středa
3. června 2020
svátek slaví Tamara
Alice Kavková s rodinou - 4 Kavky
© Zdroj: 4 Kavky



Podnikavky na mateřské: Alice Kavková

ČR: Kdy jste naposledy skákali panáka, gumu, cvrnkali kuličky, přebírali na prstech provázek nebo hráli tleskačky? A co vaše děti? A vzpomenete si ještě vůbec, jak se ty hry hrají? Alice Kavková, dvojnásobná energická maminka, bloggerka, někdejší herečka a novinářka, si chtěla retrozábavu svého dětství užít znovu se svými ratolestmi, ale nikde nenašla srozumitelné návody, jak na to. Začala je tedy sepisovat sama, sbírat je, točila videa a vše sdílela na sociálních sítích a svém tehdejším punkovém blogu pro mámy Maminátor. Jedno video se skákáním přes gumu zaznamenalo na Facebooku během týdne 1,5 miliónu zhlédnutí, a tak se zrodil nápad vyrábět gumu s návodem, Pruženku. Dnes Alici výroba retro i nových her pod značkou 4 Kavky živí a loni na podzim jí vyšla také vlastní kniha Retrohraní.

Autor článku: 
Irena Koušková

Dříve se hry předávaly z generace na generaci, žádné návody nebyly třeba. Proč se to podle vás přerušilo?

Děti všech generací se kdysi potkávaly venku. Každý den. Bez dospělých. Někdy kolem revoluce se začaly naše životy měnit a tím nemyslím jen příliv úžasných hraček ze Západu, které obyčejné hry s nejobyčejnějšími pomůckami, jako jsou kámen, klacík, míč nebo guma do tepláků, začaly vytěsňovat. I rodiče se postupně mění a dnes jsou úplně jiní než ti naši. To, jak jsem žila jako dítě, je dávno pryč.

Nyní jsou rodiče často ustrašení, nejspíš i vinou médií, kde jednou za čas proletí zpráva o uneseném dítěti. Podle statistik se to sice děje výjimečně, ovšem většina dnešních rodičů se bojí nechávat děti venku samotné a argumentují únosy nebo úchyláky, kteří nazí v baloňáku čekají u dětského hřiště a odhalují se před každým dítětem, které jde kolem. Ale tak to určitě není a venku je rozhodně tisíckrát bezpečněji než doma bez jakéhokoliv dohledu online na síti.

Je škoda, že se dnešní rodiče bojí „světa venku“ (rozhovor vznikl ještě před pandemií koronaviru - pozn. red.). Na kočárcích mají zavěšené lahvičky s dezinfekcí, nepouští děti do trávy kvůli klíšťatům, nenechají je chodit bosky, skákat v loužích a ušpinit se v blátě a hlavně je nenechávají ani chviličku o samotě. Svět se pro mnoho rodičů stal obrazem zkázy a všudypřítomného nebezpečí. Asi i proto se průměrná vzdálenost dítěte od domova, kterou denně ujde samo bez dozoru dospělých, snížila z 6,5 km v roce 1925 na alarmujících 100 m na přelomu tisíciletí, jak uvádí ve své studii Tim Gill, britský odborník na dětskou hru z organizace Rethinking Childhood.

Místo volné hry venku jsou dnes děti „překroužkované“, rodiče je vozí z jednoho kurzu na druhý, se školou a zájmovými kroužky to mají často jako full time zaměstnání a nemají čas běhat jen tak venku a potkávat se s ostatními. Takže kde by vůbec takové vytížené dítě s rodiči za zadkem potkalo kamarády, kteří by s ním hodiny a hodiny skákali gumu nebo házeli čáru s céčky?

 

Proč se dnes retro opět vrací do módy? Jak přiblížit hry maminek, tatínků a prarodičů dnešním dětem?

Ty nejobyčejnější hry mají pořád stejné kouzlo. Stačí je dětem ukázat. To jsem sama vyzkoušela snad stokrát, a když jsem začala já, všechny děti kolem se radostně přidaly. A nejen děti. Uvědomili jsme si, že naši generaci zahřejí vzpomínky na dětství, protože na ně rád vzpomíná skoro každý. Jen jsem cítila, že nejefektivněji můžu retro šířit online a právě přes rodiče a jejich emoci z dětství.

