může způsobit mnohé. Dokáže změnit atmosféru místa, umí zasáhnout diváka, ale dokáže také měnit samotného autora. Socha není jen hotové dílo. Socha je i všechno kolem. Vymýšlení a shánění, únavná a mechanická práce, obtíže a objevování. Ale i denní život rodiny, dětské vstupování i nervozita z vyrušování. Socha jsou i příběhy, které se odehrávají, setkání a reakce, zklamání i radosti. Socha pro mě není jen objekt postavený na soklu někde v galerii, je to plynutí časem a závratné štěstí, že po této vlně plout mohu.“

 

Místo vizitky

"To, že Fiala pracuje doslova s živočišnou chutí s obtížnými velkými formáty a hmotami, to bylo zřejmé hned zpočátku. To, že nepustí ze svých rukou materiál, který by nebyl  perfektně řemeslně zpracovaný, to bylo jasné také okamžitě. To, že rád se zpracovávaným materiálem doslova bojuje jako v zápasnickém ringu, se dalo sice předpokládat, ale nedá se to absolutně slovy popsat. Ani nafotografovat. Mnoho let bylo čitelné jeho geometrické tvarosloví, používané jako typický autorský prvek při tvorbě jeho svérázných soch-architektur. Postupně se však vynořoval coby tvůrce až patologicky pracovitý, puzený nejtvrdším způsobem vlastními vnitřními motory. Opravdu poznenáhlu jsem objevoval nejrůznější témata jeho prací, následně jsem si musel připustit, že  převážně jihozápadní Čechy jsou prostorem, stále častěji zaplňovaným Fialovými díly, reagujícími obdivuhodně na konkrétní prostředí.

Fiala (který mimochodem i dobře píše, je znám jako autor nejrůznějších druhů textů, cestopisů, publicistických děl a podobně) se mi představil jako zodpovědný občan, vyjadřující se k tváři současného života, komentující  kriticky bez skrupulí onu podivnou nedokončenou revoluci v našich myslích a často i v našem konání, doplňující mezery v našem vědění, ať již záměrné nebo pečlivě kýmsi budované. Jeho realizace, povětšinou ve veřejném prostoru, to jsou nejenom díla pracující s kouzlem přírodního prostředí a ušlechtilých materiálů. To jsou inteligentně a vtipně promyšlené památníky nejrůznějších důležitých dějů a dějin, ať již jen místa nebo oblasti či celé země, ale také pomníky rozsáhlého charakteru, připomínající zásadní dějinné zlomy i okamžiky našeho dnešního moderního života. To je ale také publikační činnost, kritizující otevřeně doslova hlouposti v organizaci veřejného prostoru (hraničící  se zločinem), občanská čestnost, kdy zastávajíc se lepších řešení probíhajících politických, investorských, památkářských, urbanistických jevů a bojů stává bez ohledu na vlastní prebendy na straně logického a poučeného názoru."

Z textu Josefa Vomáčky k připravované výstavě v Sokolově

 

V listopadu 2018 se vám narodila po deseti letech druhá dcera. Užíváte si plně další mateřství nebo už na něčem pracujete? (Vím, že jste nedávno účinkovala např. v seriálu Zkáza Dejvického divadla). Srovnáváte? Děláte něco jinak?

Pracovala jsem až do posledního dne své funkce na magistrátu. Do toho jsme se stěhovali, a tak jsem moc času na sebe neměla. Nebylo tomu jinak ani v prvním případě, kdy jsem jako gravidní zase natáčela v Londýně film Oko nad Prahou. Pracovat a užívat si těhotenství bylo naprosto přirozené.

Ovšem nově jsem začlenila do svého programu jógu pro těhotné a takto jsem relaxovala. Cvičení s dalšími matkami bylo plné energie, radosti a štěstí. Tím, že je to moje druhé dítě, tak jsem rozdávala rady i na pokoji v Podolí, kde jsem rodila. Určitě jsem se posunula a víc důvěřuju sama sobě. Proto i porod byl bez jakékoliv medikace a naprosté důvěry v mého porodníka Vláďu Kroftu i mého muže. Víc důvěřuji osudu a plně se odevzdávám vůli boží.

 

Proč jste se vrátila k rodnému příjmení Fuchsová a začala ho používat v podobě Kaplicky-Fuchsová?

Fuchsová se jmenuji odmalička a také jsem hrdá na svoje předky. Tak proč ztrácet vlastní identitu a historii? Začala jsem svou pracovní kariéru se svým rodným jménem a ve filmovém průmyslu zejména v zahraničí mne znají všichni jako Lízu Fuchsovou. Je pravda, že mnoho lidí to dlouhé příjmení přímo irituje. Někteří mi zase říkají jen Kaplická stejně jako mojí dceři a pro některé zůstanu Fuchsovou nebo Kaplicky. Možnosti tu jsou.

 

Před nástupem na mateřskou „dovolenou“ jste působila jako zastupitelka na pražském magistrátu a nechala jste se slyšet, že do politiky už znovu vstoupit nechcete. Litujete toho kroku?

Určitě toho nelituji jako mnozí další kolegové, kteří chtěli něco změnit a tak do toho šli. Jak řekl Lawrence Ferlinghetti, „jen mrtví se neangažují.“ Dostala jsem se do té nejprohnilejší politiky pražského magistrátu a vydržela bez šrámu celé čtyři roky. Vracet se tam určitě nechci.

 

Předtím jste měla slibně rozjetou kariéru filmové producentky. Netáhne vás to opět na začátek, k filmu?

Ve filmu jsem vyrůstala a žiju jím dosud. Dokonce jsem na pražském magistrátě založila úspěšný nadační fond Praha ve filmu. Vlastně jsem ty čtyři roky své spojení s audiovizí neztratila a dokonce jí pomohla. Mnoho filmů i seriálů dělá tak reklamu Praze a já jsem šťastná, že jsem našla marketingový nástroj pro metropoli, která tímto láká kulturní turisty k návštěvě našeho krásného města. Prahu uvidíme i ve filmu Spiderman: Daleko od domova, který jsme finančně podpořili.

 

Předsedala jste Výboru pro kulturu, památkovou péči, cestovní ruch, výstavnictví a zahraniční vztahy Zastupitelstva hlavního města Prahy – co považujete za největší úspěch během svého působení? Jaká kauza vás stála nejvíce sil?

Jako kauzu vnímám např. bezúplatné otevření pietního místa Národního památníku hrdinů heydrichiády. Prosadit zpřístupnění zdarma byl můj malý hrdinský čin, který se samozřejmě nedá srovnat s heroickým bojem sedmi československých parašutistů, ale když někomu sáhnete na peníze, tak to vždycky rozpoutá mediální zájem. S pravoslavnou církví i ministerstvem obrany jsem za magistrát velmi diplomaticky domluvila spolupráci a tím došlo k dokonalé symbióze. Kdybych se do toho nepustila, tak by se dosud na takto důležitém místě vybíralo vstupné, což se ve vyspělých kulturních zemích děje spíše sporadicky.

Další vyjednávání bylo kolem Koncepce kulturní politiky, která je platná do roku 2021 a je v ní začleněna např. pasáž o výstavbě důležitých kulturních staveb, jako je nová Národní knihovna nebo koncertní sál. Na mojí práci se dá navázat a pokračovat v ní stejně jako s pasportizací uměleckých děl ve veřejném prostoru. Jestli se kultura v Praze posune i za stávající garnitury, to ukáže čas.

 

Začátkem roku pražský magistrát opět zamítl znovu oprášenou myšlenku stavby Kaplického knihovny na Letné… Realizuje se v současné době některý z návrhů Jana Kaplického alespoň ve světě?

Magistrát již před třinácti lety schválil převod pozemků pro Národní knihovnu a neumím si představit, že by se současní představitelé hlavního města Prahy chovali úplně stejně jako tehdejší primátor Bém a zabraňovali by výstavbě Národní stavby. Zamítat je snadné, ale realizovat cokoliv a podporovat kreativitu se zdá pro některé politiky obtížné. V italské Modeně jsme zrealizovali muzeum Enza Ferrariho, které postavil posmrtně Andrea Morgante, dlouholetý kolega Jana Kaplického. Do světa jsme poslali designové objekty, jako je např. nádoba na šampaňské, které zas pomohl dokončit Maxim Velčovský z české společnosti Lasvit, nebo příbory s názvem „Zlín“ ze společnosti Alessi. Příští rok budeme realizovat monografii, kterou si Jan Kaplický sám navrhl. Myslím tím velikost i obal knihy s umístěným šperkem.

 

Kauza kolem památníku letcům RAF na pražském Klárově v podobě okřídleného lva odstartovala debatu na téma odstraňování nevkusných uměleckých děl z centra Prahy. Řešila se samotná zanedbaná inventarizace uměleckých děl ve veřejném prostoru metropole.

Praha má od loňského roku nová pravidla, jejichž cílem je ukázat, jak koncepčně přistupovat k umisťování uměleckých děl ve městě. Jak tento materiál hodnotíte? Co konkrétně pomáhá řešit? Jaký je váš názor na umisťování uměleckých děl na veřejných prostranstvích?

Mým cílem bylo Prahu zkultivovat ve veřejném prostoru, který nás tolik ovlivňuje. Uvedu jeden příklad. Nefunkční kašnu před Tančícím domem, která patří TSK. Město se musí starat nejen o mosty, ale i o kašny, pítka, sochy a další umělecká díla z vlastního majetku. Proto jsem pasportizaci začala a doufám, že bude dokončena právě pro účely oprav. Tzv. plug-in Manuálu tvorby veřejných prostranství existuje již od roku 2018 a navazuje na platnou Koncepci kulturní politiky hl. m. Prahy 2017 – 2021. Bohužel je to pro mnohé pouze inspirativní text a nevymahatelný. Opravy nevymáhá ani finančně nesaturuje z oněch 2 % na umění. Diskuzi jsme otevřeli, vizi napsali a teď tuto teorii jen uvést v praxi a odmakat to. Rozhodně nedoporučuji sklouzávat do debaty, jestli se někomu něco líbí nebo ne. To už jsme zažili s Národní knihovnou, kdy ukázkově tehdejší prezident na požádání Pavla Béma zhatil výstavbu jednoho takového díla. Politici by měli kulturu respektovat a spíše pomáhat realizacím projektů než naopak.

A k tomu okřídlenému lvovi. Z respektu k letcům RAF jsem nikdy neusilovala o odstranění tohoto památníku. Dovolím si pouze citovat ze schváleného materiálu, s nímž se ztotožňuji: „Objekt je příkladem nekoncepční realizace významného památníku s vysokou symbolickou a etickou hodnotou, kterému nepředcházel kvalifikovaný výběr místa ani umělce, v důsledku čehož vzniklo dílo nejednoznačné umělecké hodnoty.“

 

Po smrti svého muže Jana Kaplického jste zdědila značku Future Systems a firmu převedla na nadaci Kaplicky Centre. Jaké je její poslání a jaké jsou aktuální výstupy činnosti?

Podporujeme, rozvíjíme a propagujeme architekturu a moderní umění, zejména v souvislosti s odkazem rodiny Kaplických. Organizujeme výstavy po celém světě a k nim vydáváme katalogy. Pracujeme již několik let na vydání monografie Jana Kaplického a chystáme otevření Studovny Jana Kaplického v Uměleckoprůmyslovém museu. Věřím, že rok 2020 bude plodným a umožní nám pochlubit se nejen na webu. Letos již pátým rokem vybíráme z uchazečů pro Kaplicky Internship. To je program, který poskytuje nadcházejícím a čerstvým absolventům architektonických oborů z českých univerzit možnost strávit tři měsíce na placené stáži v jednom z prestižních londýnských studií. V tomto roce je přivítá slavné studio Heatherwick v Londýně.

