Články a komentáře

Kuks a jeho génius loci

Proč myslíte, že hrabě František Antonín Špork miloval podzim - a zvláště na Kuksu?

Kuks je krásný po celý rok, ale pravdou je, že podzim ho ozlatí, ozdobí a prozáří. Na podzim příroda působí barevně jinak a jinak také funguje světlo. A to světlo tady dělá zázraky!

 

Co vám na Kuksu bere dech?

Duch místa. Pokaždé, když se postavím na most přes Labe, nebo nejlépe na terasu před Hospitalem, uvědomím si velkolepost a velkorysost myšlenky, která je na tomto místě tak zakořeněná, že přes všechny nepřízně času a dob, kdy to tady spláchla řeka, Šporkův zámek padl popelem a Kuks chátral, tak i fragmenty barokního komplexu mají jedinečnou výpovědní hodnotu. Bylo to právě baroko, které v 17. a 18. století natrvalo spojilo obyvatele této země s přírodou. Jsem si jist, že každý, kdo má v sobě trochu citu, to pochopí.

Já se na Kuks vracím pravidelně, v intervalu dvou tří let. Přijíždím se studenty podle předem daného scénáře. Do Braunova Betléma se vypravíme těsně před setměním. Posadíme se u kašny, já otevřu knížku Dojmy a potulky od Miloše Jiránka (pozn. redakce: výtvarný teoretik, malíř a spisovatel), kde je  neuvěřitelná pasáž o Braunovi a Brokoffovi. A zatímco čtu, zvolna zapadá slunce, takže dvě poslední věty už odříkám v houstnoucím šeru zpaměti. Okolo nás balvany, stromy a příroda najednou působí jako věci s poselstvím. A to je to usebrání – okamžik vytržení, který dokáže vyjádřit jen umění.

 

A zmíněné Jiránkovy věty?

České země měly štěstí na velké sochaře. A pánové Brokoff a Braun dali české zemi to nejlepší, co mohli!

 

Historik architektury je v Čechách vzácnější než anglický král

Působíte jako historik architektury a těch – na rozdíl od historiků umění -  je u nás jako šafránu. Jak jste se k této profesi dostal?

Můj tatínek, historik umění, byl dlouhá léta ředitelem Národní galerie, takže já jsem v podstatě vyrostl mezi obrazy a knížkami. Ale původně jsem chtěl být stavitelem lodí a taky chemikem. Doma jsem měl různé křivule a odebíral jsem časopis ABC, lepil modely a chodil do Národního technického muzea a do holešovických loděnic. Tatínek si toho moc nevšímal, až teprve v roce 1967, když  mi bylo šestnáct let, tak mě na čtrnáct dní odvezl do Paříže – jen já a on – a ukázal mi Paříž, jak ji znal. A to byl naprostý gejzír galerií, muzeí a návštěv. Byli jsme u malíře Josefa Šímy, ale taky třeba ve vyhlášené kavárně U Dvou Magotů: „Pozor, tamhleten pán je slavný Giacometti a támhle je Fernard Léger!“ Tatínek byl gurmán, takže následoval festival nejrůznějších šneků a francouzských sýrů. Vzpomínám si, že jsme pořád seděli v kavárnách, pili aperitivy a zásadně jsme se přesouvali taxíkem. Celých těch čtrnáct dní jsem byl jako u vytržení.

Po návratu tatínek poznamenal: „No, jmenuje se to dějiny umění, a když tak – studuje se to na filozofické fakultě.“ Zbystřil jsem. (smích) Tatínek nelenil a příští rok udělal to samé ještě s Itálií. Takhle mi věnoval dvakrát čtrnáct dní prázdnin, a tím mě prostě dostal.

Taky mě hodně ovlivnilo, že jsem se narodil na Malé Straně. Starou Prahu a její historii jsem měl moc rád. V josefovské škole pod kopulí sv. Mikuláše jsme měli turistický kroužek mladých průvodců Prahou a zúčastňovali jsme se orientačních her Poznej a chraň památky. Později jsem se kromě dějin umění a historie začal zajímat také o památkovou péči, která s architekturou souvisí. Hlavně jsem se ale chtěl odlišit od svého tatínka. Zatímco on se věnoval modernímu umění, především malbě a sochařství,  já si umínil, že se budu orientovat na architekturu a baroko. Když se uvolnilo místo historika architektury na Akademii výtvarného umění, kde jsem čtyři roky externě působil, tatínek, který byl velmi potěšen, mi řekl: „No, toho si hodně važ! Protože těch, kteří v dějinách Akademie přednášeli dějiny architektury, bylo míň než anglických králů!“ Pak jsem si jednou prolistoval školní almanachy a skutečně jsem zjistil, že od založení Akademie jsem teprve pátým pedagogem, který tam přednáší.

 

Nomen omen (jméno znamení)

Jak jste přišel ke svému křestnímu jménu Tomáš?

To je velmi prosté. Moje maminka pocházela z jižní Moravy, která je dosud takovou výspou tradice a víry. Můj dědeček se jmenoval Graubner, a když přijel do Prahy zhlédnout svého čerstvě narozeného vnoučka, zjistil, že není pokřtěn. Velice se  rozčilil, protože podle jeho vědomí, svědomí a výkladu světa bylo nutno okamžitě zjednat nápravu. S nikým se nebavil a s otcovskou autoritou vůči své dceři (mé matce) zašel do nejbližšího kostela na Malé straně, kde s tamním s farářem okamžitě domluvil křtiny. Pak povolal mého strýčka, svého syna Emila z Plzně,  společně mně šli za kmotry a pokřtili mě. A protože to bylo v kostele sv. Tomáše, dostal jsem křestní list, kde je napsáno Jiří Tomáš Kotalík. Já jsem o tom samozřejmě dlouho nevěděl, až jsem jednou ten křestní list našel. Tak jsem se zeptal, tuto historku vyslechl, a když jsme se v určité fázi mého života začali profesně s otcem překrývat a z hlediska citací a publikací nastal problém, neboť lidé si nás pletli a já se nechtěl chlubit cizím peřím, tak jsem své křestní jméno, nejčastěji jako zkratku, začal používat jako podpis pod autorské texty. Ale mělo to ještě jeden zajímavý moment. Maminka mi občas říkala i Tomášku, a tak jsem slavil dva svátky. (smích)

 

Platí, že jméno utváří naši identitu?

Musím říct, že když jsem zjistil, že moje křestní jméno se odvozuje od Tomáše Akvinského, že tedy jde o duchovno a filozofii, že mně to velmi povzbudilo. Ale původně jsem se měl jmenoval Krok. Protože tatínek v době, kdy jsem se narodil, bádal o českém pohanství a jméno Krok mu připadalo důstojné. Maminka mu v tom samozřejmě zabránila. I když jmenovat se Krok Kotalík – asi by to bylo nepřehlédnutelné! (smích)

 

Zaznělo ještě jiné jméno - příjmení Graubner, které je na Moravě hodně známé.

Ano, zejména ve Strážnici, odkud pochází polovina mé rodiny. Můj pradědeček Ludvík, úspěšný kožešník, měl tři syny. Všichni se stali významnými podnikateli. V té době byla Strážnice důležitým centrem obchodu, vzdělání a prosperity. Ale ti tři bratři, i když se jim dobře dařilo, se nesnášeli. Nemluvili spolu, ačkoli bydleli nejenom v jednom městě, ale dokonce v jedné ulici a v sousedních domech.

 

Možná je nakonec přece jen propojila doba – drsná padesátá léta...

To je pravda, všichni přišli o své živnosti. Zejména tvrdě byl postižen strýc, který provozoval největší textilní závod ve Strážnici. Když mu ho znárodnili, sbalil kufry a emigroval do Francie. Druhému strýci zase združstevnili kožešnický závod. A železářství, jehož vlastníkem byl můj třetí strýc, převzala Osvobozená domácnost Brno. Ale toho se už naštěstí pradědeček nedožil.

Jméno Graubner má na Moravě dodnes svůj zvuk, protože jeden člen tohoto klanu usedl do křesla arcibiskupa olomouckého, metropolity moravského. Jan Graubner je můj bratranec z druhého kolena, což znamená, že naši dědečci byli sourozenci.

 

Dávej a bude ti dáno

Spolu se členy Řádu maltézských rytířů se vracíte do nejznámějšího křesťanského místa – do Lurd a během cesty pomáháte hendikepovaným poutníkům. Co vám přináší tato služba?

Nejsem rytíř, ale pouhý maltézský dobrovolník. Jednou za čas v květnu se vydávám do poutních míst – ostatně to je i velké téma barokní architektury a vůbec české kulturní krajiny; něco z té tradice ještě zůstává na jižní Moravě. Přál jsem si tu pouť jednou zažít, ne však jako turista, ale jako účastník s aktivním úkolem. Shodou okolností mě jedna moje známá pověděla o maltézských poutích do Lurd. Stačí jen zaplatit si cestu, převzít starost o jednoho těžce fyzicky postiženého pacienta, kterému se dobrovolně týden věnujete, vozíte ho na rikše, doprovázíte na obřady. Do Lurd se sjedou stovky takových lidí z celého světa, postižení jsou nadšeni, že o ně pečujete, že s nimi komunikujete. Je to nepopsatelný zážitek, neuvěřitelné zklidnění. A všichni si to náramně užívají a jsou na sebe hodní. Tak jsem si to jednou takhle odpracoval a od té doby se do Lurd inkognito jednou za čas rozjedu pro duchovní očistu. Myslím, že v dnešní uspěchané době je to zvláště důležité.

 

Jaká je odměna pro člověka, který slouží?

Odměna je nad všechny odměny. Jednak vidíte okamžitou zpětnou reakci lidí, kterým pomůžete, které respektujete, a kteří i za drobnost, již si v chvatu dnešního dne neuvědomujete, dokážou být nesmírně vděční.

A druhý dojem? Uvědomíte si sounáležitost s ostatními lidmi, kteří uvažují obdobně. A není ani tak důležitá víra, ale především solidarita, porozumění a pomoc. Maltézský řád má ve svém erbu právě toto spektrum činností, které jsou jistě chvályhodné a důležité: Pomáhat, pečovat.

 

Heslo dnešní společnosti je spíš ber, zatímco vy jste to vzal z druhého konce. Dávej…

To je jednoduché. Dávej a bude ti dáno. 

 

Vybaví se vám z maltézských poutí do Lurd konkrétní zážitek?

Vzpomínám na ten úhelný okamžik, svíčkový průvod, kdy lidé ze všech koutů světa vytvoří poutnické formace, setkají se na horním náměstí v Lurdech. Večer za zpěvu mariánské litanie jej obcházejí kolem dokola, takže vlnící davy připomínají mořskou hladinu, která vás nadnáší, a vy se stanete součástí kosmu, všech jeho elementů - nebe i země, vody…  

 

Co kromě jmenovaného poslání Pomáhej a pečuj vás na Řádu maltézských rytířů přitahuje?

Maltézský řád je nejstarším rytířským řádem na světě. Také v Čechách má svou historickou tradici, mimo jiné i jako podporovatel umění. Od svého počátku, tj. od dob románských, zaujal strategické místo na levém břehu Vltavy u paty Juditina mostu, aby ho chránil a bránil. Celá čtvrť kolem dnešního Maltézského náměstí byla dokonce vyňata z jurisdikce Malé strany a spadala pod jeho jurisdikci. Maltézský řád inicioval významné architektonické stavby románské i gotické. Kostel Panny Marie pod Řetězem v Praze na Malé Straně, který husitské války nedovolily dokončit, je dílem parléřovské huti. Jeho barokní přestavba následovala po třicetileté válce podle projektu Carla Luraga, hlavní oltářní obraz chrámu je dílem Karla Škréty. Maltézští rytíři zaměstnávali Matyáše Bernarda Brauna, velké majetky měli v jižních Čechách, a tam, kam vstoupili, vždy po nich něco zůstalo: Strakonický hrad s gotickými freskami, Radošov a řada velkolepých barokních poutních projektů v jižních Čechách. Řád maltézských rytířů, který obnovil svou činnost v Čechách v roce 1989, v kontextu mé profese a mého zaměření znamená skutečně mnoho.

 

Poutníkem po vlastním osudu

Může být člověk v dnešním slova smyslu poutníkem i bez toho, že by se stal dobrovolným členem řádu maltézských rytířů?  

Samozřejmě, a každému tuto zkušenost doporučuju. Pouť můžete učinit i tak, že půjdete na procházku k nějakému místu, které je ve vašem okolí. A když je tam poutní kostel nebo kaple, tím lépe, nebo jenom prostá boží muka, kříž na kopci, i taková cesta stojí za to. To ovšem neznamená, že tam přijedete autem, vystoupíte, vyfotografujete to místo a hned zase odjedete. Ten akcent cesty je nesmírně důležitý, vlastně je symbolem života a jeho pokračování. A takový duchovní prožitek je přístupný každému, ale jen za podmínky, že se tomu duchovnímu zážitku otevřete, že ho připustíte.

 

V roce 2008 ve Stanovicích u Kuksu byla zpřístupněna sochařská křížová cesta tří generací současných českých sochařů -"Příběh putování a nadějí člověka". I pro  nás, kteří jsme vyrůstali v sekulární společnosti, může jít o naléhavou metaforu života. Tato křížová cesta je ovšem zvláštní tím, že je otevřená. Není zřejmé, kde je její konec a kde počátek. Je to, či není výhoda?

Já myslím, že je to reakce na dnešní dobu a že je zcela na místě. Není to křížová cesta ve smyslu liturgickém, není dána konkrétními zastaveními s konkrétním obsahem. Je to skutečně metafora, symbol. Výsek životní pouti, která vždy vede mezi radostí a strastí. Cesta, která je naplněním lidského života. To, že věnujete svoje léta a energii tomu, že něco prosazujete... A ta cesta má, měla by mít, logické směřování. Možná je materiálně a fyzicky neuchopitelné, ale spočívá v tom, že má kontinuitu. Svět běží a my jsme jeho součástí. A před námi byli jiní jeho součástí a po nás budou zas jiní, a všichni společně, ať chceme nebo ne, jsme součástí tohoto světa a této civilizace. A to je ta paralela cesty, cesty žalu a utrpení, cesty radosti a spásy.

 

A cesty člověka k člověku, nebo v dnešní době spíš osamělého poutníka?

To je zajímavá otázka. Pouť v minulosti a v tradici vždy znamenala sdílení. Putovaly celé skupiny, putovaly davy, člověk s člověkem v nějaké vazbě, v nějakém celku…

 

To citované moře?

Ano. Samozřejmě si vybavíme ve vztahu k přírodě romantického osamělého poutníka Karla Hynka Máchu, ale ta skutečně duchovní záležitost je záležitost lidská a ta vždy nabízí sounáležitost. Moře lidí, kteří stejně cítí, stejně dýchají, je obrovskou vzpruhou a povzbuzením na naší cestě životem. Prostě, že je nás víc…

 

Dominika Jana Bohušová, dominikánka / Setkání v Lurdech

Poprvé jsem tam byla ještě se svou maminkou, která krátce po návratu zemřela. Pro mě jsou Lurdy setkáním s maminkou – s maminkou nebeskou, i s mojí vlastní maminkou, a proto je to pro mne velmi svaté místo. A tak jsem byla moc ráda, když jsem se po letech mohla znovu vrátit, tentokrát jako doprovod pana Dominika Duky, tehdy královéhradeckého biskupa, který pouť vedl. A najednou jsme v tom množství lidí zahlédli známou tvář pana Kotalíka. Otec biskup k němu přistoupil a oba si podali ruce. Potěšilo nás, že jsme při té pouti společně. Vzpomínám si, že nás zaskočila jeho pokora. Vždyť docent Jiří Tomáš Kotalík je člověk, který má ve společnosti významné postavení a jemuž je prokazována úcta. A tento muž oblékne kombinézu a od tkaniček od bot až po nakrmení lžící jako jeden z mnoha, nepoznán, dnem i nocí pomáhá nemohoucímu. A je třeba říci, že taková péče je opravdu náročná, že jde o tvrdou řeholi. A to, že pan docent Kotalík slouží, pokorně slouží, je i naplněním poslání Řádu maltézských rytířů. (Praha, 2008)

 

Jiří Tomáš Kotalík (narozen 14. 2. 1951 - zemřel 2. 7. 2020)

Český historik umění a architektury, rektor Akademie výtvarných umění, v letech 2003–2004 generální ředitel Národního památkového ústavu, od roku 2008 předseda Spolku výtvarných umělců Mánes, autor řady publikací propagujících architekturu, např.: Deset století architektury, Obrazy z dějin české architektury, Socha domu Jiřího Kaloče, Drobné perly české architektury aj. Spoluautor monografie o Josefu Gočárovi.