Nestačilo vytáhnout gumu z tátových tepláků a dát ji do igeliťáku s vytištěnou A4 s pár skoky. Vyrobili jsme a dál vyrábíme designové kousky s krásnými ilustracemi Lukáše Fibricha. Kvalitní balení a opravdu hodně vytuněný návod je pro nás od začátku základ. Vytváříme hry tak, jak by se v dnešní době líbily i nám samotným. Trvanlivé, z kvalitních materiálů, vše vyrobené v ČR, líbivé a designové. Propojujeme kouzlo starého s novým, protože jsme staré zábavě dali moderní formu.

Generace Husákových dětí si díky našim hrám vzpomněla, jak si kdysi hrávala, a začala si hrát a učit to své děti. Díky videím na YouTube se podle našich videonávodů učí i mnohé děti samy, třeba přebírání provázku. Na tomto kanálu máme statisíce zhlédnutí, na Facebooku milióny. Jen to virální video, které jste zmiňovala, má už 2,5 milionu zhlédnutí. Pracujeme na propagaci naší značky 4 Kavky, jsme vidět v médiích, píšeme články, dáváme hromadu obsahu zdarma a radíme, jak si hrát jako kdysi. No a po čtyřech letech práce to začalo fungovat a staré hry se vracejí. Teď díky mé knize Retrohraní by se kouzlo her z našeho dětství mohlo rozšířit ještě víc.

 

Alice, nechce se mi věřit, že by staré známé hry nejen Husákových dětí zůstaly v literatuře úplně nepopsány a že by se je nikdo předtím nepokusil uvést na trh…

Retrohry coby produkt v roce 2016, když jsem začínala? Objevila jsem jednu českou značku, která dřív vyráběla skákací gumu s miniaturním návodem, kuličky a tak, ale v té době už nebyla k dostání. Zbyly jen fotky na netu. Byly tu k dostání gumy z dovozu bez návodů, daly se koupit hliněnky i skleněnky, ale opět bez návodů. A to je u polozapomenutých her stejné, jako byste si koupila auto bez volantu.

A retro v knihách? Poslední, kdo systematicky sbíral dětské hry a encyklopedicky je popisoval a vydával knižně, byl Miloš Zapletal. Sbíral je po celém světě 40 let, vydal metry knih ve statisícových nákladech u nás i za hranicemi a jeho dílo nemá obdoby. Z jeho knih jsem hodně čerpala, protože je to úctyhodná sbírka. Jenže pan Zapletal skončil se sepisováním her zhruba v době, kdy jsem byla malá. Takže ty nejzásadnější hry, které vznikly v době mého dětství, už nezachytil. Skákání gumy, přebírání provázku, tleskačky, Městečko Palermo a další. 

Existuje pár vizuálně, obsahově i materiálově chuďounkých publikací, které letem světem mapují různé retrohry mého dětství. Ale nic z toho pro mě nebylo použitelné. Sešitek, kde jsou ošklivé obrázky a špatně popsaná hra bez hlavy a paty, pro mě není nic, díky čemuž bych si šla radostně hrát. K dostání je i česká publikace o přebírání, ale text mě mátl, fotografie a jejich řazení ještě víc.

Podoba publikace přitom může usnadnit pochopení obsahu a přinést radost čtenáři, proto vkládáme spoustu peněz do grafik, ilustrací, fotografií i materiálů. Chtěli jsme, aby naše hry byly plně funkční, ryze české a ještě potěšily i smysly, jako jsou zrak a hmat. Potkali jsme se dokonce osobně i s Milošem Zapletalem a moc se mu líbilo, co a jak děláme, což bereme jako největší ocenění naší práce.

 

Kde jste čerpala informace, když jich tu bylo tak málo?

K některým starším hrám mi pomohly knihy ulovené v desítkách českých antikvariátů, stařičké kousky, které byste dnes už běžně nekoupili. Knih o hraní mám doma asi metr. Nejdůležitějšími zdroji k novějším hrám byla především moje paměť a paměť kamarádů, rodiny a komunity na sítích.