 

Letos jsme si připomněli deset let od odchodu Jana Kaplického, neústupného radikálního neofuturistického architekta, který se díky svému odhodlání, píli a talentu dostal mezi nejzásadnější architekty své doby. Jak na něj vzpomínáte vy? Jaký byl jako člověk?

Na vaše poslední otázky odpovídám v právě chystané monografii, a to bych ráda, kdybyste se dočetli až v ní. Teď jen stroze. Po deseti letech od jeho odchodu jsem se rozhodla svěřit českému státu nejdůležitější dílo Jana Kaplického, které chtěl věnovat Praze. Emoce, jež se pojí k nové Národní knihovně, mnohdy zastírají dokonalost a krásu tohoto projektu.

Byl to architekt, který neznal kompromisů. Nevyléčitelný romantik, to ostatně o sobě napsal i ve své knize Album. Milující muž a otec. Designér obdivující krásu. Čech, který získal uznání ve světě, a bohužel výsměch v Praze.

Web: www.simplycinema.cz

Web: http://kaplickycentre.org/

Vyrůstal jste se třemi sourozenci v Praze. Co vás nejvíc směrovalo k tomu, kde jste dnes?

Nepodrobení se režimu, to bylo hlavní. Doma se žádné hrdinství nepěstovalo, ale nebyly ani otázky, co je dobro a co je zlo. To nám bylo jasné. Asi to souvisí s tím, že jsem z tradiční evangelické rodiny. Důležitý byl život mládeže v církvi a prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. Branická Dobeška, dole Vltava, nahoře louka na sáňkování, za domem lesík. 

Evangelická církev v té době vyjednávala pro své mladé letní brigády. Lesy nebo družstva neměly pracovníky, a tak jsme jezdili sázet stromky, sušit seno. Oficiálně to byla sice brigáda, ale bylo to vedené mladými studenty teologie, a to ovlivnilo i naše nábožensko-společenské uvědomění. Celý rok jsme se na to těšili, unikali jsme tak od různých tlaků, otázkám proč nejsi v pionýru?, atd. I na rodiče byly ovšem tlaky, které si ale oni nechávali hodně pro sebe. Ale že bychom nějak opravdu trpěli, to ne. Rodina a kruh přátel, to bylo naše bezpečné zázemí.

 

Vím, že vaše sestra se nakonec vdala až do Indie, jeden z bratrů se stal - tak jako váš dědeček - evangelickým farářem a nakonec chartistou se vším, co z toho plynulo. Když jste dospívali, bavili jste se o situaci v Československu?

V určitých věcech jsme byli tak zajedno, že se o politice ani nemluvilo. Jako kdyby to pro nás byla nějaká přechodná věc, něco mimo nás. Život nám vyplňovala četba, kultura, hudba, sport – u mne hlavně basketbal, ale i jiné sporty, například veslování ve VK Blesk na Vltavě – a církev. Musím taky říct, že materiálně jsme nebyli nikdy bohatí, život byl v tomto směru jednoduchý, ale neměli jsme nouzi.

 

Kdy jste začínal tušit, co byste chtěl v životě dělat?

Jako malý jsem chtěl být kuchařem, točil jsem se v kuchyni kolem naší rodinné známé z venkova, která výborně vařila. Pak jsem chtěl studovat chemii, ale nevyšlo to. Otec byl sociální demokrat, kooptován do KSČ a následně vyloučen. Rodiče nikdy nepřestali být činní v církvi. A u mne to dopadlo tak, že soudružka ředitelka branického gymnázia zařídila, abych nebyl přijat na chemii na ČVUT. Ale zpětně jsem za to vděčný, měl jsem díky straně a vládě asi zajímavější život, než někde v chemické laboratoři. Později jsem měl ještě jednu šanci studovat na vysoké škole. Po dvou letech práce jako pomocný dělník v tiskárně a v televizi jsem se vyučil sazečem, ručním i strojním. Dobře mně to šlo, typografii jsem do sebe vstřebal v tiskárně v Holešovicích ve výborném prostředí mezi opravdovými mistry. Přesto jsem si vyjednával studium na grafické škole v Lipsku. Ale zase to nevyšlo. Bylo mně řečeno: Soudruhu Bísku, ty ses osvědčil, my tě potřebujeme tady, na tu školu zapomeň. Řemeslo jsem měl moc rád, výborný plat, ale soudruzi mě začali lákat do strany. A když mi pak oficiálně nabídli členství, řekl jsem soudruhovi Jirouškovi: My chodíme do kostela. Ale tím jsem to jen oddálil. Rozhodnul jsem se, že než přijdou podruhé, uteču jim, a s manželkou Věrou jsme odjeli do Švédska. Jeli jsme autobusem s Čedokem na zájezd.

Nejdřív do východního Německa – to si moc nepamatuju, to byly nervy. Zato když jsme pak nasedali na loď do švédského Trelleborgu, ten skvělý pocit si pamatuju. Naše průvodkyně, jistě estébačka, nám řekla, že Švédové uprchlíky vracejí. Ale nebyla to pravda. Švédi sice nedávali politický azyl, ale podporu, oblečení, zdravotní péči a práci ano. Tu jsme měli hned, já jako pomocný dělník v tiskárně, manželka ve firmě úspěšného krajana Václava Macouna. Vedle komunistického Československa Antonína Novotného bylo Švédsko jak sanatorium - přirozená, čistá země, klidná, napohled až jednoduchá.

 

Hodně lidí, kteří do Švédska emigrovali, po čase zhodnotilo, že přišli z komunismu do socialismu . . .

To mne vůbec nenapadlo. Pracoval jsem pro soukromníka, stejně tak i moje manželka. Já jsem tam byl spokojený, sociální zabezpečení jsem pokládal za samozřejmé, jezdil jsem s kolegy z práce na ryby, navštěvovali jsme se, pili teplé švédské pivo.

 

Co vás táhlo dál do Ameriky?

Amerika! To bylo mé původní rozhodnutí. Měl jsem již korespondenci s krajanskými novinami v Chicagu, tam měli zájem o českého sazeče a typografa.

 

Byl jste připravený na kulturní šok, vstup do jiného světa, na jiný světadíl?

Švédsko mne nijak nezaskočilo, tam mne potěšil ten klid, slušnost a čistota. Ale v Americe to byl opravdu šok. Po příjezdu nákladní lodí, jízdenka jedním směrem, nás v přístavu v docích nikdo nečekal a my jsme tam stáli s dvěma kufry a 180 dolary v kapse. Co teď? Náš sponzor, díky němuž jsme dostali americké vízum, totiž mezitím zbankrotoval. Po několika týdnech jsem šel na švédskou ambasádu, jestli by nás nevzali zpátky. Ale pak jsem v telefonním seznamu našel Frantu Poslušného z Dobešky, který vystudoval tu grafickou školu v Lipsku, pak zůstal v Německu a nakonec se přemístil do New Yorku, a tak hodně díky jeho pomoci jsme zůstali v Americe.  

Kulturní šok to byl veliký, to přiznám. Odhaduji, že mi trvalo několik let, než jsem si zvykl na „newyorskou“ Ameriku. Ze super luxusního bytu na 5. Avenue na východním Manhattanu, kde jsme byli na týden pozvaní jednou spolucestující, jsme se na dva týdny přesunuli na západní Manhattan do jednoho pokoje, a to byla hrozná díra se šváby. Po dalších několika týdnech v podnájmu u jedné slovenské rodiny ve čtvrti Astorie jsem našel slušné bydlení ve dvourodinném domku, francouzský majitel nahoře, my v přízemí. To bylo pěkné, tam jsme byli pět let. Po narození dcery jsme si koupili domek v Glen Covu na Long Islandu, asi hodinu autem od New Yorku. Tam jsme žili dalších 44 let.

Problém byl nakonec hlavně s prací. Moje řemeslo dík počítačům umíralo, na čas jsem byl i bez práce. Tisk a novinařina prožívaly velkou změnu, tradiční sazárny se rušily. Ale když je člověk zdravý a pracovitý, tak to vždy s trochou štěstí nakonec dobře vyjde.

 

Jak jste si nahrazoval to, co vám chybělo?

Že bych něco potřeboval nahrazovat, mne ani moc nenapadlo. Pracovali a žili jsme v americkém prostředí, s českými přáteli jsme se stýkali jen o víkendech. Chození do práce, údržba domku, splácení hypotéky, výchova dvou dětí. V létě jsme lyžovali na vodě, to mne naučil Radek Mašín, s Petrenkovými v zimě na sněhu. Dalo by se říct, vedli jsme normální život nových emigrantů.  

 

Takový, jaký by byl asi v normálních podmínkách třeba i u nás, kdybyste neodešli?

Kdybych doma nijak neprovokoval, pravděpodobně by to bylo jednodušší. A to, i kdybych nevstoupil do strany. O sazeče byla nouze. Bydlení jsem měl, dobrý plat, spoustu volného času.

Tady jsme se ocitli v jiném prostředí, v jiném městě a zemi. Nejdříve jsme žili v New Yorku, kde je každý druhý ztracený, i když to třeba nedává najevo. Výhoda byla, že jsme koupili domek v městečku, kde žilo hodně Italů i první generace, a tak tam převažovala rodinná, jihoevropská atmosféra. Mám známé Čechy, kteří žili v malých městečkách ve středu USA, a jejich děti se styděly mluvit na veřejnosti česky. Naše se tím mezi těmi Italy chlubily, že umí ještě jiný, exotický jazyk. Vedli jsme rodinný život, já jsem trošku sportoval. A jak moje řemeslo umíralo, pracně jsem se přeškolil na počítačovou typografii a v roce 1986 založil typografické studio Typrints Company. Na půjčku jsem si pořídil špičkové zařízení, 400 nejlepších typografických písem, chtěl jsem dělal opravdovou typografii. S Věrou jsme pracovali dvanáct hodin denně sedm dní v týdnu, to bylo normální. Pak ale přišla ta změna. 

 

Myslíte sametovou revoluci u nás?

Ano. Je to vlastně paradoxní, že až do té doby jsem se nějak krajanským životem a organizacemi nezabýval. V roce 1989 jsem začal navíc dělat trenéra juniorského veslování v privátním gymnáziu, kam chodily naše děti. Sám jsem taky trochu závodil za veterány, ale byl jsem lepší na trenažeru, než na vodě (směje se). Pak to začalo, hodně shoda okolností. Frank Švehla, který pracoval jako metér v New York Herald Tribune, a jeho žena Gerda, exulanti po roce 1948, vydávali od roku 1964 pro krajany týdeník Americké listy. Po příjezdu do New Yorku jsem pro ně rok pracoval. Bohužel, Frank Švehla utrpěl v listopadu 1989 mozkovou mrtvici. Kdyby se to nestalo, já bych se do toho nezapletl. Ale: Nevěděli jsme v USA pořádně, co se děje v Československu. Informace byly jen kusé, neověřené, po telefonu. Tehdy se snad koncem listopadu, začátkem prosince konala vzrušená schůzka krajanů v Sokole na Manhattanu, možná 400 lidí. Z Prahy tam byli také hosté Ivan Havel, možná Radim Palouš, Jiří Dienstbier. Spousta projevů, diskuse, spekulování, co a jak a kdo a kde. Panovaly různé dohady o situaci doma, i pomluvy, objevovala se spousta nových jmen. Faxy byly mizerné, telefonů málo. A tak jsem na konci schůze vstal a řekl: „Já budu vydávat krajanské noviny. Dejte mně vaše adresy.“

 

Dovedu si to představit. My jsme byli v centru dění a také jsme informace museli hledat, vyznat se v nich, a bylo to těžké. Co teprve v zámoří, kde to bylo vše velmi zprostředkované . . .