 

Jste z Dobřichovic. Jak se tu daří divadlu?

Naše městečko má speciální atmosféru různých spolkových činností, kulturních akcí, společného scházení. Pořád se tady něco děje – kromě našich letních divadelních slavností se tu pravidelně konají vinařské slavnosti, Food festival, farmářské hudební koncerty a festival staré hudby, soutěž o nejlepší svíčkovou, závody dračích lodí, je toho opravdu hodně. Často slyšíme od návštěvníků Dobřichovic, že by tady chtěli žít. Krásné prostředí zámku v údolí řeky Berounky příjemnou atmosféru ještě podtrhuje. Daří se nám tady dobře. Potýkáme se jen s jedním pro nás významným faktem, že totiž nemáme vlastní divadlo, budovu, kde bychom hráli, zkoušeli, scházeli se, ukládali ceny a diplomy z divadelních přehlídek, kulisy a rekvizity.

Hrajeme v létě venku na nádvoří dobřichovického zámku (Residence Řádu křížovníků), kde je sice úžasná atmosféra, nezaměnitelný genius loci, ale počasí ovlivnit neumíme.

 

Kdy a za jakých okolností váš divadelní spolek vznikl, resp. byl obnoven? Jaké byly motivace a důvody k založení spolku?

DDS se v letošním roce dožívá dvanácti let svého trvání. Základem všeho je láska k divadlu. U samého počátku byla parta spřízněných duší, scházející se ve vinárně U Caldů, která měla ráda divadlo. Někteří ho provozovali amatérsky, třeba v Řevnicích nebo na dobřichovických zahradách k oslavám narozenin, někteří byli i profesionály. U lahvinky vína se to krásně plánuje, a tak slovo dalo slovo a vznikla Dobřichovická divadelní společnost. Principálem se stal a stále je Petr Říha. V  červnu jsme uvedli naše první divadelní představení a od té doby stále zkoušíme – hrajeme – zkoušíme...

S naší divadelní činností navazujeme na naše předky, ale historie zdejšího ochotnického divadla není zatím dobře zmapována, abychom mohli říct, kdy a kde jsou přesné počátky.

 

Nakolik aktivní činnost vyvíjíte? Kolik premiér do roka připravíte? Jak často a kde hrajete? Máte i vlastní autorská představení? Jakých cílů chcete prostřednictvím spolku dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění?

V každém roce připravujeme jednu až dvě premiéry, a ty obvykle představíme na Dobřichovických divadelních slavnostech, které se pravidelně konají od konce června do konce července. Během roku hrajeme u našich sousedů – v řevnickém kině nebo v Praze, kde si pronajímáme profesionální divadla, jako například ABC, Semafor, Rokoko, Divadlo Bez zábradlí, Divadlo Járy Cimrmana, Divadlo Radka Brzobohatého apod. Jezdíme také po našich vlastech českých – tam, kde nás pozvou, nebo se domluvíme na recipročním představení.

Vedle pozvaných hostujících amatérských i profesionálních divadelních spolků a hudebníků z celé republiky, předvedeme během prázdninových měsíců asi deset vlastních představení. Hrajeme převzaté tituly, téměř vždy se jedná o komedie, ale nechybí ani muzikály s živým orchestrem. Uveďme třeba nestárnoucí Zvonokosy, premiéru navštívil scenárista Petr Markov, Světáci, pohádka Byl jednou jeden král či výpravný „skoromuzikál“ Tři mušketýři. Autorkou scénáře i textů písní je naše členka Alena Říhová.

Naším cílem je kromě vlastního potěšení z přípravy a realizace her také propagace amatérského divadla jako takového a v neposlední řadě i reprezentace našeho krásného městečka. Dá se říct, že se podílíme i na dalším kulturním dění Dobřichovic – jsme účastníky i spolupořadateli Královského průvodu Karla IV., naši členové působí např. v dámské vokální skupině Cabinet, vedou dětské divadlo Kukadýlko, hrají už deset let představení s Poberounským souborem, např. v muzikálu Noc na Karlštejně či v Postřižinách s profesionálními herci a zpěváky, vedou herecké kurzy pro seniory, jejichž zakončením bylo absolventské představení kabaretu, též organizovali pokus o největší piknik do Guinessovy knihy rekordů, sjezd korvet z celé republiky, akce Milionu chvilek, akce k výročí republiky nebo sametové revoluce apod. Náš principál Petr Říha se v době výročí republiky představil v roli prvorepublikového ministerského předsedy Karla Kramáře nejen v Dobřichovicích, ale i v rodném městě tohoto politika, ve Vysokém nad Jizerou.

 

Oslovujete všechny věkové skupiny? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog? 

V našich hrách účinkují děti, mladí herci, herci střední generace i senioři. V publiku se objevují také všechny generace, nedá se říct, kdo převažuje. Snad se nám daří i mezigenerační dialog – dovedeme se dohodnout, i když někdy je to složité. Vždycky ale vyhraje to, že máme divadlo opravdu rádi a že chceme dojít ke společnému cíli.

 

Co vás na této práci těší a co vám ji naopak komplikuje?

Těší nás tato práce sama – od přípravy až po konečné ztvárnění her. Všichni dělají všechno. Připravujeme kulisy, rekvizity, kostýmy, někdy vypomáhají profesionálové, jako např. scenáristka Jitka Nejedlá apod. Existuje samozřejmě tzv. „zdravé jádro“, které je mnohem aktivnější než ostatní, ale na tom asi není nic zvláštního. Někdy je trochu „o nervy“ sladit termíny zkoušek, všichni jsou dost vytíženi v zaměstnáních. No a musím opakovat největší problém našeho souboru – nemáme budovu, kterou můžeme využít k naší činnosti.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Dobřichovická divadelní společnost vznikla jako občanské sdružení se schválením stanov Ministerstvem vnitra. Po změně zákona figuruje jako zapsaný spolek v rejstříku spolků.

 

Kolik členů spolek sdružuje? Jaké jsou jejich věkové, profesní a genderové charakteristiky a jaké povinnosti?

V současné době má DDS 38 členů. Jde o divadelní amatéry různého věku a povolání, přibližně stejný počet mužů a žen. Povinnosti členů spolku vycházejí ze stanov DDS.

 

Jaký je vztah obecního zastupitelstva/magistrátu ke spolku? Máte jejich podporu?

Od naší obce pravidelně získáváme finanční podporu, rovněž tak od kraje. Tři starostové po sobě jdoucí jsou členy DDS a všichni si několikrát zahráli v malých rolích v našich představeních.

 

S jakými dalšími organizacemi spolek spolupracuje? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Spolupracujeme s Poberounským souborem amatérů a profesionálů, dětským divadlem Kukadýlko, agenturou Gei-Ša, dámskou vokální skupinou Cabinet a dalšími. Naše výdaje hradíme z grantů od města a kraje, ze vstupného, darů od sponzorů a členských příspěvků.

 

Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní? Jaká inscenace z vašeho repertoáru je nejvíce reprízovaná? Na čem pracujete nyní?

Na co jsme nejvíc pyšní? Na to je jednoduchá odpověď. Dvakrát jsme se probojovali na celostátní přehlídku amatérských divadel v Hronově, a to s představeními Peklo v hotelu Westminster (2018) a Je úchvatná (2020). Tam jsme zažívali asi vrchol našeho snažení. Ale hrát na prknech, která znamenají svět, například v Semaforu nebo v ABC – to je také nezapomenutelné. Nejvíc repríz měla představení Peklo v hotelu Westminster a Brouk v hlavě. Dvakrát jsme se s úspěchem zúčastnili Bratislavského kulturního léta.

V současné době připravujeme inscenaci známé komedie Charleyova teta. Vzhledem k pandemii zatím další hru nenacvičujeme.

 

Jak vaše plány na letošní rok zkomplikovala současná mimořádná situace? Vzešlo z ní pro vás také něco dobrého? Zůstali jste v kontaktu s diváky i přes nucené uzavření divadla? Jak se vám v téhle zmatené době daří plánovat věci příští?

Doba koronavirová nám zkomplikovala přípravu nové inscenace komedie Charleyova teta, už teď je dvakrát odložená premiéra. Moc radosti nám to nepřináší, ale nedá se nic dělat, musíme se s tím smířit. Samozřejmě nám odpadla i některá představení. Před létem, kdy jsme připravovali naše divadelní slavnosti, nám několik souborů odmítlo účast na přehlídce z důvodu obav ze zavedených antikoronavirových opatření. Museli jsme dát hlavy dohromady a připravit slavnosti s trochou rizika jinak – za účasti tří profesionálních divadelních souborů a tří hudebních skupin. Nevěděli jsme, zda přijdou diváci, zda to všechno poplatíme, ale nakonec to dopadlo výborně, dokonce nad naše očekávání. Mohu zmínit úspěšné představení Lakomec Divadla Radka Brzobohatého, Boss Babiš Divadla RePublika, Drahá legrace Agentury Harlekýn, koncerty Jitky Vrbové, Tomáše Kluse a Bratří Ebenů. My sami jsme předvedli dvě představení, celkem v osmi reprízách.

 

Spolupracujete s Tomášem Klusem. Jak to vzniklo?

Tomáš Klus se svoji Cílovou skupinou u nás letos vystoupil poprvé. Jan Seidel, jeho manažer, je členem DDS a zároveň jedním z nejobsazovanějších herců. Tamara, žena Tomáše Kluse, se v Dobřichovicích narodila, takže jeho účast u nás vyplynula celkem přirozeně. Bylo jen otázkou času, kdy k tomu dojde. A my si toho velmi vážíme, jeho koncert byl skvělý a účast posluchačů byla mimořádná.

 

Spadá pod vás i provoz Zámeckého dobřichovického letního kina?

Zámecké dobřichovické letní kino vzniklo zásluhou dvou členů DDS Jiřího Geisslera a Petra Širce. Letní kino v Dobřichovicích chybělo a byla by škoda nevyužít nádherného prostředí zámeckého nádvoří právě pro promítání pod širým nebem. První film jsme zhlédli letos v rámci divadelních slavností, tři dny po premiéře byl uveden film Havel. Nádvoří praskalo ve švech, lidé seděli na dekách nebo jen na trávě a vznikla tady nezapomenutelně přátelská, sdílená atmosféra. Ale jinak provoz letního kina pod divadelní společnost nespadá.

 

Slovo na závěr…

Divadlo nám přináší radost, umožňuje nám zapomenout na každodenní starosti a bolesti. I když před premiérou je to často doslova k zbláznění, nadšený potlesk diváků dává na všechno zapomenout a dodává nám sílu k další činnosti.

Největším naším snem je mít už konečně k provozování divadla to hlavní – střechu nad hlavou. Ať žije divadlo a to naše zvlášť! (naše heslo)

 

http://www.divadlodds.cz

 

Vizitky

Mgr. Kateřina Filla Věnečková (1964)

Absolvovala pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem. Celý život pracuje s dětmi jako učitelka angličtiny, společenských věd a lektorka dramatických a výtvarných kurzů. V posledních letech také učí jógu pro dospělé. Dobrovolně pracuje pro nadační fond Ecolibri, kde pomáhá vzdělávat se dětem mayských indiánů. V Dobřichovické divadelní společnosti je produkční, amatérská herečka, kostymérka, nápověda, podle toho, co je třeba. Kromě divadla se ve volném čase věnuje zpěvu v dámské vokální skupině Cabinet a hodně ráda cestuje do cizokrajných zemí, hlavně v Africe.

 

JUDr. Petr Říha (1947)

Absolvent Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Amatérskému divadlu se věnuje od svých 15 let, jeho první rolí byl Karel ve hře Příliš štědrý večer. Za svůj pětapadesátiletý ochotnický život sehrál mnoho velkých i menších rolí, např. Falstafa, Demetria, Švandu dudáka, Argana, Doollitla, Karla IV., krále Ubu a další. Posledních patnáct let se věnuje i režii, pracoval na titulech jako Lucerna, Pygmalion, Brouk v hlavě, Dámský krejčí, Ten, kdo utře nos, Suchého Já jsem otec Bemle a já matka Žemle, Mátový nebo citron, Bordel na ministerstvu, Řeči, Peklo v hotelu Westminster, Nerušit, prosím a další. Založil v r. 2008 Dobřichovickou divadelní společnost, v níž je dodnes principálem, podílí se  každoročně na divadelní přehlídce Dobřichovické divadelní slavnosti. Získal mnoho cen za herectví, ale v poslední době zejména za režii, na krajských i národních přehlídkách. 

Beatrix a Marek Jerie – švýcarsko české souznění

Marek je výjimečný hudebník, přes všechny úspěchy na světových podiích skromně působící. Na pražské HAMU byl v oboru komorní hudby žákem Antonína Kohouta a violoncello studoval u pedagogů hudební fakulty té doby. Jeho umění dále formovaly světové osobnosti, violoncellisté Pablo Cassals, André Navarra či Mstislav Rostropovič. Své zkušenosti předával řadu let studentům na Vysoké hudební škole v Lucernu, dnes stále na soukromých kurzech. S paní Beatrix oba rádi vzpomínají na dobu, která zformovala jejich hudební cítění, i na své česko-švýcarské začátky. Vznikl tak „dvojrozhovor“, který si žádá trochu čtenářské trpělivosti, slibuje však mnoho zajímavého.

 

Pokud vím, ani jeden z vašich rodičů nebyl hudebníkem, ale umělecké geny ve vaší rodině byly…

Marek Jerie: Ano, můj otec byl sochař – samouk. Vystudoval Vysoké učení technické v Praze a po roce 1953 musel živit rodinu jinak než sochařinou, které se ale stále věnoval. Maminka byla učitelkou eurytmie, což je druh pohybového umění, které se snaží zobrazit hudbu nebo zviditelnit řeč pohybem. (Wikipedie uvádí, že eurytmie vznikla nejprve jako jevištní umění, od roku 1919 se stala součástí waldorfské pedagogiky jako protiklad klasické tělovýchovy a později se prosadila i jako léčebný obor.) Byla ale za okupace Němci zakázána, a stejně tak později i komunisty.

 

Bylo v ní příliš svobody? 

Učení vycházelo z filosofie Rudolfa Steinera, rakouského filosofa, pedagoga a sociálního myslitele, a ten byl pro svůj monistický ale protimaterialistický názor zakázán. Maminka učila eurytmii ještě před válkou v Praze v tzv. Eurythmeu, později vedla doma soukromé kurzy. Když nás pak komunisti v roce 1953 vysídlili do Raspenavy, mohla ji kupodivu učit na hudební škole.  V té zasunuté oblasti to naštěstí nikdo neprověřoval. Napsala také tři knihy pro děti, všechny vyšly ještě před koncem války v Topičově edici.

 

Jak je jméno Topič spojeno s vaší rodinou?

Paní Milada Topičová, vdova po nakladateli Jaroslavu Topičovi, byla blízkou přítelkyní naší rodiny, moji maminku podporovala na studiích. Byla to velice vzdělaná žena, překládala, hovořila sedmi jazyky, velmi ovlivnila naši rodinu, v Raspenavě s námi pak i žila. Nám dětem vyprávěla třeba pohádku o Jurovi, chlapci, který z malé české vesnice prošel celý svět, a tak nás seznamovala s různými kulturami. Byla to velká osobnost, která se velmi zasloužila o literaturu a výtvarné umění, v Praze před válkou vedla mj. známý Topičův salon. Přátelila se s mnoha světovými spisovateli, např. se Selmou Lagerlöfovou. 

 

Vaše rodina vlastnila na Vinohradech, kde si povídáme, tento dům. Vy jste pak ale mládí prožil v pohraniční Raspenavě, kterou už jste zmínil. Proč? 