Na českém YouTubu a internetu tehdy taky skoro nic nebylo. Mnoho sestav skákání přes gumu i tleskaček či přebírání jsem nasbírala v terénu. Po hospodách, v parcích, na trzích, kde jsem prodávala své zboží a celý den si vedle stánku hrála a lidi se přidávali. Pomohly i zahraniční zdroje, překládala jsem si z anglických publikací i retroher, které jsem nakupovala po celém světě. Mám myslím docela slušný přehled, jak se kde retro vyrábí, většinou jsou to jen komponenty ke hře a žádný nebo chuďounký návod. Takže jsme si evidentně vybrali dost náročnou cestu. Na designové řešení, jako máme my, jsme fakt nikde jinde ve světě nenarazili.

 

Vaší Pruženky (tak se v galanterii říká prádlové gumě) se už prodalo mnoho tisíc kusů. V čem spočívá i přes vyšší cenu její úspěch? V čem je vaše edice her jedinečná?

Nemyslím si, že cena je vysoká. Ostatně dneska zaplatíte za oběd s kávou v restauraci klidně dvě stovky a za jakékoliv zábavy s dětmi mnoho stovek nebo tisíc. Jen si vzpomeňte, kolik jste platili naposledy třeba v kině. Jídlo sníte, film zhlédnete, ale hry pro děti vám zůstanou a můžou je dědit i další generace. Tomu cenovému očekávání se říká cenová kotva - lidé mají nějaké vzpomínky a těmi se řídí. Když to stálo za socialismu 10 korun, tak myslí, že to tak bude stát i dneska. Ale tak to není s žádným produktem a je to naprosto normální.

Kdyby lidem stačila guma z galanterie nebo provázek z bavlny, už bychom na trhu dávno nebyli. Jenže srdcem našich produktů jsou návody, které se lidem stejně jako mně vypařily z hlavy a zůstala vzpomínka, že to bylo boží. A tuhle vzpomínku našimi produkty resuscitujeme. Do návodů píšeme i povídání o vzniku hry, přidáváme řadu sestav, k tomu obrázky a čistou, jednoduchou návodnou grafiku, jak se skáče nebo cvrnká. A to se samo neudělá, zabere to čas a kvalitní výroba taky něco stojí.

Zákazníci u nás nakupují, protože se jim líbí, co děláme. Navíc jsme rodinná značka, sami hry hrajeme, točíme videa a spoustu obsahu nabízíme zdarma. No a teď vyšla v Albatros Media moje kniha Retrohraní a tam je detailně popsaných více než 200 her, s hraním vám pomůže přes 100 grafických herních schémat a třeba i velká tabulka na přebírání provázku, kterou jsem dávala hodně dlouho dohromady. A k tomu vaše oko potěší 100 krásných barevných ilustrací. Lidi už nám věří, že vše děláme s láskou, o tom už nikoho nemusíme přesvědčovat a hejty na cenu her už v podstatě nezažíváme.

 

Ke hrám jste se dostala díky dětem. Mimochodem co vás na hrách po čtyřicítce nejvíc baví?

Jsem starší máma, první dítě jsem měla ve 33, druhé v 35 letech, jsem unavená, líná a navíc na malé děti moc nemám talent a trpělivost. Ale když poporostly do věku, kdy jsem si s nimi mohla začít hrát, stala jsem se matkou roku. Protože hraní mě celý život baví. Třeba deskovky s sebou vozím běžně i do hospody s kamarády. Takže když jsem mohla dceři ukázat skákání přes gumu, byla jsem ve svém živlu.

 

Ale samotné video, které zafungovalo jako virální reklama, vás ještě nemuselo přivést na cestu podnikání. Jak jste v sobě objevila obchodního ducha? Proč jste se nevrátila do práce v televizi? Jakou roli v tom hrálo vaše rodinné zázemí?

To virální video byl jen záblesk, mohl mě osvítit a mohla jsem zůstat ve tmách. Chytila jsem šanci za pačesy a začala se učit podnikat se svým prvním produktem. Byla jsem na mateřské, která zrovna končila, takže jsem hledala práci na částečný úvazek, abych dobře kloubila čas na práci s časem, kdy mě potřebovaly děti. Vrátit se do televize nepřicházelo v úvahu, tam to sežralo celého člověka a děti bych viděla jen v rámečku na pracovním stole. Muž vydělával dost na to, abych mu děti „odstínila“, jak tomu říkáme.