Začali jsme s manželkou Věrou s novinami prakticky přes noc. Největší problém byl získat adresy lidí. Výhoda byla, že náš rodinný podnik měl plně zaběhnutou elektronickou sazbu. Museli jsme ale najít vhodný program pro češtinu a slovenštinu, spolehlivého tiskaře novin a zavést efektivní distribuci. Nebylo to snadné, udržet naše dosud spokojené zákazníky a přitom najít čas na přípravu, sazbu a distribuci novin. Nakonec to skončilo, jak jinak ani nemohlo –  zákazníky jsme postupně ztratili a Typrints Company vydávala jen Americké listy (smích). Měl jsem ale skvělé spolupracovníky. Do Amerických listů psali na začátku Aleš Fuchs, Jaroslav Pomp, Mojmír Povolný, Vratislav Pěchota, Jaroslav Drábek, Jiřina Rybáčková, a další. Slovenská témata pokrývala profesionálně Zita Sujová, bez ní bychom museli slovenskou část vypustit.

 

Vy sám jste tehdy moc nepublikoval. Nechtěl jste, nebo neměl čas?

Obojí, ale hlavně neměl čas. Stále jsem vedle vydávání Amerických listů byl hlavním trenérem týmu veslařské mládeže, jezdil na závody a konference. A krom toho jsem byl činný ve spolku Bohemian Hall, řečené „Bohemky“, jedné ze dvou největších českých krajanských institucí v New Yorku, které v té době hrozil bankrot. Spolek samotný se nejen probudil z letargie předsametových let a významně se rozrostl, ale taky byla obnovena česká škola pro děti. Dnes má dvě skupiny, českou a slovenskou, víc než sto dětí od pěti do třinácti let. Naštěstí jsou mezi novými příchozími do USA i schopné učitelky. Jako prezident spolku jsem u toho byl, naplno to prožíval. Nebylo to snadné.

 

Americké listy seznamovaly Čechy v USA i v Kanadě s novou realitou u nás. Učil jste je orientovat se mezi novými jmény české kultury a politiky. Iniciovaly Americké listy něco, co by jinak nevzniklo?

Oženili a vdali jsme čtenáře díky seznamovací rubrice (smích). A samozřejmě já jako vydavatel jsem se díky té práci pohyboval ve společenských kruzích, kde bych se jinak nikdy neocitl a seznámil se s významnými lidmi, které bych jinak nepotkal.

Někdo si možná myslí, že krajanské noviny byly něco, co se dělalo „na koleně“, ale my jsme byli naprosto profesionální, respektovaný list. Kdybych přivezl stránky k tiskaři o půl hodiny pozdě, byl by malér. Nedávno jsem vyklízel skladiště, které mám v domě u dcery na Long Islandu, mám tam ještě asi osm krabic s různými materiály a šest plných fotografií. Je to nutné dát do archivu, jsou tam jistě i nějaké poklady . . .

 

...Ukazuje několik fotografií a komentuje na nich zachycená setkání. Vidím na nich Petra Bíska s Georgem Bushem starším, s Madeleine Albrightovou nebo s Karlem Schwarzenbergem. Probíráme se fotkami a událostmi, které Americké listy zachytily.

Tady jsme s manželkou s Georgem Sorosem, třeba. Deset minut jsem si s ním přátelsky povídal na nějaké gala večeři, rozuměli jsme si, on to nepokládal za zbytečnou ztrátu času. Byl jsem z toho trochu paf, a teprve po cestě domů jsem se chytil za hlavu, proč jsem mu neřekl o dvacet tisíc dolarů pro naše noviny (směje se). Jistě by je dal, na dobrou věc, pro něj pakatel. Perlička: když jsme skončili s vydáváním Amerických listů, rozhovor se mnou byl na poslední straně druhé části Lidových novin a o George Sorosovi na poslední straně první části. Já a Soros ve stejném vydání!?!

 

Takových osobností bylo ale daleko víc a vy jste ta setkání skvěle využil pro nové cíle České republiky. V USA se toho v devadesátých letech hodně dělo, například slavné návštěvy Václava Havla . . .

PR a marketing Amerických listů jsem nikdy nedělal, na to opravdu nebyl čas. Ano, všechny ty události Americké listy zpravodajsky pokrývaly. Ale děly se i konkrétní věci mimo Americké listy. Například jako prezident spolku jsem pozval Václava Havla zasadit v zahradní restauraci „Havlovu lípu“, dnes je to krásný, 12metrový strom. Mimořádně úspěšné bylo naše lobování za urychlené přijetí České republiky do NATO. Udělali jsme tenkrát anketu mezi našimi čtenáři, co si myslí o NATO. Zalarmovali jsme je, aby psali svým poslancům, volali jim, tlačili na ně. Alexandr Vondra, který byl tehdy velvyslancem, od amerických politiků slyšel, že česká loby byla silnější a efektivnější než polská a maďarská dohromady.

 

Co bylo při tom lobování za vstup do NATO pro vás nejvíce vzrušující, nejvýznamnější?

To, že čtyři dost rozdílní lidé, se za tím účelem dali dohromady, dokázali táhnout za jeden provaz a vytvořit parádní brožurku propagující NATO. Peter Rafaeli, původně z Bratislavy, vše sepsal, Oldřich Holubář graficky zpracoval, a Čechoameričan už třetí generace Bill Citterbart to zadarmo vytisknul. Já jsem to vedl, získal jsem pozdravný dopis od Václava Havla, ale bez těch tří, nevím, nevím. Peter Rafaeli napsal skvělý vyzývající článek a dal dohromady seznam všech amerických senátorů, které rozdělil do skupinek – je pro, proti, váhá, je mu to jedno - s kontakty na ně. To jsme vytiskli, rozeslali všem našim čtenářům, rozdávali na různých akcích, vyzývali krajany, aby tyto informace všude šířili a do lobování se zapojili. (Ukazuje historickou přílohu Amerických listů.)

 

Jak jste spal po takových událostech, když běžela ta jednání?

Dobře. Byl jsem nejen v té době, ale celá ta léta tak zapřažený, že nebyl čas se zastavit, nic nedělat. Po tom každodenním kolotoči jsem vždy upadl do postele a tvrdě spal. Nikdy ne dost, ale vždy kvalitně. Lobování dopadlo parádně, jako bychom byli super profíci.

Ale spousta profesních i soukromých akcí mně během vydávání Amerických listů unikla, všude jsem být nemohl. Například jsem nebyl v Los Angeles, když tam náš syn Jonathan vyjel ve dvojskifu na Olympijském festivalu zlatou medaili.

Na úspěchu vstupu do NATO měli samozřejmě zásluhu i jiní, organizace i jednotlivci, jako je Madeleine Albrightová. Musím zmínit organizaci Američtí přátelé České republiky, kde jsem dosud členem sboru ředitelů. Tato organizace postavila sochu TGM ve Washingtonu, k tomu bylo potřebí schválení senátem a podpis prezidenta USA, vrátili jsme sochu Woodrow Wilsona do Prahy před Hlavní (Wilsonovo) nádraží a jako zatím poslední velkou akci bustu Václava Havla do washingtonského Capitolu. Jejich lobování bylo naprosto cílené, profesionální.

 

S kým ze současných českých politiků jste měl nejužší vazbu?

Jejda, to nebude snadné. Potkal jsem desítky politiků, diplomatů, akademiků, lidí z Českého centra, Českého rádia, televize, Četky. Mezi nimi byla a je spousta skvělých lidí. Ale nejužší vazbu, jak říkáte, jsem měl například se senátorem Tomášem Grulichem, ten předsedal senátní komisi, která měla na starost krajanské záležitosti. Se senátorkou Jitkou Seitlovou. Prakticky se všemi velvyslanci – Sašou Vondrou, Petrem Gandalovičem, Petrem Kolářem. Se Sašou Vondrou jsem si hned rozuměl, byl disident jako můj bratr Tomáš. S lidmi z okruhu Václava Havla. Často jsem se setkával s Václavem Klausem, ale nikdy to nebylo přátelské setkání, přestože jsme proti sobě kdysi hráli dorosteneckou košíkovou. Miloše Zemana, když byl premiérem, a mnohé další jsme hostili v Bohemian Hall.

 

Americké listy přestaly vycházet v roce 2010, oznámil jste, že vyznáváte „umění odejít“. Nedávno jste skončil i s veslařským tréninkem tady v Praze, k němuž jste se poté nechal „zlanařit“ zpátky na Long Island. Jste zpět pátým rokem, říkáte, že jste tu doma a že sem patříte. Není to ale docela zvláštní situace, že jste se rozhodl právě do tohoto období? Mnoho z toho, co jste za oceánem pro republiku pomáhal vydobýt, je zpochybňováno. Nelitujete návratu?

Ne, ne. Vůbec ne. Je to tu dobré, ale samozřejmě by to mohlo být daleko lepší. Víte, dá se zvládnout, když má na národ negativní vliv jeden vysoce postavený člověk. Když jsou dva, to je průšvih, a když se do toho plete ještě třetí? To už je jasná hrozba. Takhle začínaly všechny velké společenské katastrofy. A bude-li mít jeden z těch mužů volnou ruku, pochybně získaný mandát uplatnit své ideje? Na to si musíme dát velký pozor. Je nutné se poučit z historie, kam něco takového může vést.

 

Má člověk v demokracii právo na lež? Dá se to obhájit svobodou slova? A má toto právo politik?

Historik na univerzitě v Bostonu, profesor Igor Lukeš řekl v televizním rozhovoru – volně parafrázuji: „Když bude svoboda lhát, nastane anarchie. Svoboda slova vyžaduje odpovědnost. Chceme-li být politicky korektní, a dáme dvě minuty pravdě a dvě minuty lži, posluchač bude zmaten. Pravda a lež nemají stejnou hodnotu.“ Když se uzná právo na lež, toho pak zneužijí různí demagogové. Takže nesmí zmizet odpovědnost za vlastní činy, za to, co říkám, co dělám. V okruhu přátel lež nemá takový dopad, ale ve veřejném prostoru je pravda nesmírně důležitá. Myslím, že více odpovědnosti bychom potřebovali naordinovat nejen u nás, ale jistě i v dnešních USA.

 

Do centra politiky se nám doma dostala také kultura, o které je, byť v nejširším slova smyslu, i tento rozhovor. Myslíte si, že dnes někomu z vládních politiků o kulturu vůbec jde?