V tomto domě bydleli mí prarodiče a rodiče, dědeček Jerie tady vedle měl malou čokoládovnu. Bonboniéry Jerie byly docela známá značka. Můj otec se tam již neúčastnil, protože vstoupil určitým podílem do Topičovy edice, ale měl podíl na vinohradském domě a ten byl pak včetně dílen znárodněn. Naše rodina byla vystěhována v tzv. akci B. Přišel zkrátka příkaz, vytipovala nás místní domovnice (ty dámy tehdy referovaly úřadům). Důvody byly nasnadě. Rodiče neměli razítko v občance, že jsou někde zaměstnáni, měli svobodná povolání. Otce nepřijali do tvůrčí skupiny Purkyně, proto ho neregistrovali ani v Díle, což byl jediný (a státní) řetězec galerií, takže on tam nemohl prodávat. Po vystěhování do Raspenavy si musel sehnat jakékoli zaměstnání. Pracoval jako lesní dělník a později se jako vystudovaný inženýr chemie uchytil v laboratoři v Krajské hygienické a epidemiologické stanici v Liberci a dělal například odběry vody. 

 

Je tedy jasné, že u vás geny i rodinné prostředí vedly zákonitě k citu pro umění. Byla ale hudba jasnou volbou od počátku, nebo jste měl někdy v mládí pocit, že byste chtěl dělat něco jiného?

Jako malý jsem měl různé nápady, že budu lékařem nebo lékárníkem. Asi v páté třídě jsem si myslel, že budu kouzelník. Měli jsme ve škole kouzelnická představení a já jsem si pak nastudoval všechna možná kouzla, byl jsem v tom velmi úspěšný. Ale asi od šesté třídy bylo úplně jasné, že chci být hudebníkem, violoncellistou, a moji rodiče to velmi podporovali. Bylo jim jasné, že pouze v tomto oboru je možné mít i za komunistů řadu osobních svobod.

 

Jaké bylo dětství v Raspenavě? Pro vaše rodiče, usazené v Praze, to musel být obrovský kontrast…

Byl jsem dítě, mně se tam dařilo dobře. Byla tam krásná příroda, měl jsem řadu kamarádů. Tehdejší tíživou situaci rodičů, kteří byli odříznuti od kulturního dění, jsem nevnímal, netušil jsem, co předtím vytrpěli. Měl jsem velmi rád tátovy sochy, kterými jsem byl obklopen. Bratrovi a mně vyřezal kolébku i dětskou postýlku, pak také dřevěné divadlo a loutky, které moje maminka s paní Topičovou oblékly. Byl jsem u toho, když táta tvořil, měl doma svůj ateliér. Každý rok dělal nejen novoročenky, ale i pozdrav k Velikonocům jako dřevoryt, a ty jsme s bratrem tiskli na lisu. S každým tím kouskem jsme museli tím lisem zatočit…a zase zpátky.

 

Do Prahy jste se vrátil až v době studií na konzervatoři a HAMU. Bydlel jste tedy na koleji? Co Praha té doby mladému člověku přinášela?

Bylo to období radostné. Že fasády jsou špinavé nebo že pouliční lampy skoro nesvítí, to mi nevadilo, protože jsem nevěděl, že to má být jinak. Ale jezdily tu tramvaje s otevřenými plošinami a do nich jsem naskakoval za jízdy (ovšem jen bez violoncella). Měl jsem okruh kamarádů, mezi nimi byl i starší spolužák Jiří Bělohlávek, tehdy také violoncellista. A ten mne první dovedl do baru. Seděli jsme tam, mně to připadalo velice nepatřičné, objednali jsme si polévku a zase jsme šli….

Bydlel jsem u tety, což byla matka houslisty Ivana Štrause, spolu s dvěma dalšími bratranci v jednom pokoji a ve shodě. Problém byl jen, že druhý bratranec byl klarinetista a museli jsme se střídat ve cvičení. A když jsem třeba dělal úkoly na hodiny harmonie, při jeho klarinetovém cvičení to moc nešlo. Třetí bratranec už naštěstí nerušil, ten studoval chemii.

 

Kdy jste se poprvé seznámila s Prahou a Československem?

Beatrix Jerie: Chodila jsem doma do waldorfské školy a v osmé třídě jsme nastudovali se spolužáky Grillparzerovu hru Libuše. V té jsem dostala hlavní roli (samozřejmě v němčině), a tehdy jsem objevila Prahu.

 

Takže když jste přednášela „Vidím město veliké… “, řekla jste si, že byste se tam měla jet někdy i podívat? Nebo jste sem přišla za českou hudbou?

Za českou hudbou? Ne, to byl Marek (úsměv). S Markem jsme se seznámili už v roce 1966, v té době totiž studoval tři roky v Basileji. I já jsem tam studovala hru na housle. Ale znala jsem už svého profesora, Ivana Štrause, ke kterému jsem jezdila do Prahy v létě na hodiny houslí. Na HAMU do Prahy jsem nastoupila až v roce 1970.  

 

Pro vaše příbuzné ve Švýcarsku to musel být exotický vztah. Nesetkávala jste se doma s nepochopením? 

Ne, moji rodiče Markovi velice fandili už v době jeho studií ve Švýcarsku. Báli se zpočátku hlavně zdejšího režimu. Poprvé tu byli ještě předtím, než jsem v Praze začala studovat, a to udělali špatnou zkušenost. Čtyři hodiny je vyslýchali na hranicích, protože si koupili něco, co se nesmělo převážet přes hranice, a to oni nevěděli. Pak řekli, že sem už nikdo z rodiny nepojede. Měla jsem hodně práce je přesvědčit po celý další rok, a byl to velký boj. Ale pak za námi přijeli i na návštěvu.

 

Co pro vás, jako mladou, hudbymilovnou Švýcarku z lékařské rodiny, studia v Praze znamenala?

Byl to pro mne obrovský objev. Doma jsem vyrůstala „ve skleněném paláci“, bezstarostně, všechno bylo – a všechno bylo možné. Ale tady jako bych se znovu narodila, tady jsem poznala život. Chtěla jsem žít jako druzí, chodit do menzy, nechtěla jsem být někým jiným… Poznala jsem tu hodně přátel, které mám dodnes.

 

Hrála jste tady s Pražskými komorními sólisty, i váš muž se od počátku věnoval komorní hudbě. Byli jste typickým hudebním manželstvím. Vystupovali jste někdy i spolu?

Ano, třeba jsme hrávali duo Martinů, Ravela, nebo Luboše Fišera pro housle a cello. Jednou, to už jsme měli dvě děti, hráli jsme s Pražskými komorními sólisty u sv. Václava na Smíchově, Marek jako sólista. Vzali jsme děti s sebou, hlídaly je tam tety. Ladili jsme a tříletý Lukáš, když mne uviděl na podiu, volal: „Máma, máma!“ Pak začal koncert, ale on se najednou rozběhl za mnou. Museli jsme přestat hrát. Kostelník ho pak odvedl dozadu a do přestávky ho tam krmil čokoládou.

 

Jak jste v Praze uvažovali o dalším společném životě? Cestovat a hrát na Západě bylo pro mnoho českých hudebníků problematické, někdy i za cenu jisté spolupráce s tehdejším komunistickým režimem.

Marek Jerie: Já jsem zažil nejméně dva výslechy na StB, a nebyl jsem sám. Bylo to nepříjemné. Každý z mých kamarádů, kteří měli podobnou zkušenost, měl na to jinou metodu. Já jsem se jim snažil dokázat, že jsem hudebník celou duší, myslím jen na hudbu a jsem pro ně úplně nepoužitelný. Pak jsem šel za naším právníkem, kterému jsem se svěřil, a chtěl jsem poradit. Říkal jsem mu, že jsem si od nich nechtěl vzít ani kafe, aby mi tam něco nepřimíchali. On se smál, že to jsem si klidně mohl dát, ale jinak že jsem to udělal dobře.

Beatrix Jerie: I mne jednu dobu hlídali muži v žigulíku, který byl zaparkovaný před naším domem. Opravdu jsem nevěděla, co mám dělat, když jsem šla třeba ven s dětmi. Bála jsem se, nakonec mi v jedné situaci pomohli na švýcarském velvyslanectví. Nevěděli jsme také, co by děti v budoucnu vlastně v Česku mohly dělat. A ta schizofrenie, když něco jiného se říkalo doma a něco jiného ve škole, že se o mnoha věcech nesmělo veřejně mluvit, musí mít hrozné následky na dětskou psychiku. To jsme nechtěli dopustit.

Beatrix Jerie: Rozhodli jsme se, že se přesuneme do Švýcarska, až první dítě půjde do školy. To se stalo v roce 1984

 

Co bylo pro vás v této zemi těžké, přestože jste prostředí už znal z dřívějška?

Marek Jerie: Těžká je švýcarská němčina. Tu jsem se naučil, protože pak je člověk lépe přijímán. Je tu i spousta detailů v běžném chování, kterým jsem se musel přizpůsobit, ale přestože se říká, že Švýcaři jsou chladnější, tak to nemohu potvrdit. V rodině hudebníků si ale často nemusíte nic vykládat, přes hudbu se komunikuje snadněji.

Také jsem si na začátku uvědomil, že si moc nezahraju. V Basileji byla komorní společnost, ale kdybych si domluvil, že mne pozvou, bude to trvat 5-10 let, než mne pozvou znovu.  A to vedlo Beatrix k tomu, že v roce 1985 založila cyklus Komorní hudba o půl osmé, a tam jsme pak začali hrát i s Guarneri triem Prague. Ten nápad přišel odsud z Česka, protože ve Švýcarsku začínaly koncerty vždy až ve 20.15. Ale už nezačínají, postupně se i další pořadatelé přizpůsobili té půl osmé, Beatrix tu tradici změnila.

Beatrix Jerie: Nedávno jsme slavili 35. výročí těchto koncertů. Staly se součástí hudebního života v Basileji.

 

Mluvili jste s vašimi dětmi i ve Švýcarsku česky? 

Beatrix Jerie: První roky v Česku jsme s dětmi mluvili převážně švýcarsky. Náš tříletý Lukáš chtěl rozumět švýcarskému dědečkovi. Ale pak ve Švýcarsku jsme to přehodili a mluvili s dětmi česky. Všichni tři hovoří výborně.

 

Ale vaše čeština je obdivuhodná!

Beatrix Jerie: Tehdy jsem také dva roky chodila na soukromé hodiny, protože česká gramatika je opravdu složitá. Nejvíc mi pomohla latina, kterou jsem se učila dříve. Mám dojem, že teď mluvím hůř než v době, kdy jsme tu začínali.

Marek Jerie: To není pravda, jedině delší dopisy, které Beatrix napíše, jí někdy pro jistotu zkontroluji. Ale naši přátelé mají radost z toho, jak Beatrix tvoří v češtině nová slova, třeba: „Já jsem z toho jelenová“ nebo „to je moc slušivá holka“.  

 

Švýcarsko je obklopeno hudebními velmocemi – Německem, Rakouskem Itálií, Francií, a vlastně i Česko bychom mohli považovat za další hudební velmoc. Švýcarsko zdaleka nemá tolik hudebních skladatelů, ale vše se tam taví. Jak s tím Švýcaři zacházejí?

Marek Jerie: Oni vědí, že mají svého Artura Honeggera, i když Francouzi jim ho nechtějí dát. Známých skladatelů sice tolik není, kdyby to tak ale nebylo, co by jinak česká země mohla dát? Je dobře, že máme svého Dvořáka, Janáčka a také třeba Martinů… Ve Švýcarsku je dnes ale celá řada vynikajících souborů a sólistů.

 

Basilej, kde žijete, je poblíž místa, kde právě Bohuslav Martinů pobýval na počátku své světové kariéry, a také později zemřel.

Ano, podporoval ho dlouhodobě švýcarský mecenáš Paul Sacher, který takto pomáhal i dalším skladatelům. Tuto podporu Martinů, který mu byl i přítelem, můžeme považovat za obrovský přínos české hudební kultuře. Osobně jsem se setkal s paní Charlotte Martinů, vdovou po skladateli… Byla to roztomilá stará dáma, potkali jsme ji v pražském hotelu U Tří pštrosů. Tehdy už nemohla moc chodit na koncerty, tak jsme pro ni s Ivanem Štrausem hráli Martinů první duo pro housle a violoncello. A pak na jejím pohřbu v Poličce s pianistou Josefem Páleníčkem jsem hrál Variace na slovenskou píseň, což je poslední skladba, kterou Martinů napsal.

 

Stěžejní ve vaší kariéře je působení ve známém Guarneri triu Prague, které vzniklo v roce 1986 a hrajete v něm s houslistou Čeňkem Pavlíkem a pianistou Ivanem Klánským. S triem jste dosáhli na nejvyšší mety ve světové komorní hudbě. Jak v době před rokem 1989 mohlo fungovat, když už jste žil ve Švýcarsku?

Měl jsem český pas a švýcarskou ženu, nebyl jsem emigrantem, mohl jsem jezdit do Česka. A hra v klavírním triu má tu obrovskou výhodu, že zatímco smyčcové kvarteto nemůže bez pravidelného cvičení existovat kvůli nácviku intonace, klavírní trio může zkoušet intenzivně a pak může mít třeba dva nebo tři týdny pauzu. Je to spíš logistický problém, kde se bude zkoušet. Často se nám proto stávalo, že před koncertem přišel pořadatel a divil se, co to hrajeme, že to není na programu koncertu, ale my jsme zkoušeli něco jiného už na pozítří… 

 

Vy jste přestala s aktivním hraním a věnovala se rodině. Vytváříte ale také zázemí pro manželovy hudební aktivity, vedete jeho agendu.

Beatrix Jerie: To se tak nějak přihodilo. Jsem zkrátka dívka pro všechno (úsměv).

Marek Jerie: Někdo přece jen musí poslat fotky, texty, životopisy ke koncertům všem těm agentům po světě, někdo musí spojovat ty nitky, aby byly informace aktuální. A to je také náročná práce.

 

Hudba naplňuje váš život v největší míře. Ve Švýcarsku stále ještě soukromě učíte, hrajete v triu, v duu s klavírem i jiné koncerty. Dá se ještě při tak dlouhé kariéře objevovat pro váš nástroj nebo i pro klavírní trio něco nového a zajímavého? 

Určitě ano. Je celá řada skladatelů, kteří nejsou tak známí, ale mají skvělá díla. Pro nás v triu je samozřejmě základem Beethoven, který napsal 13 klavírních trií. Natočili jsme všechna, a také všechna další podstatná tria klasicko-romantického repertoáru: Mozartova, Dvořákova, tria Mendelssohna, Brahmse… Z těch současných jsme vždy moc rádi hráli trio Luboše Fišera, které na publikum zapůsobí už při prvním poslechu. Vypadá složitě, ale hudebníkům se dobře hraje. Hodně jsme s Lubošem Fišerem spolupracovali i u jiných jeho skladeb, vždy si rád zkontroloval, jestli se to dá dobře zahrát, což ne každý skladatel dělá. 

 

Jak jste prožili zlom v roce 1989? Náš rozhovor vyjde k 28. říjnu, tedy na svátek republiky, a odtud není do 17. listopadu daleko. Jak vzpomínáte na tehdejší událostí?

Beatrix Jerie: Pro nás to bylo velice intenzivní období. Žili jsme už čtyři roky ve Švýcarsku, ale naše starší děti, Renata a Lukáš, měli už z dřívějška v Česku kamarády, a měli o ně strach. Nikdo nevěděl, jak se to vyvine, jestli třeba nezasáhne armáda.

Marek Jerie: V prosinci jsme měli plánovanou soukromou cestu do USA, ale 4. prosince jsme ještě letěli do Prahy, chtěli jsme se také zúčastnit. Další den byla demonstrace na Václavském náměstí a dostali jsme se tam na střechu jednoho z domů, byl to úžasný zážitek. Dokonce za mnou po návratu do Basileje přišli reportéři švýcarského rozhlasu a ptali se mne, kdo myslím, že bude prezidentem. Jestli Čestmír Císař nebo někdo jiný. Já jsem řekl, že jsem přesvědčen, že to bude Václav Havel, protože za ním stojí studenti, mladí lidé, což je naše budoucnost. To se pak stalo. Ale představte si, že za mnou pak ve Švýcarsku přišel tajný policista a zjišťoval, jak to, že mám takové dobré informace.

 

V Česku trávíte opět hodně času, obě země střídáte a máte tak kontinuální srovnání. Co byste importovala do Česka ze Švýcarska?

Beatrix Jerie: Samozřejmě děti a vnoučata, máme jich už sedm. A když se tu dívám na ten politický systém, tak bych si přála, aby tu byla ta upřímnost, která je u švýcarských politiků. Přestože i tam se dějí různé věci, tak toto je velký rozdíl. Před 30 lety tu byly velké naděje, které se nenaplnily.

 

Co máte ráda z české kultury? 