Flexibilní úvazky nerostou, a tak jsem vlastně jako znouzectnost začala pracovat jako OSVČ. Nikdy jsem po tom netoužila, mám ráda jistoty, za celý život jsem vlastně předtím měla jen dvě práce, 7 let v divadle coby herečka a 7 let v televizi jako reportérka. Opravdu jsem nebyla fluktuant a pracovní dobrodruh. Najednou jsem byla na volné noze a zkoušela se uživit výrobou a prodejem skákací gumy. Nezní to jako sci-fi? 

 

S čím jste na začátku nejvíce bojovala?

Byl šok stát na vlastních nohou a rozhodovat o sobě i své práci sama. Nést tu zodpovědnost, riziko. Ale jak jsem se učila jednu dovednost za druhou, bylo to stále lehčí a čím dál víc mě to těšilo. Nakonec jsem zjistila, že jsem se našla a že poprvé v životě dělám, co mě opravdu baví, ale s tím, že nad tím mám vládu. Mám startupové myšlení, a to se v korporaci, jako byla televize, ani v divadle nenosí.

V každé práci jsem měla tisíce nápadů a tvrdě dřela, ale nestačilo to. Na volné noze jsem svým vlastním pánem, v pondělí si udělám poradu, naplánuju strategii na celý týden a v pátek se pochválím, jak jsem vše hezky splnila, a jdu si koupit něco za odměnu. Dělám doma, v kanceláři nebo třeba jen s tabletem v kavárně. A hlavně můžu poslouchat své tělo i duši a vyjít jim naproti. Abych mohla podnikat, musím mít vyladěné tělo i hlavu, takže se o sebe starám jako nikdy v životě. Moc nepařím, hodně spím, hodně lenoším, hodně jsem někde zalezlá a pracuju, plánuju strategii, s manželem vymýšlíme nové zajímavé projekty a produkty.

 

Jako herečka a novinářka jste se musela s rolí podnikatelky spoustu věcí naučit sama. Jak velké to bylo dobrodružství s dvěma malými dětmi?

Z podnikání jsem neuměla nic. Dovednosti naučené z divadla a novinařiny sice dodnes v mnoha ohledech využívám, samy o sobě jsou ale jen zlomkem toho, co musím umět a znát. Ve své knize 21 Insights for 21st Century Creatives píše Mark McGuinness, že podnikání je „Fear Safari“, tedy safari strachu. Souhlasím, je to fakt nářez. Musela jsem se naučit a stále se učím tunu věcí. Ale dřít a pokorně se učit jednu věc za druhou, to umím, osobní růst je pro mě hobby a trochu už i závislost. Bez toho to nejde. Svět se mění a já musím stíhat jeho tempo. I když je mi 44 a mám dvě malé děti (7 a 10 let). Pomohly školky, hlídání u babiček nebo ségry, někdy jsem makala se řvoucími dětmi v zádech. Jinak se to na počátku udělat nedalo.

 

Dá se vůbec uspokojivě skloubit role pracovní s rolí matky?

Tím, že moje práce souvisí s hraním, dají se do ní děti docela dobře zapojit. Všechny hry vlastně vznikaly postupně pro naše děti. Pruženka pro dceru Bertu, Kuličník pro syna Jáchyma. Pak nám chyběly hry na cesty a vznikly kostky Cézarky a karetní hra Žralovci. Nakonec přebírání provázku s názvem Inujitka a sady her. Děti si s námi hrají, testují hry, fotí, točí videa, což je oba baví. Jsou zvyklé, že na dovolené se před vykoupáním v moři musí nafotit „produktovky“ a natočit pár videí na „jutůbko“. Děti s námi chodí i do televize hry ukazovat, pomáhají napytlíkovat skleněnky nebo spojovat céčka do řetězu. Jako budoucí možní „dědicové impéria“ musejí vidět pod pokličku (smích).

S těmi dědici si dělám legraci, děti už to často dost otravuje, když vylezou na horu Říp a místo aby se kochaly a šly si koupit zmrzlinu, chci po nich, aby u kapličky skákaly gumu. Ale povídáme jim, co to je podnikání a že ta dovolená nebo dárek nebo oblečení platím z peněz, které vydělám za naše hry. Děti už toho podnikatelského ducha taky chytly a myslím, že tomu rozumí. Navíc je baví, že máma je „jutůberka“. To je v jejich očích nejvíc (smích).