Na veřejném jevišti to často přerůstá v konflikt individuí, v politický boj, ale kultura sama, jak ji v Čechách známe, bude pokračovat, růst a vzkvétat díky lidem, jako jste vy, paní Fialková, vaše České kořeny. Nebo každoroční hudební festival Americké jaro, který pod vedením Zdenky Součkové proniká i do jiných uměleckých kategorií. Nicméně současná situace je na pohled hodně zoufalá. Ale je tu, myslím, pořád dost těch, kteří i tak dokážou najít cestu, jak dál. A to je to, co mi, mimochodem, v Americe scházelo – přístupná kultura. Dojíždět na Manhattan a zaplatit 180 amerických dolarů za divadelní představení není pro každého možné, respektive pro málokoho. Průměrná úroveň kulturních aktivit je tady v Česku vyšší. Do USA se stále přicházejí prezentovat největší talenty ze zahraničí a z těch místních se vždy najdou ti nejlepší. Ale: nejen, že je Praha dobrou kulturou zaplavená, já bych se neobával odstěhovat se i do nějakého jiného městečka v Česku a do Prahy si jen občas zajet.

 

Co vám na americké kultuře imponovalo?   

Americká literatura, to je opravdu špička. A když je někdo opravdu velký talent – to platí ve všech oborech – a někdo jej objeví, tak ho Američani podpoří. Systém stipendií, grantů, mecenášů, dárců v USA lidem umožní se rozvinout. A to platí i ve sportu. Ale když si spočítáte, že to je výběr z 350 milionů obyvatel, tak jsme tady u nás na tom s talenty opravdu dobře – nejen v kultuře, ale i v nové generaci veslařů, což je skvělé (směje se). Vždy se tu najdou mladí náruživci, kterým nejde jenom o peníze, a kteří tvoří něco s vědomím, že nezbohatnou.

 

S čím jste se nedokázal v Americe smířit?

Především s násilím. Dnes a denně ve filmech, v televizi, v tisku a na konec i na veřejnosti. Tuhle jsem uprostřed dne prošel šesti hlavními televizními kanály a na dvou běžely dva stupidní americké seriály, ve kterých se bez přestání střílelo, mlátili se ti chlapi hlava nehlava, v rámci genderové rovnoprávnosti mezi nimi i krásná žena, dvě. To není dobré. Vyměnil jsem si e-mail s americkou dcerou ohledně nedávného masového střílení v USA. Nelíbil se jí můj názor, že člověk, který vyrůstá v násilném prostředí a je ho stálým svědkem, otrne a naučí se přijímat násilí jako možný způsob života. Ona se ohradila, že tomu tak není. Nesouhlasila se mnou přesto, že sama organizovala pochody proti Donaldu Trumpovi, propagátoru hrubosti a násilí.

A proto jsem zpět tady v Čechách. Pro nás, moji generaci, z níž někteří pamatujeme hrůzy války, hrubé násilí bylo v životě něco mimořádného, jako z jiného světa, fantazie v kovbojských filmech, ale tam je to každodenní realita. Překvapilo mne a trápí mne, že mnozí z mých českoamerických přátel volili Trumpa a stále nechtějí přiznat, že se mýlili.

Že tato myšlenka a tradice sahající až do 60. let 19. století je opravdu živá, dokládá fakt, že v současnosti je pod názvem okrašlovací spolek registrováno ve veřejném rejstříku ministerstva spravedlnosti na 176 spolků a každým rokem přibývají další. Po roce 2000 jich byla řada obnovena, velký boom zažily za první republiky a my se v souvislosti s oslavami století naší země ptali, do jaké míry navazují současné o. s. na tradici a v čem jsou jiné, jaká je jejich pozice mezi místními komunitami, ale třeba i jak je inspiruje soudobý akční guerilla gardening. Tento příspěvek je tedy jakýmsi ohlédnutím za jejich prací, jejíž výsledky byly shrnuty v loňském roce.

Ačkoli se okrašlovací činnost stala v různé míře náplní také mnoha jiných spolků, například pozemkových, vlastivědných, spolků rodáků či přátel města nebo obce, oslovili jsme s jedinou výjimkou jen takové, které se k ideji okrašlování hrdě hlásí svým názvem. Na náš dotazník odpovědělo šest subjektů (první díl viz link: http://mistnikultura.cz/sonda-do-zivota-okraslovacich-spolku-i). Dnes přinášíme informace o zbývajících třech: Mařížském parku, z. s., Luhačovickém okrašlovacím spolku CALMA a Okrašlovacím spolku BUDOUCNOST.

Stručně o historii okrašlovacích spolků a o době jejich největšího rozkvětu jsme psali v úvodním textu, zde link pro zájemce: http://mistnikultura.cz/sonda-do-zivota-okraslovacich-spolku-i

Proč dnes vznikají okrašlovací spolky? Jakou činnost vyvíjejí? S jakými obtížemi se potýkají? Co se jim daří realizovat, co je spojuje a na co mají odlišný názor? Oslovili jsme několik spolků napříč republikou, z menších i větších měst a položili jim následující anketní otázky o jejich současném fungování:

Anketní otázky pro okrašlovací spolky

• A/ Za Mařížský park, z. s., z Maříže, místní části Slavonic /okres Jindřichův  Hradec, Jihočeský kraj, 7 obyvatel (2011)/, odpovídala Martina Havlíčková, projektová manažerka spolku
• B/ Za Luhačovický okrašlovací spolek CALMA, o. s., Luhačovice (okres Zlín, Zlínský kraj, 5 tis. obyvatel) odpovídala PhDr. Blanka Petráková, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně - Muzeum luhačovického Zálesí - vedoucí muzea, kurátorka sbírky lidového textilu, keramiky a lázeňství; kurátorka Centra pro zpracování odkazu Dušana Jurkoviče v Luhačovicích
• C/ Za Okrašlovací spolek BUDOUCNOST, o. s., Havlíčkův Brod (okres Havlíčkův Brod, kraj Vysočina, 23,2 tis. obyvatel) odpovídal Jan Schneider, čestný předseda a mluvčí

 

Kdy a za jakých okolností okrašlovací spolek vznikl, resp. byl obnoven? Jaké byly motivace a důvody k založení spolku?

A/ Hlásíme se ke společnému základu, z něhož vznikaly původní okrašlovací spolky, hlavním zájmem bylo „zkrášlování“ veřejného prostoru Slavonicka, i když naším srdcem a centrem je Mařížský park. Začínali jsme jako aktivní skupina v roce 2007, spolek byl pak založen v roce 2012, vyšli jsme ze zájmu o Mařížský park jako významné historické a přírodní lokality Slavonicka.

B/ Prvotní impuls vedl od muzejního projektu spojeného s připomínkou významného výročí luhačovických lázní v roce 2002. Už tehdy se ukázal potenciál historických průvodů a kostýmovaných akcí v Luhačovicích. Několikrát jsme se k nim vrátili a nakonec se rozhodli tyto spontánní akce institucionalizovat. 

C/ Na počátku byla zbytečně grandiózní rekonstrukce havlíčkobrodského náměstí podle návrhu architekta Aleše Buriana (za peníze EU, pochopitelně). Nesouhlasili jsme s odstraněním zeleně. Diagonální dělení a jedna polovina zelená z něj činily náměstí unikátního vzhledu, okamžitě rozpoznatelné. Nyní je standardní kamenné, bez fantazie a stínu, prašnější, v létě výrazně rozpálenější, hlučnější, sušší, podobné „apelplatzu“.

Ale architekti si navzájem svá díla většinou nemohou vynachválit, přestože jsou nejen tuctová a nepraktická, ale chvílemi i nebezpečná. Zde na havlíčkobrodském náměstí i naším přičiněním musely být odstraněny naprosto nesmyslné vystouplé kameny, ohraničující parkovací místa, protože způsobily desítky zranění, některá i poměrně vážná. Rozum to nebere, jak na to architekt přišel a kdo všechno mu to schválil. Oni na náměstí asi pohlížejí pouze z klimatizovaného auta, ale ne z pohledu člověka čekajícího na autobus pod srandovní stříškou (kolikrát zažijete na Vysočině chumelení či déšť padající pouze kolmo dolů?).

Vrcholem všeho jsou tři „moudronosné“ stély z rezavějícího plechu, postavené okolo morového sloupu, na něž jsou nerezovým písmem vyvedeny obsáhlé pasáže z díla Karla Havlíčka Borovského. Všechno špatně: koho jen mohlo napadnout vybrat dlouhé texty z díla člověka, který nade vše proslul svými epigramy?? Jenže ty epigramy jsou dost jedovaté, dnes snad ještě více, než včera – zní jedno vysvětlení. Druhá nevyvedenost je, že ty texty nejsou k přečtení, protože voda teče dolů, a to i ta rezavá, a teče přes ty nerezová písmena, takže celý efekt je, že to vypadá na tři kusy šrotu, který jen čeká na někoho, kdo je tam odveze.

Tato situace vyústila v to, že pánové Milan Kašpar, Jiří Čáslavský a já jsme se nechali inspirovat pamětní tabulkou, připomínající Okrašlovací spolek Budoucnost (1886-1919), a tak jsme roku 2010 vstoupili do jeho šlépějí a já jsem se stal prvním předsedou. Nyní máme pětičlenný výbor a já jsem čestným předsedou a mluvčím. Je to uspořádání vhodnější, protože na jednoho toho bylo moc.

 

Navazujete nějak na historickou tradici okrašlovacího hnutí? Můžete srovnat tehdejší náplň a zaměření spolku s činnostmi, které podnikáte nyní? Souvisí vaše činnost spíše s péčí o krajinu a životní prostředí nebo převažují kulturní a volnočasové aktivity? Zapsala se nějak dřívější činnost okrašlovacího spolku do podoby místa, kde žijete?

A/ Spolek Mařížský park, z. s., propojuje péči o veřejný prostor, ochranu přírody a krajiny se společenskými a kulturními akcemi, a to je společný základ tradice okrašlovacích spolků. Ochrana přírody a krajiny na institucionální úrovni je jev novodobý, a naši činnost od tradičních prvorepublikových spolků odlišuje. První zákon o ochraně přírody a krajiny v Čechách je z roku 1956. Vliv spolků v průběhu správního řízení ale umožnil až zákon z roku 1992 na ochranu přírody a krajiny. Proč nebylo zapotřebí těchto zákonů již za první republiky??? Byla společnost na jiné mravní úrovni? Spíš byla jiná společenská situace na začátku první republiky. Ale stejně tak jako dnes se v místních spolcích sdružovali lidé, kteří chtěli mít vliv na zlepšování života obce. Zákon z roku 1992 vznikl jako nový nástroj občanské společnosti, zákon, který by měl posilovat demokracii. V praxi to ale pro členy spolku znamená prosazovat zájmy ochrany přírody a krajiny z pohledu obyvatele Slavonicka, obyvatel z kategorie „přírodomilců“, a na to není dnešní společnost ještě připravena. Náš spolek sdružuje proto jen cca deset aktivních členů, kteří jsou ochotni na sebe vzít díl odpovědnosti, a spolupracuje s mnohými příznivci, kteří nám pomáhají tento díl odpovědnosti nést.