Samozřejmě je mi blízká česká hudba, ale i malířství, ráda chodím i do divadla a mám tady i přátele a mé nejbližší kamarádky, Helenu Konstantinovou, malířku, a Janu Kuhnovou, která pracuje na švýcarském velvyslanectví. Známe se už ani nevím, jak dlouho – a to jsou velmi úzká spojení. Jsem v Praze a v Česku moc ráda. (Zde nutno podotknout, že v roce 2018 paní Beatrix obdržela z rukou ministra kultury ČR ocenění Gratias Agit za vytrvalou propagaci české hudby ve světě.)

 

Ve Švýcarsku kromě vašich basilejských koncertů pořádáte každoročně i další zajímavou hudební událost...

Ano, je to letní festival ve Wengenu, v menším alpském středisku. Převzala jsem ho po 10 letech existence a už sedm let je v mé péči. Chtěla jsem ho pozvednout na vyšší úroveň a udělat z něj takovou malou švýcarskou Mekku pro komorní hudbu. Letos to bylo složité, můj tým si v dubnu myslel, že festival budeme muset zrušit. Umělci ale měli „hlad“ si zahrát. Také jsem přidala ještě před začátkem festivalu mistrovské kurzy. A přestože bylo letos cestování omezené, výborně se vydařily. Z českých umělců letos vystoupili duo Milan Al-Ashab s Adamem Skoumalem, a samozřejmě Guarneri trio Prague. Pokračuji i s komorní řadou O půl osmé v Basileji. Koncerty se vrátily do komorního sálu zrekonstruovaného Stadtcasina Basel a vánoční koncerty se konají v kostele sv. Martina.

 

S triem hrajete po celém světě, teď je to komplikované pandemií v Evropě, ale i v zámoří. Guarneri tria Prague se ale dotkla i politika jedné Číny, kdy vám byly už předtím zrušeny koncerty kvůli Praze v názvu souboru…

Marek Jerie: Je hrubá chyba, když se hudba promísí s politikou, k tomu nemá dojít.

 

Ani v tom dobrém smyslu, kdy hudba pomáhá při nějakém výročí například zvýšit povědomí o našem národě, jeho kultuře?

To určitě ano, protože hudba nepotřebuje překlad. Ale toto chování Číny bylo zneužitím kultury. A má příchuť pomsty, která je levná. Když se zruší turné Pražské komorní filharmonie nebo našeho tria, tak je to dobře vidět, ale ekonomické důsledky nejsou tak velké, jako když se zruší nějaký obchodní kontrakt a obě stany přijdou o velké miliony. Do Číny už nepojedeme. 

 

Co má Guarneri trio Prague před sebou?

V dnešní době nejde moc plánovat, ale v příštím roce máme jet do Jižní Ameriky a na podzim do Japonska. Cestou tam nebo zpět bychom mohli zahrát i v Tchai-Pei na Tchaj-wanu, kde se nyní budují dobré vztahy. A také 10. listopadu 2021 vystoupíme v Rudolfinu, ve Spolku pro komorní hudbu na oslavu 35. jubilea našeho souboru. Je pro nás velmi krásné, že budeme moci oslavit toto pro nás důležité jubileum doma v Praze, v Rudolfinu, které je pro komorní ansámbl tím nejvýznamnějším pódiem v celém Česku, na které může dosáhnout. Budeme hrát skladby pouze českých skladatelů: Suk, Smetana, Dvořák.

Beatrix Jerie dodává: Marek tomu říká „naše písničky“.

Dlouhá léta jste působil jako vedoucí Vlastivědného muzea v Dobrušce. Proč jste si vybral právě tento obor?

Přestože jsem nevystudoval historii, ale sociologii se specializací sociologie lidských sídel, k historii jsem měl vždycky velmi blízko. I moje diplomová práce se zabývala historií, konkrétně šlo o analýzu dobrušského společenství v 19. století.  Sociologie mi umožňovala trochu jiný pohled na dějiny, než na jaký jsou zvyklí historikové. Už od patnácti let jsem chodil do dobrušského muzea k dr. Hladkému a historie Dobrušky byla mým velkým a později i naplněným životním snem.

 

Vloni jste dokončil a pokřtil knihu Záhady a taje Orlického kraje, o níž jste řekl, že jste jí chtěl vzdát úctu kraji, v němž žijete. Čím především si to podle vás region Podorlicka a Orlických hor zaslouží?

Já si to dovolím zase trochu obrátit. Pro mne je velkou poctou, že mohu o tomto kraji, který považuji za jeden z nejhezčích v naší vlasti, něco napsat. Je to nádherný tichý kraj, v němž vás může na každém kroku něco hezkého potkat. A když znáte jeho minulost, promlouvá k vám poutavými příběhy, které stojí za to, aby byly zaznamenány.

 

Na jaké místo ve vašem kraji rád zajdete?

V podstatě kamkoliv. Mám samozřejmě rád Dobrušku, ale i Hlinné, kde jsem prožil úžasné dětství, a mnoho dalších míst v Orlických horách.

 

V současnosti už píšete knihu další. Kolikátá v pořadí bude a prozradíte o ní něco?

Právě v těchto dnech je již v tiskárně moje 23. kniha, která nese název Toulky krajem Orlických hor a je vlastně takovou pozvánkou na zajímavá místa regionu. Není to průvodce, vypráví spíše příběhy, které jsou s těmito místy spojeny. Bude i velice pěkně vypravená, doprovází ji mnoho barevných fotografií Pavla Grulicha. Aby vyšly opravdu kvalitně, je to všechno na křídovém papíru, na čemž má zásluhu vydavatelství Víkend, kde knížka vychází.

Zároveň ale pozvolna dokončuji další publikaci, která má pracovní název Zmizelé Orlické hory a vypráví o tom, co všechno zde v minulosti bylo a už není, například o zmizelých mlýnech, tkalcovnách, dolech, hamrech, sklárnách, ale také o zmizelých židovských a německých obyvatelích, o zmizelých cestách a proměně krajiny, o zmizelých zvycích a tradicích, jídelníčcích našich předků, či o jejich nářečí a lidové slovesnosti.

A aby toho nebylo málo, mám rozepsanou další knížku o sochách našeho kraje (ta si ale vyžádá více času) a chtěl bych napsat i publikaci, z níž prozradím jen název: Místa zastaveného času. Ta by měla vyjít v nakladatelství SEN v Hlinném.

 

Dobruška, město, kde žijete, slaví letos 700 let od první písemné zmínky.  Co obsahuje?

Jde o první listinu, která se týká Dobrušky jako města. Historikové ji pojmenovali Mutinovým narovnáním a pan Mutina z Dobrušky jí poskytuje městu celou řadu výsad, z nichž asi nejdůležitější bylo osvobození od robotní povinnosti a potvrzení práva vařit pivo. Podrobněji se s dokumentem můžete seznámit např. v publikaci Dobrušská privilegia. Od pana Mutiny bylo hezké, že listinu datoval jen rokem 1320, takže slavit se může po celý rok.

 

V Dobrušce se narodil buditel František Vladislav Hek, František Adolf Šubert, první ředitel Národního divadla, vydavatel Jan Laichter a mnoho dalších. Jak si vysvětlujete, že tak malé město přineslo naší národní kultuře tolik významných osobností?

To je spíše otázka z oboru sociální psychologie, ale domnívám se, že šlo o kultuře příznivou sociální atmosféru vlastenectví 19. století. K těm osobnostem bych určitě přiřadil i Františka Kupku. Ač se zde nenarodil, Dobruška formovala jeho dětství a mládí a položila velmi důležité základy pro jeho další život.

 

Samostatnou pozornost si zaslouží také Josef Archleb, starosta Dobrušky – vizionář, hybatel dění, zakládající člen Spolku českých žurnalistů, ředitel Výzkumného ústavu kvasného. Kde především spatřujete jeho význam?

Archleb byl podnikatelskou osobností tzv. gründerského, čili zakladatelského typu. A ona snaha a touha prosazovat stále něco nového, jít neprozkoumanými cestami, je nejzákladnější charakteristikou jeho osobnosti. Jeho přínos pro Dobrušku nespočívá jen v samotné podpoře průmyslového podnikání, ale i ve vytváření příznivého klimatu pro kulturní rozvoj města.

 

Josef Archleb podporoval také začínajícího malíře Františka Kupku. Projevila se i tady jeho pokrokovost?

Nevím, jestli bych to nazval zrovna pokrokovostí, ale tihle zakladatelé moderní české společnosti měli to, čemu se říká čich na talenty. Zřejmě jej nepostrádal ani Archleb a jeho podpora Kupky je toho jedinečným důkazem.

 

František Kupka Archlebovy naděje nezklamal. Dnes je považován za malíře světového významu a cena jeho děl neustále stoupá. Kde v Dobrušce najdeme malířovy stopy?

Unikátní záležitost je v prostorách staré radnice v podobě expozice Mládí Františka Kupky s galerií jeho prvotin. Je to nejvzácnější památka, kterou Dobruška po Kupkovi má. Je zde také škola, která nese Kupkovo jméno, stejně jako ulice, která k ní vede. U školy je Kupkův památník a na domě, kde žil, pamětní deska. Ale to nejdůležitější je, že dobrušští obyvatelé o Kupkovi vědí, váží si ho a mají ho za svého spoluobčana.

 

Máte v „galerii“ místních osobností svého favorita? Kdo je vám obzvlášť sympatický a proč?

Zajisté, že jsou zde osobnosti, které se nejvýrazněji zapsaly do regionální i národní historie: Hek, Šubert, Kupka, Laichter a řada dalších, kteří si nepochybně zaslouží naši úctu. Mnohým jsem se věnoval i v tom, co jsem napsal. Chtěl bych ale připomenout ty, o nichž se tolik nepíše, ale kteří si toto uznání zaslouží rovněž. Za všechny bych jmenoval alespoň Václava Matouše a Ladislava Hladkého, kteří byli zakladateli moderní dobrušského dějepisectví. Jsem rád, že jsem mohl patřit mezi jejich přátele. Mimo jiných lidí také jim vděčím za to, že mám Dobrušku a její minulost rád.

 

 

Vizitka

Jiří Mach (nar. 30. června 1950)

Absolvoval dobrušské gymnázium (1968) a Filozofickou fakultu Karlovy univerzity v Praze, obor sociologie lidských sídel – andragogika (1973).

Pracoval na ONV v Rychnově n. Kn. ve Státním okresním archivu a na odboru kultury v oblasti péče o památky. Od poloviny 80. let až do roku 2017 vedl dobrušské vlastivědné muzeum.

Napsal více než tři desítky knih a publikací (převážně v žánru literatury faktu) zaměřených na regionální historii. Publikuje také v místních a regionálních periodikách a sbornících.

 

Groš, z. s.: národopisné soubory Groš a Rožínka, Dolní Rožínka, okres Žďár nad Sázavou, kraj Vysočina, 592 obyvatel

 

Na anketní otázky odpovídala Mgr. Simona Špačková – předsedkyně zapsaného spolku, vedoucí souboru Rožínka

 

Jak váš spolek představíte? Čím se zabýváte? Odkud pocházíte?

Jsme zapsaný spolek, který díky národopisným souborům GROŠ a ROŽÍNKA udržuje lidové tradice folklórní oblasti Horácko. Naše domovská obec je Dolní Rožínka, ale díky velké přízni obcí Blažkov, Bukov a Rožná můžeme rozvíjet děti a mládež regionu Bystřicka. V programu obou souborů jsou nastudovány dětské hry, říkadla, písně, tance a zvyky na Vysočině. Naší snahou je ukázat a přiblížit krásu rodného kraje. Od roku 2013 jsme držiteli titulu Nositel tradic Bystřicka, který nám byl udělen u příležitosti oslav 30 let naší činnosti.

 

Kdy a za jakých okolností spolek vznikl, resp. byl obnoven? Jaké byly motivace a důvody k jeho založení?

Zapsaný spolek GROŠ vznikl v červnu 2015 na základě nové platnosti občanského zákoníku, takže byl pouhým právním pokračováním tehdy občanského sdružení GROŠ. Historie vzniku (bez ohledu na současný název) národopisných souborů Rožínka a Groš sahá až do školního roku 1982/83, kdy učitelka zdejší základní školy paní Věra Palatická založila třídní národopisný kroužek.

V té době nikdo netušil, co to obnáší, ale všichni ve třídě byli nápadem nadšeni tak, že dokázali ovlivnit i rodiče. Ti pomáhali s šitím prvních krojů. Děti (mezi něž jsem patřila i já) si tehdy především hrály a opravdu je to bavilo.

Za celou dobu byly hlavním a nejdůležitějším motorem děti, které do souborů přicházely. Dalším důležitým faktorem nepřetržité činnosti souborů byla snaha všech vedoucích pokračovat v předávání odkazu našich předků – předávat dětem písně a zvyky, pracovat ve věkově různorodé skupině, která spolu žije a vzájemně se ovlivňuje.

 

Věnujete se lidovým tradicím folklórní oblasti Horácko. Můžete nám je přiblížit? Podařilo se vám v tomto regionu objevit „skrytý poklad“?

Náš folklórní region se řadí mezi jeden z největších v Čechách a na Moravě. Jde o oblast, která není po folkloristické stránce tak známa jako např. Chodsko, Valašsko a Slovácko.

Hornatá krajina a drsné podnebí určovaly charakter života lidí v minulosti. Horácko bylo chudé na úrodu. Proto jsou jeho kroje krásné, ale skromné, plně podléhající funkčním hlediskům. Především v oblasti písní a tanců pak patří Horácko k nejbohatším a nejpestřejším etnografickým regionům. Na jeho tvorbu působily vlivy pramenící především z pohybu obyvatelstva jak české, tak i moravské strany.

Naše soubory jsou součást Bystřicka, což je malebná hornatá krajina s četnými památkami. I u nás na Rožínce máme kulturní památku – zámek, ke kterému se váže bohatá historie spojená s rožíneckým panstvím. V naší blízkosti ve Zlatkově se narodil František Štourač a z jeho kroniky víme, že se zlatkovští obyvatelé považovali za Horáky. Bylo to dáno tvrdými životními podmínkami, které odpovídají životu v horských oblastech (kruté zimy, silné větry a chudá půda, jež vyžadovaly stálou, úmornou práci).

Hudební a taneční repertoár tohoto území se přiklání k Jimramovsku a Poličsku. Je to mimo jiné i oblast tanců se střídavým taktem (mateníků, směsků, přes nohu atd.).

V různých variantách se zde tančí špacírka, řemeslnické tance, šotyška, písmeny, strašák, sedlák, hulán, husar, židovská, holubička. Z trojicových tanců je to hrách, zahradník, mysliveček. Objevují se tu i taneční hry, kolové tance a tance milostného rázu.

Bystřicko bylo lnářským krajem, proto se téměř v každé obci o masopustu tančilo „na len“ a při dotrhávání lnu pak na poli „tanec kolem věnečku“, který byl spojen i s jeho válením. Tyto tance byly spjaté se zvyky pro zajištění budoucí úrody lnu.

Bystřicko vždy patřilo k místům, které taktéž vynikalo lidovými muzikanty (p. Mareš z Pivonic, p. Bartoň z Víru, p. Veselý ze Zlatkova, p. Macháček z Lísku a p. Bervid z Domanína), kteří se podíleli na udržování tak velkého počtu písní a tanců.

Mezi velké muzikanty a šiřitele místních lidových písní a tanců náležel ředitel školy ve Věchnově, později v Bystřici, vedoucí pěveckých sborů, dirigent a skladatel p. Josef Kšica.

Při výzkumu lidových tanců pomáhal bystřický sběratel, písmák, kronikář a informátor p. Josef Pavelka.

Díky bohatému odkazu můžeme s těmito materiály pracovat a být na jejich obnovu pyšní. Jedním z nich je vítání dětí do života podle starých zvyků z Horácka. Dívky představují starší ženy, které dříve chodívaly po narození do domu, aby dítě přivítaly, matce donesly silnou lokšovou polívku, rosolku a napečené koláče. Samy si pak dítě prohlédly, poklebetily, obdarovaly ho (např. chlebem, aby nikdy nepoznalo nouzi a hlad) a popřály mu do života.