 

Na mateřské jste zkoušela více podnikatelských projektů. Jak se podnikání vyvíjelo? Jak jste řešila krizové momenty? Kdy vás začaly hry opravdu živit?

Při dětech jsem se nudila, i když jsem vlastně padala na hubu a nestíhala. Ale hlava chtěla potravu a ta chyběla. Tak jsem vymýšlela a testovala kde co, ale nic se nechytlo. Až retrohry. To už děti začaly chodit do školky a mohla jsem se tedy věnovat sobě a práci.

Jak jsem řešila krizové momenty? Byla jich hromada, od špatné spolupráce s kamarádkou, přes šílené dodavatele, nekvalitní materiály, neplatiče, hejtery, konkurvenci (tak říkáme nekalé konkurenci) a sprosté plagiátory, kteří nám kradli naše nápady a kopírovali je od A do Z. Jenže morální stránka podnikání je pro mě alfa a omega. Dala jsem fakt hodně peněz do ochrany značky a proti nekalé konkurenci tvrdě vystupuju. Špatné dodavatele jsem vyměnila za lepší a postupně vybudovala tým skvělých lidí a produktovou řadu, na kterou můžu být pyšná. Celé to trvalo skoro 4 roky, ale dnes už mě má práce i živí. „Kopírky“ už se neobjevují, laciné dovozové retrohry už spíš jen podporují naši misi a obchodně nám nevadí.

 

Čtyři roky po klikaté cestě k úspěchu?

Tak nějak. Nejdřív bylo virální video a supersukces s Pruženkou, ale za půl roku trh zaplavila konkurence lacinými čínskými dovozovými gumami bez návodu a bylo po prodejích. Druhý rok jsme vyrobili další tři hry, pořádně jsme se zadlužili, ale konkurence nás dohnala a zase nám snížila prodeje lacinými čínskými šunty. Pustili jsme se tedy do něčeho, co konkurence nikdy dělat nebude. Povedlo se. Obsah zdarma, který stojí čas i peníze, nás oddělil od stáda a znovu jsme se dostali na výsluní. Vznikla naše značka 4 Kavky.

Půl roku života jsem pod novou značkou věnovala tvorbě obsahu, točení videí, psaní článků. Třeba i těch odborných o podnikání. Pro blog portálu Na volné noze Roberta Vlacha jsem napsala opravdu hodně dlouhý článek o podnikání v handmade od nápadu až k produktu a úspěšnému prodeji. Psala jsem ho měsíc, ale vyplatilo se - díky němu mě např. oslovila VŠE, kde podle článku přednáším pro budoucí podnikatele. Prostě jsme vidět a slyšet a to už teď i v rámci komunity českých volnonožců, našich nových kolegů a kamarádů.

Pro lidi jsme čitelní a uvěřitelní. „4 Kavky, jo jo, to je ta rodina, co skáče se svými dětmi gumu a točí o tom videa, je to ta bláznivá paní s růžovou hlavou, co tak strašně rychle mluví, znáš ji přece, ne?“. Ze všeho, co děláme, už je cítit náš příběh, naše mise: že chceme vrátit staré hry dnešním dětem. A rodina? Jsem nejšťastnější, co jsem kdy byla, nejvíc srovnaná sama se sebou. Děti to cítí a oceňují. I manžel samozřejmě. Oba jsme podnikaví a moc si spolu rozumíme, většinu věcí vymýšlíme a vyvíjíme spolu. Pomáhala jsem muži s jeho knihou, on zas mně s tou mojí a tak je to se vším. Jsme super tým.

 

Celkem logickým vyústěním vašeho úsilí najít informace k retrohrám je kniha Retrohraní s podtitulem přes 200 her z doby, kdy nebyly mobily. Už víte, co bude následovat? Na čem nyní pracujete, ať už jako podnikatelka nebo autorka?