B/ Specifikum našeho místa je spojeno s lázeňstvím. A z důvodu potřeby okrašlovat a organizovat zábavy pro lázeňské hosty vznikl v Luhačovicích okrašlovací spolek už roku 1884. Je zajímavé, že mezi zakládajícími členy byli tehdy např. vlastenecky smýšlející lékárník, politik hrabě Serényi – majitel panství i lázní, židovský obchodník, lázeňští lékaři i hosté z řad vídeňské aristokracie. Prvním činem byl benefiční koncert, z jehož výtěžku bylo zakoupeno piano pro vybavení lázeňského domu. Aktivity spolku v Luhačovicích byly tedy spíše kulturně-zábavního charakteru a v tomto smyslu pokračují i naše dnešní snahy. Ale na druhou stranu, jednou z našich nejúspěšnějších akcí v lázních je vytvoření exteriérové galerie a Trasy uměleckých ptačích krmítek a budek, spojených s ptačí slavností a Vítáním ptačího zpěvu, společné štědrovečerní krmení ptactva – akce spojující komunitu v místě, osvěta spojená s ochranou přírody, ale i akce guerillového charakteru… Těžištěm však zůstává tvorba šatníku replik historických kostýmů z doby největší slávy lázní na přelomu století a výchova ke vztahu ke kulturně historickému dědictví prostřednictvím tvorby historických obrazů, průvodů, komentovaných historických módních přehlídek a komponovaných kulturních programů. Kromě toho začínáme pořádat veleúspěšné kostýmované zájezdy za poznáním atd.

C/ Původní Okrašlovací spolek Budoucnost vznikl v roce 1886 a působil v naprosto odlišných podmínkách. Zakoupil pozemky za hradbami města a postupně v něm vysázel tisíce stromů a keřů. Místní významný stavitel Šupich v něm postavil altánek. Spolek v parku dokonce zaměstnával hlídače. Ovšem po válce v roce 1919 spolek svou činnost ukončil a městu předal tento krásný park, který umožní člověku obklopenému zelení vyjít ze samého centra až za město! Původní Okrašlovací spolek Budoucnost se tedy do podoby dnešního Havlíčkova Brodu zapsal až neuvěřitelně významně!!

My jsme navázali na jeho činnost volně, „vedeni péčí o budoucnost“, okrašlováním naší přítomnosti fyzické i duševní. Vysadili jsme v parku již sedm stromků, s dalšími počkáme, až bude po jeho revitalizaci, kterou provádí – zde musím říci ke spokojenosti skutečně všeobecné – architekt Zdeněk Sendler.

 

Nakolik aktivní činnost vyvíjíte? Jakých cílů chcete prostřednictvím spolku dosáhnout? Co vás na této práci těší a co vám ji naopak komplikuje? (Některé spolky svou činnost omezují či ruší z důvodu nezájmu lidí o dobrovolnickou nekomerční činnost a věci veřejné či špatných vztahů s obcí…)

A/ Aktivity, které jsme realizovali, realizujeme a připravujeme, mají přesah i mimo Slavonicko, snažíme se podporovat i jiné neziskové organizace, a tím získáváme zase jejich zkušenosti a pomoc. Pořádáme kulturní a společenské akce, zapojujeme se do správních řízení, ovlivňujeme občanskou společnost ve Slavonicích a především s přáteli chráníme krajinu, kterou máme rádi.

Příklady ovlivňování správních řízení:

- Petice na zastavení kácení stromů v Mařížském parku z roku 2007 vedla k veřejné diskusi o péči o Mařížský park a ke spolupráci členů spolku na realizaci revitalizace tohoto parku v rámci projektu Evropský park Bavorsko-Čechy.

- Petice za zachování zákazu vjezdu pro vozidla nad 3,5 tuny. Výsledkem petice bylo omezení této dopravy a zajištění bezpečnostních opatření pro školáky, kteří přecházejí silnici využívanou pro kamionovou dopravu.

- Kácení lipové aleje na potoku ve Slavonicích – účast ve správním řízení. Výsledkem je zachování části starých stromů, výsadba nových stromů a vytvoření pracovní skupiny „Zelené Slavonice“. Pracovní skupina ze členů neziskových organizací a člena rady města.

- Držíme se hesla „Strom velmi dlouho roste a pokácet jde za chvíli!“ Proto v průběhu roku podáváme připomínky k žádostem majitelů o kácení dřevin, především pokud se jedná o staré stromy, kde by bylo řešením strom ošetřit a ne kácet, a jeho význam ve veřejném prostoru je nenahraditelný. V takovýchto případech se obvykle vyjádří k připomínkám pracovníci AOPK. Zároveň v rámci řízení prosazujeme i náhradní výsadbu, tak aby byl zachováván krajinný ráz Slavonicka.

B/ S problémy uvedenými v závorce se potýkáme od začátku. I s neochotou lidí zapojit se aktivně do organizace akcí – spíše jsou většinou pasivní a chtějí se nechat vést. Z toho plyne únava a vyčerpání aktivního výkonného jádra a nastává čas zvažování dalšího směřování. Ale po zdařilé akci zažíváme často radost a pocity pospolitosti a zadostiučinění, což nás motivuje pokračovat.

C/ Snažíme se vyvíjet činnost v takovém rozsahu, abychom byli schopni tuto úroveň udržet dlouhodobě. Počáteční nápady jsme tedy porůznu vyzkoušeli a pak spektrum činností zredukovali na dvě větší akce a několik menších.

Na jaře, ve výroční den založení spolku, který příhodně vychází na den volna (8. května) jsme pořádali v parku, v Šupichově altánku promenádní jazzový koncert (první rok jsme tu měli Originální pražský synkopický orchestr, pak již místní dixielandové kapely). Šupichův altánek je na vyvýšeném místě nad rybníkem Hastrman, dole pod ním ten den probíhají trhy řemesel. Lidé si již na tento unikátní doplněk zvykli, a za ty dvě hodinky se tam vystřídá podle odhadů i dvě tři stovky posluchačů.

Na podzim pak organizujeme Veřejnou rozpravu na aktuální téma (úpravy náměstí, úprava parku, funkce městského architekta, školství, historie, vztah řeky a města).

V průběhu roku spolupořádáme s místním kultury milovným notářem koncerty a přednášky. Na tradičním havlíčkobrodském podzimním knižním veletrhu máme svůj stánek, kde prodáváme kromě hudby (Osamělí písničkáři) též námi vydaný komplet Havlíčkových epigramů (naposledy totiž vyšly v osmdesátých letech; to naše vydání je k dostání buď v knihkupectví na náměstí v Havlíčkově Brodě, nebo v knihkupectví U Řehoře Samsy v pasáži domu U Nováků ve Vodičkově ulici v Praze).

 

Jaká je právní subjektivita spolku (občanské sdružení, zájmový spolek apod.)?

A/ Původně jsme byli občanským sdružením, které jsme na základě zákonných požadavků transformovali na právní subjektivitu zapsaného spolku.

B/ Spolek.

C/ Jsme spolek.

 

Kolik členů spolek sdružuje? Jaké jsou věkové, profesní a genderové charakteristiky členů spolku? Je možné srovnání s dobou největšího rozkvětu spolku (pokud to není nyní)? Jaké jsou povinnosti člena spolku?

A/ Spolek sdružuje 10 členů, jedná se především o lidi zabývající se řemeslem a uměním. Věkový průměr většiny našich členů činí 50+ a výše. Spolek je generově vyvážený. Období založení spolku a současné období není možné srovnávat, spolek se od svého založení vyvíjel, jediným jasným a srovnatelným parametrem je jeho společenský dopad, a tím je postupné naplňování jeho cíle, a neustále nové překonávání dalších a dalších problémů.

B/ Náš spolek má 45 oficiálních členů, dalších asi 50 spolupracovníků, jejich složení se ale stále proměňuje, výbor má 7 členů a 3 statutáry. Ve stanovách nemají členové žádné povinnosti, pouze výbor. Neplatíme členské poplatky, na činnost si vyděláváme kulturními programy.

C/ Členů máme okolo 30, spíše zralejších. Jejich povinností je platit příspěvky a chodit na valnou hromadu, jinak jsou veškeré jejich aktivity pouze velmi vítané.

 

Jaký je vztah spolku k obecnímu zastupitelstvu/magistrátu? Máte jejich podporu?

A/ V současnosti jsme získali určitý respekt části zastupitelů města. O podporu pro jednotlivé projekty musíme vždy a stále usilovat.

B/ Podpora je pouze formální, v podstatě jsme spíše objektem vydírání – město nám poskytuje prostůrek na sklad pro okrašlovací šatník, zato musíte tu vystoupit pro důchodce, tu zajet vystoupit do partnerského města, tu se účastnit jiné taškařice, samozřejmě na své náklady. Fotografie z našich akcí používají rádi k propagaci místa, ale když něco potřebujeme my, narážíme na nepochopení, nedůvěru a závist. Ale učíme se nic nechtít, dělat věci pro radost z konání, nečekat odměnu, ani zájem radnice.

C/ Zpočátku jsme byli ve při, kvůli náměstí, ale postupně představitelé města shledali, že nejsme ani zásadně opoziční, a už vůbec ne politickou platformou, a zdá se, že začíná vzájemná spolupráce, která by mohla být prospěšná. Zvláště i proto, že nejsme na město nijak navázáni a ve svých stanoviscích jsme naprosto nezávislí, což městu může poskytovat určitou reflexi. Hodně vzájemný vztah zlepšily jazzové koncerty, při nichž se lidé potkávají, potancují, popijí, porozpráví. Je to každoroční dárek spolku občanům města, kteří si na to již zvykli. Letos, když jsme sázeli lipku vedle Havlíčkova pomníku (Strom republiky ke stým narozeninám), tak si i starosta přihodil a dokonce ocenil činnost spolku. Chce to prostě výdrž a nepřepínat síly, abychom se i jako pořadatelé mohli usmívat, a ne padat na ústa.

 

S jakými dalšími organizacemi spolek spolupracuje? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

A/ V rámci města spolupracujeme s několika neziskovými organizacemi, které mají podobné zaměření jako my. Slavonice jsou malé město, a tak organizace, které v rámci ochrany přírody a krajiny kooperují, mají každá jiný způsob, jak se na práci podílí. A zároveň lidí, jež jsou aktivní v rámci malého města, je omezený počet, a tak jejich spolupráce je přirozená. Spolek Mařížský park, z. s., například navrhne Institutu Slavonice téma pro studenty. Lidé s Institutu nám zase pomáhají při veřejném plánování. Slavonická renesanční, o.p.s., poskytuje zázemí pro naši činnost ve Spolkovém domě, a její pracovníci nás podpoří, kde mohou. My jim samozřejmě také vycházíme vstříc, a nejen to. Sama jsem byla členy Slavonické renesanční společnosti (což je spolek, který získal budovu kina od města Slavonice, dnes Spolkový dům) pověřena stát se zakladatelkou Slavonické renesanční, o.p.s. Spolkový dům slouží spolkové činnosti obyvatel města i jako ekocentrum. Dále pak spolupracujeme s místním skautským oddílem při praktické péči o Mařížský park.

Největší podporu získáváme pro naši činnost od rodinných příslušníků a přátel. Naše výdaje hradíme především z dotací a soukromých zdrojů. Na konec roku 2018 jsme připravili koncert Gildase Delaporte na Pražskou zvonkohru mistra Manouška na Slavonickém náměstí. Produktem z tohoto koncertu je zvukový záznam, který například ve formě CD spolu se zajímavými fotografiemi chceme využít k získávání financí pro práci našeho spolku.

B/ Každoročně žádáme o grant města, dostáváme v posledních letech 5−10 000 korun ročně. To jsou náklady na cca pět klobouků anebo dva slunečníky či dva páry historické obuvi. V průvodu k výročí města nás vystupuje kolem sedmdesáti osob, které všechny musíme obléci.

C/ Spolupracujeme zejména s naším poetickým notářem Láďou Vondrákem, v jehož Poetickém podkroví nad kavárnou U notáře se odehrálo mnoho hudby, divadel nejmenších forem, čtení, recitování a Listování.