Dalším takovým naším skvostem je pásmo: Dotrhávání lnu. Pro naše soubory tento starý zvyk choreograficky zpracoval pan Miloslav Brtník a my se k němu vracíme vždy, když nám dívky dospějí do věku, že jeho podstatu pochopí a jsou schopné představovat ženy na lněném poli. Podle zvyku na něm nechaly zbytky úrody jen na malý rulíček, který z toho spletly, smotaly jej k zemi, tancovaly kolem něj a po rozloženém lnu prováděly skákání nebo válení. (Pozn. red.: Jak tento zvyk vypadal, se určitě podívejte na videu v odkaze zde: http://www.lidovakultura.cz/2018/03/22/d-27-hry-a-tance-pri-trhani-lnu-na-zapadnim-horacku/.  Autorka odpovědí je tou osobou, kterou při tlučení kozla zvedne dívka nad hlavu, a pak ji vozí na trakaři a schválně z něj shazuje.)

 

Jak vůbec s tradicemi pracujete? Na co navazujete? Pátráte i v archivech? 

Za všechny popsané tance a zvyky na Horácku vděčíme mnoha pracovitým lidem, kteří vydali svoji energii, aby se hledání v archivech a sbírání materiálů věnovali. Byla bych však velmi špatným Horákem, kdybych zde nevzpomněla dvě jména, která ovlivnila nejen mě, ale všechny, kteří se Horácku věnují. Těmi lidmi byli paní Zdeňka Jelínková a Míla Brtník. Jejich školení byla vždycky náročná, ale obdivuhodná.

V současné době se o nás stará Horácké folklórní sdružení, které vydává obnovené zápisy, jež už nejsou jinak dostupné. Vydávají DVD, nahrávky písní a tanců, organizují soutěže, školení a dokážou vždy poradit. Je to pro nás takový bezpečný přístav, ve kterém se rádi zastavíme.

Díky antikvariátům se člověk dostane ke knihám, které o Horácku vycházely a v nichž jsou krásně popsané zvyky. Takto jsem si nakoupila spoustu brožurek, knih a zpěvníků písní, z nichž mohu vycházet. O našem regionu jich je opravdu dost, a když k tomu přidám nové zpěvníky, které vznikly v posledních letech, mám pro práci s tradicemi podkladů dostatek.

Když chci vytvořit novou choreografii, tak přemýšlím, pro jakou skupinu dětí program dělám a na ni svoje nápady „napasuji“. Protože se nám děti střídají, tak využíváme i staré choreografie, které oprášíme a nacvičujeme znovu s jinými dětmi tak, abychom byli schopní mít v zásobě na každé roční období aspoň jedno nacvičené představení.

Pokud mám říct, na koho navazuji, tak je to především zakladatelka souboru paní Věra Palatická, díky níž jsem k zapomínanému Horácku přirostla. Právě ona nám dopřála „taneční školu“ Ing. Miloslava Brtníka, kterému vděčím za to, že ovládám horácké tance a jsem schopná zpracovávat materiál do podoby vystoupení. Dále bych mohla vyjmenovávat spoustu dalších současných učitelů, folkloristů, etnografů, muzikantů, s nimiž se setkávám a i oni přispívají k mému rozvoji a tím k rozvoji práce v souboru.

 

Nakolik aktivní činnost vyvíjíte? Jakých cílů chcete dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění?

Pracujeme celoročně, vystoupení uskutečňujeme podle potřeby obcí a zájemců, kteří nás kontaktují. Pravidelně to bývá o Vánocích v Domově pro seniory na Mitrově, v kostele sv. Havla v Rožné, účastníme se Krajské přehlídky dětských souborů a soutěže Zpěváček. Každoročně v červenci zajišťujeme program na Veselém Kopci a pořádáme pro děti letní soustředění.

 

Oslovujete všechny věkové skupiny? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog? 

Většinu našich členů tvoří děti z 1.−9. třídy, ale jak nám postupně rostou a jejich zájem o práci neupadá, tak jsme nyní ve fázi, že sdružujeme děti, mládež i dospělé, kteří v souborech aktivně pracují. Všichni společně trávíme týden o prázdninách na soustředění, kde se propojují všechny generace a starší (v pozici instruktorů) připravují program pro mladší. Vzájemně se ovlivňují.

Díky každoročnímu vystoupení v domově pro seniory se nám daří opakovaně se setkávat s lidmi, kteří nás několik let rádi poslouchají a my jim přinášíme radost v podobě lidové písně. Zároveň tak sbližujeme děti s nejstarší generací.

 

Co vás na této činnosti těší a co vám ji naopak komplikuje?

Mám radost z toho, kolik dětí za celou dobu našimi národopisnými soubory prošlo. Na výročí 30 let činnosti v roce 2013 jsem to zhruba počítala a už tehdy to bylo přes tři sta. Raduji se z povedených vystoupení, ze spolupráce s ostatními vedoucími a s rodiči dětí.

Těší mě, že máme prostory na pravidelné zkoušky, že dokážeme zajišťovat obnovu krojového vybavení a veřejná vystoupení.

Komplikace přináší čas – někdy jsou to nevrácené kroje, někdy problém s nedostatkem muzikantů, občas někdo nepřijde na vystoupení, jindy nemáme dostatek krojů ve všech velikostech. Vždycky se nějaký problém objeví a musíme se s ním vyrovnat. Jsou těžší roky, které přinášejí více rozhodování, a jindy je veselo. Za tak dlouhou dobu by to ani jinak nešlo.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Jsme zapsaný spolek GROŠ, z. s., a máme svoje stanovy i logo.

 

Kolik lidí spolek sdružuje? Jaké jsou jejich věkové, profesní a genderové charakteristiky a jaké povinnosti ze členství vyplývají?

Počet členů, kteří aktivně pracují, je deset a dále je stav ovlivněn tím, kolik dětí chodí do souborů. Člen spolku má povinnosti vyplývající ze stanov dostupných na našich webových stránkách – především se podílet na činnosti, chránit majetek (to je hlavně naše krojové vybavení). Všichni členové spolku v něm pracují ve svém volném čase, bez nároku na odměnu. V současné době jsou to lidé, kteří v souborech vyrostli. Nejdříve jsme byli dětmi, postupně jsme se proměnili v tanečníky, teď stárneme a stali jsme se vedoucími. Má to velkou výhodu, neboť se nám dobře počítá, kolik let už na Rožínce existujeme.

 

Jaký je vztah obecního zastupitelstva/magistrátu ke spolku? Máte jejich podporu?

Podporu naší obce i obcí okolních máme velkou. Zatím jsem se na žádném jednání nesetkala s překážkami. Je to pro nás pomoc především finanční, ale ceníme si i vstřícného jednání v případě nějakého problému.

 

S jakými dalšími organizacemi spolek spolupracuje? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Kromě obcí spolupracujeme se Základní a Mateřskou školou v Dolní Rožínce, která nám poskytuje prostory pro zkoušky, půjčuje některé vybavení, podporuje naše vedoucí a pomáhá se zajištěním dozoru na velkých vystoupeních.

Výdaje hradíme z dotací obcí Dolní Rožínka, Rožná, Bukov a Blažkov. Hlavní finanční obnos jde z Rožínky, ale i ostatní obce jsou k nám štědré. Další výdaje (např. dopravu) proplatí ten, kdo si nás pozve na vystoupení.

 

Jaké projekty jste realizovali? Co se ne/povedlo? Na čem pracujete nyní? Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní?

Nevím, zda mám přemýšlet o úspěších za dobu, když jsem ještě byla dítětem – to by pak byla účast na folklórním festivalu ve Strážnici a natáčení videotéky horáckých tanců, kterého jsme se účastnili.

Pokud bych měla myslet na úspěchy souborů celkově, tak k dalším největším patří vystoupení na mezinárodním festivalu v Liptále, v Brně, opakovaná účast v celostátních kolech soutěže Zpěváček ve Velkých Losinách, účast v celostátním kole přehlídky dětských folklórních souborů a setkání se soubory středního Německa-Hesenska. Členové souborů spolupracovali i s Bystřickou kapelou při natáčení pořadu České televize Ta naša kapela a také jednom díle pořadu Naše tradice.

Jak už bylo řečeno výše, jsem velmi ráda, že se podařilo udržet tradici vítání občánků v obřadní síni v Dolní Rožínce, jež vzniklo podle starých zvyků na základě materiálů převzatých z Horáckého muzea v Novém Městě na Moravě.

 

Jak motivujete děti?

Pokud chtějí, tak se k nám přihlásí. Některé zapíší rodiče, protože oni v souboru také vyrostli. No a my se pak snažíme společně prožívat souborový život. Nevím, jestli „ta naše děcka“ musíme nějak zvlášť motivovat. Oni chodí, protože chtějí. Hrajeme s nimi hry jejich předků, seznamujeme je s písničkami, tvoříme pásma pro vystoupení, jezdíme na týdenní soustředění. Vystupujeme v jejich dědinách třeba pro hasiče nebo babičky, takže je vždycky doma pochválí… A když nechtějí, tak skončí a odejdou.

 

Pracujete s dětmi a vystupujete často venku, což může přinášet řadu složitých, ale i veselých situací. Můžete na nějakou takovou zavzpomínat?

Těch by bylo. Oni ty situace vždycky vypadají složitě, ale po čase se jim v souboru smějeme. Je pravda, že jsou to někdy infarktové stavy především pro mě, ale když uplyne čas a přemění se na vzpomínky, děcka začnou prohlížet fotky a vzpomínají. Pak se společně smějeme především situacím, kdy jsme museli něco zachraňovat a improvizovat.  Bylo by to na dlouhé vyprávění…

 

Jak vaše plány na letošní rok zkomplikovala současná mimořádná situace? Vzešlo z ní pro vás také něco dobrého?

Situace zkomplikovala především naše týdenní letní soustředění, které jsem musela odvolat. Byla zrušena všechna naše vystoupení a nekonaly se zkoušky. Zatím nevím, co by pro nás mohlo vzniknout dobrého. Snad jen jsem měla víc času na ušití nových spodnic, košil a vesty. To jediné bych mohla považovat za dobré – jinak se pro nás činnost zastavila.

 

Slovo na závěr…

Všechny akce, vystoupení, nácviky, zajištění programu, prostě vše, co děláme, by se nikdy neuskutečnilo, kdyby v našem spolku nebyli lidé, kteří nám pomáhali, pomáhají a pomáhat budou. V každé etapě naší historie to byli především vedoucí souborů, ale také nadšenci, kteří nás podporují, rádi něco podrží, přinesou, odnesou. Těch si velmi vážím.

 

Web: gros.zsdr.cz

Jaký život jste žila ještě loni touto dobou? 

Září a říjen u mě patří k začátku sezóny, která vrcholí vánočními koncerty. Mám již svá pravidelná vystoupení u nás a v Německu. Kromě toho vyučuji zpěv, a v září tudíž nastupuji k výuce. Období podzimu, kdy je brzy tma a chladno, je ideální pro kulturní akce. Lidé už nesedí u grilů a na zahrádkách, chaty a chalupy jsou zazimovány, a tak vyrážejí na koncerty a divadelní představení. 

 

Jaké je německé publikum? 

Báječné a vděčné. A hodně odměňuje potleskem. A také dost vydrží. Němci se chtějí bavit a s tím přijdou na koncert. Když se jim dostane zážitku adekvátního jejich očekávání, nešetří své dlaně a tleskají jako o život. Operetní představení jsou poměrně dlouhá, ale oni přicházejí i hodinu před začátkem, takže obdivuji i výdrž jejich sedacích svalů. (smích)

 

Být stále na cestách - není to přece jen únavné? 

Ano, je. A přiznám se, už jsem začínala brblat, že to zpívání je hlavně o cestování. A pak přišlo něco, co se mi ani v nejhorečnatějším snu nezdálo možné. Najednou jsem přišla o možnost zpívat. A jak už to tak bývá - cenu toho, co máme, oceníme až ve chvíli, kdy o to přijdeme. Co bych dnes dala za to, kdybych zase mohla cestovat za svými posluchači.

 

Kdy se to zadrhlo? 

V půlce března přišel stop stav. Německo zavřelo hranice, brzy na to opatření zasáhla i koncertování u nás a zůstala jsem bez práce. Zpěv jsem učila distančně přes mobil a notebook. 

 

Jak jste řešila nouzové opatření ekonomicky?

Dobrá otázka. Jako OSVČ, protože zpěv učím jen na částečný úvazek, jsem zůstala bez možnosti vydělávat svým uměním. A tak jsem začala hledat na internetu práci v okolí. Zkusila jsem třísměnný provoz v továrně, v montážní hale. Ale noční směny pro mě byly devastační. Musela jsem odejít. Našla jsem si práci na poště na příjmu balíků. To jsem vydržela až do konce karanténních opatření. Brzké vstávání v půl páté ráno a tahání těžkých balíků, to byly mé prázdniny 2020. 

 

Dostala jste po okolnostmi vnucené pauze na jaře letošního roku příležitost koncertovat alespoň v Čechách?

Ano. Pomalu jsem se začala oklepávat. Pořadatelé se zase začali ozývat a navrhovat nové termíny za ty zrušené. Některé jsme i stihli zrealizovat. Začaly se opět množit požadavky na vánoční pořady. A bum bác! Zase jsem na kolenou. A znovu hledám na portálech nabízejících zaměstnání nějakou práci, dokud mi zas nebude umožněno dělat své poslání. Momentálně to vypadá na pokladní v supermarketu.

 

Zažila jste během těch "propůjčených" setkání s publikem pohlazení po duši? 

Ano. Mám štěstí na posluchače. Téměř na každém vystoupení mě někdo odmění tak vřelým vyznáním, že mě naplní radostí až po okraj. Za všechny jeden nedávný příklad. Mladá, krásná žena, která počkala až bude v řadě gratulujících poslední, mi se slzami v očích řekla, že můj zpěv zasáhl její duši, a nečekaně mi políbila ruku. Neuvěřitelné.

 

S  letošním podzimem se začala vracet nejistota a úzkost z toho, co přijde. Báli se lidé přijít na koncert?  

Ano, báli. 1. října jsem měla vyprodané operetní představení v pražském divadle. Z 260 diváků dorazilo 30 statečných. 

 

Pro kolik diváků má ještě smysl zpívat?       

To záleží na okolnostech. Někdy zpívám pro jediného člověka. Nebo pořádám domácí koncerty pro 15 posluchačů. Pak zpívám na open air akci pro několik tisíc lidí. Ty parametry se liší. Asi vím, kam jste otázkou mířila. Třeba jeden pořadatel mi otevřeně sdělil, že začíná vydělávat od 300 diváků výš. Do té doby pokrývá náklady. Samozřejmě se jedná o velká představení. U mě to je jinak. Sjednávám cenu za svá vystoupení a nejsem vázána počtem diváků. Ale co si budeme povídat, čím víc posluchačů, tím více energie, silnější potlesk a lepší atmosféra.

 

Jak si vynahrazujete nedostatek této energie?

Nijak. Nesmím zpívat. Publikum mi chybí. A já doufám, že i já jemu a až tohle skončí, tak o to více budu vyhledávaná zpěvačka.

 

Jak si v současných podmínkách udržujete kondici? 

Mám (bohužel) dost času. Takže celé dny hraji na klavír a zkouším česky otextovat zahraniční skladby, které zpívám a nemají českou verzi.

 

Vaším vzorem je operní pěvkyně Ema Destinnová. Podle názoru hudebních znalců svou pěveckou technikou italského Bel canta kráčíte v jejích šlépějích. Životní osudy Emy Destinové ovšem nebyly snadné. Posiluje vás to vědomí? Je zásadní nelitovat se? - A máte  nějaké životní krédo?

Ema Destinnová byla výjimečná, a proto v Čechách neuspěla. Tady se úspěch nepřeje. Průměrní a zakomplexovaní "odborníci" posuzují talent. A jí bylo řečeno v Národním divadle ředitelem, že nemá špetku talentu a navíc je ošklivá. Bez komentáře! A ono je to pořád stejné. Proto zůstanu ve svých vodách. Pěkně si v malém měřítku razím cestu ke svým posluchačům. Nikdy nebudu hvězda bulváru, nebudou se mnou rozhovory v televizi, paparazzi mi nepolezou přes plot a asi si nikdy nezazpívám v La Scale nebo v Metropolitní opeře. Jsem nedotčená, mám své umění, rozdávám ho, co mohu, a ti správní lidé si ke mně cestu nacházejí. Neříkám to s lítostí ani hořkostí. Jsem tak smířená. Jsem tak šťastná. A mé krédo? USTUP ZLÝM LIDEM Z CESTY.

 

Až pandemie opadne, vrátíte se k předchozímu způsobu života? 

Je to mé zbožné přání.

 

Obnovíte také tradici adventních koncertů? 