Kniha. To bylo sousto. Bylo to 10 000 hodin práce, kterou vám nikdo nezaplatí. Rok rešeršování, rok psaní. A že psaní bolí. Musíte si denně prostě odsedět 8-10 hodin. A tak den za dnem třeba rok. Jinak se prostě kniha napsat nedá. Ale i když to bolelo, z knihy mám obrovskou radost. Výsledkem je pořádná herní encyklopedie, která může hrdě stát v knihovně vedle Zapletalových děl.

No a následovat bude neméně tvrdá práce při propagaci knihy. To je teď můj hlavní úkol. Autor, který se v dnešní době neumí nebo nechce o svou knihu postarat, nemá velkou šanci na úspěch. Své knize musíte dělat manažera, marketéra, píáristu i obchodního zástupce v jednom. Tomu se teď věnuju skoro denně. Dělám rozhovory, chystám přednášky o podnikání, kde zmiňuji i knihu, výstupy v médiích s ukázkami retroher, kde propaguji knihu apod. Priorita je pomoci prodejům knihy.

Mimochodem, s manželem jsme si uvědomili, že autorská gramotnost a autorský marketing je možná něco, co mnoho českých autorů neovládá. Rozhodli jsme se proto, že tyto dovednosti začneme taky školit. Individuálně i v kurzech. Už nám rukama prošlo pár oveček a moc nás to baví, věřím, že coby autoři dvou bestsellerů máme co nabídnout.

Moje kniha vyšla v říjnu 2019 a doteď jí bylo vytištěno 8 000 kusů a prodáno už je zhruba 7 000, takže další dotisk není daleko. A to jsme snad teprve na začátku. Kniha je sice plná starších her, ale má velice moderní zpracování, vznikl k ní i videoportál Retrohraní, který je s knihou propojen 60 QR kódy, takže si třeba čtete o skákací sestavě přes gumu s názvem Pekařky a rovnou z knihy si pomocí mobilu načtete video. Retrohraní je prostě moderní interaktivní encyklopedie.

 

Děti vám vyrůstají. Zůstanete na volné noze?

Volnou nohu miluju a do zaměstnání už bych se asi nikdy nevrátila. Utvrdila jsem se v tom, když jsem nedávno vedle podnikání vzala půlúvazek v jedné startupové líhni coby redaktor a editor blogu jejich nového projektu (lákali mě tam snad už rok). Z firmy se vyklubala jen další korporace a nijak to nezměnil fakt, že to tam byl samý hipster, sedělo se na pařezech a na stěnách byly pozlacené hlavy jelenů. Vedení ani inovativní být nechtělo, blog byl jen reklamní kanál a mě nakonec nepotřebovali. Výpověď mi šéf poslal zprávou přes Facebook v den mých narozenin a už jsem ho nikdy neviděla. Takže ani flexibilní úvazek v „sexy hipsta“ firmě vám nezaručí slušné zacházení.

Na volné noze se mi nic takového už neděje, ladím tým dodavatelů i spolupracovníků, se kterými se k sobě chováme extrémně slušně, protože jen tak to může dlouhodobě fungovat. Na volné noze si nemůžu dovolit chovat se k někomu, jako by neměl přijít zítřek. Dobré jméno je velmi cenný kapitál, který tvoří významnou část značky. Těžce ho budujete, lehce ztratíte. 

S mužem jsme na volné noze oba a naprosto nám to vyhovuje. Je to práce, která vás podrží v horších časech. Teď jsem třeba prožila menší vyhoření a z přemíry stresu a problémů jsem „chytla nerva“. Zánět trojklanného nervu. Nikomu bych to nepřála. Než se přišlo na to, co mi je, žila jsem 10 týdnů s úpornou bolestí pravé tváře. Ale e-shop hezky šlapal dál, já se 2x týdně vyhrabala z peřin a odeslala balíčky. Z postele psala rozhovory, postovala věci na socky a libovala si, že už je podnikání tak dobře nastavené, že se má indispozice zákazníků ani obchodních partnerů nedotkne. 