Podporují nás někteří místní podnikatelé, občas jsme dostali od města grant, jinak výdaje hradíme z příspěvků – a vydělali jsme si i vydáním Havlíčkových epigramů. Část se snažíme prodat, ale část využíváme jako dárky – například pro zahraniční studenty bohemistiky, kteří se péčí Hlávkovy nadace každoročně setkávají na zámku v Lužanech. Dostali jsme tak Havlíčkovy epigramy už do mnoha zemí na světě, a jsou v rukách lidí, kteří je umějí číst česky!

Dobrou spolupráci máme i s místním aeroklubem, protože člen spolkového výboru Tomáš Holenda, první polistopadový havlíčkobrodský starosta, byl kdysi juniorským reprezentantem v letecké akrobacii. Společně s aeroklubem chystáme besedu s prvním českým mistrem světa Red Bull Air Race Martinem Šonkou.

 

Jaké projekty jste realizovali? Co se nepovedlo? Na čem pracujete nyní? Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní?

A/ Realizujeme projekty na ochranu přírody a krajiny a k jejich propagaci užíváme náš kulturně společenský Hraniční festival. Nejdůležitější výsledek naší práce je docílení komunikace mezi neziskovými organizacemi Slavonic a zástupci města. Nejtěžší zkouškou, kterou musíme překonávat, je dokončovat společně projekty a připravovat nové, přes závažné zdravotní problémy manažerky projektů.

B/ Vydali jsme několik publikací, uskutečnili Trasu ptačích budek, řadu zájezdů, nadchli spousty lidí, máme skupinu báječných tanečnic charlestonu, podíleli jsme se na natočení několika dokumentů o Luhačovicích a šíříme jejich slávu, máme nádherné kostýmy, bavíme se a přitom vychováváme lidi k lásce k místu a k jeho historii − to nám stačí.

C/ Z projektů musím zmínit „Cestu epigramů“. Nechali jsme vyrobit destičky s Havlíčkovými epigramy, a ti, kdo měli zájem, je vyvěsili (samozřejmě se souhlasem příslušných vlastníků nemovitostí či provozovatelů podniků v pronájmu, zejména v centru města). Takto jsme umístili na veřejných prostorách v Havlíčkově Brodě 64 epigramů, a někteří majitelé zvažují, že si je nechají vyrobit na své nemovitosti v trvalejším provedení, protože jim prostě přirostly k srdci. Myslím, že to byla velmi úspěšná akce.

V současné době bojujeme s nedostatečnými vlastními kapacitami při přípravě studie o Vladimíru Chadalíkovi, vojenském pilotovi vrtulníku, který 21. srpna 1968 odletěl do Západního Německa, aby cosi zařídil, a pak byl kázeňsky potrestán, podmínečně odsouzen a nakonec byl odsouzen i nepodmíněně. Byl to však absolutní profesionál, ani své manželce až do smrti neřekl, jaký plnil úkol. Pátráme a uvítáme jakékoliv střípky informací.

A ještě jednu tradici se snažíme zavést. Na památku místního učitele, šachisty a především regionálního historika Františka Drašnera (napsal 9 knih a mnoho článků na toto téma) vypisujeme každoročně soutěž o Cenu Františka Drašnera, jíž chceme povzbudit a podnítit autory, zabývající se regionální historií. Zaměřujeme se především na školy, ale jde nám to jak psovi pastva. Nicméně každý rok se někdo přihlásí, a my jsme rozhodnuti se trpělivou prací dostat do povědomí veřejnosti – a také učitelů, kteří by v ideálním případě mohli přijmout naši aktivitu jako pomoc ve vzdělávacím procesu. (Podrobnosti a další informace o spolku jsou na webové stránce www.budoucnost-hb.cz).

 

Okrašlovací spolky zažívaly boom v dobách první republiky. Organizujete nějakou akci, která výročí republiky připomíná?

A/ Ano, komentovanou procházku Mařížským parkem, která je zaměřena na dlouhověké stromy v kontextu historie.

B/ Celý rok jsme výročí připomínali formou průvodů, historických obrazů, scének, kulturních programů, výstav; byly to mimořádné zážitky s dvojníkem TGM, sokoly, četníky, poznali jsme řadu skvělých lidí z jiných historických spolků, s nimiž jsme se spojili.

C/ Vysadili jsme pamětní lipku a tradiční podzimní Veřejnou rozpravu jsme věnovali „osmičkovým rokům“, ale z našeho pohledu – jak osobnosti z našeho regionu zasáhly do dění a jak se ono dění zase zpětně promítlo do regionální historie, protože ta je skutečným gruntem jakékoliv kultury.

 

Připravujete nějakou stěžejní akci či aktivitu na rok 2019, o které byste chtěli čtenáře informovat?

C/ 8. května jsme uspořádali v Šupichově altánu (nad Trhy řemesel v Parku Budoucnost) jazzový koncert.

Na podzim věnujeme Veřejnou rozpravu stému výročí ukončení činnosti původního Okrašlovacího spolku Budoucnost, v jejímž rámci se chceme zabývat rolí a významem takovýchto občanských aktivit. Jeden z výstupů se ale zcela nepochybně bude věnovat vodě, protože její dostatek či nedostatek bude čím dál více ovlivňovat životy dalších generací.

 

Je třeba dodat…

A/ Spolková činnost má význam pro rozvoj demokracie, a to je odkaz nejen první republiky. 

A jaké postavení mají dnešní okrašlovací spolky mezi ostatními místními komunitami… V čem je jejich specifikum?

Tyto organizace mají rozdílný význam v rámci komunity malých obcí a velkých měst. V rámci malých obcí jsou okrašlovací spolky, jako sdružení přispívající ke společenskému životu obce, spíše ženskou záležitostí, a naopak pánové se sdružují ve svých spolcích mysliveckých, hasičských... Ale všechny tyto spolky a organizace mají nenahraditelný význam pro život komunity těchto obcí. Navíc, právě okrašlovací spolky ovlivňují často i rozvoj obce. Ve velkých městech jsou tyto organizace často spíš komunitou v komunitě. 

Komunitou v komunitě? Nemají tedy vliv na rozvoj města? Život v daném místě ovlivňují méně? (doplňující otázka redakce)

Nemyslím si, že je vždy nezbytné posuzovat vliv spolku na přímý rozvoj města. Jen je jeho význam jiný a rozvoj města ovlivňuje jiným způsobem. Větší města mají větší možnosti ekonomické, mají výhodu i v potenciálu lidských zdrojů v rámci samosprávy. Ale osobní vazby a vztahy bývají v rámci velkých aglomerací narušeny, a v tom je nezastupitelná role těchto organizací. Prostě je tato role jen jiná.

 

Okrašlovací spolky dnes

Proč dnes vznikají okrašlovací spolky?

Na mnohých místech okrašlovací spolky úspěšně burcují své spoluobyvatele z jakési letargie vůči stavu svého okolí. Upozorňují na vhodné i nevhodné zásahy do přírody a krajiny, všímají si drobných památek, studánek, starých cest, památných, ale i „obyčejných“ stromů, alejí, sadů, starých hřbitovů… Upozorňují na stav těchto míst a hlavně v lidech probouzejí všímavost a „lásku ke krajině“, již přetavují v potřebu o ni pečovat. Leckde už spolky přispěly k nebývalému stmelení místního společenství. V neposlední řadě přinášejí příležitost udělat něco užitečného, nenudit se a najít přátele se stejnými zájmy.

 

Proč dnes zanikají znovu obnovené okrašlovací spolky?

Některé spolky svou činnost omezují či ruší z důvodu nezájmu lidí o dobrovolnickou nekomerční činnost a věci veřejné, neochotu zapojit se aktivně do organizace akcí. Další častým důvodem jsou špatné vztahy s obcí a opakované nepochopení ze stran úředníků a politiků. Není pak snadné si v takové situaci udržet motivaci a rovnováhu sil, energie. Jak napsal Radovan Auer za Šumperský okrašlovací spolek v prvním díle naší sondy do života okrašlovacích spolků: „I kdyby teď spolek jen dotáhl rozjeté projekty a zanikl, tak vidíme, že jsme ve městě inspirovali řadu lidí a komunitní život se rozproudil.“

 

Informace: http://www.mariz-park.cz/

Informace: http://www.spolekcalma.cz

Informace: http://www.budoucnost-hb.cz/

 

Zdroje:

http://www.artslexikon.cz

Heřmanová, E. ,Kokošková, V.: Soumrak nebo renesance okrašlovacích spolků? In: www.researchgate.net

Blažek, J.: Novodobé okrašlování. In: https://www.sedmagenerace.cz/novodobe-okraslovani/

Zajoncová, D.: Kulturně historické dědictví v péči místních komunit. In: http://elearning.historickededictvi.com

Historie okrašlovacích spolků - IS MU - Masarykova univerzita

 

Jak vzpomínáš na své dětství?

Rodiče se velmi brzy rozešli, následně rozvedli, když mi byly tři roky a mému bratrovi dva. Táta se vrátil do Plzně, odkud pocházel, a moje maminka zůstala v Tachově a zapojila se tam do kulturního dění – pracovala tam, říkalo se tomu tehdy Osvětový dům nebo Osvětová Beseda, a měla na starosti ochotníky, knihovníky, muzikanty a kina. Pamatuji si, že pořádala pro ochotníky semináře. Zvala na ně jako lektory herce z plzeňského divadla a někdy i z Prahy, které znala ještě ze svých začátků. Vzpomínám si, že jednou na semináři přednášela mladá krásná Jana Hlaváčová, která přijela z Plzně. Kulturní život v šedesátých letech v Tachově byl opravdu bohatý a velmi aktivní. Lidé na všechno chodili. Když hráli ochotníci Faust, Markétka, služka a já Jiřího Suchého a Ivana Vyskočila, byla tam živá muzika. Nepamatuji si, jaké to bylo divadlo, protože jsem byla malá, ale společnost to byla skvělá, bezvadná. Pak přišel rok 1968 a vše ustalo. Pražské jaro kulturní život paradoxně spíše poškodilo, protože se lidé začali angažovat více v politice (musíme mít na mysli, že je řeč o aktivních mladých komunistech). Pak ale přijely tanky a bylo po všem.

 

Ano, zmiňovala jsi, že ačkoliv jste žili za demarkační čárou, sovětské tanky tam přesto přijely. Jak to tenkrát bylo?

Tanky přijely, ale pak musely zase odjet. Tenkrát moje nejvěrnější kamarádka Anička měla v přízni velitele tachovské posádky – plukovníka Koškára, který žil s její maminkou. Plukovník Koškár byl takový „východňár“, postava trochu jako z Tankového praporu, ale čestný oficír, a ten odmítl Rusům otevřít tachovská kasárna a dát jim je k dispozici. Samozřejmě byl degradován a vyhozen. Armády Varšavské smlouvy tam tedy byly a zdržely se asi týden, ale musely pak zase odjet za demarkační čáru.

 

Jak se vše vyvíjelo po roce 1968?

Maminka byla vyhozena z práce. Nechtěla jsem jít v Tachově na gymnázium, protože po stranických prověrkách byli všichni profesoři z tachovského gymnázia, kteří se s námi přátelili, vyhozeni také. Proto jsem šla do Plzně. Máma tam ještě našla práci v kultuře, o kterou po několika letech ovšem přišla. Tohle období ostatně popisuji ve své knížce Příběh v řeči nepřímé (nakladatelství Větrné mlýny v roce 2015).