To není v mých rukách. Termíny mám. Jestli se uskuteční, rozhodne pan Prymula. V současné době jsem označena za "škodnou".

 

Ráda byste znovu moderovala své recitály? To ve vaší profesi není tak docela běžné. Jaké uspokojení vám tato práce přináší? 

Já všechny své pořady moderuji. Jen pokud jsem host či si se mnou někdo sjedná spolupráci, tak jsem "jen" zpěvačka. U ryze svých pořadů vždy provázím průvodním slovem a po skončení programu jsem svým posluchačům k dispozici. Mám tak skvělou možnost zpětné vazby. Mé koncerty se vyznačují tímto osobním přístupem a úctou k posluchači.

 

Zraje vám v hlavě nové CD? V tom poslední se vyznáváte z lásky k šansonům...

To víte, že si dělám zálusk na další nahrávku. Tentokráte výběr operetních melodií. Opereta je veselá a optimismus se hodí v každé době. Tak třeba v té pocovidové vznikne. Jediné, co mě od něj dělí, jsou finance. Až si zase budu moci vydělávat svým uměním, našetřím na něj.

 

Už dávno jsem si všimla, že se barva hlasu v rodině dědí. Komu vděčíte za samet v hlase? 

To je pravda, kolikrát po telefonu nevím, zda mluvím s mladším vydáním, nebo s rodičem. Ale u mě neplatí, že mám hlas po rodiči. Zřejmě - ale to již neposoudím - po vzdálenějším předku, či se jedná o odchylku od rodových dispozic. Zkrátka, někdy křížením vznikne i něco nového. (smích)

 

Je přece jen něco pozitivního na tom, co právě žijete? 

Pro mě je rok 2020 nejhorším rokem mého dosavadního života. Ovšem viděno teď mýma očima. Třeba to s odstupem času přehodnotím. Rok 2020 mi nejen vzal mou milovanou práci, ale také jsem opustila milovaného člověka, přišla jsem o naděje, o iluze. Poprvé v životě jsem sama bez partnera, sama na dům, na děti, na živobytí, které si musím zajišťovat všude možně, jen ne tím, čím doposud, tedy zpěvem. Takže ten rok 2020 mi hází klacky pod nohy. Prověřuje, co všechno ještě vydržím.

 

Platí, že dokud se zpívá, ještě se neumřelo? 

Platí, stoprocentně!

 

Vizitka

Jana Štěrbová Veberová je mimořádně talentovaná sopranistka. Svojí pěveckou technikou italského Bel canta kráčí ve šlépějích svého vzoru Emy Destinnové.  Zdrojem jejího umění je kromě atraktivního zevnějšku a bystrého intelektu kvalitní hlas sametové barvy a procítěný projev.

Operní zpěv začala studovat ve svých třinácti letech u profesorky Ludmily Bendlové, sólistky Národního divadla v Praze a profesorky Pražské konzervatoře. Současně zahájila studium hry na klavír, dějin hudby, hudební teorie a světových jazyků.

První veřejné ocenění jí přinesla v roce 1996 účast na Mezinárodní pěvecké soutěži Emy Destinnové. Účinkovala také na slavnostním koncertu ke stému dvacátému výročí narození této velké české pěvkyně. Po dvouletém angažmá ve Státní opeře Praha se začala věnovat koncertní činnosti doma i v zahraničí.

V roce 2000 vydala své první sólové album s výběrem nejkrásnějších písní a operních árií nazvané "Co je v mém srdci lásky". V roce 2002 vydala své druhé CD "Opera gala" s výběrem nejznámějších operních árií za doprovodu Orchestru Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Bezpochyby zajímavým počinem je CD českého hudebního impresionismu "Zdání" z přelomu roku 2016 a 2017. Zde naleznete hudbu Vítězslava Nováka, Josefa Suka a také jejich učitele Antonína Dvořáka. To vše za mistrného klavírního doprovodu paní Zory Křičkové. Na konci roku 2018 spatřilo světlo světa zatím poslední CD s výstižným názvem Šansony.

http://www.janasterbova.cz/

 

Předpokládám, že jste ráda cestovala i před narozením dětí. Jste spíše světoběžník, nebo se držíte doma v ČR? Psala jste o cestování už před mateřskou dovolenou?

Já jsem vždycky měla ráda výlety, ale rozhodně o sobě nemohu říct, že bych byla světoběžník. Nějakou dobu jsem v zahraničí sice žila, ale vždy jsem se držela v rámci Evropy. V osmnácti jsem se odstěhovala na rok do Berlína, později jsem v Německu i studovala, s batůžkem jsem vyrazila napříč Španělskem, ale v celospolečenském měřítku jsem spíš domácí typ, kterému dělá radost i potok ve vedlejší vsi nebo zapomenutá zřícenina v „Horní Dolní“. Já to prostě u nás v České republice mám moc ráda a čím víc to tu poznávám, tím víc zjišťuji, kolik krásných míst tu máme. O výletech nebo cestování jsem nikdy nepsala, to přišlo až po narození dětí.

 

Proč jste začala s dětmi cestovat, co vás k tomu přimělo?

Těch důvodů bylo určitě víc. Hlavním impulzem vyrazit s dětmi sama bylo asi to, že jsem měla s ročním synem a tehdy tříletou dcerou jet na šest týdnů do ozdravovny. Já jsem to prostě nedokázala. Dceři byly tehdy tři, neskutečně žárlila, synovi rok, noc co noc se několikrát budil, hlasitě plakal, nešel nijak utišit a prostě to nebylo vůbec lehké období. Zařekla jsem se ale, že s nimi strávím co nejvíc času na horách na čerstvém vzruchu. V zimě jsme pobývali několik týdnů na horách, pak jsme se tak nějak přirozeně posouvali různě po republice, nabalily se i Alpy a najednou jsme zjistili, že je nám tak prostě fajn. Kromě toho, že to dětem i mně zdravotně prospívalo, pomáhalo mi to bojovat proti mateřskému stereotypu, který se chtě nechtě občas dostaví.

 

Jak tedy vypadal váš pracovní život před nástupem na mateřskou dovolenou a jaké změny přineslo mateřství? Co pro vás znamená psaní blogu?

Já jsem pracovala jako brand manager v nadnárodní společnosti. Kromě práce v mém životě nic extra neexistovalo. Ráno tam, pozdě večer domů a o víkendu dodělávat resty. Práce mě bavila, byla různorodá, každý den jiná, mohla jsem se realizovat, uplatňovat svou kreativitu. Ale chyběl mi tzv. work-life balance. A se stejným perfekcionismem, s jakým jsem přistupovala k profesnímu životu, jsem přistoupila i k mateřství. Takže začátek nebyl vůbec jednoduchý. Byla jsem takový řešitel, tabulkový typ. Také jsem najednou měla hodně času a volnosti, která mi předtím chyběla, ale teď jsem ji pořádně neuměla využít. Občas jsem se cítila jak pes přivázaný u boudy. Můj život sklouznul tak trochu k přebalování, krmení, přebalování, krmení, přebalování a vyhlížení manžela, kdy už se konečně vrátí z práce. Hodně času jsem trávila venku s kočárkem, ale definitivní zlom nastal, když jsem se před narozením syna naučila řídit, a naše výletní éra tak mohla začít. Ne že by člověk nemohl cestovat bez auta, ale pro mě to prostě byla obrovská úleva a dávalo mi to mnohem víc možností.

A co pro mě znamená psaní blogu? Spojení se světem, možnost urovnat si své myšlenky, poklidit si v hlavě, ale také radost ze zdokumentovaných vzpomínek. Protože když to pak po čase vidíte černé na bílém, těší vás, že máte tak hezkou vzpomínku na ještě hezčí zážitky. A tím, že využívám i sociálních sítí k propagaci blogu, byl pro mě důležitý asi i ten pocit, když člověk zjistí, že v těch strastech, co mateřství přináší, není sám.

 

Hledala jste se? Co vás inspirovalo k dalším aktivitám na mateřské? A jak se vyvíjely? Dopadlo všechno tak, jak jste zamýšlela? Chtěla jste psát blog?

Myslím, že mám v sobě silnou potřebu něco tvořit. Zanechávat něco hmatatelného. Baví mě vyrábět, šít, malovat na keramiku, tvořit s dětmi, prostě produkovat nějakou hodnotu a ne jen konzumovat. Psát blog jsem nikdy neměla v plánu, to přišlo tak nějak přirozeně. Chtěla jsem vytvořit portál s inspirací na výlety, kde by rodiny vzájemně sdílely své zkušenosti. Něco, jako je Oveřenorodiči.cz, které vzniklo shodou okolností ve stejnou dobu jako můj blog. Ale neměla jsem finanční prostředky na vytvoření kvalitního webu, tak mi kamarád poradil, ať zkusím nejprve psát blog a pak časem, až získám peníze z reklamy, přejdu z blogu na portál. Nikdy by mě nenapadlo, že z blogu přejdu k vydání třech tištěných knih a jedněch omalovánek a reklamu nikdy dělat nebudu.

 

Jaký byl klíčový moment, který odstartoval úspěšnost blogu?

Přiznávám, že si nevybavuji žádný moment, kdy bych si řekla, ty jo, toto frčí. Fanouškovská základna, kterou mám, je poctivě vydřená. Nestojí za ní takřka žádná finanční investice v podobě sponzoringu ani žádné spolupráce. Myslím si, že nejvíc pomohlo, když jsem začala sdílet rodičovské nezdary. Cizí neštěstí táhne. Ale ono je v dnešní tobě těch blogů tolik, že ani nevím, jestli lze říci, že právě ten můj je úspěšný. Ale co můžu říct s jistotou, je to, že mám samé skvělé čtenáře! Potvrdilo se mi to i během offline setkání, během nichž jsem měla tu možnost potkat tolik neskutečně inspirativních lidí. Momentálně je mateřských blogů, které se věnují cestování s dětmi nespočet, obsahy se opakují a já cítím, že je čas se posunout možná trochu dál.

 

Co tedy máte za lubem? Kam dál se chcete posunout, až se situace v souvislosti s covidem zklidní?

Přiznám se, že nevím. Jen u sebe cítím, že nemám chuť vytvářet obsah, který už je, přijde mi to zbytečné. Možná jsem blogersky vyhořela, těžko říct. Ale také je možné, že za měsíc uvidím všechno jinak. Se mnou je to někdy jak na houpačce. Nerozhodná ženská, no (úsměv). Měla jsem jasný plán opustit volnou nohu a najít si stálé zaměstnání, když náš hoch nastoupí do školy. A najednou tu mám rozepsaného dalšího průvodce... A možná ani nemrknu a děti budu mít zase doma. Tahle doba tak nějak hatí mé „neplánované plány“. Nebo napíšu román! Kdo ví? Vystudovala jsem management, moc dobře vím, že bych měla mít připravený dlouhodobý i krátkodobý plán, cíle, měřítka, podle kterých budu vyhodnocovat plnění plánu. Ale já asi raději žiji, než abych plnila životní plán. Když to po sobě čtu, tak mě to až zaráží. Tohle je totiž něco, v čem mě mateřství změnilo. Nechávám se mnohem víc překvapit tím, co život přinese. 

 

Letos jste napsala povídku a připravujete nového průvodce. Co vás ale živí?

Průvodce Saským Švýcarskem je napsán, čeká jen na svou grafickou podobu. Ten je ale zřejmě poslední, vlastně už ani neměl být, když ona je to taková krása! Takže do třetice všeho dobrého a zlého. A pak už konec. Moc mě baví propojovat svět, hledat souvislosti a styčné plochy, využívat synergií, těší mě věci analyzovat, zapojovat fantazii, vymýšlet nové věci. Moc mě bavilo pracovat třeba pro květinovou farmu Kytky od potoka a pomáhat jí s marketingovou strategií. Na druhou stranu cítím, že pro mě jsou děti opravdu priorita. A také to, jak moc pro své štěstí potřebuji pobyt v přírodě a pestrost všedních dní. Do zaměstnání se zatím nechystám. Jsem už dva roky na volné noze a troufám si říct, že jsem doposud byla schopna uživit sebe i děti (za vydatné podpory manžela). Co mě živí teď? To je velmi těžká otázka, protože žijeme aktuálně v nestandardní době. Měla jsem skvěle rozjeté některé projekty, které bohužel vzhledem ke koronaviru nedopadly. Moc jsem se těšila na offline akce pro matky BEZ dětí u nás na offline chalupě. To bez dětí zdůrazňuji (úsměv). Mezi prsty mi protekla jarní sezóna, kdy jen málokdo uvažoval, že by v létě vyrazil do Rakouska. Naštěstí je průvodce rakouskými Alpami nadčasový, tak snad se zadaří napřesrok. Ale nestěžuji si. Mohlo by být hůř.

 

Je mateřská dovolená spíše omezující nebo inspirující?

Pro mě bylo narození dětí a celé mateřství určitě inspirující a také omezující (úsměv). V každém případě mi totálně přeházelo život vzhůru nohama, jakkoliv to zní jako klišé. Budování kariéry, které pro mě bylo kdysi důležité, se dostalo na druhou kolej. Já prostě najednou netoužím po tom dostat se výš a výš a výš, já si chci jen spokojeně žít, nikam se nehonit a prostě být. A k těm omezením. Ona je taková oblíbená fráze, že s dětmi nic nekončí. Ne, nekončí, ale je to prostě jiné. Samozřejmě, můžete si hodit děti do krosny a ujít svých třicet kilometrů, anebo se na pár let zastavíte, vrátíte se s dětmi do dětství a užijete si šťourání v kaluži na kilometrovém výletě odnikud nikam…

 

Jak se vám daří skloubit roli matky, práci a tvůrčí činnosti? Lze to vše časově zvládnout? Pomáhá vám rodina? Byly krizové momenty?

Horko těžko. Ale vždycky jsem si ukořistila večer chvilku na to, abych sedla se sluchátky v uších a sepsala si zápisek na blog. Uklidňovalo mě to. Když jsem psala knižní průvodce, byla jsem podrážděnější, dostavoval se bohužel občas i pocit frustrace, že chci pracovat a nemohu. Jsou prostě chvíle, kdy vás tzv. chytne slina a prostě to potřebujete napsat, jenže ono to nejde, protože máte dvě malé děti, které umějí moc dobře vycítit ten okamžik, kdy se vám to nejméně hodí a zrovna nutně něco potřebují. Velmi náročné období bylo, když jsem dokončovala průvodce Rakouskem, protože mě nenapadlo nic chytřejšího, že rovnou dodělám i dotisk Českosaského Švýcarska. Ještě, že máme babičky! Maminky nás v tom nikdy nenechají!

 

Změnila jste se jako maminka? Dělala jste napodruhé něco jinak než během první rodičovské dovolené?

Rozhodně jsem se v průběhu času jako matka měnila! Kéž by tak šel vrátit čas! Hodně dlouho mi trvalo, než jsem si vybudovala nějaké mateřské sebevědomí. U dcery jsem bohužel dost často podléhala tlakům okolí a zpětně bych řadu věcí dělala jinak. Bohužel čas vrátit nelze. Až s narozením syna jsem dokázala spoustu věcí dělat tak, jak jsem opravdu cítila, že dělat chci a neměla jsem u toho nějaké prapodivné výčitky a pochybnosti. Na druhou stranu jsem u dcery byla ještě taková čerstvá, odpočatá, takže jsem možná měla více trpělivosti, než mám teď, když jim je 6 a 9 let. A jak se říká, že vám děti nastavují zrcadlo, tak to platí na 1000 %. Ještě nikdy jsem neviděla tak věrný obraz sebe samé. Někdy to člověka až zarazí a řekne si „Aha a sakra“.

 

Vystudovala jste marketing na VŠE. Do jaké míry vám pomáhá marketingové myšlení ve vašich aktivitách, např. v propagaci blogu? Oslovují vás firmy ke spolupráci? Zdá se, že ideově jdete úplně jinou cestou… Říkáte, že jste „divná“ blogerka…

Tak asi mi to pomáhá, ale já blog vnímám zřejmě trochu jinak než nějakou svěřenou značku a stejně tak k tomu i přistupuji. Sázím na autentičnost, nesdílím jen to hezké a moc dobře vím, jak bych mohla posunout blog ještě mnohem dál. Ale já prostě nechci. Na sociálních sítích nikdy nezveřejňuji jména ani fotografie dětí, i když všichni víme, že roztomilé děti a zvířátka prodávají nejlépe. Ono je toto v dnešní době hodně citlivé téma a řady lidí se asi dotknu, dostanu se na black list, ale já to tak prostě mám. Stejně jako děti učím, že když přecházejí silnici, tak se mají rozhlédnout, že se nemají bavit s cizím pánem na ulici, nedej bože otevřít někomu cizímu dveře, nechci jim ukazovat, že je naprosto přirozené sdílet náš život veřejně s kýmkoliv. A co se spoluprací týká, tak ty s poděkováním odmítám.