 

Jste aktivní v online světě. Vytvořila jste kolem sebe početnou komunitu. Od blogu pro ženy na mateřské Maminátor jste se posunula k blogu o osobním rozvoji PodniKavka (mimochodem velmi nápadité) a dáváte dohromady komunitní vůdkyně… 

PodniKavka je můj blog o osobním rozvoji. Však podnikám a jsem Kavková, tak se to nabízí a tím pádem se k vám opravdu hezky hodím (smích). Tím spíš, že ten bezva obrázek s matkou - chobotnicí, co na stránkách máte, ilustroval náš dvorní ilustrátor Lukáš Fibrich. No a jsem to celá já. Na PodniKavku píšu články o zajímavých knihách a věcech, díky kterým v životě rostu. Třeba byste tam našli seriál o metodě správné komunikace Respektovat a být respektován nebo o metodě, jak se nenechat deptat ostatními od Erica Berneho a jeho knihy Jak si lidé hrají aneb transakční anlýza mezilidských vztahů. Komunitu vlastně buduji nevědomky, prostě se vždy věnuji do hloubky nějakému tématu a lidi, které to samé zajímá taky, si mě najdou. 

A komunitní vůdkyně? S těmi mě propojila kamarádka Miriam Vránová, dělá pro neziskovku Spiralis a už léta mě láká do nejrůznějších projektů. Na mateřské jsem u nich prošla kurzem Řídím svůj projekt s jedním svým „mrtvým koněm“, tedy produktem, který se neujal. Ale Spiralis jsem si zamilovala. Teď mentoruji holky a kluky, kteří prochází kurzy pro lídry komunit všeho druhu. Jako mentor pomáhám s budováním komunit na sockách, osobním rozvojem, ochranou značky, budováním brandu, marketingem vlastní knihy či produktu atd. Spiralis se věnuje především znevýhodněným ženám a dělá to výborně už od roku 1999. Myslím, že je to jedna ze zásadních neziskovek v ČR. Že by tip na další ženu pro vyzpovídání? (smích)

 

Mluvíte o sobě jako o maminkatelce, dvojmatce. Jako bych slyšela vašeho manžela Martina Kavku, který stojí za internetovým slovníkem novotvarů Čeština 2.0. Oba s manželem jste podnikaví a k tomu už i autoři. V čem je to výhodné a kdy je toho příliš?

U nás není příliš nikdy ničeho, my jsme vážně skvělý tým. Už 13 let. Potkali jsme se, zamilovali snad první večer, za půl roku byla svatba a teď jsme spolu doma a pracujeme vedle sebe už 10 let. Když něco skřípe, najdeme pomoc, naučíme se novou vyjednávací techniku nebo vztahový fígl a jedeme dál. V mnohém jsme si podobní, oba se rádi ponoříme do práce, oba máme milion nápadů a oba potřebujeme to nejdůležitější dotáhnout do konce. Do produktu nebo služby. Jinak by nápady byly jen „psí prd“, jak říkáme.

Já 4 roky sbírám hry, které lidi zapomněli, on 12 let sbírá slangová a nově vytvořená slova, která lidé používali, ale v žádném slovníku nebyla. Vytvořil pro ně online slovník Čeština 2.0, který jste zmiňovala, a 10 let sbíral spolu s dalšími uživateli slovníku slovíčko za slovem. V roce 2018 to nejlepší ze slovníku vydal knižně u Jan Melvil Publishing.

Kniha Hacknutá čeština je bestseller, už je jí na světě 19 000 kusů a měla dokonce svůj vlastní stejnojmenný pořad na Streamu. I třicetidílný TV pořad jsme vlastně brali jako marketing knize. Že by můj muž introvert toužil vykročit ze své komfortní zóny a mluvit před kamerou, se opravdu říct nedá. Ale tady se hodily moje divadelní i televizní dovednosti, proškolila jsem ho, podporovala, rok byla u každého natáčení a hlídala výslovnost, grimasy v obličeji i každičké gesto, dolívala mu vodu a pudrovala nos.

Jsme prostě tým. A když nás baví naše práce a uživí nás, naše děti mají veselejší rodiče a třeba i peníze na dovolenou. To bylo v počátku mého podnikání nemyslitelné, všechny úspory jsem vložila do retroher a ještě si půjčila spoustu peněz. Jsem rodině vděčná, že mě za to nekopla někam, protože prvních pár let jsem nám všem trochu škrtla zábavu. Ale překonali jsme to, rodina mě podržela, a teď už to šlape, jak má. I když jsem matka roku jen občas, doma nemám moc naklizeno a jídlo kupuju hotové nebo rozmrazuju polotovary, jsem spokojená se životem, jaký žijeme. Miluju svého muže a kdo to po 13 letech může s jistotou říct?