 

To byla doba, kdy ses dostala k divadlu Dominik?

V Tachově tenkrát nebyly žádné Základní umělecké školy, které by vyučovaly „dramaťák“. Chodila jsem do hudebky na piano, také jsem seděla pod stolem, když naši hráli ochotnické divadlo a uměla jsem všechno nazpaměť, recitovala jsem, ale amatérské divadlo, ve kterém by hrály děti, tam nebylo. Samozřejmě jsem po něčem takovém moc toužila. V Plzni jsem se dostala do závodního klubu Škodovky, kde působilo hned několik divadelních spolků. Začala jsem chodit do jednoho z nich, který pěstoval něco jako divadlo poezie. Tam jsem se uchytila a divadlo Dominik se z toho potom později vydělilo takovým velmi zvláštním způsobem.

 

Jak to tenkrát bylo?

Divadlo, ke kterému jsem se připojila, bylo velmi tradičně ochotnické. Nebylo to vlastně žádné divadlo poezie. Vráťa Dvořák, který nás vedl, byl, myslím, konstruktérem ve Škodovce. Napsal dramatický scénář o životě Françoise Villona. Role Villona byla zdvojená, jeden byl ušlechtilý – toho hrál Vráťa, druhý grázl, kterého hrál tvůj tatínek Jindra Kout. Do toho se objevovaly různé postavy z villonských balad a já jsem měla Baladu Fortuninu. Kostýmy jsme měli půjčené z divadelní půjčovny a já byla tehdy šťastná, neměla jsem pochybnosti, mimo jiné proto, že balady s námi zkoušel režisér Ota Ševčík. Už tenkrát jsem ale jako sólistka vyjela na Wolkrův Prostějov a tam jsem viděla například Divadlo na okraji. Samozřejmě mi začalo velmi rychle docházet, že to, co děláme s Vráťou, je naivní a hloupé. Sice jsme pak udělali ještě jednu produkci La Fontainových bajek – ale ta byla ještě hloupější. V tomto případě mi to už vadilo.

Zkusmo jsem, nic zlého netušíc, z knížky Ramóna Gómeze de la Serna – Gregerie aneb Co vykřikují věci, kterou jsem snad dostala od maminky k narozeninám, udělala scénář tak, jak jsem to viděla na Wolkerově Prostějově. Jen zevnitř textu, bez přidaných životopisných nebo moralizujících výkladů.

 

To jsi byla hodně mladá?

To mi bylo 16. Byla jsem ve druháku na gymplu.

 

Takže ty jsi v šestnácti udělala scénář?

To mi vždycky šlo. Dělala jsem si scénáře i z Dobrodružství Huckleberryho Finna, ještě v Tachově, kdy nebyla žádná šance, že by se to mohlo hrát, ale mě to bavilo. A scénář na Gregerie jsme si společně nazkoušeli – tři holky a dva kluci. Ve snu by nás nenapadlo, že se to Vráti Dvořáka dotkne. A jeho se to opravdu dotklo strašně, protože svolal schůzi souboru a na ní nechal hlasovat o našem vyloučení. A protože byla doba dosti ostře probíhající normalizace, kdy se stále někdo odněkud vylučoval, tak naši kamarádi ze souboru, kteří s námi Gregerie nezkoušeli, pěkně zvedli ručičky pro naše vyloučení. Byla jsem z toho v šoku. Tak jsme se zvedli, opustili jsme schůzi a tím jsme přestali být členy divadelního souboru Závodního klubu Škoda.

Moje máma, která tenkrát ještě pracovala na Krajském kulturním středisku v Plzni, znala někoho z klubu mládeže Dominik a tím nám pomohla najít náhradního zřizovatele. S Gregeriemi jsme následně vyjeli na Wolkrův Prostějov a získali Cenu poroty. Tím se potvrdilo, že jsme měli pravdu, a tím méně nás měli rádi ti, co nás vyhodili.

 

To vás bylo pět?

Pak k nám přišli další lidé, kteří by asi ve škodováckém souboru nehráli, například bratři Řezáčové, kteří od dětství chodili účinkovat do plzeňského divadla J. K. Tyla v době, kdy tam režíroval například Ota Ševčík nebo Svatoslav Papež. Dělalo se tam dobré divadlo. Později se k Dominiku přidala i Jiřina Bernášková (nyní Pachlová) ze Sokolova, kterou jsme znali jako recitátorku z Wolkrova Prostějova a v Plzni studovala na Pedagogické fakultě. Začal s námi hrát také můj bratr, a ještě jeden kluk, který uměl na kytaru. Tvůj tatínek ho znal z Rožmitálu, byl to prostě „Pepa Kala z Rožmitála“. Další dívky – Eva Hořánková a Jiřina Brožová (nyní Tejkalová), se s námi přirozeně skamarádily a obě se také později dostaly na DAMU.

 

Jaká byla přesně tvoje role v divadle Dominik?

Dělala jsem všechno. Byla jsem dramaturg, scenárista i režisér, V Gregeriích jsem i hrála. Co se týče Gregerií, ještě jsme si s režií tak poměrně abstraktního tvaru nevěděli rady. V době takzvaných socialistických závazků chodili profesionálové z divadla J. K. Tyla spolupracovat s ochotníky. Pozvali jsme si herce Milana Rybáka, který nám s režií pomohl. Přišel například na to, že by bylo dobré, aby ten, kdo se stále prostřednictvím Gregerií dobírá podstaty existence, byl ve vratké pozici. Milan Rybák ji, hlavní postavu, z námi původně vymyšleného houpacího křesla, umístil na závěsnou houpačku. Ukázal nám, co je mizanscéna. Všichni jsme byli mladí a naprosto otevření, takže nám stačilo málo a příště už jsme věděli. Později jsme si vybrali povídku vynikajícího bulharského autora Jordana Radičkova. Tuto inscenaci jsme už dokázali udělat sami.

 

To byl Chléb?

Ano, povídka Chléb z knížky Střelný slabikář, s tím jsme vyhráli Wolkrův Prostějov podruhé, tentokrát i s Cenou diváka. Se zvukovou podobou pasáže, kdy pekárna hoří a je potřeba metaforicky sdělit, že tam i dva pekaři, kteří vše vyprávějí, uhoří, nám pomohl básník a hudebník Zdeněk Barborka. Poradil nám, jak si máme text rozdělit jako hudební skladbu a každý si držet svůj hlas a svoji linii. Vše dohromady to vytvořilo zvuk vzplanutí. To bylo nádherné. 

 

Silnou inscenací byl také Hus, s kterým jste také vystupovali na WP, i když to v té době nebylo snadné.

Sestavila jsem scénář ze Zprávy o odsouzení Mistra Jana Husa v Kostnici středověkého autora Petra z Mladenovic, který Husa do Kostnice doprovázel. Do jeho vyznění se samozřejmě otiskl náš vzdor proti normalizační politice, ale to nikdo nemohl vědět, ani my sami jsme si toho úplně nebyli vědomi. Nazkoušeli jsme inscenaci v roce 1975 a požádali odbor kultury města Plzně o schválení. To nám ale bylo odepřeno s tím, že v roce osvobození republiky (Rudou armádou, která nota bene Plzeň neosvobodila) přece nemůžeme hrát o upálení Jana Husa. Námitka, že ta výročí se budou překrývat vždycky, neobstála. My jsme Husa dozkoušeli a také předvedli – tehdy už jsme byli v Plzni populární, chodili na nás umělci (malíř Vladivoj Kotyza nám namaloval kacířské čerty na Husovu posměšnou mitru a dal nám cennou radu, že gotika je hýřivě barevná, Zdeněk Barborka pomohl s výběrem Husových písní). S nepovoleným textem jsme ovšem do soutěže nemohli. Tvoje maminka Eva Willigová, která tou dobou působila jako metodická pracovnice Ústavu pro kulturně výchovnou činnost, zařídila, že jsme v Prostějově Husa hráli mimo soutěž. Na představení přišel kdekdo, i se o něm diskutovalo, a nikoho samozřejmě netrápilo, jestli je to povolené. Technik Národního domu pořídil zvukový záznam, který jsme jednou půjčili do Divadla J. K. Tyla a tam někde je dodnes. Jen nikdo neví, kde. Je na něm už zaznamenán mimořádný talent budoucího herce Ivana Řezáče (dodneška když se setkáme, zdravíme se celými pasážemi ve staročeštině) i odbojná atmosféra toho představení.

 

Navzdory tomu, že bylo divadlo Dominik velmi úspěšné, nemělo dlouhé trvání.

Byly to tři inscenace a několik večerů poezie. Odmaturovali jsme a všichni, kdo se hlásili na DAMU, se tam dostali. Kromě mě, protože jsem měla politicky špatný posudek. Nedostala jsem ani doporučení z gymnázia, a proto jsem šla pracovat do čistírny odpadních vod. Eva Hořánková, Ivan Řezáč i Jiřina Bernášková se dostali na herectví, Jiřina Brožová na dramaturgii, tvůj tatínek tehdy nastoupil do profesionálního loutkového divadla a Jarda Řezáč, to byl bytostný kantor a tehdy už student Pedagogické fakulty, pak ve Stříbře, kde učil, se svými studenty v cestě Divadla Dominik pokračoval, jeho soubor se jmenoval Jakoubek a slavil velké úspěchy. Všichni z divadla Dominik svým způsobem obohatili českou profesionální scénu.

 

Toto byl vlastně okamžik, kdy ti režim opravdu radikálně zasáhl do tvého života?

Naprosto. A musím říct, že jsem to strašně špatně snášela.

 

Vnímala jsi to jako velikou nespravedlnost?

No jasně. Na DAMU bych se samozřejmě také dostala, když se tam dostali všichni. Ale bylo to tak beznadějné. Hlásila jsem se tam dvakrát, ale bez tehdy nutného doporučení to bylo vlastně zbytečné. Ostatní byli na DAMU a také má kamarádka Jarka Odvárková (dneska už Šiktancová), s kterou jsem se znala z letní divadelní dílny v Hronově, se tam dostala. Později však podepsala Chartu 77 a vyhodili ji. Všichni moji kamarádi byli na DAMU a začali tvořit společné projekty. Seděli U Štiky, to byla hospoda vedle DAMU, měli hlavy dohromady a pořád se bavili o školní inscenaci nebo o tom, co dělají při studiu, a já jsem se cítila jak prodaná. To bylo opravdu asi nejhorší psychické období mého života. Cítila jsem se hrozně. Ani jsem se s nimi nedokázala stýkat. Vlastně jsem úplně přerušila veškerá intenzivní kamarádství, protože mě všechno zraňovalo. Všechno mně bylo líto. Neměla jsem jim co říct – to bylo opravdu hrozné. Nikomu bych to nepřála. Kéž se takové kádrování nikdy nevrátí.

 

Nemohla jsi tedy studovat, co jsi chtěla, takže jsi se musela nějak živit. 

Začala jsem v čistírně odpadních vod, protože mi někdo poradil, že když půjdu někam manuálně dělat, doporučení ke studiu dostanu. Ale to bylo houby platné. Jedno nedoporučení na DAMU už jsem měla, takže to bylo celé zbytečné. Nakonec jsem si vzala svého prvního muže Vlada Zemančíka a měli jsme spolu první dítě. Odstěhovali jsme se na hájovnu a rozhodli se žít tam. Vlado nebyl z kulturních kruhů, a já jsem si řekla, že když to nejde s divadlem, tak prostě budu žít jinak.