 

V čem jsou vaše knihy jiné, čím rodiče oslovují? Vždyť je přece řada blogů a průvodců, kde rodiče najdou potřebné informace…

Ano, to máte pravdu, blogů je v dnešní době nespočet, každý druhý je influencer, na webu najdete všechno. Jako velkou výhodu v dnešní online době vidím v tom, že mé knihy jsou prostě a jednoduše knihy, které si můžete vzít do ruky jako třeba knížku Káťa a Škubánek a s dětmi si je prohlížet a přemýšlet, kam vyrazíte. Děti můžou být u plánování výletu, dáte jim ten pocit důležitosti, že jsou součástí, že mohou spolurozhodovat. Ví, na co se můžou těšit. Starší děti pak baví hledat ve skutečnosti místa z knihy, fotit se stejně, jako jsou vyfocené děti v průvodci. A co se informací obsažených v průvodcích týká, tak se snažím předat i tipy, jak si výlet zpestřit. Málokde se v běžném průvodci dočtete, že si máte do batohu přibalit třeba štětec pro malování vodou na betonovém panelu u brodu potoka, bábovičky nebo gumáky, protože ten brod, ten prostě děti budou chtít zažít na vlastní kůži. Nás rodiče občas možná ani nenapadne, jaké možnosti v přírodě máme. Výlet není jen o tom dostat se z místa A do místa B. S dětmi se tam možná ani nedostanete. Třeba se zastavíte u první kaluže. Prostě je důležité mít oči dokořán. Já podávám pomyslnou berličku.

 

Sestavit knihu není jen tak, většinou je to kolektivní práce a něco stojí… S kým jste spolupracovala, kde jste sehnala peníze? Jak náročné to bylo?

Když bych býval věděl, tak bych býval… Je to fuška vydat knihu svépomocí! Já jsem nespolupracovala s žádným vydavatelstvím ani nakladatelstvím, neměla jsem žádné poradce ani redaktory, prostě jsem si razila cestu sama. Byl to velký projekt zahrnující spoustu aktivit, které jsem nikdy v životě neřešila. Třeba samotná volba tiskárny, ale pak i papíru, gramáže, typ vazby, technika tisku, sama jsem koordinovala grafičku a korektorku, sama jsem byla u tisku a schvalovala jej a hodně velké úsilí mě samozřejmě stálo získání dostatku finančních prostředků. Tisk průvodců a dotisk prvního průvodce jsem financovala díky dvěma úspěšným hithitovým kampaním, které jsem si „spíchla“ takřka na koleni. Velký dík patří mé kamarádce Zuzce Havlínové, která mi pomohla s prezentačním videem. Jsem schopna naučit se řadu věcí, ale na tohle jsem už byla krátká (úsměv). No a pak se nabalila tvorba eshopu, logistika, účetnictví…, takže asi dokážete pochopit, co ve mně vyvolávají neustálé dotazy mého okolí: „A co teda jako děláš, když už máš děti ve školce/škole?“. Jedna věc je napsat knihu, další věc je knihu zrealizovat a to nejnáročnější přijde pak – knihu prodat.

 

Proč se věnujete právě krajině Českosaského Švýcarska a Rakouským Alpám? Jsou to vždy tipy na letní výlety?

Českosaské Švýcarsko je má srdeční záležitost. Pocházím z Děčína a nedám na tuto oblast dopustit. Pořídili jsme si tam i chaloupku, kde už dokonce proběhlo několik offline setkání s aktivními maminkami z řad čtenářek mého blogu. Moc ráda šiji dovolené na míru, jak říkám „sakumprdum“. A rakouské Alpy jsou prostě nádherné! Jestli je nějaké místo v horách babyfriendly, tak je to právě Rakousko! Tolik stezek pro děti třeba ve výšce 2 000 m.n.m., které jsou sjízdné s kočárkem! A ty výhledy! Rodič prostě stojí, kochá se a děti jsou v sedmém nebi. Letos jsme chtěli s dětmi posunout laťku o kousek výš a zaměřit se na Dolomity. Bohužel to neklaplo, tak snad příště. V průvodci rakouskými Alpami je i pár tipů na zimní dovolenou, protože to je téma, které řadu rodičů zajímá – kde je to v Alpách s malými lyžaři nejlepší.

 

Napsala jste na svém blogu www.sdetmivbaglu.cz velmi pěkný upřímný příspěvek o bariérách, které každý v sobě máme a vzájemně je poměřujeme, o respektu k nim i jak je překonávat, aby se např. i maminky s malými dětmi nebály, že cestování nezvládnou… (odkaz zde: https://bit.ly/3mMxf9t) Z toho mluví vaše vlastní zkušenost?

Ano, ostatně jak popisuji v článku, s narozením dcery jsem zřejmě porodila i pytel starostí, které mi bránily v tom někam vyrazit. A moc mě těší, že mi už poměrně dost maminek napsalo, jak jsem jim tímhle sdílením pomohla se zbavit vlastního strachu a překonat ty své bariéry, které jim stály v cestě.

 

Jak váš život ovlivnila letošní vlna pandemie?

Tak pokud to vezmu v osobní úrovni, tak velmi. Pro mě to byl čas obrovského uvědomění si řady věcí. Ono to zní jako klišé, ale je to tak. A nemyslím tím jen to, že člověk musí vzít na vědomí pomíjivost žití, to, že nic není věčné a jak dobře jsme se vlastně měli. Já jsem celou pandemii prožívala hodně intenzivně, dalo by se říct, že jsem se zařadila do toho „tupého stáda“, jak bývají lidé, co mají obavy, označováni. Náš syn byl v lednu hospitalizován kvůli viróze v nemocnici a strávil několik dní na kyslíkové podpoře. Takže já jsem koronavirus rozhodně nebrala na lehkou váhu. A zjistila jsem, že kromě strachu musím bojovat i s nepříjemnými tlaky společnosti, s pocitem, že se musím obhajovat, proč to já mám jinak než ostatní. Troška víc empatie a úcty mezi lidmi by neškodila. Fascinující pro mě bylo i to, jak jsme v březnu drželi společně, razili hesla „společně to zvládneme“ a teď, o pár měsíců později, je společnost rozdělena a brojí sama proti sobě.  Nezbývá než si přát, abychom brzy žili naše životy bez omezení. A do té doby se pokusit v tom negativním hledat alespoň něco trošku pozitivního.

 

www.sdetmivbaglu.cz

Vaše poslední kniha se jmenuje Vy, soudci athénští a vypravuje o Sókratovi. Nezajímal vás tento muž také proto, že i vy jste se musel - podobně jako váš románový hrdina Sókratés - vyrovnávat celý život s vírou v jednoho Boha?

V jednoho Boha jsem věřil od samého počátku. Otázkou bylo spíše v jakého Boha. To se měnilo. Asi do dvaceti let jsem byl velice zbožný člověk. Má víra byla taková rozhovorová. Já se bavil s Pánem Bohem, proč jsou věci tak a proč ne onak. Proč je správné to a tamto zase správné není. A tak to šlo až do chvíle, kdy onemocněla má sestra. Já jsem měl moc hezkou a chytrou sestru, která byla o pět let mladší než já a již jsem opravdu miloval. Dostala leukémii - a jestli jsem se opravdu někdy modlil, tak to bylo právě tehdy. Už jsem se neomezoval jen na ty denní rozhovory o všem možném, ale Pána Boha prosil: „Uzdrav ji.“ Neuzdravil a sestra zemřela v pětatřiceti letech. Měla dvě děti. A já jsem tu zůstal s Pánem Bohem a věděl, že s ním sice budu rozmlouvat dál, ale že nemáme společný jazyk. On mě neposlouchá, já z duše o něco prosím a on na to nijak nereaguje. Tehdy nastal obrat v mém náboženském životě. Dále jsem věřil v jediného Boha, mého monoteismu se to nedotklo, všeho ostatního ano. A dnes už je také těch rozhovorů s Bohem míň, než jich bývalo, protože jsem unavenější. A možná také proto, že věci se opakují, protože se vracím k věcem, o které jsem prosil už dřív a k ničemu to nevedlo, tak toho už nechávám. Ale od začátku až dodnes je mi jasné, že se bavím jenom s jedním Pánem Bohem.

 

Pracoval jste za války jako sekretář Jana Masaryka. Byl Masaryk věřící člověk?

Byl. Byl tak původní, originální a skutečně lidový, že si věci formuloval hlavně svou mluvou trochu jinak než všichni teologové. Ale byl to hluboce věřící člověk.

 

Takže není možné, aby sám skočil z okna?

To jistě ne. O tom jsem nikdy nepochyboval. Ale na druhou stranu - viděl jsem, jak mu jeho přátelé ze Západu nerozuměli a nechápali, proč vstoupil do komunistické vlády. Viděl jsem, jak jim to nedovede vyložit, jak tím trpěl a jeho utrpení k ničemu nevedlo. Tehdy jsem si říkal, ten člověk musí být tak nešťastný, že může ztropit všechno možné. Jenže pak vyšly najevo další věci. Doktor Karel Steinbach napsal, že Masaryk měl na stole uspávací prášky a on sám mu řekl: „Honzo,můžeš si vzít jeden nebo dva. Kdybys vzal třetí, tak čtvrtý už určitě nevezmeš.“

V roce 1990 jsem byl členem izraelské delegace, která obnovila styky s Československem. Tehdy byl ještě ministrem pan Dienstbier. Uspořádal oběd v Černínském paláci. Seděl jsem vedle něj a on mi najednou povídá: "Chtěl byste se podívat na ten Janův byt?" Zavedl mě nahoru. Znal jsem ten byt, protože jsem často u Jana býval. Ukázal mi také koupelnu. Jan Masaryk byl těžký chlapík, musel vážit přes metrák. Pro něj byla skoro fyzická nemožnost vylézt na okno, ze kterého měl skočit. Musel by tam vylézt s žebříčkem. Tak jsem viděl ten kolos, který leze těžce na okno, aby z něj mohl skočit, a vedle postele má prášky, které, když spolkne, tak vyřeší všechny problémy, a řekl jsem si: To jistě není možné.

 

Generace vašich židovských vrstevníků z Československa má zde, v Izraeli, k náboženství většinou odstup. Můžeme říct, že jsou sekulární. Jedná se o dosti starý jev. Začalo to někdy koncem devatenáctého století. David Flusser se domníval, že to byl už následek bitvy na Bílé hoře a následné protireformace.

Protireformace? To je možné. Ale Židé v době protireformace neměli dost politického myšlení. To osvobození od všeho bývalého přišlo mnohem později, až v roce 1848. Odvrat od náboženství, od víry nebyl jen židovský jev. Byla to celospolečenská záležitost, ale u Židů měl tento jev specifické emancipační znaky, které u Nežidů neexistovaly, a o to byl snad silnější.

 

Židé, které znám a vyrůstali v první Československé republice, mi vypravovali, že nikdy neměli problém, že by jim někdo nadával, že jsou židovského původu, a naopak měli výborné vztahy s křesťany.

To je i není pravda. Je to pravda, když se vezme na jedné straně Československo a na straně druhé mnoho dalších evropských zemí. Ve srovnání s Německem, Rakouskem, Maďarskem a Polskem, ale i s Francií a Itálií, tedy zeměmi velkého evropského formátu, bylo Československo opravdu vzorové. Je však otázkou, zda lze nahlížet tento problém srovnáváním, nebo zda vyžaduje ještě jiný pohled. Když se na to hledí jen v rámci Československa, tak jsme i u nás viděli hrozné věci ...

 

Třeba proces s lidmi kolem Rudolfa Slánského?

Antisemitismus jsme vídali třeba i u sokolů, Advokátní komory, Lékařské komory, v jejich prohlášeních po té tragédii, k níž došlo v roce 1938, ale i předtím.

 

Jaký je podle vás smysl života? Proč jsme se narodili a proč tady máme nějakých sedmdesát, osmdesát, devadesát, sto let být?

Myslím, že má odpověď bude rychlejší než odpověď většiny náboženství. Jsou věci, jež nevíme a nebudeme vědět - a na tom nic nezměníme. Toto je jedna z nich a nic dalšího „nevyšpekulujeme“. Proto je zbytečné nějak víc se tím zabývat.

 

Co hodnotíte ve svém životě jako nejdůležitější z toho, co jste vykonal?

Těžko budu posuzovat, co je důležitější více a co méně. Že jsem něco napsal, řekl a vedl určité lidi nějakým směrem - to jsou všechno důležité věci. V čem jsem vyhrál a v čem jsem nebyl tak úspěšný - to je těžko odhadovat a očíslovat. Ale nejsem nijak nešťastný, že to nedovedu udělat, protože, jak říkám: Jsou věci, jež nebudeme nikdy vědět. A těch je velikánské množství.

 

Vyberte něco.

V šestnácti letech jsem měl velkého přítele, Jaroslava Šimsu z Akademické YMCA, a ten mi věnoval Kralickou bibli. Tu bibli jsem začal pravidelně číst a denně jsem se něčemu přiučil. Křesťanských přátel jsem měl spoustu ve všech denominacích, ale zvlášť jsem byl v kontaktu s českými bratry. Mezi nimi jsem měl intimní přátele - a vlastně mám dodnes. Ke konci života jsem bibli dokonce překládal a dostal za to čestný doktorát Karlovy univerzity v Praze. Jsem si skoro jist, že to byla také jejich práce - i když se mi k tomu nikdo z nich nepřiznal. Je také zajímavé, že od chvíle, kdy jsem dostal bibli do rukou, bylo jedním z témat, jímž jsem se znovu a znovu zabýval, „Židé a křesťané“. Napsal jsem několik článků a většina z nich vyšla v Křesťanské revui. Jaroslav Šimsa byl jejím šéfredaktorem a ponoukal mě k tomu, abych mu dal, cokoliv chci napsat o židovství a křesťanství. A já jsem to dělal. Jedna studie byla o tom, co křesťanského bylo obsaženo již v židovství a co v něm ještě nebylo a dostávalo se tam právě přes židovství. Jiná, mnohem pozdější studie je právě o Šimsovi, který zahynul za války v koncentráku - o tom, co bylo židovského na Jaroslavu Šimsovi. Je totiž zajímavé, kolik křesťanského je už v židovství. Až tu jednou nebudu, myslím, že by se z těchhle statí dala sestavit malá knížka. Která by jednak mohla být velice zajímavá a za druhé - leccos by možná pomohla objasnit v očích mladých křesťanů.

 

K jakému jste došel životnímu poznání?

Že je skvělé, když je v tomhle světě legrace. To je něco tak silného, nepředstavitelného, krásného. Člověk cítí, jak je malý a jak často stoupá či slouží, byť se do toho sám nehrne. Pán Bůh však ví, jak ho použít ke své službě.

 

Zajímalo by mě, jak jste mohl psát třeba Dvorní šašky, když jste neměl přímou zkušenost s holocaustem?

Jednak jsem měl zkušenost -řekněme - nepřímou. Ani nevím, kolik desítek lidí z mé rodiny zahynulo. A potom mě ovlivnil monoteismus, který mi velice jasně říkal: Až sem, dál už nemůžeš.

 

Říkáte, že vás Bůh neslyší. Ale jednou ze základních výpovědí judaismu je: Elokim šomea tfila -Bůh slyší modlitbu.

Hospodin je ten, který je přítomný a jenž slyší. A když nesplní modlitbu, má k tomu nějaké důvody. Já vím, že má nějaké důvody, ale nemám nejmenší ponětí, kde je začít hledat, odkud by mohly pramenit, co jsou zač. Nevím, nevím, nevím. Chudák Sókratés v mé knize stále říká: Nevím, nevím, nevím - i on ale ví, že musí existovat nějaká odpověď i na tyto otázky.

 

Zabýval jste se někdy mystikou?

Nemohu říci, že bych se někdy zabýval mystikou. Nejvíce mě na ní zajímaly její poetické stránky. Básnické obrazy, které jsou v mystice, jsou snad hlubší než jakékoli jiné. O tom také ještě nikdo nepsal - a stálo by to za to. Myslím, že v mystice je víc estetiky než etiky.