Děti jsou čím dál samostatnější a to mě baví. Chodí samy ven a umí tolik starých her, že je učí další děti, když nějaké venku potkají. Kolem nás se zase skáče guma, provázek se přebírá v celé ČR, tleskačky snad nikdy nevymřely, tak je jen připomínáme. Chtěla jsem vdechnout život něčemu, co bylo zapadané prachem na staré půdě. Jako herní archeoložka (tak si fakt říkám) jsem se smetáčkem a kladívkem vykutala staré hry ze zapomnění a snažím se a budu se dál snažit je ukázat co nejvíce dnešním dětem.

Za 4 roky jsem se z frustrované dvojmámy na mateřské stala volnonožkou, která se sama uživí a dělá to, co jí dává smysl. V životě se mi hodně věcí nepovedlo, žádný partnerský vztah mi nevycházel, v práci jsem nikdy nebyla úplně šťastná, málo lidí mi opravdu rozumělo, nemohla jsem se najít. To se všechno změnilo před 13 lety, když jsem potkala svého muže. Myslím, že dobrý vztah se pozná tak, že vám ten druhý umožní a pomůže najít svoje nejlepší možné já. Nevím tedy, jestli jsem mohla totéž udělat pro manžela, protože ten už nejlepší byl, když jsem ho potkala (smích).

E-shop: www.4kavky.cz 

Videoportál: www.retrohrani.cz

Magazín o hrách: www.magazin.4kavky.cz 

Více o mně na: www.alicekavkova.cz

Mohlo by vás také zajímat...

ČR: Omnium z.s. organizuje cyklus vzdělávacích a osvětových seminářů, konferencí, workshopů, výstav, koncertů a dalších aktivit pro širokou i odbornou veřejnost se vztahem k památkové péči pořádaný pod názvem Monumenta VIVA a pracuje na dalších projektech. Jaké akce v oblasti ochrany a obnovy památek připravili pro nadcházející období?

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Památky, Vzdělávání
Co se děje
02.06.2020

ČR: Evropský vzdělávací program v oblasti filmové výchovy CinEd rozšiřuje své stávající online nástroje, aby umožnil mladému publiku objevovat evropské filmy z pohodlí domova. Nová platforma CinEd doma je studentům a žákům k dispozici v dobách, kdy jsou projekce v běžném formátu ve školních třídách méně dostupné či vůbec nedostupné. Stejně jako celý Cined, i nabídka CinEdu doma je vedle vybraných filmů a učebních materiálů přístupná zdarma.

Celá ČR
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Vzdělávání
Co se děje
02.06.2020

ČR: V chatové oblasti Nižbor na Berounsku se potkali Martin Myšička, Ivana Chýlková, Radek Holub, Pavla Beretová, Josef Polášek, Jana Švandová, Tomáš Hanák a mnoho dalších, aby zde natočili nový seriál České televize. Scénáře ke třinácti dílům napsal dvojnásobný držitel Českého lva Petr Kolečko, režie se ujal Radek Bajgar, tvůrce divácky oblíbených komedií Teroristka a Teorie tygra. Pracovní název právě vznikajícího rodinného seriálu je Chataři.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média
Co se děje
02.06.2020

PRAHA: Soutěž Jazzfruit pod festivalem Mladí ladí jazz, která už deset let vyhledává zajímavé a nadějné talenty v široké paletě jazzových i jiných stylů a žánrů, letos navzdory době vyhlásila speciální korona edici. Jedenáctý ročník soutěže již zná své finalisty, které vybrala odborná porota, v jejímž čele zasedají Lenka Dusilová, Matěj Ruppert a také jazzoví fanoušci. V hlasování, které probíhalo do pondělního večera, zvítězili u poroty kapely B/Y Organism, Point of Few a Jay Delver a diváci poslali do finále duo KI木. Finálové kolo proběhne v neděli 31. května od 18.00 hod. živě online nad pražskými střechami v centru Prahy.

Celá ČR, Hl. m. Praha
Instituce a kulturní zařízení, Hudba
Co se děje
29.05.2020