 

Chybělo ti kulturní sdílení?

Napřed ne.  Na hájovně byla spousta místa a bylo to tam moc hezké. Velká zahrada, sad, hojnost a lidi za námi rádi jezdili. Ale později, když naše, tehdy už tři, děti povyrostly a já potřebovala jít do práce, protože jsme neměli vůbec žádné peníze, zjistila jsem, že jediné, co můžu dělat, je jít pracovat do lesa. V ten okamžik mi začalo docházet, že tenhle život pro mě nemá perspektivu.

 

Jak dlouho jsi takhle pracovala?

V lese asi tři roky. Pak jsem prodávala v obchodě. Všechno bylo hrozně špatně placené a k ničemu mi to nebylo. Ani já jsem tam k ničemu nebyla. Celá situace se podepsala na našem rodinném životě, takže se nám manželství rozpadlo. Rozvedli jsme se, opustili jsme hájovnu a každý jsme šli jinam. Já se vrátila do Plzně a začalo další kolo života v kultuře.

 

To muselo být těžké, když jsi byla sama se třemi dětmi. Jak jsi to zvládala?

Byla jsem strašně ráda, že jsem zpátky mezi přáteli. Například tvoji rodiče mi byli opravdu obrovskou oporou, ale ne jenom oni, ale i jiní přátelé z Plzně. Abych se vrátila do prostředí amatérského divadla, z něhož jsem úplně vypadla, rozhodla jsem se, že se přihlásím do recitační soutěže. Už jsem měla věk na třetí kategorii. Na krajské přehlídce jsem se setkala s kamarády, kteří seděli v porotách, tak jsme se tomu zasmáli. Bylo ohromně povzbudivé, že na mě nezapomněli – například dramaturgyně z plzeňského divadla Johana Kudláčková. Na přehlídce jsem si odrecitovala svého Brechta a svého Vaska Popu a postoupila jsem na Wolkrův Prostějov. I tam byli mojí staří přátelé už také v porotě, kolem festivalu se pohyboval také kamarád fotograf Bob Pacholík. Byli to lidé, kteří znali historii celého mého nepřijetí na DAMU a konečně mě někdo někde vítal. Opravdu všichni byli rádi, že jsem zpátky. Hned jsme začali spřádat plány, a najednou život vypadal jinak. A děti… nevím, jestli jsem to zvládla úplně dobře, tehdy se mi zdálo, že to nějak dokážeme. Hodně s pomocí tvých rodičů – opravdu. Kdybychom se navzájem neměli, tak by to asi nešlo.

V té době jsme také s tvojí maminkou Evou Koutovou – Willigovou inscenovaly večer poezie z básní Jany Moravcové (která se pak pod jménem Jenny Nowak prosadila jako autorka fantasy románů) nazvaný Křehká rovnováha. Pomohlo to k tomu, že jsem začala spolupracovat s Divadlem Pod lampou, kde se mi sice nepodařilo takové souznění jako v Dominiku, ale měli jsme k dispozici hrací prostor. Tam jsme také uvedli povídky Saši Berkové, na kterou často vzpomínám a myslím, že její hlas v české kultuře velice chybí.

 

Tehdy jsi potkala Petra Nováka, svého druhého muže a odešla jsi na Kaceřov?

Petr byl kastelánem na Kaceřově, ale já jsem za ním jezdila jen na víkendy. Bydlela jsem v Plzni v bytě po svém bratrovi. Petra Nováka později z Kaceřova vyhodili na základě četných udání jeho kolegyně, která na kaceřovském zámku bydlela v druhém služebním bytě. Ostatně můj život je plný toho, jak někdo někoho odněkud nespravedlivě vyhazuje. To se stále opakovalo, až do převratu. Tím to teprve skončilo.

 

Nakonec se ti ale povedlo vystudovat a posunout se dál.

Když jsem se přihlásila do recitační soutěže, abych se dostala na Wolkrův Prostějov, tak jsem se také přihlásila na DAMU. A tvůj tatínek Jindra Kout, který v té době pracoval jako inspicient v divadle J. K. Tyla, mi pomohl k doporučení. Za minulého režimu totiž kdo chtěl dálkově studovat, musel mít doporučení zaměstnavatele – bez toho to nešlo. Potvrzení musel vystavit ředitel příslušné organizace, a bylo jedno, v jaké pozici dotyčný adept studia je. Jindra mi vyjednal u jevištního mistra práci uklízečky. Takže jsem se stala uklízečkou Divadla J. K. Tyla, a tím pádem mi nějakou manipulací, které se dopustily spřátelené dramaturgyně, ředitel jménem Pomahač podepsal doporučení ke studiu dramaturgie na DAMU. A to stačilo. Bylo to absurdní – stačilo být v divadle uklízečkou.

 

Nehrálo tam roli i to, že už jsi neměla své dívčí jméno?

Možná, ale já si myslím, že už to v zásadě roli nehrálo. Poměry na DAMU už byly jiné a přijímací komise byla také jiná. Někteří si mě sice pamatovali, například profesor Císař, ale myslím si, že byl docela rád, že mě vidí a že mě může přijmout. Po nějaké době mého studia na dramaturgii se chebský ředitel divadla obrátil na DAMU, že by potřeboval lektora dramaturgie a jestli by nemohli někoho doporučit. Profesor Císař s profesorem Vostrým doporučili mě. Byla jsem na vrcholu štěstí, protože chebské divadlo mělo senzační pověst.

 

Takže jsi začínala jako lektorka, ale potom jsi přešla regulérně na dramaturgii?

Pak přišel převrat a dramaturg chebského divadla Martin Urban, kterému jsem dělala lektorku, se vrátil do Prahy. V Chebu to bylo opravdu skvělé, tak skvělé, že se mi o tom ani nezdálo.

Zůstala jsem tam už jako dostudovaný dramaturg.

 

Jsi osoba, která může krásně podat svědectví o tom, jak vypadalo pohraničí a lidé v něm právě během revoluce a po revoluci.

To můžu. Pro chebské divadlo byl převrat vlastně rána. Lidé, kteří byli v Chebu „z trestu“ nebo proto, že nemohli být někde jinde, teď konečně mohli domů. To se týkalo i některých herců. Navíc k tomu lidé přestali chodit do divadel. Divácká krize se dotkla všech divadel.

 

Čím to bylo?

Jednak divadlo obecně nevědělo, co má hrát. Lidé měli určitou představu o tom, na co se chodilo v 60. letech, a když se pak stejná hra opět uvedla, byli zklamaní. S diváky najednou nerezonovala. Očekávání s realitou se míjela. Také lidé najednou začali víc sledovat politiku a mít o ni zájem. Mnozí začali podnikat. Takže první léta byla těžká, ale mně to nevadilo. Já měla naprosto jasnou představu o tom, jak má vypadat Západočeské divadlo v Chebu. Například, že má být pohyblivé. Takže jsme udělaly s Alenou Svatošovou Biblické příběhy jako divadlo jednoho herce.

 

Když mluvíš o pohyblivosti divadla, vzpomínám si, jak jsme za tebou jednou přijeli do Chebu a šli se podívat do divadla, kde zrovna probíhala zkouška. Jeden člověk chodil v písku, který mu přepadal z nohy na nohu. Tenhle obraz se mi vryl do paměti.

To byla Alena Svatošová s těmi Biblickými příběhy a byl to Mojžíš v poušti. Hráli jsme to všude možně, v kostelích i v zimě před Vánoci, pro školy, v nejrůznějších prostorách. Bylo to chudé divadlo podle našeho nejvnitřnějšího přesvědčení. A o inscenaci byl zájem, protože počátkem 90. let se lidé o Bibli zajímali. Chebskému divadlu také hodně pomohl režisér Pavel Pecháček, který tam dost intenzivně v 90. letech pracoval. Chebské divadlo sice nemělo bůhvíjaký soubor, ale mělo některé dobré vlastnosti amatérského divadla. Někdy to, co by se nedalo hrát v Národním divadle, v Chebu fungovalo. Hráli jsme Karola Sidona a jeho adaptaci Komenského Labyrintu nebo jsme hráli Ludvíka Aškenazyho – variaci na Tonku Šibenici nazvanou Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem. Cheb se zrovna tou dobou vyrovnával s fenoménem prostituce, takže to bylo velmi aktuální a podařené představení. Žádné profesionální divadlo, kromě plzeňského loutkového divadla Alfa, nic takového nehrálo. Ale v Chebu to šlo. Sice jsme neměli herce na Hamleta nebo na Fausta, ale měli jsme soubor na to obrovské spektrum postav Komenského Labyrintu. To už jsme na konci devadesátých let. Chebské divadlo v roce 1997 vyhořelo. Ředitel František Hromada vedl divadlo v provizorních podmínkách, kdy se nepřestalo hrát, a ještě uhlídal, aby se při rekonstrukci nic nerozkradlo. Vše se zase v pořádku slavnostně otevřelo Slaměným kloboukem, načež ho radnice kvůli nějakému pofidernímu schodku v rozpočtu odvolala z funkce. To mě tak naštvalo, že jsem odešla pryč. V té době už jsem byla na půl úvazku v rozhlase.

 

Takže jsi se vrátila do Plzně?

V Chebu jsme zůstávali ještě po dobu, kdy tam moje nejmladší dcera Marie chodila do školy a můj muž Petr Novák pracoval v chebském divadle jako šéf dílen a jednu dobu i výpravy. Později, kdy mé tři starší děti byly už dospělé, a Máří odešla na Církevní gymnázium, jsme přes týden byli v Plzni už všichni tři.

 

Nakonec jsi tedy začala pracovat v plzeňském rozhlase.

Od roku 1997. V roce 2004 jsem šla na stanici Vltava, protože se začalo regionální vysílání reformovat s cílem, že umělecké slovo na regionální stanici nemá být, protože je k tomu určená Vltava. V té době se už naše Máří chystala na DAMU na dramaturgii. Řekla jsem si tedy, že mám-li dělat pro Vltavu, tak bude lepší dělat pro Vltavu na Vltavě.

 

V současné době jezdíš pravidelně jako porotce na krajské a národní přehlídky, na Wolkrův Prostějov, kde jsi byla několikrát jako účastník, také na Jiráskův Hronov. Jaké to je?

Na přehlídky jezdím dlouho. Tyto přehlídky byly vlastně moje univerzity, protože o divadle jsem se učila přemýšlet na národních přehlídkách anebo na soutěžích. Bylo to tím, že do krajských porot jezdili mimo jiné i lidé, kteří nemohli pracovat v profesionálním divadle, ale byli vysoko nad úrovní amatérské přehlídky. Mluvili s námi jako rovný s rovným – například profesor Císař nebo Radim Vašinka. To byla skutečně putovní univerzita. Díky tomu se člověk naučil o divadle přemýšlet a komunikovat o něm. Jsem amatérskému divadlu vděčná za základ, který o divadle vím. Díky všem dílnám, seminářům, publikacím, které kulturní střediska vydávala a která byla okamžitě použitelná jako vhodná skripta. Například texty Zdeňka Hořínka, Jana Císaře a Jaroslav Vostrého. Amatérské divadlo absolutně přeneslo myšlení o divadle přes normalizaci. Není náhoda, že lidé, kteří se v 90. letech vyšvihli v oblasti profesionálního divadla jako Petr Lébl, J. A. Pitínský, Jan Borna – jsou lidé, kteří vzešli z amatérského hnutí.