 

Věříte, že člověk svou smrtí nezmizí navždy a že bude nějakým způsobem jeho existence pokračovat?

Já jsem takový polorealista. Do té přihrádky, o níž vím, že nikdy nebudeme vědět, si denně přidávám nové věci. Ale nikdy z ní nic nevyhazuji. Vědět, že to existuje a že jsem se na to ptal, je pro mě nesmírně důležité. A stejně důležité je to, že jsem nenašel žádnou odpověď.

 

Ale ta naděje asi zůstává ...

Naděje zůstává, ale kdybych měl definovat, jaká je to naděje, těžko bych nalezl dost obrazů.

 

Letos vám bude 94 let. Máte recept na dlouhověkost?

Musel bych dost dlouho sedět, než bych ten recept napsal. Jedna z těch věcí je - dělej, co máš rád. Když jsi básník jednoho druhu, nesnaž se být někým jiným. Jsi-li básník jako František Halas, nesnaž se být jako Březina. To byl jiný typ, jiný člověk a jiná podstata. To je jeden z postulátů, jenž je pro mě neobyčejně důležitý. Vždy jsem se snažil dělat to, co jsem měl opravdu rád. Jednu nebo dvě kapitoly o tom, jak prožít život, jsem napsal v knize Kuropění. Jenže to je těžké, napíšete román, a když do něj takovou kapitolu vložíte, máte dojem, že jste příliš rozhoupal lodičku a vyvedl tak svou plavbu z rovnováhy. A na tohle já si hledím dávat dobrý pozor.

 

Nikdo nežije věčně. Jak se s tím vyrovnáváte?

Já vím, že se blížím ke konci, a to se projevuje fyzicky slábnutím. Je to něco, s čím každý z nás musí počítat. Ale neměl by se tím nikterak nechat ovlivňovat, protože to nemůže změnit. Vlastně naopak - protože vím, že se to blíží, jsem vděčný za každou vteřinu. Za to, že Bůh stvořil svět a že ho stvořil tak krásně. Že nám dává možnost jej spoluvytvářet a přetvářet. Jsem vděčný za každé vdechnutí i vydechnutí. A i když jsem už skoro slepý, tak za každou jiskřičku, kterou vidím.

P. S. Svých čtyřiadevadesátých narozenin, které připadaly na 30. června, se Viktor Fischl již nedožil. Zemřel 28. května roku 2006.

 

 

Anotace k výstavě Záhadné pouto / Robert Řehák

Výstava Záhadné pouto se zabývá výjimečným vztahem mezi českým a židovským národem v minulosti, současnosti a budoucnosti k 30. výročí obnovení diplomatických vztahů. Mezi českým a židovským národem existuje hluboké pouto, které nevychází z kalkulace „něco za něco“, sahá až k samým počátkům a projevuje se jak na mezilidské, tak na mezistátní úrovni. Tato první výstava svého druhu představuje symbolicky na dvanácti panelech několik událostí od prvních zpráv židovského diplomata o Praze až po znovunavázání diplomatických vztahů po sametové revoluci v roce 1990. Lze právě v nich vystopovat vznik onoho jedinečného vztahu mezi oběma národy? Oba početně malé národy mají podobný smysl pro humor, úctu ke vzdělání, schopnost číst mezi řádky a vzájemnou sympatii. Ačkoliv Česká republika a Stát Izrael leží daleko od sebe, mají nadstandardní vztahy a izraelští představitelé o Češích mluví jako o nejlepších přátelích Izraele v Evropě. Jedná se o těžko popsatelný, na ničem nezávislý emocionální vztah – jakési „Záhadné pouto“.

Výstava vznikla propojením prací studentů a diplomacie. Kresby a grafické zpracování vytvořili studenti Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni pod vedením výtvarnice a ilustrátorky Renáty Fučíkové. Námět a texty sestavil hebraista a diplomat Robert Řehák. Výstava vznikla za podpory a intence velvyslance Daniela Merona a Velvyslanectví Státu Izrael.

 

 

V polovině devatenáctého století se organizují skupiny intelektuálů významně podporující vědní rozvoj společnosti. Jednou z cest je vznik spolků, které umožňují širší nabídku společenského života. Vzpomeňme spolky Karoliny Světlé a Vojtěcha Náprstka. V jejich zájmu je historie, hudba, sport, ale i cestování a další oblasti. Z řady takových skupin vznikl na severu Čech spolek v České Lípě. Založilo jej dvacet šest vzdělaných mužů na schůzi 20. prosince 1877 zatím neoficiálně pod názvem Nordböhmischer Excursions-Club. Činnost spolku byla pozastavena v roce 1939 a nikdy nebyla obnovena.

V roce 1928 vznikl ve městě Český musejní spolek pro kraj Českolipský, který začal vydávat vlastivědný časopis Bezděz. Svoji činnost ukončil na počátku 50. let minulého století. Z iniciativy pracovníků českolipského archivu a muzea se zrodill v roce 1988 Vlastivědný spolek Českolipska, jenž navázal na Nordböhmischer Excursion-Club a zejména na úsilí Českého musejního spolku pro kraj Českolipský vydávat vlastivědnou publikaci.

Před dvěma roky vydal spolek rozsáhlé dílo autorů Olgy Sykáčkové, Jaroslava Panáčka, Michala Panáčka, Ladislava Smejkala a Miloslava Sovadiny. Kniha je reprezentativní nejen provedením, ale především vědeckým obsahem čtyř nosných kapitol, mnoha četnými ilustracemi a čtyřmi faktografickými kapitolami. Nordböhmischer Excursion-Club a 140 let vlastivědné práce na Českolipsku zobrazuje na pozadí činnosti spolku život v České Lípě a okolí v širokém portfoliu společnosti lidí i přírody. Ke studiu autoři předkládají vývoj členského růstu spolku, jeho badatelskou činnost teoretickou, ale důležitá je i činnost sběratelská. Díky ní byla uspořádána i velká živnostenská výstava a nakonec založeno i muzeum.

Stejně jako v minulých časech je i dnes základnou pro Vlastivědný spolek Českolipska Českolipské muzeum a galerie. Většina zaměstnanců je současně aktivní ve spolku. Od podzimu minulého roku akce spolku omezily rozsáhlé opravy budovy muzea, které pokračovaly i v době pandemie. Rekonstrukce vnitřního vybavení a expozice byly by i tak nejen pro návštěvníky muzea, ale i pro spolkovou činnost omezením. Pro členy spolku rekonstrukce expozic a stavební úpravy však neznamenaly úplné zastavení činnosti. Redukovány byly částečně přednášky nebo zájezdy. Členové s neutuchajícím úsilím připravovali nové materiály pro sborník Bezděz nebo exkurse a přednášky.

O dnešní činnosti Vlastivědného spolku sděluje knihovnice a dlouholetá členka výboru Magdalena Pujmanová: „O Vlastivědný spolek Českolipska jsem se začala zajímat v době, kdy jsem nastoupila do muzea. Názvy přednášek, procházek a výletů, které jsem si přečetla na programu spolku, vyvěšeném na muzejní nástěnce, mě lákaly k účasti. Většinou na nich přednášel Ladislav Smejkal, mnohaletý člen spolku a fundovaný historik muzea. Bez přehánění největší znalec novodobé historie Českolipska. Jeho vyprávění jsou velmi zajímavá, zúročuje v nich poznatky z bohaté badatelské práce. Umí zaujmout, vysvětlit vše v souvislostech bez subjektivních pocitů a tak, že tomu rozumíte. Jeho zásluhou členové spolku poznávají intenzivně historii nejen Českolipska, ale také sousední Horní Lužice.“

V minulosti dosáhla spolková činnost nejvyššího vrcholu před první světovou válkou, kdy počet členů přesáhl tisícovku a aktivity probíhaly v rozsáhlém počtu historických disciplín. Rozvoj mezi válkami už nebyl tak úspěšný a po nástupu fašismu byl spolek zakázán. V posledních desetiletích je práce spolku výrazně odborně zaměřená, ale na druhé straně popularizuje poznatky z historie a umožňuje přístup všem zájemcům.

Hlavním úkolem spolku podle Magdaleny Pujmanové zůstává vydávání sborníku Bezděz. „K tomu bychom chtěli každý rok vydat publikaci s regionální tematikou. V roce 2018 to byla reprezentativní publikace Nordbohmischer Excursions-Club a 140 let práce na Českolipsku, která shrnuje nejen historii prvního, velmi významného spolku na Českolipsku. Loni jsme vydali úspěšnou publikaci Ztracené květy, která mapuje plastiky a umělecká díla druhé poloviny 20. století v České Lípě. A letos bychom rádi vydali knihu o celoměstských požárech v České Lípě.“
Letos se chystá také výstava k výročí celoměstského požáru v roce 1820. Spolupráci nabízí spolek školám formou vlastivědných vědomostních her.

Knihovnice Magdalena Pujmanová informuje i o dalších formách spolupráce s kulturními institucemi města: „Spolek se neuzavírá do sebe, nevyhýbáme se kontaktům s ostatními kulturními institucemi. V letech 2018 a 2019 jsme před zahájením koncertů Kruhu přátel hudby formou krátké besedy připomínali významné osobnosti Českolipska. Loni skupina spolku Proluka organizovala přednášky na téma architektury ve městě, na kterých přednášeli významní architekti.

Zážitků z akcí mám opravdu hodně. Těším se na každý autobusový zájezd, návštěvy zámků, vlastivědné procházky. Zajímavé bylo setkání s Martinou Nikodýmovou, prapravnučkou Jakuba Arbesa, která v roce 2015 přijela do České Lípy. Loni před Vánocemi mě zaujalo divadelní představení žáků kravařské školy, kteří nastudovali vánoční hru Jana Maria Sury.“

Velmi dobrá je spolupráce s městem Česká Lípa. Spolek už léta s městem organizuje různé akce, např. Setkání u lípy svobody v den vzniku Československého státu, Den veteránů, Setkání u busty T. G. Masaryka v den jeho narození a v červnu u busty Milady Horákové Den památky obětí komunistického režimu. Spolupracuje s ním i na jednorázových akcích, letos byla odhalena socha českolipského malíře Eduarda Steffena. Zajímavá je podpora od Státního okresního archivu, ve kterém jsou uložené publikace a který pomáhá při vydávání vlastivědného sborníku. Členové se účastní i mezinárodních historických akcí, především v Německu. Vlastivědný spolek nemá v Libereckém kraji obdoby a jeho činnost přesahuje regionální význam.

www.vscl.cz

 

Vizitka:

Mgr. Eva Bečvaříková, seniorka, dříve učitelka ZŠ. Zájmy turistika, hudba, fotografování. Příležitostně publikuje v tisku tipy na výlety a reakce na kulturní události v okrese, kraji.

První otázka tedy zní – PROČ?

Když jsem se v roce 2008 stala kronikářkou města Opočna, zjistila jsem, že zde existuje úžasná letopisecká komise. Byli v ní milovníci města, kteří sbírali a soustředili vše, co se týkalo jeho historie. Díky nim vznikla rozsáhlá sbírka fotografií, pohlednic, plakátů a nejrůznějších dokumentů. Brzy jsem se jejich nadšením nakazila a stala se sběratelkou všeho, včetně vzpomínek pamětníků, kteří byli ochotni vzpomínat. Ale posléze mě začalo trápit, že tyto cenné materiály nenacházejí uplatnění. Říkala jsem si, že sbírání je krásné, ale - co vlastně nabízíme lidem, kteří nás tak obdarovávají? A tak se začala rodit kniha…

 

Proč se kniha věnuje právě domům?

Představte si, že máte řekněme 30 tisíc dokumentů a chcete o nich napsat. Potřebujete najít přehlednou cestu, aby se kniha nestala chaosem. A touto cestou se pro mě staly domy. Cestou, která dovoluje nejrůznější odbočky, z nichž se člověk rád vrací k hlavnímu směru. Lidé a jejich příběhy, události vážné i nevážné, vzpomínky dětské i dospělé, to je to, co vdechuje domům život; tím se kniha stává příběhem nejen domů, ale také všeho, čím domy žijí.

 

Mluvíte o příbězích a vzpomínkách. Neztratí se v nich samotný dům?

Příběh každého domu je rozdělen na dvě části. Ta první přináší základní informace o domě, včetně zdrojů, z nichž jsem čerpala. Druhá část, rozsáhlejší, obsahuje dobové fotografie, pohlednice, reklamy a další dokumenty. Ke každému obrázku přísluší popisky (citace z kroniky, vzpomínky pamětníků apod.), které mi umožňují  již zmíněné odbočky. Vše dohromady je práce časově náročná, a když tak přemýšlím, na prvním díle jsem pracovala minimálně čtyři roky.

 

A nyní uzrál čas k pokračování?

První díl vydalo Město Opočno, finančně jej podpořil i Královéhradecký kraj. Město má o druhý díl zájem, nic tedy nebrání v nastartování práce. Kniha bude pojata stejným způsobem, ale tentokrát se bude věnovat Trčkovu náměstí. V roce 2010 se zde uskutečnil archeologický  průzkum, během něhož bylo v horní části náměstí nalezeno osídlení ze sklonku doby kamenné a sídlištní vrstva z období popelnicových polí. Samotné domy jsou pro mě zatím velkou neznámou a já už se těším, až budu objevovat jejich příběhy.

 

Mluvíte v budoucím čase. Skutečně se druhý díl teprve rodí?

Kdybych řekla, že o těch domech nevím nic, lhala bych. Něco už znám, ale to nejtěžší mě teprve čeká. Za těch pět let, která mě dělí od prvního dílu, narostl počet naskenovaných a uložených dokumentů na zhruba 50 tisíc. Jak vidíte, dobrovolníci nezahálejí. Naštěstí mají systém využívání klíčových slov, ale přesto – když si zadáte některé číslo popisné a z katalogu na vás vyjukne nějakých tři sta dokumentů, první reakcí je úlek. A to nemluvím o dalších zdrojích. Takže už teď vím, že mě čekají minimálně dva roky dřiny – dokončení plánuju na rok 2022 nebo 2023. Přesto se těším, protože objevování má své kouzlo.

 

Je některý dům, který si zaslouží zvláštní pozornost?

Nemyslím. Těším se na všechny stejně, ale na jeden jsem obzvlášť zvědavá. Má to na svědomí jeho majitel. Před několika lety mi vyprávěl zajímavý příběh o dětském pláči, který občas slyšeli z jednoho pokoje. Pláč zaznamenala i „chůvička“, ale dítě, které mělo v pokoji postýlku, zcela evidentně spalo pevným a pokojným spánkem. Tehdy se ptal, zda vím něco z historie domu, co by aspoň trochu toto tajemno osvětlilo. Zatím je však pro mě i jeho dům zavřený a uvidíme, zda nám časem něco prozradí.

 

Co nám dům „prozradí“? Takže věříte, že domy žijí?

Nevím. Ale pokud ano, doufám, že do domu s tak temným životem, jako měl např. Dům v růžích od Stephena Kinga, nikdy nevstoupím. Nicméně – snad každý cítí, že starý dům dýchá úplně jinak než novostavba v satelitním městečku. Vidíte, už zase jsem to řekla – dýchá…! Ale to je tím, že jsem s nimi a s těmi, kdo v nich kdysi žili, trávila tolik času. To člověka musí poznamenat.

 

Můžete citovat pár ukázek z chystané knihy?  

Zatím mohu nabídnout jen obrazové dokumenty, protože textová část se skutečně teprve začne rodit. Ale snad i samy obrázky postačí. Vždy, když se na ty staré fotky nebo pohlednice dívám, nemohu než blahořečit všem dárcům a dobrovolníkům, díky nimž se tyto skvosty zachránily.

 

Vizitka

Danuše Marková (nar. 1958), autorka prvního dílu knihy Opočno v proměnách, se v roce 2017 z Opočna odstěhovala. Přesto se pouští do práce na druhém díle. „Žiju teď ve vesnici kousek od Hořic a životní styl se mi diametrálně změnil – z paneláku do přírody. Psaní knihy o Opočně, které je teď pro mě trochu z ruky, bude dost těžké,“ připouští autorka. První díl však nemůže zůstat bez druhého, jeho napsání považuje za svou povinnost. Pracovat už začala a to nejobtížnější prý má za sebou. „Už se dokážu odpoutat od přírody, zalézt k notebooku a přenést se do Opočna. Hlava to dlouho odmítala, ale už jsem ji přesvědčila.“